Mladý Maigret
1.
Když se slunce opírá z východní strany do pootevřeného okna, není to ještě tak zlé. Mnohem horší je to odpoledne, jakmile praží od jihozápadu! Ani košaté platany na nábřeží Zlatníků nemohou zmírnit letní žár a rozpálené kameny historických budov jako by ještě víc kumulovaly teplo. Ani Seina, proudící pod okny, na tom nic nezmění. V komisařově kanceláři, která je umístěna přesně v rohu, koluje slunce celý den, od svítání do západu. Je to příjemné v zimě, ale v létě? Dlouhý pronikavý zvuk telefonu určitě nevěstí nic dobrého! Přinejmenším naruší pohodu unaveného srpnového dopoledne. Morelon natáhne po paměti ruku, aby rychle, co nejrychleji, zabránil děsivému vyzvánění, které ho jednou docela určitě přivede do blázince! Kdyby alespoň bylo možné na těch archaických aparátech regulovat hlasitost! Jenže většina Kriminální policie se dávno přestěhovala do nové budovy v Nanterre na okraji Paříže a do staré úřadovny se už nikomu nechce dávat nové investice. Ono to je ještě dobré! „Morelon!“ „Máme hlášenou vraždu, šéfe!“ Komisař Morelon jako by se rázem probral. „A kde?“ „Ulice Mouffetard, je to na křižovatce s ulicí Pot de Fer, pod Panthéonem. Máme tam vyrazit?“ „Oba dva?“ Ostatně kdo jiný, než inspektor Loiseau a inspektor Herblot? Všichni ostatní si užívají dovolené, jako je v srpnu a v Paříži odjakživa zvykem, celé město se vylidní, jsou tu jen samí cizinci a zavřené obchody! Hrůza. I pro bagetu se musí k pekaři do sousední ulice! A jedno místo v týmu už tři měsíce citelně chybělo. Komisař Morelon si otřel čelo. „Dobrá, tak jděte a ozvěte se, až budete vědět víc. Přijdu za vámi!“ slíbil, ale do ničeho se mu po pravdě řečeno nechtělo. Dokonce s odporem před chvílí odložil hromádku s poštou a odsunul ji na okraj stolu, aby ho tolik neprovokovala. Týden se lámal zrovna do druhé poloviny. Z nábřeží doléhal pokřik turistů ve všech jazycích, ale francouzštinu slyšet nebylo. „Každý normální Francouz v tuhle chvíli leží někde na pláži u moře a nebo před chalupou na venkově. Tady zůstávají jen naprostí zoufalci,“ říkával s oblibou. Chvíli hleděl zamyšleně na telefonní přístroj, jako by se chtěl ujistit, že znovu nezazvoní, pak pomalu vstal a zamyšleně došel až k oknu. Opřel se o parapet a chvíli jen tak hleděl na Seinu. Z jeho rohové pracovny na nábřeží Zlatníků, z druhého patra staré budovy Kriminální policie, měl opravdu dokonalý přehled. Tvářil se však poněkud rozpačitě. Znervózňovalo ho, že si nemůže vybavit nějakou darebnou myšlenku, co mu bleskla hlavou, a než se k ní mohl vrátit, aby ji rozvinul a uchopil, zmizela, rozplynula se a zbyl z ní jen onen nemilý a nepříjemný pocit. Určitě to byla jen nějaká hloupost, ale on se nemohl soustředit na nic jiného, byl to tak vlezlý a nevypuditelný pocit! Občas se mu stávalo, že na něco usilovně myslel, ale byl přitom vyrušen a když došel na místo, najednou nevěděl, co tam chce a musel se vrátit odkud vyšel, aby si rozpomenul! Někdy na něho padaly pochybnosti, zda se neblíží chmurná předtucha sklerotického stáří! Co to mohlo být? Čeho se ta myšlenka vlastně týkala? Nic pracovního, zřejmě. Předposlední srpnový týden se na kriminálce tradičně nedělo nic výjimečného. Okradení cizí turisté se obraceli na místní komisařství podle čtvrti, nejčastěji u Pařížské radnice, a pak hledali svoje konzuláty, aby jim tam vystavili náhradní a provizorní cestovní doklady. Prázdné peněženky a kabelky se nacházely následující den v odpadkových koších na nábřeží u Notre Dame. Nějací emigranti z Rumunska se pokoušeli vykrást obchod s elektronikou v rue Montgallet a pak v Halách zadrželi partu mladých Angličanů, pokoušejících se prodávat velmi nekvalitní heroin. Jinak jako by i galérka měla dovolenou. Možná, že se přesunuli na Côte d’Azur? Zatím žádné vraždy, žádné velké loupeže, celých deset posledních dnů byl podezřelý klid. Až dnes, nějaká vražda v Latinské čtvrti. Zdá se, že klid končí! Čeho se však týkala ta podivně unikající, neuchopitelná myšlenka?
