NEDOTAZNÍKOVÉ MĚŘENÍ RODINNÝCH VZTAHŮ: METODY A VÝZKUMNÉ STUDIE

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie

NEDOTAZNÍKOVÉ MĚŘENÍ RODINNÝCH VZTAHŮ: METODY A VÝZKUMNÉ STUDIE

Xenie Uholyeva

Abstrakt Měření rodinných vztahů a charakteristických rodinných interakcí provází mnoho problémů díky nedostatku teorie v dané oblasti, stejně jako interpretaci získaných výsledků. Většinou se zabýváme vztahy v rodině pomocí standardizovaných dotazníků a inventářů nebo jednoduchých seznamů otázek. Existuje však mnoho dalších metod, přístupů a nápadů, jak operacionalizovat vztahy v rodině. Tato studie přináší přehled některých problematických oblastí v měření rodinných vztahů a jejích dopadů, příklady méně používaných nástrojů na měření vztahů a dalších metod, se kterými se setkáváme v souvislosti se zkoumáním vztahů v rodinách. Cílem studie je zmapovat metody, které tvoří alternativu k dotazníkům a inventářům, a prozkoumat jejich možnosti v oblasti měření rodinných vztahů a interakcí. Věnujeme se zejména semiprojektivním a projektivním metodám. Mnoho metod, které jsou zmíněné ve studii, se pro měření vztahů používá jen málo, ale mají velký potenciál pro použití v této oblasti. Ve studii jsou naznačeny některé problémy s interpretací poznatků: kulturní diverzita, problém s rozlišováním subjektivního a osobnostního hlediska, které respondent vnáší do svého hodnocení rodinných vztahů, sociální desirabilita. Klíčová slova: rodina, vztahy, projektivní metody, prostorová operacionalizace vztahů

NON-QUESTIONNAIRE MEASUREMENT OF FAMILY RELATIONSHIPS: METHODS AND RESEARCH STUDIES Abstract A gap in the theoretical background created numerous difficulties and inconsistencies in the measurement of the characteristic of family relationships and family interactions, but also in the interpretation of obtained results. Mostly we deal with family relationships using standardized questionnaires and inventories or simple lists of questions. However, there are many other methods, approaches and ideas on how to operationalize family relationships. This study provides an overview of some of the problematic areas in the measurement of family relationships and its consequences. The aim of the study is to explore methods that form an alternative to the questionnaires and inventories, and explore their potential for the measurement of family relationships and interactions. We pay particular attention to projective techniques. Many methods that are mentioned in the study are uncommon, but they have a great potential for use in this area. The study indicated some problems with the interpretation of results: cultural diversity, the problem of distinguishing subjective and personal point of view, social desirability. Key words: family, relationships, projective methods, spatial operationalization of relationships ________________ Došlo do redakce: 20. 7. 2015 Schváleno k publikaci: 29. 1. 2016

38

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie Metodologické otázky v souvislosti s měřením vztahových fenoménů v rodině Od metod, které měří vztahy v rodině, se očekává, že s přiměřeným zjednodušením odhalí hloubkové vzorce ve vztahové síti rodiny, přispějí k porozumění dynamice vztahových procesů a pomohou zmapovat jejich tradovaný vliv na prospívání jednotlivých členů rodiny. Fenomén, který je v tomto případě redukován v zájmu vědeckého zkoumání, je velmi komplexní a navíc zatím postrádá velký kus teoretického zakotvení. Nedostatky v teorii rodinných vztahů se projevují už na základní úrovni - není jasné, co je na rodinném životě podstatné, na co je nejlepší se soustředit. Bray (1995) dělí metody diagnostiky rodin na čtyři skupiny podle toho, co považují za podstatné na životě rodiny: složení a zjevná struktura rodiny, procesy, které jsou pro rodinu charakteristické, rodinná afektivita nebo organizace fungování rodiny. Další otázkou je, jestli je nezbytné pro porozumění vztahovému pletivu a dynamice interakcí v rodině zkoumat celou rodinu, nebo pro určité účely „stačí“ jeden její člen (dvojice nebo trojice členů). Informace o rodině od jedné osoby jsou ve výzkumném kontextu často považovány za nedostatečné, i proto, že informace od jednotlivých členů rodiny se mezi sebou liší (Clements at al., 2014, Jennings a Howe, 2001). Není jisté, nakolik to, co změříme, vypovídá o samotné tázané osobě, a nakolik o rodině, které je součástí. Vzhledem ke složitosti a vrstevnatosti rodinného života se dokonce domníváme, že jednotliví členové rodiny jsou citliví na různé vrstvy významů nebo na různé aspekty dynamiky vztahů v rodině. V případě, že se vypořádáme s otázkou, od koho získat validní informace o životě rodiny a na které fenomény pletiva rodinných vztahů se zaměříme, vyvstávají další otázky. Mezi rodinnými proměnnými a prospíváním členů rodiny existují v klinické praxi pozorované a výzkumně potvrzené souvislosti. Směr kauzality mezi kvalitou rodinných vztahů a prospíváním členů rodiny je velmi aktuálním tématem v současném výzkumu. Minuchin (Minuchin a Montalvo, 1967) považoval rodinné vztahy (zejména některé druhy jejich patologie) za příčinu psychických problémů dětí. Toto původně klinické pozorování je v současné době výzkumně podpořeno pro některé patologické vztahové fenomény, jako například psychická kontrola, uplatňována rodiči (Barber, Stolz a Olsen, 2005). Ukazuje se také, že temperamentové charakteristiky dítěte mohou podporovat určitý typ rodičovského chování, například na zvýšenou úzkostnost dítěte rodiče mohou reagovat hyperprotektivním chováním (Wijsbroek et al., 2011). Zdá se, že v současné době směřujeme k integraci rodinného a individuálního pohledu na genezi behaviorálních problémů a psychických nemocí: předpokládá se, že kvalita rodinných vztahů zmírňuje nebo prohlubuje problémy dítěte (Dougherty, Klein a Davila, 2004). Není jasné, jak pracovat se sociální desirabilitou při měření vztahů v rodině. Dospělí členové rodiny, zejména matky, jsou považováni za zodpovědné za fungování rodiny jako celku a za případné problémy dětí. Může to vést k zapojení sebeochranných obranných mechanismů, které zkreslují získané informace. Gehring a kolektiv (1990) považují výpověď o typické vztahové situaci v rodině za idealizovanou a uvažují o tom, jestli typickému životu rodiny nejsou ve skutečnosti bližší výpovědi o situaci konfliktu v rodině. Skutečnost, že informace od dětí ve výzkumu rodinných vztahů často bývají blíže pozorované realitě, než informace od rodičů (Feldman, Wentzel a Gehring, 1989), také naznačuje velký efekt sociální desirability. Ve výzkumu Schumma a Hemesathové (1999) došlo ke zvýšení korelace mezi locus of control a spokojeností v manželství z 0,17 na 0,5 poté, co ze souboru vybrali jen ty subjekty, kteří hodnotili svou spokojenost v manželství jako nižší. Eliminovali ty, co skórovali vysoko, protože mezi nimi byli i jedinci, kteří uváděli vysokou spokojenost v manželství, ačkoliv spokojení nebyli. Dalším problémem je automatický předpoklad stability kvality vztahů a interakčních vzorců. Většina zkoumaných souvislostí mezi rodinnými vztahy a úrovní vzdělání dětí, kvalitou jejich vlastního manželství, sebedůvěrou a dalšími důležitými oblastmi života předpokládají dlouhodobé formativní působení interakčních vzorců na jedince. Není však jasné, jestli interakční vzorce jsou skutečně stabilní a není mnoho studií, které zkoumají stabilitu kvality vztahů (určité obecné údaje poskytuje například longitudinální studie Thorntona a Binstocka (2001)). 39

