Kapitola 1 Zřízenec márnice stáhl z těla na vozíku plachtu. „Chuťovka, co?“ José Hernandéz přikývl a odvrátil pohled od zuhelnatělých ostatků požárníka přivezeného z jednotky intenzivní péče. Svatá matko milostiplná! Taková strašlivá smrt. Při představě boles ti, jakou musel muž vytrpět, sebou José bezděčně trhl; ohavný nasládlý pach stoupající zpod prostěradla vyvolává nevolnost. „Jsi v pořádku?“ ujišťoval se zřízenec, který překládal tělo do chladicího boxu ve stěně. „Jsem jen unavenej,“ odpověděl José. „Přidělili mi dvoji tou šichtu.“ „To dá člověku zabrat,“ mínil zřízenec a poklepal prsty na nízké pažení vozíku. „Pro dnešek končíme.“ José vyvezl prázdný vozík z márnice a zamířil do suteré nu univerzitní nemocnice. Na chvilku se zastavil, aby nabral dech, a protáhl ztuhlé nohy ve snaze rozproudit v nich krev. Pomohlo to, ale jen trochu. Opět vykročil potemnělou chod bou a přitom se ztěžka opíral o vozík. Uplynulá noc byla mi mořádně rušná, s nekonečnou řadou pacientů, převážených na radiologii nebo na jednotku intenzivní péče, popřípadě na operační sál. Od zahájení první směny se José ani na mi nutu nezastavil. Zběsilé tempo však nakonec polevilo a on se těšil, až si dopřeje pauzu v místnosti pro zdravotní personál, kde si odpočine a občerství se. Když míjel řadu výtahů, do ticha hlasitě zapípal mobil 11
ní telefon. Na displeji bylo jméno jeho těhotné manželky a José okamžitě zavětřil špatné zprávy. Do práce mu volá jen v naléhavém případě. Honem hovor přijal: „Ana! ¿Esta todo bien?“ – Ano! Je všechno v pořádku? „Nic se neděje,“ odpověděla anglicky. „Jen jsem ti chtěla říct, že ty závratě, co mě trápily, už nemám. Už o mě nemusíš mít starost.“ Kdykoli s ním Ana hovořila o „vážných věcech“, používala angličtinu – odkaz asimilované druhé generace své losangeleské rodiny. José vydechl úlevou. „Stejně bys měla odpočívat. Mimin ko tě bude stát spoustu sil.“ „Dobře, budu odpočívat,“ slíbila. „Uvidíme se ráno, po směně. Cestou domů se zastavím na trhu a připravím nám speciální snídani.“ „Rozmazluješ mě.“ „Rozmazovat krásnou ženu je snadné.“ Ana se zasmála zvonivým dívčím smíchem, který měl tak rád. „Přestaň s těmi nesmysly a soustřeď se na práci.“ „Spi sladce, ángelita.“ José vrátil telefon do kapsy pláště a znovu roztlačil vozík liduprázdnou chodbou. Teď se pohyboval svižněji. Anin hlas ho povzbudil. Dneska se už nic nemůže pokazit. Uplynulé dva týdny byly ty nejlepší v jeho životě. Zdaleka nejlepší. Nejdřív mu Ana oznámila, že je těhotná. Nepochybovala, že čeká hol čičku, a rozhodla, že ji pojmenují Maria. To bylo po tolika letech marného snažení učiněné požehnání, přímo dar od boha. Ná sledovala druhá významná událost, na niž čekal José mnohem déle: Minulý týden, při veřejné slavnosti v kongresovém sále v Figueroa Street, získal státní občanství Spojených států ame rických. Konečně je Američanem. Jeho ještě nenarozená dce ra se stane Američankou automaticky, ale Američané budou i oba její rodiče, což jí zajistí řádnou budoucnost. A do třetice všeho dobrého – povýšili ho do pozice nemocničního sanitáře. Už není v partě uklízečů, co vytírají podlahu a čistí záchodové mísy, a skromný plat se mu skoro zdvojnásobí. 12
