Neděle 3.2.2013 Právě se rozsvítil symbol ,,Připoutejte se" , kapitán letadla zahajuje přistávací manévr a mě běží hlavou film uplynulých hodin a dní. To jednou někdy v listopadu Jitka prohlásí krutou pravdu: ,,Já to do toho jara sedět na zadku doma nevydržím, je třeba něco podniknout!!!" Než si uvědomím co se děje, tulí se ke mě s ,, noutbůkem" a z monitoru na mě kouká nápis IZRAEL! No panenko skákavá!!! Ihned mě napadají asociace jako: bomby v autobuse, rakety ve vzduchu a intifáda. Na druhou stranu ovšem kolébka křesťanství, nejposvátnější místa judaismu, potažmo islámu. Nu kdo by odolal?? Ovšem pozor, my nepojedeme na motorkách, ale tentokrát poletíme! Snad se tedy náš milý čtenáři nebudeš zlobit na toto povídání na našich stránkách, které sem přímo jaksi nepatří, i když i o motorkaření v této zemi kontrastů pár slůvek taky napíši. Jó, kdy já naposledy letěl?? Kdysi za komančů, na letišti v Dolním Benešově v L-200 Morava, mě bývalý šéf posadil vedle sebe za řízení a mohl jsem si to trochu ,,zkusit" ve vzduchu a pak už byly jen asi tři lety přes řídítka motorky, ovšem ty byly velice krátké. Snad 3-4 vteřiny jsem plachtil někam mimo silnici?? Teď je vše jinak a já koukám z okénka u sedadla č. 49A co se to tam děje pod křídly Boeingu 737-800. Je kolem půl třetí ráno a pod námi je nádherně vidět osvětlené silnice Tel Avivu a po ostré zatáčce na levé křídlo sedáme na letišti David Ben-Gurion. Zdejší aiport je mnohem větší než ten Havlův v Praze a tak chvíli trvá než se odbavíme a usadíme se na svých místečkách v autobusu. Je zde i určitý časový posun a tak něco kolem čtvrté ráno místního času vjíždíme na dálnici č.1, jež spojuje Tel Aviv s hlavním městem Jeruzalémem. Nu my se kdysi učili, že hlavním městem je to prvně zmiňované, ale dnes už je to jinak. Dálnice poměrně strmě stoupá vždyť překonáváme výškový rozdíl skoro osm set metrů. Asi 2O km před Jeruzalémem projíždíme známou soutěsku Ša´ar ha-Gaj, kde probíhaly v první izraelsko-arabské válce těžké boje o přístup do Jeruzaléma. Více pro válečníky třeba zde. Za pár minut už fičíme po obchvatu kolem hlavního města a čeká nás příjezd do hotelu Mount David v Betlémě. Není to ovšem tak jednoduché neb se nám do cesty staví první tzv. Checkpoint. Místo narození Krista je totiž nyní na území nového státu Palestina, asi 1O km od Jeruzaléma. Trochu jsem už podřimoval ovšem tohle nejde zaspat! Betonová zeďsnad 6 metrů vysoká, ostnatý drát, vojáci se samopaly - nu už nespím a bedlivě pozoruji co bude.
Není to tak zlé jak to vypadá, kontroly směrem ven z Izraele jsou poměrně vágní a mnohdy ani ozbrojenci nejdou do autobusu. Za pár minut jsme na území Palestiny a po dalších 10 minutách parkujeme u hotelu. Snídani dnes máme posunutou na desátou a tak si jdeme trošku zdřímnout. Pondělí 4.2.2013 Sotva usnu, vstávám. Tedy ne úplně, ale býti muslimem tak nevím. Von se totiž něco po páté ozve z blízké mešity muezzin a svolává zpěvem věřící k modlitbě. Už už se zdá, že končí, znovu usínám on však jako by věděl a za deset minut začne znovu. As-salam alaykum Palestinci!! Usínám........... Kolem deváté už nemůžu vydržet a koukám z okna. Jsme v osmém podlaží a tak se můžu hezky rozhlížet po okolí. Ihned mě zaujme provoz dole na ulici a zprvu si myslím, že zde všechny auta mají žlutou barvu. A když vidím, že jde o samé Octávky, chvíli přemítám, kde to vlastně jsem. Ne ne klídek, už jede i jiné auto támhle za rohem. Tak se hodíme trochu do gala a jdeme na snídani. Káva, džus i čaj a copak je to tady a támhle? Hm tak a jdeme poznávat místní speciality. Tohleto je asi humus, vyzkouším a ňamka je to. A co ty jejich salámy bez vepřového, bude to k jídlu? Nu Jitku to moc nenadchlo, ale já si v celku pochutnal. Pravda, je to trochu jiná chuť, než jsme z domova zvyklí, ale v kombinaci s místním sýrem mě to chutná. A ty zeleninové saláty ve všech podobách, jejda to bude náročný koštovací týden! Pojďme však na procházku Betlémem. Jen projdeme východem na ulici a připadám si jako kdybych omylem zabloudil v Ostravě k našim rómským spoluobčanům na ulici Přednádraží. Bordel je asi to správné slovo, které mě napadá, když se kouknu na okolí domů v nichž bydlí Palestinci. Tenhle kolorit nás zaskočí vždy, když přejedeme hranici mezi Araby a Židy. Nu je potřeba se koukat správným směrem a tak vyrážíme do mírného kopce na hlavní náměstí
jež zove se Náměstí jesliček. Zde se nachází Omarova mešita, jež je prý největší ve městě a patří sunitům. Ta však dnes není naším cílem. Tím je bazilika Narození Páně, ležící na druhé, východní straně náměstí. Pořád koukám kudy půjdeme dovnitř a ............. Tohle, že je vchod do nejstaršího křesťanského kostela? Inu je tomu tak, do baziliky vcházíme Dveřmi pokory a musíme se hodně přikrčit neb jsou vysoké jen 140 cm. Je tomu tak proto, že nebylo žádoucí vjíždění muslimům na toto místo na koních. Bazilika je postavena v románském slohu a spravuje ji Arménská církev spolu s pravoslavnou. To je patrné hlavně na výzdobě okolo oltáře. Za ním je točité schodiště, jímž se dostáváme dolů do jeskyně v níž Panna Marie porodila Ježíše. Místo narození se nachází pod oltářem v jeskyni a je označeno čtrnácticípou hvězdou s nápisem:,,Hic de virgine Marie Jesus Christus natus est." Jeskyně je osvětlena olejovými lampami. Takže letmý dotyk rukou na hvězdu, pár fotek a musíme ven, další poutníci čekají. Hned vedle je jeskyní příbytek Marie a Josefa a také stáj kde byla zvířata. Takhle se tehdy před dvěma tisíci léty bydlelo. Pojďme však dále. Vcházíme do ambitu a rajské zahrady, jež nás přivádí do baziliky Sv. Kateřiny. Ta přímo sousedí s předchozím místem a zde se již jedná o novodobou stavbu, jejíž poslední rekonstrukce proběhla v minulém století. Právě odsud každoročně sledujeme televizní přenos vánoční Půlnoční mše z Betlému. Po prohlídce tří lodní baziliky moderního střihu se vracíme na náměstí a přemýšlíme, že bychom něco málo ochutnali od pouličních prodejců. Tady asi poprvé v životě slyším slovo ,,falafel". Tradiční arabské jídlo jsou smažené kuličky z cizrny o průměru asi 5 cm nacpané do arabského chleba zvaného pita a doplněné omáčkou či různou zeleninou. Trochu se obávám o hygienu a zdá se, že večer budeme muset použít valašský penicilín, ale to jsme s Jitkou netušili, že tenhle ten pouliční prodejce měl dle nás ten nejchutnější falafel co jsme měli možnost ochutnat. Takže si sedneme na lavičku na Náměstí jesliček, vyhříváme se v jarním sluníčku a 18°C a je nám s tímhle ,,arabským hamburgerem" naprosto báječně viď
