Názvy ďábla v češtině a jejich ekvivalenty v jiných slovanských jazycích

MASARYKOVA UNIVERZITA

Filozofická fakulta Ústav jazykovědy a baltistiky

Obecná jazykověda

Andrea Doležalová

Názvy ďábla v češtině a jejich ekvivalenty v jiných slovanských jazycích

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Pavla Valčáková, CSc.

Brno 2012 1

1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci Názvy ďábla v češtině a jejich ekvivalenty v jiných slovanských jazycích vypracovala samostatně, s využitím uvedených pramenů a literatury.

Andrea Doležalová

V Brně 28.6.2012 ……………………………………………………………………………………………………………………….

2

2

Zde bych chtěla poděkovat vedoucí mé bakalářské diplomové práce PhDr. Pavle Valčákové, CSc., za cenné odborné rady a připomínky.

3

3

OBSAH

ÚVOD……………………………….…………….........................................................6 HISTORICKÉ PRAMENY A PŘEDSTAVY SLOVANŮ.............................................8 LEGENDY A POVĚSTI SLOVANŮ..........................................................................10 DÉMONOLOGIE..........................................................................................................12 PEKLO...........................................................................................................................15 Jazykový vývoj..........................................................................................................16 Český jazyk...............................................................................................................16 Ostatní slovanské jazyky...........................................................................................17 Etymologie................................................................................................................18 Frazeologie................................................................................................................19 ČERT.............................................................................................................................20 Jazykový vývoj..........................................................................................................21 Český jazyk...............................................................................................................21 Ostatní slovanské jazyky...........................................................................................23 Etymologie................................................................................................................24 Frazeologie................................................................................................................25 ĎÁBEL..........................................................................................................................30 Jazykový vývoj..........................................................................................................31 Český jazyk...............................................................................................................31 Ostatní slovanské jazyky...........................................................................................32 Etymologie................................................................................................................33 Frazeologie................................................................................................................34 BĚS................................................................................................................................36 Jazykový vývoj..........................................................................................................36 Český jazyk...............................................................................................................36 Ostatní slovanské jazyky.................................. ........................................................38 Etymologie................................................................................................................39 Frazeologie................................................................................................................40 SATAN..........................................................................................................................41 Jazykový vývoj..........................................................................................................42 Český jazyk...............................................................................................................42 4

4

Ostatní slovanské jazyky...........................................................................................43 Etymologie................................................................................................................43 Frazeologie................................................................................................................44 BELZEBUB...................................................................................................................45 Jazykový vývoj..........................................................................................................45 Český jazyk...............................................................................................................45 Etymologie................................................................................................................46 LUCIFER.......................................................................................................................47 Jazykový vývoj..........................................................................................................47 Etymologie................................................................................................................48 ZÁVĚR..........................................................................................................................49 POUŽITÁ LITERATURA............................................................................................50 INTERNETOVÉ ZDROJE............................................................................................53 ZKRATKY.....................................................................................................................54 Zkratky jazyků...........................................................................................................54 Ostatní zkratky..........................................................................................................55 ANOTACE.....................................................................................................................57

5

5

ÚVOD

Tématem mé bakalářské práce jsou nejstarší a ve slovanských jazycích nejrozšířenější názvy ďábla (běs, ďábel, satan, čert). Pro srovnání jsem uvedla ještě názvy belzebub a lucifer, které jsou však ve slovanských jazycích málo rozšířené. Důvodem je patrně i jejich menší výskyt v biblických textech. Doplnila jsem i slovanský název pro sídlo zlého ducha, peklo, který svým vznikem úzce souvisí se smolou, s hlavním atributem, kterým byli podle představ našich předků hříšníci v pekle trestáni.

Téma jsem si vybrala proto, že ďábel i přes své negativní vlastnosti (nebo právě pro ně) byl nedílnou součástí života našich předků, vyprávěly o něm různé pověsti a legendy. Je stěžejní postavou démonologie, odpůrcem dobra. Se slovanskou démonologií je úzce spojena představa ďábla i jeho názvy spojené s křesťanstvím, jak je nacházíme v bibli. Pro tyto souvislosti se snažím přiblížit kulturně historické prostředí i postavení

ďábla v dějinách lidstva. K tomu jsem čerpala informace

z publikací Svět slovanských bohů a démonů Zdeňka Váni a Encyklopedie slovanských bohů a mýtů manželů Profantových. O jménech ďábla jsem se poučila ve Slovníku biblické teologie X. Leon-Dufourea, v Slovníku biblické kultury D. Fouillouxové a v Biblickém slovníku A. Novotného.

Součástí každé kapitoly je část nazvaná Jazykový vývoj, rozdělená na dvě části. V první části jsem se věnovala vývoji české slovní zásoby, poněvadž podklady k ní pro mne byly nejdostupnější. Snažila jsem se na materiálu ze staročeských slovníků – z Gebauerova, akademického a elektronického - postihnout situaci ve staré češtině. Na ni navazují česko-německé slovníky Jungmannův a Kottův z 19. století, v nichž se zčásti objevuje i materiál ze staročeských památek.

K excerpci výše uvedených

termínů v současné češtině jsem použila především Příruční slovník jazyka českého a Slovník spisovného jazyka českého. V druhé části Jazykového vývoje se zabývám ekvivalenty českých názvů ďábla v ostatních slovanských jazycích. Tato část je omezena rozsahem dostupného materiálu, proto je stručnější. K excerpci jsem používala výkladové slovníky polštiny, slovenštiny, horní a dolní lužičtiny a výkladové slovníky jihoslovanských a východoslovanských jazyků. 6

6

Poněvadž stěžejní materiál byl z větší části český, používala jsem především české etymologické slovníky – Machkův, Holuba-Kopečného a nejnovější slovník Rejzkův. Využila jsem také akademické etymologické slovníky z jiných slovanských jazyků (bulharský, ukrajinský, běloruský aj.) nebo Vasmerův etymologický slovník ruštiny. Poněvadž jednotlivé názvy byly většinou před vznikem slovanského písma součástí biblického textu v hebrejštině, řečtině nebo latině a později byly přeloženy do staroslověnštiny, převzala jsem některé výklady i z Etymologického slovníku jazyka staroslověnského.

Práce má v jednotlivých kapitolách podkapitolu Frazeologie, která je ukázkou využití termínu v pořekadlech, přirovnáních, pranostikách a lidových příslovích. Množství dokladů v této části

je nezpochybnitelným důkazem o proniknutí

jednotlivých názvů do povědomí nejširších vrstev a o zdomácnění v určitém jazyce.

7

7

HISTORICKÉ PRAMENY A PŘEDSTAVY SLOVANŮ

Z pohanských dob se zachovalo velmi málo historických pramenů, je to důsledek brzkého přijetí křesťanství a také jeho vliv na původní náboženské představy. Písemných záznamů svědčících o stycích s okolním světem se také nedochovalo příliš mnoho. Všechny základní historické prameny o slovanských démonech a bozích se nacházejí v některých kronikách, legendách, dopisech, kázáních a traktátech. Většinou je sepisovali křesťanští kněží a mniši, v několika málo případech také misionáři či islámští cestovatelé. Nemůžeme však pominout jazykovou bariéru, která sehrála zásadní roli, a proto vznikaly různé zkomoleniny a nepochopení. To je také důvod, proč nejsou zcela přesné představy o vzniku světa, o původu člověka a ani o bozích, démonech a jejich osudech. Slované neměli žádnou knihu či kroniku, jako jiné národy, kam by si sepisovali své představy, myšlenky a názory týkající se jejich bohů a démonů. Veškeré dojmy si zachovali ve zlomkovité ústní tradici a také v lidových zvycích a obyčejích, kde uctívali velké množství bohů a spojovali je s magickou silou. Byla to však pouze božstva nižšího řádu. (Váňa 1990,26-27) V 1. st. se historik Prokopius z Caesarie v díle Války gótské zmiňuje o tom, že Slované uctívali nejrůznější přírodní duchy a jednoho boha, vládce blesků a hromů. Osud, podle Prokopiuse, chápali jako něco, co lze ovlivnit, pokud budou lidé nosit bohu blesku oběti jako např. krávy, kozy, ovce, prasata, atp. (Váňa 1990, 27)

Nejstarší písemně podložená zpráva o náboženských představách Slovanů pochází ze 6.st., kdy Slované začínají pronikat na Balkánský poloostrov do Byzantské říše. V písemných záznamech se píše o tom, že uctívali jednoho hlavního boha, který měl kolem sebe několik dalších bohů a každý z nich plnil určitou funkci. Na konci 9. – 10. st., kdy se začínalo prosazovat křesťanství a následná snaha o likvidaci pohanských kultů, se objevují další zmínky o bozích a démonech starých Slovanů, avšak jsou útržkovité a obecné. Prameny z této doby se vztahují zejména k démonolatrii1, lidovým zvyklostem, obyčejům a svátkům. Rozsáhlé a písemně podložené zdroje byly nalezeny v 11. a 12.st. Pocházejí

zejména od severozápadních a východních Slovanů.

