Kouzlo nechtěného Pečlivé měření vzdáleností mezi galaxiemi ukázalo cosi na první pohled nemožného: galaxii jevící se relativně blízkou a zároveň vzdálenou sedm miliard světelných let. Janet Frameová, Karpaťané Mnohotvaré dílo malíře, dramatika, filmaře, spisovatele Gao Xingjiana, které dnes český čtenář začíná pomalu vnímat v poněkud širších souvislostech než při prvním vydání Hory duše (2010), nelze samozřejmě představit několika slovy. Jako by však i ono mělo svou na první i stý pohled neviditelnou Hvězdu Přitažlivosti (jak ji nazývala Janet Frameová), od níž se odvíjejí silová pole, napětí, zákonitosti i nezařaditelnost, inspirace, myšlenkové pohyby a konečně proud vědomí, jenž se ve vrstvách rozlévá v následujících stránkách do příběhu fascinujícího stejně mocně jako autorova díla vzniklá prostřednictvím jiných tvůrčích postupů. Umělecká teorie, kterou Gao často opakovaně, téměř totožným výrazivem popisuje, je přitom prostá, vlastně banální: zůstat věrný svým vnitřním obrazům, dbát jen jich, neúprosnou očistou se k nim dopracovávat, trpělivě vracet. Umění pravdivého vyjádření vlastních prožitků v díle vychází především z autorova poznání lidského světa, z jeho schopnosti jasně nahlédnout nespočetné proměny lidského života a strasti našeho světa. Toto umění nezávisí v prvé řadě na talentu, ale na tom, jak poctivě se autor staví ke své tvůrčí práci: dokáže se vyhnout onomu prospěchářskému smýšlení, popsat svědomitě své opravdové pocity a poznatky? Proto jsou upřímnost a opravdovost jedinými etickými hodnotami, kterých si literatura žádá.1 Nic světoborného, pravda, avšak program na celý život, starobylá touha po kráse a stejně starý pocit marnosti z takového snažení: – … když nabíráš ty odlesky světla, třebas na bažině, je to krása! – Jenže v ruce ti zůstane jen špína. – Co na tom? Pouze gesto se počítá! Ty se spokojuješ s tímhle okamžikem, kdy ten odlesk nabíráš a nic dalšího nemáš. Přesně to hledáš, tenhle smysl krásy! 2 Pouze gesto se počítá! Kdyby bylo Gaovi dvacet, nikoliv dvaasedmdesát, řekli bychom možná: Jak dlouho mu to asi vydrží…? Vydrželo téměř čtyřicet let – za cenu strádání, útisku, opakovaných útěků, nakonec exilu se vším, co obnáší. Když dnes Gaa potkáte, ať už v prvním pařížském okrsku, jak spěchá do svého ateliéru, nebo v New Yorku, Tokiu či Praze, bude vám opakovat totéž, jelikož nic než ten míhavý odlesk na bažině ho nezajímá, nic jiného nemá. Řekne to s pobaveným, dobráckým úsměvem někoho, kdo ten smysl krásy stále hledá a má to štěstí, že občas najde, dokáže se z něj radovat a ukázat ho nám, dalším hledačům. Myslím, že právě proto Gao Xingjianovi v podstatě nezaleží ani na tom, jakým způsobem se právě vyjadřuje: malbou, divadlem, prózou, básní či filmem. Z tohoto pohledu lze nahlížet na oba jeho „romány“, Horu duše především, ale částečně i na Bibli osamělého člověka,3 jako na případky, k nimž došlo jakousi souhrou náhod, jako na události vlastní vůli nepodřízené, které právě proto mají tolik
váhy, drží se svého nositele po několik měsíců jako pijavice, ani na krok se nehnou, plní mu život od rána do večera, dokud se jich stejným gestem, svrchovaným gestem tvůrce nezbaví v náš prospěch. Za podobnou souhru šťastných náhod lze jistě považovat i skutečnost, že si Hora duše po tolika překvapivých peripetiích nachází již podruhé cestu ke čtenáři v zemi, jež druhým, neřkuli třetím, čtvrtým vydáním příliš neholduje… Jako by nebylo nutné udržovat v prodeji knihu pro další a další čtenáře, kteří po těch několika listech plných jiného světa zatouží. Avšak tou nejkrásnější náhodou – náhoda je skvělý pán, jediný pán, který nám slouží, řekl by Christian Bobin – je nález, který Gao učinil teprve před pár lety, když na dně jakési krabice od bot našel něco, co nehledal, ani nemohl, protože netušil, že to ještě existuje – starý film z 80. let minulého století, snadno rozpoznatelný, protože určený do profesionálních kamer, přesně takový, jaký kdysi dostával od jednoho pekingského kamaráda z filmových studií, s prošlou lhůtou na obalu. Jaké asi bylo jeho překvapení, když na něm znovu spatřil scenérie, které tak důvěrně znal, které se mu najednou vyjevily před očima s o to větší přesností – jako staré vzpomínky, jež zničehonic přestanou být jen starými obrazy zapadlými kdesi v paměti! Na několika místech textu Hory duše narazíme na zmínku o fotografickém aparátu a neustálém fotografování.4 Skutečně během své cesty nafotil kilometry filmu, které však Gao považoval za ztracené, když v roce 1988 vycestoval na studijní pobyt do zahraničí a netušil, že mu události na náměstí Nebeského klidu v červnu 1989 zabrání v návratu. Navzdory občasným vadám na starém filmu byly snímky vyvolány a v jubilejním taiwanském vydání Hory duše, k desátému výročí udělení Nobelovy ceny, přiřazeny přímo k daným pasážím románu. Existence obrazové podoby míst a situací, na které čtenář v textu naráží, posouvá Horu duše samozřejmě jinam, pryč od fiktivní epopeje, blíže k na vlastní nohy prožité cestě a především k vizuálním vjemům, které autorovo oko zachytilo mnohem dřív, než ho mysl zpracovala, slova přepsala. O estetické kvalitě zachráněných snímků nemůže být, myslím, pochyb – dlouhá malířská, ale i fotografická průprava z nich sálá každým coulem, vždyť Gao Xingjian měl na co navazovat: fotografie mu po dlouhá léta nuceného pobytu na venkově během tzv. Kulturní revoluce sloužila jako jediný možný (protože ideově nezávadný) vyjadřovací prostředek. Jak veliký dopad na čtenářský zážitek takový doprovod má, musí posoudit každý sám. Mně osobně je přítomnost takto zviditelněných pasáží důvěrně známého textu úžasně překvapivým zakončením desetiletého snažení převést něco málo z oné Gaovy Hory duše do našeho tak předvídatelného světa. Kdyby se tímto počinem podařilo přimět další hledače k cestě za neviditelným – jež nás drží5 –, pak je můj úkol splněn. Denis Molčanov květen 2012
Poznámky 1] Gao Xingjian, Prostředí a literatura (proslov v Tokiu, 2010), časopis Kontexty 1/2011. 2] Gao Xingjian, Hledač smrti (hra z roku 2003), in Druhý břeh, nakladatelství Na Konári 2012. 3] Vydává Nakladatelství Academia, říjen 2012. 4] „Dostávám nápad, vytahuji z báglu fotoaparát, zahraju si na reportéra, třeba to pomůže. Konečně za sebou slyším nějaké auto, stavím se úplně doprostřed vozovky a mávám fotoaparátem.“ Hora duše, kap. 44. 5] Viz Židům 11,27.
1 Usazen v dálkovém autobusu, v takovém tom starém, rozvrzaném, z městského provozu už vyřazeném modelu, drkotáš si to od rána již dvanáct hodin po neupravovaných horských silnicích plných děr a výmolů, až jsi dorazil do tohoto okresního městečka na jihu. Batoh na zádech, v ruce kabelu, stojíš na parkovišti pokrytém kolem dokola obaly od nanuků a zbytky cukrové třtiny. Lidé nastupují, vystupují nebo procházejí parkovištěm, muži nesou na ramenou zavazadla všeho druhu, ženy zas děti v náručí. Tamhleta banda výrostků jen tak zevluje, balíky ani koše nedrží, jen z kapes vytahují slunečnicová semínka, házejí si je jedno po druhém do úst a slupku okamžitě vyplivují, pojídají je čistě, hbitě a ještě přitom vydávají takový slastný zvuk – bezstarostná, uvolněná nenucenost je zkrátka tomuto kraji vlastní. Jsou tady doma, proč by nežili, jak je jim libo, generace dědů a pradědů se zakořenily v tomto kousku půdy, co tu ty z takové dálky chceš ještě hledat? Kdysi, v době, kdy tady zastávka nebyla, natož pak autobus, opouštěl člověk tento kraj na bárce pokryté rohožemi, nebo si najal jednokolák a ten, kdo neměl ani na to, musel odejít po svých. Dnes se sem všichni, kteří jsou ještě naživu, dokonce i ti z druhého břehu Pacifiku, postupně vracejí v autech, někdy i v klimatizovaných limuzínách. Bohatí, slavní nebo nuzní, jednou prostě zestárli a pospíšili si zpátky, komu by se na sklonku života nezastesklo po rodné hroudě? Ti, kdo myšlenky na smrt nepotřebovali a v kraji zůstali, si tím spíš volně vykračují, smějí se nahlas, bez ostychu, mluva je zde tak měkká, dojemná svojí srdečností. Známí si na ulici nevyměňují prázdné zdvořilosti, nějaké to kývnutí hlavou, podání rukou, jak to dělají lidi ve městě. Měšťáky by ani nenapadlo hulákat po sobě jménem, zdravit se šlupkou do zad nebo se s radostí objímat a tady, tady to tak dělají i ženy, a nejen mezi sebou. Vedle koryta na mytí aut právě dvě takové mladičké stojí, jen se drží za ruku a neustále o něčem štěbetají. Zdejší ženy hovoří velice jemně, jak jsi je zaslechl, nedalo ti to a hodil jsi po nich očkem, zezadu vidíš jejich modře tištěný turban, jehož velice neobvyklý motiv i způsob uvázání si předávají z pokolení do pokolení. Nutí tě to projít kolem nich, ten turban mají uvázaný pod bradou a po stranách zvednutý v ostrých úhlech ke spánkům, jejich tváře jsou opravdu překrásné. V bocích jsou útlé a vůbec celou postavou působí křehce. Míjíš je v těsné blízkosti, jejich neustále spletené ruce jsou stejně zarudlé, drsné, i klouby mají stejně vystouplé. Jistě se jedná o čerstvě provdané ženy na návštěvě u příbuzných nebo u svých rodičů, ale pozor, tady se slova vdaná žena užívá jen pro manželku syna, snachu, kdybys tak jako správný balík ze severu oslovil jakoukoliv vdanou mladou ženu v kraji, dostalo by se ti okamžitě přívalu nadávek. Ještě něco, manželky nazývají své manžely starej: tvůj starej, můj starej, místní tu zkrátka mluví po svém, a to přesto, že jsou všichni potomci Žlutého císaře téže kultury a rasy. Ani ty sám nejsi s to přesně říct, proč jsi sem přijel, cestou vlakem jsi mezi řečí úplně náhodou zaslechl někoho vyslovit jméno jistého místa, Hory duše, Lingshan. Ten člověk seděl naproti tobě, tvůj hrnek s čajem stál vedle jeho a občas, když vagon zadrnčel, do sebe pokličky na šálcích narazily a rozezvučely se. Asi by k ničemu nedošlo, kdyby cinkaly dál, anebo kdyby náhle utichly, ale právě ve chvíli, kdy se pokličky na obou šálcích opět rozezvonily, vás oba současně napadlo je sejmout – ještě předtím však zvuk stačil utichnout. Sotva jste si jich ale zase přestali všímat, rozezpívaly se znovu. Ruku jste vztáhli současně, ale pokličky se mezitím opět uklidnily. Bezděčně jste se na sebe usmáli. Hrnky jste nadobro přisunuli každý k sobě a dali jste se do řeči. Kam jede, zeptal ses.