José se pokřižoval a v duchu poděkoval bohu a svému sva tému patronovi za štěstí, které ho potkalo. Před sebou uviděl dva jiné sanitáře, oblečené v bílém jako on. Jeden byl hubený a bledý, druhý podsaditý s prořídlými vlasy; pravděpodobně Američané. José nevěděl, jak je má pozdravit. Určitě ne s přehnanou úctou – koneckonců, teď je jako oni. Už nejsi uklízeč, připomněl si a napřímil ramena. Jsi nemocniční sanitář. Hubený na něj přívětivě zamával. José gesto oplatil a pozdravil. „Dobrý večer. Já jsem José Hernandéz.“ „A já Alijev,“ řekl vyzáblý muž, aniž se obtěžoval předsta vit svého kolegu. „Dneska je fofr, co?“ „Ano. Nepřetržitý provoz.“ „Smůla, že ty nové vozíky jsou poruchové.“ „Jak to myslíte?“ zeptal se José. „Selhávají kola. Dneska nám spadli dva pacienti,“ sdělil mu Alijev. „Já jsem si ničeho nevšiml,“ ohradil se José. „Měl byste podvozek zkontrolovat,“ radil Alijev. „Určitě nechcete, aby nějaký chudák skončil na zemi.“ „Podívám se,“ souhlasil José a sklonil se, aby prohlédl kola. Blížící se úder ani nezaznamenal. Proplešatělý chlapík ho zaťatou pěstí praštil do zátylku tak rázně a mocně, jako by měl místo ruky perlík. Hispánský sanitář se zhroutil na podlahu, omráčený a bez potuchy, co se seběhlo. Než mohl přijít k sobě, vazoun mu omotal kolem krku strunu z klavíru a zcela chladnokrevně a aniž hnul br vou ji pevně utáhl. Necelou minutu po posledních záškubech nohou byl José Hernandéz mrtvý. „Rychle,“ pobídl svého společníka muž, co se představil jako Alijev. Muž s řidnoucími vlasy odtáhl tělo do nedaleké místnosti a s jistým úsilím jej vtěsnal do úzké kovové skříňky. Než ji zavřel, strhl sanitáři identifikační kartu a hodil ji Alijevovi. 13
„Chceš další osobní průkazy, třeba náprsní tašku?“ zjišťo val plešatec lámanou angličtinou. „Ne. Karta stačí.“ Alijev si visačku letmo prohlédl. Tvář na fotografii se té jeho ani trochu nepodobala, ale to ho netrápilo. Uprostřed noci kontroluje osobní karty sanitářů málokdo. Připevnil si štítek na košili a vrátil se do chodby. „A teď si honem lehni na vozík pod plachtu.“ Jeho komplic si ho nechápavě měřil. Slovo „plachta“ ne znal. „Soh tsa khaet, Nerozumím,“ řekl čečensky. Alijev zopakoval příkaz v rodné čečenštině, ale hned pře šel do angličtiny. „Na chodbách v nemocnici musíš mluvit jako Američan. Rozumíš?“ „J…jo,“ zakoktal se druhý muž a položil se na vozík. „Jen americky.“ „Správně,“ přisvědčil Alijev. Chtěl, aby Čečenci v jeho skupině obstojně ovládali ruštinu i základy angličtiny. Čás tečná znalost obou jazyků může mít pro jejich poslání zásad ní význam. „Jsou ti vidět boty. Schovej je.“ Plešatějící muž ho znovu poslechl. „Už je to dobré?“ „Jo.“ Alijev tlačil vozík opuštěnou chodbou a nahlížel do každé místnosti, kolem které procházel. Všechny byly prázdné a ti ché, až na jednu. Za jejími zavřenými dveřmi hrála hudba. Ali jev nevěnoval zvukům pozornost a podíval se na hodinky. Bylo 21:10. Člen bezpečnostní stráže co nevidět zahájí obchůzku. Je to muž v letech a těžce kulhá, má však u sebe oboustrannou vysílačku, která by mohla ztížit situaci. Alijev přidal do kroku. Když vjel s vozíkem do nákladního výtahu, zeptal se svého společníka: „Máš nasazený tlumič?“ Muž s ustupujícími vlasy na vozíku se dotkl devítimilime trového glocku. „Mám.“ „Buď ve střehu,“ připomněl mu Alijev a stiskl tlačítko vý tahu, který je měl vyvézt do devátého podlaží univerzitní ne mocnice. 14
