Nemusíme se bát. Možná udělám ještě. Hamleta. sobota neděle pondělí úterý středa čtvrtek

sobota neděle pondělí úterý středa čtvrtek

ZPRAVODAJ 3 U příležitosti 61. loutkářské Chrudimi. Toto číslo vyšlo v pondělí 2. 7. 2012.

Nemusíme se bát Tak se nám to hezky rozjelo. Máme za sebou nejdusnější den, včetně večerního přívalového deště, a přežili jsme. A potkal jsem kamaráda a on říká: „Deset představení a žádnej opravdovej průšvih, to je dobrý, ne? A takový barevný. Tradiční postupy vedle experimentu a lidi berou oboje.“ No jo, člověk už skoro zapomněl. Když jsem začínal jezdit na Chrudim (to jsem byl ještě mladý, vyjukaný a vcelku štíhlý, slušně vychovaný hoch), vrcholil zrovna mezi „tradicionalisty“ a „otevřenými“ loutkáři boj o to, co je možné hrát na Loutkářské Chrudimi, a co sem nepatří. Svitavské Céčko přivezlo inspirativní představení Jako pel... vycházející z textů Jiřího Wolkera a, ó hrůza, tvůrci nepoužili žádnou loutku. Diskuse nad touto troufalostí vystačila na několik článků ve zpravodaji. A pak vzpomínám na ročníky LCH, kdy mě mladí spoluseminaristé varovali před některými představeními slovy: „Tam nechoď, to jsou marionety, no prostě nuda.“ A pravověrní odcházeli s nasupeným výrazem z představení experimentujících souborů. A co jsme zažili včera? Výbornou práci s tradiční marionetou v moderně pojatém vystoupení plzeňských (a to je soubor s hlubokou tradicí, pravidelně hrající o víkendech v kukátkovém jevišti, často s rozdělenou interpretací). Experimentující soubor z Hořovic sáhne po tradičních maňasech a chce si vyzkoušet rakvičkárnu. Večer pak vidíme vynikající práci s maňásky v inscenaci hradeckých (byť na celkovou kvalitu inscenace můžeme mít různý názor). Mladé hledající soubory sahají po klasických loutkách a postupech a takzvaně tradiční soubory hledají, jak uchopit klíč k využití loutek v moderním pojetí divadla. Neexistují žádné předěly, animosity. Je jenom hledání možností, otevírání se, prolínání postupů a prostředků. Včetně osvojování si loutkohereckých dovedností, to k tomu patří. Včetně odvahy opustit zaběhnuté jistoty, to k tomu patří. Včetně slepých cest a občasných průšvihů, to k tomu patří (na to mysleme, až nějaký přijde). Jestli je tohle nejbližší budoucnost českého loutkového divadla, nemusíme se bát. FRANTIŠEK KASKA

Možná udělám ještě Hamleta Mirka Bělohlávková je tváří na Loutkářské Chrudimi notoricky známou. Před mnoha a mnoha lety se zde začala objevovat ve spolupráci s divadlem DNO, později přibyl zejména sólový projekt Divadlo jednoho Edy. Jakkoli mezitím přešla i do stálého angažmá v libereckém Naivním divadle, stále působí i jako jeden Eda, pod jehož hlavičkou nám zde představí několik různých verzí příběhu o Karkulce.

Proč zrovna Karkulka? Má to nějaký speciální důvod? Já jsem dělala jednu Karkulku ještě kdysi na DAMU, v prváku, a měla jsem pocit, že jsem se s tím úplně dostatečně nepoprala, že se mi to moc nepovedlo, tak jsem si říkala, že by to možná stálo za druhý pokus. Pokud tomu rozumím správně, tak hraješ různé podoby Karkulky pro různé věkové kategorie… Ony to jsou spíš takové variace na to téma. Vlastně už ta první, co je pro mateřinky, není úplně klasická – už jenom tím, že se odehrává v zimě a Karkulka lyžuje, což je dost velká odchylka… Úplně klasickou Karkulku jako takovou tam vlastně nemám. My jsme vždycky hledali nějaké rysy, nějaké prvky, které by

byly charakteristické pro tu skupinu, pro kterou se to dělalo, takže dvojka je vlastně takový putovní epos, dobrodružná cesta lesem mezi maminkou a babičkou, s hrdinou myslivcem, co to všechno rozřeší.

Jak vnímáš rozdíly mezi stálým angažmá v divadle a tímto sólovým působením? Oboje má svoje pro a proti. Jsem strašně ráda, že to takhle mám, že můžu dělat oboje, to je super.

Takže to byla spíš tvůrčí práce, než hledání různých podob zpracování toho příběhu? Oboje, já jsem to vlastně měla v rámci doktorandského studia na DAMU, takhle jsem si to vymyslela. Pak jsem toho sice nechala, ale chtěla jsem si to dokončit, takže proběhlo hledání různých textů, různých autorů i různých výkladů Karkulky, co se tam skrývá za symboly a tak.

A dá se to stíhat? Svým způsobem jo, ale někdy je to dost náročné, zvlášť když jsme teď dělali Karkulku V., protože na ni jsme měli deadline. Museli jsme ji udělat do Skupovky… Ono je dobré znát datum premiéry, protože jinak se to ne vždycky stihne. Zkoušeli jsme ještě v Plzni, protože tam Óňa Müller pracuje, a jet trasu Liberec-Plzeň a zase zpátky jenom kvůli jednomu odpoledni, bylo dost náročné. Ale jsem strašně ráda, jak je člověk svobodnej, že si může říct, co bude dělat a s kým to bude dělat, což ve stálém divadle není úplně vždycky možné.

A narazila jsi v tomto ohledu na nějaké kuriozity? No… v italské verzi byly tři Karkulky, tři holčičky, a dvě vlk pohltil a až té třetí se podařilo nepodlehnout. A pak tam bylo krásné poučení na konci pro holky, ať si dávají bacha na vlky. Neláká tě časem zkusit něco podobného i s dalšími pohádkami? Já jsem měla právě sen, když jsem se hlásila na doktorandské studium, že udělám takhle Karkulky od nejmenších po nejstarší a Hamleta od nejstarších po nejmenší. Jestli se vůbec dá udělat Hamlet pro mateřský školky, aby to děti pochopily. Tak možná ještě udělám Hamleta (smích), ale to je asi ještě dlouhá cesta. Ty jsi s Karkulkou byla hodně i v cizině, jsou nějaké země, kde se to setkalo s nějak zvlášť nečekanou reakcí? Ve Slovinsku mě překvapilo, že děti byly živější, takže to najednou byla obrovská reakce oproti českým dětem. Anebo když začalo představení a objevil se tam sníh a lyže, tak holčička řekla: „Mami, jdeme, tohle není ta Karkulka…“ Takové reakce mě baví. Ale jinak to bylo přijaté většinou dobře.

Se svými inscenacemi jsi hodně cestovala, nejdále snad do Japonska, jaké to tam pro tebe bylo? Byl to pro mě ohromný zážitek, jiná země, jiná kultura… Potom nám tam říkali kozo, což znamená „malé rozverné děti“, protože si myslím, že jsme porušili veškeré zákazy, co se v Japonsku nesmí, my jsme to s Matijou (Solcem – pozn. red.) netušili. Ale tolerovali nám to, to je dobrý. Matija se pak pro tebe stal velkým vzorem… Já jsem byla na DAMU v ročníku Josefa Krofty, ale na herectví jsme měli Ondřeje Pavelku, se kterým jsme loutky vůbec nedělali. Takže jediná možnost, jak se k loutkám vrátit, bylo jít si svou vlastní cestou a hledat si lidi okolo. A já měla obrovské štěstí, že jsem měla Matiju v ročníku, protože ta animace, co on dělá, už jenom na to koukat, je to obrovská škola. On si třeba s tebou povídá a přitom vyrobí loutku, jen tak. Prostě paráda. JACQUES JOSEPH

2

Okénko pro pamětníky

Fotogeohádanka

Včerjší ukázka byla, zdá se, dost těžká, správných řešitelů přišlo málo. Šlo o text Matěje Kopeckého Posvícení v Hudlicích, On byl kníže Oldřich. Tak tedy dnes něco jednoduchého. Kdo jsou On 1 a On 2, kdo je autorem textu (že by někdo určil přímo hru, si neumíme představit). Až budete vědět, přijďte do redakce na něco sladkého, případně na sklenku vína či něčeho ostřejšího.

