Guido List
Nepřemožitelný Nástin germánské filosofie
S ilustracemi Timothy Weinmeistera Dle anglického překladu Edreda Thorssona do češtiny převedl Wolf
Předmluva českého překladatele Nenápadná knížka Der Unbesiegbare (Nepřemožitelný) vyšla v roce 1898. Její autor, Guido List, již tehdy patřil v německých národoveckých kruzích k nejvýznamnějším postavám. Kromě množství článků o rakouské krajině a jejím lidu v různých časopisech (např. Heimat, Deutsche Zeitung, Neue Welt, Ostdeutsche Rundschau aj.) do té doby vydal např. dvojdílný rytířský román Carnuntum (Berlín 1888), sborník folklorních článků Deutsch –Mytologische Landschaftsbilder (Obrázky z krajiny německé mytologie, Berlín 1891), romány Jung Diethers Heimkehr (Návrat mladého Diethera domů, Brno 1894) a Pipara (Lipsko 1895), či epickou báseň Valküren Weihe (Zasvěcení valkýr, Brno 1895). Dílko „Nepřemožitelný“ se však od předcházejících Listových prací liší a zajímavé jsou i okolnosti jeho vzniku. Listův životopisec Johanes Balzli o tom v knize Guido v. List. Der Wiederentdecker uralter arischer Weisheit (Lipsko a Vídeň 1917) píše: V létě 1898 státní vláda Dolního Rakouska schválila zákon, který ustanovil vyučování náboženství pro žáky středních škol (gymnázií). Pro zákon se vyslovil vídeňský kardinál a arcibiskup (Dr. Gruschen), maršál princ Alois Liechtenstein a konečně i starosta Vídně Dr. Karl Lueger. Následně v radě volitelů 6. vídeňského okrsku požádal představitel K. H. Wolf D. Luegera o oficiální stanovisko k zákonu. Dr. Lueger odpověděl: „Dejte nám něco lepšího a my půjdeme za vámi!“ Na Guido von Lista to vše udělalo hluboký dojem. Přes noc, tj. ze dne na den, sepsal celý svůj katechismus „Nepřemožitelný“. Aniž by se vyspal, šel navštívit představitele Wolfa a předal mu dokončený rukopis se slovy: „Tak tady máte něco lepšího!“ Avšak Wolf právě onu ideu zavrhl, protože pro něho bylo „náboženství jen akademickou záležitostí“. I když se tím nemělo nic získat, byl „Nepřemožitelný“ stejně vytištěn a brzy se prodalo 5000 vydání. I když, jak říká Mistr, je dnes „Nepřemožitelný“ „zastaralý, protože byl nahrazen mnohem hlubším věděním“, byl tehdy přesto počátkem. „Nepřemožitelný“ je tedy v jistém ohledu historickým mezníkem, a nebylo nijak přehnané, když během rozhovoru v Mistrově bytě řekl 6. ledna 1898 starý katolický biskup Nittel von Warnsdorf, že od stolu Guido von Lista „vzejde nová epocha v dějinách náboženství!“ Slovo Bůh, který se jako zlatá nit vine celým textem knížky, je třeba chápat nadřazeně konkrétním bohům jednotlivých vyznání. Vzhledem k Listovu tíhnutí k pohanství to ani jinak nelze. Dílko nese podtitul „Nástin germánské filosofie“, je však obecně srozumitelné i aplikovatelné i pro příslušníky ostatních indogermánských národů. Hodnoty, které zde autor vyzdvihuje, mají hluboce duchovní základ – jak náboženský, sociální a nacionální – a staví je do ostrého protikladu k čistě individualistickému jednání a nízkému materialismu. Listova práce jistě neztrácí na aktuálnosti ani po více než sto letech. Zvláště v úvodu až zamrazí při jeho varování před trendem unifikace národů, který List již tehdy kolem sebe vnímal. Copak by asi Mistr řekl dnes, kdyby byl jako my svědkem vzdouvající se vlny multikulturalismu, globalizace a konzumního stylu života? Snad by o to pevněji věřil v nepřemožitelnost Boha a duchovních myšlenek, které nám vyjevil nejen v tomto spisku, ale v celé své bohaté a stále inspirující tvorbě. „Nepřemožitelného“ uvádíme v české verzi u příležitosti 110. výročí vydání knihy. Wolf Eburodunum, podzimní rovnodennost 2008
Věnování Drahý čtenáři! Kdokoli čte tuto knihu, měl by ji čísti bez předpojatosti. Pokud by to, co jest napsáno na těchto stránkách, neshodovalo se s Vašimi názory, nenechte se ovlivniti. „Lidské království není královstvím nebeským.“ Nicméně, pokud bojujete ve světle svobody proti temnému duchu materialismu, jenž již přivedl na svět tolik bídy a nezdravosti, pak se alespoň nenechte přesvědčiti, že lidská bytost jest pouhým bezduchým automatem. Objevte v sobě božskou jiskru a vzhlédněte k Nepřemožitelnému Všeotci.
