MM yš
A š Gazeta
No. 23 červen 2004 84 stran, 40 korun
kulturní obšasník o všeličems
/TÉMA: HOMOSEXUALITA/ /OSOBNOST: TOM ROBBINS/ /REPORTÁŽ: SLAM POETRY/ /ROZHOVORY: JIŘÍ VORÁČ, TIMO, HANA KULHÁNKOVÁ, ZW CIRKUS/ /HIP-HOP IN DA HOUSE/10(+1) LET MYŠMAŠE/BÁSNĚ/POVÍDKY/FOTKY/ /RECENZE: 21 GRAMŮ, INVAZE BARBARŮ, PRAXE DIVOČINY, TORNADO LUE/ /SVĚTLANA HEJSKOVÁ/DAGMAR KNESLOVÁ-PITNEROVÁ/TEREZA KODÍČKOVÁ/ /ALENA KUBIČKOVÁ/MARTINA MALÁŠKOVÁ/MARIKA/LUCIE OTÁHALOVÁ/ /MEJLA PALÁNOVÁ/JANA ŠTĚPÁNOVÁ/HANA VALÁŠKOVÁ/ /OTO DYMOKURSKÝ/KAREL GREGOR/KAMIL JOSEFÍK/MARCEL NAVRÁTIL/ /JAN PAŘÍZEK/MIREK PECHA/RADIM PEŠEK/LIBOR POPELA/ /VLADISLAV REISINGER/RADIM ŠAŠINKA.../
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
milí čtenáři, po dlouhé době se vám dostává do rukou další, v pořadí již třiadvacáté číslo kulturně-společenského obšastníku Myšmaš Gazeta. Věřte, že nás to těší.
itorial
Tématem čísla je homosexualita a problémy spjaté s jejím přijímáním. Homosexuálové patří mezi minority, jež nemají stejná práva jako většinová společnost. V čem je možné nalézt kořeny naší netolerance vůči těm, co jsou nějak odlišní? Nepochybně v předsudcích, neinformovanosti a strachu z nového, nepoznaného. Některé věci se asi nemohou změnit ze dne na den. Hlavně ty v člověku. Jedno z mých prvních setkání s člověkem, o němž jsem věděl, že je homosexuál, bylo v hospodě. Asi je vhodné říci, že homosexuálové se u mě v té době těšili stejných práv jako kdokoli jiný (teda kromě zločinců a darebáků), jen pro mě byli zemí neznámou. Ten chlapec vám vypil asi deset vodek s džusem, což mě tehdy, jako tvora, který se z hospod téměř nehnul, okamžitě zaujalo. Jaké bylo pak moje překvapení, když v dalším zastavení tehdejší noci přesedlal na piva. Chápejte, já už vůbec nevnímal odlišnost jeho sexuální orientace, mě fascinovalo, co ten dobytek vydrží. Už jsem to nemohl brát než jako formu prestiže. Nechtěl jsem se zostudit, představa, že bych jako první hodil umakartové čelo, mě opravdu děsila. Nad ránem jsme skončili v nonstopu a ještě panákovali. Nepadl ani jeden, na privát jsme se vratili po svých a společně. Jako přátelé; jako lidi už méně. Myšmaš Gazeta netouží být vlajkovou lodí zdejších periodik, na druhou stranu nechce ani nehodlá hrát druhé housle. Je takovou malou kocábkou, líně brouzdající smrduté a zanesené vody českých médií. Ale co, jsou to naše vody a jiné dlouho mít nebudeme. Stalo se symptomem doby, že se nenosí kritické a nezávislé myšlení. Nebo spíše je stále méně těch, kteří se nebojí prezentovat své názory, jít se svou kůží na trh. Jsme a nadále chceme být časopisem, který se nebojí, který si dělá houby z mocných tohoto světa. Piště, posílejte děkovačka příspěvky, šiřte naši slávu a hlavně nás kupujte! Za vytvoření tohoto čísla patří poděkování Šašina mně říkal, a už proboha nebrblu a na všecko nenadávám. Tak jsem to napsal tak. Komu se to nelíbí, a si… Čtěte Myšmaš Gazetu, zvětšuje mozek! kreg
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
napište nám:
[email protected], MyšMaš Gazeta, Na Lukách 4, 615 00 Brno
MyšMaš 23
(dle abecedy): Aleně, Andrejce, Dáše, Evčátku, dvěma Hankám, Hříbjovi, Janě, Katce, Lucii, Markétce, Marice, Martině, Mejle, Světlaně, Tereze, Tesárně, Ajšovi, Billimu, Glumovi, Janovi, Jášovi, Jiřímu, Kamilovi, Liborovi, Marcelovi, Martinovi C., Mirasovi, Otovi, Svíovi, Timovi, Vladislavovi, ZW Cirkusu, Jassice, Uikovi, všem ostatním, na které jsme pozapomněli, a všem distributorům.
3
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
registrované partnerství poněkud rozhořčený rychlokurs Tereza Kodíčková
Téma
V aktuálních diskusích o registrovaném partnerství bývá na všechno málo času. Tematika přijímání homosexuality, legislativní úpravy vztahů stejnopohlavních párů a výchovy dětí těmito páry jsou velice rozsáhlé a odborně náročné (pro fundovanou diskusi je potřeba zvládnout nejnovější poznatky z oboru genderových studií, historie, sociologie, práva, biologie, medicíny a psychologie). Obvykle je však třeba celou věc shrnout do tří vět. Nebývá čas důkladně rozvinout jakýkoliv argument, protože nejde o věcnou diskusi, ale o střet přesvědčení a věr diskutujících. Konečně ani zde není dost prostoru pro důkladný rozbor. Proto využívám svou zkušenost mluvčí gay a lesbického sdružení, usilujícího o prosazení registrovaného partnerství, a obvyklé otázky kolem partnerství zodpovídám co nejstručnější a nejjednodušší formou. Domnívám se, že tato forma bude pro čtenáře nejen stravitelnější, ale i užitečnější, protože i oni budou v podobných situacích v časové tísni. Ti, kdož mají zájem o další studium, naleznou odkazy na konci článku. Bude zde řeč obecně o různých možnostech úpravy partnerského soužití stejnopohlavních párů, o tom, co by měla obsahovat, a průběžně o důvodech jejího úporného odmítání. Příčinou nepřijímání homosexuality a potažmo i registrovaného partnerství je homofobie, strach a odmítání homosexuality a jejích nositelů. Takové strachy (například také rasismus, xenofobie, sexismus, ageismus) fungují následovně: cokoliv je odlišné než my a co neznáme, v nás budí obavy, odpor, nenávist. Ve spravedlivosti své nenávisti se utvrzujeme prostřednictvím negativních stereotypních představ o těchto odlišnostech a jejich nositelích (Židé jako mafiánské celosvětové spiknutí, Romové jako zloději, ženy jako slepice či čarodějnice, atd.). V případě odlišné lesbické a gay komunity tyto stereotypy samozřejmě také kvetou. Podle nich jsou gayové napřiklad promiskuitní, zženštilí, lesby vypadají/chovají se jako muži, nenávidí muže, případně děti. Jejich obraz je výrazně sexualizovaný, protože právě zdrojem jejich odlišnosti je jejich sexuální a citová orientace. Takové stereotypy jsou snadným únikem od vyrovnání se s vlastní homofobií: „Vždy jsou přece perverzní, takže mé negativní pocity jsou oprávněné.“
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Homofobie bují i proto, že gayové a lesby často svou orientaci a vztahy tají ze strachu před násilím, odmítnutím, osobními i pracovními problémy. Většina společnosti pak může říci, že homosexuála ve skutečnosti nikdy neviděla, nemůže své stereotypní představy (které často ochotně reprodukují média) konfrontovat s realitou, a její vnímání homosexuality a homosexuálů se pak mění jen obtížně.
homosexuálové a partnerský život Ačkoliv rádi hovoříme o svobodě jednotlivce v současném světě, naše životy jsou do značné míry ovlivňovány či dokonce určovány nejrůznějšími společenskými tlaky. Tradice a mýty kolem rodinného uspořádání, otázek partnerského života a dětí jsou velmi silné. Jen pomalu a neochotně stát bere na vědomí, že formy rodinného uspořádání se rozrůzňují a model nukleární (heterosexuální) rodiny (dva rodiče plus děti) přestává dominovat. To je téma na jiný článek, ale představa, že státem uznaný partnerský svazek má být vyhrazen pouze pro heterosexuální páry, s ním souvisí. Je založena na homofobním přesvědčení, že homosexuálové a priori nejsou schopni či ochotni udržet dlouhodobý vztah, anebo že jejich vztahy jsou ve srovnání s heterosexuálními podřadné. Řada leseb a gayů však žije v dlouhodobých vztazích, vykazujících tytéž charakteristiky jako manželství (kromě státní a společenské podpory) a plnících tytéž funkce (především vzájemná ekonomická, psychologická a sociální podpora a výchova dětí). Proto usilují o to, aby přestali být diskriminováni kvůli své sexuální orientaci a jejich svazky mohly fungovat za stejných podmínek jako heterosexuální manželské svazky. Právní a společenské ukotvení vztahu zvyšuje prestiž svazku a motivaci partnerů v něm zůstat. To je prospěšné z celospolečenského hlediska, nebo vzájemná péče snímá ze státního sociálního systému povinnost pečovat o partnery, protože pečují o sebe navzájem, a navíc (jak tvrdí psychologové), člověk žijící v trvalém svazku je celkově spokojenější, a tudíž zdravější a výkonnější.
partnerství nebo manželství? V některých zemích už trpělivé vysvětlování, že homosexualita není ani zločin, ani nemoc, ale plnohodnotná, jen méně často se vyskytující citová orientace, přineslo své ovoce a byly zavedeny různé právní úpravy stejnopohlavních svazků. Jaké možnosti existují? Jednou z nich (realizovanou například ve Francii) je registrované partnerství otevřené jak stejnopohlavním párům, tak párům různopohlavním, které z nějakého důvodu nechtějí uzavřít manželství. Takovéto partnerství je relativně nejméně obtížné prosadit, protože na něm mají zájem i heterosexuálové, a odpadá tak argument, že homosexuálově chtějí pro sebe nějaká nadbytečná privilegia. Aby však paralelní existence takového partnerství vedle manželství vůbec měla smysl, přináší méně povinností i práv než manželství. Zatímco heterosexuálové tak získávají volbu mezi manželstvím a partnerstvím, homosexuálové zůstávají v kategorii druhořadých občanů bez možnosti vstoupit do plnohodnotného svazku, a diskriminační nerovnováha zůstává zachována. Dále lze umožnit stejnopohlavním párům přístup k institutu manželství. To je cílový stav snažení o zavedení úpravy partnerských svazků stejnopohlavních párů. Tento akt odbourává ponižující hierarchické vnímání (homo- a heterosexuálních) partnerských
5
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
svazků jako kvalitativně odlišných, nastoluje úplnou rovnost v přístupu k lidským a občanským právům, a je tak jediným úplným naplněním principu nediskriminace. Dosud se k tomuto kroku odhodlalo pouze Nizozemí (2000) a Belgie (2003). V našem právním řádu by k jeho naplnění stačila drobná změna v zákoně o rodině. Stačilo by formulaci „do manželství může vstoupit muž a žena“ nahradit formulací „do manželství mohou vstoupit dva lidé“. Institut registrovaného partnerství by v tom případě vůbec nebyl potřeba. Avšak většina států zatím úplné zrovnoprávnění homosexuálů s heterosexuály nepřipouští a zavádí zvláštní institut pro stejnopohlavní páry (napřiklad skandinávské země). Někteří aktivisté tuto politiku přirovnávají k politice apartheidu, kdy se ve společnosti oddělují skupiny různé barvy pleti, aby si jedna z nich zachovala pocit nadřazenosti. Nejprve se obvykle podaří prosadit pouze nedostačující normu, která plnohodnotnost ani zdaleka nezaručuje, a teprve postupně se do právního řádu doplňují další a další požadavky.
co by v zákoně mělo být Obecně stát zákonem o registrovaném partnerství stanovuje podmínky, za nichž bude uznávat registrované svazky, a příslušející práva a povinnosti. V zásadě se registrované partnerství, stejně jako manželství, točí okolo dvou širokých oblastí: těmi jsou vztahy mezi partnery a péče o děti. Podoby zákona v jednotlivých zemích však závisejí na jednotlivých právních systémech. V první oblasti bývají společnosti i zákonodárci otevřenější než v druhé. Konkrétněji jde především o: vyživovací povinnost (tedy povinnost vzájemně se ekonomicky zajišovat), společné posuzování pro nejrůznější účely (dávky), výhody vyplývající z života ve svazku (například daňové), dědické vztahy, ostatní opatření po smrti jednoho z partnerů (vztah k bytu, ochrana osobnosti, důchody), společný majetek, společný nájem bytu, ošetření statutu cizinců – partnerů, společné příjmení. U péče o děti se řeší především vztah partnera – nebiologického rodiče k dítěti především s ohledem na zájmy dítěte. Souvisejícím tématem jsou též adopce. U nás se dnes nejedná ještě ani o adopcích dítěte jednoho z partnerů druhým partnerem, takže adopce cizích dětí stejnopohlavním párem (náhradní péče) zůstávají daleko za obzorem.
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
jak partnerství ohrožuje rodinu V češtině má slovo rodina v zásadě dva významy. Jednak může jít o širší příbuzenské společenství, do něhož lesby a gayové bezesporu patří. Často jsou součástí těchto společenství také jejich partneři/partnerky a potomci, které vychovávají (operujeme-li s pěti procenty homosexuálů ve společnosti a osmi členy širší rodiny, jde o 25 procent obyvatelstva). Registrované partnerství by se pro takové společenství stalo nikoliv hrozbou, ale jistotou symbolickou, nebo partnerství jejích členů je stabilní, uznávané a materiální v tom smyslu, že o jeho člena bude postaráno, a cokoliv partner páru poskytne, „zůstane v rodině“. Jak partnerství ohrožuje rodinu nukleární? Rádo se dnes tvrdí, že rodina je v krizi, a schválení zákona o registrovaném partnerství by tuto krizi ještě prohloubilo. Je-li heterosexuální nukleární rodina v tradičním slova smyslu (tedy manželství) v krizi, zákaz registrovaného partnerství určeného homosexuálům ji stejně nezachrání, protože se jí netýká. Naopak, tím, že homosexuálové usilují o získání přístupu ke konzervativní instituci tradiční rodinu symbolizující, de facto rodinu v tradičním pojetí jejích funkcí podporují. Pro odpůrce je však nepřijatelné, že by heterosexualita ztratila své nadřazené postavení. Podobně se kdysi tvrdilo, že ženy nebo černoši nikdy nemohu být rovny/i mužům či bělochům, aby se zachovala nadřazenost. Dalším zdrojem pocitu ohrožení odpůrců je jejich obava, že by zavedení registrovaného partnerství mohlo „svést“ heterosexuály k tomu, aby přestali být heterosexuální. To je přenesený projev homofobního vnímání homosexuality jako nemoci (kterou se lze nakazit) a hříchu/zločinu (k němuž lze svést). Je-li dnes homosexualita přijímanou odlišností, jak se často říká, jak by společnost obhájila to, že chce bránit tomu, aby ji někteří jedinci žili? Sexuální orientace však „nakažlivá“ v žádném případě není. Většina homosexuálů byla vychována heterosexuály, ale preferovat osoby opačného
protipartnerské evergreeny Při jednáních o registrovaném partnerství se stále objevuje vcelku ustálený okruh homofobních předsudků a argumentů proti němu založených především na neznalosti reality. Tento rychlokurz by nebyl úplný bez zmínky alespoň o těch nejoblíbenějších. Jejich krátký nástin nám poskytne vcelku přehledný obrázek o tom, jak u nás funguje homofobie. Doby, kdy bylo přijatelné veřejně proklamovat, že homosexuály je třeba izolovat a potírat, jsou víceméně pryč. Dnes se obsáhle hovoří o toleranci k menšinám, o respektování odlišností v naší kvetoucí demokracii. Přitom však norma zrovnoprávňující jednu z menšin byla již třikrát zamítnuta. Česká společnost je dosti sekularizovaná, relativně zřídka se proto používá církevní argumentace o hříšnosti. Ani tvrzení, že jde o zvrácenost, už nejsou ve veřejných projevech úplně v kurzu, a teze o nepřirozenosti již také tolik netáhnou. Co však funguje spolehlivě, jsou tvrzení, že registrované partnerství ohrožuje rodinu a že homosexuálové nejsou schopni/hodni vychovávat (naše) děti.
6
ilustrační foto: Radim Šašinka
7
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
pohlaví se stejně nenaučila. Navíc, kvůli homofobii ve společnosti stejnopohlavní páry ve svých každodenních životech neustále narážejí na nepřijetí jak sebe sama, tak jejich partnerského vztahu. Ve světle této neustálé konfrontace s nepřijetím, strachem a nenávistí okolí vyznívá výše popsané vnímání jako surový výsměch.
děti Odpůrci registrovaného partnerství obvykle tvrdívají, že homosexuálové nejsou schopni pečovat o děti nebo že by to pro děti bylo škodlivé. Automaticky předpokládají, že homosexuálové děti nemají, a je na blahovůli společnosti, jestli jim „své“ děti svěří. Homosexuálové však děti mají. Bu jsou to děti z předešlých heterosexuálních vztahů, nebo děti zrozené pomocí asistované reprodukce (za kterou je však dnes třeba cestovat do zahraničí, protože v České republice je vyhrazena pro manželské páry). Výzkumů na toto téma je velice málo, v ČR žádné, ale dosud nebyly prokázány negativní dopady výchovy stejnopohlavním párem na dítě. Sexuální orientace nemá s rodičovskými vlohami a ochotou pečovat o děti nic společného a rodiče žijící s osobou téhož pohlaví dětem poskytují stejně kvalitní péči jako osoby žijící s osobou pohlaví opačného. Oblíbený je argument, že dvě ženy či dva muži nemohou dítěti poskytnout potřebné vzory. Pro úplně vysvětlení bychom zde potřebovali exkurs do genderové teorie; řekněme tedy pouze, že – na rozdíl od stereotypních představ – nejsou ve skutečnosti úlohy ve vztahu připsány jednomu či druhému pohlaví. Stejně tak jako rozdělení úloh v heterosexuálních vztazích je velmi rozmanité a tytéž úlohy hraje někde muž Několik osobností z různých koutů a někde žena, stejnopohlavní páry jsou společenského a kulturního spektra zcela schopné pokrýt celé spektrum. jsme e-mailem požádali o odpověd na Stejnopohlavní páry obvykle (stejně jako otázky vztahující se k tématu tohoto heterosexuálové) do výchovy zapojují širší čísla. Možná mohly být naše dotazy rodinu, kde dítě vidí nejrůznější vzorce jiné, možná jsme je mohli lépe formuchování, a dbají na to, aby i jinde dítě přilovat. Podstatné však je, že nám na ně šlo do styku s co nejširší škálou charakterů bylo odpovězeno. Za což děkujeme. u mužů i žen. Dítě se jistě musí vyrovnávat s nepřátelstvím okolí. Toto nepřátelství 1. Mají mít homosexuálové stran partnervšak nevzniká vinou homosexuálního ského soužití stejná práva jako heteropáru, ale právě homofobního okolí. sexuálové?
anketa
Mají. 2. Rodina je tvořena také dětmi. Neměly by být i v této oblasti stejnopohlavní páry zrovnoprávněny? Měly. 3. Jak vnímáte projevy homosexuálních vztahů na veřejnosti? Nepohoršují mě, stejně jako vztahy heterosexuální.
A už je postoj k výchově dětí stejnopohlavními páry jakýkoliv, je podivné, když stát trestá děti v péči stejnopohlavních párů za to, že neuznává partnerství osob, které je vychovávají. To se děje tím, že nebiologický rodič je pro dítě oficiálně cizí (a na rozdíl od heterosexuálů nemá možnost si partnera vzít a dítě adoptovat). Celá péče spočívá na jedné osobě, což je velmi vysilující a staví to
ilustrační foto: Radim Šašinka
dítě vychovávané v homosexuální rodině zbytečně do stejného postavení jako dítě vychovávané osamělým rodičem. Dnes se usiluje alespoň o to, aby partner biologického rodiče dítěte měl obdobné postavení jako další manžel u heterosexuálů.
jaký je stav v ČR? U nás zatím žádný nástroj uznávání stejnopohlavních svazků neexistuje. V červnu 2003 připravilo ministerstvo spravedlnosti již čtvrtý, tentokrát vládní návrh zákona. V dobré vůli zkusilo sestavit text, který by prošel našimi státními orgány: partnerům umožňuje prakticky jen vyzvedávat si navzájem poštu, dědit po sobě v druhé dědické skupině (stejně jako rodiče a lidé, kteří s nimi žili déle než rok v jednom bytě), být společně posuzováni pro účely životního minima (ovšem bez následné povinnosti se navzájem podporovat). Dítě partnerům sice nevezmou, ale absolutně je zakázáno svěřování dětí do péče, takže partner – nebiologický rodič zůstává vůči dítěti cizí. Návrh se měl projednávat ve vládě v lednu, ovšem protože šlo o iniciativu ČSSD, byl smeten ze stolu pravděpodobně výměnou za ústupek KDU-ČSL v otázkách důchodové reformy. V parlamentu se našla skupina poslanců napříč stranami, kteří jsou ochotni návrh zákona předložit jako poslanecký. Členové komunity se snaží do textu zákona prosadit alespoň některá nejdůležitější práva a povinnosti (vyživovací povinnost, zrušení zákazu svěřování dětí do péče, zařazení partnera do první dědické skupiny, právo na informování o zdravotním stavu), aby se podle něj vůbec někdo byl ochoten registrovat. Současná podoba totiž nabízí pouze formální institut s takřka nulovými dopady, který by valné většině gayů a leseb vůbec nestál za to. Tereza Kodíčková, překladatelka, mluvčí pražské g/l ligy (zdroje: www.partnerstvi.cz, Sociální studia 7, texty Věry Sokolové, například Souvislosti 4/2003)
Andrea Majstorovičová filmová dokumentaristka, 3. 6. 2004
8
9
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
vliv filmu na integraci homosexuálů do společnosti Oto Dymokurský Homosexuálové jsou lidmi mezi námi, jsou součástí našeho světa. Jako na každou věc, osobu či událost, na kterou se snažíme udělat si vlastní názor, analyzovat ji a snažit se ji začlenit do mapy svého světa, tak i k homosexuálům zaujímáme určitý postoj. Vzorce, „jak na to“, nám vedle rodiny, přátel a ostatních lidí, kteří nás obklopují, poskytují i média. Mluvíme-li o homosexualitě, neubráníme se používání některých konceptů, jejichž význam je dobré si ujasnit. Za prvé je nutné konstatovat, že homosexualita se primárně neprojevuje tělesně, tedy maskulinními či femininními rysy. Mezi homosexuály je zřejmě jen o něco málo víc femininních mužů a maskulinních žen než ve zbytku populace. Za druhé je nutné odlišit sexuální identifikaci, která určuje, za koho jedinec sám sebe považuje, a genderovou identifikaci, tedy to, do jaké míry jedinec splňuje tradiční role, chování a vystupování, která se očekávají od nositelů jeho pohlaví. Za třetí je nutné zdůraznit, že homosexuální chování se nevztahuje k celkové charakteristice chování člověka, ale týká se výlučně sexuálního chování (to, jak se chovám ke svému partnerovi/své partnerce na veřejnosti a v soukromí). A naposledy je nutné připomenout, že pátrání po původu homosexuality není hledáním řešení stávajících problémů, a už vůbec ne cestou, jak ovlivnit sexualitu člověka. Přestože byl trest smrti za homosexuální chování, zavedený osvícenským tereziánským zákoníkem, zrušen zákonem č. 117/1852 ř. z., bylo na homosexualitu z právního hlediska stále pohlíženo jako na trestné chování. Paragraf 129 definoval homosexualitu jako smilstvo proti přírodě s trestem odnětí svobody až na deset let. V tomto znění zákon přetrval obě světové války. V roce 1948 došlo v Československu k převzetí moci komunisty. Zdálo se, že se homosexuálům „blýská na lepší časy“, protože to byli právě komunisti, kteří ve svých předvolebních programech slibovali dekriminalizaci homosexuálního chování. Jak se však později ukázalo, jednalo se jen o jeden z planých slibů. Homosexualita byla nově ošetřena paragrafem 241 zákona č. 86/1950 Sb. a sexuální styk mohl jeho provozovatele přijít až na jeden rok vězení. Změna přišla v roce 1961, kdy byl vydán nový trestní zákon (platný s úpravami dodnes!), který v paragrafu 244 postihoval homosexuální styk osoby starší 18 let s osobou mladší tohoto věku, homosexuální styk za úplatu a buzení veřejného pohoršení homosexuálním chováním odnětím svobody od jednoho do pěti let. Daný paragraf nebyl určen ke skutečnému stíhání daných deliktů, ale jako účinný nástroj pohrůžky těm homosexuálům, kteří odmítnou spolupracovat se státními orgány při stíhání jiné trestné činnosti. Homosexuálové ve společnosti byli, ale z výše zmíněných i jiných důvodů se o nich nemluvilo. V případě, že u sebe někdo zjistil homosexuální orientaci, snažil se splynout s davem, jen se nevystavit posměchu společnosti, protože být gay znamenalo být psychicky nemocný (jak to stanovila ještě 9. revize Mezinárodní
10
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
klasifikace nemocí). Zvrat přišel s celospolečenskými změnami v roce 1989, kdy byla zákonem č. 175/1990 Sb. homosexualita dekriminalizována a po přijetí 10. revize MKN roku 1993 i zbavena statusu nemoci. Osvícenství položilo základy ideálu občanské společnosti, čímž se lidé zřekli části sebe ve prospěch celku. Upřednostnili občanství před lidstvím, a člověk byl v prvé řadě občanem (samozřejmě se svými lidskými právy). V občanské společnosti, svázané s ideálem demokracie, mnozí považovali za základní znak demokracie svobodu. Jak později ukázal Tocqueville, demokracie je především rovností společenských podmínek a základním a nezrušitelným právem každého člověka (občana) by mělo být jeho právo na stejná práva. A pokud tato nejsou zajišována státem, musí za ně „obrany demokracie“ bojovat o to urputněji. Ony obrany demokracie spatřoval ve spolcích, občanských sdruženích. A proto se i u nás musela řada sdružení angažovat v prosazování rovnosti práv homosexuálů, aby nakonec zapracovali ti, jež mohou rovnost práv legislativně prosadit. Během posledních pěti let byl poslanecké sněmovně několikrát předložen návrh zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Všechny pokusy skončily nezdarem. Vysvětlení lze hledat hlouběji ve společnosti, v pozadí našeho chování, prožívání, našich hodnot a postojů. Onou příčinou je homofobie, která se vyskytuje ve všech společnostech vyrostlých z patriarchálních základů. Největším problémem homofobie u nás je, že „není na seznamu nežádoucích fenoménů jako třeba rasismus nebo násilí. Většina lidí ji chápe v její otevřené podobě, tzn. ve formě fyzického nebo verbálního napadání. V této formě je samozřejmě homofobii velice lehké rozpoznat, a je pravda, že v naší společnosti se moc nevyskytuje. Ale daleko zrádnější je její skrytá podoba, latentní homofobie, která je zabudována do struktur a mechanismů fungování společnosti. Jako taková už není součástí chování jednotlivců, kteří se chovají nějakým způsobem špatně k homosexuálům, ale je součástí státní sociální politiky.“ (Věra Sokolová: Na jedné lodi 2003).