K Hoře duše. Prosím? Hoře duše. Ling. Shan. Ling jako duše, shan jako hora. I ty jsi jedním z těch, kteří křižují zemí, byl jsi už u tolika věhlasných pohoří, ale o tomhle místě jsi jaktěživ neslyšel. Tvůj přítel naproti tobě měl přivřené oči a rozjímal. Svírala tě naprosto obyčejná zvědavost, před kterou není úniku, chtěl jsi samozřejmě vědět něco o místě, které ti, tobě, který jsi procestoval tolik proslulých míst, ještě uniklo. Ano, trpíš zvědavostí, prostě nestrpíš, že je ještě místo, o kterém bys předtím alespoň neslyšel. Zeptal ses ho tedy, kde ta Hora duše je. U pramene řeky You. Oči již otevřel. Kde se ta řeka You nalézá, to jsi taky nevěděl, ale vyptávat se ti už nechtělo. Kývl jsi hlavou, což mohlo znamenat buď: dobrá, děkuju, anebo: no jasně, tohle místo přece znám. Ukonejšilo to sice tvoji ješitnost, ale zvědavost nikoli. Počkal jsi ještě chvíli a znovu ses ho zeptal, jak se tam dostat, kterou cestu použít. Dá se jet autobusem do Wuyi, to je takové městečko, a pak lodí nahoru proti toku řeky You. A co je tam k vidění? Pěkné výhledy? Kláštery nebo nějaké historické památky? Ptal ses, jako by jen tak. Tak tam, tam je všechno v původním stavu. Jako pralesy? Jistě, a nejen pralesy. Taky divoši, ne? utrousil jsi trochu žertem. Usmál se, ne však kvůli tvému vtipu; nesmál se ale ani sám sobě, což upoutalo tvoji pozornost. Chtěl jsi za každou cenu zjistit, co je tvůj přítel odnaproti zač. Vy se zabýváte paleontologií? Nebo jste biolog? Paleoantropolog? Archeolog? Vrtěl jen hlavou a pak řekl pouze: Mě víc zajímá živý člověk. Něco jako v národopisném výzkumu? To jste potom sociolog? Znalec minoritních kultur? Etnolog? Nebo snad tedy novinář? Dobrodruh? Všechno dohromady, ale jen amatérsky. Usmáli jste se. Tím vším se jen bavím. Smějete se tím víc. Zapálil si cigaretu a spustil, vypráví ti všechny možné pověsti o Hoře duše. Pak na tvoji žádost rozkládá prázdnou krabičku od cigaret a kreslí na ni mapu, cestu k Hoře duše. Na severu touhle dobou je již dávno podzim. Tady letní horka ještě zdaleka nepolevila. Slunce si, ještě než zapadne za kopce, uchovává všechen svůj žár, praží do těla, po zádech stékají kapky potu. Vycházíš z nádraží, rozhlížíš se kolem, naproti stojí jen jeden malý jednopatrový zájezdní hostinec, stavěný postaru s dřevem obloženou fasádou a podlahou v patře, která neustále vrže pod nohama; nejstrašnější jsou ale černou špínou se lesknoucí rohože na posteli. To není všechno, na sprchu se musí čekat do večera, kdy si člověk může na úzkém a vlhkém dvorku rozepnout kalhoty a malým škopkem na sebe vylít trochu vody. Na venkově je to jediné místo, kde mohou obchodníci a řemeslníci na cestách složit hlavu. Do večera je ještě daleko, spousta času na to podívat se po nějakém čistějším bydlení. S krosnou na zádech procházíš nejistým krokem uličkami, touláš se tímto městečkem, jak tě napadne, a zároveň
se pídíš alespoň po nějakém znamení, nápisu, poutači, to je jedno po čem, i jedno slovo by stačilo, zkrátka chceš jen spatřit ty dva znaky slova Lingshan, Hora duše, aby ses ujistil, že nejde o omyl, že jsi po tak namáhavé pouti prostě jen někomu nenaletěl. Díváš se všude, ale po znamení nikde ani stopy. Vždyť ani z autobusu žádný tobě podobný turista nevystupoval. Dobrá, ty přece taky nejsi žádný turista, i když, co se tvé výstroje týče… Na nohách máš speciální horolezecké boty, lehké, ale solidní, na rameni zavěšený batoh, ulice tohoto města nikoho takhle vystrojeného jistě nepamatují. Toto místo ovšem není žádnou turistickou atrakcí pro novomanželské párečky nebo důchodce pečující o své zdraví. Nepodobá se to tu oněm cestovnímu ruchu naprosto propadlým oblastem, kde všude parkují zvláštní autokary, kde je na každém rohu k dostání průvodce, všechny stánky jsou naplněné potištěnými turistickými kšiltovkami, turistickými tričky, turistickými tílky a turistickými kapesníčky, kde se dokonce devizové hotely pro cizince, chaty a sanatoria na oficiální doporučení, o malých soukromých ubytovnách zápasících o hosty nemluvě, honosí jménem toho kterého posvátného místa. Nepřijel sis užívat mumraje davů, dívat se na lidi a být lidmi pozorován, lidi míjet, s lidmi se mačkat na horských stezkách a pak odhazovat melounové slupky, lahve od limonády, konzervy, svačinové pytlíky a špačky od cigaret. Dříve nebo později se ani toto místo podobným radostem nevyhne. Využíváš posledních okamžiků před tím, než se tu v křiklavých barvách zaskví altánky, terásky, kiosky a pavilonky, než se tu člověk bude procházet před objektivy novinářů a epigrafy celebrit, můžeš si k tomu jen potichu blahopřát, ale zas tak jistě se necítíš. V ulicích není ani památky po poutačích pro turisty, neskočil jsi náhodou na lep povídačkám, které se množí s počtem těch, kdo jim naletěli? Spoléháš se vlastně jen na plánek na cigaretové krabičce, co máš v kapse, a na slova toho chlápka, kterého jsi čirou náhodou potkal ve vlaku, jak tedy můžeš vědět, že ti nevyprávěl jen řeči, které slyšel od jiných, nemáš přece důkaz, že prostě jen nevykládal, co ho napadlo. Není ti známo, že by toto místo bylo uvedeno v jakémkoliv hodnověrném cestopise, a ani v nejnovějším vydání kompletního turistického průvodce nefiguruje. Jistě, když zalistuješ v atlase a budeš hledat podle jednotlivých provincií, snadno narazíš na místa jako Terasa duše, Pahorek duše, Skála duše, a najdeš tak i Horu duše. Na druhou stranu ale také víš, že se o Hoře duše zmiňují nespočetné historické spisy od pradávného traktátu o magii a věštění nazývaného „Klasická kniha hor a moří“ až po staré zeměpisné pojednání označované jako „Komentář ke Knize o vodních tocích“ a že na Hoře duše přivedl Buddha k procitnutí i ctihodného Mahákášjapu. Nejsi přece idiot, vezmi rozum do hrsti, nejdřív musíš najít to městečko Wuyi, nakreslené na krabičce od cigaret, jedině tam začíná cesta k Hoře duše. Vracíš se na autobusové nádraží, vcházíš do čekárny, obvykle nejrušnějšího místa tohoto horského městečka, touto dobou je však již úplně vylidněná. Okénka prodejny jízdenek a úschovny zavazadel jsou zevnitř pevně zabedněná dřevěným prknem, můžeš ťukat, jak chceš, ale tady se ani stéblo nehne. Zeptat se nemáš kde, stačí ale zdvihnout hlavu a projít řádek po řádku seznam zastávek vyvěšený nad okénkem: Vesnice klanu Zhang, Pískovna, Betonárka, Stará cihelna, Zlatý kůň, Dobroročí, Záplava, Dračí zátoka, Broskvová strž… Jména jsou čím dál malebnější, ale není tam, co hledáš. Přestože je město tak malé, linek je tu požehnaně a spoje jsou časté. Tam ale jede jen jeden autobus denně, bezpochyby nejzapadlejší místo, kam kdy nějaký spoj vůbec jede. No a vida, cílovou stanicí je právě Wuyi, nenápadné, podobné všem jiným zcela běžným a nepřitažlivým místům. Tobě se ale zdá, že jsi právě našel konec zapletence, o kterém jsi už začal pochybovat, dobrá, radostí sice neumíráš, ale konečně můžeš být klidný. Lístek si musíš koupit zítra ráno hodinu před odjezdem. Zkušenost ti ale říká, že u odjezdů do horských oblastí, kam jede navíc jen jeden spoj denně, je nastupování velký boj,
