NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY POLIBEK OD PUTINA INFORMAČNÍ TEXTY. film

LIDSKÁ PRÁVA / NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY film

POLIBEK OD PUTINA INFORMAČNÍ TEXTY

OTÁZKY A ODPOVĚDI 1.

Jaká je aktuální politická situace v Rusku? Atmosféru v Rusku radikálně proměnila krize na Ukrajině, která naplno vypukla počátkem roku 2014 a trvá vlastně dodnes. Řada Rusů podvědomě ne považovala Ukrajinu za samostatnou zemi, její propo jení s Ruskem bylo podle nich natolik silné, že jaká koli změna politické vlády, která by nesouzněla s linií Kremlu nebo se pokoušela být na něm nezávislá, by byla podle nich otevřeným atakem na samotné Rusko. Kreml této nálady využil a vykreslil hnutí EuroMajdan ve státem ovládaných (a stále velice vliv ných) médiích jako státní převrat radikálních naci onalistů, radikálů a fašistů, proti kterému se Rusko musí aktivně bránit, navíc s jasnou rétorikou, že má taky právo obsadit Krym nebo se angažovat na východě Ukrajiny. Přestože přímou vojenskou intervenci na vý chodní Ukrajině Kreml opakovaně popřel, řada důkazů o přítomnosti řadových ruských jednotek i nejmoder nější ruské vojenské techniky hovoří o opaku. Ukrajinská krize silně proměnila i vnitřní ná ladu v ruské společnosti, ve které začalo nabírat na síle volání po tvrdé ruce, jakékoli kritické i odliš né názory byly ve starém sovětském vzoru označová ny jako „zrádcovské“ a škodlivé. Agresivita vůči malé a omezené skupině pro západní nebo liberální opozice se ještě zvýšila, vzniklo hnutí AntiMajdan, jehož hlavním heslem se stala „záchrana Ruska od barevných revolucí“. Řada z jeho účastníků nešetřila výzvami ke „skoncová ní s pátou kolonou“, za kterou označovala malý zby tek nezávislých médií, novinářů a osobností, kri tických k politické linii Kremlu. Napjatá situace vyvrcholila vraždou opozičního politika Borise Němcova 27. února 2015, který se svou přítelkyní kráčel po mostě nedaleko Kremlu. Němcovovi kolego vé pochopili jeho vraždu jako výstrahu – část z nich z Ruska odjela ve strachu o vlastní život, jiní zača li používat osobní ochranku (šéfredaktor Rádia Echo Moskvy Alexej Venediktov atd.) nebo své aktivity vý razně omezili. Na pozadí této emotivní nálady a také pocitu vnějšího ohrožení, silně posilovaného prokremelský mi médii, se rapidně zvýšila popularita prezidenta Vladimira Putina – faktického hybatele politického života v zemi se silně autoritativními sklony a s těs

ně semknutou skupinou spřízněných podnikate lů a byrokratů kolem sebe. Průzkumy moskevského Centra Levada potvrzují, že jeho podpora mezi běžný mi Rusy se koncem roku 2014 vyšplhala až na re kordních 86 procent. Podle sociologa Denise Volkova ji ale Putin získal hlavně umělým vytvářením a udr žováním konfliktní situace, která nemůže trvat done konečna. Pro ruskou současnost nicméně stále platí své rázné pojetí tzv. řízené demokracie. Kreml ovlá dá veškerou státní správu, její finance a taky státem ovládaná média. O rovné politické soutěži nebo ote vřené demokratické společnosti proto nemůže být v Rusku řeč. Většině obyčejných Rusů to příliš neva dí, s demokracií měli ve svém životě minimální zku šenost, důležitějšími hodnotami jsou pro ně stabilita a sociální jistoty. Imponuje jim i autoritativní lídr, který určuje směr. Náznaky ale ukazují, že tahle pat náct let pečlivě udržovaná „stabilita“ (výměna občan ských svobod za ekonomické jistoty) začíná mít pod vlivem ukrajinské krize a vážných ekonomických pro blémů Ruska trhliny. Dovnitř tzv. mocenské vertikály, tedy uzavře ného světa Putinových nejbližších spolupracovníků (mísí se mezi nimi příslušníci bezpečnostních složek, vlivní byrokraté a superbohatí podnikatelé), dokáže málokdo nahlédnout. Putin – známý jako člověk sáze jící na své nejbližší spolupracovníky, které příliš ne mění – začal nicméně pod vlivem ukrajinské krize, mezinárodní izolace i ekonomických problémů silně proměňovat své nejbližší okolí, posiluje v něm přítom nost bezpečnostních složek a stává se pro vnější pozo rovatele velmi nevyzpytatelným. Tzv. utahování šroubů je částečně následkem i občanských protestů ve velkých ruských měs tech v letech 2010–2011. Putin a jeho věrní je bra li jako nevděk ruské střední třídy, která díky nim zbohatla a teď se vymyká kontrole nebo podléhá „zá padním spiknutím“. Kreml toto nesourodé občanské hnutí postupně vnitřně rozložil a situace využil k dal šímu oslabení nezávislých médií i občanských inicia tiv. Ty se po vypuknutí ukrajinské krize dostaly do po zice společenských vyvrhelů, „zahraničních agentů“ a „páté kolony“, kterou je třeba umlčet. Aktuální si tuace je proto velmi napjatá a taky nepředvídatel ná. Kriticky naladění Rusové masově ze země emigru jí, zbylí se stáhli do soukromých ulit a mnozí z nich považují občanské či politické protesty za nebezpečné.