film Prvním filmovým vyobrazením homosexuality je americký snímek z roku 1895 The Gay
11
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Brothers, natočený Williamem Dicksonem pro Edisonovo filmové studio, ve kterém tancují za doprovodu houslisty dva muži valčík. Toto je na dlouhou dobu také poslední prezentace vzájemné mužské intimity v americkém filmu, ponechaná bez společenského komentáře či zabarvení. Evropská filmová produkce nebyla nikdy tak úzkoprsá jako její americká sestra, a tak se v ní objevují díla, která by se dala nazvat v době, kdy vznikla, kontroverzními. V roce 1916 natočil švédský režisér Mauritz Stiller film Vingarne, zobrazující homoerotický vztah učitele a jeho žáka. O osm let později pod názvem Mikaël stejné téma (vycházející z novely dánského homosexuálního spisovatele Hermana Banga) zpracoval dánský režisér Carl Dreyer, i když ne tak otevřeně jako Stiller. Významným počinem byl německý film Anders als die Anderen (1919) v produkci Magnuse Hirschfelda, zakladatele Institutu sexuologie v Berlíně a odpůrce protihomosexuálního paragrafu 175, zobrazující vztah pianisty a jeho žáka, který je poznamenán vydíráním, soudem, sebevraždou mladšího z mužů a následným bojem za práva homosexuálů. Z daného snímku se zachovala pouze třicetiminutová stopáž, všechny ostatní kopie byly zničeny fašisty. Lesbismus se na filmovém plátně objevil poprvé roku 1929 v německém filmu Pandořina skříňka. Dvacátá léta probíhají v Americe ve znamení němé grotesky. Muž převlečený za ženu se stává dobrým námětem pro jednoscénový gag. Naproti tomu přátelské objetí dvou mužů stále ještě neznamená slabost, jak je patrné z válečného snímku Wings (1927) a Their First Mistake (1932) se Stanem Laurelem a Oliverem Hardym. Na přelomu 20. a 30. let se ve filmech objevuje „sisinka“, zženštilý padavka, který působí, jako by neměl sexualitu, jako by stál někde mezi mužem a ženou. Z tohoto důvodu Hollywood umožnil sisinkám uspět. Klasickými díly, bohužel u nás neuvedenými, jsou muzikály The Gay Divorcee, Top Hat či Dancing Lady. Samozřejmě, že filmy se sisinkami nezůstaly bez řádné odpovědi zástupců společenské morálky, zpočátku jen v rovině občanských spolků, jimž hrál do karet fakt, že na Hollywood bylo celkově pohlíženo jako na nejzkorumpovanější město ve Spojených státech. Hollywood se tak ocitl na pranýři veřejného mínění, a mnozí lidé z branže začali hledat způsob, jak zavřít pusu bulvárnímu tisku a vyzdvihnout lesk filmové produkce. Byla ustavena instituce Motion Picture Producers and Distributors of America (později přejmenována na Motion Picture Asociation of America), která dostala za úkol bdít nad všemi problémy kolem filmu. Prezidentem byl jmenován William H. Hayse, bývalý ministr pošt a vedoucí představitel presbytariánské církve. Na začátku 30. let byla vydána klasifikace filmů dělící je na přijatelné (A – acceptable), morálně závadné (B – morally object) či zamítnuté (C – condemned). V roce 1932, po uvedení gangsterky Scarface, oslavující „lumpy podsvětí“ jako hrdiny, bylo Haysovi jasné, že musí zakročit rázněji. Dne 1. července 1934 vydal Motion Picture Production Code (Haysův kodex), v němž se zakazuje ve filmu zobrazovat líbání otevřenými ústy, chlípná objetí, sexuální perverzi, svádění, znásilnění, potraty, prostituci a bílé otroctví, nahotu, obscenitu a rouhání. Ještě téhož roku byl založen Production Code Administration, v jehož čele stál cenzor, který ve svých rukách držel takovou moc, že mohl měnit texty, postavy i zápletky filmů. Homosexualita zcela ustoupila do pozadí až do začátku 40. let, kdy filmaři začali s jejím postupným, leč skrytým navracením na plátno. Sisinky se už nenosily. Postava mohla být homosexuální pouze tehdy, byla-li její orientace naznačována symbolicky (a tudíž unikla oku cenzora), například ve filmech Maltézský sokol, Páni mají radši
12
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
blondýnky, Rebel bez příčiny, Někdo to rád horké, Kočka na rozpálené plechové střeše, Ben Hur, Spartakus, Půlnoční kovboj; nebo byla-li objektem strachu „normálních“ lidí, například u filmů Mrtvá a živá, Provaz, Caged či Young Man with a Horn. V posledních dvou uvedených filmech zabila křesanská reakce hned dvě mouchy jednou ranou. Nejenže udělala z homosexuálů zločince, ale, ze strachu ze sílící ženské emancipace, ukázala ženám, že jejich místo je doma, u plotny, a v jiném případě musí být a budou potrestány. Padesátá léta začínají pohlížet na homosexuály jako na zženštilce. Proto působit jako gay znamená být gay, popřípadě být odsouzen jako gay. A protože se dá zženštilost léčit, dá se i homosexualita léčit (Tea and Sympathy, Řekni mi, že mě miluješ, Junie Moonová). Křesanská reakce ovšem brzy zjistila, že s léčením homosexuality u mužů pouhým jejich zmužněním chování neuspěje, a rozhodla se proto pro tvrdý útok. Pokud se homosexuál nemůže ze své „úchylky“ vyléčit, musí trpět za to, co je. Jediným vykoupením trpícího je pak logicky smrt, a už z vlastních (The Children’s Hour, Advise and Consent) nebo z cizích rukou (The Detective, The Fox). Roku 1966 (dvanáct let po autorově smrti) padl Haysův kodex. Jeho nástupce, Jack Valenti, dostal nelehký úkol. Vytvořit nový systém klasifikace filmů, který by odpovídal současné umělecké tvorbě a stavu společnosti. Dne 1. listopadu 1968 vešel v platnost Code of Self Regulation. Počítalo se v něm, že každý film bude předložen grémiu MPAA Code and Rating Administration, aby mohl být označen věkovou hranicí přístupnosti. Valenti zavedl čtyři kategorie: G – General Audiences (bez omezení věku), PG – Parental Guidance Suggested (doporučuje se doprovod rodičů), R – Restricted (osobám do 17 let přístupný jen v doprovodu rodičů nebo
13
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
dospělé osoby) a X (osobám do 17 let nepřístupný), kterým se obvykle označovaly jen pornografické filmy. V roce 1984 byla přidána kategorie PG – 13 (osobám do 13 let přístupný jen v doprovodu rodičů) a o šest let později NC – 17 (osobám do 17 let nepřístupný). Kategorie X byla nadále přidělována pouze pornografickým snímkům. Otevřeně projevená homosexualita ve filmu se dočkala svého novodobého comming-outu v Británii. V roce 1961 natočil Basil Dearden film Victim s Dirkem Bogardem v hlavní roli, který se přizná své ženě, že sexuálně toužil po muži, a vydává se po stopě vyděračů a vrahů svého platonického milence. Homosexuálové uvítali fakt, že Bogarde přežil celý film, což se v americké produkci objevuje až o desetiletí později. Britové pokračovali v nastíněné linii filmy Kapka medu, Sluha a Tajný obřad, v nichž se dostáváme do hloubi lidského nitra a k samotným „stokám“ společnosti, na nichž stojí. Americká produkce se v 70. letech z hlediska zobrazování homosexuality začíná štěpit na dva proudy. První proud pokračuje v „křižáckém tažení“ proti homosexuálům. Protože utrpení samotných homosexuálů z vlastní sexuální orientace nestačilo k jejich „potlačení“ ve společnosti, bylo nutné přistoupit k jedinému, udělat z nich „tvory“ společnosti nebezpečné a vytvořit tlak veřejnosti na jejich „likvidaci“. Co filmy The Killing of Sister George a Vanishing Point pouze naznačovaly, bylo v 80. letech dotaženo do konce snímkem Na lovu s Al Pacinem v roli detektiva vyšetřujícího brutální vraždy homosexuálů mezi „kožeňáky“ (sadomasochisticky orientovanými homosexuály), který vyvolal nečekanou bouři odporu mezi homosexuály, kteří po dlouhém mlčení vyšli hromadně do ulic. Druhý proud se postupně přibližoval k evropské produkci. Prvními vlaštovkami byly filmy The Boys in the Band, Kabaret a Mycí linka, v nichž homosexuálové přiznávají svou orientaci sobě a společnosti. Evropská kinematografie využívala tématu homosexuality naplno. Rainer Werner Fassbinder se ve svých posledních filmech Hořké slzy Petry von Kantové a V roce se třinácti úplňky zabývá problémem postoje společnosti k lidem s odlišnou sexualitou, John Schlesinger řeší ve filmu Neděle, prokletá neděle vztahy v neobvyklém trojúhelníku, kdy manželé milují stejného muže, a Luchino Visconti sleduje životní příběh stárnoucího homosexuála ve filmu Smrt v Benátkách. Díky těmto snímkům se postava homosexuála vymanila z inventáře dramat, věstících homosexuálům neblahý konec, a laciných komedií, stále těžících
14
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
z představy mužského zženštilce. Průlom (nejen) v americké kinematografii nastal v roce 1982, kdy byl do kin uveden film Making Love zobrazující první scény z intimního života dvou gayů. Před filmem samozřejmě nechybělo rozsáhlé upozornění, co film zobrazuje a jaké dopady by to mohlo mít na některé diváky. Po něm následovaly filmy jako Mučivá láska a Maurice, v nichž nahlížíme na komplexitu života homosexuálů, včetně erotiky a sexu. Objevem 80. let se na poli režie stal Španěl Pedro Almodóvar, který velice osobitým stylem reflektuje současnou společnost. Vědom si toho, že sexualita je důležitou součástí lidského života, zabývá se jí téměř ve všech svých filmech. Snímky s homosexuální tematikou, které jsme u nás mohli zhlédnout, jsou Labyrint vášní, Co jsem komu udělala a Vše o mé matce. V 80. letech se začal ve větším měřítku projevovat fenomén dvojí tolerance k homosexuálům, respektive k lesbám a gayům. Muži zjistili, jak je příjemné sledovat dvě mazlící se ženy, a tak byly filmy zobrazující ženskou homosexualitu, která nezpochybňuje patriarchální řád (tzn. neohrožuje muže), přijaty diváckým publikem dobře (Hlad, Mučivá láska). Ženské přijetí homosexuality na vztahové úrovni, nepříliš zajímavé pro muže, ale mnohem zajímavější pro ženy, pak reflektovaly filmy Silkwoodová, Purpurová barva, Smažená zelená rajčata, Thelma a Louise, Dámská jízda, Colette a Antonia. Zcela klasickým příkladem dvojího přístupu k homosexualitě mužů a žen z dob mnohem dřívějších je postoj společnosti k filmu Maroko, v němž Marlene Dietrich v jedné scéně vystupuje ve smokingu, chová se jako flirtující muž a dokonce dojde i na lesbický polibek. Podobně tomu bylo i u mnohem skandálnějšího snímku německé provenience Mädchen in Uniform, v němž na konci dojde k polibku hlavní hrdinky s její učitelkou. Největší úspěch ovšem slavily filmy reflektující roli muže a ženy ve společnosti na základě záměny rolí, nošení převleků, v nichž ženy v mužských šatech nebyly prostředkem pobavení, ale hluboké reflexe (Viktor/Viktorie, Yentl, Mrs. Doubtfire – táta v sukni). O nové generaci filmů o homosexuálech se začíná mluvit v devadesátých letech 20. století. Objevují se filmy variující na široké škále. Od stále stereotypizujících gaye jako zženštilce (Partneři, Ptačí klec, Svatba naruby, Smlouva s áblem), jako transvestity (Dobrodružství Priscilly, královny pouště, Tři muži v negližé), jako „špínu“ společnosti (Basketbalový deník) či dokonce jako nebezpečné zločince (Mlčení jehňátek, Základní instinkt) přes homosexuály bojující za respekt, za uznání vlastní existence (Jsou z nás, Philadelphia) po zobrazení homosexuality (ve vedlejší roli) jako každodenní součásti naší reality (Garbo mluví, Noční šichta, Svatební hostina, Zemřít pro, Svatba mého nejlepšího přítele). Skutečně zlomovými snímky jsou ty filmy, které pronikly skrze homofobní vidění společnosti a konfrontovaly tento pohled s pohledem „z druhé strany“ (Mé soukromé Idaho, Jahody a čokoláda, Šest stupňů odloučení, Kdyby zdi mohly mluvit 2, To, co máme společné, Falešné vztahy, Hodiny, Daleko do nebe) a dále pak jímavé (až nerealisticky šastně končící) příběhy (Švédská trojka, Čtyři svatby a jeden pohřeb, Objekt mé touhy, Klub zlomených srdcí). Samostatnou kapitolu pak tvoří biografie slavných homosexuálů (Wittgenstein, Úplné zatmění, Oscar Wilde, Bohové a monstra, Než se setmí) a celovečerní dokumentární filmy (S Madonnou v posteli, Zapovězené plátno, Paragraf 175). Devadesátá léta jsou zlomová i v jiné oblasti. Podle amerického deníku Entertainment Weekly je „dnes snazší najít herce, kteří budou představovat postavu s menšinovou orientací. Ještě nedávno se mnozí herci obávali, že takovéto role mohou poškodit jejich kariéru. (…) Role gayů a lesbiček dnes představují hereckou výzvu. Nabízejí možnost ztvárnit
15
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
zajímavý charakter a netradičně rozehrát milostné scény.“ Česká filmová produkce přispěla k celosvětové, homosexualitu zobrazující kinematografii pouze dvěma (!) snímky. Prvním z nich je studentský film Zdeňka Trošky Zkouškové období a druhým film Mandragora Wiktora Grodeckého, popisující příběh patnáctiletého chlapce z malého města lapeného erotickým podsvětím Prahy.
Mezipatra 2003 V roce 2000 proběhl v Brně první český festival gay a lesbického filmu pod názvem Duha nad Brnem. Během čtyř dnů mohli diváci zhlédnout sedm celovečerních filmů s gay a lesbickou tematikou (například Oscar Wilde, Úplné zatmění). O rok později se festival rozprostřel do celého týdne a představil již osmnáct dlouhometrážních snímků. V roce 2002 přistoupili realizátoři festivalu k jeho zkušebnímu rozšíření do Prahy. Původní název byl změněn na Mezipatra, a část filmové produkce, promítnuté v Brně, byla předvedena i v našem hlavním městě. Díky kladným a početným ohlasům bylo
16
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
rozhodnuto, že následující ročník proběhne v Brně i v Praze ve stejné podobě, jen s rozdílnými doprovodnými akcemi. Loňský ročník Mezipater byl tedy již čtvrtým v pořadí, a jeho historie ukazuje, že si získal dobrou pověst a pravidelné i stále se rozšiřující (nejen homosexuální) divácké publikum. Kromě celovečerních filmů festival nabídl promítání řady krátkometrážních filmů a dokumentů z produkce České televize s besedami s jejich autory/autorkami. Brněnská část filmové produkce byla doplněna retrospektivou Rainera Wernera Fassbindera, režiséra a kritika německé společnosti 60. a 70. let 20. století. Fassbinder byl „zhnusen“ všudypřítomným konzumem a volal po alternativě ke stávajícímu fungování společnosti. Ústředním tématem jeho tvorby proto nejsou úspěšní lidé na společenském výsluní, ale outsideři, jejichž zobrazení je právě proto tak skutečné a věrné, protože s nimi, na základě vlastní zkušenosti, dokáže soucítit. Důležitým momentem Fassbinderovy tvorby je otevřenost zobrazování skutečnosti, žádné náhražky či jemné náznaky, a to i v případě
17
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
kontroverzních témat, jakým homosexualita v jeho době byla, což je především patrné v jeho melodramatu Pěstní právo svobody, v němž přímočaře zobrazuje nahé, líbající se muže. Fassbinderovo místo na Mezipatrech 2003 bylo neoddiskutovatelné i proto, že ve všech svých filmech reflektuje společnost jako skupinu odcizujících se lidí, kteří ztrácejí zájem o „lidské intimno“, ztrácejí zájem o člověka samotného, žijí ve světě osamělých individuí. Mezipatra 2003 zavedla diváka i na prkna divadel, a zprostředkovala mu tak zcela novou možnost zážitku. V Brně bylo uvedeno představení Eve Enslerové, Vagina monology. Hra se snaží ukázat zvrácenost moderního pojetí odcizené sexuality, v níž není pro intimitu a prožití vlastního těla místo. Ženy by se měly vymanit z nesmyslného chápání vlastního těla jako nástroje mužského uspokojení a násilí, měly by akceptovat svoji ženskost, která je stejně tak jedinečná, jako je jedinečná mužskost. Je třeba rozbít mýtus o neúplnosti ženského těla zavedený Freudem a jeho žáky. Ensler reflektuje zásadní rozpor současné společnosti v pojetí sexuality, která jí celou prostupuje, je však „nezdravá“, zbavená intimního prožitku. Praha nabídla k zhlédnutí hru Marka Ravenhilla Polaroidy. Jedná se o tzv. cool drama, novou divadelní formu, která si získala mladé publikum po celém světě. Cool drama nabízí zobrazení světa v jeho syrovosti při použití vulgarity a přehnané expresivity. Námětem bývají osudy současných mladých lidí a jejich problémů s poznáním vlastní identity a s nalezením svého místa ve společnosti. Posláním představení (mimo jiné) je otevřít mladé generaci oči, aby si uvědomila zhoubnost požitkářského stylu života a konzumní sexuality. Stejně jako Enslerová upozorňuje Ravenhill na absentující intimitu ve vztazích a nutnost jejího znovuobjevení mladou generací. Menšími doprovodnými akcemi byly výstavy fotografií. Dana Kyndrová v Brně prezentovala cyklus Lesbian Gay Pride Paříž 1996–1997 a v Praze Petr Kottnauer soubor černobílých fotografií zahrnující jak akty, tak taneční fotografii, jež spojuje téma mužského těla a vzájemného vztahu mezi dvěma muži.
anketa ad1) Ano. Lidé mají mít stejná práva. ad2) Ano. Mnoho dětí například trpí bez dostatečné lásky v ústavech a jiné zase strádají nedostatečnou péčí a láskou heterosexuálních rodičů. Je lepší mít dvě milující matky než jednu upracovanou vychovatelku či agresivního otce… ad3) Jednou jsem šel náhodou po Václaváku s kolegou, o kterém vím, že je homosexuál. Bylo jaro a všiml jsem si, že zatímco já se otáčím po dívkách, on po mužích. Řekl jsem mu: Podívej, kolik je tu kolem krásných lidí! Jan Burian, hudebník, publicista, cestovatel, 31. 5. 2004
18
Loňská Mezipatra představila 14 celovečerních filmů s gay a lesbickou tematikou. Jejich výběr nebyl lehký a doprovázely ho mnohé nesnáze. Řada filmů byla nedostupná díky ceně, kterou za jejich promítání distributoři požadovali, další byly blokovány jinými filmovými festivaly a u některých se nepodařilo zjistit oficiálního distributora pro naše území. Filmy uvedené na Mezipatrech 2003 byly většinou natočeny během posledních 10 let, a tak v nich již nenajdeme „temné vize“ homosexuálů nastíněné v amerických produkcích z 50.–70. let či komedie založené na konfrontaci světa homosexuálů a heterosexuálů se zavedenými stereotypy z první poloviny let devadesátých (např. Ptačí klec). Unikátní snímky z dílny Rainera Wernera
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
Fassbindera, ač byly natočeny v první polovině 70. let, se svou formou a obsahem vymaňují z pohledu svědomí trestajícího homosexuály za jejich orientaci a propojují osudy jednotlivců s komunitou stejně sexuálně orientovaných lidí, což je věc reflektovaná až o deset let později. Neblahý konec homosexuálních hrdinů (životní neuspokojení v případě Petry von Kantové či smrt v případě Franze Biberkopfa) není vizí vnucující divákovi způsob nahlížení na homosexualitu v životě člověka, ale reflexí Fassbinderovy současnosti. Velkou skupinu filmů tvořily snímky, v nichž hlavní či vedlejší postavy hledají svou identitu a své místo ve společnosti. Homosexuál je prezentován především jako člověk, se svými klady a zápory, jako ten, kdo nás míjí denně na ulici, s kým studujeme, pracujeme, hrajeme v týmu, kdo je naším bratrem, matkou, naší rodinou, kdo večer čte v televizi zprávy, kdo mi právě prodal v trafice noviny, kdo mi zachránil život na operačním stole, kdo tvoří součást mého života. Mezipatra divákovi přinášejí obraz homosexuála ve společnosti, nikoliv jako někoho „jiného“, kdo stojí mimo ni, ale jako někoho, kdo tvoří součást našeho žitého světa. Filmy jsou pro dnešní společnost důležitým zdrojem informací, vzorců chování, chápání a myšlení. Jejich síla tkví právě v tom, jak snadno jsou pro široké masy dostupné. Platnost informace ve filmu obsažené je diskutabilní, její vliv však nikoliv. Toho si jsou vědomi organizátoři festivalu gay a lesbického filmu Mezipatra, kteří již čtvrtým rokem přinášejí českému divákovi kvalitní snímky světové kinematografie zabývající se problematikou homosexuality. Ačkoli je jejich snaha značně limitována rozpočtem festivalu, snaží se co nejvíce dostát svému předsevzetí prezentovat homosexualitu jako běžnou součást našeho života, jejíž stereotypní nahlížení nemá žádné opodstatnění. Filmy celkově kriticky nahlížejí na sexualitu v současné společnosti a reflektují její neutěšený stav. Ten se projevuje ve způsobu vnímání vlastní tělesnosti, v odcizování psychického a fyzického prožívání sexuality (sex se stává konzumním zbožím) a v chápání funkce sexuality, tedy její příčinnosti. Sexualita je konfrontována s celospolečenským patriarchálním uspořádáním, s rolí ženy a muže, s mužskostí a ženskostí, tedy se sociálně definovanými rolemi jednotlivých pohlaví a rodů. Ukazuje se, že právě změna v tradičním chápání muže a ženy jako biologické kategorie, existence společenské podmíněnosti lidské identity i v její „pohlavnosti“ a proměna tradičních institucí, jakou je rodina, jsou spjaty se současnou transformací sexuality. Snímky prezentované na Mezipatrech divákovi takový ucelenější náhled na homosexualitu a její provázanost s jinými společenskými oblastmi přinášejí. Otázka tolerance vůči homosexuálům přestává být pouze o akceptaci jisté skupiny lidí; začíná být o přijetí důsledků v nejrůznějších oblastech našeho života. Jedná se o komplexní změnu, a proto není možné, aby proběhla ze dne na den a sama od sebe. Mezipatra přinášejí alternativu, díky níž se dílčí změny nemusejí zdát tak složité a nemožné. To neznamená, že by filmy poskytovaly zaručené návody a jasná řešení, spíše nutí člověka přemýšlet o souvislostech naznačených výše a vytvářet (respektive přetvářet) si postoj k sobě, k druhým, ke světu kolem sebe. Oto Dymokurský, student Fakulty sociálních studií MU v Brně. Doprovodné fotografie: Jana Štěpánová – cyklus černobílých fotografií na backlight foliích s názvem Paravány – (de)konstrukce ženského těla, vznikl pro festival ženské a lesbické kultury Apriles v roce 2003. Doprovodné kresby: Alena Kubičková. Narodila se roku 1982. Žije ve Volarech. V Plzni studuje na pedagogické fakultě obor výtvarná a hudební výchova. Má ráda pivo...
19
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
glosář myšmašistický Karel Gregor Václav Klaus vydal před nedávnem knížku Rok první, jíž „bilancuje“ první rok na Hradě. Bume zaujatí a připomeňmě si několik okamžiků uplynulé doby.
Glosa
Druhou nejsilnější politickou silou v zemi, měřeno volebními prefencemi, je KSČM. Komunisté jsou v parlamentních výborech, zasedají v jejich předsednictvech, jsou zastoupeni ve více než třech stovkách zastupitelstev, v mediálních radách, jejich předáci dostávají nebývalý prostor v televizi. Nejvíce pak od Novy a Primy, v jejichž diskusních pořadech jsou týden co týden, zatímco zástupci mnoha jiných (hlavně mimoparlamentních) stran se tam nedostanou, co je rok dlouhý. Jak je možné, že jsou zváni do televize, aby se bavili o problémech dneška, když se tato strana, která měla být dávno postavena mimo zákon, nikdy nezřekla své zločinné minulosti? Na přímou otázku, zda byl minulý režim zločinný, odpověděl Lidovým novinám (22. 11. 2003) místopředseda KSČM Miloslav Ransdorf: „Velmi omezoval otázku politické volby. Ale že to byl zločinný režim? To těžko mohu akceptovat.“ V letech 1948–89 bylo popraveno 241 politických vězňů, v uranových a uhelných dolech, hutích, lomech a věznicích zemřelo kolem 8000 vězňů, asi 600 zatčených nepřežilo výslechy, 500 lidí bylo na hranicích zastřeleno, zabito elektrickým proudem, zemřelo po šlápnutí na minu nebo se utopilo. Protiprávně odsouzeno a vězněno bylo přes čtvrt milionu lidí. Přes 400 000 lidí uprchlo nebo bylo vyhnáno ze země.
