N O V É T R E N D Y V PRACOVNÍ PŘÍPRAVĚ A ZAMĚSTNÁVÁNÍ NEVIDOMÝCH A SLABOZRAKÝCH Oldřich Čálek Pracovní příprava a zaměstnávání nevidomých a slabozrakých představuje téma, nad kterým v poslední době mnozí - odborníci i laici - stojí v rozpacích. Změna společenských poměrů ve smyslu návratu k tzv. tržnímu hospodářství a tedy i konkurenčnímu trhu práce nastoluje otázku, zda nevidomí a slabozrací budou schopni v této nové situaci obstát. Navíc se také u nás urychlil proces zavádění pokročilých technologií, což má vliv i na pracovní uplatnění této skupiny občanů se změněnou pracovní schopností. Řečeno konkrétně, jedná se o to, zda zavádění nejnovějších typů elektronických telefonních ústředen zejména nevidomým či osobám se zbytky zraku neznemožní pracovat v povolání "spojového manipulanta". Toto povolání je mezi našimi nevidomými a slabozrakými nejčastější a postupně by jim tudíž hrozila hromadná nezaměstnanost. Další konkrétní obavy se týkají uplatnění nevidomých a slabozrakých v tzv. dělnických profesích. Pesimistická očekávání počítají s tím, že zaměstnávání zejména nevidomých a osob se zbytku zraku prakticky zcela ustane, protože o jejich problematickou výkonnost nebude zájem tváří v tvář mase nezaměstnaných lidí těšících se dobrému zdraví. Tento názor počítá s tím, že by pak nebyla efektivní ani jejich profesní příprava, ani náklady na získání kvalitního základního vzdělání. Vznikla by tak úplná odkázanost nevidomých a těžce slabozrakých osob na pasivní sociální péči, která se však výhledově (podle vládnoucího politického mínění) má omezovat na minimum. Na druhé straně se však vyskytují i názory optimistické. Opírají se zejména o předpoklad, že - podle inzerovaného vzoru vyspělých západních zemí bude možné realizovat integrovanou pracovní přípravu nevidomých a slabozrakých společně s vidícími vrstevníky. Očekává se od toho, že se rozšíří okruh oborů, ve kterých budou nevidomí a slabozrací moci získat kvalifikaci a rovněž i zaměstnání. Značné nejasnosti však panují hlavně v tom, zda by vznik příležitostí k získání kvalifikace a zaměstnání měl být ponechán jen na individuálních možnostech a odpovědnosti samotných nevidomých a slabozrakých, anebo zda by se jim v tom mělo dostat pomoci a podpory ze strany veřejných zdrojů (státu, obcí, nadací, legislativy atp.). Setrvačností se prozatím udržují dosud existující podmínky a možnosti, avšak nutné změny na sebe nenechají dlouho čekat a je žádoucí se v nich orientovat s jistým předstihem před splněním "katastrofických scénářů". Inspirativní podklady pro tuto orientaci nám mj. nabízejí i výsledky Evropské konference o pracovní přípravě (rehabilitaci) a integrovaném zaměstnávání nevidomých a slabozrakých, která se na přelomu srpna a září 1992 konala v Paříži v prostorách Association Valentin Haüy. (Mimochodem j m é n o 25
tohoto významného tyflopeda se v originále vyslovuje "aují", nikoliv "aj", jak to zdomácnělo u nás.) Organizovala ji Rehabilitační komise Evropské unie nevidomých. Účastnili se na ní odborníci z 19 evropských zemí a z Kanady. I když bohatý obsah konference poskytl podněty pro hlubší zpracování dané tematiky v našich domácích podmínkách, pro odbornou veřejnost bude zajisté přínosné již nyní se seznámit s hlavními tendencemi, které zde byly buď výslovně, anebo nepřímo signalizovány. Profesní orientace, příprava a zaměstnávání nevidomých a slabozrakých v některých vyspělých zemích Lze konstatovat, že všechny referáty, prezentované na uvedené konferenci, byly obsahově velmi odborné a vedle konkrétních příkladů předkládaly i obecné závěry. Hlavní témata konference lze shrnout následovně: a) zákonná ustanovení souvisící s pracovní rehabilitací a zaměstnáváním nevidomých a slabozrakých b) nové obory a formy pracovní rehabilitace a umisťování c) podmínky pro úspěšnou pracovní integraci