pokud nechceš riskovat život, bude lepší, když si zítra do fronty přivstaneš. Času máš najednou nazbyt, jen ten batoh na zádech ti začíná být na obtíž. Procházíš se dál, těsně vedle tebe se za neustálého troubení prohánějí dřevem plně naložené náklaďáky. Pozornost upínáš k úzké ulici, kterou procházíš, protíná celé městečko, projíždějící kamiony všeho druhu zde prostě bez přestání vydávají ohlušující houkání, průvodčí v autobusech mají navíc ruku vytaženou z okénka a ostošest buší do plechové karoserie, randál je o to silnější. Jen tak jim ale chodci ustoupí. Obě strany ulice lemují dřevem roubené fasády starých domů, v přízemí je krám, na patře se suší prádlo, plenami, podprsenkami, záplatovanými trenkami počínaje a potištěnými prostěradly konče, jako by stovky vlajek nejrůznějších států světa vlály v šedivém prachu a řvaní kamionů. Na betonovém elektrickém sloupu na kraji vozovky jsou ve výši očí vylepeny různé reklamy. Mezi nimi tě zvlášť upoutala jedna na léčení vlastního smradu, ani ne tak proto, že bys tím trpěl, ale kvůli jejímu květnatému stylu, pod nadpisem „Liščí puch“ stojí v závorce toto : Liščí puch (čili Smrad nesmrtelných) je odpudivá nemoc nesnesitelného zápachu. Kolik osob kvůli ní naráží na obtíže s navazováním vztahů a musí dokonce oddalovati svůj sňatek! Mladí mužové a ženy jsou také často omezeni při výběru povolání nebo vstupu do armády, jejich utrpení a potížím konce není. Nyní však s použitím naší syntetické léčebné metody je možné okamžitě a zcela naprosto zbaviti se tohoto nepříjemného zápachu. 97,5 % případů úspěšně vyléčeno! Pro vaši životní pohodu a šťastnou budoucnost, přijďte se k nám vyléčit… Pak přicházíš k jednomu kamennému mostu, po liščím puchu ani stopy. Vane čerstvý, příjemně osvěžující větřík, most se klene nad širokým řečištěm, je sice pokrytý asfaltovou silnicí, ale znamení opice vytesané původně na obou žulových pilířích lze již sotva rozeznat, most bude jistě pěkně starý. Opřen o betonem zpevněné kamenné zábradlí shlížíš na město spojené tímto mostem, po obou březích se rozprostírají černými taškami pokryté střechy, kam až oko dohlédne, všude domky namačkané v těsných řadách. Mezi dvěma vrchy leží doširoka otevřené údolí, břehy třpytících se rýžovišť roubí remízky zeleného bambusu. Voda řeky, modrá, křišťálová, se beze spěchu line mezi písečnými břehy, ale na místě, kde ji most přetíná, pod nazelenalým mostním klenutím mění hloubku a nabíhá do tmavě zelena, jak proteče pod mostem, rozhučí se a z vírů bystřiny vyplave na povrch bílá pěna. Kamenné stěny svírající koryto řeky mohou mít tak přes deset metrů, voda na nich zanechala v různých výškách špinavé pruhy, ten čerstvý, hnědožlutý, je památkou na nedávné letní povodně. Není to právě řeka You? Nepramení u Hory duše? Slunce zrovna zapadá, jeho sytá oranž zalila vše kolem, disk celý září, ale neoslňuje. Díváš se k horskému sedlu, kde se oba svahy sbíhají v údolí, vrcholky a špice se tam v páře a mlze prolínají, ta neskutečná scenérie je ale reálná svojí temnotou, rozžhavené, jakoby vířící slunce je kousek po kousku zdola ukusováno. Zapadající slunce postupně hasne a mírní se, jeho zlatavá silueta se odráží v zátoce, tmavě modrá voda řeky a třpyt světla spolu jedním skokem, jedním dechem kmitají na vlnách. Rudá koule pronikající do údolí s sebou přináší pokojnou, slavnostní a také jakoby okouzlující náladu, ano, a zvuky též. Zaslechl jsi jistý hlas, je těžko postižitelný, ale přitom se tak jasně ozývá z tvého srdce, roste, jakoby na špičkách poskočí, zatřese tebou, pak se valí do černého údolí a plní nebesa září červánků. Večerní větřík se rozezvučel v tvých uších stejně jako hluk projíždějících aut, která bez přestání nepříjemně houkají, na tom se nezměnilo nic. Přecházíš most, na druhé straně objevuješ nově zasazenou kamennou desku a na ní vytesaný nápis vybarvený rumělkou: Most věčného klidu, vybudován ve třetím roce éry Kaiyuan dynastie Song, opraven v roce 1962. Deska odhalena v roce
1983. Turistický průmysl sem již dorazil, toto je jeho znamení. Na konci mostu stojí ve dvou řadách stánky. Nalevo sis dal tofu, mozeček jemně se rozplývající na jazyku, připravený podle rodinné receptury z nešizených ingrediencí, takový se dnes už nikde jinde nesežene, ale tady ho s křikem nabízejí po celé ulici, napravo sis dal placku smaženou na sezamovém oleji s pažitkou, voňavou, ještě rozpálenou, jak ji vyndali z pece, pak ještě, ale to už přesně nevíš kde, pojídáš velké množství lepivých nočků z kvašené rýže, ne větších než perly, ale tak sladkých. Dobrá, nejsi takový hnidopich jak pan Ma junior na své cestě k Západnímu jezeru a chuť k jídlu ti také nechybí. Vychutnáváš si krmi pradědů, nasloucháš vykecávání zákazníků a prodavačů, všichni jsou zdejší, vyznají se, chtěl bys napodobit ten vroucný přízvuk vesničanů a sblížit se s nimi, stát se jedním z nich. Tak dlouho jsi žil ve městě, potřebuješ se vcítit do domoviny, doufáš, že máš ještě rodný kraj, který by ti umožnil vrátit se do dětských časů a posbírat dávno ztracené vzpomínky. Nakonec jsi na této straně mostu v jedné staré, kamenem dlážděné ulici našel, dá se snad říct, čistý zájezdní hostinec s vytřenou podlahou. Dostáváš malý jednolůžkový pokoj s pryčnou pokrytou bambusovou rohoží. Bavlněná pokrývka je našedlá, nevíš, jestli je to špínou, možná, že je ta barva původní, strčil jsi ji pod rohož, umaštěný polštář jsi dal taky pryč, je naštěstí teplo, nic z toho nepotřebuješ. Co ale potřebuješ teď, je složit už ztěžklý bágl, smýt ze sebe prach a pot a neoblékat se už, natáhnout se na rohožku s nohama pěkně roztaženýma. U sousedů je slyšet pokřikování, hrají karty, je jasně slyšet, jak je mastí. Dělí vás jen dřevěná fošna, škvírami v děravé tapetě lze matně zahlédnout pár do půli těla svlečených chlápků. Neusínáš hned, tak vyčerpaný zas nejsi, boucháš tedy na zeď, ale odvedle je slyšet jen další hádka. Kdo vyhrál, kdo prohrál, nekřičí na tebe, ale mezi sebou, ti, kdo prohráli, totiž oddalují splácení sázek. Hrají tady v hotelu o peníze veřejně, i když je na zdech pokojů vylepena policejní vyhláška zakazující jak hazardní hry, tak prostituci. Je ti ale jasné, že se tu zákon nějak míjí účinkem. Oblékáš se, jdeš na chodbu a klepeš na jejich pootevřené dveře. Bouchat ale můžeš, jak chceš, vevnitř se řve dál, nikdo neodpovídá. Otvíráš tedy prostě dveře, v pokoji kolem jedné z pryčen sedí čtyři chlapi, otočili se a zírají na tebe, překvapení je ale na tvé straně. Všichni čtyři vypadají nějak divně, tváře mají polepené papírky, vodorovně nad obočím, taky na rtech, nosu a tvářích, pohled je to trochu děsivý a zároveň komický. Oni se ale neusmívají, jen na tebe zírají, to ty překážíš, vypadá to, že se dokonce i trochu zlobí. Ahá, tak vy hrajete… Snažíš se aspoň trochu vymluvit. A oni mastí dál. Karty jsou takové podlouhlé, jsou na nich vytisknuté červené a černé puntíky jako v madžongu a také nebeská brána a pozemský žalář. Vítězové trestají tím, že lepí útržky novinového papíru na ta místa poraženého, která si určí. Možná je v tom úmysl zesměšnit, určitá úleva nebo jen způsob, jakým si pak mezi sebou účtují sázky, to ale nezasvěcený nikdy nezjistí. Pozpátku vycházíš ven, vracíš se do pokoje, znovu uléháš a na stropě pozoruješ skvrnky houstnoucí kolem žárovky, těžko spočítat, kolik komárů tam čeká na to, až zhasneš, aby se pěkně nasáli tvojí krve, honem tedy věšíš moskytiéru, gáza je zavěšena na kroužku z bambusové kůry a vytváří úzký válcovitý prostor. Jak dlouho jsi nespal pod takovouhle síťkou, pryč je ta doba, kdy jsi s upřeným pohledem na její vrchol snil s očima otevřenýma, dnes, kdy sice nevíš, kam tě zítřek povede, kdy ale vše, co je třeba vědět, už tak nějak víš, co tedy ještě hledat? Neměl by si člověk ve svém zralém věku poklidně užívat, naplnit beze spěchu své poslání, zaujmout své postavení někde uprostřed, zprostit se role manžela a otce, vybudovat si pohodlné hnízdečko, uložit do banky nějaký ten peníz, střádat den po dni, aby zbylo nejen něco na stará kolena, ale možná i na nějaké to dědictví?