Václav Klaus na otázku LN „Je podle vás komunismus nebezpečný?“ před prezidentskými volbami odpověděl: „Nedomnívám se, že rozhovor je dostatečný instrument k odpovědi, hrozí obrovské zploštění. Dovedl bych si na toto téma představit sofistikovaný, mnohovrstevnatý článek, který by říkal, že když…, tak…, za předpokladu… a tak dále.“ 28. 2. 2003 byl – mj. za vydatné za podpory komunistů – zvolen prezidentem České republiky. Klaus se však v uplynulém roce blýskl hlavně svými články, projevy a rozhovory, z nichž „nejvydařenější“ byl s Alexandrem Kramerem pro Právo (29. 11.), kde se sprostě otřel o disidenty – „Rozdělování lidí na jakýsi disent a nedisent považuji za hluboký omyl – za součást oné pohádky, která by už konečně měla být poopravena, protože nic takového nebylo.“ – a sám sebe označil za největšího protivníka ideologie komunismu. Skutečně zarážející, uvědomíme-li si, jak se hned po jeho zvolení na Hradě procházel předseda komunistů Grebeníček. Lidé,
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
kteří byli v disentu, ztráceli svá místa, jejich děti nesměly studovat, stávali se terčem perzekuce tajné policie, byli nuceni opouštět své domovy i majetek a odcházet do ciziny. To nebyla pohádka, ale často krutá, zvrácená realita. Živelným způsobem na Klausova slova reagovala v magazínu Pátek LN (č. 50/03) Vlasta Chramostová, herečka, jež od roku 1973 nesměla veřejně vystupovat (stejně dopadl její manžel Karel Milota, kameraman Spalovače mrtvol): „Pan Klaus nikdy nestál před soudem, o kterém by věděl, že je předem rozhodnutý. A neměl jednu sbalenou tašku do vězení a druhou do špitálu jako já, protože já byla v tom dubnu 89, kdy mě soudili, vážně nemocná. Hodně jsem se bála, mohla jsem dostat i tři roky. Můj obhájce byl tenkrát doktor Motejl. Jaká to byla opora! Kéž by tenkrát člověk měl ombudsmana, o kterém dnes prezident Klaus tvrdí, že je zbytečný. (…) Jsem občan této země a Václav Klaus je jejím prezidentem. Ale lidsky s ním nesouhlasím a jeho občanského příběhu si nevážím. (…) Ale jestli jsem něco opravdu nečekala, tak to, že hlava státu bude jednou s takovým despektem mluvit o lidech, kteří něco pro tuhle zemi udělali.“ 15. 11. uveřejnil prezident v Mladé frontě Dnes článek k 17. listopadu, v němž vyzdvihl Čecháčka, když napsal: „Reakcí oné masy „obyčejných občanů“ na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989.“ Klausova interpretace minulosti, prosta paměti, nikoli však upřímnosti, zavání totální absencí soudnosti – je demagogií, a hodně kalnou. Prezidenta iritují ti, kteří jej mravně i statečností převyšují, proto je mu bližší přizpůsobivost a pasivita mas, lidu. Klaus deklaroval lidovost své prezidentské stolice. A kdo že je Čecháček? Svého času jej definoval ve svých pamětech Václav Černý (3. díl, str. 285–8): „Zaměřit se na lid znamená i omezit se na lid a připodobnit se mu.(…) Spiknutí prostřednosti proti všemu nadprůměrnému je sice společným jevem všech národů malých, ale v našem bylo vždy mocně potencováno „lidovostí“ našeho vzdělance, a tím bylo vždy nebezpečnější než jinde, vedle Čecha se vždy u nás plazil a na Čecha číhal Čecháček. Čemu říkám čecháčkovství? A říkám tomu taky podučitelství. A české chalupnictví. Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti. (…) Vždy, absolutně vždy hleděly totalitní režimy získat lidskou hloupost a lidské sprosáctví na svou stranu. V jejich řadách se hlupáci nemají čeho bát a nemohou nic tratit. Silné povahy jsou v nich samozřejmě eliminovány násilnou a nenávistnou brutalitou davu, povahy prostřední přinuceny k povolné využitelnosti, povahy slabé rychle přesvědčeny, že na osobní existenci nemají právo a že osobnost je ostatně omylem.“ Prezident ovšem bludy nepronášel pouze doma, ale i ve světě. Lidové noviny přinesly 21. 11. projev, který Klaus pronesl ve Spojených státech o dva dny dříve. Text projevu, názvaného Svoboda a její nepřátelé, je svým způsobem unikátní, a to nejen díky myšlenkám typu: „Jsem proti všem druhům diskriminace, protože vím, co diskriminace skutečně znamená, ale nemůžeme přijmout dnes tak populární princip nediskriminace.“ O něco jasněji se Klaus o lidských právech vyjádřil v už zmiňovaném rozhovoru pro Právo: „Provádím-li kritiku lidských práv, neboli human rights – respektive kritiku tzv. humanrightismu, který považuji za jistou specifickou ideologii dnešní doby – činím tak ve jménu obhajoby klasických občanských práv! Čili vedu polemiku human rights versus civil rights a jsem pro ta druhá, protože si myslím, že
21
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
to první adjektivum je zavádějící.“ Tam, kde neplatí či není možné uplatnit civilní čili občanská práva, dochází nezřídka i k brutálnímu porušování práv lidských, k zločinům proti lidskosti. Kdoví jak a zda vůbec by prezident aplikoval svoji tezi při pohledu na mučeného člověka třeba v kubánském vězení. Nejde tu ale spíše o žabomyší spor, hodný Kocourkova? Nazvat lidská práva ideologií dnešní doby? Každá ideologie má předem jasno, co je jí cizí a nepřátelské, jsou především myšlení a kritika. Je Dana Němcová, která v současnosti pracuje jako poradkyně pro uprchlíky Českého helsinského výboru a jež byla jednou z postav disentu (kvůli čemuž např. ztratila místo psycholožky ve Výmolově ústavu pro děti s vadami sluchu a řeči), vyznavačkou ideologie? Před nedávnem se český prezident vrátil z oficiální návštěvy Číny, země, kde jsou tisíce táborů nucených prací a kde jsou na veřejnosti vedle zločinců popravováni i kritici tamní komunistické vlády. Ke Klausově návštěvě se vyjádřil host letošního ročníku dokumentárních filmů Jeden svět Harry Wu, čínský disident, který strávil v čínském gulagu 19 let a jehož bratra komunistický režim umučil k smrti: „Nechápu, proč tam jel. Odsuzuji ho za to. (…) Došel jsem k závěru, že Čína prezidenta Klause pozvala především proto, aby mohla říci: podívejte, Havel nepřijel, protože je to hlupák. Mohou te na něj ukázat prstem. (...) Víte, Praha nemůže být finančním, politickým ani uměleckým centrem. Takových metropolí je na světě mnoho, ale mohla by být centrem lidských práv. Máte Havla, festivaly jako například Jeden svět, Pražské jaro. Tohle všechno dělá z České republiky unikátní zemi.“ (LN 23. 4. 2004) Před lety z premiérské stolice plísnil Klaus svého předchůdce za to, že se stýkal s lidmi jako Rushdie či dalajláma, kterého čínský režim vyhnal z jeho země. Vlajku Tibetu by v březnu nad Hradem hledal snad jen nějaký blázen. I ekologové a intelektuálové dostali v Klausově zahraničním projevu, zač je toho loket! „Věříme-li centrální pozici člověka, pak to znamená, že nemůžeme souhlasit s ekologickými hesly typu ,Země na prvním místě‘ ani se zavádějícím konceptem udržitelného rozvoje. Tento koncept nedává do popředí ani přírodu, ani kvalitu životního prostředí, ale neskromné konstruktivistické ambice těch, kteří nad námi chtějí získat kontrolu. Používají přírodu a životní prostředí jako svá rukojmí, což se jim daří, protože my všichni máme přírodu a životní prostředí velmi vysoko na svém seznamu priorit. (…) Všichni nepochybně vnímáme význam morálky pro fungování lidské společnosti, ale musíme být proti rétorice morální výsadnosti ze strany „veřejných intelektuálů, vyvolených či pomazaných olympanů.“ Hovoří-li či lépe řečeno poučuje-li Klaus o svobodě a jejích nepřátelích, pak hovoří a poučuje hlavně o těch svých, nebo svobodu i nazírání na ni poměřuje sebou samým: „Věřím klasickému vymezení slova svoboda a nepřeji si žádné zbytečné, a už vůbec ne protikladné inovace jeho výkladu.“ Rozkaz, pane prezidente!
zpátečnická politika lidovců Lucie Otáhalová Člověk by si myslel, že žijeme v sekularizovaném státě, že náboženství by nemělo být určujícím dogmatem, že by snad nemělo být ani zohledňovaným faktorem při tvorbě politiky. Někteří si to nemyslí.
22
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
Říkejme jim pracovně zpátečníci. Bez urážky, ctění voličové KDU, ale otevřete oči. Vůdčí hlas lidoveckého tažení proti zákonu o registrovaném partnerství, poslanec Karas, by chtěl gayům a lesbám pomoci. Léčbou (snad svěcenou vodou?) se jim dostane nalezení správného životního směru, stanou se heterosexuálními. Tomu se říká netolerance a nepochopení alternativního životního stylu. Nějak tam není vidět ta křesanská láska. Přestaňme už konečně pátrat po kořenech homosexuality, zda je podmíněna biologicky, nebo snad sociálně, jestli je naučená, pramení z neúplné rodiny, zavinil ji nedostatek mužského/ženského vzoru ve výchově a já nevím co ještě. Sexuální orientace je atributem jedince třeba jako barva pleti (zkuste se zeptat příslušníka romské menšiny, proč má tak tmavou kůži…), je jeho neoddělitelnou součástí a zároveň soukromou záležitostí (homosexuální chování spadá pod pojem „soukromý život“ dle Evropské úmluvy o lidských právech a jako takové je chráněno). Lidé žijící v partnerském vztahu s osobou stejného pohlaví jsou příkladem „jiného“ stylu života, který většinová společnost stále ještě není schopna přijmout. Příčinou je zbytečné ulpívání na tradičních vzorech, včetně přesvědčení, že základem rodiny a jediným bezpečným přístavem pro výchovu dětí je instituce manželství. Chyba. Před pěti lety prohlásil Nejvyšší soud Jihoafrické republiky: „Z právního a ústavního hlediska, schopnost plodit děti již není určující charakteristikou manželských vztahů.“ Toto své stanovisko zdůvodnil poukazem na manželské páry, které děti mít nemohou či nechtějí, na rodiny vytvořené adopcí. Skutečně, i u nás se dle informací Českého statistického úřadu v roce 2003 narodila téměř jedna třetina dětí mimo manželství. Další číslo, které te uvedu, by mělo být pro průměrného lidovce šokující. Skoro polovina manželství končí rozvodem. Je tomu tak, lidé vstup do této instituce odkládají, mnohdy až na… nikdy. Takže kam se poděla svátost manželství? Zmizela v propadlišti dějin, stejně jako tam zmizí lidovci, budou-li i nadále volat po jejím vzkříšení. Je třeba si uvědomit, že existují různé formy soužití a manželství je pouze jednou z nich, bohužel jedinou, kterou (zatím) náš právní řád uznává. Autorka dokončuje právnickou fakultu MU v Brně.
Anketa
ad1) Nevidím důvod, proč by homosexuálové neměli mít stejná práva jako smíšené páry. Stejně jako u heterosexuálů je důležitá kvalita vztahu a charakter lidí, kteří se na něm podílí. Homosexuální vztah chápu jako jinou přirozenost. Tak proč z toho dělat problém. ad2) Tohle je jedna z mála otázek v téhle oblasti, u které nemám jasno. Nedovedu si představit, do jaké míry může být dítě vychovávané homosexuálním párem ovlivněné nepřítomností jednoho pohlaví. Nemyslím si, že by se takovému dítěti nedostávalo v mnoha případech pevnějšího zázemí, než mají potomci některých nevyrovnaných heterosexuálních párů. To je ale jiná věc. ad3) Setkávám se s takovými projevy minimálně, přestože mám spoustu homosexuálních přátel. A právě proto mě tyhle projevy nijak nevyvádějí z míry. Markéta Matoušková, divadelnice, do-
končuje studia FF MU v Brně, 10. 6. 2004
23
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
baví mě, když se lidi baví
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
Hana Kulhánková
ozhovor
Tento rozhovor vznikl tak trochu na dálku – já (Hana Kulhánková) jsem zrovna pobývala v Praze, kde jsem se účastnila menšího lobbování, aby nás určitá instituce i v roce 2004 podpořila finančně; a moje přítelkyně (Lucie Otáhalová) pro mě v Brně zatím připravila otázky. Důvod, proč se tento původně zamýšlený článek změnil na rozhovor, je prostý: neumím psát sáhodlouhé pasáže a jsem radši, pokud mohu reagovat na dotazy od jiných lidí. Hlavně mě zajímalo, co vlastně Lucku zajímá, nebo vím, že žít se mnou je hodně těžké. Co je podle tebe smyslem Mezipater?
Mezipatra jsou v současné době jediným uceleným festivalem o homosexuální kultuře, tedy především filmové, v ČR. Smyslem je objektivní gay propaganda, neboli šíření pravdivých informací o gayích a lesbách mezi většinovou společnost. Díky filmu se to dost dobře daří. Ta propaganda míří ale samozřejmě i do „teplých“ řad. Mezipatra pomáhají lidem nejen se bavit, ale i seznamovat se s novými lidmi. Některým to může pomoci i v uvědomování si vlastní homosexuality, a hlavně nebát se jí. Ono je to totiž fakt dobré, když jsi v kině, kde je dalších několik stovek gayů a leseb. Jinak Mezipatra nejsou samozřejmě jenom zábava, mají důležitý kulturně-společensko-politický přesah. Co ti Mezipatra dala/vzala?
Kdybych Mezipatra nedělala, nebyla bych ani ve STUDu a nepoznala bych tebe, drahá Lucinko. Dál jsem si uvědomila, že mě hodně baví být aktivní, pořádat akce. Hodně ráda rozdávám úkoly a ráda si odškrtávám ty, které jsou splněné. Takže jsem se díky Mezipatrům zklidnila a hlavně dělám něco, co má smysl, i když hodně dlouhodobě. A vlastně mi ani tolik nevzala, pokud nepočítám minimum času, který mám. A stále nedodělanou školu, ale to je asi o těch prioritách, školní povinnosti se dají vždycky nějak obejít, ale například grantový uzávěrky ne. Takže jsem asi víc disciplinovaná. A taky jsem určitým způsobem omezila počet svých nejbližších, v současné době se vlastně převážně scházím s lidma, se kterýma „pracuju“. Co tě motivuje k další práci? Nejvíc mě motivuje to, že pronikám do propletených struktur, podle kterých fungují neziskovky v Česku. Setkávám se se zajímavými lidmi, kteří rozhodují o tom, jak fest bude vypadat, jak se o něm bude psát, co budeme promítat a jestli na něj budeme mít peníze, a taky, že Mezipatra jsou rok od roku lepší a jsou víc vidět. Dělá mi dobře,
že si můžu vymyslet, s kým „slavným“ se chci v listopadu setkat, a pokud vše dobře dopadne, hlavně finančně, tak se s tou osobou opravdu setkám. Baví mě, když se lidi, nejen díky mně samotné, baví. Prostě progres je takovej životabudič. Dalo by se říct, že posláním Mezipater je mj. šíření osvěty ohledně gay komunity a fenoménu homosexuality vůbec. Není ale tvoje vlastní sebeprezentace a seberealizace pro tebe důležitější než fakt, že svou činností naplňuješ onen zmíněný „vyšší cíl“? Co je vlastně cílem a co prostředkem? Lhát nebudu, jsem hodně egoistická, ráda se vidím v televizi, jsem ráda středem pozornosti. Takže fest je prostředek k tomu, abych se sama zlepšovala, abych si uvědomila, čeho jsem schopná a co je už nad moje síly. Je to práce bez jakéhokoliv zaučení, všechno se učíme jakoby ze života. Zlepšuje mi to sebevědomí. Ale na druhou stranu, pokud bych jenom slepě myslela na sebe a nevěřila, že k určité postupné emancipaci gayů a leseb dochází, nedělala bych to. A taky si trochu neskromně myslím, že jsem schopná lidi motivovat. Jako že je požádám, aby se mnou v rámci festu spolupracovali, a oni/ony většinou souhlasí. Nemáš třeba sen, že by z Mezipater mohlo něco být? Mám na mysli festival srovnatelný například s karlovarským co do věhlasu a koncentrace celebrit. Tak rovnat se s Varama určitě ne, to je úplně jiná kategorie. Myslím, že bychom mohli být nejdůležitějším středo/východoevropským homo festem. Ale mým snem je, aby nějaká firma nalila do Mezipater několik milionů, pak by lidé mohli být konečně i finančně ohodnoceni a nemuselo by se stále počítat, kolik filmů je možno dovézt. Pokud se vše finančně nezlepší, tak Mezipatra budou stále takový pěkný malý festiválek, což je taky moc dobré. Ale třeba srovnání s festy na západě, na kterých se organizačně podílí několik stovek lidí, projekce jsou v několika multiplexových sálech, ke každému filmu je pozvaný host, tak to je zatím jen sen. To by se mi taky moc líbilo. Třeba to tak v budoucnu bude, ale to já už budu v důchodu.
25
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Jak se vyrovnáváš s faktem, že většina tvých spolupracovníků jsou neplacení amatéři? Není složité si takové lidi podřizovat a zavazovat je k plnění úkolů? Zvláště v situaci, kdy neexistuje jakákoliv odpovědnost za jejich nesplnění či pracovní pochybení jiného charakteru? Tak to je těžké. Nedá se říct, že bych si lidi podřizovala. Mám ráda otevřenost, a pokud se někdo na něco necítí, potřebuju to vědět. Jinak to dopadne tak, a v tom jsem drsná, že se z mých super kámošů stanou lidi, kterým nemůžu důvěřovat. Je moc těžké oddělovat osobní a pracovní věci, když tenhle fest dělají většinou lidi, co se znali nejdřív osobně. Ale myslím si, že se všichni/všechny snažíme své úkoly plnit, protože si uvědomujeme, že každé zpoždění nebo nevykonání úkolu jenom zapříčiní zpoždění několika dalších úkolů. Myslím si, že se ale podařilo vytvořit stabilnější tým, takže většina z nás po zkušenostech z předešlých ročníků ví, co dělat, koho kontaktovat atd. Nejtěžší je vymyslet celkový program, dramaturgický plán. Ale budoucnost je nejistá, dokončujeme školy, budeme si hledat práce. Takže v současné době budu muset asi hledat nové další lidi, kteří třeba teprve začnou studovat.
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Myslíš si, že se festival nějakým způsobem posouvá kupředu, že je vidět nějaký vývoj? Jak jsem říkala už dřív, každý rok se rozšiřuje, víc projekcí, víc doprovodných akcí. A hlavně přichází víc lidí, máme lepší mediální propagaci a spolupracujeme s více organizacemi a institucemi. Takže progres je, a doufám, že bude pokračovat, ale pouze v rámci možností. Mám ráda věci pod kontrolou, takže potřebuji o všem vědět, tedy potřebuju, aby o všem věděli lidé zodpovědní za ty určitě oblasti činnosti a předávali mi zprávy. Taky si myslím, že to pomáhá většinové společnosti pochopit, že gayové a lesby jsou normální lidé s normálními problémy. Te už jenom víc zapracovat na spolupráci se zahraničními gay a lesbickými organizacemi a jinýmy g/l festy. Nemyslíš si, že festival příliš zasahuje do tvého soukromí? Jaké je být denně sedm dní v týdnu k zastižení na telefonu a připravena řešit problémy různého druhu důležitosti?
26
Závěrem
Reklama
Nemyslím si, že je to zásah do soukromí, je to moje „práce“. Na telefony jsem si už zvykla, i když to může být nepříjemné, hlavně na podzim – v době nejhustších příprav, kdy lidi volají hodně brzo, třeba v sedm ráno. Mám už naučený hlasový grif, takže na mně nikdo nepozná, že vlastně spím, i když po telefonu řeším třeba domlouvání rozhovorů. Přemýšlela jsi někdy nad tím, jestli tě kontinuita tvého festivalového vytížení nepřipravuje o část tvé svobody? Spousta studentů/studentek vysokých škol odjíždí na léto do zahraničí. Můžeš si něco takového dovolit? V současné době jsem dosemestrovala školu a musím napsat eseje a pak už jenom diplomku. Potom budu určitě chtít někam odjet, s tebou samozřejmě. Chci studovat něco jako queer studies a taky genderově zaměřené věci, přesně nevím, co ani kde. mezipatra letak2.qxd 15.2.2004 12:57 Page 1 Jinak léto nijak neprožívám, takže bych nedělala stejně nic zásadního, nikam bych nejela, určitě ne nikam do zahraničí pracovat. To bych si asi radši hledala práci. Co by se muselo stát, abys z Mezipater odešla?
Obligátní otázka, která musela přijít. Nevadí ti, že tvoje celoroční úsilí vyvrcholí jedním (dvěma) týdny, po jejichž skončení můžeš vlastně začít nanovo? Nedalo by se toto označit za určitou disproporci mezi množstvím práce a skutečným výsledkem? V současné době jsem ze všeho hodně unavená a demotivovaná, máme dost problémů a moc se mi nedaří všechno koordinovat. Všechno je napojené na finanční možnosti, pokud by bylo vše ok, tak bychom nemuseli podávat tolik grantů a sponzoři by nám všechno zaplatili. My bychom pak sestavili dramaturgii, objednali filmy, domluvili doprovodné akce, a to by se dalo zvládnout za míň času. Na druhou stranu už víc dokážu se svou energií pracovat, takže si dávám hodně pozor, abych neseděla od rána do večera v kanclu. Ale vypětí fyzické i psychické je to velké. Většinou od prosince do února nemůžu vůbec nic dělat, a to musíme už od října mít vypracovanou koncepci na další ročník. Je to kolotoč, ze kterého v současné době nemůžu vypadnout. Ale pořád to stojí za to.
Hudba
������������� ���������� ��������� ��������� ��������� ������������
������� �� ����� �������
��������������� � ����������� �����
���� ������������������������������������������� ������������������������������������������������ ���������������������������������������������������� �������������������������������� ������������������������������
����������������
Asi bych se musela nějak hodně naštvat na spolupracující lidi a musela bych vycítit tlak, že to nezvládám. Jenže ono to není tak jednoduchý, ani spolupracující nevědí, co to znamená koordinovat všechno, na všechno myslet. My máme takový demokratičtější způsob rozhodování, ale někdy bych měla být určitě drsnější a připravenější. Já ale cítím, že odejdu, možná tak v průběhu příštího ročníku, alespoň na chvíli, na pár let. Potřebuju se nějak intelektuálně vzpružit, ale do té doby bych měla za sebe najít náhradu. Je to hodně velká zodpovědnost. A taky pokud by nastaly obří komunikační problémy mezi námi dvěma, te už vím, že pokud mám vyřešenej soukromej život, můžu i líp pracovat. Myslíš si, že by festival mohl existovat i bez tebe? V současné době nevím, spíš ne. A to působí jakkoliv divně, pořád jsem jakýsi stmelovací článek. Ale jaká bude situace po listopadu, to nedokážu předvídat, hodně bude záležet na tom, jestli napíšu diplomku. Pokud to nestihnu, dávám si okamžitou pauzu.
27
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Jiří Voráč:
Rozhovor
Komunistická ideologie je svou podstatou zločinecká
Jiří Voráč (1965, Brno) patřil v listopadu 1989 k zakládajícím členům stávkového výboru brněnských vysokých škol a brněnského Občanského fóra. V letech 1988–1989 byl redaktorem ineditního studentského časopisu „Revue 88“. V současnosti působí jako vedoucí Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filosofické fakulty MU v Brně. Masarykova universita jej delegovala na post člena Rady České televize; Poslanecká sněmovna jej zvolila loni v květnu, na dobu šesti let. Jeho specializací jsou dějiny české kinematografie (především nová vlna a český film v exilu). Publikuje např. ve Filmu a době a Iluminaci. Dcera Baruška se věnuje divadlu (v Brně ji můžete vidět na prknech Divadla V 7 a půl – jako Lolitu v dramatizaci stejnojmenného románu Vladimira Nabokova).
Jste členem orgánu, jímž se – jak vyplývá ze zákona – „uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize“. Z dvanácti radních váš návrh na to, aby se ČT neomlouvala Sazce, před časem podpořil jen jeden. Te Radou otřásá skandál kolem její snahy „zlikvidovat“ pořad pro mladé Pomeranč. Jak hodnotíte své dosavadní působení na postu televizního radního? Jak hodnotíte radu jako takovou? Nemyslíte si, že řada radních dělá opak toho, co by mělo být náplní jejich činnosti? Jsem v Radě právě rok. Za tu dobu prošla ČT řadou dramatických změn, které souvisely s volbou generálního ředitele a instalací jeho nového managementu, s novou hospodářskou politikou, která je podmíněna akutní finanční nouzí, a ta zase vyvolala změny v oblasti programové. Všechny tyto věci se dotkly klíčových kompetencí Rady, a já tak za jediný rok nabyl zkušeností, jakých by radní, volený na šest let, měl za standardních poměrů nabýt za celé své funkční období. Hlavní problém Rady, zdá se mi neodbytně, spočívá v tom, že se chová spíše politicky než expertně, spíše intervenuje než radí. Vnitřní
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
mechanismy jejího fungování a rozhodování jsou navíc poněkud neprůhledné a vzdálené logice věcných a poučených argumentů. Někdo tak volí generálního ředitele například podle toho, že dobře vypadá na obrazovce, jiný podle toho, že mu z toho plynou třeba nějaké výhody. Jaké, to nevím, mohl bych jen spekulovat, a to nechci. Každopádně tam, kde chybí transparentní pravidla, otevírá se prostor pro různé rejdy osobních zájmů a politických obchodů. Opakovaně jsem usiloval o nastolení průhledných, otevřených a věcných způsobů jednání, bohužel s výsledky spíše zanedbatelnými. To se týká i kauzy Sazka a jejího šéfa Hušáka, jinak též agenta Státní bezpečnosti krycího jména Krakonoš nebo Chapman. Tedy tento pán si po letech náhle vzpomněl, že si bude znovu stěžovat na kritické reportáže ČT o Sazce z přelomu 2000 a 2001. I poslal dopis stejného znění včetně věcných a gramatických chyb, s jakým byl již dříve Radou i tehdejším generálním ředitelem odmítnut. Tentokrát uspěl... Česká televize působí na venek jako moloch, pracují v ní lidé, co tam nemají co dělat, navíc je středem zájmu a tlaků politických stran. Je možné, aby se kdy stala smysluplnou institucí, rozumným médiem veřejné služby? Soudím, že to možné je, ovšem těžko za situace, kdy je ČT vázána na jediný orgán, sněmovnu, která s ní nakládá jako se svým výlučným rukojmím. Klíčovým předpokladem plnění veřejné služby je stav, kdy bude televize politicky a ekonomicky skutečně nezávislou institucí. To jednak znamená nový, demokratičtější systém volby Rady, v níž je právo volby rozděleno mezi více subjektů (připravená novela zákona mluví vedle sněmovny ještě o senátu a premiérovi). Ekonomickou nezávislost potom posílí takový systém financování, který znemožní politické moci přímo zasahovat do fungování ČT licitací s televizními poplatky či reklamou: standardním řešením jsou poplatky s automatickou valorizací a samozřejmě i stanovení rozumného reklamního limitu. Za těchto podmínek lze se domnívat, že by v čele televize mohla také stanout osobnost smělých vizí a nezávislého úsudku, což je samozřejmě další stěžejní podmínkou. Myslíte si, že je v pořádku, když Česká televize vysílá v hlavním vysílacím čase v sobotu večer pořady typu Svatba roku, zatímco dochází k rušení pořadů a na spoustu bohulibých projektů a námětů, co leží v útrobách ČT, nejsou peníze? Absurdní pak je, že nechvalně proslulý ředitel brněnské televize Zdeněk Drahoš, odpovědný ze špatné hospodaření a neobjektivní zpravodajství, dostal zlatého padáka ve výši tři čtvrtě milionu korun... Proti televizní zábavě nenamítám nic z principu, chápu ji jako standardní součást programové nabídky i v případě televize veřejné služby. Problém je spíše v její úrovni, která je někdy děsivá a vesměs zoufale stereotypní, šmíra, prach a bída, Lucka, Helča a Kája. Veřejné médium by se ale po mém soudu mělo spíše profilovat v jiných oblastech, mj. zpravodajské a publicistické, tady mi schází nebojácný investigativní pořad, jakým se snažila být Fakta. K Brnu a zlatým padákům: pokud je mi známo, Drahošovo odchodné činilo bezmála jeden milion, zkrátka nepřišli ani další propuštění z jeho managementu, tedy lidé odpovědní za kolosální nepořádky ve studiu, řeknu-li to mírně. Rada však nemá žádný vliv na managerské smlouvy, vyjma generálního ředitele.
29
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
Poplatky za televizi budou platit i ti, kteří ji vůbec nevlastní a nesledují? Je to správné?
Pobýval jste studijně ve Spojených státech a Kanadě, s jakými zkušenostmi jste se vrátil?
Podle televizních statistik je u nás evidováno tři a čtvrt milionu televizních přijímačů, neplatičů je asi půl milionu. To je hodně poměrně i v absolutních číslech. Například v Británii činí počet neplatičů 5–6%. K tomu je u nás asi půl milionu lidí osvobozených od poplatků ze sociálních důvodů, což je také neobvykle vysoké procento. Televize nemá nyní žádné použitelné zákonné nástroje, jak zlepšit kontrolu, a tím zvýšit výběr. Je to problém jednak zákonných ustanovení – připravovaná novela zákona už obsahuje příslušné úpravy, jednak platební morálky, která je u nás, jak známo, obecně nízká: zajímavé ale je, že za letošní první čtvrtletí se vybralo na poplatcích o osm a půl milionu nad plán, což lze připsat přesvědčovací kampani České televize a nové nabídce přímé platby a zřejmě i odstrašujícímu efektu sankcí, které by měla přinést novela zákona. Na zvýšeném výběru se možná projevila i solidarita s ČT a své mohla sehrát i skutečnost, že se v restauračních zařízeních masově instalovaly televize v souvislosti s letošními velkými sportovními událostmi, jejichž přenosy zajišuje právě Česká televize. Z naznačených souvislostí také plyne, že je třeba nastolit cílené a efektivní kontrolní mechanismy, nikoli měnit systém na plošný. Návrh plošného výběru navíc cítím jako neoprávněný zásah do svobod a práv jedince.