nevidomých a slabozrakých na trhu práce d) vliv moderní techniky na pracovní rehabilitaci a integraci nevidomých a slabozrakých e) výběr uchazečů o pracovní rehabilitaci. a) Zákonná ustanovení souvisící s pracovní rehabilitací a zaměstnáváním nevidomých a slabozrakých Legislativa v této věci se v různých zemích Evropy navzájem liší. Jsou však snahy o její optimalizaci a sjednocení v rámci Evropského společenství. V řadě států jsou zrakově handicapovaní bez odlišení zahrnuti do příslušných zákonů řešících záležitosti invalidů obecně, jinde již existují jmenovité specifikace (asi nejdále v tom dospěla Itálie). Vcelku však se ukazuje silná potřeba této specifikace, neboť ztráta zraku vytváří zvláštní podmínky a překážky, se kterými se jiní handicapovaní nesetkávají. Pak ale vzniká otázka, jakého druhu tyto specifikace mají být. Bouřlivá diskuse se rozvinula okolo italského přístupu, který prosazuje, aby v určitých povoláních a na určitých pracovních místech (ve veřejném sektoru) měli zrakově handicapovaní s příslušnou kvalifikací právo přednostního umístění (např. telefonisté, maséři, ladiči, některé administrativní funkce aj.). Tuto formu odmítali zejména diskutující z Francie jako zdroj nebezpečí, že pak zrakově handicapovaní nebudou mít důvod udržovat potřebnou úroveň výkonu, kvalifikace atd. Jako důležité se ukázalo rozlišování mezi přímou a nepřímou legislativní podporou pracovní rehabilitace a zaměstnávání zrakově handicapovaných osob. Mezi přímé formy podpory patří již zmíněné italské přístupy, ale i tzv. kvótování, které zaměstnavatelům pod tlakem sankcí ukládá, kolik procent invalidů mají zaměstnat. Lze sem počítat i přímé finanční dotování rehabilitač26
nich kursů, resp. zvýšených nákladů spojených s pracovním umisťováním nevidomých a slabozrakých, které se provádí z veřejných zdrojů (státních, obecních atp.). Mezi nepřímé formy podpory patří zejména různé daňové úlevy spojené se zaměstnáváním zrakově handicapovaných. Účastnice diskuse z Německa sdělila zkušenost, že tyto daňové úlevy jsou účinnější pobídkou pro zaměstnavatele, než uloží-li se jim zaměstnávat invalidy jako povinnost. Avšak tyto úlevy musejí být citelné. Nepřímou podporou jsou i daňové úlevy pro sponzory přispívající na tyto věci privátně. Na závěr bylo jasně řečeno, že politikou Evropské unie nevidomých je prosazování specifické legislativy pro pracovní rehabilitaci a integrované zaměstnávání nevidomých a slabozrakých, protože bez této veřejné podpory není jejich pracovní integrace vcelku možná. (V diskusi však zazněly i poznámky, že zákony jsou jedna věc a jejich dodržování v praxi věc jiná.) Nové obory a formy pracovní rehabilitace a umisťování nevidomých a slabozrakých V první řadě vyšlo najevo, že některá na Západě dosud rozšířená povolání, tradičně vhodná pro nevidomé a slabozraké, ztrácejí na významu. (Jde např. i o povolání stenotypisty a přepisovače z diktafonu, roentgenového laboranta, stánkového prodavače aj.) Tento útlum se však týká především manuálních profesí. Příčina se spatřuje v technologickém pokroku a hospodářské depresi. Avšak vývoj elektroniky na druhé straně umožnil, že pro nevidomé a slabozraké vznikly nové vhodné pracovní obory a příležitosti. Na prvním místě dochází k renesanci povolání telefonisty (spojového manipulanta), avšak na vyšší úrovni, tj. s využitím počítače a hlasového výstupu. Dochází tedy k jistému zvýšení náročnosti, ale i zajímavosti této profese. Tím se zároveň rozšiřuje možnost pracovního uplatnění těchto telefonistů i na větších ústřednách (nemocnice, hotely, obchodní cenra aj.). I další povolání vhodná pro nevidomé a slabozraké stavějí na speciálních elektronických pomůckách a počítači. Jde o pracovní uplatnění v administrativě a bankovnictví. Osoba, která nemůže číst zrakem, se uplatní všude tam, kde lze pracovat přímo v