Důležitými prameny této doby jsou kroniky, např. Helmold, mnich v klášteře 1

Démonolatrie je kult přírodních duchů a nesčetných bytostí nižšího řádu

8

8

v Holštýnsku, sepsal „Kněze Helmolda slovanská kronika“. Toto dílo je rozděleno do dvou knih a opírá se hlavně o dílo Adama Brémského2, v této kronice se zajímá o osudy severozápadních Slovanů. Dalšími významnými autory této doby byli biskup a kronikář Thietmar Merseburský, který zachytil důležité informace o dějinách a zvycích Slovanů a dánský analista a letopisec Saxo Grammaticus zabývající se příběhy ze severské mytologie a pohanstvím Slovanů v Pobaltí. (Váňa 1990, 27-29)

V českých zemích není příliš zdrojů o bozích a démonech. Několik útržkovitých zmínek se objevuje až v 10. a 11.st. v Kosmově kronice, pocházející z počátku 12.st., která se zmiňuje o domácím božstvu a démonech, jenž má zpravidla antická pojmenování. Na přelomu 11. a 12. st. byl napsán Homiliář opatovický, kde se píše o pohanství přežívajícím v Čechách, které má podobu nejrůznějších magických praktik a kultu démonů. (Váňa 1990, 29-30)

Důležitou roli hraje také srovnávací lingvistika, jelikož v písemných památkách se zachovaly výše zmíněné zkomoleniny. Srovnávací lingvistika hledala jména a výrazy společné pro všechny Slovany, Indoevropany a vztahy k jiným kulturním oblastem. Dodnes se však lingvisté nemohou shodnout v názorech na původ jmen slovanských božstev. Existují však výrazy, na kterých se shodují všichni lingvisté. Jedním takovým základním výrazem je ‚bůh‘. Božstvo bylo pro Slovany velmi důležité. Bůh bog, pochází ze staroindického bhaga a znamená v původním významu ‚rozdělovatel bohatství‘, ‚dárce dobra‘, tedy od kořene *bhag- ‚rozdělovat‘ a je příbuzné s íránským baga. Další

náboženské pojmy jako ‚víra‘, ‚svatý‘, ‚oběť‘,

‚oheň‘, atd. mají souvislost s íránským kulturním prostředím. Společný kořen má indoevropské označení božské nebo démonické bytosti, kdy indickému a íránskému slovu dévas, řeckému theos, latinskému deus, germánskému tiu, ziu odpovídá slovanské div, diva. Tomuto je nejblíže íránské déva, které označuje démonickou bytost naproti indickému dévas označujícímu božskou bytost. (Váňa 1990, 31)

2

Adam Brémský žil v 1.st., napsal čtyři knihy, v nichž se nacházejí důležité informace o polabských a pobalských Slovanech

9

9

LEGENDY A POVĚSTI STARÝCH SLOVANŮ

O tom, jak si Slované představovali např. vznik světa, člověka anebo ďábla existují

legendy a pověsti, které se na různých územích liší, avšak základ mají

většinou stejný.

Staří Slované se domnívali, že svět vznikl nechtěnou spoluprací Boha a satana v díle stvoření. V ústní tradici si zachovali i následující legendu: Na počátku všeho bylo pouze moře. Vedle sebe tu stáli Bůh a Satan. Podle jedné verze chtěl satan sám vytvořit zemi, jiná verze zase hovoří o tom, že mu to bylo přikázáno Bohem. Satan, ať už z donucení nebo o své vůli, se potopil na dno moře, z něhož měl vylovit hrst písku, který měl sloužit jako prapočátek země. Byl to jen on, kdo se mohl dostat až ke dnu, protože měl potřebnou tíhu, kterou andělé nemají. Podařilo se mu to však až na třetí pokus, jelikož to dělal ve vlastním zájmu a ne ve jménu božím. Když vyplaval z moře, neměl písek jen v hrsti, ale také v ústech, aby měl možnost tvořit také on sám. Jeho chamtivost však byla ku prospěchu světa, písek v ústech mu neustále přibýval a jak jej satan vyplivoval a vykašlával, začaly se tvořit hory, pohoří, skály, pustiny a bažiny. Z hrsti písku, kterou odevzdal Bohovi, dal Bůh vzniknout čistým rovinám a úrodným polím. Tento mýtus se zachoval dodnes, i když se v některých slovanských oblastech nepatrně liší, např. v Bulharsku jsou boje mezi satanem a Bohem mnohem tvrdší anebo v Podněpří se pro změnu traduje, že satan byl na začátku všeho dobrým a spravedlivým andělem a až jeho lest s pískem a snaha o podvedení Boha jej učinila zlým a nenávistným. Svou podstatu si však celá legenda zachovává. (Váňa 1990, 52-53) V jiné pověsti o vzniku světa stojí místo satana a Boha dva ptáci. Haličská legenda vypráví o dvou holubech sedících každý na jednom dubě, které vyrůstají z moře. Jeden po druhém se potápí až na dno moře, odkud vynášejí zrnka písku a drobné kamínky. Pomocí písku tvoří zemi a vodu a z kamínků se vytvářejí obloha, slunce, měsíc a hvězdy. (Váňa 1990, 53-54)

Jednou z nejznámějších legend o stvoření člověka se nachází ve staroruském letopisu Povesti vremennych let, pocházejícím z konce 11.st.. Podle této legendy se Bůh na nebesích koupal v horké lázni, zpotil se a následně se otřel věchtem, který 10

1

shodil na zemi. Nedlouho poté se satan začal dohadovat s Bohem o tom, kdo z nich z věchtu ležícím na zemi stvoří prvního člověka. Po dlouhých rozpravách a hádkách se usnesli na tom, že člověka stvoří satan a Bůh mu vloží duši, která, až člověk zemře, poputuje k Bohu na nebe. Ve východoslovanských oblastech se zase traduje, že člověka stvořil sám Bůh, satan byl ale velmi rozhněvaný, že to nemohl udělat sám, a proto prvního člověka poplival svými slinami a tím způsobil všechno zlo a utrpení se kterými se člověk na zemi může setkat. (Váňa 1990, 56-57)

11

1

DÉMONOLOGIE

Démonologie je věda, která se zabývá démony, hříchy lidí a také vlivem démonů na lidský život. Existují dva základní prameny, z nichž lze čerpat poznatky o démonologii. Prvním pramenem jsou písemné památky, které na jedné straně naprosto odmítají a popírají existenci démonů a na druhé straně výpovědi lidí, kteří je viděli. Druhým, velmi důležitým pramenem, je lidová kultura a lidová slovesnost. Podle historiků byli démonické bytosti vytvořeny v paralelním, mimolidském světě, který nikdy nikdo nepoznal. Různé démony, jako např. sfingy, fénixe, sirény, kentaury a zejména pohanského boha stád Pana, začali lidé blíže poznávat skrze antickou mytologii. Všechny staré kultury v období starověku mají své doklady o démonických bytostech. Postupem času většina démonických bytostí splynula s křesťanským ďáblem, s postavami strašidel nebo umrlců.3

Lidé si vždy uvědomovali jejich sílu a nebezpečí, které přinášejí, proto se před nimi chránili. Jako ochrana před démony sloužily různé amulety, které lidé nosili nejčastěji na krku, lišily se tvarem a materiálem, podle toho jaký byl požadovaný účinek. Další ochranou proti zlé moci byly magické rituály, k nimž lidé používali různé předměty, nejčastěji šlo o figurky zvířat nebo lidí.

Jména démonů byla tabuová. Nikdo je nesměl vyslovit, aby je nepřivolal. V pověstech a legendách, které se tehdy vyprávěly, byla jména a popisy démonů z tohoto důvodu skryta. Ve většině případů se však jejich jména začala označovat zástupnými jmény. Často to byla křestní jména, zájmena, adjektiva nebo jména odvozená z latiny či němčiny. Ďáblovi se od té doby začalo říkat ‚zlý‘, ‚onen‘, ‚rohatý‘.