V severní Americe jsem byl jenom dvakrát na pár týdnů, navíc jen na východním pobřeží. Z této omezené zkušenosti lze jen málo obecnějšího soudit. Určitě nejzajímavější byla pro mne zkušenost s universitním prostředím, nějakou chvíli jsem strávil na Harvardu a v Michiganu, kde jsem měl tu čest vést i přednášku o současném českém filmu. Byl jsem uchvácen tou svobodnou a dělnou atmosférou, která tam panuje, i velkorysostí, s jakou universita funguje; příjemným překvapením je již zcela volný a ničím nepodmíněný pohyb po campusu, což ve srovnání s naším zbyrokratizovaným systémem vrátnic a turniketů působí neobyčejně osvěživě. Především ale jde o možnost přístupu ke knihovním a dalším universitním fondům, povolení se dá vyřídit na místě, bez průtahů a servis je velmi ochotný. Například i v Kongresové knihovně ve Washingtonu, z bezpečnostního hlediska dosti rizikové lokalitě, si lze členský průkaz vyřídit během deseti minut. V Newyorské veřejné knihovně není dokonce potřeba nic, jen projít bezpečnostní kontrolou. A potom ty bohaté fondy, spolehlivé elektronické bibliografické databáze či naskenované verze novin, například komplet The New York Times, to je pak radost pracovat.
Patříme ke státům s nejmenší podporou kultury. Český film je závislý na podpoře České televize, která však sama nemá dostatek prostředků. Paradoxně u nás nevzniká zase tak málo snímků, přesto se mi zdá, že výrazné filmy u nás absentují. Vaší specializací jsou dějiny české kinematografie, jak posuzujete tu současnou? Vcelku příznivě. Paradox, na který upozorňujete, je mi také záhadou, leč příjemnou. Neraduji se však ani tak z počtu, nýbrž z toho, že vznikají taková díla jako Nuda v Brně, Mistři nebo Český sen, tedy díla netuctová, osobitá a provokativní, která jsou tak krásně vzdálená těm protivně idylickým, kýčovitým a samolibým obrázkům z české kotliny. Mám někdy podezření, že výsledná kvalita je přímo úměrná obtížím, za jakých daný film vznikal. Vedete Ústav filmu a audiovizuální kultury na filosofické fakultě. Co vám přináší práce se studenty? Jako vedoucí ústavu přicházím do kontaktu se studenty více úředně než pedagogicky. Největší přínos spatřuji v takových kursech či projektech, kde je možno společně bádat nad nějakým problémem. Nyní jsme započali pilotní fázi dlouhodobého projektu, prvního svého druhu, který je zaměřen na původní výzkum kinematografických dějin Brna. Otevíráme k tomu specializovaný kurs, který koordinuje a metodologicky garantuje původní výzkum studentů; konkrétními výstupy potom budou jejich bakalářské, magisterské či doktorské práce. Touto metodou dílčích bádání v lokálním prostoru se směřuje ke komplexním dějinám daného regionu. Na projektu spolupracují i učitelé, takže půjde o takovou společnou dílnu. V tomto „formátu“ spatřuji progresivní budoucnost universitního studia. A takové projekty mne baví.
30
Média jsou obrazem těch, co za nimi stojí, inzerentů a zájmových skupin. Můžete srovnat objektivitu zpravodajství ve Státech a tady? Lze u nás vysledovat ovlivnění třeba v tématech pro americkou administrativu citlivých? Byl jsem za oceánem kvůli výzkumu českého filmového a kulturního exilu, nikoli amerických médií. Pokud jsem se tam díval na televizi, potom hlavně na NHL nebo NBA, tomu nešlo odolat, každý večer byl nejméně jeden přímý přenos. Ty se mi zdály docela objektivní. Dnes se politika vytváří více v médiích než v kuloárech? Jak se dá zabránit medializaci a bulvarizaci politiky? To by mne taky zajímalo. Připravujete monografie o exilových režisérech, kdy se s nimi budou moci čtenáři setkat? Mám rozpracovány tři knižní projekty. První je souhrnnou prací o zahraniční audiovizuální tvorbě českých filmařů, kteří po okupaci 1968 odešli do exilu. Půjde-li vše lépe než dosud, snad to do konce roku vyjde. Potom připravuji monografie o Ivanu Passerovi a Vojtěchovi Jasném – to je záležitost dalších nejméně dvou let. Myslím si, že jako společnost nejsme tak vyzrálí, jak se tváříme. Demonstroval bych to na našem přehlíživém vztahu k minulosti – k poválečnému odsunu sudetských Němců, kolaboraci za bolševika, nevůli pojmenovat a potrestat zločiny atp. Jak v této souvislosti hodnotíte rostoucí preference a moc českých komunistů? Velmi mne to irituje a děsí. V listopadu 1989 se zdálo, že do té stařeny s krvavýma rukama se ani nesluší kopat, pojde sama. Nepošla, ani si ruce neumyla, a taková se drze vydala na námluvy k velkému modrému ptákovi, který sice občas skřehotá
31
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
fuj, ty jsi ale ošklivá, ale současně ješitně natřásá peří. Nejhroznější je na tom ta plíživá legalizace této temné síly, která jde ruku v ruce se stále senilnější společenskou pamětí toho, že komunistická ideologie je svou podstatou zločinecká, státní komunismus je vězení obehnané ostnatým drátem a komunismus všedního dne je permanentním nedostatkem, buzerací, morálně i materiálně ponižující existencí. Představme si, že by v Německu patnáct let po válce působili nacisté a gestapáci v parlamentu i v dalších veřejných funkcích. My sice máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu, komunistická strana je ale legální. To je přece naprosto šílené, to je projev vážné společenské schizofrenie. Navíc komunisté a estébáci jsou tolerováni, hrdinové odboje i antikomunistický odboj sám jsou málem k smíchu. A te to navíc vypadá, že bude obnovena i strategie vývozu revoluce; parta zdejších soudruhů, co se stále hlásí k největším masovým vrahům v dějinách lidstva, zasedne v Evropském parlamentě, to je tedy originální český příspěvek k dějinám evropské demokracie. Co vás v poslední době nejvíc naštvalo? V době, kdy tento text vyjde, budu zřejmě nejvíce naštván z toho, že se ono neblahé tušení z předchozí odpovědi stalo skutečností. Jiřího Voráče jsem požádal o korespondenční rozhovor, na otázky mi odpověděl e-mailem 10. 6. 2004. Karel Gregor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
kostka Marika Patřím mezi noční tvory. Kdysi dávno mi to vadilo, chtěl jsem být denní aktivní člověk. A te tohle – ráno vstanu a chodím celý den jako ve snu, jakmile ale nastane večer, okamžitě nastoupí prudká aktivita. Chce se mi tančit, jít do společnosti nebo se milovat se ženami. Moje noční aktivita je nevyčerpatelná. Kolikrát v noci udělám nejlepší věci ve svém životě. Například včera. Celý den v práci jsem mechanicky vykonával pracovní úkony. Pan vedoucí mi poklepal na rameno a významně zvedl obočí. Zřejmě ho něčím fascinovaly moje promodralé kruhy pod očima. Jó, ty moje kruhy. I když poctivě spím několik dní za sebou, stejně nezmizí. Jsou součástí mé bytosti. Říkám jim trvanlivé brýle. Tak včera jsem tedy přišel pozdě večer domů, sedl jsem si ke stolu a zase se ze mě vysypala roztomilá povídka. Konečně se mi podařilo napsat něco hororového. Navázal jsem na známé hororové románky z řady Johna Sinclaira. Vydává je firma MOBA na Kotlářské ulici tady u nás v Brně. Přečetl jsem několik sešitů, a až potom jsem byl schopný psát podobným stylem dál. Vůbec to moje psaní je problematické. K tomu, abych napsal delší slušnou povídku, potřebuju přečíst nejméně pět knih. Slovní zásobu mám prostě liknavou – brzy usne a vyšlo by ze mě snad jen to typické „kapičky stékaly pomalu po okenní tabuli“. Musím tu slovní zásobu neustále obnovovat, jinak zakrní jak borovice na vysokých horách. Nebo pro obrazotvornost musím prožít intenzivní, zajímavý den – nebo hledět v kuse několik hodin na televizi. Říkám tomu „nadupat“ se, a potom jde psaní samo – slovo od slova. Musím se navíc fyzicky udřít. Uběhnout nejméně deset kilometrů nebo tančit v kuse pár hodin. No tak včera večer se ze mě vysypala ta hororová povídka. Byla velmi dlouhá. Přepsal jsem ji na stroji a okamžitě jsem ji poslal do firmy MOBA. Dneska přemýšlím, kam bych zašel. Podniky mě momentálně nelákají a nemám sílu mluvit s nějakým cizím člověkem v hospodě u piva. Pivní řeči jsou plýtváním energií a časem. Dneska si uvařím svou oblíbenou polévku. Říkám jí kostková. Je to ta nejjednodušší věc na světě. Vezme se polévková kostka z řady Maggi – hovězí, slepičí, zeleninový, rybí vývar. Kostku prostě hodím do vody a uvařím si tuto mou oblíbenou kostkovou polévku. Jednou jsem přítele pozval na večeři. Můj přítel je redaktorem časopisu Hrom. Je to časopis fantazie. Téměř všechno je vymyšlené do posledních detailů, zkonstruovaný vymyšlený příběh i s fotografií. Například články nesou název „Osmdesátiletá babička porodila čtyřčata“ nebo „Nemoc, při které vybuchne hlava“, „Mluvící strom“, poprava mafiánských bossů pilou na dřevo – cirkulárkou. Všechno, co je tam napsané, je samozřejmě lež. Lež vyhnaná až do krajnosti a tak přemrštěná, až je to k smíchu. Existují lidé, kteří věří všemu, co je tam napsané. Například moje babička. Svět se jí te posunul za hranice snů. Obdivuje
32
33
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
osmdesátiletou babičku, která porodila čtyřčata. Čte, pohlcená celou bytostí a hltá svět, o kterém neměla potuch. Nechápu, jak časopis obstojí na trhu. Vždy je celý vymyšlený – je to jenom hračka pro dětské dospělé. Občas si ho kupuji, ale jenom proto, abych se z duše zasmál. Možná je to účel časopisu – pomáhá ke zdravému přirozenému smíchu, při kterém se člověk málem zadusí. Lidi na fotografiích jsou zřejmě nějací vtipálci, kterým nevadí, že ostatní budou říkat „to je ta, co vykouří 180 cigaret denně a ještě jí to dělá dobře“. Tak redaktora tohoto časopisu jsem pozval na večeři. Jmenuje se Herman. Je 18:00 večer. Už by měl každou chvíli přijít. Slyším zvonek a popadne mě nadšení – jdu mu energickým krokem otevřít. Padneme si do náruče – nestrojeně, spontánně. Vítám tě teda u mě. Poj si sednout zde, do kuchyně. Rozpovídal se o své práci. Ty, Leone, nepomohl bys mi s jednou věcí, víš, hledám náměty. Nemáme do jednoho budoucího čísla časopisu Hrom dostatek nápadů. Pokusím se, odpověděl jsem a v hlavě se mi zrodil takový malý neprůbojný nápad. Máš hlad, chceš polévku? Ano, rád bych si dal, řekl Herman s pohledem upřeným na plotnu. Hned ji udělám. Herman se starostlivě vyděsil, ale co tě to napadá, prosím tě, vařit kvůli mě. Neboj, hned to bude. Nalil jsem do hrnce vodu a čekal jsem na vření. Potom jsem s mdlým výrazem ve tváři uchopil kostku Maggi a ladně ji šipkou hodil do tekutiny. Dělal jsem to pomalu v doufání, že Herman to zaregistroval. Neminulo se to účinkem. Herman silou stiskl svůj notes a ruce měl vlhké. Okamžitě začal zapisovat zelenou propiskou. Leone, často vaříš takovou polévku? Ano, říkám jí kostková. Víš, je nejjednodušší a celkově chutná. Nekladl jsem na slova přílišný důraz, znělo ta jakoby mimochodem. Herman se chytil na vhozenou udici. Víš, já mám kostky rád. Jsou takové uklidňující. Kostky jsou přehledné. Vrcholem blaha je říct, že informace jsou shrnuté v kostce, říkal jsem mechanicky. Nalil jsem mu polévku. Pojídal ji nesoustředěně a zahlédl jsem v jeho očích známý zakalený mléčný šílený svit. Už s ním nebylo do řeči. Pečlivě si prohlížel můj byt. Jakého máš nejraději spisovatele, Leone? Já? Stanislava Kostku Neumanna, vždycky jsem ho měl v oblibě. Kam jdeš, nechceš ještě kafe? Ale jo, dám si, odpověděl Herman a znovu se usadil. Seděli jsme v tom poklidném večeru a oba jsme relaxovali. Stačilo nám vedle sebe sedět a to bylo vyvrcholením našeho přátelství. Sedět vedle sebe mlčky a přitom spokojeně a bez nudy bylo vždycky měřítkem dobrého přátelství. Herman přesto zaostřil zrak. Hleděl, jak si sladím kafe. Jak jemně beru kostku cukru do prstů a rozkošnicky ji pomalu utápím v kafi. Vždycky jsem kostku cukru zastavil těsně na hladině a pozoroval jsem, jak do sebe nasává kafe. Bílá barva se pomalu
34
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
kresba: Alena Kubičková
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
měnila v hnědou. Potom se mi kostka rozpadla v prstech a unikla v hlubinách. Byl jsem do hry tak zabraný, že jsem si všiml, že už do kafe nořím asi dvacátou kostku. Uvědomil jsem si, co dělám a hned jsem si odkašlal a provinile pohlédl na Hermana, vina v mých očích měla sílu, bylo to jako přistihnout člověka při tajné úchylce. Tak jsem to chtěl, aby to přesně vypadalo. Zaúčinkoval jsem silněji, než jsem předpokládal. Herman se jevil jako v silném vzrušení. Znám ho, když ho popadne inspirativní nálada. Kolikrát jsem byl toho svědkem. Jednou usilovně pozoroval ženu v bufetu. Vážila asi 150 kg a zrovna jedla koblihy. Hned druhý den vyšel článek Člověk vypadá jako jídlo, které konzumuje. Rozloučil se se mnou pozdě večer. Dojedl jsem svou kostkovou polévku a šel jsem spát. Za tři dny jsem litoval nedělní návštěvy mého přítele. Koupil jsem si Hrom a dostal jsem mírný šok. Hned na první straně stál tučný titulek Opuštěný muž si vaří polévku z kostky Maggi.
Hned dole byl dlouhý článek. Bylo tam napsané: Muž, žijící v našem městě, má 35 let. Je opuštěný a žije ve svém pokoji, který má tvar krychle. Nikam nechodí. Když má hlad, vhodí kostku Maggi do vody a tuto vodu nazývá „kostková polévka“. Nic jiného nekonzumuje. Má plnou kredenc polévkových kostek Maggi různých příchutí. Zabývá se psaním hororů a píše hlavně v noci. Aby neusnul, povzbuzuje se kafem, které sladí několika desítkami kostek cukru. Dokonce i jeho hlava má čtyři hrany ostřejší, než je obvyklé. Zřejmě propadl hráčské vášni v kostky, protože doma nemá téměř nic, jenom plotnu, stůl a židli, postel a kredenc, plný kostek Maggi. Jestli mu chcete pomoci v jeho osudu, posílejte dary na adresu redakce – heslo KOSTKA.
35
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Potom jsem se článku zasmál a šel jsem do redakce za Hermanem. Byl jsem rád, že jsem mu pomohl najít nějaké téma do jeho časopisu. Upřímně mi poděkoval, že se nezlobím. Za týden někdo zaklepal na dveře. Stal tam Herman a v každé ruce držel obrovský balík. Co to neseš, Hermane? Tvou odměnu, to jsou dary od čtenářů Hromu. No, to jsem teda zvědavý, co mi mohli poslat. Podíváme se na fantazii našich spoluobčanů. Dychtivě jsem roztrhl obal prvního balíku a otevřel jsem jej. Bylo to ohromné – balík byl plný instantních polévek – hrachové, gulášové, zeleninové, zelné, žampionové a všude byly kostky Maggi – i německé a švýcarské značky. No vidíš, poplácal mě Herman po rameni, te máš své oblíbené kostky zadarmo. Hermane, snad si nemyslíš, že já doopravdy… Neodpověděl. Otevřel jsem druhý balík. Obsahoval krabičky s kostkami cukru. Kostky měly různé barvy – modrou, žlutou, zelenou. Naspodu ležela letenka na Kanárské ostrovy. Byl to dar od firmy Maggi i s děkovným dopisem, který byl opravdu dojemný. Firma vyjadřovala radost z toho, že někdo tak rád konzumuje jejich výrobky. Opravdu sranda. Dokonce mi nabídli i zaměstnání v jejich firmě a nabízeli mi velice slušný plat. Nabídku si musím ještě rozmyslet. Jak plynuly dny, přicházely další balíky. Kostky Maggi už jsem neměl kam dávat. Nacpal jsem je pod vanu, do postele a peřiňáku. Jejich umisováním jsem strávil spoustu času. Zakopával jsem o krabice s cukrem. Vařil jsem pořád polévky z různých druhů kostek. Nejvíc jsem si oblíbil polskou houbovou kostku. Posílal mi ji nějaký polský starý pán, poslal mi dokonce i svou fotografii a psal, že mi fandí a drží palce, abych napsal ještě spoustu hororů, a nejenom v kostce, ale krásně detailně a pečlivě, aby v kostce byl celý můj život v pořádku. Měl jsem se dobře, co se polévek týká. Nikdy mě nepřešla na ně chu. Jednou ráno jsem si uvědomil, že se velmi podobám muži z článku. Já opravdu jím jenom kostkovou polévku. Podíval jsem se do zrcadla na svoji hlavu. Některé její hrany se mi zdály příliš ostré. Horory, které jsem psal, byly vydařené. Firma MOBA mi posílala vysoké honoráře, takže jsem nepřijal nabídku firmy Maggi. Přítel Herman mě často navštěvoval. Říkal, že jsem mu vydělal spoustu peněz a jeho práce byla pochválená. Pak se mě zeptal, jestli mi nevadí, že některé polévky mi nedává, ale nosí si je domů a zrovna tak to dělají ostatní členové redakce. Takové věci mě nemohou pohoršit v žádném případě. Jednoho rána jsem se probudil s pocitem dušení. Valily se na mě komíny kostek, které jsem si postavil podél zdí svého pokoje. Byly jich kvanta a kvanta. Něco muselo způsobit jejich pohyb. Zřejmě se otevřelo okno. Vyhrabal jsem se z té těžké hromady s úzkostí v prsou.
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
Abych se jich zbavil, založil jsem si v bytě soukromou prodejnu. Prodával jsem je se slevou a lidé je nakupovali po kilech. Brzy byl můj byt úplně čistý, uklizený a prázdný. V ledničce jsem měl jako každý normální člověk pár masoxů. Ale nemohl jsem si na to zvyknout. Stýskalo se mi po kostkách a začal jsem je po kilech nakupovat. Měl jsem strach, že jich někdy bude nedostatek. Co když jednou dojdou, z čeho si, proboha, budu vařit. Strach přerůstal obvyklé meze. Měl jsem takové obavy o svou budoucnost, že jsem přijal nabídku firmy Maggi. Pracoval jsem v kanceláři jako vedoucí skladu. To byla moje šance, šance na záchranu. Tady jsem v bezpečí, kostky byly na dosah a na dohled. Ale to mi nestačilo. Co když nějací zaměstnanci tajně ve skladu kradou. Šel jsem za ředitelem s žádostí o přeřazení. Divil se, že chci přijmout neatraktivní místo skladníka. Udělal to a ještě k tomu mi ponechal původní plat vedoucího. Tak, te jsem spokojený. V regálech jsem srovnával a počítal kartóny polévkových kostek. Včera se mi zdálo, že je tam o něco méně. Aha, vzal jsem si jeden domů. Ale dneska, zdá se, jeden chybí. Kde je?! Zavolal jsem si řidiče. Jen pokrčil rameny a říkal, že neví. Utíkal jsem za ředitelem a chtěl jsem, aby poslal kontrolu. Vyhověl mi. Kontrola zjistila, že nic nechybí. To mě rozčílilo. Jak můžou tvrdit, že nic nechybí, když chybí celý karton. Určitě ho včera ukradli. Zavolal jsem na ně policii. Ti mě uklidnili, a neberu svou práci tak horlivě a a se trošku uklidním. Potom mě v práci napadlo, že zrovna te může někdo vykrádat můj byt. Okamžitě jsem nastartoval auto a vyrazil jsem. Naštěstí bylo všechno v pořádku. Nikdo mi neodnesl kostky. Co když v kartonu není určený počet kostek? Začal jsem trhat igelit a počítat. Všechny kartony jsem přepočítal. Bylo to v pořádku. Třeba jsou ty malé krabičky s kostkama prázdné. Začal jsem rychle otvírat všechny ty malé krabičky a vytahovat kostky zabalené v celofánu. Musel jsem na chvilku odběhnout. Co když mi někdo vykrádá byt. Byt byl v pořádku. Spěchal jsem do práce. Vůbec nic jsem nestíhal. Musel jsem kmitat stále trasou domov – práce. Najednou mě zabolelo u srdce – bylo to takové nepříjemné píchání. Svalil jsem se na zem. Pomóc, volal jsem. Prožil jsem infarkt. Te v pohodě ležím v čistě povlečené posteli a nemusím nic dělat. Navštívil mě Herman. Díval se na mě starostlivě. Poslal jsem ho, a mi zkontroluje byt. Pořád jsem přemýšlel, kdo mě zastupuje ve skladu. Doufám, že je to rozumný a spolehlivý člověk. Stejně mi to jednou v noci nedalo, tak jsem utekl v pyžamu z nemocnice a utíkal jsem do skladu. Už jsem tam nedoběhl. Zavřeli mě do léčebny. Pořád mi tvrdí, že jsem nemocný a potřebuju si na čas odpočinout. Myslím si, že to říkají proto, abych nemohl pozorně hlídat sklad a oni mohli jít v pohodě krást do skladu kostky. Musím to tu vydržet. Až mě za čas pustí, udělám to trochu jinak. Zruším svůj byt a budu bydlet v práci. Nebudu aspoň jezdit sem a tam. Jó, tak to bude lepší. Že mě to nenapadlo dřív. Však chybama se člověk učí, ne. No, a to je asi tak v kostce všechno, co jsem chtěl říct.
Už dost, dost!
36
37
Slova Promluvíš tvůj hlas má v sobě karamel hořké mandle a muškát Z doby, kdy jsem tě poprvé uviděl jsem slepý, hluchý a němý vůči světu kolem Uděláš mi koktail z kusu ledu, kokainu a duhy Ležím připoutaný na posteli měsíc svítí mi na hlavu jako stowatová žárovka Promluvíš jím karamel, hořké mandle a muškát Slova, slova, slova. cho nahá po pokoji Chod nahá po pokoji milosti než přijdeš o prsa, o zadek, o všechnu hnilobu až na kosti.
fotky Kamil Josefík
básně Vladislav Reisinger
krovky Blanokřídlé dívky, sotva se setmí křičí něco o šoustání. To mladá Noc už sedí ve větvích starého dubu a horečku si ovívá křídlem sovy. Odcházím domů, když je hmyz na vrcholu. V konvici mám krev, mléko a hysterický smích.
trávím večery Jsem průkopník své kouřové clony. To je ticho v mlze nad řekou. Nechal jsem bez špuntu svou vanu klesnout na dno, tady je všechno zlato kočičí a z vášně je tu chladno. Vždycky je čas na návrat, do vypálených vesnic, kde každý může vyhrabat kosti svých mečů a tvrdé chleby jejich přeslic. Jsem zabiják času, na stádu radostných výkřiků, své stádo pochyb pasu.
vlaky v piáně
rákosím Aby se nám nebořily nohy obkládáme zemi dlouhohrajícími deskami. Inspirace rákosím, a cihlové mozaiky na komínech továren vytlačily levnější betonové vzkruže. Balvany mého vědomí ležely u vyschlého koryta. Dokud jsem nenašel bahnitou kundu řeky. ženám a matkám Fláky jistoty chcete ucpat své díry kterými vám z rozkroku uniká většina síly
Déš, vousatý chamtivec strká prsty do hlíny. Jsme jako haldy naložené na lodě a moje rodná krajina, je shlukem soch – určených k likvidaci Na Čakovickém nádraží sbírají lahve děti v tričkách s ospalky. Po údolí mlha honí tmu po ránu slunce hroty vystrkuje, trhá mraky na mraky a ždíme na zem. Duha naráží do vagónů, do práce nikdo nejde, je neděle. Z okna se plazí rádio, piáno loudí Domovy za tvary okrouhlých zdí a černá auta mrtvoly tmy odváží z řetězů do sklepů.
varhaník Varhaník se svící a leprovým zvonkem, na zasněžené pláni. A dívce s očima jak propasti vločky v dlani tají. Stopy jsou znamení postavy v dáli, sníh velký léčitel služebník saní.
Vladislav Reisinger publikoval v almanachu prózy a poezie Jedním uchem dovnitř (vydaném v roce 1997 Rádiem 1 a kulturní revue Labyrint); v roce 2000 svépomocí vydal knihu Básně tohoto léta, ze které vám přinášíme ukázky.
chvíle na okenním rámu
fotka Kamil Josefík
Zatlouct hřeby do rakve holou dlaní protlouct hlavu panelem a jen a jen chvilku přežít s někým složit báseň o rýži a kuřeti a zalít kečupem aby víc chutnala krmení psovi rozhodit holubům co zamávaj křídly na pozdrav a vzlétnou nad střechy oharkem nakreslit druhou Monu mezi prsy a zapálit uprostřed galerie pomodlit se, poděkovat a jít a to, co je po kapsách hodit za hlavu. Jsem krmením pro červy.
Plazíš se mi po těle co všechno jsme ještě neřekli říkáš, co bys chtěla říkám, co bych nechtěl nějak se to slučuje myslel jsem, že seš mý sládě takovej malej anděl jsem! jsem! nevěřím ti ani slovo v posteli jsem cítil jak z tebe sdírám kůži a te budem počítat hvězdy této noci povídáš, že škaredá máma má i škaredý děti to se tě netýká zavřu oči – nic nevidím, nic necítím na klín mi sedne malé nebeské stvoření.
voníš Tvé políbení voní po skořici jahodách vanilce eukalyptu mátě cibuli omastku a spáleném psím mase. Lásko, co jsi měla k obědu?
malá noční beton
okamžik největší slasti Vrzající postel „tiše, naši se vrátili!“ za tenkou stěnou slyšet hlasy jsem v tobě a nemůžu se pohnout.
jak je to s ní – smutnou
Někdo klečí u vrat někdo dělá, co může někdo je s někým kdo má v dlani světlo někdo bouchá na dveře a chce vstoupit někdo řve lidem do oken a někdo se stydí za sebe nebo za své rodiče někdo kráčí středem a šlape lidem po prstech někdo má šílený touhy dělat, milovat, rvát se o kus žvance někdo má hlavu skloněnou a je mu všechno jedno protože už nic nečeká někdo je zoufalej a chce něco, co nikdy mít nebude a někdo je rád mezi lidmi prostě jen tak ale nikdo není s ní a nikdo jí neřekne, že je pěkná protože pěkná není.
Libor Popela, věk: 26, studuje psychologii na Fakultě sociálních studií MU, záliby: film (především D. Lynch), četba (M. Kundera, F. Topol), posezení v dobré čajovně, hudba (Psí vojáci, Tara Fuki). Aktivity: autorská čtení básní v literární kavárně Podivný Hamlet, v čajovně Skleněná louka, básně uvedeny i v Zeleném peří.
básně Libor Popela
Inspirace: život, vztahy, nálady, ironie osudu a jiné podivnosti.