Znáte dobře Chrudim? Dokažte to tím, že uhodnete, kde se nachází toto místo. Odměna v redakci!

On 1: Pojď sem, synu, musím si tě přezkoušet, jsi-li připraven na zítřek. Naučil ses všemu? On 2: Prosím, ano. On 1: A co němčina? Jak se řekne německy kůň? On 2: Der die das Pferd! On 1: A jak koníček? On 2: Das Pferdáček! On 1: Jistě? On 2: No ano, tatíčku! On 1: No tak! Dobře. Co to je der Abendstern? On 2: Der Abendstern? On 1: Ano! No, nevíš? Je to přece hvězda, která vychází večer. Co je to tedy der Abendstern? On 2: Der Abendstern je večernice. On 1: Dobře. A co pak je to der Morgenstern? On 2: Morgenstern je... Morgenstern je... On 1: No, když Abendstern je večernice, tak Morgenstern je, no? On 2: Je jitrnice. On 1: Myslíš? Vidíš, tohle by mne bylo nikdy nena padlo. Jak pak bys přeložil slovo podvodník? On 2: Co říkáš? On 1: Pod – vod – ník! No? On 2: Der Unterwassermann! On 1: Výborně! Je vidět, žes dobře nadřenej! Ale počkej! Teď si vzpomínám! Víš, jak jsme tuhle jeli kolem té německé továrny? Tam byla firma: Fabrik für die gelochten Bleche. Přelož mi to! On 2: Továrna na lochtání blech. On 1: To je divná firma. Ale všecko je to možný.

Loutkáři věští 1. Kam podle tebe spěje současné amatérské loutkové divadlo? 2. Jak myslíš, že bude vypadat loutkové divadlo za 100 let? Katka Císařová 1. Když se podívám na ty mladý inscenace (Bullerbyn, Karkulky), tak je to osvěžující, že to ještě pořád existuje a něco nového se rodí a to ve mně vyvolává pocit uspokojení. Doufám, že to půjde dál tímto směrem. 2. Já myslím, že se společnost automatizuje, třeba automatizované pokladny v Tescu, takže možná budou automatizované marionety. Ale to se mi nelíbí, protože tam nebude nikdo, kdo by tomu vdechnul život. Michal Drtina 1. Jiná otázka by nebyla? (smích) Já fakt nevím, asi k tradici to vypadá, že se teď ubírá… 2. Nebude se vůbec jmenovat loutkový. (A jak se bude jmenovat?) Nevím, to bude nějaká animace. „Loutkový“ – to slovo bude slovníkový heslo. To ať řeší ti, co tu budou za sto let, jak se bude jmenovat. Mirka Bělohlávková 1. Já nevím. Jak dělám ty svoje věci a ještě v tom Naivku, tak nemám moc čas sledovat jiný věci okolo. Takže nevím. 2. Já myslím, že už nebude činohra a všechno bude loutkový.

3

Spolek loutkářů Vozichet, Jablonec n. N. Mlčeti zlato? Inscenace klasické pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla v režii Jiřiny Polanské, s níž do Chrudimi přijel spolek loutkářů Vozichet z Jablonce nad Nisou, se povedla jen zčásti. V něčem mi přišla dobrá, v něčem po mém soudu notně pokulhávala a dohromady se tedy zdála jenom průměrná.

Pod dramatizací pohádky je taktéž podepsána Jiřina Polanská a jejímu textu se nedá nic zásadního vytknout; autorka v hlavní dějové linii nic drasticky neupravila, nevyrobila z Malé mořské víly žádnou pohádku naruby, ale bezezbytku ctila předlohu. Ve výstavbě si vypomohla mnoha písněmi a zdá se mi, že hodně akcentovala motiv, že víla proměněná v člověka nemluví. V inscenaci je scéna, kdy se princ víle svěřuje, že stále hledá dívku, co ho zachránila, a odmítá si vzít princeznu, kterou mu nutí rodiče. Načež princezna, jíž si má brát, přijde, a princ v ní rozezná dívku, co ho našla na pláži. Malé mořské víle, která je v této verzi přímým svědkem jejich poznání, by stačilo jen jediné slovo vysvětlení. Nestane se, šťastný pár ji velmi necitlivě opustí a od té doby už pro ně neexistuje nikdo jiný než oni dva. Na scénografii je vidět, že nad ní její autorka, rovněž Jiřina Polanská, dlouze přemýšlela. Užitá modrá, lehká textilie natažená mezi paravánky splňuje představu zvlněné mořské hladiny a dokonce je tak důmyslně střižena, že se velmi lehce promění v kostým vládce mořské říše (tento princip je užit i pro kostým čarodějnice, která povstane z mořského dna). Na druhou stranu, mnohem méně vydařené jsou plošné molitanové loutky a zejména se mi nepozdávaly loutky mořských víl. V animaci jejich rybích těl se využívá zejména přirozená měkkost materiálu, to je naprosto v pořádku, ale nemohu se zbavit dojmu, že byl jejich

pohyb aranžován poněkud nelogicky: pokud víly mluvily, plavaly hlavou vzhůru, když se přemísťovaly, plavaly „normálně“. Nehledě na snadnou zaměnitelnost hlavní hrdinky s jejími sestrami a kulantně řečeno celkovou neatraktivitu loutek. Co jsem v inscenaci zcela postrádala, byla pečlivá práce se zvukem. V představení, které jsme viděli, byla spíše nahodilá a sestávala ze sporadických a velmi slabounkých efektů; kupříkladu ve scéně, kdy se má princova loď potopit v bouři, bylo tiché a nezřetelné provedení více než zarážející. S tím souvisí i ne úplně zdařilá hudební složka, kterou v celé inscenaci obstarával herecký zpěv a capella. Nic proti tomu, je mi to mnohem sympatičtější než pouštění banální muziky ze záznamu, což je neuvěřitelný loutkářský nešvar, ale když už se k tomuto kroku soubor odhodlá, měl by být celý sestaven z lidí schopných této velmi těžké pěvecké disciplíny. Jinak se zpívané pasáže, a že jich nebylo málo, stanou těžko snesitelnými. Nicméně – a to jsme zase u té rozpolcenosti v hodnocení – sólové songy Kateřiny Císařové byly velmi dobře zvládnuté, stejně jako její herecký výkon v titulní úloze. I Barbora Pumrová, která obstarala zbytek dámských rolí, působila na jevišti velmi přirozeně, vytkla bych jí snad jen zbytečně laciné šaržičkování v pojetí čarodějnice. Nesmrtelná pohádka s tragickým koncem, která staví na hlavu přísloví, že mluviti zlato, mlčeti stříbro, se Vozichetu zkrátka povedla jenom napůl. KATEŘINA LEŠKOVÁ-DOLENSKÁ

Když materiál nepomáhá Soubor Vozichet ve své dramatizaci Andersenovy Malé mořské víly akcentuje tu část příběhu, která se odehrává pod mořskou hladinou, v pohádkovém světě vodní říše. To anoncuje i ve svém komentáři k inscenaci, když diváka zve do pohádkového podmořského království, ve kterém celý příběh začíná. Již tady se však objevuje první rozpor. Jakkoli je skutečně podstatná část inscenace věnována expozici, tedy části příběhu předcházející vílinu setkání s princem, tématem jednotlivých situací je neutuchající zvědavost malé víly i jejich starších sester, s níž touží poznat to, co je nad hladinou. O povaze světa, v němž žijí, se však mnoho nedozvíme. Především ale výtvarné prostředky, které soubor pro realizaci těchto situací volí, podráží jeho zjevnou snahu o vytvoření tajuplné atmosféry. Dvojice nízkých opon natažená přes celou šíři jeviště, která má představovat moře, v kombinaci s humpolácky vyhlížejícími molitanovými loutkami svou těžkopádností zabíjí prostor pro 4

