Nový detektivní román od autora knihy Případ pro exorcistu

host

Nový detektivní román od autora knihy Případ pro exorcistu

modré stíny

Host, Brno 2013

michal sýkora modré stíny

host

Konvikt

Rektorát Filozofická fakulta UP

Mlý

nsk

ý po

tok

© Michal Sýkora, 2013 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-000-5 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-001-2 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-002-9 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7491-003-6 (Formát MobiPocket)

Freedom just around the corner for you But with the truth so far off, what good will it do? Svoboda je něco, co máš na dosah. Ale když je pravda tak daleko, k čemu ti bude? „Jokerman“ (Bob Dylan, Infidels) You don’t need a weatherman To know which way the wind blows. Nepotřebuješ meteorologa, abys poznal, odkud vítr fouká. „Subterranean Homesick Blues“ (Bob Dylan, Bringing It All Back Home)

Markétě

část první Před vraždou / Prolog 15. září — 28. listopadu

I. Ve čtvrtek 15. září v 15.30 zbývaly docentu Ondřeji Chalupovi dva měsíce, třináct dní a pět hodin života, což samozřejmě nemohl tušit, takže se účastnil pravidelného zasedání vědecké rady filozofické fakulty. Předseda vědecké rady profesor Trojan za účasti proděkana pro vědecké záležitosti Maluchy jednání zahájil přesně ve 13.30. Zasedání postupovalo řádně dle programu až k poslednímu bodu, habilitačnímu řízení dr. Macharáčkové, Chalupovy kolegyně. Členové vědecké rady vyslechli stanovisko habilitační komise (kladné), vyjádření tří posuzovatelů uchazeččiny habilitační práce (kladné, až oslavné), její poděkování, neboť v posudcích vlastně nebylo nic, k čemu by se mohla vyjádřit, pokud nechtěla polemizovat s jednoznačně pozitivním přijetím, a habilitační přednášku, po níž následovala nedlouhá rozprava a několik dotazů, na které doktorka Macharáčková odpověděla zcela suverénně a bez zaváhání. Docent Chalupa, řádný člen vědecké rady, byl s průběhem spokojen. Měl svou starší kolegyni velmi rád a vážil si jí jako mimořádné znalkyně polské poezie, ale také jako nesmírně dobrého, vstřícného a pokorného člověka, který je dalek záludností a kariérní ctižádosti. Co mu jen — spolu s vedoucím katedry Stanislavem Lípou — dalo práce starou paní přesvědčit, aby zhodnotila svou dlouholetou badatelskou činnost tím, že bude usilovat o titul, který jí (na rozdíl od o dvacet let mladších kariéristů) podle jeho názoru dávno patřil. Jediné, co Chalupu zneklidňovalo, byla absence devíti členů rady. Věděl, že kolegové se někdy rozhodují iracionálně a absurdní systém součtu hlasování přímo nahrával absentérům a zlomyslným potměšilcům. K hladkému průběhu získání titulu bylo potřeba nadpoloviční většiny hlasů, nikoliv však z přítomných, ale ze všech čtyřiceti členů rady, tudíž ti, kteří se na zasedání nedostaví, dávají automaticky uchazeči svůj záporný hlas. Marně se Chalupa snažil apelovat na zodpovědnost svých kolegů. Dnes se část první/15

dostavilo jen jedenatřicet členů, tudíž má Libuška Macharáčková devět záporných hlasů jistých. Minimálně dvacet jedna kladných hlasů musí obdržet. Věděl, že v plénu jsou tři lingvistky, které se zásadně zdržují hlasování, pokud se o titul neuchází někdo z úzkého kroužku spřátelených lingvistů, kam zřejmě kolegyně Libuška nepatřila. Nikdo nevěděl proč a ony nemusely nikomu nic vysvětlovat, neboť hlasování je tajné. Zdržet se hlasování je jen uhlazenější forma negativního hlasu, takže už teď to znamenalo 12 členů proti. Chalupa se rozhlížel po přítomných a snažil se zjistit, co se tak asi děje v jejich složitých mozcích, mnohdy naplněných žárlivostí, řevnivostí a téměř až sektářskou záští. Předseda vědecké rady povstal, poděkoval uchazečce za její vystoupení a požádal ji, členy habilitační komise, kteří nebyli členy rady, oponenty a všechny hosty, aby na chvíli opustili sál, protože rozprava a následné hlasování nejsou určeny očím a uším veřejnosti. K doktorce Macharáčkové přiskočil vedoucí katedry, který nebyl členem vědeckého grémia, aby jí pomohl vstát. Ona však rozhodným gestem pomoc odmítla, natáhla se po francouzských holích, jež měla opřené o vedlejší židli, a namáhavě se postavila. Lípa jí aspoň vzal složku s přípravou k habilitačnímu řízení a velkou dámskou kabelku a vyprovodil ji ze dveří. Sotva v předsálí Libuše Macharáčková ztěžka dosedla do hlubokého křesla, okamžitě toho zalitovala, protože si uvědomila, jak špatně se jí bude vstávat. Vedoucí katedry profesor Lípa, muž asi tak jejího věku, jí podal tašku a složku s papíry. Doktorka Macharáčková je začala cpát dovnitř. Bylo na ní poznat, že je nervózní, vyčerpaná a zmožená stresem. „Tak už to máš za sebou,“ řekl tiše, ale optimisticky její šéf. „Myslím, že je to v pohodě. Podle mě jsi byla naprosto přesvědčivá.“ Libuše Macharáčková potřásla šedivou hlavou a vzdychla. „Staníku, prosím tě, nepodal bys mi sklenici vody?“ Rozprava členů vědecké rady se pro Ondřeje Chalupu proměnila (jako už snad po tisící) v noční můru. Lingvistka se specializací modré stíny

/16

na fonetiku profesorka Batíková poukázala na skutečnost, že kandidátka dost ledabyle vyslovuje sykavky, a že tudíž pro ni osobně bylo celé vystoupení skutečným utrpením. Asi tři členové rady pokývali hlavami na doklad, že si tento závažný nedostatek také uvědomili. Dvaaosmdesátiletý profesor Ramlík, těšící se i přes pokročilý stupeň stařecké nepoužitelnosti mimořádné autoritě zhruba poloviny členů rady, klátivě povstal a prohlásil, že jej osobně velmi uráželo, že dotyčná uchazečka (a skvrnitou rukou ukázal ke dveřím) celou dobu seděla. Domnívám se, pokračoval profesor Ramlík, že se v tomto grémiu snad stalo územ, že uchazeči při jednání stojí. Už jen proto, že tím vyjadřují úctu tomuto grémiu. Dotyčná uchazečka (a skvrnitou rukou opět ukázal ke dveřím) si buď neosvojila zásady vhodného chování, nebo jí to nikdo neřekl. Křídlo věrné názoru profesora Ramlíka na znamení souhlasu jako jeden muž pokývalo hlavami. Znovu povstala profesorka Batíková, vyjádřila souhlas s názorem kolegy Ramlíka a dodala, že musí znovu připomenout, že kandidátka ledabyle vyslovuje sykavky. Ondřej Chalupa se zoufale podíval k předsednickému stolu. Proděkan pro vědu Malucha listoval nějakými písemnostmi, předseda vědecké rady Trojan, zjevně duchem nepřítomen, skelným pohledem hleděl do vzdáleného rohu. „Jen bych chtěl připomenout,“ povstal docent Chalupa a pohledy přítomných se k němu stočily, „možná jste si toho, pane profesore, nevšiml, ale paní doktorka Macharáčková je invalidní. Pohybuje se za pomoci francouzských holí.“ Oslovený profesor se podíval doprava doleva na své sousedy u stolu a rozhodil rukama. „Všichni máme své zdravotní problémy,“ podotkl polohlasem, s čímž jeho spolusedící souhlasili. „Za těchto okolností,“ pokračoval Chalupa a volil slova velmi opatrně, aby snad vůči své nebohé kolegyni nepopudil další členy rady, „bychom snad mohli akceptovat, že doktorka Macharáčková během jednání seděla.“ Křídlo obvykle nesouhlasící s profesorem Ramlíkem souhlasilo. Na podporu Chalupových slov vystoupil kunsthistorik část první/17

profesor Šimon. Řekl, že s přihlédnutím k invaliditě kandidátky a také k jejímu věku snad členové rady nemusejí bazírovat na požadavku, aby kandidát stál. Rusistka docentka Křesadlová, známá tím, že ji vždy zajímaly aspekty, které s vědeckým profilem kandidáta prakticky vůbec nesouvisely, se Chalupy zvídavě otázala, co je příčinou postižení pohybového aparátu paní doktorky. Chalupa, domnívaje se, že důraz na osobní neštěstí by mohl členy rady mírně obměkčit, že by zapomněli na Libuščino poněkud nešťastné zacházení se sykavkami, stručně pohovořil o tragické nehodě zájezdního autobusu při přejezdu z Rakouska do Itálie v roce 1991, během níž manžel doktorky Macharáčkové utrpěl vážné poranění páteře, které jej natrvalo upoutalo na invalidní vozík. Sama doktorka Macharáčková přišla o pravou nohu od kolene dolů. Nosí nyní bércovou protetickou náhradu, nicméně i tak — jak si kolegové určitě všimli — se pohybuje jen velmi obtížně. Kunsthistorik Šimon, člověk spíše výbušného temperamentu, znovu povstal: „Tím jsme to snad definitivně vyřešili. Víte, musím říct upřímně, že někdy mám pocit, že kdo neviděl naše jednání, ten by tomu nikdy neuvěřil. My tady máme rozhodnout, zdali je uchazečka způsobilá k tomu, aby jí byl přiznán titul docent. A místo toho tady řešíme, že si šlape na jazyk a není vůči nám dostatečně uctivá. Prokristapána! Kdybychom tu posuzovali nositele Nobelovy ceny, který by koktal, tak bychom mu to nedali jen proto, že nemluví plynule?“ Byla to jen řečnická otázka. Šimon se nadechl, vzal do ruky habilitační spis doktorky Macharáčkové a teatrálně ho zdvihl nad hlavu. „Tady je to, co musíme rozhodnout. Já vidím ženu, které je dvaašedesát a má za sebou fantastickou práci a neoddiskutovatelné výsledky. Napsala pět knih o polské poezii, monografii o Miłoszovi, který dostal Nobelovku. Desítky a desítky studií. Vždyť ona dostala polské státní vyznamenání za propagaci polské literatury za hranicemi! A my tady v Olomouci diskutujem nad tím, že blbě artikuluje.“ modré stíny

/18

Plénum si už na Šimonova temperamentní vystoupení zvyklo. Sám Chalupa s ním ne vždy souhlasil, ale teď kunsthistorikovo rozhořčení sloužilo dobré věci. „Posuzujme tedy tento materiál. A já sám za sebe říkám, paní Macharáčková prokázala dostatečnou — co dostatečnou, NADSTANDARDNÍ!“ Šimonovo hřímání probralo z letargie i předsedu vědecké rady, „odbornou disponovanost k tomu, aby jí byla přiznána docentura. Tečka.“ Na druhé straně místnosti zlověstně povstala romanistka profesorka Kulová. Chalupu obcházely mrákoty. Kulovou považoval za zlomyslnou babu, potměšilou anarchistku, která musela být za všech okolností v opozici a která měla mimořádnou schopnost u každého vyhmátnout jeho slabou stránku a na jejím základě propíraného jedince zcela rozcupovat. Kulová tedy povstala a začala pomalu, se smyslem pro dramatický efekt listovat habilitační přihláškou Libuše Macharáčkové. Chalupa znechuceně sledoval, jak se tváře několika kolegů přímo rozzářily škodolibým očekáváním, čím romanistka znalkyni polské poezie zlikviduje. „Kolega profesor Šimon,“ začala Kulová hlubokým, lehce chraplavým hlasem, „tu hovořil o mimořádné odborné disponovanosti kandidátky.“ Odmlčela se. „Jak se tak ale dívám do jejího spisu, nic takového nevidím. Tak například — jednou z vážných podmínek pro získání hodnosti docenta je účast na konferencích, těch mezinárodních samozřejmě. V tomto spisu však nic takového nevidím. Takže buď uchazečka jednu kategorii zapomněla vyplnit, nebo ji prostě nenaplňuje.“ Znělo to jako rozsudek smrti. Ondřej Chalupa povstal. „Jen bych chtěl připomenout, že doktorka Macharáčková je invalidní. Má pohybové postižení, které jí prakticky znemožňuje cestovat. Stará se o manžela na invalidním vozíku. Za těchto okolností je snad pochopitelné, že. . .“ Profesorka Kulová jej přerušila: „Pane kolego, to není nic osobního. Nicméně jsou-li jednou stanovena určitá kritéria, musíme bazírovat na jejich naplnění. Jinak jako grémium zaštiťující odborné renomé naší alma mater budeme všem pro legraci.“ část první/19

„Já s vámi zcela souhlasím,“ mobilizoval Chalupa veškerou svou trpělivost, „na druhé straně bych chtěl upozornit, že doktorka Macharáčková sice toto jedno kritérium nenaplňuje, zato jiná kritéria mnohonásobně překročila.“ Kulová se na něj usmála, pak se zahleděla do spisu, znovu pohlédla na Chalupu a zeptala se: „Která, prosím vás?“ Ve svém následujícím vystoupení profesorka Kulová vysvětlila vědecké radě, že kandidátka sice publikuje v zahraničí, ale tím zahraničím je míněno převážně Polsko, přičemž ona se nedomnívá, že by polština byla světový jazyk. Dále zpochybnila odborný statut časopisů, v nichž kandidátka publikovala, a upozornila, že i jejích pět takzvaných monografií, které během jednání kolovaly sálem, nevykazují požadavky na odbornou publikaci, neboť před vydáním nebyly recenzovány a neobsahují anglicky psané resumé. Chalupa se snažil vysvětlit, že tyto formální požadavky na odborné monografie platí teprve poslední tři roky, a tudíž je nelze retrográdně aplikovat na monografie vydané v uplynulých dvaceti letech. Kulová však jen pokrčila rameny a pokračovala dál. „Mě zkrátka nikdo nepřesvědčí, že dotyčná je světově uznávaná odbornice!“ hřímala. Za deset minut se profesor Trojan podíval na hodinky a z pozice předsedy vědecké rady rozpravu ukončil a vyzval k hlasování. Následně byla vyhlášena pětiminutová přestávka. Chalupa vyšel do předsálí, kde Libuše Macharáčková seděla v křesle, na klíně kabelu, francouzské hole opřené o konferenční stolek, a povídala si s vedoucím katedry a s oponenty své habilitační práce. „Tak jak to vypadá?“ zeptal se ho bodře Lípa. — Chalupa odpověděl, že se to záhy dozvíme, že se teď sčítají hlasy. Snažil se před svou starší kolegyní nedávat najevo, jak moc je rozčílený a nejistý si výsledkem. Předsálí se naplnilo členy vědecké rady, kteří se sem přišli protáhnout nebo odskočit si na toaletu. Za deset minut zapisovatelka svolala osazenstvo zpět do sálu. Lípa s Chalupou pomohli paní Macharáčkové z hlubokého křesla a doprovodili ji do sálu, následováni oponenty zvědavými na výsledek. modré stíny

/20

Předseda vědecké rady profesor Trojan unaveným hlasem oznámil výsledky hlasování. Počet přítomných 31. Počet kladných hlasů 19, počet záporných hlasů 1, počet neplatných hlasů 11. Chalupa okamžitě pochopil, co to znamená. Doktorka Macharáčková se usmála a pokývala hlavou. Jen na pár sekund se domnívala, že titul docentky obdržela, že 19 hlasů pro z jednatřiceti je dostačující, jen jeden byl proti. Lípa stojící u okna kousek od své kolegyně viditelně zbledl. Profesor Trojan se otočil na kandidátku: „Lituji, paní doktorko, vědecká rada filozofické fakulty nedoporučila, aby vám byla udělena vědeckobadatelská hodnost docent. Habilitační řízení je tímto zastaveno.“ Li­buše Macharáčková se kolem sebe zmateně rozhlédla. Přistoupil k ní šéf katedry, sklonil se a cosi jí pošeptal do ucha. „Co znamenají teda ty neplatné hlasy?“ zeptala se doktorka Macharáčková. — Přistoupil k ní i Chalupa: „Libuško, je mi to strašně líto. Tohle nikdo nečekal.“ — „Co znamenají ty neplatné hlasy?“ — „To jsou lidi, co se zdrželi hlasování.“ — „Tak to špatně spočítali. Trojan přece říkal, že pro bylo 19 hlasů z 31. To je nadpoloviční většina, ne?“ — „Není, Libuško. To se počítá ze všech členů rady, teda ze čtyřiceti.“ — „Ale jak se to může počítat ze čtyřiceti?“ — „Já vím, Libuško. Ten, kdo tenhle systém vymyslel, si naivně myslel, že lidi budou plnit své povinnosti a docházet na jednání, na k ­ terá mají chodit.“ Doktorka Macharáčková se v doprovodu svých kolegů vydala ke dveřím. „Já to nechápu. Proč se jedenáct lidí zdrželo?“ — „Nevím, Libuško,“ řekl docent Chalupa, ačkoliv věděl. Otočil se do sálu, kde se ostatní členové rady zvedali ze židlí a po dlouhém schůzování si balili aktovky. Očima se střetl s profesorkou Kulovou. O tom, kdo ten záporný hlas udělil, neměl pochyb. Kulová na něj kývla hlavou a usmála se. V předsálí usadili Libuši Macharáčkovou do křesla, aby se vzpamatovala. Kolem prošel nasupený profesor Šimon a mumlal si něco o kreténech. „Neboj se, Libuško,“ řekl Chalupa, „já to tak nenechám. Takhle to už vážně nejde. Půjdu s tím klidně i za děkanem. Šimon z kunsthistorie se do toho jistě dá se mnou. Devět lidí část první/21

chybělo! A aby se jedenáct zdrželo hlasování, když jsi měla tak vysoce ceněnou habilitační práci, to je naprosto nepřijatelné.“ Libuše Macharáčková k němu zvedla oči. Ruce na rukojetích francouzských holí se jí slabě třásly. „Ne, Ondro. Necháš to být. Mně je dvaašedesát. Třetina lidí je tam mladší než já. Za chvíli stejně půjdu do důchodu. Já nemám zapotřebí podstupovat takové věci. Tak to nechej být.“ Ondřej Chalupa nic neříkal. Věděl, že nebude schopen nechat to jen tak být. Ze sálu vyšla profesorka Kulová, minula je a zmizela v otevřených dveřích na chodbu. „Libuško, omluv mě na chvilku,“ řekl spěšně docent Chalupa a vyběhl na chodbu za Kulovou. „Paní kolegyně, můžete na slovíčko?“ Kulová se otočila a pohlédla na něj očima plnýma výsměšné převahy.

