Mark Rico
Kapitola 3
Víceadmirál
Let us begin... _________________ "...gegen alles!"
Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley 15. 1. 2005, 0:27
Thomas Johnson
Zelenooké nebe nad námi ...
Podporučík
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Neproniknutelná hustá tma a ostrá zima obklopovaly malé zrnko prachu, jež tvořilo nevšední vzácnost v těchto řídkých a prázdných meziplanetárních prostorách. Zrnko pozvolna podléhalo vybledlým paprskům bílého Slunce a pomalu, již asi třicet tisíc let, zrychlovalo do více a více znatelných rychlostí. Všude kolem byl klid a ticho, jež mělo být zanedlouho narušeno. Předznamenávaly to jemné kmity prostoru, jež sílily. Okolí přestalo překypovat nostalgickou letargií, začaly se nořit náznaky dynamik, kterých tento prostor moc nepoznal. Vibrace zesílily natolik, že zrnko změnilo svou, tolik let nezměněnou dráhu letu, prostor začal kolabovat, lámat se a zakřivovat se sám do sebe ... V dlouhém zášlehu warpové technologie se vynořila malá loď. Byl to typ podobný tradičním runaboutům, avšak měl velkou orlí hlavu s očima dilitiové barvy vpředu pod pilotovým sklem, kde bývala tradičně insignie Hvězdné Flotily. Loď zrychlila a zamířila svým klouzavým letem k malému světelnému bodu, Zemi, zanechávajíc po sobě jen zbytky modré záře plné umírajících atomů, jenž budou v prostoru mezi Marsem a Zemí ztrácet své poslední útržky vazeb ještě mnoho let ... Tatííí, kdy už tam budeme ??? Malý chlapec ve věku asi šesti let, jenž seděl vedle mě, znovu volal na otce přes celý prostor pro cestující. Zadržel jsem káravý pohled a otočil se zpět k sedačce přede mnou. A to se ti chce dát všechny ty peníze všanc těm ... no ... Zločincům myslíš ? Usmál se pobaveně mladý talentovaný obchodník s počítačovými čipy, se kterým jsem se seznámil během únavných sedmnácti hodin plavby. Burza není jen plná nenažraných a chamtivých důchodců, co si přivydělávají na živobytí ... Myslím, že tam zapadnu. Poznamenal sebejistě a já se trochu zastyděl za to, že v mých letech jsem pořád oddaný zkresleným informacím, jež nám poskytovala škola. A kam to vlastně všechno budeš chtít vyváž ... V tu chvíli mě přerušil hlas kopilota, jenž byl nepříjemně zesílený. Dítě vedle mě začalo povykovat ještě víc a babička, jež seděla za mnou, zase mlátila holí do mé sedačky, že chce klid. Posadil jsem se a rezignovaně vnímal otřesy, které mě ještě asi před dvěmi hodinami přiváděly k šílenství. Dámy a pánové, právě jsme na přibližovací trajektorii k hvězdné základně 1 na orbitě Země, cíli většiny z vás. Velice děkujeme za využití služeb transportní společnosti Humanity s.r.o. a těšíme se na vaši další cestu příjemně strávenou s našimi letuškami a neúnavnými piloty, kteří se celou dobu ... S ohromeným údivem jsem se naklonil k Johnovi dopředu. Měl v obličeji velmi pobavený výraz. Já se po chvíli musel začít taky smát. To si snad z nás dělají srandu ... Utrousili jsme naráz. Když se už moje sedačka otřesy celá chvěla, prudce jsem si sednul a hodil nevrlý pohled po staré důchodkyni. Nechápu, proč mi nemohli zajistit runabout flotily ... Zamumlal jsem. John přede mnou vyprskl smíchy. ... vlastně až na to zdržení s Ferengy byla cesta podle plánu. Prosím, vyndejte si legitimace UFP, na stanici proběhne kontrola dokladů. Ti z vás, kteří mají SB 1 jako přestupní stanici pro jinou linku, nechť se následně dostaví do oddělení 'Příjem nov ... Hlas kopilota se na okamžik přerušil. Mé unavené oči najednou zpozorněly a naplnily se vzrušením ... Dítě se po mě začalo sápat, ale to jsem nevnímal ... Představa nějakého problému, jakékoliv maličkosti mimo plán, jež se po tolika hodinách nudy mohla naskytnout, mě uspokojovala. Hlas se znovu ozval, tentokrát oživený nějakým problémem v zákulisí. Oči mi žhnuly ... ... Omlouvám se všem cestujícím, ale na stanici probíhají zvýšené bezpečnostní kontroly. Ehm,
byla by to docela velká časová ztráta a proto náš cíl plavby měníme na meziplanetární stanici Mars Quantum, kde jsou stejné galaktické spoje ... Ti, kteří letí na SB 1, mohou letět místním spojem, který startuje za cca 6 hodin 32 minut, tuto cestu vám zpětně po zaslání faktury vyplatíme ... Opakuji, omlouváme se všem cestujícím, ale na stanici ... To si dělají ale už doopravdy srandu ! Podíval jsem se na Johna, také měl velmi 'nesouhlasný' výraz. Já tam přeci musí být včas ... - Ale to já taky Thomasi, uteče mi plno peněz. Proč vlastně nechtějí podstoupit krátkou kontrolu ? John se podíval k zadním sedadlům. Otočil jsem nervózně hlavu a všiml si několika Ferengů v dosti žalostném stavu. Tak proto to zdržování u toho asteroidu. Oni převážejí načerno imigranty. Asi ano, Thomasi. Jdeme za pilotama ? No ... ehm ... asi budeme muset. Pohrozím, že zavolám na stanici, aby si mě sem přiletěli vyzvednout, musím tam být za 40 minut. Tak jdeme ... Letuško ? ... Ano, vy. Přistoupila otylejší dáma, jež měla reprezentovat ty 'příjemné letušky', se kterými jsme měli trávit let. Po chvíli jsme oba vcházeli do kokpitu ... ************************************************************* ... mi do kuchařky nalila naftalín. Než jsem se otočila, abych jí jednu ubalila, utíkala do pokoje. Hnala jsem se za ní ... Prosím dámy, s dovolením. John byl mnohem průbojnější než já. Když jsme se oba protlačili východem, kde si letušky povídali, položil jsem velkou tašku přes rameno s malými odznaky věnce Hvězdné Flotily na zem a rozhlédl se. Přístavní dok číslo jedna. Tak tady jsem poprvé ... Ehm, Thomasi, já už musím běžet, spoj mi letí za šest minut ... nevím jak najdu doky číslo .... počkej ... číslo 14. V očích mi znalecky zablýskalo. Ukážu ti moderní navigační systém stanice. Rychle jsme vyběhli na chodbu a tam jsem na terminálu naklepal požadavek. Po stěnách se rozsvítili malé šipky ve směru, který John hledal. Díky moc, snad se ještě uvidíme ... Jistě, ale to už budeš multi milionář ... Zavolal jsem a chvíli se díval, jak mizí v útrobách stanice. Když jsem si byl jistý, že je pryč, vrátil jsem se do hangáru. Byl stále plný kontrolórů, techniků a hlavně zdravotníků, kteří prováděli bezpečnostní kontroly, ale ti byli více vzadu. Když jsem se ujistil, že kolem není žádná osoba, jež by mě mohla zdiskreditovat, vešel jsem do runaboutu a oslovil dva statné lodníky. Prosím vás, jak jsme se domluvili, hlavně nenápadně. Nepotřebuji, aby se to nějak rozmohlo po celé stanici. Nebojte ! Odpověděli mi brunátným hlasem. Vešli jsme do malého skladového prostoru a já ukázal na relativně velkou krabici z ultro-plastu. Ale opatrně, prosím vás. Doneste to do skladiště číslo dva, tamty dveře. Už jsem si tam dohodl s vedoucí úložný prostor. Oba lodníci pomalu vynášeli bednu ven a já pobíhal kolem nich a stále jim opakoval: Hlavně rychle .... a opatrně .... tamty dveře .... opatrně !!! ... tudy .... rychle a hlavně opatrně ... Když byla bedna v úložném prostoru, oddychl jsem si a vyrazil do jídelny. Dlouho jsem už neměl klasické jídlo, jen replikované. Cestou mě však zastavila nějaká praporčice a hned mě zastavila. Hlavou mi proběhlo : "Tak krátce na stanici a už tak oblíbený ... ?"... Pane Johnsone, máte jít za velitelem stanice, viceadmirálem Ricem. Čeká vás ve své pracovně. Rozumím ... Řekl jsem trochu zklamaně. Vyrazil jsem tedy do horních palub, kde měli sídla vysocí důstojníci. Cestou jsem přemýšlel, zda nepotkám Ka'vora, dlouho jsem ho neviděl a chtěl se s ním pobavit, jak jsem to dřív dělával. Při vzpomínce na něj se mi vybavily hezké chvíle kadeta ... *************************************************************
Admirál se otočil od okna: Dále ! Prošel jsem dveřmi, kterými jsem už jednou procházel, když jsem tu byl před rokem na studiu v akademii. Zastavil jsem se hned za dveřmi a postavil se do pozoru, dnes již perfektního. Tašku jsem měl položenou na kadeřavém koberci pracovny. Pane, hlásí se praporčík Thomas Johnson, převelen z USS Posseidon. Rico přešel k počítači, několikrát na něj poklepal a ozval se klasický pípavý zvuk: Ah, to jsi ty. KAdet Thomas Johnson." Rico zvedl zkoumavě pohled: "Normálně praporčíky nevítám, ale tohle je zvláštní případ. Moc lidí se nenechá převelet z vlajkové lodě na stanici. Opět mě to udeřilo do učí. Nikdy jsem si na to ani jako kadet nezvykl, natož jako praporčík. Vždy mi tykali jen kamarádi stejné hodnosti ... a matka. Pane, myslím ... ano možná to neobvyklé je. Mohu mluvit otevřeně, pane ? Mluv, praporčíku, ale ještě předtím, můžu ti něco nabídnout? Rico přešel k replikátoru: Řekni si, co chceš. Nejsme ani jeden ve službě. Admirál se zasmál. Vždy jsem byl z velitelova přístupu rozpačitý. Byl to nezvyklý způsob styku s posádkou, ale pomalu se mi to začínalo líbit. Přesto jsem přesně věděl, kam svou otázkou o neobvyklosti míří. Pane, no ... mám rád kokosový džus s 42% ananasového podílu. Usmál jsem se nad tím, jak směšně to znělo. Praporčík si objednával jako v restauraci u číšníka, viceadmirála, pití. Předně, pane, chtěl bych říci, že jsem nebyl převelen na stanici za nějaký prohřešek nebo problémovost. Bylo to čistě mé rozhodnutí a podal jsem žádost, které velitel lodě vyhověl. Doufám, že se mnou nebudete mít problémy ... Trochu nervózně jsem se naklonil a nahlédl na obrazovku terminálu na stole. Nikdo nikdy svou vlastní složku nezná ... vždycky mě zajímalo, co všechno tam o mě asi je ... Narovnal jsem se, jakmile se velitel otočil od replikátoru se sklenicí džusu. Tady to je. Rico držel v druhé ruce sklenici s rudým obsahem. Když se napili, Mark se posadil za počítač a pokračoval: Takže, v záznamu máš několikanásobnou pochvalu za přičinlivého pracovníka, nechybělo moc a byl jsi vyznamenán. Je to tak? Nesměle jsem přešlápnul mnul si ruce za zády. Ano, pracovali jsme na násobné diletaci času v makromolekulárních měřítkách v zkolabovaném časoprostoru červích děr. Veliteli vědecké sekce se líbily mé řešení pokročilých Lorenztových transformací. Dále jsem pracoval dobrovolně na kalibraci EM-P pole jádra. Práce mi přinášela potěšení. Dělal jsem to rád. Ale nakonec jsem vyznamenání nedostal ... protože ... ehm ... Nejistě jsem se podíval veliteli do očí ... nevěděl jsem zda to ví nebo ne. A zda to chce slyšet ... Pár sekund jsem na něj koukal a čekal na náznak ...nepřicházel... Rico jen dál bubnoval prsty o naleštěnou desku stolu, což mou nervozitu podporovalo. Protože ... protože jsem byl v té době ve velmi špatném psychickém stavu. Docházel jsem na sezení s lodním psychologem. Jednou, po tom, co zástupce velitele opravoval mé správné výpočty, bral jsem to jako zabedněnou nespravedlnost, což byla poslední kapka, řekl jsem mu, že je matematický ignorant, co umí počítat hůř než já ho urazit. Načež jsem se psychicky zhroutil a byl dva týdny mimo službu, kde jsem docházel k psychologovi dvakrát denně, jelikož jsem odmítl antidepresiva. Když jsem se už zdravý vrátil do služby, vyznamenání jsem nedostal. Byl jsem přeřazen na výzkum fázového vedení plasmy v lodi. To byl jeden z důvodů mé žádosti na převelení. Usrkl jsem ze sklenice, abych skryl, jak mi vlhnou oči. Rico se neznatelně pousmál: Ano, je tu něco o urážce velitele a posudek lodního psychologa. Ale máš nařízeny jednou za týden kontroly, že? Tváře mi poněkud změnily barvu do červena a rychle jsem zamumlal: Ano, mám. Ale už jsem v pořádku... Rico pokýval hlavou: Jaký byl hlavní důvod pro tvoje převelení? Bylo vidět jak Thomas přemýšlí, jak se snaží poskládat větu tak, aby říkala vše, na co se velitel ptá a zároveň nic, co Thomas nechtěl, neřekla. Pane, odešel jsem kvůli lidem a posádce. Nedokázal jsem mezi ně zapadnout a pořád si připadal vykořeněný. I přes práci, jež mě zprvu bavila, jsem se tam necítil vůbec dobře. Navíc se na mě lidi dívali se značným odstupem ... myslím i kvůli té urážce. Už se to nebude opakovat, pane. Dodal jsem rychle. Věřím ti, praporčíku. Ale chci, aby jsi před nástupem do služby podstoupil kompletní prohlídku i
psychologa. Není v tom problém, že? Ehm ... pane, já si psychologů už užil dost, je to nezbytné ? Cítil jsem, jak se mi začaly potit ruce a po zádech mi běhal mráz. Poslední psychologická zpráva je asi týden stará. Myslím, že je vše v pořádku ... Ruce jsem si za zády utřel do saka a díval se na viceadmirála trochu jiným pohledem. Ano, je tu zaznamenána. Chápu, praporčíku, že je to pro tebe stresující, ale chci vědět, že jsi v perfektním stavu, aby jsi mohl plnit své povinnosti. Taková šmouha v záznamu se dá přebít jen podpisem víceadmirála, který věří praporčíkovi, chápeš? Rico doplnil svou větu přátelským mrknutím. Dobře pane, chci vás přesvědčit, že jsem v pořádku. Už nyní jsem doufal v to, že psycholog na stanici je rozumný člověk a nebude zjišťovat hlouposti. Podíval jsem se na velitele a položil mu otázku, jež mě trochu trápila už od odletu. Pane, ehm, jakou mi přidělíte pozici na stanici ? Máme tu pět projektů, na kterých pracuje deset týmů, čtyři další se zabývají rutinní prací. S tvým záznamem, pominu-li to, co škrtneme mým jménem, si můžeš téměř vybírat. Nechám ale to ale v kompetenci hlavního vědeckého důstojníka. Děkuji pane, cením si toho. Mám se hlásit hned po odchodu u velitele vědec... Do řeči mi skočilo poplašné zapípání terminálu. Ani volající nečekal na autorizaci a ihned začal mluvit: Tady bezpečnostní skupina omikron, narazili jsme v chodbě v oddělení 3C/1, palubě 4, sekci 12B/7 pravděpodobně na osobu zodpovědnou za všechny násilné činy. Už jsme zkontaktovali bezpečnostního důstojníka. Ta osoba vypadá jako by v transu a má kolem sebe trhavinu z poly-plastů ... nemůže utéci ale může to odpálit ... Co máme dělat ? Zůstal jsem ohromeně zírat. Přináším štěstí. Rico klepl na terminál: Tady Admirál, jsem u vás do pěti minut, zdržte ho! Pak se rozběhl směrem z kanceláře. [b]Ani jsem nevěděl, co to dělám, ale asi v té dávce adrenelinu, jež jsem najednou dostal, jsem vyběhl ven za velitelem a dohonil ho. Běželi jsme spolu dlouhou hlavní chodbou a já si pomalu vybavoval celé plány stanice, které jsme museli jako kadeti znát nazpaměť. Odbočili jsme na hlavním rozcestí doleva, lidé se otáčeli a nechápali. Potom jsme vběhli do turbovýtahu. Rico zvolil stanici a výtah se rozjel. Na displeji se rozsvítil čas do přijezdu. 3:16. Pane, od výtahu je to jen kousek. Neklidně jsem stál vedle o mnoho let staršího člověka a v zásadě obdivoval jeho elán. Asi proto je taky velitelem. Ano, je to jen dvě sekce, tam jsme hned. Doufám, že se do té doby nic nestane, jsou tam rozvody do tří pater. Ano, byl jsem tam snad jen jednou. Zbytek cesty jsme byli mlčky. Rico se díval upřeně před sebe. Já se díval do země a prohlížel si naše boty. Jeho od sebe svíraly větší úhel. Pomalu jsem oddálil jednu z bot, abych docílil stejného úhlu. Chvíli jsem si prohlížel, že jsou vlastně stejné. Výtah dorazil a dveře se otevřely. Vyběhl jsem jako první. Neměl jsem zbraň, ale to velitel asi také ne. Oběhli jsme záložní ošetřovny a už slyšeli hluk vycházející z protější chodby. Rico se vysunul přede mne a běžel první... Doběhli až k několika bezpečnostním důstojníkům s puškami, kteří stáli v chodbě a přímo tvořili živou hradbu, přes níž jsme se museli, plni opatrnosti, dostat. Divil jsem se, nakolik se vyplatí běžet s velitelem stanice. Všichni vám uhýbají a zároveň se staví do pozice, z níž vás mohou dobře krýt. Někteří bezpečností důstojníci se s naprostým obdivem dívali na dynamicky vyhlížejícího Rica, v němž jistě viděli dávku odvahy, jež jim evidentně chyběla. Běžel jsem dál s viceadmirálem, jednak z principu, a potom, abych si sám sobě dokázal, že jsem na tom s odvahou už lépe než dříve. Chodba se o několik desítek metrů dále rozšiřovala na obrovský prostor, dříve sloužící asi jako otočné místo pro pojízdné vozíky, které vozívaly a převážely materiál z jednoho skladičtě do druhého, uprostřed tohoto prostranství stál v rohu mladý muž se značně zbědovatělou tváří ... Ihned nás zastavil nějaký nadporučík. Začal gesty velitelovi naznačovat situaci a hlavně asi její vážnost a možné ohrožení. Přes řadu phazerů, jenž tvořily poslední přehradu dělící nás od toho maniaka, jsem se na něj díval … Byl v třesu, čas od času s sebou mlátil. Jeho potrhané šaty se sem na stanici nehodily … Dlouhé řady plastické trhaviny, která ho obalovala kolem hrudníku, zakrývala nahé části těla, jež roztrhané oblečení nedovedlo zakrýt. Měl odporný, evidentně zlý a zfanatizovaný … S jasnými
úmysly … Ale ty oči … Měl v nich takovou barvu … Oh, podobající se … Pane, prosím vás, alespoň ruční phazer … snažil se o poslední zadržení velitele šéf bezpečnostního týmu… Ustup! Rico ho odhrnul rukou: Je mi stejněk ničemu, detonátor má v dlani, stačí záškub a roztrhá to tu na kusy. Když jsem slyšel statečná slova, něco se ve mě pohnulo. Podíval jsem se na ostatní vystrašené tváře lidí i starších jak já a rozhodl se. Prodíral jsem se k místu, kde velitel zpražil bezpečáka a najednou se mi to zdálo dál než na začátku. Musím jít s ním, pokud mi to nezakáže, jdu. Postupně jsem se dostal přes všechny lidi a skončil u hlavního bezpečáka, jenž se na mě díval pohledem 'ty blázne, zůstaneš tady'. Podíval jsem se na nervózního Rica, protože jsem věděl, že ten člověk mě jen tak nepustí... Ten již odcházel, ale když za sebou uslyšel hlas bezpečnostního důstojníka, otočil se: Praporčíku, kam si sakra myslíš, že chceš jít? Ten chlápek mě nejspíš vyhodí do vzduchu. Chceš si snad taky zalítat? Otočil jsem se na velitele a ponekud prudčeji, než jsem měl v úmyslu, mu řekl: Pane, chci vám pomoct ... Když půjdeme dva, napadne nás více než jen vás samotného ... navíc to bude na toho šílence působit jinak, když na něj půjdou dva než jen jeden starší člověk ... A kdo si myslíte, že z nich by s vámi dobrovolně šlo ??? Ukázal jsem obšírným gestem, do něhož jsem zařadil všechny přítomné. Své 'odvaze' jsem nerozuměl, ale předpokládal jsem, že mé jednání je správné. Rico se otočil na bezpečáka: Pusť ho, když chce lítat, tak bude lítat. Pak se otočil a rázným krokem vykročil k sebevrahovi. Přemýšlel jsem, zda to bylo Ricovi tak jasné jako mě. Usoudil jsem, že ano. Pokud by totiž maniak odpálil nálož na sobě, zavalilo by to celou chodbu plameny o nesmírné teplotě. Když se bude lítat, tak všichni v této a přilehlé chodbě vpravo. Vydal jsem se s Ricem k člověku, jenž se krčil v koutě ... Již po několika krocích ale bylo jasné to, na co jsem celou dobu zapomněl. Kousek za davem bylo silové pole nejvyšší intenzity. Sice jen slabě bliklo, když jsme jím prošli, ale i tak dokáže absorbovat hodně. Z blízka bylo vidět víc, než jen pouhé detaily. Muž byl očividně v nějakém druhu tranzu. Chodil sem a tam po plošince. Okolo ní byly různé šachty, některé vedly jen o patro, jiné do hloubky desítek pater. No tak, chlapče, promluvil Rico konečně: Co je tohle za nesmysl? Odpálit se v uzavřené chodbě ve vesmíru? Ha! Vy to nechápete! Muž se otočil k nám: Oni jsou tady. A přijdou pro nás. A my musíme.. he he... my musíme sundat tohle z nebe. muž rozpřahoval rukama v širokých gestech. Jak sundat z nebe? Kdo přijde? Oni. Oni si přijdou pro nás všechny. He he.. sežehnou nás, ale mě ne. A ni další, protože my.. my to víme. jeho hlas poklesl do zlověstného šepotu: O ano, my víme. My víme a zařídíme se podle toho. Slova maniaka na mě velmi zapůsobila. Připomněla mi hodiny pokročilé psychologie na akademii. Zvláště úděsnou metodu 'vymývání mozků' praktikovanou tak často romulany se zajatci. Jejich objeti končili takto. Chorobný strach ze skupiny osob, kterou viděli téměř všude ... takto vystrašených lidí používali na různé špinavé práce, hlavně teroristického charakteru. Začalo mi toho chudáka být líto, i když to nemusel být zrovna tento případ... Proč to chce odpálit ... ? sykl jsem, tak, aby to zaslechl jen velitel, ale uvědomil jsem si, že tutéž otázku se mu snažil položit jistě hned nyní... Muž mezitím pokračoval: A pak, pak vás jejich plameny sežehnou a nás vezmou na nebe, jako svoje otroky. A budeme sloužit! poslední slova už sípal. Výstup ho tak vyčerpal, že už sotva stál na nohou. Byl zjevně nadrogován a nebyl daleko od kompletního kolapsu. No tak.. povez mi ještě víc o těch.. plamenech. Rico chytal těžce slova. Došlo mu, že mladíka nepřesvědčí, že se nedá s ním ani trošku diskutovat. Přestože to věděl, něco v něm nejspíše stále doufalo. Začalo mi bušit srdce ... To jsem znal. Docent Skalsky mi udělil pochvalu už na
akademii, měli jsme právě megalomanní-maniacké chování ... Jak jen to bylo ... ? Otočil jsem se o pár stupňů k veliteli a posuňkem naznačil, zda mohu mluvit .... Rico skoro neznatelně přikývl. Nadechl jsem se ... Začal jsem si sundavat boty. Šlo to nezvykle těžko, nemohl jsem je třesoucíma rukama ani pořádně chytnout. Sebevrah přestal točit hlavou ze strany na stranu a začal pozorovat nezvyklé chování, což bylo mým úmyslem. Jakmile jsem byl bosý, otočil jsem se k němu. Nahláněl hlavu, ale stále měl oči upřené na mě. Zavřel jsem oči a chvíli je tak nechal. Otevřel jsem je. V obličeji jsem měl poněkud šílený výraz. Stále jsem se rukou dotýkal obličeje, přesně jako on. Otevřel jsem ústa, než ale vyšel zvuk, uplynulo pro mě spousta času, v němž mi srdce stačilo několikrát udeřit do hrudníku, cítil jsem jeho ozvěny až v hlavě. Všichni ale nemají modré oči ... všichni ne. Viděl jsem i jiné. Vsadil bych se s tebou, že zelené oči jsi ještě neviděl ... Cítil jsem pohledy ostatních. Sebevrah zavrtěl hlavou. Nemluvil. Ti se zelenými jsou jiní. Mají se člověkem soucit. Jednou, když mě mučili, mi vyprávěli ... víš o čem ? Znovu zavrtěl hlavou. Vnitřně jsem si oddechl. Vyprávěli mi o nebi, kde ... Sebevrah si stoupl a zavolal na mě: Jsou všude kolem nás .... všude .... jenom takhle se vykoupíme. Nemají slitování. Když o nich ale víme, budeme zachráněni oba. Unikneme jim .... všem ... oba ... Ano, ano unikneme Začínalo se mi to nedařit, potili se mi ruce ... můžu ostatní snad více zklamat ? ... Unikneme. Do nebe, jak nám říkali. Ale víš, jaké to tam je ? Ano, nejsou tam ... a dostaneme se tam .... všechno musí pohltit jazyk pekelný ... tady ... Ukázal na své vybušniny. Byly vpletené v jeho potrhané kombinéze .... to mě zaujalo. Panebože !!! Začal jsem se kousat do ruky, přesně podle návodu od bývalého učitele. Házel jsem s hlavou, až se mi točila. Začínalo mi být špatně od žaludku. Co ??? Co je ??? Sebevrah zneklidněl. Možná více, než jsem chtěl. Hned jsem začal mluvit. Snažil jsem se napodobovat chování lidí v podobném transu, na to byl zvyklý. Máš boty. Podívej !!! Já. Nesmíš do ráje bez ... Ošil se... Do nebe !!! křikl. Cítil jsem v ústech vyprahlo. Taková chyba. Nemůžu do nebe s botami .... Modlil jsem se, aby mu to došlo. Já taky ne ? Sebevrah pootevřel ruku, kde svíral ovladače. Myslím ... že ne .... Hned po mé větě si začal sundavat boty ... Otočil jsem se na Rica ... Ukázal jsem na svou uniformu ... Rico pokýval: A do ráje se nedá jít také v jiném oblečení. Musíš tam jít docela, docela nahý. To? To je pravda? Já.. já nevím... nebo... do nebe.. Z úst mu tekli sliny. Tělo očividně přepjaté halucinogeny začínalo ztrácet i poslední zbytky vůle. Ne! Nesmíš do ráje v šatech! Téměř vykřikl Rico. Pak se otočil ke mě: Musíme ho udržet při vědomí, pokud se dostane do šoku, atrofická křeč mu stáhne ruku! Ano, pane ... Šeptl jsem. Díval jsem se na sebevraha. Měl již sundané boty, ale nic jiného nedělal. Díval se upjatě na mě. V duchu jsem zaklel. Chtě nechtě jsem se otočil k Ricovi a s chováním blázna jsem se zeptal: To není pravda !!! Do nebe se smí v šatech !!! Díval jsem se na velitele a doufal, že to pochopí a vyvrátí mi to, co nejdříve. Musel jsem se ale sebevrahovi zavděčit ... musel jsem se ho 'zastat'. Ne! Zavelel admirál hlasem, který použil i při předchozím výstupu: Do nebe se nesmí v šatech. Vím to, jelikož jsem učedník víry! Hned po větě, jež velitel pronesl, se mi ulevilo. Pochopil to. Začal ze sebe dělat kněze, vykladače té pohnuté víry. Postupně jsem si ale uvědomoval, že atmosféra je čím dál více napjatá a dlouho nevydrží. Náhle jsem změnil chování. Přikrčil jsem se. Ano, je to tak. Už vím, víra je mocnější než mi. Chci do nebe !!! Úkosem jsem pohlédl na maniaka, byl na vážkách. Podíval jsem se na Rica znovu a on udělal grimasu, kterou
bych si v jiné situaci vykládal za pobavenou. Začal jsem si sundavat pomalu sako a dával pozor, zda sebevrah spolupracuje. Začal dělat to samé .... Sundaval si kombinézu protkanou výbošninami. Ke své hrůze jsem zjistil, že i další vesta je plná trhaviny. Tolik energie z výbušnin by pole nedokázalo absorbovat. Sundaval jsem si košili a poznamenal: Musíme rychle, zanedlouho plameny pohltí celou místnost, musíme být připravení... ... Doufal jsem, že vesta je poslední oblečení, které bude muset sundat. Zatím spolupracoval. Náhle se v jednom jediném okamžiku stalo mnoho věcí. Víc než jsem byl schopný postřehnout. Zrovna jsem si vyvlékal ruku z rukávu, když admirál mocně zařval a vrhl se po mě. Ve zlomcích sekundy jsem stihnul několikrát klopýtnout, jak jsem ustupoval. Admirál do mě narazil ramenem takovou silou, že se mi zatemnilo přes očima. Spadl jsem na zem. Vlastně … nespadl, padal jsem pořád dál. Rico mě strhnul do jedné z dlouhých temných šachet, jež byly okolo prostranství. První, co jsem ucítil byl velký náraz do zad o stěnu šachty. Nemohl jsem popadnout dech. Padali jsme dolů, do naprosté tmy a narážejíce do stěn, jež nám spalovali kůži a trhaly šaty. Zjistil jsem, že nic neslyším, při jedné otočce jsem zahlédl za námi se řítící ohnivou clonu, jejíž rudožlutá barva doplňovala oslňující jas. Stále se blížila, ale to jsem nemohl pořádně poznat, protože jsem se nekontrolovatelně valil dolů. Zvyšující se sálající teplo přerušil mocný náraz a rychlé kutálení. Šachta se svažovala. Měl jsem pocit, že jsem si zlomil každou kost v těle a ani jsem nevnímal to sípání admirála. Sípal jsem já. Všechny silová pole, která se nouzově za námi vztyčila ohnivá vlna prorazila jako papír. Nebyl jsem schopný myslet, ale přistihl jsem se při myšlence, jak asi dopadli všichni ti lidé nahoře. Další mohutná rána zdeformovala mé tělo. Velkou rychlostí jsme vypadli z šachty do nějakého temného prostoru. Pravděpodobně paluba bez energie. Nemohl jsem vstát, ležel jsem a přál si tu ležet už pořád. Najednou mě popadli něčí ruce a táhli směrem do ještě větší tmy než byla tady. Rico mě postavil za nějakou přepážku, kde jsem se ihned zhroutil k zemi. Tma přestala být neproniknutelná … začínal jsem vidět obrysy předmětů. Byli jsme v přípojné montážní hale … číslo jsem si nevybavil. Ihned poté se jas ještě zvýšil a do prostoru vyexpandovala mocná ohnivá koule, jež svou tlakovou vlnou nás odhodila ještě dál a já narazil na další přepážku… Dál byla jen tma … Stál jsem nahý před velkou bránou, hned vedle věšáku na kombinézy … Trhaviny vypadal mnohem přítulněji než dříve. Osoba u brány mávala svazkem mých bot a dívala se na mě velkýma zelenýma očima … Já říkal, všichni je nemají modré … ************************************************************* ************************************************************* Vytvořeno sjednocením textů viceadmirála Marka Rica a praporčíka Thomase Johnsona _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 15. 1. 2005, 9:40
Martel Tarkin
???
Konzul
Bylo již pár dní po rozhovoru mezi velvyslancem Matrixem a prokonzulem Tarkinem. Atmosféra po jejich rozhovoru ještě zhoustla a střetávali se stále častěji. Jejich rozhovory, pracovní, probíhaly vcelku dobře. Nebyly zde žádné problémy, ale když se řeč stočila na situaci, která byla na SB před nedávnem, tak z toho byla vždy dlouhá slovní potyčka. Matrix se snažil Tarkinovi vysvětlit, že admirál Rico to opravdu nesměřoval proti němu, že to bylo nutné pro záchranu lidského života, pro záchranu nadporučíka Youds a dobro Federace. Samozřejmě, že se Martel postavil na druhou stranu a ve všem spatřoval jenom pikle proti němu. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
K jedné takové hádce se opět schylovalo. „Byla to dobrá práce, velvyslanče.“ „Ano, to je pravda. Podle posledních zpráv se situace na Quat Hyrallnku stabilizovala. Místní samospráva již připravila opatření proti dalším podobným případům.“ „Díval jsem se na ten nový systém. Myslím, že bude úspěšný.“ Scott se nadechl a nalil si do skleničky svoji oblíbenou whisky. „Stejně je to vždycky jenom o politice a o rozšíření pohledu na věc, změně hlediska a svého chování.“
Začal Matrix diplomaticky. „Jo. Myslím, že by tomu tak mohlo být. Obzvláště, když vezme v úvahu poslední vývoj situace na kolonii Pluto 6. Absolutně nechápu, proč si předák stěžuje na podmínky, když mají jedny z nejlepších. Podle standardních federálních tabulek jsou dokonce nad normálem. A to 0,2491, což představuje o téměř 25 % větší příjem pro dělníky.“ „Stěžovat si je základ!“ Pronesl Matrix ledabyle a šel si sednou zpět za svůj stůl. „Pohledem na věc se ovšem změnily i priority dělníků a také se tím uvolnila atmosféra, nemyslíš?“ „Jo.“ Odsekl Martel, protože začínal tušil, jak tento rozhovor bude pravděpodobně pokračovat. „Výstižná odpověď.“ Dal v odpověď Matrix, přičemž si upil ze své skleničky. Chvíli si s ní jen tak pohrával v ruce. Pak ji dal proti světlu a pravděpodobně,j jako znalec, testoval její kvalitu. Na to otočil k Martelovi své oči. Martel seděl v klidu v křesle, ale již pevně svíral jeho opěradla, jako přípravu na nadcházející konzultaci. „To je to tak těžké pochopit, Mate?“ Zkusil to nejdříve otcovsky Scott. „Ano, je, pane Matrixi.“ Odpověděl Martel. Věděl, že Matrix toto nesnáší kort s kombinací s hlasovou intonací, jakou tomu Martel tradičně dodává. Tentokráte to však přešel bez povšimnutí. „Už jsem se tě na ptal několikrát. Co by změnilo tvůj názor, tvůj pohled na věc?“ Martel se zamyslel. Opravdu se snažil vyjít nějak kvůli Matrixovi vstříc, protože se o něj Matrix staral po dobu, co byl na SB, ale admirál Rico mu prostě neseděl, a ten pocit nenávisti vůči němu byl opravdu silný. Přesně takový, jaký by si přáli mít Romulané u svých důstojníků a vojáků při boji a při zaslepeném prosazování zájmu Říše. Tomu také byla romulanská ranní výchova předškolního věku velmi věnována, ne-li přímo specializována na tuto oblast – na oblast nenávisti vůči nepříteli (nebo aspoň domnělému nepříteli). Tím nepřítelem pro Martela Tarkina se stal viceadmirál Mark Rico, velící důstojník SB1 – McKinley. A Mat neopomněl žádnou příležitost dát to admirálovi, či velvyslanci najevo. Při každé příležitosti zmiňoval postupy, které by mohly být v rozporu s předpisy. Jak by asi řek psycholog – Martel měl svůj svět, v němž nebylo pro admirála místo, nebo spíše v němž admirál byl terčem číslo jedna. Bez ohledu na to, jaký to byl svět, bylo jasné, že Martel ze svého stanoviska neustoupí tak snadno. Čas by jistě vše dobře léčil. Možná kdyby admirála lépe poznal. Říkal si pro sebe Scott. Pak se ohlédl na Martela a bylo mu jasné, že to nebude tak snadné. Věděl, že Martelova nenávist vůči admirálovi pramení z příliš silného zdroje – ze jeho srdce. Také si uvědomoval, že Mat ví, že na admirála nemůže, tudíž začal kout plány, jak mu aspoň ublížit, jak najít cestičku ke zranění jeho citů. „Až mi budou předloženy důkazy, že tomu bylo jinak.“ Odpověděl suverénně Martel. Scott již několikrát přemýšlel nad tím, jestli má říci Martelovi pravdu, celou pravdu o tom, jak to bylo a proč to bylo. Nebyl si ovšem jist tím, že by Martelův názor změnilo. Ba co hůř! Mohlo by to ještě podnít v Martelovi nové nápady, jak na admirála, což bylo nepřípustné. „Důkazů jsem ti dal hodně, ale tys je prostě nechtěl vzít v potaz.“ „A já jsem Vám ty Vaše důkazy zase vyvrátil s ohledem na má zjištění. A navíc jste nikdy nevyvrátil mé důkazy a pochybnosti.“ Matrix jen zavrtěl hlavou. Rozhovor pokračoval ve stejném duchu ještě další hodinu, ale pro oba účastníky to byla asi věčnost.
„A já ti říkám, že nadporučík Youds v tom byla nevině.“ „Hezké. Ale o nevinnosti, pokud se nepletu rozhoduje soud, ne admirál a jeho spojenci.“ Odpověděl zase Martel. „Samozřejmě, že soud rozh…“ To, co měl v úmyslu Matrix říci, už nestačil, protože se ozval příšerně hlasitý výbuch a místnost se i na chvíli otřásla. „Co se stalo?“ Vyhrkl Martel ze sebe. Byla to logicky ta první věc, co ho napadla. „Nejsem jasnovidec.“ Odpověděl Matrix a aktivoval svůj počítač. Určitě volal centrálu OPS, aby zjistil, co se stalo. Z OPS centrály se však žádné informace nedostal. Nehodlal jen tak čekat, co se bude dít. Poslal Martela do bezpečí a vydal se na cestu, na jejímž konci spatřoval výsledek v podobě zjištění, co se stalo. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 16. 1. 2005, 19:21
Bart G. Farkas
Boooom !
Nadporučík (marína)
Jako by toho nebylo dost se smrtí bezpečnostního důstojníka, teď měl Bart spoustu papírování, které měl do týdne Ricovi odevzdat. Nikdy ho ta kancelářská činnost nebavila, bylo to takové krysaření. Když už mu nezbily nervy na další hromady papírů, rozhodl se, že navštíví oddechové centrum - simulátor. V paměti mu nezbývalo moc místa a proto ochabla i představivost, takže nebilo divu, když program pro simulátor nechal zvolit náhodně z nečastěji používaných. Bohužel, stal se svědkem opravdových orgií, načež byl vlastním já přinucen o zvolení programu jiného. V duchu si říkal, co musí být na základně všechno za lidi, když se jedná o jeden z nejoblíbenějších programů. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley
Na podruhé už to bylo lepší. Stál uprostřed sluné pláže, která podle počtu sluncí určitě nebyla na Zemi a kolem něj se procházeli hlavně krásné mladé a opálené dívky. No hlavně bylo slabé slovo, protože nic jiného, podobné humanoidu, krom těchto dívek tu nebylo a to ani v značné vzdálenosti. Ačkoliv si říkal, že je to trošku přehnané, přesto nakonec usoudil, že jako relaxace to nemusí být tak špatné. Přešel po břehu až k nedalekému baru. Nábytek ze dřeva vzbuzoval v Bartových představách atmosféru domova. Posadil se na barovou židličku, z níž rukou smetl vrstvu písku, opřel se lokty o bar a barmance ve slušivých modrobílých bikinách řekl. "Zdravím slečno, máme to dneska ale hezky, že ? " Přišlo mu to jako dosti otřepaná fráze, ale neměl v poslední době inspiraci, která by ho vedla k zamyšlení se nad takovými slovními vyjádřeními. Barmanka se otočila od mrazničky, ve které měla povětšinu svých driáků schovaných a usmála se. Poté řekla... "Ano, dnes je opravdu hezky, ale také výrazně sucho, proto bych Vám ráda doporučila něco na osvěžení. " A mrkla okem na Barta. Ten jen pozvednul obočí a dodal. "Jistě, rád si něco dám, co by jste mi tedy doporučila ?" Divka se usmála a shýbla se pro několik lahví. Poté začala tyto nápoje mezi sebou různě míchat a její umění barmanky bylo opravdu dokonalé. Bart ani nestíhal vnímat, co všechno do toho koktejlu nalila a už před ním stál hotovoý modrozelený nápoj s paraplíčkem. Nebylo proč nedůvěřovat holopostavě a tak poděkoval a napil se. A opravdu, nápoj to
byl skvostný. Takovou delikatesu už hodně dlouho nepil, vzpomínal, jak na akademii často navštěvoval bar a občas s Romanovem popil nějakou tu sklenici prvotřídní vodky. Ty doby však byly pryč. Niní měl málo času byť jen zajít na jídlo, natož, aby si mohl vklidu vychutnat nějaký ten drink. "Opravdu skvostné dílo, kde jste se naučila těmto fíglům ?" Dodal Bart a znovu trochu upil. "Studovala jsem číšnici na Zemi a potom jsem jela pracovat sem. Je tu opravdu hezky a dělají tu skvělé masáže. Tak mě napadá, nechcete zkusit zdejší masérku ? Její umění je též velmi značné." Bart pokývnul hlavu a usmál se. "Ale, proč ne, když už jsem tady." A poté následoval barmanku kousek dál na pláž. Tam už zdálky viděl mírně při těle jsoucí ženu, která posedávala u lehátka a dívala se kamsi do dály. Po krátkém rozhovoru je barmanka seznámila a ani se Bart nenadál a už ležel na lehátku tváří dolů do vystřihnuté díry, aby se mu lépe dýchalo a páteř byla narovnaná. Ačkoliv masérka krásy zrovna moc nepobrala, svou práci zvládala bravurně a leckterý mužský masér by kynul závistí nad jejím uměním. Bartovo tělo prožívalo krásné chvíle, jak se ho jemné prsty dotýkaly a působili mu neskonale příjemný pocit uvolnění. Tu se stalo něco neočekávatelného.... Velká rána, jako by exploze, přerušila ten krásný pocit a taktéž vyhodila v simulátoru proud. Bart tedy ležel na zemi a pomalu si uvědomoval, co se stalo. Když se dostatečně vzpamatoval, vstal a otevřel dveře přes manuální otevírání na panelu. Nebylo mu vůbec jasné, co bylo činitelem děje, ale o kousek dál z jednoho skladiště najednou vyprskl plyn, který zasáhl člena posádky. Všichni v chodbě se kolem něj sběhli a začali volat doktora. Bart vlezl opatrně do skladiště a uviděl hromadu věcí, které byly různě rozházené po místnosti. Tu si všimnul ruky vyčníající z pod jedné hromady. Odklidil tedy naházené věci a vyprostil dva jedince ven. Když je otočil, zůstal strnule stát....Byl to admirál Rico a jeden z bývalých kadetů z akademie, na něhož si jen matně vzpomínal.... "Farkas ošetřovně, máme tu neléhavý případ...dva jedinci v pravděpodobně špatném stavu, podle tepu ještě stále naživu, jeden z nich je....(při tom slovu se trochu zděsil, protože nastalé situace na základně byly nesmírně podivné)...admirál Rico !!! " _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 17. 1. 2005, 15:21
Martel Tarkin
A long way ...
Konzul
Bart klečel nad popálenými a omlácenými těly obou mužů. Snažil se je dostat do správné polohy, než přijdou doktoři, aby se o ně postarali. Obzvláště Rico na tom nebyl zrovna nejlíp, spálenina na ruce vypadala dost nepříjemně, ale možná to byla jen bujná Bartova představa, když viděl, jak se jeho nadřízený (autorita) válí polomrtvý na studené zemi. =/\= Farkas ošetřovně...Kde jste u všech čertů ?! Nevypadá to s nimi vůbec dobře a vy se někde flákáte !! =/\= To už ale četa zdravotníků dosáhla svého cíle a začala se šetrně starat o zraněné. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
Martel odešel z kanceláře velvyslance opět v té dobré náladě, kterou měl vždy, když se téma hovoru stočilo na téma Rico a Tarkin. Cestu ani tak nějak nevnímal. Když míjel jakéhosi technika, tak bouchl rukou do zdi. Technik se na něj podíval velmi udiveně, ale Mat na něj jen udělal ksicht, pokrčil rameny a pokračoval v cestě. Asi by býval došel do své kajuty, kdyby náhle neviděl celou partu mediků a doktora, jak běží za roh. Rozhodl se, že se za nimi podívá a zjistí, co je tam nového. Začalo se mu to čím dál tím méně líbit. Po příchodu na jedno místo se začal cítit velmi mizerně. Bylo to v sekci ubytování posádky a skladů. I když tady výbuch asi neprojevil svou plnou sílu, nebylo to tu zrovna 2x hezké. Očouhlé vnitřní strany některých dveří, dávaly jasně najevo, že výbuch se pronesl i šachtami.
Duc. Někdo do Martela žďuchl, byl to medik a doktor, kteří směřovali do jednoho skladu. Ze zvědavosti je prokonzul následoval. Dveře skladu se otevřely – na podlaze ležel admirál Rico s nějakým praporčíkem a vedle nich se nyní skláněli doktoři, ale i Bart… Martel zůstal stát jak přibytý ve dveřích… "Doktore, jak jsou na tom, budou v pořádku ?!" Hustil do doktora dychtivě Bart, až lékaři začala docházet trpělivost. Nakonec se ale uklidnil, neboť se do takovýchto situací dostal už mnohokrát a Bartovi odpověděl. "Musí dostat ihned ošetření, naštěstí to není smrtelné zranění, ale je možné, že tělo uvedlo mysl do komatu, při takovém zranění. Uvidíme, co se dá dělat, tohle se ale nedá uspěchat, rozumíte nadporučíku...n..e..d..ááá !" Na poslední slovo dal doktor opravdu důraz, načež Bart vstal a měl chuť zlostí jednu doktorovi vrazit, ale pro dobro admirála raději bouchl do zdi, která nejevila žádné známky destrukce. Byla opravdu velice pevná, ačkoliv se na ní výbuch razantně zapsal. Tu si Bart všiml Martela stojícího opodál a ve svíjivém pohledu k němu kývl na pozdrav. Martel jeho pozdrav po chvílí opětoval. Nikdy nechtěl, aby admirála potkalo toto. Nicméně když už se to stalo. Jeho oči projely místnost a zadívaly se na mladého praporčíka. Toho mu bylo líto, protože nic takového si nezasloužil. Mladý život, malý plamínek, který může během následujících dní zhasnout. V ten moment si Martel vzpomněl na sebe, jak tomu bylo před pár týdny… Spustil oči z praporčíka a opět je upřel na admirála. Zase se v nich objevila ta nenávist vůči Ricově osobě, ba co víc na ústech se mu na krátký okamžik objevil zlomyslný úsměv. Ten byl zaražen doktorem. „A je to. Nyní musí na ošetřovnu. Já a John vezmeme praporčíka Johnsona a Vy, nadporučíku, s támhle tím,“ ukázal přitom na Martela, „admirála. Jdete na ošetřovnu 4, my na ošetřovnu 3. A rychle!“ "Jistě doktore, už jdeme." Odpověděl střelhbitě Bart a začal zvedat tělo admirála Rica v oblasti hlavy, načež poprosil Martela, aby mu pomohl. "Je to tragédie, základna je bez velitele, vše teď řídí kapitán, v tu však nemám takovou důvěru jak v admirála. Bude tu pěkný nepořádek, doufám, že se z toho Rico co nejdříve dostane." Vyvalil během cesty na ošetřovnu Bart na Rica. Martel s dosti velkou nelibostí přišel k Bartovi a pomohl mu Rica dostat do polohy pro transport. Vlastně ho vláčeli. Měl by zhubnout, kdo se s ním má tahat. Řekl si pro sebe Mat, i když někde vzadu se ozvalo to druhé já, které Rica velmi litovalo. Během cesty navodil Bart téma genialita admirála Rica. „Komodor stanici určitě povede dobře.“ Prohlásil skálopevně Martel. Ne že by snad měl Hayds o něco více rád, ale nechoval vůči ní pocit nenávisti. "Nebudu vyvracet její dokonalost, ale neznám ji dost dobře na to, abych mohl říci : Ooo ano, ona je ta pravá pro zástup za Rica!." Odpověděl dost nervózně Bart, a pak ukázal nohou na chodbu, kudy se mají vydat, aby se dostali na místo určení. Kolem nich si v pohodě vykračovali členové posádky McKinley a nebylo jim vůbec divné, že si to chodbou někdo promenáduje s polomrtvým velitelem stanice....Bída a děs... Martel tušil, že je Bart příznivcem admirála, ale nevěděl, že až tak velkým. Zrovna se chystal odpovědět, když Bart ukázal nohou do chodby, kam měli odbočit. Prokonzul mu pokynul hlavou a šli tou cestou. Několikrát minuly různé členy posádky. Ti se ani neobtěžovali, aby se zeptali, co se děje. „Komodor už určitě podniká nějaká opatření, která budou účinná proti dalším podobným útokům.“ I když neměl Martel admirála rád, tak si nemohl odpustit poznámku.
„Ano, admirál je v pořádku, crewmane.“ Cesta šla opravdu pomalu a admirál byl chvíli od chvíle těžší. Ať už se jednalo o jeho svalstvo, nebo stářím nabíraná kila, vše se začalo projevovat nejen na Martelovi, ale i na Bartovi. Ačkoliv byl dosti unavený nepolevil, věděl, že Martel má k Ricovi nějakou podivnou nesnášenlivost, a tak raději dál téma : "Rico mimo velení, chaos nastal." neprobíral. "A co ty Marteli a Matrix. Prý se už vrátil. Byla jeho mise...eh (nadhodil si Bart jemně Rica na nohu, aby ho mohl pevněji uchytit) úspěšná ?" Za každou cenu chtěl Martela nějakým způsobem zbavit myšlenek na Rica. Ano, velvyslanec Scott Matrix. Když byl Mat jako kadet na SB1 – McKinley, tak ho měl velmi rád. Vlastně ho má rád ještě dnes. Nevěděl, jaké smýšlení má Matrix o něm, ale byl si jist, že to jejich profesionálnímu jednání a profesionálnímu vztahu nijak nepřekáží. Pořád měl na mysli jeho slova – v tobě jsou dvě osoby – atašé Tarkin a Tarkin. Nikdy nesmíš tyto dvě osoby sjednotit ani zaměnit. Postupem času se ukázalo, jakou měl pravdu. To, co by udělal ataše Tarkin, by neudělal Martel Tarkin. Zajímavý to postřeh. „Jsme s ním relativně zadobře. Po profesionální stránce si asi nemáme co vyčítat.“ Pronesl Martel, ale při poslední větě bylo jasné, že s tím admirál Rico nějakou souvisí, neboť se znovu objevil ten nádech nenávisti. Bart se na Martela podíval chápavě, ale pak se zeptal. "Možná to bude znít jako, že se do všeho (Bart věděl, že říct sprosté slovo se nesluší) tentononc, však víš, ale co máte s Ricem proti sobě ?" Ačkoliv se předtím snažil Martela navést na jinou cestu, teď své plány absolutně zničil.... Tak takhle přímou otázku Mat nečekal. Má mu říct, co se stalo? Nebo ne? Chvíli to zvažoval, pak se v rámci možností rozhlédl a zeptal se Barta. „To je to tak poznat?“ "Kdybych tvrdil, že ne, tak bych lhal. Ano, je to opravdu znatelně poznat, že se nemáte spolu moc rádi....no spíš ty nemáš rád jeho, protože co vím, tak o tobě nikdy ve špatném nemluvil ani se nijak netvářil. I když možná to umí hrát opravdu dobře." Řekl Bart na Martelovu otázku a pokusil se usmát, jenže mu to vůbec nešlo. „Díky.“ Odpověděl Martel. „Prostě ho nemůžu vystát. Před časem se tu odehrál jistý incident.“ Znovu se rozhlídl, jestli není nikdo příliš blízko, aby je slyšel. Nikdo dostatečně blízko nebyl, ale stejně Martel ztlumil hlas, pak pokračoval. „Dostal jsem rozkaz, abych zatkl nadporučíka Natalii Youds, tu instruktorku letů na AHF. Vzpomínáš si?“ Bart souhlasně kývl. „To jsem i udělal, jenže admirálovi a jeho spojencům se podařilo nadporučíka záhadným způsobem vysekat, což ovšem přineslo problémy mně a málem jsem to nepřežil. Tedy po stránce kariéry, abys chápal.“ Ta slova mu vázla v krku, ale vypravil je ze sebe. Bart se zasmušil. Nečekal, že se dozví něco tak bídného o admirálovi Ricovi. Ačkoliv ho ta pravda nyní tížila opravdu hodně, stejně nepociťoval k admirálovi žádnou zášť. "To je mi líto Marteli. Alespoň, že to nakonec dobře dopadlo." Dodal Bart a pokračovali v chůzi. Ošetřovna už nebyla moc daleko. „Mně by to bylo asi líto více. Kdybych to neustál, tak jsem dnes mimo služby Federace, nebo na nějakém krásném zapadlém velvyslanectví, které posílá hlášení jednou za 100 let, a to v případě, že se něco zvláštního stalo – například, že došlo k porušení pracovní smlouvy, nebo něčeho podobného.“ Řekl mu Mat. Vycítil Bartovo rozložení. Bart asi nevěděl, s kým držet – jestli s bývalým
spolužákem, nebo se svým stávajícím velitelem. „Jsem si jistý, že by mě Rico nechal padnout nebýt včasného zásahu mého otce.“ Dodal ještě. Přitom se trošku prohl, aby mohl admirála lépe nést. "Do tohohle opravdu nemám právo se plést. Nevím, jak to bylo a věřím ti Marteli, ale zdá se, že je to komplikovanější, než jsem si zprvu myslel." To už byly na místě a položili Rica na lůžko, kde se o něj hned začal starat zdejší personál. Byl v té nejlepší péči, jakou mu mohla základna dát. Snad ještě nebylo pozdě. Když vyšli ven, dodal Martelovi. "Ať už jsou tvé problémy s Ricem jaké chtějí, věř, že jsem stále tvůj přítel, a to se nezmění, ani kdyby se vesmír na hlavu postavil." Martel podal Bartovi ruku. Bart gesto opětoval. „Díky. Je fajn vědět, že aspoň něco zůstalo při starém.“ Řekl upřímně Martel. Poté se oba dva staří přátelé dali na svou cestu… Vytvořeno prokonzulem Martelem Tarkinem a nadporučíkem Bartem G. Farkasem. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 19. 1. 2005, 21:57
Mark Rico
Unforgivable vengence
Víceadmirál
Tichou chodbou ošetřovny se rozléhaly kroky. Vydávaly je leštěné dámské boty, jež dopadaly na úhledně se lesknoucí podlahu. Přešly již několik oddělení ošetřovny, když se zastavili u pracovny šéflékařky, kerá právě pracovala u svého stolu. Když spatřila příchozí, vstala: „Sandro, ráda tě vidím. Kéž by to bylo za lepších podmínek.“ Komodor vypadala jako vždy upraveně a šarmantně, ale její oči napovídaly, že v uplynulých minutách plakala: „Jak je mu?“ Sam jí vzala okolo ramen: „Pro to jsem ti volala. Je to dost vážné. Nechceš se raději posadit?“ Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley
Komodor přijala malé křesílko s povděkem, stejně jako zreplikovanou čokoládu: „Nebudu ti nic nalhávat,“ začala doktorka: „Je to opravdu velmi vážné. První diagnóza se nepotvrdila. Místo lehkých zranění, jež jsme předpokládali, jsme našli několikanásobné vnitřní krvácení, popáleniny, mnohonásobné fraktury. Mohla bych pokračovat. Několikrát nám to vzdal a museli jsme se hodně snažit, aby jsme ho zase vybojovali. Teď vypadá stabilizovaně. Bude muset ale podstoupit ješě mnoho operací, už teď jsme museli použít neurostimulátory ve větším množství, než je povoleno.“ Sandře se do očí zase vhrnuli slzy, doktorka k ní přistoupila: „Nemáš už proč plakat, admirál to s jistotou přežije, na to máš mé slovo, jen bude trvat ještě týdny, spíš měsíce, než si zase popovídáte. Nejhorší na tom je, že se snažil zakrýt toho praporčíka vlastním tělem. Povedlo se mu to, praporčíka už brzo pustíme, ale admirál má poškozenou páteř na několika místech, v jednu chvíli to vypadalo, že snad ochrne, ale moderní přístroje a věda se o to už postaraly. To, že nebyl na ošetřovnu tranportován richleji, mu také moc nepřidalo.“ „Je při vědomí?“ „Ne, a ještě dlouho nebude. Cokoliv, co se blíží vědomí, je pro něj teď nebezpečné, udržujeme ho v umělé latenci. Je tak stabilnější. Nejdříve tak za týden, dříve se neodvažuji ho probrat.“ „A můžu se na něj alespoň podívat?“ „To můžeš, ale utři si ty slzičky. Je jich škoda a posádka by tě tak vidět neměla.“ Sandra si teprve po této větě uvědomila, jak se chová. Strach o blízkého člověka jí vzal soudnost. Rychle si tedy osušila oči a, dle rad šéflékařky, se vydala na pokoj pro intenzivní péči. Je dost těžké vidět lidi, které milujete, nebo máte hodně rádi, ať už jde o vzor, nebo blízkého člověka, v nemocnici. Většinou ho vidíte zlomeného, napojeného na přístroje. A tak tomu bylo I zde. Pokoj, jež byl obklopen členy bezpečnost (těmi nejlepšími, o to už se postarala) voněl po
třezalkách. Admirál ležel u protější zdi, napojen na umělé dýchání, neurostymulátory a další podpůrné přístroje. Speciální počítač meřil vše, od tepu, srdečních funkcí až po mozkovou aktivitu. Speciální sonda občas znovu a znovu mapovala střídavě mozek, páteř a fukci plic a srdce. Sandra se odvrátila. Tohle jí někdo draze zaplatí. Created by commodore Sandra Hayds (NPC) & commander Sam Haines (NPC) _________________ "...gegen alles!" 19. 1. 2005, 22:50
Ka'Vor
Un coincement si fortement grave
Poručík
"Ach, jak je to dávno, co jsem naposledy viděl Thomase" pomyslím si, když odcházím z operačního oddělení. "Paní Garcíová, kdyby volal First tak mu řekněte, že mražené zásoby opravdu potřebují alespoň mínus pět stupňů a že jestli je nedá do skladu s onou teplotou, tak si to bude vyříkávat s Harrisem osobně. A potom také s tou Ferengskou firmou. Tak...jé, vlastně ještě něco. Kdyby mne sháněl Curtain, tak že až zítra a řekněte, že nevíte, kde se budu zdržovat, ano?" "Jistě, pane Ka'Vore" "Děkuji, paní Garcíová. Nashledanou" Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
a odešel jsem z oddělení. Po cestě jsem se ještě zastavil pro pár PADDů, aby měl Thomas na ošetřovně co číst, a potom už jsem zamířil rovnou k němu. Musel jsem jet turbovýtahem a potom přes celou chodbu, tak mi to zabralo docela dost času. Přemýšlel jsem o tom, jak se Thomas naučí v tomhle bludišti orientovat, minule s tím měl problémy. No, asi ho budu muset znovu poučit, přece jenom jsem se díky své práci toho naučil o základně hodně. Panebože, mluvím jako nějakej dědek vzpomínající na dětství, to bych nerad. Mezitím jsem došel ke dveřím ošetřovny a otevřel je. Pořádně jsem se rozhlížel, ale neviděl jsem nikoho. Šel jsem tedy vlevo, na lůžkové oddělení a tam už pár lidí bylo. Vlastně jich tam bylo docela dost a já jsem tipoval, který z nich může být Thomas. Nakonec jsem mezi všemi rozpoznal modrou uniformu vědců, která byla ke mne zády, a tak si říkal, že to by měl být on, je tu jediná. Jsem zvědavý, co mi řekne k tomu, že musíme opravit rozvody ve dvou palubách a ještě k tomu prakticky celou jednu část chodby. Přiblížil jsem se k němu a už jsem ho chtěl zdravit, ale v tu chvíli mne napadlo něco lepšího. Posadil jsem si hlas co nejhlouběji to šlo, přišel k němu, on byl pořád otočený, a já zařval. "Praporčíku, pozor!" Seděl jsem na posteli ve flotilním pacientském úboru, což bylo jinými slovy flotilní pyžamo s rozlišením barev sekcí, a díval se na své bosé nohy ... Přemýšlel jsem o tom, co se stalo. Už tu ležím celé odpoledne a nudím se. Musím pořád myslet na Rica. Ptal jsem se na jeho stav stále od doby, co jsem se po poledni probral z narkózy a umělého spánku. Vždy mi jen řekli, že se z toho dostane. Náhle mě z rozjímání vytrhl zahřímaný rozkaz, takový, až se sestřička, co dávala léky na můj stolek, ustrašeně otočila. Seskočil jsem z postele a otočil se poněkud polekaně. Ten hlas mi byl známý, ale nebyl jsem si jistý. Hlavně, měl trochu jiné zabarvení. Podíval jsem se v pozoru na onoho důstojníka ... Chvíli jsem stál jako omráčený ... Najednou jako by se mnoho věcí změnilo. Byl jsem rád, že můj bývalý kamarád takhle hezky postoupil, ale zároveň jsem se bál, že už to nemůže být to přátelství, jaké bylo. Snad jsem se mýlil ... "Pane, dobrý den. Mohu vám nějak pomoci ?" To vykání mi nešlo přes jazyk ... Ka'vor měl štěstí, zdravotně jsem na tom byl už lépe ... Mohl jsem stát v pozoru. Čekal jsem, co on na to. "praporčíku" na tom slově jsem si dával záležet a snažil jsem se tvářit zle. I když jsem se trošičku pousmíval, nikdo by to neměl zpozorovat. Ale někdo, kdo mně tak dlouho znal... "v čem to jste oblečený? Jak to,že nemáte uniformu? Nic vám už není, tak jděte do služby. No?" "Měl jsem incident na dolních palubách. Propadl jsem šachtou 13 až na dno spolu s velitelem Rico. Mám být na ošetřovně ještě tři dny, i když mě to moc netěší." Pomalu se můj profesionálně neutrální výraz začal naplňovat čím dál znatelnějšími náznaky úsměvu. "Vidím, že jste po dobu co jsem byl pryč postoupil v žebříčku. Ale ... potřebujete ode mne něco ?" Nyní už s pobaveným obličejem jsem to Ka'vorovi oplácel ...
snažil jsem se držet vážný obličej, ale nedařilo se mi to. Můj úsměv už byl teď určitě znatelný a já nevěděl, proč se mi zrovna teď vytrácí sebekontrola, které mi obvykle nescházelo. "No...přišel jsem...kaskru, Thomasi, přišel jsem tě navšívit. Jsem rád, že jsi tu." a krátce ho objal. To co Kavor udělal mě zaskočilo, ale na druhou stranu jsem to očekával. Jakmile mě pustil, to jsem se už usmíval na celé kolo, jsem do něj strčil a se smíchem si do něj ještě rýpnul: "No, možná byste mi mohl, pane podporučíku, dovolit vám tykat ..." "Počkejte, to si musím rozmyslet" udělal jsem teatrální pomlku a vykouzlil na tváři zadumaný výraz. " no... myslím, že by to šlo" a opět jsem se zasmál. "když budete hodný." "A když budu moci tykat i já vám" rychle jsem dodal "S tím si hlavu nelámej, nadřízení nemusí, pro příklad nemusíme chodit daleko ..." Vzpomněl jsem si na chudáka velitele a trochu jsem zvážněl. "A co jsi udělal tak záslužného, že jsi už výš jak já ? Já nedostal ani ubohé vyznamenání ... Slibuju ti ale, že za chvíli tykání budu mezi námi povolovat já." Plácl jsem rukou vedle mě na posteli a naznačil Kavorovi, že nemusí přede mnou stát. sedl jsem si a začal mluvit. "No...znáš to. Chce to trochu diplomacie a hlavně silný nervy. To hlavně, pokud jde o mýho velitele. Ale už je to fajn. A ohledně hodnosti...ty chceš někoho podplatit?" a šťouchl jsem přítele do žeber "Ne, myslím, že pokud vydržela 'náklonost' mé nadřízené, tak je to v pořádku. Minule mi říkala, že pokud se někdy vrátím, vyhradí mi v laboratořích místo pro můj stůl a místo, kde budu mít klid. Dokonce slibovala, že mě posléze udělá zástupcem. No, něvím, jestli bude pořád ze mě tak odvázaná .... Změnil jsem se hodně ?" Zeptal jsem se nejistě a začal si prohlížet ruce a tělo. "No...myslím,že máš lepší obleček. To už vědecká sekce nemá prostředky na opravdový uniformy? Ale nevím, jestli ten tvůj posudek stačí na to, aby tě Rico jmenoval zástupcem. Je dost přísnej" "Tenhle obleček," řekl jsem a vzal do ruky kus tenké látky pyžama, "je pro oddělení fyziky vysokých teplot." Usmál jsem se a hned mi úsměv zmizel. "Já vím, že je přísný. Posudek navíc moc dobrý nemám ... budu se muset snažit. Uvidíme, z Posseidonu si nesu nějaké zkušenosti, hlavně z teoretické kosmologie, docela to tam brali zhurta." Pochlubil jsem se. "A jinak, jak ses vlastně celou dobu měl ?" "No...znáš to. Nuda tu nebyla. Musím ti toho hodně vyprávět. ALe tolik teoretickejch blbůstek jsem se nenaučil. V tom jsi mně předehnal. Ale zato mám třeba praxi ve vyklízení skladu a proskakování dveřma" "No, v otázkách praxe opravdu SB 1 vede, hned jak jsem přiletěl, naučil jsem se padat 90 metrů dlouhou šachtou." Prohrábl jsem si rozcuchané vlasy, které si z ustavičného polehávání stály jak chtěly. "Nějaké novinky na stanici jsou ? Abych nebyl úplně mimo ... Nebo snad nějaké velké novinky u tebe ?" Zeptal jsem se a spiklenecky na ka'vora mrkl. "Na stanici?Ale nic, pořád stejný. Pořád tu něco vypadává a pořád všechno řídím já. ... Ne, dělám si srandu, ale má pozice, jsem asistent hlavního operačního důstojníka víš, mně docela baví a mám i trochu zodpovědnosti. No, co si má takový podporučík přát,že" Ka'vorova slova přerušil příchod mladé sestřičky do velké místnosti pro pacienty, kde jsem seděl v položele na posteli a vybavoval se s Ka'vorem. Už ode dveří svým charakteristickým, vždy vysmátým, tónem hlasu na mě zavovala: "Johnsone, jak si to představujete ? Pod peřinu a rychle !" Udělal jsem na Ka'vora útrpný výraz šikanovaného pacienta a začal jsem na sebe soukat deku.Ve chvíli, kdy jsem chtěl sestřičce začít naoko naštvaně zazlívat, jaká je tu nuda, vešla do sálu doktorka. Přeletěla pohledem po všech pacientech, aby zjistila, zda všechno běží podle jejich představ. Už chtěla odejít, když si všimla sestřičky, jak mi natahuje deku až pod bradu a zmateného podporučíka vedle mě, rozešla se k nám. "Pane Johnsone, myslím, že to dodržování spánku už nebudete muset brát tak vážně. Podle karty ... " řekla a podívala se zamyšleně na desku za mnou, "byste si už mohl pomalu začít dělat malé vycházky..." "Výborně ..." Rozzářily se mi oči. "Ano, každý den jedna hodina procházek ... sestra vám dá oblečení ..." řekla svým častým informativním hlasem a odešla do pracovny. Sestra zrovna přiskočila s vycházkovým
oblečením a podávajíc mi ho se zasmála: "Rádi si od vás na chvíli odpočineme ..." Otočil jsem se na Ka‘vora, jenž se už pomalu začínal nudit, a pokrčil rameny: "Tohle tu mám každý den ... je to hrůza ..." To sestra už ale odcházela s veselými poskoky k dalšímu pacientovi. Navlékl jsem si na sebe přehoz a rád se opět postavil na nohy a vyšel s ka'vorem na hlavní chodbu před ošetřovnou... "Tak, kam půjdeme ?" Zeptal jsem se celý nadšený z pohybu, jenž mi už scházel. "No, stejně si potřebuju něco zkontrolovat v přístavním doku číslo 7, takže se můžem projít tam ..." "Jasně, tak jdeme" Souhlasil jsem zvesela a těšil se na snad větší zábavu než ta nuda na ošetřovně. Ani jsem si neuvědomoval, jak moc jsem to zakřikl ... „… a to se ti do cesty připletl jen tak ? Tos ho neviděl ?“ „Ne, to nešlo, letělo to moc rychle … umíš si představit, jak to ten instruktor zuřivě odkláněl na plný tah vzhůru …“ Při vyprávění mého pokusu o pilotní průkaz pro raketoplány do typu VIII jsem nikdy necítil rozhořčení nad promrhanými hodinami učení teorie. „Snad se mi na stanici poštěstí více,“ uklidňoval jsem se, když Ka’vor vymačkával na ovládacím panelu mnohociferný kód, což jsem na bezpečnostních a operačních důstojnících vždy obdivoval, “ už jsem se přihlásil na závěrečné zkoušky za čtyři dny.“ Vešli jsme do malého hangáru, kde sídlily jen tři raketoplány, kolem nichž byly rozmístěné bedny, asi jak je lodníci zapomněli při vykládce seřadit ke stěně. Ka’vor znechuceně přistoupil k jedné z nich, která zjevně blokovala jeden raketoplán zpědu. „To se mi snad zdá … Ale to si s nimi vyřídím, ještě jsem je na to upozorňoval. Takhle aby se tu čert vyznal“ klel zjevně vyveden z míry. „Můžeme to seřadit my, stejně máme ještě půl hodiny. Navíc, pokud odklidíme tuhle bednu u zadních vrat, můžu ti ukázat, kde ten instruktor ovládal ten tah nouzových trysek…“ Snažil jsem se Ka’vora uklidnit, neboť jsem ho znal už od malička a v tomto se vůbec nezměnil. Měl rychle se měnící povahu … často propadal do stavů zvýšené agresivity. Nakonec se mi ho podařilo přesvědčit a onu podřadnou práci jsme udělali sami. Když už byly všechny bedny na svých místech a Ka’vor se natěšeně soukal do raketoplánu, dostal jsem divný pocit. Pocit, že něco není dobře. Zmateně jsem se rozhlédl. Podobné pocity mívám při narušení symetrie, většinou při otevřených dveřích nebo posunutém stolu. Díval jsem se kolem sebe, ale na nic nemohl přijít, což mě ještě více znervózňovalo. „Ka’vore, počkej … já …“ Najednou jsem si toho všiml … Jeden z poklopů větracích šachet, co sem vedly, byl trochu ohnutý a zanechával tak mezi stěnou znatelnou skulinu. „Podívej se na tohle … To už by si snad lodníci nedovolili …“ Na Ka’vorovi se ihned objevila nejistota. „Tohle se mi ještě nestalo … to nebude jen tak …“ říkal opatrně a seskočil z rampy raketoplánu a doběhl k poklopu, u nějž jsem stál. „Asi někdo tam chtěl něco změnit … třeba nastavení větrací záklopky … to ale může dělat jen technik, no, podíváme se …“ Kavor vzal nářadí z jedné označené bedny a odklopil víko. Začal se soukat dovnitř. „Kavore, nechoď moc daleko …. Může to být celé bludiště chodeb … raději jen nakoukni.“ Kavor se ale moc daleko neplazil. Zaznělo jen : „Bože !“ V prázdné šachtě se rýsovaly nezaměnitelně namodralé rysy a ostré křivky časované bomby z poly-plastu. Na malém číselníku se na Ka‘Vora pobaveně smály stále se zmenšující číslice. 00:01:52 … Seběhl jsem dolů z rampy, vplazil se rychle do temného otvoru a rozpoznal něco, co se v těchto končinách nevyskytuje tak často. Neodpustil jsem si zdušený výkřik „Bože!“, ale poté jsem se začal snažit myslet racionálně „É, Thomasi, je tu jeden malý problém“ „Cože? Problém?“ „Jo, problém. Radši by jsi se na to měl kouknout, je to úkol pro technika jako stvořený“ a v rámci racionálního myšlení jsem se dal na útěk zatlačením proti stěnám průlezu, abych se dostal ven. Jenže to nešlo. Na jedné straně byl výstupek, kterého jsem si nevšiml, a ten se zachytil o mojí uniformu. Neměl jsem prostor, abych se z toho nějak vyvlékl a silou by to také nešlo, uniformy jsou velmi pevné. „É, Thomasi, je tu ještě jeden problém“ „Cože? Další bomba?!“ „Ne ne, tentokrát jen taková prkotina – nemůžu ven!!!“ „Co?! Ka’Vore, ne! To…musí nějak jít…sakra…co teď?...Transport? Ne, to ne, za stěnou jsou generátory udržovacího pole hangáru. „No…Ka’Ve, myslíš že bys to zvládl odpojit?“ „Thomasi, jsi si jistý svým duševním stavem? Snad víš, že já vím o technice asi tolik jako ty o logistice náhradních dílů pro Jinx VI“ „Tak co chceš dělat?!“ „No…počkej, něco vymyslím…nic mně nenapadá, tak to teda odpojíme, budeš mně navádět,jo?“ Srdce se mi rozbušilo znatelnou frekvencí. Na malý okamžik mi hlavou proběhlo, jak
to, že je Ka'vor v takovém klidu, ale uvědomil jsem si, že je to asi zdání. Byl tam zaklíněný, transportéry nejsou použitelné, volat pomoc nemá smysl, za tak krátkou dobu sem stejně nikdo nepřijde. Zůstanu tu a musíme to zvládnout ... "No ... popiš to ! Někde tam musí být zdroj !" hlas se mi chvěl a rychle jsem se natáhl k šachtě. Ka'vor byl moc hluboko na to, abych ho vytáhl ... "A jak má vypadat zdroj, proboha?! Nejsem Einstein a bombu vidím poprvý v životě a snad i naposled!" "Dobře, někde tam musí být ... Může mít tvar jako je v PADDech, malá destička, většinou jasná barva .... polytermické články se jiné nevyrábějí .... našel jsi ho .... pospěš si ... " Nervózně jsem otáčel hlavu k hlavním dveřím hangáru. Takový kus .... "Prosím tě ... někde pod bombou .... pokud tam nečouhají všude EP vedení, tak to bude hned pod dispejem ..." "pod displayem, pod displayem, to se mu řekne" bručím si pro sebe. "Jo, něco žlutýho tu je. Vedou z toho nějaký rozvody k displayi a někam dovnitř. Co mám dělat? Ksakru, ukazuje to jen 42 vteřin! Rychle, Thomasi!" " No .... dobře ... " uklidňoval jsem se, přec jsem si snažil nepřipouštět, co se může stát. " Protože princip je v udržování stálého proudu před aktivátor, nesmíš to vedení přerušit. Měli bysme invertovat baterii ...." promnul jsem si čelo ... "Ano, otočí se polarita a doufám, že tam používají levné izolineární čipy, pokud otočíme smysl toku proudu, nevybouchne to ... To říkal náš učitel v prváku .." To se ale asi Ka'vor nepamatoval. Já vlastně taky ne. Ta přednáška se mi vymazala z paměti už dávno. Musel jsem ho ale nějak uklidnit, že to co mu říkám, je správné. " Určitě, je to tak ... " měl jsem slzy v očích .... stál jsem jako přimražený .... stihl bych .... dveře byly daleko a svítily šedě. " Jo ...postupně vyndej všechny a-KU články a polarizuj je opačně ..." Třeba se stane zázrak .... "Thomasi, to nezvládnu! Jen 15 vteřin. Běž pryč a uzavři sekci! Já...já tam za chvilku přijdu" Nad mou hlavou se vznášel mléčný opar ... a slzy padaly tam vzhůru .... přistihnul jsem se, že stojím na místě. Něco, co nebyl pud sebezáchovy, se rozhodl zůstat ... V uších jsem slyšel, jak z mých úst vycházejí slova ... Přitiskl jsem se na přepážku vedle šachty, ale zůstal tam s ním. Pod košatým ... "... ti ten dárek až zítra .... Neříkej, že jsi to četl .... kdybys ..." Moc jsem se neposlouchal, ta rozumnější část mě samotného sténala, ta lidská se bála ... Zůstával jsem a povídal si 15 sekund s Kavorem. Chápal jsem jak, ale nechápal proč .... 00:00:02 .... 00:00:01 .... poslouchal jsem Thomase, jak se mne snaží uklidnit, ale moc to nezabíralo. Začal jsem cítit, jak se klepu a postupně se ke mně začala dostávat nervozita, kterou jsem cítil jen málokdy. Vrátila se mi zřejmě za celá ta léta, co jsem jí potlačoval a možná ještě víc. Na chronometru se objevila jedna vteřina a mně projelo myslí tolik myšlenek, co snad za celý život ne. A nakonec padla nulad. Instinktivně jsem vymrštil hlavu vzhůru a rukou si jí jakoby kryl. Vykřikl jsem "áááááááááááá" a ještě uslyšel, jak Thomas sebou praštil na zem, zřejmě ve snaze uniknout výbuchu. A potom už nic. Vlastně ano, uviděl jsem světlo, světlo na konci tunelu, které ale vypadalo velmi blízko a přitom tak daleko. Vše mně bolelo, ale cítil jsem ,že to přestane. Tak to snad chodí, ne? Lehce jsem pootevřel oči, ale všechno kolem mně se najednou zatřáslo a tak jsem je zase zavřel. Ale najednou, z ničeho nic, se ke mně donesl vzdálený, a zároveň blízký hlas, který vycházel z opačné strany, než to světlo v tunelu. "Ka'vore! Ka'Vore! Odpověz! Je ti něco?!" "Ksakru, pitomá bomba." "Ka'Vore! Ty žiješ!" "Jo, ale až najdu toho, kdo tuhle pitomost vymyslel, tak mu zakroutím krkem osobně. Jau, ta boule ale bolí." a na displayi se objevila hláška "Neprošvihli jste něco? Zkuste se podívat na záložní můstkové generátory." a všechna světélka svítila jasnou, bílou září. V tuto chvíli jsem měl opravdu chuť na čerstvou krev, i když to v žádném z mnou studovaných klingonských umění nebylo... Ještě jednou jsem s Ka'vorem zatřásl, abych cítil, že je živý, byť se mnou právě mluvil. Pak jsem složil hlavu do dlaní a usmíval se nad tím, co všechno se stalo ... Až jsem se odhodlal ke slovu, bylo vřelé ... "Měli jsme štěstí ... víc než rozumu ... takže to zas tak velké štěstí nebylo " Stres odpadl a zbyl jen pocit, že jsem zase unikl z maléru jen o kousek. "Možná bychom tě ale nějak měli odsud dostat ne ? " Rychle jsem se vyplazil z šachty a stiskl komunikátor.
"=/\= Johnson údržové četě, v hangáru číslo .... číslo 2E potřebujeme dostat podporučíka Ka'vora z šachty, kde se zasekl " Najednou mi to přišlo docela úsměvné... Ještě jsem si chvíli povídal s Ka'vorovými zády a když se dostavil personál, jemuž jsem řekl, že jim vše vysvětlí Ka'vor, jsem musel odejít, protože jsem svou hodinu už přetáhl. Rozloučil jsem se a utíkal, co mi zdravotní stav dovoloval chodbami vzhůru. Cestou jsem potkal stále víc a víc lidí. Všichni se cpali do chodby nalevo od turbovýtahů. Když jsem nahlédl, pochopil jsem, že záložní můstkové generátory budou potřebovat péči. Zmatený z dobrodružnější procházky než jsem si představoval jsem se poddal tichu a míru ošetřovny. Právě odcházela zástupkyně velitele. Zasalutoval jsem a ona se na mě podívala pohledem, v němž se mísilo pochopení, soucit a vyčítání ... podporučík Ka'Vor a praporčík Thomas Johnson _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 21. 1. 2005, 22:58
Mark Rico
The ultimate cause that shakes the reality
Víceadmirál
Sandra stála u okna a a dívala se na hvězdy. Přemýšlela nad tím, jak často tady takhle stál Rico. Nikdy jí nesvěřil nad čím vlastně přemýšlí, přestože se ho párkrát ptala. Říkal jen, že relaxuje. K tomu vlastně také sloužila celá tahle pracovna. K relaxaci. Málokdy tu pracoval. A pokud ano, byly to konzultace, hlášení, papírování, nebo povyšování. Povyšování. Sandře prolétl hlavou Ricovo rozhovor s ní, když jí povyšoval na komodora. Začínala si pomalu uvědomovat, co tím vším vlastně myslel. Tím, aby si to rozmyslela. Znovu jí přeběhl mráz po zádech. Před dvaceti, třiceti minutami jí volala Sam, že se Markovi přitížilo. Museli začít s další regenerační kůrou. To znamená další dva týdny umělého spánku navíc. Minimálně. Pokud se nestane zázrak. Přišla si najednou tak osamělá. Bez Rica. Bez admirála, který by jí poradil. Chtěli po ní, aby řídila stanici, a teď tohle. Sakra! Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley
„Dále!“ zakřičela, když jí vyděsilo ohlušující zapípání dveří. Bála se dalších špatných novinek. Dalších nevítaných zpráv. „Scotte,“ vydechla úlevou, když uviděla vcházejícího Matrixe: „díky bohu za tebe.“ „Volala jsi mne, ne?“ „Ano, volala.“ Sandra se posadila na gaučík a přizvala ho k sobě: „Volala jsem tě, protože potřebuju poradit.“ „Poradit? Vždyť jsi velitelem stanice a..“ „Potřebuju konzultaci,“ zakročila rázně proti jeho lamentaci: „Mám už vymyšleno, co podnikneme, ale chci vědět, že to je tak dobře. Že by to tak Mark udělal. Rozumíš?“ Scott jen přikývl a tak pokračovala: „Nechceme dělat paniku, Flotila ještě vyhodnocuje údaje ale vypadá to, že McKinley je trnem v oku sektě známé pod názvem Černá kobra. Jsou to blázni, vymývají svým členům mozek. Nic víc nám o nich rozvětka zatím neřekla, ale za poslední čtyři dny tu, kromě prvního bombového útoku, byly další čtyři hlášené. K tomu mám znepokojivé zprávy o stavu nemocných, na stanici začala řádit zvláštní chřipka, nefungují na ní standartní postupy léčby. Není to smrtelné, na druhou stranu nevíme, jak jí léčit a nemocných stále přibývá.“ „Myslíš, že to mají na svědomí oni?“ „Předpokládám to.“ „A s čím chceš poradit?“ „Spíš pomoci, potřebuju, aby jsi vyjednal zvláštní podmínky. Ještě ti časem řeknu jaké. Musíme nějak uzavřit stanici a stabilizovat jí, pokud se to nepovede, bude se muset přistoupit k neuvěřitelně brutálním podmínkám. Terorismus jako takový byl dříve téměř zlikvidován, tohle je první podobný stav za posledních čtyřicet let.“ Sandra poklesla hlasem a čekala, jak Scott zareaguje. „Moc to pořád nechápu.“ Přiznal nakonec. „Jste diplomatická sekce,“ Sandra znatelně zvýšila hlas: „stanice je v ohrožení. Potřebujeme zvláštní privilegia, nemůžu vyhlásit žádné věci jen tak, potřebuji podklady. Jsem jen první důstojník stanice, přestože je Rico mimo službu, a já mám, de facto, velení, nemůžu si dovolit příliš si vyskakovat. Nemám zázemí, znalosti, zkušenosti. Nejsem Admirál. Před chvíli jsem měla nepřijemný hovor z velení, což mi stačilo na příštích deset let. Doufám, že to chápeš?“
„Začínám.“ „Dobře,“ Sandra vstala: „čím dříve s tím začneš, tím lépe. Předpokládám, že situace se bude jen zhoršovat. A to rapidně.“ „A co ta konzultace?“ „To je ono, teď chci, aby jsi se k tomu teď vyjádřil.“ Sandra znejistěla. Scott chvíli přemýšlel: „Myslím, že teď se nedá dělat nic jiného, než to, co jsi vymyslela. Potřebujeme hlavně víc informací a to…“ „Vím, to je priorita. Všechny sekce na tom pracují, rozvětka má ode mne pár ošklivých telefonátů na záznamníku. Využila jsem Ricova jména, snad si nikdo nebude porovnávat data Markova zranění a data hovorů.“ „Snad ne,“ Scott se usmál: „začnu s tím ihned. Jen se chci zeptat- jsi v pořádku? Vypadáš přešle. A máš kruhy pod očima. Vypadáš, že moc nespíš.“ Sandra přešla k oknu a láskyplně vzala do ruky hrneček, který tam měl Admirál. Nikdo, kromě ní nevěděl, že tenhle hrneček je od ní. Není replikovaný, jak si všichni mysleli, Rico z něj pil jen jediný druh nápoje... „Bojím se o Marka. Je to vážné, myslím, že mě Sam jen nechce děsit. Že nechce, abych se bála, ale že to je horší. Neviděla jsem žádnou lékařskou zprávu.. nic. Já... Sandře se nahrnuly do očí slzy. Snažila se je potlačit, ale nešlo to. Scott si toho všiml: Vstal, přešel k ní a vzal jí za ruku: „Co to vidím, komodore. Snad nebudete plakat?“ Pak jí pohladil po vlasech a objal. „Znám tebe, i Marka už pět let, Sandro. A pokud něco, nebojím se o Admirála Marka Rica. Má tu nejlepší lékařskou péči a tu nejnezdolnější vůli. Kdykoliv něco chtěl, dosáhl toho a pochybuji, že by chtěl zemřít. To se mu nepodobá. A pokud nechce, ani zubatá ho nedostane, to spíš o něj zlomí kosu.“ Created by Commodore Sandra Hayds (NPC) & ambassador Scott Matrix (NPC) _________________ "...gegen alles!" 24. 1. 2005, 1:48
Thomas Johnson
Obyčejný den
Podporučík
Nadšení na mě bylo vidět i z dálky. S očividnou radostí jsem cpal do námořní tašky všechno svoje oblečení i jiné věci, jako PADDy od Ka'vora, kam mi nahrál měsíční zprávy z dálkových senzorů z operační sekce. Bylo toho tolik, že jsem ani všechno nestačil přečíst. No, mám co na čtení na nudné chvilky při službě v laboratořích... Pane Johnsone, vy nás už opouštíte ? Sestřička zrovna vyprazňovala hypospreje na mém stolku a bylo na ní jen velmi těžko poznat, jak tuto větu myslela. Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
No, konečně mě už doktorka propustila. Říkal jsem si, že už je načase. Nic mi přeci už nebylo. Pokrčil jsem rameny a pokračoval v napěchovávání tašky. Ano, už vám nic nebylo, ale paní doktorka to pořád viděla jinak. Někdy jejím praktikám nerozumím. Pokl jsem. Já taky plno věcem nerozumím ... Podívala se na mě pohledem, jež mě měl přesvědčit, že mě úplně chápe. Já si tím ale jistý nebyl. Rozhodně, budete tu chybět. Kdo nám tu bude proklepávat doktorku z chemické analýzy ? Rád slyším, že jsem vám tu nepůsobil jen starosti a problémy, jak jste mi stále připomínala. Odpověděl jsem s výrazem, jenž se nedá nazvat jinak než 'šibalský'. To je taky pravda, jak jste nám tu rozlil snídani nebo povalil stolek s léky ... Začala vážně ... pak se ale vřele usmála. Jestli je to cena za vaší návštěvu, klidně nám sem přijďte něco někdy rozbít. Rád ... Ne, nečervenal jsem se. Určitě ne ... No, já mám sbaleno, tak ... jdu do služby. Začíná mi za 70 minut. Podívali jsme si do očí. No ... Takže ...
Já už jdu. Mějte se hezky a nezapomeňte se sem brzy podívat. Jistě, eh, Kate. Otočil jsem se a s taškou na zádech vycházel ven. Tak nějak jsem čekal, že na mě ještě zavolá, jak to bývá ve filmech, jestli nemám po službě čas. Nic se ale nekonalo. Dveře se zavřely a já zůstal na chodbě. Povzdychl jsem si a vyšel směrem ke kajutám mladších důstojníků. ************************************************************* Kajuta byla hezká. Větší jak ta, kterou jsem měl tady ba stanici v době, kdy jsem tu byl jako kadet. Snad se mi to zdálo, ale i postel mi připadala větší. Hodil jsem na ní tašku a začal si vybalovat. Otevřel skříňku a házel tam oblečení rovnou od postele. Na srovnané prádlo jsem si nikdy nepotrpěl. VCěci, co jsem nevěděl, kam dát, jsem naházel na deku s tím, že to po službě uklidím. Vzal jsem prázdnou tašku a hodil jí na věšák do šatníku. Vypadl papír... Udiveně jsem se na něj díval a s pocitem, že jsem s sebou žádný neměl, jsem ho sebral opatrně z podlahy. K papíru jsem byl vždy opatrný. Už od akademie, kdy jsem se potkal v baru ještě jako kadet v prváku s prvními papírovími novinami. Na stanici Jupiter, kde jsem vyrůstal, papír nebyl. S úctou jsem ho svíral v ruce. Teprve teď mě ale napadlo se podívat, co na něm je. Srdce změnilo rytmus. Tome, zítra v 20:00 se v simulátoru 1 promítá film Svět podle dr. Zimrmanna. Myslím, že by se ti to líbilo. Mám lístek na druhou řadu, sedmé sedadlo. Vpravo bylo ještě dnes v poledne volno. Doufám, že přijdeš. Kate Zíral jsem na rukou psaný text v naprostém ohromení. Po nějaké chvíli jsem se konečně vrátil do reality. Na tváři se mi objevil blažený úsměv a pospátku jsem skočil na postel a ležel na zádech. Čekání na začátek služby jsem prosnil na posteli ... _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 25. 1. 2005, 13:22
Martel Tarkin Konzul
Scott Matrix se po rozhovoru s komodorem Hayds brouzdal koridory stanice. Pořád si ji vybavoval, jak téměř brečí, jak se padá veškerá její rozvážnost a rovnováha. Jsou dny, kdy i dospělí potřebuji utěšit jako malé děti. Na druhou stranu teď Sandra byla velitelem stanice a musí se podle toho chovat. Při cestě také přemýšlel, jak vyhovět jejímu přání. Bylo mu jasné, že takový boj o tak důležitou věc jako je chod SB1 – McKinley nemůže nikomu utéci. Jak nastavit zvláštní režim, aby to bylo rychle a přitom účinně. To je otázka, na kterou zatím sám neznal odpověď. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
Jeho nohy dopadaly dost tvrdě na podlahu, která v jistých okamžicích začala rezonovat s jeho kovovým plátem na botách. Ten si tam nechal dodat v době, kdy byl ještě delegátem. V bitce totiž potřeboval trošku tvrdší úder, a tohle jej poskytovalo. Cesta ubíhala rychle a jeho počítačový terminál se blížil. Před dveřmi své kanceláře se na chvíli zastavil a pousmál se tomu, co právě hodlá udělat. Vždyť ani neví, co bude tomu či onomu říkat, ale věděl, že to udělat musí. Ráznými kroky se dostal až ke svému terminál a aktivoval jej. Prsty sklouzly na panel, chvíli pobíhaly sem a tam a v mžiku se objevil nápis CONNECTING místo loga Federace. Tento nápis byl vystřídán tváří starší ženy, tak 60leté. „Úřad Diplomatického sboru Rady Federace. Přejete si?“ Otázala se žena s milým úsměvem. „Tady je velvyslanec Matrix ze SB1 – McKinley. Chci mluvit s někým z výkonného vedení.“ Oznámil žene. Ta očima sjela na jinou obrazovku, prsty vyťukala pár příkazů a výsledek se dostavil.
„V současnosti je zde z výkonného vedení jen velvyslankyně Sakkath.“ Sdělila mu. Už při tom slově velvyslankyně začal Matrix tušit, kdo to bude. S velvyslankyní se nemají příliš dobré vztahy. Navíc jejich vztahy byly podle jistých zdrojů ještě více oslabeny během posledního incidentu na SB1 – McKinley, přesněji řečeno kolem projektu Dark Angel. Ten bude těmto jedincům asi ještě hodně dlouho ležet v žaludku. Nezbývalo ovšem nic jiného, než přikývnout a pokusit se velvyslankyni přesvědčit. „Spojte mne s ní, prosím.“ Ucedil velvyslanec mezi zuby. Žena jemně přikývla a o minutku později se na velvyslance dívala tvář velvyslankyně. „Velvyslanče Matrixi.“ Pozdravila jej dokonale neutrálním hlasem velvyslankyně. Scott se napřímil a též ji odpověděl. „Zdravím Vás, Vaše Excelence.“ „Co byste potřeboval?“ Pokračoval jejich rozhovor. „Na SB1 – McKinley došlo k nemilým incidentům, při nichž byl zraněn i admirál Rico.“ Velvyslankyně v klidu seděla ve svém křesle a jen se opírala. Matrix tedy pokračoval. „Chtěl bych, aby na stanici byl vyhlášen zvláštní režim, jenž by opravňoval bezpečnostní síly k rychlejším postupům.“ Vysvětlil a čekal, co na to velvyslankyně řekne. Pokud se dozví, že Hayds by velení stanice nemusela zvládnout, tak je to její konec a konec Rica na této stanici. V současnosti se však zdálo, že velvyslankyně to v úmyslu nemá. „Nesouhlasím. Nejsou k tomu žádné dostatečné důvody.“ Tohle vždycky Matrixe vytáčelo – žádné dostatečné důvody… „Žádné dostatečné důvody? Velitel stanice leží na intenzivní péči, 3 patra stanice byla poškozena, 415 lidí nepřežilo a stále to nejsou dostatečné důvody?“ Otázal se klidným, avšak zdrceným hlasem. „Souhlasím, že jsou to vážné důvody, ale není tu nic, co by poukazovalo na nějaké další problémy, tudíž vzhledem k okolnostem jsou další opatření zbytečná.“ Na jednu stranu měla velvyslankyně pravdu a Matrix poznal chuť porážky, ale na druhou stranu to tak nemohl nechat. „Je tu možnost, že to byl teroristický útok a že za tím stojí organizovaná skupina. To by mohlo změnit pohled na věc.“ „Ano, to mohlo. Ale máte nějaký důkaz o tom, že to tak je?“ Než stačil Matrix cokoliv říci, ujala se slova opět velvyslankyně. „Jsem ochotna vyhlásit na stanici zvláštní režim, včetně stanného práva a další radikálních kroků, ale musím mít aspoň nějakou jistotu. Pokud seženete důkazy, tak mi ihned zavolejte – ve dne, v noci – a já okamžitě předběžný stav vyhlásím a později ho určitě potvrdí i Rada Federace či SFC.“ Nebyl to sice výsledek, který Matrix očekával, ale byl to uspokojivý výsledek. Nyní tedy stačí, aby sehnal nějaký důkaz, jenž by velvyslankyni přesvědčil. A ten důkaz musel přijít hodně rychle, protože žádný člen posádky stanice nevěděl dny ani hodiny… Když rozhovor s Úřadem Diplomatického sboru skončil, otevřel Matrix kanál na pracovnu Rica. „Ahoj Sandro.“ „Tak co?“ Otázala se dychtivě komodor, ale již z Matrixová výrazu bylo jasné, že výsledek není takový, jaký by si přála.
„Mluvil jsem s velvyslankyní Sakkath.“ Při vyslovení toho jména obrátila Sandra oči v sloup. „Podle jejího názoru taková opatření nejsou zapotřebí.“ „Nejsou zapotřebí?“ Začala téměř křičet Hayds. „Ano, nejsou. Není totiž žádný důkaz o tom, že by se něco takového mohlo opakovat. V tom má pravdu a nikdo si nevezme na triko uzavření, nebo omezení SB1 – McKinley jen pro nějakého blázna.“ „Typické. Jak typické. Nikdo nebude nic dělat. Ale to, že Mark leží na intenzivní péči je jim naprosto jedno, že?“ Matrix tušil, že Sandra bude reagovat přibližně jako on, ale s větší mírou zaujatosti. „Jestli ti zavolají a ty jim tohle řekneš, tak brzy odvolají z funkce velitele stanice a pošlou někoho jiného, Sandro. Je to tak – v jisté části má pravdu a v jistém pohledu na věc, ale to teď není důležité. Sama mi řekla, že pokud ji opatříme nějaký důkaz, tak vydá dokonce předběžné stanné právo, což by nám mohlo velice pomoci.“ Sandra potlačila všechnu zlobu, která jí zrovna hrála v hlavě a odpověděla. „Dobře. Tak ten důkaz musíme rychle sehnat.“ Řekla a ukončila spojení. Otevřela však jiný kanál k veliteli bezpečnosti. „Tady je komodor Hayds. Nadporučíku, ať Vaši muži hledají a pátrají po důkazech, které by svědčily o možných atentátech na palubě SB nebo proti SB.“ „Jistě, madam.“ Odpověděl nadporučík. Nyní zbýval ještě jeden muž, který mohl pomoci – generál Sanchez. Kanál s ním také otevřela. Během chvíle spatřila staršího muže s šedinami, ale jinak v dobrém stavu, prostě zachovalého . „Komodore.“ Pozdravil jí hlubokým a zároveň vážným hlasem generál. „Generále.“ Dala v odpověď Sandra a pokračovala. „Máme problém, potřebuji, aby Vaši muži pomohli při zajišťování stop a chodu stanice.“ Nyní si sama uvědomila, jakou ptákovinu řekla, a tak se opravila. „Prostě potřebuji pomoc s bezpečností stanice a pátráním po další podobných individuích, jako bylo to, co zranilo admirála.“ Generál pozdvihl obočí a pravděpodobně si uvědomil, jak moc pro komodora admirál znamená. „Dobře, komodore. Vydám příslušné rozkazy. Sanchez konec.“ Obrazovka potemněla. Sandra přešla k oknu a polohlasem řekla. „Vydrž, Marku, vydrž.“ Created by commodore Sandra Hayds, ambassador Matrix, ambassador Sakatath and general Sanchez _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 27. 1. 2005, 17:01
Bart G. Farkas
Sanchez - Lví srdce
Nadporučík (marína)
=/\= Nadporučíku Farkasi, tady generál Sanchez, ihned se hlašte u mě v kanceláři. =/\= Tak to bylo první, co Bart slyšel, když se ráno pomalinku probouzel. Hlas generála byl natolik hrubý, že to Barta z polospánku přímo vytrhlo do reality. Bolest hlavy byla prvním pocitem, který ucítil, sotva si sedl na postel. Přímo nevrle provedl základní
hygienu, oblékl se, ani se nějak dlouho neupravoval a namířil si to rovnou ke Generálovi.
Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley
Ačkoliv cestu ke generálově kanceláři znal více než dobře, stratil se. Uličky SB se mu najdnou zdáli jedna stejná jako druhá a nemohl si vzpomenout, ve kterém, že to patře Sanchez sídlí. Nakonec byl i přes svou nevoli donucen využít pomoci techniky, tedy vedlejšího panelu počítače. Tam zadal místo, ke kterému se potřebuje dostat a jako začátečník následoval červené šipky na zdech. Připadal si trapně a ještě víc, když se začínal pořádně probírat a jeho paměť se konečně probudila k životu. Když kolem něj šel nějaký mariňák, snažil se dělat, že kontroluje, zda-li to funguje, ale málo kdo takovému obelhání uvěřil. Konečně si mohl oddychnout, když stanul před dveřmi, na nichž bylo napsáno "Kancelář velitele vojenkských sil pro okolí země Generala Sancheze". Dlouho se nerozmýšlel a vstoupil dovnitř. Jako v každé kanceláři ho uvítala sekretářka a po krátkém rozhovoru, ve kterém se Bart nechtě dozvěděl spoustu nových drbů, byl vpuštěn ke generálovi. "Pane, jsem tu na Váš rozkaz." Zasalutoval podle pravidel a postavil se do pozoru, při tom se snažil nevyvolat v generálovi dojem, že je něco v nepořádku. "To je dost Farkasi, že jste se uráčil konečně taky dojít, nechal jste mě pěknou dobu čekat." Tak krásná byla první Sanchezova slova a Bart měl co dělat, aby mu přímo do obličeje neřekl pár líbezných slov, které by mu nejspíš solidně pochroumali nervy, za což by byl pravděpodobně Bart na místě (přinejmenším) degradován. "Omlouvám se generále, už se to nestane." Generál práskl rukou do stolu, ale neřval, měl vstek na něco jiného a kvůli tomu se Bart cítil jako střed všech jeho problémů"Farkasi, vy víte lépe než já, co se stalo nedávno na McKinley za tragickou událost. Admirál leží v komatu na ošetřovně a nám se tu s největší pravděpodobností roztahují další vyvrhelové. Chci, aby jste si to vzal na starost a tu situaci urychleně vyřešil. Spolupracujte při tom jak s bezpečností, tak s diplomatickou sekcí a vemte si na to třeba celý váš tým, hlavně, ať ty grázly chytíme, rozumněno ?!" Bart přikývl, ale ani v nejmenším netušil, jak to má udělat. Pokud někdo hrozil, že odpálí bombu, nebylo těžké ho najít, ale když bylo všude ticho a někdo si jen v koutku mysli přemýšlěl nad dalším útokem, tak bylo velmi nepravděpodobné, že na něj Bart narazí, obvzláště když není ani betazoid, ani telepat. "Ano pane, najdeme ty grázly a postaráme se o to, aby byli předáni do správných rukou," Jistota z něj však vůbec nekypěla, ba naopak. "To jsem rád nadporučíku, v tomto smyslu máte plné pravomoce....ale opovažte se jich nějak zneužít !!!" Bart jen na sucho polkl a pak s odpovědí "Ano pane." se dal na odchod. V kanceláři se zrovna sekretářka hádala s nějakým mužem. Pravděpodobně civil si vyžadoval vsup ke generálovi a nešetřil u toho sprostých slov. Bart ho tedy chytil za rameno a pokusil se ho uklidnit, muž se však na něj rozkřikl a tak Bart raději ustoupil protože by mu neprospěla bitka v generálově kanceláři. Sotva však za seboz zavřel dveře, bleskla mu v hlavě vzpomínka.... Jak se tomu muži díval do očí, viděl nesmírně modrý odstín duhovky, tu si také vzpomněl, jak mu kdosi od bezpečnosti vykládál o tom atentátníkovi (či sebevražedníkovi) s krásně modrýma očima. Stačilo si spočítat 1 + 1 a rázem tu byl výsledek ! "Pane bože....." Řekl Bart nahlas a vlítnul zpět do kanceláře, nikoho se na nic neptal a otevřel i druhé dveře, za nimi už stál muž, v jedné ruce podivný ovladač a odrecitovával zrovna nějaký druh náboženské či sektistické víry. Bart na nic nečekal, dvěma údery vyrazil muži ovladač z ruky a sám ho zachytil. Dalším úderem muže omráčil a ten padnul jak podťatý na zem. Ačkoliv se zdálo, že už je vše v pořádku, zjistil Bart, že na bombě, kterou měl muž ovázanou kolem hrudi je nějaký podivný detonátor, který stále hlásil menší a menší čas. To znamenalo jediné - "Bomba je stále aktivní a 0:36 musela být značka odtikávajících vteřin do výbuchu."
"U všech divizních oddílů ! (ulevil si generál po armádním) Farkasi, musíte tu bombu zneškodnit, jinak to tu celé vybuchne." Bart neměl tušení jak to udělat a tak na generála promluvil vyděšeným hlasem. "Pane, musíte odtud zmizet, každou chvíli to bouchne a já nemám ponětí, jak to zastavit. " To už byla na ciferníku čísla 0:26 "Nene Farkasi, voják z bitvy nikdy neutíká, to Vás neučili na akademii ?!" Bart chvíli zápasil s myšlenkou, že je Sanchez stejně tak psychopat, jako ten omráčený muž na zemi. "Pane, tady není čas na nějaká pravidla. Boj skončil a je na čase vyčistit bojiště a to fofrem !" Pokusil se 15 s před výbuchem zachránit Bart situaci, ale marně. "Mýlíš se vojáku, tadle válka bude pokračovat, pokud tomu tady a teď neuděláme útrum a protože nejsem zbabělec, tak nikam nepůjdu a to je moje, tedy generálovo, poslední slovo!!!" Bart zvedl oči v sloup, urychleně se pomodlil, poté zahlédl na číselníku 0:02 a proto chytl všechny dráty, které ústili ven z bomby do těla nešťastníka a naráz je všechny vyrval. Pak se zavřenýma očima očekával konec svého žití. K jeho velké radosti však zjistil, že ciferník už nesvítí a bomba přesto stále nevybuchla. Radostí dosedl na zem a zhluboka oddychoval. "Gratuluji nadporučíku, začínáte plnit svoje povinnosti na výbornou, tak se mi to líbí...No a jestli by jste chtěl, tak by jste mohl doprčic odnýst toho zpropadenýho psa z mé kanceláře !" Bart nechápal, jak může být generál tak klidný, ale také pochopil, že to co právě řekl není žádost, ale rozkaz a tak urychleně muže vynesl ven z pracovny, s pomocí bezpečnostních oddílů mu sundal bombu z těla a tu pak šel předat, komu jinému než Martelovi. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 28. 1. 2005, 17:40
Ka'Vor
Vzácná návštěva
Poručík
Runabout dosedl na plošinu přistávacího doku 8 na SB1 McKinley. Z jeho útrop vystoupilo několik osob v různých uniformách Hvězdné flotily, ale převážně se objevovala zlatá uniforma. Celá skupina se vydala do kanceláře hlavního operačního důstojníka. Jejich kroky duněly, jak celá skupina šla pochodovým krokem. Levá střídala pravou a během chvíle se před nimi objevily požadované dveře. Nikdo na nic nečekal a vstoupili dovnitř. Kancelář byla prázdná nadporučík pravděpodobně někde byl. Velitel skupiny se otočil ke svým podřízeným. Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
"Zůstane tu akorát námořní kapitán Han Troohn a hlavní lodní mistr Jane Jacobs." Sborově se ozvalo: "Ano, pane." Jak velitel nařídil, tak se i stalo. Ještě osoba vydala rozkaz k ztlumení světel a zbylí dva členové zaujali pozice ve tmě. Nyní čekali, až se dostaví velitel oddělení. Za nimi se objevila sekretářka velícího sekce. "Zdravím Vás, pánové, čím mohu pomoci?" "Je velitel sekce uvnitř?" "Nikoli." Odpověděla zmateně sekretářka. Jeden z členů týmu vystoupil. Na jeho límci byla hodnost komandéra.
"Máte volno po zbytek dne, nebo dokud si Vás Váš šef nezavolá." "Ale, já přeci nemohu..." "Musíte, je to nezbytně nutné." Dodal komandér tentokráte tvrdším hlasem, aby bylo jasné, že budoucí rozhovor není pro její uši. Po odchodu sekretářky nikdo na nic nečekal... Jako vždy jsem pracoval ve své kanceláři. Napravo jsem měl na vysoké hromádce haldu PADDů, které musím zpracovat a vyřídit a nalevo ležela malá hromádka těch, u kterých jsem to již provedl. Po tom, co se odehrálo těch několik útoků se mi navalilo tolik papírování, že mi z toho někdy jde hlava kolem. Nejhorší je, že zatímco celá sekce má prodloužené směny a všichni pracujeme jak nejefektivněji umíme, Harris dělá úplně to samé, jako vždy – tedy nic. Měl bych mít taky nějakého asistenta, aby tohle všechno udělal za mně a já se mohl někde pořád potulovat, jak to dělá můj nadřízený. Najednou jsem zaslechl nějaký šramot v reprezentační místnosti a žádnou reakci sekretářky. Určitě zase někde lítá s něčím pro Harrise a tak jsem se rozhodl dojít tam sám, koneckonců jsem jeho asistent. Zvedl jsem se tedy z křesla a vyšel ven, na chodbu. Tam bylo zhasnuto, neviděl jsem ani na krok. „Počítači, rozsviť světlo.“ „Nemohu provést, zablokováno vyšším důstojníkem.“ Najednou Ka’Vor uslyšel další divné zvuky a ještě k tomu ve tmě. Pomalu vytáhl z pouzdra phaser a tiše udělal pár kroků směrem k reprezentační místnosti nalepen ke zdi. Podíval jsem se za roh, a tam byla stejná tma jako v chodbě, jen s tím rozdílem, že u dveří svítil ovládací panel. Pomalu jsem se k němu doplížil a přemýšlel, co se asi děje. Hluboce jsem se nadechl, stiskl tlačítko „otevřít dveře“ a skočil do místnosti po hlavě. Udělal jsem kotoul a po jeho dokončení jsem si klekl. Nikdo přede mnou nebyl a tak jsem se svalil napravo a rozhlédl jsem se, jestli někdo není za mnou. Stály tam zřejmě dvě osoby, tedy alespoň tolik jsem viděl jejich obrysů. Poté jsem se rychle ohlédl vpravo a nyní uviděl další nejasnou postavu sedící za stolem. Trochu jsem se posunul, abych je měl všechny v zorném poli a potom pronesl autoritativním hlasem: „Stát, ani hnout!“ "To je v pořádku, podporučíku." Oznámila mu osoba sedící v křesle určeného pro velícího sekce. Z čista jasna se světlo rozsvítilo a Ka´Vor mohl konečně spatřit, kdo jsou ti lidé. Na pravo od křesla stála jakási žena ve zlaté uniformě Flotily a na levo od křesla stál jakýsi námořní kapitán maríny. Kdo ovšem seděl v křesle Ka´Vor neviděl. Osoba si položila ruce na opěradla. Bylo jasné, že osoba má také uniformu Hvězdné flotily, ale odlišnou od dvou prkně stojících postav vedle křesla. Zlatá barva byla na rukávech a nahoře, na ramenou byla barva černá. Rychle jsem se postavil, protože ta osoba, co mne oslovila měla viditelně hezčí oblečení a tak jistě byla hodnostně výše. Tohle bylo jedno z těch užitečných "memotechnických" pomůcek, které vás naučí na AkademiiZasalutoval jsem a pronesl: "Podporučík Ka'Vor, asistent hlavního operačního důstojníka této stanice. Mohu vám nějak pomoci?" Osoba se konečně otočila k podporučíkovi čelem. Nyní bylo jasné, kdo to je. Uniforma nebyla standardní, nýbrž admirálská. Na obou límcích muže se leskly tři plné pecky v zlatém orámování. "Jsem admirál Xu-Li Hang, velitel bezpečnostního výzkumu. Kde je vedoucí oddělení, podporučíku?" Rozšířily se mi hned oči a cítil jsem,že se silně červenám. Chvilku jsem se snažil uklidnit, abych před admirálem nekoktal a potom jsem řekl napodobuje co nejvyrovnanější hlas : "Velitel operačního oddělení je nadporčík Vincent Harris, pane." Admirál se na mladíka jen podíval. Věděl, že u mladších důstojníků se občas objeví
reakce na vysokou hodnost, o které sní. Příjemně se usmál. "Já jsem se neptal kdo je, ale kde je, podporučíku." "Promiňte, pane. Nevím, kde nadporučík je, neřekl mi to. Ani není moc obvyklé, že by vycházel moc ze své kanceláře ve službě." Admirál v duchu zaklel. Vždycky když někoho potřebuje, tak aby ho sháněl. Na to nemá náladu a především ani čas. "Fajn." Uprskl. "Takže to proberu s Vámi a Vy mu to pak budete tlumočit. Ano?" Otázal se admirál, ale z jeho hlasu bylo poznat, že vlastně neočekává jinou odpověď. Cože? Admirál chce jednat se mnou? Obyčejným podporučíkem? Nevěděl jsem, jestli mám být šťastný a nebo postrašený z toho, co mi Harris potom udělá, jestli mu vše nereprodukuji do posledního detailu. O tomhle všem jsem přemýšlel, zatímco jsem stál v ukázkovém pozoru a odpovídal admirálovi. "Jistě, pane. Mohu si vyndat z kapsy poznámkový PADD?" a jemně jsem tak admirálovi naznačil, že tato pozice mi není moc příjemná. A opravdu jsem měl s sebou malinký PADD, kam jsem si psal různé poznámky, které mně napadly "na cestě". "To nechám na Vás, podporučíku. Každopádně si připravte tricordér." Jak admirál řekl, tak Ka´Vor udělal. Vzal do ruky i tricordér a očekával, co se bude dít. Na admirálův ruční povel dal na stůl lodní mistr nějakou věc. "Proskenujte to!" Nařídil admirál Ka´Vorovi. Hbitě jsem vymrštil ruku pro svůj trikordér v druhé kapse a nasměroval jsem ho na tu věc. Bylo to takové malé, nenápadné, hranaté, vlastně jsem to nedovedl nazvat. "Rozkaz,pane. Zaznamenávám EP vedení, několik plazmatických cívek a pár součástek, které se normálně objevují v replikátorech, to je hlavní složení. Dále je tu asi 500 gramů nějaké pevné látky." něco mi říkalo, že na "tom" něco nesedí Admirál pokýval. "Výborně, podporučíku. Máte jedničku ze standardního skenování." Pak pokynul mariňákovi a ten odendal kryt. Nyní Ka´Vor uviděl, co to vlastně je - byla to bomba! Kapitán k tomu s pustil ještě výklad. "Je to nejnovější bomba 2A-HJ4, zvaná též Zabiják. Standardní skeny ji neodhalí. Je na to tak upravena. Jedná se o nejmodernější technologii. Upozorňuji, že tato bomba má tak velký účinek, že celé tohle patro by bylo zlikvidováno, nikdo by nepřežil a o patro níže a výše by bylo mnoho zraněných." Jen jsem na sucho polkl. Admirál má bombu? A nejmodernější? A já jsem u ní? "No potěš Pánbůh, Ka'Vore, to jsi se zase do něčeho zamíchal" příště si nehraj na akčního hrdinu a radši zůstaň zavřenej ve svý celel, i kdyby se stanice kolem tebe rozpadala na kusy. "Ehm...pane...a můžu se zeptat, na co jí zde máte?" s trochou neklidu v hlase. Věděl moc dobře z klepů, co se stalo admirálu Křížovi při té aféře. Kdyby se tedy zbláznil i tenhle admirál... Admirál vstal a přešel k podporučíkovi. "Chlapče, chlapče. Víš, co se tady v posledních dnech dělo?" "Ano, vím. Měl jsem s tím...ehm...neblahé osobní zkušenosti a také to znamená pro nás více práce, jestli to tak mohu nazvat. Ale nevím, proč jste bombu přinesl až sem, do oddělení OPS,admirále. Spíš bych čekal bezpečnost, mohu-li poznamenat." "Bezpečnost by základnu prohledával asi jak? Nemají přístup k těm nejdokonalejším senzorům stanice. Jen ty to zvládnou."
Pak natáhl ruku k lodnímu mistrovi. "To je lodní mistr Jane Jacobs." Žena se postavila po boku admirála. Nebylo pochyb, že má zvláštní výcvik, protože její pohled byl prázdný a přitom všeobsažný. "Ví, jak nakonfigurovat senzory. Bohužel, je to práce na dlouho, takže s ní budete spolupracovat, jasné?" První mi hlavou problesklo "sláva, další podřízený, kterýho můžu sekýrovat.", ale potom mi došlo, že by to nemělo smysl, když je tak blízko napojený na admirála. Vlastně, napojená, a musím říci, že ta "napojená" vypadala celkem napojeně...ehm....co to povídám, chci říct dobře, ba přímo skvěle. "Jistě,pane. Rád jí poskytnu veškerou pomoc a vybavení, jaké budu moci. Myslím, že v tomhle ohledu mluvím i za nadporučíka Harrise." Admirál zakroutil hlavou. "Ne!" Zahřměl svým hlasem. "Na nadporučíka nemám čas, když tady není, nedá se nic dělat. Je to schopný důstojník, ale na tohle bude zapotřebí speciální tým. Takže Vás jmenuji velitelem této operace, lodní mistr Jacobs s Vámi bude spolupracovat. Vyčleníte si dále dalších 5 specialistů na senzory, kteří Vám budou nápomocni a pošlete mi jejich seznam. Já přiřadím pod Vaše velení k tomuto projektu. Tento projekt má velkou prioritu. Pokud ty senzory spustíme, tak budeme schopni podchytnout většinu těch bomb a budeme moci proti nim zasáhnout. Je to jasné? Vyjadřil jsem se jasně?" "Ano, pane, absolutně jasné. Děkuji. Hned, jak se dostanu do své kanceláře, vyrobím ten seznam specialistů. A, vy se ještě zdržíte na SB, nebo odlétáte?" "Okamžitě odlétám, jsem zapotřebí i jinde, podporučíku." Řekl admirál a poplácal ho po rameni. "Nezklamnte mne, podporučíku Ka´Vore." To byla poslední slova, co admirál pronesl. Pak opustil místnost a několik minut na to i SB1 - McKinley. Stál jsem ještě chvíli jako opařený v pracovně potom, co admirál odešel. Se mnou tam stála i Jan Jacobs, lodní mistr,nebo spíše mystrině, která ke mně bylapřivelená. Cítil jsem se skoro jako bůh, ale to hned přestalo, když jsem si uvědomil, že nevím, co mám dělat. Mám jí tu nechat, mám s ní někam jít? Mám tenseznam udělat hned, nebo si to nejdříve rozmyslet? Panebože, nadporučíku, objevte se! Kde zase je, když ho člověk jednou potřebuje "Ehm...slečno Jacobsová" nevypadala moc staře, vlastně vypadala asi tak stará, jako já, tak jsem vybral radši toto oslovení. "možná...ehm...byste mi mohla říci o těchspecifikacích, co se mají provést a já poté usoudím, koho vyčlením pro tento účel." snažil jsem se o co nejsebejistější hlas. Ale lodní mistr na to zřejmě čekala a tak vzápětí na mně vyvalila tolik vědeckých termínů, že jsem je ani nestačil psát a zapnul jsem PADD na nahrávání. To už jsme šli ale směrem k mé kanceláři, tady jsem se necítil dobře. Viděl jsem to na dlouhý a nezáživnývečer s nádhernou dívkou přede mnou hovořící o blbostech... admirál Xu-Li Hang NPC (prokonzul Martel Tarkin) , lodní mistr Jane Jacobsová NPC (podporučík Ka'Vor), podporučík Ka'Vor _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček Naposledy upravil Ka'Vor dne 12. 2. 2005, 15:33, celkově upraveno 2 krát 28. 1. 2005, 21:54
Martel Tarkin
Nové maso na palubě... :-)
Konzul
[color=#]Dnešek byl pro Martela celkem klidným dnem. Neměl toho moc na práci, protože Matrix mu dal skoro celý den volno. Měl společně s podporučíkem Ka´Vorem uvítat na palubě kadety 4. ročníku Akademie Hvězdné flotily. Samozřejmě Martel hned protestoval, že pro kadety tady teď není místo apod., ale nepochodil. Velení je tu prostě chce mít. Mat je tedy zvědav, jak se kadeti na palubě osvědčí.
Ještě předtím,než je půjde uvítat, se ovšem musí připravit. Zhodnotil svůj zevnějšek – vlasy celkem ušly, s těmi se nemusí nic dělat, ale chtělo by to něco slavnostního na sebe. Vlítl k sobě do šatníku a začal se rozhlížet, co by bylo asi nejlepší.
Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
Po půl hodině zkoušení se mu konečně jeho oděv líbil. Byla to nádherná červeno-zelená róba s dlouhým pláštěm. Tento oděv si chtěl vzít jen při opravdu speciální příležitosti, a ta právě nastala. Nestává se každý den, aby byl pověřen tak významným úkolem, i když na druhou stranu si byl vědom toho, že je to spíše Matrixův plán, jak se ho aspoň na den zbavit. Nicméně mu to nevadilo. Ještě vzal do ruky padd, kde měl napsaných pár poznámek, a vyšel ze své kajuty.[/color] Tajemná postava se vyřítila skoro warpovou rychlostí zpoza rohu a letěla středem chodby tak rychle, jak to jen šlo. Při tom vrážela do lidí a omlouvala se jen zamumláním něčeho neurčitého, protože věděla, že někdo na omluvu jen tak nehledí a stejně se jí pomalu začal nedostávat dech po tom maratonu z jednoho konce stanice na druhý. Ano, tak takhle jsem asi dnes vypadal celý den. Nadporučík Harris, hlavní operační důstojník, mě proháněl snad tak, jak ještě nikdy. Létal jsem s oznámením a rozkazy támhle, a pak zase jinam. Věděl jsem, že to je kvůli napojení lodního mistra Jacobsové na admirála, a ten jistě bude stát o novinky ohledně našeho oddělení. Rozhodl se tedy chytit šanci za pačesy, jak se říká, a ukázat téhle mladé dívce, jak se to dělá. Bohužel, nástrojem jsem byl většinou já, a tak jsem měl obyčejně mizernou náladu a nestíhal jsem absolutně nic. Ve službě jsem musel být přesčas, a to mně deptalo. Asi bych měl zase začít nějaký ten rozhovor s Harrisem a přivodit mu infarkt. Hmmm,to není špatný nápad. Chvíli jsem se v tom nevědomky vyžíval, až jsem zjistil, že jsem hledané dveře přešel. Nesl jsem nějaké PADDy do diplomatické sekce, ani nevím co v nich bylo (tak zabraný do práce jsem byl). Obrátil jsem se a rozběhl se stejným warp faktorem zpátky. Vrazil jsem do první osoby, která mi stála v cestě,ohlédl jsem se a přitom jsem stále šel. Bohužel, vrazil jsem do druhé osoby, ztratil balanc a spolu s tou osobou se sesypal na zem. Hned jsem se vymrštil na nohy a uviděl jsem, že jsem v pěkném maléru. "Hrozně se omlouvám, pane, opravdu, moc mne to mrzí." A pomohl jsem sedící osobě na nohy. Byla oblečena v překrásné róbě, jenže obličej. Proboha, Romulan! No, to je jedno, horší je, že to je diplomat a ti jsou prý velice protivní. No, uvidíme. V nejhorším uvidím hangár, který mám na starost, z vnějšku... Jen tak si Mat postával, když tu do něho vrazila neřízená střela v podobě pana Ka´Vora. Martel spadl na zem i ve své skvělé, slavnostní róbě! Otočil se na podporučíka. „Dívejte se na cestu!“ Utrhl se na něj Martel. Při těchto příležitostech se ozývala jeho romulanská povaha – impulsivnost a emocionálnost. Podporučík vyhlížel trochu nechápavě, aspoň dle Tarkinova názoru. „Jsem prokonzul Tarkin.“ Oznámil mu hrdě Mat. „Kdo jste Vy?“ Zeptal se chladným hlasem, ve kterém se zrcadlil výraz člověka, který by v příští vteřině mohl zabíjet. "Promiňte, pane, ještě jednou se omlouvám. Jsem podporučík Ka'Vor." A doufal jsem,že mu to bude znít spíše klingonsky než romulansky. "Ehm...pane...myslím,že jsem byl k vám přidělen, abych společně s vámi přivítal kadety zde na základně, pokud vím. Já dnes mám tolik práce, že to sotva stíhám..." [color=#]Mno, je to možné, že to je jen náhoda. Mat se už v poslední době obával útoku dost, takže v každém viděl potencionálního nepřítele. „Těší mě, podporučíku.“ Řekl milejším hlasem. Společně se tito dva gentlemani vydali vstříc strašlivému osudu – uvítání kadetů. Kadeti jsou strašná zvířata. To přeci ví každý – koneckonců oni dva také kdysi byli studenty, ne? Když tak hezky procházeli jednotlivými koridory, tak si Martel něco uvědomil. Po očku sledoval podporučíka, čehož si musel i podporučík všimnout, že ho se zájmem pozoruje.[/color] Šel jsem vedle prokonzula a trochu jsem ho vedl směrem k hangáru, i když jsem pochyboval jen
velmi málo, že cestu nezná. Já naopak jí znal až příliš dobře. Vešli jsme do správy hangáru a já se informoval, kdy přilétá transport s kadety z Akademie. Měli jsme štěstí, protože raketoplán právě dostal povolení k přistání. Prošli jsme tedy administrativní částí přilehlé k hangáru a ocitli jsme se na plošině v obrovské místnosti, kde jsme očekávali přílet kadetů. Jejich raketoplán se zpočátku zdál jen jako malá tečka na kontrastním pozadí, jenže se rychle přibližoval, až narostl do normálních rozměrů a přistál před námi. Trochu jsem sebou trhl, když se ozvalo zasyčení, ani nevím proč, a poté vystoupili ven kadeti. [color=#]Jakmile vystoupili kadeti z raketoplánu, tak k nim na prokonzulův pokyn přistoupili bezpečáci a provedli zpřísněnou kontrolu. Chvíli to trvalo a na kadetech bylo vidět, že jsou zmateni a částečně i vystrašeni. Kontrola byla za nimi. Tarkin i Ka´Vor přistoupili blíže. „Vítejte na SB1 – McKinley.“ Začal Martel slavnostně proslov. Přejel tváře všech kadetů. Vypadalo to, že jsou udiveni. Kdy Vás na federální základně bude vítat někdo s xichtem Romulana, že? „Na jedné z nejmodernějších, nejvýznamnějších a nejvyzbrojenějších základen v celé prostoru Federace i kvadrantu Alfa!“ Vypadalo to, že na kadety to udělalo opravdu dojem, tudíž nic nebránilo tomu, aby Mat pokračoval ve vyjetých kolejích. „Na tuto základnu jste přišli dokončit Akademii Hvězdné flotily. Bohužel, za stávajících okolností to nebudete mít nikterak lehké.“ Zavrtěl hlavou Martel. „Na stanici se uhnízdila, pravděpodobně, jakási organizace, jenž chce všechny zachránit.“ Na slovo zachránit klad Martel ironický důraz, pak opět pokračoval. „Podle všech dostupných údajů by sice stanice měla být v bezpečí, ale jeden nikdy neví. Tudíž Vás všechny vyzívám k maximální opatrnosti, ať už budete sloužit na jakémkoli postu. Nedávejte, prosím, nikomu z těch vyvrhelů záminku nějak Vám nebo někomu jinému ublížit.“ Kdyby Martel tak dobře Martel někdy neovládal své emoce, svůj hlas a další věci, tak by se mu mohl snad třást. Nechtěl ani pomyslet na to, co by se mohlo stát během pár příštích chvil… Strašná představa. „Myslím, že to by mělo být na úvod vše. Snad ještě jedno.“ Dodal Martel. „Jsem prokonzul Martel Tarkin. A toto,“ ukázal na podporučíka za ním, „je podporučík Ka´Vor, bude mít na starosti Vaše zařazení a možná Vám chce také něco říci. Podporučíku.“[/color] "Děkuji, prokonzule" S lehkým diplomatickým úsměvem se podíval na prokonzula a poté rychle přejel tu hrstku kadetů, která před nimi stála. Ano, zprávy o snižujících se počtech v Akademii opravdu asi nelhaly. No, ale na druhou stranu, našeho ročníku nebylo o moc víc. A tihle vypadají schopně. Škoda, že nikdo není v operacích, abych je mohl proklepnout, jak se Stone činí na Akademii, když tam nejsem. "Kadeti, já jsem asistent hlavního operačního důstojníka na základně. Asi už vám vykládali, co vše máme na starost a tak asi tušíte, proč tu jsem." Snažil jsem se trochu zjemnit atmosféru, ale kadeti zůstali bez hnutí oka stát velmi strnule a vážně. Ale my jsme nebyli jiní... "Na prvém místě bych měl omluvit velitele, viceadmirála Rica, že se nemůže dostavit, ale právě leží zraněn na ošetřovně. S tím souvisí i první věc, kterou bych vám rád vkladl na srdce. Jak řekl pan Tarkin, opravdu, ale opravdu buďte maximálně ostražití při své službě, protože...kdo to pak má zametat,že." Tentokrát se už kadeti trochu pousmáli, to bylo dobré znamení. "No, a teď k organizačním věcem.Zaprvé, vaše přidělení. Takže, pan Karkov. Aha, to jste vy. Vy máte za dobré výsledky přidělen post asistenta šéfinženýra. Gratuluji, skorokolego. Dále, pan Mckenli. Vaše místo je na ošetřovně, na pozici medika. Bohužel, v těchto časech asi budete mít moc práce a až příliš příležitostí pro praxi halvně v oboru plastické chirurgie. A nakonec, pan Bhaelin sh'Thaar. Vyslovil jsem to správně? Snad ano. Vaše přidělení je v bezpečnostní sekci, jste člen bezpečnostního týmu. Vaším přímým velitelem je praporčík Roco a u toho se hlaste pro specifické rozkazy,ano?
Tak, tím bych vyčerpal jedno téma. Nyní, druhý bod. Vaše ubytování. Pro každého z vás tu mám rozpis služeb a různé doplňkové informace, které jsem dostal, takže potom vám je rozdám." a zamával jsem PADDy, které jsem s sebou přinesl. "No, to by asi bylo všechno. Zapomněl jsem na něco, prokonzule? Snad ne. Na závěr bych vám tedy chtěl popřát hodně štěstí zde na základně a doufám,že se s vámi budu často vídat.“ Vřele jsem se usmál a podíval se na prokonzula Tarkina. [color=#]Tarkin v tu chvíli zrovna probodával kadety pronikavými pohledy, aby zjistil, co se děje. Když si uvědomil, že se na něj podporučík dívá, tak jen zavrtěl hlavou a předstoupil před podporučíka, kterého tím pádem nechal trošku za svými zády. „Rozchod, kadeti. A nezapomeňte, opatrnost je heslo dne!“ Kadeti uposlechli rozkazu a začali se rozcházet. Tarkin se však otočil zpět na podporučíka, jenž se chtěl také už zdekovat. „Podporučíku.“ Řekl dosti velitelským hlasem, ačkoliv to neměl v úmyslu. „Něco mi neustále vrtá hlavou. Máte téměř identický přízvuk se mnou.“[/color] "Ehm...pane...to se vám asi zdá. Víte, docela dlouho jsem studoval romulanštinu a pohyboval se tak v ní. Možná,že mám profesionální deformaci, ale opravdu jen velmi malou." Snažil jsem se zakrýt vše co nejlépe. [color=#]„Lžete!“ Odpověděl Tarkin tiše, avšak zlověstně. „Tohle Vás nenaučí v žádné škole, v žádném kurzu. Poznám to. Tohle je přízvuk imperiální romulanštiny.“[/color] Vše ve mně začalo vřít, ale snažil jsem se ovládnout. "Vy si mě dovolujete takto osočovat?! Já vám říkám,že se pletete!" Řekl jsem s mírně zvýšeným hlasem. [color=#]Prokonzul chvíli podporučíka sledoval, ale nedalo mu to. Byl si jist, že jestli je jako on, tak za chvíli vybuchne. „Opravdu se pletu, podporučíku?“ Nadhodil Tarkin rozmařile. „Ne, nepletu. Je to onen specifický přízvuk, znám ho velmi dobře.“ Odpověděl prokonzul a vybavila se mu vzpomínka na Romulus a zběsilý útěk z něho. Sice nikdy nebyl na popravě své matky, ale dokázal si to představit. Bylo to poznat z jeho hlasu, protože ho v tu chvíli nechtěně popustil z uzdy.[/color] Zvěsti o nepříjemnosti diplomatů zřejmě nelhaly. "Víte, pane prokonzule," na těch dvou slovech jsem si dal záležet, "já opravdu nevím, co slyšíte, ale můžete si tento přízvuk plést s tolika dalšími, že myslím, že to už nemusíme rozebírat. Rozhodně bych byl nerad, kdyby mně někdo osočoval z něčeho, co jasně nejsem." [color=#]Tarkin se na něj podíval pronikavým pohledem, ta osoba mu tu očividně lže. Tohle je přízvuk imperiální romulanštiny. To je jasné, ten se nedá jen tak naučit, ten přejde do žil… Prokonzul se podporučíkovi podíval zpříma do očí, a pak jen zlověstně pronesl. „Jak myslíte, pod-poručíku.“ Tentokráte si dal Tarkin záležet na slově pod a poručíku. Jasně tím naznačil, že se tou situaci bude zabývat i nadále. Prokonzul se v klidu otáčel, ale zrak z podporučíka nespustil. V jeho očích bylo jasně vidět, že mu nevěří ani slovo. A u podporučíka bylo zase vidět, že tady neříká pravdu, nebo aspoň ne celou…[/color] "Ufff,snad jsem toho otrapu zahnal."
Pomyslel jsem si. Vykročil jsem pryč rázným krokem, na druhou stranu než vyšel Tarkin, a přemýšlel jsem o tom všem. "To jsem si zase pomohl. Z bláta do louže. Teď jen začne víc pátrat a mám ty diplomaty a právníky na krku, už to vidím v živých barvách.“ Procházel jsem širokou chodbou, tentokrát už rozvážně, jak jsem byl zvyklý. "Už jen to jméno, když si spojí..." Ale já se snažil zahnat ty myšlenky stůj co stůj. "Idiot." Mi potom problesklo hlavou a má romulanská polovina tímto usnula. [color=#]Tarkin šel pryč, ale v hlavě mu to nedalo spát. Bylo to něco zvláštního. Proč to tak popírá? Koneckonců přeci o nic nejde, ale pokud tvrdí, že se tomu naučil, tak kde? Tak dokonalý přízvuk? Ne, nemožné. On ho musel mít od narození. „Musím si udělal návštěvu na ošetřovně.“ Polohlasem zahuhňal Tarkin… Vytovřeno prokonzulem Martelem Tarkinem a podporučíkem Ka´Vorem. [/color] OFF: Pokud máte, kadeti, nějaké otázky, tak se zeptejte a zpětně budou odpovězeny. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 31. 1. 2005, 21:11
James Mckenli Podporučík
V Jamesovi to vřelo.Sedí na sedačce vedle Míši a Bhaelina,sedí v letadle,které letí na stanici McKinley.Poprvé to není holomise!!James vždy když byla holomise bral to s rezervou.Bolest sice byla v ní stejná ale nedokázala opravdu ublížit,zato teď!Někdo mu kuchne něco do břicha a skončil.James byl šíleně nervózní.Pořád si hraje s prsty či škrábe,přesto nervozitu nedokáže zahnat. "Proč nemůže být holomise?Ať jsme klidně v nějaký válce ale na stanici ne!!Co když se ztrapnim?" James žvanil cokoli jen aby se zabavil. "Při tví smůle..." podotkl Michail ale jemu se také nechtělo do řeči. Založen: 28. 10. 2004 Příspěvky: 72 Umístění: Uss Excalibur, komplex IV
Každý dělal něco jiného.Michail byl bledý,Bhaelin koukal strnule do jednoho místa a vypadalo to že v sobě provádí nějaký boj,a Mckenli podupával.Co nám asi dají?Když jsme ve skutečnosti tak musíme vyřešit či ubránil něco opravdového...No zas tak šíleně důležitého to nemůže být.... Z jeho úvah ho vytrhlo přistání.Menší otřes a je to.Jamesovi se začaly klepat ruce,byl napjatý k prasknutí.Dveře se otevřeli a tři kadeti vstoupili na stanici Mckinley.Okamžitě se k nim vrhli bezpečáci a prohledávali je jako by to byli známí vrahové či že bychom měli na sobě vodíkovou bombu. Do doku vstoupili dvě osoby.Bhaelin,James,Karkov se dali do pozoru. "Vítame vás na stanici Mckinley,jedna z nejlepších a nejobávanějších...." začala osoba,která se vzápětí představila jako Martel Tarkin.Ale to už Mckenli neposlouchal.Jeho oči utkvěli na romulanovi.Vypadal jako drsný kovboj co každou vteřinou vyndá kolt a postřílí je do jednoho.Ovšem byl to diplomat......
200 kadetů bylo v několik řadách v pozoru.Na nádvoří přišel ředitel,odkašlal si a začal: "Všichni víte proč jste tu!!Chcete aby se z vás stali kadeti.Ale pozor!!!Toto se splní jen
některým.Přesněji 60 brancům což jste vy.Jak vás ohodnotíme to nechám na cvičitelích,kteří po půl roce přijdou za mnou a předají mi listinu na kterých budou jména.Jména,která se stanou kadety.Záleží na tom jak budete poslouchat,cvičit atd.Na konci se ještě budou dělat na těch vyvolených testy.Toť vše." A ředitel zase odešel. 200:10=20.Dvacet na každého cvičitele. James byl nakonec s Blackem a byl rád.Měli cvičitele jménem Harry Difo.Znělo to podivně ale radši nic neříkali.Když se 20 kadetů,kteří byli přiděleni Harry začal: "Z dvaceti šest budou kadeti,dnes máte volno zítra začneme trénovat" řekl Difo a než zmizel ve dveřích řekl: "Rozchod"
"Rozchod" řekl Martel. James zamířil kam jinam než na ošetřovnu.Takže po stanici je skupina hrdlořezů,kteří vraždí,zabíjejí.Skvělé,jak se může ubránit kadet když ani Roco? James zamířil k počítači,který byl vložen ve stěně.Když konečně našel ošetřovnu na počítači tak najednou ucítil že mu někdo šahá na uniformu.James se ani neotočil,snažil se prchnout a v prchání vykřikl: "NE prosím nezabíjej mě!!!!" Jamesovi nohy ho přestali poslouchat takže upadl.Najednou uslyšel smích.Když se na zemi otočil tak uviděl dívku,která se smála na celé kolo. Jamesovi došlo že to asi nebude útočník.Vstal,upravil si uniformu,zamumlal že se omlouvá a utíkal pryč. "Takže první trapas za sebou....Výborně" a James si zase přemítal situaci. "Bože je možný že jsem takový poleno?" zeptal se sám sebe James.V chodbě bylo prázdno.Sem tak někdo minul Jamese ale jinak nic moc. Bez dalších trapných situacích se dostal před ošetřovnu. "hůůůůůůůů tak jdeme na to." James vstoupil a strnule pozoroval kdo je v ošetřovně. Byla to ta holka,kterou pokládal za nepřítele,vraha.James řekl bez obalu: "Za co?Za co mě trestáš" zavyl James. Dívka se představila pod jménem Klaudie. "To nebylo naschvál že ne?" zeptala se a tím asi myslela tu trapnou situaci. "Ne" zahučel James protože už o tím nechtěl slyšet ani slovo.Byla to poručík a tak ještě dodal: "Jsem asistent?" Klaudie přikývla a prohodila: "Jdem se podívat na Rico.Někdo ho pěkně zřídil" A tak se odebrali k lůžku kde měl být. "Proboha" vykřikl Mckenli když ho uviděl. "Prej zranění" Klaudie se smutně dívala na Ricoho. "Spí,jizvi jsou sice vidět ale to se spraví.Uvidíš co dokáže medicína,mezitím se můžeš kouknout jak vypadal před týdnem" řekla a stiskla PADD.Ještě než to udělala vykřikl James: "To je dobrý mě to takhle stačí." James by si byl jistý že by to nezvládl a pozvracel by se. Ošetřovna byla mnohem mnohem větší než na Nebule. "Doufám že se staneš podporučíkem a projdeš" houkla na něj protože už byla ve své pracovně. "Díky,kdy bude zase v pohodě" zeptal se a ukázal na Ricoho. "Nevím,tak tři dny,maximálně pět dní" odpověděla. "Proč ty útočníky nezavřete?" zeptal se opět. Víš vůbec kolik je tu lidí.Útočníky nelze identifikovat.Útočí zezadu" James přemýšlel.Má pravdu nelze najít lidi kteří to dělají.Musí být opatrný.Šíleně opatrný,přece nechce aby skončil jako Rico....
OFF:Mám mám dotaz.Jak se skloňuje jméno Rico? _________________ James Mckenli-Podporučík HF Dokonalost spočívá v maličkostech, přesto dokonalost není maličkostí 1. 2. 2005, 16:58
Michail Karkov
Journey is beginning
Praporčík
Foukal studený vítr, občas se objevila nějaká ta dešťová kapka. Olověná šeď mraků nad San Franciscem jen dotvářela onen pošmourný charakter dne. Moment, vlastně ne dne. Už celý týden bylo přesně takhle. Úžasně názorný příklad nevlídného podzimního počasí. Byl sice teprve začátek října, ale počasí si už hrálo na listopad. Tohle bylo právě to období, které Michail nejvíc nesnášel. Vlhko, chlad, málo slunečního záření. Ošklivé podzimní počasí. Ale první říjnový týden s sebou přinesl víc než jen nevlídné počasí a obvyklou dávku špatné nálady. Založen: 10. 10. 2004 Příspěvky: 49 Umístění: SB McKinley, orbita Země, Sol
Zároveň přiblížil termín obávaný a proklínaný. Dychtivě očekávaný a nepřehlédnutelný. Období odletu kadetů čtvrtého ročníku na Hvězdnou základnu McKinley k obvyklé praxi čekalo za dveřmi. Letos měl v jednom z raketoplánů mířících nahoru sedět i Michail. A ten dlouho očekávaný den se kvapem blížil. Sotva si Michail stačil zopakovat, co se za ty tři roky naučil. Nebyl si jistý, že je dost připraven, ale na druhou stranu věděl, že by si nebyl jist ani po dalším roce. Prostě se všechno ukáže. Michail naposledy překontroloval svoje věci a vyšel z budovy. K odletové rampě raketoplánů to bylo od budovy nějakých pět set metrů. Venku znovu pršelo. Michail se trochu otřásl, přehodil si svoji tašku s logem Akademie na rameno a vyrazil k raketoplánu, kde už čekal Bhaelin. James dorazil o chvilku později. Kolik bylo hodin? Devět? Deset? Jedenáct? Michail byl trochu mimo, nedokázal se na nic soustředit. Seděl v křesle na palubě transportu z půdy Akademie přímo do doku na SB. Jen tak seděl, snažil se přemýšlet a zároveň na nic nemyslet. Tak, znovu uvidí vesmír z paluby federálního zařízení. Hvězdná základna McKinley. Už jenom ten název zněl tak nějak vznešeně. Michail se cítil tak nějak podivně rozpolcený. Na jednu stranu měl ohromnou radost, že bude mít možnost sloužit se spoustou skvělých důstojníků na něčem tak proslaveném, jako je McKinley. Ale na stranu druhou v srdci choval značné obavy. Jak to bude vypadat ve skutečné službě? Co když něco zkazí? Co když provede nějakou hloupost, která ohrozí mnoho životů? Můžeš mi říct, co zase děláš? Co bych dělal? Přemýšlím. Nepřemýšlíš, klepeš se strachy. Tak dobře, možná se taky klepu. Ale oprávněně, nemyslíš? Ne, nemyslím. Proč asi? Vždyť do teď nám to tak pěkně šlo. Vzpomeň si na naše hodnocení, na dobrou práci a zábavu, kterou jsme si užili. Na tu spoustu informací, které jsme získali. No, je fakt, že nám to po celou dobu procházelo o něco lépe, než jsem předpokládal. Ale stejně, moc si nevyskakuj. Tohle není cvičná holosimulace. Tohle není ani Akademie. Tady už jde skutečně o všechno. Tady už se chyby neodpouští. Teď buď úspěšně zakončíme dráhu, kterou jsme začali, nebo skončíme jednou navždy. Další šance nebude. Neber to tak pesimisticky. Vždycky je další šance. Vzpomeň si, na co máš nadání. Co víš, znáš a umíš. Myslíš na to? Fajn. A teď si zkus říct, že s tím by se nedalo něco dělat. Když se nepovede tohle, můžeme jít jinam. Dělat něco jiného. Ale víš, že jsem vždycky toužil po kariéře ve Flotile. Že to byl od vždycky můj sen. Stát se jednou komandérem, stejně jako táta. A kdyby mi štěstí přálo, kapitánem na vlastní lodi. Prozkoumávat nové, ještě stále neznámé končiny vesmíru, navázat první kontakt s neznámou civilizací. Šířit dobré jméno Federace, chránit naši vlast, kdyby to bylo zapotřebí. Jo, já vím. A víš ty, že já jsem si vždycky přál být vědec jako matka? Dostat se na Daystromův institut? Objevit nějakou novou teorii, nový zákon, něco, co by tu zůstalo dlouho po nás, až tady nebudeme? Oba máme své přání. A já jsem se těch svých zřekl kvůli tobě. Tak se přestaň strachovat. Já si jsem jistý, že to znovu zvládneme.
Tak fajn. Zvládneme to. Michail jen velice vzdáleně vnímal, že mu James něco říká. Nedokázal se teď soustředit ani na jeho hlas, natož na obsah jeho slov. Možná se na něco ptal. Možná říkal nějakou zbytečnost. A možná něco úplně jiného. Teď je to jedno. Víra v sebe sama. Přímý přístup. Pravda. Čest. Michail si pro sebe zopakoval rodinné motto. Jeho otec se jím vždy řídil a totéž radil svým dvěma synům. Michail i Ilja ho poslechli a vzali jej za své. Náhle Michaila z myšlenek probralo mírné otřesení. Zamrkal a rozhlédl se. Bhaelin i James se pomalu zvedali, oknem Michail viděl obrovský hangár. Tak a je to tady. McKinley volá. Michail vstal, zvedl svoji tašku a vyrazil po rampě ven, částečně kryt Bhaelinovými rozložitými zády. Už na ně čekali. Dva muži. Jeden ve standardní zlaté uniformě. Ten druhý na sobě měl oblečený oděv vskutku výjimečný. Michail ho ještě nikdy neviděl. Nejpozoruhodnějším na muži byly však jeho nezaměnitelné rysy. Romulan. Michal čekal nejrůznější věci. Ale ne Romulana na palubě základny. A už vůbec by nečekal, že právě on je má, ehm, 'přivítat' na palubě. Jeho určitě zajímavý a podnětný proslov vnímal Michail jen napůl. Stál v ukázkovém pozoru a spíš se soustředil na to, aby na Romulana příliš nezíral. Po skončení proslovu Romulana, Martela Tarkina, jak zjistil, a toho druhého muže, Ka'Vora, a rozkazu k rozchodu si ještě vyzvedl u podporučíka Padd s údaji. "Pane." Tiše prohodil Michail, pokývl hlavou a na pokyn Ka'Vora vyrazil směrem z doku. Aktivoval Padd a rychle přelétl alespoň ty nejdůležitější informace, podrobnosti o zařazení a kdy mu začíná služba. Trochu se usmál. První směna na novém pracovišti mu začíná až za šestnáct hodin. Rozhodl se ze všeho nejdřív ubytovat. Najít kajutu nebylo až tak těžké. Tedy teoreticky. V Paddu byl o kajutě samozřejmě záznam. Michail se snažil vybavit si plány základny, které si ještě na zemi důkladně prostudoval. Nějaká dobrá víla mu do Paddu nahrála i mapku. Michail ji rychle prolétl a našel umístění kajuty. Fajn, tak teď věděl, kde je. Ale jak se tam ksakru dostat? Nechal to na intuici a štěstí. Nahodile vyrazil jednou chodbou. Několikrát zatočil, potkal několik důstojníků, prošel kolem několika (desítek) dveří, až narazil na dveře turbovýtahu. Vstoupil, zvolil požadovanou palubu a čekal. Výtah se dal do pohybu a po chvíli se znovu otevřely dveře. Michail vystoupil a rozhlédl se. Náhoda mu přála. Stál přímo v sekci, kterou potřeboval. Najít pak kajutu bylo dílem okamžiku. Dveře se před Michailem poslušně rozestoupily a on vešel. Rozhlédl se kolem. Kajuta byla větší než čekal. Postel vypadala pohodlně, počítačový terminál i replikátor funkčně. Michail ustoupil ode dveří, aby se mohly uzavřít. Tašku položil na zem a přešel k oknu. Měl radost z kajuty s výhledem ven. Pohlédl dolů a uviděl Zemi zahalenou oblaky. Přímo pod ním se nacházela Evropa. A s Evropou Rusko. Michail pohlédl na svoji milovanou vlast a usmál se. Udělal několik kroků zpět k replikátoru. Objednal si jablečný mošt, půl sklenice vypil a položil se na postel. Oči upřel ke stropu a nechal myšlenky, aby se rozutekly, jak samy uznají za vhodné. _________________ praporčík Michail K. Karkov, asistent šéfinženýra, SB McKinley "Máš odvážné srdce? Pak dokážeš rozžehnout plamen naděje i v tom nejtemnějším koutě vesmíru." Naposledy upravil Michail Karkov dne 2. 2. 2005, 17:55, celkově upraveno 1 krát 1. 2. 2005, 20:33
Bhaelin sh´Thaar Praporčík
quote:
Originally posted by James Mckenli: OFF:Mám mám dotaz.Jak se skloňuje jméno Rico? "na Ricoho."
určitě ne takhle...
Založen: 30. 09. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon, Praporčík HF
já bych napsal "na Rica"
2. 2. 2005, 8:53
John Roco Praporčík
John se ztrhným výrazem v obličeji se vpotácel do své kajuty: "Světlo!"
Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon
Poslední dny na stanici byla jedna velká noční můra. Začalo to Zarahovou smrtí a teď byl v komatu dokonce i Rico. Opravdu krásná vyzitk pro bezpečnostní složky. Před dvěma dny navíc dorazil "génius", poručík Fielding. Jestli Rico udělal někdy nějaké špatné rozhodnutí bylo to pozvat sem toho kašpara. Jestli dříve výkoná bezpečnost byla po Zahahově smrti značně rozhozena, Fielding ji uvrhnul v naprostý chaos. První co udělal bylo, že začal přeorganizovávat složení týmů a aby toho nebylo málo...degradoval podporučíka Milese Edwarda na praporčíka, jenom proto že se rozhodl protestovat. John byl už také bez svého týmu, navíc s neformálním napomenutím za to, že poručíka nepřivítal předpisově. John vlastně pořád nevěděl co tím myslel. Najednou ho vyrušil komunikátor: "Filelding Rocovi!" ozval se hrubý a nepříjemný hlas. John zaúpěl. "Slyším, pane." "Mám pro vás nové přidělení, dostanete na starosti kadety bezpečnosti co právě dorazili na základnu." "CO?!" bylo všechno na co se John v tu chvíli zmohl. Kadeti, to by mu tak ještě chybělo. Fielding však nevzrušeně pokračoval dál: "Váš tým, je z okamžitou platností rozpuštěn a bude podláhat novému velení." Praporčík se posadil na postel s naprosto nechápavým výrazem: "Pane, při vší úctě já..." "Fielding konec." nenechal ho poručík doříct větu. "Debil!" zaklel John a praštil vší silou do stolu. Unaveně vstal a došel k počítači. Takže teď je z něj oaprovník kadetů. To je v téhle situaci opravdu důležitá funkce. Chvíli přemýšlel co jako má asi dělat a potom zlostně naťukal do počítače. "Všichni kadeti bezpečnosti se budou hlásit v 7:00 v instruktážní místosi 24. Praporčík John Roco." A zprávu odeslal. Hned potom si stále znechucen Fieldingovou blbostí šel lehnout. _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe"
3. 2. 2005, 14:40
Bhaelin sh´Thaar
Recon Games - Introducing
Praporčík
Takže konečně na opravdové lodi Flotily! I když jde jen o nehybnou stanici… Ovšem s tím, co se tu možná děje to může být stejně zajímavý. Byl bych se rád o „jakési organizace, jenž chce všechny zachránit“ dozvěděl něco víc, ale oba dva důstojníci, co nás uvítali shromáždění docela rychle rozpustili a rozeslali nás do kajut. Šli jsem spolu s Míšou a Jamesem chodbami a obdivovali se velikosti a rozlehlosti stanice. Zároveň ale kritizovali její strohost – pořád ty samé monotóně šedé (stejně jako na Akademii) chodby. Tady bylo alespoň víc konzolí, které to trochu oživovaly. Založen: 30. 09. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon, Praporčík
Stejně tak jsme potkávali desítky lidí i nelidí (těch možná ještě víc). Chvílemi jsem si připadal jako na tom nejrušnějším bulváru a ona to ostatně byla pravda. Šli jsme totiž zrovna po hlavní promenádě.
HF
Trvalo pak ještě hodných pár desítek metrů a několika jízd výtahem, než jsme se dostali na místo určení, tedy palubu a chodbu s našimi kajutami. Měli jsme je vedle sebe. Oba mí kamarádi a spolužáci zmizeli v těch svých a já se šel taktéž ubytovat. +30 minut, Hlavní bar Podle rozpisu služeb, který mi byl doručen, začínala moje služba až za 4 hodiny, a jelikož ostatní už mířili na svá pracoviště,rozhodl jsem se využít trochu čas…a zamířil do baru. Ani nevím proč – snad mi přišlo, že by se tam dalo nejlíp navazovat nové přátelství… Vstoupil jsem do dveří a okamžitě ucítil ten nepříjemný pocit, že mě všichni sledují. Nebylo to tak docela přesné – trojice orionců v temném koutě vlevo, ani bolian sedící u barového pultu si mě nevšímali, ale zbytek, převážně lidského osazenstva mě více či méně nenápadně pozoroval. Na tom nic nezměnila ani moje krásná, nová, žlutá uniforma bezpečnosti, kterou jsem si oblékl, abych trochu zapadl. Při mé výšce a proporcích to ale asi nebude vůbec snadné… Najednou mě opustila veškerá odvaha navazovat známosti. Vybral jsem si raději osamělý stůl v jednom rohu. Sedl jsem si a tak nějak automaticky jsem se podíval před sebe. Upoutala mě zajímavá postava v rohu naproti. Seděl – i když, spíš se válel – hlavu měl trochu zvrácenou dozadu a vypadal, jako když spí. Neušlo mi ale, že se z pod svého širokého klobouku posunutého do čela docela pozorně rozhlíží. Vypadal hrozně podivně – kromě klobouku, měl zvláštní boty do špičky s divnými malými ozubenými kolečky vzadu na kotnících, modré kalhoty ze zvláštní a podle mě strašně nepohodlné látky, kostkovanou…košili? - Ano, tak se tomu říká – a přesto jakýsi hnědý kožený přehoz, kterému chyběly rukávy a byl široce rozhalený. Pas mu obepínal úzký kožený pás s obrovskou kovovou přezkou s jakýmsi ozdobným reliéfem. Nakonec měl ještě kolem krku uvázaný šátek podivné mdlé barvy. Ruce založené na prsou, překřížené nohy na stole, houpal se…a přitom se mi zdálo, že mě upřeně pozoruje. Moje podezření vzápětí nepřímo potvrdil číšník. Přišel jako by nic se zeptat, co si dám a přitom na PADDu, který mi podal jako jídelní lístek, bylo napsáno : „Stavte se u mého stolu, potřebuji s vámi mluvit.“ Zamračil jsem se na PADD. To je od támhle toho člověka? Ukázal jsem na onu zvláštní postavu. Psst! Neukazovat! Sykl na mě přísně číšník. Neznatelně ale přikývl a nahlas, aby ho bylo slyšet, řekl. Takže to, co má támhleten pán. Jistě, hned to bude. Jděte za ním. Dodal šeptem a odebral se do kuchyně. Nelíbilo se mi vůbec pomyšlení na způsob, kterým mě neznámý k sobě zval. Takovéhle hraní na agenty jsem neměl nikdy rád… Jenže pak jsem si řekl, že to možná není vůbec žádná hra, ale skutečnost. Zvlášť, když si můj budoucí hostitel nenápadně posunul klobouk o něco výš a krátce trhnul hlavou směrem k sobě při pohledu na mě. Zvedl jsem se tedy a přešel k němu. Beze slova ukázal na židli naproti sobě. Sedl jsem si. Sundal nohy ze stolu a naklonil se ke mně. Bhaelin sh´Thaar. Sdělil mi prostě polohlasem. Kadet 4. ročníku, služební číslo M52-C51-71A, bezpečností důstojník na SB1 McKinley. Mám pokračovat? Vykuleně jsem na něho hleděl. Zajímalo by vás asi, proč vám to říkám. A odkud to všechno vím, že? Usmál se. Tiše jsem přikývl. Takže jde o to, že jsem si vás vybral, jako svého pomocníka tady na základně.
Proč zrovna mě? Vrátila se mi řeč. A kvůli čemu? Trpělivost. Uklidňoval mě. Dozvíte se vše. Ale ne teď. Řeknu vám jen, proč vy – potřebujeme někoho, kdo je na SB jen krátce, ale přitom, aby se vyznal v oboru zpravodajství. Oboje splňujete, takže jste ideální kandidát. Ale není to vše nějak rychle? A jak jste mohl vědět, že přijdu zrovna… Pracujeme rychle. Vysvětlil mi. Navíc o vašem příletu bylo rozhodnuto už před dostatečně dlouhou dobou. Zbývalo jen posunout dobu vaší služby… Zasmál se. Chtěl jsem se zeptat na spoustu dalších věcí, jenže vtom kolem prošel kolem ten číšník a jakoby náhodou upustil PADD. Sehnul se pro něj a zvedl ho levou rukou. Zajímavé domluvené gesto. To jsem poznal z toho, že můj společník okamžitě zvážněl. Je mi líto, ale budu vás teď muset opustit. Začne tu být pro mě horko. Zkontaktuji vás, až bude vhodná doba. Vstal a měl se k odchodu. A dávejte si teď dobrý pozor. Od setkání se mnou můžete být předmětem JEJICH zájmu… Ne! Teď není čas na dotazy. Když budete potřebovat pomoc, obraťte se na kohokoliv a ptejte se na ´Solmona Hayse´. To je heslo. Až si někde přečtete ´Mercury´, najděte prvního mého člověka, řekne vám, co a jak. A teď mě opravdu omluvte. Načež kvapem zmizel blízkými dveřmi právě ve chvíli, kdy druhými, naproti vstoupila trojice mužů ve zvláštním a značně extravagantním červeno-černém oblečení. Rozhlíželi se po baru a byli očividně zklamáni, že nikde neviděli toho, koho hledali. Posléze zakotvili u baru a poručili si něco ostrého. Rád bych věděl, kdo jsou ONI, ale cosi mi říkalo, že jednak to jsou ti tři a pak to asi bude mít souvislost s onou „jakousi organizací“. Nedalo mi to ale, abych se nepokusil vytáhnout něco o tom zvláštním muži, co seděl se mnou. Přešel jsem tedy k barovému pultu z druhé strany než nově přibyvší trojice mužů, posadil jsem se a gestem přivolal barmana. Něco čistýho, za pár hodin mám službu. Poručil jsem si. Barman mi přednesl nabídku nealko nápojů a já jsem na něm mezitím vyzvídal. Kdo byl ten muž, se kterým jsem před chvílí seděl? Ten? Jó, tak to byl Kovboj. ´Kovboj´? Zopakoval jsem nedůvěřivě. Podle oblečení, ne? Zasmál se. Když si uvědomil, že nejsem ze Země, dodal. Přezdívka. Chodí sem často? Je tu skoro pořád. Moc nejí ani nepije…ale peníze má a nedělá problémy…a vůbec, proč vás to vlastně zajímá? Ále. Mávl jsem ležérně rukou. To nic. Takže barman asi neví nic. Přesto jsem si to chtěl ještě ověřit. Neznáte Solmona Hayse? Zeptal jsem se polohlasem. Ne. Zavrtěl hlavou. Chodí sem? Nevím. Pokrčil jsem rameny. Mám se s ním setkat, ale nikdy jsem ho neviděl. Nemůžu sloužit, pane. Tady je pití – dostanu 3 kredity. Takže opravdu nic. Smůla ovšem byla, že se jméno ´Solmon Hays´ doneslo i trojici, očividně nepřátelské. Zvedli se a zamířili rázným krokem ke mně.
Zpytoval jsem svědomí, že jsem byl tak hloupý. Jenže už bylo pozdě. Polkl jsem a to už byl první z mužů u mě. Odkud ty znáš ´Solmona Hayse´? Zeptal se hrubě. To jméno se mi už začínalo ošklivit. Co je vám do toho? Snažil jsem se o klidný tón. Docela hodně. Rozkřikl se ten bouchač. Ty jeden >CENZURA< modrej >CENZURA< ! To mě naštvalo. Cože? Opakuj to! Vyzval jsem ho. Ty…Já ti…zemřeš! Chytil mě za uniformu a sevřel ruku v pěst. Zřejmě ale podcenil sílu Andoriánců a nebo o ní vůbec nevěděl. Tak jako tak letěl v příštím okamžiku vzduchem a skončil na jednom ze stolů. Druzí dva se zalekli a couvli. Jenže těm třem Orioncům se vůbec nelíbilo, že jim tamten otrapa zničil stůl a byla z toho pořádná mela. Do bitky se brzy s nadšením zapojila většina osazenstva baru. Trvalo to ale sotva pár minut, než se přiřítili bezpečáci, aby rvačku rozehnali. Nebylo to moc lehké, protože se většina účastníků nacházela na hromadě, jejíž základnu jsem tvořil já s jedním rozzuřeným Orioncem. Najednou jsem cítil, že mě kdosi vytahuje ven. Nebránil jsem se a za chvíli jsem byl na nohou. Hloupé jen bylo, že jsem měl ruce spoutané za zády. Tak jdeme. Uslyšel jsem za sebou hlas. Patřil příslušníkovi bezpečnostního družstva, který mě vzápětí začal odvádět pryč. Měl jste štěstí, pane sh´Thaare. Oslovil mě, když jsme byli z dosahu ještě probíhající rvačky. Znáte mě? Podivil jsem se. Ovšem, když vás zná šéf… Šéf? Ten muž, se kterým jste mluvil v baru. Vysvětlil mi trpělivě. Ten dotaz na barmana byl od vás velice nemoudrý, čemuž se u vás divím. Asi nejsem zvyklý na podobné situace… Snažil jsem se ospravedlnit. Zvykněte si. Doporučil mi na to. Teď jste v tom až po uši. A v čem vůbec? Ptal jsem se zoufalým hlasem. To vám šéf řekne, až bude třeba. Teď je důležité jen jedno – absolutně nikomu neřeknete, že jste s ním mluvil. Ani samotnému viceadmirálovi Ricovi! Jasné? Jinak vás budeme muset umlčet a najít si jinou osobu. Co bude teď? Chtěl jsem vědět. Půjdete do cely za výtržnost. Oznámil mi stroze. Ale myslím, že váš nadřízený vás odtamtud brzy vytáhne. Pamatujte si – nemáte ponětí, proč vás ti muži napadli. Rozuměno? Přikývl jsem. Co se to jen u všech všudy děje?
Created by Cad. Bhaelin sh´Thaar & Special Agent "The cowboy"(NPC) & Agent SubLt. Colin Steves (NPC) & other featuring NPCs Naposledy upravil Bhaelin sh´Thaar dne 4. 2. 2005, 20:16, celkově upraveno 2 krát
3. 2. 2005, 15:15
Michail Karkov
Poprvé do služby
Praporčík
Michail stále ležel na posteli. Nevnímal vůbec nic kolem sebe, jen ležel, relaxoval a přemýšlel. Věděl, že bude potřebovat načerpat psychickou i fyzickou sílu pro svoji práci. I když moment. Fyzickou sílu. Hm, ale jaká to vlastně bude práce? Jako asistent, ať už to slovo obsahovalo cokoliv a mělo jakýkoliv přesný význam, pravděpodobně nebude dělat běžné inženýrské práce. Spíš nějaké zařizování nebo kdoví co. Prostě asi administrativa. Michail se zamračil. Založen: 10. 10. 2004 Příspěvky: 49 Umístění: SB McKinley, orbita Země, Sol
Najednou se posadil a pohlédl na jasně viditelný panel konzole s časovým údajem. Služba začíná už za hodinu. Michail se zamračil o něco víc. Nějak se mu nelíbilo pomyšlení na první služební směnu. Ne že by mu vadila práce, spíš to slovo 'první'. Bezva, tak těšíš se? No, ani moc ne, abych pravdu řekl. Ale, ale. Snad není pan Karkov nervózní? Kdepak, to určitě ne. Jenom... Nevím, nějak se netěším. Ale klídek, Míšo. Uvidíš, že to bude bezva. Šéfinženýr bude určitě v pohodě a budete spolu dobře vycházet. No, tím si nejsem až tak úplně jistý. Víš o něm vůbec něco? Hm, nic moc. Akorát tuším, že je to vulkánec. No, to není moc informací... Já vím. Ale uvidíš sám. Neměl by ses hodit do slavnostního? Haha. Ale jo, jdu se trochu připravit. Michail se postavil, protáhl svoje tělo a zamířil do koupelny. S jistou dávkou potěšení si dal sprchu. Ještě obléct novou uniformu a trochu se upravit. Vlasy bez problémů držely tak, jak si na ně Michail zvyknul, čili trochu bez systému trčely do všech stran. Ale kdyby se někdo snažil, našel by přesný řád a složitý geometrický vzorec. Míša dopil mošt, který si zreplikoval při příchodu a ještě jednu další sklenici. Ze stolku zvedl trikordér a malou hromádku Paddů. Všechny je poukládal do kapes u pasu a zvedl ještě jeden menší Padd. Rozhlédl se, zhluboka se nadechl a vykročil ke dveřím. Postupně se rozestoupily a Michail se zařadil do proudu příslušníků všech možných ras a profesí, procházejících po palubě. Aktivoval ten malý Padd a projel informace. Do strojovny to bylo o devět pater níž. Nejbližší turbovýtah se nacházel kousek od Michaila. Vyrazil chodbou vpravo a po delší chvíli už vystupoval z turbovýtahu. Okolo něj teď procházelo mnohem víc důstojníků, povětšinou ve zlatých uniformách inženýrů a technického personálu. Michail si jich všímal jen do té míry, aby pozdravil každého, koho měl a do nikoho nevrazil. Asi po dalších deseti minutách se dostal k velikým dveřím strojovny. Na chvíli zpomalil, jako téměř pokaždé, když se poprvé blížil k něčemu zvláštnímu nebo důležitému, něčemu bezesporu tak důležitému jako je strojovna nebo můstek. Znovu se nadechl, zrychlil a vešel dovnitř. Ale tady Michaila čekal další šok. Strojovna byla obrovská. Mnohem, mnohem větší než strojovna na Endeavouru, na kterou si tak dobře zvykl. Všude se míhaly postavy desítek inženýrů a pomocného technického personálu. Michail stál a fascinovaně pozoroval dění okolo sebe. Najednou ho vyrušil příjemný hlas z levé strany. Michail se otočil. Před ním stála mladá dívka v uniformě s hodností praporčíka. "Ahoj, hledáš někoho?" "Eeeh... a-ano. Totiž, jsem kadet Karkov, madam. Hledám nadporučíka T'Kola." Michail se chtěl praštit za to, co teď provedl. První služba začala úžasně. "Jasně, slyšela jsem, že brzy dorazí kadeti. Tak tě tady vítám, já jsem Alex Stevenson. Jo, nemusíš mi říkat madam. Teda, radši mám praporčíku. A pro kamarády jsem Alex."
"Velice mě těší, praporčíku. Já se jmenuji Michail Konstantinovič. Pro kamarády Míša." Alex se zasmála a ukázala na dveře asi o patnáct metrů dál. "Támhle je nadporučíkova kancelář. Myslím, že je právě uvnitř." "Bezva, děkuju. Doufám, že se ještě uvidíme." "Jasně. Co takhle zajít po službě do baru? Vysvětlím ti, jak to tady funguje." "Jo, moc rád. Budu se těšit. Tak, omluv mě, jdu za nadporučíkem. Zatím se měj." Alex pokývla a zmizela v jedné vedlejší místnosti. Michail se usmál a zamířil ke dveřím do kanceláře. Bezva, ne? Co jako myslíš? Nejsme na základně ještě ani jeden den a už máme smluvený rande. No, jako bych tě neznal. Jaký rande zas? Říkala, že mi vysvětlí, jak to funguje na palubě. A ty si jako myslíš, že to je ten důvod, jo? Ty snad myslíš, že ne? Ne, ne! Nic neříkej, já to radši nechci slyšet. Já už nic neříkám. Sám uvidíš. Kuš. Buď zticha, čeká mě důležitý rozhovor. Michail stiskl tlačítko zvonku na dveřích a po chvilce se ozvalo pípnutí a dveře se otevřely. Míša vstoupil a rozhlédl se. Stál v poměrně velké místnosti. U pravé stěny stála pohodlná pohovka, levou pokrývala vitrína s nejrůznějšími modely lodí, motorů a vůbec spousty dalších věcí. Naproti Michailovi stál těžký stůl a za ním seděl starší pán. Dlouhé, téměř bílé vousy mu spadaly pod desku stolu a těžko říct, kam až dosahovaly. Malé brýle bez nožiček mu držely na křivém nose. Kdyby držel v ruce ještě husí brk, vypadal by téměř jak úřední skřet z některých starých pozemských pohádek. Michail se tomu v duchu usmál. "Přejete si?" Mužíkův skřípavý hlas zazněl místností a Michail se sotva znatelně otřásl. Kde mohli vyhrabat takového úředníčka? "Ano, já jsem kadet Karkov. Mám se hlásit k praktické službě jako asistent hlavního inženýra." "Hm, ano, vím o vás. Nadporučík vás hned přijme. Tudy." Stařík ukázal na dveře ve stěně po svojí pravici, které do teď vypadaly téměř neviditelně. Michail pokývl a zamířil k nim. Zaklepal a když se zevnitř ozvalo Dále, otevřel a vstoupil. Za velkým stolem pokrytým množstvím Paddů a nejrůznějších drobných přístrojů seděl nadporučík T'Kola. Tedy spíš nadporučice. Ctihodná vulkánka s přesvědčivě neutrálním výrazem ve tváři. Michail přišel o několik kroků blíž, postavil se do pozoru a zasalutoval. "Madam, kadet Michail Karkov. Mám se hlásit k praktickému výcviku jako váš asistent." "Zdravím vás, pane Karkove. Už jsem se těšila, že konečně přijde také někdo na praxi do mojí sekce. Ráda bych vás osobně seznámila se vším, co byste měl vědět, ale bohužel jsem velice zaneprázdněná osoba. Za několik minut se musím hlásit na můstku. Takže některé věci vám řeknu, až se vrátím. Prozatím se přesuňte do vaší kanceláře. Jsou to ty druhé dveře v přijímací místnosti. Na stole na vás čeká několik Paddů s nejrůznějšími informacemi a několika úkoly. Doufám, že je stihnete všechny prostudovat než se vrátím. Odchod, kadete." Michail zmateně zasalutoval a vrátil se do přijímací místnosti. Mužík mu bez otázek otevřel dveře a on vstoupil, rozhlédl se kolem a posadil se do křesla ke stolu. Těch několik Paddů, které na něj měly čekat, leželo po celém stole. Bylo jich přibližně jednapadesát. Michail ztěžka vydechl, zaklonil se v křesle, popadl jeden Padd a začal ho pročítat. Tak takhle jsem si to nepředstavoval.
Created by Michail Karkov, Alex Stevenson (NPC) and T'Kola (NPC) _________________ praporčík Michail K. Karkov, asistent šéfinženýra, SB McKinley "Máš odvážné srdce? Pak dokážeš rozžehnout plamen naděje i v tom nejtemnějším koutě vesmíru." 3. 2. 2005, 21:11
Martel Tarkin Konzul
Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
Cesta k diplomatické sekci nebyla dlouhá. Bart se věnoval bombě a neuvědomoval si, že kolemjdoucí lidé se v obavách a strachem v obličeji tisknou co nejblíže k protilehlé zdi, aniž by si uvědomili, že když to bouchne, tak tu několik metrů opravdu nehraje roli. "Diplomatická sekce." Řekl Bart směrem k počítači, když stál v turbovýtahu. Ten se na nic neptal a bez okolků ho tam dopravil. Po východu z výtahu vedla cesta už jen několik desítek metrů rovně, poté doprava a již Bart stál proti dveřím, které se honosily nádherným znakem Federace. Po zazvonění vešel a již uviděl sedícího prokonzula za svým stolem. "Prokonzule Tarkine…" Prokonzul Tarkin se právě prodíral oním příjemným papírováním, jenž mu v poslední době nastalo. Byl si jist, že je to tak trošku msta od Matrixe a zároveň pochvala, neboť mu svěřil několik opravdu důležitých úkolů. Z jeho povinností ho vyrušil jeho bývalý spolužák, současný nadporučík Farkas. „Co tak oficiálně?“ Zeptal se Martel, aniž by si uvědomil, že v ruce drží nadporučík bombu. "Ale, jen jsem ti přinesl dáreček a chtěl jsem do toho dát trochu atmosféry." Pronesl ledabyle Bart a položil bombičku na stůl. Teprve teď si Mat uvědomil, co mu to Bart přinesl. Vstal a bombu ze všech stran prohlížel, dosti důkladně. „A kde jste to našli?“ "Přinesl mi to jeden atentátník až do kanclíku k generálu Sanchezovi." Dodal Bart a v klidu se posadil. Být u někoho v kanceláři a nebyl by to Martel, nejspíš by se neopovážil, ale Martela znal ze všech (kancelářských krys) nejvíce a věděl, že on takový prostě není. Martel poslouchal, co mu právě Bart říkal, ale nepřestával bombu obcházet a kontrolovat. „Vypadá to, že situace je vážnější, než jsme si původně mysleli.“ Bart vstal, došel až k replikátoru a nechal si udělat něco s dávkou (nepravého) alkoholu. Poté se opět posadil, napil se a řekl. "V těch slovech je víc pravdy, než si myslíš, Marteli. Jsme na tom chvíli od chvíle hůře a hůře a já pochybuji, že je to náhoda..." To bylo asi všem jasné, že tohle náhoda rozhodně, ale rozhodně není. „Myslíš, že to tedy ještě bude gradovat?“ Bart na to musel vstát. "Nejen to, podle mě to bude pokračovat tak dlouho, než to splní očekávání. Podle mě je to plánovaná akce odněkud víš, ale znáš poměry lépe než já. Vhodím-li nějaké obvinění, srazí ho a mě taky... Tady prostě končí všechna sranda.." Bart se tvářil zarmouceněji, než kdy před tím, celá věc byla velmi komplikovaná. Na obličeji svého kamaráda poznal Martel, že si asi myslí něco v tom smyslu, že za to může nějaká organizace uvnitř Federace. „Ne, nemyslím, že tohle je práce nějaké části Federace.“ Rozhlédl se, chvíli zapřemýšlel, a pak řekl.