Neuspořádaný tok přemýšlení narušil další telefon, který neodbytně vyzváněl. Morelon měl chuť nechat ho zvonit a dál hledět na vodní hladinu, kde projížděla jedna výletní turistická exkurze za druhou. Smyl pro povinnost nakonec zvítězil. Byl to ředitel Kriminální policie! „Člověče, kde jste, Morelone? Přijďte sem hned ke mně, nahoru!“ A je to tady! Nějaká nepříjemnost, protože jinak by se pan ředitel neobtěžoval a nevolal by Morelona k sobě. Musí to být asi nějaký zásadní průšvih! Že by ta nová vražda? Něco delikátního? A nebo je nějaký problém z minulosti? V duchu se snažil rychle promítnout všechny nepříjemnosti, které jakž takž ustáli. Že by si někdo stěžoval? Nějaká žaloba? Ale ať se komisař namáhal jak chtěl, nic konkrétního ho nenapadalo, vcházel tedy k řediteli s poněkud nejistým výrazem. Ředitel seděl za svým stolem a tvářil se nadobyčej kamarádsky; jakmile se Morelon objevil, vstal a šel mu ke dveřím naproti s nataženou pravicí. Co se mu stalo, uvažoval Morelon, a proč má takovou dobrou náladu? Ředitel totiž na první pohled doslova zářil. „Chtěl jste posílit mužstvo? Že, Morelone?“ pravil slavnostně. Morelon jen souhlasně přikývl. Kvůli tomu ho nemusel volat nahoru, mohli to vyřídit telefonicky. „ Tak za vámi hned posílám nového inspektora, jenom to s ním tady sepíšeme, za deset minut bude u vás!“ Tím to bylo vyřízeno! A ředitel ho zase vystrkal do sekretariátu. Ani sekretářka, obvykle docela řečná, nic neříkala, jenom se potutelně usmívala, jak se alespoň Morelonovi jednu chvíli zdálo. „Co je? Co se stalo?“ zeptal se nechápavě. „Ale nic, nic vážného,“ ujistila ho sekretářka a dělala, že něco hledá v počítači. Morelon tedy zdvořile opět vycouval a vrátil se pomalu do své kanceláře. Cestou si na chodbě nalil kávu z automatu a když v pracovně dosedl, začal zamyšleně míchat plastikovou lžičkou nedefinovatelný, kávě trochu podobný obsah v papírovém pohárku. Asi na ty lidi všude působí horko, pomyslel si. Než se však stačil vrátit ke své nepolapené myšlence, kdosi zaklepal. „Vstupte!“ Ve dveřích se objevil mladý, sotva pětadvacetiletý muž. Vypadal na první pohled docela příjemně, seriózně. Krátce sestřižené ježaté vlasy měl sčesané dozadu, výška asi sto osmdesát centimetrů, široká ramena, jistě sportovec, usuzoval Morelon. Byl zvyklý takhle prima vista posuzovat lidi, které potkával, a pak se bavil tím, že svůj původní odhad potvrzoval a nebo opravoval. Mladík vypadal trochu neohrabaně, asi jako venkovan, co právě přicestoval do hlavního města a ještě neměl čas se dokonale aklimatizovat. Určitě to bude nový inspektor! „Jdete od ředitele, že? Nový inspektor?“ zeptal se rovnou, ještě než mladý muž otevřel ústa. „Ano, pane komisaři, chtěl bych u vás pracovat.“ „Výborně, to rád slyším, že máte chuť do práce! Ale uvědomte si, že tady nemá robota ani přesný začátek, ani konec pracovní doby. Hodiny od do!“ „Já vím, počítám s tím.“ Mladý muž zůstal stát dva kroky ode dveří, jako by se ostýchal jít dál. „Má to navíc i hodně úskalí, galérka už dávno není tak solidní, jako bývala, je tu spousta cizinců, různé mafie z východu, jazykově i kulturně zmatené. Je to teď spíš souboj kdo s koho. Nešetří nás, žádný respekt a používají všechny způsoby. Před čtvrt rokem odstřelili našeho mladého inspektora na bulváru Kellermann při běžné kontrole!“ Nechtěl ho strašit ani odradit, jen mu po pravdě říct, co ho čeká. Mladík se rozpačitě rozhlížel po Morelonově pracovně, která byla zařízena v duchu dvacátých let, masivním tmavým nábytkem, prostě a jednoduše. Na první pohled to mohlo vypadat, jako by se tu zastavil čas. „Tak tohle je ta slavná pracovna?“ zeptal se. „Myslíte Maigretova? Dá se to tak říct, už za mého předchůdce někoho nahoře napadalo, že se to tady vybaví jako v knížkách a když přijede nějaká vzácná návštěva, vodí jí sem. Divil byste se, kolik lidí to bere vážně. Dokonce tady v rohu jsou stará násypná kamna, která jsou sice jen dekorace, ale Maigret do nich přece rád sám přikládal! Angličané prý stejně rafinovaně vybudovali na Baker street dům, kde údajně bydlel Sherlock Holmes. Svět chce být klamán...“ povzdychl si Morelon. Prohlížel si mladou posilu a v duchu uvažoval. Je tak vyrovnaný, odhodlaný, a nebo jen neví, co ho čeká? „Dobrá, tak pojďte dál a posaďte se. Jakou máte představu o své budoucí práci na kriminálce?“ Mladý muž usedl poslušně do křesla a rozpačitě se usmál. „Moc toho nevím. Rád čtu detektivky.“ „Simenona, co? Výborná kvalifikace,“ zabručel Morelon, „a nic víc?“ „Právnická fakulta, specializace kriminalistika. A teď rok praxe na komisařství v Nantes.“ I Morelon se posadil.