Podle křesťanských představ nemají démoni skutečné tělo, mohou na sebe brát různé podoby, ať už lidí, zvířat nebo věcí. Působí na lidské smysly. Člověk po setkání s démonem může mít zlé myšlenky a city nebo se v něm mohou probudit jeho zlé vlastnosti. Pro démony je charakteristickou vlastností převracet fyzikální zákony např. na vodě se netvoří kruhy, lidský hlas při přiblížení slábne, vzdalující se postava roste nebo vůz s plným nákladem je lehčí. 3

<www.wikipedia.cz>

12

1

Démon je v mytologii a náboženských představách nadpřirozená síla, většinou lidem škodící. Jejich původ je sporný. V židovských spisech jsou otci démonů padlí andělé, kteří přestali poslouchat Boha. S ženami lidského rodu zplodili děti, jejichž těla byla zahubena při potopě a z jejich duchů se stali démoni (Soušek 1998: 41-49). Termín démonologie je kompozitum z řeckého daemon ‘démon‘, ‚ďábel‘ a logos ‚myšlenka‘, ‘slovo‘, ‚řeč‘, ‚rozum‘. Démonologie je ortodoxní součástí teologie, která vznikla ve středověku. Předmětem zkoumání démonologie je především zkoumání původu démonů a jejich působení na člověka. Klasifikací démonů se zabýval Francis Barret v knize The Magus (1801). U nás popisoval démonologii Josef Svátek: ,,Démonologie národní v ohledu tomto tak všestranně a hluboce vyvinuta, že to považováno za jakýsi zákon přírodní, aby každá voda, každý vrch a každý les svého ducha měli, kteří nijak ztenčení své původní přisouzení moci nestrpí a na lidech strašno si myslí, když do oborův jejich a tajemného konání všetečně vznikají.“ (Svátek 2001: 29-30). 4

V 16. století se věřilo, že každý démon je nejsilnější

v určitém období v roce, například Satan

v březnu, Lucifer v květnu, Belzebub v červenci. Popisy astrologických vlivů a postupy při vyvolávání démonů se

dochovaly

od

poloviny

středověku

v tzv.

5

grimoárech .

S démonologií je také úzce spojen pojem ‚antikrist‘. Antikrist je odpůrce Boha. Výraz antikrist se vyskytuje ve spisech Janových a označuje odpůrce a nepřítele Kristova a jeho církve, který nakonec bude potřen. Jan zdůrazňuje okolnost, že antikristé jsou falešní křesťané, kteří „byli v nás, ale vyšli z nás“, a zapírají Otce i Syna. S představou antikrista je nutno spojovat i jiná místa v Novém zákoně, i když se 4

5

Středověké zobrazení Antikrista Slovo grimoár pochází ze starofrancouzského gramaire, které má stejný základ jako francouzské grammaire

‚gramatika‘. Starofrancouzské slovo znamenalo ‚základní instrukce v magii‘. Nejznámější grimoáry pocházely ze 13- 17. století.

13

1

tu Kristův odpůrce neoznačuje vždy výslovně tímto jménem. Učení o antikristovi chce naznačiti, že dějiny křesťanství nebudou hladkým vývojem dobra a pravdy, ale že se dostaví odpadlictví a bludařství, které se ztělesní nakonec v antikristovi (ať už v osobě nebo v instituci), žádajícím naprostou poslušnost člověka, usurpujícím tedy práva a nároky Kristovy (Novotný 1992, 30).

V jiných slovanských jazycích je např. v bulharštině antìris ‚nejvyšší z ďáblů‘, indìchris ‚čert‘, ‚pohan‘ (Duková 94), stsl. Antichristъ ,nejvyšší z ďáblů‘, ‚čert‘, ‚pohan‘. Podle BER: II 78 a Filipové-Bajrové 1969 je do stsl. přejato ze středořeckého 3antíchristos.

14

1

PEKLO

Peklo se objevuje takřka ve všech světových náboženstvích v souvislosti s vírou lidí v posmrtný život. Bývá zobrazováno jako krajina, která má apokalyptický 6

ráz nebo také jako velká říše pod povrchem země,

kde vládne Ďábel. V této říši se nachází lidské duše, které tam trpí za své viny a hříchy, jichž se dopustily během svého života na pozemském světě.7

Je

to

nemilosrdného

tradiční

protiklad

podsvětního

nebe,

ďábla,

svět místo

nesnesitelného žáru, ohnivých muk, někdy i místo mrazivého chladu. Mnohdy má několik stupňů a sfér, podle druhů vykonávaných trestů a odpykávaných provinění (Becker 2002: 213 ).

V Bibli, v Novém zákoně je peklo popisováno jako spalující, neuhasitelný a věčný oheň, kam andělé uvrhnou duši každého, kdo do konce svého života odmítnul přijmout víru anebo se od Boha odloučil a následně umírá ve smrtelném hříchu. Duše takových lidí budou při posledním soudu vzkříšeny, aby mohly být odsouzeny na věčná muka do pekla. Bible dále říká, že lidé, kteří konali ve svém životě dobro a měli víru v Boha budou vzkříšeni k životu.8

V lidové mytologii se traduje, že člověk může vejít do pekla, aby zachránil lidskou duši a následně vyjít zpátky ven a přivést tak zemřelého člověka zpátky do života. Bránou do pekla mohou být jeskyně, tunely nebo různé jiné otvory v zemi. Jiné prameny hovoří o tom, že vchod do pekla se nachází za šípkovým keřem, odtud také pochází známé přísloví „Jdi k šípku!“9

6

Středověké znázornění pekla od Haralda von Lansberga, okolo roku 1180 <www.wikipedia.cz> 8 <www.wikipedia.cz> 9 <www.wikipedia.cz> 7

15

1

Papež Kliment, svatý Ambrož nebo svatý Jeroným byli autoři prvních výkladových textů křesťanství, ve kterých se zmiňují o existenci víry a o trestu pekla, jenž je neodvolatelný. Hlavní představitel řecké církve Řehoř ve 4.st., stejně jako už Alexandrijské texty ze 3.st. tvrdily, že trest pekla by měl být jen na čas a spíše duchovní než fyzický. Zastávaly názor, že i ten nejhříšnější člověk by mohl být spasen a poslán do ráje. O několik století později roku 543. n.l. se konal jeden z prvních ekumenických koncilů10, na tomto sjezdu se celá církev shodla na tom, že všem bezbožníkům a hříšníkům patří nikdy nekončící trest v pekle. Jiný pohled na peklo přináší Lutherova11 reformace v 16.st.n.l.. Martin Luther věřil, že hříšné duše podstupující strašlivá utrpení jsou jakousi pouhou metaforou. V 17. a 18. st.n.l. se opět objevuje obraz skutečného pekla. Může docházet k fyzickému i psychickému mučení, které si bezbožný člověk a jeho duše zaslouží. Oproti tomu v 19. st.n.l. se začíná prosazovat liberální protestanství vracející se ke spasitelským tezím ze 3. st.př.n.l, které jsou obsaženy v alexandrijských textech.12

JAZYKOVÝ VÝVOJ

Český jazyk

Ve Staročeském slovníku se píše, že peklo je ‚posmrtný příbytek věčně zavržených (hříšníků, ďáblů), zvl. k jejich trestání ohněm‘ (ESSČ, Gebauer). Peklo jest duchovnie propast, totiž pohřiženie duše v temnosti a zbavenie věčného světla (ESSČ, Gebauer). Ojediněle též plurál ‚pekelné mocnosti, ztělesnění protibožské moci, ďáblové ap‘.( ESSČ, Gebauer). Z teologického hlediska Gebauer říká, že je to: „dílčí posmrtný příbytek duší jisté kategorie

nebo také předpeklí, limbus, až do Kristova zmrtvýchvstání

posmrtný příbytek spravedlivých“ (ESSČ, Gebauer).

10

Ekumenický koncil je setkání všech biskupů a celé církve. Martin Luther byl německý teolog, kazatel a reformátor, zakladatel protestantismu, autor řady duchovních, politických, pedagogických spisů, církevních písní a překladů. Jeho nejvýznamnějším dílem je překlad Bible do němčiny 12 <www.magia.ic.cz> 11

16

1

V českoněmeckém slovníku Jungmann píše, že ‚peklo‘ je místo věčným mukám oddané nebo také místa, ve kterých urny pohřbeny bývají, nosí nejčastěji jména pekla v Polsku a Slezsku (Jungmann II, 58). Adv. pekelně ‚pekelným způsobem‘ (Jungmann II, 58), f. pekelnice ‚pekelná královna‘ neboli ‚bohyně od pohanů stvořená‘. (Jungmann II, 58). Pekelník ‚pekelný bůh‘ nebo ‚král, jakéhož sobě pohané zamýšleli‘, ‚obyvatel pekla‘ (Jungmann II, 58). Jiný výklad také je ‚hromský kluk‘, ‚zlý člověk pekla hodný‘ (Jungmann II, 58) adj. pekelný ‚jest z pekla‘, pekelná dračice, pekelný pes, pekelné jezero, pekelný oheň (Jungmann II, 58), verb. peklugi, peklugovati ‚často peklo říkám‘, ‚zdržovat se na zlém místě‘ (Jungmann II, 58).