elektronických kódech a databázích, s telefonem, tiskárnou atp. Byly uvedeny např. profese: archivář v rozhlasové zvukové dokumentaci; pracovník pro marketing, resp. přijímání objednávek; zpracovatel korespondence a dokumentů podle záznamů na PC, daňový poradce apod. (Důležitou pomůckou je zde i Optacon, čtecí přístroj pro nevidomé, obrazovky umožňující zvětšit písmo atp.) Rozšiřuje se i uplatnění masérů a to o tzv. kineziterapii, které však zahrnuje i prvky elektroléčby, akupresury atp. Jako poměrně setrvalá se jeví poptávka po ladičích a hudebnících (včetně učitelů hudby). Elektronika kladně ovlivňuje i uplatnění v oboru práv, cizích jazyků a dalších intelektuálních povolání. 27
Pokud jde o nové, resp. nově akcentované formy pracovní rehabilitace zrakově handicapovaných, ukazují se dva základní trendy: snahy o integraci s vidícími a tendence k individualizaci rehabilitačních programů. Pan Kevin Connel z Velké Británie referoval o vyšší škole pro pracovní rehabilitaci (Vocational rehabilitation College) v Loughborough. Jde o "dvojče", kde působí jednak oddělení pro vidící a jednak oddělení pro zrakově handicapované. Vše, co lze, dělají obě skupiny žáků společně. Avšak záležitosti specifické pro zrakově handicapované se vyučují odděleně (např. Braillovo písmo, prostorová orientace a samostatný pohyb, Optacon atp.). Výhoda je jednak ekonomická: využívá se společně nákladných počítačů aj.; jednak psychologicky výchovná: zrakově handicapovaní nejsou v izolaci a získávají zkušenosti pro život mezi vidícími. Je to údajně forma lepší, než zařadit nevidomého "sólově" do kursů v běžném zařízení. Škola má dobré výsledky, měří-li se počtem umístěných zrakově handicapovaných absolventů. Individualizace rehabilitačních programů spočívá v tom, že v rehabilitačním zařízení (což se týká i vyšší rehabilitačnhí školy v Loughborough) neabsolvují všichni povinné všechno, ale odborně a na míru se pro každého frekventanta sestavuje program podle toho, kde konkrétně bude pracovat, a podle toho, co již umí a jaké jsou jeho zrakové aj. schopnosti. Tento trend se rýsuje především v Kanadě, Francii a Velké Británii. Do programů jsou však zařazovány i zcela konkrétní dovednosti (např. způsob vedení rozhovoru se zákazníkem), o kterých se u nás zpravidla předpokládá, že se v praxi "nějakým způsobem" zvládnou živelně. Důležité pak je, že se předpokládá koncepce "celoživotní" pracovní rehabilitace: kdykoliv se u pracovníka mění pracovní náplň atp., měl by projít novým kursem. To se týká i případů, kdy se objeví a zavádí nová technika. Vcelku se přiznává, že tato rehabilitace je značně nákladná, ale také relativně nej úspěšnější, i když ovšem nelze dosáhnout stoprocentního úspěchu. Do tohoto oddílu patří i otázka specifických aspektů a forem pracovní rehabilitace slabozrakých. Nejnovější vývoj zdůrazňuje úlohu specializovaného oftalmologa a psychologa při funkční diagnostice a výcviku zrakových funkcí těchto osob atp. Ukazuje se však i jistý pragmatický postoj: kde nestačí zrak, je výhodnější pracovat s pomocí Braillského kódu, resp. hlasového výstupu apod. Co se týká integrovaného umisťování zrakově handicapovaných na trhu práce, byla získána zkušenost, že efektivnější je ten zprostředkovatelský, resp. poradenský odborník, který je specializován na tento druh postižení. Obecná síť pracovních úřadů atp. není v problematice orientovaná. Ukazuje se, že specializovaná rehabilitační střediska by podle možností měla mít vlastní síť kontaktů (včetně místních pracovníků a včetně součinnosti s úřady práce apod.). Další důležitou cestou k vyšší úspěšnosti je psychologická příprava uchazečů na situaci žádání o zaměstnání, na rozhovor s případným zaměstnavatelem, na inzerci vlastních schopností a kvalifikací atp. 28