„Jakpak se jmenujete?“ „Maigret. Paul Maigret!“ vyskočil mladý muž způsobně a trochu se usmál. „Jakže prosím?“ Morelon měl pocit, že špatně slyšel. „Paul Maigret!“ opakoval mladý muž a ani nemrkl. „No tak vážně! Maigret přece neexistoval, je to jen pohádka pro dospělé, literární postava, legenda!“ Budoucí inspektor zůstal stát a tvářil se pořád stejně vážně. Zdálo se, že si nedělá legraci. „Já se opravdu jmenuji Maigret, můžete se přesvědčit,“ a podal přes stůl Morelonovi čerstvý průkaz inspektora kriminální služby s trikolorou napříč. V rubrice jméno a příjmení stálo skutečně PAUL MAIGRET, narozený 2. března 1975 v Billier, departement Morbihan. Morelon zalapal po dechu a snažil se s novým zjištěním vyrovnat. Začínal chápat, proč ho ředitel volal k sobě a proč se tak potutelně usmíval. Pěkně to na něj nastrojili. „Ale člověče, co si tady počnete, vždyť vás s tímhle jménem nebude nikdo brát vážně! Budou si z vás dělat legraci!“ Morelon si připadal, jako by si dal o sklenici aperitivu navíc. Točila se mu hlava, bylo však jasné, že se mu to nezdá. „Co se dá dělat, přece se kvůli tomu nenechám přejmenovat!“ Komisař vrátil mladému muži jeho služební průkaz a nevěděl, co k tomu má ještě dodat. Trochu ho to, upřímně řečeno, zaskočilo. „Copak myslíte, pane komisaři, že bych s tímhle jménem mohl dělat něco jiného? Už od dětství na mě kluci pokřikují. Tak si myslete, že třeba Maigret existoval a já že jsem jeho synovec!“ Díval se na mladého Maigreta a začal se mimoděk usmívat. Vlastně, proč ne? A časem se uvidí, třeba to bude šikovný kluk. Co záleží na jménu? „A jak si tu práci u nás vlastně představujete?“ Maigret pokrčil rameny. „Asi je nejdůležitější intuice, dívat se kolem sebe...“ „Nechci vás hned od začátku zklamat, ale s intuicí to nikam nedotáhnete, to možná Maigret v knížce, ale dneska? Je dobře znát všechno teoreticky, ale to si nechte jen tak v záloze, bohužel, nejdřív se musíte naučit s počítačem, vyhledávat, proniknout do kartotéky... opravdu dnešní kriminálka, to je už něco docela jiného!“ „To je v pořádku, já s počítačem nemám problémy.“ Morelon nic nekomentoval a otevřel dveře do kanceláře inspektorů, která v tu chvíli zela prázdnotou. „Zajděte si vyfasovat věci a tamhle v rohu je váš stůl.“ Osiřelý černý psací stůl se zaprášeným monitorem ozařovaly šikmé paprsky srpnového slunce. „A jaké budou další úkoly, pane komisaři?“ Morelon si nervózně promnul špičku nosu. „Sakra, vy jste ale nedočkavý! Tak víte co? Tyhle formality se mohou vyřídit až odpoledne! Znáte trochu Paříž?“ „Ovšem, trochu,“ přisvědčil mladý muž snaživě. „Dobrá, půjdete se mnou do terénu a nejdřív se seznámíte s budoucími kolegy, přímo na místě činu. Konec konců vpadnete do toho rovnýma nohama, to bude lepší než dlouhé vysvětlování.“ „Nějaká vražda?“ zeptal se mladý Maigret a tvářil se tak radostně, jako dítě, kterému rodiče splní dávný sen. Morelonovi z toho bylo až úzko, měl sto chutí toho nad-šence trochu zpražit, ale nakonec jen mávl rukou. Stejně by to nebylo nic platné. Možná byl i on kdysi takový. „Vražda, ano! Ale tady vám ta vaše intuice moc nepomůže. Chce to znalost lidí, znalost terénu! Tak pojďte!“ Morelon vstal a došel k oknu, ze kterého bylo možné přehlédnout celý protější břeh města, a ukázal tím směrem. „Půjdeme pěšky, kolem Panthéonu. Procházka nám udělá dobře!“ Docela se na to těšil; dopoledne nabízelo svěží vzduch, do něhož pronikala rozprašovaná voda z hydrantů. Metaři dokončovali ranní očistu Latinské čtvrti a březovými umělo-hmotnými košťaty smetali odpadky do otvorů pařížských stok. Ulička Mouffetard se svažovala prudce od Panthéonu dolů, ke kostelu svatého Medarda a k avenue des Gobelins. Po zdejším kamenném dláždění asi rajtovali už mušketýři na koních, když spěchali z Louvru do Fontainenbleau. Teď tu zněl pokřik trhovců a blýskaly fotoaparáty turistů. Nejslavnější trh s ovocem. Morelon s mladým inspektorem došli pozvolna až na křižovatku s ulicí Pot de Fer a podle shluku lidí a černého pohřebného vozu bylo jasné, že jsou na místě. Strážníci z místního komisařství z páté čtvrti hlídkovali přede dveřmi do průchodu a nikoho nepouštěli dovnitř, turisté se proplétali úzkou a zacpanou uličkou, ale dav čumilů dál zvědavě vyčkával. „Tady?“ zeptal se Morelon stručně jednoho z hlídkujících.