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie Většinou se zabýváme vztahy v rodině pomocí standardizovaných dotazníků a inventářů nebo ad hoc sestavených seznamů otázek. Jejich použití je poměrně snadné, proces analýzy a skórování je standardizovaný. Mezi velmi často používanými dotazníky můžeme jmenovat škály Olsona FACES (plný název je Family Adaptability and Cohesion Evaluation Scales, IV. revize proběhla v roce 2000) nebo škály Moose FES (Family Environment Scale, vydány 1981). Hargašová a Kollárik (1986) lokalizovali FES do českých podmínek pod názvem Škála rodinného prostředí. FACES prošly zajímavým vývojem – nejdříve vycházely z kruhového modelu, kde se počítalo s optimálním zlatým středem, extrémní hodnoty na všech škálách byly považovány za nezdravé. Později se ukázalo, že přinejmenším škála rodinné koheze se chová lineárně (čím vyšší koheze, tím lépe prospívají členové rodiny) a ve čtvrté revizi škály došlo k úpravě jak samotných škál, tak skórování. Zdá se, že v současné době potřebujeme více fenomenologických a kvalitativních studií, zaměřených na rodinné vztahy. Domníváme se, že nedotazníkové metody zkoumání rodinných vztahů a interakcí zaplňují mezeru mezi velmi obtížně kvantifikovatelnými klinickými metodami, jako je volný rozhovor, pozorování, reakce na psychoterapii, a ve výzkumu často používanými dotazníkovými metodami, které jsou sice standardizované, jejich výsledky lze dobře kvantifikovat, ale nepřispějí k porozumění dosud neprozkoumaným vztahovým fenoménům. Předností mnoha nedotazníkových metod je skutečnost, že poskytují probandovi určitou svobodu odpovědi (otázka není předem zformulována) a zároveň umožňují snadnou kvantifikaci alespoň části výstupů (vzdálenost mezi členy rodiny u metod, které prostorově operacionalizují vztahy). Některé z nedotazníkových metod stručně prezentujeme v dalším textu. Vzhledem ke komplexnosti cílového jevu považujeme za užitečné přiblížit nejenom samotné metody, ale i částí výzkumných designů některých studií. Struktura a historie rodiny Velkou pozornost poutají potenciální souvislosti mezi zjevnými, jednoznačně danými, sociologickými charakteristikami rodiny a prospíváním dětí, které v těchto podmínkách vyrůstají. Takovým kritériem bývá struktura rodiny (přítomnost obou původních rodičů, rodina s jedním rodičem, nevlastní rodiny) nebo výskyt určitých události v historii rodiny, o kterých se předpokládá, že nemohou nemít dopad na její život (sexuální zneužívání, rozvod, úmrtí v rodině). Jablonska a Lindbergová (2007) porovnávaly prospívání značného počtu dětí z devátých tříd (na 13000) s uspořádáním jejich rodin. Zajímalo je, jestli děti žijí s oběma rodiči, jen s matkou, jen s otcem nebo ve společné péči rodičů. Autorky dospěly k závěru, že nejohroženější jsou děti, žijící jen s otcem. Vanasscheová a kolektiv (2014) hledali souvislosti mezi užíváním alkoholu vlámskými adolescenty a strukturou rodiny (ukázalo se, že celkově děti se zkušeností rozpadu rodiny užívaly drogy častěji). Nepřítomnost biologických rodičů během dětství a dospívání, týrání nebo zneužívání mohou být vnímány jako prediktory pozdějšího páchání trestných činů (O’Toole a Jeglic, 2014); tvrdé kázeňské prostředky v dětství mohou souviset s nepoctivostí studentů (Qualls, 2014); rozvod rodičů se často vyskytuje jako prediktor určitých behaviorálních, prožitkových a vztahových charakteristik osob, které byly vystavené této události (Amato a Cheadle, 2005). Výhodou tohoto přístupu je skutečnost, že výskyt sledovaných životních událostí lze s vysokou mírou pravděpodobnosti považovat za daný, jedná se o prokazatelný fakt. Podstatné informace jsou často získávány studiem dokumentů (rozsudků o rozvodu a svěření do péče, policejních spisů, spisů OSPODů). Jednou z nejkvalitnějších studií tohoto typu je longitudinální výzkum Matějčka a Langmeiera, trvající od počátku šedesátých do konce devadesátých let, kde autoři porovnávají vývoj dětí, vyrůstajících v různých podmínkách (ústavní péče, dysfunkční rodiny, pěstounská péče) a popisují psychickou deprivaci nebo subdeprivaci jako individuální reakci dítěte na nepříznivé podmínky (Langmeier & Matějček, 2011, s. 73-176). Problémem takto koncipovaných studií bývají různé intervenující proměnné, které není možné zpětně kontrolovat, a přílišné zjednodušení komplexních vztahových procesů. Problémy dětí, které zažily rozvod, nemusí být způsobeny pouze samotným rozchodem rodičů, ale také narušením 40