[ 1 ] www.jsns.cz



Jakkoli je Putinova vysoká popularita křeh ká a může vlivem ekonomických problémů i napětí v jeho nejbližším okolí dramaticky klesnout, většina Rusů aktuálně nevidí za něj a jím vybudovaný re žim reálnou alternativu. Ta, kterou jim nabízí slabá liberální opozice a občanští aktivisté, jim nevyhovuje.

2.

Kdo jsou hlavní aktéři dokumentu? Oleg Kašin Oleg Kašin (*1980) je známý ruský investigativní no vinář, ale taky mladé a zlobivé dítě ruské žurnalisti ky. Narodil se v ruském Kaliningradě a tam poměrně brzy začal spolupracovat s velkým ruským deníkem Komsomolskaja Pravda (KP). V roce 2003 se přesunul do Moskvy a z redakce KP brzy přešel do renomova nějšího ruského deníku Kommersant. V následujících letech se vypracoval do pozice prestižního noviná ře, pokrývajícího důležité události v zemi a speciali zujícího se na ruská mládežnická hnutí (jak prokre melská, tak radikálně nacionalistická). Psal hodně i na internet a pro některá ruská bulvární média. Kašin napsal řadu důležitých investigativních reportáží odhalujících korupci, extremismus a dal ší problémy současné ruské společnosti. Věnoval se hodně problému tzv. chimkinského lesa (vykácení lesa na kraji Moskvy kvůli dálnici do St. Petersburgu, proti kterému opakovaně protestovala ruská občan ská a ekologická sdružení), stejně jako problematice rasismu, xenofobie a násilí mezi ruskou mládeží. Kritickými články nešetřil prokremelská mládežnic ká hnutí (Naši a Molodaja gvardija), od kterých si vy sloužil opakované výhrůžky a přezdívku „nepřítel národa“. Ve svých komentářích na internetu a v rozhovorech s médii si Kašin zároveň nikdy nebral servítky a ne šetřil velmi ostrými výrazy. Mluvil třeba o „sviních v Kremlu“, které manipulují ruskými médii a pro zís kání politické moci „se neváhají snížit k apelům na nej nižší pudy a instinkty lidí“ (interview pro Sreda.org, září 2006). Ostrá slova našel ale i pro liberální ruskou opozici, která podle něj mnohdy Rusům lže a použí vá metody „účel světí prostředky“ (Virtuální Gulag, ří jen 2006). Známá byla i jeho kritická slova na adresu slavné ruské novinářky Anny Politkovské, publikující kritické reportáže o válce v Čečensku. Těsně po jejím zastřelení v říjnu 2006 v Moskvě napsal Kašin článek, ve kterém označil Politkovskou za „víc aktivistku než novinářku, navíc aktivistku zvláštního ražení, jaké

hosi Božího blázna“. Dodal, že v současném Rusku ne vidí důvod, kvůli kterému by měl být novinář ochoten položit život. Současný ruský režim totiž podle něj ja koukoli kritiku prostě ignoruje a nemá na jeho fungo vání sebemenší vliv (časopis Vzgljad, říjen 2006). Začátkem listopadu 2010 se Kašin sám stal v cen tru Moskvy obětí brutálního útoku neznámých pa chatelů. Během napadení před svým domem mu útoč níci zasadili železnou tyčí kolem padesáti ran. Přitom mu rozbili hlavu, zlomili obě čelisti a zpřeráželi kon četiny. Přestože byl Kašin poté dlouho v kritickém stavu, ze svých zranění se nakonec zotavil a kromě menších zdravotních obtíží je dnes relativně v po řádku. Zapojil se do řady politických aktivit a na kon ci roku 2012 se rozešel se svým domovským deníkem Kommersant. V současné době žije ve Švýcarsku a ne dávno se mu narodil syn. Maša Drokova Narodila se v roce 1989 v Tambově. Jako vynikající studentka se brzy dostala na Moskevskou státní uni verzitu (MGU), kde začala studovat politologii. Ihned po přesunu do hlavního města se aktivně zapojila do práce prokremelského mládežnického hnutí „Naši“ a stala se brzy jednou z jeho klíčových postav. Pravidelně se objevovala v blízkosti tichého ideolo ga hnutí Vladislava Surkova a několikrát i Vladimira Putina, stala se šéfkou moskevské pobočky hnutí Naši a jeho hlavní mluvčí, v srpnu 2008 dokonce povýši la do funkce „federálního komisaře“ Našich. Jako mladá a pohledná žena patřila k osobám, které čas to vystupovaly v médiích a netajily se vypjatým vlas tenectvím, bezvýhradnou podporou Kremlu a ostrou kritikou Západu. Drokova odmítá, že by se do hnu tí zapojila z prospěchářství nebo kariérismu. Tvrdí, že alespoň na začátku byl u ní i řady dalších členů idealismus a snaha být veřejně činný. Proces její ho vnitřního rozchodu s hnutím a hlasitou podpo rou Kremlu po napadení Olega Kašina popisuje samot ný dokument. V současné době žije Maša v New Yorku a pracuje jako PR manažerka, do Ruska se vrací. Hnutí Naši Jde o ruské mládežnické politické hnutí, které se označuje za demokratické, antifašistické a antioligar chické (název pro superbohaté ruské podnikatele). Jeho založení oficiálně ohlásil v březnu 2005 tehdej ší lídr jiného prokremelského mládežnického hnutí

