126. sezona
Umělecký šéf Mahenovy činohry Zdenek Plachý
Neil Simon
(*1927)
ZLATÍ CHLAPCI (...VSTUPTE!)
- The Sunshine Boys překlad: Ivo T. Havlů režie: Emil Horváth dramaturgie: Martin Kubran scéna a kostýmy: Peter Čanecký hudba: Peter Mankovecký Willie Clark: Zdeněk Dvořák Al Lewis: Bedřich Výtisk Ben: Petr Bláha Ošetřovatelka: Drahomíra Hofmanová Sestřička: Henrieta Hornáčková Premiéra: 6. listopadu v 19h v Mahenově divadle
Z programu k inscenaci: … přichází 18. prosinec 1972, kdy v produkci Emanuela Azenberga a režii Alana Arkina se po dvou předpremiérách v Broadhurst Theatre na 44. ulici v samotném centru divadelní Broadwaye (v budově, jež v roce 1944 hostila americkou premiéru Deseti malých černoušků Agathy Christie a později v roce 1980 první americké uvedení Shafferova Amadea, jenž se zde dožil impozantního počtu 1181 představení), zde odbyla premiéra hry The Sunshine Boys, která na česká jeviště vstoupila pod názvem Vstupte. Tato inscenace byla první spoluprací Neila Simona s jedním z nevýznamnějších broadwayských producentů druhé poloviny dvacátého století Emanuelem Azenbergem. Oba pánové se poznali už o jedenáct let dříve, v době studia Bosých nohou v parku při softbalovém utkání, na kterém participoval i Robert Redford, ale jejich spolupráce začala až při tomto představení a pokračovala prakticky bez přerušení v mnoha následujících inscenacích her Neila Simona. Příběh Willie Clarka a Ala Lewise je situován do prostředí autorovi důvěrně známého. Oba protagonisté nás vracejí do minulosti, kterou měl Neil Simon možnost poznat zblízka ve svých uměleckých začátcích. Předobrazem hrdinů hry bylo několik svého času velmi populárních dvojic, které působily v dobách, kdy zářili bratři Marxové, kdy v šoubyznysu na ostrově Manhattan vládl veliký Florence Ziegfeld. Joe Weber a Lew Fields (vlastním jménem Moses Schoenfeld) byli výtečně sehraná dvojice, ale jejich osobní vztah měl daleko k idyle. Od nich převzal mimo jiné Simon téměř doslova fakt více jak desetiletého odloučení, po kterém se sešli v roce 1932 ke společnému programu. Další dvojicí byli Joe Smith (Joseph Sulitzer) a Charles Dale (Charles Marx), kteří se dožili požehnaného věku. Dale zemřel v šestaosmdesáti letech, Smith dokonce v sedmadevadesáti. Oba byli po celý svůj dlouhý život nejen nerozlučnými partnery, ale rovněž nerozlučnými přáteli. Z hlediska profesního Simon možná nejvíce čerpal z dvojice Edward Gallagher a Alfred Shean (Alfred Schoenberg), která kralovala manhattanským kabaretům v první třetině dvacátého století a o níž se masově zpíval kuplet Dva muži dovedou nás pobavit, o nichž vím. Jedním je pan Gallagher a druhým je pan Shean. Když ty dva uvidíme, dobře se pobavíme ať dělají, co dělají ať si třeba spolu jenom povídají, vždy zaženou náš splín A splín zahnali úspěšně i pánové Sam Lawrence, který hrál Lewise a Jack Albertson v roli Clarka večer 19. prosince 1972 v Broadhurst Theatre a potom po dalších 534 večerů, které následovaly v této budově a posléze v Shubert Theatre a v Lunt-Fontanne Theatre, kam byla inscenace přenesena. Hra, která se mezi tím dočkala řady ocenění a nominací, se brzy