V PSJČ se píše, že jde o místo, kde podle křesťanského učení zlý andělé hříšní lidé po smrti trpí věčné tresty. Ty máš ale nápady z pekla (PSJČ IV,175). Expr. je to ‚mučivý trýznivý duševní nebo tělesný stav nebo velké množství něčeho nepříjemného‘. Adj. peklorodý ‚zrozený v pekle‘(PSJČ IV, 174), adj. peklovaný (PSJČ IV, 174), expr.f. peklovina ‚trampoty, nesnáze, těžkosti‘ (PSJČ IV, 174), adj. pekelní ‚pekelný, pekelnický‘ (PSJČ IV, 174), adv. pekelnicky (PSJČ IV, 174), subst. pekelnost ‚souhrn vlastností‘, ‚pekelný‘ (PSJČ IV, 174), adj. pekelný ‚ďáblův‘, ‚ďábelský‘, ‚velmi zlý‘, ‚velmi zlomyslný‘,‘ zlovolný‘, ‚škodolibý‘, ‚uštěpačný‘, ‚zlořečený‘, ‚proklatý‘,‘děs hrůzu budící‘, ‚svrchovaně nepříjemný, ‘obrovský‘. Budu mít pekelnou radost (PSJČ IV, 174), adv. pekelsky (PSJČ IV, 174), adj. pekelský ‚pekelný‘ (PSJČ IV, 174) , expr. zdrob. peklíčko (PSJČ IV, 174), verb. pekliti se lidově ‚zlobit se s někým nebo s něčím‘ (PSJČ IV, 174). Peklit se, peklovat se ‚zlobit se‘, ‚trápit se‘, ‚ostouzet se‘ (SSJČ IV, 548).

Ostatní slovanské jazyky

Slk. peklo ‚podle náboženských představ místo věčného zatracení, věčného ohně, věčných hrozných muk v posmrtném životě‘, přen. expr. ‚velké utrpení, hrůza; nepříjemnosti, těžkosti; místo utrpení‘, hovor. expr. ‚ dělat p. vyvolávat rozbroje, nepříjemnosti, spory‘, lid. ‚vyhloubené místo u pekařské pece‘, adj. pekelný ‚podle náboženských představ pocházející z pekla, přisluhující peklu‘,

expr. ‚hrozný,

strašný‘, pekelný stroj ‚časovaná třaskavinová nálož, používaná při atentátech‘, expr. adv. pekelne ‚hrozně, ohromně, velmi‘, expr. pekelnosť ‚ zloba‘; pekelník ‚domnělá 17

1

bytost ztělesňující zlo, čert, ďábel‘ přen. expr. ‚nadávka zlému, zlomyslnému, nelidskému člověku‘, pekelnica ‘zlá, zlomyslná, nelidská žena‘, adj. pekelnícky, adv. pekelnícko.

P. piekło ‚peklo‘, verb. nedok. piekłować ‚dělat rámus, vztekat se, zlobit se‘, f. piekielnica

‚ďáblice, čertice, pekelnice‘; zool. ‚ouklejka pruhovaná/ Alburnoides

bipunctatus‘, hovor. adv. piekielnie ‚ďábelsky, pekelně‘, piekielnik ‚ďábel, čert, pekelník, neřád, potvora‘, adj. piekielny ‚pekelný, náležející peklu‘, verb.nedok. pieklić się hovor. ‚zlobit se, dělat peklo, řádit‘.

ETYMOLOGIE

Termín peklo má slovanský původ. Příbuzná slova u jiných Slovanů jsou stsl. pьcьlъ ‚smůla‘, r.-csl. pьcьlъ ‚smůla‘‚dehet‘, slc. peklo r. arch. peklъ, r. již. a záp. péklo , ukr. péklo, st. p.pkiel. n.p. pěklo, luž. pjeklo, sch. pakao, ve staré češtině bylo adjektivum pkelný ale pkelník je pak smolař. Může se tedy vyjít z tvarů pьklъ v mask., zde se stala změna v příponě –ъlъ, ьlъ. Místo původního –lъ, neutrum se nachází nyní pouze v západní a východní slovanštině. Význam ‚smůla‘ se vyskytuje v jižní části a je doložen v ruštině a češtině. Význam ‚peklo‘ pochází z němčiny, je to představa o pekle jako o místě, kde se hříšníci trápí v horoucí smůle, ke Slovanům přišla tato myšlenka od západu s křesťanstvím. Slovo samotné je asi přejaté. Pьkъlъ souvisí s latinským pix ‚smůla‘(Machek 1997, 441-442).

P. piekło, r., st. a dial. péklo, srbocharvátským pàkao, řeckým píssa. Toto všechno pochází z indoevropského kořene *pik-, není však zcela jasné, zda jde o genetickou příbuznost, či nějakou výpůjčku. Význam peklo ‘sídlo ďábla’ se po vzoru středohornoněmeckého pech ‚smůla‘ i ‚peklo‘ vytvořil na základě představy, že hříšníci v pekle trpí ve vroucí smůle (Rejzek 2001, 457).

18

1

FRAZEOLOGIE13

Až čert umře a peklo shoří - nikdy to neudělat Jdi do horoucího pekla - odmítnutí: táhni, seber se a jdi To je moucha do pekla - nepatrná pomoc Jedním okem kouká do pekla a druhým ke všem čertům – šilhá Zaskočil do pekla (schůdno mu bylo) - odbočil v řeči od hlavního tématu Ten chodil do pekla do školy - je zlý, chytrý Dláždit někomu cestu do pekla - svádět někoho ke špatnostem Nohy mu visí do pekla - licoměrník, svatoušek Nohy mu koukají z pekla - licoměrník, svatoušek Mít z pekla štěstí - mít, veliké, nečekané štěstí Z pekla by se vylhal n. vylže se čertům z pekla - je to velký lhář Dělat (n. zdvíhat) peklo - dělat pohoršení, zlou krev, zlobit, rozčilovat se To je z pekla práce - velmi obtížná Proletěla peklo - má rezavé vlasy Mít – s někým – (hotové, živé, učiněné) peklo - veliké soužení, trápení s ním mít Být zralý pro peklo - být zlý; mít špatnou povahu Tomu ani v pekle nebude zle - má v životě štěstí Do nebe nesmí a v pekle ho nechtějí - nemůže umřít; dlouho (n. těžce) umírá Být v pekle – je to v pekle - je to pryč, ztraceno apod. Smrdět peklem - mít čertovské, zlé, záludné úmysly Posílat – někoho, něco – do horoucích pekel - posílat pryč; proklínat; nadávat na někoho Tlouci se (n.chodit) po všech peklích - bůhvíkde chodit

13

Zaorálek 1947, 156

19

1

ČERT

Čert je jedna z nejdůležitějších a nejčastějších postav lidové obyčejové a slovesné tradice. Navazuje na představy prapředků o škodlivých a zlých bytostech, které se vytvářely celá staletí a působením křesťanství nakonec splynuly s ďáblem. Ve středověkém umění je symbolem pokušitele, objevuje se ve vnější podobě, která se postupně utvářela pod vlivem

pohanských

představ

a

vykrystalizovala

přibližně v 15. století (Encyklopedie 2007,105-106). 14

V dnešní době ho chápeme jako pohádkovou bytost žijící v pekle někdy také v lese, v mlýně či ve skále. Čert je zobrazován v lidské podobě, chlupatý, špinavý, kulhající, s rohy ve vlasech, s pařáty, ocasem, kopytem a drápy na rukou. V pozdním středověku má také netopýří křídla. V rukou mívá často buď sekeru nebo trojzubec v červené, zelené nebo černé barvě. Oblečen bývá v černých rozedraných hadrech nebo také v myslivecké uniformě. Lidoví tvůrci jej ztvárňují ve spojitosti s adventním nebo masopustním obdobím - příkladem může být maska čerta v mikulášské a masopustní obchůzce, figurka čerta vytvořená ze sušeného ovoce.

