„Nebýt zabitého koně, hrála by dnes Čafka ligu,“ říká pamětník Jiří Vogl (77) Mladší bratr Josefa a Antonína Voglů v rozhovoru pro Čafák zavzpomínal nejen na své sourozence, jejichž jméno nese stadion ČAFC Praha, ale i na Čafku v dobách, kdy se přestupovalo za porci švestkových knedlíků. Rozpovídal se mimo jiné o pětitisícových návštěvách na spořilovském hřišti ČAFC nebo o tom, proč se Čafka nesnášela se Spartou, jak se uplácelo za první republiky a jaké to bylo, když Čafka deklasovala Slavii s Pláničkou v brance. Josef Vogl (1909 – 1963) - dlouholetý obětavý činovník ČAFC o pokladník, sekretář, jednatel, matrikář o od 19 let trenér dorostu (mistr Protektorátu Čechy a Morava 1942) o ve výboru ČAFC od roku 1924, tj. od svých 15 let, kdy v ČAFC začínal jako druhý pokladník o zastupoval ČAFC v různých komisích, domlouval zájezdy za hranice o sám fotbal nikdy aktivně nehrál, na Čafku chodil jako fanoušek o čestný člen ČAFC - funkcionář Československého fotbalového svazu a UEFA o mezinárodní sekretář svazu o zakladatel dorosteneckých fotbalových soutěží v ČSR (30. léta) o člen dorostenecké komise UEFA - sportovní redaktor České tiskové kanceláře o zakládající člen sportovní redakce ČTK (druhá polovina 20. let) o jako zpravodaj ČTK se zúčastnil římského finále MS 1934, v němž Československo prohrálo s domácí Itálií 1:2 po prodloužení o po druhé světové válce převzal vedení sportovní redakce ČTK - studium, zaměstnání, rodina o gymnázium, obchodní akademie o Spolek věřitelů, Pojišťovna kvasného průmyslu, ČTK o oženil se 1941 – manželka zemřela v roce 2004, dožila se 91 let o dcera emigrovala a dnes žije ve Vídni Antonín Vogl (1916 – 1989) - prakticky celoživotní obětavý činovník ČAFC o pomocník a od roku 1949 pokračovatel bratra Josefa u dorostu o kronikář, pokladník, sekretář, jednatel, matrikář o veřejné uznání II. stupně za zásluhy o rozvoj čs. tělovýchovy o zemřel 17. listopadu 1989 poté, co zkolaboval během mistrovského utkání „A“ mužstva Čafky - studium, zaměstnání, rodina o obchodní akademie v Resslově ulici o Reeskortní a lombardní ústav (bankovnictví), po 1948 dělník v Motorletu, následně pracovník podniku Potrubí o svobodný, bezdětný Jiří Vogl (1928) - celoživotně věrný a zanícený fanoušek ČAFC, pamětník slavné éry Čafky o nejmladší z bratrů Voglů, sestra Marie (1916 - 1988) o matka Barbora, otec Josef, dva synové, vnuk (10) hraje za Vyšehrad o vystudoval obchodní akademii v Resslově ulici a Večerní průmyslovou školu v Masné ulici o několikaleté pracovní stáže v zahraničí (Japonsko, Libye, Rumunsko, Čína), 13 let recepční v pražském hotelu Diplomat
Jméno Vogl je významně spjato s ČAFC Praha, jaký byl a je váš vztah k tomuto klubu? Já jsem vždy byl hlavně fanoušek Čafky, chodil jsem na všechny zápasy – na dorost, rezervu i na „Áčko“. Vztah to byl velice vřelý, se mnou to mávalo. Když se prohrálo, tak se to nedalo vydržet. Musím ale říct, že jsem Čafce nenosil moc štěstí – stalo se totiž skoro pravidlem, že když jsem přišel do hlediště, tak prohrála. Vzpomínám si dokonce, že jednou hrála Čafka v rozhodujícím zápase o záchranu 1:1, já tam dorazil v poslední minutě a dostali jsme gól. Tak jsem radši utekl zadním vchodem. Dnes sleduju její výsledky na internetu. Zastával jste na Čafce někdy nějakou funkci? Funkci ne. Jen za války jsem pomáhal dělat pokladníka, vypisoval