„Ano, pane komisaři, inspektoři jsou uvnitř. Právě přijel policejní lékař, probíhá ohledání.“ informoval strážník ochotně, protože komisaře poznal. Morelon přikývl a vešel do tmavého vchodu. Inspektor ho následoval. Přechod ze slunečného dne do tmy byl prudký a trvalo chvíli, než si oči přivykly. V chodbě byla nejen tma, ale i chladno. Jen někde na konci prosvítalo světlo z poote-vřených dveří. „Šéfe, tady jsme,“ upozornil hlas z chodby, která pokračovala přímo ke schodišti a malému vrzavému výtahu. Dole pod schodištěm trčel ze zdi starý litinový vodovod, který tu všichni místní pamětníci používali ještě nedávno. Vodu rozvedli do bytů až někdy v sedmdesátých letech. Na zemi, zpola přikryt pelerínou, ležel nějaký mrtvý muž. Byl nápadně bledý a mohlo mu být jistě přes padesát. Řídké a prošedivělé vlasy se na jedné straně slepily krví. „ Zdejší pošťák. Roznáší v téhle čtvrti asi dvacet roků, každý ho zná. Nikdy se nic nestalo. Myslím, že ho tu měli docela rádi.“ Vedle něho na zemi ležela brašna, z níž se sypaly dopisy. „Byl okradený?“ „Ovšem, to je možné, musíme to zkontrolovat podle dokladů. Jiný důvod nás nenapadá,“ bručel inspektor Loiseau svým hlubokým basem, „rád se taky napil, ale nic víc. Neměl žádné problémy, žádné konflikty a tady ve čtvrti ho všichni respektovali a chápali jako součást jejich života. Věděl přece o každém z nich možná víc, než místní praktický doktor! To víte, pošťákovi se lidé snadno svěřují!“ Morelon poklekl vedle úředního doktora. Cosi lepkavého ucítil pod nohama. Byla to krev. „Vykrvácel, to je zřejmé na první pohled. Ale něco podrobnějšího můžeme říct až po pitvě,“ ukazoval doktor Bartine, „vidíte tu extrémní bledost? Člověk by řekl, že tu řádil nějaký upír...!“ „Neměl žádné jiné zranění?“ „Jenom ty dvě ranky na krku. Přímo nad tepnou.“ Vypadalo to opravdu jako od upířích špičáků. Morelon se zase vztyčil, protože v pokleku dostával křeč. Narovnal se a ohlédl se za sebe. Mladý inspektor stál hned za ním. „Abych nezapomněl, pánové, tohle je náš nový kolega, seznamte se! Inspektor Maigret!“ Herblot i Loiseau poněkud zkoprněle podali ruku mladému Maigretovi, který raději postával zdvořile v pozadí. „To je nějaká sranda, ne?“ Morelon jen pokrčil rameny, trochu zlomyslně se popásl nad rozpaky svých kolegů a snad ho to i malounko rozveselilo. „Vůbec ne. Nastoupil dnes ráno. A sází na kriminalistickou intuici,“ dodal a otočil se, „Maigrete, zůstaňte tady s Herblotem!“ Inspektor Herblot na sobě nedal nic najevo, bral to jako rozkaz. „No a my se vrátíme zpátky. Přeji hodně štěstí,“ dodal Morelon opět s jistou dávkou zlomyslnosti. „Přeji hodně štěstí!!“ Mrtvé tělo odváželi na patologii a muži z pařížské kriminálky mohli opět vyjít na denní světlo. Všichni poněkud mžourali. Mladý inspektor se tvářil dychtivě. „Tak se snažte a až budete něco mít, vraťte se,“ zamumlal Morelon a s inspektorem Loiseauem se vydali zpátky na nábřeží Zlatníků. Stoupali pomalu do táhlého kopce a proplétali se mezi skupinkami turistů, až docela zmizeli z dohledu. Herblot jako by se vzpamatoval. „Nejdřív zkusíme něco zjistit po okolí, třeba na něco narazíme, co myslíte?“ navrhl. Maigret samozřejmě souhlasil. Domovník z domu, kde se mrtvé tělo našlo, tvrdil, že vůbec neví, kdy se pošťák dostal dovnitř. „Pokaždé zvoní a všechny dopisy nechává u mě v domovnické lóži. Někdy se chvilku zdrží, dáme si skleničku pastisu...“ „A včera ani dneska jste ho dovnitř nepouštěl?“ „To se ví, že ne! Přece nejsem dementní!“ rozčílil se domovník. „Kde se tu tedy vzal?“ „No, ležel tady chudák na zemi hned ráno, když jsem otvíral barák kvůli popelnicím! Dovedete si představit, jak mě to vyděsilo? Znali jsme se spolu pěkných pár let! Já jsem si nejdřív myslel, že je to jen nějaká legrace, že to na mě nastrojil, abych se lekl, ale pak jsem šlápl do té kaluže krve a bylo mi jasné, že to bude vážné. Musel být asi mrtvý dost dlouho, snažil jsem se ho probrat, to se ví, ale marně. Tak jsem zavolal k nám na policii, na komisařství za rohem, hned přišli, ale on byl chudák už úplně tuhý. Pomoci mu nebylo! Ani sanitku nevolali.“ Domovník mluvil překotně, snad se potřeboval rychle zbavit toho vnitřního přetlaku. „Mohl to udělat někdo z domu?“