Kapitola 2 Prezidenta přepadla bolest uprostřed státní ve čeře. Intenzivní palčivý vjem sídlil v nadbřišku a vystřeloval mu do hrudi. Sáhl po sklenici vody a napil se. Pálení polevilo. „Báječná hostina, pane prezidente,“ pochvalovala si Ivana Suslevová. „A tolik filmových hvězd.“ „Ti všichni tady bydlí,“ vysvětlil manželce hostujícího čel ního představitele Ruska. „Vidím Toma, Jennifer a Nicole,“ vypočítávala a okouzle ně shlížela na stoly ve spodní části rozlehlé místnosti. „Myslí te, že bych se s nimi mohla setkat?“ „To můžeme snadno zařídit.“ Prezident se v duchu usmál. Byl informován, že Ivana Suslevová obdivuje americké herce a herečky, a z toho důvodu protokolární úředníci přidělili ně kolika slavným hvězdám místa přímo před ní. Recepce se konala ve velké hodovní síni hotelu Wilshire v Beverly Hills za účasti dvou set padesáti příslušníků losan geleské smetánky, především bankéřů, stavitelů a finanční ků, doplněných přiměřeným počtem hollywoodských hvězd a magnátů zábavního průmyslu. Galavečer se pořádal na po čest prezidentů Spojených států a Ruska, kteří zanedlouho podepíšou dvoustrannou přátelskou dohodu s důležitým hospodářským významem. Přestože smlouva neobsahovala jedinou zmínku o ropě, každá věta byla touto strategickou komoditou nasáklá. Momentálně obhospodařuje Rusko nej větší světové dosud nevyužité zásoby ropy a Spojeným stá 15
tům přislíbilo tolik litrů, kolik jen bude potřebovat. Závislost Ameriky na Středním východu má skončit. K rozsáhlé transformaci došlo v průběhu loňského roku. S použitím pokročilé americké technologie bylo v Západosi biřské rovině objeveno rozsáhlé ropné pole se dvěma sty še desáti miliardami barelů, které tak zvýšily známá ruská ložis ka na tři sta šedesát miliard barelů. V současné době probíhá průzkum dalšího, menšího pole severně odtud. Tak by celko vé ruské zásoby ropy mohly co nevidět překročit hranici čtyř set miliard barelů, což je podstatně víc, než má OPEC. Díky novým nálezům dojde ve světě k významnému posunu rov nováhy globální moci. Obecný hospodářský vliv organizace OPEC a politická váha arabských zemí den ode dne slábne a s ohledem na klesající zásoby ropy se jejich situace bude jen zhoršovat. Prezidenti obou států uspořádali slavnostní vládní večeři s cílem veřejně potvrdit vzájemné sílící přátelství a společné ekonomické zájmy, které mezi Amerikou a Ruskem již existu jí. Rafinovanější pohnutkou měla být zpráva světu, že OPEC už nebude déle ovládat trh a diktovat ceny americké ropy. Teď se Ivana Suslevová rozplývala nad nákupní oblastí Rodeo Drive a tamními báječnými obchody. Balley. Hermès. Bodega Veneta. Prezident přikyvoval, ale ve skutečnosti ne poslouchal. Bolest v žaludku se vrátila a spolu s ní ho přepadl záchvat nevolnosti. Měl cukání polknout tabletu antacidu, který s sebou vždycky nosil v kapse saka, ale věděl, že to udě lat nemůže. Ne všem na očích, před tolika lidmi a mocnou hlavou státu. Pilulky nebo projevy potíží by se považovaly za slabost. A slabost lze zneužít. Osmačtyřicetiletý John Merrill byl po Johnu Fitzgeraldu Kennedym nejmladším americkým prezidentem a údajně se těšil pevnému zdraví. Při pravidelné roční prohlídce mu lé kař naměřil tep 60 úderů za minutu, hodnotu krevního tlaku 110/70 a konstatoval „normální“ náchylnost ke stresu. Jeho osobní praktický lékař oznámil, že pan prezident trpí mírným 16
kyselým refluxem a zánětem jícnu, které uspokojivě potlačuje prilosec. Jenomže zánět jícnu nebyl mírný a prilosec jej nepo tlačoval uspokojivě, a s tím spojené zažívací obtíže působily Merrillovi čím dál větší starost. V roční zprávě je také zmínka o bolestech pravého kolene, což byl následek dávného zraně ní, které utrpěl jako útočník univerzitního fotbalového týmu na Stamfordu. A koleno ho teď taky zlobí. Merrill natáhl pod stolem nohu a velký kloub spokojeně zapraskal. Bolest, která ho sužovala, byla ta tam. Škoda, že stejným způsobem nemůžu ulevit žaludku, pomyslel si mrzutě a přemítal, co kyselý reflux