NESTINARSTVO, NEBOLI TANEC PO ŽHAVÉM UHLÍ. POHANSKÝ RITUÁL NA POČEST SV. KONSTANTINA A SV. HELENY

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Balkanistika

Naděžda Zajícová

NESTINARSTVO, NEBOLI TANEC PO ŽHAVÉM UHLÍ. POHANSKÝ RITUÁL NA POČEST SV. KONSTANTINA A SV. HELENY Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PHDr. Václav Štěpánek, Ph.D.

2008 1

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………… Podpis autora práce 2

Poděkování Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce PHDr. Václavu Štěpánkovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a za čas věnovaný konzultaci problematiky.

3

Obsah 1. Úvod………………………………………………………………….. 5 2. Co představuje obřad nestinarstvo a jeho výskyt…………………. 7 2.1. Co je to nestinarstvo?.....................................................................10 2.2. Kdo jsou nestinari………………………………………………..11 2.3. Ikony používané při nestinarském obřadu……………………….15 3. Přípravy na den sv. Konstantina a sv. Heleny a nestinarský rituál…………………………………………………. 17 3.1. Třídenní oslavy svátku sv. Konstantina a sv. Heleny, tzv. panairi……………………………………………………... 19 3.2. Vrchol nestinarského obřadu a „tanec v ohni“…………………. 20 3.3. Oslava druhého dne, dne sv. Heleny…………………………… 26 4. Kořeny a původ nestinarstva………………………………………. 29 4.1. Nestinarvstvo v dalších zemích a obdobné obřady spojené s chozením po žhavém uhlí……………………. 35 5. Vlastní zkušenosti při návštěvě svátku sv. Konstantina a sv. Heleny ve vesnici Bălgari 3. června 2008…..39 5.1. Vyvrcholení celého svátku a tanec po žhavém uhlí………………42 6. Závěr…………………………………………………………………. 44 7. Resumé v bulharském jazyce ……………………………………… 45 8. Seznam použité literatury …………………………………………. 46 9. Přílohy ……………………………………………………………….. 48

4

1. Úvod Tato práce se zabývá jedním z unikátních bulharských obyčejů, nestinarstvem. Nestinarstvo, tanec po žhavém uhlí, je spojený s celým systémem obřadů, který se na území Bulharska praktikoval staletí, i když jej Bulhaři přejímají od Řeků. V současnosti se původní obřad udržel pouze ve vesnici Bălgari ve východní Thrákii. Samotný tanec v ohni (igra po ogăn) je nejcharakterističtějším projevem celého obřadu, od něhož pravděpodobně pochází i jeho název, z řeckého νητιά – oheň, ohniště.1 Lidé, kteří tancují v ohni, se nazývají nestinari. Tanec v ohni je v Bulharsku spojován se svátkem sv. Konstantina a sv. Heleny, jež podle pravoslavného kalendáře připadá na 3. a 4. června. První zmínky o nestinarstvu pochází z roku 1866 od spisovatele Petka Slavejkova, který popsal nestinarský obřad ve svém satirickém časopise Gajda pod názvem Nravi i običai (Zvyky a obyčeje).2 Zde se Slavejkov objasňuje původ slova nestinar, nestinarstvo od vešt, veštinar, tedy někdo, kdo zná, umí. Podruhé se Petko Slavejkov k nestinarstvu vrací v roce 1875 v cařihradském časopise Den v článku s názvem Nestinarite.3 Po Slavejkovi se o nestinarstvu zmínil pouze Konstantin Jireček ve své knize Knjažestvo Bălgarija, kde pouze opakuje popis P. Slavejkova z jeho druhého svědectví z roku 1875. O nestinarech se jako další podrobněji zmiňuje i Stanislav Rusev, který se domníval, že je vůbec prvním autorem zabývající se touto tématikou.4 Koncem 19. století se o nestinarstvo zajímal Stojan Šivačev, který jej prezentoval jako sektu.5 Významnými etnografy 19. a 20. století, kteří o nestinarstvu psali pouze okrajově, jako součást výročních bulharských obyčejů, byli Dimităr Marinov6 a Christo Vakarelski.7 Ve 20. století se nestinarstvem podrobněji zabýval významný folklorista Michail Arnaudov.8 V současnosti se studiu nestinarstva věnuje Ivanička Georgieva a významným přínosem je i práce Valerije Fol, která je pracovnicí Institutu trakolo-

1

ANGELOVA, Rosica: Igra po ogăn. Nestinarstvo. Sofija 1955, s. 3. ARNAUDOV, Michail: Studii vărchu bălgarskite obredi i legendi.Sofija 1970, s. 18. 3 Tamtéž, s. 20. 4 RUSEV, Stanislav: Sbornik na narodni umotvorenija i narodopis. VI/1891. 5 ŠIVAČEV, Stojan: Nestinare. Svetlina. VIII/1898, č. 12. 6 MARINOV, Dimităr: Živa starina. VII/1914. 7 VAKARELSKI, Christo: Etnografija na Bălgarija. Sofija 1977. 8 ARNAUDOV, M.: Studii vărchu bălgarskite obredi i legendi. Tom I. Sofija 1971; týž: Bălgarski narodni praznici. Sofija 1943; týž: Bălgarskite prazdnični običai. Sofija 1918; týž: Očerci po bălgarskija folklor. Tom II. Sofija 1969; týž: Novi svidenija za nestinarite. Sofija 1916. 2

5

gie v Sofii.9 V české literatuře se touto tématikou nikdo hlouběji nezajímal ani o něm nepodává zásadnější zprávy. Ve svojí práci jsem se pokusila vystihnout oslavu nestinarského obyčeje a s ním spojené rituály tak, jak se slavily v minulosti, k čemuž jsem používala výhradně bulharskou literaturu dostupnou z Národní knihovny v Praze a literaturu z Národní knihovny Ivana Vazova v Plovdivu. Zaměřila jsem se i na oslavu obřadu a rituálu v současnosti ve vesnici Bălgari, kterou jsem navštívila v únoru a červnu, v době nestinarských oslav, v roce 2008. Díky vlastním zkušenostem a přítomnosti v době obřadu jsem mohla do této bakalářské diplomové práce vložit rozhovory a fotografie v příloze. V první kapitole s názvem Co představuje obřad nestinarstvo a jeho výskyt popisuji rozprostranění obřadu v minulosti, základní pojmy nestinarstva a co představuje nestinarstvo jako takové. Druhá kapitola Přípravy na den sv. Konstantina a sv. Heleny a nestinarský rituál se podrobněji zabývá jak přípravami na rituál, tak rituálem samotným tak, jak se slavil v minulosti. V této kapitole čerpám převážně z díla Rosice Angelovové,10 která popsala podrobně celý obřad jako očitý svědek v roce 1946 a Michaila Arnaudova,11 který se nestinarstvem zabýval podrobněji. Následující kapitola, Kořeny a původ nestinarstva, obsahuje několik pohledů několika badatelů na původ nestinarstva. V poslední kapitole jsem se pokusila zachytit obřad tak, jak se slaví v současnosti, tak, jak jsem jej sama spatřila v červnu 2008. Příloha obsahuje rozhovory s nestinary, fotografie a příběhy a vzpomínky obyvatel z vesnice Bălgari.

9

FOL, Valerija, NEJKOVA, Ruža: Ogăn i muzika. Sofija 2000. ANGELOVA, R.: Igra po ogăn. Sofija 1955. 11 ARNAUDOV, M.: Očerci po bălgarskija folklor. T.II. Sofija1969; týž: Studii vărchu bălgarskite obredi i legendi. T.II. Sofija 1971. 10

6

2. Co představuje obřad nestinarstvo a jeho výskyt Nestinarské obřady se slavily v oblasti mezi Vasilikem, dnešním městem Carevo, které se nachází na pobřeží Černého moře, asi 60 km směrem na jih od druhého největšího černomořského přístavu Burgas a v evropské části Turecka. V této oblasti, kde se nestinarstvo vyskytovalo, se vesnice lišily podle mluveného jazyka, dialektu, který se zde používal, na: • Čistě řecké vesnice – Kosti, Brodilovo, Agio Stefano, Kolandža, Agio Jani, Trulia, Urgas, Axidžim, Kimer Burgaz. • Čistě bulharské vesnice – Urgari (dnešní vesnice Bălgari12), Mărzevo, Varvara, Rezovo, Jatos, Peneka, Čenger13 • Smíšené vesnice (zde se hovořilo řecky i bulharsky) – Bunarchisar.14 Jen těžko lze přesně určit hranice a označit oblasti, ve kterých se nestinarstvo vyskytovalo, když vezmeme v úvahu, že poznatky a texty, které o nestinarstvu existují, pochází z doby až po roce 1878. Neměli bychom opomenout fakt, kdy v době Krymské války a také po ní, odcházely velké skupiny obyvatelstva z Východní Thrákie a emigrovaly do Ruska, Besarábie, Valašska, kde se taktéž nestinarstvo vyskytuje, ale o tom se zmíním v jedné z následujících kapitol. Další etnické změny ve Východní Thrákii nastaly po válkách v letech 1912 až 1921, které téměř zahubily tento obyčej. Po roce 1914 vesnice Bălgari zůstává jediným místem, kde se obřad nestinarstvo každoročně praktikuje a to prakticky až do dnešních dnů. V souvislosti s obřadem můžeme také zmínit vesnici Novo Paničarevo v okolí města Burgas kam se po balkánských válkách přistěhovalo přibližně 40 rodin z Lozengradska15. Některé rodiny odcházely i do severního Řecka. Přestěhovalci z pohoří Strandža do severního Řecka se usídlili ve vesnicích Agija Eleni, Laganda, Mavrolevki a Limnochori v regionech Dramy a Soluně. Přesto, že dlouho tajili své obřadní zvyky a tradice, se k nim dnešní potomci nestinarů opět navracejí a znovu je praktikují, i když v některých případech 12

Dnešní vesnice Bălgari, v minulosti známá jako Urgari nebo Vurgari. Před 200 lety se vesnice Bălgari nacházela v oblasti Pripor, která leží na břehu řeky Veleka, jež se vlévá do Černého moře u vesnice Sinemorec. Vláha, řádící epidemie a časté nájezdy pirátů z moře, přinutilo obyvatelstvo, aby hledalo příhodnější místo pro život – místo, které by bylo více v ústraní. Bylo vybráno nynější místo a dnes se vesnice Bălgari nachází 15 km od Careva směrem na jihozápad. 13 DIAMANDIEVA, Vanja: Nestinarstvo. Dostupné z http://library.thinkquest.org/C0130033/f1_bg.html. 14 ARNAUDOV, M.: Studii vărchu bălgarskite obredi i legendi. Sofija 1971, s. 51. 15 Dnešní turecké město Kirklareli nacházející se v blízkosti bulharských hranic.

7

se značnými změnami. I když tito potomci dnes již žijí v různých koutech Řecka, pravidelně se vracejí do bulharských nestinarských vesnic v období oslav a to nejen sv. Konstantina a sv. Heleny. Nestinari z Řecka a jejich potomci stále považují vesnice v pohoří Strandža za svoji domovinu. Kdykoli mají možnost se sem vrátit a oslavit nějaký významnější svátek na těchto místech, vždy to udělají.16 Nestinari

označují

jako

svoje

posvátné

místo

osadu

Goljamoto

ajazmo/Vlachovo17 (Velké ajazmo), jež se považuje za rodné místo všech nestinarů. Právě zde se zrodila víra ve sv. Konstantina a sv. Helenu a celý nestinarský obřad úzce propojený s ohněm. Na tomto místě vybral Bůh svého zástupce tak, jak vypráví jedna z nejrozšířenějších legend: „Bylo to velice dávno, v dobách, kdy ještě Bůh chodil mezi lidmi. Jednoho dne se rozhodl, že si najde mezi lidmi nějakého pomocníka. Dlouho Bůh přemýšlel, jakým způsobem si vybrat člověka, kterému bude moci důvěřovat a nakonec se rozhodl. Zapálil oheň, jehož plameny dosahovaly výšky až k nebesům a svolal všechny mládence. Když z ohně zůstaly pouze žhavé, červené uhlíky, řekl: Ten, komu se podaří vstoupit do ohně bosýma nohama a vydrží tancovat po žhavém uhlí, ten se stane mým pomocníkem! Mládenci velice nedůvěřivě sledovali rozžhavené uhlí v stále žhavém popílku, nikdo z nich neměl tu odvahu. Ale přeci jen se mezi nimi našel jeden odvážlivec, jmenoval se Kostadin, vstoupil do ohně a vydržel v něm dlouho tancovat. Když nakonec vyšel z ohně, nic se mu nestalo, ani nohy neměl popálené. Jeho si vybral Bůh za svého pomocníka. Jak tak čas utíkal, uběhl jeden rok a Kostadin se chtěl oženit. Bylo mu smutno u Boha bez ženy. Přemluvil ho tedy a ten se rozhodl, že stejným způsobem, jakým si vybral Kostadina, jemu vybere nevěstu. Svolal všechny dívky. Celý obřad se opakoval, opět byl zapálen velký oheň. Ta nejodvážnější z nich se jmenovala Helena. Tu Bůh vybral jako ženu hodnou jeho pomocníka Kostadina.“18 K vysvětlení, proč se na den sv. Konstantina pálí oheň na jeho počest, existuje i další legenda:

16

http://library.thinkquest.org/C0130033/f1_bg.html. Sama jsem toho byla svědkem, když jsem koncem měsíce února roku 2008 navštívila Bălagri a vesnici Kosti, které od sebe leží ve vzdálenosti přibližně 3 km. Zrovna v té době se obyvatelé připravovali na masopust (bulh. mesni zagovezni), který se konal 1. března. Pro vyznavače pravoslaví, jakými Bulhaři a Řekové bezprostředně jsou, je to významný den – od druhého dne začíná tzv. Velký velikonoční půst (Golemi posti) a trvá 40 dní, do Velké noci. Při rozhovoru s obyvateli vesnice, jak jedné tak i druhé, se shodli, že v tento den má přijet skupina Řeků a tento svátek zde oslavit. 17 Vlachovo je název kraje ležícího přibližně osm kilometrů na jihozápad od vesnice Gramatikovo, která se nachází asi šest kilometrů od vesnice Bălgari. 18 NIKOV, Nikolaj: Praznicite na Bălgarite s legendi i predanija. Sofija 2004, s. 49

8

„Jednoho dne, před důležitým bojem, slyšel car Konstantin hlas z nebe, který mu radil, aby zapálil obrovský oheň a se svým vojskem přes tento oheň přešel. ‚Jak odcházíš do boje, tak se z něho také vrátíš,‘ řekl hlas Konstantinovi, kterému zrovna v tuto chvíli spadla na rameno hvězda. Car poslechl hlas z hůry a udělal vše přesně tak, jak to slyšel. Z bitky se tak car Konstantin vrátil vítězně a dokonce neztratil ni jednoho vojáka. Od té doby se v tento den, v den sv. Konstantina, pálí oheň.“19 V okolí vesnice Bălgari se nachází několik dalších ajazem – již zmíněné Goljamoto ajazmo (Velké ajazmo), Rusinovato ajazmo (Rusinovo ajazmo), Sveta Elena (Svatá Helena), Svatý Kostadin (Svatý Konstantin) a další. Ajazma jsou malé vyzděné pramínky zakryté víkem a věří se, že jsou zázračné. Kolem některých z nich jsou postavené malé kapličky, v nichž jsou poličky na odkládání ikon a zapálené svíce v době obřadu. Nedaleko ajazem se nachází tzv. oder – nízký dřevěný podstavec oplocený dřevěným plůtkem, kam se v době slavností pokládají obřadní chleby a jiné sváteční pokrmy, nad kterými předčítá epitrop20 modlitbu a světí je. Tyto ajazma mají v době nestinarských obřadů velký význam. Na toto místo se přináší oběť, tzv. kurban, patronu sv. Konstantinovi a sv. Heleně. Kurban je pozůstatkem z dávných pohanských obyčejů, který se zachoval dodnes. Provádí se v dny význačných církevních svátků. Cílem takového kurbanu bylo udobřit si božstvo, „získat je na svoji stranu“, aby lidem pomáhali – živým obstarávali zdraví a mrtvým odpouštěli hříchy. Hlavním smyslem kurbanu je přinášení oběti. Jedná se jakési „opakování posvátného aktu, který je spojen se stvořením světa.“21 Obětovávají se různá zvířata, ale ve většině případů jsou to berani nebo jehňata. Vaří se ve velkém hrnci spolu s vnitřnostmi. Až když je vše hotové, kněz jej posvětí a pak už se rozdává všem přítomným.22 Ke Goljamoto ajazmo se váže další legenda, kterou si vypráví lidé v okolí: „Každoročně přesně jeden den před sv. Konstantinem, k ajazmu přicházel starý jelen a svým parožím čistil listí a větve spadené ze stromů. Jednou jej zhlédli lovci z dalekého kraje a jelena zabili. Od té doby už nikdy další jelen nepřišel a ajazmo zůstávalo čím dál víc zpustlé.“23 19

Strandža. Materialna i duchovna kultura. Etnografski, folklorni i ezikovi proučvanija na Bălgarija. Sofija 1996, s. 341. 20 Od roku 1945 začíná v obřadech figurovat osoba epitropa nebo také vikilina jakožto církevního vesnického obřadníka. Může pocházet z rodiny nestinarů a jeho ženou může být nestinarka. Není to však pravidlem. Pozorování obřadu v polovině 20. století vede k tomu, že epitrop přijal funkci hlavního nestinara na svoji osobu. http://library.thinkquest.org/C0130033/f1_bg.html 21 Kurbanu se podrobněji věnuje Barbora Machové ve svojí bakalářské oborové práci z roku 2007. 22 SLAVEJKOV, Račo: Bălgarski narodni običai i vjarvanija. Knigoizdatelstvo Asenevci 2006, s. 39 23 ANGELOVA, Rosica: Igra po ogăn. Nestinarstvo. Sofija 1955, s. 35.

