noviny sociálních anarchistů Svobodná

noviny sociálních anarchistů

Svobodná

Nové tituly Anarchistické knihovny str. 6

srpen 2002 - č. 24- ročník VIII

Dále v časopise:

Federace sociálních anarchistů, členská sekce Mezinárodní asociace pracujících

Cena 10,- Kč

Nová vláda, nové tváře - ale stále stejná agenda: kapitalismus, EU a NATO Špidlův kabinet: co nejrychleji směrem k evropskému „sociálně“-policejnímu úřednickému státu

Flextronics v Brně končí

Obávaná robotárna na výrobu elektronických součástek do konce roku propustí všechny zaměstnance a přestěhuje výrobu do Maďarska a Číny. Nadnárodní korporace znovu migruje podle jednoduchého hesla: vysát místní „lidské zdroje“, využít investiční výhody a pak rychle o dům dál. Tisíc lidí na dlažbě ji nezajímá. více na str. 2

Slovo redakce Po delší době k vám přicházíme s dalším číslem našich novin. Doufáme, že se nám podaří pokračovat v naši vydavatelské tradici a přinášet vám anarchistické noviny alespoň šestkrát do roka. Letos to je dvojnásob nutné, protože vzhledem k blížícímu se summitu NATO, který se odehraje v Praze v listopadu, se v oficiálních médiích pomalu stupňuje více než „příznivý“ pohled na militarismus a v období před summitem lze očekávat zcela jednosměrnou indoktrinaci, stejně jako v září 2000 v případě MMF. Budeme se do summitu NATO snažit vydat tři další čísla a upřednostňovat v nich kritický a analytický pohled na militarismus, současné konflikty a navazující témata. V tomto roce jsme se spíše soustřeďovali na naši internetovou stránku, kde najdete řadu aktuálních zpráv. „Papírové“ médium však stále má své místo ve společnosti, kde finančně snesitelný přístup k internetu stále zůstává téměř luxusem. Zapojit se do „informační společnosti“ a neomezovat internet pouze na elektronickou poštu, je stále sociálně problematické pro většinu pracujících lidí. Svobodná Práce, vycházející od roku 1997, je tedy zpět, aby vám přinášela nejen zprávy z českého a světového anarchistického hnutí, ale také tematické materiály a dokumenty na témata, zamlčovaná oficiálními médii. Svobodná Práce je přístupná také vašim postřehům, poznámkám a článkům. Náš časopis je i vaším časopisem.

Zdá se, že před těmito volbami Lidový dům konečně najal nějakou schopnější PR agenturu. Jejím cílem bylo, abychom nabyli dojmu, že místo otylých, plešatých, přisprostlých a aférami doslova ověšených partajních strýců a tet nastupují mladí, hezcí, schopní a "čistí" lidé, přinášející sebou pozitivní budoucnost. Chyba lávky. Jedinou kvalifikací drtivé většiny nových ministrů je ochota sloužit a zahájit konečně kariéru (Sobotka, Buzková), nebo jejich funkce představuje výsledek dlouholetých vnitrostranických bojů, intrik a čistek (Součková, Škromach, Svoboda). Sami reálně žádné schopnosti nikdy neprokázali. Najatí image makeři ale odvedli dobrou práci na zmanipulování veřejnosti. Vláda je podstatně mladší, fotogeničtější, obsahuje dokonce dvě ženy a média ji zatím poskytují „dobu hájení“. Pojďme ji porušit. V okurkové sezóně na sebe přitahují místo konkrétní politiky

pozornost bizarní osobní rysy nového premiéra, mezi něž patří i svolávání pracovních porad na šestou hodinu ráno. Špidla má pro svou nespavost připravenu i odpověď, zavánějící poněkud neumělou propagandou: „Když mohou dělníci od šesti pracovat v továrně, proč my nemůžeme jednat?“ Špidla se snaží působit neagresivně, lidově a pracovitě pěstuje si image politika, kterému „jde o lidi“. Na druhé straně prokazuje značně odosobněný vztah k politice a lidem vůbec. „Premiér není člověk, ale instituce“. To zní hrozivě, zvláště, když vládní politika jedním dechem dodává „A vy ostatní nejste lidé, ale lidské zdroje“. Podobné myšlení je typické pro osoby, vyznačující se chorobnou představou, že jsou vtělením něčeho „vyššího“, určitých trendů a historických proudů a sami nenesou odpovědnost. Zde Špidla odkrývá více než zřetelně, co je jeho bezohlednou dějinnou silou: „Chci být prvním evropským premiérem“.

Mexičtí rolníci ubránili svoji komunitní půdu

Úsměv a ranní vstávání na hodnocení nové vlády nestačí. Je třeba se podívat, jakými lidmi se Špidla obklopil a jakou politiku bude prosazovat. Placaté čepice vpřed! V silových resortech ponechal ministry Grosse a Tvrdíka, skýtající záruku, že budování policejního státu a nesmyslné a neúnosně drahé vyzbrojování armády podle požadavků NATO bude pokračovat dál bez ohledu na naléhavé priority ze sociální oblasti, školství a bydlení. Ministr Tvrdík má šanci nastoupit do nového kola zápasu o dosud největší tunel z našich kapes - více než stomiliardovou zakázku na nové stíhačky pro armádu. Vláda ho v tom bude podporovat. Mnoho analytiků ale otevřeně uvádí, že pro předluženou ekonomiku, zatíženou stamiliardovými závazky Konsolidační banky (= dluhy za kapitalisty a manažery rozkradený majetek v privatizaci, které platíme ze svých daní), může takto razantní zatnutí sekery u nadnárodních finančních korporací znamenat knockout, vedoucí k argentinskému scénáři. Zde se sluší dodat: kéž by v takové situaci čeští pracující prokázali alespoň desetinu odvahy jako argentinští! dokončení na str. 3

Ani Arafat, ani Šaron! ale ukončení bojů a mír teď! Anarchistický pohled na současný izraelsko-palestinský konflikt vám přináší první z řady tematických publicistických materiálů na straně 7-10. Anarchisté stejně jako v minulých konfliktech nestojí ani na jedné straně konfliktu, vedeného z nacionalistických a nábožensky fundamentalistických pozic.

Nový politický squat Šafránka v Praze!

V polovině července došlo v Mexiku ve městě Atenco k násilným střetům mezi příslušníky policejních oddílů a rolníky, bránícími svou komunitně spravovanou půdu. Asi jeden tisíc místních policistů a příslušníků ozbrojených složek zablokovalo přístup do vesnice. Došlo k násilnému napadení karavany rolníků, kteří nenásilně protestovali proti konfiskaci stovek akrů komunitně spravované půdy, kterou chce vláda využít ke stavbě nového letiště. Policie zablokovala karavanu, rolníky napadla pomocí

V REAKCI NA NÁSILÍ místní policie se mexičtí rolníci z Atenca dobře připravili na aktivní odpor. slzného plynu, ohrožovala je zbraněmi a střílela do nich gumovými projektily. Násilné střety si vyžádaly více než třicet zraněných a patnáct zatčených rolníků. Vzbouřenci následně zadrželi patnáct představitelů místních úřadů, zablokovali ulice a postavili barikády proti policii a armádě. Navzdory skutečnosti, že plán Dokončení na str. 4

Bytovou otázku, kterou je Praha sužována díky nespočtu ať už záměrně, či nikoli nevyužívaných domů, se metodou přímé akce zvané squating pokusil v Praze alespoň částečně pro sebe vyřešit kolektiv složený převážně z anarchistické a autonomní mládeže a několika bezdomovců. Squat má podle původního záměru nejen poskytovat ubytování, ale stát se také komplexním místem pro plnohodnotný sociální život svých obyvatel a ostatních lidí, kteří si jím nabízené možnosti oblíbí. 8. července kolektiv zahájil práce na využití opuštěného objektu bývalého pražského statku Šafránka. Objekt je v současnosti majetkem pražského magistrátu. Ten se k němu však staví macešsky. Poté, co bylo zjištěno, že objekt má narušenou statiku a hrozí mu postupné

zhroucení, se magistrát rozhodl namísto sanace v hodnotě mnoha miliónů korun k prodeji statku. Žádný zájemce se však dosud nenašel. Magistrát s největší pravděpodobností historickou památku tedy hodlá ponechat působení zubu času. Chátrání má za magistrát samo odvést demolici, kterou

úředníci sami nemohou na památce spáchat. Cenné a rozsáhlé pozemky by pak byly zajisté prodány bez problémů. Kolektiv Šafránky se rozhodl jinak. Soukromé vlastnictví nesmí být překážkou v naplňování základních potřeb lidí.

FSA-MAP na Internetu: http://fsa.anarchismus.org --- pravidelně aktualizovaný anarchistický informační portál

více na straně 4

Svobodná Práce srpen 2002

2

Brněnská robotárna Flextronics po dvou letech náhle skončila Znovu se projevil klasický styl globálního kapitalismu: vyčerpat výhody, využít levnou pracovní sílu... a sbohem! Po dvou letech bude uzavřen brněnský závod nadnárodní společnosti Flextronics International. Propuštěno bude asi tisíc zaměstnanců. Největší výrobce elektronických součástek na zakázku si v Brně získal nechvalnou proslulost polovojenským režimem, drsnými metodami vykořisťování zaměstnanců a velice nízkými platy. Stal se postrachem nezaměstnaných z celého Brna, továrnou, kam se Úřad práce snažil poslat snad každého registrovaného uchazeče. Flextronics přitom k výstavbě závodu v průmyslové zóně Černovická terasa získal vládní investiční pobídky ve formě přímých dotací na nová pracovní místa a daňových úlev. Od brněnského magistrátu navíc získal 7 hektarů pozemků za symbolických 7 korun do vlastnictví a dalších 40 hektarů do neméně symbolického pronájmu 1 koruny ročně za hektar. Inženýrské sítě byly postaveny na náklady města. Flextronics na oplátku přislíbil, že v Brně zůstane minimálně do roku 2005 a zaměstná 3000 lidí na linkách, které produkovaly hlavně satelitní přijímače Pace a modemy Alcatel.

Od svého příchodu do země získal Flextronics 100 milionů korun na daňových úlevách. Stát dokonce zaplatil 1,5 milionu na zaškolení nových zaměstnanců. Flextronics - šance pro Brno? Reklamní slogan „Flextronics - šance pro Brno“ zaplnil regionální tisk a reklamní plochy. Brno v té době bylo (a stále je) postižené vysokou nezaměstnaností kvůli masivnímu propouštění z tradičních podniků Zetoru a Královopolské strojírny, ale největší procento zaměstnanců stejně dojíždělo. Flextronics brzy proslul drastickými metodami udržování tempa a kázně a proto jeho chod zajišťovali především nezaměstnaní z Břeclavska a Hodonínska, kde je situace ještě mnohem horší než v Brně. Ti po náborové kampani dojížděli do práce třeba i ze 60 kilometrů vzdálených obcí podnikem dotovanými autobusy. Flextronics tehdy oznamuje, že tradiční strojírenství a textilní průmysl v Brně skončil a město se stane centrem elektrotechnického průmyslu. Dopravní podnik zavádí speciální autobusové linky na střídání směn (podnik pracoval 24 hodin denně). Firma

zaměstnávala pouze na dobu určitou, většinou na půl roku, ale i na dva měsíce. Výroba byla plně automatizovaná a člověk byl použit pouze pro nejnutnější obsluhu, kontrolu a balení tam, kde stroje nestačí. Pracovníci byli „hodnostně“ rozděleni pomocí antistatických plášťů tří barev. Prostě klasický militarizovaný systém nadnárodní koroporace. Po dvou letech ale reklamní plakáty vybledly a sliby nadnárodní korporace vyprchaly. Generální ředitel Flextronicsu pro ČR a Maďarsko, Hugh Kelly, nevědomky odhalil scénář „zmizení“ globálního investora: „Část výroby a strojů přesuneme do Maďarska, jednáme i o dalších lokalitách“. Jinými slovy: jako již mnohokrát, půjdeme za ještě levnější a bezmocnější pracovní silou, která se neumí bránit našim metodám vysávání „lidských zdrojů“. Česká pracovní síla by si nemusela časem nechat všechno líbit. Pracovní podmínky a konflikty Mzdy ve Flextronicsu se na pásové lince pohybovaly na spodní hranici a činily okolo 40,Kč na hodinu. Neorganizovaní a vydíratelní zaměstnanci ze Slo-

Jak vypadal běžný den pracovníka Flextronics? Bývalý dělník od pásu vypovídá: Ráno zaměstnanec absolvuje téměř detektivní prohlídku od bezpečnostní agentury... jsou prohlíženy tašky a kabelky, namátkově je ´podezřelý´ zkoumán detektorem kovů - a taktéž po směně. Za deset minut šest musí již být člověk na lince a začíná maratón, který končí až vystřídáním další směnou. Dříve jsme nemohli chodit bez dovolení na WC. Kouřit, jíst a pít se smí pouze o přestávkách v místnostech k tomu určených mimo výrobu... Dělníci jsou neustále poháněni mistry k nejvyšším výkonům (na naší lince na výrobu modemů byla norma 2700 zabalených kusů na směnu). Funguje zde taylorismus dotažený do extrému. Nejhorší je, že se mistři na konci směny - kdy je organismus nejvíce unaven - snaží nahnat vyrobené kusy a tak se tempo

výroby ke konci zrychluje... Každý pracovník u pásu vykonává jednoduchý úkon třeba jen nalepení štítku na desku, oskenování čárového kódu a zapsání do výkazu... A tak to jde pořád dokola... Jako součást údajné motivace je odměňování nejlepší linky měsíce... Finanční odměna náleží mistrovi, ten rozhoduje, zda si ji ponechá nebo rozdělí na lince... Linky jsou organizovány... opravdu polovojensky. Každá linka má dvě části - SMT osazování, které je plně automatizované a operátoři se starají pouze o doplňování materiálu a finální převážně ruční části výroby (letování, vizuální kontrola). To dělají již většinou mladé dívky s dobrým zrakem.... Přestávky jsou po 3 hodinách práce - dvě 15 minutové a jedna 30minutová. Přestávky

nejsou zahrnuty ve mzdě. Za různá porušení kázně (byl jsem svědkem trestu i za přílišný smích) či sériové chyby, jsou dělníci od mistrů sankcionováni pokutami (500-2000,- Kč). Donedávna se neplatily příplatky za svátky... sobota se neplatí vůbec. V případě podnikem zaviněné výluky... vám podnik může nařídit řádnou dovolenou, což podle novely Zákoníka práce zaměstnavatel může i bez vašeho souhlasu... Podle různých šibeničních termínů při dokončování zakázek se čas od času zřizuje pro různé úseky tzv. komprimovaná směna. To znamená, že měsíc chodíte po 6 dnů do práce (normálně na 12 hodin), poslední den noční směny skončíte ráno, následující den pak máte volno a pak zase 6 dní práce. A to až do skončení komprimátu... Námezdní otrok M.

venska, které měla ve své moci personální agentura, pobírali asi 25,- Kč na hodinu, což je hladová mzda. Ve Flextronicsu byly tak tvrdé podmínky, že došlo i ke spontánnímu zastavení výroby. Skupina pracovníků z linky na výrobu modemů Alcatel totiž odmítla dále pracovat poté, co se porouchala klimatizace a začala jim být zima. Nepřiměla je k tomu ani bezpečnostní služba. Klimatizace nakonec byla opravena, ale zaměstnanci dostali pokutu 3000,- Kč a bylo jim vyhrožováno propuštěním. Druhý pracovní konflikt kromě zastavení linky na výrobu modemů, o kterém jsme se dozvěděli, také názorně ilustruje mentalitu „manažerů lidských zdrojů“. V roce 2001 byla linka „box build“ na výrobu satelitů obsazena pracovníky ze Slovenska, najatými přes personální agenturu. Podle vyjádření bývalého zaměstnance firmy „jim bylo na noční směně o půlnoci sděleno, že je firma již nepotřebuje a ať odejdou z továrny. Slováci, samozřejmě bez prostředků i na cestu domů, se vzbouřili a odmítli opustit pracoviště. Nakonec byli téměř násilím z fabriky vyhozeni bezpečnostní službou. Na jejich místo nastoupili dělníci z omezovaného provozu Alcatelu...“

JEN TAK DÁL, HOŠI: americký velvyslanec Stapleton během své propagandistické návštěvy Flextronicsu v listopadu 2001.

PLNI ÚSMĚVŮ A BANKROT ZA ROHEM: na webových stránkách společnost ještě v květnu bezostyšně inzerovala nová pracovní místa.