vyvolalo tentokrát. Nejspíš losos marinovaný v citronu, co se podával po bezmála dietní po lévce. Nebo snad kaviár Beluga, který si dopřál na podvečerní ruské recepci? Zatraceně! Musím si hlídat, co jím. Koutkem oka zpozoroval, jak jeho manželka, usazená o čtyři místa dál, odsouvá židli a vstává. S úsměvem proho dila pár slov k Dimitriji Suslevovi a pospíšila si k postranním dveřím vedoucím do přísně střežené chodby. Jeden z tajných agentů vyšel bezprostředně za ní. „Promiňte,“ oslovil Merrill Ivanu Suslevovou a gestem ruky přivolal muže, který stál za ním. Aaron Wells, prezidentův hlavní agent, k prezidentovi rychle přistoupil a naklonil se k němu. „Ano, pane prezi dente?“ „Přesvědčte se, jestli je první dáma v pořádku,“ zašeptal Merrill. Wells poodstoupil a promluvil do mikrofonu ukrytého v rukávu u zápěstí. Po krátkém rozhovoru se vrátil k prezi dentovi. „Má trochu podrážděný žaludek, pane.“ „Zpropadenej losos,“ zabručel Merrill polohlasně. „Co jste říkal, pane prezidente?“ zajímal se Wells. „Nic,“ odpověděl Merrill a stočil pohled na prázdnou žid li, kde ještě před chvílí seděla jeho manželka. „Měl by se na ni podívat doktor Warren.“ „Agent, který doprovázel první dámu, samozřejmě na 17
vrhl, aby ji váš osobní lékař prohlédl, ale ona odmítla, pane prezidente.“ „Ať ji Warren prohlédne.“ „Jistě, pane.“ Když agent odešel, Ivana Suslevová se naklonila k Merril lovi s dotazem: „Stalo se něco, pane prezidente?“ „Všechno je v pořádku,“ ujistil ji Merrill a napadlo ho, jestli kombinace lososa a kaviáru způsobila obtíže i jeho ženě. Lucy Merrillová byla na pikantní jídla stejně přecitlivělá jako její manžel a měla by se jim vyhýbat. Při státních příleži tostech si podobné pochoutky občas dopřála, ale až po dvou tabletách priloseku, který obvykle zabral. Dneska večer bo hužel ne, pomyslel si Merrill mrzutě při další vlně silné ne volnosti. Znovu si lokl vody, ale tentokrát to moc nepomohlo. Dimitrij Suslev, menší, přihrblý muž s velkou hlavou a hustým černým obočím, se zvedl a zabouřil: „Pane prezi dente, navrhuji přípitek vám a lidu vaší velké země.“ Merrill vstal a pozvedl skleničku. Měl Susleva rád, ale ne důvěřoval mu. Ruské lídry provází odvěká tradice uzavírání spojenectví a dohod, které poruší, jakmile poslouží jejich zájmům. Suslev není žádnou výjimkou. Zavázal se k udělení výhradního vrtného a distribučního práva třem americkým ropným společnostem, co sehrály zásadní úlohu při nálezu nových ruských ložisek ropy. Přesto současně projednával taj nou úmluvu s čínskou vládou o stavbě několikamiliardového ropovodu a plynovodu vedoucím ze Západosibiřské roviny do severní Číny. Suslev vytušil příležitost a využil jí. To je pro slulá ruská diplomacie, zafilozofoval Merrill ponuře. Podle ní jsou smlouvy k tomu, aby se porušovaly, ne ctily. Dám si na něj pozor, pokračoval v úvahách. A budu mít na paměti, že Amerika má na dosah novou technologii na základě vnitřního spalování, pomocí níž se může uvolnit půldruhého bilionu barelů ropy uloženého v rozsáhlých ložiscích břidlice ve Wyomingu, Montaně a Utahu. Zatím se tam ropa těží takzvaným hydraulickým frakováním, při němž se do ropou nasáklého podloží 18
