Než dopíšu tento článek, přibudou mi čtyři přátelé Kdo by chtěl ICQ? ICQ, to je přece hrozně out. MSN, to jsem nikdy neměl. Skype, to jsem deinstaloval. Na GTalk, tam mi stejně chodí jenom SPAM. Ale to všechno je mi šumák. Já jsem na fejsíčku. Mám 511 přátel. Rozdělený do desíti kategorií podle toho, jak moc koho můžu. Kdo je noob, toho jsem si omezil a ten se mi nezobrazuje. Kdo je cool, na tom mám hvězdičku a od toho se mi zobrazuje všecko. No, kolik máš přátel ty? Denně lajkuju minimálně hodinu a půl, aby bylo poznat, že jako na síti žiju a že jsem taky cool a že si ke mně lidi taky můžou dát hvězdičku. A mám taky smartphone a platím si 3G. Takže jsem online 24/7. Když si mě někdo přidá, hnedka ho čekuju a taky přidávám. Vlastně, jenom přidávám. Nečekuju. To abych měl hodně přátel. No, kolik máš přátel ty? Já 512. A taky mám dvě farmy. A mám akvárko. A každý dva dny jdu udělat new record v Diamond Dash. Uživatele z farmy a akvárka mám taky v přátelích. S nima trávím čas úplně nejradši. A tak se prej pozná kamarád. Psali to tak na Googlu. No, kolik máš na fejsíčku kamarádů ty? Já mám i nejlepšího kamaráda. Je z Číny a má super profilovku. Spolu hrajeme The Sims Social. To je jako hra na opravdovej život. Oba tam máme svoji postavičku. Kupujeme si k ní bonusy za kredity. To abychom byli hustší než ostatní. Včera byla akce: 10 kreditů za jednu SMS. Tak jsem poslal SMS šest. Můj nejlepší kamarád asi šetří a kredity si nekoupil. Tak už nejsme kamarádi. Je pro mě málo cool. Najdu si novýho. Na to mám na fejsíčku přátel dost. A ty? Kolik máš přátel ty? Taky 513? Tak kolik? Taky jsi tak cool a máš tolik hvězdiček? Kolik? A kolik máš kreditů? Já mám 513 přátel. Tak kolik jich máš ty? Ty asi málo. Já jich teď mám 514. Jsem hodně cool. Ty nemáš Facebook? To je mi líto. Musí být těžké nemít přátele. Já jich mám 515.
Antonín Teichmann, Gymnázium a SOŠPg, Jeronýmova, Liberec
Životem na síti se okrádáme o zážitky i přátele Každý den se na světě potuluje mnoho zlodějů a vrahů, kteří ubližují lidem, ničí jejich životy, neprávem si přivlastňují jejich majetek a kradou jim kus jejich nitra. Nikdo by ve svém životě nechtěl být okraden nebo ztratit své blízké. Proto tu máme policii a společnost lidí, která se nás snaží chránit před nebezpečím. Nikdo si však neuvědomuje, že my sami jsme zloději. Sami se okrádáme a ničíme si své mládí a okolí. Dnešní generace mladých lidí je spoutána s životem v síti. Okrádají se každý den o svůj čas, který promrhají doma u počítačů, v nekonečném prostoru internetu. Okrádají se o zážitky s přáteli, se svými blízkými i rodinou, která by měla být na prvním místě. Kde jsou ty chvíle, kdy jsme trávili většinu času venku. Chodili jsme domů pozdě, protože bylo tak krásné počasí. Psávali si dopisy, jezdili na kole a hrávali karty. Několikrát už každý slyšel rodiče nebo prarodiče říkat, jak je naše generace úplně jiná než ta jejich. Vždy jsme si tvrdili, že je to normální, všichni starší jsou kolem mě už zastaralí, že nechápou, co se děje, že svět se stále zdokonaluje a tím i my, jen staří zůstávají pozadu. Ale ne, nic z toho není pravda, jen s přívalem techniky lidé zlenivěli a obrali se o schopnosti, které měly být automaticky jejich součástí. Většina mladých lidí nic neumí. V mém věku má maminka uměla vařit, dokázala si ušít šaty, rozeznat květiny, ptáky a postarat se o domácnost. A co naše generace? Dokážeme to? Nebo se jen učíme, jak vyhledávat na internetu informace? Stále tvrdíme, že škola je ztráta času a dává nám tolik věcí, které v životě nebudeme nikdy potřebovat. Ale co virtuální svět? Ten nám nebere kus života? Neobírá nás o zážitky a krásné dny strávené s přáteli? Ano já myslím, že ano. Zkuste čas prožít co nejlépe a nepromarnit ho, protože máte jen jeden pokus.
