Nesmrtelnost a chemie

Nesmrtelnost a chemie Rozpouštění zlata a rumělky v čínské alchymii VLADIMÍR KARPENKO

Podle indonéského mýtu bylo nebe na počátku světa tak nízko nad zemí, že Stvořitel spouštěl lidem své dary na provaze. Stalo se, že jednoho dne poslal kámen, ale lidé dar odmítli: „Co bychom s tím kamenem dělali? Dej nám něco jiného!“ Po nějaké době se na provaze snesl k zemi banán, což pozemšťané nadšeně uvítali. Nato se však shůry ozvalo: „Protože jste si zvolili banán, bude váš život podobný jeho životu. Když banánovník vyrazí nový stvol, rodičovský kmen umírá; tak i vy zemřete a vaše děti přijdou na vaše místo. Kdybyste si byli vybrali kámen, váš život by byl jako život kamene, neměnný a nesmrtelný.“ Mýty o nesmrtelnosti Odborníci na srovnávací mytologii upozorňují, že podle většiny mýtů byli první lidé nesmrtelní, ale jen v nemnoha případech se smrt objevila jako trest za přestoupení božského zákazu, jak je tomu ve Starém zákoně. Častější je, že se smrtelnost stala osudem lidí v důsledku jejich hlouposti, jako cena za nerozumný či nepředložený čin. V Melanésii se vyprávělo, že první lidé čas od času svlékali kůži, a tím znovu omládli. Přihodilo se však, že se jakási stará žena vrátila takto omlazená domů a nepoznalo ji její vlastní dítě. Aby ho uklidnila, navlékla si opět starou kůži, a od těch dob jsou lidé smrtelní. Dalo by se pokračovat v mýtech, například o Gilgamešovi, kdy se ve vyprávění objevuje motiv hada, tentokrát v opačném pojetí. Tím, že pozře rostlinu nesmrtelnosti, kterou hrdina eposu na chvíli odložil, stane se had nesmrtelným, což se projevuje tím, že svléká kůži. Motiv nesmrtelnosti jako touha změnit nevyhnutelné provází lidstvo od nepaměti. A právě mýty živily jiskru naděje, že by snad přece jen šlo konec života nějak oddálit, nebo dokonce zvítězit nad smrtí a stát se nesmrtelným. V tomto směru vynikla starověká Čína, kde se zrodila vyprávění o Nesmrtelných. Můžeme je psát s velkým začátečním písmenem, protože se jimi často myslí určití lidé. Vyprávění o nich se tradují již od konce 1. tisíciletí př. n. l. a rozšířila se v prvních staletích po počátku letopočtu. Z pozdější doby jsou známy Úplné životopisy Nesmrtelných (Lie sien čchüan čuan), jejichž autorství se připisuje neznámému adeptovi alchymie. Otázkou bylo jak nesmrtelnosti dosáhnout. Zdánlivě se nabízelo více možností, ale podívejme se jen na ty chemické, přesněji řečeno alchymistické. Právě ve staré Číně a do jisté

míry v Indii měla alchymie nesmrtelnost jako hlavní cíl. Všude jinde se zabývala spíš transmutací kovů, jejímž cílem bylo vyrobit zlato z méně ušlechtilých kovů s využitím jednoduchých chemických nebo metalurgických postupů. Občas se sice i mimo Čínu mihl textem Elixír života, ale nebyl jediným a obvykle ani hlavním cílem. Za nejpovolanějšího průvodce starověkou čínskou alchymií se dnes pokládá učený mistr Ke Chung (asi 280–340 n. l.), jehož kniha Pao-pchu c’ (Mistr přidržující se prostoty) je encyklopedií taoistické přírodovědy. Jedenáctá kapitola tohoto díla je nadepsána Lékopis Nesmrtelných. Hned na začátku čteme: „Lékařství nejvyššího typu přivádí lidské tělo k vyrovnanosti a prodlužuje život, takže lidé vystupují a stávají se bohy v nebi, vznášejí se vzduchem nahoru i dolů a mají všechny duchy ve svých službách.“ Až do tohoto okamžiku to zní slibně, zato další text je trochu zarážející: „Jejich těla se pokrývají peřím a narůstají jim křídla,“ což nemusí být příjemné, ale není to ještě nejhorší. V jiné části téže knihy Ke Chung píše, jak je možné poznat Nesmrtelné. Podle něj to jde tehdy, když mají čtvercové oči, což je nejčastější příznak, nebo jim mohou z vršku hlavy vyrůstat uši, mohou letět na bílém jeřábovi, cestovat na draku, ovšem také mohou mít tělo pokryté šupinami, či dokonce hadí hlavu. Nyní si všimněme pokusů dosáhnout nesmrtelnosti chemickou cestou. Studujeme-li Ke Chungovu knihu, snadno postřehneme, že se tato cesta rozdvojuje. Vydejme se po první z jejích větví. Rostlinné lektvary „Je možné kousat rozličné produkty,“ jichž bylo pět druhů a patřily mezi ně mimo jiné různé houby a lišejníky. Jestliže si připomeneme Ke Chungův popis příznaků svědčících o nabývání nesmrtelnosti (lehkost, pocit vznášení), nebudeme daleko od pravdy, když prohlásíme, že to jsou pocity provázející otravu některými drogami. Líčení nesmrtelnosti nás tak vrací do ještě vzdálenější minulosti – slyšíme za ním ozvěnu šamanských bubnů, jejichž majitelé se pod vlivem různých rostlinných preparátů dostávali do transu, aby potom svému okolí přinášeli poselství z nebes nebo podsvětí. To tedy byla první z chemických cest k nesmrtelnosti, která vycházela z požívání především rostlinných preparátů. Podle Ke Chunga slavily tyto postupy nemalé úspěchy, když jakýsi Čao Tchuo-c’ poté, co užíval dvacet let skořici, dokázal za den ujít pět set mil a mohl zvednout tisíc liber. Jen jeho chodidla porostla chlupy. Lin C’-ming užíval jedenáct let pcháč, načež jeho uši narostly pět palců do délky, ale zato on sám měl tělo tak lehké, že létalo. Dlouhodobé požívání chřestu se projevilo tím, že Tu C’-wej měl sto třicet synů s osmdesáti konkubínami a dokázal za den ujít tři sta mil. Někdy se doporučovaly složitější směsi, elixíry. Tak Kchang-feng c’ radil smíchat krev nevylíhnutého kuřete z vejce jeřába se šťávou z oměje šalamounku. Podle Ke Chunga stačí prý vzít tohoto elixíru na špičku nože a „váš život se prodlouží o sto let“, větší dávka ho má dokonce prodloužit o tisíc let, což je vzhledem k přítomnosti akonitinu v tomto preparátu přinejmenším na pováženou. Doc. RNDr. Vladimír Karpenko, CSc., (*1942) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na této fakultě se zabývá biofyzikální chemií a dějinami chemie. Je autorem knih Alchymie – dcera omylu (1988), Tajemství magických čtverců (1997) ad. (e-mail: [email protected]) http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 80, prosinec 2001

701

Motiv Nesmrtelných je trvalou součástí všech vrstev čínského umění (tušové malby, uměleckého řemesla i lidového umění). Vždy má blahopřejný význam. Ukázky jsou lidové vystřihovánky (Kao-mi v provincii Šan-tung, 80. léta 20. stol.). Nesmrtelní jsou zobrazeni s příslušnými atributy. Chybí jen obrázek Che Sien-ku, Nesmrtelné dívky Ku, která držívá lotos.

