© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 81 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2016/05
N
ejstarší obyvatelé Nové Rudy se živili vesměs jako zemědělci či kameníci, řada z nich ale ještě docházela za prací do okolních ginzkeyovských a liebiegovských továren. Jediným průmyslovým podnikem, který se kdy na novorudském kopci objevil, byla truhlárna Eduarda Stoße, provozující na počátku 20. století stavební truhlářství a zaměstnávající nějakých dvanáct pracovníků. Menší továrna, spíše dílna, jejíž vybavení bylo ale poháněno parním strojem, byla postavena už v roce 1837 zednickým pomocníkem Antonem Stoßem, dědečkem pozdějšího majitele. V roce 1901 sice vyhořela, ale záhy byla obnovena. Ve srovnání s velkopodniky dole ve Vratislavicích to byl provoz miniaturní, ale pro Novou Rudou měl asi velký význam, protože se objevil – společně se školou a protější Kratzertovou
Stavební truhlářství Eduarda Stoße (někdy psaného také jako Stosse) stávalo na nejvyšším místě Nové Rudy při dnešní Východní ulici. Tovární komín dávno vzal čas spolu s půlkou dílen. Dům vpředu č. p. 180 se dodnes zachoval a za ním i část výrobních budov.
641
Pohled na novorudský kopec v dobách první republiky. Úplně dole vlevo je bývalý Hauserův hostinec č. p. 166 a vedle něj výše pak hostinec U Bílého holuba provozovaný rodinou Möllerových. Domek vlevo v louce by měl být jednou z hasičáren vratislavického sboru.
hospodou – na litografické pohlednici z počátku 20. století. Vyveden tam je v duchu tehdejší módy, vzývající průmyslový pokrok zobrazováním až neskutečně kouřících komínů. Z podniku se dodnes dochoval jen obytný dům majitele s překrásně vyřezávanými dveřmi, svědkem zašlé slávy stavebního truhlářství. Stále stojí ve Východní ulici č. p. 180 a za ním je velká kůlna – zhruba polovina někdejší dílenské budovy. Levá část s kotelnou byla dávno odstraněna.
642
Vedle tovární truhlárny byly ale na Nové Rudě i menší truhlářské dílny specializované výhradně na výrobu beden a dalších obalů pro výrobky vratislavických a libereckých továren. Provozoval je zde Franz Wittiger (v domě č. p. 266 ve Východní ulici), Johann Hauser (v domě č. p. 184 v Křivé ulici), Anton Rieger (v domě č. p. 187 v ulici Pod Skalkou), Johann Skolaude (v domě č. p. 242 v Tanvaldské ulici) a Heinrich Seidel (v domě č. p. 166 v Tanvaldské ulici). I další řemesla patřila k Nové Rudě. Na přelomu 19. a 20. století zde byli hned tři ševci – August Altmann, Johann Kutschera a Josef Jirasko. Našli bychom zde také dva krejčí – Antona Jelinka a Wenzela Hlasnyho. Zdá se, alespoň podle jmen, že tato řemesla byla vykonávána vesměs potomky českých osídlenců, kteří sem přišli z Českodubska, Turnovska či Železnobrodska za prací. Je možné, že nejdříve nastoupili do velkých továren, ale nakonec se raději osamostatnili ve svém domácím podnikání. Ostatně: tady na kopci bychom potomků českých rodů našli podstatně více – v č. p. 171 bydlel Peter Bulirsch, v č. p. 199 Adalbert Swaty, v č. p. 215 Josef Hanusch či v č. p. 202 Anton Duschek. Na Nové Rudě byla rozšířená také výroba punčoch, ono zašlé řemeslo, které svého času živilo řadu obyvatel v celém údolí Nisy. Rozmohlo se zde zejména na počátku 19. století, kdy francouzské války znemožnily dodávky punčochového zboží z dovozu. Vratislavičtí pletaři tehdy dodávali svoje proslulé punčochy nejen obyvatelům Liberecka, ale taktéž až do Plzně, Brna, Lince, a dokonce i Vídně. Dobře vydělávající punčocháři měli prý v obci značné slovo. Ve vratislavické krčmě míval dokonce cech pletačů vlastní stůl s vyřezaným cechovním znakem, k němuž si nikdo ze zdejších sedláků netroufl sednout. Podle kronikáře Jägera byli ale punčocháři rozhazovační a marnotratní. Každou neděli začínaly jejich pijatyky, táhnoucí se až do „modrého“ pondělí. V úterý se jim prý už zase nechtělo pracovat, a když náhodou našli ve středu ráno pár krejcarů v kapse, spěchali s nimi zase do hospody. A na tanečním parketě byli prý punčocháři vždy jako první. Byla to ale jen klasická „zlatá horečka“, která trvala jen krátkou dobu. Punčochářství se brzy stalo běžným řemeslem, přinášejícím běžné příjmy. Ve Vratislavicích samotných nastal úpadek výroby punčoch v souvislosti s rozmachem kobercářství již v první polovině 19. století. Do konce tohoto století se zde udržel pouze jediný punčochář v domě č. p. 626 (v dnešní ulici Svornosti), zvaném v dialektu Beim Worker, což zní sice jako kombinace německého a anglického slova, ale ve skutečnosti by bylo možné jej přeložit jako U Pletaře či spíše U Punčocháře. Tím posledním punčochářem byl Josef Wundrak, pilný muž, jehož práce prý musela uživit celou čtrnáctičlennou rodinu.