II. Na Ondřeje Chalupu doléhala čím dál tím větší frustrace. Ze všeho kolem sebe. Z každodenních nepořádků, z politické situa­ ce, z celospolečenské nálady, ze studentů a jejich přístupu ke studiu, zkrátka ze všeho. Z toho, co se dělo s vysokými školami, obzvlášť. Nechápal, jak je možné, že ostatní nesdílejí jeho přesvědčení o výlučném poslání univerzit a berou vysoké školství jen jako jednu z příležitostí, jak realizovat svou touhu po osobní moci, po zbohatnutí, po politickém vlivu. Nevěřícně a znechuceně sledoval kauzy spjaté s prostředím, které tak miloval a kterým žil. Metropolitní tzv. univerzita, nejspíš zřízená jen proto, aby si papaláši z pražského magistrátu měli možnost doplnit své troskovité vzdělání, pokud možno rychle a maximálně bezbolestně. Plzeňská práva a rychlostudium pro spřátelené a politicky vlivné; vzhledem k tomu, jaká na jeho škole panovala tuhá byrokracie týkající se dodržování předpisů a dohledu na řádný chod studia, naivně žasl nad tím, jak bylo možné, aby někdo modré stíny

/22

vystudoval tříleté bakalářské studium za dva semestry, a k zuřivosti jej přivádělo, že to všechno upekli právníci, o nichž se do té doby pošetile domníval, že by měli být strážci právní čistoty. Anebo způsob, jakým se činovníci Univerzity v Liberci napakovali na tom pochybném podniku mistrovství světa v lyžování. Byl hrdý na svou alma mater, prostou takovýchto skandálů, snad kromě toho, že jeden titulu chtivý grafoman odkudsi z Opavy předložil vědecké radě opsanou habilitaci, která — na rozdíl od té Libuščiny neopsané — samozřejmě řízením prošla. Na druhou stranu, byť se o tom hodně psalo a fakulta měla z ostudy kabát, objektivně musel uznat, že za tohle nikdo z habilitační komise ani vědecké rady nemohl, že se prostě stali obětí podvodníka. I když i Olomouc měla jednu skvrnu na svém čistém štítě — a to samého kvestora. Celá kauza začala už před čtyřmi roky, kdy se konečně — pět let po dokončení — rozhodlo o provedení inventury předaného zařízení budovy konviktu, barokního monstra, do kterého se po nákladné rekonstrukci přestěhovali, a Ondřeje Chalupu jmenovali za člena inventarizační komise, což je funkce, u níž se vždy předpokládá ryze formální členství, zvláště když veškerou otrockou úředničinu s kontrolou vykonávají katederní sekretářky. Jenže tentokrát se Ondřej Chalupa k obvyklému podepisování nekonečných počítačových sjetin nedostal; sekretářka zachmuřeně zaťukala na dveře šéfa katedry s tím, že část vybavení, které by podle dodacích listů měla katedra mít, nikdy nedostali. Šéf poslal pro zástupce katedry v komisi a ten se zeptal, co chybí. Sekretářka, důkladná padesátnice, měla ve sjetinách příslušné položky vyznačeny oranžovým zvýrazňovačem. „Tak třeba dva koberce,“ řekla. — „Koberce?“ užasl vedoucí katedry Stanislav Lípa. „Dyť je tu máme.“ — „Tyhle kancelářské koberce se nepočítají, to je tzv.,“ sekretářka zalistovala seznamem, „podlahová krytina. Mají to být dva koberce, v ceně 25 000 za kus.“ Vedoucí katedry na ni němě zíral, Ondřej Chalupa jeho údiv sdílel. „Koberce za padesát tisíc?“ řekl. — Sekretářka pokrčila část první/23

rameny. Lípa si drbal bradku. — „Pak chybí 15 židlí. A v učebně bychom měli mít plazmovou televizi.“ Když nikdo nereagoval, pokračovala. „Pak ještě nějaké drobnosti jako lampy a skříňky.“ Položila štos papírů na stůl před svého šéfa. „Za kolik toho je?“ zeptal se Chalupa. „Asi za 150 000.“ „Všechno je to drahý jak sviňa,“ oglosoval to vedoucí katedry přímočaře. „Hlásila jsem to na rektorát,“ pokračovala sekretářka. „A?“ „Řekli mi, že je to v pořádku, že o tom vědí, že jsou to dílčí nedostatky, ať to komise podepíše, že oni se už o to postarají.“ „No to jistě!“ vybuchl Chalupa. „My to podepíšeme a tím se ten chybějící majetek zlegalizuje.“ Vedoucí katedry byl i přesto, že svou funkci vykonával již dlouho, nenapravitelný optimista. „Asi to popletli,“ řekl smířlivě. „Asi nám připsali vybavení jiné katedry. Obvolej ostatní katedry na konviktu,“ obrátil se na sekretářku, „jestli jim něco nepřebývá, že se to vykazuje u nás. No co — televize by se šikla. Jen teda nevím, co bych dělal s těma kobercama.“ „Už jsem se ptala, nikde nikomu nic nepřebývá.“ Sekretářka byla vzor svědomité poctivosti a Ondřej Chalupa ji měl pro její spolehlivost velmi rád. „Ani nám?“ „Ne. Spíš každýmu něco chybí.“ Ondřej Chalupa se rozhodl jednat. Předsedou inventarizační komise jmenovali profesora Šimona. Vzhledem k tomu, že ani na jeho katedře inventarizační seznamy nesouhlasily, svolal schůzku komise a sekretářek všech kateder na konviktu. Výsledek je šokoval — v celém objektu scházel majetek a vybavení v ceně převyšující tři čtvrtě milionu. K tak vysoké částce přispěla i skutečnost, že — jak upozornil další člen komise doktor Prskal — veškeré zařízení bylo několikanásobně předražené. Doktor Prskal komisi informoval, že u nich na katedře mají modré stíny

/24

závěsy za patnáct tisíc na okno a že vůbec nechápe, proč jsou všude kuchyňské linky z IKEA. To vzbudilo pozornost — každá katedra byla vybavena dvěma kuchyňskými koutky, jeden na společné chodbičce, druhý v kanceláři sekretářky, a Prskal zjistil, že tyto jednoduché sestavy z IKEA přišly na 26 400 Kč za sadu, což je — jak zdůraznil — trojnásobek toho, za kolik to lze normálně v IKEA koupit. Komise byla pobouřena. Profesor Šimon spolu s docentem Chalupou sestavili rozsáhlý přípis, v němž upozornili na nedostatky a předražené dodávky a požadovali jejich vysvětlení, a odeslali jej rektorovi, předsedovi akademického senátu a kvestorovi. Chalupa očekával, že se rozpoutá pozdvižení. Odpovědí na jejich aktivitu však bylo naprosté ticho. Možná, kdyby se tenkrát kdokoliv rozhodl zprávou inventarizační komise zabývat, mohlo být všechno jinak. Pokud se však kvestor domníval, že se problém vyřeší tím, že jej bude ignorovat (a spolu s ním všechny stížnosti), nepočítal s umanutostí docenta Chalupy, rozhodnutého, že takto celá záležitost zůstat nemůže. Začal pátrat po okolnostech rekonstrukce jezuitského konviktu. Kvestorovi lidé mlčeli, ale vzhledem k tomu, že rekonstrukce skvostu tyčícího se na městských hradbách, zcela zdevastovaného desetiletími armádní péče, byla pro město obrovskou událostí, našel na stránkách regionálních tiskovin řadu informací. Naštěstí se o průběh rekonstrukce tehdy ještě zajímaly i akademické senáty; ze zápisů i z rozhovorů s kolegy — tehdejšími senátory — zjistil základní informace o celé akci. Univerzita bývalý jezuitský konvikt získala v devadesátých letech. Vzhledem k tomu, že filozofická fakulta obývala několik budov, jež se v restitucích měly vrátit církvi, byla dojednána rekonstrukce konviktu jakožto náhrada za tyto budovy, plně financovaná státem z fondu náhrad za církevní restituce. Vybraná architektonická kancelář vypracovala projekt rekonstrukce za 270 milionů. Univerzita projekt odmítla, ten byl následně přepracován a předložen s novým rozpočtem na 320 milionů, který byl přijat. Když se část první/25

v roce 2002 stavební práce završily, katedry se nastěhovaly do svých nových působišť a konvikt se plně otevřel veřejnosti, účet za rekonstrukci se vyšplhal na 350 milionů. Když už se neřešila neukončená a neschválená inventarizace, poslal aspoň Chalupa kvestorovi dopis s žádostí o vysvětlení, proč byla cena za rekonstrukci tak vysoká. Za týden obdržel od kvestora pozvání k osobní schůzce. Za asistence šéfa stavebního odboru, arogantního inženýra, který s Chalupou jednal jako s retardovaným potížistou, mu vysvětlili, co s cenou stavby udělá archeologický průzkum, nečekané faktory, které se promítnou do tzv. víceprací, ale taky celková ekonomická situace, inflace a výše DPH. Mluvili na něj dlouho, vlídně, ale Chalupa měl pocit, že úmyslně tak, aby jim nerozuměl. Zajímal se o změny mezi prvním a druhým projektem — velkoryse mu umožnili nahlédnout do gigantické projektové a stavební dokumentace, zjevně pobavení při pohledu na dezorientovaného literárního teoretika, který se ve změti půdorysů, bokorysů, detailních výřezů, řešení dílčích místností či krovových vaznic a krokví zcela ztratil a vůbec nerozuměl různým typům čar, milionům kót a číselným údajům zásadně uváděným ciframi mikroskopické velikosti. Chalupa to po chvíli vzdal, poděkoval a odešel. Zaujala ho však jedna věc, ale protože si nebyl jistý, zdali by mu ti dva řekli pravdu, rozhodl se na ni nezeptat — a totiž, proč se mezi levnější a dražší verzí projektu změnila pozice hlavního architekta rekonstrukce, když architektonická kancelář zůstala stejná. Zde mu výrazně pomohl kunsthistorik Šimon se svými kontakty mezi architekty. O deset dní později už docent Chalupa v kavárně na Horním náměstí celou záležitost probíral s architektem Šimlákem, nakvašeným padesátníkem, který rekonstrukci konviktu a spolupráci s kvestorovými činovníky charakterizoval jako „noční můru každého architekta“, protože ti akademici „ničemu nerozumí, ale do všeho kecají“. O další týden později Chalupa seděl v kanceláři samého rektora a informoval ho o tom, jak došlo ke zdražení stavby z dvou set sedmdesáti milionů na modré stíny

/26

tři sta dvacet ještě před jejím započetím. Rektor nesouhlasně kroutil hlavou a tvrdil, že je to celé nesmysl. „Ten váš architekt to určitě celé dezinterpretoval, nebo jste to vy špatně pochopil.“ Rektor odmítl celou situaci vůbec uznat jako možnou a následně dodal, že i kdyby snad možná na tom přece jen bylo zrnko pravdy, tak co z toho? Univerzitě přece žádná škoda nevznikla. Každopádně, pokud na tom trvá, podíval se rektor Chalupovi zpříma do očí, může celou věc probrat s panem inženýrem Jonášem. „I když — upřímně řečeno — vlastně nevím, oč vám jde, pane docente.“ Ani teď, po třech letech, Ondřej Chalupa nezapomněl na ten pocit marnosti a bezmoci, když veškeré jeho pokusy zjednat nápravu a ukázat lidem, jak zvláštně kvestor Jonáš hospodaří, narážely jen na lhostejnost a nezájem. Rektor Chalupu požádal, aby jej znovu navštívil, tentokrát v doprovodu architekta Šimláka, ten však odmítl a nepřímo popřel, že by kdy Chalupovi poskytl jakékoliv informace. Kvestor Jonáš si na schůzku s rektorem připravil rozsáhlé zdůvodnění nedostatků první verze projektu, jaká vylepšení si vyžádala nárůst ceny o padesát milionů a v čem spočívaly vícepráce za dalších třicet milionů. Hovořil asi patnáct minut a celou tu dobu Chalupa cítil zoufalství a beznaděj z toho, jak z něj samolibý a arogantní ekonom dělá blbce (protože Chalupa prostě věděl, že Jonáš lže a manipuluje s fakty), a z toho, že kvestorovy machinace nikomu nevadí. Bylo pondělí 3. října a po všech předchozích neúspěších se Ondřej Chalupa rozhodl, že podnikne definitivně poslední pokus. Z konviktu to do kanceláře krajského státního zástupce Hory neměl daleko. Cítil se nervózní a nedočkavý, netrpělivě očekával verdikt, jako student před zkouškou. Stálo ho to tolik energie a času a teď, po skoro čtyřech letech usilování, přesvědčování a dohadování, měl před sebou finální schůzku, která rozhodne, jestli vynaložené síly vůbec k něčemu byly. Poprvé se s JUDr. Horou setkal v létě; schůzku mu domluvil kolega Termer. Ondřej část první/27

Chalupa věděl o jeho mimomanželském poměru, ale protože se před ním nikdy kolegova žena fyzicky nezhmotnila, vnímal Lukášovo manželství jako něco abstraktního, a tak neměl morální problém setkat se se sympatickou mladou dívkou, o níž mu Lukáš řekl, že je dcerou státního zástupce, že o celé věci s otcem mluvila a on by byl ochoten se na Ondřejovy materiály podívat a posoudit je z právního hlediska. Měsíc a půl se nic nedělo, pak mu Hora zavolal a pozval ho k sobě do kanceláře. Ondřej Chalupa se na místo dostavil o devět minut dřív, a tak pomalu ve vstupní hale státního zastupitelství obcházel vývěsky a četl si oběžníky a přípisy. Přesně v dohodnutých 14.30 se u recepční ohlásil a Horova sekretářka si jej přišla vyzvednout. Povědomý fascikl ležel na Horově psacím stole. Státní zástupce vstal, vyšel Chalupovi vstříc a zeptal se, jestli si něco dá. Když Chalupa odmítl, Hora mu nabídl místo v křesle u konferenčního stolku a sám (poté co se chopil výsledků Chalupova pátrání) si sedl naproti. „Obávám se, že asi nebudete spokojený, pane docente,“ začal Hora. Ondřej Chalupa to samozřejmě celou dobu tušil. „Odvedl jste mimořádný kus práce, bohužel to, co jste posbíral, nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu.“ Ondřej Chalupa vzdychl a pokýval hlavou. „Takže vlastně všechno, co kvestor Jonáš dělá, je v pořádku.“ Krajský státní zástupce se podíval přes jeho rameno na svou knihovnu, v níž se šikovaly svázané zákoníky. „Já plně chápu vaše rozhořčení nad tím, co ten váš kvestor dělá. Problém je, že v systému práva a zákonů jsou vždy mezery, které mnozí dokážou využít.“ Chalupa na něj tázavě pohlédl. „Chci tím říct,“ vysvětloval Hora, „že mezi tím, co je legální a co je legitimní, nemusí být pokaždé soulad. Osobně se domnívám, že mnoho z toho, co popisujete, legitimní rozhodně není, ale také to není nelegální.“ modré stíny

/28

Po všech těch letech už docentu Chalupovi chyběla energie a síla začít Horu přesvědčovat, že se určitě mýlí. „Abyste si nemyslel, že jsem tím jen tak listoval,“ pokračoval dál krajský státní zástupce, „ukázal jsem to kolegovi, co se specializuje na finanční kriminalitu, ale ani on tam nenašel jediný důkaz, že došlo k něčemu trestnému.“ „Takže dalšímu neřádovi, co se obohacuje na veřejných zakázkách, to projde,“ řekl nakonec Chalupa hořce. „Víte, tento typ kriminality se velmi těžce dokazuje. Pokud takového člověka nechytíte zrovna ve chvíli, kdy bere úplatek, nebo pokud ho rovnou někdo neudá a nepodá konkrétní důkaz, jsme bezmocní.“ Chalupa neviděl důvod, proč dál o tématu hovořit. „Asi jsem to tušil,“ řekl. „Každopádně vám děkuju za váš čas, že jste se tím vůbec zabýval.“ Oba vstali. „Dcera mi říkala,“ začal ještě státní zástupce Hora, „že snad — že uvažujete o tom, že byste celou věc publikoval. . .“ Vyčkávavě se na docenta Chalupu zadíval, ten však nereagoval. „Osobně bych vás od toho spíše zrazoval. Posbíral jste spoustu tvrzení, ale není to podloženo žádnými důkazy. Je možné, že nějaký nezodpovědný žurnalista by se toho mohl chopit, ale bez důkazů by se to taky mohlo celé obrátit proti vám.“ „Jak to myslíte?“ zeptal se Chalupa, jemuž to znělo jako výhrůžka. „Kdyby vás ten Jonáš zažaloval, asi by takový soud dopadl v jeho prospěch.“ „Ano,“ vzdychl Chalupa. „Nicméně když je to tak, jak říkáte, asi to zveřejňovat nebudu. Pořád mi ještě záleží na dobrém jméně univerzity, a pokud bych ničeho nedosáhl. . .“ Jen rozhodil rukama. Rozloučili se, Chalupa strčil tlustou složku do aktovky a vyšel ven. Bylo krásné slunečné podzimní odpoledne. Vítr honil po ulicích listí a ženám cuchal vlasy. Chalupa měl v hlavě dokonale část první/29

prázdno. Možná, někde v skrytu duše, byl rád, že to tak dopadlo. Byl už unavený a dokázal uznat porážku a přiznat si neúspěch. Šel pomalu zpět do své kanceláře a měl pocit, že je to celé už definitivně za ním a že mu spadl ze srdce velmi těžký kámen.

III. Kristýna a její starší páni; otec o tom mluvil s despektem a smutnou rezignací v hlase — jako by jeho dceru postihla nějaká sexuální úchylka či odlišnost v orientaci. Několik konfliktů na dané téma z hovorů o Kristýnině milostném životě udělalo tabu, zejména pokud si oni starší páni Kristýnu pořídili jako doplněk ke starší manželce, což se ovšem stalo vlastně jen dvakrát. Včetně současného staršího pána. Ale za to mohl vlastně otec. Jako odměnu za úspěšné ukončení právnických studií dal dceři týdenní letecký poznávací zájezd do Londýna. Byla to jeho volba — Kristýna nikdy neměla sklony k anglofilství (na rozdíl od Lukáše, jejího staršího pána) — otec se prostě rozhodl, že tuhle metropoli by měla poznat. Jak už to ve vztahu otce a dcery bývá, otec se domníval, že zná potřeby své milované ratolesti velmi dobře, a přesto — či právě proto — se o potřebách s onou ratolestí neporadil, takže s dárkem přestřelil. Chyba nebyla ve volbě dárku, ani v destinaci, ale v tom, že byl jen pro jednoho. Když se ptala v cestovní kanceláři, zdali by s sebou nemohla ještě někoho vzít (měla na mysli kamarádku), referentka jí k jejímu velkému údivu po krátkém hledání v počítači oznámila, že je plno. Kristýna přemýšlela, zdali to otec udělal schválně, aby jí tak dal najevo, že v její známosti se starším pánem ji podporovat nebude. Jenže vztah mezitím skončil — manželka začala kolem volnočasových aktivit svého muže čenichat, a ten tak raději „přehodnotil priority“, jak se vyjádřil, když své o dvacet let mladší milence oznámil, že je konec. Takže otec ji odměnil za studium modré stíny