Podmínky úspěšné integrace nevidomých a slabozrakých na trhu práce Tyto faktory byly zjišťovány sociologickými metodami. Ostatně rozsáhlý Nizozemský výzkumný projekt, uskutečněný na přelonu 80. a 90. let, víceméně spíše jen zobecnil to, co naznačuje praxe. Jsou dvě skupiny faktorů: objektivní a subjektivní. Mezi objektivní, které jedinec stěží může ovlivnit, patří celková ekonomická situace (deprese atd.); poptávka na trhu práce po profesích, které jsou pro zrakově handicapované dostupné; veřejná a legislativní podpora pro rehabilitaci a pracovní uplatnění těchto osob; stupeň technického rozvoje a dostupnost speciálních kompenzačních pomůcek atd. K subjektivním činitelům se řadí kvalita pracovní přípravy a její přiměřenost nárokům praxe; ochota zrakově handicapované osoby vykonávat práci snadnější, než by odpovídalo její kvalifikaci; vysoká pracovní motivace, dobré psychické a fyzické schopnosti, zejména vynalézavost; praktická i psychologická samostatnost a společenská dovednost. Jedná se tedy o složitou síť tvrdých podmínek, přičemž subjektivní faktory nezřídka musejí zmírňovat dopad objektivně neovlivnitelných okolností. Vliv moderní techniky na pracovní rehabilitaci a integraci nevidomých a slabozrakých Téma technického vybavení, které slouží pracovní rehabilitaci a integraci nevidomých a slabozrakých, ve skutečnosti tvoří červenou niť, vinoucí se celou problematikou. Lze tvrdit, že rozvoj elektroniky a nasazení počítačů má pro pracovní uplatnění zrakově handicapovaných osob rozporný význam. Na jedné straně automatizace velkosériové výroby vede k útlumu některých profesí, zejména dělnických, na druhé straně však pro zrakově handicapované vytváří nové pracovní příležitosti ve sféře informatiky (práce s daty). Pařížská konference se nezabývala jmenovitě profesí programátora atp., protože ta byla mj. předmětem specializované 3. Mezinárodní konference o počítačích pro zdravotně postižené, konané 7. - 9. července 1992 ve Vídni a zahrnující oddělenou sekci pro nevidomé a slabozraké. Je to patrně tím, že tato profese vzhledem ke své náročnosti a výběrovosti nemůže u zrakově handicapovaných dosáhnout obecného rozšíření. Ostatně ve Vídni se ukázalo, že je spojena s nutností dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Značná pozornost se však věnuje tomu, jaká omezení zejména nevidomí v oblasti elektronických zařízení dosud zaznamenávají. Zjišťuje se např., které materiály nevidomý, resp. slabozraký pracovník může zpracovávat v administrativě. Ukazuje se, že osobám, které nemohou vnímat vizuální zobrazení, zde vznikají závažná omezení, protože jim není dostupná tzv. grafika: ani sluchově, ani hmatové. (Zde však nejde jen o obrazový materiál v užším smyslu, ale např. i o zpřístupnění cizojazyčných slovníků cestou tzv. hlasového výstupu atp.) Existující technické prostředky ani programové vybavení zatím nepostačují. B. Gauchat (Švýcarsko) vyslovil některé úvahy, jak by tento nedostatek bylo možné odstranit. Jedná se o náměty spíše technického rázu, ale obec-
ně poukázal na některé žádoucí směry dalšího vývoje technických pomůcek i výcviku v jejich využívání. Ukazuje se nutnost maximální kompatibility zařízení pro nevidomé s běžnou elektronikou. Závažnou roli by přitom měli hrát sami kvalifikovaní nevidomí uživatelé. Rozvoj této aplikace a otevření dalších možností (především i tzv. programového vybavení, "software") však závisí na finančním zajištění a tedy i na legislativní podpoře celé záležitosti. Z našeho domácího hlediska je pak nutné přihlížet k tomu, že zapojení zrakově handicapovaných do sféry profesionální informatiky závisí na celkové rozvinutosti "komputerizace" na daném území. U nás takové sítě a databáze zatím chybí a k tomu je nutné přihlížet i při dalším odhadování pracovních příležitostí v této sféře u nás. Z omezení v dostupnosti informačních materiálů a dokumentace totiž vyplývají i bariéry