Čert dokáže měnit svou podobu, nejčastěji je to černá kočka. Jeho posláním je chodit po světě a shánět duše nepoctivých lidí. Vždy jim nabídne nějakou službu či věc, po které dotyčný velmi touží. Jedinou podmínkou je podepsat vlastní krví úpis, který říká, že si za určenou dobu čert přijde pro jeho duši a odnese ji do pekla. V pekle se pak duše zváží, aby náhodou nedošlo k omylu. Velmi často je také popisován jako hlupák. Nejznámějším příkladem jsou pohádky a povídky o hloupém prosťáčkovi Honzovi, který čerta vždy přelstí. Ne vždy je proto chápán jako záporná bytost, v některých pohádkách je to dokonce kladná postava, která chce potrestat lidskou zlobu a pomáhá lásce a spravedlnosti. Čerti byli také výborní stavitelé. Podle legend 14

Vyobrazení čerta v Kodexu Gigas, 13.st.

20

2

postavili například hrad ve Dvoře Králové nad Labem nebo mosty a brány v Lanšperku a Dobříši. Orali brázdy, kupili kopce a zanechávali stopy v kamenech (Jihlava, Humpolec, Velké Meziříčí).15

Podle starých legend se čert objevil na zemi proto, že se Lucifer pohádal s Bohem, na nebi proběhl neúspěšný převrat, který skončil pádem padlých andělů z nebeské výše pod zemi. Tam si založili nám známé peklo a odtud chodili na svět pokoušet lidstvo.

JAZYKOVÝ VÝVOJ

Český jazyk Ve staré češtině se setkáváme nejčastěji s výrazem črt tedy ‚čert‘, ‚ďábel‘, ‚démon‘, ‚zlý duch‘ (Čert v toho Strachkvasa vstúpi, donyudz dušě, dotud z ňeho nevystúpi. Gebauer I, 187). Posesivní adjektivum je pak črtóv znamenající čertův (Gebauer I, 187). Jan Gebauer ve svém Slovníku staročeském uvádí toto slovo psané i jako czrt (Motlitby z počátku 15. stol., Rukopis strahovské knihovny z poloviny 15.stol.: By czrt byl v čí mysli) (Gebauer I, 187). Objevuje se i psaní czrrt v Hradeckém rukopise: Vládyky ješče viece (zloději jsú), ke wſyem czrrtom spieše chtiece (Gebauer I, 187)). Zde i nom. pl. czrrtie. Další psanou podobou je czirt (že by tělo czirtie vzěli; Gebauer I, 187), czyrt (Aby sě jemu neposmievali tak lidé jako i czyrtye; Gebauer I, 187) a czert (Baby skřietkem k czertu vzletie. Gebauer I, 187). Ve slovnících 19. stol. nacházíme další významy slova čert, jeho deriváty a deminutiva. V Jungmannově Česko-německém slovníku jsou demin. čertík, čertíček, čertička ,hromský, čertovský chlapec či děvče‘(Jungmann I, 282), femininum čertovka, čertice‚ ,ženský ďábel, zlice‘ (Ta žena jest vtělená čertice. Jungmann I,283), čertovina ‘nezbednost’ (Toť je zběř a čertovina všecka všudy proklatá.

Jungmann I, 283).

Adjektiva k čert: čertovský, čertovitý (Jungmann I, 283). Čertkus nebo čertův kus, čertakus/Succisa je bylina, která má své jméno

podle kořene, který jako by byl

odkousnutý. To pověrčiví lidé připisovali ďáblovi, který prý kořen okusoval a využíval 15

<www.wikipedia.cz>

21

2

k čarám (Jungmann I, 283). Podle jiného výkladu se jedná o koření svatého Petra/Cichoryum intybus, rostlinu řádu chrastovcovitých (Jungmann I, 283). Od čertkus je odvozeno adj. čertkusový (Jungmann I, 282). Další bylina zapáchající po česneku nebo také ztvrdlá míza této byliny ozant, azant z rodu Ferula asa foetida se ve staré češtině nazývá čertovo lejno nebo čertovo hovno (Jungmann I,283). V Národopisné encyklopedii Čech, Moravy a Slezska se čertovo lejno charakterizuje jako ,smrduté gummi – zaschlá šťáva okoličnaté rostliny, která se dováží z Přední Asie a Íránu‘ (Encyklopedie 2007, 106). Čertovo lejno se užívalo při křečích, k výrobě masti na zhmožděniny, ve staročeském lékařství se podávalo s vínem při porodu nebo také jako vykuřovadlo (Jungmann I, 283). Čertovo mléko je známá rostlina kolovratec (Jungmann I, 283). Čertoplach/ Agaricus integer je houba, která působí dávení (Jungmann I, 283). Kott ve svém slovníku navíc uvádí čertovník

‚ďábelník‘ a žertovné

čertakusadrobet ‚všechno možné dohromady a ještě kus k tomu‘(Kott I, 173).

V nové češtině je čert také zlý duch, ale poněkud žertovnějšího rázu (SSJČ I, 188). Objevuje se v názvech věcí, ne každému příjemných. Typickým příkladem je čertovo koření ‚tabák‘. Někdy označuje neurčité množství něčeho: Za to koupil bych i ďábla s čerty dohromady (PSJČ I,309). Může být také ve výrazech záporu: Oni tomu ti páni čerta rozumějí (PSJČ I,309). Příruční slovník jazyka českého uvádí také spojení čertův likér ‚lihový nápoj, například rum‘(PSJČ I,309). Čertův spár či čpár je ‚rostlina plavuň vidlačka/ Lycopodium clavatum ‚, čertovo žebro ‚kapradí‘ (PSJČ I, 310). Další rostlinou je čertiroh. Věřilo se, že má kouzelnou moc: Nosí-li ji kdo na těle a žádá-li bližnímu zlého, stane se tak (PSJČ I, 310). Čertice je v PSJČ nejen ‚zlá žena‘, ale i ‚žena bujná a veselá‘ (PSJČ I,310). Téhož významu je i čertisko n. (PSJČ I, 309). Subst. čert se užívá při označení neurčitého množství něčeho (Máme těch mudrců na všecky čerty mnoho - PSJČ I, 309) nebo ve výrazech záporu (Dyž prej má dát slípkám vody, nadává, že šak jich čert nevezme – nic se jim nestane (PSJČ I, 309) nebo při klení (Čert aby do toho (PSJČ I, 309). Demin. čertíček je ‚živé, nezbedné dítě‘, ale také ‚druh hračky‘ (PSJČ I, 310). Demin. črtek je také příjmení (SSJČ I,188). Adj. čertův, čertí a čertový. Poslední znamená také ‚zpropadený‘(PSJČ I, 310). V českých dialektech se vyskytují i toponyma Čertoryje (PSJČ I, 310), Čertoryja (PSJČ I, 310). 22

2

Ostatní slovanské jazyky Slovenský jazyk má označení čert‚ v náboženských představách zlá, nadpřirozená bytost, zosobnění zla, zlý duch, ďábel, satan (zobrazuje se s kozí bradkou, s rohy, kopyty a chvostem)‘, přen. hovor. ‚o škodlivých, nepříjemných, nelítostných věcech, o nepřátelské síle k člověkovi, o neštěstí, apod.‘; obyčejně se vyskytuje v přirovnáních, pořekadlech a příslovích, expr. ‚zlá, zlostná, krutá anebo příliš živá, mazaná osoba, nebo zlobivé dítě‘. Expr. se používá při označení něčeho neurčitého, hovor. se používá ve výrazech vyjadřujících nesouhlas, zápor, popírání, rozhořčení (často v kletbách). Vyskytuje se i v lidových názvech: čertova koža ‚druh silné látky‘, čertovo lajno ‚druh drogy‘. Subst. čertisko, pejor. čertica ‚zlá, zlostná, zuřivá, jedovatá, zlomyslná anebo mazaná, vrtošivá žena, potvora‘, expr. ‚krásná, svůdná žena, ďáblice‘. Str. zdrob. hypok. čertíča ‚malý čert‘, přen. žert. ‚neposedné, nezbedné dítě‘, zdrob. čertík ‚malý čert‘, fam. ‚neposedné, nezbedné dítě‘, tech. slang. ‚druh stavebního nářadí‘, čertina f. expr. zříd. ‚čertice, nezbednice‘, čertisko ‚čert“ , čertiť sa ‚hněvat se, zlobit se‘, načertiť sa, rozčertiť sa ‚rozhněvat se, rozzlobit se, být jedovatý‘, čertkus ‚bylina rostoucí na vlhkých loukách/Succisa pratensis‘; adj. čertkusový, čertkusok ‚bylina rostoucí na vlhkých loukách, bažinách/Succisella inflexa‘, expr. čertovica ‚lihový nápoj, pálenka‘, expr. čertovina ‚tuhý lihový nápoj, tuhá pálenka‘, hovor. expr. ‚něco nekalého, zlá, čertovská věc, šibalství‘, expr. adj. čertovský ‚připomínající vlastnosti čerta, ďábelský‘, adv. čertovsky16. Str. subst. čertovstvo ‚šibalství, čertovina‘; p. czart zast. ‚čert‘, užívá se zpravidla v nadávkách, adj. czartowski zast. ‚čertovský‘, czartopłach bylina Pupava bezlodyžná /Carlina acaulis.