2 Na přechodu mezi Qinghaisko-tibetskou náhorní plošinou a Sichuanskou pánví, ve střední části pohoří Qionglai, v oblasti, kde žije lid Qiang, jsem viděl uctívání ohně, pozůstatek primitivní lidské civilizace. Prapředkové všech národů uctívali oheň, zdroj prvotní kultury, byl pro ně bohem. Sedí u ohniště, a dříve než upije kořalky, namáčí v misce prst, lusknutím skropí řeřavé uhlí, to zapraská a vyplivne namodralé plamínky. Až teď zjišťuji, že skutečně jsem. „Jen díky vznešenému otci, bohu krbu, máme co jíst a pít,“ říká svojí lámanou čínštinou. Jas poskakujících plamenů ozařuje jeho vyzáblé tváře, dlouhý nos a vystouplé lícní kosti. Říká, že je Qiang z kraje Gengda. Nechci ho hned zasypávat otázkami o bozích a démonech, a tak jen říkám, že jsem přijel studovat lidové písně zdejších horalů. Provádí se zde v horách ještě tanec nazvaný gezhuang? Říká, že právě on ho tancovat umí, dříve ho muži a ženy spolu tančili kolem ohně celou noc až do rána, pak se to ale zakázalo. „Proč ale?“ ptám se, i když odpověď znám, znovu tak něco předstírám. „No, kvůli Velké kulturní revoluci, ne? Říkali, že doprovodná slova toho tance byla škodlivá, tak se namísto nich začaly zpívat citáty z Rudé knížky.“ „A potom?“ ptám se úmyslně dál, skoro už ze zvyku. „Pak to lidi přestali zpívat úplně. Dneska se tancuje znova, ale dnešní mladí to neumí tak dobře, takže je to musím zase učit.“ Prosím ho, aby mi něco ukázal, ani nemrkl, okamžitě vstal, roztancoval se krok sun krok a dal se do zpěvu. Hlas má hluboký a mocný, prostě talent od narození. Je Qiang, o tom jsem přesvědčen, ale policista, který má na starosti registraci obyvatelstva, si tak jistý není, myslí si totiž, že ti, kteří se prohlašují za Tibeťany nebo Qiangy, se tak jen chtějí vyhnout omezování počtu dětí a mít jich víc. Zpívá jednu sloku a pak další. Tvrdí, že je veselá kopa, a já mu to věřím. Zřekl se místa staršiny vesnice, a tak je opět jen horalem, bujarým, ale starým, který už bohužel na zálety nemá věk. Umí odrecitovat také mnoho zaříkadel, tuto magii používají lovci v horách dodnes, nazývá se „černá horská magie“ nebo „čarodějnictví“. Myslí to upřímně, je přesvědčen, že tato zaříkadla nutí divokou zvěř padnout do jámy či šlápnout do pasti. Těchto kouzel se užívá nejen proti zvěři, ale také k pomstě mezi lidmi. Ten, kdo byl očarován černou horskou magií, už z hor nikdy nevyjde. Tak jako v jednom příběhu z mého dětství, o ďáblovi stavícím zeď – člověk jde v noci po horské cestě, jde a jde a před očima se mu najednou objeví zeď, propast nebo hluboká řeka, prostě nepřekonatelná překážka. Pokud prokletí nezažehná, nemůže dopředu udělat ani krok a musí se stále vracet. Až ráno pak zjistí, že vlastně chodil pořád dokola. Takový konec ještě celkem ujde, horší je, když je člověk vtažen tam, odkud není úniku, tam čeká smrt. Odříkává celou litanii zaříkadel, už to není tak uvolněné a pokojné, jako když zpíval, jeho hlas je přerývavý, velice neklidný. Nemohu rozumět všemu, přesto však cítím úžasnou sílu tohoto jazyka, jako by strašlivá přítomnost démonů a nestvůr naplnila kouřem zčernalou místnost. Ohnivé jazyky olizují kotel s jehněčím a blýskají se v jeho očích, to vše je tak skutečné. Ve stejném okamžiku, kdy ty hledáš cestu k Hoře duše, já právě putuji podél Dlouhé řeky a hledám přesně tohle. Nedávno jsem si prošel opravdu těžkou zkouškou, doktor mi na plicích našel rakovinu, démon smrti si se mnou zahrával, nakonec jsem se zdi, kterou přede mnou postavil, vyhnul, se
štěstím, říkám si. Život se pro mě stal opět něčím novým. Už dávno jsem měl odejít pryč z toho znečištěného prostředí, vrátit se k něčemu přirozenému a hledat skutečný život. Tam, kde jsem žil donedávna, mě lidé učili, že život je pramenem vědění, že by vědění mělo zůstat věrné životu, životní opravdovosti. Mojí chybou bylo právě to, že jsem se životu vyhýbal, a tím pádem i jeho opravdovosti, pravdivost života totiž neodpovídá tomu, jak se život jeví navenek, a ten rozdíl je celá jeho podstata, já jsem se jeho pravdivosti zpronevěřil tím, že jsem se zapletl do sítě jednotlivých poznatků, jenže tímhle způsobem samozřejmě nelze život popsat přesně, tak jen člověk zabloudí na cestu překrucování skutečnosti. Nevím, zda moje současná cesta je tou pravou, v každém případě jsem konečně utekl tomu rušnému světu literátů a také tomu neuvěřitelně zakouřenému pokoji, kde mě i tíseň z nahromaděných knih připravovala o čistý vzduch. Všechny pojednávají o různých pravdách, od pravd historických až po pravdy o člověku, vlastně ani nevím, k čemu tolik pravd slouží. Přesto jsem se jimi nechal svázat, spoutat do jejich sítí, podobný mušce v pavoučí síti. A tak mi můj lékař nakonec tou mylnou diagnózou zachránil život. Zachoval se velice upřímně, nechal mě porovnat obě verze snímků celého toraxu, na levé plíci byl v rovině druhého žebra matný stín táhnoucí se až k průdušnici. Bylo jasné, že by ani odoperování celé plíce nebylo k ničemu. Můj otec také umřel na rakovinu plic, zemřel tři měsíce po tom, co mu ji našli, diagnostikoval ji tentýž doktor, věřím jeho lékařskému umu a on věří vědě. O technickou vadu jít nemohlo, nechal jsem se zrentgenovat dvakrát, pokaždé v jiné nemocnici, a snímky byly úplně stejné. Poslal mě také na tomografii, fibroskopii, měl jsem tam jít za čtrnáct dní. Spěchat jsem ale neměl kam, stejně bych tak jen přesněji zjistil velikosti svého nádoru. Tím vším si můj otec před smrtí prošel, ať už na snímkování půjdu, nebo ne, půjdu v jeho stopách, nic nového pod sluncem. Démonu smrti jsem přesto a navzdory všemu proklouzl mezi prsty, nač popírat, že jsem měl pořádné štěstí. Věřím vědě, věřím ale také v osud. Kdysi jsem viděl přes třináct centimetrů dlouhý kus dřeva, ve třicátých letech ho v oblasti obývané lidem Qiang objevil jeden antropolog, byla na něm vyryta lidská postava stojící na obou rukách hlavou dolů, rysy obličeje byly zvýrazněny tuší, na těle bylo napsáno slovo „dlouhověkost“, soška byla nazvána „na hlavě stojící amulet“, působila takovým až groteskním dojmem. Ptám se tedy bývalého staršiny, jestli se takoví ochranní bůžci ještě najdou, on že jim říká „staré kořeny“. Tato soška musí doprovázet člověka od narození do smrti, pak je s mrtvolou vynesena z domu a po pohřbu odnesena do hor, aby vyprovodila duši na cestě zpátky do přirozeného stavu. Ptám se ho, jestli by mi jednu takovou nemohl opatřit, chtěl bych ji nosit při sobě. On se jen pousmál a říká, že tu s sebou nosí jen lovci do hor, aby zažehnali kouzla, že lidem jako já by byla k ničemu. „Bylo by ještě možné nalézt lovce, který se v této magii vyzná, rád bych s ním šel na lov,“ ptám se ho ještě. Zapřemýšlí a povídá: „V tom se odjakživa nejlíp vyznal starej děda Skamene.“ „Kde bych ho našel?“ ptám se hned. „V domě starýho dědy Skamene.“ „A kde ten dům starého dědy Skamene je?“ „To je ještě výš, deset kilometrů směrem odsud do Rokle stříbrného dolu, roklí podél potoka až k prameni, tam stojí Kamenný dům.“ „Tak se jmenuje to místo, nebo se ten dům jmenuje kvůli dědovi Skamene?“ Říká, že tak se to místo jmenuje, že tam opravdu je dům z kamene, a to že je dům starého dědy
Skamene. „Můžete mě k němu dovést?“ chci vědět víc. „Ten je už po smrti. Přišlo to na něj v posteli, když spal. Už byl starý, bylo mu jistě přes devadesát, někdo říká, že snad i přes sto, ale nikdo přesně neví, kolik mu bylo.“ „Má ještě nějaké potomky?“ něco mě nutí vyptávat se dál. „Byli s mým dědou stejná generace, ale co já vím, žil pořád takhle sám.“ „Ani ženu neměl?“ „Bydlel v Rokli stříbrného dolu sám, je to dost vysoko, tam, kde se z údolí vychází, žil bez rodiny v celém baráku sám. Jo a doma na zdi stále visí jeho puška.“ Ptám se ho, co tím myslí. Říká, že byl dobrý lovec, lovce, který se vyzná v čarování tak jako on, už dneska nenajdeš. Každý ví, že ta puška, co u něj doma stále visí, nikdy neminula cíl, ale nikdo se pro ni neodváží jít. „Ale proč?“ nechápu stále. „Protože cesta do Rokle stříbrného dolu je přerušena.“ „To už se tam nedá jít?“ „Nedá. Kdysi tam otevřeli stříbrný důl a nějaká firma z Chengdu na tu práci najala dělníky. Pak ale důl vykradli a lidi taky propustili. Dřevo visutého mostu z doby těžby se buď místy propadlo, nebo ztrouchnivělo.“ „To bylo kdy?“ „Můj děda byl ještě naživu, tak před padesáti lety.“ No jasně, vždyť sám už je v důchodu, také už se stal minulostí, skutečnou minulostí. „Potom už se tam nikdo nebyl podívat?“ chtěl bych opravdu vědět, jak se věci mají. „Těžko říct, cesta tam je nebezpečná.“ „A ten dům už taky shnil?“ „Jak může kámen shnít!“ „Ale já myslím trámoví.“ „Aha, tak to jo.“ Jenže já si myslím, že se mi jen snaží nahnat strach, nechce se mu mě tam dovést a ani představit žádnému lovci. „No, jak teda ale lidi vědí, že tam ta puška ještě visí?“ ptám se znovu. „Všichni to říkají, takže ji někdo musel vidět. Všichni říkají, že děda Skamene byl opravdu zvláštní, ani jeho tělo se nerozkládá, zvěř si na něj taky netroufne, a tak tam leží natažený na té pryčně, hubený a vyschlý, a na zdi visí ta jeho puška.“ „To přece není možné, v horách je takové vlhko, že ta mrtvola musela už dávno shnít a i ta puška už musí být celá zrezivělá,“ namítám. „Tak to nevím, všichni to říkají, a to už nějakých pár let,“ námitku nebere na vědomí a mele pořád to samé. Plamínky poskakují v jeho očích, zdá se mi, že z nich vyzařuje jistá potměšilost. „Vy sám jste ho viděl?“ nevzdávám to. „Ti, co ho viděli, říkají, že leží, jako by spal, celý hubený a vyschlý, a ta jeho puška mu visí na zdi u hlavy,“ pokračuje tím samým tónem. „Vyznal se v kouzlech, nejen že se nikdo neodvážil mu tu pušku sebrat, ale ani divoká zvěř si s ním nechtěla nic začít.“ Lovec se již stal posvátnou postavou, historie a povídačky se smísily v jedno a zrodil se lidový příběh. Skutečnost je jen ve zkušenosti, a to ještě ve zkušenosti každého jednotlivce zvlášť, jak se ale
zkušenost, i přesto, že je osobní, popíše, stane se zase jen příběhem. Skutečnost nelze dokázat a ani by se dokazovat neměla, nechme rokovat takzvané dialektiky životních pravd, to, oč jde, je život sám. Skutečné je jen to, že sedím tady u toho ohniště, v téhle kouřem zčernalé místnosti, že vidím poskakovat záblesky ohně v jeho očích, skutečným jsem jen já sám, skutečným je jen pocit tohoto okamžiku a ten nikomu nepředám. Venku spadla hustá mlha, hory se vytratily a hukot vody jakési dravé bystřiny se odkudsi odráží v mém srdci, to přece stačí.