[ 2 ] www.jsns.cz



Jsoucí pospolu (Iduščije vměstě) Vasilij Jakemenko. Svou podporou i blízkostí novému hnutí se netaji li vysoce postavení členové kremelské administra ce, zejména hlavní ideolog Putinova režimu, tehdejší náměstek ruské prezidentské administrace Vladislav Surkov a sám Vladimir Putin, který členy hnutí opa kovaně navštěvoval. Hnutí, které mělo téměř okamži tě k dispozici moderní budovy, vybavení a dostatek fi nančních prostředků, dlouho oficiálně popíralo, že by bylo financováno Kremlem. V roce 2012 nicmé ně jeho lídr Vasilij Jakemenko připustil, že jen v roce 2010 dostalo kolem 200 milionů rublů z ruského stát ního rozpočtu. Projekt „Naši“ ihned přitáhl zájem ruské mládeže a už v roce 2007 měl podle jeho vedení zhruba 120 tisíc členů, jejichž věk se pohyboval mezi 17 a 25 roky. Později se počet členů hnutí Naši vyšplhal až na údajných 200 tisíc osob. Přestože Vasilij Jakemenko představoval hnutí jako protiváhu ruským nacionalistům a skinheadům, podle novinářů a kritiků byl vznik Našich kremel skou reakcí na tzv. oranžovou revoluci na Ukrajině v roce 2004. V ní se prosadili prozápadní politici a v je jich vítězství hrála velkou roli ukrajinská mládežnic ká hnutí. Kreml se vlivu těchto organizací i celkového odklonu Ukrajiny ze své sféry vlivu lekl (podobné udá losti proběhly nedlouho předtím i v Gruzii) a rozhodl se vytvořit vlastní mládežnické hnutí. Kremlu toto hnutí umožnilo levně, jednoduše a pod přikrývkou „občanských iniciativ“ pronásledo vat, napadat a zastrašovat jeho oponenty. Při jed nom setkání s členy hnutí v létě 2006 prohlásil teh dejší poradce Kremlu Gleb Pavlovskij, že „postrádají brutalitu“ a musí být připraveni „rozehnat fašistické demonstrace a zakročit proti všem, kdo by chtěli roz vracet stát a jeho ústavu“. Západní novináři opakova ně přirovnávali hnutí Naši k sovětskému Komsomolu nebo Hitlerově Hitlerjugend. Členové hnutí byli Kremlem využíváni pro řadu pouličních akcí. Při nejrůznějších příležitos tech (volby, výročí, při větších protivládních demon stracích) svolávali masové demonstrace na podporu Putinova režimu. Kritici tvrdí, že část z členů to dě lala za peníze, byť jde jen o nepřímá svědectví. V roce 2006 jeho členové šikanovali a neustá le pronásledovali britského velvyslance v Rusku Antonyho Brentona poté, co navštívil sjezd ruské opo zice. Metody zastrašování používali i proti řadě jiných osob, označených verbálně Kremlem za „nepřátele“.

Pod záminkou přenesení sovětského památníku z centra Talinnu rozpoutali Naši v roce 2007 v Pobaltí i v Rusku masivní protiestonské protesty a násilně přerušili tiskovou konferenci estonské velvyslanky ně v Moskvě. Podle ruských médií stáli jejich členové i za kyberútoky na Estonsko a za snahou infiltrovat členy ruské opozice. V roce 2012 prohlásil lídr hnutí Jakemenko, že se organizace pravděpodobně v nejbližší době rozpustí a nahradí ji jiná. V červnu toho samého roku si hnutí Naši schválilo přeměnu na politickou stranu (Umnaja Rossija) a de facto tak ukončilo svoji činnost, formují se ale nová proruská mládežnická hnutí. Vladimir Putin Vladimir Putin (*1952) se narodil a vyrostl v so větském Leningradě, dnešním St. Petersburgu. Vystudoval ekonomiku na Leningradské státní uni verzitě, brzy vstoupil do komunistické strany a so větské zahraniční rozvědky. Pro ni hlídal cizince přijíždějící do města a sloužil jako rozvědčík v bývalé NDR. V KGB zůstal až do roku 1990. Poté přestoupil na leningradskou radnici a stal se pravou rukou reformního starosty Anatolije Sobčaka, svého bývalého profesora z univerzity. Měl na starosti zahraniční vztahy radnice. V roce 1996 po výšil na správce majetku ruské prezidentské adminis trace v Moskvě. Stárnoucí prezident Jelcin a jeho okolí si mla dého iniciativního úředníka oblíbilo natolik, že ho v roce 1998 jmenovalo šéfem ruské tajné služby FSB, v březnu 1999 premiérem a na konci roku novým ná stupcem Jelcina ve funkci ruského prezidenta. V březnu 2000 byl Putin zvolen poprvé ruským prezidentem a zůstal jím po dvě funkční období až do roku 2008. Poté přestoupil do funkce ruského pre miéra. Putin měl během své vlády štěstí na vysoké ceny ropy a zemního plynu, které mu umožnily udr žet ekonomickou stabilitu a získat tak přízeň řady Rusů. Ekonomika země rostla stabilně o 5 a více pro cent HDP, platy dvakrát tak rychle. Stále větší skupi na Rusů poprvé zažívala podstatnější zlepšení své si tuace – mohla si vzít úvěr na byt, auto a kupovat další doposud nedostupné spotřební zboží. Výrazně se zve dl počet lidí, kteří začali vyjíždět do zahraničí na do volenou (Egypt, Turecko, Thajsko atd.). Mnohým ale nedošlo, že jde jen o projídání vysokých příjmů