Propaganda a la Flextronics Flextronics byl rovněž intenzivně využíván k propagandistickým účelům. Jako Potěmkinova vesnice byl například předveden americkému velvyslanci Stapeltonovi při jeho návštěvě v listopadu 2001. Stapleton prohlásil: „Více takových Flextronicsů“ a označil podnik s otrokářskými manýry za zářný příklad americko-české obchodní spolupráce a „dobrý příklad toho, co bylo vykonáno“. Flextronics tíží pouze následky nesplněných slibů, za které dostal vládní podporu. Generální ředitel vládní agentury CzechInvest Martin Jahn ale Flextronicsu jde na ruku. Podle něj zatím není na místě hovořit o otázce sankcí, přestože Flextronics zjevně nesplnil dané podmínky.

polovině května Flextronics rozhodl omezit výrobu také v Maďarsku a přesunout produkci herních konzolí Xbox, které zde vyrábí pro největší softwarovou korporaci Microsoft, do Číny. Přestože samotné stěhování bude stát několik set milionů dolarů, Microsoft a Flextronics společně uvádějí, že jim to přinese budoucí úspory. Není divu, pracující v Číně jsou nuceni pracovat ještě v mnohem horších podmínkách než u nás. Maďarský internetový hospodářský deník eVilággazdaság s odvoláním na sdělení maďarského zastoupení společnosti Microsoft v této souvislosti uvedl, že o práci přijde přibližně 1200 lidí.

Další migrace Flextronicsu Již před oznámením o uzavření brněnského závodu se v

Jak dopadne Brno? Úřad práce eviduje 19.000 nezaměstnaných. Volných míst je

Jediná šance - zvednout hlavu a začít bránit svoje třídní zájmy Úvaha jednoho „lidského zdroje“ o naší společné budoucnosti Když se nám před několika lety začalo už i v denním tisku běžně říkat „lidské zdroje“, otřásl jsem se hnusem. Co ještě lépe vystihuje naprosté pohrdání kapitalismu člověkem, než jeho neskrývané označení za zdroj, materiál. Ve Špidlově vládě, která má představovat „kapitalismus s lidskou tváří“, je dokonce Petr Mareš z Koalice ministrem pro vědu, výzkum a lidské zdroje. Co je náplní práce takových ministrů? Nic jiného, než podle potřeby natáhnout tisíce lidí do nejrůznějších Flextronicsů a pak krýt nejen jejich nestoudné vykořisťování, ale také vyhození na dlažbu, když se „lidské zdroje“ přestanou rentovat. Místo Špidlovy „lidské tváře“ kapitalismu se ale na každého, kdo má oči k vidění a není součástí systému, civí nelidský škleb stále drsnější třídní společnosti. Jsme nuceni být stále flexibilnější, stále pružněji se ohýbat podle potřeb kapitalistů. Ministři jako Mareš se stali

pouhými posluhy globálního kapitalismu, regulujícími dodávky „lidských zdrojů“ kam a odkud je třeba. Už chybí jen dobytčáky. Změnit pána neznamená být svobodný Anarchisté ale nevolají po zvýšení pravomocí vlád, ani po tom, aby se vlády staly rovnocennými protihráči nadnárodních korporací. Odporuje tomu samotný charakter vlády - a státu. Vlády a státy nedělají nic jiného, než kryjí záda kapitálu, chrání jeho moc a vytvářejí podmínky pro expanzi a ziskovost. Obracet se na vlády a politiky je jako pokoušet se přimět sluhu, aby zkrotil svého pána. Každým rokem a každým měsícem se od roku 1989 ukazuje jako stále naléhavější nemlčet, nepřizpůsobit se nátlaku a začít alespoň v základní míře hájit svoje zájmy. Hovořím teď o nás obyčejných pracujících lidech, nemajících žádné privilegované postavení a nepodílejících se na

okrádání a utlačování ostatních. Není divu, že odcházíme z oficiálních odborů - ono totiž spolknout hořkou pilulku a být na jedné lodi s bandou byrokratů, hrajících o politickou moc, není jednoduché. Není rovněž jednoduché být v oficiálních odborech společně s lidmi, kteří obsadili nejnižší posty v autoritářském systému: to jest s nejrůznějšími mistry, přednosty, vedoucími apod. o nichž správně instinktivně víme, že to jsou naši nepřátelé. Podílejí se totiž na fungování systému. Neradostné výhledy Dlouhodobý ekonomický vývoj situace nám nepřeje. Stále vyšší automatizace způsobuje, že vrstva kvalifikovaných zaměstanců je stále užší. Naopak se rozšiřuje většina „lidských zdrojů“, od kterých se neočekává, že budou disponovat nějakým vzděláním nebo vysokou kvalifikací. Čeká se od nich pouze to, že po dlouhém období nezaměstnanosti opět radostně naklušou do

nějakého nového Flextronicsu, který zase na pár let obsadí prázdné haly svého předchůdce. Tam budou dva roky lepit štítky s čárovými kódy na krabice nebo letovat jeden spoj dvanáct hodin denně a pak poletí. Potom zase půl roku nezaměstnanost, nouze a stres a pak zase hurá do výrobní haly nechat se šikanovat novými mistry a manažery. Nenechme si namluvit, že po vstupu do EU se situace zlepší. Ne, to jen my se přibližujeme standardům EU, kde je situace obyčejných pracujících lidí v určitém ohledu horší. High-tech pracovní lágry typu Flextronics jsou tam totiž normou, u nás přeci jenom ještě představují menšinu. Rezistence v osobní rovině není možná. Systém nejde „ošvejkovat“, jak si myslí hodně lidí. Jeden z dalších poryvů „volného trhu“ časem naruší i to nejpečlivěji budované rodinné hnízdo a žádné pracovní místo není bezpečné. Jaké je východisko? Základem je překonat vzájemnou

izolaci, kterou v nás pěstovala bolševická a pak liberální ideologie už od školních lavic. Zbavit se obrazu kolegů na pracovišti, nebo lidí z naší komunity jako „soupeřů“ - bez ohledu na věk, barvu pleti, národnost nebo pohlaví - znamená vytrhnout si z hlavy kabel oficiální indoktrinace a udělat krok vpřed. Odmítnout podílet se na nesčtených variantách autoritářství a hierarchie, přestat věřit politikům, přestat volit, ale nevzdat to. Přestat si myslet, že vítězstvím je to, že ve frontě na práci předběhnu souseda. Odmítnout uplatňovat autoritu proti lidem ze svého okolí a odreagovávat si celý den v práci pod autoritou šéfů. Nejsme sami! Většinou zjistíme, že v dané komunitě nebo na pracovišti jsme sami - ale úplně sami nejsme. Po celé zemi jsou další lidé, kteří myslí stejně. Teď jde o to udělat hlavní krok - kontaktovat další stejně smýšlející lidi. Během dis-

pouze 1.200, z toho 800 pro specializované dělnické profese. Zaměstnanci Flextronicsu, kteří měli většinou středoškolské vzdělání, mají dosti nízkou šanci na nové uplatnění. Ředitel Úřadu práce Horský fantazíruje: „Doufám, že se brzy najde někdo, kdo převezme prostory firmy, ale také úlohu hlavního a prosperujícího zaměstnavatele“. Po dvou letech velkohubé prezentace brněnské verze „českého ekonomického zázraku“ zůstává v Brně vývojové oddělení se 34 zaměstnanci. Flextronics jako klasická globální korporace sbalí montované haly, odveze výrobní zařízení a zmizí ze Střední Evropy. Za sebou nechá nesplněné závazky a několik tisíc udřených lidí na dlažbě. Co bychom se divili, tomu se přece říká kapitalismus. Jindřich Lacina kusí o anarchismu se mi často stává, že lidé reagují stejně: "Ano, stojí za to o tom přemýšlet, ale nikdy to nebude fungovat. Lidé toho zneužijí". Když se pak zeptám: „Zneužil/a bys toho Ty?“, odpověď zní: "Ne, já ne, ale ostatní". A jsme u toho. Musíme si více věřit - ale důvěrou neplýtvat a začít s dalšími lidmi, kteří smýšlí stejně. Není jich tak málo. Jedinou šancí je zvednout hlavu a začít bránit svoje třídní zájmy neprivilegovaných pracujících lidí. Třídní boj totiž v naší zemi probíhá - a velice usilovně. Zatím však pouze z druhé strany a zájmová sdružení zaměstnavatelů, jejich lobby a stínové aliance podnikatelů s politiky svoji představu o třídní společnosti dosud úspěšně prosazují. My zatím až na malé výjimky mlčíme. Je třeba začít. Ať už se podílet na formování anarchistické odborové organizace - což je nejpraktičtější na pracovišti - nebo pomáhat s rozšiřováním podobných myšlenek, zapojit se do antifašistické práce, nebo bránit svoje komunity - možností je spousta. Hlavní je přestat si myslet, že když jednoho šéfa nahradíme druhým a starého politika novým, něco se změní. (p)


3

A kola tramvají a kapitalismu se točí dál... Poznámky ke stavu tramvajové dopravy v Praze a nedávným těžkým nehodám Před několika lety, když do pražských ulic vyjely nové nízkopodlažní autobusy, v nichž se skvěly cedulky s tím kdy, a za kolik milionů byly Dopravním podnikem zakoupeny, jsem si všiml jedné pozoruhodné věci. Skupina tramvajáků, patrně řidičů, na to vtipně zareagovala a podobně vyzdobila kabiny svých souprav. Jenže na takové cedulce obyčejně stálo něco ve stylu: „Tuto tramvaj zakoupil Dopravní podnik Hl. města Prahy v roce 1965 za částku 300.000 Kčs“. Ano, tramvaje typu T3, které stále tvoří podstatnou část vozového parku pražských elektrických drah, jsou často staré něko-

lik desítek let. Na přelomu června a července tento typ figuroval ve dvou vážných dopravních nehodách, které si vyžádaly těžce zraněné a značné materiální škody. Nejde jen o tramvaje Kořeny problémů pražských elektrických drah (ED) ale neleží výlučně v oblasti technické. Ačkoli starší tramvaje T3 nevyhovují zejména z hlediska pracovního zatížení řidiče (který např. nemá žádnou klimatizaci nebo kvalitní ventilaci), problém leží také někde jinde. Řidiči tramvají jsou totiž dlouhodobě platově podhodnoceni ve srovnání s řidiči autobusů a metra. Jejich oprávněné požadavky směřují ke hlu-

Fotografie z dosud nejtěžší dopravní nehody v Praze - Braníku, která se odehrála 24. června. Příčinou byl zřejmě mikrospánek z vyčerpání přepracovaného řidiče - brigádníka.

Přesčasy na Elektrických drahách Jak uvádí řidiči na webových stránkách Federace řidičů tramvají, například ve Vozovně Pankrác je zájem o práci řidiče tramvaje značný a převyšuje potřeby provozovny. Plat řidiče za základní hodiny je ale podprůměrný. Aby řidiči vyrovnali schodek, musí jezdit přesčasy. Délka směny není pevná, může činit osm až dvanáct hodin. Řidiči tak měsíčně odjezdí dvacet až čtyřicet hodin přesčasů. Vedoucí Vozovny Pankrác ale přesčasovou práci řidičům neumožní. Rozdělí si ji mezi sebe a své známé - brigádníky. Ti jsou zaměstnanci z jiných profesí - z kanceláří, dispečinku apod. Stává se tak, že kmenový řidič

po dlouhých směnách ve špičkách pracovního dne dostane například o víkendu tříhodinovou službu v záloze, čímž se kompenzuje případný přesčas. Na Pankráci ale brigádník, který je zaměstnancem DP v jiné profesi a pracuje ve 12hodinovém turnusu, odjezdil za měsíc i 140 hodin přesčasů. To je nelidské pracovní zatížení. Řidiči si tak již dlouho stěžují na nerovné zacházení a zjevnou diskriminaci. Stalo se například, že během jednoho kalendářního dne bylo v záloze až 30 kmenových řidičů a na trati jezdilo 19 brigádníků. Dopravní podnik tak platil jednu práci vlastně dvakrát.

chým uším a na přímou akci sami zatím zřejmě sotva pomšlejí. Na DP se uzavírají celkem tři kolektivní smlouvy (pro autobusy, metro a tramvaje) a jednotlivé odborové svazy se dosud nedokázaly dohodnout na společném postupu. Vedení Dopravního podniku (DP) tuto situaci patřičně zneužívá. Následkem je to, že řidiči tramvají často pracují dlouhé desítky hodin přesčas, aby dosáhli na slušný plat. Pokud pomineme náročný směnný provoz, včetně tzv. „dělené směny“, která řidičovi ponechává minimální čas na odpočinek, jedná se o typický přístup managementu k „lidským zdrojům“. Rozděl a panuj, štvi jednu skupinu zaměstnanců proti druhé, aby se nemohli dohodnout, zjistit, že nejsou nepřítelem sami sobě, ale že jejich nepřítelem jsou vlastníci a manažeři. Řidiči a brigádníci Generální ředitelství DP o řidičích, pracujících dlouhé přesčasy, prohlásilo, že tak činí naprosto dobrovolně, prý „ve vlastním zájmu, aby měli více peněz!“ Řidiči jsou dlouhými směnami značně zatěžováni a například se stává, že řidič dva týdny jezdí deset až jednáct hodin za směnu. Když často jezdí před svým volnem přes půlnoc, po svém volnu nastupuje do práce na čtvrtou hodinu ranní Není se čemu divit, že řidič z této vozovny situaci charakterizuje jako „chronický stres, únavu a vyčerpání“, což je příčina mnoha nehod. Vedení DP a jednotlivých vozoven dále proti kádrovým řidi-

Nová vláda, nové tváře...

dokončení z titulní strany

Ministr Gross bude pokračovat ve spanilé jízdě za volantem zamřížovaného antonu a jistě pro nás přichystá ještě horší překvapení, než nedávnou novelu zákona o shromažďování, která je přímo šitá na míru policejní zvůli a výrazně oslabuje naše občanská práva. Vezměme si například zákaz zahalování obličejů shromážděných. Demonstranti se přece nezahalují samoúčelně. Žene je k tomu hrozba z případné ztráty zaměstnání, útoku ze strany neonacistů, provádějících monitoring svých nepřátel, nebo staronového estébáckého monitoringu ze strany policie. Gross ale neřekl své poslední slovo. Pro nejbližší budoucnost chystá takové orwellovské chuťovky jako celonárodní databáze DNA vzorků nebo kamerové systémy na hranicích, porovnávající naše obličeje s policejními seznamy, již připravenými pro listopadový summit NATO v Praze.

Grosse v minulém volebním období staří bolševičtí kádři jako náměstek Ibl naučili, co mohli a ministr se jich nyní postupně zbavuje. Skutečnost, že zásadní vliv na státní bezpečnostní politiku v posledních čtyřech letech měl bývalý bolševický bachař, je taková, že už nemá smysl přidávat komentář. Gross je jeho přičinlivým žákem. Sociální korporativismus O to, že čeští pracující zůstanou ve vleku tradiční apatie a zavedených autoritářských vůdců, se bude starat ministr sociálních věcí Škromach. Tak dlouho šplhal po žebříčku v OS KOVO a šel vládě a kapitalistům na ruku, až nakonec po zásluze skončil v ministerském křesle. V Kovu osvědčil obecný trend ustupovat, kde to jde, občas si zvýšit popularitu bezzubým protestním mítinkem, ale v reálných střetech, kde se jasně otevře třídní propast a situace volá po

přímé akci, Kovo zase stáhlo ocas mezi nohy a ustoupilo. Mluvíme například o šikaně, organizovaném protiodborářském násilí a manažerské zvůli v proslulých loňských případech ze Stříbra a Jihlavy (Bosch). Oficiální odbory zatím úspěšně obelhávají své členy, že v rámci Špidlova evropského kapitalismu budou schopny obhájit jejich práva. Chyba lávky. Například v elektrotechnickém podniku Celestica v Ráječku všechny zakladatele základní organizace OS Kovo letos kapitalista bez okolků vyhodil na dlažbu. Co na to OS Kovo? Trochu povyku v médiích a pak nic. Že se stejně zachoval i další závod Celesticy na Kladně? Že je to alarmující? Že situace přímo volala po razantní přímé akci na obranu nejzákladnějších práv, která si pracující vydobyli v 19. století a nyní o ně postupně přicházejí? To pana velkoodboráře Škromacha zřejmě nezajímá.