„ Kdepak, za lidi tady ručím. A navíc, podívejte, mimo té staré paní v podkroví jsou všichni na dovolené. A ta nemůže na nohy, skoro nevychází.“ V domovníkově lóži se kupily hromádky s poštou pro nepřítomné partaje. Tak v zamčeném domě, v průjezdu, najdou mrtvého muže a nikdo neví, jak se tam mohl dostat! To je záhada, hodná Hercula Poirota! A když zázraky neexistují, chtělo by to nějakou inspiraci. Herblot se zachmuřil. „Víte co, Maigrete? Dáme si na rohu v baru kávu a všechno si rozmyslíme pěkně v klidu, tohle nedává smysl.“ Roztomilá hospůdka přímo naproti domu zasahovala až na křižovatku a několik stolků na chodníku bylo volných. Ještě nenastal čas oběda, kdy se tu nenajde místečko. Ostatně patron už vyvěsil dnešní menu: rouenskou paštiku, kohouta na víně, desert a nebo sýr a k tomu dvě deci vína. Docela lákavá nabídka, jenže do oběda zbývala dobrá hodina. Maigret zasedl k barovému pultu, Herblot postával vedle něho a zaujatě míchal pěnu na svém šálku pressa. Patron otíral soustředěně sklenice a hostů si všímal jen jedním okem. „Tak co tomu říkáte?“ zeptal se nenápadně Maigret, „vy jste určitě znal toho pošťáka, co ho někdo zabil, že?“ Zdejší barman se probral z jakési ranní relaxační letargie a zdálo se, že v tu chvíli neví, kde vlastně je a co se po něm žádá. Ale rychle se zorientoval. „Ovšem, pane. Jak by ne, pan Tauzin se tu pravidelně stavoval, každý den, dokonce dvakrát. Dal si pokaždé jen tak pro osvěžení dvojku červeného... Měl nejraději bordeaux, ale rhônským také nepohrdnul! Nedáte si taky?“ „Říkal jste dvakrát denně?“ nedal se vyrušit Maigret.“ Proč dvakrát denně?“ „Tady se roznáší ráno a večer.“ „Aha...“ přisvědčil mladý inspektor, „a myslíte, že tu mohl mít nějaké nepřátele? Nepohádal se tu s někým?“ „On? Prosím vás! Ten by nikoho nezarmoutil, byla to taková hodná nátura, na každém viděl jen to lepší. Já to vůbec nechápu!“ Maigret se zamyslel a pohlédl na svého staršího kolegu, který zamyšleně míchal pěnu a asi přemýšlel o něčem docela jiném. „A chodíval ještě někam jinam? Myslím mimo vás?“ Barman se krátce a chraplavě zasmál. „Jak by ne. Měl svoje štace, to dá rozum!“ Zahleděl se zkoumavě na mladého muže, který se opíral o barový pult. „Poslyšte, nejste náhodou od policie?“ Mladý inspektor se trochu začervenal, ještě na tohle oslovení nebyl tolik zvyklý. V Nantes s ním vymetli všechny možné posty, kde někdo chyběl; nikde se neohřál déle než čtrnáct dnů, ale teď byl už opravdovým inspektorem na kriminální policii a to i v jeho očích vzbuzovalo vážnost. Vylovil z náprsní kapsy poněkud neobratně policejní průkaz, na který byl jak se patří hrdý a řekl nahlas a zřetelně, aby nebylo pochyb. „Prosím, přesvědčte se!“ „Paul Maigret, inspektor kriminální policie,“ přeslabikoval barman a upřel na mladého pronikavý pohled protřelého praktika. „Vy jste opravdu Maigret?“ Zdálo se, že má přece jen pochybnosti. Třeba je to jen nějaká legrace. Inspektor pokrčil rameny. „No tohle!“ prohlásil muž za barovým pultem nadšeně a zdálo se, že zjištěná skutečnost ho dokonale probrala nejen k životu, ale i zahnala obvyklou nechuť něco sdělovat polici. Tohle bylo přece něco jiného! „Ukažte! No, na mou duši! Tak tohle se mi ještě nestalo! Já jenom myslel, že Maigret byl starší!“ Patron jen nevěřícně vrtěl hlavou, ale celý zářil. Odložil opatrně utíranou sklenici na pult a naklonil se k mladému inspektorovi důvěrně. „Když už jste tady, něco vám řeknu, pane inspektore, oni ho tady dost využívali, protože to byl dobrák, taky kdekomu půjčoval peníze.“ „A vy myslíte, že by ho kvůli tomu někdo...“ „Možné to je. Nejvíc se přece morduje kvůli prachům.“ Inspektor Herblot zatím dopil kávu a vzpamatoval se. Hleděl překvapeně, jak se mladý činí! Tak rychle navázat řeč s hospodským! Věděl ze své zkušenosti, že tihle lidé jsou na slovo moc opatrní a neřeknou, co z nich nevypáčíte. A že by policii něco sdělovali sami a bez donucení? To tedy v žádném případě! A barman s ním mluvil, jako by se dávno znali! „A ví se, komu půjčoval?“ Barman se zamyslel. „Co já vím, s tím se nikdo nechlubí. Určitě i tady v okolí z něj sem tam někdo tahal peníze. On když se Tauzin trochu napil, měl výbornou náladu a dal by první poslední.“