/30

a ona si pak v Londýně připadala jako naprostá trubka. Protože na takové týdenní zájezdy se jezdí s někým — s partnerem, kamarádkou, klidně by tam jela i s taťkou, vykouřili by společně dýmku míru, ale jela by tam aspoň s někým, ne sama jako ten poslední lůzr, který na dovolené sám spí v pokoji pro dva, který si k někomu „přisedá“ v autobuse či v hotelové restauraci ráno u snídaně a večer u večeře. Dívala se kolem sebe — páry, rodiny, kamarádi, dokonce i čtyřprocentní partneři, a k tomu jedna single trubka z Olomouce. Jasně, s Václavem by stejně jet nemohla — týdenní odskok od manželky by sotva dokázal zdůvodnit nějakou výmluvou. Večer seděla v hotelovém pokoji, snažila se číst, ale místo toho upadala do deprese a zpytovala sama sebe. Zatracení starší páni. . . Jenže mladí kluci, jak říkala svým vrstevníkům, byli takový střeva, umektaní, upocení pitomci, kteří si sami mohli za to, že s nima neměla nic společnýho. Jako třeba její první láska: jí bylo šestnáct, jemu sedmnáct. Jeho koníčky: fotbal v televizi, televize obecně s důrazem na sportovní kanály, diskotéka — jo a fotbal v televizi. Vydrželo jim to půl roku. Na začátku byla ještě panna, po dvou měsících už nikoliv. Kryštof zřejmě trpěl nějakou sexuální disfunkcí — dělal to rád, dělal to často, ale nevydržel déle než padesát pět vteřin. Kristýna byla mladá, nezkušená, povolná a blbá, jak se sama později zhodnotila a zatím pohled na svou pubertální lásku nerevidovala. Později chodila s jedním učitelem biologie (kategorie starší pán, tenhle už byl ale naštěstí rozvedený) a ten jí (když vzpomněla Kryštofa) pobaveně vykládal o šimpanzích bonobo, kteří souloží snad až čtyřicetkrát za den, ale koitus u nich trvá pár vteřin. To byl Kryštof. Koukali se spolu na televizi, v reklamním bloku se na ni vrhl, svlékl ji, strčil jí ho tam, vyšplouchal se do gumy a vrátil se k televizi na poslední tři reklamy. Než se Kristýna začala bránit, podržela mu takhle někdy i třikrát denně. Byla jsem taková blbka, říkala si Kristýna v malém, bíle vymalovaném pokoji útulného hotýlku v Belgravii a sama se divila, že jí Kryštof sex úplně neznechutil. Její druhý kluk se také rekrutoval část první/31

z vrstevníků — jejich vztah byl harmoničtější, i když Zdeněk nejraději mluvil jen sám o sobě, a skončil, až když je od sebe oddělilo univerzitní studium a on si v Plzni našel náhradu. A pak začala éra starších pánů — partnerů, kteří ji brali do restaurací, kam mohla nosit pěkné šaty a nebát se, že bude smrdět kouřem a pivem, kteří mluvili inteligentně a zajímali se o ni, kteří už v životě měli jasno, kteří jen pitomě nespřádali své vlastní plány o tom, co jednou budou dělat a kam to až dotáhnou, protože už něco dělali, kteří v sexu nemysleli jen sami na sebe (pokud Kryštof šukal jak šimpanz bonobo, tak Zdeněk byl ukázkový králík), ale dbali, aby si to i partnerka užila, kteří byli inteligentní, hleděli na osobní hygienu — a napadaly ji další a další důvody, které jednou v emotivní chvilce vychrlila na svého zkoprnělého otce, načež on debatu uzavřel s tím, že by si jen přál, aby si Kristýna našla někoho normálního, s kým bude šťastná. „Ale tati, oni jsou normální!“ rozkřikla se dcera. Jsou jen o deset, patnáct, dvacet let starší než já. Copak ty nejsi normální, jenom proto, že ti je pětačtyřicet? To mu už samozřejmě neřekla, protože si vzpomněla, co jí se škodolibou pobaveností jednou řekla jedna kamarádka, studentka psychologie, o tom, po čem touží ženy, které si hledají jen starší chlapy. Kristýna jí na to odpověděla, že se zas všeobecně ví, že na psychologii se hlásí hlavně ti, kteří sami mají problémy a chtějí se takhle dát do kupy. Londýn se jí líbil, přelidněné město ji fascinovalo svou barevností, tím, jak kypělo životem. Nesnášela Prahu, vždy říkala, že je tam na ni až moc lidí, ale Londýn, velký jak půlka Moravy, lidnatý jak celé Česko, ji uhranul, snad proto, že se město jaksi vymykalo její dosavadní životní zkušenosti, její představivosti. Byli tu na školním výletu ještě na gymplu, ale to se Londýnem jen mihli během dvou dnů, tehdy to Kristýnu tak nevzalo, nebo si prostě nedokázala představit tu obrovskou rozlohu a to množství lidí. Nakonec musela uznat, že si zájezd užívá — tedy aspoň tu část s organizovaným programem, který jí umožňoval zapomenout na to, že je sama, že se po večerech nudí a upadá modré stíny

/32

do depresí. Tedy až na poslední dva dny, vyhrazené tzv. osobnímu volnu. To už byla přesycená, měla pocit, že snad vše viděla, a hlavně to znamenalo, že někam bude muset jít sama. Předchozí večer bezradně listovala objemným průvodcem, který jí však nabízel až příliš mnoho atraktivních míst, než aby si dokázala vybrat. Chtěla si důkladněji prohlédnout St. Paul’s Cathedral, ale dál ji nic víc nenapadalo. Průvodkyně zájezdu jí poradila autobus, přímou linku od Victoria Station. Zaplatila devět liber vstupného a strávila v kostele hodinu, prohlídla si oltář, mozaiky, kopuli i Šeptající galerii a krása monumentálních prostorů na ni působila tak, že to ani nedokázala popsat, jen cítila, že se její smutek a osamocenost jaksi umocňují a násobí, že je zkrátka sama, prázdná a ani moc neví, co se životem. Venku v parčíku za katedrálou se posadila na lavičku a z tašky vytáhla sendvič, který si koupila na svačinu v samoobsluze kousek od nádraží Victoria. Červencové slunce začínalo pálit, ve stínu za katedrálou však panoval příjemný chládek, jako by obrovská kamenná stavba sloužila jako klimatizace. Sotva se pustila do jídla, přiběhla k ní šedá veverka, větší než zrzky z olomouckých parků, a bez známky plachosti či obav se zastavila půl metru od ní a dychtivě hleděla na její svačinu. Kristýna odlomila kousek chleba a natáhla ruku. „Neboj se, vem si,“ povzbudila veverku řečí, které nemohla rozumět. Veverka popoběhla, natáhla se a kousek chleba si vzala přímo z ruky. Povzbuzeny Kristýninou pohostinností přiběhly odkudsi další čtyři veverky. Za kousek jídla na sebe nechaly sáhnout, jedna dokonce Kristýně vyšplhala po džínách až na koleno. V této vděčné společnosti Kristýna snědla sendvič (aspoň část si nechala) a velké jablko, přičemž veverkám vysvětlila, že takové určitě nejedly, že je až z Čech, na což jich všech pět uznale naklonilo hlavičku lehce na bok a sedíce na zadních držely si v předních tlapkách přidělené kousky jablka a gurmánsky je chroupaly. Když už neměla nic, oč by se rozdělila (láhev s pitím si nechala pro sebe), vytáhla z tašky průvodce a začala studovat mapu, část první/33

co by v okolí stálo za vidění. Rozhodla se pro Millenium Bridge. Veverky odhopkaly k páru japonských turistů, kteří nad nimi nadšeně vykřikovali a cvakali obrovským fotoaparátem. V půlce mostu se Kristýna opřela o zábradlí a prohlížela si okolí. Pod ní po Temži pomalu proplula výletní loď. V dálce slunce v nostalgickém oparu ozařovalo Tower Bridge. Kristýna otevřela průvodce, aby podle mapy identifikovala, na co vše z mostu může vidět, když zaslechla češtinu: „Kocháte se výhledem?“ Rozhlédla se, kdo tu na koho mluví — a k velkému překvapení zjistila, že jeden z účastníků zájezdu mluví přímo na ni. Všimla si ho už dřív, na zájezdě byl s manželkou, a jak vyrozuměla (necítila potřebu se seznamovat či družit), patřil k olomouckému křídlu zájezdu: manželka pracovala u jakési firmy, z které jely do Londýna hned čtyři manželské páry. Tipovala ho tak na čtyřicátníka, klidně by o něm řekla, že je fešák, kdyby jí to v podstatě nebylo zcela jedno, protože jí byli ukradení všichni chlapi a ti, co jezdí na dovolenou s manželkou, obzvlášť. Dali se do řeči. Opřel se předloktími o zábradlí mostu vedle ní, pozorovali řeku a to, jak se slavný most v dálce halí do oranžového oparu, a ona se proti své vůli rozpovídala, nejspíš proto, že kromě jednoho telefonátu otci uplynulých pár dní s nikým moc nekomunikovala. „Jak to, že i vy jste tu sám?“ zeptala se, když muži osvětlila, jak se ocitla na mostě. „Ále,“ protáhle mávl rukou směrem k Temži, „manželka šla spolu s kamarádkami po nákupech. Chci se jít podívat do Tate Modern a to by ji stejně navíc nezajímalo.“ — „Kamže jdete?“ zeptala se Kristýna. — „Tate Modern, to je galerie tamhle naproti,“ a ukázal na druhý břeh. Kristýna sledovala pohyb jeho ruky, ale viděla jen jakousi ohyzdnou šedou krychli připláclou na nábřeží. — „Kde to je?“ — „Díváte se na ni.“ — „Takový ten betonový bunkr, to je ono?“ — Muž se usmál. — „Já myslela, že je to skladiště nebo něco takového.“ — „Vlastně se ani moc nepletete, je to přebudovaná stará elektrárna. Naprosto úžasná stavba. . .“ vydechl. Kristýna, která si pod pojmem naprosto úžasná stavba představila spíš Svatopavelskou katedrálu, uznale pokývala modré stíny

/34

hlavou, aby nebyla za blbku. Navrhl jí, jestli nechce jít s ním. Výtvarné umění ji vždy nudilo a nerozuměla mu, přesto souhlasila. Ne že by po návštěvě londýnské galerie moderního umění změnila názor, ale bylo příjemné toho člověka, jenž se představil jako Lukáš Termer, poslouchat a nechat si od něj vysvětlovat podivné obrazy, kterým stejně nerozuměla ani po výkladu toho stále sympatičtějšího pána, pochopitelně staršího a ženatého. Naštěstí se ukázalo, že Termer neměl v úmyslu prohlédnout si monstrózní betonovou obludu (ani na architekturu přestavěné elektrárny Kristýna nezměnila názor) celou, že mu šlo jen o pár konkrétních pláten (jména těch malířů samozřejmě nikdy neslyšela, snad s výjimkou Picassa — Grosz, Magritte, Léger a pak šílená americká patlanina od kohosi jménem Patlok, Patlak, Patok, což se k té rozměrné cákanici barev výborně hodilo — hleděla na obraz a chtěla to komentovat, ale pak jí došlo, že její společník je dost inteligentní a ona by se mohla ztrapnit, a pak si taky vzpomněla, co říkával učitel výtvarky na gymplu: „Ať si o obrazu myslíte cokoliv, nikdy neříkejte to bych namaloval taky.“), a tak po hodině a půl vypadli. Pak se chtěl pan Termer podívat do divadla Globe, kde se už předtím mihli s průvodcem, ale on si chtěl dopřát detailnější prohlídku. Jméno nejslavnějšího anglického dramatika v Kristýně přece jen rezonovalo víc než ti podivní moderní malíři, tak se připojila. Prohlídka ji bavila a pak se stalo něco, kvůli čemu — aspoň tak si to později myslela — spolu začali chodit. V prodejně divadla Globe pan Termer, který, jak se mezitím dozvěděla, učí na olomoucké univerzitě literaturu, s němým úžasem hleděl do vitríny na nabídku knih. „Podívejte,“ ukázal na jakýsi obrovitý svazek, „faksimile prvního folia.“ — Kristýna se rezignovaně zeptala, co to má být. — Pan Termer jí to vysvětlil. (Bože, ten chlap se mi čím dál tím víc líbí, pomyslela si Kristýna, která si svého průvodce zatím stihla důkladně prohlédnout a zjistit, že jak vzhledem, tak chováním vykazuje všechny rysy a znaky, které ona považuje za atraktivní a které v ní dokážou část první/35

rozpoutat řetězec chemických reakcí, jejichž výsledkem je, že zcela ztratí hlavu a soudnost, že je zcela vláčná a povolná a že se zas zamiluje do ženatýho chlapa.) „A tady, podívejte, faksimile prvního kvarta Krále Leara! No to je úžasné!“ — Kristýně sice nebylo jasné, co je na tom úžasného, ale Lukáš Termer už zas hleděl na první folio a hlavně na cenovku u svazku. — „Takže to je vlastně kopie prvního vydání Shakespearových her?“ zopakovala Kristýna, aby jen tak nemlčela. „Ale ty hry jsou přece skoro všechny přeložené do češtiny, ne?“ — „To jo, dokonce všechny, ale tohle je první folio!“ pokračoval Termer uhranutě. — „Je to dost drahé,“ na to Kristýna pragmaticky. — Lukáš Termer vydal jen jakési dlouhé „pchchchch“ a vytáhl z kapsy kalhot peněženku. „Pchchchch,“ zopakoval, když nakoukl dovnitř. — „Vy si to chcete koupit?“ užasla Kristýna. — „Chtěl bych, ale asi zůstane jen u toho chtění. Mám jen dvacku.“ — Kristýna otevřela peněženku, a dokonce i poctivě spočítala drobné: „Devatenáct liber a něco. Ale mám na hotelu ještě padesátku, tu vám klidně můžu půjčit, jestli chcete.“ — Termer rezignovaně vzdychl: „Ale my máme taky ještě peníze. Jenže jsem je všechny nechal ženě. Už se sem nechci vracet. Dneska jsem si chtěl zajít ještě do Hyde Parku k památníku prince Alberta a zítra do National Gallery. Vracet se sem by mi zcela rozbilo plány. . .“ Vypadal tak zkroušeně a nešťastně, až se tomu musela Kristýna v duchu smát. — „To to tak potřebujete?“ zeptala se. — „Ale jistěže to nepotřebuju. Já to prostě jenom chci. Tohle je skutečně krása. Shakespeara miluju, mám o něm dokonce i nějaké semináře.“ — Kristýna si po jeho boku prohlížela mohutný svazek. „A nebude se vám to blbě číst?“ — „Ježíš, to není na čtení. To je prostě tak krásné!“ Jeho hlas zněl zoufale. „To víte,“ otočil se na Kristýnu omluvně, „chlapi jsou jako děti. Pchchchch. . .“ vydechl. — „Tak zaplaťte kartou. To jde, platit českou kartou i v zahraničí, určitě vám ji vezmou.“ — Lukáš Termer se zkroušeně zahleděl na první folio. „Kartu mám doma. Nechal jsem ji doma.“ — Chvíli mlčeli, pak se Kristýna slitovala. „Takže fakt to doopravdy strašně moc chcete?“ — Lukáš Termer zoufale modré stíny

/36

pokýval hlavou. Kristýna znovu vytáhla z tašky peněženku a z ní svou platební kartu. „Tak já vám na to půjčím, a až budeme doma, tak mi to vrátíte.“ — Termer se chvíli zdráhal, ale pak, doprovázeje to mnoha díky a ujištěním, že určitě peníze vrátí (dokonce Kristýně ukázal svou občanku, aby si ověřila, jak se doopravdy jmenuje a že jí nelhal), si od ní nechal Shakespearovu bichli zaplatit. Dokonce se ještě vrátil a za zbylou dvacku si pořídil také faksimile prvního kvarta Krále Leara. „Máte mě za blázna, co?“ zeptal se, když s igelitovou taškou s logem divadla opouštěli obchod. — „A víte, že ne,“ usmála se na něj Kristýna. „Abych byla upřímná, muži, kteří mají pro něco vášeň, kteří se dokážou pro něco nadchnout. . .“ Zarazila se, protože chtěla říct „se mi líbí“, což by ale považovala za nepřístojné. „Takoví prostě mají něco do sebe. Chápu to a je mi to sympatické,“ dodala. Zpáteční autobus musela zaplatit za oba, pak si spolu vyšli do Hyde Parku, kde na břehu jezera krmili veverky a hodinu seděli na schodech památníku prince Alberta, koukali na Royal Albert Hall a povídali si. Doktor Termer v pragmaticky ekonomickém prostředí manželčiných kolegů a kolegyň a jejich manželů a manželek zřejmě poněkud trpěl, takže byl rád, že našel někoho, kdo se zajímal (aspoň si to myslel) o to, oč se zajímá i on. Kristýna se pochlubila, že Krále Leara viděla na Shakespearovských slavnostech (neřekla, že tam byla s Václavem), ale že tomu moc nerozuměla, načež se jí dostalo téměř dvacetiminutového výkladu o tom, jak lze rozumět téhle hře. Nazítří, když se manželka opět vydala za nákupy, souhlasila s prohlídkou National Gallery. Tak to začalo. Hned po návratu domů jí Lukáš poslal peníze na účet a jako poděkování ji pozval na oběd. O čtrnáct dní později se spolu poprvé vyspali. O půl roku později jí Lukáš oznámil, že se hodlá rozvést. O dva a půl roku později bylo všechno při starém.

část první/37

IV. Na pátek 7. října měl dr. Lukáš Termer domluveno vystoupení v kulturním okénku dopoledního zpravodajského bloku na ČT24. Bylo to už jeho čtvrté podobné angažmá za uplynulý rok. Vděčil za to (dle oficiální verze) své bývalé studentce Magdaléně Kostkové, která si na něj před rokem vzpomněla, když členové zpravodajských redakcí dostali pokyn, že by k diskusním vystoupením či krátkým rozhovorům měli zvát i „odborníky z regionů“, ne jen stále stejné pražské tváře. Magdaléna na dr. Termera ráda vzpomínala i z jiných důvodů, dá se říci neoficiálních, na něž však Lukáš uvalil informační embargo zejména vzhledem ke své choti a taky (pro jistotu) i Kristýně. Asi před čtyřmi roky spolu prožili krátký, leč intenzivní milostný románek, v němž si užili spoustu zábavy, a jejich vztah neukončil žádný konflikt, ale prostě jen fakt, že Magdaléna uzavřela bakalářské studium a navazující magisterské se rozhodla absolvovat na trochu jiném oboru na jiné škole. No a když se tenkrát rozhodli ve zpravodajském bloku z nějakého záhadného důvodu připomenout pětapadesáté výročí vydání Lolity, Magdaléna mu zavolala, aby naplnili pokyn shora, a Lukáš ochotně souhlasil. O hodinu později mu zavolala zprávařka, s níž měl rozhovor vést: domluvili se na složení otázek, na tom, že v tu a tu dobu se dostaví do olomouckého studia, odkud následně živě vstoupí do vysílání a povedou s ním rozhovor. Lukáš ochotně souhlasil, a aby všichni viděli, jak je úspěšný a významný, že vystupuje i v centrálním vysílání, rozeslal na všechny strany maily, aby se zítra v 10.50 dívali na ČT24. Z rozhovoru se ale stala noční můra jeho ega. Připomenutí výročí Lolity předcházela (či spíše měla předcházet) reportáž o přistání legendárního bombardéru B-52 na armádních slavnostech na letišti v Ostravě-Mošnově. Vzhledem ke špatnému počasí však letoun stále kdesi kroužil, Lukáš čekal v olomouckém studiu a na obrazovce sledoval prakticky nekonečný přímý přenos o nepřistání B-52, a když teda v redakci seznali, že modré stíny

/38

záběrů na prázdnou letištní plochu a ocelovou oblohu už bylo dost, přišla řada na Lukáše. Deset domluvených otázek a deset pečlivě připravených odpovědí, tak aby rozhovor měl nějakou strukturu a spěl plynule od bodu A k bodu B, se z důvodu časové tísně (plánovaných osm až deset minut se zgrclo na dvě a půl minutky před blokem zpráv v celou) zkrátilo na otázky tři (dotazy 7, 8 a 1 z původního seznamu), na které na změnu nepřipravený Lukáš reagoval nejistým zakoktáváním a neschopností sestavit gramaticky správnou větu. Usměvavá redaktorka mu poděkovala a ve vysílání jej vystřídaly nejčerstvější zprávy. Naštěstí se ukázalo, že málokdo, koho včera chlubivým mailem obeslal, se díval. Seděl venku na lavičce, stále ještě v šoku z toho fiaska, a zavolal Kristýně. Nedívala se („Nemohla jsem se urvat, měli jsme poradu.“ Uff, oddechl si). Zavolal taky Magdaléně, aby se jí omluvil, protože určitě teď má kvůli němu v redakci z ostudy kabát, jakého breptala to doporučila do vysílání. Magdaléna byla buď okoralá, nebo se rozhodla kvalitu vysílání cíleně sabotovat, neboť nejenže mu bez zaváhání do telefonu řekla, že to bylo dobrý, ale dokonce mu o čtyři měsíce později zavolala zas kvůli dalšímu vystoupení. Takže dnes dopoledne měl jít do olomouckého studia počtvrté, tentokrát prodebatovat otázku, kdo by tak asi mohl letos dostat Nobelovu cenu za literaturu. Lukáš, který o existenci Tomase Trantrömera tou dobou ještě neměl ani tušení, byl připraven povinně zmínit Milana Kunderu (i když on sám by na seznamu raději viděl Škvoreckého), pohovořit o svých osobních kandidátech (McEwan, Rushdie a Roth), dále zmínit ty, kteří nikdy cenu nedostali a už ani nikdy nedostanou (Nabokov a jeho osobní favorit John Fowles), a pak jako bonus opakovaně navrhovaného kandidáta, jenž ji však nejspíš nikdy neobdrží (Bob Dylan). Dneska to bude v pohodě, protože předchozí dvě vystoupení se obešla bez incidentů a zaváhání a Lukášovi se vrátilo sebevědomí. V to páteční ráno ležel v posteli a sledoval, jak se manželka chystá do práce. Byl příjemný říjnový den, slunce se opíralo do část první/39

oken jejich na jihovýchod situované ložnice. Lukáš si prohlížel Moniku, jak pobíhá po bytě, co chvíli pro něco vběhne do ložnice, pak mu zas zmizí ze zorného pole a jen vrzání parket v pokoji či pleskání bosých chodidel po dlažbě v předsíni a šramot z koupelny mu umožňují orientovat se, kde se ta paní, s níž je nadobro připraven se rozejít, zrovna vyskytuje. Nesnášel ji. Věděl, že je to protivná, konfliktní, hysterická ženská, se kterou se není možné nikdy na ničem domluvit. Přemýšlel, jestli lituje, že si ji vzal. Kristýně říkal, že jo, ale sám o tom přesvědčený nebyl. Taky přemýšlel, jak o něm asi jeho manželka smýšlí. Doopravdy smýšlí. Nemyslel to, co mu je schopna vmést do očí při některé z pravidelných hádek, ale to, jaké jsou její skutečné pocity, myšlenky, co se jí honí hlavou. Kristýně říkal, že Monika je omezená a hloupá, protože to je přesně to, co si myslel, že milenka chce slyšet. Ve skutečnosti však věděl, že za Moničiným omezeným rozhledem a zkratkovitým rozhodováním funguje složitě pracující emocionální inteligence, možná složitější než ta jeho, rozhodně rafinovanější, neboť schopná konstruovat citové podrazy a vydírání. Jako třeba teď. Monika vběhla zpět do ložnice a cosi hledala v prádelníku. Byla úplně nahá, už deset minut se pohybovala po bytě zcela neoblečená a Lukáš v posteli mobilizoval své sebeovládání, aby jeho budoucí exmanželka nepoznala, jak se mu to líbí. To byla další věc, kterou Kristýně neříkal. Už dva roky ji ujišťuje, jak se rozvede, jen musí nastat ta správná, vhodná, ideální chvíle. Skutečně to chce udělat. Měl v citech jasno. Kristýnu miluje, chce s ní prožít budoucnost, chce s ní mít děti, vnímá ji jako ideální partnerku, jejich vztah je harmonický, umějí se spolu radovat, dokážou spolu komunikovat, dokážou se spolu dohodnout na kompromisu. Monika? Ani jedno z toho. Hašteřivá, hysterická baba. Hnusná machna, říkal si, i když věděl, že i přesto, že poslední dobou přibrala, stále by ji řada mužů považovala za přitažlivou osmatřicetiletou ženu. Lukáš Termer ovšem věděl, že jedinou cestou, jak Moniku dostat ze svého života, je uvažovat o ní výhradně jako o hnusné, odporné babě. Protože jinak by ji i on musel považovat modré stíny