Jitko? Že nám chutnalo? Byli jsme připraveni, že jako vždy na našich cestách ochutnáme něco v zemi zdejší a ani v Izraeli tomu nebylo jinak. Falafel mi moc chutnal. Pan prodavač sice nebyl v čistém plášti naopak, vše vypadalo jako doma v kuchyni ve fázi rozpracovanosti a těsně před úklidem a přesto, zážívám gurmánské blaho :-) Jižně od baziliky Narození Páně, nějakých deset minut chůze, leží Milk Grotto. Tato jeskyně je považována za posvátnou, Panna Marie zde kojila Ježíše a podle legendy jí zde ukápla kapka mléka a skála zbělela. Dnes je nad tímto místem kaple a je spravována řádem františkánů. Zajímavý je zde obraz s kojící Pannou Marií, protože vidět obnažený prs je unikát. Těchto obrazů je na světě snad jen osm. Místní ženy zde chodí loupat nožíkem skálu neb věří ve zdravé a silné děti. Součástí celého areálu je i moderní kostel s modlitebnou, který zde postavili Slováci. Odpoledne se nám rychle krátí a tak zbytek dne využíváme na toulky uličkami starého města. Je zajímavé, že krámky mají sestupnou úroveň. Čím dále jsme od centra, tím větší veteš je vidět a několik uliček, kde snad už ani turisté nechodí, tak tam to opravdu stojí za to! Haldy starých hader, bot, plné kontejnéry kostí, místy to vypadá jako na smetišti. Rychle nabíráme zpáteční směr na centrum a ještě více zrychlíme, když nás začne otravovat parta agresivních výrostků a somrovat drobné a cigarety. Do hotelu to máme slabou hodinku a tak přicházíme právě včas na večeři. Pondělí uteklo jako voda a zítra vyrážíme brzy ráno, takže jen ukojíme chuťové buňky, hopnem pod peřinu a usneme jako zabití. Úterý 5.2.2013 Vyjíždíme brzy po snídani, v 7.00 už sedíme v autobuse a vyrážíme východně směrem k Mrtvému moři. Projíždíme Judskou pouští a jen trochu opustíme civilizaci, zjišťuji , že i když na tom Palestinci nejsou s životní úrovni dle našich měřítek nejlépe, beduínské osady v údolích mezi kopci jsou na tom daleko hůře. Pár stlučených prken pobitých plechem, několik ovcí a cisterna s vodou je asi vše. A tak jako jedeme po silnici o kterou se starají Izraelci, tak i ta cisterna s vodou tam stojí jejich zásluhou. Ano, tohle jsou paradoxy dnešního světa. Pokud je někde vidět něco cenného, či jakousi snahu o zlepšení životní úrovně obyvatel, mají v tom prsty Izraelci. Taky projíždíme kolem tzv. ,,osad ležících na okupovaném území". Já si osadu představoval jako pár domků někde pospolu. Je to však jinak. Izraelská osada má i 50000 obyvatel, leží většinou na kopci a je obehnána dvojitým ostnatým drátem a hlídána kamerovým systémem.
Vše je upravené, čisté, MHD je zde zdarma, obyvatelé mají levnější bydlení, nižší daně. Okolo pak bydlí Palestinci a jak, to jsem už popisoval výše. To je realita. Je jasné proč trvají na vystěhování osadníků. Neodvažuji se předvídat jak tahle situace skončí a jestli má vůbec nějaké řešení. Zastavujeme u pumpy na dohled od Mrtvého moře a jdeme se občerstvit kávičkou. A taky proč né, když se tady občerstvuje i velbloud. Dnes není koupání v plánu a tak se stáčíme k severu a jedeme směrem ke Galilejskému jezeru. Kopírujeme řeku Jordán a tím pádem i velice často vidíme Jordánskou hranici. Nelze ji přehlídnout, opět ostnatý drát a dvojí plot. Parkujeme v Beit She´an. Tak tady šla historie!! Tato strategická křižovatka v údolí Jordánu datuje novodobou historii rokem 1933 kdy zde archeologové našli pozůstatky z doby pozdního neolitu. Dnes je zde archeologický park a údajně až 18-náct vrstev různých kultur, postupně objevovaných historiky. Asi nejzachovalejší je období kolem narození Krista a následné dvě století. Bylo zde město Scythopolis a v něm amfiteátr, lázně, hipodrom a cardo. A nyní se i naše šlépěje podepisují na jeho dláždění a koukáme na všechny strany co vše tady Římané postavili v dobách Pax Romana. Prohlídka nám zabere bez mála dvě hodiny a traktorem jenž táhne vagónky se dostáváme k východu z areálu. Ták a teď zase do strmého stoupání. Motor autobusu sténá námahou než se vyšplháme k hradu Belvoir. A tady zase úřadovali křižáci. Období křižáckých výprav se ve zdejších dějinách taky zapsalo velice zřejmým rukopisem a tento hrad postavený kolem roku 1170 patřil k dominantám okolí. I zde používám préteritum, neboť byl dobyt muslimy a zničen okolo roku 1217. My nyní procházíme ruinami, ovšem i z nich je vidět mohutné hradby a úžasný je také pohled do údolí Jordánu. Prohlídku máme brzy za sebou, na moc dlouhé vysedávání není čas, čeká nás nyní Yardenit.
Podle křesťanské tradice byl Ježíš pokřtěn v Qasr el Yahud, což je místo asi 8 km východně od Jericha, taktéž u břehu řeky Jordán. Ovšem dnes je to hraniční oblast s Jordánskem a pokud k tomuto faktu ještě přidáme šestidenní válku, je jasné proč bylo křesťanským poutníkům vybrána jakási ,,náhradní lokalita " poněkud severněji v místě, kde z Galilejského jezera vytéká řeka Jordán. Místo se zove Yardenit a zde na parkovišti vystupujeme z autobusu. Je vidět, že tady jaksi ,,zapůsobil" turistický průmysl. Vše je nové, do detailu promyšlené, od místa pro hromadný křest poutníku v slepém rameni Jordánu až po obchod se suvenýry. Slepé rameno je nádherné, metroví sumci a ondatry ve vodě, plovoucí na dosah ruky, palmy na břehu, vše dokonale upravené a čisté. Jen ta historie tu jaksi chybí a to nahradit nelze. Nevadí, vše si vynahradíme v Kafarnaum. Zde v této staré rybářské vesnici Ježíš delší dobu působil a jde o místo mnoha zázraků a znamení. Naše první zastavení je u ruin Bílé synagogy, jedné z nejstarších v oblasti. Její historie sahá do 4. století a dochované sloupoví a zbytky zdí z bílého vápence jsou pastvou pro oči. Okoukneme vše pečlivě a už zase ženeme dále k domu Sv. Petra. Tak jako nad Mléčnou jeskyní i zde na tomto posvátném místě postavili františkáni kostel. Celá tato oblast ještě dýchá historií a asi ještě projde svým vývojem. Vždyť teprve nedávno, v roce 1986 objevili archeologové ve vodách jezera dobře zachovalou rybářskou loď z 1. století našeho letopočtu. Tak tady jsme si fakt vše vynahradili, jen už jsme tak uběhaní, že by to chtělo nějaké občerstvení. Hele Jitko támhle lisoujou šťávu z granátových jablek, jdeme ochutnat? A následuje oběd, kousek vedle voní nějaké rybky. Místní druh tilapie zilli (prý ryby Sv. Petra) s čerstvým salátem, pečené brambory, kávička a čerstvé datle jako desert nám chutnaly moc. Tak ještě si nasbírat nějaké mušličky u jezera a hup přesouváme se vedle do přístaviště k molu
a jdeme na loď. Čeká nás plavba po jezeře a tak se naloďujeme a vyplouváme. Plavbu rozebírat nechci, jen se zmíním o Golanských výšinách severně a zasněžené hoře Hermon (2236 m.n.m.) kde se nachází jediné lyžařské středisko Izraele. My si však raději užijeme teplíčka a polehávání na lodi. Asi za hoďku se pak v Tiberiasu vylodíme a autobus nás kolem osmé večer vysadí v Betlému u hotelu. Byl to hodně dlouhý den, ovšem fakt stál za to a málokdy jsme toho viděli tak moc jako dnes. Středa 6.2.2013 Takže:,,Žádné konzervy nebo salámy, žádné knihy, pilníky na nehty, nůžky a křížky na krku zakrýt alespoň šátkem!!!" Tahle věta naší průvodkyně mi zní v uších když stojíme u Dung Gate (Hnojná brána), což je jeden ze vstupů ve hradební zdi starého města Jeruzalém. Hnedle za branou se dostáváme k jedinému ,,turistickému,, vstupu na Chrámovou horu. Ta je jedním z nejuctívanějších a nejposvátnějších míst na světě. Rovněž tak i ovšem místem nejspornějším z hlediska nároků muslimů, židů i části křesťanů. V současné době Chrámovou horu spravuje muslimská rada Waqf a situace je taková, že sice pouštějí turisty (nemuslimy) na horu na plošinu, ovšem jen několik hodin denně a pouze jedinou bránou. Musíme projít přísnou kontrolou, detekčními rámy a rentgeny na příruční zavazadla. To chvilku trvá a tak my co to máme za sebou, čekáme na dřevěném mostě na ostatní. Tak tedy počkejme, milý čtenáři chvilinku na zbytek naší skupiny a otočme korouhví času do minulosti o dvě století nazpátek. Nepočetné obyvatelstvo(cca 10 000 lidí) stále žije za hradbami starého města a je rozděleno na židovskou, muslimskou, křesťanskou a arménskou (pozor tady nejde o Arménii) čtvrť. Touto dobou se zde již válčilo, dobývalo, obléhalo a ničilo tolikráte, že původní osada z doby měděné jest dávno skryta pod nánosy času. Také dnešní doba sténá pod tíhou problémů, kdy si toto město dnes už tři čtvrtě milionové, nárokují jako hlavní jak
