Neexistuje jiná rozumná forma výchovy neţ být příkladem. Nelze-li jinak, tedy odstrašujícím. Albert Einstein

Neexistuje jiná rozumná forma výchovy neţ být příkladem. Nelze-li jinak, tedy odstrašujícím. Albert Einstein

2

Věnováno památce mé maminky Jaroslavy in memoriam

3

Obrovské poděkování mé ţeně za podporu, pochopení, a za kaţdý den s ní. Bez ní by tato kniha nikdy nevznikla. Děkuji lásko.

4

Úvod Dostala se Vám, milí čtenáři, do rukou kniha „Psychóza donaha“. Jedná se o pravdivý příběh ze ţivota, o mé psychóze a o strašlivé tragédii, jíţ jsem se dopustil během nemoci, díky vlivu marihuany, stejně tak i o druhé šanci ţít. Titul nese daný název z jednoduchého důvodu: na těchto stránkách se autenticky odhalím, půjdu zcela donaha , a to jak do nahoty fyzické, tak do nahoty duševní. Kniha Psychóza donaha vznikla jako překlad mé původní kniţní výpovědi v anglickém jazyce, tedy na základě knihy „Second king of nothing,“ kde se přiznávám a autenticky popisuji mé dětství, potíţe se sexualitou, ţivot v Americe, drogy, mé psychotické myšlení, americké vězení, ţivot bezdomovce v Londýně, strašlivou tragédii, pobyt na vazbě, uzavřené oddělení psychiatrické léčebny, výčitky svědomí, plánování sebevraţdy… V knize rovněţ přiblíţím mé sny, cíle, přání, novou šanci ţivota. Taktéţ nabízím ukázku mých obrazů, grafiky či básní. V současnosti se mnohé změnilo. Dnes uţ nejsem na sebe hrdý. Nemyslím si, ţe jsem geniální a slavný. V mé mysli jiţ „nesoupeřím s Georgem Busem, Madonnou či Eminemem. Nehledám v médiích, ani jinde, jejich odpovědi na mé dotazy. Vše „nemocné, psychotické“ odeznělo. Zase stojím pevně nohama na zemi, tváří v tvář svému svědomí. Tomu především. Co se týče otázky sebeodhalení, Vám, čtenáři? Otevřenost, autenticita?! Ano, byť mnohdy je mi samotnému ze sebe a svého nitra, které zde chci odhalit, na blití. Stále jiţ při mne stojí mé svědomí, které „komentuje, připomíná,“ a to mnohdy bolí. Někde v televizi jsem slyšel, ţe odhalení „vlastní ţivotní pouti“ v pravdě a otevřeností, můţe autor jen posmrtně…Vezmu na sebe dané riziko. Ona kniha můţe dát mému ţivotu nějaký smysl. Třeba to někomu pomůţe se sexuální orientací, neboť se není za co stydět. Ale spíše bych byl rád, kdybych jednoho dne dostal email, pár řádků, na kterých by stálo: „Díky tobě a tvé knize jsem přestal brát.“

5

Foto: „sekond king of nothing“.

6

Myšlení, pocity, vnímání sama sebe pod vlivem psychózy

Ahoj. Jsem Marcell androgyn, coţ znamená napůl muţ, napůl ţena. Jméno Marcell je určitým pojmenováním, přezdívkou, chcete-li, a je to jediná leţ v mé knize. Čistá fantazie. Ve skutečnosti jsem Tomáš, pro mou mámu Tomino. Stále jsem nedokázal najít smysl ţivota, svou identitu, natoţ sexuální orientaci. Pouze jsem byl přesvědčen a rozhodnut, ţe jednoho dne musím zachránit svět. Díky této ideji jsem způsobil strašlivou tragédii. Dnes vím, ţe zachránit svět není v mé moci ani v moci ţádného jedince. Lidé budou stále hloupí a nadále budou bojovat kaţdý s kaţdým. Ale má to cenu alespoň zkusit. Kdyţ jednoho dne zjistíš, ţe umíráš a ţe nemůţeš přeţít tenhle ţivot, máš potřebu se tomu postavit čelem a zeptat se sám sebe: „Proč nás Bůh stvořil, kdyţ stejně zemřeme?“ Neexistuje důvod. Já tedy našel onen ţivotní smysl a poslání v tom, někomu zachránit ţivot. A kdo oním vyvoleným měl být? Dovíte se v následujících kapitolách. Myslel jsem, ţe kdyţ se mi podaří dotyčného zachránit, on či ona dá mému ţivotu smysl. Proto jsem dal logo Červeného kříţe za své jméno. Jakmile někdo z Vás řekne: „Hele, tenhle chlap je blázen a potřebuje pomoc,“ logo za jménem znamená – tam je více lidí, co opravdu potřebují pomoc, a to mnohem více neţ já. Nazývám to revoluce evoluce v umění . Maluji obrazy a kaţdých 50 procent z prodeje mého obrazu je zasláno na Červený kříţ. Tímto krokem uspokojuji potřebu a touhu být lepším člověkem, pomáhat druhým a zachránit svět.

7

Mé onemocnění, diagnóza toxické psychózy či schizoafektivní poruchy? Toxická psychóza Psychotická porucha vyvolaná zneuţíváním psychotropních látek. Vyskytuje se typicky po psychostimulanciích (nejčastěji jde o paranoidní syndrom) a halucinogenech. Klinický obraz toxické psychózy je velmi podobný schizofrenii, odlišení je moţné obyčejně jen na základě anamnestických údajů a průběhu. Při závaţnějším průběhu toxické psychózy můţe být jedinec nebezpečný sám sobě i okolí. V tomto případě bývá nezbytná hospitalizace na psychiatrickém oddělení. Zpravidla záleţí na aktuálním stavu nemocného- chybí-li kontakt s realitou, jsou-li přítomny sebevraţedné myšlenky a halucinace, není vyhnutí. Toxická psychóza mnohdy odeznívá spontánně, bez potřeby medikace. Je však důleţitá psychoterapeutická nebo poradenská podpora. Ve slangu uţivatelů drog se různé formy toxické psychózy označují jako „bad trip, někdy stíha“. Toto závaţné duševní onemocnění vzniká plíţivě, pozvolně. Aţ po čase příjemného „braní“ si člověk uvědomí, ţe se něco změnilo: lidé si ho více všímají, mluví o něm, nakonec i dobří kamarádi z tak soudrţné a dobré drogové party se proti němu spikli. Tyto pocity vztahovačnosti jsou častější, hlubší, občas se objevují i zrakové či sluchové halucinace. Jedinec začíná ztrácet kontakt s realitou, je úzkostný, agresivně se brání nebo se dává na panický útěk před něčím, co se odehrává jen v jeho vlastní mysli. Takový jedinec se často cítí sklesle, nemůţe se soustředit, nevěnuje se proto ţádné smysluplné činnosti. Přejde-li akutní toxická psychóza do chronické fáze, člověku jakoby ubývá inteligence, motivace a další důleţité kognitivní funkce, potřebné ke kvalitnímu spokojenému ţivotu. V tomto okamţiku pak převaţuje apatie, bezradnost a podobné pocity a emoce. V průběhu psychózy hrozí značné riziko sebevraţdy. Hlavní rysy toxické psychózy jsou:    

Zřetelné paranoidní domněnky, ţe klientovi chce někdo ublíţit Zřetelná změna nálady Zrakové, sluchové a taktilní (hmatové) halucinace Mohou dominovat právě zrakové halucinace. U kokainu zpravidla převaţují halucinace taktilní

(zdroj: internet, viz toxická psychóza)

8

Schizoafektivní poruchy Epizodické poruchy, u níţ jsou v popředí jak afektivní, tak schizofrenní příznaky, takţe epizodu nemoci nelze oprávněně diagnostikovat ani jako schizofrenii, ani jako depresivní či manickou epizodu. Podle převaţujících rysů afektivní sloţky je moţné rozlišovat manický, depresivní a smíšený typ. Jak afektivní, tak schizofrenní příznaky se objevují během stejné epizody onemocnění (spíše současně nebo alespoň během několika dnů). Onemocnění se léčí medikací, zejména neuroleptiky. Značný význam má i psychoterapeutická podpora. Diagnostická kritéria pro Schizoafektivní poruchu:    

Nepřetrţité období onemocnění, v jehoţ průběhu se někdy vyskytují buď Velká depresivní epizoda, Mánická epizoda nebo Smíšená epizoda souběţně s příznaky odpovídajícím pro Schizofrenii V průběhu stejného období onemocnění se vyskytovaly bludy nebo halucinace po dobu nejméně 2 týdnů bez přítomnosti převládajících příznaků poruchy nálady Příznaky, které splňují kritéria pro epizodu poruchy nálady, jsou přítomny podstatnou dobu z celkové doby trvání afektivního a reziduálního období nemoci Rušivé příznaky nejsou způsobeny přímým fyziologickým účinkem substance (např. návykové látky, léků) nebo somatickým stavem

(citováno: Z.Smolík: Duševní a behaviorální poruchy, Maxdorf, 2000)

9

Mé dětství, moje rodina Patrně není ţádným tajemstvím, ţe jsem nikdy nebyl obyčejným klukem, vyrůstajícím v průměrné rodině. Má rodina byla přinejmenším zvláštní a já sám jsem v tom hrál nemalou roli. Rodiče se rozvedli ještě dříve, neţ jsem vlastně přišel na svět. Důvod vlastně neznám. Nikdy jsem neměl potřebu ani odvahu se nějak ptát, natoţ škemrat o vysvětlení jevů, které se u nás děly. Do doby mého narození má maminka tedy ţila pouze s mou starší sestrou Marcelou. Za našeho tátu se máma znovu vdala v době, kdy jsem přišel na svět já. Prý abych nebyl „nemanţelským parchantem,“ jak jsem slýchával od babičky, máminy matky. Jako dítě jsem o vztazích v rodině nijak zvlášť nepřemýšlel. Jednoduše jsem „tiše vyrůstal den po dni.“ Nějak zvlášť jsem nekomunikoval ani se svou o pět let starší sestrou, natoţ s rodiči či jinými příbuznými. Měl jsem svůj svět introverta, ve kterém jsem uctíval pouze mámu. Ta mne milovala a já ji. Uctíval jsem ji, moţná ze strachu, moţná z čisté lásky. Byl jsem a jsem takovým mamánkem. Nevím, jak si vysvětlit své chování v dětství. Své povaze jsem nikdy nerozuměl. Proč jsem vlastně takový neobvyklý? Na to si asi nedokáţu odpovědět. Říkává se, ţe povahu dítěte formuje rodina, tedy výchova a vztahy v rodině. Pokud by rodina skutečně měla tak zásadní vliv na mou osobnost, pak se moţná dá uvaţovat a vysvětlit, proč jsem takový outsider. Naše vztahy v nejbliţší rodině, i mezi vzdálenějšími příbuznými, byly na pováţenou a dosti katastrofální. Rodiče z tátovy strany jsem ani pořádně neznal, neměli o nás zájem a doslova nás zapírali. Pravdou je, ţe jsme chvíli během mého raného dětství ţili v domě u tátových rodičů. A pochopitelně tam bydleli i tátovy rodiče. Kaţdá rodina měla jedno patro Zvláštní období. Moje babička pravidelně a s oblibou po nocích vyvolávala duchy. Věřila na ně. Nevím, co jí taková určitá spirituality přinášela a zda se jí někdy skutečně podařilo setkat s duchy či co to vlastně hledala….Uţ jako dítě jsem bábu, tak jsem jí říkal, vnímal jako záhadnou bytost, takovou spíše podivínskou, ale nikdy jsem se v ní nevzhlíţel.Neměl jsem ji rád, Byla zlá. Moje maminka ji nenáviděla a onou emocí averze očkovala i nás, děti. Máma tátovu matku nerespektovala. Myslím, ţe jí dokonce dělala naschvály. Vzpomínám si, ţe moje máma babi chtěla vystrašit. Bydleli jsme v prvním patře a babi pod námi. Máma jednou tedy vzala zrcátko, úplně mámu vidím , jak u okna šaškuje s oním zrcátkem, a spustila jej do spodního patra, do okna babičky. Máma chtěla, aby se shlídla v něm, aby viděla svůj zlý obraz. Mělo to být patrně poselství nějakého ducha. Babička, tátova máma, jednou záměrně a velmi drsně shodila mou sestru Marcelu se schodů prvního patra, a tato událost se stala posledním impulsem pro to, aby se mí rodiče nadobro odstěhovali z babiččina domů. Vztahy se však neupravily, nadále to byly dvě rodiny, které nenašly ochotu se pozdravit, natoţ udrţovat nějaké vztahy. Máma chodila na Mětský národní výbor-tehdy-plakala tam a prosila o bydlení. Vysvětlovala naši situaci. Kdyţ plakala máma, já se tam rozplakal vţdy téţ. Úřednici nám tedy poskytli nový byt. Odstěhovali jsme se do činţovního domu v Tylově ulici, do bytu ve čtvrtém patře, který byl velmi prostorný a útulný. Táta miloval staroţitnosti, takţe odkupoval historický nábytek, kterým šlechtil náš dům. Máma, ta zase se aţ přehnaně starala o pořádek a čistotu v bytě. Vţdy bylo všude dokonale naklízeno, skoro sterilní. Já měl ovšem často, zejména v pubertě, averzi k pořádku. Nesnášel jsem všude naţehlené ubrusy, ozdobičky apod. O to více mne to iritovalo, kdyţ máma se snaţila zasahovat do chodu v mém pokoji. Oponoval jsem jejímu smyslu pro pořádek. Ona však vţdy zvítězila v našem nerovném boji. Často vyhroţovala: „Dokud budeš bydlet pod mou střechou, bude tady pořádek!“ Nemohla respektovat mé svobodné pubertální počínání

10

ohledně úklidu v mém pokoji. Já měl nepořádek, ona stejně jej vţdy po mne znovu a znovu uklidila. Ubrusy a další dekorace jednoduše nemohly chybět ani v mém klučičím pokoji. S rodiči mámy jsme se jako rodina občas stýkali, avšak vztah mezi mou mámou a babičkou dosti jiskřil, a to aţ do podoby, ţe babička nechtěla svou dceru ani vidět. Nenávist byla vlastně oboustranná. Další vztahy byly dosti podobné. Hádky, výčitky, nenávist, a to jsem často zaţíval i u nás doma. Já jsem však vţdy byl tou tichou ovcí v celé hře. Byl jsem vyděšený, ustrašený, neměl jsem svůj názor, tudíţ jsem se nehádal či něco podobného. Vystačil jsem si se svým „vlastním světem“ opředeným tajemstvím, nedůvěrou a úzkostí. Měl jsem strach, aby se má milovaná maminka nezlobila a aby mi jakékoli provinění odpustila. Pamatuji, jak jsem se jednoho dne pokakal. Nebyl jsem tak malý, aby to zkrátka bylo přípustné. S obrovským strachem jdu za mámou a sděluji jí: „Maminko, prosím, odpusť mi, já jsem se posral, nezlob se.“ Máma jen odvětila, ţe to přeci nevadí, ţe se to vypere. Já však nesl v sobě takový stud a strach, ţe máma neodpustí.

Asi v pěti letech kreslím tohle- oblečenou a nahou mámu. Chtěl jsem rodiče pobavit. Hrozně se smějí! A vysvětlují mi, ţe dívky nemají bambulu. To byl okamţik, kdy si poprvé uvědomuji, ţe nejsem dívka. Má nejoblíbenější hra v dětství je však stále na princezny a dívky, ţeny různého věku. Stále mám nesmírnou zálibu v cross –dresingu Nehraji si na doktory, abych si u této hry dokázal poznat odlišnost pohlaví a uvědomil si to své. Ne, já jsem a cítím se být holčičkou, princeznou.. V mém raném školním období nacházím svou ţenskou polovinu, uvědomuji si ji a dávám ji dokonce jméno. Nazývám ji Elle. Vím však, ţe ona je součástí mne, mé osoby, tedy Tomáše Pellera. Tento jedinec, tedy má jedná polovina, patrně klučičí, byl vţdy posera, nesmělý, především v dívčí společnosti. Ve škole jsem vynikal svými postřehy, bystrostí, nikdy jsem se neučil. Tedy nemusel. Učitelka mne stále chválila. Učení? Co to je? Proč? Všechno mi připadalo primitivní a taky nesmyslné. Nedával jsem ve škole pozor, místo toho jsem se válel po lavici a moje mysl byla daleko, daleko za zdmi školy.. Ve škole jsem nikdy neměl dobré kamarády, přátelé. Bavil jsem se s loosrama (tak se označují děti, které se od ostatních diferencují a většinou bývají šikanovány). Moc jsem nemluvil, tudíţ jsem si připadal dokonce horší neţ looser okolo mne. Navíc jsem měl největší odstálé uši nejen ve třídě, ale na celém městě. Ve škole mi říkali ufo. Aby toho nebylo málo, byl jsem „poctěn“ vadou řeči- neuměl jsem vyslovit písmeno ř. V té době jsem uţ cross dresoval (cros dresing – převlékání do šatů opačného pohlaví). Nebyl nikdo, komu bych se mohl svěřit, říci, co cítím. Moje máma mne

11

nechala téměř bez povšimnutí či komentáře nebo kritiky se převlékat do dívčích šatů. Myslela si, ţe z toho jednoduše vyrostu. Vůbec jsem si připadal…?.). Nikdy jsem nehrál fotbal a chlapské hry. Vţdy jsem měl mladší kamarády. Starší věk mi dodával pocit jistoty. Nikdy jsem nemutoval, ve 13 letech jsem neměl ţádné ochlupení na těle s velkými bradavkami jako ostatní kluci. A vlastnil jsem nejmenšího pinďoura v okolí. Takto jsem si měl začít hledat holku? Nemoţné! Zcela vyloučena věc. Tak jsem našel znovu děvče uvnitř mne samotného. Zcela pro mne logická úvaha. Ona si zkoušela kaţdičký kousek oblečení, šatičky, co moje sestra či máma měly. Téţ onanovala pomocí polštáře. Jsem si téměř jistý, ţe máma i sestra o mých zálibách a činech věděly. Tušily, ale mlčely. Vzpomínám si na můj první orgasmus. Byl jsem strašlivě vystrašený, neboť kamarád tvrdil, ţe to trochu bolí, ale ţe je to příjemný. Příjemné? Moţná. Bolí to však hrozně…Bolí, bolí. Bylo to v červených satenových šatičkách ještě z období dětství mé mámy. Na vyšším stupni ZŠ můj školní průměr hluboce klesal. Dokonce jsem dosáhl sedmi čtyřek na vysvědčení. Kdyţ se mne ve čtrnácti letech ptali, čím bych chtěl být, nebyl jsem schopen odpovědět. Zejména jsem nikdy nechtěl opustit rodné město a hlavně tedy svou mámu. Daleko z její náruče, to bylo pro mne nepředstavitelné. Proto jsem nastoupil na učiliště ve svém městě a vyučil se zedníkem. Roky utíkaly…Bylo mi dvacet. Jednoho dne jsem ztratil panictví, ve dvaceti s patnáctiletou dívkou, sestrou kamaráda Míry, Martinou. Byla do mne zcela zblázněna . Nelíbila se mi, ale viděla ve mně boha , a to mi dělalo dobře. Navíc byla téţ zatím panna. Ve dvaceti letech s patnáctkou! Byl jsem přesvědčen, ţe mám malé péro, tak moţná proto. Při onom aktu jsem byl šťastný, ţe můj malý penis nebude poměřován. Bylo to fakt ale hrozné a bolestivé. Faktem byl ulehčující pocit, ţe jiţ nejsem panic.

Foto: „sekond king of nothing“.

(Rozdíl mezi mnou a jim je ve vědění: „S malým pinďourem vypadají koule větší!“. V Americe existuje pojem,“ YOU’VE GOT BALLS – TY MÁŠ KOULE“ Je to věta chlapů, a projevuje se tím uznání, znamená to ţe máš kuráţ, odvahu. Omlouvá se za toto foto. Bylo to

12

přiznaní k malému muţství (13 cm), před celým světem. A mám kuráţ to přiznat, stejně tak, neodmítat moji ţenskou stranu!

Martina nebyla mou poslední dívkou. Dále jsem měl několik vztahů. Váţnějších i méně váţných. Nikdy jsem se s těmi dívkami necítil zcela šťasten a nebyl do nich úplně blázen, zcela zamilovaný. V jakémkoli vztahu bylo obvykle největším problémem sex. Nikdy jsem nebyl ţádný kanec, neměl jsem potřebu s nimi pravidelně a často souloţit. Obvykle se se mnou z právě tohoto důvodu rozcházely. Jednou jsem však potkal zajímavou dívku. Bylo to chvíli poté, kdy jsem se rozešel s mou bývalou přítelkyní Veronikou, se kterou jsem ţil v Praze. To bylo v době, kdy jsem pracoval v praţském klubu Lávka jako krupiér. Bylo mi 24 let, jí o rok méně. Viděl jsem ji, jak tancuje v onom klubu u tyče. Připadala mi zajímavá. Myslel jsem si, ţe je prostitutka nebo tak něco, byla spontánní, to mi imponovalo. Řekl jsem si, ţe by to s ní šlo. Jednou jsem za ní šel a chtěl ji pozvat na kávu. Dal jsem jí své telefonní číslo, aby mi případně zavolala. Říkal jsem jí Mrňousek To jsem o Mrňouskovi ještě nic nevěděl. Přijel jsem z práce domů do Litoměřic k mámě. V tom okamţiku mi někdo volá. Byl to Mrňousek a chce si se mnou dát schůzku. Přijímá pozvání na slíbenou kávu. Setkali jsme se tedy v centu Prahy. Přichází drobná skromná dívka, nenalíčená s velkými brejličkami, typická intelektuálka. Je k nepoznání ve vztahu s Mrňouskem, kterého znám z klubu. Je to však samozřejmě ona, pouze ve všedním oblečení a vzezření. V jedné kavárně si dáváme kávu a povídáme si. Svěřuje se mi, ţe studuje v Praze Vysokou školu ekonomickou a na Lávce si pouze přivydělává. Prý musí hodně šetřit. Vykládá a náhle si vyhrnula rukávy u své halenky. Co nevidím? Na rukou má černé výrazné a dlouhé chlupy. Nevěřím svým očím. Je mi to u dívky trošku proti mysli. Mrňousek mne nijak sexuálně nepřitahuje. Není to to děvče, které jsem potkal v klubu Lávka. Je to prostě studentka. S Mrňouskem jsme se však stáli velmi dobrými přáteli.Vzpomínám na situaci, kdy chci jít na toaletu v jedné kavárně. Ona má stejnou potřebu. Říkám ji, ţe se na dámských platí 2Kč. Poctivě hledá ona skromná dívka v kabelce dvoukorunu. Šmátrá, přehazuje věci ve své kabelce, aţ spokojeně konečně najde potřebnou dvoukorunu. Nepochopila, ţe si z ní dělám legraci. Samozřejmě jsou dámské toalety v kavárně zdarma. Chybí jí smysl pro humor. Byla ale tak roztomilá, kdyţ poctivě hledala mince ve své tašce. Setkáváme se ještě několikrát. Jednou mi říká, ţe má sestru v Kalifornii a ţe za ní jede na prázdniny. Ptá se, zda bych nechtěl jet s ní na tři měsíce. Bez váhání přitakám a snaţím se vyřídit vše potřebné. Amerika byla vţdy mým snem. Mrňousek je skvělým člověkem. Má úţasné vlastnosti a je nesmírně chytrá a strašně precizní. Za mnoho jí děkuji…Velmi mi pomohla. S Mrňouskem jsme ţili střídavě jako pár i jako přátelé přibliţně osm let, a to včetně společného pobytu v USA, kam se provdala. Vzpomínám si na období, kdy mi bylo pět let. Probudil jsem se v pyţamu mé sestry, neboť jsme obvykle dědili po starších dětech. Přál jsem si být dívkou. Rád jsem si hrál s panenkami nebo na princezny. Nezdálo se mi to vůbec divné. Vţdyť mi bylo sotva pět let! Moje sestra Marcela byla o pět let starší. Její jméno mělo být mým jménem. Mám k němu zvláštní vztah a toto jméno je pro mne významné. V době, kdy jsem našel sám sebe, přijal a přivlastnil jsem si ono jméno zpět. Vylepšil jsem jej o jedno L. na Marcell, dvojité L je pouţito z mého příjmení Peller. Marcell pouţívám i jako pseudonym na všech svých obrazech. Máma mi vţdy tvrdila, ţe ono jméno měli připraveno pro kluka, ale narodila se sestra, takţe to pochopitelně byla Marcela. Se sestrou jsme se hodně rvali a nikdy jsme si nebyli příliš blízcí. Asi jako kaţdý brácha se sestrou. Moţná přeci jen náš nedůvěrný vztah byl spíše mou chybou. Nikdy jsem nebyl příliš

13

otevřený, neměl ţádné sebevědomí, stále jsem měl potřebu něco tajit a skrývat. Zejména tedy můj cross dresing. Sestra se neustále dostávala do konfliktu s naší mámou. Hodně se hádali a máma ji musela „třískat jako ţito“. Jednou o sestru zlomila vařečku. Já jsem nebyl nikdy bit. Máma mne milovala, byl jsem její „zlato,“ jak tvrdila. Říkala mi Tomino, ????????? Sestra v pubertě hodně mámě vyčítala, ţe nás nenutila se učit, být zodpovědný a aktivní ve vztahu ke vzdělání. Bylo to jednoduché. Máma se ptala: “Máte nějaký úkoly“? Já odpověděl: „Ne“. Máma zase: „Jak to, jak je to moţný“? Řekl jsem jen, ţe nevím. Máma jen: „ok“. Téţ jsem se naučil její podpis, abych nemusel nechávat vše podepisovat rodiči a úkoly jsem dělal zpravidla ve škole. Podvod, ale proč ne. Sestra se snaţila co nejdříve dostat z dohledu a kontroly mámy. V osmnácti letech se odstěhovala, ţila s přítelem. S ním za nějakou dobu otěhotněla. O dítěti však ve svém věku nechtěla ani slyšet. Rozhodla se jít na interrupci. Máma tehdy prosila, naléhala, ať si to sestra rozmyslí, ţe jednou můţe litovat…Marcela si však tvrdě stála za svým. Dítě se tedy nikdy nenarodilo. A má sestra dál ţila s různými partnery pryč od své matky. Po určitém čase se sestra vdala. Moc o tom aktu nevím. Byla to takzvaně pouze její svatba. Máma nebyla pozvána a já byl ve státech. Důvod je patrně dedukovatelný. Je pravdou, ţe po sestřině odchodu ani dnes, o ní moc nevím. Náš vztah je ambivalentní; asi sloţitý. Vím pouze, ţe sestra se svým manţelem odstěhovala do Anglie, kde ţije dodnes. V Anglii vystudovala školu, která ji zajímala, splnila si snad sen vzdělání, coţ nesmírně mámě v minulosti vyčítala. Snad se má Marcela dobře. Ţije ţivotem podle svých představ a moţností, je stále vdaná a stále bezdětná. Máma měla pouze základní vzdělání. Pracovala jako dělnice a vţdy velmi tvrdě. Maminku jsem ale neskutečně miloval. Nyní uţ neţije. Zemřela bohuţel 4.5. 2007 ve svých 60 letech. Ona mne v mnohém podporovala, byť mnohdy nevědomě, a její láska ke mně byla vţdy čistá. Umývala mi záda ještě v mých třiceti letech a jen ona věděla a uměla mne tak příjemně lochtat na zádech. Je pravdou, ţe se mne a asi i mou sestru Marcelu, příliš snaţila izolovat od našeho táty. Stále nosím v povědomí věty jako: „Děti, s tatínkem se nebavíme, táta je zlý…“ Domnívám se, ţe jsem neměl šanci vnímat potřebný muţský vzor, idol. Snad i zde jsou kořeny mých pozdějších potíţí s autoritami a neschopnost se nějak prosadit, získat potřebnou sebedůvěru, sebehodnotu a patrně i vlastní identitu. Pravidelně jsem slýchával a byl jsem vychováván v přesvědčení, ţe „je lepší se nikam nehrnout, neb nikde nikdo na mne nečeká“, tak jako „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ či „co tomu řeknou lidi“, raději mlčet a nikdy neprezentovat nic svého, ţádné myšlenky, ţádné činy“… Můj táta byl velký pijan. Dnes jiţ neţije. Zemřel na rakovinu plic v roce 1994, ve svých pouhých 54 letech. Táta pracoval jako malíř pokojů a kaţdý den po práci pil hodně alkoholu, přesněji, piva. Na svou zálibu si však vţdy vydělával „melouchy.“ Rodině, tedy mámě, vţdy dával všechny peníze z malování na naše ţivobytí. Velký pijan přicházel pravidelně kaţdý pátek a sobotu „totálně namol.“ Přišel, něco snědl a agresivně na mámu naléhal, aby s nim souloţila. Jakmile chtěl sex, v tu chvíli jsem jej nenáviděl. Vzpomínám jako dítě, jak jsem vţdy očekával jeho příchod. Bývalo kolem jedenácté hodiny, to se v hospodě zavíralo. Uschovával jsem v kapsičce nebo pod pyţamem malý nůţ, takovou rybičku, na obranu maminky. Pokaţdé se hrozně hádali a někdy i prali. Máma útočila na tátu a vykřikovala: „Jsi prase, odporný, nech mě být, nenávidím tě.“ Sex jiţ v dětství začal pro mne být jevem nechutným, odporným, ošklivým, nečistým. Bléééééééééééé. Bránil jsem svou maminku. V budoucnu jsem se sexem měl spjaty stejné myšlenky, představy a pocity.

14

Hluboce uvnitř mé duše jsem tátovi odpustil. Bylo to ?????????? Věděl jsem, ţe je dobrým tátou. Nikdy jsem mu však neřekl: „tati, miluji tě a nikdy jsem mu nepoděkoval.“ Nestihl jsem to, neměl jsem odvahu…????? Tati, děkuju!

Sexuální orientace, touha, sen, zkušenost

Pobývám v Americe. Dnešek je však jiný neţ další jiný dnešek Budu mít gay sex. Všechno je dokonale připraveno. Mám oholené celé tělo, nazdobené, navoněné, vše je perfektní. Bude to ale jiný neţ mít skutečný gay sex. Budu dívka, ţena, chcete-li. Jsem jednoduše zvědavý, jaká je má Druhá strana. Víte, je to jako plavat mezi ţraloky nebo skočit padákem z letadla. Úffffff. Stejný pocit strachu. Cítím se vyděšený. Konečně cítím! Cítím skutečný ţivot. Zatraceně, to je super ! Chci vypadat hezky, musím takto vypadat. Chci cítit, proţívat to, co cítí, vnímají a zaţívají ţeny. Kdyţ jde ţena na rande, přesně ví, zda půjde o pouhé rande, nebo bude sex. Kaţdá ţena je samozřejmě ale stále připravena mít sex. Kdyţ ono něţné pohlaví potkáte na ulici, víte, která je připravena a která ne a která to jiţ zcela vzdala. Já však jdu s nasazením, obrovskou vervou divoce souloţit. Vím to a ten chlápek to ví rovněţ tak! Budeme si hrát na kočku a myš a já si připadám tentokrát pěkně kočkovitě. Právě jsem našel boha, a to uvnitř sebe sama.

15

Všichni máme v sobě kladné i stinné stránky. Já svou kladnou stranu nazývám bohem a zápornou ďáblem. Bůh sedí vedle ďábla a tihle hoši uzavřeli spolu smlouvu ţít v harmonii. Všechno souvisí se vším. Obě strany jsou vzájemně zaměnitelné, taky se střídají. Bůh nemůţe 16

existovat bez ďábla. Zlatou střední cestou je právě ona harmonie- NIRVÁNA. A vlastně pravdou je, ţe i cesta je cíl! Je uţ mnohé známe z teorie čínského taoismu. Souzním s dualismem, s energiemi „jin a jang“, tedy fenomény ţivota a smrti, to jest to, co já nazývám bohem a ďáblem. Nikdo z nás neví, jestli během ţivota skutečně ţijeme, nebo aţ po smrti přijde onen skutečný, krásný ţivot a během takzvaného ţivota, dosavadního ţití, sídlíme jakoby v pekle. Vlastně jsme mrtvý. Ţivot samotný jako takový sám o sobě tedy nedává smysl. Snad pouze tehdy, dáme –li my sami ţivotu smysl. „Jsem šťastně mrtvý. Nevybral jsem si být mrtvý. Smrt si vybrala být mnou. Děkuji Marcelli.“ Vlastně jsem našel více lidí uvnitř sebe, v mé mysli. Proč bych v jednom těle nemohl ţít více ţivotů? Začínám tedy vnímat čtyři svobodné osobnosti. Kaţdá je svá, má své nitro, avšak všichni vlastní pouze jedno společné tělo!Trošku schizofrenní, viďte. Kaţdá osobnost má dokonce i své jméno. Seznamuji se tedy s mou sestrou Elle, onou ţenou v mém těle, pak téţ s blonďatou sestřenku, v podstatě tedy „kurvou“, dále s Marcellem,chlápkem, který má šílenou odvahu, je hrdinou a touţí zachránit svět. Rovněţ v sobě poznávám malé dítě, Tomáše, které je tak vystrašené, připravené vše konečně vzdát. Uvědomuji si, ţe jako androgyn vlastním muţskou i ţenskou stranu v sobě. Kaţdá z nich však je ještě rozdělena na hodnou část a neposlušnou, zápornou část. Těmito „vlastnostmi“ je poctěna jak ţenská, tak muţská část ve mně. Dal jsem všem přeci prostor, aby se svobodně bez zábran projevili, tak proč ne. Náhle se však oblékám do pestře červených šatů, černých latexových bot, černého spodního prádýlka, nasazuji si blonďatou paruku a rty si maluju výrazně červenou rtěnkou. Všechno mám oholené a můj zadek je čistý a prázdný. Hluboký nádech a koukám v zrcadle na moji blonďatou sestřenku. Směje se na mne. Ale já vím, ţe jsi pěkně nervózní, kurvo. A ona jí je. Ale tady není další dnešek pro mě, dnes je mé plavání mezi ţraloky. Cítím vlhko, pot mých dlaní, tak mnoho energie. Proţívám strach, mám strach aţ děs, oooouuu, nádherný pocit. Jakmile člověk ví, ţe objevil vlastní strach, hranici této emoce, zároveň objevíte stejně silnou sílu přemoci............není se čeho bát! Zastavil jsem auto před domem, kaţdičká buňka v mém mozku křičela „JEĎ DOMŮ, idiote“!... Proč? Neznám důvod návratu. Existuje snad něco nového, co by mne doma čekalo? Jo, moţná včerejšek. Ale dnešek je dneškem. Další hluboký nádech , ještě jeden a ještě jeden, ok, poslední tři nádechy a jdu. Ráááááááááááááááááááááz, dvááááááááááááááááááá, tři. Zatraceně, ten byl krátký, moţná, ţe by se neměl počítat. „TOMÁŠI, přestaň utíkat, jdi a uţij si to! Není nic, čeho by jsi se měl bát.“ dodávám odvahu svému vystrašenému „dítěti“. Zamknul jsem auto a šel jsem směrem k domu. Moje boky se začaly vlnit. Kočičí chůze a zvolání „Mickey, kdéééééééé jsiiiiiiiiiiii?“ Dveře otevřela padesátiletá myš, šedivá, ale v dobré kondici. Nechal/a jsem si sluneční brýle na tváři. Proklouzl/a jsem kolem něho a nechala mu okouknout můj těsný zadek. Zavřel dveře............rychle........haha. Dámy, já vás obdivuji. Tohle byl můj nejrychlejší šach mat v mém ţivotě. On připravil nějaké jídlo a pití. Nechal/a jsem ho totiţ čekat tři měsíce. Škádlil/a jsem jej svými fotkami. Právě On byl vybrán. Šťastný Mickey ! Povídali jsme si, vlastně jsem jej nechala se vyzpovídat. Myslím, ţe jsem dost zajímavá. On vyprávěl a zkoušel stupidní vtipy. Přitom v jeho mozku znělo: „vopíchám tě, kurvo tak, aţ budeš škemrat, abych přestal“. Koukalo mu to z očí. Dávala jsem mu najevo, jak se nudím, jak mne obtěţuje. Hahaha. Po chvíli jsem odešl/a kouřit. Víc vína, víc vína, víc vína !!! Znělo mi v hlavě. Potřebuji se opít, nevnímat, nekontrolovat. Obávám se, ţe nebudu schopný to udělat, mít sex! Úffff. Ale on se do mne zamiluje, jestli to neudělám. Co teď? Ale stejně uţ

17

mne miluje, tak co, kurva. Nervozita, emoce sílí na obou stranách. Nehraj si tak se mnou, nehraj dědku. Chceš vidět plavat ţraloka? Tak se dívej! Je připravený, je mu to vidět na očích. Kurvááááááááááááááááá. „Máš nějakou musiku?“, ptám se. „Jasně, jakou by jsi chtěla, kočko?“ Odpovídá on. „Nevím, něco, co máš rád, kdyţ ti někdo kouří pinďoura,“ dodávám. Polknul hrozně nahlas. Dokonce více neţ já. Začal panikařit, vytahoval a zase vracel cédéčka. A teď se zhluboka nadechl.Zatraceně, zatraceně, jsem na řadě, řekla jsem si v duchu. Ááááchchch, začala jsem cítit muziku, zavřela jsem oči a pomalu tancovala. Jen všemu nechat volný průběh, pomyslela jsem si. Zkrátka to jenom cítit. Vnímej…Úúúúúf. Tak jdi do prdele, Tomáši. Teď jsem na řadě já! Otevřela jsem pomalu oči a uţívala si pocitu, ţe jsem dívka. Jááááááj. Pomalu jsem tancovala a pomalu jsem se k němu přibliţovala. Uvědomovala jsem si nebo jsem to chtěla, potřebovala vnímat, jak jsem sexy. Mrkal očima. Stále jsem tancovala, aţ jsem ucítila jeho nohu mezi svými stehny. Jeho péro bylo připravené. Dotkla jsem se ho svými stehny. Skutečně mne chtěl. Velice sexy. Opravdu mě to naţhavilo! Klekla jsem si na kolena, moje dlaně jemně přejíţděly po jeho stehnech. Pomalu, od jeho kolenou aţ k jeho pásku a dál. Zpomal, klid, něco se ozývalo v mé hlavě. Teď jsem se dotkla jeho péra přes kalhoty. Dokonce jsem ucítila jak mu buší srdce. Ááááááááách, úúúf. V jeho očích „bylo napsáno“: kuř mne, udělej to, prosím. TED ! Pomalu jsem mu rozepnul/a pásek a kalhoty. Rovněţ dal/a košili na stranu. Co vidím? „Kurva ten je velikej !“špitám. „Utíkej, Oreste, utíkej…“ snaţím sebe přesvědčit. Po chvilce, kdyţ jsem se probral/a z šoku, povšiml/a jsem si v jeho obličeji výraz hrdosti na „svoje nádobíčko.“ Jestli to uděláš, jsi teplouš, znělo mi v hlavě. „Tome, prosím tě, odejdi,“ přikazuji své muţské polovině. A on odešel. Náhle jsem se toho dotkl/a. Úúúú, jeho penis. Dala jsem stranou nějaké blonďaté vlasy z mých úst. Otevřela jsem doširoka pusu a šla na věc. Bummmm, necítím ţádnou chuť! Ale stejně to je docela dobrý. Dýchal těţce. A já jsem se vzrušoval/a čím dál víc. Dotknul se mé hlavy. „Hej, nezabij mě s tím!“ pomyslel/a jsem si. Ucítila jsem to ve svém krku, co mám dělat?! Polknout?! Blééééééééééééé! Ale jestli to neudělám budu vypadat jako nána z vesnice. ţampiony a ještě něco.“Hej, kam jdeš, teď jsem na řadě já !“ zvolá. Vnímám, jak ho opouští energie, ( dámy to je pěkně na hovno). Byla jsem nadrţená blondýna bez pinďoura, ( tedy kromě mého; šťastná blondska). On mě vykouřil a vylízal prdelku. SUPER ! Konečně odcházím kouřit a on šel jíst. Kouřila jsem a přemýšlela, jaké bude druhé kolo. Chci to udělat. Tady nejsou vůbec ţádné pochybnosti.Vstupuji tedy zpátky do domu. Trochu jsem se najedla a vzala si vodu. „Počkej, počkej, ne ne ne! Já ho přeci musím svést,“ zní mi v hlavě. (Holky, nečekejte příliš dlouho, znásilněte ho). To je to, co chlapi chtějí! Zatraceně. Odešli jsme do prvního patra. Tam se nachází loţnice. „Potřebuji si odskočit do koupelny zkontrolovat, jak vypadám,“ špitnu jemu..“ Super vzhled, jdu na to!“ Tak běţ, teď je tvůj čas, kotě,“ povzbuzuji svou jednu polovinu. Něţný úsměv, vidím, ţe on je připraven. Jdeme. Kočičí pohyby zase. Kočičí pohyby na posteli, pomalu, jen pomalu, není kam spěchat. On kouří mě a líţe mi zadeček atd.....atd.....První poloha- jdeme na to zezadu. Odstrkuje moje tanga na stranu, chystá si svého pinďoura na kraj mé prdelky a pomalu zatlačil. Přestávám dýchat a tlačím proti jeho pohybu. „Aáááuu, bolest,“ kousla jsem se do rtů. On mne začíná pomalu vojíţdět. Nemohu se hýbat, nemohu dýchat. Nedá se nic dělat. Úplně se rozpouštím a masturbuji do rytmu. Postupně mne vojíţdí stále tvrději a tvrději. Začínám trochu knučet. Ale neexistuje nic, co bych s tím mohla dělat. Byla jsem vopíchan/á. Přišlo to na něj, můj

18

orgasmus jde ruku v ruce zároveň s jeho. Je to jako kdyţ umírá zvíře. Poslední mohutný záchvěv. Třeseme se. Stále zůstáváme rozţhavení… Otevřel jsem oči a snaţil se popadnout dech. DRUHA STRANA: „Nikdy, opravdu nikdy jiţ to uţ neudělám!“ „Ok,“ pomyslím si. Vlastně to je ve své podstatě jedno. Vím jak chutná muţská láska, Marcell. Závěr: Tak tohle byla čistá fantazie. Jakmile se nad tím celým počínáním zamyslím, domnívám se, ţe asi toto konání není moc normální pro heterosexualního muţe. Bisexualitu jsem uţ dávno přiznal. Ale je taky pravda, ţe gay má představu muţe s muţem. To já nemám. Zkusil jsem i gay sex, jak dále v knize píšu. Nechci však předbíhat. Časem se, milí čtenáři, dovíte, co onen akt se mnou dělal, jak jsem jej proţíval.