9

Existuje další varianta, která praví, „že jelen se zde objevoval vždy v první den slavností, aby byl přinesen jako oběť, kurban. Jeden rok ale přišel později než obvykle a lidé, aniž ho nechali odpočinout si, okamžitě ho zabili. Od dalšího roku již jelen nikdy nepřišel a čím dál méně lidí navštěvovalo toto ajazmo.“24 Prvním zvířetem, které bylo údajně obětováno patronům nestinarů, tedy sv. Konstantinu a sv. Heleně, byl býk, a to přímo na tomto místě. Pro nestinari je Goljamoto ajazmo/Vlachovo nejsvětějším místem. Bulhaři, stejně tak jako Řekové pevně věří, že zde se nacházelo tajemství života, odtud se rozprostranil celý obřad a každoroční tradice. Důležité je uvědomit si, že v dřívějších dobách se lidé nedělili podle národností, ale sami o sobě mluvili jako o „bratrech“, stejně tak jako svými bratry nazývali ikony sv. Konstantina a sv. Heleny, o kterých se traduje, že pochází z jednoho stromu (proto tedy „bratři“) a že všechny jsou „psané“ na jednom místě.25

2.1. Co je to nestinarstvo? Tanec po žhavém uhlí je jedním z nejzajímavějších obyčejů a zvyků v bulharském folkloru, nazývá se nestinarstvo. Právě „tanec v ohni“, jak zní doslovný název v bulharštině – igra po ogăn – je jedním z nejvýraznějších projevů celého obřadu, ale nikoliv také jediným. Celý obřad tvoří zvyky a obyčeje, které jsou slaveny v den sv. Konstantina a sv. Heleny – 3. a 4. června. Podle starého, juliánského kalendáře, se jedná o datum 21. května.26 Společenský význam těchto obřadů sbližuje nestinarstvo s pálením ohňů na počest letního slunovratu. Veškeré činnosti provázející celý obřad, od přípravy samotného svátku až po obřadní obcházení vesnice s ikonami Konstantina a Heleny spolu s muzikanty, jsou důležitou součástí celého obřadu. Cílem je zahnat všechny bolesti, které by mohly postihnout obyvatelstvo ve vesnici, zajistit zdraví a bohatou úrodu prostřednictvím světce ochranitele. Věří se, že jeho blahovůle bude získána oslavou na jeho počest, podáváním obětí a tancem po žhavém uhlí jako vrcholné zakončení celého obřadu. 27

24

Strandža. Materiálna i duchovna kultura. Etnografski, folklorni i ezikovi proučvanijana Bălgarija. Sofija 1996, s. 341. 25 http://library.thinkquest.org/C0130033/f1_bg.html 26 Bulharsko jako pravoslavná země až do první světové války počítalo čas podle starého juliánského kalendáře, zavedeného r. 46 př. Kr. Juliem Césarem. V západní Evropě se tento kalendář univerzálně používal do roku 1582, tedy do doby, než papež Řehoř XIII. provedl reformu. V Bulharsku byl gregoriánský kalendář zaveden teprve roku 1916, kdy po 31. březnu následoval hned 14. duben. Viz RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska. Praha 2000, s. 7. 27 ANGELOVA, R.: Igra po ogăn. Nestinarstvo. Sofija 1955, s. 3.

10

Obřadní slavnosti konané na počest sv. Konstantinu a sv. Heleně, jsou nejdůležitějším religiózním svátkem nestinarů. Trvají tři dny – 21., 22. a 23. května28 a daly název celému měsíci – Kostadinský29 (obě jména Konstantin a Kostadin jsou totožná). Obyvatelé vesnice Bălgari a dalších okolních vesnic slaví tento svátek 3. a 4. června, přestože všichni jsou si vědomi toho, že by měl být třídenní. Celoroční kalendář nestinarů se dělí na dvě poloviny. Existují dva způsoby, kterými lze toto rozdělení specifikovat. Základním principem je dělení podle nejvýznamnějších svátků pro nestinary a to na jarní – sv. Konstantin a sv. Helena a zimní svátky sv. Atanas a sv. Evtimij. V letních měsících se „tanec po žhavém uhlí“ provozoval v dalších vesnicích také na Eňovden (dle mužského jména Eňo, bulh. Еньо), na den sv. Mariny (17. července), sv. Iliji (20. července) a sv. Pantelejmona (27. července).30 Tyto svátky jsou pro nestinary důležité, nikoli však jako sv. Konstantin a trvají pouze jeden den. V zimě se tancovalo na ohni, který býval zapalován v konaku. V létě se téměř celý obřad odehrával venku, pod širým nebem. Nestinarský kalendář může být však definován dalším způsobem. Opět bývá rozdělen na dvě části, ale tentokrát v souvislosti s postavením Slunce. V zimním období se obřady vykonávaly především v prvních dnech, kdy se dny začínají postupně prodlužovat, po prvním zimním slunovratu – Den sv. Vasila (Vasilovden, 1. ledna), Den sv. Ivana (6. ledna), Den sv. Atanase (Atanasovden, 18. ledna), Den sv. Evtimije (20. ledna). Na jaře se nestinarské obřady oslavují ve dnech předcházejících jarnímu slunovratu nebo přímo v den samotného slunovratu. Trvají však jen do podzimní rovnodennosti. V období mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem se nestinari nescházejí.31

2.2. Kdo jsou nestinari V každé vesnici, kde se obyčeje nestinarů udržovaly, byl hlavní, neboli první nestinar. Tato osoba nebývala volena, ale jeho funkce byla uznávaná ostatními nestinary. Úkolem hlavního nestinara, je starost a péče o celý průběh obřadu, provádění rituálů a většiny úkonů a prací spojených s tímto obřadem. Stejně jako celé nestinarstvo a všechno co k němu patří, bývalo v dřívějších dobách předáváno pouze dědičně 28

http://library.thinkquest.org/C0130033/f2_bg.html Ve vesnici Bălgari se ještě v roce 1955 používaly místní, starší názvy měsíců: Golemijăt (leden), Malkijăt (únor), Marta (březen), Lăži-trev (duben), Kostadinski (květen), Todurovski (červen), Elinski (červenec), Jagus (srpen), Krăstoski (září), Dimitrovski (říjen), Rachangelovski (listopad), Nikulski (prosinec). ANGELOVA, R.: Igra po ogăn. Nestinarstvo. Sofija 1955, s. 33. 30 ARNAUDOV, M.: Bălgarski narodni prazdnici. Sofija 1943, s. 114. 31 http://library.thinkquest.org/C0130033/f2_bg.html 29

11

a to hlavním nestinarem. Většinou se tak stávalo až tehdy, když původní již nemohl svoji funkci vykonávat – z důvodu vysokého věku nebo až když ležel na smrtelné posteli.32 Většinou se tyto znalosti předávaly synovi nebo dceři a to bezpodmínečně před ostatními nestinary z vesnice. Pouze první, hlavní nestinar, mohl předávat ostatním své znalosti a vědění. Nikdo jiný nežli on nemohl tuto funkci předat jiné osobě. Výjimečně byly situace, kdy to bylo jinak, např. v případě nenadálého úmrtí. Michail Arnaudov ve svých studiích však zmiňuje následující: Často se stávalo, že nestinari byli bratr se sestrou, matka s dcerou, otec se synem, což se stávalo důvodem, že někteří další pozorovatelé (Slavejkov, Šivačev aj.) se domnívali, že nestinarstvo se dědilo, že lidé, kteří mají ten dar vydržet tancovat v ohni, pochází z jedné rodiny.33 Ve většině případů bývala hlavním nestinarem žena, nestinarka. Bylo to z toho důvodu, že mnohem rychleji upadala do zvláštního stavu bezvědomí, do jakéhosi stavu transu, jenž se v nestinarském jazyce označuje jako prichvaštane (do češtiny doslova přeloženo jako přichycení, zachycení), který je součástí pouze nestinarského obřadu. Vždy až v tomto stavu mohli nestinari vstoupit do ohně. Je to stav, ve kterém k nim „promlouval“ sv. Konstantin a snažil se jim pomoci od „vnitřní“ bolesti. Mnohem snadněji do něj upadaly ženy než muži, byly více poddajné. Vydržely déle na žhavém uhlí tancovat. Ženy, které tancovaly v ohni, byly většinou v pokročilejším věku, ve věku, kdy už nemohly mít potomky.34 Ony samy cítí a slyší hlas sv. Konstantina, který je nutí v ohni tancovat. Některé ženy zase věřily, že se na ně, při tanci v ohni, dívá sv. Konstantin: „Hraj, jen hraj, nechť svatý Konstantin vidí, jak tancuji v ohni,“ volaly na hudebníky, kteří u ohně začali hrát nestinarskou melodii, popisuje Arnaudov.35 Pokud jim to však jejich rodinní příslušníci nedovolí, mohou těžce onemocnět a zemřít.36 Michail Arnaudov zmiňuje případ, kdy v jedné z nestinarských vesnic otec zakázal svojí dceři tancovat v ohni mezi lidmi. Tancovat v ohni mohla pouze doma, ale nikoliv na den sv. Konstantina mezi ostatními lidmi. Těžce se roznemohla, měla vysoké horečky a byla jako bláznivá. Když si s ní už ne-

32

MARINOV, Dimităr: Izbrani proivedenija. Tom I. Narodna vjara i religiózní običai. Sofie 1981, s 629. 33 ARNAUDOV M.: Studii vărchu bălgarskite Orfei i legendi. Sofija 1971, s. 59. 34 Strandža. Materialna i duchovna kultura. Etnograsfski, folklorni i ezikovi proučvanija na Bălgarija. Sofija 1996, s. 341 35 ARNAUDOV, M.: Bălgarskite prazdnični običai. Sofija 1918, s. 101. 36 Strandža. Materialna i duchovna kultura. Etnograsfski, folklorni i ezikovi proučvanija na Bălgarija. Sofija 1996, s. 341

12

věděli rady, tak její matka na dvoře jejich domu zapálila oheň, na kterém dcera, i když nemocná, vstala a začala tancovat. Brzy po té se uzdravila. 37 Důležitým prvkem v celém nestinarském obřadu je hudba. Nestinarka upadá do výše popsaného stavu za zvuků bubnu a dud, kterým se říká džura gajda. V Bulharsku se používají dva typy dud – kaba gajda a džura gajda. Zásadním rozdílem od dud středoevropských je ten, že dudy bulharské mají půltóny. Kaba gajda se používá převážně v Rodopech a je laděna do nižších oktáv, kdežto džura gajda je naopak laděná do vyšších oktáv a užívá se převážně ve východních částech Staré planiny, v pohoří Strandža a připomíná turecký hudební nástroj zurna. K nestinarskému obřadu se používá pouze tento, druhý typ dud.38 Dále je to nestinarský buben, kterému se také říká svatý (sveštenijat tăpan). Používá se jen při oslavách sv. Konstantina a sv. Heleny a dědí se z generace na generaci. Po zbytek roku je uložen v kostele vedle ikony sv. Konstantina39 nebo v konaku, jak je tomu v Bălgari. Konak nebo také stolnina je chrámová stavba nestinarů. Je to samostatná budova, sakrální centrum celé nestinarské obřadnosti. Původní význam konaku pochází z dob osmanské nadvlády, kdy se takto označovaly osmanské správní budovy v jednotlivých oblastech. V dřívějších dobách se konak nacházel přímo v domě hlavního nestinara. Jedním z hlavních úkolů hlavního nestinara je pečovat o konak. Uvnitř je speciální police, kde jsou uloženy ikony používané k obřadu. Pod ní se několik dní před svátkem pokládaly červené šátky, do nichž se ikony v den obřadu „oblékají“. V rohu konaku se nachází ohniště, na němž se vaří kurban.40 Všichni nestinari jsou pravoslavnými křesťany, i když se celý obřad vykonával nezávisle na církvi a to proto, že tento obřad pochází pravděpodobně z dob před přijetím křesťanství. Důležité pro obřad bylo propůjčování ikon. Jednalo se o tzv. opašati ikoni41 (opašati z bulh. slova opaška, tedy doslova „ocas“). Jedná se velmi specifické ikony, které mají ze spodní strany speciální úchytky pro jejich jednodušší uchopení. Ve srovnání s ostatními ikonami sv. Konstantina a sv. Heleny, které bývají po celý rok umístěny v konaku, tyto ikony mají svoje místo v kostele a bývají propůjčovány pouze k nestinarským obřadům a ceremoniím.

37

ARNAUDOV, M.: Bălgarskite prazdnični običai. Sofija 1918, s. 103–104. VAKARELSKI, CH.: Etnografija na Bălgarija. Sofija 1974, s. 616 39 MARINOV, D. Izbrani proizvedenija. T.I., s. 630 40 ANGELOVA, R.: Igra po ogăn. S. 32. 41 MARINOV, D. Izbrani proizvedenija. T.I., s. 630.

38

13

Kultový význam ikon a svatých pramenů, ajazem, lze pozorovat u všech obyvatel žijících v Thrákii. Pouze „tanec v ohni“ a jeho uctívání, spojené s uctíváním Slunce, je vlastní jen několika málo osobám ve výše jmenovaných vesnicích.42 Těmi bylo v minulosti vybraných 10–15 osob. V dobách, kdy bývalo nestinarstvo mnohem více zakořeněné, byli mezi nestinari ženy a muži bez rozdílu věku, ať už mladí nebo staří. Počátkem 20. století ale literatura zabývající se touto tématikou, ve většině případů vyjmenovává ženy. Důvodem toho je výše zmíněný fakt, že ženy se mnohem snadněji poddají stavu, ve kterém jsou schopny do ohně vstoupit. Nejvíce se tanci po žhavém uhlí oddávali Řekové v Kosti, kde bylo nestinarů mnohem více, než ve stejné době ve vesnici Bălgari. Jedná se o první léta 20. století. Situace se zcela změnila po roce 1914, kdy se po balkánských válkách část obyvatelstva vystěhovala do Řecka a nestinarstvo se, od této chvíle až do dnešní doby, přesouvá do Bălgari. Dnes je to jediné místo ve východní Thrákii, v pohoří Strandža a vůbec v celém Bulharsku, kde se nestinarstvo udržuje podle dávných tradic. Z počátku dvacátého století byli významnými nestinary dva muži a dvě ženy, o nichž jsem nenašla bližší informace. Když jsem v únoru roku 2008 navštívila vesnici Bălgari, požádala jsem místního starostu, Michaila Dikova (1958), o podrobnější informace o nestinarstvu. Domnívala jsem se, že místní obyvatelé mají např. kroniku, kam si sepisují údaje a paměti. Bohužel ale neměli. Jediné zápisky, které mi o nestinarstvu starosta ukázal, byly dva listy velikosti A4 a oba byly z obou stran popsány poznámkami o nestinarstvu. Zápisky se zmiňují o několika významných nestinarkách a nestinarech. Jednou z prvních je baba Nuna.43 Její nestinarské cítění a nutkání spojení mysli se sv. Konstantinem začalo již od osmi let a pokračovalo úspěšně do doby, než se vdala. Pak odkládá nestinarstvo na delší dobu a věnovala se rodinným povinnostem. Poté se ale k „tanci po žhavém uhlí“ opět vrátila. Zápisky vypovídají také o tom, že právě baba Nuna tancovala ze všech nejlépe, nejkrásněji a nejdéle vydržela na žhavém uhlí. Dalšími významnými nestinari a nestinarkami byli baba Mila, baba Marula, Keraca, Maria, baba Zlata a baba Zlatina, dědové Damo a Kiro.44 Zmínění nestinari žili a jako nestinari byli známí koncem 19. a počátkem 20. století.

