Největším problémem dnešní Evropy není ústava, ale reforma sociálního státu

Editorial 118

Největším problémem dnešní Evropy není ústava, ale reforma sociálního státu Rudolf Kučera

Evropská unie je krok od toho, aby přijala ústavní smlouvu, a tím získala vlastní právní subjektivitu, a stala se také jedním politickým útvarem, pod jehož střechou budou nadále – ale jiným způsobem – fungovat jednotlivé národní státy. Každý z těchto států má vlastní sociální politiku, ale již nyní je zřejmé, že tyto politiky budou muset státy více koordinovat a slaďovat podle unijního práva směrem k jakési evropské sociální unii. V návrhu ústavy EU se mimo jiné v článku II.–34 praví, že „každý občan má právo na výkony sociálního zabezpečení a sociálních služeb podle měřítek unijního práva a právních předpisů a zvyklostí jednotlivých států“. Jenže tady se rýsuje celá řada vážných otázek. Ukazuje se, že Evropa, lépe řečeno nejen její dva největší státy, Německo a Francie, ale i další státy, se nachází v období, kdy se pro ně stává problémem číslo jedna reforma jejich sociálních systémů. Německo a Francie prožívají vážné hospodářské problémy, které jsou způsobeny velmi nízkým hospodářským růstem, nedostatečnými příjmy státního rozpočtu a v neposlední řadě urputnou snahou udržet v chodu stávající nákladné sociální systémy, a tím určitou strukturu státních výdajů. Tyto státy neprovedly dosud žádné opravdu důležité strukturální reformy v sociální a daňové oblasti. Jelikož opakovaně porušují Pakt stability tím, že Německo má v tomto roce přes 4% dluhu státního rozpočtu a Francie 3,8%, stávají se z motoru evropské integrace jejím problémem. Oba státy totiž podněcují úvahy o možnosti změkčení Paktu stability, což by mělo mimo jiné velmi neblahý důsledek pro „morálku“ nových členů: vždyť dělat dluhy budoucím generacím je pro každou vládu volenou na omezené časové období velkým pokušením. A jak všichni víme, dluhy je snadné dělat, ale velmi těžké likvidovat. Oproti tomu se rozpočtová disciplina musí zakládat na poměrně zásadních společenských reformách, které ovšem nemohou být populární, a vždy se proti nim zvedá odpor různých sociálních skupin, jichž se týkají. Při prvních pokusech o reformy klesla například popularita spolkové vlády v Německu na 22%, zatímco opozice by vyhrála volby s více než padesátiprocentním ziskem. To vše zhruba rok po posledních volbách. Podobně u nás: největší vládní strana ČSSD své pokusy o reformu veřejných financí zaplatila tím, že se v přízni voličů propadla až za komunisty. Jak nedávno upozornil francouzský analytik Nicolas Baverez v článku „Jde to s Francií s kopce?“ (Commentaire, léto 2003), jsou státní výdaje Francie enormní: tvoří 54% hrubého -1-