„Počítači, zamknout dveře, vypnout všechny senzory v této místnosti a zapnout rušící signály.“ Bart vypadal trošku vyjeveně, čemuž se asi nemohl nikdo divit. Počítač jen ohlásil splnění rozkazu. „To, co ti teď řeknu, je velmi přísné tajemství. Ví o něm jen několik lidí na SB. Vypadá to, že se nám tu uhnízdila jakási náboženská sekta zvaná Černá Kobra. Jsou to atentátníci, kteří se snaží všechny zachránit před asi imaginárním nepřítelem. Velení o této sektě ví, ale, bohužel, se nepodařilo nikdy dopadnout žádného jejího člena buď živého, nebo ochotného spolupracovat. Nikdo neví, kde berou prostředky, jak si zajišťují své lidi, jaké akce plánují. Podle zpravodajské služby se jedná o velmi nebezpečnou sektu. Dostala číslo S71/5. Ta pětka na konci určuje její nebezpečnost.“ Bart asi věděl, co Martel řekne a nemýlil se. „Pětka je samozřejmě nejnebezpečnější. Nikdo neví, jak pracují, ale v současnosti to vypadá na oddělené skupiny, které by o sobě nemusely vědět.“ Bart byl opravdu vyveden z míry. Ne sice tak, jak by byl normální člověk (něco v tomto smyslu tušil), ale překvapen byl. "Pokud je to, co říkáš pravda, tak se nezastaví před ničím...fanatici jsou nejhorší skupina, která kdy ohrožovala svět. Na akademii jsem dělal diplomovku právě na tyto typy teroristických skupin a zjistil jsem i takové informace, které by se normálnímu člověku mohli zdát nelidské, ale oni jdou prostě přes mrtvoly." Bart se opět napil, ale tentokrát zvládl na jeden lok celou sklenici. "Musíme začít jednat, ale otázkou je jak. Bezpečnostní opatření byla zvýšena, lidí jsou opatrnější, ale co ještě ?" Poté přešel až k oknu a podíval se na Zemi. "Federace nám to moc neulehčuje a ty to víš." Na jednu stranu měl Bart pravdu – Federace jim to opravdu neulehčí, ale na druhou stranu jsou tu práva a povinnosti, které musí zastávat a především zásady, jenž se musí plnit. „Chápu to, dobře to chápu.“ Martel se otočil zpět ke svému stolu a posadil se do křesla. Ruku si dal na čelo a zvažoval, co má dělat. Pak jen pohlédl ke svému šupleti a vyndal jeden padd. Ukázal jej Bartovi, i když věděl, že on nebude vědět, co na něm je. „Na tomhle paddu jsem instrukce, jak postupovat v případě stavu velkého nebezpečí.“ Oznámil Bartovi Martel. Bart převzal padd. "Dokážeme však, že je toto velké nebezpečí ?" To byla otázka správně položená. Neměli zatím jak dokázat, že se jedná o stav nejvyšší pohotovosti. „To je ta nejsprávnější otázka, Barte. Ta nejsprávnější. Pokud to udělám a ukáže se to být planým, tak jsem skončil, a to nadobro a nezachrání mě ani prezident.“ "Musíme najít způsob, jak odhalit nepřítele a mít jistotu, že je to opravdu ta chvíle, kdy se musí celá stanice pustit do kritického stavu." Bart se stále díval ven, ale tentokrát směrem na vesmír a vzdálené hvězdy. Bezproblémový svět, ve kterém se zdají takové maličkosti jako nicka. "Přemýšlel jsi někdy, že tenhle svět opustíš ? Svět problémů a ztrát ? Že se vydáš vstříc širému vesmíru za novými krásami a zbavíš se všeho toho každodenního stereotypu ?" Ano, o tomhle Martel uvažoval mockrát, zvláště s ohledem na jeho nejistou budoucnost před časem. Chvíli zvažoval, jestli by nebylo lepší být na druhém světě, ale něco ho zarazilo, něco v něm mu v tom bránilo. „Ano, přemýšlel, a to velmi intenzivně.“
Odsouhlasil Martel a přemýšlel, jak získat důkaz. Byť jeden jediný. Uznal sice, že toto je velmi dobrý důkaz a že zde byl pokus o další atentát na čelního představitele Hvězdné flotily, ale nebyl jist, zdali to může udělat. Zrovna se chystal Bartovi říci svou odpověď, když se otřásla stanice. Oba vzhlédli na sebe a asi je to jasné, že tohle byl další útok na pozice SB1-McKinley. Martelovi teď v hlavě vyvstávala pořád tatáž otázka – ano, či ne. "Na druhou stranu, myslím, že důkazů už máme více než dost, je na čase se rozhodnout a konečně něco dělat. Je to na tobě Mate a je mi líto, že ti v tom nemám jak pomoci." Bart zesmutněl. Martel se chvíli díval na svého kamaráda. Zvažoval, co má dělat – ohrozit svou kariéru, pokud se vše ukáže jen jako nějaká blbost. Otočil se k oknu a uviděl něco, co nečekal. Kolem jeho oken směřoval do hlubin vesmíru kus SB. Ano, tohle je asi dobrý důvod. Pohlédl naposledy na Barta, odříkal si v duchu všechno, na čem mu záleželo a co se asi chystá zahodit, a aktivoval padd. Podle paddu zadal do počítače všechny potřebné údaje a parametry. Hezkou chvíli se nic nedělo, ale pak … Ze všech nekonzolových monitorů na stanici se staly černé obrazovky, na kterých se posléze objevil nový nápis: S OKAMŽITOU PLATNOSTÍ BYLO VYHLÁŠENO STANNÉ PRÁVO . Nápis blikal a měnil barvy a nakonec byl i doprovázen zvukem, jenž snad musel probrat i mrtvoly. Martel vzhlédl k Bartovi. „A je to.“ Bart oddychl a hrdě dodal. "Ať se stane, co se stane, stojím při tobě. Jestli tě to má potopit, tak jdu s tebou a cestou potopíme ty, co si to zaslouží, aby to nebylo nadarmo." Teď už to nemohlo být vráceno, čas úvah a diskuzí byl pryč. Bylo na čase jednat a vzít vše do vlastních rukou. Martel by s sebou nikdy Barta samozřejmě nevzal. Nechal by tona sobě, ale jen přikývl, napřímil se do své plné výšky a řekl větu, která chyběla k aktivování bezpečnostních protokolů. „Konejte svou povinnost, nadporučíku.“ Vytvořeno prokonzulem Martelem Tarkinem a nadporučíkem Bartem G. Farkasem. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 4. 2. 2005, 20:36
James Mckenli Podporučík
James byl ve své pracovně.Rozděloval a popisoval skleněné baňky do hyposprejů,byla to podřadná práce ale James stejně neměl co dělat.Na ošetřovnu přišli dva doktoři,první Clark Lukas,druhý Coliven Lee. Ošetřovna měla dvě pracovny-pro hl.lékařku v tomto případě a druhou pro Jamese.V dnešní směně se nestalo naprosto nic,akorát se na něj poručík usmála jinak všechno.James to nerad přiznával ale musel.Byla tam hrozná nuda. Mckenli přemýšlel,přemýšlel o všem možném.O základně,o útočnících,i o těch lahvičkách,které rovnal vedle sebe.Zavolal si Leeho aby tu práci dodělal. Založen: 28. 10. 2004 Příspěvky: 72 Umístění: Uss Excalibur, komplex IV
S nikým neprohodil jediné slovo,potom si vzpoměl že dostal PADD.Rychle ho vylovil ze svého pláště.Plášť,který zářil bílou,James byl jediný kdo v místnosti měl tento plášť ale on vyžadoval aby ho měl na sobě. Nakonec mu PADD prozradil že mu směna skončila před osmi minutama.Inženýr,zpravodaj,všichni můžou spát a chodit na směny ale doktor ten musel být ve střehu.Ve spánku jen čekat až se mu komunikátor ozve ať se okamžitě
oběví na ošetřovně. James na to kašlal,rozhodl se že půjde do baru a dá si tu nějakou sklenku.Cesta probíhal v pořádku až do té doby než když se objevil v turbovýtahu. Nesnášel když musí být blízko vedle někoho za koho nestojí.V tomto případě to byla jedna dívka.Podporučík.Určitě si řiká že jsem zvířata,kadeti to já jsem už podporučice. James si jí v tu vteřinu zhnusil a prováděl s ní dlouhé oční souboje.Povrchnost versus nesnášenlivost.Kdo vyhrál se James nedověděl.Vystoupil.Do baru to bylo tak 20 metrů.Zrychlil krok.Když vstoupil do baru naskytl se mu obraz,který se mu jen tak zase neobjeví. V baru vypukla rvačka.Různé rasy se rvali.I ty které stěží a někdy vůbec neidentifikoval.Před Jamese dopadla židle. "Syčáci,no počkejte.Uvidíme jak se budete tvářit když tu bude bezpečnost" zařval James a rozběhl se pryč od baru.Možná by změnil názor kdyby věděl že se tam pere i jeho přítel Bhaelin. James utíkal,ale moc dlouho ne protože vrazil zrovna do příslušníka bezpčnosti. "Pane strážný, povídal James,který se sbíral zrovinka ze země ,v baru vypukla rvačka,no....., a James nevěděl co říct protože strážník stál nad Jamesem a koukal na něj jak na blázna ,no měl byste to zastavit." Konečně strážný pochopil a rozběhl se kamsi pryč. "Zbabělče.Tak na ně půjdu sám" křičel za ním James. Když se konečně sebral za země a rozběhl se za země uběhlo tak 10 minut. Otevřel dveře.Místní se stále prali.James popadl kusa nábytku a s řevem se řítim k chumlu. "Já vás srovnám do latě" řval.Ale jakmile přišel ke chumlu o trochu blíže trochu blíže zchladl.A v tom uviděl Bhaelina.Chtěl na něho zakřičet ale cítil jak ho někdo strká do chumlu.
5.ledna
James stál v pozoru protože právě přicházel Harry.Byl to vyhlášený dusič,proto nechtěl zanechat něco co by potom štvalo Harryho proti Jamesovi.Vítěz byl do předu znán.Psal se leden a -25 stupňů pod nulou.V pozoru museli stát asi tak 20minut. James měl prokřehlé kosti od toho hrozného mrazu. Harry povídal: "Tak dneska se budeme plazit,připravil jsem vám nějaké prolézačky lasičky" zasmál se pekelně. Když došli na místo koukali jak myši.Ostnaté dráty tak 30cm nad zemí. "V takový zimě?" zeptal se jeden z nás když jsme se dověděli že se celé tři hodiny budeme "jen" plazit. "Budete mluvit jen když jste tázán jasné" seřval ho Harry. "A víte co?Vy, to myslel toho kdo se zeptal, ,VY tu budete o půl hodiny déle a ukážete my jak se dokonale plazí ano?A jestli škobrtnete o jediní vlásek drátu tak se budete plazit do rána,beru na vědomí.Četo k zemi a plazit se!!!!" zařval Harry.....
James se probral až na ošetřovně.Měl modřin a monoklů nepočítaje a bolela ho ruka. "Co jste si dokazoval?" zeptala se Klaudie,která ho ošetřovala. "Nic" zabručel James... _________________ James Mckenli-Podporučík HF Dokonalost spočívá v maličkostech, přesto dokonalost není maličkostí 4. 2. 2005, 21:27
Bart G. Farkas
Odhalení identity
Nadporučík (marína)
Martel seděl v kanceláři a sledoval opět onu nádhernou scenérii vesmíru - tak nádhernou, že její nádheře se mohla vyrovnat snad jen jeho nemilosrdnost. Kdokoliv se pokusil někdo narušit klid vesmíru, byl krutě ztrestán na životě. Matovi přejel po zádech mráz. McKinley, chlouba Federace a Hvězdné flotily, je nyní pod útoky nějakých zfanatizovaných radiků, což už samo o osobě je dosti závažné. Bohužel, byli nuceni vyhlásit i stanné právo a možná brzy přejdou k výjimečnému stavu. Jenom myšlenka na výjimečný stav v podobě, jaké by se dál zneužít, byla příšerná, nicméně v rámci možnosti asi jediné další řešení. Od stanného práva sice útoky polevily na intenzitě, ale za to se staly více strategickými. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley
Když to byly ty "normální" útoky, dalo se soudit, že je to práce opravdu těch radikálů, ale v poslední době, od stanného práva, jsou to strategické útoky proti některým systémům McKinley. Někdy to snad ani nevypadalo, že by chtěli "zachránit" jedince, ale jen uštědřit lekci SB, Federaci nebo Hvězdné flotile. Chvíli tak přemýšlel, kdo by za tím mohl být. Najednou se mu však udělalo příšerně špatně. Obrovská rána jakoby do žaludku, a pak v něm cítil jen ledový kámen. No, jistě. Ten podporučík, co s ním byl vítat kadety, to je přeci ... "Tarkin Farkasovi."
Bart se právě se svou skupinou pokusil čelit velmi nepřátelským civilistům, kteří se snažili za každou cenu dostat ven ze základny a používali k tomu nejen hovorové funkce svého těla. Bohudík, všechna jejich snaha byla marná, jelikož dobře cvičená komanda maríny nenechali projít skrz ani živáčka. Civilisté své snažení nakonec vzdali a Bart mohl přenechat ochranu hangáru bezpečnostním jednotkám. Jeho další kroky vedly ke generálu Sanchezovi. Byl si jistý, že v této zkroušené době mu jeho malý tým stačit určitě nebude a chtěl si tedy u velení vymoci zvětšení týmu na jednotku o min. 30 mužích. Sanchez už Barta očekával a nijak speciálně nebyl proti jeho žádosti. Nakonec, po chvíli přemlouvání jí tedy vyhověl a dodal... "Nyní je většina akcí v našich rukou, ačkoliv nejsem rád za situaci, která se teď na základně rozjela, přec se dostáváme do pozice veledůležité části tohoto zařízení. Právě teď je čas, abychom ukázali, že marína tu není jen pro srandu králíkům a zbytkům Federace. Bezpečnost na základně je sice rozlehlá, ale má svých starostí dost a pro akce velkého rozsahu nejsou cvičeni... Nezklamte mě Farkasi !!!" Bart odpověděl "Rozumím pane !", přikývl a odešel. Shromáždil týmy alfa, beta a gama a informoval je o taktickém spojení na dobu neurčitou. Sotva tak však udělal, ozval se mu z komunikátoru známí hlas, byl to Tarkin, Martel Tarkin. =/\= Tady Farkas, co se děje ?! =/\=
"Mohl by ses, prosím tě, ihned stavit do mé kanceláře?" Řekl Martel rázně do komunikátoru.
Bart se rozhlédl po osazenstvu místnosti a i přesto, že se chtěl dozvědět, co se děje již teď, nedovolil si se zeptat, protože hodně uší je i hodně úst.
=/\= Jistě, hned jsem u tebe. =/\= Odpověděl v rychlém sledu a vydal se k Martelovi do kanceláře. Cesta uběhla velmi rychle a už za několik minut vcházel do místnosti, ze které se ozvalo.... "Vstupte..." Bart za sebou zavřel dveře, ujistil se, že je vše pořádně izolováno a zeptal se..... "Copak se děje Marteli, přišel si už na něco ?" Bart v duchu doufal, že uslyší "Ano, rozluštil jsem to."
Martel uvítal svého kamaráda a nabídl mu skleničku s pitím. "Víš, přemýšlel jsem - ano, dělal jsem tu namáhavou činnost - v poslední době ty útoky přešly spíše na taktické, či strategické." Na chvíli se zamyslel, ale pak pokračoval. "Nedávno jsem byl uvítat kadety s podporučíkem Ka´Vorem. Tvrdil, že není Romulan, ale ten jeho přízvuk byl jasně romulanský, a to krutě romulanský."
Bart skenici přijal a když slyšel, že Martek podezírá podporučíka Ka´Vora, zeptal se... "Jsi si jistý ? Nemohl jsi se prostě jen splést ? Procházel jsem si životopisi a doporučení celé základny, abych mohl zkusit někoho odhalit. Na tohoto poručíka si pamatuji a má jen ta nejlepší doporučení, velmi dobré výsledky a odvádí též skvělou práci. Nerad bych jen tak někoho z něčeho obviňoval. Zátoveň ale, pokud jsi si jistý, je více než důležité ho zajistit a prověřit. Nuže ?" Bart čekal na Martelovu reakci. Nijak zvlášť mu nešlo o daného jedince, ale taktéž by nerad nařkl nevinného člověka.
Martel přemýšlel, zdali má opravdu podporučíka obvinit. Vybavoval si neustále ten rozhovor. Že by se opravdu pletl? Ne, byl to jasně romulanský dialekt, imperiální romulanština. "Jsem si tím jistý, Barte. On tvrdí, že Romulan není, ale jeho přízvuk je jasně romulanský. O tom nemůže být pochyb."
Bart pokýval hlavou a pak řekl. "Dobře, očekávej návštěvu, jelikož je Matrix momentálně vytížený, spočívá funkce hlavního vyšetřovatele na tobě." Poté Bart položil skleničku a v rychlém sledu ještě před odchodem z Martelovi pracovny pronesl k počítači... "Počítači, kde se momentálně nachází poručík Ka´Vor ?" Podporučík Ka´Vor se momentálně nachází v jídelně na patře 36 Sektor D. =/\= Farkas týmu Phoenix, chci mít do 5 minut 4 muže na patře 36, jídelna, Sektor D. Jejich úkolem bude zatknutí osoby, tak ať se na to vybaví pouty atd. =/\= Hned na to přišla jasná odpověď. =/\= Ano, pane ! =/\= Zrovna Bart došel ke dveřím pracovny, které se otevřely.... =/\= Nadporučík Farkas ošetřovně. Potřebuji ihned připravit člověka, který se dostaví do pěti minut na patro 36 do jídelny v sektoru D. Ať si sebou vezme instrumenty pro odběr krve a na ošetřovně se připraví zařízení pro její bližší identifikaci. =/\=.
Nedůtklivá odpověď Barta zastavila uvnitř futer dveří.... =/\= Nevím, kdo jste, ale nám může dávat rozkazy jen někdo s hodností medicínskou, nebo někdo z vyššího velení, takže....=/\= V těchto situacích byl Bart doslova nesvůj a měl občas chuť vybuchnout, jako sopka Etna, když se třese, proto dotyčného přerušil a dodal rázně... =/\=...takže mi to ihned připravte a udělejte, co jsem Vám řekl, nebo Vás nechám zavřít za odporování při výkonu moci v rámci stanného práva ! Farkas konec.=/\= Nejspíš byl jeho hlas opravdu přesvědčivý, protože se nakonec člen ošetřovny i s nástroji dostavil. Podporučík Ka´Vor zrovna jedl polívku, když k němu přistoupil jeden borec v zeleném ze zadu. Ohnul se a potichu mu řekl, aby ho následoval ven před jídelnu a nedělal zbytečně potíže, že je jen potřeba jeho svědectví a pár maličkostí k vyřešení jednoho problému. Podporučík byl velmi vstřícný a opravdu desátníka Harkinse následoval. Před jídelnou už čekal Farkas a další 3 hoši v zeleným a jeden maník s brýlema v bílém plášti. "Jsem nadporučík Farkas a mám úkol Vás dovést před vyšetřovací komisi, která prošetří, zda-li nemáte nějaké spolčení s stále častějšími atentáty. Zároveň Vám bude z podezření odňata krev na průzkum. Půjdete dobrovolně, nebo bude potřeba použít násilí, ehm poručíku ?!" Byla poslední Bartova razantní slova. Obvzláště na posledním si dal záležet.
Vyslechl jsem Farkasovu otázku a se špetkou ironie a lehce zaťatými zuby jsem začal odpovídat. "Ó,jsem vám velmi povděčen za tu možnost výběru i za povýšení...nadporučíku" Řekl jsem s jistou mírou otázky na posledním slově. V mariňáckých hodnostech by se jen čert vyznal, každá má jiný tvar a barvu. Ty naše, z Flotily, jsou lepší, rozhodně. "Zvolil bych tedy cestu menšího násilí. Ale, víte, nemusíte mne odvádět, vše se dá velice jednoduše vysvětlit tady na místě, opravdu." Snažil jsem se o rychlé řešení, neměl jsem čas na nějaké zbytečné zdržování. Zřejmě zase půjde o to, že nějaký šťouravý úředník za stolem přišel na ten objev, že nejsem tak úplně člověk...
Barta rozdíl hodností už nijak nepřekvapoval. Spletl si sice jeho hodnost, ale bylo mu to naprosto putna. "Jistě, podporučíku, pravděpodobně se jednalo o nějaký vedlejší produkt mé již tak dosti vytížení mysli. Myslím, že oba budeme rádi, když to brzy skončí. Já proti Vám nic nemám, ale jiní nejspíš zaujali podezření. Co se týče toho vyřizování, nejsem oprávněn k tomu, abych s Vámi cokoliv vyjednával na tomto místě. Na to jsou tu jiní. Jsem rád, že se nebudete nijak vzpírat a dobrovolně odevzdáte svou krev a poté nás budete následovat do vyšetřovací místnosti. " To již Bart kývnul decentně na doktůrka a ten se jal svého úkolu - odebrat podporučíkovi krev.
"Doufám, že to umí." Zabrumlal jsem na účet doktora, který byl docela nervózní z mé přítomnosti, zřejmě si myslí, že jsem nejméně vrah. Když byl se svou prací hotov a já myslel, že mi odebral snad dva litry, otočil jsem se k veliteli toho komanda a řekl jsem mu, mírně sarkastickým hlasem.. "Nadporučíku, mohli bychom jít rychleji? Mně za dvacet minut končí polední pauza a jestli nebudu hned po ní na svém místě, tak nejen, že mně nadporučík Harris zabije, ale logistika na SB se taky prakticky zhroutí" a dovolil jsem si pousmání, i když jsem se jinak snažil ovládat, což mi díky té romulanské části docela jde.
"Bežte to překontrolovat do laboratoře a výsledky mi pošlete ihned, jak to bude hotové, a ať je to co nejdřív, nemáme zrovna moc času nazbyt..děkuji." Řekl Bart mužíčkovi v bílém plášti a ten skoro radostně odběhnul pryč. "Jistě podporučíku, budeme tam, co by dup, nemusíte se bát." Dodal ještě na Ka´Vorovu jemnou narážku a opravdu zrychlil. Za téměř rekordovou rychlost se ocitli na druhé straně základny před kanceláří Prokonzula Tarkina. "Prosím, jen vstupte dovnitř...a vy dva půjdete s ním a postaráte se o případnou bezpečnost." Udal Bart směr Ka´Vorovi a rozkazy svým mužům, kteří na to odpověděli sborově... "Rozkaz pane..."
Created by podporučík Ka´Vor , Prokonzul Martel Tarkin and nadporučík Bart G. Farkas _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 7. 2. 2005, 22:00
Bhaelin sh´Thaar
Recon Games . Exploited
Praporčík
Skončila mi služba. Těch několik hodin proběhlo docela v pohodě, když pominu tu trochu nepříjemnou kapitolu, když si pro mě přišel do vězeňské cely praporčík Roco. Nevypadal moc nadšeně… Ona ta bitka vůbec se vyvinula v dost velkou akci a dodatečně jsem se dozvěděl, že pár ran slízl i James, když tam přišel ošetřovat raněné. Ve vězení se sešlo dost účastníků a celkově se bezpečnostní situace na stanici zhoršila.
Založen: 30. 09. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon, Praporčík HF
Během doby mojí služby však žádné narušení zaznamenáno nebylo, a tak jsem mohl s klidem odejít do kajuty. Tam už na mě čekala blikající obrazovka s logem Flotily a informací o příchozí zprávě. Překvapeně jsem přišel blíž k obrazovce. Po krátkém obhlédnutí jsem shledal, že zpráva byla odeslána z Ústředí SFI. Už to mě dost zarazilo a ještě víc, když jsem jí chtěl otevřít a počítač se mě zeptal na autorizaci. Bhaelin sh´Thaar, kadet 4. ročníku. Autorizace THAAR-8251AF-Lambda. Odříkal jsem s povzdechem bnásničku. Pííp…hlasová autorizace potvrzena. Otevírám zprávu. Obrazovka zablikala a následně se rozzářila výrazným červeným nápisem. MERCURY. V první chvíli jsem nechápal, ale brzy jsem si dal jedna a jedna dohromady a vzpomněl si, co mi říkal ´Kovboj´. Vyšel jsem tedy na chodbu. Na jejím konci u výtahu stál muž v uniformě a prohlížel si cosi na konzoli. Vnitřní hlas mi napověděl, že tohle bude můj kontakt. Došel jsem tedy k němu a v dobré víře se zeptal. Znáte Solmona Hayse? Zvedl hlavu od konzole a tak nějak divně se na mě podíval. Nenuceně si sáhl k pasu… …a pak začalo peklo. Bleskurychle vytáhl phaser a vystřelil po mě! Reflex mi velel skrčit se a zachránil mi tím život. Střelu jsem cítil někde mezi tykadly a měl jsem pocit, jako by mi hlava hořela. V polodřepu jsem se vrhl proti agresorovi. Nevím přesně výsledek mého útoku, protože moje tykadla odnesla náraz hlavou dost bolestivě. Jakmile jsem byl zase při smyslech, snažil jsem
vydrápat se zpět na nohy a dát se na útěk. V tom mi samozřejmě zabránilo uklouznutí, ale to zase mělo pozitivní efekt v tom, že muž, který na mě v tu chvíli vystřelil podruhé, opět chybil. Na druhý pokus jsem se zvedl a dal se chodbou na útěk. Asi při mně stojí to, čemu lidé někdy říkají anděl strážný, protože střelci selhala jeho zbraň. Díky delším nohám jsem navíc po chvíli získal náskok, takže pronásledování, které prve zamýšlel, vzdal. Když jsem si uvědomil, že za mnou neběží, zastavil jsem se a vyčerpaně oddechoval. Vtom se otevřely dveře jedné z místností. Tudy! Zavolal na mě autoritativní hlas. Poslechl jsem bez namítání, protože mi stejný vnitřní hlas, který mi prve napověděl špatně říkal, že tohle už je ten správný člověk. Tentokrát jsem se naštěstí nemýlil… Během příštích několika minut jsem se důvěrně seznamoval s činností ´Kovbojovy´ rezidentury. Z krátkých a většinou heslovaných rozhovorů, které mezi sebou její členové vedli, jsem vyrozuměl, že mě vedou za samotným ´Kovbojem´. Bylo ale docela deprimující poslouchat, jak o vás mluví jako o ´zboží do skladu´. ´Sklad´byla místnost - to bylo asi tak všechno, co mi dovolili, abych věděl. Cestu k ní, ani kde jsme teď byli jsme nevěděl. Bezpečnostní opatření měla organizace vskutku na úrovni. Za prostým stolem bez čehokoliv, jen dvou židlí po stranách, seděl ´Kovboj´. Tentokrát tak ale vůbec nevypadal a jeho oblečení už bylo víc ´normální´. Teď by se pro něj oslovení ´Kovboj´ vůbec nehodilo a proto to chtělo vymyslet nějaké jiné. To byla taky první věc, na kterou jsem se ho zeptal, poté co mě uvítal. Mé pravé jméno se nedozvíte. Odvětil s úsměvem. Ale říkejte mi třeba… Zamyslel se. Tome! Ano, to je docela dobré jméno. Tome. Smím vám tykat? Zeptal jsem se nevěřícně. Co by ne? Zasmál se. Ale teď k tomu o co jde – proč jste oslovil toho muže na chodbě? Dostal jsem vzkaz s jediným slovem - ´Mercury´. Vysvětloval jsem. A tak mě napadlo… Vzkaz?! Vpadl mi ´Tom´ do řeči. Jaký vzkaz? Nebyl od vás. Divil jsem se. Odesílatel bylo velení Flotily… Nebyl. Ani ode mě ani od Flotily Přikývl zachmuřeně. Je to ještě horší, než jsem si myslel… Co? Mávl rukou. Dozvíte se to. Každopádně teď musíme změnit všechna dosavadní hesla. Pokynul jednomu z mlčenlivých společníků a ten kamsi odešel. Vaše dvě vystoupení s vyslovením hesla před nesprávnými lidmi přinesly alespoň tenhle prospěch. Řekl. Vždyť mě sakra mohli zabít! Vyhrkl jsem naštvaný takovýmhle přístupem. Ale nezabili. Zvážněl ´Tom´ a zvedl varovně prst. Ale to ještě klidně mohou… Tím mě samozřejmě potěšil… Kdo vůbec jsou? A kdo jste vy? Zeptal jsem se útočně. Ušklíbl se. Vypadá to, že mi nevěříte… Přikývl jsem. Ale já potřebuju, abyste mi věřil.
Pokrčil jsem rameny. Jediný způsob jak důvěru získat, je říct pravdu. Pokračoval. Znovu jsem přikývl. Tak tedy poslouchejte můj příběh. Chvíli se odmlčel a pak spustil. Nejsem ve Flotile, to abychom si ujasnili – jen pro ně pracuju. Proč? Přišel jsem na McKinley už před hodně dlouhou dobou. Tenkrát jsem byl mladý a plný těch nerozvážných idejí, co do mladých na Zemi ládoujou někteří rádoby reformátoři společnosti. Proto jsem se dal snadno přemluvit, abych začal se špionáží pro Romulany. Ti tu tenkrát potřebovali každého spolupracovníka. Ve mně se trefili – dokázal jsem vybudovat rezidenturu, za kterou by se nemusely stydět ani vládní tajné služby – ostatně to, co vidíte dnes je její nástupce… Zarazilo mě, jak mohl bývalý Romulanský špion pracovat pro Flotilu. Brzy mi to však bylo objasněno. Několik let nám to vycházelo a prošlo přes nás množství materiálu i lidí. Jenže pak všechno prasklo a byla na světě aféra. Nepamatujete? Jsou to asi 4 roky… Řekl jsem, že ne, což ho sice udivilo, nicméně neřekl nic. Tak tedy tehdy to byla velká akce a zatčeny byly desítky lidí, nejen mých. Mě samotného z toho tenkrát Romulané jakožto váženého špeha a moji lidé jakožto milovaného velitele vysekali, ale SFI nejsou žádní amatéři, a tak se nakonec dostali i na mě samotného. Čekal jsem je a už se připravoval na dlouhé vězení, ale k mému překvapení se mi místo zatčení dostalo nabídky – obnovit svojí organizaci, ale tentokrát jako utajenou Federační kontrarozvědku. Pochopitelně jsem to přijal a vzniklo tohle. Mám tady asi 500 lidí. Ovšem díky mé minulosti. Zdůraznil. Je důležité, aby o nás nevědělo víc lidí, než je skutečně nutné – tedy ani velení stanice. Rozkazy mám přímo z ústředí SFI a jinak jsem svým vlastním pánem. Teď přišel problém, se kterým to ale budeme mít nejen my těžké – jde o prapodivnou organizaci, co si říká Černá Kobra. To jsou ti, co tu teď rozmísťují bomby? Napadlo mě. Přesně oni. Potvrdil. Jsou těžký oříšek i pro nás. Jediné, co zatím víme je, že svojí nynější aktivitu nemají z vlastní hlavy – někdo je tajně podporuje. A co víc! Ten někdo má kontakty i na Velení Flotily – to vysvětluje tu podvrženou zprávu, co vám poslali. To je moc hezké . Měl jsem sto chutí zatleskat povedené pohádce. Ale co to má co dělat se mnou, když si nevíte rady ani vy? ´Tom´ se zatvářil trochu provinile. No, vás využíváme, omlouvám se, ale nic s tím stejně nenaděláte, jako takovou návnadu. Držíme protivníka v domnění, že jsme vám svěřili něco důležitého, a proto po vás jdou. My čekáme na jejich chybu, kterou při tom udělají… To mi přišlo jako velmi špatný vtip a dal jsem to patřičným způsobem najevo. ´Tom´řekl, že je mu líto, ale že to tak prostě je. Musíte si uvědomit, že na tom možná stojí osud celé základny. Možná i něčeho víc. Vaše úloha je důležitější, než jste si v tuto chvíli ochoten připustit. Už teď jsme vám vděční a náležitě vaše služby oceníme. Odpověděl jsem, že jsem potěšen, ale pochopitelně jsem to nemyslel vážně. Podívejte, opravdu jde o problém nedozírného významu. Na stanici v utajení dorazil třeba i admirál Xu-Li Hang a to už je nějaký zvíře na Velení. Vám přidělíme několik strážců. Od teď bude hlídán na každém kroku. Chtěl jsem ještě něco namítnout, ale v tom mi zabránila náhlá zpráva, která přišla na monitor počítače v místnosti. Na stanici bylo s okamžitou platností vyhlášeno stanné právo! Velení stanice chopilo věci do svých rukou… Z ohromení se nejrychleji vzpamatoval ´Tom´.
Špatně! Všechno špatně! Řekl a zanadával. Tím nám to jenom zkomplikovali!…Ale co, tak jako tak, vaše úloha je jasná. Budit pozornost a dojem, že jste důležitá osoba v naší organizaci. Jen si dejte pozor, ať vás někdo nezbije rychleji, než přispěchají moji muži. Vyprovázel mě ke dveřím. Ještě něž se rozloučil, vtiskl mi do ruky PADD tak, aby to bylo dobře vidět otevřenými dveřmi na chodbu. To je seznam všeho, co se vám může hodit. Vysvětlil tiše a vyšoupl mě na chodbu, kde se mě hned ujali dva z jeho lidí, aby mě odvedli zpět do ´civilizace´.
Created by Cad. Bhaelin sh´Thaar & Special Agent ´The Cowboy´ Naposledy upravil Bhaelin sh´Thaar dne 10. 2. 2005, 9:28, celkově upraveno 1 krát 8. 2. 2005, 17:00
James Mckenli Podporučík
James pozorně poslouchal každičké slovíčko co řekl buďto prokonzultant tak i bard.Bral to jako čest že mohl prozkoumat zkumavku ve které byla krev.Odběr krve provedl jeden z příslušníků ochranky. James se zadíval na poloromulana.Zdálo se mu že on za těmi útoky asi nestál....Ale co musí se prověřit kdyby náhodou.Ale stejně co by mu to přineslo?Zničení základny?To je blbost.... Mckenli neměl ani jediný bod proč by to romulan dělal.Co bych dělal asi já??Pral bych se?Styděl bych se? Založen: 28. 10. 2004 Příspěvky: 72 Umístění: Uss Excalibur, komplex IV
Romulanův obličej vypadal jako sfinga.Nedalo se z něj přečíst nic.Možná že to bere nadneseně.Ale kdo ví.Možná že má strach,nebo se cítí naprosto čisté svědomí. Jakže se vůbec jmenuje?Ka'bik?Nene.Ka' Ka'.....Ka'vor to je ono. "Chtěl bych ty výsledky ještě dnes,jasné" otočil se bard na malého kadeta v bílém plášti.James horlivě třepal hlavou. Když dostal zkumavku do ruky,bral ji do rukou jako poklad.Jako nějaký drahokam,který jiný už v celém vesmíru nenajdete. K Jamesově překvapení šli s ním i dva muži z ochranky.Ka'vor veprostřed,jak jinak. ZA 5 MINUT POZDĚJI James vešel do ošetřovny společně se třemi lidmi. Klaudie zvedla hlavu. "Tady máš vzorky,měla bys je udělat ty" řekl jí James. Proč vůbec chtějí ty vzorky?Zjistí že je romulan a bude mít problémy? Klaudie vytrhla Mckenliho z přemýšlení: "Díky že to dáš mě,mám pro tebe něco co by si mohl udělat.Velmi důležité! James ožil. "Koukej, přišla k němu a podala mu zkumavku,tentokrát průsvitnou ,vlas.Podle toho můžeme zjistit jestli to byl tento chlápek." řekla a ukázala na Ka'vora. James se toho ujal. "Tak pane podporučíku,můžete si prosím vytrhnou vlas?" poprosil ho James. Ka'vor se pousmál a vytrhl si chumáč vlasů a podal mu je. James je přebral a vyhodil do koše.V ruce mu zbyli pouze tři vlasy romulana. "Jeden vlas by stačil" usmál se na něj. Teď James přišel k přístrojku.Vypadala jako krabice,která měla z boku přidělané dvě zkumavky.Tam James vložil vlas z zraněného a vlas romulana.Zazátkoval dvě zkumavky a zmáčkl tlačítko.
Dvě zkumavky se zasunuli do krabice.Na počítači se objevili dva vlasy.Na Pc se také objevovali číslice.Za 1 minutu bylo na obrazovce červeně blikajíce nápis: DNA NESOUHLASÍ "Je ale možné že dotyčný měl paruku při útoku možná ne.Takže to není 100%" řekl James Ka'vorovi a dvou chlapíkům. "A co vzorky?" zeptal se mariňák. "Osobně je vám donesu až to bude hotové" slíbil jim Mckenli. Oba mariňáci kývli a s sebou vzali taky Ka'vora. "Víš co mě napadlo?Podle toho vlasu můžem se kouknout do databáze a tím najít útočníka, pronesl James ale hned zesmustněl ,ale bude to trvat dlouho,krom toho mohli použít paruku,anebo asi nejpravděpodobnější-nemusí být vůbec zaregistrováni,takový myšky bez profilu na základně se určitě najdou" řekl Klaudii. "Ale zkusit to snad můžeš ne?" zeptala se. "Jo to můžu" odpověděl jí. Po 30minutách James zadal Pc aby srovnával jednotlivý DNA vlasu s ostatnímu profily.Pc mu nahlásil že to bude trvat dva dny.Teď držel zkumavku a stál před dveřmi do kanceláře barda. "Dále" ozvalo se když zaklepal. "Výborně,máte to,položte to sem a můžete jít" řekl bard aniž by zvedl oči od papíru,který si četl. James poslechl a položil výsledek Klaudiny práce na stůl.Zasalutoval a odešel. Mckenli se blížil k baru.Chtěl si dát něco ostřejšího a potom jít na kutě. Když vešel do baru šel hned k pultu.Možná to vypadalo že ho někdo nutí pít a on to chce mít rychle za sebou. "Prosím něco ostrýho ale ať je toho málo" řekl barmanovi James.Nechtěl se opít,chtěl završit den aby byl příjemně malátný. Dostal cosi modrého s červeným.James to do sebe vyklopil otřásl se a poděkoval,odešel.Když mířil k sobě přemýšlel.Míšu neviděl od toho okamžiku kdy měli rozchod.Bhaelina posledně v baru.I když tohle setkání nebylo zrovna příjemné. James měl monokl,v tom chumlu ho kdosi praštil tak že potom hlavou zezadu o něco se praštil.Nebo někdo jeho?To je fuk. Mckenli ležel na posteli a lebedil si.Po náročné práci konečně odpočinek. Netrvalo dlouho a James Mckenli usnul.
leden James se "doslova" plazil chodbou.S ním další osoba.Osoba jménem Peter Black.Když se dostali do ubytovny tak tam už byli jejich obyvatelé také.Povídali si spolu ale vypadali vydřeně. "To co si na nás Harry vymyslel bylo podlé..." řekl Black Jamesovi. "A zákeřné" doplnil ho Mckenli. Plazit se,to jeho pořád "vztyk" a to jeho "Leh" mě dohání k šílenství" vykřikoval James. "Takhle-kristova noho,jestli nás ještě takhle jednou zřídí už nebudu moct. [b]uzavřel dnešní den Black. Kontrola proběhla v pořádku a James si na své posteli vytáhl z úkrytu časopis BUĎ V OBRAZE a začal jím listovat.
Jamese to ale nebavili tak s tím co dělal seknul a šel spát,musí přeci nabýt síly na Harryho.... _________________ James Mckenli-Podporučík HF Dokonalost spočívá v maličkostech, přesto dokonalost není maličkostí 8. 2. 2005, 17:46
Ka'Vor
Bezmocný proti libovůli úřadů aneb "I'm busted!"
Poručík
Ka´Vor byl v doprovodu dvou mariňáků předstoupil před jakousi komisi. Asi přesně nevěděl, o co jde. Bylo tam 5 lidí a v jednom z nich poznal Martela. Seděl napravo od muže sedícího uprostřed. Tři osoby na sobě měly civilní uniformy a 2 uniformy Flotily. Muž sedící uprostřed vykoukl zpoza svého paddu. "Jste podporučík Ka´Vor?"
Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Mariňáci mne přivedli do velké místnosti, kde za dlouhým stolem seděli různí lidé. Zřejmě nějaká seance. A všechno kvůli takový prkotině. To jsou určitě diplomati a právníci, tím jsem si jistý. Ale teď se musím snažit, abych byl co nejrychleji venku. Jestli přijdu pozdě, Harris mně uškrtí. Když se nějaký muž za stolem s velice hloubavým a inteligentním výrazem zeptal, odpověděl jsem mu: "Ano, to jsem já. Momentálně asistent hlavního operačního důstojníka" "Momentálně jste obžalovaný, podporučíku." Vložil se do rozhovoru Martel Tarkin a ostatní jen přikývli. Rozhodně jejich obličeje nebyly nikterak příjemné. Jeden vedle druhého seděli a čučeli směrem k podporučíkovi, toho času obžalovaného. Předseda Martela napomenul, že jednání veden on, a pokud bude chtít mluvit, ať se přihlásí o slovo. Prokonzul jen přikývl na znamení porozumění a souhlasu. Předseda stočil opět svůj zrak k obžalovanému. "Podporučíku Ka´Vore, je proti Vám vzneseno obvinění ze spolupráce s terorismem, jenž se v současnosti děje na SB1 - McKinley. Jste si v souladu s právním řádem vědom Vašich práv a povinností?" Trochu mi začalo vysychat v krku. Kvůli čemu jsem obžalován? Vždyť jsemnic neudělal? Tohle nebude jedno z těch jednáníček kvůli mému původu, jako jsem párkrát zažil před nástupem na Akademii. "Ehm...ne, pane, myslím, že ne. Ani nevím, proč bych měl být obviněn, když jsem nic neudělal" Předseda se podíval na Ka´Vora velmi udiveně, rohlédl se i po ostatních, ale u Tarkina zaznamenal jen kamenný výraz a upřené oči na Ka´Vora. Ostatní se netvářili jinak zděšeně, ale spíše sí říkali, že tato osoba je rafinovaná. "Jako operační důstojník jste měl přístup k senzorům stanice. Navíc jste popřel svůj původ při rozhovoru s prokonzulem Tarkinem." Při té příležitosti poukázal rukou směrem k sedícímu Tarkinovi. "Jste tedy důvodně podezřelý, že byste mohl spolupracovat s teroristy." začal jsem se ostentativně smát, ne moc bujaře, ale tak, aby to bylo vidět. "Takže to, že si s někým neformálně promluvím a nepadne mi do oka, abych mu říkal informace, které bych nejradši ani sám nevěděl, tak mně hned obviníte? Promiňte, že to tak řeknu, ale je to sprosté. Navíc ohledně přístupu k senzorům mám speciální pověření od admirála Hanga,víte?" Členové komise se na sebe podívali. "Za stávajících okolností, to, že jste popřel svou pravou tvář, je důvodem pro nedůvěru vůči Vám. A ještě k tomu, když je situace tak vážná, jak je, podporučíku." U druhé odpovědi však nebyl hlas předsedy tak jistý. "O návštěvě admirála víme. Můžete nám ovšem osvětlit, jak to souvisí s daným případem?" "Je to důkaz mé hodnověrnosti, pane...předsedo."
Komise trošičku znejistěla, ale první se vzpamatoval Martel. Požádal o slovo a předseda mu jej udělil. [color=blue] "Můžete tribunálu říci, jak to prokazuje Vaši hodnověrnost?" "No...ehm...přece....tak, že i admirál mi věří, když sdělil vlastně tajné inforamce mne a pověřil mně zvláštním úkolem. To o něčem vypovídá,nemyslíte?" Martel se trošku zamyslel. V těchto situacích mu to vcelku pálilo. "A admirál si pro ten úkol vybral přímo Vás, podporučíku?" "Já do jeho mysli nevidím, pane. Ale pověřil mne tímto úkolem a to je hlavní. Jsem vedoucím onoho projektu." Martel se ledově usmál. "Ale přišel s tím přímo za Vámi, nechtěl nikoho jiného, chtěl prostě Vás?" V hlase byla poznat stopa výsměchu. Chviličku jsem popřemýšlel, ale potom jsem se začal hájit dál. "No, původně za mnou nepřišel, ale tento úkol svěřil mně. Co je na tomto tvrzení tak nejasného?" "Takže nešel vlastně za Vámi, ale šel za někým z operační sekce, že?" Odpověděl jen Martel. Členové komise už začali chápat, kam tím Martel směřuje, ale i nadále hráli nejisté. "No, šel něco projednávat s mým velícím v operační sekci, panem Harrisem. Ale tím důležitým úkolem pověřil jen mně a neptal se před tím v této souvislosti na nikoho jiného, pane" a dal jsem důraz na poslední slovo Tarkin se jen uvelebil v křesle. "A jak to, že to tedy přidělil Vám, když to chtěl projednat s velícím sekce?" Tarkin přitom lehce přihmouřil oči. zajímavá otázka. Ani já neznal odpověď. "Opět deklaruji, že nejsem ani z jedné části betazoid a tak nemohu číst v jeho mysli. Jestliže chcete znát jeho názor, tak se ptejte někoho jiného, ne mne." Tarkin jen prokroutil očima, tohle je asi fakt natvrdlý jedinec, nebo opravdu mazaný terorista. Pomyslel si Tarkin. "Dobře, řeknu to jinak. Jak jste se k tomu úkolu dostal Vy, podporučíku?" Zadíval jsem se nechápavě na jediného známého člena komise. "Pane, už jsem vám říkal, že mi ho zadal admirál Hang, když nemohl nalézt pana Harrise." Teď už si Tarkin i odfoukl. Tohle bude náročné. "Takže ještě jinak. Jak Vám ho admirál zadal. Jak jste dostal tu příležitost, abyste ten úkol vedl. Jak jste se dostal k admirálovi, tedy jestli on nepřišel za Vámi? Už si rozumíme?" "Ano, jistě, jen nevím, co chcete víc slyšet" prý nejlepší obranou proti právníkům je umořit je k smrti. "Říkal jsem vám, že když nebyl k dispozici pan Harris, přirozeně si pozval někoho, kdo je mu nejbližší, tedy profesionálně." Tarkin si položil padd a vůbec nevzrušen Ka´Vorovou odpovědí se na něj podíval. "Takže on si Vás zavolal do nějaké kanceláře? Přímo Vás a tam Vám sdělil úkol?" "Ano, byli jsme v nadporučíkově kanceláři a tam mi sdělil úkol. Kolikrát to ještě budu muset opakovat!" Tarkin se jen podíval na předsedu. "Pane předsedo, upozorněte obžalovaného, že uvádění nepřesných, nebo nepravdidvých
informací není vhodné." Předseda se musel chopit své povinnosti. "Pane obžalovaný, berte v potaz to, že tato komise má za úkol zhodnotit Váš případ. A je to velmi závažný případ, na to Vás upozorňuji. A aby ho mohla zhodnotit, tak potřebuje přesné a pravdivé informace." "Pane předsedo, pokud vím, tak jsem obžalován ze závažného činu a tak se musím hájit. Podávám informace tak přesné, jak je to vhodné pro tuto situaci." Tarkin je zvedl padd a ukázal jej celé komisi. Ta se pak zkoumavě podívala na podporučíka. "Takže to nebylo tak, že jste do místnosti, kde byl admirál přišel bez jeho výzvy, podporučíku?" Sice jsem neviděl, co na tom PADDu je, ale zdárně jsem to odtušil. "Ale to jsem přece nikdy netvrdil." "Ale tvrdil, říkal jste, že si Vás admirál pozval, podporučíku." Namítl chladně Martel. Nyní se i ostatním členům tribunálu objevily na tváři chladné rysy. "sakra, to jsem to asi někde nedomyslel" pomyslel jsem si "No...tím jsem myslel, že si mně pozval k tomu úkolu." "To ovšem neodpovídá kontextu výpovědi, podporučíku Ka´Vore." Hlas Tarkina zněl chladě a nemilosrdně. "Řekl jste, že když nebyl nadporučík Harris, tak si pozval Vás. A moje otázka zněla, jak Vám admirál ten úkol sdělil. Ne, jak jste k němu byl přizván." „Aha, promiňte, to jsem zřejmě tak docela nepochopil. Ještě jednou se omlouvám." Martel se usmál. Ka´Vorovi muselo být jasné, že mu to pěkně přitížilo. "Takže souhlasíte s tím, že to vlastně nebylo o Vaší důvěryhodnosti, ale o tom, že jste byl ve správný čas na spravném místě?" -"No...upřímně. Opět tvrdím, že nevidím admirálovi do mysli, ale kdyby mi nevěřil, tak by si mně nevybral. To je logický předpoklad,nemyslíte?" "Otázka ovšem zní, zdali je ta technologie tak tajná, nebo tak technicky nenahraditelná, že to mohl svěřit jen důvěryhodné osobě, nebo to mohl svěřit komukoliv, pokud u toho byla lodním mistr Jacobs. To je druhý logický předpoklad, nemyslíte?" Odvětil Martel. "Ne, nemyslím. Opravdu ne. Jsem vedoucím daného projektu a, to snad připustíte, kdybych byť i jen vypadal nedůvěryhodně, vybral by si mně? Mám na starosti všechno od fyzické přípravy senzorů až po výběr perzonálu a ostatních zdrojů" Martel už jen bezvýznamně povýtahl obočí. "Opravdu? To nejdůležitější? Pokud víme, tak lodní mistr Jacobs má na starosti samotnou instalaci senzorů." Dal v odpověď Martel a pokračoval. "A co se týče důvěryhodnosti podle pohledu, tak je dosti relativní věc. Admirál si vás mohl vzít jen proto, že jste byl na místě jako jediný a také jste byl asistentem hlavního OPS důstojníka, což mohlo vzbuzovat formální důvěryhodnost, že?" "Ale já přece nebyl jediný na stanici. Pan admirál jistě umí používat intercom a mohl si tak v několika minutách vyžádat nejen zástupce pana Harrise, ale i jeho samotného. A pokud jde o tu 'formální důvěryhodnost'. Víte, já jsem jen prostý úředník, když se to tak vezme. Nedělám nic, co by vyžadovalo zvláštní důvěryhodnost. I když můj záznam vede, myslím, k velké dávce důvěryhodnosti, to ano." --
"Takže můžeme prohlásit, že jste byl jen ve správném místě na správné chvíli. To popřít nemůžete, podporučíku." Vložil se do rozhovoru předseda komise. "A jak tomu má Váš záznam napovídat, podpourčíku? Můžete nám říci, co je v něm tak převratného, aby se to nemohlo změnit?" "změnit?" zkoušel jsem zdržovací taktiku "Ano, změnit." Řekl předseda bleskurychle. "Nechápu, pane. Víte, já bych toho chtěl na mém životě změnít mnoho. Mou práci, kde na mně můj nadřízený řve a nerespektuje mně, mé studijní výsledky, které nestačili na doporučení Velitele Akademie, mé chování k některým lidem v mé minulosti, také to, aby můj otec nezemřel tam, kde zemřel. Určitě také svou pozici, rád bych byl zástupcem halvního operačního důstojníka. Ano, tohle vše a mnohem víc bych rád změnil." ale tohle by jim už mohlo stačit ke znudění -Předseda soudu se zadíval na Ka´Vora. Pohled to nebyl vskutku příjemný. "Podporučíku, Vy se zřejmě domníváte, že tento tribunál má na starosti jenom Vás, že? Že máme čas tady s Vámi jen tak nezávazně hovořit, že?" Znělo to velmi striktně, skoro jakoby to řekl Matrix. Pomyslel si Martel a svůj zrak stočil k podporučíkovi. "To jistě ne. Ale já prostě jen odpovídám na dané otázky s tím nejlepším úmyslem. Jestliže jsem na některou neodpovděl dostatečně, bylo to jen tím,že jsem jí zcela nepochopil. Zeptejte se tedy znovu na kteroukoli z nich." -Tarkin se pousmál. "Vlastně už máme jen jednu. Cíte se vinen, či nikoliv?" "Myslím,že to je jednoznačné. Jsem absolutně nevinen ohledně jakéhokoliv spojení s teroristy a prokazuje to mnoho důkazů" Teď se Tarkin zarazil - že by mu takhle přihrál na smeč? "A můžete zde nějaký předložit?" "No...teď tu při sobě samozřejmě žádné nemám, protože jsem neměl šanci na jakoukoli přípravu, to je snad jasné. V tuto chvíli vše mohu dokazovat jen svou dobrou pověstí, důvěryhodností a tvrzeními" -"S tou důvěryhodností bych to nepřeháněl. Vůči této komisi jste byl ironický." Začal Martel. Pak se přidal další člen komise. "Také se nepodařilo Vaši důvěryhodnost prokázat a o to jste se pokoušel." Nakonec se slova ujal předseda. "Samozřejmě, že tribunál Vám může dát čas na získání důkazů. Přejete si jej?" "Zajisté. Také bych rád řádného právního zástupce a poradce a samozřejmě o volno ze služby a anulování případných stížností ohledně nedostavení se na své místo dnes včas. Ale chtěl bych, aby bylo vzato na vědomí, že jsem všechny své odpovědi myslel a pojal velmi vážně a jediné, co mohlo nasvědčovat opaku byla nejednoznačnost otázek položených komisí. Myslím,že jsem zde dostatečně obhájil svou důvěryhodnost a lecjaká tvrzení proti mému obvinění. A doufám,že si komise uvědomuje, že stíháním tak nevinné osoby zabraňuje dopadení těch hlavních viníků, protože jsem ještě plně neodstartoval zmíněný projekt zadaný admirálem Hangem, který má detekovat všechny bomby tady na stanici. A jestliže se nerozjede, bude SB McKinley ve vážném ohrožení a budete to mít na svědomí jen vy. Děkuji, to je vše, co bych chtěl říci." Členové komise se shlukli do kroužku a něco si mezi sebou říkali, spíše šeptali. Jen občas nějaké slovo bylo vysloveno dost hlasitě na to, aby bylo sluchem rozpoznatelné. Přesto se nějaká taková slova našla - povětšinou to bylo - Ale to ne! Nesmysl! Zbytečné!
Ka´Vor a jeho strážci stáli nehnutě před komisi. Ta se ne a ne nějak dohodnout. Trvalo to snad nekonečně dlouho, ale přeci... Předseda komise povstal, vzal si padd do ruky, podíval se na Ka´Vor, pak zpět na padd a zahájil svou řeč. "Podporučíku Ka´Vore, tento tribunál Vás shledal vinným v bodě obžaloby s napomáhání terorismu. Jelikož je vyhlášen zvláštní stav práva a stanice, tak jste odsouzen k trestu smrti! Poprava bude provedena za 4 dny, a to zastřelením. Proti rozsudku se není možné odvolat." podporučík Ka'Vor a prokonzul Martel Tarkin _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 9. 2. 2005, 17:11
Mark Rico
The last lose
Víceadmirál
Mark trávil svůj volný čas většinou v lese, nebo na palouku nad blízkou vesnicí, kde s oblibou trávil večery rozjímáním, nebo četbou knih. Hodně lidí, včetně něj, se divilo, proč raději není ve svém srubu nahoře v kopcích, který tak dlouho stavěl, ale nic nenamítali, protože věděli, že je to dobrák a nikdy nikomu neublížil. Vzato kolem a kolem byl Mark Rico, mladý lesník, samotář, moc přátel neměl, ale lidé se ho nebáli a měli radost, když jim občas pomohl a on vše rád vždy udělal. Byl to muž hodně zvyků, zvláště tu rád posedával u ohně v nocích, jako jsou tyto. Oheň, vůně pečeně, kterou chytil ve svém obvyklém lovišti a kniha, vše dnes mělo své správné místo. Ležel v trávě a četl si, uvědomujíe si, že za chvíli nejspíš při čtení usne. Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley
--Přístroje vedle admirála ukazovali všechny jeho životní funkce, včetně mozkové aktivity. Vrchní doktorku Sam Haines, která seděla ve své pracovně opodál nad jeho složkou, na jeho stavu ale už pár dní trápilo něco jiného, bála se, že admirál se ze stavu kontrolovaného spánku přenesl, díky silnému použití stabilizačních prostředků, do komatu. Zjistila to při prvním pokusu o jeho probuzení, mozek nereagoval tak, jak by měl, proto raději nechala provést serii testů před dalšími kroky. Většina z nich potvrdila její obavy, nechala proto upravit léčbu a dávkování léků čekala, kdy se admirál probere. Jen se bála toho okamžiku, mozek vypadal z vnějšku v pořádku, ale ta reakce nebyla jaká měla být... --Mark odložil knihu a natáhl se do trávy. Z dálky k němu doléhaly zvuky z vesnice. Pokud slyšel dobře, byl to ženský zpěv a odbíjení jedenácté noční hodiny. Hvězdy nad ním se a něj usmívali a tak se rozhodl zvuky ignorovat a zavřel oči. Několikrát se zhluboka nadechl a dal si ruce po hlavu. Nebylo mu ale dáno usnout. --Komodor Sandra Hayds vyplnila pro dnešek všechny formuláře a hlášení, která byla potřeba a rozhodla se, že se zajde, jako to dělala poslední dobou velice často, podívat na Admirála. Bylo jí ho líto, bylo jí líto celé téhle základny. Život pod neustálými kontrolami začal lidi ubíjet a strašit. Epidemie nepříjemné chřipky se zatím dařilo kontrolovat, ale bylo jen otázkou času, kdy se to dařit přestane a vypukne v plné síle. Velení sem posílalo neustále kontroly a pořád prověřovalo každý detail. A ona byla na všechno sama. Sundala ze židle svůj kabát, ledabyle si ho přehodila přes ramena a loudavě se vydala ze své kajuty k ošetřovně. --Mark zvedl hlavu. Z tmavého lesa se k němu blížilo sedm vrčících vlků. Pomalu se odtáhl k ohni. V ledové hrůze mu bylo jasné jen to, že z tohodle se živý dostat nemusí... --Sestra Arpeilová kontrolovala stav Admirála, když se na přístrojích začaly objevovat výchylky. Srdeční tep se změnil a mozková aktivita neúnosně narůstala. Chvíli oněměle zírala na počítač, až jí varovný zvuk konečně probral z letargie: „Doktorka Hainesová okamžitě se zdravotním týmem k pacientu Marku Ricovi!“ pak začala rychle připravovat látky do hypospreje. --Mark vytáhl z ohně hořící klacek a namířil ho proti smečce. Ze svých zkušeností jasně věděl, že když je hlad vyhnal z hlubokých lesů až sem, překonat strach z ohně pro ně kvůli jídlu nebude až
tak těžké. Nemýlil se. První vlk zaútočil. --„Co se děje?“ vykřikla vbíhající doktorka. „Dostal nějaký druh šoku.“ odpovídala sestra, snažíce se admirála udržet na posteli. Cukal sebou opravdu hodně, což jí, vzhledem k její velikosti, dělalo opravdu starosti.. Dvě další sestry se k ní okamžitě přidali a ve třech už trochu admirála podržely. Sam vytáhla z kufříku nervový stabilizátor a sondu. Obojí se v jejích rukách proměnilo v zbraně hodlající zasadit jakékoliv mozkové poruše smrtící ránu. --„Halo?“ zavolala komodor, zatímco vcházela na ošetřovnu. Když se jí nedostalo odpovědi, osmělila se: „Je tu někdo?“ Odpověď stále nepřicházela a tak se potichu vydala k oddělení, které bylo vyhrazeno pro admirála. --Dvěma ranami zasažený vlk odskočil, ale další dva se vrhli po Markovi s vervou, které se nemohl ubránit. Zuby ostré jako nože zajely bez odporu do ruky. ‘Dobře vyzbrojený a cvičený silný muž by měl v přímém střetu porazit až tři statné vlky.. když má štěstí’ to nebyla zrovna dobrá vyhlídka. Máchnutí rukou a tupá rána hořícího klacku narážejího vlkovi do čenichu donutila tři vlky, aby se zastavili. Poslední z nich se ale odhodlal a skočil. Jeho zuby neminuly cíl. Sice trochu nešikovně, ale velice bolestivě se zakousl do ramene a porazil ubohého muže na zem... --„Srdeční i mozková aktivita nestabilní, tlak pořád klesá.“ „Probereme ho. Připravte přímou stimulace mozku!“ --Mark padal na zem. Ještě při pádu se mu další zuby zaťaly do nohy. Cítil, že už to nemá cenu, ale přesto přelomil klacek o čenich vlka na svojí levé ruce. Ten se konečně pustil a odkryl tak hlubokou a krvavou ránu na předloktí. Mark se vždycky bál smrti a agonie, ale teď nic necítil, žádnou bolest, ani žádný strach. Děkoval za to bohu, protože takhle mohl alespoň trochu dál bojovat. S obrovskou vervou kopl vlka, který mu trhal šlachy na pravé noze, levou nohou a pokusil se alespoň si kleknout. Nic ho ale neposlouchalo a vlci opět zaútočili. Tentokrát neomylně na krk. Když se zuby zabořily do krku, padl naznak. Cítil, jak se mu krk a plíce plní krví a pohled se pomalu zamlžoval bílou, až zmizel úplně.... --„Reaguje!“... „Marku! Marku slyšíš mě!?“... „Admirále, jak se cítíte... bolí vás něco?“ --Pomalu otevřel oči. Nad hlavou se mu komíhal lékařský tricordér. „Marku, Marku!“ cit, jež ten hlas měl přitáhl jeho pozornost. Pomalu otočil stuhlou hlavu k hezké, hnědovlasé ženě v červené uniformě. Dívala se na něj téměř láskyplným pohledem. Slušelo jí to. „Marku, jak se cítíš?“ Muž byl zmaten. Mark? On se přece nejmenuje Mark. On se jmenuje... proboha, jak se jmenuje?! „Admirále,“ promluvila žena v modré uniformě (byla to ta s tím tricorderem): „Prodělal jste těžkou nehodu při výbuchu bomby. Co je poslední, na co se pamatujete? Pamatujete si pád?“ Mark neuhnul očima, jen se stále díval do očí Sandře. Znepokojovalo jí to, po zádech jí z toho běhal mráz. Nepamatovala si takový pohled od Rica, ne tak prázdný. Tenhle pohled jí přímo propaloval. „Admirále Rico, odpovězte na mojí otázku.“ Konečně otočil hlavou na druhou stranu a když zjistil, že je sám v celém oddělení, těžce se zeptal:
„To.. to mluvíte.. na mě?“ Do Sandry jako by uhodil blesk. Po tváři se jí začaly kutálet slzy. „Ano, Admirále, to mluvím s vámi. Vzpomínáte si na pád?“ „Ne, nevzpomínám. Někam jsem spadl?“ Sam se nenechala vyvést z míry, ale v duchu trnula: „Uvědomujete si, kde teď jste?“ „Ne.“ „Podívejte se na lidi v této místnosti, pamatujete si někoho z těchto lidí, vybavuje se vám jejich obličej?“ Muž pomalu přejížděl všechny obličeje v místnosti až se zastavil u plačící hnědovlásky. Po několikasekundové pauze zněla jeho odpověď až příliš stručně: „Ne.“ „Vzpomínáte si na jméno vaší matky, nebo otce? Na vaši službu u Hvězdné flotily?“ „Ne.“ „Vzpomínáte si na vaše dětství?“ „Ne, nemůžu si nic vybavit. Kde to jsem?“ Sam se otočila k sestře: „Běžte zapsat do karty, že pacient Mark Rico trpí kompletní amnézií. Další testy budou provedeny dnes večer v 19 hodin 20 minut.“ Sandra jí neposlouchala. Dívala se Markovi do očí, ale nenacházela v nich žádnou odpověď. Created by Vice admiral Mark Rico & commodore Sandra Hayds (NPC) & commander Sam Haines (NPC) _________________ "...gegen alles!" 9. 2. 2005, 21:45
Bhaelin sh´Thaar
New Duties
Praporčík
Další hodiny a dny se nesly v napjatém duchu. Jednak to mělo na svědomí vyhlášení stanného práva, protože kromě bezúhonných civilistů, kteří měli pochopitelný strach – a už ti dělali bezpečnosti starosti – vylezlo z děr a podzemí stanice množství kriminálních živlů, které zase měly, taktéž celkem pochopitelný, strach o své krytí, které jim jinak rozlehlá stanice poskytovala. Lidé bezpečnosti zkrátka měli co dělat. Dokonce i na menším oddělení, které mi praporčík Roco svěřil, bylo během mé druhé služby zaznamenáno celkem 47 vážnějších bezpečnostních narušení, 17 osob bylo předvedeno a 9 zatčeno. Založen: 30. 09. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon, Praporčík HF
Nenudil jsem se – a to mě ještě neustále tížilo pomyšlení, že tam někde venku za dveřmi kanceláře číhají lidé, co mě chtěli zabít. Naštěstí ´Tom´ splnil slib a jeho muži mě neustále hlídali – tedy alespoň některé osoby, které jsem ten den potkával, mi tak připadaly, ale možná to byl jen dojem a nehlídal mě nikdo… Na druhou stranu se mě ani nikdo nepokusil ohrozit, takže to vyšlo nastejno. Dostal jsem se tak po službě bez úhony do kajuty a přemýšlel, co dál. Nakonec zvítězil PADD, co mi ´Tom´ předal, takže jsem padl na postel a začal si v něm pročítat. Byla to téměř kompletní dokumentace o tom, jak, kdy a kde kontaktovat jeho organizaci – osoby, hesla, postupy… Překvapilo mě, že mi něco takového vůbec svěřil – vždyť mě zná chvíli. Co kdybych ho zradil? Zřejmě věděl, že to neudělám a já to taky v úmyslu neměl. Zabral jsem se do úvah a za chvíli mě přemohla únava, takže jsem usnul.
Probudil mě zvuk příchozí zprávy. Opět byla tajná a já téměř jistě věděl, co v ní bude. Nemýlil jsem se – stálo tam NOEF – nová šifra, která mě posílala do baru na setkání s ´Tomovými´ lidmi. Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli zas nejde o past, kterou nastražili nepřátelé, ale zvítězil ve mně názor, že ta šifra je ještě příliš nová, i když sama o sobě je jednoduchá (první písmena Meet Me At Bar, ale první navíc posunuté o 1, druhé o 2, atd…).
Takže jsem se do baru vypravil. Naštěstí jsem nemusel ani nikoho oslovovat - ujali se mě sami (výhoda výrazného poznávacího znamení v podobě vzhledu). A po absolvování martyria přesunu, jsem se znovu ocitl u ´Toma´. Přivítal mě s vážnou tváří. Pěkně se nám to zamotává. Řekl zachmuřeně. O co jde? Zajímalo mě. Zástupce velitele Tarkin dal zatknout podporučíka Ka´Vora jakožto podezřelého ze spolupráce s těmi teroristy… Myslíte, že není? Určitě! Bouchl pěstí do stolu. Viní ho z toho, že je to Romulanský agent a odkazují na jeho původ. To je sice možné, ale s tímhle nemají Romci nic společného . Jak to můžete tvrdit? Měl jsem za to, že Romkové jsou pro každou špatnosti proti Federaci. Tal´Sharu je srdečně jedno, co se děje na McKinley. Je to sice největší stanice na orbitě Země a celém systému Sol, jenže klíčový význam pro obranu Země, ani žádný jiný stejně nemá a prospěch ze zničení stanice by taky neměli – jen by to mohlo vyvolat spory a válku – a na tu Impérium momentálně není připraveno… Jak to můžete tak jistě vědět? Nevěřil jsem. Měl jsem jen menší podezření, ale to mi vzápětí sám potvrdil. Protože jsem s nimi ve spojení. Vyskočil jsem, jako když do mě střelí a sáhl za pas pro phaser. S lítostí jsem zjistil, že jsem ho nechal v kajutě. Dva ´Tomovi´ bodyguardi přítomní v místnosti vykročili vpřed ke mně. Byl jsem odhodlaný si to s nimi alespoň rozdat. Situaci uklidnil ´Tom´. Nemějte obavy. Jednám plně s vědomím Velení. Ujistil mě. Pak se rozpovídal, jak to s ním vlastně je. Pochopitelně, že Tal Shar mě zase kontaktoval. Jenže tentokrát jsem byl jednak pod dohledem a jednak mi přišlo výhodnější, pracovat pro Federaci. Takže s vědomím Velení Flotily jsem navázal kontakt a začal k nim prostřednictvím své organizace pašovat informace. Ovšem tyto informace procházejí přísnou cenzurou – čili dozvědí se jen to, co jim dovolíme. Na oplátku mám informace zase já od nich. Nepochybuji sice, že praktikují stejný postup oni na nás, ale pro obě strany je taková ´spolupráce´ výhodná. Nevyzpytatelné jsou ty cesty tajných služeb… Myslel jsem si a ´Tom´ mluvil dál. A mezi těmi zprávami dominuje několik o tom, že na druhé straně Beta Kvadrantu povstalo nějaká nová mocná rasa. Na hranicích Impéria se tam soustřeďuje jejich vojenská síla, a tak poslední, co by teď potřebovali, je konflikt s Federací. A nemůže to být cílená dezinformace? Zaútočil jsem náhle. Zavrtěl hlavou. Mám důvody se domnívat, že ne. Není to sice na 100%, ale spíš to vidíme na soupeření obchodních společností. Pořádal jsem, ať mi to vysvětlí. McKinley je gigantický obchodní uzel. Řekl. O co méně má význam vojenský, tím víc má význam obchodní. Denně tu projde tolik zboží, kolik přístavem v San Franciscu za týden. A ti, kdo obchod ovládají, tj. zprostředkovatelé transakcí a dopravci, jako E.M.T.A. nebo KWR, mají ohromné zisky. Jenže dalším společnostem tohle leží v žaludku… Ferengové? Nahodil jsem zkusmo. Udělal odmítavé gesto. Na to nejsou dost rozhodní…navíc neumějí spolupracovat a tohle není dílo jednotlivce. Spíš nějaká z velkých firem.
Máte někoho konkrétního? Bohužel ne…a to nás právě tíží. Proto nemůžeme otevřeně vystoupit a požadovat propuštění toho podporučíka. Praví viníci by se mohli zaleknout a ze všeho vycouvat dřív, než je odhalíme. Přitom škody už způsobil více než dostatečné… Takže budeme dělat co? Chtěl jsem vědět. To snad nechají chudáka, aby se na něm vyřádil mimořádný tribunál ? Co budu dělat já vás nemusí zajímat. Ale vy se pokusíte vyslechnout některého ze zajatých členů Černé Kobry. Sice asi nebudou nic moc vědět, ale co kdyby? Ale ať to proboha zase neuděláte tak, jako je vaším zvykem a neví o vás půlka stanice! Spoléhám na vás, teď už máte i úkol. Snažte se ho splnit. S těmito ne moc povzbudivými slovy mě propustil.
Created by Cad. Bhaelin sh´Thaar & Special Agent ´The Cowboy´ (NPC) Off : kdyby tenhle log někomu příliš vadil (jako že je plný nesmyslů...) tak jsem ochoten přizpůsobit se a přepracovat to... I když si myslím, že má teorie tak docela nesmyslná není... 11. 2. 2005, 15:40
James Mckenli Podporučík
James se strhnutím probudil.Zdálo se mu to zase.Když se posadil,zjistil že má na sobě uniformu a bílí plášť.Obě oblečení byli řádně zmačkané. James se zamračil.Nechtěl aby šel do práce neupraven,ale vlastně nikdo tam není,nikdo ošetřovnu nekontroluje.James byl na vážkách:má si vzít nový oblek nebo snad nemá?Rozhodla lenost,James se na převlíkání zcela vykašlal a vyšel ze své kajuty.... Najednou se mu na chodbě ozval interkom: Pane Mckenli analýza DNA dokončena! Založen: 28. 10. 2004 Příspěvky: 72 Umístění: Uss Excalibur, komplex IV
Byl to Pc,který mu tuto novinu oznámil.James se nechtěl ptát jak to dopadlo,mohl by ho totiž někdo poslouchat.Zjistil na svých hodinkách že je 6:49 ráno.Tudíž ho ani nepřekvapilo že je utahaný a rozespalý. Najednou Jamese popadl chtíč.Jak to asi dopadlo s těma výsledky DNA?Netrvalo dlouho a James se neudržel a rozběhl se na ošetřovnu. O 10 MINUT POZDĚJI[color=#][/color] James běžel rychlostí 8-9 warp.Při zatáčce si nevšiml naštvaného nadporučíka za rohem,který rychlými kroky mířil k ošetřovně. Srážka byla jistá.James napálil do nadporučíka plnou rychlostí.Hlava na hlavu.Mckenli po nárazu zaklopýtal dva kroky zpět a upadl.Nadporučík se svalil na místě.Poté vstal došel k Jamesovi a zařval na něj: "Hlašte se!" James pomalu vstal a potom se postavil do pozoru a řekl nadporučíkovi: "James MCkenli,4.ročník-lékař a ty?" James věděl že to byla od něho drzost ale jeho bolela také hlava a už vůbec se nechtěl hlásit když tak pospíchal na ošetřovnu! Nadporučík byl ve tváři celý rudý,vypadal jako by každou sekundou vychrlil lávu. O 5 MINUT POZDĚJI[color=#][/color] "Jméno a přímení" zeptal se Michal.Michal jak zjistil James byla bezpečnost.Ten bastard ho dovedl k Michalovi. "James Mckenli" odpověděl mu.Teď se nadporučík tvářil triumfálně když ho dovedl před policii. "Hodnost a umístění" Michal to říkal bezvýrazně,jako kdyby to musel opakovat po desáté. "Kadet 4.ročníku,asistent hlavního doktora" James vzdychl,to co řekl nadporučíkovi neměl
dělat. Michal něco psal do PADDu.James nadporučíkovi řekl že je to bastard,čistě v sebeobraně když na něho nadával nadporučík ale to nikoho nezajímalo. "Mmmm,takže Jamesi Mc----Mckenli,do vašeho záznamu bude napsáno že jste nadával nadporučíku Harperovi Poenovi.Dále vám je udělena dutka.Za tři dutky jdete na týden do vězení!Všechno jasné?" zeptal se Michal. "Ano" odpověděl James. "Můžete jít" řekl mu Michal. James odešel.Teď spěchal na ošetřovnu. Když vstoupil nikdo tam ještě nebyl. "Počítači světlo světla se rozesvítila ,počítači souhlasí DNA vlasu s nějakým jiným DNA,které je uloženo v databázi?" James znal předem odpověď proto ho překvapila odpověď počítače: "Pozitivní" James zbystřil,požádal počítač aby mu ukázal záznam,který souhlasím s DNA. "Takže Roy Kamensky,to je zajímavé." Dveře na ošetřovnu se otevřeli.James myslel že je to Klaudie tak se neohlédl.Postava za Jamesem vyndala phaser a vystřelila. Výstřel zasáhl PADD,který James držel před obličejem.Výstřel PADD odhodil dva metry od doktora a poškrábal Jamese na tváři elektrické impulsy. Bylo to jasné!Phaser byl nastaven na zabití.James naštěstí zachoval duchapřítomnost a skočil za stůl.Rychle vyndal phaser a nastavil ho na omráčený. Potom vykoukl z poza rohu.Poznal že je to Roy Kamensky.Roy znovu vystřelil a střela prošla místem kde měl před sekundou hlavu Mckenli. James přeběhl za přístroj.Při běhu vystřelil.Nic netrefil pokud nepočítal náplň do hypospreje za Kamenskym. James vzal ze stolku hyposprej a hodil ho po své pravici.Mckenli věděl že když člověk zaregistruje létací věc,reflex je ten že se na ten předmět podívá.V to James doufal.Když hodil hyposprej zvedl se a uviděl Kameskeho. Zaměřoval rychle,poté vypálil.Toto se událo během dvou sekund.Roy se stále díval na letící hyposprej.Střela zasáhla Royho do břicha.Hned se zhroutil. James se vydal k němu.Když ho Položil na lehátko prohledal ho.Neměl nic u sebe.ale na rameni měl tetování.Černou kobru. Když James studoval v počítači jeho záznam Roy se probral.James totiž udělal chybu!Nechal phaser ležet vedle Kamenskeho.Roy ho sebral a vystřelil. S Jamesem se zatočil celý svět.
Únor Harry rozdal zbraně a vysvětlil jim situaci. "Budeme pochodovat do jedné vesnice,která je vzdálená 5 km.Až dojdeme k místu zapnete si vesty.Jak jste si asi všimli mají na sobě čtyři černá kolečka.Když dostanete zásach,jedno kolečko zešedne.Až budete mít čtyři zešedlá kolečka znamená to že jste mrtví.Pušky vydávají modré záře.Je to úplně stejné jako když střílíte ale nezraníte člověka kterého zasáhnete!Nějaké dotazy?" Nikdo žádné neměl.
O 30 MIN POZDĚJI[color=#][/color] Vesnice měla několik baráku.Velkých,asi 5-ti patrové.Harry přistoupil a řekl: "Do baráku jsem dal "modré granáty" kulomety atd.Můžete si dělat co chcete.Úkol:přežít a "zabít" co nejvíce nepřátel.Do boje" zařval Harry.James si všiml že je tam tisíce zákoutí a uliček.BUde to težký boj!!!
James se probral.Zvedl se a pochopil situaci.Roy asi myslel že phaser je nastaven na zabití ale byl naštěstí na omráčení pomyslil si James. "Počítači máš záznam jak mě napadl Roy Kamensky?" zeptal se James. "Negativí,někdo při útoky vypul Počítač" James se zamyslel.Tohle můžou dělat jenom bezpečáci!!!Musim najít Bhaelina... O 9MINUT POZDĚJI[color=#][/color] Konečně Bhaelina našel.Seděl v baru a byl nějak zaražený.Ale to Mckenlimu nevadilo.Posadil se na proti němu a začal povídat: "Bhaeline musím ti něco říct..... _________________ James Mckenli-Podporučík HF Dokonalost spočívá v maličkostech, přesto dokonalost není maličkostí 11. 2. 2005, 21:35
Michail Karkov Praporčík
Michail se už asi posedmé přistihl, že místo práce sedí zakloněný v křesle a zírá do prázdna. Takhle ty Paddy nikdy neprojde a nadporučík určitě nebude šťastná. Podíval se unaveně na obě hromádky. Jednu, menší, tvořily Paddy, které už prostudoval. Ale ta větší, mající co do počtu asi pětatřicet kousků, stále čekala na jeho pozornost. Ale ta byla jednou z mála věcí, kterou jí momentálně Michail nemohl poskytnout.
Založen: 10. 10. 2004 Příspěvky: 49 Umístění: SB McKinley, orbita Země, Sol
Suchá čísla, statistické údaje, výsledky analýz. Michailovi už šla hlava kolem z výčtu rozličných čísel, zkratek a spousty dalších věcí, u kterých musel často alespoň chvíli přemýšlet, co znamenají. Zdálo se, že na McKinley se používá v hojné míře každý kousek neobvyklého vybavení, zařízení a různé systémy. No, seznámit se s nimi bude chvíli trvat. O třicet devět minut později Michail už zase seděl pořádně zakloněný a nevnímal. Ale teď aspoň pracoval. V hlavě si představoval uspořádání komponentů v systému ASB-D vodičů. Napadlo ho, že by se dal systém zefektivnit asi o tři procenta při rozestavení bočních vstřikovačů do dokonale souměrné pěticípé hvězdy. Teď právě v hlavě počítal nějakou šílenou rovnici a pomalu se začínal vztekat, že třetí řešení vychází nějak zvláštně. Podíval se na svůj osobní Padd, na jehož displeji právě zářilo logo IDIC. Michailovi se narovnaly vrásky na čele a on se usmál. "Jistě, je to tak prosté. Jedno minus. A kolik nadělá škod. Kdo by se pak divil, že Von Skuhrovi výpočty nikdy nevycházely, když přítomnost minusů vytrvale ignoroval." Michail chtěl zvednout Padd a zapsat si poznámku o nápadu ohledně třetího úkolu. Zbýval mu projít už jenom poslední Padd, ale je pravda, že některé opravdu jenom velice zběžně prolétl. Ale na pochopení situace to stačilo. Přesně ve chvíli, kdy klečel pod stolem a sbíral několik shozených Paddů, se ozvalo zaklepání na dveře. "Vstupte!"
Dveře se otevřely a Michail se začal zvedat zpod stolu. Vyhlédl přes desku a ve dveřích spatřil zmateně se rozhlížející Alex. Rychle se začal zvedat, ale pořádně se praštil o desku stolu do hlavy. "Ah...auuuuu!" Pozdrav zazněl naprosto úžasně, v půli přerušen slabším zaúpěním. Následovaly asi tři nadávky, z nichž "Pitomej stůl" byla ta nejslabší. Alex se rychle přesunula k Michailovi, který se právě znovu sbíral ze země. Hned jak zjistila, že je úplně v pořádku a odnese to maximálně s boulí, přestala zvládat zadržovat smích a rozesmála se. "Jsi v pořádku?" "Ale jo, nic mi není. Jenom jsem se trochu praštil, sakra." Michail se opatrně podíval na Alex a trochu se červenal. No tak dobře, červenal se dost. "Cos dělal pod tím stolem?" "Ááále. Jenom jsem sbíral nějaký Paddy a trošku jsi mě vylekala. Ale ty za to samozřejmě nemůžeš, byla to moje vina." Dodal rychle Michail, když si uvědomil, jak by si to mohla přeložit. "No, to nám sem tedy poslali šikulu. Ne, promiň, dělám si legraci. Tak pojď, zvedej se." Alex podala Michailovi ruku, on se chytil a Alex ho doslova vytáhla na nohy, bez sebemenšího problému. A ne že by Karkovové byli nějací drobečci. "Fíha, s tebou bych si radši nechtěl zaboxovat..." "Ne? A to je škoda, já mám box v simulátoru docela ráda." Aha. Tak tady máme vysvětlení pro sílu a určitě i to bezvadné tělo. Michail čím dál tím víc vážně uvažoval o tom, že by si s ní možná jeden trénink zkusil docela rád. "No, já to samozřejmě myslel spíš obrazně. Opravdu máš ráda box?" "Jo, asi to mám po tátovi. Taky boxoval rád a hodně." "Hm, to je zajímavé. Já mám radši kung-fu." "Fakt? Taky jsem to zkoušela, ale moc mi to nešlo." "No, mě to učil skutečný mistr. Ale to se dostávám trochu jinam. Potřebovala jsi něco?" "Jo, jasně. Taky bych si radši povídala. Takže, mám ti ukázat strojovnu a ty mi potom máš pomoct s jedním drobným problémem. Nadporučík se asi ještě zdrží, vypadá to, že se něco děje, něco, co se týká i strojovny." "Hm, tak fajn. Taky už potřebuju vypadnout z kanceláře trochu mezi lidi. Tak jdeme na to?" "Jasně, pojď." Dalších přibližně třicet minut Alex Michailovi ukazovala ty nejdůležitější systémy, jejich ovládání a podobné další věci. Michail ji několikrát překvapil, protože o některých systémech věděl přinejmenším tolik jako ona, a to nejsou příliš používané. A ona má praxi, používá je denně. No, musela uznat, že tenhle kadet toho ví opravdu dost. I Michailovi se prohlídka opravdu líbila. Prohlédnul si zblízka některé systémy, trochu se seznámil s ovládáním několika dalších, dostal se z kanceláře mezi lidi. A hlavně byl s Alex. Podle něj to byla velice příjemná dívka, schopná a se smyslem pro humor, protože během prohlídky se něčemu smáli téměř neustále. Pak se dostali do jedné pracovny. Uvnitř nikdo nebyl, jen na stole ležel nějaký částečně rozebraný přístroj, okolo spousta různých nástrojů a na stěnách svítily nějaké nákresy. Michail se udiveně rozhlédl. "Co to je?" "Promiň, ale nemůžu ti říct co to je. Slouží to k dodávání energie, víc vědět nepotřebuješ." Michailovi se to nelíbilo. Ten přístroj sám o sobě, Alexina vážná nálada, i to, že nemůže vědět, k čemu to je. Ale na druhou stranu věděl, že by mu to Alex řekla, kdyby to
věděla a bylo to jen trochu možné. Tak se tedy spokojil s tím, co ví. "No dobře. A co s tím je?" "To nevím, ale dodává to nestabilní proud, dochází tam k podivným fluktuacím, podívej." Alex přešla k jedné z nástěnných konzol a vyvolala nějaké grafy. Michail je chvíli prohlížel a pak si vyvolal pár dalších údajů. Přešel k přístroji a podíval se na něj. "No, tak se na to mrknem, ne?" "Hm, jasně. Napadlo tě něco?" "No, ještě moc ne, ale chtělo by to zkontrolovat cis-relé, Galbaniho rezistor a támhletu cívku. Pak se uvidí." "Tak bezva, jdeme na to." Alex popadla nějaké nářadí a začala pracovat. Michail se chvilku jenom díval, jak se soustředí na práci a na čele se jí objevila malá vráska. Pak se usmál a dal se taky do zkoumání relé. Po šedesáti třech minutách Michail s Alex objevili oba problémy. Jeden z nich skutečně bylo vadné cis-relé a tím druhým bylo poškození vodiče sekundární cívky. Vyměnit součástky by neměl být příliš problém, i přesto, že cis-relé bylo poněkud modifikované. takové úpravy mohou provést i oni. Ve dveřích se objevila tvář nějakého mladého praporčíka. Nemohl být o moc starší než Michail, možná jenom o rok. Rozhlédl se po místnosti. Michail se narovnal a Alex také vzhlédla od práce. "Kadet Karkov?" "Jo, to jsem já." "Nadporučík T'kola si s vámi přeje mluvit. Je ve své kanceláři." "Hm, děkuju. Hned jsem tam." Pak se Michail otočil na Alex. "Zvládneš už to sama?" "Jasně, dík za pomoc. Teď už to dodělám, nebo si na to ještě někoho pozvu." "Tak fajn, zatím se měj." "Jo, ahoj." Michail vyšel ze dveří a vykročil ke dveřím do pracovny šéfinženýra. Teprve teď zaregistroval podivnou změnu. Na konzolách svítil nápis Bylo vyhlášeno stanné právo. Všichni byli tak trochu mimo a u dveří stál jeden bezpečák. Michail se rozhlédl. Co se to zase ksakru děje? Created by Michail Karkov a Alex Stevenson _________________ praporčík Michail K. Karkov, asistent šéfinženýra, SB McKinley "Máš odvážné srdce? Pak dokážeš rozžehnout plamen naděje i v tom nejtemnějším koutě vesmíru." 12. 2. 2005, 10:56
Ka'Vor
Feeling happy!
Poručík
bezpečáci mne chytli, každý z jedné strany, a začali mne odvádět ven z místnosti. Neschopen slova, nechal jsem se vést, vlastně spíše táhnout, a nemohl jsem pochopit, co se stalo. Ono, nechtějí vás popravit každý den, že. Ale hned, jak se zavřely dveře, něco ve mně se vzbudilo a já se začal šíleně zmítat a křičet něco ve stylu: "Co to děláte?! Na tohle nemáte právo! Nebyl řádný soud! A ty lidi tam byli podplacený! Předpojatý! Dementní!"
Přestože bezpečáci byli silní, povedlo se mi jim vysmeknout, jenže oni se za mnou rozeběhli a během sekundy byli u mně. Povalili mě na zem a celkem surově mi svázali ruce za zády a drsně mne popadli za uniformu a zvedli.
Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
"Tak ty by jsi se chtěl vyhnout trestu,co? To chtěj všichni, ale my jsme ještě nikdy žádnýho nepustili, že jo, Jimmy?" "Jasně." "ALE JÁ JSEM NEVINNÝ!" "To říkají všichni. My víme, jak to je, protože kdybys opravdu byl bez poskvrnky, tak bychom tě nedoprovázeli my, že jo, Jimmy?" "Jasně." "Takže tohle si nech pro zdi cely. A doporučuju hodně řvát, protože za pár dní už nebudeš moct, že jo, Jimmy?" "Jasně." "Ještě že máme tak výkonný soudce. Jinak by ses, parchante, taky mohl dostat i na svobodu. Ale když předsedal ten novej Arms, tak jsi neměl ani tu nejmenší šanci. To my známe, že jo, Jimmy?" "Jasně." dostával jsem se do větší a větší deprese a pocitu bezmocnosti. I když jsem měl normálně velmi rychlou chůzi, dnes jsem se loudal, jak nejpomaleji to šlo. Nakonec mne ti dva členové bezpečnosti předali do rukou vězeňského důstojníka, který mně spolu s jinou ochrankou odvedli až k jedné z mnoha stísněných místnůstek, kam mne takřka hodili a hned za mnou zaktivovali ochranné pole. Snažil jsem se křičet, ale nikdo mi neodpovídal, i když jsem se domáhal svých zákonných práv, ale dosáhl jsem akorát toho, že mi dali napít nějaké hnusné vody. Až se odtud dostanu, tak s tím musím něco udělat. Ale já se odtud nedostanu. Nemám šanci. Byl jsem křivě obviněn, pochybně odsouzen a odveden sem, do tohohle vězení a nedostanu se odsud. Zadíval jsem do přepážky naproti mně a zíral do ní, jako bych jí chtěl očima prorazit. Zíral jsem tam snad hodinu, možná déle, ale možná také jen pár vteřin. A poté jsem začal opakovaně křičet "Ukončit simulaci", jako kdybych snad čekal kladnou odpověď. Když žádná nepřišla, znovu jsem se jal pozorovat zeď. Najednou se ozval výbuch a všechno potemnělo. Poté jsem uslyšel známé pípnutí počítače a ochranné pole zmizelo. "Počítači děkuji" chtělo se mi říct, ale poté jsem si uvědomil, že by to nepřineslo moc užitku. Ale jak je to možné, když nejsem v simulátoru, nebo ano? Rozhlédl jsem se kolem sebe a šahal na všechno kolem, abych zjistil jestli je to reálné. Vše se mi najednou zdálo tak nádherné, zdálo se mi, že tohle je to nejlepší co mně potkalo. Čekal jsem,že uslyším něco jako "Ka'Vore, vše to byl jen vtip, pojď ven", ale nic takové jsem neslyšel. Místo toho jsem byl nepochopitelně šťastný a vše mi nyní znělo radostně. Uslyšel jsem jakoby v dálce hlas, nepochybně zhůry, zněl pro mně neobyčejně divně, ale takhle to většinou bývá s tím, co nemůžeme pochopit. Ten hlas říkal: "Ty debile, utíkej!" "Ano! Jistě! Utíkat! To mi chybí ke štěstí!" procházelo mi hlavou. Dal jsem tedy ruce k hrudi a stále ještě obluzen radostí jsem pomalu vyběhl. O pr sekund později mně ale doběhlo několik lidí a kolem mně začaly prolétat žlutočervené paprsky, nepochybně ukazatele, abych se vydal na správnou cestu. A ti lidé kolem byli jistě nějakou formou andělů, kteří mne nyní postrkovali, abych běžel stále rychleji a rychleji a směrovali mne na správnou cestu. Po chvíli jsem zjistil, že prakticky sprintuji a ty světelné záblesky pomalu opadají, až se přestaly oběvovat úplně. To mi bylo divné, jestliže měly indikovat správnou cestu a chtěl jsem se ujistit, jestli tedy jdu správně. Při otázce jsem se lehce usmál: "Nejdeme špatně?" krajem oka jsem viděl, že se ti dva poslové na sebe otočili, ale co si povídali šeptem jsem pořádně neslyšel, pořád jsem ještě byl zaslepen něčím nepochopitelně obluzujícím a krásným zároveň. Snad říkali něco jako toto, i když jsem tomu v té době nedovedl porozumnět: "Ty vole, Harrisi, on poznal, že ho vedeme oklikou a ví přesnou cestu" "Tak to je asi fakt velkej boss, tady v Kobře. To jsem ani netušil, že máme někoho v 'ópéesce'." "Já taky ne. Ale co plánují ti nad námi, to my samozřejmě nemůžeme vědět." "To je pravda, ale to znamená, že musí bejt hodně důležitej, když nepředával informace nám ani nikomu na naší úrovni." "Jo, to asi jo. Hej, chlapi, jděte vlevo, půjdeme přímo, žádná oklika!" zavolal hlasitěji, tomu jedinému sjem rozumněl a stačilo mi, že jsem poznal, že
nejdeme po správné cestě. Zřejmě to byla nějaká forma zkoušky před tím, co mně očekává. Cítil sjem to a byl jsem čím dál tím blaženější. Muž poté ztišil znovu hlas a já už mu zase nerozumněl: "Hned ho odvedeme k šéfovi. ten už bude vědět co s ním." "Jo, to určitě. Už jsem stejně tam." "Jasně. Počkej, zadám heslo ... sakra, ještě ta hlasová identifikace. Almea modrá čtyři." poté něco píplo a všichni jsme vešli do nějaké místnosti, vcelku prostorné a já byl rád, když mne posadili na jakýsi gauč a já si konečně mohl odpočinout. Chtělo se mi spát, ale dařilo se mi to překonávat. Za chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil nějaký divný posel, připadal mi jako nějaký had, a já se začal bát, že jsem se za své špatné skutky někam, kde bych určitě nechtěl být. Začal jsem pomalu ustupovat, klepat se a choulit do sebe. Ten nově příchozí si mne proměřoval očima a poté se silně ohradil na posly, kteří mne přivedli: "Vy idioti! Kolik jste mu toho dali! Mělo to být jen tolik, aby pozvali doktora! Takhle bude ještě dlouho nepoužitelnej! A doufejte, že si to nebude pamatovat a nepostěžuje si na nás! Je dost důležitej, teda asi, protože já o něm nic nevím, ale když ho ty federační krysy obvinili, tak musí být náš, na tohle si feďáci dávaj pozor. Dejte ho do VIP místnosti, sundejte mu komunikátor, ale jinak mu všechno nechte a hlavně ho neprohledávejte! Já se zatím zeptám vejš, jestli neni jejich. Otázka je, jestli mi to řeknou. No co tak koukáte! Do práce!" "Pane, věděl, že ho vedeme oklikou a když jsme vyhodili energii, tak počkal na nás a až potom utíkal." "Opravdu? Hmm,to je divné. Zřejmě je fakt důležitej. No, uvidíme, až se probere, kolik toho ví a co má za poslání. Počkej! Co jsi to říkal?! Vy jste vyhodili energii! To snad nemyslíte vážně!!!! Jasně jsem vám říkal, abyste to udělali potichu!! Jděte mi z očí! poté se mně lehce chopili a odvedli mne do krásně zařízené místnosti a uložili na postel. Usnul jsem a ... cítil se šťastný. _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 12. 2. 2005, 13:56
Martel Tarkin Konzul
Hotovo. Tohle slovo znělo Martelovi dost často v hlavě. Stál zrovna ve svém kanceláři, nebyla sice tak velká jako Matrixova, ale již si ji zútulnil. Byla zde dána nová vegetace s fontánkami, jenž měly tvar malých vodopádů, voda tedy stékala po kamenech. Také si Martel vyzdobil svou kancelář různými dávnými artefakty spousty kultur, včetně vulkánské a romulanské. Jenom klingonská kultura z těch hlavních nebyla zastoupena. Něco byly repliky, něco však vzácné originály, jež dostal darem od svého strýce z Vulkánu a od svého otce z Romulu.
Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
Hvězdy za okny hrály svou nadpozemskou píseň, absolutně nerušeny čímkoli. Nikdo je nemohl zastavit, nikdo jim nemohl poručit, nikdo s nimi vlastně nic nesvedl. Byly jich celé statisíce jen v naší galaxii. „Už zase u okna?“ Ozval se za Martelovými zády čísi hlas. Ten hlas Mat rychle poznal, patřil jeho nadřízenému velvyslanci Matrixovi. „Ano, už zase.“ Odpověděl prostě Mat. Znovu se mu ovšem vybavilo slovo hotovo, které řekl velvyslanci, když nechal odsoudit Ka´Vora a dodal vlastní bezpečáky, aby ho před soud přivedli a zase ho odvedli na to „správné“ vězení… „Ale no tak, vždyť se mu nic nestane. Lékařský tým byl připraven, kdyby náhodou zkolaboval, ale výsledek se přeci podařil. Ka´Vor byl odsouzen a ti teroristé ho unesli. Vše je, jak má být. Dobře odvedená práce.“ Rozpovídal se Matrix. Chvíli asi přemýšlel, jak dál pokračovat, ale na konec to vzdal a jen si šel sednout do pohovky. „Strašný den. Na všech velitelských institucích je pořádný zmatek. Kolem SB1-McKinley se vytvořila řada fám. Tohle bude dlouhá noc, jak by řekl klasik.“ Pronesl a zachmuřil se. Byl to jeho zvyk, kterým dával svému okolí najevo – na chvíli nerušit, jinak bude zle. Z tohoto stavu se však rychle dostával. „Jak to vidíš dál?“
Otázal se z ničeho nic. Možná předpokládatelná otázka, ale odpověď na ni je velice, velice nejistá. „Doufám, že teď nás zavedou někam, kde bude nějaká větší skupina. Přeci jen se podařilo zadržet jen pár jedinců z desítek, což není příliš dobrá bilance pro bezpečnostní složka a ani pro nás. Navrhoval bych i další zákonná opatření, ale myslím, že by to bylo k ničemu. Maximálně můžeme ještě vyhlásit stav ohrožení, ale tím bychom to tady proměnili v bojové pole, na jehož povrchu by se hrála velmi tvrdá hra. Naneštěstí by se to v konečném důsledku mohlo obrátit proti nám, velvyslanče.“ Prokonzul chvíli velvyslance pozoroval. Asi měl stejný názor, ale pokud ne, tak si to nyní nechával pro sebe. Velvyslanec se nadechoval, že dá nějakou další otázku, když v tom se ozval počítač a neodbytně si žádal pozornost. „Moment, Vaše Excelence.“ Matrix jen gestem ruky naznačil, že je vše v pořádku. Mat přistoupil k počítači a aktivoval jej. Jaké bylo jeho překvapení, když se nic nestalo. Ani na obrazovce nebyla žádná příchozí zpráva či příchozí vysílání. Zajímavé. Pomyslel si velvyslancův pobočník. Zvuk se však ozval znovu a nyní bylo jasné, že někdo čeká za dveřmi. „Zase nějaká porucha.“ Zabrblal Martel a posadil se do křesla. „Vstupte.“ Vyzval příchozího. Ten pravděpodobně neotálel, protože se dveře otevřely velmi rychle po Martelově pozvání. Do místnosti vešel muž ve středních letech v zlaté uniformě Flotily. Na jeho pravém límci byly dvě plné pecky. „Jsem poručík Dares, prokonzule Tarkine.“ Prokonzul se jen na muže podíval a po chvíli trapného mlčení dal znamení, aby také začal mluvit, že na něj nemá celý den. „Pane, došlo….ehm…ehm…došlo…ehm…ehm…“ Poručík to ne a ne vykoktat. „Došlo k čemu, poručíku?“ To už prokonzul nevydržel a musel se přímo zeptat. Poručík zvažoval svá slova, a pak si dodal odvahy. „Došlo k vnitřní chybě, prokonzule.“ „A?“ Zeptal se Martel, protože mu jaksi nic nedocházelo. „Pane, nevíme, kde je podporučík Ka´Vor.“ Sdělil poručík velmi tichým hlasem, jenž by se snad mohl v místnosti rozplýnout. „Cože???“ Vyletěl Martel z křesla rychlostí světla. „Cože jste to řekl, poručíku?“ Křikl ještě jednou. To už byl na nohou i velvyslanec Matrix. „Jak je to možné?“ Dotazoval se zvýšeným hlasem prokonzul poručíka. Ten však jen stál a jakoby čekal tentokráte na svůj ortel. Co teď? Ten kluk je defakto odsouzen k smrti, pokud nepřijdou posily, které ho dostanou. Nyní si však uvědomil, že je zde stále poručík.
„Zmizte ze stanice, poručíku. Ihned!“ Sdělil mu nyní již klidným a ledovým hlasem Tarkin. „Pane?“ Zeptal se nedůvěřivě poručík. „Nemám ve zvyku se opakovat, poručíku. Ihned musíte zmizet. Vezmete si raketoplán a poletíte přímo na základnu na Plutu, tam počkáte na další rozkazy. Jestli na to přijdou, že to s podporučíkem Ka´Vorem byl trik, tak jste další na řadě. O tom, jak si plníte své povinnosti, si povíme později. Nyní zmizte, a to hned!“ Poručík těkal mezi pohledy velvyslance a prokonzula. Byly však kamenné a neprůstupné. Jenom kývl hlavou na porozuměnou a opustil kancelář. „Tak tohle je ta budoucnost, která je jistá.“ Prohodil Matrix. „Ano, to je ta budoucnost. Nyní však musíme najít způsob, jak podporučíka najít, a to nejlépe hned.“ Rozhodl prokonzul a aktivoval počítač pro staniční přenos do OPS centrály. Tam se dozvěděl, že došlo k výpadku senzorů v oblasti hlavních palub ošetřovny, strojovny, ubikací, lékařských materiálů a další vyznaných míst. „Tohle je teprve začátek, že?“ Zeptal se Tarkin Matrixe. Jako odpověď se mu dostalo jen pokývání hlavou v kladném smyslu. „Vědecká sekce bude muset něco vymyslet společně s OPS a možná i lékařstvím, nějaký způsob, jak ho najít i přes nefunkčnost senzorů, nebo něco jiného, ale začnou na tom dělat hned.“ I když Martel neznal osobně Ka´Vora, tak si říkal, že je vinen situací, ve které se ocitl. Byl to jeho nápad, a i když byl schválen ze shora, tak si připadal velmi provinile. Jestli ten kluk zemře, tak si dokonce života neodpustí. „Nebude poslední.“ Ozvala se dvě strašlivá slova do ticha. Jejich vydavatelem byl velvyslanec Matrix. „Víš, vždycky jsi měl příliš silnou stránku pro zodpovědnost. Ať se ti to líbí, nebo ne, tak je to tak a ty to musíš akceptovat. Nebyl tedy poslední, možná byl jen první.“ Nedal se ručit a vůbec asi nevyděl Tarkinův vyděšený obličej. „Chcete říct, že se s tím musí počítat?“ „Přesně tak, bude obětí války. Posloužil vyšším cílům.“ „Tohle neberu, dokud je možnost...“ Větu však ji Mat nedokončil. „Neříkal jsem, že je čas se vzdát. Je čas si to připustit. Nezapomínej, že v tobě jsou dvě osoby. Prokonzul Tarkin a Martel Tarkin a tyto dvě osoby si nemusí být vůbec podobné. Prokonzul Tarkin je tu od toho, aby jednal za Federaci a přinášel jí blaho za jakoukoli cenu. Martel Tarkin je ta osoba, která žije dál. Je to osoba, která je tu mimo pracovní dobu.“ Oznámil mu suše a jednoduše. Martel volky nevolky upadl do křesla. Matrix ho jen pozoroval a asi si řekl, že ho nechá nyní v jeho myšlenkách, aby si to uspořádal sám. Ještě cestou ke dveřím kanceláře se Scott zastavil. „Postarám se o to, aby na tom začali ve vědecké a ostatních sekcích pracovat.“ Pak už Mat viděl jen dveře a prázdnou místnost. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380
13. 2. 2005, 16:07
Bart G. Farkas
Nebezpečná jest práce má...
Nadporučík (marína)
Bart měl pořád co dělat. Od doby, kdy bylo na stanici vyhlášeno stanné právo, tak se dveře od jeho nově přidělené kanceláře téměř nezastavily. Spousta lidí se skrz marínu snažila vyřešit svoje problémy, ať už se jednalo o fakt, že chtěli ze základny odletět, nebo jen chtěli nahlásit podivné aktivity, které ovšem s přihlédnutím na všeobecný strach a paniku, jež vznikla, byly v mnoha ohledech prostější, než jak to lidé popisovali.
Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 324 Umístění: SB McKinley
K tomu všemu se Bart právě dověděl, že napadený vězeňský blok nedokázal udržet svoje řady a podporučíku Ka´Vorovi se podařilo utéci. Nebylo se však čemu divit. Kdo by nevyužil šance, když mu hrozí trest smrti. Jenže jediné, co to přineslo ostatním je další úkol a to – Najít ho a přivést / zlikvidovat. . Zrovna, když se Bart protahoval, zazněl k němu z komunikátoru známí hlas… =/\=Bryan Farkasovi. Pane, máme tu problém…..(prásk, tzvvv)… v bloku pět došlo k přestřelce, podařilo se nám tu chytit ….(žuiii, bum)…SAKRA, POZOR GRANÁT !!!...(boom)…..eheh, chytit nebo spíše zahnat do kouta 4 teroristy ! Padlo na ně oznámení a když jsme je přišli prohledat, zabarikádovali se a spustili kolem sebe nějaký druh osobních emitorů, které nám zabraňují, abychom je transportovali pryč! (tzvvvvv) K tomu všemu tu mají celej arzenál zbraní a nikdo netuší, jak se jim je sem podařilo dostat…(prásk)..aaaa, do háje Sandersi, já krvácím, zavřete tu ránu HNED !!!....k***a, nejspíš to sahá mnohem víš, než jsme si mysleli. Vypadá to, že je v tom namočen někdo z velení… =/\= Bart nechtěl uvěřit těm slovům, ale bohužel to byla pravda. Aby se sem dostala taková velká skupina jen tak nepozorovaně není možné, pokud jim v tom nepomáhal někdo s dostatečnou mocí (hodností). Kdo to však je, nad tím si Bart netroufl ani uvažovat. Urychleně si navlíkl bojovou zbroj, uchopil phaser a doufajíc, že se od těch teroristů z černé kobry dozví něco víc, se vydal do bloku pět. =/\=Tady nadporučík Farkas. Bryane, jdu k vám, držte je tam a nedovolte jim, aby se odpálili, jak to mají tihle grázlové ve zvyku, rozumíte ?! =/\= Ačkoliv věděl, že Bryan bude dělat, co je v jeho silách, také moc dobře věděl, že pokud se teroristi budou chtít obětovat, vezmou sebou i část okolí, jako památku na ně a pokud to opravdu chtějí udělat, tak je malá pravděpodobnost, že jim v tom někdo zabrání… =/\=Rozumím pane, pokusíme se! Bryan ko…..(tzv., šum)=/\= Bart se lekl. To mohlo znamenat jen dvě věci a ani jedna se mu nezamlouvala. Buďto Bryan schytal nějakou nebezpečnou ránu a to Bart nechtěl ani v nejmenším, neboť to byl jeho nejlepší zástupce. Druhá možnost byla, že došlo k výbuchu a je pozdě něco zachraňovat. Druhou možnost však vyvrátila fyzika, neboť základna se neotřásla, jak to bylo cítit při všech povedených útocích. Od cíle cesty dělila Barta už jen jedna odbočka a pak několikametrová rovinka. V duchu doufal, že se v obou možnostech spletl. Nakonec se před ním začala rýsovat barikáda ze stolů a skříní, která byla na chodbě vytvořena. Z a do pokoje létali shluky paprsků. =/\=Farkas bezpečnosti, ihned vztyčte silová pole 10 v bloku 5 kolem pokoje 11. =/\= Na jeho rozkaz však přišla okamžitá, bohužel záporná, odpověď. =/\=Je nám líto nadporučíku, ale pole v bloku pět byla za neznámých okolností vyřazena z provozu. Snažíme se to odsud opravit, ale nejspíš to bude vnitřní chyba, opravitelná pouze na místě. =/\= „Do háje !“ Zaklel si Bart nahlas a doběhl k barikádě, kde se ihned skrčil za jednu z komod, neboť kdyby to neudělal, vznášel by se nyní jako oblak atomů a iontů. “Kde je poručík Bryan, desátníku ?! Zeptal se hned o kousek dál krčícího se mariňáka. „Pane, poručík Bryan byl odvezen na ošetřovnu s těžkým zraněním boku. Zasáhl ho výbuch jednoho z granátů…“ Bartovi se začalo červenat před očima. Jeho tělo se svíjelo v křečích zloby, přesto nemohl udělat nic, čím by svého přítele a podřízeného pomstil. Nakonec se rozhodl pro netradiční způsob boje – vyjednávání !
„Přestaňte střílet, slyšíte, NESTŘÍLET !!!“ Zařval velice nahlas a hned na to utichly všechny výstřely. “Pánové, nemá cenu dál vést tuto přestřelku, pojďme se sakra domluvit ! Vy se vzdáte a já vám zaručím spravedlivý soud !“ Chvíli ticha vystřídal škodolibý smích, skoro jako hyena. [b] „Franci, ten mariňák to asi ještě nepochopil co ?“ [b]A na to se zvedla další vlna smíchu. „Ne, nepochopil to Johne, je to magor, když si myslí, že nás dostane.“ To už Bart nevydržel a vložil se do rozhovoru. „Mohli by jste se bavit se mnou a ne jen mezi sebou ?! Hledám cestu, jak to vyřešit tenhle problém mírově, aby už nemuseli umírat další lidé ! Svým způsobem jsme na tom stejně, všichni jsme vojáci, každý jen plníme jiné rozkazy !“ Pokus o zdržení přestřelky se Bartovi opravdu povedl. Ačkoliv si byl moc dobře vědom toho, co říká, v žádném případě to nemyslel vážně, ale v takových případech člověk nakecá různé věci.. „Chlapče, slyším že ti říkají nadporučík…vypadá to, že nevíš, o co tu jde, že ?! Todle se nedá vyřešit žádnou mírovou dohodou, toto chce jasnou ukázku síly a já ….“ Bartovi došlo, že chtěl terorista říci, že má možnost tu sílu ukázat a taky to teď udělá, ale právě proto ho nenechal domluvit. Uprostřed věty mu sprostě skočil do věty a řekl… „Když to nevím, tak mi to prozraď! Je mi jasný, že to tady celý vyhodíš do vzduchu, takže to ani jeden z nás nepřežije. Taktéž moc dobře víš, že tu nefungují ani bezpečnostní systémy, takže není šance jak tomu uniknout. Proto nevidím důvod, proč by si mi nemohl říct, proč tu vlastně máme teď všichni umřít !!!“ „Chachacha…ty si opravdu myslíš, že jsme si jen tak vymysleli útok na nejdůležitější stanici Federace ?! Že jsme tím chtěli jen dokázat svůj názor ?! Pleteš se a všichni ostatní taky. Celá tato akce je řízena z mnohem vyšších míst, než si dokážete představit a…“ Druhý muž ho ustaraně přerušil. „Johne, máme zákaz o tom mluvit, tak už drž hubu a odpal to…“ Náhlí ticho přerušil opět první muž… „Sakra, Franci, ty si tak upnutej ke všem sku****ým pravidlům, že nechápu, proč jsme tě sebou brali. Chceme si snad před smrtí ještě užít trochu srandy, než splníme úkol, nebo ne ?!“ Druhého teroristu to už ale přestalo bavit… „Říkám ti drž hubu !!! Když to nevodpoálíš ty, tak to udělám já a basta…“ Bylo slyšet jak někdo vstal a pak zas spadl na zem, potom, co mu někdo jednu vrazil. „Ty dědku jeden protivném, už tě mám až po krk. Nikdo mi nebude diktovat, co mám dělat, rozumíš ?! NIKDO !!!“ Řev vystřídal pískot paprsku a všem bylo jasné, že John právě odkrouhnul Francise. „Tak a máš to ty srágoro ! Kde jsme to vlastně skončili ? A už vím. Netušíš, že se kolem tebe skrývá tolik hyen, které čekají jen na příležitost. Všichni dělají pro peníze a i když říkají, že ne, tak lžou. My to děláme, protože máme vizi, chceme tento svět ochránit před tím morem, jakým lidská rasa jistě je a to, že jsme také lidé, jen nejhorší věc, která nás kdy potkala a právě proto to děláme. Abychom se vykoupili. Vaše šéfka nám k tomu dala příležitost a dostala nás sem se vším, co potřebujeme. Člověk by to neřekl do tak vysoce postavené ženy, že ?!“ Bart vykulil oči a v duchu si přemítal všechny ženy ve vysokých pozicích, které by k takové věci měli prostředky. Bohužel ho napadla jen jedna, ale tomu nechtěl uvěřit. „Mluvíš o šéfce, kdo je ta šéfka ?“ John se rozesmál tak, že ho bylo nejspíš slyšet i na konci chodby.
„Ty ještě nevíš ?! Je vidět, že ta vaše Federace zaměstnává samé pitomce ! No, to je jedno, už jsem se pobavil a nyní ortel. Atu emerio, kantu ic…“ „Co to k čertu dělá ?!“ Zeptal se šeptem Bart, ale odpověď ho vůbec nepotěšila. „Pane, bojím se toho, že odříkává nějaká slova své víry a pak to tu vyhodí do povětří !“ Bart si konečně plně uvědomil, v jaké jsou situaci a urychleně vstal. Poté vydal už jen jediný rozkaz, než se zplna sil rozběhl ven z koridoru. „Utíkejteeee !!!“ Všichni mariňáci běželi, seč jim síly stačily, ale bylo již pozdě. O několik metrů dál uslyšeli velkou ránu, a otřes, který ji následoval, značil, že došlo k výbuchu. Ohromná tlaková vlna nabírala jednoho vojáka za druhým. Ačkoliv běžel Bart o 3 metry dál, než poslední smetený voják, nedokázal utéci a vlna ho nabrala taky. Ohromnou silou ho vymrštila kupředu. Když dopadl, vyděl jen, jak se k němu blíží ohromný proud žáru. Vyčkával, kdy si pro něj přijde smrt. Když už cítil, jak mu teplo ožehává obličej, zazněl podivný zvuk a poté další rána, jako by bariéra ohně o něco narazila. Jiskřivé zvuky Bartovi oznámili jen jediné – bezpečnosti se podařilo na poslední chvíli zapnout silové pole a tak mu zachránit život. Náhle ho obklopila velká lavina štěstí, ale vytížen a pochroumán od nárazu, upadl do stavu, kdy tělo raději vypne, než aby musela mysl dál snášet množství bolesti. O několik hodin později na ošetřovně. Jak to vypadá s nadporučíkem Farkasem ? Dotázal se hrubý mužský hlas a jemný ženský mu odpověděl. Není na tom nejlépe, ale bude žít. Nyní už je jeho stav stabilizován, ale měl na mále. Až se probere, bude žasnout, kolik kostí měl naráz zlomených. Setkala jsem se jen s jedním takovým případem a bohužel, ten to nepřežil. Nadporučík má tvrdý oříšek, nevzdá se tak jednoduše. Muž ztišil hlas, aby nerušil nemocné… „A kdy ho pustíte ? Žena chvíli mlčela a pak odpověděla… “To nevím generále, to záleží teď jen na něm… Created by nadporučík Farkas, generál Sanchez and komander Hainesová. _________________ "Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." Kadet John Detrix DF Ministerstvo zdravotnictví varuje: Čtení Farkasových logů může způsobit i těžkou újmu na zdraví !!! 13. 2. 2005, 20:50
Bhaelin sh´Thaar
Bar Events
Praporčík
Seděl jsem v baru a tak trochu nepřítomně koukal na dno sklenice, co jsem si objdenal. Vlastně jsem ani nevěděl, co to je - vypil jsem to až příliš rychle. Uvažoval jsem co teď. ´Tom´ chtěl abych vyslechl někoho z vězňů... Nebyl jsem si jistý, zda nějací vůbec jsou, ale jinak by mi to asi neříkal... Takže mi spíš vrtalo hlavou, jak to provést? To mám jít za praporčíkem Rocem a říct mu "Pane, mohu si promluvit s vězni?" Co mi na to asi řekne. Z úvah mě vytrhl nečekaný příchod Jamese. Vpadl do baru jako vichřice a byl zřejmě rád, že mě vidí. Vypadal rozčíleně. Založen: 30. 09. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon, Praporčík HF
Když James uviděl Bhaelina zaradoval se.U stolu číslo tři zakopl ale jinak se dopravil k Bhaelinovi bez dalších podobných skoků a půdů.Hned si sedl k Bhaelinovi a začal mluvit... "Bhaelina,někdo se mě pokoušel zabít!!!Někdo kdo napadl admirála.Přišel jsem na to!Vím kdo napadl admirála"
James mlel páté přes deváté.Za posledních 10 minut to bylo na něj příliš... Věděl že Bhaelin mu moc nemůže pomoct ale alepoň to někomu řekl.Co kdyby zemřel a nikdo by se nedověděl jeho pravý osud?Rodiče by to nepřežili.... Potřásl jsem hlavou. "Cože? Počkej, uklidni se a řekni mi to ještě jednou. Pomalu a srozumitelně." Vyzval jsem ho. Zpozorněl jsem "Na admirálu Klaudie našla vlas.Pcku jsem zadal ať DNA vlasu srovnává s profili.Upřímě jsem nedoufal že v útočník bude profilovaný v databázi.Ovšem mýlil jsem se.A kvůli tomu jsem spěchal na ošetřovnu vrazil do nadporučíka a při slovní přestřelce jsem mu řeknul že je to bastard protože mě chtěl odvíst na bezpečnost ale to zahýbám od tématu" James se nadechl po vyčerpávající odpovědi a mluvil dál... "Potom jsem si vyvolal na Pc jeho profil-Roy Kamensky.To byl ten útočník!!Vytáhl za mnou phaser a vystřelil.Ani mi nechtěl dát šanci syčák jeden.Ale potom co mě ta střela jej tak tak minula skočil jsem za stůl a přišla přestřelka.Po ní jsem ho uložil a zjistil že má na rameni tetování.Hada-něco jako černý had či kobra.Ale on se probudil a přemohl mě." James si nechal pro sebe chybu kterou udělal.Potom aby mu Bhaelin věřil ukázal spálenou tvář a ruku... Ještě chvíli mi trvalo, než jsem z jeho dost překotného výkladu pochopil, o co šlo. Zjistil, že jeden z lidí ve Flotile je s Černou Kobrou ve spojení, dokonce že slouží v bezpečnosti, a ten ho kvůli tomu postřelil a samozřejmě zmizel... Nebyla to pro mě až taková novinka - snad jen to konkrétní jméno, ale spojení s Flotilou už bylo dostatečně prokázáno tou zprávou pro mě, co jsem onehdy dostal... Když jsem o tom tak v rychlosti uvažoval, tak jsem si řekl, že jedno jméno nám stejně moc nepomůže, protože i když toho Kamenskyho dostaneme, tak nám nic neřekne... Přesto jsem rychle vstal. "Ohlásil jsi to už bezpečnosti?" Zeptal jsem se. "Blázníš? PC mi řeklo že nezaznamenalo útok na mě.Tohle dokážou jen bezpečáci aby vypli PC.PC nesnímlo mě a Kameskyho.Bezpečnost se nám v lepším případě vysměje nebo řekne že nemáme důkazi,v horším případě nás zabijou.Černáý kobra je na Mckinley všude.Zkratka.Někdo nás uslyší a ůůůůůůůů.Bezpečáci jsou někteří taky Černý Kobry! Jsou všude...." Jamesovi oči se vyboulily.Bylo jasné že má strach... "Mimo to tohle nejni nějakej pitomej simulátor! Nechci chcípnout.Nevíš asi jaký to je když se tě někdo pokouší zabít." Vzlykl James ale potom se konečně uklidnil.... James nevěděl, že podobné starosti o svůj život jsem měl už dvakrát, ale nechtěl jsem mu ještě víc nahánět strach a tak jsem mu o tom neřekl nic. Zato jsem si všiml nenápadného pohybu, který udělal jeden z hostů u dveří baru - věděl jsem o něm, že patří k ´Tomovi´ a že to gesto znamená varování. "Jdeme." Řekl jsem Jamesovi. "Ne,zůstanem tady a musim ti všechno dopodrodna vysvětlit." Odpověděl mu James. Nechápe to. "Ne! Jdeme pryč!" Zvýšil jsem hlas. Věděl jsem okamžitě, že to byla chyba. Upřely se na nás zraky všech hostů v baru. "Pryč!" Rozkázal jsem ještě víc autoritativně. Chytil jsem ho za rameno a chtěl ho odvést násilím. Jenže to už bylo pozdě. Dva pořízci v červeno-černých kombinézách vstoupili do baru.
Chlapíci se blížili.Zatím James se díval na Bhaelina a pokoušel se vytrhnout z jeho chycení.Když chlapíci přišli k nim.Zalovili v kabátu a....... "Vypadněte.VYPADNĚTE,máme svejch starostí dost!" Utrhl se na chlapíky. Na jednom bylo jasně že ho to čistě překvapilo zato druhého ne.Vyndal zbraň a vystřelil na Jamese.... "Bezpečnostní poplach v baru na x.(-doplním-) palubě!" Zařval jsem do komunikátoru. Jede z dvojice bez okolků napřáhl phaser a po Jamesově slovním výlevu vystřelil. Naštěstí se netrefil, protože ho z rovnováhy vyvedl jeden z členů mé ´osobní stráže´, který přispěchal. Nastal zmatek. Hosté začali z větší části křičet a utíkat z baru, z menší části - někteří drsňáci od pohledu - se pokusili dvojici útočníků zpacifikovat. K této menšině jsem patřil i já, který jsem se po doznění prvotního překvapení vrhl po jednom z nich. Nás bylo víc, takže oba dva brzy leželi na zemi a byli odzbrojeni. James koukal jako by mu ulítli včely.Měl takové štěstí že ho střela ho minula. Otočil se na Bhaelina řekl mu :"Tohle nejni normální.Nechceš mi něco říct?" Chvíli jsem přemýšlel, co odpovědět. Pak jsem neurčitě řekl. "No, já o nich náhodou taky něco vím..." Jamesovi to muselo stačit, protože se přiřítili první příslušníci bezpečnosti a hned začali na mě vyzvídat, co se stalo. James se koukal na Bhaelina trochu smutně,trochu káravě.NIC mu neřekl.A určitě se zase bude něčím obhajovat.Že mu to vůbec něco říkal. "Bhaelin mě musí trochu uklidnit,pokud tomu dobře rozumíte" Řekl bezpečákovi.Ten ho ignoroval. "Potřebuju si s Bhaelinem promluvit.Osamotě.ZDAR" Na tohle se nemohlo říct nic.James neměl náladu bejt zdvořilý.... Loďmistr, šéf onoho družstva se chystal něco říct, ale já ho gestem umlčel a promluvil směrem k Jamesovi sám. "Podívej se, hned jak to skončíme tak tě ´Uklidním´, ale teď..." Moje slova přerušil náhlý výkřik za mnou. Otočil jsem se a zjistil, že se jendomu z mužů na zemi podařilo nějako dosáhnout na šokový granát, který měl ukrytý pod kombinézou a teď se s ním ohání před bezmocnými bezpečáky. James znal účinky tohoto granátu.Znal dusíkový,normální,vodíkový,šokový.Potom ale to je už pro speciální družstva... Nevěděl co má dělat Celé osazenstvo baru strnulo. Muž z granátem odkryl zuby v podměšilém úsměšku. Z hlášení jsem věděl, že by nikam nevedlo vyjednávání - na to jsou prý moc fanatičtí. Proto jsem udělal to, co nečekal nikdo, ani já ne. Nahromadil jsem v sobě všechnu výbušnou energii a vyrazil jako blesk proti chlapovi z granátem. Samozřejmě, že na tak náhlou a rychlou akci nestihl reagovat, a tak jsem ho bez potíží srazil na zem. Chyba byla jen v tom, že odjištěný granát vyletěl ke stropu... James strnul.Všichni koukali jak granát letí nahoru.James věděl že chytnout ojištěný a ktomu ještě šokový musí mít silné nervy. Granát se nemí jen tak chytnou.Musí se dát ruce pod granát tak aby když granát letí zpět,dotne se lehounce ruky tak ruce musí prudce škubnout dolů.Tím se stane že granát by se pomulu zastavil.Chce to ale nervy.
James to udělal.Několik sekund potom koukal na granát.Stačil sebemenší ucuknutí a je po něm.Ale nic se nestalo.James granát chytil... Měl jsem ještě nějaké vyřizování s mužem pode mnou, ale moji pravačce neodolal a odebral se do říše snů. Mohlo to ale právě tak být na věčnost. Ještě tu byl ten granát. Otočil jsem se. Držel ho v ruce James. Pašák, říkal jsem si. Jenže granát byl pořád odjištěný, čemuž James nevěnoval až takovou pozornost. Spíš měl radost, že ho dokázal chytit. "Stůj, ani se nehni!" Zařval jsem. James se lekl tak, že poslechl a skutečně strnul uprostřed pohybu. Zda si teď uvědomil, co vlastně drží v ruce se mi zjistit nepodařilo, ale rozhodně vypadal vyděšeně. "Bhaeline,ať jdou všichni pryč.Mrsknu to do rohu,bude škoda ale ne na životech" Křikl na něj James.... "Ba ne. To neuděláš." Prohlásil jsem. Viděl jsem totiž na zemi odhozenou závlačku. Zvedl jsem se, opatrně k ní přešel a vzal jí do ruky. Tušil jsem, že ať James ten granát hodí jakkoliv, je tu velká pravděpodobnost odrazu a byla by ho škoda... "Tak co s tim krámem?Nehlásí se někdo dobrovolně?" Nikdo." To jsem mohl tušit.Co teď?Na přemešlení jsi tu ty Bhaeline" Řekl mu James "Tady nění o čewm přemýšlet." Sdělil jsem mu. "Vezmu tuhle věc a narvu jí přesně kam patří." Ukázal jsem na granát. "A ty se při tom ani nehneš. Natáhni pomalu ruku směrem ke mě." "Nejen že to nevyjde ale taky bouchne ale dělej jak myslíš..." Jeho pesimismus jsem nesdílel, ale ani nijak nevyvracel. Pouze jsem ho požádal, aby neblbnul a natáhl ke mně tu ruku. Poslechl, ale teatrálně odvrátil hlavu a pevně zavřel oči v očekávání nejhoršího. Tu radost jsem mu ale udělat nemohl, a proto jsem se soustředil, abych vše zvládl. Povedlo se. Závlačka zapadla a v granátu to cvaklo. Byl zajištěný. James pomalu otevřel oči a ptal se, jestli je v nebi. Řekl jsem, že on by se tam určitě nedostal, ale že není ani na druhé straně. Shledal, že granát, který drží v ruce už není nebezpečný, a tak ho pomalu položil na jeden ze stolů. „To byl zase den.“ Otřásl se. „Určitě nebude poslední…“ Prorokoval jsem temně.
Created by Cad. Bhaelin sh´Thaar & Cad. James McKenli 16. 2. 2005, 8:59
Michail Karkov Praporčík
Tmavé nebe křižovaly desítky blesků, každý těsně následován ohlušujícím hromem. Silný vichr unášel padající sněhové vločky. Metrové závěje se pod tlakem silného větru neustále mírně pohybovaly. V dobře osvětlené dílně se nad stolem posetým nejrůznějšími součástkami a nářadím skláněl malý kluk. Mohlo mu být tak deset, víc ne. Za okny na protilehlé stěně se míhaly odrazy blesků a divoce vířily vločky padajícího sněhu. Hodiny nad chlapcovou hlavou odečítaly čas. Právě ukazovaly sedm minut padesát jedna vteřin. "Honem Míšo, máš už jenom necelých osm minut."
Založen: 10. 10. 2004 Příspěvky: 49 Umístění: SB McKinley, orbita Země, Sol
Muž sedící v křesle naproti chlapci oznámil čas bez toho, že by jen od své knížky vzhlédl k hodinám.
Michail se podíval na svého otce se směsicí překvapení a znudění. Rychlými pohyby přepojil tři dráty na jiné konektory, přepnul transformátor a zapojil relé. Pak rychle přepnul tři jističe, rychlým pohledem přejel všechny součástky přístroje a vzhlédl. "Mám to, tati." Jeho otec vzhlédl přes vazbu knihy a nadzvedl obočí. Vstal a přešel ke stolu. "Tak ukaž, podíváme se na to." Rychlým pohledem zhodnotil práci a usmál se. Zkontroloval stabilitu připojení několika součástek a přikývl. "No, jen do toho. Vyzkoušej to." Michail horlivě přikývl. Dva dráty s konektory vedoucí z přístroje zapojil k dalšímu přístroji stojícímu na stole o kus vedle. Podíval se tázavě na svého otce, ten jen pozoroval přístroj a mírně se usmíval. Michail se nadechl, přepnul jeden vypínač a tlačítkem aktivoval přístroj. Postupně se rozzářily kontrolky na boku diagnostického přístroje. Modrá, žlutá, červená a nakonec zelená. Přístroj začal potichu hučet, rozvibroval se a dva panely začaly zářit modře. Michail se usmál. Ale pak se přístroj začal klepat víc, zelená kontrolka začala blikat a zhasla, těsně následována i modrou a žlutou. Po povrchu přístroje začaly přebíhat modré výboje a zvnitřku pomalu stoupal dým. Michail se se stopou paniky podíval na otce. Ten jen pokývl hlavou. Stiskl tlačítko a přístroj okamžitě ztichl a uklidnil se. Na panelu za jeho zády se pomalu začala objevovat chybová hlášení. Michail se zmateně podíval na otce. "Myslel sis, že je to jednoduché, že? No, ale až tak snadné to není. Musíš se naučit přistupovat ke všemu zodpovědně, Michaile. Musíš všechno dvakrát zkontrolovat a nic nepodcenit. Přípravu ani následné provedení." "Ale, vždyť jsem všechno dělal přesně podle postupu. Tohle je nelogické." "Není. V postupu byla chyba. Tady, vidíš? Tohle relé nikdy nemůžeš zapojit do série se Stevensovou ionizační cívkou. Vzpomeň si, říkal jsem ti to." "Ale, tohle není fér. Neupozornil jsi mě..." "Pamatuj si, Michaile Konstantinoviči, že v normálním životě málokdy budeš v ideální situaci. Nebudeš znát některé proměnné a někde bude chyba. Musíš počítat se vším, všechno prověřit, na všechno se připravit. Štěstí přeje připraveným." "Ale tohle nebyla moje chyba, nemohl jsem..." "A další věc. Musíš se naučit chybu si přiznat. Vím, že to bylo trochu podlé, ale ani život není vždycky fér a přesně podle tvých představ. Pamatuj si to." Michail vlastně ani nevěděl, proč se mu vybavila právě tahle vzpomínka. Možná proto, že i tenkrát se přecenil, podcenil úkol, nevěnoval mu dostatek pozornosti. Rozhovor s nadporučíkem z počátku vypadal poměrně v pořádku. Vysvětlila mu několik věcí, zeptala se na jeho názor a prokonzultovali jeden problém. Taky zjistil něco o tom stavu nouze. Blázniví fanatici, ty Michail přímo zbožňoval. Blázni, kteří ve jménu víry více než pochybné vraždí lidi, ničí majetek a narušují nejrůznější činnosti. Věří, že pokud zemřou v boji proti nepřátelům, dostanou se do ráje. Michail to nikdy nepochopil, bylo to příliš iracionální, aby tomu mohl někdo věřit. Podivné sekty s ještě podivnějšími cíly, vyskytující se v celé historii Země. No, takže pohovor s nadporučíkem tedy zpočátku probíhal dobře. Ale když se dostala ke všem těm Paddům, které Michail dostal a měl prostudovat, to teprve začal tanec. Vypadalo to, že všechno, co v nich bylo, nadporučík sama napsala a do slova si pamatovala. Sebedrobnější chybička jí neunikla, co pak teprve úseky, které Michail vůbec nečetl. Ani jeho fotografická paměť mu tady nebyla moc platná. Nadporučík se sice nezlobila, a už v žádném případě ji nenapadlo Michailovi něco
vyčítat, nicméně byla trochu rozmrzelá. Michaila zachránil jedině fakt, že pomohl Alex s tím jejím projektem. Tak ho tedy nadporučík propustila s dalšími třemi Paddy s úkoly. Michail je zběžně prolétl a rozhodl se začít s těmi nejjednoduššími, ale zároveň nejotravnějšími. Měl odnést jeden Padd s nějakými informacemi do operační sekce, nejméně tucet dalších do všech představitelných míst po celé stanici, od jednoho konce po druhý, od vršku po spodek. A jako zlatou třešničku na dortu vyzvednout několik součástek a pár přístrojů ve skladišti na patnácté palubě. Michail z toho měl opravdu radost, už nejméně hodinu létal po stanici jak blázen. Nejvíc ho štvalo, že spousta lidí, ke kterým měl cestu, ho ještě využila jako doručovatelku, protože, když zjistili, že má zamířeno na nějaké místo, rázem je napadlo přinejmenším pět různých věcí, které se musí někde poblíž zařídit, případně někam poblíž odnést. Poblíž nezřídka obnášelo téměř celou palubu. Tak Michailovi roznáška trvala mnohem déle, než si představoval i v tom nejhorším scénáři. Když se konečně s hromádkou Paddů v ruce blížil ke skladišti, poslední zastávce svoji 'mise', měl už dobrou půlhodiny po službě. Michail řádně zadýchaný z pěkného maratónu a dost nabručený se blížil k ohybu chodby. Potichu si pro sebe nadával na 'otravné důstojníky, kteří si nic nezařídí sami' a už se těšil na zastávku v baru. Ale poslední dobou stále víc přemýšlel, že ho vůbec vypustí a s Alex se dohodne na později. S hlavou plnou myšlenek na rohu zabočil a ani nevěděl jak, ocitl se na zemi. Zaznamenal nějakou řítící se střelu, která do něj vrazila a oba je uvrhla do víru promotaných nohou a rukou na zemi. Michailovi se všude kolem rozletěly Paddy a už chtěl začít nadávat, co je to za blbce. Otočil se na onu střelu. Byl to nějaký muž v civilu s poněkud zvláštním výrazem. Obzvlášť podivné vzezření mu dodávala zbraň v jeho ruce. Tedy, přesněji phaser mířící Michailovi přímo mezi oči. Michailovy zorničky se rozšířily a on se bleskově převalil o kus stranou. Vzduchem proletěl výstřel a o kus dál se zaryl do zdi. Michail vyrazil nohou proti ruce se zbraní a phaser se obloučkem vzdaloval s dosahu toho muže. Michail vyskočil na nohy, stejně jako druhý muž. Ten odněkud vytáhl nůž a zaútočil na Michaila. Míša se natočil, takže nůž minul, chytil útočníkovu ruku a pravou nohou ho kopl do hlavy. Vida, kung-fu se hodí. Muž se rychle zvedl ze země a znovu zaútočil. Tentokrát se Michail sklonil, nechal muže přeletět přes svoje záda, cestou ho chytil za ruku a trhl. Ozvalo se křupnutí a nůž se poroučel k zemi. Několik rychlých úderů na mužův hrudník a břicho, pár krytů a sevřenou dlaní zasáhl jeho obličej. Muž se znovu ocitl na podlaze, ve stejné chvíli, jako zpoza rohu vyběhli dva členové bezpečnosti. Vrhli se na útočníka a rychle ho zpacifikovali v další snaze o odpor. Poděkovali Michailovi za pomoc a dřív než se stačil zeptat, co je to sakra zač a co to mělo znamenat, opět zmizeli za ohybem chodby. Michail tím směrem ještě chvíli nevěřícně zíral. Ale pak pokrčil rameny a začal sbírat Paddy popadané všude okolo. Všiml si svojí roztržené uniformy a drobného poranění na ruce. Radši ani nechtěl vědět, jak vypadá celkově a v obličeji. Cítil nepříjemnou bolest, rána, kterou se mu neznámý bránil, a která skončila poblíž jeho oka, byla dost silná. Už viděl ten monokl. Posbíral Paddy a narovnal se. Přesně v té chvíli se stala další velice zajímavá věc. Z nedaleka, ze směru, kterým vyrazili bezpečáci, se ozvala rána. Rozhodně nebyla příliš silná, ale na krátkou vzdálenost asi nadělala paseku. Michail vyrazil směrem, ze kterého přišla rána. Po chvíli se dostal na místo, kde se už srocovali lidé. Vypadalo to, že ten muž, který do něj vrazil, měl někde na těle umně schovanou výbušninu, kterou odpálil. Odnesl to on, oba bezpečáci a dva další lidé, několik bylo zraněno. Přes nepříliš příjemný pohled Michaila napadlo, že by měl pomoct raněným, ale naštěstí to nebylo potřeba, během chvilky se objevil lékařský tým. O malou chvilku později i bezpečnost. Ti se okamžitě začali obezřetně rozhlížet a zjišťovat, co se stalo. Mezi poměrně upravenými důstojníky celkem rychle objevili Michailovu zašpiněnou a roztrženou uniformu. Okamžitě se k němu přesunuli a chovali se, jako kdyby on byl
přinejmenším vrahem nebo jedním z teroristů. Přes upřímnou snahu získat co nejvíc informací a chytit Michaila při nějakém omylu nebo nelogičnosti ve výpovědi, kterou okamžitě začali získávat, se jim to nepodařilo a tak jim řekl jenom to málo co věděl. Bezpečáci se nezdáli příliš spokojení, nicméně to vypadalo, že Michaila nechají na pokoji. Opravdu ho propustili a Michail vyrazil do skladiště za posledním úkolem. S velkým podivem došel bez dalšího incidentu nebo zdržení. Odevzdal Paddy a protihodnotou dostal všechny věci, které měl přinést zpátky do strojovny. Vyrazil nazpátek, nevnímaje okolí a zkoumavé pohledy lidí okolo. Ve strojovně odložil součástky a zařízení a vyrazil do své kajuty. Na bar už definitivně zapomněl, byl mrtvý únavou. Akorát ještě zavolal Alex, která to vzala poměrně dobře, obzvlášť, když viděla jeho obličej. Pak už se jenom s hlubokým výdechem zhroutil na postel a během minutky usnul. _________________ praporčík Michail K. Karkov, asistent šéfinženýra, SB McKinley "Máš odvážné srdce? Pak dokážeš rozžehnout plamen naděje i v tom nejtemnějším koutě vesmíru." 16. 2. 2005, 20:51
Bhaelin sh´Thaar
Recon Games - The double agent
Praporčík
Další události nabraly velice rychlý spád. 4 lidé zahynuli po odpálení sebevraha…potom to odnesl, podle instruktáže, kterou nám John Roco dal, krom jiných i Bart G. Farkas – známá postava ve velitelské hierarchii stanice. Teď prý leží na ošetřovně a bojuje o život. Bezpečnostní situace se začala stávat neúnosnou, ale nedalo se moc dělat – Černá Kobra byla dobře organizovaná a její členové fanaticky oddáni svojí věci. Výslechy také nikam nevedly… Pokusil jsem se splnit ´Tomův´ rozkaz a promluvit s některým z vězňů sám, ale odpovědná místa mi ´šetrně´ vysvětlila, že má přítomnost u výslechů není žádoucí. Rozhodl jsem se, že o tomhle neúspěch ´Toma´ informuji, a tak jsem znovu stanul v jeho ´přijímací kanceláři´. Založen: 30. 09. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon, Praporčík HF
Sklesle jsem ho informoval o neúspěchu, ale k mému překvapení jen mávl rukou. Těžko bys z nich něco dostal. Stejně jako jeho lhostejnost mě překvapilo, že mi začal tykat. To při našich předchzích setkáních nedělal. Připadalo mi, jako že vám na tom záleží… Zahrál jsem udiveného. No popravdě. Potřásl ´Tom´ hlavou. Od svých lidí vím víc, než vědí ti vězni… Například vím, jak jejich organizaci zkontaktovat. Což bude tvůj nový úkol . Zůstal jsem jako opařený. Cože?! Při reakci na ´Tomova´ poslední slova jsem se snažil být klidný, ale moc mi to nešlo. Ehm…já…tedy nemám nic proti, ale…ale vždyť oni přece vědí, že jsem v kontaktu s vámi – to jste sám chtěl..a…jak by mi mohli věřit? Tím, že jím dáš tohle. Usmál se. Podal mi PADD. Byly na něm aktuální hesla a kontakty na jeho organizaci. Podíval jsem se na něj nevěřícně. Nemůžete za to, že jsme ty kódy zrovna změnili. Zazubil se. Teď ti řeknu, co dál. Zasvětil mě do svého plánu. Musel jsem uznat, že to má promyšlené dobře – měl jsem se dnes odpoledne sejít s mužem, který vše zajišťuje – prý je to nějaký Dirk Thomas a předat mu PADD s tím, že zrazuji ´Tomovu´ organizaci, protože jsem dospěl k názoru, že je lepší být s nimi. Dál jsem měl nabídnout své služby jim – jako dvojitý agent, který bude navenek pracovat pro ´Toma´ a ve skutečnosti donášet Černé Kobře. Přitom vše bude naopak. Dokonale vymyšleno, ovšem klade to velké nároky na utajení, protože odhalení by znamenalo jednak smrt a jednak ohrožení celé McKinley dalšími a podle ´Toma´ ještě ničivějšími útoky. A nezapomeň. Kladl mi na srdce. Jestli nikdo neví, že se stýkᨚ se mnou, tak tím spíš nesmí vědět o vašich stycích s Kobrou. Jasné? Musel jsem se nutit, abych přikývl. Tady už začalo jít skutečně o krk…
Jenže, máme nějaké jiné možnosti?
Created by Cad. Bhaelin sh´Thaar and Special Agent ´The Cowboy´ (NPC) 17. 2. 2005, 10:58
Bhaelin sh´Thaar
Dancing with the Fire - Vol. 1
Praporčík
Prosím, posaďte se. Vyzval mě celkem příjemně vypadající muž středních let. Kdybych nevěděl, že právě on je spojka na Černou Kobru, považoval bych ho za velice seriózní osobu… Jenže on ten kontakt byl – muž jménem Carl Frost, kterého jsem na přání ´Toma´ oslovil. Sedl si ke stolu v prázdné kanceláři – sice ne tak strohé, jako je ta ´Tomova´, ale zato hrůzu nahánějící. Spojil prsty rukou a položil je na desku stolu. Založen: 30. 09. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon, Praporčík HF
Takže, chtěl jste mě vidět v naléhavé záležitosti. Co tedy máte na srdci? Začal. Vesmír je nekonečný… Vyslovil jsem první část údajného vstupního hesla Černé Kobry. S menším strachem než zájmem jsem čekal, jak zareaguje. Překvapeně zvedl obočí. …ale moc, která ho ovládá… Pokračoval jinak nevzrušeně druhou částí. …je konečná… … jen jedna síla je absolutní. Dokončil. Odkud tohle znáte?! Uhodil na mě vzápětí. Teď se začne lámat chleba. Vytáhl jsem z pod uniformy PADD a beze slova mu ho podal. Frost ho přelétl očima, ve kterých jsem postřehl zájem. Jak jste se dostal k tomuto materiálu? Odkašlal jsem si. Jak možná vaše ´organizace´ ví, byl jsem kontaktován lidmi z ´Kovbojovy rezidentury´, či jak to nazvat. Vysvětloval jsem. A od nich mám i tohle. Zadíval se na mě upřeným pohledem. To bych věděl i bez vás…ale proč to teď dáváte mě? Protože mám v úmyslu je podrazit…a přejít k vám. Snažil jsem se o nevzrušený tón. Zachytil jsem jeho nedůvěřivý výraz a tak jsem rychle pokračoval. Měl jsem za to, že bych na oko zůstal s nimi a získával od nich informace pro vás. Dle mého názoru to znělo nevěrohodně, ale Frost to podle všeho přijal. Dejme tomu. Pokýval hlavou. Dejme tomu, že to myslíte vážně. Jenže, když jste ochoten zradit je, jak bychom vám mohli věřit my? To je pravda, to nemůžete. Potvrdil jsem. Ale můžete přijmout tohle, jako ukázku mých budoucích služeb. Vytáhl jsem další PADD a hodil ho na stůl. Nato jsem se pohodlně opřel do křesla. Všechna hesla a přístupové kódy do jejich struktury, včetně nejvyšších. Komentoval jsem. Je to kopie materiálů, co jsem dostal pro svůj přístup. Frost se zdál potěšen. To je opravdu pěkné…zvlášť, když tyhle kódy už máme. Zašklebil se náhle.
Trhlo to se mnou. Pracují opravdu rychle. Zřejmě jsou u ´Toma´ jejich agenti, o kterých sám neví… Ale to jste samozřejmě nemohl vědět. Dodal vzápětí. Proto si vašeho daru pro nás cením. Stejně tak jako informace o nás, co jste mi předal. Možná, že je naše spolupráce možná. Ulehčeně jsem si oddechl. Takže tady máte informace, jak pokračovat dál. Podal mi zase jiný PADD. Budete mít mé doporučení. Zvedl se od stolu a měl se k odchodu. Jak procházel kolem mě, naklonil se a tlumeným hlasem mě varoval. Ale víte doufám, jak to v našich kruzích chodí se zrádci? Polilo mě horko? Myslel to jako varování před pomstou ´Toma´? Anebo ví, že je všechno jen trik? Couvnout ale stejně nešlo, takže jsem vzal PADD a začal si prohlížet, co mám dělat dál.
Created by Cad. Bhaelin sh´Thaar & Carl Frost, BlackCobra Member (NPC) 22. 2. 2005, 16:05
Michail Karkov Praporčík
I další dny proběhl pro Michaila v podobném duchu jako předchozí. Naštěstí se mu už do cesty nepřipletli žádní podivní atentátníci ani nikdo další, kdo by mu usiloval o život. A tak měl jenom plné ruce práce se svými vlastními úkoly. Nadporučík T'Kola mu připravila takové množství úžasně zajímavých úkolů, až by z toho šla jednomu hlava kolem. Zase půl dne lítal po lodi s nejrůznějšími více či méně důležitými úkoly, tedy spíš s těmi méně důležitými.
Založen: 10. 10. 2004 Příspěvky: 49 Umístění: SB McKinley, orbita Země, Sol
Nevyhnul se ani banální výměně poškozeného relé na patnácté palubě. Alespoň dostal k ruce tým mechaniků, kterým mohl šéfovat a nechtěně si na nich trochu vylévat vztek. Najednou se všichni proměnili v bandu neschopných pitomců. Když si Michail uvědomil, jak se chová, bylo mu to líto. Mechanikům, kteří na něj zírali s otevřenými ústy se omluvil, že je trochu unavený a do práce se dal dvakrát usilovněji. Další úkol byl také spíše technického rázu, čemuž byl Michail skutečně rád. Práce v kanceláři a běhání po stanici s nejrůznějšími dokumenty nebo čímkoliv dalším ho vůbec nebavila. Michailův tým dostal na starost sice běžnou a triviální prohlídku a údržbu ETS vedení, ale Michail málem jásal radostí. Dostat se ke strojům a trochu se ušpinit pro něj byla největší zábava. Tak i zbytek dne strávil poměrně bohulibou činností a když někdy kolem půl páté skončil ve službě, měl dobrý pocit z kvalitně odvedené práce a mnohem lepší náladu. Rozhodl se přesunout zmeškanou schůzku v baru s Alex na dnešek a vesele vyrazil do svojí kajuty. Rychle se osprchoval a převlékl se do čisté uniformy, protože jeho cíl se při práci zašpinit mu dokonale vyšel. Trochu se upravil a vyrazil ke kajutě Alex. Bez problémů a poměrně rychle se dostal ke kajutě Alex. Zazvonil a čekal. Po chvilce se zvnitřku ozvalo tiché Dále a tak Michail vstoupil. Alex seděla na pohovce, nohy pod sebou a v ruce držela Padd, několik dalších se povalovalo okolo ní. Na stole ležel nějaký malý přístroj a několik kousků nářadí. "Ahoj. Chtěl jsem se zeptat, jestli bys nešla do baru teď, když mi to včera nevyšlo. Tedy, pokud něco nemáš..." "Ahoj Michaile. Teď? Promiň, ale nějak nemám moc náladu na tu spoustu lidí." "Hm, aha. No, tak nic. Já jsem se jenom chtěl zeptat." Michail trochu posmutněl a pomalu se obracel ke dveřím. Alex se usmála. "Ale no tak počkej. Já přece neřekla, že nemám náladu na tebe. Posaď se tady."
Alex pokynula na pohovku vedle sebe a vstala. Zastavila se u replikátoru a na stůl položila dva jablečné džusy. Michail se posadil vedle ní. "Díky. Na čem pracuješ?" Michail se zeptal a zvědavě pohlédl na přístroj na stole a Paddy okolo. Alex se na něj nejdřív nechápavě podívala a pak na věci okolo. "Jo tohle. Teď už na ničem. Tenhle Holbeův polarizátor se mi zdál nějaký divný, vykazoval takovou drobnou fluktuaci. Už je to v pohodě, bylo potřeba jenom trošku seřídit pár drobností." Michail přikývl. Zvedl ze stolku sklenici džusu a napil se. "Aha. Tak to je fajn. A ty Paddy?" "To je počtení pro potěšení duše. Tolstoj. Znáš ho?" "No jistě. Vojna a mír, Anna Karenina. Co čteš?" "Vojnu a mír. Je to moc zajímavý čtení. Ale příšerně dlouhý." "No to jo. My Rusové jednáme impulzivně, nebo všechno hrozně okecáváme. Tolstoj je spíš ten druhý případ. Četla jsi někdy Havrana?" "Ano, četla." Dalších pět hodin si Michail s Alex příjemně povídali. O literatuře, ale dostali se i dál. Povídali si i o sobě, o své minulosti. O svých snech, o svých přáních. O všem, čeho by chtěli dosáhnout a proč. Když se pak Michail vracel do svojí kajuty, měl skvělou náladu. Tak dobře si už dávno s nikým nepopovídal. Alex byla skvělá, Michail ji měl moc rád. Člověk do nepohody. Michail Karkov a Alex Stevenson _________________ praporčík Michail K. Karkov, asistent šéfinženýra, SB McKinley "Máš odvážné srdce? Pak dokážeš rozžehnout plamen naděje i v tom nejtemnějším koutě vesmíru." 22. 2. 2005, 17:28
Thomas Johnson
Inspection - part I. "Přátelské posezení u čaje"
Podporučík
Angela McRide si znovu rozcuchala vlasy a opět zuřivě chmatala rukou na malém stolku u zrdcadla po hřebenu. Její světle hnědé vlasy, jimž se už barva u kořínků odlupovala a odhalovala matné našedlé vlasy čtyřicetipětileté dámy, nechtěly po noci držet tvar a šly si vlastní cestou. "Grrr. To jsem ještě měla připravit zprávu pro CEMU, ale nestihnu se ani najíst díky těmhle ..." Znovu vytrhala všechny sponky a vlasy se jí rozlétly kolem hlavy. Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Po docela malé chvíli rezignovala a vlasy jenom sepnula, sebrala PADD z křesla a vyběhla ven z kajuty. Vběhla do turbovýtahu a zadýchaně promluvila: "Páté patro, vědecké laboratoře." Výtah se rozjel. Chvíli stála zamyšlená a najednou ji cosi zarazilo. Vyhrkla: "Počítači, zastavit ! Dvanácté patro, jídelna." Jakmile výtah opět nabral rychlost, tentokrát jiným směrem, oddechla si. Málem totiž zapomněla, že dnes jsou k snídani Lasaně se skořicí, jídlo, jemuž hodlala obětovat i pozdní příchod. Bylo to vlastně jedno. Ona byla velitelka vědecké sekce a jediný ve službě v laboratořích je dnes praporčík Johnson a ten má stejně kupu práce. Dveře se otevřely a Angela vtrhla do jídelny poněkud natěšeným krokem. Když si objednávala u pultu, hlas se jí třásl. "Lasaně ! Se skořicí." Za minutku se již ládovala u stolku těsně u okna, za nímž se rýsovala země ve své atmosféře rozkládající světlo do barevých symfonií. Angela nevnímala svět okolo sebe, celým tělem, všemi smysly si vychutnávala pro ostatní nepoživatelnou kombinaci těstovin a skořice ... Velvyslanec Matrix se ráno probudil s velmi dobrou náladou, tedy náladou, kdy využíval svůj legendární černý humor. Byla to jedna z mála osob na stanici, jenž měla vrozený cit pro provokaci druhých, čehož řádně a bleskurychle využívala.
Převlékání z nočení košile do svého pracovního oděvu mu zpravidla zabralo tak 30 sekund. Prakticky nosil pořád černé kalhoty, černou lehkou mikinu a na tu vždy dal jen jinou blůzu, jak se mu to právě hodilo. Padd do ruky a byl připraven na svou cestu do jídelny, kde si dnes dá své oblibené jídlo traunské těstoviny. Jedno z pozoruhodných děl traunské kuchyně. Je známa především tím, že je velmi kořeněná. Cesta uběhla krátce, takže ani nebylo divu, že velvyslanci zatím nekručelo v žaludku. Při vstupu do jídelny se mu zablesklo v očích. Uviděl svůj dnešní objekt - Angelu McRide. Známa svou výbušnou povahou, bude jistě dobrý cíl. Rychle si objednal a sunul se ke stolu, kde seděla McRide. "Smím si přisednout?" Angela nijak nezareagovala, jen dál vychutnávala kombinaci chutí a se zavřenýma očima se nechávala unášet jídlem, které si oblíbila už na své svatbě ... Velvyslanec znal Angelu dobře, a proto jí jistě nebude "vadit", když přisedne. Jak si usmyslel, tak učinil. Přisedl si. Svoji snídani si dal před sebe a nalil si sklenku jakéhosi nápoje. Chvíli ještě pozoroval, jak si McRide vychutnává lazaně, ale jeho povaha se neudržela. "Aspoň že někomu chutná. Těm mrtvým už asi moc chutnat nebude, máte pravdu. Dobrou chuť." Angelina ruka se zastavila na půli cesty k ústům a ona zvedla hlavu. "Ah, dobré ráno velvyslanče, ani jsem si vás nevšimla ..." Pak se trochu zamračila a pokračovala... "O tom atentátu ani nemluvte, jeden můj podřízený z oddělení toho byl přítomen a měl z toho docela velký šok. Bylo nás pak strašně málo na práci a tak jsem musela dokonce i já zpracovávat údaje ze senzorů. To je potupná práce hodná praporčíků, ne mě. Ani mi ten týden nepřipomínejte." Když se podívala do očích velvyslance, pobaveně se v nich blýskalo ... Velvyslanec si v duchu mnul ruce. Na jedné straně měla McRide pravdu - jsou to strašné časy, ale na druhou stranu si je něčím přeci musí zpříjemnit. "Dokonce musíte zpracovávat údaje ze senzorů?" Řekl Matrix nevěřícně. "Tomu by jeden nevěřil, jak významnou práci dělají praporčíci." Na chvíli si podržel pohled McRide, pak pokračoval. "To jsou ty dnešky, to víte - jenom mladí jdou kupředu a stáří se projevuje úcta." Hlavou přitom gestikuloval v pravdivém gestu. "Nejhůře jsou na tom ti, kteří nespadají ani do jedné kategorie, například ti, co jim začínají vlasy teprve šedivět. To je přímo strašný se na takový lidi dívat a ještě k tomu se s nimi seznamovat, to je příšerné, drahá Angelo. Jsou to určitě nevzdělanci." Angela nežvýkala. Oči měla vyvalené v nevěřícném pohledu a tupě zírala na Matrixe. Teprve po pár sekundách trapného, Angeliny nervy drásajícího ticha, našla zbytky důstojnosti v sobě samé. 'Jak to proboha myslel .... ? Sám vypadá jako by ho někdo nadloubal ... A čaj pije jako by mu už táhlo na pětaosmdesát ...' Zuřila Angela. "Popravdě, podle mě jsou to ženy v nejlepších letech ... a muži jsou v té době nejpřitažlivější, což se ovšem o upjatých a rádoby nonšalantních stařících s pubertálními tendencemi říci nedá ... Znáte to ne ? To jsou vždy tací, co dotírají na příjemné ženy a snaží se trapně začít rozhovor ... " Angela se dala do vřelého smíchu. "Znáte Alici z taktického ? Ta prý měla nějaké pletky s nějakým starým mládencem ...." Svůj hraný smích ji vydržel ještě dlouho, jak si vzpomněla na tu napůl smyšlenou aférku mezi velvyslancem Matrixem a tou dívkou od řízení střelby ...
Matrix neztratil tvář ani na okamžik. Nechtěl jít dát možnost veřejné branky, ale v duchu přiznal vyrovnaní stavu na 1:1. Upil opět ze šálku a postavil jej zpět na místo. V klidu se podíval na McRide. "Ano, to máte pravdu. Ženy v nejlepších letech to opravdu jsou, to je pravda." Pokyvoval směle, leč dodával. "Pračka, plotna, děcko. To je geniální stereotyp, který je pro ně fajn, protože na nic jiného už by se asi nezmohly. To víte, starší muži," při těch slovech si projel vlasy rukou,"jsou vždy pro ženy velmi přitažliví, mají to, co mladší nemají - věc zvanou atoritu." Podíval se na McRide a jí začal vytrácet úsměv ze rtů. "Například jistá důstojnice," a začal se pomale rozesmívat,"která má malého chlapce a nedokáže mu ani poručit, či zajistit, aby zůstal v jejím apartmá. To byste asi nevěřila. On pak běhá po stanici a hledá svého psa." To už se ovšem Matrix smál. "A nejlepší na tom je, že všichni, o které měla zájem, jí dali košem, obzvláště ti v těch mladších a perspektivních letech." Smál se v klidu potichu dál a sledoval McRide. Určitě jí to připomnělo jistou aférku mezi ní a právě tím praporčíkem, co má právě službu. Než se McRide stačila rozzuřit do nepříčetnosti, objevil se jí v mysli obrázek mladé ruky vystupující z tmavomodrých stínů, jak se její prsty rychle posunují po bílých klávesách. Ten obličej a vlasy .... ráda vzpomínala na ten večer, kdy se u ní Thomas zastavil. Byla zhroucená z jeho odmítnutí ... Uvědomila si svou zasněnost a rychle procitla, aby nenahrávala Matrixovi moc na smeč. Zuřivost na ní dolehla až teď. Ruku pod stolem svírala křečovitě a vrzala zuby. "Grr. Žádného malého chlapce nemá ! A i kdyby to tak bylo, mohla by si to dovolit, zajisté není bečka sádla, co si to sune v hadrech moderních někdy za války s Dominionem chodbami SB !" Zuřivost s ní klátila z jedné strany na druhou, nemohla se udržet. "A nejlepší na tom je, že je jasným příkladem jistý obtloustlý 'diplomat', jež si neuvědomuje, jak obtížně se dostávají z tkaniny dlouhé řetězce polytriaminů ... jej, moc se omlouvám." Angela hbitě stačila cuknout se stolkem tak, aby se Matrxův Neonový čaj vylil na jeho nemoderní oblečení i na hřbet ruky dříve, než stačil jakkoli zareagovat. Vítězoslavný úsměv McRide seděl na její tváři více než triumfálně. Velvyslancův oděv byl znetvořen touto kreatůrou, ano, kreatůrou. Ačkoliv nerad, musel si to přiznat - je to kreatůra, ale naštěstí měl jeden velký trumf v záloze, takovou podpásovku ještě určitě nikdy nedostala. "To je v pořádku, poručíku." Usmál se na ni. "Půjdu se převléci do šatů z dob války s Cardassiany." Usmál se na ni ďábelským pohledem. Chtělo to ovšem něco více, něco, čím by ji totálně dostal a tu... Ano, to je geniálně hnusný nápad. Martel jde odpoledne do vědecké sekce a je tam i ten praporčík. Když tam Martel odpoledne přijde a on jí teď něco naznačí... To by možná šlo... To už byl ovšem jeho nejčernější humor, humor, jemuž rozumělo jen pár vyvolených v galaxii a snad jen 4 lidé na SB1-McKinley. "A kdyby ta bečka sádla, jak jste ji trefně nazvala, nebyla instruktorkou a nadřízenou toho chlapce, tak by jistě vše bylo v pořádku, ale že jím byla. To víte, každý musíme konat svou povinnost, poručíku. To se nedá nic dělat. Takové zjištění se musí nahlásit a vyšetřit." Kroutil hlavou v nevěřícně-odepírajícím stylu. Pokud by to prasklo a ukázalo se, že je to pravda, tak by ji to stálo místo... Hmm, to bude legrace. To bude paráda. Tohle se Matrixovi honilo hlavou.
"Tudíž je čas, abych se šel převléci do těch nemoderních šatů z do okupace Cardasie." Řekl klidným rozvážným hlasem Matrix. Ještě hodil jeden pohled na McRide a začal odcházet. "Děkuji za společnost při snídani, poručíku. Nashledanou." Pronesl a zmizel ve dveřích jídelny. Angela beze slova s naprosto neutrální výrazem odspěchala z jídelny rozhlížeje se, zda někdo neposlouchal ... ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ Créé par Thomas Johnson et un homme politique Scott Matrix (NPC-Martel) _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 22. 2. 2005, 20:56
Thomas Johnson
Inspection - part II. "Nikdo nezná supernovy"
Podporučík
"Matrix Tarkinovi, přijďte ještě do mé kanceláře, prokonzule." Hlas vycházel z Tarkinova interkomu. Prokonzule? Otázal se Martel sám sebe. To bude něco vážného, Matrix ho neoslovuje příjmením, ani hodností, pokud není naštván. Ale vždyť nic neprovedl, tak co by mu mohl vyčíst?
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Nicméně rozkaz je rozkaz, a ten se musí splnit. Mat tedy změnil kurz své cesty z vědecké laboratoře do kanceláře hlanvího diplomatického důstojníka. Cestu znal vskutku dobře, takže mu zabrala jen minimum času. Pořád vlastně opakoval tu proceduru - zazvonit, vejít, vyslechnout, odejít, plnit... A tak to pořád pokračovalo. Stejně jako vždy se dveře otevřely a prokonzul vstoupil do kanceláře svého nadřízeného. "Posaď se!" Vyhrkl na něj Matrix ihned. Martel si nedovolil odporovat a posadil se na jedno z křesel. "Jdeš do vědecké sekce, že?" "Tak jest." Odpověděl trochu zaraženě Martel. "Až tam přijdeš, tak se zahlásíš u velitele vědecké sekce a řekneš, že tě posílá velvyslanec Matrix v ranní záležitosti, jasné?" Jasné? Vůbec nic na tom není jasné. Co by na tom mělo být jasné? Matrix se ovšem tvářil, jakoby bylo vše nad slunce jasné a v jeho očích se znovu objevily ty dva malé plamínky, jenž jasně říkaly, že tohle je něco pro jeho potěchu, pro jeho černý humor. "Co to má být?" "Poručík už bude vědět, Mate." Odpověděl. "Ona už bude vědět." Dodal téměř zasněně. Pak se z toho ovšem dostal, a pokračoval. "Uvítá tě a ty jí se zeptáš na vztahy mezi posádkou vědecké sekce, obzvláště na vztahy mezi nadřízenými a podřízenými. Jestli by ti nechtěla něco říct. Jasné? Chápeš?" "Chápu, ale co má zmanenat." Položil prokonzul hloupou otázku, na kterou by ovšem rád znal odpověď. Matrixovi znovu blesklo v očích, jak ho napadla skvělá výmluva. "Jsou to nové šifry proti odposlechu, jsou dohodnuté. A teď mužeš jít." Prokonzul jen pokrčil rameny a vydal se na cestu. Během cesty se k němu přidal zvláštní oddíl vybraných bezpečáků, kteří mu mají asistovat. S ozbrojenou eskortou dorazil k vědecké sekce, ke dveřím velitelky zdejší sekce. Jako zdvořilost zazvonil a čekal na odpověď. Jakmile do hlavního sálu laboratoří vešla eskorta bezpečáků v čele s diplomatem Tarkinem, zvedl jsem oči od obrazovky a rychle si stoupl a zaujatě sledoval jejich počínání. Není to obvyklé, že
sem chodí lidi s phazery, říkal jsem si v duchu a tentokrát už trochu maskovaně, úkosem od obrazovky, pozoroval ty lidi. Angela zrovna seděla u svého stolu, když zvonek zazvonil. "Dále" ... Jednoduchá odpověď, dnes měla špatný den hned od rána, neměla dobrou náladu. Každý věděl, že ji v takových stavech nemá pokoušet ... Martel se trošku upravil. Hodil jeden pohled na mladého praporčíka, jenž ho lehce pozoroval, a vešel do kanceláře McRide. Jeho temně rudý plášť z diplomatické róby ho následoval. Nebyl ovšem sám, ještě ho následovali dva bezpečáci s phasery. Martel přistoupil ke stolu poručíka, zatímco bezpečáci zaujali pozici u dveří. "Zdravím. Posílá mne velvyslanec Matrix ohledně ranní záležitosti." Řekl Martel upřímným hlasem, ale s vizáží Romulana to spíše vypadalo jako menší úšklebek. Angela se nejdřív zalekla, ale hned se uklidnila. 'Dobře, přijímám tvou hru.' pronesla v mysli sarkasticky. Sepnula ruce a stole a nasadila výraz 'Dnes jsem snědla švába' a podívala se úkosem na Martela. "Ano ?" Pohledem mrkla na volné polstrované křeslo, jež nechala vyměnit za tu standartní židli, neboť chtěla, aby se hosté cítili lépe. Nyní ovšem prokonsula nevyzvala k tomu, aby si sedl, a tak docela potěšeně přijala to, že zůstal slušně stát. "Nemám moc času, musím naplánovat hydrataci kapusty k večeři, nějak se v hydroponii nevydařila a tak podáváme syntetickou." Ze stolu vyndala umělohmotou nádobu se vzorky nechutně přesyceně zelené kapusty. Prokonzul sledoval poručíka velmi pronikavým pohledem. Milé uvítání, opravdu. Není nad to, když vás přivítá milá osoba s ještě milejšími větami. "Jsem tu ve velmi vážné záležitosti, poručíku." Začal Martel z pozvolna. Zatím ho vůbec nenapadlo, že by ho Matrix využil k černému humoru, i když to měl ve zvyku. Avšak za této situace by to přeci neudělal. "Mám za úkol zjistit, jaké jsou vztahy v této sekci. Obzvláště se mám zaměřit na vztah mezi nařízenými a podřízenými, tedy vámi a zbytkem sekce." Pronesl Martel hrdě a jeho hnusný výraz ve tváři svědčil o tom, že jedná opravdu velmi vážně. Prokonzul se ohlédl na strážné za ním a poté stočil zrak opět k poručíkovi. "Nechtěla byste mi k tomu něco říci?" "Ne, vám ne." Angela si stoupla a otočila se zády a pozorovala obraz na stěně zblízka. "O vás se nejedná. Ke vztahům vám mnoho říci nemohu, všechno je v nejlepších mezích přijatelnosti. O žádných problémech nevím. Ostatně, bránit vám v tom vyzpovídat mé lidi nemohu, poslužte si." Na chvíli se odmlčela. "Pouze něco vyřídit vašemu nadřízenému byste mohli. Že vzkazuji : 'Velvyslanče, vše je jak má být, milostný poměr s kapustou jsem neměla. Alice k nám jde dnes na školení. Shodou okolností sem přijdou i nějací pisálci od novin na reportáž, opravdu nerada bych, aby se něco provalilo a tak vás žádám, abyste nestrkal vás fotogenický nos do věcí, jež tvoří limitu mezi humorem a drzostí. Podle vašich reakcí budu korigovat směr, jímž se bude ubírat moje interview o výuce v jiných sekcích.' Děkuji prokonsule." Když se Angela otočila, měla výraz člověka, jenž se právě pohybuje na tenkém ledu, žádný úsměv, jen suché věty, z nichž kapala pomsta. Angela vzala misku a podala ji Martelovi se slovy: "Že přeji dobrou chuť panu velvyslanci, ať si pochutná na oplzlé kapustě. Pro něj jako stvořená. Naschle ..." McRide se vrátila k terminálu a pokračovala v práci. Martel čekal ledacos, ale tohle ne. Tohle bylo moc - koneckonců byl zástupcem Federace a tady je z důležitého úkolu a, to si ovšem nechtěl připustit, se také ozvala jeho hrdost a romulanská část. Proto si pěkně sedl do křesla a počkal, až poručík k němu upře svůj zrak. "Doufám, že jste skončila poručíku. Absolutně nevím, jaké tyto kódy mají smysl, ale nejsem tu pro legraci ani Vám ani nikomu jinému. Doufám, že jsem se vyjádřil dosti jasně!" Pronesl Mat ledově ocelovým hlasem s očima pořád upřenýma na poručíka. Chvělo to v něm, ale ovládal se vcelku dobře. Nejraději by řekl svoje, ale pamatoval na staré dobré pořekadlo - Klid je
věcí mistrů, vztek je věcí mistrů, ale obě vlastnosti dohromady jsou nástrojem zbabělce. "A už vůbec tu nejsem od toho, abych předával nějaké vzkazy mezi jednotlivými členy základny, na to je můj čas dost drahý, poručíku. Nevím, proč byste měla mít milostný poměr s kapustou, ale když Vás vidím, tak asi bude lepší, když si promluvím s tím mladým praporčíkem, co je za dveřmi. Třeba bude sdílnější a hlavně klidnější." Martel nevěděl, že je to právě ten praporčík, co tu byl kdysi kadet, kvůli kterému by se mohla udít v životě této ženy katastrofa. Agela byla dnes podruhé v životě překvapena. Rezignovaně se posadila a koukala do desky stolu. Naslinila prst a začala malovat vlhkými proužky něco na lesklý povrch stolu. "Máte pravdu, nejste posel." Až dokončila to, co napsala, zvedla se a vytrhla misku z Martelových rukou. "Dojdu mu to omlátit o hlavu sama. Ať ti nohsledi vypadnou ode dveří." Angela byla už rozechvělá zoufalostí a vztekem, jenž v ní koloval. Už chtěla odejít, když se otočila k prokonsulovi. "A ... proč jste si vlastně sedl ?" Měla nasupený výraz, ale najednou se svaly ve tváři povolily a ona dodala omluvným tónem. "Promiňte, opravdu mě to mrzí. Vy za nic nemůžete, pokud vykážete tyhle dva panáky, praporčík vám bude k dispozici a i vás tu provede. Ještě jednou, lituji svého chování. A nyní mě už omluvte, váš nadřízený čeká na kapustu." S těmito slovy McRide odpochodovala z laboratoří .... Zajímavá žena, opravdu. V jednu chvíli je to tornádo a v druhou chvíli lehký příjemný letní vánek. Fakt skvělé! A ty kódy zřejmě byl jen nějaký žert. Ale v této době... Toho snad není schopen ani Matrix. Mat se zastavil. Chvíli nad tím přemýšlel, pak pokýval hlavou a polohlasem řekl. "Ano, je." Teď nezbývalo nic jiného, než navštívit toho praporčíka ve vedlejší místnosti. Aby si dodal lepší nálady, tak Martel napodobil chůzi poručíka a dopochodoval k praporčíkovi v laboratoři. "Zdravím, jsem prokonzul Tarkin." Představil se mladíkovi v laboratoři Mat, přičemž k němu natáhl ruku. Přeci jen asi bude lepší provést to bez hesel... Už při příchodu toho diplomata jsem měl ve tváři potěšený výraz. Byl jsem rád, že si mě všiml někdo jiný, než jen Angela. Nejprve jsem se chtěl postavit do pozoru, ale když jsem si všiml natažené ruky, začervenal jsem se a nejistě si potřásl rukou. "Jmenuju se Johson ... Thomas. Eh, můžu vám nějak pomoci ?" Ptal jsem se s nadějí v očích z několika důvodů. Jeden musel být zřejmý i Tarkinovi, když se na mé obrazovce objevil nápis s červeným vykřičníkem "~ Rekatalogizujte prosím znovu položky A33 až B17, chyba v zadání skriptu ~'. Trochu tišeji jsem dodal: "Co tu dělají ti dva ? Ta ostraha ?" V očích mi jiskřilo zvědavostí ... Martel si prohlížel toho praporčíka, asi ještě chlapce, se zvědavostí. Buď je to tedy totální blázen, nebo genius, ale poznat v tom rozdíl je velmi náročné. Všichni géniové jsou tak trochu blázni. Pomyslel si Martel. Nebylo ovšem pochybu, že tento praporčík je asi jediná "normálnější" osoba v této sekci. "Ti dva jsou velitelé bezpečnostních týmů, které stojí před vědeckou sekci, praporčíku." Řekl Martel se směsicí pocitů v hlase. Nevěděl, jak se má chovat. Život ho naučil nevěřit moc lidem, ale tohle bylo i na něj dost otevřené, chování praporčíka Jonsona je zřejmě, na slově zřejmě Martel trval, upřímné. "A pomoci mi také můžete, tedy snad." Tato slova byla řečena už téměř v šepotu. "Potřebujeme totiž jistou maličkost, ale než Vás do ní zasvětím, tak Vám předem oznamuji, že Vás to bude stát velmi mnoho času, spoustu vyhledávání informací i spoustu nápadů, fyzickou vyčerpanost a další aspekty, jenž by Vám mohly zasáhnout do Vašeho života."