19

Foto: „sekond king of nothing“.

20

Má vytouţená Amerika

Sedím v letadle, cílová stanice je Los Angeles. Směřuji do zatracené Ameriky. Kurva, to je tak příšerně daleko od mého malého rodného města a maminky. Vţdycky jsem se ale chtěl podívat do Ameriky. Ovlivnily mne americké seriály, jeţ vysílá Česká televize. Pokaţdé, kdyţ jsem viděl titul, jako je například, Pobřeţní hlídka nebo Beverly Hills, cítil jsem vzrůstající potřebu odcestovat !!! Vůbec nemluvím anglicky. Umím pouze „how are you? a thank you“ se stupidním úsměvem. Je mi 26 roků, Mrňouskovi o rok méně, a nikdy předtím jsem neseděl v letadle. Pokaţdé, kdyţ jsem potřeboval kamkoli cestovat, učinil jsem jízdu autobusem. Je to levnější. Páni, a já dnes sedím v letadle. Ale stále mám pocit, ţe sedím v autobuse. Strašně málo místa, pohodlí nic moc. Let nebyl zrovna krátký. Trval okolo 14 HODIN. Děs. Navíc tento let byl mým prvním výletem za oceán. Zatraceně, první velký stres pro mne představuje emigrační oddělení na L.A.X. (letiště v L.A). Kaţdý říká, ţe kohokoli mohou poslat zpět domů bez udání důvodu, coţ znamená 300 dolarů za letenku v haj...To je hodně peněz plus peníze za vízum. Ach jo. Snad to vyjde. Na emigračním jsem se zhluboka nadechl a procházel přes nějakého chlapa. Ten se pouze zeptal, zda vlastním kreditní kartu a navíc chtěl vidět zpáteční letenku. Úff. Ukázal jsem mu, co ţádal a on mě nechal projít. Výdech stresujícího, úzkostného pocitu. Jsem v Americe, ve světovém nebi, kde kaţdý člověk na světě chce alespoň okamţik být.. Nyní jiţ hluboký nádech, svěţí vzduch, áááchch, tak voní Amerika. Nádhera. Všechno bylo nablýskané a blikající. Palmy se rozprostíraly všude. Nejsem jen tak někdo, ţádný ubohý přicestovalec. Mám práci, budu uklízet domy pro nějakou polskou paní spolu s mým drahým Mrňouskem. Dotyčná paní mi nechá 65 procent z výdělku, coţ znamená okolo 1200 dolarů měsíčně. Boţe, čtyřikrát více neţ mohu vydělat v mém malým městě (dolar byl v tu dobu za 42 korun! ) Kaţdý počítal a promýšlel. S Mrňouskem jsme to činili rovněţ. Navíc má drahá měla neskutečně úţasné vlastnosti. Byla tak neuvěřitelně inteligentní, skromná bytost a nesmírně spořivá. Většina lidí tvrdila, ţe nejvíce peněz mohu ušetřit za jídlo. Tady jsou krámy jako Foof for Less, K-mart, nebo TARGET. Tam je všechno levnější. A všichni Češi posuzují Američany jako opravdu stupidní národ. Američan nikdy nevrací zboţí zpět do krámů. My jsme s Mrňouskem koupili vysavač a vraceli jsme jej kaţdé tři měsíce po dobu tří let. Důvod? Víte, jednoho dne budeme chtít odletět domů, zpět do Čech, a to je 70 dolarů, které se počítají. Pfúúúúúúúúúúúúúú… Ano, první rok pobytu v L.A. tvrdě pracuji, vydělávám úklidem a šetřím kaţdý dolar. Chci přeci někdy odjet domů a mít peníze! A já vydělávám dost peněz. Ale vlastně někdy se ptám: „K čemu?“ Do hrobu si je nevezmu. Po čase nějak přestávám chápat i potřebu českých kamarádů šetřit. Jaký to má smysl? Není důvod. Brzy „přičichuju plnými doušky“ k americkému ţivotu. Seznamuji se s marihuanou a objevuji stále větší zalíbení v hulení trávy. Pracuji čím dál méně, zato častěji hulím. Ţivot skytá tolik zajímavostí a připadá mi příjemnější a zejména zábavnější.! Uţ se nechci vrátit do Čech. Chci ţít v Americe. Baví mne utrácet, chodit po klubech, barech, surfovat na pláţi, stýkat se s přáteli, kupovat dary a a a a a nezávisle ţít! Je mi skvěle. Připadám si neporazitelný, sebejistý, doslova srším myšlenkami a nápady. Pociťuji příliv energie. Vţdyť ţivot je krásný. Uţ tady nestojí ten malý Peller, český kluk, vţdy a všude bojácný „posera“ a outsider. Chci více a více trávy. S kaţdým jointem jsem nabuzenější, energičtější, nepotřebuji spát. Stále musím přemýšlet nad smyslem všech a všeho. Výkonnost stoupá na 200 procent, negativní myšlenky a emoce jsou otupeny. Chci více a více trávy. Nepřestávám. Stále mám potřebu hledat nějaké hodnoty, nacházet

21

nepoznané a předávat poselství světu. Ve své podstatě se stále vnímám jako hodný a především slušný český kluk. Jsem vychováván ke slušnosti a konání dobra druhým. Musím lidem pomoci, musím lidi zachránit! Spasím svět! Pocit úţasného ţivota však časem poznává i odvrácenou stranu tváře. Mám malinké poselství, které bych chtěl poslat světu.Uctívám jedno rčení: „Největších hříchů se dopouštíme sami na sobě.!“ Mé poselství zní: „lidé, otevřete oči a ţijte svým VLASTNÍM ţivotem naplno. Buď sám sebou!!! Dnešek či zítřek můţe být Vašim posledním dnem ţivota. Potřeboval jsem tak zachránit svět. Zachraňoval jsem jej zejména proto, abych zachránil ten SVŮJ. Vymyslel jsem díky filmu „Vzkaz v láhvi.“ Viděl jsem v tom další moţnost, jak lze někomu změnit ţivot k lepšímu a pomoci mu. V té době jsem ještě pracoval jako uklízeč domů v Balboa Beach. Vţdy se v těchto rezidencích nacházelo a nachází spoustu prázdných láhví od vína. Pečlivě je tedy sbírám, poté vymývám a snímám z nich popisné štítky. Aţ nakonec kaţdou láhev plním napsaným vzkazem, který ještě balím do umělohmotného pytlíku od mé svačiny. Nikomu jsem nechtěl přiznat, co v mém vzkazu stojí napsáno, jaké poselství…Obehnal jsem svou osobnost tajemstvím. Ale byl to jednoduše pouhý vzkaz, tak co. Vzkaz, ale důleţitého významu. Kaţdou neděli, coţ je dle evropského kalendáře sedmi den v týdnu, pravidelně v sedm hodin večer házím mých sedm láhvi se vzkazem do Pacifiku. Pokaţdé, kdyţ přicházím na ono molo v Balboa Beach, odkud jsou posílány láhve s mým poselstvím směrem ke světu, divoce mi bušilo srdce. Napětí a konání něčeho, co je zakázané a trestné. Téţ jsem se obávám místních rybářů, kteří zrovna zde vysedávají s udicí na ryby . Taky mám strach z reakcí místních lidí. Stále jsem měl v sobě kousek ze svého malého bojácného litoměřického kluka, outsidera, jenţ vţdy byl ve své podstatě „poserou.“ ………. X egoistu bez zábran, s nutnou dávkou odvahy. Vţdyť jsem geniální, významný, tak co. Mám jiţ svou hrdost. Nebojím se, povzbuzuje mne jedna strana mého ega. Házení láhví mi nějaký ten týden procházelo. Rybáři pouze koukali, ale ani nešpitli. Vţdy s sebou mám v batohu i tři popisy, vzkazy, jednak pro policii, téţ pro pobřeţní hlídku a pro agresivní kolemjdoucí. Jednoho dne se však jistý rybář ozývá a dotazuje se: „Co to děláš?“ Odpovídám: „Posílám vzkaz.“ On: „zavolám policii. Tak zavolej, jen dělám, co musím,“ dodával jsem s určitou dávkou egoistické sebedůvěry a hodnoty zachránce, mesiáše. Znejistěl a já pokračoval v posílání poselství, házení láhvi do oceánu.“ On se ptá: „Co je v těch láhvích?“ Stále vysvětluji: „Můj ţivot, přeci.“ On: „ A proč to vlastně děláš?“ Dodávám: „Umírám, a tohle je moje poslední naděje, jak cítit ţivot.“ (Toto bylo psáno i v mých třech dopisech policii, hlídce a agresorům. A nelhal jsem, neb kaţdý umírá, všichni máme někdy svůj ţivotní konec. Je jen otázkou času, kdy. Takţe jestli zítra, za padesát let nebo sto?). On se náhle na mne soucitně dívá, podává mi ruku na znamení soudruţnosti, představuje se a nechává mne být. Dále mohu házet do oceánu své poselství, své vzkazy. Cestou zpět od moře k americkému domovu ze mne opadává ten děsný strach a já cítím onen vysvobozující báječný pocit ŢIVOTA. Ţiji a tak zase za sedm dní…Rovněţ jsem si myslel, ţe by „ono házení“ mi mohlo pomoci i jinak. Třeba bych získal další příznivce, tudíţ zájem o mou osobu. Téţ bych jim časem mohl poslat své „dílko,“ takţe dobrá reklama, a ta nejde PS, jak se u nás v Čechách říká…..šeptaná. A co vlastně bylo v oněch tolik tajemných láhvích? Byl tam jednoduchý a srozumitelný, avšak důleţitý, smysluplný vzkaz: Prosím, dej tenhle vzkaz někomu, kdo opravdu potřebuje přítele. Děkuji Marcell RC s kódem 8DF67743A. PS: Na kaţdý kód odepíšu jen jednomu adresátovi. Moc chci zachránit někoho, lidi, svět. Myšlenka spočívala v tom, ţe kdyby ten, jenţ najde láhev, stěţí ji předá tomu, který nemá přátelé. Neboť zvědavost mu nedovolí. Přijde např. někam do klubu a zvolá: „Hej, chlapi, našel jsem v moři láhev. Prostě ke mně

22

připlula.“ Kolem něj se nahrnou lidé, kteří pociťují touhu naplnit svou zvědavost: „Jo, a co v ní bylo?“ On: „Představte si, ţe tam byl vzkaz.“ Oni: „Jo, a od koho? A co vlastně v tom vzkazu stálo?“… „Kdo je ten odesílatel z láhve?“ „Uţ ti odpověděl?“ dále se doptávají. Nicméně mi za celou onu „posílací dobu“ odpověděl pouze jeden rybář a nějací členové pobřeţní hlídky. O svou mailovou adresu, udávanou v láhvi, jsem přišel. Dnes tedy mám asi 200 láhví někde v Pacifiku a nikdy na ně jiţ neodpovím, nemohu.

Foto: „sekond king of nothing“.

Jak a proč?

Jak a proč ?! Kladl jsem si několikrát tuhle otázku. Proč jsem slavný? Zachraňuji přeci svět. Jsem geniální, celebritou, Hulím trávu, překypuji obrovským mnoţstvím energie, potřebuji být kreativní, přemýšlet. Zatraceně, tolik energie a co já s ní? Kam ji vydám? Tvořit, přemýšlet. Téţ jsem se cítil nepochopený. Chtěl jsem malovat, tvořit, sdělit, co je pro mne nezbytné, co musím 23

předat světu. Musím vše sdělit tvorbou. A tak tomu i je. Maluji obrazy, kreslím, píšu, tvořím grafiku. Sděluji důleţité, káţu, co je podstatou a prioritou ţivota. Jsem přeci novodobý mesiáš, musím kázat dobro. Jsem geniální ve všem, jsem, celebritou. Celý svět mě miluje právě proto, ţe je zachráním! Je to jasné. Jsem slavný. Zítra uspořádám soukromou výstavu, jen však pro mé přátelé. Tam prezentuji své dílo, zejména tedy malbu, a vysvětluji, káţu o podstatě ţivota, dobru, o ţivotních hodnotách. Je důleţité mít, či být? …………. Znamená, ţe jsem zkombinoval umění jako malbu, psaní, graphic design v jednu velkou show. Říkám tomu Revoluce Evoluce v umění. Určitě lidem pomůţu otevřít oči

EGO – Rozdílné tvary písmen znázorˇňují, ţe kaţdé ego je trochu jiné, někdo je takový a někdo makový. Ale máme stejnou podstatu, koukáme se na svět, z pozice vlastního Já. Coţ je stejně jako můj obraz sebestředné. Egocentrické. Ego tvůj vlastní střd vesmíru. Foto: „sekond king of nothing“.

24

BLACK JESUS - Černý Jeţíš má gay sex s bílým ďáblem. A oba koukají, co na to Bůh říká? Bůh mlčí. A otázkou je, jestliţe Bůh nikoho nesoudí pro jeho/její barvu kůţe,sexuální orientaci nebo náboţenství, proč my lidé ano!Jsme snad lepší neţ Bůh?To si nemyslím!!! Foto: „sekond king of nothing“.

!

Šestý smysl - čich,sluch, zrak,chut’, hmat. Šestým smyslem je “třetí oko”. Vidět svět skutečně takový, jaký opravdu je.“.

25

Obal na duši- Šipky znázorňují, ţe po smrti se duše oddělí od těla. Jsou černá a bílá jako Jin a Jang. Čárkový kód, naznačuje, ţe tělo je jen hmota. A říká: „Neberte ţivot tak váţně! Stejně ho nemůţete přeţít!“ Foto: „sekond king of nothing“.

Psí pohled- zkuste se podívat na tohle plátno z pohledu psa. Neví nic o náboţenství, on jen přetrhl řetěz a je svobodný! Značkuje vše kolem, směje se a je št’astný. Můţeme vţdy nají

26

něco pozitivního na negativních věcech! A samozřejmě obráceně. Plus a mínus znázorňuji polarity světa. Foto: „sekond king of nothing“.

I. - Já - moje já je plné květin a směje se. Jestliţe tvoje já je také plné květin a téţ se směje?! Pokud tu uţ není moje já a tvé já. Pokud uţ tu je jen jedno překrásné MY. Foto: „sekond king of nothing“.

.

. Já ale říkám jasně: „JÁ NECHCI BÝT SLAVNEJ !!!“ Byl jsem příliš vystrašený, ţe o všechno přijdu. Být slavným, celebritou, VIP znamená vstupenku ke ztrátě soukromí. Pozbudu mé přátelé, přijdu o soukromí, zkrátka o všechno. Ale stejně je jiţ pozdě. Byl jsem uprostřed vlastní Reality show. Jen mne pozitivně ovlivňuje a váţím si toho, ţe mne respektovali, akceptovali mé rozhodnutí, ţe nechci být slavný, a tak mne nechávají dál tvořit, přemýšlet. Nevzali mi mou vlastní Reality show. Stále mohu „ţít bez konverzí,“ ale pouze ve své reality show, jak jsem pochopil mnohem mnohem později. A vlastně stále nevidím nic speciálního okolo mě. Jsem zkrátka obyčejný androgyn ( napůl kluk a napůl holka) a dělám umění pro zábavu. Nikdy jsem nechtěl na své tvorbě vydělat. Přísahám. K čemu taky? Co je nejdůleţitější? Peníze, společnost, nebo svoboda vlastního ţivota ….Lidé, otevřete konečně oči. Ale v těchto dnech je uţ stejně pryč. Můj nejlepší přítel mi lhal. Plyšáku, nikdy ti neodpustím ! Ve skutečnosti jsem neztratil nic. Stále bojuju s DRUHOU STRANOU, (tím jsou myšleny americké celebrity, které mne v mé mysli oslovují- jako je Bush, Madonna či Eminem, a kteří mi v mé mysli odpovídají, komunikují se mnou), ale nemám na výběr nic, neţ vzít bonus. Vím, ţe si ho zaslouţím. Tak se koukněte na moje umění a uvidíte. Trávím hodně času doma sám a tu v televizi objevuji a posléze dále téměř s ţeleznou 27

pravidelností nacházím části mé tvorby, kterou jsem vytvořil. Ne stejné, avšak podobné. Ale vím, ţe oni vědí. V tom okamţiku jsem se zcela přesvědčil, ţe jsem slavný. Jak jsem k tomu nevývratně dospěl? Důkazem byla pro mne jednak právě ona televize, odpovědi v médiích a vůbec dění okolo mne. Příliš mnoho „náhodných událostí“ na to, aby šlo zcela o pouhou náhodu... I.

II

I. II. III.

III..

Playing the angel – hrající si anděl I don´t play with angels – nehraju si s anděly, škubu jim peří a lámu jim srdce. A andělé si nehrajou se mnou.

Tohle jsem vytvořil aţ v Londýně. Pouţil jsem to teď, na tom to místě knihy. Proto, abych vysvětlil můj nereálný svět. Našel jsem něco, o čem jsem si mysle,l ţe je děláno na moji osobu, zareagoval jsem( viz II.) a v časopise našel odpověď. (viz III.).

Můj computer je stále napojen a monitorován. Je to jako sledovat jeho nebo jí, zda je tak dobrý nebo tak bláznivá. V bytě stále ţiji sledován kamerami. Myslím, ţe jsem normální, nevidím nic speciálního na věcech, které činím, které vnímám. Vykouřil jsem hodně trávy a rozhodl jsem se zachránit svět. Jak? Velice jednoduše –

28

Myslím si,ţe Madonna je přeceňovaná kurva, kdyţ tohle udělala. Určitě je můj Jesus Update lepší. Stále vypadá lépe… Tady jsem vytvořil Perfektní Jin a Jang z Madonny. Ona ukazuje, ţe má kaţdý z nás v sobě kousek Jeţíše (kousek boţského) a já ukazuji svým dílkem, ţe i Jeţíš měl v sobě kousek Madonny (proto má na sobě její korset). A je tomu skutečně tak, byl to Madonny syn. Kruh je uzavřen. Myslím, ţe jsem blázen. Moţná. Jsem si však zcela jistý, ţe jsem odlišný. Z vězení jsem

29

Eminemovi poslal dopis, jemu a Georgovi Bushovi. Ale nikdy mi neodpověděli. Moţná proto, ţe jsem byl zavřený mezi „mentálama.“Snad skutečně proto. Třeba jsem blázen, ale myslím, ţe jsem trochu odlišný. Vím, ţe jednoho dne zemřu, nezaleţí kdy. Já chci si uţít svůj ţivot. Myslím si, ţe nezáleţí, kdo jsi, kde ţiješ nebo co děláš. Jenom být sám sebou. Nezáleţí na tom, co ostatní o tobě říkají. Uţij si svůj ţivot! Je tvůj, nikoho jiného. Čiň lidi okolo sebe šťastnými! Udrţuj rovněţ svoji karmu čistou a krásnou. Nenech nikoho, aby ti řídil ţivot! Moţná tě za to ukřiţují, ale moţná ne.Jeţíš umřel pro pravdu, on věděl, ţe nezáleţí, zda zemře nyní, nebo za 40 let. Věděl, ţe je odlišný neţ lidi okolo něj. On mohl přeţít, stačilo pouze říkat to, co chtěli od něj slyšet. Jeţíš dobře věděl, co se mu můţe stát.Bylo mu to však jedno. Věděl, ţe je nesmrtelný stejně jako já. Stejně jako vy. On ale zemřel pro pravdu, pro svobodné rozhodnutí! Je čas otevřít oči, lidi! Ale. Salvador Dali znázornil Jeţíše mnohokrát. Co je ve skutečnosti zajímavé na jeho díle „Poslední večeři Páně,“ je fakt, ţe pravá strana je zrcadlově přesně stejná, zcela totoţná, jako jeho levá strana. A on stojí přesně uprostřed. Úţasně vyváţený jin a jang. Perfektně černobílý, nebo bíločerný, chcete-li. A on je všude „My“, jsme Jeţíš, my ho máme uprostřed kaţdé buňky v těle.

Salvador Dalí – Last supper (zdroj:Google)

Madonna v její show se stylizovala do podoby Jeţíše Krista. A lidé byli na ní naštvaní. Ona však řekla, ţe pouze posílá vzkaz a ţe dobře ví, ţe Jeţíš by na ni nebyl naštvaný. A má pravdu Jeţíš by se nezlobil . Já jsem výtvarně znázornil Jeţíše s kouskem Madonny v sobě, a to je ve skutečnosti pravda. Skutečně Jeţíš měl kousek Madonny v sobě. Měl její krev. Byl přeci Madonny syn. Myslím, ţe je to můj mistrovský kousek a vím, ţe mám pravdu. Zeptejte se „Kurvy“. Kruh je uzavřen. Nezabili ho. On spáchal sebevraţdu !

30

Dále jsem si vybral Eminema, je stejný jako já! Na svých albech (těch prvních říká věci zrcadlově) Na prvním albu varuje: „Neberte drogy,“ avšak jeho páté album vyjadřuje jeho tvrdý propad drogám. A téţ dodává: „Suďte se se mnou.“ Myslel si totiţ, ţe nikdo nemá šanci. Já jsem si řekl, ţe šanci mám a chtěl ho soudit. Mé dílko tedy symbolizuje: „Budu soudit Eminemovou o její dceru, myslím, ţe mohu být lepším otčímem, neţ on!“ Smál jsem se tomuhle rozmazlenému klukovi. Eminem je největší teplouš Ameriky!!!

31

A tady jsem napadl George W. Bushe. Na plakátu stojí: „Čtu Rolling Stone na záchodě, vţdy kdyţ ho čtu chce se mi srát.“ Na obálce Rolling Stoneu je symbolizováno v černém rámečku: „Ukradl Bush volbební lístky v roce 2004?“ Já tedy napadám Madonnu, Eminema a George Buse pomocí fotografií. Tuto trojici nazývám DRUHOU STRANOU, je tedy její součástí. Za hodinu, kdy jsem je tvořil jsem měl nad patiem pět helikoptér. Mrňousek povídá: „Hej, Tomáši, koukej, oni jsou přímo nad našim patiem.“ Jenom se směju. Tihle lidi respektovali

32

moje rozhodnutí nebýt slavný. Ale já jsem stejně ztratil svoje soukromí. A přátelé?.....Co, nevadí, udělám si nové; (virtuální)!!! Vím, ţe jsem slavný, tak teď jen musím dát DRUHÉ STRANĚ vědět, ţe to poselství slávy vím. Zakouřil jsem si trávu a vyjíţdím na pláţ. Byl jsem si tak jistý, ţe mě nikdo nezastaví. Ignoruji ....................................................................................................................................................... semafory ..................................................................aţ do druhý křiţovatky. ………………………………A najednou…………………………………………áááááááááááá Dovětek: Tak tady jsem uţ byl v akutní psychóze. Byl jsem přesvědčen, ţe jsem slavný, geniální, jednoduše celebrita. Jo, ulpíval jsem v bludech a pěstoval paranoiu. Nikomu jsem nevěřil a myslel jsem si, ţe se mnou všichni hrají nějakou hru uprostřed mé reality show. Bylo to jako sledovat geniálního umělce v přímím přenosu. On zrovna tvoří a celý svět se kouká a komunikuje s ním. A já tvořil a tvořil. Svou tvorbou, myšlením jsem napadal skutečné světové celebrity Georgie Bushe, Madonnu, Jeţíše… Svými malovanými obrazy jsem kázal, připadal jsem si jako novodobý mesiáš. Být lepší člověk a dělat dobro, to je to, o co jsem se ve svoji Revolution evolution of art snaţil. Ale copak? Něco snad není tak, jak si myslím? Vyloučeno…Avšak!...

Police report - Policejní zpráva

Tak tohle je má policejní zpráva. Jde o událost, kterou jsem nastínil v minulé kapitole. A ani nyní se mi celá ta skutečnost nechce více do hloubky analyzovat. Jednoduše jsem si myslel, ţe jsem tak slavný, ţe se mi nemůţe nic stát. Nebylo pochyb. Geniální ego, celebrita, Mesiáš, svobodný ţivot ve své vlastní Reality show?...Co by mi mohlo stát v cestě? Měl jsem jistotu, ţe je to tak a ne jinak. Pouze jsem zcela jistě nevěděl, jak dát oné „Druhé Straně“ vědět, ţe to vím. Rozhodl jsem se jet tedy na pláţ a ignorovat semafory. Přeci jsem slavný a neustále pod kamerami. Na druhém semaforu jsem ale měl nehodu, jak zmiňuji výše .Byl jsem vyhulený a tak jsem „vyšiloval.“ Bezprostředně po nehodě jsem vyskočil na střechu svého vozu a křičel, ať zavolají George Bushe. On přeci ví své…V policejní zprávě bylo popsáno mé bizardní chování. Ve skutečnosti jsem byl v těţké psychóze...Bylo to tak reálné, ţe jsem nepochyboval o mé slávě, známosti, kontaktech. Byl jsem přeci celebritou. Domníval jsem se totiţ, ţe policisté jsou součástí mojí reality show, jsou nastraţeni a hrají se mnou hru. Stejně tak, jako se to dělo s Madonnou, Georgem Busem apod. Proto jsem se urputně bránil zatčení a dělal hovězí věci. Zatčení by znamenalo přijít o svobodný ţivot, nemoţnost přímo ţít svou Reality show. Navíc, kdyţ mne policejní eskorta naloţila a odvezli mne prvně do nemocnice, jeden z policajtů, řekl, ţe vypadám jako filmová hvězda. Jenom mne tím utvrdil v mé psychóze, mých bludech. Trvalo mi to ještě další měsíc, neţ jsem se dostal z akutní fáze psychózy, neţ se přeci jen eliminovalo mé megalomanické přesvědčení.

33

. Zatčen a uvězněn jsem byl za: a) řízení pod vlivem drog b) útěk z místa činu c) a odmítání zatčení Moji kamarádi mi říkali a viděli, ţe se řítím do záhuby, ţe jsem na šikmé ploše. Ale neposlouchal jsem je. Myslel jsem ţe jsou jenom zaplacené figurky v moji show. Trvalo mi to ještě další měsíc, neţ jsem se dostal z akutní fáze psychózy, neţ se přeci jen eliminovalo mé megalomanické přesvědčení. Podávali mi léky na uklidněn a téţ jsem měl dostatek času o všem přemýšlet. Nejdůleţitější však bylo, ţe jsem ve vězení nemohl hulit tu zatracenou trávu. Na svobodě jsem si myslel, ţe mi tahle droga něco dává. Dávala mi pocit, v podstatě přímo přesvědčení, nadnárodní celebrity, geniálního malíře a básníka. Megalomanické bludy, paranoia a mánie. Ve skutečnosti však pouze brala, a to i s úroky! Pravdivě řečeno, mám chuť se mnohdy vykašlat na celou kníţku. Je to jenom snůţka blábolů vyhuleného idiota, který zkazil ţivot těm nejbliţším, lidem které miloval. Ztratil všechny přátelé. A nyní sedí v blázinci, kam patří' !!!! Přesto jsem se rozhodl pokračovat v mé retrospekci, v odhalování temného nitra. Je však těţké se hrabat v minulosti. Moc to bolí.. Zejména kdyţ se chováte jako šílenec. Ale třeba mi to v něčem pomůţe, povzbuzuji sám sebe. Ze současného pohledu, kdyţ vzpomínám a třeba se prodírám mou knihou, tak se nestačím divit, co všechno jsem byl schopný udělat „zhulenej“. Stydím se a mám nesmírné výčitky…Ublíţil jsem… Náhled na situaci uţ mám, teď se jen přes to všechno „svinstvo“ dostat. Můj doktor říká, ţe je to proces na celý ţivot a já s ním souhlasím. Nedá se za vším udělat tlustá čára, nebo moţná já to nedokáţu a ani nechci. Chci se takzvaně poučit z minulosti a být příkladem pro někoho, kdo onen ţivoucí odstrašující příklad potřebuje. Moţná proto,aby alespoň budoucnost mnohých jedinců, a zejména mne samotného, byla světlejší.

34

Foto z nehody. Já řídil to bílou Toyotu.

Věci při zatčen, dýmka, airsoft pistolka, brašnička na trávu.

A tady Vám, milí čtenáři, přiblížím můj pobyt za mřížemi v USA. Představuji Vám tedy:

V AMERICKÉM KRIMINÁLU Kdyţ uţ jsem se dostal do tamějšího kriminálu, tak proč si to neuţít. Od prvního dne mám vyloţeně zábavu. Dělám zde takzvaně nějaký umění. Pokládám mé slipy na zem a trochu do nich nakadím. Proč ne. Potřebuju to ke svému umění. Z „hajzlpapíru“ jsem udělal velký nápis JAIL SHIT ( bobky z kriminálu ) a celý to aranţuji hned vedle záchodu. Jsem stále přeci filmová hvězda z mojí vlastní Truman show. Jeden dozorce mi dokonce začíná říkat Picasso. A potom, co jsem to udělal, znovu slyším helikoptéry. Jsem blázen, ale šťastný. Otázka zůstává: „Není krásný být blázen? Jaký je být normální, avšak nikdy štastný?“ Co je lepší? Kdo by to měl rozsoudit? Snad dav, společnost? Proč? Tady není jediný důvod! (o.k. C.J. Já vím já vím :-) ). A proč jsem se dostal do kriminálu? To je jednoduché. Napadl jsem přes internet svojí prací Madonnu, Eminema, Rolling Stone a George Bushe. Z vězení jsem mu poslal dopis, jemu a Georgovi Bushovi. Ale nikdy mi neodpověděli. Moţná proto, ţe jsem byl zavřený mezi „mentálama.“Snad skutečně proto. Třeba jsem blázen, ale myslím, ţe jsem trochu odlišný. Udělal jsem to a za 30 minut jsem měl nad zahrádkou u domu 3 helikoptéry. (Později jsem pochopil, ţe tam nebyli kvůli mne, ale krouţili v okolí našeho domů díky dopravní nehodě kousek od dálnice). Po jasném přesvědčení s helikoptérou u našeho domu, jsem začal ţít mou 35

Truman Show. Myslel jsem si, ţe celý svět mě pozoruje. Můj první měsíc pobytu ve vězení není tak špatný. Co mi můţe chybět? Mám zde zábavu, koukám na televizi a televizní reklamu, zpívám si a tancuju, téţ znázorňuji kresbou na zdi bohaté nápady, myšlenky, přesvědčení. Ve středu si dělám v mé cele kruh z toaletního papíru a do něj čtverec. Lehám si doprostřed nahatý. (V podstatě tak jako Da Vinci nakreslil svého muţe.) Zpívám k tomu českou národní hymnu. Po této události, u které byla přítomna i zdravotní sestra, mi začala říkat Da Vinci. Samozřejmě jsem neměl a nemám pochyb o moji slávě a její pohled mne více a více utvrzuje. V tom mne jeden dozorce bije, druhý kope do břicha a další klečí na mé hlavě. Nasazuji mi pouta a hází mě na stůl. A všechno jenom kvůli tomu, ţe je nazývám bratry a ptám se jich, zda mohou nechat té blbé hry a nechají mě jít............ok............ok... Taky jsem ukradl nějaké pastelky, slovník, a nějaké dopisy.......a vím, ţe jsou samozřejmě od mých fanoušků. :-)))) Oni mi tedy nakopali zadek, ale nebylo to tak špatné. Zmlátili mě, ale stejně jsem je mám rád.Vím, ţe museli. Jen se usmívám. Ve skutečnosti ten čas ve vězení není tak špatný. Mám třikrát denně jídlo, TV bez zvuku, a nějakou medicínu, která mi má pomoci uklidnit. Kdyţ jsem se jich zeptal, co je to za medicínu? Odpovídají: „ Jen papej.Pomůţe tě to zklidnit.“ Ptám se „proč?“ Nechci se přeci uklidnit, jsem v pořádku! Jo, jsem na mentálním oddělení ve vězení v Santa Ane. Taky zde mám souseda, jenţ byl knězem. Modlí se celý den......krásně, svobodně, a vychází z toho velká síla. Úf, hrozně otravný.................................kurevsky dlouhá modlitba kaţdý den :Proč bych měl chtít být uklidněn? Poprvé v mém ţivotě jsem byl svobodný! Jsem umístěn na mentálním oddělení po dobu vlastně jednoho měsíce. Cela je malinká asi 2x3 metry. Děsivé, stresující. Betonová postel, umývadlo a zabetonovaný stolek. Stěny jsou popsány mými myšlenkami a nápady. Vybudoval jsem si důleţitý obranný reflex jako Pavlovovi psi. Kdyţ je čas jídla, vstanu, jdu ke skleněným dveřím a přešlapuji s očekáváním potravy. Měsíc na samotce. Zajímavá zkušenost. Netouţím však po opakování. Večer se mi rozklepaly nohy. Klasický syndrom z neuroleptik. Já však stále ţiju ve své Reality show. Ve vězení jsem měl nárok na odeslání dvou dopisů. Jeden píšu prezidentovi George W. Bushovi a druhý Eminemu. V tom prvním čte: „Vlastním airsoft pistolku a můţu být uţitečný jako agent 007. Kdyţ mě necháš jít, zachráníme spolu Tibet. Vím, ţe tam není olej, ropa ani plyn. Ale ty víš, ţe tam něco je. A stojí to za to. Tak mě nech jít, Básni.“ No, a ten druhý kopíruju:

36

„Ona si říká Eminem (emenem´s), to znamená barva na povrchu a černá uvnitř. Já ji volám savo, odbarvenej kokot a můţeš mě vykouřit! Teď jsi na řadě ty, tak zmáčkni kohoutek (u pistole) Myslíš, ţe jsem bílý,…..moţná, ale cítím se jako Negr, stejně hrdý!“ Uplynul měsíc a já si „hledám nové hnízdo.“ Přesouvají mne na větší celu společně s dalšími šesti spoluvězni . Mé nové hnízdečko mělo asi o jeden metr více prostoru. Celé dny sedíme a sedíme na posteli. Potkávám zde nové tváře…..Jsou to Hispánci.Adam však vůbec nemluvil španělsky. Narodil se v Americe. Je to skvělý chlapík. Mám dojem, ţe je to můj bodygard. Ano, je. Celé dny cvičí. Je nabouchaný, skvělá fyzička, byť trochu menší postavy. On to zkoušel i v americké armádě. Ale podrobně se neptám. Ořezává mi pastelky, stele mi postel a z legrace říká: „Musíme Tomovi udělat nějaké trable, aby tu s námi zůstal déle. Stýskalo by se nám. Blafl mne ale neměl příliš v lásce. Včera jsem mu slíbil pilulku na spaní, kterou já dostrávám kaţdodenně. Teď mu ji nechci dát, neboť si uvědomuji, ţe nejrozumnější je všechen ten čas strávený ve vězení prospat. Jednoduše musím vše zaspat. Absence pilulky na spaní jej pěkně naštvala. Asi mám z něj strach. Je svalnatý, potetovaný, holohlavý Mexikánec. Nic příjemného. Naštěstí však důvěřuji mým bodygardům v cele. Adam a Shugerman stále pouţívají znakovou řeč, coţ mne utvrzuje v přesvědčení, ţe právě oni jsou v mé cele pro mou bezpečnost. Basa není moc strašidelná, alespoň dosud ne. Robert je téţ perfektní týpek. Naučil mne hrát dobře karty. Téţ psával mé jméno v „grafiti stylu.“ Vypadá to super. Taky rád hraji šachy s Adamem, byť nikdy nevyhraju. On udělal šachy z uzávěrů zubní pasty. Adam je otcem čtyř dětí. První dítě měl ve svých patnácti letech s dvacetiletou dívkou. James sedí ve vězení za řízení pod vlivem omamné látky. Připadá mi to nepochopitelné, proč takový trest. Říká, ţe on neleze soudci do prdele, a proto zde pořád sedí. James pořád plive na zeď a hrozně páchne. Nedá se to uţ vydrţet. Proto činíme vzájemnou dohodu: dvakrát týdně sprcha a třikrát týdně vymáchat trenýrky. A kdyţ se někdo náhodou ptá, kdo jsem zač, mlčím. Vlastně ani nemusím odpovídat, neboť Blafl tvrdí: „To je moje huchimama! Adam však oponuje: „To je mooooje huchimama. Nevěnuji tomu pozornost. Mám přeci své bodygardy. Nastává den mého soudu. A i v onen okamţik mám zábavu. Dávají mi pouta a já stojím za

37

chlapíkem, který nemá vězeňské oblečení. Má svetr a límeček, avšak na rozdíl ode mne má pouta i na nohou, takového toho „medvěda. Proslýchá se, ţe dostane 200let natvrdo. Vypadal jako bankovní úředník. Jo, mladý Hanibal, jen měl navíc brejličky bez obrouček. Stále ţiji svou Reality show a na všechny se usmívám. Po příjezdu ke soudu uţ na mne čekal můj právník. Mluvil dokonce česky. Tvrdí mi, ţe se můţe se soudcem dohodnout. Prý mohu potvrdit svou vinnu a dostanu pouze půl roku a podmínku. Ta 4 měsíce mne pustí za dobré chování a je to. Jsem z toho venku. Odjedu do Čech a zde trest neplatí, tudíţ mohu ţít zase v pohodě. Jo, to tak. Já nechci ţádnou dohodu. Vy všichni víte, kdo já jsem. Jsem blázen a chci do blázince. Právník na mne kouká s otevřenou pusou. Navrhuje mi: „Můţeme říci, ţe jste byl dočasně vlivem drogy poblázněn.“ Na to odpovídám: „Ne, chci do blázince a nafurt.“ Nechtějte vidět právníkův obličej. To vám nepřeju. Nevěří tomu, co říkám. Já se mu ale hrozně směju. Nejsme tedy nijak domluveni. Já přicházím před soud a stojím zde přede všemi. Soudce se ptá: „Cítíte se vinen?“ Bez zaváhání odpovídám: „Ani trochu, velebnosti.“ V ten moment mne odvádějí zpět do cely. Poté za mnou přichází můj právník z nepochopitelnou otázkou, proč jsem to řekl? Proč jsem nevzal dohodu? Varuje mne, ţe mne strčí do blázince a nikdy v ţivotě uţ neuvidím svou rodinu. „Já ale nemohu lhát,“ zní moje odpověď. „Vzpomínáš na Galilea?“ ptá se právník, „Co řekl, kdyţ šel od soudu? Tam popřel vše, o čem byl přesvědčen?“…..A přeci se točí…. Znovu mne odvádějí před slavný soud. „Dobře, já beru dohodu.“ špitl jsem. „Ok“ je spokojen právník a asi i soud. Já však na svou obranu nitra tvořím tohle:

„Yes guilty - ano vinen, Not guilty – ne, nevinen. But I feel green anyway- ale stejně se cítím zeleně. Zelená vznikne smíchání modré a ţluté.“