Izraelci, coby stát uznaný OSN; tak i jaksi nehotový či dosud neuznaný stát Palestina. Ten ovšem zatoužil po uznání jaksi pozdě a propásl konec Britského mandátu o nějakých 60 let. Nyní se snaží v rámci své samosprávy dosáhnout na cíle dle mého nedosažitelné. Jak tohle dopadne, to asi neví ani jeden z mono teistických bohů k nimž vzhlíží věřící ve Svatém městě. Pojďme však už konečně na prohlídku Chrámové hory. Na prostranství veliké asi 350x250 m se dostáváme z dřevěného mostku, odkud je vidět i Zeď nářků, ale k té až později. Maglwebskou bránou se ocitáme v JZrohu a po pravé ruce máme Islámské muzeum a Ženskou mešitu s minaretem. Okoukneme a nafotíme a já se jaksi trhám od naší skupiny ve snaze pořídit ty nejkrásnější fotky, které tady kdy kdo nafotil. Mám v hlavě jakousi mapku nastudovanou už z domova a tak spěchám vyfotit mešitu Al-Aksá. Jaksi nemohu najít tu správnou pozici, neb mi výhled kazí muslimky sedící na plastových židlích blízko vchodu. Takže poklusávám k protějšímu rohu náměstí. ÁÁÁ tady je to správné místo, bez lidí a s pěkným výhledem. Po očku sleduji naši skupinku a závidím Jitce, že může poslouchat výklad naší průvodkyně. Není co závidět lásko, průvodkyně sice mluvila ke každém místu, ale dostat se do slyšitelné zóny je nad moje síly. Jednak mám potřebu si užít památky do sytosti, takže nespěchám a jednak je průvodkyně zcela obklopena ostatními členy výpravy a přece jen vyloktovat 50 z většiny o dost starších lidí, na to tedy nemám. Nejvíce si pamatuji z přednášky v autobuse. Vždy před návštěvou památek máme dost podrobný výklad a proto, když stoupáme po schodech ke Skalnímu dómu vím, že naše kroky skončí stejně jako před mešitou, jen u vchodu. Je pro nás turisty nepřístupná. I tak bych Ti ráda řekla, co se uvnitř skrývá pod sklem. Je tam.....kde se zase touláš? Inu snažím se do oblouku arkády napasovat Skalní dóm! A jde to, jen nevím co dříve!!! Ach jo, tady by to bylo na celý den a ještě pořád bychom nebyli nasyceni. A to máme všude do interiéru vstup zakázán. Máme hodinku rozchod a tak okukujeme Řetězový dóm, Prorokův dóm a Dóm nanebevstoupení. Čas uběhl jako voda a sotva máme čas napsat přáníčko určené do štěrbiny u Zdi nářků kam se po chvíli budou ubírat naše kroky. Opouštíme prostranství u Skalního dómu, odcházíme Bránou obchodníků s bavlnou a já mám v mysli i jiné přání než to napsané na lístku. Rád bych se zde ještě někdy vrátil a třeba se i dožiji doby, kdy bude možné vejít i turistům do interiéru těchto posvátných muslimských staveb. Uličkou Agbat e-Saraya , po sto metrech vpravo na El Wad Haga a jsme zas u rentgenových rámů.
Tentokráte jde vše o něco rychleji a jsme před Západní zdi, což je jen jiné a dle židů správnější označení pro Zeď nářků. Ta je pozůstatkem hradeb jeruzalémského chrámu a nejposvátnějším místem Židů, zároveň však také místem bolu nad jeho zničením. Ortodoxní židé se zde denně modlí za jeho znovupostavení, což ovšem je zase z pozice muslimů zhola nemožné. Muži musí mít pokrývku hlavy, a obě pohlaví jdou ke zdi odděleně. Takže nyní si nasadit jarmulku a jdeme se dotknout posvátných kamenů. Jitku nevidím a tak doufám, že nezapomněla naše přání zastrčit do té správné škvíry. Bylo tam vtom ,,ženském" sektoru docela narváno. Tak Jitko lokty ven a do toho! Jde mi to ztuha. V jedné ruce držím deštník, v druhé pevně svírám hustě popsaný papírek s přáním pro všechny blízké. Nemám odvahu tlačit se vedle modlících se židovek, proto oddaně čekám až se uvolní místečko u zdi. Konečně, jsem šťastná za tu možnost, za tu zkušenost a prožívám si tu chvilku vsunutí svitku do škvíry s nečekaným vzrušením. Tak to já už jsem zase v reálu, okukuju nástup družstva Izraelských záklaďáků. Či spíše záklaďaček!!! Ty samopaly přes rameno, takhle na veřejnosti! Dva zásobníky spojené páskou a zjevně připravené k použití!! Když si vzpomenu na ty ciráty co jsme absolvovali jako záklaďáci při fasováni pár nábojů při nástupu do stráže a nedej Bože jeden ztratit!! Opouštíme Chrámovou horu a když si pomyslím na vše, co tento původně kopec vše zažil, je mi jaksi smutno nad lidským druhem. Co vše zde bylo zničeno a kolik lidských osudů zpřetrháno. Dojde někdy na ,,lepší časy?" Jdeme židovskou čtvrtí kolem menory (sedmiramenný svícen) velikosti snad 150 cm a kolem aškenaszké synagogy Churva. Kousíček vedle je
ulice HaKardo a je již z názvu patrné, že zase zabrousíme k Římanům. Vykopávky asi o pět metrů níže nám odkrývají opět kus Cardo-hlavní ulice z dob éry Římské říše. Tou skoro proletíme bez zastávky a jsme na hoře Sion. Ta je dnes uprostřed města, ale pokud čekáš, milý čtenáři nějakou skálu tak je tomu jinak. Je zde postavena bazilika Dormition, hrobka krále Davida a sál Poslední večeře. Bazilika nás trošku zmátla. Vypadá skoro jako staré románské kostely v Itálii, a proto jsme překvapeni, že je jen něco kolem sta let stará. Jde o místo zesnutí Panny Marie a její socha z višňového dřeva je uložena v kryptě. Je to bezesporu mohutná stavba a o to nenápadněji působí hned vedle hrobka krále Davida. Každý zná tuto biblickou postavu a jeho souboj s Goliášem. Před vchodem do hrobky je jeho socha s harfou. K samotnému sarkofágu opět přistupují obě pohlaví odděleně, samotná místnost je celkem strohá a není v ní moc co k vidění. Poslední zastávkou na hoře Sion je sál Poslední večeře. Jde o sál s gotickými klenbami a jeho současná podoba spadá někam do období křižáckých výprav a bojů o znovudobytí města. Už jsem z toho běhání docela vyhládlý a tak když se v éteru nese nabídka k pozdnímu obědu, nelze odmítnout. Nemám ani tak hlad, ale kafe by bodlo určitě. Část skupiny má asi ještě nějaké zásoby neb odchází okouknout městské hradby a ostatní včetně nás se vrací kousek do Starého města. Uhneme doleva do křesťanské čtvrti a úzkou uličkou plnou krámků dojdeme asi po patnácti minutách do restaurace. Hlady už ani nevnímám název, jen si tak matně pamatuji, že měla něco společného s křižáky. Minimálně ty klenby, jenž nad námi tiše sledují, jak se ládujeme falafelem. Ládujeme je to správné slovo, chceme si totiž s Jitkou projít pár těch krámků po zpáteční cestě k autobusu a něco si koupit na památku. Za půl hoďky máme sraz u Jaffa Gate a odjíždíme ještě k památníku holokaustu Yad Vashem. Už sedíme v autobusu, když mě napadá, že na hoře Sion je pohřbený kontroverzní Oskar Schindler a jistě by nebylo na škodu navštívit jeho hrob.