čům staví druhou skupinu řidičůbrigádníků, většinou vlastních známých, kteří normálně pracují na jiných profesích v DP. V běžném provozu tak nastávají situace, kdy jsou kádroví řidiči v záloze a na tratích jezdí brigádníci, kteří mnohdy mají s řízením tramvají malé zkušenosti. Pro šéfy však mají jednu zásadní výhodu jsou to brigádníci, ochotní k mnohem větší povolnosti a flexibilitě. „Není výjimkou, když tito lidé pracují třeba i dvacet hodin v kuse“ a ze své noční směny nastupují rovnou na ranní směnu brigády, řekl k tomu představitel Federace řidičů tramvají (FRT). Vážnou nehodu v Praze-Braníku také podle všeho způsobil mikrospánek přepracovaného řidičebrigádníka. Problémem pro řidiče (a přeneseně i pro cestující) ale nejsou pouze vynucené přesčasy. Například světelná signalizační zařízení pro tramvaje jsou podle vyjádření řidičů zastaralá a neodpovídají nárokům současného provozu. „Dvě návěsti - Volno a Stůj které mohly postačovat v dobách před několika desítkami let, kdy existoval minimální automobilový provoz a všechny křižovatky byly řízeny řadiči s pevným cyklem, dnes rozhodně nestačí“, uvádějí. Počítačové systémy, které by podstatně zvýšily bezpečnost, zatím k dispozici nejsou a zřejmě ještě dlouho nebudou. Existuje rešení? Řešení situace v DP rozhodně nespočívá ve vyhození řidičůbrigádníků. Řešení ale nenabídly ani názory představitelů Federace řidičů tramvají, kteří chtěli ještě více oddělit brigádníky od kádro-

Škromach se jako Špidlův hoch pro sociální smír bude pečlivě starat o to, aby oficiální odbory - tento výkvět kolaborace, byrokracie, korporativismu a každodenního zrazování zájmů obyčejných lidí - i nadále fungovaly uspokojivě ve prospěch systému. Má v tom dlouholetou zkušenost. Populismus jako program Řada slibů nové vlády vyhlíží už od počátku nesplnitelně. Ministryně Buzková například sebevědomě prohlašuje, že ve školství, dlouhodobě zanedbávaném sektoru, v dohledné době zvýší platy učitelů na 130% celostátního průměru. Chce se říci: kde na to vezme prostředky v těžce deficitním státním rozpočtu? Stejně tak se holedbá, že rozplete korupční uzel projektu „Internet do škol“. Troufá si ministryně na „ctihodnou společnost“ z vedení polostátního Telecomu, v jehož dozorčí radě sedí její vysoce postavení straničtí kolegové? Nic než populistické sliby. Populismem zní také obehraná písnička, známá z dob Zemanova kabinetu o tom, že se stejně nemáme strachovat, protože do země přichází jeden velký

Tramvajové nehody v Praze Za poslední dobu se hrozivě zvýšila četnost a závažnost tramvajových nehod v Praze. Je to připisováno mimo jiné i příliš vysoké zátěži a vyčerpání řidičů. 24. června došlo v Modřanské ulici pod železničním mostem k dosud nejvážnější hromadné nehodě, když se srazily čtyři tramvaje. Do tří stojících souprav narazila zezadu v plné rychlosti souprava linky 17. Hasiči potom museli vyprostit několik zaklíněných cestujících. Jeden muž utrpěl těžké poranění hlavy, jeho život byl v ohrožení a dosud je hospitalizován na jednotce intenzívní péče. Dále byli těžce zraněni tři lidé, lehce zraněno 18, z nichž 15 skončilo v nemocnici. Přesnou příčinu srážky zatím neznáme, ale podle svědků zřejmě přepracovaný řidič upadl do mikrospánku a vůbec nebrzdil. Sám byl hospitalizován s vážným zraněním a dlouho nebyl ani schopen popsat průběh nehody. Třicetiletý řidič nebyl kmenovým řidi-

čem, ale zaměstnancem kobyliského depa a řízením tramvají si pouze přivydělával, což potvrdili i vedoucí pracovníci kobyliské výpravny. Podle představitelů Federace řidičů tramvají muž měsíčně odjezdil mnoho desítek přesčasových hodin. Předseda FRT za příčinu označil „na 99 procent mikrospánek z únavy“. 27. června pak došlo v zastávce Ruská směrem do centra ke srážce tramvajové soupravy linek 22 a 4. Při nehodě byli zraněni tři lidé. Tento případ je zase zajímavý tím, že řidič jako příčinu uváděl závadu, ale pracovníky technické kontroly mu bylo vyhrožováno a byla jimi odnesena tramvajová „černá skříňka“, záznamové zařízení o provozu soupravy. Řidiči si stěžují na to, že technici zařízení odnesou ještě před kontrolou stavu vozidla a příjezdem policie, přestože „černá skříňka“ by mohla být hlavním důkazem při stanovení příčiny nehody.

vých řidičů a navrhovali podstatné zvýšení kvalifikace, nutné pro práci řidiče tramvaje. Oficiální odbory tak znovu projevily tendenci být pouze zájmovou organizací kvalifikovaných zaměstnanců proti nekvalifikovaným. Situace na ED je ukázkovým příkladem současného kapitalismu. Přepracovaní zaměstnanci jsou nuceni odvádět dlouhé přesčasy, aby si vůbec udrželi slušné mzdy. Jsou tak likvidována potenciální místa, která vedení nechce

vytvořit, protože by to znamenalo vyšší náklady - a konec možnosti vydírat a rozdělovat současné zaměstnance. Cesta z bludného kruhu vede pouze jedním směrem - a to přes prolomení bariér mezi jednotlivými okruhy pracujících, uvědomění si společných zájmů a přímou akci, která by vedení DP přinutila brát vážně nejen řidiče tramvají. Do té doby se budou kola tramvají a kapitalismu točit nerušeně dál k újmě všech. JL

investor za druhým a vznikají tisíce nových pracovních míst. Odmyslíme-li si, že dřít na elitu manažerů a kapitalistů přeci jenom není to, čím bychom rádi naplnili svůj život, je to další zavádějící argument. Ano, investoři přicházejí, ale také odcházejí a hlavně - stále se propouští. Útěku nadnárodního Flextronicsu z ČR se věnuje samostatný článek v tomto čísle a nedávno oznámil 700 vyhazovů například brněnský Zetor. Kromě toho nezaměstnanost od nástupu Zemanovy vlády stoupá. Premiér Špidla vedl kampaň pod heslem „Chcete stranu, která myslí na lidi?“ Není problém na tento nesmysl zareagovat analýzou třídní povahy kapitalistické společnosti. Existuje ale něco lepšího: na Špidlu, který na nás pod tímto heslem s neosobním úsměvem shlížel ze billboardů, paradoxně platí jeden z mála trefných postřehů Miloše Zemana, pronesený v roce 1996. Zeman kritizoval Václava Klause za iluzi ODS jako „všeobčanské strany“. Řekl, že v současném systému (=kapitalismu) si snad nikdo příčetný nemůže myslet, že jedna politická strana bude stejně

dobře hájit zájmy nemajetné důchodkyně jako Viktora Koženého. Po šesti letech nám Zemanův nástupce sděluje přesně toto. Chce to radikální změnu! Shrneme-li úvahy o nové vládě, dospějeme k závěru: nic nového. Kapitalismus pokračuje dál. Nastoupené trendy se zintenzivňují: soc-dem dohlíží na stále drsnější flexibilizaci „lidských zdrojů“ (tedy nás), policejní stát je plíživou realitou, moc kapitalistů a finančních skupin stále stoupá, ti „neproduktivní“ a nepotřební jsou házeni přes palubu se samozřejmou nošalancí, kapitalisté a manažeři nadále rozevírají ohromné sociální nůžky mezi sebou a námi blížíme se do Evropské unie. Je za pět minut dvanáct na to, aby se všichni neprivilegovaní lidé, které kapitalismus chápe pouze jako pohonné hmoty do svého motoru, konečně začali sdružovat, spojovat své síly mimo tripartitní a státotvorné instituce a organizace - a přistoupili na nebezpečnou, ale nutnou pravdu: že stát a kapitalismus nejsou žádným řešením v žádné podobě. Jindřich Lacina


4

ŠAFRÁNKA - v Praze vznikl nový projekt politického squatu Kolektiv squaterů se rozhodl zachránit památkově chráněnou ruinu, dlouhodobě zanedbávanou magistrátem Pokud není objekt využíván k svému pravému účelu, nemá majitel žádný nárok omezovat ostatní v takovém užívání. To platí o všem, nejen o domech. Šafránka se tak postupně má stát z ruiny, odsouzené k zapomnění, živým centrem sociálního dění, a především domovem. Komplex má podle kolektivu zahrnovat mimo bytových prostor také koncertní, divadelní a výstavní sál, uměleckou dílnu, tělocvičnu a restaurační zařízení. Kulturní akce se začaly odehrávat již během prvního víkendu, následujícho po obsazení domu. Kolektiv se netají svým politickým smýšlením, které je od základu sociální a antiautoritářské. Squat pro něj není samoúčelnou zábavou, ale praktickou ukázkou řešení problémů současné společnosti. Squateři si jsou vědomi omezení takového projektu a nechtějí se stát uzavřenou komunitou, odtrženou od okolí, ale spíše komunou, tj. ukázkou opravdového samos-

právného sociálního systému, otevřeného všem, kdo s jejich myšlenkami souhlasí. To je v našich podmínkách a na podkladě dosvadních zkušeností se squattingem dobrá zpráva. Není tedy divu, že představitel přesného opaku všech těchto chvályhodných záměrů, lokální státní správa - pražský magistrát, se již od počátku snaží squatery zastavit. V podvečerních hodinách 19. července 2002 zahájil první pokus o vytlačení squaterů z objektu. Za pomoci necelé desítky příslušníků městské policie a soukromé bezpečnostní služby zaútočil na squat, který dosud nebyl na přímý útok připraven. Zhruba deset obyvatel bylo zatlačeno na půdu, kde vzdorují zvůli úřadů. Další vývoj je těžko představitelný. Je otázkou zda Šafránku potká osud mnoha dalších squatů u nás i v zahraničí, ale je jisté, že hlas volající po svobodě jen tak umlčen nebude. V neděli 20. července se na Šafránce navzdory obtěžování ze

Prohlášení obyvatel usedlosti Šafránka Usedlost Šafránka byla obsazena skupinou lidí, kteří se rozhodli/y, že z domu bez srdce, bez života a bez tváře, vytvoří prostor pro nemainstreamové aktivity. Squatting vnímáme jako přirozenou reakci lidí, kteří nemohou v rámci daného prostředí nalézt prostor pro svou seberealizaci, nemohou se vyrovnat s hodnotami okolní společnosti. A to právě proto, že se tento společenský systém opírá o vykořisťování člověka i přírody a veškeré hodnoty podřizuje významu peněz. Nejde nám jen o naplnění práva bydlet či o život v názorově blízkém společenství, ale squatting chápeme též jako protest proti pošlapávání práva na skutečný domov. Nájemné se stále zvyšuje, velké procento studentů, pracujících, rodin s dětmi a starých lidí nemá kde bydlet, přestože je ve většině velkých měst mnoho prázdných domů. Zároveň se mnoho obytných prostor

přeměňuje na kancelářské. Uvědomujeme si, že kapitalismus není schopen bytovou krizi, kterou sám vytváří, řešit a že jediné účinné řešení osobního bezdomovectví spočívá v systémové změně. Squatting je tedy v kapitalismu vždy zcela oprávněný. Naší motivací nejsou pouze úzce skupinové a osobní zájmy, ale snažíme se o vytvoření otevřeného prostoru, který nadřazuje mezilidskou sounáležitost nad význam hmotných statků. Život v pospolitosti zmírňuje odcizení mezi jednotlivci, je postaven na vzájemné toleranci, solidaritě a zodpovědnosti. Jeho nedílnou součástí je (vzájemná) otevřená komunikace. Naší snahou je ukázat, že komunitní způsob života, postavený na rovnostářském rozhodování a genderově nepodmíněných rolích je možnou alternativou k současnému hierarchickému rozdělení společnosti.

strany policie, která návštěvníky vyhnala mimo budovu, konala zahajovací výstava. 23. července se pak před budovou pražského magistrátu sešlo asi padesát squaterů a jejich sympatizantů. Po chvíli se shromáždění přesunuli přímo dovnitř do budovy před místnost, kde zasedala rada magistrátu. V pátek 26. července se na Šafránce odehrálo představení Divadelního spolku pražských bezdomovců „Ježek a čížek“. Konají se diskusní setkání a navzdory nepříznivé situaci "polovičního" obsazení se aktivita na Šafránce rozbíhá. Pro „dům bez života“ je to pozitivní změna, kterou stojí za to podporovat, zvláště s ohledem na to, že Šafránka by mohla začít hrát roli, kterou dřívější projekty nebyly schopny zastat. Komunitně užívané a spravované domy (a bydlení obecně) jsou nejen přímo jedním z prvků budoucí anarchistické společnosti, ale jako strategie rozšiřující se a neuzavírající se do

sebe - také jedním z významných způsobů, jak přispět k posílení našeho hnutí. PP - JL

Usedlost Šafránka je již delší dobu opuštěná a chátrá. Magistrát nebyl dodnes schopen zajistit její využití. V roce 1998 byla usedlost nabízena obyvatelům bývalého squatu Ladronka. K dohodě nedošlo, protože Šafránka byla v té době obydlena regulérními nájemníky. Naším cílem je vytvořit na Šafránce prostor pro nekomerční aktivity, začínající kapely, divadla a umělce. Propagovat etické (vegetariánské a veganské) stravování, myšlenky samosprávy a organizace zdola. Vytvořit zázemí pro svobodné diskuse a přednášky. Nechceme být izolovanou skupinou, a proto jsme vytvořili kolektiv, který se neskládá pouze z obyvatel Šafránky, ale též lidí, podílejících se na chodu usedlosti. Tento svobodný prostor chce být příležitostí pro tvůrčí seberealizaci, je otevřený vám všem! V pátek 19. července 2002 v 19.00 hodin se dostavili/y zástupci magistrátu města Prahy se zaměstnanci bezpečnostní agentury a dali/y nám půl hodiny na vyklizení objektu. Část squaterů a squaterek začala vyklízet osobní věci obyvatel, zatímco druhá část využila čas k zabari-

kádování se na půdě. Poté přibližně 8 lidí vylezlo na střechu, kde vztyčili/y pirátskou vlajku a odmítli/y objekt opustit. V neděli proběhla před Šafránkou plánovaná výstava doprovázená hudbou dvou D.J. V pondělí se (stejně jako o víkendu) nestalo nic mimořádného kromě několika neověřených a nepotvrzených informací od novinářů typu: „Dnes vás vyklidí“ nebo „od 19.00 probíhá zasedání rady“. To se nestalo. Dnes od 9.00 zasedá rada zastupitelstva města Prahy, která by měla jednat také o osudu Šafránky. Touto akcí chceme tlačit na zasedající byrokraty a zároveň informovat o současné situaci na squatu Šafránka. Současně probíhají podpůrné akce v Brně. Na střeše již pátý den sedí několik lidí. V prostoru před usedlostí Šafránka táboří lidé, kteří sem přicházejí pomáhat a vyjádřit svou solidaritu se squatery. Přijďte nás podpořit také Vy, potřebujeme Vaši pomoc!!! Kolektiv usedlosti Šafránka (Prohlášení bylo rozdáváno na akci z 23. července)

Velice příhodná otázka pro magistrát a hlavně radní Hl. města Prahy. Třetí možnost Šafránka očividně nemá.

Statek Šafránka několik let chátral. Nyní nad ním vlaje černorudý prapor. Doufejme, že dlouho vydrží!

Poté, co se objevili zástupci magistrátu a policie s úmyslem squat vystěhovat, squateři obsadili střechu.

Chystá se první výstava, která nakonec proběhla v neděli 20. 7.

Rolníci v Atencu ubránili svoji komunitní půdu Dokončení z titulní strany na vybudování nového letiště patří do balíčku projektů na výstavbu infrastruktury, jejichž iniciátorem je prezident Fox, představitelé vládní administrativy odmítli se vzbouřenci vyjednávat a ponechali celou záležitost v rukou vládních úředníků, kteří nemají oprávnění v této věci nikterak intervenovat. Plán na vybudování nového letiště zahrnuje přes 11.000 akrů půdy, patřící rolníkům. Právě jim vláda nabídla částku menší než 3.000 dolarů za akr půdy - většina rolníků však tuto nabídku odmítla a nadále se staví proti násilné konfiskaci půdy. O několik dní později rolníci v sousedním městě zadrželi devatenáct rukojmích z řad představitelů federální policie a místních státních úředníků. Poté, co bylo rolníkům, kteří byli zatčeni během střetů s policií násilně vyhrožováno, došlo k propuštění všech rukojmích. Ministr vnitra Santiago Creel v této souvislosti prohlásil, že

prezident Fox a jeho vláda se budou snažit nalézt řešení pro vesnice, ohrožené konfiskací více než 10.000 akrů, a že rolníkům nabídne lepší kompenzaci za využití půdy. S tím však nikdo z rolníků nesouhlasil. Na konci července však prezident Fox oznámil, že ustupuje od svého plánu. Rolníci z Atenca, kteří se stali lidovými hrdiny, tak zaznamenali vítězství, o němž si podle výzkumu deníku Reforma myslí 74% Mexičanů, že určitě podnítí podobné protesty i na dalších místech. Viktorie N. Nahoře: rolníci z Atenca mají na policejní vozidla poměrně jasný názor. Narozdíl od oficiálních médií a pokryteckých pacifistů si nemyslíme, že se jedná o výtržnictví. Ne tohle je sociální sebeobrana! Dole: Emiliano Zapata shlíží na policisty a úředníky, kteří byli rolníky vzati jako rukojmí. Není divu, když je ohrožena samotná existence indiánských rolnických komunit.

Za tuto samozřejmou pravdu je však v kapitalistickém systému nutno neustále bojovat. Sympatizanti squaterů na shromáždění na podporu Šafránky před pražským magistrátem, které proběhlo 23. 7.