/40

za sexuálně přitažlivou osmatřicetiletou ženu, sice možná s trochu roztékajícími se proporcemi, ale stále žádoucí. A co bylo nejhorší, Monika to věděla. Monika ho měla přečteného. Konečně z prádelníku vytáhla podprsenku. Ale neoblékla si ji. Postavila se před zrcadlovou skříň a velmi pozvolna, jako by se teprve rozhodovala, zdali si nějakou podprsenku bude brát (bože, není jí deset, už si musí brát podprsenku! Lukáš se snažil na ni nehledět), si ji prohlédla a pak teprve oblékla. To samé následovalo s kalhotkami. Věděl, proč to dělá, tenhle trapný ranní a večerní striptýz. Už dva měsíce spolu nesouložili. Ano, to je to, co nikdy nemohl říct Kristýně. Nedokázali spolu žít, nedokázali spolu normálně mluvit, ale pořád je ještě spojovalo to, že v sobě navzájem našli ideálního sexuálního partnera. Připadal si jako postava z románu Philipa Rotha. Mohli se spolu do krve pohádat, vyspílat na sebe všechnu vzájemnou nesnášenlivost, ale půlhodinu nato přišlo to, čemu dřív říkali slastné usmiřování, dokonale zesynchronizované vzájemné uspokojení. Kristýnu miloval, zoufale ji miloval, věděl, že ona je ta pravá, ale sex se mu víc líbil s Monikou. Kristýna byla přes všechnu vzájemnou něhu toporná, jejich milování bylo prodchnuté láskou, ale jaksi ne­uspokojivé — trochu těžkopádné, nedokázali se ani za tak dlouhou dobu vzájemně sladit, tělesně zharmonizovat, bylo to neobratné a nešikovné, a to navzdory tomu, že jej Kristýna tolik přitahovala. O prázdninách — další tajemství před Kristýnou — vyhledal psychologa a absolvoval u něj několik sezení na téma, jak si urovnat vztahy a odpoutat se od manželky. Po první konzultaci toho chlapa upřímně nenáviděl, protože jej nutil přemýšlet o sobě a odpovídat na otázky, které mu byly nepříjemné. Dva dny to celé zchroustával, než mu došlo, že psycholog ho má už přečteného a snaží se jej navést na správnou cestu. Ano, pokud chce od manželky odejít, musí s ní přestat spát. Sex je pouto, kterým si ho manželka k sobě připoutala a pomocí kterého jím nejspíš manipuluje. Pokud se z toho dokáže vyvázat, dokáže odejít a začít nový vztah. část první/41

Dal se do toho. Trvalo týden, než Monika zaregistrovala, že nic není. Lehce znervózněla a začala manžela svádět, což v jejím podání znamenalo, že se při každé vhodné (i nevhodné) příležitosti svlékla do naha. Dokonce i nahá žehlila. V pánských časopisech by to vypadalo jako naplněný sen každého potentního muže, u Termerů doma to však bylo pouze trapné. Součástí Lukášovy autoterapie bylo i to, že přesvědčoval sám sebe, jak je ono svádění nechutné a směšné. Přesto dvakrát podlehl, takže dvakrát začal znovu. Pevná vůle. Častější milování s Kristýnou. Masturbace. Zdály se mu erotické sny, ve kterých vystupovala Monika, a v nich se spolu oddávali hotové sexuální akrobacii. Předmět jeho snů spal vedle a Lukáš věděl, že kdyby Moniku vzbudil, nebránila by se. Vstal a tiše se vykradl zbavit se napětí do koupelny. Znovu si přečetl Rothův román The Professor of Desire a četba jej naplňovala zoufalstvím. Po třech týdnech neukojenost přerůstala v agresivitu. Hádky se přiostřovaly a nekončily v posteli, ale tím, že Lukáš odešel z místnosti, protože jinak by té machně musel dát přes držku. Monika skloněná k prádelníku mu stále nabízela pohled na svůj zadek. Nezbývalo než jí dát zcela jasně najevo, že se zdržuje zbytečně, že se klidně může dooblékat a jít do kanceláře. Lukáš vstal a šel si do kuchyně udělat snídani. Zapnul kávovar, v mikrovlnce si ohřál trochu mléka do kávy a otevřel špajz. Za deset sekund vztekle rozrazil dveře do ložnice, kde si Monika konečně navlékla kalhotky a zrovna si přes hlavu přetahovala béžový svetřík. „Kde jsou, krucinál, ty rohlíky, co jsem si včera koupil?!“ Monika na něj lhostejně pohlédla. „Co je mi po tom.“ „Si je snědla nebo co?“ „Snad se můžu taky navečeřet, ne?“ „Kurva fix!“ zařval Lukáš. Monika držela rekord v rychlosti, s jakou ho dokázala vytočit. „Tak proč taky někdy něco nenakoupíš? Koupil jsem si na snídani rohlíky. Já sobě na snídani. Ne abys je sežrala ty.“ modré stíny

/42

„Promiň, že jsem se ve svém vlastním bytě dovolila najíst.“ „Co teď mám snídat!?“ Lukáš ji skutečně nenáviděl. Dřív nevěděl, jaké to je, nechápal, jak někdo může nenávidět svého dlouholetého partnera, teď už ano. „Co je mi po tom?“ opáčila Monika s ledovým klidem, protože dobře věděla, jak tím manžela rozzuří. „Ty ses taky nestaral, co budu já večeřet.“ Lukáš za sebou práskl dveřmi ložnice. Ta pitomá zasraná nenažraná kráva! A pak si ještě navíc sám naběhl, což ho rozzuřilo ještě víc. Roz­ hodl se demonstrativně odejít do obchodu, spěšně si sundal pyžamo, a když znovu otevřel dveře do ložnice, teprve tehdy mu došlo, že je tam pořád ještě Monika. Stál ve dveřích nahý, Monika se po něm ohlédla a Lukáš se to rozhodl nějak zamluvit. „Vůbec se nevzrušuj, jdu se jen převlíct.“ Otevřel skříň, kde měl poličku s prádlem. Monika si jej znechuceně změřila. „Vskutku nevidím nic, co by mě mohlo vzrušovat.“ Lukáš popadl prádlo, triko a džíny a raději se šel obléct vedle do pokoje. Na chodbě domu jej praštil přes nos zápach. Když sešel dolů, zjistil, že spodní podesta a velká část vchodových dveří jsou pozvracené. Dveře byly otevřené a na ulici stála paní Pilátová, jež u nich v domě ztělesňovala archetyp všetečné důchodkyně. Lukáš přeskočil spoušť (ještě kdybych tak uklouzl a spadl do blivanců, to už by se fakt Monika pobavila). Projít nepozorovaně kolem paní Pilátové by nezvládl ani Neviditelný muž. „Pane doktore!“ zvolala, neboť držela v úctě všechny tituly, „viděl jste to?“ „Nešlo to nevidět, paní Pilátová,“ opáčil oslovený. „Zas Bojda?“ vzpomenul notorického opilce a rušiče klidu, jehož se domovní výbor už tři roky marně pokoušel zpacifikovat, když už neexistovaly zákonné prostředky, jak jej z domu vypudit. část první/43

„Kdo jiný! Ten bezdomovec nás jednou zničí.“ Paní Pilátová vždy hovořila o opilci Bojdovi jako o bezdomovci. Lukáš pokaždé přemýšlel, zdali tím hodlá předurčit jeho budoucnost, nebo prostě všechny opilce, pobudy, nezaměstnané, lidi s nulovými hygienickými návyky jen takto souhrnně označuje, neboť bezdomovci splňují všechna uvedená kritéria, stejně jako neblahý soused Bojda. „Ale co je moc, to je moc! Už jsem volala městskou policii,“ řekla tónem, jako by začala poslední a konečná fáze Bojdovy celkem ničím nepřínosné existence. „Promiňte, já spěchám,“ ukončil další debatu Lukáš a vyrazil do nedalekého obchůdku. Když se vracel se třemi čerstvými rohlíky a slibně vypadajícími třemi nožičkami vídeňských párků, před domem už stál vůz městské policie a dvojice strážníku za srdnatého povzbuzování paní Pilátové se marně snažila dozvonit na opici vyspávajícího pobudu Bojdu. Monika už doma nebyla. Během dopoledne se uklidnil a po desáté se vydal na tramvaj, která by jej přivezla k věžáku RCO u hlavního nádraží, kde v třináctém patře sídlila regionální redakce ČT. Přivítal ho kameraman Skopal, kterého už znal. „Dobrý den, pane doktore, dnes začneme trochu se zpožděním,“ informoval Lukáše hned při vstupu. „Ministr vnitra dává mimořádnou tiskovou konferenci a vysílá se to živě. Ale volal jsem do Prahy a říkali, že s rozhovorem s váma počítají, jen kdybyste asi tak čtvrt hodiny počkal.“ Lukáš si v redakci sedl na gauč a sledoval televizní vysílání kanálu ČT24 na obrazovce připevněné na zdi. Ministr vnitra Gelnar informoval o změnách v resortu, zejména o tom, že dojde ke změně na pozici prvního náměstka pro ekonomiku a akvizice. Stávající náměstek ke konci roku ze zdravotních důvodů končí a jeho místo zaujme inženýr Jonáš, který seděl vedle pana mistra a jehož jeho budoucí šéf tímto oficiálně představil. „No to mě podržte!“ vydechl Lukáš. Od svého pracovního stolu konferenci sledoval také jeden z redaktorů, s nímž se Lukáš už taky modré stíny

/44

setkal, ale jehož jméno si teď nedokázal vybavit. „Vy ho znáte?“ zeptal se redaktor. „No to je univerzitní kvestor. Tomu říkám udělat kozla zahradníkem. Kvestor na ministerstvu vnitra!“ žasl Lukáš. „Proč? V čem je problém?“ zajímal se redaktor. „No on je kvestor považován za — abych tak řekl — mistra kreativního účetnictví. Jeden můj kolega má jako koníček, že sbírá doklady o jeho podivném způsobu zadávání univerzitních zakázek.“ Redaktora to zaujalo. Vstal ze své židle a přisedl si k Lukášovi. „Mohl byste mi k tomu říct víc?“ Konference ministra vnitra však v tu chvíli skončila a ze studia vykoukl kameraman Skopal, že za osm minut půjdou do vysílání, aby se Lukáš šel připravit. „Klidně. Ale víc by vám k tomu řekl ten můj kolega,“ odpověděl Lukáš redaktorovi. „Můžu vás zkontaktovat.“ „To by bylo výborné.“ Lukáš vstal a odešel do studia, aby měl kameraman Skopal dost času připravit všechnu techniku pro přenos a vysílání.

V. Listopad se zatím jevil jako velmi přívětivý měsíc. Stáli u zábradlí a dívali se dolů na řeku, kterou — jak se blížila k centru — už v minulém století starostlivé vedení města spoutalo do vysokého kamenného koryta. Morava tekla jako obvykle nevzrušeně, pod mostem se držel asi tucet kačen, nalákaných dvěma dětmi, chlapcem a děvčátkem na procházce s babičkou, které baculatým a dobře krmeným ptákům házely z výšky dolů kousky staré vánočky. Nabízel se jim pohled na velkolepě působící pravoslavný kostel svatého Gorazda na protějším břehu, jehož načervenalá fasáda a ve slunci zářící zlatá kopule na kolemjdoucí působila jistě majestátnějším dojmem část první/45

než vkusný, střídmý, elegantně štíhlý a nevýrazně šedivý evangelický kostel za jejich zády. Závětří za kostelem s výhledem na řeku, jaksi bokem odstrčená Blahoslavova ulice s pruhem zeleně a chodníkem pro pěší podél nábřeží nabízela v hluku okolních rušných ulic nezvykle ztišený, klidný prostor a Karla Barana vlastně udivilo, že tu nikdy nebyl, i když to má z kanceláře pár metrů. Nejprve kapitánu Karlu Baranovi zavolal jeho bývalý nadřízený podplukovník Brok, dnes se rekreující v luhačovických lázních, zdali by se jeho známý na Karla mohl obrátit v soukromé, ale skutečně soukromé záležitosti. Kapitán Baran věděl, že si kolegové mají pomáhat a musejí spolu držet, takže okamžitě souhlasil. Za čtyři minuty onen známý volal a vzhledem k tomu, že přijel až z Prahy, požádal o okamžité setkání. Baran souhlasil a vytratil se ze služebny v budově krajského ředitelství na Žižkově náměstí. Vyšel zadním vchodem přes parkoviště na Husovu ulici, prokličkoval mezi auty na druhou stranu a za evangelickým kostelem sešel cestičkou vyšlapanou v trávě dolů k nábřeží. Opřený o zábradlí tam stál muž v dlouhém teplém plášti. Baran se v oblečení příliš nevyznal, ale podle elegantního střihu a dokonalého materiálu, nejevícímu známky sebemenšího pomačkání či opotřebovanosti, usuzoval, že plášť musel být drahý a nový. Muž se k němu otočil — pohlédl na něj nenuceně a autoritativně, zřejmě navyklý, že mu ostatní vycházejí vstříc či přímo plní jeho požadavky. Vše z něj čišelo už na první pohled — autorita, upravenost, zvyk o sebe pečovat i to, že finanční stránka existence mu nezpůsobovala výraznější starosti. „Kapitán Baran?“ oslovil přicházejícího policistu. „Pan Klestil?“ Muž nacvičeným pohybem z kapsy kabátu vytáhl průkaz a ukázal jej kapitánu Baranovi. „Major Klestil,“ upřesnil ryze oznamovacím tónem. Baran se krátkozrace mírně naklonil k průkazu, pak se narovnal a jaksi automaticky pokýval hlavou. Majorovo zařazení na něj zapůsobilo. modré stíny

/46

Takže teď se opírali o zábradlí a kochali se výhledem. Uběhly tři minuty v tichu. „Máte to tu pěkné,“ shrnul své dojmy major Klestil tónem, jako by až jeho schválení definitivně potvrdilo status scenérie s řekou, mostem, kačenami, pravoslavným kostelem a důstojnou řadovou domovní zástavbou na protějším nábřeží. „Arnošt Brok mně vás doporučil jako někoho, na koho se dá spolehnout.“ Klestil se k Baranovi neotočil, mluvil k řece či snad protějšímu břehu. Baran formálně přitakal. „Arnošt je člověk, který pro mě hodně udělal.“ „Loajalita je mimořádná vlastnost,“ podotkl Klestil. „V dnešní době člověk musí velmi, ale velmi zvažovat, komu věřit, a o to víc se loajalita cení.“ K tomu Baran neměl co dodat. Klestil mluvil s výrazným pražským přízvukem a jako většině lidem žijícím za hranicemi Středočeského kraje lezl Baranovi majorův akcent už od začátku na nervy. „Nebudu to protahovat,“ pokračoval Klestil, lokty opřený o zábradlí nábřežního oplocení. „Chci vás požádat o službu. Sice pracovní, ale ryze soukromou.“ Baran vyčkával. Jeho pozice v tomto rozhovoru se mu příliš nelíbila, ale když už to Arnoštovi slíbil. . . „Nejde o nic náročného, nicméně, řekl bych, jde o věc citlivou, vyžadující taktní a ryze profesionální přístup.“ Odmlka. „Arnošt mě ujistil, že v tomto bodu se na vás lze spolehnout.“ „Pokud to říká Arnošt. . .“ začal Baran rozvláčně, protože nevěděl, co odpovědět. Klestila však jako by jeho názor ani nezajímal. „Nevím, zdali sledujete zprávy. . .“ Znělo to spíše jako řečnická otázka, protože Klestil neprojevil sebemenší zájem o Baranovu odpověď. „Každopádně jste mohl zaznamenat, že ministr Gelnar bude mít od Nového roku nového náměstka, inženýra Jonáše.“ Baran rezignoval na snahu jakkoliv na majora Klestila reagovat. Ten se poprvé otočil od řeky a s mírně pozdviženým obočím, jako udivená učitelka, na Barana pohlédl. část první/47

„Inženýr Jonáš je kvestor zdejší univerzity a poslední dobou musí čelit neustálým snahám o diskreditaci své osoby. Dva lidé — Ondřej Chalupa a Milan Březina. Chalupa učí na univerzitě, Březina je redaktor zdejší redakce zpravodajství ČT. Je dokonce možné, že spolupracují. Problém je v tom, že Březina před několika dny navštívil univerzitní archiv, kde ukradl dokumenty týkající se některých obchodních transakcí inženýra Jonáše.“ „Jste si tím jménem jistý?“ „Ano. Jeden den si prohlížel uvedené dokumenty, a když chtěl druhý den inženýr Jonáš zjistit, čím se Březina zabýval, dokumenty byly pryč.“ „Jak Jonáš věděl, že byl ten Březina v archivu?“ zeptal se Baran. „Byl o tom informován,“ řekl Klestil tónem, jako by to být informován patřilo k nejzákladnějším předpokladům existence lidí, jako je Jonáš. Baran se chtěl ještě zeptat, co konkrétně se ztratilo, ale pak to spolkl. „Snad si uvědomujete, že je nutné celou záležitost považovat za citlivou,“ oznámil Baranovi Klestil. „Je potřeba, aby dotyčný novinář zcizené dokumenty vrátil a aby je vrátil všechny. Dále mu můžete položit pár otázek týkajících se jeho případných kontaktů s tím Chalupou.“ „Proč se s tím obracíte na mě?“ zeptal se Baran. „Řekl bych, že sám máte dostatečnou pravomoc, aby. . .“ Pozvednuté učitelské obočí majora Klestila jej zarazilo. „Pokud se tím bude zabývat místní policie, nikdo nebude pochybovat o tom, že se standardním způsobem prověřuje standardně podané oznámení.“ Baran mlčel. „Víte,“ začal po chvíli, „říkal jste, že se vše má vyřídit v tichosti. Nejsem si ale jist, že pokud mám jít za televizním redaktorem, tak. . .“ „Ten Březina má celou řadu nadřízených a vše, co by chtěl natočit, prochází obvyklým procesem schvalování před vysíláním.“ Baran mlčel.

