No title

   

  

 

   

 
 
#

 "
#
  
 
 
 
  

$ 
%
  
#

 "
 
$ 
 

   
 "
! 

 


   )%#%
 $
"
!

),

 ,
#

#,
 !



%
 %

+%
+ !
*"
$
(
"#
 #


(
 
(
"
)%
"

$
,

$

"
#

#
$
#,$
)%
 $
!
 
%
/#
/%% %
+

%#%
'# 

%#%
-/#%
,#%
+
 
$

 #%
 
 %
&%+%

"#"#
$

"#"#
#
"
$
 
 
  
/#
 
$
 
.#%
 

!
"
( 

)

 
#

+
%
"% %

$
%%
)

"#"#
,#%
'-
*)$
'/
(
 #
" #%

  ( 
+-
$
#%
 

+%,
"%
"
%
)%
)
$
%
#,


"&
/
 #"
  $
" "/%
 $
!

 

 
   


 

 
   


Obsah Seznam nìkterých zkratek a kódových oznaèení otravných látek . . . . . . . . . . . 11 Pøedmluva (J. Patoèka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 1 Pøedmìt toxikologie (J. Patoèka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Obecná toxikologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozdìlení a toxikologická klasifikace chemických látek . . . 1.2 Speciální toxikologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

13 13 16 18

2 Obsah a úkoly vojenské toxikologie, charakteristika otravných látek a chemických zbraní (J. Fusek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1 Otravné látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Pùsobení otravných látek na organizmus . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Klasifikace OL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4 Chemické zbranì . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

22 22 23 27 28

3 Nervovì paralytické látky (J. Bajgar) . . . 3.1 Pøedstavitelé a jejich charakteristika . 3.2 Fyzikálnì-chemické vlastnosti . . . . 3.3 Mechanizmus úèinku NPL . . . . . . 3.4 Toxicita . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5 Klinický obraz akutní intoxikace NPL Pozdní neurotoxický efekt . . . . . . 3.6 Diagnóza a terapie otrav NPL . . . . . 3.7 Detekce . . . . . . . . . . . . . . . . 3.8 Ochrana . . . . . . . . . . . . . . . . 3.9 Odmoøování . . . . . . . . . . . . . . 3.10 Antidotní prostøedky . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

30 30 30 31 35 35 37 37 42 42 44 44

4 Zpuchýøující otravné látky (J. Kassa) . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 Celková charakteristika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Pøehled OL zpuchýøujících a jejich fyzikálnì-chemické vlastnosti 4.3 Mechanizmus úèinku zpuchýøujících OL . . . . . . . . . . . . . . 4.4 Toxicita zpuchýøujících OL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.5 Klinický obraz akutní intoxikace zpuchýøujícími OL . . . . . . . 4.6 Diagnostika akutních otrav zpuchýøujícími OL . . . . . . . . . . 4.7 Terapie akutních otrav zpuchýøujícími OL . . . . . . . . . . . . . 4.8 Detekce zpuchýøujících OL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.9 Ochrana pøed úèinky zpuchýøujících OL . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . . .

45 45 45 48 49 49 51 52 53 53

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . .

. . . . . . . . . . . .

4.10 Odmoøování zpuchýøujících OL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 4.11 Léèebnì odsunová charakteristika zpuchýøujících OL . . . . . . . . . . . . . 54 5 Psychicky a fyzicky zneschopòující látky (J. Fusek) . . . 5.1 Látky psychicky zneschopòující (psychotomimetika) 5.1.1 Kyselina d-lysergová a její deriváty . . . . . 5.1.2 Fenylethylaminy . . . . . . . . . . . . . . . 5.1.3 Indolalkylaminy . . . . . . . . . . . . . . . 5.1.4 Ostatní indolové deriváty . . . . . . . . . . . 5.1.5 Anticholinergika . . . . . . . . . . . . . . . 5.1.6 Arylcyklohexylaminy . . . . . . . . . . . . 5.1.7 Ostatní halucinogeny . . . . . . . . . . . . . 5.2 Látky fyzicky zneschopòující (dysregulátory) . . . . 5.2.1 Aziridiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2.2 Tremorogenní látky . . . . . . . . . . . . . 5.2.3 Lathyrogenní látky . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . .

55 55 58 60 63 65 66 70 71 73 74 74 75

6 Dráždivé otravné látky (J. Kassa) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.1 Celková charakteristika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2 Pøehled dráždivých OL a jejich fyzikálnì-chemických vlastností 6.3 Mechanizmus úèinku dráždivých OL . . . . . . . . . . . . . . . 6.4 Toxicita dráždivých OL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.5 Klinický obraz akutní intoxikace dráždivými OL . . . . . . . . . 6.6 Diagnostika akutních otrav dráždivými OL . . . . . . . . . . . . 6.7 Terapie akutních otrav dráždivými OL . . . . . . . . . . . . . . 6.8 Detekce dráždivých OL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.9 Ochrana pøed úèinky dráždivých OL . . . . . . . . . . . . . . . 6.10 Odmoøování dráždivých OL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.11 Léèebnì odsunová charakteristika dráždivých OL . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

76 76 76 79 80 80 81 82 82 83 83 83

7 Všeobecnì jedovaté látky (J. Herink) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1 Oxid uhelnatý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.1 Fyzikálnì-chemické vlastnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.2 Mechanizmus úèinku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.3 Toxicita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.4 Klinické projevy, pøíznaky a symptomy . . . . . . . . . . . . . . 7.1.5 Diagnóza a terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.6 Ochrana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.1 Pøehled nejdùležitìjších látek vyvolávajících methemoglobinemii 7.2.2 Toxicita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.3 Klinické projevy methemoglobinemie . . . . . . . . . . . . . . . 7.2.4 Diagnóza a terapie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

