Cesta lásky
Nezištná láska Když jsem před několika lety daroval krev, seznámil jsem se v nemocnici s malým nemocným děvčátkem – Lízou, která potřebovala krev od svého pětiletého bratra. Její bratr totiž prodělal stejnou nemoc, a proto měl v krvi protilátky potřebné pro boj s touto chorobou. Lékař celou situaci jejímu malému bratrovi vysvětlil a zeptal se ho, jestli by byl ochoten darovat své sestře krev. Viděl jsem, jak chlapec chvíli váhal, ale potom se zhluboka nadechl a řekl: „Dobře, udělám to, jestli to Lízinku zachrání.“ Při transfuzi ležel na posteli vedle své sestry a usmíval se stejně jako my všichni, kteří jsme viděli, jak malé děvčátko znovu nabírá barvu. Po chvilce však zbledl a úsměv z jeho tváře zmizel. Podíval se na lékaře a třesoucím se hláskem se zeptal: „Pane doktore, a začnu umírat hned teď?“ Malý chlapeček lékaře nepochopil. Myslel si, že musí své sestře dát všechnu svoji krev.
Člověk, který není ochoten pro něco zemřít, není zralý pro život.
Martin Luther King
Láska až k obětování Osvětim roku 1941. Jeden vězeň utekl z koncentračního tábora. Večer předstoupí velitel tábora Fritsch před vězně. „Zběh se nenašel,“ řve. „Deset z vás za to zemře v bunkru
44 ~
hladem.“ Přistoupí k první řadě a každému se ostře podívá do tváře. Nakonec zvedne ruku a ukazuje prstem: „Tady ten!“ Bledý jako smrt vystoupí muž z řady. „Ten – a ten – a ten…“ Je jich deset. Deset odsouzenců k smrti. Jeden z nich naříká: „Chudák moje žena, chudáci moje děti.“ Náhle se stane něco nečekaného. Jeden vězeň vystoupí z řady a stoupne si před Fritsche. Velitel tábora uchopí revolver. „Stát! Co chce ta polská svině?!“ Vězeň klidně odpoví: „Rád bych zemřel místo tohoto odsouzeného!“ „Kdo jsi?“ Odpověď je krátká: „Katolický kněz.“ Nastane okamžik ticha. Konečně Fritsch chraplavým hlasem rozhodne: „Dobrá, jdi s nimi!“ Tak zemřel františkán Maxmilián Kolbe v pouhých sedmačtyřiceti letech. Muž, který chtěl dobýt svět láskou. Věděl však: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své bratry.“ Pierre Leférve, příběhy psané životem, Portál 2001
Tak, jako jsme souzeni podle lásky, jsme souzeni láskou. Neboť Bůh je láska.
Julien Green
Bez lásky k druhým lidem jsme z křesťanství nepochopili vůbec nic. Možná že věnujeme obrovské sumy na charitu, možná že se vyčerpáváme prací pro církev a ničíme si přitom zdraví – bez lásky k člověku vedle nás to všechno nemá smysl. ~ 45
– Láska nikdy nikoho nenutí. – Je laskavá a bez závisti. – Nevychloubá se a nedere se do popředí. – Není drzá a nemyslí na sebe. – Tato láska se neuráží ani není pomstychtivá. – Nesmiřuje se s žádným bezprávím. – Je šťastná teprve tehdy, když se každému dostane, co mu patří. – Má porozumění a dovede mlčet. – Věří v dobro v člověku, nikoho neodepisuje a dovede čekat. – Pro tuto lásku nejsou žádné hranice.
Alfonso Pereira, podle prvního listu do Korintu 13,3-8
Jednomu židovskému děvčeti se podařilo utéct přes zeď z varšavského ghetta a ukrýt se v jeskyni. Krátce před tím, než vojsko spojenců rozvalilo zdi tohoto ghetta a osvobodilo lidi, děvče v jeskyni zemřelo. Před svou smrtí vyškrábalo do zdi tři věty: – Věřím, že existuje slunce, i když ho nevidím. – Věřím v lásku, i když ji necítím. – Věřím v Boha, i když mlčí.