rozšířila za oceán a stala se jedním z nejúspěšnějších titulů svého tvůrce. Bylo jen otázkou času, kdy se dostane do Hollywoodu.. O režii filmu měl velký zájem Woody Allen, ale nakonec byla svěřena Herbertu Rossovi. Problémy nastaly s obsazením. Do ústředních rolí byli původně nominováni Bob Hope a Bing Crosby. Ale Neil Simon trval na svém přesvědčení, že charaktery obou protagonistů jsou natolik svázány s židovským prostředím, že si prosadil, aby Willie Clarka i Ala Lewise hráli židovští herci. Stali se jimi téměř osmdesátiletý Jack Benny (vlastním jménem Benjamin Kubelsky) a o generaci mladší Red Shelton, kteří oba měli za sebou bohatou zkušenost ze skutečného šoubyznysu v klasické podobě. Shelton byl synem cirkusového klauna, Benny byl pamětníkem zlaté éry amerického vaudevillu. Jack Benny ale vážně onemocněl a proto do role doporučil svého velkého přítele George Burnse (vlastním jménem Nathan Birnbaum), rovněž muže, který z vlastní herecké zkušenosti znal vaudevilllovou a kabaretní praxi dvacátých a třicátých let. George Burns roli přijal (Benny ještě před zahájením natáčení v prosinci 1974 zemřel), a když na účinkování ve filmu rezignoval Red Shelton, byl do role Bena Clarka obsazen tehdy pětapadesátiletý Walter Matthau.. V roli Bena vystoupil tehdy devětadvacetiletý Richard Benjamin. Film zopakoval divadelní úspěch, Matthau i Burns byli nominováni na Oskara a osmdesátiletý Burns slavnou sošku skutečně obdržel jako v té době nejstarší herec. V roce 1989 ho věkem předběhla o pár měsíců starší Jessica Tandy(ová), která, když si pro Oskara přišla po červeném koberci za roli Daisy ve filmu Řidič slečny Daisy, byla ještě o pár měsíců starší. Burns, když posléze hovořil o tom, jak přijal roli Ala Lewise, pronesl slova, která mají daleko hlubší platnost než prosté konstatování. Nejšťastnější lidé, které znám, jsou ti, kteří stále ještě pracují. Nejsmutnější jsou ti, kteří už jen odpočívají. Velice málo herců odešlo na odpočinek z vlastní vůle Obvykle je už nikdo nechtěl. Frank Sinatra před šesti lety oznámil, že končí. Pracuje dodnes... Myslím si, že těmito slovy Georgie Burns velice přesně ocharakterizoval Zlaté chlapce a jejich hlubší smysl. Zlatí chlapci zaujali i televizní producenty. Nejprve se dostali na obrazovky v Německu pod názvem Sonny Boys kde v roli Ala Lewise vystoupila osmdesátiletá někdejší hvězda evropských divadel a kabaretů Johannes Heesters,. Neil Simon připravil v roce 1995 televizní scénář, jehož realizace se v prosinci 1995 dostala na televizní obrazovky v USA. Roli Ala Lewise si zahrál Woody Allen a Willie Clarka Peter Fox V Německu se dočkali ještě dalších dvou televizních verzí, a to v roce 1995 a 2001. Slavná česká premiéra Simonovy hry se konala 7. ledna 1974. V Divadle Na Vinohradech si Vlastimil Brodský s Josefem Bláhou zopakovali svůj sukces v Podivném páru v inscenaci režiséra Františka Štěpánka …Vstupte!, pod kterýmžto titulem vstoupili na česká jeviště The Sunshine Boys. A byl to vstup vpravdě triumfální. Ovace, jichž se dostalo oběma protagonistům,
ještě předčily ovace, které měli při Podivném páru a zcela logicky následovaly další inscenace hry. Sluší se tu připomenout, že tato hra, stejně jako některé další Simonovy tituly se těšila značné pozornosti a úspěchu také na Slovensku (kde se o uvádění anglosaské literatury zasloužil především překladatel Karol Dlouhý), a v rolích Willie Clarka a Ala Lewise vstoupila řada Mistrů slovenského jeviště. Pokud se týče Sunshine Boys dnes, vedle sebe existují dvě různé inscenace s různými názvy. V Divadle bez Zábradlí hrají tuto hru pod názvem Sunny Boys - v dvojici protagonistů excelují Karel Heřmánek a Zdeněk Žák. V konkurenčním představení nedávno zesnulého režiséra Pavla Háši pod názvem Vstupte nemenší úspěch sklízejí Petr Nárožný a Ladislav Mrkvička.