42

VAKARELSKI, CH.: Etnografija na Bălgarija. Sofija 1974, s. 617 Baba v bulharském jazyce užíváno jako babička. Záměrně užívám tohoto výrazu a nezaměňuji jej za český z důvodu zachování autentičnosti. 44 Informace a jména vyjmenovaných nestinarů jsem získala ze zápisků z Bălgari. 43

14

Dodnes ale žijící obyvatelé v Bălgari nejvíce hovoří a vzpomínají na Zlatu, která se nestinarských obřadů účastnila téměř do konce svého života. I když od jejího úmrtí uplynulo již 38 let (zemřela v roce 1970) stále o této nestinarce hovoří s obdivuhodnou úctou. Svým dobrým vystupováním, svojí dobrosrdečností, znalostmi a úctou si získala baba Zlata srdce svých spoluobyvatel. Často za ní chodili s prosbou o radu, snažila se jim vždy vyhovět a pomáhat. Je uváděna jako poslední skutečná nestinarka. V roce 1946 byla hlavní nestinarkou ve vesnici. Její celé jméno zní Zlata Daskalova (nar. 1886). Mnohé výpovědi o tom, jak vůbec začali lidé v sobě cítit potřebu v ohni tancovat a jak se stávali nestinari se velice podobají. Například rozhodující pro nestinarstvo baby Zlaty byla smrt jejího manžela. Přesně rok po jeho úmrtí náhle těžce onemocněla. S příchodem kostadinovského měsíce, několik dní před dnem sv. Konstantina, se jí měl zjevit samotný Konstantin a říci jí, že pokud jej na jeho svátek uctí tancem v ohni, uzdraví se.45

2.3. Ikony používané při nestinarském obřadu Ikony mají pro nestinary nesmírný význam. Jsou považovány za jedny z nejposvátnějších předmětů v celé ceremonii a obřadu vůbec. Někdy bývají nazývány jako svetici (světice), kumizmi, kunizmi.46 Jmenovanými názvy jsou označovány pouze ikony sv. Konstantina a sv. Heleny. Tyto názvy poukazují na zvláštní vztah nestinarů k ikonám. Ctí je jako svoje modly, někdy také jako vážené osoby. Ikony z vesnice Bălgari a z vesnice Kosti jsou považovány „za bratry“. Důvodem toho je výše již zmíněná domněnka, že jsou vyrobeny z jednoho a téhož stromu, který byl pokácen nedaleko Velkého ajazma. Tyto ikony mají svojí hierarchii i přesto, že jejich vyobrazení je velmi podobné a jejich rozměry se od sebe téměř neliší, až na některé výjimky. Nejsvětější z nich je tzv. Goljamata ikona (Velká ikona), taktéž přezdívaná Sv. Konstantin. O této ikoně se říká, že má zázračnou moc.47 Na druhé místo se řadí Srednata ikona (Prostřední ikona) nebo Sv. Helena a na třetím místě Malkata ikona – Majkata na sv. Konstantin (Malá ikona – Matka sv. Konstantina). Nové ikony jsou „dětmi“ Velké ikony a všechny dohromady tvoří „rodinu“.48

45

ANGELOVA, R.: Igra po ogăn. Nestinarstvo. Sofija 1955, s. 29. http://library.thinkquest.org/C0130033/f5_bg.html 47 VAKARELSKI, CH.: Etnografija na Bălgarija. Sofija 1974, s. 617 48 http://library.thinkquest.org/C0130033/f5_bg.html 46

15

Na těchto ikonách jsou světci sv. Konstantin a sv. Helena vždy vyobrazení s křížem.49 Jedná se motiv, který je spojený s legendou, kdy císařovna Helena, matka císaře Konstantina, objevila v jednom pohanském chrámu v Jeruzalémě kříž, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus.50 V jedné části obřadu jsou nestinarské ikony „oblékány“ do červených košil, nestinary označované jako rizi, redbi, kălăfi (červená barva je v bulharském folklóru symbolem ohně, jeho síly a moci, stejně tak i jako nového života). V podstatě se jedná o potah ušitý z červené látky vpředu s otvorem, aby mohl být viděn obraz světců. Ikony jsou zdobeny stříbrnými řetězy, na kterých jsou připevněny malé zvonky, mince a různé další předměty, na košile se v průběhu obřadu připevňují další, nestinarské, šátky.51 Jak jsem již výše uvedla, jedná se o ikony s úchytkami na spodní straně, opašati ikoni. Účelem úchytek je snadnější držení při jejich použití v různých momentech v průběhu obřadu. Součástí obyčejů je „koupání“ a následné „převlékání“ ikon do nových, svátečních košil. Podrobněji bych se o tomto zmínila v následující kapitole. Ikony jsou bezprostředně používány ve chvíli, kdy nestinarka začíná tancovat v ohni. Předtím, než do něj vstoupí, uchopí ikonu a po celou dobu tance ji drží před sebou.52 Věří, že je ikona jejím ochráncem.53

49

Strandža. Materialna i duchovna kultura. Etnograsfski, folklorni i ezikovi proučvanija na Bălgarija. Sofija 1996, s. 341. 50 NAMERANSKI, Nikola: Ot Vasilovden do Koleda. Praznicite na bălgarina. Michajlovgrad 1993, s. 57. 51 http://library.thinkquest.org/C0130033/f5_bg.html 52 VAKARELSKI, CH.: Etnografija na Bălgarija. Sofija 1974, s. 617 53 DJAKOV, Tomislav: Narodnijat kalendar. Praznici i vjarvanija na bălgarite. Sofija, 1993, s. 79.

16

3. Přípravy na den sv. Konstantina a sv. Heleny a nestinarský rituál Přípravy na nestinarský rituál začínají již počátkem měsíce května. Hlavní osobou celého obřadu byl v dřívějších dobách hlavní nestinar, který měl na starosti přípravu celého obřadu. Začátkem měsíce května, kdy se obřad slavil, začínaly první přípravy. Takto je popisuje Dimităr Marinov: „Již s příchodem 1. května, kostadinovského měsíce, se všichni nestinari ve vesnici sešli na návštěvě u hlavního nestinara. Každý z nich s sebou přinesl nějaké menší pohoštění, např. džbánek vína, rakiji, pečenou slepici, banicu (banica je pečivo z velmi tenkého lístkového těsta původně plněné domácím sýrem z kravského nebo kozího mléka, dodnes velmi oblíbený v celém Bulharsku – pozn. N. Z.) a další pokrmy. Hlavní nestinar se stejně pečlivě připravoval na návštěvu ostatních nestinarů. I on připravoval speciální jídla pro své hosty, např. zelí se slanou slaninou, slaninu s kroupami aj. Postupně přicházeli hosté a on je vítal u dveří. Při vstupu mu každý z nestinarů políbil ruku, jako znak velké úcty. Přinesená jídla od ostatních byla pokládána na dlouhý barevný ubrus zvaný mesal. Banice se odkládaly zvlášť k ohništi. Až když se sešli všichni nestinari, odcházeli společně do konaku, kde již byla připravená kadidelnice. Hlavní nestinar nejprve okouřil ikony sv. Konstantina a sv. Heleny a potom postupně všechny ostatní nestinary, kteří drželi ve svých rukou zapálenou svíčku. Po tomto ceremoniálu opět políbili ruku hlavnímu nestinarovi – přistupovali k němu podle věku: od nejstaršího po nejmladší. Tímto byla duchovní síla předávána i ostatním. Odsud odcházeli všichni společně do domu hlavního nestinara, kde byl připravený oběd z přinesených jídel. Do čela usedal hlavní nestinar a kolem něj ostatní, opět podle věku. Rozhovor v průběhu oběda se točil kolem obřadu, jeho přípravy a výběru ajazma, u kterého se měl obřad konat.“54 Počet nestinarů se v každé vesnici postupně snižoval a funkci hlavního nestinara již zastávala nestinarka, většinou jediná, která ve vesnici zůstala. V roce 1946 byla jedinou nestinarkou ve vesnici Bălgari Zlata Daskalova narozená roku 1886.55 „Nyní tancuje jenom baba Zlata, ona je opravdová nestinarka.“56 Rosica Angelova popisuje přípravu na obřad a začátek měsíce takto: 54

MARINOV, Dimităr: Izbrani proivedenija. Tom I. Narodna vjara i religiózní običai. Sofie 1981, s 629. 55 ANGELOVA, R.: Igra po ogăn. Nestinarstvo. Sofija 1955, s. 28. 56 Tamtéž.

17

„První den kostadinovského měsíce, brzy ráno, baba Zlata přinesla vodu z blízkého pramene „Gurnata“ (pravděpodobně dle místního dialektu „gornata“ – vrchní, na vyšším místě – pozn. N. Z.). S ní omývá kadidelnici nad ohništěm v konaku, kterou poté zapaluje. Celý měsíc, až do začátku oslav, přicházela do konaku ve středy, pátky a neděle k večeru a zapalovala kadidelnici.“57 Do oslav a jejich příprav se zapojovala většina obyvatel vesnice. Ajazma, kde se odehrávají mnohé rituály jako důležitá součást celého obřadu, bývají každoročně čištěna a „otevírána“ (na ajazma byla pokládaná víka, která se před obřadem odstraňovala, „otevírala se ajzma“).58 Tuto činnost popisuje podrobněji ve svém díle Rosica Angelova: „Děje se tak většinou v den, kdy je počasí teplejší a slunečno. Většinou se ajazma čistí ve čtvrtek před sv. Konstantinem. Říká se mu „Malý sv. Konstantin“. A někdy také „Božejme“ (tak se nazývá čtyřicátý den od ukřižování Ježíše Krista) a to proto, že někdy Božejme připadá na stejný den jako Malý sv. Konstantin. Často je tento den označován také jako Kurbaneto – v tento den, brzy ráno, epitrop (chámový starosta vesnice) spolu s dalšími dvěma až třemi muži, odchází k ajazmu sv. Konstantina a sv. Heleny a zde zabijí jehně jako oběť, kurban. Po té, co se vrátí zpět do vesnice, dá epitrop znamení o jejich návratu rozezněním kostelních zvonců. Až když je kurban hotový, o což se postarají nestinarka a další ženy ve vesnici, svolává epitrop obyvatele vesnice a všichni společně odchází k ajazmu. Některé děti nosí k ajazmům svícny z konaku.“59 Jako první se čistila ajazma sv. Konstantina, kde před očistou lidé nejdříve zapalovali svíčky. Po té epitrop nadzvedl víko ajazma, do něhož starosta vesnice vhodil minci – pro zdraví a blahobyt všech ve vesnici.60 Epitrop nabere z ajazma vodu a nalévá všem přítomným, kteří z ní upijí a umyjí si ruce. Po té je rozdáván kurban.61

57

Tamtéž, s. 33–34. Tamtéž. 59 Tamtéž. 60 Tamtéž. 61 Tamtéž. 58

18

3.1.

Třídenní oslavy svátku sv. Konstantina a sv. Heleny,

tzv. panairi Každoročně se ve vesnici Bălgari konal tzv. panair62 v souvislosti se svátkem obou světců – sv. Konstantina a sv. Heleny. Trval tři dny a byl pojmenován podle místa, kde se konal nebo světce, jemuž byl zasvěcen. V literatuře nejpodrobněji všechny tři dny, kdy se panair konal, popisuje Rosica Angelova: „První den panairu se nazýval Vlachovo, podle stejnojmenného ajazma, u které se oslavovalo. Bylo ale příliš vzdálené ze samotné vesnice a lidé sem chodili čím dál méně. Obřad se přesunul z Vlachova k bližšímu Rusínovu ajazmu (Rusinovoto ajazmo).“63 V souvislosti s přesunem k druhému ajazmu, lze zmínit již výše popsanou legendu o jelenovi a lovcích, kteří jej zabili. Snad je tato legenda, která se mezi lidmi traduje, jakýmsi vysvětlením, nebo omluvou, proč lidé ajazmo Vlachovo přestali navštěvovat. Přestože se místo oslav přesunulo, rituál, podle popisu Angelové zůstával stále stejný: „Již brzy ráno, po návštěvě kostela, šlo menší procesí s ikonami sv. Konstantina a sv. Heleny směrem k Rusínovu ajazmu. V čele šel epitrop spolu s muzikanty, kteří hráli na buben (tăpan) a dudy (džura gajda). Doprovázelo je pouze několik mužů a žen. Většina obyvatel zůstala ve vesnici. Po krátkém rituálu u Rusinovo ajazmo, kde byly zapáleny svíčky se procesí přesunulo k ajazmu sv. Konstantina a sv. Heleny. Zde tzv. „skolasvat ikonite“ – položí ikony, na několik minut, na dřevěný oder, hned vedle ajazma – aby si ikony odpočaly. Po té, se celý průvod vrací zpět do vesnice. Mladíci, kteří nesli ikony, je odkládají v kostele, kde je epitrop postaví na jejich původní místo. Mezitím se n návsi schází další lidé – jsou to jak obyvatelé vesnice Bălgari, tak lidé z blízkých i vzdálenějších vesnic. Mladší tancují chora (choro je bulharský lidový kolový tanec rozšířený nejen po celém Bulharsku, ale i v Srbsku, Řecku a Makedonii – pozn. N. Z.). Zábava pokračuje dlouho do noci a je doprovázena zpěvem.“64

62

Panair nebo také panagir je původní význam pro trh, ale zde ve významu veselice nebo zábava. ANGELOVA, R.: Igra po ogăn. Nestinarstvo. Sofija 1995, s.35. 64 Tamtéž, s. 35–37.

63

19

3.2. Vrchol nestinarského obřadu a „tanec v ohni“ Druhý den je nejdůležitějším dnem v celém nestinarském obřadním systému, největším svátkem nestinarů – den sv. Konstantina. Panair, konaný v tento den, nese, jak jinak, jméno největšího nestinarského světce, tedy panair sv. Konstantina. V literatuře je vrchol nestinarského obřadu mnohokrát popsán, ale Rosica Angelova podává přesnější svědectví o průběhu celého dne již od samého rána: „Den začíná ranní mší v kostele na návsi. Odsud všichni odchází do konaku, kde se již schází mnoho lidí a opět to nejsou pouze obyvatelé Bălgari, ale také z jiných vesnic. Žádný z nich nevynechal návštěvu konaku, kde všichni, bez výjimky zapálí sv. Konstantinu svíčku a ponechají několik mincí na kurban obětovaný sv. Konstantinu. Vejděte dovnitř, jen klidně vejděte a pomodlete se. Nechte také nějaký ten drobák sv. Kostadinu jako dárek! Však proto jste přece přišli, kvůli němu, svatému Kostadinu, tak co byste nešli za ním dovnitř! Jen klidně vejděte!“ cituje Angelova nestinarku babu Zlatu, která stojí před konakem a vyzývá lidi, aby klidně vešli dovnitř do konaku. Hlavními osobami nestinarského obřadu je nestinarka a epitrop. Jeho úloha v celém obřadu je neméně významná než úloha nestinarky. Přesněji opět cituji z díla Rosici Angelové: „Až když všichni navštíví konak a postupně se sejdou na návsi, pošle epitrop pro muzikanty, kteří dotváří úplnou podobu obřadu. Jsou jedni z nejdůležitějších při obřadu. Muzikanti, stejně tak jako ikononosci, kteří se účastní i procesí, jsou vybíráni epitropem. Ikononosci museli být výhradně prvorození synové a stále ještě mládenci. Byli oblečení do nových, svátečních krojů a na hlavě nosili květinami zdobený kalpak (kalpak je výhradně mužská pokrývka hlavy, čepice, ručně šitá z jehněčí nebo ovčí vlny z vnější strany a zevnitř z kůže – pozn. N. Z.).65 Pak odchází epitrop spolu s vybranými chlapci do kostela, odkud slavnostně vezmou ikony, kunizmy, a odnesou je do konaku, kde je epitrop společně s nestinarkou „převléknou“. Před konakem na celý průvod čeká nestinarka. Dovnitř spolu s epitropem a ikononosci vchází také muzikanti. Nyní nastává velice slavnostní okamžik, kdy jsou ikony „převlékány“, „přeměňovány“ (preimenuvane na ikonite). Ikononosci se v konaku postaví do řady jeden vedle druhého. Epitrop vezme nový bílý šátek a kadidlem jej okouří a po té rozprostře před malý ikonostas. Než

65

VAKARELSKI, Christo: Etnografija na Bălgarija. Sofija 1977, s. 197.