[ 3 ] www.jsns.cz



z nerostných surovin. A že jde o jen o drobky z as tronomických příjmů malé skupiny kolem Vladimira Putina. Dosavadní politika Putina a jeho nástupce Dmitrije Medveděva tedy sice přinesla relativní sta bilitu, ve své podstatě ale znamenala jen další a in tenzivnější drancování nerostných surovin. Inovace a s nimi i stabilnější ekonomický základ chybí. Politicky vsadil Vladimir Putin na tzv. étatis mus, tedy obnovení větší role státu po složité pri vatizaci a transformaci Ruské federace v 90. letech minulého století. Šlo o zvláštní mix autoritářství a patriotismu s odkazy na pozitivní stránky so větské minulosti. Vůči demokracii, lidským právům a vyrovnání se s komunistickou minulostí se Putin stavěl velmi zdrženlivě a jeho praktické kroky svěd čily o tom, že tyto hodnoty příliš nectí. Brutálně po tlačil pokusy o čečenskou nezávislost a tvrdou ruku začal ukazovat i v postupu vůči novinářům a ruským velkopodnikatelům, tzv. oligarchům. Většině Rusů ale autoritářský postup Vladimira Putina příliš nevadil. Jeho čím dál aktivnější po kusy soustředit do svých rukou veškerou politic kou i ekonomickou moc se sešly s únavou, dezilu zí a atomizací ruské společnosti po aktivistických 90. letech. Rusové, zklamaní z neúspěchu veřej ných aktivit, se stáhli do supermarketů, na zahra niční dovolené, na víkendové dači, hlavně daleko od politiky. Nejednotná, rozhádaná a unavená ruská demokratická opozice je v konkurenci zdánlivé stabi lity a blahobytu nedokázala zaujmout a přišla o ma sovou základnu. Zárodky aktivní střední třídy se v Rusku začaly objevovat až v roce 2010, po ohláše ném návratu Vladimira Putina do funkce preziden ta. I její veřejné protesty ale postupem času opadly. Tvrdou ránu jim nyní navíc zasadila tzv. ukrajinská krize, které Kreml využil k eliminaci jakýchkoli kri tických hlasů. Vasilij Jakemenko Vasilij Jakemenko (*1971) je mladý ruský politik a or ganizátor několika prokremelských mládežnic kých hnutí. Pochází z okolí Moskvy, v hlavním městě vystudoval ekonomii, pracoval v několika soukromých společnostech a v roce 2000 byl přijat Vladimirem Putinem a jeho lidmi do kremelské prezidentské kan celáře.

Ve stejné době založil mládežnické hnutí Jdoucí pospolu (Iduščije vměstě), které se proslavilo bezpodmínečnou podporou Kremlu, veřejnými akcemi na jeho podporu, stejně jako akcemi proti kremelským oponentům (známé je třeba veřejné pálení knih zná mého ruského spisovatele Vladimira Sokokina). V roce 2005 založil hnutí Naši a stal se jeho předsedou. Jako energický muž s velkým charisma tem a schopností mluvit i argumentovat hrál v hnu tí klíčovou roli. Obklopil se mladými lidmi a pěstoval si v hnutí výsadní pozici, díky které Kreml Naše tiše a bezproblémově ovládal. V říjnu 2007 tehdejší premiér Viktor Zubkov jme noval Jakemenka do čela nového státního úřadu pro mládež Rosmoloděž. Funkci neformálního lídra hnu tí Naši si ale uchoval nadále. Jakemenko měl tvrdá slova pro kremelské kritiky, hlásal disciplínu a spar tánský život, jeho oponenti ale tvrdí, že takzvaně „ká zal vodu, ale pil víno“. V říjnu 2011 ho například ruská celebrita Ksenija Sobčaková nahrála videokame rou v jedné z nejluxusnějších moskevských restaurací Mario´s. Jakemenko je ženatý, má dvě děti. Ilja Jašin Ilja Jašin (*1983) je mladý ruský politik a silný kri tik režimu Vladimira Putina. Proslavil se nejdří ve jako člen mládežnického hnutí liberální strany Jabloko. Ostře kritizoval Kreml pro omezování demo kratických svobod a potlačování liberálních hod not v Rusku. V roce 2008 se ale s hnutím Jabloko ro zešel a stal se členem volného opozičního uskupení Solidarita. Účastní se většiny opozičních demonstrací, je znám jako vášnivý řečník a kritik Kremlu, který je ruskými úřady velmi často zatýkán a šikanován. Byl spolupracovníkem a blízkým přítelem ruského opozič ního politika Borise Němcova, zastřeleného v únoru 2015 neznámým střelcem. Jašin i řada jeho kolegů jsou od té doby v silném ohrožení, někteří používají osob ní ochranku.

3.