modré stíny

/48

„Jak už jsem řekl na začátku, loajalita je ctnost, kterou je třeba cenit. Říkal mi Arnošt, že na současné pozici nejste příliš spokojen.“ Baran pochopil. Oba se zase otočili k řece a lokty se opřeli o zábradlí. „Takže jestli tomu dobře rozumím,“ řekl po chvíli Karel Baran, „žádné protokoly, žádné záznamy ve výkazu denních služeb. . .“ „Ano, nic takového.“ „Vaše číslo mám v mobilu.“ Baran se zvedl od zábradlí a narovnal se na znamení odchodu. Klestil se také otočil a důkladně si představitele místní policie změřil. „Ale jak jsem řekl, cení se pouze loajalita.“ „Nemusíte to zdůrazňovat,“ řekl Baran a rozloučil se. Cesta zpět byla krátká a moc času na přemýšlení mu neposkytla. Podplukovník Brok byl jeden z těch, kteří mají všude nějaké kontakty, díky nimž dokážou úspěšně proplouvat nástrahami služebních předpisů a kariérního postupu, kontakty v „patrech nižších i vyšších“ (jak podplukovník sám s oblibou říkával), které jsou někdy dost pochybné, takže Brok patří mezi ten typ policajtů, o kterých se mluví ve zprávách, když se provalí nějaký ten skandál s nestandardními postupy ohledně hříšků nestandardně postavených spřátelených „vyšších“. I proto se Baran tak snažil o přeložení do Vitoušova týmu. Baran znal sám sebe, věděl, že není tak elasticky přizpůsobivý jako jeho teď už naštěstí bývalý šéf, že jeho uvažování je přímočařejší a že se v politickém kličkování prostě nevyzná. Přesto — nebo právě proto — nedokázal odmítnout, pokud po něm Brok něco chtěl — a doporučil-li ho Klestilovi Brok, bylo to to samé, jako by to po něm chtěl podplukovník sám — nedokázal odmítnout prostě proto, že nevěděl, kdy on sám nebude čirou náhodou něco potřebovat po svém bývalém šéfovi. „Říkal mi Arnošt, že na současné pozici nejste příliš spokojen,“ řekl mu Klestil. Ano, ano, ano. Nečekal, že slavný šéf útvaru

část první/49

vyšetřování bude především byrokrat a že celý tým ve skutečnosti povede Výrová, která mu už od začátku dávala jasně najevo, že ona má své lidi a že on přišel zvenčí do fungujícího společenství a že se tedy musí přizpůsobit stávajícím pravidlům. Lezl mu na nervy Edelweiss — protože tak strašně lezl Výrové do řiti, protože se všema umí tak dobře vycházet, protože každé odpoledne neopomene zdůraznit, jak se těší na ženu a na děti. Jednou se Vitouš zapomněl a řekl o Edelweissovi, že je něco jako Mirek Dušín jejich týmu. Jak trefné! Baran se tomu ještě dva dny pochechtával, a to ho dokáže rozesmát — skutečně rozesmát — jen máloco. Lezli mu na nervy všichni ostatní, protože majorka Výrová u nich měla naprosto neotřesitelnou autoritu. Když se na jedné z prvních porad po svém nástupu na začátku roku pokusil Výrové oponovat, dívali se na něj jak na exota. Klestil se mu nelíbil, vadila mu jeho pražácká povýšenost — už jen to gesto, jakým se mu legitimoval, aby mu ukázal, že on je ta elita, on je ten, kdo rozhoduje a má moc, zatímco Baran je jen místní policajt. Nelíbil se mu ani úkol, který dostal. Připadalo mu to jaksi podivné — měl strach, že je za tím něco víc, než co mu řekli, a hlavně mu vadilo, že se takhle nikdy nezbaví brokovských moresů, existence založené na službách a protislužbách. Kdyby to řekl nahlas, připadal by si směšně, ale vždycky chtěl být dobrý detektiv, který má autoritu ne na základě svých kamarádšoftů, ale právě proto, že žádné kamarádšofty nemá. Jako Výrová. Čekal na svou šanci a zuřil z bezmoci, že šance sviští kolem něj a on se k nim nedostane. Strašně ho štvalo, jak jej všichni viní z toho incidentu letos v létě — on přece nemohl za to, že ten magor střílel a Výrová, Pacák i Purkyně skončili ve špitále. Jak tomu mohl předejít? Vždyť to byl on, kdo toho magora nakonec zastavil. Teď cítil příležitost vše zlepšit. Teď po něm jedna velká šance něco chtěla. Sama za ním přišla. Podvědomě cítil, že pokud Klestil řekl, že loajalita se cení, tak že by to mohla být jeho šance, už skutečná šance. Protože mu bylo jasné, že to, co se po něm chce, nebude dělat ani pro Broka ani pro Klestila, ale pro modré stíny

/50

toho (nebo pro ty), kteří ve skutečnosti Klestila do Olomouce poslali. Je to maličkost; člověk s jeho zkušenostmi to v pohodě zvládne. Najde Březinu, půjde si s ním promluvit a uvidí se, co se z něj dá vytáhnout.

VI. Poslední tři měsíce se Lukáš s Kristýnou scházeli stále častěji a skoro pokaždé spolu skončili v posteli. Kristýnu jako by milování doslova nabíjelo erotickou činorodostí a další chutí — ujala se veškeré aktivity, nedávala Lukášovi šanci protestovat, sama si přestala stěžovat na únavu z práce či obtížného případu. Vydechnout milenci dávala vždy jen jeden týden v měsíci a sama v tu dobu byla skleslá; jednou se kvůli tomu i rozbrečela. Když ji Lukáš začal svlékat, řekla mu, že to dostala a do očí jí vhrkly slzy, které během deseti sekund přešly v zoufalý pláč. Lukáš si tehdy myslel, že je zklamaná z toho, že se s ním nemůže milovat. Došlo mu to až v poslední listopadové pondělí — a sám žasl nad tím, že mohl být tak slepý: To, jak se Kristýna rozbrečela, když dostala menstruaci. To, jak často s ním souložila a jak převzala všechnu aktivitu. To, že ke konci, když se blížilo vyvrcholení, trvala na tom, že bude vespod. To, že místo toho, aby se po skončení milování šla opláchnout, jak to dělávala celé dva předcházející roky, zůstávala v posteli a jen si do rozkroku dala papírový kapesník — Lukáš si myslel, že to dělá prostě proto, aby si nezašpinila prostěradlo. V pondělí 28. listopadu mu to řekla. Pomilovali se. Když Lukáš ejakuloval, Kristýna ho křečovitě držela, aby se nemohl vysmeknout, a když skončili, prudce sebou smýkla, otočila se o sto osmdesát stupňů, zadek si dala na polštář a nohy zvedla do výšky, paty opřené o stěnu. Lukáš ležel na zádech vedle ní a ztěžka oddechoval. „Co děláš?“ zeptal se — spíš že to bylo nezvyklé, než že část první/51

by jej to skutečně zajímalo. — „Mám ovulaci,“ odpověděla Kristýna. — Než mu slova doputovala v mozku do těch míst, v nichž se chápou přijaté informace, trvalo to nekonečně dlouhých pět sekund. — „No. . . é — a co jako, proč?“ — „V srpnu jsem vysadila prášky, Luky.“ — Lukáš nebyl schopen se rozhodnout, má-li svou milenku obejmout pln dojatého nadšení, nebo zuřivě vybuchnout, co to na něj upekla za podraz. — „Chci mít dítě, Luky,“ řekla Kristýna tiše a věcně. „Prostě jen chci mít dítě.“ — „Proč jsi mi to neřekla?“ vydechl nevěřícně. — „Říkala jsem ti to. Říkala jsem ti to celé jaro a celé léto.“ — „Žes vysadila prášky?“ — „Ne, že chci mít dítě. S tebou. Je mi osmadvacet. Moje hormony. . . Ty nemáš ponětí, co za uplynulý rok dělaly moje hormony. Když potkám na ulici ženskou s kočárkem, mám pocit, že. . . emocionálně exploduju.“ — Pauza. — „Říkala jsem ti to,“ zopakovala Kristýna. „A tys mi řekl, že jo, že jenom co se rozvedeš. . . Luky, já už nemůžu čekat.“ Kristýna musela veškerou svou energii vložit do soustředění a sebekontroly, aby se jí nezlomil hlas, aby v ní zas neexplodovaly hormony a ona se nedala do pláče, z dojetí, z touhy. Lukáš také mobilizoval své sebeovládání, ale z úplně jiného důvodu. — „Já to dítě chci a je mi jedno, jestli budeš rozvedený nebo ne. . .“ To samozřejmě nebyla pravda, ale Kristýna nebyla ve stavu vnímat nepřesvědčivost svých slov. Položila si ruce na břicho, měkké a mírně zvarhánkované. — „Celou tu dobu, cos vysadila prášky. . .“ — „Ano, ale prostě se to nepodařilo.“ Kristýna si dlaněmi hladila bříško a podbřišek, jako by tím chtěla Lukášovu vyvolenou spermii a své vajíčko povzbudit. To dlouhé zoufalství z toho, že jejich vztah uvázl na mrtvém bodě, vedlo na začátku léta k rozhodnutí otěhotnět — a protože Lukáše milovala a viděla ho proto v tom nejlepším světle, byla přesvědčená, že miminko na cestě jej konečně přinutí „chlapsky“ vyřešit situaci a konečně se rozvést. Nicméně v poslední době ani na ten rozvod nemyslela, zcela se upnula k dychtivé a mučivé touze po dítěti. — Lukáš se posadil na posteli. „A co tvoje práce?“ zeptal se. „Tak strašně sis chtěla vybudovat nějakou pozici, dočkat se uznání od Velké modré stíny

/52

Sovy, prosadit se. Když půjdeš na mateřskou, tak přece. . .“ — „Já vím,“ přerušila ho Kristýna, „je mi to teď úplně jedno. Chci jenom to miminko. Lásko, zlobíš se na mě?“ — Podíval se na ni, jak leží nahá na polštáři, bledé bříško zkrabatělé, krásné štíhlé nohy natažené vzhůru, medové chmýří na pažích, předloktích a stehnech botticelliovsky zářilo ve světle lampičky na nočním stolku. Bože, jak by se na ni mohl zlobit. Natáhl se a dlouze ji políbil. Kristýna to nevydržela, hormony zase explodovaly a ona se samým štěstím a dojetím znovu rozbrečela.

VII. 27. září oslavila vrchní komisařka Marie Výrová pětapadesáté narozeniny. Bez humbuku — popřála jí dcera, pár přátel a její tým se složil a koupil jí velkou fotografickou knihu o Bobu Dylanovi. Chlapci (a děvče) vědí, jak mě potěšit, smála se Marie šťastně. I dcera věděla, co jí udělá největší radost, a nadělila jí objemnou krabici Dylanových The Original Mono Recordings, v provedení „Deluxe“, čehož Marie využila k tomu, aby si znovu připomněla Dylanovy desky z šedesátých let, které z její diskotéky v posledních letech v podstatě vytlačily mistrovy nahrávky současné, Time out of Mind, Love and Theft, Modern Times a zejména Tell Tale Signs, které jí taky nadělila Tereza, a to hned v třídiskové verzi, v krásné krabici s knihou a s gramodeskou. Pětapadesáté narozeniny. Nikdy předtím o svém věku moc neuvažovala, ale letos jí konečně došlo, že už na ni roky doléhají. Tereza si žila vlastním životem, a byť spolu byly v pravidelném denním telefonickém kontaktu, většinu času se neviděly. Manžel byl už šest let po smrti. Takže pokud se nevěnovala nějakému případu, čas trávila buď doma s Dylanem, nebo s několika málo přáteli, co jí ještě zbyli. I to patřilo k věku, zvykat si, že se vám ve schránce nečekaně objeví parte se zprávou, že někdo, s kým jste ještě před část první/53

čtrnácti dny seděli v kavárně, „náhle a nečekaně“ zemřel. Jako by to někdy bylo jiné než náhlé a nečekané. Televize, barevné magazíny, média vůbec se v ní snažila vzbudit pocit, že po padesátce ženu čeká příchod šťastného, činorodého, možná i trochu mondénního „podzimu života“. Měla by se scházet u kávinky s kamarádkami, stejně jako ona šťastnými, že už mají klimakterium za sebou, měla by obrážet lázně a lovit tam sympatické vdovce, měla by se vyfiknout a jezdit na zájezdy, koneckonců má jen po padesátce a čeká ji možná ještě třetina života. Jenomže letos v létě na ni dolehlo právě to možná. Za svou kariéru objasnila devatenáct vražd. Nekonečná brutalita, se kterou se musela stále setkávat, se jí dotýkala čím dál tím víc. Prostě zjistila, že si na to nedokáže zvyknout. Poslední velký případ, čtyřnásobná vražda z loňského podzimu, představoval zlom. Čtyři vraždy, k tomu ještě další dvě úmrtí, na Kristýnu stříleli a nakonec mladý Kubík skončil v nemocnici s přeraženou rukou. Když vše rozlouskli, Marie se poprvé v životě nervově zhroutila. Prostě to neunesla — tu zlobu, malichernost a krutost. Vzala si volno, čtyři dny byla zavřená doma a jen brečela, neschopná vyjít mezi lidi. S pomocí své dlouholeté kamarádky psycholožky Kláry Šamberkové se z toho nakonec dostala, ani to nebylo tak těžké, ale letos v létě se to všechno vrátilo. To, že ji možná nemusí žádný další život čekat. To, že příště může její parte oznamovat, že „náhle a nečekaně“ přišel konec. Řešili případ těžkého ublížení na zdraví v nedalekém Hněvotíně. Hanácké vesnice většinu roku spaly v poklidném rytmu ročních dob, ale když se v nich něco semlelo, tak už to stálo za to a jinak mírní a klidní vesničané uměli předvést, co vše se skrývá za pestře natřenými fasádami jejich domů s truhlíky na oknech a květinovými předzahrádkami. Cestou z obvyklé prázdninové letní „vesnické zábavy“ čtveřice mladíků znásilnila svou kamarádku. Nestačil jen vynucený sex, ještě ji museli zmlátit a zkopat. Když Marie pročítala lékařskou zprávu, soucitem jí do očí vhrkly slzy: těžce poraněné genitálie, zlámané všechny prsty na modré stíny

/54

pravé ruce, vyražených pět zubů a levé oko, jehož sítnice utrpěla natolik devastující poranění, že je už nešlo zachránit, a hlavně těžký hematom na mozku s fatálními důsledky pro mentální i životní funkce. Neurolog byl rozhodně velmi skeptický, pokud jde o šance, že by mohla fungovat jako dřív. Dívka byla v kómatu, takže nemohla útočníky identifikovat, ale ty na ní a v ní nechali takové množství spermatu, slin a kožních epitel, že nikdo nepochyboval, že agresory dopadnou. Edelweiss byl s rodinou na Krétě, Kristýna někde na horách, dokonce i plukovník Vitouš si dopřával letní oddech na chatě s vnoučaty, takže vyšetřování řídila sama Velká Sova za asistence nerudného kapitána Barana a zbytku týmu. Rozhodli se, že všem, o nichž se vědělo (či předpokládalo), že se vesnické zábavy zúčastnili, odeberou vzorky DNA, které porovnají s DNA ze spermatu a dalších stop z těla oběti. Mělo to být jednoduché, rutinní vyšetřování. Marie bez problémů získala posily, aby rychle a efektivně zvládli celou vesnici. Jenže vše málem skončilo děsivým masakrem. Nedlouho po zahájení odběrů zavolal Milan Purkyně Marii do domu majitele místního pneuservisu. Jeho sedmnáctiletý syn měl pravačku v sádře. Šlo o čerstvý úraz, a když forenzní specialista dr. Kaplan pročetl zprávu z pohotovostní ambulance olomoucké nemocnice, odvedl si Marii stranou a sdělil jí, že jde o typické poranění ruky, když někoho zmlátíte: zlomené články prostředníku a prsteníku, zlomené zápěstní kůstky. Přivolaný policejní lékař dr. Anděl se s klukem nepáral. Přinutil ho svléknout se a na penisu objevil řadu oděrek typických pro násilnou penetraci. Kluk se rozklepal a během pěti minut měla Marie jména dalších tří, kteří se na znásilnění podíleli. Zatčení proběhlo okamžitě. V tu chvíli kapitán Baran na ulici narazil na žalem a zoufalstvím zdrceného dívčina otce, jenž zrovna přijel z nemocnice, a ve snaze povědět mu něco konejšivého mu řekl to, co by se stejně během chvíle dozvěděl (jsme přece na vesnici): jeden z pachatelů se přiznal a právě zatýkají zbytek celé party. Baran to vnímal část první/55

jako pochopitelný akt sounáležitosti, ale také se snažil dokázat rodině oběti, že policie koná a že se dočkají potrestání pachatelů. Jenže otec, maje stále před sebou obraz své dcery na jednotce intenzivní péče, si spravedlnost představoval jinak. Nikdo netušil, že je předsedou místního mysliveckého spolku a že má doma ve skříni celý arzenál loveckých zbraní. Během pěti minut vrazil do domu majitele pneuservisu. Jeho syn se už oblékl a zrovna se jej chystali vyvést ven. Střetli se v předsíni, dlouhé úzké chodbě. Jako první šla Velká Sova s majitelem pneuservisu, jemuž vysvětlovala další zákonný postup. Za nimi vedl strážmistr Pacák násilníka s náramky na rukou a průvod uzavírala plačící matka, kterou se Milan Purkyně bezúspěšně snažil držet stranou. Dívčin otec rozkopl dveře a octil se dva metry od kluka, který dceři zničil život. Venku pálilo červencové slunce, v úzké předsíni vládl chlad a přítmí. Než si kdokoliv stačil uvědomit, co je ta temná silueta ve dveřích zač, myslivec vystřelil. V úzkém uzavřeném prostoru výstřel zaduněl, jako by rovnou odpálili celý dům. Zpětný ráz brokovnice vystrčil myslivce ven ze dveří a to asi ostatní zachránilo. Majitel pneuservisu schytal výstřel z bezprostřední blízkosti do krku a obličeje — rána jej odmrštila zpět, až povalil svého syna a při pádu strhli i manželku. Marii výstřel odhodil stranou na zeď a v šoku nevěděla, jestli krev všude kolem je nebo není její. Chodbu zaplnil modrý kouř a křik a ve dveřích se znovu objevil střelec. Pacák měl jasno, pokud si může vybrat, násilníka chránit nebude. Srazil Marii k zemi, částečně ji kryl vlastním tělem, takže druhý výstřel směřoval do prostoru a pár broků skončilo v paži Milana Purkyněho. V tu chvíli útočník upustil pušku a vycouval ven ze dveří, kde se pomalu sesul k zemi, protože jej zezadu do ramene a stehna střelil Karel Baran. Otevřenými dveřmi se slunce marně snažilo proniknout modrými chuchvalci kouře do předsíně. Pacák se zvedl ze země a pomohl Marii vstát. V hlavě jí pískalo a z levého ucha vytékal pramínek krve. Celý svět se zahalil do tenkého pískotu v obou uších, modré stíny