Editorial 118

domácího produktu (v Německu 45%), přičemž 22% jde na sociální výdaje (v Německu skoro třetina) a na státní správu 14,5%. Ve Francii je zaměstnáno pouze 58% obyvatelstva, ve velkých městských ghetech je až osmdesátiprocentní nezaměstnanost. Nezaměstnaných a lidí, kteří žijí pouze z veřejných podpor, je ve Francii přibližně 12 milionů, nevýdělečně činných je 24 milionů, z tohoto 12 milionů důchodců. Pro srovnání: v Německu je dnes 17,8 milionu důchodců, kteří pobírají ročně dohromady důchody ve výši 189,7 miliard euro. Proto jsou ve Francii tak vysoké daně a vysoké sociální odvody – podnikatelé, zaměstnanci a svobodná povolání odvádějí ze svých hrubých příjmů 75%, v Německu 48%, v Anglii 45% a v USA 35%. V Německu je situace známá, v současné době jsou tam více než 4 miliony nezaměstnaných, hospodářský růst je naprosto minimální a státní dluh pomalu ale jistě roste. Typické pro socialistického kancléře Schrödera je pak to, že nevidí reálné východisko a obviňuje opozici z toho, že se chce vrátit k jakési „viktoriánské péči o chudé“. S výjimkou několika států Unie, jako například Španělska, Velké Británie nebo severských států, trpí dnes Unie, a zvláště dva výše uvedené státy, jedním společným problémem. Je to vyspělý sociální systém, který je výsledkem evropské historie a bere se vlastně jako jeden z hlavních ukazatelů „evropské kvality života“. Je to ovšem nákladný sociální systém, který se dnes již stal neufinancovatelný. Příčin je několik, zmíním jen tři. Za prvé, všude v Evropě klesá porodnost a počet stabilních rodin, takže je zřejmé, že budoucí důchodci toho od státu budou dostávat jen velmi málo. Bude jich příliš mnoho – respektive mladých bude málo –, a pokud nebudou na důchod samostatně z větší části připojištěni, nebude stát mít potřebné prostředky – již dnes existují na důchodovém pojištění obrovské dluhy, ve Francii je hrubý dluh důchodových pojišťovacích systémů 220% hrubého domácího produktu. Je proto třeba zvýšit odchody do důchodů v pozdějším věku a přijmout celou řadu dalších opatření. Za druhé, sociální systémy jsou v Evropě postaveny především na aktivitách států a velmi málo na aktivitách soukromníků. Svoboda a vlastní odpovědnost byly odsunuty do pozadí a naprosto převládá přerozdělující a pečovatelský stát. Proto také v Německu v různých dotazníkových akcích uvádějí lidé jako nejvyšší hodnotu „sociální zabezpečení“ a „sociální spravedlnost“, zatímco svoboda a individuální šance rozvoje a sebeutváření se ocitají kdesi vzadu. Ve Spojených státech a Velké Británii je to téměř obráceně. Není potom divu, že především Němci nejsou ochotni k žádnému úsilí o zajištění svobod ve světě a že by v něm klidně nechali řádit jakýkoli zločinný systém, a možná že by s ním i potají obchodovali. Tak tomu bylo i v případě Husajnova Iráku, kde pracovalo několik desítek nikoli malých německých firem na vývoji zbrojního průmyslu. -2-

Editorial 118

Za třetí, sama Evropská unie se vyvíjí směrem, který je nepříznivý pro reformy sociálního státu, protože v roce 1961 přijala tzv. sociální chartu, která v celoevropském měřítku slibuje zajišťování takových sociálních standardů, které jsou v rozporu se současným vývojem tržní ekonomiky v mnoha evropských státech. Jinými slovy, sociální cíle by se neměly stanovovat proti pravidlům tržní ekonomiky. Francie například zavedla před časem 35-ti hodinový pracovní týden a nyní ho musela zase zrušit, protože to vedlo ke snížení produktivity práce. V Německu proto dokonce někteří významní představitelé průmyslu již začali otevřeně mluvit o prodloužení pracovního týdne na čtyřicet a více hodin, protože jinak ekonomika začne být ještě méně konkurenceschopná, než je tomu doposud. Opakovaně se tedy odhaluje, že hospodářský růst závisí z jedné podstatné stránky na hodnotách, které daná společnost konsensuálně vyznává. Jestliže společnost vyznává především hodnoty blahobytu a sociálních jistot, o než se má hlavně postarat stát, nemůže se v kombinaci s jinými nepříznivými faktory vzpamatovat z krize po velmi dlouhou dobu. Není schopna ani transformovat zbytnělý sociální stát, který veškerou produktivitu a individuální iniciativu táhne ke dnu. Nejde přitom o odstranění sociálního státu, ale o jeho zásadní reformu, postavenou na ideji, že „solidarita potřebuje vlastní odpovědnost“. Abychom si udělali představu: dnešní sociální stát je především gigantická přerozdělovací mašinérie, pracující například v Německu na základě zhruba jednoho tisíce předpisů a zákonů. Většina obyvatelstva ji přitom dnes vnímá jako všeobjímající sociální agenturu, na níž si ovšem každý nějakým způsobem stěžuje, protože žádná taková agentura nemůže být vůči všem spravedlivá, ba dokonce plodí nové nespravedlnosti. Lidská svoboda, odpovědnost, a s tím spojená odvaha, připravenost nést životní rizika se v takové společnosti moc nenosí. Cílem takového sociálního státu není jen pomoci těm, kdo z vlastních sil nemohou normálně existovat, ale také vyrovnávat všechny možné sociální rozdíly a nerovnosti, jako by na to existovalo nějaké právo dané každému člověku. Tím se také zcela vytratily záměry tvůrců koncepce „sociálního tržního hospodářství“ Alfreda Müller-Armacka, Wilhelma Röpkeho a Ludwiga Erharda, které mířily k tomu, aby pomoc lidem byla taková, že by si díky ní mohli zase pomoc sami. Prostřednictvím trhu přes vlastní výkon a přes vlastní svobodné rozhodování. Tak se tehdy zrodil „německý hospodářský zázrak“. Dnes bychom mohli mluvit o německém zázraku neschopnosti. Důvod je především jeden: dnešní Němci zapomněli, že reformovat mašinérii zbytnělého sociálního státu není úlohou technokratů moci, sledujících své vlastní politické cíle, ale všech sil občanské společnosti, které vážně usilují o změnu hodnotových postojů Němců. V Německu se proto dnes vede tzv. kulturní boj mezi těmi, kdo chtějí vrátit svobodě a trhu -3-