jsem legitimace, chodil jsem pro jejich tiskopisy do tiskárny, která tenkrát byla ve Vršovicích, a podobně. Ani jste za ni nikdy nenastoupil? Já jsem hrál fotbal jen ve školním mužstvu. Ale stalo se mi, že i za Čafku jsem musel nastoupit. To jednou domluvili nějaký přátelák v jedné vesnici ve východních Čechách a nesešlo se jedenáct hráčů. Já se tam jel podívat a oni na mě, že musím hrát. Já jsem teda řekl, že si na to levý křídlo stoupnu, ale ať mi tam radši vůbec nekopou míč. No samozřejmě tam lítala jedna přihrávka za druhou, bylo tam tři tisíce diváků, takže hrůza. Dal jsem sice i gól, ale stejně mě pak chtěli zmlátit. Současný záběhlický areál Čafky nese jméno bratří Voglů. I vy jste jedním z nich. Počítáte se také mezi ty, po nichž je pojmenován? Ne, já se mezi ně nemůžu počítat, protože jsem toho pro Čafku neudělal ani zdaleka tolik jako mí dva bratři. Dnes už málokdo hlavně z mladších členů Čafky tuší, proč je klubové hřiště a zázemí pojmenováno právě po vašich bratrech Josefu a Antonínovi. Jak byste někomu, kdo o tom nemá nejmenší ponětí, popsal a vysvětlil význam a přínos vašich bratrů pro Čafku? Já vám to řeknu takhle – naše máma Josefovi říkávala, že dal do Čafky tolik peněz, že by za to měl barák. A o mladším Antonínovi platí v podstatě totéž. Ony jsou vidět hlavně Pepíkovy úspěchy, ale Tonda toho pro Čafku udělal snad ještě víc, ten jí žil. Dokonce chtěl koupit chatu vedle mé a vozit tam žáky na tréninky a soustředění. Oba se angažovali především u dorostů a obecně u mládeže, několikrát do roka organizovali zájezdy po republice i do zahraničí. Byli to prostě velcí klubisti a ve prospěch Čafky dávali veškeré své úsilí i peníze. Dělali, co mohli. Proč jste vy, nejmladší z bratří Voglů, k fotbalu na Čafce tolik nepřilnul? Já jsem časem nestíhal na Čafku tak často docházet kvůli práci a také jsem jezdil na delší dobu do zahraničí. Šestnáct let jsem strávil mimo Československo – tři v Tokiu, pět v libyjském Tripolisu, dalších pět v Rumunsku a ještě tři roky v Číně. O vašich cestách se zmiňuje i klubová kronika. V publikaci k 70. výročí založení ČAFC Vinohrady je u roku 1958 zaznamenáno, že zdravíte oddíl z československého velvyslanectví v Tokiu. Vzpomínáte si ještě na ten pozdrav? Zajisté, vzpomínám. V Japonsku jsme tenkrát prodali hodně československých obráběcích strojů. Zpočátku to nešlo, ale pak to od nás nestačili dodávat. Byli jsme lepší a o polovinu levnější než Američani. Za časů vašeho mládí znamenalo jméno ČAFC ve fotbale něco jiného než dnes. Jak tenkrát vypadal každodenní klubový život? Jak takový klub fungoval ve srovnání s dneškem? V úterý se scházel k pravidelným schůzím výbor v některé z vinohradských hospod, začínalo se v šest a obvykle se sezení protáhlo do jedenácti do večera. Třeba za války měl výbor až 42 členů. Každý si tam dal buřty s cibulí a pak se probíralo všechno možné. Také se pořádaly různé besídky, plesy, každý