Malá mořská víla jakoukoli imaginaci a vše se tak odehrává v rovině ryzí ilustrace. Tento problém, až na výjimky (zjevení čarodějnice), provází celou inscenaci. Skrz zvolený materiál se navíc nedaří vyjádřit ani odlišnost světa lidí a světa vil. Víla se od prince svou podstatou nijak neliší a zůstává tak otázkou, proč vlastně musela obětovat to nejcennější (svůj krásný hlas), aby se do jeho blízkosti mohla dostat. Vždyť jsou oba stejní. I při takto nepříznivých podmínkách, které si soubor sám připravil, se mu však podařilo odhalit část ze svého potenciálu. Všichni tři účinkující vystupovali zcela suverénně a tam, kde nebyli do bezvědomí zahlceni manipulací se scénografickými prvky, mě dokázali vtáhnout do děje. Když začala představitelka hlavní hrdinky a capella zpívat, byla to daleko větší událost, než celé hemžení mezi oponkami. Něco se opravdu stalo. Stejně tak je mi sympatická i touha po odlehčení truchlivé atmosféry Andersenova příběhu. V této souvislosti se mi zdálo mimořádně příhodné řešení samotného konce. Víla se promění v mořskou pěnu, to je nezvratný fakt. Namísto toho, aby se ale inscenátoři svezli na vlně jeho tragiky, postaví její představitelku ve žlutých šatech přímo na dotek k rozzářenému slunci, které kdysi tolik toužila spatřit. Závěrečný obraz tak dává naději, že možná nakonec nebude tak zle. TOMÁŠ JARKOVSKÝ

A co na to diváci? Jó, dobrý, akorát nevím, jestli to pro děti nebylo moc dlouhé. Ale pro dospělé je to dobré. Mně se to líbilo hlavně po výtvarné stránce. To mě okouzlilo, chobotnice byla úplně úžasná. Vadil mi špatný temporytmus. Dobrý. Je to takové jiné pojetí. Nebyla to klasická Malá mořská víla, kterou si děti pouští doma. Ale líbilo se mi to a moje šestileté děti to bez problémů pochopily. Já mám šestiletou holčičku, koukala na to bez problémů. Moje tříletá dcera zná Malou mořkou vílu od Disneye. Nejdřív to tedy nepoznávala a nechápala, co to je. Ale pak udržela pozornost a líbilo se jí to. Sama jsem ze začátku taky koukala, co to je, ale pak jsem se dostala do děje a líbilo se mi to, hráli to hezky, zvláště ty holky se mi líbily. 5

Andersen mne okouzlil Zpracovat Malou mořskou vílu toužila Jiřina Polanská už delší dobu. Vždy je ráda, když vidí, že dětští diváci dokáží přijmout konec pohádky. Jak vlastně vnímáte ten konec? My ho nebereme jako smutný. Při tvorbě pro nás bylo důležité, že se malé mořské víle splnilo přání. Byla ochotná udělat cokoli, obětovat se, aby aspoň jeden den prožila mezi lidmi, aby byla nablízko lásce. Nevnímám to tedy pesimisticky. Navíc si myslím, že není potřeba dětem lakovat svět na růžovo a dělat pro ně jen happyendy. Pamatujete se na tuto pohádku ze svého dětství? Ano, Andersena jsem měla ráda, máme doma několik jeho knížek a v dětství jsem je četla. I když mi samozřejmě přišly zvláštní, okouzlovaly mě. Dělala jste jak dramatizaci, tak režii a scénografii. Není to nevýhoda? Je, ale u amatérů, kde je v souboru pár lidí, to ani jinak nejde. Není to tak, že by si člověk chtěl urvat co nejvíc funkcí. Samozřejmě by to bylo super, kdybychom měli scénografa a někoho, kdo by text zrežíroval, ale to je spíš sen. Ve vašich představeních hraje důležitou roli zpěv. Proč? Máme teď herečky, které dobře zpívají, tak proč to nevyužít? Písničky do pohádek patří, líbí se mi. Navíc máme kolegu Rudolfa Hancvencla, který nám texty a hudbu píše a skládá. Předám mu témata a on je zpracuje. Dokáže udělat písničky odlehčeně, takže nezavání sentimentem. Určitě je dobře, že skrze něj do inscenace vstupuje další element odjinud. –zuv–

Loutkové divadlo v Boudě, Plzeň

Amatéři nebo profesionálové?

První inscenaci hranou marionetami na volném vedení nám dnes zahráli členové souboru Loutkové divadlo v Boudě z Plzně. Můžeme jen doufat, že to není první a zároveň poslední inscenace tohoto typu, která se zde letos objeví.

Toto zpracování známé pohádky vychází z textu, jehož autorem je Jiří Žáček. Do předlohy nebylo mnoho zasahováno a tak jsme si mohli z plna vychutnat Žáčkovu slovní poetiku. Samozřejmě úspěch této inscenace nezávisí pouze na vhodně zvoleném textu, ale hlavně na výkonech herců a jejich vodičském umu. A ten nám dnes byl předveden v plné síle. Zaprvé se mi zdá zvolení marionet přímo hercům na míru (typově si herci s loutkami byli podobní) velice šťastné. Díky tomu nebylo přiznané vodění pro diváka násilné a rušivé. Zadruhé jsme konečně mohli vidět poctivou práci s loutkou. Obzvláště mě zaujala práce s postavou Krále. Jeho chůze po schodech na několik způsobů vždy dokreslila atmosféru dané chvíle. Nejprve coby ustaraný stárnoucí otec se ploužil po schodech dolů a zpět

nahoru k trůnu. Aby poté využil posledního schodu jako sedátka při naprostém zoufalství ze ztráty dcery. A nakonec při opětovném shledání se s Majdalenkou je seskakoval, naplněn radostí, jako křepčící „mladík“. Po zhlédnutí tohoto představení mi tane na mysl otázka, co si představit pod pojmem profesionální soubor? Vždy jsem si myslela, že jde o soubor, který se nejen hraním živí, ale jejich produkce jsou na patřičné úrovni. Ale letošní rok ukazuje, že nálepka profesionální divadlo neznamená vždy kvalitu a amatérský soubor může hrát mnohem lépe než kdejaký profesionál, jako tomu bylo v tomto případě. ANITA NOVÁKOVÁ

Mordyjepardyjesaprlot! Marioneta, zvlášť ta na nitích, je z náročnějších druhů loutek. I proto často vídáme inscenace, v nichž k hojným slovům loutka jen mává ručičkama nahoru a dolů, a od souborů slýcháme, že spatřená nuda je u této techniky nevyhnutelná, že patří takořka k tradici. Pak přiveze plzeňské Divadlo V Boudě své Mordyjepardyjesaprlot – a vida, ono je všechno jinak. Předlohou jim byl nesmírně upovídaný text Jiřího Žáčka, který zredukovali na funkční minimum a vše 6

Mordyjepardyjesaprlot ostatní v něm nahradili a naplnili loutkohereckou akcí. Psát o tom, že jsou „Bouďáci“ výborní marionetáři, je ztráta času a téměř už klišé. Ale oni to tentokrát opravdu naplno dokázali. Nejen tím, že loutka v jejich rukách dokáže v situaci, která to vyžaduje, být hbitější, než mnohý herec. Sledovat jemnou, detailní působivou hru nevelkých loutek (50 cm), které dokáží výmluvně sdělit situaci a cítění postavy třeba „jen“ náklonem hlavy, nebo několik variací na králův sestup a výstup po schodech z a k trůnu, je rozkoší. K čemuž můžeme připočítat i hlasovou stylizaci, přesně přiléhající podobě té které loutky a v souhře pak přehlednou a barvitou škálu typů. Plzeňáci vědí také o specifických možnostech marionety, v nichž dokazuje, proč je v daném případě nejlepším možným řešením použít právě ji a ne herce nebo maňáska – viz třeba čertův výhružný náklon až do vodorovné polohy nad Kašpárka. U toho, že umějí hrát marionetami, to však tentokrát nekončí. Jde o divadlo svými východisky nepochybně tradiční: vychází z daného textu, který interpretuje především herectvím, v daném případě loutkoherectvím s loutkou, jež se v průběhu 18. a 19. století u nás stala tou nejtradičnější. Ale představa, že jde o pouhé naplnění tradice, je mylná. Inscenace je živá právě a jen díky tomu, že tradice je chápána a rozvíjena lidmi, kteří nežijí v muzeu, ale vnímají proměnu světa kolem sebe a dokáží ji transformovat do současné umělecké podoby. Stačí vzpomenout na tanec čertů či na zmiňovaný výpad čerta nad Kašpárka. Díky zvládnuté technice jim pak zůstává dostatek pozornosti a sil k budování přesně vedeného a funkčně rozrůzněného temporytmu inscenace, gradování dynamiky či vytváření pozoruhodných variací jednoho a téhož motivu. Pravda, místy ve snaze „šlápnout“ do toho naplno působila inscenace poněkud ukřičeně – což může být ale i tím, že jsou zvyklí hrát v sále zhruba šestkrát větším, než je chrudimská Malá scéna. Pravda, nedokáží si odpustit svůj obvyklý drobný úlet s princeznou, která se vůči budoucímu ženichovi projeví jako žárlivá megera. A rovněž pravda: v pekle temporytmus maličko zakolísá, což je věc dramaturgická (mnoho řečí, málo příležitostí k akci) a v samotném happyendu ztratí na tahu. Na téměř prázdné scéně 4x4 m, doplňované tu trůnem na stupňovitém minipódiu, tu dvěma keři, hrají odkrytě, čímž osvobozují loutku k rozletu po celé šířce i hloubce prostoru, který suverénně naplňují a ovládají; dílčí rezervou je pro mne jen důslednost práce se zmíněnými dekoracemi: někdy vedou loutku zpoza nich, jindy je herci svým tělem překrývají, aniž by z tohoto možného nedostatku učinili významovou či stylovou přednost. Ale to všechno jsou detaily loutkářské lahůdky, za kterou je třeba Boudě poděkovat. LUDĚK RICHTER 7

