New York, březen 2005 Pro Afričanku jako já je strašlivá zima. Pořád běhám z místa na místo, celý život jsem to dělala, matka mě za to často kárala. „Proč věčně někde běháš? Zůstaň chvíli doma! Celá čtvrť tě zná!“ Občas narýsovala pomyslnou linii na práh dveří. „Vidíš tu čáru? Ode dneška ji nepřekročíš!“ Což jsem samozřejmě co nejdříve udělala, chtěla jsem si hrát s kamarádkami, jít pro vodu, procházet se po tržišti nebo jen tak pozorovat vojáky v krásných uniformách, kteří pochodovali za zdí kasáren. „Běhat sem tam“ znamenalo pro maminku, jak vyjádřit v jazyce Soninků, že jsem zkrátka všude, že jsem příliš zvědavá na svět, který mě obklopuje. Skutečně jsem v životě „doběhla“ nejdál, jak se dalo – dnes jsem v Curychu a pracuju pro Unicef, včera jsem se zúčastnila 49. valného shromáždění OSN věnovaného právům žen. Khady je v OSN! Bojovnice za ženská práva jménem Khady, bývalé děvče s „hladovým břichem“ jako všechny africké děti. Ta malá Khady, co cupitala pro vodu ke studni za babičkami a tetami v afrických tunikách, nesouc hrdě na hlavě nádobu s arašídy k semletí na moučku, Khady, která měla přenést neporušené krásné těsto jantarové barvy zalité olejem a najednou se zhrozila, když jí 9
ZMRZAČENÁ
spadlo na zem! Ještě slyším babičku, jak na mne křičí: „Tys to upustila? No jen počkej!“ Vidím ji jako dneska, jak schází po schůdcích, ozbrojená proutky z koštěte jako metlou, zatímco se mi sestry a sestřenice vysmívají. Bije mě po zádech, po hýždích, až mi suknička spadne k nohám! Děvčata mi přiběhnou na pomoc a babiččin hněv se obrátí proti nim: „Tak vy ji bráníte? Dostanete taky!“ Využiju toho a uteču k dědečkovi, schovám se za jeho skládací lůžko, tam mě určitě hledat nebude. Dědeček je moje útočiště, moje bezpečí. Nikdy nezasahuje do výchovných trestů a nechává to na ženách. Nekřičí, vysvětluje. „Khady, když dostaneš nějaký úkol, soustřeď se na to, co děláš! Jsem si jistý, že sis hrála s kamarádkami a nevšimla sis, že se nádoba převrhla.“ Po zaslouženém výprasku mám nárok na mazlení s babičkou a děvčaty, na kyselé mléko a kuskus jako útěchu. S ještě bolavými hýžděmi si hraju s panenkou, sedím pod velkým mangovníkem se sestrami a sestřenicemi. Malá Khady čeká na září, až půjde do školy jako všichni její bratři i sestry. Matka na tom trvá, nikdy nám nechybí sešity ani tužky, uskrovní se kvůli tomu. Žijeme si tak pěkně v tom velkém domě na předměstí Thiès, pokojného města s širokými třídami lemovanými mohutnými stromy, ve stínu mešity, kde se dědeček a muži za svítání modlí... Tatínek pracuje na dráze, moc často ho nevídám. Podle tradice mě svěřili do péče jedné z babiček jménem Fouley, druhé dědečkovy manželky, která neměla děti. U nás nesmí bezdětná žena svým údělem trpět. Maminčin dům stojí sto metrů od domu babičky Fouley a já přebíhám sem tam od domu k domu a uží10
SALINDÉ
vám si dobrot z každé kuchyně. Dědeček má tři manželky: Marii, maminčinu matku, to je jeho první žena, potom druhou ženu Fouley, které mě „svěřili“ do výchovy, a nakonec třetí Astu, kterou si dědeček podle zvyku vzal po smrti staršího bratra. Všechny jsou naše babičky, ženy neurčitého věku, které nás milují bez rozdílu, stejným dílem nás trestají i utěšují. Naše rodina má tři chlapce a pět dívek; širší rodina, klan, zahrnuje sestřenice, neteře a tety. U nás jsou všichni bratranci nebo sestřenice, neteře a tety někoho a všech! Není možné všechny spočítat, některé bratrance ani neznám. Moje rodina patří do kasty vznešených Soninků, původně zemědělců a obchodníků. Mí předkové kdysi obchodovali s látkami, zlatem a drahokamy. Dědeček