Sledujte pravidelně aktualizované informace o dění na Šafránce na našich webových stránkách! http://fsa.anarchismus.org


5

Nukleární rozměr současného středovýchodního konfliktu

- John Steinbach

Současný izraelsko-arabský konflikt eskaluje nevídanou měrou. Na izraelském území palestinští atentátníci zabíjejí civilisty v sebevražedných teroristických útocích, izraelská armáda zase útočí těžkými zbraněmi na palestinské cíle, na což svými životy doplácejí další nevinní lidé. Někteří političtí komentátoři prohlašují, že situace se začíná podobat válce. Takový vývoj by měl nedozírné následky nejen pro blízkovýchodní region, ale také celý zbytek světa. Podle mnoha zdrojů, včetně oficiálních, je již jen veřejným tajemstvím, že Izrael disponuje zbraněmi hromadného ničení, včetně nukleárních zbraní a jejich vyspělých nosičů. Následující aktuální článek, převzatý z Centre for Research on Globalisation (CRG) přináší základní fakta o izraelském jaderném programu, představujícím viditelnou a přítomnou hrozbu míru v regionu. S něco mezi 200 až 500 jadernými zbraněmi a sofistikovaným systémem jejich nasazení, Izrael potichu nahradil Velkou Británii na místě páté největší světové atomové mocnosti a dnes se může postavit Francii a Číně v rozměru a propracovanosti svého jaderného arzenálu. Přestože je Izrael zastiňován nukleárními arzenály USA a Ruska, zemí, které každá vlastní více než 10.000 jaderných zbraní, nicméně je hlavní jadernou mocností a měl by za ni být veřejně považován. Zatímco po Válce v zálivu z roku 1991 se věnovalo mnoho pozornosti hrozbě ze strany iráckých zbraní hromadného ničení, hlavní viník v oblasti, Izrael, byl povětšinou ignorován. Vlastní chemické a biologické zbraně, mimořádně sofistikovaný jaderný arzenál a disponuje agresivní strategií pro jejich reálné použití. Izrael představuje hlavní regionální pobídku dalšího rozvoje zbraňových systémů a bezprostřední nebezpečí míru a stability na Středním Východě. Izraelský jaderný program představuje vážnou překážku jadernému odzbrojení a nešíření jaderných zbraní a společně s Indií a Pákistánem je Izrael potenciálním jaderným válčištěm. Vyhlídky na smysluplné nešíření zbraní jsou bláhové, dokud státy, vyzbrojené nukleárními zbraněmi, trvají na uchování svých arzenálů. Občané, zajímající se o sankce proti Iráku, mír a spravedlnost na Středním Východě a jaderné odzbrojení, mají povinnost hlasitě se ozvat proti izraelskému jadernému programu. Zrození izraelské atomové bomby Izraelský jaderný program začal na konci čtyřicátých let pod vedením Ernsta Davida Bergmanna, „otce izraelské bomby“, který v roce 1952 založil Izraelskou komisi pro atomovou energii. Byla to nicméně Francie, kdo Izraeli poskytl hlavní část prvotní jaderné pomoci, což kulminovalo ve výstavbě Dimony, těžkovodního reaktoru, používajícího přírodní uran a továrně na úpravu plutonia, ležící poblíž Beer-ševy v Negevské poušti. Izrael se již od počátku aktivně podílel na francouzském programu jaderných zbraní a poskytoval kritické technické expertízy a na izraelský jaderný program můžeme pohlížet jako na rozšíření této rané spolupráce. Dimona začala fungovat v roce 1964 a zpracování plutonia bylo zahájeno krátce poté. Navzdory nejrůznějším izraelským tvrzením, že Dimona je „továrna na zpracování manganu“ nebo „textilní závod“, použitá extrémní bezpečnostní opatření vypovídají ve výrazně odlišném smyslu. V roce 1967 Izrael sestřelil vlastní stíhací letoun Mirage, který se příliš přiblížil k Dimoně a v roce 1973 sestřelil libyjské civilní dopravní letadlo, které se odchýlilo z kursu, přičemž bylo zabito 104 lidí. (3) Bylo vysloveno mnoho důvěryhod-

ných spekulací o tom, že Izrael v polovině 60. let v Negevské poušti poblíž izraelsko-egyptské hranice odpálil přinejmenším jednu a možná rovnou několik jaderných bomb a že se aktivně podílel na francouzských jaderných zkouškách v Alžírsku.(4) V době jomkippurské války v roce 1973 Izrael disponoval arzenálem patrně několika desítek atomových bomb připravených k použití a vyhlásil nejvyšší stupeň jaderného poplachu.(5) Izrael disponoval pokročilou jadernou technologií a jadernými vědci „světové třídy“, ale již brzy byl postaven před zásadní problém - jak získat nezbytný uran. Izraelské uranové zdroje pocházely z fosfátových dolů v Negevu a naprosto již nepostačovaly k uspokojení potřeb rychle se rozšiřujícího programu. Krátkodobou odpovědí byly plány na diverzní nájezdy ve Francii a Británii s cílem zmocnit se nákladů uranu a v roce 1968 spolupráce se Západním Německem, které pro Izrael odložilo stranou 200 tun tzv. „žlutého koláče“ (oxidu uranu).(6) Tyto ilegální způsoby získávání uranu pro Dimonu byly následně zakryty nejrůznějšími zapojenými zeměmi. Existuje rovněž obvinění, že americká korporace jménem Nuclear Materials and Equipment Corporation (NUMEC)(7) Izraeli od poloviny padesátých do poloviny šedesátých let dodala stovky tun obohaceného uranu. Navzdory vyšetřování ze strany FBI a CIA a kongresovému slyšení nebyl nikdo obviněn, přestože většina dalších vyšetřovatelů věřila, že k dodávkám došlo.(8) Na konci šedesátých let Izrael vyřešil problém uranu rozvojem úzkých vztahů s Jižní Afrikou v rámci tajné dohody, kdy Izrael dodal technologii a informace pro „bombu apartheidu“ a Jižní Afrika dodala uran. Jižní Afrika a Spojené státy V roce 1977 SSSR varoval USA, že satelitní snímky naznačují, že Jižní Afrika plánuje jadernou zkoušku v poušti Kalahari a režim apartheidu se pod nátlakem stáhl. Dne 22. září 1979 americký satelit zaznamenal atmosférickou zkoušku malé termonukleární bomby v Indickém oceánu mimo území Jižní Afriky, ale kvůli zjevnému zapojení Izraele byla zpráva rychle „uklizena“ pečlivě vybranou vědeckou komisí, která skryla důležité detaily. Později se prostřednictvím izraelských zdrojů ukázalo, že ve skutečnosti došlo ke třem pečlivě zabezpečeným testům miniaturizovaných izraelských nukleárních dělostřeleckých granátů. Izraelsko-jihoafrická spolupráce ale neskončila testováním bomb, pokračovala i po pádu apartheidu, zvláště ve spojení s rozvojem a zkouškami raket středního doletu a moderního dělostřelectva. Kromě uranu a testovacích zařízení Jižní Afrika Izraeli poskytla velké množství investičního kapitálu, zatímco Izrael poskytl režimu rozsáhlé obchodní

odbytiště, aby umožnil státu apartheidu vyhnout se mezinárodním ekonomickým sankcím. (9) Přestože za izraelský jaderný program nese primární odpovědnost Francie a Jižní Afrika, USA s nimi sdílí a zaslouží si velký díl hanby. Mark Gaffney napsal, že izraelský jaderný program „byl umožněn pouze kalkulovanou zradou ze strany Izraele a ochotným podílnictvím ze strany USA“. (10) USA byly již od samotného počátku hluboce zapojeny do izraelského jaderného programu a poskytovaly technologii spojenou s jaderným výzkumem například jako v roce 1955 malý výzkumný reaktor pod pláštíkem programu „Atom pro mír“. Izraelci byli většinou vyškoleni na amerických univerzitách a všeobecně vítanými hosty v laboratořích jaderných zbraní. Na počátku šedesátých let byly řídící prvky reaktoru v Dimoně tajně obdrženy od společnosti nazvané Tracer Lab, hlavního dodavatele řídících jednotek pro americké armádní reaktory, přičemž byly nakoupeny pomocí belgického prostředníka, zjevně s tichým souhlasem National Security Agency (NSA) a CIA. (11) Nixonova administrativa v roce 1971 schválila prodej stovek krytonů (určitého typu vysokorychlostních přepínačů, nezbytných pro vývoj sofistikovaných jaderných bomb) Izraeli.(12) Prezident Carter v roce 1979 poskytl Izraeli fotografie s vysokým rozlišením ze špionážního satelitu KH-11, které byly o dva roky později použity při bombardování iráckého jaderného reaktoru v Osiraku.(13) Po dobu působení Nixonovy a Carterovy administrativy a v dramaticky vyšší míře za Ronalda Reagana, nerušeně pokračovaly dodávky americké moderní technologie Izraeli až do dnešních dnů. Vanunova odhalení Po válce z roku 1973 Izrael zintenzívnil svůj jaderný program, zatímco pokračoval v politice úmyslné „jaderné neprůhlednosti“. Až do poloviny osmdesátých let většina zpravodajských odhadů izraelského jaderného arzenálu hovořila asi o dvou až třech desítkách zbraní, ale výbušná odhalení Mordechaje Vanunu, jaderného technického zaměstnance z provozu na zpracování plutonia v Dimoně, všechno přes noc změnila. Vanunu byl levicový stoupenec Palestiny a věřil, že je jeho povinností k lidstvu odhalit světu izraelský jaderný program. Propašoval desítky fotografií a cenná vědecká data z Izraele a v roce 1986 byl jeho příběh zveřejněn v London Sunday Times. Přísná vědecká zkoumání Vanunových odhalení vedla k závěru, že Izrael disponuje asi dvěma sty vysoce sofistikovaných miniaturizovaných jaderných bomb. Vanunovy informace naznačovaly, že kapacita reaktoru v Dimoně se několikanásobně zvětšila a Izrael produkuje dostatek plutonia, aby ročně vyráběl deset nebo dvanáct jaderných bomb. Vysoký důstojník americké tajné služby o Vanunových údajích prohlásil: „Rozsah této věci je mnohem širší, než jsme si mysleli. Jedná se o ohromný projekt“.(14) Těsně před publikací svých informací byl Vanunu vylákán do Říma „Matou Hari“ z řad Mossadu, zbit, zdrogován a unesen do Izraele a po dezinformační nenávistné kampani v izraelském tisku tajným bezpečnostním soudem odsouzen za „velezradu“ na 18

let vězení. Vanunu strávil více než 11 let v samovazbě v cele o velikosti 3x4,5 metru. Po roce podmíněného propuštění na svobodu (měl zakázáno setkat se s jakýmikoli Araby), byl Vanunu nedávno znovu umístěn do samovazby a čelí nebezpečí dalšího věznění v délce tří let. Vanunova odhalení byla, jak se předpokládalo, světovým tiskem většinou ignorována, zvláště v USA a Izrael má nadále relativně volné ruce vzhledem ke svému jadernému statusu.(15) Izraelský arzenál zbraní hromadného ničení Dnes se odhady izraelského jaderného arzenálu pohybují od 200 do 500 zbraní. Ať už je skutečné číslo jakékoli, není takřka pochyb o tom, že izraelské jaderné bomby náleží mezi nejsofistikovanější na světě, většinou zkonstruované pro válečné nasazení na Středním Východě. Nezbytnou položkou izraelského jaderného arzenálu jsou „neutronové bomby“, miniaturizované termonukleární bomby, zkonstruované pro maximalizaci smrtícího gama záření, zatímco efekt tlakové vlny a dlouhotrvající radiace je minimalizován, takže jsou v podstatě uzpůsobeny pro zabíjení lidí a uchování majetku.(16) Zbraně zahrnují balistické řízené střely a bombardéry, schopné dosáhnout až k Moskvě, dále manévrující řízené střely s plochou dráhou letu, pozemní miny (v osmdesátých letech Izrael podél golanských výšin položil atomové miny)(17) a dělostřelecké granáty s dosahem 80 kilometrů.(18) V červnu 2000 izraelská ponorka odpálila manévrující střelu s plochou dráhou letu, která zasáhla cíl vzdálený 1700 kilometrů, což z Izraele činí třetí zemi po USA a Rusku, disponující touto schopností. Izrael bude mít celkem tři tyto téměř nezranitelné ponorky, z nichž každá ponese 4 řízené střely s plochou dráhou letu.(19) Samotné bomby sahají od „ničitelů měst“, silnějších než hirošimská bomba, až k taktickým miniaturním. Izraelský arzenál zbraní hromadného ničení jasně zastiňuje skutečný nebo potenciální arzenál všech ostatních středovýchodních států a je mnohem větší, než jakákoli potřebná síla pro jaderné „odstrašení“.

Nahoře vlevo: Mordechaj Vanunu, odvážný vědec, který odhalil tajemství „Samsonovy volby“. Nahoře vpravo: jedna z unikátních fotografií, které Vanunu pořídil v místnosti velínu jaderného zařízení Dimona. Podobné materiály zahraničním analytikům teprve umožnila udělat si obrázek o rozměru hrozby. Dole: Soud s Mordechajem Vanunu doprovázela nejvyšší bezpečnostní opatření.

Izrael rovněž vlastní rozsáhlý arzenál chemických a biologických zbraní. Podle Sunday Times Izrael produkuje jak chemické, tak biologické zbraně s propracovaným systémem nasazení, když cituje vysokého důstojníka izraelské rozvědky: „Stěží existuje jedna jediná známá nebo neznámá forma chemické nebo biologické zbraně… která není vyráběna v biologickém ústavu Nes Tziyona“.(20) Stejná zpráva popisuje bojové letouny F-16, zvláště uzpůsobené pro chemický a biologický náklad, s osádkami, vycvičenými zbraně pohotově použít. Sunday Times v roce 1998 podaly zprávu, že Izrael na základě výzkumu z Jižní Afriky se patrně snaží vyvíjet „etnickou

pulovaných stoupenců Izraele stále věří, že tomu tak je. Ať už byla tato myšlenka přítomna v myslích prvních izraelských jaderných stratégů nebo nikoli, dnes je izraelský jaderný arzenál neoddělitelně propojen a integrován do celkové izraelské vojenské a politické strategie. Jak Seymour Hersh uvádí ve svém klasickém výroku, „Samsonova možnost již není jedinou jadernou možností, otevřenou Izraeli“(22). Izrael nesčetněkrát skrytě vyhrožoval jadernou zbraní arabským státům a Sovětskému svazu (a Rusku po ukončení Studené války). Jeden děsivý příklad poskytl současný izraelský předseda vlády Ariel Šaron: „Arabové mohou mít ropu, ale my máme sirky“, řekl.(23)

„Pokud by na Středním Východě měla znovu vypuknout válka… nebo pokud jakákoli arabská země vypálí rakety na Izrael, jak učinil Irák, nukleární eskalace, kdysi nemyslitelná s výjimkou posledního zbývajícího prostředku, by nyní byla značně pravděpodobná“. - Seymour Hersh (1)

„Arabové mohou my máme sirky“.

bombu“. „Ve vývoji své etnobomby se izraelští vědci snaží použít lékařský pokrok na identifikování jedinečného genu, vlastního určitým Arabům a pak vytvořit geneticky modifikovanou bakterii nebo virus… Vědci se snaží vytvořit smrtící mikroorganismy, které zaútočí pouze na ty, vykazující určité geny“. Dedi Zucker, levicový člen Knessetu (izraelského parlamentu) tento výzkum odsoudil slovy: „Z morálního hlediska i vzhledem k naší historii, tradici a zkušenosti je taková zbraň příšerná a měla by být zakázána“.(21) Izraelská jaderná strategie V rámci lidové představivosti je izraelská jaderná bomba „zbraní poslední možnosti“, použitelná pouze v poslední chvíli, aby se stát vyhnul zničení a mnoho dobře motivovaných, ale zmani-

Chcete zdarma mít ropu, ale plakáty a samo proti nákupu stí - Ariel Šaron (2) Kontaktujte nás lem nebo telef Šaron v roce 1983 navrhl Indii, aby se spojila s Izraelem a zaútočila na pakistánská jaderná zařízení a na konci sedmdesátých let navrhoval vyslat do Teheránu izraelské výsadkáře, aby podpořil šáha a v roce 1982 vyzýval k rozšíření izraelského vojenského vlivu od „Mauretánie až k Afghánistánu“. V dalším případě izraelský jaderný expert Oded Brosh řekl v roce 1992: „Nemusíme se stydět, že jaderná možnost je hlavním nástrojem naší obrany jako odstrašení těch, kteří na nás útočí“.(24) Podle Israela Shahaka: „Přání míru, tak často prohlašované za izraelský cíl, podle mého pohledu není zásadou izraelské politiky, zatímco přání rozšířit izraelskou dominaci a vliv touto zásadou je“. Dále: „Izrael se připravuje na válku, pokud bude nutné, tak i jadernou, s cílem