85 85 85 85 85 86 86 87 87 88 88 88

7.3

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

89 89 89 90 90 91 92 92 93

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

94 94 94 95 95 96 97 98 98 98 98

9 Fytotoxické látky (J. Fusek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.1 Charakteristika skupiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.2 Rozdìlení herbicidù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.3 Vojenské použití herbicidù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.3.1 Kyselina dichlorfenoxyoctová (2,4-D) . . . . . . . . 9.3.2 Kyselina trichlorfenoxyoctová (2,4,5-T) . . . . . . . 9.3.3 Polychlorované dibenzodioxiny (PCDD) . . . . . . . 9.3.4 Kyselina 4-amino-3,5,6-trichlorpikolinová (Picloram) 9.3.5 Kyselina kakodylová (dimethylarsinová) . . . . . . . 9.3.6 Organodusíkové herbicidy . . . . . . . . . . . . . . . 9.3.7 Paraquat (1,1’-dimethyl-4,4’bipyridinium; Grasoxona) 9.3.8 Diquat (Reglone) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9.3.9 Nitrofenolové herbicidy . . . . . . . . . . . . . . . . 9.4 Ochrana proti herbicidùm . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . .

. 99 . 99 . 99 100 101 101 102 104 104 104 105 105 105 106

Toxiny živoèišného, rostlinného a mikrobiálního pùvodu (J. Patoèka) . 10.1 Struèná charakteristika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.2 Fyzikálnì-chemické vlastnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.3 Toxiny jako bojové chemické látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10.4 Postavení toxinù ve vztahu k chemickým a biologickým zbraním . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

107 107 108 108 109

7.4

Kyanovodík a kyanidy . . . . . . . . . . . . . 7.3.1 Fyzikálnì-chemické vlastnosti . . . . . 7.3.2 Mechanizmus úèinku . . . . . . . . . . 7.3.3 Toxicita . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.4 Klinické projevy, pøíznaky a symptomy 7.3.5 Diagnóza a terapie . . . . . . . . . . . Sulfidy (sirníky) . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4.1 Sulfan . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4.2 Ostatní slouèeniny síry . . . . . . . . .

8 Dusivé otravné látky (J. Bajgar) . . . . . 8.1 Pøedstavitelé a jejich charakteristika 8.2 Fyzikálnì-chemické vlastnosti . . . 8.3 Mechanizmus úèinku . . . . . . . . 8.4 Toxicita . . . . . . . . . . . . . . . 8.5 Pøíznaky otravy . . . . . . . . . . . 8.6 Diagnóza a terapie . . . . . . . . . . 8.7 Detekce . . . . . . . . . . . . . . . 8.8 Ochrana . . . . . . . . . . . . . . . 8.9 Odmoøování . . . . . . . . . . . . . 8.10 Antidotní prostøedky . . . . . . . .

10

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

10.5 Rostlinné toxické proteiny . . . . . . . . 10.5.1 Ricin . . . . . . . . . . . . . . 10.5.2 Abrin . . . . . . . . . . . . . . 10.5.3 Modeccin . . . . . . . . . . . 10.5.4 Viscumin . . . . . . . . . . . . 10.5.5 Volkensin . . . . . . . . . . . . 10.6 Bakteriální toxiny . . . . . . . . . . . . 10.6.1 Botulotoxin . . . . . . . . . . . 10.6.2 Choleratoxin . . . . . . . . . . 10.6.3 Shigatoxin . . . . . . . . . . . 10.6.4 Toxiny Clostridium perfringens 10.6.5 Toxiny Staphylococcus aureus . 10.7 Živoèišné toxiny . . . . . . . . . . . . . 10.7.1 Bungarotoxin . . . . . . . . . . 10.7.2 Ciguatoxin . . . . . . . . . . . 10.7.3 Conotoxin . . . . . . . . . . . . 10.7.4 Saxitoxin . . . . . . . . . . . . 10.7.5 Tetrodotoxin . . . . . . . . . . 10.8 Toxiny sinic (cyanobakterií) . . . . . . . 10.8.1 Anatoxin . . . . . . . . . . . . 10.8.2 Microcystin . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

111 111 113 114 114 115 115 116 117 117 118 119 119 119 120 121 121 123 124 124 125

11

Mykotoxiny (R. Štìtina) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.1 Charakteristika mykotoxinù . . . . . . . . . . . . . . . . 11.2 Fyzikálnì-chemické vlastnosti mykotoxinù . . . . . . . . 11.3 Mechanizmus úèinku mykotoxinù . . . . . . . . . . . . 11.4 Toxicita mykotoxinù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.5 Jednotlivé mykotoxiny a jejich charakteristika . . . . . . 11.5.1 Námelové alkaloidy . . . . . . . . . . . . . . . 11.5.2 Aflatoxiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.5.3 Sterigmatocystiny . . . . . . . . . . . . . . . . 11.5.4 Patulin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.5.5 Citreoviridin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.5.6 Ochratoxiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.5.7 Trichotheceny . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.6 Detekce mykotoxinù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.7 Ochrana pøed mykotoxiny . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.8 Odmoøování mykotoxinù . . . . . . . . . . . . . . . . . 11.9 Léèebnì odsunová charakteristika intoxikace mykotoxiny

. . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . .

128 128 128 129 129 129 130 131 132 132 132 133 133 134 134 134 134

12

Potenciální otravné látky (J. Kassa, J. Patoèka) . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 12.1 Bicyklické fosforové estery („bicyklické fosfáty“) . . . . . . . . . . . . . . 135 12.1.1 Celková charakteristika bicyklických fosforových esterù . . . . . . 135