Pojem čert se vyskytuje v jihoslovanských jazycích, kde by ho snad bylo možno vidět ve slovinském čŕt ‚nepřátelství, nenávist‘.

Vyskytuje se ve všech východoslovanských jazycích: str. jenom jako příjmení Čertъ, hydron. Čertoryja ‚řeka‘, r. čërt, adj. čёrtov , komp. čertopolóch ‚trávy druhu Cirsium carduus‘, čertorój ‚rokle, výmol vyhloubený vodou‘, toponyma Čertoľje, Čortorij, Čertoroj, Čertoryja a Čertoreja (StrS z r. 1495); br. čort, adj. čortaŭ 16

Snoj 1997, Slovenski etimološki slovar

23

2

‚čertovský, čertův‘, komp. čortapalóch ‚kdo plaší, zahání čerta‘, ukr. čort, adj. čórtiv ‚čertův‘, komp. čortopolóch byliny Pupava bezlodyžná/Carlina acaulis, Řepeň trnitá/Xanthium spinosum a Bodlák nicí/Carduus nutans‘. Také ve všech západoslovanských jazycích nacházíme toto slovo: č. čert, slk. čert, dial. čort, hl. čert, dl. cart, p. czart, vše ‚čert, běs, zlý duch‘, v polštině také adj. czarci ‚čertí‘, komp. czartopłoch bot. ‚Carlina acauris‘, hydron. Czartoryja ‚jezero v povodí Visly‘.

ETYMOLOGIE 17

Stč. črt, č. čert, slk. čert, p. czart, hl. čert, dl. czart, r. čёrt, ukr. a br. čort. V jihoslovanských jazycích se toto slovo nevyskytuje. V křesťanství to byla tabuová náhražka slova ďábel. Při výkladu slova čert se dosud vycházelo ze znaků, které mu připisuje křesťanství a to ‚černý, čaroděj, zlý, prokletý‘ atd. Z etymologického hlediska zde narážíme na obtíže. Hlavní potíž je v praslovanském *čьrtъ ´čert´a označení barvy *čьrnъ ‚černý‘, protože v polštině, češtině a hornolužičtině czarny, černý a čorny znamená i ´čerta´ a s tím spjaté praslovanské *čara ´kouzlo´ a jeho příbuzné litevské keréti ´očarovati zlým pohledem´ je z hláskových důvodů obtížné a těžko přijatelné. Podobně je tomu i u spojení s latinským curtus ‚krátký‘, ‚zkomolený‘, které vychází z podoby čerta jako tvora zmrzačeného nebo chromého (Berneker 172, Machek ESJČ 99, 620, Sch-Šewc, Zsl XVII, 369-371 a Sch.-Šewc 1, 112-114). Jiný výklad vychází z ie. kořene * sker- ´řezat´ a *čьrtъ chápe jako participium préterita pasiva (‚odřezaný, zmrzačený‘). Není však jasné, od kterého slovesa by měla být taková participiální forma utvořena.

Z pohledu křesťanství a pohanské mytologie je zde nápadná shoda slova ´čert´ se slovanskými ´povětrnicemi´, i když ty podle názorů některých vůbec nepatřily k ústředním démonickým postavám slovanské mytologie. Přesto se čert a vítr chápou 17

Schuster- Šewc, 1978

24

2

jako jedno a totéž. Podle jedné z mnoha teorií je ďábel přirovnáván k větru nebo dokonce chápán jako vítr.

Je možné spojit praslovanské *čьrtъ s praslovanským

*skorъ ´rychle, spěšně´. Ovšem i toto spojení je hláskově obtížně vysvětlitelné. *Čьrtъ bývá také spojováno s praslovanským *chrtъ,

což v živých slovanských jazycích

znamená ´druh psa, vyznačujícího se rychlým během, chrt´. S rozšířením křesťanství byl původní motiv slovanských povětrnic, tedy větrných démonů překryt novými druhotnými sémantickými znaky ovlivněnými křesťanstvím a zahrnut do představy ďábla jako ztělesnění zla a pekla. Sch.-Šewc odmítá spojení s jihoslovanskými tvary (sch. cŕtiti ‘zaklínat‘, ‚proklínat‘ a sln. čŕt ,‘nenávist‘, ‚nepřátelství‘, čŕtiti ,‘nenávidět‘), které jsou obvykle uváděny ve stejné souvislosti. Významy jako ‚nenávist‘, ‚znepřátelení‘, ‚zaklínat‘, ‚proklínat‘ nejsou totožné s výchozím významem ‚rychlý‘, ‚větrný‘. Patří litevské slovní rodině i-kìrti ,oškliviti si‘, kyréti ,‘rozzlobit se‘ a někdy jsou mylně uváděna v souvislosti s výkladem slova *čьrtъ. K tomuto omylu mohlo dojít tím, že se vyšlo z druhotných významových prvků ( čert jako ztělesnění zla).

FRAZEOLOGIE

Baba jest horší nežli čert (Jungmann I, 285). Ani čert, ani pivo (o lidech nezbedných, svévolných) (Jungmann I, 285). Líhá na čertově plachtě - je chytrý ( Kott I, 176). Čiň čertu dobře, on se ti peklem odmění – zlý člověk je nevděčný (SSJČ I,308) Dej čertu prst a chce tě celého – počátek zla je často nepatrný (SSJČ I, 309) Tak mi čert nedal dobře dělat – dal jsem se svést (PSJ I, 309) Hospodyně byla na groš jako čert na hříšnou duši – chtivá a lakotná (PSJČ I, 309). Nejčetnější frazeologismy má Zaorálek:18 Čert se (tu) hraje – je velmi nebezpečné Starý čert má svatbu – je silný vichr 18

Zaorálek 1947, 33-35, 707

25

2

Čert tě tam byl dlužen – nebylo tě tam třeba Čert o něho nestojí a Pánbůh ho nechce – je to zlý člověk; patrně o tom, kdo dlouho umírá Čert ho na vrbě strojil – je zlý, ničema Dělat – něco – aby čert na zlé neměl – dělat něco jen tak, aby se neřeklo, ledabyle Udělat – něco – až čert umře a peklo shoří – nikdy to neudělat To by v tom byl čert, aby … - to bych se na to podíval čertu n. kdyby čert na čertovi stál – stůj co stůj Už je čert odvázán – dostali jsme se do velmi nepříjemné situace Čert k ní chodí na radu – je chytrá Čert si ho poznamenal n. čert ho má rád – tj. pro jeho špatnost Tu čert spí (popadneš ho za ocas) – nedělej to, to je nebezpečné Ta ví, kde čert večeří – je to klevetnice Chodit (n. jezdit) kudy čert káže – chodit po nebezpečných místech Vědět, kde čert vejce snese – být velmi chytrý, důvtipný Čert se do něho obul – je nezvedený Čert s ním šije – je nezbedný Když se tvůj čert narodil, můj už chodil okolo lavice – jsi ještě nezkušený, mladý; na mne nestačíš Dělat – něco – kdyby čert na koze jezdil – děj se co děj, přes všechny překážky Jsou čert jako ďábel – jsou stejní Čert na tom má ruku n. na tom sedí – říká se o věci, kterou nelze najít Už se na něho chystá čert – už brzy zemře (o zlém člověku) Čert se ho už dočkal ( n. čert ho už vzal odnesl) – umřel (o špatném člověku) Dřív pojede čert na praseti, než… - to se nestane tak brzy n. nikdy Čert nedal – někomu – dobře dělat – někdo se dopustil chyby Když byl čert malý chlapec (n. malé pachole) - velmi dávno Čerta tomu nerozumím – vůbec nerozumím Chlupatého čerta dbám – vůbec ničeho nedbám Být na místo čerta – působit samé pohoršení; být nezbedný, zlý Snědl by čerta kus – je to veliký jedlík Byli u jednoho čerta na radu – jsou stejní I bohu svíčku i čertu oharek – být obojaký, vypočítavý 26