Základy Po celá staletí se ze všech sil snažíc zničit a vymazat naše jedinečné (národní) vlastnosti, se ti, kdož jsou u moci, ti, kdož řídí vzdělávání lidí, věnovali nedosažitelnému přeludu úplného zrovnoprávnění všech kmenových rozdílů. Řídili se nezdravým záměrem směřovati k vytvoření unifikovaného druhu lidstva. Lidé byli slepí k jasně projevenému fenoménu dějin evoluce lidských druhů, lidé byli hluší k pronikavým zjevením božské vůle při ovládání přírodních sil; zaslepeni pomýlenou bratrskou láskou předložili šílenou mámivou nauku, prosazující jednotné světové společenství (kosmopolitismus) všech národnostních skupin s falešnými závěrem, obtěžkaným zmarem, míti jedno stádo s jedním pastýřem. Již na počátku 19. století začali jednotliví myslitelé poznávat, jak katastrofální funkci mají tyto pomýlené principy a cíle při takovém nepřirozeném formování lidí, a jaká nebezpečí pro budoucnost všech národů předznamenávají již v zárodku. Zvuk polnice těchto soucítících myslitelů sestoupil jako božské jiskry ducha na evropskou rodinu národů, které nyní vedeny svými nejlepšími vrstevníky zahořely svatým ohněm neomezeného rozvíjení jedinečných národních vlastností. Z takového plamene nadšení se jako Fénix znovuzrodí lid ve své původní čistotě, zušlechtěn bez poskvrny. Jako počátek krásnější budoucnosti se stále jasněji ukazovalo přesvědčení, že v dlouhodobé perspektivě nemůže býti žádný národ nucen cítit, myslet a konat jiným způsobem, než umožňují vlastnosti jejich vrozené duše lidu; vše, co bylo násilně naroubováno do duše lidu, v kratším či o něco delším čase zmátne a oslabí základní vlastnosti lidu – než vědomí sebe sama znovu procitne a vyloučí cizí elementy. Toto procitnutí ducha lidu, toto rozpoznání cizích a ne-národních elementů v základních předpisech, které až dosud vedly vědu o vzdělání, jest nám popudem, abychom znovu hledali nacionalistický základ vzdělávání lidu. Protože spása našich potomků může vzkvétat pouze díky dobře plánované kultivaci řízeného rozvíjení charakteru lidu v striktně nacionalistickém smyslu. Z tohoto důvodu jakékoliv vzdělávání lidu tímto směrem musí být založeno na národní obrodě, prospěšnosti a posilování. Totéž platí tam, kde staletí útisku oslabila či zhatila toto vzdělávání. Může být znovu prosazeno a zavedeno. Kdekoliv se zdá, že upadlo do spánku, může být probuzeno k novému životu. Musíme pracovat ve směru vedení národního charakteru k dobrým cílům, abychom umožnili lidu v budoucnu dosáhnout vyšších a dokonce nejvyšších znalostí a zároveň usilovat o zušlechtění lidu, s nímž jest vše dosažitelné. Avšak tento nejvyšší cíl při vzdělávání lidu jest dosažitelný pouze, pokud se berou do úvahy neodvolatelné zákony evoluce, dle nichž jest stvořeno Vše, pomocí nichž každý podstupuje rozvíjení svého druhu a rasy. Avšak tyto cíle nejsou žádným způsobem dosažitelné, pokud cizí, a často dokonce nepřátelský duch jest vnucován duši lidu a působí proti myšlenkám a pocitům samotné duše lidu a proti věčným zákonům stvoření a vývoje. Jest proto nade vší nutnost zříditi národní školní osnovy pro vzdělávání lidu, a toto má mít svůj počátek již na nejnižších stupních a pokračovat během školní výuky, aby bylo ustaveno plánované národní vzdělávání lidu prostřednictvím „lidově zaměřeného vyučování“ [Volkssittenlehre] (národní morálky), s nímž jest třeba nakládat jako se závazným vzdělávacím úkolem. Proto tato plánovaná národní školní výuka nabízí záměrně naplnění požadavků mnoha učitelů, kteří se k tomu dokonce snaží přimět konfesijní školy, avšak namísto náboženských nařízení chtějí, aby žáci byli instruování ve srovnatelném morálním učení.