/56

přes který nepronikaly žádné další zvuky. Viděla, jak Pacák otvírá ústa, ale žádná slova neslyšela. Viděla, jak na zemi leží majitel pneuservisu téměř bez tváře a jak se mu z rozcupovaného krku zvedají krvavé bubliny — jak se zvětší a pak prasknou — ale neslyšela ani jeho chrčení ani hysterický jekot jeho ženy, které pár broků strhlo kůži z čela, ale jinak se jí nic nestalo. Všude po stěnách viděla rozcákanou krev, po vykachlíkované podlaze se v krvi válely zbytky zubů a jazyk majitele autoservisu dr. Kaplan našel až v nejzazším rohu u skříně na nářadí. Milan Purkyně se sbíral z podlahy a tiskl si zraněnou paži. Jen sedmnáctiletý násilník vše přečkal bez úhony. Nešetrně se vyprostil zpod chrčícího otce, obvaz sádrové dlahy byl nasáklý jeho krví. Světlo ve dveřích zastínila mohutná postava Karla Barana. Trvalo to ale jen moment, protože při pohledu, jaký se mu naskytl, okamžitě couvl a raději zajistil zbraň útočníka. V nemocnici skončili všichni. Velká Sova a Pacák na ušní klinice, myslivec, Purkyně i násilníkova matka na traumatologii. Majitel pneuservisu zemřel dřív, než dorazila záchranka. Klukovi na chirurgii pro jistotu znovu zrentgenovali ruku a vyměnili sádrovou dlahu. Trvalo deset dní, než se Marii vrátil sluch. Chvíli si poležela v nemocnici, pak ji propustili „do domácího léčení“. Ticho v jejím bytě bylo k uzoufání. Chodila kolem své sbírky desek a cédéček a snažila se nemyslet na možnost, že by si žádné z nich už nikdy nemohla pustit. Během té doby ji přišel pantomimicky navštívit postupně celý tým, až to Marii dojímalo. Uvědomila si, jak je má všechny ráda. Davida Kodeta, mladého sympaťáka, který nastoupil společně s Kristýnou, v mnohém se jí vyrovnal, jen si zatím nedokázal vypěstovat ty správné detektivní návyky a způsoby uvažování. Milana Purkyněho, pohledného třicátníka, který byl vždy jako ze škatulky a který při nástupu pečlivě tajil, že je homosexuál, a pak byl překvapený, že to všichni vědí a nikomu to nevadí, a dokonce i proslulý homofob plukovník Vitouš, přezdívaný Nejvyšší, se tvářil, že o ničem neví. Ve srovnání s Kodetem byl Purkyně část první/57

naivnější, jako by se na svou práci ani nehodil. Marie oceňovala jeho pečlivost a smysl pro detail. A svým způsobem si oblíbila i strážmistra Pacáka, nepovýšitelného pětačtyřicátníka, jehož nešlo pověřit žádným úkolem, který by vyžadoval takt a složitější vzorce uvažování. Pacák nosil delší umaštěné vlasy a knír, za jaký by se nemuseli stydět ani bavorští pornoherci. Před dvěma roky od něj odešla žena s dětmi a Marie následně musela zvažovat možnost, že jej z útvaru vyhodí, protože Pacák — tedy kromě toho, že ještě víc zanedbával osobní hygienu — začal pít a flákat práci. Nicméně loni v zimě se mu nějakým zázrakem podařilo svým retrošarmem obloudit sympatickou padesátiletou vdovu a ta velmi záhy dokázala strážmistra zkultivovat a zklidnit. Dokonce se jednoho dne ve dveřích nesměle zjevil i blonďatý elév, mladý rotný Kubík, jehož přeložení loni v zimě zařídil sám Edelweiss hned poté, co Kubíka propustili z nemocnice, kde skončil, když si jej Edelweiss vzal na výpomoc při zatýkání vražednice. Kubík si přestupu k týmu detektivů velmi vážil a ochotně plnil všechny úkoly, kterými jej pověřili, ve strachu, aby jej zas nepřeveleli zpět k uniformovaným. Tři členové týmu v pracovní neschopnosti přiměli Nejvyššího ukončit dovolenou, a tak s láhví v ruce záhy také přišel narušit ticho, jež Marii obklopovalo. Následoval jej opálený Edelweiss i horským vzduchem ošlehaná Kristýna. Jediný Baran se nedostavil, což Marii ani v nejmenším nemrzelo. Kapitán byl o pět let starší než Edelweiss, dokonale holohlavý, nerudný chlap, jenž z důvodů, kterým nerozuměla, od samého začátku vystupoval negativisticky vůči ní i Edelweissovi, inteligentnějšímu, kultivovanějšímu a díky harmonickému rodinnému životu i vyrovnanějšímu než on. Když konečně nastoupila do práce, na oddělení panovala mrazivá atmosféra: s uraženým Baranem, jenž se pošetile domníval, že by mu všichni měli být vděční a oslavovat jej jako hrdinu, když zachránil tři své kolegy, nikdo nemluvil, neboť členové týmu sdíleli přesvědčení, že by se nic nestalo, kdyby Baran držel hubu modré stíny

/58

a nevytahoval se před otcem oběti, který má sám nyní na krku obvinění ze zbytečné vraždy. Marie se z incidentu záhy vzpamatovala fyzicky, psychicky však ne. Před lety ji málem zabil vrah, jemuž se při zatýkání neúspěšně a nerozumně pokusila zabránit v sebevraždě. Tehdy si řekla, že bude opatrná, že podobný nesmyslný zásah nikdy nebude opakovat, protože neviděla důvod, proč riskovat život jen proto, aby vrah místo v rakvi skončil před soudem. Jenže jak ležela v nemocnici, došlo jí (a žádný rušivý hluk zvenčí nenarušoval chod myšlenek), že přesvědčení (nebo víra), že ji zvýšená opatrnost ochrání, byla klamná a bláhová. Nikdy nedokáže předvídat všechny eventuality, v životě je tolik náhodných faktorů, že prostě není možné zabránit tomu, aby se zas v budoucnu neobjevil zoufalý otec s brokovnicí odhodlaný ztrestat toho, kdo jediné dceři zničil život. Marie předpokládala, že jednou zemře, ale najednou jí došlo, že to může být kdykoliv, během vteřiny, dřív, než si stačí uvědomit, co se děje. Děsilo ji, jak se během vteřiny může změnit lidský život. Jako to znásilněné děvče — jednu chvíli se baví a pije s kamarády, hned nato ji čtveřice opilých kluků, kteří ji znají odmala, zatáhne do příkopu a tam se na ní jeden po druhém ukojí. Ani jeden z nich nedokázal při výslechu říct, proč ji tak zbili. Nikdo z těch čtyř nedokázal říct, kdo s tím začal a proč. Přiznali se, že do ní kopali, že ji bili, že se úmyslně strefovali do genitálií, ale když se jich zeptali proč, jen krčili rameny. Jen jeden se pokusil tu hrůzu zdůvodnit — chtěli jí pohrozit, co ji čeká, jestli je prásk­ ne. A výsledek? V nemocnici leží holka v kómatu a nikdo netuší, jaké následky si bude nadosmrti nést. Její otec sedí za vraždu. Další otec je mrtvý a jeho žena je hospitalizovaná na psychiatrii. A k tomu tři zranění policajti. Ta náhodnost, ten chaos, to nepředvídatelné řetězení příčin a následků, to Marii děsilo. Jako by na ni dolehla tíha, že žije v absurdním světě, kde se může stát cokoliv. Připomínalo jí to loňský případ v jiné vesnici nedaleko Olomouce, kde také zřetězení část první/59

malicherných příčin a hrozných následků vyústilo v sérii nesmyslných vražd. Byly doby, kdy Marie dokázala chápat pachatele některých zločinů. Ale teď už o všech hrůzách kolem sebe uvažovala jen jako o zbytečnostech. Zbytečnost bylo to správné slovo. Jak loni ve Štěpánově, tak teď v Hněvotíně šlo vždy o něco esenciálně zbytečného, naprosto pomýleného. Marie, připravená o možnost útěchy a relaxace s Bobem Dylanem, si uvědomila, že právě tenhle aspekt její práce ji nejvíc děsí. A ještě víc by ji děsilo, kdyby nedokázala s oběťmi a jejich rodinami soucítit. Začala špatně spát, začaly ji přepadat úzkostné stavy, probouzely ji děsivé sny, v nichž z ní unikaly poslední známky života ve formě praskajících krvavých bublin. Začala docházet na terapii ke Kláře Šamberkové. Probíraly se vším možným, zkoumaly vzpomínky na minulé případy, vrátily se k prvnímu vražednému útoku tenkrát před lety a Marie spočetla, kolik vlastně viděla lidí, jejichž život ukončila násilná smrt. Provazy, dráty, nože, sekyra, střelné zbraně, automobily, dokonce jednou i mačeta, kterou žárlivý manžel přeťal své ženě krční tepnu, to vše lze úspěšně použít k tomu, abyste jiného člověka v hrůze a bolesti připravili o život. Ublížení na zdraví se ani nebyla s to dopočítat. „Může se s tím člověk setkávat a nenést následky?“ ptala se Marie psycholožky. „Dá se to vydržet?“ — „Člověk vydrží všechno a ty to, Marie, ustojíš,“ ujišťovala ji Klára. Naštěstí si toho roku mohla dopřát klidný podzim. Jenže jednou to muselo skončit. V úterý 29. listopadu se Marie Výrová probudila jako vždy něco po páté, nedospalá, unavená, ale neschopná znovu usnout. Tak jen tak ležela v posteli, dopřávala si relaxaci, kterou ji v rámci autogenního tréninku naučila Klára, a poslouchala Dylanovy Tell Tale Signs. V sedm vstala a začala se chystat do práce, když zavolal Nejvyšší, že došlo k vraždě. Tak už je to zase tady, pomyslela si Marie. Klidný podzim to ráno skončil.

modré stíny

/60

část druhá Chalupova zpráva den první, úterý 29. listopadu den druhý, středa 30. listopadu

Den první Úterý 29. listopadu

VIII. Lydia byla šťastná. Nefalšovaným, intenzivním štěstím člověka, který je spokojený se svým životem. Z hlediska lidí, s nimiž se každý den setkávala, pro které pracovala (a pro většinu z nichž byla prakticky neviditelná, jakkoliv se to vzhledem k její rotundní postavě zdálo logicky nemožné), toho v životě mnoho nedokázala a v pomyslné sociální hierarchii univerzitních zaměstnanců okupovala sociální suterén, přesto byla šťastná a nadmíru spokojená. Každý pracovní den od půl sedmé ráno před sebou tlačila obrovský pylesós na kolečkách, později dopoledne vystřídaný obdobně mobilní sadou čisticích prostředků a profesionálního mopu, kolébala se po chodbách monstrózní barokní budovy jezuitského konviktu, a aniž by si to uvědomovala, usmívala se na celý svět. Bydlela s manželem v miniaturním bytečku vyzdobeném křiklavými perskými koberci a aspoň dvěma tucty fotografií členů rozvětvené rodiny, kteří zůstali roztroušení a ztracení a geograficky zapomenutí doma v Rusku. Do Česka před osmi lety přibyla se svým ukrajinským manželem, který se za prací postupně přesouval čím dál tím víc na západ (po ose Kursk— Charkov­—Užhorod—Nitra, až po malé zastávce v Brně zakotvili v Olomouci), a pro ni tím začalo nejkrásnější období jejího jinak nepříliš radostného života. Sice tím přišla o kontakt s dětmi, vnoučaty a sourozenci — a také s devadesátiletou tetou, vyschlou, hluchou a poloslepou, o niž se starala (poslední kontakt s dávno ztraceným světem rodičů), a tak ani teď nezapomínala příležitostně téhle zřejmě nesmrtelné příbuzné, odložené v chátrajícím starobinci na kraji Kursku, poslat nějakou tu korunu na přilepšení. Ona sama se ve svých pětapadesáti letech naučila část druhá/65

příliš si nevyskakovat, těšit se z toho, kam se dostala a co dělá. Ranní a dopolední směna na univerzitě, večer ještě na dvě hodinky kanceláře jedné banky. Profesionální vysavač na kolečkách drnčel a hučel, jak jej za sebou táhla ze svého kumbálu po dlouhé vydlážděné chodbě druhého patra. Už vyluxovala pracovny v prvním patře a teď se vrátila do druhého, zatímco kolegyně vytíraly linolea v učebnách a předsíňky kateder, aby to stihly dřív, než se kolem osmé objeví první profesoři a studenti. Katedra komparatistiky měla své pracovny přímo ve středu druhého patra, vedle širokého centrálního schodiště. Lydia odemkla vstupní dveře na katedru a vtáhla za sebou vysavač do předsíňky. Jejím každodenním úkolem bylo vyluxovat šedé kancelářské koberce v pěti pracovnách katedry a vynést smetí. Spoustu těch lidí znala od vidění, ale nedokázala k žádné z kanceláří ani ke štítkům se jmény na dveřích přiřadit obličeje. V první pracovně zprava vládl vždy nepořádek. Police s knihami téměř hrozily zřícením, prach na stolech se ani nedal utřít, protože všude se kupily a vršily papíry, knihy, časopisy, studentské práce. Kanceláři říkala U dvou bordelářů. Sekretářku z kanceláře naproti znala, její malou místnost vysávala ráda; na chodbě se spolu zastavovaly, aby si vyměnily pár slov (Lydia se vždy na sekretářku usmívala a ta se zas usmívala na Lydii, hlavně její roztomile žertovné češtině pokřivené ruským přízvukem), a dokonce se už i párkrát stalo (kolem Vánoc a Velikonoc), že na svém stole sekretářka katedry komparatistiky nechávala pro Lydii sem tam nějakou drobnost — čokoládovou figurku spolu s přáním všeho nejlepšího (to musely Lydii přečíst její kolegyně), perníček nebo něco takového. Lydia si vždy netrpělivě a dychtivě utřela ruce do pracovní zástěry a nedočkavě sladkost rozbalila a nacpala si ji celou do úst, načež pár minut jen tak stála s přivřenýma očima a žvýkala a cumlala. U sekretářky obvykle začínala, protože malou místnost zaskládanou nábytkem zvládala za dvě tři minutky. Od ní spojovacími dveřmi přešla do větší a reprezentativnější pracovny vedoucího katedry (4—5 minut). Když modré stíny

/66

skončila, vrátila se na sekretariát a zamkla za sebou. Minula dveře k vedoucímu katedry vlevo a druhou pracovnu vpravo, kterou okupovaly tři dámy — tam taky ráda uklízela, protože všechny tři (v titulovém žebříčku Ph.D. — doc. — prof.) buď měly abnormální smysl pro pořádek, nebo na katedru příliš nechodily. Lydia se kolébala jako velká kulatá kachna na konec chodbičky a táhla za sebou ten hřmotný stroj. Po kanceláři sekretářky a vedoucího katedry vždy přišla na řadu největší pracovna na konci s krásným výhledem dolů do parku a na řeku. Podle štítku na dveřích (pečlivě jej, stejně jako všechny ostatní utřela) v ní sídlili tři pánové. Asi pracovali hodně, říkala si Lydia, a taky pili hodně kávy a čaje, protože nechávali špinavé hrnky. Lydia, ačkoliv to dělat nemusela, vždy pečlivě umyla jejich nádobí — nikdo jí za to nepoděkoval, ale ona ani nevěděla, kdo by jí měl děkovat, navíc ji přece vychovali s tím, že je to její povinnost. Sekretářce katedry, kterou měla ráda, by hrnek neumyla. Ženská je schopná si po sobě vždy uklidit sama, ale tady pracovali tři chlapi a ženská přece po chlapech vždycky uklízí, je to prostě její přirozenost, od toho jsou ženské na světě, aby posloužily svým chlapům, aspoň tak to u nich vždycky v rodině platilo — u prarodičů, u rodičů a také v její rodině. Ti pánové v téhle kanceláři čtou hodně knih a také popisují hodně papírů — na rozdíl od první kanceláře vpravo ale udržují pořádek (až na ty hrnky). Uklízela u nich ráda — kancelář totiž byla prostorná a dobře se v ní luxovalo a nemusela tolik hýbat s nábytkem jako v jiných pracovnách. A ráda se od nich dívala z okna. S úsměvem na tváři Lydia vylovila z kapsy pláště objemný svazek klíčů a hledala ten pravý. Věděla, že tyhle dveře trochu drhnou — počkala, až cvakne zámek, a opřela se do nich. Dveře povolily, Lydia se otočila a vtáhla dovnitř svůj pylesós. Když zvedla hlavu, první, co jí padlo do oka, byl obrovský hnědý cákanec na sněhově bílé stěně vedle okna přímo naproti dveřím. No toto ale. . .! Lydii to pobouřilo, protože tohle je skutečná neopatrnost, takhle zašpinit zeď — jako by tam někdo vychrstl nějakou omáčku nebo něco takového. Přirozený instinkt část druhá/67

uklízečky ji okamžitě hnal skvrnu na zdi prozkoumat, aby mohla posoudit, bude-li s to ji odstranit, odklidit či jakkoliv ošetřit. Jak se soustředila na místo nehody, všimla si dalších podivných věcí — židle patřící ke stolu u fleku se překotila na bok a kolečka bezprizorně trčela do prostoru. A pak — ten pán z ní nejspíš upadl nebo co. Měla už své životní zkušenosti, takže ji nejprve napadlo vysvětlení, které jí připadalo nejpravděpodobnější: ten pan profesor se musel asi opít, pak pozvracel zeď, spadl ze židle a usnul. Než jí došlo, že je to nesmysl, protože dveře kanceláře byly zamčené, stačila dojít blíž a strašně se leknout. Pan profesor nebyl opilý (nejspíš) a určitě nespal. Poděšeně couvala zpátky ke dveřím, vrazila do vysavače, div neupadla, pak se otočila a největší rychlostí, jaké byla schopna, kolébavě pelášila na chodbu s rukama vysoko zvednutýma, jako by měla strach, že si je do té hrozné krve, která byla všude kolem, namočí. Nekřičela, neomdlévala, už byla na leccos zvyklá, ale to, co právě viděla, bylo teda úplně nejhorší, co kdy spatřila — dokonce horší, než když před lety ujel bratranci Vasilovi ožralý bagrista obě nohy a ona ho spolu s manželem Igorem zpod toho bagru vytahovala a Igor jí pak musel dát facku, protože pořád nechápala, že nohy Vasilovi už nikdy zpod pásáku nevytáhnou.