Název Zlatí chlapci jsme zvolili po domluvě s režisérem především proto, že ve slovenštině i češtině má stejnou grafickou podobu. Ve Slovenském národním divadle byla inscenace Simonovy trpké komedie (premiéra 1974) jednou z nejúspěšnějších titulů vůbec, v hlavních rolích zářili Martin Gregor a Ladislav Chudík, inscenace měla víc než 200 repríz, a nebýt podlomeného zdraví famózního Martina Gregore coby Willie Clarka, hrálo by se dále... Ještě v této sezóně stejný tým tvůrců připravuje inscenaci i v SND, v hlavních rolích s Mariánem Labudou a režisérem Emilem Horváthem! Inscenátoři se připravují i na výjimečnou čtyřkombinaci - totiž na dvojitou rošádu, nebo chcete-li smíšenou dvouhru?
ROZHOVOR S EMILEM HORVÁTHEM Celou verzi rozhovoru najdete v časopisu DIVA… Divadlo jako životní styl, rozhovor vedl Martin Kubran s panem Emilem Horváthem ve slovenštině. 1. Viem, že máte blízký vzťah k americkej tzv. Broadwayskej dramatike. U nás mala dlhý čas nezaslúžene povesť čohosi, čo balancuje na hranici bulváru, produktu presne vystrihnutého podľa momentálneho záujmu a vkusu publika. Americká dramatika je možno špecifická tým, že do veľkej miery spája divácky atraktívnu tému, dobre napísaný príbeh (fabulu) ale súčasne skvelé dialógy a perfektne vypointované a pritom uveriteľné situácie s veľmi dobrým fundovaným psychologickým základom. Napokon vyrástla na takých autoroch ako Eugene O´Neill, Tennessee Williams alebo Thornton Wilder. A potom, prostredníctvom hereckej školy Lee Strasberga je silne ovplyvnená ruskou dramatikou, predovšetkým Čechovom. V skutočnosti je americká dramatika veľmi bohatá a roznorodá. Hry Edwarda Albeeho či Sama Sheparda sú možno náročnejšie a psychologicky komplikovanejšie, ale nechýba im humor. A Neil Simon je fenomén sám o sebe - ako autor množstva hier je úspešný a populárny naozaj na celom svete, a pritom jeho hry sú zväčša tragikomédie divadelníkmi považované za najťažší žáner. Sú to skutočne silné príbehy, no pritom príbehy malých ľudí, s ktorými sa divák dokáže identifikovať, a ktorých problémy pozná, chápe, a často i sám zdieľa. 2. S Neilom Simonom ste sa už stretli. Áno, a to niekoľko krát. Sám som režíroval jeho hry. Na bratislavskej Novej Scéne v roku 1991 vtedy novú, čerstvo preloženú fantastickú hru Stratení v New Yorku (Lost in Yonkers - V tom istom roku za ňu Simon dostal Pulitzerovu cenu aj Tony Award - najprestížnejšie ocenenia za literatúru a divadelnú hru v USA!). Neskôr som réžijne pripravi minimuzikál Každý má svojho Leona (They´re Playing Our Song), nesmierne zaujímavú hru, vychádzajúcu zo skutočného príbehu výbušného mileneckého vzťahu textárky a hudobného skladateľa. Neil Simon sa na Slovensku často uvádza, a nie len preto, že sa po roku 1989 uvoľnilo embargo na Broadwayskú dramatiku, jeho hry sú veľmi kvalitné aj v kontexte súčasnej
európskej drámy. Viete, možno je to tým, že nie sú takpovediac defetistické, nenájdete v nich chmúry a ťažké myšlienky, hoci prinášajú často bolestivé životné témy. Sú zdravo optimistické, a to mi je blízke - ako hercovi a divadelníkovi, aj ako človeku.