Jakou pozici má v zemi kremelská opozice? Z filmu se zdá, jako by byla v podstatě v ilegalitě. K opozici vůči vládě Vladimíra Putina se v součas ném Rusku oficiálně hlásí řada organizací a hnutí, které nemají navzájem nic společného. Patří k ní formálně i poměrně početní komunisté a populis té Vladimíra Žirinovského ze strany LDPR. V jejich

[ 4 ] www.jsns.cz



případě jde ale víc o opozici slovní než faktickou. Vedle nich se vůči Kremlu ostře vymezují i ruští anarchisté, nacionalisté a řada dalších radikálních hnutí. Demokratickou liberální opozici, vyznávající zá padní hodnoty, představovaly v Rusku v 90. letech minulého století dvě politické strany – sociálně cit livější hnutí Jabloko a Svaz pravicových sil (SPS), na pojený na řadu podnikatelů a reformátorů. Obě strany fungovaly jako zásobárna předních vládních ekonomů, premiéra a dalších vlivných státních úředníků. Poté, co v roce 2003 vypadly z parlamentu, spadly jejich vo lební preference pod 5 %. Liberální strany dodnes zápa sí s minimem zájmu ruské veřejnosti, nedostatkem financí i vnitřními spory svých lídrů. Mimo zavedené opoziční strany se v Rusku po roce 2000 zformovala tzv. neformální opozice – nejdříve hnutí Jiné Rusko, nyní Solidarita a další po dobná uskupení. Snaha zastřešit co nejvíce hnutí a organizací, které se kriticky vymezují vůči Kremlu (od tvrdých levicových hnutí přes národní bolševiky až pro ostré západní liberály), ale odrazuje prozápad ně orientované lidi, kterým někteří radikálové vadí a nedokážou se s nimi ztotožnit. Problémem ruské de mokratické opozice zůstává jednak obrovský tlak stát ních úřadů, který ji omezuje, provokuje, nezákonně odposlouchává a úspěšně rozkládá zevnitř. Z toho ply nou i velmi špatné osobní vztahy mezi jednotlivými lídry a neschopnost se sjednotit. Toho využívá Kreml, který opozici (zastrašová ním, zamezováním přístupu do médií, tichým rozeštvá váním a jinými provokacemi) dlouhodobě tříští a sna ží se ji odsunout na periferii zájmu. To se mu bohužel daří a demokratická opozice je v očích většinové ruské veřejnosti malou izolovanou skupinkou, napojenou na západní peníze. Izolaci pomáhá i krize liberál ních hodnot v Rusku. Slova jako demokracie, privati zace, občanské svobody mnohým Rusům – vychovaným v silně autoritářském a paternalistickém prostředí ko munismu – připomínají divoká 90. léta minulého sto letí. Tedy zákulisní hry oligarchů a neschopnost vlády zajistit základní funkce státu: výběr daní, výplaty, za jištění sociální sféry. Relativní stabilita putinovské éry a zlepšení jejich aktuální finanční situace proto mno hým Rusů stále imponuje a stačí. Západní hodnoty jsou pro ně příliš neznámé a vzdálené.

4.

Jak funguje hnutí Naši? Jaký je jeho vliv na ruskou společnost, zejména mladé lidi? Nejviditelnějším symbolem hnutí se stal jeho letní tá bor u jezera Seliger nedaleko Moskvy. Každoročně se na něm na čtrnáct dní sjíždělo cca 10 tisíc členů hnutí z všech koutů Ruska, trávili společně čas a pro cházeli ideologickým školením. Při kontaktu s novi náři návštěvníci tábora odmítali jakékoli ideologické nebo politické nálepky. Mluvili ale ostře protizápad ně (na plakátech v Seligeru byl třeba americký prezi dent přirovnáván k Saddámu Husajnovi), stejně jako velmi tvrdě kritizovali ruskou liberální opozici (na ji ném plakátu byli její členové vykresleni jako prosti tutky placené Západem). Členové hnutí se oslovovali jako „komisa ři“ a „komisařky“, po vzoru bývalého sovětského Komsomolu. Odkazem na nedávnou minulost, vykres lovanou většinou v pozitivních barvách (SSSR jako silný stát, vytvářející protiváhu USA), se mezi členy hnutí nikdo netajil. Na Seligeru se organizovaly maso vé rozcvičky za zpěvu vlasteneckých písní, taky silně připomínající sovětské doby. I přes postsovětskou a prokremelskou rétori ku byla ale z většiny mladých členů hnutí Naši cítit spíš naivita, zmatenost, stejně jako prospěchářství a snaha získat dobrý odrazový můstek pro budoucí kariéru. Hnutí jim zprostředkovávalo kontakt na stá že ve velkých státních firmách, jeho členové se stávali asistenty poslanců prokremelských stran a dostávali možnost budovat další kariéru. Během rozhovorů čle nové Našich často opakovali výrazy a fráze, které sice slyšeli na školeních, ale kterým podle všeho vnitřně příliš nerozuměli nebo je nezajímaly.

5.