Celý jsem se rozzářil. " Pane ..... to je skvělé." Už jsem se neudržel a smál se. "Doufám, že je to poslání ... ehm ... nadřazené mé rutinní práci ..." Řekl jsem a podíval se trochu zklamaně na obrazovku, kde vyskakovala několikera okna s varovnými zápisy hroutící se databáze. Všiml jsem si, jak se pan Tarkin dívá taky na obrazovku. Vsugeroval jsem si pocit, že má o to zájem. A jeho shovívavý úsměv jsem si vyložil jako otázku 'A co to všechno vlastně je a jak to dopodrobna funguje ?' ... "Tamto, to je jen taková každodenní práce, ale jsou to zajímavá data, jsou to vektorové analýzy emisí ze všech supernov, co jsme měřili tím novým systémem s vícenásobnou rezonancí EM snímače. Pokud to všechno nandáme do počítače, on nám dokáže vygenerovat přesný popis té události. Toho výbuchu. Umíte si to představit ..." Smál jsem se při té představě. "Představte si malou žárovku do elektromobilu. Postavte ji do nějakého obrovského prostoru. Ta žárovka je mrtvá hvězda, ale jen tak vypadá, pomalu se hroutí a naříká, kvílí, jak moc ji to bolí, gravitace ji žere a ničí víc a víc. Tohle všechno my slyšíme až sem, někdy jsou to moc smutné monology, myslím, že je to hodně procítěné. A pak to přijde. Bolest začne být tak velká, že téměř už nesvítící žárovka se najdnou v smrtelné křeči rozohní a rozzáří se, naposledy vydechne. Ale jak ... Ta žárovka se rozsvítí tak, jako nikdy předtím, pokud byste byl i kilometry daleko od té malinké žárovky oslepl byste jasem. Supernova vydá během hodiny tolik energie jako je zářivost celé galaxie hvězd za celý rok. A tím umře. To všechno my zapisujeme a díky tomu a trochy důvtipu lidí, co to ovládají, jsme schopni tu poslední křeč zachytit a popsat ji. I v barvách ..." Byl jsem nadšený, že mám posluchače. Najednou jsem si uvědomil ... "Vy jste mi ale něco chtěl že ? Tak povídejte, těším se... Ale, pokud byste měl čas a zájem, něco úžasného bych vám předvedl, vyrobil jsem to sám, je to tam vedle .... chcete to zkusit ?" Ukazoval jsem na malé dveře vedle urychlovače toku EPS obvodné energie. Hmmm, cvok je to určitě. Otázka ovšem zní, jestli to opravdu není génius. Říkal si prokonzul Tarkin během zasvěceného výkladu praporčíka. Abych praporčíka nijak neodradil, tak jsem předstíral zájem. Očividně mu to svědčilo. Ono být v přítomnosti tak milé dámy, to je opravdu nadlidský úkol. Za to by ho měli vyznamenat za statečnost a odvahu pod palbou, pokud se ta dáma špatně vyspí. Ještě teď si vzpomněl na to, jak mu vytrhla tu místu a on měl neodolatelné nutkání jí říci - jistě, vemte si to. Nakonec to neřekl z jednoduchého důvodu, nepustila ho ke slovu. A také to Tarkinovi připomínalo malou pohádku - kde se vzala, tu se vzala a mlha přede mnou, mlha za mnou. Asi tak rychle se poručík dokázala vytratit z kanceláře. Nyní ovšem zpět k praporčíkovi. Poručil si Martel. Ten přestal totiž s výkladem, což Mata vzrušilo nejvíce. V životě takovým věcem nebude rozumět a po pravdě ho to ani nijak netrápilo. "Praporčíku. TO, co Vám teď řeknu, je to nejpřísnější tajemství všech tajemství." Rozhlédl se Martel po místnosti a aktivoval jakýsi přístroj, v němž praporčík poznal rušičku odposlouchávání, ale tuto ještě neviděl. Asi se jedno o nějaký nový model, či vylepšený model. Když byla rušička chvíli v provozu, tak prokonzul pokračoval ve svém vysvětlování. "Víte o tom, že byl podporučík Ka´Vor odsouzen k trestu smrti?" "Víte, že existují jednoduché postupy, jak rušičky kompen ... cože ???" Hleděl jsem upřeně na Tarkina a nebyl schopný slova. Třeba ... třeba to byl někdo jiný .... nějaký příbuzný nebo .... Takin se napnul do své plné výšky a v očích se mu zablesklo. "Byl odsouzen k trestu smrti, praporčíku, za pomáhání jisté organizaci, jenž tu nyní páchá ty atentáty." Thomas se na Martela díval pořád nevěřícně. Martel si jen povzdechl. "Byl jsem osobně v komisi, která jej odsoudila k trestu smrti." Thomas se přestal smát. Oči měl zeširoka otevřené a hlas změněný .... o půl oktávy. "Vy ?" "Ano, já, praporčíku."
Odpověděl v klidu Martel. Posadil se na okraj stolu a povídal dál. "Bylo to dopředu domluvené. Podporučík Ka´Vor byl součástí plánu. Odsoudili jsme ho a čekali až ho unesou. Měl v sobě nejnovější sledovací zařízení. Bohužel, došlo k nemilé chybě. Nemůžeme ho najít, protože senzory stanice nejsou schopny to sledovací zařízení zachytit." Prokonzul nechal informaci praporčíka zpracovat, ale nakonec zase pokračoval. "Potřebujeme nalézt způsob, jak podporučíka Ka´Vora najít. A to potřebujeme od Vás." Řekl rázným, majestátným hlasem Tarkin. Ten hlas nepřipouštěl neúspěch této mise, i když v hlouby duše si musel prokonzul připustit slova Matrixe - v tobě jsou dvě osoby, prokonzul Tarkin a Martel Tarkin... NE, to ne. Odhodlal se Martel. Musí to jít. Svůj zrak poté opět stočil k praporčíkovi. Díval jsem se do země. "Pane ... proč já ? Já ... já ... nevím, proč to nedáte poručíku McRideové, nebo někomu od senzorové statistiky. Já jsem přeci vědec, zabývám se o makromolekuly, zakřivení časoprostoru, korekci času a kosmologické zákony, ne o radiotoniku .... Já .... moc rád bych mému kamarádovi pomohl, snažil bych se, ale proč jen já ? Sám to nemůžu zvládnout ..." Prokonzul mlčel. Přemýšlel jsem. "Ani neznám nic o tom vysílači a ani proč to nejde a vůbec, konstrukce ... Kde vůbec je ? Jak ho unesli ? Jak se dostali na stanici ? Kdo jsou ? Romulané ? Nevím nic a vy všechno. A ode mě chcete to, co by horko těžko zvládnul tým senzoristů .... Ach, mám jen pokročilý kurz senzorového mapování ..." I když, vzpomněl jsem si na moje odhalení maskovaných lodí ještě jako kadet a můj rok strávený v astrometrice. "No dobře, možná vím něco o senzorech, ale nejsem v tom nijak výjimečný ... mluvil jste o tom s nadřízenou ? Doporučila by vám vhodnější lidi." Zvedl jsem hlavu a podíval se mu do očí a trochu nešťastně dodal: "Já vám nerozumím prokonzule, vašemu jednání ..." Tarkinova tvář však zůstala bez jediného výlevu emocí, bez jediného mrknutí. Byla to kamenná tvář, jenž Vás rychle naučí praxe při diplomatických vyjednáváních. Kdyby tento praporčík neměl v záznamech napsán svůj věk a posudek od admirála Rica, tak by Mat odpřísáhl, že je citově a emocionálně nevyzrálý. "Není Vaším úkolem mi rozumět, praporčíku, ale vysvětlím Vám to. Situace je velmi vážná, a to už téměř kriticky vážná." Na slovo kritický byl kladen velký důraz pro jeho co možná největší zdůraznění. "Pokud rychle nezasáhneme, tak se tohle může začít odehrávat na jakkékoliv stanici, lodi, základně, či zařízení. Mohli by pak zaútočit všude. Je jasné, že McKinley chtěli proto, že je to tady velmi dobře střeženo. Jsou tu ty nejlepší týmy a prostředky. Pokud to nezastavíme tady tak nikde." Na chvíli se prokonzul musel umlčet, aby si probral strategii, co mu říci dále a co je vhodné, aby nevěděl. Nevědomost je v tomto případě skvělá věc - osobně Tarkin pochyboval, že mu Matrix řekl úplně všechno, ale nehodlal to zkoumat. "Pokud potřebujete více lidí, tak je dostanete. Navíc Vám se přijdou pomoci další nadějní technici, senzoristé a podobná stvoření, o jejichž oboru nevím nic. Jejich oboru nerozumím, ale oni mu rozumí velmi dobře. Tato laboratoř se ode nynějška stává Vaší bojovou základnou a Vaším bojovým úkolem bude vymyslet, jak podporučíka Ka´Vora najít. Jasné?" Dotázal se Tarkin, aby se ujistil, že praporčík všechno pochopil. Pak se mu ovšem v hlavě objevila další myšlenka - najdou sice Ka´Vora, ale zásahové komando by nemuselo brát ohledy, a pokud budou jeho členové ohroženi, tak začnou střílet a bojovat smrtelnými dávkami podporučík, nepodporučík, důkazy, nedůkazy... "Ano pane, myslím, že už je mi to jasné. Pokud budu mít takové zázemí, možná že s tím pohneme. Ale ..." Znovu jsem se lišácky usmál.
"Co madam McRideová ? Když je laborka na tyto účely, co ona ?" Tarkin se zamyslel. Jak znal Matrixe, tak s ní vytře kancelář a bude potřebovat dlouhodobou léčbu... "To už nechte na mne, praporčíku. Poručík bude mít jiné důležité věci na starosti. Koneckonců, ne všichni mohou dělat na jednom projektu. Ji budeme potřebovat jinde." Ano, jinde. To je to správné slovo - pokud přežije nápor od Matrixe, tak ji bude zapotřebí na ústředním velení základny, aby dokončila Ka´Vorovu práci s lodním mistrem Jacobs... Pokud ty senzory spustí na optimální výkon, tak by se mohlo podařit lokalizovat všechny bomby na základně. Zatím senzory běží jen 45 %, a to jen na těch nejdůležitějších místech... "Pane, pokud je to tak, vím už o věcech, co budu každopádně potřebovat, já jenom .... zda to bude možné mi poskytnout. Například hlavní širokopásmovou anténu a i záložní senzorové systémy, potřebujeme mapovat prostor kolem s co možná největší účinností. Měli bychom tedy přístup i k těmto zařízením ?" Najednou mě napadla myšlenka a bylo to na mě znát. "Pane, měl byste čas, opravdu, pojďte se na to podívat. Bude se vám to líbit, bude to jen chvíle .... Prosím." Cože to chce? Jakou míchačku na beton? Díval jsem se na něj jen velmi, velmi nevěřícně. Jaké zařízení? Než stačil dát prokonzul odpověď, tak ho praporčík vyzval, aby jej následoval. Martel se podíval na svůj - měl ještě chvíli času - respektive 1,8 minuty navíc, takže je může věnovat praporčíkovi, jenž o ty volné minuty očividně stál. "Ale mám jen chvíli." Slova zněla vcelku úzkostlivě, byla to slova, o jejichž významu by se dalo spekulovat, obzvláště se zvolenou intonací. Radostně jsem se zvedl a odešel s prokonzulem k malým dveřím naproti nám. Na displej jsem naklepal svůj kód a dveře se otevřely. Bylo to docela velká místnost, velmi podobná simulátoru, avšak bylo zřetelné, že výroba je více jak amatérská. Jakmile jsme vešli ozval se můj hlas s trochu strojovým nádechem. " ~ Dobrý den, vítejte v AltRel, systému pro reprodukci toho, co si člověk nedokáže představit. ~ " "To je můj program, navrhnul jsem to i naprogramoval, jen mi s tím pomáhali nějací odborníci. AtlRel jako alternativní realita. Postavte se doprostřed." Vzdálil jsem se k malému pultu na okraji, stiskl pár kláves a neslyšně odešel. Rozhostilo se naprosté ticho a tma. Nebylo slyšet nic kromě vlastního dechu. Člověk se cítil tak nějak sám a poslouchal jen své myšlenky. Najednou se na okrajích, v obrovské dálce objevily hvězdy, zářily tiše, ale člověk měl dojem tiché hudby. Možná tam opravdu byla. Hrála pomalu a soucitně. Vše bylo harmonické a bezstarostné. Na počátku to je vždy takové. Najednou něco Tarkina chytlo za hruď, nemohl s tím nic dělat ani to ovlivnit, prostě se to stalo a on se jenom protáhl jako struna a rozletěl se obrovskou rychlostí k jedné z hvězd. Když se zvětšila tak, že sotva zakryl rukou její modrý jas, uslyšel tiché ale ztrápené naříkání. Bylo podbarvené jejími melancholickými myšlenkami. Hvězda umírala zaživa .... Byla sama, v naprosté samotě ve vesmíru, jenž je tak přesycen dvojhvězdami a několikanásobnými solárními soustavami ... Ona umírala sama ... Její jediná útěcha byla v její smrti, jež měla všechny upozornit na to, že se v koutu galaxie celou dobu krčila smutná hvězda .... Přijímala konec s jistou útěchou .... Do simulace se promítla síť s čísly a údaji, čas se urychlil a indikátor ukazoval jak míjejí století během zlomek sekundy. Hvězda se smršťovala, víc a víc. Hroutila se do sebe, nepozorovaně, pod slupkou svého vybledlého jasu. Pomalu se blížila hranici, horizontu události supernovy. Chvíli, kdy už nikdo nic nezmění, kdy už bude její osud jistý. Tarkin se možná ptal proč, snad o tom bude alespoň přemýšlet. Náhle se čas vrátil do původní rychlosti, výbuch nastane velice velice rychle. Najednou klavír přestal hrát a ozvala se ohromná exploze v tichu ... Tarkina povalila silná vlna, hvězda se proměnila ve výbuch barev celého spektra .... teplota se zvýšila a prokonzul cítil na kůži jak se o něj opírají částečky a unášejí ho s sebou … Opírala se do něj celou svou zborcenou duší …. Vylévala se mu ze svých pocitů osamění… bylo to teplé a hřejivé ..... hra barev se utrhla do symfonie všech vjemů, hmatových, zvukových, zrakových ...... Exploze trvala jen chvíli, pak zůstalo jen veliké mračno ... barevná mlhovina, z níž se pomalu začaly rodit malé, ničím nepoznamenané a neztrápené hvězdy .... z těch stovek bude opět pár s osudem supernovy, výjimečné a odsouzené k samotě ..... ..... neboť supernovy žijí sami .... Jinak to nebylo, jinak to nebude ... Bez nich by ale nebe bylo ploché .... jediné útěchy se plaví po vlnách tichým vzdechů samoty ... Když Tarkin vyšel, bylo vidět, že to v něm zanechalo dojem. Byl jsem rád. Opět jsem si sedl a pokračoval v přípravě na záchranu Ka'vora ...
Není to špatná hračka, říkal si Tarkin, když vyšel z toho zařízení ven. Rozhodně v tom praporčíkovi něco je. Jestli se mu podaří Ka´Vora najít, tak by to nemuselo dopadnout zle pro nikoho z nás. Možná by se ta supernova smířila se svým osudem a prostě jen vyhasla. "Velmi pěkné, praporčíku, ale teď už opravdu musím jít." Prohodil prokonzul ledabyle, ale u dveří se ještě otočil. "Jo a ještě něco. Tihle chlápci a jejich týmy se budou starat o Vaše bezpečí. Budou tady ve dne v noci. Pro jistotu nebude opouštět vědeckou sekci a jen minimálně, v nejnutnějších případech bude opouštět tuto místnost. To bude platit i pro všechny nově příchozí. Jasné?" Tarkin dostal zase ujištění že ano a otočil se ke dvěma bezpečákům, kteří tam stále stáli. "Znáte své instrukce. Tak se dejte do práce." To byla poslední slova, jenž prokonzul pronesl. Pak se jeho temně rudý plášť mihl dveřmi a stejně jako jeho majitel zmizel za dveřmi... ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ Vyplozeno praporčíkem T. Johnsonem, jenž měl tu neochvějnou čest zahrát si i za NPC svou nadřízenou A. McRide děkujíc všem, kdo ho při rozhodnutí za ni hrát podporovali a prokonzulem Martelem Tarkinem, jenž podal i tak strhující výkon v simulátoru (škoda, že jste to neviděli ) Vím, že se obvykle dává ten, kdo log postuje na druhé místo, ovšem já si na to vzpomněl až teď a nějak by mi to prohození nepasovalo do té skladby věty
. Tak to prosím čtěte pozpátku. Díky za pochopení ...
_________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 23. 2. 2005, 13:32
Ka'Vor
Maškaráda
Poručík
Pomalu jsem o sobě začínal vědět. Hned, jak jsem toho byl schopný, pohnul jsem očními víčky tak, aby na sítnici mého oka dopadlo nějaké světlo zvenku a zrakový nerv tuto informaci mohl přenést do mého mozku, po čemž jsem zjistil, kde to vlastně jsem. První, co jsem uviděl, byl krásně zdobený strop s moderními svítidly uprostřed. Já sám jsem ležel na velkém, pohodlném gauči u něhož stál malý stolek. Nyní na něm leželo pár skleniček, nějaké lahve a lahvičky s neznámou kapalinou a také několik pevných látek vcelku příjemné chuti, ale jinak mne absolutně nepovědomé.
Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Posadil jsem se a zjistil jsem, že mi hlavou probíhá divná bolest. No, bolest, ono se to těžko popisuje. Bylo to něco nepříjemného, ale zároveň mi to příliš nevadilo a já se začal soustředit na něco jiného. Celkem velká místnost měla velmi luxusní vybavení, ale nebylo ho mnoho a bylo vidět, že někde stále stojí standardní federační nábytek. "Proboha?! Co když tohle je něco jako 'poslední přání před popravou'?!" projelo mi hlavou. Ani nevím, jak jsem se sem dostal, i když jsem se snažil horečně vzpomínat. "Museli mne přenést z cely, když jsem spal." Ale nebyl to všechno jenom sen? Co když jsem nikdy odsouzen nebyl? Prohlížel jsem si masivně vypadající stůl vévodící místnosti, ale nepřipadal mi známě. "Třeba už jsem v nebi" mi prosvištělo hlavou, ale to jsem hned zavrhl, protože nebe by určitě nemělo federační židli v místnosti. Ano, nebe, co mi to připomíná? V hlavě se mi v mlze vynořil obraz nějaké chodby a záblesku, a tento vteřinový vjem se přehrával stále dokola přerušován míhajícími se vjemy dalšími. Najednou mi na mysli vytanulo slovo "almea" spolu s několika dalšími, což se opakovalo dost často, jenže tón, zvuk, hlas, nebo co bylo jejich původcem znělo nejasně a neznámě. Chvíli jsem jen tak postával a přehrával si různé kombinace barev a čísel, jak mne vystupovaly na mysl. Nic se ale nedělo a tak jsem přešel ke dveřím a dotkl se ovládacího panelu. Skoro jsem udělal krok do zavřených dveří, jak jsem čekal, že se hned po stisknutí dotykového displaye otevřou, jenže nic se nestalo, jen pípl potvrzující zvuk. Jen tak pro sebe jsem si řekl: "že by almea černá čtyři? Nebo-" ale v tom se dveře ochotně rozestoupily a já stanul v malé předmístnosti, která byla zařízena velmi primitivně, ve srovnání s honosnou místností předchozí. Na stěně přede mnou visel obrovský obraz, který zobrazoval nějakého černého hada. I když někdy mi věci docházely pomalu, najednou jsem věděl vše, co jsem potřeboval. Zřejmě mne
unesla Černá Kobra a teď mne budou používat jako zajatce a rukojmí, aby dosáhly svých cílů. Rico mě zabije! Poté jsem si ale všiml, že v předmístnosti nejsem sám. Nalevo postával menší muž, který na mne upřeně a překvapeně hleděl, s nějakým příručním komunikátorem v ruce. Najednou se otevřely dveře za ním a dovnitř vstoupil Cardassian. Téměř jsem sebou trhl, protože na tohle jsem nebyl zvyklý. Cardassiané mi připadali vždycky odporní, i když normálně jsem byl velice tolerantní a snažil se to nedávat najevo, ale je to tak. Ovšem nyní jsem se ovládl velice dobře a byl schopen s ním normálně mluvit. Oslovil ho ale nejprve ten muž po mé levici: "Pane, promiňte, že jsme ho pustili ven, ale otevřel dveře černým kódem." "Hmmm,zajímavé. Ale proč tedy na něj civíte takhle?! Měli byste mu ležet u nohou a dělat vše, na co ještě ani nestačil pomyslet, ne?! Až budu mít čas, tak vám to pekelně spočítám!!!" poté se obrátil ke mně, nasadil milý obličej, jestli to vůbec u Cardassianů lze, a gestem mne vyzval, abych se vrátil do té luxusní místnosti.Hned, jak se dveře zavřely, začal mluvit: "Tady to bude lepší, si promluvit." "Nic vám neřeknu!" prohlásil jsem sebejistě. "No, s tím jsem ani nepočítal. Lidé na vaší úrovni toho nemají ve zvyku moc sdělovat." nereagoval jsem a to ho zřejmě přimělo, aby mluvil dál. "Víte, tady jste mezi svými a já mám vysoké prověření. Můžete mi říci alespoň něco, abychom vám mohli být maximálně nápomocni při vaší misi." "Misi?" už jsem se neudržel a musel jsem se zeptat. Rád bych věděl, co to ten Cardassian kecá za nesmysly. "Ano, chápu, že o tom nechcete mluvit. Vy s tak vysokým postavením se s námi nemusíte zahazovat, jistě. Kdybyste ale chtěl cokoli vědět, řekněte. Jak jsem vám sdělil, budeme vám co nejvíce nápomocni." "Ehm...vy jste mně unesli?" "Ano, jistě. Doufám, že jsme vám tím něco nepokazili, protože jsme tehdy nevěděli, jak jste vysoko. Nesetkal jsem se s moc lidmi s organizace za celý svůj život, o kterých by nevěděli ani mí přímí nadřízení. Musíte být asi hodně dobrý." začínal jsem pomalu chápat, co si myslí a musím říci, že v mém postavení - psanec, neprávem odsouzený k smrti za kolaboraci s teroristy, kterého nyní teroristi unesli, to není moc dobré ani pro mně osobně, ani pro případnou obhajobu - to zase nemuselo být tak hrozné, tedy za předpokladu, že na to nikdo nepřijde. "No, znáte to. Musíte se hodně ohánět. Ovšem za to, že jste mne dostali z toho vězení, vám opravdu děkuji. Měl jsem jistý náhradní plán, ale tohle bylo dobré." "Opravdu?" asi bych se měl trochu mírnit. V takové organizaci asi nebude moc chvála zvykem. "Ano. Ale následně to zacházení, to se mi tedy moc nelíbilo." "Jistě, jistě, to byli mí podřízení. Nepoznali hned, kdo jste. Ale to zařídím. Nějaký trest mně jistě napadne." a trochu se zasmál. V Cardassianském podání to spíše znělo jako chrchlání, ale já se na oplátku pousmál také. Začal jsem si své respektované a trochu výsadní postavení užívat. "To by bylo vhodné." "No...takže...co budete potřebovat pro dokončení své mise?" "Má mise byla tím soudem trochu narušena, byla spíše dlouhodobějšího rázu. Zatím bych si zde odpočinul, nějak se necítím dobře a nevím z čeho. Mezitím si vše důkladně promyslím a včas vám vydám potřebné instrukce." "Jistě, pane. Můžete setrvat zde, má kancelář je vám plně k dispozici. Bohužel tady na stanici nemáme jiné dostačující prostory. Nechám vás tedy o samotě. Zavolejte mne, kdybyste potřeboval." a odešel ven ze dveří. Já jsem si hned potom lehl na gauč, nalil z jedné neznámé lahve neznámou tekutinu do neznámé skleničky a začal prožívat prakticky neznámý pocit blaženosti na neznámém místě. Prostě idyla _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 25. 2. 2005, 20:30
Michail Karkov Praporčík
Po skvěle stráveném večeru ve společnosti Alex se Michail ráno cítil nějak znovu plný síly. Zase byl připravený vtrhnout do služby. Snad se dokonce těšil, jak se proběhne po stanici, pozdraví pár lidí, roznese nějaké Paddy, udělá něco pro zdraví a když bude mít štěstí, nic se nestane a taky se trochu zašpiní u inženýrské práce. Michail právě stál u okna a pohlížel dolů na Zemi. Díky pozici McKinley konečně znovu viděl Rusko. Krásné a veliké Rusko. A tam dole, přímo pod sebou viděl Ural. Ural a tam jeho domov. Jekatěrinburg.
Založen: 10. 10. 2004 Příspěvky: 49 Umístění: SB McKinley, orbita Země, Sol
Už se zase těšil, až se tam dostane. Už asi před týdnem se rozhodl, že se musí do Ruska vrátit. Je to veliká a skvělá země, Michail byl hrdý na to, že je Rus. Rusko mělo dlouhou a slavnou minulost, vždy bylo státem, který určoval vývoj v Evropě, později i ve světě. Důležitá a mocná země. Michail se konečně odtrhl od okna. Podíval se na hodinky. Tolik hodin, za devět minut osm. Čili sedm padesát jedna. Karkov rychle popadl pár Paddů, které ležely na stolku vedle něj a vyběhl z kajuty. V hlavě bleskově počítal. Pokud bude mít štěstí, s nikým se nesrazí, nikdo, koho cestou potká, po něm nebude nic chtít, turbovýtah pojede přesně tak, jak bude potřebovat a udrží si vysokou rychlost, do strojovny to stihne přesně v sedm padesát osm. Míša proletěl k nejbližšímu turbovýtahu, skočil dovnitř, zavřel dveře a sjel o sedm palub níž. Znovu vylétl do změti koridorů okolo. V ohybech smýkal o rohy, jak těsně zatáčky vybíral. Málem porazil nějakého praporčíka, ale neměl čas se zdržovat s nějakým zachraňováním, jenom zpomalil a přes rameno prohodil: "Promiňte..." Pak zase zrychlil a běžel dál směrem ke strojovně. Když se vehnal vraty dovnitř jako velká voda, bylo právě sedm padesát devět. Ten praporčík ho zdržel víc než myslel. Přelétl strojovnou do své kanceláře. V kanceláři toho mužíka, jehož jméno Michail pravidelně zapomínal, zpomalil do rychlé chůze. Chtěl rychle zapadnout dovnitř. Ale bohužel, když smůla, tak pořádná. Nadporučík právě otevřela dveře svojí kanceláře. "Á, pan Karkov. Pospícháte někam?" Nadporučík pozdvihla obočí. Michail si vždycky myslel, že když Vulkánci nemají smysl pro humor, těžko budou mít smysl pro zlomyslnost. Ale podle jeho mínění se nadporučík chovala alespoň trochu zlomyslně pořád. "Ne, madam, nikam nepospíchám. Tedy, mířil jsem jenom do kanceláře." "Teď?" Nadporučík se podivila, další nadzdvihnutí obočí. Podívala se na ukazatel času na konzoli za jejími zády. "Podle tohoto přístroje je osm nula jedna. Neznamená to snad, že jste měl již nejméně dvě minuty sedět ve své kanceláři a probírat se dnešními úkoly?" "Ano, madam, jistě. Zdržel jsem se, omlouvám se." "Ale, to je nemilé. Že pozdě chodí praporčíci bych pochopila. Ale že i kadeti na praxi..." T'Kola zakroutila nevěřícně hlavou. Něco si zamumlala pod vousy a zmizela ve své kanceláři. Michail se snažil skrýt vztek, ale přes jeho vulkánskou polovinu se mu to dařilo asi stejně úspěšně, jako mužíkovi zakrývat smích. Michail ho zpražil pohledem. "Máte nějaký problém, Bernarde?" Vida, Bernard. Kdo by se divil, že zapamatovat si takové hrozné jméno je téměř nemožné. "Ne, pane, žádný." Michail se na toho skřeta vykašlal, neměl náladu se s ním zahazovat. Otevřel dveře své kanceláře, vstoupil a zase je zavřel. S hrůzou pohlédl na hromadu Paddů, která se mu nahromadila na stole. Vyřizování tak na dva dny... Ztěžka dosedl do křesla a zaklonil se. Jeho dobrá nálada ze včerejšího večera byla najednou v trapu. Michail znuděně zíral do stropu. Pak se posadil normálně a zvedl první Padd. Nikdo to za něj neudělá a čím dřív to bude mít hotovo, tím dřív se dostane k nějaké zajímavější činnosti. Pevně věřil, že i dneska ho čeká něco lepšího než úředničina. Dvě hodiny pročítal Paddy a třídil je na hromádky podle důležitosti. Pak ho to přestalo bavit a rozhodl se některé rovnou vyřídit, především proto, aby se trochu prošel a protáhl tělo ztuhlé od sezení. Nikdy nebyl kancelářská krysa a svoje tělo radši poskládal do Jefferiesova průlezu než do křesla za stůl v teplé kanceláři.
Opustil strojovnu a svoji obvyklou pochůzku po stanici začal o dost dřív než normálně, už před polednem. Těch několik Paddů, které si vybral pro vyřízení bylo menší důležitosti, ale přesto Michail dost pospíchal. Přece jenom práce moc a času málo. Bez problémů je roznesl tam, kam měl, pozdravil pár důstojníků, prohodil s nimi několik slov. Když se za tři čtvrtě hodiny vracel, nesl si zpět sedm jiných Paddů, které posílala nejrůznější oddělení jako odpověď na Paddy, které přinesl. Michail šel rychlým krokem a pročítal jeden Padd. Ale už pár minut měl takový špatný pocit, jako když za člověkem jde někdo potenciálně nebezpečný. Míša se otočil. Za ním kráčelo nejrůznějšími směry mnoho lidí i příslušníků dalších ras. Většinou to byli důstojníci Flotily, jenom tři na sobě měli civilní oblečení. Dva stáli u stěny a o něčem se dohadovali. Třetí šel stejným směrem jako Michail, ale zjevně si ho vůbec nevšímal. Michail pokrčil rameny, otočil se a pokračoval v cestě. Ale špatný pocit nezmizel. Bez problémů došel ke strojovně. Zastavil se ještě před ní u jedné fungující konzole. Předstíral, že si něco prohlíží, ale ve skutečnosti se opatrně rozhlédl kolem sebe. Ten muž, který šel před tím za Michailem teď stál o kus vedle u ohybu chodby a obezřetně Michaila sledoval. Míša nevěděl, co to znamená. Radši rychlým krokem zamířil ke strojovně. Vrata se před ním poslušně rozestoupila. Bezpečnostní hlídka uvnitř byla z neznámého důvodu posílena. U dveří stáli dva muži, další dva se pohybovali o kus dál uvnitř. Michail měl pocit, že zahlédl i zelenou barvu maríny. Nevědomky pozvedl obočí a zamířil ke své kanceláři. Chtěl prostudovat ty Paddy, které přinesl a pak je podle situace předat nadporučíkovi. Zrovna otevíral dveře do kanceláře mužíka. Jakže se to jmenoval? Bruno? Gerhard, Bruto, Willhelm? No, to je jedno. A zrovna v tom okamžiku do strojovny hlavním vchodem vletěli tři muži v civilu. Párkrát se zablýsklo a stráž u dveří byla pacifikována. Jeden od bezpečnosti ležel mrtvý na zemi, druhý se se zraněním ruky schoval za nejbližší přepážku. Inženýři začali v organizované panice pobíhat po strojovně s cílem někde se schovat. Michail se překvapeně otočil. Zahlédl muže, kteří s nějakými zbraněmi v rukou běželi napříč strojovnou. Míša zahodil Paddy do kanceláře a skočil za jednu konzoli, kus od nějakého bezpečáka. "Hej, máte ještě phaser?" "Jo, mám. Chytej." Bezpečák vytáhl od pasu phaser a hodil ho Michailovi, který ho bez problému chytil, odjistil a rozhlédl se. Bezpečák z ramene sejmul phaserovou pušku a zamířil na narušitele. Michail vystrčil hlavu a rychle vystřelil. Měl takový pocit, že má znovu tu nesmírnou čest utkat se s někým od černé kobry, nebo jak si to ti blázni vlastně říkali. Terorista se skloněnou hlavou se nějakým záhadným způsobem vyhnul paprsku z Michailovy zbraně a střelbu opětoval. Bezpečák dvakrát vystřelil na jiného muže. Ani on se netrefil. Znovu se schoval za přepážku a klepl na komunikátor. =/\= "Tady Sterlington. Bezpečnostní poplach ve strojovně!" =/\= Teroristi se schovali za nějaké překážky a dva z nich ostřelovali Michailovu a Sterligtonovu pozici soustředěnou palbou. V tu dobu se další tři objevili na druhé straně strojovny. "Sakra, druhý vchod." Michail zaklel a bez míření vystřelil po nově příchozích. Sama štěstěna vedla jeho ruku. Jeden terorista se bez hlesu svalil na zem. Michail se znovu schoval před přívalem střel. Rozhlédl se kolem a zkontroloval situaci. Sterlingtonův kolega s mariňákem stříleli po druhé skupince a zraněný bezpečák u dveří nebyl vidět. Ale po chvilce se na jeho místě objevila Alex s puškou v ruce.
Dveřmi dovnitř vletěl nějaký další bláznivý terorista. Měl na sobě černočervené kalhoty a na holé hrudi dva pásy s výbušninami. Michalovy oči se rozšířily a on přenesl svoji pozornost na toho posledního teroristu. Začal po něm střílet. A i přes špatný výhled a několik konzolí, které mu stály v cestě se trefil. Ale ta bomba mohla už být odjištěná. Michail dvakrát vystřelil na schované teroristy naproti svému úkrytu a jak střela vyletěl zpoza konzole a mířil k teroristovi na zemi. Alex se vyklonila ze svého úkrytu a kryla ho palbou. Míša přelétl vzdálenost dělící ho od teroristy. Chytl ho za ruku a skočil za přepážku. Teroristovo tělo se neochotně pohnulo za ním. V zadní části strojovny neustále křižovaly vystřely z phaserů a zbraní teroristů. Michail se usmál na Alex a pohlédl na bombu. Sestával celkem ze tří částí. Jeden malý displej ukazující podivné znaky byl uchycen přímo na styku obou pásů. Na pásech pod ním byly na obou stranách malé balíčky, odkud vedly dráty k displeji. Stará dobrá konstrukce. A zbytek místa na pásech zabíraly pravidelně umístěné balíčky s výbušninou. Michail rychle popadl trikordér, který ležel na zemi kousek od něj. Aktivoval ho a proskenoval bombu. "Víš co s tím?" Michail zakroutil hlavou. "Zatím ne. Ale doufám, že na to přijdu dřív, než to vybuchne. Víš co jsou ty údaje na displeji?" "Ne, nemám zdání. Ale co vím o bombách, nejspíš to bude něco jako počitadlo času do výbuchu." "No, možná, že není tak úplně špatné nevědět, kolik času máme." Znaky na displeji najednou změnily barvu z modré na zelenou. "Co to sakra bylo?" "Netuším. Jdu se podívat dovnitř. Podej mi, prosím, to nářadí." Alex přikývla a podala Michailovi svůj opasek s nářadím. Míša mezitím odložil trikordér a nadechl se. "Tak jdeme na to. Drž mi palce." Michail opatrně odklopil o kousek vršek displeje. Podíval se pod něj. Snažil se být klidný a nevšímat si střelby za svými zády. Vršek displeje byl ke zbytku připojen nějakým drátkem. Možná pojistka. Michail se rozhodl zariskovat a drátek přecvakl. Nejspíš měl štěstí. Vypadalo to, že se nic nezměnilo, znaky na displeji se stále stejně měnily a bomba nevybuchla. Michail odklopil víčko displeje úplně podíval se dovnitř. Alex nervózně sledovala jeho poměrně klidné ruce. Uvnitř se nacházely dvě malinké cívky. Michaila nenapadalo, k čemu můžou být. Dále tam byla změť barevných drátků, displej a nějaká malá krabička. "Sakra, tohle nevypadá dobře." "Víš, k čemu to může být?" "Nemám zdání. Ale řekl bych, že se budeme muset ještě mrknout do tohohle." Michail jemně šťouchl do balíčků pod hlavní jednotkou. "Pomůžeš mi? Musíme rozebrat oba." "Jasně, jdeme na to." Michail s Alex začali rychle, ale opatrně rozebírat kryty dalších součástí bomby. Obě měly stejnou pojistku jako hlavní jednotka, ale dvojitou. Alex napadlo, že se možná musí obě přecvaknout najednou. Míša souhlasil a tak to udělali podle toho. Menším problémem byla vzdálenost obou drátků, nedaly se přestřihnout jedním nástrojem. Michail se nadechl a Alex napočítala do tří, pak oba ve stejnou chvíli přecvakli dva drátky. I teď se jim to podařilo, bomba stále nevybuchla. Odklopili kryty a pohlédli
dovnitř. Zásah zdi těsně nad jejich hlavami jim připomněl stále probíhající přestřelku. Michail přivřel oči a dvakrát se zhluboka nadechl. Pak se znovu dal do práce. Uvnitř se znovu nacházela směska barevných drátků, malá cihlička výbušniny a jeden polovodičový obvod. Michail na něj chvilku zíral, připadal mu jako z muzea. Alex zhodnotila situaci a všimla si optického vlákna vedoucího někam pod dráty. Odhrnula je. Pod nimi se ještě nacházela nějaká fotobuňka a jakýsi objekt neznámého účelu. "Tak, já myslím, že bychom měli přestřihnout nějaký dráty, jako je to v těch starých filmech ze Země." Michail přikývl. "Jo, nic lepšího mě stejně nenapadá. Takže, chtělo by to přecvaknout nejspíš ty, co vedou odsud do hlavní jednotky. Žlutý a bílý. Sakra." "No, myslím, že bychom měli zase nějaký vybrat a udělat to najednou." "Jo, souhlasím. Tak do toho, vybírej barvu." Alex se podívala na svoji uniformu a usmála se. "Já jsem pro žlutou." "Tak fajn, žlutou, připrav se." "Můžeme." "Tři, dva, jedna, teď." Michail odpočítal čas a oba najednou stiskli kleštičky a žlutý drát na svojí straně přepůlili. Ale nic se nestalo. Michail se zamračil. "Sakra, ten displej se pořád mění." "Jo, vidím. Možná, že se musí přecvaknout i ten bílý. Pojď, zkusíme to." "No, lepší, než neudělat nic. Pojď. Tři, dva, jedna, teď." Znovu se kleštičky zakously do drátů a přerušily je. Ale počítadlo pokračovalo ve své práci. Michail znovu pozvedl obočí. "A do háje. Tak teď opravdu nevím." Alex znovu prohlédla hlavní jednotku. Všimla si krabičky neznámého účelu. "A co tohle, otevřu to." "Tak fajn. Zkus to." Alex otevřela krabičku a zbavila se další pojistky uvnitř. Teď to teprve vypadalo zajímavě. Dvě diody proti sobě zbarvené dočerna a pod nimi malé tlačítko. Alex foukla dovnitř a v krabičce se zvířil prach. Zviditelnil tak červený paprsek mezi diodami. "A jéje. Zase nějaký vynález. Víš co s tím?" "Tuším, chtělo by to zastavit ten paprsek, oslepit ten systém." "Mám nápad. Zrcátko." "Jasně, počkej, někde bych ho tu měla mít. Skvěle se s ním dívá do špatně přístupných míst." Alex vytáhla ze svého opasku malé zrcátko a podala jej Míšovi. Ten ho vzal a opatrně ho přiblížil k paprsku. Pak přivřel oči a zrcátko umístil mezi diody. Paprsek se odrazil do zdroje a po chvilce zmizel. Michail zhluboka vydechl a rychle stiskl tlačítko na dně. Běh údajů na displeji se zastavil, znaky měly teď bílou barvu. "Myslíš, že je to vypnutý?" "Snad je. Nevím, jak to poznat."
Další zásah zdi nad Michailovou hlavou odvedl jeho pozornost. "Jdu se tam mrknout, počkej radši tady." "No fajn, ale vezmi si tohle." Alex podala Michailovi pušku a vzala si jeho phaser. Míša se usmál a skočil za nejbližší další konzoli. Vystrčil hlaveň zbraně a vystřelil. Znovu se na něj soustředila palba a tak se skrčil za konzoli. ) Zbytek federálů ve strojovně nadále ostřeloval pozice teroristů. Otevřely se dveře a do strojovny vběhli těžce vyzbrojení důstojníci bezpečnosti a začali dělat pořádek. Přesila začala být na teroristy příliš velká, už jen těžko odolávali. Během další pěti minut byli zasaženi další, takže teď už zbývali jenom dva. Z jejich pozic neustále vyletovaly výstřely, ale po chvíli ustaly. Další terorista byl pravděpodobně zasažen. Pak se vynořil poslední. Vyběhl zpoza úkrytu a s nějakým předmětem v ruce prokličkoval mezi střelami. Vyskočil do vzduchu a mířil přímo ke generátoru. Zásah z pušky jeho let zastavil a muž těžce dopadl na zem, předmět mu vypadl z rukou. Michail vyběhl od konzole a mířil pryč, ochotně následován dalšími důstojníky, kteří mizeli pryč do všech směrů. Míša skočil dopředu a vteřinu nato bomba, která vypadla teroristovi z rukou, vybuchla. Ohromná rána a otřes se začaly šířit stanicí. Stěna z plamenů se přehnala okolo a pohasla. Pohaslo všechno. Trvalo to asi tři minuty, než byl Michail schopný se pohnout. V tu dobu se pomalu začalo aktivovat nouzové osvětlení. Další světlo dodávaly drobnější požáry na několika místech okolo. Michail definitivně otevřel oči a spatřil tvář Alex. Něco říkala, ale Michailovi hučelo v uších a neslyšel ji. Nadzvedl se a podíval se za sebe. Strojovna se proměnila v doutnající směs trosek, sršících konzolí a drobných požárů. Bomba zjevně nebyla příliš silná, jinak by tu už nebyl ani Michail, ani Alex, ani strojovna. Míša se znovu otočil na Alex. Trochu vyděšeně se na něj dívala a něco říkala. V obličeji měla pár škrábanců a byla trochu špinavá od kouře. Michail asi vypadal o něco hůř. Přivřel oči a zatřásl hlavou. "No tak, Míšo! Slyšíš mě?" "Ale jo, slyším. Nekřič tolik, bolí mě hlava." "Promiň, jsi v pořádku?" "Hm, ale asi jo." Michail se rozhlédl. Dvě ruce. Dvě nohy. Všechno na svém místě a všechno solidně bolelo. "Jo, v pořádku. Sakra, moje máma říkala, že hrát si s ohněm je nebezpečný." Michail se zapřel o ruce a ztěžka se zvedl. Alex ho zachytila. Michail trošku zavrávoral, ale jinak stál v pořádku. Rozhlédl se okolo. "Páni, tady je ale spoušť. To je něco." Dveřmi do strojovny vbíhali první zdravotníci a další lidé. Hasili drobné požáry a případně pomáhali s odstraněním trosek, pokud byl někdo pod nimi. Nějaký zdravotník přiběhl i k Michailovi s Alex. Alex prohlásila, že jí nic není, aby se radši podíval na Michaila. "Ale ne, to je dobrý. Mě nic neni, jenom jsem si trochu namlátil. Ale už jsem na tom byl taky hůř. Radši se podívejte na ty od bezpečnosti, byli u tý bomby blíž než já, tam vás bude potřeba spíš než tady." Doktor přikývl a zmizel. Alex se na Míšu podívala trošku vyčítavě, ale pak se usmála. "No jo, to jsi ty." "No, to víš. Páni, nějak jsem dostal hlad." "Hlad, teď? Pane jo. No, myslím, že s tím nebude problém." Ve dveřích se objevila nadporučík T'Kola a zírala na svoji strojovnu. Přes profesionální
vulkánskou masku se dalo poznat překvapení a rozhořčení. Alex k ní rychle přišla a chvíli s ní mluvila. Pak se vrátila k Michailovi. "Řekla jsem nadporučíkovi, co se tady stalo. Říkala, že teď nás tu nebude potřebovat. Takže si můžem dojít na oběd. Jo, a máš se pak stavit na ošetřovně a pokud možno i za ní." "No fajn. Tak jdeme." Alex přikývla a oba vyrazili ze strojovny. _________________ praporčík Michail K. Karkov, asistent šéfinženýra, SB McKinley "Máš odvážné srdce? Pak dokážeš rozžehnout plamen naděje i v tom nejtemnějším koutě vesmíru." 27. 2. 2005, 14:12
Thomas Johnson
Hadí pouto - part I. - "Mácha by se smál"
Podporučík
... Seděli jsme na improvizovaně stlučeném voru a nohama klimbali ve studené vodě. Břeh byl sice co by veslem dohodil, ale při pohledu na druhou stranu, kde zacházelo slunce za obzor a zanechávalo po sobě příznačné stopy červených červánků, jsme měli pocit, že jsme daleko od všech lidí.
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
"A co se ti dnes vlastně zdálo ?" zeptal jsem se potměšile. Často jsme se bavili o snech. "No, vlastně to bylo hodně zajímavé. Zdálo se mi o aplikaci integrálů, objem rotujícího kuželu a tak ..." Hovor jsem tak nějak přerušil příjemnější činností. Ze slunce byl vidět už jen malý srpek, co se tak nedbale sunul k ... Probral jsem se ze snu, ale ještě chvíli ležel se zavřenýma očima. No, služba čeká, řekl jsem si a snažil se přinutit vstát. Otevřel jsem oči, když jsem zjistil, že něco tu nehraje. Ruce i nohy jsem měl pevně připoutané k posteli a nemohl se hnout. Co je to za blbej vtip ??? Počítači, bezpečnost do ... Počítač nezareagoval obvyklým pípnutím. Místo toho se u dveří do ložnice objevil muž v uniformě strojníka a přistoupil ke mě. Sakra puste mě, odvažte mě ! Za tohle půjdete sedět, nařizuju vám ... Muž udělal takové to "ššš" jako se dělá na malé děti a vyndal z kapsy saka nůž. Měl signatury romulanů, ale nebyl moc typický. Začal jsem s sebou zuřivě zmítat a křičet. Nemohl jsem se však téměř pohnout. Neboj se ... Utěšil mě a odhrnul mi košili z břicha. Pak tím nožem naříznul můj bok a díky šíři čepele začal stahovat kůži ... Áááááááá !!! Trhnul jsem s sebou a vyskočil z postele. Lana se ve chvíli nějak zvláštně uvolnily a já skočil po komunikátoru. Utíkal jsem směrem ke dveřím ... Poté jsem si všimnul, že mi žádná krev neteče. Byl to jen sen. Zbylé ráno jsem nebyl ve své 'kůži'. Po snídani jsem ale měl dost práce v laboratoři se závěrečnou přípravou materiálu a tak jsem na tu noční můru zapomněl. Spíš jsem se těšil na odpoledne, kdy konečně rozjedeme pátrání ve velkém. Připravil jsem si během jídla na PADDu harmonogram a byl docela pyšný na jeho dobré naplánování. *** Dobrý den, tak začneme. Všichni na svá místa. Úkoly znáte. řekl jsem, jakmile jsem prošel hlavními dveřmi laboratoří. Při průchodu hlavním sálem mi někdo podal pár PADDů, kde byly výsledky předběžného skenu. Zařídil jsem si to skvěle. Hlavní místnost byla určena ke zpracování údajů a jejich vyhodnocování. Bylo zde asi šest lidí, všichni senzoristé a specialisti na EM pole, všichni mladí poddůstojníci. Ani jsem nevěděl, kolik mladých lidí tu je. Zde dávali všem získaným údajům teprve smysl, vykonstruovali modely a vytvářeli hypotézy. Oddělení jsem navrhnul nejprve pět, ale nakonec jsem si vystačil se třemi. Vešel jsem do svého simulátoru AltRel, kde jsem měl stanoviště já a kolega James. Odtud koordinujeme fyzické měření údajů, všechno si necháváme promítat ve 3D podobě jako simulaci. Dobře, Jamesi, skončili jsme u čtverce A2, že ? Pohodlně jsem se usadil na ne příliš měkkou židli jak jen se dalo a položil ruce na terminál. James přitakal. Ano pane, jsme všichni připravení na odpolední směnu.
Dobře, tak pokračujeme. Stiskl jsem tlačítko a tím aktivoval místní intercom. Jdeme na čtverec A3. Znamenalo to, že si všichni připraví, co potřebují, katalogy hvězdných postavení, poslední údaje z měření, že se zaměří standartní senzory na pre-sken. Tak ano, standartní postupy Jamesi, promítněme si to. Kývl a stiskl pár kombinací a ze sítě kolem SB 1 se jeden označil a zvětšil přes celý simulátor. Tělesa žádné, intenzita prachových částic 3%, radiační smog 0,2%, žádné poruchy časoprostoru, klasická rovinná geometrie. Začneme s fázovým skenem ? Ano. Informujte oddělení. Na toto jsem se ze všech analýz těšil nejvíce. Připadal jsem si totiž jako na můstku, Používala se k tomu externí deflektorová anténa, byla velká asi 40 metrů a skládala se z velkého množství malých antén. Uprostřed byl malý deflektor. Díky EM pulzu o velmi vysoké frekvenci pročísne signál prostor a jakákoliv změna jeho trajektorie je zaznamenaná. Pochopitelně měření negativně ovlivňovalo moc věcí, ale docela jsem měl rád ten pocit kapitána na můstku. =/\= Strojovno, budeme potřebovat 2,6 GWatty energie, výstřel na čtverec A3. Dobře, jsme připraveni Ozval se hlas zástupce šéfinženýra. Měl jsem se strojovnou už dohodlé zvýšenou spotřebu. Ale bohužel, litoval jsem, že tam není šéfinženýr, protože mě nenaplňoval ten vysněný pocit kapitánského křesla. Podíval jsem se na Jamese. Tak jedem. Tři výstřely, směr 3 na 45 na 0, půl sekundová prodleva. Můj zástupce namačkal příkazy do konzoly a já jen sledoval projekci. Po pár sekundách byly vidět výsledky. Nevypadaly moc nadějně. Máme dvě fluktuce, pólové pozice lambda 36,39°, epsilon 1,03°, radius 26 300 km, druhá má lambdu 22,06°, epsilon 0,95°, radius 261 955 km. Rádiová rezonance 3,6 +/-0,1 Anstronů, radiační smog úroveň 36 %, úroveň prachových částic 68%, křivost prostorové geometrie ve směru osy epsilon ... To je dobré Jamesi, můžu si to přečíst sám, je jasné, že to nic není, rušení je moc velké. Navíc tak malá rezonance těch pulzů neznamená nic. Podotkl jsem trochu otráveně. Tak tento čtverec zase bude jen plýtvání časem. A toho mi moc neměli. Podíval jsem se pro jistotu na frekvenci a když jsem zjistil, že je tak vysoko v oblasti řádově desítek Hz, otráveně jsem ukončil sken. No nic, nemá to smysl. Tady nic není. Těch čtverců máme 255, možná bysme měli pokročit. Stiskl jsem tlačítko komunikace. Informační oddělení, příprava na čtverec A4. =/\= Strojovno, hlásíme další pulz, opět 2,6 GW energie ... =/\= Začínala to být nuda, vždy jsem pokládal senzorický průzkum za něco ne příliš zábavného, ale toto bude děs ... Kde může být ? Rozhodně to byl ale dobrý krok, přejít místo kartézské na pólovou soustavu. Měli jsme rovnou souřadnice upravené na sférické mapování ... No, snad neusnu. ******* Po únavných třech hodinách nudy ... ******* Seděl jsem opřený lokty o konzoli a James zpracovával výsledky ze čtverce C8. Sledoval jsem na projekci, jak zajímavý vrhá stanice stín na měsíc, takový ... nadpozemský ... možná, že i dokonce trochu ... Pane, něco máme ... frekvenční signatura v oblasti microHz. Opravdu ? Zpozorněl jsem, moje unavené oči se opět alespoň na chvíli otevřely. Nedával jsem ale té bitvě proti nudě moc nadějí. Ano, máme zaměření, lambda 5,09°, epsilon 9,87° a radius 68 995 km. Frekvence 2,6 EXP -6 Hz ... To jsem už stál na nohou a díval se Jamesovi přes rameno na výsledky. Rušení 12 % ? To jde ... Podívej, dopplerův jev, 3,13 %. Pohybuje se to. Ano, směr .... lambda 6,40°, epsilon 12,33°. A rychlost .... James zaváhal. Počítač neměl jaksi tento algoritmus naprogramovaný. Ukažte, přepsal jsem si výsledky do PADDu a chvíli počítal Dopplerův jev v pokročilé relativistické mechanice. Rychlost je 9 630 km/hod ... No na loď je to docela pomalé, co ? Co říkají biofiltry ? No sekce hlásí, že .... James začal být nějaký roztržitý, říkají, že je tam ... Jako by se bál, podával mi to napsané na PADDu, díval jsem se na něj udiveně z toho, co se to zas
děje. Prolétl jsem očima po hlášení. V obličeji jsem zrudl. Grr ... Staré talíře, gumová pryž z obložení a přezrálý hlávkový salát ????? V obličeji jsem měl nepříčetný výraz ... A .. Asi to vypadlo z nějakého recyklačního remorkéru .... TO UŽ SI DĚLÁTE VŠICHNI SRANDU ??? Já se tady snažím o skenování takové úrovně, že posloucháme i ozvěny záchvěvů EM pole a vlastně se celou dobu honíme za odpadem ??? A ... asi ano .... Zuřivě jsem klepl do komuninátoru: =/\= Johnson operačnímu oddělení. Mohli byste nám sem poslat někoho s mapama tras všech remorkérů až po orbitu Jupitera ? Budeme vděční .... A rychle ! =/\= Udeřil jsem silně na komunitor až jsem se zapotácel. Bylo mi jedno, kdo tam seděl a s kým jsem mluvil. Ta skutečnost, že tu trávím hodiny úplně zbytečně mě dováděla do šíleného běsnění. Když jsme však začínali se čtvercem D1, už jsem byl zase v apatii nudy a rozčilení bylo ten tam. =/\= Pane, už je tu někdo s těmi mapami, mám ho poslat za vámi ? Ne, vemte to vy a nějak solidně zpracujte, zase to určitě je v naprosto nepoužitelné formě jak ovšem bývá v operační sekci zvykem. =/\= Zrovna do našeho projekčního sálu vstoupil nějaký rotmistr s něčím pro Jamese a já nějak nevědomky pohlédl otevřenými dveřmi ven. Chvíli jsem nepohnul s očima a měl jsem ve tváři výraz nepochopení ... To ... to snad ani .... Klepl jsem Jamesovi na rameno, stále jsem nemohl pohnout očima. Vemte to tu za mě. Zamumlal jsem a vyběhnul ven. Rychle jsem přiskočil s někomu, kdo stál u dveří, měl v ruce PADDy, zřejmě ty, jež přinesla. Eh ... kde je ? Ptal jsem se a rozhlížel se kolem sebe. To hlášení o remorkérech ? Tady pane, je to dosti neutříděné, tak jsem myslel, že když to ... Ne, ta kr ... ehm ... ten praporčík, co to přinesla. Podpraporčík se usmál. Odešla před pár sekundama. Vytřeštil jsem oči. Tohle si vezmu. Křikl jsem a vytrhl PADDy podporučíkovi z ruky a vyběhl ven z laboratoří. Otočil jsem se každým směrem, chodba byla pustá. Přiskočil jsem k jednomu z terminálů, co byl na stěně chodby. Prsty se mi rozběhly do tlačítkách a po zadání přístupového algoritmu, jež jsem jako vedoucí projektu pátrání po Ka'vorovi, měl a otevřelo se okno vnitřních senzorů. Stačil mi jeden pohled a vyběhl jsem doprava. Proběhl jsem zatáčkou a málem jsem vrazil do mladé praporčice. Zastavil jsem se téměř pozdě. Trochu jsem do ní nechtěně strčil. Ehm, ... promiňte, já jen ... Díval jsem se jí do tváře a teprve teď si uvědomil, že nemám žádný důvod, proč za ní běžím. ... jestli ... jsou ty mapy ve správném formátu ... protože máme hrozně práce a nemůžeme se zdržovat a přepisování toho .... no ... Už když jsem ty slova říkal, věděl jsem, jak strašně hloupě to muselo znít. Pokud mám tolik práce, proč se tu vybavuju ... No, myslím, že je to ten standartní formát. Moc jiných se na stanici nepoužívá. Řekla a lesk v očích měla ... upřímný. Pořád jsem se díval na ní, vlastně jsem nemyslel skoro na nic, tak to tady ani nemůžu popisovat. Ano, taky jsem myslel, ale jen tak ... pro jistotu jsem se chtěl ujistit ... Podařilo se mi utrhnout oči a podívat se na PADDy a alespoň předstírat, že něco kontroluju. Ahoj mami, zrovna mě převeleli na nějaký průzkum okolí stanice, hledáme jednoho podporučíka a velí nám tady takový trochu ...
Dokonce nesprávný PADD. Ano, ten formát je dobrý. To jsem si ... oddychl ... No já taky, protože bych nechtěla jít pro nové ... Ano, to já taky ..... tedy, jako oddychl ... že jsem si .... Už jsem zase koukal ne na PADDy. A ... no, jak staré ty mapy kurzů jsou ? Pokrčila rameny ... nevím, co mi to připomínalo, ale vím, že to, co mě napadalo, bych nerad nějak vyjadřoval ... Myslím, že asi měsíc. Tak to je dobře, je to ... moc dobře, že je tak mladá ... tedy jsou ... a jako ... aktuální ... Usmála se. Docela to ve mě implikovalo ty nejhezčí fraktály ... Ale, já už budu muset jít. Jsem ráda, že je všechno v pořádku. Mám kurz z taktického výcviku. Začal jsem zmatkovat. Po ... čkejte ... Taktický výcvik ? Ano, to znám, byl a je to můj neoblíbenější předmět ... Opravdu ? Vy stále studujete ? No ... dá se říci ... docela jsem se do toho oboru zamiloval ... no, byl můj nejoblíbenější, ta ... tady v laborce jsem jen přechodně, vlastně se o taktiku zajímám hodně ... takové to .... zaměřování ... a koukání, jak moc dobře zaměřené to je .... a pak střílení .... a koukání, jak moc to střílení bylo správné a přesné .... a pak zase zaměřování .... a zase koukání na ty krásné ... ehm zásahy a zase zaměřování a střílení na cíle .... a pak zaměřování ... Ano, přesně tak ... Vás to taky tak baví ? Já ... chtěla bych se nechat převelet na taktické oddělení. Na akademii jsem to studovala jako druhý obor ... Eh ... já jako primární ... Vlastně jsem život tak trochu zasvětil taktice ... Jste asi opravdu nadšenec. To mě to zas tolik nejde, mám totiž problémy s podměřováním, právě se to bere na tom kurzu a já prostě ... asi nejsem dost dobrá ... Vy ? To ne ... já ... vycítím, když má někdo ... ehm pro to cit ... a vy máte ... kdybyste chtěla, podměřování, o tom jsem snil už od třeťáku, podměřování jsem si cvičil i ve volném čase ... je to strašně zajímavé ... jak to ... tak nějak ... podměříte ... To já bych s tím potřebovala pomoci, jinak nesložím zkoušku a o převelení si budu moci nechat jen zdát ... Slyšitelně jsem polkl. Opravdu já ... moc rád bych já vám s tím pomohl, není to těžké ... ehm chce to jen ... dobře podměřit ... No právě, to je ono ... Ano je ... Ruce se mi potily, cítil jsem jak mi vyklouzávají PADDy z dlaní. Já ale opravdu musím jít, jinak to bude mému veliteli divné ... Ano, já taky musím jít, máme strašně práce ... Tak já tedy jdu ... Já taky ... Tak někdy na viděnou ... Někdy ? Ehm ... jak se jmenujete ? Alice a vy ? Johnson ... tedy Thomas ... jako ono Johnson je příjmení ... ale Thomas, taky mi můžete říkat Tome, ale to mi skoro nikdo neříká, tak na to nejsem zvyklý, což ale neznamená, že bych nechtěl, aby mi tak někdo říkal a třeba říkal i to jméno, když ... mám službu ... ne vlastně moc dlouhou ... kdy končíte vy ? Několikrát jsem si bolestivě šlápl jednou nohou na druhou, abych se uklidnil a přestal říkat takové strašné hlouposti. Tedy, jak dlouho vás tam drží ? Já mám ... volno od 18 hodin. Já ... já nevím, často končíme tak kolem 16:30.
Tak brzo ? To se máte ... to máte ... jako hodně volného času ... chodíte třeba do knihovny nebo simulátoru ... já ano ... No, já ... když mě to tam samotnou nebaví ... Zazářily mi oči. Mě to samotného baví ... Zatvářila se zamrzele. Aha, tak to se máte ... Tedy, jako zvykl jsem si, na to být sám ... ale ... nechci ... Usmála se a mě pookřálo srdce, myslel jsem, že tluče slyšitelnou rychlostí ... Rychlost se dá slyšet ? ... Ano, rychlost kmitů média ... například kmity vzduchu ... rychlost kmitů, to je výška tónů, ale přeci ta ovlivňuje jen to, slyšitelnost je věc intenzity amplitudy .... Tak já už vážně musím jít ... Ke své nelibosti jsem jistil, že jsem asi dvacet sekund přemýšlel. Zítra vám sem přinesu hlášení o korekci Em posunu vůči perihéliu většiny planet. Ano ... přijďte ... já, viděla jste AltRel ? Ne, ráda se podívám, ale vážně musím jít. Ano, já taky ... tak ... na viděnou zítra. Naschle Tome ... Tak toto mě uzemnilo. Pomalu jsem se ploužil do laborky. Prošel jsem kolem podporučíka a hodil na klín jeho PADDy s jeho dopisem matce, koukal jsem se pořád zasněně před sebe. Došel jsem na své stanoviště, sednul si vedle Jamese a zasněně sledoval projekci Slunce. Pane, zatím nic ... ten čtverec je prázdný ... Jdeme na nový ? Pane ? ... ehm, všechno v pořádku ... ? Nesmírně ... ehm Jamesi, měl jste někdy kurz z taktiky ? Nevíte, co je podměřování ? _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 1. 3. 2005, 17:23
Thomas Johnson
Hadí pouto - part II. - "Had"
Podporučík
x na pátou ... inverzní hodnota z b ... logaritmus toho celého ... no to mi vyhodí exponenty .... tak zdubluju to ... mám symetrii podle x ... ale já potřebuju y .... sakryš .... fraktálová proměná g ... a barva ... červená ... plus faktoriál z toho g .... to mi to vytáhne na celou tu osu, omezíme intervalem ... tak .... tak to vybarvíme, obsah ... takže určitý integrál .... hop a mám to červený .... snad se jí to bude líbit ... a už jen fraktálovou dynamiku a budu to mít pro pro ní hotové...
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Už zbývala asi hodina do konce služby, já seděl nezaujatě a zatímco se už dokonce otrávený James snažil dokončit analýzu čtverce K2, jsem si klepal cosi do PADDu. Čas od času se na mě James podíval tak trochu závistivě, šéfoval jsem tomu tady, nemusel jsem pracovat, když jsem měl 'důležitější věci na práci'. Právě jsem se zrovna hodlal zasnít, když ... Pane, něco tu máme ... eh ... vypadá to ... dost zajímavě. Vyskočil jsem. James začal se svou říkankou. Zatím jsme to nezaměřili, ale jde o signál o 14,5 GHz ... Cože ??? Na projekci ... James klepl a objevila se simulace poruchy. Nevěděli jsem, kde zatím je, ale... Ta frekvence zcela odpovídá ... to bude ono. Ano, pane. Ale nepoužívali jsme fázový sken, tohle je výsledek normálního skenu. Asi jim to nějak uniklo z rušičky. Sledujte to. Zaměřte to. Chvíli se o něco pokoušel, ale nakonec rozzlobeně řekl: Nejde to pane. Je to nějak divně zkroucené, ta nosná vlna. Máme jen jeden úhel, jen orientačně epsilon 88,63°.
Dobře, sférické mapování ... =/\= Informační, postarejte se o subprostorový sken v deklinaci od 80° do 90° od hlavní osy stanice. =/\= Jamesi, musíme to lokalizovat ... co dopplerův jev ? Negativní, nehýbe se to. Oba jsme mluvili značně nervózně. Musíme vedět, kde to je. Pak to prověříme fázovým skenem ... ehm ... Pane, začíná se to ztrácet. Intenzita 156,66 +/- 0,2 Anstronů. Dobře, polarizujte to skenování, budeme hledat z opačného konc... Pane, máme přibližné určení druhé souřadnice, lambda 54,30° ... ano, pane, polarizuju to. Zpřesnění o 56%, pořád to upřesňujeme. Rozčileně jsem klepal do terminálu, signál splěbl moc rychle a získávání hodnot bylo moc pomalé. Počítači, vysunout druhou anténu, vysunout záložní anténu. Rozptyl skenu od ... =/\= Pane, tady informační, máme druhý signál, ve směru 36,45° na 6,31°, radius neznámý. Rozumím, ted nám taky nejde určit. =/\= Snažil jsem se soustředit, James se zaobíral o upřesňování, ale mě bylo jasné, že jsme moc pomalý. Pane, intenzita už jen 84,2 +/- 0,2 Anstronů. Dobře, počítači obě antény na nové souřadnice: Klepl jsem na PADD a vytáhnul si ty, co mi poslali z informačního oddělení. na souřadnice nového signálu ve směru 36,45° na 6,31°. ~~~ Provádím korekci ~~~ Podíval jsem se Jamesovi na konzoli. Intenzita už jen 34,2 Ä ? Pane, už se to ztrácí, téměř to již nejde lokalizovat ani v polárních vektorech ... Ve tváři jsem měl náběh na zděšení. Konečně jsme Ka'vorův signál našli, ale nedokázali jsme určit, kde je. Už jsem se pokoušel o metody z nouze. Bylo mi jasné, že více z toho momentálně nezískáme. =/\= Informační, teď všesměrovou na 1 na 5 na 22. =/\= Jamesi, my změníme taktiku, při vyslovení toho slova jsem se najednou cítil tak nějak spokojenější a přestal jsem tak panikařit, kvantovou analýzu ... ve stejném směru. Budeme hledat změny v poli kvantových kluktuací. Hodí nám to nějaké indicie té trajektorie signálu. Ano pane. Jamesovi prsty kmitaly po konzoli. Aktivováno. Probíhá mapování. Dobře. Seděl jsem si a jen tiše čekal. Víc jsem dělat nemohl a pokud ano, tak mě to nenapadalo. Přistihl jsem se, jak si nervózně koušu nehty. Máme první údaje, je toho moc, máte to na displeji. Prolétl jsem ten seznam, téměř v ničem mi to teď nepomohlo. Pane .... je konec, signál zmizel. Povzdechl jsem si a vstal ze židle. Nic se nedá dělat, dobrá práce Jamesi. Jdu jim říct další postup. Řekl jsem a zmizel ve dveřích. Došel jsem doprostřed hlavního sálu. Dobře, děkuji za spolupráci. Myslím, že jsme získali důležitá data, i když jsme nezjistili podporučíkovu polohu. Takže nyní budeme zpracovávat ty získaná data. Po vás chci, jako po lidech zdatných v matematice, matematický model všech možných variant pozice v polárních soustavách. Použijte ty metody, co jistě znáte ze výcviku. Pane, ale ... ehm těch modelů bude mnoho a ... Ne praporčíku, nebude jich mnoho. Bude jich 634. Do čtyř hodin chci mít výsledky na stole. Poznamenal jsem rozhodně a odešel do další sekce, abych rozdal rozkazy. ********* Po pěti zničujících hodinách (23:10) strávených nad výpočty ********* Seděl jsem sám v projektoru a unaveně se snažil soustředit na výsledky skupiny informatiků ... Kdy už mě dojde vystřídat James ? Myslel jsem, že dnes půjdu spát
dříve. Procházel jsem všechny modely, jeden se zdál neskutečnější než druhý, když jsem se zarazil. Sebral jsem se, došel do informační sekce a hned zamířil k tomu podporučíkovi, od něhož jsem si před hodinama půjčil PADDy. Jaberte, vám tu vyšla záporná vzdálenost ... vy jste si to nekontroloval ? Ehm, kontroloval pane, několikrát. Nenašel jsem chybu. Musíte tam mít chybu, záporná vzdálenost je hloupost, to víte ne ? říkal jsem to trochu konejšivě, věděl jsem jaké to je pracovat tolik hodin. Pane, opravdu, chybu mi tam nenašle nikdo. Tak já se na to mrknu. Sedl jsem si na jeho konzolu, vyvolal si v PADDu postup a prohlížel krok za krokem. Po několika minutách jsem řekl zklamaně: Chybu jsem taky nenašel. To přeci není možné ... No, ještě si to vezmu s sebou ... jinak promiňte, že jsem si myslel, že to máte špatně. Zbytek času jsem strávil v projektoru a zkoumal ten výpočet. Ještě chvíli před 23:30 přišel James na vystřídání. Ještě chvíli Jamesi, podívejte se na to ... záporná vzdálenost, výpočet je dobře, neumím to vysvětlit. Hm, to je divné, dva body od sebe nemůžou mít zápornou vzdálenost. Hm, počkejte ! Nejednou mi to došlo. My používáme sférickou referenci stanice. Záporná vzdálenost by znamenala ... podíval jsem se zděšeně na Jamese, který hbitě dopověděl mou větu: ... že je podporučík Ka'vor na stanici ! Ano ! Mělo mě to napadnout hned. Ještě to prosím ověřte a zítra v sedm kdyžtak dáme vědět bezpečnosti a napíšem o tom hlášení velvyslanci Matrixovi. Dobře, dobrou noc. Vám taky. *************** Po nervyzklidňujícím zasyčení dveří mé kajuty *************** Vešel jsem a složil se na postel. Konečně jsem měl klid a mohl si všímat mého nitra. Chvíli jsem ležel v uniformě a snil ... Byl jsem hrozně spokojený a přemýšlel jsem, co podniknout dál ... až zítra přijde se zprávou. Rozhodně jsem vstal a vzal ze skříně ručník a župan, stiskl na PADDu, kde jsem měl nahrané své vlastní sonáty, jež jsem stále poslouchal dokola a hledal chyby, tlačítko přehrávání, kajutou se rozezněly tóny klavíru a odešel do koupelny. Svlékl jsem se a šel do sprchy, kde jsem s pocity slasti vnímal, jak se molekuly špíny rozpouští a přitom kontroloval, zda hraju vše dobře. Najednou ... zaslechl jsem nějaký patón ... ne, to nebyl patón ale nějaké ... syknutí nebo zasyčení ... otevřel jsem oči a k mému zděšení si uvědomil, že šlo o otevření hlavních dveří. Rychle jsem vypnul sprchu a už chtěl vyjít ven, když jsem zahlédl přes tónované sklo sprchy nějaký stín a pohyb. Zděsil jsem se a namáčkl se ke stěně. Srdce se mi opět rozbušilo. Někdo tu je. Zaslechl jsem nějaký zvuk pádu předmětu ze stolu, najednou někdo mou hudbu vypnul a já zaslechl kroky ... a ty se blížily ... rukama jsem se držel madla ve sprše. Přes mléčné sklo jsem sledoval jak někdo vešel do koupelny, rozeznal jsem pouze zlatou barvu uniformy ... Ten někdo se rozhlédl a zase odešel ... téměř jsem nedýchal .... ozvalo se zasyčení dveří a ten člověk pravděpodobně odešel. Já ještě chvíli stál ve sprše, ale pak jsem vylezl. Oblékl jsem si župan a prohledal pokoje. Nikde nikdo a nic se neztratilo. Přemýšlel jsem, co to znamenalo ... Nechtěl jsem dělat poprask a tak jsem se rozhodl, že bezpečnost zkontaktuju až zítra.
Ještě trochu rozechvělý jsem vklouzl do postele a snažil se uklidnit myšlenkami na hezké věci. * ** *** ** * Hladila mě svou měkkou rukou po břiše a její pohyb připomínal tak trochu svíjivé pohyby ... co studily ... Vymrštil jsem se z postele a zůstal na místě ztuhlý strachy a oči upínal na asi jako má ruka dlouhého černého hada, co se mi plazil v posteli. Najednou se postavil a stál asi metr ode mne. Syčel na mě a koukal mi do očí. Snažil jsem se přemoci ztuhlé nohy a udělat krok. Zapotácel jsem se. Spadl jsem na zem se a snažil se nohama odpichovat a utéct, co nejdál od hada. Ten najednou vyskočil a plazil se rychle ke mě. Konečně se mi podařilo vstát, popadl komunikátor a vyběhl ven z kajuty. =/\= Bezpečnost, kajuta 112/B =/\= Sesunul jsem se v chodbě na zem a opřený o stěnu čekal příchodu bezpečnosti, jimž jsem poté všechno vylíčil. Hada chytli a když odcházeli, ještě jeden z nich řekl: Pane Johnsone, tohle jsem našli u vašeho polštáře. Podával mi přehnutý dárkový karton, takový, co se používá na přání k vánocům, narozeninám nebo k vyjádření upřímné soustrasti. ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ Nechť jako malá ukázka toho, co umíme a kde všude jsme, vám stačí tento dárek k pochopení, že se nemáte angažovat do věcí, jež vás mohou připravit o život. Upřímnou soustrast přeje Černá kobra. ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ Jenom jsem zalapal po dechu a zůstal ještě dlouho jenom opřený o zeď na chodbě před mou kajutou. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 1. 3. 2005, 20:22
Ka'Vor
Bilance
Poručík
OFF:Podařilo se mi poslat jeden log od kamaráda Seděl jsem za svým stolem v mé kanceláři a přemýšlel. Vlastně, musím se naučit, že tohle není explicitně moje kancelář. Mé místo není tady, to vím určitě. Ale kde tedy? Z Federace jsem byl vyhnán, tady nemám také co pohledávat a je jen otázkou času, kdy budu muset odejít i z toho prominentního místa. Jediná možnost, jak se vyhnout Federačním úřadům, je odcestovat, a to hodně daleko. Jenže kam? K Romulanům? Ti by mne zavřeli hned jak bych překročil hranice Neutrální Zóny. Klingoni jakožto spojenci Federace logicky z výčtu vypadávají a tak zbývají Cardassiané a ti jsou mi od přírody odporní, nemluvě o tom, že jsou součástí Dominionu. Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Začínal jsem propadat depresi a panice. Nikde nemůžu přebývat, aniž bych neriskoval!!! Co tedy mám dělat? Mám se schovat pod tenhle stůl a čekat, až přijde Kobra nebo Federace? Samozřejmě je tu ještě šance odcestovat do části vesmíru, kam nesahá vliv žádného impéria, ale to by znamenalo živořit a nemít nic jistého. Čili stejná situace jako tady. Takže je to vlastně jedno, kde budu! Můžu být tady, tady, nebo támhle a je to to samé. Ale mou ještě málo zkaženou mysl nahlodávala slabá myšlenka zůstat a snažit se, aby nikdo z Kobry nevěděl, že nejsem od nich. Jistě, to je řešení! Mohl bych se snažit být vedoucím, konečně, k tomu mám odjakživa vlohy, a až by mi Kobra poskytla dostatečné zázemí, mohl bych se vypařit a zmizet někam, kde by mne nikdo nenašel. Ano, to je vlastně skvělá myšlenka! A nemusel bych ani dělat nic zlého, naopak bych mohl Kobru mírnit a směrovat pryč od Federace. Tak mně napadá, že ani nevím, o co těm fanatikům tady jde. Ale to je jedno, to se dá lehce zjistit. Na každý pád, mohu zůstat skrytý před Federací a ještě ji pomoci a zůstat při tom naživu! Ach, jak já jsem geniální. Vstal jsem a z replikátoru jsem si objednal „archivní“ víno, Claviley, jedno z mých oblíbených. No, vlastně, já těch oblíbených mám hodně, takže to snad ani nemusím
podotýkat. Poté se ale ozvalo počítačové pípnutí, které označovalo žádost o vstup. „Dále!“ Ve dveřích se objevil ten hnusný Cardassian, avšak teď už mi byl o něco „příjemnější“, jestli to tak lze nazvat. „Co chcete.“ „Pane, promiňte mi, za to vyrušení, ale myslel jsem, že byste o jedné věci rád rozhodl sám.“ „Tak, proboha, mluvte a nezdržujte!“ vžil jsem se do své nové role. „Jistě. Ale nejdříve bych vám rád Máme tu dva nové přírůstky, sehnali jsme je dnes ráno. Měl byste tedy vybrat pro ně nějaké cíle.“ „Cíle?“ “Jistě.“ Sakra, to po mně budou chtít, abych vybíral cíle pro sebevražedné atentátníky?! Proboha, pomoc, tahle jsem to neplánoval! „Ehm…dobrá…máte…nebo…nemáte nějaké v plánu?“ „No, máme pár vytypovaných míst, ale mysleli jsme, že byste radši rozhodl sám, kam mají být posláni, abychom vám naším nerozvážným rozhodnutím nezkazili nějaký váš úradek.“ „Ano, to je od vás chytré. Zmíním se o vás svému nadřízenému, až s ním budu opět hovořit.“ „Ach, vy jste laskav. Ještě bych vám rád řekl, že jsme nasadili několik našich lidí na zmaření i třeba těch nejmenších plánů na vaše nalezení“ „Opravdu skvěle“ snad to stačí na to, aby mne nikdy nenašli. „Takže…“ ale v tu chvíli mně napadla spásná myšlenka. Už podruhé v jednom dni jsem si musel přiznat, že jsem geniální. Pokračoval jsem tedy: „Pošlete je do centra OPS. Mám tam nevyřízené účty s nadporučíkem. Přístupové kódy vám dám sám. Počkejte, dám vám na to PADD.“ Vytáhl jsem jeden nepoužitý PADD a napsal na něj dvě kombinace a gestem jsem všechny odehnal pryč. Poté jsem se natáhl do křesla, pohodlně opřel a s pocitem zadostiučinění jsem zavřel oči. Vincent seděl v křesle a pročítal zprávy, které se na jeho stole neúprosně hromadily. Už ho to přestávalo bavit a tak stiskl svůj komunikátor a zavolal: „Paní Garcíová, zavolejte mi Ka’V…ehm…chci říct, mého zástupce, aby si přebral část svých povinností.“ „Jistě, pane Harrisi.“ „Sakra, ženská, neříkejte mi příjmením!!! ‚Pane‘ stačí.“ „Jistě, pane.“ Hlavní operační důstojník byl v těchto dnech velice nevrlý. Zjistil totiž, že nemůže svému asistentovi vynadat, protože se nedostavil. Ach, co jen teď bude bez osobního asistenta dělat? Musel číst ty hory dokumentů a pošty sám, sám bez pomoci a bez někoho, kterému by mohl kdykoli vynadat. No, vždy je tu ještě ta spousta podžízených v sekci ale nikdo nebyl takhle blízko a hlavně, nikdo nebyl takhle výkonný a nikdo mu nedokázal vyhovět do takové míry. Proto když se dozvěděl, že Ka’Vor byl odsouzen k trestu smrti, byl naštvaný, že se zase někdo uleje ze služby bez jeho povolení. Ovšem v koutku své duše, v tom, který si nehodlal připustit, natož veřejně odhalit, byl z toho smutný. „Pane…ehm…mohl byste sem jít? Někdo chce dovnitř a používá k tomu kód pana Ka’Vora.“ Ozval se hlas Harrisony sekretářky. „Co?! Ten idiot má odvahu se vracet!!! Já mu to spočítám!!!“ a vyřítil se z kanceláře. „Ehm...podívejte se na kameru. Není to podporučík, je to nějaký cizí muž. A támhle vedle něj ještě jeden.“ „No, já je neznám, tak proč mně, sakra, voláte?! Taková kravina! Něco s tím udělejte!“ nařídil autoritativním tónem a opět zašel do své kanceláře. Sekretářka aktivovala intercom a tak mohli oba muži slyšet: „Pánové, používáte špatný kód, přístup vám nebude udělen, dokud se nepředstavíte.“ Oba muži se na sebe podívali zaskleným pohledem a jeden z nich odešel. Ten, co zůstal, si sedl na zem a dělal roztodivné pohyby, až nakonec… Ale to už paní Garcíová, milá a ctnostná dáma, nevnímala, protože odletěla i se svou židlí asi o metr vzad a když se jí do cesty postavila zeď, omdlela. Vincent vyhlížel z okna na hvězdy, se sklenicí sherry v ruce. Pozoroval poklidně stacionární pozici bílých bodů tam někde v dálce a najednou mu všechny připadaly tak nedosažitelné. I když nebyl citově založený člověk, tedy alespoň ne veřejně, tentokrát
si opravdu vychutnával tu pohodu a ticho. S úžasně bohatou příchutí svého sherry si užíval chvíle volna a hvězdy měl jen jako kulisu pro svou osobu. Avšak toto monumentální pozadí je opravdu úžasným doplňkem pro cokoli, protože je dokonalé ve své nedokonalosti a zároveň ploché ve své rozměrnosti. Jeho prvky se jako mozaika opakují a doplňují uvnitř okenního rámu a vnášejí dovnitř reálně svou příchuť prázdna, svůj pocit chladu, a jen jaksi druhotně své teplo a nepřebernou krásu věků. Čas, který jim neublíží, je zformoval do toho, čím jsou a to nadporučíkovi připadalo skvělé, aktuální. Jen čas ukáže, co… Ozval se výbuch. Mohutné vibrace molekul Vincenta až skoro vyhodily ze své pohodlné sedačky za majestátním stolem. „CO SE TO TU SAKRA ZASE DĚJE?!“ rozeřval se Harris na celé kolo. Kdo ho tak nehorázně ruší v jeho odpočinku? Opět tedy vehementně otevřel dveře a uviděl úplnou spoušť. Všechno bylo černé, spálené a ještě k tomu rozházené po všech koutech. „TOHLE SI ODSKÁČETE!!!“ opět zařval velmi rozezleně. „Garcíová! Nechte to uklidit! HNED!!!“ ještě jednou místnost rozduněl jeho silný, autoritativní hlas aniž by věděl, že jeho sekretářka leží jen dva metry vlevo od něj, zavalená svou židlí a kusem stolu, v bezvědomí. V tom ale do místnosti vešel protrženými dveřmi mladík, nemohlo mu být více jak 25, a v ruce držel něco známého. Něco, co Harris velmi nerad viděl i za jiných okolností a teď to bylo navíc v jeho blízkosti. „Proboha, to je bomba!“ vytanulo mu na mysli. „Mladíku, co to sem nosíte? To je zakázané!“ vyzkoušel svůj nejdiplomatičtější projev, který kdy vymyslel. Myslel si, že ta diplomacie atentátníka odzbrojí, ale s ním to ani nehlo. Ten udělal totiž pár kroků vpřed a sedl si před nadporučíka. „Taková drzost! On mně snad ignoruje!“ chtělo se nadporučíkovi říci, ale zadržel to ve svých ústech. Chvíli se na mladého muže díval, ale když se nic nedělo, vymyslel brilantní tah. „Nechceš to podržet, chlapče?“ až se pousmál nad svou neutuchající genialitou. Ovšem mládenec opět nereagoval a něco si stále pro sebe mlel. „No tak už dost, dej to sem!!!“ přetekly nadporučíkovi nervy, když chlapec zjevně nereagoval na řešení diplomacií. Chopil se detonátoru, který muž držel v ruce a začal se s ním prát. Chvíli se přetahovali, až Harrise ten muž praštil přes ruku a Vincent ucukl. Viděl, jak se mladík ohýbá k bombě, kterou měl připevněnou na sobě, a poté k detonátoru a jednou, poprvé ve svém životě, se zachoval racionálně bez ohledu na své ego – aniž si to sám uvědomoval a později byl schopen přiznat – a proskočil otevřenými dveřmi kanceláře, které se doteď nezavřely, protože stál blízko nich, ale teď do sebe zapadly s obdivuhodnou rychlostí. Ozvala se šílená rána a Harrise to ještě dále odhodilo na zeď, po něm následovala ještě většina vybavení jeho kanceláře a v neposlední řadě i kusy protržených dveří. Když tak ležel na zemi ve ztichlém prostředí, poslední myšlenka, která ho napadla byla: „Ten bastard mi zničil mou oblíbenou sklenku na sherry. Ten uvidí, jak já mu to zpočítám.“. Poté se zkusil pohnout a svou výhružku i provést, ale nebyl toho schopen. „Úklidová četa do centrály operací, a neflákejte se.“ Ještě stihl říci, než omdlel a nemohl tak už provést nic. podporučík Ka'Vor, nadporučík Vincent Harris NPC (hraje Ka'Vor) , Montserrat Maria Piacentti García Y Domingo NPC _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 2. 3. 2005, 19:19
Bhaelin sh´Thaar
Dancing with the Fire - 1st Attack
Praporčík
Následovaly inicializační obřady, které mnou otřásly natolik, že se o nich nechci rozepisovat [překlad : nic inteligentního mě nenapadlo]. Jsou to skutečně hrozní fanatici a nechápu, jak může někdo sdílet jejich myšlení ze skutečného přesvědčení… Pro mě bylo jediným viditelným výsledkem rituálu nové tetování na pravém zápěstí označující moji novou příslušnost. Brzy se našly i první úkoly. Zavolal si mě lokální vůdce. Ty jsi náš nový, že? Zeptal se mě s nepředstíranou vlídností. Založen: 30. 09. 2004 Příspěvky: 167
To jsem. Přikývl jsem trochu nesměle .
Umístění: USS Posseidon, Praporčík HF
Řekli mi, že jsi od Federační bezpečnosti… Ano, jsem jedním z místních velitelů sekcí. Kadet a velitelem? Zasmál se. Federálové jsou skutečně zvláštní… Napadlo mě namítat, že výcvik někde získat musíme, ale raději jsem neřekl nic… No. Odkašlal si. Nám se může hodit tvůj výcvik. Naši bojovníci jsou naprosto neschopní, pokud jde o taktický boj. Neumí improvizovat ani nic jiného než prosté atentáty. S pomocí nových bratří jako ty bychom mohli brzy začít s opravdovým bojem za pravdu. Myslí si to i vyšší představitelé, a proto hned pro tebe přichystali úkol. Dovedeš dva naše svaté bojovníky na místo určení a zajistíš, aby se cestou nestalo nic nečekaného. A tak jsme s dvojicí fanatických teroristů připravených na smrt při sebevražedném atentátu vyrazili. Místo určení mi bylo předáno až jimi, těsně před začátkem akce. Šlo o kancelář jistého nadporučíka Harrise. Neznal jsem ho, ale stejně mě pomyšlení, že také díky mě může klidně zemřít, mi moc dobře nedělalo… Přemýšlel jsem, jak bych asi mohl někoho varovat. Komunikátor jsem neměl… Zbraň jsem se neodvažoval použít, protože jsem si nebyl jistý, zda bych je zvládl vyřídit oba, nehledě na to, že by to byla přesně jedna z těch „nečekaných věcí“, kterým jsem měl zabránit. A protože jsem zaslechl něco o nějaké velké akci, na kterou se připravují, nechtěl jsem Černou Kobru zklamat… i za cenu něčí smrti. Nakonec jsem se rozhodl, že počkám, až vstoupí do Harrisovy kanceláře a pak se vydám někoho varovat. Jděte na to. Řekl jsem těm dvěma. Pane? A co vy? Otázal se nedůvěřivě jeden z nich. Jeho úkol končí tady. Odpověděl mu ostře druhý. Teď už je to jen na nás. Velitel podá zprávu velení, jak jsme si při akci vedli! Vehementně jsem přikyvoval, ale dal jsem si pozor, ať se jim nedívám přímo do očí. Nesnažil se už dál polemizovat. Kývl na druhého teroristu a vstoupili do přijímací kanceláře nadporučíka Harrise. Počkal jsem, až se za nimi zavřou dveře a pak vyrazil sprintem najít nejbližšího člověka s komunikátorem. Smůla byla, že jsem narazil na pořádného, s prominutím, idiota. Vrazil jsem do něj v ohybu chodby. Okamžitě jsem poznal bezpečáka. Rychle, zavolejte posily! V kanceláři nadporučíka Harrise se chystá další útok! Vybafl jsem na něj. Bohužel to na něj neudělalo patřičný dojem. Cože? Zamračil se. Mladíku, vypadáte dost podezřele. Asi vás budu muset zadržet. Na to není čas! Křičel jsem. Musíte… Do toho, na co je nebo není čas, mi nemáš co mluvit. Řekl rozvážně. Byl to takový ten typ zasloužilého pracovníka s dlouholetou službou, kterého už nic nevyvede z míry. Zavolejte bezpečnost! Je to rozkaz! Od koho? Podivil se. Identifikujte se! Kadet 4. ročníku Bhaelin sh´Thaar. Vyjekl jsem. Ale teď už… Já jsem podporučík, chlapečku. Nedal se. A ty mi nebudeš… To se teprv uvidí. Naštval jsem se. Vyrazil jsem rukou proti němu a snažil se vytrhnout mu komunikátor, abych ho sám použil. Došlo ke krátké urputné potyčce, která pro mě skončila značně nemile. Mému protivníkovi se totiž podařilo vyhrnout mi rukáv a odhalit tak moji novou ozdobu v podobě tetování Kobry.
Rázem se změnilo jeho chování. Předtím se mě snažil zpacifikovat jen tak nějak lehce jako nějakého chudáka, co to moc nemá v hlavě v pořádku. Teď ve mně začal spatřovat nepřítele číslo jedna. Což mi taky dal patřičně najevo svojí zbraní, kterou na mě namířil. Stůj, ani se nehni! Přikázal. Načež přivolal komunikátorem posily. Ovšem ne kvůli skutečným teroristům, nýbrž kvůli mně. Když posilová hlídka dorazila, pokusil jsem se to vysvětlit jim. Podívejte se, já k ním nepatřím! Ale v kanceláři nadporučíka Harrise jsou dva, kteří to tam hodlají vyhodit do vzduchu! Ani velitel této hlídky však nepatřil k chápavým. Poskytl mi sice prostor pro obhajobu, jenže nedělal to, co by situace vyžadovala. Výsledek toho bohužel přišel vzápětí. Ozvala se rána a podlaha se pod námi otřásla. Odpálili tu bombu. Vidíte! Co jsem vám říkal? Vykřikl jsem vyčítavě. Nečekal jsem, až se vzpamatují a rozběhl se chodbou směrem k Harrisově kanceláři. Z pod dveří se valil hustý dým. Přemýšlel jsem, jak se nejlíp dostat dovnitř, když vtom mě někdo chytil za ruku. Tanec s ohněm. Ozvalo se smluvené heslo pro kontakt od ´Tomovy´ organizace. Překvapilo mě, že mě kontaktují zrovna teď. Co se děje? Rychle odsud! Přikázal mi hlas postavy, kterou jsem přes kouř neviděl. Hned? A co ti uvnitř…? O ty se postarají. Ujišťoval mě. A o vás by se postarali taky…a to nemůžeme právě teď připustit. Musíte zmizet, než vás uvidí ti maníci od bezpečnosti . Uznal jsem, že má pravdu a ač se mi příčilo opustit toto místo bez pomoci možná ještě živým, dali jsme se do běhu chodbou na opačnou stranu, než kudy přibíhali první lidé. Tak, mým jediným úkolem je instruovat vás o dalším postupu. Sdělil mi ten muž, když jsme se dostali z dosahu do nějaké opuštěné místnosti. Opuštěná byla tedy jen zdánlivě. Napočítal jsem 3 dobře ukryté a ozbrojené muže – nejspíš nějaké důležité centrum organizace. A to je? Vrátíte se teď k Černé Kobře a spravíte je o úspěchu akce. Koneckonců úspěšná byla. Dál se zaměříte na zjišťování cíle dalšího útoku. Zachytili jsme informace, že má jít o něco velkého … Přikývl jsem. Ano, mluvili o nějakém ´Velkém třesku´… a snad dokonce uvažují o tom, že mi dají "taktické velení"… Ano, a proto vás vyslali na tuto zkušební misi. Ten člověk ví skoro víc než já… A to mě děsí… Cíl náhodou neznáte…? Bohužel. Posmutněl. Na vás bude to zjistit a pak o tom v co nejkratším čase informovat příslušná místa a ZABRÁNIT tomu! Předpokládáme, že se to ovšem dozvíte až těsně před vlastní akcí, a tak budete pak muset improvizovat. Dostanete spojku, kterou budete mít kdykoliv k ruce, ale musí to tentokrát dopadnout lépe než v případě útoku na kancelář Harrise! A ne že vás zas někdo „odhalí“! … Mimochodem teď si musíte dávat pozor ještě na vlastní bezpečnostní oddíly. Tuším, že osoba jako vy nebude příliš nenápadná… To se nám to zase hezky zamotává… Je vůbec ještě cesta ven z toho všeho?
Created by Cad. Bhaelin sh´Thaar & Additional NPCs 3. 3. 2005, 10:49
James Mckenli Podporučík
James otevřel oči.Měl je zaslepené a tak si je promnul.Byl tu další den.Další den,který určitě přinese něco nečekaného.Postava,která dosud ležela se napřímila.Něco si mumlala.Bylo to potichu.I kdyby jste stáli ve dveřích slyšeli byste jen nesrozumitelné potiché mrumlání.To co si povídala postava to věděl jen James. "Skvělí!Zrovna musím mít službu.A to ještě v noci.Och bože." James se oblékl a vyšel ven,před svoji kajutu.Vydal se rychlím pohybem k ošetřovně.Hodinky mu teď hlásali 3:27.Měl ještě tři minuty.Poté mu začne služba. Založen: 28. 10. 2004 Příspěvky: 72 Umístění: Uss Excalibur, komplex IV
James přemýšlel.Mohlo mu ohrozit kariéru zápis toho nadporučíka do jeho záznamu?A to jen kvůli tomu že mu řekl že je bastard. "To je hrozný.On ani nepřizná že to opravdu tak je.A ještě mi napíše do záznamu:Urážka důstojníka.Tssss,jak směšný.Ale bohužel když si Pan Bastard umane,tak si umane." James se nesnažil mluvit potichu,jelikož nikoho zatím nepotkal. O 2 MINUTY POZDĚJI [b] James se válel v křesle.Málem usnul.Naštěstí ho probudili kroky.Byli to silné kroky a blížili se k pracovně zástupce hlavního lékaře-tedy k Jamesovi.James chvíli poslouchal,poté vytáhl phaser.Rychle se skryl za dveře. Dveře se v tu chvíli otevřeli.James byl u stěny kde byli dveře.Dveře se otevírali dovnitř,tudíš skryli Jamese.Lampička svítila.James ji nechal rozsvícenou.Postava se zastavila uprostřed místnosti. James strčil do dveří (ty se zavřeli) a zamířil na postavu. "Ani se neotáčej,hajzle.Vím kdo seš" řekl James. Očekával smích či drsný hlas ale ten hlas zněl úzkostlivě: "Prosím nezabíjejte mě.Jsem Cook.Bolí mě hlava.Potřebuju najít doktora,aby mi na to něco dal" zapískal hlas. Jamese to nepřesvědčilo.Ale ten hlas....Nevypadal na teroristu. "Slíknout do půl těla" poručil mu James. Cook se vysvlékl.Na ramenou neměl nic.Žádné tetování. "Dobrá,jděte ke stěně a já vám něco dám" řekl mu James. Cook poslechl.James se začal přehrabovat v lékárničce.Našel to co potřeboval.Hodil lék Cookovi a řekl mu že tu musí zůstat. "Proč?" zeptal se věcně Cook. "Nelíbíš se mi.Můžeš bejt terorista.Ráno tě pustim.Spát můžeš tady, ukázal James na lůžko ,a žádný fígle nebo....nebo tě zabiju" a opravdu James nastavil phaser na zabití. "Když to musí bejt" smířen se svým osuden řekl Cook. O 4 HODINY POZDĚJI James zůstal sám.Cooka propustil před chvílí.Klaudie je nemocná takže nemůže nastoupit do služby.James se stal na dobu Klaudiiny nemoci. Najednou zaprskal interkom: "Rychle výbuch v kajutě C na patře E27 sekce E!Je tam zraněný nějaký Harrison či jak se jmenuje.Pospěš.Vážnost popálenin:obrovská.Za chvíli jsme u tebe.Máme i jednoho teroristu.Má těžší zranění ale asi to přežije.
James měl za 5 minut vše připraveno.... ZA 3 HODINY POZDĚJI Zadaný úkol byl úspěšný na 50%.Harrison nepřežil ale terorista ano.Sice neměl ruku a na druhé mu musel James amputovat protože byli naprosto černé a neopravitelné ale je ve stabilizovaném poloze.Už nemůže umřít.Už může mluvit.Ale teď spí protože James ho uspal. Kdo by ho asi tak vyslechl?Bhaelin!!! James popadl interkom a řekl Bhaelinovi: "Okamžitě přijď na ošetřovnu!Je to moc důležitý.James konec"... _________________ James Mckenli-Podporučík HF Dokonalost spočívá v maličkostech, přesto dokonalost není maličkostí 4. 3. 2005, 18:51
Ka'Vor Poručík
Jako obvykle jsem seděl za tím mohutným stolem v mé nové kanceláři. Ten Cardassian mi přinesl nějaká hlášení od agentů Kobry tady na stanici. Docela mne udivilo, kolik jich je takhle infiltrovaných. I když jsem ta hlášení nechtěl číst, letmo jsem projel alespoň od koho jsou, abych věděl, kdo všechno zradil. Naštěstí ve složce nebyla žádná jména mých kamarádů ani nejbližších spolupracovníků. Kobra zřejmě nepovažuje OPS za důležitou sekci – jak jen se mýlí! – a možná i proto je nepřekvapilo, že jsem tam byl nasazen jen já.
Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Co mně však více a více znepokojovalo bylo to, že mne Federace určitě hledá. Jsem přece nebezpečný delikvent, kolaborant s teroristy a odsouzen na smrt! Nevím, co pomohlo k tomu, že jsem až do teď nebyl nalezen, ale tohle štěstí může být vrtkavé a nerad bych ho pokoušel dlouho. Musím už konečně něco vymyslet a neodkládat to. Musím základnu opustit co nejdříve. Ach, opustit, odejít od všeho, co jsem znal a považoval za úžasné, čemu jsem věřil a vstoupit do neznáma, úplně změnit život. Ani nevím, jestli budu moci přežít. No, na druhou stranu, kontroloval jsem svůj účet, který mi ještě nebyl zablokován, a mám tak dost peněz na to, abych mohl něco podniknout. Tak mne napadlo, že mi ještě ani neřekli, jak dopadl ten atentát na ústředí OPS. Co přede mnou tají? Doufám, že tam nikdo nezahynul - tak jsem to plánoval -, ale nebylo by od věci, kdyby pan úžasný, neomylný nadporučík Harris utrpěl nějaká ta lehká zranění,že. Stiskl jsem tedy tlačítko a přivolal Cardassiana. Pořád ještě nevím, jak se jmenuje, nechci se ho ptát, když bych to vlastně měl vědět. „Co si přejete, pane Ka’Vore?“ „Řekni mi, jak dopadla ta akce u ústředí operací.“ Osvojil jsem si i tykání nadřízených podřízeným. „Bohužel, pane, byla jen zdemolována jedna místnost a bylo pouze pár zranění. Omlouvám se.“ „Cože?! Vy jste nikoho nezabili?!!!“ naoko jsem se hrozivě rozčílil. Doufal jsem, že to na mé dlouhodobé divadélko postačí „Promiňte, pane, ale můžu to nechat napravit, aby sláva Kobry nikdy nezašla!“ „Správně. Ale už tam nikoho neposílejte, čekali by to.“ No, spíše opak, ale opravdu nechci způsobit mému milovanému oddělení nějaké větší škody. „Jak přikážete.“ „Dobře. A ještě něco. Nehledají mne? Nezjistili jste nic takového?“ „No, ve složkách, ke kterým máme přístup, je napsáno, že se po vás pátrá, ale zatím nikdo z těch federačních blbců nic neobjevil. Máme ještě zvýšit současná opatření?“ „Ano. Na co nejvyšší možnou míru. Federaci nesmíme podceňovat, i když bych byl nejradši, aby nebyla.“ A nemohl jsem se rozhodnout, jestli to jen hraji, nebo jestli to i tak trochu cítím. „Ano, pane Ka’Vore.“ „Když už jsme tak u toho, mám co nejdříve odletět, abych se mohl znovu účastnit ostatních akcí Kobry. Můžete to zařídit, nebo mám zavolat někoho vyššího?“ věděl jsem,že to ho povzbudí a bude dělat vše, co bude v jeho silách. „Ne, pane. Tohle můžeme samozřejmě zařídit. Jen to možná nebude tak pohodlné.“ Tak takhle ne. Tohle mohlo znamenat i to, že bych třeba cestoval v krabici. Musel jsem se opět naoko rozzlobit. „Cože?! Jak si to vůbec ke mně dovolíte?! Asi bych si to tu měl více prověřit, jestli náhodou tady nejste slabý článek organizace! Chci to nejlepší, co dokážete sehnat! A nižní, než standardní federační třídu neberu! Jasné?!“ „Jistě, pane Ka’Vore.“ Řekl mírně vyděšený Cardassian. Zřejmě se hodně bojí trestů za neuposlechnutí rozkazu vyššího. „Odchod!“ řekl jsem rázně a „můj podřízený“ odešel. Opět jsem sedl ke stolu a snažil jsem se proniknout k mé bývalé složce, kde jsem měl
dopisy od matky, také různé zprávy, hudbu, a podobně, ale ta byla zablokovaná už zřejmě od mého odsouzení. Zkoušel jsem to mnoha způsoby a vypadalo to, že jsem se dostal snad méně než napůl cesty. Snad to nepotrvá dlouho. Je vidět, že jsem vyšel ze cviku, dříve, na Akademii, jsem takovéto kousky dělal často. Uslyšel jsem na chodbě nějaký hluk, ale nedovedl jsem ho moc identifikovat. Poté se ozvaly zrychlené kroky a mně to zaujmulo natolik, že jsem se rozhodl jít se tam podívat, protože přes částečně zvukově izolované dveře toho moc slyšet nebylo. Otevřel jsem je a vstoupil do chodby. „Naposled vás vyzývám! Otevřete! Tady jsou bezpečnostní složky základny McKinley, jednáme ze soudního nařízení potvrzeného vedením! Jestliže do tří sekund neotevřete, vnikneme k vám silou!“ hlas neznámého muže byl velmi silný, pronikl ve velmi velké míře dveřmi na chodbu. Avšak v tom mne chytl Cardassian za ruku, tedy, lépe řečeno, za nějaké roucho, či co to bylo, které jsem si navlékl včera, abych neprovokoval svou uniformou. Komunikátor jsem si však nechal, a to zřejmě byla ta chyba. Když jsme spěšně odcházeli, uviděl jsem, jak se zatáhly silné dvojité dveře přes ty standardní, federační. Stejně moc dlouho nevydrží, jestliže tam stojí standardně vybavená četa bezpečnosti. „Pane Ka’Vore, pojďte za mnou, prosím, máme tu únikovou cestu, tam nás neobjeví.“ A tak jsem za ním šel. Odvedl mně do místnosti, kde jsem nikdy nebyl, zřejmě to bylo ubytování pro všechny, kteří sem patřili. Byl tu velký nepořádek, ale i čtvery další dveře. Docela jsem se podivil, jak je tohle centrum velké, a až do teď ho nikdo nenašel. Prošli jsme jedním uzavíratelným průchodem do další místnosti, kde jsme se zastavili. Na stěnách visely nějaké obrazy a ostatek byl pomalován nějakými symboly, možná jistým druhem písma. Cardassian se rychle uklonil, něco začal prudce drmolit, ale to už se ozvaly mocné rány z dálky, nepochybně se bezperáci začaly dostávat dovnitř. Naše obrana moc dlouho nevydrží a já budu vydán na pospas federačním úřadům. Můj doprovod však přestal recitovat a rychle přešel do kouta místnosti. Zde si nasadil prsten a přejel rukou po určitém místě na zdi. Z ní vyjel panel, na kterém zadal kombinaci, již jsem však neviděl. Vedle něj se otevřel otvor v podlaze a on mi gestem pokynul, abych tam sestoupil. Bylo vidět, že průlez je jen provizorně udělán. Po pár schůdkách jsem se ocitl v Jefreezově průlezu. Cardassian slezl za mnou a vypravil se vpravo. Přirozeně jsem ho následoval, pokud jsem nechtěl být objeven. Otvor nade mnou se uzavřel a nepochybně po něm nezůstaly na zemi ani památky. Doufal jsem, že ho bezpečnost nenalezne. Pospíchali jsme úzkým průlezem stále dál a dál, až se Cardassian přede mnou zastavil. Odbočil vlevo a po pár metrech už jsem viděl východ, zatím uzavřený. Ovšem opět jsme se zastavili a on mi pokynul, abych šel nahoru. Nejdřív jsem nepochopil, co po mne chce, když východ byl zjevně před ním. Avšak já se podíval nahoru a uviděl jsem, jak se „odmaskovává“ další průlez a otvor na konci. Opět stejně provizorně vytvořený. Nebyl jsem si jistý, jestli je tahle bezpečnost udržována hologramy či nějakým lokálním maskováním, ale je vidět, že funguje dobře. Chytl jsem se tedy prvního schodu a poté dalšího, až jsem se nakonec dostal nahoru. Chytl jsem se okrajů a vyhoupl se nahoru, na podlahu nějaké místnosti. Vypadala podobně, jako má kancelář, jen nebyla tak hezky zařízena, co se nábytku týče. Avšak obrazy a uspořádání bylo týž. Otočil jsem se vpravo a až teď jsem si všiml dvou mužů, kteří mne bedlivě pozorovali. Zřejmě mne chtěli hned zabít, protože se ke mně rychle vrhli a uklidnil je až můj bezejmenný společník, když jim řekl, že jsem jejich velitelem. V tom se jejich chování naprosto změnilo a znovu se ke mně nahrnuli, tentokrát však málem s úmyslem líbat mi nohy, abych jim vše odpustil. Řekl jsem si, že je v tom chvilku nechám a „neodpustím“ jim hned, ještě se mohou hodit. „Vítejte, pane Ka’Vore, v našem druhém tajném vyslanectví.“ „To jsme stále na stejném podlaží?“ „Ne, pane, jsme o tři paluby níže. Materiál zde je lépe odstíněn a rušičky jsou zde déle než v tom, v kterém jste přebýval.“ „Prob…ehm…Prokobru“ doufal jsem, že nějaké takové citoslovce existuje – a mělo by, pokud je ta Kobra něco jako Bůh – „To jste si dovolili mne lhát do očí a nepřevést mne sem, abych byl ve větším bezpečí?! To si ještě odskáčete!!!“ opět jsem se strojeně rozčílil. „Jděte mi z očí!“ jsem řekl ve finále a všichni mne nechali být. Musel jsem rychle přijít na něco, čím bych odvrátil od sebe pozornost. Komunikátor! No jistě! Musím se zbavit komunikátoru! Ale ne, to by nemělo smysl. Jestliže dokázali proniknout rušičkami nahoře, mohou to dokázat i s těmito a tak zaměřit můj biosignál i bez komunikátoru. Hmm, chtělo by to nějakou malou rušičku, jenom pro mne, která by zajistila rozptýlení scanovacího signálu, aby… Jasně!!! To je úžasný nápad!
Ihned jsem otevřel dveře a dostal se tak do sousední místnosti, kde se právě můj „oblíbený“ Cardassian bavil zřejmě s nějakým podřízeným. „Pojďte sem!“ řekl jsem mu. Samozřejmě mne rychle poslechl a vešel dovnitř. Dveře se zavřely a já si sedl za nevelký pracovní stůl. I když jsem mu pokynul, aby si sedl, neudělal to a zůstal stát, ruce za zády. Na stůl jsem hodil svůj komunikátor a řekl jsem: „Dokážete udělat funkční kopii?“ „No, nemáme zde přístup k určitým materiálům, které-“ „To nevadí. Nemusí to ani vypadat stejně, když to bude uschované v oblečení. Hlavně, aby to vysílalo tytéž signály, chápete?“ „Ach, ano! Jistě, to nebude problém. Kolik jich potřebujete?“ „Pro každého člena na základně jeden.“ Zalapal po dechu a lehce zdvihl své obočí. Zřejmě chtěl něco říct, ale já ho poslal pryč s tím, aby to zařídil, v co nejkratším možném termínu. Než odešel, sdělil mi, že pár by jich mohlo být vyrobených už zítra. Opět jsem měl ze sebe dobrý pocit. „Nemají šanci mne najít“ probíhalo mi hlavou a s pocitem vítězství a bezstarostnosti jsem zavřel oči a odpočíval po náročném dni… _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 8. 3. 2005, 16:03
Bhaelin sh´Thaar
Recon Games - Game Over ?
Praporčík
James čekal na Bhaelina,každých 8s se díval na teroristu jestli spí.Terorista se potil stejně jako James.Doktor raději vypl nahrávání rozhovorů v ošetřovně,k tomu má pouze přístup hl. lékař ale když je Klaudie nemocná tak se stává automaticky on.Konečně vešel Bhaelin na ošetřovnu... Chystal jsem se, že zajdu za svými novými "přáteli", když vtom se ozval James. Opět vypadal rozrušeně. Nechtěl jsem si ho vzít na svědomí, a tak jsem přislíbil, že za ním zajdu. Vyrazil jsem a trvalo mi tak čtvrt hodinku překonat vzdálenost od mé výchozí pozice na ošetřovnu. Vešel jsem a okamžitě zaznamenal Jamese, který byl jak na trní. Založen: 30. 09. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon, Praporčík HF
James doslova přilétl k Bhaelinovi a hned spustil: "Víš jak byl ten výbuch?" James mohl pozorovat jak jeho přítel se zatvářil jako kdyby za to mohl on "No tak mi sem přivezli dvě osoby.Jednoho důstojníka,myslím že se jmenoval Harrison a druhý terorista.Harrison podlehl zranění,dělal jsem co jsem mohl opravdu,ale terorista přežil.Je v děsnym stavu ale může mluvit" James se nadechnul a čekal co mu na to všechno řekne Bhealin... SAKRA! Projelo mi ihned hlavou. Jestli ten maník něco řekne, můžem se jít i s Tomem klouzat... "Už ti něco řekl?" Zeptal jsem se co nejklidněj s nepředstíraným zájmem. "Ne,ale něco nesrozumitelného mumlá,je to blouznění ale říkal něco jako že někdo hraje na dvě strany.Něco viděl,ten někdo ho pokládal za mrtvého,asi se před ním vyzpytoval či co,nebo něco udělal,no snad to z něj vytáhnu.Za dva dny u budu plynule mluvit" informoval ho James. Bhaelin se snažil skrýt svou pravou tvář ale James ho prokouknul. "Něco v nepořádku?"zeptal se. "Nic co by tě muselo trápit." Snažil jsem se ho lakonicky odbýt, ale věděl jsem, že při nejmenším něco tuší Zoufale jsem přemýšlel, jak to zaonačit, aby ten terorista už promluvit nikdy nemohl. Nezdálo se ovšem, že bych měl moc možností. James byl nepochybně teď ve střehu a navíc byl celý prostor střežený počítačem.
James pozorně sledoval Bhaelina.Řekl mu: "Zdá se mi příteli že to se mnou nehraješ na férovku,já tě informuju o všem.O teroristovi,vždyť jsem to mohl říct úplně někomu jinýmu! Pc jsem v týhle místnosti vypnul,řekni mi všechno co víš!Mě se tohle jeví jako menší podraz..." James dychtivě poslouchal co na to Bhaelin řekne... To tedy ne, můj milý příteli...tohle se dozvědět nesmíš... Ale přišla záchrana v tom, že bylo vypnuto PC. Okamžitě mě totiž napadlo, co dál...jen kdyby se James na chvíli otočil... "Dobře, řeknu ti to. Ale je to dost tajný, takže dojdi prosím zajisti dveře, ať nás náhodou někdo nevyruší." Požádal jsem ho. James v tom naštěstí nevytušil zradu a přešel kolem mě, aby se dostal k ovládacímu panelu dveří. Ještě jsem si zkontroloval, že je vše, jak má. Terorista ležel na lůžku na cestě mezi mnou a Jamesem. Takže to, že by náhle vstal a praštil Jamese aniž bych mu já mohl zabránit... Vyrazil jsem vpřed za Jamesem. Plížil jsem se tak tiše, jak jsem jen uměl (a pamatoval si z cvičných misí). James mě za sebou skutečně nezaznamenal. Když jsem byl těsně za ním, vydal jsem náhle varovný výkřik. "Pozor!" Ale než se James stihl otočit, zasadil jsem mu zezadu prudkou ránu. Akorát stačila na to, aby se svezl na podlahu. James v poklidu šel zavřít dveře,nikdy by nevěřil že by ho dokázal jeho přítel udeřit a omráčit.Ale za několik okamžiků se zmýlil aniž o tom věděl… Otočil jsem se a udělal pár rychlých hlasitých kroků směrem k teroristovi. Zadíval jsem se na něj. Byl při vědomí...a díval se přímo na mě. Poznal mě a oči se mu rozzářily. Nejspíš očekával, že jsem ho přišel osvobodit. Těžce jsem polkl při pomyšlení, že bych měl tohohle bezbranného člověka zabít. Pak jsem si ale vzpomněl na všechny jejich taky bezmocné a navíc ještě nezúčastněné... Sevřel jsem pevně rty a nadechl se. "Ty hajzle!" Zařval jsem a udělal s jeho krkem krátký proces. Do smrti asi nezapomenu na ten výraz hrůzy, který se mu objevil v očích těsně před tím, než vyhasly. Vzal jsem jeho tělo a hodil na podlahu tak, aby to vypadalo, jako že jsem ho dostal při pokusu utéct. Vedle ruky jsem ještě položil nějaký nástroj, jako jeho zbraň. Pak jsem se vydal křísit Jamese. Vůbec jsem si nevšiml, že jsem si o nějaký ostrý roh při tom roztrhl uniformu a odhalilo se mi zápěstí s tetováním... James pomalu otevřel oči.Nejdříve viděl mlhavě,pak ostřil a ostřil.James se podíval na mrtvého teroristu. "Co se stalo?" Zeptal se věcně James ale potom uviděl tetování.James se snažil chovat normálně. "Hele koukej máš něco na botě." Bhaelin se instinktivně podíval směrem dolů,to využil James a strčil Bhaelina takovou prudkostí že Bhaelin po dvou metrech upadl.James vytáhl phaser a namířil ho na něj. Snažil jsem se udržet na nohou, ale Jamesův útok byl příliš náhlý a prudký, takže jsem se nakonec natáhl na zem. Otřásl jsem se a najednou jsem zíral přímo do hlavně Jamesova phaseru. "Co se děje?" Pohled mi sklouzl na odhalené zápěstí. A sakra!
"Já ti věřil,a ty tohle.Odkdy jsi tohle?Od prváku?Od druháku?Asi ses se mnou skamarádil jen proto abys ze mě tahal rozumy co?Co by jsi řekl že bych měl zavolat ochranku?“ Zvedl jsem ruce na svojí obhajobu. "Počkej!" James si to vyložil jako snahu o útok. "Nehýbej se!" Křičel "A koukej odpovídat" "Hele, vím, že to zní šíleně, ale já jsem s nimi jenom jako." James posmutněl. "Tak ty si myslíš že jsem takový defo abych ti věřil?Máš tetování,ten útok na Harrisona jsi udělal určitě taky že jo?Odpověz,a nesnaž se lhát,jsem přece psycholog vzpomínáš?Tak odpověz!“ James byl zoufalý,věděl že to Bhaelin neudělal ale tetování ho přimělo nevěřit mu! Spočítal jsem si, že mi lži stejně nepomůžou... zato je ale James možná psycholog, ale může se mi povést ho zpracovat vhodně podanou pravdou... "Ano, ten útok jsem vedl." Přikývl jsem klidně. Získal jsem zpět ztracenou rovnováhu a naopak James vypadal, že tu svou čím dál víc ztrácí... "Co?" zeptal se zděšeně James.Vlasy mu stáli na hlavě. "Já,já zavolám ochranku!Proč jsi ho zabil" ukázal na teroristu.. "Právě aby mě neprozradil." Řekl jsem chladně. "A ani ty bys neměl. Mám poslání, jehož důležitost přesahuje všechno ostatní. Možná se chystá dokonce zničení celé McKinely!" Teď jsem hodně přeháněl, ale chtěl jsem, aby to na Jamese udělalo dojem... "Zničení? Ne ne,snažíš se mě oblafnout,já,já,já..." James se zhroutil do křesla. "Já to nechápu a ani to chápat nechci." James klepl na interkom: "Bezpečnost na ošetřovnu.HNED! James konec"... Tak tohle jsem drobet nečekal. Teď to bude hodně špatný... Mám už jen pár minut, maximálně pět, abych ho přesvědčil, ať mě pustí. Pořád by se to pak dalo zaonačit, že volal kvůli tomu mrtvému... "Jamesi neblázni! Oni připravují další útok! A bude to velký útok! Ne takový, jako doteď. Maníci, co se vyhazujou do vzduchu. Ale opravdová akce s velkými následky! MUSÍŠ mě teď nechat jít!" "Zabils dva lidi.Dva,jeden který za nic nemohl-Harrison.A to jen kvůli tomu abys mezi ně "naoko" zapadl.Nikdo nemá právo brát lidem život.Ani teroristé!Ale ty?Jsi zrůda.Řekneš mi na to že jsi to musel udělat abys ochránil základnu.Vždy se najde možnost vyřešit věci bez násilí..." "Tohle neříkej mě, ale vůdcům té organizace! uvědomuješ si, že já jsem teď jediné spojení mezi nimi a spravedlností Flotily?" "Ty máš co mluvit o spravedlnosti! Bhaeline ty mě asi nepřesvědčíš!Kde je ta zpropadená
ochranka?už by tu měla být..." "Všechno, co se odteď stane, budeš mít na svědomí!" Varoval jsem ho ještě, ale v duchu jsem se už smířil s tím, že mě zatknou. Ostatně věřil jsem, že mě z toho Tom brzy vytáhne...
Created by Cad. James McKenli a Cad. Bhaelin sh´Thaar 9. 3. 2005, 8:57
Bhaelin sh´Thaar
Recon Games - Cause and Effect
Praporčík
Muž sedící za stolem v prazvláštním kovbojském oblečení s nohama na stole podřimoval. Byla to první a zase na dlouho poslední chvilka klidu ve vypjaté době posledních dní. Málokdo znal jeho pravé jméno – Asturius z kolonie Maghrad II. – ale v zasvěcených kruzích byl znám jako ´Kovboj´ - jeden z nejlepších agentů SFI. V současné krizi na McKinley se mu ale příliš nedařilo. To se ovšem mělo brzy změnit. Do místnosti náhle vrazil člověk v nenápadném oblečení s PADDem v ruce. „Máme to!“ Vykřikl vzrušeně. Založen: 30. 09. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon, Praporčík HF
Kovboj se probudil a vyskočil na nohy. „Co?“ „Cíl jejich útoku, pane.“ Kovboj rázem ožil. „Ukaž!“ Přelétl očima PADD a zbledl. „Proboha!“ Z míry byl ale vyveden jen na okamžik. Hned na to začal udílet odhodlané a věcné rozkazy svým podřízeným. „Informujte celou naší síť. Kód Firestorm! Dejte vědět velení, ale ať nezasahují. Nesmíme je varovat. Připravte tým Cross. A dejte někdo vědět Bhaelinovi.“ V tom k němu přistoupil jiný muž. „Bhaelina jsme ztratili, pane.“ „Jak to, ztratili?“ Změřil si ho ´Kovboj´. „Byl zatčen bezpečností stanice, pane.“ Vzápětí mu krátce vyložil historii z ošetřovny, kterou jiný agent zaznamenal. „Sakra!“ Udeřil Kovboj pěstí do stolu. „Ten doktůrek netuší, co způsobil.“ „Co budeme dělat teď, pane? Na infiltraci další osoby není čas…“ Kovboj si sedl za stůl a dal hlavu do dlaní. Usilovně přemýšlel, ale napadala ho jen jedna možnost. „Co kdybychom dali vědět komodoru Haydsové?“ Navrhl nesměle jeden z jeho spolupracovníků, co se mezitím shromáždili v místnosti. „To nejde.“ Odmítl Kovboj. „My je chceme dostat. Ne prozradit a odsoudit naše spojky.“ „I za takovou cenu.“ Zapochyboval kdosi. „I za takovou cenu.“ Potvrdil. „Pánové, nejspíš si neuvědomujete vážnost celého problému.“ Nastalo ticho. Po chvíli se Kovboj ztěžka nadechl a řekl. „Musíme toho Bhaelina dostat z vězení a dopravit ho zpět na jeho místo u Kobry.“ Rozlehl se udivený šum.
„Víte přece, že Kobře se něco podobného povedlo s mistrem Ka´Vorem.“ Připomenul. „Ale bude to vypadat důvěryhodně?“ Vyslovil jeden z agentů rezidentury pochybnost. „Bude muset…“ „Přiveďte mi toho doktora, co to spískal. Toho.. McKinleyho? Kenlyho?“ Požádal Kovboj po chvilce mlčení. „Pane?“ „Chcete do toho tahat dalšího člověka?“ „Ano chci.“ Trval na svém. „Nehledě na to, že už v tom je stejně až po uši. Jestli se Kobra dozví, o čemž nepochybuji, co provedl Bhaelinovi, udělá s ním krátký proces. Nechci mít na svědomí dalšího kadeta…“ Další námitky se už neozvaly.
Created by Special Agent ´The Cowboy´(NPC) & Additional NPC´s - played by Cad. Bhaelin sh´Thaar 10. 3. 2005, 9:55
Martel Tarkin
Pomstu je nejlépe servírovat za studena, část 1.
Konzul
Martel seděl ve svém provizorním úřadu – tedy ve své provizorní kanceláři, protože jeho byla poškozena jedním z výbuchů. Byla mnohem menší než jeho původní, ale byla útulná. Zvažoval, že by si ji po skončení krize nechal. Vstal od stolu a vzal si šálek horkého černého čaje, který si nechal dovést ze Země. Nebyl to žádný replikant, nýbrž skutečně vypěstovaný „čaj“. I výhled tu byl hezčí. Země se pod McKinley otáčel a Slunce bylo v její zádi. Nádherná scenérie. Slunce téměř zakrylo všechny ostatní hvězdy svou majestátností a svým jasem. Jenom díky speciálním sklům a silovým polím se na to dalo dívat přímo. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
„Prokonzule Tarkine, tady jsou bezpečnostní záznamy, co jste chtěl.“ Ozval se od dveří hlas. Poté co se Mat otočil, zjistil, že patří staršímu muži v zlaté uniformě, na jehož límci bylo označení náčelníka. Přistoupil k náčelníkovi a převzal si záznamy. Ačkoliv byl jaksi Martel od toho muže vzdálen svým postavením, tak vždy obdivoval tyto jedince, kteří i přes nevýhodné podmínky dále slouží na palubách hvězdných lodí. Možná je to osud, možná naděje, že se stanou důstojníky, možná něco jiného. „Děkuji, náčelníku. To je vše. Díky moc.“ Sdělil mu Tarkin. Náčelník se otočil a opustil Tarkinovu provizorní pracovnu. Mat neváhal a rychle si sedl ke stolu s počítačem a nechal si vše přehrávat. Neměl zrovna moc práce, protože soudní procesy jdou rychle a zatýkání mají na starosti další složky McKinley. Jen někdy ho povolají, aby se něčeho zúčastnil. To se ovšem nedalo říci o jeho nadřízeném Matrixovi. Byl v jednom kole – delegování, práce navíc,… I Mat toho měl dost, více než obvykle, ale v posledních pár hodin bylo klidnějších, proto „tolika“ volného času. Záznam se spustil na monitoru. Mat to sledoval velmi dobře, pozorně, aby mu ani jeden maličký detail neunikl. Po 3 hodinách ještě více zpozorněl, když se na obrazovce konečně objevilo to, po čem celou dobu šel. „Počítači, zastav přehrávání a ukaž data index 54889.121.“ Odpovědí bylo zobrazení obrázku na monitoru počítače. „Identifikuj muže sedícího u stolu 4 v baru. Začni u nelegálních obchodů.“ Na monitoru počítače se během malé chvilky objevil podobizna muže, počítač dělal úpravy, zkoumal jisté body, a pak se objevil nápis PROVÁDÍM HLEDÁNÍ. Asi po 15 minutách se konečně objevilo něco na monitoru. Druhá podobizna muže a uprostřed blikal nápis 100% shoda, 100% shoda.
„Ukaž mi složku tohoto muže.“ Na monitoru vyjel požadovaný příkaz. Záznam č. 1167-WP-674 Jméno: Erham Příjemní: Ger Přezdívka: Torok Datum narození: 23. 7. 2439 Místo narození: kolonie na Sordon IV. Rodiče: informace nejsou dostupné Sourozenci: pravděpodobně žádní Zaměstnání: zprostředkovatel cenných kovů Ilegální činnost: zprostředkovatel na černém trhu „Počítači, ukonči záznam.“ Obrazovka potemněla, ale vzápětí se na ní rozsvítilo logo Federace. Martela začínalo hřát příjemně u srdce. Tohle bylo ono – tohle bylo to, co potřeboval. S nadšením a se shromážděnými důkazy vyšel celý hrdý na svou práci do kanceláře hlavního diplomatického důstojníka. Cesta šla rychleji než obvykle. Lidé se na něj otáčeli, protože za posledních pár dní bylo vidět jen minimum šťastných lidí, tím teď ovšem Martel byl. Zcela dychtivě po příchodu k požadovaným dveřím sklouzly jeho prsty na příslušný panel a ozvalo se slabé zazvonění, na které následovalo mnohem hlasitější… „Dále!“ Martel poznal Matrixův hlas, a tak se neopejpal a vstoupil dovnitř. Matrix seděl ve svém křesle s skleničkou koňaku v ruce a pročítal paddy. „Co bys rád?“ Otázal se ho Matrix aniž by přesunul pohled z paddu. „Mám jeden velmi závažný problém, velvyslanče.“ „Skutečně? Tak to se na to podíváme.“ Zavtipkoval Matrix. „Samozřejmě.“ Odpověděl Martel a široce se zazubil. Už z toho úsměvu bylo patrno, že to Martela přímo hřeje, že tohle je něco, co se mu velice povedlo. „Tak to ukaž. Třeseš se na to jak dobytek na pastvu.“ Prohodil s úsměvem Matrix, zatímco mu Martel podával padd. Hned po přečtení prvních řádků se Matrixovi úsměv vytratil. „Nemyslíš, že už to trochu přeháníš?“ „Ne, nikoliv.“ Zněla stejně suverénní odpověď, stejně tak jako otázka. „To je blbost.“ Ohodnotil Matrix zprávu. „Ale není. Jsou proto jasné důkazy, velvyslanče.“ Dodal rychle Martel. „Jsou jen na dalších stránkách.“ Matrix se začetl pozorněji. „Je to tak.“
Skočil mu do četby prokonzul a z jeho hlasu zaznívalo čiré uspokojení. „Komodor Hayds spolupracuje s Černou Kobrou, proto jsou naše akce tak neúspěšné, velvyslanče. Jak vidíte, vše je v podloženo – sešla se mužem, jenž pro Černou Kobru „údajně“ přestal dělat, s panem Erhamem Gerem. Od něj něco koupila, a to za cenu 4.500 federálních kreditů. Dosti velký obnos, že? Co to tak jen mohlo být, ale další záznamy ukazují, že navštívila OPS sekci jen krátce předtím, než se tam odehrál ten atentát a zcela zjevně tam tu záhadnou věc nechala, protože při výstupu daný balíček už neměla, zatímco při vstupu ano. Senzory, bohužel, nezaznamenaly, co bylo uvnitř, ale je to zcela jednoznačné. Ona spolupracuje s Černou Kobrou. I akce nevycházejí tak, jak bychom si přáli, a jak bylo naplánované, ale ty tajné, o kterých věděly jen velitelé akcí, procházely úplně v pořádku. Není zde jediného pochybu.“ Odreferoval Martel svou řeč, nasadil vítězný obličej a napřímil se do své plné výšky. Matrix si ty důkazy ještě jednou pročítal, nechtěl věřit, že by Sandra mohla… Ne, to nebylo možné. Věděl, že se má Sandra sejít s Gerem, ale z jiných důvodů. Nicméně člověku, který není v obraze, by se to mohlo jevit všelijak. Hodil lehký pohled na prokonzula. Vždycky si říkal, že je to opravdu dobrý pobočník, vždy splnil to, co se po něm chtělo, ale na druhou stranu to byla osoba, která si dokázala utřídit dva názory – názor osobní a názor profesionální, bohužel v případě admirála Rica převládl názor osobní. Matrix tušil, že tohle je jen další krok, aby způsobil újmu Ricovi. „A není to jen součást tvého skvělého tažení proti admirálovi?“ Otázal se velvyslanec s klidným hlasem, přičemž se trošku napil koňaku. Martel mu nemohl říci pravdu, že to bylo motivováno tímto aspektem, ale důkazy i po profesní stránce ukazují proti Hayds. No a to, že se to splní ještě jeden účel, za to přeci Mat nemůže. „Ne, není. Vidíte jednoznačné důkazy, velvyslanče. Minimálně je důvod k zatčení a výslechu, protože něco takového za stávající situace je velmi podezřelé, ne-li přímo jasné.“ Ohradil se Martel na oko. Matrix jasně tušil, že Martel jen využil situace. „Jasné důkazy? Budeme si o nich povídat? Už několik týdnů, možná měsíců vedeš takovou malou tichou soukromou válku proti admirálovi, že? Promluvíme si třeba o těch hlášeních, které jsi mi dodal a já je měl odeslat na Zemi? Například všechny ty „chyby“, jenž jsi objevil? Neberu to, Mate. Uznávám, že admirál, ale i já a v důsledku i ty děláme chyby. A to, co jsi dříve předložil byly chyby, ale ne vážné chyby… Je to jasné?“ „Je, velvyslanče. Nikdy jsem nepředpokládal, že byste to odeslal. Jen jsem na to upozornil, ale kvůli tomu tu dnes nejsme, že?“ „Dávej si pozor na jazyk, mladíku.“ Prohodil Matrix směrem k Matovi. Nebylo to myšleno zle, jen jako přátelská rada, jichž měl Martel už celou zásobu a možná by je mohl začít prodávat. Následovalo hrobové ticho, Matrix pořád hleděl do paddu. „Mám ji tedy zatknout?“ Prolomil ticho mladší diplomat, i když věděl, že tohle byla dosti špatně zvolená otázka. Matrix na něj upřel své oči a i když se snažil vše zakrýt, tak Mat věděl, že v něm právě zuří obrovský boj – zůstat loyální vůči Ricovi a Hayds, nebo dát na Mata a na důkazy, které předložil. „Zatím ne. Dám ti svou odpověď rychle. Ještě si prověřím ty důkazy.“ Martel věděl, co bude následovat, prověří si data indexy a možná, ale to jen možná zavolá na Zemi, tím si nebyl jist, jestli něco takového Matrix udělá, na druhou stranu – nebylo by to proti předpisům. Prokonzul pochopil, že tohle si musí nechat velvyslance srovnat v hlavě samotného… „Budu ve své kanceláři.“ Prohodil Tarkin a vydal se zpět do své kanceláře. Tentokráte však neměl takovou radost – spíše ve své naivitě čekal, že Matrix to vezme a on bude moci uskutečnit svou malou pomstu. Nechtěl jinak velvyslance stavět do prekérní situace, ale už se stalo… Nyní nezbývalo nic jiného, než čekat… _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 10. 3. 2005, 13:52
Bhaelin sh´Thaar
Recon Games - Rescue Mision - Prepairing
Praporčík
Čtvrt hodiny nato se už dva Kovbojovi agenti přilepili Jamesi McKenlimu na záda. Sledovat postavu v bílém plášti nebylo příliš složité. James mířil k baru.Po takovém rozhodnutí co udělal s Bhaelinem nebylo pro něj stavěné.James se rozhodl opít,ovšem když zasedl ke stolku spatřil dva muže v černém... Brian Reed kývl na svého kolegu a oba vyrazili k Jamesovu stolu. Velice rychle, dřív než James stihl ztropit povyk, si přisedli každý z jedné strany. Brian na něj pod stolem namířil phaser. Založen: 30. 09. 2004 Příspěvky: 167 Umístění: USS Posseidon, Praporčík HF
"Jestli nechceš umřít mladej, tak půjdeš s náma a ani necekneš!" Sdělil mu šeptem výhružně. James se vyděsil když uviděl phaser. "Vy jste z Černé Kobry co?Ani mi nemusíte odpovídat ovšem upozorňuji vás předem,nic vám neřeknu.A kdybyste mě chtěli zabít tak bezbolestně,díky pizizubko." James se zvedl s oběma muži zároveň,když vyšli ven z baru přemýšlel jak utéci.Možná kdybych to udělal takhle,nebo takhle....nene udělám to takhle... Mladík, kterého hnal Brian před sebou, vypadal dost odhodlaně, ale zároveň i trochu vyděšeně. Brian se rozhodl s ním navázat kontakt. "Myslíš, že jsme z Kobry, jo? Pravda, ti po tobě teď půjdou...ale k tvému velkému štěstí, ti chceme spíš pomoct." James zatvrzele mlčel. "Co myslíš?" Ozval se náhle Brianův kolega. "Jak dlouho trvá umřít? Hodinu? Den?" "Měl bys radši jít dál s námi." Poradil mu Brian. James rezignovaně šel s nimi. Dneska toho vzruchu bylo až příliš a utíkat se mu moc nechtělo,bude jim muset věřit. Umřít se dá rychleji než za sekundu pomyslil si James. Pokud teda nejsou z Kobry,proč to dělají takhle? Když člověk ví o Kobře,potom se objeví dva maníci s phaserama a vedou ho kamsi. Co si asi má myslet? Ale to je už jedno,tady se utýct už nedá, je tu málo odboček a chodeb ale před barem jich bylo hodně....James doufal že neudělal chybu když těm dvěma maníkům věřil... Došli až na konec jedné chodby. Brian ukázal na dveře. "Dovnitř." Rozkázal Jamesovi. James se zachvěl,tam ho chtějí oddělat?Když vešel dovnitř uviděl chlapíka,který vypadal jak z Westernu... "Pan McKenli?" Kovboj si konečně zapamatoval to jméno. "Rád vás vidím." "Hehe, já taky" Řekl poněkud rozpačitě James... "To byste ostatně měl". Ušklíbl se Kovboj. "Taky jsem to nemusel být já, ale někdo z Kobry." "Z Kobry?Proč by šli po mě?“ Zasmál se James ale na tváři se mu objevila kapička potu... "Kvůli tomu vašemu představení na ošetřovně." Vysvětlil mu Kovboj. "Určitě se jim nebude líbit, že jste dostal za mříže člověka, do kterého vkládali takové naděje..." "Bhaelin? Takže přeci je z Kobry!!! On se mě ale snažil přesvědčit že to hraje na obě strany,ovšem já takový trouba nejsem. Nevěřil jsem mu a bezpečáci ho zatkli! Dobrý ne?" "Přímo vý-bor-né." Pochválil ho ironicky. "Bohužel se mu nepodařilo vás přesvědčit, což nám
přidělalo řadu problémů..." "Jak to? Vždyť je zamřížován,odklidil jsem vám ho z cesty..." Kovboj si povzdechl. Tenhle člověk je tak nedůvtipný. Bude mu to muset vysvětlit po lopatě. "Pitomče!" Vybuchl. "On BYL naším agentem...a měl nám donášet a sabotovat jejich akce! Nebýt toho, že jste se do toho vložil vy, tak, tak..." Rozčílením mu došla slova. "Agentem?Jak jsem to mohl tušit,nic mi neřekl ani když jsem ho požádal.Mimo to zabil člověka,úplně nevinného a ještě teroristu.A NEŘVĚTE NA MĚ!" Zařval James. Opravdu,kdo mohl tušit že Bhaelin je dvojitým agentem... "A vy zas na mě." Zvedl prst Kovboj. "A vůbec - mohl, nemohl...každopádně jste teď zkazil, co jste mohl, a ještě se budeme muset postarat o vás a chránit vás...To ovšem nebude tak docela zadarmo..." "No já bych se o peníze nestaral. Protože ten terorista jak přežil tak jsem to řekl Bhaelinovi,kdybych mu to neřekl,všechno by mi terorista vykvákal anebo by utekl a vy byste se mohli jít klouzat,protože by to vykecal že hraje na dvě strany. Buďte rád že jsem tomu zabránil. I když nešťastně ale zabránil. Lepší Bhaelin ve vězení než terorista co ví všechno!" James měl pravdu,alespoň podle sebe. "Nenapadlo vás, že právě proto ho Bhaelin zabil?...Ale to je teď jedno. Tou cenou nemyslím peníze, ale budete nám pomáhat při Bhaelinově osvobození...už mám plán." "Dobře,ale uznejte že mám pravdu" "Ne, nemáte ji." Prohlásil klidně Kovboj. "Zkazil jste to a to vám nikdo neodpáře. Teď se ale koukejte snažit, ať si to napravíte" "Dobrá,dobrá pomůžu vám ho zachránit." Prohlásil James. "Výborně." Tleskl Kovboj do dlaní. "Takže tady máte můj bojový plán - je hodně na rychlo, ale věřím, že to bude fungovat..." "Jaký teda je?Doufám že ne sebevražedný" Zasmál se James... Kovboj ho zpražil pohledem. "Váš optimismus a veselí je osvěžující...ale zpět k tomu plánu." Vstal, aby Jamese lépe instruoval. "Pojďte." Ukázal na dveře napravo. Prošli jimi. Otevřel se pohled na skladiště plné nejrůznějšího nákladu a lidí. Kovboj ukázal na věšák z modrou uniformou s důstojnickou hodností. "Vaše nová identita." Komentoval. "Poručíku Jamesi Warde." "Takže se tam vplížím jako doktorská prohlídka? Chápu to dobře?" Zeptal se James "Přesně tak." Usmál se Kovboj. Takže není zas až tak nedůvtipný, jak si myslel. "Naši přátelé z Velení zajistili návštěvu lékaře u vězně...a nechali nás toho využít. Přijdete tam, odvedete pozornost stráží a co je nejdůležitější, vypnete hlasovou autorizací bezpečnostní
programy a počítač. Pak se do toho vložíme my." "Počkat! Odvedu pozornost! To se lehko řekne a k tomu ještě vypnout bezpečnostní programy pomocí hlasu? Jak to mám udělal? Vždyť to uslyší a....“ "Váš nový autorizační kód, který už byl vložen do systému je WARD-157518-DELTA. Schválně počítači, spusť ověřovací program autorizace." "Pííp...Program spuštěn. Zadejte hlasový autorizační kód :" Kovboj gestem vyzval Jamese. "ehm....WARD-157518-DELTA......" "Pííp...autorizace potvrzena. Platný autorizační kód poručíka Jamese Warda." Sdělil vzápětí počítač. "Vidíte?" Řekl Kovboj. "Nebo byste chtěl ještě hlasový modulátor...kdyby náhodou?" "Hlasový modulátor?Co je....Ne to je v poho.Takže odlákám maníky a řeknu kód a pro mě "práce"končí?"zeptal se James. "Více méně ano." Potvrdil Kovboj. "Ovšem nemyslete si, že si pak půjdete, kam vás napadne. Jedete v tom odteď s námi!" Po krátké pauze ještě dodal : "A nedívejte se přímo do bezpečnostních kamer! Sice je zničíme, ale kdyby se náhodou kus záznamu zachránil a vy byl na něm...co takhle změna image?" Změřil si ho. "Falešné vousy nebo tak..." "Vousy,ne díky,spíš jiná barva vlasů,trochu zvětšit.Děkuji ale záchrana stačí.Nikomu nic neřeknu,myslím že s vámi nejedu....raději..." Kovboj zavolal jedno jméno a přiběhl k němu divně vyhlížející muž. "Pane?" "Vezměte pana Warda k sobě a trochu ho ´upravte´." Řekl mu Kovboj. Obrátil se na Jamese. "Budu vedle...až budete připraven..." Ve dveřích se obrátil. "Jo a myslete si, co chcete, ale jedete v tom s námi..." James se hrozně vyděsil když slyšel slovo 'upravte' protože si myslel že ho chtějí zbít ale za okamžik už věděl že se mýlil.Za 10 min byl James s maníkem hotov.James měl hnědé vlasy,modrou lékařskou uniformu,a byl vysoký. "Hotovo"sdělil kovbojovi Ward."Jsem připraven" Dodal ještě... "Na všechno?" Mrkl na něj šibalsky Kovboj. James s sebou trochu trhl ale přikývl. "Pak tedy vyrážíme. Reed, Adams, Parker! Jdeme." Pěti členná skupinka vyrazila na nejistou misi…
Created by Cad. James McKenli & Special Agent ´The Cowboy´(NPC) & Special Agent Brian Reed(NPC) & Additional NPC´s (all NPC´s played by Cad. Bhaelin sh´Thaar) 10. 3. 2005, 15:19
Ka'Vor
A jsme si kvit ;-)
Poručík
Zase jednou jsem seděl za svým novým - nutno říci, že oproti tomu předchozímu značně odlehčeným - pracovním stolem, po kterém jsem měl teď rozloženu hromadu PADDů. Nenesly však informace o teroristech, nebo jejich "úspěších", nýbrž o všech lodích, které odlétají ze stanice a já bych je mohl využít. Dnes ráno mi tohle všechno přinesl ten Cardassian a řekl, 'ať si ctihodný pan Ka'Vor vybere'. Tak si tedy ctihodný pan Ka'Vor vybírá, jenže neví co.
Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Pořád mám nějak zafixováno, že McKinley je můj domov a tak se mi odtud moc nechce. Ani jsem se ještě plně nerozhodl, kam bych měl letět. Je mi jasné, že musím co nejdále odsud, nejlépe vůbec pryč z Federace. Ale co matka? Nemohu jí jen tak opustit a nechat jí myslet si, že jsem zrádce, až jí to řeknou. Ach, hlava mně bolí a já nevím, jak se mám rozhodnout. Z mého rozhodování mně vyrušilo tiché pípání. Podíval jsem se na svůj monitor na stole a stiskl na něm volbu "spojit". Logo Kobry se změnilo na mně už důvěrně známou hlavu mého oblíbeného poskoka, který hned začal mluvit tím svým hlubokým, pomalým hlasem: "Pane Ka'Vore, volá vás Rada" "Rada?" "Ano, až z Centra" "Cože? Mně volá někdo z Centra? Kdo to je? Snad ne Nejvyšší?!" "Ne, to ne, ale nepředstavil se, chtěl mluvit přímo s vámi." sakra, volají mi takhle vysoko postavení lidé. To není dobré. Centrum znamenalo něco jako "velení celé Kobry". Tohle bude zkouška ohněm. Jestli to nepřijmu, budou mít podezření tady a jestli to přijmu, tak mně odhalí tam. Ach, pomozte někdo! "Samozřejmě ho hned přepojte!" "Jistě, hned." mého podřízeného na obrazovce vystřídal nějaký můj nadřízený. Byl to člověk, vlasy již na několika místech stříbrné, připadal mi trošku odněkud známý, ale nic víc jsem nevěděl. "Karmal Kobra!" sakra, proč vždycky někdo musí přijít s nějakým novým pozdravem, zvykem, či zaříkáním, které bych měl znát, ale nikdy netuším, co bych měl na to odpovědět. No, teď už nemá cenu něco vymýšlet, stejně se blíží mé odhalení, tak co. "Karmal Kobra" jsem zopakoval. Zřejmě to bylo správně, protože muž na nic nečekal a začal mluvit: "Já jsem Donk, Druhý v Radě. Zdravím vás, pane...Ka'Vare?" "Jsem Ka'Vor, Druhý." takhle ho oslovovat mi nešlo přes pusu, ale, jak jsem odpozoroval, byl to u Kobry zvyk. "Aha, promiňte tedy, pane Ka'Vore. Doslechl jsem se, že teď vedete naše vyslance v boji na McKinley vy, je to tak?" "Ano, Druhý. Doufám, že je vedu k vítěznému konci." "V to nepochybuji, zatím jsem na vás slyšel jen samou chválu." "Jste moc laskav." "Možná. Víte, rád bych věděl, kdo vás tam nasadil." a jéje, už přihořívá "Víte...mám nařízení to nikomu neříkat." "Co?! Ani mně?" "Ne, mám to od vyšších míst." jasně jsem viděl, jak se tomu muži zatajil dech. "Ehm..ano...jistě...hrm...no...tak teď půjdu tedy k věci. Dostalo se k nám, že se chcete dostat z McKinley a působit na dalších akcích." "Ano, tak mi to bylo doporučeno" "Skvěle, takže v tom případě bychom vás chtěli pozvat k nám, díky vašim skvělým schopnostem, které jste dokázal při tak dokonalé infiltraci operačního oddělení." "A...a...aha" teď zase docházel dech mne. Chtěl jsem pryč! A ne do jámy lvové! Ale asi musím souhlasit, jinak bych se odhalil. "Co jste říkal?" "Ehm...promiňte, jsem jen velmi překvapen takovou nabídkou a samozřejmě jí přijímám" "Skvěle. Takže sem k nám co nejdříve přileťte, budeme vás očekávat. Kobra je věčná!" a kvapně ukončil hovor. Měl jsem až pocit, že se na mně něco chystá. Možná to jen pocit, ale u takovéhle organizace nikdo neví, co se mu může stát. Abych neskončil v propadlišti času tak rychle, jak jsem se dostal do tohohle průšvihu. ***************a teď o něčem jiném*****************************
Muž seděl ve svém pokoji a leštil si své hnědé boty s ostruhami. Díval se do nich, jako by je chtěl svým zakomplexovaným zrakem prorazit. Už je leštil snad dvě hodiny, ale pořád se v nich neviděl. Není se co divit, té špíny na nich je hodně, asi tolik, jako v jeho rejstříku, tedy kdyby nějaký pravdivý o něm existoval. Po další hodině se smířil s tím, že jeho boty se už asi vyleštit nedají, tedy ne tak, jak by chtěl, a tak přišel k replikátoru a objednal si nové. Po chvíli si je vzal a ještě "horké" si je nasadil na chodidla. Pasovala přesně, však to také dlouho programoval. Avšak tyhle neměly ostruhy. Už ho nebavilo pořád při chůzi klapat, a hlavně když ho někdo sledoval to bylo velmi nepraktické. Přemýšlel, že by si na ně dal tlumiče, v barvě nachu, ale to poté zavrhl, protože by to nebylo moc estetické, tedy ty tlumiče, ne ta barva. Když vyřešil dilema s botami, zašel k šatníku a otevřel ho. Co by se asi hodilo k jeho modrým semišovým botám? Přemýšlel nad první vestou zleva, ale ta druhá také nevypadala špatně. Kdyby někdo vedle něj stál, zdály by se mu všechny stejné - a také, že byly - ale tento muž měl už tak dokonale vyvinutý zrak a instinkt, že poznal i tu nejmenší estetickou chybičku, která by mohla narušit jeho frajerské vzezření. Dlouho prohraboval šatník, ale nakonec si povzdyhl a vzal, po rozpočítání, tu první, protože se mu zdály všechny stejně nevhodné. Neměl už ale čas. Rychle si ještě připnul starou šerifskou hvězdu - dědictví v jeho rodu předávané z otce na syna -, do podpaží si stříkl trochu voňavky a už opouštěl kajutu. Dnes měl další schůzku z Klaudíí, s tou, kterou potkal na ošetřovně, když tam dělal "inspekci". Už se nemohl dočkat na setkání s ní. V těchto chvílích už nebyl tajným agentem, nebyl klukem od krav, byl pouhý malý teenager, který si užívá první lásky, jenže o pár let později, než je to zvykem, protože tenhle chlap už dávno, dávno nebyl teenager. Ještě než vstoupil na ošetřovnu, upravil si vlasy a puget, který nesl v pravé ruce, ještě jednou překontroloval. Snad se jí bude líbit. Už už chtěl vejít, ale v tom se dveře otevřely a z nich vylétla jeho milovaná. Těla se na sebe přitiskla, hlavy u sebe, končetiny různě zamotané v sobě, a v tomto stavu oba po nárazu spadli na zem. Kluk Od Krav se zvedl ze země první a galantně pomohl dámě na nohy. Ještě zvedl z podlahy květiny a podal jí je - tedy to, co z nich zbylo. Nemohl nic říkat, v její přítomnosti si vždycky připadal jako méněcenný, jako by byl nesvéprávný, nic jiného než ona ho nezajímalo. "A...a...a...ahoj." zakoktal se a vydechl "Ahoj Marku." pozdravila ho. Ani jí ještě nestačil říci, že se nejmenuje Mark. Možná k tomu přispěla profesionální deformace, kterou má každý agent, která způsobuje, že zatajuje i vlastní nos mezi očima. "Ach....jsi...jsi tak krásná." řekl nesměle, ale ona ho lehce políbila, zahodila květiny, které jí dal, a tahaje ho za ruku šla směrem k turbovýtahu. "Ani nevíš, co se mi dneska stalo. Víš, že..." když se Klaudie jednou rozjela, zastavil jí snad jen atomový výbuch. Ale Klukovi Od Krav to tak vyhovovalo. Stačilo mu jen se na ni zasněně dívat a nechat se vést tam, kam se ještě žádná kráva....ehm...kam se ještě žádný kluk od krav nevydal. A možná ještě dál. Ani nevěděl, že tahle myšlenka, která se mu honila hlavou, bude blíž pravdě, než si myslel. Odvedla ho do úzké chodby s obrovskými okny, kterými byl krásný výhled na...na...no, na jiná okna asi deset metrů před nimi. Jen nahoře, když jste se pořádně přiblížili k silovému poli, mohli jste vidět temnotu vesmíru s jednou hvězdou uprostřed - na víc tam prostoru nebylo. "Není to nádhera, Marku?" řekla "Je" odpověděl jí, i když vůbec nevěděl, o co jde, a stále se díval na ní. "Víš...moc jsem přemýšlela" "Hmm..." vůbec jí nevnímal, měl jen nutkání něco říct. "A dospěla jsem k názoru, že my, Marku, my dva, náš vztah, prostě nemůže dál existovat. Nemá budoucnost. S tvou profesí bychom byli tak vzdálení od sebe... Ach, Marku, já tě ale tak miluju." "Hmm..." a stále se na ní díval těma svýma zasklenýma očima plnýma pravé lásky. "Ale opravdu...nemohu...víš...rozhodla jsem se. Nemůžu mít tebe, ale nezvládla bych bez tebe dál žít. Musím...musíme...s tím něco udělat. Musíme jít tam, kde bychom mohli být spolu, chápeš, Marku?" "Hmm..." "Takže souhlasíš?" "Hmm..." "Opravdu?! To je skvělé! Tak...tak...můžeme hned teď!" "Hmm" pořád se na ní díval, s mírně přihlouplým pohledem a vůbec nevěděl, co mluví. Klaudie přistoupila k oknu a pořádně se rozhlédla dolů a nahoru - do prázdna. Podívala se na svého milovaného a jejich pohledy se střetly. Viděla, že jeho pohled je šťastný a velmi zamilovaný a tak pokračovala. Zpod svých nádherných šatů vyndala faser a jedním cvičeným pohybem ho nastavila na maximální výkon.
Ještě jednou se na něj podívala a on na ni - vlastně, on se na ni díval pořád. Dodala si odvahu a dlouze ho začala líbat. Současně zmáčkla spoušť phaseru, který byl namířen na silové pole okna a to zkolabovalo. Střelhbitě se aktivovala nouzová silová pole v chodbě, asi metr od nich, aby došlo k co nejmenšímu poškození. Sirény ječely a Klaudia udělala ten největší krok ve svém životě, krok do prázdna, líbajíc muže, kterého milovala více než svou vlastní existenci. Pochody v jejich milujících tělech se zpomalovaly, až dosáhly kritického bodu, ale dvěma duším, osamělým ve vesmíru, to jistě nevadilo. Od tohoto okamžiku už spolu mohly být navěky... _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 12. 3. 2005, 14:42
James Mckenli
Scéna s květina-log krátky alias sranda č.1
Podporučík
James šel v pěkné uniformě na ošetřovnu.Měl ji krásně vyžehlenou, byla naprosto nová.Jamesův obličej připomínal sfingu, ale kdybyste měli možnost se podívat ze vnitř tak se vám naskytne zážitek.James to nemohl už udržet a tak se dal do běhu. Měl hodnost praporčíka-konečně něco (málo) znamená.První krok do světa HF. Za 5 minut později James vstoupil na ošetřovnu. Založen: 28. 10. 2004 Příspěvky: 72 Umístění: Uss Excalibur, komplex IV
"Jak šokující..." vypravil ze sebe James, protože uviděl.......květiny na podlaze. "Takové nádherné květiny a někdo je zahodí.Neumějí si vážit květin" James květiny opatrně sebral. 30 růží, to musí být z lásky.Ale proč by je někdo zahazoval?Doktor je dal do vázy, a tu na svůj stůl ve své pracovně. "No a hned to tu vypadá lépe.Třeba je někdo zahodil ze zoufalství, protože ho milá nechtěla.Hehe, to by byl hezký obrázek.Počkat vždyť to můžu zjistit." James vzal růži a hned běžel k přístroji, který rozlišuje DNA.Pomohl mu při hledání Roye Kamesnkeho.Rychle vložil květinu do přístroje a zadal:Hledet DNA na květině. Mezitím si James uměl představit co se asi stalo.
"Tak ty mě nemiluješ???" "Ne!!!" "Našla sis jiného že jo?Ty tasemnice! "Streptokoku!" "Na,sežer si ty růže!Bylo totiž z lásky jestli o tom nevíš!!! "Jsi taková zvěř!" "Ty máš co říkat, sbohem! "Už tě nechci vidět" A ta nebohá dívka švihla s květinami na zem
Jamese přerušilo bzukot přístroje.Doktor ještě přemýšlel jestli tohle není napadení soukromí.Jako praporčík by se měl chovat jako civilizovaný člověk a ne jako kadet
utržený ze řetězu. Nakonec zvědavost zvítězila.James uviděl napsaná tři jména:sebe, Klaudii a 'Kovbojova'. James koukal jako vykuk. "Jsem moc zvědavý." James se rozběhl ke dveřím.Když se zase vrátil s uspokojením že nikdo za dveřmi nešpehoval, okamžitě vypl přístroj.Květinu vrátil do vázy. Teď si uvědomil že Klaudie už není nemocná.Podíval se na hodinky.Měla tu být před 6 minutama, co se děje.Nemá ve zvyku chodit pozdě, něco ji zdrželo ale co? "Radši budu dělat že nic nevím" řekl si a utíkal ke konzoli vymazat data, která nahrávala co James udělal s květinou.Když byl hotov, pořádně si oddechl.
Off:Postil jsem opravdu fantazii takže to berte s nadhledem. _________________ James Mckenli-Podporučík HF Dokonalost spočívá v maličkostech, přesto dokonalost není maličkostí Naposledy upravil James Mckenli dne 13. 3. 2005, 0:14, celkově upraveno 1 krát 12. 3. 2005, 15:44
Thomas Johnson
Proč jsou lidé šťastní...Pourquoi les gens sont-ils heureux?
Podporučík
* * * Proč jsou lidé šťastní ? ( odpovězte strukturovanou dizertací obsahující konvenetní agrumenty a přesvědčivé příklady v rozsáhlé argumentativní stati ) * * *
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
... jsme použili dynamické matematické soustavy k určení jednoho z polárních vektorů polohy. S obyčejnými matematickými metodami bychom tento problém řešili téměř 16 týdnů, takto jsme direkci podporučíka Ka'vora vypočítali za 3 hodiny. I přes veškeré pokusy s kvantovým mapováním, respektive mapováním kvantových diskontuit, jsme objevili pouze polopřímku s počátkem v hlavním senzorickém uzlu stanice, na níž se podporučík vyskytoval. Proto se také našemu týmu podařilo po prozkoumání 67 lokalit narazit na skupinu teroristů a byla velká pravděpodobnost, že se podporučík Ka'vor nalézal s nimi. Jednací sál byl až nepříjemně velký a já se u projekční plochy v čele cítil dosti nejistě. Naproti mě, u velkého konferenčního stolu, seděli hlavní představitelé velení stanice. Mezi asi osmnácti důstojníky jsem zahlédl i Angelu McRide, velitelku vědecké sekce, byď jsem se na své "publikum" moc nedíval. Viceadmirál Rico mezi nimi nebyl, nejprve mě to udeřilo do očí, potom jsem si ale uvědomil, co s velitelem je. Důstojníci byli zřejmě už docela unavení mým delším výkladem postupu mé práce, ale říkali si o to, když po mě chtěli kompletní zprávu z našeho hledání. Snad měli pocit, že nám práce nešla moc od ruky. Někdy mi přišlo, že se více zajímali o to, kolik práce jsem do toho vložil já a jaké jsou mé osobní přínosy. Naštěstí pro mě, myslím, že jsem je nezklamal. Abych shrnul to, co víme, vyjádřím to krátce. Nevíme nic. Metoda kvantového mapování má účel jen ve velmi řídkém prostředí ... Zachytil jsem nechápavé výrazy a rychle dodal, například ve vesmíru. Hledat místa, kde se prostor stáčí kvůli zbytkům z vysílání Ka'vorova komunikátoru a mění tím rozložení všudypřítomných kvantových fluktuací, je téměř nemožné v prostoru, kde jsou i jiné hmotné věci v okolí. Naše zachycení podporučíka bylo spíše díky malé chvilky nefunkčnosti rušičky. Byla malá, asi 7,632 nanosekundy, ale i to postačilo na jeho přibližnou lokalizaci. Dnes máme pouze pár alternativ .... ano pane ? Nějaký komandér vypadal, jako že chce něco říci. Proč jste říkal, že nevíme nic, 'praporčíku' ? Byla to podpásová otázka. Ten důstojník až nepříjemným způsobem zdůraznil mou hodnost. Asi si myslel, že nepřísluší někomu s tak malou hodností vést podobný projekt, do něhož se vkládá přibližně jedna třetina energie celé stanice. Ano. Ovšem, je to svým způsobem podpásová otázka, řekl jsem a na komandéra se 'mile' usmál, jelikož vyznívá, jako bychom neodvedli žídnou práci. Ale toto je povaha našeho projektu. Dlouhou dobu nevíme nic a najednou všechno. V sumě, zatím máme již opustěnou jednovektorovou pozici pana Ka'vora. Kde je nyní, nebo zda se pohybuje nevíme. Pouze doufám, že je stále na stanici. Posluchači se poněkud zavrtěli. Musel jsem to nějak ukončit. Tak tedy na závěr, jaké jsou naše alternativy ? Naše práce se bude soustřeďovat na hledání
iontů hypertenzeových kyselin v atmosféře stanice. Poručík Ka'vor má vzorenou chorobu. Nijak se neprojevuje, viry v jeho těle pouze produkují nepatrné množství hypertenzenu do svaloviny. Jsme schopni z atmosféry rozpoznat přítomnost zbytkového množství iontů těchto kyselin, jež se do ní dostanou vypařením potu. Zatím zkoumáme efektivnost mé metody, ovšem nezdá se jako velmi přesvědčivá. Prozatím. Dalším vodítkem by mohl být podporučíkův komunikátor. Rušičky jsou ale dokonalé, jeho signál zaznamenat nelze. Přesto, pokud bychom ... Na okamžik jsem se zarazil, ale hned pokračoval. ... používali jednosměrný proud antineut ... Díval jsem se upřeně na naleštěnou desku stolu. Blýskala se jen neznatelně, spíše deformovala můj obličej do tvarů, kterým jsem nerozumněl. Antineutrin, jež by následně .... Chytnul jsem se stolu rukama. To se ale vyruší, nebo ne ? Je to jako jojo ... kdybychom zvětšili amplitudu, mohli bychom díky magnetickému usměrnění vyextrahovat ... ... jednosměrné polarizované vlnění říkáte, pane ? To by přeci ... ano ... mohlo by to projít, ta rušička neovlivní příchozí vlnu jelikož změní vlnovou délku už moc blízko přijímače, že ? Nikdo teď neusínal, všichni upínali oči na mě. Vlastně těm svým očím nevěřili. Správně ... my to rozložíme. Ano rozložíme to mezi krajní vlnové délky. Začal jsem se široce usmívat a rychle mluvit aniž bych se na někoho díval. Vždyť je to jednoduché. Kdo, kdo by si neuvědomil, že se vlny rušičky implikují ve své vlnové délce. To znamená že v jednom časovém okamžiku, řekněmě, vy říkáte 14:59:63:31 se amplituda posunu bude rovnat 0,36 metru. To znamená že vše se posune o tuto hodnotu. An, takhle to mají vymyšlené. Následně se to posune o jinou hodnotu. Proto jsme je nemohli najít, chápete ? Jsou to vlny jako každé jiné. S výraznými gesty jsem se snažil za pár okamžiků vysvětlit můj aktuální nápad. Bál jsem se, že to všechno zapomenu. Vždyť, komandére, vždyť my mu můžeme poslat zprávu. Náš signál projde. Projde tím, když ho rozložíme. Je to jako rozložený akord, z něho je sranda, ale když ho složíte, má smysl. Né, že by smyslu postrádal rozložený akord, ale mě se to hodí teď říci takhle, takže, takže ho momentálně považuju za srandovní. První se vzpamatovala Angela McRideová a začala pomalu. Praporčíku ... ehm pane Johnsone, vy nám ... Ano, přišel jsem na to ... ale já to zapomenu, zapomenu to a znemožním se před všemi těmito lidmi ... mohl by mi někdo půjčit PADD ? Prosím ... Žena nejblíže u mě popostrčila svůj PADD po desce konferenčního stolku. Děkuji ... děkuji moc ... je to, tak jednoduché, ale já bych to prostě zapomněl. A ... ehm, musím to jít ihned ověřit, omlouvám se, ale zpráva už skončila, takže já vlastně ne že bych mohl jít, ale já přímo musím, takže děkuji za pozornost a o dalším postupu vám podám písemné hlášení, a nyní se ... ehm ... vzdálím. Zasalutoval jsem a než si mohl někdo něco rozmyslet a říci, byl jsem už v okružní chodbě a utíkal jsem do laboratoří snaživše se ťukat do PADDu všechno, co se mi honilo hlavou. ******************* Hlavní laboratoře, centrum pátrání ***************** Vběhl jsem do laborky a nevšímal si pozdravů svých kolegů, vřítil jsem se do holoprojektoru, kde jsme pracovali já a zástupce JAmes. Hoďte ty výpočty do tý bedny prlný koleček, ať to zkontroluje a vyhodí logické důledky plynoucí kombinací všech rovnic. Křikl jsem zadýchaně a hodil PADD Jamesovi. Ten se pustil opatrně a zkušeně do přepisování. Jinak vás zdravím. Zadrmolil jsem a sedl si vyčerpaně na židli. Já tě .. ehm vás taky. Zvedl jsem hlavu a chvíli přemýšlel. Eh, promiň, já ti jednou vykám a pak zase tykám, že jo ? Myslím, že jsme si tykali, že ? No právě. Mě se to ... ehm. Asi právě chtěl říci, že se mu to taky stává, ale uvědomil si, že se mu to nestává. Skoro nikomu se to nestává. Už jsem dýchal klidně, ale zato myslel na mou přednášku ... Ehm, ... ehm, ona tě ... no že se červenáš. Zvedl jsem hlavu, vůbec jsem netušil, o čem mluví.
Co ? Cože ... ? .... Jo ... ona ... jako ... ona ... že ... ? Bylo přirozené, že jsem mu zezačátku nerozuměl. Nikdy jsme se nabavili o svém osobním životě, netušil jsem, že je tak ... otevřený v tomto směru. No, ona ... za to nemůže, to ta přednáška o našich výsledcích. Zase jsem se ztrapnil ... ale úplně. Jakto ? James už nepsal a byl otočený na mě a zjevně pln zvědavosti. No, vykládal jsem, když mě napadla ta metoda, co právě přepisuješ. Můžeme poslat zprávu Ka'vorovi na komunikátor aniž by signál byl rušený. Celý ho rozložíme do určitého intervalu vlnové délky a ... Jakže jsi se ztrapnil ? Jamesovi hořely oči ... No ... přestal jsem mluvit a pak jsem začal vykládat bláboly o té myšlence a o akordech a tak ... pak jsem se vypařil. Jo a ještě jsem si "půjčil" PADD on nějaké vysoké důstojnice. Páni, no ... no, já jsem se taky dnes ztrapnil. Před kuchařem, když jsem ... Šlehl jsem po něm naštvaným pohledem. Někdy mě mé chování rozčilovalo a nechtěl jsem, aby si někdo z toho dělal legraci. ~~~ Soustavy výpočtu ověřeny. Žádná logická chyba nebyla nalezena. Matematické výsledky zobrazeny na konzoli. ~~~ Výborně, hlesl jsem nadšeně, hned mu odešleme zprávu. Napíšu jí naším kódem, Ka'vor už bude vědět. To, aby to nepřečtl nikdo jiný. Skvěle. James se díval stejně nadšeně jako já. Počítači, vytvoř datovou zprávu typu 3. James se na mě tázavě podíval. Jako že se ta zpráva přijme na komunikátoru a na všechny obdrazovky a dispeje v místnosti, jenž podporují federální padd-datový přenos, se zobrazí text zprávy. Proto to taky zašifruju. Je to jednoduché, napíše se to pozpátku a za každé druhé písmeno se vloží písmeno o dvě dál v abecedě ... Mezitím, co jsem mluvil, jsem naťukal text do konzole. Počítači, odešli tuto zprávu na rozložený vlnový signál o standartní federální frekvenci v intervalu o 7,6 MHz větší a menší. Usměrnit signál podle rovnic, jež byly ověřovány. ~~~ Provedeno ~~~ ********************* V kanceláři eminence Ka'vora ****************** Komunikátor tiše pípl a na všech obrazovkách se objevilo logo Federace s nápisem Data Transfer. Po malé chvíli logo vystřídala krátká zpráva bez interpunkce a s četnými chybami. Ah%j Ka'vor%, to js%m ja, Thom%%. Ja a m%j tym se ti s%%zime %%moct a rozjeli jsm% velky pro%ekt na tve %%edan%. %koda, jednou se nam to m%lem po%edlo. Nechci to moc pro%luzovat, asi mas sv% problemy. Ex%stuje mozn%st, jak nam mu%es pomoci. Zkus naj%t rusicku a vypnout j%, nebo ale%pon nastavit hodno%u frekve%ce na 989,6 MHz. Muz%s taky udelat na %ejake konzo%% nejak% neobvykly po%%davek. Treba pokus o otev%eni zabe%pecene database nebo vymaz ne%ake sluz%bni slozky. My to %%d hlidame. Poku% nemuzes nic z to%%, zkus zapricinit vystreleni n%b% jin%% vysokoener%etickou aktivitu jak% poskodit EPS v%%eni a tak. N%boj, najd%%e te. Jen d%ufam, ze j%i porad na %tan%c%. A%oj a dej něj%k vedet. T%om%. ********************** Má kajuta, nebezpečně tichá **************** Seděl jsem na posteli a na klíně počítal. Počítal jsem řešení těch tisíců měření. Nic z toho mi nemohlo pomoci, ale přesto jsem se snažil. Na židli leželo oblečení a uniforma, před chvílí jsem přišel a těšil se do sprchy. Podíval jsem se na stůl a bylo to divné. Byl tam lístek. Zhrozil jsem se a vyděsil. Pomalu jsem se k němu přiblížil a vzal ho do ruky. To písmo jsem znal.
Thomasi, existuje i jiný svět. Říká se, že v pekle sedí lidé před plnými talíři jídla, ale ďábel jim nařídil, aby jedli dlouhými, dvoumetrovými lžícemi. A ti chudáci lidé si nemohou lžíci se soustem dát do úst a hladoví u stolů prohýbajích se pod jídlem. V nebi je to stejné, lidé tam taky musí jíst dvoumetrovými lžícemi, Bůh není v ničem jiný, ale tam se lidé těmi lžícemi krmí navzájem. Nedovol, aby život pro tebe byl peklem. To, že se umíš najíst, neznamená, že jím být nemůže. Podívej se na stůl a dojde ti to. Víš, sobota byla krásná, ale já nechci, aby to bylo jediné na co kdy budu vzpomínat. Podíval jsem se na okraj stolu. Byly tam dva lístky do kina, co jsem předevčírem kupoval. Dnes dopoledne jsme se měli tam setkat. Určitě tam na mě čekala. Ale já ... zapomněl jsem. Psal jsem přednášku ... Nevím Thomasi, je to už potřetí, co jsem někde stála sama. Myslím, že ti to nemůžu vyčítat, avšak ... Svět není tak naivní jako ty, ani já nejsem, byď bych chtěla. Thomasi, vím, že jsi asi celý zapracovaný do tvého projektu a na nic jiného asi nemyslíš, ale ... nechtěla bych tě ztratit. Ale neboj, dnes jsem to vymyslela. Já věděla, že nepřijdeš ... Někdo zvoní ... ~~~ Pííííp~~~ Zvonek u dveří. ... Pořád zvoní ... ~~~ Pííííp ~~~ Zvonek se opět ozval. ... Co kdybys položil dopis a šel otevřít ? ... Trhlo to se mnou. Někdy jsem jí nerozuměl. Byla ... úžasná. Položil jsem dopis a utíkal ke dveřím. Ani jsem nedočetl řádek: Teď jsi asi u dveří a dopis sis ještě nedočetl, to je ale dobře, Thomasi ... Poslední, trochu roztřesenou rukou psaný odstavec zůstal neodkrytý, dopis spadnul průvanem od otevřených dveří na zem, pod židli. Dveře byly otevřené a já se nemohl vynadívat. Ahoj Thomasi ... A... Ahoj ... pojď dál. Omlouvám se, zapomněl jsem. Na všechno. Usmála se, tajemně a poněkud tragicky, ale nádherně. Zrovna ... tu mám nepořádek. To nevadí, sám jsi mi vysvětloval, že chaos má řád. Dnes mluvila tak nějak zakaleně. Usmívala se ale, nevím. Asi jsem spíš unavený z práce. Máš tu hezký výhled .... moc hezký ... Říkala a dívala se z okna na hvězdnou scénu nenarušenou ničím jiným. Stoupl jsem si k oknu těsně vedle ní a díval se. Naklonil jsem se a ... Vesmír je podle Friedmana ve všech směrech téměř stejný, mám stejný výhled jako ty ... Šeptal jsem jí do ucha a sám se musel usmívat nad tím, co jsem říkal. Otočila se a nasněně se na sebe dívali. Dotkl jsem se prsty její tváře, jako vždy, byla jemná. Pomalu jsem se jí dotkl i rty ... Thomasi ? Řekla tiše, jako by z dálky. To je ale poslední otázka, miláčku ... Do ucha mi zašeptala: Na co myslíš ? Ruce jsem dal opatrně na její záda. Na to, jak ti odpovědět, aby to znělo romanticky ... Usmála se, cítil jsem to na tváři. Potom už jsme nemluvili. Pokoj byl tmavý, pološero vytvářel slabý jas hvězd. Vždy, když jsem ležel na posteli sám, jsem se díval oknem za sebou právě na hvězdy a představoval si ten jejich jas, kdyby byl vesmír nekonečný ... celá obloha by zářila naráz, jako bychom byli ve slunci ... neviděli bychom nic než hvězdy. Dnes jich začalo přibývat ... Pokojem se vlekla dlouhá, rozvláčnělá a roztřesená melodie klavírní sonáty, jež jsem ještě nikdy v životě neslyšel. Věci měly oblé krany a existovaly jen jedny typy křivek. Z okraje okna začal svou pouť měsíc a já věděl, že než opět zmizí z výhledu, pochopím,
proč jsou lidé šťastní ... _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 12. 3. 2005, 23:27
James Mckenli
Dáš si kapustu?Ne díky. sranda č.2 alias krátký log
Podporučík
James seděl u pultu.U ruky byla položena sklenice, ve které byla modro-žlutý roztok.Tento roztok obsahoval 68.15% alkoholu.James měl příjemnou náladu, vypil toho tolik že se stále dokázal v mezích kontrolovat. "Oslavuješ že seš prapočík?" zeptal se brman, který stál u Jamese. "Jojo,dám si kapustu!" prohlásil James. "To bych nedoporučoval!!Protože... Barmanova slova přerušil James. TIKO!Dej mi kapustu!! vykřikl James, ale tak aby to bylo hlasité jen pro výčepního. Založen: 28. 10. 2004 Příspěvky: 72 Umístění: Uss Excalibur, komplex IV
"Máš co jsi sám chtěl" prohlásil barman a odešel dozadu. O dvě Jamesovo vyzvracení díky alkoholu později Barman nesl talíř, který byl přikrytý pokličkou. "Na co to?" ukázal James na pokličku. "To aby se nevytratila vůně" prohlásil barman a se škleby zvedl pokličku. "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" vykřikl James.Málem spadl ze židle. "Vypadá to jako...." tektokrát barman nenechal domluvit Jamese. "Oplzlá kapusta, ano" řekl výčepní. Kapusta vydávala ohromný pach, ne-li smrad.Zaleno-hnusná barva ktomu dávala šmrnc. "Co je to za blivajz?" zeptal se James. "Víš ono se moc kapustám tady nedaří.Tak se dali "uměle" vyrobit, byl to příkaz hl. šéfky vědeckýho oddělení.Taková káča co by se pořád hádala.A nejraději dělá na všechny stěrky." řekl barman. "Stěrky?" zeptal se James nechápavě. "Jak bych to mohl nazvat.....Každýho buzeruje, to je to správné slovo" zaradoval se barman. "No nic já jdu, pohled na tuhle oplzlou kapustu se mi zvedá potřetí žaludek, ahoj" rozloučil se James rychle..... _________________ James Mckenli-Podporučík HF Dokonalost spočívá v maličkostech, přesto dokonalost není maličkostí
13. 3. 2005, 0:40
Ka'Vor
Útěk do ráje
Poručík
Tiše jsem seděl a zíral na display, na kterém stála Thomasova zpráva. 'Ach, Thomasi, tak i tebe přesvědčili, abys šel proti mně? Komu ještě mohu věřit?'. Měl jsem chuť mu napsat něco jako 'Thomasi, díky za zprávu, ale JÁ FAKT NECHCI NA POPRAVU!!!'. Ale jestliže nasadili proti mně takovou vědeckou kapacitu, nebude pobyt a odlet ze stanice vůbec nic lehkého. A jestliže mi dokázal poslat zprávu na komunikátor, co bude příště? To už akorát klepání na dveře. Jenže tentokrát se velitel bezpečnostního družstva asi nebude zdržovat čekáním, když bude vědět, kdo je za dveřmi.
Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Otočil jsem se zády ke stolu, abych mohl pozorovat malým okénkem hvězdy. Byl jsem vděčný za to, že si Kobra vybírá kanceláře po obvodu stanice. Nevím proč, ale lidi uklidňuje pohled na hvězdy. Musím říci, že jsem tomu moc nevěřil, ale když jsem se stal praporčíkem a měl ta kvanta práce, zjistil jsem, že mně také vesmírný prostor s bílou hustou sítí teček uklidňuje.