Rozhovor s... S Bouďáky jsem se setkala pár minut po jejich druhém představení. Byli unavení a příliš se jim do interview nechtělo, ale tři členy – Zbyňka Doležala, Václava Kordu a Tomáše Jereše – se mi nakonec podařilo přesvědčit. Máte za sebou své druhé představení. Jak se vám hrálo? ZD: Druhé představení bylo mnohem lepší než to první. Diváci se chtěli bavit. Navíc, bylo to dospělé publikum, takže reakce byly silnější. Starší reagovali hlasitě na věci, které malé děti jen sledují. Na základě čeho jste se rozhodli učinit takto výraznou změnu (odstranění kukátka, otevřené vodění i způsob uchopení textu)? VK: Chtěli jsme si zkusit něco jiného. A taky – ono tahat pořád tu těžkou scénu, řešit převoz... Tohle jsou čtyři prakťáky, pár stromů a loutky. Ale je pravda, že to mělo úspěch i u nás na sobotních představeních. TJ: Navíc otevřená scéna nabízí více možností rozehrání, kontakt s vodiči, vše je důslednější. ZD: Ale to jsme zjišťovali až postupně. TJ: Já jsem to věděl hned! Chtěli byste pokračovat dál v tomto „novém“ způsobu inscenování? TJ: Chceme si udržet tradici kukátkového marionetového divadla, už kvůli našim sobotním představením. U soutěžních a zájezdových věcí záleží vždy na konkrétním režisérovi. Schopným nápadům se nebudeme bránit. Jak je to se spoluprací s Ivanou Faitlovou? VK: Nejprve to byla nutnost – původní hudebnice Veronika nemohla jet do Chrudimi. Volba padla na Ivanku a ta se za několik málo týdnů hudbu naučila a patří jí za to velký dík. PETRA HLUBUČKOVÁ

A co na to diváci? Moc hezké! Konečně byl na Chrudimi srandovní Kašpárek. O skvělém vodění ani nemluvím... / Když se hraje s velkým nasazením, tak i klasický text může být výborný. / Hele, asi tak, je fajn, že si tam svoje najde dětský divák i dospělák. Něco bylo pro starší... U Bouďáků je to posun, jdou rok od roku dál. Moc mě bavil Lucifer, čerti a pěvecké výkony. Hlavně pana J.!

Lákala mne maňáskárna Rozhovor se souborem Na Holou, Hořovice a především s vůdčí osobností souboru Ludvíkem „Říhou“ Řeřichou.

Na Holou, Hořovice představení je od deseti let, ale i ty malé děti se bavily. A nebály se. Paradoxně, loni, když jsme dělali pohádku O čertovi, tak se děti bály mnohem víc. Bude to možná tím, že rodiče je straší čertem a ne upírem. Ten optimistický závěr, ta spokojená upíří rodina, ta v původním textu není, že? Ne, ten právě vznikl až na konci budování toho tvaru, na jedné z posledních zkoušek. Původně jsme chtěli ještě jednou přijít se zrcadly, která měla být přelepená fólií, aby se v nich lidi neviděli, ale takhle nám to přijde lepší. –frk–

Krvelačná Mína Vy nejste v Chrudimi žádní nováčci, pokolikáté tu jste? Po šesté. Já si vás pamatuji jako lidi, co hodně experimuntují, každá další inscenace se hodně liší od těch předchozích. Jak se vám stalo, že jste zvolili tuhle v poslední době módní tématiku, upírskou? Shodou okolností se teď vyrojilo tohle téma více, ale už když jsme dělali naši loňskou hru, věděl jsem, že chci zkusit něco takovýho. Vždycky pracujeme podle literární předlohy, teď to byl Bram Stoker s Drákulou. A chtěli jsme to udělat trošku jako parodii. Maňáskárna nás lákala už dlouho. A jestli mám mluvit za sebe, tahle naše inscenace mě zatím baví nejvíc. Jak vlastně u vás v souboru představení vzniká? Je to záležitost jednotlivce, několika tvůrců nebo je to více kolektivní? Kolektivně pracujeme až v poslední fázi. V té první se napřed bavíme o tématu, jestli do něj půjdeme, nebo ne. Když jo, tak já napíšu takový hrubý scénář, který pak tak na 60-70% platí. Ten zbytek stavíme na zkouškách. Zkoušíme různé moužnosti, když máme pocit, že fungují, většinou je tak necháme. A jak jste spokojeni tady na Chrudimi s vaším výkonem a s reakcí diváků? To vedro se podepsalo, ale dobrý. Ráno se to vcelku rozjelo, odpoledne bylo jiné publikum, reagovalo na jiné věci. Bylo tady i dost dětí. Sice máme psáno, že

A je to tu, škarohlídské recenzní okénko bude protentokrát nekriticky a nadšeně chválit. Svěží upíří rakvičkárnu Krev a jiné lásky Míny, kterou na Chrudim přivezli hořovičtí loutkáři ze souboru Na Holou, totiž nelze než obdivně shrnout slovy: „Skvělá práce, vážení!“ A začneme pěkně od literární výstavby příběhu inspirovaného románem Brama Stokera. Je úplná radost sledovat text, kde nic neschází, nic nepřebývá a vše je dotaženo do konce! Příběh vypráví o vdavekchtivé a tak trochu sentimentální Míně, jejíž milý John je realitní makléř, poněkud posedlý svým byznysem, kterého pracovní povinnosti dovedou až do Transylvánie. Je to ovšem léčka od hraběte Drákuly, který miluje makléřovu snoubenku Mínu a chce se soka zbavit. To se mu ovšem nepovede a John mu uteče zpátky domů, jsa pronásledován Drákulovým vlkodlakem Wolfem. Hrabě nelení a pro Mínu si zaletí, vysaje jí krev a promění ji tak v upírku. Na scéně se v ten moment objeví nová postava, lékař povolaný k pacientce Míně nejevící známky života, který po souboji s Drákulou hyne místo něj. V tom se vrací John, myslí si, že chce hrabě podepsat kontrakt o prodeji hradu, a omylem ho probodne tužkou připravenou k podpisu. Vrací se i v upíří podobě vdavekchtivá Mína a pustí se do sání Johnovy krve. Střih: rodinná idylka. Malí upírci, ten nejmenší v kočárku ve tvaru rakvičky, máma upír, táta upír a kolem kočárku se motá rodinný mazlíček Wolf. Konec. Proč jsem děj vypsala tak podrobně? Ráda bych tím demonstrovala jeho sevřenost. Všechny motivy, které byly použity, do výstavby logicky zapadají. Všechny postavy, které se objeví, mají v ději své pevné místo, vývoj a jejich konání má pointu. Navíc je každá z nich obdařena svým vlastním leitmotivem, který by se dal snad označit až jako idée fixe: Mína touží 8