pracoval na dráze v Thiès a dostal tam i mého otce. V rodině jsou muži církve a zemědělci. Jsou to vesničtí imámové. Ve vznešené rodině „horé“ v jazyce Soninků – kasty, která nemá nic společného se šlechtou v evropském slova smyslu –, vládne velmi přísná výchova. Vštěpují nám smysl pro čest, poctivost, věrnost, schopnost stát za svým slovem, tedy hodnoty a principy, které nás provázejí po celý život. Narodila jsem se jednoho říjnového dne těsně před získáním nezávislosti v roce 1959. V říjnu roku 1966 jdu poprvé do školy, musí mi tedy být sedm. Až do té doby jsem žila šťastně, obklopená láskou a něhou. Naučili mě obdělávat půdu, vařit, poznávat koření, které budou babičky prodávat na trhu. Když mi bylo kolem čtyř pěti let, dostala jsem svoji stoličku; nechala ji pro mne vyrobit babička Fouley, protože každé dítě musí mít svoji stoličku. Sedá si na ni, když jí kuskus, a má ji v pokoji maminky nebo babičky, ženy, která ho vycho11
ZMRZAČENÁ
vává, myje, obléká, živí, laská či trestá. Stolička bývá zdrojem hádek mezi dětmi: „Vzal jsi mi mou stoličku!“, „To není tvoje stolička!“, „Vrať jí její stoličku, je starší!“. Necháváme si ji dlouho, až už dřevo praská, nebo než vyrosteme a dostaneme větší stoličku. V ten okamžik ji můžeme odkázat mladšímu dítěti. Babička ji pro mne nechala vyrobit a zaplatila ji. Hrdě jsem si ji odnesla domů na hlavě: znamená symbol přechodu z raného dětství, kdy se sedá na zemi, ke statutu dítěte, které sedí a chodí jako dospělý. Teď už běhám do polí, procházím uličkami tržiště mezi sapany, baobaby a mangovníky na nádvoří, přebíhám z domu ke studni, z babiččina do matčina domu, pohybuju se v chráněném prostředí příjemného života, jehož pohoda bude brutálně narušena. Od svých sedmi let jsem dorazila z Thiès do New Yorku přes Řím, Paříž, Curych či Londýn a nikdy jsem se nezastavila, hlavně od toho dne, kdy mi babičky přišly říct: „Dnes tě, holčičko, očistíme.“ Předešlého dne přijely na prázdniny sestřenice z Dakaru. Je tu moje šestiletá sestra Daba, nejbližší sestřenice Lélé, Annie a Ndaié a potom ještě vzdálené sestřenice, jejichž jména jsem zapomněla. Asi deset dívek mezi šesti a devíti lety sedí s nataženýma nohama na schodech před pokojem jedné z babiček. Hrajeme si na tatínka a na maminku, s dřevěnými panenkami a hadříky, prodáváme koření na trhu, vaříme s pomocí malých nástrojů, které nám rodiče podomácku vyrobili. Toho večera si jdeme lehnout jako obvykle do ložnice nějaké babičky, tety nebo maminky. Nazítří ráno mě velmi brzy probudí a osprchují mě. Matka mě oblékne do květovaných šatů bez rukávů, látka je africká, střih evropský. Vzpomínám si na barvy: kašta12
SALINDÉ
nová, žlutá a broskvová. Obuju si gumové sandálky „žabky“. Je hodně brzy. Nikdo v sousedství ještě nešel ven. Přejdeme cestu a míjíme mešitu, kde se muži právě modlí. Dveře jsou otevřené dokořán a já slyším jejich hlasy. Slunce ještě nevyšlo a už začíná být vedro. Je období dešťů, ale neprší. Za pár hodin vystoupí teplota na pětatřicet stupňů. Matka mne i sestru vede do velkého domu ke třetí dědečkově manželce, asi padesátileté, malé, drobné, hodné a velmi laskavé ženě. Sestřenice jsou u ní na prázdninách a stejně jako my už jsou umyté, oblečené a čekají, takové malé čisťounké stádečko, nevinné a lehce zneklidněné. Matka odejde a nechá nás tu. Dívám se za ní, jak se vzdaluje, štíhlá a jemná, smíšenina maurské a fulbské krve. Matka je velká dáma, v té době jsem ji málo znala, ale vychovávala své děti, dívky i chlapce, rovnoprávně, nikoho nediskriminovala. Všichni chodili do školy, všichni museli