Sabina Slováková, Gymnázium Boskovice
Nemá účet na „FB“. Outsider, nebo šťastlivec? Je až neskutečné množství lidí, kteří si založili účet na teď velmi populárním Facebooku. Pravidelně ho navštěvují, dopisují si se známými i neznámými, ukládají na něj fotografie sebe, svých přátel i rodiny, sdílejí se všemi své aktuální pocity. Nebo prostě jen slídí u monitorů a sledují, co nového se odehrává v životě ostatních. O něco méně je těch, kteří se raději zabývají něčím jiným než křivením si páteře při čtení nezáživných komentářů. Každý má svůj názor na svět, jen jsou lidé, kteří se o něj nepotřebují s nikým dělit. A už vůbec nepotřebují, aby jim někdo s plnou parádou nahlížel do soukromého života. Takhle se na to ale ve skutečnosti nikdo nedívá. Člověk, který se do těchto moderních činností nezapojuje, na nás působí jako nespolečenský typ. Občas si o něm také můžeme myslet, že je to arogantní hlupák myslící si o sobě, že je Facebook pod jeho úroveň. Hlavním problémem je to, že nevíme, jak se k takovému člověku chovat. Nikde jsme si o něm nic nepřečetli. Nemáme tušení, o čem si s ním povídat. A přiznejme si to, máme z toho strach. Ten blázen, co není na Facebooku, je na tom ve skutečnosti s komunikací o mnoho lépe než my. A nejen s komunikací. Nenechá si plést hlavu nějakými citáty na téma: láska nebo smutek, kterých je na internetu celá spousta. Znát takovou osobu pro nás rozhodně nemusí být na škodu. Máme možnost se někomu svěřit přímo do očí, bez zdlouhavého psaní, chyb a smajlíků. A z toho může vzniknout obrovská úleva. Tak jen do toho.
Adriana Hanáková, Gymnázium Jevíčko
Čtvrtina dětí raději mluví s kamarády po síti než osobně Není pochyb o tom, že internet změnil život i celou společnost. Klasické knihy a časopisy pomalu odcházejí do zapomenutí, místo normálních článků profesionálních novinářů jsou internetové noviny plné blogů psaných povětšinou chronickými grafomany trpícími slovním průjmem. Spolu s tím se také časopisy úspěšně propracovaly tam, že místo skutečných novinářů zaměstnávají akorát pologramotné mladíky, schopné popisu pod obrázek od Četky nebo přímo ukradený z internetu. Není proto divu, že když nepočítáme učebnice, tak 21 procent amerických studentů neotevřelo za dva roky jedinou knihu. Zapomeneme brzy i na normální kontakt mezi lidmi a nahradíme jej Facebookem? Trochu si za to můžeme sami. Když se u vlastních dětí dmeme pýchou nad tím, že dítě raději rejdí po internetu, nežli si hraje s kamarády. Zaděláváme tím totiž na výsledky dnešního průzkumu, kdy 27 procent studentů považuje updatování Facebooku za důležitější než jít s kamarády do hospody nebo hledat holku na rande. Pokud to takhle půjde dál, lidstvo buď vymře, nebo bude muset objevit partenogenezi. Sex se nám změní na syntetické cosi, co předpověděl film Demolition Man. Příliš to nepomůže ani v oblasti vzdělávání. Už teď považujeme internet za něco, co se nemýlí, a fráze „Našel jsem to na netu“ je považována za důkaz. To, že zhruba třetina informací na internetu je úmyslně či neúmyslně nepravdivá, už dnes nikoho nezajímá. Američtí studenti dnes nemusí vědět, ale musí informaci umět najít na internetu. Ale doba běží divě dál a i to už je problém – internet coby digitální koule u nohy útočí neustále a bombardování ve formě kontaktů na Skypu, SMS, IM, updatovaných facebookových stránek, Twitteru a bůhvíčeho ještě odolá jen duše okoralá. Plných 84 procent dotázaných studentů proto odpovědělo, že je při učení vyruší nejméně jednou nějaká internetová zpráva. Dvanáct procent přitom uvedlo, že počet vyrušení byl tak velký, že ho ani nemohou spočítat. A tak pod vlajkou internetu coby Velkého sjednotitele úspěšně blbneme, a to globálně. Místo abychom si sedli ke knize, posíláme textovky, místo povídání s kamarády honíme informaci na Facebooku o tom, co stejní kamarádi dělali včera. Je mi jasné, že pomalu nastává konec světa, jak jsme ho znali. Pavel Hostačný, Masarykovo gymnázium, Plzeň