Krev a jiné lásky Míny po sňatku a o ničem jiném nemluví, mantrou jejího snoubence je byznys, hrabě pochopitelně prahne po krvi. I doktor má svou základní individualizovanou charakteristiku: je zapomnětlivý až roztržitý. Zní to jako banalita, ale podobná sevřenost a propracovanost nejsou v divadle zdaleka tak samozřejmé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Scénář sestává z velmi jednoduchých promluv, jaké si mnozí pamatují třeba z taktéž maňáskové inscenace Tři mušketýři plzeňského Divadla Alfa. Text byl maximálně zredukovám na jednoduchá slovní spojení či pouhé vršení podstatných jmen; pro ilustraci bych uvedla třeba situaci, odehrávající se v Transylvánii, kdy se Drákula pořád nemá k uzavření kontraktu a kdy makléř pouze utrousí: „Byznys – podpis – Mína – domů.“ A vše je jasné. Bylo by samozřejmě vhodné doplnit, že si autoři sdostatek vyhráli i se slovními hříčkami a zapojili i všemožná úsloví spojená s krví (krve by se nedořezal, holka krev a mlíko apod.). A teď k jevištnímu provedení černé grotesky, kterému zvolení maňásci vysloveně sluší. Ušetřím laskavého čtenáře detailního popisu dlouhého výčtu loutkářských fórků od čůrající loutky (nikoli schválnost, ale důležitá součást děje), přes opravdové vysávání Míniny krve, až po divadelně působivý let naddimenzovaného hraběte Drákuly, a omezím se na konstatování, že byl povedený scénář zrežírován více než zdařile, ve velmi funkční jednoduché scéně (autorem všeho je Ludvík „Říha“ Řeřicha). Autorská inscenace Krev a jiné lásky Míny také pečlivě dodržuje „čistotu“ zvoleného žánru: stupňuje gagy s citem pro pointu a účinně pracuje s groteskní nadsázkou; je tak krásným dokladem, že hořovický soubor ctí tradiční loutkářské řemeslo víc než mnozí takzvaní profesionálové, které by s přehledem strčil do kapsy. KATEŘINA LEŠKOVÁ-DOLENSKÁ

Horor nebo rakvičkárna? Ze všech klasických druhů loutek mám nejradši maňásky. Proto jsem na každou další maňáskárnu předem natěšen. Myslím, že v tomto případě oblíbený druh opět nezklamal. Představení je zahráno velmi dobře – první pokus souboru s maňásky dopadl, myslím, úspěšně. Samozřejmě ne vše úplně sedí. Začnu obecně: zdá se mi, že příběh o upírovi – vlastně upírech – bych viděl spíš v žánru hororu, zatímco soubor zase víc v rakvičkárně. Myslím ale, že směs obojího by byla to pravé. Nehledě k tomu, že by to do inscenace vneslo víc napětí a změnu temporytmu, a to by jí jistě prospělo. To určitě souvisí s použitím 9

hudby (živé) – vždyť v hororu by se harmonium krásně uplatnilo; správně umístěné hudby bych rozhodně snesl víc. A mohla by možná zakrýt díry vzniklé problémy s přestavbami. Hra loutek má na jednu stranu perfektní chvilky, ale ty jsou místy vystřídány nepochopitelně hrubým porušováním základních maňáskových pravidel. Doporučuji trochu proškolení v řemesle (možná kniha L. Richtera Od předmětu k loutce od loutky k divadlu). Něco k celkové koncepci: V souvislosti s prologem, který není přesně zacílen, bych rozhodně chtěl posílit linku dvou upírů. Ten druhý motiv, upír co saje peníze, je trochu nejasný nebo spíš upozaděný. A samozřejmě je mi líto každé situace, která není rozehrána, například honička Johna a vlkodlaka v průstřizích paravánu. Doufám, že tyto připomínky nezpůsobí dojem, že je vlastně vše špatně. Opak je pravdou. Ať žijí maňásci! JIŘÍ VYŠOHLÍD

A co na to diváci? Jednoduchý, ale pěkný. První pocit? No já už to viděl pětkrát a pořád se mi to líbí. Mě to od tohoto souboru velice potěšilo. Jak znám jejich tvorbu, tak tohle se mi líbilo nejvíc. Až na nějaké technické nepřesnosti přesně odhadli, co maňáskům sluší a bylo to krásně groteskní. Dobrý fórky, ale celkově tak trochu o ničem, ne? Byznys, podpis. Sem se nebál těch upírů, byli jenom dřevěný. (divák 5 let)

Z diskuse 1. 7. 2012 Pro sobotní diskusi bylo charakteristické, že každé z představení zaujalo určitou jednou věcí, jedním problémem, který se vracel jako refrén prakticky v každém příspěvku.

Malá mořská víla (téma MOLITAN) Diskutující ocenili nasazení a energii souboru. Většina připustila, že téma „Rusalky“ či Andersenových pohádek vůbec je k inscenování problematické, a většinou se zcela nepovede. Je to dáno tím, že téma je příliš vážné – až sladkobolné, resp. nostalgické. Z tohoto hlediska bylo nahlíženo i na toto konkrétní představení, kde není zcela jasné, nakolik je vyprávění příběhu myšleno vážně, a nakolik má být uplatněna nadsázka, zcizení. Z toho vyplývají ambivaletní pocity diváků – na jedné straně dobré nápady, pěkné řešení některých situací, ale celkově v některých scénických nápadech nedotažené nebo diskutabilní. Několikrát se ozvala myšlenka, že je příliš dlouhá expozice, představování podmořského světa a „rodiny“ víly, takže na příběh samotný o jejím zamilování se do člověka, snaze získat lidskou duši a její smrti zbývá málo času a dějová linie není zcela jasná. Většinu diskutujících zjevně zneklidňovalo především použití molitanu pro ztvárnění postav a tvorů (různým lidem vadilo použití molitanu jako doplněk k látce, jako neadekvátní materiál k vyjádření poetiky příběhu, nerozlišení mořského a reálného světa, nedokonalost zpracování materiálu ad.). Oceněno bylo naopak ztvárnění postavy čarodějnice, a pěvecká kvalita hlavní představitelky. Krev a jiné lásky Míny (téma NEJASNOST ŽÁNRU A TÉMATU) Líbila se scéna, loutky, hudba, schopnost zkratkovitého, lakonického vyjádření textu. Oceněny byly jednotlivé gagy – John pronásledovaný psem-vlkem, zabití doktora van Helsinga, závěrečná scéna s upíří

rodinkou, dětičkami a kočárkem ve tvaru rakve (alá Addamsovi). Jako sporné či nedotažené se naopak zdály některé další – úvodní písnička se zrcadly, let balonem, objevení se velké loutky Draculy v nepravý čas a její nedostatečné využití, jen malé využití harmonia a zvuků. Hlavním diskusním tématem se stala nejasnost tématu a žánru. U žánru se dle většiny balancuje mezi rakvičkárnou a hororem, ale není zpracováno vždy jasně a důsledně. U tématu se objevily návrhy – „jsou mezi námi“, „businessman jako novodobý upír“, „vysávání různého druhu“, „každý touží až fanaticky po něčem – po krvi, penězích, lásce“. Pro některé diskutující chyběl výraznější tah představení, poukazovali na narušený temporytmus (možná způsobený technickými problémy prostoru či únavou na obou stranách). Bylo poukázáno na to, že by temporytmu představení pomohla další práce na fázování příběhu a jednotlivých scén. Soubor prozradil, že se maňáskům věnoval poprvé a zkoušeli si jejich možnosti, tím pádem došlo k nedotaženosti některých nápadů a scén. Mordyjepardyjesaprlot (téma NESYMPATICKÝ KAŠPÁREK) Ze všech stran zněla chvála na žánrovou čistotu představení, v níž byla klasika marionetového divadla propojena s modernou v tom, že se hrálo na prázdné scéně za přiznané účasti herců. Diskutující vesměs oceňovali velmi kvalitní detailní práci s marionetami (pohybovou animaci), a zároveň práci s hlasy (pro někoho však byly hlasy příliš expresivní, „hlasité“). Výhodou pro celkové vyznění bylo to, že odbourali portál, a tím získali větší prostor pro postavy a jejich pohyb na scéně. V rámci žánru a stylu byl příběh dobře koncipován jako celek, a zároveň je vhodně pracováno s detaily a vypointováním gagů. V hereckém projevu se nezcizuje, přiznaně funguje podle starých vzorů. Konstatovalo se, že loutky byly z různých kolekcí, ale až na drobné detaily to nevadilo (připomínky jen k tomu, že princezna vypadala jako selka, čerti po umytí vypadali stejně špinavě). Většina diskutujících se shodla v tom, že kašpárek působil jako velmi nesympatická postava, jak svým vzhledem, tak chováním. Což, jak se vzápětí ukázalo, do značné míry souviselo s tím, že postavu kašpárka většina lidí nemá ráda. Poté se však všichni shodli na tom, že zde měl své místo právě s onou nesympatičností (názory: postava, která se neumaže, má obě ruce levé jako symbol toho, že je vyžírka a nepracuje, je v barvách trikolóry – může být i politickou narážkou). Celkové hodnocení ze strany diskutujících i poroty zatím staví toto představení do pozice favorita. –jas– 10