Čhüan Čung-li s odhaleným břichem

Li Tchie-kuaj s železnou holí

Lan Cchaj-che s košíkem

Čang Kuo Lao s bambusem

Li Tung-pin s oháňkou

Chan Siang-c’ s flétnou

Cchao Kuo-ťiou s dřevěnými „kastanětami“

702

VESMÍR 80, prosinec 2001 l http://vesmir.cts.cuni.cz

Některé preparáty měly být až překvapivě jednoduché. Za časů císaře Čchenga z dynastie Chan prý lovci v horách Čung-nan zahlédli nahou lidskou bytost zahalenou jen dlouhými vlasy. Když ji po nějaké době konečně chytili, zjistili, že jde o ženu. Vyprávěla jim, že byla původně konkubínou vládce státu Čchin. Když zemi přepadli útočníci z východu a král se vzdal, ona sama uprchla do hor. Bloudila tam, a když se ocitla na pokraji smrti hladem, jakýsi starý muž ji naučil živit se jehličím a semeny borovice. Nejdřív jí to připadalo hořké, ale časem si zvykla, a později nejen že už neměla hlad ani žízeň, ale v zimě ji nesužoval chlad, v létě horko. Propočítání všech údajů nasvědčovalo tomu, že tato konkubína ze státu Čchin byla v době, kdy ji chytili, stará přes dvě stě let. Když ji přivedli ke dvoru císaře Čchenga, začali jí dávat běžné potraviny obsahující škrob. Několik dní bylo ženě špatně, ale posléze začala přece jenom jíst. Po dvou letech jí počaly vypadávat vlasy, zestárla a brzy zemřela. Jak dodává Ke Chung, kdyby ji nechytili, patrně by se stala Nesmrtelnou.

v zapečetěných nádobách. Z mladší doby kamenné pocházejí pohřby, kdy pod mrtvým tělem a kolem něj byl nasypán červený pigment. Soudí se, že měl představovat krev, neboť ta je vcelku jasným symbolem života. Zdá se, že právě pro tuto symboliku měla výroba zlata vycházet z rumělky. Rumělka barvy krve (života) měla být proměněna v umělé zlato, jež mělo život prodloužit, v lepším případě až na neomezenou dobu. Snahy čínských alchymistů se dají posuzovat různě, ale jsou zajímavé i pro dějiny vědy. Právě tím, že se čínští alchymisté tak usilovně pokoušeli o chemickou přeměnu rumělky, objevili některé docela zajímavé reakce. Sluší se předeslat, že někdy zkomplikovali pátrání dnešním historikům vědy. Výraznou vlastností rumělky je její velmi malá rozpustnost ve vodě. Taková vlastnost nevadila, pokud příprava elixíru spočívala spíš v metalurgických technikách, tedy v tavení. Horší to bylo s reakcemi ve vodním prostředí – nezbývalo než se pokusit tuto sloučeninu nějak převést do roztoku.

Čínská alchymie

I s rozpouštěním si čínští alchymisté dokázali poradit, jak dokládá pozoruhodný text nadepsaný San-š’-liou šuej fa (Třicet šest způsobů jak převést tuhé látky do roztoku). Dnes se soudí, že toto anonymní dílo, patřící do taoistického kánonu Tao Cang vznikalo postupně asi od 2. stol. př. n. l. a dnešní podobu získalo až v 6. stol. n. l. Rozhodně už Ke Chung znal některé z těchto návodů, jichž je v dnešní verzi celkem dvaačtyřicet. Co všechno převáděli čínští alchymisté a řemeslníci do roztoku? Výčet látek je skutečně pestrý: realgar, orpiment, azurit, magnetit, síru, křemen, ametyst, stříbro, olovo a samozřejmě i rumělku. Základním principem řady postupů uvedených v tomto manuálu je současné použití dusičnanu draselného a octa, kdy dusičnan draselný působil jako oxidační činidlo a ocet pak vytvářel slabě kyselé prostředí. Tím vlastně Číňané obešli velmi primitivním, ale funkčním způsobem použití minerálních kyselin. Připomeňme si, že starověká Čína neznala silné minerální kyseliny, sírovou, dusičnou nebo chlorovodíkovou. Znala jen vinný ocet, což je zředěná kyselina octová náležející mezi slabé kyseliny. Zároveň jsou tyto postupy jedním z prvních dokladů toho, že Číňané znali dusičnan draselný, což má význam pro datování objevu černého střelného prachu. Samozřejmě že za uvedených experimentálních podmínek probíhaly všechny reakce velmi pomalu, jak to ostatně uvidíme z návodů. Zmiňme se alespoň o dvou z nich: l Rozpouštění olova: „2 ťiny [1 ťin = 600 g] olověných hoblin smíchané se 4 liangy [1 liang = 37 g] sanytru [dusičnanu draselného], zapečetěné v bambusové trubce jako v předchozích [návodech] a vložené do octa vytvoří za 100 dní vodní roztok.“ Zajímavostí je, že se používala bambusová trubka, k jejímuž obsahu ocet postupně difundoval. 1) l Rozpouštění rumělky vyžadovalo více ingrediencí: „1 ťin rumělky s přídavkem 2 liangů síranu měďnatého a 4 liangů sanytru, to vše zapečetěno lakem uvnitř čerstvě uříznuté bambusové trubky a ponořeno do octa, vytvoří vodní roztok za 30 dní.“2) Úloha síranu měďnatého není jasná, historik čínské vědy J. Needham soudí, že zřejmě sloužil jako katalyzátor. Další studium rumělky ukázalo, že jde o sloučeninu opravdu málo reaktivní, která vzdoruje účinku většiny kyselin – nereaguje s vroucí zředěnou kyselinou dusičnou, a dokonce ani s lučavkou královskou. Podstatné však je, že selhal i Need-