6 odvrátit vnitřní změnu v některém ze středovýchodních států, která by mu byla proti mysli… Izrael se zřetelně připravuje na dosažení hegemonie nad celým Středním Východem… bez váhání použít pro tento účel všechny dostupné prostředky, včetně jaderných“.(25) Izrael používá svůj jaderný arzenál nikoli pouze v kontextu „odstrašování“ nebo přímého válečného konfliktu, ale také odlišnými, ale nikoli méně důležitými způsoby. Vlastnictví zbraní hromadného ničení může být například mocnou pákou k udržení statu quo, nebo ovlivnění událostí ve prospěch Izraele, například k podpoře takzvaných umírněných arabských proti vnitřnímu převratu nebo zásahu do arabsko-arabského válečného konfliktu.(26) V izraelském strategickém žargonu se tato koncepce nazývá „nekonvenční donucování“ a je charakteristická v poznámce Šimona Perese, že „získání nadřazených zbraňových systémů (čti: jaderných) by znamenalo možnost jejich použití pro účely donucování - což znamená přinutit druhou stranu, aby akceptovala izraelské politické požadavky, které pravděpodobně budou zahrnovat požadavek na uznání dosavadního statu quo a podepsání mírové dohody“.(27) Z poněkud odlišného pohledu se Robert Tucker otázal v článku časopisu Commentary, když bránil izraelské jaderné bomby: „Co by mohlo zabránit Izraeli… prosazovat agresivní politiku pomocí nukleárního zastrašování s účelem zmrazení statu quo?“(28) Tím, že Izrael disponuje ohromnou jadernou nadřazeností, může jednat beztrestně dokonce i postaven před celosvětovou opozici. Takovým případem může být například invaze do Libanonu a zničení Bejrútu v roce 1982, vedené Arielem Šaronem, které vyústilo ve 20.000 mrtvých, většinou civilistů. Navzdory zničení jednoho sousedícího arabského státu, ani nemluvě o naprosté likvidaci syrského vojenského letectva, byl Izrael schopen vést válku po čtyři měsíce přinejmenším částečně kvůli své jaderné hrozbě. Dalším hlavním užitím pro

izraelskou bombu je přinutit jednat Spojené státy ve prospěch Izraele, dokonce i když by to bylo protichůdné vůči jejich strategickým zájmům. Již v roce 1956 Francis Perrin, ředitel francouzského projektu atomové bomby napsal: „Mysleli jsme si, že izraelská bomba je namířena na Američany, ne proto, aby byla použita, ale aby se mohlo říkat, ´Pokud nám nechcete pomoci v kritické situaci, když vás o to požádáme, použijeme svoji jadernou bombu´“.(29) Během války z roku 1973 Izrael použil jaderné vydírání, aby přinutil Kissingera a Nixona Izraeli letecky dopravit masivní dodávky vojenského materiálu. Izraelský velvyslanec Simha Dinitz je citován, když tehdy řekl: „Pokud okamžitě nezačnou masivní letecké dodávky do Izraele, pak tedy dojdu k závěru, že USA neplní své sliby a… my z toho budeme muset vyvodit velice vážné závěry…“(30) Dalším příkladem této strategie je výrok Amose Rubina, ekonomického poradce předsedy vlády Jicchaka Rabina, který řekl: „Pokud bude Izrael ponechán sám sobě, nebude mít na výběr a bude muset zvolit riskantní obranu, kterou ohrozí sebe i celý svět… Umožnit Izraeli zbavit se závislosti na jaderných zbraní znamená ročně 2-3 miliardy dolarů americké pomoci“.(31) Od té doby se izraelský jaderný arzenál rozšířil geometrickou řadou, jak kvantitativně, tak kvalitativně, zatímco americký penězovod stále zůstává štědře otevřený. Regionální a mezinárodní důsledky Svět většinou neví, že Střední Východ 22. února 2001 málem explodoval ve všeobecném válečném konfliktu. Podle London Sunday Times Izrael vyhlásil nejvyšší raketovou pohotovost poté, co od USA dostal zprávy o pohybu šesti iráckých obrněných divizí podél syrské hranice a přípravách na odpálení raket země-země. Uvádí se, že irácké rakety byly úmyslně uvedeny do nejvyššího stupně bojové pohotovosti, aby se otestovala americká a izraelská odpověď. Navzdory okamžitému útoku 42 amerických a britských bojových letadel Irák zjev-

ně utrpěl jen povrchní škody. (32) Izrael varoval Irák, že je připraven použít neutronové bomby v preventivním útoku proti iráckým raketám. Izraelský jaderný arzenál má hluboké důsledky na budoucnost míru na Středním Východě a dokonce i na celou planetu. Z vyjádření Israele Shahaka je jasné, že Izrael nemá zájem na míru, který nebude nadiktován podle vlastních podmínek a naprosto v žádném případě nemá v úmyslu vyjednávat v dobré víře o omezení svého jaderného programu nebo seriózně diskutovat o bezjaderném Středním Východu: „Na trvání Izraele na nezávislém užití svých jaderných zbraní může být pohlíženo jako na platformu, na níž spočívá základní izraelská strategie“. (34) Podle Seymoura Heshe „rozměr a stupeň vývoje izraelského jaderného arzenálu dovoluje mužům jako Ariel Šaron snít o novém narýsování mapy Středního Východu pomocí skryté hrozby jadernými zbraněmi“. (35) Generál Amnon Shahak-Lipkin, bývalý izraelský náčelník štábu řekl: „S Irákem není možné o čemkoli hovořit. Se Sýrií se rovněž nedá mluvit“.(36) Zeév Shiff, izraelský vojenský expert, napsal v deníku Haaretz: „Každý, kdo věří, že Izrael podepíše konvenci OSN, zakazující další šíření jaderných zbraní… je bláhový snílek“(37) a Munya Marchod, ředitel izraelského Ústavu pro vývoj zbraní, v roce 1994 řekl: „Morální a politický smysl jaderných zbraní je takový, že státy, které se zřeknou jejich použití, přistupují na svůj vazalský status. Všechny státy, kterým ke spokojenosti stačí pouze konvenční zbraně, čeká osud stát se vazalskými státy“. (38) Jak se izraelská společnost stále více polarizuje, vliv radikální pravice sílí. Podle Shahaka: „Nemůžeme vyloučit vyhlídky na to, že se hnutí Guš Emunim, nějaký sekulární pravicový izraelský fanatik nebo některý z šílených izraelských armádních generálů chopí kontroly nad izraelskými jadernými zbraněmi… zatímco izraelská židovská společnost prochází rychlou polarizací, izraelský bezpečnostní systém stále

více závisí na rekrutování svých kohort z řad extrémní pravice“. (39) Arabské státy, které si jsou již dlouho vědomy izraelského jaderného programu, hořce odsuzují jeho donucovací smysl a chápou jeho existenci jako nejvyšší možné nebezpečí míru v regionu a opatřují si vlastní zbraně hromadného ničení. Během budoucí středovýchodní války, což je zřetelná možnost vzhledem k nástupu k moci Ariela Šarona, nesouzeného válečného zločince s krvavým služebním záznamem, zahrnujícím masakr palestinských civilistů v Kibyi z roku 1953 i masakry palestinských civilistů v Sabře a Šatíle v roce 1982, není možné vyloučit možné použití izraelských jaderných zbraní. Podle Shahaka „v izraelské terminologii je vypálení raket na izraelské území pokládáno za ńekonvenční´ bez ohledu na to, jestli jsou vybaveny výbušnými nebo plynovými hlavicemi“. (40) To vyžaduje „nekonvenční odpověď“ a spíše ojedinělou výjimkou byly irácké útoky raketami Scud během Války v zálivu. Mezitím má existence arzenálu zbraní hromadného ničení v tak nestabilním regionu naopak vážné následky pro budoucnost snah o omezení zbrojení a odzbrojovací rozhovory a dokonce i vzhledem k hrozbě jaderné války. Seymour Hersh varuje: „Pokud na Středním Východě znovu vypukne válka… nebo pokud jakýkoli arabský stát vypálí rakety na Izrael, jak učinili Iráčané, nukleární eskalace, kdysi nemyslitelná s výjimkou poslední možnosti, se nyní stane značně pravděpodobnou“(41) a Ezra Weizman, současný izraelský prezident, řekl: „Nukleární téma nabývá na síle a příští válka by nebyla konvenční“.(42) Rusko a předtím Sovětský svaz je již dlouho hlavním (pokud ne rovnou nejhlavnějším) cílem izraelských jaderných zbraní. Je obecně známo, že principiálním důvodem vyzvědačské aktivity Jonathana Pollarda ve prospěch Izraele bylo dostat se k satelitním snímkům sovětských cílů a dalším citlivým datům, vztahujícím se k americké jaderné cílové strategii.(43) Poté, co Izrael v roce 1988 vypustil vlastní satelit, již nepotřebuje

americká zpravodajská tajemství. Izraelské atomové zbraně, zaměřené na ruské území, těžce komplikují odzbrojení a rozhovory o omezení zbrojení a přinejmenším jednostranné držení jaderných zbraní Izraelem je mimořádně destabilizující a dramaticky snižuje hranici pro jejich skutečné použití, pokud nikoli rovnou pro všeobecnou atomovou válku. Slovy Marka Gaffneye: „…pokud se brzy nezvrátí známý vzor, kdy Izrael vylepšuje své zbraně hromadného ničení za spoluúčasti USA, prohlubující se středovýchodní konflikt by mohl spustit konflikt celosvětový“. (44) Mnoho středovýchodních mírových aktivistů se zdráhalo diskutovat, nebo jenom zpochybnit izraelský regionální monopol na jaderné zbraně, což často vede k neúplným a neinformovaným analýzám a chybným akčním strategiím. Pokud přímo a poctivě položíme na stůl a umístíme do akční agendy otázku izraelských atomových zbraní, bude to mít několik pozitivních efektů. Zaprvé to odhalí primární destabilizující dynamický proces, pohánějící středovýchodní závody ve zbrojení a přinutí státy regionu aby si každý přestal hledal vlastní „odstrašení“. Zadruhé by to odhalilo groteskní dvojí standard, který USA a Evropa uplatňují vzhledem k Iráku, Iránu a Sýrii ve vztahu k vývoji zbraní hromadného ničení, zatímco zároveň ochraňují hlavního viníka a uvolňují mu ruce. Zatřetí, odhalení izraelské jaderné strategie by přitáhlo pozornost mezinárodní veřejnosti, což by vyústilo v narůstající tlak na odstranění zbraní hromadného ničení a rozhovory o spravedlivém míru, vedené v dobré víře. Bezjaderný Izrael by konečně umožnil dosáhnout bezjaderného Středního Východu a všeobecná regionální mírová dohoda by tak byla mnohem pravděpodobnější. Pokud světová komunita nebude konfrontovat Izrael ve věci jeho tajného jaderného programu, není pravděpodobné, že dojde k jakémukoli smysluplnému vyřešení izraelsko-arabského konfliktu, což je skutečnost, na kterou se Izrael může spoléhat na úsvitu Šaronovy éry.

Poznámky: 1) Seymour Hersh, The Samson Option: Israel's Nuclear Arsenal and American Foreign Policy, New York, 1991, Random House, str. 319. 2) Mark Gaffney, Dimona, The Third Temple: The Story Behind the Vanunu Revelation, Brattleboro, VT, 1989, Amana Books, str. 165. Skvělá progresivní analýza izraelského jaderného programu. 3) Podplukovník Warner D. Farr, The Third Temple Holy of Holies; Israel's Nuclear Weapons, USAF Counterproliferation Center, Air War College, září 1999. <www.fas.org/nuke/guide/israel/nuke/farr,ht m. 4) Hersch, tamtéž, str. 131. 5) Gaffney, tamtéž, str. 63. 6) Gaffney, tamtéž, str. 68 - 69. 7) Hersh, tamtéž, str. 242-257. 8) Gaffney, tamtéž 1989, str. 65-66. Alternativní diskuse o aféře NUMEC. 9) Barbara Rogers & Zdenek Cervenka, The Nuclear Axis: The Secret Collaboration Between West Germany and South Africa, NY, 1978, Times Books, str. 325-328. 10) Gaffney, tamtéž, 1989, str. 34. 11) Peter Hounam, Woman From Mossad: The Torment of Mordechai Vanunu, London, 1999, Vision Paperbacks, str. 155-168. 12) Hersh, tamtéž, 1989, str. 213. 13) Tamtéž, str. 198-200. 14) Tamtéž, str. 3-17. 15) Hounman, tamtéž, s. 189-203. 16) Hersh, 1989, str, 199-200. 17) Tamtéž, str. 312. 18) John Pike and Federation of American Scientists, Israel Special Weapons Guide Website, 2001,
Centre for Research on Globalisation (CGR), 3. 3. 2002 http://globalresearch.ca/articles/S TE203A.html, pův.: Israeli Weapons of Mass Destruction: a Threat to Peace.

Čtyři nové tituly Anarchistické knihovny na léto 2002 Spousta čtení nejen na léto pro vás připravila Anarchistická knihovna, pracovní skupina FSA. Jako obvykle se jedná o první česká vydání a navíc - konečně se nám podařilo vydat knihy víceméně jako opravdové „knihy“, tj. v lepené vazbě A5 a s barevnou obálkou. Jejich cena však stále zůstává na nízké úrovni a měly by zůstat dostupné snad všem čtenářům. Obzvláštní důležitost má titul AK14, který AK vydala ve spolupráci se slovenským anarchistickým Nakladatelstvím Bod Zlomu. Kniha Grahama Purchase „Anarchizmus a ekológia“ je premiérovou publikací, která uceleně a přístupně formuluje anarchistický postoj k ekologii. Tato kniha podstatně přispívá k tomu, abychom se museli stále méně spoléhat na pracné extrahování relevantních informací z oficiálních publikací nebo prací, vydaných reformistickými „zelenými“. Vydavatelská řada AK se s dalšími tituly posouvá stále blíže a blíže k současnosti. Není divu, protože v době vzniku tohoto projektu byla historická paměť českého (a slovenského) anarchistického hnutí na velice nízké úrovni. Publikace AK se tak musí soustředit na uzlové body a nejdůležitější otázky historie anar-

chistického hnutí a zajímavých témat je skutečně hodně. Až do sedmdesátých let minulého století sahá významná studie newyorského anarchosyndikalisty Sama Dolgoffa „Kubánská revoluce - kritický pohled“. Jedná se navíc o čtvrtý překlad knihy do cizího jazyka. Dolgoffova práce pro nás představuje výchozí bod naší kritiky vývoje na Kubě od roku 1959. Určitou jedinečností se vyznačuje zejména poslední titul, zabývající se španělskou ženskou anarchistickou organizací „Mujeres Libres“ a obecně věcí emancipace žen. Podobná práce českému anarchistickému hnutí dosud chyběla, zvláště ve vztahu k soudobým pokusům o anarchofeministické organizování, které ale vynechávalo některé nejdůležitější dimenze této myšlenky. I když autorka Martha A. Ackelsbergová se neztotožňuje s anarchistickou myšlenkou, podává na španělském příkladu jeden z nejlepších úvodů do anarchismu a popisů vzniku a fungování anarchistického hnutí, jaké kdy byly v češtině sepsány Nové tituly AK můžete zakoupit i v některých knihkupectvích. Jejich elektronické verze jsou ke stažení na našich internetových stránkách. (p)

AK-12 Sam Dolgoff: Kubánská revoluce - kritický pohled Studie, zpřístupnňující na pozadí podrobných a tvrdých faktů pravdu o kubánském „socialismu“, ve skutečnosti státně-kapitalistické diktatuře. Dolgoff se pustil do úspěšného boje s větrnými mlýny oficiální historiografie a kniha se stala legendou ihned po vydání v roce 1976. Představuje první českou publikaci, která se z anarchistického pohledu vyrovnává s tím, co se stalo nejen ikonou, ale také velkou lží autoritářské levice, která naštěstí již zcela ztratila svoji případnou aktuálnost.

AK-13 Paul Avrich: Kronštadt 1921 V únoru 1921 námořníci a vojáci ze strategické základny baltské flotily vyhlásili na svém ostrově revoluční komunu a požadovali návrat k autentickým zásadám Říjnové revoluce a skoncování s hrůzovládou Komunistické strany. Potlačení povstání pak zničilo patrně poslední pokus vrátit revoluci na původní cestu. Kronštadtské povstání je milníkem v historii ruské revoluce. Ne snad proto, že by bylo jediným projevem odporu proti diktatuře, ale proto, že po něm už cesta byla nastavena neomylně až ke Stalinově absolutní diktatuře.

AK-14 / NBZ5 Graham Purchase: Anarchizmus a ekológia Po dlouhých letech se již anarchisté nemusí spoléhat na ekologickou literaturu, pocházející mnohdy z pochybných, reformistických zdrojů. Současná práce australského anarchosyndikalisty nám poskytuje soudržný pohled na snad nejdůležitější problematiku současnosti. V řadě kratších, čtivých kapitol, autor probírá hlavní témata postoje anarchistů k myšlence trvale udržitelného života. Věnuje se také vztahu anarchofeminismu k ekologii a dává téma do velice zajímavých souvislostí.