12.1.2 12.1.3 12.1.4 12.1.5

Fyzikálnì-chemické vlastnosti bicyklických fosforových esterù . Mechanizmus úèinku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Toxicita bicyklických fosforových esterù . . . . . . . . . . . . . Klinické projevy akutní intoxikace bicyklickými fosforovými estery . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.1.6 Diagnostika akutní intoxikace bicyklickými fosforovými estery . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.1.7 Terapie akutních otrav bicyklickými fosforovými estery . . . . . 12.1.8 Detekce bicyklických fosforových esterù . . . . . . . . . . . . . 12.1.9 Ochrana pøed úèinky bicyklických fosforových esterù . . . . . . 12.1.10 Odmoøování bicyklických fosforových esterù . . . . . . . . . . . 12.1.11 Léèebnì odsunová charakteristika otrav bicyklickými fosfáty . . 12.2 Karbamáty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.1 Celková charakteristika karbamátù . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.2 Pøehled vysoce toxických karbamátù a jejich fyzikálnì-chemické vlastnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.3 Mechanizmus úèinku karbamátù . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.4 Toxicita karbamátù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.5 Klinické pøíznaky akutní intoxikace karbamáty . . . . . . . . . . 12.2.6 Diagnostika akutní intoxikace karbamáty . . . . . . . . . . . . . 12.2.7 Terapie akutních otrav karbamáty . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.8 Detekce karbamátù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.9 Ochrana pøed úèinky karbamátù . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.10 Odmoøování karbamátù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.2.11 Léèebnì odsunová charakteristika otrav karbamáty . . . . . . . . 12.3 Bioregulátory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12.4 Calmativa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. 136 . 136 . 137 . 138 . . . . . . . .

138 139 139 139 139 140 140 140

. . . . . . . . . . . .

140 141 141 142 142 143 143 144 144 144 144 145

13

Zdravotnická problematika používání prostøedkù individuální protichemické ochrany (J. Herink) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1 Prostøedky ochrany dýchacích cest . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.1.1 Rozdìlení a struèná charakteristika nejpoužívanìjších prostøedkù . 13.1.2 Fyziologie ochranné masky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.2 Prostøedky ochrany povrchu tìla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13.2.1 Rozdìlení a struèná charakteristika nejpoužívanìjších prostøedkù . 13.2.2 Fyziologie ochranného odìvu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

147 148 148 150 152 152 153

14

Odmoøování a hygienická oèista (J. Cabal) . . . . 14.1 Dìlení odmoøování . . . . . . . . . . . . . . 14.2 Principy odmoøování . . . . . . . . . . . . . 14.3 Chemické metody odmoøování . . . . . . . . 14.4 Pøehled zavedených odmoøovacích èinidel . . 14.5 Technické prostøedky pro odmoøování v AÈR

155 155 155 155 156 157

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

14.5.1 Odmoøovací prostøedky jednotlivce . . . . . . . . . . . . . . . 14.5.2 Vševojskové soupravy urèené k odmoøování bojové a dopravní techniky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14.5.3 Odmoøovací soupravy urèené k provozu na místech dekontaminace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14.5.4 Odmoøovací soupravy urèené k hygienické oèistì osob . . . . . 14.5.5 Soupravy urèené k odmoøování výstroje . . . . . . . . . . . . . 14.5.6 Odmoøovací soupravy zdravotnických etap . . . . . . . . . . . 14.5.7 Soupravy pro pøípravu pitné vody . . . . . . . . . . . . . . . . 14.6 Pracovní postupy odmoøování otravných látek . . . . . . . . . . . . . . 14.6.1 Odmoøování osob zasažených otravnými látkami . . . . . . . . 14.6.2 Postupy odmoøování zdravotnického materiálu . . . . . . . . . 14.7 Bezpeènostní opatøení pøi dekontaminaci . . . . . . . . . . . . . . . . . 15. Zdravotnická protichemická expertiza vody a potravin 15.1 Prostøedky ZPCHE . . . . . . . . . . . . . . . . . 15.2 Pøedpovìï pásem zamoøení . . . . . . . . . . . . . 15.3 Chemický prùzkum . . . . . . . . . . . . . . . . . 15.4 Odbìr vzorkù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15.5 Analýza vzorkù . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15.6 Vyhodnocení analýzy a vydání rozhodnutí . . . . .

(J. Cabal) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . 157 . . 157 . . . . . . . . .

. . . . . . . . .

158 159 159 159 160 160 160 162 164

. . . . . . .

. . . . . . .

166 166 168 168 168 171 171

Závìr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Rejstøík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174

Seznam nìkterých zkratek a kódových oznaèení otravných látek

Seznam nìkterých zkratek a kódových oznaèení otravných látek AC BOL CA CG CK CN CR DA DC DM DP CX GA GB GD GF HD HN L NPL OL OM PIO PS VR VX ZPCHE

kyselina kyanovodíková bojová otravná látka brombenzylkyanid fosgen chlorkyan chloracetofenon dibenzo-1,4-oxazepin Clark I Clark II adamsit difosgen fosgenoxim tabun sarin soman cyklosin, cyklosarin S-yperit N-yperit lewisit nervovì paralytické látky otravná látka ochranná maska prostøedky individuální ochrany chlorpikrin ruský analog látky VX látka VX zdravotnická protichemická expertiza