2

Utekla čertu z bělidla – špinavá, černá, nehezká žena Vybere čertovi mladé, kdyby na hnízdě seděl – je to veliký chytrák Vybral čertovi mladé – je to veliký dareba Čertu svíčku zapálit – nepřítele si naklonit darem, zdvořilostí Jdi k čertu (n. ke všem čertům) – odmítnutí: táhni seber se a jdi Vyhánět čerta ďáblem – zlo zlem zažehnávat; marně se namáhat Drží Pána za nohy a čerta za rohy – je to pokrytec Jednoho čerta vyhnat a deset jiných vehnat – zahánět nějaké zlo ještě větším Malovat čerta na zeď - strašit, lekat, připomínáním nepříjemných věcí Starého čerta – někomu – dát – nic mu nedat Snědl by čerta ( i s rohama n. s odřenou hlavou) – je velmi hladový Mít čerta v těle – mít divokou, nespoutanou, vášnivou povahu Čerta by vzal, kdyby se mu netřepal – je to veliký zloděj Neříci čerta ani ďábla – neříct nic Kolíbat čerta – komíhat v sedě nohama Čerta by z pekla vyloudil – má dobrou vyřídilku; dosáhne všeho, co chce Zavadit o čerta – zaklít Nestáti za starého čerta – nestát za nic Neříci čerte ďáble – neříct nic Na čertu líhá, na ďáblu vstává – stále kleje Po čertu droby sežere – je to žrout nenasyta Topit čertem – mít nekalé úmysly To smrdí čertem – je to nebezpečné S čertem se poradit (n. potázat) - špatně se poradit Mluví dvakrát do roka s čertem – je chytrá (Všichni) čerti v něm šijí – o neposedovi, nezbedovi, rozpustilci (Všichni) čerti se tam žení (n. perou) n. čerti se tam utrhli – je bouře, ošklivé počasí I kdyby v tom čerti byli – stůj co stůj Berou ho všichni čerti – rozčiluje se; vzteká se Kam ho sem čerti nesou? - co tu chce, co tu pohledává, do čeho se to pouští, plete? Už ho čerti melou (n. drou, smaží, praží, perou, žerou, odnesli) – už umřel (o špatném člověku) 27

2

Kouká mu z každého oka devět čertů a desátý luciper – je to dareba Ten je za devět čertů – je velmi chytrý Je po tom sto čertů – nestojí to za nic Býti tu, kde všem čertům ocasy svazovali – být chytrý, mazaný, vykutálený Vylže se i čertům z pekla – je to veliký lhář Šel ke všem čertům – umřel (o špatném člověku) Posílat ke všem čertům – proklínat; s klením zahánět Vybral troje čerty a o trojích ještě ví – je to veliký darebák Kutit čerty – zamýšlet čertoviny Mít - něčeho, někoho – na čerty – mnoho, do omrzení toho míti Jít v čerty (do pekla) – sebrat se a jít Být v čerty – být pryč; být ztracen Po čertech drahý, po čertech málo – velmi drahý, velmi málo Chodit po všech čertech – bůhvíkde chodit Jako čert – lakomý, mlsný, chytrý, těžký, smrdutý, tvrdý Zmizel, coby ho čert vzal – ztratil se beze stopy Jako čertu na ofěru – přišlo to nazmar; rychle to bylo rozebrané Dětí jako čertů – velmi mnoho Rychle jako čerti, umí to jako všichni čerti, kouká se jako sto čertů Je na peníze jako čert na hříšnou duši – lakomec Osopuje se na něho jako čert na hříšnou duši – hrubě, drsně, nemilosrdně Bojí se ho jako čert kříže – velmi se ho bojí Vyletěl jako čert z pekla – vztekle Jela, jako když ji čert nese – rychle Je tam, jako by čert vyletěl – pusto Je tam, jako když čert z postele vylítne – nepořádek Drží slovo jako čert půst – nedrží, je věrolomný Vršek, jako by tam čerti baby do pekla tahali – srázný Hledí jako čert do bahně – zamračeně, nevrle, rozpačitě Běží jako čert k židovi – rychle, pospíchá S kraje jak čert židy bere – bez výběru, jedno vedle druhého Povětří, jako když se čerti žení – nečas Leze jako čert ke kříži – nerad, nechce se mu do toho Dovádějí, jakoby čerty s řetězu pustil – nezbedně, divoce 28

2

Má všeho dost jako čert plev – má hojnost všeho

V Čechách již v dávných časech vznikaly různé pohádky, povídky a legendy o čertech. Zejména v minulém století se různí filmoví režiséři předháněli, kdo natočí lepší pohádku s motivem čerta. Všechny pohádky byly natočeny podle knižních předloh známých spisovatelů. Jedna z nejznámějších je například S čerty nejsou žerty (Hynek Bočan, 1984); byla natočena na motivy pohádky Čertův švagr od Boženy Němcové. Další známou filmovou pohádkou jsou Hrátky s čertem (Josef Mach, 1956) podle divadelní hry Zdeňka Drdy. Jednou z posledních pohádek natočenu v roce 2010 je Čertova nevěsta od režiséra Zdeňka Trošky.

29

2

ĎÁBEL

V Bibli v Novém zákoně se satan a ďábel objevují jako synonyma. Například v evangeliu o Ježíšově pokušení na poušti, kdy se ho ďábel

19

(Satan) pokoušel

zlákat

k pýše

příslibem

bohatství a moci, čemuž Ježíš odolal, užívá Marek slovo satan,

ostatní

evangelia

slovo

ďábel.

V lidových

představách existoval názor, že se ďábel může nacházet v určitých věcech, místech a bytostech. Typickým příkladem může být had, drak, lev, bazilišek, kozel, kterého Slované začali považovat za představitele ďábla a odtud také vznikla pozdější představa ďábla jako stvoření zapáchajícího, chlupatého, s rohy a kopyty. Zjevovat se mohl v podobě mladého člověka, světce, nahého tmavého anděla,

mnicha nebo

dokonce kněze, aniž by ho někdo podezříval z toho, že je ve skutečnosti ďáblem.

Ve 4. století se začali objevovat lidé, kteří se zajímali o ďábla, byli jím fascinováni a někdy to vyústilo až v posedlost. Církev tyto lidi označovala jako kacíře a z toho důvodu se začal čím dál více uplatňovat exorcismus, tedy vymítání ďábla z těla a zlomení jeho moci. Brzy byli označováni za kacíře i lidé nevinní. V dalších letech byla oficiálně zavedena inkvizice, která pronásledovala a likvidovala kacíře a následně je zbavovala majetku, který připadl církvi.

Na počátku 13. století byla v klášteře v Podlažicích nedaleko Chrudimi napsána Ďáblova bible, Codex Gigas. Obsahuje například Starý zákon, Nový zákon, Kosmovu Kroniku českou, Izidorovu Encyklopedii, Židovské starožitnosti nebo Židovskou válku. Svůj název získala proto, že na konci rukopisu je vyobrazen právě ďábel. K této bibli se váže legenda o jejím vzniku: Byl to trest pro jednoho hříšného mnicha, který ji měl opsat za jedinou noc. Pokud by se mu to nepodařilo, byl by zazděn zaživa. Když se blížilo ráno, bylo mu jasné, že to nestihne, proto požádal o pomoc ďábla. Za odměnu vyobrazil mnich ďábla na konci bible. 19

Obraz Rafaela Santiho: Archanděl Michael poráží ďábla

30

3

JAZYKOVÝ VÝVOJ

Český jazyk Původní název ve staré češtině je diábel, z latinského diabolus, jako staroslovanské dijavolь (Gebauer I, 240). Latinské dia- je se staročeských tvarech psáno jako dyja- a dija-. Za dia- se používá v některých případech die- (ať jim dyebly neškodie). Nověji je za lat. dia- ďá- (Gebauer I, 240). Gebauer také uvádí vyskytující se příjmení jako Dyabel, Ďábel, Diebel, posesivní adjektivum diáblóv a demin. diáble, dieble ‚malý ďábel, ďáblík‘ (Gebauer I, 240). Ve slovnících 19. stol. nacházíme u subst. ďábel mnoho významů. Např. Jungmann uvádí významy ‚hlava a vůdce všech ďáblů‘, ‚satan‘ ‚Belzebub‘, ‚zlý nepřítel‘, ‚zlý duch‘, ‚nečistý duch‘, ‚poběhlý duch‘, ‚pokušitel‘, ‚svůdce‘, ‚protivník‘, ‚starý drak‘, ‚starý had‘ (Jungmann I, 323). Na vysvětlenou dodává: ,‚Sprostý lid sobě ďábla všelijak hrozně, černého, s rohama, s ocasem, a s nohama koňskýma představuje, a do všeho jej míchá, odkudž mnohé způsoby mluvení.“ (Jungmann I, 323). Uvádí také, že ďábel je: ,, u starých bohoslovů vyšší duchovní bytost zlému, že zlé jest, chtějie a lidi ke zlému svozujie, též dle domnění obecného lidu všeho mravního a často i všeho přirozeného zla příčina. Takových bytostí, původně dobrých a potom padlých anjelův, odkudž i zlí anjelé slovau, veliké množství přijalo a jimi peklo zlidněno“(Jungmann I, 323). Lhář jest a otec lži (Jungmann I, 323). Vedle stč. ďáblice f. uvádí Jungmann ďábelnice (Jungmann I, 323), Kott má navíc označení ďáblovnice, obojí ,žena posedlá ďáblem‘(Kott I, 43). K ďábelnici je ďábelník ,zlý nebo ďáblem posedlý člověk‘ (bláznů a ďábelníků jim nadávali Jungmann I,323). Adjektiva

jsou ďábelný (ďábelného strachu komu nahnati Jungmann I, 323),

ďábelský (ďábelské trety po své vůli provozovala Jungmann I, 323). Od ďábelný je pak odvozené substantivum ďábelství a ďábelnictví (Ďábelství slauly takové nemoci … Jungmann I, 324). U demin. ďáblík je uvedena rostlina ďáblík wětší a ďáblík bahenní z čeledi áronovitých (Jungmann I, 324). Oproti Gebauerovi je tu ďáblátko ,mladý ďábel‘ a augmentativum ďáblisko ,šeredný ďábel‘ nebo také nadávka pro zlobivé dítě. (Jungmann I, 324) Špatný, lstivý skutek je Ďáblovina je ‚špatný, lstivý skutek‘, ďáblovat znamená ,klít‘(Jungmann I, 324).