Jedeme asi jen pět km k východnímu okraji Jeruzaléma, takže po chvíli vystupujeme u památníku obětí holokaustu. U zdi nářků jsme viděli na jedné z budov šest hvězd na památku šesti milionů obětí holokaustu a už jen ta představa člověka deptá. Ani nemám moc chuti, po tom co jsem byl jako teenager v Osvětimi, jít dovnitř, ale nakonec jdu. Vyprávět o tom co jsme viděli uvnitř hlavní budovy se mi ani moc nechce a tak pro zvídavé je tady odkaz . Rád se však zmíním o části nazvané ,,Zahrada spravedlivých mezi národy" . Člověk ne-Žid pokud během holokaustu zachránil alespoň jednoho Žida má v této zahradě svůj strom, což se týká i zmiňovaného Oskara Schindlera. Celý areál je hodně rozlehlý a tak se více procházíme s Jitkou exteriéry. Kolem Pilíře hrdinství se pak vracíme do návštěvnického centra s obchůdkem a kavárnou, kde u kávy čekáme na odjezd autobusu. Jsme trochu překvapeni, že se ještě nevracíme do Betlému na večeři, přece jen je už něco kolem páté odpoledne, po cestě však máme ještě jednu zastávku. Izraelci patří mezi špičku ve zpracování diamantů a tak zastavujeme u jednoho z center, kde se tyto drahokamy brousí. Máme připravenou menší exkurzi do pobočky firmy Caprice Diamonds. Zde se nás ujme místní zaměstnankyně a průvodkyně. Leccos se o tomto byznysu dozvíme, neboť se jedná o paní ze Slovenska, která zde už žije asi dvacet let. Součástí prohlídky je i obchůdek a tak okukujeme a NACHÁZÍME!!! O diamantový prsten však nejde, objevili jsme krásný mezuzah. To bude krásná ozdoba našeho příbytku!! Už se těším až jej budu připevňovat na to správné místo. Tak a po tomhle nákupu už odjíždíme spokojeni a unaveni z všech těch zážitků na hotel. Ještě Check Point a po chvíli už jsme na večeři. Krásný den to dnes byl, jen by mohl mít klidně i 48 hodin a stále bychom ještě mohli chodit po místech, která jsme dnes viděli.
Čtvrtek 7.2.2013 Je ráno, odbila 8 hodina, Ivo už sedí vedle mě a náš autobus v doprovodu slunečních paprsků směřuje do Jeruzaléma, Do města, které je posvátným místem tří hlavních náboženství. Judaismu, islámu a křesťanství. A po jeho stopách bude naše dnešní poznávání. Jako by nás stroj času přenesl tisíce let zpět. Takto to tu totiž v tomto svatém městě funguje. Najednou se cítíte být součástí historie všeho, co se tímto městem prohnalo. Dokonce některé turisty z toho postihne i nemoc - a každý průvodce vám o ní řekne. Lidé - návštěvníci propadnou síle místa. Procházejí svatá místa a mají pocit, že jsou také svatí, že žijí v minulé době, že nesou poselství a všem o tom povídají a vše naplno prožívají. Není to smrtelná nemoc, spíš jen takové pomatení smyslů. Tak snad nás Jeruzalémský syndrom, jak se nemoci říká, dnes nikoho nepostihne. Štěstí, že naše snídaně byla vydatná, čeká nás totiž nejnáročnější den týdne. Olivová hora je to místo, kde nás vyplivne autobus a odkud je snad ten nejkrásnější výhled na město a jeho dominantu. Ve slunci září zlatá kupole Skalního dómu. Ale konec lelkování, průvodkyně už se pustila do výkladu, tak rychle aby nám nic neušlo. Jak si každý odvodí, je původ názvu hory jasný, na jejím svahu rostou olivovníky, jen na západním je největší židovský hřbitov. Od středověku se tu nechávali pohřbívat zámožní židé, neboť podle některých tezí má právě tudy v den posledního soudu procházet Mesiáš a oni chtějí být první, až bude křísit mrtvé cestou do Jeruzaléma. Procházíme bokem hřbitova a já registruji zcela jiné rituály, než probíhají na hrobech u nás. Žádné věnce, nikde květina jak jsme zvyklí. Jen kamenné desky, na které jsou položeny kamínky tu majestátně nesené na asi metrové základně ční k nebesům. Jelikož opravdu patřím k nejpomalejším naší skupiny, i paní Jitka z Prahy s berlemi je rychlejší než já, neslyším co dalšího se k pohřbívání vztahuje. Klikatou cestou už sestupujeme k chrámu Dominus Flevit - Pán zaplakal.
Je to místo, kde Ježíš prorokoval zničení Jeruzaléma. Fotíme jen exteriér kaple, dveře nás dál nepustí. Poutníci, co dorazili dříve než my tu právě mají mši. Tak snad se nám to povede o kousek níž. V polovině hory už shora obdivujeme zlatavé věžičky kostelíka silně připomínající kupole pravoslavných staveb. A taky ano, je to kostel Svaté Máří Magdaleny a spravují ho jeptišky pravoslavné víry. Dveře jsou otevřeny, ale přece jen nejsme pravoslavní věřící, a protože to asi poznaly, nechají nás jen krátce nakouknout. No i tak to bylo dost. Na úpatí Olivové hory se rozkládají Getsemanské zahrady. Ještě dnes tu vidíme tisíci-leté olivy, které jsou stejné odrůdy jako ty, pod kterými seděl Ježíš na své poslední pouti. Zde ho zradili, zajali a odvedli.....no, ale tak rychle nejdeme. Nejdříve se ještě zastavíme v nového chrámu. Je u Getsemanské zahrady a nese jméno Chrám všech národů. Obdivuji vnitřní výzdobu u které není pochyb, že vznikla už v novodobí. V cestě do starého Jeruzaléma, kde skončily naše včerejší kroky nám ještě stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie. No pravda, už se mi to trochu plete. Míst, která se vztahují k zesnutí a Nanebevstoupení Panny Marie je tu povíc. Každá církev si hýčká to svoje a prohlašuje je za to zcela jediné. Toto místo patří řecké pravoslavné církvi. Ještě nikdy jsem nevstupovala do lodi kostela po schodech dolů. Povětšinou je to obráceně. Je to ovšem podívaná. Jak se na pravoslavné sluší, interiér je vyzdoben do zlata a vše je ověšeno lampami, které interiéru dodávají zcela ojedinělou atmosféru. Mně osobně se to moc líbí a ani mi nevadí, že hlavní oltářní obraz zlatem zdobený vlastní hned tři církve najednou. Ještě se pokloním hrobu a už se celá naše skupina přesunuje Lví bránou do staré části města Jeruzaléma. Malou zastávkou se seznámíme s kostelem Sv Anny a nádrží z 8. st. před naším letopočtem Bethesda. Tato sloužila jako cisterna na odchyt dešťové vody. Kostel Sv. Anny, ve kterém jsme si zazpívali koledy tu stojí na připomínku místa, kde se narodila babička Ježíše Krista a podle níž je i pojmenován.