11

12

Vojenská toxikologie

Pøedmluva Vojenská toxikologie je jednou ze specializovaných oblastí toxikologie, která studuje nepøíznivé (toxické) úèinky cizorodých chemických látek (xenobiotik) na živé organizmy. Je to tedy vìda o toxických látkách (jedech). Xenobiotika, která jsou pøedmìtem zájmu vojenské toxikologie, bývají oznaèována jako bojové otravné látky (BOL). Vojenská toxikologie studuje možné vojenské využití BOL, jejich fyzikálnì-chemické vlastnosti, toxické a vojensko-taktické parametry, mechanizmy jejich toxického úèinku, klinický prùbìh intoxikací, možnosti ochrany lidí pøed úèinkem BOL, diagnostiku otrav, profylaxi a terapii intoxikací vyvolaných BOL, podílí se na vývoji specifických antidotních prostøedkù, hledá metody vhodné pro detekci BOL v terénu, ve vodì i potravinách a vyvíjí metody pro jejich bezpeènou likvidaci (odmoøování). BOL jsou úèinnou komponentou chemických zbraní, øazených mezi zbranì hromadného nièení. Mají za cíl vyøadit živý potenciál protivníka, vyèerpat jej a demoralizovat a trvale nebo doèasnì vyøadit i jeho bojovou techniku, vodu, potraviny a životní prostøedí tak, aby je nemohl používat. Nìkteré BOL jsou urèeny k fyzické likvidaci protivníka, jiné nemají smrtící úèinek na èlovìka, pouze jej fyzicky èi psychicky vyøadí na dobu nezbytnou pro získání vojenské pøevahy. Tato kniha je pøehledem souèasných znalostí o fyzikálních a chemických vlastnostech a biologických úèincích nejdùležitìjších BOL. Vìnuje pozornost také ochranì èlovìka pøed jejich úèinkem, klinickému prùbìhu intoxikací, diagnostice, první pomoci, terapii a profylaxi. Podává pøehled terapeutických prostøedkù, kterými je vybavena AÈR v oblasti ochrany vojsk pøed úèinkem BOL. Vìnuje také pozornost zdravotnicko-protichemické expertize vody a potravin a metodám odmoøování BOL, zejména z povrchu lidského tìla. Znalost uvedených informací umožní rychlou diagnostiku pøípadného zasažení BOL a je i návodem k úèinným opatøením, umožòujícím záchranu života lidí v pøípadì expozice BOL. Vedle teoretických znalostí poskytuje i praktické návody, jak se preventivnì chránit pøed možnou expozicí BOL a jak postupovat v rámci léèebnì odsunového zabezpeèení v pøípadì zasažení bojujících jednotek BOL. Informace týkající se aktuálních i potenciálních BOL, stejnì jako praktická opatøení zajišující ochranu vojsk pøed jejich úèinky a zásady léèebnì odsunové péèe o zasažené chemickými zbranìmi, jsou odrazem aktuální situace v AÈR a respektují zásady stanovené èlenskými zemìmi NATO ve formì standardních postupù (STANAG). Autorský kolektiv je tvoøen pracovníky katedry toxikologie Vojenské lékaøské akademie v Hradci Králové. Náplò knihy vychází z bohatých praktických zkušeností s výukou vojenské toxikologie na této škole a z dlouhodobého vývoje znalostí a zkušeností získávaných pøi experimentální práci v laboratoøích souèasnými i døívìjšími pracovníky tohoto vìdeckovýzkumného a výukového pracovištì.

Pøedmìt toxikologie

1

Pøedmìt toxikologie

1.1

Obecná toxikologie

13

Toxikologie je samostatný vìdní obor studující nepøíznivé (toxické) úèinky cizorodých chemických látek (xenobiotik) nebo jejich smìsí na živé organizmy. Je oborem interdisciplinárním, protože pøi studiu toxických úèinkù a objasòování mechanizmu jejich podstaty využívá výsledkù ostatních vìd, jako napø. biologie, fyziologie a patofyziologie, farmakologie, genetiky, chemie, biochemie apod. K identifikaci a ke kvantitativnímu stanovení toxických látek využívá metod fyzikální a analytické chemie, pøi studiu vlivu toxických látek na pøírodu a životní prostøedí navazuje na poznatky z ekologie, monitorování životního prostøedí, zemìdìlství, botaniky èi veterinární medicíny. S klinickými lékaøskými obory spolupracuje toxikologie v pøípadì terapie otrav chemickými látkami a pøi studiu nežádoucích úèinkù léèiv. Na druhé stranì výsledkù toxikologie využívají jiné vìdní disciplíny. Schopnost chemických látek pùsobit na živé organizmy nepøíznivì (toxicky) je nazývána toxicita a chemická látka vykazující nepøíznivé (toxické) úèinky je nazývána toxická látka, toxin (termín toxin se vìtšinou používá pro toxické látky produkované živými organizmy), v poslední dobì také toxikant, jedovatá látka nebo jed. Chemickou látkou rozumíme chemické prvky (elementy) a slouèeniny tìchto prvkù definovaného složení, respektive jejich smìsi. Jako jedovaté oznaèujeme takové chemické látky, které již v malých dávkách nebo nízkých koncentracích vyvolávají tìžké poškození organizmu nebo vedou k jeho zániku. Exaktní definice jedu je velmi složitá z toho dùvodu, že lze jen obtížnì kvantifikovat takové pojmy, jako je „malá dávka“ èi „nízká koncentrace“. Pøesto, že byla vyøèena øada definic charakterizujících jed, není na škodu pøidržet se jedné z nejstarších, která je pøipisována Paracelsovi (Theophrastus Aureolus Bombastus von Hohenheim, 1493–1548): Všechny látky jsou jedy a závisí jen na dávce, kdy látka pøestává být jedem. Znamená to tedy, že toxicky mohou pùsobit i látky s nízkou toxicitou, jsou-li podány v dostateèné dávce. Spektrum dávek, v nichž mùže chemická látka projevovat svùj toxický úèinek, je proto velmi široké a pohybuje se v rozpìtí od nìkolika ng.kg-1 až po desítky g.kg-1. Toxicita chemických látek je podmínìna øadou faktorù. Jsou to zejména chemické vlastnosti látek, které vyjadøují jejich reaktivitu, tj. schopnost vstupovat do reakcí s jinými látkami, fyzikální vlastnosti, jako je skupenství látky, její struktura, body varu a tání, rozdìlovací koeficienty, chování v elektrickém èi magnetickém poli, rozpustnost apod. a biologické vlastnosti, vycházející z chemických vlastností látek, tj. jejich schopnosti vstupovat do reakcí s jinými molekulami látek, které jsou souèástí živých organizmù.