Emil Horváth režisér inscenace nar. 1945 Narodil se v Nitře. Jeho otec Emil Horváth st. (1923-2001), významný slovenský herec, byl dlouholetým členem tehdejšího Divadla SNP v Martině. Vytvořil za desítky let své herecké kariéry mnoho znamenitých rolí jak na jevišti, tak před televizními a filmovými kamerami. Syn šel v otcových šlépějích, vystudoval herectví na bratislavské VŠMU, kde v roce 1968 absolvoval. Po absolutoriu přijal své první angažmá v Martině; během svého osmiletého angažmá vytvořil řadu pozoruhodných rolí. Mimo jiné Shakespearova Romea, titulní roli v Schillerově Donu Carlosovi, nebo knížete Myškina v dramatizaci Dostojevského Idiota, na které se spolu s režisérem Ľubomírem Vajdičkou podílel také autorsky. Za ztvárnění postavy Rjumina v Letních hostech Maxima Gorkého obdržel v roce 1972 Cenu Jána Borodáče. V martinském divadle také realizoval své první divadelní režie – Vampilovovu hru 20 minut s andělem a Gogolovu Ženitbu, obě byli nadšeně přijaty publikem i divadelní kritikou. V roce 1976 přešel na bratislavskou Novou scénu, kde působil do roku 1983 a kde vytvořil řadu výrazných postav jako například Trepleva v Čechovově Rackovi, Shakespearova Macbetha, Ferdinanda v Schillerově hře Úklady a láska, Berowna v Shakespearově Márné lásky snaze, a především po boku Kňažkova Mozarta roli Salieriho v slavné inscenaci Shafferova Amadea. V sezoně 1982/83 poprvé hostuje na scéně Slovenského národného divadla v roli Tuzenbacha v inscenaci Čechovových Třech sestrách v režii svého souputníka Ľubomíra Vajdičky. 1. ledna 1984 se pak stává členem činohry Slovenského
národného divadla v Bratislavě. Na první slovenské scéně se okamžitě zařadil mezi výrazné osobnosti souboru, ať to bylo v roli Žadova v Ostrovského hře Výnosné místo, anebo v titulní roli Napoleona v Brucknerově hře Napoleon I. v režii Pavola Haspry. V roce 1987 byl za postavu Zilova ve Vampilovově hře Lov na kachny vyznamenán udělením Ceny Andreja Bagara. Podruhé získal toto nejvyšší slovenské vyznamenání pro divadelníky v roce 1990 za svou první režii v činohře SND – Camusova Caliguly. V roce 1987 se setkalo s velkým ohlasem také jeho ztvárnění titulní role Richarda III. v režii Miloše Pietora. Do období konce osmdesátých let patří mnohé další Horváthovy významné role, jakými byl například titulní hrdina v klasické slovenské hře Ivana Stodoly Jožko Púčik a jeho kariéra, Hjalmar Ekdal v Ibsenově Divoké kachně anebo výtečná komediální dvojrole Champsboisy – Boutpon ve Feydeauově Brouku v hlavě v inscenacích Ľubomíra Vajdičky. Za roli v Brouku v hlavě byla v roce 1990 Horváthovi udělena Cena Literárního fondu. (Tato inscenace se v SND hraje již dvacátou sezonu!) Ve Strniskově inscenaci Erdmanova Sebevraha hrál postavu Grand Kubika. V roce 1990 režíruje úspěšně svou první inscenaci na scéně SND. Byl to Caligula Alberta Camuse, na kterého o dva roky později navazuje režií Divadelní komedie finského Švéda Bengta Ahlforse, v roce 1994 se jako režisér setkává s Neilem Simonem jako režisér Simonova a Hamlischova komorního muzikálu Každý má svého Leona. Z významných Horváthových rolí, které hrál v devadesátých letech uplynulého století se zmiňme alespoň o Doktora v Goldoniho Sluhovi dvou pánů v režii Vladimíra Strniska, Henryho ve hře britského dramatika českého původu Toma Stopparda To je to pravé, Andrewa ve hře Woodyho Allena a J. Fischera Sex noci