Moje dětství bylo nádherné. Mohou to říct dnešní děti? Když zavzpomínám na své dětství, vybaví se mi všechny ty krásné chvíle prožité s kamarády. Bylo to opravdu skvělé a naplněné dětství. Je až zarážející, jak se doba za těch pár let změnila. Dnešní děti už moc neběhají venku, nehrají si na maminky, doktorky ani učitelky. Ale co dnešní děti tedy dělají ve volném čase? Nejspíš hrají různé hry na počítači nebo jsou na Facebooku. Není se čemu divit v dnešní době technického pokroku a sociálních sítí. Ano, i já jsem majitelkou účtu na Facebooku. No a? Neznám mnoho lidí ze svého okolí, kteří ho nevlastní. A když už se někdo takový objeví, opravdu ho obdivuji. Není lehké uniknout nástrahám dnešní doby. Myslím, že mít Facebook není samo o sobě nic špatného. Pro mě představuje nejrychlejší způsob komunikace s přáteli, známými a příbuznými. Rychle díky němu získám informace o tom, co bude zítra ve škole nebo kdo se jde z čeho vyzkoušet. Občas mě ale děsí myšlenka, že by někdo mohl zneužít údaje uvedené na mém profilu. Své soukromí se tedy snažím chránit, a proto se kromě pár fotek a příspěvků na mém profilu neobjevuje téměř nic. Opravdu nepatřím k těm bláznům, co si na svůj profil píší i ty nejintimnější a nejsoukromější věci ze svého života. Například moje bývalá spolužačka popisuje na svém profilu úplně všechno. Domnívám se, že v takovém případě virtuální život může opravdu ohrožovat ten skutečný. Nejkritičtější situace je podle mě u dospívajících. Minulý týden jsem se nestačila divit, o čem třináctileté slečny diskutují. Každé třetí slovo přitom mělo souvislost právě s Facebookem. Ruku na srdce, taky jsme byli v tomto věku zvídaví a nechovali se vždycky úplně morálně... Přemýšlím, co asi bude za takových 25 let. To už budu mít možná taky dítko v dospívajícím věku a při představě, že se někde bude vyjadřovat tak, jako ty slečny, mě přechází mráz po zádech. Kluci zase stále častěji propadají virtuálním hrám na počítači. I když se mi trend dnešní doby nelíbí, nic s touto situací nezmůžu. Nezbývá tedy než doufat, že se věci budou vyvíjet spíše k lepšímu a že nás virtuální svět v budoucnu zcela nepohltí.
Klára Hanačíková, OA, VOŠ a JŠ Uherské Hradiště
Všichni jsme v současné přetechnizované době na něčem závislí, přiznejme si to. Ať je již vaší společensky přijatelnou drogou kofein, tabák, čokoláda, Facebook nebo počítačové hry... Moje on-line generace ujíždí hlavně na Facebooku a počítačových hrách. I já svou maličkostí přispívám do této morbidní statistiky. Rád se uvolním a zahraji si nejednu drsnější počítačovou hru, držím se však vždy v únosné míře a neponořuji se natolik do agresivity a násilí, které se přede mnou na obrazovce odehrává. Vždyť je to pouze virtuální realita a v tom je možná zakopaný pes – někteří lidé se snaží tuto pomyslnou hranici setřít. U mnohých mladých lidí hraním brutálních počítačových her dochází k vyplavení napětí a uvolnění přebytečné energie. Když hrajete, tak jste jako dobře promazaný stroj vtažen do jiné reality, všechny smysly se vám rázem zbystří, svalstvo napne, tep se zrychlí a vy náhle cítíte, že žijete... Monitor a klávesnice se pro vás na chvíli stanou bránou do jiné dimenze, srostete s nimi. Pro mnohé možný a někdy jediný únik z reality všedního bytí, vždyť ve virtuálním světě můžete být prakticky kýmkoliv a kdekoliv. Ať už odvážným bojovníkem v Tolkienově světě, drsným žoldákem uprostřed Sahary, čestným samurajem