rok měla Čafka i maškarní. Pamatuji si na ples z roku 1948, tehdy bylo v Národním domě na Vinohradech nabito. Přišlo hrozně moc lidí a já musel každou hodinu nosit domů pod postel sto tisíc korun, aby to někdo neukradl. Jak vypadala předválečná soutěžní utkání prvního mužstva Čafky? To už dneska těžko zažijete. Běžně se stávalo, že přišel do hlediště fanda a začal křičet: „Sto korun za gól!“ A ono to pořád lítalo vedle, i když se ti hráči ještě víc snažili. Na Spořilov (kde ČAFC hraje od roku 1934 – pozn. aut.) pak už chodilo obvykle jen asi sto, dvě stě lidí. Ale většinou opravdoví fanoušci. Třeba nějakej Vacek. To byl krejčí z Vršovic a ten zápasy prožíval tak, že mu museli k noze přivázat cihlu, jak nervozitou kopal kolem sebe. Ale ani cihla většinou nepomohla. Tak takovéhle postavičky tam chodily. Mezi hráči se podobné komické postavy nevyskytovaly? I mezi hráči se našly. Třeba dorostenec Kubec. Toho si vedoucí museli před každým zápasem vyzvedávat v polepšovně. Nebo hráč prvního mužstva Anger. Místo něho přišla jednou na zápas jeho milenka a prohlásila, že Anger nemá zimník a že ho na fotbal nepustí, dokud mu na něj Čafka nedá tři stovky. A tak se členové výboru skládali na zimník. A co zázemí jednotlivých klubů? Předpokládám, že dnes se oproti předválečné době hráči všech soutěží pohybují v komfortním prostředí, i když mnohde stále sprchy a kabiny budí dojem, že je mohl používat ještě císař František Josef… Dám příklad. Za války hrála Čafka v Bohnicích a já se tam šel pěšky podívat. Tam ty sprchy ani neměli, takže se tam hráči myli na návsi pod pumpou. Bez zajímavosti určitě není ani tehdejší praxe při přestupech hráčů. Například slavný Karel Pešek-Káďa prý přestoupil do Čafky za porci švestkových knedlíků. No jo, to šel tenkrát z Meteoru Vinohrady a ty knedlíky mu uvařil hostinský v čafácké hospodě U Charvátů. To jsem ale ještě nebyl na světě. I později se však přestupovalo zajímavým způsobem. Jirku Trnku prodávala Čafka na Masarykově nádraží za 250 tisíc. Brácha (Josef – pozn. aut.) pak říkal: „Byli jsme blbí, oni měli v aktovce ještě sto tisíc.“ Trnka šel tehdy do Slavie, pak hrál i za národní mužstvo. Do Slavie šel i Lojza Jonák, vynikající fotbalista. Když ještě hrál po válce za Čafku, tak jsme vždycky někam přijeli a tam nám říkali: „Jen počkejte, toho vám znárodněj.“ Pak se vrátil a dělal v Čafce trenéra. Zůstaňme u Sparty a u Slavie – jak Čafka s těmtio slavnými kluby vycházela? Se Spartou se Čafka nikdy neměla ráda, to se táhlo už odpradávna. Sparta Čafku vždycky nějak podtrhla. Často jí podplatila a odlákala hráče, třeba Pavla Polláka, který si pak na Letné vůbec nezahrál, jedině za rezervu, a pak se zas do Čafky vrátil. Obvykle si pro hráče chodil sparťanský lanař Smetana. Na Čafce byl nechvalně známý, proto mu místo Smetana říkali Jogurt. I toho Káďu Sparta Čafce kdysi přetáhla, ale tomu nešlo zabránit, jeho matka měla na Spartě stánek s občerstvením. Naopak se Slavií měla Čafka vztahy dobré. Klubům, jakými byly Sparta a Slavia, vždy fandili herci, politici a jiní veřejně známí lidé. Měla i Čafka nějaké příznivce mezi známými osobnostmi? Měla, z umělců to byl třeba František Kreuzmann, velký přítel Čafky. Na její hřiště ho poprvé dotáhl nějaký Říha, který vlastnil ve Strašnicích fabriku na zubní protézy. Vděčné fotbalové téma posledních měsíců je korupce. Jak to bylo s podplácením za první republiky? Taky existovalo, to není nic nového. Podplácení bylo, jest a bude. Já si myslím, že to k fotbalu svým způsobem prostě patří. I když to zní blbě, podplácet se samozřejmě nemá. Ale ten soudce bude vždycky někomu více nakloněn. A v praxi to tenkrát vypadalo jak? Funkcionáři chodili před zápasem a nosili peníze. Dokonce si vzpomínám na jeden konkrétní případ.
