NE-LI BOSKY, Z NOHOU TROSKY
Povídání o úžasných nohách, o špatných botách, o rodinných výletech a zdravé, příjemné chůzi naboso Igor Slouka
1
Obsah
Autor, předmluva......................................................................................3 Mějme nohy rádi, jsou to kamarádi..........................................................5 Každá bota – španělská bota.....................................................................7 Ne-li z nohou trosky, choď co nejvíc bosky............................................12 Bezpečnost či netečnost?........................................................................15 Dovolte, bych suše předpokládal, Golema že všichni znáte tu… ..........19 T = h : p...................................................................................................21 Bare? – Barbare!.....................................................................................23 Dlabu na sociální tabu.............................................................................26 Když si poslepu nevidím na tlapu...........................................................30 Párek koní, vesele podkovičky zvoní… .................................................31 Tři týdny nonstop bosostop.....................................................................32 MINIPŘÍBĚHY FRANTÍKA A HONZÍKA...........................................34 První velký výlet bosky.................................................................34 Jak potkali koníky..........................................................................36 O bota-nické zahrádce...................................................................37 Táto, bláto – aneb jak v lese našli ponožky...................................38 Jak hráli s tátou na babu.................................................................39 O černé louži, ze které zachránili housenku..................................40 Jak táta vyprávěl o bezrukém Frantíkovi, bobkové dlažbě a jak házeli šišky............................................................................41 Vzhůru na velkou túru aneb konec sezóny..............................................43 Písnička na bosý výlet.............................................................................45 Osvětový text..........................................................................................46 Odborné prameny....................................................................................48 Služby......................................................................................................49
2
Autor, předmluva O autorovi Mgr. Igor Slouka, narozen r. 1977 v Praze, 2 děti. Vystudoval pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Dříve učitel na základní škole, nyní působí jako sociální pracovník a lektor chůze s bílou holí ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých ČR. Podílel se též na publikaci Slouka, I. a kol.: Studium výuky prostorové orientace zrakově postižených (metodická příručka, vč. zpracování nové metodiky chůze naboso pro nevidomé a slabozraké); Brno, Tribun EU 2013. Je autorem publikace Slouka, I.: Zkáza Titaniku a její literární a žurnalistický ohlas; Praha, Freetim(e)publishing 2013. V letech 2013 – 2014 inicioval a metodicky vedl bosý program v zámeckém parku Loučeň, podílel se na bosém programu v zážitkovém parku Zeměráj a iniciuje bosé aktivity českých naturistů a bosé aktivity Klubu českých turistů.
Motto autora „Zcela upřímně si myslím, že kdyby někdo jen tak nasazoval boty nějakým zvířatům a ta zvířata by z toho měla takové potíže, jako mají lidé ze své obuvi, tak by ochránci zvířat určitě hodně fialověli a prosadili by do zákonů patřičné zákazy.“
Věnování, poděkování Toto dílko věnuji svým dětem, Frantíkovi a Honzíkovi, kteří si užívají nevšední zážitky během výletů naboso. Děkuji jim a mé ženě za všemožnou podporu bosého životního stylu a spoustu legrace, kterou jsme naboso zažili a zažijeme. 3
Předmluva Již zakoupením této knížky boříte velké sociální tabu, neboť po jejím přečtení (včetně několika příběhů nejen pro děti), až se lehkou formou dozvíte vše podstatné o chůzi naboso, určitě ji také vyzkoušíte a získané poznatky i vlastní zkušenosti budete předávat dál. Přeji hezké čtení a mnoho bosých kilometrů. Osvětový leták uvedený v závěru publikace, který tvoří páteř použitých informací, jednak vychází z publikace špičkového amerického podiatra (D. Howell – Naboso) a za druhé byl konzultován s osobou odborně způsobilou v prevenci rizik a také s mnoha lékaři. Uváděné informace jsem se snažil podávat co nejobjektivněji. Určitě vás však nepřekvapí, že existují lékaři i jiní odborníci, kteří chůzi naboso vřele doporučují, a na druhou stranu existují lékaři a jiní odborníci, kteří chůzi naboso naprosto zatracují. Ti i oni uvádějí více či méně přesvědčivé argumenty, v pozadí (zejména u odpůrců) lze často vytušit nejrůznější komerční zájmy. Tak například jsem se od jednoho ortopeda, kterého jsem preventivně a velmi zvídavě navštívil, dozvěděl, jak je chůze naboso škodlivá a jaké z toho budu mít potíže. Neváhal těžce zpochybnit výše uvedeného amerického podiatra. Docela mne to zpočátku zdrblo. Ale pak jsem se dozvěděl od jiného ortopeda, který chůzi naboso plošně všem pacientům vřele doporučuje, že dotyčný odpůrce chůze naboso vlastní obchod a výrobu ortopedických vložek (!), které samozřejmě všem předepisuje jako na běžícím pásu… Je to jako s vajíčky – jedni lékaři, v jednom období, je označovali takřka za jed, jiní, v jiné době, opěvují jejich zdravotní přínos. A kde je pravda? Jsou vejce zdravá, nebo ne? Konečné svobodné rozhodnutí na základě zdravého selského rozumu je na každém člověku individuálně. Minipříběhy pro děti se zakládají na skutečných zážitcích mé rodiny.