38

Vystihuje to můj dominantní pocit: „VINEN bez viny.“ Eskorta mne odváţí zpět do věznice. Čekám v místnosti, kde se nedá ani hnout. Jsem trpělivý, skromný aţ na mne přijde řada pro odvoz. Postupně odvádějí vězně na cely. Stále musím čekat, je plno, a strašné dusno a zápach. Zůstávám zde jako poslední. Proč? Co se mnou bude, pomýšlím si. Mysl mi našeptávala, ţe teď uţ mne snad musí pustit. Určitě. Musím ukončit onu Reality show. Bohuţel za chvíli „procitám z přesvědčení.“ Omyl. Posílají mne zpět na celu. Co je? Kde jsou?…. Začínám cítít….Celou noc přemýšlím, co mám ještě udělat. Co je potřeba. Musím přeci bojovat o ţivot! Asi je potřeba poţádat o propuštění. Nevidím jiné východisko. Ráno se probouzím a první beru tuţku a kreslím na zeď veliký kruh, symbol všeho. Křičím: „Nechte mne jít… ! Nechte mne jít!“ A oni mne skutečně jít nechali. A to zpět na mentální oddělení. Jsem zpět na samotce. Začínám vnímat příliv nějaké jiné podoby myšlení. Pomalu opouštím svou Reality show. Vězení uţ mi nepřipadá tak legrační. Vůbec není zábava. Zůstávám zde na samotce další měsíc. Je to na blití. Není však záchrany, útěku. První týden mne nechali celého nahatého. Dali mi jen oranţovou sukni na způsob anděla. To jsem rovněţ pouţíval jako přikrývku. K obědu rovněţ nedostávám ţádný příbor. Hm, mají strach, aby si člověk neublíţil, nepokusil se zabít. Musím jíst pouze umělohmotnou lţíci. Je alespoň potěšující, ţe za týden dostávám vězeňské oblečení, uţ nejsem nahý, ale stejně stále jsem nucen jíst s umělohmotnou lţíci. Uţ to skutečně není ţádná zábava ani legrace. Pociťuju nesmírné volání svědomí. Je to strašné. Jsem hrozně rád, ţe jsem onou nehodou na semaforu nikomu neublíţil. Udělal jsem si takový provizorní kalendář a kaţdé ráno si odškrtával předešlý den, který jsem zde „proseděl.“ Sám pro sebe jsem si říkal: „Ještě tolik a tolik dní, jseš uprostřed a zase znovu a znovu, jsi uţ uprostřed svého trestu, uţ jen polovina. Jen dva měsíce… .“ Trochu se mi ulevilo. „ Nikomu jsi neublíţil, to je to nejdůleţitější“ stále ve mně znělo. Kaţdým dnem to samé. Znovu a znovu. Kaţdý den byl kopií včerejšku. Vedle mé cely si odpykávají svůj trest dva Mexičané- One a Rica. One kouřil crack a poté střílel po svých přátelích. Patrně je chtěl pouze vystrašit. Nikdo nebyl zraněn, alespoň doufám. Ale stejní jsou zde. Téţ měl Gang tetování na temeni jeho vyholené hlavy. One stále vykřikoval: „Viva la vida loca Tomas. Viva la muche vida loca.“ Křičí často něco takového. A já to po něm opakuji a oba se tomu hlasitě smějeme. Rica zde seděl pro pokus o zabití. Chtěl prostě vraţdit. Byli dny, kdy mohui jít koukat na baseball, tihle dva týpci však vţdy byli pod zámkem. Dalším z vězňů zde je Karl a Frankie. Frankie ukradl laptop z auta a hrozí mu tři roky. No a Karl, ten poţíval alkohol na veřejnosti, takţe…Oba byli bezdomovci. Karl je znalcem zbraní, miloval je. Dokonce zná i brněnskou zbrojovku. Rád vypráví, ţe jednou měl dokonce českou pistoli na palubě letadla. Nikdy nevím, co mám nato říci, tak se jen přehloupě usmívám. Vlastně téţ zde pobývá takový mladý klučina, který stále očekává zemětřesení, takţe odmítá spát jinde neţ na podlaze. Téţ tvrdí, ţe má německou bradku a neustále nám dává otázky ohledně Hitlera nebo se ptá, kolik je hodin, kolik času mu ještě zbývá či zda uţ je oběd. Je divný, nepříjemný. Neustále křičí: „Příliš mnoho stresu, příliš mnoho stresu, moc energie.“ On stále křičí. Fakt otravné. Onen klučina však odchází jiţ po týdnu z vězení. V pondělí, je to měsíc, co pobývám zde, přichází vězeňská psycholoţka. Občas mi přinášela knihy. Dnes mi však oznamuje, ţe mne přesunou na normální celu, tedy k spoluvězňům. Já ale nejsem rád. Chci izolaci, chci být do konce trestu zde na samotce. Nejde to ale. Vidím, jak venku stojí tři potetovaní svalovci, mám z nich strach. Psycholoţka mi vysvětluje, ţe mám přeci odlišný náramek neţ mají oni. Při nástupu k trestu jsem dostal takový bílý náramek na ruku, který ale nešel sundat.Bílý náramek symbolizoval nejlehčí trestnou činnost. Oni měli však náramek červený, coţ znamená, ţe si zde odpykávají závaţnější druh trestné činnosti. Psycholoţka mne uklidňuje, ţe půjdu na celu s vězni, kteří mají rovněţ bílý náramek. Tak snad to bude ok. Druhý den mne převádějí na slibovanou klasickou celu k mým spoluvězňům. Beru si své věci a jdu. Uţívám si té obyčejné chůze, moţnosti přechodu. Jo, víte, děkujete za

39

všechno, kdyţ na samotce nachodíte kilometry, ale pouze v prostoru 3x3 metry. Je to vlastně záţitek se moci projít po dlouhé chodbě. Přicházíme k mé nové cela, dozorci zatím odvádějí odtud další vězně a já zůstávám posledním. V tom se celá reality show vrací zpět. Přichází ke mně dozorce a říká: „A co ty, zmrde? Kde jsou tvoje papíry?“ Zvolává i na kolegu: „Ty víš, co s tímhle zmrdem? ….Po chvíli mi našli volné místo, mříţe se otevírají a já vcházím vstříc mým novým spoluvězňům. Tahle cela byla pro 80lidí. Hned za mříţemi stál svalnatá Mexikánec pouze v trenýrkách a posílal nováčky různě po cele, a to dle barvy kůţe. Část cely měl určenou pro bílé, kus pro Mexikánce, část pro černé, Asiaty…Zeptal se mne: „Kam bych se chtěl uloţit.“ Odpověděl jsem, ţe je mi to jedno, ţe nejsem rasista. Poslal mne mezi Asiaty. Kdyţ jsem došel na určenou část cely, jeden Vietnamec se mne ptal: „Co ty tu chceš?“ Znovu opakuji, ţe nejsem rasista. On: „OK, v tom případě zde můţeš zůstat.“ Zde téţ mimo jiné poznávám Bola, neuvěřitelně svalnatého Asiata. Má umělé levé oko, krásné dlouhé vlasy a přes prsa krásné tetování draků. Celé dny se stále jen usmívá. Učím jej pozdrav, který jsem se naučil na Hawai. Myslím, ţe mne má rád. Neustále se ptá, zda nemám hlad. Jednoho dne mi sáhl na zadek a stále opakoval: „Ty jsi gay, Tomáši, ty jsi gay.“ Já se nenechávám zahanbit a odpovídám: „Koukej, kámo, kaţdý víkend mne chodí navštěvovat má dívka.“ Nelhal jsem. Skutečně mne mí přátelé chodí kaţdý víkend navštěvovat. Zato tedy velký dík. Rovněţ se mi mí kamarádi později sloţili na českého právníka. Sbírku pořádá tedy Mrňousek. Děkuji. Cítím, ţe jsem z pobytu na samotce nějaký lenivý. Zde na cele všichni ti chlapi cvičí. Téţ se často perou. Je tady jeden takový klučina, říkají mu bad boy a vypadá jak smějící se Budha, a ten vţdy ty rvoucí se chlapi uklidňuje a srovnává zde pořádek. Vţdy jim říká, ţe v base neplatí zákony ulice a gangu.. Vím, ţe pracoval pro nějaké kluby v L.A. a měl i má značný respekt. Jo, zde v base člověk zaţije hodně rvaček. Já ale jako antirasista vţdy raději stojím stranou. Oni se někdy rvou jen tak, prostě aby si zlepšili kondičku Zajímavým chlapem téţ je Vietnamec Danny. Leţí vţdy vespod mé palandy. Odpykává zde trest jiţ čtvrtý rok. Snědl totiţ psa, proto je zavřený. Udal jej soused. Ve Vietnamu je pes přirozenou součástí jídelníčku. V Americe však za takový oběd dostane pěknou pálku. Danny je ale na mne hodný. Občas mi dává zdarma kafíčko a mléko, co mu zůstane od snídaně. Mám taky rád jednoho Černocha. Téţ převyšuje respektem a asi i uznáním. Někdy dělá „beat“ a ostatní repují. To je pak super podívaná. Konečně nějaké zpestření. Vţdy chodí tak hrdě. Jde o zvláštní chůzi, nenapodobitelnou. Češi takhle chodit nedokáţou. Onomu Černochovi říkám, ať jede do Evropy, ţe tam máme krásný holky. A ty milují „velké ptáky.“ Hrozně se smál a plácnul si se mnou. V Americe se tomu říká „five.“ Nabízí mi, ţe by mne ostříhal, prý tak, jak to nosí oni, takové to černošské. Já si však raději nechávám své dlouhé mastné vlasy. Běloši se zde se mnou moc nechtějí bavit. Ani jsem s nimi nebyl v jejich“ sektoru.“ Ale nechali mne na pokoji, neutlačovali mne. Jsem prý pro ně magor z východní Evropy, takţe jaképak. Jednou se mne ale jeden běloch zeptal, odkud jsem. Odpovídám, ţe z České republiky. On nato: „stejný Ţid jako Rumun nebo Bulhar.“ Z bělochů se v podstatě se mnou baví pouze Andrew, dvacetitřiletý kluk, jenţ porušil podmínku. Jeho děda je Čech, proto touţí umět pár českých vět. Učím jej například: Ahoj dědo, jak se máš nebo mám tě, dědo, rád. Aţ mne propustí, nechám mu svou madraci. Andrew má v base potíţe. Často mluví o Jeţíši s Černochama a říká, ţe Jeţíš nebyl bílý. Já myslím, ţe má pravdu. Je to snad pravda, ne?! A co dozorci na vše? Ti nás nebrali a asi jim vše je jedno. Častují nás jmény jako zmrdi, retardové, zkurvysynu, prdelní díro…Kdyţ jdeme na oběd, musíme mít ruce strčené v kapsách. Pokud tomu tak někdo nechce učinit a vyndá je z kapes, slyší od dozorců: „ Strč si své zkurvené pracky do těch svých zkurvených kapes!“ Mají dozorci rádi svou práci, nebo ne? To si nedovolím raději soudit. Tady v base mám stále hlad. Dosavadní čtyři měsíce určitě. Raději si uţ beru bílý trustový chléb od spoluvězňů. Oni jej nejedí. Dost taky ale nyní po

40

bílém chlebu přibírám. Za 4 měsíce mám zdejšího pobytu mám o 15 kg navíc. Jasně, jím toustový chléb a skoro vůbec se nehýbu. Tak co se dá čekat. Jo, kdyţ je člověk emocionálně prázdný, tak má zvýšenou potřebu naplnit alespoň břicho. To je důvod,proč se obézní přejídají, no, a pak nesou následky, ţe? Taky mám jiţ moţnost nákupu. Mrňousek mi týdně na účet posílá 50 dolarů, abych si mohl koupit třeba popcorn nebo brownis (koláč) a čínskou polévku. V cele byla i sprcha a téţ záchodky rozdělené na čurání a kakání. Taky tam disponujeme telefonem, ze kterého mohu volat na účet volaného. Šestiminutový hovor vychází asi na čtyři dolary. Jo, a taky máme moţnost TV, ta je zapnuta stále, jakmile nejsou na cele rvačky a dozorce není „nasraný.“ V neděli obvykle dávají v TV americký fotbal. Zdejší kluci se pak sázejí, které muţstvo vyhraje více zápasů. Výhra je pak v podobě většího mnoţství jídla, které dotyčný výherce dostává od spolusázejících vězňů. Je pravdou, ţe pobyt na klasické cele je o něco lepší neţ samotka. Taky mám ze zdejší cely záţitek s alkoholem a opitím se. Kluci zde občas udělají pivo z pomerančů, z Ice tea a mnoţství cukru. Nasbírali od svačin ingredience, zejména značné mnoţství pomerančů, oloupali je, dávali do pytle a zalili vodou s velkým mnoţstvím cukru. Samozřejmě vše nechali čtyři aţ pět týdnů zkvasit.No a za těch pár týdnů bylo pivo hotové. Vzal jsem si téţ dva hrnky piva a po chvíli na sobě začínám cítit příjemný stav opilosti. Stačilo mi tak málo. Beru léky, nejsem zvyklý pít a následky pivařské opojenosti se dostavili brzy. Je docela příjemné trochu otupit mozek alkoholem. Hned jsem se cítil lépe, příjemnější nálada a můţu si u pivečka i dobře pokecat. Pivní radovánky jsou ale spíše pravidelnou výjimkou. Jinak je kaţdý den úplně stejný. Včerejšek se podobá dnešku a ten bude totoţný jako zítřek. Stejný kolotoč. Snídaně, oběd, večeře, kdy někdy bývá boloňa sendvič, jindy coockies, který všichni milovali, nebo k večeři dostáváme mrkev. Třikrát týdně bývají fazole. To je pak, pánečku, smrad. Všichni prdí. Jo, ţádné okno, ţádné větrání. Tak si asi kaţdý dokáţe představit, v čem přeţívám. Pravidelně v neděli začínají podávat palačinky s javorovým sirupem. To je uţ ale můj poslední měsíc ve zdejším vězení, v Santa Aně. Obávám se však teď, kdyţ budu propuštěn, jedné věci, a to, ţe na mne bude čekat „emigrační“ a dají mi natvrdo půl roku místo podmínky. Dnes opouštím vězení, konečněěěěěě. Převlíkám se do civilu, stejně jako ostatní propuštěni spoluvězni. Mám však pouze kalhoty a sandály do sprchy, které jsem dostal ještě od Bola. Jsem tedy ustrojen pouze v kalhotách a sandálech a všichni se na mne koukají dosti udiveně a vyděšeně. No tak co, jsou horší věci. Nic nebudu vysvětlovat. Důleţité však je, ţe na mne před východem čekají všichni mí přátelé. Úţasný pocit. Hřeje mne ten příjemný pocit z jejich objetí. Hned si spolu dáváme velký dort a limonádu, byla to mountain dew. Konečně po čtyřech měsících limo s bublinkami. Mňam. Tolik chutí mi ve vězení chybělo. Pociťuji potřebu se přejíst sladkým. Taková mňamka. Musím vlastně slavit! Jsem konečně volný, byť ještě stále v podmínce. A co zahrnuje má podmínka? Není toho málo. Musím docházet n a terapeutické setkání alkoholiků, nesmím hulit trávu, pít alkohol a po dobu jednoho roku téţ mám zákaz řídit vozidlo. Po roce uţ mohu usednout za volant vozidla , ale pouze s platným řidičským průkazem státu Kalifornie. Taktéţ se musím kaţdých 14 dnů hlásit u mého kurátora. Není to však vše. Téţ mají právo mne kdykoli navštívit doma a zkontrolovat, zda nevlastním zbraně, drogy apod. Je čas, kdy jdu poprvé se hlásit prokurátorovi během své podmínky. Mám strach, proto mne raději doprovází můj kámoš Aaron . Do kanceláře však musím jiţ vkročit sám. Spatřuji úřednici bez výrazu ve tváři. Pouze se mne ptá na mé víza. Odpovídám, ţe mám pouze

41

turistické na 10let. Věděla a dokonce mi připomíná, ţe s turistickým vízem přeci nemohu pracovat. „Jak to chcete udělat?“ doptává se. Kvůli podmínce nemohu opustit Státy po dobu tří let. „Musím si však platit protialkoholní-protidrogovou léčbu, nějaké výdeje zaplatit za soud a téţ je třeba něco za nehodu městu Tustin,“ připomíná úřednice. Tak jé tvrdím, ţe mám zde ilegální práci, ţe je vše ok. Pouze pokývla hlavou a nechala mne být. Nebyla to úřednice z imigračního. Vím, ţe uţ mi nepomůţe nic, ani svěcená. Nepomohla by mi ani svatba s Američankou. Se záznamem jsem ztratil i moţnost legálního pobytu v Americe. Tedy v Kalifornii určitě. V dalších státech to nevím. Jo, kdyby vše bylo tak jednoduché, jak se mnozí domnívali. Třeba kdyţ jsem se v cele loučil s Ranným, tvrdil, ţe podmínka nic není. Prý mne za rok a půl nechají normálně ţít. On však netušil, ţe jsem v Kalifornii ilegálně. Domníval se, ţe mám zelenou kartu. Téţ říkal: „Víš, Tome, čtyři z pěti Vietnamců zemřou na lodi, kdyţ se pokouší dostat do Ameriky.“ Tohle je nejlepší země pro ţivot. Skytá přeci moţnosti, nepřeberné šance. To uţ jsem měl ale jistotu, ţe se vrátím zpět domů. Je potřeba… Po propuštění z vězení jsem v Americe pouhý měsíc. Nejde o rozhodnutí ze dne na den. O návratu jsem jiţ přemýšlel ve vězení. A ve své podstatě nebylo jiného východiska. Postupně se jiţ tedy připravuji na odlet ze Státu zpět do rodného kraje. Chci si do Čech poslat zbývající peníze a snaţím se zakoupit nějakou výhodnou letenku domů. Mám samozřejmě obavy odletět z Los Angeles, neboť při tak expresivních kontrolách by na letišti mohli zjistit, ţe mám podmínku. Jo, zjištění podmínky by mne okamţitě odsoudili k výkonu trestu, a to nikoli na svobodě.To je více neţ zničující. Přichází však den, kdy mám jiţ dobře naplánovaný plán svého odletu a nic nebrání v jeho realizaci. Po delším přemýšlení jsem se rozhodl, ţe se domů mohu vrátit přes Mexiko. Na hranici s Mexikem nejsou ţádné kontroly, a to mi nesmírně nahrává. Tedy přesněji nejsou kontroly, kdyţ člověk opouští Ameriku. Na cestě do Státu jsou naopak velmi přísné kontroly. Zkouší tam totiţ projít spoustu Mexičanů ilegálně. Amíci si to své důkladně hlídají. Dokonce na hranicích je moţno spatřit i dopravní značku, na které je symbolizována běţící rodinka, coţ je výstraha pro řidiče, ţe se mohou na dálnici nacházet emigranti. „Sráţka“ s emigranty je ale velmi nebezpečná. Dnes mám tedy zakoupenou letenku z Tichuany, coţ je první městečko za hranicemi USA. Můj zítřejší let za hranice oceánu za mámou je přes Mexiko City do německého Frankfurtu a poté šup do Prahy. Kromě zakoupené letenky téţ ještě poslední den pobytu v Americe investuji do koupě počítače. Vše je tak narychlo. Nestihám. Chci se ještě řádně rozloučit s přáteli a proto vyráţím na pláţ, kde si uţijeme. Začíná mi být smutno. Mé poslední setkání s přáteli je velmi dojemné. Ukápla i nějaká ta slzička. Kamarádi mne obdarovávají příjemným překvapením. Drţím v ruce dózičku s kalifornským pískem jako památku na pobyt v Americe a mnoho příjemných záţitků s mými přáteli. Odvezu si tedy domů kousek mé milované Kalifornie. Vzpomínám a vzpomínám. Rozlučka byla dojemná, příjemná, byť s kousičkem nostalgie. Druhý den ráno uţ odjíţdím na letiště v Tichuany. Cesta na letiště trvá asi dvě a půl hodiny. Většinu času jsme ale promlčeli. Všem nám bylo všelijak. Přejíţdím hranice, padá ze mne obrovský balvan. Uţ mi nikdo nemůţe zabránit v cestě zpět domů. Téměř pomíjí moţnost být opět zavřený někde v americkým vězení. Konečně se vracím zpátky! Sám tomu nemohu uvěřit. Strašně se těším na mámu a rodinu, téţ na kamaráda Mirďu z mládí. Šest a půl roků jsem je neviděl a nebyl s nimi v kontaktu. Nemohu se dočkat. Jsem štěstím a touhou napjatý. Mirďu jsem poprosil, zda mne můţe vyzvednout v Praze na letišti. Vše bylo domluveno jiţ při posledních dnech mého amerického pobytu. On však stále nemůţe uvěřit, ţe přijíţdím zpět do Čech. Je dosti překvapený.

42

Úplně nejtěţší chvíli však proţívám při loučení s mým Mrňouskem a C. Jemim na letišti v Tychuany. Nebylo moţné udrţet pohnutky emocí na uzdě. Plakali jsme, objímali, slibovali. S Mrňouskem jsem totiţ proţil posledních devět let. Tyto roky jsme se o sebe vzájemně starali a byli na sebe emoční vázaní. Byla, je a snad i bude pro mne nejlepším přítelem. Mám ji velmi rád a jsem jí za mnohé zavázán a vděčný. Děkuji, Mrňousku, za všechno. Moc si toho váţím. Nikdy nezapomenu.

(Útěk z USA přes Mexiko)

První pivo po šesti měsících. Mexické Tecate. Piju ho na palubě letadla,........chutná skvěle!!! Poslouchám Morcheebu, pozoruji mraky pod křídly a uţívám si let a svou svobodu. Jsem volný po čtyřech měsících kriminálu a jednom měsíci podmínky ( skoro jako vězení). Cítím se svobodně, avšak smutně; opustil jsem všechno, co jsem v Americe miloval. Moje přátelé.... moji rodinu. Bohuţel nemám na výběr. Utekl jsem z Ameriky a ve skutečnosti nemohu Ameriku opustit po dobu tří let (podmínka). Jenţe jsem utekl, porušil jsem podmínku a jestliţe se někdy vrátím do USA půjdu do vězení na 5 let a 8 měsíců. To je dlouhá doba. Tak nejlepším řešení zřejmě je opustit USA přes Mexico, (nikdo tě nekontroluje na hranicích), a začít nový ţivot. Tak tomu i je. Jedu domů, abych potkal staré přátelé a moji rodinu. Vţdyť jsem je neviděl přes šest let. Budou překvapení. A jaký je můj plán?........Jednoduchý. Chci udělat pěkné Vánoce mojí mamce aaaaaaaaaaaaa další cílová stanice je Londýn! Svobodný Londýn!

ČESKO

Hej, lidi: Kdyţ jsem přijel zpátky ze Státu a jsem konečně doma, nemyslel jsem si, ţe to bude tak těţké. Všechno je tady ale tak rozdílné. Lidé se chovají divně. Tváří se tak jako by měl kaţdý rád kaţdého. Ale pravdou je, ţe lidé jsou stejní jako v období nadvlády komunismu. Jsou závistivý a hamiţní, a to hodně. Ne všichni, ale mnozí z nich ano. Je příjemné počasí a chci se projít se svou kamarádkou Martinou. Vidím krásného pejska, přímo sladkého. Přiblíţím se pohladím jej, Martina mi však říká, abych to nedělal !!! Ptám se: „Proč jako?“ Odpovídá, ţe to nikdo přeci nedělá. To je divné, ţe jo?!?! Jiný svět, všechno se změnilo. Nehladit psa a co ještě? Všechno je tady nějak menší....Sprchy, dřez, lednice, auta, ulice, domy, pokoje. A taky mi připadá, ţe je zde hrozně draze. Jo, kde je Amerika! Mnohem jednodušší a pohotovější ţivot. Bydlet tady v Česku je velmi velmi těţké. Pořád hubnu. Jdu s váhou dolů okolo 4,5 kila týdně Jídlo mi chutná divně.Ale naštěstí den ode dne se to jen zlepšuje a zlepšuje. Našel jsem totiţ malou hospůdku,nazývanou Hospoda u letního kina, kde se scházejí všichni „nezávislí lidi.“ To je moje oáza. Cítím se tam velmi dobře. Aspoň někdo mi konečně rozumí. Za několik dní si získávám pár docela dobrých přátel Při vstupu si mne sice šacují, chtějí si mne „oťuknout, zda nejsem polda. Jasně, chápu. Tato scénka je kvůli trávě. Je to hospoda huličů,

43

zkrátka „nezavisláků.“ V mé milované hospůdce je taky malé pódium a promítací plátno. Koná se zde malý festival nezávislých filmů. Někdy ale mívám pocit, ţe někteří lidi v hospůdce mě nesnáší. Věděli totiţ, ţe jsem přijel z USA. Nosil jsem extravagantní oblečení. Víte, v Kalifornii si vás nikdo nevšimne, ale tohle byly Litoměřice. Cítil jsem jakoby něco ve vzduchu. Jakoby mi říkali: „Hej hvězdo, zklidni se, nebo dostaneš „přes drţku.“ Ale znáte to: já budu vţdycky svůj. Jak Morcheeba zpívá - buď sám sebou- a to je pro mě dost důleţitý, zůstat sám sebou! Chci dnes opět vkročit do své hospůdky a jaké se nabízí překvapení. Je zavřeno. Nevím, co mám dělat. Začínám být nervózní. „Rokáč“ byl taky zavřený. Nezbylo mi nic jiného, neţ navštívit známou restauraci Na mastné hoře. Chodil jsem tam celé mládí. Teď to tady vypadá, ţe se přizpůsobili cizině. Samý zahraniční klient. Lidé se mi zdali naštvaní. Oni stále říkají „Ahoj“ hezkým tónem, ale ve skutečnosti jsou velice velice závistiví. Stále hovoří o politice a penězích. Myslel jsem si, ţe kdyţ jsme jiţ v té Evropské Unii, něco se změní. Ve skutečnosti se však za těch šest let pobytu za oceánem změnila pouze architektura, ve smyslu, ţe je velká část města, zejména centrum, opravena. Ale lidi se nemění. Zůstávají stejní ať je válka, komunismus či svoboda.. Moţná nová generace, lidé okolo dvaceti, více chápe a jsou tedy aktivnější. Avšak starší lidé stále vypadají naštvaně a pouze si stýskají po komunistech. V těchto dnech jsou dokonce volby. Bude se volit ODS nebo ČSSD. To by měly být strany demokratické plné mladých lidí. Co ale chcete od starší generace, která vyrůstala pod kontrolou Sovětského svazu. Objednal jsem si obalovaný sýr s americkými brambory. Jednoduché rozhodnutí. Konečně něco amerického. Nabízeli spoustu příloh jako hranolky, obalovanou cibuli, rýţi, ale kdy jsem uviděl brambory s názvem americké, vůbec jsem nezaváhal. Amerika mi chyběla. Stýská se mi po „nevlastní rodině, tedy po mých přátelích, které jsem tam nechal. Chybíte mi. Cítím se v Česku jako cizinec. Potřebuji lidi, kteří budou víc otevření. Asi zkusím západní Evropu, nejspíš Londýn. Tam by se mi mohlo ţít dobře. Všechno se mi zdá hrozně drahé Jídlo v restauraci stojí okolo 100 Kč, coţ je asi 5 dolarů. Tady však nevydělávají tolik jako v Americe. Obvyklý příjem vychází okolo 12000 Kč za měsíc, coţ je asi 600 dolarů. Ţivot je tady těţší, je to stále východní Evropa. Někdy mám pocit hrdiny uprostřed filmu Borad. Co je však v Čechách pěkného, jsou nesmírně nádherné holky, ty mladé kočičky.Óóóuuuuu. To, co zde opravdu nenávidím, je zdejší nepořádek. Procházím –li městem, najdu spoustu odpadků na trávníku. Odpadky jsou všude. Lidi nedávají odpad do popelnice, hodí ho přímo vedle ní. Je to nechutný. Není to v centru, ale na okraji města a na sídlištích ano. Ale v Americe jsou vlastně téţ pěkné místa, stejně tak jako hnusné místa. Co mi připadá zde hrozně drahé, je voda. V US|A dostanete ke kaţdému jídlu, kávě apod. vodu zdarma. Tady si musím vše platit. Voda není zadarmo. Lidé ţijí a hospodaří zde jinak. Vím, ţe jakmile se jdou sprchovat, tak se nejdříve namydlí a potom opláchnou. Nikdy nenechaj téci vodu jen tak. Je to levnější. Ani kapka vody ze sprchy nazbyt. Ale je to v pohodě. Jsme na to vlastně zvyklí. Budu taky šetřit, jestliţe zůstanu v Čechách......moţná.........Amerika je úplně jiný svět. Myslím tedy Ameriku, jak ji znám já. Byl jsem ilegální uklízeč. Vydělával jsem okolo 2000 dolarů za měsíc, ţádný daně, nic. Ale měl jsem všechno, co jsem potřeboval. S mými přáteli,tedy Mrňouskem a Coreym jsme si tam pronajali hezký apartman. Dva pokoje jedna koupelna, obývák, kuchyň a malá zahrádka. Skutečně se mi stýská po té době. Miluju vás lidičky, ale mějte na vědomí; svět je malý a jednou se zase potkáme. Potkal jsem hodně skvělých lidí v Americe. Čechy i Američany a

44

tihle lidé vţdy byli se mnou, kdyţ jsem byl v prdeli.Kdyţ jsem byl v kriminále atd. Ještě jednou díky, speciálně Plyšákovi a Mrňouskovi. Navţdy vás budu mít v srdci. Děkuji. Skutečně jsem se těšil na české pivo, ale kupodivu mi nechutná tak, jak jsem si představoval.. Je pravdou, ţe české pivo je pravděpodobně nejlepší na světě. A mi Češi jsme na to pěkně hrdí. Téţ jsem hrdý, ale přesto jeho chuť je na mne trochu těţké. V Americe je pivo nějak lehčí. Takový Amík téţ ale nepije pivo na půllitry, nýbrţ na třetinky. Já jsem z českého piva opilý hned po třech půllitrech. Kaţdý tady vypije okolo osmi piveček plus slušnou dávku tvrdého alkoholu k tomu. Nikdy nebudu schopný tohle vypít.Všechno však chutná nějak jinak. A ještě furt mám průjem. No, uţ zase mluvím o „hovínkách“. Jsem shity guy, dokonce víc neţ Eminem. Během dnešního dne mne tak napadá, ţe zajdu na radnici. Je 27.11. 2006, musím se zabezpečit na zimu. Potřebuji nějaké peníz, mám přeci na ně nárok Jsem stále občanem České republiky, potřebuji z něčeho ţít, přečkat zimní období. Zavítám tedy na zdejší radnici a ptám se na peníze. Sedí zde nějaká pracovnice kolem čtyřiceti let. Já se jí zpovídám ze své situace: „Víte, byl jsem bez práce a potřeboval bych nějaký prachy.“ Ptá se mě co jsem dělal v lednu 23. Odpovídám, ţe jsem byl mimo republiku. Doptává se: „A kde jako, mladý muţi?“ Ţil jsem v USA, mladá paní.“ „Tak to jste tam musel ale pracovat?“, zkoumá zvědavě. „Ano makal jsem tam jako uklízeč“ dále vysvětluji. Odpovídá: „Tak to ale určitě musíte mít nějaký peníze na ţivot a moţná i krásný výdělek v dolarech.“ Snaţím se ji ujistit, ţe nemám nic, jsem holý jako kostelní myš, a to je důvod, proč jsem se vrátil. Paní úřednice si mne vyslechla, avšak si pomyslela své. Přesto mi naznačila, abych přišel zase ve středu. Tuším však, ţe mne nesnáší, pro ni jsem mladý milionář, neboť kaţdý, kdo se vrací z Ameriky, je samozřejmě bohatým, ne-li milionářem. Pravdou zůstává, ţe se cítím bohatý, leč peněz moc nemám. Podle oné úřednice jsem dost drzý přijít si na radnici pro peníze. Jenţe já jsem stále občanem České Republiky, tak proč ne ! Po odchodu z radnice si musím uspořádat myšlenky a trochu relaxovat. Chci najít nějaké klidné místo, kde bych mohl na chvíli relaxovat. Pokouším se navštívit kostel, ale je zavřený. Co naplat. Mohu ještě zkusit výšlap na nejvyšší kopec v okolí. Je to tak asi 3km chůze do kopce. Ve zdejším městě je to totiţ hrozné se vzduchem, příliš mnoho smogu a inverze. Špatně se zde dýchá, lidé trpí spoustou nemocí. V okolí Litoměřic stojí tři továrny a Litoměřice leţí v údolí. Cítil jsem, ţe se mi vrací bronchitýda. Moje mamka stále ještě proţívá zmatek z mého návratu Nemluvím mnoho, jsem uzavřen do svých myšlenek, téměř nic neventiluji. Takového mne totiţ z dřívějška nezná. Neví, co si myslet.. Ale ve skutečnosti jsem neměl co říci. Nechtěl jsem přeci trucovat či vzdorovat a myslet si něco nepřijatelného. Nedělám nic naschvál. Necítím se doma ve své kůţi. Nemám kam utéci. Moje oblíbená hospůdka bývá otevřena pouze v pátek a sobotu. Tam se cítím jako ryba ve vodě. V týdnu tak nějak přeţívám. Abych se trochu dostal zpět na nohy, vyhlédl jsem si další Dynamo rock Cafe. Lidi tady vypadají super, mají rádi big beat a jsou mně podobní. Dá se s nimi pokecat. Konečně nějaký voraz. Zítřkem se rovněţ blýská na lepší časy. Navštívím matku měst, naše hlavní město, Prahu. Chci jít do mé banky a do MC Donaldu. Nejvíc se těším na procházku Starým městem a na různé turistické atrakce. Mc Donald tady není stejný fast food jako v Americe. Tady je to více restaurace pro movité cizince, není příliš levné. Skutečně se těším, ţe Prahu zase navštívím. Miluji ten stres Ameriky, shon, na to mnoţství energie které, velké město nabízí. Kdybych neměl plány s odjezdem do Londýna, určitě bych zůstal v Praze. Někdy téţ přemýšlím nad Austrálií nebo Novým Zelandem. S těmito zeměmi však nebývají dobré zkušenosti. Největším problémem je, ţe tam můţete

45

pobývat jenom tři měsíce. Poté vás imigrační vykopne ze země. Je tedy lepší začít někde v Evropské Unii. Chybí mi sluníčko, ale nechci se učit nový jazyk jako portugalštinu nebo španělštinu. Proto nakonec volím Anglii. Hodně tam sice prší, opravdu hodně, ale je to západ, takţe téměř ráj. Mám na mysli lidi, kteří vyrůstali v demokracii po léta. Osobní svobodu, to je to, co hledám, to je to, co mi tu chybí. Schází mi tu lidi jako Corey, Aaron, Brian a Corjean kluci, ti jsou hodně v pohodě a nezávislí. Zatraceně, to je smutné a omlouvám se za další větu. KUREVSKY SMUTNÝ !!! Dynamo rock Cafe vypadá dobře. Jestli si ve městě získám nějaké kamarády, bude to tady nebo v mojí víkendový hospůdce. V Dynamu hrají lepší musiku, ale v moji víkendové hospůdce hrají nezávislé filmy. Cítím se doma mezi těmihle lidmi.. Dneska jsem navštívil knihovnu a taky jsem tam poslal nějaký emaily. Půjčil jsem si kníţky od Nitscheho a Osheho. Osho je lepší. Jeho tituly mi pomáhají s mou labilní náladou. Mám dnes v plánu zavolat mé babičce a tetě. V Česku jsem uţ více neţ týden a vůbec jsem jim nedal vědět. Toto počínání má prostý důvod, a to, jsem v šoku! Nedivím se ani tak nepořádku, ten byl v Santa Aně rovněţ.. Mne šokuje, jak ono malé město funguje. Kaţdý ví o kaţdém všechno. To pak člověk musí být skutečně opatrný, aby uchoval aspoň část soukromí. Ve skutečnosti stejně uţ vlastně ţádné nemám. To je na nic. Myslím, ţe nejrozumnější by bylo zůstat v mém malým pokojíčku v našem bytě. Nikdo by nebyl naštvaný. Moţná ano, nebo ne, myslím, ţe uţ je to stejně jedno. Tak moc mi chybí spoustu věcí, třeba kdyţ dva Američané si začnou povídat, kdyţ stojí frontu ve Vonsu, v bance, nebo někde jinde. Tahle česká země stále vypadá mladě pro západní demokracii nebo moţná všechny malé města jsou všude stejné. S kritikou tady musím být téţ velice opatrný. Vím, ţe kdyţ řeknu něco před mojí mamkou nebo před mými přáteli, celé město si o tom bude povídat. Tak nahlas říkám jenom hezké věci, jakoţe všechno je tu pěkně opravené, lidé se zde chovají slušněji, jednoduše mají pocit, ţe jsou jako jedna velká rodina. Mám strach říci pravdu, nebo moţná zde nemám štěstí na upřímné lidi jako v Americe, proto se musím přetvařovat. Skutečně mi tato přetvářka bere spoustu energie. Fakt nevím. Vím ale, ţe kdyţ budu kritizovat mé rodné město, nikomu to nepomůţu. Ze všeho pochopitelně nejméně mně! Necítil jsem se svobodný 5 měsíců v Americe a tenhle pocit pokračuje. Co dělat? Mám ještě 3 aţ 4 týdny oné psychické trýzně a pak začnu znova. Odstěhuji se do svobodné západní země. Taková úleva, jen na to pomyslím. Uţ abych byl pryč! Nemám strach z ničeho, jako například o práci a tak. Byl jsem uklízeč. Můţu uklízet záchody klidně zase. Je mi to jedno! Vlastně je to chvíli nahoru a chvíli dolů. Ţádná stabilita. Asi nevím přesně, co chci. Vím jen, ţe je pro mne důleţitá nezávislost, svoboda, vlastní názor. Začíná to vše jít dosti z kopce. Nemohu nějak snést zdejší normální ţivot. I tady v Litoměřicích aţ tak na peníze a výdělek nepomýšlím. Je to pro mne moc těţké. Pravdou je, ţe opět více a více hulím trávu a zase začínám tvořit a tvořit. Po večerech chodím po klubech, tedy do Dynamo Rock Café a do dalších barů. Hodně taky fotím, přemýšlím a po nocích brouzdám ulicemi se stativem na krku. Dosti často se rovněţ scházím s Marťou. Konečně dnes taky plánuji navštívit mou tetu na vesnici, sestru mámy. A tak se i stalo.Teta uţ prý má tři vnoučata, takţe je šťastná a ţije si dobře. Teta se s mou mámou ale nebaví a to uţ několik let. S babičkou to je taktéţ. Moţná proto lítám po klubech a trávím nesmyslně spoustu času na internetu. Ztracený čas. Tetě se svěřuji: „Teto, já jsem asi teplej.“ Ona mi vyvrací mé mínění: „Blbost, ty, můj synovec? Zcela vyloučeno, to teda nejsi!“ Dnešní den je skutečně vydařený, opravdu jsem si jej uţil. Vánoce jsou za dveřmi. Máma stále gruntuje a připravuje se na klidné svátky.Chci dodrţet

46

slib, musím a chci mámě udělat krásné Vánoce. Poslední společné Vánoce jsme strávili před šesti lety. Bohuţel, i přes veškeré přípravy, jsem letošní předvánoční čas zcela pokazil. Nějak jsem se rozhulil, a to pořádně. Moc moc silná tráva. Několikrát po sobě jsem se vyhulil, avšak měl jsem nějaký divný pocit. Asi obrovský příliv energie, Kaţdá malinka buňka v mém těle byla aktivní a nedala pokoje. Zhulený se cítím dost blbě. Nějak nezvládám. Bad trip nebo stíha, tak se tomu říká mezi feťáky. Šílená paranoia. Musím si nakoupit obrovské mnoţství čokolády a piju hodně mléka. Tak se sniţuje účinek marihuany. Je mi zle! Mám hrozné záseky, myšlení stávkuje. Pořád teď akorát poslouchám musiku. Slyším i ty nejtintěrnější tóny. Je to jako slyšet o sto procent lépe. Je mi zle, pomoc! Musím mít více trávy, potřebuji trávu! Nebo moţná asi ţádnou trávu! Nevím, je mi špatně! Uţ nemohu. Pomocte mi! Další vánoční den jsem se zase přehulil. Jdu z rokáče. Nemohu to tam uţ poslouchat. Nemám však kam utéct. Pomoc! Malý krámek, tzv. hladové okno, je zavřené. Co teď? Jsem si jist, ţe musím umřít kaţdou minutou. Jdu nakonec domů a mozek mi šrotuje naplno. Mám obrovský strach. Kolena se mi podlamují a třesu se. Je mi zle a asi to uţ je i jedno. Musím se dostat domů, do mého malého pokojíku, do bezpečí. Potřebuji bezpečí. Dostávám se domů a přísahám, ţe to byla asi má nejdelší cesta. Nevím, kdo jsem, nějak přestávám vnímat. Něco v mé hlavě mi stále popohání: „Nesmíš to vzdát! Jinak umřeš! Jsem chycen ve své spirále. Krůček po krůčku šoupám nohama směrem do mého pokoje. Jedná myšlenka rozvíjí další a další aţ se nakonec ve svém zhulení dostávám k zcela první myšlence. Hrozné, na blití. Divoce mi buší srdce. Dech je těţký a hluboký. Konečně se dostávám ke dveřím mého pokoje a okamţitě si lehám do postele. Je mi zle a já myslím na boha a Nea z filmu Metrix. Vše je pouhá fikce. Vím to, neexistují! Náhle zaměřuji pozornost směrem k oknu, spatřím jej v mém pokoji. „Tudy vede cesta,“ jsem přesvědčen. Bydlíme ve čtvrtém patře. Vylézám z postele a směřuji si to rovnou k oknu. Je to má jediná cesta. Stavím se do okna a jsem připraven skočit dolů a ukončit tohleto kurevské bytí, respektive nebytí. Taková stíha. Po několika minutách mi něco říká: „ Slez z toho okna!“ Mám strach. Slézám z onoho okna a utíkám rovnou za mámou. Vidí mne v tom děsném stavu. Je vyděšená, ale přesto uvaţuje racionálně a volá Evíka, coţ je anděl z našeho domů. Věřící pani a moc hodná, dobrosrdečná. Vţdy se všem snaţí pomoci. Obě mne nakonec odváţí do nemocnice. Pomalu ze mne opět opadává strach. V nemocnici uţ zase jsem Superstar. Strach stále více povoloval, zachránili mne před nim zdejší lidé. A ti by přeci nenechali vyvoleného zemřít. Za nějakou hodinu mne odvedli do vedlejšího pokoje a nechávají mne samotného. „Chci do blázince!“ A to i expresivně jim sděluji. Křičím, ţe mé místo je v blázinci. Kaţdá světová celebrita přeci někdy pobývala v blázinci. Nemohu být výjimka. V nemocnici sedím a sedím a přemýšlím, co udělat. Třeba by mne mohli někam odvést. Moţná mne pošlou domů. Dostal jsem nápad. Popadám ţidli a vrhám se na monitor. Rozbil jsem jim počítač. Myslím, ţe z ničeho nic mne popadá nějaký pan v maskáčích a snaţí se mne uklidnit. Praštil jsem ho. Bojuju jako urvaný o vlastní ţivot. Poté mne uklidňují jiţ policajti. Přeci jen jsem se zklidnil, protoţe jsem tušil, ţe jedu domů; do blázince. Zabalili mne do koberce. Jsem šťastný a v bezpečí.

47

Foto: „sekond king of nothing“.

Dovětek: Zde se opět začíná projevovat moje paranoia. Neţ jsem se dostal do blázince, chodil jsem výstředně oblečený, častěji v dívčím převlečení, hulil trávu a měl jsem chování Superstar. Na malým městě jsem musel vypadat divně. Postupem dnů vše bylo horší a horší.