MyšMaš 23
Editorial
Téma dne
Glosa dne
Rozhovor
Povídky
Básně
Recenze
Reportáž
Hudba
M+M Info
Reklama
Závěrem
poetry slam poprvé u nás: mimořádný poetický zážitek
eportáž
Světlana Hejsková; foto: Radim Šašinka
Slam je soutěž v akčním, rytmizovaném či performančním přednesu poezie na mikrofon před publikem. Vznikal od poloviny osmdesátých let v USA. Marka Smithe tehdy unavovalo jednostranné lyrické recitování, a tak se rozhodl do interpretace poezie aktivněji zapojit diváky. Jednoho nedělního večera v chicagském baru Green Mill tedy Smith z publika náhodně vybral porotce a rozdal jim cedule s čísly, kterými měli hodnotit tříminutové básnické výkony soutěžících. Vyhrál ten, kdo sklidil nejvíc bodů, kdo jiné soutěžící přebil slovy-trumfy (slam má motivy z bridže a sportovního hodnocení) a koho diváci prostě chtěli poslouchat. Koho nechtěli, toho mohli klidně podle svého práva ze slamu vypískat. Toto spojení poezie mluveného slova se zábavou (za dodržení určitých pravidel) do show, kterou tvoří všichni zúčastnění v sále, se z pokusu stalo v Americe za dvacet let tradicí. Poslední neděli v září loňského roku slam dorazil také do Brna na půdu Skleněné louky.
brněnské semifinále: publikum klopft a porota voháklá?
„To se tu doufám dozvíme, co slam je!“ slibuje skoro stodvacetihlavému publiku na začátku brněnského slamu Martin Pluháček (majitel nakladatelství Petrov), který celou akci (včetně olomouckého 1. národního finále) ve spolupráci s pražským nakladatelstvím Labyrint uspořádal. Inspiraci našel v Holandsku i Německu. Labyrint dohlédl na pražské, o týden dřív konané semifinále, a vyslal do Olomouce čtyři postupující muže. Z brněnského kola by mělo postoupit ze třináctky přihlášených šest. Moderátoři (vedle Pluháčka i Petr Minařík z Větrných mlýnů) mají dohled nad soutěží a také udržují atmosféru v „kotlíku“, na začátku se ujmou rolí „předskokanů“. Minařík zarecituje svou slovní variaci na repliku z TV-kriminálky: „Derrr Motorrr klopft.“ Pluháček, básník Martin Reiner, přednáší hantecovou dikcí o „kámošovi, kerej se vohák…“. „Tak se to určitě dělat nemá, ovšem z Prahy sem přijel americký slamer Ryan Mergen, který to opravdu umí,“ nalákají diváky a vracejí se opět k ležérnímu moderování.
Trojici žen doplňuje věkově mladší Bára Přidalová
Pluháček pak ještě přiblíží slam tak, že vysvětlí pravidla (otec slamu Marc Smith mluví o pravidlech, na kterých se aspoň shodneme): vystoupení má trvat nejvýše 3 minuty, povoluje se dvacetivteřinový dojezd, jinak následuje penále. Text musí být původní (bylo povoleno jej číst), nesmí se však zpívat a používat jakékoli rekvizity ani převleky, protože hlavní je samo mluvené slovo (lze využít prostoru u mikrofonu, publika), za porušení se opět strhávají body. Publikum se má hlasitě projevovat, vyjadřovat svůj názor na přednášené texty a ovlivňovat tím porotu. Tu v Brně tvořili 3 ženy a 3 muži, které těsně před soutěží náhodně vybral Pluháček. Porotci sedí v hledišti a po každém vystoupení vytáhnou z modrých desek čísla od 0 do 10, s možností půlek. Vítězi je kromě olomouckého postupu slíbena dvoutisícová hotovost a lahev Uza.
první kolo: slamujte tak, jak nejlíp můžete V Brně se sešla podle očekávání pořadatelů poměrně početná hiphopová komunita. Její návštěva byla nepochybně motivována koncertem skupiny Zlomenej Waz (v hiphopovém okruhu velmi populární), který po soutěži následoval, a také účastí v brněnském hiphop-společenství známých lidí. Ostatně slam si z rapu – poezie ulice (vedle breakdance, graffiti a DJingu je rap druhem expresivního umění hiphopové kultury) – ponechal výraznou rytmizaci textů; hudbu, už tak u hiphopu velmi minimalistickou, slam zcela vynechává (zůstává jen jako podkresy v pauzách, stará se o ni DJ Maztah). První se u mikrofonu objeví asi dvacetiletý Standa „Apoka“ Bílek, velká část nacpaného sálku ho hlasitě povzbuzuje. Od jeho kamaráda v publiku se dozvím, že
45
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
to s lidmi udělá!?) a v prvním kole zapívá (moderátoři ji za to pokárali) krátký text na způsob indické mantry o umírání. Naughty Humpec se snažil dát svému přednesu výrazný rytmus...
Standa bude improvizovat (tzv. freestylovat) a že pro něj není moc výhodné být první, ale pořadí tu určuje los. Ještě se ptám, co je pro něj, homeboye, slam: „Pro nás je to tvůrčí básnická schůze, něco jako slet čarodějnic, na kterém osvobozujem slova. Svoboda slova, projevu je pro nás moc důležitá. To, čemu se tady asi bude říkat slam, provozujeme už dlouho, neoficiálně, neveřejně po klubech.“ Standovo vystoupení se rytmicky rozpíná v prostoru i čase. Mluví o své trémě a současně vzpomíná, jak rapoval před jedenácti tisíci lidmi (je frontmanem hiphopové skupiny Naše Věc). Útočí na brněnského primátora Duchoně, který chce přísně trestat autory graffiti, a končí lyrickým „srdcem na dlani“. Druhý soutěžící je Apokův vrstevník Aleš Jílek, student VUT z Brna, který pokračuje ve freestylové linii textů. Lehce koktá, těžko říct, zda pouze trémou, ale na jeho vystoupení to, zdá se, nijak neubírá. „No a le!“ Pobízí publikum na závěr svého zpaměti říkaného textu. K těmto dvěma lze přiřadit (i věkem) ještě také Naughtyho Humpece (umělecké jméno Petra Humpolíka), který se snaží dát svému přednesu výrazný rytmus (ačkoli ani ne tak samotnému textu, jako zvukům, když předvádí skvělý skat).
nepozor(ova)né verše – víno, ženy a zpěv Ivan Petlan nevěděl (jako asi přesně nikdo v sále), co slam je, a tak zvolil ze svého již dvacet let trvajícího básnění k recitaci dva milostné sonety. Publikum je vnímá nepříliš pozorně. Podobně diváci i porota „váhají“ u veršů vhodných pro čtení v poněkud méně zvířené atmosféře, než jaká na Skleněnce panuje – totiž u básní o vztazích ženy, muže a dětí od Magdaleny Havlové. Taána Kuxová, žena v domácnosti a matka tří dětí, si o slamu přečetla v novinách. Nejraději píše variace o dobrém víně. Trojici žen doplňuje věkově mladší Bára Přidalová (ze skupiny India Happening Punk). Jejímu výstupu prý předcházela intenzivní celonoční příprava v brněnském restaurantu Desert. Bára si nasadí „diblíkovský“ výraz (snad provokativně čeká, co
46
trio básníků: muž bez kontrabasu, muž s příběhem a muž se psem Brněnský slam přilákal tři známé básníky. „Vít Kremlička měl soutěžit ve slamu v Praze, ale netrefil se v čase,“ uvádí Muže s příběhem Pluháček. Kremlička předčítá veršované příběhy z loňské povodně v Praze, jejíž následky pomáhal dobrovolně odstraňovat: „Jsou to trochu zabahněné verše: Hladina stoupala výš a výš, / vlny šplouchaly přes refýž / a kde zněla píseň faráře / proud kolébal chrámem žaltáře…“ Kremličkovy vltavské rýmy střídají humorné epigramy básníka, výtvarníka a kontrabasisty Mariana Pally, které hlavně rozesmívají i sem tam (ne)citlivě kousnou: „…a proto nemám rád ekologické hlídky / protože mezitím co ony hlídkujou / chlapi měknou“ (protože každý správný chlap by podle Pally měl za život zabít velrybu). A kdyby tak ještě mohl přistihnout Japonce z nadnárodky s prstem v nose a plácnout ho po ní… Palla při četbě mění hlas, popochází, rozkládá rukama, ukazuje břicho, poouchlým pohledem si měří diváky a porotu. Trojici básníků uzavírá brněnský bard Leoš „Bacon“ Slanina, autor čtyř sbírek (pátá na cestě) a hlavně pro letošní podzim muž se psem – tvář z plakátu letošního olomouckého festivalu poezie. Slanina trochu zavzpomíná na (velmi vzdáleně podobné) zábavné večery s četbou poezie a jazzem za bolševika.
vyslamujme ho z 2. kola ven (do Olomouce)! Přestávku mezi koly vyplní sedmadvacetiletý Ryan Mergen (vítěz San Jose Grand Slamu v roce 2001). Američana je najednou v sále plno, ačkoli mu v přednesu pomáhají písemné verze, pódium jako by mu nestačilo a jeho anglické texty expandují daleko průrazněji, než zatím ukázalo první kolo brněnského českého slamu, mezi diváky. Ryan od nich třeba vyzvídá, kdo je „in love“ a navazuje textem New and Old Love. Pak se opět začíná na pódiu mluvit česky. Pořadí je stejné. Autoři te ale více své texty prožívají, nechali se v prvním kole navzájem vyhecovat a přenášejí slova víc na diváky. Druhé kolo má rychlejší spád, porota je ještě více pod časovým tlakem a vynáší verdikty během Pluháčkova svižného odpočítávání: „Tři, dva, jedna, te! Čísla nahoru!“ Apokovy freestyly více zapojují přihráváním slov diváky. Porota vytasí většinou dost vysoká čísla, Apoka postupuje jako druhý. Humpec zaskatuje a tím trochu přebíjí své mluvené slovo (třetí postupující). Vít Kremlička si meditativně zavrní jak tibetský, přiožralý mlýnek: „...nemůžeš překročit hranici, která je za tebou/vzpomínky s tebou vyjebou.“ Radim Šíp se (jako pátý) rovněž prosla(lo)moval mezi slovy vyznávajícími se Williamu Blakeovi do Olomouce. Ze tří básnířek upoutala pozornost Bára Přidalová (šestá) rozverně říkankovitým, dvojsmyslným textem o kočkách s ocásky. Vítěznou dvoutisícovku a pálenku (i přes stržené body za nedovolené pokuřování dekorativní cigarety-rekvizity) si ze slamu s bohémským gestem: „Zvu vás všechny do Desertu!“ odnáší Marian Palla.
47
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
olomoucké finále Je 11. října, krátce po osmé hodině večer, pavilon E olomouckého výstaviště už pěkně hučí – může tu být okolo čtyř set lidí. Martin Pluháček se prodírá davy za vyhlédnutými lidmi do poroty prvního národního slamu. Vlastnímu klání předchází ojedinělá „hodina němčiny“: slovo a prostor u mikrofonu si předávají Wehwalt Koslovsky, Jaromir Konecny a Timo Brunke. Čechoněmec Jaromir umí slamovat i česky a publikum se nad jeho povídkami o soužití se ženou Karinou (jaký zen je u nich loupání brambor, povídku Zen a loupání brambor přeložil Zbyněk Fišer) trhá smíchy. Excentrický Timo Brunke ze Stuttgartu zase v prostoru i mezi slovy tančí tango a sambu a Jaromir s Wehwaltem se raději klidí stranou. Wehwaltův slam je údajně nejrychlejší v Německu – Hamburčan rudne víc a víc. Diváci se při jejich exhibici dostávají do varu. Martin a Jaromir konečně zahajují finále. Hraje se o 10 000 Kč cash, ale jen v devíti soutěžících bez Báry Přidalové, která opatrovala nemocného tatínka. Nejprve se otestuje porota: k mikrofonu se postaví hospodský „Švandíny“, který toto vystoupení neprozřetelně přislíbil posedlý démonem alkoholu včera večer. Vyzývá obecenstvo, aby nosilo příspěvky k žertovně laděné fotovýstavě Hic sunt Leones (Zde jsou Leoši neboli Maskot festivalu Leoš Slanina). Hospodský se ve vystoupení plném narážek na účastníky ukáže jako všetečný pozorovatel festivalového dění – veřejného i kuloárového (koho bolí břicho i komu rostou vlasy).
„já je představím a vy zešílíte” Zkouší Pluháček ještě předsoutěžní, skvělou atmosféru v hledišti. První muž v pořadí, přičísnutý a uhlazený Jaroslav Pížl v kravatě se omlouvá za to, že jeho recitace nebude dost slam: „Přičísnu se, uhladím...“ Recituje s hereckou průpravou, pečlivě a soustředěně vyslovuje „kastaněty, sinice...“ Druhý Radim Šíp opakuje své brněnské číslo o nestvůře za vsí, jen s mnohem větším nasazením zachránit lid před „Chrošchoropem – strachu plodem lidí“. Vít Kremlička zvolil opět text ze sbírky Amazonia, ale sotva začne, už aby zase končil, stejně mu není příliš rozumět: „Já to zkrátim a těch dvacet vteřin věnuju těm, co tady nejsou… Ale nevím, co mě volá z těchto míst, ač toužím zůstat zde.“ Čtvrtý Humpec předvádí též svůj brněnský repertoár – beat box a báseň Eskalátor času. Jaromir Konecny mu za to vysekne mezinárodní uznání. Pak přichází na řadu zvukový performer Alex Švamberk se svým živelným pojetím slamu (rychle pobíhá okolo stojanu, vyráží zvukomalebná/kakofonická slova, germanismy). V Praze „snědl“ několik mikrofonů, zde po slovech „Podle rozpisu odklízím sníh...“ v rychlosti mrskne mikrofonem o zem a efektně mizí. Apoka freestyluje podle osnovy: pozdravit publikum, porotu, Terezu, rýpnout do politiky, obhájit hiphop... Jeho freestyl je jedinečný v tom, že se už zřejmě nikdy ve stejné podobě nezopakuje. Jarda Konecny je opět nadšen. Obdivuje i druhého mladého freestylera Cosigu z Prahy, který za tři minuty nastíní svůj Sen. Rejstřík jeho vyjadřovacích prostředků pro sdělení prožitku je skutečně překvapující: příjemná barva hlasu, kterým říká: „Poslouchejte ticho jako my...“, zvuky, pantomimický doprovod mluveného slova. Rozčeřený prostor u mikrofonu i v sále se trochu zklidní při recitačním vystoupení Jiřího Č. Ulrycha, zralého muže o holi, který přijel z Plzně. „Počítejte, že to bude drsňárna...“ Jeho slam se děje dramaticky spíš uvnitř a zdánlivě tišeji (protože nedělá vnější zvuky) a pod slovy.
48
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Poslední v prvním kole slamuje rodák z Košic Marian Palla. Opakuje žertovné textíky z brněnského semifinále (z knihy Kdyby byl krtek velkej jako prase, nakl. Petrov) a má bouřlivý úspěch. Po prvním kole se v krátké pauze mezisečtou body a upraví složení poroty na šest zástupců (porotce Radim Kopáč je totiž za nadšeného souhlasu publika vyloučen, protože hodnotil tendenčně – třeba právě Pallovi dal nulu a Kremličkovi desítku). Opět se objevuje Palla (pořadí se otočilo) a dává k pobavení návod na Nádhernou noc a vyznání Kéž bych byl blbější. Cosiga ve freestylu „destruuje rým lineárního myšlení paralelními zlomy až k atomům a primitivním obalům zvuků,“ Apoka vyhazuje do obecenstva otázku Věříš, že? Oba mladíci si získávají noblesní básnířku a porotkyni Věru Jirousovou. Alex Švamberk si to ve druhém kole vyřídí (aspoň pomocí a s mocí básnického prostředku) s Jaroslavem Pížlem, po kterém ve slamu vrhne se skřetovským úšklebkem slovo-příjmení: „Pííížle!!!“ Druhé Kremličkovo vystoupení je plné improvizace a nezvyklé recese: všichni „hrajou na hubu“ – on udělá „kačenku“, chce něco přečíst, ale kde to v té knize jen je..., protože čas běží, ano... čas běží. Jiří Č. Ulrych publiku pouští své „staré poškrábané desky“ s osobním příběhem, Humpecův slam se zase zasekne do skatu.
kdo vyhrál Vítězí Marian Palla. Nikoho v sále to skoro nepřekvapí, protože sami diváci to tak hlasitě po celý slam chtěli. I porotu pobavil a dala mu tedy vysoké známky. Marian si odnáší deset, vlastně osm tisíc, dva chce ještě na baru s lidmi zřejmě proslamovat. „No a hlavně vy, vy jste, hergot, vyhráli!“ děkují všem za spoluutvoření první podařené české slam poetry moderátoři. První národní ročník slam poetry u nás se vydařil a zdá se, že slam má velkou šanci u nás zdomácnět a přinejmenším rozčeřit unylé vody autorských čtení. Potvrdil to i Jaromir Konecny, který takovou spontání odezvu publika i mimořádnou kvalitu soutěžících opravdu nečekal. Vítězí Marian Palla (v pozadí Jaromir Konecny).
49
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
ozhovor
timo: dotvářím industriální prostor města
Timovi je dvacet dva let, studuje VŠ, dobře vychází s rodiči (v neděli chodí do kostela), hodně přemýšlí, říká inteligentní vtipy a je sprejer. Zatímco ostatní grafitti destruktivním způsobem přetvářejí tvář města, možná přesněji znetvářejí, Timo se snaží o výtvarné dotvoření industriálního prostoru; smyslem jeho projevů, které jsou stejně jako ostatní grafitti nelegální a sankcionovatelné, je dotekem lidské existence změnit odlidštělá místa způsobem, který je srozumitelný i člověku mimo writterskou subkulturu. Kromě vizuálního využití prostředí mají jeho práce také obsah, je pro něj typické propojení s vlastním textem, takže vznikají soukromá „poselství“. Nejsou nijak agresivní, spíše vtipná a hravá; občas poněkud mesianistická, zejména když vyjadřují děs člověka nad aktuálním hodnotovým uspořádáním lidské společnosti – „tlačítka a knoflíky zahalujem dotyky“. Občas je v nich patrná základní lidská touha, shrnutá do prostých sdělení, jejichž myšlenka by vydala za námět na román „samozřejmě – hřej mě.“ Jeho tag (podpis) má řadu variant – jednou z nich je Timor – strach, který je možná skutečně pro něj nejčastějším tématem; Timo má strach z toho, co bude s tímhle městem, s tímhle světem a samozřejmě co bude s ním. Zná spoustu strachů, nejen z toho, že ho jednou chytí, ale také strach z odmítnutí; například z odmítnutí jeho práce, který tím, že se na názor většiny prostě neptá, jednoduše odpadá... Jak jsi začal se sprejerstvím? Už na gymplu, grafitti mě lákalo tím, že má punc subkultury; jednou v Osové jsem uviděl schovaný kluky, chtěli bejt nenápadní, ale bylo to celkem jasný, co tam dělají, a mně se to prostě nějak líbilo. Pak jsem přišel do školy s nápadem, že založíme crew JZD, kterou jsme tvořili já a kámoš, což prakticky znamenalo několik tagů na zastávce autobusu, potom se ten kamarád zase nadchnul pro něco jiného.
Nejvíc mě „dostalo“, že jsem jednou sám našel u nás za panelákem takový místo, kde byly betonový skruže; začal jsem tam malovat a pochopil jsem, že mě to oslovuje. Vyhovuje mi vytvořit něco, co zapadne do prostředí toho místa. Sprejerství je vlastně snaha přizpůsobit, zlidštit si město, které mě bolí, protože má přesné hrany.
51
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Taky v tom u různých crew možná je ten moment značkování teritoria, ale já jsem v opravdové crew nikdy nebyl. Spousta lidí sprejuje jenom proto, že jsou mladí, nazí, a bojí se, že je někdo zraní. Snaží se schovat do davu, kde jsou taky v nějaké póze. Proto se „schovají pod křídla“ nějaké party, přijmou její atributy a chodí tagovat do města. Jsou to v podstatě „nasírací“ komanda, kdyby je někdo pochválil, že se mu to, co dělají, líbí, nebudou rádi. Možná jim křivdím, může to bejt hezký dělat dohromady, já jsem být v crew nikdy nezkusil. Jsem individualista a jakákoliv společnost je normováním názorů všech. Další nevýhoda je, že někoho chytí a on tě může někde „nabonzovat“, takže radši dělám sám. Co tě na tom baví? Mohl bych samozřejmě usilovat o nějaké výstavy; vloni jsem některé svoje věci v rámci svého studia dokumentoval, ale trvalo to dlouho a nebavilo mě to. Myslím, že místo toho, abych hotové věci mumifikoval a schraňoval, můžu něco dělat. Když mám potřebu něco vytvořit, jdu ven a udělám to a dál není potřeba se tím zabývat. Navíc je to publikování mě samýho; doma – komu to ukážu? Něco namaluju, přijdu do kuchyně, tam je mamka, třeba žehlí, pochválí mě z mateřské povinnosti, a tím to končí. Mohl bych se snažit o legální cestu, ale to bych musel obíhat nějaké instituce, poslouchat, že rada zasedá za tři týdny, absolvovat tisíc „megaprocedur“, oni se pak na úřadě sejdou a rozhodnou, že to není vhodné kvůli negativní reakci spoluobčanů; prostě „budeme šedí, aby si nikdo nestěžoval“. Co si myslíš o legálních plochách? Te třeba komunikuju se sdružením Ratolest, který se snaží o nějaký legální zdi, ale je to vlastně taková lež; legálníma plochama se nic nevyřeší. Většina těch, kteří dělají na legálních plochách, tagujou po šalinách; někteří jenom tagujou, ale nejsou takoví, kteří by dělali jenom legální plochy. Možná že se tím určitý procento
52
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
odčerpá; barvy, který vytečou na legálních plochách, nevytečou v centru, ale nic zásadního se tím nevyřeší. V centru je te docela propracovaný systém ochrany pomocí kamer; kdybych byl primátor, nevím, jak bych se choval. Možná bych tam ty kamery dal taky. Zmizí tady ale možnost individuální volby. Lidé budou sice násilím dobří, ale nebudou morální. Měl jsi už nějaké potyčky se zákonem? Vždycky jsem policajtům zdrhl, chytli mě jednou a mám pozastavený stíhání, protože jsem se přiznal, zaplatil to a tak. Párkrát mi sebrali barvy, ale jinak nic. Musím říct, že mě to, že to dělám nelegálně, ten adrenalin, baví. Ale na výsleších to je prý „nářez“, já jsem to naštěstí nezažil. Většinou chodím sám, takže si můžu něco vymyslet, nehrozí, že by každý vypovídal něco jiného a nemají mě na čem nachytat. Když jsem nedávno platil tu pokutu, změřili, kolik je to metrů a stanovili, jaká vznikla estetická újma městu. To mě moc pobavilo; rád bych věděl, kdo se zabýval estetickou škodou třeba „Špalku“, obávám se, že za to nikdo neplatil ani korunu. Jak jsi přišel ke jménu Timo? Timo je Ukrajinec, který tady vydělával a žil tu i s rodinou. Byl to charakterní člověk, fakt jsem si ho vážil, celá jeho rodina byli takoví poctiví lidi. Taky v tom hraje roli spousta dalších významů a variant toho jména; Timor je strach, mě zajímá moment toho strachu, a má to ještě další dimenze. Tvůj výtvarný styl je trochu podobný Martinu Velíškovi, máš nějaké vzory a přiznané vlivy? Velíška znám, ale ne jako vzor, ale jako jednoho z lidí, co v současný době něco vyrábí, jednu z věcí, která kolem mě jde. Velíšek je krásně hravej, mám z něho radost, stejně tak jsem měl radost třeba z Basquiata. Přímou souvislost s tím, co dělám, to ale nemá.
53
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Spousta lidí se mě ptá na drogy – drogy nepoužívám, neznám je a nezkouším, bojím se své slabé vůle. A když už bych to vzal, tak s lidma, kteří mi to nenutí a nabídnou mi to jako prostředek k něčemu, ne jako cíl. Který místa si vybíráš? Dřív jsem dělal vchody do paneláku, te spíš boky; než začnu, obhlížím i příjezd, kvůli bezpečnosti. Te na Kameňáku jsem dělal věc – čerstvě vymalovanej podchod, byly tam nějaký rušivý tagy, ty jsem zamaloval a dal jsem tam nápis slova z olova. Jsem s tím spokojenej, protože to tam zapadá a pracuje to tam s tím prostorem. Proč nejsou potagovaný kostely? Grafitti není ideologie, je to jízda každýho jednotlivce; není programové, proto není napadnutelné. Není žádný nepsaný pravidlo mezi spejerama, není něco, co by bylo dohodnutý. Já osobně chodím do kostela, takže bych netagoval, proč po kostelech netagujou ostatní, nevím. A navíc jich pár je; možná ale ne přímo zepředu; nějaký tagy byly z boku u Minoritů. Jak to bere rodina? Mám tak ideální zázemí, že ideálnější snad ani nemůže být, takže moc asi nezapadám do představy, že sprejeři jsou ze špatnejch rodin. Napřed jsem se to bál říct, ale naši to vědí. Snažím se je respektovat a nedělat nějak mimořádně bordel, a oni samozřejmě z rodičovské pozice nemůžou chodit a klepat mi po rameni, že je to dobrý. Je to tichá domluva mezi náma, že to tolerujou a já se snažím dělat věci, který nejsou vyloženě hnusný. Ale určitě čekají, že toho nechám. To by určitě byli rádi.
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
A co na to ženský? Všiml jsem si, že na to někdo slyší, ale nechci s tím moc operovat, nějak toho využívat... Máš rád Brno? Na Brně nesnáším takový to rádoby vlastenectví, takový ten „hantec“ v komerčním pojetí nemám rád. Mě zajímá, co je tady a te, nemám rád historky o Frantovi Kocourkovi; mám rád ulice, který žijou teka; nemám rád ani vymezování vůči Pražákům. Já mám na Brně rád lidi a to, co jako krása posvěcený není. Měl jsem rád Špilberk, když tam ještě byly rozpadlý zdi a šli jsme si tam sednout s flaškou vína, ale nemám rád oficiální památky – toto je hezký, to si vyfote, to je Brno. Mám rád prostor mezi Šujanovým náměstím a Křenovou u Ponávky, je tam industriální bordel a všechno je tam krásně zašlý. Mám rád všechno, co má patinu zašlých časů, co má absorbovánu energii minulosti, ale nesmí to být mumifikovaný. Zajímáš se o reakce lidí? Já musím být estetickým diktátorem, prostě se nemůžu ptát; to jsem zažil při zakázkách. Kdybych se ptal, co lidi chtějí, dělal bych akvárium, rybičky, západ slunce a duhu. Nedávno jsem u vchodu k jednomu baráku dělal takovej drobnej, jemnej ornament, aby to zjemnilo ten prostor, a myslel jsem, že ti lidi budou rádi. I když to normálně nedělám, šel jsem se tam druhej den podívat, nějakej člověk vynášel odpadky a zaútočil na mně, co tam dělám, chvíli jsem si vymýšlel nějaký historky, on samozřejmě věděl, co tam dělám. Byl jsem z toho rozhozenej a překvapenej, že neměl radost. Lidi to vnímají někdy jako apriori špatný, protože to není legální a nejsou schopný se na to podívat jinak, protože jsou zvyklí respektovat navyklý a legální cesty. rozhovor vedly: Dáša Kneslová-Pitnerová a Martina Malášková
54
55
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
poeticky Zlomený Waz
ozhovor
Ty tam jsou časy, kdy byl hip-hop v České republice minoritní atrakcí pro několik málo nadšenců. Důkazem toho je mimo jiné i množství klubových akcí, pořádaných každý týden v mnoha českých a moravských městech, stejně jako počet formací, které na nich vystupují. Cesta, kterou od svých začátků urazil ZW Cirkus (původně Zlomenej Waz, ve složení Fish, Tafrob a DJ Maztah), přesvědčila mnohé, že je rozhodně třeba s touto crew počítat do budoucna. Jejich vystoupení na brněnském kole Slam poetry nás zaujalo, proto jsme je požádali o rozhovor, který nám posléze poskytli DJ Maztah a Tafrob. Jak jste v téhle sestavě začali?