Mladí, tedy lid budoucnosti, by zdivočeli, kdyby se odstranil vliv škol na duchovní a morální výuku. Všechny žáky různých náboženských vyznání by oslovila „*lidově zaměřená nauka“ jakožto povinný vyučovací předmět, sjednocený, plně rozvinutý morální kodex, založený na nacionalistickém základě, který by dozrál v nejkrásnější ovoce, rašící nábožně z nacionalistické pocitovosti. Taková hluboká nábožnost, jež by nevzešla z prázdné víry v poučky, ale z nejniternější živé pocitovosti duše lidu, by byla tou nejjistější pokladnicí proti hrozícímu zhrubnutí lidu, a proto nejlepší obranou proti porážce národa, jež by měla počátek v mizejícím ideálu lidu. Jaký ozdravný efekt by tato plánovaná výuka ducha měla, zvláště v Rakousku, je jasné z toho, že ve většině škol jsou žáci tvořeni katolíky, protestanty – a nezřídka starověrci [Alt-Gläubige] – nemluvě o židech a muslimech, kteří jsou všichni národní pocitovostí odkojeni svými neobyčejnými náboženskými instrukcemi a z tohoto důvodu jsou zatahováni do náboženských, či spíše konfesijních konfliktů. Kdyby však konfesijní náboženská výuka byla ze škol vyloučena a změněna v soukromou, jakožto soukromá záležitost, a bylo místo ní ustaveno lidově-morální vyučování jakože národní morálce, kterou by museli představovat sekulární, národní učitelé, pak by školy mohly očekávat, že budou vychovávat žáky se smyslem pro nacionalismus, kteří by stačili na všechny příští bouře ve státě a v každodenním životě, protože by u nich bylo posvátného chápání vznešených nacionalistických idejí. Tímto pokynem jest dostatečně zdůrazněno, že nacionalistické *[lidově-morální vyučování] jest samozřejmě založeno na náboženském, dobře si všimněte, na náboženském – a ne konfesijním – cítění. Protože vědomí Boha jest individuální každému jedinci, avšak žádný nepopře existenci Jediného, Velkého a Neproniknutelného, kterého naši předkové, od počátku našeho lidu – tj. dlouho před vzestupem křesťanství – nazývali Bůh. A tento Bůh, kterého všechny „právně uznávané náboženské komunity“ uctívají jako otce lidstva a jehož zákony prohlašují lásku k vlasti a lidstvu – je vždy tentýž ve všech hlavních dogmatech všech vyznáních, protože jest trvale vryto v srdci každého jedince, že tento Jediný vládne všemu.A tudíž také národní *[lidově-morální vyučování] musí být postaveno na poznání tohoto Jediného Boha a jeho věčné zákony, dřímající v srdci každého, by měly být probuzeny a vyučovány pro záchranu a požehnání našeho lidu, naší otčiny i budoucnosti obou. Tato kniha by nás také měla posunout o krok vpřed, ačkoliv jest založena na uvědomování si Boha, není to pouze víra, avšak i vědění čtenáře, jež má být vybídnuto a rozvinuto. Žádný ze zde nabízených vjemů není v rozporu se současným stavem znalostí přírodních věd, a tak by měl i zavládnout mír mezi náboženstvím a vědou – jehož nedostatek je až dodnes největším nepřítelem „víry“. Pak čtenář shledá tuto knihu „krátkým katechismem“, jenž jest sepsán s péčí ke všem závěrům moderního vědeckého bádání, což v žádném případě nestaví do rozporu moudrost světa a výsledky odvozené z těchto vědeckých pravd, ani není neslučitelné s názory na povinnost a morálku vrozené našemu lidu. Zde, v jednouše pochopitelných větách, jest vyjádřen světonázor v germánském smyslu slova. Jest to zrcadlový obraz duše germánského lidu, jakou jest a měla by býti. Dle názora autora jest správná cesta ukázána v této knize, jež nastiňuje národní nauku pro morálku lidu – jak lze rozvinout vznešený germánský lid, zdravý duchem i tělem – lid, jenž bude schopen snést všechny budoucí bouře a jenž bude muset splnit nejvyšší nároky nadcházejících časů. Autor
Nástin germánského světonázoru V podobě krátkého katechismu