pracovat, všechny stejně trestala i rozmazlovala. Teď však beze slova odchází. Děje se cosi zvláštního, neboť babičky přecházejí sem a tam a tajemně mezi sebou rozmlouvají, nás drží stranou. Nevím, co mě čeká, ale cítím v tom jejich dlouhém povídání cosi zneklidňujícího. Najednou k sobě jedna z babiček zavolá stádečko dívek, protože „ta paní“ už dorazila. Je malá, má na sobě obrovitou volnou temně modrou tuniku, v uších velké náušnice a já poznávám její tvář. Je to přítelkyně jedné mé babičky a patří do kasty kovářů. V její kastě muži pracují s železem, „řežou“ malé chlapce a jejich ženy „řežou“ malé dívky. Jsou tu i dvě další ženy, silné matrony s pevnýma rukama, které neznám. Sestřenice jsou starší, možná vědí, co nás čeká, ale ostatním nic neřekly. 13
ZMRZAČENÁ
V jazyce soninké nám babička oznamuje, že budeme salindé, abychom se „mohly modlit“, což v našem jazyce znamená, že „budeme očištěné, abychom mohly přistoupit k modlitbě“. Ve francouzštině potom „obřezané“. Také se říká „ořezané“. Je to strašný šok. Nyní už vím, co mě čeká: maminky o tom čas od času doma mluvily, jako by šlo o nějakou tajemnou poctu. Dnes se mi zdá, že vidím dopodrobna všechno, co se odehrálo, ty obrazy jsem v paměti vědomě potlačovala. Starší sestry už tím prošly, poučily je babičky, které mají to privilegium, že řídí dům a výchovu dětí. Když se narodí děvče, sedmého dne mu dají jméno a právě babičky mu propíchnou uši jehlou, protáhnou černou a červenou nit dírkou, aby se nezacelila. Starají se o sňatky, porody, novorozence, to ony rozhodují i o našem očištění. Matky odešly. Je zvláštní, že nás opustily, ale teď už vím, že žádná matka, byť měla sebetvrdší povahu, nemůže snést představu toho, co budou dělat její dceři, hlavně nesnese její křik. Ví, oč jde, protože to sama podstoupila, a když se dotknou jejího dítěte, jako by znovu krvácelo její vlastní tělo. Přesto to přijímá, protože to tak zkrátka musí být a ona nevidí jinou cestu, jak může žena dospět k manželství jako panna a zůstat mužovi věrná, než tento barbarský rituál, kdysi „očistný, aby se dívka mohla modlit“. Je to podvod udržovat africké ženy v tomto rituálu, který nemá absolutně nic společného s náboženstvím. V černé Africe se praktikuje ženská obřízka u animistů, křesťanů, muslimů i židů falašů. Její původ sahá daleko do staletí před příchodem islámu. Muži na ní trvali z několika zavrženíhodných důvodů: aby si zajistili moc, aby měli 14
SALINDÉ
jistotu, že jim ženy neodejdou k jiným mužům, nebo aby je muži z nepřátelského kmene neznásilnili! Jiná vysvětlení jsou ještě absurdnější: ženské pohlaví je prý něco nečistého, ďábelského. Klitoris je ďábelský sám o sobě, a když se dotkne hlavičky dítěte při porodu, je novorozenec odsouzen ke kdovíjakému neštěstí, možná i k smrti. Někteří se domnívali, že klitoris jako falešný zástupce miniaturního penisu v sobě nese stín mužské sexuality. Pravým důvodem je však nadvláda nad ženou. A muži svěřili vykonávání tohoto aktu ženám, protože nepřichází v úvahu, aby nějaký muž „zhlédl“ tuto intimní část ženského pohlaví, byť v zárodečném stavu, nebo se jí snad dokonce „dotkl“. V sedmi letech nevím stejně jako ostatní dívky vůbec nic o tom, že mám nějaký klitoris a k čemu slouží. Nikdy jsem si ho nevšimla a už ho nikdy neuvidím. Jediná věc, která pro mne tohoto rána existuje, je strašlivá bolest, o níž už jsem cosi slyšela, ale nepřipustila jsem si, že se mě také bude týkat. Vzpomínka na to, jak nějaká matka nebo babička hrozí neposlušnému chlapečkovi nožem nebo nůžkami s výmluvným gestem směrem k jeho cancourku a doprovází ten pohyb strašnými slovy: „Jestli nebudeš poslouchat, uříznu ti ho!