T: Jako malí nadšenci v patnácti, bavila nás muzika, začali jsme na poměrně nízké úrovni zkoušet, ve třech MC, a bylo to spíš ze srandy. Před dvěma lety se o nás začalo trochu víc vědět, motivovalo nás to a vydali jsme vinylovou desku. CD nám vyšlo te, u vydavatelství Zee Prime, pod názvem ZW Cirkus. Název se mění na ZW, už nechceme být tak infantilní.. Máš v tom, co děláš, nějaké vzory, osobnosti, které tě ovlivnily? T: Nemůžu říct nic konkrétního, jsem rád za všechno, co pochopím, čemu rozumím. Respektuju hodně lidí, ale pořád jsem to já.
Na kterých akcích vystupujete, kde je možné vás vidět?
Hrajeme většinou na hip-hop akcích, festivalech, kde je většinou širší publikum, které můžeme zaujmout, i když to nejsou zrovna naši fanoušci. Lepší akce než u nás jsou na Slovensku, třeba festival Hodokvas v Pezinku, hráli jsme taky na festivalu v Zámostí. Dobrý koncerty jsou taky v Praze, třeba v Rock café lidi hodně reagovali. Nejlepší akce v Brně bývají třeba v Babylonu nebo na Flédě. Nejhorší akcí našeho života bylo vystoupení v klubu v Liberci, hráli jsme pro tři lidi a barmana.
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
Myslím, že se to povedlo; přišli tam lidi, který bych normálně neoslovil – parta pseudointelekuálů, a reakce byly poměrně pozitivní. Jde o to, aby lidi přestali ztotožňovat hip-hop s Leošem Marešem. Ale myslím, že měl vyhrát Apoka. Jaký je vztah vašeho stylu hudby a komerce? T+M: Bude jí tady ještě víc; následky toho jsou špatný i dobrý. Budou tady pro to, co děláme, lepší podmínky, přijdou nový zkušenosti, zatím dění u nás zaostává. Třeba v Polsku vychází pět časopisů, které se věnují tomuhle stylu, u nás dění v téhle oblasti sleduje tak akorát Pátý element na Óčku. Špatný je, že kapely jdou kvůli penězům do mainstreamu a dělají věci na efekt. Máte sponzora? M: Máme jednu firmu, která se zabývá oblečením; jejich věci nosíme. Spousta teenagerů totiž potřebuje svůj postoj a názor vyjádřit zejména oblékáním. Občas je strašný sledovat, jak se snaží vypadat jako černý rappeři, takže v tomhle je můžeme ovlivnit spíš k dobrýmu. Hudba je priorita, nemáme rádi takovou tu rádoby popularitu. Co tě na vystupování baví? Pro mě je to terapie, tahle činnost; když můžu „betlovat“ a prudit. Baví mě na tom odezva lidí, ale nesnáším slepé ovce, které by braly všechno, co udělám. Rád dělám i free style exhibice, kdy musím za vymezený čas předvést přímo z hlavy, co mě napadá. Jak vypadá proces tvorby textů? T: Texty píšu sám doma, nejdřív pro sebe, ale zajímá mě i názor lidí, který respektuju, je tam určitě nějaká autocenzura, ale ne nějak velká. V textech se vypovídám Tafrob a DJ Maztah foto: Dakne
Existuje ve vašem oboru nějaká rivalita mezi Brnem a Prahou?
V Brně je dobrá úroveň DJ‘s, prostě v tomhle poráží Prahu, a to platí i o kapelách, třeba Naše Wěc, MG, Disgrafic, u nás funguje špička v republice.
M: Tafrob třeba zvítězil v Mostu, v soutěži free style mc nemá konkurenci. Jak jste se dostali ke Slam poetry? T: Fish se zná s Pluháčkem, který chtěl, abychom tam vystupovali.
57
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
z věcí, které nechci držet v sobě. Pak to dáme dohromady, na cizí desky, jde taky o to, aby se DJ nenudil a zasahoval do toho. Někdy se k psaní musím dokopat, někdy to jde spontánně, zapisuju si nápady, reaguju na svět okolo, nebráním se ničemu. Proč nepíšeš o vnitřní tématech, ale jenom o světě okolo? Dojde k tomu, te jsem radikální a chci říkat tohle. Mě samozřejmě ovlivnilo třeba to, že jsem vyrůstal bez matky, ale zatím jsem se z toho nějak konkrétně nevypisoval. Jsem hodně extrovert, na pódiu se cítím spontánně, 1. Mají mít homosexuálové stran partnerského soužití snažím se dělat zábavu. Ale stejná práva jako heterosexuálové? necítím potřebu exhibovat Na tak banální otázku se mi snad ani nechce odve všem. povídat. Snažím se občas vysvětlovat veřejnosti, že formální právní uznání svazků osob téhož pohlaví je Co téma politiky, které se v rámci komplexu všech otázek, které se týkají místa v textech objevuje, opravhomosexuality ve společnosti, zbytečně nadceněno. du ty věci prožíváš, nebo Diskuse o tom je neplodná, zacyklená a intelektuálně to nějak patří k tomu, co nezajímavá. Ale abych to nezamluvil: ano, ale zas tak děláte, radikálnost vůči moc na tom nezáleží. oficialitám? 2. Rodina je tvořena také dětmi. Neměly by být i v této Některý témata, jako třeba oblasti stejnopohlavní páry zrovnoprávněny? politika, jsou v h-h nutný a zaběhlý. Mám z toho Partnerství není manželství, natož rodina. Partnersvůj pocit, ale snažím se ství je partnerství. Téma adopcí je další nafouknutá i získávat informace, čtu bublina a oblíbené mediální strašidlo, hodné Blesku: noviny a časopisy, ale jen dvě buzny adoptují chlapečka, a kdoví, co s ním pak o politiku a politické texty dělají, žejo, pani Vomáčková! Reálně je to jinak. Mužské se zajímat nechci. páry zpravidla po žádných adopcích netouží. Pokud se v mužských domácnostech dítě vyskytuje, bývá to Jak jsi přišel k téhle dítě, které jednomu z partnerů zůstalo z předchozího přezdívce, DJ Maztah? heterosexuálního vztahu. Má se mu snad vzít a dát radši Jednou mě to jen tak nado ústavu? padlo, nemá to hlubší smyJinak je tomu v ženských párech, které skutečně tensl, jedna holka mi říkala, dují k tomu, vytvářet rodinu. Ale k tomu by se měly že v nějakým indiánským vyjadřovat především ony samy. jazyce to znamená něco 3. Jak vnímáte projevy homosexuálních vztahů na jako vánek. veřejnosti? Studuješ na pedagogicKaždá, nejen homosexuální intimita patří do intimníké fakultě, není učení ho prostředí a ne do tramvaje. Na druhou stranu, lze a DJing v rozporu? – a je přirozené – dávat i velmi decentně a střídmě najevo, že k sobě dva lidé patří. Myslím, že by se v této Myslím, že to, co studuju, oblasti mohla ostatní společnost od většiny homosexuse kloubí s tím, co dělám álních dvojic poučit, co to je decentnost a střídmost. v muzice; snažím studenty
Anketa
Martin C. Putna, literární historik, 1. 6. 2004
58
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
i lidi, pro které hraju, vést k originalitě. V zásadě chci lidi jak ve škole, tak i v muzice vést k tomu, aby si dokázali vybrat sami, aby dokázali být sví. K PDf mám samozřejmě nějaké výtky, ale to je na každé škole, zasáhly mě některé personální změny, které nastaly následkem financí. Jak jsi s hraním začal? Někdy na gymplu, začal jsem poslouchat h-h, kupovat vinyl a hrát, pak začalo hraní na různých party, a tak dál. Co na to rodina? Matka byla kvůli DJingu napřed naštvaná, hlavně kvůli škole, ale pochopila, že je to pro mě důležitý. Hudba je pro mě životní styl, jezdit a poznávat nové lidi, ale zase je málo času na důležitý věci, jako je třeba škola. Jaká muzika vás baví? M: Starý věci předělaný na h-h, třeba Jackson Brown. T:. Třeba Jarek Nohavica, a CD Rok ábla, u toho téměř masturbuju. rozhovor vedly: Dáša Kneslová-Pitnerová a Martina Malášková
Anketa Podstatná jsou znevýhodnění, která zabraňují člověku zachovat si vlastní důstojnost, anebo ta, která způsobují, že nemá stejné příležitosti uspokojit své potřeby – dosáhnout svého štěstí, a už osobního, nebo pracovního. Je tomu tak proto, že je „členem“ určité skupiny, jejíž všichni členové se vyznačují určitým charakteristickým znakem. Z tohoto pohledu jsou homosexuální vztahy znevýhodněné, a to velmi podstatným způsobem. Jenže, jak už to tak v životě bývá, ani tady se nenabízí jednoznačný soud. Tohle je „logika“ založená na porovnávání dvou skupin, a kdyby šlo jenom o to, zda spolu mohou žít muž a muž, žena a žena, zda se mohou vzít, mít práva z takového svazku vyplývající (a pořád uvažuji jenom o vztahu dvou dospělých lidí bez dětí), zvolám jednoznačné ano. Ale byla položena ještě jedna otázka, která do celé věci vnáší nový pohled – a to je otázka výchovy dítěte v homosexuálním vztahu. Asi před půl rokem se mi dostala do rukou knížka od Jana Poněšického – Fenomén ženství a mužství. Myslím, že dosti srozumitelným způsobem, „čitelným“ i pro laika, je zde vysvětlen význam obou rodičů – tzn. rodičů obou pohlaví, při výchově dětí, a to zejména z pohledu idenitifikace dítěte se svojí budoucí rolí v rodině a společnosti. Kdy dětství a zrání k dospělosti ve zdravě fungující rodině zvyšuje schopnost daného jednotlivce utvářet i svůj partnerský a posléze rodinný život. Zároveň postavení jak muže, tak ženy ve společnosti i v rodině prochází v posledních desítkách let bouřlivým vývojem, kdy tradiční pojetí rodiny dostává na frak. Ne všechny rodiny fungují zrovna zdravým způsobem. Časté jsou rozvody a rozchody rodičů, neúplné rodiny, rodiče odkládají své děti do péče sociálních ústavů. Ale ani tohle nevidím jako argument. Jednak jsem zastáncem teorie, že změně k lepšímu krize předchází. A taky proto, že si myslím, že tahle krize je krizí celé společnosti. A součástí společnosti jsou i homosexuální páry. Takže. Když budu mluvit za sebe, jsem pro tradiční rodinu a pro to, aby co nejvíc dětí mělo možnost vyrůstat v úplné rodině, tím myslím s mámou a tátou. Nejsem si jistá, že u homosexuálních rodičů najdou to, co pro vývoj a utváření své osobnosti potřebují. Přičemž to není dáno tím, že jsou homosexuálové, ale je to dáno tím, že nemohou nabídnout obě role – tzn. roli muže a ženy, otce a matky, manžele a manželky. Ale to je můj osobní názor, který vychází ze znalostí, které mám, a ty rozhodně nejsou odborné. Určitě souhlasím s tím, že problematika výchovy dítěte homosexuálním párem je důležitým problémem, který si zaslouží pozornost veřejnosti, a to zejména té odborné. Zaslouží si otevřenou diskusi, opírající se o objektivní fakta, i potřebný čas. Když na ulici potkám dva kluky nebo dvě holky nebo kluka a holku držící se za ruce a zářící štěstím, musím se pousmát. A hlavně jim to přeju! Kateřina Ondrová, Klub Sluníčko, 7. 6. 2004
59
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Tom Robbins Marcel Navrátil
sobnost
Již dlouhou dobu se ze všech stran ozývají hlasy, že v době filmu, videa, DVD a dalších pokročilých médií nemá klasická literatura šanci. Jaké štěstí pro autory literatury neklasické!
Tom Robbins je kultovní postavou americké literární alternativy, která si získala srdce svých čtenářů naprosto nenapodobitelným osobitým stylem, rozeznatelným po několika řádcích. Muž, který o sobě tvrdí, že za nejdůležitější slovo na světě pokládá výraz „paradox“, spisovatel, který svůj styl prý našel na koncertě skupiny Doors, akademickou obcí přehlížený literát, o němž jistý umělecký kritik prohlásil, že snažit se popsat jeho styl je asi tak stejně nemožné jako vysvětlit na modelu sněhové vločky pravidla sjezdového lyžování, člověk, který tvrdí, že ho svět baví od chvíle, kdy jej jako dítě ve spánku praštil skřítek stříbrnou palicí do hlavy, to vše je Tom Robbins, poslední a určitě nejzábavnější literární výhonek éry hippies. Tom Robbins se narodil v roce 1936 v Severní Karolíně, a od roku 1962 žije v umělecké komunitní vesnici La Conner nedaleko Seattlu. V šedesátých letech se pohyboval v kruzích nejznámějších představitelů éry hippies a například gurua LSD Timothy Learyho použil jako inspiraci pro postavu Wiggse Dannyboye z románu Parfém bláznivého tance.
Vedle své literární činnosti dnes Robbins působí i jako literární kritik a redaktor v místních novinách a v poslední době na sebe upozornil i jako odpůrce války v Iráku a represivního přístupu k marihuaně.
Ve svých knihách navazuje Robbins na autory postmoderní prózy, jejichž netradiční, často akademické postupy zlehčuje s pomocí neskutečné jazykové hravosti, slovní fantazie a pohádkových námětů do čtivé podoby. Robbinsova přirovnání jsou literárními perlami, a kdo si jich pár zapamatuje, použije ve správnou chvíli a neprozradí jejich zdroj, bude platit za zábavného a přitom chytrého společníka. Zkusili jste už ženu pochválit za její postavu slovy, že „její pas byl tak štíhlý, že by jej i kulhavý hlemýž dokázal obejít za necelé dvě minuty“? Tom Robbins je autorem děl zvláštních názvů, bláznivých zápletek a bizarních literárních postav. Počátkem sedmdesátých let vyšla Další dálniční atrakce, kniha, jejíž příběh se odehrává v hippie komunitě vlastnící bleší cirkus, malé občerstvení u dálnice a nabalzamovaného a dokonale mrtvého Ježíše Krista ve sklepní skříni. Přírodní hippie filozofka Amanda odstartovala
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
Robbinsovu tradici výrazných ženských postav, které lze možná nechápat, ale které zároveň nelze netolerovat a nemilovat. Pro samotnou Amandu platí, co říká o místním idiotovi, kouzelníku Ba Bovi: „Nic takového jako prapodivné individuum nexistuje. To jen někteří lidé vyžadují víc pochopení než ostatní.“ V další Robbinsově knize I na kovbojky občas padne smutek se seznamujeme s modelkou a kovbojkou Sissy, která své giganticky přerostlé palce využila nejlepším možným způsobem – k autostopu. Přetvořila autostop v umění: „Začala jsem stavět dlouhý a roztahaný štreky vedle rychlých a chaotických a z těch srovnání jsem skládala melodie, koncerty a celý symfonie stopování. Když se o tom dozvěděl chuděra Jack Kerouac, tak se tak zlinkoval, že tejden nevylez z lihu.“ Nezapomenutelnou postavou je poustevník Číňák – rejpal, provokatér, individualista, vtipálek, který jako by se do knihy vkradl odněkud ze zenbuddhistických kóanů a který pilně pracuje na Sissyině úrovni duševního rozvoje, stejně jako na kvalitě jejího sexuálního života. Kratší pohádková novela Zátiší s Datlem je příběhem o lásce a hledání cesty, jak ji přimět, aby vydržela. Jako vždy u Robbinse nejde jen o vztah mezi zrzavou princeznou Leigh-Cheri a zrzavým teroristou Datlem, ale i o mnoho dalších různých teorií – o vlivu Měsíce na lidský život, o vlastnostech zrzavců a možnostech, které se skrývají v kresbě na krabičce Camelek. V roce 1984 vydává Robbins Parfém bláznivého tance, příběh krále Alobara a jeho družky Kudry, kteří v touze neumřít cestují světem i časem a za tisíc let svého života potkají neuvěřitelnou sbírku individuí z lidského i božského světa, od Descarta k bohu Panovi, od Einsteina až k již zmiňovanému Wiggsi Dannyboyovi. Kniha je oslavou radostné touhy po životě, v níž velkou roli hrají řepy, jóga, jasmín a včely jednoho Jamajčana. Na námitku, že smrt je neodvratitelná zákonitost, odpovídá Wiggs Dannyboy: „Vesmír nemá zákony. Vesmír má zvyky. A zvyky se dají porušovat.“ V roce 1990 vydal Robbins román Hubené nohy a všechno ostatní, v němž sledujeme osudy malířky Ellen Cherry, z níž se po přestěhování do New Yorku stává servírka, a jejího manžela, svářeče Vazouna Petwaye, z něhož se v NY vyklube uznávaný sochař, ovšem typická robbinsovská mozaika obsahuje i putování oživlých fénických předmětů, Malovaného kolíku a Lastury, cestujících v doprovodu hermafroditního Guláše v Konzervě, Špinavého ponožky a Stříbrné lžičky napříč Amerikou. Nejdůležitější roli v příběhu však hraje prastarý a tajuplný Tanec sedmi závojů, při kterém vždy po odhození jednoho závoje sledující diváci, a s nimi i čtenáři, pochopí jeden z omylů našich životů a stereotypních způsobů, jakým je prožíváme. Zatím poslední Robbinsovou knihou v češtině je román V žabím pyžamu, jehož zápletka se točí kolem krachu na newyorské burze, který pro makléřku Gvendolínu původně znamenal příchod nejhoršího víkendu v životě, ovšem po seznámení s bláznivým provokatérem Larry Diamondem se její pohled na způsob života, který dosud vedla, začíná výrazně měnit. V rozhovorech Larryho s Gvendolínou najdeme
61
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
dosud nejostřejší Robbinsovu konfrontaci mezi povrchním konzumismem, reprezentovaným Gvendolínou, a provokující alternativou v podání Larryho. V nakladatelství ARGO brzy vyjde další Robbinsův rozsáhlý román Když se z teplých krajů vrací rozpálení invalidé, s bizarní hlavní postavou, anarchistou Swittersem, který ovšem jako agent FBI pracuje pro americkou vládu... Loni vyšla v USA zatím poslední Robbinsova kniha Villa Incognito. Robbins není žádný mainstreamový bavič Vieweghova typu nebo velkovýrobní psavec Saroyanova stylu. Používá humor jako médium, které je schopno skrze smích přenášet nejhlubší moudrost světa. Autor, sám kultovní postava éry hippies, z ní dokázal načerpat mnoho energie, tolerance a otevřenosti – včetně sexuální. Pozornému čtenáři jistě neunikne, že množství Robbinsových literárních postav slouží jako nositelé myšlenek buddhismu, taoismu, šamanismu či pestrobarevné tolerance k jinakosti, odlišnosti a provokaci. Autorský styl Toma Robbinse je kouzelný právě ve schopnosti sdělit vážná témata vtipnou formou, takže se vám při jeho četbě může velmi lehce stát, že přemýšlíte během záchvatu smíchu. Robbins používá zlehčující humor jako prevenci proti „tunelovému vidění“, které je „chorobou lidí, kteří si přivlastní něčí myšlenku, ale kterým přitom chybí patřičný nadhled, přizpůsobivost, představivost a to nejdůležitější – smysl pro humor, aby udrželi myšlenku v tom duchu, v němž se zrodila. „Když dobrá myšlenka proběhne kompresory a filtry běžného tunelového vidění, ztratí přitom nejen svůj rozsah a hodnotu, ale ve svém novém dogmatickém uspořádání začne vyvolávat myšlenky zcela opačné, než měly být,“ tvrdí Robbins. Nezařaditelná originalita, jin-jangové mambo mezi seriózností a rozpustilostí, psychedelický román či pohádková filozofie, to vše se do knih Toma Robbinse vejde a ještě mnohem víc. Nedá se po tom pátrat, ale dá se to najít.
král Alobar, Parfém bláznivého tance, o touze, životě a smrti: „Jestliže touha působí utrpení, pak je to možná tím, že netoužíme moudře, nebo že nemáme zkušenosti s tím, jak získávat to, po čem toužíme. Proč se raději neučíme naplňovat své tužby, než abychom skrývali tváře za modlitebními rouškami a stavěli hradby proti pokušení? Myslím si, že spása je jen pro slabé. Nechci spásu, chci život, všechno, co mi život může nabídnout, to zlé i to skvělé. Jestli bohové vybírají daň z radosti, zaplatím jim, ale při každé příležitosti budu proti takovým daním protestovat, a pokud se to Odinovi, Šivovi, Buddhovi nebo tomu křesanskému – jak se jenom jmenuje? – nelíbí, smířím se i s jejich zlobou. Aspoň budu vědět, že jsem okusil z té hostiny, k níž mi na téhle bohaté kulaté planetě prostřeli, místo abych před ní couval jako bezzubý zajíc.“
62
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
hip-hop in da house Martina Malášková Existuje mnoho původně minoritních, nebo chcete-li, okrajových uměleckých forem, které díky obrovské popularitě a následné tvrdé komercializaci získaly špatné renomé. Na tomto principu staví zejména hudební průmysl. Reakce některých mých přátel a známých na slovo hip-hop jsou důvodem, pro který jsem se rozhodla alespoň ve zkratce objasnit kořeny tohoto hudebního žánru. Upřímně řečeno, nedivím se těm, kteří tento druh hudby hystericky odmítají pro jeho domnělou povrchnost. Při pohledu na prefabrikované zpěváky navlečené do teplákových souprav a ověšené masivními zlatými řetězy má člověk tendenci opovržlivě mávnout rukou přesně do rytmu laciných monotónních odrhovaček, zvracených kanálem MTV. Naštěstí se mezi mými přáteli zhusta nalézají lidé otevřené mysli, vyznačující se zejména tím, že jsou přemýšliví a jdou ve svých soudech hlouběji pod povrch. Proto jsem se rozhodla dát šanci těm, kteří chtějí zjistit, co jim – mimo laciného pozlátka – tenhle hudební styl může nabídnout. Hip-hop, stejně jako jiné hudební styly, má svou historii, prošel určitým vývojem a jeho příběh je barvitou ilustrací vývoje afroamerické kultury. Duší i tělem tohoto hudebního stylu je americká černošská komunita, to je fakt většinou všeobecně známý. Abychom se dopátrali skutečných začátků houpavých rytmů, je třeba začít přece jen poněkud zeširoka. Na zrodu tohoto osobitého stylu hudby se odrazilo jak postavení černošské komunity v rámci celoamerické populace, tak vlivy afrických národů vně Ameriky. V dobách americké otrokářské společnosti bylo jednou z mála (ne)povolených radostí černých otroků zpívání spirituálů. Tento duchovně zaměřený hudební žánr pomáhal otrokům posilovat víru ve svobodný život. Pochopitelně, že tyto písně velkou měrou odrážely kulturní dědictví země, z níž pocházeli ti, kteří je nyní zpívali na tabákových a bavlníkových plantážích amerického jihu. Po ukončení občanské války se sen o svobodě zvolna začal měnit ve skutečnost. Po zrušení otroctví se černí Američané začali postupně začleňovat do „svobodné“ populace. Svobodné píši v uvozovkách zcela záměrně, nebo zrušením otroctví fyzického se černá komunita nadlouho stala předmětem otroctví o mnoho
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
horšího – sociálního. Radost ze svobody tedy netrvala dlouho. A byla to opět osobitá, zejména hudební kultura, která se stala oporou těchto lidí v dobách tuhé rasové segregace. Je nesporné, že jejich prostřednictvím byla kultura americká obohacena o mnohé prvky kultury africké, jak se to ostatně děje vždy, žijí-li vedle sebe lidé pocházející z odlišných kulturních a sociálních prostředí. Pro mnoho nesporně talentovaných černých Američanů byl úspěch na hudební scéně často jedinou možností realizace ve společnosti. Černošský jazz a blues, vznikající v tomto období, patří neodmyslitelně mezi uznávané a dodnes hojně inspirující hudební žánry.
na začátku bylo slovo Hip-hop a jeho organická vizuální složka – graffiti (jež bylo představeno v MyšMaš Gazetě No.: 20) – představují to, čemu se běžně a výstižně říká kultura ulice. Ze souhrnného označení vysvítá, že nejvýraznější inspirační složkou umění ulice se staly životní podmínky jeho tvůrců. A že to nebyly podmínky nikterak ideální, mohou potvrdit ti z vás, kteří ve Státech omylem zabloudili na okraj některého z černošských rezidenčních ghett. Ze sociologického hlediska je možno ghetto obecně definovat několika způsoby. Že žijete v černošském ghettu, byste podle sociologů spolehlivě poznali podle toho, že přes 90 % vašich sousedů budou černí Američané. Ke vzniku těchto sociálně a ekonomicky zanedbaných městských částí došlo právě v důsledku rasové segregace. Po počáteční snaze zabránit vzniku kohezní afroamerické komunity došlo vlivem rasového útlaku a klesající životní úrovně k tomu, že vedle chudých a právem rozhněvaných černých sousedů už nechtěl bydlet nikdo jiný než zase chudí a rozhněvaní černí sousedé. Mimochodem, není jistě zcela bez zajímavosti, že žádná jiná přistěhovalecká komunita nevytvořila stejný typ ghetta. Žádná kromě hispánské. A velké procento hispánské komunity přišlo do Ameriky právě z afrického kontinentu. Ulice lemované zdevastovanými činžáky, dusná atmosféra naprosté chudoby, alarmující počty negramotných, nezaměstnaných a drogově závislých, obrovská kriminalita. Snaha něco změnit samozřejmě existovala, jenže možnosti černé komunity podílet se na změně životních podmínek byly mizivé, stejně jako prostor pro působení na oficiální politické scéně. Ovšem mladá černošská generace vyrůstající na ulicích v Harlemu, Bronxxu nebo New Orleans si našla osobitější způsob vyjádření nespokojenosti. Nadaní černošští mladíci začali přímo na ulicích ghetta Forest Whiteker a RZA ve filmu Ghost Dog – cesta samuraje apelovat na bílou většinu i své vrstevníky způsobem, který později dostal jméno rap. Tahle poezie ulice deklamovaná často s kulometnou kadencí byla tedy původně způsobem politického protestu. A máme tu černý underground.