Zatímco předchozí cesty k nesmrtelnosti se spíš dají zařadit do toxikologie, existuje ještě druhá skupina postupů, o níž Ke Chung napsal: „Na vrcholku lékopisu nesmrtelných stojí rumělka. Na druhém místě je zlato...“ Teprve na čtvrtém jsou známé houby a lišejníky, a na osmém realgar (sulfid arzenu AsS). Sloučeniny arzenu nechme stranou a podívejme se na vrchol této stupnice. Proč právě rumělka? Odpověď na tuto otázku je obtížnější a je vhodné do ní zahrnout i látku z druhého stupně lékopisu, totiž zlato. l Nesmrtelnost zlata. Zlato bylo patrně nejstarším známým kovem a zároveň na sebe upozorňovalo mimořádnou stálostí. Až do objevu lučavky královské, jenž se odehrál někdy ve 14. století v Evropě, nebyl znám způsob jak zlato změnit. Tím se míní jeho přeměna v nějakou sloučeninu, při které zmizí jeho kovový vzhled. Zlato bylo prostě nesmrtelné. Odtud už byl jen krůček k alchymii, jak to zaznamenal kronikář S’-ma Čchien (163–85 př. n. l.) ve svých Zápiscích historika (Š’ ťi), když líčil osudy Li Šao-ťüna, jednoho z prvních známých alchymistů na císařském dvoře. Ten prý takto promluvil k císaři: „Musíte přinést oběť Peci, a potom budou duchové přítomni; když budou duchové přítomni, může být prášek rumělky proměněn ve zlato; když bude zlato vyrobeno, může se použít k výrobě nádob na jídlo a pití, a tím prodloužit váš život....“ Specifikem čínské alchymie bylo, že právě jen uměle vyrobené zlato zaručovalo nesmrtelnost. Zbývá však ještě najít důvod, proč se při výrobě takového zlata doporučovalo vycházet zrovna z rumělky (HgS). l Rumělka symbolem života. Nabízejí se jen dohady čerpající z poznatků o různých starých kulturách. Rumělka se nachází v přírodě jako minerál červené barvy a sloužila skutečně jako barevný pigment. Běžnější byly v tomto ohledu červené okry, pigmenty na bázi oxidu železitého – rumělka byla vzácnější, ve starověku se dokonce posílala do Říma 1) Podle J. Needhama šlo v tomto případě o reakci 3Pb2+ + 2NO + 4H2O. 3Pb + 2NO 3– + 8H+ [z octa] 2) Podobně jako v předchozím případě se J. Needham se spolupracovníky pokusil navrhnout reakci vyjadřující tento děj, ovšem tentokrát dospěl ke dvěma možnostem. Buď mělo jít o reakci 3S + 3Hg2+ + 2NO + 4H2O, 3HgS + 2NO3– + 8H+ nebo o reakci 3HgS + 8NO3– + 8H+ 3SO42– + 3Hg2+ + 8NO + 4H2O.

Rozpouštění zlata a rumělky po čínsku

http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 80, prosinec 2001

703

hamův pokus o rozpuštění rumělky podle čínského návodu. Přitom je známo, že citovaný receptář je velmi spolehlivý, Číňanům se rozpouštění rumělky podle tohoto návodu dařilo. Po rozsáhlé experimentální studii došel J. Needham k závěru, že rozhodující pro rozpouštění byly nečistoty v dusičnanu draselném, který používali Číňané. Nejpravděpodobnější z nich je chlorid draselný. Měďnaté kationty z modré skalice katalyzují oxidaci chloridových aniontů na chlor, a teprve ten reaguje se sulfidem rtuťnatým. Podobně působí i jodidy.3) Poučení z této příhody? Především, že se nejednomu starému textu dá opravdu věřit, ale nesmí se zapomínat na to, že dávní experimentátoři nepoužívali chemikálie takové čistoty, jaká je dnes v laboratořích běžná. Tím však analýza tohoto textu neskončila, protože experimenty ukázaly, že příslušná reakce vyžaduje kyselinu octovou ve větší koncentraci, než je osmiprocentní ocet. Měli Číňané takovou kyselinu? Citovaný receptář se o octu nijak nevyjadřuje, takže nezbývá než dohad. Už ve staré Číně dokázali připravovat koncentrovanější roztoky alkoholu vymrazováním z obilného kvasu. Přitom tuhne voda a zůstává stále koncentrovanější roztok alkoholu. Totéž je možné provést s octem, ale lze dosáhnout maximálně koncentrace 60 % (hmotnostních). Tato koncentrace však stačí k tomu, aby se rumělka rozpouštěla, samozřejmě velmi pomalu, což však správnost návodu nepopírá. Právě tento návod se současně po3) Podle dnešního názoru šlo v čínském receptáři o reakci (n–2)– SO2– + 4N2O4 + 4H2O, HgS + 8NO3– + 8H+ + nX– 4 + HgX n kde n = 2 pro X Cl, Br, a n = 4 pro X = I.

kládá za nepřímý důkaz toho, že Číňané opravdu dokázali koncetrovat kyselinu octovou. Ohnivé lékařství Čínská alchymie prošla dlouhou cestu, na jejímž počátku byly sny o nesmrtelnosti. Ty se nenaplnily, ale alchymisté při svých nesčetných pokusech, svým bádáním metodou pokusů a omylů, poznávali vlastnosti různých látek. Někdy tyto poznatky postupně přešly do praxe řemeslníků, většinou se však hromadily jako jakýsi základ poznání. Jeho čas přišel až o mnoho staletí později, když vznikala chemie. Už v dávných dobách se ale čínským alchymistům občas podařilo něco mimořádného, čímž máme na mysli především objev černého střelného prachu. Jednu jeho složku, dusičnan draselný, studovali z různých hledisek po velmi dlouhou dobu. I černý střelný prach vznikal v souvislosti s medicínským laborováním, neváhejme říci, že v souvislosti s nesmrtelností. Jeho název chuo jao se dá volně přeložit jako ohnivý medikament. Nesmrtelnost byla a je něčím mimořádným. Alchymisté přistupovali ke každé činnosti jako k rituálu, tím spíš pak k pokusům o dosažení tak vysokého cíle. Ač jejich snahy ztroskotaly a sotva kdo je bude napodobovat, může k nám Ke Chung promluvit i dnes, nikoli však o podstatě chemických reakcí: „Ti, kdo se chtějí stát pozemskými Nesmrtelnými, musí učinit v nepřetržité řadě tři sta dobrých skutků. Ti, kdo chtějí být nebeskými Nesmrtelnými, jich musí vykonat dvanáct set. Jestliže po vykonání jedenácti set devadesáti devíti spáchá dotyčný jediný špatný čin, všechny předchozí jsou ztraceny a musí se začít nanovo.“ o