20

vezme od prvního chlapce Velkou ikonu, nejdříve se pokřižuje. Po té vezme ikonu a okouří ji kadidlem. Opatrně sundává „starou košili“ a nestinarka mu podává novou, bohatě zdobenou velkými mincemi, košili. Ještě stále v pokleku na kolenou novou košili epitop nejdříve okouří a následně ji „obléká“ na ikonu, kterou po té odloží na ikonostas. Stejnou ceremonií obléká ostatní ikony. V průběhu tohoto významného obřadu vstupují do konaku další lidé, kteří sem přišli zapálit svíčku sv. Konstantinu. Jakmile je i tato ceremonie ukončena a ikony jsou „převlečeny“, dává epitrop znamení muzikantům a ti začínají hrát nestinarské choro.“66 Už zde v konaku, za zvuků bubnu a dud, upadá nestinarka do zvláštního stavu extáze.67 Tento stav je lehce pozorovatelný – nestinarka vypadá, jako by nevnímala co se děje kolem, její tváře jsou bledé, ruce má studené bez ohledu na to, jaká je vnější teplota, je nervózní a celé její tělo se třese, začíná se pohupovat ze strany na stranu a začíná tancovat do rytmu bubnu a dud. Do tohoto zvláštního stavu se může nestinarka dostat kdykoli v průběhu celého obřadu, jakmile slyší typickou nestinarskou melodii, bubny a dudy.68 Tato melodie se však hraje pouze v tento den. Jindy se nestinarská melodie nikdy nehraje.69 Tento stav je v literatuře popisován všemi autory téměř shodně a popisy se od sebe příliš neliší. Takto jej popsal Michail Arnaudov: „Ti, co upadají do stavu transu nebo extáze lze velice jednoduše poznat. Jakmile slyší jim známou nestinarskou melodii, shazují ze sebe oblečení, bijí se do hlavy tak dlouho, než jim začne téct krev. Jejich tváře jsou sinalé, jejich svaly jsou stažené, celé tělo se chvěje a pohupují se ze strany na stranu. Vypadají, jako by byli polomrtví. Ruce mají pevně stisknuté, stojí v předklonu a člověk má pocit, že je trápí něco zevnitř, nějaká vnitřní bolest.“ 70 Po ceremonii v konaku a převlečení ikon se přesouvá procesí k ajazmu. Zde opět cituji popis Angelové: „Po několika minutách přestává hudba hrát, nestinarka se zastavuje, přestává tancovat. Již vypadá klidněji. Procesí s již nově oblečenými ikonami se odebírá k ajazmu. Před odchodem nestinarka ještě okouří všechny ikony, ale k procesí se

66

ANGELOVA, R.: Igra po ogăn, s. 39–40. Etnografija na Bălgarija. Tom III. Duchovna kultura. Sofija 1985, s. 125. 68 VAKARELSKI, Ch.: Etnografija, s. 520. 69 ARNAUDOV, M.:Očerci po bălgarskija folklor. Sofija 1969, s. 423. 70 Týž: Bălgarskite prazdnični običai. Sofija 1918, s. 98.

67

21

nepřidá. Zůstává v konaku a připravuje se na večerní tanec v ohni, vyvrcholení celého obřadu. V čele procesí jdou ikony. Jako první je ikona sv. Konstantina, dále ikona sv. Heleny a za ní nová ikona sv. Heleny. Vedle nich jde epitrop držíce kadidelnici. Celé procesí odchází nejprve k ajazmu sv. Konstantina. Zde probíhá další obřad. Epitrop nadzvedne víko ajazma a vodou, kterou v ní nabere, umyje úchytky ikon, kunizem, které se ihned po té položí na oder vedle ajazma.71 (Tzv. oder je malé dřevěné pódium s přibližným rozměrem 4m2, sloužící jako místo, kam se pokládají ikony při obřadu u ajazma. Ajazmo a oder jsou od sebe vzdáleny několik metrů – pozn. N. Z.) Mezitím si i ostatní přítomní lidé nabírají vodu z ajazma – omývají si oči, čelo, ruce, kropí si vodu na hlavu, pijí z ní pro zdraví. Na oder jsou pokládány také obřadní chleby, které upekly ženy ve vesnici. Každý z nich je velice pečlivě zdobený a má různé tvary. Na oderu se obřadní chleby posvětí, o což se postará epitrop, a pak jsou rozdány všem přítomným pro zdraví. Po těchto ceremoniích opět začínají hudebníci hrát chora. Dívky i chlapci, muži i ženy začínají tancovat a zpívají písně. Poslední melodii, která je u ajazma zahrána je nestinarské choro (nestinarsko choro)“.72 V nestinarském obřadu se hraje několik základních melodií. Jedním z nich je zmíněné nestinarsko choro, taktéž nazvané skoposăt. Je to melodie, která se hraje po cestě směrem k ajazmu (z tohoto důvodu se jí také někdy říká „na cestu“ – na trăgvane), anebo na zpáteční cestě.73 „Na zpáteční cestě se procesí vrací směrem do vesnice jinou cestou, ale ve stejném pořadí, přičemž prochází přes další oder. Zde ale chlapci s ikonami pouze oderem projdou bez toho, že by se tady i na malou chvíli zastavili. Když přichází do vesnice, namíří si to rovnou ke konaku. Před konakem na ně čeká nestinarka. Ikononosci vchází do konaku a zde odkládají na speciální poličku ikony.“74 Takto popisuje Rosica Angelova dopoledne před vyvrcholením celého obřadu tak, jak jej viděla ona sama, když v době nestinarského obřadu byla ve vesnici Bălgari.

71

Záměrně užívám bulharského názvu oder, protože v českém jazyce neexistuje ekvivalent k tomuto názvu. 72 ANGELOVA, R. Igra po ogăn, s. 40. 73 http://library.thinkquest.org/C0130033/f1_bg.html 74 ANGELOVA, R. Igra po ogăn, s. 54.

22

Chlapcům, kteří nesli v procesí ikony a pak je v konaku odložili na speciální polici na svá místa, polije nestinarka ruce posvěcenou vodou v konaku nad ohništěm, do kterého předtím vhodila žhavý uhlík z ohniště v konaku.75 Po té, co se celé procesí vrátí do vesnice, všichni odchází do svých domovů. Mezitím jsou vybráni tři nebo čtyři chlapci, kteří na návsi zapalují oheň a připravují jej na večer, aby v něm mohla nestinarka tancovat. Dlouhými pruty rozhrabují žhavé uhlíky, aby nikde nezůstaly žádná nedohořelá dřívka a také aby byl oheň všude rovnoměrně vysoký.76 Pro přesný popis i náhodný rozhovor chlapců cituji opět Angelovou: „Odpoledne se na návsi vesnice shromažďují mladí chlapci a nosí velké klády dřeva, které budou k večeru zapáleny. ,Oheň se pálí pro zdraví,‘ řekl jeden z chlapců, ,na svatého Konstantina oheň, stejně tak jako spaluje suché dřevo, tak zahání bolesti.‘ Přidává se další: ,Dokonce i posvátný buben pomáhá od bolesti! Když na něj v tento den zahraješ, uzdravíš se od všech bolestí, které tě sužují.‘77 K večeru se postupně na návsi začínají scházet další a další lidé. Začínají zpívat a tancují se chora. Mezitím se epitrop a nestinarka připravují na vrchol celého obřadu, na tanec v ohni. Epitrop s nestinarkou a chlapci, kteří nosili ikony, odchází do konaku. Epitrop dá chlapcům nejdříve na rameno šátek a po té na něj na jejich rameno položí ikony, které chlapci opírají o své pravé rameno a pravou rukou je přidržují. Z konaku odcházejí ke kostelu, který za zvuků bubnů a dud třikrát obejdou.78 Když jsem ve vesnici Bălgari v únoru roku 2008 hovořila s místními obyvateli, popisovali mi tuto situaci velice barvitě a podrobně: „Vždycky je tady tolik lidí, že musíme kolem kostela, kolem dokola, uvazovat lano, aby lidé nepřekračovali toto lano, jinak bychom neprošli. Tolik lidí je tady!“ V souvislosti s tímto okamžikem obřadu mi rozprávěli legendu: „Každý rok, přesně tak, jak si to pamatujeme a tak jak to dělala už baba Zlata, před tím, než šla tancovat do ohně, vždycky spolu s epitropem a chlapci, kteří nosili ikony, třikrát musela nestinarka obejít kostel. Odsud šla už rovnou k ohni. V této chvíli ale existuje nepsané pravidlo, které znají téměř všichni – nikdo nesmí nestinarce přejít přes cestu. Je to jako zákon! Jednoho roku, je to však už moc dávno, 75

ARNAUDOV, M.: Očerci po bălgarskija folklor. Sofija, 1969, s. 464. Tamtéž, s. 64. 77 Tamtéž, s. 55. 78 Tamtéž, s. 58. 76

23

jeden mladík, snad odněkud z daleka a neznalý nestinarských zvyklostí, se zrovna v této chvíli chystal přejít nestinarce přes cestu. Když si toho přítomní všimli, začali na něj volat, aby se ihned vrátil. Než to ale mladík slyšel, už byl téměř na druhé straně. Slyšel ale, co na něj ostatní volali a vrátil se zpátky! Dvakrát přešel nestinarce přes cestu! A co se nestalo! Zrovna přicházela chudinka nestinarka k ohni, už tam skoro byla, když se najednou svalila k zemi. Na místě byla mrtvá, chuděra! Byla to mladá dívka, tenkrát ji moc lidí ještě ani neznalo.“ Podle mých informátorek Kiny Dimitrovové (1944) a Antonie Delčevové (1950) znají tento příběh všichni ve vesnici. Současné nejstarší generaci obyvatel Bălgari příběh předávaly jejich matky. Angelova velice poutavě popisuje samotný vrchol obřadu tak, jak jej viděla ona sama: „Když odpoledne chlapci nakladli klády, do večera už vyhořely a z naložených klád zbyly už jen žhavé uhlíky a popel. Kruh utvořený z tohoto vyhořelého dřeva má v průměru dva metry a je vysoký asi čtyři až pět centimetrů. Kolem kruhu už netrpělivě stoj lidé a čekají na nestinarku. Mezitím se už nestinarka s epitropem prodírají mezi davem lidí stojících kolem a přichází až k ohni. Nejprve jej třikrát obejdou dokola a pak se k němu postaví čelem z východní strany. Muzikanti s dudami a bubnem se postaví přímo proti nim a začínají hrát nestinarskou melodii. Nestinarka se za této melodie začíná chvět a vydává zvuky „văch, văch, văch“, tzv. văchkane. Její obličej je pobledlý, přivírá oči a matným pohledem se dívá dopředu. Ruce pohazuje kolem sebe. Při svém tanci nestinarka našlapuje na celé bosé chodidlo. Některé uhlíky se jí dostávají mezi prsty nebo se do nich zaboří celou nohou. Nejdříve přejde celé ohniště křížem krážem, pak z něj vyjde, celé jej obejde kolem do kola a opět vstupuje do ohně. Při tanci neustále vyslovuje slova „văch, văch, văch“ rychle a mnohokrát za sebou. Když je ve vrcholném stavu deliria, vezme jednomu z ikononosců, jež stojí v prvních řadách kolem ohně, z rukou ikonu sv. Konstantina a držíc ji nad hlavou nebo před sebou, pokračuje ve svém tanci.“79 V dřívějších dobách, kdy bylo v každé nestinarské vesnici více nestinarů než pouze jeden nebo jedna, začínali tancovat všichni obyvatelé vesnice kolem ohně na návsi a s nimi tancovali i všichni nestinari. Tancovala se nestinarski chora. Postupně,

79

ANGELOVA, R. Igra po ogăn, s. 60.

24

jak muzikanti hráli zvláštní nestinarské choro, upadali nestinari do stavu extáze. Michail Arnaudov tuto situaci popisuje takto: „Mezi prvními nestinari, kteří začali cítit přítomnost sv. Konstantina a nutnost tancovat v ohni, byly mladé dívky. Začínaly se rychlé svlékat, shazovaly ze sebe téměř všechno oblečení, přičemž si na sobě nechaly pouze bílou spodní košili, která byla dlouhá až ke kotníkům. Někteří nestinari se nesvlékali, ale sundávali si pouze boty a vstupovali do ohně. Těsně předtím, je ale některá z přítomných žen, většinou starší, okouřila kadidelnicí. Po té nestinari vzali do rukou ikonu sv. Konstantina a tancovali v ohni.“80 Někdy, ve chvíli, kdy je nestinarka v silném stavu extáze, předvídá blízkou budoucnost. V takové chvíli, kdy nestinarka cítí, že se jí otevírají dveře do budoucnosti nebo že k ní promlouvá sv. Konstantin, dává znak muzikantům a ti přestávají hrát. Začne předvídat budoucnost nejen vesnici, ale také jejich obyvatelům.81 Nestinari vždy, když tancují v ohni, drží v rukou ikonu sv. Konstantina. Bez ní do ohně nikdy nevstupují. V některých případech také začnou nejprve tancovat bez ikony, ale jakmile se dostanou do úplné extáze, tak v tu chvíli vezmou ikonu sv. Konstantina a tancují s ní.82 Důvodem toho je víra, že ikona s vyobrazeným svatým Konstantinem dává nestinarům sílu a zároveň jim pomáhá vydržet tancovat v ohni.83 Tancem v ohni, který je vrcholem celého nestinarského obřadu, hledá nestinarka jakési ulehčení z přílišného vzrušení, z extáze, do které ji přivedly obvyklé přípravy a ceremoniál probíhající v průběhu celého dne. V ohni tancuje každý nestinar jinak. Někteří projdou několikrát po žhavém uhlí, aniž se na chvíli v ohni zastaví. Jejich tanec trvá 10–15 minut. Další projdou ohněm třikrát křížem krážem a pak z ohně vystoupí. Jiní dokonce berou žhavé uhlí do svých rukou a hází jím nad hlavu. Další tancují v ohni čtvrt až půl hodiny, přičemž při každém vystoupení z ohně jsou okouřeni kadidlem a dokonce někteří tancují až tři hodiny, ale v ohni se nezastavují na delší dobu.84 Slavejkov, který jako první napsal o nestinarech ve svém satirickém časopise „Gajda“ v roce 186685 v něm zmiňuje, že je nestinarům, po té, co vystoupí z ohně, je nalévána na nohy studená voda nebo že je vedle ohně přinesené bláto, ve kterém si 80

ARNAUDOV, M.: Studii vărchu bălgarskite obredi i legendi. Sofija 1971, s. 64–65. Etnografija, s. 125. 82 ARNAUDOV, M.: Očerci, s. 423. 83 VAKARELSKI, Ch. Etnografija, s. 520. 84 ARNAUDOV, M.: Studii, s. 65. 85 Tamtéž, s. 18.

81

25

nestinari ochlazují nohy pokaždé, když vyjdou z ohně, aby do něj mohli opět vstoupit. S tímto popisem Arnaudov nesouhlasí: „Nikdo z nestinarů o tom nikdy neslyšel, ani nikdy nikdo neviděl, i když je to takto popsáno prvními pozorovateli nestinarstva.“86 Stejný názor má Michail Arnaudov na Slavejkovy zprávy o tom, že nestinari po tanci v ohni utíkali do lesa, kde se oddávali divokým orgiím. „O takových věcech nic neví ani pozorovatelé tohoto obřadu v době dřívější, stejně i jako mnozí noví. Toto tvrzení se ukazuje jako výmysl nebo vymyšlené nařčení lidí nevěřících nebo z dalekých míst.“ 87 Dále cituji Angelovou, která opět popisuje zakončení obřadu podrobněji: „Nestinarka při svém tanci přejde po žhavém uhlí pět až šestkrát a celý tanec trvá několik minut. Již unavená a vyčerpaná přistupuje k ostatním ikonám, které chlapci ještě stále drží. Pokřižuje se, pak je políbí a odchází do konaku. Stále má pobledlé líce, ale její krok je již jistý a pevný. Nohy a ruce, které měla v průběhu obřadu studené jako led, jsou nyní již teplé. Mezitím kolem ohniště již začínají tancovat dívky a chlapci a rozhovor se zde vede kolem nestinarky a jejího tance. V čele chora jsou chlapci s ikonami, kteří po několika minutách také odchází do konaku uložit ikony. Zde, v konaku, se již připravuje pohoštění, na které je pozváno kolem dvaceti nejbližších lidí a v čele je samozřejmě nestinarka a epitrop.“88 Tanec v ohni je ukončen samotnými nestinari a to ihned, jakmile je začnou žhavé uhlíky pálit. Vyjdou z ohně, políbí ikonu a to je znak, že tanec končí.89 Tímto je ukončen vrchol obřadu. Na návsi vesnice mladí tancují a zpívají písně dlouho do noci. Nestinarka s epitropem a několika nejbližšími odchází do konaku, kde je již připraveno pohoštění.