“ A chlapec vždycky uteče vyděšený příslibem kastrace, na niž má bolestnou vzpomínku, ovšem s tím rozdílem, že on tímto aktem nebude trpět později. Mužská obřízka je zejména otázkou hygieny. Ale viděla jsem, jak kluci chodí podivně jako kachny, s obtížemi si sedají a fňukají dva tři dny, někdy i celý týden. Cítila jsem se toho ušetřená, protože jsem dívka. V tom roce 1967 nevím, co pro mne v budoucnosti bude znamenat dnešní krvavá řezničina. Zavede mě po 15
ZMRZAČENÁ
dlouhé cestě nesnadným a někdy krutým životem až sem, do roku 2005 a do OSN. Srdce mi začíná splašeně tlouct. Snaží se nás přesvědčit, že nemáme plakat, když budeme očišťovány. Musíme být statečné. Babičky vědí dobře, že jsme malé a že budeme ječet a křičet a plakat, ale nemluví o bolesti. Říkají: „Netrvá to dlouho, chviličku to bude bolet, ale potom to budeš mít za sebou, buď statečná.“ V tu chvíli nevidím kolem sebe žádného muže. Jsou v mešitě nebo v polích, než vypukne vedro. Není tu nikdo, u koho bych se mohla schovat, a hlavně tu není dědeček. V té době mají ještě vesnické tradice velkou váhu a naše matky a babičky jsou přesvědčeny, že se to musí udělat, tečka. Ony samy si nekladly otázky, jak to bude, když teď například žijeme ve městě, nebo co se děje v jiných domech, třeba u Wolofů. V mé ulici jenom dvě rodiny praktikovaly salindé: Mandingové, kteří přišli z Casamanky, a potom my, Soninkové. O kousek dál bydleli Tukulérové a Bambaři, kteří zachovávají stejnou tradici. Ale je to tajný zvyk, o němž se nemluví, hlavně s Wolofy. Takové věci se neříkají. Naši rodiče měli v úmyslu nás později provdat za bratrance z rodiny. A ti potřebovali tradiční ženy podle zvyklostí Soninků. Nikdo nepomyslel na to, že jednou budou existovat i smíšená manželství mezi různými etniky. Soninkové, Sererové, Fulbové, Bambaři nebo Tukulérové jsou etnické skupiny, které se přistěhovaly do města. A v každé přistěhovalecké rodině se rodiče snaží nezapomenout na rodnou vesnici a předávají své tradice dětem. Jsou i dobré tradice, ale tahle je strašlivá. Dívky mlčí, jsou ochromené strachem, možná se strachy i počurají. Žádná se však nepokusí utéct, to je nemys16
SALINDÉ
litelné. Očima ovšem stejně hledáme někoho, kdo by nás odtud mohl vyvést. Třeba dědečka... Kdyby měl ponětí, o jak těžký zásah jde, mohl by zasáhnout. Ale nemyslím si, že by to věděl. Ženy viní muže, že za to mohou, ale v mnoha vesnicích se otcům nic neříká, vyjma toho, když se z obřízky dělá kolektivní iniciační obřad a účastní se ho všichni obyvatelé vsi. Ve velkých městech se tahle věc provádí v uzavřených domech a tajně, aby o tom sousedé nevěděli. Můj otec u toho nebyl, neptali se ho na názor, ani dědečka z matčiny strany. Je to ženská záležitost a z nás se stanou stejné ženy jako naše matky a babičky. Rozvinuly dvě velké rohože, jednu přede dveřmi do ložnice, druhou u sprchy. Ložnice se podobá všem ložnicím žen: velké lůžko, kredenc a kovové kufry, v nichž je všechno, co žena vlastní. Dveře, jež vedou do sprchy – díra v cementu a hliněná nádoba na vodu – a do komory, kde jsou zásoby. Šaty, do nichž nás potom obléknou, jsou už rozložené na posteli. Nepamatuju se, kterou z nás volaly jako první, tak jsem měla strachy plné kalhoty. Stály jsme tam s vykulenýma očima a chtěly jsme se dívat, co se bude dít, ale babičky nám to přísně zakázaly. „Zmiz odtud! Jdi si sednout! Sedni si na schody!“ Nesměly jsme se koukat na to, co dělají jedné z nás. Uvnitř byly v tu chvíli tři nebo čtyři ženy a jedna holčička. Když jsem zaslechla strašlivý křik té malé, začaly mi téct slzy. Není odtud úniku, musím to podstoupit. Byla jsem čtvrtá nebo pátá v pořadí, seděla jsem na schodě s nataženýma nohama, třásla se při každém zaječení, celé tělo se mi svíralo hrůzou nad křikem druhých. Dvě ženy mě uchopily a táhly do místnosti. Jedna, co stála za mnou, mě držela za hlavu a její kolena mi drtila ramena celou vahou, abych se nehýbala; druhá mě drže17