Dvě knihy o vzájemném ovlivňovnání organizmů CARL ZIMMER: Parasite rex. Inside the bizarre world of nature’s most dangerous creatures

NAD KNIHOU

Free Press 2000, ISBN 0684856387, 298 stran; 245 stran vlastního textu, slovníček odborných termínů, poznámky k jednotlivým kapitolám s odkazy na odborné publikace, seznam odborné literatury (21 stran, asi 275 položek), rejstřík (10 stran); 16 křídových tabulí s 35 zajímavými fotografiemi, účelně doplňujícími vlastní text

Kniha shrnuje, co je z hlediska laika v moderní parazitologii nejzajímavější. Ukazuje, jakým způsobem, jak často a jak účinně paraziti ovlivňují a řídí biologické vlastnosti svých hostitelských organizmů. Jednotlivé kapitoly objasňují, že mnozí paraziti dovedou podle svých potřeb regulovat nejen imunitní systém hostitele, ale i způsob, jímž hostitel využije získané živiny (zda je investuje především do rozmnožování, nebo do růstu a regenerace vlastního organizmu), a u živočišných hostitelů často významně ovlivňují i jejich chování. Právě této manipulační aktivitě jednotlivých druhů parazitů věnuje autor značnou pozornost. Předkládá čtenáři řadu konkrétních příkladů, kdy parazit ve svém hostiteli vyvolá vzorec chování, jímž si hostitel uškodí (například povede k jeho ulovení dravcem) a parazitovi prospěje (například zvýší pravděpodobnost jeho přenosu na další hostitele). Zimmer uvádí i nejnovější výsledky práce českých autorů, které ukazují, že se objektem podobné manipulační aktivity parazitů v některých případech stává i člověk (viz Ukaž mi své parazity a já ti povím, kdo jsi, Vesmír 78, 667, 1999/12). Další témata, kterým autor věnuje značnou pozornost, jsou: klíčový význam parazitů ve fun-

704


gování mnohých suchozemských i vodních ekosystémů (především z hlediska zachování jejich biodiverzity a produktivity), zvláštnosti životního prostředí parazitů (především jeho různorodost, a přitom naprostá předvídatelnost) a z nich vyplývající zvláštnosti jejich ekologických strategií, zvláštnosti evolučních procesů probíhajících v systémech parazit-hostitel. Kniha je velmi čtivá, látku nepředkládá jako souhrn jednotlivých vědeckých faktů, ale spíše jako systém vzájemně tematicky a logicky provázaných příběhů. Z věcného i formálního hlediska obsahuje minimum chyb. Domnívám se, že najde své čtenáře především mezi zájemci o biologii a medicínu, přičemž zaujme jak úplné laiky, tak absolventy příslušných oborů vysokých škol. WILLIAM C. AGOSTA: Thieves deceeivers and killers. Tales of chemistry in nature Princeton Univ. Press 2000, ISBN 0691004889, 256 stran; 219 stran vlastního textu, slovníček odborných termínů (6 stran), doporučená literatura (5 stran, asi 40 položek), rejstřík (8 stran); 15 kreseb vytvořených na počítači patrně podle fotografických předloh

Kniha se zabývá chemickou komunikací a jinými formami chemicky zprostředkovaných interakcí mezi organizmy. Upozorňuje na řadu zajímavých biologických jevů vyskytujících se v přírodě. Neobsahuje faktické chyby a zabývá se zajímavou problematikou, ale přesto ji nepokládám za příliš zdařilou. Text je dosti nesourodý a chybí mu nosné ústřední téma. Patrně jím měla být úloha chemie v ekologických a etologických

nikace charakter oboustranně výhodné výměny informace, nebo spíše jedinec, který daný signál vysílá, manipuluje příjemcem? V porovnání s dílem Parasite rex se tato kniha již na první pohled zdá být dosti odbytá. Seznam odborné literatury je zcela nedostatečný (obsahuje asi 40 odkazů, kniha Parasite rex je doplněna 275 odkazy), obrázky v knize ilustrují spíše možnosti (a záludnosti) počítačové grafiky (například možnost beztrestně porušit autorská práva fotografických předloh), než že by jakýmkoli užitečným způsobem doplňovaly text. Pro odborníky je kniha víceméně neužitečná, většinu laiků patrně příliš nezaujme (navzdory matoucímu bombastickému titulu). Jaroslav Flegr, Přírodovědecká fakulta UK

ROBERT J. STERNBERG: Úspěšná inteligence. Jak rozvíjet praktickou a tvůrčí inteligenci

ností a vyrovnávat se se svými slabinami. Inteligentní jednání je pružné a dynamicky se mění. Úkolem rodiny, školy, pracovišť i celoživotního vzdělávání je podpořit vývojové možnosti jedince. Ve své vlastní teorii Sternberg odmítá pojetí jednolité inteligence. Soudí, že inteligence je mnohočetné povahy, že se vyvíjí a že má tři odlišné aspekty: analytický, tvůrčí a praktický. Pro člověka nestačí jen tyto tři aspekty mít, ale musí se naučit jak a kdy je využít. Čili nestačí mít schopnosti, ale je třeba přemýšlet jak je využívat i v složitých podmínkách. n Analytická inteligence – aneb jak najít správná řešení problémů. Jde o schopnosti nasměrovat naše mentální procesy na hledání a promýšlení jak určitou situaci řešit, překonávat překážky a vyřešit problémy. Obvykle to znamená učinit šest kroků: rozpoznat problém – definovat jej – stanovit strategie