svatojanské, kterou režíroval Juraj Nvota anebo Dale Hardinga v Hasprově inscenaci Přeletu nad kukaččím hnízdem Kena Caseyho a Dale Wassermanna. Ve své režii Shakespearových Veselých paniček windsorských si s chutí zahrál komickou roli faráře Evanse. Toto představení stejně jako Přelet nad kukaččím hnízdem jsme měli možnost vidět při hostování činohry Slovenského národného divadla v Mahenově divadle v Brně. Dvou skvělých rolí se Emil Horváth dočkal na přelomu tisíciletí, vždy pod režijním vedením Ľubomíra Vajdičky. Nejprve to byl Sorin v Čechovově Rackovi (i v této roli jsme měli možnost vidět Emila Horvátha v Brně), podobně jako o něco později v roli Marata v Strniskově inscenaci hry německého autora Petera Weisse Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata. Poté následoval jeden z jeho nejvýznamnějších a nejobdivovanějších hereckých výkonů – Stařeček v Ionescově Židlích, v nichž mu neméně skvělou partnerkou byla Emílie Vášáryová. Za tuto roli byl Emil Horváth odměněn udělením Ceny Dosky 1999 za nejlepší mužský herecký výkon, Ceny Jozefa Krónera a výroční cenou Literárního fondu v roce 2000. Do 21. století vstoupil režií hry Bengta Ahlforse Ale, ale, paní plukovníková. Jeho další režií byla hra polského dramatika Januse Glowackého Čtvrtá sestra, v níž si sám také zahrál postavu Generála. V současnosti ho můžeme na scénách Slovenského národného divadla vidět v dvojroli Champsboisy-Bouton ve Feydeauově Brouku v hlavě, v postavě Emila ve hře Viliama Klimáčka Kdo se bojí Beatles v režii Petera Mikulíka, ve dvou velkých
shakespearovských rolích, kterými jsou Polonius v Hamletovi a Malvolio ve Večeru tříkrálovém. Posledně jmenovanou inscenaci jsme měli možnost vidět v Brně na festivalu Trialog v dubnu 2004. V roce 2007 se jako režisér potřetí setkal s dílem švédsky píšícího finského autora Bengta Ahlforse. V inscenaci jeho hry Poslední cigára hraje také hlavní mužskou roli Ragnara. Z Horváthových postav posledního období jmenujme Krále Petera v Leonceovi a Leně Georga Büchnera a Kuchaře v Brechtově Matce Kuráži (obě v režii Martina Čičváka). Pro letní shakespearovské slavnosti v Praze nastudoval postavy Prospera v Bouři (režie Jakub Korčák) a režíroval autorovu hořkou komedii Jak se vám líbí. A především je nutné jmenovat jeho obdivuhodné ztvárnění postavy Gustáva Husáka v posledním období jeho života, kterou hraje v představení hry Viliama Klimáčka Dr. Gustáv Husák, vězeň prezidentů – prezident vězňů v bratislavském Divadle Aréna (režie Martin Čičvák). V této inscenaci jsme jej mohli obdivovat v Mahenově divadle na jaře 2009 v rámci Trialogu. Zmiňme se alespoň o některých Horváthových režiích na jiných scénách. V bratislavském divadle West to byla inscenace hry Donalda Churchilla Tady mě máš, miláčku a her Robina Hawdona Dokonalá svatba, S pyžamem aneb bez... Na bratislavské Nové scéně Blbec k večeři Francise Vebera, ve Studiu L + S Slovenský ráj Viliama Klimáčka. V Divadle Andreja Bagara v Nitre to byly inscenace Feydeauovy Takové ženské na krku, Černé komedie Petera Shaffera a hry A.R.Guerneyho Sylvie, ve zvolenském Divadle Jozefa Gregora Tajovského si zopakoval Nejbláznivější den Petera Turriniho, a ve Štátném divadle Košice se pak jako režisér vrátil k Stodolově komedii Jožko Púčik a jeho kariéra. Brněnským divákům se poprvé představil jako režisér svou inscenací komedie argentinského autora Eduarda Rovnera