14

Vojenská toxikologie

Soubor chemických, fyzikálních a biologických vlastností látek determinuje nebezpeènost chemické látky, tj. její schopnost mít nepøíznivý (toxický) úèinek na živé organizmy. Nebezpeènost je neoddìlitelnì spojena s existencí chemické látky. Je latentní vlastností každé chemické substance èi jejich smìsí, ale projevit se mùže pouze tehdy, jestliže je jejímu pùsobení vystaven živý organizmus, tedy dojde-li k expozici organizmu chemickou látkou. Pojem nebezpeènost je ovšem širší než pojem toxicita. Chemické látky mohou být nebezpeèné i jiným zpùsobem než tím, že jsou toxické. Nebezpeèné mohou být hoølaviny, výbušniny, žíraviny apod. Expozice je chápána jako vystavení živého organizmu úèinku chemické látky, pøi níž dojde k jejímu prùniku do vnitøních èástí organizmu. K tomuto prùniku mùže dojít na rùzných místech, kterým øíkáme brány vstupu. Brána vstupu je tedy zpùsob kontaktu organizmu s chemickou látkou, charakterizovaný místem, kudy chemická látka proniká do organizmu. Mùže to být napø. gastrointestinální trakt, plíce, oèní sliznice, kùže, injekèní podání apod. Nebezpeènost chemické látky a expozice živého organizmu touto látkou pak urèuje tzv. riziko chemické látky. Pokud je pøedmìtem pùsobení chemické látky èlovìk, hovoøíme o zdravotním riziku. Riziko vyjadøuje pravdìpodobnost s jakou se pøi definované expozici organizmu chemické látce projeví její nebezpeènost (toxicita). Velikost rizika nabývá hodnot od 0 do 1, respektive od 0 do 100, použijeme-li procentuálního vyjádøení. Nulové riziko znamená, že vùbec nedojde k poškození organizmu, naopak riziko vyjádøené hodnotou 1 vypovídá, že k poškození organizmu dojde ve všech pøípadech. Pøi práci s jakoukoliv chemickou látkou je dùležité znát její zdravotní riziko, protože jen tak jej mùžeme minimalizovat. Riziko lze totiž nejen hodnotit, ale také øídit. Hodnocení zdravotního rizika je postup zahrnující: • vyhodnocení nebezpeènosti chemické látky, • vyhodnocení vztahu mezi dávkou chemické látky a biologickou odpovìdí, • vyhodnocení expozice, • charakterizaci rizika. Vyhodnocení nebezpeènosti chemické látky spoèívá ve sbìru a vyhodnocování dat o jejím nepøíznivém (toxickém) úèinku na zdraví èlovìka a sledování podmínek, za jakých se nepøíznivé úèinky mohou projevit. Tyto informace jsou pro posuzování zdravotních rizik každé chemické látky velmi dùležité. Jsou získávány z modelových experimentù na laboratorních zvíøatech a nahodilých pøípadù chtìného (suicidia) i nechtìného (chemické havárie, nehody) kontaktu chemických látek s lidským organizmem. Informace tohoto druhu je možno získat studiem literatury nebo hledáním ve specializovaných toxikologických databázích. Vyhodnocení vztahu mezi dávkou chemické látky a biologickou odpovìdí vychází ze skuteènosti, že nepøíznivé (toxické) úèinky chemických látek na živý organizmus, tzv. biologická odpovìï, jsou závislé na množství chemické látky, které pronikne do organizmu. To je ovlivnìno pøedevším fyzikálními a chemickými vlast-

Pøedmìt toxikologie

15

nostmi látky, zpùsobem kontaktu chemické látky s organizmem, tedy branou vstupu, a na èasové délce tohoto kontaktu, èili dobì expozice. Obecnì platí mezi množstvím chemické látky v organizmu a biologickou odpovìdí vztah pøímé úmìry, tzn. èím více látky do organizmu pronikne, tím je biologická odpovìï a s ní spojené nepøíznivé úèinky na organizmus vìtší. Tato závislost však není lineární, ale má charakter sigmoidy a lze z ní mimo jiné urèit velikost støední smrtelné dávky (LD#) (obr. 1.1).

biologická odpovìï (letalita)

% 100

50

0

dávka

prahová dávka

LD 50

Obr. 1.1 Typická závislost biologické odpovìdi (toxicity) na dávce toxické látky Vyhodnocení expozice zahrnuje vedle již zmínìné doby trvání expozice také stupeò zasažení organizmu, jestliže se do kontaktu s chemickou látkou dostane jen jeho èást, a èetnost expozice, pokud organizmus pøichází do kontaktu s chemickou látkou opakovanì. Charakterizace rizika sumarizuje pøedchozí kroky hodnocení zdravotního rizika a na jejich základì kvantifikuje rizika konkrétních pøípadù, pøièemž se snaží hodnotit, resp. kvantifikovat i nepøesnosti a nejistoty plynoucí z faktù, že jednotlivé parametry, na jejichž základì velikost rizik urèujeme, nemùžeme ve vìtšinì pøípadù zmìøit, ale jen odhadnout. Pøesný výpoèet rizika je možný jen za zcela pøesnì definovaných podmínek a pøesné znalosti a konstantnosti všech parametrù, èehož lze dosáhnout jen pøi laboratorním experimentu, nikoliv však v reálných podmínkách. Je však obtížné hodnotit zdravotní rizika v podmínkách prùmyslových a chemických havárií, požárù, teroristických útokù apod., tedy všude tam, kde náhle a neèekanì dochází k ohrožení zdraví a života èasto i mnoha lidí a kde je rozhodujícím faktorem pro jejich záchranu