Kapitola prvá O poznání Boha 1. Co jest Bůh? Bůh jest všemocný věčný duch kosmu, prvotní zdroj života, vzor dobra, vznešenosti a krásy. Bůh jest věčný prvotní zákon, nejvyšší vůle, jež vládne nad vším, nic se nezrodí ani nepomine bez Boží vůle. Bůh jest proto stvořitel Všeho a otec lidstva, a proto ho nazýváme Bůh „Všeotec“. Bůh miluje všechna svá stvoření, varuje nás před neštěstím a nebezpečím prostřednictvím vnitřního hlasu a upomíná nás konati dobro. Bůh jest přítomen všude; zná vše a vidí vše, a proto zná i naše nejtajnější myšlenky. Odměňuje dobro a trestá zlo. Bůh jest nejmilosrdnější; odpouští nám naše nedostatky, pokud se polepšíme. Bůh jest věčný; byl, jest a navždy bude. 2. V čem poznáme exyistenci Boha, kterého nevidíme? Naše vnitřní vědomí (vnitřní hlas, vědomí, jež nazýváme duší) nám umožňuje pochopit a vnímat Boží existenci. Poznáváme existenci Boha v hlasu Přírody, ve všem dobrém, krásném a vznešeném, co nás obklopuje, a v dobrých skutcích a vznešených lidských bytostech. Lidé uzavírající se před poznáním Boha ztrácejí svou dobrou mysl, celou svou touhu po životě, radost z bytí – protože Bůh jest prvotním zdrojem všeho života. Dosti často takové nebohé děti Boží jdou po špatné cestě, odvrací se od cesty ctnosti, a stávají se ničemnými a zkaženými.
Kapitola druhá O stvoření světa 1. Jak vznikl svět? Na počátku vládly tma a chlad ve věčném kosmickém prostoru. V něm se vznášel mrak – věčná prvotní hmota. Živly ještě nebyly odlišeny a síly Přírody dřímaly. Pak chtěl Bůh, aby vznikl svět, a vdechl svůj oživující dech do mraku. Síly přírody procitly, ze zívající prvotní hmoty se začalo kouřit a hřmět. Blesky se míhaly kosmickým prostorem a „Nastalo světlo!“ Zvedl se velký oheň, který kypěl a divoce se vzdouval tam a zpět, až se začal svíjet a točit se jako ohnivé kolo, zatímco kolem něj působily obrovské jiskry a plameny. Z obřího mraku ohně Bůh zformoval Slunce a z okolních plamenů Zemi, Měsíc a hvězdy. Nebeská tělesa, která takto vznikla, dostala svou dobu oběhu, dle níž počítáme čas. Ne vše bylo, jak je tomu dnes. Naše Země byla také ohnivá a poté zářivá sféra, jež potřebovala nespočet milénií, než se povrch dostatečně ochladil, aby se mohla zformovat pevná zemská kůra. Prostřednictvím síly ohně, jež působila zespodu, byla tato nejzevnější zemská kůra často roztržena a následkem toho se obrovské množství kamení pozvedlo k nebi; a tak vznikly hory. Nicméně dalších nespočet tisíc let trvalo, než se Země dostatečně ochladila, aby vzájemným působením žáru a chladu se mohly srazit vodní páry a vznikly tak mraky, prameny, [Gäche], řeky, moře a oceány. Jak byly projeveny voda a země, Bůh nejprve stvořil rostliny ve vodě a na suché zemi, a pak ryby ve vodě, ptáky v povětří a zvířata na suché zemi. Až byly oživeny rostliny a zvířata, Bůh konečně stvořil člověka. 2. Jak Bůh stvořil člověka? Bůh stvořil člověka, aby člověk mohl poznat a milovat Boha, sloužit mu a být spokojený. 3. Jak Boha poznáváme, vzdáváme mu čest a sloužíme mu? Poznáváme Boha ve všem, co dobré, vznešené a krásné nás obklopuje. Poznáváme Boha v řízení svrchovaných a úžasných zákonů Přírody a v dílech a skutcích dobrých, vznešených a nadaných lidí. Vždy se musíme snažit být lepšími, protože to vede k dobru a poznání Boha. Lidé vzdávají Bohu čest konáním dobrých, vznešených a krásných skutků a činů. Milujeme Boha, když mu vzdáváme díky za vše dobré, když věnujeme péči o našeho bližního, jenž jest v nouzi, a když trpělivě snášíme životní strádání. Sloužíme Bohu, když vedeme poctivý život, uplatňujeme ctnosti a vědomě naplňujeme naše povinnosti. Sloužíme Bohu, když utěšujeme nešťastné a pomáháme napravovat nespravedlnost. Sloužíme Bohu, když podporujeme evoluční vývoj naší práce, když se účastníme povznesení našeho lidu a s nynější prozíravostí činíme opatření na jeho prospěch a blaho v budoucích časech. Sloužíme Bohu, když za jakkoliv nebezpečné situace bráníme náš lid a otčinu proti vnitřním i cizím nepřátelům. 4. Jak Bůh stvořil člověka? Bůh nás stvořil v několika větvích či kmenech, z nichž povstaly různé národy – tak jako od počátku času dal vzniknout mnoha různým druhům rostlin a zvířat.