48

ŢIVOT NA ZÁMKU ( psychiatrická léčebna Horní Beřkovice – DETOX ) Jsem tedy ve svém vytouţeném blázinci. Jsem přesvědčen, ţe kaţdá celebrita si psychiatrií musela projít a já se nemohu lišit, kdyţ jsem tou celebritou. Přání se mi splnilo. V prvních chvílích po transportu do léčebny vůbec nemyslím na to, jak jsem mámě ublíţil a zničil jí předvánoční čas, na který jsme se oba velmi těšili. První noc na DETOXU jsem strávil přikurtován na posteli. Vypadá to hrozně, ale kdyţ jste předrogovaný, dává to člověku pocit bezpečí (alespoň já jsem se tak cítil). Necítím se aspoň sám, myslím, ţe je o mě postaráno. Všichni mi tady připadají jako andělé. Prvního pacienta, kterého zde poznávám, kromě personálu, je Alex. Je hodný, pečující. Ptá se mě, jestli nemám ţízeň. A Kdyţ přikývuju, přináší mi vodu. To se cení. Na DETOXU (uzavřené oddělení pro feťáky a alkoholiky) jsem strávil měsíc. Hodně odpočívám a čerpám energii.. Vypadá to sic, jako ţe tu nic nedělám, ale v mé psychóze kaţdý den obdarovávám svět dobrým skutkem. Kreslím, píšu básně, tvořím skicu, kterou daruji na pomoc dětem a nemocným. Házel jsem to z okna. Detox je reţimové oddělení, ţádná legrace. Takový reţim zahrnuje ranní budíček v 6 hodin, poté si mohu dát sprchu a kafe s cigárkem. Poranním osvěţení následuje povinný úklid oddělení. Já mám na starosti záchody, za coţ jsem rád, neb mi to připomíná zlaté americké časy. Okolo 12.hodiny se podává oběd. Po obědě zase kafe, cigárko, avšak „pod zámkem.“ V patnáct hodin dostaneme svačinu, a to jeden rohlík a bílou kávu. Po večeři, v devatenáct hodin, opět musíme uklízet. Zbytek dne máme naštěstí volno. Někdo v tom čase kouká na televizi, jiný hraje kostky nebo karty. Většina však se „vykecává“ na kuřárně. Tam jsem já trávil nejvíce času a sepisoval tenhle deník.

Psychiatrická léčebna Horní Beřkovice, (zámek zdroj: Google)

Myslel jsem si o jednom spolupacientovi, ţe je lékař, dokonce kapacita ve svém oboru. Jmenuje se Pavel. A „jedeme“ na stejné vlně Jsem přesvědčen, ţe má potvrdit mou výjimečnost před akademiky. Vůbec stále ţiji ve své Reality show. Kamery jsou všude a tentokrát doopravdy, coţ mým bludným přesvědčením jen nahrává. Ţe šlo o bludy si pochopitelně přiznávám aţ hodně dlouhý čas. S Pavlem si jinak celý den vyprávíme a já ho zasvěcuji do mé výjimečnosti. Jednou mi řekl, ţe mám tu nejstarší duši, co potkal. Jen jsem se usmál. Nemusím mu vysvětlovat dualismus atd. On ví. Stačilo se jen na sebe podívat a oba jsme se ve stejný čas usmáli. Bylo to jako dvě těla s jednou duší. Říkám mu Méďo, je trochu blázen, coţ mi hrozně imponuje. Jak říká Williem Sheakspeare: „Svět patří bláznům,“ a ten měsíc patří nám. Myslím, ţe jsem se do Médi zamiloval. Má delší vousy a vlnité vlasy. A kdyţ jde, tak se tak kolébá jako medvídek. Proto Méďa. Věděl jsem, ţe má schizofrenní

49

DRUHÁ STRANA chce, abych si to někdy skutečně zkusil s muţem, abych se osvobodil od všech předsudků. Chci ţít svobodně; jen tak mohu ţít v harmonii. Rozhodl jsem se proto, ţe tento akt bude s ním a právě zde a nyní. Ošetřovatelé mě však tak nemilují. Mají mne plné zuby. Léky totiţ nejím a podvádím je. Vţdy jsem si je dávám na dáseň vedle zubů. Hádám se s nimi, ţe je jíst nebudu ţe jsem zde dobrovolně. Nakonec zasáhl i doktor a poznal, ţe léky vyplivuju. Proto si vymysleli, ţe mi je rozmačkávají na lţíci. Takţe jiţ nemám šanci podvádět a začínám je jíst. Jsem ale po nich po nich ospalý, avšak kafe mě drţí v pohodě. V noci často chodím chodil po chodbě. Ošetřovatel stále mi domlouvá, ať si jdu lehnout. Říkám mu, ţe nepůjdu, ţe se mi nechce, ţe musím pracovat. Zlobí se: „Běţte si lehnout nebo vás přikurtujeme.“ Přemýšlím. Za minutu jdu za ošetřovatelem s úsměvem na tváři a sděluji, ţe chci být přikurtovaný. Nevěřili svým uším. Opakuji, ţe znám své práva a ţe si přeju být přikurtován. Dodávám, ţe se mi nechce spát a znám jejich povinnosti. Slibuji, ţe nebudu klást odpor. Vyhodili mě z ošetřovny a já dál mohl mašírovat po chodbě. Dalších pár dní jsem tvořil a zachraňoval svět. Téţ se ptám doktora: „ Chci pustit domů, abych mohl mámě udělat hezké Vánoce.“ Doktor mi však odpovídá, ţe mě nepustí, aţ po psychotestu a ţe mi můţe dát detenci, kdyţ se budu chovat neadekvátně. Bylo mi z toho smutno.Zkazil jsem mámě Vánoce! Tak moc jsem se těšil po šesti letech na ty společné.Co teď. Pohrávám si s myšlenkou útěku z léčebny. Máma a teta mě stále navštěvují. Dokonce jim jednoho dne představuji Méďu jako lékaře. Mámě tvrdím, ţe vše je ok brzy mne propustí z léčení. A aţ se tak stane, ţe se budeme mít jen dobře a utratíme spoustu miliónů. Moje máma a téţ teta mne stále navštěvují. Na návštěvu za mnou jezdí i můj nejlepší kamarád Mirďa. Vozil mi plnou tašku dobrot a hlavně cigarety. Většinu jsem jich rozdal. Ţil jsem stále svoji reality show pod kamerami a teleshopping byl jeho součástí. Brzy jsem se uklidnil, uţ tak neblbnu, byť jsem se maloval jako Ninja či indián. Občas však vyvádím. Není to jiţ tak drastické. Máma mi stále věří a asi téţ doufá. Dokonce mi dovezla i make up a náušnice. Vysvětlil jsem jí totiţ,ţe mě doktor chce vidět jako holčičku. Já myslel Méďu, mamka pravděpodobně primáře. Dává mi make up a holčičí zdobení a ještě mi přeje jen to nej. Mámě jsem lhal Je mi to líto, ale já se tak těším na večer. Budu mít gay sex s Méďou. Musel jsem to proto udělat. Večer jsem se namaloval a šel na věc. Méďa leţí v posteli nahý. Svlíkám jej a lehám si k němu. Laskám jej, hladím, snaţím se být něţný. Ztopořil se mu penis po mém laskání. Ještě bylo šero. Nahnul/a jsem se k jeho penisu. Ten Tomáš ve mně řekl: „JESTLI TO UDĚLÁŠ, JSEŠ BUZERANT!!!“ Chvilku tedy váhám, avšak brzy sbírám veškerou odvahu a beru jeho pinďoura do pusy. Byl jemný. Po chvilce jsem zkopla z nás dvou prostěradlo. Nevadí mi, ţe vše bude na kamerách. Vlastně tím lépe. Ať vidí DRUHÁ STRANA, kolik mám odvahy. Méďa po chvíli však vyskočí a říká: „Venku klidně, ale né tady a teď!“ Byl konec zklamal/a jsem. Jeden kluk, kdyţ mě viděl převlečenou za ţenu, řekl, ţe jsem jak bůh Šíva. Byl přesvědčen, ţe mám v sobě obě polarity. Muţský i ţenský princip. Hltal jsem kaţdé jeho slovo. Jeho slova mne přesvědčila a utvrzují mne. Jsem tedy rozhodnut odejít ještě tento večer! Nikdo mě tu uţ neudrţí!

50

Bůh Šíva

Šíva Mahéšvara (zdroj: Google)

Ve východní mystice jsou rozvinuty i ţenské prvky a hledá se jednota mezi oběma principy lidské povahy. Zralá stabilní lidská bytost je podle slov Lao-c´a ta, která zná muţské, a přeci si zachovává i ţenské vědomí. V mnoha východních tradicích se stala dynamická rovnováha mezi muţským a ţenským vědomím hlavním způsobem meditace a často je ilustrována v uměleckých dílech. Jedinečná socha boha Šívy Mahéšvary, Velkého pána v hinduistickém Genešově chrámu, ukazuje jeho tři tváře: na pravé straně je to profil muţský, vystavující na obdiv muţnost, rovněţ sílu vůle, na levé je pak jeho ţenská stránka – jemný, okouzlující a svůdný. Uprostřd jsou obě stránky této velkolepé hlavy spojeny. Socha vyzařuje klid a transcendentální povznesenost. V tomto chrámu je Šíva zobrazen i ve své oboupohlavní podobě – jako polomuţ a poloţena, přičemţ pohyb boţského těla a vyrovnaný klid jeho (její) tváře znovu symbolizují dynamické spojení ţenského a muţského principu. Spojení obou se odehrává v procesu osvícení. Zdroj: Eritjof Capra, TAO FYZIKY 2003

51

Bůh Šíva ( zdroj: Google)

Večer jsem si sbalil věci a jdu se za Méďou rozloučit. Sedíme na posteli a on mi ubaluje cigaretu. Kouřili jsme a loučili se. Je mi dobře. Jak tak kouříme, dochází mi , ţe to je jen hra a ţe si musím říci lékařům o propuštění. Musím ukázat mou muţskou polovinu. Na to se chystám a tak tomu i je. Řval jsem: „Vstávejte, Marcell jde domů.“ Přibíhají ošetřovatelé. Perfektní příleţitost, tak jsem to chtěl. Musím bojovat o svobodu, jen tak mě budou brát váţně. Zahlídl jsem dveře, které pro mne v tu chvíli znamenají východ na svobodu. Byly to ovšem dveře do kumbálu. Přetahujeme se s Méďou s ošetřovateli. Jeden mě chytá za batoh, přezka byla na suchý zip. Rozepnul jsem popruh a daří se mi vykopnout dveře. Ne tedy napoprvé a samotnému, Méďa mi pomáhá.. Ošetřovatelé jiţ však dochází pro pomoc. Zabarikádovali jsme se ve skladu, tam se rychle svlíkli a lehli na zem. Za chvilku však jsou ošetřovatelé v kumbále. Je jich dost, uţ jsme nekladli odpor. Nahatí jsme nuceni projít přes celé oddělení, a posléze jsme kurtováni. Méďa zavolal na sestru, ţe potřebuje na záchod a ţe uţ budeme hodni. Přidal jsem se a hrozně se smějeme. Sestra byla nasraná a donáší nám baţanty. Tedy jen mně, jemu šampusku. Méďa ji naplnil a volá na sestru, ta ji odnáší, avšak

52

ještě několikrát se vše opakuje. Nakonec říká: „Tak to by stačilo!“ Pavel to tudíţ pouští na zem. Sestra spatřuje Pavlovo počínání a křičí. My se však smějeme. Uţíváme si těchto neobvyklých chvil dokonale, v podstatě jako blázni. Však jsme taky v blázinci! Smějeme se, ale přitom vím, ţe takto to nechci. Chci přeci odejít! V tom mám jasno. Musí mne přeci propustit. Kdyţ to nejde takhle, musí mne určitě pustit po psychotestu. Připravuji se tedy na psychotest a nemohu dočkat chvíle, kdy jej budu moci absolvovat a pak hurá, domů! Vyšetření psychologickými testy mi připadá jako souboj mozků, a tak se k tomu i stavím. Začal jsem se tedy intenzivněji připravovat. Je potřeba odpočívat. Celý den leţím na posteli.V tom přichází ošetřovatel a říká ať slezu, ţe přes den je zakázáno leţet. Odpovídám mu:“Ne, já zůstanu nadále leţet, musím odpočívat! Máte tudíţ dvě moţnosti- sundat mě násilím a já se nebudu bránit, ale přesto si znovu lehnu. Druhou moţností je nechat mě být.Prosím.“ Vybral si tu druhou moţnost. Nastává čas psychotestu. Přichází za mnou mladý psycholog a vyká mi. Já mu však klidně z mé pozice velikána tykám. Řekl jsem mu, ţe mě zná celý svět. Párkrát jsem ho rozesmál.Dává mi nějaký test, vše jde dobře. Test proběhl v příjemné atmosféře. Teď uţ je to určitě jen otázkou dní. Jsem však netrpělivý. Chci přeci domů a stále nic. Jakoby z nenadání v rádiu hrají písničku od Madonny „Jump“ –„Skoč!“ Jasně, jsem přesvědčen, ţe je to signál, ţe je čas odejít. Jsem připraven. Po snídani chci mluvit s doktorem. Měl však dovolenou. Urguji na ostatní zdravotníky, ţe jsem tu dobrovolně a chci znát výsledek psychotestu. Uklidňuji mě, ţe musím počkat a tak čekám. A dočkal jsem se. Po dovolené přišel doktor, volá si mě a ptá se: „Co potřebujete?“ Já na něj:„Chci znát výsledek psychotestu!“ On: „Dopadl dobře.“ Já však naléhám:“Ano, a já chci jít tedy domů.“ On pokyvuje: „ Na to je ještě brzy, nemyslíte?“ Ptám se ho, jestli zná ústavu České Republiky. Tuhle otázku evidentně nečekal. „Proč?“ zněla jeho otázka. A já na něj s notnou dávkou arogance „Podle ústavy ČR má kaţdý svobodný občan právo na svobodu pohybu a drţet ho někde násilím je trestné. Jestli mě nepustíte, budu vás ţalovat!“ „Berete léky, nemůţu vás pustit, aţ za týden aţ se dostanou z těla,“ vysvětluje doktor. Vysypávám mu mojí týdenní dávku na stůl „NEBERU ANI PILULKU, DOKTORE!“ (uţ zase mi dávali pilule a já podváděl). Náhle vše jde. Za dvě hodiny jsem byl z blázince venku. Vykračoval jsem si jako král. Souboj mozků jsem vyhrál! Přelézám bránu, protoţe otevřená branka je přeci dosti nedůstojná pro Šívu. Jdu na vlak do Prahy. Bez peněz, avšak volný, svobodný! Do Prahy jsem se dostal opoţděně, a to z jednoduchého důvodu. Během cesty mne vysadila průvodčí, neboť nemám peníze na vlak. Já tedy měl 100kč, to by stačilo, jenţe nemohu je v danou chvíli najít. Po nějaké té hodině peníze přeci jen najdu a nastupuji do dalšího vlaku s platnou jízdenkou. Přijíţdím do Prahy a uţ se stmívá, je večer. Uţ mi nezbývají peníze a nevím, jak se dostat domů. Rozhodl jsem se tedy ţebrat. Jdu tedy na Karlův most vybaven transparentem:

Ţádný peníze, ţádná práce, ţádný Ego 53

Sebral jsem si kelímek a zpívám národní hymnu. Do kelímku padá první dvacka od turisty, vypadá to nadějně. Za chvilku však přibíhá chlápek s pokřikem ať vypadnu a kope mi do kelímku. Prosím, ţe potřebuji jen na autobus. Jeho to nezajímalo. Nevzdávám se. I přes výhrůţky onoho chlápka, padá do kelímku další padesátka od slečny, kterou jsem rozesmál. Onen chlápek ztrácí trpělivost a rovnou mě praštil s výhruţkou, ať táhnu. Neměl jsem na odpor a tak opakuji z minulých dob: „Jak hluboce ještě musím klesnout aby mě DRUHÁ STRANA konečně přijala?“ postesknu si. Nevím, co dál. Chci uţ být doma. V hluboké beznaději tedy volám Mirkovi, ţe mě pustili a ţe ţebrám na Karlově mostu, zda pro mě nemůţe přijet. Slibuje, ţe ihned dorazí a ţe přijede i s mámou. Zatím jsem čekal a dal si v baru za vyţebrané peníze pivo. Můj plakát : ţádný peníze….atd. daruji nějakým klukům v baru se slovy konejte dobro přátelé Netrvá to dlouho a Mirďa přijíţdí i s mámou. Nejlepší kámoš!!! Konečně jedu domů. Máma s Mirďou nevědí, co si mají myslet. Vidí, ţe nejsem ok. Dokonce jsem jim řekl, ţe jsou jen loutky v mé americké show a ţe mě prodali za pár dolarů. Nechápavě se na sebe dívají. Důleţité však pro mne je, ţe jsem doma, ale taky v pěkně psychotickém stavu.

OPĚT VOLNÝ

Kdyţ mě pustili, vrhnul jsem se do práce. Dal jsem mámě nějakou maličkost dodatečně k Vánocům se skutečným odhodláním, ţe příští Vánoce si uděláme ty nej Vánoce pod sluncem. Vše je dodatečně a ztrácí to tím ono vánoční kouzlo. Rovněţ ale posílám dárky Madonně a Eminemu. Madonnu obdarovávám mým robertkem; nakreslil jsem na něj domeček a dal jsem mu jméno „Mr. White“ – „Pan Býlí“. Jedná se o útočnou provokaci na prezidenta Spojených Států George W. Bushe. Ten domeček tam je proto, ţe si lid má uvědomit a říci si: „Mr White – house – dick“ – „ Kokot z bílého domu“ Ano, toto jsem poslal Madonně do Anglie s průvodním dopisem. Za pár dní však přišel zpátky, ale o tom aţ na konci kapitoly.

54

I Eminemu expeduji dárek k Vánocům. Furt zpívá, jak má Amerika ráda jeho „shit“ (hovnoale myšleno jako jeho tvorba, práce) Proto mu zasílám, jak „real shit“ skutečně vypadá! Poslal jsem mu foto svého průjmu se vzkazem: „Nech si to zarámovat!“

Tady se musím opět čtenáři omluvit. Dobře si uvědomuji nechutnost. Ale tato kniha se jmenuje dohana, tj. otevřeně a pravdivě! Byl jsem v nemoci a choval sejako utrţený ze řetězu. Ještě jednou se omluvám, ale bude hůř. Ţádné obavy, nedělám jen tohle (robertky a hovna). Pokračuji i v dobrých skutcích. Dále postupuji v útoku na svět. Opět káţu dobro z pozice génia a mesiáše. V novinách stále

55

hledám odpovědi na mou tvorbu. Dozvídám se, ţe prezident USA George W. Bush se nasral, a to za můj dar „Mr. White house dick“. Dostávám tuhle odpověď:

Zdroj: Google

Znamenalo to, ţe jsem to přehnal a ţe dostanu na prdel rákoskou. Není to úplně přesně ta fotografie, kde prezident drţí prut a ukazuje na něj. Pouţil jsem však tuto, jelikoţ nemám k dispozici fotografii z časopisu. Okamţitě jsem zareagoval:

Tímto dílkem jsem mu sdělil: „Vezmi kondom, navlíkni ho na tvůj prut, pokapej ho chilli omáčkou a strč si ho do prdele!!! (Just do it!) Udělej to, hned!“ Ţiji neustále pod kamerami. Jsem Da Vincim jednadvacatého století! Zde je příklad mého imaginárního vlivu na společnost:

56

Chtěl bych poděkovat všem lidským bytostem, co podepsali Kjótský protokol. Je to dobrý skutek a moţná není příliš pozdě. Máte mé díky! A teď, něco málo k vák, kreténi!!! Ani se 100 tuny potištěného papíru Nemůţete koupit novou atmosféru. Začněte pouţívat mozek. Začněte se chovat jako lidé. Začněme být RODINA A tak jsem tvořil a tvořil. Příval energie je neuvěřitelný. Spím minimálně a nepochybuji o své výjimečnosti. Nepochyboval jsem ani o mé reality show. Jsem zajatcem. Hlásám nejdůleţitější věc, která v kaţdém ţivotě jest: „Být sám sebou“

57

Don´t even try to be like ME, Just be yourself DO IT! – Ani nezkoušej být jako já, buď sám sebou. UDĚLEJ TO! Byl jsem ztělesněný bůh, celý svět mě miloval a hlásil příchod mesiáše! Byl jsem i bohatý svou tvorbou a za práva sledovanosti mé reality show, jsem vydělával milióny. Tím pádem jsem měl nevysychající zdroj peněz a mohl podporovat nadace a červený kříţ. Ve skutečnosti však jsem v hluboké psychóze. Neuvědomuji si nereálnost svého počínání. Stále jsem byl hluboce ponořen do své tvorby. Je to celý můj svět. Tvořím například „The Cat Thongs“ – „Kočičí Tanga“. Tento můj plakát daruji nadaci Terezy Maxové. Chtěl jsem dělat dobro, pomáhat. Dobrý skutek mě vţdy pohladí. Za prodej onoho plakátu jsem poslal všechny handicepované děti České Republiky do Disneylandu.. Mám neomezenou moc. Asi jsou tyto řádky pro, tebe, čtenáři nepochopitelné. Je to těţké pochopit i pro mne s odstupem času. A věřím, ţe se to zdá být šílené. Byl jsem šílencem. Ale mé úmysly byly skutečné, pravdivé a čisté; konat dobro!

58

59

Kupoval jsem si spousty časopisů, ţenských a pánských. Neustále v nich hledám reakce na mou práci. Ţiju šťastný ţivot umělce. Neuvědomoval jsem si, ţe se ţenu do záhuby. Jsem ponořen do své tvorby a zachraňování světa. Jednoho dne nacházím v magazínu ELLE článek „Londýn čeká“, byla to pozvánka do Londýna. Článek sděloval, kam v Londýně na nákupy, kam do klubu a přidal i pozvánku do restaurace, kam chodí Maddona na rizoto. Je mi to jasné! Není pochyb! Londýn očekává můj příchod. Litoměřice jsou pro mne jiţ příliš malé. Jsem připraven, natěšen a naţhaven. Do týdne jsem si zakoupil jízdenku a hurá nakoupit holčičí oblečení. Rozhodl jsem se, ţe pustím na svět moji ţenskou stránku. A budu svobodně ţít v Londýně jako děvče. A co máma? Ta povaţovala můj odjezd za naději na zlepšení mého divného chování. Říkala, ţe to tak bude lepší a těšila se na můj odjezd. Máma sic asi měla o mě měla strach, ale utvrzuje mne, ţe se tam jistě prosadím. Jasně, stoupá mi sebevědomí a odvaha, stejně jako přesvědčení. Začínám shánět podnájem v Londýně. Peněz mám přeci dost. Je to ale těţké, sháněl jsem podnájem jako transvestita. Informuji se na podnájmy v SOHO (gay čtvrť Londýna). Vyhledávám všemi způsoby, ale nikdo mi neodpovídá. Samozřejmě jsem nezapomněl na Madonnu. Nápad kontaktovat ji mi připadá samozţejmostí. Ţádám ji tedy o pomoc, respektive o poskytnutí ubytování v Londýně. Pochopitelně mám na ni nějaké nároky. Disponuji přesnou představou, jak by mé bydlení, můj ateliér měl vypadat. Chci bydlení s výhledem do zahrady a to jí i

60

sděluji. Doufám, ţe vyhoví. Měla by. Pro jistotu rovněţ kontaktuji mého dobrého kamaráda, který tam jiţ nějakou dobu ţije v Londýně. Odpověděl, napsal, ať přijedu, ţe mi pomůţe. Tak alespoň něco. Kdyby ubytování nevyšlo, přemýšlím, ţe mohu vlastně spát na ulici. Bylo mi vše jedno. Uţ dávno jsem přetrhl svůj řetěz dogmat, předsudků, a toho jak se má slušný člověk chovat. Být sám sebou, neţít pro společnost, zamést si před vlastním prahem. Jen to je cesta ke štěstí. A společnost? Přijme tě, někdy jí to můţe chvilku trvat. Ale nakonec,…pochopí. Ještě neţ jsem odcestoval do Londýna, jezdil jsem do Prahy jako děvče. Chci v Praze poznat presidenta Klause, proto jej vycházím na Praţském hrad. Touţím pozdravit prezidenta Václava Klause. Kdyţ tedy stojím před Hradem, postupně chápu, ţe mi president asi z okna nezamává. Kašlu na něj, nestojí mi za to. Potřebuji v Praze hlavně nakupovat, abych se jako holčička v Londýně líbil. Nemohu tam vypadat jako holka z dědiny Nakupoval jsem v drahých butique Je důleţité se připravit do Londýna. Utrácím proto jako blázen. Cestou ze Zlatého Anděla se mi na punčoše udělalo oko. Došel jsem aţ na roh Tančícího domu. Kousek bydlí exprezident Václav Havel. Sundávám si tedy punčochy a se vzkazem pro nejlepšího českého prezidenta, mu své punčocháče vhazuji do kaslíku. Měli tam jen jeden kaslík, není to panelák! To samozřejmě dosti pomohlo. Obdaroval jsem ho tedy i svým podpisem. Vše splněno, téţ dokonale nakoupeno. Budu krásná. Moje máma během té doby hrozně zhubla. Strašně se trápila. Furt říkala, ať se převlékám doma, ţe to jí tolik nevadí. Ale na ulici, ať tak nechodím. Stále mi vtlouká do hlavy: „Co řeknou lidi?“ Utvrzuji ji, ţe je to přeci jedno, co řeknou lidi. Nezáleţí na tom. Vysvětluji jí, ţe jsem svobodný a ţe si můţu dělat, co uznám za vhodné. A stejně jsem mámě v mé psychóze moc nevěřil. Aţ s odstupem času jsem pochopil, jak se asi musela cítit, kdyţ jí jediný syn utíká z Ameriky do českého blázince, kouří trávu, dělá ostudu. A ještě běhá po městě v mini sukni. Tehdy jsem si to neuvědomoval, byl jsem tak zahleděný do mého EGA, ţe jsem nechápal. A slovo slušné chování mi připadalo jako svěrací kazajka. Pohrdal jsem těmi všemi, kdo se tváří jako světci, nechtěl jsem ţít ţivot jen pro to, abych se líbil ostatním a ti o mě říkali: „To je slušný člověk.“ Já jsem přeci dobrák, zachraňuji svět. Všechno ostatní se zdá jako pouhá malichernost a bezvýznamné. S pondělkem přichází den mého odjezdu do Londýna. Mám sbalené dva kufry. Dojel jsem do Prahy a autobus Student agency odjíţděl z Florence. Uţ jsem jen kousiček od svého odjezdu do svobodného Londýna. Na Florenci ještě si musím připlatit za druhý kufr. Kliďo. Jen uţ uţ odjet. Vše je splněno, nasedám do busu a hurá na západ. London is waitning- Londýn čeká!

61

LONDÝN

62

Přijel jsem do Londýna, cesta trvala něco okolo 16 hodin. O pohodlí se tedy moc nedá mluvit; s mou výškou mám problémy i v letadle. Těţko se kdekoli naskládám. Příliš málo místa. Dorazil jsem na nádraţí Victoria Station. V kapse mám jen 200kč a moje platební karta nefunguje. Nemám ponětí, kam půjdu a kde bude spát. Mám jedině telefonní číslo na Mika. Ten snad můţe v největší nouzi pomoci. Ještě tedy musím vyměnit peníze. Měním je někde na okraji města a dostávám 7 liber. Jen se směju. Kaţdý by byl nešťastný, ale mě v Londýně přeci čekají veliké věci. Tak o co jde, není třeba se bát. Našel jsem telefon a volám Mikovi (pracovali jsem spolu jako barmani kdyţ nám bylo 20 let, napsal jsem mu email a zeptal se ho na pomoc v Londýně. Tvrdil, ţe v tom nevidí ţádný problém! Volám tedy Mikimu. Zvedl to a dohodli jsme se, ţe na nádraţí bude za 40-50 minut. Byl jsem šťastný. Dali jsme si cigárko, klábosili a já mu říkám, ţe jsem transvestita. Odpověděl jen: „OK.“ Přijíţdíme k jeho bytu. Je brzy ráno. Chvíli se ještě oba prospíme. Jsem unaven. Ráno je ale příjemné. Probouzím se konečně v mém Londýně; jsem spokojen. Pak jsme se oba vrháme na snídani: klobásky, vajíčka, slaninu a toast. Stejně jako v Americe. Povídám mu, ţe to asi nedojím a Miki na to: „ To by jsi měl, je to tvoje poslední jídlo na dlouhou dobu.“ Já se jen usmívám: „Já vím, já vím DRUHÁ STRANA mi to dá seţrat.“ Po snídani mi Miki pomáhá hledat ubytování v internet café. Upřednostňuji ubytování mezi gayi nebo mezi někým kdo bude respektovat můj transvestismus. Nacházíme několik inzerátů. Nějaký kluk nabízí ubytování zdarma a očekává masáţ. „To jistě,“ pomyslím si. Některý se chce jen mazlit. Odpovídáme ale na všechny inzeráty a přikládám foto.

Mike mi vysvětluje, ţe nemohu bydlet s ním. Sám ţije u nějaké paní, Češky, a ta rekonstruuje dům. Prý to nyní nejde přespat u Mikiho. Pomáhá mi však nakoupit Vodafone kartu a vysvětluje mi rozdíl mezi českou a anglickou zásuvkou. Téţ ještě pořizujeme Oyster kartu na slevy v městské hromadné dopravě. Kdyţ je vše nakoupeno, je čas se pobavit. Celé odpoledne, dlouhé hodiny si s Mikim tedy povídá. Večer mne odváţí ven a vysazuje na Picadelly. Je to hlavní ulice vedoucí skrz SOHO ( gay čtvrť). Tam budu hledat práci. Chci tam najít práci jako holčička a dopsat můj dívčí deník. Zpověď o tom, jaké to cítit se ţenou a 63

přitom být muţ. V Soho chodím po barech a kavárnách a snaţím si najít práci. Všichni chtějí můj ţivotopis, tedy CV. Hledání práce tedy vzdávám. Musím si ho co nejrychleji sepsat. Vím, ţe bez CV nemá cenu pokračovat. Mike mi téţ poradil, kde mohu přespat v případě, ţe nenajdu nocleh. Měl na mysli přespání v poschoďovém autobuse. Ten jezdí od 1hodiny ranní do 6hodin. Nakonec skutečně trávím první noc na posledním sedadle v patře typického poschoďového autobusu, jeţ jezdí pouze v Londýně. Usínám s úsměvem a plný očekávání. Moje Reality show (bludy) běţí na plno. Kdyţ se po pár hodinách probouzím, zjištuji ţe autobus opouští centrum Londýna. Trvalo mi to víc jak pět hodin dostat se z autobusového depa zpět do centra. Šel jsem pěšky. Pálí mě paty a mám asi sedm puchýřů. Tak to je začátek! Nacházím Surbucks (kavárna kam jsem chodil i v USA) Dávám si silnou kávu a dobíjím telefon. Během dne jsem našel modrou dívčí šálu. Uvazuji si ji na hlavu jako šátek. Vypadám jako zţenštilí gay DRUHÁ STRANA je unavena z mé muţské poloviny. Chce v Londýně holčičku. Potřebuji nutně napsat ten ţivotopis. Volám tedy Mikovi a on mi radí, kde si mohu napsat CV a rovnou vytisknout. V jakékoli internet cafe, kterých je po SOHO spousty. Nacházím první a píšu: Můj Ţivotopis, CV Dobrý den, jmenuji se Tomáš Peller. Narodil jsem se v České Republice. Je mi 32 let a jsem umělec. (malíř, spisovatel) Mám střední školu a pracoval jsem jako:  Číšník  Krupiér  Stěhovák  Uklízeč  A Grafik Posledních 6 let jsem strávil v USA, pracoval jako uklízeč a vedl vlastní uklízecí firmu a pomáhal v restauraci. V USA jsem studoval:  Grafický design  Web design Nyní píšu knihu, o ţenském světě, proto jsem se rozhodl ţít jako dívka. (oblečení, atd) Transvestita. To je proč jsem přijel do Londýna. To je proč sháním práci v SOHO. (vlastně jsem transexuál ale je těţké si to přiznat…..:-) ). Jestliţe mě přijmete, uděláte dobrý skutek a já se zavazuji být nejlepším zaměstnancem/zaměstnankyní jakou jste kdy měli. Kontakt: 077 471 397 43 Thank you ELLE (dívčí jméno)

64

Jsem hrozně utahaný. Hledám místo, kam sloţit hlavu a bolavé nohy. Mám štěstí, tedy zdá se. Nacházím Hostel blízko Oxfford Cir. Těším se na dlouho sprchu a postel. Dnes jsem toho stihl dost a dost. Zaslouţím si odpočinek. Hlavně, ţe mám to CV. Zítra ho roznesu. Po příchodu do Hostelu mne však čeká nemilé překvapení.Mají totálně plno, ptám se na recepci, zda nevědí o nějakém ubytování poblíţ? Dostávám adresu, není to daleko. Vydávám se zkusit štěstí. Bohuţel. Na recepci mi sdělují, ţe mají úplně narváno. Co teď? Hlavně né autobus!!! Před Hostelem nacházím na chodníku tohle:

Don´t waste time – neztrácej čas! Tak ty mi teda dávají, pomyslím si. Nebudu! Jdu roznášet CV po klubech a hospodách. Obcházím podniky a puchýře neskutečně bolí. Ale mě nezlomí! Okolo druhé ráno, mi jeden dveřník říká: „ Přijď zítra aţ tu bude manager.“ Tak teď mi DRUHÁ STRANA dala volno. No sláva, snad to vyjde. Jsem uţ totálně ko. Jo, ale aspoň malé potěšení, našel jsem dáreček, úplně nové brýle PRADA. Jsou krásné! Je mi stále janější, ţe pokud se budu prezentovat jako kluk, dostanu od DRUHÝ STRANY zabrat. Jistě se dobře baví ta banda okolo Madonny a toho odbarvenýho rappera! Vzkaz zněl jasně, chceme holčičku, chceme ELLE! Procházím Londýnem a jsem vyčerpaný. Puchýře hrozně pálí. V dálce vidím stromy. Ţe by park? Kdyţ se dostávám blíţ, zjišťuji, ţe je to opravdu park a v něm lavičky……NÁDHERA! Mám kde spát a kde nabrat síly. Jdu kousek dál do parku, je pozdě v noci skoro ráno, usedám a ošetřuji si nohy. Odznakem propíchávám puchýře. Najednou se objevuje mladík, usedá ke mně na lavičku a divně se usmívá. Dostal jsem strach, a tak se obouvám a utíkám z parku. CO TEĎ? Nedaleko vidím autobusovou zastávku. Další noc v autobuse? Asi to uţ bude tak. Bohuţel znovu přespávám v buse. Mám strach usnout, obávám se, ţe mě opět odveze do depa a tak jen klimbám. Tentokrát mám aspoň maliiiliiinkaté štěstí.Konečná zastávka je nádraţí Victoria station. Vystupuji. Jsem doma. Dávám si snídani v MC Dodaldu a hlavně kávu. Je tam spousta obchodů a obchůdků, kupuji velké kruhy do uší a tanga s motivem anglické vlajky. Později odpoledne volám Mikovi z Westminstru. Ptám se ho, jestli nemohu přespat u něj v autě. Říká, ţe se mi pokusí něco najít. Hledal jsem Hotel, avšak jediné co mi přišlo pod ruku byly na zastávce nedojedené hranolky. 6ádný inzerát s nabídkou ubytován. K sakru! Dojídám tedy hranolky jako bezdomovec. Celý den trávím v centru a nakonec se vracím na Victoria Station. Tam jsem teď doma. Daří se mi vybrat z mojí karty peníze a na nádraţí si všimnu kanceláře pro turisty. Nabízí výlety po Londýně, ale téţ i ubytování. Beru si

65

Hotel. A nepřijde mi ani tak drahý. Stojí 45 liber Vyzvedávám tašku z úschovny zavazadel a směřuji do mé vytouţené sprchy a postele. Není to odsud daleko.. Plouţím se s taškou na rameni a cestou nakupuji kabelku a dívčí péřovou černou šálu. Je třeba pustit ELLE ven. Usínám vyčerpáním. Hotel mám i na další den, potřebuju si odpočinout a taky nabrat sílu na večer Ráno se pořádně nasnídám, jinak trávím celý den v posteli.Zítra večer jdu pařit. Uţ se těším. Plánuji pařbu v klubu, jenţ doporučovali v časopise v Čechách.. Kdyţ přichází večer, dlouho se sprchuji a holím všechno ochlupení. Musím vypadat dobře. Většinu panského oblečení vyhazuji (pár nejlepších kousků si nechávám, na dobu, kdy budu potřebovat moji muţskou polovičku). Je čas pustit Elle ven! Tak tady ji máš, Londýne! Ze zrcadla se na mě zubí Elle. Sluší jí to. Odjíţdím do klubu HEAVEN, je to jeden z nejznámějších v Londýně. Při vstupu se mě ptají, kdo mě má prošacovat, jestli muţ, nebo ţena? Nechám to udělat chlápka. Směje se na mě. Vše probíhá v pohodě. Celou noc pařím, tančím, a piju. Na penězích mi vůbec nezáleţí. Vţdyť mám svou vlastní televizní show. A jednou mi ty prachy dát musí. Seznamuji se na dívčích záchodkách s nějakou Angličankou, Říká, ţe jsem krásná. To mi lichotí. Vyměňujeme si čísla. A ţe si zavoláme. Mám z toho příjemný pocit. Nějaký kluk u baru mi šahá na zadek. Je to divný, ale musím to vydrţet. Kdyţ ráno odcházím, DJ děkuje speciálnímu hostovi dnešního večera. Otočím se. „DÍKY RAPPEROVI Z DETROITU!“ To jistě!!! Objednal jsem si taxíka, nechávám se vyloţit na Victoria station.Zbytek cesty, takový kousek přeci dojdu. Taxikář je příjemný a doporučujeme mi další klub. Klub FIRE . Super, moţná tak snad aţ večer. Teď mám 4 hodiny spánku, neţ mě vykopnou z hotelu. Hotel ale ne můţu najít. Propadám depresi, je hrozně pozdě. Uklidňuje mne aspoň představa spánku, spánek v příjemné posteli,ou, nádhera a večer další pařba!Super. Po několika hodinách přeci jen nacházím pokoj k přespání. Je dokonce se snídani. Jsem vyčerpaný, ale spokojený. Ráno uţ po snídani odcházím na Victoria station. Tašku je opět potřeba odloţit do úschovny zavazadel. Musím přeci navštívit londýnské památky a něco sníst. Byla by škoda nepoznat Londýn jako takový se svými historickými krásami. Snaţím se tedy lépe poznat Londýn a prostý ţivot v něm, Občas se někde stavím na kafe, přitom píšu můj deník. V jedné kavárně při vychutnávání si kávy a u psaní, si ke mne přisedá paní kolem 45 let.Má hrozně divné oko. Sjíţdí mne pohledem.Říká mi při pohledu na mě, ţe jsem hrozně silný, kdyţ si jdu za svým. A téţ, ţe mě obdivuje. Vyznává se mi ze své nemoci. Má rakovinu. Chytám jí za ruce. Ona mi vypráví o své nemoci a ţe umírá. Obě pláčeme. Nakonec jí políbím na tvář a odcházím. Přejeme si štěstí! Večer odcházím hledat klub „FIRE“ není daleko, je v podstatě v centru. Kdyţ k němu směřuji míjím frontu lidí před gay klubem čekající na vstup. Mě ale čekají ve „FAIRU“. Je to dalších 15 minut chůze. Kdyţ uţ přicházím do FIRE, je zavřeno. Nadávám a přitom se směju! „Mám sukni a paruku, tak co po mě ještě kurva chtěj!!!“ hlasitě vykřiknu. Vracím se tedy do Gay klubu, zařadím se do fronty a čekám aţ mě pustí. Je to menší klubík s tanečním parketem.Sedám si na pohovku a čtu gay časopisy. Objednávám si dring. Najednou ke mně přistoupí černoch s brýlemi a bříškem. Můţe mu být tak 48 let. Je decentně oblečen. Začínáme si povídat. Jeho třetí otázkou je, zda kouřím pinďoury? Odpovídám: „No zajisté,“ říkám to s velkou dávkou sebezapření. Odchází se slovy: „Já se vrátím, zlato.“ „Ty vole, ten tě roztrhá jak mráz pumpu!!!“ pomyslím si. Dostal jsem pořádný strach! Musím si odskočit tančit a po pár drincích odcházím na toaletu, abych si upravil/a make up. Maluju si pusu, á náhle uslyším: „HALÓ?“ Otáčím se a ve dveřích do kabinky stojí můj černoch a dává mi signál hlavou, ať jdu za ním. Těţce polknu. Chce se mi utéct. Říkám mu: „Nedáme si ještě dring?“ Znovu mi vyšle signál hlavou ať jdu za ním. „Je to jedno, zní mi v uších slova kámoše Basti, je to jedno.“ Rozvlním boky a vklouznu na záchodek. Zavřel a začíná si rozepínat kalhoty. Zírám a očekávám, co na mě vytáhne. Regulérní velikost, ufffff. To snad

66

zvládnu. Klekám si a beru ho do úst. Tvrdne. On mě hladí na rameni. Vůbec nejsem vzrušen/á. Zvedá mě a odstrkuje moje anglický tanga. Zkouší mě kouřit:. Jediné, co se mi zvedlo, byl ţaludek. Nakonec se sám vyhoní. Nic jiného mu ani nezbylo. Nějak mne to nebralo. S kaţdým to nejde.Potom odcházím tančit. Jako kurva nestojím za nic!!! Ale v tom klubu mi bylo dobře. Nejvíc mě bavilo flirtovat s barmany. Objednal/a jsem si drink a kdyţ mi ho donesl, zeptala jsem se: „Jestli mě miluješ, tak mrkneš.“ Odpovídá: „Nemiluju“ a mrká. Oba se tomu smějeme. Ráno jsem odešla na Victoria station, objednal/a si další hotel a šla si lehnout. Neţ jsem usnul/a, volal Mike. Přináší úţasnou zprávu. Od pondělka můţu bydlet u Michaela zdarma, ale vyţaduje za odměnu masáţ. DRUHÁ STRANA je spokojená! Nenechá mne na ulici! Konec stresu s hledáním ubytování. Konečně budu spát a odpočívat jak chci a kdy chci. Mohu si vlastně dělat, co chci.