Pozoroval jsem tu nádhernou hvězdnou symfonii hrající bez přestání a s bezchybnou dokonalostí již tak dlouho, až se to nechce věřit. A člověk je jen jednou notou, jedním motivem v nepřehledném víru, kterému říkáme svět. Zavřel jsem oči a takřka jsem cítil jeho sílu, tu mocnost, která dokáže pohnout vším a usměrnit hmotu tak, aby její vůli nic neomezilo, nenarušilo. Měl jsem před ní posvátnou úctu, protože i já jsem byl výsledkem těch nekonečných pochodů, jež dokázaly pochopit snad jen ty nejsložitější výtvory lidského myšlení a využít je v náš prospěch. A tohle vše je svět, množství nepřeberných možností umístěných na stabilním základu bezchybně vykonávajícím své zaběhnuté pochody a dokonale reagujícím na všechny podněty vyvádějící ho z neměnnosti. Uvědomil jsem si, že už mám zavřené oči nějak dlouho. Promnul jsem si je a poté jsem se na židli otočil zpět, k monitoru, k povinnostem. Zamžoural jsem a nechal své čočky adaptovat se na záři naplňující pokoj. Když se tak stalo, ještě jednou jsem si detailně pročetl ten dopis, který jsem si pro lepší čitelnost přepsal bez hrubek a těch divných znaků. Zrak mi však najednou spočinul na pravém rohu stolu, kde ležel stoh PADDů. Každý z nich obsahoval dnešní, aktualizované informace o letech ze stanice, které by se daly použít pro mé účely. Očima jsem střihnul na display, potom znovu na PADDy a ještě jednou na display. Neuronové synapse zapracovaly a asociační část mého mozku mně informovala o nových zjištěních "Proboha!!!" takřka jsem to vykřiknul zvedaje se z křesla. Znovu jsem si sedl a roztřepanou rukou jsem stiskl jednu volbu na displayi, abych přivolal mého schopného cardassianského poskoka. Ve dveřích byl téměř okamžitě. "Co si přejete, pane Ka'Vore?" "Řekněte mi, ale rychle, kde jste sehnali ty informace o letech, osobách na nich a bezpečnostních opatřeních, když je ve stanném právu většina složek zablokovaných?!" "No...Kobra má prostředky, jak se dostat do těchto souborů...ehm...řekněme...oklikou." "Chápu." zdrceně jsem se posadil do křesla. Teď už jen stačilo vyčkat pár minut, než dorazí bezpečáci a pokud mně nezastřelí ihned, odvedou mně někam, kde by mne už odpravit mohli. "Je vám něco, ctihodný?" "N...ne..." sakra, tohle je situace. Ale takhle to přece neskončí?! Nemůže to takhle skončit! Všechna ta snaha, nebezpečí a úskoky, které jsem musel dělat, tohle všechno přece nemůže jít vniveč! Vstal jsem z křesla a s rozhodným pohledem i hlasem jsem pronesl: "Odlétám!" *********************************************************************** Muž netrpělivě přešlapoval. Už tu přece byl alespoň hodinu a nic. 'Tohle není normální'. Během minulé hodiny asi pětkrát volal na letovou kontrolu, ale vždy mu řekli, že raketoplán je na cestě. 'Na cestě, jistě, ale kdy ta cesta skončí to samozřejmě neví' bručel si pro sebe. 'Si snad myslí, že mám celej den jenom na ty usmrkance.' Newton Peaks byl jeden z mnoha praporčíků v operační sekci, ale mířil výše, měl velké ambice. Potom, co 'skápnul starej mazlík Ka'Vor', jak všichni v sekci říkali - snad to byl jediný muž, kterého Harris trochu respektoval -, začal boj o velmi lukrativní místo asistenta hlavního operačního důstojníka. Tyto mocenské šarvátky však nyní na chvíli utichly, protože nebyl ten, komu se mělo asistovat. Nikdo jeho smrt nechápal. Někteří ho dokonce považovali za hrdinu, i když jeho život o to nenapovídal. Sám zneškodnil jednoho teroristu a poté omdlel. Na ošetřovnu ho převezli s post-traumatickým šokem a lehkými popáleninami, ale doktoři ho nedokázali zachránit. To ale Newtonovi vůbec nevadilo, protože je velká naděje, že přijde někdo mírnější, lepší, který bude mít pochopení pro podřízené. Jeho skvělé výsledky z Akademie a různé pochvaly za dobu jeho služby ho řadily mezi nejužší výběr těch nejvhodnějších adeptů na asistentskou pozici. Věřil, že se mu to povede. Jeho myšlenkový proud však přerušilo hučení a když vzhlédl, nad jeho hlavou uviděl prolétat raketoplán. 'Už taky bylo na čase.' pomyslel si. Malá loďka udělala perfektní oblouk a snesla se přesně na vyznačené místo na podlaze. Newton přešel k její zádi a počkal, až se otevřela zadní vrata. Z nich vyskákali kadeti čtvrtého ročníku Akademie, kteří byli určeni pro službu na stanici. Newton vyvalil oči, když se před ním srovnalo těch pár chlapců, kteří měli
představovat celý čtvrtý ročník. 'Co se to děje na Akademii?'. Hned se však s vypětím vůle vzpamatoval a začal svou řeč: "Kadeti, já jsem praporčík Newton Peaks, operační důstojník. Mým úkolem je vás přivítat tady na stanici jménem viceadmirála Rica, jež je velitelem McKinley, avšak v nynějším stavu má tolik povinností, že se nemohl bohužel uvolnit. Jak víte, základna má vyhlášeno stanné právo, takže doufám, že nebudete vyvádět žádné voloviny, protože byste na to mohli dojet. No, a teď už k vaším pozicím. Richard Wan - to jste vy? - přidělili vám místo poradce. Potom tu je pan Phoenix - vy? dobře - vy jste byl zařazen do letové kontroly. Newton bral všechno stručně, měl špatnou náladu a nechtěl se zdržovat. Když došel k poslednímu kadetovi (což netrvalo vůbec dlouho) otočil se opět na všechny: "Samozřejmě, kdyby se vám vaše zařazení nelíbilo, můžete to říct a někdo z operací vám přidělí jiný post. Tak, to bude všechno. Tady vám každému dám PADD, na kterém máte něco málo užitečných informací - například číslo vaší kajuty, kdy se máte dostavit do služby a podobně. Ještě -" větu však už nedořekl, protože jen kousek nad jeho hlavou prosvištěl phaserový výboj, který skončil svou existenci v lehkém oplátování raketoplánu. Newton se rychle vzpamatoval a plácl sebou na zem. Kadeti ho okopírovali s různou rychlostí, ale se stejným výsledkem. *************************************************************************** "Tak přidejte, ksakru!" volal jsem na své pomocníky, kteří se začali trochu loudat. Zřejmě v Kobře nemají moc kondičních cvičení, jaké jsem prováděl já ještě u Federace. Už jsme utíkali asi dvacet minut různě propletenými chodbami, Cardassian a já vepředu, čtyři nohsledi za námi. Sakra, teď už jen tři. Ovšem na straně bezpečnosti bylo "vyřazených" lidí více, asi tak patnáct. Já jsem phaser ještě nevytáhl, soustředil jsem se na výběr nejlepší cesty. Do teď nechápu, jak nás mohli najít. Když jsme opustili náš úkryt, byl jsem zamaskovaný k nepoznání. Měl jsem na sobě černomodrý háv s velkou kápí, která ukrývala celý můj obličej, komunikátor jsem nechal v kanceláři, ale zato na mně připnuli malou lokální rušičku. Podle mně už od začátku k ničemu nebyla, proti výkonným sensorům stanice. To se také potvrdilo asi o půl hodiny později. Procházeli jsme jednou z širokých chodeb stanice, když tu najednou jsme zpozorovali bezpečnostní tým blížící se nepříjemně k nám. Přidali jsme do kroky, oni také, a v tu chvíli to bylo jasné. Strhla se krátká přestřelka a už dvacet minut se honíme s celou bezpečností po jedné palubě, výtahy byly zablokovány. OPS centrum se zřejmě ještě nevzpamatovalo, protože nám v cestě nebránily uzavřené izolační přepážky ani silová pole. Já jsem proti tomu však neprotestoval. Nyní jsme se tedy dostali do obrovského hangáru. Vyhnal jsem z hlavy vzpomínku na dny, kdy jsem se zde mohl procházet beztrestně a začal jsem přemýšlet o tom, kam dál. Malá soukromá transportní loď odlétala z hangáru tři, nyní jsme byli ve dvojce. Čím déle bychom se tu ale potulovali, tím větší by byla šance, že by nás chytili. "Pozor, pane, támhle!" "můj věrný" Cardassian mne strhl na zem a já jen slyšel ohromný výbuch. Zřejmě to byl granát. Museli jsme se však rychle zvednout a pokračovat dál, ostatní členové naší malé skupiny nás kryli phaserovou palbou. Běželi jsme dál, až jsem ukázal, abychom zahnuli vpravo, za jeden raketoplán. Málem jsem upadl, protože na zemi leželo pár lidí, zřejmě se kryli před palbou. Proboha, to jsou kadeti!!! Měl jsem nutkání jim říci 'Tak takhle jednou dopadnete, až se stanete důstojníky' ale nebyl na to čas. "Rozdělíme se, vy půjdete vlevo, já s ním vpravo, k transportérům. Chtějí mně a takhle nebudou vědět, kdo je kdo. Zmateme je." jak jsme se dohodli, dva zbývající poskoci se rozběhli vlevo a pálili z phaserů, co to šlo, a já s Cardassianem jsme poskočili vpravo. Ale, překvapivě, ani jednoho bezpečáka to nezmátlo a všichni běželi za námi dvěma. "Sakra, jak je tohle možný?! Tak teď mi ani tenhle šmejd nepomůže" Chytl jsem rušičku zavěšenou na mé hrudi a chtěl jí mrštit co nejdále ode mně. Potom mne ale napadlo něco lepšího. Před námi byli velké hangárové dveře, které vedly do chodby k transportérům. Pomalu jsme se k těm vratům přibližovali, bezpečnostní oddíly už dohnali náš náskok a nyní byli jen asi padesát metrů od nás, ale náš cíl jen dvacet před námi. Udělal jsem
pár velkých skoků a strhávaje mého poskoka na zem jsem odhodil tu rušičku na velký panel ovládání těch dveří a sám také skočil na zem. Dveře se začaly uzavírat Po pečlivě naleštěné podlaze jsme klouzali celkem rychle, ale i tak to vypadalo, že se vrata uzavřou před tím, než k nim dokloužeme. Vše ale vyšlo přesně. Projeli jsme pomalu úzkou škvírou mezi dvěma křídly vrat, která se chvilku potom uzavřela úplně. Ještě než se tak stalo, prolétlo nám nad hlavou několik výstřelů phaseru, ale ostatní už narazily jen na silná vrata hangáru. "To by nám mělo dát chvilku času. Tudy!" rozkázal jsem a rozběhl se směrem k velké sekci s transportéry. Doufal jsem, že je nestačili zablokovat. Bylo až s podivem, že tam žádné bezpečnostní složky nebyly a tak jsme se volně dostali až k transportérům. Chtěl jsem vstoupit do první místnosti, ale Cardassian mne zadržel a nejdřív vešel dovnitř sám. Uslyšel jsem výstřel a tvrdý náraz a věděl ujem, co se stalo. Nemohl jsem tomu zabránit. Hned nato jsem už dovnitř byl vpuštěn, ale žádné tělo jsem neviděl. Zřejmě bylo úplně dematerializováno. Stoupl jsem si k ovládacímu pultu a zjistil, že vybraná transportní loď už dávno odletěla z hangáru a blíží se k pozici, na které přejde do warpu. To se ale mohlo na jednu stranu i hodit. Ovšem na takovou vzdálenost jsem musel manuálně přidat energii do transportérů a tak je vlastně trochu přetížit. Snad to vyjde, neměl jsem jinou šanci. Hop nebo trop. Mé prsty se hned rozběhly po dotykové obrazovce a tak jsem už za chvíli dosáhl nejen kýženého potřebného přetížení, ale i smazání záznamů o destinaci přenosu. Zbývalo jen zmáčknutí volby pro zahájení přenosu. "Pojď sem" křikl jsem na mého pomocníka, který hlídal u dveří. Vyměnil si se mnou tedy pozici a já jsem došel až na transportní plošinu. Ale ... nemohl jsem ho tu jen tak nechat. Nějak...to nešlo. "A co ty?" "Já už se o sebe postarám, hlavně, abyste se vy dostal na ústředí" "Jistě." "KOBRA JE VĚČNÁ!!!" řekl majestátním hlasem a přenos byl zahájen. V několika vteřinách už jsem stál na soukromé lodi s největším pohodlím, jaké jste si jen mohli přát, která směřovala k soustavě s "hlavním stanem" Kobry, což ale na tom celém byla jediná vada na kráse. Už se tedy nemůžu vykroutit z té návštěvy tam, protože tam na mne budou čekat, byl jsem už ohlášen. Ale do té doby si to alespoň vychutnám... V zákrutě chodby se objevila nějaká postava. Viditelně spěchala a tak jsem sestoupil z transportní plošiny, abych jí mohl jít na proti. Byla to krásná blond dívka, přesně s těmi rozměry, které se na ženách nejvíce obdivují. Příjemně se usmála: "Vítám vás na soukromé lodi Carpathia společnosti Paradise Travel Corporation. Už jsme ani nedoufali, že se tu objevíte, ale jsme rádi, že jste dorazil. Právě jsme zvedli ochranné štíty a přecházíme na warp." i když mluvila s trochou bázně v hlase - v tom divném hávu s kápí, která zahalovala celý můj obličej. Na nic z toho však neupozornila, protože v tomto století se firmy řídí heslem "náš zákazník - náš pán" a tak je to správně. "Mám vám ukázat vaší kajutu, nebo se chcete projít po lodi?" "Rád bych do kajuty." "Ovšem. Vy nemáte žádná zavazadla?" "Ne, bohužel, všechny zůstaly na stanici." "Mohli bychom zařídit jejich přesun, kdybyste chtěl." "Ne, to není potřeba." "Dobrá, takže vás teď odvedu do vašeho pokoje. Jsme rádi, že jste si objednal první třídu, královské apartmá." Královské? Koukám, že ti fanatici se docela činili, když jsem je tam tak seřval. Koukám, že "špatňáci" si užívají víc, než ti chudáci "správní hoši" ve Federaci. Otázka byla,jestli bych to přece jen nevyměnil za svou vlastní neporušenou pověst ve Federaci. "Jak dlouho nám bude trvat cesta do Delta-Syrius?" "Normálně by to trvalo šest hodin, ale protože toto je speciální vyhlídková trasa, budeme tam asi za jeden den. Doufám, že vám to tak bude vyhovovat." "Jistě." "Tak, tohle je vaše ubytování" hosteska přejela rukou přes ovládací panel a dveře se nehlučně otevřely a odhalily mi vpravdě ráj. Místnost přede mnou byla obrovská. Asi třikrát větší než pracovna Harrise a nejméně desetkrát lépe zařízená. Všechny stoly byly z masivního dřeva, bohatě zdobené, celá místnost měla stěny vyvedené v krémových a modrých barvách s příměsi zlaté. Všemu vévodil takový paravan vzadu, jehož zeleň pod ním a kolem něj připomínala část tropického lesa s lavičkou uprostřed. Na podlaze byl vysoký koberec a já věděl, že tohle se mi bude líbit.
"Ještě bych vám měla říci, že všechny služby jsou v ceně a když budete cokoli potřebovat, kontaktujte mně, jsem vaše osobní asistentka pro dobu plavby." "Skvěle, děkuji vám." "Hezký let, pane Saraka'G'hbr‘therame!" málem si při tom zlomila jazyk a potom odešla. 'To ti blbci nemohli vymyslet lepší jméno, ksakru?!' rozčílil jsem se, ale můj vztek rázem zchladil pohled do ložnice a do osobního "minisimulátoru" Tak tohle se mi bude líbit... OFF:Kadeti, kdybyste měli nějaké otázky, klidně se ptejte,po tomto logu, style OFF _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 13. 3. 2005, 14:53
James Mckenli
James's end on McKinley-alias zase krátký log.
Podporučík
Růže, které James našel nestačili ani zvadnout, přesto se s nimi musel rozloučit.Měl už sbalíno.Když se blížil ke dveřím, opustit ošetřovnu, vešel jeden bezpečnostní důstojník.James na něj udiveně pohlédl. "Neco jsem provedl?" zeptal se. "Nikoli, jdu vám říci jedno oznámení" hlas praporčíka byl chladný. "Tak povídejte" pobídl ho poněkud nejistě James.
Založen: 28. 10. 2004 Příspěvky: 72 Umístění: Uss Excalibur, komplex IV
"Je mi to nesmírně líto, ale vaše nadřízená Klaudie Evensnová je mrtvá" prohlásil praporčík.Jeho hlas jasně zněl že je mu upřímně jedno kdo chcípnul tentokrát.Byl tu, aby to nahlásil asistentovi hl.lékaře. James se nato musel posadit. "Mrtvá?" zeptal se James jako kdyby se náhodou praporčík spletl. "Ano" "Co se stalo?" Najednou to vypadalo že bezpečákovi docházejí slova. "No...ehm....jak bych to.....vcucl ji vesmír.Vypálila na okno a to ji vcuclo" "Opravdu perfektně podané vědecké hlášení........Děkuji" usmál se něj.Praporčík s sebou cukl, ale neodešel. "Tím pádem se stáváte hlavním lékařem." James se usmál. "Je mi líto, ale jako hlavního lékaře nemůžu přijmout!Byl jsem přijmut na loď Posseidon.Ale přesto děkuji za nabítku. James nechal zkoprnělého praporčíka na ošetřovně. Teď budu na Posseidonu, McKinley ZDAR!
OFF:Jdu na Posseidon, srdnatě se s vámi loučím.AHOJ! _________________ James Mckenli-Podporučík HF Dokonalost spočívá v maličkostech, přesto dokonalost není maličkostí 13. 3. 2005, 19:20
Simon Phoenix
On this welcome I will never forget
Praporčík
„Tak a je to tu, už jenom jeden krok nás dělí od dokončení akademie“ proběhlo my hlavou když jsem společně z Richardem šel k přístavišti odkud jsme měl já z Richardem a ještě z dalšími dvěma odletět na SB McKinley. Tam na nás už čekal náš třídní nadporučík James Carter, pozdravili jsme ho a po jeho krátké rozlučkové řeči a jednom vtipu který byl pro měj charakteristický, jsme se sním rozloučili a přímo ukázkově jsme mu zasalutovali. Bylo vidět že obě strany drží slzy na krajíčku, nebylo jisté jestli se sním ještě setkáme nebo toto je konečné sbohem.
Založen: 09. 11. 2004
Raketoplán se vznesl a namířil jsi to vzhůru, modrá obloha postupně tmavnula a začínali se objevovat malé bílé zářivé tečky. Odpoutal jsem zrak od okýnka na padd, pročítal jsem těch pár informací které nám nadporučík Carter poskytnul, přečetl jsem pár řádků které se týkaly nějaké
Příspěvky: 44 Umístění: Hvězdná základna McKinley
organizace jménem Černá kobra. „Co myslíš Richarde bude to tam tak strašný jak nám všichni říkaly?“ „Kdo ví Simone, já se zatím cítím bezpečně když vím že raketoplán neřídí Carter“ a pousmál se „Jo to bychom neskončili na Hvězdné základně ale na Everestu“ řekl jsem Richardovy, se kterým jsem se tomu společně zasmál. Byl to takoví náš třídní vtipek na nadporučíka Cartera který s námi v simulaci, když řídil raketoplán vždy přistál na nějaké skále, samozřejmě že jsme věděli že ve skutečnosti umí dobře lítat se vším jen nám přišlo zábavné že jsme v simulačních misí většinou skončili na nějaké hoře. Náš rozhovor ještě chvíli pokračoval, při kterém jsem si zavzpomínaly na pár vtipných situacích co jsme prožili v nižších ročnících, za ten čas na strávený na akademii se ze mě a Richarda stali dobří přátelé a tohle to vtipkování nám pomáhalo zahánět nervozitu kterou každý z nás měl. Raketoplán mezitím už vstoupil na orbitu a v uvolněném tempu si to mířil k gigantické stavbě která se majestátně vyjímala na orbitě kolem země. Všichni mí spolužáci ji pozorovali ze zatajeným dechem, jen mě oči se nasměrovali jiným směrem a to přímo na měsíc. „Domov“ řekl jsem si tiše a smutně povzdech „Jak se má asi máma spolu s přáteli a dalšími lidmi co tam znám“ z mého přemýšlení mě vyrušil Richard který do mě žduchnul „Žiješ ještě? Už jsme skorem tam“ „Jo žiji neměj strach“ odpověděl jsme mu z pamatovávaje se z hlubokého zamyšlení kdy jsem přestal vnímat okolí, měsíc již nebyl vidět před námi byli jen velké otevírající se hangárové vrata. Raketoplán měkce přistál v hangáru z kokpitu se jen ozvalo „Tak kadeti konečná vystupovat“ Sebral jsem si své věci a společně z ostatními jsem vystoupil ven, v hangáru na nás už čekal náš uvítací výbor tvořený jedním praporčíkem, který byl zprvu zaražen nad naším počtem ale potom přistoupil blíže a započal uvítací řeč. Dle jeho způsobu řeči, tu nejsme moc vítáni a člověk si připadal jako přítěž, zdálo se že má taky špatnou náladu neboť se to snažil co nejvíce zkrátit a zestručnit. „Aspoň že to není hodinové tlacháni o ničem. Takže mám na starosti letovou kontrolu. No čekal jsem že budu inženýr ale co rád si vyzkouším něco nového, jen ať neskončím někde v kanceláři“ říkal jsem si v duchu a vzal jsem si padd které nám praporčík Newton na kterém byli informacemi o našem zařazení. To co pak následovalo dokonale zničilo mé představy o tom že na základně není až tak hrozná situace a že některé drby a povídačky slyšené v akademii v jistém směru měli pravdu. Neznámá skupinka začala pálit skorem na všechno co mělo na sobě uniformu hvězdné flotily, praporčík Newton sebou bleskurychle mrsknul na podlahu, v zájmu zdraví jsme ho všichni následovali. Do hangáru vpadla i rota bezpečáku, z poklidného hangáru se stala z rázu bitevní zóna. Neznámá skupinka měla dosti naspěch a bezpečáci se jí snažili zastavit ale to mě nezajímalo nebylo na místě ani rozumné si hrát na hrdinu, toto nebyla simulovaná mise v akademii kde se můžete směle vrhat do nebezpečí s jasným pocitem že nemůžete zemřít. Celý vyděšený jsem ležel na podlaze hangáru nad hlavou my létal jeden phazeroví výboj za druhým, kousek ode mě jsem uviděl hromadu kontejnerů za kterou bych byl dobře krytý. Bez velkého rozmýšlení jsem se začal plazit k nim, za sebou jsem jen uslyšel praporčíkův hlas jak něco řve asi něco ve smyslu: „Kadete kam to sakra lezete“ I když těžko posoudit přes hluk který probíhající přestřelka vytvářela nebylo zcela jasně rozumět, dalo se jen domyslet si význam toho co na mě křičí, více méně to bylo už jedno když jsem už zalez za kontejnery. Kolem mého úkrytu proběhl bezpečák který nedošel moc daleko tři phazerové paprsky ho zasáli a on se zhroutil k zemi, při pohledu na jeho tvář ze které vyprchal život se my roztlouklo srdce natolik že jeho zvuk zastínil zvuky bitky, chtěl jsem strachy křičet ale neučinil jsem tak vhledem k tomu že mi část mého vnitřního já která ještě nezpanikařila oznámila že by to bylo zcela zbytečné. Mé vyděšené oči stanuli na zbrani která patřila mrtvému bezpečnostnímu důstojníkovy, váhal jsem vzít ji nevzít. Zvítězila první možnost připlazil jsem se k ni a vzal ji byla to standardní phazerová puška společně takto ozbrojen jsem zalez spět kde jsem v rožku kontejnérů byl dobře krytý. Přede mnou se zjevila ta záhadná skupinka která se stále probíjela neznámo kam, uvnitř skupinky byla zajímavá postava kterou ostatní chránili měla na sobě černo modrý háv s kápí, do obličeje jsem ji nevyděl. Namířil jsem před sebe ruky se my nervozitou třásly, měl jsem namířeno na z nepřátel stačilo jen zmáčknout spoušť, ale nemohl jsem něco uvnitř my bránilo to udělat. Jeden z té tajemné skupinky která vyvolala přestřelku si mě všimnul jak se krčím, třesu se a mířím na něj. Viděl jsem jak jeho zbraň se natáčí na mě, mé vzorníčky se strachem rozšířili, v jeho očí bylo vidět že je odhodlán mě zabít. Můj mozek neustále posílal příkazy prstu na
spoušti ale bylo to marné tělo nechtělo poslechnout. Jeden phazeroví puls si naštěstí vybral za svůj cíl člověka který se právě chystal k tomu aby poslal na věčnost, a já si zhluboka oddychl nebýt toho kdo ho zastřelil tak nevím jak by to skončilo, v mysli jsem děkoval tomu neznámému který mě právě zachránil život. Přestřelka jak znenadání začala tak i skončila aspoň myslím protože jsem byl stále ztuhlí a zbraní namířenou dopředu. „Kadete! Už můžete vstát“ „Kadete!! Už je to skončilo“ „Tak sakra proberte se!!!“ Volal někdo na mě, když jsem si uvědomil že přede mnou někdo stojí, pomaly jsem zvedl hlavu a ještě vyděšeným obyčejem, byl to člověk ve zlatavé uniformě. „Kadete říkám že už můžete vstát je po všem už to skončilo“ „A…aa….ano.. pane.. poručíku“ vykoktal jsem ze sebe po chvíli Muž co přede mnou stál my pomohl vstát a usmál se „Já nám hodnost podporučík kadete“ „Emm…promiňte..pane“ dostal zase po chvíli ze sebe a šel jsem si pro zavazadla „Kadete tu zbraň už nebudete potřebovat můžete mi ji dát“ podíval jsem se na moji pravou ruku která ještě křečovitě svírala phazerovou pušku „Ano…pane tady ji máte“ a podal jsem mu ji „Jste v pořádku kadete?“ zeptá se mě ještě „Ano.. už jsem“ vzal jsem si zavazadla a ještě nejitým krokem jsem se vydal do spletitých chodep Hvězdné základny hledat svoji kajutu. „Teda to jestli všechny dny budou vypadat jako tento tak se mám na co těšit, musím si najít chvilku a dát si nějaký drink na uklidněnou“ pomyslel jsem si když jsem opustil hangár. _________________ "Lepší tribbl na střeše než-li bat’leth v zádech." 14. 3. 2005, 0:12
Martel Tarkin
Some of our cadets have been gone away...
Konzul
Z kanceláře hlavního diplomatického důstojníka, toho času Scotta Matrixe, vyrazil prokonzul Tarkin do sekce vězení. Přišlo mu pár zpráv ohledně jednoho kadeta, konkrétně pana Bhaelin sh´Thaara. Už to jméno napovídalo, že to asi nebude člověk. Z tohoto důvodu se Martel podíval do záznamu. Byl velmi překvapen, když zjistil, že je tu i Andorianec. V životě snad žádného neviděl. Aspoň bude mít možnost se s nějakým seznámit, i když tyto okolnosti nejsou příznivé.
Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
V hlavě Martel přemítal, co vlastně s ním bude. Zavraždil zatknutou osobu, a to ještě k tomu ve stavu, kdy s tím nemohla pomale nic dělat. Byla to chladnokrevná vražda. Navíc se podle protokolu o zatčení na jeho těle objevilo jakési tetování, jenž používá Černá Kobra. Tohle bude muset vysvětlit, a to velmi rychle. *******VĚZENÍ******* „V které cele je kadeta Bhaelin sh´Thaar?“ Otázal se Martel hned při svém vstupu. Vězeňský důstojník si jej přeměřil. „A kdo jste?“ Zněla zase jeho otázka a v jeho hlase se usídlilo podezření, které bylo podtrženo zablouděním jeho ruku k ručnímu phaseru. Mat to sledoval a nechtěl pokoušet osud. „Jsem prokonzul Tarkin, byl jsem přidělen jako vyšetřující soudce - zpravodaj, kadeta Bhaelin sh´Thaara. Zde jsou moje pověřovací listiny.“ A při těch slovech podával strážnému padd. Ten jej s krajní obezřetností převzal a zašel si to ověřit. Mezitím na Martela dohlíželo asi dalších 5 lidí, někteří i s phaserovými puškami připravenými k okamžité střelbě. Prokonzul byl vysvobozen až příchodem původního strážného.
„Je to prověřeno, prokonzule. Omlouvám se, ale v současné době je to nutnost.“ „Samozřejmě. Kde tedy je?“ „Cela č. 32, pane.“ Otočil se k jednomu ze strážných za konzolou a poručil mu, aby Tarkina doprovodil k cele dotyčné osoby. Obě postavy vykročily daným směrem. Jejich kroky neminuly svůj cíl a po krátké chůzi stanuly u cely. „Kadet Bhaelin sh´Thaar?“ Andorianec uvnitř jen pokynul hlavou na souhlas. „Otevřete, podporučíku.“ „Jistě. Mám Vás dovnitř doprovodit?“ „Ne, nemusíte, podporučíku. Můžete se jít věnovat svým povinnostem.“ Podporučík sice neochotně spustil z Andoriana zrak, zrušil silové pole a odešel o kus dál připraven vpálit utíkajícímu jeden výstřel přímo do hrudi. „Dovolte, abych se připomněl. Jsem prokonzul Tarkin a byl jsem jmenován soudním tribunálem jako zpravodajský soudce.“ Pronesl Martel chladným hlasem, o němž svědčilo, že se opravdu musí přemáhat, aby kadeta sám nezaškrtil, i když by to s jeho fyziologií bylo dosti těžké. „Prokonzule.“ Odpověděl jednoduše Andorianec. „Je Vám jasné, že to, co jste udělal, tedy vraždu i atentát, bylo všechno protiprávní? Že to vše bude jednou odhaleno?“ Andorianec vypadal, že zvažuje svou odpověď. Asi volil vhodná slova, protože jak známo, tak všichni členové Hvězdné flotily mají k dispozici začátečnický kurz federálního práva. „Dělal jsem to pro dobro Federace a základny, prokonzule.“ „Ne, Vy ne. Dělal jste to pro své vlastní potěšení. V žádném případě jste to nedělal pro dobro Federace. Absolutně nevím, kdo Vám dal nějaké povolení, kdo Vás určil, že máte vraždil ve jménu Federace, Hvězdné flotily, nebo této stanice. Můžete mi to říci, než vydám rozkaz k Vaší popravě?“ Křikl na něj Martel. S Bhaelin sh´Thaarem to však ani nepohlo, aspoň ne pro vnějšího pozorovatele. „Podívejte se, prokonzule, pracuji pro rozvědku, a ta mi dala rozkazy. Tento obor jsem studoval i na Akademii. Nevím, jestli si to můžete ověřit, ale je to tak.“ Asi čekal, že to Tarkina zarazí, ale tohle měl Mat již zjištěno. „Ano, vím, že jste tento obor studoval. To však jediné, co vím. Kdo Vám dal to oprávnění opravdu, ale opravdu nevím. Čekám, že mi to řeknete.“ Bhaelin sh´Thaar si však postavil hlavu a jen zavrtěl hlavou. Po malé chvilce mlčení se však odhodlal promluvit. „Dělal jsem to pro rozvědku, prokonzule.“ Zněla jednoduchá, očekávatelná a trefná odpověď. „Ne, velení rozvědky mi předalo informace. Podle nich jste od nich žádné rozkazy neměl.“ Kadet se zadíval na prokonzula nevěřícně. „To není možné. Všechno to byl plán a všechno bylo určitě schváleno. Tom to říkal.“ Rozhořčil se.
„Tom?“ Otázal se Tarkin se zjevným zájmem. „Kdo je Tom?“ „Můj nadřízený, ten mi dával rozkazy. Je spolupracovníkem rozvědky.“ Tarkin se na něj podíval nevěřícným výrazem. „A můžete mi říct, od kdy agenti rozvědky podléhají velení nějakých spolupracovníků?“ “Ihned po příletu mě kontaktoval a předal mi informace a rozkazy. To nezapře.“ Odpověděl Bhaelin sh´Thaar bleskurychle. „Tak Vám dozajista ukázal, kde má rozkaz, nebo povolení od rozvědky Vás zapojit do svých pofidérních akcí.“ Už, už otvíral Andorianec ústa, ale zarazil se. Když nad tím teď tak přemýšlel, tak vlastně nikdy nic takového neviděl. Pohlédl na stojícího prokonzula, jenž se nad ním tyčil jako mohutné rameno spravedlnosti, jež mohlo kdykoliv udeřit. „Já jsem myslel…“ Začal kadet vysvětlování, avšak byl přerušen. „Nejhorší na tom je, že vždy nejvíce myslí ti, co mají nejmíň. Myšlení je matka omylu, opakování matka moudrosti, kadete.“ Kadet nebyl na takovéto chování zvyklý a chtěl se okamžitě ohradit proti tomuto stylu jednání, ale nedostal šanci, protože prokonzul se opět ujal slova. „Myslet mají ti, co v hlavě něco mají a ti, co to mají za úkol. Vy máte myslet jen, je-li to nezbytně nutné.“ To už však Martel říkal ve vnitřním rozhořčení. Pro příklad „myšlení“ nemusel chodit daleko. Stačilo si vzpomenou na situaci před určitou dobou a vůbec ne vzdálenou dobou. Andorianec ho bedlivě pozoroval, až si Martel uvědomil, že vlastně tady něco vyčítá mnohem silnější osobě, než je on sám. Naštěstí tu však byly kolem stráže, tudíž nic vážného nehorzilo. „Vy a Vám podobní. Já nevím a raději ani nechci vědět, na co jste myslel, respektive co jste si myslel, že děláte. Vaše chování bylo totální hovadinou, skvělým příkladem pitomosti a nerad bych opomněl totální zklamáním ve výcvik zpravodajských služeb. Jestli Vás tohle tam učí, tak není divu, že zpravodajská služba Federace není schopnou organizací.“ Martel musel na chvíli přestat, aby se uklidnil. Srdce mu bušilo, když si představil, že právě tato osoba, velitel bezpečnostního týmu, měl chránit SB před těmi lidmi. Určitě se v Kobře dostal k nějakým důležitým informacím, jichž se dalo využít. Bhaelin sh´Thaar jen seděl a koukal na prokonzula. „Takže… Co se mnou teď bude?“ Martel se zhluboka nadechl. „Být to na mě, už byste stál před tribunálem a o chvíli později před popravčí četou. Tomu věřte. Naštěstí pro Vás si však uvědomujeme, že jste to dělal opravdu pro dobro Federace a pro organizaci, o které se dá v rámci možností říci, že spolupracuje s Federací a jejími OFICIÁLNÍMI orgány.“ Kadetův výraz se změnil ve výraz obezřetné nedůvěry. „Tím chcete říci co?“ „Tím chci říci, kadete, že se můžeme domluvit. O té účasti na atentátu ví poměrně malé množství lidi. Vlastně téměř nikdo. My uděláme s Vámi dohodu. Dostanete hodnost praporčíka a opustíte sektor 001. Samozřejmě, nepočítejte s tím, že Vám bude dán nějaký významný post, dokud si Vás znovu neprověříme a neuvěříme, že jste se změnil, a to k lepšímu. Pokud přijmete tuto nabídku, tak budete zařazen na USS Posseidon, hvězdnou loď Flotily Federace třídy Prométheus. Budete vykonávat funkci bezpečnostního důstojníka. Souhlasíte?“ Prokonzulův hlas zněl velmi nekompromisně, vlastně Bhaelin sh´Thaaru nedával příliš velkou možnost. Buď přijme a odejde, nebo ho soud odsoudí a popraví. Důkazů je na to asi dost.
„Dobře, souhlasím.“ Zněla odpověď kadetova. I když slova se táhla a z úst byla téměř neslyšitelná. „Moudré rozhodnutí, moudré rozhodnutí.“ Odpověděl prokonzul a otočil se k odchodu, ale zastavil se před celou. „Podporučíku!“ Podporučík, který prokonzula předtím doprovázel, přiběhl velmi rychle. „Doprovodíte praporčíka Bhaelin sh´Thaara na palubu USS Yona, jenž ho dopraví na USS Posseidon. Osobně se přesvědčíte, že odletěl a do plavidla nastoupil a již z něj nevystoupil. Ručíte mi za to osobně. Vyjádřil jsem se jasně?“ Poručík vypjal hruď. „Podle rozkazu, pane.“ Poté vyvedl Andoriance z cely a doprovodil ho do hangáru. Za pár chvil se runabout vznesl a opustil prostor SB1-McKinley, pak i sektor 001. Soustředil se na svůj cíl – cestu k USS Posseidon. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 14. 3. 2005, 20:28
Thomas Johnson
Dar zapomnění ...
Podporučík
Děj tohoto logu se odehrává po odeslání Thomasovy zrpávy Ka'vorovi a před Ka'vorovým odletem ze stanice.
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Vystoupil jsem z turbovýtahu, zastavil se u terminálu ve stěně chodby a volnou rukou, jíž jsem nedržel malou krabici, si učesal v odlesku vlasy tak, aby to bylo ještě přijatelné a já vypadal jako člověk. Celou cestu k ošetřovně jsem nemyslel, konečně mi povolili se s ním setkat, ale najednou jsem nevěděl, co tam budu říkat. Naprosto jsem netušil, co čekat, tak jsem raději nečekal nic.Měl jsem obavy z toho, co uvidím. Zastavil jsem se přede dveřmi ošetřovny a trochu nejistě jsem vstoupil dovnitř. Místnosti byly stále stejně nepříjemně bílé a já se opět cílit tak ztracený. Vyhledal jsem rychle doktorku, která mě zavedla k veliteli. Stál jsem před jeho lůžkem a on mě ještě ani nezpozoroval. Promluvil jsem trochu zlomeným hlasem: "Pane,tady Thomas Johnson, přišel jsem vás navštívit. Máte čas ?" Doktorka mi stále stála za zády jako by měla strach, aby se něco nestalo a mohla rychle zasáhnout. Byl jsem za to v podstatě rád ... Admirál se posadil: "Dobrý den, mladíku," usmál se: "co vás sem přivedlo?" Hrklo ve mě. Byl jsem připraven na cokoli, ale ... Když to přišlo, zasáhlo mě to stejně, jako bych se nepřipravoval na admirálovy možné reakce. Zapotily se mi ruce ... svíral jsem krabici. Doktorka za mými zády pomalu odcházela a stihla mi pošeptat : "Praporčíku, patnáct minut, ne víc ...". Otočil jsem se k veliteli. "Přišel jsem se podívat, jak se vám daří. A poděkovat za záchranu při tom výbuchu. Nebýt vaší pohotové reakce, byl bych už mrtvý... Rico chvíli přemýšlel a pak se usmál: "Nevím, o čem to mluvíte, ale to je teď běžné. Posaďte se," Pak přešel k replikátoru a chvíli u něj zmateně stál. Pak špitl: "Nevíte, co jsem dříve pil?" "Nevím pane ... Ehm, dejte si, na co máte chuť nyní" ... zamyslel jsem se. Třeba je ještě naděje ... Rozhlédl jsem se a posadil se na židli před postel. "Jak se teď cítíte ? Ten pád vypadal špatně,byl jsem strašně potlučený, ale vy jste mě ještě zakryl před tou ohnivou stěnou ... Kdy vás pustí pane ?" Rico stále stál u replikátoru a snažil se přemýšlet, pak to ale vzdal a sedl si zpět na lůžko: "Netuším, doktorka Samantha říkala, že mohu odejít kdy chci. ale já nemám kam jít. Nevzpomenu si, ani jak se jmenuju."
"A ... vzpomněl jste si už na něco ? Na cokoli ... Rád bych vám pomohl ..." Bylo mi smutno z pomyšlení, že velitel stanice nemá kam jít a že je odkázaný na to, že mu někdo poví, kolik je mu let ... "Ne. Na nic. Nepoznávám nic a nikoho. Mimochodem, mladíku, my se známe?" Nechápal jsem tu nepatrnou touhu vymyslet si náš životní příběh a osud. Byla to divná situace. "Pane, přiletěl jsem nedávno na stanici z USS Posseidon, byl jsem sem převelen. Zrovna jste mě vítal ve své pracovně, když začal poplach a my běželi vyřešit tu situaci s ter ..." Zarazil jsem se, uvědomil jsem si, jak mi doktorka říkala, abych mu nepřidělával starosti a o soustavných útocích na SB nemlunemluvil .... Se zatajeným dechem jsem čekal, co on na to ... Mark se na něj díval: "S ter? Kdo nebo co jsou Ter?" Šoupal jsem nervózně nohama po podlaze. "... tu situaci s terminálem v hangáru. Něco se tam přetížilo a jak se zkoušel kvantový modul počítače, něco se tam pokazilo a zablokovalo to dveře a uvolnilo kotevní západky u raketoplánů..." Když jsem lhal, bylo to poznat ... Cítil jsem se velice divně, bylo to vůči Ricovi nefér ... omluvně jsem se na něj díval ... "Aha." chvíli vypadal zmateně. Ale pak se usmál: "Stanice musí fungovat skvěle, když je velitel stanice povolán k opravě terminálu. JAK Je vůbec.. hm. tahle stanice.. veliká?" " Nebyl jste přizván. Kvůli tomu procesoru jste tam ... to ... byl. Protože je docela drahý a prototyp .. to taky je." Začínal jsem mluvit jako hlupák. Raději jsem přešel na jiné téma. "Toto je hvězdná stanice 01, jedna z největších na území Federace. Obíhá na orbitě země." Klepl jsem do PADDu co jsem měl s sebou a ukázal hrubý náčrt stanice veliteli, co se na ni díval udiveně a současně ji velel "Páni." zadíval se na PADD: "A tomu já velím? Nebo by bylo lepší říci- jsem velel?" "Ano, všem těmto sekcím velíte !" Na to slovo jsem kladl důraz. "Když jsem tu byl ještě jako kadet, dělali jste s Admirálem ... teď nevím jak jen se jmenoval. .... nějaké velké přivítání kadetů ... a i jejich absolutorium. Dnes to zařizuje prokonzul Tarkin a není to ono. Vaše vyprávění o záchodcích v pátém patře mělo vždycky takové grády, že to nikdo nenahradí " dokončil jsem s úsměvem a naprosto ponořený do vyprávění. Admirál se zadíval praporčíkovi do očí. Byl to ten samý pohled, který vrhl na Sandru. prázdný skelný pohled, když se z paměti snaží vylovit něco, co se zdá, že tam není, ani nikdy nebylo. "Nevzpomínám si" odvětil nakonec. Vydechl jsem a opřel se o opěradlo židle. Hned jsem se ale zastyděl za své jednání a pokračoval. "Neříkejte, že si nevzpomínáte ani na tu epizodu, jak se vám na palubu navalila asi stovka ferengských běženců, co vám poslali z Jupiteru 2 a oni se celou dobu potloukali chodbami, nikdo jim nemohl nic říci a všude lezli. A jak si vás jednou spletli s kuchařem, co uvařil nějaké jídlo mimo jejich gusto a jak vás potloukli tak, že vyhostit na Měsíc jste je stačil až za dva dny ...." Vyprávěl jsem rozesmátě. Snažil jsem se alespoň odlehčit tu atmosféru. Snad se admirál při nejhorším alespoň dobře pobaví .... Admirál ho ale přerušil: "Můžete mi o mě něco říct? Jakékoliv detaily? Cokoliv, co by mi řeklo, kdo jsem, nebo kým jsem byl?" "Pane, já vás ještě moc neznám ale .... víc by vám řekla vaše zástupkyně ...." Bylo to těžké, snažil jsem si vybavit nějaké maličkosti. "Tak například, nedopínal jste si téměř nikdy uniformu, svým podřízeným jste tykal, chodíval jste do simulátoru s tím admirálem s pruty na ryby, měl jste za přítele jednoho vojáka ... hm, nevím kde je mu teď konec ... S lidmi jste vycházel dobře až na ... ehm no ... to byla taková špatná zkušenost s tím admirálem. Na to si raději nevzpomínejte ..." dokončil jsem rozpačitě "Nic z toho mi nezní povědomě. Ani trošku. Vážně jsem svým podřízeným tykal?" " Ano tykal, všem, já jsem si na to ze začátku nemohl vůbec zvyknout. Můj příjezd si také nepamatujete ? No, mám tu pár věcí, možná si na něco vzpomenete .... " Vyndal jsem z brašny pár předmětů ..... a postupně je ukazoval. "Tak třeba toto, to je váš podpis a písmo na přijímání místa velitele, půjčili mi to z archivu ....." " nebo toto, váš obraz, někdo mi říkal že vám ho dal někdo blízký, ale neřekl kdo .... nevíte kdo to byl ? Visel vám nad komunikačním terminálem ... " "tady je fotografie toho místa, kde se stala ta nehoda ..... nic vám to neříká ? "
Mark se díval na předměty. Přišli mu stejně neznámé, jako obličej mladíka: "Ne. Nic. Nic mi nepřipomínají." " Já .... už nevím co vám ukázat ..... tady .... rekonstrukce obličeje toho sebevraha podle očitých svědků ..... vaše řeč při absolutoriu posledních kadetů ..... nějaký dopis od admirála Kříže, ano ten jsem vám měl předat, máte si ho přečíst .... " Předal jsem obálku s ručně psaným textem .... sledoval jsem co admirál na to řekne Mark si prohlédl obálku. Byla křídově bílá. Rázným trhnutím na okraji jí otevřel a vyndal stejně tak bílý křídový papír, který byl ale popsaný. “Drahý Marku.“ začínal. Rico zvedl oči k praporčíkovi. Viděl jsem v pohledu cosi, co mi dávalo naději. "Čtěte .... určitě je to něco zajímavého .... admirála jsem znal z akademie, on jí velí, víte ?" Pobídl jsem posuňkem admirála, aby četl dál .... Rico tedy narovnal papír a pokračoval ve čtení. „Drahý Marku, slyšel jsem předevčírem na schůzi, co se ti stalo a hrozně jsem se rozčílil, že mi to nedali vědět přímo. Hned bych za tebou zajel na stanici, ale bohužel, jsem teď opravdu vytížený. Někdy si říkám, jak pěkné by bylo, kdybychom nebrali ty úřednické hodnosti a byli pořád jen kapitáni .... Pamatuješ na své velení ? Vlastně jsem tě viděl velet na můstku jen při inspekci, když jste kotvili u SB a už tam sjem tě varoval o vyšších hodnostech. Ale vidíš, skončili jsme tak oba. Doufám, že se máš dobře a ta chvilková amnézie bude zas pryč co nevidět. Popravdě, cítím se teď asi hůř jak ty. Celý den jsem na nohách a vyčerpáním usínám i při večerní zprávě úřadům .... Kadeti dnes dělali jako šakali, nevím co to do nich vjelo, ale rozhodně jsme měli problémy s tím uklidnit je. Všude rozházené polštáře, však to znáš. Možná bych ti mohl připomenout něco, něco pikantnějšího. Pamatuješ, jak jsi mě zavřel za silové pole. Byl jsi tehdá pěkně vypočítaný zmetek, docela jsem se divil, že se to zas mezi námi urovnalo. Koupil jsi mi nové pruty, místo těch, co jsem zlomil. Každý měsíc se scházíme na lov ryb do simulátoru. Tento měsíc jsem na řadě já, tak doufám, že až přijedu, budeš už fit a že mě poznáš. Měj se tedy hezky a užívej volna Tvůj Martin“ MArk složil dopis úhledně zpět do obálky a usmál se: "Děkuju za doručení depeše.Nemá teď asi cenu odepisovat, když nevím komu a co, ale.. snad se to časem zlepší. Jak jste říkal, že se to jmenujete?" "Thomas Johnson .... mě ale asi moc znát nemůžete, setkali jsme se teprve nedávno, převeleli mě z USS Posseidon ..... pak jste mě zachránil před smrtí u toho teroristického sebevraha, za což jsem vám vděčný ..." řekl jsem a usmál se. "Ale to se asi opakuji ... nechtěl byste se třeba projít ? nemusí to být dnes, ale tou procházkou po SB si třeba něco připomenete ..." "Ano, právě o to jsem vás chtěl požádat, Thomasi. Myslíte, že by to bylo možné?" "Jistě, chcete jít hned ? A kam byste chtěl zajít ? Třeba strojovna nebo laboratoře, řídící centrum ... kam budete chtít ..." "Ano hned, ale co třeba spíše nějaká hezká místa?" "No ... nevím co teď myslíte ..... hezké místo je simulátor, ale ten vám toho moc nepřipomene .... no tak třeba hlavní okružní promenáda .... je tam pěkný výhled na všechny strany ... co říkáte ?" "Ano, to zní dobře.. hezký výhled je určitě to, co potřebuji." nebyla to tak docela pravda, ale Mark věděl, že čím déle bude v nemocničním prostředí, tím horší budou jeho pocity. Už teď se mu zdálo, že se zblázní a každou hodinou v něm narůstalo paranoidní napětí smíchané s depresí. Mark odešel do vedlejší místnost pro nějaké civilní šaty. Vrátil se, už oblečený, v hnědých kalhotách a pruhovaném svetru. Jejich původ byl Thomasovi neznámý, ale bylo zbytečné řešit, kdo je tady nechal. Vydali se spolu ven z ošetřovny, na chodbu a do turbovýtahu. Celou cestu jsem admirála sledoval a tak trochu se ztrácel v pocitech z něho. Stále jsem měl na
očích ten rozhodný velitelský výraz a krok velitele, jímž procházel těmito chodbami. Dnes působil jako někoho starostlivý otec, ba dokonce jako můj přítel. Jak se člověk začne chovat, když zapomene, jak se choval dříve ? Přirozeněji ? "Teď tudy, doleva. Za chvíli tam budeme, je to největší chodba na stanici, často tudy chodím, je tu hezký výhled a než obejdete stanici dokola, chvíli to trvá" Usmál jsem se. "Pokud byste ale byl unavený, turbovýtahy jsou všude." Došli jsme na konec docela úzké chodby a před námi se otevřela velká hala. Ne, byla to chodba, natolik široká, že měl člověk pocit, že vstoupil do velikého atria ... nebo tělocvičny. Velká naleštěná okna lemovaly po zemi rozmístěné květináče se zelení, člověk měl opravdu pocit příjemné promenády a nebýt všudypřítomného hvězdného pozadí, klidně by si myslel, že je na akademii na Zemi. "Tak ... doporučoval bych se vydat vpravo, půjdeme kolem výstav. To je část promenády, kde nadaní důstojníci vystavují svá díla. Je pravda, že někdy je to dost hrůza, ale najdou se tam i hezké věci." Admirál se zoufale rozhlížel. Nic, nic zde mu nepřipadalo povědomé. Ani koridory, ani turbovýtahy.. všechno se v něm mísilo. Přesto pro všechno se vynořovali z mlhy jména a spojovaly se s předměty. "Co je to támhle? Támhle nahoře?" zeptal se najednou. Podíval jsem se nejdřív na admirála a následně zaklonil hlavu a díval se vzhůru. Nahoře byly prosklené desky, okna. Nic tam nebylo, navíc jsem si připadal divně, když jsem zíral na strop a zkoušel hledat něco, co nevidím. Ostatní procházející lidé pouze šlehali pohledy po mě, ale jakmile zahlédly nezaměnitelnou tvář velitele, hned se věnovali svým záležitostem. Chůzi. "Pane, nic tam není. Co by tam mělo být. Myslím, že výše je jenom vesmír. Či snad nějaká vrstva ochranné slitiny proti průlomu. Na stanici nejsem moc dlouho, navíc, momentálně mám hodně práce s mým projektem, plány stanice jsem si ještě neprošel. Vy myslíte, že tam něco je ? Na něco si vzpomínáte ?" Doufal jsem, že ano. V očích mi blýskala naděje. "Vidíš ty úchyty, Thomasi? A ta Bradla? To jsou přece koridorové úchyty, ne?" Znovu jsem se nevěřícně podíval vzhůru. Měl pravdu, byly tam madla podobná těm co jsou u Jefrisových průlezů. "Ano pane, je to tak. Jako by tam byl nějaký průlez. Ale je to divné. Na stropě. Navíc, jsou to nejméně tři patra. Jaký by to mělo význam ?" "Nevím," klesl hlasem Rico: "Nemůžeme se tam nějak dostat?" "No, asi nějak ano. Jinak by to tam nebylo. Ale ... asi tam bude vstup zakázán." Potřásl jsem hlavou. "Počkejte, co zkusit počítač ?" Podíval jsem se nerozhodně na Rica. "Dobrý nápad... jak?" "Něco zkusit můžeme ..." Přistoupil jsem k nejbližšímu počítačovému terminálu. "Počítači, zobraz konstrukční nákres hlavní promenády a prostor nad nimi." ~ Nelze splnit, přístupová autorizace neodpovídá požadovanému standartu 5 a vyšší ~ "Hm" Zklamaně jsem poodstoupil od displeje na stěně. "Tak nevím, nemám k tomu přístup." "Co teď?" "No ... zkuste to vy" Napadlo mě. "Vy přeci máte nejvyšší pověření 10 na stanici. Třeba to, že jste mimo službu, neznamená, že vám vzali přístupy ..." Dodával jsem admirálovi naději. "A co mám říct?" " To samé co já .... myslím, že vás to pozná" "Já.. omlouvám se, mohl by jsi prosím zopakovat, na co jsi se počítače ptal? Nemůžu si to přesně vybavit..." Úsměv se mi pomalu vytratil při tom pohledu. Tento srdečný, ale zoufalý, zmatený a ztracený člověk je ten samý jako ten, co mě přijímal asi před měsícem u sebe v kanceláři a působil tak
sebejistě a uvědoměle. Viceadmirál Rico vypadal jako by se právě chystal na nějakou zkoušku, připadal mi nejistý. Bylo mi líto toho, co se mu stalo. Dá se říci, co se mu kvůli mě stalo. "Řekněte : Počítači, zobraz konstrukční plány sekce promenády a prostor nad ní. Nemusíte to říkat doslova. Stačí vyslovit přání, aby to počítač pochopil. Někdy je opravdu dosti nechápavý." Usmál jsem se a trochu ustoupil, když jsem viděl, že admirál si chce stoupnout přímo před terminál, na místo, kde jsem stál při dotazu já. Nádech, výdech, nádech, výdech... "Počítači, zobraz.. zobraz konstrukční plány promenády a všeho nad ní." ~ Potvrzeno, autorizace 'viceadmirál M.Rico-velitel stanice 01, mimo službu, data zobrazeny ~ Na displeji se objevily složité nákresy plné barevných čar. Chvíli jsem se pozorně díval a cítil, jak se mi Rico dívá přes rameno. Naštěstí jsem to našel rychle. "Myslím, že bychom měli jít tímhle do turbovýtahu a vyjet o dvě patra výše. Pak tímhle servisním spojovacím koridorem a dostaneme se tam ... do ..." Teprve teď jsem si uvědomil, co to vlastně nad námi je. Na plánu to vypadalo jako další chodba, téměř stejně široká. Podle toho, co jsem z těch složitých čar rozeznal, to byla servisní chodba plná elektroinstalace a jiného inženýrského vybavení. "Asi to bude nějaká chodba pro techniky, pane. Tam bude omezený přístup. Asi to není zrovna bezpečné. Ale jak jsme viděli, vy máte přístup pořád všude. Můžeme se tam podívat. Pokud chcete." Vlastně jsem si myslel tak trochu něco jiného. Strašně moc rád bych se nahoru podíval. Vůbec jsem nevěděl, že něco takového na stanici je. Ale nechtěl jsem admirála nějak nabádat. Bude to na jeho zodpovědnost. A vlastně v efektu i na mou, protože on na všechny nebezpečí a krizová místa stanice dočista zapomněl. "Já bych chtěl.. určitě... mám dojem... že jsem tam byl. Musel jsem tam být. Vím ,že tam ta chodba je." "To je pravda, tak jdeme ?" Admirálovi chvíli trvalo, než mu došlo, že se čeká na jeho souhlas a tak souhlasně pokýval hlavou. Šli pomalu a potichu. Vyjeli dvě patra, prošli chodbou až se dostali k bezpečnostním dveřím s několika velikými rudými varováními. Admirál instinktivně vztáhl ruku k malému počítači napravo ode dveří a zadal pár rychlých příkazů. Červený nápis locked and secured přeskočil během okamžiku přes blocked na opened. Pak se dveře otevřeli a oni vešli. Spokojeně jsem pokyvoval hlavou. Možná si to ještě Rico neuvědomil, ale právě se objevil jeden z prvních střípků jeho ztracených vzpomínek. Nevěděl jsem, zda na to upozorňovat, tak jsem raději mlčel. Raději jsem se poddával pocitům, že vstupuji někam, kam bych se nikdy asi nedostal, pocitům cestovatelů a objevitelů. Prošli jsme velmi krátkou spojovací chodbou a admirál znovu odblokoval druhé bezpečnostní dveře. Podíval jsem se na hodinky, jež jsem měl dnes kupodivu u sebe, a zjistil, že jsem měli být před 40-ti minutami na ošetřovně. Myslím, že o nás už ví, na operačním. "Pane, znáte to tu ? Je to ... eh, takové tmavé ..." Světel tu bylo mnohem méně, minimálně dvě třetiny z nich nesvítily a zbytek běžel evidentně na úsporný výkon. "Eh, kam se dostaneme ?" Říkal jsem zkoumaje tenkou vrstvu pláště přes průzor okna. Bylo to ... nečekaně sbližující ... vesmír byl jen takový kousek ode mne. Natáhl jsem ruku k oknu a chtěl jsem se dotknout toho skla a cítit vesmír téměř v sobě. "Auuu" Admirál se otočil a já si jenom mnul pravou ruku. "Jsou to silová pole. A pěkně nabitá." Vysvětloval jsem omluvným tónem. "To bude dobré..." Uklidňoval jsem poněkud znepokojený pohled Rica. Během několika málo okamžiků se rozsvítila všechny světla v chodbě a oba zjistili, že se táhne do dálky obou stran, kam až jen dohlédli.Kolem nich bylo opravdu málo pevné hmoty, spíš jen kostra. Zbytek byl zajištěn silovým polem, které dávalo mnoho prostoru k procházce, ale po osvětlení si uvědomily, jak nádherné to tu je. Stály, za zády zemi, před sebou hvězdy, všude naprosté ticho. Stál jsem vedle Rica a bál se promluvit a tím narušit to rozsáhlé ticho ... Ty hvězdy mi připomínaly ... "Možná uvidíme i vyjít měsíc pane ?" Nahlížel jsem těsně u silového pole a díval se směrem dolů ... někdy se mi vlasy dotkly silového pole a ono nepříjemně zajiskřilo. "Byl jsem tady.. určitě jsem tu byl... tohle místo já..."
"Hej! Vy tam!" oba dva se poděšeně otočili a z admirála se opět stal vystrašený člověk přistižený při činu. Přicházel k nim ostře vypadající důstojník z tmavého úseku chodby: "Neviděli jste značení? Tohle je zakázaná zóna? Kdo jste?" Viděl jsem admirálův výraz a nehodlal jsem ho nechat ponižovat od .. od toho poručíka. "Pane, praporčík Thomas Johnson. Pane, velitel viceadmirál Rico mi právě ukazoval tuhle chodbu, budeme tu mít technické cvičení." Rico vzhlédl a přes poručíkův obličej přelétl strach: "Já. .pane.." začal koktat: "Nevšiml jsem si vás. Myslel jsem, že se tu teď delší dobu neukážete.. já pane.... vím že sem rád chodíte... omluvte mě." zatímco odcházel slyšel Thomas Ricův úlevný výdech. "Pane, vy ... vy na to máte právo. Smíte tu být, to on vás nesmí oslovovat tak jak to dělá. Musíte, ... musíte si uvědomit, že všichni kolem vás jsou vám k dispozici a jsou vašimi podřízenými ... " Uvědomil jsem si až pozdě, že to znělo poněkud ... vyčleňujícím dojmem. Začínal jsem mít pocit, začínal jsem se bát toho, že ten člověk už nikdy nebude moci být velitelem, zapomněl vše, i to jak se má jednat ve flotile s lidmi. Zapomněl své funkce, nezná už nic o chodu společnosti důstojníků na stanici, nikde si nepřečte ani při dobré vůli nepsané zákony, které musí každý dodržovat, jinak se nikdy nezačlení. Viceadmirál zapomněl všechno. Bál jsem se, že toto je jeho poslední návštěva prostor s pověřením 9 a vyšší. "Pane, chcete se ještě projít ?" Ptal jsem se už celý smutný z toho, jaký pohled se mi naskýtal ... "Ano, rád bych, pokud tě to neobtěžuje.. já... něco se mi dere na mysl.. a nevím co." "Rád se projdu .... co máte na mysli ? Na co si vzpomínáte ? Co vám toto místo připomíná ?" Opět jsme vykročili podél chodby a někdy se zastavili u některého ze silových polí a koukali na hvězdy ... "Nic.. jen.. všechno to voní povědomě... já.. něco... asi mě jen bolí hlava..." Najednou se admirál zastavil. Po chvilce zašeptal: "Něco se děje." chvíli jen stáli a pak začali slyšet rostoucí hluk. Znělo to, jakoby někdo rval kusy plechu z povrchu stanice. Stáli, ani nedutali, když hluk ustal. A pak pochopili, co to bylo. Přímo před nimi se ze stanice začal vynořovat vesmírný koráb. Nebyl veliký, ale temné dunění, které pod nimi vydával, se zdálo neuvěřitelné. A také vzhledem k tomu, jak byl blízko, vypadal neskutečně obrovský. Kdyby býval admirál ještě admirálem, kterým byl, mohl by pozorovat stařičký USS Jauhur, třídy NEw Orleans, který tu byl na servisní kontrole a několika úpravách. Protože byl ale jen stařičkým mužem bez paměti, zatočila se mu hlava a.... ************************** "Assimov, praporčíku Rico, co ty na to? A my dva na něm!" usmíval se Ricky "Myslím, že tahle loď nás donese ke hvězdám!" Určitě, pojď, přeběhneme dovnitř!" Admirál následoval mladíka, s taškou přes rameno, jak běží skrze přestupovou místnost dovnitř. Bylo tam dusno, nějací technici něco přivařovali v přepážce vedle koridoru, ale to jim nevadilo. "Sedmdesát tři a, to jsem já!" ********************************************* "Jsem v pořádku." Thomasův hluboký musel být slyšet až dole na promenádě. Admirál otevřel oči a zadíval se na mizející loď, která pomalu zrychlovala. "Jen se mi něco se mi zdálo." "Zdálo pane ? ... Určitě je všechno v pořádku ? Vy ... tu loď znáte ?" Hleděl jsem zaujatě na Rica, ale i na postupně se vzdalující loď poněkud zastaralé třídy. Rico s námahou vstal, upadl očividně dost tvrdě: "Nevím.. je.. ne, nic se nestalo. Jen, co za hodnost je praporčík?" Trochu jsem se zastyděl, ani jsem si neuvědomil, že je admirál na zemi, nepodal jsem mu ani ruku. "No, pane," usmál jsem se upřímně," nejnižší z důstojnických. Já jsem taky praporčík, vidíte, jedna zlatá pecka ... mladí důstojníci, co slouží již přes rok a mají dobré výsledky, by neměli být pořád praporčíky. Je to znakem toho ... ehm, že něco není nebo nebylo v pořádku ... "
Podíval jsem se raději jinam. Pak jsem se vrátil pohledem zpátky k admirálovi. "Víte, ale ta hodnost ... je tak nějak ... ještě nezkušená, jako kadetské hodnosti, říká se že je to hezké období ... Pamatujete si na sebe jako praporčíka ? Řekněte mi o tom něco ...." "Přišli jsme o dvě lodě, na kterých jsem sloužil." zavrtěl Rico hlavou: "O jednu u Ceti VI a o druhou u stanice sedm." "Víte, alespon máte zážitky z pravé mise. Můj pobyt na USS Posseidonu byl poněkud jiným způsobem tragický ... Zažil jste pravé boje ? Mezi hvězdnými křižníky ? Opravdu ? I přes všechny ty škody a tak .... muselo to být .... zajímavé" Najednou mi ten přívlastek zněl hloupě. Mé sny o dobrodružství při dalekých cestách a nebezpečných bitkách se nikterak neohlížely na to, kolik lidí asi při nich musí přijít o život ... Rico zavrtěl hlavou zatímco si oprašoval kalhoty. "Já.. vůbec nevím. Ani nevím, co jsem to řekl.. ujelo mi to," Thomas viděl, jak se Admirál stává zase tím nejistým člověkem. Zasáhlo ho to jako ledový šíp. "To jste si vzpomněl ... výborně. Brzy si vzpomenete na plno dalších věcí ... Asi jste tady tou chodbou chodíval často. Z toho, co jsem o vás věděl z dob, co jsem zde byl jako kadet, míval jste taková místa rád. Říkalo se to o vás." Doufal jsem, že si během naší procházky vzpomene i na další věci. Každá jeho vzpomínka hřála u srdce ... snad mě dvojnásob, jelikož jsem si jeho stav tak trochu vyčítal. "Víte, nikdy jsem se s vámi takhle nebavil. Vlastně, já jsem se s vámi téměř nebavil. Jenom po převelení v kanceláři. Ale ... to byl trochu jiný rozhovor. Přemýšlíte o tom, že se zase za nějaký čas ujmete velení ?" Doufal jsem, že ano. Nevěděl jsem proč, ale stanice mi poslední dobou přišla ... taková jiná. "Co vlastně znamená velení? Nevím o něm nic... sestra, ty, paní doktorka.. všichni ke mě ve svých vzpomínkách vzhlížejí. Ale.. já vůbec nevím nic. Nevím kde jsem, pochopil jsem, že jsem někdo hodně vysoko nahoře v Hierarchii, ale vlastně nic nechápu. Nemám znalosti, nemám zkušenosti. Jak bych se mohl ujmout velení? přijde mi to jako pohádka. A to je ono, nedokážu si ani vybavit žádnou pohádku..." jeho hlas klesl a admirál se, kráčející osvětleným koridorem, zadíval skrze všudypřítomná neviditelná pole, ven do vesmíru na hvězdy, Zemi a další věci. "Myslím, že byste si mohl postupně rozpomenout na všechno, úplně všechny vaše vzpomínky máte v hlavě, jenom se je musíte naučit vyndat zase ven ... Byl jste a pořád jste velitel této stanice. Ukazoval jsem vám plány na ošetřovně, je největší, na orbitě Zemi, velel jste jí, řídil, ostatní poslouchali vaše rozkazy a dávali je zase svým podřízeným ..." Popošli jsme dál. "Myslím, že se rozpomenete. Už jste zkoušel replikátor ? Pokud si všechny nápoje projdete a zjistíte jaké vám chutnají, jistě mezi nimi bude váš dřívější oblíbený, na něhož si nemůžete vzpomenout ... Zkuste to ..." "Zkusím. Kdy jsem se dostal do velení?" "No, to opravdu nevím pane. Asi jste tu už delší dobu ... nevím. Až do hodnosti kapitána jste velel nějaké lodi a pak jste přešel sem, alespoň co vím já ..." "A co se tu teď děje? Viděl jsem hodně mužů v zeleném a žlutém, což je, tuším, bezpečnost." " No ano, je to složitá situace .... momentálně ..." Přemýšlel jsem kolik můžu admirálovi říci v ohledu na jeho stav a také v ohledu na nějaké utajení. Ale co, jednou je to velitel, má právo to vědět. "Na stanici se rozmohly atentáty z teroristické organizace Černá Kobra. Bohužel má evidentně velmi dobré technické zázemí. Během jednoho z útoků jste mě zachránil, snažili jsme se přemluvit sebevraha, aby se vzdal, ale nebylo to k ničemu. Pak jste utrpěl nějaký šok ... Atentáty se stupňovaly a mezitím bylo vyhlášeno velvyslancem stanné právo a následně byl podporučík Ka'vor obžalován z velezrady a uvězněn. Zástupci Kobry ho unesli v domnění, že je jeden z nich. Ovšem celé obviněné bylo právě jednou velkou léčkou od velvyslance a jeho týmu. Podporučík má na sobě vysílač pomocí něhož jsme ho měli najít. To se ale nedařilo, mají velmi dobré rušičky. Finální odhalení pozice podporučíka Ka'vora bylo svěřeno mě a mému týmu. Po pár dnech jsme přišli na to jak ho najít. Ovšem bezpečnostní složky selhaly. Právě před několika hodinami se mi povedlo vyslat Ka'vorovi zprávu. Uvidíme, snad nám pomůže ho najít." "Ka'vor? To není pozemšťan, že? A ta Černá Kobra,jak dlouho už trvají ty atentáty? Poškodili nějak výrazně stanici?" "Ka'vor je můj kamarád už od malička. V té době, kdy jsem žil na stanici Jupiter 3, neměl jsem
žádné kamarády, byl jsem úplně sám, měl jsem jenom jeho, viděl jsem ho vždy na našich četných dovolených, vždy jsme se tam setkali, a potom piano ... to taky ... Po nějakém čase, když mi zabili otce, jsme odletěli na Zemi a já společně s Ka'vorem nastoupili na Akademii HF. A vlastně jsme se vídali až do současnosti. On není pozemšťan. Je to napůl romulan a napůl člověk. Někdy se jeho romulanská část docela staví na zadní." Usmál jsem se zasněně. "Pochází z Romulanského impéria, ale žije skoro celý život tady, ve Federaci. A Černá Kobra, je tu asi dva týdny, stanice moc poškozená není ale mrtvých je hodně, asi 80, ale nikdy ty čísla nejsou jistá." "Takže Ka‘Vor je pro tebe hodně důležitý, že?" admirál pokýval hlavou: "Snad mu nic neudělají, doufám, že se vrátí zdravý." "Ano, je pro mě důležitý. Je pravda, že poslední dobou jsme se moc nevídali, ale to na tom faktu nic nemění. Proto jsem se taky rozhodl rozjet ten projekt na jeho hledání do mnohem větších rozměrů, než měl prokonzul vymyšleno. No, úspěchy jsme měli, věda je mým určitým sebevyjádřením. Opravdu teď všechno záleží na tom, zda o sobě dá vědět. Já věřím, že bude v pořádku. Proč by mu něco dělali ? Mají ho snad jenom jako rukojmí ... Ale, v tom případě je mi ... na tom něco divné ... hm, nevím. Na druhou stranu, pro vás byla zase velmi důležitá vaše zástupkyně. Já o tom nic nevím, jen říkám, co jsem slyšel od kolegů..." řekl jsem trochu šibalsky. "Kdo?" pozvedl Rico se zájmem oči. "Komodor Sandra Hayds" "Můžeš mi o ní něco říct?" "Moc ji neznám. Dělala pro nás nějaká školení v oboru krizové situace velení. Zdála se mi cílevědomá a milá ... Myslím, že k vám hodně tíhla, alespoň podle vašeho jednání během recepcích na uvítání kadetů na stanici. No a pak ... byla tu jedna aféra s jejím povýšením, ale já myslím, že z velké části to jsou pomluvy a smyšlenosti. Hodně se o tom ale mluvilo ..." Připadal jsem si, jako že o tom bych neměl mluvit ... "Co se stalo?" "Já ... prý jste chtěl admirála Kříže zabít a převzít po něm pravomoc přístupových kódů k nějakému projektu. Ale já tomu moc nevěřím. Někdo také říká, že jste ho mučili, aby vám prozradil nějaké informace. Pak se dostal na svobodu. A vy za to, že se celá událost o něčem ututlá dostanete povýšení pro prvního důstojníka. Myslím, že ani polovina z toho není pravda. Tu se už asi ... nikdy důvěryhodně nedozvíte ..." Bylo mi ho líto ... Poslouchat tyhle vykontruované a smyšlené příběhy o jeho vlastních činech ... Marc se zastavil, pak se podíval na svého společníka: "Jestli se mi vrátí paměť, ať už to bylo jakkoliv, řeknu ti to, ano?" "Rád bych pane ... nechci věřit těmto věcem ...." Admirálova otevřenost mě naplňovala příjemným pocitem ... "Pane, možná bychom se měli vrátit ... nemyslíte ?" "Líbí se mi takhle procházet, cítím se tu líp než v léčebně." "Pane, není to přeci léčebna ..." Je to léčebna ... bolelo to, když jsem to říkal. I přes můj smutný výraz se ve mě hromadila naděje, že jsem si našel dalšího přítele. Velitele a viceadmirála .... Řídké atomy dál netečně narážely do silových polí servisní chodby a způsobovaly nepostřehnutelné jiskření, bezpečnostní dveře se zavřely se silným zasyčením a chodba opět zpustla. Mlhavé fragmenty vzpomínek se dál vznášely atmosférou a čekaly, až je někdo opět povytáhne z té hloubky, v níž spaly. Hezké i špatné, nádherné i příšerné. Není zapomnění i dar ? Nám oběma změna stejná věta v mysli, když jsme se vraceli zpět, mezi ruch a rychlý běh věcí v obyvatelných částech stanice ... Vytvořeno viceadmirálem Markem Ricem a praporčíkem Thomasem Johnsonem. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 14. 3. 2005, 21:19
Thomas Johnson
Dar zapomnění ...
Podporučík
Děj tohoto logu se odehrává po odeslání Thomasovy zprávy Ka'vorovi a před Ka'vorovým odletem ze stanice.
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Vystoupil jsem z turbovýtahu, zastavil se u terminálu ve stěně chodby a volnou rukou, jíž jsem nedržel malou krabici, si učesal v odlesku vlasy tak, aby to bylo ještě přijatelné a já vypadal jako člověk. Celou cestu k ošetřovně jsem nemyslel, konečně mi povolili se s ním setkat, ale najednou jsem nevěděl, co tam budu říkat. Naprosto jsem netušil, co čekat, tak jsem raději nečekal nic.Měl jsem obavy z toho, co uvidím. Zastavil jsem se přede dveřmi ošetřovny a trochu nejistě jsem vstoupil dovnitř. Místnosti byly stále stejně nepříjemně bílé a já se opět cílit tak ztracený. Vyhledal jsem rychle doktorku, která mě zavedla k veliteli. Stál jsem před jeho lůžkem a on mě ještě ani nezpozoroval. Promluvil jsem trochu zlomeným hlasem: "Pane,tady Thomas Johnson, přišel jsem vás navštívit. Máte čas ?" Doktorka mi stále stála za zády jako by měla strach, aby se něco nestalo a mohla rychle zasáhnout. Byl jsem za to v podstatě rád ... Admirál se posadil: "Dobrý den, mladíku," usmál se: "co vás sem přivedlo?" Hrklo ve mě. Byl jsem připraven na cokoli, ale ... Když to přišlo, zasáhlo mě to stejně, jako bych se nepřipravoval na admirálovy možné reakce. Zapotily se mi ruce ... svíral jsem krabici. Doktorka za mými zády pomalu odcházela a stihla mi pošeptat : "Praporčíku, patnáct minut, ne víc ...". Otočil jsem se k veliteli. "Přišel jsem se podívat, jak se vám daří. A poděkovat za záchranu při tom výbuchu. Nebýt vaší pohotové reakce, byl bych už mrtvý... Rico chvíli přemýšlel a pak se usmál: "Nevím, o čem to mluvíte, ale to je teď běžné. Posaďte se," Pak přešel k replikátoru a chvíli u něj zmateně stál. Pak špitl: "Nevíte, co jsem dříve pil?" "Nevím pane ... Ehm, dejte si, na co máte chuť nyní" ... zamyslel jsem se. Třeba je ještě naděje ... Rozhlédl jsem se a posadil se na židli před postel. "Jak se teď cítíte ? Ten pád vypadal špatně,byl jsem strašně potlučený, ale vy jste mě ještě zakryl před tou ohnivou stěnou ... Kdy vás pustí pane ?" Rico stále stál u replikátoru a snažil se přemýšlet, pak to ale vzdal a sedl si zpět na lůžko: "Netuším, doktorka Samantha říkala, že mohu odejít kdy chci. ale já nemám kam jít. Nevzpomenu si, ani jak se jmenuju." "A ... vzpomněl jste si už na něco ? Na cokoli ... Rád bych vám pomohl ..." Bylo mi smutno z pomyšlení, že velitel stanice nemá kam jít a že je odkázaný na to, že mu někdo poví, kolik je mu let ... "Ne. Na nic. Nepoznávám nic a nikoho. Mimochodem, mladíku, my se známe?" Nechápal jsem tu nepatrnou touhu vymyslet si náš životní příběh a osud. Byla to divná situace. "Pane, přiletěl jsem nedávno na stanici z USS Posseidon, byl jsem sem převelen. Zrovna jste mě vítal ve své pracovně, když začal poplach a my běželi vyřešit tu situaci s ter ..." Zarazil jsem se, uvědomil jsem si, jak mi doktorka říkala, abych mu nepřidělával starosti a o soustavných útocích na SB nemlunemluvil .... Se zatajeným dechem jsem čekal, co on na to ... Mark se na něj díval: "S ter? Kdo nebo co jsou Ter?" Šoupal jsem nervózně nohama po podlaze. "... tu situaci s terminálem v hangáru. Něco se tam přetížilo a jak se zkoušel kvantový modul počítače, něco se tam pokazilo a zablokovalo to dveře a uvolnilo kotevní západky u raketoplánů..." Když jsem lhal, bylo to poznat ... Cítil jsem se velice divně, bylo to vůči Ricovi nefér ... omluvně jsem se na něj díval ... "Aha." chvíli vypadal zmateně. Ale pak se usmál: "Stanice musí fungovat skvěle, když je velitel stanice povolán k opravě terminálu. JAK Je vůbec.. hm. tahle stanice.. veliká?" " Nebyl jste přizván. Kvůli tomu procesoru jste tam ... to ... byl. Protože je docela drahý a prototyp .. to taky je." Začínal jsem mluvit jako hlupák. Raději jsem přešel na jiné téma. "Toto je hvězdná stanice 01, jedna z největších na území Federace. Obíhá na orbitě země." Klepl jsem do PADDu co jsem měl s sebou a ukázal hrubý náčrt stanice veliteli, co se na ni díval udiveně a současně ji velel "Páni." zadíval se na PADD: "A tomu já velím? Nebo by bylo lepší říci- jsem velel?" "Ano, všem těmto sekcím velíte !" Na to slovo jsem kladl důraz. "Když jsem tu byl ještě jako
kadet, dělali jste s Admirálem ... teď nevím jak jen se jmenoval. .... nějaké velké přivítání kadetů ... a i jejich absolutorium. Dnes to zařizuje prokonzul Tarkin a není to ono. Vaše vyprávění o záchodcích v pátém patře mělo vždycky takové grády, že to nikdo nenahradí " dokončil jsem s úsměvem a naprosto ponořený do vyprávění. Admirál se zadíval praporčíkovi do očí. Byl to ten samý pohled, který vrhl na Sandru. prázdný skelný pohled, když se z paměti snaží vylovit něco, co se zdá, že tam není, ani nikdy nebylo. "Nevzpomínám si" odvětil nakonec. Vydechl jsem a opřel se o opěradlo židle. Hned jsem se ale zastyděl za své jednání a pokračoval. "Neříkejte, že si nevzpomínáte ani na tu epizodu, jak se vám na palubu navalila asi stovka ferengských běženců, co vám poslali z Jupiteru 2 a oni se celou dobu potloukali chodbami, nikdo jim nemohl nic říci a všude lezli. A jak si vás jednou spletli s kuchařem, co uvařil nějaké jídlo mimo jejich gusto a jak vás potloukli tak, že vyhostit na Měsíc jste je stačil až za dva dny ...." Vyprávěl jsem rozesmátě. Snažil jsem se alespoň odlehčit tu atmosféru. Snad se admirál při nejhorším alespoň dobře pobaví .... Admirál ho ale přerušil: "Můžete mi o mě něco říct? Jakékoliv detaily? Cokoliv, co by mi řeklo, kdo jsem, nebo kým jsem byl?" "Pane, já vás ještě moc neznám ale .... víc by vám řekla vaše zástupkyně ...." Bylo to těžké, snažil jsem si vybavit nějaké maličkosti. "Tak například, nedopínal jste si téměř nikdy uniformu, svým podřízeným jste tykal, chodíval jste do simulátoru s tím admirálem s pruty na ryby, měl jste za přítele jednoho vojáka ... hm, nevím kde je mu teď konec ... S lidmi jste vycházel dobře až na ... ehm no ... to byla taková špatná zkušenost s tím admirálem. Na to si raději nevzpomínejte ..." dokončil jsem rozpačitě "Nic z toho mi nezní povědomě. Ani trošku. Vážně jsem svým podřízeným tykal?" " Ano tykal, všem, já jsem si na to ze začátku nemohl vůbec zvyknout. Můj příjezd si také nepamatujete ? No, mám tu pár věcí, možná si na něco vzpomenete .... " Vyndal jsem z brašny pár předmětů ..... a postupně je ukazoval. "Tak třeba toto, to je váš podpis a písmo na přijímání místa velitele, půjčili mi to z archivu ....." " nebo toto, váš obraz, někdo mi říkal že vám ho dal někdo blízký, ale neřekl kdo .... nevíte kdo to byl ? Visel vám nad komunikačním terminálem ... " "tady je fotografie toho místa, kde se stala ta nehoda ..... nic vám to neříká ? " Mark se díval na předměty. Přišli mu stejně neznámé, jako obličej mladíka: "Ne. Nic. Nic mi nepřipomínají." " Já .... už nevím co vám ukázat ..... tady .... rekonstrukce obličeje toho sebevraha podle očitých svědků ..... vaše řeč při absolutoriu posledních kadetů ..... nějaký dopis od admirála Kříže, ano ten jsem vám měl předat, máte si ho přečíst .... " Předal jsem obálku s ručně psaným textem .... sledoval jsem co admirál na to řekne Mark si prohlédl obálku. Byla křídově bílá. Rázným trhnutím na okraji jí otevřel a vyndal stejně tak bílý křídový papír, který byl ale popsaný. “Drahý Marku.“ začínal. Rico zvedl oči k praporčíkovi. Viděl jsem v pohledu cosi, co mi dávalo naději. "Čtěte .... určitě je to něco zajímavého .... admirála jsem znal z akademie, on jí velí, víte ?" Pobídl jsem posuňkem admirála, aby četl dál .... Rico tedy narovnal papír a pokračoval ve čtení. „Drahý Marku, slyšel jsem předevčírem na schůzi, co se ti stalo a hrozně jsem se rozčílil, že mi to nedali vědět přímo. Hned bych za tebou zajel na stanici, ale bohužel, jsem teď opravdu vytížený. Někdy si říkám, jak pěkné by bylo, kdybychom nebrali ty úřednické hodnosti a byli pořád jen kapitáni .... Pamatuješ na své velení ? Vlastně jsem tě viděl velet na můstku jen při inspekci, když jste kotvili u SB a už tam sjem tě varoval o vyšších hodnostech. Ale vidíš, skončili jsme tak oba. Doufám, že se máš dobře a ta chvilková amnézie bude zas pryč co nevidět. Popravdě, cítím se teď asi hůř jak ty. Celý den jsem na nohách a vyčerpáním usínám i při večerní zprávě úřadům .... Kadeti dnes dělali jako šakali, nevím co to do nich vjelo, ale rozhodně jsme měli problémy s tím uklidnit je. Všude rozházené polštáře, však to znáš.
Možná bych ti mohl připomenout něco, něco pikantnějšího. Pamatuješ, jak jsi mě zavřel za silové pole. Byl jsi tehdá pěkně vypočítaný zmetek, docela jsem se divil, že se to zas mezi námi urovnalo. Koupil jsi mi nové pruty, místo těch, co jsem zlomil. Každý měsíc se scházíme na lov ryb do simulátoru. Tento měsíc jsem na řadě já, tak doufám, že až přijedu, budeš už fit a že mě poznáš. Měj se tedy hezky a užívej volna Tvůj Martin“ MArk složil dopis úhledně zpět do obálky a usmál se: "Děkuju za doručení depeše.Nemá teď asi cenu odepisovat, když nevím komu a co, ale.. snad se to časem zlepší. Jak jste říkal, že se to jmenujete?" "Thomas Johnson .... mě ale asi moc znát nemůžete, setkali jsme se teprve nedávno, převeleli mě z USS Posseidon ..... pak jste mě zachránil před smrtí u toho teroristického sebevraha, za což jsem vám vděčný ..." řekl jsem a usmál se. "Ale to se asi opakuji ... nechtěl byste se třeba projít ? nemusí to být dnes, ale tou procházkou po SB si třeba něco připomenete ..." "Ano, právě o to jsem vás chtěl požádat, Thomasi. Myslíte, že by to bylo možné?" "Jistě, chcete jít hned ? A kam byste chtěl zajít ? Třeba strojovna nebo laboratoře, řídící centrum ... kam budete chtít ..." "Ano hned, ale co třeba spíše nějaká hezká místa?" "No ... nevím co teď myslíte ..... hezké místo je simulátor, ale ten vám toho moc nepřipomene .... no tak třeba hlavní okružní promenáda .... je tam pěkný výhled na všechny strany ... co říkáte ?" "Ano, to zní dobře.. hezký výhled je určitě to, co potřebuji." nebyla to tak docela pravda, ale Mark věděl, že čím déle bude v nemocničním prostředí, tím horší budou jeho pocity. Už teď se mu zdálo, že se zblázní a každou hodinou v něm narůstalo paranoidní napětí smíchané s depresí. Mark odešel do vedlejší místnost pro nějaké civilní šaty. Vrátil se, už oblečený, v hnědých kalhotách a pruhovaném svetru. Jejich původ byl Thomasovi neznámý, ale bylo zbytečné řešit, kdo je tady nechal. Vydali se spolu ven z ošetřovny, na chodbu a do turbovýtahu. Celou cestu jsem admirála sledoval a tak trochu se ztrácel v pocitech z něho. Stále jsem měl na očích ten rozhodný velitelský výraz a krok velitele, jímž procházel těmito chodbami. Dnes působil jako někoho starostlivý otec, ba dokonce jako můj přítel. Jak se člověk začne chovat, když zapomene, jak se choval dříve ? Přirozeněji ? "Teď tudy, doleva. Za chvíli tam budeme, je to největší chodba na stanici, často tudy chodím, je tu hezký výhled a než obejdete stanici dokola, chvíli to trvá" Usmál jsem se. "Pokud byste ale byl unavený, turbovýtahy jsou všude." Došli jsme na konec docela úzké chodby a před námi se otevřela velká hala. Ne, byla to chodba, natolik široká, že měl člověk pocit, že vstoupil do velikého atria ... nebo tělocvičny. Velká naleštěná okna lemovaly po zemi rozmístěné květináče se zelení, člověk měl opravdu pocit příjemné promenády a nebýt všudypřítomného hvězdného pozadí, klidně by si myslel, že je na akademii na Zemi. "Tak ... doporučoval bych se vydat vpravo, půjdeme kolem výstav. To je část promenády, kde nadaní důstojníci vystavují svá díla. Je pravda, že někdy je to dost hrůza, ale najdou se tam i hezké věci." Admirál se zoufale rozhlížel. Nic, nic zde mu nepřipadalo povědomé. Ani koridory, ani turbovýtahy.. všechno se v něm mísilo. Přesto pro všechno se vynořovali z mlhy jména a spojovaly se s předměty. "Co je to támhle? Támhle nahoře?" zeptal se najednou. Podíval jsem se nejdřív na admirála a následně zaklonil hlavu a díval se vzhůru. Nahoře byly prosklené desky, okna. Nic tam nebylo, navíc jsem si připadal divně, když jsem zíral na strop a zkoušel hledat něco, co nevidím. Ostatní procházející lidé pouze šlehali pohledy po mě, ale jakmile zahlédly nezaměnitelnou tvář velitele, hned se věnovali svým záležitostem. Chůzi. "Pane, nic tam není. Co by tam mělo být. Myslím, že výše je jenom vesmír. Či snad nějaká vrstva ochranné slitiny proti průlomu. Na stanici nejsem moc dlouho, navíc, momentálně mám hodně práce s mým projektem, plány stanice jsem si ještě neprošel. Vy myslíte, že tam něco je ? Na něco si vzpomínáte ?" Doufal jsem, že ano. V očích mi blýskala naděje.
"Vidíš ty úchyty, Thomasi? A ta Bradla? To jsou přece koridorové úchyty, ne?" Znovu jsem se nevěřícně podíval vzhůru. Měl pravdu, byly tam madla podobná těm co jsou u Jefrisových průlezů. "Ano pane, je to tak. Jako by tam byl nějaký průlez. Ale je to divné. Na stropě. Navíc, jsou to nejméně tři patra. Jaký by to mělo význam ?" "Nevím," klesl hlasem Rico: "Nemůžeme se tam nějak dostat?" "No, asi nějak ano. Jinak by to tam nebylo. Ale ... asi tam bude vstup zakázán." Potřásl jsem hlavou. "Počkejte, co zkusit počítač ?" Podíval jsem se nerozhodně na Rica. "Dobrý nápad... jak?" "Něco zkusit můžeme ..." Přistoupil jsem k nejbližšímu počítačovému terminálu. "Počítači, zobraz konstrukční nákres hlavní promenády a prostor nad nimi." ~ Nelze splnit, přístupová autorizace neodpovídá požadovanému standartu 5 a vyšší ~ "Hm" Zklamaně jsem poodstoupil od displeje na stěně. "Tak nevím, nemám k tomu přístup." "Co teď?" "No ... zkuste to vy" Napadlo mě. "Vy přeci máte nejvyšší pověření 10 na stanici. Třeba to, že jste mimo službu, neznamená, že vám vzali přístupy ..." Dodával jsem admirálovi naději. "A co mám říct?" " To samé co já .... myslím, že vás to pozná" "Já.. omlouvám se, mohl by jsi prosím zopakovat, na co jsi se počítače ptal? Nemůžu si to přesně vybavit..." Úsměv se mi pomalu vytratil při tom pohledu. Tento srdečný, ale zoufalý, zmatený a ztracený člověk je ten samý jako ten, co mě přijímal asi před měsícem u sebe v kanceláři a působil tak sebejistě a uvědoměle. Viceadmirál Rico vypadal jako by se právě chystal na nějakou zkoušku, připadal mi nejistý. Bylo mi líto toho, co se mu stalo. Dá se říci, co se mu kvůli mě stalo. "Řekněte : Počítači, zobraz konstrukční plány sekce promenády a prostor nad ní. Nemusíte to říkat doslova. Stačí vyslovit přání, aby to počítač pochopil. Někdy je opravdu dosti nechápavý." Usmál jsem se a trochu ustoupil, když jsem viděl, že admirál si chce stoupnout přímo před terminál, na místo, kde jsem stál při dotazu já. Nádech, výdech, nádech, výdech... "Počítači, zobraz.. zobraz konstrukční plány promenády a všeho nad ní." ~ Potvrzeno, autorizace 'viceadmirál M.Rico-velitel stanice 01, mimo službu, data zobrazeny ~ Na displeji se objevily složité nákresy plné barevných čar. Chvíli jsem se pozorně díval a cítil, jak se mi Rico dívá přes rameno. Naštěstí jsem to našel rychle. "Myslím, že bychom měli jít tímhle do turbovýtahu a vyjet o dvě patra výše. Pak tímhle servisním spojovacím koridorem a dostaneme se tam ... do ..." Teprve teď jsem si uvědomil, co to vlastně nad námi je. Na plánu to vypadalo jako další chodba, téměř stejně široká. Podle toho, co jsem z těch složitých čar rozeznal, to byla servisní chodba plná elektroinstalace a jiného inženýrského vybavení. "Asi to bude nějaká chodba pro techniky, pane. Tam bude omezený přístup. Asi to není zrovna bezpečné. Ale jak jsme viděli, vy máte přístup pořád všude. Můžeme se tam podívat. Pokud chcete." Vlastně jsem si myslel tak trochu něco jiného. Strašně moc rád bych se nahoru podíval. Vůbec jsem nevěděl, že něco takového na stanici je. Ale nechtěl jsem admirála nějak nabádat. Bude to na jeho zodpovědnost. A vlastně v efektu i na mou, protože on na všechny nebezpečí a krizová místa stanice dočista zapomněl.
"Já bych chtěl.. určitě... mám dojem... že jsem tam byl. Musel jsem tam být. Vím ,že tam ta chodba je." "To je pravda, tak jdeme ?" Admirálovi chvíli trvalo, než mu došlo, že se čeká na jeho souhlas a tak souhlasně pokýval hlavou. Šli pomalu a potichu. Vyjeli dvě patra, prošli chodbou až se dostali k bezpečnostním dveřím s několika velikými rudými varováními. Admirál instinktivně vztáhl ruku k malému počítači napravo ode dveří a zadal pár rychlých příkazů. Červený nápis locked and secured přeskočil během okamžiku přes blocked na opened. Pak se dveře otevřeli a oni vešli. Spokojeně jsem pokyvoval hlavou. Možná si to ještě Rico neuvědomil, ale právě se objevil jeden z prvních střípků jeho ztracených vzpomínek. Nevěděl jsem, zda na to upozorňovat, tak jsem raději mlčel. Raději jsem se poddával pocitům, že vstupuji někam, kam bych se nikdy asi nedostal, pocitům cestovatelů a objevitelů. Prošli jsme velmi krátkou spojovací chodbou a admirál znovu odblokoval druhé bezpečnostní dveře. Podíval jsem se na hodinky, jež jsem měl dnes kupodivu u sebe, a zjistil, že jsem měli být před 40-ti minutami na ošetřovně. Myslím, že o nás už ví, na operačním. "Pane, znáte to tu ? Je to ... eh, takové tmavé ..." Světel tu bylo mnohem méně, minimálně dvě třetiny z nich nesvítily a zbytek běžel evidentně na úsporný výkon. "Eh, kam se dostaneme ?" Říkal jsem zkoumaje tenkou vrstvu pláště přes průzor okna. Bylo to ... nečekaně sbližující ... vesmír byl jen takový kousek ode mne. Natáhl jsem ruku k oknu a chtěl jsem se dotknout toho skla a cítit vesmír téměř v sobě. "Auuu" Admirál se otočil a já si jenom mnul pravou ruku. "Jsou to silová pole. A pěkně nabitá." Vysvětloval jsem omluvným tónem. "To bude dobré..." Uklidňoval jsem poněkud znepokojený pohled Rica. Během několika málo okamžiků se rozsvítila všechny světla v chodbě a oba zjistili, že se táhne do dálky obou stran, kam až jen dohlédli.Kolem nich bylo opravdu málo pevné hmoty, spíš jen kostra. Zbytek byl zajištěn silovým polem, které dávalo mnoho prostoru k procházce, ale po osvětlení si uvědomily, jak nádherné to tu je. Stály, za zády zemi, před sebou hvězdy, všude naprosté ticho. Stál jsem vedle Rica a bál se promluvit a tím narušit to rozsáhlé ticho ... Ty hvězdy mi připomínaly ... "Možná uvidíme i vyjít měsíc pane ?" Nahlížel jsem těsně u silového pole a díval se směrem dolů ... někdy se mi vlasy dotkly silového pole a ono nepříjemně zajiskřilo. "Byl jsem tady.. určitě jsem tu byl... tohle místo já..." "Hej! Vy tam!" oba dva se poděšeně otočili a z admirála se opět stal vystrašený člověk přistižený při činu. Přicházel k nim ostře vypadající důstojník z tmavého úseku chodby: "Neviděli jste značení? Tohle je zakázaná zóna? Kdo jste?" Viděl jsem admirálův výraz a nehodlal jsem ho nechat ponižovat od .. od toho poručíka. "Pane, praporčík Thomas Johnson. Pane, velitel viceadmirál Rico mi právě ukazoval tuhle chodbu, budeme tu mít technické cvičení." Rico vzhlédl a přes poručíkův obličej přelétl strach: "Já. .pane.." začal koktat: "Nevšiml jsem si vás. Myslel jsem, že se tu teď delší dobu neukážete.. já pane.... vím že sem rád chodíte... omluvte mě." zatímco odcházel slyšel Thomas Ricův úlevný výdech. "Pane, vy ... vy na to máte právo. Smíte tu být, to on vás nesmí oslovovat tak jak to dělá. Musíte, ... musíte si uvědomit, že všichni kolem vás jsou vám k dispozici a jsou vašimi podřízenými ... " Uvědomil jsem si až pozdě, že to znělo poněkud ... vyčleňujícím dojmem. Začínal jsem mít pocit, začínal jsem se bát toho, že ten člověk už nikdy nebude moci být velitelem, zapomněl vše, i to jak se má jednat ve flotile s lidmi. Zapomněl své funkce, nezná už nic o chodu společnosti důstojníků na stanici, nikde si nepřečte ani při dobré vůli nepsané zákony, které musí každý dodržovat, jinak se nikdy nezačlení. Viceadmirál zapomněl všechno. Bál jsem se, že toto je jeho poslední návštěva prostor s pověřením 9 a vyšší. "Pane, chcete se ještě projít ?" Ptal jsem se už celý smutný z toho, jaký pohled se mi naskýtal ... "Ano, rád bych, pokud tě to neobtěžuje.. já... něco se mi dere na mysl.. a nevím co." "Rád se projdu .... co máte na mysli ? Na co si vzpomínáte ? Co vám toto místo připomíná ?" Opět jsme vykročili podél chodby a někdy se zastavili u některého ze silových polí a koukali na hvězdy ... "Nic.. jen.. všechno to voní povědomě... já.. něco... asi mě jen bolí hlava..."
Najednou se admirál zastavil. Po chvilce zašeptal: "Něco se děje." chvíli jen stáli a pak začali slyšet rostoucí hluk. Znělo to, jakoby někdo rval kusy plechu z povrchu stanice. Stáli, ani nedutali, když hluk ustal. A pak pochopili, co to bylo. Přímo před nimi se ze stanice začal vynořovat vesmírný koráb. Nebyl veliký, ale temné dunění, které pod nimi vydával, se zdálo neuvěřitelné. A také vzhledem k tomu, jak byl blízko, vypadal neskutečně obrovský. Kdyby býval admirál ještě admirálem, kterým byl, mohl by pozorovat stařičký USS Jauhur, třídy NEw Orleans, který tu byl na servisní kontrole a několika úpravách. Protože byl ale jen stařičkým mužem bez paměti, zatočila se mu hlava a.... ************************** "Asimov, praporčíku Rico, co ty na to? A my dva na něm!" usmíval se Ricky "Myslím, že tahle loď nás donese ke hvězdám!" Určitě, pojď, přeběhneme dovnitř!" Admirál následoval mladíka, s taškou přes rameno, jak běží skrze přestupovou místnost dovnitř. Bylo tam dusno, pár techniků něco přivařovalo v přepážce vedle koridoru, ale to jim nevadilo. "Sedmdesát tři A, to jsem já!" ********************************************* "Jsem v pořádku." Thomasův hluboký úlevný výdech musel být slyšet až dole na promenádě. Admirál otevřel oči a zadíval se na mizející loď, zatímco pomalu zrychlovala. "Jen se mi něco se mi zdálo." "Zdálo pane ? ... Určitě je všechno v pořádku ? Vy ... tu loď znáte ?" Hleděl jsem zaujatě na Rica, ale i na postupně se vzdalující loď poněkud zastaralé třídy. Rico s námahou vstal, upadl očividně dost tvrdě: "Nevím.. je.. ne, nic se nestalo. Jen, co za hodnost je praporčík?" Trochu jsem se zastyděl, ani jsem si neuvědomil, že je admirál na zemi, nepodal jsem mu ani ruku. "No, pane," usmál jsem se upřímně," nejnižší z důstojnických. Já jsem taky praporčík, vidíte, jedna zlatá pecka ... mladí důstojníci, co slouží již přes rok a mají dobré výsledky, by neměli být pořád praporčíky. Je to znakem toho ... ehm, že něco není nebo nebylo v pořádku ... " Podíval jsem se raději jinam. Pak jsem se vrátil pohledem zpátky k admirálovi. "Víte, ale ta hodnost ... je tak nějak ... ještě nezkušená, jako kadetské hodnosti, říká se že je to hezké období ... Pamatujete si na sebe jako praporčíka ? Řekněte mi o tom něco ...." "Přišli jsme o dvě lodě, na kterých jsem sloužil." zavrtěl Rico hlavou: "O jednu u Ceti VI a o druhou u stanice sedm." "Víte, alespon máte zážitky z pravé mise. Můj pobyt na USS Posseidonu byl poněkud jiným způsobem tragický ... Zažil jste pravé boje ? Mezi hvězdnými křižníky ? Opravdu ? I přes všechny ty škody a tak .... muselo to být .... zajímavé" Najednou mi ten přívlastek zněl hloupě. Mé sny o dobrodružství při dalekých cestách a nebezpečných bitkách se nikterak neohlížely na to, kolik lidí asi při nich musí přijít o život ... Rico zavrtěl hlavou zatímco si oprašoval kalhoty. "Já.. vůbec nevím. Ani nevím, co jsem to řekl.. ujelo mi to," Thomas viděl, jak se Admirál stává zase tím nejistým člověkem, kterým byl na začátku. Zasáhlo ho to jako ledový šíp. "To jste si vzpomněl ... výborně. Brzy si vzpomenete na plno dalších věcí ... Asi jste tady tou chodbou chodíval často. Z toho, co jsem o vás věděl z dob, co jsem zde byl jako kadet, míval jste taková místa rád. Říkalo se to o vás." Doufal jsem, že si během naší procházky vzpomene i na další věci. Každá jeho vzpomínka hřála u srdce ... snad mě dvojnásob, jelikož jsem si jeho stav tak trochu vyčítal. "Víte, nikdy jsem se s vámi takhle nebavil. Vlastně, já jsem se s vámi téměř nebavil. Jenom po převelení v kanceláři. Ale ... to byl trochu jiný rozhovor. Přemýšlíte o tom, že se zase za nějaký čas ujmete velení ?" Doufal jsem, že ano. Nevěděl jsem proč, ale stanice mi poslední dobou přišla ... taková jiná. "Co vlastně znamená velení? Nevím o něm nic... sestra, ty, paní doktorka.. všichni ke mě ve svých vzpomínkách vzhlížejí. Ale.. já vůbec nevím nic. Nevím kde jsem, pochopil jsem, že jsem
někdo hodně vysoko nahoře v Hierarchii, ale vlastně nic nechápu. Nemám znalosti, nemám zkušenosti. Jak bych se mohl ujmout velení? přijde mi to jako pohádka. A to je ono, nedokážu si ani vybavit žádnou pohádku..." jeho hlas klesl a admirál se, kráčející osvětleným koridorem, zadíval skrze všudypřítomná neviditelná pole, ven do vesmíru na hvězdy, Zemi a další věci. "Myslím, že byste si mohl postupně rozpomenout na všechno, úplně všechny vaše vzpomínky máte v hlavě, jenom se je musíte naučit vyndat zase ven ... Byl jste a pořád jste velitel této stanice. Ukazoval jsem vám plány na ošetřovně, je největší, na orbitě Zemi, velel jste jí, řídil, ostatní poslouchali vaše rozkazy a dávali je zase svým podřízeným ..." Popošli jsme dál. "Myslím, že se rozpomenete. Už jste zkoušel replikátor ? Pokud si všechny nápoje projdete a zjistíte jaké vám chutnají, jistě mezi nimi bude váš dřívější oblíbený, na něhož si nemůžete vzpomenout ... Zkuste to ..." "Zkusím. Kdy jsem se dostal do velení?" "No, to opravdu nevím pane. Asi jste tu už delší dobu ... nevím. Až do hodnosti kapitána jste velel nějaké lodi a pak jste přešel sem, alespoň co vím já ..." "A co se tu teď děje? Viděl jsem hodně mužů v zeleném a žlutém, což je, tuším, bezpečnost." " No ano, je to složitá situace .... momentálně ..." Přemýšlel jsem kolik můžu admirálovi říci v ohledu na jeho stav a také v ohledu na nějaké utajení. Ale co, jednou je to velitel, má právo to vědět. "Na stanici se rozmohly atentáty z teroristické organizace Černá Kobra. Bohužel má evidentně velmi dobré technické zázemí. Během jednoho z útoků jste mě zachránil, snažili jsme se přemluvit sebevraha, aby se vzdal, ale nebylo to k ničemu. Pak jste utrpěl nějaký šok ... Atentáty se stupňovaly a mezitím bylo vyhlášeno velvyslancem stanné právo a následně byl podporučík Ka'vor obžalován z velezrady a uvězněn. Zástupci Kobry ho unesli v domnění, že je jeden z nich. Ovšem celé obviněné bylo právě jednou velkou léčkou od velvyslance a jeho týmu. Podporučík má na sobě vysílač pomocí něhož jsme ho měli najít. To se ale nedařilo, mají velmi dobré rušičky. Finální odhalení pozice podporučíka Ka'vora bylo svěřeno mě a mému týmu. Po pár dnech jsme přišli na to jak ho najít. Ovšem bezpečnostní složky selhaly. Právě před několika hodinami se mi povedlo vyslat Ka'vorovi zprávu. Uvidíme, snad nám pomůže ho najít." "Ka'vor? To není pozemšťan, že? A ta Černá Kobra,jak dlouho už trvají ty atentáty? Poškodili nějak výrazně stanici?" "Ka'vor je můj kamarád už od malička. V té době, kdy jsem žil na stanici Jupiter 3, neměl jsem žádné kamarády, byl jsem úplně sám, měl jsem jenom jeho, viděl jsem ho vždy na našich četných dovolených, vždy jsme se tam setkali, a potom piano ... to taky ... Po nějakém čase, když mi zabili otce, jsme odletěli na Zemi a já společně s Ka'vorem nastoupili na Akademii HF. A vlastně jsme se vídali až do současnosti. On není pozemšťan. Je to napůl romulan a napůl člověk. Někdy se jeho romulanská část docela staví na zadní." Usmál jsem se zasněně. "Pochází z Romulanského impéria, ale žije skoro celý život tady, ve Federaci. A Černá Kobra, je tu asi dva týdny, stanice moc poškozená není ale mrtvých je hodně, asi 80, ale nikdy ty čísla nejsou jistá." "Takže Ka‘Vor je pro tebe hodně důležitý, že?" admirál pokýval hlavou: "Snad mu nic neudělají, doufám, že se vrátí zdravý." "Ano, je pro mě důležitý. Je pravda, že poslední dobou jsme se moc nevídali, ale to na tom faktu nic nemění. Proto jsem se taky rozhodl rozjet ten projekt na jeho hledání do mnohem větších rozměrů, než měl prokonzul vymyšleno. No, úspěchy jsme měli, věda je mým určitým sebevyjádřením. Opravdu teď všechno záleží na tom, zda o sobě dá vědět. Já věřím, že bude v pořádku. Proč by mu něco dělali ? Mají ho snad jenom jako rukojmí ... Ale, v tom případě je mi ... na tom něco divné ... hm, nevím. Na druhou stranu, pro vás byla zase velmi důležitá vaše zástupkyně. Já o tom nic nevím, jen říkám, co jsem slyšel od kolegů..." řekl jsem trochu šibalsky. "Kdo?" pozvedl Rico se zájmem oči. "Komodor Sandra Hayds" "Můžeš mi o ní něco říct?" "Moc ji neznám. Dělala pro nás nějaká školení v oboru krizové situace velení. Zdála se mi cílevědomá a milá ... Myslím, že k vám hodně tíhla, alespoň podle vašeho jednání během recepcích na uvítání kadetů na stanici. No a pak ... byla tu jedna aféra s jejím povýšením, ale já myslím, že z velké části to jsou pomluvy a smyšlenosti. Hodně se o tom ale mluvilo ..." Připadal
jsem si, jako že o tom bych neměl mluvit ... "Co se stalo?" "Já ... prý jste chtěl admirála Kříže zabít a převzít po něm pravomoc přístupových kódů k nějakému projektu. Ale já tomu moc nevěřím. Někdo také říká, že jste ho mučili, aby vám prozradil nějaké informace. Pak se dostal na svobodu. A vy za to, že se celá událost o něčem ututlá dostanete povýšení pro prvního důstojníka. Myslím, že ani polovina z toho není pravda. Tu se už asi ... nikdy důvěryhodně nedozvíte ..." Bylo mi ho líto ... Poslouchat tyhle vykontruované a smyšlené příběhy o jeho vlastních činech ... Marc se zastavil, pak se podíval na svého společníka: "Jestli se mi vrátí paměť, ať už to bylo jakkoliv, řeknu ti to, ano?" "Rád bych pane ... nechci věřit těmto věcem ...." Admirálova otevřenost mě naplňovala příjemným pocitem ... "Pane, možná bychom se měli vrátit ... nemyslíte ?" "Líbí se mi takhle procházet, cítím se tu líp než v léčebně." "Pane, není to přeci léčebna ..." Je to léčebna ... bolelo to, když jsem to říkal. I přes můj smutný výraz se ve mě hromadila naděje, že jsem si našel dalšího přítele. Velitele a viceadmirála .... Řídké atomy dál netečně narážely do silových polí servisní chodby a způsobovaly nepostřehnutelné jiskření, bezpečnostní dveře se zavřely se silným zasyčením a chodba opět zpustla. Mlhavé fragmenty vzpomínek se dál vznášely atmosférou a čekaly, až je někdo opět povytáhne z té hloubky, v níž spaly. Hezké i špatné, nádherné i příšerné. Není zapomnění i dar ? Nám oběma změna stejná věta v mysli, když jsme se vraceli zpět, mezi ruch a rychlý běh věcí v obyvatelných částech stanice ... Vytvořeno viceadmirálem Markem Ricem a praporčíkem Thomasem Johnsonem. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 14. 3. 2005, 21:28
Richard Wan
Ka´Vor
Praporčík
OFF: Akú to mám vlastne funkciu? Podľa http://www.thetafleet.org/sb1.htm je tu len funkcia: Hlavná poradkyňa a psychológ.. teda Poradca? Hodnostne pod hlavnou poradkyňou? alebo psychológom? Teda chcem to vedieť preto, aby som sa mohol niekomu zahlasiť.. alebo prevziať velenie.. Ďakujem za odpoveď. RW _________________ "Tým, čím som bol včera, dnes už nie som a zajtra nebudem" Založen: 06. 11. 2004 Příspěvky: 82 Umístění: Sektor Theta, kolonia Vero
Hlavní poradce kolonie Vero, praporčík Richard Wan.
15. 3. 2005, 20:15
Martel Tarkin Konzul
Osoba v červené uniformě stála u okna své pracovny v ruce držeje svůj šálek horkého čaje. Vzpomínala na právě proběhlou misi v Origiánském sektoru, kdy celkem 6 federálních lodí čelilo přepadové letce orionského syndikátu. Bitva byla sice vítězná, ale 2 z lodí zničeny a ostatní celkem solidně poničeny. Jak vidno, tak Orionci si jen tak nedají pokoj, už dostali tolikrát naprdel, ale pořád se někde vynořují jejich stihače. „Kapitáne MacRiellene.“ Oslovila ho náhle další osoba. Ani si nevšiml, že by vstoupila do jeho pracovny. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
„Ano, komandére?“ Zeptal se, aniž by se otočil k příchozí osobě. „Máme tu hovor z Velitelství Hvězdné flotily. Volá viceadmirál Nelley. Chcete spojit?“
Kapitán se nyní již otočil na svého prvního důstojníka. Na ústech mu hrál menší pobavený úsměv. „Kdyby to šlo, komandére, kdyby to tak šlo. Tak mi ji přepojte. Ať to mám za sebou.“ Komandér neřekla ani slovo, ale přešla k počítači a natočila ho na kapitána. Poté aktivovala potemnělou obrazovku a opustila místnost. Kapitán se nadechl a čekal na svůj osud, jenž mu admirál připravila. Obrazovka znovu potemněla a v příštích chvílích se na ní objevila postava starší ženy s černými krátce střiženými vlasy. „Kapitáne.“ Pozdravila jej vážným hlasem. „Admirále.“ Opětoval kapitán stejným hlasem, ale bylo v něm poznat rozhořčení. Admirál to pravděpodobně vycítila, proto se raději ujala slova. „Kapitáne, je mi skutečně velice líto ztráty Vašich lidí. Skutečně jsme nečekali takovou letku, mělo to být jen několik stíhačů a bitva měla být rychlá. Nevím, co se stalo, ale ujišťují Vás, že děláme vše proto, aby se to zjistilo.“ Kapitán jen mlčel, přičemž dále požíval svůj čaj. „Měli to vědět. Tak velkou letku museli dávat přeci dohromady hodně dlouho.“ Admirál jen smutně pokývala. „Rozvědka si není jistá, jak to dokázali, ale není to ojedinělý útok. Vypadá to, jakoby se všichni zbláznili. Máme hlášeno několik dalších útoků, sice ne už tak silných, ale přeci jen útoků proti našim pozicím.“ „A co s tím mám společného já, admirále?“ Odhodlal se konečně ke slovu kapitán. „Potřebujeme Vás, Vaši posádku i Vaši loď, kapitáne, a to velmi, velmi rychle. Vaše opravy jsou hotové, jak jsem vyrozuměla, tudíž okamžitě naberete kurz k SB1-McKinley, tam se dozvíte více. A kapitáne, nepodceňujte to, čas je náš nepřítel. Nelley konec.“ Francis se ještě hodnou chvíli na černou obrazovku. „Miluji tyto rozkazy.“ Prohodil ironicky. Položil svůj šálek čaje na stůl a rukou klepl na svůj komunikátor. „Kapitán můstku, kurz přímo k SB1-McKinley, maximální rychlost.“ Odpověď se sice dostavila, ale to už kapitán opět seděl ve svém křesle v pracovně a pročítal si zprávy o minulých škodách. ************************************************************* SB1-McKinley ************************************************************* Za obvyklého zvuku vyskočil USS Pythagoras ze nadsvětelné rychlosti. „Kapitáne, jsme na místě určení. SB1 je před námi asi 60.000 km.“ „V pořádku, poručíku. Zavolejte je.“ Na obrazovce se objevila další žena v červené uniformě v hodnosti nadporučíka. „Tady je McKinley, hovoří nadporučík Jenson.“ Kapitán vstal ze svého křesla a přešel blíže k obrazovce. „Jsem kapitán Francis MacRiellen. Jsem tu na rozkaz admirála Nelley. Mám se spojit s velvyslancem Matrixem. Můžete mě spojit?“ Jenson jen zkontrolovala údaje na své konzoly, pak se opět podívala na kapitána. „Můžete přistát u portu 152. Moji lidé Vás tam navedou, kapitáne.“
„Pythagoras konec.“ ************************************************************* Po příchodu do pracovny velvyslance se kapitán v klidu usadil do křesla pro hosty. Bylo cítit, že atmosféra je napjatá. „Kapitáne, vítejte na McKinley.“ Pronesl velvyslanec svou úvodní řeč. Kapitán jeho gesto opětoval. „Děkuji za přivítání, Vaše Excelence. Admirál mi řekla, že mi předáte informace a pokyny.“ „Ano, to je pravda. To Vám skutečně předám. Ale přede Vás upozorňuji, že vše, co Vám tady právě řeknu, je klasifikováno jako přísně tajné, kapitáne. Podle toho musíte jednat.“ Konec věty byl potemnělý. Jasně naznačoval, že to nebude žádná legrace. „Poslouchám, velvyslanče.“ Matrix si ještě nalil pití a nalil i kapitánovi. „Kde začít? Asi na začátku… Začalo to nápadem infiltrovat teroristickou organizaci Černá Kobra, která nám tu začala dělat potíže. Prokonzul Tarkin přišel s nápadem, jenž se dal uskutečnit, bohužel, konečnou fázi teroristé zakryli. Měli nějaké speciální rušičky, takže nemůžeme podporučíka Ka´Vora – uneseného podporučíka Ka´Vora – najít. Pak přišel prokonzul Tarkin s dalším nápadem, který se zdařil a podařilo se pana Ka´Vora kontaktovat. Neodpověděl, bohužel. Nyní ovšem víme, že je ze stanice. Je na vyhlídkové lodi NAR 24830 Barald. Vaším úkolem bude zajistit pana Ka´Vora, pokud možno živého a bez zranění a též všechny lidi z Černé Kobry. Podle všeho totiž považují pana Ka´Vora za svého společníka a pravděpodobně i nadřízeného.“ Kapitán jen seděl v křesle. Prsty mu putovaly sem a tam po okrajích křesla, ale přesto bylo znatelné, že na něco myslí. „A velvyslanče, jak se tam dostal. Tedy k té Černé Kobře?“ Matrix se pousmál a postavil se. „Odsoudili jsme ho za terorismus. A vše se podařilo, bohužel, ten poslední aspekt plánu selhal.“ Kapitán postavil skleničku na stůl. „A to o tom ani nevěděl?“ „Ne, nevěděl. Nebylo to žádoucí. Potřebovali jsme jeho reakci, jeho bezprostřední a přirozenou reakci.“ „To jste neměli. Zahrávat si takhle s jeho osudem. Co kdyby to nevyšlo?“ „Vše bylo pojištěné, kapitáne. Nikdy by nešel před popravčí četu.“ „I tak jste to přehnali. To byla…“ „Jediná možná a rychlá věc, co se dala udělat.“ Ozval se za kapitánovými zády nový, jemu neznámý hlas. Martel přešel ode dveří k stolu velvyslance a postavil se vedle jeho pravého boku. „Ztráty byly už nepřijatelné. Jedna osoba stojí za to riziko, kapitáne.“ Oznámil mu prostě Martel Tarkin. Kapitán si ho chvíli prohlížel, dosti nevěřícným pohledem. Pak se jen otočil na Matrixe. „Skvěle vycvičený, velvyslanče. Zcela očividně škola diplomacie opět zabodovala.“ Martel se jen podíval na Matrixe, ten však jeho pohled neopětoval. „Díky, kapitáne. Ale aspoň uvažuje racionálně. Potřebujeme tedy Vaši pomoc. Na tento padd jsem dal potřebné informace. Přeji hodně štěstí, Francisi.“ Kapitán jen převzal padd s očima upřenýma na velvyslance a poté je přesunul směrem k prokonzulovi.
„Samozřejmě, Scotte. Děkuji.“ Na podpatku se otočil a opustil místnost. Tarkin ho jen sledoval, ale nebyl si jist tím, co se tu právě odehrálo. Oni se znají? Jak se seznámili? Jak se potkali? „Velvyslanče,…“ Chtěl rozhovor zahájit Martel, ale nedostal k tomu žádnou šanci, protože Scott Matrix ho velmi rychle uzemnil. „Můžete jít, prokonzule.“ Martel věděl, že nemá cenu se přít. Rozhodl se, že odejde dobrovolně. Už, už byl na cestě ven, když si ho velvyslanec znovu zavolal. „Vrať se ještě. Chci říci ještě jedno rozhodnutí. Komodora nezatkneš, jasné?“ „Jasné.“ Odpověděl pohotově a bleskurychle Martel. Matrix se na něj jen zadíval. „To ani nebude žádný protest?“ Otázal se velvyslanec podezřelým hlasem. „Ne, nebude. Nečekal jsem jinou odpověď.“ Odpověděl chladně ledovým hlasem Martel a zmizel ve dveřích. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 16. 3. 2005, 16:27
Martin Kříž
Richard Wan
Admirál
OFF:Pokud viceadmirál mé tvrzení nepopře, tak já ybch řekl, že jste "řadový" poradce. A, samozřejmě, poradců je celá sekce, jen na stránkách nejsou, přirozeně, všechna jména. Vždyť A jestliže nemáte napsáno, kdo je hlavní poradce, tak na základně je několik tisíc personálu! byste měl být spíše šťastný, protože si ho můžete vytvořit "dle obrazu svého" (a nemusí to být hl. poradkyně, může to být třeba i hl. poradce ) _________________ Admirál Martin Kříž, velitel Akademie HF Existuje jediný koutek ve vesmíru, který můžeš s jistotou zlepšit a to jsi ty sám. (A. Huxley) Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 116 Umístění: Velitelství AHF 17. 3. 2005, 15:54
Simon Phoenix
První služba
Praporčík
Najít svoji kajutu mě nějaký ten čas zabralo, ale s pomocí naváděcího systému pro návštěvníky a ty co se tu ještě nevyznali nebo byli velcí zapomnětlivci se to nakonec povedlo. Kajuta byla standardního rázu nic extra nóbl prostě normální bydlení, hodil svoje zavazadla vedle dveří posadil jsem se na postel s vzal do ruky padd, který nám dal praporčík Newton.Začal jsme čít z něho informace o mém zařazení a práci kterou budu na základně vykonávat. Měl jsme ještě půl hodiny do nástupu na moji první službu, rychle jsem vyházel aspoň většinu věci z kufrů a uložil je, zjišťuji že po tom plazení se v hangáru jsem ušpinění, takže ještě rychlé převlečení se a mírná úprava a jeto, zkontroluji čas Založen: 09. 11. 2004 Příspěvky: 44 Umístění: Hvězdná základna McKinley
„Ještě patnáct minut, no raději už půjdu lepší přijít dřív než pozdě“ Ještě než vyjdu ze své kajuty opatrně nahlédnu do chodby, zdali tam nejsou někde další šílenci. Možná mě někdo viděl a musel mne mýt za blázna, ale ta přestřelka v hangáru mě stačila a ocitnout se v další se mě nechtělo. „Dobré vzduch čistý“ řek jsem si v duchu a vydal jsem se na cestu. Na polohu výtahu jsem si vzpomněl a našel ho na po prví aniž bych musel použít naváděcí systém, vešel jsem do výtahu a zadal počítači příkaz, ať mě odveze na podlaží kde se nachází řídící středisko letových operací.
Stále jsem byl nervózní jednak ještě ze situace která se udala při našem příjezdu, plus obavy z toho jak bude vypadat má první služba a jaký bude můj nadřízený, tedy spíše jaká bude ona „Nadporučík Carla Jenson“ zopakoval jsem si v hlavě mého nadřízeného v sekci. Doufám že nebude typ člověka který si své mindráky léčí na svých podřízených, to byla má největší obava od takových lidí jsme se snažil držet co nejdál, dveře výtahu se otevřeli a já vystoupil. Můj první strach z toho že se zopakuje bitva které jsem se nedobrovolně účastnil v hangáru pomalinku odeznívala s každým bezpečákem kterého jsem potkal skorem na každém rohu. Po chvilce chůze jsem si uvědomil že toto patro neznám a že bych se tu mohl celkem snadno ztratit, přišel jsem proto k počítačovému terminálu abych si zapnul naváděcího pomocníka, jedním okem jsem zkontroloval čas. „8 minut, to stihnu“ „Kadete potřebujete někam nasměrovat?“ ozve se za mnou, když se otočím spatřím před sebou praporčíka v červené uniformě, už zdvihám ruku abych zasalutoval ale praporčík mě zastaví. „Nech to ho prosím tě, přede mnou takhle blbnout nemusíš. Tak kam potřebuješ navést?“ „Mířím na moji první službu do střediska letový operací“ „Tak pojď zamnou kolego, mimoto jmenuji se Jerry White a ty a klidně my tykej?“ „Simon Phoenix“ odpovím mu a následují ho Po krátké chůzi v doprovodu člověka jež přímo přetékal optimismem a dobrou náladou již snad rozdával na všechny strany, konečně vstoupíme do velké místnosti, uprostřed ní je velký holoemiter který promítá základnu a lodě nacházející se okolo ní. Kolem holoemitoru pak byl velký kruh tvořený konzolemy, některé byli prázdné a u některých horlivě pracoval letoví personál. Jerry White mezitím odešel bokem po chvilce se ke mně vracel s ním šla taky jedna žena tak kolem 30 let s na krátko střiženými vlasy, když už přišli blíže pohotově jsme zasalutoval. „Pohov kadete a tu tuku dolů nebo se ještě zraníte. Takže ty jsi ten kadet co byl přidělal k nám na praxi Simon Phoenix že?“ „Ano madam“ „Tak tě tu vítám, já jsem nadporučík Carla Jenson a velím letové kontrole, tvou starostí bude řídit letoví provoz na Hvězdné základně to znamená že budeš navádět lodě na přistání a taky řídit jejich odlety, spolupracujeme z OPS hlavně ve věci zásob, zboží a osob které ty lodě přiváží nebo odváží. Tady Jerry tě zaučí a ukáže ti jak to tu chodí, to je všechno můžete se pustit do práce pane Phoenixi“ domluvila svou uvítací řeč a odešla se věnovat své práci „Ano madam“ Jerry se rozzářil jako hvězda a usadil mě jedné konzoli a začal mě postupně vysvětlovat co a jak dělat a čeho se vyvarovat, hned jak dopovídal ozvalo se z komunikace =/\=SB McKinley, tady zásobovací loď USS Malaysia žádáme o navedení na přistání=/\= „Tak ta je tvoje Simone, naveď ji dovnitř dok č.6 je volný“ „Liso, tady náš nový přírůstek do rodiny navádí svoji první loď, vyčisti mu prostor“ řekl Jerry ženě která byla o dvě konzole nalevo ode mě „Máš to mít Jerry“ zaslechl jsem odpověď Zkontroloval jsem si její pozici a provedl propočet kurzu, podíval jsem se taky co mám tu čest navádět USS Malaysia: Třída - Shelley Délka – 260 m Šířka – 185 m Výška – 100m Váha - 744,000 metrických tun Posádka – 215 členů „USS Malaysia tu řízení letu máte povoleno přistát zpomalte na ¼ impuls a zahněte na souřadnice dva jedna na dva čtyři“ =/\=Tady USS Malaysia rozumíme, zpomalujeme na ¼ impuls a měníme kurz na dva jedna na dva čtyři =/\= USS Malaysia se pomalinku přibližovala k dokovým vratům ty jsem otevřel a rozsvítil navigační světla , vnitřním prostoru stanice jsme taky označil světli místo kam měla loď za dokovat. Loď mezitím poklidu vklouzla dovnitř stanice přešla z impulsu na trysky a pomalinku se usadila na své místo.
„Gratuluji, právě si navedl přesně podle předpisů svou loď“ řek Jerry a poplácal mě po rameni „Ale tím ti práce nekončí, pokračuj spolupracuj z ostatními a pokud budeš mít problém tak mě zavolej“ Další minuty mé služby ubíhali rychle, na starosti jsme měl akorát několik raketoplánů a ruanaboutu a sem tam malou transportní loď. Konec mé směny ještě zpestřil přílet lodi USS Pythagoras, tu jsem sice neměl na starosti o to se postarali zkušenější členové, osobně bych si zatím netroufl navádět tak velkou loď. Po dobu kdy Pythagor šel na přistání jsem držel stranou jednu obchodní loď, její kapitán moc trpělivý nebyl, protože mě hned zasypal nadávkami, za což jsem ho z pomsty nechal další hodinu čekat. Netrvalo dlouho a skončila mě služba, odebral jsme se na cestu do své kajuty z pocitem dobře vykonané práce byl jsem i šťastný že se my podařilo narazit na skvělí a přátelský kolektiv lidí díky němuž jsme na zcela zapomněl na nepříjemný prožitek ze začátku. _________________ "Lepší tribbl na střeše než-li bat’leth v zádech." 18. 3. 2005, 15:10
Mark Rico
A hole in my sole
Víceadmirál
Sandra seděla ve své pracovně, hlavu v rukách. Vzlykala. Musela si dopřát tuhle osamělou chvilku každý den, aby se pak mohla postavit tomu, co se dělo. Situace se přiostřovala každou minutou. Podle posledních zpráv měla aktivita Kobry na stanici po nynější pauze přinést zdrcující akci. A nikdo nedokázal přijít na to, co se chystá. Neskutečně stupidní obranné složky, které i přes stanné právo zatýkaly nevinné občany, zatímco zamezili za celou dobu jen dvěma malým sabotážním akcím, tápaly ve tmě společně s rozvětkou. Její varování už lezli velení SB v čele se Sandrou krkem. Desítky mrtvých a mnoho zraněných zakalili srdce nenávistí. A hrozivou předtuchou. Ach, Rico! =/\= Veliteli, potřebujeme vás na můstku. Máte na nás chvilku? =/\= Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley
„Jasně, Tibore,“ Sandra si otřela slzy: „Hned tam budu. Dej mi pár minut, jen to tu dodělám.“ =/\= Jistě, můstek konec =/\= Komodor se pohodlně opřela v křeslě. Přesto jí výhled na pracovnu neuspokojil a tak si ho otočila ven; otočila ho tak, aby měla výhled na hvězdy. Dnes vypadaly jinak... zlověstně. Špatný pocit Sandře nedal a proto vyšla na můstek, kde výtahem sjela k taktické mapě, centru můstku. „Všechno v pořádku?“ „Ano madam,“ odpověděl taktický důstojník: „USS Pythagoras kotví, delegace je v pořádku, doky jsou v klidu, vlastně,- stanici bude za chvíli opuštět USS Toussaint.“ „Dejte mi jí na obrazovku,“ zavelela Sandra laxně. Obrovský průzor můstku zakryl pohled dovnitř do stanice - na malou loď třídy Intrepid. Právě odpoutávala kotevní svorky. „Všechno v pořádku?“ „Ano madam, všechno vypadá naprosto v mezních hodnotách.“ Sandra pozorovala loď, jak pomalu míří k vratům: „Jsou tu ještě nějaké jiné lodě? Nějaké jiné velké lodě?“ „Ne, nejsou madam, kromě USS Pythagora široko daleko žádná loď. Jen... za několik hodin má vstoupit do systému USS Ethuniel. Děje se něco?“ „Ne, jen mám.. jen mám špatný pocit. Něco mi vadí. To je asi všechno.“ Komodor se stávala čím dál zmatenější. Něco v ní křičelo z plných plic. „Loď pomalu opouští doky.“ Ozvala se navigace od vedlejšího stanoviště. Sandra pozorovala líně se plížící loď. Začala si připadat hloupě: „Taktické, co tu ta loď pohledávala?“ „Um.. servisní úpravy madam...“ „Čeho?“ „Moment. Musím se podívat,“ Můž zalovil v terminálu: „ach ano, jádro, doplňovali dilithum a rekalibrovali udržovací pole. Taky nějaké úpravy počítače.“ Komodora polil mráz. Na té lodi je 150 lidí. To by přeci... Rozhodla se jednat: „Zavolejte tu loď!“
Navigační zvedl hlavu: „Prosím?“ „Zavolejte USS Toussaint!“ „Ale proč?“ „Neptejte se! Okamžitě splňte můj rozkaz a zvedněte štíty!“ „Štíty madam?“ozval se zmatený taktický důstojník. „Ano, hned!“ „Mám tu USS Toussaint, kapitán Rogerson.“ „Na obraz!“ Holohlavý postarší muž, Sandra ho odhadla na čerstvého padeátníka, seděl v křesle a usmíval se: „Zdravím, komodore, co se děje?“ „Není čas na vysvětlování! Okamžitě odstavte jádro a proveďte testy všech jeho primárních funkcí!“ „Ale Komodore..“ „To je rozkaz, do hajzlu! Okamžitě ho proveďte!“ zakřičela Sandra hystericky. Muž reagoval uraženým pohledem, přešel na stanoviště, kde dal rozkaz dál. Chvíli se o něčem hádat s důstojníkem, když si přepojil komunikaci na malý postranní panel: „Nejde to, komodore, ovládání jádra je zablokované!“ Sandra zavyla: „Okamžitě vyhlašte evakuaci. Okamžitě!“ Trvalo chvíli, než se můstek lodi rozsvítil do rudé a byly odblokovány záchranné moduly, aby se mohlo začít s evakuací. Kapitán se ale neusmíval, loď stála a nevypadala, že se chce hnout. Brzo přišlo vysvětlení: „Máme tu problém, komodore, udržovací pole začíná destabilizovat, není čas, musíme nějak dostat loď pryč, ovládání motorů ale nefunguje. Jakmile jsme prolétli dveřmi doku McKinley, aktivoval se nějaký mechanismus. Máme asi půl minuty do zkázy lodi. „Taktiko, dostaňte je odtamtud.“ „Nejde to, veliteli,“ Vzkočil jí do řeči kapitán: „nemůžeme vypnout naše štíty. Je příliš pozdě, převeďte veškerou náhradní energii do štítů, na tuhle vzdálenost to kopne...“ „Ne!“ zakřičela Komodor: „Tohle ne!“ „Devatenáct, osmnáct, sedmnáct...“ „Je pozdě,“ usmál se kapitán: „příliš pozdě. Ale alespoň jsem zachránil část svojí posádky. Jak jste to věděla?“ kapitán se usmíval. Nevypadal zděšeně, ani jako by měl hrůzu. Na můstku McKinley bylo zatím hrobové ticho a tak všichni vnímali Sandřiny vzlyky, které narušoval jen hrozivž odpočet taktického důstojníka. Cítila se hloupě, že se neudržela, ale pohled na zkázu a smrt sta lidí v ní vyvolával neskutečnou bolest. „Šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna...“ v tu chvíli se přerušila linka a pohled se automaticky přepnul na loď, ze které se odpoutávaly záchranné moduly. Vypadalo to, jako by zrušili spojení. Chvíli se i zdálo, že se nic neděje, že to tak opravdu je, ale sílící hluk, následný bílý zážeh trhající loď na kusy a neskutečný otřes, jak do stanice narazila tlaková vlna z bezprostřední blízkosti, všechny přesvědčil, že to není jen hrozivý sen. Jakmile výbuch utichl, zpustil se šílený rej. Všichni najednou věděli, kam jít, kde hlásit škody a co dělat. Jen Sandra stála uprosřed a pozorovala lidi okolo sebe a více, než kdy jindy, byla sama. Úplně sama. Ach, Rico!
Ztráty na životech: USS Toussaint: Na palubě- 25 V záchraných modulech v epicentru výbuchu- 62 V poškozených modulech, nebo v modulech rozdrcených o plášť McKinley- 38 Zraněných: USS Toussaint:
V záchraných modulech- 16 Created by commodore Sandra Hayds (NPC) & bridge staff members (NPCs) _________________ "...gegen alles!" 18. 3. 2005, 20:25
Ka'Vor
Dramatické uvítání...možná až moc dramatické
Poručík
"Tudy, prosím. Děkujeme, že jste použil naší společnost při přepravě a doufáme, že na vaší příští cestě si vyberete opět nás." "Určitě." jestli se toho dožiju "Paradise Travel Corporation se s vámi loučí. Nashledanou." "Nashledanou." prošel jsem dveřmi před kterými jsme s mojí soukromou hosteskou stáli. Zavazadla jsem neměl a takjsem naně nemusel čekat ty fronty, i když nevím, jestli není nějaká speciální malá fronta pro první třídu. Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Hluboký nádech, výdech, klid Ka'Vore. 'Tak tohle je poslední, co vidím z Federace.' pomyslel jsem si. Na palubě jsem si vybral jeden spoj, který letí kousek za hranice Federace, čistě jako výletní plavbu, jenže já bych poté byl volný. Volný! Ach, jak to slovo zní krásně. Tam bych si našel nějakou rasu, nebo organizaci, které bych mohl být prospěšný, a která by mně přijala, a mohl bych být bez starostí. Co to ale bude za život bez tohohle všeho okolo? Ještě jednou jsem se rozhlédl po všem okolo a dal jsem se cestou vlevo, která měla podle ukazovatele vést k prodejnímu místu. Tam si koupím letenku a potom rychle do terminálu šest, kde na mně čeká loď ke svobodě. Sice to už nebude tak pohodlná plavba - nemám tolik peněz -, ale mému účelu postačí. Udělal jsem asi čtyři kroky, než mně zastavil nějaký muž. Byl mladý, možná mu mohlo být tak jako mně. Chtěl jsem ho obejít, ale on mne lehce zatahal za ruku a nepustil. "Co chcete?" "Kobra je velká" ach ne, takže oni mne našli! Sakra, tak tohle ruší všechny mé plány. To by samo o sobě nebylo tak hrozné, ale tohle je nahrazuje tak akorát vyhlídkami na smrt, až mne v Centru poznají. Musím se z toho nějak vykroutit. Ale jak? "Kobra je velká" odpověděl sjem už téměř automaticky. Jak je vidět, budu muset s tím divadélkem ještě chvíli pokračovat. Přinejmenším do té doby, než setřesu tohohle poskoka. "Jsem Girk. Mám za úkol doprovodit vás k Radě." "Jdeme tedy. Doufám, že máte pohodlný transport." "Jistě, pane Ka'Vore" zná i mé jméno, to je špatné. Gestem mne uázal směr a já jsem se jím vydal. Ten muž mne následoval, i když nikdy nebyl dál než jeden krok. Byla to jen náhoda, nebo se na mně něco chystá? Od teď musím mít oči otevřené. Došli jsme až k hangáru raketoplánů, kde můj nohsled vybral určitou malou loď, do které jsme nasedli. Byla pro tři lidi, stěží, ale zato jistě vynikala rychlostí a obratností. Můj doprovod si sedl na místo pilota a vyletěl otevřenými mohutnými vraty ven. Tohle nebyla federační základna, jinak by tu Kobra nemohla takto existovat. Raketoplán mezitím pomalu zrychloval směrem do atmosféry velké planety pod námi. Začalo to s námi citelně házet, jak už je ostatně zvykem při příletech na planetu. Já užbyl celkem zvyklý, i když ani tak mi to nebylo moc příjemné. Někdo by měl vynalézt účinnější inerciální tlumiče, přinejmenším. V rychlém tempu jsme proletěli atmosférou a nyní jsme směřovali na východ, po rovné dráze. Muž vedle zapnul autopilota, takže to vypadalo, že tohle bude dlouhá cesta. Byl to zřejmě zkušený pilot, když na automatiku přepnul až teď. Já jsem byl rád, s mými navigátorskými schopnostmi, že umím nastavit kurz a "jakžtakž" přistát, to vše samozřejmě s bezmeznou podporou počítače. Můj společník usnul, ale já byl z té konfortní cesty vyspaný až až, takže jsem sledoval pustou krajinu pod námi. Zřejmě nějaká poušť, možná step, se rozkládala po ohromném prostoru mohutné planety. Začal jsem si hrát s počítačem, jestli bych z něj nevydoloval nějaké inforamce o Kobře, a podobně, abych tam alespoň trochu působil důvěryhodným dojmem. Stejně ale nemám šanci.
Po hodině počítač pilota vzbudil a ten se hned chopil řízení. Ve spirále jsme sestupovali dolů, až jsme přistáli na malé přistávací ploše vedle nízké, dlouhé budovy. Vyšli jsme ven, abychom se setkali s malým uvítacím výborem. Všichni, až na dva se uklonili. Ti dva muži ke mně přišli blíže. Jeden byl v červeném hávu, druhý v tmavě modrém se žlutým lemováním, oba bez nějakých ornamentů, bez zdobení. Oba byli celkem vysocí, jene měl hnědé vlasy, druhý černé s letmými příměsemi bílé, ale oči měli oba modrozelené, a samozřejmě ani jednomu nesměl chybět nutný doplněk - vousy. Ten muž vlevo, s hnědými vlasy, ke mně přistoupil, přimhouřil oči, sjel mne pohledem od hlavy k patě - doslova - a potom řekl osudnou větu: "Ne, to není on" "Zajměte ho!" bylo to tak nečekané, že než jsem si uvědomil, co se děje, už byli u mně. Dokázal jsem se ale vykroutit a rozběhl jsem se do raketoplánu. Najednou však mým tělem projelo silné mravenčení a já se, neschopen dalšího pohybu, sklátil na zem. Uslyšel jsem smích, než ke mně oba muži přišli. Ze všech sil jsem se snažil pohnout a něco jim udělat, než mne zabijí, ale nešlo to. Slzy se mi dostali do očí a já je nemohl zastavit. 'To jsem to všechno udělal kvůli tomuhle? Dostal jsem se tak daleko a nakonec umřu stejně?! Ach ne.' Muž nade mnou si sedl do dřepu, zvedl mi hlavu za vlasy a podíval se na mne pohledem plným nenávisti: "Ty jsi si myslel, že nás dovedeš oblafnout, chlapečku? To možná tak ty idioty na McKinley, s těma si to vyřídíme potom. Ale nás? Radu Kobry?! Jsi fakt blázen." "Jsi jako nepříjemnej hmyz -" "A víš, co se s takovým hmyzem dělá? Zašlápne se, až z něho nezbyde nic. NIC! Chápeš, ty červe?!" a plivl mi do obličeje. I kdybych chtěl, nemohl jsem mu odpovědět, byl jsem stále ještě stuhlý. Buď použili phaser na nějaké lehké omráčení, nebo nějaké znehybňovadlo. Konečně, je to jedno, podruhé už použijí něco ostřejšího. Muž se konečně opět zvedl a když do mne kopnul, zavelel nezúčastněným hlasem, jak už to správní šéfové umí: "Zabít." a odešel. "Ne, počkejte, nechte ho. Bude větší zábava, když ho vezmeme ke Kobře. Jistě bude pro něj mít něco nepříjemnějšího. Důkladně ho spoutejte, vezmeme ho do Centra!" řekl ten druhý muž. Nebyl jsem si jistý, jestli mu mám být vděčný, ale zatím jsem se rozhodl, že trochu ano. Prodloužil mojí bezcenou existenci o pár dalších hodin, možná jen o pár desítek minut, než mně odvedou dovnitř a postaví mně před soud. Svázali mne opravdu pevně, až jsem si myslel, že mi zastaví krevní oběh v rukou. Hrubě do mně strčili a všichni jsme se vydali dovnitř, do budovy. Hýbat už jsem se trochu mohl, ale pořád mně spíše nesli ti poskoci. OVšem překvapilo mně, že než jsme vešli dovnitř, muž něco zamumlal do vysílačky, a poté se ozval zvuk, jako kdyby se vypínaly štíty. Jestli jsem slyšel dobře a opravdu tady štítovou technologii měli, muselo by tu být i silné energetické jádro, které by vydávalo silnou sensorovou stopu! Ano, to je ono! A až mně sem přiletí hledat nějaká loď, najdou mně snadno! Narůstající úsměv mi ale z tváře zmizel hned poté, když jsem si uvědomil, že mne hledat nikdo nebude. Jsem trestanec, vězeň, odsouzený na smrt. A ještě jsem si dal takovou práci, aby mně nikdo nemohl stopovat. Ani určitě nemohli najít, na jakou loď jsem se transportoval. Ale vždyť to je vlastně jedno. Mám umřít tady, nebo tam? Odevzdaně jsem se nechal vést. Šli jsme dlouhým koridorem, po jehož stranách bylo mnoho dveří. Po chvíli jsme došli na konec a ten muž, jistě velitel, vysoko postavený, otevřel kódem velké dveře před námi. K mému velkému překvapení jsme se ale nedostali do nějakého podzemního komplexu, ani do nějaké velké místnosti, ale k transportérům! Oči jsem otevřel na nejvyšší možnou míru a vyrazil ze sebe krátký a hlasitý výdech. Velitel to zřejmě zpozoroval. "To jsi nečekal co? Myslel jsi si, že budeme v podzemí, he? Ale to se pleteš, to budeš koukat, kam půjdeme." všichni jsme se namačkali na transportní plošinu a já ucítil to známé mravenčení, které předznamenávalo rozpad mého těla na malinké kousíčky, poté jeho odeslání na
neurčité místo a s pomocí Boží i složení na jiném transportním podstavci. Když se nad tím zamyslíte takto, je to docela hnusná představa. Materializovali jsme se v podobné místnosti, takže mi nic nepřipadalo tak zvláštního, jak říkal velitel. Opět jsem byl nevybíravě strčen vpřed a málem jsem upadl. Ale udržel jsem se a tak jsme se vydali ven, na chodbu. Na ní mne hned upoutala úzká, vysoká okna, která ukazovala...ukazovala...proboha, hvězdy!!! Díval jsem se ven tak hypnotizovaně, že jsem z toho klopýtl a kdyby mne nedrželi, upadl bych. Muž vepředu to zpozoroval, zastavil se a otočil. "To je, co? Federálové se mají ještě co učit, aby nás měli možnost najít. Ale s vašima schopnostma nemáte šanci. Tohle celý je dokonale maskovaný. Malá pozornost od romulanů. Minulý měsíc tu byla jedna Nebula a Prometheus a nic nezpozorovali. Je to dělaný tak, aby to odolalo i těm nejlepším sensorům. No, moc jsem se rozpovídal. Jdeme." ušklíbl se od ucha k uchu a s vítězným pocitem se opět dal do kroku. Mně se však zmocnila smutná nálada, protože jediná moje naděje právě padla. "Pane, do soustavy vstoupila federální loď třídy Ambassador." "Hned tam jdu, vy ho odveďte zatím do vězení. A ať nezná cestu." To bylo to poslední, co si pamatuji, protože poté jsem ucítil opět silné mravenčení a hned nato jsem upadl do bezvědomí doufaje, že se probudím v realitě a ne opět v této noční můře. _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 20. 3. 2005, 12:53
Francis MacRiellen
Cesta je dlouhá...
Kapitán
*************************************************************************** Můstek USS Pythagoras *************************************************************************** „Kapitáne, loď je připravena – náklad naložen, všichni cestující na palubě, veškerá posádka na palubě. Všechny sekce hlásí stav zelená.“ Ohlásil kapitánovi jeho nový první důstojník komandér Josephine Larck.
Založen: 06. 09. 2004 Příspěvky: 16
Francis seděl v křesle a přemýšlel, jak tato akce dopadne. Doufal, že ne jako ta předchozí, při níž zemřeli i členové jeho posádky. Doufal, že zpravodajská služba odvedla dobrou práci, i když vlastně věděl, že to není možné… Černá Kobra je téměř nedotknutelná. „V tom případě, kurz na zadané souřadnice. Maximální warp rychlost, komandére.“ „Podle rozkazu, kapitáne. Kormidlo kurz podle navigace uložené v paměti počítače.“ Ihned odvětila komandér a dala rozkaz kormidlu. Od kormidla se ozvalo potvrzení a loď vstoupila do warpu. „Za jak dlouho budeme na místě určení?“ Kormidelník začal dělat nějaké propočty, ale kapitán jim rozuměl, protože dříve býval letec a lítání je jako jazyk, když ho jednou dobře umíš, nezapomeneš. „Podle všeho dorazíme na místo určení přímým kurzem asi za 5 dní, kapitáne.“ Kapitán vstal. Hvězdy, jenž nyní byly jen dlouhé čáry, zpravidla uklidňovaly, ale nyní mu připadaly jako ten největší problém. Kolik hvězd budou muset překonat, aby se dostali na místo určení. Doletí tam včas a najdou vůbec toho chlapce? Francisova výrazu si všimla i komandér. „Stalo se něco kapitáne?“ MacRiellen jakoby se probral z transu. Rychle zhodnotil situaci na můstku a otočil se ke komandérovi. „Vše je v pořádku, komandére. Můstek je Váš. Kdybyste něco potřebovala, tak jsem ve své pracovně.“ Komandér jen přikývla. Bude si muset zvyknout na toto chování, které je podle všech zpráv pro kapitána typické. MacRiellen vstal ze svého křesla a jeho kroky ho dovedly do jiného křesla, křesla v pracovně kapitána.
Tam si zreplikoval jednu sklenku čisté vody a začal opět přemýšlet nad touto situací. Jeho přemýšlení však bylo za pár hodin přerušeno komandérovým hlasem. „Kapitáne, nouzové volání z obchodní lodě Darkon. Jsou pod útokem neznámých nájezdníků.“ Bleskurychle kapitán vběhl na můstek. „Změnit kurz přímo k Darkonu.“ Dal rozkaz Francis a komandér se ihned chytila svého řemesla. „Červený poplach, štíty nahoru.“ Kormidelník také neváhal a otočil se na kapitána. „Kurz nastaven. Budeme tam do 6 minut kritickým warpem, kapitáne.“ Francis jen přikývl. Komandér mezitím oznámila Hvězdné flotile stávající situaci. „Operační, co je na senzorech?“ „Na senzorech je jedno obchodní plavidlo třídy Curry, kapitáne. Dále zachytávám tři útočné raketoplány, výzbrojí by to mohly být přibližně vylepšené raketoplány třídy 11. Pravděpodobné vyzbrojení bude 4 phasery typu V. a 3 mikrotorpédomety. Více nejsem schopen odhadnout, kapitáne. Až dorazíme na místo, budu vědět více.“ To nebyla odpověď, kterou chtěl kapitán slyšet. Bohužel, už je to tak. *************************************************************************** O 6 minut později… *************************************************************************** USS Pythagoras jako obr vstoupil do systému. Jeho příchod neprošel bez povšimnutí a hned se na něj přilepily další 3 útočné raketoplány. „Taktika, opětujte útok. Phasery po těch stíhačích, co jdou po nás, torpéda zaměřte na ty, co útočí na Darkon.“ Osoba v žluté uniformě za stanicí taktiky jen kývla hlavou a na hlavním displey se přímo proti nepřátelským lodím objevilo několik žluto-oranžovo bodů. „Pane, náraz do zadních štítů. Vypadá to, že nemají jen mikrotorpéda.“ Proč si vždycky ti špatní musí vybrat nějakou lepší technologii než tu standardní. „Opětujte palbu a zavolejte Darkon.“ Na obrazovce se objevil obraz staršího muže, kolem 70 let. „Tak je kapitán Darkonu Halonga. Kapitáne, Vás snad seslalo samo nebe, prosím, pomozte nám. Naše štítové generátory už moc dlouho nevydrží a naše zbraně nejsou na ty lodě příliš účinné, spíše náš zaměřovací systém selhal.“ Francis vstal a přešel blíže k obrazovce. „Rozumím. Budeme dělat, co je v našich silách. Pythagoras konec.“ Pak se otočil zpět ke komandérovi. „Komandére, připravte taktický útok, stupně 4. Všechny jednotky na svá místa.“ „Ano, pane. Kormidlo, obranný vzor v korigaci s útočným vzorem. Vypusťte i raketoplány, ale ať nic neriskují. V případě jejich ohrožení, nechť se stáhnou.“ Komandér si sedla ke své konzoly a začala zadávat rozkazy. „Vše bylo splněno, kapitáne. Připravujeme se zasadit zdrcující úder proti nepříteli.“ Francis si upravil uniformu, posadil se do křesla a zbývalo už jen jediné. „Jdeme na to. Spusťte to.“ „Ano, pane.“
O několik málo sekund později se po bokách USS Pythagoras objevilo několik raketoplánů, každý měl svůj cíl. USS Pythagoras přešel trochu do popředí a jeho mocné zbraně rozpoutaly hotové peklo pro zaskočené nepřátelské stíhače. Prvním útokem byly zničeny (vyřazeny) 2 stíhače, ale ostatní rychle pochopily taktiku Pythagora a stočily se do útočné formace. „Chtějí útočit, kapitáne.“ Oznámila komandér. „Fajn, přední torpédomety zahájí palbu v jejich prostorovém úhlu. Phasery budou mířit nad úhel a pod úhel. Uvidíme, jestli si to nerozmyslí.“ Jak kapitán řekl, tak se stalo. Z Pythagora vyletělo několik torpéd a phasery kryly celou oblast proti přílišnému manévrovaní. Torpéda narážela do štítů nepřátelských plavidel. Po malé chvíli si velitel nepřátelských stihačů uvědomil, že proti takovéto palebné síle nemá tu nejmenší šanci. Všechny schopné lodě agresorů se stočily a s klamným zvuk se ztratily ve warpu. „Žlutý poplach. Zajistit Darkon a cizí plavidla.“ Na chvíli se ovšem kapitán zarazil. „Necháme tu raketoplány. Další loď je už na cestě. Ti pomohou Darkonu a ostatním. My musíme pokračovat. Kormidlo, původní směr.“ Kormidelník se s údivem stočil ke své konzoly a zadal warp. Komandér jen zadala rozkazy. „Kapitáne, USS Alabama bude na místě určení za 15 minut. Do té doby by se už nemělo nic stát.“ Snažila se uklidnit komandér situaci na můstku. „V pořádku, pokračujeme na místo určení.“ Rozhodl kapitán a pohodlně se usadil v křesle. *************************************************************************** Po příletu na místo určení… *************************************************************************** „Komandére, jsem na místě určení.“ Komandér chtěla tuto zprávu přehlásit kapitánovi. „Kapi…“ „Vím, že jsme na místě, komandére.“ Ohradil se kapitán. Tento zvyk tlumočit všechny ptákoviny vůbec neuznával. Byla to blbovina první třídy. „Plný senzorový průzkum soustavy a připravte se na kontaktování vlády planety, nebo odpovědného orgánu.“ Rozhodl kapitán, avšak se ještě otočil k vědeckému. „Vy, poručíku, skočte ještě do hlavní astrometrické laboratoře a dohlédněte na ten nový postup při hledání podporučíka Ka´Vora. Třeba tu najdeme i něco více…“ 20. 3. 2005, 19:44
Richard Wan Praporčík
Richardove telo padlo k zemi.. jeho oči sledovali energetický výboj ktorý sa roztrieštil na pancieri raketoplánu. Jedine čo ho vtedy napadlo bolo.. ohňostroj na privítanie.. Po opätovnom získaní kontroly nad daným úsekom federačnými jednotkami vstal a oprášil si uniformu. Namieril si to do sekcie k svojej kajute a zamával trochu rozpačitému Simonovi. Vo svojom rozkaze si čítal o svojom zaradení a prvej službe. Ani si neuvedomil a zišiel so svojej cesty a zrazu sa ocitol pred uzavretou sekciou..
„Kadet, hej kadet.. Som poručík Martin Lered, kadet..“ Martin sa zarazil, pri pohľade na Richarda.. nie to nie je mladý ustrašený kadet.. do čerta on je starší než ja.. ale čo pomyslel si na veku nezáleží, nemá tu čo robiť.. „Kto ste kadet?“
Založen: 06. 11. 2004 Příspěvky: 82 Umístění: Sektor Theta, kolonia Vero
„Pán poručík, kadet Richard Wan, som na ceste do svojej ubikácie.“ a podal mu svoje poverovacie listiny. Bezpečnostný dôstojník ich skontroloval a overil si ich ešte s velením, keď však nenašiel nič čo by mu poskytlo príležitosť kadeta zadržať vrátil mu ich zo slovami.. „.. mame na stanici vyhlásené stanné právo tak sa tu moc neflákajte a chodte priamo do svojej sekcie.“ Na čo Richard poďakoval a vrátil sa späť na svoju trasu..
Bežal, jeho nohy uberali vzdialenosť.. ale jeho cieľ sa nepribližoval.. Vedel to.. bol to jasný pocit, ktorý potlačil ostatné pocity do úzadia.. Svoj cieľ nedosiahne, nikdy.. Na určitý okamih uchopil dokonalosť a v tom okamihu ju stratil. Vedel, že to je jeho vina, nestačil mu čriepok dokonalosti, on chcel viac.. a stratil aj to málo čo mal.. Bežal a oči mu zaliali slzy.. nie kričalo jeho telo.. prečo on? Bežal aj keď vedel, že je to márne.. stratil svoj zmysel.. nedokázal prestať bežať.. nie on neprestane.. ale pred očami mu unikal jeho zmysel.. Bežal.. Martin sa zadýchaný prebudil a nechápal o čo ide. Netušil skrytý význam svojho sna, opakujúceho sa sna. Začínal mať s neho strach.. vedel, že mu jeho telo chce niečo povedať, ale netušil čo.. Prešiel svoju izbu pohľadom a uvedomil si strojenosť ktorá v nej vládla.. vedel, že to je tak zamýšlane.. jeho izba nemala mať výpovednú hodnotu o jeho osobnosti.. svoju osobnosť, túžby a nádeje si nechával pre seba, nehovoril o nich, pokladal ich za svoje osobné tajomstvo, ktoré nikomu nepovie.. „Je to moja osobná vec..“ povedal si sám pre seba. „Nikto nesmie vedieť aký som naozaj, nikto!“ Povedal ešte tichšie a s hrôzou si uvedomil, že on to ani nemá komu povedať, aký naozaj je.. Vstal a zahľadel sa von oknom.. Nekonečnosť vesmíru, pohľad na hviezdy ho vždy upokojil.. Zavrel oči a zase sa zamyslel nad svojim snom. „Som len vo svojom sne úprimný?“ Zľakol sa svojho hlasu, ale ten pokračoval ďalej. „Len tam vidíš svoj strach a svoju nádej? Som to ja? Kto to je?“ „Nikto ma nepozná..“ zašeptal „Ja sa poznám!!“ „Poznáš sa?“ Ozval sa jeho odraz v zrkadle.. „naozaj sa dobre poznáš?“ Začal sa ho zmocňovať strach, vystrel ruku k svojmu odrazu. Ruka prešla sklom a dotkla sa neznáma a zaplavila ho vlna prvotnej hrôzy.. kričal.. snažil sa dostať svoju ruku preč a prestal bežať.. Prebudil sa..
Richard sedel v kresle v kancelárií poradcu a kontroloval si zoznam vecí ktoré má urobiť. Nepáčilo sa mu že ma program tak nabitý. Ale uvedomoval si v akom položení sa nachádzajú ľudia na základni po útokoch teroristickej skupiny. „Star Base One“ povedal to s majestátnosťou akou to počúval v holovizii a iných mediach. Najbezpečnejšia hviezdna základňa v Alfa quadrante sa stále nedokázala vysporiadať s hŕstkou neznámych fanatikov.. ktorý sa nazývali, ako sa to vlastne volajú? Čierna ruža? Škorpión.. Jeho premýšľanie však prerušil zvuk dverí a dnu vošiel poručík.. „Dobrý deň, som Martin Leder.. mám tu dohodnutú schôdzu s poradcom..“ „Dobrý deň pán Martin, som Richard posadte sa u nás..“ Created by Lt. Martin Leder (NPC) & Richard Wan _________________ "Tým, čím som bol včera, dnes už nie som a zajtra nebudem"
Hlavní poradce kolonie Vero, praporčík Richard Wan. 20. 3. 2005, 21:28
Thomas Johnson
Dívejme se korunami stromů ve dne, poslouchejme je v noci...
Podporučík
Počítači, nový log. Hvězdné datum 58450.96. Zvyš teplotu v kajutě o 11 %. Spust skladbu : Rachmaninov_004. Úroveň hlasitosti 12. Poznámka k obsahu : "Toto čtěte všichni celé. Hlavně kvůli konci ... začátku a také prostřední části. Varování, kdo nebude znát obsah tohoto logu, bude naprosto neschopen zapojit se do dění na SB 1, " Konec poznámky. Otevřít editaci logu. proto žádné přeskakování ostavců. Marečku, začínáme diktovat :
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
********** Před třemi hodinami ******************************* ... Rezonantní prvky warp signatury na 462 na 12 ... Dynamika kurzu stabilní, zrychlení 0,354 warp/s podle Friedmanovy stupnice ... Sledujeme torzo poruchy subprostoru, souřadnice získáme za pár minut ... Dobře. Prolétl jsem hlavní halou laboratoří tak rychle, jak jen se dalo. Asi dvacet minut po rozloučení s velitelem stanice, během toho, co jsem se snažil v kajutě bezúhonně oholit a připravit na kino, mě zavolal kvapně Jamesův hlas do laborek. Když jsem cestou zjistil, že jde o loď, na níž je pravděpodobně unesený Ka'vor, jehož asi tak narychlo odvezli kvůli tomu, že zachytili mou zprávu jemu, udeřily mou mysl velké výčitky svědomí. Vlastně můžu za to, že Ka'vora unesli ze stanice ... Izolujte geometrii tunelu, vypočtěte rychlost letu i cíl, Jamesi ... Promnul jsem si unaveně čelo rozepínaje si propocené sako od běhu. To jsem už udělal, ehm pane. Aha, opět jsem mu začal vykat. Ve stresu to tak asi už budu dělat vždy. Promiň ... vlastně ... proč tu analýzu děláme my ? Co operační sekce, to je tak neschopná ? Rozhodně ona neschopná nebyla. To já byl neschopný. Určitě teď opět čeká před kinem ... Nějak mi osud nepřeje ... Pane, vždyť většina senzorů stanice byla přemostěna na naše konzole, hlavní správu senzorů máme teď my ... Máte pravdu ... takže ... jak to vypadá ? Bídně ... Od té doby, co mi napsala ten dopis, na mě zase třikrát čekala ... a já nepřišel. Vlastně, dvakrát jsem na to zapomněl a teď tohle ... Máme všechno. Stačili jsme izolovat všechny fragmenty. Takže ... ? Vlastně nevím, co dělat ... Možná, kdybychom si vzali krátkou dovolenou a měli na sebe čas ... Kurz : 159 na 004 Rychlost : warp 6,669 Stabilita rychlosti : -/+ 0,02 warp/s Mediální velikost : přibližně velikost lodě třídy Defiant Dynamika letu : trasu jim kříží mlhovina třídy Mutara, musí za 2,344 hodiny zastavit a změnit kurz na 158 na 003. Jinak, zaznamenáváme drobné emise plasmy ... asi nemají warpmotory příliš kvalitní ... Kvalitní ? Těžko říct ... navíc ... vlastně to není moje starost, ať si to už přebere operační sekce ... Ehm ... pane ? Ano ? Co mám udělat ? Já nic neřekl ? Ne ... Aha, takže, předejte to už operační sekci, to už není má starost ... Možná, že stihnu druhou polovinu filmu, když si pospíším ....
Ehm ... dobře pane ... ale ... Ztišil hlas, že mu nebylo rozumět, tohle se vám nepodobá ... Vyšel jsem ze simulátoru rychle ... probíhaje halou jsem jenom vzkázal : Rozkazy dostanete od mého zástupce. Bylo to těžké. Nejen, že jednomu člověku na stanici asi právě vytekly nervy a budu se muset zkusit dojít opět omluvit do její kajuty, ale dokonce můj kamarád již od doby dávno před studiem na akademii je unesen jenom díky mé naprosté nerozvážnosti. Co dělat dřív ? Kajuta v sedmnáctém podlaží nebo zkušební laboratoř, kde se simuluje můj nový systém demaskování lodí ve volném prostoru ? Vlastně, ten projekt za to taky tak trochu může. Věnoval jsem mu, respektive jeho doladění a dokončení, něco přes dva dny. Teď když to má všechno fungovat, musí přijít tyto komplikace ... Podíval jsem se na hodinky. Ještě 20 minut do konce, třeba ji tam ještě zastihnu ... Dal jsem se do běhu ... Zatočil jsem do malé chodby, malé zkratky, tudy jsem se tam mohl dostat rychleji, než čekat na turbovýtah. Jenom musím rychle ... PRRÁÁÁSK nebo spíše BÁÁC A BUM Zvuk několika PADDů zazněl o podlahu. Válel jsem se po zemi společně s nějakým buranem, co nedával pozor ... Francis odešel z kanceláře hlavního diplomatického důstojníka opět v té dobré náladě. Scott Matrix byl skvělý diplomat, byl skvělý politik, ale chyběla mu ta hlavní vlastnost člena Hvězdné flotily - úcta k životu jednotlivce, i když jeden život jde proti blahu všech. Vždy byl zastáncem kalkulací, a to mu také kladl na srdce. S tím se však nikdy Francis nemohl smířit, proto raději odmítl vstoupit do stavu admirality. Pak se zamyslel nad mladým prokonzulem, jenž se přidal později do jejich rozhovoru. Jde na něm vidět Matrixův vliv, byl také tak chladný a neústupný. Nejhorší na tom asi bylo, že oba dva diplomaté si myslí, že dělají dobře. Na chvíli se zastavil a zamyslel se. A možná dělají. Připustil si zpětně. Možná opravdu dělají dobře a každý má na tomto světě jiný úděl, úděl, který neumí možná změnit. Znovu se vydal na cestu ke svému plavidlu, ke své posádce. Oči stočil na PADD, když se s někým srazil. Zvuk několika PADDů se ozval, jak dopadly na zem. Francisova ruka byla pod něčí osobou. Vlastně ani nevěděl, jak se tam ocitla. Osoba v modré uniformě začala vstávat a MacRiellen ji napodobil, avšak byl k ní otočen zády. "Kruci! Tohle musí potkat vždycky jenom mě! Zase nějaká havárka" Ulevil si, když vstával. [b]Tohle se může stát jenom mě ... Do háje ... Znaveně a s trochu hranou bolestí jsem vstal a ... Do háje dnes podruhé ... Kapitán. Eh, pane, omlouvám se, nějak jsem ... vás neviděl. Pomůžu vám ... Natáhl jsem ruku, ale kapitán se zvedl sám. Alespoň jsem tedy sebral PADDy a podal mu je s omluvným gestem. Mladý praporčík se rychle ujal role "malého hodného praporčíka vůči velkému a zlému kapitánovi. "Děkuji, praporčíku. Vina byla na mojí strašně, nedával jsem pozor, byl jsem trochu rozhořčen. To víte - úkoly, povinnosti apod." Praporčík si jistě všiml nápisu na paddu, který říkal, že USS Pythagoras vyráží pátrat po podporučíku Ka´Vorovi. Tak je to on ! Tak jste to vy ! ... Hned jsem se zastyděl nad tím výlevem emocí. Tedy ... myslel jsem, že jste velitel USS Pythagoras. Víte, jakmile se na stanici někdo o něco zajímá, dozví se cokoli ... I to, co vám kladou na srdce jako tajné. Usmíval jsem se. Tohle byla šance dozvědět se názor kapitána oné mise ... Nervozita se ve mě stupňovala. Pane ... a ... co na to říkáte ? Kapitán si změřil mladíka od hlavy k patě a zapátral v jeho obličeji. Nakonec usoudil, že pokud ví už tohle, tak to, co mu řekne, je jen maličkost. "Jestli myslíte to, jak se bude pan Ka´Vor zachraňovat, tak myslím, že máme slušnou naději, jestli ovšem myslíte to, že k této misi vůbec nemělo dojít, tak nemělo. Bylo to ohrožení toho podporučíka. Ať si prokonzul Tarkin s velvyslancem Matrixem myslí, co chtějí."
Trochu zklamán nesprávnou odpovědí kapitána jsem si uvědomil, že se mu to nevybavilo, jelikož jsem se nepředstavil a stále s nadějí dodal: Kapitáne, omlouvám se, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Thomas Johnson. Natáhl jsem ruku směrem k němu. Co si myslíte o mém projektu. A vlastně i tomu stínovému tachyonovému mapování ? Hořel jsem nedočkavostí. Doufám, že je spokojený s tím nápadem a možná by mi i mohl povolit účast na jeho misi, aby se moje metoda odzkoušela v akci. Jonson? Jonson? Jo, něco takového snad říkal jeden z těch dvou dobráků v kanceláři. Na druhou stranu nutno uznat, že je to báječný nápad, i když ne pro "sériovou" výrobu, ale pro tyto účely by to nebylo vůbec špatné. Vystavět pár lodí s takovouto výbavou a nechat je hlídkovat při Neutrální zóně. To by skutečně nemuselo být špatné. "Přiznám se, praporčíku, že nejsem technický typ. Než jsem se dal na velení, tak jsem sloužil u maríny, a pak u letectva. Nicméně jsem to zběžně prohlédl a myslím, že ten projekt má velkou naději a určitě i velké potencionální využití pro budoucnost senzorování a zabezpečení hranic." Dodal výrazně kapitán. Pokynul praporčíkovi, aby ho následoval, protože již pospíchal na loď. "Rozhodně, být to na mě, tak ten program zařadím na řádný vývoj. V oblasti Neutrální zóny by mohl být přímo k nezaplacení." Radostně jsem se na kapitána díval a jak jsem trochu nestačil jeho rychlému kroku, někdy jsem musel popoběhnout. Musel to být nějaký mariňácký pochod ... Nebo tak něco ... Pane, jsem moc rád, že to takhle vidíte. Víte ... říkal jsem si ... že třeba byste mohli ten systém využít během vaší mise. Jak vás jistě informovali, ta organizace disponuje krycí technologií poněkud komplexnějšího charakteru. Už jsem na tom pracoval, ale nedokončil to. Jednak, neměl jsem potřebné údaje a potom ... Co jsem vlastně neměl ? A pak jsem neměl ... Oh ano .... čas ... Už několik večerů jsem měl ... jiné komplexní problémy. ... čas. A proto jsem myslel, že byste mohl tu moji metodu upotřebit. Mohou mít maskované lodě a ... Panebože ! Panebože ! Podíval jsem se na hodinky. Už musela být deset minut v kajutě. Jsem nenapravitelný. A alespoň by se to mapování odzkoušelo v praxi. Dodal jsem už zcela smutně. Jak vidno, tak mladý praporčík byl do práce celý žhavý. Kapitán však musel pokračovat v cestě, to se nedalo nic dělat. Povinnosti jsou povinnosti, a pokud jde o život jedince, tak je jen málo cen, které by byly pro kapitána MacRiellena vyšší. Proto chtě-nechtě trochu sympatizoval s Matrixem. Praporčík sebou však z ničeho nic trhl a začal něco nesouvislého hovořit. To se může stát každému, i jemu se to stávalo, když byl mladší a ne tak zkušený. Ale ten projekt by s sebou měl vzít, vždyť mu to vlastně bylo mezi řádky doporučeno. Praporčík však otestování svého projektu řekl nějak zklamaně... Kdo asi má být v kajutě? "A kdo Vás kde čeká, praporčíku." Zeptal se otcovsky Francis, avšak v zápětí pokračoval.. "Určitě bych si to s sebou vzal, praporčíku. Ale nebudu mít asi nikoho, kdo tomu bude rozumět, i když Ambassador-class je vědecko-diplomatická loď. Nechtěl byste si udělat výlet, praporčíku?" Ve chvíli, kdy kapitán pronesl své pozvání na několikadenní misi, vybavilo se mi v mysli několik obrazů a asociací. Úžasné stíny tachyonů zachycené mé novou metodou a viděny na vlastní senzory ( <=> oči ), setkání se zachráněným Ka'vorem, jenž mě vděčně poplácá po zádech, voda okyselená jedním malým citrónem, jelikož velký už nebyl, admirál Rico, jenž sám leží na ošetřovně a přemýšlí o tom, o čem nemá ani potuchy, obraz od Salvadora Dalího, jenž tak trochu netaktně připomínal tu tropickou příchuť světa, v neposlední řadě Alice, co již můj přístup nemůže snést ... Pane ... mám zde na stanici určité závazky ... moc rád bych jel ... Ještě jsem chvíli přemýšlel. Touha po tachyonech mi tak trochu obarvila úsudek do té jejich nesmírně krásně neurčité barvy. Pokud by to bylo jen na den nebo na krátkou dobu, asi bych letěl. Pokud ale bude souhlasit velitel stanice. Nebo spíše první důstojník. "Ano, slyšel jsem o té tragédii ohledně adamirála Rica. Tak trochu jsem ho znal. Byl........chci říci.......je to dobrý důstojník Hvězdné flotily." Kapitán znal tento stav mysli, který měl admirál Rico, zažil ho už několikrát u členů svých posádek, a též u své manželky. Jejich léčení bylo opravdu velmi dlouhé a ne vždy se to podařilo, vlastně se to nepodařilo téměř nikdy. "Ten výlet bude relativně krátký, tak na měsíc, možná méně, praporčíku. A s komodorem Hayds
bych to vyřídil." Ano, to je skvělé, pane, že ej to již dohodnuté. Vůbec to nebylo skvělé. Bylo to ještě horší. Bylo to teď na mě, nikdo mi to nezakázal, můžu dělat, co sám chci ... Co chci ? Pane, měl jste někdy pocit, že to, co moc chcete, máte na dosah ruky, ale zároveň víte, že nemůžete ... ? Povzdechnul jsem si. Já, pane, asi nemůžu. Nemůžu tu nechat admirála samotného ... Jej, tohle jsem nechtěl říci nahlas ... Kapitán přešel poslední větu bez povšimnutí, jakoby nebyla nikdy řečena. "Jak myslíte, praporčíku. Dodejte mi tedy ty plány, požadavky a všechny další věci, které jsou zapotřebí k tomu, aby fungovala ten Váš nový systém a raději mi přiřaďte i někoho z Vašeho vývojového týmu." Rozhodl kapitán pevně, avšak zamyšleně. Čekal, že praporčík přijme jeho nabídku, ale takový už je život. Asi by také zůstal se svým velícím, kdyby to bylo za takových okolností. Ale vzpomněl si, že praporčík se má ještě někam dostavit. "A kam to máte jít? Do jaké kajuty?" Zeptal se ještě ze zvědavosti. Chvíli jsem hleděl do šedé tkaniny podlahy. Proč se nikdy neprošoupe ? Do kajuty ? Ah ... Myslím, že po dnešku už jen do své. Naštěstí, derivace druhého stupně mají hodně trpělivosti ... Pane, co se týče té metody, pošlu vám Jamese ... eh ... Najednou jsem si uvědomil, že jsem zapomněl jeho příjimení. Jamese z mého projektu. On všechno bude vědět. Materiál a dokumentaci zařídí on. Pouze jenom, ten materiál není moc objemný, pouze musíte vzít s sebou dva upravené raketoplány z našeho hangáru. Zbytek bude vědět James. Tiše jsem mu záviděl. No pane, já už musím jít. Děkuji za rozhovor a někdy na viděnou ... Zasalutoval jsem a počkal, až mě kapitál propustí. Kapitán jen držel krok s mladíkem, respektive tempo určoval kapitán a praporčík se ho držel. Takže nějaký James z projektu. Senza, tahle mise začíná mít přímo senzační spád. Tak by se za chvíli mohl objevit nějaký Tom, a ten být tajný agent... Nezbývalo ovšem nic jiného, než čekat, kdo přijde. Nechá si ho prověřit sám a ty úpravy budou taky asi dosti rychlé. "Dobře, to je vše." Když spatřil, že praporčík salutuje, tak se musel pousmát. Toto se dělá jen u maríny, ale připomnělo to kapitánovy začátky u Hvězdné flotily. Lehce se napřímil a pokynul mu k odchodu. "Můžete jít." Thomas byl vysvobozen z kapitánovy přítomnosti. Francis MacRiellen také na nic nečekal a dlouhými kroky vyšel k hlavnímu hangáru. ******************* Ošetřovna, sekce pokojů ******************* ... se vznesl a než jsem ho stačil varovat, David mu skočil na záda, Ka'vor se ani nestačil nadát a už plachtil ve skafandru vysoko nad výcvikový prostor. Seděl jsem na židli vedle postele admirála Rica, jenž něco hledal ve svém kufru. Dnes vypadal dobře naladěně. Jeho nálada byla nakažlivá. Tohle kdyby se stalo mě, tak už se mi moc do skafandru nechtělo, ale Ka'vor měl ty výcviky rád celou dobu na akademii. Vlastně ano nevím, jestli je na SB 1 nějaký cvičný areál, docela by mě lákalo znovu se proletět v řiditelných skafandrech. Na to se musím zeptat. Šel byste, kdyby to bylo možné ? "Možná, ale neláká mne myšlenka, létat ve skafandrech, i když to musí být docela zábavné. Přemýšlel jsem spíše, že bych se podíval do simulátoru na nějaké svoje programy.. prý jich tam mám docela dost..." Tak o tom nic nevím, já do simulátoru moc nechodím, v laboratoři mi nainstalovali jeden malý na vědecké simulace, ale já ho využívám i na své oblíbené programy ... žádný jsem ale ještě nenapsal. Chystám se, ale nějak mi chybí to, co programátoři mají, intuice. Poposedl jsem si. Co máte vlastně dnes v plánu ? "Dnes?" admirál se zamyslel: "napadlo mne se zajít podívat do toho simulátoru."