Herblotovi to nedalo. „A přátelil se tady s někým?“ vložil se do debaty opatrně, „třeba tu s někým častěji sedával a nebo mluvil?“ Barman jen zavrtěl hlavou. „To víte, tady se lidi dlouho nezdržujou, a když, tak podle toho, jak se zrovna sejdou. Večer sem chodí taková partička na biliár, máme ho vzadu, ale přes den, to je jen šup šup a domů!“ „A on sem chodil i večer?“ „Kdepak, nikdy. On bydlel asi někde dál, myslím na předměstí v Ivry. Asi chodíval tam.“ „A vzpomenete si, kdy jste ho viděl naposled?“ Barman nalil tři sklenky rubínového medocu a postavil dvě před hosty, jednu si nechal před sebou. „Dejte si, na osvěžení. Bude dost horko!“ A na nic nečekal, sám donesl pohár k ústům. Herblot s Mai-gretem ho následovali. Sklenice lahodného vína neuškodí. V poslední době to dokonce doktoři oficiálně doporučují jako prevenci infarktu. Prý to snižuje cholesterol v krvi. Víno bylo lahodné a mělo správnou teplotu. Není divu, že sem asi chodí stálí hosté rádi. Nad barovým pultem dokonce viselo něco jako vývěska, na níž se čile nabízelo a inzerovalo. Prodám kolečkové brusle, zn. Levně. Doučím angličtinu zn. Rodilý mluvčí. Pronajme se 1 + 1 na náměstí Contrescarpe, zn. Nejraději studentům. „Říkáte naposled? Naposled? Asi včera večer, roznášel druhou várku spěšných dopisů. To mohlo být tak půl osmé. Všichni seděli venku, byl krásný a teplý večer...“ To souhlasilo, Herblot seděl včerejšího večera také v jedné hospůdce na Montmartru, pod platany. „Zastavil se tady?“ „Počkejte, myslím, že ano.“ „Poseděl tady?“ „Kdepak, to on vždycky jen tak u pultu, jako vy.“ „A kam potom odešel?“ „Co já vím, asi jako vždycky.“ A ukázal směrem do křižovatky s ulicí Pot de Fer, která křížila rue Mouffetard. Přímo na druhé straně uličky byl krámek s lahůdkami, rybárna, kde jsou v ledu vystavené škeble a ústřice, které Maigretovi tak připomínají rodný kraj u Atlantiku, pak speciální obchod s vínem, nějaký švec a šikmo naproti holičství. Dům, ve kterém domovník objevil ráno v průjezdu mrtvého pošťáka, sousedil s oficínou. Maigret se zahleděl na ulici, přehlédl ji z jednoho konce na druhý, vrátil se na křižovatku a nakonec skončil nad barovým pultem. Nevnímal ovšem vývěsku, ale cosi ho napadlo. Zaplatili a vyšli ven, na chodník. Stolky před hospůdkou se pomalu zaplňovaly, blížilo se poledne. Slunce se vydatně opíralo do středověkých domů a skupinka japonských turistů se uprostřed křižovatky vzájemně fotografovala. „Jak to říkal doktor?“ zeptal se Maigret. „Co jak říkal?“ „O tom upírovi!“ Herblot se zamyslel. „No, že ten pošťák zemřel na vykrvácení z krční tepny. Přímý zásah něčím ostrým, nejspíš Draculovými špičáky... Krev jistě stříkala na všechny strany!“ opakoval Herblot poněkud výsměšně a sledoval svého nového kolegu s potutelným úsměvem. Snad ten kluk nevěří na upíry? „A vy snad věříte na upíry?“ předběhl ho Maigret. „Ne, to ne!“ „Vidíte, já taky ne. Jen přemýšlím, od čeho by tedy ty bodné rány mohly být!“ Herblota to rozveselilo. „Aha, chápu, maigretovská dedukce. Tak jestli dovolíte, kolego, řekl bych, že to způsobil nějaký ostrý, špičatý předmět.“ „Právě,“ přitakal mladý Maigret, „taky mě to napadlo.“ „Tedy intuice?“ I tohle znělo poněkud zlomyslně. Ale Maigret byl už natolik zaujat svou myšlenkou, že snad ani tu jemnou provokační špičku nepostřehl. A možná byl už na tyhle špílce zvyklý z minulého pracoviště. „Podíváme se naproti? Třeba do toho holičství?“ Herblot souhlasil. Proč ne? Měl na tyhle pátrací akce svůj vytříbený názor, ale nechtěl mladému kazit iluze a ošklivit mu práci hned první den ve službě. To přece přijde samo, později. Zvolna. Jen ať nové koště dobře mete! Pak se člověk pomalu opotřebuje. Herblot se nebránil, ale ani moc nejásal. Dal by přednost návratu na nábřeží Zlatníků a obědu v některé z oblíbených hospůdek, třeba „ U delfína“, v těsné blízkosti Justičního paláce. Měl rád svůj pořádek a každý výkyv ho obtěžoval. I dnes ho zmáhalo rostoucí vedro a pochybnosti.