3.3. Oslava druhého dne, dne sv. Heleny Druhý den po sv. Konstantinu, tedy na den sv. Heleny se opět provádí obřady a ceremonie, kterými se uctívá sv. Helena, matka sv. Konstantina. Obřady v tento den jsou nedělitelnou součástí celého nestinarského obřadu, pro obyvatele je stejně důležitý jako tanec v ohni. Den sv. Heleny v minulosti byl pro nestinary a vůbec nestinarské vesnice, velkým svátkem především pro ženy. V minulosti se tento den 86

ARNAUDOV, M.: Bălgarskite prazdnični običai. Sofija 1918, s. 99. Tamtéž. 88 ANGELOVA, R.: Igra po ogăn, s. 60. 89 ARNAUDOV, M.:: Studii, s. 65. 87

26

uctíval a slavil velice pečlivě. V dnešních dnech je situace odlišná a den sv. Heleny se neslaví téměř vůbec. Pouze ráno epitrop a několik obyvatel obce odchází k ajazmu sv. Heleny, kde se omyjí vodou z tohoto ajazma a po té se vrací zpět do vesnice. Zaměřme se ale na to, jak dříve lidé v nestinarských vesnicích uctívali den sv. Heleny. Vše začínalo již od rána. Nejdříve všichni navštívili kostel, kde zapálili svíčku. Potom se v konaku sešel epitrop s ikononosci, odkud vzali ikony a odcházeli k ajazmu, tentokrát k ajazmu sv. Heleny.90 Pořadí procesí, které se k ajazmu odpravilo, se vždy dodržovalo a zůstávalo stejné. V čele šli opět muzikanti, za nimi epitrop s kadidelnicí, za epitropem chlapec, který držel svícen z konaku a za ním všechny tři nestinarské ikony. Pokud se procesí účastnila i nestinarka nebo nestinar, tak ti šli až za ikonami. Pak už následovali ostatní lidé. U ajazma byl obřad shodný jako v den sv. Konstantina u ajazma sv. Konstantina. Když se procesí dostalo k ajazmu, tak nejprve epitrop umyl úchytky kumizem, ikon. Ty pak byly položeny na oder, kde jsou pro tyto ikony s úchytkami, připraveny speciální police, ve kterých jsou otvory, do nichž jsou postaveny kunizmy za úchytky. Mezitím si lidé u ajazma nabírají vodu, pijí z ní a omývají si obličej a ruce, opět pro zdraví. Na oder jsou pokládány, stejně jako předchozí den, obřadní chleby upečené speciálně pro tento den. Zde je epitop posvětí svěcenou vodou z ajazma.91 Jak jsem již výše zmínila, tento den je větším svátkem pro ženy, hlavně ony by si tedy měly v tento den užít. U ajazma tak tancují chora pouze ženy, muži se k nim nepřidávali. Po tancích se celé procesí navracelo zpět do vesnice a každý do svého domu. Odpoledne po obědě se v konaku scházel epitrop s nestinarkou, muzikanti a chlapci, kteří nosili ikony. Odsud začíná další část obřadu. Epitrop nejdříve ze všeho okouřil kadidelnicí všechny ikony. Pak začali společně s ikononosci obcházet postupně všechny domy ve vesnici. Nejdříve muselo procesí navštívit domy nejbohatších pánů ve vesnici – starostu a dalších několik společensky privilegovanějších osob. Do domů vcházeli pouze epitrop s chlapci, kteří nosili kunizmy. K přesnějšímu popisu použiji citaci Michaila Arnaudova: „Po vstupu dá epitrop kadidelnici domácímu a říká mu: ,Nejdříve 3x okouříš ikony, pak je všechny postupně políbíš. Po tobě to úplně stejně zopakuje celá rodina.“92

90

ANGELOVA, R.: Igra po ogăn, s. 64. Tamtéž. 92 ARNAUDOV, M.: Očerci, s. 480. 91

27

Po té domácí vytáhl většinou domácí rakiji a s hosty si přiťukl, pár panáky, na zdraví. Jako poděkování dostávali hosté od domácího pár mincí nebo svíčky. Paní domácí je vyprovodila se zapálenou svíčkou k dalšímu domu, před kterým již čekala další žena, aby uvítala hosty ve svém domě.93 Takto obešlo procesí celou vesnici a každý dům ve vesnici. Museli navštívit každý dům. Výjimkou snad byly ty domy, ve kterých byly těhotné ženy. Procesí se před tímto domem jen na několik okamžiků zastavilo a muzikanti vyhrávali nestinarské melodie. Stejně tak se nenavštěvovaly domy a rodiny, ve kterých někdo zemřel a od pohřbu neuběhl ni jeden rok.94 Při tomto celém obcházení do domu vstupoval pouze epitrop nebo chlapci s ikonami a pouze v některých případech i nestinarka. Muzikanti čekali vždy před domem. Smyslem tohoto obcházení bylo ochránit lidi ve vesnici a všem zaručit zdraví a blahobyt. V dnešní době se již žádný z rituálů, prováděných v den sv. Heleny nijak nedodržuje. Od slavení dne sv. Heleny se již upustilo.

93 94

Tamtéž. ANGELOVA, R.: Igra po ogăn, s. 68.

28

4. Kořeny a původ nestinarstva O vysvětlení původu nestinarů a jejich obřadů se snažilo mnoho vědců a badatelů. Prvním z nich byl Petko Slavejkov v roce 1866. Slavejkov řadí nestinarské tance k letním obřadním ohňům Thráků. K tomuto názoru se přiklání i prof. Michail Arnaudov. Ale existuje i mnoho dalších názorů na to, odkud nestinarský obřad opravdu pochází a kde je jeho kolébka. M. Arnaudov spojuje nestinarstvo také se šamanismem praktikovaným v západní Asii, s exaktními vědami dervišů (příslušníků islámských náboženských bratrstev) v Malé Asii a s některými obřady vykonávanými jako kult boha Mithra a k obřadním kultům dalších bohů z doby synkretismu. Arnaudov také dodává, že tanec v ohni je znám také ve středověké Itálii, kde pohanští knězi (žreci) tancovali na počest boha Apolóna.95 Kult k bohu Mithrovi, který se šíří od prvního století po Kr. z východu dále na západ, je spojován s mystickou očistou a krutými zkouškami – přecházení ohně a vody, výdrž v těžkých mrazech a odolání hladu, podobně jako mystérie na počest bohyně Ma v Kapadocii a Pontu.96 Podrobněji o tomto kultu popisuje Arnaudov v jednom ze svých stěžejních děl o nestinarech: „Jedním z možných původů je kult boha Mithra, který má svůj původ v Persii jako dědictví z indo-íránské mytologie, přesněji ze Zarathustrova náboženství, kde se bůh jeví jako ochránce dobrých začátků. Tento kult se rychle šířil na západ do íránské diaspory v maloasijských provinciích.“97 Tyto náboženské tradice se šíří i mezi další maloasijské národy. I přesto, že mnoho z těchto národů je helenizováno, mithraismus si zachovává mnohé z původního íránského náboženského směru a hlavně svoji silně citově zabarvenou zbožnost a morálku, strach z prvotního hříchu, poskvrnění a svoje očistné obřady a udržování nikdy neuhasínajícího ohně.98 Mithraismus jako mystický náboženský směr se rozšířil v prvních čtyřech stoletích po Kr. Cílem tohoto náboženského směru je spása lidské duše, které se dostávalo sedmistupňovým zasvěcením do mystérií. Jeho úpadek lze registrovat již počátkem čtvrtého století po Kr. V něm lze spatřit počátek kultu íránského boha Mithry,

95

ARNAUDOV, M.: Bălgarski narodni praznici, s. 123–124. Tamtéž. 97 Týž: Studii, s. 100. 98 Tamtéž. 96

29

reinterpretací staroindického Mitry. Původně se totiž jednalo o boha společenské smlouvy a harmonie vztahu mezi člověkem s božstvem.99 Jeho ústředním motivem bylo každoroční zabíjení „kosmického“ býka. Stejně tak, jako prvním obětovaným zvířetem v nestinarstvu byl býk. I když se dnes jako kurban, obětované zvíře, připravuje beran, v starších svědectvích od P. Slavejkova a M. Arnaudova je zmiňován jako kurban mladý býček (junec).100 Dalším Arnaudovem zmiňovaný náboženský směr, který mohl zanechat stopy v dodnes dochovaném nestinarstvu, je manicheismus101, náboženské hnutí a učení založené ve třetím století po Kr. v Persii babylonským prorokem Máním. Jeho proroci rozšiřují toto učení později také v provinciích Asie, Afriky a Evropy a dokonce ve 13. století přetrvává i v některých částech Íránu, Turkmenistánu, Číny a Mongolska. Ve vztahu s pronikáním tohoto učení na Balkánský poloostrov, a konkrétně pak do Bulharska, zmiňuje autor období 8. až 9. století, ve kterém sem, spolu s manicheismem, pronikaly i jiné hereze. Proto se domnívá, že nelze opomenout fakt, ve vztahu k nestinarům, že na něj má zvláštní vliv právě i manicheismus, jež se na Balkánský poloostrov dostává prostřednictvím byzantských vládců, kteří nejednou stěhovali maloasijské, syrské a arménské kolonisty do Thrákie. „Existují i texty, nadpisy, jako svědectví o tom, že v době vlády císaře Juliána a Konstantina, kdy byl manicheismus tolerovaným náboženstvím, se jeho šiřitelé dostali z Asie až do Dalmácie.“102 Je také dochovaná památka z 11. století, ve které je zmínka o přenesení manichejské hereze do Bulharska prostřednictvím jistého Santavarina, vyznavače manichejského učení.103 Dalším způsobem rozšíření nestinarstva může také být období 15. století, kdy Mohamed II. ovládá území Trapezuntu (1462) a většinu občanů z tohoto území vyhání až k Cařihradu a do východní Thrákie, odkud je pak předpokládaný původ Řeků

99

Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. Díl III. Praha 1997, s. 159. ARNAUDOV, M.: Bălgarski prazdnični običaji, s. 97. 101 Manicheismus je náboženský směr, jehož základem je striktní dualismus mezi světlem a tmou, duchem a hmotou, dobrem a zlem. Oba protikladné principy byly na počátku věku rozděleny, nyní spolu bojují a na konci věku budou od sebe opět odděleny. Cílem je osvobození duše ze zajetí hmoty pomocí sebepoznání a přísné askeze v jídle a sexu. Je dochována rozsáhlá literatura v mnoha jazycích – žalmy, homilie, dopisy, zlomky Máního spisu apod. Všeobecná encyklopedie, s. 59. 102 Týž: Studii, s. 101. Citováno z: CUMONT, F.: Recherches sur le manicheisme. III, Bruxelles 1912, s. 176. 103 Tamtéž. Citováno z: IVANOV, Jordan: Proizchod na pavlikjanite spored dva bălgarski răkopisa. Sp. BAN, XXII 1922, s. 30. 100

30

z vesnice Kosti a Brodilovo,104 o kterém se, mimo jiných, zmiňuje i etnograf Christo Vakarelski.105 Jak jsem již zmínila v úvodu této kapitoly, zjistit původ nestinarstva se pokoušeli i další vědci. Jedním z nich je i Tomislav Djakov, který nestinarům přisuzuje funkci zprostředkovatelů, jakýchsi mediátorů, mezi vyšším a nižším, tedy mezi nebem a zemí. Etymologie slova „nestinari“ podle Djakova přibližuje nestinari k sakrálním osobám, jejichž hlavními bohy byly bohové domácího ohniště a ohně vůbec. Prostřednictvím těchto bohů bylo možné duchovní spojení s mrtvými, jejichž předpovědi pomáhaly lidem nejen v každoročním agrárním cyklu. Velká část obřadních magických praktik je nasměrována k potlačení zlých sil a zajištění dobré úrody a zdraví.106 Christo Vakarelski, podobně jako většina autorů zabývající se touto tématikou, vysvětluje původ obřadu v pohoří Strandža vlivem východních náboženských kultů, které se začaly šířit v době raného středověku.107 Ve své knize o nestinarstvu zmiňuje teze dalších badatelů o původu tohoto obřadu také Rosica Angelova. Jedním z nich je ruský vědec I. Smirnov, který v nestinarských tancích v ohni vidí pozůstatek z kultu boha slunce Helia, doplněný orgiastickými svátky Thráků na počest slunečního božstva Sabaziho, jehož kult byl totožný s kultem boha Dionýse. A právě tento kult měl být později předán i křesťanům a udržel se do dnešní doby v podobě nestinarských tanců, i když se značnými křesťanskými prvky. Prvkem v thráckém obřadním systému byla snaha o sblížení s božstvy. Právě tyto slavnosti, na počest boha Dionýse, měly být cestou k tomuto sblížení, a to jak duševně, tak i fyzicky. V době těchto obřadů dosahovali Thrákové sblížení s bohem. A právě tyto mystérie jsou dnes užívány v nestinarstvu.108 Mezi dalšími uváděnými autory v díle Angelové je i dr. Emil Šarankov, který o nestinarstvu píše jako „…o osobitém a zvláštním příbuzenství, nebo alespoň významném napodobování nestinarského tance s uctíváním boha Dionýse starodávnými thráckými a řeckými národy.“109 Sama autorka se ale s tímto názorem neztotožňuje a nesouhlasí a jako důvod udává nedoložené a neobhájené názory, že by někdy byl nestinarský tanec jakkoli 104

ARNAUDOV, M.: Očerci, s. 505. VAKARELSKI, Ch.: Etnografija, s. 617– 618. 106 DJAKOV, T.: Narodnijat kalendar. Sofija 1993, s. 80– 81. 107 VAKARELSKI, Christo: Etnografija, s. 619. 108 ANGELOVA, R.: Nestinarstvo, s.123. 109 Táž: s. 124, citováno z: ŠARANKOV, Emil: Nestinarstvo. Sofija 1947, s. 18. 105

31

podobný orgiastickým slavnostem na počest boha Dionýse či ho dokonce nějakým způsobem napodoboval, a to ani v daleké minulosti, a dokonce nelze pozorovat ani náznaky, podobnosti či nepatrné stopy po jakýchkoliv orgiastických vystoupeních v kterékoli části nestinarského obřadu.110 Je možné, že se dr. Emil Šarankov inspiroval svědectvím prvního zapisovatele o nestinarstvu Petka Slavejkova, který ve svém druhém článku o nestinarech, z roku 1875, vydaným ve vědecko-politickém časopise „Den“ v Cařihradu,111 kde popsal, že „po ceremoniálu a vyvrcholení celého obřadu, tedy po tanci v ohni, někteří nestinari rychle utíkali do lesa, kde se oddávali divokým orgiím.“112 Tento názor ovšem kritizoval již M. Arnaudov, který zároveň dodal, že o zmíněném neexistují žádné důkazy či jakékoli písemné památky a dokonce jej nepamatují ani nejstarší pamětníci. Armanudov odmítá také názor, že by byli nestinari pod vlivem jakýchkoliv omamných nápojů, jak tvrdí Slavejkov.113 Zajímavý je i názor dr. D. Garvalova, který uvádí jako původ nestinarstva vesnici Pripor-Jurta. Podle jeho popisů, které získal od pamětníků ve vesnici Bălgari, se právě v této vesnici poprvé tancovalo v ohni. Byla to tedy první nestinarská vesnice. Tomuto jménu, Pripor-Jurta, přiřazuje ruský původ a proto tedy je, podle něj, obřad „čistě ruský“. Do vesnice se vrátili původní bulharští emigranti z Ruska a ti dali vesnici ruský název. Zároveň ale udává, že původně byl obřad bulharský a od Bulharů jej přijali Řekové.114 Popis dr. Garvalova působí značně chaoticky, neboť o pár řádků níže se lze dočíst, že v podstatě je celý obřad thráckého původu. Tuto tezi nelze přijímat mezi ty nejpravděpodobnější, ale pravdou zůstává, že dávno v minulosti obyvatelé vesnice Bălgari byli opravdu přinuceni odsud odejít do Ruska a následně se do této oblasti vrátili. Jedna z dnešních badatelek zabývající se nestinarstvem je Ivanička Georgievová, která ve spojení s nestinarským tancem v ohni zmiňuje thrácký kult Slunce. Oheň nejlépe vyjadřuje solárně-chtonický (zemi náležející, spojení Slunce a země) systém thráckého náboženství.115 Toto spojení, země a nebe, nebe, kterému vládne 110

Tamtéž. ARNAUDOV, M.: Studii, s. 20. 112 Týž, Bălgarski prazdnični običai, s. 99. 113 Tamtéž. 114 ANGELOVA, R.: Nestinarstvo, s. 125, citováno z: GARVALOV, D.: Socialna psichopatologija (psichični epidemii), t II – Isterični psichozi. Plovdiv 1937, s. 300. 115 www.kroraina.com/knigi/ss/ss_7.html. GEORGIEVA, Ivanička: Nestinarstvoto v Strandža. 111

32

Slunce, se projevuje i v samotném tanci každého nestinara, když tancuje v ohni. Nohama pouze tancují po žhavém uhlí nebo silněji dupou, ale opět do rytmu bubnu a dud. Tělem od pasu nahoru napodobují pomalý let ptáka. Ruce mají roztažené od těla a jako by napodobovali mávání křídel ptáka v letu. Tento pohyb má znázorňovat pozdrav a prosbu směrem k Slunci. Dlaně nestinarů jsou proto při tanci otočeny směrem nahoru.116 Podobnost některých prvků v oslavě svátku sv. Konstantina a sv. Heleny s dalšími analogickými svátky je nejen typologická, ale má také etnické kořeny, které nás vedou ke kulturním tradicím balkánského obyvatelstva v době antiky. Badatelka Ivanička Georgievová je přesvědčena, že rituály tohoto obřadu opakují systém obřadů antických. U nestinarů však nelze pozorovat žádné orgiastické obřady či další podobné mystérie.117 V červnu roku 2008 jsem po druhé navštívila vesnici Bălgari. Ve stejné době zde také byl kolektiv vědců, v čele s dr. Alexandrou Kumanovovou ze Sofie, kteří prováděli společně s přítomnými nestinari výzkum obřadu. Při této příležitosti se A. Kumanovová v rozhovoru pro Bulharskou televizi vyjádřila, že sdílí názor prof. Michaila Arnaudova, který v nestinarstvu viděl stopy kulturní transmise, která přešla ze zoroastrijských památek118 přes malou Asii, Arménii, Asýrii, Babylon a dostala se až k Strandži. Současní badatelé pracují na vysvětlení nestinarstva, spojeného s filozoficko-náboženským hnutím. A. Kumanová tvrdí, že nestinarstvo není pouhý tanec v ohni! Nestinarstvo je celá ta duchovní kultura, která nutí člověka cítit se jiným, zcela rozličně od biomasy; celá kultura, která je součástí harmonizace s kosmickým cyklem. Stejně tak se domnívají, že úsilím nestinarů je být v jedno s vesmírem. I to je pro celý tým dr. Alexandry Kumanové význam nestinarstva. Zmiňuje i prof. Alexanda Fola, který se řadí k vědcům domnívajícím se, že kořeny nestinarstva je třeba hledat u Thráků. Názory na kořeny nestinarstva se tedy značně liší a mnohdy jsou mezi nimi zdánlivě nepatrné rozdíly, které mohou myšlenku či daný názor, při nesprávné interpretaci, zcela pozměnit. Jedním z nejuznávanějších ale i dodnes zůstává prof. Michail Arnaudov, který ve svém díle s jistotou tvrdí, že Řekové v Thrákii nejsou pů116

FOL, Valerija, NEJKOVA, Ruža: Ogăn i muzika. Sofija 2000, s. 112. www.kroraina.com/knigi/ss/ss_7.html. GEORGIEVA, I.: Nestinarstvoto v Strandža 118 Zoroastrizmus je staroíránský náboženský systém vzniklý pod vlivem proroka Zoroastra (Zarathuštry) a založený na dualismu dobra a zla.