Tak dobře, určitě se vám to tam zalíbí. Už jsem vstával, když jsem si uvědomil : Pane, máte nějaké volné hodiny ? Myslím kredity na simulátoru. Já si tento týdenní příděl už vypotřeboval na lístky do kina... Řekl jsem poněkud zasmušile. Velení stanice rozdělovalo určitý počet kreditů každému důstojníkovi. Bylo jen na něm, na co je využije. Zda na simulátor, kino či nadstandartní jídlo ve zdejší restauraci, kam se moc důstojníků nedostalo. Spíše byla určena pro hosty. "Asi ano.. měl bych mít," admirál se zarazil: "Nevím, dost dlouho, téměř měsíc jsem ležel tady.. a teď týden mám amnézii..." Souhlasně jsem pokývnul a my se vydali ven z ošetřovny a jedním z širokých koridorů dále do nitra stanice. Pane, víte, že tu byl USS Pythagoras ? Mluvil jsem dokonce s jeho velitelem, moc příjemný člověk, až jsem se divil. To se totiž o velitelích obecně moc říci nedá ... Podíval jsem se na admirála a pochopil jak to vyznělo. Vás samozřejmě vyjímaje. Doplnil jsem s širokým úsměvem. "Aha..." pokýval hlavou Rico: "a kde je ta loď teď?" Je na cestě do sektoru B 014/4 dle Cambridge C3 255/588/87. Tam letěla loď, co unesla podporučíka Ka'vora. Vlastně jsem ten sektor pomáhal lokalizovat. Jenom doufám, že ty postupy byly přesné, nechtěl bych, aby tak velká loď letěla někam naprosto zbytečně. "Aha..." admirál se zastavil: "Myslel jsem, že ta loď explodovala?" USS Pythagoras ? Tak o tom nic nevím zase já. Rád to ale slyším. Vzpomínáte si čím dál tím víc. Teď tudy, doprava. "Na ošetřovně jsem cítil otřes... a sestra mi pak řekla.. spíš vyprávěla.. že byla zničena loď odlétající ze stanice..." Aha, vy myslíte toto .... Vypadal jsem jako bych si vzpomněl na něco nepříjemného. Zrovna jsme transponovali zpátky ovládání senzorů na operační sekci a už balili naší malou pátrací centrálu, co jsme za tu dobu vybudovali ... V jedné chvíli jsme zaznamenali prudké navýšení trifosfátových iontů v okolí jedné lodi na opouštěcí trajektorii. Najednou se začala posádka té lodi, co zde ještě před pár hodinami dokovala, evakuovat. Pak explodovala. Ani nevím kolik bylo mrtvých, ale velitel to, myslím, nepřežil. Naštěstí to nebyl Pythagoras, ale na té tragédii to nic nemění. "Nikdo neví nic bližšího... ty něco víš?" Všichni si samozřejmě myslí, že je to dílo teroristů z Kobry, ale já nevím ... Mě se to tak moc nezdá ... Trifosfátové ionty se používají na rozbušky malých antihmotných náloží. Nic takového Kobra ještě nepoužila. Oni mají obyčejné, plastické výbušniny ... Nevím, ale mé spekulace stejně nikdo neposlouchá. Stejně jako mé práci se nikdo nevěnuje. Snad jen ten kapitán projevil trochu zájem ... No nic, už tu budeme, to jsou ty dveře ... Ne, ty nalevo. Ty veliké. Poopravil jsem velitele, když ukazoval na dveře od údržby simulátoru ... Oba dva muži přistoupili k panelu, na nějž Rico vyťukal několik příkazů, následované rozkazem: "Počítači, zobraz všechny programy.. um... které přináleží víceadmirálovi Marku Ricovi." na panelu se rozběhla změť různých programů. Většina byla označená jménem Rico a číslem. Když je projeli, zjistili, že jsou seřazené číselně a vždy předchází písmenko. Nejvíce jich bylo u n (tam došla řada až k Rico_N078) a nejméně u Y (Rico_Y3). "Tak, Thomasi, který?" Prohlížel jsem si nic neříkající jména souborů a naprosto netušil, co ta čísla a hlavně písmena znamenají. No, tak třeba ... zkusme N_006 .... šestka je nejmenší dokonalé číslo ... a ty Y, to bude asi něco speciálního, pro zvláštní příležitosti. Možná byste to měl potom vyzkoušet sám ... Rico tedy zadal, trochu těžkopádně, přeci jen dostával lekce ovládání počítače teprve tři dny, parametry programu a zapnul ho. Vešli do krásného lesa plného vůní a nádherných, kvetoucích rostlin. Ptačí zpěv byl téměř ohlušující a zurčení vzdáleného vodopádu dodávalo místu nádhernou atmosféru. "To jsem naprogramoval já?" zeptal se užasle admirál.
Možná jste jenom změnil parametry programu někoho jiného ... Zasmál jsem se. Všiml jsem si malé cestičky, spíše vyšlapané zvěří než lidmi. Kam asi vede ? Podíval jsem se na Rica, ale ten byl stále užaslý nad věrnou simulací. Nevzpomínáte si tu na nějaké hezké místo, admirále ? Admirál se ještě chvíli rozhlížel, než odpověděl: "Ne, je to tu krásné, ale.. nepoznávám to." Jestli chcete, můžeme zkusit něco jiného. Řekl jsem sbíraje ze země větší větvičku plnou borůvek ... Nikdy bych tomu nevěřil, ale člověk se od toho umí pořádně zamazat. Znám to i ze skutečnosti, když jsme jezdívali na dovolené s rodiči ... "Já..." =/\= Tady je můstek, praporčíku Johnsone, slyšíte? =/\= Celý překvapený jsem stiskl komunikátor. =/\= Tady Johnson, slyším můstku. =/\= Zase určitě nějaké trable, a navíc tady před admirálem. Modlil jsem se, aby mě to moc neztrapnilo. =/\= Rozumím, hned jdu. =/\= Pane, asi to budeme muset odložit. Říkal jsem omluvným tónem k admirálovi. Ale pane ... Najednou mě něco napadlo. Byl jste ve své pracovně od doby, co jste nemocný ? Určitě by vám to pomohlo si rozpomínat. Nechcete jít se mnou. Komodor jistě nebude nic namítat. "Rád bych, jestli to bude možné... chtěl bych vědět.. kde jsem trávil většinu času." Tak domluveno, já budu jedině rád. Pokynul jsem admirálovi ke dveřím v podobě malého skalního výběžku. Teprve teď jsem si všimnul jedné věci. Rico měl na sobě uniformu, ale uniformu vyššího důstojníka-pacienta. Měla trochu odlišnou barvu u límce a u konců rukávu. Ani bych si toho nevšiml. Zahnal jsem ty myšlenky a my se odešli ze simulátoru, jenž tiše pohasl, a my nastoupili do prvního turbovýtahu, na který jsme narazili. Cesta až na můstek probíhala potichu, admirál byl zabrán do svých myšlenek, stejně jako Thomas. Když ale vystoupili z turbovýtahu, admirál si nemohl odpustit omámený výdech. Můstek, jeho velikost ho přímo uchvátila: "Tohle je.. můstek?" Než jsem vstoupil na můstek, zalapal jsem po dechu. Byl jsem tu jen několikrát, pokaždé to ve mě zanechalo pocit obrovského prostoru. Připadal jsem si tak malý ... Rychle jsem se rozhlédl a našel dveře velitele stanice. Pokynul jsem admirálovi a sám jsem šel vedle něj o krok napřed. Ignoroval jsem zaujaté pohledy důstojníků, co viseli očima na jejich nemocném veliteli, o jehož indispozici se jistě vedlo plno mýtů a fámů, z nichž jsem sám již pár zaslechl, a potom také na mě, jelikož jsem přišel s ním. Postavil jsem se zpříma ke dveřím a zazvonil. "Dále," ozvalo se zevnitř. Admirál, jež stál vedle, sebou nervózně trhl. Vešel jsem a cítil za sebou kroky admirála. Madam, hlásí se Thomas Johnson. Stál jsem v pozoru, ale nemohl jsem si odpustit pohled na rozhlížející ho se Rica. Bylo to úsměvné, jak zkoumá kajutu, kde prožil několik let. Sandra něco dopisovala: "Jistě, vítejte, já vám..." v tu chvíli zvedla hlavu a její pohled padl na admirála. Nebylo těžké vidět, co to s ní provedlo. Rico se postavil těsně za Thomase a když viděl, že velitel přestala mluvit, omluvně sklopil hlavu: "Doufám, že nevadí, že jsem přišel.. já... chtěl jsem vidět.. kde jsem prý pracoval..." Když jsem zahlédl ty pohledy, náhle jsem si začal připadat, jako někdo navíc. Admirál byl napůl za mým tělem, ale komodor na něj hleděla pohledem, jenž jsem raději ani nezkoumal a nesnažil se pochopit. Jestli tu mám být jako nějaké křoví nebo páté kolo u vozu či jako třetí warp gondola u deltaplánu, chci jít zase pryč.
Ehm, madam ? "Ano? Oh.. ano... praporčíku... posaďte se. Admirále Rico... vy... uh.. prohlédněte si to tady..." Sedl jsem si rozpačitě do křesla před pracovním stolem a po očku sledoval admirála, jak se prochází kolem stěn a prohlíží si své obrazy. Otočil jsem se zpět na komodora. Co mi asi tak chce ? "Hm... praporčíku..." Sandra vytáhla ze stolu PADD a něco do něj zadala: "Mám tu záznamy o vaší práci. Kapitána Francise MacRiellena velice zaujala. Dával mi o ní podrobné hlášení, prý je to váš nápad." Noo ... Okamžitě jsem znejistěl ... ... pokud myslíte tu metodu tachyonového kvantového stínu, tak je to z velké části můj nápad. Tedy, nechal jsem se inspirovat Ballayovým řešením Wilstounovi mechaniky kvantových přeměn, ale přepracoval jsem to a vymyslel možnou metodu nalezení maskovaných lodí. Mohou být jakkoliv maskované. Stačí aby měli hmotnost a nepohybovali se příliš velkou rychlostí. To znamená tak víc než c/1,22 v relativním měřítku. "Ano.. jsem obeznámena s vaší technologií... je to zajímavý koncept... ve vašich záznamech jsem hledala, proč je schopný mladík jako vy stále ještě praporčíkem.. máte mi k tomu co říct?" Podíval jsem se na admirála, jako na psychickou podporu. Čekal jsem na malé kývnutí, že ví, co se mi stalo, a že je všechno v pořádku a já to můžu říci. Ale Rico mi neoplatil nic než prázdný pohled. Začal jsem se topit. Rico byl jediný člověk, kdo můj hendikep kdy pochopil a bral to takové, jaké to je. Nikomu jinému jsem se s tím nesvěřoval, protože jsem se bál, že se to nejen promítne do mé kariéry, ale i do hodnocení lidé mě samotného. Teď to nevěděl nikdo. A já měl pocit, že už mě nikdo nepochopí. Madam, zřejmě jsem nebyl dostatečně dobrý. A na USS Posseidon jsem byl nemocný. A na stanici nejsem zas tak dlouho, aby si toho někdo všiml. "To je vše?" Ne, madam. Komodor jen zvedla pravé obočí, složila si ruce před sebe a zadívala se na muže před sebe spalujícím pohledem. Polil mě studený pot. Začal jsem ze sebe soukat ... Eh ... no ... během služby na USS Posseidon ... jsem ... byl nějaký vyčleněný z života posádky a ... docela jsem tam trpěl. Potom jsem se pohádal s mým nadřízeným a z toho jsem se zhroutil. Pak jsem byl týden mimo službu a absolvoval psychoterapii. Je celkem prozřetelné, proč jsem nebyl povýšen. Admirálovi se zatočila hlava, opřel se proto o malou vyřezávanou skříňku: **************************** "Protože ... protože jsem byl v té době ve velmi špatném psychickém stavu. Docházel jsem na sezení s lodním psychologem. Jednou, po tom, co zástupce velitele opravoval mé správné výpočty, bral jsem to jako zabedněnou nespravedlnost, což byla poslední kapka, řekl jsem mu, že je matematický ignorant, co umí počítat hůř než já ho urazit. Načež jsem se psychicky zhroutil a byl dva týdny mimo službu, kde jsem docházel k psychologovi dvakrát denně, jelikož jsem odmítl antidepresiva. Když jsem se už zdravý vrátil do služby, vyznamenání jsem nedostal. Byl jsem přeřazen na výzkum fázového vedení plasmy v lodi. To byl jeden z důvodů mé žádosti na převelení. " **************** "Ano... proto jste se nechal...." **************** "Normálně praporčíky nevítám, ale tohle je zvláštní případ. Moc lidí se nenechá převelet z vlajkové lodě na stanici.“ *************************** ".... jaký závěr učinil tvůj ošetřující psychoterapeut zde na stanici?" Už k němu chodím jednou za měsíc. Jenom preventivně. Jsem schopen plnohodnotné služby v celém jejím rozsahu. Dokonce, myslím, že prostředí tady na mě působí lépe. Cítím se jistější a vyrovnanější. Podíval jsem se na admirála. Stál zamyšleně u stěny vedle stolku s doutníky. Kdyby tak
věděl, že stejná slova jsem mu opakoval před pár měsíci. "Dobře, takže vaše služba, která začala zde na McKinley...." *************************** „Samozřejmě, že tě nenechám zavřeného jen tak. Nechám tě obvinit, odsoudit a zavřít jako zločince, pokud neuděláš to, o co jsem tě požádal. Jelikož mi odmítneš prozradit jména ostatních iniciátorů, nejspíš to neuděláš ani před soudem. Zůstaneš sám a za zosnování nepovoleného projektu a porušení Algeronské dohody dostaneš doživotí. Neodejdeš jako hrdina, ale jako psanec a nenajde se nikdo, kdo by nad tebou nezlomil hůl. Vůbec nikdo.“ Rico se musel na chvíli koncentrovat. Pohled na svého přítele a slova, která říkal, ho samotného děsila: „Pokud mi ale vydáš jména, hned teď tady vypnu silové pole a tahle kauza se tě už nikdy nijak nedotkne. Máš moje slovo.“ *********************** ".....doporučení od vašeho původního velitele....." ********************** „Ale je a je to možná ještě horší. Tady u nás ve velení je to politická džungle a z každýho křoví může vyskočit zvíře a roztrhat tě a nemusí to být jen bengálský tygr s pěti frčkami.“ ********************** "...tudíž se ptám, jak by jste zhodnotil svoje působení na McKinley?"
Zamyslel jsem se. Tohle byla těžká otázka. Dělám věci, co mě baví a myslím, že je dělám s mým plným nasazením. Mám již určité osobní úspěchy, hlavně ve vědě, ale i mimo ni. Jsem zde spokojený a doufám, že i ostatní určitým způsobem prospěšný. Viceadmirál Rico vypadal nějak vystrašeně, stál s hlavou těšně vedle dveří staré dřevěné skříně a díval se na zem. Už jsem se chystal ho oslovit a zeptat se, zda mu není špatně, když zvedl hlavu a pokračoval v procházení pracovnou, což mě uklidnilo. Rico přešel místnost na druhou stranu, ale ne proto, že by tam viděl něco zajímavého, ale pro to, že už nemohl stát na jednom místě, hlavou mu probíhalo to myšlenek, nestačil je rozeznávat. Bolelo to, ale ne fyzicky, bolelo to uvnitř. Hlasitě a neúprosně. "Dobře. Vaše záznamy..." ***************** ...praporčík Rico... ...podporučík Rico... ...poručík Rico... ...nadporučík Rico... ...komandér Rico... ...kapitán Rico.... ...komodor Rico... ...kontraadmirál Rico... ...víceadmirál Rico... ************************ "...jsou ukázkové...." ***************** Midway... USS Enterprise.... Farenheit..... ************** "....a pro to...." ***************** Země.... Vulkán.... Alfa ceti.... Bajor... Romulus.....
*************** ".... je mi tou ctí...." *************** „....vypadá to hezky. Máte dobrý vkus Q....“ ************** "....vás povýšit na podporučíka. Gratuluji" *************** „Vítejte kadeti, na nejlepší stanici ve Flotile, Hvězdné základně McKinley! Po nějakou dobu se stane vaším domovem. Bude to první místo, kde budete sloužit a odkud si odnesete nějaké hodnocení. Může být dobré, může být špatné. To je jen na vás a vašich schopnostech. Přál bych si, abych vás všechny jednou potkal jako kapitány hvězdných lodí, slavné a se spoustou zkušeností. Snad se toho i dožiji. Teď jimi ale nejste. Chovejte se podle toho, dělejte, co se vám řekne a jednou jimi budete. Poškoďte nějak stanici, udělejte jakoukoliv chybu a pošlu vás zpět na akademii a to s nejhorším hodnocením jaké si dokážete představit.“ ***************** Víc už toho přetížená mysl neunesla a admirál dopadl obličejem na tvrdou zem. Poslední, co viděl, než upadl do bezvědomí byla Sandra, vstávající zpoza stolu a šokovaný obličej praporčíka, respektive podporučíka, Thomase Johnsona. Semper Fi! ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ Vytvořili Viceadmirál Mark Rico, prokonzul Martel Tarkin, podporučík Thomas Johnson a nepřeberná dávka fantazie, jež koluje mezi námi, prolétává nám kolem hlav a my se ji marně snažíme chytnout za obočí vidouce s jakou svou neskutečnou lehkostí nám před očima vytváří vybledlé igelitové pytlíky zachycené navždy v korunách osamělých stromů, na než nikdy nevzhlížíme a necháváme je dál plápolat ve větru, zdobit temné kontury kůry a šeptat svým tichým šustivým hlasem do ticha noci, kdyby někdo náhodou poslouchal. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 21. 3. 2005, 2:22
Martel Tarkin
A new enemy...
Konzul
Důležité! Starší podsaditý muž držel v ruce padd a velmi, velmi zainteresovaně ho četl. „Takže ten vir opravdu funguje. To je vskutku dobrá zpráva.“ O něco málo mladší muž stojící před ním na svého nadřízeného jen hleděl. Přemýšlel, co by dělal, kdyby ten virus nesplnil očekávání, jenž do něj byla vkládána. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
„Ano, pane. Podle našich zpravodajů se vir šíří po základně. Způsobuje celkovou ochablost, unavenost a už se to i začíná projevovat na výkonu posádky McKinley. To, že se podařilo vyřídit admirála, bylo báječné. Posádka na něm dost lpěla. Po jeho zranění se snížila výkonnost posádky o 14,3 % a nyní v kombinaci s virem je to necelých 20 %, pane. To je pro nás velmi příznivé.“ Starší muž jen poslouchal svého podřízeného, nepřestávaje držet v ruce padd. Přemýšlel nad slovy, kterému jeho mladý kolega říká. Pravda tam asi bude… „Jistě, to nám velmi pomohlo. Působí ten virus všeobecně?“ Otázal se najednou, když mu hlavou bleskla myšlenka efektivnosti stanice. „Bohužel, pane. Vir působí jenom na lidský organismus a jemu velmi podobný organismus. Ale již pracujeme na jeho modifikaci.“ „Co to pro nás znamená v současnosti?“ Otázal se nadřízený. „Prakticky to znamená, že třeba Boliané, Vulkánci a další tento vir neovlivňuje. Ale naše vědecké
středisko hlásí, že tomu už nebude dlouho trvat a vše bude připraveno i pro ně. Nejlepší na tom je, že doktoři budou léčit jako chřipku, a přitom to žádná chřipka nebude, tudíž léky nebudou zabírat tak, jak by měly.“ Dodal mladší muž s výrazně nadšeným hlasem. Starší muž však jeho entusiasmus nesdílel. Byl už v těchto akcích proti Federaci a dalším říším zběhlý, tudíž moc dobře věděl, že se nemá říkat hop, dokud se nepřeskočilo. „Až to bude, tak to bude.“ Řekl svému kolegovi starší muž velmi rázným hlasem. Podřízený si uvědomil, co to má znamenat, a proto se vrátil ke svém práci. „Dále se nám podařilo zničit jednu federální loď, pane. Naši lidé do ní nainstalovali naše vylepšení. Akce měla úspěch. Jestliže to takto půjde dál, tak tento systém bychom mohli aplikovat na každém plavidle Hvězdné flotily, se kterým bychom přišli do styku.“ Nyní byl už nadřízený spokojený. Pakliže vyšlo tohle, další akce jsou na spadnutí. „Tomuto já říkám dobrá zpráva. Určitě to začněte dávat na další vhodné cíle. Nejdříve je však vytipujte. Není vhodné to dávat na bezvýznamná plavidla. Nejlépe na plavidla admirality, velké lodě a další podobná plavidla. Vyjádřil jsem se jasně?“ Mladší muže se postavil do pozoru. „Naprosto jasné, pane. Začnu na tom okamžitě pracovat. Kobra je velká!“ „Kobra je velká!“ Rozloučili se tito dva kolegové a každý si šel dělat svou práci. Práci, jenž brzy přinese zkázu všemu živému a všichni utlačovaní spatří dobro boží… Created by badboys of the Black Cobra _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 22. 3. 2005, 14:07
Ka'Vor Poručík
OFFTaky důležité! Nepřeskakujte odstavce! Atd., atd., atd., prostě jak je to teď zvykem psát "Dosedli jsme, přeji hezký pobyt, pane." "Pobyt?! Pobyt?! Sakra, praporčíku, tam venku je stanný právo! Jak si to asi můžu užít?! A vlastně, dovolil vám někdo mluvit?! Tak sklapněte a hleďte si svýho, já tu budu sloužit, jasné?" "Ehm...jasné, pane." "Skvěle. Tak, a teď, potřebujete ještě něco" vysoký muž použil velmi vlídný hlas. "Ne,pane." "Ne? Opravdu ne? No tak tedy nashledanou a hezký let." "Nashledanou, pane." Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Benedikt opustil raketoplán spolu s jednou taškou naditou nejpotřebnějších věcí. Ostatní...'Ach, jak jsem zapomnětlivý!' řekl si. "Praporčíku!" křikl na pilota "Ano, pane?" "Nezapomeňte mi do kajuty transportovat ty věci." "Jistě, pane, hned jak dodělám potřebné formality ohledně letu, jdu do transportního střediska." "Skvěle, opravdu mockrát vám děkuji, nechtělo se mi to tam tahat." "Ano, pane. Rád jsem vám pomohl." "Tak teď už opravdu nashledanou." "Naschle." "Cože?! Jaké 'naschle'?! Vy nevíte, jak máte mluvit s nadřízeným důstojníkem, vy ignorante?!" "Pa..pa..." "Jaké pa? To už mi vůbec neříkejte!!! Sakra, praporčíku, jestli víc nezvládnete, tak bych vás měl poslat na Beta Aurigae, do léčebného ústavu!" "Ale..." "Tak už mně pozdravíte normálně a přestanete mne tu zdržovat - protože já si na to počkám - a nebo tu budeme tohle divadýlko hrát ještě dlouho?!" "Ehm...Nashledanou, pane." a mladý pilot ještě zasalutoval
'Proboha, jestli budu mít i takovýhle personál, tak nevím.' lamentoval stále ještě ve špatné náladě Benedikt. 'A jak to, že tu na mně nikdo nečeká? Snad je normální, že vedoucí se takto vítají, nebo ne? Ach jo, tady to bude asi vypadat. Nechápu, jak může McKinley ještě fungovat s tak neschopným OPS personálem.' Nadhodil si tašku, kterou měl přes ramenou a vykročil vpřed. Plány již dávno nastudoval, takže přesně věděl, kam jde. Jen se nemohl rozhodnout, jestli půjde rovnou na pracoviště, nebo do svého pokoje. Začal si tiše pohvizdovat tajemnou melodii, která zanikala v ohromném prostoru hlavního hangáru, jako doznívající struna violoncella hrajícího tklivou melodii před prázdným sálem. Benedikt prošel velkými vraty hangáru a dal se vpravo, protože ho přemohla zvědavost na svoje nové působiště. Kajutu může navštívit potom. Kdyby ho někdo měl popsat, zřejmě by o novém hlavním operačním důstojníkovi řekl, že je vysoký, štíhlý, lehce po třicítce, s černými vlasy a temně hnědýma očima, které působí sebevědomě a jistě a přitom uklidňujíce. Jinak na něm na první pohled nebylo nic nápadného, tedy jestliže nepočítáte lesknoucí se odznak hodnosti na límci, který upoutá každého člena Flotily ještě před ostatním zevnějškem. Ale Benedikta vnitřně moc lidí neznalo, nebo alespoň ne doopravdy. Všem přátelům pravda, moc jich nebylo - se zdál jako příjemný společník a velmi chytrý muž, který sebevědomě kráčí za svým cílem. A tak to i Cleeves chtěl. Právě teď se usmíval tím jeho malým úsměvem, jak to moc dobře uměl, a kterým vyjádřil přesně, že myslí na něco ďábelského. A byla to pravda. Právě mu na mysl přišla vzpomínka na dětství, kdy přeprogramoval jejich učiteli na odborné střední škole tak, že místo slova 'systém' psal 'ignorant'. To bylo tichého chichotu a prskání, než si profesor uvědomil, že je něco v nepořádku a zjistil, že třeba poslední věta 'Počítačový systém, který podporuje celou strukturu, je opravdu pracovitý a zvládl by mnohem větší zatížení v krizových situacích' zněla trochu jinak, než on chtěl. Ach, to byly časy, kdy ještě nebyl ve Flotile. Ale tohle bylo odjakživa jeho snem. Řešit logické problémy, vymýšlet lepší a lepší systémy zásobování a hlavně...hrabání se v počítačích, tedy v jejich programech. Dokázal dokonce zabezpečit výpočetní jádro lodi, na které sloužit než přišel na McKinley, tak, že ani Tal'Shiar nepoznal, že informace nejsou z jádra, ale podpůrného výpočetního uzlu s falešnými daty. A druhá strana, Federační vlastně tím zjistila, že to je Tal'Shiar, kdo se jim nabourává do systému. Možná proto ho povýšili a pár měsíců potom převeleli sem. Ale nepřicházel rád. Věděl, co se stalo minulému vedoucímu operační sekce a Benedikt byl svým způsobem pověrčivý. Mrtvolný "zápach" se táhl jeho pozicí tady už dlouho, měl takový pocit. Už před panem Harrisem hlavní operační důstojník zemřel v akci. Temná tradice, ale Cleeves se rozhodl, že ji prolomí. Prošel kolem větších dveří a až teď si uvědomil, že přešel vstup do operační sekce. Byl tak zahloubán do myšlenek, že skoro ani nevěděl, kam jde. Jeho fotografická paměť ho ale nezklamala a tak cestu našel hned napoprvé. Tedy až na ty dveře. Zmáčkl volbu na displayi pro otevření dveří, ale ty se neotevřely. Musel zadat svůj autorizační kód, aby se dostal dovnitř. "Dobrý den, co si přejete?" paní Garcíová s obvázanou rukou seděla za provizorně smontovaným stolem a právě něco psala do přenosného počítače. "Co...proč...tohle...jak to tady vypadá?!" "Víte, pane...ehm...nadporučíku" až teď si všimla jeho hodnosti, to teda nebude moc dobrá sekretářka, říkal si Benedikt "A kdo jste vy, mladá paní?" snažil se tvářit příjemně. "Já jsem Montcerrat Garcíová, sekretářka v operačním oddělení. Ale kdo jste vy, pane? To jste mi ještě neřekl." "Já? Já jsem Benedikt Cleeves, váš nadřízený, mademoiselle" tato žena s mírně snědou pletí, trochu mladší než on, se mu začínala líbit. A ten její kouzelný alt ho přitahoval ještě více. Po vyslovení posledního slova k ní udělal krok a jemně jí políbil na ruku. "Ó, děkuji, pane Cleevesi." "Dáma by to měla považovat za samozřejmost a neděkovat. Ale přejděme k věci. Takže...jak to, že ústřední centrum celé základny je ochromené? Jak mi to vysvětlíte?" dostával se do formálního tónu, kde byl zvyklý trochu zvedat hlas přesně na tu míru, aby zněl dostatečně autoritativně. "Víte, pane, zde se odehrál atentát, který stál život vašeho předchůdce a my ještě nestihli dát všechno do pořádku. Ale naše funkce byly obnoveny, jak vidíte." "COŽE?!!!" vzkřikl Benedikt, až to paní Garcíovou v židli zatřáslo "Jak takovou kravinu můžete vůbec vypustit z úst?!" práskl rukou do stolu a jeho taška z žuchnutím dopadla na zem a lehce ji rozvibrovala. Ale vlnění, které vyvolal svým hlasem jistě dolehlo až do těch nejzazších koutů místnosti a možná i několika sousedních. Pracovníci v nich
přestali psát na displaye před nimi a otočili se na křesle s úmyslem jít se podívat, co se děje. "Proboha, vždyť tohle je absolutní neschopnost!!! Správná operační sekce by měla opravy zvládnout do několika hodin! Den v těch nejhorších případech a jestliže potřebujete víc času, už není co opravovat!!!! Chápete mně?! A jak to, že plníte svou funkci?! Vy jste polochromá, sedíte na barové židli, před sebou polorozpadající se stůl, všechno tady vypadá jako po výbuchu - a sakra ono to je po výbuchu - a vy mi říkáte, že vše je v nejlepším pořádku?!!! Nic není ani v tom nejmenším pořádku!!!" těžce vydechl a snažil se uklidnit. "Ale já vám už tady proženu pérka" procedil ještě mezi zuby, než zvedl své zavazadlo a majestátně, pomalu odešel z místnosti na chodbu, ven, do své kajuty. **************************************************************************** "Auu! Dávejte pozor!" 'vždyť jsem chvíli byl váš velitel. Kdybychom byli na McKinley, líbali byste mi nohy, neřádi.' chtěl jsem doříci, ale to by asi nemělo příliš cenu. Cela, do které mne hodili byla jako po výbuchu. Stůl byl převrhnutý a rozdělený ve dví, židle hozená v rohu, stěny sytě černé, ale blýskavé a jediná technologie, co tu byla, se nacházela u dveří - jmenovala se 'ovládání dveří'. Rozhlédl jsem se kolem a slzy se mi vyvalily do očí. Jak moc mi to připomínalo celu smrti na McKinley. Měl jsem tohle všechno zapotřebí? Nebylo lepší zůstat tam a nechat se popravit v klidu? Bůh ví, co mi udělají tady. zneuctil jsem vše, v co oni věřili. Měl jsem na to vůbec právo? Nad vším jsem teď přemýšlel, schoulený v prázdném rohu a byl jsem tak jediný nestatický bod v tomto vězení. Všechno kolem mne bylo v klidu, nehýbalo se a hrálo si dál svou tichou píseň. Skoro jsem jí mohl slyšet, byl to ponurý valčík na rozloučenou, který se báječně hodil pro danou situaci, jež nebyla růžová. Byla černá, a to doslova. Temnota vesmíru snoubící se s umělým svitem lampy a hvězdná melodie sfér, tak majestátní, tak hlasitá a tichá. To je vše, co mi zbylo na mé poslední cestě. Ach Bože, to jsem byl tak špatný? ****************************************************************************** Charlie Gunner seděl ve své kanceláři u svého malého, skromného stolu. A bylo ráno, den druhý. Proti němu v pohodlném křesle byl rozvalený jeho nadřízený, nadporučík Cleeves. "Můžete mi říkat Bene, Charlie." "Jistě, pa..ehm...Bene." Benedikt se pousmál nad lehkým přeřekem jeho zástupce. "Dobrá. Víte, já razím heslo, že vedoucí a jeho zástupce je páteří každého výkonného systému. Musíme být sehraní a doplňovat se, abychom zajistili ty největší výsledky. Proto chci ke každé věci i váš názor. Chápete, Charlie? Musíme věřit v jednu věc, vidět jeden cíl a jít za ním! Nepustit se ho a neodchýlit se z cesty než ho dosáhneme a to, Charlie, to se nám podaří!" "Jistě, pa...ehm...Bene" Gunner se kousl do rtu za svůj další přeřek, ale Benedikt se toho chytil: "Sakra, Charlie, ale my musíme být bezchybní! Musíme jít všem příkladem! Jak můžou být nižší důstojníci, nebo dokonce nedůstojníci výkonní tak jako my, když se jeden z nás nedokáže ani naučit jedno jediné jméno!" "Víte,pane -" "A nepřerušujte mně, do pytle! I když si tykáme, jsem váš nadřízený a vy budete mluvit, až já řeknu, jasné?!" "Jasné, Bene!" teď už to tykání Charliemu nepřipadalo jen nevhodné, ale vyloženě se mu protivilo, při těchto okolnostech. "A nyní k věci. Mám tu několik úprav, které musíme zvládnout, aby naše sekce začala pracovat. Když už jsme tak tady, proboha, co jste tu vyváděli, když jsem přišel do sekce v takovém stavu? Můžete mi to vysvětlit?" "No, víte, nadporučík byl" "Sakra, Charlie, naučte se mluvit! Který nadporučík?! To je důležité! Chci od vás, od všech, abyste mluvili co nejpřesněji! Logistika to tak chce a programování také a my prostě to budeme používat i v normální mluvě, jasné?!" "Jasné, Bene!" Poručíkovi to šlo přes ústa už celkem automaticky, ale nelíbilo se mu to. Navíc se mu nelíbilo, že bude muset něco dělat. Nikdy nebyl moc dobrý na tuto práci a tak je s podivem, že ho vůbec povýšili. Ještě že měl vysoce postaveného otce, který dokázal zatahat za pár silných nitek. "Takže?" "Ehm...nadporučík Harris všechno vyřizoval přes svého asistenta, podporučíka Ka'Vora, a mně dával na starosti jen podružnější věci. Nevím tedy, proč se pro vás vypadá naše sekce zanedbaně, podporučík se nezastavil od začátku do konce služby." "Ale pro mně nevypadá zanedbaně. Já VÍM, že je zanedbaná, je to zjevné! Nic tu nefunguje a nemocnost za poslední dva týdny stoupla na hrozivých 15%!!! Takže budeme dělat radikální opatření, jasné?!" "Jasné, Bene." "Tady jsem je všechny sepsal. Nejdříve se vrhněte na šestý bod na seznamu, nasaďte na to co nejvíce lidí ať je to rychle." Gunner rychle pohledem prozkoumal, co je napsáno na šestém bodu.
"Ale já myslím, že naše ústředí nepotřebuje přestavět, pane, se vší úctou." "Sakra, Charlie, dáváte tu rozkazy vy, nebo já?! Jste můj podřízený a dostal jste rozkaz, tak plňte!" "Ale pane, vy jste řekl, že chcete, abych se ke všemu vyjádřil!" "Charlie, já vím nejlépe, co jsem řekl! A už jste se vyjádřil a změnil jste názor, protože ten můj je samozřejmě lepší! Až bude ten váš lepší, dám na něj." Gunnerovi se nyní rozplynuly všechny jeho představy o mírnějším nadřízeném a větší moci v jeho rukou. Nehodlal ale poslat všechny podřízené na přestavbu ústředí, která byla nesmyslná. Celá sekce by se rozpadla a on by za to nesl jistě zodpovědnost. Rychle se podíval na nákres Cleevese, který zobrazoval ústředí po úpravách "Pane, ale co je špatného na stávajícím půdorysu? Vždyť podle vy byste zrušil polovinu kanceláří a skladiští, a navíc byste měl dvojnásobnou kancelář, než teď. A na jiném místě." "Poručíku, vy jste si celou dobu seděl na uších?! Tohle je rozkaz, ne disputace!!!" "Ehm...dobře, Bene." řekl rezignovaně a radši přešel k jinému tématu: "Víte, Bene, na pozici vašeho asistenta, místo nezvěstného pana Ka'vora se přihlásilo asi třicet pět lidí. Myslím, že byste měl co nejdříve někoho zvolit. A...kde bude dotyčný mít vlastně kancelář, když jste jí na ústředí zrušil?" "Proboha, Charlie, asistenta?! Na co?! Když si vedoucí nedokáže své věci a povinnosti vyřídit sám, je neschopnej a nemá na svém působišti co dělat! A pro schůzky a podobně je tu sekretářka." "Ale ta je na celé oddělení." "Tak už není. Končím rozhovor." "Jistě, pane." "Bene, sakra, BENE!!!" "Jistě, Bene." "Odchod!" "Nashledanou, Bene" a poručík vyletěl z kanceláře jako fotonové torpédo vystřelené proti lodi plné teroristů z torpédometu USS Pythagoras. Že se to ale stalo, nikdo nevěděl. Všichni žili v krásném povědomí relativního bezpečí a pořádku. A nějaký neznámý podporučík právě teď seděl v černé cele, odsouzen na smrt, od všech odvrhnut, jediný mezi všemi, schoulen v koutě, jako motiv surrealistického obrazu. Seděl nehnutý ve statičnosti prostoru, nehlučný v okolním tichu. A jen kolo času si broukalo dál svou neměnnou melodii věků, která zněla jako dokonalá symfonie i miniaturní popěvek v souladu s majestátností světa. vytvořili: nadporučík Benedikt Cleeves (NPC, hrál podporučík Ka'Vor), podporučík Ka'Vor (hrál ) podporučík Ka'Vor PS:Doufám, že tohoto hlavního operačního důstojníka už nezabijete _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 22. 3. 2005, 15:40
Simon Phoenix
Old friend, new problems on horizon
Praporčík
Po tom co mě skončila dnešní služba jsme se odebral do kajuty, cestu jsem až na pár chybiček trefil, už jsem se těšil na to jak se natáhnu na posteli a trochu se prospím. Když jsem vešel do kajuty a rozsvítil spatřil jsme někoho jak leží na mé posteli. Lekl jsem se a už jsem šmátral po komunikátoru abych přivolal bezpečáky. „Překvapení Simone“ vyhrkl na mě ten na posteli Zarazil jsem, podíval jsem se mu na obličej a tápal v paměti jestli ho neznám.
Založen: 09. 11. 2004 Příspěvky: 44 Umístění: Hvězdná základna McKinley
„Ty mě nepoznáváš Simone?“ „Karle??“ vyhrkl jsme ze sebe překvapeně „Co ty tu k sakru děláš?“ dodal jsem zmateně. „No konečně sis vzpomněl přišel jsem tě navštívit a chtěl jsem tě překvapit“ „Tak to se ti povedlo“ odpověděl jsem mu a přešel k replikátoru „Dáš si něco?“ dodal jsme „Dám si černý čaj. Promiň nechtěl jsem tě vylekat“ Z replikoval jsme dva čaje a donesl jsme je k malému stolku za který se už Karl usadil „Jak jsi se sem vůbec dostal?“ „To víš tyto kajuty mají špatný bezpečnostní jištění bylo to snadný“ řekl a usmál se „Tak jak vidím tak se ti na akademii daří“ „Jo docela se mi daří, a ty jak si na tom od doby co jsme opustil měsíc jsme tě neviděl“ „Trochu jsem cestoval, občas jsem vzal nějakou práci znáš to vesměs pilotování a občas administrativa pro různý obchodníky“ „Co vůbec děláš zde na Mckinley?“ „Měl jsme tu jeden kšeft a když jsem zjistil že tu jsi tak jsem se tě rozhodl navštívit“ „Mám takoví pocit že jsi zamnou přišel i kvůli něčemu jinšímu na to tě znám dost
dlouho“ řekl jsem vážnějším tonem. S Karlem Haiderem jsem se znal už od 5 let, společně jsme vyrůstali a robili taky občas nějaký klukoviny byl a stále je to můj nejlepší kamarád, od té doby co jsme odešel na Akademii Hvězdné Flotily jsme ho neviděl trochu mě tenkrát mrzelo že nešel se mnou i když jsme ho k tomu přemlouval byl by s něho dobrý kadet. Bohužel má taky jednu ne příliš dobrou schopnost a to že je magnetem na problémy. Proto mám tušení že za mnou nepřišel jen si pokecat. Na Karlovy bylo vidět že mě nemůže ošálit a bude muset říc celou pravdu. „Dobře Simone asi chceš vědět praví důvod proč jsme za tebou přišel, jak asi tušíš potřebuji tvou pomoc“ „Do čeho jsi se zaplet?“ zeptal jsem se ho a přemýšlel jsme „Z jakého maléru ho budu muset tentokrát vytáhnout“ to co mě řekl mě doslova vyrazilo dech „Zapletl jsme se s jednou nepřiliž legální organizací u niž je těžké dát výpověď, ta organizace se totiž jmenuje černá kobra“ zaraženě jsme po jeho odpovědi na něj díval „Pomátl jsi se ty..ty jsi se přidal k teroristům? To ti mám jak pomoc!?“ vyjekl jsem na něj „Klid Simone ukli..“ „Jak se mám uklidnit když jsme se právě dozvěděl že můj nejlepší přítel je terorista!!!“ vtrhl jsem mu do řeči. Pak jsme se ještě nějakou tu chvíli rozčiloval a nadával než jsem si ulevil a trochu se zklidnil, pohledl jsem na něj vyčítavým pohledem. Karl mě pak vysvětlil jak se k nim přidal a že už pro ně pracuje jeden rok naštěstí nikoho nezabil měl na starosti je administrativu žádných atentátů se tedy neúčastnil aspoň to tvrdil a já mu věřím, nevěřím že by s něho mohl stát vrah. Dále se krom toho že chce od nich odejít, zkopíroval ještě prý nějaké data, podle jeho slov ty data sice nemůžou poslat je ke dnu ale můžou jim znepříjemnit působení tady na Hvězdné základně, ale odmítl mě říc kde je vůbec má. Po mě chce abych mu pomohl dostat se ze základny dřív než ho kobra najde a sejme. „Tak co pomůžeš mi nebo to nahlásíš? Jsi jediný komu tu můžu na 100% věřit“ Jen sem si smutně povzdech „Co teď? Jestli se to někdo dozví tak mě postaví rovnou před popravčí četu, ale přítele nemůžu zradit to je proti mým morálním zásadám.“ pomyslel jsme si a rezignovaným pohledem jsem se na něj pohlédl. „Neboj hlásit to nebudu to bych ti moc nepomohl, nějak už ti pomůžu“ Karlovy se rozzářil obličej „Já věděl že na lidi z měsíce se můžu spolehnout“ dopil zbytek čaje a vstal „Už budu muset jít“ a vydal se ke dveřím. „Počkej a kde tě pak najdu?“ „Bude lepší když nebudeš vědět kde budu, ale zítra budu v baru kolem 18:00 a neboj já si tě když bude potřeba vždy najdu“ řekl mi a otevřel dveře „A Simone ne každý mu zde na SB můžeš věřit“ dodal a potom zmizel v chodbách stanice. Uklidil jsme prázdné šálky a nechal je dematerializovat, lehl jsme si na postel a pokoušel jsem přemýšlet, cítil jsme nijako z jedné strany jsem byl rád že jsme ho po dlouhé době zase viděl ale zároveň jsme nebyl rád že udělal takovou pitomost, je jako jeho otec který byl pašerák a pracoval pro Makisty, jenže Makisti měli aspoň ušlechtilou myšlenu i když ne zrovna některé jejich akce byli chvályhodné ale ve srovnání z Černou kobrou byli docela hodní. „Ale co teď, jak ho odsud dostat?“ „Možná by mě mohl pomoc Jerry?“ položil jsme si pro sebe otázku ale vzápětí jsem ji zavrhl „Je sice příjemný člověk, ale zdání může klamat a kdo ví jestli mu můžu věřit, komu tedy tu můžu?“ chvíli jsme nad tým dumal když se mě najednou v hlavě zrodila myšlenka „Tomu přece můžeš věřit, ale mám ho do toho zatahovat i když teď by se mě hodila jeho rada“ řekl jsme si pro sebe a klepnul jsme na komunikátor. Created by Simon Phoenix and Karl Haider (NPC) _________________ "Lepší tribbl na střeše než-li bat’leth v zádech." 23. 3. 2005, 0:11
Richard Wan Praporčík
Inteligencia.. Richard hľadel do svojho paddu, a počúval Martina ktorý rozprával o svojom sne. Bolo to obohrané klišé.. podvedomie si uvedomovalo to čo vedomie nechcelo prijať.. Osamelosť.. pridal si ďalšie slovo
Martin sa dostal ku rozprávaniu o svojom strachu a Richard zaváhal.. Strach?? nie on by ešte nemal mať strach.. pod škrtol si slovko malá sebaúcta a strach preškrtol.. odhodlanie.. áno to je to pravé slovo.. Založen: 06. 11. 2004 Příspěvky: 82 Umístění: Sektor Theta, kolonia Vero
„Vieš Richard ani nejde o to že ja sa zľaknem.. ale skôr že ja si uvedomím.. že keď na to siahnem.. ja budem kričať.. a ja predsa na to siahnem.. a niekedy sa stáva.. ale to len málokedy. že ja sa nezobudím a opätovne siahnem akoby do svojho vnútra a chce sa mi smiať.. uvedomujem si že budem vystrašený ale chcem dokázať, že nie a ja zas kričím od hrôzy.. zatiaľ na druhý krát sa zobudím.. a chce sa mi smiať.. akoby som sa strachu vysmieval.. čo si myslíš. vysmievam sa svojmu strachu alebo je to len zúfalosť s môjho stavu?“ „A čo si myslíš ty?“ Zaujato sa spýtal Richard „neviem..“ „Skús o tom premýšľať Martin.. skús mi o tom povedať svoj názor..“ „Neviem Richard.. snáď moje telo reaguje na môj stav..“ Martin spýtavo pozrel na poradcu ale ten len prikývol a ďalej sledoval Martina, a ten posmelený pokračoval. „Ja si uvedomujem ako som osamelý.. ja mám priateľov, ale to sú priatelia ktorý ma poznajú iba povrchne a nevedia aké ja mám sny.. predstavy a aká som osobnosť.. ja som nenašiel medzi nimi niekoho komu by som to povedal.. áno môžeš oponovať že prečo som sa nikomu neotvoril..“ „Prečo Martin?“ „Neviem.. mám strach z nepochopenia.. s prekrútenia mojich myšlienok..“ „Ani si to neskúšal?“ „Ale áno.. a nie raz..“ „A??“ „Neviem.. bolo to o niečom inom.. ja som v sťahu nesmelý.. áno som nesmelý“ zopakoval to poručík potichu a chvíľu rozmýšľal o tom čo povie. Richard zatiaľ doplnil do svojich poznámok ďalšie slovo Sklamanie.. „Bolo to“ pokračoval Martin „divné ja som jej veril.. veril som jej a a ona ma nepochopila.. ja som ju miloval.. a ona mi povedala, že chce aby sme boli priatelia.. priatelia je to normálne? Prečo? Nie ja .. neviem.. cítil som sa ako keby mi do srdca vrazila nôž..“ Nenaplnená láska.. „Po nejakej dobe mi povedala, že keby som bol odvážnejší.. ona tým nožom otočila.. o čom to je Richard? Snažíš sa byť k ženám úctivý a robiť to čo chcú a oni povedia o tebe že si nesmelý?? Popálil som sa..“ „Preto si teraz nesmelý?“ „Neviem.. ale áno keď idem do nového vzťahu som obozretnejší..“ „A je to lepšie Martin?“ Martin chvíľu len tak rozmýšľal a prehovoril.. „Asi nie.. keď som opatrnejší ženy si ma berú ako priateľa a nie ako muža.. a ja sa snažím.. Mám s toho strach, že si už inú družku nenájdem a stále sa vraciam k Tatiane..“ „Volala sa Tatiana?“ „Áno“ usmial sa Martin a na chvíľu sa opäť odmlčal.. ticho prerušil komunikátor ktorý sa ozval Richardovy, ten chvíľu zaváhal, ale po pohľade na Martina naň siahol.. =/\=
Richard Wan, prosím.. Richard? Ahoj, to som ja Simon.. potrebujem nutne tvoju radu.. môžeš? Jasne Simon, kedy? Som na ceste k tebe.. Ahá.. tak tu radu asi potrebuješ hneď.. Áno.. No mám tu jedného.. Richard sa zahľadel na Martina, ktorý ho sledoval ostražitým zrakom a dopovedal Priateľa.. To nevadí Richard, ja počkám V poriadku Simon.. vieš kde mám kancelariu.. Wan koniec =/\= Created by Lt. Martin Leder (NPC) & Richard Wan _________________ "Tým, čím som bol včera, dnes už nie som a zajtra nebudem" Hlavní poradce kolonie Vero, praporčík Richard Wan. 23. 3. 2005, 20:39
Ka'Vor Poručík
Ležel jsem na zemi ve své dočasné cele. Ach, to slovo, "dočasný", ve mně evokuje tak strašné představy. 'Vždyť, vždyť, já už můžu být v příští minutě mrtvý! Můžou prostě jen otevřít dveře, vejít a zmáčknout spoušť phaseru! Můžou to udělat! A nebo mne tu taky můžou trápit ještě rok!' myslel jsem rychle, nelogicky. Strach mne ovládl už zcela a tak jsem se už ani neodvažoval uchýlit se jinam než do jednoho kouta černé místnosti. Přemítal jsem, co bylo špatně, co mne prozradilo, co mě dostalo do takovéto situace, ale nikdy jsem se nedostal moc daleko, vždy jsem byl sužován myšlenkami na smrt. "Kobra je velká! Jdu za vězněm čtyři jedna nula. Pusťte mně!" Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
slyšel jsem jakoby v dálce, slabě, jako když horská bríza lehce pošimrá osamocené křoví na úpatí, na kterém ještě člověk nestanul. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil mladík, musel být ještě mladší, než já. Na sobě měl temně zelený háv s červeným lemováním, jinak jednobarevný. Pohled na červenou mne děsil a tak jsem se odvrátil. On mezitím zavřel dveře a přistoupil blíže. Hodil jsem po něj pohledem a stáhl jsem se ještě víc do koutu. 'Chce tě zabít' něco ve mne šeptalo. 'Podívej, ruku má v kapse, chce tě zabít!'. Podíval jsem se na mladíka stojícího vprostřed místnosti, opravdu měl ruku v kapse. 'Vidíš ten výstupek? To je hlaveň disruptoru. Chce tě zabít' 'Ale ne, to by bylo vidět! Romulane, nech mne být.' 'Chce tě zabít, uvědom si to, ale rychle!' 'Nechce! Vždyť se klepe jako osika. Běž pryč, jsi moje prokletí!' 'Chce tě zabít, mysli na ten disruptor. Nenechávej to na něm, až ho vytáhne' 'Pravda. Ale jak uteču' 'Nad tím nepřemýšlej, jednej!' 'On tam opravdu má disruptor. Určitě je to romulanský špion a přišel mně zabít. Romulan ve službách teroristů!' 'Chce tě zabít, musíš ho zabít dřív!' 'Ano, musím ho zabít' Mé čelo se mračilo více a více, hněv se mi dostával do očí i do rukou nyní zaťatých v pěsti. On najednou pohnul tou rukou, kterou měl v kapse a já věděl, co mám udělat. Prudce jsem se zvedl a rozpomenul se najednou na všechny klingonské chvaty, které jsem se tak perně učil v simulátoru. Vyrazil jsem vpřed, v předklonu, to jak jsem se ještě nestačil úplně zvednout. Vrazil jsem do nepřítele plnou silou a odhodil jsem ho na protější stěnu. Avšak, jak jsem byl dlouho bez tréninku, neudržel jsem balanc a narazil tak setrvačností do něj
znovu. On se mne chytil a když jsem se ho snažil setřást, nešlo to, stále se mne pevně držel a já byl v předklonu. Stále křičel variace na "Přestaňte! Nechte mně být!" nebo, překvapivě, na "Něco vám chci říct". To mi ale plně nedocházelo, pro mne to byl nepřítel v tu chvíli. Zaťal jsem břišní svaly a přehodil mladíka za sebe. Jeho tělo těžce zadunělo na tvrdé podlaze a on zakřičel. To mi však nestačilo. Sedl jsem na něj a chytl jsem ho za hlavu. Jedním trhnutím by byl mrtvý, kdyby se mrštně nepohnul a neshodil mne z něj. Odvalil jsem se asi dva metry a on na mne přiskočil a sedl si mne na záda, přičemž mi držel ruce. Nemohl jsem se hýbat a všechna aktivita, kterou jsem vyvíjel na jeho shození, byla marná. Přestal jsem se tedy mrskat a vnitřně jsem se smířil se smrtí. Co je na tom špatného? Vše má svůj začátek i konec a jen silní přežívají. 'Ale ty jsi silný. No tak ho už sraž! Vždyť jsi cvičil dlouho!' 'Nemá to cenu.' ještě jsem zkusil poslední šanci - kopl jsem mladého muže zezadu, ale on se jen zakymácel a to bylo vše. Po pár sekundách jsem na své hlavě ucítil chladný kov a jasně jsem věděl, co to je - disruptor. "Tak už mně budete poslouchat?!" řekl, když nabral dech a splatil svůj kyslíkový dluh z bitvy se mnou. K mé cti patří jen to, že jsem mu byl čestným protivníkem, ale romulan ve mne se vztekal, že jsem nevyhrál. Potřepal jsem hlavou na znamení "ano" a on ze mne sesedl. Stále na mne ale mířil svou zbraní. Všiml jsem si, že to není disruptor, ale tricordér. Najednou se mi vyvalily slzy do očí a já jsem si sedl na židli. Už mi nic nezůstalo. Nechal jsem se ošálit tricordérem nějakého děcka, snad jednadvacetiletého, které mne ještě přepralo. To už je na sebevraždu. "Je vám něco?" neodpověděl jsem, jen jsem si otřel slzy a snažil se uklidnit. To se mi povedlo a já jsem věděl, že už se romulan ve mne vzchopil a je schopný opět pomáhat mi zachovat si tvář a vnitřní energii. "Doufám, že jste podporučík Ka‘Vor a že jsem se nespletl." "Ano, jsem, sakra. Tak už mi řekněte, proč tu jste a zastřelte mně!" "Ale pro to tu nejsem. Naopak bych chtěl tomu zabránit." "Cože?!" teď už jsem byl kompletně zmatený. Dnešní den těch překvapení na mně bylo už trochu moc. "Ano. Víte, já nemám rád Kobru tak, jako vy." "Jistě, a proto jste se k ní přidal." "Bohužel, to bylo ještě v době, kdy jsem nevěděl, co je zač. Vykopli mne ze školy, protože jsem byl trochu...no...řekněme konfliktní. V tu dobu jsem myslel, že vím všechno na světě a tato organizace nabízela tolik z toho, co jsem chtěl, a tak jsem se přidal." "Opravdu hezká historka. A to má být poučení do příštího života?" "Ne. Chápejte, já se chci odtud dostat!!! Vlastně, se mnou ještě pár lidí. Oni totiž rádi přijímají, ale nepropustí vás, to je nemožné. Vyhrožují, že zabijí nás i naše blízké a já vím, že na to mají prostředky i vůli." "Víte, za blbost se platí, jak se říká" tohle už ten můj romulan možná trochu přehnal. Ale ten kluk se jen ušklíbl a pokračoval: "ale vy, vy jste dokázal něco, o co se snažíme už dlouho a bezúspěšně. Vy jste dokázal přesvědčit celou jednu buňku o tom, že jste velkej šéf. Víme, že máte velké schopnosti a třeba na něco přijdete." "Cože? Vy chcete, abych já vymyslel, jak se odsud dá dostat?" "Ano." "Vy jste se zbláznili! Vždyť já jsem vězeň!" "Právě, jste na tom stejně jako my. Dokázali jsme vaši popravu oddálit o dva dny, protože jsme poukázali na jeden důležitý svátek, se kterým by mohla být spojena." "No to vám tedy děkuji." "Sakra, Ka‘Vore, vždyť nemáte co ztratit! Buď vás zabijí za dva dny u zdi a nebo za dva dny někde u zdi na útěku! Ale ta druhá varianta skýtá možnost, že by k vraždě dojít nemuselo." chvíli jsem přemýšlel nad jeho řečí. Má pravdu, ale opravdu chci být střelen do zad jako nějaké zvíře? Mám ale vůbec co ztratit? ...Začíná hrát tklivá hudba. Nejdříve tiše, začínají housle, poté se přidává violoncello a hrají jemný duet. ... Vždyť jsem členem Hvězdné flotily! Nesu v sobě výcvik na Akademii, čest, kterou nám vštěpovali a také morálku! ...přidává se hoboj, který hraje silně a přebírá nyní hlavní melodii, ostatní mají nyní jen doplňkovou funkci, podbarvují nádherné počínající fanfáry trumpet a dlouhé tóny hlavního nástroje. ... Nesu v sobě odkaz a zodpovědnost všech důstojníků a prestiž Flotily, jakožto instituce ochraňující nevinné a pomáhající všem potřebným! CO by dělal například slavný Kirk na mém místě? Nebo Picard, co třeba viceadmirál Rico!
...celá melodie graduje, nyní všechny nástroje symfonického orchestru přehlušují jakékoliv zvuky místnosti i okolí a v úžasném souladu, kdy každá nota přispívá k celkové mozaice, se dostávají k závěrečnému finálnímu motivu. ... Jistě, už vím co dělat! Musím jim pomoci a zároveň i sobě! Důstojník se nesmí nikdy vzdávat a nést hrdě svůj osud a zachraňovat životy! ...hudba je ve finále, tympány podtrhují dramatičnost, flétny nahoře vyjadřují odlehčenost, rozhodné hoboje v pozadí signalizují, že všechny škaredé myšlenky odletěly a vše je, jak má být, a trumpety nesou hlavní tóny, které vystihují to poslední, co zbylo v této pochmurné chvíli - naději. Orchestr se blíží ke konci, poslední tóny doznívají a zavládá ticho, scéna skončila. (soundtrack dostupný na MC a CD nosičích v každém dobrém obchodě s hudbou) ... 'Blbost' ozve se ve mne realistická a logická část mého já. Ta, kterou se snažím celý život potlačit, protože že mi působí jen nesnáze. 'Jak jsi jen tohle mohl ze sebe vydat?!' a kroutí svýma imaginárníma očima. Nechávám to bez odpovědi a vnitřní energií a novým plamenem v srdci jí zatlačuji daleko do mne, aby se jen tak neobjevila. Doufám, že přijde, až ji budu potřebovat. "Máte pravdu. Musíme se odtud dostat. Všichni. A já vám pomohu!" "Skvěle, moc vám dekuji, pane Ka‘Vore...podporučíku" usmál jsem se - už dlouho mi nikdo takhle neřekl - a začal mladíka vyslýchat ) sem dám dokončení OFF:Musím teď pryč, ale asi tak po druhé hodině (14.00 _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 25. 3. 2005, 12:00
Ka'Vor
Vyhlídky na smrt 2 aneb 'Chyť mně, když to dokážeš'
Poručík
"Aha, takže to není sekundární. No, tak to je asi všechno, co jsem potřeboval vědět." po dlouhé, asi půlhodinové, rozmluvě, ne neprávem podobné výslechu, jsem si stačil udělat docela dobrý obrázek o zařízení, na kterém jsme byli. Evokovalo to ve mne představu jako z jednoho velmi starého humorného filmu z dvacátého století. Jmenoval se Star Wars a v jeho pátém díle bylo město, které se vznášelo nad krajinou, v oblacích a v záři zapadajícího slunce tepalo svým vlastním životem. Oblačné město, zajímavá představa.
Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Celá tahle stanice byla složená ze starých trupů lodí, které byly buď vyřazeny v bitvě, či stářím. Aby tohle všechno drželo pohromadě, bylo tu samozřejmě i něco materiálu navíc, ale hlavní struktura byla asi z dvanácti různých lodí. Celý komplex byl tak celkem rozlehlý a nesourodý, ale díky maskovacímu zařízení byl skrytý před každýma zvědavýma očima. My jsme se nacházeli v sekci C, která byla z trupu romulanského průzkumníku. Její stísněné prostory se hodily pro cely a jim podobné ubikace. Všechno samozřejmě bylo přemalované a zčásti přestavěné, aby se hodilo úmyslům Kobry. Přemýšlel jsem, jak dlouho se to muselo stavět. Hlavní část celého komplexu, s řídícím centrem, pokoji prominentů a podobně, se vytvořila z talířové části lodi třídy Galaxy. Polovina její rozmetané inženýrské sekce byla použita jinde. Obrana celého Centra byla realizována jen pomocí torpédometů a jednoho těžkého klingonského děla, spolu s celkem výkonnými štíty. Můj "průvodce" mne opustil, abych měl chvíli na přemýšlení, že za mnou za hodinu přijde někdo jiný. Já už ale základní plán měl a myslel si o něm, že je velmi dobrý, protože byl nepředvídaný. Děkuji svému romulanskému já, že mi na chvíli propůjčilo své logické a přemýšlivé schopnosti. Myšlenky probíhaly mými nervovými synapsemi obrovskou rychlostí a sebíhaly se ve sledy a řetězy, které byly mou myslí postupně přijímány či zavrhovány. Má asociační centra vytvořila několik variant pro diverzní akci takového rozměru, jaká tu byla plánovaná, a jen s patnácti muži, které jsem měl k dispozici. Nezkušených v boji, ale zkušených v pohybu po stanici. Informoval jsem se, co dělá Pythagoras, abychom nevyletěli z jedné pasti a nepadli do druhé. Bylo mi ale řečeno, že jen scanují planetu a vyslali tým na stanici na orbitě. Doufám, že jim nalezení transportního místa sem bude trvat dlouho. Pro svůj plán jsem potřeboval čas. Za chvíli přišel avizovaný "přítel" a prokázal se heslem. Sedl si ke mně na zem a začali
jsme probírat můj plán. Můj výklad byl přerušován jen minimálně a to jen výkřiky "To je šílené!" "Vy jste se zbláznil!" a jejich variacemi. "No, a nakonec bychom odletěli na to místo, které jste určili jako nejlepší. zakončil jsem svůj monolog. "No, jestli si opravdu myslíže, že to vyjde, tak já to vyřídím ostatním. Ale...fakt si to nechcete ještě rozmyslet?" "Ne" rád bych, ale už je pozdě. Stejně si myslím, že to je to nejlepší, co se dá dělat. "Jak myslíte. Frederic vám důvěřuje, tak já také. Prý jste byl celkem vysoko postavený a také jste oklamal Kobru u Země. To by snad mělo stačit. Kdy s tím vším chcete začít?" "Co nejdříve. Čím dříve s tím začneme, tím menšímu se vystavujeme riziku ztráty momentu překvapení." "Dobrá. Myslím, že všechny dokážu sehnat do dvou hodin." "To by bylo skvělé. Takže vás budu čekat za dvě hodiny." Mladík spěšně odešel a já se ponořil do klidu a míru mého vězení. Už mi nepřipadalo tak hrozné. Věděl jsem, že za chvíli budu odtud pryč a poté že se dostanu i z této stanice. Musí to tak vyjít, jinak je to můj konec. A s sebou bych vzal ještě ty hochy. To nesmím dopustit. Chvíli jsem seděl na židli, ale nemohl jsem se na nic soustředit a pořád jsem se vrtěl. byl jsem nedočkavý a minuty běžely velice pomalu. Stoupl jsem si a začal přecházet po místnosti. Neměl jsem co dělat a tak jsem se snažil předčít svůj vlastní plán - to nás učil profesor Tyler na Akademii, že je nejlepší způsob, jak otestovat svůj taktický plán. Díky Bohu za něj (za plán, za Tylera, i za můj taktický výcvik na Akademii) - a vymyslet tak co nejvíce alternativ. Mé biologické hodiny tiše tikaly, to byly jediné hodiny v dosahu, a já byl čím dál víc nedočkavý. Už jsem byl tak nervózní, že jsem začal s cviky klingonských bojových umění, tak jak bych to dělal na McKinley, kdybych měl čas. Ale já jsem si ho moc nedokázal udělat, nešlo to. Ale Harris měl někdy pochopení a pustil mne ze služby dříve. Co s ním asi teď je, když mne nemá? Snad se sekce nezhroutila. Konečně jsem na chodbě uslyšel hlasy a následně se otevřely dveře. Dovnitř vešlo asi šest mužů v různěbarevných hávech a v jednom jsem poznal mladíka, se kterým jsem se setkal jako první. Bez mluvení mi nasadil jakási pouta, ale velmi volně, prostě tak, abych je mohl kdykoli bez pomoci a námahy sundat. Prošli jsme kolem stráží a za zákrutou chodby se setkali s druhou skupinkou. Celkem nás bylo šestnáct, podle někoho trochu málo na nějakou akci, pro mně to stačilo. Šli jsme širokou chodbou směrem k sekci G, kde byla většina inženýrského vybavení. "Rychle, rychle, potřebujeme se nejdříve dostat k ovládání sensorů!" popoháněl jsem své kolegy. Došli jsme ke dveřím do sekce G, ale tam stála stráž a nechtěla nás pustit. Vzpomněl jsem si na "Luku, použij Sílu" a tak jsem jí tedy použil. Vrhl jsem se proti jednomu strážci a než se stačil vzpamatovat, už jsem byl za ním a házel ho na toho druhého. Ostatní už svými zbraněmi dílo dokonali. Litoval jsem, že u sebe nemám bat'leth, to by bylo ještě lepší. Ovšem v zápětí se rozpoutalo hotové peklo. Spustily se poplašné sirény a my rychle vběhli do trupu dalšího plavidla, připojeného v jeden celek s ostatními. Dveře za námi byly velmi silné, izolační přepážka zřejmě, tak jsme je zavřeli a já hned začal komandovat: "Vy tři jděte nalevo, uzavřete druhé dva vstupy, vy tři napravo, udělejte to samé. My jdeme k sensorům. Doufám,že tu bude málo lidí, jak jste slibovali. Kryjte mně." "Rozkaz, pane." ach, jak lahodně to znělo. Škoda, že nejsem na můstku nějaké bitevní lodi a nerozdávám rozkazy k likvidaci nepřítele. Postupovali jsme celkem rychle a na žádný velký odpor jsme nenaráželi, vše bylo tak, jak Frederic slíbil. "Pozor!!!" strhl jsem souseda napravo a paprsek ze zbraně rozčísl vzduch v místech, kde jsme stáli. Všichni se přitiskli ke stěně a někteří našli svou skrýš za zdemolovaným vybavením. Začala přestřelka. Paprsky z phaserů, disruptorů a podobných zařízení létaly sem a tam, až jsem je nestačil sledovat. "Palte na perimetr tři!" vykřikl jsem, ale ostatní se na mně podívali jako na cvoka. Radši jsem jim krátce vysvětlil, co jsem tím myslel, ale oni mi odporovali: "Radši to obejdeme. Můžeme si tak dokonce zkrátit cestu. Půjdeme do chodby tady zpátky vpravo, snad tam nebudou."
"Dobrá tedy, vy dva nás kryjte." "Jistě, pane." ale poslouchat uměli. Rychle jsme se vyřítili chodbou dozadu a poté zahnuli vlevo, jak jsme se dohodli. Frederic nás vedl k malé servisní šachtě, alespoň tak to vypadalo. Když jsem k ní vrhl nevěřícný pohled, řekl mi: "Vede přímo do místnosti, odkud se dají ovládat sensory primárně. Nikdo nemůže měnit odtamtud ta nastavení." "Skvěle. Takže rychle!" Po úzkém žebříku jsme sestupovali dolů, snažil jsem se jít co nejrychleji, ale když jdete první, vždy máte strach, co na vás pod vámi čeká. Sestoupili jsme na dno šachty a poté jsem se dal krátkým průlezem, najehož konci byla jen kovová síť, která zakrývala průchod. Vevnitř jsem uviděl jen dva techniky, takže by to mělo být jednoduché. Vypůjčil jsem si tedy dvě zbraně a poté, co jsem nohou vykopl síťku, vpadl jsem dovnitř a zásahem jednoho phaserového paprsku, nastaveného na omráčení, "proťal" technikovi hlavu -paprsek mířil na hlavu, ale jen technika znehybnil, samozřejmě - . Najednou mně však začala pálit levé předloktí a zjistil jsem, že mne ten druhý zasáhl. Otočil jsem se, ale on chtěl vystřlit znovu, tak jsem udělal úhybný manévr skokem vpravo a zachránil se tak. Znehybnit tohoto soka bylo pak už jen dílem okamžiku. Všichni za mnou vylezli a já se hned vrhl k jedné z mnoha konzolí. Ještě že na ní bylo vše v jazyce, který jsem znal, tedy v romulanštině. Změnit pár nastavení bylo hotovo v pár minutách a tím byla skončena první fáze plánu. Poté jsem zkontroloval, v jakém stavu je tento trup z malého romulanského plavidla. Vybral jsem tuto část proto, že by měla mít zachovalý energetický zdroj a warp gondoly. K tomu ale nese ještě jednu užitečnou věcičku, a to maskovací zařízení. Vše bylo v dobrém stavu. I když chyběly dvě paluby a někde byly díry, plně mi to vyhovovalo. "Jsme připraveni. Takže, vážení, teď se držte, bude to trochu házet. Fredericu, vezměte si někoho a zabezpečete nás uzavřením několika přepážek." "Jistě" poté jsem zmáčkl několik tlačítek a tím jsem vyslal torpéda z této sekce k dříve určeným přípojným bodům se sekcí sousední. Uslyšel jsem výbuch a poté se vše začalo silně otřásat. Doufal jsem, že jsem sensory vychýlil dostatečně na to, aby po nás také nemohli začít střílet. A poté...poté se ozvaly jen neskutečně silné rány a skřípání a romulanské plavidlo ve tvaru malého, ale mocného ptáka, se vzneslo ke hvězdám, jako za časů, kdy ještě bylo celé. Doufal jsem jen, že vydrží warp rychlosti. Celý zbytek komplexu se odmaskoval a tak jsem doufal, že zabaví federační loď natolik, abychom mohli na manévrovacích tryskách uniknout dost daleko na vstup do warpu. A snad je to maskování tak dobré, že nás nedetekují. OFF:Omluvte zmenšenou kvalitu logu, závada není na vašem očním přijímači. Měl jsem trochu na spěch, ale doufám, že účel to splnilo. _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 25. 3. 2005, 15:33
Richard Wan
"In lieu of advice even bigger worriment"
Praporčík
„Dobré takže Richard má čas to jsme potřeboval, takže vzhůru na cestu odpočinek budu muset na chvíli odložit“ řek jsme si v duchu a vyšel jsem ze své kajuty a nabral směr k výtahu. Během cesty jsme musel neustále myslet na to jak Karla sté jeho šlamastyky vyprostit. „Snad mě možná Richard něco poradí nebo mě aspoň trochu uklidní. Jen doufám že si něco pamatuje na rozdíl ode mě který přednášky o psychologii a poradenství na akademii prospal“
Založen: 06. 11. 2004 Příspěvky: 82 Umístění: Sektor Theta, kolonia Vero
Vystoupil jsme z výtahu a přešel k počítačovému terminálu aby mě nasměroval, po nějaké té minutě jsem už stál před dveřmi zazvonil jsem ne hned na to ozvalo „dále“. Vešel jsem, byla to středně velká místnost příjemně vybavená, Richarda jsem zahlídnul jak sedí v křesle v ruce má drží padd, u lehátka na kterém je leží pro mě neznámí muž ve zlatavé uniformě, poručík. „Ahoj Richarde“ řek jsem a poručíkovi jsme zasalutoval. Richard sa zamyslene rozprával s Martinom, keď ho Simon vyrušil, chvíľu prekvapene
hľadel na svojho priateľa ako keby ho videl prvý krát ale jeho tvár sa hneď rozjasnila a privítal ho. „Ahoj Simon“ Hodil pohľadom po poručíkovi ale ten len prikývol a Wan ukázal Simonovi dvere do vedľajšej miestnosti. „Poď Simon tu budeme mať kľud, tu nás nikto nebude rušiť..“ Ukázal mu miestnosť v ktorá bola navlas podobná prvej miestnosti. Simon sa rýchlo poobzeral a usadil sa v kresle pre poradcu. „Takže čo sa deje Simon, čo nemohlo počkať do skončenia môjho pohovoru? A žiadne vytáčky typu, chcel som ťa vidieť..“ Simon sa zarazil a zatváril sa previnilo. „Sakra ja ti vidím na nose, že sa niečo deje.. čo si sa rozišiel s tou peknou brunetkou??“ Proč do mě každý hned vidí, ach… jo“ prolítla mě myšlenka v hlavě, trochu jsem se pousmál i když mi v tuto chvíli do smíchu vůbec nebylo „Kéž by to bylo jen toto, stou brunetkou mě to sice nevyšlo ale to mě tak netrápí mám totiž daleko závažnější problém“ Richard sa zamyslí.. „To že ti to stou brunetkou nevyšlo ma mrzí.. ale neznamená to teraz že je voľná?“ Snažil sa odľahčiť situáciu poradca a vrhne na Simona skúmavý pohľad. „Takže aký problém?“ Nerad bych do svých osobních problémů zatahoval Richarda budu mu muset říc aspoň část, abych mi trochu mohl poradit. Richard mezitím si mě prohlíží pln očekávání co ze mě vypadne. „Dnes jsme potkal svého kamaráda ze kterým se z nám už od hodně dlouho a ten mě požádal o pomoc“ „Ty si sľúbil pomoc? A teraz nevieš či to dokážeš, alebo sa ti nechce mu pomáhať a chceš sa s toho vyzuť? Akú radu odo mňa očakávaš?“ Richard sa takmer ako prekvapený vulkánec zahľadí na Simona a usadí sa na sedačku. „Tak spusť už konečne, nech viem do čoho si sa to zase namočil..“ Richard zo zaujatím počúval rozprávanie o Simonovom detstve a o jeho priateľovi. S toho čo počul pochopil, že Simon vždy doplácal na svoju veľkodušnosť a detskú naivitu. Karl ale aj napriek tomu, že o ňom počúval tienisté veci veľakrát pomohol Simonovi so šlamastiky.. otázne však bolo že on ho do nich vždy aj dostal.. Ale s nadšenia s akým rozprával kadet o svojom priateľovi si uvedomil, že je to jeho priateľ na život a na smrť. Vzácny druh priateľstva. „No a Karl se právě namočil tady na stanici do velkého maléru, který snad je tentokrát nad moje síly, ale nechci ho zklamat nikdy jsem nikomu neodmítl pomoc jen teď nevím jak“ zakončil jsme své vyprávění o mě a Karlovy. Simon sa začal dostávať k jadru jeho problému, keď mladý poradca zaregistroval postavu svojho pacienta. Potočil hlavu a zbadal Martina ako zo záujmom počúva rozprávanie jeho priateľa. Poručík si uvedomil, že ho Richard sleduje a opätoval mu pohľad. V tom pohľade bolo vidieť boj zmyslu po povinnosti a nerozhodnosti vydať niečieho kamaráta.. Takého akého on nikdy nemal.. „Mal by ste to kadet okamžite nahlásiť“ ozval sa poručík. Simon okamžite zbledol, keď si uvedomil, kto to hovorí.. Když jsem to zaslechl, dosti jsem se vylekal a v duchu jsem se modlil že jsme mi to jen zdálo, ale když jsem se podíval směrem odkud se hlas ozval a uviděl jsem poručíka, který musel nejspíše poslouchat a tudíž slyšel vše co jsme o Karlovy řek. „Tohle mi ještě scházelo“ řekl jsem si v duchu. „Ve vší ústě pane, já to nemůžu nahlásit, Karl je pro mě jako bratr nemůžu ho zradit!, Kdybych to nahlásil tak bych mu moc nepomohl, jakmile byste ho dostaly tak ho stejně vyslechnete a postavíte před popravčí četu a bude vám jedno že stým zabíjením nemá nic společného!“ vyskočil jsem z křesla a vyjekl jsme na poručíka, aniž bych si v tu chvíli uvědomil že za takové chování se sám dostanu do malérů, chvíli na to bylo ticho. „Promiňte pane, omlouvám se za své chování“ řekl jsme a poručíkovy a přerušil tak němotu všech přítomných. Poručík Martin Leder nerozhodne hľadel na kadeta, uvedomoval si čo je jeho povinnosť a práve preto sa nenávidel, nebol ako ostatný, že bol ochotný obetovať pre priateľa
všetko.. povinnosť, česť, hodnosť, kariéra tieto slová mu rezonovali v hlave, ale stále častejšie sa tam objavoval výraz priateľ.. dobrý priateľ, rodina.. obeta.. Martin bol bezradný, otočil sa na Richarda, ktorý tam sedel na pohovke a bol sám zahĺbený do svojich myšlienok. „Richard?“ Poradca nadvihol hlavu a zahľadel sa Martinovi do očí.. „Je to ťažké rozhodovanie Martin, a ja ti neporadím.. ja ti nepoviem čo máš robiť.. na to musíš prísť sám..“ „Ja.. som..“ Poručík sa zrazu rozhodol. Jeho tvár opäť získala stratenú dôveru. Pozrel rýchlo na poradcu a potom sa otočil na Simona. „Kadet vaše meno a zaradenie“ „Kadet štvrtého ročníka Simon Phoenix, zaradený na výcvik do funkcie Kontroly letových operácií“ „Kadet, nasledujte ma.“ Simon sa postavil a pozrel bezradne na Richarda, poručík na chvíľu zaváhal.. „Poradca, bol by som rád keby ste šli s nami.. budem vás potrebovať..“ Created by Simon Phoenix, Lt. Martin Leder ( NPC ) and Richard Wan _________________ "Tým, čím som bol včera, dnes už nie som a zajtra nebudem" Hlavní poradce kolonie Vero, praporčík Richard Wan. 25. 3. 2005, 16:17
Francis MacRiellen Kapitán
James šel hrdě dlouhými, leč mnohem užšími chodbami lodě třídy Ambasador, v rukou nesl několik velkých PADDů a v hlavě spoustu poznatků o té nové metodě mapování, které mu stačil Thomas několikrát dokola zopakovat. Nyní věděl, že všechno vyjde a zazáří před celým můstkem. Nedalo se říci, že by měl James, na rozdíl od Thomase, problémy se sebevědomím. Dveře můstku se s charakteristickým zasyčením otevřely a on zůstal stát v pozoru hned za nimi. Musel počkat, než mu kapitán povolí vstup. Nebyl totiž ještě důstojník, poddůstojnická hodnost byla jen jedna z mála věcí, co mu ležely na srdci a trochu ho trápily. Založen: 06. 09. 2004 Příspěvky: 16
Pane, hlásí se James Dorgen. Kapitán seděl na můstku ve své křesle. Na hlavním displey se před nimi tyčila planeta třídy M známá v toumto koutu galaxie jako Temná zrada. Její jméno vypovídalo o událostech, jež se tu staly. Francis nevěděl, kdo této planetě tak začal říkat, ale absolutně to sedlo podle toho, co o tom incidentu slyšel. A vlastně se to jen potvrzuje. Jestli je to pravda, tak tady sídlí Černá Kobra a oni ji mohou dát tvrdý úder. Zasyčení dveří ho dobře probudilo z filozofického uvažování. Na můstek vstoupila návštěva, která jim měla v tomto nelehkém úkolu pomoci. Osoba došla před kapitána a postavila se do pozoru, pričemž se příkladně zahlásila. Kapitán vstal ze svého křesla, lehce kývl hlavou a pokračoval. "Vítejte na můstku, pane Dorgene. Já se snad představovat nemusím, ale pro pořádek - jsem kapitán MacRiellen a nemáme čas na nějaké další věci, či nezávazné povídačky. Těch si užijeme, doufám, na oslavě při zpáteční cestě. Dejte se do své práci." Rukou přitom kapitán ukázal na jednu z konzolí. James potřásl hlavou, vyndal trochu teatrálně jeden PADD a vědom si toho, že se na něj všichni dívají, přelétl očima po textu. Pane, budu potřebovat několik věcí. Většina je už zařízena. Za prvé ... Trochu si odkašlal. Pro závěrečnou konfiguraci senzorů a všeho kolem bych vás požádal o přístupové práva k systému počítače až po úroveň 8. Zbytek zařídím sám, zde na můstku. James se rozhlédl po pěkné kapinávě rezidenci. Hm, hezký pocit, všechno řídit odsud. Kapitán si jen muže přeměřil.
"Dobře, to je bez problémů." Otočil se směrem na komandéra. "Komandére..." Nemusel to ani dořít a komandér už byla na cestě. Zadala do počítače několik údajů. "Zařízeno, pane. Budu to kontrolovat ze svého stanoviště." Kapitán kývl hlavou. "Tak do toho. Musíme jednat rychle. Nejsme zrovna v přátelském území." Při posledních slovech lehce kývnul hlavou směrem k hlavnímu display. Děkuji, pane. James se napřímil, došel ke své konzoli a otočen k hlavní obrazovce, začal s příkazy. Počítači, otevřít konfiguraci senzorové matice. Změna systému, prioritní systém souřasnic je polární, převést všechny parametry. ~ Potvrzeno, senzory pracují na polární bázi ~ Počítači, upravit vstažné soustavy. Časově determinační soustava je stažná k časovému toku urychlených tahcyonů dle těchto dat. James přehrál určitá data z PADDu do konzole. ~ Provedeno ~ Dobře, můžeme začít. Otočil se k veliteli. Kapitáne, mohu zahájit akci ? Kapitán se napřímil do své plné výšky a z jeho úst vyšel majestátný hlas. Takový hlas, který nenechával nikoho na pochybám, kdo tu bude v příštích okamžicích velitelem. "Spusťte operaci." Jakmile kapitán doslovil větu, James klepl na komunikátor. =/\= Zde Dorgene, oboum raketoplánům, prosím přesuňte se na zadané stanoviště. Ano, jistě. - Rozumím. =/\= Pro Jamese to znělo divně, ale nedalo se nic dělat, piloti byli praporčíci a jemu jako podpraporčíkovi nezachovávali oslovování po němž James toužil. Počítači, rozdělit hlavní obrazovku. Zobrazit graf tachyonové modulace, gaometrii v obou sektorech, dynamiku časové distorze, výsledky částicové analýzy a vizuální pohled na oba sektory. ~ Provedeno ~ Na konzoli zapípalo hlášení, oba raketoplány byly na místě. Dobrá, kapitáne, aktivuji hlavní deflektor. Emise dvou paprsků urychlených tachyonů bude vyžadovat 22 % energetického potenciálu lodě. Kapitán pořád sledoval hlavní display. Sice nechápal příliš, co se bude dít, ale praporčík Jonson mu to nějak vysvětloval. Nebyl ovšem technický typ. Otočil se na komandéra. Ta jen pokrčila rameny, protože také nic netušila. "Dobře. Zatím Vám budeme věřit, pane Dorgene." Řekl kapitán, ale z hlasu bylo poznat, že už očekává konečné hlášení. Děkuji kapitáne. Počítači, emitovat oba paprsky, direkce dle dat. ~ Vytvářím EM tachyonový pulz ~ =/\= Oba raketoplány, aktivujte Upravenou štítovou matici. Emitujeme. Rozumím. - Provedu. =/\= ~ Tachyonové mikrofilamenta vytvořeny ~ James se podíval vzrušeně na obrazovku. Byla posetá údaji. Snad jen jedna šást displeje byla pro ostatní pochopitelná. Kamera snímala dva tmavě zelené paprsky mířící ke štíům obou raketoplánů, které se mezitím přesunuly na značnou vzdálenost od lodi. Paprsky se okamžitě odrazily zpět a svou změněnou modulací vytvářely ty nekonečné sloupce dat. Dobře, nezměněná geometrie. =/\= Raketoplán 1, kurz 036 na 025. Raketoplán 2, kurz 001 na 963. =/\= James se otočil na kapitána.
Ty paprsky kopírují časoprostorové dráhy. Ten objekt, ta loď, by měla vytvářet silné deformace časoprostoru. To zaznamenáme takto. Je to docela složité, ale dá se to vyjádřit i takto. Měli jsme vlastně štěstí, že jsem zjistili včas, že na planetě podporučík není, tato metoda je časově náročná, ztratili bychom moc času. James se vrátil ke své práci s pocitem, že je důležitý pro tuto misi. Raketoplány pod jeho vedením křižovaly prostor kolem lodi i do velké vzdálenosti. Po půl hodině se konečně dostavily nějaké výsledky. ... ano ... takže deformace geometrie -0,03. Takže ... =/\= Kurz po spirále, oba raketoplány se střednému bodu na 36°, 66°, 15471 km. =/\= Ač se to zdálo neuvěřitelné, z pouhé zakřivené trojrozměrné sítě se začaly vytvářet kontury mnohem realističtější než jenom pouhé dolíky. Čím více raketoplány naváděli paprsky postupně do středu, na obrazovce se začaly demonstrovat velké objekty propojené dlouhými tenkými články. Zanedlouho svítil před kapitánem na obrazovce velký komplex několika propojených starých gigantických remorkérů, zřejmě na přepravu dilitia. James se spokojeně usadil. Jeho práce skončila. Raketoplány se vraceli zpět do hangáru lodi. Opareční důstojník začal hlásit. Tedy ... na souřadnicích 36 na 11 na 005 se nachází soustava starých těžebních lodí, přibližně 101 let starých. Délka konstrukce je 6,33 km, šířka 3,25 km a výška 105 metrů. Z tohoto značně zploštělého designu se dá usuzovat, že jsou opravdu neodmaskovatelní žádnou známou technologií. Komplex má přibližně 400 sekcí, ale pouze 3 sekce na výšku. Zdroj jsou čtyři warpové generátory 4. třídy. Přibižně 3980 humanoidů ... Kapitán se musel posadit do křesla. Toto tedy nečekal. Tohle bylo i na jeho otrlou povahu moc. "Jste si tím jist?" Otočil se na Jamese, jenž spokojeně seděl. Ten vše odsouhlasil gestem hlavy. Francis stočil svůj zrak zpět na monitor. Co nyní? Budou riskovat a zaútočí proti nim? Jsou schopni vůbec na ně zaútočit? Zbývalo jen jediné. "Pane Dorgene, o jaký druh maskovaní se jedná? Jsou fotonová topréda a naše phasery schopny zasáhnout tyto objekty?" Kapitáne, maskonání je neznámého typu, nějaké fázové posuny. Muselo by se to dát prostudovat. Ovšem, ten komplex nemá žádné štíty a plášť těch ... James se skonil ke své konzoli. ... těch 22 remorkérů má přes sto let staré vybavení. Síla pláště je 1,6 metru, obyčejné deriváty polymiplastů. Dle mého názoru, jedná se o snadný cíl. Jedno fotonové torpádo by jim mohlo značně poškodit mnoho sekcí. Vše pochopitelně platí za předpokladu, že nás nespozorují, že ? Ale to snad je jasné ... Dodal James nonšalantně. Kapitán vyslechl Jamesovu přednášku. Chvíli si podržel jeho pohled, ale pak se odhodlal. "Sice hezké, ale ptal jsem se na něco jiného, že?" James se zatvářil rozmrzele. Trochu laxně uhodil prstem do konzoli a chvíli velmi 'soustředěně' pozoroval údaje. Tak, pane, my jsme touto metodou přesně určili pozici toho objektu, díky přesné konturovému kurzu, jsme zjistili vše. Senzory nic nevidí, ale máme přesto tento obraz s naprosto přesně určenou polohou. Pokud rychle nezačne s přesunem, vše je jako bychom je měli na senzorech. A tyto vraky se asi do pohybu spíše štítí, že ? James se uchechtl pod vousy svému vtipu ... Kapitán neměl na můstku rád žertování, obzvláště ne za tak vypjaté situace. "Odpovězte na otázku, pane Dorgene. Jsme schopni je našimi zbraněmi zasáhnout a udělat jim škody? Ano, nebo ne?" Podpraporčík se ani nepokoušel skrývat svůj uražený podtón v barvě hlasu. Pane, pokud se nebudou pohybovat, což je nepravděpodobné, naše zbraně jsou jim schopné nadělat opravdu velké škody. Fotonová torpéda mají dokonce autonavigaci, najdou si cíl sami. Pouze upozorňuji na fakt, že jedním torpédem jimm můžeme zničit jedno z 22 oddělení. Phasery sice takový účinek nemají, ale přesto se zbraněmi opratrně ... Francis jen přikývl. Výborně, tohle chtěl slyšet. "Děkuji, pane Dorgene." Aniž by spustil jediný okamžik hlavní display z očí, promluvil kapitán na TB důstojníka.
"Poručíku, na můj povel připravte aktivaci všech zbraní a určete předběžné cíle." "Rozkaz, kapitáne." Ozval se takticko-bezpečnostní důstojník. "Pane Dorgene, jste schopen najít i další věci. Například by mě zajímalo, jestli můžete najít podporučíka Ka´Vora, či jestli tady někde nečíhají maskované lodě." James dával důraz na všechna slova. Pane, žádné maskované lodě by tu neměly být, je celkem nemožné, abychom je nezachytili při tom prvním průzkumu. Trochu si odkašlal a prohlédl si konzoli. Podporučíka Ka'vora ale momentálně nijak lokalizovat nedovedu. Možná bychom mohli použít jednu metodu, mám nápad. Vlastně to ani tak nebyl jeho nápad, promlouvali o tom před odletem s Thomasem. Oba předpokládali, že nastane tato situace. Myslím, že bychom mohli prohledat každé oddělení zvlášť multivektorovým skenem. Kdybychom je namodulovali tak ... Jamesova slova přerušilo hlasité varovné zapískání jeho konzole. Naprosto udiveně sledoval údaje ze senzorů. Pak ze sebe dostal přidušeným hlasem: Pane, u jednoho z vracejících se raketoplánů jsem zapomněl vypnout tachyonový pulz. Díky tomu jsme ... ehm ... demaskovali dvě velká tělesa z obou boků lodě ... Jsou u nás nalepená na vzdálenost asi 100 metrů a - ... Pane, zaznamenávám zrychlené torzní magnetické pole. Zjevně vychází z obou těles ... Magnetická amlituda dosahuje úrovně 12,3 GWatt ... Hlásil operační důstojník. Nezaznamenávám žádné známky života v těch útvarech. Zjevně mají za úkol pokrýt celou loď silným magnetickým polem z obou stran ! Taktický důstojník nebyl už tak chladně netečný, mluvila z něj nervozita. Kapitán si vše musel přebrat. Pokud věděl, tak to znamená, že jsou v magnetickém poli. Podle jeho odhadu je to nějaký styl zachycení v prostoru. "Myslím si správně, když se domnívám, že nám nechtějí povolit warp?" Otočil se kapitána na Jamese, ale ještě v tom dostal další pohnůtku. "Poručíku, zatím nic nenabíjet. Chováme se, jako bychom o nic vůbec nevěděli." Chování podpraporčíka se zcela změnilo. Všechno přehnané sebevědomí z něj spadlo tak rychle, že náhlá proměna chování, byla dobře patrná. Hlas mě spíše tichý a bylo vidět, že má strach. No ... pane, asi ano. Je to přibližně stejně velké jako naše loď, ale je to ploché, jakoby nalepené na nás. Warpovým zlomem bychom nikdy neproletěli bez toho, aniž bychom udrželi přímý směr v tunelu subprostoru. Můstkem zazněl poplach počítače ... Kapitáne, na jednom z těch těles se vytváří kumulace pozitronů. Ono ! Ono nám to má ... Můstek stejně jako celá loď se otřásl. V tom momentě všechna světla zhasla a všechny terminály zesinavěly ... Malou chvíli byla naprostá tma. Za okamžik, se rozsvítilo nouzové osvětlení a všichni začali hlásit jeden přes druhého, co se stalo. Nejhlasitější byl taktický důstojník. Kapitáne, ten výboj prošel, nevím jak, štíty a přerušil na 1,36 sekundy rozvod energie po lodi. Štíty na tu dobu vypadly. Mohl se někdo transportovat ... Navrhuji ty věci kolem zničit, stejně o nás vědí ! Volal zpředu můstku pilot, aby ho nebylo slyšet. Kapitán pochopil, že tady rozhodně nebude žádná sranda. Tihle chlápci to myslí naprosto vážně, zcela očividně si myslí, že dostanou jen tak loď třídy Ambassador. Z velitelského výcviku si pamatoval, že pokud má být posádka efektivní, musí mít dobré vedení. A jak kdysi řekl jeden náčelník na staré ponorce - kapitán vše ví, i když nic neví... "Dobře. Aktivovat všechna silová pole a zbraně. Všichni do zbraně. Bezpečnostní jednotky obsadit hlavní střediska." Otočil se směrem k podpraporčíkovi a uviděl nejen jeho, ale i komandéra, jak v ruce drží ruční phaser a OPS důstojník už ho měl také v ruce. "Poddůstojníku, můžete ten sken provést i na palubě našeho plavidla?" James se na chvíli zamyslel, phaser v ruce se mu trochu klepal.
No, pane, asi můžu. Museli bychom ale vystat z deflektoru na krátkou vzdálenost salvu tachyonů a sklopit štíty. Musí se prostě ty tachyony dostat do lodi. Pak jejich biotlumiče, či co používají, najdeme rychle. Ale urychlené tachyony produkují záření v oboru gama ... radiaci. Ne smrtelné kvantum, ale docela značné. James mluvil rychle a všechny poznatky, co měl, sypal z rukávu jak se jen dalo ... Tak tohle řešení Francis nečekal a ani nebylo přijatelné. "Je mi líto, nepřijatelné." Chvíli přemýšlel, co dělat. Co teď jenom dělat. Podvědomě si uvědomoval, že se naněj právě dívají asi všechny osoby na můstku. "Co takhle je zpacifikovat trošku starším způsobem. Po celé lodi vyšleme elektrický výboj, pokud mu to pole udržovat a mít pro něj energetický zdroj, tak by to mohlo zabrat. Co Vy na to, poddůstojníku?" Ano, to by šlo, pokud bude výboj dostatečně velký. Ale to bude znamenat poškození všech nezávislých zdrojů na lodi. Baterie PADDů, osobní svítilny, možná i některé osvětlení po chodbách, třeba i nějaké trikordéry, ale to už opravdu záleží. Ty přístore nebudou poškozené, ale vyřazené z činnosti ... Na kapitána se podíval OPS důstojník s odhodlaným výrazem. Pane, a pak bychom je snadno našli pomocí vnitřních senzorů. Nějaké ty baterie oželíme. A na zbraně to nepůsobí, podpraporčíku ? Myslím, že ne, ale stát se může všechno. Elektrostatické výboje jsou nevyzpytatelné ... Taktický důstojník si přešlápl a aby nějak využil čas, jenž jsme trávili debatou, vyrazil k jednomu z rohů můstku. Za okamžik přišel a v náručí nesl několik phaserových pušek. Chtělo to rychlé rozhodnutí... Pokud ten výboj naruší i zbraně, pak bude loď vesměs bezbranná, protože by se na její palubě mohlo nacházet několik desítek teroristů. A s ohledem na situaci je to více než pravděpodobné. "Taktický, dejte pár phaserů za silová pole, která budou chárněna před pulzem. Jen pro jistotu." Otočil se rychle k OPS terminálu, kde již čekal na rozkazy službu konající OPS důstojník. "Jakmile se tak stane, tak spusťte výboj." Důstojník jen lehce pokývl hlavou. Okamžik na to už TB důstojník hlásil, že je rozkaz splněn. OPS na nic nečekal a vyslal výboj po lodi... Byť to bylo neslyšné, všichni pocítili, že jimi něco proletělo. Jakmile puls proletěl lodí, James přiskočil ke konzoli a po pár rychlých hmatů oznámil: Kapitáne, máme je. 7 je jich v jídelně, 4 v transportní místnosti, 12 na chodbách po celé lodi. 4 z nich míří sem, k můstku. Tohle bylo už jiné sousto. "Bezpečnost, plná pohotovost. Transport 6 členů bezpečnosti na můstek. Přivitáme tu naše hosty." Poručík už zadával rozkazy, mezitím co komandér a navigátor zaujali svá místa pro příchod na můstek. "Poručíku, ty ostatní pochytejte také. Však to znáte." TB důstojník se jen lehce usmál. Věděl, co má dělat - podobná situace nastala při poslední misi. "Jistě, kapitáne." To už se však na můstku ozval známý zvuk a modré světlo, jenž za chvíli zmizelo, dopravilo na můstek 6 členů bezpečnosti. Ti pochopili situaci a šli se také připravit na uvítání hostů... James sledoval konzoly. "Měli by tu být do 10 sekund, pane." Chvíli bylo naprosté ticho, prostupovalo celým můstkem, jak se všichni připravovali a ani nedýchali. James se krčil za svou konzolou. Už tu budou, kapitáne. Tichem zazněl odmítací tón počítače, dveře byly uzamřené. Všichni věděli, co přijde. Ozvala se rána a následně druhá. Po třetí odezvě dveře povolily a zaznělo zpoza nich.
Vzdejte se, tato loď byla již obsazena ! V okamžiku, kdy se dveře rozletěly a ozval se onen hlas naléhající na naše kapitulování, se můstek rozzářil phaserovou barvou. Několik výstřelů se zabodlo do těl nověpříchozích. Teprave až si byl můstek jistý, tak palba utichla. "Jistě, vítejte na plavidle." Pronesl ironicky kapitán. "Kapitán všem, zvýšená bezpečnostní opatření trvají. Na palubě může někdo být. Kdybyste cokoliv podezřelého našli, tak to ihned ohlaste." Řekl kapitán. V podstatě to byl klamný manévr, protože bezpečnostní týmy šly najisto. Věděly, kde jsou teroristé... Kapitán se však musel věnovat i dalším povinnostem. "Odkliďte je z můstku. Započněte jejich výslechy, jakmile se proberou z omráčení." Komandér příkývla a kontaktovala ošetřovnu a bezpečnost, aby na můstek poslaly další týmy. Mezitím už kapitán vydával další rozkazy... "Dobře. Přesměřovat veškeré ovládání na můstek a vše zašifrovat, poručíku. Dále tady zůstane 6 členů bezpečnosti." Kapitán procházel můstkem, ale nakonec se rozhodl pro křeslo, tak se tedy posadil. "Taktický, nabijte phasery a palte chaoticky do prostoru, ne moc daleko, ale palte do prostoru, přičemž věnujte drtivé zásahy našim dvou kolegům kolem naší lodi. Je to jasné?" "Naprosto jasné, kapitáne." Zahlásil taktický. Jeho prsty se rozeběhly po konzoly, kde konaly svou práci. Ta byla během okamžiku vidět. Phaserové baterie zahájily palbu nejrůznějšími směry. Jeden phaserový výboj střídal druhý... Z venku to musela být docela náramná podívaná, málokdy střílí federální loď jen tak do vzduchoprázdna. Komandér si poposedla a naklonila se ke kapitánovi. Pane, pokud se nechtějí prozradit před ostatními obyvateli soustavy, budou se nadále snažit nebýt nijak aktivní, myslím teď onen komplex. Musíme přijít na způsob, jak zachránit podporučíka. Dále bych byl buď pro přivolání eskorty hvězdných lodí, jež zajmou všechny teroristy a nebo pro to, abychom stanici zničili my, nedbaje mrtvé životy, jsou to přeci všichni odsouzenci k trestu smrti. Jednoznačně bych ovšem navrhoval co nejrychlejší odlet ze soustavy. Nemůžeme tušit, kdy se nepozorovaně objeví další maskované lodě ... Operační důstojník se trochu pobaveným hlasem, jenž byl v kontrastu se značně napjatou situací, přihlásil o slovo. Pane, míří k nám čtyři antihmotné hlavice ze směru 003 na 058. Jejich rychlostí k nám dorazí až za 40 sekund. Můžeme je zneškodnit na dálku phasery ... Komandér se usmála a posměšně dodala: Pokud toto je jeich taktický potenciál, pak nám nic nebrání. Má vůbec smysl je volat ? "Ano, zavoláme je, ale až se nám to bude hodit, komandére." Sdělil MacRiellen své rozhodnutí suše. Rozhodně je to dobrá příležitost je tady zničit, ale jsou federální plavidlo. Musí jim dát šanci se vzdát. "Nejdříve najděme toho Ka´Vora, komandére. Způsob nechám na Vás." Komandér přikývla svou hlavou a nazačila poddůstojníkovi, aby se připravil na odchod z můstku... K vyhledání dobrého způsobu budou zapotřebí ti nejlepší a s technologií obeznámení. "No a my si budeme hrát na blbečky." Dodal tiše kapitán... Vytvořeno kapitánem MacRellenem a podporučíkem Jonsonem... 26. 3. 2005, 14:36
Thomas A. Chadwick
New flesh to Mill
Rekrut
Založen: 19. 02. 2005 Příspěvky: 50 Umístění: 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience"
Hangáru 9 vládla temnota, jenž jako zoufalé světlo naděje v těchto temných časem prolamovalo osvětlení v nouzovém režimu. Ten poklid byl jen zdánlivý, neboť se tu pohybovali technici, bezpečnost, čas od času nějaký asistent či kadet, jenž si tu krátil cestu za svým cílem. Byly tu i dvě postavy pro tuto dobu nezvyklé. Důstojníci Maríny , jenž šli poznat nejen dle hodnosti a uniformy, ale i dle dalších vojáků za svými zády, jenž zajišťovali bezpečnostní kvadrant tím, že se snažili všechny uvnitř vykázat z hangáru, což se jim viditelně nedařilo. Poručík Mark Burnett pohlédl na svého zástupce, poddůstojníka druhé třídy Williama Tarlla. Ten přikývl. „Dle stanného práva na stanici vyhlašuji pro tento prostor bezpečnostní opatření stupně 3. Veškerý neautorizovaný personál, nechť následuje naše spolupracovníky k nejbližšímu východu, děkuji.“ „Tady Tango Bravo 29 pro SB 1, žádáme o povolení přistát,“ ozvalo se v reproduktoru a kadet Phoenix pohlédl na svůj služební dozor. Nebyl tam. Přikývl na ostatní operátory provozu, že to bere. „Tady SB 1, Tango Bravo 29, máme vás na obrazu a autorizujeme vaší žádost. Prosím, odešlete svůj autorizační kód,“ řekl kadet a do jeho hlasu se již tak trochu vkrádala rutina profesionála. Získával zkušenosti, to bylo jasné, avšak i tak si netroufal na něco většího – a menší dopravní loď, to bylo něco přesně pro něj. „Copak tu máme,“ ozvalo se za ním. Kadet Phoenix okamžitě poznal praporčíka. „Menší transportní loď pane, právě ji autorizujeme.“ „Dobrá, pokračujte.“ „Tango Bravo 29, udejte autorizační klíč a svou identifikaci.“ „Tango Bravo 29 rozumí, SB 1. USS Jerjerrod, autorizace 295-Qua-GH739.“ „Takže co tu máme, praporčíku?“ se přidala ke kontrole nadporučík Jenson. „Paní, máme zde menší vojenský transport z Quatalu. Jejich autorizační kód je sice starší, ale jedná se o stále platný kód. Chtěl jsem je pustit.“ „Dobrá, pokračujte,“ odpověděla nadporučík. Praporčík White přikývl a kadet Phoenix začal s naváděním lodě do doků SB 1. „Lis, máme volné doky 3,8 a 9. kde je to nejprůchodnější?“ „Tango Bravo 29 pro SB 1, jsme autorizováni plukovníkem O’nellem pro vstup jen do doku 9 z důvodu bezpečnosti,“ odpověděl pilot za Lis. Simon pohlédl Jerryho. Ten se naklonil je komunikaci. „Tango Bravo 29, co vezete?“ „Nové námořní pěšáky z Quatalu a Targa, SB 1.“ Praporčík přikývl. „Lis, vyčisti prostor k doku 9 a informuj marínu, že tu mají přírůstky.“ Poručík Burnett sledoval dosedající transport s dobře skrývaným úžasem. Nikdy ho nepřestalo fascinovat námořnictvo a jeho výtvory, vždy dokázalo něčím ohromit, něco nového ho vždy dokázalo překvapit. Avšak ihned po tom, co transport přistál, a otevřely se bezpečnostní dveře s odklopující se sestupní plošinou, nasadil výraz profesionála. Po chvíli, vlastně až za pilotkou a eskortou, začali sestupoval nováčci. Mladí, nezkušení, vystrašení tím, co zaslechli před příletem sem. Poručík je nechal seřadit. Přemýšlel, co jim řekne. Snažil se vzpomenout, co mu říkali, když poprvé přišel na SB 1. Snad… „Vítejte na SB 1 McKinley, největší a nejmodernější stanici ve Federaci! Tato stanice se již brzy stane vaším domovem a důstojníci jako já se stanou vašimi veliteli. Všichni, jak jste zde, jste jistě do Federačních sil vstoupily s jistými ideály, jenž budeme rádi, když budete uplatňovat ve své službě. My tu jsme pro ostatní, a oni tu jsou proto, abychom je chránili. Jen připravení vyhrávají!“ Sborové „Hua“ mu bylo odpovědí, kterou čekal. Napoprvé to nebylo špatné, řekl si. Ale úsměv si nedovolil. Přešel na začátek řady a nechal svého zástupce k sobě přistoupit. „Tak co tu máme, Willi?“ zeptal se šeptem. „Jsou to branci, mladíci bez zkušeností. Nevím jak ty, ale v téhle situaci….Federace mohla být štědřejší.“ „Musíme pracovat s tím co je. Ztratili jsme dost dobrých kluků.“ „A proto bych byl nerad, kdybychom tyhle mlíčňáky poslali do první linie, kde se reálně střílí.“ „Zbývá nám něco jiného? Hele, pojď, začneme prohlídku.“ Poručík Burnett začal prohlížet nováčci. Mladí, nezkušení mlíčňáci z rekrutačního tréninku. Když došel asi do 2/3, všiml si skupinky nedaleko pozice, kde zrovna byl. Vyli starší než ti tady, byli „mariňáci“ více než ostatní. Pohlédl na ně více a všiml si nášivky, jenž měli na svých uniformách. Na okraji bylo něco v jazyce, kterému nerozuměl, ale v kterém poznával pozemskou cyrilici, hlava draka, rusko-srbská vlajka starých časů, kterou ta hlava rozdělovala a která bylo ohraničena tím textem. „Kdo to je?” zeptal se Williama. Ten pohlédl na Padd a chvíli v něm něco hledal. „Zdá se, že vánoční dárek od Federace. Profíci, Marku. Thomas Arianus Chadwick, Luco Drazdic, Thelonius Cabbel, Mia a Michail Khazanští (od Khazansky), nedůstojníci z jednotky, která si říká “Quatalští Draci”. Zdá se, že ten Thomas jim velel. Býval Rotmistr, dobrý záznam. Ostatní četař, četař, desátník, desátník. Není tu sice přesně, pro co je degradovali na brance, stojí tu jen „degradováni pro mnohonásobné porušení 2. Federační směrnice“, ale mohli by se mám hodit. Zato (za to pro co je degradovali ) je i převeleli sem, na “vlastní žádost”.” Poručíkovo zorničky se mírně rozšířili. Druhá směrnice ( Žádný z členů Hvězdné flotily nesmí za žádných okolností použít nepřiměřeného násilí proti jakémukoliv občanu Spojené federace planet, jejího zástupce, vyjednavače, budoucí vedoucí osobnosti nebo jakékoliv inteligentní bytosti, která není členem Federace. ) bylo něco nedotknutelného. Tihle...budou dobří. K něčemu takovému mohlo dojít jen za dvou situací – buď jsou to bezcitní a
sadističtí vrazi, čemuž nenapovídá jejich záznam, či to jsou lidé, kteří v situaci vlastního ohrožení se nebojí střílet, i když to znamená problémy. Poručík k nim přešel. „Vy jste Thomas A. Chadwick?” zeptal se. Branec ihned přešel do přímého pozoru, což poručíkovi zaimponovalo. „Pane, ano, pane, jedná se o mé jméno, pane.” „Nemusíte tolikrát říkat, pane, vojáku.” „Pane, ano pane.” „Jak jste sem přišel?” „Na vlastní žádost, pane.” „Mno, a proč?” „Jsme válečníci a draci, pane. První střílíme!” “Poslední umíráme!” odpověděli zbylí draci. Poručík se tak trochu zalekl, přeci jen...mno... “Willi, zapiš, ať je dají někam...mno, kde se uplatní. Ty zbylé ještě budeme muset probrat a dát hodnocení k jejich přiřazení.” Vytvořeno Brn. Arianusem, kadetem Phoenixem, mariňáky (NPC) a letovým provozem (NPC) _________________ Desátník Thomas Arianus Chadwick; 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience", Theta Colony "První střílíme, poslední umíráme!" - Quatarští Draci “First in, last out!” 26. 3. 2005, 19:50
Francis MacRiellen
Badboys haven´t had a fun...
Kapitán
Kapitán vstal ze svého křesla a chtěl dát povel k zavolání na planetu. „Kapitáne, detektuji výbuchy v prostorovém čtverci 18.“ Oznámil náhle takticko-bezpečnostní důstojník. „Na obrazovku.“ Na hlavní obrazovce však nebylo nic vidět, ale po chvíli se přímo před nimi se demaskoval onen komplex. Založen: 06. 09. 2004 Příspěvky: 16
„Tak tady máme naše přátelé. Zbraně na maximum, štíty na maximum.“ Byly to spíše podvědomé rozkazy, protože tohle všechno už bylo uděláno. „Plný sken, nadporučíku.“ Řekl Francis, přičemž se lehce hlavou otočil k OPS sekci. Tam již začal službu konající důstojník plnit své funkce. „Je tam přibližně 1.000 forem života, kapitáne. Komplex není ozbrojen a má jen slabší a zastaralé štíty, tudíž naše senzorové systémy prošly. Vypadá to, že se chystají na evakuaci, kapitáne.“ Dodal ještě OPS náčelník a čekal na další rozkazy. Kapitán se díval na komplex před nimi. Vše bylo maskované. „Skenujte nepřetržitě oblast. Zavolejte na pomoc další lodě, tohle sami nezvládneme, a to i tím zvláštním skenem. A nezapomeňte na jedno – zavolejte je.“ OPS jen přikývl. Na obrazovce se po delší chvíli objevil jakýsi obraz hada. Podle MacRiellenova skromného mínění to asi byla černá kobra. „Tady je kapitán Francis MacRiellen z hvězdné lodi Flotily Federace.“ Jeho konkurent, jenž nechtěl být viděn, se ozval chvíli po této teatrální frázi, jenž měla jediný účel – splnit směrnice. „Tady shaday´ha Tokalo. Co pro Vás můžeme udělat, kapitáne?“ Otázal se, jakoby to nebylo jasné. „Okamžitě se vzdáte, Tokalo. Jménem Federace všechny na palubě základny zatýkám.“ Jako odpověď se dostavil chladný smích, ten později přešel v chladný hlas prošitý ještě chladnějším podtextem.
„Ne, kapitáne. Vy nás nezatknete, nemůžete, nemáte na to.“ Náčelník OPS v tom okamžiku křikl na kapitána. „Pane, neznámé lodě, blíží se. Kurz 047 na 090 na 158. Jsou to tři plavidla velkosti třídy Interpid, kapitáne.“ Hlas se zarazil. Asi netušil, že Federace je schopna vystopovat toto maskování. „A je tu další objekt, kapitáne. Malé plavidlo směřující mimo systém.“ Francis se rychle posadil do svého křesla. „To necháme zatím být. Ukončit spojení. Všichni na bojová stanoviště. Budeme muset střílet.“ Už ke konci věty se ozval první náraz zbraní na štíty Pythagora. Pravděpodobně se nejednalo o nějaký přímý zásah, protože štíty ho v naprostém klidu pohltily. „Kormidlo, úhybné manévry. Taktický odvetnou palbu proti nepříteli.“ Pythagoras se dal do pohybu. Proti němu však stála mnohem pohyblivější plavidla. Jedinou výhodou bylo, že tato plavidla nebyla až tak silně vyzbrojena jako například třídy Interpid. Po taktické analýze se usoudilo, že jsou vyzbrojeny tak 1 photonovým torpédometem a phaserovými bateriemi o celkové síle přibližně 8.000 TW. Pythagoras si vedl vcelku slušně, ale početní převaha byla proti němu. Věděl to kapitán, věděli to i agresoři. Bitvu mohl vést Pythagoras dlouho, ale nakonec bude muset ustoupit této přesile. Navíc se začalo ukazovat, že plavidla jsou vedena skutečně fanatizovanými lidmi. USS Pythagoras se 2x vyhnul pokusu o kolizi s nepřátelskou lodí. Navíc do systému vstoupily další 2 jejich plavidla. Phaserové výboje střídaly jeden druhý a torpéda pálily obě strany jako o život. Jestli to nebude tím, že o životy šlo. První výhra patřila Pythagorovi. Jedno z plavidel dostalo přímý zásah 3 torpéd a explodovalo. Bohužel, uplatnilo se přísloví – první vyhrání z kapsy vyhání. Další zásahy zbylých plavidel byly dosti přesné, a i když se posádka Pythagora snažila seč mohla, tak to nebylo nic platné. „Pane, horší štíty na 2 %. Další zásah a selžou. Protržení trupu na palubě 12. Mikrotrhliny na mnoho místech trupu, zatím to drží silová pole. Bezpečnostní jednotky jsou všude po palubě připraveny na případné návštěvy, které se neohlásily předem.“ Kapitán seděl ve svém křesle. Proč musí vždycky jeho loď letět do takové situace, kde se střílí, kde je loď poškozena a umírá jeho posádka. Nicméně si byl vědom toho, že tihle lidé padnou pro dobro většího počtu a byla si toho vědoma i posádka. „Dobře. Posilujte štíty, co to jde. Kormidlo, zkuste nás vzít blíže komplexu, třeba tu jejich maškarádu taky zasáhnout místo nás.“ Loď udělala prudký obrat a letěla směrem ke komplexu. Zadní štíty Pythagora byly co nejvíce posíleny, tak náporu zatím odolávaly. Avšak… „Kapitáne, zasáhli nás. Pravý impulsní pohon mimo provoz.“ „Dobře, jedeme na levý, kompenzujte výkon, ale drže kurz, podporučíku, držte kurz.“ Naléhal kapitán na svého kormidelníka. „Budu se snažit, kapitáne. Nic ovšem neslibuji.“ Pythagoras se soukal směrem ke komplexu, k němuž nakonec i doletěl, a dokonce ho podletěl. Velitelé nepřátelských plavidel však nebyli hloupí a zcela očividně pochopili plán kapitána MacRiellena. V momentě, kdy by mohl být komplex ohrožen, tak přestali s palbou a jen Pythagora pronásledovali. Aspoň chvíle času na opravy, i když těch pár sekund je asi nevytrhne. Další výboj z phaserů dopadl na štíty Pythagora. „Nedá se nic dělat, tady nevyhrajeme. Kormidlo, dostaňte nás ihn…“ V tom se však ozval OPS důstojník. „Kapitáne, upozorňuji, že to nebude možné – přejít na warp. Hlavní deflektor kolísá, zřejmě je tu nějaké pole, které nám v tom brání.“ Tak tohle Francis nečekal. Tihle chlápci jsou fakt připraveni na všechno. Pohodlně se opřel do svého křesla. Posádka mu důvěřovala a on ji teď vlastně vede do záhuby. Při poslední misi si
myslel, že je to jejich poslední mise, že už si pro ně smrt jde. Unikli jí, zcela očividně si jen dala pauzu a nabrala nové síly… „Kormidlo, otočte loď přímo proti nepříteli.“ Mladý podporučík se otočil na kapitána. Ten se však pevně díval na hlavní display. „Proveďte rozkaz.“ Sykl směrem k vyděšenému podporučíkovi. „Taktický, všechny dostupné zbraně na plno, přímou palbou proti nepříteli, jakmile to bude možné.“ Můstkem se postupně šířila skrytá panika. Všichni víceméně dělali, co měli, ale na druhou stranu nikdo nebyl schopen slova. Každý přemítal, co přijde po tomto životě, každý přemítal, jestli smrt bolí… Loď se otočila ke svému poslednímu útoku. Naposledy se USS Pythagoras otočil a naposledy se z jeho torpédometů a phaserů vypálilo… Phasery i torpéda neminuly svůj cíl a další loď byla zničena. Stále tu však byly 3 zbývající plavidla a jejich kapitáni. Neváhali a využili smrti svých druhů a zničili warp-pohon a impuls Pythagora. Na můstku se ozvalo několik výbuchů, objevila se jasná záře jisker a též to nejhroznější – bolestivý křik. Jeden člen posádky padl mrtev přímo před křeslo Francise. Ten se ihned zvedl a zkontroloval jeho životní funkce… byl opravdu mrtev. OPS se vyškrábal zpět za svou konzolu, a i když mu z hlavy tekla krev, tak pokračoval ve své práci. „Kapitáne, volají nás.“ Francis se rozhlédl po můstku. Viděl vstávající lidi, jež těžce dýchali, někteří už stáli opět za svými konzolami a připravovali se na svůj osud. Možná by se mu podařilo vyjednat podmínky kapitulace, třeba by pustili jeho lidi… Ne, to neudělají, ale ta možnost… „Otevřít kanál.“ Prohlásil odevzdaným hlasem MacRiellen. „Tady je kapitán Kobry 3. Vzdejte se, okamžitě.“ „Tady je kapitán MacRiellen…“ „Vím, kdo jste. Vzdejte se, nebo Vás i Vaši loď zničíme.“ „A podmínky mého vzdání se?“ Zeptal se kapitán s nadějí v hlase. „Bezpodmínečná kapitulace, kapitáne. Vy i Vaše posádka budete převezeni do specializovaného tábora, kde pochopíte, proti čemu jste bojovali.“ Tohle utlumilo veškeré Francoisovy naděje na záchranu jeho posádky. Co bude tedy lepší? Nechat se zničit a zabít, nebo se někde nechat předělat na jejich člena? Pro Francise by to bylo jasné… Ale co ostatní? A jak to tak bývá, tak osud vše řeší sám, bez ohledu na ostatní. A je jasné, že osud sám moc dobře ví, co s každým udělat… „Takže to je Vaše rozhodnutí, kapitáne. Sbohem.“ Na monitoru se opět objevil pohled na 3 plavidla a v dáli se přibližovali další stejného typu. A jak se na to tak koukal, tak z leva se přibližovalo další plavidlo… Tohle opravdu někdo podcenil – mají svoji malou soukromou letku a nikdo o tom neví. Francis se zahleděl ještě jednou na blíží se plavidlo z levého směru. To vypadalo jinak… A co více, nyní odpálilo torpéda, a to quantová směřující přímo proti nepřátelským plavidlům. Zadíval se ještě pozorněji, co to vlastně je, ale náhle sebou cukl… Na hlavním display se prostor začal vlnit a ze subprostoru se vynořovalo další plavidlo. Nebylo o tom pochyb – zelená barva, masivní trup, obří rozměry… Byl to romulanský warbird třídy D´Deridex… Svou velikostí zakryl za sebou stojící plavidlo třídy Ambasador, jenž proti němu vypadalo jako
chudý příbuzný. Mezitím se kapitánům nepřátelských plavidel vytratil úsměv z tváře. Jako strašlivý posel smrti se do štítů plavidel kobry zabořily disruptorové zbraně mohutné přední palby warbirda. Disruptory doprovázené plazmovými torpédy udělaly své a pod tímto náporem nepřátelské štíty spadly… Přímo se zhroutily a uvolnily cestu dalším torpédům… Nebylo pochyb o tom, co mělo následovat. Další výbuch plavidla. Warbird se dal do pohybu… V jeho spodku proletěla loď třídy Defiant, kterou před chvíli MacRiellen spatřil při palbě quantových torpéd. Nebylo pochyb o tom, že nepřátelé jsou opravdu zaskočeni. Následný konflikt proto byl velmi rychlý – slabě ozbrojená plavidla v počtu 5, neměla šanci vzdorovat zuřivé síle Defianta podporovaného D´Deridexem. Konflikt byl velmi krátký, tentokráte to ovšem vyznělo vítězně pro Federaci… „Pane, máme tu znovu příchozí vysílání… Je to z USS Andora, volá nás kapitán Likeman.“ „Na obrazovku.“ Řekl Francis a v hlase nedokázal zakrýt obrovskou úlevu. Obrazovka se náhle rozzářila a do poškozeného můstku USS Pythagoras viděl kapitán USS Andora. „Kapitáne MacRiellene, zachytili jsme volání, tak jsme sem letěli, co to šlo. Je mi líto, že jsme to nestihli dříve. Další lodě už jsou na cestě. Budou tu do několika hodin.“ „To už vydržíme.“ Pronesl kapitán MacRiellen a spadl do svého křesla… Bitva byla za nimi a oni ji opět přečkali. Smrt bude muset počkat na další kolo. Francis doufal, že to kolo je hodně daleko, že ještě ani není na obzoru… 27. 3. 2005, 1:10
Richard Wan Praporčík
Založen: 06. 11. 2004 Příspěvky: 82 Umístění: Sektor Theta, kolonia Vero
Jelma Lenit, mladá žena ktorá vypadala na tridsať.. aj keď mala o nejakých pár rôčikov viac, oblečená v nenápadnej uniforme zdravotníckeho crewmena druhej triedy, sedela v bare na stanici a cez pozorovala ľudí ktorý sa prechádzali na promenáde. Popíjala si svoju kávu a rozmýšľala nad svojim postupom. Vedela, že ich hlavný veliteľ náhle odletel na stretnutie s predstaviteľmi skupiny. Taktiež počula o prestrelke čo sa pri jeho odlete udiala. Jelma mala rada svoju prácu, síce podľa niektorých ľudí, niežeby jej na ich názore záležalo to bola dosť hnusná práca. Ale Lenit v nej bola dobrá, vedela to o sebe a velenie to vedelo tiež.. preto jej požiadavky na velenie boli vždy promptne splnené. Prezrela si posledný model diaľkového odposluchu ktorý mala pri sebe a skusmo ho vyskúšala na dvojici mladých ľudí ktorý sedeli na lavičke a rozprávali sa. Podobal sa na prsteň ale Jelma poznala jeho skryté možnosti. Prepla si na prepis do textu a zahĺbila sa do rozhovoru mladých práporčíkov o službe. „Nie.. nič zaujímavé..“ Skúsila to ešte na dvojicu starších dôstojníkov ktorý prechádzali okolo. „Sú to prasce“ ticho skonštatovala keď zistila že sa bavia o mladých ženách čo prechádzali po promenáde, ani tento rozhovor ju nezaujal.. Vtom spozornela.. na promenádu sa vrútil poručík s bezpečnosti ktorého nasledovali dvaja kadeti.. nastavila parametre na túto divnú trojicu, jej šiesty zmysel zaúradoval a bola presvedčená, že na niečo prišla.. Nedopila kávu a pustila sa za trojicou, pritom si dávala pozor aby jej moc ľudí nevidelo do tváre.. čím menej ľudí si ju všimne tým lepšie, pomyslela si a čítala rozhovor ktorý sa medzi trojicou odohrával. Najprv to boli len strohé príkazy ktoré udeľoval poručík. S nich bolo jasné, že ich niekam vedie. Po piatich minútach chôdze sa zrazu zastavili, Jelma sa rýchlo rozhliadla po okolí, boli v záhrade SB a vlastne tu nebolo moc ľudí, veď kto by sa v čase stanného práva prechádzal po záhrade. Vybrala si miesto na sedenie, a začala sa tváriť, že študuje svoj padd, čo vlastne aj bola pravda, nakoľko svoje odpočúvanie mala stále prepnuté na zápis. Trojica sa presunula za bolianský strom Renko a poručík začal klásť otázky.. Jelma okamžite pochopila, že jej šiesty zmysel ju opäť nesklamal, dychtivo sledovala obrazovku paddu a v mysli sa jej okamžite začal rodiť plán akcie.. „Hehe, takže náš mladý Karl..“ potichu sa zasmiala a opustila záhradu. Karl šel po promenádě klidným krokem ale uvnitř byl nervózní věděl jistě že lidi z kobry už o něm vědí že dal nepovolenou výpověď. Snažil se co nejvíce skrýt v davu a nevystavovat svůj obličej, kobra má lidi kdekoliv a nikdy si člověk nemůže být jistý
jestli na někoho od nich nenarazí. Znal sice lidi co pro ně pracovali, ale bylo jen málo o porovnání stým kolik jich bylo celkově, i když celkoví počet neznal. Namířil jsi to do baru musel jsi dát aspoň jednu skleničku, po chvíli přišel do baru a usedl k barovému pultu. „Jednu skockou s ledem“ poručil jsi u barmana a rozhlídl se po místnosti, bar byl tak na 60% zaplněn, okem přejel přítomné lidi žádný se mu nezdál vůbec nebezpečný nic by nenasvědčovalo přítomnost někoho který ho chtěl zabít. “I když to klidně můžou být všichni z nich ale zároveň nikdo, kdo to může na jisto vědět“ pomyslel jsi, z pozorování ho přerušilo bouchnutí sklenice o pult. „Tady je váš drink pane“ řekl barman neutrálním hlasem a odebral se k jinšímu zákazníkovi „Díky“ řekl jsem tiše a uchopil sklenici a trochu usrkl a znovu se vrátil k přemýšlení „Proč jsme se vůbec udělal před rokem takovou pitomost a přidal se k nim“ položil jsi v hlavě pro sebe otázku „Protože jsi unáhlený hlupák a nikdy jsi nezjistíš předem do čeho jdeš“ odpověděl jsi pro sebe, ve skrytu duše doufal že tentokráte se z maléru vyvázne ze zdravou kůží, prozatím to byla ta nejhorší situace do které se kvůli své unáhlenosti a blbosti dostal, je ho naděje se teď upírala na Simona který mu v minulosti už mnohokrát pomohl, jen teď byl na pochybách zdali to zvládne. Tenkrát když se k nim přidal tak ho nezajímalo co provádějí bylo mu to jedno dělal v kanclu a byla to práce pro něj jako každá jiná. Říká se „Že nikdy vás netrápí utrpení druhých pokud jej nevidíte“ přesně takhle to sním bylo prostě ho to nezajímalo, ale to se před pár dny změnilo. Byl to den jako každý druhý, prostě stereotyp práce mu skončila a on se odebral do kajuty k spánku. Ovšem když byl v půli cesty uslyšel hučný zvuk výbuchu a ucítil jak se pod ním podlaha zachvěla, z nedaleké chodby uviděl vycházet kouř. Když tam doběhl zhrozil se pohledu který se mu naskytl, na zemi leželo několik mrtvých a raněných lidí. Jeho zrak padl na malou holčičku co naříkala, byla celá od krve sklonil se k ní a snažil se jí utěšit. Kolem už se to začalo hemžit bezpečáky a doktory. Holčička najednou ztichla když k němu došel lékař tak oznámil jen to že je mrtvá. To mu otevřelo oči a když se dozvěděl že to má na svědomí organizace co pro ni dělá, konečně si uvědomil co udělal za pitomost že pracuje pro takové lidi. Tvář toho děvčátka snad nikdy nezapomene a doteď ho neustále děsí ve spánku, proto chce odtud pryč, pryč od takových lidí. Znovu se rozhlídl po baru když tu uviděl člověka který mu byl dosti podezřelí, vypadal jako každý jiný bezpečák na stanici. Tu se mu to vybavilo, vzpomněl jsi na pár záznamů které si které jsi ještě před odchodem a svou konečnou vypovědí vzal sebou, ty data které měl se týkala lidí od bezpečnosti kteří pracovali pro kobru. A právě tenhle chlápek byl jedním z nich, srdce se Karlovi strachem rozbušilo rychle se otočil spět a modlil se o to aby si ho nevšiml. Sice v měl u sebe schovaný malý phazer a nebyl až tak mizerný střelec ale otázkou bylo zdali by mu to bylo teď platné, vlastně nikdy nevystřelil po někom a phazer použil jedině když ještě na měsíci se Simonem v simulátoru hrál Velocity. Bezpečák který byl členem kobry došel doprostřed baru a podíval se po okolí a odešel, Karl si mohutně oddych „Možná ho hledal ale taky možná byl jen na obchůzce“ pomyslel jsi ale rozhodně to nechtěl zjišťovat. Dopil zbytek skocké, zaplatil a rozhodl se raději pro všechny případy z baru zmizet, nabral jsi to do kajuty kterou měl pronajatou na jméno John Ramirez. Jelma sa vrátila naspäť do baru a začala si triediť informácie ktoré doposiaľ získala. Nebolo toho veľa, ale jej to stačilo. Stačilo na to aby si urobila obrázok o mladom príslušníkovi organizácie. S jeho profilu vyčítala jeho zvyky a vlastnosti a nakoľko už dávno pochopila, že ľudia aj keď im ide o život.. svoje správanie nemenia, ľahko sa dovtípila čo asi urobí. Jej predvídateľnosť sa opäť potvrdila, Karl vyhľadal pomoc svojho priateľa.. „Hm.. Simon Phoenix, kadet“ stiahla si všetky informácie o kadetovi a usmiala sa na barmana, ktorý jej doniesol objednaný jahodový džús a vrátila sa opäť k svojej práci. „Richard Wan, kadet.. čo ma ten s ním spoločné..“ pokrútila hlavou a prešla k najzaujímavejšej položke. Poručík Martin Leder, bezpečnostný dôstojník a zástupca veliteľa tretej sekcie. „Tak toto musíme vyriešiť..“ pomyslela si Lenit a začala vysielať príkazy svojím podriadeným. O 30 minút neskôr Lenit popíjala svoj nápoj a sledovala mladého muža ktorý akurát vstúpil do miestnosti. Bol vystrašený a neustále sa okolo seba rozhliadal ako keby niekoho hľadal. Jelma sa
usmiala a sklopila zrak nad svoj padd a vyslala signál svojmu prsteňu. Ten okamžite potvrdil jej domnienku a na obrazovke sa jej zobrazila navlas podobná fotografia s mladým mužom čo prišiel do baru. „Áno Karl Haider, a mám ťa synáčik.“ Vyslala ďalší signál a do piatich minút sa ukázal ich človek s bezpečnosti. Ten prebehol bar a tváril sa že nikoho nespoznáva, ale Lenit vedela, že si Karla dôkladne obzrel a už ho nestratí.. „Takže akcia začína zajtra o 18:00“ dopísala svoju poslednú správu a vybrala sa pobaliť si svoje veci, nakoľko jej úloha sa skončila. „Barman, zaplatím!“ Created by Simon Phoenix alias Karl Haider ( NPC ) and Richard Wan alias Jelma Lenit ( NPC ) _________________ "Tým, čím som bol včera, dnes už nie som a zajtra nebudem" Hlavní poradce kolonie Vero, praporčík Richard Wan. 31. 3. 2005, 23:13
Martel Tarkin Konzul
Tech. chyba... _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
Naposledy upravil Martel Tarkin dne 2. 4. 2005, 13:50, celkově upraveno 1 krát
2. 4. 2005, 13:47
Martel Tarkin Konzul
Toho rána se Martel vzbudil přímo nadšen. Měl dostat do svých pařátů další důkaz proti komodoru Hayds. Bylo mu jasné, že s tím asi zase neuspěje, ale už jen ten pocit mu dodával optimismus do dalšího dne. Čas snad ještě nikdy neletěl rychleji, jak se těšil na daný okamžik, až získá další důkazy proti komodoru Hayds. Jen si musí dávat pozor, v jakém sledu ty důkazy bude prezentovat. To je velmi důležité, aby to vyznělo velmi, velmi přesvědčivě a neotřesitelně. Stačí podat jenom obžalobu a všechno ostatní už půjde samo. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
Ani prokonzul nevěděl jak, ale byl oblečený a v zrcadle na něj zářil jeho zářící obličej, v němž se zrcadlil výraz člověk, kterému se jaksi předběhly Vánoce. „Komodor Hayds přestane být doménou na této stanici. Na stanici, jenž patří admirálu Ricovi.“ Den, kdy uskuteční svou pomstu vůči admirálovi, pomale přichází, sice jen šouravými kroky, ale přichází. Na Matově obličeji začal hrát nepěkný úsměv a v očích se rozhořely 2 velké plameny, téměř požáry. S chutí nově nabranou se vydal vstříc svým povinnostem. Kancelář hlavního diplomatického důstojníka „Jsou nějaké nové zprávy, Mate?“ Otázal se Matrix, když vstoupil do jeho kanceláře prokonzul. „Ano, podařilo se nám zatknou asi 5 lidí z Černé Kobry a mají se čile k světu. Bohužel, našim bezpečnostním silám se zatím nedaří z nich dostat informace.“ Zběžně Martel prohlédl zprávy, které přišly a jednoho zarazila. „A také se ozval USS Pythagoras, Vaše Excelence. Našli nějaké sídlo Černé Kobry a za asistence Romulanů a dalších federálních jednotek pozatýkali spousty představitelů Černé Kobry a dalších lidí s nimi spolupracujících. Prohledávají komplexy, zatím žádné zprávy. Romulané k nám převážejí podporučíka Ka´Vora. Měli by dorazit do 5 dnů, velvyslanče.“
Oznámil stroze, ale přesto radostně Martel. Pomale nemohl stát na místě, jak se chtěl rozběhnout za těmi důkazy. Matrix si ho chvíli prohlížel. „Co to dneska s tebou je? Jsi nějaký natěšený.“ Zeptal se ho a nalil si na to skleničku whisky. „Mám dnes ještě nějakou příjemnou práci, tak už na ni myslím.“ Matrix si ho opět změřil od nohy až k patě. Začal usilovně přemýšlet nad tím, co by mohl mít Tarkin za příjemnou práci. Ženská v tom asi nebude, na to nemá Tarkin čas, protože veškeré své aktivity směřuje právě do práce. Nebude to asi ani žádná zábava, protože na žádné zábavy, vyjma diplomatických a významných události nechodí. Navíc má málo času, takže to musí být něco, o co mu opravdu jde. Je jediná věc, na kterou by si vždycky našel čas a na kterou by se i těšil. „Tak po čem zase jdeš? Už zase jsi něco vyštrachal na komodora, nebo snad přímo na admirála?“ Ne, na komodora. Bylo to ihned patrné, protože Martel neměl tak velkou radost, aby to na admirála stačilo, ale bylo víceméně jasné, že to stačí na komodora. „Fajn, takže na komodora.“ Pronesl zlověstným hlasem Matrix. „Řekl jsem ti už jednou, že se o takové věci nemáš ani pokoušet. Je to prostě nesmysl. Víš, možná z tebe jednou bude dobrý diplomat, možná vysoce postavený diplomat a též možná vlivná osoba, ale minimálně jednu věc, ono je jejich víc, se musíš ještě naučit – a to poznat, kdy je čas přestat. Kdy daná operace nevynese žádný zisk a kdy naopak se její zisk může ještě zvětšit. A také kdy je daná operace reálná.“ Tohle Martela docela ranilo. Měl o sobě větší mínění, než mu právě Matrix sdělil. Myslel si, že aspoň něco umí. Stál před Matrixem a ani moc nevěděl, jak má reagovat. Znovu se v jeho nitru objevila bouře emocí. Jeho plameny pohasly. Ne, to nejde. Musí to dokázat svou pomstu musí uskutečnit, a tohle je jedinečná příležitost. Napřímil se a se vší svou vůli se podíval na velvyslance, Tarkinův hlas byl jinak polohován, bylo v něm možno vycítit i to zranění citů. „Mohu odejít?“ Dotázal se tím hlasem. Velvyslanec si podržel jeho pohled. „Běž a přemýšlej o tom laskavě. Máš naději stát se něčím, tak si ji nezahoď. Za chyby se platí, a to už jsi jednou poznal. Po druhé už bys takové štěstí nemusel mít.“ „Jistě.“ Odpověděl automaticky Martel. Rychle se otočil a vyklusal ze dveří. Jak šel cestou, tak neopomínal poznamenávat ty správná slova vystihující situaci. „Ten staroch jeden. Co ten o tom ví, co se tady tenkráte stalo… Reagoval by určitě stejně jako já.“ Po dalších pár metrech zase přišla nová věta. „Prostě to nechápe. Rico do toho tenkráte nějak zasáhl, to nebylo fér. Mohl jsem mít na seznamu prvního důstojníka Flotily s docela vysokou hodností a udělat si reputaci, ale to nééé, to se nám do toho bude raději plést admirál se všemi svými pochybnými názory a přiblblými kecy o loajalitě a dalších ptákovinách.“ Bručel polohlasem. Vůbec nestudoval, jestli mu jde rozumět, nebo ne, ale najednou ucítil na svém rameni tlak. Rychle se otočil, aby zjistil, kdo to je. Málem ho ranila mrtvice, přímo za ním šel velvyslanec Scott Matrix. Vzal Martela do přiléhající skladovací místnosti. „Chtěl jsem ti říct ještě jednu věc, prokonzule. Není všechno zlato, co se třpytí. A někdy je loajalita dobrá věc, opravdoví přátelé tě mohou podržet za každých okolností.“ „A nebo tě ještě rychleji potopit.“ Vložil se do rozhovor další hlas. Matrix i Tarkin se obrátili směrem k jeho původu. Přímo vedle nich nyní stál starší muž, podle všeho tak 95 let. Neslyšeli ani jeden, že by se dveře otevřely. „Velvyslanče.“
„Velvyslanče.“ Pozdravili se oba velvyslanci na vzájem. „Co Vás k nám přivádí, velvyslanče Norsimove.“ Otázal se Matrix a gestem naznačil Matrelovi, že se má ztratit. Toho Tarkin také rychle využil a vyprejskl z místnosti nadsvětelnou rychlostí. „Vy to víte, Matrixi.“ Řekl Norsimov jednoduše. „Komodor není způsobilá dlouhodoběji vést tuto stanici. Je na čase začít hledat náhradu za viceadmirála Rica.“ Matrix tušil, že k tomu jednou dojde, ale že přijde i Norsimov, to netušil. „Počítači, odpoj veškeré vnitřní senzory.“ Počítač se však neozval a nereagoval na Matrixův příkaz. „Ale no tak – to už je přeci dávno udělané.“ Sykl Norsimov. „Fajn, aspoň nebude ztrácet čas. Jak to myslíte, že je čas začít hledat náhradu?“ „Tak jak jsem to řekl, velvyslanče. Je prostě čas začít hledat náhradu. Není vůbec jisté, jestli admirál znovu nabude svých vědomostí, znalostí a schopností. A to velí, vlastně velel největší a nejstrategičtější stanici ve Federaci. Tato základna si nemůže dovolit nemít ve svém vedení patřičné osoby.“ V překladu to vlastně znamenalo, že někdo se chce Rica zbavit, a toto je prostě skvělá záminka, jak to udělat. Pak by se mohly projevit jisté tendence a tlaky a už by tu byla ta „patřičná osoba“. „Myslím, že zatím komodor zvládá se povinnosti dobře. Nemám jediného důvodu si na ni stěžovat, či jí něco vytknout.“ Ohradil se Matrix. „To jsem neřekl, že jí máte něco vytýkat, nebo stěžovat si na její postupy. Neříkám, že si vede špatně. Nicméně si nevede tak, jak by to bylo zapotřebí. Výkonnost posádky se zmenšila od té doby, co je velitelem stanice ona. Navíc se zdá, že nezvládá všechny problémy z přijatelných hledisek a že ne všechny její rozhodnutí jsou i politicky správná.“ „Nemyslím si to. A dokud tady budu hlavním diplomatickým důstojníkem, tak o tom, jestli její kvality, schopnosti a dovednosti jsou dostačující, či nikoliv, rozhoduji já. Ne, nepodám žádné hlášení o nepatřičných krocích apod., Norsimove.“ Norsimov se jen pousmál, ale oba věděli, že je to jen teatrální gesto. „Ani o to jsem Vás přeci nežádal a ve skutečnosti jsem to ani nenaznačoval, či jsem to ani neměl na mysli. Této stanici musí velet někdo zodpovědný, s dostatečnou hodností a osoba, jenž si vzbudí opět respekt posádky. Komodor je asi vynikající první důstojník, ale velení této stanice pro ni není. Víte to Vy, vím to i já, ví to spousta dalších lidí. Je to dobrý důstojník Flotily a velení lodi bych jí klidně svěřil a nebál bych se prohlásit, že to bude jedna z nejlepších lodí ve Flotile, ale obávám se, že něco tak monstruózního jako je tato stanice, je přeci jen na ni moc.“ „Až si to budu myslet, tak to Radě oznámím. Zatím si to nemyslím.“ Stál si pevně za svým Matrix. „Dobře. Je to Vaše rozhodnutí, ale upozorňuji, že to velení je jen dočasné a někdy k té výměně dojít musí. Začneme hledat vhodné kandidáty na post velitele stanice a předáme Vám je, abyste mohl ohodnotit jejich kvality a vyjádřit se k nim. Jako zdejší hlavní diplomatický důstojník k tomu máte, co říci. My si Vašeho názoru budeme vážit.“ Na chvíli se však zarazil, přemýšlel, jak to má formulovat. „Prostě je na čase začít spolupracovat a do vedení této stanice v případě potřeby dodat nového, kvalitního a zkušeného velitele.“ Oznámil Matrixovi Norsimov.
„Budu na to myslet.“ Dal jako odpověď Matrix. „Jsem rád, že jsme se pochopili. Nashledanou, Vaše Excelence.“ „Nashledanou.“ _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 2. 4. 2005, 13:49
Thomas Johnson
Kdopak by se Kafky bál ? A spíše, kdopak by se mě bál ?
Podporučík
UPOZORNĚNÍ !!! ~~~ Tento log nijak nemění děj na základně ani neposouvá misi ni o krok kupředu. Jde tak trochu o experiment se slovy a s vámi samotnými, jak na něco takového může člověk reagovat. Netěším se na nic, ostatně, předpokládám, že ho bude číst jen opravdu málo lidí, je dlouhý, nezáživný, plný popisů, všechny postavy namlouvám v první osobě, jelikož jsem to já. A ten, kdo ho přeci jenom hrdě a odhodlaně začne číst, skončí velice brzo. Nezakrývám ovšem to, že by mi udělalo radost, kdyby někdo ten plác přečetl celý. Avšak ... Utopia Planitia. Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Upozornění pro toho, kdo bude log číst, alespoň začátek: Ber ho celý s nadsázkou a nevěř hned všemu. Ostatně, ten film doporučuji. Brzy zjistíš, že slovo nadsázka myslím opravdu vážně. ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ Tlačítka PADDů zářivě svítila a podbarvovaly mé prsty do teplých tónů oranžové škály, souhlasné pípání algoritmů mě ukolébávalo k mechanickému odklepávání jednotlivých pasáží matematických příkazů, vysoko nade mnou svítil vesmír tmavě a bezbarvě ... den byl k nakousnutí. Slunce žaslo a žhnulo bílým světlem, jež se mi v očích rozkládalo na každou složku jeho vlnové délky ... Šel jsem po koleji naší železnice sám a pokoušel se držet rovnováhu. Někdy jsem se zastavil a díval se na nebe, spíše na hvězdy. Lidé se přes den na hvězdy nedívají přestože tam jsou. Jenom nejsou vidět. Ano, byly stejně jasné jako včera, když jsem se vracel z Tábora a z filmu. Z filmu Kdo se bojí Virginie Woolfové ... Nádherný film. Bylo to nutné ? Ano .... Já ... nejsem si jistá. Kdopak by se Kafky bál ... Kafky bál ... Kafky bál ... ? Ti manželé ... ubližovali si strašně, měli se strašně rádi ... Ale oni neuměli hrát na klavír. Oni si nevyzvedli řidičák ... Může se tedy člověk mít strašně moc rád a přitom si strašně moc ubližovat ? ... Já ... nejsem si jistá. Thomasi .... dnes přijdu ! ***** **** *** ** * Služba mi skončila teprve přes deseti minutami a už jsem seděl za stolem ve své kajutě a vybíral z PADDu nějaké pěkné holoprogramy z mé vlastní sbírky pro admirála Rica, už jsem se s ním nějakou dobu neviděl. Tlačítka PADDů zářivě svítila a podbarvovaly mé prsty do teplých tónů oranžové škály, souhlasné pípání algoritmů mě ukolébávalo k mechanickému odklepávání jednotlivých pasáží matematických příkazů, vysoko nade mnou svítil vesmír tmavě a bezbarvě ... den byl k nakousnutí. =/\= Vědecká sekce podporučíku Johnsonovi. Slyším ... co se děje ?
Pane, máme tu menší problém. Nemohl byste se dojít podívat na ty výsledky chemické analýzy ? Pan Kavor .... Ano, hned jsem tam. Johnson konec. =/\= Položil jsem PADD a celý nedočkavě zvědavý jsem si bral sako položené na zrcadle v ložnici. Otočil jsem se a chtěl odejít, když mě to napadlo. Něco ... něco tu nebylo v pořádku. Vrátill jsem se zpět a hledal příčinu toho podivného pocitu. Nic jsem nenašel. Všechno bylo jak mělo být. Když náhle ... Odraz ... ten odraz ... V zrcadle jsem nebyl já ! Stál jsem namačkaný do nekonečně tenké plochy skla v místech, kde se světlo odráží a překrýval Thomasovu postavu. Stál jsem udivený před zrcadlem ... konstrernován a čím dál více vyplašený tím, co se děje. Díval jsem se trochu s chápavým úšklebkem na to, jak je Thomas konsternován a čím dál více vyplašený tím, co se tu děje. Měl bych mu to vysvětlit, než udělá nějakou zbrklost. Co to je ? Co to do háje je ? Udělal jsem krok zpět. Co to ... To je ... Udělal jsem krok vpřed a vyšel jsem z plochy skla do prostoru a protáhl se. Zahlédl jsem vyděšený pohled Thomase. Rychle jsem promluvil, než stihne zavolat bezpečnost. Ahoj Thomasi ... Neměj strach. Víš ... Víš kdo jsem ? Udělal jsem opět několik kroků zpět. Ruku jsem položil na komunikátor připraven ho stisknout. Ne, nevím, kdo jsi. Jak ses ... sem dostal ? Zavolám ostrahu ... Jenom klid. Jen minutku mě vyslechni, pak je zavolej. Sám zjistíš, že je to zbytečné, ale vím, že teď si to nemyslíš, proto ti to chci vysvětlit. Kývl jsem, jako že souhlasím, ale udělal stejně ještě jeden krok pryč od něj. Byl ... divný a povědomý. Podívej se na mě. Nepřipadám ti tak nějak povědomý ? Možná i divný, ale to bude tím oblečením. Abych se moc nerozpovídal, určitě víš, kdo je to Q. Ano, to vím. Vyhrkl jsem. Snad on není ... Dobře, dalo by se říci, že jsem Q. Víš, v tomto světě, zde jsem Q já. Já a plno dalších lidí. Tady můžu všechno, cokoli, stejně jako ostatní Q. Ti to ale nedělají. A v našem Q Kontinuu jsou zase věci, co můžeme a nemůžeme. Dokonce, možná ostatní Q zasáhnou, když uvidí, že jsem s tebou mluvil. Vymažou tohle všechno, jako by se to nestalo ... Eh ... to nejde, nejde měnit čas .... to jsou ... blbosti ! Cítil jsem jak mě plnilo zoufalství. Ano, vím, že ve vašem pojetí skutečnosti to je nepochopitelné. Představ si ... že můžeme všechno ... i vymazat jakýkoliv děj ... tady na základně i na té vtipné lodi, co si hraje na pána moří ... i akademii, můžeme cokoli, jenom jsme rozumní a neděláme to. I když ... Co chceš ? Co do háje chceš ... volám bezpečnost ... Počkej, nedělej to ! Pochop, jsem něco jako Q. Můžu všechno. Pokud budu chtít, ten komunikátor bude mít poruchu. Poslouchej, potřebuju s tebou něco vyřešit. Rozhlédl jsem se po Thomasově pokoji a sedl si na tmavé křeslo před postelí. Bylo měkké a velmi pohodlné. Dobře jsem ho udělal. Pořád jsem stál u dveří z ložnice a zpozoroval jsem, jak se mi chvěje ruka. Dobře, řekni co chceš, ale pak vypadni ! Thomasi, Thomasi. Tak takhle ne. Víš, měl bys mít nějakou úctu. Cokoli, ale abych to zaznamenal. Nemořím se tu mnoho hodin týdně před počítačem, když mám dobrou náladu, abych se pak setkal a ty si mi ještě vynadal. Takže to zkusíme znovu. Uvidíš, jak je čas relativní. Mě, v mém světě, běží stále ale tady může běžet pozpátku. Nebo u mě může běžet pozpátku a tobě kupředu. Jakkoliv ... Řekl jsem záhladně a zamáchal rukou, jako když přetáčíte video. ***
Všups ........... Matematika se zdeformovala a pak se opět narovnala, čas běžel dál. *** ... čkej, nedělej to ! Pochop, jsem něco jako Q. Můžu všechno. Pokud budu chtít, ten komunikátor bude mít poruchu. Poslouchej, potřebuju s tebou něco vyřešit. Rozhlédl jsem se po Thomasově pokoji a sedl si na tmavé křeslo před postelí. Bylo měkké a velmi pohodlné. Dobře jsem ho udělal. Pořád jsem stál u dveří z ložnice a zpozoroval jsem, jak se mi chvěje ruka. Dobře, řekni co chceš, ale pak odejdi. Nepatříš sem ! Nechci, aby to bylo jinak než doposud. Tak se mi líbíš Thomasi. Tak tedy, oni tě volají do laborek. Chtějí ti ukázat, co objevili s tím phaserem, co tu nechali teroristi z Kobry. Nechci tě zdržovat, takže to řeknu rychle a svižně ... Včera jsem ... Sebral jsem všechnu odvahu a toho Q přerušil. Ale ... Q, když můžeš všechno ... Thomasi, říkej mi Lukáši ... tobě taky neříkám 'Slovo sestavené z písmen t,h,o,m,a,s'. Nemusíš se bát. Říkej mi Lukáši. Usmál jsem se. Bál se, ale to já bych se taky bál. Třeba někdy nějakého Q potkám. Pochopil jsem, že je trochu teatrální, ale hodlal jsem ho nerozčílit. Lukáši, tedy, když můžeš všechno, docela všechno, zařiď, aby se Kavor vrátil zpátky, aby Kobra zmizela a našim lidem se nic nestalo. No ... S úsměvem jsem si povzdechl. Tohle sice můžu, ale nemůžu to udělat. Q se baví tím, že vám staví takovéto strasti. Jsme trochu zlí ... zlí a poživační. Ale Bozi takoví bývají ... Bozi, co řídí náš svět taky jsou ... Můj osud ... konspiruje s životní tragédií ... avšak, to asi život každého z nás ... Já ti nerozumím ... Ani asi nemůžeš. Nebudu se tu rozpovídávat o tom, jak všechno je či není, co má či nemá v životě smysl, co tebe čeká, a co právě dělá USS Pythagoras. Nemáme na to čas. U tebe čas klidně zastavím, ale v mém světě ne. A já moc času na tuhle kauzu nemám takže prosím, vyřešme to rychle. Podivil jsem se. Jeho slovům jsem moc nerozuměl. Vlastně jsem to s nadějí považoval za zvrhlý sen. Doufám. Tak tedy. Včera jsem byl v kině na filmu ... Počkej, Lukáši, vy máte také kina ??? Začal jsem se smát. Jistě že máme, máme místa, kde se bavíme, ale nejsou stejné jako ty vaše. U vás je to jiné. Je to jiná dimenze, věci tu vypadají jinak. Jak jinak ? Jsou normální, skutečné. Ano tak se zdají tobě, když sem patříš. Pro mě je to spíše jako ... vaše dimenze, fázový prostor mi přijde ... jako alfanumerický. U vás jsou věci slova. Cože ??? Ty jsi blázen ... nebo já pokud se mi to zdá. Ne, snad nejsem. U vás je toto kočka : Kočka . U nás je jiná ... neumím popsat jak jiná, ale slovo to není. Ne, to není pravda. U nás je kočka normální. Ano je Thomasi, ale ve tvém pohledu, protože do dimenze patříš. Jak bych ti to ... Ano matematika. Ta je všude stejná. Pokud máš nějaký prostor, jak zjistíš jaký ve skutečnosti je ? Jak zjistíš, zda není zakřivený ? Tak, že se na něj podívám z prostoru o rozměr vyšší. U plochy, třeba papíru, zjistím, že je zakřivený, když se na něj kouknu z 3D, z naší reality. Přesně Thomasi. To samé je to tady. Ty necítíš, že by to bylo nějak divné, ale o dimenzi výše se zdá váš svět jako svět slov. Písmen a slov. Celé vaše životy, všechno, pocity, židle, láska, černá díra ... všechno jsou jenom slova. Ale nic se neděje, ten svět je stejně opravdový pro tebe jako pro mě ten můj. A třeba je taky jenom v podstatě z rozstřihaného papíru. A ... ano tomu rozumím. Posadil jsem se vedle Lukáše. Nevypadal jako zlý člověk. Co to jen ale je ? A co chce ? Říkáš, co chci ? Nediv se ... vím, co si myslíš. Dobře, nemám moc času. Byl jsem tedy v kině ...
Počkej ještě Lukáši, jak vypadá ? Jak vypadá u vás kino ? Povzdechl jsem si. Thomasi, ty mě zdržuješ. Dobře, tak já to zkusím. Tohle je kino u vás:
KINO A tohle u nás:
Jak vidíš, rozdíl tu je, ale skutečné je oboje. Ale už konečně můžu přejít k věci ? Ano, dobře, Lukáši. Díky. Tak tedy, poslouchej dobře, ať se pak neptáš na ty samé, už jednou řečené věci. Včera jsem byl na filmu v kině. Jmenoval se "Kdo se bojí Virginie Woolfové ?". Dřívě se to překládalo i jako "Kdopak by se Kafky bál ?". To proto, že to byla jedna z posledních vět v tom filmu. Ostatně, sám ji dnes ještě zažiješ ... Zíral jsem na Lukáše jako blázen. Všechno tohle je absurdní. Film byl moc povedený, mimochodem, doporučuju. Určitě ho máte i v tomto světě. Bylo to o manželském páru, jenž si ubližoval. Oni si rádi ubližovali, rádi se psychicky týrali, ponižovali se navzájem před návštěvami, ale měli se strašně rádi. Vždy to byly jenom hry. Kruté hry, ale hry. Jedna z důležitých her, co hráli už velmi dlouho byla hra "Na šestnáctiletého syna". Oni nemohli mít děti a tak si už 16 let hrají na to, že ho mají. Mluví o něm a dělají a jednají, jako by ho měli. Když se ale jednoho dne vyhrotí situace opravdu hrozně moc, George, manžel Marthy, se rozhodne jí strašně moc ublížit. Řekne, že jejich syn umřel. Ona se z toho na závěr filmu sesype a je strašně nešťastná. Byť to byl jenom iluzorní syn a oba věděli, že ve skutečnosti není. On jí drží za ruce a hladí ji po hlavě a utěšuje jí. Měli se strašně moc rádi, ale trápili se. Eh. Drsné. To ... na to se někdy budu muset podívat. Ano to bys měl. A teď se dostáváme k tobě ... Usmál jsem se přímo krutě. Co ... co ... co to říkáš .... snad ... Co tím ksakru myslel. Vstal jsem ze židle a postavil se. Snad mě nechce nechat ve svém světě ... Nechci Thomasi, to bych neudělal, nikdy. Buď klidný. Jde o něco jiného. Víš, už pár dní uvažuju o ukončení jedné věci v tvém světě. Špatně ... nějak se mi dobře nedaří ji popisovat. Co máš na mysli ? Já nechci o nic přijít. Cítil jsem, jak se začínám dopalovat. Ten člověk, či co to je, si sem přijde a chce mi měnit život ? Ne tak docela, ale máš trochu pravdu Thomasi. Dovolíš ? Prošel jsem kolem něho a postavil se k terminálu počítače ve stěně kajuty. Podíval jsem se na Thomase a pak zpátky na displej. Stiskl jsem pár tlačítek a napsal několik příkazů, jenž mi dali pověření velitele stanice. Klikl jsem a objevila se tam fotka. Její fotka. To snad ... To snad nemyslíš vážně ? Ty ... jak bys mohl ... ? Thomasi víš, dlouho jsem přemýšlel, jak ten vztah nějakým zvláštním způsobem ukončit, tohle všechno, ale nějak se mi nedařilo přijít s něčím zajímavým. Přesto, že tento log nikdo nečte a tuto větu zvlášť, připadám si, jako že přicházím s něčím nikdy nepoužitým. Nerozumím ti, ale přijdeš mi jako blázen ... asi jsi blázen, Lukáši. Nechval dne před večeří. Jakmile jsem viděl ten film, napadla mě tato myšlenka, rozpracoval jsem ji při mé procházce po kolejích. Bude to jako v tom filmu.
Krev ve mě vřela. Tohle nemůžeš ? Tohle nesmíš ! Proč mě chceš trápit jako v tom filmu ? Ale Thomasi, tohle neříkej. Já tě trápit nebudu. Změním historii, nikdy ji nepotkáš. Nebudeš ji znát a nebude tě to trápit. Ale budu sám. To budeš. Ostatně jako já. Ale já se ti nemstím, nedělám to ze závisti. Proč tedy ? Proč to chceš ukončit ? Poposedl jsem si ... Thomas stál kousek vedle mě a koukal na mě zvrchu. Začal jsem být nejistý. Proč ? Protože se mi ty scény špatně popisují. Zkrátka to nedělá dobrotu. Ani to není správné, podle mne. Ale proč ... já se neptal ‚proč‘ inklinující k odpovědi "špatně se mi to popisuje", ale tázal jsem se proč .... proč se ti to špatně popisuje. Neměl jenom špatné nápady, byl i blbej. Imbecil ! Thomasi ...proč ? Stoupl jsem si. Tak tohle ne, Thomasi, tohle se mi nelíbí. Takhle ne. Je mi líto, ale prostě jednou mám moc, tak nemusím být jako ovečka ... takhle ne. Zamával jsem rukou ve vzduchu. *** Všups ........... Matematika se zdeformovala a pak se opět narovnala, čas běžel dál. *** Proč tedy ? Proč to chceš ukončit ? Poposedl jsem si ... Thomas stál kousek vedle mě a koukal na mě zvrchu. Začal jsem být nejistý. Proč ? Protože se mi ty scény špatně popisují. Zkrátka to nedělá dobrotu. Ani to není správné, podle mne. Thomasi, něco ti povím. Zuřil jsem. Ten Q si nemůže dělat, co se mu zamane. Ne s mým životem. Napadla mě otázka, ale chtěl jsem ho nechat domluvit. Nesmím ji ale zapomenout. Thomasi, tohle je rozhovor mezi mnou a mnou. Je to tak trochu schizofrenní, ale nemám jinou možnost. Věř mi, že to nebude tak hrozné. Navíc, třeba se to změní. Někdy, brzy či ne. Možná mi tě jednou bude tak líto, víc než sebe, uvidíme. Teď mi ale dovol jednu ... strašně zlou věc. Víš, chci vidět, jak to vypadá. Vím, je to zvrhlé, strašně zlé a sobecké, ale ... nic nebudeš vědět, budeš nešťastný jen chvíli. prosím ... Co ti do háje mám říct na tyhle slinty, co mi tu meleš. Vypadni ! Stiskl jsem komunikátor, ale ten nevydal žádný zvuk. Měl poruchu. Odběhl jsem ke dveřím, ale také měli poruchu, nešly otevřít. Neměl jsem šanci. Promiň Thomasi. Chci vidět, jaké to je, když ti odejde někdo, koho miluješ. Promiň mi to. Tím se s tebou také loučím. Doufej, že mě tu už víckrát neuvidíš. Ahoj ... Thomasi. Otočil jsem se a rozložil se na molekuly, jež se snadno vklínily do prostoru a zmizely jako čirá energie, jež jednou někde vytvoří kvantové fluktuace. V mžiku jsem stál v chodbě SB 1 mířící k Thomasově kajutě. Měl jsem v ruce PADD a smutný výraz ve tváři. Postavil jsem se proti terminálu ve stěně a učesal si dlouhé vlasy. Tělo nebylo pohodlné, ale bylo vhodné. Byl jsem Angela McRide. Přistoupil/a jsem k ovladači dveří a zazvonila. D.. dále ... Thomas měl pochroumaný hlas. Vešla jsem rázně i smutně zároveň. Beze slova jsem přistoupila k podporučíkovi, jenž seděl na posteli a hleděl do země, jako by nad něčím přemýšlel. Podporučíku ... já ... špatně moc špatně se mi to říká, ale ... Věděla jsem o tom. Proto mi přijde tak nějak "lidské" (uvozovky doplněny po cenzuře Q-Lukáše) Vám to říci osobně. No ... ehm ... Thomas zoufale vzhlédl, měl strach ... Thomasi, ... Vzdala jsem ho za ruce. Alice Brownová ... ona je mrtvá. Ne ... ne ... to … to není možné .... Do očích se mi vlily slzy ... díval jsem se na Angelu doufajíc, že můj odmítavý postoj něco změní. Zemřela při instruktáži řiditelných skafandrů. Měl defekt. Položila jsem PADD s parte a místem konání pohřbu vedle Thomase. Pohladila jsem ho po vlasech. Vím ... že asi chcete ... Néééééé .... Zhroutil jsem se na mou velitelku a slzy tekoucí proudem máčely její krk a uniformu. Po dvaceti minutách Thomas jenom vzlykal a upínal oči na zem, nepohlul s
nima už pět minut. Náhle promluvil. Ne snad ke mě. Začínala jsem tu být zbytečná. Bylo to nutné ? Ano. Já ... nejsem si jistý ... To bude dobré. Já ... nevím ... Podíval/a jsem se na něho a začala šeptat. Kdopak by se Kafky bál ... Kafky bál ... Kafky bál ... ? Já, Angelo .... Kdopak by se Kafky bál ... Kafky bál ... ? Já ..... Angelo ... Kdopak by se Kafky bál ? Já ... Angelo ... Já se bojím. Já se, Lukáši, strašně bojím .... Potřásla jsem hlavou a tiše odešla. Na chodbě, hned přede dveřmi do Thomasovy kajuty jsem se zastavila. Tekly mi slzy a přes můj ztrápený výraz a zoufalstvím zakalený hlas jsem byla schopná říci nahlas poněkud rozhodně: Tohle chci zažít ... jednou ... A znovu jsem se rozložil na molekuly, jednotlivé částice tvořící existenční hmotu a vlil jsem se do energetického podprostoru snadno a hladce, pln emocí jsem vzdechl poslední věty ... Oh, Oh, Oh, Oh, Oh,
Thomasi, kdopak by se Kafky bál ? Lukáši, kdopak by se Kafky bál ? Thomasi, kdopak by se Lukáše bál ? Lukáši, kdopak by se Lukáše bál ? Lukáši, kdopak by se mě bál ?
Já ano, Lukáši, já se sebe bojím. Strašně se bojím .... Záběr držících se rukou kamera pomalu opouštěla a poněkud se rozostřila ... zamířila průhledem do temné zahrady nadcházejícího dne ... ************************************************************* Thomas přišel ze služby nadšený, více než včera. Aplikoval rozložený Taylorův polynom na chaotické chování Brownova pohybu ... Nemělo to žádný přínos, ale bylo to hezké. Seděl jsem a vybíral z PADDu nějaké pěkné holoprogramy z mé vlastní sbírky pro admirála Rica, už jsem se s ním nějakou dobu neviděl. Tlačítka PADDů zářivě svítila a podbarvovaly mé prsty do teplých tónů oranžové škály, souhlasné pípání algoritmů mě ukolébávalo k mechanickému odklepávání jednotlivých pasáží matematických příkazů, vysoko nade mnou svítil vesmír tmavě a bezbarvě ... den byl k nakousnutí. =/\= Vědecká sekce podporučíku Johnsonovi. Slyším ... co se děje ? Pane, máme tu menší problém. Nemohl byste se dojít podívat na ty výsledky chemické analýzy ? Pan Kavor .... Ano, hned jsem tam. Johnson konec. =/\= Rychle jsem vyběhl z kajuty a zamířil do laboratoří, musel jsem toho dneska hodně stihnout. Například udělat radost admirálovi s tím simulátorem a ještě se zeptat, jak si vede USS Pythagoras. Můj pokoj byl stejný jako vždycky, trochu neuklizený, zvláštní, ale stejný a nezměněný. Jen dvě věci byly v tomto světě trochu jinak. Za mým stolem neležel spadlý, rukou psaný dopis, jenž jsem nedočetl. Nikdy jsem nevyslovil formulaci: "Až Měsíc opět zapadne, poznám, proč jsou lidé šťastní."
Jinak bylo vše stejné. Do poslední maličkosti. Do každého slova popisu. Do každého písmene. Do každé myšlenky. Ten svět byl prostě stejný. No vidíš, Thomasi, kdopak by se Kafky bál ... _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 2. 4. 2005, 17:46
Ka'Vor
Osvobození
Poručík
IRW Terrh se vznášel volným vesrmírem. Jeho zelená příď byla natočena směrem na maskovaný raketoplán. Romulanům již bylo známo, kdo se nachází na jeho palubě. "Jaký je jejich vektor?" Otázal se první důstojník lodě arrain tr´Aimahn. "Vektor 022, jsme na přibližovacím kurz. Budeme je mít do 1 minuty, arrain."
Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Ten jen souhlasně přikývl a obří loď se dala do pohybu, lépeřečeno do pronásledování svého cíle... Po té, co jsme se odtrhli od zamaskovaného komplexu, hned jsem zadal kurz pryč. Pryč, kamkoli, kde mne nenajdou. Jenže nyní to vypadalo bledě. Přiletěla na pomoc Pythagorovi velká osvobozovací flotila, která do mých plánů vůbec, ale vůbec, nezapadala. "Hej, Fredericu, musíme něco vymyslet! Proboha, nějakýmu warbirdu nemůžeme utéct!" "A co jako bys asi chtěl vymýšlet? Sakra, Todde, jsme nahraný! Nemáme pomalu ani na souboj s federačním raketoplánem a ještě tohle!" zadívali jsme se na sebe, vzduch kolem byl až nepříjemně nehybný a přímo vybízel k přemýšlení. "A co na ně alespoň vystřelit?" "Ty chceš střílet na D'Deridex?" "Máme jinou možnost." "Hmmm..." přemýšlel jsem o tom, jestli to má vůbec cenu. "Něco mne napadlo." zadal pár příkazů na klávesnici a dodal: "Alespoň nezemřeme jako romulanští otroci!" naše plavidlo se stočilo silně na levobok a na malé obrazovce, kteoru jsem si na konzoli vyvolal, se pomalu objevil mohutný a majestátní romulanský D'Deridex. My začali zrychlovat, má konzole hlásila kolizní kurz. Určitě není jiné řešení? Má to skončit všechno takhle? Pravda je, že nechci zbytek života ztrávit v romulanských dolech, ale...tohle se mi nějak nelíbí... "Arrain, nastavili kolizní kurz!" Křikl na výkonného důstojníka kormidelník. A znovu se věnoval své práci. To už ovšem vstával z křesla i kapitán plavidla. "Dostaňte je z maskování pomocí upraveného vlečného parsku, a pak jim vyřaďte warp a impulz." Výkonný důstojník prkeně stál za velitelským křeslem a předával rozkazy posádce, jenž ihned reagovala. Z IRW Terrh vystřelil jako šíp modifikovaný vlečný paprsek sloužící pro zachycení lodi v maskování. Jak kapitán předpověděl, tak se i stalo. Z maskování se vynořila malá romulanská loď, na níž byla ihned zahájena palba z disruptorů. Prvním úderem se podařilo vyřadit warp a další údery zlikvidovaly i impulz. Vlečný paprsek však nadále držel loď od IRW Terrh. "Zavolejte je." Rozhodl kapitán. "Todde, chytili nás! Chytili nás!! Nemáme kam utýct, všechno je vyřezený!" řval Frederic, který byl se mnou v našem provizorním můstku.
Hbitě jsem přemýšlel, jestli ještě není nějaká možnost. Představa dolů mne stále sužovala a popoháněla konat. "Sakra, tak nás nakonec dostali" liší se to od konce, kdy bych skončil u Flotily, jen tak, že tady budu žít dlouho, i když v dolech, ale kdyby mne dostali federálové, moc velké vyhlídky na život bych neměl. "Volají nás" slabě a smutně dodal můj společník. "Ne!!!" bouchl jsem pěstí do mé konzole, zuby třely o sebe, oči žhnuly hněvem. "Takhle to nedopadne!" skoro jsem křičel a potom jsem dodal, už slabším hlasem: "Nastav tichou autodestrukci, dvě minuty. Všem našim oznam, aby šli do únikových modulů, jestli tu jsou a potom ať letí co nejdál od nás, od romulanů, jo?" "Dobře." "A teď mi přepoj to volání." "Máš ho u sebe." Na mé malé obrazovce se objevil romulan, hrdý a vzpřímený, s vítězným pohledem v očích. "Tady je sub-komandér tr´Nirad z IRW Terrh. Podporučíku Ka´Vore, máme rozkaz eskortovat Vás na hvězdnou základnu McKinley. Prosím, sklopte štíty a připravte se na transport." Oznámil Romulan Ka´Vorovi. To byl ovšem šok. Oni chtějí mne! A chtějí mě eskortovat do Federace! Proboha, to ne! Tam jsou mé vyhlídky mizivé, jedině kulka mezi oči, jak se říká. "Tady je Ka'Vor, už dávno ne podporučík, sub-komandére. Z jakého práva či nařízení mne eskortujete zrovna vy do Federačního prostoru?" potřeboval jsem ty dvě minuty. A pak...pak už nic, jen ticho a snad věčný mír a radovánky tam, kde není čas. Vypnul jsem zvuk a řekl Fredericovi, aby taky šel do únikového modulu. Smutně se na mne podíval, řekl "Sbohem" a odešel, a já jsem na něm spatřil stopy slz. Sub-komandér nespustil z Ka´Vora oči. "Není nám známo, že byste nebyl podporučík. Navíc jsme přeci na federálním území a jelikož jsme byli požádání Velením Flotily, abychom pomohli Pythagorovi, tak v rámci dobrých sousedských vztahů jsme žádosti vyhověli. Navíc velvyslanec Matrix nás informoval, že jste podporučík a jste zařazen jako asistent hlavního operačního důstojníka na SB1-McKinley, kam směřujeme i my." Divil se sub-komandér, a pak mu svitlo. "Samozřejmě, málem bych zapomněl. Rozhodnutí o Vaší popravě bylo zrušeno výnosem přezkumného tribunálu, jenž Vás osvobodil. Bližší informace dostanete na SB1-McKinley." Už zbývala jen tři čtvrtě minuta do výbuchu výkonných destrukčních zařízení, které by rozmetaly celou tuto loď a mne s ní, možná že i trochu ten romulanský křižník. Já jsem tam ale jen tak stál, neschopen slova a už snad po tisícáté si pokládal tutéž otázku 'Mělo to všechno cenu? Proč jsem to dělal?' Zíral jsem na malou obrazovku před sebou, na překvapeného romulana, který velel lodi, která mne měla zachránit, a já se konečně vzpamatoval. Začal jsem křičet, romulan ve mne se osvobodil a já ani nebral ohled na zapnutou komunikaci s romulanským velitelem "Tak oni mně osvobodili?! Sakra, jak je to možný?! Vždyť jsem byl napojenej na teroristy a ještě ten trest smrti?! Proč jsem to nevěděl?!" velitel na mne musel hledět jako na blázna a když jsem zaregistroval spuštěný komunikační kanál, ihned jsem se zklidnil a začal mluvit "Je tu nastavena autodestrukce a asi jí nestihnu zrušit. Máme půl minuty, snad dokážu mezitím vypnout štíty, všechno je po tom vašem útoku zničené!" Romulan se jen lehce pohlédl na svého nového hosta, jenž mu právě sdělil, že je aktivovavána autodestrukce. "V pořádku, zařídíme to." Pronesl ledovým hlasem tr´Nirad, pak dal ruční gesto svému výkonnému důstojníkovi. Jako výsledek se na můstku ozval menší šum. Sub-komandér neustále sledoval Ka´Vora. Ten na něj taky zíral a vůbec netušil, co ma příjit. "Klid."
Řekl k němu tiše Romulan. Ka´Vor se na něj zahleděl, co tím myslí, když se jeho loď otřásla. D´Deridex zaútočil přímo na generátory štítů a nebylo divu, že pod jeho palbou selhaly. Ka´Vor se díval dosti vyděšeně, co se do děje. Chtěl asi položit otázku, ale jeho tělo bylo pohlceno transportním paprskem a v další chvíli se už díval na několik Romulanů; za ním stáli jeho společníci z lodi. V jedné chvíli jsem byl na své pozici u ovládání lodě a nyní na romulanské lodi. Byl jsem šťastný, že to takhle dopadlo. Ohlédl jsem se a uviděl všechny moje lidi, kteří se zřejmě nestačili dostavit k únikovým modulům. Jsem rád, že je romulané vzali taky, se mnou. Jen doufám, že je ve Federaci neodsoudí. "Jolan Tru!" zdvořil jsem pozdravil a pokračoval: "Moc si vážím pomoci Romulanského Hvězdného Impéria a doufám, že to povede k většímu a přátelštějšímu propojení našich dvou světů. Já osobně jsem vám velice zavázán a děkuji vám za transport na McKinley, Erein." řekl jsem to s maximální noblesou, které jsem byl v této situaci schopen, a s přívětivým výrazem ve tváři jsem očekával odpověď, když jsem si všiml, že vojáci kolem nás ještě nesklopili své zbraně. "A mohou vaši podřízení sklopit své zbraně? My vám neublížíme." Erein pohlédl na nově příchozího s údivem. Sklopit zbraně? Před teroristy? Ani nahodou. "Je mi líto, podporučíku. To není možné, není možné ohrozit bezpečnost tohoto plavidla, ale budete-li se chovat rozumě, nikomu se nic nestane. Na SB1-McKinley předáme všechny federálním úřadům. My jsme si s Černou Kobrou své účty už vyřídili." Oznámil Erein všem přítomným. Z hlasu bylo možno poznat, že vyřešili tradičním romulanským způsobem - sebrali informace a zlikvidovali je. Na pokyn Erein odvedli všechny transportované do jejich kajut. "Tady je Vaše kajuta, podporučíku. Doufám, že se Vám bude líbit. Kdybyste něco potřeboval, tak řekněte stráži přede dveřmi." "Děkuji." Odpověděl Ka´Vor a rychle zmizel v místnosti. Bylo mu jasné, že Romulan v něm poznal Romulana. Výraz v Romulanově tváři byl jasně čitelný - jenom proto, ze to měl dáno rozkazem, tak se ke Ka´Vorovi choval slusne... Kdyby tento rozkaz nebyl, Ka´Vor by byl zřejmě již mrtev. Byl jsem překvapen náhlou změnou chování našeho "průvodce", který s námi nakládal jako se zajatci - tedy tím způsobem, jakým se s nimi nakládá ve Federaci, Romulané se zajatci nijak nenakládají, ti je buď pošlou do dolů, nebo "nahoru" -, ale to nemuselo být nic zvláštního. Kajuta, do které mne přivedl mi připadala schválně malá, ještě menší, než má kajuta na McKinley. Ach, McKinley, konečně zase uvidím její majestátní velikost, oblé křivky, příjemné barvy, známé lidi a budu moc opět normálně žít. Už žádné utíkání, už žádné schovávání, žádná ilegální činnost, nic. Jen doufám, že mi někdo vysvětlí, proč jsem byl osvobozen. Za jak dlouho dorazíme? Rád bych to věděl, abych se mohl trochu upravit. Jak jsem se tak podíval do zdrcadla, měl bych se trochu hodně upravit. Otevřel jsem tedy dveře, kde na mne namířily čtyři disruptory, plně nabité, vojáci připravení hned vystřelit. Až jsem se lekl, jak blízko ke mne ty stroje na zabíjení dávali. "Já...já...nemiřte na mně. Chtěl jsem se jen zeptat, kdy se dostaneme k McKinley." bylo vidět, že voják jen silou vůlou ovládá svůj reflex praštit mně a zmlátit do bezvědomí, možná více.Takhle řekl jen: "Nevim. Zalez, než tě budu muset zastřelit." a tak jsem radši hned zavel dveře a zapomněl na jakékoliv myšlenky jít ven. Dveře místnosti se otevřely a dovnitř vstoupil arrain. "Podporučíku Ka´Vore, mohl byste mne, prosím, následovat. Přál by si s Vámi mluvit velitel mise." Oznámil stroze. Záporná odpověď nebyla očekávatelná a nebyla ani akceptována. Vydal jsem se tedy za romulanem. Měl jsem sto chutí říct mu "přát si může co chce", ale to by má existence byla zřejmě velmi rychle ukončena. Ještě rychleji, než bych mohl na to pomyslet. A odporovat romulanovi, jakkoli, i když si to přeje, je krajně riskantní. "Nevíte, proč se mnou chce mluvit?" zavedl jsem řeč, abychom nešli v tichu. Vím, že to romulané nemají rádi, ale tenhle mi připadal, že by se z něho něco vytáhnout dalo. Musím se připravit, ať mne bude očekávat jakýkoli rozhovor.