Seminář D – Divadlo předmětu ...a předmětem doličným je PET lahev. Lektor Peter Pálik, slovenský loutkář, dramaturg a režisér, se rozhodl netradičním způsobem seznámit naše náctileté jednak s tímto notoricky známým předmětem, ale také s Shakespearovým Hamletem. Ten už notoricky známý není, alespoň ne pro náctileté frekventanty semináře. Ti znají jméno, již tuší příběh, ale četl jej málokdo. Společně s Peterem si příběh první den vyprávěli a dnes diskutují nad jeho konkrétním ztvárněním. Nyní je v centru pozornosti podoba loutek. Klíčové je zvolit vhodnou barvu, tvar, chuť i značku. Seminaristé se rozhodují dle charakteru i věku postav. Král musí být „starší Hamlet“, navíc je dobrý – proto se nabízí Dobrá voda, Polonius bude nejspíš něco zeleného. Ofélii by většina viděla jako bylinkový nápoj, nejspíš jako Aloe veru. Největší hrozba Claudius bude možná největší hrozbou lidstva – Coca Colou. Jeden chlapec přichází i s myšlenkou modré vody z Kameňáku, ale Peter tento nápad taktně nekomentuje. Na Rosencrantze a Guildensterna vychází prozatím pivo – také umí rozptýlit. Pro hřbitovní scénu je potřeba sehnat lebku – jak by mohla vypadat? Společně se shodují na korku ze šampaňského. Všichni jsou ochotni se obětovat a šampanské vypít. Hromadné asociování a vymýšlení střídá rozdělení do skupinek. Každá má za úkol vymyslet scénu utopení Ofélie. V mezičase zpovídám Petera. Zajímá mě především, proč se rozhodl pro Hamleta a zda má v plánu inscenovat celou hru. Hamlet je pro něj sbírkou obrovských možností a nápadů. Každá z postav je archetypem a hledat jejich podobu v materiálu tak hojně používaném je obrovský výzva. Proto se nejprve seminaristé pokoušeli najít podobu sami u sebe. Peterovi zde nejde o inscenování celé Shakespearovy hry, ale především o vykreslení již zmíněných archetypů na základě několika „slavných“ scén. Dnes se v semináři věnovali především smrti Ofélie a hřbitovní scéně. Ať už je práce na podobě Hamleta jakkoliv zajímavá a všichni se hojně účastní, když se Peter zeptá, zda by si chtěli zahrát „Huš“, všichni nadšeně vískají. Nezůstane jen u „Huš“, zahrají si také „1-2-3“, na samuraje nebo se poslepu a pouze za zvuků tvořených na PET lahve provádějí po třídě. Udržet pozornost v tomto horku je náročné, věnovat se navíc takto složitému příběhu by bylo pro mnohé skoro nemožné. V „Déčku“ jde však práce od ruky (nebo spíš od lahve) a zasloužené odpočinutí u her si všichni užívají. PETRA HLUBUČKOVÁ 11

Krátký rozhovor s Káťou ze semináře: Tak co říkáš na tento seminář? Moc se mi tu líbí. Oživujeme PET lahve, nesmíme k tomu dodávat ruce, nohy nebo paruky. Musí to být pouze ta lahev. Je to skvělý, navíc jsme tu všichni v podobným věku, tak si rozumíme. Sedli jsme si. Peter je skvělý, někdy na nás mluví pomaleji, vkládá česká slova tam, kde si myslí, že bychom nemuseli rozumět. Navíc zná dobrý hry. A jak to jde s Hamletem? Peter nám příběh nejprve vyprávěl, na tabuli kreslil rody, říkal, kdo koho zabil. Pomohla mi i naše vedoucí. Nejdřív jsem si myslela, že to příliš nepůjde dohromady – lahve a Hamlet – ale jo! Než jsme se do něj pustili, hráli jsme i Červenou Karkulku, nebo takové etudy na téma koloběh života.

Seminář F – Fantazie v alternativním divadle Účastníci tohoto semináře mě zaujali už první den – měli totiž divadlo na zádech, což jsem nikdy předtím neviděla. Takovou tu bedničku na kšírách, jakýsi šnečí domeček, který si loutkář nosí s sebou a může okamžitě začít hrát kdekoli. Pro potřeby semináře jsou k dispozici dvě takové bedničky a jedno větší

klasické loutkové divadlo a kromě toho množství tradičních miniloutek – marionet. Fantazii si ovšem účastníci musí přinést s sebou, protože úkolem je na základě známého textu s tradičním materiálem pomocí vlastní představivosti vykouzlit něco netradičního, originálního. První dojem: představte si, že jste někde na půdě objevili staré loutkové divadlo, oprášili je a zkoušeli, co všechno se s ním dá dělat. Seminář, který vede principálka divadla ANPU Bela Schenková společně se slovenskou bábkarkou Majkou Šamajovou, je rozdělen na dvě podskupiny, které pracují samostatně. Obě skupiny dostaly jako východisko zkrácený text, resp. několik zásadních scén Shakespearovy hry Romeo a Julie. A hned od prvního dne se skočilo přímo k jejich aranžování. Takže v neděli jsem už měla možnost ve dvou provedeních zhlédnout první hrubé náčrtky úvodní scény, v níž se představují znepřátelené rody Monteků a Kapuletů, a poté scénu plesu, na němž se Romeo a Julie seznámí. V dalších dnech se bude dále vymýšlet, propojovat, čistit a cizelovat. Skupina pracující vevnitř sice kombinovala akce živáčků s loutkami, ale bylo patrné, že mnozí seminaristi jsou teprve na počátku práce s loutkami, a na vlastní nápady si tolik netroufají, všechno se teprve rozjíždí. V dalších dnech by se měli osmělit, a snažit se co nejúčinněji využívat i dalších netradičních způsobů práce s tradičními prostředky (tj. pohyb loutek uvnitř i vně scény, jejich kombinace s akcí těla, zdvojení hrdinů proměnou od živáčka k loutce a zpět, využití masek

a symbolů, inspirace commedií dell´arte) a vyzkoušet si tvůrčí práci s textem (pokusit se vyjadřovat co nejúsporněji – nahrazovat věty jednotlivými slovy nebo jen citoslovci, která by nebyla samoúčelná). Mimochodem, právě ve chvíli mé přítomnosti došlo ve skupině k diskusi nad tématem, které divadelníkům trvale vrtá v hlavě – totiž, co je to vlastně alternativní divadlo (zazněl i názor, že loutkové divadlo jako takové je vlastně alternativou – co vy na to?). Druhá skupina vyšla se svými bedýnkami nejprve na dvůr Zdravotnické školy, kde ovšem narazila na pilně tvořící skupinu O, takže se nakonec raději uchýlila do parku, kde měli celý prostor jen pro sebe. Na první pohled je patrné, že jádro této části skupiny tvoří lidé divadelně zkušení a už na počátku semináře sehraní, a tak expozice a nahození scény plesu je v daleko pokročilejším stadiu. „Živí“ představitelé Romea a Julie jsou zároveň zástupci znepřítelených rodů a tedy nositeli bedýnek – přenosných divadelních miniscén, které hrají spolu, ale také proti sobě. Miniloutečky jsou zatím tak trochu na ocet, experimentuje se s částmi těl (je legrační, jak výrazný vizuální efekt udělá lidská hlava nebo ruka vsunutá na miniscénu přenosného divadélka). Expozice je už choreograficky rozpohybována do prostoru podobně jako v jarmarečním divadle, a nápady od jednotlivců zdolávají další a další schůdky v tvorbě celku. (Varování Bely Schenkové: Neberte první nápad, protože se z toho může stát prvoplánový kýč!) Tak (snad) na konci Chrudimi uvidíme, jak se to povedlo. –jas–