Přeložil Jiří Papoušek, Grada, Praha 2001, 208 stran, cena 248 Kč

Autor, narozený 1949, působí na Yaleově univerzitě. Napsal řadu studií a monografií o inteligenci, ale i o emocích a lásce. Kniha původně vyšla r. 1996 s poněkud jiným podtitulem: Jak praktická a tvůrčí inteligence determinuje životní úspěch. Naznačuje se tím zřejmě jistá populárnost knihy v duchu „jak být úspěšný“. Základní problém, s nímž se Sternberg potýká, je pojetí obecné inteligence, kterou lze snad měřit a z ní předvídat pracovní úspěchy v životě. Považuje podobné pokusy za chybné. Mnozí géniové, kteří posouvali naše poznání, byli jednostranní. Jejich obecná inteligence nebyla příliš vysoká, ale spíše diferencovaná ve směru jejich zájmů a stylu uvažování. V poslední době se stále více debatuje o inteligenci emocionální, sociální, ale i hudební, tělesněkinestetické apod. Ukazuje se, že měření tradičního IQ není zárukou pro odhad životního úspěchu. Mnozí jedinci s velmi vysokým IQ se v životní praxi neprosadili. Proto se Sternberg snaží v řadě studií uplatnit pojem úspěšné inteligence – a to je obsah recenzované knihy, která má charakter spíše popularizující. V prvních kapitolách sleduje myšlenkové pozadí vzniku a vývoje metod měření inteligence, a to hlavně v amerických podmínkách. Soudí, že americké vzdělání se opírá o tři tradice. Vychází z monografie S. E. Morisona „The Oxford History of the American People“ z r. 1972. Představitelé jednotlivých větví jsou: 1) Alexander Hamilton, který předpokládal, že je potřebná vláda nadřazené elity. Do tohoto stylu myšlení dobře zapadá měření IQ, jež mělo umožnit, aby společnost řídili nadaní a vzdělaní jedinci. Přehlíží se, že úspěšnost lidí nezávisí většinou ani na letech formálního vzdělání, ani na studijních úspěších, ale ani na jejich původu či bohatství. 2) Andrew Jackson, který soudil, že lidé jsou si rovni ve svých možnostech. Každý člověk by mohl zasedat v soudní porotě či v dalších odpovědných funkcích, vládu v to počítaje. Důsledkem je rovnostářské vzdělávání. Poškozuje nadané jedince a vytváří jakési nízké normy, platné pro všechny děti. Klade mylně rovnici mezi rovnost příležitostí a stejné vzdělávání. Ve skutečnosti lidé nejsou s to využívat rovnocenně svůj potenciál. 3) Thomas Jefferson zastával názor, že lidé jsou si rovni, pokud jde o politická a sociální práva, mají mít stejné příležitosti, ale nedokážou je stejně využívat. Všichni mají velké možnosti osobního rozvoje, ale nelze předem říci, jak je kdo uskuteční. Znakem úspěšných lidí je, že dovedou těžit ze svých schop-

KLÍČE K ÚSPĚŠNÉ INTELIGENCI Jack, který se považuje za nejchytřejšího ve třídě, si rád utahuje z Irvina, kterého má naopak ve třídě za nejhloupějšího. Jack zatáhne stranou svého kamaráda Toma a povídá: „Chceš vidět, co to je, když je někdo fakt hloupý? Tak sleduj... hej, Irvine. Mám tady dvě mince. Vyber si, kterou chceš. Můžeš si ji vzít.“ Irvin se chvíli dívá na dvě mince, pěticent a deseticent, a potom si vybere pětník. „Neboj se, Irve, vem si ho, je tvůj,“ směje se Jack. Irvin si bere větší minci a odchází. Dospělý, který pozoroval transakci na dálku, přijde k Irvinovi a jemně poukazuje na to, že deseticent je cennější než pěticent, přestože je menší, a že tedy Irvin prodělal pět centů. „Jistě, to vím,“ povídá Irvin, „ale kdybych si vybral deseticent, Jack by mi už nikdy nedal vybrat. Takhle se mě ptá znovu a znovu. Už jsem od něj dostal přes dolar a nic mě to nestojí, jenom si vždycky musím vybrat pěticent.“ Tenhle apokryfický příběh ukazuje něco, co už intuitivně víme. Že někdo může být ve škole pomalý, ale mimo školu si může vést zdatně a naopak. Otřepaná otázka „Jak někdo tak chytrý může být tak hloupý?“ nám připomíná, že lidé mohou přemýšlet dobře nebo špatně bez ohledu na to, jak si vedou ve škole. TŘI ASPEKTY ÚSPĚŠNÉ INTELIGENCE Dva chlapci, každý jiný, se procházeli v lese. O prvním chlapci si učitelé mysleli, že je chytrý, jeho rodiče si také mysleli, že je chytrý, a v důsledku toho si on sám myslel, že je chytrý. Měl dobré výsledky v testech, dobré známky a další doklady, které ho v jeho školním životě dovedou daleko. Druhého chlapce jen málokdo považoval za chytrého. Jeho výsledky v testech nebyly nijak zvláštní, ani známky neměl dobré, a jeho jiné doklady byly celkem vzato zanedbatelné. Přinejlepším by o něm lidi řekli, že je mazaný nebo šikovný. A jak tihle dva mládenci jdou lesem, najednou se vynoří velký, zuřivý, hladově vyhlížející medvěd grizzly a míří si to přímo k nim. První chlapec si spočítá, že grizzly u nich bude za 17,3 sekundy, a začne panikařit. Vyděšeně pozoruje druhého chlapce, který si v klidu sundává pohorky a nazouvá si běžeckou obuv. První chlapec říká druhému: „Co šílíš? Grizzlyho v žádném případě nepředběhneš!“ Druhý chlapec odpoví: „To je pravda, ale mně jde spíš o to, abych předběhl tebe.“ Oba chlapci v příběhu jsou chytří, ale jsou chytří odlišným způsobem. První chlapec rychle analyzoval problém, ale dál mu už jeho inteligence nepomohla. Druhý mladík nejenže pochopil problém, ale přišel s tvůrčím a praktickým řešením. Předvedl úspěšnou inteligenci. Z knihy Roberta J. Sternberga Úspěšná inteligence


705

NAD KNIHOU

interakcích mezi organizmy, avšak způsob, jímž je kniha napsána, je v tomto ohledu nešťastný. V jednotlivých kapitolách jsou probírány (bez většího ladu a skladu) jednotlivé biologicky zajímavé jevy, přičemž role chemie ve výkladu se omezuje na to, že je nakonec uveden chemický název látky, která příslušnou interakci zprostředkovává. Jestliže má být jednotícím tématem knihy úloha chemie v biologických interakcích, potom bych očekával, že autor soustředí svou pozornost na diskusi o jiných problémech, například: Proč daný druh využívá ke komunikaci právě tuto chemickou látku (je to dáno jejími fyzikálněchemickými vlastnostmi, nebo jinými faktory)? Jak si ji syntetizuje? Jaké další úlohy má daná látka či její receptor v organizmu? Má komu-