Je členství v Našich limitované věkem? Existuje nějaká „následná“ organizace, do které starší členové přecházejí? Předpokládá se, že budou později činní v politice? Jak se hnutí staví k bývalým členům, kteří se ho rozhodli opustit? Z podstaty mládežnického hnutí bylo od počátku jas né, že po dosažení zhruba 25 let se členové hnu tí Naši posunou někam jinam. Hnutí dalo mnohým z nich možnost nástupu do ruské politiky, byrokra cie a na další vlivná místa. Projekt hnutí Naši byl ale na druhou stranu pro Kreml hodně instrumentální, takže nikomu příliš jistot nedával. Lidé, kteří se s ním rozešli ve zlém, vyjadřovali opakovaně obavy z pro následování, šikany a pomsty. Příklad napadení

[ 5 ] www.jsns.cz



Olega Kašina, které bylo s hnutím spojováno, i jiné brutální metody zastrašování, používané hnutím Naši, tyto obavy jen zesilují. Reálné hrozby a výhrůž ky se ale pravděpodobně mohly týkat jen nejvlivněj ších členů hnutí, kteří mohli image celého projektu výrazněji uškodit. Případ rezignace a odchodu Maši Drokovy z hnutí Naši byl jedním z nich a není divu, že ona sama poté opakovaně vyjadřovala obavy o svo ji bezpečnost.

6.

Jakou pozici mají v Rusku novináři? Existují zde nezávislá média? Rusko bylo až do roku 1991 uzavřenou komunistickou zemí, média v ní fungovala pouze na státní zakázku. Vznik nového ruského demokratického státu to změ nil, odboural státní monopol a dal prostor nezávislým médiím, hodně ze sovětské mentality ale v zemi pořád zůstalo. Z nejvlivnějších ruských televizí a novin se stala mocná zbraň v rukou bohatých ruských vel kopodnikatelů, tzv. oligarchů. Vedla se přes ně řada politických a ekonomických bitev a pochyby o jejich nestrannosti a nezávislosti zůstaly. Důvěra Rusů ve svobodná média je proto dodnes velmi malá, stejně jako chuť považovat je za nezbytnou součást moderní společnosti. Vláda prezidenta Vladimira Putina nabídla Rusům na počátku nového tisíciletí kompromis – „zlo bivá“ média dostaneme pod státní dohled a vy si na místo toho budete užívat blahobytu, který nabízíme. Většina Rusů, unavená mediálními válkami ruských oligarchů, na tento kompromis přistoupila. Ruské te levize, stejně jako většina tištěných médií a rozhla sových stanic, jsou v současnosti pod silným vlivem Kremlu. Stranou zůstávají pouze menší opoziční mé dia (Novaja gazeta, Echo Moskvy, Kommersant, New Times aj.) a internetové portály. Jejich dopad na většinovou ruskou společnost je ale velmi omezený. Kreml navíc po roce 2010 v regulaci médií poměr ně silně přitvrdil, snaží se výrazněji kontrolovat i do posud poměrně živý a nezávislý internet, na kterém se svolávaly masové opoziční demonstrace v roce 2010. Podle řady mezinárodních neziskových organizací, sledujících svobodu slova, se její už tak malý prostor v Rusku postupně ještě zužuje. Nutno dodat, že za vel kého nezájmu většiny ruského obyvatelstva. To je navíc v poslední době výrazně ovlivněno silnou státní propagandou prokremelských médií, kte rá na vlně ukrajinské krize automaticky očerňují ja

kékoli hlasy, které by byly vůči současnému kremel skému režimu kritické.

7.

Byl za napadení Olega Kašina někdo potrestán? Ihned po napadení Olega Kašina se mezi doposud po měrně roztříštěnými ruskými novináři zvedla ne bývalá vlna solidarity. Vyzvala Kreml i odpovědné orgány k jasnému odmítnutí celého činu a k co nej rychlejšímu vyšetření napadení Kašina. Mnozí se obávali, že pokud se tak nestane, dá tím současný rus ký režim tichý signál, že útoky na prominentní novi náře jsou něco běžného. Tehdejší prezident Dmitrij Medveděv ihned v den útoku na Kašina incident na Twitteru tvrdě od soudil a prohlásil, že pachatelé musí být co nejrychle ji dopadeni a potrestáni. Totéž slíbil novinářům na se tkání 8. listopadu 2010. „V zemi existují síly, které si myslí, že těmito metodami dokážou umlčet kohoko li – novináře, politika – a že při řešení vlastních pro blémů je povoleno všechno.“ Tito lidé měli být podle Medveděva nalezeni a „potrestáni bez ohledu na to, v jaké jsou situaci či postavení“. Poté se rozběhlo oficiální vyšetřování, které ale nepřineslo konkrétnější výsledky. Ruská policie pracovala se dvěma vyšetřovacími verzemi. Podle jed né souviselo napadení s Kašinovou investigativní no vinářskou činností, podle druhé s občanskými posto ji, které novinář publikoval na sociální síti Twitter. Kašin i jeho příznivci opakovaně poukazovali na to, že na stránkách mládežnické organizace Jednotného Ruska Molodaja gvardija se nedlouho před jeho napa dením objevil článek s titulkem „Zrádcovští noviná ři musejí být potrestáni“. Vedle článku byla umístě na koláž s tváří Olega Kašina. Vedení organizace ale jakoukoli souvislost vyobrazení s útokem na novináře opakovaně odmítlo. Vyšetřování případu nadále trvá a Kašin po dle svých slov už ztratil naději, že skončí odhale ním pachatelů i těch, kteří si jeho napadení objedna li. Během rozhovorů dal opakovaně najevo, že veškeré dosavadní stopy vedou k vedení mládežnického pro kremelského hnutí Naši. Podle informací Kašina a médií hledali jeho členové nedlouho před jeho na padením o Kašinovi detailní informace na internetu a začali ho sledovat. Útok byl taky podle Kašina prove den natolik profesionálně, že musel mít krytí nějakou organizovanou skupinou. Faktický lídr hnutí Naši

[ 6 ] www.jsns.cz



Vasilij Jakemenko Kašina za tato vyjádření zažaloval, moskevský soud ale jeho žalobu odmítl.