Seminář H – Hudba časoprostoru

Ze zkušenosti z minulých let očekávám, že v hudebním semináři naleznu bandu rozdováděných seminaristů, kteří vyluzují zvuky všemi možnými nástroji 12

roztroušenými po učebně. Ale když se blížím k místnosti semináře H a neslyším žádný hluk, znejistím. Ukazuje se, že letošní podoba hudebního semináře je poněkud odlišná. Lektor Matěj Šefrna mi vysvětlil, že původně očekával ve svém semináři režiséry, kteří chtějí nějak pracovat s hudbou a že byl poněkud zaskočen, když zjistil, že jeho seminaristé jsou samí teenageři. Neváhal a přehodnotil původní plán, takže nakonec vše dobře dopadlo. Mladí si vymysleli vlastní příběh, rozpracují k němu hudbu, napíšou texty a nakonec si natočí vlastní rozhlasovou hru. Když jsem ale přišel do místnosti, nic z toho jsem nevěděl a prvních několik minut jsem se rozkoukával a zkoušel jsem zrekonstruovat, co se přesně děje. Seminář je velmi klidný, všichni sedí u stolu a zrovna hovoří o různých možnostech hudebního doprovodu. Jdou po bodech svého příběhu a rozvádějí, kam by zařadili jakou hudbu, občas pouštějí ukázky písniček, aby ostatním zprostředkovali ten správný „feeling“. Ostatní nápady hodnotí a lektor Matěj Šefrna trpělivě poslouchá, dělá si poznámky a jen občas přispěje komentářem. Někteří přistupují k příběhu i hudbě odlehčeně, s humorem, ale celkově by zvolený tón měl být nakonec spíše vážnější. Když všichni představili své nápady a když se také podařilo vymyslet, jak všechno stihnout, přichází další fáze, samotné skládání. Jak na to? Dvě základní cesty: nejprve napsat text a pak k němu skládat hudbu, nebo naopak složit hudbu a pak do ní vymyslet text. Matěj Šefrna navrhuje, že jednu píseň složí všichni dohromady, a pak se rozdělí na skupinky, které už budou tvořit samostatně. V první fázi je třeba jasně pojmenovat téma zamýšlené písně, následuje sepisování volných asociací na toto téma a rozvádění daných motivů do vět a pak… to už vám nepovím, v tu chvíli byla vyhlášena pauza a (snad aby ukojili zvědavost redaktora), předvedli seminaristé veselou písničku Kulička, za jejíchž tónů odcházím na oběd. –pab–

Agenti informují Seminář L Fajnový seminář vypukl již včera netradičně, Experiment s loutkovu začal netradičně Explozi nápadů ztvárněnou námi, Dora a Tomáš rádi uvítali. Bojácný trhač jménem Frýda, Aportuje a všechny směle hlídá sCénky, improvizace i techniky, Každý si okusí chvilinku. AGENT CHROCHTOSUD 13

Seminář S Konga, bonga, bicí a dalších několik nástrojů zní od rána na našem semináři. Možná ostatní trochu rušíme, ale nám to nevadí a bubnujeme jako o život. Stále nacvičujeme nové rytmy a měníme si nástroje. Z celého bubnování čiší energie, protože tohle se bez energie dělat nedá. Je to super a těšíme se, jak budeme pokračovat dál. AGENT JEŠTĚRÁK Seminář H Kulička v písku, ta se má. A my se máme taky. Od počátečních rozpaků jsme pokročili k sebevědomému vyjadřování názorů a postojů a stále na Matěje sypeme své požadavky. Ten to zvládá doslova bravurně a navzdory nechuti některých členů spolupracovat, nás perfektně vede k cíli naší literárně-hudební cesty. Ačkoli nás zřejmě nikdo pro showbyznys neobjeví, my budeme dál tvořit a hrát písničky s pocitem, že by se po zveřejnění staly hity. AGENT FIGARO Seminář C Dnešní den byl nabitý gesty a mimikou. Učili jsme se poznávat řeč těla. Pro mnohé byla přínosná póza „vyzývavá žena“. Tvořili jsme další scénky, avšak stále oblečeni. :) AGENTI LIH-OFFKY Seminář P Na semináři dětičky nemáme, ale sami ze sebe je uděláme. Ráno malé rozdýchání, a pak společné promasírování. Hezky od zad na zadeček, dále nožičku a na zpáteček. Naším městem chodíme a štronzo do toho házíme. Spolu uděláme nemocnici, s mrtvou krysou či tasemnicí. Z papíru pak tvoříme a pauzičku si dáváme. Na černý papír situaci tvoříme a tím asi končíme.

AGENT SORA

Seminář D Hráli jsme hry, prováděli divný pokusy a používali k tomu odpadové materiály. Pak jsme přiřazovali PET lahve k postavám z Hamleta. AGENT HORACIUS 003

O stoletém Loutkáři Nina Malíková, uznávaná odbornice loutkového divadla, přijela tentkrát do Chrudimi, aby si s účastníky připomenula výjimečnou událost: časopis Loutkář, jehož je mnohaletou šéfredaktorkou, totiž slaví stovku.

a českou školou, texty divadelních her... Dost se liší ta prvorepubliková část vedená dr. Jindřichem Veselým, kde šlo prvořadě o popularizaci oboru. Cílem bylo, aby si lidi uvědomili, že loutkářství není pokleslá zábava, ale skutečný kumšt. Na letošní Skupově Plzni proběhl seminář věnovaný otázkám potřeb a budoucnosti podobných tiskovin jako je Loutkář. Co z diskuse vzešlo? Hovořili jsme s odborníky z Německa, Anglie, Francie a všichni se shodli na tom, že internetové blogy nás nespasí, že je potřeba kontinuání reflexe oboru. Webové stránky musí plnit roli bleskových informací a bezprostředního kontaktu s čtenáři, ale když se má jít do hloubky, je na to lepší papír. Navíc loutkářství osciluje mezi výtvarným uměním a divadlem, a prezentace výtvarných návrhů v tištěné publikaci vypadají jinak.

Takové výročí je pro vás asi velká radost... Já jsem léta tajně doufala, že se dožiju toho, že bude mít Loutkář stovku. Teď se to stalo, ale nedovedete si představit, kolik bylo situací, kdy už to vypadalo beznadějně – ať už šlo o ohrožené dotace, změnu vydavatele či neustálé přesvědčování o tom, že to má svou cenu a hodnotu. Proto jsem doufala, že oslava naší stovky bude větší sláva, že si toho výročí budou nejen lidé z oboru víc považovat. Je to opravdu unikát! Ale paradoxně daleko více jsme se dočkali ohlasů z ciziny, kde existenci našeho časopisu vnímají jako úžasný fenomén. Jaká je vlastně historie tohoto časopisu? V průběhu let se koncepce i název časopisu různě proměňovaly, v období druhé světové války bylo vydávání dočasně pozastaveno. Ale prakticky je to století od doby, kdy vznikl první odborný časopis tohoto typu. Loutkář není jen nejstarší odborné loutkářské periodikum u nás, ale i ve světě, a navíc je to nejstarší divadelní periodikum v Čechách. Když zalistujeme těmi starými ročníky, tak je to opravdu fascinující kronika loutkářství, která sleduje všechny prohry a omyly, a navíc je i kronikou společnosti. Například v 50. letech bylo jedno číslo věnované smrti Stalina, i když samozřejmě neměl s loutkami nic společného, ale tehdy se to muselo. Dočteme se i o bitvě o založení loutkářské školy, i o tom, jak se bude učit. Jsou tam první referáty o studentských představeních v letech 1951-52 , je tam hodně místa věnováno technologii, popsán rozdíl mezi ruskou