na japonském souostroví nebo řadovým vojínem při vylodění v Normandii... Projektujeme si do těchto postav své frustrace z běžného života, ale i své neuskutečněné sny a skryté touhy. Většina z nás ale nepřekračuje mez fantazie. Podle psychologů jsou ohroženi hlavně mladí mužští teenageři, u kterých nekontrolovatelně vzrůstá agresivita a rozvíjí se závislost. S tím víceméně souhlasím. Nejhorší však je, že takoví labilní jedinci mohou ohrožovat nejen sebe, ale i ostatní. Příkladů bychom mohli v každé zemi najít celou řadu. Jsou nám známy masakry, které byly vykonány rukou nepříčetných a agresivních mladíků závislých na hraní brutálních počítačových her. Nebezpečím je lhostejnost. Nemůžeme však populisticky tvrdit, že hry jsou hlavním zdrojem agrese u mladé populace, jsou pouze akcelerátorem, zápalnou šňůrou na bedně dynamitu. Těmi hlav- ními důvody jsou lhostejnost rodičů, nezájem učitelů, nepochopení spolužáků, nedostatek tolerance a všímavosti, zkrátka všeobecně nezdravě se vyvíjející společnost v morálním úpadku. Hranice mezi „zdravým“ hraním her a propadnutím závislosti je velmi tenká, a když už jsou nyní lidé ovlivněni do takové míry, že jsou schopni po- zvednout zbraň vůči jinému člověku, jak situace bude vypadat za dvacet let? Těžko říci, snad se hlavně ze strany rodičů a učitelů dočkáme lepší informovanosti a prevence. Já svému budoucímu synovi hraní her nezakážu, ale důkladně mu vysvětlím všechny možné nástrahy a záludnosti týkající se skryté agresivity a to, jak ji zvládat. A jak ovlivňuje hraní počítačových her můj vlastní život? Nejen, že jsem získal stejně „závislé“ přátele, ale rozvíjím se i po jazykové a dějepisné stránce, snáze si pamatuji historická, zeměpisná fakta a učím se cizí jazyk. Spolknutý čas mi zase kompenzuje fakt, že jsem se zase mohl na okamžik prohánět s tankem na rozžhaveném saharském písku... Václav Ornst, Integrovaná střední škola, Cheb
Naše generace je závislá na technických vymoženostech, jako jsou počítačové hry nebo sociální sítě. Po pravdě si přiznejme, že snad každý z nás přijde domů a jako první zapne tu malou bedýnku lebedící si na psacím stole a volající: „Otevři mě!“ A kdo z nás si ten šíleně nudný čas trávený vypracováváním domácích úkolů nezpříjemňuje pobytem na Facebooku a posloucháním muziky? Není špatné, že si píšeme s kamarády, ale nesmíme to nechat zajít do takové míry, kdy se sami sebe ptáme, kdo vlastně jsme mimo virtuální svět. Je příjemné moct být někým jiným, někým sebevědomějším a někým, kdo má stovky kamarádů. Prostě někým úplně jiným, než ve skutečnosti jsme. Ale je to skutečný život? A podrží nás naši virtuální kamarádi, až nebudeme vědět, jak dál? Když už si nedáte říct, nikdy nezapomínejte, jak může být dvojí život nebezpečný. Vždy se najdou lidé, kteří vám s radostí ublíží a pouhými (ze začátku nevinnými) zprávami na chatu klidně, jako mávnutím kouzelného proutku, zničí celý váš život. Samozřejmě má Facebook i klady. Kde jinde si můžeme popovídat s kamarádkou žijící na druhé straně České republiky nebo být v kontaktu s příbuznými. Také se stává, čistě náhodou, že si zapomenete zapsat zadání domácího úkolu a kde jinde tak snadno seženete informace, než právě na sociální síti. Neznám nic zábavnějšího než on-line komentování nového dílu oblíbeného seriálu s kamarádkou na chatu. Ale nezapomínejme myslet na to, že existuje i reálný svět, který neustále běží a na nic nečeká, a právě proto bychom měli jít s kamarády ven a rozvíjet náš skutečný vztah. Ať za šedesát let nezjistíme, že jsme promarnili celý život (jestli se tomu dá říkat život) mačkáním tlačítek, posíláním smajlíků a nasloucháním vábivému zpěvu bedýnek lebedících si na psacím stole.