vpravují pod tlakem voda, písek a určité chemikálie. Jenže frakování je mnohem dražší a podstatně méně účinné než nově objevený proces. Jen co se metoda vnitřního spalování dovede do dokonalosti, odhaduje se, že se ropa z břidlicových ložisek bude těžit v ceně 75 dolarů za barel. Není to úžasná představa? Víc než bilion barelů, a všechny budou patřit Spojeným státům. S barelem za 75 dolarů získáme nezávislost na ropě a naše hospodářství prudce poroste. Podle odborníků však zdokonalení a zavádění nového postupu potrvá nejméně osm až deset let. Do té doby bude Amerika potřebovat Rusko. A naopak, Rusko zoufale potřebuje k přebudování své mocné infrastruktury americké investice i know-how. To by mělo částečně zajistit Suslevovu nezáludnost. Aspoň prozatím. Přípitek neměl konce. Merrill svíral v prstech sklenici se zabarvenou vodou a toužil, aby Suslevovi došel dech. Ale kdepak. Ruský prezi dent řečnil a řečnil, teď konkrétně oslovil ministra zahraničí a jeho manželku, kteří seděli vedle něj. Na okamžik se od mlčel, načež začal velebit přírodní krásy Kalifornie. Do háje! Zmlkni konečně, zaúpěl Merrill v duchu. Jícnem mu stoupal další příliv nevolnosti, ale podařilo se mu jej polknout. V ústech však zůstala kyselá příchuť. Merrill znovu zauvažoval o tabletě antacidu, ale pokušení opět odo lal. Nasadil úsměv a rozhlédl se po shromážděných, z nichž většina pozvedla skleničku. Něco se však dělo. Někteří lidé kvapně odcházeli ze sálu. Zahlédl jich zhruba deset. Byly to převážně ženy a všechny si zakrývaly ústa rukou. Jedna z pro slulých hereček seděla v předklonu s hlavou mezi koleny. Muž vedle ní zřejmě zvracel. Mocný nápor nevolnosti aktivoval Merrillův dávivý reflex. V hrdle ucítil stoupající zvratky. Honem se otočil k Wellsovi a vstal: „Odveďte mě na záchod. Ihned!“ „Liberty je v pohybu!“ štěkl Wells do mikrofonu. „Uvol něte chodbu!“ Uchopil prezidenta za paži a odváděl ho kolem užaslých 19
hostů na pódiu. Vyběhli postranními dveřmi a dali se dlou hou chodbou, kde se k nim přidali další čtyři agenti tajné služby, vždy dva po každém prezidentově boku. Pokojskou s vozíkem na špinavé prádlo nevybíravě zahnali do skladu s lůžkovinami. Když se otevřely dveře nedalekého výtahu, od skupinky se oddělil agent a zabránil cestujícím vystoupit. „Zabezpečte celý sál!“ křikl Wells. „Nikdo nesmí dovnitř ani ven!“ Merrill vtrhl na pánské záchody a ještě se stihl zavřít v ka bině. Padl na kolena, naklonil se nad záchodovou mísu a vy dávil gejzír zvratků. Pak znovu, a ještě jednou, dokud nevy prázdnil žaludek. Konečně otevřel oči a zhluboka se nadechl. Z čela mu kanuly velké kapky potu. Přemohla ho závrať, ale hned ustoupila. Pokusil se vstát, ale zatočila se mu hlava a kle sl zpátky na kolena. Zase začal zvracet. Teď však měly zvratky divnou chuť, spíš nasládlou než hořkou. Ještě jednou se snažil narovnat, a přitom sklopil oči do mísy. Byla plná krve. Jasně červené krve! Merrill měl pocit, jako by měl každou chvíli omdlít. Zoufale se vzchopil, chytil se kliky dveří a pomalu se vytáhl na nohy. Než se vypotácel do umývárny a ke dveřím, na oka mžik se zastavil, aby nabyl rovnováhu. Znovu vydávil jasně červenou krev; většina mu zkropila košili a sako. Dovlekl se ke dveřím, otevřel je a zhroutil se do náruče Aaronu Wellsovi. „Liberty padá!“ hulákal Wells do mikrofonu. „Liberty padá!“ Chodbu najednou zaplavily muži v obleku a se šňůrou od sluchátek vysílačky za límcem. Prezidenta zvedli čtyři agenti, dva se chopili nohou, dva trupu. Wells strhl z vozíku s prádlem velký ručník a zakryl jím prezidentovi košili a sako nasáklé krví. Skupinka se pustila chodbou a vzápětí se k ní přidali další čtyři muži v černém, s pistolemi v pohotovos ti. Při vstupu do foyer vytvořili rojnici, hnali se k zadnímu východu a přitom válcovali všechny a všechno, co jim stálo cestě. Muže na kolečkovém křesle odtlačili k pohovce, mo 20