n Praktická inteligence – aneb jak uvést řešení do

NAD KNIHOU

Kresba © Vladimír Jiránek

postupu – využít dostupné informace – volit vhodné prostředky – monitorovat a hodnotit výsledky jednotlivých kroků. n Kreativní inteligence – aneb jak najít ten správný problém. Často jde o to najít lepší alternativu k obvyklým postupům a řešením. Kreativní jedinci bývají často v opozici a nebývají příliš oblíbení. Malé děti jsou přirozeně tvořivé, ale jejich nápady bývají odmítány, často i vysmívány. Tím se jejich tvořivost tlumí a mnohdy zcela mizí. ANALYTICKÁ INTELIGENCE Alice (skutečná studentka, která se ve skutečnosti jmenuje jinak) byla ztělesněním učitelova snu. Měla výborné výsledky testů, ve třídě dobře vystupovala a obecně vzato dělala všechno, co by mohl učitel od vynikající studentky očekávat. Proto byla Alice vždycky ve třídě nejlepší nebo alespoň jedna z nejlepších. Vysoké skóry jejích testů byly chápány jako hodnověrný indikátor její schopnosti pracovat ve škole na výjimečné úrovni. Ale už v době, kdy končila doktorandské studium psychologie, byly její výsledky velmi skrovné. Zhruba 70 až 80 procent jejích spolužáků mělo výsledky lepší. S lidmi typu Alice se setkáváme na školách všech úrovní. A ještě Benův případ, který mi vyprávěla moje kolegyně Louise Spearová-Swerlingová. Ben začal chodit do školy brzy, už v pěti letech. V říjnu v první třídě byl schopen složit testy ze čtení na úrovni třetí třídy a dokázal rozluštit význam skoro každého slova. Jeho obecné porozumění čtenému textu bylo rovněž skvělé. Když dostal za úkol něco napsat, zplodil ucelený příběh na celou stránku, ve kterém nechyběly čárky ani uvozovky. Požádal o dovolení, aby se mohl podívat do slovníku, jak se správně píší některá obtížnější slova, a když dostal dovolení, sám si slova vyhledal. Tento chlapec podle všeho nechodil do žádného předškolního zařízení, byl prostě fascinován knihami a slovy, a mnoho času strávil vlastními pokusy přijít na to, jak číst a hláskovat. Bylo to dítě, které skoro každý považoval za nadané. Ale mělo to háček. Benův příběh neměl žádnou myšlenku. Bylo to technicky dokonalé, ale prázdné. Obvykle s malou změnou opakoval zápletky příběhů, které četl ve škole nebo sám doma. Naskýtá se přirozeně otázka: Kde se stala chyba v případě Alice a co se asi mohlo nevydařit v Benově případě? Odpověď je jednoduchá: zatímco Alice vynikala pamětí a analýzou myšlenek jiných lidí, nebyla příliš dobrá, pokud šlo o její vlastní myšlenky. Proto se jí nedařilo na vyšších stupních školy, kde (jako v životě) je nezbytné mít původní myšlenky. Také Ben, jehož školní dovednosti jsou imponující, bude potřebovat víc než jen vysokou úroveň školních výsledků, aby vynikal na vyšších školách a v životě. Kniha Ruth Duskinové-Feldmanové z roku 1982 Co se stalo dětem z kvízů? přináší příběhy o dospělosti některých nesmírně slibných mladých lidí. Rozhlasová a posléze televizní show Děti kvízu uváděla děti s extrémně vysokým IQ, v mnoha případech přes 160. Pozdější pátrání po osudech těchto dětí zjistilo, že měly většinou obyčejné životy a žádné se nestalo skutečnou hvězdou. PRAKTICKÁ INTELIGENCE Když se Célie (není to její pravé jméno) přihlásila do našeho doktorandského programu v psychologii, měla známky, které byly dobré, ale ne vynikající, výsledky testů dobré, ale ne vynikající, a doporučení dobrá, ale ne vynikající. Ve skutečnosti prakticky všech-

706


života. Někdy se hovoří též o sociální inteligenci. K úspěchu je mnohdy zapotřebí nejen nalézat vhodná řešení, ale umět je uskutečnit. Někdy se užívá pojem „tichá znalost“, která většinou nesouvisí se znalostmi školními. Je možno ji odvodit z jednání ostatních lidí, ze zkušenosti, z málo známých informací, z pochopení, jak určitý systém pracuje, jak se učit apod. Sternberg nabízí řadu příkladů, jak se chová člověk, který je úspěšně inteligentní. Cituje mnohé výzkumy podporující jeho názory. Ty, které znám, však interpretuje zjednodušeně, a jak to v podobných publikacích bývá, cituje pouze studie, které se shodují s jeho pojetím. Mnohdy popisuje vlastní zkušenosti, ale i vlastní omyly. Opakované zdůrazňování rozporu mezi výsledky inteligenčních testů či školních výsledků s životními úspěchy je jistě užitečné, mnohdy však až příliš nudné. Autor recenzované publikace má zřejmě jakousi zálibu pro magické číslo tři. Před časem publikoval teorii o třech složkách lásky, jimiž jsou: intimita – vášeň – oddanost. Intimitou rozumí emoční stránku lásky, která se projevuje v úsilí o vzájemnou blízkost, sdílení společných prožitků a pocitů. Vášeň je složka motivační, která zahrnuje romantické pocity zamilovanosti (často zaslepené), sexuální přitažlivost a intimní soužití. Oddanost je složka spíše kognitivní, která vyjadřuje záměr člověka vytvořit pevný, trvalý a s věkem se proměňující vztah. Kombinací základních složek se vytvoří 8 druhů vztahů – od lhostejnosti, ve které jsou všechny tři složky jen velmi nízké, až po dokonalou lásku s vysokými složkami. Trochu mechanické – ale o tom snad někdy jindy.