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie vztahu dítěte s rodiči, přetrvávající hostilitou a konflikty mezi rodiči, nebo osobními problémy rodičů (Whiteside & Becker, 2000). Stejně tak je možné, že horší adaptace dětí, které vyrůstají jen s otcem, souvisí spíše s událostmi, které vedly k tomuto modelu péče (osobní problémy, psychické onemocnění, úmrtí matky), než s modelem samotným. Kromě metodologických potíží s interpretací výsledků u výzkumů, které spoléhají na několik málo obecných faktů o rodině, zjištěné souvislosti bývají slabé. Zdá se, že důležité jsou spíše jemnější, subtilnější a na individuálním zpracování závislé procesy. Pozorování v přirozeném prostředí Informace, získané z pozorování interakce, se většinou kombinují s výstupy standardizovaných metod (nejčastěji s dotazníky), které výstupy z pozorování zakotvují a slouží jako „zlatý standard“. Vzhledem k časové náročnosti pozorování interakcí v přirozeném prostředí (dlouhé čekání na výskyt cílového jevu) výzkumníci většinou vytvářejí cílové situace sami (dají rodinným příslušníkům nějaký úkol a pozorují je při plnění tohoto úkolu, nebo nabídnou námět k diskuzi). Lze pozorovat jak kvalitu interakce, tak kvalitu produktu činnosti rodiny (jestli vyřešila úkol). Studie, jež se zaměřují na pozorování rodinných interakcí, se vyrovnávají se samotnou podnětovou situací, kterou nastavují, a s prvky, které je na interakci rodin zajímají. Zde není jednotná metodika, uvádíme několik příkladů designů takto zaměřených studií. Ve starší studii Wintera a Ferreiry (1969) se autoři zajímali o čas, strávený komunikací v rodinách kontrolních, v rodinách s dětmi s emočními problémy, dále s dětmi psychotickými a delikventními (celkem přes sto triád otec, matka, dítě). Zajímavé zde bylo skupinové použití TAT1. Rodiny dostali tři karty TAT a měli jako rodina vymyslet příběh, na kterém by se všichni shodli. Autory ve skutečnosti zajímalo celkové trvání verbálního projevu každého člena rodiny, nikoliv charakteristiky vytvořeného příběhu. Ukázalo se, že v rodinách, kde se nevyskytovaly psychiatrické diagnózy ani problémy s chováním, jednotliví členové mluvili různě dlouho, zatímco v rodinách s identifikovaným dětským pacientem všichni mluvili po přibližně stejnou dobu. Autoři interpretují tyto výsledky jako ukazatel rigidity suboptimálně fungujících rodin. Autoři oregonské studie (Fosco, Caruthers a Dishion, 2012) se zabývali souvislostmi mezi vztahovými proměnnými v rodinách s dětmi ve věku kolem 16-17 let a osobní pohodou (wellbeing), distresem a agresivitou mladých lidi v 17-22 letech věku (ukázalo se, že míra rodinné koheze a konfliktu v 16-17 letech byly důležitými prediktory adaptace v dospělosti). Zajímavé je, že autoři dávali rodinám úkoly, zaměřené na pozitivní rodinné interakce a negativní klima v rodině. Na pozitivní interakce byly zaměřené tyto úlohy: a) rodinná aktivita  členové rodiny mají za úkol vymyslet zábavnou společnou aktivitu na příští týden (hodnotili zde například konsenzus nebo radost ze společně tráveného času); b) pozitivní uznání - co se účastníkům líbí na rodině a jejich členech (hodnotili atmosféru důvěry, ohleduplnost); c) řešení problému - členové diskutují o možných řešeních rodinného problému (hodnotili schopnost pracovat společně jako rodina a mluvit o problémech). Celkový skór ze všech úloh, zaměřených na pozitivní interakci, autoři označili jako rodinnou kohezi. Na negativní interakce byla zaměřená jedna, konfliktní úloha, členové rodiny mluvili o nějaké neshodě v posledním měsíci a o tom, jak byla vyřešena (hodnotili rozsah, v němž každý z členů rodiny vyjadřoval vůči ostatním kritiku, opovržení, nebo eskaloval konflikt). Celkové skóre bylo použito jako ukazatel rodinného konfliktu. Koheze záporně korelovala s agresivitou a pozitivně s vnímanou kontrolou, konflikt koreloval kladně s agresivitou. Caseyová a kolektiv (2013) pozorovali interakci mezi sedmiletými dětmi a otci a zajímali se o rozdíly mezi otci dětí, počatých přirozenou cestou, a otci dětí, počatých pomocí umělého oplodnění. Z informací ze standardizovaného rozhovoru a pozorování interakce při společné úloze výzkumníci zaznamenávali vyjadřovanou vřelost (spontánní vyjádření vřelosti, sympatie, zájmu o dítě), 1

Thematic Apperception Test (H. A. Murray)

41

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie přehnané emoční zapojení (enmeshment), příliš nízké zapojení (odcizenost), kvalitu interakce (společný čas a projevy náklonnosti), kontrolu (hranice nastavené otcem), kritika dítěte otcem, neschopnost vést chování dítěte, kázeňská agrese (iritabilita otce, fyzické tresty). Nakonec nezjistili rozdíly, které by rozlišovaly mezi skupinami. Beelmann a Schmidt-Denter (2009) sledovali na německém vzorku interakci mezi matkou a dítětem po rozchodu s otcem dítěte. Zjistili, že kvalita interakce je po rozchodu horší (zde není jasné, zda jde o následky rozchodu rodičů, nebo je kvalita interakce daná horšími sociálními schopnostmi matky, které mohly být i příčinou rozchodu). Zajímavé je pozorování verbálního chování rodičů k dítěti. Analýzou mateřské a otcovské mluvy v interakci s tříletými dětmi se zabývali Bartanusz a Šulová (2003). Zajímali se o výskyt podporování, reformulace a žádosti o objasnění v mluvě otců a matek. Ukázalo se, že otcové častěji poskytují reformulaci projevu dítěte, matky opakují po dítěti přesně (projev podpory). Studie, které pracují s pozorováním rodin v přirozeném prostředí, většinou mají předem připravený hodnotící systém, který redukuje komplexnost zkoumaného jevu. Nejčastěji se výzkumníci zajímají o frekvenci pozitivních interakcí mezi zúčastněnými (projevy náklonnosti, spokojenosti ve vztahu), o uplatňování moci ve vztazích (lze kvalitativně rozlišovat), o konflikty a jejich zvládání. Ukazuje se, že kromě samotného výskytu určitého prvku v interakci (konflikt) je důležité zabývat se také tím, jaký má tento prvek význam a nakolik je rodina schopna si poradit s neshodami. Metody, které prostorově operacionalizují vztahy Jedná se o semiprojektivní metody, které vycházejí z předpokladu, že s lidmi, ke kterým máme blízký vztah, interagujeme z menší fyzické vzdálenosti. V případě, že se použijí panenky nebo postavičky se znázorněným obličejem, lze se zabývat také dalším aspektem blízkosti vztahu přímostí interakce (záleží na tom, jestli si zúčastnění dívají do tváře při interakci). Jednou z jednodušších metod tohoto typu je Family Cohesion Index (Cooper, Holman a Brainthwaite, 1983). Autoři jsou přesvědčeni o tom, že děti mají jasnou představu o míře koheze v rodině a že nejsnadnější pro ně je vyjádřit tuto představu vizuálně.