Editorial 118

jejich mravní, sociální a demokratickou sílu, a těmi, kdo v podstatě svobodu označují především za prostor k vykořisťování, sociální bezcitnosti nebo dokonce asociálnímu egoismu a trh chtějí napravovat, regulovat, a vlastně ho řídit. Podíváme-li se například na Francii, můžeme vidět něco podobného – na jedné straně například úporná snaha politických elit udržet laický charakter státu bez ohledu na důsledky, které to vyvolává ve společnosti, a na druhé straně rostoucí vlna religiozity, především katolicismu, protože Francie byla katolická již v dobách, kdy se v ostatních částech Evropy ještě uctívala nejrůznější zvířata a jejich duchové. Snaha udržet tradiční charakter státu je výrazem tradičně mocného centrálního postavení státu ve Francii, který se dokonce pokouší stále hrát jakousi velmocenskou roli v Evropě. Při tomto sporu nejde ve skutečnosti o to, aby tento charakter státu byl odstraněn, je to totiž neodmyslitelný princip moderního státu, ale o to, že moderní stát již dnes není nositelem žádných hodnotových principů, jako tomu bylo při jeho vzniku, principů, které ovšem lidé k životu potřebují – nebo si to aspoň myslí. Francie se přitom typicky snaží odmítnout i jakékoli snahy o uvedení „křesťansko-židovských kořenů“ evropské civilizace v evropské ústavě. Přitom by se mohla nejen křesťanská víra, ale i další podoby víry, chápat jako předpoklad svobodného života a ekonomického úspěchu. Víra přinejmenším osvobozuje člověka od falešných materialistických očekávání na naplnění jakéhosi šťastného života díky státní péči. Obnova sociálního tržního hospodářství se proto neobejde bez navázání na určité kulturní předpoklady, tedy na určité hodnoty, které dají člověku poněkud jinou orientaci než slepou víru ve všemocný stát. Připomeňme si například roli protestantismu při rozvoji kapitalistické ekonomiky nebo roli katolického sociálního učení při odmítnutí aspirací revolučního socialismu nebo roli židovské víry pro zdravé tržní chování. Dnes se v Německu i ve Francii stát stále více zadlužuje, a tím jako by do budoucnosti bral občanům možnosti svobodného života – protože co jiného je život v dluzích než život v nesvobodě. U naprosté většiny lidí – a zvláště lidí nábožensky založených – existuje přitom přirozený sociální étos, takže nemohou být lhostejní tváří v tvář velké chudobě a nouzi jiných lidí. Je však velký rozdíl mezi tím, jestli se sami za sebe rozhodnou něco pro to udělat, a tím, když jim to stát nařizuje a vydírá to z nich daněmi a odvody. Tím se z mnohých přirozeně sociálních lidí stávají asociálové, kteří pak sami požadují téměř totální zajištění proti všem rizikům lidského života. Většina podob víry v Evropě přitom učí člověka, že sám pozemský život je plný rizik a vyžaduje připravenost k obětem včetně toho, že je třeba vzít individuální odpovědnost za svůj život, vést dobrý život a naplnit tak předpoklady pro dosažení spásy z rukou Božích.