4
Mějme nohy rádi, jsou to kamarádi Mám skvělé horské kolo. Není nablýskané a navoněné ve vitríně v obýváku. Jezdím na něm, a dokonce v terénu. Bývá zaprášené, zablácené, je zapotřebí je vždy umýt a namazat. I po umytí je na něm však vidět, že je to stroj, který je používán k tomu, k čemu byl vymyšlen a vyroben. Je na něm vidět, že pracuje v terénu. Mám ho rád, protože v mých očích to je hi-tech stroj, který mi perfektně slouží. To kolo je dravec, kterého jeho práce baví. Mám také nohy. Všichni lidé – nejsou-li handicapováni – mají nohy. A mnohdy si jich neváží. Bohužel, v zajetí předsudků lidé často na nohy nahlížejí jako na nějaký ošklivý, špinavý, smradlavý, plesnivý, nedokonalý a z nutnosti trpěný fujtajbl někde tam dole, se kterým se radši nechlubit, který je nutné chránit a podpírat botami s oporou klenby. Co však změnit úhel pohledu? Ano, chodíte-li naboso terénem v blátě a prachu desetikilometrové výlety, vaše nohy jsou zaprášené a zablácené, jako to kolo. Je zapotřebí je umýt, jako to kolo. I po umytí je na nich vidět, že jsou to nohy zvyklé pracovat. Že mají výběh, trénink, čerstvý vzduch. Jsou silné, odolné, správně tvarované, opálené, zdravé a otužilé. Že není třeba je podpírat či přehnaně chránit. Najednou máte před očima čtyři miliony let vyvíjený precizní nástroj evoluce, mistrovské dílo – geniální konstrukci přírody, přesný bio hi-tech přístroj nejvyšší kvality, který vás na několika centimetrech čtverečních nese po celý život. Jako to kolo za 100 tisíc. Můžete vidět své chodidlo jako hrdého dravce. Jako štiku mezi kapry. Orla mezi městskými holuby. Tygra mezi ovcemi. Ostříleného vojáka speciálních jednotek, schopného přejít hory a protopit se bažinami, mezi navoněnými a nažehlenými měšťany, kteří nastydnou i při letní přeháňce. Chodidlo aktivní. Chodidlo, které se při chůzi naboso chová spíše jako zvíře obdařené vlastním myšlením – stahuje a natahuje se, uchopuje terén a hledá prsty rovnováhu, opatrně přistává na terén a lne k němu… Naše nohy dříve byly ploutvemi (dokud jsme byli rybami) či takříkajíc druhým párem rukou (dokud jsme žili na stromech a potřebovali nohama uchopovat větve a šplhat). Bipední (čili chodící po dvou dolních 5
končetinách) byl možná už jeden z našich předků, hominid Orrorin tugenensis (pračlověk tugenský, Keňa, Afrika), žijící před přibližně šesti miliony let. Takřka určitě bipední byl Australopithecus anamensis či A. afarensis, žijící před cca čtyřmi miliony let. Neandrtálci pak, žijící před asi 350 tisíci lety, již dávno a dávno měli široká chodidla přizpůsobená dlouhé chůzi po nerovném terénu. Tyto miliony a statisíce let vývoje stojí často proti člověku, který žije v zajetí zkostnatělých pouček, že nožní klenbu je za každých okolností zapotřebí podpírat a je třeba nosit uzavřené pevné boty. Kolik podobných či horších omylů medicíny historie zná? Velmi mnoho. Jmenujme např. uklidňující lék pro těhotné ženy – Thalidomid, Contergan. Výsledek? 12 000 dětí s vrozeně znetvořenými končetinami. Jmenujme dále paprsky X (jinak známé jako rentgenové paprsky) – mnoho lidí zaplatilo zdravím či životem, než se zjistilo, že ony zázračné paprsky jsou také škodlivé. Jmenujme dále… Mějme svoje nohy rádi. Nezavírejme je zbytečně do bot. Boty člověk zná nejvýše 40 000 let, nejstarší nalezené boty jsou údajně jen 10 000 let staré. Moderní obuv pak Evropa zná pouhých 500 let a ještě mnohem méně let lidé nosí boty stylem „všichni, všude a pořád“. Co znamenají tato čísla ve srovnání se zmiňovanými miliony let vývoje chodidla? A jaký typ nohy máte? Běžně se rozlišují tyto typy: egyptský (palec je nejdelší, ostatní prsty jsou postupně kratší, vypadají jako obrácená Panova flétna), řecký (nejdelší je ukazovák, prsty tvoří oblouk jako píšťaly varhan) a kvadratický (všechny prsty jsou v zásadě stejně dlouhé a končí v jedné rovině jako horní část Panovy flétny). Ale tuto znalost již při výběru bot doufám moc potřebovat nebudete J