Jaký může být efekt vynaložené námahy? Daleko víc poví pitva a její výsledek budou mít černý na bílém nejdřív zítra a to ještě vzhledem k dovoleným kdo ví jestli. Nakonec budou vědět přesnou hodinu smrti, způsob útoku a možná i pravděpodobný vražedný nástroj. A taky všechno ostatní. Takovéhle pátrání mu připadalo směšné. Přešli přes ulici až k holičskému krámku. V oficíně bylo prázdno. Holič seděl na lavici a četl noviny, pes ležel na rohoži a mžoural do slunka. „Pánové se přišli ostříhat? A nebo oholit?“ hádal holič a hleděl z jednoho na druhého. Mladý Maigret došel až k němu a podržel mu před očima svůj průkaz, ze kterého měl zjevně a doslova dětskou radost. „Inspektor Maigret, kriminální policie!“ Ani netušil, jak obrovský dojem může toto prosté sdělení udělat na muže v bílém tříčtvrtečním plášti. Holič zbledl a začal ustupovat, koktaje přitom nějaké nesmyslné věty. Noviny mu přitom upadly na zem. I Herblot si toho musel všimnout. „Kdypak jste viděl naposledy pošťáka?“ „Pošťáka? Jakého pošťáka?“ „Pana Tauzina, však vy dobře víte!“ Na čele mu vyskočily zřetelné kapky potu. „Já nevím, já... už dlouho..“ „Takže včera! Přece včera večer,“ pronesl Maigret zvolna a důrazně, „včera pane. Kolik jste mu dlužil?“ Holič se opřel zády o zeď a zřetelně zbledl. „Já jsem mu je chtěl vrátit!“ „Tak kolik?“ „Dva tisíce,“ řekl holič a sklopil hlavu. Vzadu za plentou se rýsovaly dveře. Maigret udělal opatrně ještě krok. „Tyhle dveře vedou do průjezdu, že?“ Všechno, co se odehrávalo mělo tak rychlý spád, že bylo zbytečné jakkoliv zasahovat. Herblot byl jen mlčenlivým svědkem něčeho nevěřitelného, co za celou dobu své kariéry na kriminálce nezažil. Znal brutální lumpy, co až do konce zapírali i ty nejkonkrétnější důkazy. Tentokrát se pachatel zhroutil během několika minut. Aniž by ho někdo obvinil, aniž by mu předložil jediný důkaz. Síla osobnosti! „Pane Maigrete, já jsem nechtěl, opravdu nechtěl. Byli jsme něco jako kamarádi. Vážně nevím, co se to se mnou stalo, byl to takovej okamžitej nápad... Řek jsem si, že ho pustím do baráku zadem, aby nemusel burcovat domovníka. Nikdo tu už nebyl...“ „A vzal jste tyhle nůžky?“ Pod zrcadlem ležely velké nůžky s ostrými hroty. „Nevím, co to do mě vjelo, měli jsme upito...“ Za plentou, na umyté podlaze, se stále ještě rýsovaly zbytky sražené krve, kterou nestačil umýt. Inspektor se trochu bezradně ohlédl na staršího kolegu. „Tak půjdeme, že?“ řekl zdánlivě klidně a vyrovnaně. Tak kráčeli srpnovou Paříží až k Justičnímu paláci; Herblot, Maigret a mezi nimi drobný mužíček, který se ještě více krčil. Po celou dobu až na místo nikdo neřekl ani slovo. Když Herblot zaklepal u dveří šéfovy kanceláře, připravoval se na moment překvapení. „No prosím!“ Otevřeli dveře a postupně vešli do komisařovy rohové pracovny. „Co je?“ zeptal se Morelon nevrle, protože větrák na stole vrzal, zvenčí halekali turisté a nebylo tak slyšet vlastní slovo. „Vedeme ti pachatele. Tedy Maigret ti vede pachatele,“ opravil se Herblot, ale nemyslel to nijak ironicky. Morelon jen nevěřícně zavrtěl hlavou. „Výborně, tak s ním sepiš protokol, a tady Maigret si musí vyzvednout zbytek věcí, než mu zavřou ve skladu. Pistoli a tak podobně.“ Tím to pro něho bylo hotové. Snad ho to ani nepřekvapilo. „A Maigrete, pak se ke mně vraťte!“ Herblot šel vyplnit šéfův úkol, sepsat výslech a protokol s uzavřeným spisem ihned předat prokurátorovi. Maigret seběhl do suterénu, kde byly skladové prostory kriminální policie a přenesl si raneček vyfasovaných věcí na svůj stůl v kanceláři inspektorů. Když byl hotov, zaklepal u šéfa. „Tak jak se cítíte, mladý muži? Tenhle začátek se vám povedl, ale nečekejte, že to půjde pokaždé tak snadno. Kde bydlíte?“ „Dostal jsem lůžko na ubytovně v Bobigny.“
