Oponentský posudek diplomové práce Petra Siče
Neotribalismus na FSS Posuzovatel: Zdeněk Konopásek Navrhované hodnocení: dobře O čem práce pojednává Petr Sič postavil svou práci na hezkém nápadu, na zajímavém pokusu: Připravil (spolu se spolupracovníky) dvě sady fotografií. Na fotografiích pózovali mladí lidé, kteří by mohli být studenty FSS, a leckdy také byli. Fotografie byly „anonymizovány“ – postavám byly „uříznuty“ hlavy, takže obrázkům vévodila různě oblečená těla mladých mužů a žen. Fotografie pak autoři výzkumu ukazovali respondentům a žádali je, aby zkusili podle oblečení odhadnout, který obor na fakultě dotyčný či dotyčná studuje. Tyto dva soubory fotografií a jejich hodnocení tak nakonec zvláštním způsobem popsaly vztahy mezi obory uvnitř fakulty prostřednictvím vzájemných diferencí. Získaná data se autor snažil vyhodnotit a vysvětlit s využitím pojmu neo-kmenů (Michela Maffesoliho). Práce obsahuje vedle tohoto hlavního bodu řadu odboček a vedlejších linií. Sič píše o Ecově „modelovém čtenáři“, o strukturalistickém pojetí znaku, o Simmelovi a Veblenovi, o pragmatickém zacházení s teoriemi a daty. Shrnutí hodnocení Hlavní problém celé práce vidím v tom, že její zpracování vlastně zabilo docela hezký nápad. Autor bohužel pořádně nevypracoval problém (a nedal si moc práce s vysvětlením širšího sociologického smyslu toho, co podnikl, a spíš tyto případné souvislosti zatemňuje neustálým zdůrazňováním svého novátorství); psal rozsáhle (a namnoze hrozně povrchně) o věcech, jejichž smysl pro celou práci byl sporný či žádný; ledabyle a málo pracoval s literaturou; jeho dílčí závěry jsou namnoze sporné a nedostatečně podložené; text má řadu formálních nedostatků a opravdu mizernou jazykovou úroveň. Tyhle a některé další dílčí výhrady dále rozvedu. Problém s problémem (úvod a závěr) V úvodu (a prakticky ani jinde) se neřeší otázka „proč“ – proč si autor klade cíle, jaké si klade? Proč bude postupovat tak, jak si naplánoval? Atakdále. Místo toho Úvod zaplňuje mechanickým výčtem toho, o čem práce v jednotlivých kapitolách pojednává. Ani slovo o tom, proč vlastně svou práci nazval „Neotribalismus na FSS“ (námitku, že Úvod obsahuje větu „V popisu prostředí fakulty se budu opírat především o koncepci neokmenů (Maffesoli, 1996),“ neberu – to není žádné vysvětlení). V každém případě je pozoruhodné, že o tom, co název slibuje, Sičův text prakticky vůbec nepojednává. Kdo by čekal, že se v práci dočte o fenoménu neotribalismu na FSS, musí být zklamán. Také závěr z velké části tvoří prosté shrnutí obsahu jednotlivých kapitol. Kromě toho se zde autor chválí se za to, jak se mu práce povedla; a tvrdí věci, které bych rozhodně nepodepsal – jako že předvedl interpretační potenciál pojmu neokmenů (to opravdu nevím kde a jak – a u obhajoby by bylo jistě pěkné, kdyby právě toto mohl autor ukázat) nebo že relativní podobnost toho, jak lidé přiřazovali k oborům fotky „žen“ a „mužů“, je překvapivá (nechápu proč, viz ještě dále). 1