5. Co jest lid? Každá větší jednota lidí, která má vlastní jazyk, písmo a historii, jedinečnou ve svém smyslu, zvycích a způsobu myšlení, se nazývá lid. 6. Proč Bůh dal vzniknout různým lidům? Aby udržel Život. 7. Co jest Život? Život jest boj a cena za boj jest život. Pokud by lidé mohli užívat života bez boje, bez práce, bez všech zkoušek a strádání, které přináší život, pak by každý – za předpokladu dostupnosti dostatku jídla – musel být stále nemocnější a zemřít z pouhé zahálčivosti. Jest určeno Božím přemoudrým záměrem, aby všechny radosti tohoto života musely být získány pilnou prací a dřinou, a aby to, co bylo získáno, bylo bráněno s mužnou odvahou. Bůh miluje a chrání pilně pracující, statečné, věrné národy, které světí Právo, a odměňuje je úspěchem a svobodou. Za odměnu jim sesílá velké muže, kteří národy vedou k moci, velikosti a hojnosti. Měli bychom mít takové Bohem obdařené muže v úctě a vážit si jich, ať jsou to hrdinové, učenci či umělci, protože Bůh je používá jako nástroje k zlepšení, výuce a potěše lidstva. Velcí muži se nepoměřují konvenčními měřítky, musíme jim prominout jejich nedostatky a slabiny, které mají i oni, a nesmíme se snažit zlomyslně očerňovat jejich slavné činy. Bůh se odvrací od líných, zbabělých, závistivých a vypočítavých lidí a trestá je otroctvím a zničením. 8. Jaký význam má jazyk a písmo? Jazyk a písmo jsou největším bohatstvím lidstva; poskytují člověku důstojnost, jež ho odlišuje od všech ostatních tvorů na světě. Prostřednictvím toho, co bylo ústně předáváno kmenovými staršími jejich dětem a dětem jejich dětí, víme o událostech dávných časů, což slouží jako varování a poučení do budoucnosti. Lidové příběhy a ságy z dávné, nejasné prehistorie, jež jsou posvátné každému lidu, jsou udržovány prostřednictvím mateřského jazyka. Podobně jazyk a písmo jsou pojítkem mezi Bohem a člověkem. Prostřednictvím jazyka a písma v nás žije dál duch dávno mrtvých, vznešených, Bohem obdařených lidí a my, jakož i naši nejvzdálenější potomci, budou čerpat z jejich předností. Jazyk je proto slovem Božím, které z nás učinilo lidské bytosti, a písmo je nám svaté, protože zjevuje Boží vůli. 9. Jak bychom měli žít? Člověk, jakožto rozumem obdařená bytost, by měl být vznešený a dobrý, nedělat nic a neopomíjet nic, co jest v rozporu s jeho svědomím. Pokud jde o používání našeho rozumu, měli bychom se snažit poznat: 1. Že musíme vydělávat na své živobytí pilnou prací a dřinou, poctivě a čestně. 2. Že zahálčivost jest velká nectnost. 3. Že cílem naší existence jest žít tak, abychom požívali lásky a úcty svého bližního.