M M O

Příklad 1. Kohezní rodina

O

M O

Příklad 2. Rozdělená rodina

Příklad 3. Izolované dítě (self)

Obr. 1. Family Cohesion Index - ukázka dětmi vyplněných kruhů (Cooper, Holman a Brainthwaite, 1983).

42

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie Dětem byl nabídnut velký prázdný papírový kruh, který reprezentoval prostor rodiny, uvnitř něhož bylo možné umístit malé kruhy, reprezentující jednotlivé členy rodiny. Rodiče byli označení písmeny O (otec), M (matka), nebo R (rodič v případě, že je jen jeden). Děti byly reprezentované prázdnými kruhy, sebe dítě mohlo vybarvit. Z výsledného hodnocení vzniklo 5 typů rodin, největší spokojenost v rodině a nejméně konfliktů sdělovaly děti z kohezních rodin (příklad 1), ať už s jedním (7 % dětí) nebo s oběma (70 % dětí) rodiči. Sociomapování (Bahbouh, 1995) se zřejmě nejčastěji používá pro vhled do komunikace v pracovních týmech, její základní dimenzí je blízkost-vzdálenost mezi členy. Jako metoda, mapující komunikaci v malých skupinách, má sociomapování potenciál i v diagnostice rodinné koheze. Family Distance Doll Placement Technique je přístup z období začátku šedesátých let, který předpokládá použití prakticky libovolných panenek pro reprezentaci členů rodiny a měření vzdáleností mezi panenkami. Vzdálenost mezi panenkami reprezentuje kohezi mezi dotyčnými členy rodiny. Gerberová a Kaswan (1971) použili 4 panenky pro rodiny se 4 členy (panenky, reprezentující rodiče, byly vyšší), které dali všem členům rodiny zvlášť. Je zajímavé, že v radostné situaci se nejčastěji vyskytovala schémata sjednocené rodiny (figurky prostorově blízko, dívají se na sebe nebo všichni jedním směrem), v situaci smutku nebo starostí byl nejčastěji jeden člen mimo skupinu (a to bylo vnímanou příčinou starostí), v situaci naštvání dochází k fragmentaci rodiny (vytvoří se dvě dyády, nebo jsou všichni členové izolování od ostatních). Metoda Family Chess Board (Neil & Silverberg, 1995, cit. podle Neil, 2004) je inspirována metodou „sochání“ Virginie Satirové. Členové rodiny jsou reprezentováni figurkami a intimita je vyjádřena blízkostí figurek na šachovnici. Pozornost je věnována jak aktuálnímu, tak chtěnému stavu vztahů. Využívá se šachovnice se 64 políčky a šachové figurky, ale je možné využít i materiál z dámy, dřevěné korálky a další dostupné předměty. Proband vybírá figurky pro všechny členy rodiny, lze umístit i další lidi nebo zvířata, dokonce i věci, které považuje za důležité pro rodinu. V následném rozhovoru proband zdůvodňuje umístění a případný pohyb figurek, je tázán na fantazie o chtěné změně rodiny a na své pocity a myšlenky v procesu práce s figurkami. Kromě porozumění rodinným vztahům metoda přináší informace o probandových individuálních vzorcích blízkosti a distance, afiliace, také je možné znázorňovat části self (Neil, 2004). Family System Test (FAST) byl vyvinut Gehringem a Wylerem v roce 1986 jako metoda, která zachycuje celý rodinný systém včetně subsystémů (Feldman, Wentzel a Gehring, 1989). Autorkou české adaptace testu je Sobotková (2005). S používáním FASTu máme dobré zkušenosti jak v poradenském, tak ve výzkumném kontextu. Autoři se hlásí k Minuchinovu pojetí rodiny, za základní dimenze rodinného fungování považují kohezi a hierarchii v rodině. Proband má k dispozici ženské a mužské dřevěné figurky (některé jsou barevné) a podstavce. Mužské a ženské figurky proband rozmisťuje na ploše tak, že jejich vzájemná blízkost reprezentuje kohezi, a zvedá tyto figurky pomocí cylindrických podstavců tří různých výšek tak, aby reprezentovaly hierarchii.

43

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie

Obr. 2: FAST, testový materiál. Reprezentace rodiny během rozvodu, postavena šestiletým chlapcem. Probandi staví svou rodinu ve třech různých situacích: typická reprezentace (běžná situace), ideální reprezentace (jak by to bylo v rodině nejlepší) a konfliktní reprezentace (proband vybírá a staví nějaký velký konflikt v rodině). Tyto trojrozměrné konfigurace jsou kvantitativně skórovány tak, aby se popsala úroveň emoční propojenosti rodiny a úroveň vnímaného vlivu jednotlivých členů rodiny. Důležitým ukazatelem je rozložení vlivu mezi generacemi v různých situacích. Kombinace skórů koheze a hierarchie je významná pro typologii rodin (vyvážená, labilně vyvážená a nevyvážená struktury). Kromě koheze a hierarchie FAST postihuje některé specifické fenomény, které můžeme považovat za indikátor vztahové patologie. Důležité jsou hranice subsystémů (pravidla upravující participaci jednotlivců na životě jednotlivých subsystémů), které ve funkční rodině jsou přiměřeně jasné a propustné. Difúzní hranice vytvářejí propletené („enmeshed“) systémy, které dostatečně nerozlišují mezi členy rodiny. Rigidní hranice vytvářejí odcizené („disengaged“) systémy, kde není dostatečný pocit sounáležitosti (Derby, 2001). Jednou z nevýhod metod, které prostorově operacionalizují vztahy, je obtížná kontrola nad tím, jak proband chápe jednotlivé proměnné. Kohezi ve FASTu chápeme jako emoční blízkost, ve Family Chess Board to je intimita, ale zejména u dětí může převážit prostorová blízkost postav (zejména v konfliktu jsou si mnohé postavy blízko, ale může to být i tím, že se fyzicky perou), behaviorální blízkost (jsou často spolu, ale nerozumí si). Moc je ve FASTu definována široce jako vliv, ale proband může tento pojem vykládat po svém. Podstatný rozdíl je například mezi koncepty power-to (umění prosadit se bez utiskování ostatních) a power over (prosadit se proti ostatním). Kahn a Meier (2001) zjistili, že větší výškové rozdíly jsou používány pro reprezentaci moci ve smyslu power-over, nižší pro power-to, velké distance mezi figurkami pro znázornění behaviorální koheze, menší distance pro emoční kohezi. Kromě toho, mladší děti častěji používaly definici power-to, starší vnímali vliv spíše jako power-over, ale celkově věkové rozdíly nebyly velké. 44