3 A tak jsi dorazil do městečka Wuyi, do té dlouhatánské uličky dlážděné tmavým kamenem, šlapeš po kostkách, do kterých povozy vyjezdily hluboké koleje, a jako bys najednou vstoupil do svého dětství, do dětství, které sis prožil právě v takovém starodávném horském městečku. Jednokoláky už ale vidět není, jejich skřípot – osa byla z datlového dřeva a mazala se sójovým olejem – nahradily zvonky kol rozléhající se po celé ulici. Jízda na kole si tu vyžaduje notnou dávku akrobatického umění, jezdci totiž mají za sedlem pověšené obrovské pytle z juty a musí se postupně prodírat mezi chodci, nosiči s vahadly, jednokoláky a stánky podél domů, bez klení se to neobejde, ale v povyku trhovců a výbuších smíchu se i ty nadávky zdají plné života. Do nosu se ti dere složitá vůně nakládané zeleniny, vepřových drštěk, surových kůží, terpentýnu, rýžové slámy a vápna, ani nevíš, kam se dřív podívat, po obou stranách, přilepené jeden na druhý, samé krámky s kandovanými pochoutkami z jihu, kořenářství, prodejny s olejem, rýží, lékárny tradiční i západní medicíny, obchody s hedvábím a látkami, stánky s botami, čajovny, řeznictví, krejčovství, pojízdné plotny s horkou vodou, provaznictví, obchody s porcelánem i koloniály s vonnými tyčinkami, svíčkami a obětními penězi – od doby dynastie Qing se toho tady asi moc nezměnilo. Starý hostinec Skutečné blaho, ze kterého je slyšet břinkání plochých pánví na smažené placky, obnovil svoje rozbité návěstí, a tak jako kdysi zavlál ve výšce za okny tohoto podniku první třídy praporec označující obchod s alkoholem. Dá se však říct, že úplně nejlépe se tváří státní obchodní dům, nedávno zrenovovaná třípatrová betonová stavba, jejíž jediná vitrína nahradila výklad předchozího starého obchodu, jen ta špína ve vitríně jako by nikdy neviděla hadr. Dosti fascinující je také fotostudio, všude visí dívky v zamyšlených pózách nebo oblečené do kostýmů, místní krasavice zcela odlišné od filmových hvězd z plakátů, které se náhle zdají být tak cizí. Zdejší krásky se opravdu rodí celé rozkvetlé, celé nefritové, s růžovými tvářičkami a zvýrazněným obočím, vše poctivě naaranžované mistrem fotografem, jen ta rudá je příliš rudou a zelená zas moc zelenou. Barevné zvětšeniny jsou samozřejmě k dostání, do dvaceti dnů, jak stojí na oznámení, co už ale řečeno není, je to, že se s nimi musí do okresního města na vyvolání. Kdyby se nad tebou štěstěna nesmilovala, možná, že by ses v tomhle městečku narodil, vyrostl a oženil, za ženu by sis vzal taky takovouhle krásku a ta by ti už dávno dala syny a dcery. Při té myšlence ses pousmál a přidal do kroku, lidi by si ještě mohli myslet, že se ti některá z nich líbí, přestaň už tedy blouznit. Zasypávají tě další plané myšlenky, při pohledu na obytná patra obchodů, na okna se závěsy, vystavené bonsaje a květináče nemůžeš nepomyslet na to, jaký život tady lidé vedou. Tamhle stojí vysoká věžovitá stavba, na dveřích visí zámek, pilíře jsou celé nakřivo, ale i prohnilé krokve a zábradlí jsou vyřezávané a jasně svědčí o duchu minulých dob, myslíš hned na osud majitele a jeho potomstva. Ve vedlejším obchodě však prodávají košile a džíny z Hongkongu, vystavují také hedvábné punčochy, na vylepených reklamních obrázcích cizinky obnažují svá stehna. Na dveřích taky něco visí, na třpytivém poutači se zlatými písmeny stojí „Nové nové – společnost pro aplikaci technologií“, ale jaké technologie aplikují, to se člověk nedozví. Před výkladem dalšího obchodu leží hromada pytlů s nehašeným vápnem, to už je konec ulice, ještě dál, to bude asi továrnička na rýžové nudle, na volném prostranství jsou totiž mezi sloupy natažené dráty, na kterých nudle všude visí. Obracíš se, míjíš plotnu prodavače horkého čaje, pouštíš se jednou malou uličkou a za zatáčkou se ztrácíš ve vzpomínkách.
Nenápadné dveře a za nimi navlhlý dvorek. Plevelem zarostlý výminek, nikde ani živáčka a v rohu kupa rozbitých tašek. Když jsi byl malý, vzpomínáš si, tak ti ten sousední dvůr za propadlou zdí naháněl hrůzu a zároveň tě přitahoval, pohádkové víly – lišky musely přicházet právě odtamtud. Po škole jsi ale musel sám celý rozklepaný na výzvědy, žádnou lišku jsi sice nespatřil, ale ten tajemný pocit provází tvé vzpomínky z dětství dodnes. Stála tam rozvalená kamenná lavička a jedna pravděpodobně už vyschlá studna. Na podzim se vítr proháněl zežloutlou trávou uchycenou ve štěrbinách střešních tašek, slunce jasně svítilo. Život lidí za zavřenými dveřmi těchto dvorků je celou historií, vše se tu podobá oněm starým vyprávěním. V zimě houkal v ulicích severák, nosil jsi nové teplé vatované boty a s ostatními dětmi jsi přešlapoval u rohu té zdi, samozřejmě si ještě pamatuješ tuhle říkanku: Měsíček svítil, na koni jsem jel kadidlo pálit, tetu Luo spálit, slečnu Fazolku naštvat, fazole trhala, lusky prázdné byly, strýce Ji si vzala, prcek je to malý, za kraba se provdala, leze, leze kanály, přišlápl slimáka, ten si šel stěžovat, stěžovat lámovi, sútry se pomodlil, vymodlil Guanyin, která tam čůrala, vychcala ďáblíka, v břiše ji píchalo, božínku hojnosti, zatancuj prosím tě, bůžek k nám nepřišel, já přišel o dvě stě. Na střechách se ve větru jemně třepotá tráva, seschlá i letošní, pobledlá nebo čerstvě zelená, kolik let jsi už tuhle trávu mezi taškami neviděl? Tvé bosé nohy pleskají po dláždění, jednokoláky v něm vyjely hluboké koleje, z dětství jsi vyběhl do doby současné, ta dvě lesknoucí se chodidla, chodidla lesknoucí se černotou, pleskají před tebou, jestli tvá chodidla pleskala, nebo ne, na tom příliš nesejde, jediné, co potřebuješ, je ten vnitřní obraz. Konečně ses z těch uliček vymotal a došel k silnici, spoj z okresního města se tady obrací a hned se vrací zpátky. U silnice stojí autobusové nádraží, v něm okénko prodejny jízdenek a několik laviček, tady jsi před časem vystupoval. Skoro naproti stojí hotel, na cihlové zdi obílené vápnem je nápis „Kvalitní pokoje k dispozici“, jdeš se podívat, vypadá celkem čistě, stejně už se musíš někde ubytovat, jdeš tedy dovnitř. Jedna postarší recepční právě zametá chodbu, ptáš se, jestli mají volno. Jo, odpovídá jen. Ptáš se taky, jestli je to k Hoře duše ještě daleko? Podívala se na tebe skoro opovržlivě, znamená to, že jsi v hotelu obecním, ta paní tady dostává svoji měsíční mzdu od státu, nemá proč s tebou ztrácet čas. „Do dvojky,“ říká a násadou koštěte ukazuje do jedněch otevřených dveří. Sundáváš batoh a vstupuješ dovnitř, jsou tam dvě pryčny. Na jedné z nich někdo leží, nohu přes nohu, v rukách drží „Neoficiální biografii létající lišky“, titul je napsán na kraftovém papíře, do kterého je knížka zabalena, určitě ji má z knihovny. Zdravíš ho, on pokládá knihu a také ti kývá na pozdrav. „Dobrý den.“ „Teďkas přijel?“ „Přijel.“
„Zakuř si.“ Háže ti cigaretu. „Děkuju pěkně.“ Sedáš si na prázdnou postel proti němu. On si také chce s někým popovídat. „Na jak dlouho jsi tady?“ „Tak deset dní.“ Sedl si a sám si zapaluje. „Za obchodem?“ tak trochu hádáš. „Jo, dělám do dřeva.“ „Jak to tu se dřevem jde?“ „Tobě dali kvótu?“ ptá se, náhle zpozorněl. „Jakou kvótu?“ „No přídělovou, ze státního rozpočtu přece.“ „Žádnou nemám.“ „Tak to asi nic neseženeš.“ Opět uléhá. „To je i tady v lesích málo dřeva?“ „Dřevo by bylo, ale ceny, to je jiná.“ Očividně zvlažněl, nejsi z oboru. „A ty čekáš na zlevnění?“ „Hmm.“ Odpovídá neurčitě a opět zvedá knížku. „Vy obchodníci toho tolik sjezdíte a znáte…,“ chceš se ho ještě na něco zeptat, a tak mu trochu pochlebuješ. „Ale kdepak,“ tváří se skromně. „A k Hoře duše se dá dorazit jak?“ Neodpovídá ti. Nejlépe bude, když mu povíš, že sis vyjel za přírodou, ptáš se ho, jestli je tady v okolí nějaké místo s pěknou vyhlídkou. „Na břehu řeky je jeden altánek, odtamtud stojí výhled na hory za řekou docela za to.“ „Tak já už tě nebudu rušit!“ říkáš ze slušnosti. Batoh tam necháváš, zapisuješ se u recepční a vycházíš z hotelu. U přístavního mola na břehu řeky silnice končí, kamenné schody vedou příkře dolů, může to být tak deset metrů, dole u schodů je přivázáno několik rohožemi pokrytých bárek, tyčí se na nich bambusová bidla. Řečiště je sice široké, ale vody málo, jasně, doba záplav ještě nenastala. Přívoz je teď u protějšího břehu, lidé se na něm mačkají, všichni ti, kteří tady na kamenných stupních sedí, na něj čekají. Nad přístavištěm se u hráze opravdu nachází altán, s přístřeškem do výšky prohnutým. Prostranství kolem altánu je téměř všude pokryto prázdnými košíky z pleteného bambusu, ve stínu altánku odpočívají vesničané, vše prodali, a tak se už z trhu na druhém břehu vracejí. Baví se velice hlasitě, ale neslyšíš je příliš jasně, jejich jazyk jako by vycházel z úst lidových vypravěčů z dynastie Song. Altánek je nově natřen. Pod přístřeškem je barevně zrestaurován motiv draka a fénixe, na přední straně každého z obou sloupů je do páru sestavena sentence: Vy, kteří zde usedáte k odpočinku, vyhněte se klevetám a před cestou si vychutnejte křišťálovou vodu dračí bystřiny. Obcházíš sloup, na zadních stranách je také něco napsáno: Neodcházejte, aniž byste vyslechli přísliby po vodách plovoucí, otočte se a v dáli se obdivujte fénixovu příbytku na Hoře duše.