AK-15 Martha A. Ackelsberg: Mujeres Libres Svobodné ženy Tato práce z roku 1991 představuje vůbec první souvislé seznámení s historicky největší ženskou anarchistickou organizací, která se pokusila vrátit ženám práva a důstojnost, která jim náleží. Nezbytné čtení pro anarchofeministky vzhledem k tomu, že k českým čtenářům a čtenářkám se poprvé dostává solidní práce, která může pomoci rozptýlit určitý závoj nevědomosti, panující v našem prostředí. Obsahuje také vynikající úvod do anarchismu a praxe hnutí.


7

Ani Arafat, ani Šaron! Anarchistický pohled na současný izraelsko-palestinský konflikt Od března tohoto roku probíhá dosud nejvážnější eskalace izraelsko-palestinského konfliktu. Tzv. Druhá intifáda, trvající od září 2000, si dosud vyžádala téměř 2.000 obětí na životech a představuje vážnou překážku mírovému procesu. Stejnou překážku ovšem představují i dříve nevídané operace izraelské armády, která znovu obsadila téměř celé palestinské území. V této souvislosti se mezi některými evropskými antifašisty a anarchisty - například v Německu - rozpoutaly zcela vážné diskuse o tom, jestli podporovat „Izrael“ nebo „Palestince“. Takové vidění konfliktu je však zásadně neanarchistické, nepostihuje podstatu problému a brání nalezení přijatelného řešení. Racionálně myslící člověk jistě nalezne dostatek důvodů k odporu vůči oběma stranám konfliktu - sebevražedné atentáty na palestinské straně nebo dělostřelecká palba na palestinské obytné čtvrti ze strany izraelské armády - to jsou metody absolutně nepřijatelné. Tento materiál se pokusí v základních bodech popsat současný konflikt a předložit informace, zamlčované oficiálními médii. O jaký konflikt se jedná? Izraelsko-palestinský konflikt je typickým příkladem střetu dvou mocenských elit - jedné zavedené a vlastnící svůj stát, vzniklý výbojem na úkor druhé mocenské elity, která se rovněž snaží uchopit moc a nárokovat „vlast“. Anarchisté v tomto konfliktu jako vždy musí zastávat „třetí pozici“. Je to nepopulární, ale zásadové a v důsledku to představuje jedinou možnost dobrat se smysluplného řešení. Izraelsko-palestinský konflikt je jako takový sporem dvou státních elit o jedno území. Je velice podobný konfliktu v bývalé Jugoslávii. Pravidla absurdní hry totiž určují nejen konkrétní ekonomické a politické zájmy, ale také nacionalismus a náboženský extremismus. Pro obě strany je Palestina „svatou“ zemí. Z tohoto náboženského iracionálního postoje pramení krutá nesmiřitelnost. Územní a etnická rozdrobenost, nadále vyostřovaná kolonizační stavbou nových a nových izraelských osad, pak způsobuje nekonvenční charakter konfliktu, nabývající povahy polo-městské guerillové války, při které velice trpí civilní obyvatelstvo. Anarchisté nemají žádné státní hranice, které by měli bránit a neuznávají vykonstruovaná etno-kulturní „práva“ na určité území. To je naprostý základ, ze kterého musíme vycházet. Hranice nejdou mezi lidmi různé národnosti, ale mezi vládnoucími a ovládanými, mezi mocenskými elitami a obyčejnými lidmi. Podívejme se však na současnost a souvislosti konfliktu ve světle jeho aktuální fáze - takzvané Druhé Intifády, která probíhá již téměř dva roky. Jak vlastně vznikla palestinská otázka? V roce 1967 vypukl již třetí válečný konflikt Izraele s arabskými sousedy, tzv. Šestidenní válka. Izrael o několik málo dnů předešel útoku arabských armád vlastním útokem. Obsazená území si pak z ideologických a až v druhé řadě vojensko-bezpeč-

nostních důvodů podržel. Jednalo se o tzv. Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Většina bývalé Palestiny byla okupována včetně statisíců Arabů, kteří zde žili poté, co byli z Izraele vyhnáni po tzv. Válce za nezávislost z roku 1948. Izrael zahájil masivní kolonizaci území s cílem přičlenit jej ke státu. Palestinu neuznává a hovoří o ni jako o „Judeji a Samarii“. Druhá Intifáda 28. září 2000 konflikt vstoupil zatím do poslední fáze a začala v pořadí již druhá Intifáda. Zatím bylo zabito více než 1400 Palestinců a 450 Izraelců. Konflikt se pohybuje na různých úrovních eskalace, kdy po sebevražedných atentátech následují nájezdy izraelské armády na okupovaná území, vše střídáno krátkými obdobími relativního klidu. Současný premiér Šaron nazývá situaci „válečným stavem“ a Jásir Arafat sice hovoří o nutnosti mírového řešení, ale ve skrytu financuje a přinejmenším toleruje teroristy, podnikající sebevražedné atentáty. „Intifáda“ v arabštině znamená něco ve smyslu „setřást ze sebe“ (v tomto případě izraelskou okupaci). V podstatě to jsou neustálé militantní akce občanské neposlušnosti, cíleně se blížící hranici občanské války. Palestinské teroristické organizace přenášejí konflikt na území Izraele pomocí sebevražedných atentátů, které nelze označit jinak než jako teror v té nejhnusnější podobě. Masovými vraždami izraelských civilistů se palestinští militanti snaží dostat Šarona pod tlak veřejného mínění a přinutit ho jednat. Izrael reaguje vojenskými operacemi, které mají za cíl hlavní představitele a kádry teroristických organizací, ale při nichž jsou rovněž zabíjeny nevinné oběti z řad civilistů. Postup policie a armády při potlačování Intifády se rovněž vyznačuje šokující brutalitou. Na výrostky, házející kameny, se často střílí ostrými. Když řízená střela místo vůdce teroristů roztrhá jeho manželku a malé děti, je vysloveno „politování“, ale jede se dál. Na počátku prosince 2001 po sérii sebevražedných atentátů Šaron prohlásil, že Arafat již nepředstavuje partnera k jednání a v podstatě ho uzavřel v "domácím vězení" v Ramalláhu. 1. a 2. prosince totiž militanti Hamasu provedli tři pumové útoky, při nichž zabili 26 civilistů a více než stovku zranili. Šaron ukončil návštěvu USA a vrátil se do země. Po nočním zasedání kabinetu byly 3. prosince zahájeny mohutné letecké a námořní útoky na palestinská území. Nic neřešící kolotoč násilí Eskalace z prosince 2001 května 2002 představuje typické kolo izraelsko-palestinského násilí. Atentáty totiž byly další zvrácenou odpovědí na předchozí masivní nájezdy izraelské armády a její novou taktiku útočit všemi prostředky na palestinskou infrastrukturu, včetně policejních stanic. Podle Hamasu byly reakcí na zabití vysokého představitele Mahmuda Abu Hanuda, ke kterému došlo 23. listopadu. V předcházejícím týdnu bylo zase izraelskou armádou zabito více než 20 Palestinců, včetně 5 dětí. A tak dál až donekonečna. Mentalitu izraelského vedení dobře osvětlu-

jí výroky prezidenta Ezry Weizmana, který v reakci na sérii sebevražedných atentátů v únoru a březnu 1996 otevřeně prohlásil, že „Když někdy pátráte po jehle v kupce sena, musíte spálit celou kupku“. Mentalita palestinských teroristů na podobná opatření zná pouze jednu odpověď: další sebevražedný útok. To je slepá ulička, protože jak píše izraelský novinář Ishai Rozen-Tsvi: „Vždycky najdete několik šílenců, schopných provést další sebevražedný útok“. Narůstající izraelská vojenská přítomnost tak dosáhla vrcholu v březnu a dubnu a nyní i srpnu 2002 po další sérii sebevražedných atentátů, kdy izraelské síly odpovědly dvěma masivními invazemi do palestinských měst a uprchlických táborů. Po květnu se situace poněkud zmírnila, ale stále je napjatá. Druhá Intifáda eskaluje 29. března tak Izrael zahájil operaci „Obranný štít“, největší vojenské tažení od invaze do Libanonu v roce 1982. Vyslal obrněné jednotky do Ramalláhu a zcela obsadil město. Izraelské oddíly obsadily Arafatovo sídlo a držely ho jako rukojmí. Armáda pak obsadila téměř všechny oblasti pod palestinskou správou (viz mapa), včetně měst Betlém, Džanín, Tulkarm, Kalkilja a Nábulus. Vojáci zavedli 24hodinový zákaz vycházení a odpojili obyvatelstvo od dodávek pitné vody a elektřiny. Členové teroristických skupin a palestinské policie se postavili na odpor a svedli s armádou těžké boje zvláště v Nábulusu a v uprchlickém táboru v Džanínu. Armádní operaci charakterizovalo masové nasazení tanků a intenzivní používání dělostřelectva a také plošné zatýkání palestinských mužů ve věku 14 až 45 let, kteří byli sváženi do uzavřených internačních center. Novinářům byl do bojových zón znemožněn přístup pomocí hrubé síly, včetně několika případů střelby na žurnalisty. Existuje však mnoho svědectví o tom, jak armáda používala Palestince jako lidské štíty a porušovala ženevskou konvenci o vedení války snad všemi možnými způsoby. Během druhé Intifády izraelská armáda použila mnohem větší sílu, než za první Intifády z let 1987-1993. Početné a respektované organizace na ochranu lidských práv jako Amnesty International nebo Human Rights Watch, vypracovaly studie, citující příklady střelby ostrými do neozbrojených demonstrantů nebo útoků na lékaře, odnášející zraněné. Zde je ovšem nutno podotknout, že slepá brutalita a bezohlednost k civilistům je typická pro obě bojující strany, nejen pro izraelskou armádu. Druhá Intifáda způsobila také uzavření hranic pro více než 125.000 palestinských pracujících, zvláště z pásma Gazy, kteří závisí na zaměstnání v Izraeli. OSN odhaduje, že po začátku druhé Intifády (říjen 2000) palestinští pracující přišli o příjmy v celkové hodnotě okolo 3 miliard dolarů. Výzkum OSN a Světové banky odhaduje, že na palestinských územích panuje asi 50% nezaměstnanost a 1 milion lidí, kteří mají práci, žije z menší částky než 2 dolary denně. Intifáda totiž logicky vyústila v

CHLAPEC A TANK - obrázek, který se na okupovaném území opakoval snad už tisíckrát...

PYTLE S TĚLY - 10. 4. 2002 - SILNICE DO HAIFY - po každém sebevražedném atentátu palestinských teroristů následuje slepá odveta izraelské vlády, vedená ve stylu hledání pomsty, nikoli spravedlnosti. Jatka na Středním Východě jsou nejhroznější připomínkou násilí, které jsou státy a establishmenty schopny vyvolat a páchat bez sebemenšího zaváhání na prosazení svých mocenských zájmů.

DOSPÍVÁNÍ V ARMÁDĚ - tříletá povinná vojenská služba dělá okupanty z desetitisíců mladých mužů a žen. Nejdůležitější léta svého života stráví mladí Izraelci se zbraněmi v rukou, obklopeni smrtí, nenávistí a fanatismem. Není divu, že v roce 2002 se celkem 44% vyslovilo pro „endlosung“ palestinské otázky, to jest násilné organizované vyhnání všech Palestinců za Jordán. Něco jako odsun Sudetských Němců.


8 Důležitá data prosinec 1987 - palestinské obyvatelstvo ze Západního Břehu a Gazy zahajuje povstání proti izraelské okupaci - „Intifádu“. Vedení OOP v tuniském exilu je zaskočeno. Jedná se o lokální lidovou mobilizaci, přijímající charakter občanské neposlušnosti, neplacení daní, demonstrací a generálních stávek. Povstání je následně vedeno širokou politickou koalicí sil, sdružených v PLO, které vytvořily Spojené národní velení povstání (UNLU). 1987-1991 - pod vedením ministra obrany Jicchaka Rabina se armáda snaží Intifádu zlomit silou. Při potlačování Intifády je zabito asi 1000 Palestinců, včetně 200 dětí. Palestinští teroristé zabíjejí asi 100 Izraelců a 250 Palestinců, podezřelých z kolaborace. listopad 1988 - v Alžíru se z iniciativy OOP schází Palestinská národní rada (vláda v exilu), uznává stát Izrael, vypouští klauzule o jeho zničení, vyhlašuje nezávislý Palestinský stát na Západním břehu a v Pásmu Gazy a vyhlašuje odmítnutí terorismu jako prostředku boje. Izraelská vláda odmítá jednat a spoléhá se na sílu. 1990 - Většina místních vůdců UNLU je zatčena a Intifáda ztrácí na síle. Nastává značný politický posun ve prospěch radikálních islamistů (Hamas a Islámský džihád). 1991 - Válka v Zálivu. OOP se staví na stranu Saddáma Husajna a ocitá se v diplomatické izolaci. Saúdská Arábie přerušuje finanční podporu a postavení OOP se zhoršuje. říjen 1991 - Madridská konference, premiér Šamir jedná s arabskými státy. Odmítá jednat s OOP a o palestinském státu. 1991 - Washingtonská jednání s delegací z Okupovaných území, schválenou Izraelem. Poté, co Šamir odešel z úřadu, prohlásil, že strategií bylo prodlužovat jednání po deset let, než se okupace Západního břehu stane realitou. prosinec 1992 - Washingtonská jednání končí po dramatickém přitvrzení postupu armády na Západním Břehu a vypovězení 400 radikálů ze země. 1993 - Neúspěch jednání vede k rapidnímu posilování islamistické alterantivy k OOP Hamasu (Hnutí islámského odporu) a Islámského džihádu. Je ironické, že před První intifádou Izrael toleroval jejich růst jako prostředek rozdělení Palestinců a oslabení OOP. září 1993 - strach z nárůstu vlivu islamistů vede Rabinovu vládu k obnovení kontaktů s OOP a jednáním v Oslu. Ve Washingtonu je podepsána Deklarace zásad, prohlašující uznání Izraele a OOP. Ta stanovuje stažení Izraele z pásma Gazy a Jericha a určitých oblastí Západního břehu během pětiletého období. OOP vytvořila „Palestinskou vládu“, mající regionální pravomoci. Klíčové body, jako osady, práva na vodu atd. však byly odsunuty. OOP souhlasí, protože je v izolaci a vážně oslabena. leden 1996 - Ve volbách do Palestinské legislativní rady a funkce prezidenta vítězí Jásir Arafat a hnutí Fatah. Mírový proces z Osla má skončit v květnu 1999. 1996 - V Izraeli se k moci dostává pravicový Likud a premiér Netanjahu se odmítá zapojit do procesu z Osla. Mírový proces stagnuje, prokládán násilím ze strany jeho odpůrců z řad Hamasu a Islámského džihádu.

zavedení bezpečnostních blokád kolem palestinských měst, které ale stejně logicky překročily bezpečnostní rámec. Často totiž úmyslně způsobují tíživý nedostatek základních životních potřeb. Tyto „vnitřní hranice“, posilované sítí kontrolních stanovišť („checkpointů“), často znemožňují dojíždění do práce, škol nebo i nemocnic, a to včetně období klidu. Paralyzují tak přeneseně celou palestinskou ekonomiku a způsobují trvalou a frustrující sociální krizi, která nahnala nejednoho Palestince do náruče náboženských fanatiků. „Checkpointy“ hrají hlavní roli ve vytváření nesnesitelného okupačního režimu. Výsledek je pouze jediný. V roce 2001 výzkumy veřejného mínění odhalily již 80% podporu veřejnosti pro hrůznou taktiku sebevražedných atentátů, prováděných islámskými teroristy. Přitom v roce 1999 podpora těchto akcí dosahovala pouze 20%. Izraelský novinář Ishai Rozen-Tsvi okupační režim přímo označuje za „skleník pro pěstování teroru“. Není divu. Problém sebevražedných atentátů Sebevražedné atentáty, prováděné palestinskými teroristickými organizacemi, si jen v dubnu

2002 vyžádaly 160 obětí, většinou z řad civilistů. K odpovědnosti za ně se přihlásily organizace jako Hamas nebo Islámský džihád, respektive jejich ilegální vojenská křídla. Tyto organizace se výrazně liší od OOP a Fatahu, neuznávají stát Izrael, odmítají mírový proces z Oslo (viz chronologie) a staví se proti Arafatovi, i když s ním rozhodně nejsou v otevřeném nepřátelství. Představitelé Hamásu tvrdí, že sebevražedné atentáty jsou legitimní odpovědí na izraelské útoky na palestinské civilisty. Arafat sice po začátku druhé Intifády v prosinci 2001 otevřeně odsoudil sebevražedné pumové útoky a vyzval k jejich okamžitému ukončení, ale nemá politickou vůli rozbít organizce, které je provádějí, i když několikrát palestinská policie provedla zatýkání militantů Hamasu. Arafat se nachází pod silným tlakem „ulice“ a militantů vlastního hnutí Fatah a nechce přijít o prezidentský úřad. K dramatické změně ale došlo na jaře 2002. Od Fatahu se oddělila nová frakce, Brigády mučedníků od Al-Aksá a začala sama provádět sebevražedné atentáty v Izraeli. Mnoho důkazů poukazuje na její napojení na Arafata, i když přesvědčivá fakta dosud nebyla předložena.