643
Punčochářské řemeslo se postupně odstěhovalo do chudších částí údolí: na začátku 20. století bychom jej našli již jen v několika bídných chalupách nad Prosečí, a také na Nové Rudě. Zde se pletením punčoch zabýval Franz Lange v č. p. 183 (dnes Křivá ulice 183), Josef König v č. p. 174 (dnes Východní 174) a Ignaz Rieger č. p. 157 (dnes Kunratická 157). I další starodávná řemesla se nahoře „na Rudě“ udržela podstatně déle než jinde. Například zdejší bohatě rozvětvená rodina Maierových se proslavila výrobou košíků, které prodávala široko daleko. Zisky z této činnosti prý dokázala rychle využít k nákupu materiálu, z něhož poté stavěla domy na prodej. Maierovi tak na kopci vybudovali více než dvacet staveb. Poslední košíkář z tohoto rodu – Wenzel Maier – se tradičnímu řemeslu svých předků věnoval ve svém domě č. p. 276 na Nové Rudě (dnes Východní ulice, za MŠ Lísteček) ještě v časech těsně před 1. světovou válkou. Na Nové Rudě byla také kovárna, kterou v domě č. p. 214 (dnes Východní ulice, původní dům již nestojí) provozoval – na dohled od hlavní silnice – Anton Nemetz (původně nepochybně nejspíše Němec). Později ji přesunul do nedalekého domu č. p. 227 (Tanvaldská ulice), který byl pro jeho živnost umístěn výhodněji – stojí přímo u silnice. Proslulým bylo i novorudské zahradnictví Antona Rösslera, které bylo provozováno až do roku 1907 u domu č. p. 178 (dnes poslední dům v ulici Na Skalce). Úspěšný podnik byl ale později přestěhován dolů do Vratislavic. Obchody byly na Nové Rudě v hojném počtu, našli bychom je u tesaře Antona Riegera v č. p. 187, hostinského Roberta Kratzerta č. p. 181, truhláře Heinricha Seidela v č. p. 166, u Marie Böhmové v č. p. 207, Josefa Klamta v č. p. 227 a Gustava Liebezeita v č. p. 189. Obchodníci Rieger a Seidel měli navíc i uhelný sklad. Pečivo si bylo možné koupit u Adolfa Scheera v č. p. 220, který ve stejném domě provozoval taktéž koloniál. Další pekařství míval ve druhé půli 19. století i Josef Porsche v č. p. 173. Řezníkem pro Novou Rudu byl hospodský Wilhelm Hermann z domu č. p. 185 v Kunratické ulici. Wenzel Wolf na začátku 20. století provozoval v č. p. 218 v Tanvaldské ulici koňskou porážku a řeznictví. A přicházíme k tomu nejpopulárnějšímu: na Nové Rudě bylo hned několik hostinců. O některých bylo již vyprávěno v kapitole o vratislavickém pohostinství, ale příběhy jiných se podařilo dohledat teprve nedávno. Největší hospodou zde byl podnik Zur Stadt New York (U Města New Yorku, dnes Kunratická č. p. 185), který při nové Krkonošské silnici postavil v roce 1849 majitel cihelny Augustin Möller. Dům byl celý zděný, ostatně kdo jiný
644
než majitel cihelny si to mohl dovolit. Z časů stavby tohoto domu se dochovala zajímavá historka. Zedníci, kteří tu tehdy pracovali a přebývali zde celý týden, si vždy v pondělí přinášeli s sebou z domova, snad z Podještědí, hrnce naplněné máslem. To, co pak celý týden o přestávkách v práci mazali na chleba. Jednou si prý jeden z nich postavil po konci pracovního týdne v sobotu svůj hrnec, který ještě nebyl zcela vyprázdněn, do sklepa novostavby s tím, že mu cenné máslo vybyde ještě na začátek příštího týdne. Když se však následujícího pondělí přišel na svoji zásobu podívat, našel v hrnci usazený párek myší, který zde dokonce stačil vyvést své mladé. Naštvaný zedník bez oběda popadl hrnec a i s jeho myším osazenstvem jej bez milosti