bránící nevidomým či osobám se zbytky zraku vykonávat určité funkce v administrativě atd. Do tohoto tematického okruhu lze zařadit i problematiku umožňování informatických služeb pro samotné nevidomé a slabozraké cestou racionálního využití moderních, elektronických technických prostředků. Týká se to zřizování a činnosti různých specializovaných dokumentačních středisek pro zrakově handicapované. I takové služby mohou závažně přispět k pracovní přípravě a integraci těchto osob. Zejména pro účely vyššího vzdělávání nevidomých a slabozrakých jsou nutné. U nás se takové specializované pracoviště ve spolupráci s projektem Evropského společenství Tempus buduje při Fakultě jaderné fyziky a inženýrství ČVUT. Výběr uchazečů o pracovní rehabilitaci Jako zvláštní téma vyvstává i otázka kritérií pro přijímání uchazečů do pracovní rehabilitace. Je to práce pro psychologa. Dr. René Pry z Francie sestavil predikční baterii psychotechnických testů používaných při výběru zrakově handicapovaných uchazečů o pracovní přípravu. Tento systém, založený na přísných psychometrických normách, vylučuje uchazeče, kteří dosáhnout nižších skórů, než je stanovené minimum. Normy vznikly na podkladě déledobého měření úspěšnosti testovaných osob při absolvování pracovní přípravy a na základě jejich sledování v pracovním zapojení. Z titulu tohoto empirického kritéria se provádí pravděpodobnostní prognóza úspěšnosti všech dalších uchazečů, kterým se testová baterie předloží. Účelem psychotechnického systému je napomoci tomu, aby se prostředky vkládané do pracovní rehabilitace a uplatnění nevidomých a slabozrakých osob ve Francii vynakládaly co nejefektivněji. Avšak tento exaktně vyhlížející matematický přístup, uplatňovaný ve Francii, byl vystaven kritice odborníků z jiných zemí. Hodnotí jej jako necitlivý. Zejména možnost rozhodnutí, proti němuž uchazeč fakticky nemá odvolání, byla podrobena kritice. Poukazuje se i na velké individuální rozdíly mezi rehabilitovanými osobami a na to, že úspěchu v pracovní přípravě a pracovní integraci lze dosáhnout s pomocí různých kombinací psychologických a společenských faktorů. Např. A. Westgate (Kanada) sice připouští, že i 30
kanadský rehabilitační systém užívá jistých výběrových kritérií pro zarazení uchazeče do pracovní rehabilitace, avšak jde o kvalitativní kritéria odpozorovaná ze života, nikoliv matematicko-statistické výpočty. Nutnost provádět výběr uchazečů vyplývá z toho, že úřady, které poskytují finanční fondy, kontrolují, zda prostředky byly vynaloženy účelně. Francouzská odborná obec jako celek obhajuje psychotechnický přístup. O tom, že je tato otázka živá, nepřímo svědčí, že se rehabilitační odborníci zabývají tematikou osob s nižší úrovní fungování, resp. osobních dispozic. Např. B. Strohleinová z Německa obhajuje požadavek, aby se i nedávno osleplým osobám poskytla rehabilitační, příležitost, i když se u nich v dané době jeví snížená pravděpodobnost, že získají rekvalifikaci a zaměstnání. Mnohé z nich teprve vstup do nižšího stupně pracovní rehabilitace povzbudí natolik, že se začnou rychleji sžívat s novou životní situací. Určité zaškolení (zejména např. v obsluze elektronických pomůcek) má však také obecné životní použití i mimo pracovní uplatnění (např. Optacon, Eureka aj.). Ve srovnání se striktním francouzským přístupem se zdá, že v ostatních zemích převládá důraz na dlouhodobé a všestranné sledování uchazeče během předpracovní rehabilitace a důraz na celkové hodnocení osobnostních kvalit, jak je frekventant prokazuje během konkrétních rehabilitačních kursů. (Z hlediska poradenské psychologie lze tvrdit, že striktně psychotechnický testový přístup je dnes obecně pokládán již za zastaralý a v odborných kruzích je předmětem mnohostranné kritiky.) Závěry Součástí Evropské konference o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání nevidomých a slabozrakých byla formulace doporučení pro další aktivity v této oblasti do budoucna. Tento dokument schválilo plénum účastníků. Přijatá doporučení by v mezích existujících podmínek měla být inspirující i pro nás. Co z obsahu konference pro nás vyplývá bezprostředně, lze konkretizovat následovně: 1. Pracovní rehabilitaci a zaměstnávání nevidomých a slabozrakých je třeba nadále prosazovat jako nedílnou součást sociální politiky uplatňované směrem k těmto občanům. Zainteresované odborné kruhy i organizace nevidomých a slabozrakých by pro tuto věc měly získávat veřejnost a prosazovat ji také v oblasti legislativy. V případě, že se to ukáže jako nezbytné, je třeba prosazovat specifická zákonná ustanovení jmenovitě jen ve prospěch nevidomých, resp. slabozrakých. (V této souvislosti by bylo vhodné studovat příslušnou zahraniční dokumentaci, zkušenosti atp. Zajímavé jsou v tomto směru zejména Německo, Švýcarsko, Itálie a Skandinávie.) Ukazuje se, že veřejná finanční podpora rehabilitačních projektů a zaměstnávání nevidomých a slabozrakých (ze státních a obecných zdrojů) je nutná. Tuto věc nelze vystavit náhodě a závislosti na libovůli privátních sponzorů. Bez předsudků je třeba prosazovat zejména citelné daňové úlevy pro ty, kdo za31
městnají nevidomou či slabozrakou osobu, popřípadě přispějí na technické vybavení jejího pracoviště atp. 2. Je nezbytné, aby v České republice vzniklo rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé a slabozraké a co nejdříve zahájilo provoz. Ukazuje se, že jedině soustředění rehabilitačních pracovníků a služeb v jedné instituci může na profesionální úrovni a dlouhodobě zabezpečit podmínky pro relativně dobré výsledky v této oblasti. Středisko by mělo mít všestranný charakter a zajišťovat všechny služby nutné k provádění rehabilitace a rekvalifikace. Vedle tradičních výukových a výcvikových programů (Braillovo písmo, sebeobsluha, prostorová orientace a samostatný pohyb) by mělo mít i oddělení speciální technologie a pracovního umisťování. Výcvik zbytků zraku, výcvik práce s elektronickými pomůckami včetně PC a výcvik sociálních dovedností v jednání s lidmi by měly být samozřejmostí. Do koncepce střediska by již od počátku měl být vtělen princip individualizované rehabilitace. 3. Co se týká konkrétních povolání pro nevidomé, resp. slabozraké, lze se nadále zaměřovat na profesi spojového manipulanta, telefonisty. Je však nutné se pohotově orientovat ve všech změnách, které v této oblasti nastávají. V kontaktu se zahraničními středisky je třeba získat i předstih, co se týká informovanosti o charakteru těchto změn a možnostech je technicky a kvalifikačně zvládat. Jsou nutné i další exkurze do zahraničí. Obdobné se týká profese maséra-kineziterapeuta, kde jde konkrétně o otázku zvládání tzv. kineziterapie. Co se týká tzv. intelektuálních profesí, zvládnutí PC, resp. speciálních pomůcek, se patrně bude muset stát "druhou gramotností" pro nevidomé a slabozraké V oblasti tzv. dělnických, manuálních profesí však bude třeba zvážit naše konkrétní podmínky a hospodářské trendy (včetně technologií) a podle nich se orientovat. Povolání v oblasti hudební pedagogiky a ladění klavírů si uchovávají svůj význam. Naproti tomu, co se týká povolání v oblasti administrativy, by se patrně měly hledat další možnosti uplatnění nevidomých, resp. slabozrakých pracovníků, vybavených příslušnou kvalifikací a elektronikou. Je přitom nutné přihlížet k tomu, že u nás ve srovnání se Západem zaostalo budování informatických sítí, ale v brzké budoucnosti patrně dojde k jeho urychlení. Vcelku lze učinit obecný závěr, že se plní prognóza, vytyčená v 60. letech na podkladě hloubkového psychologického zkoumání schopností nevidomých a slabozrakých osob, podle níž u nich převládnou spíše povolání s převahou intelektuální činnosti. (Juurmaa Jyrki: Ability structure and loss of vision", American foundation for the blind, New York, 1967). 4. Po stránce technologické je vhodné prosazovat zejména rozšíření přístupnosti speciálních elektronických pomůcek pro nevidomé a slabozraké. V tomto směru je nutné prosazovat i příznivá legislativní ustanovení. Z hlediska technického je pak důležité orientovat se na taková zařízení a programová řešení, která jsou kompatibilní s tím, co mají k dispozici vidící. Jako správné se ukazuje vytvářet informatické "báze" (viz projekt Tempus), 32