Vrátila se jednou v noci, která měla premiéru na scéně Městského divadla v dubnu 2008 a dosud je na repertoáru. Po premiéře Zlatých chlapců se Emil Horváth chystá na inscenaci téže hry ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, v Divadle Anreja Bagara v Nitře se režijně ujme hry Kolumbína Jeana Anouilhe a v roce 2010 bude režírovat v pražském Divadle pod Palmovkou dramatizaci slavného románu německého autora Klause Manna Mefisto. Velikou popularitu si Emil Horváth získal v českých zemích v časech někdejších nezapomenutelných „bratislavských televizních pondělků“, na něž dodnes pamětníci s vděčností a láskou vzpomínají. Z přečetných televizních rolí jmenujme hned tu první, v níž se našim divákům kdysi představil v titulní roli Rollandova Petra a Lucie v režii Tibora Rakovského. Z množství inscenací si připomeňme alespoň některé. Ve Shakespearově hře Veta za vetu hrál Vévodu (režie Pavol Haspra), v Lessingově Míně z Barnhelmu Barona (režie Ľubomír Vajdička). Pod Vajdičkovým režijním vedením vytvořil v televizi mnohé další skvělé role v inscenacích Goethova Clavija, Gogolova Pláště, Zweigovy Neviditelné sbírky, jakož i v televizním filmu podle prózy Boženy Slančíkové Timravy Ťapákovci a v mnoha dalších. Z inscenací režiséra Stanislava Párnického, v nichž Horváth zazářil, si připomeňme alespoň Čechovovu
Švédskou zápalku anebo Americkou tragédii Theodora Dreisera. Titulní roli hrál v režii Petra Opáleného v Schillerově Parazitovi. Emil Horváth vstoupil do paměti televizních diváků jako představitel řady slavných historických osobností, jimž propůjčil svou podobu a především svůj talent a herecké mistrovství. Jen namátkou, v televizi se představil jako William Shakespeare, Alexander Sergejevič Puškin, Nikolaj Vasiljevič Gogol, Karel Marx, proslulý francouzský ministr několika režimů Joseph Fouché či klasik slovenské hudby Ján Levoslav Bella. Účinkoval rovněž v řadě pohádek a dětských programů. Je autorem desítky televizních scénářů a režíroval deset televizních inscenací. Opět jmenujme alespoň některé: režie inscenace Dvacet čtyři hodin ze života jisté ženy Stefana Zweiga, scénář a režie inscenací Okamžik pravdy Donalda Churchilla, Antigona v New Yorku polského autora Juliusze Glowackého, Mučivé tajemství Stefana Zweiga. Pravidelně rovněž spolupracuje s rozhlasem, kde má na svém kontě dvě stě velkých rolí v rozhlasových inscenacích. Na filmové plátno vstoupil v první velké roli jako Servadac v legendární verneovské adaptaci Karla Zemana Na kometě v roce 1969. Z dalších filmových rolí si připomeňme Adama ve filmu Jaškův sen režiséra Eduarda Grečnera, Kuchaře Šindelku ve filmu Juraje Herze Sladké starosti, Tomáše Jakla ve filmu Jiřího Svobody Svět nic neví. V Prokletí domů Hajnů téhož režiséra hrál postavu Hajna, ve Weiglově Evženu Oněginovi Lenského a v Tajných snech Juraje Herze postavu Artura. Od roku 1984 se soustavně věnuje pedagogické činnosti na Divadelní fakultě Vysokej školy múzických umení v Bratislavě, na které se v roce 1993 stal docentem, v roce 2006 byl jmenován profesorem. Herečkou je rovněž jeho manželka Viera Horváthová-Richterová. Syn Tomáš Horváth, PhD. je literárním vědcem, pracuje ve Slovenské akademii věd, překládá z polštiny. Je autorem řady povídek a odborných monografií. V roce 2006 obdržel z rukou prezidenta Slovenské republiky vysoké státní vyznamenání - Řád Ľudovíta Štúra II. stupně.