zazdil do nově stavěného okenního pilíře. Zde je asi dodnes, přestože dům dávno změnil svoje využití a dnes je v něm pekárna. Ještě jako hostinec jej ale kdysi Augustin Möller prodal Justinu Priebschovi, později se stal vlastnictvím rodiny Wünschových. Řezník Wilhelm Hermann jej nakonec vyženil, neboť si vzal dceru Antona Wünsche. Tento hostinec byl nejnavštěvovanějším podnikem Nové Rudy, proslulý byl zejména díky velkému tanečnímu sálu. Jeho slávě pomáhalo, že se zde zastavovaly na své cestě k Jablonci desítky formanských vozů. Po otevření železnice do Jablonce v 80. letech 19. století ovšem sláva hostince postupně vybledla. Ale ne zcela: pamětníci si možná ještě vzpomenou, že delší dobu po válce bylo v mohutném objektu zřízeno učiliště montážních závodů, označované ovšem stále přezdívkou pocházející z původního názvu stavby – „Na Yorku“. U obecní cesty, která coby Východní ulice dodnes spojuje horní a dolní novorudskou silnici, bývala hospoda Roberta Kratzerta nazvaná Zur Trautenauer Bierquelle čili U Trutnovského pivního pramene; dům č. p. 181 byl nicméně zbořen a dnes na jeho místě stojí objekt č. p. 1455. Hostinec byl kdysi postaven Mariannou Kratzertovou, babičkou onoho majitele. Ta pozemek koupila již roku 1836, tedy v čase zrodu osady. A protože paní Kratzertová byla vdovou po lesníkovi, hospodě se přezdívalo Försterhaus čili Lesovna. Mnohokrát rozšiřovaný hostinec měl stinnou zahradu s venkovním posezením. Pro svoji polohu na kopci býval velmi oblíbeným výletním cílem; zejména sem mířili Liberečané. V Tanvaldské ulici, kousek nad pivovarem, byl hostinec Zur weissen Taube čili U Bílého holuba. Postavil jej roku 1866 Wenzel Möller, podnik později provozoval jeho potomek Josef, jeden z posledních novorudských zemědělců. Dům č. p. 168 dodnes stojí a za ním se stále táhnou vzhůru snad poslední zdejší sady a louky. Jak dlouho zde asi ještě ty nezastavěné pozemky vydrží…?
645
Hospoda Roberta Kratzerta nazvaná Zur Trautenauer Bierquelle čili U Trutnovského pivního pramene bývala v domě č. p. 181. Hostinský zde zároveň provozoval i koloniál. Dům dnes již neexistuje, na jeho místě ve Východní ulici stojí objekt č. p. 1455.
V Tanvaldské ulici u hlavní silnice bývala také hospoda Zur Maffersdorfer Bierhalle (Vratislavická pivnice), postavená jako dům č. p. 219 roku 1875 Franzem Willneckem a později hojně měnící majitele. Od roku 1901 byla ve vlastnictví Franze Leubnera, a jako výletní cíl se těšila velmi dobré pověsti. Roku 1909 ovšem hospodského těžce zranil v bitce dnes již bezejmenný studnařský pomocník a někdejší sláva podniku pohasla. Bezprostředně vedle byla v č. p. 218 hospoda Wenzela Wolfa, jenž na Rudě provozoval zároveň koňské řeznictví. Tento krásný hostinec byl postaven v 70. letech 19. století již zmíněným košíkářem Karlem Maierem. Na cestě, která vede z liberecké ulice Na Bídě přes Novou Rochlici do Vratislavic, býval hostinec Zur Erholung čili Na Odpočinku. Postavený byl jako dům č. p. 301 roku 1898 hostinským a proslulým svatebním družbou Juliem Geißlerem. Krátce před jeho smrtí přešel oblíbený podnik do rukou Josefa Henkeho. Vedle hostince stávala pod mohutnou lípou socha Panny Marie, označovaná jako Marienkapelle neboli Mariánská kaplička. Ve skutečnosti šlo patrně pouze o kamenný sloupek se sochou, později nahrazený dodnes dochovaným kamenným křížem s vytesanou částí modlitby Ave Maria.