6
Každá bota – španělská bota Po přečtení knihy D. Howella Naboso se nemohu zbavit dojmu, že většina dnešních bot se (s trochou nadsázky) moc neliší od tzv. španělské boty, mučicího nástroje středověké tortury. V zásadě šlo o ozubený šroubový lis na nohy. Nošení bot je totiž dle výše uvedeného špičkového amerického podiatra pro člověka nepřirozené a prokazatelně a měřitelně zdravotně závadné. Pojďme se s mírnou nadsázkou (věty se slůvkem PRÝ a smajlíkem jsou zcela vymyšlené) podívat na starší či modernější variace španělské boty: • Bota Jedličkova – kdo by neznal Jedličkův ústav, založený roku 1913 v Praze na Vyšehradě pro osoby s tělesným handicapem (tehdy se říkalo „pro mrzáky“). A aby měl profesor Jedlička více klientů (a tudíž i evropských dotací a plateb VZP na lůžko a den), již v roce 1914 (rok po zkušebním provozu své živnosti) vynalezl PRÝ také tzv. Jedličkovu mrzačící botu, kterou kvůli líbivému módnímu designu lidé začali nosit, přestože měla určité záměrné nedostatky J. Že z vás ale boty přece neudělají mrzáka? Možná ne. Ale – a teď už zcela vážně – určitě vám ve větší či menší míře mrzačí chodidla. Boty mohou např. za kladívkové (skrčené) prsty, kostní ostruhy, smáčknuté a zeslabené prsty, vbočený palec, mohou za zeslabené svaly, šlachy a vazy chodidla (chodidla mají přes 60 svalů), za mozoly, znehybnělé klouby (bota působí v podstatě jako dlaha pro 52 kostí chodidel z celkem 206 kostí těla), za omezení funkce nožní klenby (funkce tlumiče a pružiny) až za zborcení klenby (velmi rozšířená „tichá epidemie“ tzv. plochých nohou; klenba se buduje a zpevňuje zatěžováním, na které je stavěna, a nikoli pasivním podpíráním v botě), mohou za deformace šlach i za artrózu kolen a mohou negativně ovlivnit i postavení nohou do X či do O. V případě, že koupíte sobě či dětem boty menší, než by měly být, je vše jen horší. Dvě třetiny dětí údajně nosí příliš malé boty (dětská noha roste rychlostí až 3 čísla ročně), polovina dětí má ve větší či menší míře deformovaná chodidla. 7
• Bota Mydlářova – Jan Mydlář, nar. 1572 v Chrudimi, byl staroměstský kat, a kromě toho měl na svědomí i nějaké drobnější bolístky během výslechů. Již ve svých devíti letech, tj. léta páně 1581, vyvinul PRÝ tzv. Mydlářovu bolestivou botu, která se sice pro nevalnou mechanickou účinnost neosvědčila v klasické tortuře u těžkých zločinců, ale začala se „pro forma“ používat u prominentních zločinců z vyšších kruhů, až později (z důvodu četnosti lehkých deliktů tehdejší vrchnosti, neboť nejen dnes jsou politici lumpové) zlidověla – tj. takřka zanikla její primární mučící funkce a lidé tuto obuv začali nosit, aby také vypadali jako honorace J. A teď vážně – nevěřím, že by existoval někdo, kdo nosí boty a neměl by z nich nějaké bolístky či bolesti. Boty mohou např. za puchýře, zarostlé nehty, kuří oka, podvrtnutí kotníku, mohou za mnohá běžecká zranění, alergické potíže (moderní boty obsahují stovky chemikálií), za omezení cévního zásobení (určitě znáte pocit „tepání“, když si utáhnete tkaničky) a otoky chodidel či kotníků, za tvrdou