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie Projektivní metody Projektivní metody jsou hojně používány v klinickém kontextu, kde přinášejí cenné informace o jedinci a jsou zdrojem inspirace pro další psychoterapeutické působení. Ve výzkumných studiích, které se zabývají vztahy a interakcemi rodiny, se projektivní metody vyskytují spíše okrajově. Nás zajímá, nakolik lze pomocí projektivních testů získat informace o vztazích a interakcích, i když předpokládáme, že se dozvíme více o prožívání vztahů, než o vztazích samotných. Skutečná míra efektivity projektivních metod pro porozumění vztahům v rodině není známá. Projektivní metody rozlišují mezi dětmi v distresu a kontrolní skupinou, ale jsou pokládány za málo specifické jako zdroj informací o druhu prožívaného distresu. Westová (1998) se v rozsáhlé metaanalytické studii zabývala účinností projektivních metod (mezi nimi Rorscharchova metoda, Hand test, TAT, kresba postavy, Rosenzweigův test frustrační tolerance) při identifikaci dětí, které zažily sexuální zneužívání. V řadě studií, zahrnutých do meta-analýzy (West, 1998), se objevují náznaky specificity symptomů podle povahy zneužívání (hodnocení zneužívání, věk dítěte při začátku zneužívání, počet zneužívajících jedinců, trvání zneužívání, počet incidentů). Zdá se, že se v projektivních testech vyskytuje o něco více sexuálních a tělesných obsahů u sexuálně zneužívaných dětí, dále negativní emoční obsahy, pocity viny a negativní self-koncept. U fyzicky týraných dětí se vyskytlo více agresivních obsahů v příbězích TAT. Stricker a Healey (1995) se zabývali metodami, zaměřenými na objektní vztahy. Jedná se o psychoanalytický koncept, který reflektuje způsob, jakým se člověk vztahuje k jiným lidem. Objektní vztahy jsou nevědomé, dosažitelné jsou pouze jejich reprezentace. Jedná se o individuální charakteristiku, o které se předpokládá, že se promítá specificky do interpersonálních vztahů. Při práci s objektními vztahy se setkáváme s pojmy jako narušení hranic, osamělost, oddělenost. V systému ROR se na objektní vztahy zaměřuje například Rorscharchova (1942, cit. podle Stricker a Healey, 1995) škála Concept of the object (COR), v TAT Westenova (1993, cit. podle Stricker a Healey, 1995) škála Social Cognition and Object Relations Scales (SCORS). V COR se hodnotí tyto parametry: a) diferenciace měří rozsah, v jakém je vjem popsán jako plně lidský, konkrétně odlišnost lidského prvku od pozadí; b) artikulace měří míru elaborace objektu, percepční (velikost, oblečení, účes, postoj) nebo funkční (pohlaví, věk, role, specifická identita); c) odpovědi, obsahující lidskou akci, jsou skórovány podle úrovně motivovanosti akce – nemotivována, reaktivní, záměrná; d) integrace objektu a akce, od psychotické fúze akce a objektu, přes inkongruenci objektu a akce (kuřata hrají basketbal), nespecifickou integraci, která je kongruentní, ale není pro objekt specifická (voják, skloněný proti zdi), k vysoce specifické integraci (číšník servíruje jídlo); e) povaha interakce (pokud je interakce přítomná) je skórována jako aktivnípasivní, aktivní-reaktivní, nebo vzájemně (inter) aktivní interakce; f) obsah interakce může být benevolentní nebo zlovolný. K těmto šesti škálám se většinou přistupuje jako ke třem velkým celkům: diferenciace a artikulace, motivace a integrace, povaha a obsah (Hibbard et al., 1995). Ve SCORS se hodnotí tyto 4 dimenze objektních vztahů: a) komplexita představ o lidech měří rozsah diferenciace mezi self a ostatními, vnímání lidí jako nositelů stabilních dispozic; b) afekt měří afektivní kvalitu reprezentace osob a vztahů, c) kapacita emočního zapojení do vztahů a morálních standardů měří rozsah, ve kterém jsou ostatní cílem, nikoliv prostředkem, nakolik jsou události hodnocené i jinak, než vzhledem k uspokojení potřeb; d) porozumění pro sociální kauzalitu sleduje logičnost, přesnost, komplexitu a psychologické myšlení při atribuci příčin lidských skutků, myšlenek, pocitů (Hibbard et al., 1995). Stricker a Healey (1990) sestavili přehled empirických zkušeností s projektivními metodami jako nástroji poznávání objektních vztahů. Kromě výše popsaných metod zmiňují z Rorschachovy metody vycházející Rorschach Empathy-Object Relationship Scale od Pruitta a Spilky z roku 1964 (škála je vyvinuta z dat, zahrnujících lidský obsah a lidský pohyb, předpokládá se, že to jsou indikátory empatie a kapacity pro efektivní vztahování se). Rané vzpomínky rozpracovává Lastův Comprehensive Early Memories Scoring System (CEMSS) z roku 1983, který vychází 45

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie z Maymanovy ego psychologie. Jednou z 9 kategorií v CEMSS jsou objektní vztahy (zahrnuje vnímání jiných, vnímání self, vnímání prostředí, individuální rozlišitelnost, stupeň interpersonálního kontaktu). Na analýzu snů je zaměřená Maymanova škála Object Representation Scale for Dreams (ORSD) z roku 1967. Jedná se o osmibodovou škálu, která měří představy o ostatních jako fragmentárních, nepřítomných, odcizených na jednom konci kontinua a o kompletních, diferencovaných, živých na druhém (Stricker a Healey, 1990). Knafo (2010) se zasazuje o další rozpracování specificky na objektní vztahy zaměřené metody ORT (Object Relations Technique), kterou vytvořil někdy v průběhu padesátých let Herbert Philipson s pomocí dvou výtvarnic, blízkých psychoanalytické obci. Původní testový materiál není dostupný, Shaw (2004, cit. podle Knafo, 2010) restauroval podnětový materiál a vypracoval manuál se systémem skórování a analýzy. Metoda vychází ze snahy o spojení lidského podnětového materiálu (inspirováno TAT) a percepční plasticity ROR.