64
Cypres Hill
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
Hip-hop se vyvinul v něco víc než jen hudební žánr. Byl to a je to způsob života. Svoje jméno dostal v roce 1978, kdy se dva diskžokejové – DJ Kool Herc a DJ Hollywood – patrně jako první – rozhodli hrát svoje desky přímo na ulici a v klubech. Nelze si však představovat práci těchto diskžokejů jako počínání ve stylu Miloše Skalky. Hip-hopový DJ zachází se svými deskami způsobem, který nejlépe ilustruje výrok jednoho mého přítele: „Já bych jím ty pracky urazíl, jak na ty gramofóny šáhnů.“ Toto jadrné prohlášení směřovalo k původcům zvuku tolik typického pro tento styl hudby – skrečování. Skrečování, rozuměj škrábavé zvuky tvořené rychlým pohybováním desky vpřed a vzad na gramofonovém talíři, patří mezi neodmyslitelné složky tohoto žánru. Ovládání dvou gramofonů a další nezbytné techniky vyžaduje velkou dávku zručnosti, a toto umění se záhy stalo předmětem pouličních a klubových soubojů – battlů. Mistrné míchání a skrečové deformace hudebních smyček patří k základním kvalitativním znakům, podle kterých lze poznat zručného dýdžeje. Partnerem diskžokeje na scéně je MC. MC je člověk, který nejen zásobuje vnímavé mysli posluchačů přiléhavými údernými texty, ale rovněž je značně hlasově disponován a je schopen pomocí různých částí svého hlasového ústrojí vyluzovat zvuky, které se na první poslech jeví jako produkované strojem. Podobné hlasové exhibice se nazývají beat boxing. Zdaleka nejčastěji se MC‘s a DJ‘s sdružují do formací, nazývaných crew, které mohou sdružovat dva nebo taky dvacet členů. Základem nadupaného koncertu s dobrou atmosférou je dokonalá souhra diskžokeje a všech zúčastněných MC‘s. Z toho plyne, že úspěch vystoupení je také do značné míry založen na schopnosti pohotové improvizace. Jak již bylo naznačeno, rapové texty původně byly a jsou svéráznou formou politického protestu, a tomu odpovídá jejich náplň i forma. Jejich původ má rovněž dlouhou historii, datující se od dob, kdy mladí černoši začali provozovat tzv. dirty dozens (česky špinavé tucty), slovní souboje, jejichž účelem bylo ponížit soupeře. Tyto slovní hry jsou součástí orální tradice a mají rovněž kořeny v dobách otroctví. Rapované texty jsou zajímavé nejen po stránce obsahové, nýbrž i jazykové. Vzhledem k sociální úrovni a různým zemím původu jejich tvůrců byla většina textů vytvořena „angličtinou“, která je směsí cizojazyčných kalků (populární Cypress Hill a jejich spanglish), kriminálního žargonu a okleštěné anglické gramatiky. Není divu, že tyto osobité jazykové útvary, zchutněné patřičnou dávkou sprostého výraziva, nacházely tak málo pochopení na oficiálních místech. Zatímco se politické působení hip-hopu míjelo účinkem, úspěch na scéně hudební již byl na dosah.
komerce a válka gangů Vůbec první oficiální hip-hopovou nahrávkou, pořízenou za peníze nahrávací společnosti, bylo album tria Sugar Hill Gang. Jeho prodejní úspěch patrně předurčil cestu, kterou se bude tenhle žánr ubírat. Dynamické, houpavé rytmy a ostré texty linoucí se z úst černých raperů se staly horkým zbožím. A už tady byly patrně položeny základy budoucího rozštěpení hip-hopové scény. Samozřejmě že s postupujícím vývojem docházelo také ke stylovému rozrůznění žánru. Původní undergroundový
65
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
hip-hop nese označení old school (tedy stará škola), nejkontroverznější odnoží však je tzv. gangsta rap.
a zároveň se omlouvám všem, jejichž favority jsem nejmenovala. Existuje nepřeberné množství vynikajících seskupení, jejichž seznam by vydal na samostatný článek.
Snad ve všech hudebních kategoriích existuje obrovské množství interpretů, kteří plýtvají svým talentem na projekty, které sice nemají nijak vysokou či žádnou hudební kvalitu, jsou však komerčně mimořádně úspěšné. A tak se i na hip-hopovém nebi vyrojilo množství dnes už bezejmenných černých komet, které se díky vlně popularity slušně zajistily a vysloužily si ostrou kritiku a odmítání z řad hip-hopového undergroundu. Existovala však i řada těch, jejichž jména jsou dodnes živá díky jejich snaze o připomenutí afrických kořenů a původní africké kultury – Afrika Bambaata, Zulu Nation, Grandmaster Flash a mnozí jiní. V 50. a 60. letech také docházelo k prolínání některých zpěváků či formací s politickými organizacemi bojujícími za práva černošské komunity. Například matka tragicky zesnulého gangsta rapera Tupaca Shakura byla členkou smutně proslulé organizace Černí panteři (Black Panters).
Mezi výrazné sólové rapery patří např. Snoop Doggy Dog, Dr. Dre, Busta (Busta Rhymes), Red Man, Method Man, Ludacriz, Timbaland… Dobře stravitelnou a melodickou muziku produkuje také můj oblíbenec Wycleff Jean, člen dnes již neexistující formace The Fugees, která se do širšího povědomí dostala zejména díky cover verzi písně Killing me softly a předělávkou hitu Boba Marleyho No Woman No Cry.
Zvolna se tak dostáváme k jedné z odvrácených tváří hip-hopu. Tento hudební žánr pochází z prostředí, kde nejhrubší násilí a boj o přežití ve válce gangů je každodenní realitou. Jejím produktem je výše zmiňovaný gangsta rap. Oslava pouličního násilí se stala nejpopulárnějším a zároveň nejkritizovanějším atributem spojovaným s tímto druhem hudby. Po velmi úspěšné komercializaci tohoto žánru došlo doslova k boji mezi interprety a crews východního a západního pobřeží. Tato válka, mezi zasvěcenci známá pod názvem game, v podstatě propukla v roce 1989, kdy N. W. A. (Niggaz With Attitude) vydali album Straigh Outta Compton. Tradičně bylo za kolébku hip-hopu považováno východní pobřeží a zejména umělci z pobřeží západního byli obviňováni z masové komercializace. Ztělesněním této války je „boj“ nahrávacích společností. Na jedné straně je to západní Death Row Records populárního rapera Dr. Dre, který je jedním z největších producentů hip-hopové hudby (do jeho stáje patří např. „bílá vrána“ Eminem), na straně druhé východní Bad Boys Record Company, ke které se hlásí např. současná legenda Wu Tang Clan. Sem patřily i oběti gangsta rapu – Tupac Shakur a Notorious B. I. G. Silnou provázanost komerční hip-hopové scény se scénou drogovou (nemám te na mysli jen všudypřítomné konopí) jistě netřeba nijak zvláš připomínat. Jestli se vám zdá tohoto teoretizování již příliš, dávám vám plně zapravdu. Jak jinak se něco dozvědět o hudbě, než se na vlastní uši přesvědčit o jejích (ne)kvalitách? Chcete si tedy udělat konkrétní představu o hip-hopu jako žánru, jeho vývoji a konkrétních interpretech? Vřele doporučuji poslech seskupení, jako jsou Run DMC (jejich člen Jam Master Jay byl nedávno zastřelen, přestože tato formace se aktivně zasazovala za nenásilí v hip-hopové komunitě), výteční KRS-One, Lords of Underground či již zmínění Cypress Hill (jejichž lahůdkou jsou zejména hutné rytmy, spanglish a texty, z nichž čouhá marihuana za každým slovem). Záležitostí pro fajnšmekry je formace Wu Tang Clan (mohu potvrdit, zúčastnila jsem se pražského koncertu). Ve spojitosti s tímto crew jistě stojí za zmínku, že jejich člen RZA zkomponoval hudbu k dnes již téměř kultovnímu snímku Jima Jarmusche – The Ghost Dog (Cesta samuraje) a nejnověji také k filmu Kill Bill. Zástupcem novějších progresivních formací jsou britští So Solid Crew. Nechci však čtenáře omezovat tímto chudým výčtem,
66
Hluboce se mýlí ten, kdo by se domníval, že hip-hop je doménou mužské části populace. K poslechu mohu směle doporučit Lauryn Hill (rovněž bývalou členku The Fugees), jejíž sólová alba v sobě snoubí širokou paletu hudebních stylů včetně rythm and blues a funku. Poněkud hutnější hip-hop vám naservíruje například těžkotonážní Missy Elliot (často a právem odsuzovaná jako těžce komerční zpěvačka). Typickými zástupkyněmi old schoolové odnože tohoto žánru jsou MC Lyte a vynikající Erykah Badu.
tough boyz za humny? Je pochopitelné, že hip-hop nezůstal omezen hranicemi své rodné země. Můžeme se s ním setkat ve všech možných „jazykových mutacích“. Namátkou jmenujme hip-hop ruský (DJ Vadim), polský (Grammatik), francouzský, německý, turecký, španělský či švédský (vynikající Loop), pozadu nezůstávají ani naši sousedé ze Slovenska. Ti z vás, kteří dosud brali tento hudební styl jako cosi podřadného či o jeho existenci neměli ani tušení, si asi stěží dovedou představit, že by se něco podobného uchytilo v malém českém hudebním prostředí. Opak je však pravdou. Už v roce 1984 u nás existovala pražská formace Manželé, která spolu s nestorem českého rapu, Lesíkem Hajdovským stojí za projektem Jižák. Protože v dobách komunismu nebylo samozřejmě možné oficiálně vydat album s hudbou podobného charakteru, dočkal se Jižák svého vydání až v roce 1998 (vyšlo jako Jižák ‘84 vs. 98‘). S uvolněním hranic a pod vlivem pozvolně pronikajících západních trendů se u nás pomalu začala ustavovat hip-hopová scéna, jdouc ruku v ruce s mohutným rozvojem graffiti. Množství nově vznikajících seskupení, hip-hopových klubů i festivalů (dnes již proslulý pardubický Hip-hop kemp), zaměřených čistě na tento hudební žánr u nás roste. Vývoj českého hip-hopu by si rovněž zasloužil pozornost, které se mu díky rozsahu tohoto článku nemůže dostat, proto zmíním jen namátkou některé formace, které si nesporně zaslouží pozornost – vynikající brněnská crew Naše věc (aktuální CD Hořký Menu), Jižní pionýři, De fuckto, Zlomenej waz (nyní ZW Cirkus, rozhovor najdete v tomto čísle) a mnozí další. Vzhledem k trendům, které panují na moravské a české scéně se lze domnívat, že již tak vysoká kvalita bude i nadále stoupat. Těm, kdo si o české hip-hopové scéně chtějí udělat konkrétnější představu, doporučuji k poslechu kompilace Lyric Derby I. a II. O kvalitě výběru na prvním CD si sice dovolím pochybovat, druhý výběr už poskytuje přehled docela kvalitní české produkce. Tímto článkem jsem se snažila ukázat, že „ty kvality tam jsou“. Je však třeba hledat a nespokojit se s málem, chcete-li si dopřát kvalitní hudební zážitek v hip-hopovém stylu. Je jen na vás, dáte-li mu šanci. Případné zájemce o obsáhlejší informace mohu odkázat například na časopis Bbarák či na služby internetových vyhledavačů.
67
Editorial
MyšMaš 23
Téma
Glosa
Rozhovor
aronia
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
pěstování
aneb dotyk černých jeřabin Radim „Ajša“ Pešek Rod Aronia, patřící do čeledi růžovitých (Rosaceae), pochází ze severní Ameriky, kde jako nižší kompaktní keře rostou ve volné přírodě její tři zástupci, a to druhy: aronie planikolistá (Aronia arbutifolia), aronie třešňolistá (Aronia prunifolia) a aronie černá (Aronia melanocarpa). První dva uváděné druhy se od třetího liší zejména červenými plody a větším vzrůstem. Protože se u nás nejčastěji pěstuje druh třetí, článek bude věnován především právě jemu. Aronie černá nebo jinak česky také temnoplodec černý dorůstá coby keř 1,2 metru, jako stromek roubovaný na jeřábu i o něco více. Má lesklé, sytě zelené jednoduché listy, které se s příchodem podzimu mění do odstínu žluté až červené barvy. Kvete bílými, hlohu podobnými květy, z nichž pak od konce srpna – září dozrávají fialovočervené malvičky v plodenství o 15–20 kusech. Připomíná tak jeřabiny, kterých ale bývá v plodenství více. Chu plodů aronie je závislá na odrůdě a stupni zralosti. Čerstvé většinou chutnají sladce navinule s charakteristickou lehkou trpkostí, která je málo patrná při úplném vyzrání plodů. Sušením získají plody ještě více příjemné sladkosti.
složení plodů Plody mají vysokou nutriční hodnotu, obsahují 10 % cukrů, bílkoviny, minerály, třísloviny, vitamíny skupiny B, vitamín C (2,2–4,9 g/100 g), karoten. V neposlední řadě je jejich významnou složkou i rutin, látka velmi příznivě působící na cévní systém.
využití plodů Malvičky se konzumují bu v čerstvém stavu, nebo se dají zpracovávat podobně jako sladkoplodé jeřabiny na mnoho způsobů. Mohou se z nich dělat šávy, sirupy, kompoty, džemy, hodí se na pečení buchet… Zpracovávají se bu samotné, nebo ve směsi s jiným ovocem, obzvláš lahodná je například kombinace s jablky. Své slovo mají i při zpracovávání ovoce na likéry či pálenky (zde ovšem není výtěžnost příliš velká), uplatňují se i při výrobě léčiv. Sušené se dají konzumovat přímo, nebo slouží drcené jako základ mnoha ovocných i dietetických čajů. Celá zralá plodenství snesou také dlouhé uchovávání – rozprostřená v chladných suchých a dobře odvětrávaných místnostech.
68
Povídka
Aronie není na půdu náročná, ale vysokých výnosů dosahuje především na humózních půdách s dobrou zásobou živin. Nevhodné jsou zamokřené a velmi stinné půdy, zvládá slunce i polostín. Snáší velmi dobře i nízké teploty, proto se jí daří dobře i ve vyšších a vlhčích oblastech. Často prospívá jako jeden z mála ovocných druhů i v 800 m n. m. Zvládá paletu půd, od lehce písčitých po jílovité. Netrpí téměř nemocemi a škůdci, je však často oblíbená ptáky, a tak je v některých oblastech možné dočkat se plodů jen při potažení stromků ochrannými sítěmi. Nepotřebuje příliš prořezávat, jednou za čas jí však prosvětlovací řez neuškodí. Množí se většinou řízkováním, dělením trsů nebo roubováním na jeřáb ptačí. Roubovanci i řízkovanci pak plodí už po třech letech. Stromkové aronie, roubované na jeřábu, pak sice vypadají trochu bizarně, ale účel plní. Podnož totiž roste rychleji než naroubovaná aronie, a tak někoho může překvapit tlustý kmen a prudké zúžení v místě roubování. Dalším způsobem množení může být výsev semen. Pro svoji malou prošlechtěnost to je pohodlný způsob množení, zvláště tam, kde mnoho nezáleží na odrůdové příslušnosti.
odrůdy Nejčastěji se u nás pěstuje odrůda Nero, která vznikla ve šlechtitelské stanici Velké Losiny zušlechtěním výsledků práce ruského šlechtitele I. V. Mičurina. V porevoluční době se k nám dostala také odrůda Viking dalšího druhu – Aronia prunifolia. Ta se vyznačuje tmavě červenými plody a velmi malou přirozenou trpkostí syrových plodů. Zatím je však u nás k dostání jen ve velmi malé míře. V německy hovořících zemích se vyskytují i další odrůdy: Aronia melanocarpa Ifugin, Aronia melanocarpa Karhumackii, Aronia melanocarpa Königshof. Jako keř i strom je vhodná i do zahrádek pro svůj menší vzrůst, dá se velmi dobře využít na „jedlé“ živé ploty, kdy se sází na jeden metr tři keře. Aronie je velmi dekorativní, proto bývá vysazována i do zeleně na veřejných prostranstvích. A tak není problém na ni narazit v malé vesničce, ale třeba i v centru Prahy. Radim „Ajša“ Pešek, soukromý ekologický zemědělec, amatérský hudebník a publicista.
69
Editorial
MyšMaš 23
Téma
Glosa
Rozhovor
filmové kukátko
Recenze
21 gramů
21 gramů, přesně takhle zvláštně se jmenuje loňský společný projekt mexické autorské dvojice Alejandro González Iñárritu (režie) – Guillermo Arriaga (scénář).
Benicio Del Toro
Když oba zmiňovaní pánové před časem představili užaslému filmovému světu sugestivní, rafinovaně propojené povídkové drama, odehrávající se v přelidněném Mexiko City (Amores perros – Láska je kurva), byl to jednoznačný sukces. Snímek se může pyšnit (mimo jiné) třeba nominacemi na Zlatý glóbus nebo Oscara za nejlepší zahraniční film roku 2000. I ambiciózních 21 gramů dnes směle kráčí ve stopách tohoto svého předchůdce. Sean Penn získal na benátském festivalu za ztvárnění postavy profesora Riverse Volpiho pohár pro nejlepšího herce (i když by si ho snad, ruku na srdce, ještě o ždibínek víc zasloužil rovněž skvělý Benicio Del Toro – ani ten ale nakonec přece jen neodešel s prázdnou, protože spolu s kolegyní Naomi Wattsovou obdržel cenu publika). Tolik na úvod.
Název by člověka neznalého věci mohl lehko svádět k domněnce, že jde snad nejspíš o další hutný filmový boršč s drogovou tematikou, nicméně zdání tentokrát klame. Cristina Pecková (Pechová? J) si sice občas (asi tak dvakrát) pošimrá nos nějakým tím sypkým práškem (a Azurit to opravdu není), ale skutečně jen občas, a navíc, jak později zjistíme, k tomu má i docela pochopitelný důvod. Co vlastně ve skutečnosti znamená oněch 21 gramů, nám tvůrci plně objasní až v samotném závěru prostřednictvím nedlouhého monologu umírajícího profesora matematiky Paula Riverse.
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
odepřeny. Myslím, že na rozdíl od jiných už te docela dobře ví, kdo vlastně je a kdo naopak není, co v životě získal, o co (či koho) přišel a co tu po něm navěky zůstane. Poslední dílek velkolepé skládačky, která se před divákem rozkrývala, byl konečně dosazen a posloupnost nejasností a mučivých otázek bez odpovědí byla povětšinou logickým způsobem rozkryta. 21 gramů váží obyčejná čokoládová tyčinka, hrst ohmataných mincí a nebo taky – duše člověka. Nebo v okamžiku smrti údajně každý z nás ztrácí právě oněch 21 gramů. Samotný tenhle fakt, tedy ono zmateriálnění čehosi snad přímo z podstaty nezhmotnitelného a jeho „pohození“ na jeden stůl vedle něčeho naopak tak surově hmotného, banálního a s tváří v tvář mystériu smrti až směšného, jako jsou tyčinky nebo dolarové mince, mně osobně přijde přinejmenším fascinující. V obraze sledujeme to, co jsme viděli už na počátku či v různých partiích snímku jako roztříštěné fragmenty, které jsou náhle kontextem posazeny do jiných rovin a nabývají nových významů – obtížně dýchajícího muže s hadičkami na těle, obklopeného desítkou jemu podobných aspirantů v předpokoji smrti, obrovské hejno ptáků poeticky se vznášejících na obloze, subjektivní vnitřní obrazy z právě končícího lidského života… A monolog živého se náhle transformuje v monolog postmortální, doléhající snad odněkud ze zásvětí, snad jej produkuje nesmrtelná duše, těch ztracených jednadvacet gramů, které se přeci nemůžou ztratit jen tak. A možná, že jde nakonec v souladu s celkovou podobou Iñárritova filmu jen o další zvukový střípek, fragment, vyslovený Riversem někde jinde a jindy. Podobně jako u Amores perros i v 21 gramech jde o tři příběhy, které dohromady spojí neuvěřitelně tragická náhoda. Cristina je mladá, šastně vdaná žena, která výborně plave, má dvě dcerky, hodného manžela Michaela a vůbec vede všehovšudy spokojený život. Do té doby, než dcerky i manžela srazí pick-up pokérovaného Jacka Jordana, někdejšího alkoholika, který pár let strávil v kriminále, a te jej tráví vštěpováním katolické víry mladým delikventům. Fanaticky věří v Krista, samozřejmě do doby, než o svých narozeninách v pick-upu (jejž mu mimochodem údajně seslal právě Kristus) zapříčiní zmiňovanou tragédii. No, a profesor matematiky Rivers trpí nevyléčitelnou chorobou srdce. S ženou mu to příliš neklape (žena touží navíc po dítěti, aby jí po mužovi na tom světě alespoň něco zbylo), a vlastně – nic mu neklape, do doby, než mu transplantují srdce přejetého muže, jímž byl, světe div se, Michael Peck.
Je to, domnívám se, jedna z vrcholných pasáží celého filmu, nesmírně dojemná, emotivní, ale při tom všem nesentimentální, protože Rivers je s během událostí už víceméně smířený, vyrovnaný, a navíc může opouštět svůj svět s celkem dobrým pocitem – během posledních dnů prošel zkouškami, které zůstávají jiným (možná bohužel, možná bohudík) osudem Alejandro González Iñárritu
Tak se rozbíhá pozoruhodný nelineárně vyprávěný kolotoč náhod i vědomě plánovaných setkání, nových citů, přemrštěných tužeb a nadějí i fatálních zklamání, absurdních životních situací, s nimiž se každý z aktérů vyrovnává po svém. Nakonec do hry znovu vstoupují náhoda a osud, které zajímá jen to, jak byly karty rozdány na počátku, a ne to, kdo vlastní trumfy nyní.
71
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Podtitul 21 gramů zní Kolik váží pomsta? Tahle prostoduchá větička ale absolutně nevypovídá o tom, o čem tenhle snímek vlastně doopravdy je. Bylo by velmi povrchní zjednodušovat jej jen na problém pomsty, který je dle mého názoru opravdu jen podružný. 21 gramů je spíš filmem o lidském porozumění, naději, odpuštění, víře (otázka reflektování víry v tomto celovečerním filmu by žel vydala na další článek), o hledání a o kontinuitě. Je to upřímné nevyřvávající a netriviální dílo.
Sean Penn a Naomi Watts
Zprvu je asi dost obtížné přistoupit na způsob, jakým je prezentována fabule. Dlouho je to totiž jen těžko rozlišitelný shluk zpřeházených mikročástí jednotlivých tří příběhů, přičemž tvůrci nedodržují jejich časovou posloupnost. Ale zhruba v polovině přichází opravdu pozoruhodný zlom, kdy jeden jediný dílek náhle jakoby objasňuje veškeré informace, jež byly sděleny předtím, a následující části lze už interpretovat podle naznačeného vzorce. P. S.: Chtěl bych tímto poděkovat půvabné Naomi W. za některé obzvláš hezké scény. Mirek Pecha 21 gramů (21 Grams, USA 2003) Scénář: Guillermo Arriaga, Alejandro González Iñárritu. Režie: Alejandro González Iñárritu. Kamera: Rodrigo Prieto. Hudba: Gustavo Santaolalla. Hrají: Naomi Wattsová, Sean Penn, Benicio Del Toro, Charlote Gainsbourgová… 125 min. Premiéra 5. 2. 2004. www.hce.cz; http://www.21-grams.com/index.php
•••
všechno je dočasné Poslední film kanadského režiséra Denyse Arcanda Invaze barbarů je tragikomedie o umírání a o rodinných i mezilidských vztazích. Arcand výběrem tématu projevil značnou míru odvahy, protože konkurovat soudobým všemožným i nemožným kasovním trhákům rodinným dramatem je pokus značně netypický. Tak by se to mohlo zdát. Ale kouzlo Arcandova filmu spočívá právě v tom, že jeho film se zaručeným výdělkem ani hlubokomyslnou artovou událostí stát nechce. Prostě o to nestojí. Invaze barbarů je film, který se vyjadřuje nejobyčejnějšími filmovými prostředky, a to cíleně. Hlavní postavou je Rémy (Rémy Girard), muž středního věku, který umírá na rakovinu. Do nemocnice ho přichází navštívit bývalá manželka, a jak se zdá, je jediná, kdo o něho projevil zájem. Z jejich vášnivé debaty
72
Denys Arcand
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
se dozvídáme vlastně vše o Rémyho dosavadním způsobu života i o jeho komplikovaných vztazích s blízkými. Teprve na matčinu výzvu přijíždí i jejich syn Sébastien (Stéphane Rousseau) a s otcem se pohádá podobným způsobem jako matka. Tyto dvě scény jsou prostředkem, který nám slouží k seznámení se s rodinnými poměry. Je však jasné, že tyto Rémy Girard a Marie-Josée Croze se musí změnit, protože závažnost otcova onemocnění si žádá nejen vzájemné usmíření, ale také pokoru a především ochotu si mezi sebou porozumět. Do popředí se tak dostává komplikovaný vztah otce a syna. Rémy jako intelektuál se těžce vyrovnává s povoláním svého syna – finančního analytika, Sébastien zase otci vyčítá jeho nezájem o sebe a svou sestru. Jenže na vyřešení letitého neporozumění zbývá málo času. Sébastien v sobě umlčí hořkosti způsobené otcovým sobectvím a rozhodne se udělat jeho poslední dny života důstojnými. Rémyho nemocniční pokoj se zaplní přáteli a životním elánem. To, že Rémy dožívá své poslední dny, připomíná jen kapačka a tiché večery, kdy mu pro odstranění bolesti vpichuje záhadná narkomanka Nathalie (Marie-Josée Crozeová) heroin. Nathalie představuje protiklad k temperamentnímu Rémymu. Rémy neúprosně glosuje svůj život ironickými poznámkami a svému osudu se nepodvoluje se smutkem, naopak krásná a mladá Nathalie rozpouští svoji bolest v heroinu a neví si rady sama se sebou. Setkání těchto dvou bychom mohli s trochou nadsázky označit jako setkání dvou generací, kdy jedna okusí pachu i chu života té druhé. Paradoxně se tak děje ve chvíli, kdy jedna z postav umírá na zákeřnou nemoc a ta druhá se na hranici smrti pohybuje vlastním přičiněním. Nathalie není postavou zbavenou vší naděje. Setkání se smrtí druhého člověka se pro ni stane impulsem ke změně vlastního života. Proto je to právě ona, kdo se stěhuje do Rémyho bytu po jeho smrti. Na smutné stánky života však Arcand nahlíží bez patosu a přehnaného sentimentu, proto ani Nathaliin osud neuzavírá happy endem, ale ponechává jej otevřený. Základ Invaze barbarů tvoří dialog. Je jedno, mezi kým. Podstatou je oboustranná komunikace. Rozhovory protagonistů se týkají všeho a všech, protože čas je neúprosný a všechno je dočasné. Probírají se politická, společenská i osobní (hlavně sexuální) témata, a hlavně se vzpomíná na minulost. Vše se probírá s humornou nadsázkou a ohlédnutí za minulostí se nesou v jemném nostalgickém duchu němých filmů. K civilní atmosféře filmu přispěly nemalou mírou i herecké výkony, a to nejen proto, že základem příběhu je mluvené slovo. Herci v čele s vynikajícím Rémym Girardem totiž bez výjimky předvedli herecký koncert a nabídli pestrou směs charakterů i přístupů k životu. Bez nich by byly dialogy jen prázdným blábolením o životě.