10. Jak získáváme lásku a úctu svého bližního? Musíme mít vždy před očima jen dobrých a vznešených příkladů, usilovat dle nich o své zlepšování a povznesení a učit se rozlišovat mezi dobrem a zlem. 11. Jak poznáváme, co je dobré a zlé? 1. Poznáváme, co je dobré a co je zlé, prostřednictvím našeho vnitřního smyslu, který nám Bůh klade do srdce a který nazýváme svědomí. 2. Také poznáváme dobro a zlo zkušeností. Tento smysl dobrým lidem říká: „Co nechceš, aby druzí činili tobě, neměl bys činiti ty jim.“ Zkušenost nás učí, že všechny skutky a činy hající život, jenž nám byl dán Bohem, vedou k blahu naší rodiny a bližních našeho lidu, a jsou užitečné a dobré; a naopak nás učí, že takové skutky a činy, které poškozují či dokonce ničí naše zdraví, podkopávají a poškozují obecné blaho našeho lidu, jsou špatné – a proto zlé.
Kapitola třetí O božských zákonech 1. Co se nazývá božskými zákony? Tyto věčné, prvotní zákony, které Všeotec, neměnný po všechny časy, vytyčil v Přírodě, a dle nichž se musí všichni lidé vědomě či nevědomě řídit, aby zachovali sebe a svůj druh, se nazývají Božské zákony: 2. Jaké jsou to zákony? 1. Uznávej Boha a nikoho nevyrušuj v jeho víře v Boha. 2. Plň své povinnosti a žij tak, aby získal lásku a úctu svého bližního. 3. Dodržuj stanovené dny odpočinku a navštěvuj v tyto dny bohoslužby s příslušnými modlitbami. 4. Cti svého otce i matku a buď vděčný za lásku a péči, kterou ti poskytují, pak tě na tvé životní cestě bude provázet štěstí a blaženost. 5. Zachovávej svou lidskou důstojnost a neklesni na úroveň dravého zvířete. 6. Neveď ponižující život a nebuď druhým špatným příkladem. 7. Nekraď a nezáviď druhým jejich majetek a jmění. 8. Dodržuj zákon a smlouvy, nepřísahej křivě a nevydávej falešné svědectví. 9. Cti a chraň ženy, udržuj rodinu posvátnou a chraň ji před strádáním a nebezpečím. 10. Buď věrný svému lidu a otčině až do smrti.
Kapitola čtvrtá Zákony zvyku a prospěchu 1. Jaké jsou zákony zvyku a blaha? Zákony zvyku a blaha jsou životní pravidla odvozená z božských zákonů, které jsou nutné k podpoře zvykového a společenského života. 2. Jaké jsou to zákony? 1. Služ Bohu ve svém srdci a svých skutcích, oplácej dobré skutky, z nichž jsi měl užitek, povzbuzuj dobré lidi svou pomocí, trestej a předcházej nespravedlnosti. 2. Lituj svých chyb a snaž se být lepším. Nevstupuj do domu Božího, pokud se cítíš obtěžkán vinou či zatvrzelostí. 3. Nebuď namyšlený, když máš štěstí, ani malomyslný, když jej nemáš. 4. Udržuj svou čest posvátnou a neponižuj se; buď vždy ke všem spravedlivý a laskavý. 3. Jak se nazývají přestupky vůči těmto zákonům? Každý přestupek vůči těmto zákonům se nazývá hřích a největší hříchy jsou ty, které vzbuzují pohrdání našeho bližního. 4. Jaké jsou vlastnosti a činy, jež se označují za hřích? Vlastnosti, činy a skutky, jež mají být opovrhovány jako hříšné, jsou: 1. Namyšlenost a pýcha 2. Lakota a nenasytnost 3. Nestydatost a nemravnost 4. Závist, žárlivost, radost z ničení a krutosti 5. Nestřídmost v jídle a pití 6. Lenost a zahálčivost 7. Hněv a nesnášenlivost
Kapitola pátá O ctnostech a povinnostech 1. Jaké jsou ctnosti a povinnosti? Povinnosti jsou činy, které zcela a plně odpovídají božským zákonům, jakož i zvykům a zákonům obecného blaha, a které jest každý vázán povinností vykonávat. Ctnosti jsou povznesené povinnosti, na nichž více či méně závisí dokonalé osvojení stupně lásky a úcty, jež k nám bližní projevuje. 2. Jaké jsou hlavní ctnosti? Hlavní ctnosti jsou: věrnost, poctivost a ochota k oběti. V této arci-posvátné trojici se skrývá celý nástroj všech vlastností pravé lidské bytosti, jejíž duše jest obdařena božským duchem – vede k přátelství, lásce a svobodě. 