-4-

Editorial 118

*** Němci a Francouzi by se měli podívat mimo Evropu a vzít si příklad ze Spojených států. Zde bylo vytvořeno v minulých letech několik milionů nových pracovních míst, radikálně sníženy daně, což nyní vedlo k obrovskému hospodářskému růstu 7,2%, o němž Evropa může jen snít. Kancléř Schröder před volbami sprostě napadal Spojené státy i v sociální oblasti a dnes by měl za to činit pokání, kdyby to ovšem nebyl omezený a arogantní socialista. Do jeho obzoru se totiž nevejde skutečnost, že nová místa v Americe nevytvořil uměle stát a jeho byrokratický aparát, jako je to pravidlem v Německu, ale prosperující ekonomika, tedy trh sám! Měli bychom asi nově definovat sám pojem „sociální“, protože například sociální je ten, kdo má odvahu otevřít novou výrobu, zaměstnat spolupracovníky a prosadit se na trhu, a asociál ten, kdo sahá do peněženek těchto podnikatelů, vytahuje z nich peníze navíc, aby je pak rozděloval podle nějakých svých vidin sociální spravedlnosti. Sociální je ten, kdo tvoří hodnoty a jedná zodpovědně, a asociál ten, kdo tvoří dluhy státu a nechá se vydírat těmi, kdo nikdy doopravdy pracovat nechtěli. Jinými slovy, stále všechno krouží okolo hodnot, norem a zvyků, které každý jednotlivec a v důsledku většina společnosti vyznává. Někteří lidé říkají, že svobody se člověk nenají, zapomínají ovšem na historií ověřený fakt, že tam, kde lidé dají kolektivně přednost „míse čočovice“ před svobodou, skončí stejně nakonec všichni v obecné chudobě. Protože prosperitu ve společnosti, v níž jsou nějak omezeny nebo dokonce potlačeny svobody občanů, nikdy sám stát nezařídí, nenaordinuje, nezajistí. Ta vzniká jen prostřednictvím zajištění svobody občanům. V Německu pochopitelně nejsou svobody občanů omezovány, ale omezován je kritický intelektuální dialog, vše se odehrává pod diktátem politické korektnosti, kterou diktují levicová média, a především levicoví osmašedesátníci, podobní si jako vejce vejci. Kdyby se například o potřebě reformy sociálního systému začalo mluvit mnohem dříve a otevřeněji, nebyla by asi dnes situace tak bezvýchodná. Diskutovat však o příčinách krize sociálního státu v celé šíři, by znamenalo dostat se dál od čistě ekonomických kategorií a frází o komunitární demokracii a solidaritě. „Proč je v Německu tak obtížná přestavba sociálního státu? Protože je zde sociální izolováno od všech křesťanských, patriotických a etických souvislostí a redukováno na monetární přerozdělování,“ konstatuje Ch.-E. Palmer v článku „Proměna sociální politiky“ (Die Politische Meinung, č. 406, září 2003, str. 63). A doplňuje důležitou souvislost: sociální tržní hospodářství je produkt občanské kultury, například protestantské kultury odpovědnosti, katolického sociálního étosu atd. Ale pokud je tato občanská kultura v krizi, a projevuje se -5-

Editorial 118

například hlavně v masovém pacifismu čili v odporu k převzetí jakékoli širší odpovědnosti, nebo v tak velkých rozdílech mezi některými spolkovými zeměmi, že máte dojem, že putujete mezi různými státy s různou historií, pak je jasné, že se žádná podstatná reforma na spolkové úrovni nemůže podařit. Něco podobného ale platí i pro Evropskou unii jako takovou. Jak může například fungovat evropská sociální unie, když například německá sociální pomoc je třikrát až šestkrát vyšší než hrubá mzda průmyslových dělníků v mnoha východoevropských kandidátských zemích? Nezbývá tedy než čekat, jak výše zmíněný „kulturní boj“ dopadne, zda se podaří Evropskou unii znovuobnovit na jejích hodnotových základech, které kdysi položili její otcové-zakladatelé nebo tvůrci koncepce sociálního tržního hospodářství či všichni ti velcí evropští politikové, kteří evropskou integraci vždy pokládali za součást rozvoje euroatlantické civilizace a jejích hodnot. Vyhlídky nejsou příliš optimistické, protože se zdá, že velká šance spočívající v evropské ústavě, která by mohla být impulsem pro rozvoj evropského patriotismu (pochopitelně bez evropského národa), nebude patrně využita v žádoucí míře. – listopad 2003 –

-6-