Obrázek 3. Object Relations Technique, ukázka částí podnětových karet (převzato z Knafo, 2010). O.R.T. obsahuje 12 podnětových karet, které vytvářejí matrix čtyř interpersonálních nastavení (samota, základní dyáda, potenciální rivalita, skupinové nastavení). Každé z nich je reprezentováno třemi různými úrovněmi percepce: dětství (narození až 5 let věku), kde je grafika difúzní, texturovaná (A), latence nebo střední dětství (6-12 let věku), kde jsou kontaktní stimuly potlačené ostrými hranicemi (B), zralost (adolescence až dospělost). Podnětový materiál zahrnuje postavy v situaci, kdy jsou samy, s partnerem, nebo při konfrontaci (C). Lidské postavy na kartách mají nejasné pohlaví, věk, oblečení, pohyb, afektivní nebo motivační dispozice. Mezi projektivními metodami, vhodnými pro děti, můžeme jmenovat Scénotest, metoda von Staabsové z roku 1962, použitelný od 3-4 let věku dítěte, pro mladší děti pak původně francouzskou metodu P.K.E.C. (Projective Kit for Early Childhood) z roku 2004 (Roman, Dublineau a Saboia, 2011), použitelná od 6 měsíců do 4 let. Obě metody zahrnují pozorování dětské hry se standardizovaným materiálem. V klinickém kontextu se setkáme také s metodou Sandspiel, vyvinutou v průběhu padesátých let Dorou Kalffovou. Scénotest byl původně zamýšlen jako diagnostický nástroj, který má objasnit psychologické souvislosti neuróz u dětí, postupně se jeho aplikace rozšířila na terapii neurotických poruch (Humpolíček, 2009). Informace o vztazích v rodině jsou získávány z jiných zdrojů a pomáhají při interpretaci výsledků testu. Humpolíček uvádí příklady z praxe von Staabsové, mezi kterými se vyskytly i přesahy do vztahové roviny (věže bez pevných základů jako reakce na tlak na výkon ze strany rodičů). Zajímavý je Fliegnerův koncept „dynamika scény“ (1995, cit. podle Humpolíček, 2009), inspirovaný Lewinem, kde najdeme různé aspekty interakce, připomínající metody, které vztahy operacionalizují prostorově: divergence, konfrontace, konvergence, opozice, pronásledování, centrování. Většina interpretací ve Scénotestu však směřuje k vnitřnímu světu probanda, například příliš silné zdi se interpretují jako obavy nebo identifikace s někým mocným, nikoliv jako známka toho, že dítě má důvod k obavám proto, že je přímo ohroženo zvenčí. 46

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie Bears Family Projective Test (Bornstein a Tamis-LeMonda, 1995, cit. podle Iandolo, Esposito a Venuti, 2012) je tematická projektivní metoda, která stimuluje hru a vyprávění u dětí od 3 do 11 let. Testový materiál zahrnuje otce medvěda, matku medvědici, dvě medvíďata, lékaře, policistu a králíka ve třech prostředích – kuchyně, obývací pokoj a hřiště. Analyzují se dvě velké skupiny proměnných: a) formální charakteristiky vyprávění, jako je počet slov, počet propozic, narativní struktura (úvodní fráze, přítomnost protagonisty, určení místa, času, závěr a dlouhodobé následky); b) obsahové charakteristiky, jako je počet vyřešených problémů, které se vyskytly v příběhu, počet nevyřešených problémů, používání postaviček (koho dítě zahrne do příběhu), výběr místa děje, vztahy mezi postavami, chování postav (agresivní, adaptivní, pocity viny, odmítání pravidel). Je zajímavé, že mezi dětmi s emočními potížemi a kontrolní skupinou byly nalezeny rozdíly jen v obsahových charakteristikách příběhů: děti s emočními potížemi měly celkově více negativních obsahu, vyskytly se nevyřešené problémy (tento aspekt autoři považují za nejdůležitější), negativní vztahy a nejasné postavy (Iandolo, Esposito a Venuti, 2012). V českém prostředí se v rámci diagnostiky hodně používá kresba, pro nás je podstatná kresba rodiny (případně začarované rodiny). Cobiaová a Brazeltonová (1994) popisují kresební techniky jako zdroj námětů pro terapii, když víme, že dítě prochází obtížným obdobím (zde rozvod rodičů). Kresbu lze použít i jako indikátor nepříznivých jevů v rodinném prostředí, Riordan a Verdelová (1991) zpracovali přehled indikátorů sexuálního zneužívání v dětské kresbě postavy. Goldner a Scharf (2012) sledují různé znaky v dětské kresbě a jejich vztah k internalizujícím problémům. Výsledky takto zaměřených studií nebývají konzistentní a jejich zjištění bývají obtížně interpretovatelné: ve zmíněné studii Goldnera a Scharfové (2012) vzdálenost dítěte od rodičů (na kresbě) u chlapců kladně korelovala s intenzitou symptomů, u dívek záporně. Autoři to interpretovali jako jev, související s dřívějším dospíváním dívek. Ústřední otázkou pro uplatnění projektivních metod v diagnostice rodin ovšem je, zda mentální reprezentace osob skutečně souvisí se sociálním chováním člověka, a nakolik přímý je případný vztah. Aby bylo možné využívat popsané projektivní metody jako nástroj poznávání vztahů v rodině, je třeba vykonat více výzkumné práce v této oblasti. V této souvislosti je zajímavá práce Orgiazzi-Billon-Gallandové (2000), která vyšetřuje projektivními metodami (ROR, TAT) jak dítě, tak oba rodiče, a propojuje výsledky celé rodiny tak, aby si vytvořila představu o podprahových procesech, které v rodině probíhají. Závěr Výzkum rodinných vztahů jde rychle dopředu, je velký výběr metod a přístupů k rodinným vztahům. Ve výzkumné praxi převažují dotazníky, které bývají standardizované a teoreticky zakotvené, jejich použití je poměrně snadné. Nedotazníkovým metodám často chybí jak velký kus teoretického zakotvení, tak přesvědčivé normy. I samotné používání projektivních metod vyžaduje určitou praxi s jejich administrací a interpretací. Zejména u projektivních metod chybí výzkumné poznatky o rozsahu, ve kterém vypovídají o vnějším světě, například o souvislostech mezi indikátory nezralých objektních vztahů a vnějším vztahovým prostředím probanda. Nejde však o problém, který by se týkal jen projektivních metod. Plomin a kol. (1989) zadali dotazník FES (Škála rodinného prostředí) jednovaječným a dvojvaječným dvojčatům. Ukázalo se, že 25 % variance odpovědí dospělých lidi na otázky na jejich rodinu jsou dané genetickými odlišnostmi. Když jednotlivci pokládáme otázky o životě jeho rodiny (i když jsou precizně zformulované), jeho odpověď bude do značné míry výpovědí o něm a jeho prožívání těchto vztahů. Jen velmi málo se pracuje se sociální desirabilitou, která s nejvyšší pravděpodobnosti ovlivňuje jednotlivcův popis vlastní rodiny více, než popis mnoha jiných referenčních skupin (zde je silný společenský ideál rodinných vztahů, zejména vztahu mezi rodičem a malým dítětem). Domníváme se, že v diagnostice rodinných vztahů potřebujeme nějaký ekvivalent lží-skóru z testů osobnosti, zejména pro dotazníkové metody. 47