„Sám?“ „Ne, ještě s někým, zatím jsem ho neviděl.“ Morelon pokrčil rameny. „Jak myslíte, ale podle mě je to jednak daleko a pak kriminalista potřebuje solidní zázemí, odpočinek. Tohle je jen provizorium!“ Ani Maigreta netěšilo, že bude bydlet na ubytovně s kdoví kým. Jenže kde v Paříži sehnat solidní bydlení, když tu nota bene nikoho nezná? Dobře se radí, ale hůře provádí. „Naše ubytovací kapacity jsou bohužel v Nanterre a to je prašť jako uhoď, protože to by mělo smysl jen pro toho, kdo slouží na centrále!“ uvažoval Morelon. „Pozeptám se vám, ale nic neslibuju.“ „Děkuju, pane komisaři!“ „A víte co, když jste se dneska tak perfektně uvedl, můžete dneska skončit, zítra ráno před devátou, nezapomeňte. A zkuste se podívat v okolí, třeba tu někde nějaký podnájem najdete.“ Maigret se vrátil do kanceláře inspektorů, kde nikdo nebyl. Loiseau a Herblot asi zpracovávali protokol v některé sousední kanceláři, zatím se tu nevyznal. Pomalu si složil věci do přihrádek stolu, zamkl a využil velkorysé šéfovy nabídky. Neměl toho moc s sebou, jen sportovní pytel, který si nahodil na záda. Nelišil se v ničem od studentů, kteří o prázdninách využívají volný čas a cestují kde se dá. Když zapadl do davu, nikdo by v něm nepoznal úspěšného nováčka pařížské kriminálky. Na ubytovnu do Bobigny se mu ovšem ještě nechtělo. Šel tedy zvolna po Paříži, přešel most a ani si neuvědomil, že se mimoděk vrací na místo, kam šel dopoledne s komisařem, do rue Mouffetard. Uvědomil si to, až když stál na křižovatce s ulicí Pot de Fer. Na terase byl jeden stolek volný, posadil se a díval se chvíli na ruch, kterým to tady kypělo. Ta neuvěřitelná atmosféra! Trochu se mu zastesklo, že už není student a nemůže se tu někde potulovat jen tak. „Ale, pane inspektore! Copak si dáte?“ Patron se usmíval s nefalšovanou radostí, „ještě dvojku červeného? Na účet podniku!“ A než se mohl Maigret vyjádřit, byl pohár na stolku. „Tedy, řeknu vám, to byla trefa! Nikdo tady o ničem jiném nemluví!“ Maigret pokrčil rozpačitě rameny. „Jak jste šel na jisto! Bravo!“ Skoro mu ta oslava vyrazila dech. Byl jen rád, že intuice, v níž věřil, nezklamala. A nebo to nebyla intuice? „ A jak se vám tady líbí?“ Musel po pravdě přiznat, že moc. Patron si přisedl k němu, jako by si považoval takového hosta a nechal všechno ostatní na pospas manželce, která se musela činit, aby všechny obsloužila. „A že jsem tak smělý, kdepak bydlíte? Někde tady blízko?“ Co na to měl odpovědět? „Ale, na ubytovně!“ „Cože? Maigret a na ubytovně? To není možné!“ zabručel majitel hospůdky a svraštil čelo. A v tu chvíli padl Maigretův pohled na vývěsku nad barovým pultem. Za zkoušku se nic nedá. „Myslíte, že ten byt je ještě volný? A že nebude moc drahý?!“ a ukázal gestem na cedulku. „Tenhle? To je na náměstí Contrescarpe, tamhle nahoře! Krásný byteček, až u půdy, víte...“ a ztišil konspirativně hlas, „to by mohlo klapnout, jestli se vám bude líbit, cena by se dala dohodnout! Stará Fachonová bude ráda, že má na bytě takovou osobnost. Ona bydlí v přízemí a tenhle půdní byteček pronajímá studentům. Máte velké štěstí, že jsou ještě prázdniny!“ Dopili pohár červeného a patron nechal hospůdku hospůdkou a vydal se s Maigretem, aby ho doprovodil. Měl pravdu: paní Fachonová, půvabná a čilá osmdesátnice, hned souhlasila. A nájem stejný jako za ubytovnu! „Jen se nastěhujte hned. To já budu moc ráda, aspoň tu budu v bezpečí!“ A tak již toho večera zůstal inspektor Paul Maigret v centru staré Paříže, v bytečku 1+1 na náměstí Contrescarpe. Ostatně, nebyl to špatný začátek pro mladého inspektora kriminálky!