Nesmyslné či samoúčelné odbočky a pasáže Místo, aby se autor snažil naplnit to, co slibuje v názvu práce, dělá řadu zbytečných a marných, vlastně samoúčelných odboček. Vezměme například kapitolu o modelovém čtenáři (kap. 2). Prý bylo zapotřebí tuto kapitolu napsat, aby se čtenáři i autor sám vyrovnali s údajnou neobvyklostí přístupu práce; aby čtenáři byli lépe připraveni k četbě. Jenže to by možná byli, kdyby byl autor pořádně napsal Úvod. „Teoretizování“ o modelovém čtenáři v rámci celé jedné kapitoly práce je z tohoto hlediska naprosto zbytečné. Že autorovi četba Eca pomohla lépe porozumět tomu, že a proč je důležité psát s ohledem na čtenáře a jejich kompetence, to je fajn; ale v čem pomůže jemu nebo čtenářům lépe zvládnout téma práce, když bude o Ecovi psát? Když bude v textu vysvětlovat, že čtení je aktivní proces, že čtenář je vždy nějak obsažen v rodícím se textu, a tak podobně? Sičovo psaní o tom, že každý text nějak „zasahuje do čtenářových kompetencí“, jen těžko zvýší čtenářské kompetence čtenářům Sičova textu. Stejně jako nenakoupím jídlo na zítřek tím, že o tom budu zdlouhavě mluvit. Kvalita Sičova textu obecně se tímhle nezvyšuje, naopak. Text se tím spíš zatemňuje; a neustálým zdůrazňováním neobvyklosti, neběžnosti a potřeby čtenáře předem připravit se čtenářům paradoxně spíš vzdaluje. Nebo část o Veblenovi a Simmelovi (kap. 3 nazvaná „Teoretický rámec – klasikové Veblen a Simmel“). Zcela v ní postrádám nějaké rozumné vysvětlení, proč o těchto autorech Sič vlastně píše. Teprve mnohem později, kdesi ke konci celé práce, se „vyjasní“, že prostě diplomant chtěl probrat klasické sociologické autory, kteří psali o módě. Ale mezitím na konci samotné této kapitoly uzavírá, že ani jednoho z uvedených klasiků nelze dost dobře k jeho výzkumu použít. Dobrá, ale proč o nich tedy božínku psal? Proč jim (beze všeho) věnoval celou kapitolu? Výzkumný text přece nemůže být „deníčkem“, ve kterém je čtenář odsouzen k tomu, aby sledoval všechny slepé uličky, jimiž se autor během svého bádání postupně ubíral. Pokud si autor v jistou chvíli uvědomil, že Veblen a Simmel jsou vzhledem k jeho práci skoro k ničemu, neměl jim prostě věnovat celou kapitolu (navíc nazvanou „Teoretický rámec…“). Důvody, proč Veblen a Simmel nejsou pro předloženou práci moc použitelní, jsou přitom vidět na první pohled. Navíc autor hned po jejich „zamítnutí“ nenavazuje pojednáním o jiných, vhodnějších přístupech či inspiracích (to přijde až mnohem později) – o to cizoroději a samoúčelněji tahle veblenovsko-simmelovská kapitola působí. Ještě k údajné novosti a neobvyklosti přístupu Už jsem zmiňoval, že autor opakovaně deklaruje výjimečnost a neobvyklost svého postupu či přístupu (jde prý hlavně o to umožnit „nové pozice interpretace“). Zmiňoval jsem i v čem je toto zdůrazňování kontraproduktivní. Nemohu si pomoci a musím ještě dodat, že autor v tomhle upozorňování hodně přehání. Mimo jiné tím na sebe prozrazuje ne docela dostatečný rozhled. Pragmatický přístup k zacházení s teoriemi, práce se sadami fotografií (oproti jednotlivým snímkům) nebo neulpívání na „ikonicitě“ obrazových dat možná nejsou samozřejmostí pro veškeré sociology, ale také nejsou žádnou mimořádností či novinkou. Aspoň na okraj, kupříkladu: čtenáři Sičovy práce, kteří se nejspíš budou rekrutovat z řad studentů a učitelů FSS, prý nejsou zvyklí interpretovat fotografie jednotlivě; mají malé zkušenosti s tím, že by fotografie mohly vytvářet větší celky (str. 36). Jenže který z členů komise u obhajoby této práce nemá třeba zkušenost s náhledem fotografií všech účastníků kursu, který nabízí IS? Nebo kdo nemá zkušenost s rodinnými alby?1
1
GARDNER, S. (1990): Images of family life over the family lifecycle. Sociological Quarterly, 31 (1): 77-92.