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie Dalším často opomíjeným aspektem v oblasti diagnostiky rodinných vztahů je kulturní diverzita. Při používání diagnostických metod je důležité reflektovat rozdíly mezi normou pro etnikum, na němž byla metoda vyvinuta, a normou v cílové skupině (v některých kulturách je manželství povinností a nepředpokládá se, že má přinášet potěšení). Existuje velké množství poznatků, dojmů a domněnek v oblasti rodinných vztahů. Není však teorie, která by integrovala poznatky z rodinné terapie, z výzkumných studií a z existujících teoretických konceptů. Jedním z důležitých aspektů chybějící teorie je identifikace těch prvků života rodiny, které jsou diagnosticky významné, a hloubkových procesů, které jsou pro život rodiny důležité. Existuje konsensus o tom, že bití dětí nebo rozpad vztahu mezi rodiči jsou nepříznivé, ale například dlouhodobý vliv rozvodu rodičů na dítě může kolísat od zvládnutelné zátěže až po dalekosáhlý pervazivní vliv na jeho vývoj. Existuje konsensus o tom, že rodinná koheze je důležitá, ale moc v rodině je špatně uchopitelná, spokojenost v rodině (a také rodinná koheze) je zatížená sociální desirabilitou, kterou není možné dostupnými testy zachytit. O rodinách toho víme stále docela málo, je cenné hledat nové vztahové a interakční fenomény, které ovlivňují životy rodin. Ukazuje se, že rodinný život je fenomenologicky velmi bohatý, i za zdánlivě jednoduchými fenomény se skrývají vrstvy významů. Domníváme se, že používání a další teoretické rozvíjení nedotazníkových (projektivních a semiprojektivních) metod může přispět k hlubšímu pochopení vztahového života rodiny a k rozvoji teoretického rámce pro jeho další poznávání.

Literatura Amato, P., & Cheadle, J. (2005). The long reach of divorce: Divorce and child well-being across three generations. Journal of Marriage and Family, 67(1), 191-206. Bahbouh, R. (1995). Sociomapování. Praha: Gema Art. Barber, B., Stolz, H., & Olsen, J. (2005). Parental support, psychological control, and behavioral control: Assessing relevance across time, culture, and method. Monographs of the Society for Research in Child Development, 70(4), pp. 14-20. Bartanusz, S., & Sulova, L. (2003). Functional analysis of the communication between the young child and his father or mother when reading an illustrated book. European Journal of Psychology of Education, 18(2), 112-134. Beelmann, W., & Schmidt-Denter, U. (2009). Mother-child interaction following marital separation. European Psychologist, 14(4), 307-319. DOI: 10.1027/1016-9040.14.4.307. Bray, J. (1995). Family assessment: current issues in evaluating families. Family Relations, 44(4), 469-477. Casey, P., Jadva, V., Blake, L., & Golombok, S. (2013). Families created by donor insemination: father-child relationships at age 7. Journal of Marriage and Family, 75(4), 858-870. DOI: 10.1111/jomf.12043. Clark, R., & Armstead, C. (2000). Preliminary study examining relationship between family environment and resting mean arterial pressure in African-American youth. Journal of Adolescent Health, 27(1), 3-5. DOI: 10.1016/S1054-139X(99)00127-5. Clements, M., Martin, S., Randall, D., & Kane, K. (2014). Child and parent perceptions of interparental relationship conflict predict preschool children’s adjustment. Couple and Family Psychology: Research and Practice, 3(2), 110-125. DOI: 10.1037/cfp0000017. Cobia, D., & Brazelton, E. (1994). The application of family drawing tests with children in remarriage families: Understanding. Elementary School Guidance, 29(2), 129-136. Cooper, J., Holman, J., & Braithwaite, V. (1983). Self-Esteem and Family Cohesion: The Child's Perspective and Adjustment. Journal of Marriage and the Family, 45(1), 153-159. DOI: 10.2307/351303. Dougherty, L., Klein, D., & Davila, J. (2004). A growth curve analysis of the course of dysthymic disorder: 48