117

33

vodním obyvatelstvem a už vůbec ne autochtonním. Jedná se o emigranty z různých oblastí, kteří se usídlili v blízkosti řeckých kolonií v Achtopolu a Careva. Jako důkaz podává několik slov, které zachytil už Slavejkov u řeckých nestinarů

ve vesnici

Kosti a Brodilovo a tj. slovo pro chléb – p a z a n a, jež je totožné s novoperským slovem p a z h a n a – něco pečeného, pečivo. Kořenem je p e z (staroslověnsky пекѫ) a odsud perské p u x t a n- peču, vařím. Právě tento jev ukazuje na perský původ v dialektu nestinarů. S určitostí dopouští jistý vliv, z jedné strany manichejství a z druhé strany kult k slunečnímu bohu Mithrovi.119 Zároveň ale neodmítá i další vlivy, které mohly na nestinarstvo působit.120 Ve své podstatě je nestinarstvo od počátku nábožensky nezávislé, nespadá pod žádnou církev a má svoje pravidla. Nezávislé je také proto, že neexistují žádná speciální omezení nebo požadavky, aby se někdo stal nestinarem a také žádné požadavky k tomu, kdyby se chtěl nestinar vzdát nestinarstva. Osobní život nestinarů je pln praktik a obřadů z východokřesťanské církve, ale zároveň také obsahuje pohanské obřady. I přesto nelze hovořit o jednoduchém propojení křesťanství s pohanstvím. Spíše se jedná o celkovou, nedělitelnou zkušenost, o celkový prožitek.121

4.1. Nestinarstvo v dalších zemích a další obdobné obřady spojené s chozením po žhavém uhlí Jednou ze zemí a zároveň jedinou slovanskou zemí mimo Balkánský poloostrov, kde se vyskytuje nestinarstvo, je oblast na Krymu, kam se v době osmanské nadvlády nad Balkánským poloostrovem vystěhovalo mnoho Bulharů a Řeků z východní Thrákie. Legenda, která je spojována se zmíněnými emigranty, je známá dodnes i ve vesnici Bălgari, o čemž jsem měla možnost se přesvědčit i při své návštěvě této vesnice v době nestinarských oslav v červnu 2008. „V době, kdy nestinari utíkali ze své domoviny do dalekého Ruska, první nestinarka, Makru Marula, si s sebou ze své domoviny vzala sváteční košile, kunizmy, do kterých se na den sv. Konstantina převlékají ikony. Přitom ale nechala ikony sv.

119

ARNAUDOV, M.: Studii, s. 103. Tamtéž, s. 106. 121 ŠARANKOV, Emanuil: Ognechodstvo. Istoriko - geografski, bitovo - mirogleden i psicho - fiziolegočen pogled vărchu nestinarstvoto i ne-nestinarstvoto. Sofija 2001, s. 112. 120

34

Konstantina a sv. Heleny ve svojí rodné vesnici Pripor. Několik dní před svátkem sv. Konstantina se jí on sám zjevil ve snu a zeptal se nestinarky: ,Kde jste mě zapomněli? Kde jste mě nechali samotného?‘ Na druhý den Makro Marula došla k moři a rozprostřela na mořskou hladinu svůj bílý šátek a ten ji po moři dopravil až do její rodné vesnice. Zde pak na den světce tancovala v ohni.“ Legenda vzpomíná období, kdy Řekové a Bulhaři emigrovali z jižní Strandži, tehdejší Rumélie, na Krym. Jejich emigrace je datována přibližně v období po ruskoturecké válce v roce 1828–1829. Tito emigranti se do Ruska dostávají na ruských lodích společně s vojáky. „Jedná se o lidi, kteří se nechtěli smířit s přísnou osmanskou nadvládou ve svojí rodné zemi.“122 Podle další legendy, tito lidé pluli po moři čtyřicet dní a čtyřicet nocí a na Velikonoce dopluli do Feodosie.123 Nemají s sebou ale žádná červená vejce,124 a aby uctili tradici Velikonoc, místo červených vajec jedí červenou cibuli. Prvních několik rodin se usadilo na místě Ata Džankoj nacházející se v krymských stepích. Toto místo se ale nelíbilo sv. Konstantinu a lidé tedy šli hledat vhodnější místo. Po čtyřiceti dnech hledání se usadili na místě Karabaj, kde žili spokojeně dalších čtyřicet let. Ale ani toto místo se sv. Konstantinu nezalíbilo a tak opět hledali místo vhodnější pro jejich život. Při svém hledání se po cestě zastavili u jednoho bezejmenného pramene. Když se z tohoto pramene všichni napili, ucítili, jak se jim vrací nestinarská síla a jejich schopnosti, čímž jim dal sv. Konstantin znamení, kde mají zůstat. A na tomto místě, se tedy usadili nestinari – Řekové.125 Starý název vesnice je Karačol, nový Černopole. Řekové se zde usadili celkem v osmi vesnicích – Karačol (Černopole), Apak-Džankoj, Seit-Asan, Najman, Akčora, Džankora, Subaši a ve vesnici Džankoj žili společně s Bulhary-nestinary. Bulhaři se usadili v blízkosti řeckých vesnic – Kišlav a Kaburčak, dnešní Mičurino. Kišlav, dnes již Kurskoe, je největší bulharskou kolonií, kterou založili emigranti z Malého Trnova, Gramatikova, Stoilova a Mărzeva (dnešní Kondilovo). V roce

122

GEORGIEVA, Ivanička: Nestinarstvo v Krym. Bălgarska etnologija 2003, č. 2–3, s. 9. Město Feodosija se nachází na Ukrajině na poloostrově Krym. 124 Křesťané pravoslavného vyznání na Velikonoce barví většinu vajec červenou barvou a první vejce má bezpodmínečně červenou barvu. Červená barva symbolizuje zdraví. 125 GEORGIEVA, I.: Nestinarstvo v Krym, s. 10.

123

35

1899 zde žilo 1 973 obyvatel bulharského původu. Tento počet převyšoval počet osmi jmenovaných řeckých vesnic.126 Obě národnosti pocházejí z oblasti, kde se slaví nestinarské obřady a slavnosti, z východní Thrákie, z pohoří Strandža (Bulhaři z Kišlavu a Řekové z Karačolu). Na Krym emigrují přibližně ve stejné době. Sbližuje je mnohé, nejen podobná kultura, ale převážně uctívání sv. Konstantina a sv. Heleny spojené s nestinarským obřadem. V červnu roku 1944 jsou Bulhaři i Řekové deportováni zpět do svých zemí, ale Řekové se několik let po té do Karačolu vrací. Naopak jen málo Bulharům se podaří vrátit se zpět. Dnes v Kišlavu žije pouze jedna Bulharka, kdežto v Černopole, dřívějším Karačolu, deset procent obyvatelstva jsou Řekové. Zde se tradice kolem oslav sv. Konstantina a sv. Heleny stále udržuje.30 Zde je, co se obřadního systémů nestinarů týče, mnohé obdobné jako to bývalo dříve a jak je to dnes, ve Strandži. Dříve, kdy ještě na Krymu bylo mnohem více Bulharů a Řeků, se obřad nemohl obejít bez hudby, tedy bez bubnů a dud. V dnešních dnech už zde ale nezbyl ani jeden dobrý muzikant, který by uměl hrát na dudy. Buben sem přinesli až později Řekové, kteří se vraceli ze své země. Stejně jako v Bulharsku, tak i ve vesnici Černopole jsou ikony považovány za svaté. Každá z nich má svoje určené místo v kostele a ven se nevynáší, jak je to součástí obřadu ve vesnici Bălgari v Bulharsku. Výjimkou jsou případy, když je někdo těžce nemocen. V takové situaci jsou ikony přineseny k němu domů, aby se rychleji uzdravil. Do roku 1930 se v Černopole nacházely tři ikony sv. Konstantina a sv. Heleny, ale do dnešních dob se dochovaly pouze dvě. Největší ikona, na které jsou spolu vyobrazení sv. Konstantin a sv. Helena, se dnes již nedochovala. Zajímavé na dochovaných ikonách je to, na které straně je zobrazena sv. Helena. Na těchto ikonách je vyobrazena vpravo od kříže, který je mezi sv. Konstantinem a sv. Helenou a tedy sv. Konstantin po straně levé. Takovéto vyobrazení světců na ikonách je velice neobvyklé. Lze se s nimi také setkat na freskách z 11. století v Kapadocii. Vysvětlení o vyobrazení sv. Heleny je následující: Sv. Helena je zobrazena na pravé straně, protože má blíže k Bohu. V případě, že je sv. Konstantin nalevo od kříže, jedná se o prvního cara Konstantina, cara vítěze. Pokud je sv. Konstantin vyobrazen na straně pravé, je to poražený car Konstantin.127 126 127

Tamtéž, s. 11–12. Tamtéž, s. 15.

36

Co se tance v ohni týká, obřad byl stejný. Lidem, kteří tancují v ohni, se zde říká nestenar. O jejich tanci v ohni se říkalo, že tancem „hasili oheň“. Do roku 1930, kdy byl zbořen kostel ve vesnici Karačol, se více tancovalo na den sv. Heleny, 4. června. Po té se tento obřad prováděl tajně. V ohni se zde tancovalo i ve speciálních případech, např. na začátku druhé světové války, a to proto, aby svým tancem „uhasili válku“.128 Určité rituály se zachovaly i dnes – víra v sv. Konstantina, pálení ohně, podávání oběti-kurbanu. Stejně tak se nestinarstvo zachovalo i v zemi, odkud se poprvé rozšířilo do Bulharska. Hovoříme o Řecku. Zachovalo se zde pouze v oblasti Thrákie a části Makedonie. Je zde známé jako anasteria (Αναστενάρια). Kultovní sdružení tvoří Anastenarides. Stejně jako i v Bulharsku, tak i zde sídlo celého sdružení tvoří samostatná budova nebo, jak tomu bývalo v minulosti, místnost v domě nejstaršího a nejctěnějšího z nich – Archianastenaris, zvaná konaki. Podobnost s bulharskými oslavami lze pozorovat i v mnoha dalších elementech – k rituálnímu tanci hrají muzikanti na posvátné nástroje, jako jsou posvátné dudy, buben, ale také i lyra a píšťala. Anastenarides tancují v ohni držíce ikony sv. Konstantina, tzv. Pappudes. Postupně se během rituálního tance Anastenarides dostávají do stavu extáze, ale aby umocnili svůj prožitek, před tancem požijí omamné nápoje.129 Tento fakt lze brát jako zásadní rozdíl mezi bulharskými nestinari a řeckými Anastenarides. V bulharských nestinarských slavnostech, nestinari požívají alkohol, pokud jej vůbec požijí, až po rituálu, nikoliv předtím. K stejnému se přiznal i nestinar, se kterým jsem hovořila ve vesnici Bălgari v červnu roku 2008 při nestinarských oslavách. Příbuznost spatřujeme i v obětování zvířete. Na rozdíl od bulharských nestinarů, kteří jako obětované zvíře používají mladé berany, v Řecku se zachovalo obětování býka. Cílem řeckých Anastenaridas je prostřednictvím tance v ohni a dalšími přidruženými obřady, prostřednictvím extatického spojení s Bohem, zajistit obci jeho přízeň, zahnat všechno zlé a naopak zajistit blahobyt a úrodu celé vesnici nebo obci spolu se zdravím. Tanec v ohni, kterému se přisuzuje jakási magická síla, lze pozorovat v mnoha státech světa Je spojován nejen s přeskakováním přes oheň, ale někdy i

128

Tamtéž, s. 20. STRUHALOVÁ, Jana: Relikty antického náboženství a mytologie v novořeckém folklóru. Brno 2007, s. 33–34.

129

37

s jeho překračováním a to nejen lidmi, ale i domácími zvířaty. Například v Rusku u sibiřských národů, v Číně, Indii, Malé Asii, Tibet a další.130 Z dalších, kteří se zmiňují o tanci po žhavém uhlí v Asii, je i člověk vystupující pod pseudonymem Dobran.131 Chození po žhavém uhlí, v zemích mimo evropský kontinent, kde se zachovalo, je dodnes počítáno jako efektivní prostředek pro emocionální, psychické a fyzické léčení. Například v některých tibetských klášterech měli tamější mniši ve zvyku při recitaci svých manter 108 krát přejít po žhavých uhlících. Pro ně to byl prostředek pro utužení svojí koncentrace. V současnosti se různé způsoby tancování po žhavém uhlí zachovaly kromě Bulharska převážně na místech, kam směřovali obyvatelé z jižní Indie – Trinidad a Tobago, Mauritius a další. Například v jižní Indii v oblasti zvané Širaganga v městečku Varapur, slouží rituální tance po žhavém uhlí ke sjednocení dvou nesvářených skupin obyvatelstva ve městě – muslimů a hinduistů. Každoročně se zde provádí desetidenní náboženská setkání, kdy stovky představitelů jedné a druhé strany chodí po rozžhaveném uhlí nebo dočervena rozpálených kamenech. 132

130

ŠARANKOV, E.: Ognechodstvo, s. 41. Dobran: Nestinarskite igri. Žitno zărno. Okultno spisanie. Leden 1925, ročník II, s. 7. 132 http://nezavisim.net – ze dne 4. března 2008

131

38

5. Vlastní zkušenosti při návštěvě svátku sv. Konstantina a sv. Heleny ve vesnici Bălgari 3. června 2008 Tak jako každý rok, tak i v roce 2008 se slavil svátek sv. Konstantina a sv. Heleny 3. června nezávisle na tom, zda tento den připadá na všední den či víkend. Po první světové válce zůstává vesnice Bălgari jedinou vesnicí v celém Bulharsku, která udržuje nestinarský obyčej a tradice s ním spojené do dnešních dnů. Obec Bălgari se nachází v jihovýchodní části Bulharska mezi hustými lesy v kopcích pohoří Strandža. Od nejbližšího města Careva, dřívějšího Mičurinu, je vzdálená ne více než 15 km. Počet obyvatel v této vesnici rapidně klesá již od období po druhé světové válce. V roce 1946 měla tato obec přibližně 700 obyvatel133 a nyní zde žije jen asi 90 obyvatel a jejich počet se neustále snižuje.134 Již od rána se na malé návsi scházejí její obyvatelé a několik dalších návštěvníků. Přípravy na tento den jsou v plném proudu. V zadní části konaku jsou připravená dvě jehňata, jež budou obětována sv. Konstantinu jako kurban. Jedinou osobou, jejíž absence nešla v tento den přehlédnout, byla nestinarka. Vesničané pokládají za jedinou a opravdovou nestinarku Vesu Pavlovou (viz rozhovor v příloze práce) z nedaleké vesnice Brodilovo. Jak se v průběhu dne dozvím, v tento den budou v ohni tancovat celkem čtyři nestinari – dvě ženy a dva muži. Druhou nestinarkou je Marinela Gradeva z Ruse. Dalším z nestinarů je Michail Georgiev z okolní vesnice Jasna Poljana, jež každoročně tancuje v tento den v Bălgari. Nejmladším z nestinarů je Kostadin Michailov taktéž z vesnice Brodilovo, kterému je teprve 17 let a nestinarskému tanci také podlehl (viz rozhovor v příloze). Ikononosci, tři mladí chlapci, a epitrop jsou již přichystáni v kostele a už jen čekají na začátek obřadu. Za několik málo minut kostelní zvon odbije desátou hodinu ranní a z kostela vychází procesí, v jehož čele je epitrop Falon Falonov (68 let) a za ním v řadě za sebou tři chlapci, kteří nosí ikony. Čelní strana ikony, či samotný obraz, je vždy otočený čelem k tomu, jež ji právě drží v rukou a nejinak je tomu i v této situaci.135 Oblečení mladých ikononosců není nijak slavnostní. Všichni tři drží ikonu ve své pravé ruce opírajíce ji o pravé rameno, na kterém mají položený červený šátek. Důvodem toho je pověra, že se ikony nesmějí dotýkat oblečení ikononosců.