Za války hrála Waldeska o záchranu v Černošicích, kam se muselo ke hřišti přes řeku. Nějakej Král, činovník Waldesky, podplatil sudího a Waldeska vyhrála 3:2 gólem z desítky v poslední minutě. Lidi odešli, jen pár jich tam zůstalo. Rozhodčí se převlíkl a šel k přívozu, aby se dostal zpátky přes tu řeku. Jenže ti zbylí diváci si na tu loďku nastoupili taky, převozník uprostřed řeky zastavil a toho soudce tam zmlátili tak, že ho museli ošetřovat. Ten Král pak za ním přišel do nemocnice a rozhodčí mu říká: „Ty vole, vidíš, jak jsem dopad kvůli vašemu pitomýmu vítězství.“ Král ale dostal nápad, šli okamžitě na policii, kde tvrdili, že tomu sudímu spadly při tom výprasku do řeky zlaté hodinky. Takže mu nakonec Černošice ještě musely zaplatit za hodinky. Násilí se objevuje i v historii Čafky, i když nešlo o zmláceného rozhodčího, ale o udeřené zvíře – jako komická příhoda zůstává v povědomí některých současných členů ČAFC událost z roku 1928, kdy Čafka přišla o hřiště v exekučním řízení poté, co neměla na zaplacení koně, který musel být utracen po zásahu míčem překopnutým přes ohradu. Tehdy to ale pro Čafku, která navíc téhož roku spadla z první ligy, asi moc úsměvné nebylo… Já se ve stejném roce narodil, takže si to pochopitelně nepamatuju. Ale samozřejmě tu příhodu znám, toho koně opravdu trefili. Jenže ono v tom bylo ještě něco jiného. Ten pozemek patřil Vinohradské záložně, která odtamtud nemohla Čafku vystrnadit. Tohle se jí výborně hodilo, i díky tomu pak ten spor vyhrála. Jaké následky pro Čafku měla tehdejší ztráta hřiště a definitivní odchod z Vinohrad? Řeknu to takhle – jsem přesvědčen o tom, že kdyby to hřiště bylo na Vinohradech dodnes, tak Čafka hraje nejhůř druhou ligu jako třeba Viktorka Žižkov. Ještě byla naděje v roce 1948, kdy Čafka přešla pod Sokol Vinohrady. Ten kdyby tehdy zařídil přesun klubu do Riegrových sadů, tak by Čafka dnes byla někde jinde. Měla by hřiště uprostřed Prahy, chodili by tam lidi. Čafka si pak musela několik let hřiště půjčovat, než v roce 1934 dobudovala nové na Spořilově. Mezi těmi, kdo se na nové hřiště v těžkých dobách složili, samozřejmě nechyběl ani váš bratr Josef, který podobně jako mnoho dalších přispěl částkou 500 korun. Na tehdejší poměry to byly jistě nemalé peníze. To byly strašný prachy! Ale to hřiště postavil hlavně tehdejší předseda Heřman Roubíček, který do toho dal peněz nejvíc. Ty ale zbyly jen na půl ohrady, takže hřiště stálo dlouho bez oplocení. Až někdy za války to oplotili. Dnes má Čafka se sháněním sponzorů problémy, jak na tom byla se sponzory za první republiky? Sponzoři taky nebyli; jediný sponzor byl zmíněný předseda Roubíček, židovský obchodník, který prodával kachny na rohu Tylova náměstí. To byl takový čafácký Načeradec. Za války zahynul v koncentračním táboře. Ve své premiéře na novém spořilovském hřišti porazila Čafka v přátelském utkání Slavii, za kterou odchytal první poločas Plánička, 6:2 a zápas přenášel s komentářem legendárního reportéra Josefa Laufera Český rozhlas. Zúčastnil jste se tohoto slavnostního otevření