The God curriculum- ţivotopis boha. Thomas bude připraven k soudu, kdyţ bude připraven podpořit ţenu a jestliţe, nebude moci podpořit ţenu, není připraven hledat! To jsem našel v časopise, kdyţ jsem dával dohromady důkazy o DRUHÉ STRANĚ. Neměl jsem nejmenší pochybnosti o mé Reality show. (BLUDECH) Je pondělí 26.února 2007. Během dneška se toho moc nestalo. Myslím tedy ţádné vzrušení za slunečního světla. Večer se však jdu ubytovat k Michaelovi (kluk, který se ozval na můj inzerát). Setkání se má uskutečnit ve 22 hodin. Michael však volal Mikovi, ţe bude doma dříve, asi kolem 20.hodiny, tudíţ mohu přijet k němu dříve. Volal jemu, protoţe můj telefon se neustále vybíjí, tudíţ je sloţité se mi dovolat. Mike mne tedy odváţí k Michaelovi. Kdyţ jsme dorazili, Michael ještě nebyl doma. Nechceme marnit čas. Potřebuji si koupit nový telefon a nyní mám na to čas. Zkoušíme zajet do jedné anglické čtvrti- Sunsbury-zakoupit nový telefon do. Ţádný však nemají, proto se vracíme za Michaelem. Telefon si seţenu jinde a jindy. Zvoníme u jeho domu. Dveře otvírá malý holohlavý chlapík. Ţe je to gay, není pochyb; mluví příliš sladce. Pozval mě dál a ukazuje mi můj pokoj. Chvilku si povídáme, pak se ho ptám, jestli chce masáţ, jak inzeroval. Odběhne se osprchovat. Je zřejmé, co si pod masáţí představuje. Dávám si sprchu po něm. Beru si na sebe dívčí noční košilku a paruku. Jsem připraven a jdi za Michaelem. Kouká na mě jako z jara, nekomentuje nic, pouze mi 67

sundává paruku. Posléze si lehá do postele a okolo beder má jen ručník. Převalí se na břicho Je to pro mne znamení, ţe mohu jít na věc.. Začínám masáţ od ramen, přes záda aţ na zadek. Pouţívám dětský olejíček. Po chvíli se otáčí na záda. Laskám mu břicho a přes ručník vidím, jak moc se mu to líbí. Stahuji ručník a on tu leţí jak ho pán Bůh stvořil. Má menší penis neţ já. Udivuje mne to, ale nedávám na sobě nic znát. Pomalu se dotýkám jeho muţství a začínám ho kouřit. Je mi jasné , ţe tohle si pod pojmem masáţ v inzerátu představoval. Musím mu vyhovět. Nechci, aby mě zítra vyhodil na ulici. Je jasné, ţe DRUHÁ STRANA tohle chce vidět. Pokračuju v kouření aţ do výstřiku. Polykám. To bylo poprvé, co jsem cítil sperma cizího muţe. Bylo to kyselé, ve srovnáním s chutí mého sperma. Navíc chutná jako škeble s kapkou citrónu. Pro mne nová zkušenost. Děkuje a odchází. Diváci mé Reality show musí být spokojeni. Pomalu pouštím ELLE ven. Druhý den mu kupuji láhev vína jako poděkování za ubytování. Odmítá ji s vysvětlením, ţe nepije. Tak ji vypiji a razím nakupovat ţenské hadříky. Chci být dokonalejší. Ve městě si nechávám udělat dlouhé, rudé nehty v TOPSHOPU na Oxfford Streat. Ptám se na cenu a čas, kdy mi je manikérka udělá. Po 45 minutách jsou hotové. Souhlasím a usedám na ţidli. Manikérka mi říká, ţe vypadám jako Boy George. Je dost nepříjemné, kdyţ mi obrušují lůţko, na které pak přilepí umělý nehet. Opravdu jsou nehty hotové za 45minut. Jsou krásné, rudé, sluší mi. Jsem docela spokojen. Platím však 70 liber. To je proto, ţe mám problém s anglickým přízvukem. Nějak jsme se nedokázali domluvit na ceně. Nerozuměl jsem ji.Platím tedy a nechávám cenu plavat. Je to přeci jedno, kolik jsem zaplatil, kdyţ jsou krásné. Brzy zjišťují nepraktičnost krásných dlouhých dámských nehtů. Začínám chápat ţeny, ţe musí s takovými nehty pouze sedět a koukat, nemají šanci s dlouhými nehty cokoli dělat. Uklízet, psát na počítači, rychle se obléknout…,stěţí. Na dámské toaletě nemohu rozepnout kalhoty, natoţ vytočit číslo na telefonu. Jeví se to jako zcela nemoţné! Jsou krásné, ale tak hrozně nepraktické! Tento týden si také značkuji své teritorium. Načůrám do láhve od coly. A močí značkuji VIRGIN STORE (Madonnin obchod s musikou) Je teď můj! A kupuji nový mobil, véčko od MOTOROLY. Nelíbí se mi, ale má alespoň rádio. Stojí 30 liber. Vydrţí dlouho nabitý, coţ je jeho největší předností. Domů za Michaelem doráţím vţdy kolem půlnoci, to uţ ale spí. Nechce se mi ho totiţ stále „masírovat“. Tedy vlastně nikdy se mi nechce. On na dveře vţdy vylepí nerušit a je zamčený. Myslím, ţe je nasraný. Bydlím u něj a on z toho nic nemá. Dal si přeci podmínku pro své ubytování. Stále hledám práci. Na mé CV (ţivotopis) mi zatím nikdo neodpovídá. Přemýšlím, jak je to moţné. Domnívám se, ţe v mé Reality show chtějí více akce. Uţ jim nestačí, ţe jsem byl v USA v base, v Čechách v blázinci a na Karlově mostě zkusil roli ţebráka. Nestačí jim ani můj cross-dressing a orální sex. Chtějí vidět skutečný sex! Jak šuká Bůh Šíva. Ok, jak chcete, budu prostitutkou. Na Oxfford Streat si v jednom internet café vyrábím leták, který vylepím po teleních budkách v SOHO. Viděl jsem tam uţ spousty inzerátů, nabízející sex.

68

Leták je hotov, nyní mi zbývá jej nechat vytisknout. Ale kde? Volám tedy Maikovi, kde to mohu nechat vytisknout. Říká, ţe v SNIP AND SNAP; údajně je jeden přímo na Oxfford Streat.. Chodím ulicí tam a zpět, nemohu ho najít a tak to nechám na zítra. Těším se domů, je ještě docela brzy. Kdyţ doráţím domů, Michael pracuje na počítači. Poté si ještě povídáme. Zjišťuji, ţe je lékařem a téţ pomáhá lidem z gay-lesbické komunity. Ptá se, zda bych nemohl vypadat adekvátně svému pohlaví. Upřednostňuje, kdyţ se oblékám jako kluk. Chápu, ale to je asi tak vše. Mám nápad, respektive plán. Ptám se jej na rady ohledně prostituce. Říká, ţe je to velmi lukrativní zaměstnání a dobře placené. Vysvětluji mu, ţe moje zadnice je stále pannou. Svěřuji se mu ohledně sexu. „Je to pro mne velmi bolestivé, kdyţ je muţ příliš vybaven,“ říkám. Vypráví mi: „Já uţ měl v ţivotě stovky muţů, ale jakmile jej má někdo příliš velkého, raději řeknu- ne díky!“ Navrhuje mi, ţe mi s tím panictvím pomůţe. Michael vchází ke mně do pokoje se záměrem „odpanit mi zadek“. Strká mi tam prst a říká: „Dejchej, dejchej, relaxuj!“ Nemám ne sobě mé dívčí věci a připadá mi to divný. Nepřijdu si vůbec sexy. Cítím se jako kus hovězího. Chci to mít rychle za sebou. Michael si navlíká kondom a začíná tlačit proti mému análu. Opakuje: „Relaxuj, uvolni se!“ Zkouším se uvolnit jak jen to jde. Nejsem vůbec vzrušený. Vidí, ţe jeho pomoc nezabírá. Nic pozitivního to se mnou nedělá. Ptá se mě, jestli chci přestat? Říkám, ţe jo a omluvám se. „ To nemusíš,“ řekne a odchází. Cítím se hrozně. Příští den navštěvuji opět Westminster. Je to tam hrozně uklidňující, perfektní prostředí na vyčistění hlavy. Kdyţ jdu po ulici, přelétá nade mnou helikoptéra. „Je tu zase kvůli mně, jako v Americe,“ zvolám. Následuji ji z Westminstru aţ na Charing Cross Road. Cítím, ţe se blíţí konec mé Reality show. Přicházím na náměstí Charing Cross Squer. Je tam protest proti válce. Je to proti mé válce s DRUHOU STRANOU. Jsou tam tisíce lidí. Dobrá příleţitost, pomyslím si. Hledám vstup na podium. Chci pozdravit dav. To se mi nedaří. Všude okolo je ohraničení, respektive plot. Lidé píší na náměstí křídou po zemi různé vzkazy. Následuji je. Beru si růţovou křídu a sděluji světu: „I LOVE YOU, EMINEM“ A proč právě jeho? Zní mi v hlavě. Bleskově nacházím odpověď. Je to přeci moje Druhá

69

polovina; mé ţenské já ho miluje a muţské respektuje. Při poslechu jeho musiku vnímám, ţe se do všech se naváţí. Ţádný respekt! Z nikoho! Stejně jako já! Sympatizuji s nim. Jsme vlastně stejní! On přeci ví, je osvícený. Svými texty se pokouší a učí lidi prohlédnou!. Je na vás, lidech, jestli to pochopíte, nebo ne. Já vím, jak se cítí a proč to dělá. Cítím se totiţ stejně! Odcházím na kávu, DRUHÁ STRANA mě nechala odejít. Ještě nemají dost? Před kavárnou mi vítr pod nohy přifoukne noviny. Je na nich reklama na Rádio BBC. Opisuji číslo, moţná se bude hodit. V pátek mě Mike posílá do anglické čtvrtě Camdem Town. Mají tam super jeans a nabízí tam výšivky třeba svého jména na ně. Procházím čtvrtí, ale nemohu najít daný obchod. Hledané tedy nenacházím. Za to potkávám dealera. Je to černocha nabízí mi marihuanu za 20 lliber. Nemám peníze. Matroš však chci. Slibuji, ţe vyberu peníze z karty v bankomatu a vrátím se. Přisahá, ţe na mne počká. A tak jdu vybrat z karty. Cestou potkávám dalšího dealera, nabízí mi trávu za vykouření penisu. Odmítám, nejsem ţádná kurva. Má Elle ve mně spí. Raději si marihuanu koupím, neţ kouřit někomu za peníze. Kouřím přeci zásadně zadarmo! Stavuji se ještě do malého obchůdku, abych měl hotovost. Kupuji ovoce a u kasy chci „cash back;“ hotovost. U obchodu vidím bankomat. Super. Vybírám 60 liber. Kupuji trávu od onoho černocha a skouřím se. Po trávě opět oţívá mé ţenské já. Uţ nejsem muţ v ţenských šatech. Jsem ţenou. Tedy připadám si tak. Procházím zpátky do centra. Jdu na jistotu do gay clubu, který se jmenuje G-A-Y a je v centru SOHO. Nějací muţi mě tam zkoušejí sbalit, ale nemám zájem. Tančím, pěkně ţensky vlním boky a utrácím peníze za drinky. Chci se bavit. V tom mne jeden mladík zve na záchodek. Odmítám, mám přeci Eminema. Pod vlivem marihuany se cítím být ţenou a sexy. Procházím SOHO a vlním se v bocích. Opětuji úsměvy, které mi jsou adresovány. Kdyţ doráţím domů, Michael o mě nejeví zájem. Ţenské ho neberou. Povídáme si.Říká, ţe je třeba se mnou něco udělat a nabízí mi pomoc. Údajně má prý kamarádku v poradně pro transexuály. Můţe mi pomoci. Beru si adresu, číslo a slibuji Michaelovi, ţe tam pojedu. Chci poznat více holek jako jsem já. To je má jediná motivace, proč souhlasím s návštěvou poradny. Mám totiţ o ní své představy a jediné přeci, co chci, je seznámit se. Pochopil/a jsem taky, ţe sex bez lásky nestojí za nic. Jinak se však stále bavím (asi sám sebou a svými myšlenkami). Usmívám se nad představou, jak celá planeta kaţdý večer před televizí hltá moji Reality show. Ani neuběhl týden a vyráţím za Michaelovou kamarádkou do poradny. Kdyţ přijíţdím metrem do poradny, musím ještě pěkný kousek pěšky. Nevadí, něco obětuji. Naproti poradny je malý fast food. Mám hlad, nic jsem ještě nejedl.Objednávám si ještě před návštěvou něco k snědku a flirtuji s obsluhou. Vím, ţe DRUHÁ STRANA mě chce vidět souloţit a chce, abych si to s obsluhou uţila, já ale kašlu na ně! Stejně z toho nikdy nic nemám. A šukat jen pro kamery mě nevzrušuje. Jsem romantička. Poprvé to musí být z lásky a hezký. To chce přeci kaţdá holka, ne?! Najím se tedy a vyráţím ke dveřím poradny. V poradně se mě ujala Michaelova kamarádka. Svítí ji oči. Usadila mě na sedačku, na stole jsou sušenky, nabízí mi, ale neberu si. Ztloustla bych. Přisedá si nějaký šedivý muţ. Hltá mě pohledem. Je mi to příjemné. Ale spát s tebou nebudu, řeknu si jen tak pro sebe. Pak přichází nějaký mladík a ptá se, jestli si nedáme trávu. Napadne mě, ţe mě chtějí zhulit, abych byla povolná. A tak jdu. Vţdy se cítím více sexy a nabuzenější po trávě. Nabízená tráva je ale hrozně silná. Je mi zle. Rozjíţdí se mi paranoia. Pohledy všech jsou mi nepříjemné: „Hej nejsem kus masa,“ vykřiknu a mé srdce patří Eminemu! Chlápek v poradně se mne snaţí dotýkat. Je mi z toho zle. Seru na vás, chci odejít, ale mám hrozně těţké nohy. Sakra, ta tráva! Je mi hrozně zle.Stoupám si na stůl a říkám: „Zavolejte mi doktora“. Koukají s otevřenou pusou. Neberou mě váţně. Tak zakřičím znovu: „Zavolejte mi, kurva, doktora. Michaelova kamarádka mě odvádí do malé místnůstky. Je tam pár obrazů, větrák a křeslo. Posadím se a oni mě zamknou. „Chci do

70

santoria v Anglii, stejně jako Kate Moss!“ křičím. Sundávám všechny obrazy a dělám nepořádek avšak opatrně, nechci nic rozbít, jsem přeci jemná romantická ţena. „Chci do sanatoria,“ volám na ně: „Kde je doktor?“ Ţenský hlas mě uklidňuje, musím počkat. Neberou mě váţně, bleskne mi hlavou. Jak chcete. Rozbíjím skleněné obrazy. Znovu se ozývá ţenský hlas a chlácholí mě , říká ţe uţ jede. No zaplať pán bůh! Klidná si sedám do křesla a čekám. Kdyţ přijela sanitka, zdravotník byl sympaťák. Povídáme si a já mu vysvětluji tvorbu a myšlení Salvádora Dálího. Jen přikyvuje. Odváţejí mě na kliniku. Jsem přijat na oddělení kliniky.Vypadá to tu supe; plazmová televize, koţená sedačka, a mám vlastní pokoj. Oběd je formou bufetu, mohu jíst zdravě, a to mi vyhovuje. K večeři bývá celozrnný sendvič s tuňákem. Mléko je zdarma v lednici. A stejně tak je zdarma i káva z automatu Chci vypadat dobře a sexy v ţenských šatičkách.. Mike mi přiváţí pánské oblečení. Jeden den se oblékám jako kluk a druhý jako holčička.Taky zde flirtuji s personálem. Pohlaví, s kým flirtuji si vybírám podle toho, jestli mám holčičí nebo klučičí den. Doktor mě poučuje, ţe personál se neosahává a ţe musím dodrţovat stejné pravidla jako ostatní pacienti. „A ty jseš kdo, ţe mě chceš poučovat!“ pomyslím si. Dnes potřebuji kontaktovat Mika. Zavolám mu tedy. Mluvím a chovám se jako kluk. Nechci ho znervóznit. Pravdou sice je, ţe na oddělení působím,cítím, myslím, vypadám a chovám se jeden den jako pirát z Karibiku a další den jako kočička z muzikálu Cats. Postupem času své léčby zde se začínám chovat adekvátně. Uţ tolik nevyšiluji, relativně končím s cross-dresingem, protoţe nehulím trávu a léčím se. Celé dny během svého pobytu píšu můj deník. Mám čas, ale i potřebu. Má slova a deník začíná být docela srozumitelný a čtivý. Nejsou to jiţ pouze slova zhuleného transvestity. Ve zdejší léčbě jsem strávil asi dva měsíce. Nadchází den propuštění. Musím jít před nějakou komisy. Tam mne varují, ţe marihuana je nebezpečná a nemuselo by to se mnou dopadnout dobře.Téţ mi dávají adresu do Centra pro transexuály, odkud jsem přijel. Nijak o slovech komise nepřemýšlím. Je m to nějak jedno. Poděkuji a čekám na Mika, který mne má vyzvednout. Mike přijíţdí, jsem spokojen a hlavně nemám obavy z toho, kde budu dále bydlet. Mike mi totiţ jiţ v minulém telefonu říkal, ţe rekonstrukce jejich domu je hotová a ţe mám rezervovaný pokoj. Chce zaplatit 100 liber týdně. No sláva!!!

71

Bydlení s Mikem Mike pracuje hlavně v noci. Během dne pospává. Pracuje totiţ jako profesionální řidič. Slouţí v podstatě na objednávku lidi, kteří aktuálně nejsou schopni se kamkoli dopravit vlastním vozem díky alkoholu. Kdyţ se někdo opije, zavolá Mikemu, ten za ním dojede na malé motorce a pak klienta odváţí domů nebo na adresu, kterou si přeje. chce. Evička, majitelka domu je Češka. Prosím ji, aby na mě mluvila anglicky, mám stále problém s britským přízvukem. Kdyţ se mě ptá, čím se ţivím, směju se. Zná mě přeci z televize. Přes to odpovídám, ţe jsem umělec. U domu se nachází golfové hřiště. Kaţdý den ráno chodím cvičit Thai-Chi a potom jdu běhat. Marihuaně se vyhýbám. Je mi zní zle a mám deprese. Ve Wimledonu kupuji skener a skenuji všechny reakce z časopisů pro mou knihu. Bude se jmenovat „Second king of nothing- Druhý král ničeho“ Chci vydat můj deník, deník genia.

Je třeba zvýšit sledovanost svoji Reality show, a tak káţu na balkóně převlečen za Adolfa Hitlera.

72

Tohle je výsměch Adolfu Hitlerovi. Směju se mu. Můj táta se narodil roku 1940 v Terezíně. Za války byl Terezín ţidovským ghettem. Teda aţ od roku 1941. Ale je dost pravděpodobné, ţe jsem z části ţidovský kluk. Foto vpravo- reakce druhé strany. Zdroj fota Bushe : Google.com Dál tvořím a tvořím například toto: Syn boţí se vrátil na svět, otevřete oči. Buďte osvícení. Bojujeme s matkou přírodou a přitom nechápeme, ţe jsme její součástí. Zde jsem v poloze Jeţíše Krista. Šipka na značce ukazuje planetu zemi, stejně jako značka i obloha a má šála mají stejnou barvu. Člověk je součástí země, země vesmíru. Já jsem nekonečný vesmír. Všechno souvisí se vším! Tak to pravil Jeţíš a tak je to v Bibli.

73

Jednou s Mikem jedeme jen tak autem a já si vzpomínám na telení číslo do rádia BBC. Vytáčím číslo a ozve se záznamník. Ahoj, já jsem Marcell, všechny peníze, které moje Reality show vydělala, bych chtěl věnovat Červenému kříţi. DO IT NOW! Udělejte to hned!!! Mike se na mě podívá od volantu s otazníky v očích. „Jsi, blázen?“ povzdechne. „Jo, zachraňuji svět!“ Zdůrazňuji. Začnu se hrozně smát. Kolik ta moje Reality show mohla doposud vydělat? Určitě to bude něco přes miliardu US dolarů. Jsem na mizině, ale hřeje mě dobrý skutek. A zítra ty prachy vydělám znovu! 74

Jednou v Londýně potkávám sestru Marcelu. setkáváme se v Hyde Parku. Kupuji si na to speciálně zlatý šatičky. Na schůzku přicházím oblečená jako děvče. Cítím se tak. Nevím, co si sestra o mne myslí. Nekomentuje však můj vzhled. Dlouho si se ségrou vyprávíme. Neviděli jsme se několik let a vlastně jsme si během společného ţivota toho moc neřekli. Mám pocit určité blízkosti. Vypráví mi, jak proţívala naše společné dětství, mámu a mě nesnášela. Říká, ţe ji mlátila jako ţito. To si pamatuji. Já byl mazánkem. Marcela tvrdí: „Jen kvůli tomu, ţe mne matka porodila, jí nemusím milovat ani mít ráda.“ Pláče, vzpomíná a mě je to tak líto. Děláme pár fotek. Nakonec si dáváme sushi v blízkosti Victoria Station. Říkám, ţe ji miluji. Ptá se proč? Na to nedokáţu odpovědět. Neviděli jsme se 8 let. „Moţná proto, ţe jsem příliš Američanka a tam se to říká 3x denně,“ nevím. Po jídle se loučíme, rozcházíme kaţdý svou cestou. Nevidíme se nadále spolu více neţ 5let. Po pár dnech mi Mike říká, ţe s tím svým psaním deníku a moţností vydání knihy bych se zde v Londýně neměl unáhlit, respektive bych ji zrovna v Londýně nemusel psát. Nabízí mi moţnost, plán dopsat onu knihu doma v Čechách. Přemýšlím.Souhlasím. Česká Republika čeká. Chce mít doma svého Járu Cimrmana. Do dvou dnů tedy objednávám letenku a vracím se domů jako ţena. Uţ nemám strach. Dávno jsem vzdal/a všechny předsudky a dogmata. Já jsem cesta!

Reakce DRUHÁ STRANA:Papeţ mluví o nacistických zvěrstvech. Madonna zrazena. Výbušná, vše říkající kniha.

75

PORODILA SYNA; mesiáš, nebo vrah?

Je jaro, duben, roku 2007. Na letišti v Praze jdu na toaletu si upravit make up. Jedna starší dáma mi sděluje, ţe tato toaleta je vyhrazena pouze ţenám. Odpovídám: „ Ano, to je pravda.“. Vysvětluji ji, ţe jsem ţena i kdyţ ještě ne po operaci pohlaví. Ale ţe můj doktor mi řekl, ať se chovám jako ţena, a to zahrnuje i dámské toalety. Zmlkne a nechává mě být. Jsem vţdy připravená na otravné lidi. Hlavně se nenechat vyvést z míry a vystupovat sebevědomě. Jedu domů autobusem, doma mě máma přivítá obětím a pusinkou. Je trochu v šoku kdyţ vidí jak jsem oblečená/oblečený. Později večer mi říká, ţe porodila syna. „Ano, ale jen z 50%,“ zní má odpověď. Dál to nekomentuje. Chodím střídavě oděn jako muţ a jako dívka. Máma hrozně hubne a je bledá jako stěna. Furt opakuje: „ Co řeknou lidi?“Tuto větu ignoruji. Co by říkali: „ Bůh se vrátil, aby zachránil svět,“ odpovídám. I do svého oblíbeného rokáče v Litoměřicích chodím oblečen/a jako dívka. Nevoli vzbuzuji hlavně u dívek. Chlapi mě tolerují. Ale je to malé město. Nevadí, je mi to jedno. Kdyţ mám opětovně svůj pravidelný zdroj marihuany, nic mi nepřipadá divné. Naopak hulení podporuje mou odvahu být svůj, být nezávislý/á.. A tak kouřím denně. Je sice jaro, všechno kvete, probouzí se opět ţivot, mohu být rád. Nejsem.V tuhle dobu sice denně kouřím trávu, ale necítím uţ povznešenou náladu. Často přicházejí těţké deprese a paranoia. Proţívám příšernou úzkost. A taky se mé ţenské já vykašlalo na Eminema. „Chceš si se mnou hrát? Uf, nemám zájem,“ pomyslím si. Vztahy na dálku stejně nefungují! Uklidňuji se tímto přesvědčením a argumentem. Ukončuji s Eminemem vztah tímto fotem:

76

Ţlutá vdova: V Americe ţije pavouk, který se nazývá Černá vdova. Má na zadečku dva trojúhelníky červené barvy a vypadají jako znak v mém klíně. Mé jsou ţluté, protoţe Eminem je odbarvenej blonďák. Také je to znak dvou polarit. Horní trojúhelník znázorňuje ţenský princip (klín, lůno), spodní trojúhelník znázorňuje muţský princip (ostří, penis). Dan Brown ve své knize „ Da Vinci code – Šifra mistra Leonarda“ Tyto polarity nazývá svatým Grálem. Většinu času trávím v posteli zavřený ve svém pokoji. Máma je ze mne stále nešťastnější, trápí se a je takřka průsvitná. Je jasné, ţe svět je jen hinduistická májá, Matrix, relativní, iluze. Propadám beznadějnému přesvědčení, ţe ani mé myšlenky nejsou mé vlastní. Někdo mi je čte a nebo přímo vkládá do mé hlavy. Nemám soukromí ani v mé mysli. Poslouchám průvan, jak tluče oknem. „Určitě to je znamení. Ale jaké?“ ptám se sám sebe. Přemýšlím a je mi zle. „Uţ vím, mám skočit z okna a probudit se v novém bytí!“ zvolám. Klepu se ale strachy. Mám touhu, potřebu skočit. Vystupuji do okna, dívám se dolů, ale mám strach. Nemohu skočit! Uléhám celý rozechvělý zpět do postele. Uţ nemohu!!! Přestal jsem kouřím trávu! Jezdím do Prahy a chodím po klubech. V ROXY ( slavný praţský klub), sbírám další zkušenosti. Vyspím se tam za noc s dvěma muţi. Jeden z nich je Černoch.Proţívám intenzivněji sex neţ tomu bylo v Anglii a Černochem Michaelem. Patrně mému proţívání pomohlo šampaňské. Aspoň docela příjemný pocit. Ale stejně nedosahuji vrcholu. Uţ nemůţu, nevím co víc po mě DRUHÁ STRANA chce! Odcházím z klubu. Nerozumím ničemu. Vracím se z Prahy domů. Po příjezdu jdu hned spát. Máma uţ spí. Je 77

lepší, kdyţ mne nevidí opět v dívčích šatech. Ráno, kdyţ se probudím, je mi úzko, mám strach. Jdu rovnou za mámou do obýváku. Musím ji nějak uklidnit, potěšit, přitom mi téţ jde hlava kolem a necítím se vůbec ve své kůţi. Chytám ji za ruku a přisedám na gauč. Hladím ji, je hrozně bledá a hubená. Stále pláče, trápí se. Pevně tisknu její ruku, objímám ji. „Jsem tu s tebou, nemusíš se bát,“ říkám jí v duchu. Chci jí to říci nahlas. Nemůţe se takto trápit. Ale vidím, ţe je na dně. Nejsem schopen ji utěšit. Je asi špatná a trýzní ji,co jsem o ní napsal v minulých dnech: Mé dětství, odvrácená strana Je 3O. duben, 2007. Přemýšlím, vzpomínám, hledám odpověď na otázky z dětství. V těchto dnech vidím mé dětství z druhé strany, ze strany noci. Já byl, jsem a vţdy budu, perfektní. Poslouchám příkazy. Pokaţdé udělám to, co mi řeknou. Moje máma měla a má na mě obrovský vliv. Přiznávám, ţe jsem ji vţdy poslouchal jako hodinky. Skoro bez odporu. Kdyţ jsem byl dítětem, malým chlapcem, chodila má máma se mnou spát.Uléhala vedla mne, aby mne hluboce uspala. Pravidelně a klidně dýchala, já ji spontánně napodoboval. Pouţívala na mě hypnózu a do tranzu mě dostávala svým rytmickým dýcháním. Ihned jsem upadl do hluboké hypnózy. Pak uţ si se mnou dělali vše, co sami chtěli. Poslouchal jsem jako hodinky. Mohli ze mne klidně dělat dětskou prostitutku, vyrábět porno. Posrával jsem se do osmi let. V hypnóze mi řekli a tak jsem i činil: „Musíš udrţet hovno co nejdéle. Je to způsob, jak zvětšit anální otvor, jak být dobrou, povolnou dětskou porno hvězdou, prostitutkou.“ Kolikrát jsem se chtěl vykakat.Nemohl jsem. Musel jsem své hovínka zadrţovat. Často jsem to zvládl. Překonal jsem svou přirozenou potřebu. Vlastně jsem se tomu musel naučit a pak uţ to bylo samozřejmostí. Kdyţ jsem neposlechl hlas hypnózy a musel jsem uţ pustit své výkaly do záchodu, tlak tak dlouho zadrţované stolice mi často natrhoval kůţi análního otvoru. Výkaly byly tak mohutné a bylo jich tolik. Měl jsem však potřebný přizpůsobený anální otvor své roli, do které mne uvedli. Kterou jsem se nějak naučil přijmout bez nějakého údivu. Udělali ze mě dívku? Proč? Dělali si se mnou co chtěli,cokoli je napadlo. Zneuţívali mě!!! V hypnóze mne zneuţívali! Vychovali ze mě malou kurvu a pak mě prodávali. Moje sestra si se mnou hrála na princezny, to je způsob, jak naučit malého kluka nejen sexy dívčím pohybům, ale celé dívčí osobnosti se svým dívčím světem; svým dívčím vnímáním, svými potřebami, touhami, sny, zkušenostmi. Nikdy jsem na to nepřišel, proč??? Proč já měl být tím, koho takto vyuţívali a zneuţívali k roli, ve které jsem se přeci nenarodil! Oni ze mě udělali holčičku, holčičku, holčičku. Dětskou prostitutku. Kurvu! Byl jsem zneuţíván!!! CO JSI MI TO PROVEDLA, MÁMO? CHCI VIDĚT MÉ DĚTSKÉ PORNO!!! Je mi jasné, ţe má máma, jako matka novodobého Jeţíše, se cítí provinile za to, co mi provedla, za svůj hřích.. Má chorá mysl mi říká: „Chtějí ji ublíţit, potrestat za to, co mi provedla! Za hřích, který spáchala na mne, na Jeţíši Kristu.“ Horečně přemýšlím a spojuji si nenávist v očích lidí, které jsem během posledních let ţivota potkal. Chtějí ji potrestat, zabít, chtějí ji linčovat!!! Svírá se mi hrdlo. Ne, namohu to dopustit. Nesmějí ji ulinčovat. Musím tomu zabránit! Já mámu přeci musím zachránit před takovou hrůzou. Já jsem tady přeci od toho. Já zachraňuji, já pomáhám. Myslím, ţe máma se bojí toho, co ji čeká za to, čeho se dopustila. Proto je tak pohublá, z toho má strach! Musím ji zachránit! Nedopustím linč. Za pár okamţiků přichází na návštěvu teta Míla. Je jarní odpoledne, něco po 16.hodině. Je 4. květen 2007. S tetou se při jejím příchodu zdravíme. Máma sedí na sedačce v obýváku, kouká na televizi. Teta Míla usedá do křesla naproti mé mámy a mne. Máme stále zapnutou

78

televizi. Teta něco vypráví , nesoustředím, se registruji jen část její věty: „On ještě neví, ţe jsem pro něj přišla, potkáme se na náměstí.“ „Coţe? Nějaké znamení? Pro koho přišla? Pro mě? A proč? Ptám se sebe. Stále mi běţí hlavou její slova. Sedím a horečně přemýšlím: „Teta přišla pro mne! A co je na náměstí?!“ opakuji si vduchu. V tom se v televizi objevuje něčí pohřeb. Bleskne mi hlavou: „Znamení! DRUHÁ STRANA mi radí!“ Jsem zvyklý vţdy poslouchat. Doporučuje mi, ţe musím maminku uchránit před bolestivým linčem. Mámu přeci miluji. Ale jak ji uchránit? Co mám udělat? V tom v televizi vidím záběr na rakev. Trhnu sebou. V hlavě spontánně přichází děsivá myšlenka: „To ji mám zabít?!“ ptám se sám sebe. Náhle dále záběr na pohřební věnce. Jsem nervózní, nevím co dělat. Nemohu ji zabít!!!Uklidňuje mne však myšlenka: „Kdyţ to udělám, nebude trpět na dlouhém linči!“ Néééé, to nemohu udělat! Nejsem VRAH!!! Nejsem VRAH!!! Jsem MESIÁŠ, ZACHRÁNCE!!! Záběr na plačící pozůstalé! Není o čem rozmýšlet. Nesmí trpět! Musím to udělat!!! To je řešení! Zemře rukou Mesiáše!!! Nedovolím své milované mamince trpět bolestivým, dlouze trýznícím linčem. Ona raději zemře rukou Mesiáše. Klidně, tiše, bez trýzně odejde na onen svět. V tu chvíli se máma zvedá a odchází do kuchyně tetě pro cukr do kávy. Musím to udělat! Zvedám se, následuji mámu a třesu se strachy. Máma bere cukr a otáčí se ke mně zády. TEĎ!!! Musím to udělat, nenechám ji trpět, bleskne mi hlavou. Otvírám šuplík s noţi. Popadám první nůţ s umělohmotnou rukojetí. Chytám ji za rameno a bodám do zad. Otáčí se ke mne, vidím ji do očí, vnímám její pohled. Máma se brání. Její oči vypovídají o šoku. Opakuji si: „Rychleji, rychleji, hlavně rychle, nenech ji trpět!!!“ Bodám noţem další rány. Snaţím se zasáhnout srdce. Nesmí trpět. Ať uţ je konec! Nůţ se mi láme a umělohmotná rukojeť zůstává v ruce. Chňapám ihned po dalším noţi, opět umělá rukojeť. V té rychlosti a šoku nedokáţu najít a vnímat správný nůţ. Opět se láme. Beru ten největší nůţ s dřevěnou rukojetí, který mi přijde pod ruku... Bodám a bodám. Rychleji, rychleji…..musím rychleji. Nenech ji trpět!!! Zasahuji mámě několik desítek ran do těla. Všude je spoustu krve. Máma se ještě stále brání a volá: „Mílo, Mílo.“ To jiţ však teta vyděšená a v šoku utíká z bytu. Volá jednotky záchranné sluţby. Máma mi strká ruce do svých zakrvacených ran, chce si pomoci. Znovu bodám, nechci, aby trpěla. V hlavě mám jedinou myšlenku- rychle, rychle, hlavně ať netrpí. Konečně zasahuji srdce. Máma beze slov upadá na zem, umírá. Bleskově vidím uţ jen její tělo leţící bezvládně na podlaze mezi naší kuchyní a obývacím pokojem. „To máš za všechno!!!“ vykřiknu pro kamery a celý zbytek světa. Během onoho aktu uběhlo pouhých několik minut. Celý svět přes pomyslné kamery vidí, ţe má máma si právě vyslouţila svůj trest. Nebyla bolestně ulinčována, zemřela boţskou rukou Mesiáše, Spasitele. Házím nůţ do koše a běţím si umýt ruce od krve. Na sobě mám modrou zakrvacenou košili. Popadám na sebe bundu, abych neviděl krev. Spěchám, jsem štvaná zvěř. Na tělo mámy se uţ ani nepodívám. Teď je na řadě Jeţíš. Teď jsem na řadě já! Z koupelny běţím zpět do kuchyně, vytahuji nůţ z koše. „Budou mě chtít zabít, musím se bránit!“ Spěchám a utíkám z bytu. Teta uţ dávno utekla pro pomoc. Ze čtvrtého patra beru schody po dvou. Není čas nazbyt. „Musím se dostat na náměstí,“ zní mi v hlavě to, co říkala teta. Náměstí! Tam na mě čekají! Před domem potkávám sousedku, má ve tváři údiv. Vyhrknu jen: „Kudy?“ Nechápe, podívá se doprava. Ubírám se pravou ulicí. Cestou vytáčím číslo z reklamy v televizi. Co mi poslala DRUHÁ STRANA. „udělal jsem to!“ „prosím“ ozve se ţenský hlas. „zabil jsem panu Marii!“ operátorka myslí, ţe je to vtip. Zavěšuji. Za rohem mířík náměstí. Před lékárnou vidím zaparkované modré auto. Je to znamení. Panna Maria v kaţdém kostele, má na sobě modré roucho. Místo u řidiče je volné. Vedle sedí spolujezdec. Nastupuji. On se brání a vyhazuje mě z auta. Obíhám auto k spolujezdci a párkrát jej noţem bodnu. Bojuji o vlastní ţivot. Celý svět viděl, co jsem provedl. Viděli ţe jsem zabil, ţe jsem vrah! Nějaký chlap poté, co bodám spolujezdce, na mě křičí. Otáčím se. Utíkám směrem k němu. Drţí si ode mne distanc. Má

79

bílé auto a všímám si, ţe klíčky jsou v zapalování. Jo, dobře. Nasedám. Zakrvacený nůţ házím na sedačku spolujezdce. Musím se dostat na Václavské náměstí! Tam bude vše OK. Startuji a vyjíţdím. Cílem je tedy Václavské náměstí. Na první křiţovatce, v blízkosti našeho domu, zastavuji na stopce a chci počkat aţ auta projedou. Muţ z ulice mě dobíhá a něco gestikuluje a řve. Nechápu, kývnu na něj hlavou. Co asi chce? Blázni. Nemám na něj čas. Mám svůj cíl. Muţ se stále snaţí dostat k mému autu, zarazit mne. Nemám však ani minutu na zbyt. „Na stopce se přeci nečeká, kdyţ jde o ţivot,“ říkám si. Jasně. Prudce šlápnu na plyn a vyrazím směrem z města. Ujíţdím, bez zábran naráţím do aut. Stále si to však razím ke svému cíli. Nemám pomyšlení dodrţovat nějaká pravidla podivného světa. Václavák, Václavák, tam se musím dostat!!! Po 500 metrech jízdy však ve zpětném zrcátku zjišťuji, ţe mi ten chlap visí na střeše. Nepotřebuji společnost! Ať mne nechá být! Přidám plyn a snaţím se ho setřást z kapoty mého auta. Padá na silnici. Ujíţdím. Nemám ani vteřinu navíc. Musím na náměsti, tam, kde mne čekají, aby bylo vše v pořádku. Ve zpětném zrcátku si dále všimnu, ţe mě pronásleduje nějaké další auto. „Co je? Proč? Nechte mne být! zvolám. Není však nikdo, na koho bych si v podstatě mohl hulákát. V autě ujíţdím sám. Strhávám volant doleva. Dodávka v protisměru! Náraz!!!