Jak dlouho vlastně spolupracujete s Loutkářem? Od roku 1993 jsem pracovala s Pavlem Vašíčkem, který byl šéfredaktorem do roku 2000, kdy jsem časopis převzala já. Hodně se nám střídaly spolupracovnice, protože jsme stále nevěděli, zda je důležitější manažer nebo redaktor. Šestým rokem teď spolupracujeme s Kateřinou Leškovou-Dolenskou, která je pro mě velkou nadějí, a poslední dobou se nám podařilo získat pro psaní i mladé lidi z divadelní vědy. Přemýšleli jste o zásadnější změně konceptu časopisu? Vedli jsme skoro roční diskusi, která končila konkursem na novou grafickou úpravu. Chceme hodně změnit koncept v tom, že aktuální zprávy budou více na webu, aby vznikl větší kontakt s čtenářem. Plánujeme tam přesunout řadu rubrik, aby nezatěžovaly časopis, který vychází šestkrát do roka, a tudíž nemůže být tak aktuální. Papírový Loutkář bude věnovaný hlubším analýzám, kritikám, kritickému myšlení, a bude pokračovat v kronikářské práci. A jaká bude chrudimská oslava 100 let Loutkáře? Bude to symbolický přípitek dnes večer ve 22.00 hodin ve stanu za divadlem. Chceme předvést nové logo a informovat, jak bude časopis dál vypadat. A samozřejmě si se všemi, kteří přijdou, připijeme a popovídáme. Teď zrovna řešíme, kdo polepí kelímky naším logem, aby se ta stovka oslavila se vší parádou. Takže srdečně zveme do stanu! Prožijete příjemnou neformální chvilku strávenou s Loutkářem, s námi, se všemi, kdo mají rádi loutkové divadlo, a také s písničkářkou Krystynou, která zahraje na harmoniku a zazpívá. JANA SOPROVÁ 14

X. přehlídka individuál- Zítřejší program ních výstupů s loutkou 8.30–12.30  Semináře v učebnách

Letos Loutkářská Chrudim přivítá účastníky jubilejního ročníku Přehlídky individuálních výstupů s loutkou, kterou ve spolupráci s dalšími institucemi vyhlašuje Skupina amatérských loutkářů Svazu českých divadelních ochotníků. Finále prvního ročníku Chrudim viděla v roce 1977. Přehlídky se tehdy zúčastnilo přes 100 loutkářů. Akce se líbila, a tak za ročníkem prvním za velkého zájmu loutkářů následují ročníky další. Žel v posledních letech nám souborů i loutkářů poněkud ubylo a to se samozřejmě promítlo i do množství individuálek. Do jubilejního ročníku se přihlásilo 55 loutkářů s 36 výstupy. Ve dvou výběrových oblastních kolech, které se konaly v květnu t. r. v Přerově a v Praze vystoupilo pak 48 loutkářů s 29 výstupy. Z počtu přihlášených bylo 28 žen a 20 mužů. Do chrudimského finále pak postoupilo 10 výstupů, na nichž se podílelo 17 účastníků, z toho 8 žen a 9 mužů. Výsledky oblastních kol napovídají tomu, že finále by mohlo přinést zajímavou a pestrou podívanou. Finále se uskuteční v úterý 3. července od 18.00 hodin ve velkém sálu Divadla K. Pippicha. –psl–

Pan Káč Woe, takový dusno neska bylo, že se mi normálně zpotilo číro. Tak se du vochladit, jako že do Picháče, jako že moře a tam ňáký takový poetický cicmání, ryby vyměklý jak ten molitan, se všim se hrozně mazali, to já bych tam naběh a krapet jim prohnal ploutve. Pak sem byl na těch upírech a jako, ten hrabě měl fakt vostrýho čokla, to bych chtěl vidět, jak ho flojdi vodněkad vyháněj. A vůbec hustej týpek to byl, jak vykous tu Mínu, i ten hepáč docela sed, takovýdle haranty bych klidně jednou bral. No ale večer, to byla úplně nejvíc jízda, na Minipichu, sem fakt čuměl, dyž mi to dycky matka cpala, tak sem fandil vlkovi. Tady přišla teda taková cácora, ale tak hustou Karkuli rozpoutala, že sem fakt čuměl. A ta druhá, to byl čistej punk, se stodvaceti kartónama, skoro jako to máme u nás ve squatu. 15

průběžně dle rozpisu  DKP Suterén Hana Voříšková, Choceň Výlet 12‘ Divadlo pro jednoho diváka 10.00 a 11.00  DKP Slavoj Workshop – vyrob si svou loutku 60‘ Vedou Čmukaři Turnov 10.00  MED Toy Machine 11.00  Spolkový dům Divadlo jednoho Edy Červená Karkulka I. 25‘ 10.00, 14.00 (B) a 16.15 (A)   DKP  malý sál Tate Iyumni Praha Neverending 15‘  hlavní program Červiveň SpgŠ a SZŠ Krnov Škola snů 35‘  hlavní program 14.00 (A) a 16.15 (B)  MED Teátr Vaštar Ostružno, Nezdice na Šumavě Bitva (O hrdinech) 60‘  hlavní program 18.00 (A+B)  DKP  velký sál SČDO-SAL Finále individuálních výstupů s loutkou 120‘  hlavní program 20.00 (A+B) DKP  divadelní klub Veřejná diskuse  90‘ 22.00 (A+B)  DKP  malá scéna Divadlo jednoho Edy Noc Karkulek II. 90‘ 22.00  Park Republiky Pocta Jiřímu Trnkovi – 100 let od jeho narození film Císařův slavík 72‘ DKP = Divadlo Karla Pippicha

Dnešní program 8.30–12.30  Semináře v učebnách průběžně dle rozpisu  DKP Suterén Hana Voříšková, Choceň Výlet 12‘ Divadlo pro jednoho diváka 10.00 a 11.00  DKP Slavoj Workshop – vyrob si svou loutku 60‘ Vedou Čmukaři Turnov 10.00  MED Loutkový soubor Střípek Plzeň O Palečkovi 50‘ 10.00, 15.00 (B) a 17.00 (A)   DKP  malý sál LS Topirambury ZUŠ Praha 5 Severské báje 50‘  hlavní program 11.00 a 14.00 (A+B)  DKP  velký sál Říše loutek Kroměříž, o. s. Povídej, paňáco 50‘  hlavní program 13.00, 15.15 (A) a 17.00 (B)  MED LS Amigos Gymnázia Josefa Ressela Chrudim Don Šajn  20‘  hlavní program Bažantova loutkářská družina DS J. J. Kolár při TJ Sokol Poniklá Faust  15‘  hlavní program

Valentina Dobrotivá Tak milánkové, dneska jsem si zavzpomínala. Nejdřív na tu velkou vojnu s Praisem, co mi o ní vždycky vyprávěla babička, jak šívala ty bílý mundúry a pomáhala v lazaretě. Ale ona byla dědečkovi věrná, ne jako tamta. Ale jak se tam střílelo, to bylo moc hlasitý, já se vždycky lekla, ale aspoň to vzbudilo ty pány okolo mě. A potom večer jsem si byla zavzpomínat na pana Trnku, bylo nás tam bezmála tři tucty, ale pak v půlce promítání, najednou začaly padat trakaře a to oni povídali v televizi, že přijdou bouřky, tak jsem ještě stihla na zahradě sundat prádlo a shrabat seno, aby mi to nezmoklo, ono to pak zahnívá. Tedy seno, prádlo ne. Ale ti páni organizátoři, ti asi nesledují tu meterológickou předpověď, tak na to nebyli moc připravení, že to nepřesunuli do toho biógrafu.

Tajenka Řešení z minulého čísla: FAUST

18.00 (A+B)  DKP  velký sál Divadelní společnost Geisslers Hofcomoedianten Kuks Don Juan aneb Strašlivé hodování 55‘  inspirativní program 20.00 (A+B) DKP  divadelní klub Veřejná diskuse  90‘ 22.00 (A+B)  Park Republiky Pocta Jiřímu Trnkovi – 100 let od jeho narození film Špalíček 78‘ 21.30 (A+B)  Muzeum barokních soch Karromato Soběslav Císařská slavnost 50‘ 22.00 (A+B)  stan za divadlem Night party and music session 100 piv s Loutkářem

DKP = Divadlo Karla Pippicha

1. Prozkušování inscenace (při změně obsazení či dlouhé prodlevě) 2. Brána, jíž se vymezuje pohled na jeviště 3. Nevalné divadlo či představení 4. Zaplacený potlesk 5. Čekatel herectví (začátečník v divadle) 6. Ten, který ručí za chod představení Řešení: ……………………………………………

Tiráž Zpravodaj 61. loutkářské Chrudimi Vydává a tiskne Chrudimská beseda / Redakce Zuzana Vojtíšková, Jana Soprová, Petra Hlubučková, František Kaska, Jacques Joseph / Foto Ivo Mičkal / Kresby Tomáš Volkmer / Grafická úprava Radek Pokorný /Kontakt Michal Drtina, tel. 606644294, e-mail [email protected] Neprošlo jazykovou úpravou!

16