no v její přihlášce bylo dobré, ale ne vynikající. Přirozeně jsme ji přijali, protože každý program potřebuje lidi, kteří jsou dobří, ale ne vynikající. A opravdu, její práce se ukázala být přesně taková, jaká se čekala – dobrá, ale ne vynikající – takže jsme si mysleli, že jsme se v tomto případě trefili. Překvapení přišlo, když si Célie začala hledat práci. Všichni chtěli, aby pracovala právě u nich. Ale proč by někdo, kdo neměl ani analytické schopnosti výše zmíněné Alice, ani tvůrčí schopnosti jako Barbara, měl takový úspěch na trhu práce? Odpověď je ve skutečnosti velice prostá. Célie vynikala praktickou inteligencí (čili zdravým rozumem). Ať přišla kamkoli, rychle pochopila, co je potřeba dělat, a dělala to bez otálení. Célie např. věděla jak efektivně vést interview, jak dobře vycházet s ostatními studenty, jak úspěšně zvládnout vlastní práci. Dobře věděla, co kdy zabírá a co kdy nezabírá. Jinými slovy, v akademickém prostředí dobře uplatnila přirozenou šikovnost. Věděla něco, co si málokterý z nás uvědomuje, že ve škole stejně jako v životě člověk potřebuje jisté množství praktické chytrosti. OD IQ K ÚSPĚŠNÉ INTELIGENCI Krátce řečeno: k tomu, abychom rozpoznali nadané jedince, je nutné dívat se dál než na IQ. Člověk může být nadaný mnoha způsoby a výsledky obvyklých testů inteligence ukazují jen jeden z nich. Ve skutečnosti některé osobnosti, které v dospělosti přinesly společnosti nejvíc, jako např. Albert Einstein nebo Thomas Edison, si nevedly nejlépe ani v testech, a zpočátku ani ve škole. Einstein se až do svých tří let nenaučil mluvit a mnoho dalších neuvěřitelně nadaných lidí dokonce vykazovalo znaky spojené s mentálním postižením. Můj názor ilustruje následující anekdota. Uznávaný historik přijel do města, kde měl naplánovanou pamětní řeč k profesorům a studentům malé vysoké školy. Protože byl unaven, dostal cestou v taxíku nápad. Nabídl řidiči padesát dolarů, převezme-li řeč za něj. Historik nikoho na škole neznal a ujistil řidiče, že nemusí o tématu nic vědět, protože celá řeč je napsaná a stačí ji přečíst. Řidič přijal a bez problémů přednesl řeč. Potom však začala diskuse a on zjistil, že není schopen odpovědět ani na tu první prostou otázku, kterou mu položil někdo z posluchačů. Věděl, že odpověď je obsažena někde v textu řeči, ale nebyl schopen si vzpomenout na jedinou věc. Potom uviděl toho historika, jak sedí vzadu v publiku. Rychle se zamyslel, a pak se podíval tazateli přímo do očí a odpověděl: „Tedy, tato otázka je tak triviální, že by ji dokázal zodpovědět i můj řidič, který sedí v publiku.“ Řidič taxíku projevil analytické, tvůrčí a praktické dovednosti a ty dohromady tvoří úspěšnou inteligenci. Z knihy Roberta J. Sternberga Úspěšná inteligence

zení, že testy mají jen malou predikční hodnotu. Že by to byl jeden z dokladů psychologie vědců: „Co se mi v minulosti nedařilo, vyvolá později motivaci to vyvrátit“? Václav Břicháček, Nadace Pangea

Dobrodružství na zahrádce

Naše výprava právě dosáhla vrcholu hory Noup. Všichni odpočíváme po dvoudenním těžkém pochodu tropickou džunglí, následujícím po přistání s šestimístným letadélkem Cessna na travnaté ranveji, vyklučené uprostřed pralesa. Domorodý průvodce Theo se opírá o svůj luk z palmového dřeva a zvědavě sleduje moji manipulaci s přístrojem Global Positioning System, jenž na novoguinejském nebi právě nalezl pět satelitů a z jejich signálu stanovil naši polohu na 4°46'71" jižní šířky a 142°32'17" východní délky. Studujeme nejnovější mapu horního toku řeky April a horu Noup nenalézáme, neboť celá oblast našeho výletu je na mapě bílým místem. Je velmi pravděpodobné, že jsem v těchto končinách prvním Evropanem a můj společník George prvním Američanem. Teď už je třeba jenom vrátit se bezpečně domů a o celém dobrodružství sepsat knihu. Zvolit patřičně dramatický styl, zmínit několik exotičtějších reálií, jako třeba otvory v nose průvodce Davida, do nichž si v mládí pro ozdobu vkládal rohy brouků nosorožíků, nebo setkání s dvoumetrovým hadem škrtičem, jenž nakonec skončil jako naše večeře, či roje stovek lesních včel přilákaných naším potem a kroužících nám celý den okolo hlavy. Samozřejmě vše okořenit obvyklými pasážemi o prodírání se tropickou džunglí, brodění řek v monzumových lijácích, mracích malarických komárů, hordách krvežíznivých pijavek a tropických nemocech, doprovázejících obvykle výlety tohoto druhu. Zaručeným výsledkem je další přírůstek do dlouhé řady standardních cestopisů o tom, jak euroameričtí, vesměs neohrožení cestovatelé objevují neznámé tropické země. Je opravdu škoda, že většina obyvatel tropických lesů není s touto cestopisnou literaturou evropské a americké provenience obeznámena, neboť tím přicházejí o zdroj velkolepé zábavy komediálního charakteru. Představte si Papuánce, jak jednoho dne zaklepe na dveře vašeho středoevropského domu, zdvořile požádá o prohlídku vaší rozlehlé zahrady, a poté napíše vážně míněný heroický cestopis o tom, jak on, první Papuánec, vaši zahradu vlastně objevil. Podobnou nechtěnou komikou se vyznačují prakticky všechny cestopisy z tropických výprav euroamerických autorů, neboť ony se obvykle rovněž odehrávaly na něčí zahrádce a pod laskavým dohledem jejích vlastníků. To se týká jak slavného Livingstonova „objevu“ Viktoriiných vodopádů, tak našeho zatím méně známého „prvovýstupu“ na horu Noup. Celá oblast okolo této hory sice může být bílým místem na oficiálních mapách, ale zároveň je také loveckým pozemkem, jenž vlastní Theo a jeho rodina a jímž odnepaměti procházeli lovci jeho klanu. Stej-

VOJTĚCH NOVOTNÝ

ně tak i naprostá většina ostatních pralesů Nové Guineje je odedávna obydlena a téměř každý hektar má svého vlastníka. Ještě sice jsou bílá místa na mapách Nové Guineje, ale k zklamání romantiků nutno podotknout, že nikoli proto, že tam jsou lvi, či – pro Novou Guineu vhodnější – analogické příšery ze skupiny vačnatců, nýbrž proto, že při leteckém fotografování bylo místo zacloněno mrakem a jeho bezvýznamnost neposkytla důvod k letu opakovanému. Příležitostí ke skutečně objevitelským výpravám je již poskrovnu i na Nové Guineji. Opravdovská dobrodružství vstupu do panenských oblastí tamějších lesů byla prožita již během osídlování ostrova před čtyřiceti tisíci lety. Heroické cestopisy z té doby se bohužel nedochovaly. o Snímek © Jan Lepš


707

ESEJ

Nakonec ještě jednu – možná trochu spornou – poznámku: Autor se na několika místech netají tím, že jako dítě selhával v inteligenčních testech. Úspěšnost jeho životní cesty je však jedním z argumentů pro tvr-