IX. Ode dveří nebylo tělo vidět, ale když vrchní komisařka Marie Výrová udělala dva kroky do místnosti, pracovní stůl jí přestal bránit ve výhledu. Mrtvý ležel na boku a podle spouště okolo by šlo soudit, že mu v těle nezůstala žádná krev. Kancelářská židle se překotila kolečky ke dveřím vedle svého majitele. Rána vlevo nahoře v hrudi, krk téměř rozcupovaný, vlasy slepené krví a šedohnědými chuchvalci. Košile i sako pod přívalem zaschlé krve změnily barvu. Za ta léta doktor Anděl už dokázal odhadnout, modré stíny

/68

nač komisařka myslí. „Když už se lidi musí vraždit, tak by u toho nemuseli dělat takovou spoušť, že?“ poznamenal tiše. Marie nesnášela střelné zbraně. O to víc, že sama musela jednu nosit a sem tam ji i vytáhnout. Svou pistoli měla nejraději, když ji mohla zamknout do trezoru v kanceláři a nemyslet na to, že ji má. Když je oběť zastřelená, je jasné, že pachatel je ozbrojený a každému, kdo se ho pokusí zadržet, hrozí nebezpečí. Lidé, kteří potřebují nosit zbraň, se chovají iracionálně; zbraň jim dává pocit převahy a přesvědčení, že když už ji jednou vlastní, mají právo ji použít. Nechápala lidi, kteří milují zbraně — láskyplně je opečovávají, šťastní, že se s nimi mohou předvádět. Stejně jako Vitouš neměla ráda všechny ty sváteční myslivce tetelící se blahem, že mohou střílet po zvířatech. Zážitek z letošního léta v ní odpor k lidem, kterým doma ve skříni stojí pušky, ještě zesílil. Chvíli postála u mrtvého. Letitý policejní patolog v bílé kombinéze se tiše radil s nedávno nastoupivším šéfem forenzních techniků Kaplanem. Marie pak mlčky opustila místo činu, na chodbičce na ni čekala Kristýna Horová, opírala se o zeď, očima lesklýma od slz hleděla někam do pravého horního rohu. „Mrtvý se jmenuje Ondřej Chalupa,“ řekla Marie ode dveří policejnímu patologovi dr. Andělovi. „Tak skvělej člověk,“ zajíkla se Kristýna, „a teď — pfff. . .“ rozhodila bezmocně rukama. „Psal knihy, a teď je jeho mozek na koberci.“ Marie Výrová ji vzala kolem ramen. „Pojď. Počkej venku na chodbě, sedni si tam, a až přijde Nejvyšší, musíš mu to říct. Počítej ale s tím, že tě nejspíš z vyšetřování odvolá.“ Kristýna jen kývla hlavou. Marie ji vyprovodila ven a sledovala, jak si sedá na jednu z mnoha laviček pod okny, které lemovaly širokou chodbu konviktu po celé její délce. Ve dveřích z katedry se nasupeně mračil Karel Baran, jenž se na místě činu objevil jako první, a tudíž se nelogicky domníval, že vyšetřování bude řídit on. „Kdože ho to našel?“ zeptala se Marie. Baran odvětil, že uklízečka a že je teď v kanceláři sekretářky katedry. část druhá/69

„Dobře. Skočte prosím vás dolů vyzpovídat vrátné. Zjistěte, zdali tu mají někde kamery, v kolik v noci budovu zavírají, kdy ráno otvírají a vůbec co se tady včera dělo.“ „Kde je Edelweiss?“ zeptal se Baran tónem, jako by chtěl naznačit, že tyhle úkoly jsou pro poskoky, a ne pro něj. „Na cestě. Musel odvézt syna do školy.“ „A proč Horová nic nedělá?“ Marie si kapitána Barana přísně změřila. „Kolegyně Horová je prozatím stažena z vyšetřování z důvodů osobní zainteresovanosti. Máte problém s tím, že jsem vás zapojila do vyšetřování?“ „Ne,“ řekl ponuře Baran. „Tak běžte zjistit, co jsem vám řekla.“ V kanceláři sekretářky seděla u konferenčního stolku malá kulatá osůbka a pila čaj. Sekretářka katedry seděla v křesle naproti, nakláněla k ní hlavu a cosi jí tiše říkala. Uniformovaný policista ve dveřích ustoupil stranou a umožnil Marii vejít. Lydia k ní zvedla oči: „Ten pán povědál, že se na mě podívá paní daktórka,“ řekla Lydia vysokým hlasem. Položila si ruku pod levý prs. „Já se strašně polekála a tu mě pichá.“ Sekretářka vstala a gestem vybídla Marii, aby se posadila. „Potřebovali bychom mluvit se všemi členy katedry, můžete zařídit, aby sem co nejdřív všichni přišli.“ Sekretářka řekla, že se pokusí, a odešla vedle do pracovny vedoucího katedry. Lydia na Marii nechápavě hleděla a stále se držela pravačkou na levém boku. „Já vám sem pak doktora pošlu.“ „Vy nejste daktórka? On,“ prstem ukázala na policistu ve dveřích, „mi povědál, že pržijde daktórka.“ „Jsem doktorka, ale jiná. Doktorka práv.“ Na tuto informaci nedokázala Lydia zareagovat. „To vy jste našla — ehm, toho mrtvého?“ „Tak.“ „Řekněte mi prosím, jak jste ho našla?“ modré stíny

/70

„On tam na zémi ležál,“ vykulila Lydia oči. „Ano, to jistě. Chci vědět, jestli tady bylo něco zvláštního — tedy kromě toho mrtvého.“ Lydia Marii vysela na rtech a pokyvovala hlavou. „Všechno normálni,“ pak řekla. „Popište mi, kdy jste sem na katedru přišla a co všechno jste dělala.“ Lydia vyskočila neschopna z rozrušení sedět na místě. Vykolíbala se ze sekretářčiny kanceláře, div se nepřerazila o velký profesionální vysavač zaparkovaný přede dveřmi. Lydia záhy zvládla základy češtiny. Přímo se zamilovala do slova „luxovat“, ale jakousi podivnou hříčkou lingvistického osudu si za žádnou cenu nedokázala zapamatovat výraz „vysavač“, čímž nakazila i své domorodé kolegyně, v důsledku čehož všechny uklízečky v konviktu používaly pylesós. „Pylesós!“ ukázala Lydia prstem na přístroj. „Vysavač,“ na to Marie automaticky, neboť jako každý z její generace i ona prošla ruštinářským drilem. „Tak,“ potvrdila Lydia radostně, jako by překladem Marie definitivně stvrdila přátelství mezi národy. „Ja tu každé ráno luxúju. Tak?“ Marie přitakala, že rozumí. „Ja ráno sem pržišla. Tu vše normálni. Já otevržéla dvérže.“ Lydia vyběhla z kanceláře na chodbičku a ukázala vstupní dveře na katedru. „Tady ja něluxúju,“ ukázala na podlahu předsíňky. „To je líno, to se něluxúje.“ „Ano,“ přitakala Marie, jako by to pro ni byla zcela nová informace. „Říkala jste, že jste otevřela dveře. Jak otevřela.“ Lydia sáhla do své zástěry a vytáhla mocný svazek klíčů. „Normálně. Kličem.“ — „Dveře byly zamčené?“ — „Tak.“ — „Hmhm, tak a co dál?“ „Patóm ja uklizéla jak normálně,“ Lydia svůj výklad doprovázela gesty, jako by neočekávala, že by někdo jako Marie ve svém životě vůbec kdy uklízel. „Ja něuklízela tády,“ ukázala na předsíňku, „ani tády,“ přešla do chodbičky ke kancelářím. „Tády líno.“ — „Ano.“ — Lydia se usmála, spokojená, že je její výklad část druhá/71

srozumitelný. „Ja vždy začínam tády.“ Lydia vběhla zpět do kanceláře sekretářky. „Tády luxúju a sméti — dam pryč. Patóm ja idú tády.“ Spojovacími dveřmi vtrhla do kanceláře vedoucího katedry. Sekretářka tam seděla za stolem a telefonovala. Dveře se rozletěly tak prudce, že na židli leknutím poskočila. Lydia si jí vůbec nevšímala a rozmáchlým gestem obsáhla celou pracovnu. „Tady luxúju a smetí eéé.“ — „Vyhazujete smetí,“ napověděla jí Marie. — „Tak.“ — Lydie vtlačila Marii zpět do kanceláře sekretářky. — „Patóm ja tády zpět a idú na chódbu. Dvérže zámknu. Tak?“ — „Ano.“ — Lydie se rozhlédla po chodbičce. — „Tady něluxúju, tady líno,“ zopakovala pedagogicky. — „Patóm ja bjéžim tády.“ A Lydie se činorodě kolíbala chodbičkou vstříc pracovně docenta Chalupy v jejím čele. Když míjela dveře do kanceláře vedoucího katedry, zvolala: „Tady už ja luxovála, sem už němúsim.“ Na konci chodbičky se zastavila. Dveře byly zavřené. Doktor Anděl i forenzní specialisté nechtěli být při práci rušeni. „Patóm ja vždy jdu luxóvat a smétí sébrat tády — a patóm tády a tády,“ a ukázala na zbylé dvě kanceláře na pravé části chodbičky, „a pak gatóvo. Tak? Tady něluxúju, tady líno.“ Znovu se pomazlila s milovaným slůvkem a ukázala na podlahu. „Dveře do této pracovny byly zavřené?“ zeptala se Marie, jak stály před pracovnou s mrtvým tělem. „Tak.“ „Zamčené.“ „Tak.“ „Jste si stoprocentně jistá.“ „Tak. Ja kličem otevržéla.“ „Šlo otevřít normálně?“ „Tak.“ „A co dál?“ „Ja kličem otevržéla, teď dála pylesós jako dóvnitrž a teď viďjéla velikánsky flek ná zdi. Já si povědála, co to tak — kto to uróbil! Tak pjékně tu všudé vymalováno, všechno tu také nové,

modré stíny

/72

né jak jinde, a najédnu taký flek. A pak já to uvidjéla a utikála volat.“ „Výborně jste to všechno udělala,“ pochválila ji Marie. „Tak?“ „Běžte se teď ještě posadit k paní sekretářce, pak přijde pan doktor a koukne na vás.“ „Proč?“ „No říkala jste, že vás tady píchá,“ a Marie si ukázala na bok. „Ja nic něudjelála!“ „Já vím, že jste nic neudělala. Pan doktor se na vás podívá a můžete jít.“ „Tak. Ja músim jéště luxóvat.“ „Nebojte se, ten úklid vám neuteče,“ usmála se Marie a vyprovodila kulatou uklízečku zpět do sekretářčiny kanceláře. Ve vstupních dveřích na katedru se objevil Baran s výrazem člověka, který úspěšně splnil svou misi a je pevně přesvědčen, že za to bude pochválen. „Moment!“ zavolala na něj Marie a vrátila se zpátky do kanceláře k mrtvému. Doktor Kaplan zrovna otevřel dveře a za pomoci svého neodmyslitelného asistenta Rudolfa Pura měřil žlutým pásmem vzdálenost ke stolu mrtvého. Doktor Anděl si už balil svůj kufřík. Když viděl Marii, zakroutil hlavou: „Odpovím, stejně jako vždy, čas smrti po pitvě.“ „No jo, já ale chci něco jiného. Cyrile,“ oslovila šéfa forenzních specialistů, „můžete se podívat, jestli má mrtvý u sebe klíče?“ „Samozřejmě,“ odložil doktor Kaplan pásmo na nejbližší stůl. „Jaké klíče konkrétně?“ „Jakékoliv klíče.“ Kaplan se sklonil k mrtvému a mírně jej pootočil, aby se dostal do všech kapes jeho saka. Prohledal obě boční, z jedné vytáhl krví nasáklý kapesník, pak poodhrnul klopy a prohledal obě náprsní kapsy. Získal tak jen peněženku a propisovací pero. Prohmatal

část druhá/73

i kapsy u kalhot. „U sebe je nemá,“ řekl Kaplan. „A zřejmě tu chybí i mobil.“ Kaplan vstal a nahlédl do zásuvek u psacího stolu mrtvého. „Klíče tu nejsou. Chybí i mobil. Peněženku mu ale nechali. Tady na stole — když se podíváte. . .“ Marie ode dveří natáhla krk. „Tak tady stál notebook. Musel být taky celý od krve, stejně jak všechno ostatní. Vrah ho ale sebral.“ Kaplan ukázal Marii vykrojenou skvrnu od spršky krve, která dopadla na stole na něco, co tam teď chybělo. „Sebral notebook. Vytrhl ho od internetové přípojky,“ ukázal na zkroucený kabel na stole, „ani si nevzal šňůru na elektřinu.“ Elektrický kabel k notebooku byl zastrčený do zásuvky, jeho druhý konec ale skončil někde pod stolem. Kaplan zvedl adaptér — kontrolka stále mdle žlutě zářila. „Podle značky adaptéru to vypadá na notebook Dell. Jestli ho někde najdete, tak ho poznáte velmi snadno. Krev musí být úplně všude. Jestli zatekla do klávesnice, tak už to nikdy nikdo nevyčistí.“ „Klíče, mobil, notebook,“ zopakovala Marie. „Jo,“ potvrdil Kaplan. „Všechno ostatní bude ve zprávě. Střelili ho třikrát, pokaždé z jiného úhlu. Projektily má pořád v sobě.“ „Třikrát?“ „Vypadá to na devítku nebo menší ráži. Tu spoušť udělala rána do krku.“ Marie nic neříkala. Kaplan si dal ruce v bok, zhoupl se na špičkách a znovu se podíval na mrtvého. „Dost divný, ta rána do krku.“ Marie pokrčila rameny. „A co doba smrti, doktore?“ otočila se na patologa Anděla. „Jsem to čekal,“ řekl Anděl ke Kaplanovi. „Včera večer, určitě ne později než půlnoc.“ „Díky. Prosím tě, v kanceláři sekretářky sedí ta uklízečka, co ho našla. Nevypadá, že by byla v šoku, ale koukni na ni. Myslím, že už jen to, že se na ni podívá doktor, jí spraví náladu.“

modré stíny

/74

X. Pavel Edelweiss zaparkoval na nádvoří, protože na ulici před konviktem nebylo místo. Barokní budova bývalého jezuitského konviktu zářila v listopadovém slunci. Stála vysoko na městských hradbách, takže slunce nestínily ani stromy ani okolní zástavba. Park s Mlýnským potokem Edelweiss neviděl, ale protože několikrát s manželkou i dětmi navštívili restauraci v budově konviktu, znal topografii okolí velmi dobře. Z nádvoří hned u restaurace vedly široké schody dolů k spodnímu parkánu, kde v teplých měsících vzduch osvěžuje série vodotrysků a odkud je nádherný výhled z hradeb dolů do městského parku, na řeku a na další univerzitní budovy stojící na hradbách. Konvikt má tvar do sebe mírně zhrouceného písmene E, E se skoliózou páteře. Uniformovaný policista ho nasměroval do druhého patra, ukázal mu, kam má jít širokou chodbou s vysokými klenbami a pak nahoru po centrálním schodišti. Hned u schodiště v druhém patře narazil na šéfovou a Kristýnu Horovou, jak poslouchají hlášení kapitána Barana: „Konvikt se obvykle zavírá v jedenáct hodin, celá budova pak o hodinu později, když zavírá restaurace. Než vrátní v noci odejdou, projdou celou budovu a zjistí, jestli je všude zamčeno a jestli se někde nesvítí. Ráno se otvírá v šest, kdy nastupují uklízečky. Včerejší odpolední a večerní ostraha tu teď ráno není, ale protože nahoře v podkroví je studentské kino a divadlo, tak tu každý večer bývá rušno. Kamerový systém tu nemají. Kamera nad hlavní bránou není funkční, je to jen taková výstraha.“ Marie pokývala hlavou a vyzvala Barana, ať sežene včerejší službu a důkladně ji vyzpovídá. Především jak včera večer prováděli kontrolu před odchodem, jestli se nestalo nic neobvyklého, jestli tu nebyl někdo, kdo nebývá obvyklým návštěvníkem. „To jako kdo?“ zeptal se ponuře Baran a přejel si kapesníkem pleš.

část druhá/75

„Co já vím?!“ rozhodila Marie rukama. „Vy tu jste od toho, abyste to zjistil.“ Na chodbu z prostor katedry vyšel doktor Anděl, v kabátě a s kufříkem v ruce. „Tak, Marie, já jsem hotov. Zprávu ti dodám zítra ráno. Kaplan si tam ještě hraje, takže pitva bude až odpoledne.“ „Dobré ráno, pane doktore,“ pozdravil ho Edelweiss. „Dobré ráno, mladý muži!“ zvolal vesele doktor Anděl. „Chyběl jste mi tu. Neměl jsem s kým probrat dobu smrti.“ Kristýna se při vzpomínce na věčné popichování Anděla a Edel­ weisse ohledně metod určování doby smrti usmála. Edelweiss rozhodil rukama a řekl: „Zdržel jsem se, takže snad někdy příště.“ „Tak nashle!“ zamával doktor Anděl na rozloučenou. Karel Baran zachmuřeně přihlížel celému výjevu a zřejmě rozhořčen, že jej doktor Anděl tak ostentativně ignoroval, rozhodl se připomenout svou existenci, odbornost a hodnost nějakým fundovaným dotazem: „Jaká je příčina smrti, pane doktore?“ Doktor Anděl se zastavil a ohlédl se na tazatele. Baranův pedantsky přísný obličej ho nenechával na pochybách, že je dotaz míněn vážně. Brýle Andělovi sklouzly po nose dolů, takže se na Barana díval přes horní obroučku, což jeho vzhledu dodalo poněkud udivený ráz: hleděl na Barana jako na idiota, i když to zřejmě nebyl patologův záměr. Edelweiss si přikryl ústa rukou, aby skryl smích. „Vy jste ho neviděl?“ spustil doktor nedůvěřivě. „Já u něj byl jako první,“ podotkl Baran, jako by šlo o nějakou mimořádnou, leč nedoceněnou zásluhu. „Hm. . . Tak vidíte,“ shrnul to doktor. „A ta příčina smrti?“ trval Baran na svém. Doktor vzdychl. „Očividná. Tři střelné rány.“ „Děkuji,“ řekl Baran důrazně. „Rádo se stalo,“ na to patolog. „Já vám, doktore, závidím tu vaši odbornost,“ ozval se Edel­ weiss. „Fakt. Odbornost a profesionalitu. Laik jako já, ne­maje modré stíny

/76

lékařského vzdělání, by se s tím mohl hodiny trápit, ale vy — to je jiná. Jediný pohled a máte to. Tři střelné rány. A my hned víme, na čem jsme.“ „Léta praxe, mladý muži!“ zvolal doktor Anděl. „Každopádně, pane kolego,“ otočil se doktor ještě k Baranovi, kterému zrudla pleš, „sebevraždu bych prozatím vyloučil. Pitva možná ukáže víc, ale v tomto stadiu vyšetřování bych zatím s touto eventualitou nepočítal. Tak nashle!“ Marie Výrová se chytla za hlavu, Edelweiss se zubil a Baran vztekle odešel. Vydal se chodbou k bočnímu schodišti, aby se vyhnul další konverzaci s patologem. Jen Kristýna Horová se ozvala: „Nevadí ti, že tu máme zavražděného člověka?“ vyjela na Edelweisse a hlas se jí zajíkl slzami.

XI. Mobil kvestora Jonáše se rozezvonil zrovna ve chvíli, kdy jeho majitel položil aktovku na konferenční stolek ve své pracovně. Kvestor si prsty prohrábl bradku a podíval se na displej mobilu. Dvě vteřiny jakési nezvyklé ranní apatie — mžoural na mobil, zvonění se odráželo od dřevěného táflování a starožitného nábytku. Nechtělo se mu s Mitnerem mluvit, byl tak unavený z nevyspání, že se mu nechtělo mluvit s nikým. Zmobilizoval v sobě veškerou energii, zmáčkl tlačítko pro příjem a pomalu přiložil telefon k uchu. Chvíle ticha, pak se ozval. „Jonáš.“ „Tady Mitner, pane inženýre.“ — Vždyť já vím, pomyslel si kvestor netrpělivě, ale do telefonu pokračoval nacvičeně milým tónem, jakým obchodním partnerům a dodavatelům univerzity dával najevo, že je rád, že je zase slyší. „Dobrý den, pane Mitnere.“ „Pane inženýre,“ Mitner v telefonu se téměř zajíkal chvatem a napětím, „právě mi volali hoši, co slouží v konviktu. Jsou tam policajti. Došlo tam k vraždě.“ část druhá/77