Foto zdroj: www.litomericky.denik.cz

Foto zdroj: www.litomericky.denik.cz

80

Probírám se na zemi před několika zdemolovanými vozy a křičím: „Nechte mě jít, nechte jít Jeţíše!“ Kolem mě je hlouček lidí. Jsou zvědaví na Jeţíše Krista. Policisté mne zatím pacifikují. Mám klepeta a fáč na hlavě. Snaţí se mne nasoukat do policejního auta. Jejich síla přemáhá mou obranu. Odváţejí mne do nemocnice. Potřebují nějaká vyšetření a rentgen. Proč ne, aspoň si to uţiju. Při rentgenu špulím zadek a nechávám projevit mou ţenskou polovinu. Všichni se tváří znechuceně. Berou mi krev. Odvracím tvář od kapek krve. Ošetřují mi rány v obličeji od čelního nárazu. Mám zafačovanou hlavu. Necítím nohu. Nikoho to nezajímá. Při odchodu z nemocnice mě opět nakládají do transitu a odváţejí mne. Nevím kam. V transitu leţím na lůţku, mám ruce a nohy přikurtované umělohmotnými pásky k lůţku. Divoce s sebou škubu a křičím, ať mě zatraceně pustí. Jsem přeci Mesiáš. Policista mi radí, ať drţím hubu. Pásky se mi zařezávají hluboko do zápěstí. Stále křičím: „ Jsem Bůh a taky Ďábel, nechte mě jít!“ To uţ nemají se mnou policisté smilování. Uštědřují mi pár ran obuškem přes záda a chodidla. To se několikrát opakuje. Najednou někde zastavíme před nějakou budovou. Jsme v Teplicích. Tam mne přemisťují na CPZ (cela předběţného zadrţení). Kurtují mě k nohám postele, pravou ruku mi nechávají volnou. „Co teď? Nedostal jsem se na to blbý Václavský náměstí! Co teď? Co se mnou bude, vţdyť oni mne tam čekají“ křičím. Mám hroznou ţízeň. Pravačkou si strhávám obvaz z hlavy a močím na něj. Mohu uhasit ţízeň. Moč se mi vpíjí do oblečení. Saju tekutinu z obinadla. V Americe jsem totiţ četl knihu o urinoterpaii. Moč je lék. Ráno přichází policista a odebírá mi vzorek z pod nehtů. Má na nohou obuté kanady a stoupá mi přitom svými těţkými boty na mou nateklou nohou. Raději si neuvědomuji tu příšenou bolest. Dostávám snídani a po té mne odvádějí na výslech. Vcházím do kanceláře. Nějaký policista se mne ptá: „Jméno a příjmení“….Mlčím. Znají mě přeci z televize. Nemusím odpovídat, netřeba se představovat. Ptá se znovu. Odpovídám tedy: „Mesiáš, Jeţíš Kristus.“ Naštvaně policista vykřikne: „Vaše jméno a příjmení!“ Znovu s poklidem odpovídám: „Jeţíš Kristus, Mesiáš.“ Dále se ptají na mámu….Zvolám: „To ona ze mě vychovala kurvu!“ Začínám se chovat, ţensky. Můj obhájce trpělivě sedí a mlčí. „A váš otec?“ ptají se dále… „Byl malířem pokojů,“ špitnu. Obhájce se na mě podívá. „Duch svatý je můj otec,“ zvolám hlasitě. Ukončují výslech. Obhájce jen pokyvuje hlavou. Sami vidí, kam to vede. Odvádí mě na celu. Čeká mne soud ohledně Návrhu udělení vazby. Bývá to co nejdříve. Kdy? To však nevím. Absolutně ztrácím pojem o čase. Nezajímá mne to přeci. Později skutečně jedu k soudu pro Návrh udělení vazby. Přicházím k slavnému soudu. Je to fraška. Do lavice usedám s opovrţením. Pouhá fraška, proč bych měl potřebovat nějaký Návrh pro udělení vazby. Všichni přeci zde vědí, kdo já jsem. Musí mne znát. Bojkotuji tudíţ pro mne nesmyslné hlouposti. Pokládají mi otázky. Na ně samozřejmě nereaguji. K čemu jsou? Bez mé zpovědi, odpovědi slyším větu: „Vazba je udělena.“ Soudce se ještě ptá, jestli chci k tomu něco dodat. Beru si tedy konečně slovo: „Všichni víte, kdo já jsem a odkud jsem přišel. A také znáte moje přátele! Prosím, uvědomte si to!“ Jmenuji DRUHOU STRANUpřátelé-George W. Bushe, Madonnu, Eminema, Dalajlámu, Václava Havla, Putina….. Jeden z přísedících si rukou upravuje kravatu a vzdychá. „Ano, ano málem bych zapomněl, pánové, a prezident České Republiky Václav Klaus“ dodávám. Zapisovatelka vše zapisuje. „Chcete ještě něco dále dodat?“ ptají se „ANO, dám sto miliónů amerických dolarů tomu, kdo mě dostane na západ!!“ říkám hrdě a s jasným přesvědčením. Hra začala!!! Kdo dá. Poté mě eskorta odvádí od soudu a nasedáme do transitu. Dostávám lyţařské brýle s černými skly. Nevidím, kam jedeme. Vyráţíme. „STO MILIÓNÚ AMERICKÝCH DOLARŮ!!!“ pronesu znovu, nyní směrem k eskortě. Řidič mi řekne, ať drţím hubu. Otevírají okénko, smrdím totiţ chcankama. Jedeme a já nevím kam.

81

Mou mámu, její tělo, jí jsem uţ nikdy pochopitelně neviděl. Na pohřeb jsem se téţ z logických důvodů nemohl dostavit. Vlastně ani má sestra Marcela na pohřeb mámy nepřijela. Má maminka byla pohřbena asi týden po své smrti spolu v hrobce své mámy, která zemřela v minulém roce. Sestra mámy si přála je pohřbít v obci, ve které se svou rodinou bydlela, aby se mohla starat o hrob. Já jsem dosud nenašel odvahu zajít na hrob mé maminky. Nejsem schopen jí zapálit svíčku či přinést kytici. Mé svědomí je stále se mnou, je mým soudcem. Stále to bolí. Neunesl bych fakt pohledu na pamětní desku na hrobu, kde je vyryto jméno mé maminky spolu s kříţkem a datem smrti. Pomyšlení, ţe ono jméno s datem nenávratné smrti je tam pouze díky mne, je pro mne více neţ trýznivé. Vím, ţe zemřela mou rukou. Stále, i po tolika letech, je to velmi těţké, je obtíţné si přiznat pravdu.

Foto zdroj: Google.com

Ţehnající Jeţíš – S tímto obrazem se můţete setkat skoro v kaţdém kostele. Jeţíš ţehná a z jeho srdce tryskají paprsky; červený a modrý. Já to vysvětluji: Červený a modrý paprsek znázorňuje obě polarity. Oba principy, v jeho srdci je perfektně vyváţený Jin a Jang. Harmonie!!!

Foto zdroj: „Second king of nothing“

82

A tohle jsou mé polarity společně na jednom snímku. Já jako muţ, já jako ţena.

VAZBA

Dovezli mne tedy na vazbu v Teplicích. Při vstupní prohlídce na vazbu mi kontrolují tlak a zrak. Kroutím zadkem a chvilku se chovám jako ţenská a chvilku jako kluk. Osahávám dozorce a na tváři mám láskyplný úsměv Nechám je kochat mou přítomností. Člověk nepotkává Mesiáše kaţdý den!. Teď uţ to přece nemůţe trvat dlouho a musí mě pustit. Kdo by drţel v kleci Jeţíše, který se vrátil zachránit svět? Odvádějí mě sice na celu, ale nemám strach. Určitě to všichni pochopí a propustí mne. Jsem tedy na cele. Jsou zde opět zapuštěné ţelezné postele do země. Mám tam naštěstí záchod, umyvadlo a okno. Stolek a ţidli mi sebrali. Jsem zde sám. Do široka otvírám okno a zpívám českou státní hymnu. Jsem neustále pod mými virtuálními kamerami, proto mluvím anglicky; stejně mluvím k celému světu. Křičím: „ Marcell je v tomhle zkurveným domě. Jásejte, Jeţíš je zpátky!“ Vězni, kteří si často povídají skrz okno, náhle zmlkli. Moţná je jim jasné, ţe tu vyvádí nějaký magor! Já to ale ještě zdaleka tak nevnímám. Říkám si DRUHÁ STRANA mě tu nenechá, udělal jsem příliš dobra na to, aby mě tu drţeli. Všichni mě přeci milují a já miluji je. Na vazbě trávím asi 14 dní. Stále se střídavě chovám jako ţena a jako muţ. Jsem Jeţíš, Budha, Osho, Šíva….Bůh! Je pro všechny, tedy odborníky, zaměstnance vazby, ale i ostatní lidi, kteří jsou téţ na vazbě, zcela evidentní, ţe můj stav, mé chování je zcela nenormální, tedy psychotické. Všichni to vnímají, jen já si stále nedokáţu nic připustit. Stále jsem pro sebe samého androgyn, Mesiáš, celebrita, jeţ se snaţí konat pouze dobro a káţe skutečné hodnoty. Po 14 dnech pobytu na vazbě v Teplicích mě pochopitelně odváţejí na vazební psychiatrii do Brna. Jedná se o zařízení, téţ vazbu, avšak pro duševně nemocné jedince. Opět stejné betonový lůţko, turecký záchod a výhled z okna na silnici. Jo a samozřejmě dostatek mříţí a kamera ve stropu. Jsem nervózní, přesto, či moţná proto, během dne káţu, zpívám a tančím. Kaţdý den máme vizitu, nosím na hlavě kalhoty (místo paruky), jinak jsem zcela nahý. Dozorce mi je vţdy strhne a musím si je obléct. Kdyţ vizita skončí, stejně si je zase oblékám na hlavu. S psycholoţkou jsem ochoten mluvit jen o jejich špercích. A ţehnám jim. Předvádím se před kamerou. Jsem Superstar svého schizofrenního světa. Celý svět viděl, jak jsem zachránil svoji milovanou mámu před linčem. Jen Bůh přeci můţe zachránit i za cenu ţivota, a tím já přeci jsem. Nebo ne? Co mám dělat, aby vše bylo v pořádku. Přemýšlím, co ještě musím udělat, aby mě pustili. Jak odsud ven? Jak to udělají? Jak mě odsud dostanou? Jsem přeci v blízkém vztahu s takovými celebritami jako je Bush, Madonna a podobně. Ti určitě nějak zařídí mé propuštění. Otázkou zůstává, jak? Jak to udělají se zákonem? Celý svět přeci viděl, co jsem udělal?! Kdyţ celý svět viděl, ţe jsem zabil! Před světem jsem měl šrám, vzal jsem ţivot. Jak pomohou? Ale na druhou stranu jsem spousty lidi zachránil.

83

Celý den poslouchám rádio Krokodýl, začínám být nervózní, nic se stále neděje. Ţádná záchrana z Ameriky… Počítám na silnici americká auta značky FORD. Musí tu být k sakru nějaké znamení. Musí. Na stěnách jsou tuţkou namalované dvě květiny. Jistě tu jsou pro mne, dostal jsem je, poslala je nějaká VIP. Jednoho dne se v rádiu dozvídám, ţe v České republice bude sjezd evropských prezidentů a přijede i George W. Bush. Vůbec mne nepřekvapuje, kde se onen sjezd má konat. Bude to v Brně!!! Je to jasné, není pochyb. George pro mě plánuje přijet. Budu vysvobozen. Začínám opět tančit. Stále tancuju, a v tom mi doručují dopis od kriminálky. Při přebírání doporučeného dopisu ho podepisuji JESUS CHRISTOS. Dozorce mě praští přes prsty a zařve: „Podepiš to vlastním jménem!“ „TO JE M0 JMÉNO!“ odpovídám. Nechci ho číst. Nakonec mě přemůţe zvědavost a čtu: vraţda, pokus o vraţdu, odcizení osobního automobilu, usmrcení….. Polknu a házím ho do tureckého záchodu. Jednou za čas přijde kontrola mříţí. Jsou to tři mladí dozorci. Zajímají se o mé chlebové postavičky. Asi se jim libí. Jeden prohodí: „ Ó, máme tu umělce.“ To je pro mne znamení. Ano, jsem umělec a geniální jako Da Vinci, Dálí, Einstein!! A mé poselství uţ nelze zastavit. Amíci mě odsud dostanou. Ale jak? Oni uţ asi budou vědět… Přichází první soudní znalci. Vyprávím jim, kdo jsem. Vysvětluji, jak zachraňuji svět. O mámě nemluvím. Stále tvrdím, ţe si to nepamatuji. Nemohu jim vyzradit, ţe ţije s novou identitou. Dostal jsem vzkaz v rádiu. Byla tam paní Věra (stejně jako u nás v domě) a pozdravuje celou svou rodinu a je v pořádku. Ne, nemohu jít a vše vyzradit. Ani to, ţe jsem plakal štěstím, kdyţ jsem to slyšel. Ohrozil bych její ţivot. Vyprávím jim o tom, ţe mám mnoho jmen. A jedno z nich je Jeţíš. Vykládám o mé muţské a ţenské polovině. V této době jsem uţ ale dosti zalékovaný, tedy pod vlivem neuroleptik; nohy ztěškly a mozek mi uţ téţ nepracuje v takové rychlosti. Ztrácím energii a bystrost. Ta paní Věra v rádiu je vzkaz. Tudy vede cesta. Stejně jako máma i já musím umřít před kamerami. Jen tak mohu doţít někde v ústraní.Ale jak to celé zorganizovat a realizovat? Cela je prázdná, nemám ani lůţkoviny. Jen pyţamo, které se nedá roztrhat.. Vţdyť nemám ani tu blbou ţiletku. Ztrácím naději, ţe mohu umřít vlastní rukou. Přemýšlím a dostávám nápad. Není tak beznadějný. Musí mě zabýt dozorci. Tak jak Kristus na kříţi, bolestivou smrtí. Musí mě ubít. V klidu jdu spát. Mám naději k své smrti. Druhý den ráno si říkám, ţe dnes se to musí stát!! Není na co čekat. Divoce mi buší srdce! Furt to odkládám, kaţdou minutu prodluţuji svůj ţivot. Mám totiţ hrozný strach. Ale neexistuje ţádná jiná cesta!!! Musí mne zabít.. K obědu je rajská omáčka; moje nejoblíbenější jídlo, které vařívala máma. Náhle si uvědomuji a chápu znamení- červená (rajská) znamená krev! Klepu se strachy, TEĎ!!! Začínám křičet a divoce lomcuji mříţemi. Slyším, jak běţí dozorci. Odemykají a něco řvou. Chrstnu na ně skrz mříţe konvici s čajem, co jsem dostal ke snídani. Odemknou mříţe a uţ jsou v cele. Divoce mávám rukama. Boj byl krátký. Rychle mne povalují na zem a jeden mi klečí na hlavě. Další donáší kurty. Kurtují mě k posteli. Já ale křičím, ať mě zabijí. Jeden mě kopne do ţeber. Hulákám: „Já chci umřít. Kristus uţ umřel na kříţ!“ Jeden dozorce odpovídá: „Však se dočkáš.“ Pýchají mi léky na uklidnění a dávají plínu. Utahují mi kurty a hrozně to bolí. Jeden dozorce k tomu dodává: „Cesta k vrcholu vede přes bolest.“ Odchází a já tam zůstávám sám a nemohu se hnout. Leţím a přemýšlím, jak je to moţné, ţe mě neubili. Co je špatně? V rádiu začíná hrát Madonna „JUMP,“ divoce sebou škubu a křičím „LET ME GO!“ – „NECHTE MĚ JÍT!“ Byl jsem přikurtován asi patnáct hodin Během těch patnácti hodin jsem poprvé začal pochybovat o svých přesvědčeních: „Nezabili mě! Jak to? Co je špatně? Ţije máma?“ Měl jsem sice plný počítač odpovědí z časopisů, ale nikdo mi opravdu neřekl: „Hele, já tě znám

84

z televize“ A podobně .Mé pochybnosti vzrůstali, byly intenzivnější a frekventovanější. Napadá mne: „ Jsem na psychiatrii! Jsem přikurtován! JSEM VRAH!!!“ Vše mi začíná postupně docházet. Cítím se hrozně, jsem psychicky vyřízený. Moc to bolí!!! Druhý den mi sundali kurty s příslibem, ţe kdyţ se neuklidním, zase mě přikurtují. Leţel jsem rozlámaný v posteli.Hlavou mi jde jediná myšlenka, jediná věta. Stále znova a znova. „JSI VRAH! JSI VRAH! JSI VRAH! JSI VRAH! JSI VRAH! JSI VRAH! JSI VRAH! JSI VRAH!“ Je mi ze sebe neskutečně zle. Přestávám jíst, všechno jídlo házím do mého tureckého záchodu. Jen leţím, ani plakat uţ nejde. Zvracím vodu, znova a znova. Začínám spolupracovat s dozorci,, chovám se adekvátně, adaptuji se prostředí a situaci.Uţ nenosím kalhoty na hlavě. Vědí, ţe nejím. Za devět dní půstu shazuji 10 kilo. Chci více léků na nervy. Dostávám je. Mám hrozně nízký tlak. Přichází dopis od Mirďi, ţe by chtěl přijet na návštěvu a ţe musím zaţádat o povolení návštěvy. Nadpis je zvýrazněn. Opět však mírně oţívají mé bludy! Tak jsem slavný, nebo ne?! Přemýšlím o své slávě, nejsem si jí však uţ tolik jistý. Občas mne má výjimečnost napadne, celkově jsou jiţ mé absurdní megalomanické myšlenky a bludy spíše na ústupu, a to díky lékům. Dozorce na mě kouká kamerou a často kontroluje moji celu. Je mi více zle ze sebe samého! Uvědomuji si, ţe se musím dostat zpátky do Teplic na vazbu. Tam mám větší šanci skončit hnusný ţivot Matkovraha! Na vizitě se mě ptají lékaři, jak se cítím, „Chce se mi křičet, chce se mi brečet. Ale vím, ţe to uţ nic nezmění!“ odpovídám. Dostávám polštář a deku. Tudy vede cesta. Za pár dní mi nabízí moţnost být na jiné cele Souhlasím. Uţ tedy nejsem na akutním oddělení psychiatrické vazby. Musím se dostat na regulérní vazbu. Tam mám šanci se v noci oběsit a skoncovat můj hnusný ţivot. Po měsíci díky mému adaptabilnímu chování a adekvátnímu stavu, souhlasí můj ošetřující lékař se zpětným odchodem na vazbu do Teplic. Jsem spokojen. Kdyţ přišel den odjezdu do Teplic, nasazují mi medvěda (klepeta na nohou i rukou, ruce jištěné zámkem u pásku). Procházím kolem vězňů. Mají klepeta jen na rukách. V autobuse mě odvádějí aţ na konec, tam je sedadlo v kleci. Mám důvěryhodný a souznějící pocit, jaké to je být Hanibal Lecktor. Vězni si mě prohlíţí, je jim jasné, kdo tam sedí. Je to VRAH! JSEM TO JÁ!

OPĚT VAZBA TEPLICE

Je kolem šestnácté hodiny.Vrátil jsem se do Teplic na vazbu. Dávají mě na celu s dalšími dvěma zločinci. Pozdravíme se. Cela je mrňavá, přes to jsme tu tři. Rozkoukávám se. Mají tu dokonce televizi. Zejména mne těší, ţe po dlouhé době mohu s někým mluvit, tedy kromě doktorů a bachařů. Bachařům se vlastně neříká bachaři, ale veliteli. Vidím, ţe jeden ze spoluvězňů je v civilu. Ptám se ho, jak to? On znale odpovídá: „Dokud tě neodsoudí, nejsi vinen a máš právo na civil.“ Zajímá mne, za co tam je? Říká, ţe je nevinen, ţe na něj chtějí hodit únos. Na vazbě je uţ prý něco přes rok. Druhým spoluvězněm je skinhead, ten mě ale verbálně ignoruje. Oba jsou ale zvědaví, za co tam jsem já? „Ubodal jsem mámu,“ přiznávám se. Vyprávím jim můj šílený příběh. Chvíli bedlivě poslouchají, posléze si jen vyměňují vzájemné pohledy. Tvrdí, ţe viděli můj případ v televizi v pořadu krimi 158. Více nic nekomentují. Všichni mlčíme. K večeru se koukáme na televizi. Usínám jako první. Ráno se

85

probouzím poslední a vidím, ţe oba uţ mají zbaleno. Nechápu to, jak je moţné, ţe se stěhují. To zde budu zase sám? Z toho se určitě dočista zblázním. Proč mi to dělají?! Oni však beze slov odchází. Aţ později se dozvídám, ţe kdyţ nechcete být s někým na cele, jako například s vrahem, poţádáte dozorce o přeloţení a on vám musí vyhovět. Ano, došlo mi, ţe nechtěli být na cele s psychopatem a vrahem. Je mi na blití. Jsem na cele opět sám. Uţ nejsem Mesiáš, uţ nejsem reinkarnace Jeţíše. Je mi ze mě na blití, kvůli mně zemřeli dva lidé. Jsem vězeň s cejchem vraha! Jednou za mnou přichází dozorce. Otevírá okénko na oběd, které je ve dveřích. A ptá se: „Dáš si čaj?“ Říkám, ţe ţádný nemám. A on znovu: „Neptám se, jestli máš ?ale jestli chceš?“ „Budu hrozně rád, děkuji,“ vděčně odpovídám. Nalil mi čaj do mého plastového hrnku a pak dodává: „Četl jsem tvůj spis,“ říká skrz okénko. Jen kývu hlavou. „Vypadá to na výjimečný trest. 25 let ne-li doţivotí!“ chápeš? Nejsem schopen odpovídat. „Víš, jak to chodí v base?“ ptá se. „Ani ne,“ zní má odpověď. „Je tam kápo a ten má kolem sebe svoje lidi a ostatní mu platí a slouţí. Je to tam hodně, hodně těţké.“ Vysvětluje mi. Usrkávám čaj, vysychá mi v krku. „Basa není pro takový, jako jsi ty,“ pokračuje: „Budeš mít znalce. Kdyţ mu řekneš, ţe během trestného činu jsi viděl všude rohy a čerty a cítil síru, dají ti nepříčetnost, asi ti přestříhnou občanku a pošlou tě do blázince.“ Stále pokračuje: „A dost moţná dostaneš důchod na hlavu, no a za pár let, tak za osm, tě pustí.“ Jen kývu hlavou. Potom dozorce odchází, ulehám na lůţko a snaţím se přes léky přemýšlet. „Proč mi to říká? Proč mi radí? Poslal ho někdo?“ ozvala se opět Reality show. V příštích dnech intenzivně přemýšlím, snaţím se vše analyzovat, hledám odpovědi, ale má schíza se uţ přece jen nerozjíţdí. Beru hodně antipsychotik. Opouštějí mne mé bludy, ale zintenzivňuje se má úzkost. Na tu ony antipsychotika nepomáhají. Svírá se mi hrdlo, cítím mráz na těle, potím se a je mi hrozně. Nenávidím se!!! Jsem vrah, dokonce matkovrah! Mám hrozný strach. Jednoho dne mi dozorce říká, ţe mi na celu dají někoho jiného. Dozvídám se, ţe se vězni kastují do jednotlivých cel podle výše očekávaného trestu. Je mi uţ ale vše jedno. Není mi uţ pomoci. Nedá se to vydrţet. Jsem stále na cele sám, ani rádio nefunguje, jen mne pronásleduje mé svědomí, výčitky a další úzkostné myšlenky. Jsem přesvědčen a rozhodnut, ţe se musím pověsit co nejdříve. Uţ nemohu. Nezaslouţím si ţít. Leţím a vymýšlím plán. Musí to být v noci, to dozorci nechodí tak poctivě. Jsem odhodlán, nechci ţít. Nenávidím se!!! Jednou za den máte nárok na vycházku. Ta probíhá sice v ne zrovna ukázkovém prostoru, ale jste na chvíli venku z cely. Je to betonový koridor, obehnaný ostnatým drátem a pletivem. Nad vámi hlídkuje dozorce se samopalem. Tam jsem poznal a seznamuji se s mým dalším spoluvězněm. Je to Albánec. Zdravíme se, chci si s ním popovídat, mluvím na něj, ale on mě zastavuje. Chce se modlit. Vyznává Islám. Chápu, dále jej neruším. Kdyţ nás po vycházce odvádí zpět na celu, dozorce mi špitá,ţe nás s oním Arabem dá spolu, chci-li. Jsem rád. Albánec vypadal hrozně slušně; hladce oholen, načesanou pěšinku. Vězeňský oblek měl upraven a zastrčen do kalhot. Odpoledne nás dali dohromady na jednu celu. Konečně nejsem stále sám. Kolega mluvil docela slušně česky. Říkal, ţe je nevinný, ţe jen drţel tašku. Prý nevěděl, ţe je v ní heroin. Pak se ale začal vyptávat on. Já mu ochotně odpovídám a znovu vyprávím můj schizofrenní příběh. Druhý den ráno jsem se probudil a on měl zbaleno stejně jako ti předcházející. Ptám se ho, kam jde? „Jsem astmatik a v téhle cele vede okno do komínu. Nemohu tu dýchat.“ zněla odpověď. Napsal mi ale na kus papíru své jméno. Zůstávám na cele opět sám se svým svědomím. Svědomí, psychická bolest, výčitky nelze nijak otupit. Rozebral jsem jednorázový holící strojek a vyndal ţiletku. Tou řeţu z deky pruh o síle deseti centimetrů. Dnes večer je to jisté!! Dnes večer ukončím ten můj zkurvený ţivot!!! Jsem hnusný vrah, stejně si nezaslouţím nic jiného neţ šibenici! Odpoledne se chystám ještě na vycházku. Potkávám tam mého

86

Albánce Nechám ho domodlit a jdu se rozloučit. Říkám mu: „ Sbohem, odcházím za mámou.“ On mne zrazuje od plánu a pohotově odpovídá: „To nesmíš udělat, ty to nechápeš. Jestli je něco, co by si tvá máma přála, tak to je abys ţil!“ Začínám plakat: „Na to ale nemám sílu. Je mi to tak líto!!!“ Nevnímám čas, jsem zoufalý. Odvádí nás zpátky na cely. Za dvě hodiny slyším klíč v zámku u mé cely. Vstávám z postele a ve dveřích stojí dozorce s Albáncem. Nechal se přeloţit zpátky ke mně na celu. Říká něco, jako ţe ho potřebuju. Dává mi čokoládu a říká mi své skutečné jméno (to na papírku byla leţ). „Jmenuji se Billy, “upřímně se představuje. Chce, abych mu dal přichystanou oprátku, na které jsem se chtěl oběsit. Dávám mu ji. Vyhazuje ji do koše! „Seš chlap, tak bojuj, máma by si to přála!“ posiluje mne. V dalších dnech si dost povídáme. Vlastně mluví on. Rozumíme si ale stále více. Já jsem po lécích dost utlumený, nic se mi nechce, ani mluvit. Celé dny proleţím, jsem nepouţitelný, jen stále slintám po lécích. Billy furt říká: „Bojuj Tome, musíš cvičit, nebo cokoli, jsi chlap.“ Já jsem však rád, ţe leţím a po ústech mi tečee jedna slina za druhou.. Za relativně krátký čas se dostavil můj soudní znalec. Já opět vyprávím můj příběh. Nic nepřidávám, nemlţím. Nemohu lhát. Jsem slinící uzlíček nervů. Všechno si píše. Bavíme se taky o tom mém převlékání. Ptá se mě, zda mám rád svůj penis. „Jo to mám, i kdyţ je mrňavej,“ odpovídám. Vysvětluje mi: „Tak to nejste transsexuál!“… Tak alespoň v něčem mám jasno. V příštích dnech mě taky navštívil Mirďa. Přivezl mi kosmetiku od tety a taky mi dal na účet nějaké peníze. Mohu si tedy něco koupit. Jsem rád z jeho návštěvy. Stýskalo se mi uţ. Ptám se dozorce, jestli se můţeme obejmout. On přikyvuje. Objímáme se a já ho nechci pustit. Nemohu mu dát jinak najevo svou vděčnost a útěchu. Moc nemluvím, přes ty léky uţ to nejde. Slina mi teče po bradě, Mirďovi se třesou ruce. Chytám jej a drţíme se za ruce. Celou hodinu mi vypráví, co doma a tak. Říká, ţe třeba si zvyknu. Snaţí se mně utěšit. Třeba se naučím ţít v base lepší ţivot, kdyţ mi to venku moc nešlo. Neví, co má dále říkat. Něco ale stále mluví. Snaţí se. Cením si toho. Taky mi přivezl televizi, ale tu mi dají na celu aţ za měsíc. Musí ji prohlédnout, zda neobsahuje něco zakázaného. Ještě mi říká, ţe si dal schůzku s mým vyšetřovatelem, a ten jej ujišťoval, ţe jakýkoliv trest neţ doţivotí bude úspěch. Potom se loučíme, dávám mu pusu na tvář a on má skleněné oči. Byl to jediný člověk, který o mě projevil zájem i přes to vše, co jsem napáchal.jediný, který mě neodepsal. Opravdový přítel! Děkuju brácho, MTR!!! Po třech měsících se opět stěhuji. Dávají mne na celu s nějakým mladým klukem. Je hyperaktivní. Nabízí mi cigáro. Je samozřejmě nevinný. Z cigarety se mi točí hlava, nejsem zvyklý kouřit. U cigára mu vyprávím, co jsem provedl. Jeho však především zajímá, jak se dostat zpátky na celu odkud přišel. Vymýšlí plán, jakým způsobem se dostat zpět. Chce pomoci. Poslouchám ho. Plán zní takhle: „Uděláme si modřiny v obličeji a kdyţ přijde hlídka, řekneme, ţe se nesneseme a oni nás vrátí zpět na původní cely. Ptá se mě, jestli bych taky nechtěl raději být se svým Albáncem Billym. Mám strach! Je však pevně rozhodnut se vrátit zpět , a to za kaţdou cenu. Je neoblomný a direktivní. Rozebírá zapalovač a plíškem si rozřezává ret. Teče mu krev. „To mě pěkně vosolej,“ bliká mi hlavou. Vyhovím mu ale. Moţná raději mu vyhovím. Beru košťátko a rytmicky se bouchám do obočí a na bradu. Za chvilku mám v obličeji několik oteklin a nad okem pořádnou bouli. Ptám se: „Co mám říkat aţ přijdou?“ „Klidně to sveď na mě, odpovídá s klidem“ Je mi jasné, ţe on celý akt bude svádět zase na mě! Pak přišli dozorci a ptají se, co se stalo? „Výměna názorů,“ zní pohotová odpověď víceméně z mých úst. Dozorci přesto odvádí jej a jsem opět sám. Druhý den mi přivádějí dvacetiletého skinheada. Bez pobídky mi ukazuje komiks, který nakreslil o jeho případu. Se svou nezletilou dívkou umlátili kladivem její mámu kvůli bytu. Mi tvrdí, ţe to udělala ona a on jí jen z lásky pomáhal uklidit tělo. Měl to do detailu

87

rozkreslené. Udělalo se mi zle. Mám z něj obavy. Kaţdý den tvrdě cvičí, kliky, dřepy a bojový sport kapueru. Jednou semne ptá, jestli nejsem polocikán nebo Ţid. Říkám, ţe ne a dávám mu Nutelu, čokoládový krém, který jsem si koupil za Mirďovi peníze. „Tak musíš bejt světském,“ uzavřel téma ohledně mé rasy. Mladý skinhead po celé dny, kdyţ necvičí, kreslí hákové kříţe a s láskou o nich mluví jako o sluníčkách. Je rád, ţe mám televizi Celé dny můţeme koukat nebo ji mít aspoň jako kulisu. Je to lepší neţ ji nemít. Jednoho dne na vycházce slyším, jak nějaký Cikán řve: „Chci mluvit s tím udavačským zmrdem, který zabil svoji mámu. Zeptám se, co to vlastně ten hulákající chce? „Mladý dostal trestňák, za to ţe tě napadl.“ „Co si jim tam navyprávěl, ty zmrde skurvenej?“ dále vykřikuje. „Řekl jsem jen to, na čem jsme se dohodli,“ odpovídám. „Já ti zařídím, ţe tě ve Valdicích vymrdaj do huby tak, aţ ti budou zuby lítat, zmrde!“ dále vyhroţuje. Od toho dne jsem nechodil na vycházky do betonového koridoru. Dne 16. srpna 2007. přicházejí dozorci a říkají, ať si sbalím všechny věci. Nechápu, ale poslušně balím. Asi jdu na jinou celu, napadlo mne. Se skinem se rychle rozloučíme, řekneme vzájemně: „Čau.“ Směřujeme k východu vazební věznice. Potkávám se s kapitánem z kriminálky. Sděluje mi, ţe všechna trestní stíhání byla zastavena, a to na doporučení soudních znalců a jejich znaleckých posudků. Znalci se shodli, ţe jsem v době trestního činu nebyl příčetný. Proto navrhli léčení, a tak budu převezen do Psychiatrické léčebny Horní Beřkovice, kde nastoupím soudní ochranou léčbu psychiatrickou. Jsem stále zmatený z toho, co slyším, nemohu tomu uvěřit, ale samozřejmě se mi trochu ulevuje. Nastupuji do policejního auta, dostávám medvěda a policista ze zásahovky mi sděluje, ţe má právo proti mně pouţít donucovací prostředky, pokud se nebudu chovat slušně. Rozumím. Odjíţdíme. Je pravdou, ţe mne v autě během převozu do Beřkovic, na malinkou chvíli napadlo, ţe to vše třeba zařídil G.W. Bush. Přemýšlím, zda tomu tak skutečně nemůţe být a zda mi tedy nechce pomoci. S myšlenkou si pohrávám, ale nejsem si tímto přesvědčením vůbec jist, jako dříve. Dále se nezabývám mými silně ustupujícími psychotickými nápady. Vše je relativně pryč. Jedu domů…

88

Převzato z internetu, www.litomericky.denik.cz: Podle znalců z oboru psychiatrie byl Peller v dobře vraţdy a útěku nepříčetný. „Krajský soud rozhodl o umístění Pellera v psychiatrické léčebně v uzavřeném oddělení do ochranné léčby v Horních Beřkovicích,“ uvedla soudkyně Kamila Krejcarová. Muţ trpí těţkou duševní chorobou. To, ţe Peller údajně trpí těţkou schizofrenií, jak bylo jiţ v tisku uvedeno, není potvrzeno. Diagnóza psychického onemocnění bude teprve upřesněna. Šílený útok Jisté je, ţe v době útoku byl nepříčetný. Podle kriminalistů napadl matku nejméně třemi kuchyňskými noţi. Zuřivému útoku matka na místě podlehla. Byla zasaţena noţem i do srdce. Do jejího těla syn noţem zasadil celkem 40 ran. Rány od noţe měla Pellerova matka v hrudníku, na zádech a na obou rukách, jak se zoufale snaţila chránit před nepříčetným synem. K útoku došlo 4. května zhruba v 16.40 hod. v jejich společném bytě ve čtvrtém patře domu č. 8 v Litoměřicích v Tylově ulici. Tím tragédie neskončila. Muţ vyběhl z bytu a setkání s ním bylo potom osudné dvěma dalším lidem. Nezemřel Po vraţdě procházel těsně před sedmnáctou hodinou odpolední Peller Palachovou ulicí v Litoměřicích. Všiml si v zaparkovaném voze Ford Fiesta, ţe jsou klíče v zapalování. Otevřel dveře u řidiče, usedl za volant a najednou si všiml, ţe na místě spolujezdce sedí muţ. Pětapadesátiletý spolujezdec v mţiku před svým obličejem uviděl kuchyňský nůţ. Peller pod pohrůţkou noţem chtěl, aby muţ vystoupil z vozu. Ten mu ale ukázal průkaz policisty a

89

vyzval ho, aby vystoupil a zanechal svého jednání. Policista se choval profesionálně. Podařilo se mu vytáhnout klíče ze zapalování a vystoupil z vozidla, aby se vyhnul přímému kontaktu s ozbrojeným muţem. Peller z auta vystoupil také a pokračoval v běsnění. Přiběhl k policistovi, který byl v civilu, a zaútočil na něho dvaceticentimetrovým ostřím kuchyňského noţe. Šestkrát muţe bodl do podbřišku a do obou rukou, jak se bránil. Policista se mohl stát druhou Pellerovou obětí. Naštěstí se tak nestalo odvahou třiadvacetiletého Petra Gujdy, který na Pellera zakřičel. Šílený muţ ustal v bodání. Gujda strhl pozornost na sebe. Pro policistu bylo klíčové, ţe se mu také dostalo rychle odborné pomoci. Chci auto Ale pro Pellera v té době bylo zcela dominantní získání vozidla a útěk. Vyuţil toho, ţe byl Gujda v té chvíli mimo vozidlo a skočil do jeho Fordu Escort combi. Gujda se mu snaţil v odjetí zabránit a po rozjetí auta zůstal viset na zadní části osobního vozu. Podařilo se mu seskočit aţ po průjezdu kruhovým objezdem naproti litoměřickému ţelezničnímu hlavnímu nádraţí. Druhá smrt Tragédie tím nekončila. Peller se řítil ulicemi bez ohledu na dopravní předpisy. Štěstí ostatní řidiče na silnici opustilo u benzinové čerpací stanice Benzina. Peller v mírné levotočivé zatáčce narazil do před ním jedoucího opelu a vjel do protisměru, kde se postupně u čerpací stanice střetl se třemi auty. Tři lidé z aut, které Peller naboural, utrpěli zranění. Těţce zraněného řidiče dodávky s otevřenými zlomeninami dolních končetin přepravil vrtulník Letecké záchranné sluţby do ústecké Masarykovy nemocnice. Pětašedesátiletý muţ tragické střetnutí nepřeţil. Litoměřicko tím přišlo o uznávaného restaurátora Aloise Kučeru. Kriminalistům Peller řekl, ţe si na nic nevzpomíná. Doţivotí? Psychiatrická léčebna se můţe stát pro Pellera doţivotním vězením. Po létech léčení můţe být ale specializovanou komisí uznán téţ schopným návratu do běţného ţivota. „Pobyt v uzavřeném psychiatrickém oddělení neznamená, ţe tím vrah uteče trestu. Pokud se dopustil činu v nepříčetnosti, nemůţe za něj. A samotný pobyt v uzavřeném psychiatrickém oddělení není pro člověka pobytem v rajské zahradě. Se svobodným pobytem je ţivot v omezeném prostoru zcela nesrovnatelný,“ zdůraznil ústecký policejní psycholog Josef Kovářík. zdroj:www. Litomericky.denik.cz