8.

Jsou fyzické útoky na novináře v Rusku časté? Věnovat se investigativní žurnalistice, která rozkrý vá ekonomické nebo mocenské zločiny, je v Rusku stále velice riskantní. Státní správa je zkorumpova ná, mezi kriminálními skupinami se pohybuje velké množství zbraní a tradice brutálního zastrašování, které se nezastaví ani před fyzickou likvidací, je bo hužel v zemi stále velmi silná. Taťána Lokšinová, novinářka a pracovnice mos kevské pobočky organizace Human Rights Watch, kte rá se dlouhodobě věnuje porušování lidských práv v Čečensku, nedávno na tiskové konferenci oznámila, že dostává kvůli své práci výhrůžné SMSky, neznámí lidé ji sledují na ulici a zastrašují. Sergej Sokolov, zástupce šéfredaktora ruské ho opozičního časopisu Novaja gazeta musel dokonce v roce 2012 krátce opustit zemi, a to poté, co mu šéf Ruského vyšetřovacího výboru (části ruské prokuratu ry) Alexandr Bastrykin opakovaně vyhrožoval, odve zl ho do lesa za Moskvu a tam mu hrozil tím, že při jde o život a on sám bude potom vést vyšetřování jeho smrti. Jakkoli oba i další případy není možné ově řit a můžou částečně souviset i s panikou jednotli vých novinářů, ukazují nervózní atmosféru strachu, ve které řada žurnalistů v Rusku pracuje. Tady jsou jen nejkřiklavější případy vražd rus kých novinářů z poslední doby: 7. října 2006: Anna Politkovská, kterou pro slavily hlavně kritické reportáže z Čečenska, byla v Moskvě nalezena zavražděná. Tělo opoziční žurna listky bylo objeveno ve výtahu obytné budovy, kde by dlela. 31. srpna 2008: Magomed Jevlojev, inguššský opoziční politik, právník a zakladatel internetového portálu Ingushetia.ru byl zastřelen po zadržení inguš skou policií. 19. ledna 2009: Anastasia Baburovová, novinář ka opozičního časopisu Novaja gazeta, byla zastřelena v doprovodu právníka Stanislava Markelova v centru Moskvy, zhruba kilometr od Kremlu. 15. července 2009: Natálie Estěmirovová, čečen ská lidskoprávní aktivistka z hnutí Memorial a blíz ká spolupracovnice novinářky Anny Politkovské, byla unesena neznámými útočníky v čečenském hlavním

městě Grozném a poté brutálně zavražděna. Její tělo bylo nalezeno pohozené u silnice mířící do sousední ho Ingušska. 15. prosince 2011: Gadžimurat Kamalov, dages tánský investigativní novinář, byl zavražděn nezná mými vrahy v hlavním městě Machačkala šesti rana mi pistolí z bezprostřední blízkosti. 9. července 2013: Achmednabi Achmednabijev, dagestánský novinář a spolupracovník nezávislých webových portálů Novoje dělo a Kavkazskij uzel, kte rý se ve svých reportážích věnoval korupčním kauzám a nezákonným únosům, byl zastřelen ráno před svým domem v Machačkale neznámými ozbrojenci. 8. dubna 2013: Michail Beketov, novinář lis tu Chimkinská pravda, který se věnoval hlavně in vestigativním reportážím o nezákonném ničení lesa v Chimkách, zemřel na následky brutálního napade ní v roce 2008, po kterém byl v trvalém invalidním stavu. Jeho kolegyně, ekologická aktivistka Jevgenija Čirikovová emigrovala v dubnu 2015 do Estonska kvů li obavě o bezpečnost své rodiny.

9.

Kdo je za útoky na tyto novináře pravděpodobně zodpovědný? Jak jsou vraždy oficiálně prezentovány a byl za ně někdo odsouzen? Mezinárodní Výbor na ochranu novinářů označuje Rusko posledních patnácti let za třetí nejnebezpeč nější zemi pro novináře. Mezi lednem 1992 a červ nem 2008 bylo podle jejích statistik v zemi zabito 47 novinářů. Většinu těchto vražd přitom nikdo po řádně nevyšetřil. Státem ovládaná média řadu těchto případů ba gatelizují, označují za soukromé spory nebo o nich neinformují vůbec. Některé vraždy novinářů jsou na konec technicky vyšetřeny, skuteční viníci ale vět šinou unikají. Dobře to ilustruje vyšetřování smrti známé novinářky Anny Politkovské. Během své investigativní práce dostávala Politkovská desítky výhrůžek smrtí. Nenáviděli ji federální vojáci, které pomohla dostat před soud. Nenávidělo ji nové čečenské vedení Ramzana Kadyrova, které kritizovala za pokračování nezákon ností v republice. Nepopulární byla i mezi řadou dal ších skupin ruské společnosti, která nechápala její investigativní práci. Motivů, proč ji mohl chtít ně kdo zabít, bylo tedy mnoho. Většina jejích kolegů