Skutečnost, že sebevražedné atentáty, které byly dosud doménou islámských fanatiků, přijala za svoji taktiku první sekulárně orientovaná skupina, vyvolává značné obavy. Jak 5. května napsal zahraniční komentátor Boston Globe, „Rozšíření sebevražedných bombových útoků z prostředí Hamasu a Islámského džihádu na sekulární frakce je zlověstným znamením“. Má Arafat situaci pod kontrolou? Podle dostupných informací nemá. Palestinské protesty po Šaronově návštěvě na jeruzalémské Chrámové hoře (alHaram al-Šarif) vedli islamisté a studenti, tedy ty složky obyvatel, pociťující jen velmi malé sympatie k Arafatovi. Od září 2000 je Arafat ve vleku povstání. Palestinská vláda („authority“) se většinou skládá z militantů hnutí Fatah, největší frakce Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Fatah je ale nezávislý na vládě a Arafat jej nemá pod kontrolou. Druhá Intifáda do popředí vysunula lokální vojenské vůdce Fatahu a důstojníky palestinské policie. Militanti Fatahu požadují úplný odsun Izraele, návrat uprchlíků, zničení všech osad a suverénní stát s hlavním městem Jeruzalémem. To jsou požadavky, které není možné prosadit bez regulérní války s Izraelem. Tu ale militanti nemají šanci vyhrát. Jak se Druhá intifáda v roce 2001 změnila v opotřebovávací občanskou válku, mnoho členů palestinské policie se přidalo k útokům na izraelské vojáky a osadníky. Ty však podle všeho nejsou nijak řízeny a charakter války je nekonvenční, decentralizovaný a v podstatě partyzánský. Uvěznění Arafata v Ramalláhu od prosince 2002 však značně zvýšilo jeho popularitu mezi Palestinci. Izrael požaduje, aby Arafat zakročil proti intifádě a zakázal všechny formy násilí. Pokud by to ale Arafat udělal KAMENY PROTI SAMOPALŮM srovnání zbraní 1. Intifády podle amerického časopisu Village Voice. Palestinská cihla: rychlost letu 4 metry za vteřinu, rychlost palby nestálá, míření závislé na denním světle. Izraelská útočná puška Galil 5,56mm, rychlost střely 1400 m/s, rychlost palby 650 ran za minutu, miřidla tritiová dioptrová.

Causa Baruch Goldstein Goldsteinův případ ilustruje pro nás nepochopitelnou krutost a zášť, převládající na obou stranách konfliktu. Hebronský osadník, lékař a náboženský fanatik, člen strany Kach, Baruch Goldstein, se narodil v USA a žil v osadě Kirjat Arba. V roce 1994 vstoupil do historie. V místní mešitě zaútočil na zástup neozbrojených modlících se Palestinců. Vystřílel několik zásobníků z útočné pušky a hodil mezi ně granáty. Zavraždil 29 lidí. Pak ho několik přeživších umlátilo hasicími přístroji. Izraelští osadníci mu následně vztyčili pomník a začali se k němu chovat jako ke svatému. Pomník nakonec strhla armáda. Město Hebron je pevností islámských fundamentalistů z hnutí Hamas a centrem patrně nejostřejšího sporu fundamenta-

listů obou stran. Na místě současné hebronské mešity totiž leží údajný hrob Abrahama, Izáka a Jákoba a jejich třech manželek. Místo je pro Židy známo jako Hrob Patriarchů nebo Jeskyně Machpelach a pro Palestince jako Abrahamova mešita. Do roku 1967 místní muslimové zabraňovali osadníkům ve vstupu.

Co je to hnutí Hamas?

Hnutí Hamas vzniklo na konci 70. let jako fundamentalistická protiváha nacionalisticky a sekulárně orientované OOP a Fatahu. Představuje náboženské fanatiky, rozhodnuté v Palestině nastolit fundamentalistický režim, neuznávající Izrael a odmítající mírový proces. Izrael dlouho záměrně toleroval jeho růst, aby se vytvořila protiváha vůči OOP a opozice v palestinském táboře. V reakci na masakr v hebronské mešitě Hamas v dubnu 1994 zahájil novou teroristickou taktiku sebevražedných atentátů. Hnutí má odlišné cíle

IZRAEL SE ZRODIL JEN PROTO, ABY ZHYNUL transparent Hamasu, uprchlický tábor Rafa jižně od Gazy, 5. dubna 2002. od OOP a Fatahu, avšak není s těmito organizacemi v otevřeném nepřátelství. Na konci července se například představitelé Palestinské autonomie oficiálně setkali s jeho představiteli a neúspěšně se je pokoušeli přesvědčit, aby upustili od taktiky sebevražedných atentátů. Centrem a pevností Hamasu a Islámského džihádu je zejména město Hebron.

Válečný zločinec jménem Ariel Šaron 29. srpna 1953 začaly operace tajné izraelské armádní jednotky, určené pro provádění odvetné teroristické činnosti. Vešla ve známost jako "Jednotka 101". Velel jí tehdy neznámý výsadkář jménem Ariel Šaron. Během první operace jednotka překročila hranice pásma Gazy a zaútočila na dům v uprchlickém táboře Burejdž. Operace se zúčastnilo celkem 15 mužů. Během ozbrojeného střetu bylo zabito 20 palestinských uprchlíků včetně sedmi žen a pěti dětí. Izrael akci utajil a prohlásil, že se jednalo o osamocenou odvetu osadníků. Na konci roku 1953 jednotka zasáhla znovu, když se množily přepady přes hranici s Jordánskem. 13. října arabští teroristé překročili hranici a zavraždili ženu se dvěma dětmi, z nichž mladšímu bylo pouze 18 měsíců. Následující noci jednotka 101 podnikla výpad do vesnice Kibya, vzdálené pouze několik set metrů od hranice. Šaron vzpomíná, že jeho rozkazem nebylo pouze způsobit ztráty jordánským silám, ale „vyhodit do vzduchu každý větší dům ve vesnici“.

Písemný rozkaz jednotce zněl: „způsobit destrukci a zabít co nejvíce lidí s cílem vyhnat vesničany z jejich domovů“. Během výpadu bylo zavražděno 69 civilistů, většinou žen a dětí a do povětří bylo vyhozeno 45 domů. Šaron pak zastával nejrůznější velitelské pozice v armádě a po marných snahách dosáhnout na post náčelníka štábu přešel do politiky. Jeho jednotkám se přičítá několik masakrů egyptských zajatců během tzv. Jomkippurské války v roce 1973. V roce 1981 byl Šaron jmenován ministrem obrany. V roce 1982 zorganizoval izraelskou invazi do Libanonu, známou jako „Operace Mír pro Galileu“. Jejím cílem bylo zlikvidovat zdejší teroristickou infrastrukturu OOP. Cíl byl v podstatě splněn, ale během operace bylo zabito a zraněno asi 30.000 Palestinců a Libanonců, z nichž 40% tvořily děti. Operace trvala až do roku 1985 a podařilo se jí vyvolat nesmiřitelné nepřátelství jiholibanonských šiítských komunit vůči Izraeli. Operace tak byla přímým katalyzátorem nárůstu šítského hnutí Hizballáh.

Operace vyvrcholila hroznými boji o Bejrút, kdy izraelská armáda bezohlednou dělostřeleckou palbou srovnala se zemí na 500 obytných domů a proměnila v sutiny celé čtvrti, v nichž zahynulo mnoho civilistů. Ariel Šaron nese odpovědnost za patrně nejstrašnější zločin proti lidskosti, spáchaný v této válce, a to masakr palestinských a libanonských civilistů v uprchlických táborech Sabra a Šatíla na jižním předměstí Bejrůtu. Vraždění se odehrálo ve dnech 16. - 18. září 1982 v oblasti pod kontrolou izraelské armády. Jeho původcem byli členové Falangy (Kataéb), libanonské milice, která byla vyzbrojena Izraelem a úzce s ním propojena již od počátku občanské války v roce 1975. Přestože po zavraždění loutkového libanonského prezidenta Džamá´íla, vůdce Falangy, spáchaného teroristy z OOP 15. září, bylo jasné, že falangisté se pokusí o odvetu, Šaron nechal věcem volný průběh. Déle než 60 hodin Falanga procházela táborem a vraždila civilisty. Pomáhaly jí v tom světli-

ce, které vystřelovaly izraelské jednotky. Stovky lidí byly postaveny ke zdi a postříleny z kulometů. V táboře byly navršeny hromady mrtvol, ženy a dívky byly znásilňovány a muži mučeni. Mezinárodní červený kříž odhaduje počet obětí masakru na 2750. Rezoluce OSN z 19. září 1982 jednohlasně odsoudila masakr, ale nejmenovala jeho původce. Tím sice nebyly přímo izraelské jednotky, ale armáda byla rozmístěna všude okolo, musela vědět, co se v táborech děje a úmyslně nezakročila. „Izraelci vytvořili pozorovatelny na střechách mnohaposchoďových budov v severozápadní části kuvajtského velvyslanectví. Z těchto postavení bylo možno pouhým okem dobře přehlédnout několik částí obou táborů, včetně těch částí Šatíly, kde byly nalezeny hromady mrtvol“, napsali dopisovatelé časopisu Newsweek 4. října 1982, přičemž stejná informace se objevila od dopisovatelů The Guardian a New York Times. Masakr dosvědčilo mnoho svědků, včetně zdravotních sester, lékařů a mimo jiné i izraelských vojáků, kteří v roce

Image hodného dědečka z webových stránek bloku Likud skrývá jednoho z nejnebezpečnějších fanatiků, bránících mírovému řešení blízkovýchodního konfliktu. 1992 vystoupili v dokumentárním filmu BBC „See no Evil“ a přiznali, že věděli, co se uvnitř děje. Vyšetřovací komise, kterou řídil předseda Nejvyššího soudu Jicchak Kahan, v únoru 1983 prohlásila, že odpovědnost za masakr nese Ariel Šaron, tím, že umožnil falangistům vstoupit do táborů, i když si musel být vědom následků.

9


a jeho policie zničila všechny teroristické organizace, stala by se v očích většiny Palestinců proizraelskou okupační silou. Arafat nechce ztratit své postavení, proto to neudělá. A co mandát OSN? Teoreticky je na světě již mnoho let Rezoluce 242 Rady bezpečnosti OSN, vyzývající Izrael, aby se stáhl za hranice ze 4. června 1967 a zahájil tím mírový proces, spočívající na zřeknutí se síly jako prostředku jednání a vzájemného uznání. Izraelská armáda by měla být nahrazena vojsky OSN, které by dohlížely na jednání o vyřešení otázky hranic, osad, uprchlíků, postavení Jeruzaléma a vodních zdrojů. Tato představa je ale pro jakoukoli izraelskou vládu - ať už pravicovu nebo levicovou, protože oba bloky sdílejí nábožensky založený nacionalismus - nepřijatelná. Izraelská vláda má navíc mocného spojence v USA. V březnu 2001 USA například vetovaly jeden z mnoha pokusů vyslat pozorovatele OSN na Západní břeh a do Pásma Gazy. V Hebronu navíc již delší dobu krachuje experiment „Dočasné mezinárodní přítomnosti“, nemající žádný mandát. Skupina se v nepřátelském prostředí nezmůže prakticky na nic. Osadníci se k ní chovají krajně nepřátelsky. Na konci března byli dva její členové zastřeleni na cestě z Hebronu do Jeruzaléma. Její přítomnost nezabránila, aby 27. dubna Hamas nezabil čtyři osadníky z Adory, po čemž následoval nájezd tanků do města a zabití devíti Palestinců, z čehož bylo šest neozbrojených civilistů. Problém izraelských „osad" Dokonce i tzv. Mitchellova zpráva, základ současné americké diplomacie v izraelsko-palestinských vztazích, vyzývá k zastavení zakládání nových osad na okupovaných územích. Neparlamentní izraelská skupina „Peace Now“ však dokumentuje 34 nových osad od nástupu Ariela Šarona do úřadu v únoru 2001. Co to jsou osady? Především se jedná o nástroj okupační politiky a pozvolného vytlačování Palestinců a doslova „etnického čištění“. Osady jsou dnes roztroušeny po celé okupované Palestině, obsazené Izraelem během války z června 1967. Osady jsou metodou jak postupně anektovat „pokojnou“ cestou Západní břeh. Izraelské vlády osady rozšiřují ze dvou důvodů, ideologie a „bezpečnosti“. Ideologicky, podle postoje Likudu, osady zajišťují suverenitu nad biblickou Zemí Izrael (Erec Jisrael) a demonstrují sílu židovského nacionalismu. Bezpečnostně, podle postoje Strany práce, osady zajišťují permanentní kontrolu Západního břehu Jordánu. Bez ohledu na vysvětlení, osady slouží ke změně demografických poměrů na Západním břehu a zamezení vzniku palestinského státu. Oba důvody jsou iracionální a v důsledku počítají s vyhnáním či vytlačováním Palestinců z Palestiny. Jedná se o zpomalenou formu procesu, jaký jsme mohli sledovat během války v bývalé Jugoslávii. První vlna státem sponzorovaných osad začala v roce 1967 za vlády Strany práce. Ta používala „bezpečnostní“ argumenty i pro usazování extrémních náboženských skupin jako Guš Emunim. Intenzivní rozvoj osad začal po roce 1977 za vlády Likudu, kdy stát masivně investoval do jejich infrastruktury. Tehdy byl za výstavbu osad odpovědný hlavně Ariel Šaron, který byl v Beginově

Palestina - rozporcovaná země Palestinská autonomie - oblast A, úplná palestinská kontrola. Palestinská autonomie - oblast B, společná izraleko-palestinská bezpečnostní kontrola Oblast C - plná izraelská bezpečnostní i občanská kontrola Izraelské osady/zastavěné plochy

Džanín

IZRAEL

Osady, založené 1996-2/2001 Osady, založené po únoru 2001

Tulkarm

Nábulus Kalkilja

ZÁPADNÍ BŘEH

Ramalláh Jericho

Jeruzalém

Hlavní směry izraelských kontrol a blokád

Východní Jeruzalém

PÁSMO GAZY Betlém Gaza

Hebron Mrtvé moře

IZRAEL Ratah

vládě ministrem zemědělství. Po roce 1990 následovala další vlna, mj. v souvislosti s přistěhovalectvím z bývalého SSSR a obyvatelstvo osad rostlo cca o 10% ročně. V současné době na Okupovaných územích žije asi 400.000 Izraelců, z toho 180.000 na Západním břehu Jordánu, 200.000 ve Východním Jeruzalémě a 20.000 v Pásmu Gazy. Navzdory obvyklým představám tvoří náboženští nacionalisté mezi osadníky menšinu. Většina jsou obyčejní lidé, oklamaní vládními přísliby rozvojových subvencí a laciných hypoték. Pro ně jsou osady pouze novými zárodky předměstí izraelských měst, spojenými silnicemi s omezeným přístupem, protínajícími palestinská území. Omezená snaha několika levicových vlád rušit osady, se soustřeďovala na pouhé shluky karavanů okolo několika málo domů, než skutečné osady. Nové osady kromě toho, že neustále vyostřují demografickou a bezpečnostní situaci na Západním břehu, porušují několik zásadních ustavnovení mezinárodního práva. Např. článek 49 Ženevské konvence zakazuje okupační mocnosti přesouvat civilní obyvatelstvo na okupovaná

Jásir Arafat - terorista s Nobelovou cenou míru Prezident současné Palestinské autonomie Jásir Arafat strávil prakticky celý život v boji za vytvoření palestinského státu, v jehož čele by stanul. Již v prosinci 1964 stál v čele ozbrojené formace hnutí AlFatah, jménem Al-Ásifa (Blesk), s nímž provádí teroristické akce v Izraeli a na Západním břehu. Do konce roku 1967 tyto akce stály Izrael nejméně 234 mrtvých. V srpnu 1967 přijel do Nábulusu a zřídil zde velitelské sídlo Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), subjektu, vytvořeného Ligou arabských států. Po pronásledování, kterému několikrát málem neunikl, zůstal v čele OOP. V 70. a na počátku 80. let OOP podnikala teroristické nájezdy přes hranice Jordánska a Libanonu do Izraele, kde pokládala bomby, hlavně do veřejných dopravních prostředků a vraždila izraelské osadníky, včetně civilistů, žen a dětí. Jiholi-

banonskému příhraničnímu pásmu se proto začalo říkat „Fatahland“. OOP rovněž stála za řadou únosů letadel. Arafat je vůdcem OOP a Hnutí Fatah, které jsou nacionalistické, nikoli fundamentalistické organizace. Arafat se stal společně s izraelským premiérem Šimonem Pérésem nositelem Nobelovy ceny míru. Arafat nenařizuje sebevražedné atentáty, ale toleruje organizace jako Hamas nebo Islámský džihád a není schopen je vzhledem k jejich síle potlačit. Hovořit v Palestině o skutečném „vedení“ není možné. Existuje několik ozbrojených politických táborů. Arafat nicméně často projevuje sympatie k teroristům. Když například izraelská rozvědka zli-

kvidovala „bombenmachera“ hnutí Hamás, inženýra Jahjá Ajáše, Arafat oficiálně kondoloval jeho rodině a povolil demonstrace na uctění památky fanatického teroristy, majícího na svědomí mnoho nevinných životů. Arafatova éra se podle mnoha analytiků chýlí ke konci.