Jonáš nic neříkal. Mitner tři čtyři vteřiny vyčkával, pak pokračoval: „Myslel jsem, že byste to měl vědět, pane inženýre. Zabili totiž. . .“ „Ano, jsem samozřejmě rád, že voláte. Budu o tom neprodleně informovat pana rektora,“ řekl kvestor zdvořile. „No já vám hlavně chtěl povědět, koho zabili. Chalupu. Víte, toho Chalupu.“ Tentokrát kvestor mlčel ne z nezájmu či lhostejnosti, ale protože tuhle informaci musel zpracovat. „Myslel jsem, že vás to bude zajímat. Že byste to měl vědět,“ řekl Mitner. „Já vám děkuji za zavolání,“ odpověděl konečně kvestor pomalu. „Nemohu pro vás v této situaci něco udělat? Klidně i něco — abych tak řekl — privátního. Kdybyste potřeboval. . .“ „Ne, děkuji. Ale cením si vaší nabídky i ochoty.“ — To Mitner velmi rád slyšel. — „Každopádně ještě jednou děkuji za zavolání.“ Mitner byl poněkud zaskočen kvestorovou odměřeností. Čekal jinou reakci, možná radostnější, vřelejší, myslel si, že bude poslem dobrých zpráv. Kvestor reagoval, jako by byl v šoku. Mitner proto ještě znovu zopakoval: „Kdybyste cokoliv — nebojte se ozvat. Se mnou můžete stoprocentně počítat.“ Mitnerova vlezlá familiárnost šla kvestorovi vždy na nervy, teď ho už příšerně otravovala. Ještě jednou poděkoval a zavěsil­. Posadil se do koženého křesla (v odpověď zavrzalo a mocně vyfouklo vzduch) a s mobilem v ruce promýšlel situaci. Co by měl udělat? Asi nic. Nic. Co jiného by měl dělat než nic? Situace se teď uklidní, zpřehlední, vyvětrá. . . Bude to chtít ještě jeden hovor. Našel si v adresáři číslo, zmáčkl vytáčení. Chvíli to zvonilo, pak volající hovor přijal. „Ahoj,“ spustil Jonáš, „promiň, že ruším, ale myslím, že je to důležitý.“

modré stíny

/78

XII. Jednou z výhod vyšších hodností, kterou Marie Výrová často a hlavně ráda využívala, bylo, že si kdykoliv mohla poslat kohokoliv v uniformě pro kávu. Učinila tak i to ráno, a dokonce pro kávu poslala rovnou dva policisty, protože si byla téměř jistá, že tři kelímky by rozhodně byly nad logistické možnosti a síly jediného příslušníka. „Tak mu to řekni,“ vyzvala Marie Kristýnu, když jim ranní občerstvení doručili. „Tady na katedře pracuje můj přítel.“ „Ten ženatej?“ zeptal se Edelweiss. „Jinýho nemám.“ „A?“ „Ten zastřelený je jeho kolega. Ondřej Chalupa. Znala jsem ho.“ Marie pokývala hlavou nad svým kelímkem s kávou. „Myslíš osobně?“ upřesnil Edelweiss. „Jo.“ „Ví to Nejvyšší?“ „Ráno měli poradu, už je prý na cestě sem,“ řekla Marie. Jako by se z jejích slov zhmotnil, na konci chodby se z výtahu vynořil šéf a rázně se k nim vydal. Marie, Kristýna i Edelweiss seděli pod oknem na lavičce a hleděli šéfovi vstříc. „Výborně!“ řekl plukovník Vitouš, „takové vyšetřování vraždy musí být vskutku idylka. Kafíčko, pohodička, nemám vám skočit pro nějaký ten ženský magazín?“ Marie se zaculila. „Sedíte tady jako tři drbny,“ zakončil Vitouš a obrátil se na Edelweisse. „Práce v ženském prostředí vám zrovna neprospívá, jak to tak vypadá.“ „Čekáme na tebe jako na alfa samce, abys nám vyřešil jeden zapeklitý problém,“ řekla Marie. „A kde je vlastně Baran?“ rozhlédl se Vitouš. „Pověřila jsem ho samostatným úkolem,“ odpověděla Marie. „Takže ses ho zbavila,“ nazval Nejvyšší celou záležitost pravým jménem. část druhá/79

„Kolega Baran rád pracuje samostatně. Měl bys být rád, že ti genderově nekazíme dalšího zaměstnance.“ Plukovník Vitouš stál před nimi, mohutný šedesátník, jenž impozantnost svého zjevu ještě posílil neforemným širokým pláštěm a poněkud obstarožním kloboukem. Utřel si hřbetem pravé ruky prošedivělý knír a složil ruce na prsou. „Chcete se posadit?“ zeptal se Edelweiss. „Ne. Jednak jsem úplně rozsezenej z těch nekonečnejch schůzí, jednak mám takhle lepší výhled. Tak s čímpak si vy tři nevíte rady?“ „Já toho mrtvého znala.“ Nejvyšší významně zvedl obočí. „Tady na katedře pracuje můj přítel. Dokonce s docentem Chalupou sdíleli stejnou kancelář.“ „Ten ženatej?“ upřesnil Vitouš. „A ty sis myslela, že máš tajemství,“ poznamenala Marie. „Ano.“ „Jak se jmenuje?“ „Lukáš Termer.“ „Jaké byly jeho vztahy se zavražděným?“ „Byli přátelé.“ „To říká kdo?“ „No já — prostě byli přátelé.“ „Ale zatím není důvod vyloučit ho z vyšetřování.“ Z Vitoušových úst to znělo spíš jako konstatování než dotaz. „No — možná i je,“ odpověděla ne příliš nadšeně Kristýna. „Jéžiš,“ Edelweiss obrátil oči v sloup. „Jo,“ přitakala Kristýna. „Má alibi.“ „Anděl už určil dobu smrti?“ zeptal se Vitouš. „Předběžně na včera večer, mezi devátou a půlnocí,“ informovala šéfa Marie. „No. . .“ Kristýna se tvářila provinile. „Má alibi. Na celou tu dobu.“ „Jsem myslel, že je ženatý,“ prohodil Vitouš. „No, řekněme, že Lukáš byl včera na služební cestě.“ modré stíny

/80

Vitouš otcovsky vzdychl: „Dokud nebude přesně stanovena doba smrti, tak by bylo lepší, aby ses držela stranou. Potom, Marie, rozhodni sama. Co tu máte?“ „Vysokoškolský docent zastřelený pravděpodobně včera večer ve své pracovně třemi ranami,“ začala Marie. „Měla bych potenciální motiv,“ ozvala se Kristýna. „Chalupa přišel na to, že během rekonstrukce této budovy se nehospodárně utratily miliony. Vše měl zdokumentované. Za viníka označoval univerzitního kvestora.“ „To je zas co za titul?“ zeptal se Vitouš. „Něco jako hlavní ekonom, ekonomický manažer, prostě někdo, kdo je zodpovědný za veškeré hospodaření na celé univerzitě,“ řekla Kristýna. „Usiloval o jeho odvolání a zejména ho chtěl nechat trestně stíhat za korupci.“ „To ti říkal ten tvůj — jak že se jmenuje?“ „Lukáš Termer, doktor Termer. Ano, ale hlavně jsem Chalupovi zprostředkovala schůzku s tátou. Chalupa chtěl vědět, zdali jsou výsledky jeho pátrání pro státní zastupitelství relevantní.“ „Co na to tvůj otec?“ zapojila se Marie do diskuse. „Nechal to posoudit dvěma kolegy. Pak to Chalupovi vrátil s tím, že o korupci tam není jediný konkrétní důkaz, jen samá obecná konstatování a nepřímé souvislosti.“ „Jako například?“ „Já to z hlavy nevím. Ale různí subdodavatelé pak třeba něco udělali pro kvestora gratis a tak. Každopádně Lukáš mi říkal, že se tím Chalupa nenechal odradit a pustil se do dalšího pátrání. Je možné, že něco nakonec objevil a kvestor ho zlikvidoval.“ Marie pokyvovala hlavou: „Z toho, co víme, to vypadá, že vrahem byl někdo, kdo to tady znal. Mrtvému vzal klíče, zamkl kancelář a taky hlavní dveře na katedru. Musel vědět, že vrátní pokaždé, než kolem půlnoci zavřou tenhle barák, vše kontrolují.“ „Vzal mu i klíče od bytu?“ přerušil své mlčení Pavel Edelweiss. „No vidíte. . .“ otočila se na něj Marie Výrová. „Kaplan u mrtvého žádné klíče nenašel.“ část druhá/81

„Pokud šel vrah po nějakých kompromitujících materiálech. . .“ nadhodil Edelweiss. „Můžu zavolat Lukášovi?“ zeptala se Kristýna. Doktor Lukáš Termer už byl na cestě na konvikt. V úterý má vý­ uku až odpoledne, ale na zavolání sekretářky okamžitě zareagoval. Udivilo ho, že Kristýna se podílí na vyšetřování — věděl, kde pracuje a co dělá, ale přesto by jej nenapadlo, že práce, o níž jeho utajovaná partnerka nikdy moc nemluví, se může takto nečekaně zkonkretizovat. Řekl, že s sebou vzal kopii Chalupovy složky o kvestorovi, že jeho kolega měl v kanceláři schované náhradní klíče od bytu a že on sám je už na náměstí, takže na místo dorazí do pěti minut. I ostatní členové katedry komparatistiky se postupně scházeli na pracoviště, šokovaní, otřesení, pobouření. Bylo načase začít s výslechy. Marie rozdělila úkoly. Začala tím, že Edelweisse a Pacáka poslala s Termerem k Chalupovi domů.

XIII. Vilém Mitner stál u okna své kanceláře v sedmém patře RCO věžáku u nádraží, který v roce 2002 zcela proměnil panorama města, a díval se na němý shon lidí a aut hluboko pod sebou. Okna směřovala přímo do rozlehlého přednádražního prostranství. Miniaturní auta, tramvaje a autobusy se pohybovaly v trhaném rytmu, jejž jim udávaly semafory na dvou složitých křižovatkách. Pidipostavičky se vrhaly do útrob šedočervené nádražní budovy, jiné z nich zase vybíhaly směrem k tramvajovému nástupišti nebo k přecpanému, kolapsem hrozícímu parkovišti vedle nádraží. Viděl špinavou šedou plochu kolejiště, a když otočil hlavu, vyhlídka mu jako estetický kontrast nabídla úchvatné, barvami hrající panorama města. Přímo pod sebou měl hluché a jalové modré stíny

/82

prostranství před věžákem, tuny kamenné dlažby s fontánkou pro trpaslíky uprostřed, absurdní výtvor architekta, který nenáviděl zeleň. V hrotu křižovatky se tyčil hotel, jeden z posledních výdobytků socialistické architektury; po jeho stranách se k nádraží sbíhaly dvě široké třídy s tramvajovými kolejemi: původní důstojná spojnice s centrem města, lemovaná solidními prvorepublikovými činžáky, a — blíž k osmnáctipatrovému RCO věžáku — druhá, přičemž už její pojmenování Kosmonautů spolehlivě informuje, kdy vznikla a jaké architektonické produkty ji lemují. Vilém Mitner se rád kochal tímto výhledem. Stál vysoko nad světem, věže olomouckých dominant se z té výšky a dálky zdály malé, ruch dole se jevil jako titěrné hmyzí hemžení, němá urbanistická pantomima. Jen jej mrzelo, že skleněné plochy věžáku jsou při pohledu zvenčí nepropustné, takže tam dole ho tady vysoko nemohli vidět. Škoda jen, že se firmě — jeho firmě — nepodařilo získat kanceláře ještě výš. . . Nedávno přetáhl čtyřicítku, ale byl fit, při síle, sexuálně plně aktivní, sám se sebou spokojený. Měl, co chtěl — a mohl mít, co chtěl. Dilema z letošního léta, zdali BMW řady 6 Coupé, či Audi A5, vyřešil tím, že si pořídil obě. Pro obleky jezdil do Vídně, partnerku upgradoval co půl roku: řídnutí vlasů si vynahrazoval stále mladšími ženami. Firmu založil před dvanácti roky, nyní si může dovolit pronajímat si patro v jedné z nejdražších kancelářských budov ve městě a na dovolenou jezdit do destinací, které olomoucké cestovní kanceláře vesměs nenabízejí. Vyštípal konkurenci a nyní se ve městě ve svém sektoru nabízených služeb těšil v podstatě monopolu. Šlo mu samozřejmě o solidní, perspektivní, podstatné (jak sám říkal) zakázky: banky, úřady, univerzita, kancelářské budovy; supermarkety a nákupní centra nechal blbečkům, to ho nezajímalo. Expandoval do okolních měst — Prostějov, Přerov, Šternberk, Šumperk. Jenže co dál? Chtěl dál — Olomouc mu byla malá a pro expanzi do skutečně velkého světa svého oboru a do skutečně velkých měst neměl dost síly ani konexí. Věděl, že trh už je plný a že velcí hráči, část druhá/83

skutečná extraliga, mají v Praze, Brně, Ostravě své pozice pevně zajištěné letitými známostmi a systémem úplatků a protislužeb všeho druhu a že ho mezi sebe nepustí — stejně jako by on, a jeho firma, nikoho nenechal uchytit se v jeho Olomouckém kraji a použil by všechny prostředky a páky, aby si svou pozici udržel. Veškeré své naděje a vyhlídky do budoucna teď upínal ke kvestorovi a k té zásadní nabídce, kterou kvestor dostal a kterou neodmítl. Věděl, že kvestor je člověk přístupný argumentům, že je to muž, s nímž se dá hovořit, a že dovede ocenit loajalitu a vždy zváží veškeré návrhy a jejich výhody. Taky ale věděl, že je kvestor samolibý a nafoukaný a že se na něj dívá skrz prsty, jako by ani jeho existenci nevnímal, stejně jako on nebere na vědomí bezvýznamné uklízečky pečující o čistotu záchodků jeho firmy. Dva měsíce už Mitner věděl, že kvestor s koncem roku opouští univerzitu a míří výš, skutečně vysoko, tam, kam by Mitner se svou firmou chtěl zamířit taky. A ty dva měsíce se usilovně snažil přijít na to, jak kvestora přimět či přesvědčit, aby ho vzal s sebou. Vilém Mitner shlížel z okna své kanceláře v sedmém patře na bezvýznamné hemžení dole a promýšlel své další směřování, když jej firemní recepční interkomem vyrušila a oznámila mu, že za ním přišla policie. Vstupní prostory agentury SCM na Karla Barana zapůsobily. Designér vedení firmy, tedy Vilému Mitnerovi, doporučil nechat recepci vymalovat v agenturních barvách, takže hned při vstupu na Barana hleděla skupina šťastných, spokojených, usměvavých krásných mladých lidí vyvedených na pozadí pozvolna přecházejícím z blankytu k tmavě modré, s dominantními žlutými kapitálkami SCM a výkřiky marketingových hesel tradice, spolehlivost, bezpečnost. I vlídná recepční (samozřejmě mladá, krásná, usměvavá, jako by pro lidi Baranova naturelu a vzhledu nebylo na světě místo) v modrém kostýmku a s blonďatými vlasy zastupovala firemní barvy. Baran se legitimoval a dotázal se modré stíny

/84

na přítomnost pana ředitele. Žlutomodrá recepční jej obdařila úsměvem č. 1 a kontrolovala, zdali je ohlášen. Baran přísně odvětil, že nikoliv, ale že očekává spolupráci. Recepční se zeptala v jaké věci. Baran řekl, že v prioritní. Recepční zřejmě poučená zkušeností nebo svým nadřízeným (nebo obojím), nebo možná jen proto, aby si příchozí nemyslel, že je zde jen pro parádu, vznesla poslední dotaz, a to, zdali Baran hodlá žádat o zaměstnání. Dotazovanému blesklo hlavou, že nebýt nedávné schůzky s majorem Klestilem, nemusela by to být marná myšlenka, ale teď se přece jen nabízejí lepší kariérní vyhlídky, a tak suše a pravdivě odvětil, že nikoliv, že chce jen hovořit s ředitelem. Recepční řekla, že jej ohlásí, což také neprodleně učinila. „Můžete jít dál,“ ukázala na trojici dveří naproti, „jsou to třetí dveře.“ „Třetí dveře?“ zopakoval udiveně Baran. „Zleva,“ doplnila recepční profesionálně nevzrušeným hlasem. Baran se znovu rozhlédl po vstupních prostorách agentury. Stěnu proti dveřím zdobila propagační freska, vpravo seděla za modrožlutým pultem recepční, vlevo stěnu vyplňovala trojice dveří. Baran si pomyslel, že v prostorách bez oken by pracovat nemohl. „Co znamená ta zkratka SCM?“ zeptal se. Znovu úsměv č. 1, recepční to měla nacvičené: „Security consulting Mitner. C jako consulting.“ „Mitner je majitel?“ „Ano. A taky pan ředitel.“ I Mitnerovu kancelář designér stylově zařídil ve firemních barvách: hustý, vysoký tmavomodrý koberec, blankytné stěny, žlutou nahradil světlý břízový masiv nábytku a sedací souprava ze světlé kůže. U čelní stěny, celé prosklené, seděl za mohutným pracovním stolem, jenž nevykazoval známky častého používání, sám pan ředitel v šedivém obleku. Kancelář si vyzdobil řadou diplomů, certifikátů a fotografií (on a celebrita či významný činitel si tisknou ruce) ve světlých rámech, mající potenciálním část druhá/85

návštěvníkům náležitě demonstrovat tradici a serióznost firmy. Mezi diplomy na stěně visela širokoúhlá plazmová televize (jediná v místnosti nectila firemní barvy). Nalevo od ředitelova stolu kancelářský architekt postavil nábytkovou sestavu s příručním barem (plným), vestavěnou lednicí (taktéž plnou) a knihovničkou, jasně svědčící o tom, že ať už byly Mitnerovy vášně jakékoliv, četba mezi ně nepatřila — plnily ji na zakázku vyrobené modrožluté firemní šanony a výstavka fotografií majitele firmy se všemi jeho vozy a při různých jiných reprezentativních příležitostech (na jachtě, na golfu, pod palmami exotických destinací) nenechávající návštěvníka na pochybách, že se tu pěstuje silný kult osobnosti, navíc spojený s narcistní poruchou. Baran se legitimoval, Mitner vstal od stolu a vyzval ho, aby se posadil. Sám obsadil jedno z kožených křesel. Následně hostu nabídl bohatou škálu občerstvení. Zachmuřený Baran na všechny položky Mitnerova seznamu (Kávu? Preso? Něco ostřejšího? Tulamórku? Búrbon? Bechera? Nebo radši nealko? Kolu?) odpovídal negativně, až nakonec Mitner přistoupil k samému důvodu policistovy přítomnosti a zeptal se, co jej přivádí. Být na Baranově místě jeho přímá nadřízená nebo Edelweiss, Mitnerova chronologie otázek by je zaujala: šéf bezpečnostní agentury není překvapen přítomností policie, jeho prioritou je řádně se chopit role hostitele a tím Barana pozitivně naladit. Baran se však bořil v kabátě v hlubokém křesle a mračil se na luxus, jehož si tihle bezpečnostní amatéři a hochštapleři užívají. „Jen se chci nejdříve ujistit. . .“ začal Baran ponuře, „firma SCM zajišťuje. . .“ Odmlčel se, aby našel ta správná slova, zatímco majitel zmíněné firmy se mírně předklonil v empatickém očekávání. „. . . obsluhu vrátnic pro Univerzitu Palackého?“ Baran se v duchu usmál, našel ta vhodná slova. Mitner se opřel v křesle, sepnul ruce pod bradou a mírně naklonil hlavu: „Spíše bych to formuloval tak, že univerzitě nabízíme široké spektrum bezpečnostních konzultací a služeb odpovídající vysokému standardu ostrahy a zabezpečení veřejných modré stíny

/86

institucí ve 21. století, s důrazem na eliminaci specifických bezpečnostních rizik odpovídající tomuto typu kontraktu.“ Baran několik vteřin zvažoval, jestli si z něho ten uhlazený blbeček dělá legraci, ale došel k negativnímu závěru. „Takže ano,“ poznamenal. Mitner přitakal. „Včera ve večerních hodinách došlo v budově jezuitského konviktu k vraždě. Jakým způsobem byly zajištěny ony zmíněné bezpečnostní standardy právě v této budově?“ Mitnerova reakce se Baranovi zdála poněkud hraná a teatrální — jako by ji spíše předváděl, než prožíval — vytřeštil oči a pak si schoval tvář do dlaní. Baran čekal. „Ach ano, konvikt!“ zvolal nakonec šéf SCM dramaticky. „To je noční můra každé agentury zaměřené na bezpečnostní konzultace. Obrovská budova, několik schodišť, několik vchodů, žádný kamerový systém — a navíc je budova permanentně otevřená veřejnosti. Konají se tu koncerty, výstavy, hraje se tam kino a divadlo. Za takových okolností je prakticky zhola, ale ZHOLA,“ další dramatické gesto, „nemožné určit, kdo z příchozích je zaměstnanec, student, návštěvník nějaké akce. Rozhodne-li se někdo v takové budově páchat trestnou činnost — tak se tomu nedá zabránit!“ „To jistě. Jak ale prověřujete, že vaši zaměstnanci se aspoň snaží nějakou ostrahu vykonávat? V budově celou noc leží mrtvé tělo, ale nikdo si ho celou dobu nevšimne, až ráno ho najde uklízečka.“ Mitner našpulil ústa. „K čemu směřujete?“ „K ničemu. Jen se ptám. Ráno jsem se dozvěděl, že před uzamčením budovy má ostraha vše zkontrolovat.“ „Moje firma nemůže suplovat policii.“ „To samozřejmě.“ „Ale ujišťuji vás, že vše prošetřím a v případě jakéhokoliv pochybení vyvodím personální důsledky.“ „No, než cokoliv vyvodíte, potřeboval bych s těma dvěma, co včera měli v konviktu službu, mluvit.“ „V tom případě vás doprovodím k manažerovi pro personální logistiku, aby vám v rozpisu služeb vyhledal. . .“ část druhá/87

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.