.......a odvedli Ježíše, a tu pokračujeme ve výkladu historie, která navazuje na Getsemanskou zahradu. je to Via Dolorosa, cesta utrpení Krista. I. zastavení je v místě odsouzení, pak dále pokračuje muslimskou čtvrtí přes další zastavení, aby skončila na hoře Golgota - přeloženo Lebka. Ne, nebudu teď popisovat jednotlivá zastavení, to bych ani pořádně neuměla. Nakonec i my všichni jsme je spíš proběhli. Cestou jsme měli několik zastávek. Tou první bylo skouknutí další Románské cisterny Lithostrotos s podzemními kanály Jeruzaléma a pak taky, když nastal čas oběda.......měli jsem mezi III. a IV. zastavením pauzu na oběd. Jelikož byl opět falafel a šavarma....vydáváme se na vlastní pěst do slumu, tedy muslimské tržnice, pojíst něco přímo z pultů jejich prodejců. A neudělali jsem chybu. Čerstvé voňavé pečivo plněné sýrem a minipizza nám nejen zahnaly hlad, ale i pěkně naladily na další dobrodružné pátrání. Ještě skvělé kapučíno a my už zase v celé skupině pokračujeme na horu Golgotu. Výklad i tu je obsáhlý a pro věřící asi i zcela nezbytný. Já si to sice vyslechla, ale jak už to tak po tolika informacích za celý den bývá....je to jen jedním uchem sem a druhým ven. Jistě si pamatuji, že na místě kde byl Ježíš ukřižován postavila ve 4 st. n. letopočtu Sv. Kateřina obdivuhodný chrám jako památku na Božího syna, který tu došel svou cestu utrpení aby zesnul za všechny hříchy světa. Na místě tak zásadním pro mnoho církví je neskutečné množství lidí a stojíme tu frontu, kterou je už pro počet lidí potřebné regulovat u místa zesnutí Krista. Každý si tu chce na to svaté místo sáhnout a zanechat svůj otisk navěky. I my si to prožijeme, i já se dotýkám balzamo-vacího kamene, i já nakukuju za sklo na skálu Golgota ......je oddělená, aby tu něco zbylo. Po století si tu každý chtěl kousek pro sebe uloupnout a tak by z ním nic nezůstalo.....tak proto je dnes za sklem. Na Hrob syna Božího už frontu nestojíme. Bylo by to na dlouho, a přece jen po celodenním putování stát hodinu ve frontě nikdo nechce.
Inu já si Jitko tedy představoval Kalvárii zcela jinak. Myslel jsem si, že pujdeme po nějakých schodech na kopec a my najednou stáli na střeše a do chrámu vcházíme přes Arménskou a Etiopskou kapli. Následně to chytá takový fofr, že se jen stěží orientuji a jelikož i únava způsobí své, je škoda, že na prohlídku byla snad hodinka? Tohle by si zasloužilo celý den minimálně. Tak možná někdy příště? Celá skupina odsouhlasí odchod....a tržnice nás čeká!!!! Máme rozchod na hodinu, takže vyrážíme nakoupit nějaké ty suvenýry :-). Po čem jdeme nejvíce jsou stříbrné lžičky, kterých už máme ve sbírce doma 10 kousků a co by to bylo za výlet, nemít na něj i tuto památku. Podařilo se a bez smlouvání. No v příručce cestovatele po východních zemích píšou, že je třeba smlouvat a to i kvůli prodejcům. Sice nám průvodkyně řekla, že bez toho je to i trochu charita, že jim to můžeme i platit celé. Jsem však omámená všemi těmi krásnými šátky....což jeden zkusit usmlouvat? Nejsem troškařka, vyberu si ručně vyšívaný korálky a jdeme do smlouvání. Páni, povedlo se, trhovec se kroutil, nakonec za námi i hrozivě brblal, ale podařilo se. Šátek s pávy jsme usmlouvali na poloviční cenu, a že to nebylo zrovna jednoduché. Dobrý kup jdeme oslavit pohárkem fresh šťávy z granátového jablka. Do srazu už nám zbývá pár minut tak šup ať nejsme poslední. Tentokrát projedeme Check pointem bez kontroly a vracíme se na hotel. Na večeři to ještě šumí dojmy a my už se těšíme na zítra čím nás páteční výlet překvapí. Pátek 8.2. 2013 Něco po osmé vyjíždíme opět v krásném slunečném počasí na sever Izraele do pohoří Karmel. Trochu jsem měl ze začátku představu, že uvidíme nějakou hornatou a lesnatou oblast, ale nakonec bylo vše trošku jinak. Zhruba po hodince jízdy máme malou přestávku na svačinku na pumpě: ,,Co bys Jitko řekla na kávičku?", povídám a vzápětí mizíme v útrobách čerpačky. Pořád vyhlížím nějaké motorky okolo, ale je to bída. Respektive kde nic, tu nic. Je to s podivem, je doba šabatu, ten tedy začne až se západem slunce, ale Izraelci mají volno, jezdí na výlety a návštěvy a nic. Přitom je teploučko, na naše poměry, je už teď ráno kolem 15°C. Koukáme na systém výdeje kávy. Mají tady vymakanou logistiku-nejdříve zaplatíš v jedné řadě a pak si ve druhé vystojíš chvilku na své voňavé potěšení. Jitka v ruce třímá lísteček popsaný hebrejštinou a tak se smějeme kde je asi napsáno její jméno a jak to asi ta obsluha zvládne vyvolat.
"Jitka!!!", ozve se od pultu a mě spadne brada. No toto. V česku by to neznělo líp!. Tak hupky do autobusu a pojeďme dál. Po další asi hodince se začíná vpravo od nás rýsovat pohoří Karmel. My však jedeme kolem pobřeží a zhušťující provoz je neklamným znamením, že brzy budeme v Haifě, místě které je spojeno s biblickými proroky Eliášem, Baalem a jinými. Hora Karmel je dnes součástí města a její vrchol je spojený s historickými příběhy a počátky judaismu a bahaismu. Zastavujeme na parkovišti u Stella Maris, kláštera žebravého řádu karmelitánů. Tady je Jitka ve svém živlu, jelikož poslední opravy kláštera a hlavně kostela spadají do období pozdního baroka. Panně Marii je zasvěcený tento svatostánek jak je patrno z hlavního oltáře, na stropě jsou moc hezké malby s výjevy Starého a Nového zákona prorok Eliáš stoupá na nebesa. Čekám ještě, že navštívíme i jeskyni, kde Eliáš pobýval, ale vycházka k ní se z mě neznámého důvodu nekoná. Okukuji tedy alespoň památník Napoleonových vojáků před vchodem do kláštera, kteří zde svého času měli lazaret a nemocnici. Po chvilce se přesunujeme na vyhlídku ke konečné stanici lanovky, která zde končí svou pouť zezdola od moře. Je tu krásný výhled na město a přístav. Pod námi je vidět část Námořního muzea a jeho venkovní exponáty-torpédoborec a ponorka. Nu snad aspoň prý pojedeme okolo. Další dominantou hory Karmel je Báhova svatyně, ovšem zde se nezastavíme a tak jen máme možnost vyfotit si její zlatou kopuli a nádherné zahrady k ní vedoucí, z autobusu. Je to zvláštní a úsměvné, kroužíme po kruhovém objezdu třikrát dokola a foťáky cvakají jako zběsilé. Škoda, že to časově nezvládáme, měli bychom možnost přičichnout k bahaismu, náboženství o kterém nevím skoro nic. Přemýšlím, co bychom měli možnost uvidět, to už ovšem uháníme po pobřeží směrem k jihu a za dvě hoďky bychom byli v Tel Avivu nebýt krutovládce Heroda Velikého. Ten zde na pobřeží totiž svého času, tudíž někdy pár let před narozením Krista, nechal postavit přístav Caesarea Maritima. Zde si fanoušci potápění mohou přijít na své což ovšem není náš případ a my si jdeme prohlédnout vše co zůstalo nad vodou. Věru je toho hodně, začínáme však v kinosále, kde asi 15-ti minutový film odhaluje historii tohoto přístavu. Po shlédnutí konečně vyrážíme do terénu. Nádherný amfiteátr, hippodrom, ruiny starého paláce a zbytky města- zde si fakt užíváme historie dosytosti. Také křižáci zde zanechali své stopy a tak se za šumění příboje a příjemného sluníčka hodinku touláme ve starých časech. Po té ještě přejíždíme k asi
deset minut vzdálenému akvaduktu, kterým byla přiváděna voda do města. Tuto stavbu na pláži severně od města mám možnost vidět poprvé a tak jsem doslova nadšený umem starých stavitelů. Nechápu jak mohli zachovávat stále mírný sklon tohoto vodovodu pro životodárnou tekutinu tekoucí z dálky mnoha kilometrů. Jsem spokojený, neboť když jsme tak rychle "prchali" z Haify, jaksi jsme neviděli vše a když jsme míjeli Námořní muzeum byl jsem trochu zklamán. Caesarea však vše srovnala a jsem spokojený. Jen mi nějak pomalu kručí v břiše a není se ani co divit, vždyť je skoro druhá druhá po poledni. Starobylý přístav Jaffa, dnes již čtvrť Tel Avivu, je naší poslední páteční zastávkou. Vystupujeme na ulici Marzuk Ve-Azar a kolem nás to vře. Ulice je naplněna vůní obchůdku s občerstvením a tak tato světská záležitost je první naší činností v staré Jaffě. A věru je z čeho vybírat. Konec přebírání, kupujeme jakési šátečky s náplní sýra a mletého masa. Nu ujde to a zasytí. A hlavně dodá energii na cestu do kopce ke františkánskému kostelu Sv. Petra jemuž dominuje vysoká a štíhlá zvonice. Jinak je to kostel postaveny zhruba před stotřiceti léty a to na místě původního kostela z poloviny 17st. Za zmínku jistě stojí kazatelna z olivového dřeva, která patří k největším na Blízkém východě. Po prohlídce se vydáváme k Mostu splněných přání a poté parkem do Starého města. Úzkými uličkami dorazíme až do starého přístavu, který pamatuje na vlny židovských přistěhovalců, středověké dobývání křižáky či masakry napoleonských vojáků na muslimech. Bloumáme přístavem, ale ne příliš dlouho neb se blíží pátá, sluníčko pomalu zapadá za moderní čtvrtí Tel Avivu a na nás čeká cesta do Betléma k hotelu. Dáme si zase humus a tu vynikající polívku Jitko,co říkáš, po tom náročném dni si to jistě zasloužíme. Mám teď nejen plnou pusu vynikajících pokrmů, ale i hlavu plnou dojmů. Caesarea a akvadukt jsou místa, na která asi nikdy nezapomenu. Ano, jistě, už jsem viděla amfiteátr, ale tento byl u moře a ty palmy a celá ta atmosféra je prostě jinde nenapodobitelná. Doufám, že se sem ještě někdy vrátíme.