chůzi (zejména společenské boty nemívají tlumiče), zátěž nohou (spočítáte-li si kroky za den a váhu bot, zjistíte, že denně postupně přenesete v podobě bot několik tun) a v neposlední řadě boty eliminují senzorickou zpětnou vazbu o terénu mezi citlivou spodní stranou chodidla a mozkem, kterou má mozek od chodidla dostávat a která je důležitá při regulaci chůze a omezení síly nárazů kvůli ochraně kloubů. Obuv též v negativním smyslu ovlivní chůzi – oproti přirozenému kratšímu kroku, došlapu na klenbu (naplocho) a odrazu prsty nastupuje např. ve sportovní obuvi delší krok, došlap na patu (s většími nárazy do kloubů a páteře, přestože bota má tlumiče) a zhoupnutí přední části nohy. • Petriho bota – Petriho miska vám je určitě známá. Je to mělká kruhová miska s víčkem, používaná v mikrobiologii, mykologii a rostlinných biotechnologiích ke kultivaci mikrobiálních, houbových nebo rostlinných kultur. Kultivací se v mikrobiologii rozumí cílené udržování či rozmnožování mikroorganismů ve vyhovujících laboratorních podmínkách. Nejinak funguje bota, která je nesmírně nehygienickou líhní mikroorganismů. Takovou botu jako mobilní osobní kultivátor pro výrobu plísňových antibiotik značky „Vypěstuj si sám“ PRÝ roku 8
1878, rok po vynálezu skleněné misky, vynalezl Julius Richard Petri jen proto, aby sám ušetřil za drahé laboratorní sklo a drahé energie při provozu kamenných laboratoří a aby pacienti, nastydlí od nohou, měli zároveň nohy v teple a zároveň si pěstovali svůj lék J. Uzavřené boty – již zcela vážně – totiž zpravidla takřka nedýchají a neodvádějí vlhko a teplo; uvnitř bot mohou být teploty až 50 °C, chodidla nedýchají a nepřijímají sluneční paprsky. Vlhká, slabá, zvláčnělá kůže v botách přestává mít schopnost odrážet mikroorganismy. Není divu, že je to živné prostředí např. pro plísně a výsledný příšerný zápach nohou je jen signálem, že s nošením obuvi něco není v pořádku, resp. doslova že „tady něco smrdí“. Obzvláště výživný pach – a to i při sušení – dokážou boty vydávat, jsou-li promočeny z mokrého terénu. Často i v největších vedrech na ulicích vidíme, jak mají mnozí lidé na nohách podzimní uzavřené boty, kozačky nebo dnes tak populární holínky s kožešinkou. Na okraj zmiňme, že v některých zážitkových areálech, kam se nesmí v přezkáčích, bývá v zimě v provozu půjčovna trekkingové obuvi. Sice ji prý vysušují a vystříkávají desinfekčními spreji, ale i za naivního předpokladu, že vysušení a desinfekce je prováděna řádně a dostatečně, bych měl dost velký problém vzít si na nohy boty, které přede mnou použilo třeba 500 lidí… • Bota Mamutíkova – Pravěký náčelník Mamutík byl (dle tajných zápisků Eduarda Štorcha, autora Lovců mamutů) kromě dobrého politika též velký proutník, a když nejedl medvěda na medu, naháněl ženské; aby před ním nemohly utíkat, nasazoval jim PRÝ (místo tradiční a osvědčené rány kyjem do hlavy) inovativní exkluzivní náčelnické imobilizační boty s historicky prvními vysokými podpatky J. A nyní vážně. Vysoké podpatky jsou velmi rizikové. Ženy sice mohou při použití podpatků zažívat pocit moci a mužům se podpatky mohou zamlouvat z důvodu změny celkového držení těla (typické dámské boty s podpatky způsobí dojem vyšší nožní klenby, pevnějších nohou, zvýraznění hýždí a hrudníku, tj. celkově „vyzývavější“ postoj), některé studie i potvrzují výše zmíněnou líbivou „neschopnost muži utéci“, avšak je zde vysoké riziko pádu a podvrtnutí kotníku. Dále již po půl roce nošení dojde k měřitelnému zkrácení Achillovy šlachy, 9