3. Jak toho dosáhnout? Aby byl veden řádný život, jehož si budou vážit všichni dobří lidé, a na osobu bylo pohlíženo jako na čestnou a bezúhonnou, mají se dodržovati následující životní pravidla: Neraz si cestu vpřed pomocí nicotné samolibosti, nesnaž se zviditelňovat pouhým zjevem a vždy dodržuj slušné chováni a dobré zvyky. Tvou hodnotu má stanovit tvůj bližní, snad v budoucnosti, nikdy ty sám. Tvůj bližní brzy pozná tvou hodnotu – pak se však nestyď, protože falešná skromnost jest zbabělostí. S vypětím všech sil musíš druhým oplácet lásku, věrnost a ochotu k oběti. Ochraňuj slabé a bezbranné a nedopusť, aby na nich byla spáchána nepravost, jinak se stáváš spolupachatelem. Dle toho, do jaké míry dodržuješ tato životní pravidla, brzy se staneš oblíbencem svého bližního, získáš dobré a skutečné přátele a budeš ctěný, milovaný a vážený. A pokud se na své životní cestě setkáš se zlobou a nevděkem, odvážně bojuj a snaž se své protivníky porazit – avšak střes se užívat nečestných prostředků, jež by ti uškodily. Vzpomeň, že život je boj a cena v bitvě jest život sám, avšak protože život pochází z Boha a proto dobrý, Dobro musí být i bude nakonec vítězem, a budeš jím i ty, pokud zůstaneš spravedlivým. Ani v nejtěžších časech boje nebudeš nešťastný neboť: „Naplňování ctnosti a povinnosti ti zajistí povznesení vědomí, pocit požehnaného já a čisté svědomí, a toto jest nebem v srdci člověka, tento pocit štěstí jest Boží odměnou.“ Přejeme štěstí, požehnání a dlouhý život vykonavatelům dobra i jejich potomkům.
Kapitola šestá O nectnosti a zločinu 1. Jaké vlastnosti, činy a skutky se označují za nectnosti a zločiny? Tak jako v přírodě, kde jest světlo protikladem temnoty, teplo protikladem chladu, život protikladem smrti, tak i ctnost jest protikladem nectnosti a povinnost protikladem zločinu. 2. Jaké jsou hlavní nectnosti? Největšími nectnostmi: nevěrnost a nespravedlnost, lež a klam, lenost a přízemní sobectví. 3. Jaké jsou zločiny? Všechny skutky a činy, které hrubým způsobem brání božským zákonům, jakož i zvykové morálce a obecnému blahu, jsou zločiny. Dále všechny skutky a činy, jež mohou nám, našemu bližnímu, našim tělesným potomkům či budoucnosti celého lidu přinést deformaci, úpadek či zničení, ať už v tělesném či duchovním ohledu, a mohou tak podkopat štěstí v životě jednotlivců či celého lidu na předlouhý čas. 4. Jak poznati nectnosti a zločiny? Ti, kdož v rozporu s Boží vůlí neuplatňují žádné ctnosti, nevykonávají žádné povinnosti a chtějí si pouze užívat toho, co nabyli a vytvořili druzí, jsou zhoubní jedinci – zvrhlí, ničemní a zkažení lidé. Jejich jednání a opomínání vzbuzuje opovržení bližního. Opuštěni Bohem končí jejich život obvykle předčasně či nemocí. Potíž, pokud mají potomků, protože ti budou prokleti mstivým vědomím svých předků. Nikdo by se neměl nechat oklamat vnější podobou, za níž se snaží nectnost skrýt. To mučivé vědomí viny – peklo na Zemi – si nese v srdci každý nízký člověk. Straněni a opovrhováni bližním, zlořečení, končí bezbožní své bídné životy. A toto jest Boží trest! 5. Jest trest nutný? Zkušenost nás učí, že zlovolní lidé jsou povzbuzováni mírnou tolerancí a shovívavostí k větším a větším přečinům, a proto jest trest nutný. Přísnost trestu by měla odpovídat zločinu, avšak neměl by být krutý. Kdokoliv se prokázal nehoden lidské společnosti, má být uvězněn. Kdokoliv konal vůči svému bližnímu jako dravá zvěř, má být zničen. 6. Proč je trest nutný? Pokud by zahradník nevytrhával plevel, lovec nehubil dravce, pak by záhy byly užitečné rostliny zničeny a užitečná zvěř vyhubena.