Arrain však pokračoval v cestě, vůbec nezpomalil. "Ne, nevím, co Vám chce Khre´Riov Telik, ale přeje si s Vámi mluvit, což je velká pocta, podporučíku." Šli jsme dlouho, až jsme dorazili do sekce, kde mají kajuty významní hosté a nejvyšší členové posádky. Můj doprovod se dotkl ovládacího panelu dveří a "zazvonil". Zevnitř se ozvalo "vstupte" a tak jsem to provedl. Můj průvodce se vzorově nahlásil, řekl koho vede a poté mu bylo dovoleno, aby odešel, takže to bez prodlení udělal. Místnost byla velmi prostorná a bohatě dekorovaná. Bylo zde hodně nábytku, jehož řezba se mi ale moc nelíbila. Byl sjem stejně spíše na praktické věci. Muž, který stál přede mnou zády, se otočil a já čekal, co řekne. "Vítejte, podporučíku. Prosím, posaďte se." Vyzval nově příchozího admirál, přičemž k němu stál zády. Ka´Vor se posadil a admirál se k němu otočil. Z pološera se vynořila tvář Romulana. Jeho rysy byly nezaměnitelné - byl to Tarkin, jen o pár desítek let starší. "Jsem rád, že jste přijal mé pozvaní." "Jsem poctěn, že se mohu setkat s tak vysokým mužem romulanského imperia. Jolan Tru! jak vy říkáte." zkusil jsem cestu "podkuřování", abych se pokusil zmírnit následující rozhovor. Když s tak nízkou hodností, jako mám já, chce hovořit takový vysoký pohlavár, není to nikdy nic dobrého. Admirál se posadil do dalšího křesla, ale stále nic neříkal. Vzal do ruky datovou kartu a pohlédl na mladíka. "Vy jste Romulan, že?" Pronesl ledovým hlasem směrem ke Ka´Vorovi. "Jak jste na to přišel, proboha? Já jsem občan Spojené Federace Planet a důstojník Hvězdné Flotily! Nepatřím k vám!" řekl jsem snad dostatečně přesvědčivým hlasem. Admirál však jen vzal datový blok, párkrát něco vyťukal a hodil ho směrem ke Ka´Vorovi. Ten jej vzal a rychle poznal, že je zbytečné zapírat. "Vaše transportní záznamy, podporučíku." Odtušil tiše admirál. Převzal jsem tabulku se záznamy, které jsem moc dobře dokázal rozpoznat, protože jsem pracoval v operační sekci. Ale když si myslí, že vyhrál, budu mu to znepříjemňovat co nejdéle. Třeba to bude jeden z těch méně inteligentnějších admirálů, kterých není moc, ale existují. I když jestliže bude alespoň trochu jako jeho federační příbuzný, nevyjde to. Ovšem výsledek bude stejný tak či tak "Víte, já nikdy neměl důvěru v romulanské sensory." a poslal jsem mu po konferenčním stolku tabulku zpátky. Admirál lenivě pohléd na zapírajícho chlapce. "Tak zmáčkněte to největší tlačítko na datovém bloku, podporučíku. Převede to ty údaje do federálních znaků." Odsekl admirál. Bouchl jsem pěstí do stolu a ten lehce křupl "Sakra, admirále, já se nechci vrátit! A jestliže mne odvedete násilím, přiletí pro mne Federační Flotila a vy byste riskovali válku! Ale jestliže mne budete chtít něco udělat, budu se bránit všemi prostředky.Rozumíte?! Všemi!!!" má romulanská polovička se teď už projevila naplno a já sjem nebyl zas až tolik nerad, že se to stalo. Už nemělo ani cenu zapírat. Admirál se jen podíval na zuřícího podporučíka Federace. Ruka mu podvedome sklouzla k disruptoru, jenz byl u jeho pasu. Nakonec vsak polozil ruku zpet na stolek. "Posaďte se, prosím." Znělo to velmi ležérně, ale admirál hodil jeden krátký pohled ke dveřím - pokud se neposadíš,
donutím tě. Ka´Vor pochopil a posadil se. "Já Vás přeci nechci nikam brát. A bránit se nemusíte, nikdo Vám tady nic neudělá." Válku admirál takticky přešel, protože nechtěl Ka´Vorovi vykládat o tom, jak by se mu mohla stát nehoda a všechno by bylo v pořádku. "Chtěl jsem s Vámi mluvit o Vaší slibné budoucnosti, podporučíku." slibná budoucnost? Že by jen doly na nějaké odlehlé planetě a ne přímo u centra Impéria? To známe. Romulané vám toho dokáží naslibovat a pak se vám stane nějaká malá nehoda. Ovšem, na druhou stranu, když jste dobří, tak máte velkou řadu výhod, privilegií a prostředků a to i na to, abyste nehodám mohl úspěšně zabraňovat. "Doufám, že má kariéra bude slibná, admirále. Mám svou práci rád." "Já doufám též, podporučíku." Usmál se přátelsky admirál, při čemž vstal a přešel blíže ke Ka´Vorovi, aby viděl do jeho očí. O očích admirála se tradovala, že je to velmi nepříjemný pohled. Admirál byl jedním z velkých zastánců Impéria a téměř fanaticky mu sloužil. Prý se v jeho očích zrcadlí znak Rihannského impéria. "Ale mohl byste si tu svou slibnou kariéru pojistit." Nadhodil rozmařile. "Víte, ve Federačním prostoru už neexistují pojišťovny, jako dříve." věděl jsem, kam míří, ale říká se, že když donutíte romulana, aby řekl věc natvrdo, dá vám to určitou výhodu ve vyjednávacím manévrování. "Ale existuji, existují, podporučíku." Odvětil admirál pobaveným hlasem. Bylo na něm vidět, že se jedná o dlouholetého vojáka, který zná jisté taktiky též. "A nechtěl byste se u jedné pojistit?" "Nevím, o čem tu mluvíte, admirále." Tvrdý oříšek, který asi já, jakožto žádný školený diplomat, nerozlousknu, i při všech mých znalostech romulanů. "Trochu inteligence, podporučíku." Bylo dáno v odpověď. "Doporučoval bych Vám se pojistit. Vždy se najdou okolnosti, které vy Vás mohli zaskočit." Admirál mu to rozhodně nechtěl dát zadarmo... Čekal, jestli Ka´Vor pochopí, co mu vlastně nabízí. "Víte, admirále, vždy je dobré mít nějakou pojistku" vzdal jsem svůj boj a čekal, co mi admirál nabídne. "Výborně, podporučíku. Já Vám mohu nabídnout dobrou věc za dobré služby." Napínal ho admirál "Co takhle pracovat i pro nás?" "Pracovat i pro vás?!" čekal jsem to. Jak jinak bych jim taky mohl být prospěšný, že. "Víte...já...nevím...musel bych si to rozmyslet. Tohle je docela závažné rozhodnutí, které nelze udělat jen tak z minuty na minutu,víte?" no, tohle rozhodnutí už jsem několikrát udělal a byl jsem na něj připravován snad celý svůj život, ale nemohu říkat takové věci tak vysoko postavenému romulanovi. "Rozmyslet? Myslíte, že si máte co rozmýšlet? Jednou skončíte v důchodu, všichni budou vůči Vám, nikdo se Vás nezastane."
Začal Telik působit na Ka´Vora. "Jsi Romulan a Romulanem zůstaneš, ať se ti to líbí, nebo ne." "Ale já nejsem romulan! Nejsem romulan! Ne a ne a ne!" začal jsem navozovat hysterickou náladu "Jsem důstojník Hvězdné Flotily hrdě sloužící zájmům Spojené Federace Planet! Řídím se etickými a morálními směrnicemi! Nejsem romulan!" vytvořil jsem klidnější tón "A netykejte mi, prosím" "Ale jsi Romulan, to nezměníš. Tvoje matka byla Romulnka, tvůj otec byl Romulan a ty jím jsi taky." Pořád klidněji a podbízivějším hlase vykládal admirál. "Je tu i jiná rodina. Rodina Rihannsu. Můžeš se stát jejím členem. Tato rodina tě nikdy nezradí, federálové ano - nechali tě odsoudit a popravit. To by se ti u nás nestalo." "Víte, admirále, tohle o rodině je hezké, opravdu. Ale jestli se mám stát členem Tal'Shiaru, či nějaké podobné organizace, která je tak neschopná, jak jste právě předvedl, tak to zůstanu radši federálem, jak říkáte." řekl jsem vysmívavým hlasem. "Má matka je federační vědec s mnoha oceněními, abyste si správně opravil informace a měl o mne správné mínění." Admirál se do smíchu. "Omyl, můj příteli, omyl. To, o čem si myslíte, že je Vaše matka je major Rekel, Tal Shiar. Vaše matka zemřela těsně po porodu, ale nebylo vhodné nechat její místo volné." "Obávám se, že se nemýlím, podporučíku." Řekl admirál tichým hlasem, ale pokračoval. "Znal jsem tvého otce, velmi mne zklamal a já musel nechat nechat popravit celý jeho rod za takovou zradu vůči Impériu. Měl jsi jediné štěstí, a to že major Rekel měla za úkol infiltrovat federální struktury. Jinak by tě od smrti nic nezachránilo." "Mýlíte se!!!" Křičel jsem na něj, znovu a znovu. Přitom jsem se vyšvihl na nohy, a se zaťatými pěstmi jsem chtěl na admirála skočit a ubít ho tak, jak tam byl, ale jen silou mé lidské vůle jsem to neudělal. Pouze jsem tam stál a snažil se zklidnit své hormony. Doufám, že jsem admirálovi dostatečně tímto předvedl, čeho jsem schopen. Admirál si však nedal pokoj a mladíka stále dál krmil pravdou. "Je to tak. Uvnitř sebe to cítíš, cítíš svou romulanskou krev. Je to tak, nebraň se tomu, tvá pravá rodina už tě čeká, Ka´Vore." Říkal s klidem admirál, přičemž se stále přibližoval ke Ka´Vorovi. Pak se posadil do křesla, jenž sousedilo s Ka´Vorovým. V klidu chlapce pozoroval, jak se utápí ve svých otázkách. "NE!!! Není to tak! Celý život jsem bojoval proti romulanům a teď to nebude jinak! V poslední době jsem zažil tolik okamžiků blízkých smrti, takže tohle mne už nerozhodí, admirále. Vaše lži mně nemohou podkopat, i když mám v sobě toho hada, jako vy, který se mne stále snaží ovládnout. Jen vám přeji, abyste se dožil toho dne, kdy se naše uskupení spojí dohromady a budeme si pomáhat. Ano, to vám přeji. Zánik by pro takové, jako vy, byl jen malou cenou za všechno!" zakončil jsem dramaticky svůj monolog a díval jsem se výhružně admirálovi do očí. Ruce jsem měl založené na hrudi a mé myšlenky i vnitřní pochody se uskutečňovaly v dramatickém tempu, vzdor klidné vesmírné symfonii, která se dala uslyšet v tichu, jež nastalo. Ještě chvíli a podvolí se, už je vyčerpaný, už zuří. "Kdyby to nebyla pravda, a ty jsi to nezavrhl jako lež, tak bys tady teď neudělal tentonádherný dramatický výstup." Usykl admirál. V klidu vstal a donesl Ka´Vorovi další datovou kartu. Když se Ka´Vor podíval na jeho obsah, tak uviděl svého otce, svou matku a spoustu dalších Romulanů a lidí kolem malého chlapce.
"To jsi ty. Byl jsem na tvém křtu, jenž se uskutečnil na žádost tvé matky. Byl to zajímavý obřad, ale většina z těch osob už nežije, musely být popraveni pro dobro Impéria." Pak mu podal další padd. Nyní na něm ovšem byli mladí Romulané. Měli tak 13 - 15 pozemských let. "Seznam se. Zbytek tvého romulanského rodu." "Admirále, opět podotýkám, že ve vaše technologické znalosti jsem nikdy neměl důvěru. Tohle bych dokázal vyrobit i já. A jestliže mi chcete předhodit nějaké záznamy, o těch to platí také. Můj otec byl čestný a správný romulan, takový, jakých je jen velice málo a vy jím rozhodně nejste! A jestliže kvůli jeho takzvané zradě na něj chcete házet špínu, poslušte si, už se s vámi nehodlám dále bavit." Svůj proslov jsem podtrhl svým prudkým usednutím do křesla, které jsem trochu odstrčil, abych se dostal dále od admirála. Ruce jsem složil na hruď, pohodlně jsem se opřel a s úšklebkem na tváři jsem čekal na admirálovu reakci. Admirál se v klidu posadil do druhého křesla, ruce si položil na opěradla a podíval se na datovou kartu mladých Romulanů. "Jsem Rihannsu a myslí si to hodně Rihannsu. Názory ostatních jsou zcela irelevantní. To přeci víte sám. Váš otec nebyl správný Rihannsu, ba co hůř, nebyl snad osobou, kterou byste mohli nazývat Romulanem." Pak se však rozhodl, že mladíka nechá být, ale přeci jen mu musí zanechat nějakou památku. "Takže nepřijmáte mou nabídku?" "Žádnou jste ještě nevyřkl, admirále. Ale pokud bude stejně iracionální, jako většina vašeho proslovu, nejsem si jist, jestli jí budu vůbec ochoten vyslechnout" začínal jsem být hodně naštvaný. Ne tím, co se stalo, touž ve mne vyprchalo, ale tou nudou a vůbec přítomností tady, v sídle hada, úlysného a slizkého, ale bohužel mocného, a proti kterému jsem se vždy snažil bojovat. Celá tato romulanská rodina byla jako jeden had, který se jen těší na to, aby mohl zaútočit na mírumilovnou a snadně vypadající kořist, ale od které si vždy nechá rozdrtit hlavu. Měl jsem toho všeho dost. "Dobře. Když to neumíte pochopit jinak - tak narovinu, jak Vy ve Federaci rádi říkáte. Uzavřemem spolu obchod - Vy se nám budete starat o přísun informací a na oplátku Vám naše říše poskytne po skončení Vaší služby řadu privilegií. Souhlasíte?" Otázal se admirál ledabyle, i když již dopředu znal odpověď. Nicméně se na tu odpověď vlastně i těšil - jakmile to vysloví, způsobí to admirálovi nekonečné blaho. podíval jsem se na něho s nechápavým obličejem plným nevyřčených otázek. Hlavou mi za jedinou miniaturní část sekundy proletělo nejméně bilion myšlenek a já z nich nedokázal vybrat jedinou. Po dlouhém přemýšlení ze mně vypadlo: "Víte, admirále, do jaké vy mně stavíte situace?" admirál mne pozorně sledoval, neřekl však nic. Pokračoval jsem: "Když řeknu 'ne', stane se nějaká malá, či větší nehoda, než doletíme na McKinley. Jestliže ale řeknu 'ano', abych se 'pojistil', jak jste řekl, dalo by se to nazvat 'úrazovým pojištěním', tak se mi stane nehoda také, jenže o nějaký ten čas později. Otázka tedy stojí tak, jestli já mám vůbec na výběr." Otočil jsem se k oknu, které ukazovalo kus romulanské válečné lodi, který částečně obepínal průhled z hvězd, které vypadaly, jako by jím byly utiskovány. Chtěl jsem od nich radu, dobrou radu, co mám dělat dál. Přežil jsem toho už tolik, že bych nechtěl vše zahodit a skončit to. Jenže mám svou morálku, své svědomí a to nelze tak lehce zaprodat. "Rihannsu Rihannsu nezradí!" Pronesl temně ledovým hlasem admirál. Vycítil změnu mladíkova rozpoložení - myslel si to správně - stačí jen jít na to z jiného úhlu a hned se výsledky dostavují. "Nikdy neodhazujeme své lidi, pokud oni neodhodí nás. Nikdy je neopouštíme, pokud oni neopustí nás. Žádná nehoda se ti nestane, ať už se rozhodneš jakkoliv. Ale přemýšlej dobře koho budeš mít ve Federace, až tě tvá (domnělá) matka opustí, až zemře, nebo se vrátí. Kdo ti zbyde? Kdo ti bude věřit? Kdo při tobě bude v těch časech stát?" "Slyšel jsem o moc případech, kdy romulani požírali jiné romulany jako nenasytní hadi, kterými jste! Vím své. Takže, admirále, jestliže jste potěšen, že jste mne donutil říci 'ano', na vaši
takzvanou nabídku, věřte, že tomu nejsem rád. Jenže mé zkušenosti a vaše proslovy zde říkají, že to udělat musím. A teď bych rád, abych mohl být uveden zpět do své cely, jestli dovolíte." mluvil jsem velmi uraženým hlasem. Byl jsem donucen přidat se k té nejhorší organizaci, kterou jsem znal. Byl jsem nucen zradit sebe a svou čest a všechny kolem sebe. Jenže jsem si byl jistý, že jiné řešení neexistuje, alespoň ne u někoho tak mocného a hlavně rasy romulanské. Admirál jen pokýval hlavou. "Romulané Romulany? Možná, ale nikdy ne Rihannsu Rihannsu, to se nestalo, nebylo-li to nutné, podporučíku. Čest je u Rihannsu velmi důležitá, ale jen mezi Rihannsu, mezi nikým jiným taková čest neexistuje. Udělat to v žádném případě nemusíte, ale je to pro Vás výhodné. Koneckonců, pokud se nepletu, tak Federace se požírá sama svými vlastními rozkoly, sama sebe jednou zničí a my nebudeme muset hnout ani prstem. Vždyť příkladem může být ten nedávný ututlaný rozkol admirála Rica. Nevíme sice přesně, kvůi čemu byl, ale některé lidi to mrzí do dneška, ale to už je jen minulost." Admirál sebral datový blok s mladíky a podal jej Ka´Vorovi. "Vyřídím jim Vaše rozhodnutí. Už nebudou muset za pár let před popravčí četu, když ses rozhodl vrátit čest Vašemu rodu. Vítej mezi svými." "Jestli od vás ještě něco podobného uslyším, přísahám, že vás zabiju, vážený admirále. Někdo mi dá rozkazy, já je splním, ale to je vše, jasné?! A nyní chci konečně zpět do své cely." S velmi rozezleným a zamračeným obličejem jsem se zvedl a při krátkém proslovu, který vydal za deset takových, jsem divoce gestikuloval. Zaprodat svou duši není snadné. Jenže já zaprodal snad ještě více. Alespoň se mi to tak zdálo. Cítil jsem se špatně, bylo mi nevolno, myšlenky ne a ne se zastavit a někde ve mne právě probíhal rozpor, o kterém jsem věděl jen já. Jedna část se radovala, druhá sténala a divoce bila na poplach. Já však už nemohl. Byl jsem unaven. Unaven z admirála, z této situace, ze světa, ze své existence, prostě ze všeho. A nemohl jsem to dál unést. Chtěl jsem být už konečně sám. Zoufale jsem čekal, až admirál řekne něco jako "můžete jít." Admirál byl spokojen, tohle bude další skvělý krok při destabilizaci Hvězdné flotily. Jednání, jenž má admirál vést, se nyní stávají aktuálními a mají trumf v rukávu - tohoto jedince, jehož otec zradil Říši a nyní se pomstí jeho otci, až bude odhalen jeho syn, jeho manželka v podezření, celý svět Ka´Vorův se zhroutí. "Tak jsme dohodnuti. Můžete jít, podporučíku." Usmál se admirál a ukázal na dveře, jimiž odejde Ka´Vor. A bude to i vítězství Impéria, admirál Rico se nebude moci příliš věnovat obhajobě svého důstojníka, ale jak ho zná, tak poleví raději ve vyjednávání. Tak či tak - Impérium vyhraje. Z místnosti jsem odešel velmi rychle, hned potom, co mi to admirál dovolil. Nemohl jsem na nic myslet, jen na to, abych už byl sám. Ozbrojená stráž mne dovedla až k místu mého domácího vězení a zanechala mne tam. V klidu a tichu, kde do mne opět vnikala ta hudba sfér, která se však nyní zdála trochu rozladěná, jako by to ani nebyla ona. Disonance byly slyšet velmi často a drásalo mně to tak hluboko, jak to jen šlo. Celá má existence se hroutila a ta opovážlivá melodie si hrála svou, nebrala na mne ohledy. Vše se se mnou točilo a za zvuku jejích vysokých a dynamických tonů jsem se zhroutil do své postele. Doufal jsem, že se ještě probudím, nejlépe do skutečnosti, do lepší reality, jakou jsem znával a která se teď zdála vzdálená tak, jako by snad byla v minulém životě. podporučík Ka'Vor a prokonzul Martel Tarkin _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 2. 4. 2005, 17:52
Simon Phoenix
The Rules of Acquisition
Praporčík
„Tak konečně snad budu mít klid“ řekl jsme si když jsme konečně byl ve své kajutě a chystal se usnout. „Dnes jsme toho měl vážně dost, prvně potkám kamaráda který je až po uši v maléru, po druhé se neovládnu a pomaly seřvu důstojníka asi to je tím stresem kterého jsme měl dnes opravdu velkou dávku, naštěstí to ten nadporučík pochopil a nechal jsi to jenom pro sebe ale i tak se my dostalo po právu kázaní o správném chování k vyšším šaržím.“ Když jsem už usínal otřásla se celá má kajuta, zmateně jsem vyletěl z postele až jsem sebou
Založen: 09. 11. 2004 Příspěvky: 44 Umístění: Hvězdná základna McKinley
málem praštil o stolek. „Co se to zase děje?“ ptal jsme se sám sebe, otřesy mezitím ustáli „Co to bylo? Ne raději to ani nechci vědět ale vypadalo to jako by někdo na stanici zaútočil nebo někde explodovalo něco hodně velkého.“ Chvíli jsme ještě nad tým přemýšlel než jsem opět si lehnul a usnul. Druhý den Z krásného snu mě vytrhl budík „A jetu ráno“ trochu jsem se uvnitř zasmál „ráno, tento pojem byl ve vesmíru irelevantní, stejně jako den a noc nebýt ukazatele času tak by to nikdo nepoznal i když je to jedno den noc žádný rozdíl vtom tady není“ Přestal jsme z filozofickými myšlenkami a raděj ji jsem vlítnul do sprchy, obléknout se posnídat upravit a vzhůru do práce. Cestou jsem si však neodpustil přemýšlet nad tým jak pomoc Karlovy, vlastně jsem nad tým přemýšlel neustále, neustále jsme doufal v nějakou spásnou myšlenku ale nic nepřicházelo. S myšlenkami úplně jinde jsme vcházel do řídícího střediska letové kontroly. Hned u dveří jsme narazil na Jerryho, trochu mě zarazilo že tentokráte nemá obličej Ferenga který právě přišel k pohádkovému mění. „Co se děje Jerry, dnes nevypadáš nějak šťastně?“ „Včera večer teroristé udeřili, sabotovali jednu loď třídy Intrepid když opustila dok a byla už ze stanice venku tak explodovala, zahynulo hodně lidí jen pár se podařilo zachránit“ Vylíčil mě Jerry to co se stalo po mé první službě, na to se nedalo nic říc než jen mlčet. Nahlásil jsem se a přešel ke svému místu a vystřídal, jednoho znaveného praporčíka. Už jsme na plno chápal proč chce být Karl odtud pryč, na jeho místě bych udělal to samé chtěl bych být taky co nejdál jak by to snad jen šlo. „Ale už dost přemýšlení je tu práce která vyžaduje plné soustředění“ oznámilo mě mé vnitřní já. Dnes byl provoz hustý, stačilo se podívat na seznam nahlášených příletů a hned bylo vidět. „Tak se do toho pustíme“ řek jsem si tiše pro sebe, překontroloval jsme prostor a postavení přilétajících lodí a lodí které jsou v docích a hangárech. Začínáme“ „USS Osiris máte povolení k odletu, po tom nastavte kurz 048 na 180 přejeme šťastnou cestu“ o několik málo minut už opustil malá transportní loď. =/\= USS Osiris, rozumíme a děkujeme=/\= „USS Taura, pokračujte na kurz 54 na 121 tam vyčkejte na další instrukce“ =/\=USS Taura, potvrzuji kurz 54 na 121=/\= „Phoenixi, převezmi USS Euro, mám teď plno práce vybavováním se ze dvěma tupounama“ oznámila mi praporčík Lisa Hermanová. „Ano madam“ potvrdil jsme její rozkaz i když ho řekla spíše jako prosbu, přepnul jsem na jiný komunikační kanál „USS Euro, zredukujte rychlost a zatočte na kurz 012 na 45“ když jsem to dořekl uslyšel jsme jen pár ostrý nadávek která zazněla z úst praporčíka Hermanové „…kolikrát vám to mám říkat nebylo vám uděleno povolení….“ Uslyšel jsem ještě kousek z rozhovoru praporčíka, po chvíli už tam přišla i naše šéfová aby to celé vyřídila, ale ten rozhovor už jsem nevnímal a dále se staral o svoje. Jak jsme z počátku byl na pochybách jestli se my tahle práce bude zamlouvat i když jsem to skrýval za nadšení z něčeho nového, tak to už úplně zmizelo. Tohle bylo zajímavé v podstatě jsme si připadal jako dirigent jednoho obrovského vesmírného baletu. Při řízení provozu jsem se cítil skvěle i když jsme jen kadet a na základně mám tu nejnižší hodnost a jsme všem podřízen, tak tady se při tom cítím mocně, když vidím jak lodě poletují podle mích příkazů, prostě nádhera. Práce šla mě od ruky a i čas sní hezky ubíhal a díky ní jsme aspoň držel na uzdě nepříjemné myšlenky, které se tvořili kvůli situaci kolem Karla. Hlavní dopravní špička pomalinku utichla a provoz prořídl, poslední hodinku mé směny vše probíhalo klidu a v pohodě lodí už bylo málo a já měl tu chvilku projíždět seznam obchodníků kteří se svými malými loďkami zavítali nebo ještě měli jsme dorazit. Hledal jsme něco co by mohlo mě pomoc, tedy spíše Karlovy. Při prohledávání jsme narazil na loď jménem „Opportunity“ která měla za 45 minut přistát, byla to soukromá loď obchodníka Ruka Lomaka se kterým jsem se již dříve setkal a měl i smůlu poznat. Ruk Lomak byl malý, ušatý, hamižný, zbabělí, nečestný, prolhaný….. a plný další vlastností které se na něj jako ferenga pohlíželo jako na normální. I když jsme se divil co ten tady pohledávat, naposledy co jsme ho viděl tak prohlásil že do sektoru 001 už nikdy nevkročí, normálně bych ho nerad viděl ale teď jsem byl i rád protože on by mohl Karla ze stanice odvézt. Po skončení mé směna jsem si to hned namířil do baru kde bylo jisté že ho tam zastihnu, měl velkou slabost pro alkohol. Cestou jsem stále myslel nad tým „Co ten ničema pašerácký zde může pohledávat?“ . Jediné co ho sem mohlo přitáhnout byl nějaký nelegální kšeft. „Pravidlo 34-Válka je dobrá pro obchod“ zopakoval jsme si pro sebe jedno z mnoha pravidel zisku kterým se každý fereng řídil.
„Uvidíme co mě řekne, ale určitě mě rád uvidí“ řek jsme si v duchu a přidal do kroku abych zvýšil šanci že ho zastihnu. …Po 8 minutách… Když jsem konečně vstoupil do baru, bylo zde plno ostatně jako vždy když skončí jedna směna. Má intuice byla správná v jednom odlehlém boxu jsem ho zahlídl, seděl jsi tam klidně a popíjel, nabral jsme směr a klidným krokem jsme k němu mířil. Cestou jsem se připravoval na rozhovor, když jednáte s ferengem musíte být tvrdí, odhodlaní a neústupní jedině tak máte šanci dosáhnout svého. Když už jsem byl blíž fereng si mě všimnul a když si byl jist že jdu za ním se začal se chystat k odchodu. „Ale kampak Ruku, To ani nepozdravíš a nepopovídáš si se známým“ řekl jsem radostným tónem a zahradil mu cestu, fereng vědom si toho že nemůže uniknout se znovu posadil. „To že sem se s tebou kdysi potkal byla má největší smůla jaká mě kdy postihla, ty jsi pohroma která jen kazí obchod“ řekl mě rozhořčeným tónem „Klid chci si s tebou jen promluvit“ a sedl jsem si „Díky tobě mám zákaz obchodování na marsu a měsíci“ „Neměl jsi do svých obchodů zatahovat Karla a svalit na něj veškerá svá obvinění“ „Tvůj přítelíček se do toho namočil sám“ hájil se Ruk „Jo ale díky tobě, ale dost už tedy chci se tě zeptat co ty tu vůbec děláš?“ „Z náš to obchody“ odpověděl z úsměvem Ruk „Pravidlo 9- Příležitost plus instinkt rovná se zisk“ dodal „Takže je to nelegální jako vždycky u tebe, a mám takové tušení s kým asi máš ten obchod“ „Pravidlo 92- Je mnoho cest k zisku“ řek Ruk a ušklíbl se „Zajímaví ale co takhle pravidlo 302- Ruka držící latinium může taky skrývat dýku.“ Fereng zpozorněl a bylo slyšet jak v jeho hlavičce se otáčejí kolečka snažící se dojít na to co mám v úmyslu. „A tím jako mě chceš odradit od mého obchodu? Tak to ztrácíš čas“ „Možná, ale chtěl bych se s tebou na něčem dohodnout“ řekl jsme vážnějším tonem „Dobře a co by to mělo být?“ „Za 24 hodin vypadneš s tyto stanice a vezmeš sebou Karla na palubu a odvezeš ho kam bude chtít“ Ruk se tomu od plic zasmál „Ale jak vidím tak tě k tomu budu muset donutit“ oznámil jsme mu ledovím klidem v tu chvíli se Ruk už přestal smát. „Ty mi vyhrožuješ?“ „Přesně tak, vím že jsi dost dobrý pašerák a ani prohlídka tvé lodi která je teď zpřísněná díky stanému právu nic neprokázala, ale co kdyby ti tvou loď rozebrali až do posledního šroubku to už by se určitě něco našlo“ škodolibě jsme se na něj usmál, ve skutečnosti bych tohle asi nezařídil ale jedině tým to blafováním můžu docílit svého „pravidlo 60Dbej na to abys lhal důkladně“. „To nemůžeš udělat!!“ rozčileně na mě naběhl „Ale můžu, vždyť víš co jsme čeho jsem byl schopen minule, ale tentokrát bys dopadl hůř. Tuším že bys asi skončil před popravčí četou.“ „Ty lžeš! Nic mě nemůžeš dokázat“ „Jsi si tím tak jistý, pravidlo 125- Když jsi mrtvý, nemůžeš obchodovat. Tak příjmy nebo než se naděješ už budeš v cele“ Ruk Lomak už byl hodně nejistý začal se potit a byl přesvědčen že toho jsem schopen. „Tak dobře vyhrál jsi a doufám že tě už nikdy neuvidím, ty jsi noční můra každého ferenga“ „Výborně, já věděl že se rozhodneš správně“ S potěšeným výrazem jsme opouštěl bar a ponechal tam Lomaka který byl zlostí bez sebe. „Tak polovina plánu hotová teď ještě domluvit ten zbytek“ řekl jsme si pro sebe když jsem opouštěl místnost. Created by Simon Phoenix and Ruk Lomak(NPC- ferengi smuggler) _________________ "Lepší tribbl na střeše než-li bat’leth v zádech." Naposledy upravil Simon Phoenix dne 21. 4. 2005, 22:42, celkově upraveno 1 krát 3. 4. 2005, 12:56
Richard Wan Praporčík
Poradca sa vracal do svojej kajuty, prechádzal cez málo používanú časť základne a ticho si popiskoval starú čínsku odrhovačku. Nevedel prečo mu práve prišla na rozum, bolo to dávno čo naposledy rozmýšľal v mandarinskom dialekte. „Štyri roky“ Zarazil sa.. je to už dlhá doba, a jeho spomienky začali pomaly blednúť..
jeho bolesť už pomaly slabla, ale Wan ju stále cítil, bola tam.. a pri pohľade na nejakú peknú ženu sa vždy ozvala.. Ozvala sa.. prišla a zaútočila.. Richard zaťal zuby a jeho tvár nadobudla podobu sochy.. vedel o svojom probléme, veď bol poradca a s takýmito problémami sa stretával denne.. Nedokázal o tom rozprávať.. nedokázal sa cez to preniesť.. on to nedokázal.. uvedomoval si to a čo bolo horšie, on sa ani cez to nechcel dostať.. bola to len jeho bolesť. a ľudia čo ho majú radi o tom vedeli a uznávali to.. Založen: 06. 11. 2004 Příspěvky: 82 Umístění: Sektor Theta, kolonia Vero
Usmial sa, áno bolo to čoraz ľahšie, jeho bolesť stále rýchlejšie ustupovala.. posmutnel. „Nie nechcem na teba Ju Pchien zabudnúť.. ty budeš.. v mojom srdci.. navždy..“ Okolo Richarda prešiel smutný podporučík. „Oh, Thomasi, kdopak by se Kafky bál?“ Wan sa zarazil, zdalo sa mu to? Slová zmizli a mladý poradca si pre seba zašepkal. „Och, kto by sa svojho smútku bál..“ Richard sedel vo svojej kajute a pracoval. Musel dokončiť svoju prácu, čo začal v práci.. Myšlienky sa mu však zatúlali k Simonovi. „Ach Simon, do čoho si ma to zatiahol, do čoho si sa to dostal?“ jeho zrak zablúdil k nástenným hodinám.. „Ešte hodina.. musím to rýchlo dokončiť..“ .. Po jednej hodine .. Bol zahĺbený do svojej práce, diagnostikoval prípad ženy, ktorú nič nebavilo, mal už predstavu v čom je asi problém, ale potreboval sa uistiť. Zadal parametre do počítača a ten mu vypísal päť autorov ktorý boli odborníkmi v tejto problematike. Richard rýchlo prelistoval jednu prácu a vyškrtol ju zo zoznamu. „Nie, hovorí o niečom inom..“ Ozval sa zvonček Wan sa narovnal, a skontroloval čas, áno je tu presne.. „Vstúpte!“ Dvere sa otvorili a do kajuty vošiel poručík Leder. „Pane“ postavil sa do pozoru kadet. „To je v poriadku Richard, sadni si prosím ťa.“ Unavene prikázal Martin. Chvíľu sedeli bez slov, po piatich minútach sa Martin ozval. „Velenie s tým súhlasí, Karl bude mať zaručený odchod zo základne.. ale iba v tom prípade, ak sa ukáže, že dokumenty ktoré nám odovzdá búdu použiteľné.“ Wan mlčal, nepotreboval to ďalej rozoberať, to hlavné bolo povedané a Simon sa to od neho dozvie. Poručík sa nadýchol a pokračoval vo svojom monológu. „Tato akcia však bude tajná, vedieť o nej budeme len ty, Simon a môj nadriadený. V prípade, že Karl zaváha alebo urobí nejakú chybu akcia je odvolaná..“ „A aká bude moja úloha?“ Martin pokrútil hlavou. „Si kadet, a toto nie je tvoja starosť Richard, tak bude najlepšie keď sa budeš držať stranou.“ „Kadet? Martin ja viem, že som kadet, ale Simon je môj priateľ a ja iného na základni nemám.. a keď ťa priateľ požiada o pomoc.. no jednoducho ja mu pomôžem..“ Poručík sa zamyslel a uvedomil si, toto je priateľstvo.. zvedavo si prezrel Wana a rozhodol sa. „V poriadku Richard, zajtra ti pošlem tvoje inštrukcie, Simonovi ale zatiaľ nič nehovor, všetko mu to povieš zajtra.“ „Ďakujem Martin.“ Ticho poďakoval poradca. „Nie Richard, ja ďakujem.. ja ťa totiž.. začínam pokladať za priateľa.“ Richard sa zahľadel do tváre poručíka. „Je to pre mňa česť Martin.“ Martin vyšiel s kajuty a zamyslel sa. Bola to nebezpečná misia, bola tu totiž dosť veľká možnosť, že Karl je stále lojálnym členom organizácie a iba využíva Simona. Martinovi
však unikala podstata toho prečo by to robil, skôr sa prikláňal k možnosti, že naozaj chce s tadiaľto preč. A flotila mu mala pomôcť, usmial sa na okoloidúcu mladú ženu a pokračoval v chôdzi a aj vo svojich myšlienkach. Spomenul si na staré pozemské organizácie ako boli FBI, CIA alebo aj ta SIS, všetky využívali kontakty s podsvetím.. cez svoju sieť spravodlivosti púšťali malé ryby aby za ich pomoci chytili veľké.. on ide vlastne urobiť to isté.. za pomoci bezmenného úradníka s organizácie sa dostane k členom Kobry, Martin dúfal, že tam budú aj nejaké veľké ryby. Nepáčila sa mu situácia na SB, nepáčilo sa mu, že umierajú nevinný ľudia. „Áno je načase s tým skoncovať.“ Skontroloval čas a pridal do kroku, mal ešte schôdzku s veliteľom a ten nerád čakal. Created by Richard Wan and Lt. Martin Leder ( NPC ) _________________ "Tým, čím som bol včera, dnes už nie som a zajtra nebudem" Hlavní poradce kolonie Vero, praporčík Richard Wan. 3. 4. 2005, 17:20
Simon Phoenix
This is end my dear friend,you are going to the distant land
Praporčík
Po úspěšné dohodě s Lomakem jsme si byl ještě na chvíli odpočinout do své kajuty, byl jsem rád zatím vše vycházelo. Už zbývalo jen přemluvit Karla a poručíka Ledera, Karl mu musí dát ty data co má výměnou za to aby se mohl dostat do hangáru 10, tam už je pro něj odvoz . „Hezky vymyšleno teď aby to taky hezky vyšlo“ pomyslel jsem si a podíval se na časomíru „17:45“
Založen: 09. 11. 2004 Příspěvky: 44 Umístění: Hvězdná základna McKinley
„Tak to abych už vyrazil“ řek jsme si pro sebe, vstal jsem z postele a vydal se na cestu. Stále mě ale trápilo dost věcí. „Dodrží Lomak dohodu?“ “Ne on by ji neporušil, myslím že jsme mu dostatečně pohrozil na to aby zkusil nějaký podraz, i když jsme vesměs lhal“ odpověděl jsem si a nastoupil do výtahu „Ale co ti teroristi?“ vynořila se další obava „Zatím po nich nebylo vidu ani slechu, Karl sám říkal že po něm půjdou, ale zatím nic“ dopovídal jsme v duchu pro sebe. S tohoto ticha před bouří mě běhal mráz po zádech. Mezitím se už výtah zastavil, vyšel jsme do chodby a nabral kurz směr bar, cestu jsem již znal a tak nebyl pro mě problém ho najít. Bar byl tak s poloviny plný, u jednoho stolu jsme hned zahlídnul Richarda jak si labužnicky pochutnává na nějakým jídle, Karla jsme po nějaké minutě taky našel. Seděl jsi u jednoho stolu který byl u zdi, vypadal klidně a nikterak nervózně což mě překvapovalo. Bez většího otálení jsme se vydal k němu. „Ahoj Simone“ pozdravil mě Karl když už jsme došel ke stolu „Ahoj Karle, rád vidím že ještě žiješ“ odpověděl jsme mu a posadil jsme se „Jo ještě žiji, na mě si jen tak nepřijdou“ „To rád slyším, ale chci ti říc že jsme pro tebe sehnal odvoz“ „Vážně?“ řekl radostným hlasem Karl a trochu tomu nemohl uvěřit že se mi to povedlo v tak krátké době „Jo, ale asi se ti nebude líbit ten kdo tě poveze“ „To je mě jedno kdo to je klidně i samotný satan jen hlavní je dostat se odtud“ „Je to Ruk Lomak“ „Ten svin… fereng tos…..“ Karl se zarazil, při vyřčení tohoto jména jsme mu drali na povrch nepříjemné vzpomínky na chvíle které zažil s tímto ferengem, ale uvědomil si že nemá na výběr a že Simon se snaží co může aby mu pomohl. „Promiň zapomeň na to co jsme řek“ „V pořádku Karle, já ho taky nerad vidím a můžu tě ujistit že v jeho případě to bylo vzájemné“ „Karl, mám sice pro tebe odvoz, ale je tu ještě jeden problém, díky stannému právu jsou důkladně hlídány veškeré odlety osob, to znamená že není šance jak se nepozorovaně dostat do hangáru 10 kde je Lomakova loď. Naštěstí tu je jedna možnost“ „Jaká?“ ptal se Karl netrpělivě „Je tu jeden poručík Martin Leder, mohl by přistoupit na obchod“ „Už ti rozumím Simone, já mu dám data za letenku“ řekl ironickým hlasem „Přesně a co se ti na tom nezdá?“ ptám se ho na jeho nepřiliž radostnou reakci „Všechno, promiň Simone ale já prostě nevěřím žádnému důstojníkovy“ „Máš snad na výběr“ Karl jsi jenom smutně povzdech a podíval se na mě „A ty mu věříš Simone?“ „Ano věřím“ odpověděl jsme mu zcela přesvědčivým tonem, ale v hlouby duši jsem byl trochu na pochybách. „Dobře, když mu věříš ty tak to zkusím taky“ „To jsem rád, ale teď sehnat ještě poručíka Ledera?“ zapřemýšlel jsme na hlas „Nemusíte mě hledat kadete já jsem zde“ ozvalo se najednou od sousedního stolu, když
osoba přistoupila blíže konečně jsme poznal poručíka Ledera který na sobě měl civil. „Takže ty jsi Karl Heider, už o tobě vím a mám pro tebe nabídku, řekl ti kadet Phoenix už o ní?“ „Ano řek“ odpověděl stroze Karl i když řek Simonovy že mu bude věřit stále ještě byl na pochybách „A co vy naho?“ Karl se na chvíli zamyslel a zadíval se do poručíkových očí „ Souhlasím sní“ a šáhnul do kapsy ze které vylovil izolinearní čip a podal ho poručíkovy „Obsahuje seznam bezpečnostních příslušníků a pár dalších lidí v jiných odděleních kteří pracují pro teroristy, není to zdaleka seznam všech co pro ně pracuje a jsou to vesměs malé ryby jak vy říkáte, ale pár lidí by váz mohlo dovést k těm větším“ dokončil svou řeč Karl „Já svou část splnil a teď je řada na vás“ dodal ještě „Počkejte chvilku jen si ověřím zadali na tom čipu něco skutečně je“ odpověděl mu poručík a vyndal padd a zapojil do něj čip od Karla. Richard sledoval muža čo vstúpil do baru, bol to ten muž na ktorého ho upozornil Martin. Opatrne si siahol na komunikátor a aktivoval ho.. Muž, sa ohliadol po bare a jeho zrak prechádzal všetkých zákazníkov, pri trojici mierne zaváhal a pokračoval k pultu kde si objednal. Wan ho zachmúrene sledoval.. a začínal pociťovať nepokoj, poručík sa zmieňoval o možnosti pokusu atentátu na Karla, ale nepredpokladal, že by k tomu naozaj došlo.. ale niekde sa stala chyba a vrah bol tu. Leder pocítil jemné vybrovanie paže, ale nedával to najavo a ďalej študoval zoznam.. Už nemal pochýb, bol autentický, údaje súhlasili s ich tajnými dohadmi na niektorých obyvateľov McKinley. Muž sa začal pomaly obracať a Richard v jeho ruke zazrel zbraň.. nevedel presne určiť čo to je zač.. ale vypadalo to nebezpečne. Sedel ako zmrazený a uvedomoval si čo bude nasledovať.. V bare sa zrazu všetko spomalilo.. „Kobra je veľká!!“ vykríkol muž.. Simon sa vrhol na Karla a prevrhol stôl, poháre sa kotúľali po podlahe a v miestnosti zrazu bolo veľmi, veľmi málo miesta.. každý sa pokúšal nájsť si úkryt pred šialencom ktorý sa smial a začal strieľať. „Kobra je veľká.. a svojich synov neopúšťa, a jej synovia ju tiež neopúšťajú..“ zavrčal a jeho zbraň namierila na Karla Richard sa pomaly zdvihol zo svojej stoličky a do rúk zobral tanier, s ktorého vysypal zbytky ryže.. „Toto musí byť presné..“ a s celej sily vrhol tanier po vrahovi. Phazer vystrelil.. Ticho před bouří vyprchalo a nyní přišla ta bouře, vše se seběhlo hrozně rychle. Neznámí maniak začal střílet po nás, Karl akorát vytahoval svou zbraň tak-tak jsem ho stačil strhnout na zem, když jsem společně z Karlem padal k zemi cítil jsme jak těsně vedle nás prolétnul paprsek z útočníkovy zbraně. Karlovy po dopadu vyletěla zbraň z ruky, co dělal poručík jsme neviděl protože jsme teď neměl vůbec ponětí kde je, jediné o co jsme se teď zajímal je kam odletěla Karlova zbraň. Konečně jsme ji zahlédl byla tak dva metry ode mne, bez váhání jsem po ní skočil. Možná to byla pitomost takhle jsme na sebe upoutal pozornost toho maniaka a navíc už jsme nebyl schován za převrženým stolem, i když kryt tvořený dřevěným stolem je proti šílencovy s phazerem nebo co to vůbec má, vcelku na nic. Uchopil jsme Karlův phazer a stále vleže jsme natočil a namířil na útočníka. Když jsem dostal do mého vzorného pole uviděl jame že on už na mě míří dávno. Nastala skorem stejná situace jako ta v hangáru, on byl odhodlán zabít kde koho já zase na toho vůbec nebyl připraven. „Každý by mě na to řekl že existuje jednoduchá rovnice pro tuto situaci. Zabij nebo budeš zabit. Jednoduché, kde kdo vám i na to řekne že by to zvládl, ale když nastane ta situace je to jiné, aspoň pro mě.“ Stále jsem v této situaci já mířím na něj on na mě, najednou spatřím jak si to vzduchem letí jídelní talíř, který naráží do nepřítelovy ruky, jeho vystřel dopadne zcela mimo. Když to vidím tak nakonec se přeci odhodlám zmačknout spoušť, z phazeru vyšlehne paprsek a svou silou narazí do atentátníkova těla, ten se chvíli po zásahu zhroutí na zem je po všem. „Simone jsi v pořádku?“ ozve se Karl
„Jo jsem“ „Richarde?“ zavolám „Pojďte mě pomoc“ Když vstanu, spatřím Richarda kterak táhne poručíka Ledera který je vážně raněn, zdá se že to schytal při prvních výstřelech toho maniaka. „Musíme ho okamžitě dostat na ošetřovnu“ křičí na mě i na Karla Richard, já i Karl okamžitě po jeho slovech mu pomáháme. Richard polo vliekol polo niesol Martina a Simon s Karlom sa snažili mu pomôcť, aj keď dosť neúspešne. Vbehli na ošetrovňu a Karl vykríkol na crewmena ktorý sedel za stolom. „Crewmen.. toto je poručík Martin Leder.. má zranenie po výstrelu tak tu nesedte a priveďte pomoc..“ Ošetrovateľ zbledol a ukázal na prázdne lôžko. „Tu ho uložte ja idem po doktora..“ „Daj ruku sem“ Richard zobral Simonovu ruku a priložil ju na obnaženú tepnu Martina. Phoenix sucho preglgol ale ruku nechal na mieste. „Má zástavu srdca.. ošetrovateľ dajte mi dávku trinalinu.. ošetrovateľ!!“ vykríkol nešťastne Richard. Ošetrovateľ naspäť vbehol do ošetrovne a nasledoval ho starý doktor. Ten rýchlo skontroloval stav pacienta a vrhol pohľad do nešťastnej tváre mladého poradcu. „Čo ste to chceli kadet?“ „Dávku trinalinu, pane..“ „Ošetrovateľ.. na čo čakáte!?“ Veliteľským hlasom sa spýtal doktor. Crewmen už neváhal a podal Richardovi liek, ktorý ho okamžite použil a začal s resuscitáciou. „Je pri vedomí.“ ozval sa doktor Martin Lered postupne prechádzal pohľadom Simona, Karla a nakoniec Richarda.. ktorý mal plné ruky práce.. „Vždy som sa bál, že budem umierať bez priateľa.. nikdy som žiadneho nemal..“ poručík mal očividné ťažkosti s dýchaním, Wan striedavo pozeral na Martina a na informačný panel nad jeho hlavou. Kývol na ošetrovateľa a ukázal na prstoch dva. „Dvadsať miligramov metrazinu“ ošetrovateľ v momente naplnil hypospray. Richard aplikoval metrazin a Leredové dýchanie sa počuteľné utíšilo a poručík pokračoval. „Vás, však za priateľov považujem..“ Lered chytil Richarda za ruku a on ju stisol.. „Tu je príkaz.. ktorý.. ktorý.. zabezpečí Karlovi.. bezpečný odchod z SB1..“ Všetky prístroje sa v tej chvíli zbláznili, každý sa pokúšal na seba upozorniť pipánim, bzučaním, jačaním, blikaním.. „Už nemám strach Richard.. ja.. nemám.. strach..“ Personál ošetrovne sa dal do pohybu.. Pokúšali sa ho oživiť.. raz naskočil.. opäť ho stratili.. a on už nemal silu sa vrátiť.. Richard si sadol na stoličku vedľa lôžka, zavrel oči a zložil si hlavu do rúk.. s jeho očí sa začali pomaly rinúť slzy.. nebránil sa tomu.. vedel že jeho smútok nad jeho bezmocnosťou najlepšie odplavia slzy. „Hlavu hore kadet.. to bol váš prvý pacient ktorý zomrel?“ „Nie pane.. bol to človek, ktorý chcel byť mojím priateľom.. a ja.. ja som jeho priateľstvo prijal.. a on za to zaplatil životom..“ Nadporučík pokýval hlavou a súcitne sa usmial.. „Vieš chlapče, na našej práci.. je ťažké práve to, že aj keď vieme o nemožnosti záchrany.. my sa o to stále pokúšame.. ja som sledoval tvoju prácu.. a viem, že sa už viac naozaj nedalo urobiť..“ Richard vstal,
„Pane ja som práve preto smutný, lebo viac sa už nedalo pre Martina urobiť..“ Posledný krát sa otočil na lôžko s mrtvým poručíkom a opustil ošetrovňu.. Ležal tam tak sám.. a predsa sa usmieval.. neumieral sám.. boli pri ňom priatelia.. jeho nový priatelia ktorý naňho nezabudnú.. Stal jsme mlčky za Richardem a vše smutně pozoroval, bylo mě ze všeho nanic „Snažil jsme se jen pomoc a uspěl jsme, ale cena byla za to vysoká. Nejhorší na tom bylo že ji musel zaplatit poručík Leder“ chtěl jsem Richarda nějak utěšit ale žádné slova jež by tohle mohla vykonat jsem nenacházel. Rozhodl jsem se odejít, Richard určitě chce být sám. Venku mě ještě odchytli bezpečáci a nechtěli mě pustit dokud jsem jim nevylíčil co se v baru stalo. Hledal jsme Karla ale nikde jsme ho nemohl najít. Na stanovišti Letové kontroly „Letová kontrola lodi Oportunity máte povolení k odletu a můžete odstartovat, přejeme šťastnou cestu“ řekl do komunikace podpraporčík O’Coner „Šťastný let to zrovna“ dostalo se mu naštvané odpovědi O’Coner se to mu podivil, potom jen pokrčil rameny a dále se věnoval své práci. Smutně jsme si to pomalinku šinul do své kajuty, cestou jsme stále musel myslet na to co se před chvílí stalo. Cesta ho mé kajuty my snad trvala hodinu aspoň mě to tak připadalo, když jsem tam konečně dorazil musel jsme si lehnout. „Máte jednu zprávu“ zahlásil počítač Udiveně jsme vstal z postele k osobnímu počítači „přehrát“ rozkázal jsme, počítač pípnutím potvrdil příkaz a vykonal ho. Na obrazovce se objevila Karlova tvář „Ahoj Simone, Promiň že jsem tak znenadání odešel ale musel jsme. Je mi líto že jsme se s tebou nestačil rozloučit a taky mě mrzí že to takhle dopadlo. Vůbec nevím jak se ti odvděčím, vždycky jsi za mnou stál ať už jsme udělal jakoukoliv hloupost a vytáhl jsi mě již několikrát z průšvihu, doufám že ti to někdy budu moc oplatit. Taky jsem znovu přemýšlel nad tým proč jsi se ty dal k flotile, když ti vzala tolik členů tvé rodiny, nevím jestli někdy pochopím proč ji to udělal, ale pokusím se o to. Zkusím tvou cestu snad mě to pomůže se vyhýbat malérům, zatím se opatruj, ještě se snad někdy uvidíme.“ Obrazovka zčernala a hned se vzápětí na ní objevilo logo federace. Přešel jsme k malému oknu a pohlédl ven na hvězdy. „Snad ano Karle, snad ano“ řekl jsme si tiše pro sebe Created by kadet Simon Phoenix and kadet Richard Wan 6. 4. 2005, 21:05
Martel Tarkin
Nový začátek...
Konzul
IRW Terrh se jen velmi zvolna přibližoval k SB1 – McKinley. Jeho majestátní trup mu zaručoval jasné dominantní postavení oproti ostatním plavidlům v sektoru. Dokonce i majestátnost hvězdné lodě třídy Excelsior oproti němu pohasla. Martel seděl ve své rádoby kanceláři a měl možnost z okna vidět přibližující se válečné plavidlo Romulanského hvězdné impéria. Ihned si vzpomněl na onen poslední zážitek s daleko menším plavidlem Romulanů, které se ho v jeho mladí pokoušelo zlikvidovat. Nemohl to Romulanům nikdy zapomenout, ale přesto všechno se v nich skrývala neuvěřitelná tajemná síla, jenž válečná loď D´Deridex jenom umocňovala. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
„Matrix Tarkinovi, koukaje našupajdit do mé kanceláře. A mrskni sebou!“ Znělo to až příliš ležérně na stávající situaci. Takhle už Matrix Matovi dlouho neřekl a už vůbec ne takovým to způsobem. Nicméně pozvánky nadřízených se nikdy neodmítají, a tak Martel chtě-nechtě vyšel z kanceláře. Kolem něj se pohybovaly bezpečnostní jednotky, které neustále hledaly teroristy. Zcela netradičně měly i kromě phaserů typu II phaserové pušky IIIb a komprimační pušky IIIc. I mariňáci se činili a jejich skvělé formace opravdu vypovídaly o jejich skvělém vycvičení. I když je Matrix pořád nazýval zelenými mozky, tak přeci jen uznal, že se jejich pomoc tu a tam hodí. Jak přesně, že to řekl? „Když vezmeme v potaz to, co se tady děje a jak nám pomáhali, tak souhlasím, že si svůj plat zaslouží. Hmmm, občas.“ Jo, tak nějak to řekl, ale pořád si neodpustil říci nějakou jízlivou poznámku na jejich adresu, či dávat takové ty pěkné rozkazy typu – udělej
tohle, ale uprostřed toho dělání dal jiný rozkaz. Prostě si jich sice nyní vážil, ale to mu nebralo právo dělat si z nich srandu. Jako již tradičně se Martel dostal před kancelář velvyslance, a ten ho zase pustil do své kanceláře. Velvyslanec již měl v ruce skleničku svého oblíbeného nápoje. Chvíli se díval na nově příchozího prokonzula, ale nic neříkal. Tarkin zůstal stát u dveří a velvyslance si také přeměřoval. Co mu asi může chtít? „Tak pojď a posaď se, prokonzule.“ Velvyslancovo přání bylo pro Martela rozkazem, a tak šel a posadil se před svého nadřízeného. „Máme tu návštěvu.“ Řekl stroze Matrix, ale z jeho hlasu bylo možno rozpoznat, že z toho určitě radost zrovna nemá. „Tvoji kámoši dorazili.“ Martel již pochopil, že má na mysli Romulany. Vzpomněl si na tu loď, jak se blížila k SB1-McKinley. „Ano, vím. Romulanská válečná loď již touto dobou asi kotví u Star Base.“ Scott pokýval hlavou, poté se napil ze své skleničky. Znovu pohlédl na Tarkina, pohled však byl vyhýbavějšího charakteru. „Ano, jsou tady. Přijeli rokovat o potírání nelegálních organizací, jenž těží ze své přítomnosti v Neutrální zóně. Pravděpodobně jim také už někdo leze na nervy, a tak chtějí své akce proti nim zoficiálnit.“ „Zoficiálnit?“ Zeptal se na oko Martel. Bylo mu jasné, co to znamená… „Ano, zoficiálnit. Samozřejmě jejich lodě, stejně jako naše už tyto živly potírají, Romulané jen o něco razantněji. Například posledně to odskákala základna Syndikátu ToTeM, ale máme stejné výsledky, zpravidla. Obě strany to však musí dělat nenápadně, do prostoru nevysílají své velké křižníky, aby to bylo rychlejší, ale jen plavidla takových rozměrů, aby to nevzbudilo podezření a zpravidla to obě strany maskují za nějakou jinou akci. Nyní je načase to ukončit, stejně jako brzy ukončíme Černou kobru.“ Odvykládal svou část hry Matrix. Z jeho hlasu bylo poznat, že je to pouhá, ale nezbytná formalita. „Ještě něco nejasného?“ Řekl k prokonzulovi znuděným hlasem. Mat jako odpověď jen zavrtěl hlavou. Vše bylo dostatečně jasné. „Takže zpět k našemu jednání. Přiletěli a Velitelství Hvězdné flotily určilo velícího důstojníka SB1-McKinley jako vedoucího vyjednávání.“ Martel pozdvih pravé obočí na znamení otázky a nechápavosti. Tomuto gestu se naučil na Vulkánu a v praxi se dal dobře uplatnit. Vyjadřoval vlastně tolik věci najednou a navíc se jeden nemusel ptát. „Jelikož je admirál Rico indisponován, tak vyjednávání povede komodor Sandra Hayds.“ Hodil přitom na Mata přísný pohled, který si Martel okamžitě dešifroval, ale nechtěl dát nic najevo. Dál hrál svou hru. „Nebylo by tudíž vhodné, aby se během vyjednávání objevily nějaké dohady, spekulace, důkazy a podobné okolnosti, které by komodora nějak zdiskretizovaly, či oslabily její pozici při vyjednávání či velení stanice. Vyjádřil jsem se jasně?“ Martel jen pokrčil rameny. „Naprosto jasně, velvyslanče.“ Odpověděl Martel spokojeným hlasem. Matrix to ihned vycítil, že to Martel myslí vážně, že nebude nyní schraňovat nebo shromažďovat žádné důkazy proti komodorovi. „Ok. Tak to vyklop. Taková ochota, to není samo sebou a už vůbec ne v tvém případě.“
Martel jen znovu pokrčil rameny. Věděl, že komodor není dobrý politik a vlastně ji toto vyjednávání může stát krk, protože Romulané jistě vyslali někoho, kdo ví, jak vést vyjednávání. Mno, pár informací jistě Romulané mají, a to bude stačit na to, aby komodor selhala, pokud ji Matrix výrazně nepomůže. Ostatní diplomaté zasedají v tribunálech a dozorují různým případům, tudíž moc času na vyjednávání nemají. Matrix už začal chápat, kam tím Martel míří. Došlo mu, že Tarkin určitě myslí na to stejné na co on… Komodor je v takových věcech velmi nezkušená a její povaha jí vůbec nenahrává. V hlavě se mu již však začal rodit zákeřný plán, jak Tarkina vytrestá a na druhou stranu to bude vypadat jako velká šlechetnost a důvěra v jeho schopnosti. „Jednání s Romulany povede komodor a budou jí asistovat dva diplomaté. Prvním budu já a tím druhým ty.“ Oznámil Matrix suše a prostě. Tarkinovi se vytratil úsměv z tváře. Tohle bylo opravdu podlé a sprosté, takhle ho do toho namočit. Pokud komodor neuspěje, padne to i na Tarkinovu hlavu, i když Matrix by určitě nepoložil komodora jen tak, takže se zatím není čeho obávat, ale úsměv na Matrixově tvářil dával znát, že něco nepěkného kuje. „Nejsem si jist, zdali je to moudrý nápad, velvyslanče. Romulany by to mohlo proti nám poštvat. Není to moudré rozhodnutí.“ Zkusil prokonzul diplomaticky. Odpovědí mu byl chabý úsměv na tváři velvyslance. „Souhlasím, ale na druhou stranu by je to mohlo na začátku rozhodit, a to se u Romulanů cení. Začátek je vždycky důležitý a Romulané jsou na něj dobře připraveni, konec už je jen jistou formou odrazu začátku, takže až tě zavolám, tak se prostě toho jednání zúčastníš.“ „Rozumím.“ Prohodil ledabyle Tarkin. „Přece jsi nečekal, že bych tě nezaměstnal.“ Utrousil jízlivou poznámku velvyslanec a šáhl do baru pro druhou skleničku, kterou postavil před Tarkina. Zpoza stolu vytáhl flašku whisky a z ní trochu Tarkinovi nalil. „Tak na úspěch při vyjednávání.“ Mat byl rozčarován. Matrix a nalil mu? Není možná. „Tak pij. Už nejsi larva, od nynějšího okamžiku jsi povýšil na mlíčňáka.“ Sdělil mu Scott ve smíchu a s Tarkinem si připil. A až nyní Tarkin pochopil, že mu velvyslanec tak trochu i odpustil to tažení proti admirálovi. Nicméně si byl určitě vědom toho, že válka neskočila, jen je uzavřeno takové malé příměří… _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 9. 4. 2005, 21:20
Thomas A. Chadwick
Válečník...
Rekrut
Thomas spíše záměrně bloudil, než aby se postavil tomu, co ho čeká. Moc dobře to věděl. Znal svůj prohřešek, věděl i o té skvrně, která každému padne do oka, když se pozře do jeho záznamů. Byl válečník, bojovník...prošel tolika boji, které ho až moc často stály málem život...ale teď prostě nebyl připraven jít do bitvy, ve které neviděl protivníka, kterého by jednoduše zlikvidoval. Tohle byl boj jen sám se sebou. Thomas se zastavil. Naslouchal.
Založen: 19. 02. 2005 Příspěvky: 50 Umístění: 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience"
"Ale jdi, bude to jednoduché. Prostě tam půjdeš, musít tam jít. Postavíš se tomu. Bylo správné, co jsem udělal." říkal si tiše. Slyšel křik. Kroky. Naslouchal jim. Ne, nebylo to až tak jiné od pouští Quatalu. Bezpečáci. Ten běh, ta neuspořádanost. Ano, tohle nebyla marina, bylo to chaotické, ale moc uspořádáné na civilisty. Thomas otevřel oči. Rychle zkontrolovat nosné popruhy, jejich výbavu, a vše bylo dobré. Rychle sáhl po své TR-116, projektilové pušce, které věřil více než těm standardním EVA Phaser Rifle. Rychle a krytě přešel několik chodeb, než si uvědomil, jak tu trapčí. Sklopil THD (taktický diplay v úrovni očí, kam se zobrazují různé informace) a rychle projel nejbližší plán stanice. A pak to spatřil. Červený bod s bezpečnostní dodatkem, ani ne tři chodby od něj. Thomas zrychlil a o chvíli později
narazil na první hlídku. Qdík, že nedělala problémy a ihned Thomase propustila. Rychle pospíchal, už jen jedna chodba...a u rohů už byli mariňáci. Kryli se navzájem, kryli i prostor před sebou. Na očích jim byl vidět strach. Thomas ho také cítil. Něco bylo ve vzduchu. Rychle přešel k rohu a pohlédl dál do chodby. Spatřil tam několik bezpečáků, kteří se snažili z rozumné vzdálenosti přesvědčit nějakého maniaka v plášti. Thomas rychle přešel za nebližší kryt, aby to mohl obhlédnot lépe. Radši chitil pušku tak, aby mohl rychle zalícit a střílet. Přiblížil se a naslouchal. "Kobra vás potrestá od vašich hříchů! Kobra je velká." Ne, nevěděl, co je Kobra, ale spatřil tu trhavinu, co měl opásanou okolo sebe. Cynicky se usmál. Mno, jestli to odpálí, bude mít krásný výlet do kosmu - žel bez skafandru. Ti bezpečáci to uměli, říkat takové ty věci, jako proč se neodpálit a tak. Ale tenhle "Kobrák" byl nějak jiný. Jen se jim vysmíval, ale to dělají všichni blázni, ale ten smích...zde nezáleželo na slovech. Tohle byl muž rozhodného činu. A Thomas...zase hrdina? Blbý hrdinové! Ale když už má umřít... "Zahoď to! Dělej, zahoď to a lehni si na zem! Federační Marína. Zahoď to a lehni si na zem s rukama za hlavou," začal řvát s puškou zamířenou na toho teroristu. On, i bezpečáci, byl dost zaskočený...jeden skok...ale ne, to zkazili...tohle byla šance...ale musí dál. "Zahoď to nebo budu střílet!" zkusil nátlak. Terorista opět zpozorněl. Bezpečáci to fakt promarnili. Thomas se zaměřil na ruku. Viděl ten sjíždějící prst... Zazněl výstřel. Thomas v ani ne půl vteřině přepnul pojistku na druhotnou munici a vystřelil. Mířil přesně a trefil kloub ruky. Zaněla tmumená exploze, při které detonátor i s dlaní odletěl pryč. Thomas udělal ten poslední přískok, při kterém protočil pušku...a pak pažbou tomu teroristovi podrazil nohy a jediným uvolněním ruky ho poslal na kratičný spánek... Thomas se tento den podruhé pousmál. Nyní musela nastat ta bitva, která musela přijít. Válečník a strach....válečník a strach... Stisk tlačítko a počkal na potvrzení. Poté se otevřeli dveře a Thomas Arianus Chadwick vstoupil do kanceláře viceadmirála Rica... _________________ Desátník Thomas Arianus Chadwick; 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience", Theta Colony "První střílíme, poslední umíráme!" - Quatarští Draci “First in, last out!” 12. 4. 2005, 17:20
Richard Wan Praporčík
Išiel sám, sám len so svojím smútkom, nikto ho nezastavoval, nikto ho neutešoval, nikto ho nepodržal.. nikto.. bol sám.. A sám aj dorazil do svojej kajuty, spomenul si na svoju minulosť, v policajnej zložke, jeho kolegyňu. Neskôr aj viac.. Srdce mu zovrelo a jeho telo sa bezducho zosunulo do postele. Nevedel, netušil, nechápal, čo sa deje bude alebo dialo, jeho duša blúdila, chodila a prechádzala sa v tom nekonečnom labyrinte snov, nádeji, prianí a nenávistí.. nenávidel nevedel a možno aj chápal čo sa nedeje alebo čo by sa mohlo stať, prípadne sa stalo ale on bol vo svojej posteli a nemo, bez slov a úplne ticho hľadel čo sa nedeje a čo by sa malo diať.. Bol mimo.. Založen: 06. 11. 2004 Příspěvky: 82 Umístění: Sektor Theta, kolonia Vero
Bol si toho vedomí, ale jeho myšlienky stále blúdili k jeho láske Ju Pchien. A on vedel, že je to zbytočne, žiadna sebe menšia ľútosť či nádej ju neprivedie medzi živých. Neprivedie.. Umierala mu na rukách.. jeho city v tedy umierali a on sa stával novým človekom.. niekym bez citu.. bez emócii. stával sa Richardom. Možno ho niekto zachráni zrazu ho napadla myšlienka, ale okamžite ju zahnal a ponoril sa do svojho smútku a utápal sa v ňom.. bol stratený.. „Ní chao“ „Ťián-tao ni chěn käo-síng“ „Kché-i čchíng ni che i-pej ma?“ „Pú.. ďakujem, ale nie som smädná..“ „Ju Pchien chcel by som sa ťa na niečo spýtať..“ „Áno, Richard..“
VÝSTREL V jeho mysli sa vynorila nová tvár, nechápavo na ňu hľadel a uvedomil si slová ktoré opakovala. „Už nemám strach Richard.. ja.. nemám.. strach..“ „Kto nemá strach? Kto ho nemá.. ja ho mám a stále bude moju dušu pokúšať.. som sám..“ Richard sa prebudil a vstal, skontroloval čas a po usmial sa. „Mám ešte čas“ povedal si pre seba a začal s menšou rozcvičkou. Po pol hodine keď jeho telo dosiahlo správnej teploty prešiel na cvičenie Piatich Tibeťanov a pokračoval, kým si neprecvičil celú zostavu. Po rannej sprche sa cítil úplne uvoľnený a svieži. Obliekol sa do čistej uniformy a po včerajšej sa ani neobzrel. Krvavé stopy ignoroval, vypustil ich zo svojho života. Niekto umrel, uvedomil si.. niekto koho som začínal mať rád.. otočil sa vo dverách a spomenul si na tvár ktorá hovorila o strate strachu.. „Závidím ti Martin, závidím ti..“ _________________ "Tým, čím som bol včera, dnes už nie som a zajtra nebudem" Hlavní poradce kolonie Vero, praporčík Richard Wan. 12. 4. 2005, 21:08
Ka'Vor
Konečně přílet
Poručík
Benedikt se pyšně nesl hlavní chodbou třetí paluby. Šel tou stranou stanice, na kterou nyní dopadaly sluneční paprsky, jež ještě umocňovaly jeho dobrou náladu, a odrážely se od třech plných zlatých kruhů na jeho límci. Připadal si lehlý a důležitý, jako po každém jeho velkém úspěchu. Právě se totiž vracel z "obřadu" povyšování, kde mu byla slavnostně udělena nová hodnost. Nechápal proč, ale to bylo jedno, nebyl to jeho problém, spíše naopak. Konečně si někdo všiml, jak dobře svou práci odvádí a kolik toho umí a zná. Jenže i to bylo na ty kancelářské krysy, které o tom rozhodují, překvapivě rychlé.
Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Na chvíli se zastavil u jednoho panoramatického okna a pozoroval okolní dění. Vesmírná harmonie se tady projevovala nejhmatatelněji, alespoň on si to myslel. Na neměnném černém pozadí s hvězdami se odehrávala ta nejzajímavější podívaná ze všech. Nalevo, když si zakryl oči před ostrým sluncem, uviděl malý zásobovací runabout, který právě odrážel z malého doku, jen o málo větším, než plavidlo samo. Právě ho nějací pracovníci skladu, spadající pod OPS sekci, vyložili, a jistě pozdě. Nyní jeho navigaci přebralo řízení provozu a navede ho na jeho odletovou trajektorii. Rád pozoroval tento hvězdný balet. A čím více plavidel se ho účastnilo, tím lépe. Pozorovaný runabout se pomalu zařadil do standardní odletové dráhy, právě včas, aby se vyhnul přilétávajícímu plavidlu, které ho střídalo v malém doku. Operační důstojníci ho za chvíli vyloží, jistě opět pozdě, a ono odletí. Najednou vše překryl stín, jen na sekundu, a on uviděl loď třídy Galaxy, jak uhání vysokou rychlostí pryč a když je dost daleko, prodlouží se jako vystřelený šíp a zmizí v nádherné modrobílé záři světla. Zjistil, že tu už stojí moc dlouho a že shledal to velmi neproduktivním, možná až kontraproduktivním, a tak se dal do kroku. Pochodoval majestátně, s grácií, ruce za zády, na tváři velmi vážný výraz. Takto došel k operační sekci, jejíž dveře byly postavené vedle, u stěny, tedy pryč z jejich normální pozice. Nedivil se, věděl o přestavbě, ba sám na ní dohlížel, nevěřil inženýrům tolik, aby si od nich nechal přestavovat interiér vlastní sekce, dokonce její životně důležité části. Vešel dovnitř, dke se mu naskytl další úžasný pohled na jiný hvězdný balet, tentokrát však v ne tak impozantním hávu. Bylo tu nepočítaně techniků, každý s nějakým PADDem v ruce a všichni něco dělali. Jeden právě málem vrazil do Benedikta a to ho trošku popudilo. Všichni technici přidělávali, svařovali, mísili, či diskutovali a ladně se přesouvali z místa na místo, takže nikdy celá scéna nezůstala statická. Benedikt jako by někoho hledal, udělal krok vpřed a otočil se napravo. Zde uviděl již hrubě obdělanou výzdobu stěny, u níž stál jeden inženýr, poddůstojník, s Cleevsovým zástupcem. Komandér doufal, že výzdobou vstupní haly, kterou sám z velké části naplánoval, předčí dokonce i reprezentativní místnost diplomatů, a to už bylo co říct. "Charlie! Tak kdy už to bdue, sakra, tady hotový?!" "Pane..." zarazil se. "Komandére!" řekl vzrušeným a podiveným hlasem. "Víte, že nemám rád, když mi říkáte 'pane'!" "Jistě, Bene, promiňte, Bene." slovo 'Bene' poručíkovi už nyní prakticky automaticky nahrazovalo slovo 'pane', což bylo někdy dost nepříjemné. Musel se začít hlídat, aby v konverzaci s ostatními nadřízenými jim říkal 'pane' a ne křestním jménem, a ještě ne
tím jejich. "A teď, jak to tedy vypadá?" "Vše v pořádku. Všechno jde podle plánu." "Špatně! Jestliže jde všechno podle plánu, znamená to, že nikdo nedělá nic navíc a fláká se! Vždy jde něco udělat lépe. Takže si to zapamazujte, i vy, poddůstojníku, a popožeňte je víc! Navíc, za daného stavu stanice si nemůžeme dovolit být v takovémto rozpoložeí dlouho, i když vykonáváme úkoly ještě lépe než dříve." "Jistě, Bene!", "Jistě, komandére!" "Tak se mi to líbí. A teď vás oba opustím, jdu do mé prozatímní kanceláře v druhém centru na šesté palubě, ano? Vlastně ne. Musím přivítat ty zpropadené kadety." "Pane, nechcete tam radši někoho poslat?" "Ne, to je dobré. Kdybych neuměl dělat horší práci, nemohl bych se zařadit do pracovního kolektivu,ne? A už se o mně nestarejte, máte svých úkolů až dost. Já jdu." Na nic nečekal a opravdu rychle odešel otevřenými dveřmi dokořán. Zastavil se v půli kroku a otočil se. Všiml si malého nedostatku a tak udělal krok zptáky do dveří. Ani nešel dál, jen prostě zavolal: "Charlie! Nechte sem dát okamžitě nějaké jiné dveře, takhle jsme moc zranitelní. Nechtěl bych tu, v případě dalšího atentátu, dělat vše od znova!" a teď už opravdu odešel, ani nečekal na odpověď. Kráčel rychle a odměřoval své dlouhé kroky, aby byl v hangáru přesně na čas. "Operace, tady komandér Cleeves. Zjistěte mi přílet raketoplánu C21TG2." "Jistě, pane, čekejte. ... Mám to. Má přistát za pět minut." "Přesně pět minut?" "No, čtyři minuty a padesát tři sekundy, pane." "TAK PROČ TO, SAKRA, NEŘEKNETE PŘESNĚ?! A ROVNOU?!!! Cleeves konec" lidé kolem komandéra se najednou zastavili a zírali na něj v němém úžasu. Povětšinou civilní obyvatelstvo stanice bylo z náhlého výbuchu v šoku. "Proboha, nekoukejte tak. Já vím, že je neschopnej, ale zase ne tolik. ..." když se na něj lidé nepřestali dívat - vzdálenému pozorovateli by to mohlo připadat jako dilatace času, že se čas úplně zastavil. Benedikt nevěděl, co ještě má říct, tak dodal: "Vždyť mi to nakonec řekl. ... A ani to tak dlouho netrvalo." lidé na novopečeného komandéra stále hleděli s nedůvěřivým a užaslým výrazem. Někdo by mohl popsat jejich pohled tak, že se rozhodují, jestli ho nemají poslat do blázince. "ROZEJDĚTE SE, TADY NENÍ NIC K VIDĚNÍ!" zakřičel náhle, bez varování, frustrovaný komandér a všichni pokračovali ve svém půdovním pohybu, možná ještě rychleji než předtím. On sám, poté co zjistil, že právě ztratil asi tři minuty, přidal do kroku a místy dokonce popobíhal. Hangár, kam měl přiletět daný raketoplán, nebyl daleko, jen co by rozbitým PADDem dohodil. Benedikt se tam nakonec dostal včas a když se otevřely dveře dopravní lodi, stál již před nimi. Mladí lidé se pomalu vysoukali ven a hned, jak zpozorovali komandéra, někdo zařval "pozor" a ostatní se stavěli, s různou elegancí a rychlostí, do pozoru. "To vás neučili na Akademii ani pořádně salutovat?! Proboha, to jsou dneska mravy. Takže, já jsem nad...hrm...komandér Benedikt Cleeves. Řeknu to jasně a stručně, protože bych se zbytečně okrádal o čas. No, první v seznamu je pan Johanson. Vy, jelikož máte hlavní obor Operace, tak budete zastávat pozici transportního důstojníka. Protože jsem váš přímý nadřízený, rovnou vám mohu říci detaily. Budete pracovat v transportním centru pro nadměrné náklady a vaše služba začíná zítra v 8,00. A buďte přesný. Jako další tu figuruje pan Rover. Vyše zařazení je celkem jednoduché, protože jste studoval diplomacii, tak tedy budete diplomat, pro mně celkem nezajímavé povolání, ale někdo to dělat musí, že. Kdo dál? Aha, paní Blanchetová, naše nová doktorka. Doufám, že nová, čerstvá kapacita zamezí opakování se té tragické události, kdy zemřel můj předchůdce na operačním stole. Snad se k vám nedostanu. A nakonec, pan Ramsey. Vy budete posila inženýrského týmu stanice, čili zařazení - řadový inženýr. Doufám, že se mi nedostanete často do rukou na nějakém úkolu, kdy bych vás musel kárat. Jak víte, opravy zadává operační oddělení. Dále tu máme..."
řekl něco ke každému kadetovi ve čtvrtém ročníku, poté trochu poodstoupil a začal mluvit "Tak, kadeti, to je všechno. Bližší informace od vašich nadřízených dostanete přímo do kajuty, buď na PADDu, či vzkazem, uvidíte. Doufám, že se budete všichni ve své práci maximálně snažit, hlavně vy, pane Johansone, a přeji vám hodně štěstí v těchto nejistých časech. Rozchod." a odešel přímo do své kajuty. Po cestě přemýšlel o tom, jak bude jeho nový podřízený spolehlivý. Mezitím Světlé čáry za oknem se pomalu změnily po pestrobarevném přechodu na jejich standardní bodový tvar a když se loď otočila vlevo, uviděl jsem v dálce známých 9 planet Sluneční Soustavy "Doma, konečně doma!" pomyslel jsem si a zajásal. Dál jsem seděl u jednoho z mnoha oken romulanské lodi a díval se na tu nádheru. napsali: komandér Benedikt Cleeves (NPC, hraje poručík Ka'Vor), podporučík Ka'Vor (hraje ) poručík Ka'Vor _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 17. 4. 2005, 19:14
Thomas A. Chadwick Rekrut
Luco stál jen tak nezaujatě stranou a sledoval toho nabubřelého komandéra, jistě zamindrákovaného a nedoceněného "genia, jak prudí kadety. Za tu chvíli již stačil pochytit, jak dopadl jeho předchůdce a i když přál lidem jako stejný osud, přeci jen se ho smrt dotýkala alespoň trochu. Žij a nech žít , bylo jeho heslo. A tenhle... ano, rozený velitel , pomyslel si a nechal ho být. Odvede svou práci a tím to pro něj skončí. Žádné problémy navíc nepotřeboval. Stačili mu ty stávající. Počkal tedy, až se komandér vypovídá a poté dal signál ostatním mariňákům. Založen: 19. 02. 2005 Příspěvky: 50 Umístění: 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience"
"Dle bezečnostní směrnice při stanném právu máme tu nemilou povinnost vás prošacovat a proscanovat. Prosím, nebraňte se tomu a vše proběhne rychle a ke spokojenosti obou stran," řekl nahlas, aby i jeho začali kadeti vnímat. Ano, těch pohledů plných pohrdání si nemohl nevšimnout. On, rekrut, má prošacovat budoucí důstojníky. Usmál se na ně a nasadil ironický výraz, který měl výdy, když mohl provádět něco nadřízeným, kteří ho neměli v lásce. O chvíli později... "Zdá se, že vše je OK, takže vás ještě poučím o bezpečnostních pravidlech na stanici. Jelikož se po stanici objevují jistě nepřátelské akce, musíte respektovat nařízení bezpečnostních složek, jinak můžete být zatčeni a uvězneni. Dále nesmíte veřejně operovat se střelnými zbraněmi a nosit je viditelně připravené ke střelbě. Pokud budete přistiženi s explozivní látkou a nebudete mít povolení pro operaci s touto látkou, budete zatčeni a postaveni před polní soud pro terorismus. Buď se ospravedlníte, či vás čeká jediné - smrt. Dále standardní bezpečnostní pravidla, ale ty by jste měli znát už z akademie." Luco sledoval, jak se čím dál více stávají kadeti nervozní. Mno, musel si to přiznat, zas takový tvrďák nebyl, aby tyto čisté duše nechal ve strachu, v jakém se nacházeli. "Avšak marina a bezpečnost je tu proto, aby jste byli v bezpečí a věci nás trápící se vás ani v nejmenším nedotkli. Nebojte se. Jsme tu pro vás a pro vaši bezpečnost. Nějaké dotazy či připomínky, kadeti??" **** Thomas tam jen tak stál a hleděl na viceadmirálovo kancelář. Byla to pěkná kancelář. Prostorná, vkusně zařízená, bylo v ní taková ta velitelská aura moci. Začal si prohlížet obrazy, pak výhled a nakonec květiny v kanceláři. Viceadmirál stále nepřicházel...co se jen mohlo stát? Thomas byl přeci očekáván. No nic. Přešel tiše ke stolu a sedl si naproti křeslu viceadmirála. Čekal. Čekal...a nudil se. Jemně nahlédl na obsah stolu a jeho oku nemohla neuniknout ta složka, která na něm ležela. Prohlédl si zkušeně ještě jednou místnost a nikde žádná kamera...viceadmirál stejně asi hned tak nepřijde...zvedl se a přešel na druhou stranu. Otevřel desky a pohlédl na první stranu. Zaujat tím, co se tam psalo přestal dávat pozor na okolí... napsáno rekrutem Luco Drazdicem (NPC/Thomas A. Chadwick) a Thomasem A. Chadwickem _________________ Desátník Thomas Arianus Chadwick; 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience", Theta
Colony "První střílíme, poslední umíráme!" - Quatarští Draci “First in, last out!” 18. 4. 2005, 11:37
Isabelle Blanchet Kadet 4. ročníku
Už počas cesty na základňu McKinley sa ma začalo zmocňovať akési napätie, niečo medzi obavami na strane jednej a nedočkavosťou na strane druhej. Toto už nebude holomisia. Konečne! Pozrela som na Thomasa, Swanna a Jaremiho a zdalo sa mi, že sú tiež napätí. Nevedia sa dočkať nášho príletu alebo tiež musia bojovať s obavami? Či splnia, do nich vkladané očakávania... Ale nie, nie Jaremi. Pozrela som do jeho tváre a vyčítala som pevné odhodlanie. Poznala som dobre jeho plány do budúcnosti, ambície, v ktorých nebolo miesta pre zaváhanie, tobôž zlyhanie. To sebavedomie by som chcela mať. Založen: 11. 01. 2005 Příspěvky: 38 Umístění: Akadémia HF
Priblížili sme sa k základni a ja som sa takmer nalepila na okno. „Tak toto bude nasledujúci ročník môj domov“ povedala som si potichu a obzerala som si obrovskú, impozantnú konštrukciu. Ohromená som si ani nevšimla, kedy sme pristáli. Vyhrnuli sme sa von a tu som zažila ďalší šok v podobe čulého ruchu, ktorý tu panoval. Toto bola moja prvá návšteva hviezdnej základne a ja som ľutovala, že som nemala o jeden pár očí viac. Obzerala som sa na všetky strany, aby mi niečo neuniklo, keď sa zrazu ozvalo ostré: „Pozor!“ Všetci sme sa postavili do pozoru a vypočuli sme si strohé privítanie a zadelenie práce. Zdvihla som svoj vak, prehodila ho cez plece a vybrala som sa hľadať ošetrovňu, na ktorej som mala nastúpiť do svojej prvej ozajstnej služby. Napadlo mi, že by nebolo zlé sa ešte pred ubytovaním hlásiť u hlavného lekára. Vzhľadom na veľkosť základne a moje orientačné schopnosti to mohlo trvať pomerne dlho. Kývla som ešte Jaremimu, ktorý sa prúdením davu ocitol na opačnej strane hangáru. Pomocou čiastočného kričania a pantomímy som naznačila: „Idem sa poobzerať po ošetrovni. Čo by si povedal na obed, keď budeme mať obaja čas?!" Odpoveď sa mi dostala v pantomimickej reči. Usúdila som, že to prikývnutie značí áno. Letmo som pozdravila Thomasa so Swannom a vydala som sa na svoju malú „križiacku výpravu“. Po 20 minútach blúdenia som bola nútená priznať prehru a usúdila som, že bez cudzej pomoci to asi nepôjde. Takéto rozmery boli jednoducho pre mňa metúce a potrebovala som si na to najprv zvyknúť. A to som sa pred odletom prehrabávala v plánoch v snahe zapamätať si polohu ošetrovne. Mala som na výber: počítač alebo nejaký okoloidúci. Skôr než som sa mohla rozhodnúť medzi, oboma dosť nelákajúcimi možnosťami, ozvalo sa mi za chrbtom pobavené: „Pomôžem ti?“ S ľaknutím som sa otočila a ocitla som sa zoči- voči vysmiatej tvári mladej ženy v hodnosti podporučíka. Tak ako sa na mne bavila napadlo mi, že ma musí pozorovať už hodnú chvíľu. Vo svojom rozčúlení som zabudla, že stojím pred dôstojníčkou a už som otvárala ústa, že poviem niečo nepríjemné. Niečo, čo by som určite o najbližších 5 minút trpko oľutovala. Na moje veľké šťastie som sa k tomu už nedostala. „Pohoda. Kadet? To si dobre pamätám. To boli ešte časy. Tak kam to máš namierené?“ pokračovala podporučíčka veselo. „Na ošetrovňu“ hlesla som. Pri pohľade na tú úprimne veselú tvár ma hnev pomaly prechádzal a ja som si zrazu uvedomila akej neslušnosti som sa dopustila. „Ach do čerta!“ zanadávala som potichu. To som teda pekne začala. Moje pocity sa mi museli veľmi jasne odrážať na tvári, pretože som vyvolala ďalší výbuch smiechu. „ Nič sa nestalo. Len pre budúcnosť od staršej kolegyne, nie všetci dôstojníci by reagovali rovnako. Pozor, aby si nenatrafila na nejakého ješitného. Tam by sa ti to neprepieklo.“ Podporučíčka si húdla veselo ďalej a viedla ma spleťou chodieb späť po mojich stopách. „Tak tu si mala zabočiť doprava, nie doľava. Maj sa!“ Zmohla som sa už len na slabé „Ďakujem. “ A len som pozerala ako mi o pár sekúnd zmizla z dohľadu. A ja som sa pravdaže ani neopýtala, kto mi to vlastne pomohol! „Ach Belle, s teba sa tak zblázniť.“
Kráčala som ďalej už sama a po chvíli som konečne naďabila na ošetrovňu. Upravila som si batoh prehodený cez plece, zhlboka som sa nadýchla a vošla som dnu. Ošetrovňa sa ani veľmi nelíšila od mojich predstáv a očakávaní. Lôžka, konzoly, prenosné vozíky plné rozličných lekárskych prístrojov... Všetko také, aké som mala v pamäti z holomisie. Ba nie, jedna vec bola predsa len odlišná, bila do očí hneď od začiatku a trochu ma zneistila. Rozmery tejto ošetrovne boli oveľa väčšie. Počas našej poslednej holomisie sme sa niekedy na ošetrovni ledva obchádzali. „Tak tu to veľký problém nebude“ podotkla som s náznakom sarkazmu, ktorý ma však prekvapil. Nezvykla som bývať sarkastická. „Ibaže by som nehorázne pribrala.“ Trochu som si vylepšila náladu predstavou, koľko by som musela pribrať, aby tu nebolo dostatok miesta. „Lež ako v tejto trme- vrme nájdem hlavného lekára?“ Môj perfektný plán ako spraviť hneď na začiatku dobrý dojem, dostal menšiu trhlinku. Pred odletom som sa už nestihla informovať o osadenstve ošetrovne. Tak som len bezradne pozorovala pobehujúcich lekárov a sledovala som hlavne ich hodnosti. Takto som tu ale mohla prestáť aj celý deň, moju prítomnosť nikto nejako nebral na vedomie. Nezostávalo mi nič iné, ako improvizácia. Len som dúfala, že nič nepokazím. „Prepáčte, prosím vás, kde by som našla hlavného lekára?" Oslovila som prvého lekára, ktorý prebehol okolo mňa. „Doktorka Hainesová sa nachádza vo svojej pracovni“ ukázal mi v letku na jedny dvere a už bol preč. Pohla som sa smerom k ukazovaným dverám. Tie sa však otvorili skôr, ako som k nim stihla dobehnúť. Vo dverách stála žena, asi tak v stredných rokoch, príjemnej tváre a vyššej hodnosti. „To je hlavná lekárka“ zasipel na mňa ten istý lekár, ktorého som sa pred chvíľou pýtala a ktorý sa práve popri mne vracal späť. Podišla som bližšie, zhodila som vak z pleca a postavila som sa do pozoru. „Madam, Isabelle Blanchetová, kadet 4. ročníka sa hlási do služby“ predniesla som najpredpisovejšie, ako to išlo. Doktorka si ma najprv prehliadla pozorným pohľadom a až potom prehovorila. „Pohov kadet a vitajte na základni McKinley.“ Jej skúmavý pohľad pomaly skĺzol zo mňa na môj vak na zemi. „Ešte ste sa nestihli vybaliť? To ste mali spraviť ako prvé.“ Po týchto slovách sa mi začala valiť krv do tváre, tep sa zrýchlil. Tak to som tomu dala! „ Na druhej strane sa mi ale páči, že ste sa najprv prišli prihlásiť svojmu nadriadenému.“ Môj zrýchlený tep sa opäť vrátil do pôvodného stavu. „Takže vy ste sa rozhodli pre povolanie lekára a zvládli ste Akadémiu až po 4. ročník? Nie je to ľahké povolanie, to vám vravím hneď a nie každý to zvládne. Toto nie je viac Akadémia ani holomisia. Vaši pacienti sú z mäsa a kostí a keď niečo pokazíte, nevyrieši sa to vypnutím programu. Tu ide o skutočné životy! Takže, ak si nie ste úplne istá...“ Doktorka zdôrazňovala každé slovo a napokon sa odmlčala, ako keby mi dávala čas na rozmyslenie. Nevedela som, čo dodať a tak som len hlesla: „Ja som pripravená.“ „To je dobre“ pokračovala doktorka Hainesová už so značne veselšou náladou. „Nebojte, ak máte vlohy na povolanie lekára, niečo už z vás vydolujeme. Pôjdeme pekne od začiatku, od základov. Trochu si preveríme, čo ste sa na Akadémii naučili.“ Zrazu zmizla vo svojej pracovni, no o chvíľu sa objavila s PADDom v ruke a podávajúc mi ho pokračovala. „Tu je váš rozpis služieb. Teraz sa pekne choďte ubytovať, osprchovať, najesť, čaká vás dlhý deň. O 4 hodiny vás tu chcem vidieť odpočinutú a pripravenú nastúpiť do vašej prvej služby. Odchod.“ Ani som sa nenazdala a ocitla som sa na chodbe, s vakom prehodeným cez plece a s PADDom v ruke. Svoju izbu som našla pomerne ľahko. Natoľko som bola zaujatá osobou doktorky Hainesovej, že som nemala kedy špekulovať nad cestou a pri tom zablúdiť. Vošla som do malej miestnosti. No, mohlo to byť oveľa horšie. Vybalila som si veci a namierila som si to do sprchy. Ako už povedala moja nadriadená, čaká ma dlhý deň. Posledné, čo mi napadli pred tým, ako som zhodila uniformu kadeta bolo: „Kde má asi Jaremi svoju izbu? Asi nebudeme mať podobné šťastie na rozdelenie izieb ako naposledy.“ _________________
Isabelle Blanchet Hráč měsíce Akademie HF – Březen 2381 18. 4. 2005, 23:34
Jaremi Erik Johanson Kadet 4. ročníku
Stál jsem a jen se snažil dělat, že poslouchám ten prapodvině stylizovaný proslov, který byl na nás vychrlen takovou rychlostí až jsem se divil, že mi vlasy zůstávaly na hlavě. Očividně bylo jasné kdo tady tomu hodlá velet. Prapodivně jsem se při té představě zašklebil. Všiml jsem si Isabelle. Stála skoro na opačné straně hangárové plochy. Něco podivného na mě zagestikulovala. Pochopil jsem snad jen to, že pak půjdeme někam na jidlo. Takže jsem jen přikývl a snažil se jí vysvětlit, že vůbec nevím co budu v následujících několika minutách, natož pak hodinách dělat. Jen na mě spokojeně koukla a .... souhlasila. Nebyl jsem si tedy vůbec jistý, jestli jsme si rozuměli. Založen: 02. 12. 2004 Příspěvky: 45 Umístění: Akademie HF
Proslov skončil. Přednášející ani nevěděl jak jsem tomu byl rád. Nohy již mi zřejmě začínaly dřevěnět, protože mi chvilku trvalo, než jsem je rozhýbal. Bože já chci zpátky na akademii. Odhodlaná nálada mě poznenáhlu začala opouštět. Vždyť kdo jsem tady byl? Jen kadet. Kadet, který sem sotva přišel. Kadet, který bude v následujících několika dnech, nedej Bože měsících páté kolo u vozu. Rozhlédl jsem se kolem. Co ted? Jít se ubytovat? Zajít se podívat na své stanoviště? Co je mým stanovištěm? Mám před sebou ještě perný den. A rano v osm do prace. Ano, nejprve se skočím ubytovat. K tomu by snad mohlo stačit, zeptat se počítače, kde ze to vlastně bydlím. _________________ Životem zdárně! K smrti s úsměvem! J.E.Johanson
20. 4. 2005, 13:48
Thomas Rover Praporčík
Tom si poslechl proslov, vzal si svoje věci a zamířil směr východ z hangáru. Hluk, který zde panoval nebyl dvakrát příjemný a on chtěl z něho co nejrychleji vypadnout. Tom došel ke vchodu, kterým však právě procházela skupinka lidí, takže musel počkat. "Kam máš namířeno?" zeptal se hlas zpoza Thomasových zad. Ten se otočil a spatřil Jeriho Johansona, který na něj šibalsky mrkl. "Do kajuty," odpověděl stroze Tom. To už celá delegace prošla a Tom s Jerim mohli v klidu projít vraty. Za nimi se Tom otočil zpět na Jeriho. "Ty máš kajutu kde?" zeptal se. Jeri jenom zavrtěl hlavou. "Sám nevím. Víš co, půjdeme teď do obytné části a tam to zjistíme."
Založen: 22. 11. 2004 Příspěvky: 37
Tom na to kývnul a zamířil podle nápisů někam, kde by nebylo tolik lidí. Asi za deset minut už byli u kajut posádky. "Tak kam teď?" zeptal se Tom Jeriho. Ten jenom nakoukl do svého PADDu. "Kajutu bych měl mít někde na této palubě. Má číslo 261." "Hmm, to vím kde je," poznamenal Tom, "pojď se mnou." Jeri se na něj jenom nechápavě koukl. "Ty víš kde je?" Tom se jenom pousmál. "Náhodou jo. Jednou už jsem tady byl." "Ok, veď mě." Tom zamířil směrem, kde když tu byl na posledy, byla kajuta s číslem 254. "A ty máš kajutu kde?" zeptal se Johanson a Tom si uvědomil, že tuto základní informaci si ještě nezjistil. Mrknul do svého PADDu, kde měl uložené všechny svoje důležité informace. "To je ale náhoda," usmál se Tom když zjistil číslo své kajuty. "No tak se vymáčkni," pobídl ho Jeri. "261" sdělil Tom jednoduše.... _________________ Thomas Rover
21. 4. 2005, 12:52
Martel Tarkin Konzul
„Romulané už dorazili, Martele. Nezapomeň, že máš za úkol POMÁHAT komodoru Hayds po dobu indispozice admirála Rica. Vyjádřil jsem se jasně?“ Hodil krátký pohled na Mata, když nezpozoroval žádnou zápornou reakci, tak Matrix pokračoval ve své skvělé přednášce dál. „Ta smlouva je dosti důležitá. Umožní našim lodím vstupovat do prostoru Neutrální zóny za účelem potlačování teroristických aktivit. Romulané s tím mají taky problémy, ale jejich Tal Shiar je…ehm…zvládá lépe než my. Ta smlouva se bude hodit.“ Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
Martel jenom seděl a přemýšlel. Bylo mu jasné, že na té smlouvě záleží, ale smlouvy s Romulany bývají zpravidla velmi nevyrovnané až netaktní. „Ano. Budu na to myslet.“ Odpověděl prokonzul Tarkin, ale ve způsobu, jakým to řekl, se objevilo cosi víc. Něco, o čem nechtěl příliš mluvit. Matrix ho pozoroval. Když Tarkin sám nehodlal dát odpověď na jeho zvídavý pohled, tak se prostě zeptal. „Chceš k tomu něco dodat?“ Otázka byla položena. Martel se přemáhal, ale nakonec odpověděl. „Víte, co Vás neučí jako první věc, když nastoupíte do romulanské předškolní výchovy?“ Matrix jen zavrtěl hlavou. „Naučí Vás jednoduchou věc – nevěřte nikomu, nedávejte více informací, než je třeba, ale hlavně Vás naučí, abyste si vše udělali a přizpůsobili pro sebe. Budou mít tu smlouvu už od začátku připravenou, budou nám ji chtít vnutit a jen velmi, velmi neradi budou dělat nějaké ústupky.“ Matrix se zamyslel. Víceméně má tohle škvrně pravdu. Romulané vždy měli ve svých věcech jasno, nikdy nepotřebovali nějaké dlouhé vyjednávání. Prostě se s nimi Federace dohodla a hotovo. Sice byly ústupky z obou stran, ale zpravidla se jim povedla, aby to bylo výhodnější pro ně, a to včetně Algeronské dohody, i když ztráta dvou významných systémů také nebyla malým obětováním. „Myslím, že tentokráte to bude jiné, Mate. Oni přišli, abychom se dohodli vůči společnému nepříteli.“ Martel zavrtěl hlavou. „Nikdy to nebude jiné, velvyslanče. Oni sem přišli, aby tu dohodu uzavřeli, to ano. Ale té dohody budou využívat i jinak. To víme také oba. A jejich warbirdy a další lodě se budou po Neutrální zóně prohánět jako po nejlepším zábavním parku s tím, že hledají teroristy, piráty apod.“ Sám si vzpomněl na svůj útěk z Romulu. Bylo mu sice tehdy hodně málo roků, ale na takové vzpomínky se nezapomíná. Ten útok romulanské lodi, jenž zaútočila na jeho transport. Bylo to příšerné a nebýt včasného zásahu federálního plavidla, tak by to asi dopadlo jinak… „Tu smlouvu budou využívat, jak si ji budou vykládat oni.“ Dodal ještě odevzdaně Martel. Matrixovi bylo v daný okamžik jasné, na co myslí jeho mladý svěřenec. Na druhou stranu zná asi Romulany nejlépe… Byl jedním z nich, učili ho a raná výchova je důležitá. Jsou v ní všechny základní aspekty dané civilizace. „Budou, budou. To víme, s tím se počítá. A my nezůstaneme pozadu, taky si občas uděláme „pirátský výlet do Neutrální zóny“.“ Přičemž na prokonzula sedícího před ním spiklenecky mrkl. Pak si opět nalil svou oblíbenou whisky a následovala další přednáška. „Pokud se během vyjednávání něco stane, tak mě okamžitě informuj, jasné? I kdyby si to komodor nepřála, což ti jistě nebude dělat žádné potíže.“ Poslední větu dodal velmi významně. Jasně se v ní říkalo, že jeho osud je spojen s jejím osudem. Ona by mohla být budoucím velitelem této stanice, ale podle toho, co se odehrálo posledně mezi Norsimovem a Matrixem… Nevyzpytatelné jsou cesty diplomatické. Někdy je prostě lepší nevědět, neptat se a držet krok, aspoň se ti pak nic špatného nepřihodí. „Rozumím, Vaše Excelence.“ Sdělil mu prokonzul, vstal a opustil kancelář hlavního diplomatického důstojníka. Cestou neopomněl navštívit bar. Tomuto zlozvyku se naučil na Akademii, i když nepil žádné „alkoholické“
nápoje, protože moc dobře věděl, kde se schází ty nejlepší informační zdroje. Barové dveře se otevřely. Nic se nezměnilo – lidé, číšníci, barmani, ostatní humanoidi a také ty zdroje. Dnes však nic nepotřebuje, takže si dá jen něco k jídlu. Během jeho stolování přišli do místnosti i dva Romulané. Pro bar to asi nebylo nic neobvyklého, protože to vůbec nikoho nezarazilo. Jejich disruptory byly na svém místě, tedy v pouzdře při pasu. Automaticky sjela Martelovi ruka ke komunikátoru pro přivolání bezpečnosti, pak si však uvědomil, že by je to pravděpodobně jenom zbytečně rozlítilo. Ruku zase dal zpátky a dělal, že si romulanských hostů nevšímá. Ti si však všimli jeho, chvíli ho zcela očividně pozorovali. Nechtělo se mu odejít, protože nevěděl, co ho může potkat, když teď odejde. Prokonzul začal pomale, za to jistě propadávat panice. Romulané se však otočili a odešli po skleničce pití z baru. Co teď? Kam jít? Přemýšlení bylo na místě, ale situace to opět vyřešila za něj. Ve dveřích se objevila bezpečnostní jednotka. Ano, s tou se dá Martel na cestu do své kajuty. ************************************************************************** Apartmán admirála Telika *************************************************************************** „Admirále, právě se vrátili erein tr´Armine a erein tr´Hadsk. Tvrdí, že je tu i Váš bratr. Seděl v baru. Podle našich zpráv byl určen jako asistent komodora pro vyjednávání s námi.“ Admirál v klidu seděl ve svém křesle. „Výborně. Bude to tedy ještě jednodušší, než jsme čekali. Vyjednávání proběhne tak hladce, že vlastně už nyní je smlouva podepsána a přesně tak, jak budeme chtít my.“ Arrain stále stál prkenně před svým nadřízeným. „A co s tím Ka´Vorem? Máme mu dát nějaké úkoly?“ „Ne, žádné úkoly. Ať si myslí, že pro nás dělá, arrain. Když se nebude jednání vyvíjet podle našich představ, tak ho prostě a jednoduše předhodíme.“ Dodal admirál a zase se otočil směrem ke hvězdám. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 21. 4. 2005, 15:31
Thomas Johnson
It's hard ... hard to enjoy mon fableux destin triste.
Podporučík
!!! Pozor !!! Tento log není určen ke čtení, díky za respektování
Stačilo pár sekund a bylo to. Mladý člověk by se možná podivil, dospělý by tomu nerozuměl a nedal to na sobě znát a starci by se smát neobtěžovali. Efekt by byl stejný, proto bojme se to zkusit jen jednou ... Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Byla studená hloupá noc, taková, při které se o sebe člověk nebojí, protože ví, že není vidět. Temná obloha bez hvězd se bortila nad horizontem a padala. Padala postupně a pomalu, proto jsem věděl, že mám ještě spoustu času. Šum listí v korunách byl neznatelný, ale vytvářel váhavou kulisu, jež doplňovala mé pocity a posouvala je do jiných rovin, než jsem byl zvyklý. Po ruce mi proběhl mravenec nebo šváb nebo šnek. Dalo se to špatně poznat. Seděl jsem na břehu a díval se do vln, které byly vidět jen díky mé fantazii ... Voda se houpala v slabém větru, jenž dul pouze těsně nad hladinou a ochlazoval vrchní vrstvy jezera. U břehu se v písku mělkého dna válel pár bot, tmavých a špinavých dlouhým pochodem bahnem. We are all in the gutter but only some of us .... Žádné hvězdy nezářily, proto se boty jevily jako malé placaté zetlelé ryby vyvržené do mělka, kde se nedostatkem potravy utýraly k smrti. Seděl jsem opřený lokty o kolena a dával pozor, jak jsou mé boty čím dál těžší jak do sebe absorbovaly více a více vody.
Ticho nebylo flustrující. Ticho bylo nesnesitelné. Hutná tma se mi lepila na tváře a já byl od ní opatlaný celý. Když jsem se dotkl tváře, byla slizká a oči se mi špatně otevíraly, jak byly víčka slepená. Namočil jsem prsty do vody a cítil rozpouštění tmy a rychle si opláchl obličej. Voda mi z tváří skapávala na krk nebo na hladinu a vytvářela nedbalé kruhy vln, které se přidávaly k těm zniknuvším větrem a kreslily nepřesně obrysy .... Trhl jsem sebou. V hladině se objevil odraz nějaké osoby. Rychle jsem se otočil a snažil se vstát. Kdo jste ? Konečně se mi povedlo vyškrábat se na nohy a pomalu jsem ustupoval. Jsme Lidé ... Jakýkoliv ... Ne, vy ste přeci člověk ... Ne, je nás mnoho ... člověků je málo, ty jsi člověk a my lidé ... Jak dlouho ještě chceš ... Vypadněte ! V mém simulátoru nemáte co ... Jsme Lidé, budeš asimilován, jakýkoliv ... Okamžitě jsem to pochopil a dal se do běhu po břehu směrem na sever. Jezero začalo šplouchat, obloha padala a tma lepila ... Jsme Lidé ... ... por marný ... ... similován, jakýkoliv ... ... Lidé, budeš ... ... koliv odpor je ... Byli všude, všude, kam se člověk podíval. Přibližovali se pomalu, každý svým tempem, ke mě. Jejich stádo se táhlo až k obzoru, vylézali z kašovité tmy a vždy ji svým příchodem projasnili. Ta ovšem po chvíli opět nabrala svou neproniknutelnost. Z brady mi skápla slizká černá kapka. Není čeho se bát ... je marný. Stál hned za mnou. Otočil jsem se a smutně, rezignovaně se na něj díval po celou, než natáhl ruku k mému krku. Bolelo to vzadu, v mozku. Podíval jsem se do nebe. Z brady mi skápla studená slaná kapka. 3, 1 4 1 5 9 2 6 5 3 5 To by stačilo, počítači, vypnout simulaci. Křikl jsem obklopen Lidmi, co pozorovali mnou nechutnou přeměnu. ~~~ Upozornění, tento příkaz aktivoval podprogramy logických apletů třídy C-03. ~~~ ~~~ Simulace ukončena. ~~~ Spokojeně jsem si smetl prach z čisté uniformy a vyšel ze simulátoru. Chvíli jsem stál v koridoru a vstřebával nemilý zážitek z holoprojekce. Když jsem se trochu uklidnil, vyrazil jsem do laboratoří, kde na mě čekala má nadřízená, měli jsme v plánu kontrolu gravitační odchylky na třetí palubě, což bylo docela hluboko pod námi. Dnes jsem měl spíše melancholickou náladu, ale přesto jsem s jistým odhodláním vyrazil do její kanceláře. Ani jsem netušil, jak moc dnes bude rušno. ... no a následně tam přijdu za vámi já s těmi údaji ze strojovny. Setkáme se u dveří baru na třetí palubě. Nezapomeňte zkontrolovat zvlášť vnější i vnitřní stranu koridorů. Tak do práce, Thomasi. McRideová byla dnes nějaká nesvá. Měla více vrásek a vypadala staře. Snad i byla nemocná, protože hlas měla trochu hlubší. Rozkaz, madam. Řekl jsem jednoduše a vypochodoval ven z laboratoří s potřebnými
přístroji. Když turbovýtah dorazil, vydal jsem se k první LCARS panelu na stěně, jaký jsem viděl. Nechal jsem si zobrazit mapu tohoto podlaží, když jsem si všiml signalizace poruchy EPS vodiče v jednom ze skladů baterií. Věděl jsem, že to není žádná vážná porucha, ale přesto jsem zamířil právě tam, abych vodič vyměnil. I údržbáři mají své dny. Dveře se otevřely a já šel najisto. Deska vodičů byla hned pod počítačovým terminálem. Odklopil jsem víko a vyndal si trikordér, abych vadný vodič nalezl. Jakmile jsem ho však zapnul, spustil kvičení. Nestačil jsem se ani otočit. Zdravím. Ani se neotáčejte, mám phazer nastavený na omráčení a hned vedle jsou mrazáky z márnic. Zavřel jsem trikordér a zůstal sedět. Co chcete ? Já ? Já nic. Ale my bychom něco potřebovali ... Cože ? Otočil jsem se a uviděl vysokého Romulana v zeleném hábitu a s federálním phaserem namířeným na mě. Neunáhlujte se, pane Johnsone. Potřebujeme jenom jedu malou přátelskou výpomoc... Romulan se usmál a posadil se na jeden z barelů plný kyseliny peroxisírové (H2SO5). Nic jsem neříkal. Víte ... pro naše záměry potřebujeme znát ... jméno Vašeho křečka. Mluvil naprosto vážně. Cože ? Já nemám křečka ! Romulan se usmál více než jenom blaženě. Nejsme hloupí. Máte křečka, je to jenom krycí název, že ? Chceme vědět všechno o tom projektu ! Teď. Nic o tom nev ... Zarazil jsem se. Všiml jsem si, jak si ten agresor olízl ze rtu černou kašovitou ... Vyskočil jsem a svalil ho na zem. Počítači, vypnout simulaci ! ~~~ Simulace ukončena ~~~ Vydechl jsem. Ležel jsem napůl naplácnutý na chladné podlaze holosimulátoru. Vstal jsem. Počítači, probíhá právě program Only_once ? ~~~ Negativní, neprobíhá žádná simulace. ~~~ Uklidnil jsem se a opatrně vyšel ze sálu. Chodba byla naprosto normální, procházelo pouze několik málo důstojníků a já se začal cítit bezpečně. Snad do chvíle, kdy mi hlavou prolétla myšlenka : "Na celé základně neprobíhá žádná simul ... ?" Thomasi Johnsone, jste zatčen ! Čtyři bezpečnostní důstojníci stále vedle mě a mířili na mě phaserovými puškami. Co jsem udělal ? Proč ? Z jakého důvodu ? Jednání proti současnému vedení základny. Zpoza ohybu chodby se vynořil onen Romulan v černém plášti diplomata. Jeden z důstojníků mě pažbou udeřil do břicha a já spadl na zem. Prý máte křečka ... Usmál se ironicky, klekl si a podíval se mi do očí. Já ... erhh ... nemám ... Romulan vstal. Místnost 101. Urovnal si plášť a odešel odkud přišel. Počítači, vypnout ... erhh ... simulaci. ~~~ Nelze splnit, ovládání programu bylo převedeno na manuální vstup z ovládacích panelů simulátoru. ~~~ Břicho mě bolelo a já nemohl vstát, což strážné neuspokojilo. Když mě donutili vstát, všiml jsem si počítačového terminálu ve stěně chodby. Díval jsem se dál do země a šel dál a čekal, až budu u něj. Tři, dva, jedna ... Vyrazil jsem. Křik strážných jsem téměř neslyšel. Dotkl jsem se panelu, když mě zasáhla střela do nohy. Svezl jsem se na
podlahu a svíjel se ... Probudilo mě ostré světlo. Ležel jsem na zemi v místnosti, kde nebylo nic. Snažil jsem se najít cokoli, za čím by se mohl nacházet ovládací panel. Všiml jsem si větrací šachty a hned ji odklopil. Zaplavil mě blažený pocit, byl tam. Naklepal jsem pár příkazů a simulace skončila. Zůstal jsem stát u panelu a rozhlížel se. Chtěl jsem zůstat u ovladače co nejdéle, nevěděl jsem, co se bude dít. Po deseti minutách jsem vykoukl ven. Nikde nikdo nebyl, byť tato část chodeb je často velmi zatížená. Po několika minutách jsem zjistil, že jsem na stanici sám ... Nikde nebyl nikdo. Samota se rozhostila všude kolem mě. Na centrále jsem našel lístek s nápisem: " Pošlete jméno vašeho křečka na tuto adresu ! ". Ukončil jsem simulaci. ... Je mi líto, Thomasi, ale musíte být v karanténě. Má nadřízená se skláněla přes sklo malé bílé karanténní místnosti, kam se dávají lidé na pozorování. Dostal jste nějaký virus od Vašeho křečka. Musíte nám říci jeho jméno, abychom ... Natáhl jsem se po ovladači. Bál jsem se, co přijde pak. Admirál Rico byl dnes zamlklý. Stáli jsme nahoře, u silových polí, nad hlavní okružní chodbou. Thomasi, musíš mi to říct ... Nechápu tě, proč ti dělá takovou radost mě trápit ? Neprošel jsem si toho snad dost ? Řekni mi to jméno ... Chytl jsem se za hlavu. Proč se to jenom takhle ... Admirálovi tekla z nosu černá lepkavá hmota. Bez toho se to nedá dál ... neboj se ... Vyndal phaser a nastavený na maximum s ním vystřelil proti silovému poli, jež zkolabovalo. Vznikl obrovský "průvan" a vyškubl Admirála ven do vesmíru. Já se chytil příčky a natahoval se po ovladači. Dekomprese ustala. Zelená pára mi prolétla kolem nosu. Měl jsem otevřené oči, ale moc toho neviděl. Ležel jsem na asimilačním stole a rezignovaně opět zavřel oči. Jste právě asimilován, vaše jedinečnost se stane celkem nás ... To jméno se dozvíme ! Čekal jsem útrpně na blízkost nějakého panelu. Žádný se nenaskytl. Prodělal jsem asimilaci do Lidské podoby. Vycházel jsem s ostatními z husté kašovité tmy a blížil se k jezeru. Přistoupil jsem z udýchanému Thomasovi. Není čeho se bát ... je marný. Já i Thomas jsme se podívali na nebe. Nebylo tak tmavé. Ve světlém místě se rýsovala další tvář. 3, 1 4 1 5 9 2 6 5 3 5 Otočil jsem se od displeje zpátky k vydavateli Ebrisovi. Na obrazovce, jež zaujímala velkou plochu v simulátoru byly dvě nehnuté tváře Thomase. Člověk, co do programu vejde, dostane se do cyklu. Tohle jsem si vyrobil, abych měl zábavu. Nikdy jsem pak nepoznal, co je realita. Až potom kolega James simulátor vypnul zvenku. Poznávací prvky jsou černý sliz a křeček. To potom působí na nervy hráče. Je to trochu .. jak to říci, novodobý extrémní sport. Vy jste viděl jednu z psychoidnějších verzí. Mám i ale příjemnější variace. Pan Ebris vstal a odkašlal si. Byl starší a já věděl, že je vše ztracené už ve chvíli, kdy se na inzerát ozval. Je to velmi zajímavé dílko, pane ... eh ... Johnson ... Pane Johnsone, ale myslím, že naší holoprogramové edici 'Narůžovělý sen' se tento kousek moc nehodí. Ale děkuji za snahu a Váš obětovaný čas. Rozhodně to nevzdávejte a zkuste u jiné společnosti. Poroučím se. Odešel rychle a já ještě chvíli zklamaně hleděl na displej, kde se vzhůru dívaly dvě mé
hlavy. Odešel jsem a zamířil do kajuty. V chodbě procházeli lidé, důstojníci, venku za okny se podtáčela Země ve stínu, já si promýšlel, kolik kreditů mi ještě zbylo na útratu v baru, levá manžeta uniformy mě trochu dřela a po pravé nohavici stékal malý pramínek černé slizké tekutiny. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 21. 4. 2005, 20:17
Ka'Vor
Hodnocení kadetů 4. ročníku AHF
Poručík
Richard Wan seděl na židli ve své kajutě a četl několik zpráv z PADDu. Náhle se ozvalo pípání, které označovalo příchozí zprávu. Richard zadal svou autorizaci a četl: Pro: kadet 4. ročníku AHF Richard Wan Od: komandér Benedikt Cleeves Věc: Hodnocení za praxi na SB 001 McKinley Kadete, jakožto hlavní operační důstojník této stanice jsem byl pověřen v rámci mých personálních pravomocí, abych vás ohodnotil za váš pobyt na stanici. Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Zaprvé, musím vám říci, že jste si vedl velmi dobře ohledně zapojení do dění na stanici,což je velký problém kadetů. Váš příběh měl "hlavu a patu" a i když jste se Simonem nijak nezasáhli do hlavní linie příběhu na SB, alespoň jste se pokusili. Vaše psaní se mi celkem líbí, možná, že tomu pomáhá i ta slovenština. Musím vás pochválit za tu dojemnou scénu a za váš poslední log, ty byly velmi dobré. Objevilo se vám tam pár překlepů a gramatických chybek, ale to je v rámci tolerance. I když byste v těch ostatních mohl trochu zapracovat na dialozích, které se mi zdají trošku s nádechem umělosti, stejně vás to staví celkem za příčku, která je minimem pro postup. Takže, praporčíku (s okamžitou platností), hodně štěstí ve Flotile. Nechte si přes operační oddělení vyřídit převelení kam budete chtít. Komandér Benedikt Cleeves hlavní operační důstojník SB 001 McKinley =/\= KONEC ZPRÁVY=/\= Mezitím, v kajutě Simona Phoenixe se ozvalo stejné pípání, které jediného člověka uvnitř vyrušilo z práce. Kadet se zvedů, přešel k terminálu a zadal svou autorizaci. Zpráva se otevřela on si tak přečetl: Pro: kadet 4. ročníku AHF Simon Phoenix Od: komandér Benedikt Cleeves Věc: Hodnocení za praxi na SB 001 McKinley Kadete, jakožto hlavní operační důstojník této stanice jsem byl pověřen v rámci mých personálních pravomocí, abych vás ohodnotil za váš pobyt na stanici. Nejdříve se vyjádřím ohledně vaší "mise", kterou jste vedl spolu s kadetem Wanem. Musím vás pochválit, že jste se takto zapojili do dění, i když jen okrajově. Mohli jste se zapojit do hlavní linie, když jste měli tu možnost a všichni byli pryč a hledali poručíka Ka'Vora. Ale věřím, že od teď se budete zapojovat více. A nyní již k vašim logům. Musím říci, že vaše dialogy jsou celkem dobré, i když někdy hyperspisovné, ovšem ve vašem psaní silně postrádám popisné pasáže. Myslím, že na tom byste měl hodně zapracovat, abyste taky zvýšil kvalitu svých logů. Také si dávejte pozor na překelpy, ). Váš výkon ale shledávám natolik gramatycké hrupky a slova stejná jako slova v další větě ( dostačujícícm, že s přehledem vás mohu pustit dál, do Flotily. Takže, praporčíku (s okamžitou platností), hodně štěstí ve Flotile. Nechte si přes operační oddělení vyřídit převelení kam budete chtít. Komandér Benedikt Cleeves hlavní operační důstojník SB 001 McKinley
=/\= KONEC ZPRÁVY=/\= Oba kadeti ještě chvíli seděli strnule a nemohli uvěřit tomu, co si právě přečetli. Ovšem hned potom se zvedli a za svitu mocného hvězdného pozadí přemýšleli o budoucnosti. napsal: komandér Benedikt Cleeves (NPC - poručík Ka'Vor) _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 22. 4. 2005, 19:58
Swann Ramsey Kadet 4. ročníku
Před příletem na stanici jsem věděl, že mě tam nečeká žádne lehárko, ale taková sprcha hned od startu? říkal jsem si když jsem poslouchal monolog kohosi kdo vypadal, že asi patří k velkým zvířatům na téhle záklaně. Jeho hodnosti jsem si však ale nevšiml takže jsem nevěděl kdo je zač. Při vyslovení mého jména jsem teprve spozorněl. Wow budu dělat inženýra super třeba to nebude ani tak namahave jako v simulatoru. možná se budu moct ulít. přemýšlel jsem.
Založen: 28. 11. 2004 Příspěvky: 33 Umístění: Akademie HF
Z přemýšlení mě až vytrhl nějaký inženýr "Hele neber si to tak on to tak nemyslel" "Co??" začal jsem zase registrovat. "No ten uvítací výbor." Stále ještě nechápajíc o čem mluví jsem si uvědomil, že jsem tam zůstal sám, a že všichni už odešli. "Ne ja sem se jenom trochu zamyslel. Nevíte co jsem měl udělat?" "Asi nic nejprv by jsi se měl asi ubytovat a pak hlásit na svém pracovišti." "Jo aha , a asi nevíte kde zístím kde jsem ubytován a kde je strojovna?" "No ubytovnu zjístíš na Paddu a do strojovny jdu za chvíli. Já tě tam zavedu. Mimochodem jmenuju se George Fly a jsem tady inženýrem." "Jo ja sem Swann Ramsey a asi tady taky budu inženýrem." Chvilku jsem ještě čekal na Georgeho a pak jsme se vydali směrem k ubytovnám. "Vypadáš vyděšeně." začal george rozhovor po cestě k ubytovnám. "A ty se mi divíš? Tak schválně jak si se cítil ty když jsi byl ve čtvrtém ročníku?" "Jo to sem byl eště takové ucho jako ty, ale když jsme přijeli tak mi bylo tak špatně že jsem poblil velicího důstojníka, který nás přišel uvítat, no prostě katastrofa." "heh tak teď kecáš" začal jsem se smát te historce. "No skoro nepoblil jsem velícího důstojníka ale svého přímého nadřízeného, nejhorší ale bylo, že to byl děsný cholerik a jakmile jsem se u něho hlasil tak sem měl problému až až." "Tak tomu se říka pech. Se svou smůlou vyhodím tuhle základnu do vzduchu." "To by si musel mít spoustu trhaviny a nebo by jsi musel odpálit jádro ale k tomu tě ani nepustí" pousmál se George "No v to doufám ale mám pocit že to tu neproběhne zrovna nejlíp." "Nebuď pesimista. Uvidíš že nakonec to uteče jako voda a ty nás opustíš jako dustojník nebo tak něco." "Jak dlouho už pracuješ na tehle základně??" "Asi šest let! Hele vídíš támhle toho chlápka?" a ukázal směrem přes několik lidí na osobu stojící u výtahu. "No a co je s ním?" "To je ten co jsem ho poblil. Naštěstí už to není můj nadřízený tak se mu raději vyhýbám." "Se ti ani nedivím" " A tohle je bar tady se schází většina lidí ze základny občas se tu strhne i rvačka a to je pak sranda. Ale jestli nechceš mít problémy tak se ji vyhni. A tady tudy jse de k operačnímu středisku, ale my půjdeme opačnou stranou, směrem k ubytovnám." "Teda ja se tu asi ztratím. Ale aspoň mám záchytný bod... BAR!" To už jsme ale mijeli kajutu 314, kde jsem měl být ubytován. Hodil jsem tam svoje věci a vydal jsem se s Georgem do strojovny. Nastoupili jsme do výtahu a sjeli pár pater dolů. Když jsme vystoupili z výtahu, ocelově šedé stěny se změnily na betonově šedou, která vypadala skoro stěně šedě jako ocelově šedá. "Georgi? To je všude na stěnách jenom šedá?" "Ne občas narazíš i na spálene části stěn a nebo kajuty sou zabarveny ošetřovna je v bíle. Ale neboj strojovna je v šedé." Usmál se George a vedl mě chodbami do strojovny. _________________
23. 4. 2005, 18:22
Jaremi Erik Johanson Kadet 4. ročníku
Bylo od Thomase moc fajn, že mě dovedl prakticky až před dveře mého nového domova. alespoň pro tento měsíc akademie. Snad poslední. Nerad bych ho opakoval. Vlastně pokud si dobře
vzpomínám bych si musel zopáknout ještě znovu i třetí ročník a to by mě tedy asi už nebavilo. Rozloučil jsem se s Tomem na chodbě a vlezl do své ehm, kajuty. Takové pohodlí jako při poslední misi to tedy rozhodně nebylo. Místnůstka byla malá, nemělá žádná okna a vlastně v ní bylo místo jen na jednu postel, replikátor, stolek a židli. Asi se nechtělo abychom v kajutách trávili nějakou převážnou část volného času. při bližším ohledání jsem pak našel úložný prostor pro oblečení a toaletu. Sonická spracha tu byla také. Jen tak tak, že se do ní člověk vešel a mohl se v klidu osprchovat. Založen: 02. 12. 2004 Příspěvky: 45 Umístění: Akademie HF
Hodil jsem zavazadlo na postel a unaveně si sedl. Jaká nádherná cela pro kadeta. pomyslel jsem si, že je dost divné, když se na akademii hlásí tolik lidí, když nakonec většina z nich skončí přesně v něčřem takovém v čem jsem seděl já. Ale snad je to tu přece jen na ten jedem měsíc pro kadety a nikdo se tu déle nezdrží. Ani já to neměl v plánu. Po kratším vysedávání a přemýšlení, kdy jsem se snažil si uspořádat nápady a dojmy, které se na mě za posledních několik hodiny vyvalili jse se zvedl a uklidil si věci někam do skříně. Nicméně přesně tak abych je při nejbližší možné přáíležitosti mohl ze skříně vyndat a odnést, bude-li potřeba odtud odejít. Tato činnost mi zabrala několik minut mého drahoceného času. Když jsem s ní skončil, uvědomil jsem si, že nemám dnes nic moc na práci. Nastoupit jsem měl až druhý den ráno v osm. Takže času bylo skutečně hodně. Trohu jsem se upravul a náležitě to zakryl úmyslně nedbalým založením paddu do kapsy na nohavici. Vyrazil jsem do chdeb stanice s jasnou představou dalšího programu. nejprve malá prohlídka stanice, Zjištění místa kde mám zítra být a na závěr vytáhnout Isabelle někam s sebou. třeba do baru. Taky mě napadlo, že by na stanici mohlo být takových restautrací víc, je to přece jen pozemní základna. Vzpoměl jsem si na vyprávění jednoho přítele. Ten mi povádal o tom, jak měl úžasné rande v baru tady na základně a největší část úspěchu toho rande prý byla v tom, že z baru byl nádherný výhled na lodě kotvící uvnitř klobouku stanice. Byl to skvělý nápad. Tařka během půldruhé hodiny jsem proběhl nejdůležitější místa na stanici. Od přepravního centra pro velké náklady až po bary a restaurace. Popravdě jich tu zas až tak moc nebylo. To mě trochu zklamalo a zároveň překvapilo. Ten, který jsem hledal jsem našel prakticky hned. trbovýtah stanice mě vyplivl do něčeho co připomínalo pánský klub. Při bližším ohledání jsem zjistil, že se jedná o reprezentační bar, ve kterém se konají hlavní recepce tady na stanici. Naštěstí se tu zrovna dnes nic konat nemělo a tak mě barman hned nevyvedl. Sedl jsem si na stoličku naproti němu a dal si nějaký ten shintenol. prohodil jsem s ním pár vět a tak se mi podařilo zabrat si jeden ze vzádlenějších stolů, popravdě ač byl daleko od baru a od lidí, měl nádherný výhled na doky. Barman se jmenoval Peter a mluvil s prapodivným přízvukem. Vzhledem k tomu,ž e to byl Bolina mě napadlo, že jeho jméno asi nebude původní. Stočil jsem pohled na lodě v doku. Zatím tu byly dvě. Jedna vulkanská nákladní a přepravní loď. Ani jsem nevěděl, že mají nějaké nákladní lodě. Zjistil jsem, že odlétá zátra a že na ní s největší pravděpodobností budu nakládát náklad já sám. Kousek vedle se vznášela jedna loď třídy Ambassador. Možná by se jí hodila trocha úprav a renovací. Byla by fajn, kdyby odlétal až ut budeme sedět s Isabelle. Napadlo mě. Isabelle? Ano je na čase zavolat Isabelle. Snad nemá moc věcí na práci a přijde. Stiskl jsem komunikátor. "Johanson Blanchetové." OOG: pokračování příště. Isabelle, dyštak napiš něco o té naší večeři a já se potom už taky musím věnovat mojí práci. _________________ Životem zdárně! K smrti s úsměvem! J.E.Johanson
25. 4. 2005, 14:24
Jaremi Erik Johanson Kadet 4. ročníku
OOG: Dokončení Odpověď přišla v zápětí, ale zdálo se mi, že v jejím hlase cítím trochu té únavy. To je tak když se někdo hned žene do práce. "Ano já tě poslouchám." Musel jsem se pousmát. Tak trochu to byla naprosto stejná situace, kterou už jsme jednou prožili. Založen: 02. 12. 2004 Příspěvky: 45 Umístění: Akademie HF
"Děláš něco zhruba tak ... teď? Napadlo, mě že bychom si mohli zajít na jídlo. Zamluvil jsem nám docela pěkný stolek, trochu daleko od ostatních lidí." řekl jsem a čekal na odpověď. Popravdě, měl jsem spíš dojem, že mi dá pro tuto chvíli Isabelle košem. Jenže to se nestalo.
"Ano. mohla bych. Já jsem stejně jen tak zevlovala po ošetřovně a tak trochu se zabydlovala. Myslím, že toho bylo pro dnešek už dost." zaznělo z komunikátoru. Srdéčko mi povyskočilo kamsi vysoko, skoro až do krku. Zase jsem ale nechtěl dát na sobě, nebo lépe řečeno svém hlasu nějak najevo, své veselí z jejího souhlasu. "Fajn, kde se sejdeme?" zeptal jsem se snad normálně. "Kde jsi teď?" "Před tím barem, kde jsem nám nechal držet stůl. Je to tuším....." raději jsem neriskoval a mrknul na panel u turbovýtahu. Označení cílové stanice bylo jasné. ned jsem ho Isabelle sdělil. A tak mi zbývalo než čekat, až Turbovýtah odnese to milé stvoření až sem ke mě. trvalo to několik minut. Asi hned nešla do výtahu. Ostatně kdo by hned z práce letěl na večeři. Ano večeři, pri sklouznutí oka na jeden ze dvou časových systémů, jsem zjistil, že je už něco po páté hodině, tudíž byl čas tak akorát na večeři. Dveře se otevřely a z nich ladně vyskočila, mírně neupravená Isabelle. Zmateně se rozhlížela po okolí a bylo na ní vidět, že si dělá jasný obrázek o místě, na kterém se nachází. Přišla blíž a usmála se na mě. "Chvilku to trvalo, musela jsem najít turbovýtah." Ze bych to špatně odhadl, napadlo mě. Pak jsem si ale představil sebe s tím ledabyle schválně upraveným trikordérem a usta mi pomalu zklapla. "Ahoj, kočko." řekl jsem, když jsem jí chytil za ruku. Ať už to bere jak chce je tohle rande, takže jsem prostě přistoupil blíž a daj jí pusu. Nadruhou stranu jen pusu, protože na víc jsem si v té chvíli netroufal. "To místo se ti bude líbit, je tam nádherný výhled na dvě kotvící lodě." chrlil jsem ze sebe, když jsem jí táhl směrem ke vchodu do baru, pak podél barového pultu, kde jsem uznale kývl na barmana, až na místo, které jsem si zamluvil pro dnešní večer. Když jsme se oba usadili a objednali si k pití každý skleničku červeného Chato Picard 2305, prý dobrý leč mladý ročník, zatajil se mi dech. Jasně jsem totiž viděl, že Ambasador se připravuje k odletu z doku. Aktivitu impulsních motorů odhalovalo jejich světle červené zbarvení, jasnější než obvykle. "Podívej." otočil jsem se na Isabelle a ukazoval směrem k Ambasadoru. Velká loď, ač straší, leč kráné konstrukce se právě v tu chvíli odlepila od pomyslného mola. Ladně a pomalu začala couvat, warp gondolami napřed, směrem k východu. Trup ambasadoru ozařovalo nepřeberné množství menších a větších světel, které tak rozehrávali nekončící tanec, prolénající se s různými barvami lodi. Ten obří gigant se pohyboval s takovou přesností a grácií, až jsem zatajoval dech. Vrata hangáru stanice se začala otvírat. Pomalu ale zato jistě. "V takových chvílích si vždy připomentu, proč jsem se dal ke Hvězdné Flotile." řekl jsem spokojeně. To jsou ty chvíle, kdy si člověk uvědomí důvod svého snažení a trochu jsem se přistihl, že ač kadet, zamiloval jsem se do té lodi. Ambasador už bude navždy mým prokletím. Alfou a Betou. Jen je trochu smůla, že zrovna tyhle lodě už jsou staší a tak bude zázrak, když na palubu nějaké z nich alespoň vkročí. Bylo by to fajn. Isabelle se na mě usmála. "To já bych si spíš představovala službu na Pasteru. Lékařská loď se neučasní příliš mnoha bitev, nebo bojů." "To ne. Zato tam není prakticky žádné vzrušení." oponoval jsem. "Nepotřebuju vzrušení jen proto abych mohla existovat. Ke spokojenému životu mi toho stačí málo." Teď jsem se pro změnu usmál já. Jaké myšlenyk se jí asi honí hlavou. Jaké nápady, plány, jaké očekávání? Ta milá osůbka sedící naproti mě mi toho o sobě vlastně ani příliš neřekla. Vzpoměl jsem si na chvíle, které jsme spolu strávili v simulaci druhého ročníku. Sami v jeskyni. Já raněný ona ošetřovatelka. Vlastně je to jako z nějakého prapodivného románu. Nemám rád milostné romány. Jsou tak nadsazené realitě, tak strašně nadsazené. OOG: pokračování příště. _________________ Životem zdárně! K smrti s úsměvem! J.E.Johanson 27. 4. 2005, 14:23
Swann Ramsey Kadet 4. ročníku
Do strojovny to od kajut nebylo daleko jenom se prošlo několika šedými chodbami a už jste stáli přede dveřmi do strojovny. George byl v dobré naladě a to mi dodávalo sebevědomí a odhodlání do dveří vstoupit. Strojovna na hvězdné základně mi připadala hrozně obrovská všude byla spousta lidí a taky chaoz zde vládl. Teda mi to připadalo jako chaoz ale na ostatních bylo vidět, že vědí co dělají a kam jdou, taky aby ne!!
Založen: 28. 11. 2004 Příspěvky: 33 Umístění: Akademie HF
"Georgi! Ty nevíš že do strojovny nepovolaná soba nepatří!" zvolal kdosi zpoza naších zad." "Pane!" zareagoval George a zasalutoval "Tohle není nepovolaná osoba to je Swann, kadet co dnes přiletěl nemohl najít strojovnu tak sem ho dovedl." "Pane!" uvědomil jsem si kdo to je a tké zasalutoval "Jsem Swann Ramsey, kadet tře.. vlastně čtvrtého ročníku Akademie hvězdné flotily. A přišel jsem nahlásit svůj přílet" ještě jsem zmatečně dodal "Ale vždyť mi říkali, že dorazíte až zítra." divil se velicí důstojník "Pane, ale to vám říkali včera večer." Dodal ještě George. "Co s váma pane ..." "Ramsey" "...pane Ramsey. Ja s vámi nepočítal. Georgi vemte pana Ramseyho do svého týmu na lehké opravné práce. A k těžkým úkolům ho moc nepouštějte a dohlídně te na něho ať nezpůsobí škody." těmto slovy zakončil rozhovor a pak šel vynadat dvěma inženýrůmže došli pozdě na směnu. George a já jsme tam ještě chvíli stáli a v hlavě jsme přemitali co nám vlastně bylo sděleno. "Tak jo Swaníku" spustil zase George. "S toho co jsem pochopil ti směna začne až zítra ráno v 6:00 přesně. Ja teď du ukončit směnu a ty si di zabydlet." "jo jasně" šel jsem tedy do svoji malé kajuty. Byla to šedá místnůstka s okýnkem nad posteli. Jedna skříň a sprchový kout. No co se dá dělat tohle už není simulace. Už dávno jsem měl vybaleno a jen tak jsem polehával na posteli a nevěděl co dělat. Přemýšlel jsem o mnoha věcech o tom co mě tady čeká a o tom co asi dělají ostatní. Jaremi určitě zas někde ocucává Isabelle a Tom to nevím co by mohl dělat určitě se asi fláka. Tak jsem ho komunikátorm volal. "Tome, máš teď něco důležitého na práci?" _________________
27. 4. 2005, 23:37
Isabelle Blanchet Kadet 4. ročníku
Sedeli sme spolu pri večeri a ja som cítila, že slová nie sú potrebné. Akési tiché porozumenie vládlo medzi nami, ktoré nepotrebovalo vyznania lásky, či dôkazy. Zadívala som sa na chvíľu von oknom na žiarivé hviezdy a v mysli sa mi premietalo, čo všetko sme spolu zažili: tá prekliata džungľa, ktorá predsa len mala niečo do seba- boli by sme sa zblížili za iných okolností? Možno áno a možno nie. A potom tretí ročník a Endeavour, výťah... Opäť som vybuchla v smiech, keď som si musela spomenúť na tú chutnú epizódku, ktorou sme začínali tretiacku holomisiu. Založen: 11. 01. 2005 Příspěvky: 38 Umístění: Akadémia HF
Jaremi sa v tichom údive prizeral, ako som si takmer vyliala víno do večere, možno si aj pomyslel s akým bláznom to sedel. V návale smiechu som len vyhŕkla: „Výťah na USS Endeavour...“ A okolosediaci sa mohli čudovať nad dvojicou bláznov rehotajúcich sa nad obedom. Od smiechu mi až vyhŕkli slzy a nebezpečne ma pichalo v boku, no nie a nie sa prestať smiať. Po pár minútach oslobodzujúceho smiechu som sa konečne zhlboka nadýchla a upokojila svoju namáhanú bránicu. Ako som si tak utierala slzy, kútikom oka som si všimla prichádzajúceho barmana. „Nejaký problém?“ úslužne sa opýtal, určite som však v jeho očiach zachytila znepokojenie. Nemal by zavolať poradcu alebo hneď bezpečnostnú službu? „Všetko v poriadku“ odpovedala som veselo. „Prepáčt e“ dodala som potichu a neodpustila som si široký úsmev. Na barmanovi bolo viditeľne badať, ako si vydýchol, keď zistil, že má pred sebou možno trochu bláznivú, ale nie nebezpečnú dvojicu. Chytila som ponad stôl Jaremiho za ruku a hodila som naňho pohľad v štýle: Tu sa asi tak skoro nemôžeme ukázať.
Barman teraz už plne pokojný chápavo prikývol a povedal: „Nič, žiaden problém. Viete dlhšiu dobu to tu bolo veľmi nebezpečné, priam výbušné! A ak mám pravdu povedať, nie som si úplne istý, ako sme na tom teraz.“ S týmito slovami odišiel. „Všimol si si niečo?“ opýtala som sa Jaremiho, na čo mi len záporne pokrútil hlavou. No ten krátky záblesk v jeho oku sa mi veľmi nepáčil. Pokračovali sme vo večeri, keď... "Prečo vlastne vždy rozprávam ja ?" vyhŕklo zrazu z Jaremiho. "Prosím?" hrala som sa na nechápavú. "To akože ja nerozprávam? " prekvapene som zažmurkala a chystala som sa akože uraziť. Pri pohľade na Jaremiho, ktorý nevedel ako sa má zatváriť, som však od takej zákernosti upustila. "Čo vlastne o tebe viem?" opýtal sa Jaremi už trochu vážne. "No napríklad, že ťa mám rada!" nedala som sa. "To ti nestačí?" Hlboko som si vzdychla a pokračovala som. "Tak dobre, čo chceš konkrétne vedieť? Spomínala som ti, že pochádzam z Francúzska a že okrem tety Jaquelin nikto nemal nejaké spojenie s Hviezdnou flotilou. V skutočnosti oni HF neznášajú, teta bola z dôvodu jej neposlušnosti vytisnutá na okraj rodiny a ja... no povedzme, že po prerušení konzervatória a nástupu na Akadémiu sa so mnou skontaktovala len stará mama. " Jej vynikajúce zákusky počas našej oslavy Zmĺkla som a prevalil sa cez mňa smútok, statočne zadržiavaný počas troch ročníkov. teraz som ale cítila, že to ďalej nevydržím. "Ak o tom nechceš hovoriť.." "Možno trochu neskôr, ďakujem" a vďačne som pozrela na Jaremiho a zbierala som čriepky môjho sebaovládania. Nebola som ešte sa dosť silná, aby som sa mohla voľne rozprávať o mojej rodine. "Ach, ako ten čas beží" z hrôzou som si uvedomila, že do služby mi zostáva necelá hodina. "To sme tu už tak dlho?" "Si zlatý, že si to so mnou tak dlho vydržal, ozvem sa ti, keď budem mať najbližšie čas. No dnes to asi nebude. Hlavná lekárka mi dala najavo, že to bude dlhá služba. Maj sa!" Prekvapenému Jaremimu, ktorý sa tentoraz ani nezmohol na slovo- ku ktorému som ho ani nepripustila- som vtiskla na pery bozk a uháňala som smerom k ošetrovni. Vzhľadom na moje šťastie a orientačné schopnosti som potrebovala viac času. _________________ Isabelle Blanchet Hráč měsíce Akademie HF – Březen 2381 28. 4. 2005, 18:47
Thomas Rover
First Day in Diplomacy
Praporčík
Poté co Jeri spěšně opustil kajutu se Tom jal zjišťování informací. Prvně potřeboval zjistit kdo ho má na starosti. Sednul si ke stolku a spustil PC (Personal Console). Po té co zmizelo logo Spojené Federace Planet a poté ještě základny McKinely se objevilo tradiční ovládací rozhraní LCARS. Tom si spojil ruce a protáhl si je. Jenom to zapraskalo. Sklonil se nad konzoli a jeho prsty si začali žádat informace.
Založen: 22. 11. 2004 Příspěvky: 37
Téměř okamžitě zjistil, že jeho přímím nadřízeným je konzul Martel Tarkin. Tom si otevřel jeho veřejně přístupný spis. Dočetl se tam spoustu nezáživných informací o tom jak a kdy byl povyšován. Kdy a kde sloužil a plno dalších, pro Toma nezáživných informací. Raději ho zavřel a přešel na to, aby zjistil kde má kancelář. PC mu okamžitě vyhodilo, že Tarkin má kancelář v hlavním diplmatickém křídle B, oddělení 1. Tom tyto informace začal vstřebávat. Chvíli vstřebával, ale v tom ho napadlo, že by si mohl zjistit, kterými výtahy se tam dostane. ‘Hmm, to už je jak v jízdním řádě,’ pomyslel si, když zjišťoval, kde najde který výtah. Uvažoval také o tom, že by konzulovi napsal zprávu, nebo ho kontaktoval interkomem, ale nakonec se rozhodl, že se tam projde. Vypnul obrazovku konzole a zvedl se ze židle. Zběžně mrkl do zrcadla v koupelně, aby zjistil, jestli takto může jít poprvé do práce. Byl ještě oblečen ve slušivé uniformě, kterou měl při příletu na SB. Prohrábl si vlasy a zamířil ke dveřím. Ty se se syčením otevřeli a Tom se ocitl na chodbě, která v tuto chvíli byla téměř prázdná. Otočil se tam, kde podle toho co si pamatoval a jeho chabý orientační smysl, měl být turbovýtah. Zamířil tím směrem. Tomův orientační smysl ho opět nezklamal. To už byl úspěch, aby se dvakrát po sobě dostal přesně tam kam chtěl, aniž by dlouhosáhle bloudil. Vstoupil do prázdného výtahu.
„Diplomatické oddělení B,“ rozkázal a výtah začal blikat. Rozjel se. Asi za dvě minuty ho vyplivl tam, kde si žádal. Podle číslování na chodbě a dveřích, byl už téměř na místě. Prošel chodbou a na jejím konci byli dveře. Tyto dveře nesli označení, že zde má kancelář jistý Martel Tarkin. “Uff, jsem tu dobře,” oddychl si Tom. Přišel těsně ke dveřím a zaklepal.
Martel seděl za svým stolem a probíral se hromadou paddů. O co vlastně v té smlouvě půjde? Proč ji má dohodnout komodor a ne diplomatická sekce, která je k tomu vlastně určená? A proč si je Matrix jistý přijetím té smlouvy? Tohle se Martelovi prostě leželo v hlavě. Z jeho myšlenek byl vytržen jemným zaklepáním. Kdo to zase otravuje? Řekl si pro sebe. A někdo asi nezná takovou věc jako zvonek, aby ho bylo lépe slyšet. Nicméně někdo tam byl, Mat to věděl a nebyl vlastně žádný důvod, proč ho nepozvat dál. Přesunul se tedy do svého křesla a vyzval příchozí osobu ke vstupu... "Vstupte." Hlas byl poněkud ostrý, ale v rámci možnosti celkem normální. Tom vstoupil do místnosti a za stolem spatřil relativně mladého romulana, kterému s na límci stkvěla pozice podkonzula. Ten si začal Thomase prohlížet až nepříjemně ostrým pohledem. Kadet se začal trochu potit a v krku se mu udělal žmolek. "Pane, kadet čtvrtého ročníku Thomas Rover, studující diplomacii se hlásí." Martel odpoutal svůj pohled od paddů, jenž leželi na stole, a pohlédl na nově příchozího mladíka. Ten se označil jako kadet 4. ročníku Thomas Rover. "Říkal jste Rover?" Otázal se Martel. Mladík lehkým kývnutím hlavy potvrdil jeho slova. Martel rychle šáhl po paddu, kde měl uloženy personální data. Na rozdíl od Matrixe si tu a tam udržoval organizovaný bordel... "Tak se u mě přeci posaďte a v tom pozoru stát taky nemusíte." Vyzval příchozího prokonzul Tarkin. Thomas uposlechl a opravdu si šel sednout do jednoho z dvou křesel, které se v kanceláři nacházely. Potom si znovu projel instrukce od Matrixe, co má vlastně dělat a co po něm chtěl. "Mám Vás přivítat na SB1-McKinley jménem velvyslance Matrixe. Velice se omlouvá, že si s Vámi asi nepromluví sám, ale čas jde proti nám. Teroristé jsou stále tu, stále jsou tu útoky apod. Probíhají složitá jednání, a to si vyžaduje jeho čas." Tom se posadil do křesla, které vypadalo úplně nově. 'Hm, přece kancélář diplomata musí být reprezentativní,' pomyslel si. "Ano, už jsem o tomto problému, částečně informován," osmělil se Tom. Martel si ho opět začal prohlížet. Asi o tom všem moc neví. Lepší i bude, když se o některých věcech ani nedoví, protože by to ohrozilo utajované skutečnosti některých soudních procesů a rozhodnutí vazebních a příkazních soudců. Prostě něco je uchováno v tajnosti Tomovi a i Martelovi. Martel pochyboval, že by mu velvyslanec řekl všechno. "Na stanici je stanné právo. Jsou zde speciální soudní tribunály, speciální soudci, to vše, aby řízení šlo rychle. Hlavně aby se rychle mohla vydávat předběžná opatření apod. V tomto úkolu jsou nyní diplomaté tak trochu potřební, a protože JAG nemá dostatek lidí, tak se diplomaté do toho vrhli. Práce jdou zatím dobře, ale Kobra asi ještě nedostala žádný kritický zásah. Naopak, my jich dostali více než dostatek. Situace je dosti napjatá a řešení je nejisté, ale to je asi vždycky." Řekl Martel. Pak se rozhlédl po kanceláři a uvědomil si, že tato kancelář vůbec není vybavená tak, jak by měla být, aby reprezentovala Federaci Spojených planet. "Omluvte skromné vybavení kanceláře, pane Rovere. Jsme v provizorních podmínkách." Dodal Martel. Tom si toto celé vyslechl. Připadalo mu divné, že mu nikdo o panujícím stanném právu nic neřekl. Teď už to ale věděl. Na poznámku o vybavení kanceláře pouze kývnul. Takže jeho první pořádný diplomatický počin bude pomáhat JAGu v boji proti jakési Kobře? Nic
pořádně nevěděl, ale doufal, že ho o všem podstatném Martel bude informovat. ‘Ok, takže teď budu dělat co?’ zeptal se sám sebe v duchu. Ale nahlas svůj dotaz neřekl. Tedy ne alespoň takhle formulován. „Pane, kde mám tedy pracovat?“ Martel vstal ze svého křesla, kde až do teďka seděl, aby přešel ke knihovně. Nyní na něm byla jasně vidět jeho bílá vulkánská diplomatická róba, kterou dostal darem od svého strýce a měl dokonce povolení ji nosit. Takové malé vítězství za dočasného vyslance, i když období bylo zcela jasně pro Martela nepříznivé. Avšak neotálel a došel si do knihovny pro další padd, se kterým se pak vrátil ke stolu. Tentokráte se však posadil na roh stolu. "Vy půjdete pomoci našim lidem do oblasti akcí s teroristy. Přesněji jsou zde instrukce, že se budete hlásit u delegáta T´Neska. Je to Vulkánec a vede personální řízení pro akce s teroristy. Vaše umístění bude jako asistent soudního dvora, ale to se samozřejmě může změnit. Během stanného práva jsem vystřídal rolí a rolí, takže to určitě není jediné, co budete dělat, kadete." Dořekl Martel a nechal prostor kadetovi, zdali má nějaké otázky, zdali má nějaké námitky apod. Toma napadla jadiná otázka, která mu vyletěla z úst takovou rychlostí, že ji nedokázal zastavit. "A delegáta T´Neska najdu prosím kde?" Okamžitě jak mu to vyletělo z úst se chtěl nakopat, ale už bylo pozdě. Prudké jednání, to není zrovna dobrá vlastnost. To řekla velvyslankyně Sakkath Matovi, když studoval na AHF, takže to i chápal. "Delegát T'Neska je v diplomatickém oddělení A na palubě 62, dveře, tuším, kolem čísla 540, ale to už Vám ukáže počítač, když ho o to požádáte, kadete." Tom chtěl poděkovat a odejít když v tom ho vyrušil jeho interkom. Poklepal na něj. Uslyšel z něho Swannův hlas: "Tome, máš ted neco duležitého na práci?" 'Ksakru, to mě teď a tady chybělo,' zaklel. Tomovi nezbývalo nic jiného než Swannovi odpovědět. "Teď jsem u podkonzula Tarkina, až budu mít čas tak se ti ozvu." "Ok," odpověděl mu Swann. Podkonzul se jenom usmál. "Omlouvám se pane. Děkuji pane. Kdy mám nastoupit pane?" zamotal se mu jazyk. Jo, jo... Kadetská léta, to by bylo fajn, kdyby se vrátila. Ale čas je čas a on už se do nich vrátit nemůže. "To je v pořádku, kadete. Nastoupit? To Vám řekne delegát T´Nesk, ale jak ho znám, tak budete nastupovat brzy. Pokud je to všechno..." Větu nechal Tarkin nedokončenou, aby mohl kadet reagovat. „Ano děkuji pane. Už je to všechno, děkuji.“ Tom poděkoval a čekal na výzvu, která by ho vyprovodila ze dveří. Martel tedy sestoupil ze stolu. Nebylo vhodné, aby kadeta propouštěl v sedě a ještě k tomu v sedě na tak nevhodném místě. Vstyčil se do své plné výšky a slavnostním hlasem pronesl. "V tom případě... Kadete Thomasi Rovere, tímto Vás vítám v Diplomatickém sboru Rady Federace!" Prokonzul natáhl svou pravou ruku směrem ke kadetovi. Ten ji přijal a poté se otočil k odchodu. V daný okamžik ho však prokonzul zastavil. "A ještě jedna věc, kadete. Dejte dolů tu kadetskou uniformu a od nynějška budete nosit buď civilní oděv s vyznačením diplomatické sekce, nebo pracovní uniformy diplomatů, čili diplomatické róby, nebo oděv schválený vyhláškou Diplomatického sboru Rady Federace (DCFC) č. 2011. Jasné?" "Ano pane, vše je mi jasné." odpověděl Rover a trochu se usmál. Tarkin mu úsměv opětoval. Tom se otočil a vyšel ze dveří. Uff,“ oddychl si, když se za ním se syčením zavřely. Zamířil směrem k turbovýtahu. Cestou si vzpomněl na Swanna. Přemýšlel jestli má jít za tím vulkáncem, ale nakonec usoudil, že chvíli počká a že ho kontaktuje asi až ráno. Nebo možná někdy k večeru, aby, se s ním domluvil co a jak. Poklepal na insignii.
„Rover Ramsyemu. Swanne už mám čas. Cos potřeboval?“ Created by cadet Thomas Rover and vice-consul Marel Tarkin _________________ Thomas Rover 28. 4. 2005, 19:25
Michail Karkov Praporčík
OFF: Po delší době zase jeden log, tentokrát za mojí nadřízenou Nadporučík procházela s neutrálním výrazem strojovnou. Na stěnách a některých konzolích byly stále patrné stopy po výbuších. Inženýrské týmy dnem i nocí pracovaly na odstraňování škod napáchaných sebevražednými útočníky, přesto práce neprobíhaly taky rychle, jak by si nadporučík přála.
Založen: 10. 10. 2004 Příspěvky: 49 Umístění: SB McKinley, orbita Země, Sol
Je všeobecně známé, že vulkánci dokáží dokonale skrývat svoje emoce, pokud ještě mohou vůbec nějaké mít. Ale je něco, co se jim nemusí podařit skrýt. A nadporučíkovi se to zjevně nedařilo. Přes její snahu byla na její tváři patrná únava. Nespala už více než jednapadesát hodin. Přestože vulkánský metabolismus je odolnější než lidský, blížila se T'Kola k hranici zhroucení. Bude se muset už velice brzy přesunout do svojí kajuty a trochu se vyspat. A ani meditace by nebyla od věci. Ale ne teď. Teď má ještě práci. Vulkánka přešla kolem dvou inženýrů, kteří právě vyměňovali vedení a panely jedné z poškozených konzolí. Kolem ní tiše hučely stroje a inženýři vytvářeli běžný pracovní ruch, ve kterém mohlo trénované ucho rozpoznat usilovné sváření některé přepážky, probíhající diagnostiku, opravy sekundárního vedení záložního chladícího okruhu čí výměnu panelů v podlaze skrývajících energetické rozvody. Přestože práce neprobíhaly přesně podle představ šéfinženýra, bylo na první pohled patrné úsilí, se kterým se členové sekce věnovali opravě svého velitelství, svého centra. A v takovém případě byla nadporučík ochotná nepatrně slevit ze svých požadavků a smířit se se současným stavem věcí. Jednou přešla dokola celou strojovnou, a nutno říct, že to byla poměrně dlouhá procházka. Dvakrát se zastavila a krátce promluvila s některými ze starších inženýrů. Potom zamířila do své kanceláře, která útoky přečkala v podstatě bez nějakého výraznějšího poškození. Vyměněnými dveřmi vstoupila do první místnosti kancelářské části. Mužík za stolem s velkou hromadou paddů se nemotorně začal zvedat a na tváři se snažil vytvarovat něco jako úsměv. Nadporučík pozvedla jedno obočí. "Přeji příjemné ráno, nadporučíku. Vyspala jste se dobře?" otázal se skřípavým hlasem její osobní sekretář Bernard. "Pěkný den, Bernarde. Myslím si, že noc se obešla bez výraznějších problémů." Vulkánský způsob, jak vyjádřit, že vlastně vůbec nespala a přitom vůbec neříct pravdu. A zároveň nelhat. Přistoupila o několik kroků blíž. "Máme dnes na programu něco nového?" "Ne, madam, žádné novinky, jen běžné úkony a několik věcí, které jsem přesunul ze včerejška." "Dobrá, předpokládám, že na stole mám kompletní zprávy nočních týmů ohledně probíhajících oprav." "Ano, nadporučíku, samozřejmě. A také je tu jeden padd, který přinesl někdo z operační sekce. Prý je důležitý." "Dobře, podívám se na něj." T'Kola vzala do ruky padd, který jí podal úředník a vstoupila do svojí účelně zařízené kanceláře. Hromádka paddů na stole se každým dnem zvětšovala. Velice potichu povzdechla a zavřela dveře. Posadila se ke stolu a aktivovala padd, který držela v ruce. Zběžně ho prolétla a potom přečetla ještě jednou pečlivě. Vypadalo to jako oficiální stížnost nového šéfa operační sekce na nedostatečnou výkonnost inženýrů, kteří pro něj měli přestavět celé ústředí operací.
Celá tato akce byla naprosto nelogická, proč po výbuchu hned přestavovat sekci? Ona si teď ve strojovně také nevyráběla lunapark. Stiskla tlačítko, kterým přivolala Bernarda. Ztěžka vstoupil do místnosti. "Ano, madam?" "Bernarde, kdo řídí přestavbu ústředí operací?" "Podporučík Fergusson." "Aha, Fergusson. Toho chci ve strojovně, pošlete tam místo něj praporčíka Kark..." Nadporučík se náhle zastavila. Karkova tam asi těžko bude moct někdo poslat. "Koho, madam?" "Poručíka Streka. Má moji plnou důvěru, určitě dokáže práci řídit k plné spokojenosti hlavního operačního. To je všechno, děkuji." "Ano, madam." Bernard se zase odbelhal a nadporučík se zaklonila v křesle. Za Karkovem byla ráno. Zatím je stále na ošetřovně, přestože tvrdil, že mu nic není. Nakonec se ukázalo, že mu přece jenom něco je. Viditelné oděrky a modřiny provázela vnitřní zranění. Nebylo to až tak příliš vážné, nicméně na žádost lékaře zůstal na ošetřovně, přestože se zprvu bránil. Praporčík Stevenson byla u něj prakticky pořád, když neměla službu a Karkovovi to zjevně vyhovovalo, jinak by z ošetřovny pravděpodobně utekl. Doktor jí řekl, že Michaila bude moct propustit možná za několik dnů. Zdá se, že zranění se hojilo rychle, ale nic se nesmí uspěchat. T'Kola se znovu sklonila k paddům na svém stole a začala je pročítat. U třetího v pořadí se zastavila. Bylo to hlášení o umístění nového kadeta k výcviku do inženýrské sekce. Nadporučík pročetla připojený záznam a pozdvihla obočí. Nakonec přečetla datum a čas a na čele se jí objevila vráska. Znovu přivolala Bernarda a on se znovu přišoural. "Bernarde, byl u vás nebo kohokoliv jiného kadet Ramsey, aby si se mnou smluvil schůzku?" "Nejsem si toho vědom, madam. Za mnou nebyl a ani nikdo jiný mě nekontaktoval." "Zajímavé. Nechte mu prosím zprávu, ať si co nejdříve domluví schůzku, pokud možno ještě dřív, než nastoupí do služby." "Ano, madam. Ještě něco?" "Ne, to je všechno, děkuji." Bernard přikývl a opustil kancelář. Během tří minut odeslal různými cestami tři zprávy kadetu Ramseymu. Nadporučík T'Kola se mezitím vrátila k paddům s hlášeními, která musela přečíst, dřív než se vrátí do strojovny ke kontrole práce. Created by: Lt. Commander T'Kola, Chief Engineer (NPC), played by Michail Karkov _________________ praporčík Michail K. Karkov, asistent šéfinženýra, SB McKinley "Máš odvážné srdce? Pak dokážeš rozžehnout plamen naděje i v tom nejtemnějším koutě vesmíru." 29. 4. 2005, 21:05
Jaremi Erik Johanson Kadet 4. ročníku
Večeře s Isabelle proběhla trochu zvláštně. Snad už bych mohl někam náš vztah zařadit. Ale kam? tak to jsemnetušil ani za mák. U baru jsem ještě prohodil prá slov s barmanem a trochu se mu omluvil a vyslechl si několik vět o tom, na co u našeho stolu narážel. Já sám jsem doufal, že to už skončilo, prřece jen chtěl bych čtvrtý ročník dokončit v klidu no a kdyby to nešlo tak alespoň dokončit.
Založen: 02. 12. 2004 Příspěvky: 45
Při cestě do mé kajuty jsem přemýšlel i Isabelle. A musím se přiznat, že mi pak projel srdcem hrot pochybnosti. Vždyť přece byla na oštřovně než šla se mnou na večeři. Tak kam to teď pospíchala. Na ošetřovnu? Přece zas nemůlže být taková aktivistka. nehodlal jsem ji hlídat, ani podezdřívat a tak jsem ty myšlenky opusti, trochu. Už asi vážně vidím problém všude kolem sebe.
Umístění: Akademie HF
Dorazil jsem do své kajuty, lépe říci kajutky a znovu se podivil nad tím, že mě nejímá hrůzný pocit klaustrofobie. Jdna má část si ho určitě hodně přála. Shodil jsem ze sebe uniformu a převlékl se do nočního úboru. Když jsem se nasoukal do postele, zjistil jsem, že je dlouhá jen tak tak. Copak asi v těchpostelích dělají vyší lidi než já? Já mám jen 178 cm. Takže když by si do té postele lehl někdo s normální výškou, musel by mít alespoň nohy tak deset čísel mimo postel. Brr,otřásl jsem se, když jsem si uvědomil, že i peřina je krátká a tudíž mi táhne ne chodidla. Tohle je za trest a ne za odměnu. Zlatej třetí ročník. Už abych to měl za sebou. Každopádně jednu věc už jsem věděl, na stanici zůstat nechci.
"Je sedm hodin dvecet pět minut dvě sekundy. Čas vstávat!" ozvalo se mi v hlavě a něco mě donutilo otevřít oči. Kajuta ležela v naprosté tmě a z protějšího rohu na mě nezáživně mrkal časový terminál počítače. "je sedm hodin dvacet šest minut. Čas vstávat!" "Počítači vypnout budík!" posadil jsem se na pelesti a nechal nohy vollne sklouznot na podlahu. Vstal jsem a došel k umyvadlu. šplýchnul jsem na sebe pár kapek studené vody a hned začal přemýšlet co udělám se strništěm, které mám teď na hlavě. každopádně bych si měl pospíšit, za půl hodiny musím nastoupit službu. A že jsem si pospíšil mi bylo jasne hned, když jsem v sedm hodin a padesát jednu minutu opouštěl upraven, leč nevyspalý, svou kajutu. Trubovýtah mě vyplivnul správným směrem a díky tomu, že jsem si tohle místo prohlédl už včera jsem anprosto přesně věděl kam že seto mám jít zavrtat. Dveře centra pro nadměrné náklady se otevřely a já stanul v něčem co připomínalo naplněné skladiště. Bylo to tu přeplnené bednami a barely, potravinovými balíčky a jinými podovuhodnostmi, na který ch byly nalepeny texty ve standardu, ale i ve Vulkanštině a klingonštině. Od jedné z konzol se odlepil mladý muž a přispěchal ke mě. "Výborně, kadete. koukám, že jste tu včas. Vaše stanoviště nese číslo dvanáct a je támhl ekdesi na konci místnosti. Vaším prvním úkolem bude transportovat náklad s označením dvacet dva a Vulkanskou nákladní loď Serok, která byměla do tří hodin odplout. Tak do toho. Až to dokončíta tak se mi ozvěte!" mluvil rychle srozumitelně a sotva domluvil vrazil mi do ruky padd a zmizel mezi barely. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomi, že jde o mého nadřízeného a zároveň človíčka, který nás včera na stanici přivítal. Claves nebo Claeves. Tak nějak se tuším jmenoval. Na to se budu muset ještě podívat blíže. Přeběhl jsem několik metrů a zamířil směrem, který mi ukázal hledat svou trnasportní stanici. Fajn, obsluha transportéru. Jenže pak jsem si uvědomil, že to nebudu nejspíš dělat sám. Jako první upozornění byla hádka dvou jiných členů v centru. Bohužel se hlasy ozývaĺy ze směru, kterým jsem mířil. _________________ Životem zdárně! K smrti s úsměvem! J.E.Johanson Naposledy upravil Jaremi Erik Johanson dne 3. 5. 2005, 14:39, celkově upraveno 2 krát 2. 5. 2005, 18:00
Ka'Vor
JEJ
Poručík
OFF:Nic nemusíte ve svém logu opravovat, ale pro příště, aby opět nedošlo k mýlce - vítal vás komandér Cleeves, velitel OPS sekce. Já, poručík Ka'Vor jsem v současnosti ještě vlastně na palubě romulanského Warbirdu... _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček
Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík 2. 5. 2005, 18:16
Jaremi Erik Johanson Kadet 4. ročníku
Áh ano. Mno to je chyba přehlédnutím. Takže to se omlouvám, raději to hned upravím. _________________ Životem zdárně! K smrti s úsměvem!
J.E.Johanson
Založen: 02. 12. 2004 Příspěvky: 45 Umístění: Akademie HF 3. 5. 2005, 14:37
Isabelle Blanchet Kadet 4. ročníku
O pol šiestej ráno som pomaly kráčala do svojej kajuty. Kráčala by asi bol veľmi nadsadený výraz, možno tak plazila. Ledva som kládla nohu za nohou, viečka som udržala otvorené len silou mojej poslednej vôle. Celé moje telo volalo len jedno slovo- posteľ! Mala som za sebou strašnú noc o ktorej sa mi ani nechcelo rozmýšľať... Predchádzajúci večer.
Založen: 11. 01. 2005 Příspěvky: 38 Umístění: Akadémia HF
Správne som odhadla svoje orientačné schopnosti. Po tom, čo sa mi ako vždy podarilo mierne poblúdiť, spomenula som si, že som si chcela vziať so sebou PADD so všetkými, pre mňa potrebnými informáciami. Keďže som si už viac nemohla dovoliť blúdiť, premohla som svoju hrdosť a obrátila som sa na počítač. Napodiv som potom svoju kajutu našla jednoducho. Po behu, za ktorý by sa nehanbil žiaden šprintér, navyše plnou kľučiek, prudkých zastavení a ospravedlnení, som celá červená v tvári a spotená zastala pred ošetrovňou. Z hrôzou som zistila, že musím vyzerať katastrofálne. So snahou nejako to zlepšiť som sa zmohla len na utretie mokrého čela rukávom uniformy. „No úžas!“ napadlo mi. Času však viac nebolo a tak som s pocitom, že nejako bolo, nejako bude, vstúpila na ošetrovňu. „10 minút.“ Až ma takmer šľak trafil! Z rohu ošetrovne sa ozval smiech. „Vyhrala som.“ Veselo si opakovala pomerne mladá žena, pomerne nižšia, pevnejšia blondínka s nebovo modrými očami, vysokým čelom a ústami so zdvihnutými kútikmi, pripravenými vždy sa smiať. „Sestra Michelle Langová, hlavná sestra.“ spomenula som si zo svojich zápiskov. „Prosím? “ opýtala som sa trochu neisto. Hneď prvý deň by som si nerada narobila nepriateľov. „Ale, tuto s Jackom sme sa stavili, kedy dorazíte.“ Pohľad na smejúcu sa sestru s mladým lekárom mi nebol dva krát príjemný. Na druhej strane som si nemyslela, že by som sa mala starať do cudzích vecí, či cudzích stávok. I keď sa týkali mňa. Čo mi už ale vyrazilo dych, bola tichá poznámka sestry Langovej. „Vravela som ti, že skôr ako 10 minút pred začatím služby nepríde....takže je to 1:0 pre mňa! ...chystaj si šaty!“ Slová boli vyslovené takmer pošepky a nie všetky som naozaj zachytila. No význam mi bol jasný. „Nenáhli sa.“ Odpovedal rovnako potichu druhý hlas. „Ešte ťa môžem dobehnúť... ako dlho tu vydrží...“ Neverila som vlastným ušiam! Urazene som sa otočila, že im šplechnem do tváre nejakú štiplavú poznámku. Vtom zo svojej pracovne vyšla doktorka Hainesová a podávala mi PADD. Už ďalší? „Vaša úloha. Keby ste mali nejaké problémy, môžete sa obrátiť tuto na Jacka. Bude mať službu s vami.“ Ďalej mi už nevenovala pozornosť. Povedala ešte niečo hlavnej sestre, zastavila sa pri lekárovi, lámajúcom si hlavu nad nejakým problémom a odišla s ošetrovne. Stála som ako obarená a nevedela som, čo si mám myslieť. Potom mi ale napadlo, že tak to tu asi chodí a podľa všetkého si mám hneď navyknúť na prax. Tak som vzala PADD a pozrela doň, čo budem robiť počas svojej prvej služby. Navyše nočnej. Zaraz mi došlo, na čo ten PADD budem potrebovať. Katalogizácia.... Moje pocity sa mi asi jasne premietli na tvári, odpoveďou bol opäť smiech. Niekomu dnes bolo veľmi veselo- lež nie mne! „Slečna asi očakávala nejakú operáciu.“ To už ku mne pristúpila hlavná sestra. „Niečo nejasné, kadet? Aj toto je práca a niekto ju musí spraviť. Tak prosím, môžete začať v skladišti číslo 2, potom 3, ostatné by mali už byť v poriadku. Potom poctite svojou návštevou aj nás. Ak potrebujete zaviesť, Jack vám ukáže cestu.“
„Ďakujem, myslím že cestu nájdem aj sama.“ Odpovedala som a snažila som sa potlačiť podráždenosť v hlase. Toľkú radosť som nikomu viac spraviť nechcela. ... „Naozaj, čo som čakala?“ šomrala som si popod nos už v skladišti. „No červený koberec určite nie, ale ani nie toto! Aby si zo mňa niekto hneď prvý deň uťahoval. No vrelá vďaka! Vitajte na základni McKinley!!“ Sarkazmom som len tak sršala a mohla som ho dokonca predávať. Ako som tak kontrolovala jednotlivé lekárske prístroje, správnu evidenciu, či funkčnosť, rozmýšľala som, ako to tu vydržím. Práca mi nevadila. Langová vravela pravdu, niekto musí aj toto spraviť, inak by vznikol chaos. A ten je veru vzhľadom na zodpovednosť za zdravie, či život posádky nebezpečný. Ako si ale zvyknem na takýto kolektív. Zaujímalo by ma, či každého kadeta vítajú stávkami a posmeškami. Pri tejto monotónnej práci sa mi noc vliekla slimačím tempom. Už som sa nazdávala, že by mohlo byť aj ráno, keď ma počítač vyviedol z omylu. „23:24“ S povzdychom som sa vrátila k práci. Konečne pred pol štvrtou hodinou nadránom som bola v skladištiach hotová. Všetky záznamy sedeli. Mohla som sa presunúť na ošetrovňu. Pri pomyslení na to, čo ma tam očakáva, by som bola privítala ďalšie sklady. Hoci i všetky na základni. O tom som ale ja nerozhodovala. Nachvíľu som zavrela ubolené oči a pošúchala si spánky. „Keď tu skončím...“ túžobne som si predstavila posteľ. ... Na ošetrovni panovalo ticho. Teraz, keď tu nebehali lekári, sestry alebo medici, zdala sa mi ešte väčšia. Bol to veľmi čudný pocit, stáť uprostred veľkej, ľudoprázdnej miestnosti... Po sestre Langovej a lekárovi, ktorého oslovovala Jack, nebolo ani stopy. V duchu som sa potešila, že som sa im a ich blbým stávkam konečne vyhla. Aspoň trochu šťastia. Doteraz som ho veľa nemala. „Á, už ste tu?“ ozval sa, síce ešte málo známy, no zato veľmi nenávidený hlas. „ Už sme si mysleli, že ste zaspali.“ Vošli krátko po mne. Nebodaj ma naozaj boli kontrolovať. „To teda trvalo, vzhľadom na to, že všetky záznamy boli v poriadku. Však som nad tým strávil dosť dlho.“ Poznamenal mladý lekár a opäť tak ticho aby som to počula. Zjavnú provokáciu som prešla bez mihnutia oka. No môj pocit spokojnosti nad vykonanou prácou sa rozplynul ako dym. Úplne zbytočná práca. To mi ani v tomto nedôverujú?! Rozhodla som sa, ako vždy hovorieval starý otec: držať hubu a krok a pokračovala som vo svojej práci na ošetrovni. Že aj tu bolo všetko dopredu spravené, mi nikto hovoriť nemusel. Domyslela som si. Moju správnu logiku potvrdilo nespokojné šepkanie: „A koľko času som strávil tu...“ Moja jediná šanca prestáť to nejako bola cielene ignorovať štiplavé poznámky. Mala som na to dobrú metódu, vyskúšanú už doma. Piesne. Akékoľvek piesne. Keď som si nemohla spievať nahlas, tak aspoň v mysli. Ako dcéra hudobníkov a pôvodne nádejná klaviristka som mala hlboký vzťah k hudbe a vždy som mala naporúdzi nejakú pieseň. Tentoraz som sa rozhodla pre veľmi chutnú pieseň z jednej starej rozprávky, ešte z konca 20. storočia. „...It means no worries for the rest of your days. It's our problem-free philosophy ....“ Naozaj vhodná pieseň pre moju situáciu. Pred pol šiestou som si spokojne vydýchla. „Hotovo?“ opýtal sa lekár s úsmevom, ktorý sa mi nepáčil. Po noci strávenej katalogizáciou, so strnulým krkom a s bodavou bolesťou v spánkoch som sa len ťažko ovládala. „Dobré ráno.“ Na ošetrovňu vstúpila hlavná lekárka. To mi dodalo kontrolu nad sebou a so zaťatými zubami som predniesla. „Áno, hotovo. Pane!“ A so slabým úsmevom som dodala: „Našla som menšiu chybu. Tento trikordér nie je úplne funkčný. Pane!“
Moja poznámka zotrela úsmev z tváre mladého lekára. Nahradila ho červeň prudko stúpajúca až ku korienkom vlasov. Zaplavil ma pocit určitého zadosťučinenia alebo aspoň menšej pomsty. Skôr ako mi stihol niečo povedať, vložila sa do rozhovoru doktorka Hainesová. „Výborne! Dobrá práca a teraz behom do postele a dobre si odpočiňte!“ Úsmev, ktorý žiaril na jej tvári sa veľmi líšil od tých, akými ma doteraz častovali. Nebolo v ňom stopy po škodoradostnosti. ... Na chodbe sa na mňa konečne zvalila celá únava i hnev. Nechápala som význam mojej nočnej práce a už tobôž prečo to muselo byť v noci. To mi bola novinka. Horko- ťažko som sa dovliekla do svojej kajuty a zvalila sa na posteľ. Posledné, čo mi preblesklo hlavou pred tým, ako som konečne odišla do ríše snov bolo: „AK MA TERAZ NIEKTO ZOBUDÍ...!“ _________________ Isabelle Blanchet Hráč měsíce Akademie HF – Březen 2381 3. 5. 2005, 21:39
Thomas Rover
Live is the best in world?