nového areálu? Ano, byl jsem tam. Tenkrát mi bylo šest let a samozřejmě jsem nemohl chybět. To všechno zařizoval brácha (Josef – pozn.aut.), ten měl kontakty všude možně. Pamatuji si, že Laufer tam byl s přenosovým vozem, a když tenkrát ten zápas komentoval, tak seděl na boudě, v níž se prodávaly lístky. Jaký byl vztah Josefa Laufera k Čafce? Prý se pravidelně účastnil klubových besídek… On žádný zvláštní vztah k Čafce neměl. Těch besídek se účastnil, to ano. On ho brácha vždycky pozval, oni se znali z novinářského prostředí. Věnujme se tedy trochu podrobněji rodině Voglových a jejich vztahu k Čafce. Podle klubových kronik vyrůstali čtyři sourozenci Voglovi (tři bratři a sestra) v malém, vlhkém, suterénním bytě v Praze na Smetance a jejich maminka je v jejich fotbalových aktivitách vždy velmi
podporovala. Nelžou kroniky? Ne, je to pravda. My jsme bydleli strašně, to byl hnusnej byt ve sklepě. Teprve v roce 1937 jsme se přestěhovali do Legerovy ulice. A co se týče mámy, tak ta fotbal skutečně podporovala – prala dresy a podobně. Jak a proč si našli Voglové cestu právě na Čafku? Brácha (Josef – pozn. aut.) chodil na vinohradskou Čafku odmalička. Měla hřiště blízko našeho domu a hrála první ligu, takže jí fandil a my mladší potom s ním. No a když tak jednou jako obvykle stál s vakem na zádech za bránou, přišel za ním nějaký Kvasnička – velký fanda Čafky, člen výboru už za Rakouska-Uherska – jestli by nechtěl dělat pokladníka. On to vzal a ve výboru už zůstal. Časem se k němu přidal i druhý bratr Tonda. S funkcionářskou prací pro Čafku začal váš nejstarší bratr Josef nejen v pouhých patnácti letech, ale hlavně bez jediného závodního kopnutí do míče. Kde se vzalo jeho zanícení pro fotbal, když ho nikdy aktivně nehrál? Asi právě proto, že fotbal nikdy nehrál, tak o to větší nadšení měl pro práci funkcionáře. Z jakého důvodu vlastně fotbal nehrál? Ani to nezkoušel? Zkoušel, ale měl zdravotní problémy a s kýlou se nedalo kopat. Hrál pak za výběry novinářů a za starou gardu Čafky. Vedení dorostu Čafky převzal Josef Vogl bez sebemenších hráčských zkušeností už ve svých 19 letech. Přesto ho jeho svěřenci plně respektovali a uznávali a měli ho nadmíru v oblibě. Jak si to vysvětlujete? Asi k tomu měl nějaký cit, prostě to s nimi uměl. Věděl, jak na to má jít. Josef Vogl toho za svůj život dokázal na všech polích své působnosti opravdu hodně (viz medailon Josefa Vogla – pozn. aut.) – v podstatě na co sáhl, v tom byl vynikající. Byl spíše ambiciózní a pilný, nebo měl zkrátka talent a šlo mu to samo? Vynikal pílí. Byl z nás nejstarší, prvorozený, znáte to. Taky mu hodně pomáhalo, že uměl řeči – francouzsky, německy, pak se naučil i anglicky. Jak jeho pracovní nasazení pro klub i v zaměstnání snášela rodina? On se ženil dost pozdě (ve 32 letech – pozn. aut.) a té jeho manželce to podle mě nijak zvlášť nevadilo. Měl také dceru, která pak emigrovala a dnes žije ve Vídni. Pepíkova manželka zemřela asi před rokem, bylo jí 91 let. Zato sám váš bratr zemřel v 54 letech. Má jeho předčasná smrt souvislost s