Radostí jsi v tu ránu bez sebe. Přívoz už asi dorazil, ti, kteří odpočívali v altánku, totiž spěšně zvedají svá vahadla, zůstává tu sedět jen jeden stařík. „Starý pane, chtěl bych se zeptat, tato dvojverší…“ „Tím myslíš tyto párové nápisy,“ opravuje tě ihned. „Ano, starý pane, chtěl bych se zeptat, kdo je kaligrafem těchto párových nápisů?“ ptáš se ještě uctivěji. „Učenec Chen Xianning!“ Z úst mu vykukuje několik zbylých zčernalých zubů, vyjadřuje se ale velice jasně, metodicky. „Nikdy jsem o něm neslyšel,“ nezbývá ti než přiznat vlastní neznalost, „na které univerzitě ten člověk přednáší?“ „Samozřejmě, že ho nemůžeš znát, ten člověk žil před tisíci lety.“ Stařec neskrývá svoje opovržení. „Vy si ze mě děláte legraci, že ano, starý pane?“ snažíš se o výmluvu. „Nemáš brejle, nebo co?“ Ukazuje nahoru na věnec trámových hlavic. Zvedneš hlavu a opravdu vidíš, že na jednom ještě nepřemalovaném břevnu je rumělkou napsáno: Postaveno v prvním jarním měsíci roku gengshen, tedy v desátém roce éry Shaoxing slavné dynastie Song, opraveno dvacátého devátého dne třetího měsíce roku jiaxu, tedy v devatenáctém roce éry Qianlong slavné dynastie Qing.
4 Vycházím z ubytovny přírodní rezervace, vracím se k vysloužilému stařešinovi osady Qiangů, na dveřích ale visí veliký zámek. Už jsem tu byl třikrát, nikdy nebyl doma. Je dost možné, že dveře, které mi mohly tento tajemný svět otevřít, mi již zůstanou uzavřeny. Procházím se bez cíle, prší jemně a hustě. Už dost dlouho jsem se netoulal takovouhle deštivou mlhou, jdu kolem zdravotního střediska okrsku Ležícího draka, zdá se naprosto opuštěné, v lese vládne dokonalé ticho, jen odkudsi je slyšet šumění těžko říct jak vzdálené či blízké bystřiny. Už dost dlouho jsem si neužíval takové volnosti, nemusím na nic myslet, myšlenky nechávám jen tak svobodně pobíhat. Na cestě není ani živáčka, žádný provoz, všude, kam oko dohlédne, jen tyrkysová zeleň, opravdové jaro. U silnice stojí prázdný, opuštěný dům. Není to náhodou skrýš toho bandity Song Guotaie, o kterém mi včera večer vyprávěl tajemník zdejší rezervace? Před čtyřiceti lety byla tohle široko daleko jediná horská karavanní stezka, na severu protínala pohoří Balang, zdvihající se do výšky až pěti tisíc metrů, a vedla na Qinghaisko-tibetskou náhorní plošinu obydlenou Tibeťany, na jihu zas procházela údolím řeky Minjiang a přiváděla do Sichuanské pánve. Pašeráci opia z jihu a soli ze severu zde museli chtě nechtě vyplatit mýtné, a to se mohli ještě cítit poctěni, komu se to snad nelíbilo, tomu šlo skutečně o krk a vyhlídka na cestu ke Králi pekel bez návratu se mu stávala víc než reálnou. Ten dům je celý sroubený ze dřeva, obě křídla masivních vrat jsou otevřena dokořán, vedou na plevelem zarostlý dvůr obehnaný kolem dokola jednopatrovými budovami, dvůr snadno pojme karavanu o deseti kusech tažných zvířat. Myslím, že tehdy stačilo pořádně bránu zavřít a pak už bylo pro ozbrojené lupiče rozestavěné ze čtyř stran za dřevěnou balustrádou na patře úplnou hračkou udržet nocující karavanu v šachu. V případě, že by došlo k přestřelce, nebylo by na dvoře jediné místečko, kam by pušky nedosáhly. Ze dvora vede na patro dvojí schodiště. Vydávám se nahoru, podlaha pořádně vrže. Naschvál ještě natahuji krok, aby se o mém příchodu případně vědělo. Ale tady nahoře není živé duše, otevírám dveře pustých místností jedny po druhých a dostává se mi jen přívalů prachu a zatuchliny. Jediné, co tu zbylo, je na drátě pověšený zašedlý bílý ručník a děravé boty svědčící o tom, že tu přece jen někdo, i když před lety, pobýval. Když založili přírodní rezervaci, přestěhovali družstevní zásobování, prodejnu místních výrobků, sklad obilovin a olejů i veterinární stanici, zkrátka všechny orgány a personál zdejšího horského okrsku, doposud umístěné v této velké budově, do asi sto metrů dlouhé uličky, kterou pro ně správa rezervace nechala vybudovat, po Song Guotaiovi, stovce jeho kumpánů a jejich sto puškách už na patře nezbyla ani stopa. Hovívali si tady kdysi na slaměných rohožkách, pokuřovali opium a laškovali s ženskými, tyto násilím odvedené ženy jim přes den vařily a v noci kolovaly od jednoho k druhému. Stávalo se, že kvůli nerovnému dělení kořisti nebo nějaké mladé dívce docházelo k přestřelkám, tady na patře, myslím, o rušnou zábavu skutečně nouze nebyla. „Jediný, kdo je udržel na uzdě, byl jejich náčelník, Song Guotai. Ten chlap byl strašný kruťas, známý svojí lstivostí.“ Tajemník má na starosti politickou práci, jeho projevy jsou přesvědčivé svojí vervou, říká, že když promlouvá k vysokoškolákům na stáži, dokáže, ať už hovoří o ochraně pandy velké, nebo o lásce k vlasti, přivést studentky k pláči. Říká, že jedna z těch odvedených žen, vojačka Rudé armády, ještě žije, v šestatřicátém, když Rudá
armáda při Dlouhém pochodu procházela stepí Maoergai, banditi přepadli jeden její prapor. Přes deset děvčat z jednotky pradlen, původem z provincie Jiangxi, unesli a znásilnili, té nejmladší mohlo být sedmnáct nebo osmnáct, to je právě ta, která ještě žije, prošla potom ještě několika rukama, nakonec si ji vzal jeden postarší Qiang, žije dodnes tady nedaleko v jednom údolí. Ještě dnes umí nahlásit svůj bývalý vojenský oddíl, četu, a dokonce celé jméno svého instruktora, z toho je dnes vysoký funkcionář, říká to se silným povzdechem, o tomhle se studenty samozřejmě hovořit nemůže, pak se opět vrací k náčelníkovi Song Guotaiovi. Ten Song Guotai se zezačátku živil jako obchodní příručí, říká, kšeftoval s jedním opiovým obchodníkem. Jenže toho kupce uvěznil a pak zastřelil tehdejší vůdce banditů Starej Chen a Song se tedy k Chenovi utekl jakožto k novému pánovi. Zanedlouho se po mnohých peripetiích stal náčelníkovým důvěrníkem, s ním pak také bydlel na malém dvoře za hlavní budovou. Později ten dvůr Lidově osvobozenecká armáda rozstřílela minomety na kusy, dnes je to místo zarostlé divokými houštinami. Ale tehdá to byl opravdový malý Chongqing, náčelník banditů Starej Chen si tam celé dny dopřával vína a rozkoší s celým hejnem žen. Jediný mužský, který ho tam mohl obsluhovat, byl právě Song Guotai. Jednou sem ale dorazila karavana z Barkamu, ve skutečnosti šlo také o bandu lupičů, kteří si na tuhle základnu připravenou k okamžitému obydlení brousili zuby už dávno, boj mezi nimi trval dva dny, obě strany utrpěly těžké ztráty, ale ke konečnému rozhodnutí ne a ne dojít, přešlo se tedy k vyjednávání a smír se zpečetil krvavou obětí. Nato se na důkaz přátelského přijetí otevřela brána, obě tlupy se spojily v jednu a po celém stavení se začalo chlastat jako o závod. To vše patřilo do náčelníkova plánu, opít protivníka do němoty a pak ho snadno odstranit. Svým ženám dokonce přikázal, aby si obnažily kozy a jako motýlci poletovaly mezi stoly hodovníků. Zbývalo jen, kdo s koho, jenže jak se mohli postavit proti sobě? Všichni už byli namol, jen oba náčelníci ještě seděli zpříma u stolu, v tu chvíli, jak bylo předem ujednáno, Starej Chen zdvihl ruku a luskl prsty, Song Guotai přistoupil, ale místo aby nalil kořalu, sebral revolver, který si druhý náčelník položil vedle sebe na stůl, a – těžko popsat s jakou rychlostí – vystřelil na oba šéfy ránu po ráně, v tomtéž okamžiku si osazenstvo vyzývavě změřil a zeptal se: Chce se tu ještě někdo vzpouzet? Lupiči se na sebe jen podívali a nepípli ani slovo. Tak se Song Guotai nastěhoval do malého náčelnického dvora a všechny ženské byly jeho. Vypráví to s chutí, velice barvitě, to, že dokáže studentky svou řečí rozbrečet, není vůbec žádné chvástání. Říká ještě, že v padesátém sem do hor dorazily dvě roty vojáků, aby toto loupežnické doupě smetli s povrchu zemského, v noci obklíčili budovy i ten malý dvůr a za svítání vyzvali křikem bandity, aby složili zbraně a vrátili se na cestu práva, hlavní bránu krylo hned několik kulometů, nikoho by ani nenapadlo tudy utíkat, působí dojmem, že se té bitvy sám zúčastnil. „A potom?“ ptám se. „Ze začátku kladli samozřejmě houževnatý odpor, a tak vojsko začalo ostřelovat ten malý dvůr minomety. Nato banditi raději zahodili pušky, vyšli ven, aby se vzdali, ale Song Guotai mezi nimi nebyl, prohledali celý náčelnický dvůr, ale našli jen houf plačících manželek. Říká se, že měl ve svém pokoji tajný východ do hor, východ ale nenašli a chlápek se taky vypařil. A dneska, po těch čtyřiceti letech, se ještě najdou tací, kteří tvrdí, že je naživu, někdo říká, že už je po smrti, nikdo ale nemá žádné pořádné důkazy, jsou to všechno domněnky.“ Opírá se o rákosovou židli a na prstech vypočítává všechny možné scénáře: „O jeho pozdějším životě existují tři hypotézy. Podle té první měl utéct a proklouznout do cizího kraje, tam se inkognito usadit, obdělávat půdu a vést život vesničana. Druhá tvrdí, že tehdy při