Všední a sváteční

JAN SOKOL

ESEJ

Nositelem významu je pouze rozdíl Nejlépe vaří, jak známo, hlad. Jen řádně promrzlý ocení teplo a jen uhřátý zase chládek. Kdo neví, co je žízeň, neví ani, co je rozkoš z napití. Jen kdo se unavil, může odpočívat, a jen kdo se vyspal, může pracovat. I vědci nakonec přišli na to, že zdravá strava je především – pestrá. K samé podstatě života patří změna: střídání dne a noci, léta a zimy, systoly a diastoly, vdechu a výdechu. Život se udržuje a stabilizuje tím, že střídá různé fáze, polohy. Kulturním výrazem této základní potřeby je rozlišení všedního a svátečního. Ve všedním jde o prostou reprodukci, uhájení života. Všední činnosti jsou účelné a hodnotí se svými výsledky: čím víc a čím rychleji, tím líp. Shánění živobytí by sice dokázalo člověka zaměstnat od rána do noci, ale všechny lidské kultury, co jich na světě bylo, vždycky dbaly na to, aby se všední starost o chleba čas od času přerušila – nebo možná ozdobila – tím druhým, svátečním, kde se dostává ke slovu, co všednost nechává ležet ladem. Staré kultury zřejmě dobře věděly, co pro nás objevil až Ferdinand de Saussure, že totiž nositelem významu je právě a jedině rozdíl. Jako může znak, hláska nebo foném nést význam právě a jen tím, že se liší od jiných, dodává i rozlišení všedního a svátečního obojímu jeho význam: není všechno stejné a není všechno jedno. I ten nejchudší zemědělec, který musí těžce dřít, se celý týden těší na odpočinek, na sváteční oblečení a relativní hojnost nedělního oběda, na bezstarostnou náladu, kterou musí aspoň předstírat, protože mu jeho kultura přikazuje, aby vypřáhl. J. Lawicková-Goodallová popsala „dešťové slavnosti“ šimpanzů a v těch nejchudších archaických kulturách jsou svátky skutečně vzácné, párkrát do roka. Židovská a křesťanská kultura zavedla pravidelný týdenní rytmus a po celý středověk přibývaly další a další svátky. Když pak racionální utopisté chtěli formulovat program lidského pokroku, prostě extrapolovali tuto zkušenost: „svátek“ není nic jiného než odpočinek, vysvobození z otročiny práce, volný čas – a čím víc ho bude, tím lépe a radostněji se bude člověku žít. A pustili se do toho: kratší pracovní doba, delší víkendy, dovolené, prázdniny, důchod. Kdo by jim mohl vyčítat, že přehlédli takovou maličkost, že odpočinek těší jen po námaze a že vypřáhnout může jen ten, kdo předtím opravdu táhl? Podle francouzských sociologů podíl času, který člověk za celý život stráví prací, během posledních sto padesáti let klesl na pětinu. Ne volno, ale práce začíná být vzácná a hledaná. Miliony nezaměstnaných sice dnes netrpí hlady, ale své nedobrovolné „volno“ by rádi vyměnili za kus práce. Teprve teď začíná být zřejmá i druhá stránka saussurovského rozdílu: jak mizí práce, bledne i význam volna. Na volném čase už není nic svátečního a často se stává dokonce břemenem, předmětem starostí: co s ním? Sen každého školáka, „dva roky prázdnin“, se ukazuje být iluzí, a zábavní průmysl, nejnápadnější z nových odvětví, žije právě z toho, že nám pomáhá snášet tíživé volno. Ne tedy volno, ale právě střídání všedního a svátečního dává lidskému životu obsah a význam. Racionální civilizace se svým programem pohodlí

708


a bezpečí pro všechny oslabuje rozdíly a protiklady: svítí v noci a topí v zimě, nabízí zábavu den co den a jídlo je v ledničce k dispozici v každou denní i noční dobu. Přináší sice nebývalé pohodlí, ale o nějakém štěstí už raději nemluví. Neslýchané stupňování spotřebních možností, „životní úrovně“ – společné vyznání všech bohatých současných společností – totiž pomalu, ale jistě přestává působit. Čím pohodlnější a bezpečnější je náš denní život, tím víc se nám zdá šedivý a všední, mechanicky stejný a lhostejný. Spolu s nouzí z něj vymizely i chvíle radosti, s hladem i potěšení z jídla, s dřinou i blažená chvíle odpočinku, s nebezpečím i pocit vysvobození nebo vítězství, s klimatizací i radost z tepla u ohně. První si toho všimli romantici, kteří si ještě našli náhradu v dobrodružném cestování, v nebezpečí hor a polárních krajin. To všechno už dnes ovládla civilizace a turisté se vracejí z Nepálu nebo z Baham s pocitem jistého zklamání: nebylo to špatné, ale nic moc. Už zbývají jen horolezci, osamělí plavci přes oceány, anebo – nejčastěji – nějaký ten „trip“, výlet do jiného světa s nejistým návratem. My ostatní, spořádaní občané, si pomáháme televizním voyeurstvím s horory a násilnostmi, joggingem, popřípadě dřinou v posilovnách. Proč? Ve chvilce úlevy, kdy to skončí, je snad i pro nás cosi svátečního. Kulturu slavení svátků postihla ještě jedna okolnost. Sedlák, pastevec, rybář i dřevorubec pracuje celý týden sám a na svátek se těší také proto, že přijde mezi lidi. Moderní městský člověk má naopak v pátek odpoledne lidí až po krk a těší se jen na to, že bude chvíli bez nich. Proti všednímu dni v plných autobusech a ucpaných ulicích hledá svátek nejspíš doma nebo na chatě, ale rozhodně ne mezi lidmi. Jenže do soukromí proniká kultura jen velice slabě, a tak dobrá polovina z nás se i v neděli stará a pracuje – ženy většinou proto, že vyprat a uklidit se musí, muži často proto, že nic jiného neznají a nedovedou. Jen fotbaloví fanouškové s vlajkami a temným skandováním dokážou ještě slavit vskutku archaicky, zažívat pocit kolektivní síly a vítězství – bohužel v málo kultivované a spíše nebezpečné podobě. Už starověká města nabídla lidem jakési pohodlí i volnost, uvolnění z přísného dohledu kmenových kultur. Dokonce i ty nejhorší slumy dnešních velkoměst lákají zubožené venkovany svým strašným – pohodlím. Všední stránku reprodukce života tedy města vcelku vyřešila – ale co se stalo s tou sváteční? Namísto společného slavení začali už Řekové uvažovat o programu „dobrého života“, jenže se nikdy nedokázali shodnout, v čem by měl spočívat. Novověk se vysmál jejich pochybnostem a vyhlásil program „co největšího štěstí pro co nejvíce lidí“, jak zní klasická formulace Benthamova. Pro jednoduchost nahradil štěstí pohodlím – či v komunistickém žargonu „blahobytem“ – a vyhrál na celé čáře. Jen štěstí se při tom jaksi vytratilo. Není to také tím, že se při tom ztratil kus kultury, totiž péče o to, aby se všední a sváteční střídalo, ale nesplývalo? o

Nesmrtelnost a chemie

Recommend Documents