Natálie Postlová, Gymnázium Česká a Olympijských nadějí České Budějovice
Psal se únor roku 2004 a světlo světa spatřil již dlouho připravovaný, avšak v té době ne nějak oslnivý projekt s velice jednoduchým a naprosto vypovídajícím názvem - Facebook. Asi si říkáte, proč zmiňuji takovou téměř bezvýznamnou informaci, jako je vznik sociální sítě. Právě 1. únor 2004 se tučným písmem zapsal do historie. Vznik sociální sítě s názvem Facebook ovlivnil nejen svět internetu a počítačů, ale také svět psychologie a především nás a náš svět. Ať ho používáme, nebo ne, ať ho milujeme, nebo nenávidíme, v moderní zemi nenajdete člověka, který by alespoň jednou v životě nezaslechl slovo Facebook. Ať chceme nebo ne, sociální sít, kterou na celém světě aktivně využívá přes 900 milionů uživatelů, se chtěně či nechtěně zapsala do našich životů. Existují lidé, kteří svou přítomnost na Facebooku nějak nevyhledávají a vyhýbají se podobným aktivitám, jako je „šťouchání“, „chatování“, „psaní na zeď“... Pak jsou uživatelé, kteří na Facebooku dokážou strávit i dvě hodiny denně. Prolistovat si novinky ze světa přátel, oblíbených sportovců nebo celebrit, napsat si pěkný status či se jen pochlubit fotkou se svou novou koloběžkou. Ovšem pak existují „exotičtí". lidé, kteří jsou schopni u sociální sítě prosedět i spousty hodin denně. Tento psychologický jev by se dal nazvat závislostí či třeba úplným šílenstvím. Jsou mezi námi i tací, kteří si své city vyznávají přes Facebook, dávají tak všem svým „přátelům“ najevo, jak se mají krásně, jak jsou šťastní a jak se horlivě milují. Pravda je však přeci jen někde jinde! Nejvíce mě mrzí směr, kterým se náš svět nese. Místo toho, aby si dva lidé, kteří k sobě chovají nějaké city, spolu sedli v parku na lavičku pod podzimní lípou a vše si pověděli z očí do očí, tak si raději napíší „status“, kterým dávají najevo své city - nejlépe tak, aby jejich přátelé viděli, jak moc k sobě cítí a jak jsou neuvěřitelně šťastní. Nicméně existují výjimky, které na klasické vyříkávání mezi sebou nedají dopustit. Těch lidí, kteří si své city a problémy vyříkávají přes sociální sít, je mi líto. Spíše se však bojím, jak to bude na tomto světě vypadat za 20 let. Avšak je třeba podotknout i pozitivní věci. Například, že Facebook neslouží jen pro obírání lidí a především mládeže o volný čas. Je to jen jeden z prostředků pro komunikaci mezi našimi přáteli, rodinou, lidmi ze školy, z práce či například přáteli z celého světa. Zdali mít Facebook, nebo ne, je samozřejmě věc každého člověka. Pravdou však je, že ten, kdo u něj netráví téměř žádný nebo vůbec žádný čas, o nic nepřichází.
Martin Müller, Soukromá podnikatelská střední škola, Česká Lípa
Tvrzení „člověk bez Facebooku není člověkem“ není zdaleka pravdivé. Jestli někdo má, nebo nemá Facebook, je čistě jeho záležitost. Právě naopak obdivuji ty, kteří nemají potřebu jít s davem a žádný profil na takové sociální síti si nezaloží. Osobně Facebook používám od třinácti let, což mi přijde neskutečně komické - vždyť dnes jen kroutím hlavou, když vidím, jak si čím dál mladší děti píšou statusy, jak jsou zhrzené láskou, a zveřejňují fotky vyfocené snad za každé situace - v duchu jen doufám, že jsem nikdy taková nebyla (ale co si budu namlouvat - byla). Facebook má samozřejmě hodně výhod. Rychle a snadno se spojíte s přáteli, můžete s nimi sdílet své zážitky, ukázat jim, co se vám líbí a co máte rádi. Od té doby, co Mark Zuckerberg ukázal svůj Facebook světu, se hodně věcí změnilo. Jako byste najednou všechny znali a o všech všechno věděli. A taky lidé, přesněji řečeno dospívající, ještě víc zlenivěli se zjištěním, že se dá komunikovat se světem z pohodlí domova. Nelíbí se mi, že kdykoliv přijdu domů, tak první věc, co udělám, je, že zapnu Facebook. Že mám potřebu svým „přátelům“ ukazovat, jaké písničky se mi líbí a kterých událostí se zúčastním. Že si místo vycházky lehnu do postele a „mluvím“ s přáteli touhle cestou. Nevím, kde se ve mně bere to nutkání trávit skoro celý svůj čas na sociální síti, ale už delší dobu si říkám, že bych to přece jen měla nějakým způsobem omezit. Takže od zítřka začínám s odvykací kúrou, jinak nadosmrti skončím v zajetí pod modrou lištou.
Alžběta Lutzká, Gymnázium T. G. Masaryka, Hustopeče