Sobota 9.2.2013 Dnes po snídani vyjíždíme z Betléma nejdříve na SV směrem k Mrtvému moři. První zastávku máme v Judské poušti, místě zvaném Wádí Quelt. Vyhlídka do pouště je samosebou přizpůsobena turistům takže se nikam netrmácíme, ale zastavíme kousíček od silnice č. 1 a jdeme kousek do kopce. Je to nádherná procházka už proto, že dnes je slunečné počasí a už teď dopoledne je asi 18°C. Po desíti minutách dojdeme k malé terase kde se nám před očima otevírá krásný výhled do Údolí smrti. Já ještě na poušti nikdy nebyl a tady to sice není o písku, ale spíše o kamení, přesto je to nádherný pohled na malé kopečky a kopce, jež se táhnou někam k Jerichu. Trošku mi to připomíná Crete Senesi v Toskánsku, jen si tu musím odmyslet zelenou barvu a cypřiše. Ovšem místo těchto krásných stromů se kolem nás najednou zjevily postavy lezoucí odněkud z okolních děr či jeskyní. ÁÁÁÁ tak to budou beduíni na něž jsme byli již upozorněni. Naštěstí na poměry Blízkého východu nejsou nějak moc vlezlí a tak je obdarujeme nějakým tím bonbónem či tyčinkou, hlavně děti, tu jsou na to tak nějak zvyklé, a dospělí zase obchodují s přívěsky náramky a tak podobně. Nu mohli se zjevit o něco později, neb mě vytrhli v úvaze zda bych tady byl schopen přežít v létě alespoň jeden den, putujíc stejně jako Ježíš Nazaretský z Jericha do Jeruzaléma. Snad jen na tom velbloudu dole u autobusu Jsme teď asi 210 m.n.m. a stále klesáme po silnici č. 1 až k bodu nula, kde máme malou zastávku na focení a pak dále klesáme až k odbočce na Nábi Musa. Toto místo je úzce spjato s Mojžíšem jehož muslimové uznávají jako proroka a věří, že zde tento muž zesnul. Jde tedy o muslimskou svatyni opět pod správou Waqf. Bránou vcházíme na nádvoří, které je obehnáno komplexem budov s mešitou a minaretem v SZ rohu. Jdeme okouknout sarkofág a pak vyjdeme po schodech na jakýsi ochoz, který tvoří strop okolních staveb. Velice zajímavý je pohled jedním z oken na staré pohřebiště. Je to zvláštní optický klam, stále jsme hluboko pod hladinou moře, a přesto jsou v okolí kopce a menší skalnaté útvary Judské pouště roztrhané erozí. Vedou tudy různé stezky, které patrně znají místní obyvatelé a myslím si, že četné jeskyně slouží i dodnes jako příbytek beduínů. Obracíme se teď na sever k asi 10 km vzdálenému Jerichu, projedeme kontrolním bodem a jsme ve
městě, jež je nyní pod palestinskou správou. A je to i patřičně vidět. Opuštěné domy, chátrající hotely a nepořádek jest nyní naší kulisou. Toho si však moc nevšímáme neb začínáme šplhat do kopce pod skalní stěnu, jež se vypíná nad západním okrajem tohoto dnes asi 20 000-ho města. Zastavujeme na malém parkovišti pod skalním útvarem a stoupáme asi 15 minut do kopce, střídavě po pěšině a schodech až dojdeme ke klášteru. Toto místo jest spojené s ďáblem, který zde Ježíšovi našeptával hříšné myšlenky, zkoušel jeho víru v Boha a tím ho pokoušel. Proto Hora Pokušení a Klášter Pokušení. Ten zde vystavěla na konci 19 st. řecká ortodoxní církev. Dámy musí zahalit odkryté ramena, kraťasy zde také nejsou přípustné, ale na to vše jsme připraveni a vyrážíme do útrob kláštera na prohlídku kaple a jeskyně pokušení. Taky vyjdeme na terasu odkud je nádherný výhled na město, jen úzká terasa není nic příjemného pro turisty trpící závratí. Strávíme zde zhruba půlhoďku a zase sestupujeme dolů k parkovišti. Za jeden dolar zde lisují čerstvou šťávu z granátových jablek a ta nám ted´přichází vhod. No přiznám se, měli jsme už jednu sebou při výstupu nahoru, ale kdo by odolal dalšímu doušku, že? Jericho patří mezi nejstarší města světa a tohle si nenecháme ujít. Takže jen co sjedeme dolů z parkoviště opět na jiném asi za deset minut parkujeme. Je zde dolní stanice lanovky, která právě končí u Kláštera Pokušení, takže nahoru se lze dostat i lanovkou. Cesta ovšem stojí cca 50 dolarů, což je vcelku zbytečný výdaj, zvláště teď, kdy jsou příjemné teploty kolem 22°C. Místo na němž se ocitáme nyní se nazývá Tell-es-Sultan a pořád se nacházíme asi 250 m pod hladinou moře. Vykopávky dávných civilizací zde sahají až do osmého tisíciletí před naším letopočtem. Tehdy zde bylo opevněné město s masivní válcovou věží o jejímž účelu vedou archeologové spory. Asi je hned tak někdo nerozsoudí, protože objev byl učiněn v polovině minulého století a následně byly vykopávky ukončeny. To souvisí z dnešní složitou situací tohoto místa, jak ekonomickou tak hlavně politickou. A to je velká škoda. Pod tunami nánosu se jistě
skrývají mnohá tajemství. No, Palestina na archeologické práce nemá peníze a pustit si na vykopávky vědce ze světa nechce. Mají strach, že jejich poklady budou převezeny mimo Svatou zem. Sama jsem moc zvědavá co skrývají nánosy písku, takže si vůbec nedovedu představit, co tu prožívají zasvěcenci historii. Nezbývá nám než popustit uzdu fantazii a snít o civilizacích 8 tisíc let starých skrytých očím zvědavých turistů. S hlavou plnou výjevů z historie se dostávám ke zcela světským starostem. Ivi, já mám hlad!!! Naštěstí nám v cestě stojí něco jako mini PRIOR ála Jericho :-) V přízemí je plno malých obchůdků přeplněných suvenýry a datle ve vysoce vyskládaných sloupech tu jsou kam se podíváš. V patře je jídelna stylu - naber si co chceš. Výborně! Naše talíře se plní vším možným, ještě jedno pivko a už si můžeme užívat parádní pohodu na venkovní terase. Naskytl se nám mimořádně krásný výhled a k tomu si gurmánsky užíváme dobroty z talířů. Do odjezdu autobus zbývá jen právě tolik času, abychom stihli vysmlouvat cenu datlí, které si chceme dovést domů. Jsou krásně sladké a velké. Přece jen úroda z 1/2013 se vydařila. Takové datle se u nás snad ani nedají koupit. Nechají se však hezky papkat, zrovna si nyní, píšíc tato řádky, dávám jednu do úst a v myšlenkách jsem opět na naší cestě. Právě projíždíme okolo Kumránu, místa kde byly kolem roku 1948 objeveny známé Svitky od Mrtvého moře. Tato zastávka však není pro nás dnes souzena. Přejíždíme opět Agreement Line a zastavujeme v En Gedi. Jde o přírodní rezervaci na okraji Judské pouště a tato je zajímavá tím, že její nadmořská výška činí od -414 m až k + 200m.n.m. Na této oblasti tvrdě po II sv. válce zapracovali Izraelci a jeden z kibuců, založený někdy v tomto období, je zde činný dodnes. Příhodné podmínky k pěstování datlových palem a jiných místních produktů jsou patrny všude okolo. My se však jdeme podívat na pozůstatky jedné z nejstarších synagog. Ze stavby už mnoho nezbylo, ale zbytky obvodových zdí a hlavně krásné mozaiky jsou ukryty pod stanovou konstrukcí a stojí za zhlédnutí. My s Jitkou však už pár minut řešíme dilema JÍT ČI NEJÍT?? To je to co nás právě trápí. A trvá to už od zastávky u kosmetické fabriky AHAVA. Tam jsme se zastavili na menší nákup známých kosmetických produktů a dostali na výběr. Otázka zněla: ,,Kdo se chce jít koupat a okusit vodu v Mrtvém moři a kdo pojede lanovkou na pevnost Masada?" Jejda, to je tedy dilema? Ještě ráno bych řekl, že je chladno a koupání nebude, ale teď? Je okolo 26°C a jak to vlastně je s tím plaváním v této husté slané vodě? Zdá se