Praporčík
„Rover Ramsyemu. Swanne už mám čas. Cos potřeboval?“ zeptal se Tom. „Jenom jsem se chtěl zeptat co děláš. Ž by jsme si někam vyrazili.“ Sdělil mu Swann důvod, proč ho volal. „Dobrej nápad, kdy a kde se sejdeme?“ zeptal se nový člen Diplomatického sboru Rady Federace. „Asi tak za dvacet minut u baru na palubě 16?“ zeptal se nejistě Swann. „To by šlo. Tak zdar. Rover končí.
Založen: 22. 11. 2004 Příspěvky: 37
‘Takže ksakru teď co?‘ začal si Thomas třídit všechno co má udělat. Za první musí zajít do baru. Pak musí skočit za tím T’Neskem, který mu zadá práci. ‘To bude teda legrace,’ pomyslel si. To už ale dorazil k výtahu, do kterého hned naskočil. Ve výtahu už stála nějaká slečna. Tom ji odhadoval věkově asi tak, jak starý byl on sám. Měla nádherné blonďato-hnědé vlasy. Tedy alespoň tak to Thomasovi připadalo. Její oči měli nádhernou zelenou barvu a její úsměv byl tak úžasný, že to Tom nebyl schopen nikdy popsat. „Kam to bude?“ zeptala se a tím vytrhla Toma z jeho myšlenek. „Ehh, já jedu na palubu 16.“ Tom byl totálně vykolejen. Tak nádhernou ženskou ještě snad ani v životě neviděl. Jeho tělo polil studený pot a měl dojem, že se každou chvíli červenat. Naštěstí to nějak ustál a rychle stočil hlavu. Připadal si jako v sedmém nebi, ale také v desátém pekle. Doufal, že ji ještě potká, ale teď byl zbabělej, aby se pokusil navázat s ní rozhovor, popřípadě si vyměnit kontakty. Nádherná neznámá vystoupila z výtahu, dveře se za ní opět zavřely a Tom se tam ocitl sám. Najednou pocítil, jak se mu rozklepaly ruce a nohy. Měl problém vůbec stát na svých vlastních nohou. Naštěstí se opět dveře otevřeli a Tom už byl nucen se starat o jiný věci než o ‘Krásku’. Nyní musel najít bar. U dveří výtahu naštěstí byl nákres a na něm všechno naznačeno. Tom se pokusil plánek zapamatoval, ale nešlo to. Tak se vydal nazdařbůh chodbou a doufal, že se někam dostane. Hleděl po lidech a snažil se najít někoho, kdo by mohl směřovat taktéž do baru. Uviděl takovou starší paní, už určitě babičku. Dále vyděl nějakého kadeta, který zde nejspíš byl taky cvičně. Po chvíli pátrání v davu spatřil mladíka, který si nesl čerstvě zreplikovanou kytici. Tom se snažil nenápadně za ním držet. A vskutku! Podařilo se a Tom se ocitl u nějakýho baru. Chvíli hledal, až zahlédl Swanna jak u pultu sosá něco, co Tomovi připadalo jako zelená břečka, která byla už jednou požita, ale radši to nijak nekomentoval a zamířil k Swannovi. „Hoj, jsem tu.“ Řekl Tom. „Co to piješ?“ zeptal se na název toho čehosi. „To?“ zeptal se Swann a pokynul trochu rukou. „Sám nevím. Mělo to takový exotický název a řekl jsem si, že to zkusím. No popravdě moc vábně to nevypadá, ale náhodou je to dobrý, skus to.“ Tom zvažoval, jestli to má ochutnat a udělat Swannovi radost nebo to raději neriskovat. Nakonec po chvíli uvažování došel k názoru, že pokud to Swann pije tak to musí být dobrý a objednal si to tedy. Za chvíli mu to donesli a Tom tímto mokem lehce smočil rty a nenápadně je olíznul. V celku mu to zachutnalo a tak se napil, teď už pořádně. „Hmm, není to špatným,“ pochválil Tom Swannův vkus. A v celku ho zamrzelo, že s tím předtím dělal takový cavyky. Naštěstí si toho Swann nejspíš nevšiml. _________________
Thomas Rover 4. 5. 2005, 18:04
Thomas Johnson
~~~ Rohypnol ~~~
Podporučík
Prší ... a kéž by dlouho nepřestalo, smívá to špínu ... Seděl jsem za jedním laboratorním stolem v sále určeném pro analýzu chemických látek, kde jsem byl snad jenom dvakrát ve svém životě. Každý jsme měli vlastní stůl, bylo nás tu asi deset. Vedle mne roztřeseně srovnával své talismany nějaký mladý praporčík; až mi přišlo, že je mladší než jsem býval já. Na závěrečnou roční zkoušku z chemie přišlo dnes nějak moc důstojníků, říkal jsem si zaujatě. Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
... nanejvýše 45 minut. Poté PADDy s vyplněnými či nevyplněnými kolonkami pro odpovědi odevzdáte na tento stůl. Není to dlouhé, máte čas si své úsudky zkontrolovat. Jak jsem již říkal a znovu opakuji, každý má své určité téma z biochemie nahrané ve svém terminálu, jakmile vydám pokyn, objeví se vám zadání. Nadporučík McRideová se rozhlédla a všimla si ruky jednoho praporčíka, jenž s ní zuřivě mlátil a hlásil se. Jakmile odpověděla na hloupou otázku, zkouška začala... =/\= Zadání ročního přezkušovacího testu z biochemie pro : Thomas Johnson =/\= *** Téma: Psychofarmaka, hypnotika, těžká neurosedativa *** Jakmile jsem na zadání pohlédl, zaklel jsem. Farmacetologii jsem nikdy nebral moc vážně. Rozpačitě jsem se rozhlédl. Většina důstojníků však měla mnohem více udivené a zmatené tváře než já. Soused nervózně hryzal náhradní baterii do PADDu a nesoustředěně prolétal zadání. Já byl klidnější, po výkonu z makrochemie mám přezkoušení jisté, ale chtěl jsem mít co nejlepší hodnocení. Začetl jsem se ... * Otázka 4: Uveďte farmacetologický název sloučeniny používané v řadě neuroleptik II. generace. Jaké je smrtelné množství této látky ? Přemýšlel jsem a následně si vzpomněl. Flunitrazepamum. Smrtelné množství je přibližně více jak 2g. * Otázka 5: Uveďte chemické fixace po perorálním podání této látky, její metabolizování a poměr při vylučování v podobě konjugátů. Jakmile se otázky začaly blížit více k chemii, začal jsem být jako ryba ve vodě. Na plazmatické bílkoviny se váže asi z 80% Flunitrazepamu, v játrech je prakticky úplně metabolizován, poměr konjugátů je přibližně 90% močí a 10% stolicí. * Otázka 6: Uveďte jméno známého velmi silného neurosedativa a návykového hypnotika založeného na této látce používané v 20. a začátkem 21. století na násilnou podporu spánku v případě malé reakce na pokrokové medikamenty III. generace. Celý jsem se otřásl. Názvy léků jsem naprosto ignoroval. Pročetl jsem zbytek a ke svému zděšení zjistil, že už jde jenom o názvy. Rozhodl jsem se jednat ... Hele ... Zašeptal jsem sousedovi a když se otočil, natočil jsem svůj PADD tak, aby na něj viděl. Ten chvíli koukal do lavice, kde měl asi tahák a následně zašeptal: Myslím, že to byl Rohypnol. Dík, kdybys něco potřeboval ... Přikývl a já to slovo zapsal do PADDu. Právě jsem ho doklepal, když to přišlo. Bylo to jako živá představa, neovladatelná halucinace ... Jakoby to přišlo odněkud jinud ... možná zvenčí. Rozezněla se velmi agresivní hudba a skomíravý hlas ... ... rohypnol ... Rohypnol ... rohypnol ... Rohypnol na dlani, rohypnol - nadání, rohypnol na vzduchu, rohypnol bez vzruchu ... !!! Rohypnol - čas plyne, rohypnol - jak by ne,
rohypnol - do prstů, rohypnol - tablet k stu ... Rohypnol do tkání, rohypnol - pokání, ROHYPNOL do sebe, rohypnol bez tebe ... Rohypnol na spaní !!! Rohypnol nezraní, rohypnol na lžíce, rohypnol na plíce ! Rohypnol ve tváři, rohypnol ozáří !!! Rohypnol ve vodě, rohypnol k svobodě !!! ROHYPNOL na tácku, rohypnol a facku, rohypnol na dnešek, rohypnol a pešek ... ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL
navzdoru, v nádoru, - MINUTY, JE NUTNÝ.
Rohypnol pod víčky, rohypnol u svíčky, rohypnol pod jazyk, rohypnol to je zvyk ! ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL
- DVA GRAMY, DO TLAMY, - HODINA, A VINA !!!
Rohypnol do čaje, rohypnol VYHRAJE, rohypnol bez mezí, rohypnol TĚCH TEZÍ ... Rohypnol pro slzy, rohypnol mě mrzí, rohypnol zeleně, rohypnol zhuleně ... Rohypnol na noži, rohypnol v mém loži, rohypnol NA RECEPT, rohypnol - můj koncept. Rohypnol do hrnku, rohypnol jak trnku, rohypnol na mracích, rohypnol ve vracích. Rohypnol a dopis, rohypnol - ten popis, rohypnol - sám doma, rohypnol do kóma. Rohypnol do jícnu, rohypnol bez svícnu, rohypnol - dnes potmě, rohypnol - přec voď mě !!! ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL
A MŮJ STRACH, - JEHO PRACH, pokořím, - vyhořím ... ... ...
Rohypnol - naděje, rohypnol nekleje,
rohypnol pro kluky, rohypnol - viď Luky ? ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL
- starosti !!! vykostí !!! tak snadně, být na dně ...
Rohypnol vyhřezne, rohypnol nezrezne, rohypnol - má šance, rohypnol do rance ... ROHYPNOL !!!! ROHYPNOL !!! Rohypnol ...
Rohypnol
do jater, rohypnol - můj páter, rohypnol do Tater, rohypnol - boj za tér !!!¨ ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL
DO VÍNA, - LAVINA, JÁ NEZNÁM, VŠAK POZNÁM !!!
ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL
vykradu, pro radu, pro drogu, - křtít dogu !!!
Rohypnol pod nohy, ROHYPNOL pro BOHY, ROHYPNOL pro kozy, ROHYPNOL - JSTE BOZI !!!
Rohypnol NEVYBLÍT, Rohypnol peklem vzlít, ROHYPNOL do dásní !!! ROHYPNOL DO BÁSNÍ !!! ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL ROHYPNOL
ROZDRÁPAT !!! pak chrápat !!! - NA POŘÁD !!! - PEKLA ŘÁD !!!
Rohypnol !!! Do HROBU !!! Rohypnol !!! rve róbu !!! Rohypnol poprvé !!! ROHYPNOL !!! !!! !!! DO KRVE !!!! Rohypnol ... Rohypnol zbabělce, rohypnol - snít mělce, rohypnol - chroptění, rohypnol - trápení ... ... už skončilo ... Rohypnol - smrti kraj, rohypnol - boys don't cry ... ... rohypnol je konec, ... rohypnol, rohypnol ... rohypnol ... ... ro hypnol ... ... ropnol ... ... pn ...
_________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 4. 5. 2005, 18:12
Thomas A. Chadwick
The Memory
Rekrut
Založen: 19. 02. 2005 Příspěvky: 50 Umístění: 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience"
„Eagle 4 pro Eagle 1, jsme pod těžkou palbou ze strany nepřítele. Sektor SD8. Žádáme o okamžitou leteckou podporu!“ … „Pane, Greedhouse je těžce raněný. Musíme ho odsud dostat! Nadrotmistr taky nevypadá nejlíp.“ … “Nemůžeš umřít. Nemůžeš, protože tu budu čekat já a pokud se z té mise nevrátíš, osobně si tam pro tebe dojdu...“ … „Potřebuju na opravu nejmíň pět minut!“ „Nemáte pět minut! Neudržím perimetr ani dvě minuty! Máme raněné a ti dlouho nevydrží!“ … „Vyhrocená situace si žádá vyhrocená řešení, četaři. Situace, která vládne, není uspokojivá pro nikoho z nás a smrt nadrotmistra Howarda je těžkou ztrátou. Vy jako jeho zástupce musíte přijmout svou odpovědnost za jednotku…“ … „Tato mise bude to nejjednodušší ve vaší kariéře. Vylodíme se zde, kde nás již bude podporovat marína z USS Dergmark, posbíráme a evakuujeme civilisty k tomuto bodu, kde nás i evakuované vyzvednou další raketoplány…“ … „Co se změní, když odjedeme domů?“ Odpověděl jsem: Nic. Ale to není pravda. Myslím, že se změnilo všechno. Vím, že jsem se změnil já. Předtím, než jsem se sem dostal|se mě kamarád zeptal, vlastně jsme právě odjížděli. Zeptal se... “Proč jdeš bojovat do cizí války? Myslíš si, že seš hrdina?“ Nevím, co jsem tehdy řek', ale...zeptal se mě ještě jednou, a já mu odpověděl: "Ne". Nebylo cesty zpět. A nikdo nemusel být hrdina...někdy to tak prostě je. … „Pane, přední perimetr padl! Naši tam umírají! Nechte mě vzít deset mužů, ať někteří z nich mají tu šanci stáhnout se!“ řval rotmistr Chadwick na svého nadřízeného. Poručík Gua-Li pokynul záporně. „Obětujte své muže, rotmistře. Civilisté musí přežít, TO je priorita této mise.“ … Vode An…Brother All (v přeneseném významu – Bratrství Nadevše) … Rotmistr společně s vojáky svého družstva držel schodiště. Palbou zatím udržel nepřátele na bodu quo, ale jak dlouho to mohlo ještě trvat? Vzduch prořízl další paprsek kombinovaný dákou z konvenčních a technicky zastaralých zbraní. Rotmistr se stačil skrýt, avšak voják vedle něj byl zasažen. Rotmistr mu věnoval jediný pohled, při kterém zjistil, že je již předem mrtvý, i když nyní v agónii bojoval o život. Další z povstalců se vyklonil, aby mohl vypálit. Jedna vteřina neopatrnosti. Rotmistr zalícil a vypálil. Povstalec zemřel. Medici mezitím přiběhli a dost nešetrně popadli mrtvého. K Rotmistru přiběhl jeho zástupce, četař Drazdić s několika muži, kteří zaujali rotmistrovo místo. Thomas i Luco se stáhli. „Thomasi, nevypadá to dobře. Máme výhodu pozice, ale je jich příliš mnoho. Musíme se stáhnout.“ „Nemůžeme tu nechat Woddlanda a jeho muže,“ oponoval mu Thomas. Vzduchem se ozval pískot a jeden sloup, za kterým se skrýval jeden z Federačních, se roztříštil v explozi. Lucovo oči se setkali s Thomasovo. Přikývl. „Pět minut! Dáme jim ještě pět minut!“ zařval a odběhl ke svému stanovišti. … Thomas vzhlédl k obloze. Konečně! Konečně další raketoplány. Pohlédl dolů. Až teď mu to došlo. Válelo se tam padesát, možná sto mrtvých. Ozvala se palba a kulky vedle jeho tváře roztříštily pískovec. Naskytl se mu však nádherný pohled na ty majestátné stroje Federace a ano! Tam zpozoroval raketoplán ze své lodi! Rychle stisk komunikátor. „Tady W41 pro W46. Přikažte ihned vyslat signální světlice!“ A pak se to stalo. Ten známý pískot. RPG. Thomas vzhlédl nejdřív ke zdroji zvuku a pak k nebi. Raketometná hlavice prořízla vzduch a některé raketoplány se jí vyhnuly. Jeden však ne dostatečně. Nepřímý zásah pravé trysky. Thomas věděl, že to není tak vážné, jak se dle unikající plasmy mohlo zdát. Sice už nepoletí, ale katastrofické zřícení se také konat nebude. „Super 35 padá. Super 35 jde k zemi!“ ozval se Thomasovi ve sluchátkách křik pilota. Geres. „Geresi, tady Chadwick, pokus se přistát na střeše centrálního chrámu, máme tu sice rákosníky, ale ochráníme tě!“ „Chadwicku! Ty strará vojno, zase po uši v průseru?“ Thomas sledoval, jak raketoplán nemilosrdně klesá, ale alespoň nabral směr mířící k jeho pozici. „W41 pro W4X, všichni z centrální zóny, budeme mít nouzové přistání!“ A pak to matematickému mozku Thomase Chadwicka došlo. Vzhlédl a došlo mu, že Geres nedopadne na střechu, ale že jí přeletí. Záměrně přeletí. „Geresi, co to děláte?!“ zařval Thomas a pohlédl na raketoplán, který se řítil nad jeho pozicí.
„Vode An, pane.“ „Geresi! Ne!“ „Někdy někdo musí padnout pane, teď je prostě řada na mně.“ „GERESI!!!“ Thomasův křik však byl již marný. Geres strhl řízení a jeho raketoplán nabral ten hrůzný směr. Kupa ozbrojenců, okupující dům naproti pozici W48 jeho tří mužů pochopila záměr toho pilota. Ale bylo již pozdě na útěk. Raketoplán se zabořil asi tak do třetího patra z pěti. W48 a jeho muži padli z zemi a očekávaná exploze na sebe nenechala dlouho čekat. Prach, kusy zdiva i ostatků nepřátel, se valil po bitevním poli… … „Ne! To nesmíte!“ řval Frederik, pronásledovaný davem vzbouřenců, na piloty posledního raketoplánu, který se právě chystal odlétnout. Věděl, že zemře, zůstane-li zde. Dělilo ho od záchrany asi už jen 80 metrů a přesto to byla propast, kterou nemusel překonat. „Nemůžeme ho zde nechat!“ řval Chadwick na svého nadřízeného. „Dav nás rozsápá, nestihneme vzlétnout. Je mi líto, rotmistře, jeho přežití není prioritou mise,“ řekl klidně poručík Gua-Li. Pozvedl svůj phaser a vystřelil. Trvalo to snad celé věky než nastalo to co nastat muselo. Poručík trefil Frederika do nohy a ten upadl. Dav ho dohonil a začal ho lynčovat. Chadwick z vzlétajícího raketoplánu sledoval, jak ho dav zvedá do vzduchu a snaží se ho rozsápat. Poručík Gua-Li zalícil kořistní pušku. Zazněl výstřel a tělo vojína Frederika v rukou davu ochablo… … Thomas sledoval ten zápis a nemohl z hlavy vytěsnit ty vzpomínky na Geder IV. Otočil list. Smuteční dopisy rodinám padlých. Listoval v nich a na mysl mu přicházely vzpomínky. … Vážená paní Frederiková, S velikou lítostí jsme povinováni vám oznámit, že váš syn, vojín John Frederik, padl za tragických událostí dne 28.8.2079 v soustavě Geder IV. Zemřel jako hrdina, když bránil život svůj i svých přátel a nadřízených. Jsme hrdí na vašeho syna, na skutky jenž provedl i na oběť nejvyšší, kterou pro UPF podstoupil. Jako projev naší lítosti byl váš syn povýšen im memoriam na podporučíka a vyznamenán Křížem Hvězdné Flotily. Tělo vašeho syna se nepodařilo zachránit. Npor. Nathaniel Thanas Úřad pro Válečné Veterány
Další a další jména. Další a další vzpomínky… …váš syn, Hugo Herbert… Thomas si vzpomněl, že Herbert zemřel na tom předsunutém stanovišti, ponechán napospas osudu. …vaše dcera, Veronica Darisay… To byl tragický příběh. Postřelili jí při evakuaci. Obětovala se pro své muže a držela jejich pozici dál, aby oni mohli uniknout. …vaše žena, Saina Norrison… Umřela, když na ní spadl sloup, který zasáhla střela z RPG. Nebyl to pěkný pohled… …váš manžel a druh, Jacob Jandara… Proč on? Na to se Thomas ptal již tenkrát. Měl tolik radosti ze svého právě narozeného dítěte. Tolik starostí s tím, že musí odejít. Jen tři kroky ho dělily od domova a bezpečí raketoplánu… Thomas se prolistoval na konec složky. Ztratil dech. Na poslední stránce stála poslední formulace. Během evakuace a následné bitvy na Geder IV zemřelo 38 příslušníků pěchoty a tři piloti. Ztráty jsou přijatelné vůči poměrům a mise může tak být prohlášena za úspěšnou.
A pak…najednou tam byl začátek nové složky. Quatalský Incident , stálo na úvodní straně. Thomas věděl, co bude stát tam. Zavřel složku. Bylo toho na něj moc. Vzpomínek, bolesti, i té zvrácené stránky sebe sama, která se ve válce vyžívala. Viceadmirál stále nikde. Proč? Thomas posunul složku na její původní místo. Možná…kdo se to dozví? Mohl by se dozvědět, co tam stojí. Možná tam je víc, než co věděl on. Ne, to tam je zapovězeno. Musí zapomenout. _________________ Desátník Thomas Arianus Chadwick; 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience", Theta Colony "První střílíme, poslední umíráme!" - Quatarští Draci “First in, last out!”
5. 5. 2005, 10:14
Thomas A. Chadwick Rekrut
Založen: 19. 02. 2005 Příspěvky: 50 Umístění: 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience"
Ozývala se palba z opakovacího phaseru, po celé krajiny se rozprostíral zvuk bitvy, křik důstojníků i těžce raněných. Thomas seděl osamocen ve své díře a sledoval, jak jeho přátelé jdou do útoku, ze kterého nebylo návratu, zatím co on se tam tak zbaběle krčil. Ozval se smrtící pískot dělostřeleckého granátu, Chadwick se modlil a doufal, že hlavice nezasáhne jeho zákop. Nezasáhla. Pískot se protáhl a ozval se náraz, který zanedlouho následovala exploze. Blízká exploze. Ani ne 40 či 50 metrů vzdálená. Jak odeznívala, ozval se mlaskavý dopad. Na Thomase totiž dopadla polovina nějakého mariňáka. Zvracel. Pískot a pak to zase přišlo. Ozval se křik nových raněných… _________________ Desátník Thomas Arianus Chadwick; 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience", Theta Colony "První střílíme, poslední umíráme!" - Quatarští Draci “First in, last out!”
5. 5. 2005, 10:19
Thomas A. Chadwick Rekrut
Založen: 19. 02. 2005 Příspěvky: 50 Umístění: 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience"
Thomas se posadil do křesla, unášen vzpomínkami, vyvolanými tou složkou. Jen tam tak ležela, jako by nechápala dosah slov v ní obsažených. Dveře zapípaly a otevřely se. Thomas se ohlédl a uviděl komodora Hayds. Okamžitě se zvedl a přešel do pozoru. „Paní, rekrut Thomas A. Chadwick, s.č. 4295-6313, zatím bez přiřazení k jednotce, paní,“ nahlásil se nadřízenému. Komodor si k němu dovolila jeden z těch nemnoha úsměvů, které za poslední dobu udělila. Přešla ke stolu, lehce ho sjela pohledem a poté sjela na složku. Thomas jí pohlédl do očí, i když ona to neviděla. Věděl to, četla to, co se tam psalo. Podívala se na něj. Viděl soucit i nepochopení zároveň. Hleděla na něj jako by nevěděla, zda někomu jako on má věřit. Dovolil si ten výraz nadřazeného člověka, který většinu lidí děsil. Viditelně děsil i komodora. Rychle to skryla a přešla k věci. „Omluvte to zdržení, rekrute. Bohužel, viceadmirál nyní není k dispozici a žel jsme vás nestačili kontaktovat co se týče přesunutí této schůzky. Zkrátíme to, jelikož ani já nemám času nezbyt, bohužel. Vaším velitelem čety bude podporučík Valmor, velitelem družstva byl určen váš bývalý zástupce, pan Drazdić. Podporučík je nováčkem, takže na ní buďte milý, rozumíte mi, Chadwicku?“ zeptala se komodor s důrazem na slovo „milý“ a Chadwick přikývl. Mlíčňák. Ano, někoho takového potřeboval. Nebyl chůva. Ale to ta komodor musela vědět. „Budete přiřazen k týmu pro kontroly a vyšetřování a i když jsem s tím nesouhlasila, bude k vašemu družstvu přiřazen i zbytek vašich bývalých spolubojovníků.“ Thomas přikývl. Něco takového očekával. Byli až moc sehraní na to, aby je rozházeli. „Vše ostatní vám bude sděleno později. Viceadmirál si s vámi ještě popovídá, až se uvolní ze svých nynějších povinností. To je vše. Do služby se hlaste dnes v 19:00.“ „Rozumím, paní.“ *** Srbština měla mnoho výhod. Moc lidí jí nerozumělo. Tedy skoro nikdo. Proto Luco a Thomas spolu mohli v cantině mluvit otevřeně. Thelonius s Michailem se sice tvářili odstrčeně, ale seděli tam s nimi a dělali, že je jejich rozhovor zajímá. „Mám tady ty informace, Thomasi. Ti teroristé si říkají Černá Kobra. Udělali tu několik teroristických útoků a upřímně – amatéři. Naše útoky na Lisswepii byli asi tak o 1000% lepší a propracovanější.“ „Ano Luco, Lissepia…kde té je konec, vzpomínáš si , jak jsme za pomoci té desintegrační pumy rozdělili tu stanice na tři části? A to nebylo o mnoho menší než tato.“ „Thomasi nepřeháněj, měla jen 10% velikosti SB1.“ Thomas se pousmál. „Michaile, máš tu inicializaci místní sítě?“ Michail přikývl a vyndal jakousi složku, kterou přisunul k Thomasovi. Ten jí otevřel a nahlédl dovnitř. „Jak vidíš, jsou to lameři první úrovně. Sice ten přenos v technickém šumu je dobrý, ale s tímhle přišli už Romulané před osmi lety, ale na obranu našich, tohle je kódováno jinak, takže by na to nešli vztáhnout standardní vyhledávací postupy. Ale když jsem rozlousknul kódy Dominia, tak tohle byla oproti tomu hračka.“ „Theloniusi? Co tvůj názor na to, co s tím?“ „Dáme zkušební vzorek podporučíkovi. Dáme jí šanci ukázat, co v ní je.“ Thomas pohlédl na Michaila i na Luca. Oba s tím souhlasili. Ty dveře se otevřely bez zapípání. Dovnitř vtrhla námořní pěchota, ale nikoho nenašla. Teroristé dostali nejspíš ECHO a zmizeli dřív, než přišla marína. Podporučík div nepukla vzteky. Tohle mohl být posun vpřed…a místo toho je z toho fópa pro ni před nadřízenými. SAKRA! Teroristé postupovali postranními průlezy stanice s téměř mistrovskou znalostí prostředí. Křižovatka. Rozhlédli se doprava, doleva. A pak zaslechli hluk. Jeden z průlezů za nimi se otevíral. Otočili se. „Na zem! Lehněte si na zem! MC UPF! Lehněte si na zem a dejte ruce za hlavu!“ ozvalo se ze tří směrů najednou. Teroristé pohlédli okolo sebe. Vlevo i vpravo byli námořní pěšáci, kteří na ně mířili svými zbraněmi. Z průlezu za nimi vyskočil další. Všichni řvali to jediné. Jeden z nic šáhl po
phaseru. Dříve než uchopil jeho pažbu, padl mrtvý k zemi… Gregor se probudil. Nebylo to vůbec pěkné probuzení. Bolela ho hlava. V té místnosti, kde seděl, byla tma. Co se proboha děje? Vzpomínky se mu vracely jen velmi pomalu…už si vzpomínal…dostali ECHO, že po nich jdou, chtěli se zdekovat a najedou se tam objevili ti mariňáci a začalo se střílet…ne, dál už nic. Co se stalo pak? Asi ho zajali a odvedli sem, zdá se. Dveře se otevřely a do místnosti vniklo světlo. Bodavě odporné světlo. Stála tam postava. Místnost se rozsvítila v nouzovém osvětlení. Až nyní Gregorovi došlo, že je v nějaké údržbářské místnosti. Pohlédl na příchozího. Rekrut. Možná tak okolo 20-25 let. Divný výraz, jakoby se cítil jemu nadřazený. Přišel k němu a pohlédl mu do očí. „Á, pán se nám vyspinkal, že? Mno, tak začneme,“ řekl tiše. Na stůl vedle Gregora rozložil kufřík a to co bylo v něm, Gregora neuklidnilo. Pohlédl zoufale na toho příchozího a ten pokračoval ve svém monologu. „Pro začátek jsem se ti chtěl omluvit za to, co přijde. Není to osobní. Ty jen víš něco, co chci vědět i já.“ Odmlčel se, při tom se okolo sebe rozhlédl. „Ironie. Podívej se okolo sebe. Kam ses to dostal hochu??! Hele, já…nevím. Nechci ti ublížit, ale musím, pokud neřekneš to, co potřebujeme vědět. Nehraj si na hrdinu. Tady ti to nepomůže. Tady ti NIC nepomůže. Já jsem profík v oboru, takže to z tebe dostanu i kdybys sebevíc zapíral. Řekneš mi tedy, co chci vědět?“ …Neřekl. Příchozí se usmál a vytáhl implikátor léků. Na cedulce stálo – Baskozin…a poté vytáhl další nástroje, jejíž určení by bylo až moc výmluvné… „Podporučíku?“ „Á! Rekrut…Cabbel?“ „Ano, podporučíku, 73. družstvo.“ „JJ, už vím. Tak co mi chcete rekrute?“ „Četla jste mou složku?“ „Ano, a?“ „Takže víte, kde všude jsem byl, co jsem tam dělal a taky CO to bylo většinou za akce.“ „Stále nechápu, kam tím míříte, rekrute.“ „Přišel jsem vám domluvit, podporučíku, ta vaše akce byl propadák. Prostě přátelská rada…“ „…nejsme přátelé, rekrute…“ „…ehm..no, podívejte, chtěl, aby jste věděla, že já a mužstvo okolo rtm. Chadwicka…“ „Chadwick je rekrut jako vy, takže ho neoslovujte hodností, kterou ztratil následkem své neschopnosti.“ Cabbelovi do tváře vstoupila červeň vzteku. Potlačil jí. „…prostě byl bych rád, aby jste věděla, že vám kdykoliv budeme k ruce a připraveni poradit.“ „Rekrute Cabbele, jsem dostatečně kvalifikovaná pro svou práce. Čtyři roky na akademii mi stačí. A nyní už jděte, mám další důležitou práci.“ „Podporučík to posrala, Thomasi,“ oznámil Michail. „Máme co potřebujeme vědět? Máme. Teď půjdeme prostě za ní a domluvíme jí.“ „To už jsem zkoušel, Thomasi – standardní komplex důležitosti. S takovou…radno nemluvit.“ „Theloniusi, sám víš, že samostatná akce s naším záznamem by i v případě, že by vyšla, což je silně nepravděpodobné bez zajištění, které získáme jen s její podporou, byla přímo ukázkovým příkladem pro polní soud. Tentokrát by jsme nevyvázli tak snadno.“ „Co se stane, když umře, Thomasi?“ „Bude nahrazena. Do té doby přebírá velení jednotlivý velitelé družstev…počkej, Luco, snad mi nechceš říct…“ „Prostě ji zabijeme. Je to jediné nyní schůdné řešení.“ „Takže, tady je plán. Vylákáme podporučíka do skladiště tři. Thomas se postará o samotnou likvidaci, Thelo zatím odpojí bezpečnostní systémy v oblasti. Budeš mít 10 minut Thomasi, pak si toho nejspíš všimnou.“ “Řekněme pět, tak to bude jistější a nebude to vést k nám.“ „Dobrá, když to zvládneš za pět…ok. Takže jakmile bude mrtvá, Luco začne s přípravami. Anonym – takže já, nahlásí smrt podporučíka. Když to dobře půjde, za několik hodin přepadneme velitelství lokální Kobry.“ Michail pohlédl na všechny přítomné. Přikývli. „Vode An!“ zařval Thomas. „Voden An!“ bylo mu odpovědí. Thomas následoval podporučíka Valmor a tiše šeptal modlitbu maríny. Milovaný Bože, můj Otče, skrz tvého syna Vyslyš modlitbu válečníka. Dej mým očím bystrost, Abych viděl věci, které musí být viděny. Pevnou ruku mi dej, můj Bože, Na moři i na zemi. Nenech mne neopatrným být, Učiň mne svým nástrojem, Abych ve jménu tvém mohl ctít svou svobodu. Navrať mi klidné srdce a klidnou mysl, A dej mi přízeň a svou sílu bojovat. Pro Tebe, můj Bože a pro mou zemi, domov a námořní pěchotu,
Nech mne být jim věrný navždy. Amen
Věděl, že to musí udělat. Věděl, že je to nezbytné. Přesto Valmor litoval. Bylo jí škoda. Prostě holka na nepravém místě v nepravý čas. Ale to nebyla omluva. Vražda zůstává vraždou a žádná omluva to nespraví. „Nevím, co zde má být, ale jestli tu nic nebude, rekrute, osobně pak nad vámi budu stát, až budete drhnout hajzlíky svým kartáčkem na zuby!“ Thomas se posmál. Tragicky, omluvně. „Paní, chtěl bych, aby jste věděla, že to není osobní. Je mi to líto,“ řekl tiše, až přidušeně. “COŽE?!“ otočila se podporučík Valmor. Ale to již Thomas vedl úder na její obličej. A pak se stalo, co nikdo nečekal. Vykryla ho. I následný kop, který přeměnila v pokus dostat Chadwika na zem. Ten však dopadl na nohy. Nebyla takové máslo, za jaké ji považoval. Byla dobrá. Hodně dobrá. Ale ne lepší než on. Ale i tak ho stačila udivit podruhé. V její ruce se objevil nůž. Zaútočila, ale Chadwick jí zkušeně chytil ruku, jediným výšvihem jí obepjal svými nohami, stočil se do klubíčka a svou vahou podporučíka povalil, aby poté s tou rukou následně trhnul proti své noze. Praskot kostí potvrdil, že se mu tu ruku, v níž držela nůž, podařilo zlomit. Pustil ji a odkulil se vzad, načež se vzepjal na nohy. Podporučík se již nezmohla na obranu. Byla bezbranná. Chadwick k ní přistoupil, chytil jí za uniformu a postavil jí. Jednou rukou jí podepřel záda a druhou jí chytil do kravaty. „Je mi to líto. Líbila jste se mi. Jako velitel, i jako žena. Není to osobní,“ pošeptal jí do ucha, aby jí v příštím okamžiku jediným škubnutím zlomil vaz… _________________ Desátník Thomas Arianus Chadwick; 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience", Theta Colony "První střílíme, poslední umíráme!" - Quatarští Draci “First in, last out!” 5. 5. 2005, 10:23
Ka'Vor
Konečná stanice
Poručík
Osvětlení do zelena všude kolem mne mě začalo deprimovat. Ve své kajutě, stále "polovězněn", jsem byl nalepen až k hranici silového pole okna, abych zachytil každý paprsek ze Slunce, každý odlesk oceánu na Zemi, a každý záblesk kovu mé oblíbené stanice, mého domova, kroužícího na orbitě třetí planety. Celá loď se pohybovala velice rychle, jakoby romulané měli naspěch. Kvůli mně to rozhodně nebylo. O pár minut později jsem již jasně viděl obrysy stanice, které se stávaly čím dál tím majestátnějšími. Celá konstrukce se pomalu otáčela a klidně vznášela nad modrým Atlantickým Oceánem, nad nímž právě teď zuřila bouře. Odvrátil jsem zrak od okna, abych se mohl ještě trochu upravit. Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
Přišel menší náraz a když jsem se znovu podíval z okna zjistil jsem, že jsme ve staničním doku. Zajásal jsem a chtěl se vyřítit z kabiny. Těšil jsem se na bezpečí, které mi McKinley poskytovalo, na Thomase, který mi nic z toho, co jsem zažil, neuvěří, na Rica, který mi bude vracet hodnost, na Tarkina, jak se bude tvářit, až mne bude osvobozovat od trestu smrti a také na Harrise, který mně bude mít zase na krku, což on nerad. Rychle jsem přemýšlel, co mám dělat nejdříve. Bylo toho tolik, co jsem chtěl udělat, že jsem nevěděl, co dříve. Řekl jsem si, že nejlepší bude asi zajít do kajuty, vzít si pořádnou uniformu a poté, vzhledem ke své budoucí kariéře, kterou bych rád měl, zajdu do operační sekce přihlásit se Harrisovi, že už jsem zde a připraven k práci. Vydal jsem se tedy na cestu ke své kabině. Byl jsem rád, že tu mojí "starou" stále neobsadili někým jiným a tak mi to, alespoň symbolicky, připadalo jako vrátit se ke starému životu. Přišel jsem ke dveřím svého staronového domova a na displayi vedle nich naťukal svou osobní autorizaci. Deska přede mnou se rozdělila a obě části zajely do zdi. Mohl jsem vstoupit. Udělal jsem tedy krok vpřed a dotýkal se při tom stěny. Bylo to tu, jak jsem si to pamatoval, jen předměty byly trošku přestavěné. Pohyboval jsem se pomalu vpřed malou předsíní a vnímal nový domov všemi smysly. Upoutala mně však najednou jediná věc - PADD ležící uprostřed stolu. Rychle jsem ho chytil a četl: Pro: Podporučík Ka'Vor Od: Komodor Sandra Hayds "Podporučíku, dostavte se po svém příletu do mé kanceláře, prosím." Tento krátký, podepsaný vzkaz zněl jasně a tak jsem vykonal, co po mně komodor žádala. O asi hodinu později, po mém upravení a základní hygieně, jsem se dostavil do její kanceláře. Zazvonil jsem a vstoupil.
Když se dveře otevřely a Ka'Vor vstoupil, zjistil, že v kanceláři byl kromě Sandry ještě Admirál Rico. Oba se na něj zadívali a usmáli se. "Právě na čas, poručíku Ka'Vore," usmála se komodor. Zastavil jsem se v polovině kroku a přemýšlel jsem o tom, co jsem slyšel. "Madam, se vší úctou, já jsem teprve podporučík." Jak bázlivě jsem to řekl. Ani nevím proč, možná jsem už vyšel ze cviku po tak dlouhé době bez tohoto všeho kolem. "Ne na dlouho," usmál se admirál a než stačil dodat co chce, Sandra mu skočila do řeči: "Sledujeme vaše výkony už nějakou dobu, podporučíku a jsme docela potěšeni. Nyní bych potřebovala vědět, že budete tyto informace považovat za přísně tajné a nikde s nimi nebudete bez povolení od nás vystupovat. Chápete?" Automaticky jsem vypjal hruď a oči se mi zablýskly. "Absolutně, komodore." "Dobře. Marku?" komodor se usmála na Rica, který bleskově zareagoval: "Jistě, jistě. nech nás o samotě, prosím." Reakce dvou velících důstojníků stanice mně celkem překvapila.Těkal jsem pohledem z jednoho na druhého, dokud komodor neodešla. Postoupil jsem nesměle o krok blíže a po chvíli ticha jsem pobídl admirála k řeči jediným slovem, které jsem v přítomnosti tak důležitého člověka a jednoho z mých "idolů" dokázal vyslovit: "Pane?" "Posaď se," Rico si tentokrát nesedl za stůl, ale ležérně se o něj zepředu opřel, možná se spíše hodí výraz posadil. "Nuže, podporučíku. Jsem mimo službu. Oficiálně, prakticky jsem ale již ve službě. Jen o tom nikdo neví. To je první věc, kterou si musíš uvědomit. Neviděl jsi mě tu a ani jsi semnou nemluvil. Chápeš?" "Jistě. Ale těhle tajemství mám v poslední době už po krk." Vyklouzlo mi jen tak, bez přemýšlení, ale v zápětí jsem toho litoval. "Jsem opravdu moc rád, že jste opět ve službě." "Tohle tajemství je poněkud zvláštní.." Rico se odmlčel: "Líbí se ti služba na stanici?" "Ano, admirále. Vlastně, tahle služba je to nejlepší, co mně mohlo potkat. Mám to tu rád a i přes některé neshody s nadporučíkem Harrisem se mi pracuje velmi dobře. Ani bych jinam nechtěl. Doufám, že se budu moci brzy k němu vrátit." Rico zvážněl: "Je mi líto, že ti to musím oznámit já, ale při atentátu organizovaný Černou Kobrou byl nadporučík Harris zraněn a o hodinu později podlehl vnitřnímu krvácení." Myslel jsem, že se snad zhroutím. Před očima mi proletěly všechny ty chvíle, které jsem s ním strávil. To, jak mně poprvé seřval, to jak jsem mu málem způsobil infarkt, nebo i to, jak jsme si poté rozumněli "beze slov" a promluvili na sebe jen ve chvílích největší nutnost, to vše jsem si pamatoval a teď se to přede mnou zobrazilo v tom nejjasnějším světle. "Ale...to...to není možný. Vždyť on...ne, tomu nevěřím. On přece přežil i ten první atentát, on by to zvládl. On..." hlas mi selhal a já si raději sedl do židle, abych třeba neupadl. Cítil jsem neskonalý smutek pro osobu, kterou jsem zvláštním způsobem měl a neměl rád. Admirál přistoupil blíž a položil mi ruku na rameno: "Je mi to líto, znal jsem ho dlouho a osobně jsem si ho pro tuhle pozici vyžádal. Přes všechny své neduhy to byl vynikající důstojník flotily. Pokud se s tím chceš nejdříve srovnat, můžeme pokračovat v tomhle rozhovoru později." "Ne, admirále, bude lepší, když se co nejdříve vrátím k práci a to můžete zařídit jen vy." "Dobře. Vezmu to co nejstručněji." Admirál se postavil a popošel k oknu: "Na téhle stanici je téměř třicet tisíc lidí a den co den tudy stovky projdou. Velení této stanici je obrovská pocta, ale také závazek. Za službu tady jsem přišel o víc, než si mnoho lidí dovede představit a, těžko věřit že to já říkám, poznal jsem i mnoho stinných stránek Federace. Je tu mnoho dobrých důstojníků,
které mám rád a mnoho, které jsem nikdy neviděl, ale vím o nich. Ale já nejsem člověk stvořený pro politiku, je mi bytostně odporná. Raději jsem létal mezi hvězdami a bojoval. Víš co myslím?" Rico se ke mě prudce obrátil. "Víte, chápu vás. I když jsem, samozřejmě, opravdové velení ještě moc nezažil, přece jen jsem slyšel o tom hodně pověstí a mýt. Jenže akceptuji to, že k tomu patří i leckteré stinné stránky, ale myslím, že zatím jsem všechny zvládal celkem dobře, proto z toho až takové obavy nemám. Spíš si nejsem jist, jestli jsem určitě tak schopný a nadaný, abych byl kapitán, nebo něco víc. To jsou mé obavy." i když se mi to neříkalo snadno, věděl jsem, že se admirálovi trochu svěřit mohu. Jediné, čeho mi nechybělo, byla touha po velení, a to již odmalička. Jenže jak jsem se stal důstojníkem, jedna má část začíná pochybovat a nahlodává mně, jestli je to opravdu pro mně to pravé a jestli to zvládnu. Ta druhá o mé zdatnosti ale nepochybuje a zatím převažuje. Doufám, že to tak i zůstane. "Ano, velení má i své stinné stránky. To je pravda. Víš, amnézie je zvláštní věc. Člověku se náhodně vracejí vzpomínky z různých období jeho života a umožňuje mu to nový náhled na jeho současný život. Stanice je pro mne požehnáním, ale nejsem tu šťastný. To je to, co jsem zjistil. Lidé tady jsou jako moje rodina, ale dohled Země, Rady Federace, diplomatické sekce, právníků a veřejnosti není to, co by se mi líbilo." "Neříkejte. Vždyť, jste pro mnoho lidí tak úžasný, a silnou vzpomínku na vás si určitě odnese každý čtvrťák, který zde byl na praxi. I přes všechny dohledy, pořád máte jedno z nejprestižnějších míst Flotily a celkem velké pole působnosti,ne? Nevidím tedy důvod, proč nebýt šťastný. Já bych byl." doufal jsem, že jsem nezašel příliš daleko. Admirál jen mávl rukou: "Nevím, vážně nevím. Ještě budu dlouho přemýšlet, ale dnes jsme tu z důvodu, co by, kdyby." "Opravdu? No, musím se přiznat, že ani nevíte, jak jsem napjatý znát důvod, proč jste mne sem nechal zavolat, a tak narychlo. I když tuším..." "Jde mi o tohle: Mám po krátkém vyjednávání možnost vyměnit místo na stanici za vlajkovou loď sedmé flotily. Nejspíš by to byl křižník, první svého druhu, těžko říci. A potřebuji někoho spolehlivého, kdo by vedl OPS." "No, víte, admirále." byl jsem úplně zaskočen jeho větou, jakoby to byl nenadálý útok pod pás. A možná, že trochu byl. "Nevím, co mám říct. Já...já přece nemohu vést operační sekci na lodi, bez absolvování sekčního velícího kurzu, a navíc s podporučickou hodností. A...ani nevím, jestli jsem na to připraven. Já..." byl jsem z toho všeho tak zaražen, že jsem se zastavil a nevěděl, co říci dál. Rovnal jsem si myšlenky v hlavě. Admirál se na Ka‘Vora usmál: "Když už jsi to nakousl, jsi s okamžitou platností povýšen velitelem stanice na hodnost poručíka. V této obálce," admirál se natáhl za stůl a vytáhl archaicky vypadající bílou obálku: "Máš novou hodnost a potvrzení, že jsi byl povýšen. A co se týče sekčního výcviku, ten se dá vyřídit, nebo spíše zařídit velice rychle." Jestliže předtím jsem byl zmatený hodně, teď jsem byl otřesený v takové míře, že se mi sice hýbaly rty, ale hláska ze mne nevyšla po pěkně dlouhých pár vteřin. Poté jsem se přinutil uklidnit, což mi vždy šlo, a vzmohl jsem se něco říci: "Já...ehm...moc vám děkuji...ani nevím, čím jsem si to zasloužil. Přece jsem toho tolik nevykonal, abych mohl být povýšen tak rychle. .... A jestli ano, tak o tom alespoň nevím. Ale...doufám, že budu moci zůstat tady a nebýt převelen,ano? Tedy...do té doby, než by byla uvedena do služby ta nová loď." i když stále mi představa velení celé sekci připadala více než stresující. "Samozřejmě, do doby, než by byla nová loď hotová se nikdo převelovat nebude. Na druhou stranu, pokud nemáš o převelení zájem, nebudu tě nutit. Samozřejmě ani já sám nevím, jak to bude dál, mám toho hodně na přemýšlení. Komodor ví, že se mi paměť vrátila. Potom jsi tu ty a pak ještě pár dalších vytipovaných lidí, se kterými budu mluvit o tomto nápadu, nebo jsem již mluvil. Proto tě prosím o diskrétnost a nech si to projít hlavou, ano?" "Jistě, admirále." Vypjal jsem se a nasadil vážný obličej. "Dobře, myslím, že je to vše. Kromě povýšení od Komodora se tu nic zvláštního nestalo a s nikým jsi nemluvil, chápeš?" "jistě. Pane...ale...je tu něco, co vám musím říct. Jen nějak nevím, jak. A jestli je vůbec vhodná chvíle..." počkal jsem a hodil rychlý pohled na Rica, na jeho obličej. Potom jsem se snažil dívat na něj co nejméně. "Ano?" "Ano, bohužel."
"Tak do toho." "No, není to tak lehké a ještě hůře se mi to říká. Doufám, že víte, co vše se mi stalo a jak jsem přiletěl na stanici. Asi určitě vám ale nikdo neřekl, že na jednom z romulanských Dravců si vyžádal mou návštěvu sám admirál Telik. No...a já...chápejte, neměl jsem na výběr. Byly tam ozbrojené stráže a už před tím se ke mně chovaly značně nevraživě! Prostě...musel jsem přijmout jeho rádoby nabídku 'služby republice', jak to on nazýval. A já teď nevím, jak z toho ven. A doufal jsem, že bezpečí stanice a federačního prostoru mne od nepřátel uchrání, jenže oni tu prý budou déle, než jsem předpokládal. Takže...takže...já prostě nevím." konečně jsem vydechl a smutně se shrbil dívaje se směrem do země. "Nechápu, o čem to mluvíš." "Co? No, na lodi, na Dravci, si mně nechal zavolat admirál Telik a po dlouhém rozhovoru mne prakticky donutil, abych se stal donašečem pro Tal'Shiar. Chápejte, chtěl jsem po tom všem zůstat na živu a tohle byla jediná možnost. A teď bych se z toho chtěl nějak dostat. Proto doufám ve vaši pomoc." "Dobře, vyřídíme to jednoduše, pošleme romulany domů." "To byste, admirále, mohl? Víte, to by bylo...bylo by to...opravdu vysvobození. Ale nevím, jestli by potom něco nemohli provést. Tal'Shiar je mocná organizace, o čemž jsem se už hodněkrát přesvědčil." "Přidělím ti na nějakou dobu, řekneme prozatím měsíc, dva muže, kteří tě budou hlídat. A s tím, že čekáme velkou delegaci a romulané se nám tu nehodí přece nemůžeš mít ty nic společného, ne?" "Víte, admirále, právě jste dokázal, že se sem nejen že hodíte, ale že i sem patříte. A také jste dokázal, že vás jako svůj vzor neberu nadarmo. Já věděl, že vy mi dokážete pomoci. Jsem vám neskonale vděčný. Nikdy se vám nebudu moci dostatečně odvděčit." mé oči se více otevřely štěstím a na tváři mi zahrál příjemný úsměv. Byl jsem rád, že existuje takové rychlé řešení, i když jsem, někde v kouktu duše, pochyboval o jeho účinnosti. "Snad to bude stačit, vyprovodíme romulany do dvou hodin." napsali: Viceadmirál Marc Rico a poručík Ka'Vor OFF (Od viceadmirála): Tak, velitel se snad konečně vrací. Uvidíme, mám ještě nějaké malé technické problémy, ale ty by se měly vyřešit rychle a snadno. Prosím, přečtěte si tento log opravdu pozorně a pak hlasujte v novém tématu. _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 8. 5. 2005, 20:03
Thomas A. Chadwick Rekrut
„Catch me, as I fall.“ – Whisper; Evanescence
Založen: 19. 02. 2005 Příspěvky: 50 Umístění: 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience"
Pršelo. Byla mlha, temno i horko zároveň. On tam jen tak klečel. Klečel v krvi nad tělem svého kamaráda. Jeho phaserová puška ležela vedle něj. Pod ním zuřila bitva, kterou tato planeta nikdy předtím neviděla. Exploze, smrt, beznadějný konflikt mezi Federací a Dominiem. „Vidíš to? Pro co tu bojujeme? Není to naše válka. Neměli jsme tu být,“ řekl do ticha přerušeného hukotem deště. Nad jeho hlavou proletěl raketoplán, proděravělý od pozemní palby a odsouzen k záhubě. Ani si ho nevšiml. Podíval se na svojí ruku. Byla od krve jeho kamaráda. Pohlédl na něj. Vypadal šťastně, jako by byl spokojený tam, kam odchází mrtví. Usmál se. Z opasku vytáhl nůž. Přemýšlel, napřáhl se, aby o chvíli později ho nechal vyklouznout z ruky. „Marku, ach Marku…měls pravdu. Nejsem hrdinou, nedokážu nic. Bojovat, zemřít pro Federaci, zemřít proto, že zemřít chci.“ Ticho mu bylo odpovědí. Nevěděl jak dál. Byl jeden z mnoha tisíců branců federační armády. Jeho velitel, hrdina a vzor, přítel, ležel vedle něj, s břichem roztrženým střepinou od výbuchu, který měl zabít je oba. Nezabil. Ozval se flak následovaný explozemi viditelnými pouhým okem. Federační raketoplán jím proletěl, vypadalo to, že to bude dobré, ale pak…jedna z nábojnic explodovala těsně před kokpitem…výsledek byl až příliš výmluvný. Odlétající střepy z oken kabiny byly jen důkazem zkázy. Doufal. Doufal, že to nebude tak fatální, jak to vypadalo. Ano! ANO! Raketoplán letěl dál. Ne. Snad až moc málo doufal v zázrak. O jeden úhoz srdce se situace obrátila. Raketoplán se stočil, jen o málo, naděje byla, pak o víc a víc. A pak narazil do chladné blátivé země, která již nemohla vpít další krev mrtvých. Explodoval. „Proč? Proč tu jsme? Pro co? Naše krev lpí na této zemi, další a další naši bratři ve zbrani
umírají, aniž by měli šanci vystřelit. Vidíš to? Proč s tím Bůh nic neudělá? Jde je jeho moc, když ho potřebujeme?“ Pozvedl hlavu. Spatřil nádhernou explozi, jenž by uchvátila i naprostého pacifistu. Jen kdyby kvůli ní neumírali lidé. Pohlédl na svojí uniformu. Byla od krve, ano, od krve jeho přítele. Ale co pak…nemohl tomu uvěřit. Po jeho uniformě se rozléval ruměnec. Byl zasažen. Teď je tedy řada na něm. Necítil bolest. Cítil jen prázdnotu. Prázdnotu člověka, který neví, pro co položil svůj život. Ozval se flak. Tento den snad již po tisící. Vzhlédl a sledoval další padající raketoplán. Věděl, že je ztracen. Nadechl se a zavřel oči. Hledal svůj vnitřní klid. Hlavou mu probleskl ten verš - these wounds won't seem to heal, this pain is just too real. God knows what lies behind them. - Snad vteřinu před tím zaslechl, jak se pilot snaží vyhnout srážce. Bylo to marné. Náhle otevřel oči, věděl, že se to nikam nepovede, ale chtěl pohlédnout do očí toho, kdo způsobí jeho smrt. Spatřil jen blížící se předek raketoplánu. Jeho náraz byl vlastně vysvobození. *** Thomas Arianus Chadwick 22 let Rotmistr námořní pěchoty Federace, kolonie Quatal Velitel 22. družstva, 3. četa, rota E Vzdělání – střední Vyznamenání: Medaile za statečnost; Služba v Cardassijském prostoru Poslechněte si rozhodnutím vojenského soudu pro obvinění z porušení 2. směrnice Federace. Bod jedna je následující - obžalován z jednadvacetinásobné vraždy. Obviněný je nevinen. Bod druhý – obžalován z vydání rozkazu v rozporu se směrnicemi Federace. Obviněný je vinen. Bod třetí – obžalován z neuposlechnutí přímého rozkazu nadřízeného. Obviněný je nevinen. Bod čtvrtý – obžalován z úmyslného překročení pravomoci, které způsobilo smrt. Obviněný je vinen. Thomasi A. Chadwicku, byl jste tímto soudem shledán vinným ze dvou bodů obžaloby. Vaše přečiny byly vážné a nehodné příslušníka Federační armády. Rozhodnutím tohoto soudu jste okamžitě zbaven hodnosti, velení a veškerých poct vám uděleným. Jste propuštěn z Federační služby, pokud si nepřejete jinak. V tom případě budete odvelen k přeškolení mimo váš nynější obor a bude vám udělena rekrutská hodnost. Tento incident bude zaznamenán ve vašem záznamu. Proti rozhodnutí není odvolání. _________________ Desátník Thomas Arianus Chadwick; 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience", Theta Colony "První střílíme, poslední umíráme!" - Quatarští Draci “First in, last out!”
Naposledy upravil Thomas A. Chadwick dne 19. 5. 2005, 14:58, celkově upraveno 1 krát 10. 5. 2005, 18:19
Thomas Rover Praporčík
Tom ze Swannem odešli spolu z baru. Cestou se bavili o všem možném. Nakonec se však museli rozdělit, protože Swann už chtěl jít spát, protože služba mu začínala brzy ráno. Tedy brzy ráno dle pozemského času, na který byli zatím oba zvyklí. Tom už sám došel do prázdné kajuty. ‘Hmm, Jeri asi má buď službu nebo je někde s Isabelle. Co jiného se dá vlastně na SB dělat?’ pomyslel si a přešel ke své posteli, na které měl pohozené zavazadla a věci, které si dovezl z Akademie. Chvíli se přehraboval v jedné z kabel až nakonec našel to co hledal. Diplomatickou róbu. Opatrně ji vydělal a rozložil na postel.
Založen: 22. 11. 2004 Příspěvky: 37
Se zájmem si ji začal prohlížet. Ještě nikdy ji na sobě neměl, protože ji dostal těsně před odletem na SB. Vršek tohoto obleku se skládal ze spodní černé přiléhavé haleny a bílé volné vesty. Spodek byl tvořen velice volnými černými kalhotami. Halena byla celá černá s červeným límečkem, na kterém byl odznak, značící, že jeho nositel je oficiálním členem Diplomatického sboru Rady Federace. Kalhoty byli také celé černé, až na lemování nohavic, které bylo taktéž červené. Tom si přestal prohlížet své nové odění a rychle se do něj oblekl. Převlečení se ze současné kadetské uniformy do tady tohoto mu netrvalo ani dvě minuty. Ještě zašel k zrcadlu, které bylo ve sprše a upravil si límeček a vlasy. Chvíli tak na sebe hleděl do zrcadla, ale pořád měl dojem, že mu tam něco chybí. Za chvíli si vzpomněl. Na jeho hrudi se neleskla insignie. Zašel zpět do kajuty a ze skříně, kam si uklidil poskládanou uniformu a vzal si svůj odznak. S ním se vrátil před zrcadlo. Chvíli přemýšlel nad tím, kam si ho má připnout a zdali.
„Ksakru, to jsme se na akademii neučili,“ zaklel. Nakonec si strčil insignii do kapsy. Poté co vyřešil toto velké dilema odešel z kajuty a zamířil směrem k výtahu. „Takže T´Nesk má být na palubě 62, Diplomatické oddělení A,“ opakoval si Tom v prázdném výtahu informace, které mu Martel řekl. Turbovýtah už na toto místo cestoval. Tom se zamyšleně opřel o stěnu a doufal, že ještě potká tu ‘Krásnou neznámou’, která mu totálně zamotala hlavu, když jel za Swannem do baru… Z myšlenek ho vytrhlo otevření dveří. Do výtahu vstupoval nějaký civilista, který zde patrně trávil svou dovolenou. Nový člen Diplomatického zboru, pospíchající za jistým delegátem jenom zkontroloval, kde se nachází a vrátil se ke svému hloubání. Výtah zastavil podruhé. Tentokrát kvůli Tomovi, který zde vystoupil. Výtah odfrčel i s civilistou pryč a Tom stál na chodbě s úkolem najít T´Neska. Tentokrát Tom naštěstí věděl, že má hledat dveře s číselm 540. Zamířil tedy chodbou a sledoval čísla na dveřích. Asi po minutě chůze narazil na číslo 540, ale to patřilo k nějakému archivu. Tom pokračoval chodbou a míjel čísla 541, 543, 545… Po další minutě chůze našel dveře, u kterých bylo napsáno, že vedou do kanceláře delegáta T´Neska, který je přítomen a je sám. Tom zmáčkl tlačítko na panelu u dveří. Ve vnitř se ozval typický zvuk. T´Nesk seděl za stolem a procházel si informace o nově odhaleném členu Kobry. Sám se podivoval, co to bylo za rozsáhlou organizaci. Její členové byli ze všech koutů a pozic na stanici. Byli zde obyčejní uklízeči, opraváři, ale také už se tu vyskytli poddůstojníci Hvězdné Flotily. Podíval se na PADD, kde bylo také zobrazeno, kolik je hodin. Bylo už dvacet minut po oficiálním skončení jeho služby, ale jak ho Martel informoval, měl se tu nahlásit jeden kadet z čtvrťáku AHF. Říkal si, že počká ještě dalších dvacet minut a pak půjde do své kajuty spát, protože už toho měl taky dost… „Píp…“ vyrušilo delegáta z jeho myšlenek a čekání. „Dále,“ rozkázal. Dveře se otevřely a v nich stál mladík, v diplomatické róbě a s odznakem sboru. Mladík nervózně vstoupil do místnosti, čímž udělal místo a dveře se zavřeli. „Vítejte kadete,“ pozdravil delegát a rukou naznačil, že se má posadit do jednoho volného křesla. Kadet tak učinil.
Tom se posadil do křesla a čekal co mu T´Nesk řekne. „Kadete, nyní jste, sice jenom dočasně, ale přece, právoplatným členem Diplomatického sboru Rady Federace. Tím pádem pro vás mám případ, o kterém by se nikomu, kdo není členem Sboru, nesmělo nic říct. Proto vás důrazně upozorňuji, že jste vázán slibem, který jste složil ještě před tím než jste vyrazil na základnu. Je to jasné?“ Tom si vyslechl to co mu delegát řekl a přikývl. „Ano, je mi to jasné, pane.“ „Dobře,“ pokračoval delegát „takže zde v tomto PADDu jsou všechny informace, které budete ve svém případu potřebovat.“ Řekl a sebral ze stolu PADD, který si až do Tomova příchodu četl. „Spadáte pod mé přímé velení, tím pádem budete-li mít jakékoliv problémy tak se na mne obraťte. Dále vás upozorňuji na fakt, že se za všechno co uděláte zodpovídáte mě osobně a v případě nutnosti mi vysvětlíte důvod toho a toho rozhodnutí. V rámci vaší práce máte právo si vyžádat jakoukoliv informaci se zabezpečením do úrovně 5. Je vám to jasné?“ Tom jenom přikývl. Delegát se zvedl ze křesla a zamířil k Tomovi. Ten se postavil. Delegát podal kadetovi PADD. Ten ho vzal a předal do levé ruky. Pravou podal T´Neskovi, který mu nabídl svoji. „Takže kadete, nyní už smíte jít, pokud budete potřebovat nějakou volnou místnost tak se obraťte na mého zástupce a ten vám nějakou přidělí.“ „Děkuji pane,“ poděkoval Tom. „A teď pokud mě omluvíte tak bych šel spát.“ „Ehm, jistě pane.“ Řekl Tom a otočil se. Prošel dveřmi a zadíval se do PADDu… _________________ Thomas Rover 11. 5. 2005, 19:28
Richard Wan Praporčík
Zobudil som sa na prenikavé pípanie budíka.. natiahol som sa a umlčal ho.. Prevrátil som sa na chrbát a zahľadel sa na strop.. Bol rovnaký ako včera, ako predvčerom.. je stále totožný s mojou predstavou stropu.. Po dvadsiatich minútach ma to prestalo baviť a vyliezol som s teplej postele, šlo to ťažko. Mal som chuť sa na to vykašlať, ostať v nej a preležať celý deň.. Asi to však bolo svedomie.. čo ma zdvihlo z nej. Pomaly som sa ospalý vtáckal do kúpelne a vytlačil zbytok zubnej pasty na kefku. A začal som.. Môj zrak skĺzol na zrkadlo. Bol som to ja.. zahľadel som sa do svojich očí.. Založen: 06. 11. 2004 Příspěvky: 82 Umístění: Sektor Theta, kolonia Vero
Boli hnedé a bezradné.. „Krásne hlboké oči“ tak to povedala ta mladá žena ktorá my zlomila srdce.. zlomila a odišla.. Spomenul som si na ňu.. áno.. včera som ju zazrel s malým štvorročným dieťaťom na ceste.. usmievala sa.. a bola šťastná.. Vypláchol som si ústa a zavrel na chvíľu oči.. videl som ju.. Moje obliekanie bolo jednoduché.. pripravené šaty padli ako uliate.. Posledný pohľad na moju izbu a ja som vyrazil. Cestou som stretol veľa známych a ja som sa ich zdravil a usmieval sa.. oni sa mi môj pozdrav opätovali a pokúšali sa na tvárach vykúzliť úsmev.. niektorým to šlo ťažko.. Uponáhľaná doba, pomyslel som si a pokračoval vo svojej ceste. Pred svojím cieľom som sa na okamžik zaváhal a vstúpil.. Práporčík Richard Wan si dookola čítal oznámenie ktoré mu prišlo. Konečne.. povzdychol si a spomenul si na ťažký štvrtý rok Akadémie. Smrť Martina ho ešte viac zahnala do kúta svojej duše a on vedel, že ešte dlho sa nebude môcť tešiť zo života. Posledné mesiace po jeho smrti sa Richard uzatváral do seba a prestal chodiť do spoločnosti. Simon sa márne snažil ho vytiahnuť s tejto ulity, bol sám a nikoho nechcel vidieť. Naopak viac sa zahĺbil do práce a jeho úsilie si všimli aj jeho nadriadený.. Ešte raz si prečítal oznámenie v ktorom stál termín jeho pohovoru s Hlavnou poradkyňou nadporučík Amber Hannach. Skontroloval svoju uniformu a urobil na nej posledné úpravy až bol nakoniec spokojný a vyrazil s ubikácie. Pred dverami kancelárie na okamžik zaváhal a stúpil.. V kancelárií sa postavil do pozoru a zahlásil sa staršej žene, ktorá v civile sedel v kresle. Richard ju spoznal podľa fotografií ktoré si preštudoval pre touto návštevou. „Madam, práporčík Richard Wan, prišiel som na dohovorený pohovor.“ Nadporučík Hannach sa otočila od obrazovky a prenikavým pohľadom sa zahľadela na práporčíka. Wan cítil ako ho hodnotí a začína dávať najavo svoj záujem. „Takže vy ste ten mladý práporčík čo sa hlási na miesto zástupcu?“ „Áno madam.“ „Nie som žiadna madam Richard, volám sa Amber. Takže sa mi tu posaď porozprávame sa..“ OFF: Skôr ako ma začnete kameňovať.. možno si to všimnú ty správny ľudia a ja dostanem Podal som si žiadosť.. ale nehýbe sa to odpoveď Ako kadet som prišiel na SB dostal tu hodnosť práporčíka a neodišiel stadiaľto.. takže mám pravo napísať tento log.. aspoň podľa môjho názoru _________________ "Tým, čím som bol včera, dnes už nie som a zajtra nebudem" Hlavní poradce kolonie Vero, praporčík Richard Wan.
13. 5. 2005, 18:32
Thomas A. Chadwick Rekrut
Založen: 19. 02. 2005 Příspěvky: 50 Umístění: 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience"
Plukovník hleděl na komodora a přemýšlel nad tím, co se jí právě chystal navrhnout. Nevěděl, kdy přistoupil na ten šílený nápad. Jak se jen ten voják jmenoval? Fredor? Dragos? Něco takového. Ano. Marco Dragos. „S čímpak jste za mnou přišel, plukovníku?“ zeptala se komodor Hayds, když si konečně přiznala, že to s čím plukovník přišel, je vážné. Plukovník jí pohlédl do očí a položil na stůl složku. Komodor přešla ke stolu a sedla si na viceadmirálovo místo. Přisunula si k sobě tu složku a otevřela jí. Chvíli se na dívala a poté opět otočila svůj pohled na plukovníka. „Odkud toto máte, plukovníku?“ Plukovník se mírně ošil – přesně na tohle se ptal toho Dragose. A ten mu na to neodpověděl… „Od jistého mariňáka. Mám dojem, že by mohl pracovat pro FMIA (Federační Vojenské Zpravodajství) či pro něco podobného. Tohle jsou silně důvěrné informace a dle jeho hodnosti – k něčemu takovému se nemůže člověk dostat jen tak v odpadkovém koši.“ „A co chcete, abych s tím dělala já?“ odpověděla neutrálně komodor. Plukovník se zvedl a přešel k jednomu z obrazů, visících po jeho pravici. „Proboha Sandro. To co se tam píše – to je interní komunikace Černé Kobry zde na stanici, dál máš plány apartmánu zde na stanici, který je tam označený jako zdejší lokální velitelství, o trochu dál časový rozpis a jména raketoplánů, které sem vozí pro ty teroristy materiál a nové „talenty“. A tohle vše mi dal nějaký rotmistr v baru! Prostě přišel, položil to na stůl. Zasalutoval a odešel!!“ Komodor se odmlčela. „Jak můžeme vědět, že je to pravé?“ „Rozvědka mi to včera večer potvrdila. Některé z těch informací tam již mají i oni a dle jejich názoru to sedí. Víš, pokud je to opravdu pravda…víš co to je za šanci? Jak dlouho nás již tahají za nos? Tři týdny? Déle? Tohle je šance vrátit jim úder. Včera večer zemřela podporučík Valmor. Byla v mém praporu. Ani ne před týdnem nastoupila a teď je mrtvá. Neznal jsem ji ani dle jména a to měla být mým velitelem čety. Já si to klidně vezmu na triko, jen chci vědět, že s tím souhlasíš. Že schválíš úder.“ Komodor sebou trhla, když zaznělo jméno podporučíka Valmor. Přece vždyť před několika dny… „Já nevím, Williame. Já tohle nedokážu rozhodnout. Já…dám ti v tom pravomoc, ale nevím, mám z toho špatný pocit. Něco jako předtucha, či něco takového…“ „Stojíš za mnou, Sandro? To jediné chci vědět.“ Sandra nevěděla, co odpovědět…pokud je pravdivé to co se tam píše…ne, již mnohokrát váhala. Tohle je šance skončit to všechno. „Máš v tom volnou ruku a podporu velitele stanice, Williame.“ „Dnes večer jsem vás sem svolal, jelikož se nám do rukou dostala karta, kterou když vyneseme, vytřeme tak několika jiným hráčům v naší společné hře s Kobrou oči a shrábneme bank. Dnes večer jsem vás sem všechny svolal, jelikož máme šanci, kterou nehodlám promarnit.“ „Pane, o co se jedná?“ ozval se nějaký poddůstojník. Plukovník se na něj trošku zamračil. „Strpení, seržante.“ Na obrazovce se objevila nahrávka z hangáru, na níž bylo patrné, jak na stanici přilétá neohlášený raketoplán, který je o okamžik vyložen a odlétá. Nikdo z přítomných netušil, o co se jedná. Tedy skoro nikdo. „Pánové, toto je ze včerejší noci. Byl to raketoplán Kobry. Ano, odhalili jsme činnost a dodávky materiálů Černé Kobry. Odhalili jsme i umístění jejich velitelství. Je na čase vyložit karty na stůl. Ano. Jdeme do bitvy, která rozhodne válku. Jdeme zvítězit. Dnes večer Kobra padne.“ „Plukovníku, bude těžké je porazit. Máte dostatek materiálů a já vám fandím, ale je bláznovství se pokoušet Kobru rozdrtit v jediném útoku a konvenční silou maríny. Nechte to zde a zaručuji vám, že se postarám, aby naši muži to celé vyřídili.“ „A aby pak rozvědka slízla veškerou smetanu? Na tohle stačíme sami. Uvidíte, co ještě marína dokáže. Jsme schopní to celé vyřídit sami.“ „Plukovníku, ale za jakou cenu?“ „Tyto apartmány jsou velitelstvím Černé Kobry. Vím že by každý zde v této místnosti z fleku řekl nejméně pět důvodů, proč bych zrovna jemu měl svěřit tu odpovědnost, aby vedl své družstvo a zvítězil tam ve jménu Federace. Víte, přemýšlel jsem o tom velmi dlouho, probíral se vašimi záznamy, pročítal vaše zprávy a hodnotil vás samotné. Je mi líto. Žádného z vás jsem nevybral,“ plukovník se odmlčel a poté pohlédl do první řady, kde seděl mariňák s hodností rekruta. „Pane Drazdići, předstupte a ukažte zde přítomným svůj plán útoku,“ řekl plukovník. Luco nedal na sobě znát nic. Bez pohnutí jediného svalu na obličeji se zvedl a vystoupl na stupínek. Shlédl všechny ty důstojníky, kteří zde tento večer seděli a nemohli uvěřit, že všichni utřeli v tak zářném úkolu kvůli nějakému rekrutovi. „Tak jak zde bylo předneseno, tým podporučíka v.z. Drazdiće zničí velitelství Černé Kobry, tým kapitána Danton zlikviduje nepřátelskou aktivitu v hangáru 3, major Slavik si vezme hangár 8. Všichni již znáte své úlohy a celkový plán útoku. Není tedy žádná překážka bránící tomu, aby dnes večer Černá Kobra padla. Bůh nás provázej.“ Brífingová Místnost 33B, o dvě hodiny později „Toto je velitelství Černé Kobry zde na stanici. Jak vidíte, zásah bude tvrdý oříšek. Celé se to rozprostírá v šesti místnostech. Předsíň, nějaké boční místnosti a obrovský pokoj a kancelář. Naším úkolem bude vpadnout tam a vše neutralizovat. V ten samý čas všude po stanici začnou
represní akce proti ostatním buňkám Kobry. Velitelství nám nepovolilo zostřené prostředky, takže si budeme muset vystačit s tím, co umíme a co na normální akci dostaneme.“ Luco se chvíli odmlčel. Když nepřicházely protesty, pokračoval v brífinku. „Akci uděláme na tři týmy po třech příslušnících. Thomas, já a náš nováček Hudson půjdou zde, otevřou hlavní dveře a zlikvidují odpor v předsálí. Michail povede Ragara a Veerse, vpadnou do vedlejší kanceláře zde nalevo z vzduchotechniky. Zde neutralizují odpor a přejdou do předsálí. Mia a Thelonius půjdou s Cardbarem. Vpadnete do tohoto pokoje, do nějž se prořežete stropem, neutralizujete odpor a přejdete do předsálí. Zde se naše týmy spojí a provedeme útok na operační místnost. Všechny tyto útoky budou koordinované a v jeden čas. Jde nám o moment překvapení. Já mám označený Rudý, Mia bude Zelená a Michail bude Modrý. Celkové volání pro velitelství je Eagle a vaše číslo. Rozuměli jste plánu?“ Všichni přikývli. „Rudí připraveni. Zelení připraveni. Modří připraveni.“ Alfa, jdem! Luco a Hudson zajistili dveře. Thomas zatím prozkoumával vstupní terminál a hledal cestu, kterou by mohli vstoupit nezpozorovaní. „Mám to, Rudý 1,“ pošeptal do vysílačky. Vzal jemný prášek a posypal jím terminál. Lehce ho sfoukl, ale tam, kde se zadával vstupní kód, prášek zůstal. Thomas vzal izolační pásku a terminál přelepil. Ukázal OK a Luco přikývl. Hudson se přesunul do vstupní pozice a vzal si do ruky flashbang. „Rudí připraveni,“ oznámil Luco. Chvíli čekali, než i ostatní týmy oznámí svou připravenost. Luco řekl jen to jedinou kouzelnou formulaci. „Alfa jdem.“ Thomas rychle vyťukal kombinaci a dveře se otevřeli. Hudson do místnosti za nimi okamžitě hodil flashbang. Rychle se otočil za roh a jak zazněla exploze, vpadli dovnitř. Byla to standardní uvítací místnost. Nějaký nábytek, bar, koberec. Ti vevnitř byli viditelně zaskočení. Thomas okamžitě začal s palbou. Jeho TR-116 zasáhla dva teroristy dřív, než stačili cokoliv udělat. Vzduch prořízly i phaserové paprsky z Lucovo EVA pušky a Hudsonovo pušky Mk. IIIb. Odpor byl neutralizován dříve, než mohl být zaznamenán. Thomas pozvedl ruku a tým se zastavil. Rychle předal rozkaz a Hudson i Luco přešli do jiných střeleckých postavení. „Tady Zelená 1, jsme pod těžkou palbou. Potřebujeme helpnout, pospěšte si.“ „Rozumím, zelená 1,“ odpověděl Luco. Thomas dal další rozkaz. Tým přešel do pohybu. Kontrolovali mrtvé a neutralizované. Jen dva mrtví. Hudson právě přecházel k poslednímu, když ten se náhle otočil. Měl v ruce granát. Hudson nezaváhal. Vrhnul se po něm. Věděl, že právě obětoval svůj život, aby zachránil jiné. Zazněla tlumená exploze. Dveře po jejich levici se otevřeli. Modří se připojili. Rychle přešli k Thomasovi. Luco mezitím rychle přeběhl k Hudsonovi. Zkontroloval jeho stav. „Eagle 11 pro C2. Máme KIA. Ronald Hudson,“ řekl. O chvíli později se ozvala exploze. Tentokrát hlasitější a mohutnější. Podlaha pod jejich nohami se zatřásla a všichni upadli. Něco se stalo… Dveře se otevřeli a do Hangáru 3 vpadlo útočné komando kapitána Danton. „Na zem! Lehněte si na zem a dejte ruce za hlavu!“ zařvala a brzy hangár byl mariňáků plný. Všichni teroristé pozvedli své ruce, vedíc, že tohle je konec. Jeden z každé dvojce, po kterých mariňáci dovnitř vtrhli, zajistil jednoho z podezřelých. Když seržant přešel k jednomu, který klečel u nějaké bedny, ten terorista po něm skočil. Kapitán se po něm otočila. To co viděla, ji šokovalo. Ten terorista seržanta srazil a vyrazil mu jeho pušku z ruky. V jeho ruce se objevil odpalovač. „Bomba!“ zařvala kapitán, ale to již terorista pronesl poslední slova, které kdo v tom hangáru slyšel. „Kobra je věčná.“ Mia s Theloniem a Cradbarem již byli dávno připravení, když se ozval rudý tým, že můžou zasáhnout. Když přišel rozkaz k útoku, stačilo jen, aby Thelo kopl do prořezané části a ta vypadla ven. Mia rychle seskočila, následována Cardbarem a Theloniem. Ihned začali s palbou do nepřipravených nepřátel. Pár jich dostali, ale bylo jich víc, než kolik předpokládali. Oni byli tři, nepřátel asi tak pět nebo šest. Ozvala se rána z flashbangu a následná střelba. Dobrá, rudí už také začali s útokem. „Tady Zelená 1, jsme pod těžkou palbou. Potřebujeme helpnout, pospěšte si,“ řekla Mia a schovala se před paprskem, který zrovna prořízl vzduch nad její hlavou. „Rozumím, zelená 1,“ jí bylo odpovědí. Dobrá, budou muset chvíli vydržet. Rychle se vyklonila z boku krytu a vypálila několik střel po nepřátelích. Ti palbu opětovali. Dokonale jeden druhého přibili k zemi. Avšak Mia a její tým byli „trochu“ přesnější. Tři teroristé již leželi na zemi, omráčení následkem zásahů z pušek Mk. IIIb. Rudí právě dokončovali vyčištění místnosti, když poslední z dva z teroristů vyběhli proti Mie. Ona i Thelo se vyklonili a vypálili, žel, do stejného protivníka. Mie až teď došlo o co jim šlo. Všimla si odpalovače v ruce toho druhého. Rychle přecílila, vystřelila… „Bomba! K zemi!“ zařval. Ozvala se exploze. Ozval se náraz střepin dopadající na její kryt, starodávný a masitý stůl. Mia pohlédla vedle sebe. Cardbar to dostal na plno, ležel tam bezvládně v kaluži vlastní krve. Thelo…ach Thelo! Byl raněný! Jeho kryt prorazila jakási trubka, která ho ke krytu doslova přišpendlila. Nehýbal se, byl už také mrtvý? Ozval se náraz a zvuk bortícího se skla, okamžitě vycucnutého do prostoru. Exploze prorazila trup! „Mia Lucovi! Jeden se odpálil, prorazil trup! Přecházím na nouzovou záchranu! Máš pět minut!“ zařvala. Stůl za jejími zády se o trochu posunul. Papíry, které na něm leželi, již vycuclo venkovní vakuum. Díry ven nebyla velká, ale stačil by jediný větší předmět…Mia okamžitě šáhla do sumky pro plynovou masku a nasadila si jí na obličej. Nahmatala utěsňující ventil – ironicky pracující na
principu vakua – a vytrhla ho. Ozval se drobný sykot a maska byla utěsněna. Ihned přešla pod stůl, aby byla chráněná před letícími předměty. Vyšroubovala filtr a hodila ho na zem, tlak ho okamžitě vzal a vrhl proti prasklině v oknu. To prozatím drželo, i když praskliny se stále rozšiřovali. Mia z malé polní vytáhla malou kyslíkovou bombu a pevně si ji připevnila na popruh. Vzala dýchací trubici a připevnila ji k masce. Jaký to byl blažený pocit, nadechnout se čerstvého vzduchu. Vedle ní se roztříštila váza, což jí rychle z toho pocitu vytrhlo. Vykulila se zpoza stolu. Pohlédla na Thelonia. Letící předměty ho ošklivě zranili, ale pro dobro věci ho i probrali. V očích měl bolest. Mia se k němu rychle dostala přískokem. Tlak v místnosti klesal. Sklo zase o trochu povolilo. Vakuum o trochu více nabralo na síle. Díra byla již tak velká, že jí pronikly i větší předměty. Mia rychle vyndala Theloniusovo masku a nandala ho na jeho zkrvavený obličej. Filtr se nesnažila ani vyšroubovat. Prostě ho ze závitu vytrhla. Sáhla mu do batohu a nahmatala dýchací trubici, kterou vytáhla a rychle ji našroubovala na místo. Bylo jedno, že ji měla vyndat i s kyslíkovou bombou. Thelo se jí snažil něco říct, ale neslyšela ho. Až teď jí došlo, že si znovu nezapnula vysílačku. Okamžitě to napravila. „Cardbar…on…“ ozvalo se. Mie to okamžitě došlo. Pohlédla na Cardbara, jehož bezvládné tělo se zachytilo o výstupek schodu. Došlo jí, že to nestihne. Rychle trhla za utěsňující ventily na Theloniusovo masce a druhou rukou vytáhla nůž, jímž jediným sekem přesekla tu trubku, jenž Theloniuse spojovala s jeho krytem. Pevně ho chytla. Cardbarovo tělo se přetočilo a přetlak ho hodil proti sklu, které již nemohlo vydržet další náraz. Uvolnilo se a vakuum, které předtím jen tak trochu flirtovalo s vnitřkem místnosti, nyní přešlo v plnou sílu. „Máš pět minut!“ blesklo Mie hlavou, když ji i Thelonia vycuclo vakuum do volného prostoru… „Eagle 11 pro C2, exploze v místnosti. Ztratili jsme kontakt s Zeleným týmem, žádám o další instrukce,“ řval Luco do vysílačky, aniž by si mohl připustit, že jeho přátelé a spolubojovníci nežijí. „C2 pro Eagle 11, zdá se, že byl proražen trup. Nejspíš už nežijí, pokračujte v misi,“ ohlásilo suše velitelství. Luco už chtěl puknout vzteky, nad tím, jak jeho přátele velitelství tak rychle pohřbilo, když mu probleskla hlavou ta věta, kterou pronesla Mia těsně po výbuchu… „Nahlásili nouzové opatření, C2. Nahlásili ERES (Emergency REscue Steps). Možná jsou ještě naživu…“ „Jak jsem říkal, Eagle 11, nemůžeme potvrdit jejich přežití. Máme i další exploze různě po stanici. Jste v pořadníku, víc pro vás udělat nemůžeme.“ „Tak tam sakra pošlete raketoplán! Víc po vás nežádám!“ Thomas šáhl Lucovi na rameno, aby ho uklidnil. Ten ho jen odstrčil. „Musíme pokračovat v práci. Jdeme vyřítit ty bastardy.“ Hangárem se rozezněla poplašná siréna, tak vtíravá a nepříjemná, jak jen siréna mohla být. Personál rychle začal předletovou přípravu několika raketoplánů, které zde dokovaly. Mariňáci hlídající hangár rychle pozvedli své zbraně a přešli do tolikrát nacvičeného taktického palebného rozmístění. Dveře se otevřeli a dovnitř vběhli čtyři piloti, kteří ihned zamířili na svá stanoviště, kde převzali rozkazy. Technici právě odpojovali palivové přívody, když je piloty od raketoplánů odehnali. Poté ihned do nich zamířili a přerušili předletovku. Zavřeli zadní rampu a nechali automatiku otočit raketoplány do startovací polohy. Vzletová plocha se aktivovala a ukazovala bezpečnou průletovou zónu. 3..2..1..START Všechny tři raketoplány jako jeden zažehli impulsové motory a vyletěli vstříc záchraně nezachranitelného… „Připrav impuls,“ řekl Luco, šílený ve svém pohledu i chování, a přesto velitel. Nelze mu říci ne. Nešlo odporovat. A tak vytáhl ze svého batohu mírně protáhlou trubici, ke které potom ihned přidělal timeclock. „Thomasi, až otevřeš dveře, Michail to dovnitř hodí. Víš co to udělá, takže se na to připrav. OK? 3214-JEDEM!“ Thomas udělal úkrok zpět a odpálil DC2 (trhavinová páska pro průraz dveří . Letící trosky dveří následovala impulsová corová bomba (obdoba EMP). Stačil jen jeden či dva úhozy srdce, aby explodovala. Místností prošla téměř neuvěřitelně modrá vlna. Světla pohasla… Luco vpadl dovnitř a Thomas okamžitě věděl, jako vždy předtím, když bojovali na nože s nepřítelem kdykoliv předtím, že by potřeboval tu jeho mocnou chladnokrevnou zuřivost. Anebo se možná potřeboval dívat na zabíjení s odstupem. Jiskřičku vyrovnanosti našel v myšlence na Miu, Thelonia, Hudsona, Cardbara…i na všechny ty, kteří ti tam vevnitř zabili. Tohle je za ně. Odhodil pušku, z levého pouzdra na stehně vytáhl jeden bojový nůž, z pravého druhý. Vyřítil se ještě před Lucem, otočil se kolem dokola v dokonalém kotoulu a našel proti němu stojících osm teroristů… je těžké popsat zbytek, aniž bych ho vypodobnil jako chladnokrevného a nelítostného zabijáka. Nemám touhu vynášet či naopak snižovat to, co dělal. Nechtěl zabíjet. Ale znal svou povinnost a věděl, co by se stalo, kdyby selhal. Prostě byli na špatné straně. Tři teroristé stáli po Thomasovo pravici, pět jich stálo za jeho zády. S čepelemi v rukou se vrhnul na toho před sebou. Pravou čepel mu vrazil do srdce, poté se v bezdotykové hvězdě přesunul doprava, aby v dokonalém chaku vytrhl čepel a vrhnul ji do druhého teroristy. Zády k tomuto švihem přerušil levou krční tepnu třetího. Zaslechl jen výmluvné zahučení vystřikované krve a v otočce se zadíval na těch pět, kteří se nyní nacházeli před ním. Kdyby nebylo té impulsové bomby, tihle teroristé by na něj již zahájili phaserovou palbu, takže by nebylo jisté, zda by jeho výcvik a schopnosti stačili na to, aby přežil. Teď jim však zbývalo jen to, co měli po ruce, nože, pěsti a touha zůstat na živu. Všech pět se jich na Thomase vrhlo. Okolo Thomase se mihl Luco v obrátce, ve které se pootočil
o 180?, přiskočil za dva z nich a máchl čepelemi shora tak tvrdě, že jim prorazily lebky a zabořily se do mozku. Teroristé se srazili hlavami a když své nože vytrhl, padli na obličej. Dva se rozhodli bojovat, jeden využil situace a pokusil se utéct. Thomas se vrhl na levou stranu, odrazil se k shoru , sklouzl kolem nich s napnutýma nohama i rukama a těm dvoum přeťal krkavice. Padli na podlahu jako dominové kostky, zatímco si svírali rukama hrdla a jejich krev jim prýštila mezi prsty. Třetí se vyřítil k dveřím, kde dostal silnou ránu do břicha. Michail ho okamžitě chytil pod krkem a přitiskl ho ke stěně. V jeho ruce se objevil nůž. „Ne!“ zařval Thomas a Michail jen přikývl. Tenhle bude žít. Pustil ho za zem a jediná rána ho poslala do bezpečí bezvědomí. Michail ho vytáhl ven, zatím co Luco přešel k Thomasovi. Pohlédl na místnost. Strach, zloba, nenávist a vztek…opět šli přes hranu, kterou již překročili tenkrát na Quatalu. Luco přikývl a Thomas vytáhl nízkoobjemovou bombu, kterou měl v batohu. Když se za nimi zavřely dveře, ozvala se rána, která potvrdila, že důkazy o zabíjení si vzala ta bezedná černota vesmíru, tak jako jejich přátele… „RK21 pro letovou kontrolu, našli jsme rekruty Cabbela a Khazanskou. Dle skenerů ještě žijí. Žádáme o jejich okažitý transport, posíláme koordináty!” „Potvrzuji, RK21. Pošlete 23 se podívat na poškození trupu po explozi, vysadili nám tam totiž veškeré systémy na palubách 56,57 a 58, s vyjímkou podpory života.“ „RK 21 rozumí.“ „Rekrute Drazdići, vaše útočná akce byla brilantně naplánována a provedena,“ Luco chtěl namítnout, že přišel o tři muže, ale plukovník ho nepustil ke slovu, „a já jsem potěšen. Podařilo se nám zlikvidovat Černou Kobru. Bezpečnostní oddíly díky vám nyní pročišťují posádku SB1. Třetí četa má odletět s Dirkosem na Talus III, ale rozhodl jsem, že vy, ani váš tým se k ní již nevrátíte. Překládám vás v páté. Tato četa se nalodí na osobní křižník admirála Rica, která se náhodou ještě nachází v hangáru stanice. Tamní velitel maríny vás čeká.“ „Kam míříme, pane?“ zeptal se Luco. „To vám řekne až on. Vrátíte se na své původní působiště. Koloniální marína. Vy, desátníku Drazdići, povedete svůj tým jako oficiální expediční průzkumný tým. Budete mít samozřejmě podporu celé tamní koloniální posádky.” Zvedl odznak, obdelník s jednou šipkou směřující vpravo. Luco ho znal pod přezdívkou “čára života”, což bylo celkem ironické, vzhledem k úmrtnosti desátníků v koloniích. Díval se na ten odznáček, ale neodvážil se na něj sáhnout. “Pane? Můžu mluvit na rovinu?” “Jistě, ale buďte stručný.” Pane, ani ne před čtvrt rokem jsem stál před polním soudem pro těžký zločin. Účastnil jsem se masakru, při němž přišlo o život jednadvacet civilistů. Velel jsem za svou kariéru jen dvakrát, z toho se mi jednou mé družstvo vzbouřilo. Uvědomuji si, že lidi s mými zkušenostmi je třeba, ale pochybuji, že bych byl morálně připravený na takovu odpovědnost, pane.” Danton mávl rukou a upřel pohled do neurčita. Vypadalo to, že má plnou hlavu něčeho jiného, a chvíli trvalo, než se zase vrátil k Lucovi. “Nutnost si to vyžaduje, bohužel.” “Chápu, pane,” řekl Luco a vstal. Zasalutoval, obrátil se na patě a zamířil k odchodu. “Omlouvám se, že nutnost vašeho přeložení mě nutí upustit od slavnostní procedury spojené s povýšením vás a vašich mužů, ale tohle by jste si měl vzít.” Pozvedl odznak mezi palcem a ukazováčkem. Luco se začervenal, obrátil se a svou “čáru života” společně s hodnostmi “vojín” pro své muže převzal. Plukovník nanejvíš zvážněl a hlas se mu překvapivě zlomil. “Bůh vám žehnej na vaší cestě.” Luco odešel z úřadovny a nalodil se i se svými muži na admirálskou loď, aniž by věděl, že ve chvíli, kdy loď opouštěla hangár, Danton si přiložil pistoli ke spánku a dokázal, že je skvělý střelec. Jeho krev se rozstříkla po hlášení o ztrátách, které těsně předtím četl. Několik kapek poskvrnilo i obrázek jeho dcery, o které se právě dozvěděl, že ji zabila exploze v hangáru 3. Thomas seděl nad tělem seržanta Hudsona, a právě dokončil vyprávění toho všeho. Na druhý den jsem mluvil s Cabbelem. Zeptal se mě: Co se změnilo po tom, co jsme zvítězili? Odpověděl jsem: Nic. Ale to není pravda. Myslím, že se změnilo všechno. Vím, že jsem se změnil já. Předtím, než jsem se sem dostal se mě kamarád zeptal, vlastně jsme právě odjížděli na Quatal. Zeptal se... Proč jdeš bojovat do cizí války? Myslíš si, že seš hrdina? Nevím, co jsem tehdy řek', ale...zeptal se mě ještě jednou, a já mu odpověděl: "Ne". Nebylo tu cesty zpět. A nikdo tady nemusel být hrdina...někdy to tak prostě je. Promluvím si s tvým otcem a matkou, až se vrátím domů, OK?” Během útoku na velitelství a buňky Černé Kobry zahynulo více jak 100 teroristů a 18 námořních pěšáků Federace ztratilo své životy. cpt. Mary Danton 1lt. Carl Pearson 2lt. Zoltar Pierson 2lt. Albert Thayer pppc. Steve Pope i.m. 1WO. Trent Hayden
1WO. Jeff Henderson 2WO. Zena Kincaid vel. Emily Gerber sgt. Han Wells nrtm. Jessica Lee rtm. Ronald Hudson i.m. rtn. Rob Dean pvt. Kris Cottrell pvt. Mark Cardbar pvt. Jessica Lee pvt. Kyle Ragar bnc. Odette Green Rotmistr (i.m.) Hudson byl prvním vojákem, který dostal Medaili Cti posmrtně, od války s Dominiem. Plukovník William J. Danton vzal za akci plnou odpovědnost. Roku 2382 byla zlikvidována poslední buňka Černé Kobry. Druhý den na to bylo dopřáno plukovníkovi Dantonovi plných vojenských poct. Smrt podporučíka Valmor nikdy nebyla objasněna. …a nikdo vám nepoví o mé smrti, a nikdo nebude kvůli mně truchlit, a nebudu pohřben v posvěcené zemi, a žádný zvoník nezazvoní umíráčkem, a nikdo se nepřijde rozloučit s mým mrtvým tělem, a žádní pozůstalí nepůjdou za mou rakví, a nikdo nebude znát jméno nad mým hrobem, a žádné květy neporostou na něm neporostou, a nikdo si na mě nevzpomene, a přece jsem to byl já, kdo tu žil a zemřel mezi vámi. – Michail Berezov +2.6.1994
Naposledy upravil Thomas A. Chadwick dne 19. 5. 2005, 15:15, celkově upraveno 1 krát 14. 5. 2005, 17:22
Jaremi Erik Johanson Kadet 4. ročníku
"Kolik, ještě barelů máme přenést na T´Sao?" zeptal se mě kolega od vedlejší konzole. "Nevím." pokrčil jsem rameny. "Ale vypadá to že už jen posledních pět, takže potom bychom už mohli být hotovi." Jako hlas z nebe se ozval neurčitý tón vulkanského kapitána. "Starbase, čekáme na poslední dodávku a jsme připraveni opustit dok."
Založen: 02. 12. 2004 Příspěvky: 45 Umístění: Akademie HF
"Takže je to jasné." houkl jsem na kolegu a prsty jsem přeběhl po konzoly. Posledních pár sudů bylo v trapu a Vulkanská nákladní loď mohla odletět. Něco mi ale říkalo, že to nebude jen tak, že tu budu muset strávit víc času než jsem si myslel. A nemýlil jsem se. Po odstranění celého nákladu pro T´Sao byl nákladová prostor mírně neuspořádaný. Naším úkolem tedy bylo jej nějak logicky seřadit. Logicky. Problém , jak se brzo ukázalo byl v tom, že barely, bedny a jiné předměty byly seřazeny tak jak měly být odebírány. Nicméně ne podle toho na jakou loď mají přijít, Takže vznikal zmatek. Připadal jsem si jako při skládání puzzle. A jak jsem se sám překvapil začínalo mě to i bavit. "Prý se tady děly zajímavé věci?" zeptal jsem se. "Tady? Jo, řádí tu pár teroristů. Podle všeho jedna odojová skupina. Doufej, že nemáš kajutu někde poblíž nějakého důležitého systému. Pokud jo, tak spi raději jinde." "Proč?" "Jejich specializací jsou výbuchy víš." přišla odpověď. Znělo to spíš jako by se mě snažil vyděsit. Mě hned tak něco nevyděsí. nejsem přece žádný zelenáč. Začínal jsem pociťovat únavu neustále zírání na panely a odklikávání transportů už mě zmáhalo. Rozhodně hodlám zůstat u transportérů. Rozhodně nechci zůstat na Starbase!! Konečně poslední přesun a sesun. Sen? Ano sesunul jsem se na nejbližší sedačku a čekal co se bude dít dál. Služba mi měla skončit až za hodinu. Sakra to jsem celou službu stál u konzole? Hrůza. Už se těším na sprchu a na něco užitečnějšího. Buď navštívím Isabelle a nebo si něco přečtu. Měl bych nutně něco přelouskat, posledně když
jsem četl knihu málem jsem si nevzpoměl na to jak vypadají písmenka. _________________ Životem zdárně! K smrti s úsměvem! J.E.Johanson 17. 5. 2005, 13:40
Thomas Johnson
Kobra je passé composé ...
Podporučík
Kadete, nevěřte všemu, co vám kolegové napovídají ... Pronesl jsem jako by mimochodem a vyklonil se trochu zpoza velkého barelu na první okružní plošině transportního skladiště, odkud jsem pilně do PADDů zapisoval změny poloh všech kontejnerů za poslední čtyři hodiny, abych měl podklady pro seminární práci o teorii chaosu s termínem odevzdání zítra.
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Kadet vzhlédl a chtěl něco říci, ale já ho nepustil ke slovu. Seskočil jsem a sjel po žebříku dolů. Myslím, že Kobra už není náš problém ... a ... Podíval jsem se na zmožený pohled kadetův. ... držte se, až budete důstojník, svět nebude o nic lepší. Směny stejně dlouhé, plat s daněmi srovnatelný s výdaji na kadeta. Nadřízení nebudou rozumější a podřízení nebudou o nic lepší. Začnete si říkat, zda nejste taky jako oni. Usmál jsem se, když kadet zalapal po dechu. Jeho kolega zaujatě poslouchal, ale dělal, že má něco jiného na práci. Ale vtip a absurdita je v tom, milý ..., zavzpomínal jsem na seznam jmen, ... milý Jaremi, že jakmile s úlevou zjistíte, že nejste jako oni, radost z odehnaných despotických myšlenek vystřídá roky plazení se v blátě ... Proč ? Právě proto, že nebudete jako oni ! Sakrasticky jsem se zasmál a s posuňkem značícím pozdrav jsem odešel a nechal kadeta i jeho kolegu svým myšlenkám. ----------------------------------------------------------OFF: Mise kobra skončila posledním logem kolegy Thomase A. Chadwicka. Chystá se další mise ... strpení _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik...
17. 5. 2005, 22:32
Thomas Rover Praporčík
Tom ležel na své posteli a pročítal si PADD, který mu dal T’Nesk. V PADDu se psalo a o jakémsi Roman’Linenovi. Tento romulan, také člen Kobry, provedl dva atentáty. Roman´Linen: Information sphere 4 Rasa: Romulan … Založen: 22. 11. 2004 Příspěvky: 37
Tom četl dokument, ale pořád nevěděl co má dělat. Dostal se až na konec, ale pořád žádná zmínka o tom co má udělat. Procházel celý dokument a hledal, jestli něco nepřehlédl. Zjistil že nic. Odložil PADD a chystal se usnout. „Počítači, ztlum osvětlení na minimum!“ rozkázal. Počítač tak hned provedl. Dveře se najednou otevřeli a do kajuty vešel Thomasův spolubydlící. Rozhlédl se po kajutě až ve světle, pocházejícího z chodby, spatřil Toma. „Spíš?“ zeptal se spíše řečnickou otázkou. „Ještě ne, pokud chceš tak si klidně rožni.“ „Dík,“ poděkoval Jeri a přikázal počítači znovu rozsvítit. „Jak bylo v práci?“ zeptal se Rover. „Ujde to. Dneska jsme přenesli, ani nevím kolik, barelů. A copak jsi dělal ty?“ „V podstatě nic,“ přiznal se. „Byl jsem u prokonzula na SB. Potom jsem zašel se Swannem do baru a před chvílí jsem se vrátil od T´Neska.“ „Jak ty to děláš, že si tady tak v klidu procházíš po základně a já musím tvrdě pracovat?“ zeptal se Jeri s úšklebkem.
„Nezáviď. Dostal jsem od delgáta T´Neska PADD, na kterým mají být údajně informace co mám dělat, ale jediný co tam je, tak je informace o nějakým romulanovi co byl členem Kobry.“ Povzdechl si Tom. Johanson se usmál, máchl nad tím rukou a zašel do sprchy. Tom mezitím usnul… V přednastavenou dobu ho probudil počítač. Jeri spal. Tom vstal z postele a aktivoval svoji konzoli. „Jedna nová příchozí zpráva.“ Hlásil mu ihned jak se rozzářila. Zpráva byla od delgáta. Tom si ji ve stoje otevřel a zběžně ji prolétl. T´Nesk mu vzkazoval, že se má za hodinu sejít na jednom místě s Romulanským diplomatem. Ten že mu má říct více. Tom si oddychl, protože teď už alespoň věděl co má dělat. Zašel do sprchy, kde si jenom opláchnul obličej. Replikátorem si nechal udělat snídani, skládající se z jablečného závinu a kávy. Snídani si položil na stůl a s chutí se do ní zakousnul. Asi za deset minut už posnídal. Talířek a šálek nechal dereplikovat. Rychle se oblekl své diplomatické róby a spěšně opustil kajutu. _________________ Thomas Rover 18. 5. 2005, 17:50
Isabelle Blanchet Kadet 4. ročníku
Moja druhá služba už prebiehala podstatne pokojnejšie. „Vrelé“ a srdečné správanie z mojej prvej služby sa nezopakovalo. Po šiestich hodinách pokojného a ničím nerušeného spánku sa mi napokon podarilo ukľudniť sa a tak som pokojne vykonávala ďalšiu administratívnu prácu. Hlavná sestra ani dotyčný lekár neboli prítomní na ošetrovni keď som prišla a ja som len v duchu dúfala, že sa ani neobjavia. Nemala som náladu na scény z poslednej noci.
Založen: 11. 01. 2005 Příspěvky: 38 Umístění: Akadémia HF
Trochu ma pravdaže mrzelo, že som opäť dostala len administratívnu prácu. K pacientom som nemala vôbec pristupovať a ak sa aj niečo naskytlo, mala som okamžite o tom oboznámiť niekoho z lekárov. „To mi musia naozaj minimálne veriť.“ Napadlo mi. „Skôr či neskôr sa ale dostanem aj k pacientom. Dovtedy si kľudne počkám.“ Služba mi prebiehala pokojne až mŕtvolne pokojne. Nikdy som nebola veľkým priateľom toho, čo sme doma nazývali ľudovo „papierovačky“. „Tento výraz už musí byť dobre starý. Kedy sa naposledy používal papier?“ Trochu som sa zahĺbila do filozofických úvah, ktoré ma mali zachrániť pred nudou. Deň bol vcelku pokojný. Veľa ľudí sa tu neotočilo. Keďže ma moja práca veľmi neuspokojovala, zvedavo som po očku sledovala prácu lekárov. Nejaká rutinná prehliadka, jedno zlomené zápästie, vyrazený zub. Nič moc. „17:09“ Teraz už však ošetrovňa zívala prázdnotou. Tých zopár lekárov, čo tu pôvodne boli, zmizli. V pamäti sa mi vybavili slová o nejakej prestávke. Zostala som tu predbežne sama. Zrazu som si uvedomila, že sa otvorili dvere a niekto vošiel. Zdvihla som zrak od PADDu a uvedomila som si, že sa pozerám do tváre dôstojníčky, ktorá ma v môj prvý deň zachránila pred úplným zablúdením. Chvíľu som len stála a prekvapene sa na ňu pozerala, až mi napadlo, že to už musí byť trápne. Ak prišla na ošetrovňu, tak asi niečo potrebuje. A ja som tu od toho, aby som pomohla. „Môžem vám nejako pomôcť?“ konečne som zo seba vysúkala. Zdalo sa mi, že podporučíčka sa nemohla odhodlať prehovoriť. Povedala by som, že sa akosi ošívala.. Predo mnou? „ Ak máte nejaký problém, von s ním. Rada vám pomôžem. V podstate vám ešte stále niečo dlžím.“ Dodala som s trochu neistým úsmevom. Možno to bol ten môj úsmev a možno sa podporučíčka trochu pozbierala, no napokon sa predsa len odhodlala prehovoriť. „Bol by tu jeden menší problém... No dúfala som, že tu nájdem doktorku Hainesovú. Je to tak trochu trápne...“ a upadla do ďalších rozpakov.
„ Na moju diskrétnosť sa môžete spoľahnúť.“ Pokúšala som sa naďalej podporučíčku upokojiť. „Ťažko si viem predstaviť niečo trápnejšie, ako zablúdiť na ceste na svoju prvú službu.“ Podotkla som s trpkým podtónom v hlase, spomínajúc si na svoje blúdenie po mojom príchode na základňu. „ Asi by som mala ešte povedať, že s obľubou zablúdim na každom novom mieste. Môj orientačný zmysel je jednoducho nulový. Nie... Musím sa opraviť. Nie nulový, ale pod bodom mrazu!“ Trochu napaprčená na samú seba som sa rozhodla vziať svoj veľký nedostatok s humorom a tak som posledné slová vyslovila so smiechom. Svojou sebakritikou som vyvolala na tvári mladej ženy úsmev a akési upokojenie. Posmelená mojimi slovami, pokúsila sa mi tlmeným hlasom vysvetliť svoj problém. „ Vieš... mala som menšiu nehodu... ako by som to... Takto to poviem: opravovala som niečo v strojovni. Čo, to nie je dôležité. Trochu som sa zamyslela a tak keď mi to trochu buchlo- nič vážne, žiaden strach- tak ma to prekvapilo, že som spadla...“ „A?“ snažila som sa ju povzbudiť k rozprávaniu. „Škaredo som sa oškrela.“ „Kde?“ nedalo mi. „Však to je ten problém... je to tak trochu chúlostivé miesto.“ Rozpačito sa na mňa pozrela a... otočila sa. Až vtedy som pochopila. Zahryzla som si do pery, aby som sa nedopustila hlúposti. Bol to v skutku dosť komický problém, no v žiadnom prípade som nechcela uraziť osobu, ktorá ako jediná z posádky bola ku mne milá. Nemala som sa do toho sama púšťať, mala som svoje rozkazy. Na druhej strane som však nemohla sklamať dôveru, ktorú som v podporučíčke vyvolala. „Poďte sem.“ Ukázala som na najbližšie lôžko. "A ľahnite si." Bleskovo som prebehla ošetrovňu a našla si správne prístroje. „Ak sa poponáhľam, budem hotová skôr ako sa tu niekto objaví.“ Povedala som netrpezlivej dôstojníčke. Rana nebola nebezpečná, no musela byť naozaj veľmi bolestivá. Hlavne pri sedení... „Ďakujem veľmi moc.“ Dostalo sa mi prvej vďaky od pacienta. Veľmi príjemný pocit sa cezo mňa prevalil a už som vôbec nepomyslela na to, že som porušila príkazy. „Niet za čo.“ Odvetila som veselo a skôr ako podporučíčka stihla otvoriť ústa, dodala som: „ Pravdaže to zostane medzi nami. Spoľahnite sa. “ Vyprevadila som teraz už usmiatu podporučíčku k dverám, kde sa ku mne obrátila: „Aby som nezabudla, volám sa Claire Dante. Pre teba Claire.“ A odišla. S úsmevom a dobrým pocitom som sa obrátila a cítila som, ako mi úsmev zamrzol na perách. Zalialo ma horko a útrobách žalúdka som pocítila neznesiteľný tlak. Vo dverách pracovne hlavnej lekárky stála jej majiteľka. „Doktorka Hainesová.“ Hlesla som a na viac som sa viac nezmohla. Vôbec som netušila, že sa nachádza na ošetrovni. Doktorka mi len bez slova kývla, aby som vošla dnu. Popolavo bledá som ju nasledovala do jej pracovne. To som si teda dala... „Nejako matne sa pamätám, že v mojich pokynoch bolo i liečenie prenechať starším a skúsenejším lekárom, kadet.“ Začala veľmi prísne. „Na druhej strane“ a prisahala by som, že som zazrela letmý úsmev „sa žiaden lekár na ošetrovni nenachádzal. Takže ste sa rozhodla zasiahnuť sama.“ Zmĺkla a nechala mi čas porozmýšľať. „Madam...“ pokúsila som sa o vysvetlenie. „ Nič mi nemusíte vysvetľovať.“ Skočila mi do reči.
„ Musíte sa toho o lekárstve ešte dosť naučiť, no páči sa mi váš prístup k pacientom. Len tak ďalej kadet a bude s vás dobrá lekárka. A teraz si bežte dokončiť prácu, myslím, že vám o chvíľu končí služba.“ Vrátila som sa k svojim „papierovačkám“ no už s oveľa lepším pocitom, ako som do služby nastupovala. Keď som o 10 minút kráčala do svojej kajuty, napadlo mi, že by som mala Claire pozvať na kávu. Vďaka nej som aspoň trochu postúpila na dlhom rebríku k profesii lekára. _________________ Isabelle Blanchet Hráč měsíce Akademie HF – Březen 2381 22. 5. 2005, 9:17
Mark Rico
Insomnia - část první
Víceadmirál
SB McKinley, orbita Země Admirál Mark Rico seděl ve svém oblíbeném křesle v kajutě, světla zhasnutá. Měl zavřené oči a splýval s hudbou, která se nesla místností. Vážná, klavírní hudba mu pomáhala uvolnit unavenou mysl, zvlášť v takovýchto situacích. Bolela ho hlava z přemýšlení a od posledního rozhovoru s Velením si nebyl jistý, zdali má jeho snaha vůbec smysl, bál se, že přijetím velení SB Kinley hodil sám sebe psům. Čím dál tím více se utvrzoval v tom, že ho tu již nic nedrží, tak proč ho velení nechce pustit pryč? Vždyť ho tu také nechtějí..
Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley
=/\= Marku? =/\= cizí hlas narušil harmonii okamžiku, čímž donutil Admirála otevřít oči a ztišit hudbu: „Ano, Sandro, co se děje?“ =/\= Máš tady kódovaný rozhovor z velení, je pod přístupovým heslem, který já neznám, takže netuším, kdo to je =/\= „To je v pořádku, přepoj mi to sem.“
Velení Hvězdné flotily, Země, o čtyři hodiny později „Víceadmirále Rico.“ „Admirále,“ Mark opětoval úsměv a přijal nabízené křeslo. Admirál Cleves se usadil za největší mahagonový stůl, který kdy Rico viděl, pod obrovský znak Spojené Federace planet a vytáhl složku, kvůli které tady oba byli: „Chápu dobře, že jste stále oficiálně mimo službu, že?“ „Ano, přesně tak.“ Rico se díval okny do obrovských zahrad, jež obklopovaly budovu. V dálce za nimi prosvítalo večerní město. „Dobře,“ pousmál se Cleves: „Tím je to jednodužší, budete mít čas si projít všechny potřebné materiály. Je jich snad čtyřista stran v základě.“ „Složka o čtyř stech základních stranách? O co jde? Mám se zúčastnit dobíjení Romulu?“ Clevese nad tím mávl rukou: „Ve zprávě jste si žádal o velení na lodi, ale přeci jen, i kdyby jste se vzdal vaší hodnosti, jak jste měl v plánu, což jsem vyrozumněl z vaší zprávy, flotila by si vás musela velice hlídat. V úvahu připadla ještě operace na odstranění paměti, ale ta se dá zvrátit.“ „Ano, vím. Předpokládal jsem, že bych byl pod dohledem.“ „To je, samozřejmě, velice nepraktické. Pro všechny. Štestí se na vás ale usmálo, máme pro vás jiné velení, admirále. V celé flotile ví o této akci, krom personálu, jen velice malé množství lidí. Operace, které máte velet, má název Červí díra.“ „Červí díra?“ „Ano, bude poněkud složité vám to vysvětlit, ale pokusím se. Vulkánský vědec Li-Pao objevil před sto lety jisté částice, které jsou ve velké koncentraci možnou veličinou v poruchách prostoru. Dlouho se nedařilo tuto teorii jakkoliv výhodně využít, až před padesáti lety několik vědců z Andoriánského institutu pozitivně otevřelo bránu do cizí galaxie.“ „Do cizí galaxie?“ „Ano, byla malinká, náklady obrovské a prolétlo sem jen pár částic, každopádně se to povedlo. Federace iniciovala výzkum, jak by se dala ona technologie využít pro cestování na velké vzdálenosti. Červí díra je zakončením padesátiletého vývoje. Jen sehnat materiál na technologie,
jež jsme použili na cestovní bránu, bylo neuvěřitelně těžké.“ “Pokračujte, prosím,“ pobídnul Clevse Rico, zatímco si pohrával s PADDem, na kterém byly zachyceny vědecké zprávy a nákresy brány. „Již zmíněná brána, skrze kterou se cestuje, je dostatečně veliká pro průlet pěti křižníků najednou. Hodláme jí otevřít a poslat dovnitř kolonisty a šest lodí jako doprovod. Na druhé straně bude potřeba zřídit fungující opěrný bod pro další průlety. Na to potřebujeme někoho, kdo bude schopen bránit kolonii před jakýmkoliv úderem zvenčí, ale také někoho, kdo má dobré organizační schopnosti. Hodíte se skvěle.“ „Zní to zajímavě, kolik lodí a které kapitány flotila uvolní?“ „Lodě zatím flotila nevyčlenila, kapitány a posádky si vybírá velitel akce, vy.“ „Kohokoliv?“ „Kohokoliv.“ „To zní vážně zajímavě. Kolik bude kolonistů?“ „Zatím je vyčleněno dvacet nákladních lodí a půl milionu kolonistů.“ „Jsou nějaké zprávy z druhého konce?“ „Ano, otevřeli jsme dvě menší brány a poslali tam sondy na průzkum. Je to klasická soustava o šesti planetách, od našeho vesmíru se téměř neliší, víc nejsme zchopni zjistit. Bránu budeme otevírat pravidelně každý týden a posílat další zásoby pro stavbu.“ „Toliko plán.“ „Ano, rozmyslete si to, můžete si vzít koho chcete a dostanete také jakoukoliv loď pro vlastní potřebu.“ „Zní to jako dobrodružná výprava.“ „To dozajista bude. Brána je samozřejmě oboustraná, takže vám budeme dodávat cokoliv budete potřebovat, a v případě nouze se můžete stáhnout. Tamní soustavy jsou poměrně bohaté na minerály, a snad i teraformování poběží rychle. Primárním cílem bude vystavět doly a továrny, takže budete moci zpět posílat nerostné suroviny a další komodity. Později se z toho může stát koloniální centrum pro okolí, jelikož je soustava opravdu bohatá, nebude problém najít podobné planety v okolí a i další soustavy budou dozajista podobného ražení. Budete také vlastně naprosto mimo dozor velení, což vám bude vyhovovat.“ „Nevadí mi dozor velení, pane.“ Zarazil se Rico. „Tak jste to prezentoval ve své žádosti o převelení.“ „Vadí mi politika a machinace, špína, kterou produkuje Země. Všechno to krytí zad, tajné projekty a podobné nesmysly, bez kterých by se Federace obešla.“ „Dobře, nebudeme to tu řešit, je to vaše stanice, vaše volba, vaše věc. Oznamte velení svoje rozhodnutí do jednoho týdne, včetně podkladů, které potřebujeme, pokud to berete.“ „Jistě pane.“ „Věřím, že je to vše.“ „Ano, pane,“ Mark se zvedl a přešel ke dvěřím: „zdržuje se na Velení ještě admirál Kříž?“ „Věřím tomu, včera jsem ho potkal.“ „Děkuji.“ Created by Admiral Jefferson Cleves (NPC) & Vice Admiral Mark Rico _________________ "...gegen alles!" 22. 5. 2005, 11:59
Mark Rico
Insomnia - část druhá
Víceadmirál
Pokojem se nesla lahodivá, ale prvky imperiálního pochodu neskrývající, hudba a hlas mladé Romulanky vytvářel postřehnutelné chvění skleničky na admirálově stole. Za malou chvíli by si ale pozorovatel všiml, že vibrace nápoje nezpůsobuje hlas árie, nýbrž otřesy samotného stolu. Kříž seděl na zemi a trhal za malá zaseknutá dvířka v jedné z nohou reprezentativního
mahagonového stolu, který admirál hlasitě proklínal. Stačilo ještě pár okamžiků a Martin se rezignovaně posadil do koženého křesla a nechal ruce znaveně viset dolů. Vzpnul Arii, opřel si hlavu a v mysli mu prolétla myšlenka, že ten nábytek tady vlastně nikdy neměl rád. „Jednou poletí, všechno … a koupí se normální moderní zařízení … tohle sto let staré …“ Podíval se přes pracovnu a v protější stěně se zahlédl v zrcadle. Vrásky a šedivé vlasy vytvářely odraz, který admirál nepřijal za vlastní. Opět sesedl a protlačil dva prsty již pracně vypáčenou škvírou a rval zkřížené kusy dřeva znovu proti jejich vůli od sebe. Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley
Chvíli ještě trhal za dvířka, když na něj padl stín: „Necheš podat pomocnou ruku?“ Admirál poznal ten hlas, vzhlédl a opravdu nad ním stál Mark. Neviděl ho už ... dlouho: "No, popravdě myslím, že to asi nechám na praporčíkovi z předpokoje. Alici převeleli na USS Dirac, vědeckou loď, tak si tu teď zaučuju nového," vstal a oprášil si kalhoty, které nebyly úplně čisté, protože i koberec nesl známky delšího neúklidu. "Toho si nevšímej, měli jsme tu problém s novým ročníkem ... A co ty ? Jak se vede ? A co děláš na Zemi, ty jsi byl vždycky spokojenější v plechových krabicích obalených smrtelným vákuem, není to pravda ? Tak co tak najednou ?" Martin poodešel k pultu a vyndal láhev vína a posuňkem naznačil, zda si Mark dá také. „Dám si na ochutnání,“ usmál se Rico a přešel k malému modelu akademie: „Byl a jsem spokojenější ve vesmíru, to je pravda, ale mám tu nějaé vyřizování, které se tam nedá vykonat. Dalo by se říct, že dělám uklid,“ trošku až ostentativně setřel prstem prach z modelu a ukázal špínu Martinovi. "Eh, no vidíš ... celý týden jsem lítal po úřadech ... nějak začínám mít pocit, jestli na tu akademii ještě vůbec ..." Znovu se zahlédl v zlatem orámovaném zrcadle. Raději se zase věnoval nalívání a předání skleničky. "Tak, co ? Nechtěl bys potom ukázat náš nový bazén ? Kadeti se tam učí první pomoc, ale za hodinu bude prázdný ...," Martin se podíval na displej integrovaný do stěny, kde svítilo mnoho tabulek. "Tak tedy za třičtvrtě ... " „Vypadá to, že jsi poslední dobou trošku vytížený, Martine,“ Mark usrkl ze skleničky a zamířil pomalu, loudavě ke svému cíli: „Zajímalo by mě, jestli tě to tady ještě baví? Všechna ta zbytečná dřina a otročina.“ Martin náhle zesinal. "Kde ?" ... Hned se ale oklepal a pousmál se sarkasticky sám nad sebou, jak to dělával. "Posaď se klidně - víš, jediné, co mi přináší radost jsou ti střelení kadeti ... Je to jako elixír mládí, když s nimi dva dny trávíš na výcviku. Ale poslední tři měsíce to byla jen politika. Navíc taková, že se to nedalo snést. Za všech stran a ..." Admirál si prohrábl vlasy a vydechl, jakoby se mu stres jenom vzpomínkou vracel. "Nutili mě, abych se stal senátorem a vicekonzulem pro finanční katedru Valné hromady." Podíval se z okna na velký park. "Odmítl jsem samozřejmě. Dcera nedostala vysněné místo na vědecké lodi ..." Povzdechl si a vypil skoro celou skleničku. Vrátil se k Markovi, hodil hlavou směrem k třem dvojicím rybářských prutů v koutě pracovny a zasmál se: "Snad nám někdy vyjde čas, co myslíš ?" „Určitě, musí. Víš, přišel jsem ti říct, že se vzdávám místa na McKinley,“ Rico se trošku ošil v křesle, to, že se too Martin ještě nedotkl mu přišlo divné. Určitě to musel vědět. "Eh ... ano, to jsem zaslechl. Myslel jsem, že je to pomluva. Proč ... proč se toho vzdáváš ? Je to prestižní a zásluh hodné místo ... to přeci víš." Martin se také posadil: "nechápu to ... to zlobí posádka ? A ... co chceš teď dělat. Jsem si jistý, že ti nic příhodného momentálně nabídnout nemůžou.Všechny koryta jsou obsazena, Marku" řekl starostlivě a otáčel v rukou sklenku. „Nebaví mě to.“ "Ne ... ne ... ne, Marku. V našem věku ...," admirál srovnal kalendář na stole a posunul pero blíž k PADDu, " v našem věku nejde o to, zda nás to baví. Vzhledem k našim hodnostem, musíme dělat to, co má význam. A to obě naše práce. Služba je pro nováčky a veterány povinost." „Je to samá politika, Martine, víš že na to nemám,“ Rico si povzdechl a znovu se v křesle ošil: „Prostě mě to nebaví, nenacházím v tom, krom posádky, žádnou náplň. A na rovinu, přišel jsem sem pro to, protože jsem rozhodnut z toho místa odejít, a dokonce je to už oficiální. Žádost je už sepsaná, připravená na odeslání na můj popud.“ Admirál složil ruce, opřel si o ně hlavu a koukal do desky stolu, jak odráží světlo a jak se ty lomy posouvají a nebylo mu jasné, jak je to možné, když zdroj světla i on se vzájemně nehýbou. Pak se narovnal. "Marku, závidím ti tvou odvahu a nepřispůsobivost ... Kam ... kam teď půjdeš ? Možná budeš zklamaný, na této stanici bývají dobří důstojníci ..." „Co budu dělat ti řeknu za chvíli, ale chci se tě nejdříve na něco zeptat. Nechceš velení McKinley ty? Máš víc konexí než já, to místo se uvolňuje, znáš prostředí a jsi dobrý politik. Líbilo by se ti tam.“
Kříž zůstal strnule koukat na Rica. Nevěděl, co má říct, ani co si myslet: "Marku ... rád bych ... ale jak jsem řekl ...ufff... naše role jsou už vysloveny. Jdou po mě, tohle by brali jako provokaci. Byl bych blázen, ty zvířata ... jsou schopna všeho ..." Martin, jako by si vědom toho, že se začíná chovat paranoidně, dodal: "Potřebuju oddech, dovolenou ... jinak to už nevydržím. A pak, mám tu své kadety ... minimálně ten ročník, co nedávno nastoupil chci ještě dovést k absolutoriu." Chvíli postával, načež dolil víno: "Ty se bojíš o osud stanice, že?" Soucitný hlas. „Ano, docela ano, vybojoval jsem pro ní spoustu věcí a teď odcházím a beru si všechny dobré lidi sebou.“ Rico si musel promyslet další tah, věděl, že Kříže zvyklá a na McKinley ho dostane, je to místo jako stvořené pro člověka, jako je on, jen hezky pomalu. S hlavním útokem ještě počká. "A kam? Neděláš dobře, Marku, neděláš." „Neměl bych o tom mluvit, ale tobě to řeknu. Operace Červí díra, říká ti to něco?“ "Ne, nic ..." Rico se natáhl a náhlé ticho v místnost prořízl zvuk PADDu, dopadajícího na stůl. Martin pohnul rukou a PADD sebral z desky stolu, Rica, jež ho pozoroval napadlo, kolik lidí takhle zvedá PADDy? Ano, je to on a Rico. Stará škola... Martin chvíli četl, ale netrvalo dlouho a jeho pohled očí se zastavil v jedno bodě, dál ho ale měl nějakou dobu zaujatě před sebou, aby nebylo tak zřejmé, že tomu, co bylo na druhé až stopatnácté stránce vůbec nerozumí: "Marku ...," admirálovi se na čele objevila kapka potu. Mluvil pomalu a kladl důraz na pronesená slova: "To bude velice nebezpečné ... Pustil ses do plánu, na které ...," postupně se jeho řeč rozohňovala, jak chtěl svého přítele odradit od toho plánu, "... na které jenom ONI, vedení a tajné bůhví jaké tajné asociace potřebují akčního blázna jako jsi ty !!! To je poukázka na sebevraždu ... Eh, subprostorová červí díra vytvořený odnoží nějakých ...," podíval se znovu na PADD a zlostně předčítal, "... nějakých omega částic, vytvářející subprostorové deformační zóny v Eurovově škále 15,3-17,2 MEu, v nichž se pohybuje rotační sekvence inerciálních polí pro odstínění zrychlujícího efektu hybnosti a ...". Kříž třísknul s PADDem a obešel stůl, postavil se před Rica a začal vlídně: " Nedělej to, prosím, ani ta čertovská technologie nebyla odzkoušená, nějaké laboratoře to nikdy nemůžou ověřit a na co tam můžeš narazit, cizí galaxie ??? Ty ses pominul, tohle ti nemůžu dovolit ! Ne nemůžu, já ti to nedovolím !!!" „Nikdy jsem nepoznal nic bláznivějšího a nebezpečnějšího, než je politika, nebojím se,“ Mark mluvil klidně, byl na podobný výstup připraven: „A pokud to bude konec, ať je. Bude to lepší, než se nechat sežrat politiky na Stanici.“ Na Křížově výrazu to bylo znatelné jen chvíli, ale byl tam náznak pochopení, přesto ho hned vystřídal nesouhlasný obličej: "Nikdy se nepoučíš ..." což od něho znamenalo, a poznal by to jen zasvěcený do komplikované relace obou admirálů, spíše -' Kdybych na to mě, letěl bych taky, hned, s tebou.' Po chvilce pokračoval: "Dobře, se svým životem si dělej co chceš. Ale ... jaké vás tam čekají podmínky ? Myslel jsi vůbec na to, jak to tam může vypadat ? Co tam asi stihly připravit ? Kolik koloniálních lodí už tam bylo ?" „Podle té zprávy,“ Rico se na chvíli odmlčel: „žádná. Jen sondy, ale je to bohaté území, nebude s tím problém.“ "Bohaté na co ? Na stanice galaktické třídy ? Na zásobování každý den ? Bohaté na flotilu zajišťující nepřetržitou bezpečnost ??? - Nikdy ti nedají tak velkou flotilu, abys byl v bezpečí ... Tomu nevěř ! " „Žádná kolonie není nikdy v bezpečí, ale já jí ubráním, nevím před čím, ale ubráním. Je to moje povinnost. Pro začátek šest lodí, mohu si vybrat jakékoliv kapitány a dostatek surovin. Autonomita, kontakt s flotilou a možnost si kdykoliv přivolat až deset lodí na pomoc.“ "No, to nezní tak špatně, byť jsem pořád skeptický ... a co když se vír zhroutí ?" „Nevím, jak ta technologie funguje, ale oni budou bránu otvírat jen jednou týdně po dobu několika hodin.“ "Není vůbec snadné vybudovat kolonii v cizí galaxii ... ale když si pomyslím ... že muž s nímž jsem si už dvacet let potřásal rukou bude nejdál z lidí, kam se kdy kdo dostal, je to zvláštní pocit. Budete opět v něčem první, viceadmirále ..." Pronesl Kříž slavnostněji, "... jak je ostatně tvým dobrým zvykem." Usmál se: "Jsi-li rozhodnutý, měli bychom to zapít ... jeden Fereng mi prodal tuhle láhev ..." Skláněl se admirál u pultu s lihovinami s trefným štítkem zvenku : DATABÁSE JEN PRO VNITŘNÍ UŽITÍ. „Ano, jsem rozhodnutý. A jsem rozhodnutý ještě v jedné věci,“ Rico přijal nabízenou sklenici a rozhodl se, že teď je ten nejlepší okamžik: „Chci, aby další velitel McKinley byl stejně dobrý, či lepší jako já. A nedovedu si představit nikoho lépe, než tebe. Vem to za mě, Martine. Prosím tě o to. Vem to za mě a udělej z ní ještě lepší stanici, než byla doteď.“
Admirál se ošil: "Marku, víš, přeci, že to tu nemůžu opustit, už jsem ti to říkal, navíc stanice je pro mě moc rušná a člověk tam nenajde chvilku klidu ani v ..." Náhle se ozval křik zpoza dveří ... Admirálové rychle vstali a Kříž vyšel do přijímací kanceláře. Nějaká mladá důstojnice v zelené uniformě křičela, ale když velitel vešel, hned zahambeně ztichla. "Co se tu proboha děje, praporčíku ?" zahřměl. "Když pane ...," snad čerstvě povýšená dívka se skoro zalykala. " ... když oni se mi kadeti mstí, že jsem už důstojnice ... zase zablokovali dveře turbovýtahu sem do předpokoje a já byla víc jak pět minut zavřená v mezi patře ... úplně samááá ..." Admirál se chytl za čelo a masíroval si ho: "Uklidněte ji a připravte mi materiály k těm incidentům ... zase mám co dělat místo večerního golfu." přikázal rezignovaně velitel, zbytek věty řekl spáše pro sebe. Než se však stačili vrátit do kanceláře a usadit se do kořených křesel, zazněl nějdřív známý zvuk výraznějšího upozornění počítače a následně interkom: "=/\= Pane, tady podporučík Sinkley, no, v ubikaci A-025 kadetů prvního ročníku vznikl požár ... =/\= „Cože proboha ???“ =/\=No, hoří tu polštář jednoho ... já už zapomněl to jméno ... Všichni jsou tu ... je tu naprostá panika, snažím se je nějak uklidnit, ale jako by viděli příležitost a byli nezvladatelní naschvál... =/\= „Jste podporučík ? Poraďte si. Kříž konec. " Martin dosedl zničeně do křesla a začal velmi pomalu ... "Někdy si myslím, že do hodnosti poručíka jsou tu všude jenom samí neschopní kadeti ... to je tím povyšováním za zásluhy, co nařídil senátor ... řešit takové nesmysly ..." Vzhlédl pohledem k viceadmirálovi. "Pořád je na stanici ta chodba pro techniky vedoucí nad hlavní okružní ?" Bylo jasné, že se rozhodl ... Created by Vice Admiral Mark Rico & Admiral Martin Kříž _________________ "...gegen alles!" 22. 5. 2005, 12:00
Mark Rico
Insomnia - část třetí
Víceadmirál
Vesmírný komplex u Mira IV, sektor s nejvyšší ochranou Okolo tří stanic, jež ukazovaly na pohraniční pásmo, proletěl člun typu jedenáct. Letěl rychle, bezstarostně a až s neskrývanou drzostí mezi nimy prokličkoval. Neměl se čeho bát, měl nejvyšší povolení, vezl velitele, který bude za vše tohle už brzo plně zodpovídat. Vletěli teprve do prvního pásma, ale už teď byl Rico ohromen. Za stanicemi proletěli okolo malého pásu asteroidů a vynořili se u obrovského překladiště, kde byl hlavní staniční provoz druhé pásmo. Krom obrovského vědeckého komplexu a nejmodernější techniky tu také hlidkovali malé, speciálně upravené lodě, vybrané a zkonstruované pro tento účel. Založen: 25. 07. 2004 Příspěvky: 125 Umístění: Hvězdná základna McKinley
„Tohle místo je obrovské, odsud by se dala vést válka,“ neodpustil si Rico poznámku, když prolétali kolem odpalovače fotonových torpéd velkého jako akademie, ze které sem přiletěl, dohromady, a to i s přilehlými pozemky. „Ano, dala. Tato soustava za klingonské války fungovala jako obranný a konstrukční bod, stavěly a opravovaly se tu lodě, zatímco dole se těžilo dilithium a kovy. Podle oficiálních zpráv zde dnes již není nic, než téměř opuštěné doky. Tyto lodě,“ mladý poručík od inženýrů, jež byl Ricovi svěřen, aby ho provedl, nebo spíše za pomoci pilota a obratného člunu proletěl, po komplexu byl v jednom ohni: „zachytí a likvidují jakoukoliv loď, jež by se sem chtěla dostat. Jsou tu tři pásy ochrany proti....“ Admirál ho dál neposlouchal, zahleděl se na bránu. Konečně totiž přilétaly do třetího pásu, posledního, kde byla samotná nejdůležitější část. Už z nákresů jí znal, ale stejně ho překvapila. Byla to v podstatě jedna větší stanice spojená s druhou, stejně velkou, asi 40 km vzdálené, namodralým pulzem, co se díky několika menších majáků větvila na složitou, podlouhlou síť slábnoucích slabě modrých ramen. V kolmém směru na tuto síť byla řada vyrovnaných světělných a elektromagnetických bójí na navigaci, a vytyčovaly tak dlouhou ranvej jako na starých letištích. Poslední nápadná věc byl velký kruh hned vedle první stanice, jenž se točil docela velkou rychlostí a uprostřed bylo zařízení, jež pravděpodobně monitorovalo činost urychlovače a jeho pevné spojení vlečným paprskem se zbylým zařízením. Podle všeho právě zde budou asi ty nové izolované částice, které začnou bombardovat vnitřní subprostor a vytvoří „tunel“. Samotná brána nebyla tak obrovská, ale vše okolo ní, doky, obrané pásy, to všechno vypadalo jako jednolitý komplex. A těch lodí, proboha těch lodí.... „Kolik je tu v součastnosti akce schopných plavidel?“
„Ehm, cože?“ poručík se zastavil ve svém vodopádu vysvětlování bezpečnostních systémů a zadíval se na admirála. „Kolik je zde bojeschopných a připravených lodí?“ „Moment, myslím že... asi třicet, spíše víc.“ „Pane bože... třicet bojeschopných lodí... to je neuvěřitelné,“ člun právě prolétal okolo zadokované lodi typu relentless, Ricovi zatím známé jen z nákresů. „Chcete se podívat na velín, admirále?“ potutelně se usmál průvodce. „Rád bych, zadokujeme támhle, že?“ „Ano.“ Člun se zahlásil, ohlásil a zadokoval v sedmém patře třetí vertikály. Rico neměl ani ponětí, co to znamená, jen se nechal vést skrze nekonečné chodby, které zářily bílou kamkoliv se člověk podíval, tak nezvyklou proti zbytku Federace, kde všechno mělo a má kovovou barvu. Konečně dorazili na můstek. Ten jediný nebyl impozantnější, než na McKinley. Byl menší, bílý a plný naprosto neznámých přístrojů. „Vítejte v budoucnosti,“ usmál se poručík. „Kde můžu mluvit s někým, kdo tomuhle velí?“ „Myslíte velitele stanice, že? Komplexu velí komodor Benera, původně studovala na vulkánu, má své zásluhy na temporálních technologiích, cordixonálním žvástu a bla bla bla bla....“ Rico měl toho mladého knihovníka už plné zuby, od začátku, kdy se setkali na akademii, mlel, ale neříkal nic než technické věci, které pro tuhle misi přináleželi jen vědcům. Admirál se musel soustředit, vše mu najednou přišlo velice zvláštní a naprosto nečekené. Taková flotila a technologie nebrání ani Zemi, co je to za svět? Už mu nerozumněl, ale velení ví asi všechno lépe. Jeho úloha je nějak tu všechno připravit, proletět tou jejich bránou a ubránit vše, co je flotilní. Jestli k tomu dostane takovéhle technologie.. proboha... „Víceadmirál Rico, že?“ Admirál otočil hlavou od panelu styčného důstojníka, jež zachycovala různá záření v okolí a pohlédl na starší vulkánku v modré uniformě s hodností komodora. Usmívala se. „Ano, vy jste komodor Benera, že? Tady pan...“ Rico se zmateně rozhlédl, poručík se mu někam „zatoulal“. Tedy, ne že by mu to vadilo. Aby si pojistil, že se nevrátí, rychle navrhl: „Projdeme se, komodore?“ Jen kývla v odpověď a vydali se spolu skrze komplex. Byla to vlastně první žena, která mu v poslední době dodala pocit, že je všechno tak, jak má být, pominul-li Sandru. Po čtyřiceti minátách ho seznámila s projektem daleko lépe, než zpráva a šestihodinové žvatlání přitroublého poručíka. Technické věci mu nevysvětlovala, ani ty vědecké žvásty, seznámila ho s tím, čím potřeboval - s hromadou práce, jež ho čeká, formováním flotily, vysvětlila, jak to tady chodí a nabídla mu kajutu. Tu ale musel Rico zdvořile odmítnout. „Vy se nezdržíte, Admirále?“ „Ne, stále ještě mám oficiálně velet McKinley a ke všemu jsem mimo službu. Vrátím se, brzo, ale tentokrát ne sám, přivezu si už nějaké svoje lidi.“ „Kolik vás bude?“ usmála se na něj. „Prozatím asi sto, každopádně jakmile dostaneme loď, přesune se většina na ní.“ _________________ "...gegen alles!" 22. 5. 2005, 12:15
Thomas Johnson
Variace nad poesií ostnů pavoukovců a tunelů Bab'tu
Podporučík
Čtyři dny po viceadmirálově návštěvě střeženého komplexu. Kolem moderního raketoplánu jedenáctého typu s dlouhým nástavným přepravním modulem zřejmě narychlo přichyceným k zadnímu trupu se proháněly desítky hvězd. Vždycky jsem si představoval, že my stojíme a vesmír se kolem nás podtáčí. A měl jsem pravdu. V moderním světě je pravda skoro cokoli. Trochu mě začínal monotónní obraz ve výhledu uspávat, proto jsem se sklonil k mé konzoli a už podruhé zahlásil: "Pane, pnutí na švech je 16,0012%" Kritická hodnota byla nad 85%. Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Admirál se přestal věnovat konzoli: "Jak je to ještě daleko na stanici McKinley?"
Otevřel jsem mapu a warpové charakteristiky. " Vzdálenost ke stanici SB 01 je 462 miliard kilometrů, tedy 0,0512 světelného roku. Naše rychlost je warpfaktor 5,0, takže na místo dorazíme za necelé dvě hodiny." Unaveně jsem se opřel. "Dobře, nech to tu počítači a pojď zkontrolovat náklad," rozkázal mi admirál a sám se zvedl a vydal se napříč člunem. Následoval jsem ho do skladiště, které bylo plné beden s označením B-01 - B-07 a zařízení, jež se používá pro uložení biologického materiálu: "Překontrolujeme to, jestli jsme na něco nezapomněli, sice jsme to dělali už dvakrát, ale ty dvě hodiny budou akorát stačit na podrobnou prohlídku, zpět už nepoletíme, ale ať máme jasno." Skladiště přídavného modulu znatelně vibrovalo, jak ho subprostorové rázové vlny rozkmitávaly kvůli celkovému nepraktickému warpdynamickému tvaru člunu. Postupně jsme otevírali každou bednu, zrovna jsme byli u druhé. "Pane, jsou tu nějací živočichové, tady, mezi výhonky bonpú..." Admirál vytáhl tricordér a zatímco šel ke mě, zavolal: "Hmyz?" Po dně velké bedny se proháněli malí tvorové podobní škorpiónům. Vydávali zvuk, který se snad ani nedal reprodukovat. "Vypadá to na nějaké z řádu pavoukovců. Co s nimi uděláme ?" zeptal jsem se, když admirál zaujatě sledoval výsledky skenu na displeji trikordéru. "Tahle schránka nevykazuje žádné hodnoty, které by nasvědčovali infikaci, takže tam asi patří. možná jde o nějaký druh symbiózy, mrkneme se do podobné, měli by tu být ještě dvě, se stejnými semeny, jestli jsou tam také." Došli jsme každý k jiné bedně v jednom rohu nákladového prostoru. Otevřel jsem kontejner, opřel se lokty o hranu jeho stěny a zasněně nad vrčením nechutných pavoukovců na dně koukal do blba. "A na co si myslíte, pane, že tam hned první den narazíme ?" Nepohnul jsem očima a navíc přidal přihlouplý snový úsměv ... "Nevím, nedokážu si to představit," admirál přiklopil druhou bednu a teatrálně zaťukal na PADD: "Pavoukovci jsou v bedně správně, tečka." zasmál se: "Uvidíme to sami, nejdůležitější je najít co nejlepší podmínky pro kolonii, a hned s ní začít budovat stanici." "Ale ... to bysme mohli otestovat ten nový elektromobil !!! Mám už řidičský průkaz..." S rozzářenýma očima jsem utěsnil víko pákou vzadu. Vyskočil jsem na ni a zase začal. "Podle zprávy sondy je tam přeci dvanáct planet, v té soustavě, ta čtvrtá, která je vhodná na kolonii je převážně pouštní, v oblasti blízko pólů je mírné klima. To by bylo opravdu vhodné na ten test ..." Seskočil jsem dolů a opřel se o malý kanistr dlouhých aminokyselin pro pokusnou kultivaci malých pouštních prostor. "A nebo bych mohl velet jedné letce transportních raketoplánů, a potom koordinovat ..." Admirál mě trochu unaveným tónem přerušil ... "Na to bude času dost, nejdříve bude hromada práce, sice to zní strašně hezky, ale neletíme tam kempovat. Vsadím se, že už za měsíc budeme muset odevzdávat šílené množství surovin skrze bránu Flotile." "Ale pane, tak bych to zase neviděl. Podle těch charakteristik subprostorového tunelu," natáhl jsem PADD s údaji přes celý displej těsně před admirálův obličej, "podle toho vypadá, že není tak stabilní, jak se honosí na začátku lídři projektu. Ti vědci to musí vědět. První průlet hromady lodí zdestabilizuje tunel tak, že se půjde dát znovu otevřít až za 6 dní. A nikdy jím už nebude moci proletět tolik lodí najednou jako na začátku..." Teď poprvé za celou dobu jsem si uvědomil, že to co říkám, není tak skvělé, jak dával najevo nadšený výraz. "Každopádně, ten tunel mohou otevřít jen odtamtud, co když se něco ...? eh." "Oni tohle ví, proto ten tunel nebudou držet věčně, ani by to si energeticky nezvládli. A navíc, ten tunel, ano, jde otevřít jen jednosměrně. Otázkou je jen jedno, pokud by jsme se neubránili alespoň šest dní, je jakákoliv pomoc stejně zbytečná. Víš jak dlouho trvá, než do vzdálené kolonie obležené nepřáteli přiletí posily? A posily stojí přímo u brány. Myslím, že dalším kromě bude postavit bránu i na druhé straně. Šlo by ten tunel otevřít nadobro? Co myslíš?" "Myslím, že ano. Určitě to budou chtít udělat. Jen si budeme i my muset vyrábět pořád dostatečné množství těch částic, abychom ten tunel drželi ve tvaru, jaký se nám líbí ... Sice nejsem specialista na warp technologii a subprostor, ale tohle mě tak zaujalo, že jsem si to pročetl celé." Admirál popotáhl obočí, prokousat se více jak stovkou stránek muselo už něco znamenat. "A jaký je tvůj názor na to? Já nejsem vědec, jediné, čemu rozumím je, že to funguje na princip červí díry, akorát se to týká subprostoru." "Je to geniální. Opravdu geniální nápad. Prý je ale už hodně starý, nějaký vulkánský vědec na to přišel. Víte ... no víte jak se chová subprostor ? Jinak než prostor. Tedy nevíme, jestli jinak, na prostoru to nikdy nepoznáme, protože v něm žijeme. Představte si subprostor jako blánu z gumy
od balónku nebo ještě lépe jako plátek Bab'tu." Odběhl jsem k replikáoru a hned jsem se vracel s klingonskou modelínou. Byla to větší destička, co se dala jakkoliv vytahovat, stačilo ji uprostřed chytnout a vytáhnout nebo zatlačit. Hezky se v tom dělali tunely nebo trychtýře, jako dítě jsem si s tím hrával. "Představte si, že subprostor, jinak trojdimenzionální, je teď takováhle rovná deska. Je téměř vždy přilnutý jako suchý zip na časoprostor, kde žijeme, ale pokud je v blízkosti velká hmota, která časoprostor ohne, subprostor toto zakřivení nesleduje a vytvoří se trochu "bublina" mezi nimi. No a ten vědec našel ve Federaci území, kde je subprostor odchlíplý i bez té nutné deformace časoprostoru, což je pro vědce výhodné. A teď, jak díru vytvořili. Normální červí díra by se na takovou vzdálenost nikdy sama nevytvořila a vytvořit ji uměle je energetický nesmysl. Navíc by naprosto nebyla stabilní, tvořila by odbočky a strašně jiných chyb a hlavně, musela by být tak velká, že by ohýbala časoprostor kolem nás natolik, že by to poznali i Romulané při čajovém dýchánku nad senzorovou konzolí. Proto je výhodné vytvořit "červí díru" v subprostoru. Je to spíše tunel. Ten vulkánec dokázal v urychlovači vyrobit částici Omega II, jakousi odrudu pravé částice omega, která subprostor nenávratně ničí. Tato ho také ničí, ale pouze na malé, velmi malé vzdálenosti. Takže je to vlastně takový subprostorový skalpel..." Admirál souhlasně zamrkal a díval se na Bab'tu. "Představte si, že nějaká stanice vytvoří emisi omega II v tomto místě v kruhové formaci, vytvoří to v subprostoru díru." Vyždíbl jsem kus plastelíny a nalepil ji pod lištu kontejneru, na což admirál reagoval nesouhlasným zavrčením. "Subprostor je jako guma, nesnese v sobě díry takže se chce ihned zacelit, my mu to ale nedovolíme, pořád částice emitujeme. Subprostor nemá na výběr a díra zůstává. Stejnou díru stejným postupem vytvoříme o pár kilometrů dál. V subprostoru jsou ted dvě díry blízko sebe," vytrhl jsem druhý kousek modelíny," protože emise pokračují, subprostor má jen jedinou možnost, jak se scelit. A to takhle, vytvoří tunel." Vzal jsem okraje jedné z děr a vytáhl je, vytvořil se tunýlek, který jsem nalepil na druhou díru. Vypadalo to jako duté držadlo, ucho od hrnku, na ploše desky. "Dál musíte emitovat ty částice, jinak se vám tunel zhroutí a zacelí se do původního tvaru. Nyní stačí tunel "odříznout". V okolí místa napojení tunelu k rovině subprostoru vytvoříte větší kružnici emise částic omega II, subprostor okolo napojení zmizí, tunel se odtrhne." Vzal jsem komunikátor a jednou hranou objel kolem dokola jedno z nalepení dutého "držadla" - tunelu. Ten se uvolnil a já ho zvedl do kolmé pozice k ploše. "Nyní musíte udělat rychle dvě věci. Možná jenom rychle nestačí, musí to nastat pokud možno ihned. Přestat emitovat v místě, kde jste odřezávali všechny částice omega II, čímž se tam subprostor zacelí a zároveň zvýšit emisi u druhého otvoru, aby se volný tunel jen jedním koncem připojený k subprostoru nezhroutil a zůstal dutý. Zní to možná podivně, ale nezapomínejte, že uvažujeme v 2D, realita probíhá v 3D, v případě subprostoru v 4D. No a teď už stačí jen emitovat dál a držet tunel otevřený a čekat, až se náhodou naplácne na nějakou jinou "díru" v subprostoru, jako to udělal na začátku pokusu. Tam to ale byla uměle vytvořená díra, teď si musí subprostorový tunel "najít" nějakou trhlinu sám. Ta může být i velmi daleko, protože v té chvíli jsme se přesunuli o dimenzi výše, že ano ?" Admirál koukal na plochu desky a na vztyčený tunel. Opravdu ten vlastně vystupoval z dvou rozměrné desky do třetího rozměru. V případě čtyřrozměrného subprostoru se jedná o pátý rozměr. "No a pak se mohlo stát cokoli. Mohl se ten tunel naplácnout na nějakou deformaci kousek odtud, ale i na druhý konec galaxie, protože vzdálenosti jsou zcela jiné, než se nám zdá, protože se pohybujeme, jak jsem řekl, o dimenzi výše. (Rulička papíru pro 2D stvoření připadá nekonečná ve dvou směrech, 3D postava může dojít na okraj a skočit dolů a je tam hned). No a tady měli vědci štěstí, pouze štěstí. Tunel se totiž scelil na velice vzdáleném místě. V cizí galaxii. Přesněji řečeno, v galaxii v souhvězdí Vega. Dá se říci, že stále se musí emitovat ty částice, aby tunel zůstal "dutý". Pak už jde ke slovu těžká technika, která drží tunel inerciálními poli, nějak proti zrychlení, které tam v relativitě s naším časoprostorem nastává. Tomu už moc nerozumím, ale stačí pak emise částic vypnout a nechat běžet jen nějaký slabý generátor warpového a inerciálního pole a tunel se příště obnoví do stejného místa. Jakmile vytvoříme identické zařízení my na druhém konci, tunel se stane naprosto stabilní jenom za mizivé náklady těch generátorů, které běžet musí." "Pro vstup do tohoto tunelu musí loď samozřejmě do warpu a zamířit k tomu trychtýři. Let bude bude tak krátký, jak tunel dlouhý. Na druhé straně musí loď zase z warpu vystoupit. Nevím, jak pozná, že už je na místě, to je už oříšek pro vědce z oboru navigace." Dokončil jsem svůj monolog a protáhl jeden konec desky ohnul ji nahoru, vytvořil v ní díru a naplácnul na ní tunel. Vlastně to vypadalo dětsky prostě. "Zní to téměř až banálně," usmál se admirál a seškrábl plastelínu z kontejneru, načež mi jí podal.
"Jaká jsou rizika?" "Je to banální, ale nikdo na to doposud nepřišel," mrkl jsem na admirála. "Rizika ? Já vidím jedno jasné. Mohou selhat teorie inercie a warpové dynamiky a tunel se už nikdy nepovede otevřít znovu vedoucí na stejné místo. Je to jako by ty inerciální pole ukazovaly a přinutily nově vytvořený tunel přilepit se zpět do stejného sektoru. Přestože už byla ta díra otevřena a zavřena celkem 5x a pokaždé se povedlo ji navést do stejné soustavy, může se stát, že ty vodící pole selžou a nebo co hůře, zmizí ta trhlina v galaxii ve Veze, na níž se tunel přichytí, po tom velkém průletu tolika lodí. Budou tu sice vědci, co se budou starat o tu deformaci, stejně rizika tu jsou ..." Opřel jsem se o bednu a snažil se ignorovat škubavé zvuky vycházející zevnitř. "Jak vysoké je riziko, že se to zhroutí?" Ošil jsem se, ale až překvapivě vesele odpověděl: "To je jedno, pane. Já věřím federálním vědcům ... moc se tam těším. To bude elektromobil, velení transportům na planetu, koordinace výsadby, skenování přidružených anomálií ..." "Jaká je ta šance, Thomasi?" Admirál se teď díval dost ztrápeně, ale zároveň i nesmlouvavě. "Víte, pane ... já nejsem specialista na dynamiku subprostoru, ale když jsem studoval ty materiály, co jste mi předevčírem dal, a poprvé spočetl ty matematické veličiny, měl jsem pocit, že nás tam jenom chtějí poslat a ani se moc nezajímat o to, zda je možné nás vrátit zpět. Veliteli, vím, že bych takhle nedůvěřivě neměl o Federálních projektech mluvit, na to nemám ani postavení, ale měl jsem opravdu takový pocit, jednosměrná jízdenka. Pak jsem ale po těch přednáškách od senátora L. Furbse a Y. V. Mayera přesvědčený, že to bylo mé unáhlení. Vypadají opravdu seriózně a rozhodně by jim nikdy neprošlo přes svědomí, opustit ten projekt, pokud by se něco nepodařilo. Tak jsem se potom včera styděl, pane, když jsme z té poslední odlétali zpět na McKinley. Mé obavy byly zbytečné a já se těď už nemůžu dočkat. Mamka chce, abych jí přivezl kámen z jiné galaxie. Prý nás po půl roce přijdou vystřídat, je to tak, pane ?" Rico se opřel o bednu s minerálním výtažkem a promnul si čelo: "Víš, už mě to taky napadlo, že je to jednostranná jízdenka. Že tam letíme a bude konec. Uvítalo by to dost lidí, senátorům jde jen o zisk, to samé některým lidem z velení. Pokud jim dodáme tuny zásob a pak se brána zavře, bude to po ně výhodné. Vymění mne, nepohodlného starého vojáka, za hromadu minerálů. Proč by ale posílali tak velkou flotilu a tolik kolonistů? nechce se mi věřit, že by obětovali půl milionu lidí za hromadu dilithia. I když, tvojí sladké naivity, Thomasi, jsem se zbavil už dávno." admirál si promnul čelo a pokračoval: „Politikou dneška je vše vytěžit za co největší zisk.A je to čím dál tím horší. Věřím, že úmyslně nikdo bránu nezavře, ale co by se stalo, kdyby se ten tunel opravdu zhroutil? Jde to obnovit?" Reagoval jsem ihned: " Tunel se normálně dá uzavírat a následně obnovovat, pokud zkolabují ovšem ty vodící pole, o nichž jsem mluvil, tunel znovu otevřít jde, ale pravděpodobnost, že se napojí na tu samou trhlinu je '1:počet všech trhlin v rádiu zhruba 100 MParseků'. Tato pravděpodobnost je jeden z nejnepravděpodobnějších statistických modelů probability makrosvěta, se kterým jsem se setkal." Vzpomněl jsem si na senátora Furbse, jak mi potřásal rukou a říkal jméno mého vlastního projektu na demaskování lodí, který jsem objevil, byť poněkud zkomoleně. Byl to velice příjemný a důvěryhodný pán. Ten by mi nelhal !!! "Pane, myslím, že politika není taková, jakou ji popisujete, jsou tam i čestní lidé. Sám jsem některé už potkal." Chápal jsem ho, byl zahořklý, politici mu asi něco hrozného kdysi provedli. "Je těžké ti vysvětlit, jak moc se mýlíš, Thomasi. Flotila jako taková má zářný obal, ale již dlouho dobu prohnilé jádro Přeju ti, aby jsi to nikdy neobjevil. Zpět k našim pravděpodobnostem.. kdyby, řekněme, se ten tunel zhroutil, jakou mají šanci, nebo možnost nás odtamtud dostat?" Trochu zahanbeně jsem studoval pohledem zajímavou strukturu podlahy. "Ne, není šance, pokud se zhroutí vodící pole, tunel nejde obnovit," řekl jsem už mnohem vážněji, " leda by pro nás doletěli lodí." Ten vtip ani nebyl určen pro zasmání. "Je v plánech připraven nějaký nouzový plán?" "V plánech se nepřipouští možnost neúspěchu. Mluvili o tom i senátoři na těch přednáškách přeci. Proč uvažujete o nezdaru ?" "Protože jak se zachovat při úspěchu mi řekli hne ze začátku. Ale jak se chovat v podobné situaci, to nikde není. A na tom pohořela už nejedna akce." Zůstal jsem zamlkle hledět na podlahu. Neměl jsem co dodat. Měl pravdu. "Mohli bychom se o tom s někým poradit, s někým z vědců možná ..." Nasadil jsem si zpět komunikátor, jenž jsem celou dobu od demonstrace s plastelínou držel v ruce. "Pane, s kým ze stanice o tom můžu mluvit ?" Rico šáhl po přilehlém PADDu, zadal do něj několik příkazů: "Tady je seznam asi tří set lidí, s vykřičníkem jsou ti, které musím ještě kontaktovat a s otazníčkem jsou ti, se kterými musím stanovit jasné podmínky."
Pohlédl jsem na PADD a oči mi zajiskřily. "Poručík Ka'vor to už ví ? To je skvělý, můžu to s ním probrat ... jsme přátelé, víte ..., ale prokonzul Martel Tarkin ? " S otazníkem ??? Stanovit jasné podmínky ? Nemohl jsem se zeptat otevřeně, dokonce i tohle nevinné podotknutí bylo docela troufalé v ohledu, že nemluvím jenom s nadřízeným, ale i velitelem a viceadmiralem. Očekával jsem přesto, že se něco dozvím .... "Ano, poručík Ka'Vor již byl informován. A co se týče prokonzula, chci ho vzít sebou jako hlavního diplomatického důstojníka." "Ano, já ho znám ... ještě v zlaté éře Kobry mi svěřil celé vedení senzorového pátrání po poručíkovi Ka'vorovi. Je to taky velmi milý člověk. Navíc, myslím, že věří lidem okolo sebe, svěřil mi tolik zodpovědnosti ... Ale víte, co se mi na tom člověku líbí nejvíc, to, že ho nemusím oslovovat "pane", není to člen Hvězdné Flotily, jen Federální zaměstnanec." Zamyslel jsem se. "Ale má velící komandér McRideová ho nemá moc ráda, spíše jeho nadřízeného. Měli nějaký konflikt se syntetickým salátem, ale to je jen z doslechu." Byl jsem hrdý na tu informaci, normálně se ke mě moc drbů nedostalo ... Admirál se začal smát, naprosto nečekaně mojí poznámce. Snad jsem ho takhle ještě smát neviděl. Pověstné 'smát se, až se za břicho popadat' na něj padlo přesně. Nejdříve jsem to považoval za náhlý epileptický záchvat, potom hned za akutní bolesti břicha. Když mi došlo, že se směje, trochu nevrle jsem se zatvářil, přesto jsem se snažil trochu se zasmát, abych nepůsobil tak nepříjemně. Co se děje ? Admirál se, zatímco se snažil popadnout dech, snažil vysvětlit: "Ano.. u toho.. u toho incidentu jsem... byl," načež se znovu rozesmál, až se za břicho popadal: "Scott jí tehdy přirovnal ke.. zkaženému replikovanému salátu..." tato věta byla následována dalším bouřlivým výbuchem smíchu. "Eh ..." Byl jsem zmatený. "Komandér byla ten den hrozně rozčílená, také ho k něčemu přirovnala, ale už si to nepamatuju. A vy tam nechcete velvyslance Scotta ?" "Chtěl bych, ale jeho místo je tady, na stanici. Je tu daleko déle než já a vím, že kdybych ho požádal šel by, ale litoval by toho. Patří sem. Myslím, že zde i zemře." "Ehm, pane ...," odkašlal jsem si a vypadal jsem náhle dost zoufale. Odložil jsem PADD. "Tady v těch seznamech ... vyčetl jsem, že tam poletí na jedné lodi i velitel vlajkové lodi Flotily, můj bývalý velitel. Je to pravda ?" Přešlápl jsem a zase se díval do země. "V kapitánech není ještě jasno, ale pokud myslíš kapitána Johna Smitha, tak ano, rád bych ho vzal, uvidím, jestli mne nenapadne někdo jiný, ale o tom vážně pochybuji." "Ach, ano ... jistě." Zatvářil jsem se zklamaně a šel otevřít další bednu. Vyndal jsem rostlinu co nepatrně hýbala tykadly na okraji květů ... to asi na lapání bezbranného hmyzu ... Admirál mě musel pozorovat, protože po chvíli tíživého ticha se zeptal: "Je něco, co bych měl vědět? KDyž jsi přišel na stanici, řekl jsi mi, proč jsi z jeho lodi odešel, ale o tvém vztahu k němu jsi nemluvil." "Já ... já nevím. Nevím, co k tomu říct." Zavrtěl jsem se a přiklopil víko otíraje trochu slizu z prstů, který se tam nalepil z té rostliny. "Byl jsem zklamaný z té lodi, ze všeho, co tam bylo ... téměř nikoho jsem neznal a lidi mi přišli strašně neosobní. Kapitán o mě vůbec neprojevil zájem, ani po mém příletu. Myslím, že šlo jednat jinak, než jednal on ... pak ještě jedna aféra s mou matkou, ale to jsem byl ještě hodně malý ..." "Poslouchám..." admirál kontroloval další zásoby, ale měl jsem dojem, že ho zvláštní relace jeho známého velmi zajímají. "Víte, mamka mi vyprávěla, že když jednou byla na jednom diplomatickém semináři na Altair 4 ..." Byl jsem přerušen nepříjemně strojeným hlasem počítače: ~~~ Upozornění, vlétáme do soustavy "Sluneční Domovská Soustava", vystupujeme z warpu ~~~ Oba jsme se sebrali a zamířili do pilotního kokpitu. Zahlásili jsme se na McKinley a dál plným impulsem klouzali směrem k základně. Zahleděně jsem přemýšlel, kolikrát ji ještě uvidím. _______________________________________ Vytvořeno Viceadmiralem Markem Ricem a podporučíkem Thomasem Johnsonem _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 23. 5. 2005, 10:22
John Roco
Back to work
Praporčík
Zpoza horizontu začínaly vykukovat první paprsky ranního slunce a jen neochotně prostupovaly hustou mlhou, které se líně povalovala v údolí kolem řeky. Vzduchem se linula příjemná vůně probouzejícího se lesa a na jihu byly vidět poslední zbytky noční průtrže mračen. Nad údolím majestátně kroužil orel a pozoroval celou scenérii. Vypadalo to na nádherný den…
Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon
Dole u řeky stála, obehnána vysokou zdí, velká kamenná stavba se sloupy, malými půlkruhovými okny a kopulovitou střechou. Za její dřevěnou bránou na nevelkém nádvoří proti sobě stáli dva muži. První z nich byl starší, měl vyholenou hlavu a byl oděn ve volném plátěném oděvu přepásaným černým páskem. Druhý, o něco menší a také mladší, měl jenom lehké plátěné kalhoty a na hlavě bujnou kštici. Oba muži byli bosí a stáli každý na jedné straně travnatého kruhu a hluboce se nadechovali a vydechovali. Najednou vyšší muž cosi vykřikl a oba se proti sobě rozeběhli. Když už byli od sebe necelí metr, vysoký muž zaútočil paží chtíc zasáhnou svého protivníka do hlavy. Ten se však obratně sehnul a zasáhnul tvrdě do břicha. Vysoký muž však dlouho neotálel a oplatil stejnou mincí, tentokrát úspěšně, když vysokým kopem srazil menšího muže na zem. Přes očividnou bolest kterou mu zásah způsobil se ale mladík rychle postavil zpátky na nohy a dvěma ranami pěstí zasáhl dlouhána do hlavy a do hrudníku. Před třetí ranou se však dlouhán sehnul a obratně mladíka podkopl a ten skončil znovu na zemi. Ten očividně unaven se znovu vstát ani nepokoušel. Vysoký muž si otřel kapky potu z čela a zasmál se. "Výborně chlapče, opravdu dobré. Ale ještě se toho pořád musíš hodně naučit." Mladík se pomalu sbíral ze země: "Předpokládám, že máš pravdu" Potom se na něj upřeně podíval zatímco si levou rukou kontroloval žebra, naštěstí byla jenom pohmožděná: "Jednou ti to nandám, Luongu." Vysoký muž se usmál a mírně se uklonil: "Jsem přesvědčen, že ten den den přijde, Johne Roco. Ale dnes o nebude." Ze vnitřku chrámu se ozval slabí ale pronikavý zvuk zvonku. Luong se otočil: "Je čas snídaně, připojíš se ke mně?" John stále se držíc za bok pokýval: "Jo, za moment. Nejdřív to musím trochu rozchodit." Dlouhán se znovu mírně uklonil: "Jak si přeješ. Mne nalezneš v jídelně" Potom se otočil a svižným krokem zamířil dovnitř chrámu. John ještě chvíli zhluboka oddechoval na místě a potom se s mírným kulháním vydal směrem ke vstupní bráně. Když vyšel ven bez zaváháná se vidal po úzké, pěšině, která se v hustém porostu téměř ztrácela, nahoru proti proudu řeky. Po pár desítkách metrů stál nad malou lagunou do které s rachotem padala voda asi z desetimetrového vodopádu. Posadil se na na velký plochý kámen, který více než dostatečně nahrazoval lavičku a zahleděl se do vodopádu. Ten pohled ho uklidňoval. Dokázal při něm zapomenout na všechny své starosti a zklamání. Už třetí měsíc byl na dovolené tady na Zemi a pomalu musel začínat myslet na návrat do služby. Nikdy dřív v životě ho nenapadlo, že se mu zpátky do vesmíru nebude chtít, ale přesto tomu tak bylo. "Překrásné že?" Ozval se za ním hlas. John sebou polekaně trhnul a otočil se. Stál tam muž v kapitánské uniformě a pozoroval ho. "Tati!" Vykřikl John radostně a překvapeně zároveň. "Co tady...Ja jsi mě tady našel?" Kapitán Roco pokrčil rameny: "Učil jsem se o jednouho indiánského stopaře." "A krom toho," dodal když viděl synův nedůvěřivý výraz. "Sledoval jsem tvůj biosignál na trikodéru." John se zasmál: "Jaktože jsi na Zemi? Myslel jsem, že vedeš vyjednávání s Cestusiany?" "No, to jsem původně měl. Ale Cestusiané nakonec neměli o vyjednávání příliš zájem, to víš politika." Náhle však kapitánův výraz zvážněl: "Prý sis požádal o převelení, je to pravda?" John kývnul:" Na stanici to už nemůžu vydržet. Zvláště od doby co zemřel Zarah to tam jde od desíti k pěti. Šel jsem do Flotily, abych prozkoumával vesmír ne dělal poskoka všemožným vyslancům, politikům nebo jiným žvanilům." "Chápu." Připustil kapitán. "A proto pro tebe mám nabídku." "Nabídku?" Podivil se John.
"Ano," pokračoval kapitán. "Brzi odlétám na misi. Ještě nemohu říct na jakou ale bude to velmi nebezpečné a můžu s jistotou říct že to bude stát za to." "Chceš po mně abych letěl s tebou?" "Přesně tak. Bude se mi na lodi hodit další schopný bezpečnostní důstojník." John se zamyslel: "Nebezpečná mise?" "Ano." "Nějaká šílená akce s velkou šencí že se to všechno podělá?" "Přesně tak." John se zahleděl do vodopádu, potom pokrčil rameny: " Jo, jasně. Jak bych mohl odolat." Malý raketoplán pomalu plynul vesmírem, rozvyřujíc prachové částečky, které se setkali s jeho trupem. Hvězdy v dálce se leskly jako zlaté tečky a Země vypadala jo vždy jako nejkrásnější z drahokamů. V dáli se rychle zvětšovala majestátní sieta lodi, jejíž ladné křivky vzbuzovali úctu i respekt. Vypadalo to na nádherný den... _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 24. 5. 2005, 22:01
Thomas Johnson
Héj, Ájný, Planck se ti dívá do karet! - Ale já nemám karty.
Podporučík
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Horlivý a ostrý déšť se tříštil o staré a rozviklané dlažební kostky, mezi nimiž protékaly malé proudy špinavé vody. Otevřená ústa kanálů polykala vodu, někdy ji vyprskla zrovna mě na tmavohnědé kalhoty. Ani jsem si toho nevšiml, protože jsem usilovně schovával pod kabátem před pronikavým deštěm tři velké sešity. Pospíchal jsem, nevšímal jsem si lidí, co kolem mě procházeli. Snad jsem měl i důvod. Na chvíli jsem se zastavil. Důvod byl zřejmý. Domy ulice města byly rozviklané dobou, lidi zamračení, na štítu jednoho domu sup požíral nějakou ruku, v dálce se někdo hystericky smál, starý muž vykukoval zpoza zdi jednoho domu, lízal brousek na kosu a sliny tekly po něm dolů na zem, do toho návalu vody, co se sunula. A polonahé malé děti klečely ohnuté na zápraží a sázely povíjivé fazole ... Tohle mi tu zbylo z nedávných pár depresivních dnů. Raději jsem zavřel oči a snažil se to všechno, co jsem tu stačil vytvořit, nevnímat. Náměstí se blížilo a já se už nemohl dočkat. Posledních pár metrů od baru jsem už běžel. Rychle jsem zapadl dovnitř. Barem se neslo přemýšlivé roztahané blues, klavír ho doprovázel. Sundal jsem si kabát a hned u mě byla číšnice. Co si dáte, mladíku ? Ale já ... hehe, podíval jsem se na ni, tak něco, co se tu pije. Spíš bych potřeboval s něčím pomoct ... A s čím, brouku ? Zarazil jsem se, nespletl jsem si dům ? Ne, je to tak. Starý bar počátku 20. století. Někde by se tu měl hrát poker. Potřeboval ... tedy, chtěl bych si taky zahrát. Jasnačka. Zase jsem se udiveně pozastavil nad vyjadřováním. Myslel jsem, že tenhle free přístup bych v barech až mnohem později... Ona to zřejmě zpozorovala. Hele mladej, koukni, tohle není bar a nalejvárna, tady se hraje ilegálně poker. To je ti jasný ne ? Zbytek je kamufláž. Čekal jsi hogo-fogo podnik ? Ne, jistě, že ne. Ale ... už bych si rád zahrál. Tak dem. Támhle za závěsem, po schodech dolů, bude tam Robert, řekni mu, že Marta o tom ví a on tě tam pustí. Vyber si pak stůl a pravidla znáš ne ? Hele, žádný podfuky, jinak tě Robert proplácne ! Rozumím, to je jasné. Tak di. Mazej, Pastis ti donesu tam. Jen jsem si povzdechl, protože Pastis je sice tradičně francouzský alkohol, ale neuvěřitelně hnusný. Vykročil jsem dolů, prošel kolem
Roberta a ocitl se v druhém světě baru. Bylo tu asi dvanáct stolů a já tam stál uprostřed a rozhlížel se docela bezradně. Moc času mi nezbývá, než na tohle všechno tam venku přijdou... Kdo jen jsou ? Hleděl jsem postupně opatrně a co nejnenápadněji do každé tváře. Nakonec jsem je našel. Byl to stolek, který vydával největší hluk a osoby tam už byly bujaré. To snad ne ... to je smůla, potřeboval jsem to ... Asi je to ztracené ... Přistoupil jsem k nim a usmál se. Bylo jich osm. Mohl bych se, pánové, připojit ? Takovej cucák ? Utrousil jeden z nich, zrovna ten s bílými kadeři až pod ramena. Nevěděl jsem, že měl takový "styl". Umím hrát poker a navíc mám peněž dost. Hodil jsem na stůl nabitou peněženku, z níž lezly papírové bankovky. Tak pojď, stejně tě oškubem. No teda, já myslel, že měl míň vlasů. Starý, očividně nejstarší dědula ze všech přítomných se usmál a rafinovaně začal míchat karty. Ruce se mu už trochu třásly. Všichni ho bedlivě sledovali. Nejmladšímu z nich bylo asi 29 a měl evidentní potřebu tikat očima ze strany na stranu a rukama si klepat do stolu nějaké melodie. Erwine, nech toho prosím tě, tady nejsi na univerzitě, kde to studentům nevadí. A-ale Maxi, ty-y máš co-co říkat, když jsem ti pomohl vy-řešit to tvé dilema-a o kvantové mo-modulaci, vůbec ti to-o neva-dilo. No, počkej, já přece nikdy tý tvojí pošahaný rovnici nevěřil, nikdo v tom nic nevidí. Je to blbost. Co-o-o si to dov-voluješ ... Ještě vče-era jsi mě po-odporoval. Hoši, nechte toho. Tady se bude hrát. Tady nováček není na vaše hádání zvědavý, že ? Usmál jsem se. Mě to nevadí, Nielsi. Á, ani jsme se Vám nepředstavili. Tak já jsem Niels, Niels Bohr, tady vedle mě Isaac, ale ten toho dneska moc nenamluví, včera mu tady Ájný dokazoval, že nemá pravdu. No Richard tady vedle vás je hodně dobrý hráč, pozor na něj. Eh, Richard Feynman. Vás jsem poznal hned. Není to tak dávno, co jste zem... promiňte. Nevadí hochu, už ale hrajem. Alberte, rozdávej. Rogere, hlídej ho. Toho asi neznáš, je tu docela nový. Roger Penrose. No a Maxe Plancka a Erwina Schödingera jsi měl už tu čest poznat ... řekl Richard nevrle a vyčítavě se na oba podíval. Albert mezitím rozdal a hra začala. Bavilo mě sledovat, jak vědcům šrotuje mozek, když se dívají už pět minut na své karty a počítají. Už jsem se začínal nudit, koukat se věčně na ty své dvě sedmičky a zbytek plív. Konečně se Niels rozpohyboval. Tak, Ájný, vyměň mi dvě karty, ale až třetí od vrchu. To ale nejde Nielsi, musím ti je dát shora. Ale to nechci, protože mě si rozdával tyhle karty, co držím v ruce jako poslední, je malá pravděpodobnost, že by hned nahoře, těsně vedle těch, co jsi mi dal, byly ty, co potřebuju. Jinak to ale nejde, že jo Rogere ? Hele, já nevím, být na Nielsově místě, tak se taky nespokojím s dvěma horníma kartama. Ta pravděpodobnost se přeci snížila o dva řády... Já to vím, ale hra je hra. Ty jsi přece říkal, Alberte, že Bůh nehraje v kostky. Ale myslel jsem tím, že hraje. Nikdo to nepochopil. Proč by to taky měl chápat, když jsi řekl pravý opak... Zaklonil jsem se a přemýšlel, že to asi bude jistě těžké. Neměl jsem moc času, ale nechtěl jsem to na ně vybalit hned, myslel jsem, že počkám jednu dvě hry. Jak to ale vypadá ... ... a ty jsi mi schopný Isaacu dokázat, že je to inverzní ? Já prostě ty karty shora nechci ! Když je nevezmeš, nebudeme moci hrát.