[ 7 ] www.jsns.cz



a přátel se kloní k verzi, že smrt Anny Politkovské v říjnu 2006 souvisela s její prací v Čečensku. Ruská prokuratura zadržela v souvislosti s vraž dou Politkovské původně 9 lidí, část z nich pozdě ji propustila. Tři z nich stanuli v listopadu 2008 před moskevským vojenským soudem. Byli to bratři Džabrail a Ibragim Machmudovové a bývalý přísluš ník speciálních jednotek ministerstva vnitra Sergej Chadžikurbanov. Odděleně od nich – ale jako součást stejné kriminální skupiny – byl souzen i bývalý pří slušník ruských tajných služeb (FSB) Pavel Rjaguzov. Šlo o osoby, které měly připravovat terén pro vraždu Politkovské: jejím sledováním, vytipováním vhodné ho místa vraždy a dodáváním dalších důležitých in formací o jejím pohybu. Kvůli nedostatečným důka zům a nesrovnalostem ve vyšetřovacím spisu byla ale tato trojice soudní porotou v únoru 2009 propuště na na svobodu. Ruská prokuratura se proti tomuto rozhodnutí odvolala a skupinu obviněných čeká nové soudní řízení. Za bezprostředního vraha Politkovské je ruskou prokuraturou označován čečenský mladík Rustam Machmudov, jehož dva bratři byli v souvislosti s vraž dou zadrženi nejdříve. Podle rodiny Anny Politkovské byla ale tato skupina (kterou považuje za skutečné pa chatele vraždy) jen vykonavatelem vraždy, kterou si u ní někdo neznámý objednal. Kdo to byl a jaký měl důvod se Politkovské zbavit, je stále nejasné. Podobná struktura se opakuje i v případě vražd řady jejích kolegů. Rozkryjí se vrazi, mechanismus a plánování vraždy, ale kdo si ji objednal a kdo za ní fakticky stojí, se vyšetří jen málokdy. Zatímco v 90. le tech šlo většinou o souboje podnikatelských skupin, po nástupu Vladimira Putina jde více o kombinaci kriminálních skupin a úředníků, kteří kryjí vlast ní korupci.

10. Jak se k této situaci staví mezinárodní společenství? Mezinárodní společenství tyto vraždy ostře odsuzuje, ale na vlažný postoj ruských úřadů k těmto kauzám to nemá větší vliv. Brzy po smrti Anny Politkovské vydal např. Evropský parlament (EP) zvláštní rezoluci na zvanou „Usnesení Evropského parlamentu o vzta zích mezi EU a Ruskem po vraždě ruské novinářky Anny Politkovské“. V ní přímo říká, že EP: - co nejpříkřeji odsuzuje vraha Anny Politkovské a vyzývá ruské orgány k nezávislému a účinnému vyšetřování, aby

byly osoby odpovědné za tento zbabělý zločin odhaleny a potrestány; vyzývá EU a Radu Evropy, aby tato vyšetřování pečlivě sledovala; - vyslovuje své vážné obavy z rostoucího zastrašování, pronásledování a vraždění nezávislých novinářů a jiných osob kritizujících současnou vládu a připomíná ruské vládě, že pokračování tohoto trendu negativně ovlivní celkovou pověst Ruska; - vyzývá ruské orgány k účinnému boji proti zastrašování nezávislých novinářů a aktivistů bojujících za lidská práva a k poskytnutí veškeré ochrany nezávislým novinářům, kteří odhalují závažné případy bezpráví ve své zemi, a také organizacím zabývajícím se lidskými právy a jejich představitelům, kteří brání oběti porušování lidských práv; - vyzývá Komisi a členské státy EU, aby při jednáních o nové PCA (Partnership and Cooperation Agreement) s Ruskou federací zaujaly zásadní a důsledný postoj a aby trvaly na dodržování svobody tisku a respektování nezávislého novinářství v souladu s evropskými normami. Kritika ze Západu naráží v Rusku na řadu eko nomických zájmů, které politická reprezentace řady evropských států upřednostní, když na ni ruské úřa dy zatlačí. Tradicí se tedy staly návštěvy evropských politiků a diplomatů, kteří sice v Moskvě verbálně kritizují stav lidských práv a ohrožení novinářů, ale na faktické prosazování těchto požadavků nemají na konec odvahu nebo reálnou politickou sílu.

11. Dá se v následujících letech v Rusku předpokládat zlepšení v oblasti dodržování lidských práv? Je to velmi nepravděpodobné. Současná ruská společ nost je pod vlivem ukrajinské krize a s ní spojených mezinárodních sankcí i ekonomických problémů v silné vnitřní křeči. Nabírají v ní na síle radikál ní protizápadní hlasy, stejně jako otevřená distance od západních hodnot včetně jejího konceptu lidských práv. Řada jejich obhájců (bývalých sovětských disi dentů, liberálních politiků i občanských aktivistů) je po vraždě Borise Němcova z února 2015 přesvědčena, že vnitřní krize ruské společnosti bude ještě grado vat a pokus o navrácení liberálních hodnot do Ruska po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 je díky nasta lé situaci na mnoho let dopředu zmrazený, ne-li úpl ně ztracený. Odpovědi vypracoval: Josef Pazderka – Česká televize

[ 8 ] www.jsns.cz

NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY POLIBEK OD PUTINA INFORMAČNÍ TEXTY. film

Recommend Documents