2
Práce s literaturou Na základě vlastních zkušeností a namátkového prohledání internetu soudím, že o Maffesoliho neokmenech (dokonce přímo ve vztahu k oblékání) nebo o sociálním rozměru oblékání pojednává – přímo či nepřímo, dílčím způsobem – řada odborných textů.2 To nemluvím o strukturalismu, kategorizování a podobně. Jenže když Sič píše o svém strukturalistickém stanovisku a lingvisticky založeném slovníku, osvětluje ho citacemi z Wikipedie (internetové, vespolek budované encyklopedie) nebo z webových stránek „Sémiotika pro začátečníky“. Když píše již zmiňovanou celou kapitolu o Simmelovi a Veblenovi, opírá se o jednu (!) nepublikovanou studentskou práci (!) na toto téma (v seznamu citované literatury není uvedena jediná práce samotného Veblena či Simmela, ačkoli v textu se Sič na jednu Simmelovu práci odkazuje – povaha toho odkazu je nejasná, může jít o nějaký sekundární odkaz; jeden sekundární odkaz na jinou Simmelovu práci přebírá Sič z oné studentské práce). O neokmenech a oblékání se toho čtenář navzdory hlavnímu tématu práce moc nedozví; autor na několika místech tvrdí, že se pojem neokmenů pro interpretaci jeho dat osvědčil; že je pro tuto problematiku vhodný. Avšak neukazuje, ani nevysvětluje proč. Žádnými rozumnými a specifickými argumenty či odkazy na další literaturu toto tvrzení nepodpírá (pokud nepočítám zmínku, že pojem neokmenů tak nějak souvisí s mnohovýznamností a o mnohovýznamnost – ale v jakém smyslu? – prý autorovi jde; a že se Maffesoli nepohybuje na úrovni nějaké celospolečenské struktury… jenže to by se pak Petr Sič mohl opírat ještě o desítky dalších konceptů, soudobými formami „identity“ počínaje a subkulturami konče). Jakkoli jsou některé odstavce v práci psané velmi složitě a poněkud mlživě3, považuji uchopení klíčových pojmů a přístupů za povrchní a problematické. Tak například jednou z hlavních charakteristik Maffesoliho neokmenů je dynamika, proměnlivost, nestálost, dočasnost. Jak se ale potom důraz na tyto charakteristiky má dohromady zrovna se strukturalismem, který byl pro necitlivost vůči proměnlivosti a dynamice tolik kritizován?4 A kde se tyto charakteristiky promítají do Sičových úvah o „neokmenech na FSS“ (krom vágně „nahozené“ poznámky, že jedna z kateder se jeví „nomádsky nevyhraněná“)? Podobně povrchní, nedotažené a problematické shledávám pasáže o strukturalistickém pojetí znaku. Analýza a interpretace S ohledem na problematické uchopení teoretické, na odbyté vypracování a vysvětlení problému a na samoúčelné odbočky, nebo dokonce celé kapitoly, dělá celá práce tu a tam dojem prázdného formálního cvičení. Statistické operace s daty nehodnotím – nerozumím těm technikalitám, sám s nimi nepracuji. Ale čtenář si nemůže nevšimnout, jak kontrastují (nebo spíš jak se nepojí) přísně se tvářící statistické prostředky s obtížně uchopitelnými a leckdy hodně mlhavými tezemi Maffesoliho.