133

ANGELOVA, R.: Igra po ogăn, s. 26. Tuto informaci jsem získala od starosty vesnice Michaila Dikova při své návštěvě tohoto místa v únoru 2008. 135 FOL, V., NEJKOVA, R.: Ogăn i muzika, s. 93. 134

39

Z kostela míří toto, zatím malé procesí, rovnou do konaku, kde se odehrává první významnější rituál – oblékání ikon. Ten jsem podrobněji popsala ve druhé kapitole této práce. V dnešní době je rituál trochu pozměněn a oblékání ikon již není tak slavnostní, jak tomu bývalo v minulosti, kdy se ikon směl dotýkat pouze epitrop, který sám „přeměňoval“ ikony a který před tímto rituálem nejprve ikony okouřil kadidlem. Dnes ikony „oblékají“ dvě ženy, baba Mara a baba Despina, které se celoročně starají o konak. Epitrop sice přítomný byl, ale tohoto rituálu se nijak aktivně neúčastnil. Po té, co byly ikony „přeměněny“ do svátečních „košil“, vyšli ikononosci, opět s epitropem v čele, před konak, kde již stáli i muzikanti, kteří začali hrát nestinarské melodie. Z konaku pokračovalo procesí k blízkému ajazmu sv. Konstantina. První jdou v procesí dva muzikanti, kteří hrají na buben a typické pro tento kraj dudy (tzv. džura gajda). Za nimi jde epitrop, který v jedné ruce drží zapálené kadidlo a v druhé tzv. menče, malý měděný kotlík na vodu. Za epitropem jde chlapec držící kovový, asi jeden metr dlouhý, kříž a za ním tři ikononosci. Všichni jdou v řadě za sebou. Dále je následují ostatní obyvatelé z vesnice a ostatní lidé. Cestou k ajazmu hrají muzikanti nestinarské melodie. Přibližně po 500 metrech přichází celé procesí k ajazmu a dřevěnému oderu, vzdáleném několik metrů od ajazma. Odery představují dřevěná pódia vyzdvižená na dřevěných kůlech, která mají schody ze dvou stran a jsou oplocená dřevěným plotem. Z jedné strany se na ně vstupuje a druhou stranou vystupuje. Funkční smysl oderu je spojen s obřadem, jež se provádí u ajazma a s potřebou nebo nutností, aby měly ikony svoje speciální místo, „aby si mohly odpočinout a dívat se na obřad“, tzn., „aby byly jeho součástí“.136 Jako první prochází oderem epitrop a za ním ikononosci, kteří postaví ikony na zvláštní poličku s otvory, kam se postaví ikony s úchytkou ze spodní strany. Epitrop ikony okouří a odchází k ajazmu. Mezitím lidé přistupují k ikonám, před každou se pokřižují a každou symbolicky políbí. Odsud odchází k ajazmu, kde epitrop nalévá lidem vodu z ajazma do připravených nádob. Tuto vodu si pak nosí domů a s ní pokropí každý roh v domě – pro zdraví a blahobyt. Vodou z ajazma si také oplachují ruce a obličej pro zdraví. Rituál se v místním dialektu označuje jedním slovem – konkam se.

136

Tamtéž, s. 74.

40

Před ajazmem se řadí mnoho lidí čekajících na svěcenou vodu od epitropa. Řada se dostane na každého a epitrop trpělivě nalévá vodu všem přítomným. Nikdo, kdo se z ajazma napije, či si bere vodu domů, nezapomene nechat drobnou minci na připravené misce, vedle níž je hromada svíček. Kdokoli, dle vlastního přání, může zapálit svíčku a nechat ji na připraveném kovovém svícnu. Po několika minutách spustí muzikanti další nestinarské melodie, ale to už se přítomní chytají za ruce na louce mezi oderem a ajazmem a všichni společně tancují nestinarské choro. Před odchodem zpět do vesnice se tancuje choro v jehož čele je epitrop. Tato tradice je každoročně dodržována. Ve stejném pořadí se procesí vrací zpět do konaku. Občas se muzikanti po cestě na chvíli zastaví, aby si odpočinuli, a lidé mezitím tancují. Před konakem by v této chvíli měla čekat nestinarka, která vítá epitropa spolu s ikonami. Tuto funkci ale nyní zastávají již zmíněné babičky Mara a Despina. Ani jedna z nich není nestinarkou. Předtím, než chlapci vstoupí s ikonami do konaku, je nejprve baba Despina okouří kadidlem. V řadě vedle sebe stojí epitrop spolu s ikononosci. Nyní už mohou být vráceny ikony do konaku. V době, kdy probíhal rituál u ajazma, se v konaku připravoval kurban. O přípravu kurbanu se staraly již zmíněné ženy Mara a Despina. Ovce byly stažené z kůže a maso se vařilo na ohništi uvnitř konaku. Kolem 14. hodiny se již na návsi vesnice zapalují přinesená dřevěná polena. Nechávají se úplně shořet, aby na jejich uhlících týž večer tancovali nestinari. V minulosti se o oheň starali vybraní chlapci z vesnice. Dnes je situace zcela jiná. O oheň se stará jeden z nestinarů sám, Michail Georgiev (52 let). Pozdě odpoledne se už začínají scházet ostatní lidé nejen z blízkých měst a okolních vesnic, ale i ze všech koutů Bulharska. Na návsi se připravuje bohatý program. Je zde postavené i pódium, na kterém vystoupí desítky souborů, ať už takových, které budou pouze zpívat nebo pouze tancovat. Kolem 18. hodiny přijíždí dlouho očekávaná nestinarka baba Vesa. Přípravy na večer nezadržitelně vrcholí a všichni netrpělivě čekají na vrchol celého dne, celého rituálu.

41

5.1. Vyvrcholení celého svátku a tanec po žhavém uhlí Začátkem 20. hodiny vše začíná. Večerní rituál začíná v konaku, odkud vychází, tentokrát mnohem početnější, procesí. V jeho čele jsou opět muzikanti. Bubeník ale nyní hraje na posvátný buben, který se používá pouze v tento den, v tuto část rituálu a na večerní tanec v ohni. Za nimi jde opět epitrop držící kadidelnici, za ním chlapec s kovovým křížem, za ním ikononosci a jako poslední jdou nestinari společně s početnou skupinou lidí. Procesí tentokrát směřuje od konaku ke kostelu. Ten obejdou třikrát zprava do leva. Odsud pokračují směrem k ohni. Velice obtížně se nestinari prodírají přes lidi, jež netrpělivě postávají kolem ohně. Jakmile se dostanou k ohni, celé procesí jej nejdříve celé třikrát obejde opět ve směru zprava do leva. Je to další součást obřadu, kterým nestinari zajišťují lidem zdraví a blahobyt.137 Poté začnou hudebníci hrát typickou nestinarskou melodii, melodii, která se hraje pouze v tento okamžik, při tanci v ohni. Celý dav rázem utichne a všichni se zájmem poslouchají nepravidelné nestinarské rytmy. Nestinari stojí před ohněm a čekají až je epitrop okouří kadidlem, ve kterém hoří tymián. V minulosti měl dým z kadidla omámit smysly nestinarů a tím jim přivodit pocit jakési extáze. Jen těžko lze říci, zda tento dým působí na nestinari stejně, jako na ně působil v minulosti. Nestinari podupávají na místě do rytmu, který udává bubeník a postupně začínají jeden po druhém, vstupovat do ohně. Každý sám za sebe a každý v jiný okamžik. Vše závisí na tom, jak se každý z nich cítí být připraven na tanec. Nejprve přejdou oheň do kříže. Tím začíná každý z nich tanec po žhavém uhlí. Rychlost, jakou se po ohni pohybují, postupně graduje. Každý však tancuje tak, jak sám cítí rytmus. Pouze poslouchají hudbu a tancují, nevnímají nikoho kolem. Jakmile se cítí být plně omámeni a v jakémsi stavu extáze, přichází k epitropovi a berou si od něj ikony světců sv. Konstantina a sv. Heleny, se kterými tancují. Sleduji, jak nestinarka baba Vesa se v jednom momentě sklání a bere do dlaní několik žhavých uhlíků, mne je v dlaních a podupává do rytmu uprostřed ohně. Na čele se jí rýsují kapky potu a pohled zcela nepřítomný. Obdobný pohled je i na jiné nestinary. Další z nich se zastavuje uprostřed ohně a několikrát se otočí dokola kolem své osy, jeho ruce směřují k nebi. Za chvíli opět pokračuje v tanci. V průběhu celého rituálu mají nestinari ruce buď roztažené do stran a pohybují jimi nahoru a dolů, tedy jako by opravdu napodobovali let ptáka, anebo upažené dopředu a pohybují jimi dopředu a dozadu. Nestinari

137

FOL, V., NEJKOVA, R.: Ogăn i muzika, s. 115.

42

viditelně celý rituál prožívají. Jen jsem nezaslechla tzv. văchkane, kdy nestinari při tanci vyslovují stále a mnohokrát za sebou: văch, văch, văch, văch, văch. Po několika minutách postupně přestali všichni nestinari tancovat, odevzdali ikony a odešli všichni do konaku. Tím celý rituál skončil. Nestinari už téhož večera vidět nebylo. Přítomní lidé pokračovali v zábavě dlouho do noci. Na druhý den, den sv. Heleny, který byl dříve považován za mnohem větší svátek než den sv. Konstantina, se v dnešní době ve vesnici Bălgari nepořádá žádný zvláštní rituál. Ráno, kolem desáté hodiny, jde pouze epitrop a někteří lidé z obce k ajazmu sv. Heleny. Tentokrát již bez ikon a bez muzikantů. Zde se každý vodou z tohoto ajazma omyje, případně si vezme vodu s sebou domů, ale tím celé připomenutí svátku tohoto dne končí. Bohužel se tradice v tohoto dne neudržela.

43

6. Závěr Nestinarský obřad a s ním spojené rituály, byl ještě před méně než sto lety v Bulharsku rozšířený ve více než 20 obcích ve východní Thrákii, přesněji v pohoří Strandža. V současnosti se nestinarstvo udrželo pouze na jediném místě a to ve vesnici Bălgari. Všechny části nestinarského obřadu, od samotné přípravy až po konečné obcházení s ikonami, měly za cíl zajistit zdraví a hojnou úrodu všem obyvatelům ve vesnici. Celkový, společenský, význam obřadů spojených s ohněm, je ve své podstatě oslavou „nového“ slunce, příchodu slunečného jara a léta po dlouhé zimě. Na rozdíl od oslav v dřívějších dobách se v současnosti upustilo od některých rituálů, které byly neoddělitelnou součástí celého rituálu. Takovými jsou přeměna ikon, tedy oblékání ikonám sváteční košile, procesí s ikonami, kdy ikononosci, epitrop (chrámový starosta vesnice, stará se o průběh obřadu) a muzikanti (v některých případech i nestinarka), obcházeli celou obec pro zdraví a navštěvovali každou rodinu ve vesnici nebo vůbec vymizela oslava dne sv. Heleny, který v minulosti představoval velký svátek a dokonce v některých obcích byl ctěn mnohem slavnostněji, než samotný den sv. Konstantina. Výrazným důvodem těchto změn je možné vysvětlit absencí místní nestinarky a celkovým úbytkem obyvatelstva v obci. I když v samotném vrcholu nestinarského obřadu – tanci v ohni, tancují nestinari, při ostatních rituálech není přítomen ani jeden z nich. Tyto rituály jsou však neoddělitelné a jejich absence by mohla proměnit nestinari v „pouhé“ tanečníky, schopné tancovat v ohni. Pravdou však je, že přítomností na nestinarských slavnostech lze pozorovat jakousi komerci a snahu o zjednodušení, přičemž se ztrácí síla obřadu. Rozdílná je i úloha epitropa. Ten byl v minulých dobách druhou nejdůležitější osobou obřadu po nestinarce, staral se o konak (chrámová stavba nestinarů), pomáhal při kurbanu. Dnes je přítomen v procesích s ikonami, u ajazma (posvátné prameny, studánky) a tanci v ohni. I přes veškeré změny rituálů, se také mnohé zachovaly a snaha o jejich udržení je neutuchající v každém obyvateli vesnice Bălgari do současnosti. Důkazem toho je zapojení téměř každého z nich do příprav rituálů a to ať už se jedná o přípravu kurbanu, udržování ajazma, kostela či jiná pomoc obci v tomto směru. Tato práce je snahou přiblížit tento téměř neznámý rituál a případně vzbudit zájem o jeho hlubší studium nejen mezi badateli, etnology a folkloristy, ale také mezi lidmi, kteří se zajímají o folklor Bulharska. 44

7. Резюме В своята дипломна работа се стремих да представя един от най-старите обичаи празнувани в България – нестинарството, което се е запазило през годините и чийто традиции и ритуали се спазват с голяма почит от населението до днес. Проследила съм неговият произход, разпространение и развитие в българските земи. Нестинарството представлява не само игра по огън, но и цяла система от обреди, които съпровождат нестинарският ритуал. Българите приемат този ритуал от гърците. Обичаят, непокътнат до днес е запазен единствено в село Българи, което се намира на около петнадесет километра от черноморският град Царево. Всички действия, който съпровождат ритуала, имат за цел да се прогонят болестите и да се осигури здраве и плодородие на населението. В тази дипломна работа разказвам и анализирам нестинарският обичай с всички негови ритуали така, както го е празнувало населението на село Българи в миналото. Също така описвам и как се празнува нестинарският ритуал по настоящем. За тази цел посетих празника на св.св. Константин и Елена на 3. и 4. юни 2008 в село Българи. Тези светии са най-почитани от нестинарите. В тяхна чест се изпълняват редица ритуали, който са съхранени през миналите векове и до днес. Най-тържественият момент от честването е самият танц по огън, с който завършва първият ден от празника. В миналото на другият ден е било обхождането с икони от къща в къща, но тази част от обичая савсем е заникнала. След като присъствах на този празник, най-почитаният не само от нестинарите, но и от населението на село Българи, се убедих в силата на традицията на наестинарството и вярата на хората, които го отбелязват ежегодно с надежда за здраве и плодородие през годината.

45

8. Seznam použité literatury ANGELOVA, Rosica: Igra po ogăn. Nestinarstvo. Sofija 1955. ARNAUDOV, Michail: Studii vărchu bălgarskite obredi i legendi. Tom I. Sofija 1971. ARNAUDOV, Michail: Bălgarski narodni praznici. Sofija 1943. ARNAUDOV, Michail: Bălgarskite prazdnični običai. Sofija 1918. ARNAUDOV, Michail: Očerci po bălgarskija folklor. Tom II. Sofija 1969. DJAKOV, Tomislav: Narodnijăt kalendar. Praznici i vjarvanija na bălgarite. Sofija 1993. Dobran: Nestinarskite igri. Žitno zărno. Okultno spisanie. Leden 1925, ročník II Etnografija na Bălgarija. Tom III. Duchovna kultura. Sofija 1985. FOL, Valerija, Nejkova, Ruža: Ogăn i muzika. Sofija 2000. GEORGIEVA, Ivanička: Nestinarstvo v Krym. Bălgarska etnologija 2003, č. 2–3. MARINOV, Dimităr: Izbrani proizvedenija. Tom I. Narodna vjara i religiozni običai. Sofija 1981. NAMERANSKI, Nikola: Ot Vasilovden do Koleda. Praznicite na bălgarina. Michajlovgrad 1993. NIKOV, Nikolaj: Praznicite na bălgarite s legendi i predanija. Sofija 2004. RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska. Praha 2000. SLAVEJKOV, Račo: Bălgarski narodni običai i vjarvanija. Knigoizdatelstvo Asenevci 2006. Strandža. Materialna i duchovna kultura. Etnografski, folklorni i ezikovi proučvanija na Bălgaria. Sofia 1996. STRUHALOVÁ, Jana: Relikty antického náboženství a mytologie v novořeckém folklóru. Brno 2007. ŠARANKOV Emanuil: Ognechodstvo. Istoriko-geografski, bitovo-mirogleden i psicho-fiziologičen pogled vărchu nestinarstvoto i ne-nestinarstvoto. Sofija 2001. VAKARELSKI, Christo: Etnografija na Bălgarija. Sofija 1974. Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. Díl III. Praha 1997.