90

MŮJ NOVÝ DOMOV; LÉČEBNA V HORNÍCH BEŘKOVICÍCH

Přijíţdíme do beřkovické psychiatrické léčebny. Já a vězeňská eskorta teplické vazby. Musíme projet místním parkem, který vede od příjezdové brány aţ k oddělení 14B, budu hospitalizován.. Vidím z okénka auta pacienty, jak sedí na lavičkách. Vypadá to jako na dovolené. Tento pohled mi na tváři vykouzlí úsměv. První úsměv po několika měsících. Jsem spokojen. To by mohlo být dobré. Projedeme parkem a doráţíme na příjem. Člen zásahové jednotky stojí blizoučko u mě, kdybych náhodou začal blbnout. Doktor si prohlíţí papíry a říká jen: „Ok, Ok.“ Policista mi sundává medvěda. Doktor ho zastavuje se slovy: „Raději je ještě necháme, můţeme je klidně sundat aţ na oddělení.“ Nasazují mi tedy ţelízka zpět, ale jen na ruce. Mezitím ještě doktor volá na oddělení 14B, ţe přivezli další přírůstek. Odvádějí mě zpět do vozu, jedeme však pouze za roh na oddělení, kde mám být hospitalizován.. Čekáme s policisty v autě na ošetřovatele. Ten přijíţdí s vozíkem, kde si mohu odloţit své věci. „Budu zase na zámku a pod zámkem,“ říkám si. Nakládám si své věci ,které jsem měl na vazbě. Hrozně smrdím močí. Samozřejmě, co jiného se téţ dá čekat od jedince z basy. Vycházíme i s ošetřovatelem po schodech do druhého. Neţ vstoupíme na oddělení 14B, všímám si za mříţemi malé místnůstky, která je určena pro návštěvy. Policista mi sundává náramky. Ošetřovatel odemyká, loučím se s policisty a jdu vzhůru mé nařízené soudní psychiatrické ochranné léčbě. Rozhlíţím se po oddělení. ošetřovatel mi vše ukazuje, Procházíme dlouhou chodbou, která vede do ošetřovny. Potkávám pacienty oddělení, kteří se ptají, jestli nemám cigáro. Jsem zde nováčkem, nevím , jak se chovat, proto raději neodpovídám. Jsem ale rád, ţe vidím lidi. Sláva uţ nebudu sám! To je první věc a pro mne významná, na kterou cestou na ošetřovnu myslím. Vstupujeme na ošetřovna. Je to malá kancelář, kde se vydávají léky a další věci, které pacienti potřebují. Ošetřovatel je velice vlídný, trpělivý, přátelský. Samozřejmě, není to basa. Kdyby ošetřovatel těmito vlastnostmi nedisponoval, nemohl by zde ani pracovat. Cítím se stále klidnější a mám pocit určité lidské důstojnosti, ne jako na vazbě. Ošetřovatel se mne snaţí seznámit s řádem. Musím se převléknout do pyţama a dostávám ţupan a pantofle. Mé smradlavé věci háţu do pytle, ošetřovatel je zavazuje a přidává k nim lístek s mým jménem. Vše probíhá v pohodě. Odcházíme z ošetřovny. Je čas prohlídky zbytku oddělení. Ošetřovatel mi ukazuje tři loţnice s kapacitou 30 lidí. Dále se zde nachází dlouhá chodba, toalety, umývárna, sprchy a kuřárna. Sprchy se odemykají aţ v sedm večer, stejně tak v podstatě pokoje, chcete –li, loţnice. Téţ zde funguje společenská místnost, kde je pár křesel před televizí a slouţí zároveň i jako jídelna. Mohu mít k dispozici i telefon na nějakou dobu, a to mezo 4 aţ pátou hodinou odpolední. Jinak jej musím během dne odevzdávat na ošetřovnu. Taktéţ mám k dispozici nákupčího, představuje se mi, který je pověřen mi nakoupit, co budu potřebovat. Usměje se a odchází. Pacienti se zde sami starají o pořádek, respektive úklid místnosti a chodby. Úklidy máme povinné třikrát denně. Někteří mrmlají, kdyţ mají uklízet nebo něco dělat, ale pacienti si prací udrţují normální návyky běţného ţivota. Ruce i nohy mají všichni přeci v pořádku, jen ta hlava občas zlobí, a to není důvodem, proč by pacienti nemohli trochu pomoci s čistotou. Vidím, ţe většina pacientů sedí v kuřárně. Z okna v kuřárně je vidět kus zahrady a kašna. Nádhera, dosud jsem měl moţnost vidět jen komín Dlouho jsem nekouřil, trochu mne začíná lákat cigáro a dostávám chuť na něj. Pokouším se vyměnit tatranky, které jsem občas dostával na vazbě ke svačině za cigarety. Kurz je jedna tatranka, jedna cigareta. Někteří pacienti přistupují na tuto směnu. Dostávám tedy několik cigaret. Zapaluji si a popotáhnu, točí se mi hlava. Kouřím ale dál.Je mi dobře, cítím se 91

v pohodě. U kouření pozoruji kluky, hrají hromádky o cigarety.. V kuřárně se seznamuji s Michalem Je dokonce více potetovaný neţ já. Michal je hlavní osobou při hře hromádky. Má před sebou nejvíce cigaret. Jednu mi dává. Mám dojem vzájemných sympatií. Povídáme si. Říká mi: „ Kámo, 14 je nejlepší oddělení, já jsem tu uţ po deváté, vţdy tak měsíc maximálně dva.“ Michal je alkoholik a trpí maniodepresivní psychózou. Dneska je v pohodě, má náladu, směje se. Jasně, má dobrý den, jde mu karta. Ne ale kaţdým dnem se směje, jak ukáţou následující dny. Většinu dne trávím s Michalem. Ostatní pacienti jsou dost zalékovaný, tedy pod vlivem silných medikamentů.. Někteří jen stále sedí a divně se kývou. Jeden si mluví jen pro sebe a další se právě počůral. Je to divné, ale stále lepší neţ v base. Odcházím na ošetřovnu a ptám se, jestli si mohu zavolat. Daří se mi dovolat Mirďovi, jsem rád. Slibuje, ţe zítra přijede na návštěvu do léčebny. Míra uţ věděl, ţe jsem hospitalizován v Beřkovicích. Hned ráno mu totiţ volal kapitán z kriminálky Ví, ţe jsem zbaven trestní odpovědnosti. Ptá se, co chci dovést. Diktuji krátký seznam. Uvidíme se tedy zítra. Uţ aby to bylo.Hrozně se na něj těším. Večer si dávám dlouho sprchu, nikdo mě nevyhání, relaxuji tak a uţívám si skvělého pocitu natěšení na kamaráda.. Na pokoji jsem s dalšími dvaceti pacienty. Nemohu usnout, jak moc se nemohu dočkat zítřka. Koukám do stropu a říkám si: „ Jseš doma, Tome, jseš doma.“. Ozývá se mi psychóza, psychotické myšlenky, je to jeden z posledních příznaků. Přemýšlím totiţ, jestli ten blázinec někdo přeci jen nezařídil. Ţe by DRUHÁ STRANA? Druhý den přijel Mirďa. Objímáme se a já ho nechci pustit. Říká mi, ţe jsem vyhrál první v loterii. Hrozilo mi doţivotí..Ujišťuje mne a chce mě uklidnit: „I kdybys tu byl desítky let, prašule, furt to není doţivotí nebo jiný výjimečný trest. Furt to není kriminál, chápeš?“ Přivezl mi tašku jídla, cigarety a civilní oblečení. Teplákovku od Wietnamců a spodní prádlo. Říkal, ţe tady mám normální věci, aťsi připadám zase jako člověk. Byl jsem šťastný ţe ho vidím, byl jsem šťastný ţe ho mám. Chce si smluvit schůzku s mým ošetřujícím lékařem, aby zjistil co a jak. Jasně, je to důleţité, Míra je jediným, kdo mi zbyl, jediným přítelem, který se na mne nevykašlal, chce mi pomoci a snaţí se mne pochopit. Váţím si jej za to. S Mírou jsme si dlouho povídali, vlastně celé odpoledne. K večeru musel odjet, končily návštěvy. Dlouze se loučíme, avšak s hřejivým příslibem, ţe se budeme navštěvovat, respektive on mne. Zbytek dne jsem chodil po chodbě s příjemným pocitem.z návštěvy. Jsem za tu chodbu rád, spousta místa. Ne jako na vazební cele. Na televizi jsem se nedokázal soustředit, raději tedy pochoduju po chodbě. Kluci na oddělení většinou mlčí, jsou unaveni, otupělí, usínají pod vlivem silných léků. Mnozí z nich během dne leţí na holé zemi ve společenské místnosti, případně polehávají na chodbě. Přes den jsou totiţ loţnice zamčené. Ošetřovatelé byli vlídní, respektují nás. Umí to s námi, nepostrádají empatii. Musí to vlastně umět, jinak by tu nemohli pracovat. Já buď chodím po chodbě sem a tam, nebo jsem na kuřárně. Chovám se ke všem pacientům slušně a k lékařům a ošetřovatelům s úctou a vděkem. Ve středu je vizita. Sedám si na ţidli, kolem mě sedí primářka, dva lékaři, psycholog a hlavní sestra. Primářka se ptá: „ Víte proč jste tady?“ Odpovídám: „Ano.“ „Víte, co jste provedl?“ doptává se. „Ano,“ uvědomuji si závaţnost svých slov. „Víte, ţe tu budete dlouho?“ pokračuje „Ano“a dále dodávám : „Nechtěl jsem skutečně nikomu ublíţit, myslel jsem si, ţe jsem reinkarnace Jeţíše Krista.“ Ptám se ještě, jestli zde budu více neţ patnáct let (tolik je sazba za vraţdu). Doktor mi odpovídá: „Nejste tu ve výkonu trestu, nejsme nápravné zařízení. Budete tu roky, jak dlouho, to záleţí na vašem zdravotním stavu.“ Zvedám se poděkuji a odcházím. Nasadili mi léky, neuroleptikum Risperdal, tedy antipsychotikum, 3krát denně. Jsem po něm ale hrozně unavený. Uţ nechodím po chodbě. Leţím s ostatními na zemi ve společenské místnosti a zírám do ztracena. Stále si opakuji: „Roky, to není doţivotí. Jediná

92

cesta ven je spolupráce s personálem, lékaři, psychologem..Mám tedy naději, ţe jednou budu zase ţít normální ţivot.“ Asi po měsíci mého pobytu na 14, kdy se opět koukáme na televizi, shlíţím v televizi nějakou kriminálku. Někdo někoho ubodal. Podívám se na své ruce. Jsou to ruce vraha! Nenávidím se, cítím téţ silnou lítost. Slzy se mi kutálí po tváři: „Maminko odpusť, prosím, já nechtěl,“ tiše šeptám. Odcházím na ošetřovnu a hystericky pláču. Snaţím se vysvětlit ošetřovateli: „Nechtěl jsem jí ublíţit, miloval jsem ji, pomozte mi, prosím.“ Ošetřovatel mě uklidňuje a píchá mi Tisercin na uklidnění. Odemyká mi pokoj se slovy. „Běţte si lehnout a odpočiňte si.“ Sedám si na postel a neţ lék zabere hrozně pláču a schovávám tvář do dlaní „Maminko odpusť, prosím odpusť!!! cedím skrz zuby. Chci umřít, musím vymyslet jak! Nenávidím sebe, nemohu se vyrovnat s tím, jak jsem ublíţil. Usínám. Během několika příštích dnů intenzivně přemýšlím, jak odejít ze světa. Všude jsou kamery i na záchodě, takţe se nelze oběsit ani podříznout. Dostává se mi do rukou časopis a v něm stojí, ţe australský herec Heat Legger zemřel, předávkoval se prášky na spaní. Cítím nějakou naději. Mám plán. Od tohoto dne střádám můj Hypnogen (lék na spaní). Mám sice bezesné noci, ale co bych neudělal pro ukončení svého trápení; své sebenenávisti. Musím to vydrţet. Nechci ţít déle, neţ budu muset! Stejně mi patří akorát šibenice! Povedlo se mi nastřádat asi třicet pilulek. To je málo. Doktor mi je však dále zakázal uţívat, protoţe je návykové. Smůla. Dostávám místo něj lék na uklidnění. Budu muset vymyslet jiný plán.Od tohoto okamţiku jsem vzdal můj schizofrenní svět. A schíza; psychóza se mi uţ nikdy nevrátila. Moţná díky lékům, moţná proto, ţe jsem připustil a uvědomil si, ţe jsem nemocný. Na komunitě se primář ptá, jestli chce někdo mluvit s psychologem. Neváhám a zvedám ruku. Potřebuji mluvit, svěřit se, vysypat to ze sebe. Aspoň malá úleva. S pacienty to nelze. Do kanceláře si mě tedy bere mladá psycholoţka. Máme pár minut. Snaţím se jí během té chvilky vyprávět můj příběh. Slyším, jak to zní chaoticky. Zastavuje mě a chce, abych kreslil, strom nebo květinu. Coţe? Blbou květinu či strom? Já přeci potřebuju se někomu svěřit. Chce se mi z toho blít. Proč nemohu mluvit. Bolí mne to, mám dojem, ţe si neví rady nebo ji nezajímám.. Na další schůzce mě učí relaxační techniku sebeuvolňování. Nechci a nepotřebuji relaxovat. Já potřebuju mluvit, prosím, ale nikoho to nezajímá! Prosím, pomozte mi... První kdo mě důvěrně vyslechne, je můj brašule Mirďa. Další dny utíkají na zdejším oddělení hrozně pomalu, doslova se vleče den po dni. Všechno je takřka stejné. Není se na co těšit. A není kam utéct před svědomím, které mne utápí v bolesti a zoufalství. Mooooc to bolí!!! Prosím, pochopte. Jsou tu sice lidé, ale nikdo z nás moc nekomunikuje. Kdyţ uţ někdo něco řekne, tak třeba zvolává, ţe je mimozemšťan a má v těle čip nebo je zde člověk, který tvrdí, ţe je telepat. Bavím se vlastně jen s Michalem. Je relativně rozumný. Dokáţeme si vykládat. Poznávám jeho nemoc a pomáhá mi to tak trochu pochopit mou diagnózu. Jeho nálady se rychle střídají. Buď se směje a má dobrou náladu aţ hyperaktivní, nebo je v depresi a nadává. Jeho nálady se střídají několikrát za den. Dnes přiváţí policejní eskorta nějakého kluka. Jmenuje se Mirek a jede rovnou z vazby. Je pro mne zajímavý. Má v base odsezeno dohromady dvanáct let. Pozoruji ho, jak zde vlastně tráví celý den. Píše básničky nebo luští kříţovky. Není psychicky nemocný, tedy nemá ţádné psychotické onemocnění, je to deviant. Brzy se přátelíme. Napadá mě, kdyţ jej tak pozoruji, ţe bych opět mohl kreslit. Volám Mirkovi, zda by mi nedovezl při příští návštěvě čtvrtky a tuţky. Kreslení mě uklidňuje. Vymýšlím pár dobrých obrazů. Ošetřovatelům se líbí. Jeden ošetřovatel si říká o skicu a tak mu ji věnuji. Třeba budu mít jednou šanci to namalovat na velká plátna. Během poslední Mirkovi návštěvy, měl schůzku s doktorem. Doktor mu prý

93

říkal, ţe vše záleţí jen na mě a mém zdravotním stavu. Mirďa mi téţ navíc u doktora domluvil moji první dovolenku. (Kaţdé tři týdny mohou stabilizováni pacienti odjet v doprovodu opatrovníka na víkendovou propustku domů). To uţ jsem na oddělení 14B přes dva měsíce.Lékaři se shodli, ţe jsem v klidu, v stabilizovaném stavu, dovolenku tedy dovolili..Uţívám stále značné mnoţství Risperdalu a nějaká antidepresiva. Jsem rád důvěře lékařů i za můj stabilizovaný stav po psychiatrické stránce. Pojedu odsud pryč! Na chvíli být zase volný Hrozně se těším!!! V pátek mne tedy vyzvedává Mirďa z léčebny a na víken odjíţdíme do Špindlerova mlýnu na penzion. Víkend budeme trávit v pensionu, Mirďa mi vysvětluje, ţe domů mě vzít nemůţe. Nájemníci mají ze mě strach.Souhlasím, z mého rodného města mám po tom všem obavy. Ve Špindlu bylo krásně. Mirďa nám připravil turistickou procházku, přímo turu po hřebenech. Po snídani vycházíme. Kousek jdu, ale balím to po pětseti metrech. Furt si sedám a jen sílou vůle se drţím, abych si nelehl na cestu. Nejsem z léčebny zvyklý se hýbat, být aktivní. Jsem hrozně unavený, a to především vlivem nezbytných léků. Mirďa vidí, ţe procházka patrně nevyjde Na vlastní oči se přesvědčuje, ţe to nejde a bere mě zpět na penzion. Zbytek víkendu trávím v posteli. Jsem stále pod určitým dohledem Míry. Kontroluje, jestli beru léky, jestli nic neprovádím. O rok později se dozvídám, ţe měl pro jistotu s sebou ţelízka, pistoli a pepřový sprej. Chápu to, hrozně si váţím, ţe stejně do toho šel. Není moc lidí, kteří by našli tu odvahu! Celá dovolenka proběhla v pohodě. V neděli večer mne Mirďa zpět odvezl na oddělení. Od té doby jezdím na propustky pravidelně. Postupem času Mirďa zařídil dovolenky i u něj doma. Nájemníci se nejprve zdráhají, mají pochopitelně strach. Tvrdí, ţe s vrahem v jednom domě nehodlají vegetovat. Odjíţdějí na daný víkend mé dovolenky někam pryč. Netrvá to však dlouho a při jedné mé dovolence nájemníci souhlasí s mým víkendovým pobytem. Nevím, co bylo tou primární příčinou jejich souhlasu. Moţná jim Míra vysvětluje, ţe se není čeho obávat, ve vyprávění je seznamuje se mnou, nebo důvodem můţe být jednoduchá zvědavost-kdoţe má být ten vrah, ten psychou, o kterému se v média tolik věnovala a který se kterým souzní náš kamarád Míra? Během jedné mé víkendové návštěvy se se mnou osobně seznamují Mírovy nájemníci i jeho dobří známí, kteří v minulosti rovněţ pobývali v tomto bytě. Docela si padneme do oka, trávíme spolu všichni více a více času. Tolerujeme se, poznáváme se lépe, později mezi námi dokonce vzniká kamarádství. Někdy něco venku grilujeme, popíjíme, vyprávíme si; jednoduše klasika. Jindy s Mírou něco vaříme a pak sedíme v kuchyni a kecáme. Taky si u něj mám moţnost vyprat a uţít si lepší hygieny, abych si přeci jen nepřipadal jako odněkud… Přesto jsem stále chodící mrtvola. Moc zábavy se mnou asi není. Léky mě totálně tlumí. Já jsem jim za to však vděčný! Zdá se, ţe mi dané léky pomáhají a v podstatě mi zachránily ţivot. Nejezdím uţ pouze na dovolenky s Mirďou. Díky mému příznivému zdravotnímu stavu a chování mě lékaři začínají pouštět na společné vycházky do parku asi na dvacet minut. Jsem za to rád, alespoň na okamţik vypadnout z té izolace. Nikdo se nemusí bát, nikdy bych odsud neutekl. Chci se uzdravit. Jediná cesta zpět k normálnímu ţivotu je spolupráce. Jednou mě pustí, věřím tomu. Na oddělení vládne relativní klid. Nikdo nevyvádí, nic se neděje. Nedostatkové zboţí je káva a cigarety. Spousta lidí dokuřuje nedopalky nebo z vajglů motá cigarety. Nejčastěji zde slyšíte: „Dej mi jednu!“ Já si nejvíce pomáhám s Mirkem a Michalem. Kdyţ nemám co kouřit, půjčí mi krabičku a já ji pak z nákupu vrátím a naopak. Téţ mi doktor zařídil moţnost docházet na zdejší pracovní terapii, tzv. ergoterapii. Ta je kaţdý pracovní den týdne. Jsem za to vděčný. Je to světlá chvilka dne. Mohu něco modelovat, uplácat si z hlíny hrnek nebo kreslit. Mnohem lepší, neţ se celý den jen plouţit chodbou. Ergoterapeutky nás stále hlídají, aby někdo neutekl. Ale jsou hodné a usměvavé. Na ergoterapii mne práce baví a dává mi nějaký smysl. Po nějakém čase ergoterapeutky zjišťují, ţe jsem docela šikovný a nechávají

94

mě překreslit akreditované logo léčebny na velkou plachtu. S výsledkem mé práce jsou velmi spokojené. Dostávám pochvalu a také říkají, ţe mám výtvarný talent. Tato slova uznání a chvály mě pohladila. Na ergoterapii chodí i pacienti s jiným oddělení. Seznamuji se tak s Lenkou. Taky trpí nějakým druhem psychózy. Není v léčebně jiţ ţádným nováčkem. Má nařízenou hospitalizaci jiţ asi o rok dříve neţ já. Michal mi prozrazuje, ţe zabila své dvě malé děti. Prý je udusila a pak chtěla zabít i sebe. Zajímá mě. Máme něco společného, ale o tom ještě neví. Vídáváme se na ergoterapii a téţ si dopisujeme. Kaţdý den od ní dostanu dopis. Chtěla by se mnou být častěji a více. Ptá se mě, zda mám volné vycházky. Musím ji zklamat. Bohuţel nemám volné vycházky, pouze společné. Jsem stále na 14B, tedy uzavřeném oddělení.. Po čtyřech měsících mého pobytu na 14 lékaři přeci jen navrhují můj překlad na otevřené oddělení 9B. Není námitek, tudíţ mne překládají na otevřené oddělení. Je to sice primárně oddělení pro léčbu sexuálních poruch, tedy pro devianty. Léčí se však zde i lidé s psychózou, kteří jiţ nepotřebují takový přísný dozor. Jsou to v podstatě chronici. Mezi ně řadí i mne. Cítím, ţe sestry na 9B mají ze mě strach. Jsou velmi opatrné a úzkostné. Asi mne tam nechtějí. Jsem tam tedy pouhý jeden den. Psycholog mi říká, ţe ještě nepřišly papíry od soudu, proto musím zpět na oddělení 14. Je mi to líto, ale nic nenadělám. Na čtrnáctce dostávám práci v kuchyni společně s Mirkem. Připravujeme nádobí na oběd a po obědě ho myjeme. Jsem vděčný za jakékoliv rozptýlení, jakoukoli práci; raději cokoli, jen ne zdejší stererotyp. Po nějaké době se Mirkovi svěřuji, ţe jsem bisexuál. Není překvapený. On je taky bisexuál.. Je na mě hodný a říká mi Tomášku. Přeji si, aby mě měl někdo rád, nechci být osamocen. Ve dvou se to lépe táhne. Nechci si tu nadále uprostřed všech pacientů připadat tak úplně sám. Jednou se hladíme a on ho na mě vytáhne. Ţádá mne, abych ho vykouřil. Chci, aby mě měl Mirek nadále rád, nenašel si nikoho jiného, a tak mu vyhovím. Necítím vůbec nic, ţádné vzrušení ani nic jiného…Nic… Nakonec se stejně zamilovává do Romana. A já pokračuji v dopisování s Lenkou. Občas jdu večer s popelnicí, dostávám od lékařů stále větší důvěru. Dokonce mi dovolili chodit i ve středu do místní kaple na mše. Tam se modlím a prosím o odpuštění. Lenka také chodí s odpadky. Potkáváme se a ona mi najednou sděluje, ţe nechce vztah, ţe chce sex. Já nevím, co chci. Nechci být ale sám a cítit se opuštěn. Líbáme se a něţně se hladíme. Zkoušíme i spolu spát, ale nemám erekci. Přesto je mi v její náručí krásně. Pokaţdé se těším na mé malé mnoţství lásky. Na 14B jsem strávil další čtyři měsíce. Lékaři za ty měsíce opět doporučují, abych pobýval raději na otevřeném oddělení. Super. Konečně trochu normální ţivot. Ţádné mříţe, vycházky do parku s doprovodem. Moţnost jít do kavárny nebo na internet. Taky mi místo Risperdalu dávají Invegu (také antipsychotikum). Cítím se po ní lépe. Patrně mi sedí více neţ Risperdal.

OTEVŘENÉ ODDĚLENÍ PRO LÉČBU SEXUÁLNÍCH PORUCH 9B V HORNÍCH BEŘKOVICÍCH

Opět jsem na otevřeném oddělení 9B Zde si po oboustranném nedůvěřivém začátku nacházím mezi sestřičkami své vrbičky. Často si se mnou povídají. Vytvářím si u nich důvěru

95

i oblíbenost. Moje nejmilejší sestra mi donáší sešit s nápadem, zda bych si nechtěl psát deník. Můţe mi to velmi pomoci. Uleví se mi.. Kaţdý den tedy píšu, vyprávím těm stránkám můj příběh. Další novotou je, ţe jsem začal chodit s Lenkou. Nejsem uţ pouhými kamarády. Oba touţíme po vztahu. Je mi s ní fajn, jsme si blízcí, bohuţel sex nám stále nejde. Ne ţe by mne nevzrušovala, ale po neurolepticích postrádám i jakoukoli sexuální touhu. Lenka však naopak. Ta moc touţí po sexu vůbec. Je nesmírně náruţivá. Já ji sex nemohu nabídnout. Stále vyzvídá, proč s ní nechci-nemohu souloţit? Nedokáţu ji vysvětlit, ţe necítím ţádnou potřebu sexu. Ona jiţ ze zoufalství škemrá, bohuţel nic z toho. Je donucena díky svému chtíči si vypomoci jakkoli sama. Třeba i masturbací klik u dveří apod . Je mi jí líto, a proto jí nabízím a navrhuji, ať si na sex někoho najde. Nechce o tom slyšet! Občas se rozpláče. Pláče vlastně poměrně často a tvrdí , ţe jí pouhá má přítomnost uklidňuje a pomáhá. Téţ mnohdy cítím neutišitelnou potřebu plakat. Často vzpomínám na mámu, v noci si stále dokola přemítám, co jsem udělal, jak jsem ublíţil. Tyto myšlenky mne dohání k zoufalství a bolestnému pláči. Já chodím plakat na záchod. Nechci, aby mě někdo viděl. Nechci, aby se mnou cítili soucit. Nezaslouţím si ho! Nenávidím se. S psychologem, mým terapeutem, který je rovněţ vedoucím všech terapeutických pracovníků, si hodně povídáme. Je prvním člověkem v blázinci, který si vyslechl můj příběh. Miluji jeho reakce. Vše chápe, reaguje. Nazývá se to pozitivní zpětná vazba. Jsem mu neskonale zavázaný především za to, ţe mne vůbec vyslechl. Jsem sice na otevřeném oddělení 9B mezi sexuálními devianty, ale neléčím se zde jako deviant, nýbrţ jako chronik se svou nemocí. Tuhle knihu dávám číst mému psychologovi, třeba mi s tím vším-mou orientací a chováním- poradí. A já se konečně najdu. Ale jistou odpověď uţ asi znám; visi na naší nástěnce na oddělení. Transexualita: porucha pohlavní role. Muţ se řadí do role ţeny a opačně.Těším se na kaţdou schůzku s mým terapeutem. Cítím, ţe mi věnuje značnou pozornost a zájem. Skutečně je mi s ním dobře. Dokonce chce vidět i mé obrazy, které mám v počítači. Přijdou mu zajímavé. Obdivuje i fakt, ţe jsem psal v psychóze knihu. Mé obrazy jej evidentně zajímají. Má rád umění a orientuje se v něm. Obrazy posílá své kamarádce, která se zajímá o ART BRUT. Vzniká mezi námi intenzivnější pouto. Alespoň já to tak cítím. Existuje on a sestry, nesmírně blízké osoby, před kterými nemusím nic tajit. Zase mám s kým mluvit. Je to úlevný pocit . Psycholog mi však je, přiznávám se, ještě o kousek blíţ. Má rychlejší a lepší reakce. Je vzdělaný a inteligentní. Mám dojem, ţe mi rozumí. Taky obdivuji jeho pracovnu. Je to milovník umění. Ze sester zase sálá takové lidské teplo, které si za peníze nekoupíte! Dny utíkají pomalu ale je to lepší neţ na čtrnáctce. Pravidelně jezdím na propustky. Uţ jen neleţím, mám lepší léky. Celé hodiny dokáţu chodit po chodbě sem a tam. Rád chodím na pracovní terapii. Manuální práce mi nevadí, naopak. Ptám se sympatické ergoterapeutky, jestli můţu malovat. Nevidí v tom problém. Dokonce mi s tím ochotně pomáhá, tedy s materiálem a barvami.Dělám si plátna a tvořím. Začínám malovat obrazy ze skic. Opět pracuji, neuvěřitelný pocit krásna! Lékaři mi dovolují chodit do ateliéru i odpoledne v mém volnu.

96

Revolution evolution: Revoluce evoluce: Inspiroval mě film Já Robot. Toto je obraz z daleké budoucnosti. Jednoho dne přijde robot a bude jiný, neţ všichni ostatní. Bude hlásat lásku. Budou se ho bát, proto pro výstrahu ho přišroubují na kříţ fotovotaniky a nechají ho trpět na věky věků pro výstrahu. Ale on neprohrál. Ví, ţe jen láska je tou pravou cestou. A co si myslí o svých soudcích? To demonstruje svýma rukama. Na jedné má vztyčený prostředníček – FUCK YOU! A na pravé má symbol vítězství – VICTORY! Lásku nezastavíš!!!

97

Angel – Anděl : Není nic, z čeho bych měl mít strach  To mi nahání hrůzu!  Hodiny bez ručiček znázorňují věčnost.

98

Plastic – Je to výsměch, kdo se zajímají jen o oba člověkal. Dívka, ač vypadá ţhavě, je ve svém nitru černobílá = prázdná!

99

Matriarchát : Ţena vládne muţům; ţenskost zde znázorňuje masturbující dívka. Šach mat – má vás muţe v hrsti. A prsten na ruce?tato ţena není k mání. Příliš mnoho obětujeme, abychom získal,i co vůbec nepotřebujeme.

Kaţdou středu míváme na oddělení velkou vizitu. Pravidelně na ni přináším své obrazy. Primář a psycholog, oba znalí moderní umění, zintenzivňují svůj zájem o mou výtvarnou tvorbu. Projevují obdiv k mé práci k mému talentu, nápadům a dalším důleţitým schopnostem, které nemůţe postrádat ţádné kvalitní výtvarné dílo. Jejich názorů a uznání si nesmírně váţím. Motivuje mne to k další práci a kladně podporuje jejich mínění mou psychiku . jsem jim vděčen, ţe mne nesoudí. Moc mi jejich přístup pomohl.Rozhodl jsem se primáři i psychologovi darovat kaţdému jeden obraz. Je vidno, ţe i ostatní personál by rád

100

vlastnil něco z mé tvorby. Diskutují se mnou o mé práci, někteří naznačují, zda bych jim téţ něco nestvořil. Všem však nemohu vyhovět. S Lenkou se stále stýkáme. Je nám spolu dobře, jsem za ni rád. Dnes se nám dokonce podařilo se pomilovat. Orgasmus skoro necítím. Je tomu jiţ dávno, co jsem souloţil s nějakým uspokojením. Abych byl tedy pravdivý, je tomu pár měsíců, kdy jsem dosáhl svého sexuálního vrcholu a uţil si orgasmu. Léky ubírají na libidu. Jednomu člověk musí být rád. Neuroleptika mi přeci jen pomáhají s mou nemocí a kaţdý lék má své neţádoucí účinky. Něco je třeba obětovat. S Lenkou si v podstatě hodně povídáme, sdělujeme si své zkušenosti, snaţíme se eliminovat nudu v léčebně. Chodíme spolu po parku , kouříme, a občas se pomilujeme ve křoví. Ale nestojí to za nic. Je super, ţe jsem jiţ na otevřeném oddělení a mohu se volně procházet po areálu.. Mou nechuť k sexu si však Lenka vysvětluje po svém. Jsem pro ni gay a prý si to nechci přiznat. Řekl jsem Lence, ţe jsem bisexuál. Oponuji ji, ţe jsem spal s 12 muţi a nikdy jsem nedosáhl orgasmu. Zajímá ji tedy, proč jsem tedy s nimi spal? : „Lákalo mne to,“ zní má odpověď. Nic příliš nevysvětluji, nechci Lenku zatahovat do své příšerné minulosti. Téţ se v ní nechci moc hrabat. Bolí to totiţ. Vţdy mi říká, ţe má ze mne v hlavě bramborový salát. Chápu ji, ale skutečně nemohu být k ní zcela otevřený a upřímný. Kdyţ se mne vyptávala, proč jsem v léčebně, odpověděl jsem pouze stručně, ţe jsem měl nehodu, při které zemřel člověk. Přímo na to nereagovala. Poslala mi pouze dopis, ve kterém se mi svěřila, co udělala ona a proč se tak stalo. Důvěřuje mi a jsem pro ni čím dál více důleţitý. Četl jsem její psaní, dosti chaotické, ale nepochopil jsem to. Zajímalo mne strašně, proč to udělala apod., ale nemám odvahu se zeptat a zejména nechci, aby se ona vyptávala mne. Lenka stále častěji mluví o tom, ţe bychom mohli ţít spolu. Nevím, ale nechci ji ztratit a téţ je to pro mne blízký člověk, dokonce má přítelkyně, a takového uţ moţná nikdy nepotkám . Psycholog i Mirďa mi to vymlouvají. Oponuji jim, ţe v podstatě nemám šanci si v ţivotě uţ nikoho najít a Lenka o mne stojí. Proč mám zahodit takovou šanci , moţná poslední svou šanci? Psycholog i Mirďa se shodují, ţe dva lidé s takovým osudem nemají šanci se vzájemně podrţet. Oba jsme psychicky nemocní a ……Špatně by to dopadlo. Nakonec jim dávám za pravdu. Rozejít se však s Lenkou nechci. Alespoň ne tady a teď. Jednou se chystáme s Lenkou na procházku do parku. Jsme domluveni, čekám na ni před oddělením. Ona ke mne přichází a ptá se: „Nechceš mi náhodou něco říct?“ Hrklo ve mne.Nejsem schopen odpovědi. Vrtá mi hlavou, ţe by něco o mne věděla, něco o mne zaslechla?Ţe by pacienti věděli, co jsem provedl? Opět mluví ona: „ Moje psycholoţkami řekla, ţe jsi ke mně nebyl upřímný! Nechceš mi k tomu něco říci?“ Nakonec kývnu hlavou. Komu jinému bych to vlastně měl říci,ţe? Svěřuji se: „ Kvůli mne zemřeli dva lidé.“ Ona na to: „Dva? Jak dva?!“ „Ano, moje máma, zabil jsem ji“ špitnu. Koukne se na mne svýma velkýma očima. Rozechvělým hlasem jí říkám: „Nechtěl jsem ji ublíţit, prosím, pochop!“ Slzy se mi derou do očí. Objímá mne nejpevněji, jak jen můţe. Stisknu ji téţ velmi silně. V tom objetí se začínám cítit bezpečně. Uklidňuje mne. Lenka má téţ moţnost víkendových dovolenek. Pravidelně jezdí na propustku za svým otcem. Po tom, co se jí stala její tragédie se svými dětmi, se s ní její přítel, otec oních zavraţděných dětí s ní rozešel se slovy-ať shnije v pekle. Zůstala tedy sama, pouze se svým otcem. Během dovolenek Lenka se zálibou chodila do baru, klubů a pařit v místě, odkud pocházela a kde i ţila. Lidé se zdejšího města ji odsuzovali, kamarádi nechtěli mít s ní nic společného. Přesto Lenka nadále si uţívala nočního ţivota klubů a nesnaţila se nějak izolovat. Občas potkala ve svém městě někoho známého, ale ti se od ní odvráceli. Já tu odvahu, snad i drzost, nikdy neměl. Na dovolence jsem vycházel z Mírova domu maximálně na dvůr u domu, který byl obehnán vysokým plotem. Nikdo mne neměl šanci vidět. Do města bych nedokázal jít, ani

101

bych si to vlastně nedovolil. Bál jsem se, ţe někoho potkám. Styděl jsem se sám před sebou, nenáviděl jsem se a lidi? Pro lidi v Litoměřicích a většinu mých přátel jsem byl zrůdou! Během našich společných procházek jsem se s Lenkou dlouhé hodiny bavili o sebevraţdě. Zejména jak na to. Vyprávěl jsem si, jak jsem během dovolenky u Mirdi hledal revolver, abych se mohl zastřelit nebo jak jsem sbíral léky na spaní, abych se otrávil a měl pokoj. Ona měla před nástupem na léčení za sebou pět pokusů o sebevraţdu-otrava, řezání, elektřina, skok pod auto. Přála si skočit z mostu, ale obávala se, ţe při její smůle by trávila do konce ţivota upoutaná na lůţko, ale ţivá. Lenka téţ neustále kromě sebevraţdy řešila mou sexuální orientaci. Chtěla, ať si v ní udělám jasno, abych znal svou sexuální identitu a orientaci a dle toho se choval. Bylo to pro ni důleţité, chápu, byla posedlá sexem. Slíbil jsem ji, ţe zajdu za doktorem, aby mi v tom pomohl, abych si tedy udělal v sobě jasno a věděl, jak to se mnou tedy ve skutečnosti vypadá. Sám jsem totiţ měl pochybnosti o své sexuální stránce. Nevěděl jsem, co se děje. Oddělení 9B, na kterém pobývám, je přeci napůl sexuologie. V příštích dnech jsem potkal našeho psychologa a domlouvám si s nim schůzku. Vysvětluji mu, ţe bych chtěl podstoupit sexuologický test pro devianty, abych zjistil, ajk to se mnou vlastně je. Usměje se mému pojmenování sexuologického testu pro devianty, ale přislíbí mi jej. Budu jej tedy absolvovat příští týden, jak jsem se domluvili. Příští týden tedy klepu na psychologovu ambulanci. Nejsem nervózní, nemám ani strach. Všem tvrdím, ţe jsem bisexuál. Tedy ţádná potíţ s orientací. Mám rád ţeny i muţe a nemám s tím problém. Nyní jsem však především asexuál, sex nepotřebuji. Nedokáţu s někým souloţit. A není to pohlavím. Vstupuji tedy do ambulance, psycholog mne posadí do křesílka před monitor. Seznamuje mne s vyšetřením. Vysvětluje mi, ţe mi bude na počítači předkládat různé foto sexuálních praktik a situací. Čídlo, které mi upevní na penis měří průtok krve v pohlavních orgánech, zkoumá tedy mou reakci na jednotlivé obrázky. Něco jako detektor lţi. Mé reakce odhalí případnou deviací a reakci na sexuální podněty. Sundávám tedy kalhoty a klidně usedám. Nasazuji si čidlo, od kterého vede velký drát a vypadá jako velká spirála, na penis. Psycholog překrývá plachtou mé nahé tělo, abych se cítil příjemněji Psycholog připravuje přístroj a pouští fotky. Zobrazují nejrůznější sexuální podněty.Různé ţeny, různého věku, různých postav a vnad. Stejně tak muţe, klasický sex, gay sex, lesbický sex, praktiky s dětmi nebo někdo někoho škrtí, znásilňuje a další sadistické i normální jevy. Po testu se ohlíţím směrem k psychologovi. Ten mi sděluje, ţe nemám ţádnou reakci, jsem příliš zalékovaný a ţe můţeme test opakovat při citlivějším nastavení čidla. Test tedy opakujeme. Po skončení psycholog prohlíţí mou výslednou reakční křivku.Test zaznamenal určitou sexuální reakci na mladé hubené dívky s malými ňadry. Říká, ţe jsem heterosexuál a sám vidím, kdo by mne mohl sexuálně vzrušovat. Odpovídám mu však, ţe podle Sigmunda Freuda jsme všichni bisexuální. Jen se na mne usměje a pokývne. Kdyţ Lence sděluji výsledek sexuologického vyšetření, a to ţe jsem heterosexuální, nikoli homosexuál, nevěří mi. Nemohu ji sdělit, ţe má nejvyšší reakce byla na hubené mladé dívky, kdyţ ona sama je statnou ţenou, dobře vyvinutou, tedy silnější a má prsa osmičky. Má dosti nadváhu a mé přiznání by jí ublíţilo. Nechovám se jako heterosexuál, a to je podle ní to hlavní. Jednou mi Lenka přinesla marihuanu. Kdyţ ji vytáhla z kapsy, úplně jsem uskočil a zůstal stát jako opařený. Řekl jsem jí, ţe já s tím nechci mít nic společného a utekl jsem. Později jsem jí to vysvětlil: „ Lenko, kdybych nehulil, tak bych dnes nebyl tady. Měl bych dnes mámu a nějaký táta a děda, něčí táta a děda, by přijeli dnes normálně z práce domů. Bohuţel kvůli mne jsou všichni teď mrtví.“ Uţ mi ji nikdy nenabídne.

102

Měsíce utíkají….vlastně se vlečou hrooozně pomalu. Není co dělat. Po chodbě na oddělení 9B mám nachozené desítky kilometrů. V pátek opět jedu na víkendovou propustku k Mirkovi Lenka uţ odjela na propustku ráno. Odpoledne mi volá ze svého domu, ţe si napouští vanu a ţe by si přála, abych tam byl, abych byl u ní. To já taky! Propustka u Mirdi byla zase fajn. Ty léky mi sedí. Uţívám si propustky. Jsem spokojen a vděčný. V neděli večer mne Mirďa odvezl zpět na oddělení. Na schodech v léčebně potkávám Davida. Ptá se mne, zda to uţ vím. „Co jako?“ vykřiknu. „Lenka skočila ze skály,“ slyším. Podlamují se mi kolena. „Coţe?“nemohu uvěřit. Utíkám vyděšeny na ošetřovnu za sestrou. „Je to pravda?! křičím. „Posaď se ,Tome,“ praví mi sestra. „Proč?“ odpovídám. Dochází mi, ţe je to pravda. Štípou mě oči pod náporem slz. Sestra mne utěšuje. Léky na uklidnění , které mi nabízí, odmítám. „Zvládnu to, moţná si večer přijdu pro něco na spaní,“ vzlykám sestře. Je mi Lenky tolik líto. Ještě v pátek jsem ji viděl ţivou a nejevila sebemenší známky touhy po smrti. Proč to udělala. Další smrt…Odcházím z ošetřovny. Přemýšlím pod náporem bolestivých emocí. Ona to přeci jen udělala. Dokázala to. Cítím strašný smutek. Chybí mi. Zároveň však vím,ţe skončilo její trápení. Je konec. Ve nejtajnějším skrytu své duše jí tiše závidím. Stále musím na Lenku myslet, vrací se mi téţ bolestné vzpomínky na mámu. Bolí to! Pláču. Před noci dostávám Hypnogen na spaní a ve dvě hodiny ráno ještě jeden. Stále nemohu usnout. Sedím na posteli a v duchu se loučím s Lenkou. Je mi smutno, trápím se, cítím výčitky, bolí to, ale v duchu si přeji být na jejím místě. Ona se uţ netrápí. Tiše bez bolesti a trýzně odpočívá.Zůstávám opět opuštěn, jsem sám. Po dvou letech pobytu v léčebně mi primář a psycholog podávají na soud změnu ochranné ústavní léčby na ochrannou léčbu ambulantní. To znamená, ţe bych se dostal na svobodu a mohl se léčit pouze pod ambulantním dohledem. Musel bych chodit jednou v měsíci na kontrolu k nějakému psychiatrovi do jeho ambulance. Nemusel bych být zavřený v blázinci. Tohle můţe být cesta k normálnímu ţivotu. Mé odhodlání spolupracovat nese konečně kýţené ovoce. Primář mi vysvětluje, ţe mne nemůţe propustit pouze na základě nějakého jeho doporučení. Kvůli závaţnosti mého činu musí přijet nezávislý soudní znalec. „Nemám námitek, souhlasím s tím,“ zní má odpověď směrem k primáři. Primář se začíná více a více zajímat o můj následující ţivot v případě schválení ambulantní léčby. Ptá se, kde budu bydlet, co soudím o Litoměřicích apod. Rozmýšlím a říkám, ţe určitě ze začátku budu bydlet u Míry, tedy do doby, neţ si něco najdu. Primář mi radí, abych se nevracel do Litoměřic. Tvrdí, ţe lidé příliš nechápou psychiatrickou diagnózu a v lepším případě mi můţe v okně přistát dlaţební kostka. Myslí si, ţe je lepší neţ dva začátky, tak raději jeden začátek, a to pořádný a úspěšný. Přesto mi to podává na soud. Po úmrtí Lenky nejvíce času trávím s jednou mladou zaměstnankyní Lucií. Je velmi zajímavým člověkem. Vystudovala Teologickou fakultu, je věřící a hlásí se k církvi Husitské. Hodně mluvíme o Bohu. Lucie mi říká, ţe nemá smysl něco hledat tak, jak jsem to činil já. Prý stačí se do toho tak upřímně ponořit a ono si tě uţ samo najde, odpověď přijde sama. Povídám si s ní hrozně rád. Občas mi uvaří kávu, nebo přinese klíče od kavárny, abych ji otevřel místo ní. Má patrně ke mne velkou důvěru. Ona pracuje v podstatě v léčebenské internet kavárně. Pomáhám ji s pacienty, kteří mají povolené vycházky na internet. Pomáhám ji například s vyhledáváním spojů na dovolenku pacientů, kdyţ o to pacienti poţádají a nevědí si s internetem rady. Jednou mi přinese klíče, abych odemkl internet kavárnu místo ní s vysvětlením, ţe ona má ještě nějakou schůzi a nechce, aby pacienti byli ošizení o moţnost internetu. A ve dveřích vedle ní se objevila hubeňoučká dívka s černými vlasy sestřiţenými na slušivé mikádko a nádhernýma černýma očima. Wou! Vydechl jsem tak s tou by to šlo, samozřejmě si říkám v duchu. Začal jsem se o onu tajemnou dívku zajímat a zjišťovat nějaké informace. Později jsem se dozvěděl, ţe je to Lucčina dobrá kamarádka, hodně času trávili

103

v léčebně spolu a ţe je to nová mladá doktorka od Olomouce. Nastoupila nedávno na Gerontologické oddělení, které je umístěno hned pod našim oddělením a dokonce bydlí nad našim oddělením, kde mají zaměstnanci kanceláře a byty. Občas jsem ji potkal, jak šla s kolegy na oběd. Zajímala mne stále více.