646
Dům, v němž byla provozována hospoda Na Odpočinku, měl velmi příhodnou polohu na vrcholu kopce, ze všech stran byl obklopen loukami a sady. To se zalíbilo nejen nedělním výletníkům, ale svého času také technikům rozhlasového vysílání. První polooficiální vysílač na středních vlnách byl v Liberci spuštěn 23. ledna 1946. Pro větší dosah studia Liberec bylo nedlouho poté vytipováno vhodné vysílací místo. Nový vysílač vznikl na pozemku bývalého hostince Na Odpočinku, spuštěn byl na Silvestra 1949 na vlně 243,5 m (1 232 kHz). V roce 1950 byla frekvence změněna na 198,5 m (1 510 kHz). Z Nové Rudy se vysílalo měsíčně skoro tisíc minut lokálního vysílání, vždy od 17.55 do 20.55. Rok nato byl malý vysílač, patrně pocházející ještě z válečné kořisti, nahrazen československým výrobkem TESLA SRV 3 B, 3 kW, vysílajícího z vysokého ocelového stožáru. Za účelem zřízení zázemí pro techniky byla přestavěna i budova bývalé hospody. Od té doby se typickou součástí panoramatu Nové Rudy stala červenobílá vertikála vysílače, která místu dala i další jméno U Vysílačky, lidově později U Rušičky. Lokální vysílání z Nové Rudy bylo ovšem postupně omezováno a nahrazováno celostátními programy. Mezitím se z vysílače a bývalé hospody stal vojenský objekt, obehnaný plotem s ostnatým drátem a přísně střežený. Od roku 1951 plnil ještě jednu polotajnou roli. Od května 1951 totiž začalo vysílat Radio Svobodná Evropa na středních vlnách o frekvenci 719 kHz; výkonný vysílač o výkonu 130 kW byl zřízen v Holzkirchen u Mnichova. A československé úřady měly napilno, aby po republice vybudovaly rušiče signálu nového nepřátelského rádia. Rušení bylo ovšem vcelku složité, protože Svobodka měnila frekvence a částečně vysílala i na krátkých vlnách. Na Nové Rudě se tak nakonec rušily celkem tři různé frekvence. Nastala zde tak zajímavá situace: na Nové Rudě pracovaly dva vysílače TESLA – jeden šířil signál pravidelného vysílání a druhý rušil Svobodnou Evropu. A to až do roku 1988, kdy bylo rušení signálu nepřátelských vysílaček v ČSSR omezeno či ukončeno. Poté byl demontován stožár rušičky a z vysílačky byl šířen již jen středněvlnný program Českého rozhlasu. Roku 1995 byl vysílač odstaven, v roce 2010 byl kompletně odstraněn a nahrazen novým multifunkčním komunikačním stožárem. Další hospody bývaly kdysi také v domech č. p. 166 (Tanvaldská ulice) a č. p. 155 (Kunratická ulice). V prvním z nich došlo k tragické události – v roce 1888 zde hostinského Franze Hausera těžce zranil nožem jistý český švec; hospodský svým zraněním nakonec podlehl. Dům v bezprostřední blízkosti pivovaru stále stojí, existuje i chalupa č. p. 155 – patrně úplně nejstarší dům dochovaný na Nové Rudě.
647
V těchto všech hospodách se odehrával bohatý novorudský spolkový život. Působilo zde více jak třicet spolků a sdružení. Například pěvecký spolek Sängerkreis (Pěvecký kruh) založený roku 1887 či pěvecký spolek Lyra z roku 1891 – oba sídlily a pěly v hospodě U Města New Yorku. Tam také sídlil především nábožensky orientovaný spolek rozsévačů, založený již roku 1865. Spolek dalšího vzdělávání Frohsinn čili Veselá mysl, byl založen roku 1906 – jeho sídlem byla zase hospoda Zur Trautenauer Bierquelle. To Klub dýmkařů zde byl založen roku 1898 a sídlil v hospodě Zur Grenzhöhe (Na Hraniční výšině) – v domě č. p. 62 v zatáčce ulice k Liberci, patřící sice k novorudské zástavbě, ale územně již náleží k Rochlici a ostatně podle toho také kdysi pojmenovaném. V letech 1885 až 1905 existoval na Nové Rudě i Čtenářský a vzdělávací spolek. Vedle těchto hlavních spolků zde byla řada profesních organizací a víceméně politických sdružení. Nejváženějším spolkem byli samozřejmě obecní hasiči, kteří ovšem patřili k vratislavickému sboru. Na Nové Rudě byla dislokována jejich pátá četa, vedená Gustavem Herbigem. U silnice, zhruba naproti bývalé hospodě U Bílého holuba č. p. 168 měla svoji malou hasičárnu se stříkačkou. Dnes z ní nezbylo nic. Stejně jako ze všech novorudských spolků…
Hostinec Zur Erholung čili Na Odpočinku. Postavený byl jako dům č. p. 301 roku 1898 proslulým svatebním družbou Juliem Geißlerem; později jej provozoval hostinský Julius Möller.
648