že je rozhodnuto, my dáme přednost koupání. En Gedi je i známé místo sloužící k lenošení a vodním radovánkám Izraelců a jelikož je ještě šabat, pláž zdaleka není liduprázdná. Přesto je na zdejší poměry asi zima a tak když sejdeme k vodě lze najít místečko na úzké pláži vcelku bez problémů. Lezu do plavek a po očku pozoruji styl zdejších plavců i báječné koupací úbory muslimek. Nu kdybych se potápěl, taky by se mi takový neoprén hodil. A jaké to vlastně v té slané vodě o hustotě oleje bylo? Jitko povídej chvilku. Potápět by ses mohl kdekoliv, jen ne tu v Mrtvém moři. Představovala jsem si, že voda v moři bude tmavá a hlavně jiná, když je tak slaná. Opak je pravdou. Je to krásná čistá průzračná voda, která láká do svých mírných vlnek. V autobuse jsme dostali návod jak na to. Vstoupit do půl stehen do vody, sednout a pak už je to všechno. No, nevěřícně vstupuju a sedám a hup, jako korková zátka se houpu na hladině. Zdá se mi to dost legrační, ale člověk si rychle zvykne na toto zase jiné užívání si vodních radovánek. Ale nejen my dva jsme vykulení. Slova údivu je slyšet ze všech stran :-). V obchodě AHAVA jsem si nekoupila nic z bahna Mrtvého moře a tak si to chci užít tady. Rozhlížím se na břehu kdeže asi bude to nejlepší ložisko a to už mi s úsměvem jeden z dalších spolucestujících strká do ruky kouli černého mazlavého bahna. Je i trochu cítit sírou, ale co by ženská pro péči o tělo nevydržela, že? Statečně se natřu kromě obličeje úplně všude a začínám krásnět :-) na památku se nechám i vyfotit. Můj dárce hroudy chce taky jedno foto....no proč ne. Oúúú hrůza a děs. Mohla bych strašit malé děti jak děsně jsem vypadala....no havíř hadra. Fotka je tak odpudivá, že vás toho milí čtenáři musím ušetřit :-) Každý návštěvník Izraele si může ze země odvést tři kila soli. I my s Ivem se pustíme do sbírání soli. Kdo by si nechtěl udělat Mrtvé moře doma? Sice 35% roztok to nebude, ale pro vzpomínku to bude fajn. Když vidím kameny jakoby ojínělé solí, představuji si jaká asi krusta zůstane na naší pokožce. Hustota soli však na nás zanechala jen jakýsi mastný film. A u mě je to jako bych se vracela ze solárka. Po 15 minutách bahenního zábalu jsem se drhla pískem jako starý hrnec.....no už toho zkrášlování mám pro dneska dost. Po
mém odchodu už voda není tak průzračná a čistá.......zůstává tu po mě téměř ekologická pohroma v podobě velké černé skvrny :-) Sluníčko rychle zapadá za hory a my už máme plnou igelitku soli. Na památku si odvážíme i kus kamene pokrytého solí. Jsem na Iva za tento úlovek moc pyšná....a to i za cenu docela dost potupné kontroly kufru na letišti. Na pláž dorazili i ostatní účastníci zájezdu :-) Zatímco my se tu ráchali ve vodě, oni byli na pevnosti Masada. Iva napadl skvělý směnný obchod abychom nepřišli zkrátka. Krásnou hroudu soli vyměnil za fotky a povídání o pevnosti :-) Dnes nás čeká poslední večeře. Budeme prý mít návštěvu a ochutnávku Izraelského vína. Jdeme tedy do gala a je to tu. Zaměstnanci hotelu nás překvapili. Udělali nám na rozloučenou dort :-) Bylo to moc příjemné a milé. Večer je zakončen malou módní přehlídkou, kdy se pro nás někteří z našich spolusedících oblékli do beduínských šatů a nakrucují se po jídelně za doprovodu zvuků bubínků......to je zážitků, no já snad ani neusnu :-) Svatá pravda, dokonce se přišel rozloučit i sám majitel hotelu se synem a tak atmosféra u rozlučkového dortu jest bezchybná. Ovšem pozor, my sice zítra odlítáme, ale máme před sebou ještě celý den zážitků a návštěv zajímavých míst, tak šupky do pelechu ,,připravit se,, na zítřek! Neděle 10.2.2013 Nakládáme kufry do autobusu a máme je o něco těžší než na cestě sem. Inu vezeme si dvě menory, x-kilo mořské soli vlastnoručně vytěžené, Jitka přibalila flašku bahna-nu doufám, že to nemá jako já do vany. Taky spoustu drobností-šátek usmlouvaný na 40 doláčů, lžičky do sbírky, řetízky a přívěsky, datle a oříšky a............ Nu musíme si to jednou užít, když nejsme omezeni velikostí kufrů našich motorek. Jen aby se letadlo odlepilo od země, pokud jsou na tom naši spolucestující stejně. Začněme však dnešní den hezky
pěkně od počátku, tedy od snídaně. Óóóó jak smutné je si nakládat poslední talířek humusu. Tohle jídlo mě tady chutnalo asi nejvíce. Jitka se ještě zdržela pěchováním kufrů, nějak nám nabyly a já už to napětí, zda se vše vejde či nevejde, nevydržel a tak zatím snídám sám. Možná to byla čirá vypočítavost a já si chtěl pořádně tajně naložit pořádný talíř a pak ještě jeden jakoby menší takový aby se neřeklo, ať nevypadám jako nenažranec. Od hotelu odjíždíme JV směrem a asi po 8km zastavujeme kousek od vesnice Rafida. Stojíme pod kopcem se seříznutým vrškem, který byl kdysi sopkou, za dob krále Heroda jeho luxusním letním sídlem a následně i hrobem a nyní je samozřejmě vyhlášenou turistickou atrakcí. Zaparkujeme asi v polovině kopce a poté jdeme cestičkou nahoru k bývalému jícnu. Ten byl za dob krutovládce seříznut a dle jeho návrhu zde byly postavena pevnost spolu s celým zázemím ve formě lázní, synagogy a dalších, pro panovníka nezbytných staveb. Dnes jsou zde jejich pozůstatky a my si je jdeme prohlédnout. Hlavně prostory synagogy, parních lázní, mikve a strážní věže jsou velmi zachovalé. A tudíž se hnedle ocitáme o více než dva tisíce let zpět v minulosti a posloucháme zajímavé povídání naší průvodkyně slečny Evy Janáčové. Hlava se nám opět plní informacemi o které se nyní mohu podělit i s Tebou náš milý čtenáři. Tak například tento král Herodes nebyl jen krutovládce, ale také architekt a autor těchto úchvatných staveb. Pitná voda, která zde byla nezbytností byla zachycována hluboko v podzemních cisternách a my nyní sestupujeme hluboko dolů po schodech prozkoumat útroby hory. Tak tady by se dalo i zabloudit!!! Sejdeme nesčetně schodů a projdeme mnoha zatáčkami, než vyjdeme někde v polovině hory, přímo u hrobky krále Heroda. Ta je dnes ještě ve fázi zkoumání a není otevřena pro veřejnost. Byla objevena totiž nedávno a tak se zde nyní realizují archeologové. Je to trošku škoda, ale nemůžeme zase vidět vše. Je poslední den a proto jdeme utrácet poslední kapesné do prodejny suvenýrů k zaparkovanému autobusu. Jsme zde kupodivu téměř sami, i když je neděle a muslimové mají dnes volno. Takže máme nakoupíno a vracíme se zpět směrem k Betlému. Zdá se, že máme ještě dost času čehož si všímá i naše průvodkyně, a proto zastavujeme v městečku Bayt Sahur asi tři kilometry od Betlému. Tady se to od místa našeho ubytování moc neliší, takže typické, poměrně ušmudlané místo, patřící dnes pod Palestinskou samosprávu. Jiný dojem nastane když projdeme bránou nad níž je nápis GLORIA IN EXCELSIS DEO.