73
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
Gary Snyder
Prostor tragice příběhu dává režisér v závěrečné scéně. Tak, jak se v průběhu filmu snažil vyhnout přehnaně emotivním výstupům, smrt Rémyho nedokázal oprostit od citové podbarvenosi. Možná by se dalo Arcandovi vytknout i více, ale jedno mu upřít nelze: dokázal totiž natočit jednoduchý a svěží film o nejdůležitějších věcech člověka. Hana Valášková Invaze barbarů (Les invasions barbares, Kanada/Francie 2003) Scénář: Denys Arcand. Kamera: Guy Dufaux. Střih: Isabelle Dedieu. Hudba: Pierre Aviat. Hrají: Rémy Girard, Stéphane Rousseau, Marie-Josée Croze, Marina Hands, Dorothée Berryman, Johanne Marie Tremblay… 100 minut. Premiéra 5. 2. 2004. www.artcam.cz
literární kukátko beatnik z lesa Gary Snyder aneb „Všichni jsme poživatelní“ Gary Snyder je autorem několika knih esejů (v češtině například Zemědům) a mnoha sbírek poezie, například Pullitzerovou cenou oceněné sbírky Želví ostrov. Vyučuje literaturu a filozofii divočiny na Kalifornské univerzitě v Davisu a žije se svou rodinou v San Juan Ridge v kalifornských horách Sierra Nevada. Pochází ze San Francisca, kde se narodil 8. května 1930. Vystudoval literaturu, antropologii, japonštinu a čínštinu, pracoval v lesích, docích, studoval buddhistickou filozofii, nějaký čas žil v buddhistickém klášteře, skládal básně a stal se jedním z představitelů beatnické generace. K jeho přátelům patřili Allen Ginsberg a Jack Kerouac, kterého Snyder inspiroval natolik, že z něj stvořil literární postavu Japhyho Rydera, známou z knihy Dharmoví tuláci.
praxe divočiny Kniha esejů Praxe divočiny od znalce a lyrického ochránce přírody Garyho Snydera se dá popsat zhruba jako jednosměrný básníkův výlet do Říše divů, tajemství, divokosti a prvotní nevinnosti, ale také do Zóny nebezpečí, nejistoty, bouří a překvapení. Cenou za lístek je naše pohodlí, pocit bezpečí a důvěrně známého prostředí, které musíme opustit, abychom se mohli uvolnit a osvobodit. Podstatou knihy je autorův obdiv svobody a divokosti. Snyder – tulák, chodec a environmentalista – říká: „Aby byl člověk opravdu svobodný, musí přistoupit na základní pravidla, a to taková, jaká jsou – bolestivá, pomíjivá, nezkrocená, nedokonalá – a být přitom za pomíjivost vděčný.“ „Divoké je vše, co stojí mimo kategorie, stojí mimo analýzu, je to samo sebe utvářející, hravé, nezávislé a pomíjivé. Divoké je vše samo sebe prověřující, komplikované, zcela prosté.“ Taoisté by mohli Snyderovy definice tesat do kamene a přes jejich rameno se dívající buddhista by ještě dodal: divoké je jako dharma: utváření a ustalování.
74
I přes smutně usměvavý buddhistický nadhled je Snyder vůči budoucnosti divočiny skeptický. Je si jist, že příroda přežije, že přežije i člověka, ale tuší, že ztráty, které po sobě zanechá člověk dvacátého a jedenadvacátého století, jsou a budou nenahraditelné. Snyder má rád vše, co dělá člověka hravým a zábavným, ale o jeho výlučnosti si nedělá žádné iluze. Poučka č.1 zní: „Tvou prdel sní někdo jiný,“ stručné a jasné pravidlo o podstatě vzájemné závislosti, o ekologii vzájemných vztahů. Všudypřítomný arogantní antropocentrismus přitom není ani čím ospravedlnit, ani čím vysvětlit. Jazyk a kultura vyplývají z přirozenosti biologicko-sociální existence nás, lidských zvířat. Jazyk je přitom systémem integrující tělo a mysl. A společenský řád je v celé přírodě, stačí se jen dívat, stačí chodit a pozorovat, abychom viděli, že vše, co nás dělá lidmi, vychází z přírody. Kde tedy byla ta odbočka, na níž jsme si začali myslet, že jsme třešnička na dortu pana Darwina? Filozofický vývoj nás svedl z cesty někde u Descarta, Newtona a Hobbese, „kteří nikdy z města nevytáhli patu a kteří tvrdili, že život v primárních společnostech je odporný, hrubý a krátký. Reproduktivní vesmír nahradili modelem sterilního mechanismu a ekonomiky „produkce“. Uměním je však přijmout svět i s jeho utrpením, přiznat, že všichni, kteří sedíme u stolu, se nakonec staneme součástí menu. To není pouhopouhý „realismus“, to umožňuje přijmout posvátnou vrtkavost a dočasnost naší existence.“ Nejenže sami sebe pokládáme za vrchol evoluce, dokonce jsme ztratili schopnost zpětné vazby od přírody, zapomínáme naslouchat jejím odpovědím. Bytostný optimista Snyder si přitom myslí, že příroda pro nás musí mít zvláštní druh slabosti, když to s námi tak dlouho vydržela. Akceptuje zabíjení pro potravu, ale vyžaduje přitom od lidí trochu pokory a vděku za dary, které mu příroda poskytuje: „Možná, že zvířata nepřemýšlejí o tom, jestli budou zabita a snědena, ale očekávají od nás, že řekneme prosím a děkuji.“ Tohle ovšem zvířata, z nichž pocházejí ony naporcované řízky, ležící v mrazácích hypermarketů, od nás nemají šanci slyšet. Etiketa divočiny vyžaduje spoustu odvahy a velkomyslnosti. Je to trnitá cesta, po které nás šlahouny bolestné zkušenosti odírají až do krve, a na níž můžeme všechno ztratit, což nám (možná, možná ne) pomůže získat sama sebe. K tomuto cíli lze dojít i pomocí umění žít každodenní život. Snyder to shrnuje jasně: „Prakticky řečeno, život, který je zaslíben prostotě, určité smělosti, humoru, vděčnosti, velkorysé práci a hře a spoustě chození, nás přibližuje skutečně existujícímu světu v jeho celistvosti“. Takový život lze směle označit za opravdový a zároveň kultivovaný, který přitom není opakem divokosti. Ve Snyderově světě se kultivací nerozumí dezinfekce divokosti, jako spíše snaha zbavit se tyranských a klamných stavů. Nemusí se nám to podařit, ale poukazovat při vlastním selhání na tlaky společnosti je přinejmenším ošidné, protože společnost může jak posilovat sebestředné ego, tak „může povzbuzovat velkomyslnost, laskavost a důvěru. To je důvod, proč se angažovat v jakési politice ctnosti, poctivosti a schopnosti. Závisí na individuální povaze, zda si člověk slíbí či
75
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
neslíbí, že jeho konání bude plné soucitu a snahy o proniknutí do podstaty věcí. Této možnosti prostě člověk pozornost věnuje nebo nevěnuje.“ Velkým Snyderovým tématem je chůze, chození, a to ve smyslu doslovném i filozofickém. Můžeme „projít“ svým životem s pomocí věcí, o které se opíráme, abychom nespadli, protože bychom bez nich nebyli nic. Taková „stezka života“ je zajímavá asi stejně jako letištní ranvej. Můžeme ale jít s nadhledem a humorem, který získáváme, když se naučíme těšit se z obyčejného. Tak se jakákoliv nudná práce a povinnost může stát hrou s bezpočtem možností, v tom okamžiku „scházíme ze stezky“ lineární praktičnosti a účelnosti a vstoupíme na „stezku, po níž nelze kráčet“. Fádnost každodenních povinností nás jaksi vždy v pravý čas vypudí do divočiny a my, obklopeni sítí anorganických a biologických procesů, uprostřed matérie života vidíme, že teprve mimo všechny stezky jsme na Cestě. Autor říká: „Chození mimo stezku je Praxí divočiny. A paradoxně je tomu i tehdy, když děláme svou nejlepší práci. Ale cesty a stezky potřebujeme a vždy je budeme udržovat. Nejdříve se musíte pustit po cestě, a teprve pak z ní můžete sejít a vydat se do divočiny“. Gary Snyder se má na pozoru před tzv. „ropovodnou filozofií“, tedy před společenským systémem západní civilizace, sociální konstrukcí, která je podle něj výsledkem kombinace židovské niternosti, řeckého narcismu a křesanské nadvlády. Skutečné lidské hodnoty spatřuje v protikladu ke specifickým zájmům byrokratů z korporací, kapitálových či obchodních institucí nebo institucí centralizovaného náboženství. Autor tento svůj postoj půvabně shrnuje: „Babičkovská moudrost je podezřívavá vůči lidem, kteří ve srubu až příliš dlouho mluví, zatímco by měli spravovat sítě nebo něco podobného. Takoví dělají problémy – většinou vymýšlejí Stát.“ Co dodat? Sarvamangalam, hodně štěstí všem. Marcel Navrátil Gary Snyder: Praxe divočiny. DharmaGaia a Maa, edice Nové trendy, 202 stran, Praha 1999. Přeložil Luboš Snížek
hudební kukátko Nebeskí jazdci – balanc na hraně Tornado Lue – slovenská alternativní kapela s undergroundovou pověstí, znovu hraje a po osmi letech vydala desku Nebeskí jazdci. Poté, co kdysi Jiří Chaloupka na Wagóně rozšířil zaručenou zprávu, že Jana Tóthová zemřela na předávkování heroinem, je to jistě zajímavá a potěšující zpráva. Všichni v okolí, včetně mě, to vzali jako fakt, zapadající do rockových klišé i do úzkostně a temně rozervaných básní Sylvie Plathové (resp. jejich překladů od Jana Zábrany), které kapela často zhudebňovala. Nicméně Tóthová žije a „Tornádo“, i když v novém obsazení (Pavol Murin – kytara, Josef Čech – saxofon, el. klávesy, Juraj Hladný – bicí, Dodo Tarkay – basa), je zpátky. Čemu pak má už člověk věřit…
76
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
Rok 1941, nad válečnou Anglií hřmí motory bombardérů. Jeden po druhém Wellingtony s českými osádkami nabírají výšku, formují se a setmělým nebem míří nad okupovanou Evropu. Piloti tlumí kontrolky přístrojů, aby nebyli oslněni, a podle pokynů navigátorů provádějí jemné zásahy do řízení. Wellingtony polykají kilometr za kilometrem, střelci svírají rukojeti Browningů ráže 7,7 mm a zírají do tmy. Neví dne ani hodiny. Pod nimi ve tmě je světová válka a všechno je jasné – to až později se to má zkomplikovat... Křídla hmyzí, když ve tmě mizí – jsou první slova první písně (zatím) poslední desky skupiny Tornado Lue. Je ta píseň o jepicích? O létajících tvorech, kteří zatraceně dobře ví dne a hodiny, nebo je o lidech, jejichž den je sice delší, ale stejně jej lze (o to smutněji) promrhat? Na podobné úvahy je ale brzo. Po úvodních hudebních „špiralach“ syntetických kláves nastupují bící, které svým drtivě neměnným rytmem předznamenávají zbytek písně a vlastně, téměř celé desky. Je to bigbít. Jednoduchý, velmi funkční, sudá lichá sudá lichá. Jak podle příručky… Jedním z mladíků usedajících do kupolí kulometných věží bombardérů byl i benjamínek 311. československé bombardovací perutě RAF Richard Husmann alias Filip Jánský. Pozdější autor knihy Nebeští jezdci, která se dočkala vydání v 5 jazycích a zfilmování, byl tehdy tak mladý, že musel zfalšovat rok narození, aby ho pustili do letadla. Válka tyto kluky s velkým apetitem polykala – vrátilo se jich málo. Husmann měl ale zatím štěstí a přežil, i když měl na mále. Po úvodní písni následují Nebeskí jazdci. Podivný a záhadný kus, který vrstevníci dobře znají z rádia v podání Waldemara Matušky (ti ještě starší snad i od Rudolfa Kortéze), s českým textem Jiřího Brdečky. Verze, kterou nám předkládá „Tornádo“ je temně magická, a takové jsou i všechny ostatní písně od jedničky až po dvanácku. Ale nechme se nést dále Cestou domů s hostujícím mistrem parodií, hercem Tomášem Hanákem. No to je přece kýč! Nebo není? Nikoli výlučně! Nalezneme tu mnohé atributy kýče – přehnanost, dryáčnickost, užívání přepjatých klišé: cesta domů je daleká 100 000 mil (…) bože můj, jak já chci domů. Zároveň ale balancuje na hraně alternativy a máme tu novou formu – kýč vědomý. Na slovenské scéně je to už taková tradice, parodovat sebe sama. Vzpomeňme třeba Ventil RG, Vidiek či Bez ladu a skladu. A přesně tak to činí vybroušenou formou „Tornádo“. Převzatá píseň od „najkrajšej blondýnky na svete“ (Blondie) – Heart of Glass (C. Stein a D. Harry) to jenom potvrzuje. Kromě ní a zmíněných už Nebeskích jazdcov s textem Jiřího Brdečky se ještě báseň Vítězslava Nezvala stala textem písně Čaroděj (viz třetí stranu obálky). Autorkou všech zbylých textů je Jana Tóthová. Dáma, která pořád žije, zpívá a lze ji
77
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
vidět. V kontrolované koncertní agresi kope do bicích tak, aby je nepoškodila a vůbec užívá mnohé divadelní triky a rekvizity. Kabaretní texty, pulzující muzika, líčení, třesení ňadry, flitry, to přece také k rocku patří. Hlavně se tvářit vážně a posluchač se dobře baví. A do toho ještě étericky krásný, trochu zastřený hlas. Filip Jánský se z Anglie dostal ještě do Sovětského svazu. Létal jako střelec Šturmoviku, sestřelil německý FW 190 a byl přitom vážně raněn. Vrátil se do osvobozené republiky s několika střepinami v těle a s velkými nadějemi – jako všichni, kteří přežili. Ani to mu však nepomohlo. Už na začátku si prostě vybral „špatnou“ stranu (jako tolik jiných). Zbytek scénáře psali už komunisté: vyhazov z armády, podřadná zaměstnání, kriminál, alkoholismus. Ozvala se stará válečná zranění a 20. srpna 1987 po těžké nemoci umírá. Nehledejte v Nebeskích jazdcoch to staré „plathovské“ a nebute smutní. Nové období přineslo nový styl a jinou kvalitu. Bume rádi, že je tomu tak. Každý podléháme nějakému vývoji a Tornado se vyvinulo směrem k vybroušeně alternativnímu (jinak přirozenému), vědomému kýči. Zapla pánbů, že je ten bigbít v jádru tak jednoduchý. A funguje, pořád funguje – jen si poslechněte Nebeské jazdce. Je to dobrá deska. Budu se k ní často a rád vracet. V roce 1968 se Jánského bestseller Nebeští jezdci dočkal stejnojmenného zfilmování. Film byl dokončen 21. srpna v den další okupace Československa. Hrál se čtyři měsíce a pak putoval do trezoru. Ústřední píseň filmu od Stana Jonese se jmenovala Riders of the Sky …Nebeští jezdci — tváře vyzáblé a oči kalné, z košilí stříká pot. Ženou se za stádem, jež nikdy nedostihnou. Jež musí hnát až do skonání světa... Jistá podobnost s Brdečkovým textem tu je, pokud jste čekali hlubší paralelu, tak pardon. Radim Šašinka Tornado Lue: Nebeskí jazdci, 42 min., 1 veřejnoprávní, 2004, www.tornadolue.cz
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
několik poznámek k 10(+1) letům MyšMaše Radim Šašinka Rok 1993 byl ještě mladý a na jedné z dílen České Zbrojovky v Uherském Brodě, na provoze žlučovitého mistra Vitáska mezi kovoobráběcími mašinami, bylo vlasatému mladíkovi krušno. Každý den byl stejný jako předešlý i následující. Uhrovitý pacifista se společensky lehce nekompatibilním myšlením měl neustálé vnitřní problémy a tak málo přátel (tři) v tomto nemilovaném, ale jediném dostupném zaměstnání. Nejspíše předpokládáte, že z jeho deprivace a touhy po seberealizaci povstal tento časopis, ale naštěstí tomu tak není – byl jsem to totiž já.
punková revolta učňovské mládeže Někdy v polovině třetího měsíce zmíněného už roku mě u stroje navštívil jeden z výše uvedených tří – nějaký Jára Řešetka ještě s druhým, nějakým Pavlem Jirkovským. Že prý dělají časopis, a že jestli se nechci přidat. A já, že je to výborné, ale že né, že se na to necítím, ale a mi určitě nějaké číslo dají, až jako bude. No asi za čtrnáct dní mi ten třetí, nějaký Marián Ušák, přinesl první číslo časopisu MyschMasch Gazeta. Byl plný převzatých (opsaných či zkopírovaných) článků, textů z letáčků ekologických organizací, pravopisných chyb a pseudonymů, nemluvě už o tom, že některé stránky byly nakopírovány takříkajíc „upsidedown“. Málem bych zapomněl na poezii. Byla tam – kousavá, neučesaná, deprivantská a upřímná. Ačkoli dnes už není zdaleka tak jasné, čím v nás tenkrát časopis probouzel takovou hrdost a euforii, bylo tomu tak, a byla taková také další čísla. Ovšem laka se postupně zvedala. Přibývalo stránek, původních článků i původní tvorby. Objevily se překlady cizojazyčných textů alternativních kapel a ubylo chyb. Mimo těch tří pánů, které jsem už vzpomenul, se na tvorbě podílel ještě jistý Libor Baránek (dnes keramik) a především Radim „Ajša“ Pešek (dnes soukromý zemědělec) – oba dlouholetí hybatelé listu i okolních aktivit. Brzy se k nim přidal ještě Petr Šohaj, který dnes už bohužel patří onomu světu. Za jeden rok vyšlo šest (!) MyschMaschů – inu, měla něco do sebe ta raná devadesátá léta. Dva významné předěly přišly mezi šestým a sedmým číslem. Na myslivecké chatě Řepová na moravských Kopanicích se uskutečnila historicky první M+M party. Tradice tohoto festivalu pokračuje dodnes. Ten významnější předěl uvedu skromně jako druhý: Moje maličkost dvěma články v MyschMaschi překročila práh amaterského žurnalismu. Už jsem se tolik nestyděl… Počínaje sedmým číslem přestaly být obálky časopisu záměrně odpudivé (anarchistické A zmizelo z názvu už v pětce); přidávali se další nadšenci a nadšenkyně.
78
79
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Přibývalo původních článků, kreseb, fotek, a ubývalo útočnosti. I technicky se časopis zkvalitňoval. Od čísla deset přestal hrát hlavní roli Ajšův psací stroj a převzal ji PC Hnutí DUHA Olomouc s procesorem 386, devítijehličkovou tiskárnou a programem AmiPro. Bez nůžek a lepidla jsme se sice neobešli, ale pokrok to byl. Psal se rok 1996. A jak čísla plynula, blížila se neodvratně zlověstná třináctka. Jak si s tím poradí mladá redakce? Hleděla snad přes rameno králi Šalamounovi. Udělala prostě výjimku v číslování a číslo 12,5 bylo na světě. Ještě dnes mi připadá pěkné. Nejenže práci nůžek a lepidla převzal (tak jako už v čísle 12) sazbový program PageMaker; naše invence tehdy jakoby nebrala konce. Ve dvanáct a půlce to byla vlepovaná příloha – krásný list Jinanu dvoulaločného a vkládaná příloha: dvoulist s pravdivým příběhem „Otroků profesora Darwina“. Číslo čtrnáct přineslo mimo kolorované obálky také chybu v názvu časopisu přímo na obálce, která se pak tlustou fixou opravovala v pátek před některou z M+M parties. Patnácté číslo mělo na obálce zelený linoryt, šestnácté číslo fotografickou koláž. Množství lidí tenkrát časopis vytvářelo, a tak tloustnul a bobtnal (míval kolem osmdesáti stran), až dospěl k roku se dvěma nulami na konci a také k číslu osmnáct. To přineslo další zlepšení, nebo na rozdíl od všech předchozích čísel tento MyschMasch neporodila kopírka, nýbrž ofsetová tiskárna Sýkora Brno. Změn doznala i obálka (ačkoli její „zubatý“ vzhled dnes už právem upadl v zapomnění). Tenkrát se časopis začal vzdalovat svým původním zakladatelům a redaktorům (nebo oni jemu) a jejich úsilí se postupně přesunulo jinam – především k festivalu MišMaš párty a k hudbě. Přišlo zlomové období; inu lámal se letopočet, lámala se mnohá srdce, mnohé zásady pukly a mnoho holí by prasklo také nad MyšMaš Gazetou (jak se název časopisu od čísla 19 počeštil), nebýt přílivu nové krve do redakce. Pomalu zvonila hrana éře učňovské mládeže. Hladinu redakčního dění počaly prudce čeřit
Soutěž Poprvé v MyšMaši vyhlašujeme soutěž. Knihu Kytary a řev, aneb co bylo za zdí, mapující vývoj československého punku před rokem 1989, získá ten, kdo se dokáže zorientovat v systému číslování MyšMaše a přesně nám vyjmenuje, jak šla jednotlivá čísla za sebou. Pište, e-mailujte, volejte, nebo si nás najděte v hospodě. Tato cca třísetstránková kniha, vybavená snad stem fotografií, je vskutku jedinečná a mapuje téma, kterým se u nás dosud nikdo v této šíři nezabýval. Toto není vtip, myslíme to vážně!
80
brněnské intelektuální kruhy. Není těžké v náplni tohoto časopisu vysledovat spojitost. Každé číslo navazovalo na předchozí a vývoj měl spíše povahu evoluce, která jen občas poněkud akcelerovala. Jedno z těchto období (a možná to nejdůležitější) nastalo kolem čísla 20. Na obálce dvacítky se objevila některá nová jména jako: Karel Gregor (student filmové historie), Dáša Kneslová-Pitnerová (úspěšná učitelka a básnířka) a přede všemi Mejla Palánová (úspěšná studentka žurnalistiky a odbornice na vodníky). V dalších číslech se připojila další studentka žurnalistiky, fenomenální autorka recenzí Světlana Hejsková, všichni tenkrát zářili jako komety. Časopis plnily výhradně původní příspěvky redaktorů a externistů a to především ve větších plochách. Zdomácněly „portréty osobností“, rozsáhlé bloky recenzí, kulturní a lidskoprávní „témata dňa“, rozhovory apod. Formálně se stal MyšMaš registrovaným časopisem, který vydávalo (a pakliže toto čtete, dodnes vydává)
Povídka
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Závěrem
Reklama
Občanské sdružení MyšMaš. Spád dění ale nešel zastavit a redakce, snad ze strachu, „aby toho nebylo málo“, byla už těhotná dalším nerozvážným projektem.
boční výhonek MyšMaše Ve snaze zrychlit periodu a nepřepínat naše – už tak dost vypjaté – lidské zdroje, jsme počali vydávat poloviční mezičíslo, tzv. MyšMášek. První (dnes už víme, že rovněž poslední) v řadě se jmenoval 20,5 a jako by velkému MyšMaši z okna vypadl. Z našich záměrů se ovšem nezdařil takřka žádný… MyšMášek měl půlit šestiměsíční periodu mezi regulerními čísly, tak, aby každé tři měsíce vyšel jeden časopis – to se nepovedlo a periody se vymknuly nejen pravidelnosti, ale i jakékoli kontrole (o aktuálnosti ani nemluvě). Měl ušetřit práci redakčnímu týmu připravujícímu velká čísla a přenést ji na mladý tvůrčí tým Zuzany Daňkové a Pavla Chramosty. To se také moc nepovedlo. Z počáteční „pomoci“ se vyklubala seriozní příprava čísla s tématem, recenzemi, portrétem a vším jako u MyšMaše, jenom v menším. Nepovedlo se ani zmenšit rozsah na polovinu – výsledek byl asi dvoutřetinový. A tak jediné, co se snad povedlo, byl MyšMášek No. 20,5 plný příjemných příspěvků, retroreklam a v grafické úpravě, kterou převzal velký MyšMaš. Nese ji dodnes…
nenudím vás? Protože to bych nerad. Radimku, Aničko, Miluško, Karlíčku, Dášenko, Zuzanko, nespěte, už bude brzo konec. Rád bych oslavil ty časy plné entuziasmu, „kdy ještě o něco šlo“. Nápady se líhnuly jako larvy Widlomyla a cesta se sama vinula dopředu. Už zbývá jen propsat se dvěma čísly a přijde finále. Tak jako řeka se valí středním tokem bez překvapení předvídatelným korytem (začasté ještě sešněrovaným regulací), tak jednadvacítka i dvojčíslo 21,5/22 pokračovaly zaběhlou formou, proplouvajíc novými krajinami. Každý sobě nech je vlastních proudů regulátorem! Vzniklo toto dvacáté třetí číslo hnané buldočí touhou nepřestat a neuhnout z koryta kvality; učinit zadost tradici a nezklamat sebe sama. A tak si dovolím namísto bilancování hraničícího s epitafem raději trochu dějinného alibismu: Milí čtenáři, vy MyšMaš posoudíte a čas jej posoudí. Vy a čas naše úsilí zhodnotíte a přijmete, nebo vykážete do zapomnění, tak jako mnohé před námi.
epilog Bývalý uhrovitý mladík si nikdy, snad ze strachu před sentimentem, nevedl deník. Jeho (a mnoha dalších) veřejným deníkem byl MyšMaš. Stačí zalistovat starými čísly a znovu vyvstávají stavy, události a pocity a vtírá se neodbytný pocit, že to byla dobrá dekáda. Byla a víc vám neřeknu.
81
MyšMaš 23
Editorial
Téma
Glosa
Rozhovor
Povídky
Poezie
Osobnost
Recenze
Reportáž
Hudba
Reklama
Závěrem
čaroděj
Báseň Čaroděj zhudebnila na desce Nebeský jazdci skupina Tornádo Lue. Viz recenzi v tomto čísle.
(Vítězslav Nezval)
82
Dobrou noc, můj čaroději, slyš svou vílu, slyš, jak štká. Slyš, jak pláče v beznaději, noc jí truchloroušku tká. Dobrou noc, má plavovlásko, dobrou noc a sladce spi, až se probudíš, má lásko, nevyzra své tajemství.
Kamil Josefík – Jedenadvacet let. Váha s trochou Štíra. Vystudovaný restaurátor nábytku. Ctitel klasické kytary, klasického jazzu a klasické ženské krásy. Nadějný fotograf. Odpůrce jednoduchosti. Odpůrce stylizace a zkreslování. Nahý člověk je pravdivý a přitažlivý. Proto fotím akty. První úspěšná výstava proběhla letos na jaře v čajovně na Skleněné louce v Brně. Perfekcionalista. Klame zjevem.
83
Jana Štěpánová: z cyklu O ženách
Obsah: editorial
2
téma: homosexualita registrované partnerství/Tereza Kodíčková
4
vliv filmu na integraci homosexuálů do společnosti/Oto Dymokurský
10
glosa glosář myšmašistický/Karel Gregor
20
zpátečnická politika lidovců/Lucie Otáhalová 22 rozhovor Hana Kulhánková: baví mě, když se lidi baví 24 Jiří Voráč: komunistická ideologie je svou podstatou zločinecká
28
Timo: dotvářím industriální prostor města
50
poeticky Zlomený Waz
56
povídka – Kostka/Marika
33
fotografie Jana Štěpánová: Paravány – (de)konstrukce ženského těla z cyklu O Ženách Kamil Josefík: z cyklu aktů
10–13
klopa 1, klopa 4 38–40, 83, klopa 3
Radim Šašinka
7, 9, 35–40
kresby/linoryty Alena Kubičková
15, 16, 42
Jan „Billi“ Pařízek
83
básně Vladislav Reisinger
38–41
Libor Popela
42–43
reportáž poetry slam poprvé u nás: mimořádný poetický zážitek/Světlana Hejsková
44
portrét Jana Štěpánová vystudovala Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě (2003) a věnuje se volné tvorbě v oblasti fotografie a intermediální tvorby. Samostatně vystavuje od r. 2001. Zabývá se tématy genderové a sexuální identity, feminismu a lidských práv, sociální kritiky, politiky sexuality a politiky těla. Je spoluzakladatelkou festivalu Apriles, signatářkou Výzvy 2002 za rovné postavení gayů a lesbických žen, v současné době připravuje pro Českou televizi měsíčník o sexuálních menšinách LeGaTo. Je spolupořadatelkou koncepce a výstavy Tento měsíc menstruuji, kterou letos v únoru a březnu hostila pražská galerie Art Factory. Živí se grafickým designem a příležitostně přednáší.
Tom Robbins/Marcel Navrátil
60
hudba hip-hop in da house/Martina Malášková
63
sadařovo okénko: aronia/Radim „Ajša“ Pešek
68
recenze (filmové, literární a hudební kukátko) Alejandro González Iñárritu: 21 gramů
70
Denys Arcand: Invaze Barbarů
72
Gary Snyder: Praxe divočiny
74
Tornado Lue: Nebeskí jazdci
76
10(+1) let MyšMaše/Radim Šašinka
79
Kamil Josefík: z cyklu aktů
Jana Štěpánová: z cyklu O ženách