16

Vojenská toxikologie

a minimalizaci zdravotního poškození faktor èasu. Za tìchto podmínek je možno rizika ohrožení chemickými látkami, o jejichž identitì èasto vùbec nic nevíme, odhadovat jen velmi nepøesnì. Tak je tomu napø. pøi požárech, kdy množství a složení chemických látek ve spalinách je závislé nejen na tom, jaký objekt hoøí a z jakých komponent se skládá, ale také na teplotì hoøení, zpùsobu hašení a na celé øadì dalších, jen obtížnì odhadnutelných parametrù. Odhad zdravotního rizika bude tím pøesnìjší, èím pøesnìjší bude odhad parametrù, z nichž toto riziko odhadujeme. Znalost toxikologických vlastností jednotlivých chemických látek je proto velmi dùležitá pro minimalizaci jejich zdravotních rizik. Øízení rizika. Rizika mùžeme nejen odhadovat, ale také øídit, a tak omezovat jejich dopad na zdraví èlovìka. Každé snížení rizika mùže být pro omezení nepøíznivých (toxických) vlivù na zdraví a život èlovìka velmi významné, proto je povinností všech lidí, kteøí s chemickými látkami pracují nebo se neèekanì dostanou do situace, kdy hrozí nebezpeèí kontaktu s chemickými látkami, postupovat tak, aby zdravotní rizika byla nulová nebo alespoò co nejnižší. I u látek s vysokou nebezpeèností lze dosáhnout nulového rizika, zabráníme-li expozici, nebo riziko alespoò snížíme, omezíme-li kontakt s chemickou látkou na nezbytnou míru. Øízením rizik poškození zdraví úèinkem chemických látek rozumíme jejich minimalizaci, která mùže mít nìkolik podob. Mùže to být napø. zabránìní kontaktu organizmu s chemickou látkou (dodržování správných zásad práce s chemikáliemi, používání pøedepsaných ochranných pomùcek, co nejrychlejší opuštìní ohroženého prostoru pøi chemickém útoku èi chemických haváriích apod.), omezení délky expozice (napø. èasté støídání záchranných èet pøi likvidaci havárií, pøi nichž hrozí nebezpeèí expozice chemickými látkami), pøerušení kontaktu chemické látky s organizmem (dekontaminace) èi likvidace chemické látky její pøemìnou na látku s menší nebezpeèností (odmoøování). Nezbytnou souèástí øízení rizik je i dobrá znalost o nebezpeènosti (toxikologických vlastnostech) jednotlivých chemických látek a v pøípadì neèekaných událostí (chemický útok, havárie, požáry, teroristické útoky) i rychlé šíøení jasných a nezkreslených informací o riziku, které mùže nejen rozptýlit obavy veøejnosti, ale i zabránit poškození zdraví dalších osob.

Rozdìlení a toxikologická klasifikace chemických látek Toxické látky lze dìlit podle nìkolika kritérií. Pokud je kritériem pùvod látky, lze dìlit jedy na syntetické a pøirozené. Pøirozené látky pak dále podle zdroje na rostlinné, živoèišné, bakteriální apod. Dìlení mùže být ještì podrobnìjší. Živoèišné jedy je možno dìlit napø. na hadí, hmyzí, na jedy štírù, pavoukù, moøských sasanek apod. Jako kritéria pro dìlení je èasto využito také cílového orgánu, na který jed pøevážnì pùsobí. Pak mluvíme o napø. o neurotoxinech, hepatotoxinech, hemotoxinech, myotoxinech apod. Existují i další kritéria, napø. podle chemické struktury èi mechanizmu toxického úèinku, ale každé dìlení je umìlé a je vedeno pøirozenou lidskou snahou

Pøedmìt toxikologie

17

zavést urèitý sytém tøídìní všude tam, kde je to jen trochu možné. Je proto pøirozené, že øadu toxických látek nelze jednoznaènì vùbec zaøadit. Èasto je klasifikace toxických látek provádìna na základì jejich rozdílné toxicity, vyjádøené velikostí LD50 (tabulka 1.1). Tab. 1.1 Klasifikace toxických látek podle velikosti støední smrtelné dávky (LD#) Chemická látka Supertoxická

LD# 5 mg.kg-1 a ménì

Extrémì toxická

5–50 mg.kg-1

Vysoce toxická

50–500 mg.kg-1

Støednì toxická

0,5–5 g.kg-1

Málo toxická

5–15 g.kg-1

Rozpìtí velikostí støedních smrtelných dávek pro chemické látky je obrovské a pohybuje se od hodnot desítek gramù.kg-1 u prakticky netoxických látek až po µg.kg-1 èi dokonce ng.kg-1 u tìch nejtoxiètìjších (tabulka 1.2). Tab. 1.2 Odhadnuté hodnoty LD# nìkterých chemických látek pro èlovìka pøi perorálním podání Chemická látka

LD# (mg.kg-)

Ethanol

7000

Chlorid sodný

3000

Síran mìïnatý

500

Morfin

900

Fenobarbital

150

DDT

100

Strychnin

2

Nikotin

1

Saxitoxin

0,5

Tetrodotoxin

0,1

Dioxin (TCDD)

0,01

Batrachotoxin

0,005

Botulotoxin

0,00001

18

Vojenská toxikologie

Pro všechny chemické látky a chemické pøípravky jsou zákonem urèeny zpùsoby, jak s nimi zacházet, jak je vyrábìt, vydávat, prodávat, distribuovat, evidovat, pøepravovat, skladovat atd. V ÈR je toto upraveno zákonem è. 352/1999 Sb., o chemických látkách a chemických pøípravcích, kterým se mìní døívìjší zákon è. 157/1998 Sb.