To se totiž už nacházíme ve františkánských zahradách na Pastýřských polích. Zde andělé v dávných dobách zvěstovali pastýřům narození Ježíše. Dnes je tady kostel, který si jdeme prohlídnout a ve vedlejší kapli právě probíhá mše. Nejsem si jist, zda jde právě o tohle místo zvěstování, odkud se ozývá zpěv věřících. Už nějak vypouštím snahu dostat se dovnitř a raději si užívám jarního sluníčka. Opět je něco kolem dvaceti stupňů a při představě, že večer budeme opět v mrazivé české zimě, cucám do sebe to příjemné teplíčko. Je neděle, Boží hod velikonoční a já se vracím k dopsání našeho cestopisu po Svaté Zemi. Zrovna dnešek zdá se mi časem příhodným na rozloučení se s touto vezkrze exotickou zemí pro nás středoevropany. Ivo končil sluníčkem v únorovém Betlémě a já při pohledu ven na zasněžené pláně v posledním březnovém dni pokračuji s radostí a teplou vzpomínkou. Hned po Pastýřských polích se vracíme na Náměstí Jesliček. Už první den jsme celá výprava zvažovali, zda navštívíme jeho velkou chloubu. Je jím právě Muzeum Jesliček. V pondělí bylo zavřeno a ani dnes v neděli nám není přáno. Do společného - rozlučkového oběda nám zbývá necelá hodina a tak se zajdeme podívat po obchůdcích a utrácíme poslední dolary za dárečky pro naše známé. S naplněnou igelitkou, stejně jako polovina našich spoluletících usedáme ke stolu, na kterém ve chvilce přistane talíř se šavermou s hranolky a nápoj. Všichni jsme nějak v tichosti a baštíme naše poslední jídlo vonící dálným východem. Ve 14 hodin již nasedáme do autobusu a odjíždíme směr Tel Aviv. Na letišti musíme být o 3 hodiny dřív. Absolvujeme poslední průjezd ozbrojenci hlídanou bránou Check Pointu a pak už nás autobus vyplivne před dveřmi terminálu letiště. Všichni jako na povel vytahujeme kufry a snažíme se do nich našlapat igelitky s posledními drobnostmi. Při představě, že jej budu s největší pravdě-podobností znovu otevírat, mi naskočí husí kůže. Za hodinu se toto stává skutečností. Po prohlídce pasu a kontrole, zda jsem to opravdu já, mě celnice pouští dál. Sleduji náš kufr, který projíždí na páse rentgenovou kontrolou. Ten ukazuje, co je místní....aspoň mi se to tak zdá. Při prohlídce, kdy musíme otevřít kufr a celník jej přerovnává před zraky desítek lidí do koše na stole jsem zahlídla rentgenový snímek. Není tam nic jen modro-červeně zářící kámen, který Ivo včera tak skvěle ulovil v Mrtvém moři. Celníka zajímá, kde jsme ho vzali a zda nám ho tam někdo nenastrčil. No to jsou ty jejich obavy, ty které si my tady v Evropě nedovedeme ani představit. Na jedné straně se snažím jejich bezpečnostní prohlídky pochopit na druhé je mi smutno z toho, co vše se asi stalo když jsou tak plni obav a strachu. No nakonec se vše vysvětlí a my můžeme pokračovat směrem k dalším kontrolám.
Mezi ty, mne opět překvapující je váha kufru. Čtenáři co častěji lítají už to možná ví, ale my to netušili. Žili jsme v tom, že váha na osobu je 25 kg, My měli jen jeden společný kufr, bohužel nám za pobyt přibral 10 kg....tj na 27 kg :-). A tu na přepážce se dovídáme, že sice jsme dva, ale 25 kg je hranice jednoho kufru. Asi koukáme jako vyorané myši, protože paní reaguje na svůj monolog úsměvem. Nic nedoplácíme a nakonec odcházíme vysmátí. Ano, moje jméno je dlouhé, ale to jak mě ta sympatická paní přejmenovala rozesmálo nejen mě i ji, ale i celou řadu za námi :-)))) Tak s úsměvem rychle do ranvejového autobusu, protože do odletu už zbývá opravdu jen pár minut. Poslední fotka u letadla pro naše blízké....že už tedy letíme, je našim posledním počinem ve Svaté Zemi. Za necelé 3 hodiny zase budeme doma.....potažmo zatím v Praze, ale to už je kousek. Letadlo se lehce vzneslo, já zavřu oči a bilancuji. Kdesi jsem četla, že člověk je vlastně takový malý skladník. V tom svém skladě života, který máme všichni se smlouvou na dobu určitou, taháme bedny s různými nápisy. Do některých nahlížíme často, do jiných občas. Někde v koutě je krabice s nápisem "Dobrodružství". Někdo má víko krabice, do které nakukoval snad někdy v dětství, řádně zaprášené, ale my s Ivem ty naše bedny máme stále co nejvíce otevřené. Každý v životě má pořadí krabic dle svých potřeb. My dva patříme k té, která potřebuje poznání. Nebezpečí je mým živlem je titul knihy od Johna D. Craiga.......a já si jej přetvořila pro nás....."Dobrodružství je našim živlem". Nejen že budeme do našich krabic stále nakukovat, ale jistě i nadále budeme naše zážitky "zvěčňovat" na stránkách našich cest.............................Shalom Izrael......................
Malé zamyšlení na závěr naší cesty neděláme pokaždé, spíše zřídka, ale tady bych si rád ještě ,, přihřál polívčičku.“ Je zcela jasné, že turista přilétivši do Svaté země, pokud není obeznámen s místní situací, jen překvapeně zírá. Potažmo zhýčkaný ,,turista“ středoevropan. Setkává se zde se zcela odlišnou kulturou, kterou ovšem vnímá jaksi skrz sklo. Hodně času jsme věnovali přípravě na cestu, čerpali informace kde se dalo a přesto je konfrontace s místními zvyky, podnebím,lidmi a prostředím in natura jaksi neopakovatelná. A to i ta, kterou vnímáme jen jako turisté, tudíž přece jen zpovzdálí a odstupem. Pocity při procházce místy tak poznamenanými starými kulturami, náboženskými vlivy i současnou politickou situací na člověka hrne takové emoce, že i teď, skoro dva měsíce po návratu, je vše stále živé a skoro nebylo dne, abych neposeděl u počítače a nehledal na síti další odpovědi na otázky, které člověku nedají spát. A čím více se ptám, tím více odpovědí neznám. Jak závidím naší průvodkyni tu možnost studovat zde na místní univerzitě, umět si popovídat hebrejsky s místními lidmi a jistou dobu zde bydlet. Ano je to tak, přičichli jsme k nádherné květině, ale jen jednou a z dálky. Její vůně nám ošálila smysly, zcela si nás podmanila a pak najednou zmizela. Je pryč a my si ji nyní můžeme jen připomínat, či o ní snít. Budeme si moci ještě někdy přivonět Jitko?