2
Namátkou mne napadá i jeden článek v češtině, který by autor takto zaměřené práce neměl přehlédnout: VLACHOVÁ, K. (1995): Oděv a móda jako sociální fenomény. Sociologický časopis, 31 (2): 267-277. 3
„Vynořil se nový jazyk, který o původní struktuře mluví netypicky, vyhýbá se zavádějícím slovům, obchází omezení, které přináší náš stereotypizovaný jazyk. Tento jazyk dal vzniknout novým pozicím, plošinám (ve smyslu Deleuze: Tisíc plošin), ve kterých jde nevšedně nahlížet na strukturu kateder. Jeho gramatika se odvíjí od vztahů vzešlých z interpretačních voleb čtenářů. Významy jeho znaků byli nasyceny v zápase formy z obsahem během snah o překlad. To co jsme získali, není zrcadlo, není reflexí v níž se odráží svět fakulty, ale novou pozici a nový nástroj, jenž dráždí a probouzí naši citlivost.“ (Citace ze str. 44, přepsaný včetně řady gramatických chyb.) 4
Z textů dostupných v češtině viz např. PETŘÍČEK, M. (1993): Předmluva, která nechce být návodem ke čtení. In: J. Derrida, ed.: Texty k dekonstrukci. Práce z let 1967-72. Bratislava: Archa. Str. 7-30.
3
Je asi také příznačné, že text práce se od těchto analyticko-interpretačních pasáží začíná hodně opakovat: leccos z toho, co se říká o kategorizaci „ženských“ fotografií, se pak jen téměř mechanicky opakuje v kapitolkách věnovaných fotografiím „mužským“; a teze z „analytické“ části (kap. 6) se zase ve velké míře jenom opakují v části nazvané „interpretace“ (kap. 7) – jen jsou trochu jinak strukturované (např. po katedrách). To, že autorovy závěry o neokmenech vlastně opakují „analýzu“ tabulek a grafů a nepřidávají k ní prakticky nic nového, je opravdu frustrující. Sem by asi na okraj patřila také poznámka, že ačkoli autor svou práci opakovaně vydává za práci založenou na sekundární analýze, jde patrně o nedorozumění. Nejde totiž podle mne, pokud jsem dobře rozuměl, o sekundární analýzu nějakých dat (interpretovaných dříve z nějakého jiného hlediska), ale dotažení jednoho výzkumu do analytické fáze. Dílčí připomínky, námitky a pochyby Hodně prostoru se věnuje zdůrazňování, že fotografie nemáme nahlížet jako ikonické znaky. „Alespoň pro tuto chvíli musíme zavrhnout jejich [jednotlivých fotografií] ikonický charakter a hledat nový modus čtení“ (str. 37, 45 a jinde). Jenže autor přece nepracuje s nějakými holými fotografiemi, ale s tím, jak tyto fotografie „čtou“ s ohledem na nějaké sdílené předporozumění různí lidé, takříkajíc příslušníci téže kultury. Sič vlastně rozebírá údaje o tom, jak studenti FSS odpovídají na jeho dotazy.5 … No samozřejmě, v něčem takovém ikonicitu hledat nelze. Pochyba: ikonicita prý svádí k jednoduchým odpovědím, nenechává prostor k asociativním úvahám, svazuje náš rozlet… to nevím. Dávám do úvahy, zda není stejně tak možná i zcela opačná úvaha, totiž že právě znaky výrazně ikonické otevírají prostor k asociativním úvahám a brání jednoduchým odpovědím. Ne, že by šlo o zavedený ekvivalent, ale „ikonicita“ vlastně znamená „obraznost“ a jako taková je vlastně obdobou metaforického vztahu, jehož účinky jsou právě hodně asociativní a velmi otevřené. Rozhodně bych namítal vůči další autorově úvaze, která se rovněž týká ikonicity. Nepatřičnost ikonicity fotek prý plyne v našem případě z toho, že byly v sérii. Kdyby stály o samotě, tvrdí Sič, prý by vztah k zobrazovanému byl opět pouze ikonický (str. 39). To se mi nezdá. Studenti přece mohli docela dobře zařazovat ke katedře jednu jedinou fotku (byť, pravda, nebylo by to tak pěkné a účinné) – to proto, že studenti nejenže porovnávali oněch 14 fotek či kolik mezi sebou, ale – jak sám autor v úvodu zmiňuje – porovnávali ty fotky také vzhledem ke sdíleným (často nevysloveným) představám a předobrazům… Zkrátka, kvalita ikonického či jiného vztahu se podle mne jen málo (podružně) váže na to, zda respondenti pracovali s jedinou fotkou, nebo s celým souborem.