46 ~
Je to takové, jaké to je, řekla láska Je to nesmysl řekl rozum Je to takové, jaké to je řekla láska Je to neštěstí řekla vypočítavost Je to jen bolest řekl strach Je to beznadějné řekla soudnost Je to takové, jaké to je řekla láska Je to směšné řekla pýcha Je to lehkomyslné řekla opatrnost Je to nemožné řekla zkušenost Je to takové, jaké to je řekla láska Erich Fried (1921–1988), Pád do slova
O dívence, kterou nikdo neměl rád Hrdinkou tohoto příběhu je osmiletá dívenka z pensylvánského sirotčince. Byla velmi plachá a tak nepřístupná, že se jí ostatní děti vyhýbaly a učitelé ji považovali za problémové dítě. Některé děti si na ni stěžovaly a chtěly, aby odešla pryč, a tak ředitelka hledala důvody, pro které by ji mohla dostat z ústavu.
~ 47
Jednou odpoledne se zdálo, že se k tomu naskytla příležitost. V ústavu platilo železné pravidlo, že každý dopis od chovance, dříve než bude odeslán, musí schválit ředitelka nebo její zástupce. Někdo však tuto dívku zahlédl, jak se plíží s dopisem v ruce dolů k hlavní bráně sirotčince a jak opatrně ukrývá dopis do větví stromu, které na tom místě přečnívaly přes zeď. Ředitelka jen stěží skrývala radost. Hned běžela dolů ke zdi, kde bylo psaní skrze větve jasně vidět. Vrhla se na něj a roztrhla obálku. Vytáhla psaní a rychle ho přečetla. V tu chvíli však znehybněla s pohledem upřeným na papír. Pak sklopila hlavu. Na papíře bylo napsáno: Komukoliv, kdo to najde: Miluji tě.
Kdo opravdově miluje, ten nemůže ztratit ani víru ani naději ani lásku.
Věra Gajdošíková
Velké srdce malé holčičky Stalo se to kolem roku 1900 ve Filadelfii. Kousek od kostela stála uplakaná holčička. Nepustili ji dovnitř, protože tam bylo údajně plno. „Nemůžu jít do nedělní školky,“ řekla kazateli, který procházel kolem. Protože byla otrhaná a špinavá, kazateli bylo hned jasné, proč ji nechtěli pustit do kostela. Vzal ji za ruku, zavedl dovnitř a našel jí místo. O dva roky později holčička zemřela. Rodiče zavolali dobrosrdečnému kazateli, který se o ni tak hezky postaral, a řekli mu, že by mu rádi něco předali. Když se
48 ~
~ 49
objevil, uplakaná matka mu podávala červenou peněženku, v níž bylo padesát sedm centů a ústřižek papíru, na němž bylo dětským písmem napsáno: „Použijte to na zvětšení kostela, aby se do něj vešlo více dětí.“ Když kazatel s očima zalitýma slzami vzkaz přečetl, věděl, co udělá. Přinesl peněženku se vzkazem za kazatelnu a všem přítomným vyprávěl o nesobecké lásce a odevzdanosti malé holčičky. Potom vyzval diakony, aby se pokusili sehnat peníze na výstavbu většího kostela. Tím ale příběh nekončí. O celé záležitosti se dověděl místní novinář a napsal o tom článek. Když si ho přečetla jedna renomovaná realitní kancelář, nabídla církvi pozemek v hodnotě několika tisíc dolarů za pouhých padesát sedm centů. Toto gesto udělalo na členy církve takový dojem, že začali přinášet finanční dary. Během pěti let se nepatrný dar malé holčičky zvýšil na 250 000 dolarů – což byla v tehdejší době obrovská částka. Její nesobecká láska vydala bohaté ovoce. Až budete ve Filadelfii, běžte se podívat na baptistický kostel pro 3 300 lidí. A rovněž si zajděte do univerzitní kaple. Obě stavby vznikly díky daru zemřelé holčičky. Jon Paulien
Každý snáší bližního v té míře, jak ho miluje. Když milujete, také snášíte, když přestáváte milovat, přestáváte si rozumět.
Řehoř Veliký
50 ~