1.2

Speciální toxikologie

Toxikologie, podobnì jako i jiné vìdy, se postupnì rozdìlila do nìkolika specializovaných oblastí, z nichž nìkteré jsou pìstovány jako samostatné vìdní disciplíny. V souèasné dobì lze za takové specializované oblasti toxikologie považovat tyto vìdní disciplíny: Obecná toxikologie pojednává o obecných vztazích mezi chemickou látkou a jejím toxickým úèinkem na živý organizmus. V této souvislosti studuje faktory, které ovlivòují toxický úèinek látky. Je to zejména dávka toxické látky, matematické vztahy mezi dávkou a toxickou odpovìdí, toxicitní parametry akutní toxicity, jako je napø. støední smrtelná dávka (LD#) èi støední doba úhynu zvíøat (LT#), bezpeènost chemické látky, expozice a místa vstupu toxické látky do organizmu, subakutní a chronické expozice. Studuje také selektivní úèinek látek na orgánové a druhové úrovni a mechanizmy toxického úèinku, které mohou být buï specifické èi nespecifické, selektivní, nebo multisystémové. Souèástí obecné toxikologie je také toxikokinetika, která se zabývá osudem látky v organizmu a studuje rychlost prùniku látky pøi rùzných branách vstupu v závislosti na podané formì, distribuci látky v organizmu, èasový prùbìh koncentrace toxické látky v krvi a orgánech, její biotransformaci a s tím spojenou pøemìnu na netoxické produkty (detoxikace) èi naopak pøemìnu na látku toxiètìjší (letální syntéza) a exkreci. Obecná toxikologie a toxikokinetika studují úèinek chemických látek na modelových systémech, jako jsou napø. bunìèné kultury, izolované orgány, jednotlivé druhy rostlin a živoèichù, laboratorní zvíøata apod. Obecná toxikologie také hledá vztahy mezi chemickou strukturou látek a jejich toxickým úèinkem a snaží se o jejich zevšeobecnìní tak, aby na toxicitu látky bylo možno usuzovat (predikce) již z její chemické struktury. Ostatní oblasti toxikologie lze jednoznaènì definovat jako obory speciální toxikologie. Experimentální toxikologie se svým vìcným a metodologickým aparátem a jeho statistickou interpretací se všeobecnì považuje za integrální souèást obecné toxikologie. Klinická toxikologie se zabývá diagnostikou otrav, studiem klinických projevù a terapií onemocnìní, které bylo vyvoláno úèinkem toxických látek. Velmi èasto jsou tìmito toxickými látkami léky, které jsou buï z neznalosti (vìtšinou u dìtí), nebo ze sebevražedných dùvodù použity ve vìtších než terapeutických dávkách. Klinická

Pøedmìt toxikologie

19

toxikologie se opírá o znalosti mechanizmu toxického úèinku látek na živý organizmus a využívá k tomu znalostí fyziologie, farmakologie, biochemie a bunìèné biologie. Hledá specifická antidota pro urèité typy otravných látek a vyvíjí metody vhodné pro jejich detoxikaci a metody pro arteficiální, urychlenou exkreci (napø. hemodialýza èi hemoperfuze). Monitoruje hladiny toxických látek v tìlních tekutinách a klinický stav organizmu po akutních i chronických intoxikacích. Je oblastí toxikologie, která je nejvíce spjata s medicínou. Se stále se zvyšujícím poètem nových léèiv a jejich dostupností na trhu se rozšiøuje spektrum intoxikací a narùstá potøeba vývoje metod pro rychlé a spolehlivé urèení struktury toxické noxy a vývoj nových, pokud možno univerzálních, zpùsobù detoxikace a komplexní péèe o intoxikované. Podobnì jako se rozšiøuje spektrum léèiv, rozšiøuje se i spektrum chemikálií, se kterými je možno pøijít do styku pøi práci v zamìstnání èi tøeba v domácnosti a také zde narùstá možnost nahodilé èi úmyslné intoxikace. Tato skuteènost klade zvýšené nároky na klinické toxikology a na vytváøení snadno dostupných toxikologických databází, v nichž by bylo možno rychle nalézt potøebné informace o toxické noxe a orientovat i s intoxikacemi ménì obeznámené lékaøe tak, aby je dokázali úspìšnì zvládnout. Forenzní (soudní) toxikologie vyšetøuje pøíèiny smrti pomocí rozborù tìlesných vzorkù odebraných post mortem, k èemuž využívá všech metod analytické chemie a vyvíjí nové citlivé metody pro stanovení skupin toxických látek i jednotlivých jedù. Na základì detailní znalosti mechanizmu úèinku toxických látek a jejich stability ve vzorcích tkání za rùzných podmínek øeší otázky spojené s kriminalistickou praxí a poskytuje kvalifikované podklady pro soudní øízení. Toxikologie pøírodních látek (toxinologie) studuje toxické látky nacházející se ve všech formách živých organizmù. Zabývá se chemizmem jejich vzniku, izolací, identifikací a studiem úèinku na jiné živé organizmy, pøedevším na èlovìka. Tyto látky zvané toxiny jsou souèástí rostlinných, bakteriálních, houbových i živoèišných jedù, v pøírodì jsou velmi rozšíøené a byly to prvé toxické látky, s jejichž biologickými úèinky se èlovìk setkal. Dovedl jich také využít ve svùj prospìch, napø. v podobì šípových jedù k lovu koøisti. Byly to jak rostlinné jedy typu kurare, tak rùzné živoèišné jedy, napø. z malých stromových žab èeledi Dendrobatidae. Dovedl jich ovšem využít i k odstraòování nepohodlných osob. Moderní medicína objevila v toxinech øadu vynikajících lékù a mnohé toxiny se staly vzorem pro syntézu nových a úèinných léèiv, bez nichž by se dnes medicína již neobešla. Z obrovského bohatství pøírodních toxických látek bylo dosud izolováno a identifikováno jen nepatrné množství a mnohé rostlinné a živoèišné druhy vyhynou pravdìpodobnì døíve, než budou moci být podrobeny toxikologickému zkoumání. Toxikologie léèiv studuje nežádoucí, tj. toxické projevy látek, které se používají v medicínì jako terapeutika. Ponìvadž témìø každý lék mùže být pokládán i za jed, studuje tato disciplína bezpeènost léèiv s ohledem na jejich maximální profit ve