5
V analytickém výkladu je okolnost těchto dotazů v podstatě zamlčená, opomíjená; stejně jako „odpovídání“ respondentů (jakožto odpovídání). Jen velmi spekulativně se autor věnuje tomu, na základě čeho asi lidé přiřazovali fotky k jednotlivým oborům, což kontrastuje s jeho snahou o vyčistění datového souboru od těch odpovědí, které možná nepocházely od studentů FSS (Proč tedy vlastně takto soubor čistil? Kvůli čemu?). A ojediněle pronese autor takový nesmysl, jako že „před studenty jsme překládali dvě rozdílné série fotografií, série bez žádných vnitřních souvislostí“ (důraz můj) – pěkný doklad nedostatečné sebereflexe a slabého ponětí o interaktivní povaze analyzovaných dat. Z podobného soudku: „Ovšem proto abych legitimizoval své čtení musím dostatečně vysvětlit jeho teoretické pozadí. Musím zodpovědět otázky jako: jak se může vztahovat struktura mezi těmito fotografiemi ke struktuře fakulty? Jaké povahy je tento vztah? …“ (přepsáno i s gramatickými chybami) – jako kdyby si v této chvíli autor vůbec neuvědomoval, že ve svém pěkném experimentu fotografie různě oblečených lidí ke struktuře fakulty (už) sám nějak (a dost autoritativně) vztáhnul, výslovně, když po respondentech chtěl, aby každou osobu podle oblečení k nějakému oboru přiřadili…
4
Nerozumím, proč v souvislosti se dvěma sadami obrázků mužů a žen autor neustále mluví o dvou jazycích, a ne třeba o „výpovědích“, „popisech“ či „větách“. Co tím chce zdůraznit? I to by mohl při obhajobě vysvětlit. Věty, které nechápu: „Pakliže mám teorii použít jako nástroje, tedy ne nejdřív opírat se o ní, ale až zpětně přikládat ji k datům jako se měřidlo přikládá k předmětu, pak se nejprve musím zorientovat v situaci. Co vlastně chci popsat? Pro jaké vztahy chci najít vysvětlení?“ (str. 14). Když se o teorii „opírám“, tak ji nepoužívám jako nástroj? A co je na zpětném přikládání teorie k datům tak instrumentálního (tj. víc než na „opírání“ se o ni)? Myslel jsem dále, že zorientovat se v situaci patří k základům rozumného výzkumného postupu vždy. Začít od otázek „Co vlastně chci popsat? Pro jaké vztahy chci najít vysvětlení“ přece není žádná neobvyklost či novátorství (vlastně mi vadí, jak už jsem napsal, že autor sám od takových otázek pořádně nezačal). Jiná pasáž, se kterou mám potíž: na jednom místě autor píše, že „[abych nemusel slevovat ze svých etických hodnot,] svůj pragmatismus tedy opřu o autority, aby byl přijatelný v akademickém prostředí.“ O jedinou stranu dál ale čteme: „V následujících kapitolách se nechám inspirovat Jamesovým pragmatismem.“ Takže jak? Nechá se autor inspirovat, anebo mu James jako „autorita“ dobře posloužil pro to, aby byl jeho postup přijatelný v akademickém světě? Na str. 41 a 42 autor uvažuje o tom, na základě čeho lidé přiřazovali fotky oborům. Člověk si říká, proč se především jako sociolog o tuhle otázku nějak empiricky nezajímal? Proč se na to někoho třeba nezeptal? – aspoň několika lidí, přímo či ještě lépe nepřímo, v nějakém ad hoc dodatku k empirickému experimentu? Bylo by to rozhodně lepší než tyhle dost povrchní spekulace (o úloze „tacit knowledge“, sdílených přeobrazů, kategorizování a klasifikování existuje navíc strašná spousta literatury, kterou bohužel Sič asi nezná a v každém případě s ní nepracuje). Vůbec nechápu, proč byl autor, jak v závěru píše, zaskočen tím, že mezi výsledky „mužské“ a „ženské“ části experimentu našel víc než jen slabé podobnosti. Nerozumím tomu tím spíš, když vlastně genderový aspekt jinak ve svých analýzách dost ignoroval – nijak pořádně ho nerozebral a neřešil, ani v úvodu. Nejde mi zkrátka na rozum, jak mohla autora podobnost výsledků práce s „mužským“ a „ženským“ souborem zaskočit, když „sociology“, „žurnalisty“ či „psychology“ potichu ve svých závěrech bere v zásadě za jednolité neokmeny (a ještě označované slovy v mužském gramatickém rodě), ačkoli sám v empirické části svého výzkumu ukazoval lidem zvlášť „sociology“ a „socioložky“, „studenty“ a „studentky“, „kluky“ a „holky“. No a nakonec, v závěru autor zcela nemístně popisuje svou strukturalistickou topologii v termínech událostí: kmen žurnalistů opustil jakési teritorium a vzdálil se ostatním neokmenům, nepřiklonil se k některému z dalších velkých neokmenů a cosi si vynutil… Jaké je oprávnění takového událostního slovníku v téhle analýze? Co se tím chce říct? Formální a jazykové stránky práce Práce není pěkně napsaná. Obsahuje nesmírné množství chyb, překlepů, špatně poskládaných vět a větných členů. Aby bylo to množství zřejmé: v práci je minimálně 27 hrubých gramatických chyb, které se týkají psaní i/y; 93 (!) chyb v interpunkci (připomínám, že tyto chyby nesmírně komplikují čtení složitých a abstraktních vět);6 a řada dalších gramatických
6
Když jsem se pak k textu vracel, nacházel jsem ještě další a další chyby, zejména v interpunkci. Jde skutečně o minimální počty.
5
chyb (neshody pádů, špatné předložky a tvary). To není ojedinělé „uklouznutí“, ale opravdu nepřijatelná jazyková kultura a nedbalost. Některé citace v textu nejsou přeloženy do češtiny (proč?). Některá jména cizích autorů Sič skloňuje, jiná ne. Opakovaně (nedopatřením) zaměňuje „katedry“ za „fakulty“; navíc jde v onom experimentu spíš o přiřazování fotografií studentů či arci-studentů studijním oborům než katedrám (že autor mluví téměř zpravidla o katedrách, považuji za ne moc šťastné a zavádějící). Seznam literatury obsahuje formální i věcné nesrovnalosti, včetně chybějících položek (Simmel 2006), chyb v abecedním řazení a nejednotného formátování. Závěr Snažil jsem se svoje značné rozpaky nad oponovanou diplomovou prací Petra Siče napsat co možná konkrétně, adresně. To se bohužel promítlo do rozsahu posudku. Sám bych raději psal posudek, který se vejde na jednu stranu… Petr Sič předložil práci, která se opírá o výzkum, jemuž se dlouho a zřejmě se zaujetím věnoval. Jádrem toho výzkumu je pěkný, zajímavý nápad. Jenže provedení celé práce vůbec není dobré. Nesplňuje některé základní požadavky na diplomové práce kladené. Je prostě nezvládnutá. Hodnocení „dobře“ navrhuji po dlouhé a pečlivé úvaze. Jako školitel bych asi podobnou práci vůbec nedoporučil k obhajobě. 6. ledna 2008 Zdeněk Konopásek
6