46

Internetové zdroje http://library.thinkquest.org/C0130033/f1_bg.html www.kroraina.com/knigi/ss/ss_7.html

.

Seznam informátorů (pohovory se uskutečnily v únoru a červnu 2008 v obci Bălgari) Vesa Pavlova (58 let), Michail Georgiev (52 let), Kostadin Michailov (17 let), Antonie Delčevová (58 let), Kina Dimitrovová (64 let), Ivan Jovnov (51 let), Angel Angelov (52 let), baba Mara a Despina, Alexandra Kumanovová.

47

9. Přílohy 1. Rozhovor s nestinarem Kostadinem Michajlovem (17 let, studuje střední odbornou školu a žije ve vesnici Brodilovo). Rozhovor proběhl v červnu 2008. Kdy jsi poprvé ucítil potřebu nebo nutkání tancovat v ohni? Poprvé jsem začal tancovat v ohni, když se slavil svátek sv. Pantelejmona, 9. srpna 2005, v naší vesnici Brodilovo. Tenkrát tam tancoval v ohni také Michail Georgiev. Já jsem tehdy držel ikonu, byl jsem jedním z ikononosců. Mnohokrát jsem se pokoušel a chtěl vstoupit do ohně a tancovat, ale nestinarka baba Vesa mi to vždycky rozmlouvala, prý abych se nespálil. Tenkrát tam ale nebyla a já jsem mohl klidně vstoupit do ohně a tancovat bez toho aniž bych se spálil. Je to už dva-tři roky zpět a od té doby každý rok přicházím sem do Bălgari.

Co se ti honí hlavou, když vstupuješ do ohně? Jsem opravdu hodně věřící, takže když vstupuji do ohně, držím v rukou ikonu sv. Konstantina a sv. Heleny a tisknu ji silně k sobě. Důvěřuji jí. Kdybych ikonu nedržel, tak se domnívám, že bych tanec nezvládl.

Není to tedy otázka koncentrace? Ano, celé je to na koncentraci. Jsem hodně věřící, a proto když vstupuji do ohně, důvěřuji ikoně a spoléhám se na svoji víru v Boha a sv. Konstantina.

A co děláš, když z ohně vylezeš, co se děje dál? Potom se neděje nic, nedělám nic. To co děláme dnešního dne od rána je dostačující – chodí se k ajazmu, tancují se chora, rozdává se ajazmo, léčivá voda. Lidé tady věří, že tato voda z ajazma pomáhá léčit různé nemoci.

Myslíš si, že je to dar od Boha? Ano. U mě to určitě není dědičné. V naší rodině nikdo přede mnou netancoval v ohni. Mnohokrát jsem se ptal sám sebe a divil jsem se, jak je to možné. Dokonce jsem se ptal mé babičky a dědečka a oni mi také řekli, že v naší rodině nikdy žádný nestinar ani nestinarka nebyli.

48

2. Rozhovor s nestinarkou Vesou Pavlovou (58 let, pracuje jako pokojská v hotelu, pochází z vesnice Brodilovo, kde dodnes žije). Rozhovor proběhl v červnu 2008. Jak jste se stala nestinarkou? Stalo se to před mnoha lety, tenkrát jsme přijeli do Bălgari s naším souborem a měli jsme tu mít vystoupení právě na den sv. Konstantina a sv. Heleny. Dříve se tancovalo u ajazma sv. Heleny, ne jako nyní na návsi. Stejně tak jako všichni jsem se i já těšila, že se budu dívat na nestinary jak tancují v ohni. Najednou se mi ale udělalo strašně zle. Řekla jsem jedné kamarádce ze souboru, že je mi velice špatně, ale ona mi nechtěla věřit, prý to není možné, když jsem se před chvílí tak smála, zpívala a tancovala. Nejdříve mi nechtěla věřit, ale asi se mi změnil i výraz v obličeji a nevypadala jsem moc dobře, protože nakonec zavolala lékaře. Když ho začala volat, cítila jsem, že nemůžu mluvit, nemohla jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Vždycky když o tom mluvím, tak se cítím…Měla jsem pocit, že umírám! Po nějaké chvíli přišla lékařka, změřila mi tep, tlak, ale vše bylo v normálu. Říkala ale, že s mým tělem není něco v pořádku, že se něco děje, ale ona neví přesně co. Byla jsem celá ledově studená. Říkala to mojí kamarádce, já jsem je slyšela. Mnohokrát mi moje babička připomínala, že pokud se jde k mrtvému, tak by se nemělo mluvit, protože on i když umírá, slyší všechno. I já jsem je tenkrát slyšela, jak mluví, ale nemohla jsem odpovědět a začala jsem se v duchu modlit k Bohu a prosit jej, aby mě tu ještě nějakou chvíli nechal, aspoň kvůli mým dětem. Pak jsem se probrala a ženy od nás ze souboru mi pomohly dojít k ajazmu sv. Heleny, kde jsem se napila vody a udělalo se mi lépe. V té chvíli ke mně přistoupila postarší žena s tmavýma očima. Dotkla se mých rukou a nohou a stále se mi dívala do očí. „Jak se tak na tebe dívám, máš ledově studené ruce i nohy a v obličeji jsi potemnělá, z tebe bude nestinarka,“ řekla tajemná žena. Na chvíli jsem se zamyslela nad tím, co mi řekla a zavolala jsem na svojí kamarádku ať přijde za mnou. Než jsem se otočila, žena už tam nebyla. Požádala jsem tedy svoji přítelkyni, aby tu postarší ženu zavolala zpět, že bych se jí chtěla na něco zeptat. Kamarádka se podivila, zajímavě se na mě podívala, prý žádnou ženu neviděla. Nevěřila mi, ale já jsem si byla jistá, že tam byla. Viděla jsem ji přece na vlastní oči, mluvila jsem s ní! Pak jsme se tedy šly podívat k ohni. Když jsme byly před ním, tak jsem si řekla, že když mám tedy tak studené nohy a žena mi předpověděla, že budu nestinar49

ka, proč bych to tedy nezkusila? Vzala jsem ikonu sv. Konstantina a sv. Heleny do ruky a rychle přeběhla ohniště. Poprvé jsem necítila opravdu nic. Řekla jsem si, že to zkusím ještě jednou. A zase mě nic nepálilo! Tak jsem přešla po třetí a to už jsem cítila, že mi začíná být teplo. Z ohně jsem tedy vyšla. Zjistila jsem, že asi opravdu mám schopnosti, jaké mívají nestinarky. Od té doby tancuji tady v Bălgari na den sv. Konstantina a sv. Heleny v ohni jako nestinarka už více než 20 let.

Když jste tak hovořila o Bohu, předpokládám, že jste věřící? Ano, věřím v Boha. Jsem silně věřící. Vždy prosím Boha, aby nám poslal sv. Konstantina a sv. Helenu, oni jsou naši patroni, patroni nestinarů, aby nám nalévali vodu pod nohy, nebo aby nám hasili oheň. A aby nás vedli tam, kde oheň nepálí. Prostě abychom necítili oheň. To je prosba, se kterou se vždy obracíme k Bohu.

3. Rozhovor s nestinarem Michailem Georgievem (52 let, pracuje jako svářeč a stavitel lodí, narodil se ve vesnici Jasna Poljana, kde stále žije). Rozhovor proběhl v červnu 2008. Jak jste se stal nestinarem? Moje rodina původně pochází odsud, z vesnice Bălgari. Můj dědeček v roce 1920 se sem přestěhoval a vzal si mojí babičku. O dva roky později se jim narodil můj otec. Moje babička, Stana se jmenovala, byla nestinarka. Zato můj dědeček byl nevěřící. Zakazoval babičce, aby tancovala. Jednou, na den sv. Konstantina v roce 1929 šel dědeček s tatínkem na pole a babičku zamkl doma, aby nešla za ostatníma nestinarkama a netancovala v ohni. Žili ve starém dvoupatrovém domě. V prvním patře byla zvířata, dobytek a v druhém patře žili oni. Babička ale cítila, že ji něco nutí a ona sama chtěla tancovat v ohni. Něco ji k tomu velice táhlo. A tak vzala z ohně několik uhlíků a začala na nich tancovat. Dům byl ale celý ze dřeva a celý shořel a s ním i moje babička. Tenkrát, když to dědeček viděl, vzal ještě tenkrát malého otce a odešel s ním do Alankajlaku, dnešní Jasna Poljana. Tam už zůstává a žení se podruhé. Později začal tancovat i můj otec, který je také nestinar. Když tady v Bălgari zemřela poslední nestinarka baba Zlata, obřad se přenesl do vesnice Krasna Poljana, protože tenkrát Bălgari byla hraniční zónou a nikdo sem bez povolení nemohl. Jednou, když měl tatínek na den sv. Konstantina tancovat ve vesnici Krasna Poljana, vzal mě 50

s sebou. Zeptal jsem se ho, jestli to můžu zkusit také a on mi to dovolil. Tak jsem začal tancovat. V té době mi bylo 17 let a od té doby tancuji každý rok. Tuto schopnost po mně teď zdědil i můj starší syn.

Co cítíte, když tancujete v ohni? Nemohu si to nijak vysvětlit, ale pouze prvních 4-5 minut, když tancuji, nevnímám nic a nikoho. Nic, co se kolem mě děje. Jako by tady nikdo nebyl. Slyším jen zvuky dud a bubnu.

A co cítíte, když vyjdete z ohně? Když vše skončí? Cítím úlevu, ale nohy mám ledově studené. Vždycky jsem se divil, jak je to možné – od kolen dolů mám nohy studené jako led, ale jinak jsem hodně zpocený, až se mi košile lepí na tělo a po čele mi stéká pot. Nevím, nemůžu to vysvětlit. Ať je to jak je to, tak oheň je přece oheň a teplota je dost vysoká. Třetím rokem sem na tento svátek jezdí dvě Rusky a dvě Francouzky. Nejdřív mi nevěřily a myslely si, že mám na nohou nějaký neviditelný igelit, abych se nespálil. Ale ještěže mám chlupaté nohy a chlupy byly trochu ohořelé od ohně, tak mi začaly věřit. Jinak totiž byly přesvědčené, že mi skalpelem odstraní ten neviditelný igelit. Nakonec mi přece jen uvěřily.

Domníváte se, že je to dar od Boha? U mě je to od Boha a ostatní ať si říkají, co chtějí. Každým rokem pravidelně od 21. května do 5. června si zapaluji doma kadidlo, jak to dělávaly nestinarky v minulosti. Přece se dříve svátek sv. Konstantina a sv. Heleny slavil, podle starého kalendáře 21. května.

A co říkáte na to, že je nestinarstvo dědičné? Nevěřím tomu, ne každého může oslovit sv. Konstantin a každý se může dostat do stavu tancovat. Mnoho lidí se o to pokoušelo a stále pokouší. Však uvidíte, kolik mladých lidí se po našem vystoupení také pokusí tancovat. Stejně to nakonec dopadne tak, že je musíme policejním autem odvézt na pohotovost do Careva, protože na nohou mají spáleniny druhého a třetího stupně.

51

4. Vypravování místních obyvatel v obci Bălgari dne 3. června 2008 V průběhu odpoledne se ve vesnici Bălgari místní schází na návsi. Žádám několik z nich, zda by mi povyprávěli o místních nestinarech, o babě Zlatě a svoje vzpomínky o nestinarstvu z dob minulých: „Jednou, když ještě žila baba Zlata a byla hlavní nestinarkou, jí při tanci spadl kapesníček na žhavé uhlí. Ona si toho nejdřív nevšimla, takže než jej zdvihla z ohně, uplynulo několik málo minut, ale kapesníček neshořel. Nebyl ani spálený. Jako by se nic nestalo. Nikdo dodnes nechápe jak je to možné, ale prostě je to tak! Někteří z nás jsme to viděli na vlastní oči,“ vypravuje mi historku místní Ivan Jovnov (1957). A po něm se hned přidává další: „Jednou byla baba Zlata na návštěvě u svých sestřenic. Všichni o ní věděli, že je nestinarka. Byla známá široko daleko a znal ji kdekdo. Náhodou jí spadl na nohu žhavý uhlík. Ona bolestně zasyčela a rychle uhnula nohou, kterou měla samozřejmě spálenou. ,Ale vždyť si nestinarka, tancuješ v ohni, na žhavých uhlících, jak to, že ses spálila?,‘ ptala se jedna ze sestřenic. ,Ano, já jsem nestinarka, ale oheň mě nepálí pouze v den sv. Konstantina. Když vidím samotného sv. Konstantina a on mě v ohni vede a hasí přede mnou oheň, abych mohla projít,‘ odpověděla baba Zlata. Oni tomu opravdu věřili. Asi na tom něco bude.“ Vzápětí zjišťuji, že postarší muž, který mi tuto historku vypráví, je vnukem mnohokrát zmíněné baby Zlaty, Angel Angelov (1956). Vypráví mi také o případech, kdy někteří muži zakazovali svým ženám, které byly nestinarky, tancovat v ohni. Jednu z nich dokonce její manžel zamknul v domě, aby nemohla jít na svátek sv. Konstantina večer tancovat v ohni. Její přání tancovat ale bylo tak silné, že si z domácího ohniště vytáhla několik uhlíků a tak tancovala doma. Nešťastnou náhodou se od uhlíků zapálil celý dům a v něm uhořela i žena. Mezi vyprávěním nezapomenou zavzpomínat na dřívější nestinarky: „Baba Zlata, to byla nestinarka! Tancovala v ohni i desítky minut, dokud jí sv. Konstantin nepustil. Po kolena se zahrabávala do žhavého uhlí!“ Z jejich vyprávění lze pozorovat, jak moc si tohoto rituálu a těchto schopností cení. Jsou hrdí na to, že právě v jejich vesnici rituál a celá slavnost přetrvala. Velká většina z nich jsou věřící: 52

„Není možné jen tak tancovat v ohni a nespálit se. V tom musí něco být! Musí tam, tam nahoře, někdo být, někdo, kdo je opravdu vede a pomáhá jim,“ svěřuje se mi Ivan, kterému je 51 let, a ostatní souhlasně přikyvují. Všichni, se kterými jsem měla možnost hovořit, s velkou úctou a hrdostí hovoří o celém rituálu a slavnosti vůbec!

53

Fotografická příloha: Nestinarské oslavy na den sv. Konstantina ve vesnici Bălgari 3. června 2008.

Náves obce Bălgari. Kostel sv. Konstantina. Před kostelem ohraničený kruh, na kterém tancují nestinari.

Kostel ve vesnici Kosti.

54

Převlékání ikon v konaku s pomocí baby Mary.

Procesí v čele s muzikanty, za nimi jde epitrop.

55

Na cestě k ajazmu. Za epitopem jsou ikononosci s ikonami.

Epitrop spolu s ikononosci vchází na oder, kam položí ikony.

56

Ikony sv. Konstantina a sv. Heleny na speciální poličce na oderu.

Epitrop u ajazma.

57

Ajazmo sv. Konstantina.

Epitrop nalévá vodu z ajazma přítomným.

58

Lidé tancují choro před oderem.

Pohled na ajazmo po levé straně a vpravo vzadu lze vidět oder.

59

Procesí se vrací z ajazma zpět do vesnice.

Baba Despina vítá před konakem ikony a epitropa.

60

Posvátný buben v konaku

Konak

61

Již odpoledne je zapálen na návsi oheň, na jehož uhlících budou večer tancovat nestinari. V pozadí vlevo lze vidět kostel sv. Konstantina a sv. Heleny.

Ohniště v konaku, na kterém se právě připravuje kurban.

62

Zábava na návsi před tancem nestinarů v ohni.

Obcházení kostela s ikonami před samotným tancem v ohni. Za ikononosci jdou nestinarky.

63

Epitrop při obcházení kostela společně s babou Marou a Despinou.

Obcházení ohně těsně před tancem nestinarů.

64

Rozžhavené uhlí, na němž tancují nestinari.

Nejmladšímu z nestinarů, Kostadinu Michajlovi je 17 let.

65

Svátečně „oblečená“ ikona sv. Konstantina a sv. Heleny s úchytkou na spodní straně, tzv. opašata ikona.

Další ikona, která se používá při nestinarských obřadech.

66

67