přestřelce zahynul, že o tom ale banditi mlčeli. Banditi mají své zákony, může mezi nimi dojít k nejstrašnějším řežím, ale civil se o tom od nich nikdy nedoví. Oni mají svoji vlastní morálku, rytířského ducha lidí od řek a jezer, a zároveň svoji neskonalou krutost, to je jejich dvojí tvář. Co se jeho žen týče, byly sice odvedeny násilím, ale jak vstoupily do doupěte, zaujaly stejné postavení, jako měl každý jiný člen tlupy, byly Songem sice soustavně ponižovány, ale jeho tajemství nikdy neprozradily.“ Kroutí hlavou, ne, že by nechápal, je to spíš údivem nad spletitostí tohoto světa, to si myslím já. „Samozřejmě nelze ani vyloučit hypotézu třetí, a sice, že z hor nikdy nevyšel, že tam umřel hlady.“ „To se taky stává, že se někdo v horách ztratí, a tak zahyne?“ ptám se. „Jakpak by ne? O vesničanech, kteří sem z jiných okrsků přišli na bylinky, ani nemluvím, to i někteří zdejší lovci umřeli v horách vyčerpáním.“ „Cože?“ Tohle mě velice zajímá. „Třeba loni šel jeden do hor a ani po deseti dnech se nevracel. To už šla jeho rodina na místní úřad a oni zas přišli za námi. My jsme zkontaktovali policii našeho lesního regionu, oni vyslali policejního psa po jeho stopě, dali mu očuchat jeho věci, nakonec ho našli, uvízl ve skalní proláklině a umřel tam.“ „Jak tam ale mohl uvíznout?“ „Možné je všecko, zpanikařil, nebo pytláci…, v rezervaci je lov přísně zakázán. Stalo se taky, že brácha zabil svého mladšího bratra.“ „A proč, prosím vás?“ „Spletl si ho s medvědem. Oba bratři šli do hor klást pasti, dělali s pižmem, to dobře vynáší. I pasti jsou dnes modernější. Když se rozmotá ocelový kabel používaný na lesnických pracovištích, tak jeho jeden jediný vlasec vydá na jedno oko, za den se dá položit pěkná stovka takových ok. Jak ale všecko na tak veliké hoře uhlídat? S lidskou chamtivostí nic nenaděláš. Jak kladli ta oka, tak se oba bráchové oddělili jeden od druhého. Podle pověry zdejších se prostě stali obětí magie. Obešli horu a pak na sebe znenadání narazili. Na hoře ale byla hustá mlha, starší bratr si spletl siluetu svého bráchy s medvědem, zacílil a vystřelil, a tak se stalo, že brácha zabil svého mladšího bráchu. Domů se vrátil až po půlnoci, přinesl s sebou pušku svého bratra a opřel ji spolu se svojí o dvířka ohrady pro prasata tak, aby je jeho matka ráno při krmení uviděla. Dovnitř nevstoupil, vrátil se do hor na místo bratrovy smrti a tam si kudlou podřízl krk.“ Scházím z patra této opuštěné budovy, postávám chvíli na dvoře, který snadno pojme celou karavanu, a vracím se na silnici. Na silnici stále ani živáčka, provoz žádný. Dívám se na protější sytě zelenou horu ztrácející se v mlze a dešti, tamhle je vidět strmé šedavé koryto na spouštění dřeva, porost už je celý poničený. Dříve než tu stála tahle cesta, oba svahy jistě pokrýval neproniknutelný les. Stále se ještě toužím vydat do onoho pralesa na odvrácené straně této hory, něco, nevím ale co, mě tam pořád přitahuje. Neustávající drobný déšť se ještě zhušťuje, vytváří jemný závěs pokrývající hřeben hory, údolí a rokle se také rozplynuly. Za horou burácí hrom, tlumeně, do ztracena. Zjišťuji náhle, že nejsilnější hluk překvapivě přichází od řeky pod silnicí, její proud, její řev stejně jako její síla nikdy nepolevují, ze zasněžených hor se vlévá, ne, divoce se vrhá do řeky Minjiang, nese v sobě jakousi nebezpečnou a hrůzu nahánějící moc, kterou vodní toky v nížinách naprosto postrádají.
5 Potkal jsi ji u pavilonu, toto vaše jedinečné, náhodné, neobyčejné setkání patřilo k jistému nejasnému očekávání, k jakési neurčité naději. Vrátil ses ke břehu před západem slunce, zpod stupňů z hrubě tesaného kamene se nad hladinou řeky nese břitké pleskání tluček na prádlo. Ona stojí vedle pavilonu a jako ty pozoruje nekonečné zástupy hor prostírající se na druhém břehu řeky, jenže ty máš oči jen pro ni. Nic na ní totiž nezapadá do tohoto horského městečka, její silueta, postoj i ten její bezradný výraz nemohou patřit nikomu zdejšímu. Jdeš dál, myslíš však stále na ni, vracíš se tedy k pavilonu, už tam ale není, setmělo se, v pavilonu probleskují dvě světélka zapálených cigaret, někdo si tam tiše povídá a směje se. Do jejich tváří nevidíš, ale podle hovoru hádáš na dva páry, zdejší nebudou, jejich hlas se totiž, ať už flirtují, nebo se hádají, velice rozléhá. Vcházíš, aby sis je poslechl pozorněji, ty dva mladé páry si, zdá se, navzájem vyměňují finty na to, co namluvit rodičům, jak napálit šéfa v práci, pod jakou záminkou proklouznout na svobodu. Hovoří o tom s velkým uspokojením, občas vyprsknou smíchy. Tento věk už máš za sebou, omezovat už tě nemá kdo, ty už podobnou radost sdílet nemůžeš. Možná, že přijeli před chvílí odpoledním autobusem, ale co si vzpomínáš, z okresního města jezdí autobus jen ráno, prostě si nějak poradili. Ona s nimi pravděpodobně nebude, nijak zvlášť veselá se ti nezdála. Opouštíš pavilon a po břehu řeky nejkratší cestou odcházíš. Tady už se nijak rozkoukávat nemusíš, z této strany je na břehu pár desítek domků, v posledních dveřích otevřeli něco jako trafiku s cigaretami, alkoholem a toaletním papírem, pak se dlážděná cesta stáčí směrem k městu, tam už stojí vysoké zdi dvorů jednotlivých domů a po pravé straně pod nažloutlým světlem pouliční lampy černá vrata, za kterými sídlí oblastní správa. Soudě podle vysoké budovy s hláskou a podle rozlohy dvora se bezpochyby jednalo o starobylou rezidenci nějakých místních bohatců. Ještě dál se pak nachází zelinářská zahrada, na zídku použili polámané cihly, naproti je nemocnice. O uličku dál stojí nedávno dokončené kino, právě promítají nějaký kung-fu film. Městečko sis už prošel, a to několikrát, promítací dobu znáš už dobře, ověřovat si ji nemusíš. Podél nemocnice se dá uličkou projít přímo na hlavní ulici, ústí naproti tomu velkému obchodnímu domu, to už všechno dobře znáš, jako bys tu bydlel dlouho. Vždyť bys tu mohl dělat průvodce, jen kdyby o to někdo stál, ty sám by sis teď potřeboval s někým popovídat. Nikdy by tě ale nenapadlo, jak rušno bude na té ulici po setmění. Pouze obchodní dům má staženou roletu, i mříž před proskleným výkladem je na zámek. Ostatní krámky mají otevřeno jako obvykle, jen trhovnické stoly, které stojí přes den před obchodem, jsou sklizeny, nahradily je židle, stolky a bambusová lehátka. Na ulici se jí, klábosí, lidi se dívají na televizi stojící v krámě a i na patře se při tom všem prohánějí stíny postav. Někdo dokonce hraje na flétnu, děti vyřvávají, všichni se snaží dělat co možná nejvíce hluku. Z magnetofonu vyhrávají písničky, tyhle byly ve městech populární už před pár lety, hlasy jsou nasládlé, strojené, ale zběsilý rytmus elektronické hudby udržují. Sedí se před vchodem a tlachá se se sousedy odnaproti. Matróny v tuto chvíli jen tak, v košilce a podvlíkačkách, šoupají pantoflíčky z umělé hmoty, vynášejí lavóry s vodou a vylévají je s pořádným šplouchnutím přímo doprostřed ulice. Na ulici se zároveň vyrojila parta deseti-dvanáctiletých výrostků. Děvčata se procházejí ruku v ruce, rameno na rameni. Právě v tu chvíli jsi ji znovu zahlédl u stánku s ovocem. Přidáváš do kroku, nakupuje grepy, jsou zcela čerstvé, právě dorazily na trh. Nakláníš se vedle ní a taky se ptáš na cenu. Ona rukou zkouší jeden jasně zelený, kulaťoučký, ale odchází. Tobě nezbývá