No není pravda, tohle je jednosměrná ekvivalence ... Nehádejte se! Isaacu, dneska se říká přímo implikující ... Nechápu, proč do všeho musíš šťourat Johannesi ! Kdybych do ničeho nešťoural, dneska si nemůžou děti spočítat hmotnost Jupiteru jenom z délky periody jejího měsíce. (Ten pokus si udělal i Lukáš, pozn. red.) To je tedy strhující přínos. Nechádejte se ! Děti si teď můžou spočítat kolik váží planety, vždyť je to blbost, přišel by na ní někdo jiný, a ty z tebe by se nestal šťoural. Maxi, přestaň ho provokovat. V-von Max to-o dělá rá-ád, proto-že ... to ta-k je. Tys nám tu chyběl, Erwine. Tvé argumenty mě dostávají. Nehádejte se! Já nevím jak vy, ale já bych tady s klukem už rád hrál ... Jistě, Rogere, my taky, ale nejdřív se musí vyřešit ty svrchní karty. Já tvrdím, že je to inverzní hodnota pravděpodobnosti ... to proto, že ... Opět začali dělat hluk. To nemělo cenu, musel jsem jednat, jinak na mě přijdou. Tak zamíchejte balíček karet a až pak měňte. Eh, to je nápad, to jsou konstrukční řešení, Johannesi. Rýpalové na nic nepřijdou. Nehádejte se ! Ájný, umíš sestavit i jinou větu ? Jen říkám, že bychom měli začít hrát, jinak tu budeme sedět do doby, až vesmír zanikne. Vesmír nezanikne Ájný ! Zanikne ! Nene, kdyby tu byl Alex Fridman, vysvětlil by ti, proč je exponenciálně expanzivní vesmír krásný ! Používáte můj kosmologický člen, co jsem doplnil do relativity, to byla ale chyba. Dnes se ale říká kosmologická konstanta, ne člen. Johannesi, buď zticha prosím. Kdo si tady myslí, že vesmír má tendenci se dynamicky hroutit podle kladného kosmologického členu. Fridmanovým k=1 ??? Richard stál a volal to na celý bar. Nikdo se nevzrušoval. Hlasovalo se jen u našeho stoku. Já a Roger jsme byly zhroucení v křesle a nudili se k smrti. Roger měl alespoň smysl pro nudné situace. Rozhodl jsem využít jejich rozohnění a jít na věc. teď nebo nikdy. Tyhle holoprogramy byly skvěle napsané, chlouba Federálního inženýrství. Právě proto bylo zakázané je používat, jenom jejich jednání moc zatěžovalo procesory simulátoru. Pánové, něco bych tu pro vás měl. Něco, co jste ještě neviděli. Potřeboval bych, abyste se na to koukli a zhodnotili. Pak vám řeknu, co přesně potřebuji. Vyndal jsem z kabátu tři velké sešity a hodil je trochu teatrálně na stolek. Nápis "Projekt THETA - subprostorová červí díra" říkal vše. Vědci se přestali hádat a začali tím vším listovat. Byli ohromení a zaujatí. I Roger se přidal. za chvíli bylo jasné, že to chtějí pochopit. Já si beru definice polí ... Ájný, jdem spolu na tu relativitu hybnosti v radiální ose tunelu ?
Beru si astronavigaci pozice ve všech pěti osách. Jasně Johannesi, já zkusím ty částicové modulace, jdeš do toho Richarde se mnou ? Vlnovou modulaci a turbulence si berem já a Niels, ale potřebujem ještě rozjet kvantovku, Erwine, bereš jí ? Já-á no, a-no. Po chvíli bylo slyšet jen škrábání po papírech sešitů, po tabulích, co byly vzadu na stěnách, všiml jsem si jich až teď. Bylo cítit myšlení. Opřel jsem se a užíval si klidu a relativního ticha. Já svůj mozek už na tom projektu tříštil dost dlouho předtím, říkal jsem si s pocitem zadostiučinění. Tady máte Pastis, fešáku. Otočil jsem se, číšnice se na mě lepila. Eh, děkuji. Vy nehrajete ??? Ten hlas byl nebezpečný. No, teď už ne, hodně jsem prohrál. Ehm. Přisunula si židli a sedla si tak že se mě dotýkala více než na pěti místech. No, tak, já tu musím počkat až mi ... Eh ???? Náhle vše ztuhlo, simulace se pozastavila. Počítač promluvil. ~~~ Výkonná chyba. Nedostatek vnitřní paměti. Nedostatek vstupních informací. ~~~ Počítači, aktivovat záložní procesor. ~~~ Již bylo před 12-ti minutami provedeno. Vnitřní kombinační rychlost 189,45 MegaQuadu za sekundu neodpovídá toku potřebných dat. Kvantové sběrnice jsou plné na 142,0 % Hrozí degradace simulace i rozvodné sítě tohoto patra. ~~~ Do háje. McRideová mi zakázala používat počítače laboratoří a stanice, protože na propočty je to moc zatěžující. Nesmí to zjistit. Počítači, otevřít ovládací panel. V rohu místnosti se objevila deska, kterou jsem odklopil a pod ní několik displejů a plno izolineárních čipů, některé kombinované s pokrokovými neurogelovými relé. Vytáhl jsem několik čipů a přesunul je do jiní zdířky. Tím jsem propojil zbylé čtyři simulátory na okolních dvou palubách s tímto. Časem to někdo zjistí, musel jsem rychle. Pak už zbývaly jen dodat informace. Počítači, ověř propojení procesorů. ~~~ Komplexní virtuální procesor aktivován. Žádné chyby nenalezeny. ~~~ Počítači, připoj k datovému vstupu simulátoru kompletní vědeckou databázi stanice. Pověření Johnson Omega-C-02-Sigma. ~~~ Autorizace ověřena. Propojení stabilní. Tok dat nad rámec možností simulátoru. ~~~ Spustit simulaci. Simulace se rozběhla. Všechno šlo dobře, vědci pracovali a hádali se a číšnice opět otravovala, tak jak to mělo být. Pánové, rád bych, abyste ověřili pružnost tunelu, jeho stabilitu ve všech podmínkách a možnost znovuvytvoření na základě vodících inerciálních polí. Seděl jsem a upíjel nechutný alkohol. Tohle bude průšvih. Zanedlouho se to stalo. ~~~ Varování, odběr energie podle výkonné křivky Lambda 1. Snižte spotřebu, prosím ~~~ Jak počítač nestíhal požadované kombinace programů vědců počítat, začaly poruchy zobrazení, všechno zrnilo a zvuková kulisa se měnila, nedávala smysl. Počítači vypnout simulaci ostatních postav, nechat jen stolek, tabule, sešity, prostředí a vědce. Potom se to trochu zlepšilo, ale ne o moc. ~~~ Varování, dochází k degradaci okrajových částí holoprogramů. ~~~ Nemohl jsem nic dělat jen čekat a doufat, že to spočítají dříve, než zničím ten program a než na mě někdo vlítne. Nakonec jsem se ale dočkal. Vědci se otočili a se slavnostními obličeji si ke mě sedli. Máš štěstí mladej, docela to nebylo těžké. Tak jsme to nějak skloubili, někdo pracoval víc, někdo míň, Roger se neuctivě podíval směrem k Issacovi a Erwinovi, ale to, co je důležité, jsme
odhalili. Podívej. Roger rozvinul velký plán tunelu. Většině vzorců jsem nerozuměl. Na tunelu bylo něco divného. Byl protržený. Víš, jak že se jmenuješ ? Thomas, Rogere. To je dost, že se ho taky někdo zeptal, moje jméno si tu bere každý na špacír a jeho ani neznáme. Ájný, ty se překonáváš, kde jsou ty jednočlenné nebo jednoslovné věty ? Nehádejte se! No prosím ... Max se začal smát, ale několikrát problikl, simulace se hroutila. Rychle prosím vás. No ... Roger ukazoval na plán. Spočítali jsme, že když tunelem proletí taková masa, jakou jsi říkal, tolik lodí, je moc a moc pravděpodobné ... No, zas tak málo pravděpodobné to není, Rogere, tady Erwin si myslí, že víc, nepamatuješ, je tam násobicí koeficient ... To je jedno, je to velmi pravděpodobné ... tedy nechci strašit, může se to stát, že po průletu se tunel v tomto ohybu protrhne. A následně zkolabuje. Protrhne ??? Tomu se mi nechtělo věřit. Subprostor se protrhne ? Celá simulace už poblikávala, bylo málo času, budu jí muset ještě stačit vypnout než zkolabuje, abych ji zachránil. Ne, Thomasi, jde o hru s kvanty a vlnovou mechanikou, vidíš, podle gravitačních vlny tady, v těchto místech, může snadno dojít k interferenci, vlny se vyruší ... subprostor zmizí. To je kouzlo vlnné mechaniky. A jak moc je to pravděpodobné ? To-o jee straš-ne obtí-žné ří-íci. A-si tak 1:24,362254, že tun-nel vydr-ží po prů-ůletu lodí. To-by pak-k už b-byl sta-bilní furt-t. Thomasi, všechno tam mám napsané .... ~~~ Varování, dochází k degradaci vnitřního jádra simulace, okružní rozvodná sít je ve fázi podpětí, datový přenos mezi hlavním počítačem a procesory simulátoru selhává. ~~~ Musíme končit pánové. Děkuji moc. Opravdu moc, za to si s vámi přijdu příště jen zahrát. Počítači vypnout simulaci, vymazat informace o tomto spuštění i o zpracovávaných materiálech, vymazat všechny interakce s jinými postavami a všechny vzpomínky postav, zmaterializovat sešity a všechny poznámky, replikace z konta autorizace Johnson Omega-C-01-Omikron. ~~~ Provedeno. ~~~ Rychle jsem vrátil propojení, jak bylo předtím a modlil se, abych z toho průšvih neměl, technici to spraví, není to přeci nijak moc poničené. Snad. Posbíral jsem všechny sešity z podlahy simulátoru, srovnal je pod rameno a vyběhl ven před simulátor - dal se do běhu. =/\= podporučík Johnson kanceláři velitele, potřebuji mluvit s viceadmirálem, co nejdříve. Velitel je na obědě, potom má důležitý pohovor. Napíšu vás do pořadníku. No, vzkažte mu, že je to nutné. Bude vědět. Pak mi dejte vědět, kde mě bude čekat. Jistě, pane. Johnson konec. =/\= Tak to mám teď čas, bohužel. Takže i čas jít to všechno vyřídit na operační a do strojovny. Oboje místa jsou stejně nepříjemné, navíc, když jsou ti velitelé sekcí naštvaní. Nejdřív zajdu na operační. Alespoň se uvidím k Ka'vorem, říkal jsem si a doufal, že z tohodle vyváznu beztrestně díky Markovi. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik...
25. 5. 2005, 12:33
Martel Tarkin Konzul
Martel Tarkin se dožil dalšího povýšení. Scott Matrix si ho zavolal do své kanceláře. Určitě to bude kvůli tomu. Toho rána se Martel pomale ale jistě nemohl dospat. Už v 5:00 byl vzhůru, což oproti jeho standardnímu vstávání v 8:00 bylo dosti neobvyklé. „Kam jsem to jen dal?“
Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
Vykřikoval neustále, jak se těšil. Nemohl si vybral ani oděv, ve kterém tam půjde. Už to byl asi 12 společensko-diplomatický dres, který vyzkoušel, ale pořád mu to nějak neštymovalo. Ani jeho vznešený diplomatický oděv z Vulkánu mu nevyhovoval. To bylo co říci. Čas se však naklonil a on si musel něco vybrat. Řekl si, že půjde cestou nejsnazšího odporu. Zavřel oči a šáhl rukou do šatníku. Vytáhl rudo-černou kombinézu s dlouhým černým pláštěm, na jehož pravém rameni bylo místo pro „hodnost“, jenž mělo barvu temně rudou. Celá souprava k sobě skvěle ladila. Martel se vzpamatoval se ze svého bláznění a utíkal velmi rychle ke kanceláři hlavního diplomatického důstojníka Scotta Matrixe. Dorazil jako tradičně včas, aby nebylo nic poznat. Psychicky se Tarkin obrnil proti nastávajícímu konfliktu a rozhodl se zazvonil. Jeho prsty ho však předběhly a ještě snad před rozhodnutím zazvonit už zvonily. „Tak pojď dál.“ Ozvalo se z kanceláře Matrixe. Martel si srovnal oděv a vstoupil do místnosti svého nadřízeného. „Přál jste si se mnou mluvit, velvyslanče.“ Scott na něj hodil laxní pohled. Seděl zrovna za svým stolem, přičemž stačil popíjet nápoj svého oblíbeného drinku – whisky. Martel se již po jistý čas domníval, že Matrix nedělá nic jiného, než že popíjí whisky. Na druhou stranu měl Matrix výsledky a v dobách Kobry pracoval od nevidím do nevidím. Ostatně jako každý na stanici, krom jistých osob, které se válely na ošetřovně apod. Martel stál před samotným stolem velvyslance. „Tak se posaď.“ Nabídl mu křeslo Matrix. Ukázal na křeslo, na které se měl Martel posadit, což vzápětí udělal. Posadil se a čekal, co se bude dít. Už chtěl mít na sobě další frčku, která by ho přibližovala blíže a blíže jeho snu. Matrix však nic nenaznačoval. Vstal však ze svého křesla a odešel ke svému baru, odkud kupodivu přinesl dvě skleničky jeho whisky. „Je čas, Martele, připít si na tvou dospělost.“ Oznámil jen Matrix stroze. Martel netušil, co to znamená, ale whisku si vypil. Podcenil však sílu nápoje, a tak se z toho zakuckal. Matrix se pod vousy jen usmál svému pobočníkovi, ale poznámku si neodpustil. „Kolikrát jsem ti říkal, aby sis nebral všechno plnými doušky, Mate?“ A upřímně se svému vlastnímu vtipu zasmál. Pak však velmi zvážněl. „Mate, je zapotřebí si o něčem promluvit.“ Vstal ze svého křesla a přešel k oknu, odkud se na Martela díval. Jakoby si něco rozmýšlel. „Tvůj čas jako mého pobočníka se krátí. Už jím dlouho nebudeš, to víme oba. Je na čase, aby ses osamostatnil. Máš nějakou představu, kam bys šel?“ O tomhle Martel nikdy neuvažoval, ale velvyslanec má pravdu. Dlouho tady asi už nevydrží, nicméně o tom skutečně nepřemýšlel a nemělo cenu lhát. „Ne, nemám. Můj strýc by mi asi sehnal na Vulkánu nějaké místo, ale na Vulkán se mi nechce. S mou visáží tam nebudu asi populární. A jiné místo sehnané nemám, takže mne to asi nemine.“ Pokrčil rameny Martel. Nevěděl, jestli z toho má být smutný, nebo přímo zoufalý. Být na Vulkáně se špičatýma ušima. Příšerná představa, kam se hrabe kdejaký horor. Matrix odložil svou skleničku na stolek vedle okna. „A co kdybych pro tebe měl velmi pěkné místo.“ Naznačil Matrix. Tarkin samozřejmě zpozorněl.
„A jaké místo?“ „To ti nejsem oprávněn sdělit, ale můžeš se setkat s osobou, která ti to bude moci říci.“ Martel přemýšlel, co tím chce velvyslanec říci. Nikdy takto tajuplně nemluvil, většinou se zmínil i původci zpráv, aspoň náznakem, ale tohle ještě nezažil. Nicméně tady zůstat asi nemohl a nyní se musel rozhodnout. „Dobře, minimálně to mohu zkusit.“ Scott jen kývl hlavou. „Fajn. Běž tedy ihned do kajuty č. 472B. Jsi tam očekáván.“ Martel se díval velmi zaujatě, ale Matrix nedával nic znát. Když mu Matrix nechtěl nic říci, tak nemělo smyslu ho nějak zpovídat. Položil skleničku na stůl a odcházel. „Počkej, na něco jsi zapomněl.“ Křikl za ním velvyslanec Scott Matrix. Přešel ke svému stolu, odkud vzal jednu frčku diplomatického sboru, přišel k Tarkinovi a slavnostně odříkával. „Za dobré služby Federaci, za úspěšné složení zkoušek a za mimořádnou výpomoc při stavu ohrožení stanice Tě, Martele Tarkine, povyšuji na konzula Tarina.“ Po těch slovech mu připnul na jeho rameno k dalším frčkám novou frčku. „Gratuluji a teď už mazej.“ Tarkin poděkoval a uposlechl „doporučení“ svého nadřízeného. Jeho kroky nyní neomylně směřovaly ke kajutě 472B… Tam se i po delší chůzi dostal. Jeho prsty opět sklouzly na panel a zazvonil. Musel zazvonit ještě jednou, ale pak se už dveře otevřely. Martel vkročil a to, co uviděl, ho víc než vyvedlo z míry Místnost byla nádherně zařízena, téměř přepychově, možná nejlépe ze všech kajut, které kdy Martel viděl zde na stanici a na pohovce před ním ležel natažený Admirál Rico. Na sobě měl počítač a bylo zjevné, že na něčem pracuje. "Pojď dál a nezapomeň zavřít, konzule." usmíval se Mark bodře. Jen co Martel uviděl obyvatele kajuty, i když tak nádherně zařízené, tak jeho výraz se změnil v překvapující, následuje pohled velmi kamenný, aby skryl všechny možné emoce. Vstoupil do místnosti a zabezpečil za sebou dveře. Nyní již dobře věděl, proč Matrix příliš nemluvil. "Co byste rád, admirále?" Na prvních písmenech slova admirále kladl velmi velký důraz, který jasně naznačoval, že jeho stav vůči admirálovi se ani po tak dlouhé době nijak nespravil. "Posaď se, dnes máš velký den!" Žádného důvodu, proč se neposadit Martel neměl, tak tak učinil. Posadil se do křesla, které bylo nejblíže. Svůj plášť si přehodil přes svá kolena. Matrixovo a Ricovo přátelství znal velmi dobře, ale proč by měl mít dnes velký den. "Ano?" "Ano, jsi přece povýšen, nebo ne?" Rico odložil počítač a z pohodlné, leč neuctivé pozice se posadil. Aspoň že se posadil. Řekl si pro sebe Martel. "Ano, byl jsem povýšen. Vidím, že kuloáry na stanici fungují ještě lépe než v době Vaší aktivní služby." "Nediv se, vždycky sleduji, co se tady děje a nemysli si, že o tvém povýšení nevím, pokud věříš tomu, že jsem v tom nesehrál, byť jen malou roli, stále mě ještě podceňuješ.“ Ano, tohle Martel nemohl asi admirálovi upřít. Jeho vliv byl rozhodně velký, minimálně větší než , ale jeho možnosti jsou i tak omezené. ten Martelův „Koneckonců jak jste to řekl Vy, admirále, tohle je Vaše stanice. S tím jsem srozuměn a s tím jsem i ztotožněn, nicméně jak jistě víte, tak nejsem pod Vašimi pravomocemi, tedy za standardních okolností.“
Dodal si Martel to svoje, aby ukázal, že se tady rozhodně nebude plazit po kolenou a věřit všemu, co mu admirál říká. Moc dobře věděl, že to nebude celá pravda, ale jenom ta hodící se část. Dělá to tak každý. "No, to je sice pravda, na druhou stranu není tvůj postup pomalý, že? Zvláště druhé povýšení přišlo poměrně brzy, nebo se stává běžně, že za méně jak rok služby se z tebe stane konzul?" Logická úvaha. Na druhou stranu byl pořád synem velvyslance 4. stupně Sirana a i on na tom měl určitě podíl. A jak Martel věděl, tak známosti jeho otce šahají opravdu velmi, velmi vysoko. Na druhou stranu admirálova "přímluva" mohla také udělat svoje. "Uznávám, že to není běžné, admirále." Řekl prostě Tarkin. Tohle nebylo téma, kvůli kterému ho admirál pozval. Na to by si ho nezval do takovéto kajuty a za takových tajuplných okolností. "Mohu ti nabídnout něco k pití? Rád bych si s tebou připil." Martel jen pokrčil rameny. Proti přípitku nic neměl. Aby taky ano, když to byl přípitek na jeho počest. "Ano, můžete. Ale nevím co. Nejsem zběhlý ve výběru nápojů vhodných k přípitkům. Slyšel jsem jen o šampaňském." Oznámil suše Martel. Pití alkoholických nápojů nepatřilo k jeho oblíbeným aktivitám, obzvláště potom, co viděl nalité mariňáky, jak se sotva drží na nohou. "Dobře, něco vymyslím. Mluvil s tebou Scott o tvé budoucnosti?" pokračoval ve svých otázkách admirál, zatímco něco dobýval z replikátoru. Zcela očividně tady někdo měl moc velkou hubu. Ten Matrix je taková slepice, ale srandy s ním bylo vždycky dost. Na to si Martel nikdy nemohl ztěžovat. Vzrušení, srandy, ale i ostatních faktorů bylo u Matrixe vždycky dost. „Ano, naznačil mi, že v této místnosti mě čeká můj osud.“ Odpověděl ironickým, typicky Matrixovským způsobem Martel. "V tom měl pravdu, možná, vlastně to záleží na příštím pár minutách. Na tvé zdraví." pozdvihl Rico sklenku a také jí sice pomalu, ale vydatně vyprázdnil. Martel též zvedl svou sklenku s nápojem, aby si připil a decentně z ní upil, poté ji postavil na stůl před ním. „Ano, ty největší okamžiky se vždy dějí z minuty na minutu.“ Prohlásil Martel, ale intonace hlasu byla v duchu vyzvání k pokračování. Admirál odnesl svojí sklenku zpět do replikátoru a, když se opět usadil, usmál se, ale ne tak, jako předtím, ale jinak, zlověstně. "Bojíš se smrti, Marteli Tarkine? Bojíš se nebezpečí, odvahy, hrdinství, ale i slávy, která z ní plyne?" Z toho úsměvu bylo opravdu patrno, že admirál to myslí v tom „nejlepším“, co mohlo Mata potkat. Chvíli přemýšlel, jestli se bojí smrti. Jak se to vezme… Už dávno se smířil s tím, že asi zůstane do konce života sám, tudíž z toho pohledu ani nijak strach neměl. Někdy je smrt vykoupení. Na druhou stranu tu byl výrazný pud sebe záchovy a chtění dosáhnout určitého cíle, jenž měl. „U smrti záleží na tom, z jakého pohledu se to vezme.“ Odpověděl konzul Ricovi. Z hlasu bylo možno poznat dvou smyslnost daných slov, možná Tarkin řekl více, než původně zamýšlel. „A ostatní je vlastně jedno. Aspoň z mého pohledu. Hrdinové přicházejí a odcházejí, zbudou po nich jenom činy, které je buď udrží v mysli ostatních, nebo zapadnou do propasti dějin. A řekněme si to na rovinu, ty největší činy jsou buď ty nebláznivější, nebo ty nejstrašnější. Asi tak nějak bych odpověděl.“ Martel se podíval na admirála trochu udiveně, ale odpověď byla na místě. "A kterým činem myslíte?" "Tím nejbláznivějším," místností se nesl tento rozhovor a kdyby ho někde venku poslouchal, asi
by postřehl, že s admirálem se stalo cosi, co se někdy nazývá "znovuobjevení smyslu života". Z admirálova výrazu bylo poznat, že se mu daná akce asi zamlouvá, ale čím dál tím míň se přestávala líbit Martelovi. Tohle nebylo dobré a s ohledem na to, že se kolem toho dělá tolik tajemství... Tím nejbláznivějším. Kdyby admirál řekl tím nejhroznějším, tak by to asi bylo jednodušší, protože to by si uměl představit. Takhle je příliš širokou paletu možností. "Tím nejbláznivějším?" "Ano, tím nejbláznivějším," admirál se opřel do křesla a chvíli mlčel, než pokračoval: "Nalijme si čistého vína, Marteli. Velel bych já, velel bych tobě, jako ostatním. Moje kariéra a abdikace na stanici, jež byla před nějakými dvěma dny veřejně ohlášena, není koncem mojí kariéry, jak se tady šušká. Mám před sebou mnohem zábavnější věci. A potřebuji diplomata. A chci tebe, už jen pro to, jaký jsi. Si vzpupný, bojovný a nedůvěřivý. To poslední mne trápí, proto ti chci nabídnout tuto věc, místo, které se ti bude líbit, vrchní diplomat na obrovské misi, o které se možná bude psát, kontakty s novými civilizacemi a spousta dalšího, co budeš moci zařizovat. Ale odhodíš svojí nenávist ke mně a slíbíš mi věrnost. Na tuhle misi si nevezmu člověka, který by mě zradil, bylo by to příliš nebezpečné. Vím ,že pokud mi dáš své slovo, můžu mu věřit. Ale chci tohle vědět. Nemusíš se stát mým přítelem, abych tě vzal sebou, musíš přestat být můj nepřítel." Situace byla příliš vážná na to, aby admirál žertoval. Místo vrchního diplomata a už jako konzul a v jeho věku. Možnost být někým, kdo bude mít v rukou celou diplomacii a zájmy Federace? Přímo úžasné na to, aby to byla pravda a za jedno slovo. Martel hodnou chvíli mlčel. Dával si dohromady fakta a možnosti. Tohle místo bylo více, než kdy by mohl vůbec očekávat, obzvláště v jeho věku. Avšak nepřátelství, které choval vůči Ricovi bylo velmi, velmi hluboké a zakořeněné a dobře naučené z Romulu – každý, kdo je proti mě a mým zájmům, je můj nepřítel, každý, kdo je proti zájmům Impéria, je nepřítel Impéria a jako takového je nutno zlikvidovat pro větší bezpečnost. Tohle vtloukají od útlého dětství všech Romulanům do hlavy a Martel touto výchovou prošel. Pohlédl znovu na admirála a přeměřil si ho. Odhodit nepřátelství to by mohl, ale odpustit mu jeho akce proti němu to nikdy. Nyní však stála velká příležitost proti tomuto nepřátelství. Jak z toho ven? Tarkin vstal a natáhl k admirálovi svou pravici. „Souhlasím, že odhodím nepřátelství, admirále, ale nepočítejte s tím, že budu zavírat oči nad zájmy Federace, popřípadě že budu zavírat oči nad Vaši neschopností, i když se to asi nestane. Nepočítejte ani s tím, že bych nevyužil prostředků pro potrestání těchto přestupků, ale slibuji, že nebudu z komára dělat velblouda.“ Admirál přijal nabízenou ruku, usmál se a mrknul: "Tak teď se můžeme konečně podívat na to, o co půjde....." Vytvořeno konzulem Tarkinem a admirálem Ricem. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 25. 5. 2005, 22:05
Thomas Johnson
Variace na zlomové téma aneb komunikátor na podlaze
Podporučík
"Co vlastně obměkčí diplomata ?" zeptal jsem se barmana a zaujatě sledoval hladinu kapaliny, s kterou jsem ve skleničce vířil, protože nic jiného s ní dělat nešlo. Bylo to nepoživatelné, zase jsem experimentoval s nápojovým lístkem. Jednou kdosi řekl 'Neobjednávej si nic romulanského co začíná na B' a končí v'. Asi věděl, co říkal.
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
"Proč se ptáš zrovna na tohle ?" Barman pokrčil rameny, dál leštil skleničku a stál naproti mě. "Zrovna k jednomu jdu, víš ..." "Tak to by sis měl dál pěkně velkýho majzla ..." Upřel jsem na něj oči jako by říkal nějakou lež. "Ale proč ? Neznám žádného nepříjemného diplomata ..." "Nevěděl jsem, že nějakého znáš." - "Ano, znám. Raději půjdu, je 8:15, to už bude v pracovně. Jo ... ještě. Co jsem měl k snídani ?" "Cože ?" Barman mě nevěřícně pozoroval. "No, nějak si to neuvědomuju. Nějak jsem přemýšlel. Musím to vědět, odebírají mi dnes odpoledne krev." "Smažená vajíčka s nějakým salátem, kterého bych se nikdy nedotkl." Uklidnil mě barman. "Tak díky, musím běžet." Stál jsem přede dveřmi s tmavě červeným proužkem a stále si opakoval "chovej se sebejistě!". Nakonec jsem se odhodlal, srovnal uniformu a zazvonil. Hodnou chvíli se vůbec nic neozývalo ani nedělo. Z ničeho nic se dveře otevřely. Místnost byla v
šeru, jenom na stole stály 2 svíce, které místnost osvětlovaly. Osoba, která dveře otevřela seděla otočená v křesle směrem k oknu, směrem k nekonečnému a děsivě mocnému vesmíru. Jenom ruka ukázala malým gestem, aby příchozí osoba vstoupila. Zarazil jsem se. Takovéhle neformální osvětlení, to vypadá jako by tu měli předtím nějaký vulkánský mejdan o dvou osobách. Rozpačitě jsem vstoupil dovnitř a trochu nejistě se ozval: "Ehm, pane konzule, přišel jsem, protože ... nejdu nevhod ?" Jakmile Thomas vstoupil do místnosti, tak se dveře zavřely a světlo z chodby, které aspoň trochu více osvětlovalo místnost, zmizelo se známým zasyčením. "Vůbec nejdete nevhod." Ozval se hlas z křesla. Přízvuk by možná mohl být konzula, ale rozhodně jej neměl tak vyspělý. Přeci jen se v něm tu a tam objevila nějaká ta "puberťácká" intonace, ale tenhle hlas byl jasně vyspělý a rozhodný. "Co byste rád?" "Přišel jsem za Vámi protože ..." Mžoural jsem šerem před sebe a hledal nějaký náznak toho, v jaké pozici konzul sedí. Nechtěl jsem mluvit někomu do zad. "Chtěl jsem s něčím poradit a s něčím pomoci, ale ... ale ... tady na sebe moc nevidíme ..." Osoba reagovala jen velmi, velmi pozvolna a nyní si hlavu opřela o svou ruku. Stále ovšem pozorovala vesmír před nimi. Hvězdy zářily jasně, i když už dávno zářit nemohly, protože mohly přestat existovat. Každý pohled na hvězdy je jen historie, každý pohled na člověka je jen přítomnost, nikoli minulost ani budoucnost. "Není nutné, abychom na sebe viděli. Pokud to bude v mých silách, tak Vám mile rád pomohu." Ne, to není. "Ne, to není ..." Vůbec ne. Podíval jsem se výhledem ven a zahlédl souhvězdí Lyry. V tom souhvězdí se nachází galaxie ... "Víte, jsem rád, že mi vyjdete vstříc. Docela jsem si nevěděl rady. Ale už tenkrát v laboratoři jsem věděl, že mi jednou pomůžete. Věc se má tak, že jsem zahlédl rozkazy hlášení o přesunu, četl jste je ?" Šero bylo čím dál deprimující ... Tohle ovšem osobu velmi zaujalo. Napřímila se v křesle, ale stále se neotáčela. "Ne zatím ne. Je v nich něco důležitého, abych si to nemusel zbytečně číst?" Zazněl dotaz kladný tóninou, jenž napovídala, že osoba je opravdu zaujata. To zaujalo i mě. Začínal jsem si dával 5+5 dohromady a uvažoval, jestli se ten obrat říká tak, jak jsem řekl já. "Vlastně docela ano. Nejvíc mě zaujalo to, že Vás tam nechtějí pustit kvůli těm sedativům, která berete na tu aubomstochóbii žaludku. Chtěl jsem letět s vámi, abychom se poznali a ... Kdy je přestanete brát ? Myslím, že bych na vás počkal ..." "Žádná taková sedativa neberu." Ozval se hlas, ale bylo možno vypozorovat, že osoba byla vědoma toho, že se jí podporučík pokouší jen zmást. Na to však i reagovala. "Je tam tedy něco důležitého? Nemám na Vás celý den. Nabídl jsem svou pomoc, a to také dodržím, ale musíte počítat s tím, že jsou zde další důležité věci." "Myslím, že si to budete muset přečíst sám, nesmíme přeci o těch rozkazech mluvit. Vám to neřekli ?" Řekl jsem naštvaně. Ozvala se tlumená rána o koberec. "Ééh, omlouvám se, ale spadl mi PADD, to to tu v té tmě budu hledat do soudného dne." V ten okamžik došla osobě sedící v Tarkinově křesla asi všechna trpělivost. Otočila se do svitu svící, ale přesto nebylo vidět do její tváře. Thomas, který zrovna "hledal" svůj PADD na podloze se znovu postavil. Nyní bylo jasné, že na křesle nesedí konzul Martel Tarkin, ale někdo jiný. Tedy snad. Do obličeje jí vidět nebylo, ale uniforma byla jasně rozeznatelná. Patřila vojáků Romulanského hvězdné impéria. "Pane, tohle je pracovna našeho konzula ... Mimochodem, zajímá-li vás naše tajné rozkazy, velitel Rico nějaké informace má, jistě vám některé podá. A pokud by vás zajímalo očkování na základě tkáňových sedativ, která jsme všichni dostali, protože se vstřebávají týden, naše vrchní doktorka vám poskytne náležité lékařské vysvětlení.
Ostatně, nevíte, kde bych našel konzula Tarkina ? Potřebuju si s ním něco vyřídit. Snad tam nebude tma jako ve sklepení." Dojatě jsem se uchechtl, abych vyzdvihl ironii a PADD schovával zpět za lem uniformy. V momentě, kdy Thomas schoval svůj padd do své uniformy, na jeho rameně se objevily ruce. Z každé strany jedna. Na svých nohou na chvilku zacítil tlak křesla. To se během chvíle změnilo v ostrou bolest a kolena se podlomila. Thomas seděl v křesle. Po jeho pravém i levém boku se tyčili důstojníci Romulanů, jenž prkenně stáli a sledovali ho. Thomas se chvíli rozhlížel, ale potom ho upoutal hlas osoby v křesle konzula. "Vaše tajné rozkazy?" Osoba se začala smát ironickým hlasem, byl velmi pronikavý a pravděpodobně i dobře natrénovaný pro tento účel. "Ty znát nepotřebujeme. A už vůbec ne od Vás, podporučíku. Naše zdroje nám je řeknou včas, toho se nebojte, že by snad ne. Ale zpět k Vašim otázkám. Kde je konzul není podstatné, ale nyní je podstatná jedna věc - a to Vy a Váš mizerný život." V okamžiku dořknutí slova život se v rukou stráží objevily disruptory. Byl jsem tak překvapený, že jsem ani nemohl konstruktivně myslet, což bylo mnohem lepší. Nepřipouštěl jsem si moc to nebezpečí. Ale strach ano. "Co ... co po mě chcete ? Mizerný život má ten, kdo ho mizerný činí druhým." Díval jsem se na dispruktory a ani nedutal. Takové jednání se snad ani nemůže tolerovat. Co tu dělá ta ozbrojená stráž ? Vycítění strachu a desorientace byla vhodná příležitost pro "tajemnou osobu". "V tom případě je Váš život velmi mizerný, je-li pravda ta teze, kterou jste řekl. A já po Vás nechtěl nic. To Vy jste přišel sem a chtěl mou pomoc, nepletu-li se." Dodala osoba pobaveným hlasem. Mladíka nechala ještě chvíli v nejistotě. "Pletete, já jsem něco chtěl po konzulovi Tarkinovi, vy jste chtěl vědět obsah rozkazů přímo ode mne. Pokud někdo z nás dvou něco chtěl po tom druhém, byl jste to vy, nepletu-li se." Odvaha byla spíše na odlákání pozornosti. Snažil jsem se stisknout komunikátor. To už ovšem Thomas nestihl. Osobní stráž vycítila jeho pokus a ihned jej zlikvidovala tak, že komunikátor brutálně odtrhla od jeho uniformy a hodila na stůl před osobu sedící v křesle. Ta jej zvedla a chvíli si jej prohlížela. Poté komunikátor se vší slušností položila zpět na stůl tak, aby na něj mladý podporučík viděl. Aby měl falešnou naději, že by se ho mohl zmocnit. "A nemohla by pro Vás něco udělat jeho rodina?" Přiletěla zčista jasna otázka. "Já ... já vám nerozumím." Vůbec jsem nevěděl, co tím myslel a nemohl jsem na to přijít. Pořád mi nedocházelo, co se tu děje. Jsem snad na stanici Federace, kunzul se musí někdy do pracovny vrátit. To mě trochu ujistilo. "A pane, kolik tu máte vlastně těch ..." podíval jsem se na ty dva kašpary, "… vojáků ? To vám nemohli na stanici povolit ..." Nyní se konečně tvář osoby dostala z tmy do světla svící. Z tmy se vynořila tvář Romulana, tak ve středních letech (kolem 132 let). Na jeho pravém límci se leskla hodnost admirála. Ovšem ta tvář - nebylo pochyb, že tohle by mohl být konzul Tarkin o několik desítek let starší. Admirál vstal. Když to udělal, tak se světla rozsvítila do normálního světelného režimu. Admirál přešel kolem stolu. Jeho prsty kopírovaly okraj stolu, zatímco se dostal před Thomase. Posadil se na stůl a zkřížil ruce v oblasti hrudníku. "Moje nejvyšší osobní stráž je nyní tvořena 5 členy a má osobní stráž asi 15 členy, takže nyní mám 20 členů mé osobní stráže." Prohlásil admirál a hodil pohled na důstojníky stojící po boku Thomase. Nyní si Thomas mohl všimnout, že i za ním stojí dva důstojníci a ten poslední z 5 nejvyšších strážců stojí v rohu místnosti, ruku na disruptoru. "Ani se nedivím, že mi nerozumíte, podporučíku. Podívám se na Váš záznam? Ach ano psychicky labilní. Hmm, tohle brát k vojenské složce Federace. Copak, copak? Nechtělo se nám bojovat? Nebo snad jsme se zapomněli přebalit, když jsme něco zvorali. Ne, ne. Jestli to nebude
tím, že prostě neuneste své povinnosti a tím, že Vaše schopnosti jsou tak mizerné, že by na tom nejhorší student Akademie byl lépe než Vy! Lehká indispozice! Taková blbost! Taková slabost. Vy a Vám podobní by měli být zastřeleni jen co se narodí, podporučíku." Zatínal jsem prsty do křesla. Měl jsem velkou chuť mu dát do zubů. "Zřejmě Vám v mládí něco nějaký student Akademie udělal, že jste tak zaujatý. Pravděpodobně vás překonal v nějakém testu na logiku myšlení o 120 % nebo vás porazil v šachách a vy jste z toho, chudáčku, zahořnul. Ale to se stává i těm, u nichž by to nikdo nečekal." Měl jsem co dělat, abych seděl v klidu. "Víte, nic jsem vám neudělal ani na vás nezaútočil, takže mě tu nemáte právo držet. Takže mě omluvte!" Vstával jsem, ale stačil jsem dodat nevinně. "Ještě, existuje romulanský výraz pro chronické noční pomočování ? Já tedy vaši složku neviděl, ale ... víte, co kdyby." Stráže s sebou neznatelně cukli, to bylo přesně to, co jsem chtěl. Hehe. Stráže sebou cukli, což admirál zaznamenal, ale věděli, že tomuto podporučíkovi nemohou nic udělat bez admirálova příkazu. Jejich ruce by nejraději chytily disruptory a zastřelili ho na místě. Nicméně zůstalo jen u cuknutí. "Je mi líto, ale skutečně jsem tento problém neměl. Nebyl jsem na Vulkánu." Dodal admirál pobaveně. Bavil se velmi dobře podporučíkovým strachem a jeho hysterická a útočná reakce je standardní odezvou. Strach ho začne brzy velmi ovládat a admirál tomu velmi rád napomůže. "Co kdybychom něco zkusili, podporučíku?" Řekl admirál velmi milým hlasem a šáhl do svého opasku. Z něj vyjmul jistou lahvičku. "Víte, co to je? Asi ne, takže Vám to povím. Je to hadrianium. Připravek Tal Shiaru pro uvolnění situace. Způsobuje silnou bolest, přímo křečovou v oblasti krku. Chvílemi se dusíte, chvílemi je to v pořádku. Přejete si vyzkoušet? Mohu ubezpečit, že je to velmi kvalitní a velmi, velmi nepříjemné a též nebezpečné." Dodal zálibně admirál a jediné podporučíkovo slovo a přípravek by měl v sobě. Admirál se bavil čím dál tím více jeho novou hračkou. Aspoň příjemné zpestření jeho pobytu tady. Nebyla tu sranda. Na vyjednávání mu nedávali moc prostoru pro narážky a konflikty, tady si to mohl vynahradit. "Já po Vás nechci nic, podporučíku. Vy jste přišel sem." Řekl jen tak admirál a pokrčil přitom rameny. "Ale mohu Vám říci, o co mi jde. Jde mi o Vaši likvidaci, podporučíku, ale tu si musím přeci náležitě užit, že?" "To vás nechápu, nic pro vás neznamenám. Moje smrt by vám přinesla nedozírné následky. Nikdy to neuděláte. Takže mohu být v klidu." Dodával jsem si odvahy. "Mohl bych vás poprosit o jednu knihu, protože mi asi nedovolíte vstát. Je někde na polici. Konzul se s ní chlubil jednou na přednášce o Talaxiánské kuchyni. Jmenuje se psychologie říhnutí. Podal byste mi ji? " "Neznamenáš? Ale znamenáš. Jsi pro mě zkrácení dlouhé chvíle a jelikož tzv. špiónů Federace mám plné zuby, protože každý dříve či později promluví, tak by mě zajímalo, jak reaguje někdo mladý a nezkušený, podporučíku. Ale nebojte se, až mne požádáte, tak Vás nechám rychle zabít." Dodal admirál, přičemž se otočil ke stolu a začal připravovat aplikaci toho séra. Konečně bylo vše připraveno. Otočil se zpět a v ruce držel hypospray. "Takže, aplikaci necháte na mě?" Načež Thomase uchopila jeho osobní stráž a velmi pevně přitiskla ke křeslu tak, že se nemohl vůbec pohnout. To se ve mně už strach naprosto uvolnil a nedal se ovládat. Začal jsem s sebou škubat a mlátit s sebou co to šlo. Snažil jsem se uvolnit si nohy a kopat do všeho co přišlo pod nohu. "Pomóc ! Jste maniak .... a megalomanský psychopat ! Můžete ... můžete si blahop-řát k ... sadistické úchylce obřích roz-měrů ... Puste mě ! Za tohle vás ... velení zničí. Puste mě !!! Pomóc !!!" Vytrhával jsem se z paží stráže a řval jsem na admirála.
Admirál se k Thomasovi stále přibližoval s hyposprayem. "Ne, Vaše velení mi nic neudělá a mé velení mě jistě odmění za mou loajalitu vůči Impériu!" Říkal admirál a usmíval se velmi zářivě, už byl jen krok od Thomase. Jak strach ve mě mobilizoval energii, našel jsem dostatek sil a vyškubl jsem nohu ze sevření a kopl vší silou admirála pod koleno. Na admirálovi se však projevil výcvik. Sice se trochu podlomil, ale zůstal stát a jeho pravá ruka zaútočila na tvář podporučíka. Byla z toho solidní facka a osobní stráž se také vzpamatovala velmi rychle kopla Thomase do oblasti kolen a poté jej přitiskla k zemi. "To nebylo příliš moudré, podporučíku." Pak se admirál otočil na svou osobní stráž, konkrétně na dva členy, kterým se vytrhl. Zbylí dva členové mezitím ho posadili do křesla konzula a drželi jej tam. "Tohle je osudová chyba. To oba víte." Vykřikl ledovým hlasem admirál. Dotyční členové však stáli prkenně dál. Admirál se chvíli díval do jejich tváří. Poté vyňal svůj disruptor a oba členy své nejvyšší osobní stráže zastřelil. Výboj ze zbraně je proměnil v nic. Jejich těla se rozplynula. Poté se admirál otočil zpět na podporučíka. Pokynul své osobní stráži a ta se postavila za něj. "Za každou chybu se platí, podporučíku. Právě jste připravil několik dětí o jejich otce." Prohlásil v klidu admirál a díval se přitom podporučíkovi přímo do očí. Kolena, obličej i celé tělo mě bolelo hrubým zacházením. Byl jsem ale v šoku. Do této doby jsem neviděl smrt tak blízko. Vůbec jsem nemyslel, jen oči mi zavalily slzy. V té chvíli jsem byl plný zlosti, ale neškubal jsem se. Seděl jsem klidně, neschopný si srovnat v hlavě všechno, co se stalo. "Hajzle!" Zamumlal jsem a brada se mi třásla. "Jste posedlý mocí a ta vás zničí." Po tvářích se vlnily vlhké stopy. "Jste vyšinutý. Až přijde pomoc, zavřou vás. Tady na klinice, nesmíte zabíjet ani své lidi na federální ..." Nedopověděl jsem větu. Dolehlo na mě svědomí. Pochopil jsem, že ta ty rodiny ... jen kvůli mě. Začal jsem se třást a přes slzy jsem neviděl. Nyní se admirál začal smát opravdu upřímně. Jeho osobní stráž se také přidala, ale bylo vidět, že je připravena zasáhnout. Mladý podporučík hezky brečel, a to bylo účelem. "Jak dlouho?" Zeptal se admirál jedné ze svých osobních stráží. Jaký to byl asi šok pro Thomase, když se objevil ten, kterého viděl rozplývat se. "Když počítáme samotnou akci, tak 2 minuty 11 sekund, admirále." Odpověděl pobaveným hlasem. V ten okamžik se i otevřely dveře a dovnitř vstoupil Martel Tarkin. Chvíli byl vyjeven, kdo to všechno je v jeho kanceláři, ale admirál se ujal slova. "Ahoj, můj milý bratře. Přijel jsem se rozloučit a kdybys někdy potřeboval pomoc, či změnil názor na strany, tak víš, kde mě hledat. A ještě jedna věc - měli byste lépe cvičit důstojníky. Když spadnou, tak to hned fňuká a jim nebudu poskytovat žádnou pomoc. Za to nejsem placen." Odříkal Telik a on i jeho stráže opustili místnost. "Stav se zase." Odsekl Martel, jen co se dveře zavřely. Nyní se otočil k podporučíkovi. Jeho oči byly rudé. Chvíli ho pozoroval. Nevěděl, jak má reagovat, podporučík seděl v jeho křesle a ještě trochu natahoval. "Stalo se něco, podporučíku?" Měl jsem plný nos a kapesník u sebe neměl. Utíral jsem si tváře a cítil se strašně ponížený. Chvíli jsem čekal, abych neměl tak rozechvělý hlas, pak jsem se snažil odpovědět co nejhrději. "Ne, nic ..." Rozepnutou uniformu a u rukávu roztrženou jsem si snažil urovnat, ale v tom stavu jsem ji zapnul křivě ani jsem si nevzpomněl na rozčepýřené vlasy a hned vstával dívaje se do země, protože jsem seděl na konzulově křesle. Jak jsem se postavil, bolest v oblasti kolene
mnou projela ostře, ale já se snažil nedát to najevo. Nevěděl jsem, co dělat, tak stál bokem, díval se sklopenou hlavou na své boty a roztřesenou rukou držel samý okraj stolu. Tarkin věděl na 100 %, že se něco stalo. Znal Romulany, znal svého bratra a tušil, jak by reagoval, když by zůstal ve službách Říše a byl jí vychováván. Jeho bratr si prostě z podporučíka asi udělal svůj cvičný terč pro zkrácení dlouhé chvíle. Kdyby to býval věděl, tak by přišel dříve a možná tomu mohl zachránit. Šel tedy k Thomasovi, a tak trochu se cítil nejistý a zároveň vinný, protože to byla jeho rodina, kdo podporučíkovi asi dosti ublížila. Takhle krvavé oči od brečení ještě neviděl. Nevěděl, jak bude podporučík na jeho pomoc reagovat. Jsou si s bratrem dosti podobní, geny matky zvítězily v obou případech. Přesto však pomohl podporučíkovi do křesla, aby se posadil. "Opravdu se nic nestalo? Nemám zavolat někoho z ošetřovny?" Postupně se mi všechno vybavovalo. Psychická labilita v záznamu, lehká indispozice, zastřeleni jen co se narodí. Hadrianium, nepoužil by ho. Jsem pro něj jen zkrácení dlouhé chvíle. Facka a ležet zavalen třemi strážci. Osudová chyba. Ty se stávají. Jen slabí chybují tak, aby se po jejich chybách někdo ... ohlédl. A za každou chybu se platí, podporučíku. Právě připravil několik dětí o jejich otce. A pak tam stáli živí. Implikace, dřív se tomu říkalo jednosměrná ekvivalence, ale to nebylo správně, protože jednosměrně ekvivalentní je jedna k dva, ale implikující je proces jedna k dva. Takže implikace, popisuju proces, oni žijí, ale já tu chybu udělal stejně. Realita se skládá z náhod. Ta chyba zůstala, v té chvíli jsem nevěděl, co se stalo, takže chyba zůstává. Jen následky se mění. Stejnou chybou jsem mohl způsobit těm lidem smrt. Chyba zůstává. Jsem vinný. Vzhlédl jsem a viděl ho znova. Snažil jsem se promluvit, aby to dávalo smysl. Ale žádná věta se mi nelíbila, proto jsem řekl něco, co znělo rozumně a byla to pravda a byl jsem to schopný vymyslet i teď. "Tři krát pět je patnáct a druhá odmocnina z osmi je dva krát druhá odmocnina ze dvou." Podíval jsem se na konzula hrdý na to, že mluvím rozumně. Tohle je těžší, než si Martel myslel. Admirál musel vědět, jak podporučíka zasáhnout na jeho slabém a citlivém místě. Rozhodně byl rád, že jeho bratr na něj tyto praktiky nevyužil, i když to bylo určitě jen součástí jeho plánu, jak dosáhnout svého cílu - tedy podpisu dohody apod. Během jednání mluvil výhradně jenom s Martelem a tak se snažil vést situaci do bodu nejistoty Federace a komodora Hayds. Psychologii mají Romulané propracovanou opravdu dobře a kladnou na ni i velký důraz při bojích a dalších operacích, jenž provádějí proti svému nepříteli. Proto jsou Romulané v maloakcích mnohem úspěšnější než ostatní národy. V tom tkví jejich největší síla. "Podporučíku, myslím, že bychom se měli zastavit na ošetřovně, popřípadě u poradce. Co Vy na to?" Řekl to hlasem, v němž bylo možno rozeznat obavy o podporučíkovo zdraví. Opět jsem se na konzula podíval. Otřel jsem si oči a snažil se vypadat důstojně. S takovouhle uniformou nemám šanci, aby mi konzul pomohl s ... s čím ? S ... ano, s tou krabicí. Je tam v rohu sama. Už roky. "Myslíte, že to bude ode mne chytré a hrdé odejít s vámi na ošetřovnu nebo k poradci ? Já totiž chci jednat chytře a hrdě, ale nevím jak. Udělám cokoli, aby to bylo chytré a hrdé." Řekl jsem a stoupl si. Martel Tarkin to udělal také. Díval jsem se na podlahu. Jednou ten vzorek pochopím. Konzul udělal gesto k odchodu a já se otočil ke stolu. Něco na něm bylo špatně. Kromě toho, že podle mastného otisku v lesku desky na něm někdo musel před malou chvílí sedět ... Pak jsem se usmál, uviděl svůj komunikátor, co stál na stole tak, abych na něj viděl ... Dotkl se ho a smetl na zem. Pomalu jsem vyšel dveřmi ven. _____________________________________ Vytvořili a z písmen české abecedy sestavili konzul Martel Tarkin a podporučík Thomas Johnson. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 27. 5. 2005, 21:45
Thomas Johnson
Až vyrostu, chci být člověk němý.
Podporučík
A ještě jednou děkuji, že to předáte. PADD si sektretářka považovala v ruce a trochu, leč obětavě, dumala: Snad tu konzula Tarkina zastihnu ještě dnes, často ve své kanceláři nebývá. To je v pořádku. Hlavně to předejte. Jakmile jsem odešel, v nudě, jež se okamžitě na stole
sekretářky 17. paluby rozhostila, aktivovala PADD a nepozorovaně se dala do čtení, jelikož to nebyla zaheslovaná zpráva. PADD ... _login algoritmus ...
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Adresát: konzul Martel Tarkin Pisatel: podpor. Thomas Johnson Předmět: Až vyrostu, chci být člověk němý. Poznámka: Prosím, pane konzule, mohl byste nějak zařídit, abyste za mnou vy a velitel viceadmiral Rico někdy výhledově zašli na ošetřovnu ? Děkuji. Johnson. Tělo zprávy: Až vyrostu, chci být člověk němý **************************
L
ežím a hledě vzhůru si natahuju míchu, a na stole karty pro nevidomé invalidy, umazané denním hraním, denně plné hříchů, denně řežu karty smutně na tři poloviny.
V
posteli přemýšlím o důvodech už celé roky, řežu karty, pak slza mysli co myšlenky mé vine, krok a krokem zbývají v pouzdře jen tři broky, však jsem trestem sám sobě, trestem pro nevinné. Broky - z trestu do nového proplout ...
N
evinný, tomu nevěřím - vida jen ironie hříčku, sám jsem rozpatlaný oleje obraz a tak silný rám, pastelově zbabělý - vždyť zbabělci odvrhují smyčku, a od pokusů zbyly na koberci jenom sliny, jež znám.
Č
erné skvrny leptají mne a vytékají jak kyselina z uší, snad jednou se to všechno zbortí - to černobílé kino, před mým zrakem pianistu do prstů vrstevníci buší, tak snad vstanu a zmaluji sebou v kuchyni lino. Snad výstřel kompozici barev moc nepovrtá ...
P
řemýšlím a v životě nikdy nenaleznu důvod, pořád hledám zamazávaje svou evidentní vinu, vize, zahořknutý dědek, zlost a tresty jsou jen úvod, nikdy nepochopím a umřu jen ve vlastním stínu. A je to tím, že moc pomalu myslím ...
J
ako malý, mluvil jsem časně a jazykem plál, pak první lež a deprese spící na matraci lehce, odvržen od svobody, osmnáct let jsem zrale lhal, zapřemýšlej a nelituj, leč víc už se mi lháti nechce. Až vyrostu, chci být člověk němý ...
T
en, co maluje své utkvělé touhy za deště, "Ergo utopia planitia" toť zoufalců oblíbená fráze, ostré pily kapek a barva stéká po "Naděje ještě ?", křičím hledaje červánky - ty černě nebeské hráze.
K
ruté sebereflexe a vzlyky nad minutou u piana, smutná toť rezoluce: Vše hezké jsem už prožil, porcovací nůž a mého hnijícího masa plná vana, Prvně dopis, "Zálohu za koupelnu jsem, tati, složil". Až vyrostu, chci být člověk němý ...
F
yzikální chemie a tři sylaby fyziky mě nezachrání, vždyť z mozku krmivo a z mého nitra samé nadávky, marné snahy naši lidskou důstojnost nikdy neubrání, tak z jehlic tisu jedu taxakatinu, milosinu čtyři dávky.
D o smrti v bahně zapatlaný na mé hvězdy hledě, do zhroucení na chodníku shlížet v chůzi na dlažbu, za Heydricha či bolševiků za to mezi vrahy sedět, v Osvětimi, ráji zvířat, před popravou olíznout pažbu. Až vyrostu, chci být člověk němý ...
T
řicet procent pro, dvacet devět neví a sedm zvrací, papež chroptí mocné kyrie, muslimové házejí kameny, a na personálním, tady se životopisy beze slova vrací, pak stačí televize, vždyť ve mě násilí toho jsou prameny.
S ny, řvát bezmezně na ulici plné unyle mdlé a kruté masy, pravdy o smrti v zapomnění a samotě v křečích stočené, nezbývá než solit klávesnici a smutně rvát si nožem vlasy, zůstaly jen ranné vzpomínky, ostatní jsou v slzách smočené. Až vyrostu, chci být člověk němý ...
V
ěda, že nikdy to nebude jiné, topím se a pozvolna, .................................................... polykám ty řady střepů, střepů z roztříštěné osobnosti, nad níž oblaka solná, .................................................... sází dalším utrpení řepu.
Z lé názory dobráků mě dusí a ubíjejí, vyžírají morek tak, že ostaly jen kosti, vzdávám slávu, jež pln matné ironie viju, ......................................... těm, co promíjejí, a se zubním kartáčkem tady vlastně žiju, ......................................... jenom z povinnosti. Až vyrostu, chci být člověk němý ...
B
yť snaha, musím do rakve z betonu texty skrčit, ...................................................... pana Nohavici, sedět v koutě a poslouchat ten duše ostrý vrt, ...................................................... a svoje slzy, nakonec zhasnout plamen a do krku si strčit, ...................................................... upálenou svíci. Protože vím, že na život už je pozdě a na smrt, ...................................................... ještě brzy. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik...
1. 6. 2005, 1:08
Richard Wan
Prvé áno..
Praporčík
Nadporučík Amber Hannach ticho sledovala Richarda ako vypisuje dotazník, ktorý mu zadala vyplniť. Nepotrebovala však vedieť výsledok. Mladého práporčíka sledovala už od jeho začiatkov, prvého dňa keď nastúpil na SB1, poznala ho a vedela že je to nádejný poradca.. Pozorovala ho, a stále si nebola istá.. istá svojím odchodom.. Stále v nej doznieval rozhovor z admirálom. Nové miesto, nový začiatok, nový priatelia.. Amber bola smutná, chcela odisť s rutinnej práce na hviezdnej základni.. ako Markovi neraz opakovala táto práca ju nenapĺňala, potrebovala zmenu.. Opakovala mu to stále, pri ich nezáväzných rozhovoroch pri pohári vína. Založen: 06. 11. 2004 Příspěvky: 82 Umístění: Sektor Theta, kolonia Vero
Ach Mark, uvedomila si Hannach.. ja som si na tu rutinnú zvykla, nedokážem sa už po pätnástich rokoch vzdať tohto miesta. Spomenula si na svoj práve rozliehajúci projekt pre deti.. Ach jej deti.. Amber ich nikdy nemala.. nemohla.. to pochopila ako mladá a pochopil to aj jej druh ktorý ju preto opustil.. Amber sa preto upla na cudzie deti a dávala im svoju lásku. Pomáhala im z učením pomocou svojich projektov.. Jej nový projekt.. Čo ťa môže naučiť Hračka , práve sa rozbiehal.. a ona to má opustiť? „Pani Amber? Už som hotový..“ prerušil jej niť myšlienok Richard Wan. Hannach prekvapene pozrela na práporčíka a potom sa usmiala, dostala nápad..
„ V poriadku Richard, ďakujem za rozhovor a vypísanie dotazníku.. len poslednú otázku mám na teba.“ Wan sa usmial na Amber a prikývol. „Keby som ti ponúkla miesto zástupcu hlavného poradcu, prijal by si ho? Aj keby to nebolo na základni?“ Richard rozpačito pokrčil ramenami, toto nečakal.. zamyslel sa.. „Áno Amber, asi by som ho prijal..“ Hannach sa rozžiarili oči a bola sama zo sebou spokojná. „V poriadku Richard, teraz potrebujem trochu času.. ale dám ti čím skôr vedieť“ Prekvapený práporčík už len poprial pekný deň a vyšiel z kancelárie hlavnej poradkyne. Ta sa však okamžite dala do práce, pripravila si materiály o Wanovi, jeho výsledky, odporúčania a životopis. Potom už len siahla na komunikátor. =/\= „nadporučík Amber Hannach, admirálovi Markovi Ricovi.“ „Áno Amber?“ „Mark, máš na mňa čas?“ =/\= Amber si bola čoraz viac istá, nevzdá sa. Jej umiestnenie na základni považovala za veľký omyl, omyl ktorý už toľko krát oľutovala. Vždy túžila lietať do vesmíru, poznávať nové kultúry a žiť s posádkou lode ako s veľkou rodinou.. nestalo sa to však tak a ona sa ocitla na SB1 ako poradkyňa. Vždy si hovorila, že je to dočasné, dočasné riešenie a ona sa vydá zo svojou posádkou do vesmíru a bude ich dobrým priateľom.. Ale velenie si to nemyslelo a ona stále zostávala na základni. Jej malé projekty na zahnanie dočasnej nudy ju držali pri jej snoch a túžbach. Deti.. oddala sa im a medzi tým ubiehali roky.. stále však v nej tlela iskrička nádeje.. Až po pätnástich rokoch služby na SB1 dostala ponuku ktorá sa neodmieta, nie takáto ponuka sa neodmieta.. A Hannach sa však rozhodla, že ju odmietne.. Pochopila, že ona svoje šťastie už našla.. našla ho práve tam kde ho nehľadala.. na Hviezdnej základni, medzi chorými deťmi.. nie, nechce začínať od začiatku.. nechce prísť o svoje malé šťastie. nedokáže sa pozrieť svojím zverencom do oči a povedať, že odchádza.. potrebujú ju.. oni ju potrebujú.. Po 30 minútach staršia nadporučíčka vstúpila do jedálne a zbadala admirála pri jednom stole pre dvoch, pristúpila k nemu a uvedomila si, že Rico je aj po pätnástich rokoch stále atraktívny.. a ona.. nie.. je to jej priateľ. . „Máte tu voľné admirál?“ "Ah, jistě Amber," Rico vstal, aby jí mohl nabídnout židli: "Posaď se, co potřebuješ?" dodal, když se posadila a vrátil se ke svému obědu. „Ďakujem Mark.“ Hannach sa neprítomne usmiala a usadila sa na stoličke. Skúmavo sa zahľadela na admirála a uvedomila si, že už nie je jej pacientom a podľa jej správy je schopný služby a nechápala velenie prečo ho nepostaví do aktívnej služby. „Chcela by som ti dať odpoveď na tvoju ponuku.“ Mierne sa zarazila a zhlboka sa nadýchla. „Moja odpoveď je, nie..“ V tom okamžiku pocítila zvláštnu úľavu na duši a vedela, že urobila správny krok.. Zvedavo sa zahľadela na Markovu tvár zbadala v nej mierne prekvapenie.. Nemusel ju pobádať, sama sa rozhovorila. Začala od svojich snov, snov ktoré on už poznal, veď boli dlhoročný priatelia. Vedel o nej všetko, poznal jej sny, nádeje a predstavy do budúcnosti. Preto jej určite ponúkol to miesto na jeho novej misii. Smial sa keď jej vysvetľoval o čo ide a rozprával o poslednej šanci a misii bez konca.. Vtedy snila s otvorenými očami.. ona sa toho mohla zúčastniť.. ale pochopila.. pochopila, že aby mohla sniť svoj veľký sen o dobrodružstve, potrebuje svoje malé šťastie ktoré jej poskytovala základňa. Mark len nemo prikyvoval a chápal.. chápal svoju priateľku, ktorá vždy na všetko frflala, ale keď bolo treba vložila do všetkého svoje srdce. A vedel, že keby ju vytrhol s
jej malého sveta.. jej srdce by tu ostalo navždy.. a vlastne jej vysniváne šťastie sa zmenilo na jeden veľký čierny sen.. "Je to ironie," usmál se, když zakončila svůj proslov: "Vždycky jsi byla ta, které jsem to chtěl nejvíc dopřát a když tu je ta příležitost, odmítneš to. Ale vím, že tu budeš šťastná a doufám, že se vrátíme, abych ti mohl znovu potřást rukou a obejmout tě. Třeba už budeš komander." Pochopil to, s úľavou si vydýchla Amber. Cítila sa trochu previnilo, sklamala svojho priateľa a vedela, že to musí nejako odčiniť. Preto mala zo sebou svoje podklady. „Ďakujem Mark, vedela som, že ma pochopíš“ vytiahla svoj padd a podala ho admirálovi. „Pripravila som ti zoznam ľudí ktorý by sa na tú funkciu hodili“ Nevinne sa usmiala a podala mu životopisy. Admirál přijal PADD, azdal do něj příkaz, aby se seznam otevřel a usmál se: "JE tady jen jeden člověk, Richard Wan. Kdo to je?" „Mladý nádejný poradca, ktorý pracoval ako policajný dôstojník, kým sa nepridal k Hviezdnej flotile..“ usmiala sa Hannach. „Bol by prínosom pre tvoju misiu, tu by skončil asi ako bežný poradca ktorý je dobrý vo svojom odbore, ale keby dostal šancu..“ "Kteoru mu ty chceš dát, předpokládám?" „Mal by ju dostať, ja ako mladá poradkyňa som ju nedostala.. nakoniec som sa stým vyrovnala, ale Richard? Chcem aby našiel to po čom som ja tak dlho túžila“ Hannach zmĺkla a zvláštnym pohľadom sa zahľadela cez okno na hviezdy.. „Áno, ja mu tu šancu dám..“ "Co když to nezvládne?" Dal ďalšiu otázku admirál. Amber však bola na túto otázku pripravená. „Pamätáš sa na tých mladých kadetov spred roka? Tých, ktorý priniesli zoznam členov kobry.. on tam bol tiež, bol tam a ja si pamätám ako tam zomrel jeden človek..“ Zamyslela sa: „nejaký muž od bezpečnosti.“ „Richard ho v poslednej chvíli operoval, nepanikáril, nestresoval, konal.. zvládne to.. ja mu verím..“ Rico chvíli poklepával PADDem na stůl a pak kývnul: "Dobře, věřím tvému úsudku, vždycky se mi to zatím vyplatil. Jestli ne, přiletím si pro tebe, ano?“ Hannach si uľahčene vydýchla, bola rada, že admirála presvedčila. Verila, že sa rozhodla správne, verila Richardovi, verila Markovi a preto aj odpovedala." „Áno!“
Admirál Mark Rico a práporčík Richard Wan _________________ "Tým, čím som bol včera, dnes už nie som a zajtra nebudem" Hlavní poradce kolonie Vero, praporčík Richard Wan. Naposledy upravil Richard Wan dne 8. 6. 2005, 5:55, celkově upraveno 1 krát 1. 6. 2005, 21:44
Ka'Vor Poručík
V kajutách čtyřech lidí na základně zapípal počítač aby oznámil příchod zprávy: Pro: Kadet čtvrtého ročníku AHF Isabelle Blanchet Od: Poručík Sandy Clievers, OPS Věc: Hodnocení za praxi na SB McKinley Nevím, čím bych začal. Myslím, že píšete velmi dobře. Vaše dialogy se mi líbí a ani vám v lozích ). nechybí popisné části, což mi imponuje ( i když, kdybyste je rozšířila, an škodu by to nebylo Váš děj také jde a myslím, že budete velkým přínosem pro Flotilu. Vaše další umístění si, prosím, dohodněte s viceadmirálem Ricem. Jste s okamžitou platností povýšena na praporčíka. Založen: 25. 06. 2004 Příspěvky: 318 Umístění: Hvězdná flotila, důstojník-poručík
=/\=KONEC ZPRÁVY=/\= Pro: Kadet čtvrtého ročníku AHF Thomas Rover
Od: Poručík Sandy Clievers, OPS Věc: Hodnocení za praxi na SB McKinley Myslím, že vaše hodnocení je velmi příznivé. Váš styl je velmi dobrý. Chtělo by to možná přidat v popisných částech, ale to je možná tím, že jste ve svých lozích neřešil žádný závažný děj a držel se spíše stranou. To bych doporučoval změnit. Takže, jste s okamžitou platností povýšen na praporčíka. Vaše příští umístění, prosím, prokonzultujte s viceadmirálem Ricem. =/\=KONEC ZPRÁVY=/\= Pro: Kadet čtvrtého ročníku AHF Jaremi Erik Johanson Od: Poručík Sandy Clievers, OPS Věc: Hodnocení za praxi na SB McKinley Víte co by vám také prospělo? Řešit větší problémy než přenášení barelů nebo schůzky s jistou nejmenovanou ( ) by vám pomohlo k větší zajímavosti vašich logů. Je vidět, samozřejmě, že talent máte a i víte jak psát, takže to vám nejde vytknout. Z některých logů ale přímo čiší, jak´byly psané narychlo a účelně, řekl bych. Také bych ještě trošičku přidal na popisu, ale to je můj názor. I tak, jste s okamžitou platností povýšen na praporčíka. Svou příští pozici si dohodněte s viceadmirálem Ricem. =/\=KONEC ZPRÁVY=/\= Pro: Kadet čtvrtého ročníku AHF Swann Ramsey Od: Poručík Sandy Clievers, OPS Věc: Hodnocení za praxi na SB McKinley Bohužel, počet vašich logů nebyl dostatečný pro postup do důstojnické hodnosti. Budete muset tedy ročník opakovat, pokud chcete. =/\=KONEC ZPRÁVY=/\= Sandy se zaklonil ve svém křesle a s mlžným vyhaslým pohledem, který jen vzdáleně připomínal jiskru z doby před rokem, si vzal z hromady na stole další PADD. Záležitost vyřízena Napsal: poručík Sandy Clievers NPC (hrál poručík Ka'Vor) _________________ "Simplify!" - Petr Man "Mnohý ti dá radu, jak přeplavat moře, ale málokterý tě vytáhne z louže." - Karel Poláček 4. 6. 2005, 18:14
John Roco
Přestupní stanice
Praporčík
Hvězdná základna McKinley, největší stanice v Alfa kvadrantu, místo kde se nejmodernější technika a historie snoubí v jedno. Centrum vědy, kultury, politiky. Pod ochranou stovek lodí Flotily a s mocnou se palebnou silou rovnající 3 borgským krychlím přestavuje takřka nedobytnou pevnost. Sloužit na její palubě je snem každého důstojník Hvězdné Flotily. Ne tak docela… „Řízení letu, člun Echo 6 žádá o povolení k přistání.“ „Rozumím…Echo 6…cesta k hangáru osm je volná… posílám tranzitní souřadnice.“ Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon
„Potvrzuji přijetí souřadnic, čekám na barevný kód.“ „Echo 6…máme tady zelený kód…opakuji zelený kód… Můžete přistát.“ Praporčík Roco, pohodlně usazen na sedadle druhého pilota se právě pokoušel nasadit si správně komunikátor: „Barevný kód?“ Prohodil směrem k pilotovi. „To je novinka. Po té nehodě loňský rok byly nařízeny nové bezpečností procedury.“ John si na ty události doposud živě vzpomínal, byla to největší nehoda co se na McKinley kdy stala. Mezitím pilot pokračoval: „Když loď přijme přistávací souřadnice a pilot zadá kurs vyšle počítač celou trasu znovu na McKinley a tamní počítač zase ověří jestli jí nehrozí nějaké nebezpečí pomocí aktuálních informací ze senzorů stanice. Pokud je vše v pořádku vyšlou zelený barevný kód, pokud ne tak nařídí zastavit přistávací manévr. A nejlepší je, že celý ten proces je zcela nezávislí na středisku řízení letu.“ Praporčík ho poslouchal jenom tak napůl ucha. Přemýšlel co se asi stalo s tím kadetem na kterého to nakonec všechno shodili. Jak se vlastně jmenoval? Am...ambo...Amber! Nejspíš teď někde doluje dilithium. Mezitím člun za jiskření silového pole proplul vraty hangáry a jemně se usadil na jeho podlahu. „Řízení letu, Echo 6 přistál. Vypínám motory.“ Oznámil ještě pilot, zatímco mu prsty stále kmitali
po konzole. John vstal a zvedl svoje zavazadlo v podobě černé cestovní tašky. „Zdržíte se dlouho?“ „Moc ne. Jdu si jenom pro věci.“ Opáčil John. „Hmm, a kam máte namířeno?“ Ptal se pilot. Očividně, si měl chuť s někým povídat. Johna ta otázka přiměla k zamyšlení. Kam vlastně jde. Nevěděl zatím vůbec nic, kromě toho že je to tajné. „Do vesmíru.“ Konstatoval nakonec. Pilot je překvapeně zamrkal a už se raději na nic neptal. John tedy vystoupil z člunu ven na půdu základny, která mu už byla důvěrně známá. Přesto to však by úplně jiný pocit. Bylo to jako tehdy, když tady před téměř rokem a půl stanul poprvé, po tom co se s nadporučíkem Andraschkem a Taňou vrátili z vyhnanství na Romulanském území. Čím více o to přemýšlel tím zjišťoval, že mu to chybí. Ne tedy přímo ta konkrétní situace, jako spíš to ty pocity s tím spojené. Ale to se teď snad změní, vrací se do aktivní služby na lodi a navíc jako důstojník. Určitě ho čekají zajímavé zážitky… Pomalu šel chodbou a pozoroval lidi kolem sebe, když náhle jeho zrak upoutalo něco zcela jiného. V této části stanice byla všechna okna směřována do hlavního doku stanice, uvnitř toho mohutného hřibu. Prohlédl si kotviště, momentálně tam nebylo příliš lodí, ale hned kousek od něj byla mohutná loď třídy galaxy. I když už nebyla nejnovější, tahle loď stále vzbuzovala velký respekt. Tahle galaxy byla USS Ultimate, loď Johnova otce a také jeho nové působiště. Minulí rok prošla kompletní modernizací a tak se teď mohla pochlubit mnoha nejmodernějšími systémy. Praporčík se ještě chvíli kochal a pak znovu vykročil směrem ke své staré kajutě. Jen co udělal pár kroků ozval se za ním známí hlas: „ Johne!“ Praporčík se otočil, davem turistů z Betazedu se k němu prodírala velmi hezká žena ve zlaté uniformě s insigniemi praporčíka. Okamžitě ji poznal: „Jan, ahoj.“ Jan ještě odstrčila jednoho postaršího muže s holokamerou a už stála před Johnem a přátelsky ho objala. „Ráda tě vidím zpátky, báli jsme se že v tom klášteře už zůstaneš.“ John si přehodil tašku na druhé rameno: „Chtěl jsem, ale nemohl jsem vydržet tu jejich kuchyni, člověk nemusí být žádný gurmán aby se mu pražení brouci a žížaly časem přejedli.“ Praporčík se začala smát: „No, po takových pochoutkách asi nemáš zájem jít si nějak sednout na pořádný kus masa?“ John hladově vyvalil oči: „Už ani slovo, kam půjdeme? Jan jen ukázala směr a společně se začali prodírat davem: „Nedávno tu otevřeli skvělí klingonský bar. Dělají tam to nejlepší jídlo na stanici.“ A opravdu. John si už dlouho na něčem takhle nepochutnal. Obvykle sice neměl příliš v oblibě jídlo, u kterého si nebyl jistý zda při podávaní nebude ještě živé, ale tentokrát ho Jan přesvědčila, že se jedná o skutečnou delikatesu a měla pravdu. Na pohled malé červené bobulky obložené nějakou podivnou namodralou zeleninou připomínající svým tvarem mince byli jedním z nejlepších věcí co John kdy jedl. Jan ho pobaveně pozorovala , když do sebe nevybíravým způsobem člověka, který byl čtvrt roku jenom o žížalách, rval poslední sousta mamutí porce. „Jsem ráda, že jsi zpátky. Bála jsem se, že tě už tady nezastihnu.“ „Nezastihneš?“ Zopakoval překvapeně a odlepil po dlouhé době oči od talíře. „Někam odcházíš?“ Najednou sledoval jak jí pomalu klesly koutky, tvářila se teď docela smutně. „Víš, převeleli mně. Nejdřív jsem nechtěla, ale když jsem zjistila co je to za místo, tak jsem nemohla odmítnout. Navíc, tým zůstane pohromadě, Brian a S´Vak jsou taky. Chtěli jsme abys nám dělat pořád velitele, ale řekli nám, že budeš převelen jinam.“ John kývnul: „Ano, táta mi nabídnul místo na Ultimate. Kam vás převeleli?“ Jan si povzdechla: „Promiň, nesmím o tom mluvit. Znáš to, utajení.“ Sakra, tohle si vůbec neuvědomil, když souhlasil s tím převelením. Bude muset upustit těch několik málo přátel co tu má. Za necelé dva roky se mu podařilo vycvičit jeden z nejlepších bezpečnostních týmů na stanici a byl na to náležitě hrdý.
„No..“ Začal mluvit. „Doufám, že mi tam venku neuděláte ostudu.“ „Myslím, že se nemáš čeho bát, jsme ti …“ V půli slova ji přerušil komunikátor: „Fielding praporčíku Farrowové, hlaste se okamžitě v mé kanceláři!“ Jan zavřela oči: „Promiň, musím jít, hlavně se nezapomeň občas ozvat.“ „Spolehni se.“ Ujistil ji John a sledoval jak ve spěchu opouští místnost. Dopil obsah sklenice před sebou a zakoukal se do PADDu, s instrukcemi. Na lodi se musel hlásit až za dvě hodiny a tak nemusel spěchat. Kdo ví, kdy zase bude mít možnost posedět v restauraci na základně. Možná, že už taky nikdy… Created by ensign John Roco & ensign Janet Farrow (NPC) _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 4. 6. 2005, 23:32
Thomas A. Chadwick
Starý známý...
Rekrut
Založen: 19. 02. 2005 Příspěvky: 50 Umístění: 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience"
Válka je hrůzná záležitost. Krev, křik, sténání raněných. Irák proti tomu byl čaj o páté. Tady bratr klidně podřízne bratra. Již tři roky tady tím krajem táhne válka. A my jste zde proto, abychom jí zastavili. Ale víte…já nevím, co bude za hodinu, natožpak, co bude zítra. Může tu kdokoliv kdykoliv z nás zemřít – vždyť jsme proboha ve válce, i když ve jménu míru, copak to nevidí? Není jiné možnosti, než že si to musíme přiznat. Jsme v tom sami. Není cesty zpět… Fragment z deníku nejmenovaného českého důstojníka; UNPROFOR ‘95 Zemřel o dva dny později, když jeho kontrolní stanoviště chorvatská armáda rozbombardovala minomety.
Vojín Chadwick seděl v opravářské šachtě a sledoval hvězdy. Vůbec mu nevadilo, že mezi ním a chladem okolního vesmíru je jen to pro většinu lidí pochybné silové pole. Jen tam tak seděl a rozjímal nad svým osudem. Možná slyšel střelbu, křik, možná měl hlavu vyčištěnou, za což by děkoval Bohu. To nikdo nevěděl, jelikož v sekci 248b nikdo nebyl a nikdo se tam po další dvě hodiny neobjeví. SB1 se právě přehoupla zase o kousek dál a do Thomasovo výhledu začala zasahovat i jeho domovská planeta – Země. Její otáčení bylo stejně plynulé jako otáčení SB1, i když ta se otáčela okolo své osy přibližně 12x rychleji. Nyní byl „doma“ den, jak si Thomas všiml. Toužil se vrátit domů, vždyť byl od domova skoro na dosah! A přesto věděl jak absurdní a bláhové to přání je. Thomas moc dobře věděl, že se tam nepodívá. Zbývalo mu posledních 24h na McKinley a potom…adié, cesta Bůh ví kam Bůh ví proč společně s velitelem stanice, viceadmirálem Ricem, na jeho osobním bitevníku. „Jak se vám daří tady nahoře, vojíne?“ ozvalo se najednou za ním. Thomas se lekl a rychle se otočil, ruku na již povytaženém příručním phaseru, který měl u pasu. Nemusel ho ani vytáhnout, jelikož ten kdo za ním stál, neměl rozhodně nepřátelské úmysly. Stála tam totiž postava muže, asi tak třicetiletého, v uniformě UPFMC, hodnost kapitán, krátce střižených vlasů a oholených vousů. Thomas v něm někoho poznal. „Tak už kapitán, Jakobe?“ „A ty zase vojín, jak vidím. Kdysi, když jsem byl podporučík, ty jsi byl…“ „Četař, Jakobe, četař. Někdo v časech, kdy marína něco znamenala. Kdy si mohla dovolit nějaké ty odepisovatelné položky. Kdy každý, kdo bys schopen držet phaserovou pušku a neumřel hned u vstupu do runboatu, byl ceněn zlatem.“ „Válka již minula, TA, není už prostor na to být takhle melancholický.“ „Nikdo v časech, kdy marína je jen přežitek. Ano, přežitek, moc nákladná položka v rozpočtu. Ale chci je vidět, až jim zase Klingoni nebo Dominium či prostě kdokoliv překročí hranice a pronese – odpor je marný, Federace, přežitku dávných dob - jak si hned zase vzpomenou na své chlapce v zelených uniformách, pošlou je do bitev, kde je nechají samotné a bez podpory, aby se poprali s nepřítelem a buď odešli po svých nebo v pytli.“ „TA, stále stejný co? Nevhodný charakter pro občana Federace, víš to?“ „Vhodný charakter pro válečníka, Jakobe, a což mi připomíná, jak to, že kapitán maríny leze v údržbářských šachtách? Co tu děláš? Vždyť naposledy jsi šel s rotou F’ango do boje v rámci tažení proti Cardassii…“ „A tys letěl s Bravo Company zachraňovat Federační civilisty,“ řekl Jakob a poté se odmlčel, jako by přemýšlel nad tím, co dále říct. „Slyšel jsem, co vám provedli,“ dodal o mnoho tišeji. Poté mlčel, snad čekal Thomasovo reakci. Avšak ten mlčel taktéž a tak se na sebe dívali, oni, přežitky dávno minulých dob, kdy válka dělala z mužů jako oni někoho víc. „Odpovíš mi?“ zeptal se Thomas do toho ticha. Jakob se pousmál. „Jak vidíš, přežil jsem…celý. Byl jsem na Cardassii, víš to? Bylo to zlé. Mnoho našich přišlo o život na povrchu. Mnohokrát jsem si přál, mít někoho jako vy – Quatalští Draci. Tvrdí, nesmlouvaví, odvážní a přitom ne šílení. Většina kluků tam byli rekruti či vojáci s minimem zkušeností…“ „I my takový bývali, Jakobe,“ skočil mu do toho Thomas. Jakob se na něj podíval TÍM pohledem. Thomas okamžitě pochopil.
Většina kluků tam byli rekruti či vojáci s minimem zkušeností… Většina Jakobovo vojáků byli rekruti. Thomas to znal. Čas od času se stalo, že k Drakům přidělili nějaké rekruty. Oni byli elita, ale ne „mazáci“. Nechali je okamžitě odvelet. Nevydrželi by ani deset sekund při výsadku. A někdy to nestihli, tak se je snažili chránit…ne vždy byli však úspěšní. A Jakob? Mohl jich mít většinu čety, možná roty, jestli to dotáhl až tak vysoko. Bylo to zlé. Mnoho našich přišlo o život na povrchu. O kolik mužů asi Jakob přišel? Thomas ho znal, ten člověk byl schopen navštívit každou rodinu svých padlých. A možná to i reálně udělal. Ne, na některé věci se nemá ptát. A tohle byla jedna z těch věcí. Thomas pobídl Jakoba, aby pokračoval. Ten přikývl. „Potom…co válce s Dominiem jsem usoudil, že je čas se vrátit domů. Na Quatal. Ale nikdy to už nebylo takové…jako když jsme sloužili a cvičili bok po boku, v jedné rotě, pod jedním velením…“ „Vidíš, nevíš co se stalo s majorem Todorovićem?“ „Ty to nevíš? Byl povýšen na plukovníka a převeleli ho na velení praporu šest letecké kavalerie. Musel jsi to slyšet, Darias IV…“ „Darias IV? To nevím…víš byl jsem po tom incidentu dost dlouho zavřený…“ „Musel jsi to slyšet. Bylo to mediálně známé, možná známější než to vaše porušení 2. směrnice…“ „Řekni víc, možná si vzpomenu. Sám víš že během a po pádu Dominionu bylo hodně průšvihů a pamatovat si každý…“ „Darias IV, poslali tak celou divizi maríny, výběrové oddíly, samí elitní válečníci a veteráni….poslední ukázka moci armády Federace, říkalo se před tím. Ale když se vylodili, naradili na srovnatelně silnou Dominionskou posádku, která byla na ofensivu připravena. Boje trvali více než týden…a když to skončilo, evakuací zbytků…z celé divize zbylo mám dojem něco okolo dvou praporů…“ „Cože? Praporů? Myslel jsi pluků, ne?“ „Ne, praporů. Ano, zemřelo tam více než osm a dvacet tisíc mariňáků. Dvacet osm tisíc devět set dvacet tři, mám dojem. Prostě masakr nezměrné velikosti.“ „A já si říkal, proč mě vytáhli po bezmála půlroce vězení.“ „Plukovník to přežil, viděl jsem ho krátce poté, ale kdybys ho viděl…pamatoval jsem si ho jako pevného a zásadového, dbajícího o sebe i své mužstvo, morálku, vzhled, výcvik…vše. Ale po Dariosu jsem viděl zlomeného člověka, kterému vzali duši i to, pro co žil. Nakonec odešel. Naposledy jsem o něm slyšel, že bydlí na Zemi kdesi v Evropě, možná doma.“ Doma. To slovo v sobě mělo jakýsi příslib. Ten tón, kterým ho Jakob řekl…Thomas se otočil a viděl…domov. SB1 se střetávala s obrazem Evropy. Jižní Evropy. Balkánu. Srbska. Bělehradu. „Domov…jak dlouho jsme tam již nebyli, Jakobe?“ zeptal se Thomas. Jakob mlčel a pak vlastně došlo, že Jakob není Srb. Trošku trapný omyl. „Promiň, já…jasně, já jen jak teď pracuju s Lucou tak nějak mám každého Jugoslávce spojeného se Srbskem…“ „Chápu, Thomasi. Nemusíš se omlouvat. Ten spor je moc starý na to, abychom ho museli otvírat. Není a nebude mezi námi. Jsme bratři ve zbrani, takže…“ „Chápu, Jakobe.“ Jakob Shizari byl Bosňák, přesněji národnostně muslim, i když jeho příjmení odpovídalo spíše nějakému Arabovi. S Thomasem se znali již dlouho, i když spíše okrajově. Potkali se na ŠOSMV v Bělehradě. Studovali spolu, bojovali spolu, bok po boku, nejedenkrát spolu v simulaci i umírali. Ale když odmaturovali, sice spolu šli na rekrutační středisko, ale tam se rozešli. Thomas odešel do války ihned. Jakob volil důstojnický kurs. Pak se střetli spolu až na Quatalu, když Jakob byl velitelem bratrské čety čety Thomasovo. Již se tolik nevídali, přeci jen, válka s Cardassií a Dominiem byla již na konci, ale ne rozhodně dokončena a pro muže jako oni bylo vždy dostatek práce. A pak se jejich cesty rozešli…aby se nyní opět spojili? „Proč si tu, Jakobe? To není náhoda, že?“ „Bystrý chlapec, jako vždy…vždy jsem si říkal…tys měl jít na Akademii a já měl jít do boje. Možná by vše bylo pak jiné...“ „Co se stalo, stalo se, nic už se nezmění.“ „Pravda, Thomasi…takže, co? No…nic. Na Quatalu jsem už nemohl vydržet. Moc vzpomínek…na válku.“ To Thomas znal. Vzpomínky na válku… Jednou každý z nás bude bezvýznamným kouskem historie, na který naše děti budou pohlížet jako na něco hrůzně nudného. Ale my si to nesmíme připustit. Nemůžeme dopustit, abychom byli jen číslem v položce ztráty. Nesmíme být číslem, ale písmeny. Jen tak budeme moci být hrdí, že zdobíme stránky učebnic… Tyhle slova v jakékoliv podobě slyšeli už mnohokrát, mnohokrát je i vyslovili. A teď stanuli opět bok po boku. „U kterého sloužíš, Jakobe?“ „Velitel roty Galaxy, Thomasi,“ řekl Jakob a Thomas se na něj podíval pohledem „omg“ „A tvoje 5. četa spadá pode mě, když už to chceš vědět,“ dodal. Thomas přikývl. „Kdy ses naposledy koukal na hvězdy, Jakobe? Jen tak, pro potěšení z toho že svítí nad tvou hlavou?“ „Thomasi, nekoukej na hvězdy, žij. Mám propustku na Zemi a chci letět do Bělehradu. Nechceš se podívat domů? Potřeboval bych pilota a jedině mariňák co byl v boji mi dokáže udělat adrenalinové peklo i z rutinního letu, ne?“ „Jen dvě věci, Jakobe. Jaký hangár a pak - konstatuji, že jsi stejná zelenina, po jejíž boku mi bylo vždy ctí umírat…“ _________________ Desátník Thomas Arianus Chadwick; 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience", Theta Colony "První střílíme, poslední umíráme!" - Quatarští Draci
“First in, last out!” 7. 6. 2005, 7:06
Martel Tarkin
A treaty with "One"
Konzul
Z poloviny Vulkánec, z poloviny člověk. To byl velvyslanec Federace na Romulu Siran. On i jeho početný doprovod nyní mířil koridory stanice SB1-McKinley. Cílem skupiny byla kancelář konzula Tarkina, syna velvyslance Sirana. V ten čas byl Tarkin ve své kanceláři a připravoval se na odjezd ze stanice. Ještě nezačal ani balit, ale chystal se k tomu. Skupina vedená Siranem však dospěla ke dveřím jeho kanceláře a člen jeho doprovodu nelenil a zazvonil. „Dál.“ Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
Ozval se zvučný hlas Martelovy dobré nálady. Dveře se v ten okamžik se známým syčícím zvukem otevřely. Na prahu kanceláře stál velvyslanec Siran ve své tradiční červeno-modré róbě se zlatým orámováním. Tarkin je povytáhl obočí. Tato návštěva byla určitě nečekaná, nicméně ne neočekávatelná. Bylo logické, že by s ním jeho otec mohl před odjezdem chtít rozloučit. Vlastně to chtěl Tarkin udělat pomocí subkomu, ale tahle příležitost šla také. „Zdravím Vás, Vaše Excelence.“ Pronesl konzul vůči příchozí osobě. Siran na tato slova vstoupil do místnosti, kanceláře konzula Tarkina. „I já Vás, konzule.“ Odvětil velvyslanec. Jakmile tak učinil a byl v místnosti, tak se dveře zase s tím jejich typickým zvukem zavřely a oni byli v místnosti sami. „Přijel ses rozloučit?“ Řekl Martel velmi milým a potěšeným hlasem. Siran se posadil do křesla. „Tak ti byla svěřena velká pravomoc? Velké možnosti? Velká ZODPOVĚDNOST?“ Pokládal otázky jednu za druhou, ale ve své podstatě to nebyly otázky, ale prostá konstatování vzniklé situace. „I tohle ti řekli? Kolik informací se dostane velvyslanci na Romulu?“ Vypálil Martel už ve své tradiční náladě. Siran jen opět povytáhl obočí ve tradičním vulkánském stylu a rozhodl se odpovědět. „Nezapomínej, že jsou zde jisté skupiny. A dejme tomu, že já patřím k té více informovanější.“ Ten hlas, kterým to říkal, doháněl pomale Mata k šílenství. Ten hlas byl tak neutrální, tak vyvážený, a tak nečitelný, že si jeden nemohl udělat byť sebemenší obrázek. Ale jedno věděl Martel dobře, patří ke skupině, jenž má podstatný vliv. Ono taky mít ve skupině velvyslankyni Sakkath, generálního tajemníka Rady Federace… To je už docela silná sestava. „Já na nic nezapomínám.“ Oznámil Martel a též se posadil. Siran jen trochu mávl rukou jako gesto porozumění. Pak však zvážněl. Bylo to poznat i přes jeho kamenný výraz. „Musíme si také promluvit o tom, co to znamená být hlavním diplomatickým důstojníkem. Obzvláště hlavním diplomatickým důstojníkem při takové misi, která tě čeká. Všechno má svá pravidla a svá úskalí.“ Martel jen seděl a věděl, co bude následovat. Poučování o tom, jak vést správně úřad, jak vést jednotlivé odbory, jak vést diplomacii atd. Nemýlil se. Taková přednáška ho opravdu čekala. „Sakkath ti jednou řekla důležitou věc. Diplomaté jsou tu od toho, aby zajišťovali chod a vůli Federace. Zejména jsou to ti diplomaté, kteří vedou tak velký prostor, jaký povedeš ty. Není pochyb, že na tebe budou velké tlaky. Každý bude chtít něco. Nesmíš se nechat vyvést z míry, musíš odesílat jen pravidelná hlášení, a to také dělej, jinak se do toho zapleteš.“ Znuděný, ale přesto s výrazem velkého zaujetí poslouchal Mat svého otce. Byl to sice zkušený diplomat, ale Martelovo mládí ještě ani nevědělo, co to znamená nést nějakou velkou odpovědnost, nést na svých bedrech rozhodování a velké starosti. Myslel si o tom jako tradičně svoje…
„Nezapomínej, že jsi tam jako zástupce Federace Spojených planet, ne Hvězdné flotily ani nikoho jiného, i když vztahy s nimi musíš udržovat na dobré úrovni. A například to znamená, že žádné podrazy na admirála Rica nebudou.“ Znuděný Martel opravdu zpozorněl. Siran pochopil, že nyní má jeho plnou pozornost. Kouzelné, klíčové, všemocné apod. slovo „RICO“. Na to konzul slyšel téměř vždy. „Tam, kde budete, budete muset spolupracovat, Marteli. Nebude tam čas na Vaši malou soukromou válku. A ano, na tvou otázku, kterou si pokládáš nyní v mysli. Ano, informoval mě velvyslanec Matrix o stávajícím stavu tady. Soukromé války musí jít stranou. Na ty je vždy času dost, ale až po dobře odvedené práci. Nezapomínej, že admirál tam bude významnou osobou, ne-li to nejvýznamnější. Bude to on, kdo bude všechno koordinovat.“ Tohle v Martelovi probouzelo vlnu emocí nejrůznějšího druhu, ale tentokráte tyto emoce ovládl. „A opravdu jde jenom o tu soukromou válku, nebo jde o ty zdroje, které jsou na druhé straně a s jejichž pomocí by si Federace upevnila své postavení tak tvrdě, že ostatní mocnosti by musely klesnout na nižší příčku.“ Siran zpočátku nic neřekl, ale situace byla jasná. Na druhé straně by mohl být úspěch Federace, moc, sláva, prostě vše. A nikdo by se o tom nemusel dozvědět, pokud vše půjde podle plánu. „Jak jsem řekl, synu. Vaše malá osobní válka nesmí ovlivnit fungování institucí na druhé straně. A to za žádných okolností. Na druhou stranu to neznamená, že vše bude tolerováno, ale Federace ty zdroje z druhé strany bude potřebovat a tohle je unikátní příležitost, jenž volá potom, aby byla využita. Vím, že jsi slíbil admirálovi „nedělání z komáru velblouda“, ale to nestačí. Jak to řekl on sám. Nemusíš být jeho přítel, ale nebuď jeho nepřítel. A to tady slíbíš mně, protože to jsi mu, pokud vím, tak nějak nikdy neslíbil. Slíbil jsi mu jen určitou část toho, co chtěl slyšet.“ Poslední slova byla ránou. Slíbit něco takového, že nebude Ricův nepřítel. Takový podraz, taková bouda, taková nesmyslnost. V Martelovi to opět začalo vřít, ale vlastně mu nezbývalo nic jiného, než se podvolit. Místo, které tím ovšem získal, stojí i za takový osobní ústupek. Častokrát o tom Tarkin přemýšlel a je pravdou, že takové pocty jako jemu se dostalo jen málo diplomatům. „Dobře, dobře, dobře. Slibuji.“ Ucedil mezi zuby Martel. „To jsem chtěl slyšet. Tak to má být.“ Souhlasil velvyslanec a změnil téma hovoru. „Máš již vše připravené? Zásoby, materiály, personalistiku?“ „Ano, vše je připraveno. Dodržel jsem všechny předpisy a procedury. Přibalil pro jistotu i něco navíc.“ Dal v odpověď rázně Martel hrdý na svou práci. Seznam byl opravdu dobrý. Spoustu věcí již vyřídil a zbývající menšina byla defakto také připravena. Po delším rozhovoru velvyslance a konzula, jež byl na příjemnější témata, než-li politika, osobní spory apod., nadešel čas skutečného rozloučení. „Přeji ti hodně štěstí, synu. Dělej čest své rodině, ať už to bude kdekoliv. Žij dlouho a blaze.“ Martel vstal. Aby si otec nemohl stěžovat, tak vulkánské gesto prstů zopakoval po svém otci a rozloučil se s ním po vulkánsku. „Žij dlouho a blaze.“ Velvyslanec opustil kancelář a Martel až nyní zcela definovatelně pochopil, co vlastně přijal za místo… Vyměnil své pocity vůči Ricovi za skvělé místo. Jak by nějaká historik řekl - taková menší smlouva s ďáblem. _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 7. 6. 2005, 20:05
Richard Wan
Druhé áno..
Praporčík
Nemý úsvit prichádzal a vtáci radostne vítali ohnivú guľu ktorá sa pomalým dôstojným pohybom dala na svoju púť. Mladý škovránok vyletel z hniezda a rozprestrel svoje krídla. Vietor od rieky fúkal a prinášal krásnu vôňu leta, leto naberalo na sile a posledné zbytky snehu sa v strachu ukrývali na vysokých kopcoch. Ale ohnivá guľa bola nemilosrdná a voči snehu nepoznala zľutovanie.. Richard otvoril oči a zbadal na blízkom kríku malého škovránka, bol krásny a zraniteľný, uvedomil si..
Založen: 06. 11. 2004 Příspěvky: 82 Umístění: Sektor Theta, kolonia Vero
Mladý vtáčik, nedôverčivým pohľadom premeral muža v modrej uniforme a odletel v ústrety krásnemu dňu.. Rieka pomalým tempom tiekla do diaľky a práporčík vstal a pristúpil k brehu, vyzliekol sa s uniformy a vstúpil do priezračnej vody. Tá ho pomaly objímala a prijímala ho do svojho náručia a Richard sa jej oddával. Miloval vodu.. jej prúd ho začal unášať.. Neuvažujem nad tým kam ma rieka zavedie, jednoducho sa nechám unášať.. možno aj preto je môj smútok taký dlhý.. Nie je to o odmietaní, je to o prijímaní bez očakávania.. Neočakával to.. ale vedel, že to je nevyhnutné, jeho život sa musel niekam uberať on tu cestu ešte nevidel, ale Amber? Áno ta možno o tom niečo vedela.. Vynorila sa postava a zamierila k hŕbke šatstva. V nastávajúcom tichu sa obliekol a posledný krát venoval svoj pohľad nádhernej scenérií, ktorú preňho vytvoril Simon.. „Počítač ukonči program“ Scenéria zmizla a zmizol aj šťastný výraz na tvári mladého poradcu. Vyšiel zo simulátora rozhodným krokom, krokom človeka, ktorý má cieľ. Pred jej kanceláriou ju zbadal, šťastne naňho mávala a on sa jej veselosťou nakazil.. „Richard, ani nevieš aká som šťastná doteraz som si to neuvedomovala, ale ty a niekoľko ďalších ľudí mi otvorilo oči.“ spustila na práporčíka salvu slov a on z nej bol zmätený. Hannach si to uvedomila a preto ho zaviedla do svojej kancelárie. Tam mu všetko vysvetlila a Richard si začal uvedomovať kam vedie jeho rieka života. Osud bol nevyspytateľný a do cesty mu staval prekážky, ale on bol pripravený sa do nich zahryznúť a pobiť sa s nimi.. Toto však nie je prekážka, zaznelo mu v mysli, toto je výzva, výzva pre neho.. Amber bola zvedavá a kládla otázky jednu za druhou a Richard odpovedal.. a nakoniec prišla ta správna otázka.. Mladý práporčík nezaváhal a odpovedal jedným dychom.. „Áno!“ _________________ "Tým, čím som bol včera, dnes už nie som a zajtra nebudem" Hlavní poradce kolonie Vero, praporčík Richard Wan.
7. 6. 2005, 22:21
Thomas Johnson
Přec Manon je můj osud, s ní znám, co neznal bych dosud.
Podporučík
Ne zcela tak pevně, jak by snad měla být držena, avšak zatvrzele se klimbala z leva do prava a vydávaje mlaskavý zvuk se potila z pohledu dolů ... biplastová lžíce. Směs přepestrá z rýže vzlínaje do vzduchu vůni včerejších lilií, dnes zvadlých na pryčně z javoru, hrála na klavír. Bezstraně, brilantně, jako když šumaři do oka vlaštovku či mentol když zazáří a sténá k jazyku, bezstraně a brilantně dává se zdát o své chuti na blány. Mozkové blány pak vyzbrojí, vyhřezle, nakrátko sestřihlé myšlenky, myšlenky vyhublé ... snítky nestoudných ... antidepresiv. Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
U klavíru seděl malý Beethoven a mlaskal si do rytmu, snad to ten mlaskavý zvuk rýže, co tak výrazně, neskrytě dával o tě znát. Prsty přivázané k sklé barvě kláves. Ukradené smutky, teď pod dozorem otce s nohou těžkým provazem spojenou s pedálem hraje lidem do tance. Snad klavír, snad Ukrajinci bláhové naděje o sociálních dávkách, snad naděje lidí, co uklízí ... zbytky života po jiných. Snad právě ten klavír oznámí tu novinu za mne. Pokrytý, obalen lidskou kůží vyzníval lákavě. Když chlupy někdejší, teď drátové smyčky - obrazem ostnatého drátu, staví nástroj do nevšední nálady. A zpod křídla vykukují, jen však napůl těla, lidská těla. Bezradně a zhrouceně visí a čekají ... na krypty z xenonu. Nechápal jsem, proč do toho jídla, přec vykostěného masa trochu ozdobno, dávají nezralou omáčku. Vypadá jako malá lavina valící se do údolí, hrozivě, jako když
hluboký příkop ty přeskočíš a zjistíš, že ona je právě na druhé straně. Nebo jako řeka ... či jako včela ... Manon je motýl, Manon je včela ... Manon je růže ... hozená do kostela ... Manon, Kůže, Kůže Lescaut, Manon je můj osud, tak znám, co neznal jsem dosud ... Manon, Kůže Lescaut, Manon z Arrasu ... Ach umřít, umřít, umřít pro krásu ... Kůže je první a poslední můj ... Řekl bych, že připomíná spíše řeku. U té pak smutně do noci, skvostně a bezchybně navzdor že hlouček lidí zazáří a sklíčí obočí, obočí nezlaté, andělům vzdálené, andělům z perutí, strčí boty do vody a sní o suchých ponožkách. Snad sny už dík Manon on nepoznal dosud ... Čekaje docela, vyžehlen, oblečen do gala, předstoupí vychroptit ... poslední svůj hřích ... nepoznat Manon, nůž nemiloval bych ... ... ... ... ... ... Thomasi ... ehm Thomasi, zase se rýpete v jídle ? Otočil jsem se a viděl jsem, co poznal jsem dosud. Dobrý den, paní doktorko. Jak se máte ? Thomasi, po probuzení vás nebolela hlava ? Ne, měla by ? Bezhlasně a decepčně ? To je dobře. Tak ... neruším vás v jídle ? Ne, proč si myslíte, že mě rušíte v jídle, když právě jím ? Popravdě, to jídlo jíte už dvě hodiny, tak jsem myslela, že bychom se mohli na vás zase trochu podívat. Posadila se na postel vedle mě. Odložil jsem misku, byla to miska, jelikož z talíře se mi jedlo špatně. Tak dobře. Jak se máte, doktorko ? Usmála se. Vstala a já si lehl. Dnes mi napsali, že syn zase propadl u zkoušky z fyziky povrchů. To má z toho, že studuje fyziku povrchů. Poznamenal jsem. Doktorka se podívala na panel nade mnou a pozorovala hodnoty, které se při této analýze vykreslovaly téměř okamžitě. Ozvalo se kliknutí na tlačítko posunu seznamu hodnot. Serotonin v normě ? Nejsem přeci bipolární ... Zasmál jsem se. Věděl jsem, že hodnoty serotoninu a exytocinu se vypisují přesně na řádek, jenž se již nevejde na první stránku a ta se musí posunout. No ... Zaklepala na nějaký z údajů a pak se vrátila ke mě. Tak, vypadá to vskutku dobře. Jste ráda ? Eh ... jistě ... Doktroka se zatvářila rozpačitě. Jistě, že jsem ráda, že je vám lépe. Eh, promiňte, nevěděl jsem, že se tam ukazuje, jak mi je ... Usmál jsem se nechápavě a otočil se pro misku. Počkejte, podám vám ji. Jak se posunula po dece, ozvalo se křupnutí. Zarazila se. Vy něco máte pod dekou ? Vy něco máte ve vlasech ? Ztuhnul jsem úžasem. Jakmile se doktorka otočila po zrcadle, jež bylo v mém "výklenku" hned jsem zastřil hbitě polámaný PADD za pás pod látku pacientského stejnokroje. Nic tam nemám ani jsem neměla. Smetla jste to na zem, jak jste se otočila. Bylo to takové velké, hnusné a odporné ... smetí ... asi ... když tak vypadalo, člověk by řekl, že to smetí je. Ale mohla to být klidně nějaká ozdoba, které nerozumím nebo nějaký živočich, pavoukovec, co se sem mohl dostat z nějaké krabice s bonbóny nebo lékořicí. Ostatně, vy sama jste to vidět nemohla, jsem rád, že jsem vám pomohl. Tak dobře, děkuji vám. Ale ... ukažte tu deku ... Odhrnula mi deku, ale pod ní jsem byl jenom já. Thomasi, víte, že nemáte nic psát. Pak se nedivte, že se vám ty myšlenky a představy vrací. Dobře, nebudu se divit. No, vlastně jsem se vás chtěla zeptat, jak se cítíte po těch nových lécích ... Aha ... Tak, jak se cítíte po těch nových lécích ?
Jinak. Však, ne špatně. K tomu jsou také určeny ne ? Aby se člověk necítil špatně a neprotivil se léčbě, která nemá stejný cíl, jako ona záminka cíle. Přesto všechno, je to něco, co neznal jsem dosud. Dobře, takže ... Aktivovala si PADD a spíše si nahlas říkala, co si poznamenávala. Takže necháme 120 mg duoizobrubefenolu denně. Thomasi, vy máte, koukám, vycházky 2 hodiny denně. Nevšimla jsem si ale, že byste hlásil, že odcházíte. Neodcházím. Opravdu ne ? Ne, teď ležím. Thomasi, prosím vás ... Ale říkám pravdu, byť nepřímo. Nechodím na vycházky. A proč ? Ústy mi zacukal úsměv. Někdy se mi zdá, jako by ... Sám mohu být i tady. Nemusím kvůli tomu ven. To je jedna z velkých výhod samoty. Je s vámi neustále. Elle m'a suivi la-bas et la. Ma enchantée solitude. Je ne suis jamais seul ... avec ma solitude. No, jistě ... Thomasi ... Mám pro vás ještě jednu možná trochu nemilou zprávu ... A jaká zpráva byla v poslední době dobrá ? Víte, že jste byl vybrán pro nějakou dlouhodobější misi pod velením viceadmirala Rica ? Jistě, že to vím. Mimochodem, věděla jste, že náš velitel se jmenuje stejně jako jeden Peršan, hlavní hrdina v díle Les lettres persanes od Charlese Luise de Montesquieu ? Bloudil Paříží za doby vlády Ludvíka XIV. a všímal si obyčejných věcí, co Pařížanovi připadaly normální. Hezký příběh. Ano ... víte, je mi bohužel líto, ale ... Nic neříkejte ... chápu vás a chápu sebe. Bylo mi to jasné již od začátku. Thomasi ... Ne, myslím, že život na této stanici není špatný. Navíc tu mám vás, abyste mi ohlídala každý den dávku duoizobrubefenolu. Ano Thomasi, máte pravdu ... ale měl jste tam jet jako ... ? Vědecký ... těch se najde vždycky dost. Ostatně, kdybych něco potřeboval, zavolám si vás. Řekl jsem a otočil se k misce. Tak já vás už nechám. Kdybyste zase nemohl spát, dám vám něco z ... Psychofarmak, neuroleptik, neurálních sedativ ... Ano. Tak zatím Thomasi. Nashle. Vzal jsem misku a počkal až doktorka odejde. Uchopil jsem lžíci z kapradin a pastelově zmalovaný její stín se roztančil netaktně po studené rýži. Beethoven si dával záležet, vzlykaje do noci, tryskaje s výčitky tóny beznaděje až do oblak, co se zatáhla, aby se prodyšně snesla nám na hlavy. Otec nic neviděl, avšak podle sluchu věděl, kdy má syna udeřit. Musel být bezchybný, brilantní. Těla v křídle úpěla, což nikomu nevadilo, ne každý má polyfonní vyzvánění. Rýže a vykostěné maso volalo do prázdna. Freude, Teige !!! Lžíce jemně klouzala od misky někam daleko, žvýkal jsem netuše, že tunel naděje, zborcený do olší a platanů ... subprostoru osladí ty mučivé bolesti, jež lidi vytvoří, aby se mohli smát daleko, na hoře klád z platanů. Kdyžtak, v případě potřeby, mé výpočty jsou v mém pižamu. Rýže se klátila jak malé větve platanů a leč dobrá, náhle chutnala tak nějak ... slaně. Ostatně, nic, co neznal bych dosud. _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik...
8. 6. 2005, 20:26
Thomas A. Chadwick Rekrut
„Serbian its’t Somalian.“ – Arkanův vzkaz jednotkám USA / UNPROFOR (’94) po vzájemném střetu, který vyhrál navzdory okolnostem a přesile mírových jednotek.
Založen: 19. 02. 2005 Příspěvky: 50 Umístění: 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience"
TA hleděl z lodžie svého bytu na hvězdy a přemýšlel. Konečně doma. Po jak dlouhé době? Rok? Dva? Tak dlouho neviděl Miu? Ano, je to tak dlouho. Nejdřív válka, pak vězení, pak povinnost vůči Federaci…chápala to. Znala jeho, znala svého bratra, znala vojáky. Milovala je pro to i nenáviděla zároveň. Nemohla jim odpustit, že odešli, nemohla si připustit, že se možná nevrátí. A pak, když se jí oba vrátili, nemohla tomu uvěřit. Slzy jí kanuly po tváři jako kapky deště, který právě padal na ulice Bělehradu. Byl to krásný den a dnes ráno skončí. Bude se muset vrátit a jak dlouho bude pryč? Měsíc, rok, uvidí Miu ještě někdy? Proč musí přijít ráno? Proč?! Thomas nechtěl, chtěl tu být dál, s ní, sám se sebou, v bezpečí, bez války a zabíjení. „Dokážeš bez toho žít? V klidu, v míru, poté co jsi okusil chuť hněvu a nenávisti?“ „Mlč! Tebe jsem se neptal!!“ „Tak koho taky? Já tu nikoho mimo nás dvou nevidím…“ „Ty tu nejsi! Jsi mrtvý! Neexistuješ!“ „A kdo se pak tu s tebou baví? S kým ty se pak bavíš? Kde máš princip? Jsi sám? Ne, jsem tu já!“ „Odejdi! Nechci tě tu! Nikdy, nikdy nade mnou nezvítězíš!“ „Bláhový blázne! Povolal´s mě, abys nebyl sám a teď mě odháníš, jakmile se ti nehodím? Kdo jsi, že si tohle myslíš? Byl jsem s tebou, vedl jsem tvou ruku kdykoliv si to potřeboval! Beze mě zemřeš, srabe! Nejsi schopen toho co já, zůstaneš jen svým vlastním stínem, číslem v učebnici! Neuvidíš už Miu beze mě!“ „Nech mě být! Padej! Nechci tě! Já se bez tebe obejdu!“ „Jo, ráno, to bude zlý,“ řekl podporučík velení svého praporu. Ano, sklouzli až na úplný dno. A pak přišlo ráno, a je vystaráno, vstříc nepřátelům a pak šup pod okap…kap, kap kapy kap…zpátky pod okap, ocákán krví. “Jo, furt po tobě střílej, furt pod kamenem se schováváš,“ zněla ironie jeho velitele. Ano, měl krví umazaný šat, tak jak si to přál. Krví svých přátel i nepřátel. „A pak se ptáš, za kolik to máš? Nebuď bláhovej! Já bych si nebyl jistej, že je tu někdo čistej, všechno a všichni jsme tu jak na porážku, máš pistol a flašku, a odřenou pušku, jako další věrnou družku, a nepřesnou lehkou holku i služku.“ Jo, pak skončíme v pytli, se vzkazem – střelenej voják, nesahat – hele kámo, tenhle život za nic nestál, a poslední cesta je moje nevěsta – Smrt! Nic a vzduch! - Je čas věřit v nějakého Boha, je to výhodnější než být ateista, být fantasta a basta! Možností moc tu není, smrt v poli či u zdi, jestli se ti hlína venku nelíbí! Není výběr moc velký, já vím, ale co bys chtěl v nesmyslné válce pro vzdušný ideál, jenž nemůžeš osahat? „Jo, furt po tobě střílej, furt pod kamenem se schováváš, jo, život je jen krátká chvíle, a ty se ptáš – a za kolik to mám? S uniformou umazanou krví, jo, jak sis to vždycky přál. Prachy utratíš v holkama v baru…“ …a tejdny války frčí dál… Mia se převalila a objala Thomase. Její ruka však místo jeho těla nahmátla jen studený polštář. Probudila se sama. Pohlédla vedle sebe na prázdné místo a poté na chronometr. Zjistila, že bylo brzké ráno. Kde mohl být? „Tome?“ zavolala do tmy. Ticho jí bylo odpovědí. Ovinula okolo sebe deku a vstala. Přešla z ložnice po schodech do kuchyně a rozhlédla se. Nikde tam nebyl, přesto na lince leželo zpola snězená miska müsli. Pohlédla směrem k obýváku, kde se snoubilo šero s temnotou. Ne, tam nebyl, radil jí instinkt. Pohlédla směrem k lodžii. Tom se vždy rád koukal na hvězdy, mohl se na ně koukat i nyní? Kdysi, když ještě na sebe měli čas, to dělal. Přešla k oknu a pohlédla na ní. Seděl tam, opřený v křesle, koukal na hvězdy, jeho pohled plný rozporuplných pocitů byl až hrůzostrašný. Odsunula dveře a přešla k křeslu, načež ho chytila za rameno, aby si jí všiml. „Tome, je ti dobře?“ zeptala se. On jí přejel svou druhou rukou po ruce a odvrátil svůj pohled ode hvězd. „Nic mi není. Jen jsem nemohl spát a dnes…hvězdy svítí tak jak jsem je ještě ze Země neviděl…“ Mia se na ně podívala a neshledala je dnes jinými, než jak zářili každý den, každou noc, co zde žila. Avšak nechala si to pro sebe. „Máš pravdu, dnes jsou krásně vidět,“ řekla mu, a poté se od nich odklonila a pohlédla do Thomasovo očí. „Není ti tu zima? Pojď dovnitř. Je tam místečko, kterému se po tobě stýská.“ Usmál se na ní a poté si ji k sobě přitáhl. V polibku si jí k sobě jemně přivinul a nechal deku sklouznout na zem… _________________ Desátník Thomas Arianus Chadwick; 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience", Theta Colony "První střílíme, poslední umíráme!" - Quatarští Draci “First in, last out!”
Naposledy upravil Thomas A. Chadwick dne 16. 6. 2005, 11:31, celkově upraveno 1 krát
14. 6. 2005, 9:35
Martel Tarkin Konzul
Ještě tohle zabalit. A nesmíš zapomenout na tohle. Martel Tarkin měl hlavu plnou starostí, co si s sebou zabalit. Vše podstatné už bylo sbaleno, nyní zbývaly už jen ty památky a blbosti z jeho stávající kanceláře. Nemohl uvěřit tomu, že tuhle kancelář brzy vymění za kancelář hlavního diplomatického důstojníka při důležité misi takového rozsahu, jakým jejich mise měla být. Pokud se to povede, tak si Federace zaručí pevné postavení i v této galaxii. Zdroje z druhé strany ji pomohou ve všem a navíc se nebude muset obávat definitivní porážky. Na druhou stranu v galaxii, do které se nyní chystají, mohou žít mnohem mocnější druhy, než ty, co žijí zde. Mohou potkat velmi vyspělou rasu, která se rozhodne je zlikvidovat. U velmi vyvinutých ras se zpravidla vyskytne nějaká strašlivá úchylka proti ostatním rasám. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
Ale nyní co s sebou? Vzal z horní poličky sošku egyptského boha Ra z období 1. dynastie, jenž mu spadla do klína od jeho otce za absolvování akademie a úspěšné složení zkoušek. Také nesměl zapomenout na slavnostní znak Vulkánu, což byl zase dar jeho strýce. Velmi známý znak, a přesto byl tak "chudý", když byl srovnán například se znakem bývalých mocností na Zemi. Nesměl opomenout přibalit i svou trofej z boje s mariňáky na AHF, a to hodnost kapitána, kterého kdysi pomohl usvědčit. V pravé části skříňky pak ležely jeho jediné dvě medaile, které kdy dostal. Jedna oznamovala jeho ukončení AHF jako nejlepšího z ročníku a druhá byla ocenění výjimečného kadeta. Aspoň tyhle vzpomínky na dny na AHF na Zemi by měl mít s sebou. „Tinka tinka" ozvaly se dveře. někdo zvonil. Posledních pár hodin před odletem a ještě někdo konzula ruší. Položil krabici na stůl a směrem ke dveřím co nejzdvořilejším hlasem pronesl. "Vstupte." Pozvání typu - Jsi-li dobrý, vstup. - si odpustil. Ale napjatě očekával, kdo to přišel. Dveře se otevřeli a vstoupil, kdo jiný, než všudypřítomný admirál Rico: "Zdravím, konzule. Balíš?" No, admirál Rico. Dalo se to čekat, že to bude on, ale Tarkina to nenapadlo. Kdyby to tak věděl, Ano, to by udělal a Martel si to dobře tak... Tak by vlastně vůbec nic neudělal a pozval ho dál. uvědomoval. Uvědomoval si, že tam na druhé straně, a chtěnechtě díky admirálovi, bude mít velkou moc a vrcholné postavení. "Ano, balím." Zněla jasná, strohá odpověď. Rukou naznačil admirálovi, zdali se nechce posadit na pohovku, či křeslo, jenž bylo pro hosty vyhrazeno. Nábytek nebyl nejhorší, sice ne taková klasa, jakou měl admirál ve své kajutě, kde ho navštívil, ale stydět se také zrovna Tarkin nemusel. V momentě, kdy však admirál vstoupil do místnosti, si vzpomněl i na svého bratra, též admirála a na podporučíka Johnsona. Že má Martel s admirály takové trápení... Rico mezitím přijal nabízené křeslo a rozhlížel se po místnosti. Chvíli pozoroval Martela, došel si pro něco k pití, znovu se posadil a pak teprve promluvil: "Četl jsi pán naší cesty?" Martelovi se na čele objevily vrásky. Ano, plán četl, ale že by ho důkladně studoval, to se říci nedalo. "Pokud vím, tak máme za 3 hodiny odlétat, admirále. Změnilo se něco?" "Ne, to ne. Přiletíme na stanici, kde všichni podstoupíme lékařskou prohlídku a započne druhá fáze. Tebe se to týká tak, že si připravíš materiály a vyžádáš zásoby, které budeš potřebovat."
Lékařské prohlídky Martel miloval už od dob AHF. Vždycky mu ti doktoři říkali něco v tom smyslu, že se diví, že ještě funguje, protože hodnoty nejsou stabilní a ne v takových intervalech, v jakých by měly být. A poradci na tom byli ještě lépe. Neustále mu vykládali, že se musí naučit žít s tím, co je zač. On s tím však problém nikdy neměl. Bylo mu jedno, že je velmi atypický kříženec několika druhů, ale je faktem, že mu jednotlivé složky jeho osobnosti zpravidla pomáhaly. "Lékařskou prohlídku..." Sykl Martel s opovržením a doufal tedy, že nebude prohlídka u poradce. "Seznam potřebných materiálů je připraven. Včera večer jsem ho konzultoval s asistentem a mělo by tam být vše, co bude pro chod diplomatické sekce zapotřebí, plus něco navíc, protože pochybuji, že zásobování bude tak skvělé, jak je napsáno v plánu." To již říkal konzul zřetelně a podával admirálovi padd.
"Hm, vypadá to zajímavě..." Admirál si projížděl PADD a každou položku patřičně komentoval. nakonec odložil práci, protáhl se a zívnul: "Těšíš se, Marteli?" "Nevím, zdali těšit se je to správné vyjádření. Jsem poměrně napjatý, co nás tam na druhé straně bude čekat, čím se budeme muset probít. Ale též mi moje mysl říká, že tam na druhé straně nás může čekat i smrt v některé ze svých podob. Musím ovšem připustit, že to bude velmi zajímavé." Řekl Martel a konečně se též posadil do svého křesla konzula. A hlavně bude daleko od svého bratra. Dodal si Martel zálibně. Snad na druhé straně nebude nic podobného, i když ta šance je hooodně malá. „Máme ještě pár minut, takže se tě chci zeptat, odkud vlastně jsi? Jednou mluvíš jak Romulan, někdy jako člověk, jindy jako Vulkánec. Čekám ,kdy vytáhneš klingonskou čest.“ Na slovo Klingon byl Martel přímo alergický. "Nikdy." Dodal s velkým důrazem, ale pak se zase zklidnil. "Pocházím z Romulu, jak je napsáno v mém záznamu. Tam jsem strávil své nejranější dětství, asi tak do 5 let. Poté jsem strávil přibližně 2 roky na Vulkánu v logické přípravě na život, což nebyla sranda, protože na Romulu jsem byl vychováván přesně naopak. No a nakonec se mě ujal můj strýc ze Země. Nyní je šéfem bezpečnosti na SB 12. A moje mluva je směsice všech kultur. Dá se říci, že jsem takový multikulturní jedinec. A zároveň jsem i hříčkou přírody a velkou ukázkou možností vesmíru. Jsem z 1/2 Romulan, z 1/4 Vulkánem a z 1/4 člověk, takže si opravdu mohu vybrat, ale rysy po matce jsou dominantní, tedy romulanské." Martel byl vcelku vzato hrdý na svůj romulanský původ. Přeci jen se tento druh vykazuje velkou dávku houževnatosti, cti, vášně, temperamentu, ale i drzosti a velké sebedůvěry, kterou Martel měl. "Takže ti na vulkánu sebeovládání nevštěpili?" Martel se jen pousmál. "Snažili se o to." Pronesl ironicko-hrdým hlasem, protože byl celkem spokojen, že se jim to nepovedlo. Ovšem tu a tam postřehl, že to přeci jen nějaký účinek mělo. "A co tvůj otec a strýc? Jak jsi s nimi vycházel?" Co ho to vůbec zajímá? Říkal si Martel Tarkin. Co mu je potom. To je horší než ten psycholog, ale místo má díky němu, tak je slušnost odpovědět. "S otcem vycházím výborně, neboť se vidíme tak jednou, maximálně 2x ročně. Čas na rozepře není. A abych to měl vykompenzované, tak jezdívám na Vulkán na prázdniny. Strýc na Vulkánu mě vždycky bral dobře, ale jeho potomstvo zpočátku velmi rozpačitě, protože Romulan a na Vulkánu, to není častá věc, ale nakonec to skončilo taky dobře. Nemá to tam špatné, ale právě on mě předal raději strýci Josephu Tarkinovi předal, protože moje chování určitě ohrožovalo jeho "povýšení" do stavu mistra a navíc jsem byl dosti problémové a na Vulkán velmi atypické dítě. Ale nestěžuji si, že jsem odjel. Byla to fajn změna a u strýce se mi velmi líbilo. Ale musím říci, že oba mi poskytovali velkou péči, pomoc i podporu během celého mého života. Snažili se tak kompenzovat to, že se mnou nejsou, protože oběma leželo na srdci asi více bezpečí Federace a vyšší zájmy, než jenom konkrétní zájmy jednotlivce." „Proč se tě ptám.. jde mi o to, že už je možná nikdy neuvidíš, teď je ještě čas. Nechceš jim naposledy napsat, nebo je kontaktovat?“ To se neobešlo bez úsměvu. "Otec za mnou byl. Přiletěl se rozloučit. Právě z důvodu, že se asi neuvidíme déle, než je obvyklé. Strýci a všem známý jsem poslal zprávy. Strýcova odpověď byla jasná a strohá. Přál hodně štěstí v mé stávající misi, i když nevěděl, o co jde. Nezapomněl ani na tradiční rozloučení žijte dlouho a blaze. S Josephem jsem mluvil přes subprostor. Vypadá to, že se brzy bude ženit. Na jeho svatbě budu chybět, což mne i mrzí, ale on to chápe." Rico si neodpustil překvapený obličej: "Nečekal jsem, že jsi na tohle myslel, bylo tak málo času.. no, nic. Pár lidí to totiž nenapadlo." Admirál se tvářil být překvapený, ale lidé vycvičení velvyslankyní Sakkath věděli, co mají dělat... Kdy je lepší upřednostnit jedny zájmy před druhými.
"To Váš naučí velvyslankyně Sakkath. Učí na AHF na Zemi diplomacii a je to velmi schopná diplomatka. Je i 2. místopředsedkyní Diplomatického sboru. Z jejího učení se hodně naučíte, ale někdy to chce i osobní oběti, pár probrečených nocí a několik infarktových stavů. Když to zvládnete, myslím, že máte dobrou průpravu pro začátky." "Ach, stará ježibaba Sakkath.." Mark pokýval hlavou:"Ta dává průpravu všem." Martel se zatvářil velmi vážně, když admirál prohlásil, že je velvyslankyně Sakkath ježibaba. Sice moc krásy nepobrala, ale tohle nemělo s její krásnou co dělat, admirál útočil na ni jako osobu. Rozhodně se nyní hlas moduloval z přátelského do velmi opovržlivého hlasu. "Každý jsme nějaký, admirále." Admirál se zasmál: „Až budeš ve Flotile, nebo v Diplomatické sboru, tak dlouho jako já, pochopíš, proč se jí tak říká. A věř mi, že to je přesně tak, jak jsem to řekl, ale vůbec ne tak, jak jsi to pochopil.“ Martel to sice nepochopil, ale neodpustil si poznámku. "Musí být schopná, jinak by nebyla tak dlouho ve své funkci a její kvality a výsledky se také zapřít nedají." ...čímž nepřímo vyvolal další výbuch admirálova smíchu: „Ano, velice schopná je. A výsledky? Ty poznal kde kdo.“ Martel to už chtěl zabalit, ale pak dostal nápad. "A proč se jí tedy tak říká? Co je na ní tak špatného?" Admirál se s úsměvem zvedl: „Je čas jít, musíme se nalodit. A o tomhle si můžeme popovídat jindy...“ Vytvořeno konzulem Tarkinem a admirálem Ricem... _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 14. 6. 2005, 16:27
Thomas Johnson
Zamávejme lánu červené kukuřice - nezištně
Podporučík
... ale jenom pro eutatickou odnotu skalárního součinu vektorové pozice té podmnožiny oboru reálných transformací do množiny diference hybnosti. Profesor Iljič Sadmensky vypadal vzrušeně. Na čele měl pot a ten někdy vykresloval pěkné odlesky toho trochu světla, co tu osvětlení v "nočním režimu" a displej PADDu vytvářely. Tma tu byla, přímo lnula ke stěnám a po nich skapávala dolů jako když mozkomíšní mok čvachtá o zem. Měl od toho umazané boty a ani tomu nevěnoval pozornost. Nechápu tyhle lidi z univerzit.
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Ano, tak jsem to tu psal ... no jo, možná jsem to tu napsal špatně. Opravím to. Sápal jsem po PADDu. Pane Johnsone, nepřiletěl jsem pro to, abychom opravovali nějaké podřadné chyby v podmínkách realizace té variace modelování. Vlastně jste mi ještě neřekl, proč jste přijel. Byl tu asi půl hodiny. Za celou dobu jsme se představili a dál jen mluvili o těch mým představách časového paradoxu toho tunelu do jiné galaxie. Víte ... dozvěděl jsem se o vás už před deseti měsíci. To jste přišel s tou metodou demaskování velkých nehybných objektů. Sice trochu těžkopádné, ale nic jiného doposud nemáme. Víte, že jsme váš postup využili při incidentu v kolonii DarkFort ... taková zapadlá ... Něco mi to připomínalo. Spíše to jméno, byl to nějaký velící důstojník. Nejsem si jistý, ale rád to slyším. A vaše názory na možné propojení časové dynamiky mikrosvěta s naším makrosvětem ... to je značně odvážné. A to se mi líbí, i kdybyste neměl pravdu. Mít odvahu nestačí. Copak neví, co všechno jsem už spáchal ? No, vždyť mi to tu koreluje k nule. Sám jste říkal, že je to špatně. Profesor hodil hlavou a už prošedivělé vlasy mu přelétly dozadu za záda.
Pane Johnsone, je mi 67 let. Vám 19. Nemůžete se divit. 19 a kousek. Za chvíli mi bude dvacet a pak to poběží rychle. Musím pracovat rychle, abych stihl, co chci. Umřu brzo. Ijlič se ošil. Sepnul otcovsky ruce a rozhlédl se po ošetřovně. Proč jste vlastně tady ? Chci tu být. Ťukal jsem do PADDu. Nemělo to cenu. Budu to muset jednou přepracovat. Byl jsem teď v nemocnici asi týden s mononukleosou. Vím, že to není moc příjemné. Poznamenal mimochodem. To se mýlíte. Starají se o vás a mnohem více spíte, což se člověku vždycky hodí. Spát má výhodu. Člověk nemyslí a je ve světě, který je jen jeho. A vždycky bude. I kdyby na něm zkoušeli tzv. metodu averzivní, kdy do člověka pouští elektrický proud a nutí ho zvracet. Ale to zase nemůže spát. Hm, takže to není moc dobrý příklad ... Slyšel jsem, že chystají personální změny ... kdy odlétáte ? Usmál jsem se. Neodlétám. Zůstávám tady. Vás nevybrali ? To je mi líto. Ostatně nevím proč ... Být velitelem, vybral bych vás. Mrkl spiklenecky. Od takového dědy to vyznělo divně. No, v podstatě nevybrali. Navíc, s aktuálním lékařským profilem, hodil jsem rukou s PADDem nad hlavu, kde se vypisovaly jednotlivé hodnoty EMM skenu každou minutu, by mě tam ani vzít nemohli. Ale navadí mi to. Profesor Sadmensky nevypadal nějak moc soustředěně. Víte ... docela se mi to hodí ... poslyšte ... Zpozorněl jsem a řekl výrazněji: Poslouchejte nejdřív vy ! Přesně teď by se hodila druhá minuta, padesátá sekunda Simfonie n.40 K 550 in G minor Allegro assai Od Wolfiho. Chvíli jsem poslouchal ... zněla trochu žalostně, ale přeci jenom ... variace tónů byly přesně takové, jaké jsem chtěl slyšet. A nebo čtvrtá minuta, šestnáctá sekunda. Víte, každý má něco. Někdo g-moll, někdo si vystačí s D-durem. Ostatně, molly mají hezčí tóny, nestrojené a zajímavou barvu na křídlech. Už jste je chytal ? Já ano ... pěstoval jsem je, když jsem byl malý ... kluk. Ach tak ... Profesor se nejistě ohlédl a podíval se na procházející doktorku. Přišel jsem vám něco nabídnout. No, když tu zůstáváte ... Opravdu ? Řekněte ... Páni. Od profesora katedry fuzzy matematického modělování na Universitě matematických věd na Marsu ... Nepřemýšlíte o odchodu z flotily ? Eh ... Eh ... Docela mě to zaskočilo. O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Nic mi tu v podstatě nechybělo a co ano, to bych jinde stejně neměl. Nepřemýšlím. Měl bych ... Profesor si zamnul nos. Měl bych pro vás místo asistenta na katedře časové dynamiky ... Prosím ??? Udivil jsem se ... tohle ... ??? No, v podstatě ... proděkan někoho potřebuje a já jsem mu navrhnul vás. Je mi 19. Myslel jsem 19 a kousek. Za chvíli vám bude dvacet a pak už to poběží rychle. Zasmál se prof. Sadminsky. Víte, proto je to jenom asistent. Ono ... vlastně byste učil místo profesora Umského. On sedí pořád jen v pracovně a vyslovuje jenom řecká písmena. Nějak mu to už nesedlo. Pracoval tam už třicet let. ... Když začal říkat studentům, že budoucnost konspiruje s rozdílem každého okamžiku v minulosti, pokud se ráno zapomenou učesat, věděli jsme, že už učit nemůže. Vy ale samozřejmě místo proferora mít nesmíte, ale když to ututláme na místo asistenta, bude to v pořádku. Počkejte, nejsem kompetentní učit. Jste. Navíc, jsou to jen první ročníky. Řekněme, že díky této "praxi" vám budu moct zařídit místo profesora už od 26-ti let. Byl jsem ohromený. Učit studenty o dva, tři roky mladší než já ? Musím uznat, profesore, že toto je opravdu nabídka, jež se neodmítá. Pronesl jsem vesele.
Jen jeden problém je nasnadě. Ano ? Musel by vás váš velící sbor převelet na Universitu Marsu. Jste pořád ve Flotile. Jiná možnost je z námořní služby odejít do civilní. Musel byste podepsat smouvu s Orgánem pro vyšší vzdělávání UFP na čtyři roky. Je jasné, že taková absence je nepřípustná. Musí se jednat buď o nové umístění, nebo o odchod z Flotily. Přemýšlel jsem. Bylo to složité. Nevěděl jsem, co dělat. Ale na Universitu jsem chtěl. Moc. Profesore ... Přípravný kurz pro mladé asistenty začíná za týden. Do té doby se můžete rozhodnout. Místo vám tam držíme. Dobře, já ... zkusím nějak zařídit, abych mohl nastoupit. Usmál jsem se, ale cítil, že tohle nemusí vyjít. Pane Johnsone, měl byste konečně čas na tu kontrolu ? Ještě tu mám léky. A pak byste si měl odpočinout. Děkujeme za návštěvu profesore Sakramentsky. Doktroka se asi špatně vyspala, bylo to na ní vidět už když přicházela. Rozumím, paní doktorko. Pane Johnsone, kontaktujte mě, jakmile budete už vědět, že jste uspěl. Kdyby byly problémy, znám se trochu s admirálem Křížem, prý tu má být novým velitelem ... Ano profesore, určitě se ozvu. Děkuji za návštěvu, alespoň jsem nebyl sám. Tak nashledanou. Počkejte, ... ehm ... kolik lidí tam má rodinu ? Jen profesoři, tuším. Tak 37 lidí. Proč se ptáte ? Ale nic. To kdybych chtěl nějaké rodině zabít otce ... Nashledanou. Profesor udělal posunek na rozloučenou a zmizel za šedými dveřmi. Zase hrál Rachmaninův třetí klavírní koncert ... ... spal jen devět hodin ... hm a jak se cítíte dnes, podporučíku ? Jejímu pronikavému pohledu se nikdo nemohl ubránit. Docela šťastně ... _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 15. 6. 2005, 13:16
Thomas A. Chadwick Rekrut
„Nejrychlejší způsob, jak ukončit válku, je prohrát ji.“ (log částečně on an actual event )
Založen: 19. 02. 2005 Příspěvky: 50 Umístění: 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience"
Jen tak leželi přikryti tou tenkou dekou z saténu, nahá těla se o sebe třela, své ruce propleteny jednu v druhou, koukali společně na hvězdy. Šeptali si sladká slovíčka lásky a přesto věděli, že dnes je to možná naposledy. Možná proto si snažili užít tento okamžik, jako by měl být poslední. Možná byl. Možná ne. Ani jeden z nich to nevěděl. Ne teď a oba pochybovali, že zítra jim osud odpověď dá. Začal jí žužlat ouško, i když věděl, že to nemá ráda. Ne proto, že by to v ní inkriminovalo špatný pocit či by jí to bylo nepříjemné, ale neměla to ráda jen proto, že on to dělal rád. Rukou sjela jeho jemné vlasy a přesměrovala ho na krk. On pokračoval a lehce přitom hladil její až neskutečně hebkou kůži. Teď a tady byl jen on a ona. Nic a nikdo víc. Jediným svědkem jim byl měsíc, zpola zakrytý stínem planety… „Jaké to tam je?“ zeptala se. Thomas sjel svou rukou z její šíje k její ruce a pohlédl na hvězdy. „Krásné i hrůzné v jediném okamžiku. Existují tam nádherná místa, ale i místa, o kterých nechceš slyšet. Existují tam i místa, která ještě neviděl nikdo z nás. Místa, kde žijí tvorové, nad nimiž bychom žasli, a přitom tam jsou normální. Rasy, které jsou znalejší či my.“ Očekával dotaz, jaké on myslí, ale Mia mlčela a nechala se unášet svou představou o dálkách tam a o kráse hvězd. On pohlédl trochu vlevo a hledal tu svou. Svůj sen, svůj osud, sebe sama, toho, koho tam opustil, toho, kým se tam stal.
„Ba’ku,“ šeptl si. Našel to světýlko v temnotě. Cvrnkla ho do nosu, aby si jí taky začal opět všímat. Thomas se odpoutal od vzdálené vzpomínky a opět pohlédl na svou lásku. Byla tak krásná…a přesto ji bude muset opustit. „Budu muset jít…“ začal, ale ona ho to nenechala dokončit. Položila svůj prst na jeho ústa. „Já vím,“ šeptla a poté ho políbila. Věděl, že to nemůže opustit, a přesto věděl, že nedokáže zradit svou povinnost k Federaci. Proč ho jen nutili vybrat si? Jeho láska vs. povinnost. Věděli, že on sám to nedokáže. Proč jen na něj to břímě uložili? „Kam jedeš?“ zeptala se. Kdyby to tak věděl. „Nemůžu o tom mluvit, a mimo to ani pořádně nevím,“ zněla jeho odpověď. Zamračila se na něj, ale přesto to přešla. On viděl ten výraz a krvácelo mu srdce, když si musel přiznat, že byl oprávněný. Vstal a přešel k zábradlí. Pohlédl do toho ruchu na ulici tam dole a došlo mu, že bez ní nedokáže žít. Otočil se k ní. „Pojeď se mnou. Buďme bláhoví! Nespoutaní!“ řekl jí a jeho výraz byl plný nadšení. Přisedl si. „Jako kdysi…“ zašeptal, když jí políbil. Ona si ho k sobě jemně přitáhla, tělo na tělo, krásné dotyky, polibky i něco víc. Její skutky mu byly odpovědí… Starport MCUPF, Brusel, správní území Belgie, na cestě na USS Alabama Teď to přijde. Věděl to. Nyní je čas si říci, že je naprostý blázen. Její ruka sjela po jeho a její pohled byl plný toho odhodlaní, které mu nyní chybělo. Přikývl. Vystoupil z dopravního raketoplánu a ona ho následovala. Přešel k change-pointu a přikývl ostraze. Mariňák s výložkou VP (Vojenská Policie) k němu přistoupil a převzal si jeho doklady. Rychle je prolétl a poté ověřil ID kód, načež je Thomasovi vrátil a přikývl, že může jít. „Ta jde se mnou, 5. četa, rota Alfa. Starám se o její transfer, poručík Drazdić. Podívejte se do svého taktiku, jistě ji již budete mít na seznamu,“ dodal Thomas a ukázal na Miu, která k němu přivinula. VP sjel její výložku, která ). Druhou seděla a poté jeho pohled sjel na jeho taktik (tj. něco jako měl na ruce Predátor rukou namačkal nějakou kombinaci a poté vzhlédl zpět k Thomasovi. „Není na seznamu, vojíne.“ „To není možné, mám zajišťovat její transfer k jednotce…“ „Není na seznamu a nemá papíry…je mi líto. Buď si to teď zařídí ve městě, či bude muset počkat, až jí na seznam dají. Nebo mi konečně ukáže svoje papíry.“ „Jak jsem vám už řekl, jedná se o velitelku 13. družstva, 5. četa, rota Alfa. Podívejte se tam, stojí tam – poručík Drazdić. Máme se nalodit na USS Alabama“ VP sjel opět pohledem k taktiku a po chvíli svůj pohled odvrátil. „Stojí tam desátník Drazdić.“ Thomas se chytil za hlavu a začal. „Jéžiši! Byrokrati! To je za trest! To je fakt za trest! Za co, ZA CO?!“ VP to bral v klidu. Thomas mu tam předváděl divadlo svého života a on to bral v klidu. Nedohnalo by vás to ku vzteku? Ale pak se Thomasovi blýsklo v očíčkách. „Máte tam desátník Drazdić?“ zeptal se. VP mu přikývl. On se otočil na Miu a z její kapsy vytáhl Lucovo legitimaci, kterou si „zapomněl“ doma, i když doma nikdy nebyl. „Bude vám stačit, když vám tady poručík ukáže papíry své staré hodnosti?“ VP přikývl. Vlastně mu to mohlo být jedno. Proč se zatěžovat? TA v pořádku papíry měl. Thomas se pousmál. Teď už to měl v kapse… „Tak já jsem pro tebe za trest?“ zeptala se ho. Jeho vášnivý polibek jí byl odpovědí… _________________ Desátník Thomas Arianus Chadwick; 101. pozemní pluk námořní pěchoty "Resilience", Theta Colony "První střílíme, poslední umíráme!" - Quatarští Draci “First in, last out!” 16. 6. 2005, 11:35
Martel Tarkin Konzul
Poslední věc našla své místo v Martelově zavazadle. Nyní jeho kancelář zela prázdnotou, ale přesto byla plná. Byla plná vzpomínek, obzvláště na nedávné období teroristických akcí na stanici. Byla plná vzpomínek na porady, či tajné porady, jednání o rozsudcích, jenž zpravidla končily smrtí, či dlouholetým vězením. Byla plná emocí, které se v ní vystřídala, a to od těch kladných jako radost, nadšení, až po ty nejhorší jako strach, beznaděj a další. Martel nechal své zavazadlo odnést na loď, jenž měla letět do oblasti základny Galaxy. Chvíli po něm se vydal na cestu i on sám. Ve dveřích se naposledy otočil, aby se podíval na tu malou, ale útulnou kancelář, jež se stala jeho útočištěm. Založen: 02. 06. 2004 Příspěvky: 279 Umístění: Sektor Theta, kolonie pod velením admirála Rica
Poslední zasyčení zavírajících se dveří se ozvala a konzul Tarkin stál na koridoru SB1-McKinley. Ještě ho čekala poslední cesta k velvyslanci Matrixovi, který s ním chtěl mluvit. Bylo to dosti zvláštní pozvání, protože jeho o mnoho let mladší asistent se stal jeho kolegou. I když do hodnosti velvyslance 3. stupně zbývala Tarkinovi velká cesta, tak už jako konzul je hlavní diplomatický důstojník a ještě při tak významné misi, která ho čeká. Dveře Matrixovy pracovny se za ten čas, co byl Mat na základně, vůbec nezměnily. Ani kancelář neprošla žádnou velkou změnou. Na tomto místě jako by se čas zastavil a všem sděloval, že v této kanceláři sídlí velký duch Federace a jejich principů. Tarkin si tak trochu někdy musel (chtě-nechtě) připustit, že asi nikdy nebude tak dobrý diplomat jako Matrix, ale to ho přeci nesmí zastavit. Poslední zazvonění na panel zařídily konzulovy prsty. Z místnosti se ozval tradiční hlas
velvyslance Matrixe. Mat vstoupil a čekal, že velvyslanec bude opět ve své dobré náladě a bude stát u okna se sklenkou whisky. Mýlil se. Matrix seděl nezvykle vážně za svým stolem. Starší muž se šedinami, sedící za stolem z nádherného dřeva. Nebyl to tak typický pohled pro Martela. „Tak se posaď.“ Martel uposlechl a rychle se posadil. Matrixovi zahrál v koutcích malý úsměv. Poté z pod stolu vytáhl flašku whisky a 2 skleničku. Zcela přirozeným pohybem poslal jednu ze skleniček Martelovi. Až stála těsně před Martelem, tak Matrix vstal a do obou skleniček nalil nápoj z lahve. „Tohle je 100letá whisky. Bylo z ní upíjeno asi 3x, a to jenom při významných příležitostech, Mate.“ Tarkinovy oči jen sjely dolů ke sklence. Jestli mu tohle Matrix dává, tak by byla neslušnost to nepřijmou. Vzal skleničku a též se postavil. S Matrixem si přiťukli a vypili její obsah. Mat se opičil po Matrixovi, protože nevěděl, jak se takový nápoj pije. Trochu usrkl a… A ihned začal kašlat. Matrix ho dobrácky plácl po zadech, zatímco Tarkin stále kašlal. „Koukám, mladý pán opravdu celé ty roky na AHF ani tady moc neokusil slasti života.“ Řekl vesele. Po svém proslovu se posadil do křesla. Již to byl zase ten tradiční Scott Matrix. Osoba plná humoru a stálého pošťuchování. „Tak se dočkal, co? Je z tebe hlavní diplomatický důstojník, a pokud půjde vše podle plánu a pokud na tom místě vydržíš, tak jistě i významná a vlivná osobnost.“ Pokýval hlavou Matrix na znamení myšlení svých slov vážně. Ano, byla to skutečně pocta. Na druhou stranu bylo Martelovi jasné, že Rico chtěl k sobě někoho, kdo mu nebude příliš kecat do vedení apod. Nicméně se u Tarkina spletl… Ale proč ho bral Rico s sebou, to pro něj bylo stále záhadou. „Ano, dočkal. Jenom to mohlo za příjemnějších okolností.“ Scott na něj hodil svůj prozíravý pohled a dal se znovu do smíchu. „A co sis myslel? Že to bude nějak příjemné opouštět tak skvělého nadřízeného, jako jsem já? Osobu s tak geniální a vtipnou povahou? Osobu tak moderně položenou?“ Tohle velvyslanec prostě uměl. Uvolnit atmosféru svými všudypřítomnými hlody. O jejich kvalitě se na stanici povídá už dlouhá léta. Humor velvyslance Matrixe však není vždy na místě a někdy přechází až v krutý černý humor – jako například legrace z hlavního vědeckého důstojníka, zde, na SB1-McKinley. „To sice ne, ale prostě jsem to čekal trochu jinak.“ Dal v odpověď Martel prostě, čímž nechtěně nahrál na smeč velvyslanci. „Ale Mate, tak si to přiznej. Prostě sis myslel, že skončíš v tomhle křesle, ale ta událost, která mě měla dostat pod drny, ne a ne přijít. Dokonce i ten replikátor, co tenkrát udělal to strašné kafe, pravděpodobně bohaté na uran, či podobné látky, to nezvládl. Na to nemáš.“ Dodal vesele a hodil do sebe další skleničku whisky. „To jsem nikdy nech…“ „Jo, tos nikdy nechtěl. Je mi to jasný. Jenom kdyby ti to místo někdo nabídl, že? Koneckonců vždyť taková pěkná kancelář, ještě větší apartmá. Rozhodně by sis dal říct, co?“ Tarkin nahodil nevinný obličej. „Já??? Určitě nikdy!“ Odpověděl suverénně ironickým hlasem. „To bych si nikdy nedovolil. Jen jsem si občas myslel, že by bylo vhodné vyměnit rezavé železo krásným, novým, neopotřebovaným materiálem.“ „Hm… To je pravda, takže bys měl raději vypadnout, protože té rzi je na tobě dost.“
Spražil Matrix Tarkina. Byla to rychlá a efektivní volba. Matrix neměl rád, když se naráželo na jeho věk, či na jeho schopnosti. Jenže Matrixovi bylo dávno přes 60 let, ale choval se jako 15leté dítě. „Ale o tom jsem s tebou nechtěl mluvit, Mate.“ Pronesl opět vážným hlasem Scott. Martel už se psychicky připravil na další přednášku typu – mezilidské vztahy, respektive mezidruhové vztahy – Tarkin vs. Rico, dobré chování a spolupráce UFP a SF. Pochopení jistých událostí apod. „Víš, jak jsi přišel na základnu poprvé? Vzpomínáš si? Tak jsem ti řekl důležité oznámení.“ Konzul vzpomínal a vzpomínal, ale na nic nepřišel. Ještě jednou si zkusil vzpomenout. Vybavoval si ty okamžiky, ale pořád nic, pořád nic. Nějaké důležité oznámení? Na to si skutečně nevzpomínal. „Vidím, že paměť slouží dobře. Jenom ta skleróza ji vadí, že?“ Utrousil zajisté nemístnou jízlivou poznámku Matrix. „Když jsi přišel, tak jsem ti řekl, že ti budu tykat, ale ty mě vykat. Ne proto, že bys byl moc mladý, ale proto, že jsi ještě ničeho nedosáhl. Dnešního dne to ovšem padá, Mate. Dosáhl hodně vysoko, ale z takových výšek bývají nejhorší pády, Marteli, nejhorší pády.“ Další moudro vyplynulo z Matrixových úst. Nyní stál Matrix na hraně svého stolu, o kterou se opřel, a přemýšlel, co řekne dál. Z jeho myšlení ho vyrušil signál oznamující příchozí volání. Rychle sedl k počítači a otevřel kanál. „Velvyslanče Matrixi, tady je podporučík T´Sin. Je tam u Vás konzul Tarkin?“ „Ano, je tady. Potřebujete něco?“ „Ano, pane, potřebuji, aby se nalodil. Má letěl s USS Horacius , a ta na něj čeká. Mohl byste mu to vyřídit?“ „Jistě, Matrix konec.“ „Tak jsi to slyšel, Mate. Je čas jít. Užij si svou novou funkci, užívej ji dlouho, dobře a hlavně hojně. Není nadosmrti.“ S těmito slovy vypravil svého bývalého svěřence velvyslanec Matrix. A Tarkinovi nezbývalo už nic jiného, než se vydat na svou poslední cestu SB1-McKinley. Ta brzy skončila a nyní ho již USS Horacius třídy Nebula vezl na základnu Galaxy… _________________ Nejlepší diplomat, jakýho znám, je plně nabitej phaser! kapitán Scotty Hlavní diplomatický důstojník pro sektor Theta Hráč měsíce – Září 2380 20. 6. 2005, 12:49
Thomas Johnson
Fridrichu, Bůh je opravdu mrtev ...
Podporučík
Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Hrubá, mnou prohřátá látka zvýrazňovala pobyt každou sekundou, pro níž člověk čeká třeba celý den. Šero splývalo po šedivých zdech a hromadilo se dole, na podlaze, jíž pomalu odebírala ono teplo a stále studenější zemi jsem už spíše zahříval já svým tělem. A ta louže zamrzala. Za velkou jiskřivou clonou se blýskala vesmírná zima. Poet by se snažil naznačit, jak vše dýchalo chladem, ale tak to nebylo. Všechno se dusilo zimou, ověnčeni jinovatkou jsme si připadali jako hloupí kněží v bílém ... Já a má ochromená sadistická mysl, takový krásný stav přichází jen párkrát denně. Z úst se mi kouřilo, bylo slyšet, jak dýchám a nechápal jsem proč. Ruce založené v rukávech uniformy jistřivých kovových manžet degradujíce sny na obyčejný život, jež mě někdy spalovaly svým zamrzlým leskem se vykrádaly ven. Ven z klece. Ven se dostane člověk jen párkrát za den. Objímal jsem sám sebe. Ne snad z přitroublé romantické nálady, néanmoins pudem sebepřežití, jak se mi svaly třásly. Takových chvil je za den jen pár. Sebedestruktivní chvíle. V ruce jsem držel studený displej PADDu, jenž se mi lepil na kůži a bylo stále těžší ho odtrhávat, a vypnul ho. Ten malý kus světa, jenž mi PADD svou tlumenou září iluminoval, zmizel v hutné tmě strachu. Jediné, co jsem viděl, byl Měsíc. Rýsoval se zpod výhledu a krátery v jeho povrchu vypadaly jako nakousaný chladný koláč, co někdo zapomněl osladit. Řekni mu, řekni ... Slova se nesla nešťastně dál, ignorujíc dálky a příkrovy zasněženého vesmírného éteru, volaly, křičely, hulákaly, řvaly a řičely do dáli a sténaly dolů, na zem, níž, v otrocké vděčnosti za každou rozumnou myšlenku. Zmíraly a tišily bortící se domeček z karet. Šlo to pomalu, ale nebolelo to.
Naříkání do prázdna, bez citu, v němž se hledám, beztrestně a zoufale, přivolávalo uboze hyeny a supi ... Těšili se. Měsíc hrál potichu. Měsíčku na nebi hlubokém, světlo tvé daleko vidí ... po světě bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí ... Po světě bloudíš širokém, díváš se v příbytky lidí ... Měsíčku postůj chvíli, pověz mi, pověz .... PADD zapípal a odměřil dalších deset minut. Slova spadla dolů, do propasti nekonečných lidí. Rty se mi namodrale nehýbaly. Na obrazovce zářily číslice 0:30:22. Bylo na čase odejít. Sám a tak vysněně konturujíc lány žalu vyhřeznutého pryč z mého hloupého mozku. Sněhové vločky mi padaly z vlasů do očí a víčka se mi špatně otevírala, jak se slzy zahušťovaly a pomalu tuhly. Bylo těžké sedět. Svaly v ústech mi drkotaly zuby a jsem se kousal do jazyku, jenž mě v puse studil. Po světě bloudím širokém, sám a mysli mdlý, ze světa stávši mu bokem, očistím zloby plý. Končím bez potlesku. Na dně ? - Ne, ještě ne ... Otočil jsem hlavu zvednuvše roztřesenou ruku a dotkl se silového pole tak, jak se mi to stávalo, když jsem tu stával s admirálem. Pole se zardělo a jiskrně odpovědělo nepříjemným pocitem v celé ruce. Blahořečil jsem tu chvíli. Ještě jsem myslel konstruktivně. Podíval jsem se na PADD a stiskl tlačítko pro odeslání zprávy. Ach Rachmanine ... Měsíčku postůj chvíli ... řekni mi, řekni, kde ... jsi. Z kaštanů stříbrných Měsíčku, že já jen objímám temně, aby si alespoň chviličku, vzpomenul tu a tam na mě. Pokusil jsem se vstát. Podivil jsem se, když to nešlo. Chtělo se mi ležet víc, než kdy jindy. Usínal jsem. Z reality zborcen ze snů teď znovu do snů ... Však ještě ... ještě ne. Vzhlédl jsem k hlavním dveřím do šachty vedoucí dolů, do hlavní okružní chodby. Leskly se jinovatkou. Trhl jsem s sebou a napůl posazený se pokoušel postavit se. Zdálo se mi ovšem pořád větší zima ... ale ta nebolela. Bolela představa, že jsem na něco zapomněl. Něco důležitého. Tam dole ... ve skladišti. PADD varovně zapípal odměřený čas, jenž teď již tvořil 40 minut. Věděl jsem, že další pípnutí už nezaslechnu. Počítači, slova jsem ze sebe sotva chroptěl, jak mi ztuhly hlasivky, hlas mi trochu kulminoval do výšek a hned zpět do hloubek, přístup k ovladačům ... podpory ... podpory života. Autorizace Johnson ... omega ... pí sigma. ~~~ Píííp ~~~ Reaktivovat podporu ... života ve všech ... bodech. Obnovit regulaci ... regulaci ... regulaci teploty. Standartní teplotní ... vzorec, klasická křivka ... zastoupení ... O2 a CO2. ~~~ Reaktivace provedena, dochází k zpětné regulaci ... Příliš velká teplotní diferenciace vyčkejte změny teploty. Dorovnání proběhne za ... 2,268 minuty. ~~~ Sesunul jsem se zcela na zem a ležel s třesoucími se svaly, s rostoucím chtíčem omdlít jsem se přec snažil čekat ve vědomí než se mi trochu tělo ohřeje. Teprve teď jsem si uvědomoval své promodralé prsty a nepohyblivé rty. S horoucí nevolí jsem zjistil, že se těměř nemohu hýbat a pouze se nekontrolovatelně třesu. Každý nádech bolel, jak byly plíce neochotny se více roztahovat. Nosní mandle mě řezaly a já byl rád. Protože právě ta bolest mě držela při vědomí, nebyla ani nesnesitelná ani nezanedbatelná. Odhozený PADD se mi dotýkal loktu a já cítil, jak mě studený kov zraňuje ... Nesmím mít omrzliny ! Jinak by to doktorka zjistila, že místo knihovny jsem byl tady ... Proudily
slova myslí a já se snažil třesoucím se loktem shodí "opřený" PADD. Uvědomoval jsem si obě ledviny a jejich tupá bolest, jež jsem přehlížel. Tvář mi ležela bezhybně na prochladlé kobercové podlaze, slzy stékaly velmi pomalu jak byly zhutnělé. Postupně se oteplovalo, byť jsem si to moc neuvědomoval, ale tělo pravděpodobně ano. Slzy tekly rychle a já hýbal prsty, tak jak se to dělává. Po dvaceti minutách jsem seděl připraven vstát. Povedlo se, byť mě svaly řezaly. Podíval jsem se na Měsíc. Nebude to tak, příjemné ... Odklopýtal jsem se východem pryč a zamířil do sprchy. Ano, Fridrichu, Bůh je mrtev ... * ** *** ** * Na displeji konzole v Ricově kanceláři klasický tuctový šetřič v podobě loga HF vystřídala příchozí zpráva: Odesílatel: ppor. Thomas Johnson Příjemce: viceadm. Mark Rico Věc: Rozvázání služební smlouvy Tělo zprávy: Dobrý den, pane, promyslivše snad všechny možná posibilita a alternace, nevidím jiné východisko, jak si splnit můj sen ... Předpokládaje, že s vámi už admirál Kříž nebo profesor Iljič Sadmensky mluvil, rád bych požádal o potvrzení mého odchodu ze služeb Hvězdné Flotily Spojené Federace Planet, z pozice podporučíka, dokud jste ještě velícím vy, pane, než nějaký nový velitel. Vím, že to s Vámi asi už probírali, ale snad pár mých motivů. Za prvé, nemohu se účastnit vaší mise ze zdravotních důvodů, doktorka z 14. paluby, kde jsem hospitalizován, Vám poskytne odborný posudek. Za druhé, moc rád bych učil na vysoké škole základy časové mechaniky. Za třetí, nemám, co víc již vám dát, už jsem nepotřebný a neschopný vytvářet jakékoli hodnoty. Rozhodně ne tady, v Hvězdné Flotile. Možná to byl omyl, zkoušet zde mou kariéru, avšak i tak si myslím, že mi to něco dalo. Na univerzitě připravím studenty do dalších ročníků ... možná je jednou budete mít někoho z nich na lodi plující do vašeho hvězdného systému, takto vytvořím víc než při 24 hodinové službě ve Flotile. Děkuji, doufaje v kladné vyřízení věci a pln respektu, ppor. Thomas Johnson Dodatek: Pane, v příloze přikládám mé výpočty časové diletace v průmětu tunelu do 3D. Možná se to někdy, v kritické situaci, bude hodit. Příloha: .......................... * Časově diletační mapa tunelu v 3D (PADD dokument) .......................... * Servizní chodba nad hlavní okružní SB (holoprogramový soubor) _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik... 20. 6. 2005, 20:20
Richard Wan Praporčík
Sedel sám, nikým nerušený, nikým nevidený, nikým nepočutý.. sám.. Nebolo priateľa, človeka, tvora čo by ho potešil pohľadom, úsmevom, pohladením.. sám. A on mal dôvod na oslavu, mal ho.. ale on neslávil.. s kým ho mal sláviť? Len tak sedel v záhrade a je zrak sa upieral na čiernomodrý vesmír.. on žil, pulzoval a pretváral všetko čo sa mu postavilo do cesty ale Richard bol stále sám.. usmieval sa a pozoroval ten život čo okolo neho pulzoval a pretváral veci okolo seba.. jeho však obchádzal, on bol stále ten istý Richard.. bol sám..
Založen: 06. 11. 2004 Příspěvky: 82 Umístění: Sektor Theta, kolonia Vero
Jeho vnútro bolo prázdne.. nenachádzal v ňom nič čo by ho zaujímalo.. žiadna myšlienka, sen, nádej.. ako sa to hovorí? Nádej nezomiera prvá? Už zomrela.. nikto to nezaregistroval.. ona zomrela.. Jeho myšlienky blúdili temným vesmírom a hľadali nejaké svetlo.. ale žiadne nenachádzal.. Všetci niekam utekajú, nezastavia sa..
Oprel sa o lavičku a nastavil svoju tvár vychádzajúcemu slnku.. pocit blahodárneho tepla vylúdil na jeho tvári úsmev.. trpký úsmev.. Stal sa poradcom, od jeho vedenia teraz závisia osudy a problémy ľudí jemu zverených.. za ním prídu rozhnevaný manželia.. frustrovaný dôstojník.. zajakavajúci obchodník.. láskou sklamaný mladý muž.. a on sa musí snažiť im pomôcť.. Pri jeho nohách ležal malý vak s osobnými vecami, bolo toho málo.. ale on viacej nepotreboval.. všetko mu dávala jeho druhá rodina.. Hviezdna Flotila.. Jeho zrak zaujal malý lúč svetla.. to do doku prilietala nová loď.. jej odraz zaujal Richarda.. Vstal, vzal vak a vyrazil.. jeho myšlienky ostali za ním.. Možno nádej neumrela.. možno sa volá USS Horacius.. _________________ "Tým, čím som bol včera, dnes už nie som a zajtra nebudem" Hlavní poradce kolonie Vero, praporčík Richard Wan. 20. 6. 2005, 21:44
Isabelle Blanchet Kadet 4. ročníku
Celý deň som pobehovala hore, dolu a zas hore... Ošetrovňa ešte nikdy nebola taká plná. „Isabelle, tuto poručík už čaká dlhšie!“ okríkla ma hlavná sestra. „Však už letím.“ Povedala som viac pre seba. V letku som schmatla lekársky trikordér a zastavila som sa až pred poručíkom v červenej uniforme. Pozrela som do jeho záznamov... „Takže len prehliadka.“ Podotkla som, na čo mi poručík bez slova prikývol. Založen: 11. 01. 2005 Příspěvky: 38 Umístění: Akadémia HF
O desať minút som už letela na opačný koniec ošetrovne. A takto sa tiahol celý deň. Odkedy veľká časť posádky bola prevelená, všetci len lietali a doháňali zameškané preventívne prehliadky. Najviac ma mrzelo, že medzi odchádzajúcimi bola i doktorka Hainesová. Za ten krátky čas, čo som tu strávila som si voči nej vybudovala silný rešpekt. Kto ju asi nahradí? „Kadet?“ ozvalo sa už po neviem koľký krát. „Už idem!“ Nechápala som, prečo všetci najprv zanedbajú prehliadky a potom ma preháňajú hore dolu. Čo som tu? Dostihový kôň? „Čo máte tak naponáhlo?“ spýtala som sa mladého práporčíka. „Neviete? Už tu zostala len USS Horacius. Nechcem, aby sa na mňa muselo čakať.“ Pomaly sa napokon situácia trochu ukľudnila a ošetrovňa sa opäť vyprázdnila. Takto sa mi to páčilo viac. Božské ticho... V kľude som si spravila zopár papierovačiek. Nakoniec som predsa len vkĺzla do každodennej rutiny a zvykla som si ako na kontakt s pacientmi tak aj na vypĺňanie lekárskych záznamov, kategorizácie ... Vec cviku. „Isabelle?“ zrazu ma vyrušil niečí hlas. Zdvihla som hlavu a uvidela som doktorku Hainesovú. To je od nej milé, že sa prišla rozlúčiť, napadlo mi. „Ako dlho mám na vás ešte čakať? Keď sa budete takto vliecť, ešte nás tu nechajú.“ Dodala prísne. „Prosím?“ nechápavo som sa spýtala. „Kto tu koho nechá?“ V tomto momente mi bolo jasné len jedno a to, že mi nebolo jasné nič! „Nepočúvali ste ma, keď som vravela, kto všetko so mnou odchádza?“ Spomenula som si na poslednú kvasi poradu, na ktorej sa doktorka oficiálne rozlúčila. V hlave sa mi vybavilo, že jej reč bola akási dlhšia a matne som si spomenula, ako vravela, že neodchádza sama. No žeby som dvakrát pozorne počúvala, to nie. Mňa sa to predsa netýkalo. Doktorka ma pozorne sledovala a po chvíli sa na jej tvári objavil úsmev. „Veľmi pozorne sme nepočúvali, inak by sme vedeli, že tiež odchádzame. Tak sa bežte rýchlo zbaliť a nech vás najbližšie stretnem na USS Horacius.“ „Rozkaz, madam.“ Hlesla som už v behu.
Preletela som ošetrovňou, rýchlo sa lúčiac so všetkými, ktorých som stretla. Či niekto tiež odchádzal, to mi v tom momente nenapadlo. Svoju kajutu som tentoraz našla v rekordnej rýchlosti. Rýchlo som všetko vyhádzala zo skrine a neusporiadane to nahádzala do vaku. Čo tam po poriadku, ten si spravím neskôr. Posledný pohľad miestu, ktoré na krátky čas bolo mojim domovom. „Zbohom.“ Po ďalšom maratóne po základni, cez tú spleť chodieb, v ktorých som sa nikdy nenaučila poriadne orientovať som si napokon vydýchla až na palube USS Horacius. Bola som nadmieru zvedavá, čo bude ďalej, no nepochybovala som o tom, že to bude fajn. Usmiala som sa na doktorku, ktorú som podľa rozkazu stretla až tu a išla som to zapiť šálkou čaju. _________________ Isabelle Blanchet Hráč měsíce Akademie HF – Březen 2381 23. 6. 2005, 21:38
John Roco
Vpřed!
Praporčík
Johnova kajuta na McKinley, i když nebyla nijak zvlášť velká, byla docela útulným místem. Velké okno v průčelí místnosti poskytovalo impozantní výhled do útrob hlavního doku. John si častokrát za svůj pobyt na základně krátil čas pozorováním přilétajících a odlétajících lodí, nejen Hvězdné flotily ale i nesčetných jiných ras a dělal to i teď. Na tmavě modré semišové pohovce napůl sedíc napůl ležíc pozoroval siuetu USS Ultimate, jeho nového domova a dumal nad tím co ho tam asi čeká. Vedle něj na zemi ležela poloprázdná cestovní taška, s jeho osobními věcmi, víc zavazadel neměl. Konečně se ozval počítač: „Právě je 13:30.“ Založen: 05. 06. 2004 Příspěvky: 100 Umístění: USS Posseidon
John si povzdechl. Už byl čas, musí se jít nahlásit. Ztěžka se zvedl z pohovky a s taškou přes rameno došel ke dveřím, ty se zasyčením otevřely. John se ještě naposledy krátce podíval do kajutu než vyšel na chodbu. Transportní místnost nebyla příliš daleko, dostal se tam během tří minut, za konzolou stál nepříjemně se tvářící vulkánec, i když to u vulkánců může znamenat prakticky cokoliv. Roco mu pokynul na pozdrav a postavil se na plošinu. „Praporčík Roco, mám se hlásit na Ultimate.“ Oznámil mu mechanicky. Vulkánec si ho nedůvěřivě změřil pohledem: „Musím to ověřit.“ „Ovšem,“ pokýval hlavou John a začal poklepávat levou nohou. Několik vteřin se nic nedělo. „Dobře, vše se zdá být v pořádku,“ oznámil mu vulkánec nakonec. „Připravte se k přenosu.“ John se na plošině narovnal a kývnul: „Energii!“ Ozval se známý zvuk a během za pár okamžiků John stál v transportní místnosti na Ultimate a vulkána vystřídala lidská žena, asi ve středních letech. „Vítejte na palubě Ultimate praporčíku Roco. Prosím, hned jak se zabydlíte, máte se co nejdříve hlásit u kapitána.“ „Děkuji vám, ohlásím se jak jen budu moci.“ „Dobře,“ kývla souhlasně. Potom mu podala PADD. „Tady pro vás mám všechny potřebné instrukce, vaše kajuta je na palubě 15. Řeknu počítači aby vás tam dovedl“ řekla, a už se natahovala po navigačním panelu. „Děkuji, ale to nebude nutné, trefím tam sám,“ stihl ji John zastavit.. „Jak si přejete.“ Koridory lodi působily o dost skromnějším dojmem než na McKinley, přesto zdaleka nebyli těsné. John plány lodí třídy galaxy znal dobře a tak neměl potíže s nalezením kajuty. Cesta mu trvala několik minut, nespěchal. Znovu měl takový pocit příjemného vzrušení, něco co mu už dlouho chybělo. Konečně stál před kajutou 42-18-B, no teď to bude jeho domov. Vešel dovnitř a rozsvítil světla. Byla to standardní kajuta pro nižší důstojníky skládající se z jedné velké hlavní místnosti a koupelny, hlavní místnost byla standardně vybavená, pod oknem s výhledem do vesmíru pohodlná postel, několik křesílek s pohovkou a konferenční stolek s počítačem centru a pár kusů standardního nábytku podél stěn spolu se zabudovaným replikátorem zabíralo většinu prostoru. Sice to mělo daleko ke kapitánskému apartmá ale zároveň i k poddůstojnickým ubikacím s
palandami. Vstoupil dovnitř a tašku pohodil na pohovku. Potom se dlouze zadíval z okna a prohlédl si dok stanice trochu z jiného úhlu. Na zabydlování však neměl příliš času, musel se hlásit kapitánovi. To byla také jediná věc ze které měl trochu obavy. Nebyl si jistý jaké to bude sloužit pod svým vlastním otcem. Jak na něj asi bude nahlížet zbytek posádky? Neztrácel čas s nějakým vybalováním a vydal se rovnou na můstek. Ani ten nebyl příliš překvapující, byl to klasický design jaký byl k vidění na všech lodích třídy galaxy, samozřejmě s jistými osobitými modifikacemi, které ale byly spíše funkční než estetické. John zazvonil na dveře kapitánovi pracovny. „Dál!“ ozvalo se zevnitř. Kapitán David Roco seděl za svým pracovním stolem a hrabal se v hromadě PADDů, které měl naprosto chaoticky rozházené po stole a občas i po podlaze. John se postavil do pozoru: „Kapitáne, praporčík Roco se hlásí do služby!“ „Pohov praporčíku, vítejte na palubě“ , kývnul na něj otec a pokynul směrem k židli: „Posaď se.“ Kapitán se zavrtěl na křesle: „Takže, když už jsi tady mohu tě seznámit s naší misí, ale předem tě upozorňuji, že všechno co zde uslyšíš je přísně tajné a nesmí se dostat mimo tuto loď. Na druhou stranu nemusíš mít obavy o tom mluvit s kýmkoliv z posádky, protože ti už to všichni vědí.“ „Poslouchám.“ Kapitán se zhluboka nadechl: „Takže před několika lety schválila rada Federace projekt s názvem Červí díra…“ S vervou sobě vlastní začal kapitán Roco popisovat jeden z nejodvážnějších a nejambicióznějších projektů v dějinách Hvězdné flotily. Během svého asi patnáctiminutového monologu popsal vše od historie projektu přes základní technické parametry až k výčtu lodí, které se mise mají zúčastnit. Rovněž neopomněl několikrát zopakovat, že existuje možnost, že tato mise bude pouze jedním směrem. John ho celou dobu nevěřícně poslouchal, když kapitán skončil bylo pár dlouhých okamžiků jenom ticho. „Wow...“ Bylo to jediné na co se John zmohl. „Přesně tak jsem reagoval i já, když mi to Rico řekl.“ „Rico?“ Podivil se John. „Myslíš admirála Marca Rica, velitele McKinley?“ „Přesněji bývalého velitele.“ Doplnil ho kapitán. „Admirál Rico byl ustanoven vrchním velitelem celé mise.“ „Bože, ten chlap je snad všude!“ Zakroutil hlavou John. Kapitán se usmál: „No a teď vás praporčíku čekají na můstku. Zařídil jsem takovou malou změnu v rozpisu služeb abyste se mohl hned zapracovat.“ „Ano, pane,“ kývnul praporčík a potom oba dva vyšli na můstek. Crewman u zbraní hned Johnovi uvolnil a místo a ten se ochotně postavil za taktickou konzolu. Kapitán se mezitím usadil do svého křesla pod ní: „Pane Mathesi, spojte se s OPS a oznamte jim, že USS Ultimate odlétá.“ „Rozumím. OPS povoluje start.“ „Dobře, všechna pracovní plavidla ať opustí prostor doku, Johne uvolněte kotevní svorky. Zabezpečte všechny vzduchové zámky.“ „Svorky uvolněny, zámky uzavřeny a zabezpečeny, “ oznámil John. „Pracovní plavidla opouští dok, pane. Cesta je volná,“ potvrdil rozkazy operační. „Vyveďte ji ven, čtvrtinová rychlost.“ Majestátní loď se začala líně pohybovat směrem ke dveřím doku a během několika sekund se vznášela ve volném vesmíru. Na hlavní obrazovce se teď nacházela Země v celé své nádheře. „Start úspěšný, Starbase McKinley se loučí a přeje nám příjemný let.“ „Jak milé,“ poznamenal kapitán. „Poručíku, zadejte kurs na základnu Galaxy a zamaskujte naši warpovou stopu, rychlost 8."
„Hotovo, pane.“ „Vpřed!“ Created by ensign John Roco, captain David Roco (NPC) and others (NPC) _________________ Praporčík John Roco, bezpečnostní důstojník, SB McKinley "Zapojíme-li přístroj do zásuvky, funguje lépe" 25. 6. 2005, 19:35
Thomas Johnson
Log, jenž se vám bude svou komplexností líbit :-((((
Podporučík
Dveře transportní místnosti se otevřely a já zuřivě rval své tělo ověnčené nesčetnými zavazadly skrze poměrně malý otvor, jenž dveře představovaly. Dolopotil jsem se před transportní plošinu a ignoroval zvídavé a překvapené pohledy. Vzal jsem první batoh, hodil ho na plošinu a on se se slabým žuchnutím zastavil o zadní stěnu transportního placu. Následovaly další kufry a bedny, co se nahromadily na prvním batohu a vytvořily malou hromadu. Založen: 03. 06. 2004 Příspěvky: 225 Umístění: Komplex Galaxy
Naprosto nepovědomý podpraporčík a jeho kolega, ještě méně známý praporčík, stáli zhrozeně za konzolí, když se ten hodnostně vyšší odvážil promluvit: Pane, ehm ... co to děláte ? Otočil jsem se na ně a řekl nervózním tónem: Nyní však vypadali oba ještě překvapeněji, protože se o mě již místní tam-tamy zmínili, že jsem ten podporučík, co odmítl odjet na misi, kam se dostal jen málokdo. Vy, pane ... myslel jsem, že zůstáváte na stanici a že nepol ... Můj zuřivý hlas ho přerušil. Hodně naštvaný jsem byl jen párkrát, ale stálo to za to. Dnes dělám další zářez do PADDu. Praporčíku, vy teď zmlknete a jediné, co od této chvíle povíte, bude "Rozkaz, pane." !!! Pokud ne, tak vy a váš kolega budete čistit všechny transportní plošiny na tomto patře vaším zubním kartáčkem ! Oba stáli jako zařezaní a vypadali, že bedlivě sledují jednu konrtolku na panelu ovládací konzole. Kopnul jsem do příčky vedle transportéru. Takhle ponížený jsem dlouho nebyl. Nejraději bych tý sekretářce vymáchal obličej v kyselině peroxysýrové a viceadmirál, co už odletěl, by na tom byl s dermatologickým vyšetřením obličeje stejně. Grrr. Prý admirál nedostal mou žádost a ona bez mého autorizačního kódu nemohla zprávu odeslat. Takže to tam týden viselo a já o tom ani nevěděl, protože ta neschopná čůza mi nedala vědět ! Závěr: musím letět do cizí galaxie s hromadou lidí, co neznám nebo nemám rád, a já budu číst jejich logy a oni, což je možná horší, jelikož to neovlivním, zase ty moje. Závidím vám ... Uslyšivše mou rezignovanou větu, zvedli oči, podívali se na mě a bylo vidět, že přemýšlí. Vyškrábal jsem se na plošinu a sedl na tu hromadu z mých věcí. Doufám, že nic ve zlém, hoši. Věřím, že najdu dalekohled, jímž uvidím Mléčnou dráhu. Slunce nebo jinou hvězdu, kterou jsem znal z naší oblohy, už nikdy neuvidím. Místo tohodle všeho nádherného, bude jen bledý a téměř nepostřehnutelný flek. A my zemřeme polaronovou radiací, jen co se naše lodě zhmotní v nějaké soustavě tak velké hvězdy béžové barvy s prvky tmavého ultramarýnu, že si to ani ... ... ... nedovedu představit. Hm, energii ! Rozkaz, pane. ~~~ Loď odstartovala okamžitě. Tohle bylo naposledy, kdy jsem viděl Slunce a Zemi. Já však ještě naivně věřil, že se sem za rok vrátím ... ~~~ _________________ Thomas Johnson, podporučík Až Vesmír bude pohasínat, naše naděje okoření jeho zánik...
30. 6. 2005, 18:51