ZMRZAČENÁ
la za kolena, nohy jsem měla roztažené. Způsob znehybňování záleží na věku dívky a hlavně na její vyspělosti. Pokud sebou hodně hází, protože je velká a silná, musí ji držet více žen. Je-li však děvče ještě malé a hubené, stačí jich na to méně. Žena pověřená operací má pro každou dívku zvláštní břitvu, kterou matky pro tuto příležitost kupují. Vezme do prstů ten maličký kousek tkáně, natáhne ho, co nejvíc může, a uřízne, jako by řezala kus masa zebu. Naneštěstí se jí to však nemůže povést na jedno říznutí. Musí přiřezávat. Řev, který jsem tenkrát vydávala, mi rezonuje v uších ještě dnes. Plakala jsem, křičela. „Řeknu to tatínkovi, řeknu to dědečkovi Kisimovi! Kisimo, Kisimo, pojď sem, zabíjejí mě, přijď si pro mne, vysvoboď mě! Babo, Babo, kde jsi, Babo? Až přijde tatínek, zabije vás, zabije vás, zabije vás...“ Žena řeže, stříhá a klidně se usmívá, jako by chtěla říct: No jo, až přijde tatínek, zabije mě, přesně tak... Volám na pomoc celou rodinu, dědečka, tatínka, maminku pořád dokola, musím ze sebe chrlit slova, musím vykřičet svůj protest proti takové nespravedlnosti. Mám zavřené oči, nechci vidět, nemůžu vidět, jak mě ta žena mrzačí. Krev jí vystříkla do tváře. Je to nevýslovná bolest, nedá se srovnat s žádnou jinou. Jako by ze mě rvali střeva. Jako by mi v hlavě bušilo kladivo. Za pár minut už ji necítím na tom jednom určitém místě, ale v celém těle, najednou je ve mně vyhladovělá krysa nebo celá armáda mravenců. Bolest mě ovládá od hlavy až k patám a hlavně v břiše. Už jsem omdlévala, když mě jedna žena pokropila studenou vodou, aby umyla krev, která mi potřísnila tvář, 18
SALINDÉ
a tak jsem neztratila vědomí. Přesně v tu chvíli jsem si pomyslela, že umřu, že už jsem mrtvá. Už jsem necítila vlastní tělo, jenom strašlivé škubání nervů uvnitř, hlava jako by se mi měla rozskočit. Dobrých pět minut ta žena řeže, stříhá, tahá a znovu začíná, aby si byla jistá, že všechno odřízla, a já slyším jako vzdálenou litanii: „Uklidni se, už je to skoro hotové, jsi kurážné děvče... Nehýbej se! Čím víc sebou meleš, tím je to horší...“ Když konečně přestane řezat, otře potoky proudící krve kouskem látky namočené ve vlažné vodě. Později mi řekli, že do té vody dala nějakou vlastní příměs, patrně dezinfekci. Potom mě namaže černou směsí karitového másla* a loje, aby se předešlo infekci, ale během celé operace nic nevysvětluje. Když je všechno hotovo, řekne jen: „Vstaň!“ Pomáhají mi, od pasu dolů jsem jako vyprázdněná, neudržím se na nohou. Vnímám bolest v hlavě, ale nohy necítím vůbec. Jako by mě přerazili vejpůl. V tu chvíli jsem tu ženu nenáviděla. Ale to už přešla k další z nás zase s jinou břitvou, aby způsobila stejné utrpení. Babičky mě ošetřily, osušily čistým plátnem, oblékly do nové tuniky a vyvedly z pokoje. Protože nemůžu jít, donesou mě až na odpočívadlo na schodišti a uloží na rohož, kde už leží další obřezané dívky, které pořád pláčou. A já pláču také stejně jako ta další, co šla po mně a kterou teď v tom pokoji mučí. * Karité, jméno stromu jinak zvaného máslovník, jehož semena obsahují tučnou látku karitové máslo, používanou v kosmetice. Roste v rovníkové Africe.
19