než říct, no jo, ještě nejsou zralé. Vydáváš se za ní, jste tu za zábavou? Jako bys velice nezřetelně zaslechl její ano, kývla hlavou a její vlasy se v tu chvíli zavlnily. Byl jsi trochu nervózní, měl jsi strach, že si nabiješ, tak přirozenou odpověď jsi nečekal. Jsi klidnější, svůj krok přizpůsobuješ jejímu. Jste tu taky kvůli Hoře duše? Měl bys být přece jen trochu duchaplnější. Její vlasy se opět zavlnily, našli jste společnou řeč. Jste sama? Neodpovídá. Pod zářivkou před jedním kadeřnictvím jsi nakonec zahlédl její tvář, mladou, jistě, ale tak pobledlou, dojemnou svojí křehkostí. Díváš se na ženu sedící pod sušákem, tady se modernizuje asi nejrychleji, říkáš. Její oči se pohnuly, usmála se, směješ se s ní. Ona má vlasy rozprostřené na ramenou, temně se blyští, chceš jí povědět, že ona má vlasy opravdu dokonalé, ale pak si uvědomuješ, že to by asi bylo trochu moc, raději tedy mlčíš. Kráčíš vedle ní, nic neříkáš. Ne, že by ses nechtěl sblížit, jenom náhle nenacházíš slova. Trapasu ses nevyhnul, dostat se z této svízelné situace co možná nejrychleji je přesně to, po čem zrovna toužíš. Mohu vás doprovodit? Nic hloupějšího tě zase nenapadlo. Vy jste opravdu dobrej. Jako bys ji zaslechl procedit mezi zuby. Zní to jako pohoršení i jako souhlas. Všiml sis ale, že svoji bujarost hraje až příliš, přidává do kroku, i ty musíš zrychlit. Konec konců, už není žádné dítě a ty také nejsi žádný holobrádek, snaž se ji trochu vyprovokovat. Mohl bych vám dělat průvodce, říkáš, tady to je architektura z doby Ming, dnes stará minimálně pět set let, to hovoříš o požární hradbě za lékárnou tradiční medicíny, její do výšky prohnutý přístřešek přečnívající na lomenicích zvedá do noci svůj roh ozdobený hvězdami. Měsíc dnes večer vidět není. Před pěti sty lety, co povídám, ani ne před padesáti lety si museli chodci na této ulici svítit lampiony. Nevěříte-li, stačí, když z této ulice sejdete do jedné z těch černočerných uliček, vlastně ani nejde o desítky let, stačí deset kroků a jste ve středověku. Povídáš, povídáš, až přicházíte před čajovnu „Dokonalé aroma“, v rozích i u vchodu stojí spousta lidí, staří i mladí. I vy se zastavujete a stoupáte si na špičky, abyste nakoukli dovnitř. Vchod vede do uzoučkého podlouhlého lokálu čajovny, všechny stoly jsou odklizeny. Napříč jsou vidět postavené lavičky a nad nimi řady hlav, přesně uprostřed stojí jeden jediný čtvercový stolek, ze stolu visí rudý, žlutě lemovaný pruh látky, za stolem je vysoká stolička a na ní sedí do dlouhé róby se širokými rukávy oblečený vypravěč. „Slunce již zapadlo, hustá mračna měsíc zakryla, Hadí pán a paní se v čele démonů jako obvykle vydali do Paláce azurových dálek, když pak popatřili na chlapečky a děvčátka, tlusťoučké a běloučké, na vepřové, hovězí a skopové všude vůkol, zaradovalo se jejich srdce nesmírně. Hadí pán povídá Hadí paní: Jen díky vám, ctěná manželko, jsou oslavy dnešních narozenin vskutku velkolepé. Ona na to: Na oslavě narozenin vaší paní matky by také neměla chybět hudba orchestrální, o to je ještě třeba se náležitě postarat.“ A prásk! Po ráně dřevěné klakety do stolu zbystřilo osazenstvo zase pozornost: „Na to se teda podívejme!“ Klaketu pokládá zpět, bere paličku a na uvolněnou kůži bubnu vyťukává jednotvárný rytmus, druhou rukou zároveň zvedá kruhovitou zvonkohru pokrytou kovovými plíšky, pomalu ji rozkývává, zazvoní a pokračuje dál svým ochraptělým hlasem: „Hned potom Hadí pán vydal své rozkazy, každý chvátal s jejich vykonáním a zanedlouho se celý palác zaskvěl květy a zelení, orchestr se rozehrál,“ pak násilně zvedá tón, „žáby kvákaly svým sopránkem, sovice mávala svou taktovkou.“ Recituje to schválně tónem herců z televize, přivádí tím
obecenstvo k obrovské salvě smíchu. Díváš se na ni, i vy se oba od srdce smějete. Právě na tento úsměv jsi čekal. Nechcete se posadit? Slova se ti opět vracejí. Uvádíš ji dovnitř, vyhýbáte se lavicím a nohám, vybíráš lavičku, na které je ještě místo, nezbývá ho moc, musíte se sesednout. Jak vidno, vypravěč opravdu umí svou hrou obecenstvo rozžhavit, právě vstává a znovu tluče svojí klapačkou, řachlo to nesmírně. „Obřad narozenin začíná! Všichni démoni…“ Hlasitě napodobuje skřeky jednoho starého ďábla, jihihi, jahaha, otáčí se na levou stranou, spojuje ruce na znamení gratulace, pak na pravou a rukama naznačuje odmítání: „Ne, prosím, toť příliš.“ Tu historku už přednáší tisíc let, šeptáš jí do ucha. A mohl by pokračovat dál, odpovídá ti jako ozvěnou. Přednášet dalších tisíc let? ptáš se. Hm, odpovídá našpulenými rty jako rozpustilé dítě, tobě to působí velikou radost. „Jak jsme řekli, ten Chen Fatong jen za tři dny zdolal cestu, která obyčejně trvá sedmkrát sedm, celých čtyřicet devět dní, až dorazil na úpatí hory Donggong, tam potkal Wanga taoistu, Fatong před ním padl na tvář a praví: Buďte zdráv, ctihodný mistře. Wang taoista nato: Buď zdráv, vzácný hoste. Povězte prosím, kde se nalézá Palác azurových dálek? Proč se ptáš? Právě se tam objevili démoni, opravdu ukrutní, kdo by si tam nyní troufl? Váš služebník Chen, vlastním jménem Fatong, je tu právě proto, aby ty démony vzal do zajetí. Taoista vzdychl i praví: Božínku, chlapečci a děvčátka se tam právě vydali, kdo ví, jestli již nejsou v útrobách hadích démonů! Jak to Fatong slyšel, zvolal: Jaká hrůza! Spěšme na pomoc!“ Bum! Vidíš jen, že vypravěč pravou rukou zvedá paličku a levou třese zvonkohrou, v očích se mu bělá, ústa pronášejí další a další slova, celé tělo se otřásá… Ucítil jsi jistou vůni, opojný parfém pronikající těžký zápach tabáku a potu se zvedá z jejích vlasů, z ní celé. Je také slyšet praskání melounových semínek, jejich pojídač přitom nespouští oči z vypravěče, převlečeného nyní do obřadního roucha. Ten v pravé ruce drží obětní dýku a levou přidržuje dračí roh, zrychluje neustále řeč, vypadá to, jako by okraji rtů vyplivával kuličky jednu za druhou: „Třikrát mávnul tabulkou předků a buch, buch, buch, zhotovil tři dekrety povolávající všechna vznešená vojska a svaté generály tří posvátných hor Lushan, Maoshan a Longhushan, v tu ránu, ohó, ehé, bum, bác, ratata, bác, áhááá, běda, přeběda, Císaři nebes, Císaři pekel, velký císař, pravý a ctnostný vladař, mně udělil hodnost Učedníka – vymítače zla a hubiče démonů a s ním magický drahocenný meč, na ohnivých větrných kolech se přenáším sem a tam…“ Ona se obrací a vstává, překračuješ nohy diváků a jdeš za ní, všichni se otáčejí a naštvaně vás sledují pohledem. „Spěchaj jak na císařskou audienci!“ Smíchem to za vámi zahučelo. Copak je? Není ti nic? Proč už nechceš dál poslouchat? Chce se mi trochu zvracet. Není ti dobře? Ne, ne, už je to mnohem lepší, uvnitř se nedá dýchat. Pokračujete ulicí dál, lidé vysedávající a vybavující se po jejích okrajích se na vás všichni dívají.
Nepůjdeme někam stranou? Dobře. Zahýbáš a přivádíš ji do malé uličky, nesvítí se tam, jen z oken domů vyzařuje nejisté žlutavé světlo. Zpomaluje a ty sis vzpomněl na tu scénu před chvílí. Nezdá se ti, že se podobáme těm dvěma vyháněným démonům? Nahlas se zasmála. Ani ty, ani ona si nemůžete pomoci, oba propukáte v hlasitý smích, směje se dokonce tak, že se v bocích celá prohýbá. Její kožené botky klapou na tmavé kamenné dlažbě. Vycházíte z uličky, před vámi ve tmě pableskuje voda rýžových polí, v dálce se nejasně rýsuje pár staveb, ty víš, že je to jediná místní střední škola, ještě dál, jakoby přikrčené v šedavé noční prázdnotě se pod pohaslými hvězdami strmě zvedají hory. Vítr se zvedá, svěže fouká, poněkud rozčileně hvízdá a znovu se ukrývá v čerstvé vůni rýžovišť. Tiskneš se k jejímu rameni, neuhýbá ti. Neříkáte už nic, pod nohama se line bělostná hrázka rýžovišť. Líbí se ti tu? Líbí. Není to zázrak? To nevím, to nedokážu říct, neptej se mě. Tiskneš se k její paži, ona se tiskne k tobě, skláníš hlavu, díváš se na ni, ale do tváře jí není jasně vidět, zdá se ti jen, že nos má do špičky, ucítil jsi opět její teplou, tobě již dobře známou vůni. Najednou se zastavuje. Vraťme se, povídá potichu. Vrátit se, ale kam? Musím si odpočinout. Doprovodím tě. Nechci, aby mě někdo doprovázel. Postavila si hlavu. Ty tu máš známé? Nebo jsi tu jen za zábavou? Ona ale neodpovídá. Nevíš, odkud je ani kam se chce vracet. Přece jen ji doprovázíš k hlavní ulici, ona odchází, sama, mizí na konci uličky jako v nějakém vyprávění, jako ve snu.