avšak je nutné, aby se zaměřovaly a vyvíjely směrem, který je pro uživatele potřebný. Pro používání a přijímání moderní elektronické výbavy je žádoucí připravovat již žáky základních a středních škol pro různé kategorie zrakově postižených žáků (včetně žáků příslušných zvláštních škol). Pamatovat by se mělo i na takto orientovanou pomoc zrakově postiženým žákům integrovaným do vzdělávání na běžných školách. Obdobné se však týká také posluchačů studia speciální pedagogiky, kteří se budou nevidomými, resp. slabozrakými odborně zabývat. Již během studia a praxí by se jim mělo dostat znalostí o moderních technických pomůckách pro nevidomé, resp. slabozraké. 5. V rámci zde naznačených trendů je naléhavé a praktické prosadit individualizaci rehabilitačních programů jednak v koncepci rehabilitačního a rekvalifikačního střediska, jednak v legislativě, aby takový přístup umožňovala z hlediska financování a vykazování efektivnosti. Rovněž formy integrované pracovní přípravy nevidomých a slabozrakých osob společně s vidícími by se měly inspirovat v zahraničí, zejména na rehabilitační koleji v Loughborough (Velká Británie). 6. Ze zkoumání podmínek úspěšné pracovní integrace nevidomých a slabozrakých vyplývá, že velký přínos zde znamená vyšší kvalifikace a celkový stupeň vzdělanosti, než jak by to normálně odpovídalo náročnosti dané profese. Z toho plyne, že pro tyto osoby je důležité získat dobré vzdělání, pokud možno vysokoškolské. Trend uplynulých let orientovat schopné nevidomé a slabozraké na vysokoškolské, resp. jiné vyšší formy studia, je proto oprávněný a neměl by se podrobovat revizi z žádných pseudokritických pozic. Vyšším formám studia nevidomých a slabozrakých by se měla věnovat zvýšená pomoc z veřejných zdrojů. Této studijní a profesní orientaci by měla věnovat úsilí i tzv. speciálně pedagogická poradenská centra, působící na příslušných speciálních školách. Obdobnou péči by měla věnovat i takto postiženým žákům navštěvujícím v rámci integrovaného vzdělávání handicapovaných běžnou školu. 7. Zřetelně se ukazuje, že i v Evropě vzrůstá podíl psychologie při rehabilitaci nevidomých a slabozrakých. Dosud byl tento trend patrný zejména v USA, ale nyní se zřejmě šíří i dál. Rovněž u nás bychom měli uznat, že specializovaný psycholog, který má konkrétní a déledobou zkušenost o životě nevidomých, resp. slabozrakých, je platným, ba nenahraditelným členem rehabilitačního týmu. 8. Zcela základním poznatkem z diskuse západních odborníků bylo, že ani v tradičních demokraciích s tržním hospodářstvím nelze pracovní rehabilitaci a zaměstnávání nevidomých a slabozrakých ponechat živelný průběh, jak to u nás po r. 1989 požadují některé názory. I v těchto zemích, kde se klade důraz na osobní odpovědnost každého občana za vlastní osud, se dokonce až ve vrcholných politických kruzích počítá s tím, že je naprosto legitimní, aby se pro pracovní a společenské integrování nevidomých a slabozrakých vytvářely zvláště příznivé příležitosti umělého rázu. Toto vytváření zvlášt33
ních příležitostí je chápáno jako uplatňování a realizace lidských práv a svobod každého občana, jež náležejí i nevidomým a slabozrakým. Má-li občan převzít odpovědnost za svůj život, je také třeba, aby k tomu dostal reálnou příležitost.
34