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie the effects of chronic stress and moderation by adverse parent-child relationships and amily history. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 72(6), 1012-1021. DOI: 10.1037/0022-06X.72.6.1012. Fang, C., Egleston, B., Brown, K., Lavigne, J., Stevens, V., Barton, B., Chandler, D., Dorgan, J. (2009). Family cohesion moderates the relation between free testosterone and delinquent behaviors in adolescent boys and girls. Journal of Adolescent Health, 44(6), 590-597. DOI: 10.1016/j.jadohealth.2008.11.018. Feldman, S., Wentzel, K., & Gehring, T. (1989). A comparison of the views of mothers, fathers, and preadolescents about family cohesion and power. Journal of Family Psychology, 3(1), 39-60. DOI: 10.1037/h0080523. Flinn, M., England, B. (1995). Childhood stress and family environment. Current Anthropology, 36(5), 854866. Fosco, G., Caruthers, A., & Dishion, T. (2012). A six-year predictive test of adolescent family relationship quality and effortful control pathways to emerging adult social and emotional health. Journal of Family Psychology, 26(4), 565-575. DOI: 10.1037/a0028873. Gehring, T., Wentzel, K., Feldman, S., Munson, J. (1990). Conflict in families of adolescents: the impact on cohesion and power structures. Journal of Family Psychology, 3(3), 290-309. DOI: 10.1037/h0080541. Gerber, G., & Kaswan, J. (1971). Expression of emotion through family grouping schemata, distance, and interpersonal focus. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 36(3), 370-377. DOI: 10.1037/h0031108. Goldner, L., & Scharf, M. (2012). Children's family drawings and internalizing problems. The Arts in Psychotherapy, 39(4), 262-271. DOI: 10.1016/j.aip.2012.04.005. Hargašová, M., & Kollárik, T. (1986). Škála rodinného prostredia (1st ed.). Bratislava: Psychodiagnostické a didaktické testy. Hibbard, S., Hilsenroth, M., Hibbard, J., & Nash, M. (1995). A validity study of two projective object representations measures. Psychological Assessment, 7(4), 432-439. DOI: 10.1037/1040-3590.7.4.432. Humpolíček, P. (2009). Scénotest – možnosti analýzy pro praxi i výzkum. E-psychologie [online], 3(4),6176. Dostupný z: http://e-psycholog.eu/pdf/humpolicek.pdf. Iandolo, G., Esposito, & G., Venuti, P. (2012). The bears family projective test: Evaluating stories of children with emotional difficulties. Perceptual and Motor Skills, 114(3), 883-902. DOI: 10.2466/02.09.15.21.PMS.114.3.883-902. Jablonska, B., & Lindberg, L. (2007). Risk behaviours, victimisation and mental distress among adolescents in different family structures. Social Psychiatry and Psychiatric Epidemiology, 42(8), 656-663. DOI: 10.1007/s00127-007-0210-3. Jennings, & M., Howe, N. (2001). Siblings' perceptions of their parents' divorce. Journal of Divorce, 35(1/2), 91-106. Kahn, J., & Meier, S. (2001). Children's definitions of family power and cohesion affect scores on the Family System Test. The American Journal of Family Therapy, 29(2), 141-154. DOI: 10.1080/01926180126107. Knafo, D. (2010). The O.R.T. (the Object Relations Technique): a reintroduction. Psychoanalytic Psychology, 27(2), 182-189. DOI: 10.1037/a0019417. Langmeier, J., & Matějček, Z. (2011). Psychická deprivace v dětství. (Vyd. 4., dopl., v nakl. Karolinum 1.) Praha: Karolinum. Minuchin, S., & Montalvo, B. (1967). Techniques for working with disorganized low socioeconomic families. American Journal of Orthopsychiatry, 37(5), 880-887. DOI: 10.1111/j.1939-0025.1967.tb00532.x. Neil, S. (2004). The Family Chess Board and Projective Genogramming. Journal of Family Psychotherapy, 15(1-2), 173-186. DOI: 10.1300/J085v15n01_13. O'Toole, M., & Jeglic, E. (2014). The relationship between childhood family environment and adult sexual offending in a sample of sexual offenders. Psi Chi Journal of Psychological Research, 19(4), 173-182.

49

2015, roč. 9, č. 4 Přehledové studie Orgiazzi-Billon-Galland, I. (2000). Fantasmatic dynamics of the family: a projective approach and psychosis. Rorschachiana: Journal of the International Society for the Rorschach, 24(1), 54-69. DOI: 10.1027/11925604.24.1.54. Roman, P., Dublineau, M., & Saboia, C. (2011). Projective Kit for Early Childhood (P. K. E. C.): A projective tool for research and clinical assessment. Rorschachiana: Journal of the International Society for the Rorschach, 32(2), 223-251. DOI: 10.1027/1192-5604/a000023. Qualls, R. (2014). The relationship between disciplinary practices in childhood and academic dishonesty in college students. College Student Journal, 48(3), 362-374. Sobotková, I. (2005). Test rodinného systému FAST: Příručka. (p. 78). Praha: Testcentrum. Schumm W, & Hemesath K. (1999). Measurement in family studies. In Sussman M, Steinmetz S, Peterson G. Handbook of marriage and the family. 2nd ed. New York: Plenum Press. 291-305. Stricker, G., & Healey, B. (1990). Projective assessment of object relations: a review of the empirical literature. Psychological Assessment, 2(3), 219-230. DOI: 10.1037/1040-3590.2.3.219. Riordan, R., & Verdel, A. (1991). Evidence of sexual abuse in children's art products. School Counselor, 39(2), 116-121. Thornton, A., & Binstock, G. (2001). The reliability of measurement and the cross-time stability of individual and family variables. Journal of Marriage and Family, 63(3), 881-894. DOI: 10.4324/9781315807874. Vanassche, S., Sodermans, A., Matthijs, K., & Swicegood, G. (2014). The effects of family type, family relationships and parental role models on delinquency and alcohol use among flemish adolescents. Journal of Child and Family Studies, 23(1), 128-143. DOI: 10.1007/s10826-012-9699-5. West, M. (1998). Meta-analysis of studies assessing the efficacy of projective techniques in discriminating child sexual abuse. Child Abuse, 22(11), 1151-1166. Winter, W., & Ferreira, A. (1969). Talking time as an index of intrafamilial similarity in normal and abnormal families. Journal of Abnormal Psychology, 74(5), 574-575. DOI: 10.1037/h0028089. Wijsbroek, S., Hale III, W., Raaijmakers, Q., & Meeus, W. (2011). The direction of effects between perceived parental behavioral control and psychological control and adolescents' self-reported GAD and SAD symptoms. European Child, 20(7), 361-371. DOI: 10.1007/s00787-011-0183-3. Whiteside, M., & Becker, B. (2000). Parental factors and the young child's postdivorce adjustment: A metaanalysis with implications for parenting arrangements. Journal of Family Psychology, 14(1), 5-26. DOI: 10.1037/0893-3200.14.1.5.

Údaje o autorce: Xenie Uholyeva je absolventkou psychologie na FF UK, v současné době doktorandské studium psychologie tamtéž, působí jako psycholog v ambulanci Prev-Centrum, z. ú. Kontaktní údaje: Adresa: Katedra psychologie FF UK, Celetná 20, 110 00 Praha 1 Email: [email protected]

_________________ Uholyeva, X. (2015). Nedotazníkové měření rodinných vztahů: metody a výzkumné studie. E-psychologie [online], 9, 4, 38-50. Dostupné z http://e-psycholog.eu/pdf/uholyeva.pdf

50