MÁ LÁSKA, MOJE DRUHÁ ŠANCE

Večer jsem šel kouřit do altánku u našeho oddělení a co nevidím. Ona tam kouřila téţ. Super. Pozdravil jsem, ona sice odpověděla a ani se na mne nepodívala. Sebral jsem odvahu. Teď, nebo nikdy. Co mohu ztratit? „Vypadáte smutně,“ říkám jí. Zvědavost ji donutila se otočit tváří ke mně a prohlídnout si mne. „To bude asi nešťastná láska, viďte?“ dodávám. Moje drzost v ní probudila zájem. Změřila si mne pohledem a řekla: „Proč myslíte?“ „Tak krásná ţena jako jste vy, zajisté musí být nešťastná z těch zamilovaných chlapů, kteří ji furt otravují,“ odpovídám. Usmála se. „Nic o mne nevíte!“ prohlásila, tipla cigaretu a odešla. Byl večer a já šel spát. V noci jsem myslel na onu záhadnou krásnou bytost, se kterou jsem se setkal. Nová doktorka, hm. Třeba tam zítra zase bude a budu moci ji potkat. Zase jsem se na něco, někoho mohl těšit. Druhý den večer pod oním altánkem opět seděla.Kdyţ jsem pozdravil, odpověděla mi s úsměvem. Po práci se v léčebně nudila stejně jako já. Nepomyslel jsem na ni jako na své moţné děvče, které bych někdy mohl mít. Líbila se mi, byla zajímavá, ale bylo to pro mne moc velké sousto. Já pacient, psychotik, ona doktorka. To by nešlo. Její diplom a profese ve mně budily respekt. Chtěl jsem si povídat. Mohu se o sobě více dozvědět. Pracuje terapeuticky s pacienty, je na to vzdělaná, bude mi to k dobru. Zapaluji si cigaretu a spustil jsem: „Jsem bisexuál, ale vlastně jsem transvestita. Ale jako gay jsem vlastně lesbička. Usmála se na mne a já to myslel smrtelně váţně. Myslím, ţe jí však má slova zajímala. Kaţdý večer jsme si povídali, tedy vlastně já to do ní chrlil. Ona pouze vstřícně empaticky poslouchala a snaţila se mne pochopit. Byla velmi tolerantní, asi profesionál. Stále mne poslouchala. Asi jsem byl zábavnější neţ televize. Týdny utíkaly, kaţdý den jsem se těšil společnosti mé lékařky. Kluci z oddělení mi vţdy avizovali, kdyţ přišla do altánku před oddělení si zakouřit. Ona nechtěla kouřit ve svém bytě, myslím, ţe to bylo i zakázáno, proto chodila ven. „Máš tam tu svoji!“ ohlašovali poctivě kluci. Bránil jsem ji slovy: „Není moje“ houknu a beru schody po dvou, abych neztratil ani sekundu z času stráveného s ní! Tajně jsem jí skládal básničky. Povídali jsme si a já jí odkrýval můj příběh. Jednoho dne jsem si vyţádal u lékaře propustku k procházce po parku. Řekl jsem mu, ţe chci té nové lékařce svěřit svůj příběh, respektive onen osudný 4. květen.Tvrdil jsem mu, ţe mi povídání, určitá zpověď směrem k emfatickým odborníkům pomáhá. Nevím, co si o našem povídání s lékařkou myslel, ale souhlasil. Setkáváme se opět ii altánku a já ji beru na vycházku parkem. Přitom jí opatrně vyprávím svou tragédii. Sedáme si na trávu u jednoho vysokého stromu a já obezřetně mluvím o osudných několika minutách, kdy se mi změnil ţivot. Patrně mluvím zmateně, mám přeci jen jisté obavy. Moţná i trochu

104

mlţím. Je to těţké. Nemám jistotu, ţe mne chápe. Snaţím se vysvětlit, jaký byl můj záměr, z jakého důvodu se stala taková tragédie. Poslouchá, ale moc nemluví, maximálně chápavě přitaká. Myslím, ţe nemá ze mne strach. Vnímám z ní určitou pohodu. Tuším, ţe i bez mého vyprávění o mne ví mnohem víc. Má přeci lékařské spisy, tudíţ i můj, které jsou přístupné všem oprávněným odborníkům. Taky věděla, ţe jsem na otevřeném oddělení a tam nemohou být umístěny akutní případy. Byl jsem na sexuologii, tedy oddělení 9B. Jsem zde léčen nikoli jako deviant, transvestismus není trestný, ale jako chronický pacient. Prý bych se divil, kolik muţů si zkusí ţenské oblečení a úzkostně to tají i před manţelkou, zní slova mého psychologa. Byl jsem šťastný ve společnosti mé doktorky a ona se nebránila té mé! Začali jsme se pravidelně stýkat po její práci a stále jsme si měli o čem povídat. Uplynul nějaký čas a mne čekalo setkání s mým soudním znalcem. Šlo o důleţitý moment. Ten mi mohl změnit či ovlivnit ţivot. Dle posudku odborného znalce se bude ubírat můj ţivot určitým směrem po dobu několika dalších let. Mám strach, jsem nervózní. I tuto pro mne významnou událost diskutuji s mou milovanou lékařkou. Svěřuji se jí ze svých obav a strachu ze soudního znalce. Řekla mi: „Nebojte se, vy to zvládnete.“ Dodala mi odvahu a lepší pocit. Ona mi věří…Jsem šťastný. Taky dodává: „Aţ to budete mít za sebou, zavolejte mi“ a dává mi své telefonní číslo. Já mám její číslo! Nemohu věřit svým uším a očím. Je tomu v pátek. Ten den navíc odjíţdím na dovolenku za Mirďou. Myslím ale stále na mou lékařku. K večeru přijíţdíme do domu Mirdi. Dal jsem si jedno pivo a mám potřebu zavolat své lékařce. Je potřeba vyuţít darované číslo. Sbírám odvahu a vytáčím mobil. Říkám jí, ţe znalce budu mít sice aţ do tří měsíců, ale ţe volám, protoţe se mi stýská. Smála se. Celý dovolenkový víkend jsem protelefonoval s mou milovanou. Volali jsme si i v noci. Stále jsme měli vzájemnou potřebu si povídat.Vůbec jsem neměl čas na Mirďu. Uvědomil jsem si to a při nedělním návratu jsem se za to styděl. Mirďa naštvaný však nebyl nebo nedal na sobě nic znát. Jsem z ní unešen, asi ji miluju. Ješťe před odjezdem zpět do léčebny jsem jí volal. Nemohl jsem svou touhu vydrţet a musel jsem ji slyšet dříve, neţ po příjezdu do Beřkovic. Volám jí tedy a svěřuji se: „ Mám pocit, paní doktorko, ţe se vezmeme?!“ Ona se zasmála a odpověděla: „Však jo, 12.září.“ Po té jsme si nabídli vzájemné tykání. Začal jsem jí říkat Citrónku. Z dovolenky si odváţím blaţený pocit uspokojení. Mám někoho blízkého, důvěrného. Uţ zase nejsem sám a jsem dokonce zamilovaný. Co více si přát? Z dovolenky spěchám do blázince jako nikdy před tím. Chci být se svým Citrónkem, touţím po ní. Po příjezdu jsem na ni čekal v parku. Nemusel jsem být ještě na oddělení. Mám hodinu čas a musím ji řádně vyuţít. Vyhlíţím příchod mé milované. Zahlíţím ji v dálce. Běţí za mnou. Srdce se mi rozbušilo. Byl jsem dojatý. Skočila mi do náručí a dala mi pusu. Mám šanci, aby mě někdo měl rád!! Byl jsem zamilovaný aţ po uši. Já ji miluji. Během další vizity chci oznámit doktorům a zároveň se pochlubit se svými city. Přicházím na vizitu a mám blaţený spokojený úsměv. Lékaři si toho všimnou. Ptají se, co se děje, ţe vypadám tak spokojeně. Vyhrknu na ně bez otálení: „Jsem zamilovanej, a to hrozně!“ Vyměnili si pohledy a tváří se spokojeně, avšak zároveň si všímám jejich zvědavostí. „To je dobře, Tomáši. Máme z vás radost.“ Usmáli se. Dále se vyptávají: „A kdo je ta vyvolená?“ „Jsem strašně zamilovaný do té nové lékařky,“ dodávám. Kdyţ jsem jim to prozradil, úsměvy jim spadly ze tváře. Problém nebyl ve mně, ale v tom, ţe jsem navázal vztah s jejich kolegyní, tedy lékařkou. Citrónek tím, ţe si začala vztah s pacientem, porušila určité zásady, určitý profesionální kodex. Lékař by si neměl nic začít s pacientem. Obhajovala se, ţe nejsem její pacient, tak ţe je to jedno. Ale já tušil, ţe našim vztahem jí způsobím trable. Tak tomu i bylo. Poslouchal jsem od všech, ţe bychom měli náš vztah ukončit. To já ale přeci nemohu. Já ji přeci miluju!!! Byl jsem zdrcen. Vztah jsem ale neukončil. Nešlo to. Přesto mne to trápilo. Proč nemohu mít vztah? Co mám dělat?

105

Náš vztah je intenzivnější a oboustranný. Chodím za Citrónkem ve svém volnu do jejího bytu nad naším oddělení. Hladili jsme se a já věděl, ţe to musíme skončit. Naše vzájemné touhy však jsou nezlomné. Milujeme se, milujeme se, nemůţeme skončit. Kolikrát i dvakrát denně. Hrozně po sobě stále touţíme. Zase se cítím muţem. Přitahovala mě, miloval jsem ji bezbřehou láskou. Miluji ji, ale nechci jí ublíţit. Jak z toho ven?!!! Moţná náhoda, moţná osud tomu chtěl, nevím, jak si to vysvětlit. Co se ale nestalo. Já své milované lékařce posílám mailem něco ze své tvorby, některé obrazy. Posílám jí vlastně spíše nějakou mou grafickou práci neţ výtvarnou. Tvorba jí připadá zajímavá, chce si ji uchovat a tudíţ nemá potřebu mail, který ode mne dostala, mazat. Citrónkův otec je však dosti direktivní, snaţí se a vţdy tomu tak i bylo mé milované kontrolovat a spoluřídit ţivot a nerespektovat určité hranice a soukromí. Cítila se jím manipulována, přestoţe otec byl pro ni vzorem. Jednoho dne téţ její táta se své dceři, mé lásce, podíval na mail, coţ mu připadalo zcela v pořádku a neměl ţádných zábran.Co však zjistil? Uviděl mou tvorbu, nějaké mé fotky a mé jméno. To se nemělo stát. Aspoň ne takhle! Její otec si zjistil, s kým se jeho dcera stýká, kdo je jejímu srdci blízký a kdo je to tedy zač, včetně mé minulosti. Zkopíroval všechny články z médii o mé osobě i o tom, co se stalo osudného května 2007. Byl zdrcen, rozhozen a naštvaný. Okamţitě ţádal vysvětlení a oba její rodiče chtěli přijet o víkendu za mou milovanou, aby jí domluvili, stanovili pravidla a podobně. Onoho víkendu skutečně její rodiče přijeli a odjeli s ní do Prahy k sestře. Domlouvali jí, vyhroţovali, prosili, snaţili se ji uplatit, slibovali, nic ale nezabralo. Má milovaná plakala a vysvětlovala, ţe beze mne nemůţe ţít, ţe se milujeme a ţe jsem skvělý člověk. Kaţdý můţe udělat chybu, záleţí, jak se k ní následně postaví. Rodiče byli nešťastní, můj Citrónek z nich zoufalý. Dali jí ultimátum: buď on, nebo oni, domov. Vyhroţovali, ţe jestli neukončí vztah, vyhodí ji z domu a vydědí ji. Po rozmluvách v Praze se odebrali na prohlídku města Mělník a na oběd. Citrónek chodil po městě jako bez duše, nekoukala na pohledy okolí, stále plakala. V jednom místním kostele se modlila za sílu a vytrvalost svého vztahu se mnou. Nechtěla mne opustit. K večeru ji rodiče dovezli zpět do léčebny a patrně bez kýţeného výsledku. Ještě ten večer jsem se s Citrónkem viděl a ona mi popisovala celý uplynulý víkend. Na oddělení jsem si stále říkal, ţe nesmím zkazit další ţivot, nesmím být sobecký, nesmím myslet jen na sebe.Intenzivně přemýšlím. Ohrozím tím její kariéru a rodinné vztahy.. Řekl jsem doktorům, ţe to skončím. Rozešli jsme se. Vysvětlil jsem Citrónkovi, ţe nemohu, nedokáţu a nechci stát proti její rodině. Bolelo to.Ona se trápila téţ. Musel jsem si sedat na ruce, abych jí neposlal SMS zprávu. Koukal jsem na ni potajmu z okna, kdyţ šla z práce nebo s dalšími lékaři na oběd. Hrozně jsem se trápil. Jednou jsme se potkali a ona mi říká, ţe jí chybím. A ţe bychom mohli zůstat přátelé. Tím měla na mysli, vídat se, ale ne sex. Souhlasil jsem. Byla pro mne mé slunéčko v šedivých dnech ústavní léčby. Naše láska však byla silná. Po pár dnech odloučení, našeho vztahu, však vzalo naše předsevzetí za své a skončili jsme v jejím bytečku v objetí vášně. Nemohli jsme bez sebe vydrţet. Náš vztah nás oba nabíjel a dával nám více neţ pomyšlení na to, abychom uposlechli rady okolí. Naše láska nám dávala smysl, velmi dobře jsme si rozuměli, stále jsme měli spoustu témat k diskusi. Byli jsme jako jedno tělo a jedna duše. Dokázali jsme být k sobě upřímní, chápaví, tolerovali jsme případnou odlišnost názoru, vše jsme dokázali prodiskutovat. Hodiny strávené spolu nám připadali výjimečné.Věděli jsme, ţe patříme k sobě. Začali jsme plánovat budoucnost. Chtěli jsme zůstat spolu za kaţdou cenu. Strach z případné nutnosti mé hospitalizace po delší dobu sice stále visel nad námi. Uvědomovali jsme si, ţe riskujeme mnoho. Naše sepětí nám pomáhalo vydrţet i tyto těţké chvíle, stejně jako nátlak Citrónkova vedení a mých lékařů. Příliš jsme se milovali a chtěli ţít spolu. Věřili jsme, nepřipouštěli si pochyby, ţe bych já nebyl propuštěn a náš vztah by skončil nevím jak. Milovali jsme se a plánovali dítě. Domluvy k našemu vztahu od mých lékařů a jejího vedení

106

jsme tolerovali, chápali jsme je, ale chtěli jsme ţít spolu, tvořit vztah, být párem. Já měl jasno. Kdy a s kým bych mohl být více šťastný?! Kdo jiný by se mnou chtěl ţít a mít dítě?! Je to má nová šance na šťastný ţivot. Ţivot jsem vzal, chtěl jsem ho dát. Snaţili jsme se, abychom zplodili dítě. Oba jsme si přáli mít rodinu. Citrónek po dítěti touţil. Nebylo to těţké. Po několika neúspěšných pokusech, kdy se má milovaná snaţila otěhotnět se svými předcházejícími partnery v minulosti, jsem ji já oplodnil snad napoprvé. Ono čekání, zda se nám povedlo zplodit dítě, bylo pro mne věčné. Tolik jsem se těšil. Po uplynulém měsících mi volá, ţe to nedostala. Koupil jsem jí čokoládu, těhotenský test a přívěšek na klíče s nápisem SUPER MÁMA. Druhý den mi volá, ţe má pro mne novinu. Je sobota, léto, roku 2009. Chce, abychom se odpoledne sešli. Nesnáším, kdyţ mě někdo napíná. Chci onu novinu znát ihned. Vyhrknu ze sebe do telefonu: „Jakou novinu? „Jak to dopadlo?!“ „Budeš táta, Tome!“ klidným, ale šťastným hlasem odpovídá. Jsem neuvěřitelně šťastný. Já budu otec. Budu mít dítě!!!!Citrónek mne prosí, ať si novinu nechám zatím pro sebe, ţe si musí prvně promluvit s vedoucím. Já ty emoce ale nemohu vydrţet. Tolik štěstí najednou! Večer se svěřuji sestrám. Myslím, ţe i má milá si nenechala takovou velkou věc jen pro sebe. Později mi přiznala, ţe ještě ten den posílala mail své sestře, která toho času byla někde v zahraničí lézt po horách, tuším v Nepálu. Její sestra nebyla nadšená z pro nás tak významné noviny. Vadilo jí, s kým má milovaná dítě má. Téţ jí vztah vymlouvala. Moţná se spíše o svou sestru bála. Sestry z oddělení říkají a radí mi, ţe by Citrónek měl raději jít na potrat, ţe by to bylo lepší pro nás pro oba. Nevěřím vlastním uším!! Zabít to maličké, vţdyť je to dar!! Kdo by chtěl mít dítě se mnou? Já ji i jeho miluji nadevše!!! Ne, to nedovolím! Ale přesto tuto alternativu Citrónkovi navrhnu. Razantně odmítá, chce to miminko, a chce ho se mnou. „Vím, ţe to bude těţké, moţná víc neţ si myslíme, ale mi to zvládneme. Dítě si nenechám vzít, je to dar, kterého se kaţdý nemusí dočkat. Miminku dáme vše, co budeme moci, je přeci z velké lásky,“ dodává. Souhlasím s jejími slovy. „Teď ještě aby mě pustili, abych se mohl o vás postarat. Soud musí dopadnout dobře!“ podotýkám. Jsme v napětí a očekávání. Láska k budoucímu potomkovi nás hřeje a dodává sílu. Jednoho rána volá do léčebny má soudní znalkyně. Jsem napjatý. Omlouvá se, ţe nemůţe přijet, je nemocná. Jsem zklamaný, mám strach. Zase to nekonečné čekání. Dlouhé chození chodbou, pití kávy a cigarety. Odpoledne však znalkyně zavolala znovu, ţe přeci jen dorazí, je jí lépe. Přijede znalkyně! Sevře se mi srdce. Musím být připraven, vypadat důvěryhodně. Hlavně klid. Jde o vše o naši budoucnost. Myslím na podpůrná slova mého Citrónka. Zvládnu to. Připravuji si oblek a zelenou košili, moji nejlepší. Musím vypadat. Jakmile znalkyně přijela, sestra nám vyhradila společenskou místnost. Vypadal jsem důstojně a věrohodně. O tom, ţe jsem pacient, hovořily jen mé bačkory. Na oddělení totiţ pacienti nesmí nosit společenskou obuv. Posadila se a já naproti ní. Jsem nervózní. Je mladá, sympatická, působí důvěryhodně. Citrónek potkal znalkyni na chodbě, kdyţ přicházela na naše oddělení, a důkladně si ji prohlédl. Nepůsobí agresivně, snad je rozumná, hodnotí znalkyni. Ta zatím čte můj spis. Dále jí vyprávím můj příběh. Tváří se chápavě a snaţí se nepřerušovat mé vyprávění. Ptá se, kde bych bydlel po propuštění. Zda mám nějakou známost a podobně. Vyprávím o Citrónku a o tom mimču, co nosí pod srdcem. Občas se ještě na něco zeptala. Na závěr zdůrazňuji, jak moc mi je to vše líto a ţe jsem nikdy neměl v úmyslu někomu ublíţit.Opakuji: „Kvůli mne zemřeli dva lidé. Moje maminka a další muţ, tedy něčí táta a něčí děda, který díky mne nedorazil z práce domů! Je mi to tak líto!“ Třese se mi hlas. Slzy jsem udrţel jen s velikým vypětím. Celou dobu si dělala poznámky. Nakonec si bere slovo, aby své hodnocení, výslech uzavřela. „Změnu vaší léčby s ústavní na ambulantní podpořím,“ sděluje mi s jasným přesvědčením. Padá mi šutr ze srdce! Věřím jí.„Vidím, ţe máte náhled na svoji nemoc a také ţe jste v remisi. Ovšem vaše ambulantní léčba bude mít určité mantinely:, a to obnáší náhodné drogové testy a léky budete brát depotní formou, coţ je forma injekční,“

107

pronáší. Kývu překotně hlavou. „Souhlasíte, pane Pellere?“ ptá se. „Ano!“ odpovídám a hlavou uţ mi běţí myšlenka, jak budu s Citrónkem a naším baby na svobodě. Uvědomuji si, ţe ale ještě není nic jisté. Soud můţe k návrhu soudní znalkyně přihlédnout, ale nemusí se ním řídit. Navíc soudce je z Litoměřic, coţ mi můţe přitíţit. V tomto rodném městě mě všichni nenávidí!!! První krok mám však úspěšně za sebou. Zvládl jsem to. Musí to dobře dopadnout. MUSÍ!!! Soud bude tak za tři měsíce. Novinu jsem volal Citrónkovi a Mirkovi. Měli nesmírnou radost a snaţili se mne podpořit. Dále však situace nabrala horší spád a věci se začaly výrazně komplikovat. Vedení léčebny chce, aby Citrónek odešel. Porušila kodex, je těhotná s pacientem. Má milovaná nevěděla, jak řešit situaci. Přestala chodit se svými kolegy na oběd, intenzivně vnímala pocit, ţe se na ni něco „šije.“ Měla tento týden v plánu se sejít se svým vedoucím, oznámit mu své těhotenství a najít společné řešení. Bohuţel její plány vedení razantně a neústupně předběhlo. Tuší, ţe někdo se zaměstnanců musel prásknout náš vztah směrem k vedení léčebny. Od svých kolegů slýchává, ţe se o ní šušká v jídelně při obědě zaměstnanců. Dokonce její primář vede dosti nechutné řeči, samozřejmě v její nepřítomnosti. Cítí se strašně. Se vším se mi zpovídá, tedy snaţí se, ale já vnímám, ţe se trápí více, neţ přiznává. Mám dojem, ţe mne chce chránit. Nevím však konkrétně před čím. Mám o ni strach a o náš vztah zvláště. Tak jak měla má milovaná v plánu schůzku se svým vedoucím, tak se i stalo. Před vedoucím nemusela těhotenství jiţ tajit. O všem se nějakým způsobem dověděl. Ona pouze potvrdila svou graviditu a přiznala, kdo je otcem dítěte. Nemusela jiţ nic vysvětlovat. Vedoucí byl naštvaný, choval se arogantně a ona na jeho aroganci reagovala stejně. Snaţila se bránit, argumentovala, věděla, ţe nemají právo, nemá přeci vztah se svým pacientem! Bohuţel, vedoucí se domnívá, ţe Tomáše, jeho vlastního pacienta, se kterým můj vedoucí v terapii pracuje jiţ nějakou dobu a má k němu blízký vztah, můţe vzájemným vztahem s lékařkou poškodit. Ţádné argumenty nezabírají. Má milá ví, ţe našim vztahem mi jen a jen pomáhá a ţe nám oběma tento vztah prospívá. Oba víme, ţe je to nová společná budoucnost, která dává zejména mi jako pacientovi, obrovskou druhou šanci ţít normálním ţivotem, spokojeným rodinným ţivotem. Vysvětlování nemá smysl. Vedoucí je neoblomný. Má milovaná vstoupila do jeho narcistického ega, přebrala mu někoho, na kom si během své terapeutické práce zakládal. Příliš jejího vedoucího, a zároveň mého terapeuta, tento fakt zranil. Přebrání někoho duši blízkého obvykle velice bolí!!! Řekla mi, ţe byla na něj snad i drzá během probíhajícího rozhovoru. Její vedoucí neměl s ní ţádné smilování. Vyhroţoval všemi moţnými i nesmyslnými argumenty. Byla v koncích, nedokázala se bránit. Nakonec pod nátlakem agresivních výhrůţek svého vedoucího, pod tlakem vyhroţování záznamu a nemoţnosti absolvovat odbornou atestaci z oboru, vlivem strachu podepisuje dohodu o rozvázání pracovního poměru. Chce dokumenty sice nejprve v klidu pročíst a zváţit své rozhodnutí, ţádá o čas. Neuspěje. Musí dohodu podepsat ihned, bez porady svých blízkých a případně právníka. Má určité povědomí o faktu, ţe ji gravidní nemohou propustit ze zaměstnání. Je však rozrušená, bojí se stresu a má obavy o své dítě. Hlavou jí bleskne, ţe můţe léčebnu ţalovat, má na to právo, ale nemá sílu. Je příliš malým pánem. Radí se se svými známými, s rodinou, podporuje ji i její blízká kolegyně s léčebny. Bohuţel na rozhodnutí rozvázání pracovního poměru jiţ nelze nic změnit.Ani její kolegyně, Citrónkův supervizor, nedokáţe zabránit rozhodnutí vedení. Papíry jsou od obou stran podepsané a nabývají platnosti. Nejdůleţitější je nyní její zdraví a bezpečí dítěte. Je mi hrozně! Já musím ještě nějaký měsíc počkat na soud a výsledek je nejistý! Moje milovaná je zdrcena.Snaţí s zjistit, komu tedy nejvíce vadil náš vztah a kdo byl tím, jenţ ji udal na vedení léčebny. Chce zejména znát pravý důvod. Nikdo nám nechce prozradit, komu tolik vadil náš vztah a proč. Navíc se dozvídá, ţe

108

její těhotenství je vysoce rizikové a musí být v klidu. Cítí se podvedená. Jednou přeci jen určitý její kolega naznačí, ţe primář jejího oddělení byl tím, komu překáţel náš vztah a kdo nás nahlásil na vedení léčebny. Vím, ţe jsme vţdy při našich setkáních byli velmi obezřetní, aby nás nikdo neviděl. Pouze v soukromí, v Citrónově bytečku, jsme si mohli uţívat. To byl však omyl, jak jsme zjistili. Soused Citrónka, zároveň její primář, si zjistil, ţe se spolu stýkáme. Nějakým způsobem se dozvěděl, ţe čekáme i dítě. Jo, malý blázinec, to je drbárna. Citrónkův kolega přiznává, ţe v zaměstnanecké jídelně slyšel primářovy pozdviţené, zároveň ironické řeči o tom, ţe taková krásná holka, s nádhernýma očima, černými vlasy a dlouhými řasy šuká s pacientem, a ţe jí není dost dobrý někdo jiný. Mého Citrónka se to velmi dotklo, ale nemůţe se účinně bránit. Spolu s blízkými vydedukuje, ţe onen primář, známý to jako značný děvkář, chtěl mít patrně novou mladou lékařku pro sebe, nebo se mu aspoň dosti líbila. Tudíţ měl potřebu se krutě pomstít za to, ţe ji nemůţe mít, ţe jej odmítá. Tyto situace odmítnutí obvykle muţe drtí a mají pak potřebu se mstít. Citronek však díky nějakým nekočírovaným emocím přichází o svou milovanou práci, o to, co poctivě budovala a co měla ráda. Uvědomuje si, ţe jiţ nikdy nebude pracovat v oboru. To ji ničí nejvíce. Nevěří totiţ svému vedoucímu, ţe udrţí slovní dohodu, ţe při jejím odchodu z léčebny, on nebude oznamovat a všude rozhlašovat náleţitým osobám a pracovištím, ţe měla poměr s určitým pacientem, byť nešlo o jejího pacienta. Je zničena, nemůţe odpustit, přesto se vzdává své milované práce pro své tolik touţené dítě a milovaného muţe. Má největší láska odchází zpět do své rodné vísky. Přijíţdí pro ni její otec, pomáhá jí odnášet její věci z bytu. Chci ji ještě jednou vidět! I ona tajně věří, doufá, ţe mne, jako tátu společného dítěte, bude moci představit otci. Nestává se však tak. Asi se její otec zlobí a pochopitelně mne nechce ani vidět. Netouţí po takovém zeťovi s takovou minulostí. Měl patrně jiné představy o ţenichovi pro svou dceru. Chápu, bojí se, nechce sobě ani rodině komplikovat ţivot. Má drahá nadobro odjíţdí z beřkovické léčebny a nevím, zda je při jejím zdravotním stavu šance, ţe by mne mohla někdy do doby soudu ještě navštívit. Cítím se opuštěn, je mi smutno. Zůstávám tedy nadále sám. Opět brázdím chodbu sem a tam. Voláme si sice kaţdý den. Ale není to stejné, nemohu ji pohladit, políbit. Je mi těţko. Měsíce utíkají jen velmi velmi pomalu. Citrónek mi posílá z

ultrazvuku

ve

20.týdnu

foto

našeho

miminka:

109

Je krásné a vše se zdá být v pořádku. Mám zdravé miminko!!! Chodím po oddělení a všem se chlubím. Budu táta! Ţivot zase dává smysl. Jsem hrozně šťastný a děkuji Bohu. Hlavně ať jsou v pořádku! Snad Bůh pomůţe. Modlím se za oba i za to moţnost ukončení hospitalizace pře soudem. Boţe, ať to má milovaná vše zvládá, kdyţ je na to sama. Nemůţeme se vidět, jsme od sebe příliš vzdáleni. Dny ubíhají pomalu, spíše se vlečou. Neztracím však naději, nemohu. Nastává den soudu. Potí se mi ruce a buší mi srdce. Jsem nervózní. Buď budu s mojí rodinou, a nebo budu trávit další roky kilometry daleko! Přichází můj advokát. Uklidňuje mne.Říká, ţe mám dobré znalecké posudky od nezávislé soudní znalkyně i z léčebny. Avšak oba víme, ţe vše závisí na soudci a porotě. Jistě, jistě. U soudu mě posadí naproti porotě. Tváří se nepřístupně. Soudce mi říká, ţe je můj trestný čin velmi váţný, ale ţe chce mluvit s mou nezávislou soudní znalkyní. Ta je přítomna. Předvolávají ji. První otázka soudce padá na můj zdravotní stav. Znalkyně říká, ţe jsem v remisi a můj zdravotní stav je dobrý. Potom si bere slovo můj advokát a pokládá otázku na znalkyni. „ Paní znalkyně, můţeme to tedy chápat tak, ţe pobyt pana Tomáše Pellera v ústavu je nadbytečný?“ Znalkyně odpovídá: „Ano pobyt pana Tomáše Pellera v ústavu je nadbytečný. Jeho stav je dobrý a jeho nemoc je v remisi. Navrhuji tedy, aby jeho ústavní léčba byla převedena na léčby ambulantní“ a pokračuje: „Ale za určitých podmínek, a to náhodné pravidelné drogové testy a léky podávané depotní formou.“ Pak se ptají mého primáře a psychologa, jestli si stojí za svými posudky a doporučují mou ambulantní léčbu. „Ano doporučujeme“ shodují se oba. Pak se mě soudce zeptá, zda chci něco dodat. Beru si slovo. Všem se moc omlouvám. Říkám: „Jsem si vědom své nemoci a jestli dostanu šanci na svobodu, budu dodrţovat pevně léčbu a drogy jiţ nikdy nevezmu.“ Dodávám: „Je mi hrozně líto, čeho jsem se ve své nemoci dopustil. Vím, ţe výčitky si ponesu do konce ţivota. Je mi to strašně líto!“ Poté si soudci berou čas na rozhodnutí. Čekám dlouhé minuty na chodbě. Psycholog říká, ţe uvidíme, přeci jen jsou z Litoměřic, ale přesto ţe se bude snaţit se přimluvit. Nakonec mě pozívají zpět do soudní místnosti. Ţádají, abych zůstal stát na vynesení rozsudku. Chvějí se mi dlaně. Modlím se. Soudce vynáší rozsudek: „Jménem republiky, ve věci Tomáše Pellera, se jeho ústavní léčba mění na léčbu ambulantní…….“ Chce se mi skákat a dát všem pusu. Pojedu domů!!! Jsem šťastný a zároveň vděčný všem, kteří mi po celou dobu pomáhali. Budu u porodu, uvidím mé dítě přicházet na svět!! Po ukončení soudu mi psycholog sděluje, ţe domů ještě nemohu, nemohou mne ještě propustit.. Musím ještě počkat na výrok státního zástupce. A ten má na své vyjádření týden. Kluci na oddělení se se mnou loučí. Pomyslím si, ţe to je jiţ detail. Já pojedu domů za svou milovanou

110

a miminkem. Jsem nejšťastnějším pacientem na oddělení. Volám Citrónkovi a Mirďovi. Moc mi gratulují. Nepochybovali o mém propuštění. Uţ brzy budu svobodný. Po týdnu však nepřichází ţádna odpověď od státního zástupce. Začínám být nervózní, nevím, co se děje. Můj rozsudek tedy ještě nenabývá platnosti. Nemohou mne propustit. Všichni mě uklidňují, ţe opoţdění je normální. Mají hodně práce. Vyjde to, věřím tomu! Po dvaceti dnech bez odpovědí však přestávám doufat i věřit. Psycholog mi říká, ţe se nejspíš státní zástupce odvolal a ţe to zkusíme za rok znovu. Propadám depresi. Můj Citrónek téţ začíná pochybovat, propadá zoufalství a mluvíme o tom, zda nebude lepší ukončit náš vztah. Tvrdí, ţe uţ nemůţe, ţe to jiţ nezvládá. Nikomu se nemůţe svěřit, ve svém domově je atakována obtíţnými dotazy, je jí těţko. Nemáme budoucnost za předpokladu, ţe budu nadále hospitalizován. Má milovaná mne potřebuje u sebe, proţívá těţké období těhotenství, má strach. Nemohu jí pomoci. Nevím, jak vše dopadne. Mám strach. Tak jsem mohl být na Vánoce s rodinou a mým milovaným Citrónkem a s tím malým, co jí spinká pod srdíčkem.S mou láskou si denně voláme, avšak náš vztah začíná být pod vlivem situace distancovanější. Obáváme se, ţe se uţ nikdy neuvidíme a připravujeme se na to nejhorší. Já budu dále ţivořit v léčebně, má milovaná bude několik stovek kilometrů sama bez pomoci, bez podpory vychovávat naše dítě. Boţe, ať se to nestane. Týdny utíkají, pracuji v ateliéru na dárcích k Vánocům. V pátek byl zase soud. Nějací lidé z oddělení jsou po schválení soudem propuštěni, jdou domů. Přeji jim to a loučím se s nimi. Vzápětí mne odchytává sociální sestra našeho oddělení. „ Jdete domů, Tomáši, soudce přivezl papíry. Státní zástupce se neodvolal. Měsíc jim to tam leţelo na stole, asi na Vás zapomněli, ale přeci jen vyjádření přišlo.“ Nevím, co říci. Jsem opět volný. Cítím štěstí, neuvědomuji si ani pořádně zlost, za to, ţe to soudu tak dlouho trvalo, byť se měli vyjádřit do jednoho týdne.Volám Mirďovi a říkám mu novinu. Má hroznou radost, chci téţ zavolat Citrónkovi tu ´ţasnou zprávu, ale říkám si, ţe novina- mé propuštění, bude ten nejhezčí dárek pod stromeček. Nevolám jí tedy. Musím to vydrţet, Vánoce jsou přeci za devět dní. Jdu za psychologem, mým terapeutem na oddělení. Mám ho nejraději, docela mu důvěřuji, rád si s ním povídám. Svěřuji se a ptám se ho, jestli můţu zůstat ještě týden v léčebně? Udiveně si mě prohlíţí. „Kaţdý odsud spěchá,“ říká s podivem nad mým přáním. „Co na to říká vaše přítelkyně? To byste jí udělal? Ona Vás nyní potřebuje!“ dodává Vysvětluji mu situaci: „Chci dodělat dárky na Vánoce. Nechci přijít s prázdnou. Moje milovaná ještě o propuštění neví. Chci jí to sdělit jako nejlepší dárek k Vánocům.“ Psycholog jen pokyvuje hlavou, ale nic víc nenamítá. Zůstávám tedy další týden. Intenzivně pracuji v ateliéru s mou ergoterapeutkou na dárcích, vytváříme ručně dělané loutky. Jsou pěkné a téţ mají úspěch u personálu stejně jako mé předchozí obrazy. Všechny loutky však nemohu rozdat, byť si někteří přejí mít doma mou loutku. Neměl bych ţádný dárek pro své blízké k Vánocům. A to musím, vţdyť jim za tolik vděčím. V den propuštění, se jdu rozloučit s moji ergoterapeutkou do ateliéru. Na rozloučenou si dáváme dětské šampaňské a zákusek. Přeje mi štěstí. Mám ji rád. Nakonec dostávám pusu a dětské knihy pro mimčo. Kdyţ mám na oddělení sbaleny své věci, loučím se ještě s personálem, se sestrami. Jedna mi při tom říká, ţe mám ještě na ředitelství dopis a ţe si ho musím vyzvednout. Jsem zvědavý. Přijíţdí Mirďa, vysedá z auta a hluboce se obejmeme. Já si jdu ještě v rychlosti vyzvednout onen dopis. Rozrušen otevírám dopis. Náhle pociťuji radost. Psaní je od mé sestry z Anglie. Psal jsem jí ne mail, ţe budu mít dítě a ţe mám svoji lásku. Přeje nám mnoho štěstí. Mám z toho obrovskou radost. Moţná zase budu mít sestru. Odcházím a naposledy se ohlíţím. Je mi smutno. Ve zdejším léčení jsem strávil více neţ dva a půl roků. Léčba mi pomohla. Dnes jsem stabilizován, bez problémů, dokáţu si uvědomit, kdo jsem a kam kráčím. Našel jsem priority, důleţité hodnoty, které dávají mému ţivotu smysl a cíl. Získal jsem náhled jak na svou nemoc, tak na dění okolo mne a své chování.

111

Nasedám do auta. Začíná mi nový ţivot, pěkně od nuly. Nesmím jej zkazit!!! Dostal jsem druhou šanci, která je zároveň mou poslední!!. Chci ţít! Štědrý den, roku 2009 ještě trávím u Mirdi v jeho bytě v Litoměřicích. Za tři dny však nasedám na vlak a jedu na konec republiky, kde mě čeká moje milovaná a můj nový domov. I rodiče mé milované si postupně zvykli, ţe to myslím s jejich dcerou váţně a ţe se snaţím vyuţít a nepokazit druhou ţivotní šanci, kterou mi i oni dávají. Chápou, ţe kaţdý můţe udělat v ţivotě chybu, bohuţel někdy se dopustí i strašlivé tragédie. Důleţité však je, jak se k tomu posléze postaví a zda má vůli získat náhled a napravit chybné kroky ve svém ţivotě. Vědí, ţe ţivot uţ nevrátím ani mé mámě ani muţi, který zemřel díky mé havárii. Všichni však víme, ţe důsledkům svého jednání se budu zodpovídat pouze já sám, se svým svědomím se budu vyrovnávat pouze sám před sebou. To je spravedlivé, byť mnohdy velmi bolestné. Ţivot zase dává smysl! Chci být dobrým tátou! Musím být tím nejlepším. Protoţe aţ to mimčo jednou vyroste a já se budu snaţit mu vysvětlit, proč nemá babičku, tak aby mé dítě našlo důvod a způsob, jak mne pochopit a odpustit mi! Budu se za to modlit.

DOSLOV:

Váţení čtenáři, je spousta věcí, za které se stydím. Bohuţel, nemohu vzít čas zpátky. Nezměním ani minutu ze své minulosti. Spoustě lidem jsem ublíţil a slovy se nedá vyjádřit, jak moc mi to je líto. Omlouvám se, i kdyţ vím, ţe tato slova ţivot nevrátí. Mé svědomí je mi doţivotním trestem. Ţil jsem ve svém schizofréním světě, plném paranoie a bludů. Kouřil jsem trávu, ţádné jiné drogy. To byla cesta do pekel. Já Vám nemohu přikázat, abyste nebrali drogy. Jdu jen příkladem, tedy jsem odstrašujícím příkladem. Sami čtete, jak mnoho se dá pokazit. Nemusíte nikomu vzít ţivot, tak jako já, a to doufám, ţe se vám nestane, ale můţete zkazit ten svůj. Nemocí, závislostí a těţko se z toho kruhu utíká. Věřte mi. Moţná, ţe tyto řádky někomu pomohou přestat uţívat návykové látky. A to by pomohlo i mě, cítit se o něco lépe. Tuto knihu jsem za lví pomocí mé ţeny dopsal. Vím, jak zní, jak vypadá. Je těţké mě pochopit. Ale věřte, ţe takový příběh můţe potkat i Tebe nebo někoho na kom Ti záleţí. Ţijte plnohodnotným ţivotem. Já dnes ţiji ţivot, jaký jsem si nikdy nepředstavoval. Dostal jsem druhou šanci. A té se drţím zuby nehty. Nemohu radit, jak správně ţít. To nemůţe nikdo! Mohu jen radit, neberte ty zkurvený drogy!!!

112

A jestli vám připadám jako mentálně retardován nebo hloupý a říkáte si: „Co mi to ten šílenec tady vypráví?“ Ano, byl jsem šílený. A s největší pravděpodobností budu docházet k psychiatrovi do konce ţivota. Nebo si říkáš, ţe jsem blázen a mám v hlavě guláš? Tak na tyto otázky Ti odpoví poslední strana této knihy. Děkuji. Opatrujte se. Tomáš Peller

113

114

SEZNAM KAPITOL:

ÚVOD

5

MÉ DĚTSTVÍ, MÁ RODINA MÁ SEXUÁLNÍ IDENTITA, TOUHY SNY, ZKUŠENOSTI MÁ VYTOUŢENÁ AMERIKA  Jak a proč?  Policejní report-Policejní zpráva V AMERICKÉM KRIMINÁLU ČESKO ŢIVOT NA ZÁMKU (Psychiatrická léčebna Horní Beřkovice-DETOX)  Bůh Šíva OPĚT VOLNÝ LONDÝN  Londýn, druhá část  Bydlení s Mikem PORODILA SYNA; MESIÁŠE, NEBO VRAHA? VAZBA OPĚT VAZBA TEPLICE MŮJ NOVÝ DOMOV; LÉČEBNA V HORNÍCH BEŘKOVICÍCH OTEVŘENÉ ODDĚLENÍ PRO LÉČBU SEXUÁLNÍCH PORUCH 9B V HORNÍCH BEŘKOVICÍCH MÁ LÁSKA, MOJE DRUHÁ ŠANCE

115

116