20

Vojenská toxikologie

smyslu terapeutického úèinku a minimální riziko ve smyslu nežádoucího poškození organizmu. Podílí se významnì na vývoji nových léèiv a jejich uvádìní do klinické praxe a na monitorování nežádoucích úèinkù pøi jejich dlouhodobém podávání. Její propojení s klinickou toxikologií je evidentní. Prùmyslová toxikologie studuje látky produkované chemickým prùmyslem, jejich výskyt v chemických provozech a jejich nebezpeènost. Pomocí metod analytické chemie sleduje jejich koncentrace v pracovním prostøedí. Ve spolupráci s pracovním lékaøstvím stanovuje maximálnì pøípustné koncentrace, dávky a expozice chemických látek pro rùzné brány vstupu a s tím spojená zdravotní rizika a spolupracuje pøi posuzování chorob z povolání. Narùstající význam prùmyslové toxikologie souvisí se stále rostoucím poètem novì objevovaných chemických slouèenin. V roce 1880 jich bylo známo asi 12 tisíc, v roce 1910 již 150 tisíc, v roce 1940 již pùl milionu a v roce 1960 pøekroèil jejich poèet jeden milion. O deset let pozdìji, tedy v roce 1970, dosáhl jejich poèet 2 milionù, v roce 1982 pak 4 milionù, 8 milionù v roce 1986 a v roce 1995 již 14 milionù chemických slouèenin. V souèasné dobì je známo asi 18 milionù slouèenin a jejich poèet se každým rokem zvyšuje asi o 1 milion. Je sice pravda, že valná vìtšina tìchto látek je vyrábìna jen v nepatrných množstvích v laboratoøích a do prùmyslové výroby se dostanou jen ty z nich, pro nìž se najde nìjaké praktické využití, ale i poèet prùmyslovì vyrábìných chemických látek rok od roku narùstá a s tím i úkoly pro prùmyslovou toxikologii. Specifickým problémem prùmyslové toxikologie jsou chemické havárie. Možnost uvolnìní velkého množství chemických slouèenin nastává pøi prùmyslových haváriích v chemických provozech, pøi skladování chemických látek èi jejich pøepravì, což vede k masivnímu zamoøení nìkdy i znaènì rozsáhlého území a k akutnímu ohrožení zdraví i života lidí. Rozsah takové prùmyslové havárie je èasto srovnatelný s rozsahem živelných pohrom a prùmyslová toxikologie se zde dostává do oblasti zájmu medicíny katastrof. Abychom si mohli uèinit pøedstavu o možných dùsledcích chemické havárie na zdraví a životy lidí, pøipomeòme si dva pøípady. V roce 1976 došlo v italském mìstì Seveso k explozi v chemické továrnì Icmesa S.p.A., vyrábìjící agrochemikálie, pøi níž se uvolnilo do ovzduší velké množství toxických látek, vèetnì nìkolika kilogramù dioxinu. Toxický oblak zahalil mìsta Seveso, Meda, Cesano Maderno a Desio v Lombardii a ohrozil životy více než 6 tisíc lidí. I pøes rychlou evakuaci obyvatelstva došlo u velkého poètu lidí ke vzniku závažných zdravotních problémù, jako napø. poškození kùže, sliznic, jater a ledvin. Ponìvadž dioxin je typickým dlouhodobì pùsobícím a v pøírodì témìø neznièitelným jedem, potýká se tato oblast Itálie s následky chemické havárie dodnes, tedy více než 25 let po výbuchu v chemické továrnì. Druhý pøípad se odehrál v Indii v Bhópálu (hlavní mìstì státu Madha Pradesh) v chemické továrnì na pesticidy, patøící americké spoleènosti Union Carbide (výroba Carbarylu, Sevinu). Koncem roku 1984 zde došlo v dùsledku nekontrolované chemic-

Pøedmìt toxikologie

21

ké reakce k výbuchu zásobníku s více než 40 tunami methylisokyanátu a plynný oblak této relativnì málo toxické chemikálie zahalil mìsto Bhópál s jeho jedním milionem obyvatel. Následky této katastrofy byly tragické. Bìhem krátké doby zemøelo více než 2 tisíce lidí a dalších více než 100 tisíc lidí, kteøí prodìlali støednì tìžkou intoxikaci a pøežili ji, trpí dodnes velmi závažnými zdravotními problémy. Toxikologie životního prostøedí se zabývá zneèištìním životního prostøedí (ovzduší, vody a potravin) chemickými látkami ve vztahu k jejich akutnímu a chronickému pùsobení na zdraví èlovìka a zvíøat. Ponìvadž vìtšina chemických látek kontaminujících životní prostøedí je produktem hospodáøské èinnosti èlovìka (prùmysl, zemìdìlství, likvidace odpadù apod.), má toxikologie životního prostøedí mnoho spoleèného s toxikologií prùmyslovou. Nejvìtší pozornost je vìnována látkám, které pøedstavují nebezpeèí dlouhodobé kontaminace vody, pùdy a ovzduší, zvláštì pokud jsou spojeny s rizikem jejich pøenášení v potravinových øetìzcích. Jedná se o perzistentní toxické slouèeniny, z nichž nejvýznamnìjší skupinu pøedstavují organické polutanty. Vìtšinou to jsou látky s genotoxickým úèinkem, jako napø. polychlorované bifenyly, dibenzofurany a dibenzodioxiny, polykondenzované aromatické látky apod. Ekotoxikologie je souèástí toxikologie životního prostøedí, je však zamìøena na studium vlivu toxických látek na dynamiku populace uvnitø specifických ekosystémù. Tìmito ekosystémy mohou být jak malé uzavøené oblasti, tak celé kontinenty nebo dokonce celá planeta Zemì. Ekotoxikologie tak mùže øešit lokální až globální problémy životního prostøedí. Souèasnými globálními problémy toxikologie jsou zejména imise prùmyslových plynù (SO , oxidy dusíku, metan), jimiž se zabývá zejména klimatologie, ale také další zdroje zneèištìní (tìžké kovy, pesticidy, zvýšené vyplavování aluminia z pùdy díky kyselým dešùm, stále více se rozšiøující paleta konzervaèních, barvicích a dochucovacích prostøedkù v potravinách, genovì pozmìnìné potraviny apod.), které vedou k dlouhodobému zatížení lidského organizmu a o jejichž chronickém pùsobení víme zatím jen velmi málo. Do ekotoxikologie mùžeme zaøadit i problematiku chemických havárií, kdy dochází k masivnímu uvolnìní nìkterých toxických látek a k akutnímu nebezpeèí ohrožení života lidí. Vojenská toxikologie se zabývá látkami, kterých je možno využít k vedení chemické války pomocí chemických zbraní. Této specializované oblasti toxikologie je vìnována naše publikace.