Kapitola sedmá O modlitbě 1. Jaký jest smysl modlitby? Modlitba povznáší ducha k Bohu. 2. Jak bychom se měli modlit? Měli bychom se se skutečnou oddaností a upřímnou zbožností obracet k Bohu, našemu Všeotci, abychom mu poděkovali za vše dobré, co jsme získali, a žádali ho o jeho ochranu a podporu ve víře a podvolení se. Měli bychom žádat Boha, aby nám dal moc a vytrvalost plnit naše povinnosti a uplatňovat naše ctnosti. Měli bychom žádat Boha, aby nám dal moc a sílu naučit se nezlomně a trpělivě snášet neštěstí, jež přináší život. Měli bychom žádat Boha, aby nám pomáhal a stál při nás v těžké hodině, abychom se nevzdali či nepadli do pochybností. Měli bychom žádat Boha, aby chránil náš lid a otčinu od neshod a střetů a zajistil nám mír, sílu a svobodu prostřednictvím „jednoty“.
Kapitola osmá O umírání a smrti 1. Musíme my lidé umírat a co jest smrt? Dle Božího všemoudrého rozhodnutí bylo určeno, aby nic nezůstalo stejné po věčný čas, ale spíše aby se vše na světe průběžně měnilo a nakonec se vrátilo do prvotního stavu, z něhož se vyvinulo – a tento návrat nazýváme umíráním. Protože i člověk, jako všechno na Zemi, povstal z věčné primární hmoty, musí se tam vrátit i tělo, když zestárne či se již nehodí k životu. Naše duše, Boží zahrada, jež sídlí v našem nitru, se znovu sjednotí s Bohem a naše těla se navrátí k Matce Zemi, která nás zrodila. Zda nás po smrti čeká odměna či trest – to ví sám Bůh. Lidé by neměli uvažovat o věcech, jejichž znalost před námi Bůh ve své vševědoucnosti skryl. Bůh může nechat nesmrtelné duše dobrých, vznešených a zasloužilých lidí žít po smrti jako požehnaní ochranní duchové v jejich dětech, potomcích a příslušnících jejich lidu. Měli bychom s poděkováním vzpomenout na jejich dílo v našich životech ve chvílích rozjímání, a jejich požehnané skutky by pro nás měly být zářnými příklady. A protože nemůžeme žít navždy a neodvratný osud určil, že navěky věkův se má věk omlazovat smrtí, budeme snášet nevyhnutelné s důstojností a trpělivostí. Bůh, Všeotec, by nevkládal na své děti nic, pokud by to nebylo neúprosně vyžadováno nutností a nemožné se tomu vyhnout. Proto v božské víře a dobrém svědomí očekáváme hodinu, v níž nás Všeotec zavolá zpět k sobě.
Kapitola devátá O konci světa 1. Podléhají smrti jen lidé, zvířata a rostliny? Vše, co se na celém světě zrodí z Boha, zase zemře, nehledě na to, zda ona existence trvá hodiny, dny či nesčetné věky; počátek i konec je přidělen všem, pouze sám Bůh nemá počátek ani konec. 2. Skončí a zemře i naše Země? Naše velká Země, na níž žijeme, také podléhá tomuto prvotnímu Božímu zákonu. Může nám však býti útěchou, že délka života naší Matičky Země jest příliš ohromná, než abychom si dokázali uvědomit pokles životní síly Země více, než by jepice dokázala pochopit délku lidského života. Jest tomu díky relativní krátkosti našeho života a krátkému období, jež tvoří lidské dějiny. 3. Co bude předcházet smrti Země a jak k ní dojde? Slunce se nebude věčně objevovat tak, jak nyní svítí a zahřívá. Nadejde doba, kdy bude zářit jen rudě a nakonec zcela zhasne. Avšak dlouho před vyhasnutím Slunce vyschnou oživující prameny naší Země, krásné řeky a jezera, naše širé oceány. Nebude žádný vzduch a žádné mraky, ani rostliny či zvířata. Země bude pustá a prázdná, tak jako jest Měsíc, kde tyto podmínky vládnou již dnes. Znovu bude tma a chlad, a vše, co povstane, se rozpadne do ohromného chladu a rozpustí se do věčné prvotní hmoty. Hvězda jest zažehnuta, další začne zářit – tak jest zapsáno v Knize Přírody. –
Konec