Důležitá data 1999 - K moci se dostává levicová koalice Jehuda Baraka. Pokračuje kolonizace Západního břehu a budování paralelních silnic, spojujících osady. Mírový proces nemá žádné mechanismy, jak by tomu zabránil. polovina roku 2000 - Finální rozhovory o vyřešení palestinské otázky. Izraelská armáda se stahuje ze zhruba 40% území Západního břehu a 65% pásma Gazy. Palestinská území jsou ale obklopena izraelským územím a armáda kontroluje průchod obyvatel. červenec 2000 - Neúspěšná jednání v Camp Davidu. Prezident Clinton pozval premiéra Jehuda Baraka a Jásira Arafata, ti ale nedospěli k dohodě. Přestože Barak byl ochoten značně ustoupit, Arafat dohodu odmítl, protože se netýkala Jeruzaléma a de facto by legalizovala okupaci Palestiny po válce z roku 1967. 28. 9. 2000 - Vůdce pravicového bloku Likud Ariel Šaron v doprovodu 1000 vojáků provokativně navštěvuje svaté místo islámu, jeruzalémskou Chrámovou horu. Vzhledem k červnovým třenicím a Šaronově názoru, že celé město by mělo patřit Izraeli, vypukají protestní demonstrace. Vojáci zastřelí 6 lidí. To vyvolává další demonstrace na Západním Břehu a Pásmu Gazy. říjen 2000 - Radikální islamisté z hnutí Hamás a Islámský džihád reagují na události a zahajují Druhou intifádu. Mírový proces se zastavil. Demonstrace se rozšiřují i do palestinských měst přímo v Izraeli. Militantní křídlo Fatahu přechází od zbraní První intifády - kamenů a zápalných lahví - k používání střelných zbraní a zahajování palby na izraelské jednotky. 12. října 2000 - dva izraelští vojáci jsou zlynčováni davem Palestinců v Ramalláhu. Armáda podniká odvetu pomocí vrtulníků a řízených střel a poprvé začíná ve větším počtu nasazovat tanky a dělostřelectvo. Střelba ostrými je běžná. říjen 2000 - Během čtyř týdnů násilností je zabito přes 350 lidí, 90% tvoří Palestinci. 6. února 2001 - Parlamentní volby, vítězí strana Likud, kterou vede Ariel Šaron. 1. a 2. prosince 2001 - Tři sebevražedné atentáty Hamasu. 26 civilistů zabito. Premiér Šaron ukončuje návštěvu USA a vrací se do země. 3. prosince 2001 - Zahájena mohutná odvetná akce, ofenzíva, určená k obsazení palestinských území. Arafat je zadržen ve svém sídle v Ramalláhu. 29. března 2002 - Po další sérii sebevražedných atentátů armáda okupuje většinu palestinských území a pomocí tanků obsazuje nejdůležitější města. Zprávy o dosud nejtvrdších bojích a nejbrutálnějším porušování lidských práv ze strany armády. Novinářům je poprvé v historii konfliktu zakázáno zdržovat se v bojové zóně. květen-červenec 2002 Konflikt v různé míře intenzity pokračuje. Budoucnost mírového procesu je pochmurná. červenec 2002 - konflikt se obnovil v plné síle, když izralské bombardéry svrhly v Pásmu Gazy laserem řízenou pumu na dům šejcha Šihady, vůdce hnutí Hamas a zabily přitom kromě nej také 15 civilistů, včetně několika dětí. Hamas oznámil, že podnikne odvetné akce.


10 území. Výstavba osad představuje méně zřetelnou, ale zato velice účinnou a armádou podporovanou snahu o budoucí „etnicky čistý“ Západní břeh Jordánu. Nové osady jsou jedním z největších zdrojů napětí a násilí. Například v oblasti Hebronu bylo do prostředí, kde žije 40.000 Palestinců, vsunuto několik osad, obsazených pouze 500 náboženskými nacionalisty, kteří sebou přinesli permanentní posádku o síle 2.000 mužů. Z prostředí těchto osad se rekrutoval i fanatik Baruch Goldstein, proslulý masakrem několika desítek Palestinců v hebronské mešitě. Přístup izraelské strany k osadám také dokumentují slova Ariela Šarona z roku 1998, kdy se jako ministr zahraničí účastnil neúspěšných jednání na Wye River Plantation. Agentura France Presse 15. listopadu 1998 citovala Šaronův projev na setkání extrémně pravicové strany Tsomet, kdy řekl: „Každý se musí dát do pohybu, vyběhnout a obsadit tolik kopců, kolik to bude možné, abychom rozšířili osady, protože všechno, co si nyní vezmeme, bude naše... Vše, co neuchvátíme, zůstane jim“. Není divu, že jednání byla neúspěšná. Odhaduje se, že asi 55% osadníků bylo k okupaci palestinských území motivováno levným bydlením, bezúročnými půjčkami a daňovými prázdninami. 30% osadníků ale dnes prohlašuje, že jsou ochotni se v zájmu mírového procesu stáhnout zpět, pokud jim bude stát kompenzovat ztráty. Pokud by byla jen malá část z každoroční vojenské pomoci USA Izraeli ve výši 2 miliard dolarů použita pro tyto účely, rýsovalo by se možné řešení. Existuje řešení? V současné době v červenci 2002 na palestinských územích pokračuje operace „Jasná cesta“, okupační pokračování operace „Obranný štít“, která začala v březnu. K beztak nesnesitelnému okupačnímu režimu se přídaly dlouhé totální zákazy vycházení, které na konci června trvaly

například 10 dní v kuse. Během těch několika hodin, kdy je zákaz zrušen, se milion lidí pokusí rychle nakoupit vodu a základní potraviny a často zjistí, že není kde, nebo není zboží. Představuje to strašnou eskalaci frustrace, beznaděje a nenávisti, ze které se nemůže zrodit nic pozitivního. Představte si milion lidí po deset dní namačkaných v malých bytech bez vody a elektřiny. Novinář Gideon Levy z listu Haáretz uzavírá: „Kolektivní trest, uvalený na celý národ, spočívající ze zavření celého národa pomocí zákazu vycházení a stanného práva - to jsou nemorální metody, k nimž bychom se neměli uchylovat za žádných okolností“. (článek z 30. června) Na okupovaných územích se kromě toho neustále točí kolo vzájemného vraždění. Levy například 30. června píše: „Smutek v Izraeli nad pěti obětmi teroristického útoku na osadu v Itamaru, zahrnujícími také, což je strašné, tři děti z jedné rodiny, nijak neumenšil rozměr tragédie, k níž došlo v Džanínu následujícího dne. Tři malé děti, dva z nich bratři, byli zabiti granátem, vypáleným z tanku, když jeli po ulici na kolech, protože si mysleli, že zákaz vycházení byl na chvíli zrušen a prostě chtěli ven“. Jakou úroveň nacionalismu, fanatismu a krutosti to vyžaduje, aby někdo vystřelil z tankového kanonu na tři malé kluky, jedoucí na kole? Existuje tedy řešení? Ano, ale rozhodně nespočívá v ozbrojené konfrontaci. Zní to jako utopie, ale obě strany prostě musí ustoupit ze své představy etnicky vyčištěného svatého území a vzdát se nábožensky založeného nacionalismu. To v dohledné době zřejmě není možné. Pod pojmem „strany“ se totiž skrývají vládnoucí třídy, indoktrinující své obyvatelstvo již od základních škol. Jedinou šancí jsou vícestranné mírové iniciativy zdola, zorganizované mimo tradiční politické instituce, které by odmítly fundamentalistický přístup k Palestině a zahájily projekty, posilující vzá-

jemné spolužití a porozumění bez ohledu na náboženství a původ. Takové iniciativy existují, ale v současné situaci jsou v mizivé menšině. Vzhledem k tomu, že Izrael je velmocí, disponující jadernými zbraněmi, palestinská politická elita nemůže vojensky zvítězit. Situace patrně vyústí do „řešení“ pomocí „velké zdi“, de facto nové železné opony, která na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy oddělí palestinská a izraelská území. Jediným řešením ovšem je - i když dnes se zdá naprosto nereálné - aby se obyčejní lidé na obou stranách, kteří si přejí žít v míru, zbavili násilnických fanatiků typu Šarona a Arafata a pokusili se zahájit novou kapitolu v dějinách vzájemných vztahů. V současné situaci to je však téměř utopie, protože dějiny vztahu Izraele a Palestinců se dosud psaly střelným prachem a krví. Nacionalismus a náboženský fanatismus, přeměněný na státotvornou ideologii, vládne na obou stranách a v dohledu není žádné východisko. Anarchisté by však měli stát stranou tohoto běsnění a rozhodně prohlašovat, že izraelsko-palestinský konflikt je další ukázkou, že stát a kapitalismus znamená nerovnost, nacionalismus, násilí... a válku. Je paradoxní, že pro „totální řešení“ palestinské otázky existuje známý příklad ze světových dějin. Vyhnání 3 milionů sudetských Němců z Československa po II. světové válce. Podle průzkumu Gallupova ústavu v roce 2000 se pro „transfer“, tedy vyhnání 2 milionů Palestinců do Jordánska, vyslovilo pouze 8% dotázaných izraelských občanů. Na stejnou otázku však v červnu 2002 odpovědělo ANO již 44% Izraelců. Političtí analytici upozorňují na možnost, že se Šaron rozhodne pro „konečné řešení“ palestinské otázky a jako záminku si vezme útok USA na Irák, po kterém následuje odveta Iráku vůči Izraeli, nebo další teroristický čin palestinských islamistů. (JL) Pokračování v příštím čísle

Kdo jsme a co chceme? Federace sociálních anarchistů

Federace sociálních anarchistů vznikla z potřeb vykořisťovaných a utlačovaných účinně prosazovat své sociální zájmy. Je skupinou lidí, kteří chtějí spolupracovat na odstranění státu a kapitalismu a jejich nahrazení svobodnou beztřídní anarchistickou komunistickou společností, založenou na solidaritě a vzájemné pomoci. Podporujeme všechny oprávněné a rovnostářské snahy utlačovaných lidí vzít si zpět svá práva, bojovat proti sociálnímu útlaku, proti propouštění a flexibilizaci pracujících, proti útlaku žen, proti ničení našeho životního prostředí atd. Stavíme se proti kapitalismu a státu, protože jsou založeny na třídním rozdělení společnosti. Vystupujeme i proti dalším nerovnostem a formám útlaku, prostupujícím celou společnost. Kapitalismus ve jménu zisku celosvětově utlačuje, vykořisťuje a zabíjí lidi a devastuje životní prostředí. Stát chrání vládu kapitálu a udržuje privilegia úzké vládnoucí třídy, nezbytná pro chod systému. Naše aktivity jsou založeny na principu přímé akce - to jest samosprávné aktivity zdola, organizované přímo lidmi, kteří ji podnikají, bez jakýchkoli politiků a byrokratů. Nejsme politickou, ale sociální organizací. Neusilujeme o dobytí politické moci na jakékoli úrovni státní správy, v odborech nebo kdekoli jinde. Usilujeme o to, aby lidé sami začali společně žádat zpět svá práva, důstojnost a možnost rozhodovat o svých životech a nenechali se přitom oklamat autoritářskými politickými proudy a přísliby reformistů. Naše skupiny spojuje společným pohled na nezbytnost definitivního odstranění státu a kapitalismu a nutnost důrazné obrany našich sociálních a ekonomických práv tady a teď, v neustále probíhajícím procesu třídního boje. Naše činnost vychází z úkolů, které před námi stojí, i z našich každodenních potřeb. Pro naši sociální sebeobranu před kapitalisty a prosazení pozitivního ekonomického programu jsme vytvořili Odborový svaz ROVNOST, pro sebeobranu a boj s asociální pravicí skupinu ANTIFA, pro vlastní sebevzdělávání pracuje naše nakladatelství Anarchistická knihovna , pro výměnu informací v anarchistickém hnutí funguje měsíčník SVOBODNÁ PRÁCE a naše internetová stránka - a další projekty. Místní skupiny angažovaností ve svém okolí (kulturní a sociální činnost, boj proti šíření toxikománie apod.) propagují anarchistickou samosprávu a alternativní společenskou organizaci. Naše organizovanost je výrazem potřeby bojovat společně proti systému kapitalismu a státu, který s námi zachází jako s „lidskými zdroji“. Úspěchu není možno dosáhnout izolovaně a spojit své síly je poznanou nutností. Proto se spojujeme i celosvětově, v rámci Mezinárodní asociace pracujících (MAP).

Vojenská doktrína Izraele Izrael má obrovskou převahu nad arabskými sousedy. Sýrie od pádu SSSR prošla značným úpadkem. Egypt podle analytiků není schopen válčit a stejně tak Jordánsko. Od roku 1979, kdy Izrael podepsal mírovou dohodu s Egyptem, USA věnovaly Izraeli průměrně 3 miliardy dolarů ročně vojenské pomoci. „Stvořili jsme půltunovou lidožravou gorilu“, říká washingtonský vojenský analytik Kenneth Brower pro agenturu Newshouse. Izralské letectvo může uskutečnit denně 3000 bojových letů, zatímco letectvo USA pouze 1600. Izrael může během 48 hodin postavit 19 polních divizí, USA mají celosvětově k dispozici pouze 13 divizí a trvalo by týdny, než by postavily další. Izrael může zmobilizovat asi 1 milion mužů a žen. Izraelská vojenská doktrína stanovuje jasná pravidla vedení války: země si nemůže dovolit prohrát ani jednu válku, okamžitě je nutné přenést konflikt na protivníkovo území a zničit jeho armády v bleskové válce. Podle mnoha vyjádření by však izraelská armáda v reakci na jakýkoli další útok použila jaderné zbraně. Pro izraelskou politiku je typická přítomnost bývalých generálů a vysoce postavených vojáků. Šaron byl dlouhá léta generálem a ministrem obrany, stejně na tom jsou další politici jako Weizman, Netanjahu ad. Izraelská armáda je státem ve státě a stát je armádou.

Izraelská armáda má dnes k dispozici na 3930 tanků, 440 bojových letadel, 130 bojových helikoptér - a asi 100 jaderných hlavic.

Hlas volajícího na poušti hnutí izraelských odpíračů Když americký prezident Bush vyslal svého emisara Anthony Zinniho na Střední Východ, nastal vcelku zajímavý vývoj. Prvním krokem byla série novinových rozhovorů admirála Ami Ayalona, bývalého šéfa tajné služby Šin Bet, který vyzval vládu k okamžitému stažení z Okupovaných území. Druhým krokem byl jednoznačný návrh, učiněný Radou pro mír a bezpečnost, složenou z 1000 bývalých vysokých armádních a policejních důstojníků, která rovněž požadovala stažení z těchto území a ukončení bojových akcí. Třetí ranou Šaronově režimu bylo "Prohlášení odmítnutí", které do dnešního dne pode-

psalo celkem asi 1000 záložníků, odmítajících nasazení na Okupovaných územích. Poselství "refuseniků", jak se jim začalo říkat, je jasné. Odmítají být okupační silou. Podle výzkumů veřejného mínění mají 30% podporu veřejnosti. Vláda jich ale více než 50 nechala uvěznit, 468 jich ke 20. červenci odmítlo plnit okupační funkci i navzdory trestnímu stíhání.

NAŠE KONTAKTY: Pro listovní zásilky: Antifašistická skupina: OS Rovnost: Nakladatelství Anarchistická knihovna: Anarchistický černý kříž: Časopis Svobodná Práce: Naše internetová stránka: Mezinárodní sekretariát: Naše místní skupiny: Chcete nás kontaktovat? Nejjistější je telefon 0604-773440 (Čechy) 0604-924353 (Morava)

Předplatné Svobodné Práce Zašlete jakoukoli cástku vyšší 100,- Kc na náš kontakt pro listovní zásilky a bude vám vytvoreno „ctenárské konto“, ze kterého se bude odecítat cena casopisu + poštovné a SP vám bude zasílána až do jeho vycerpání, což bude vcas oznámeno. Z „konta“ mužete odebírat i knihy, brožury ad.

SVOBODNÁ PRÁCE - noviny sociálních anarchistů, je měsíčník Federace sociálních anarchistů, členské sekce Mezinárodní asociace pracujících. Redakce nemusí nutně souhlasit s otištěnými názory, za které nesou odpovědnost jejich autoři. Tisková svobody, svoboda projevu a svoboda šíření myšlenek jsou základní, univerzální a nezadatelská lidská a politická práva, která nesmí být omezena jakýmkoli zákonem nebo zásahem.

noviny sociálních anarchistů Svobodná

Recommend Documents