jeho velkým pracovním vytížením? Určitě to souvisí, on pracoval prakticky na třech frontách – v pojišťovně, v redakci ČTK a pro Čafku i svaz – a doplatil na to. Často chodil domů ve tři ráno, neměl pravidelnou stravu. Tahle špatná životospráva pak vedla k onemocnění jater, na které zemřel. Sice ho v Krči napoprvé vyléčili, jenže on se hned vrhl znovu do práce – jel třeba jako zástupce fotbalového svazu do Anglie – a za dva roky se mu cirhóza vrátila. Jako redaktor ČTK se přímo zúčastnil finále MS 1934 v Římě, kde Československo podlehlo domácímu mužstvu 1:2 v prodloužení. Vzpomínal na tento zážitek? No vzpomínal, ale to víte, byl to o dvacet let starší bratr, takže jsme spolu zase tolik v kontaktu nebyli a takové podrobnosti neprobírali, tudíž k tomu asi nic říct nemohu. Zkusme to tedy s jiným Josefovým zážitkem. S dorostem Čafky dokázal v roce 1942 vyhrát
mistrovství okleštěné republiky, tedy Protektorátu Čechy a Morava. Na finále s brněnským Královým Polem přišlo na Spořilov 5 000 diváků, o čemž si „A“ mužstvo tehdy, stejně jako dnes, mohlo nechat jen zdát. Pamatujete si na tu atmosféru? No samozřejmě. U hřiště tenkrát byla konečná devatenáctky a ty tramvaje byly úplně ověšené, kolik se na Čafku hrnulo lidí. Dorost Čafky byl tenkrát nejlepší v celé zemi. Jenže první mužstvo hrálo jen 1.B třídu, takže hráče si rozebraly lepší kluby – Kupsa šel do Sparty, Jonák a Trnka do Slavie. Ale při tom finále byla atmosféra opravdu dobrá, doba přála fotbalu. Přála fotbalu? Vždyť se psal rok 1942, druhá světová válka byla v plném proudu, v Čechách probíhala heydrichiáda. Jak tedy vypadal fotbalový život za druhé světové války? Právě proto, že byla válka. Fotbal zůstal prakticky jedinou zábavou. Třeba Sparta hrála hrozně, ale vždycky měla vyprodáno. Lidi na ten fotbal chodili, protože to bylo to jediné, co okupanti povolili. Neprávem bychom při vzpomínání zapomněli na vašeho druhého bratra Antonína. Jaký on prožil život s Čafkou po boku? To byl velký fanda Čafky, celý život. Jak už jsem říkal, možná ještě větší než Josef, kterému odmalička pomáhal s dorostem. Po válce dorost Čafky sám převzal, jenže pak pracoval v Potrubí, a tak se staral o mládež tam, jinak to tehdy nešlo. Pak se ale do Čafky vrátil, dál pracoval s mládeží, staral se o žáky a dorostence. Jezdil s nimi po republice, krmil je, kupoval jim obědy, večeře. Taky na tom prodělal barák. Hlavně ale působil jako kronikář, psal ročenky a podobné věci. On už za studií dost psal o sportu, měl novinářský talent, měl být podle mě taky novinářem. Jenže po Únoru se politicky neangažoval, takže skončil jako dělník v Motorletu. Taky mu tenkrát nepomohl jeho vzhled, měl nějakou chorobu a jeho nos nevypadal moc esteticky. Současná Čafka by, zvláště při momentálním stavu jejího dorosteneckého fotbalu, zoufale nějaké další bratry Vogly potřebovala. Co by si o nynější Čafce pomyslel Josef Vogl a jaký by byl jeho vzkaz nebo přímo plán do budoucna? To samozřejmě nemohu vědět, co by si pomyslel. A co by dělal? No asi by sehnal nějakého sponzora. Jan Kaliba