31

3

V PSJČ je ďábel popisován jako ‚zlá, nadpřirozená bytost‘, ‚nepřítel člověka‘, ‚zosobnění pokušení a pýchy‘ (PSJČ I, 350). Může označovat někoho neurčitého a libovolného (když jsme tak objížděli s pánem voliče a vyptávali se každého ďábla, s kým volí kdekoho PSJČ I, 350). Časté jsou různé kletby: To aby ďábel do toho. Ďáble. Přísahám ďábel. U ďábla. U všech ďáblů (PSJČ I, 350). Přeneseně také tak mluvíme obecně o zlém člověku: Zámečtí drábové byli učinění ďáblové (PSJČ I, 350). Někdy zesiluje zápor (Ďábla se starají o to, bude-li v našich rukách železnice, tj. nic se nestarají PSJČ I,350). Adj. ďábelský znamená ‚mimořádný‘, podobně jako ďábelný (mluvili o ďábelných nálezech (PSJČ I, 350) a ďáblovský (Nenárodní strana literátorů, která se ďáblovským úsilím o to stará podkopávat rozum i mravnost šlechty (PSJČ I,350). Méně známé je adjektivum ďábluslužebný ,sloužící ďáblovi‘ (věda moderní stává se modloslužebnou a ďábloslužebnou (PSJČ I, 350). V nové češtině se objevuje také zoologický termín ďábel medvědovitý/Scarophilus ursinus pro savce z čeledi vačnatců dravých, známého také jako tasmánský čertík (PSJČ I, 350).

Ostatní slovanské jazyky Vedle č. ďábel je v západoslovanských jazycích slk. diabol, podle církevního a náboženského učení ‚zlá, nadpřirozená bytost, zosobnění zla, nepřítel čověka, zlý duch čert, satan‘, často v pořekadlech, přirovnáních a příslovích, přen. o člověku s velmi špatnými vlastnostmi: ‚zlý, zlomyslný, zlostný, krutý člověk‘, hovor. označuje někoho nebo něco neurčitého, v některých spojeních vyjadřuje rozhořčení a kletí,

adj.

diabolský, adv. diabolsky, subs. diabolstvo, zdrob. diablik ‚malý ďábel‘ , fam. ‚živé, veselé, neposedné, nezbedné dítě‘, zdrob. expr. diabliček , zvel.diablisko, diabolizmus ‚kult satana, satanismus‘. P. diabeł ‚ďábel, čert‘, diabelec ‚zlý člověk, zloduch‘, přen. ‚ďábel (o bujném nebo zlém člověku)‘, hovor. ‚krám (Ŝeby kupić samochód, trzeba mieć jakieś talony czy inne diabły/aby si člověk mohl koupit auto, musí mít poukazy nebo nějaké takové krámy)‘; jako součást zaklení nebo nadávky; označení člověka ve výstředním oblečení 32

3

(maškara); ‚jeden‘ při srovnávání nebo vypočítávání, expr. diablisko ‚čert, satan, ďábel‘, zdrob. diabełek ‚čertík, ďáblík‘, f. diabełka, zdrob. diabłe, diablik ‚čertík‘, diabelstwo ‚ďábelství, ďábelská povaha‘, hovor. ‚neřád, čertův vynález‘, adv. diabelnie, diabelsko ‚ďábelsky‘, expr. adv. diablo ‚čertovsky, po čertech, zatraceně, sakramentsky‘, expr. hrozně, strašně, zatraceně, pekelně, po čertech‘, expr. adj. diabelny ‚ďábelský, pekelný, ohromný, zatracený‘, adj. diabelski ‚čertovský, ďábelský‘, přen. jako nadávka ‚zatracený, sakramentský‘, zast. adj. diabli ‚ďábelský, čertův‘, f. diablica ‚čertice, ďáblice‘, adj. kniž. diaboliczny ‚ďábelský‘. Luž. djaboł ‚zlý duch, satan, čert‘. Slovo se vyskytuje také v jihoslovanských jazycích v b. dial. djávol, gjávol, gjáol ‚čert‚ďábel‘, sln. djavo ‚ďábel‘. Ve východoslovanských jazycích je br. djábal ,zlý duch, čert, satan‘, adj. djábaľski ,ďábelský‘, djábaľščyna ,čertovina‘, ukr. dyjávol ,čert, satan‘, f. dyjávolka, dyjavolycja ,čertice‘, demin. dyjavolenjá ‚malý čertík‘, adj. dyjávoľs´ky ‚ďábelský‘, ustálené spojení do dyjávola! ‚k čertu!‘. Ve staré ruštině je doloženo dьjavolъ ‚satan‘, dьjavolьstvo, dьjavolьščina ‚ďáblova práce‘ (StrS 4, 397-8), demin. dьjavolenokъ ‚čertík, čertíček‘ (StrS 4, 397-8), adj. dьjavolij, dьjavolьsteij (StrS 4, 397-8), komp. dьjavoloplevelьnyj ‚ničící ďábla‘ (StrS 4, 397-8). Slovinský jazyk má s tan ‚čert, ďábel, zlý duch‘. Slovo se vyskytuje také v jihoslovanských jazycích, b. dial. djávol, gjávol, gjáol ‚čert‚ ďábel‘, sch.dijavol, dijavō, dijal, sln. djavo ‚ďábel‘.

ETYMOLOGIE

V bulharštině a v srbochorvatštině to je expanze z csl. dijavolъ nebo z varianty dьjavolъ. V církevní slovanštině jde o přejetí ze středořeckého diábolos ‚ďábel‘. Řecké 33

3

slovo se objevilo poprvé v Septuagintě20 jako kalk hebrejského śātān ‚ďábel‘ (ESJS 3, 132). Z církevní slovanštiny slovo expandovalo do str. dijavolъ (StrS 4, 397-8) a do rum. diavol (Tiktin 2,543). Řecké diabolos převzala latina (diabolus ‚ďábel‘). Z latiny pochází české ďábel, anglické devil a německé Teufel.

FRAZEOLOGIE

Čert jako ďábel, jsou oba černí (Jungmann: I, 323) Co nemůže ďábel dovésti, to baba vše hledí zvésti (Jungmann: I, 323) Vyhánět ďábla belzebubem, čerta ďáblem – jedno zlo potírat jiným, dělat marnou práci (PSJČ: I, 270). Bodejž tě ďábel měl s takým úporem. ( Jungmann I, 232) Nejvíce přísloví a přirovnání opět nalezneme u Zaorálka21: Kdyby byl ďábel na ďáblu – stůj co stůj Být čert jako ďábel – je to stejné Dělat – něco – aby ďábel čertu za zlé neměl – jen aby se neřeklo, ledabyle Ďábel mezi nimi zavichřil – znesvářili se Nebát se (čerta) ani ďábla – nikoho se nebát; nikoho n. ničeho nedbat Sloužit ďáblu – hřešit; žít nemravně Malovat ďábla (n.čerta) na stěnu – strašit, lekat připomínáním nepříjemných věcí Vyhánět čerta ďáblem (n. ďábla Belzebubem) – zlo zlem zažehnávat; marně se namáhat Na čertu líhá, na ďáblu vstává – stále kleje S ďáblem zápasit – zápasit se zlým pokušením Ďábli v něm sedí – je zlý, neposedný Posílat – někoho – ke všem ďáblům – proklínat někoho; zahánět ho s klením Říkat – něco – andělsky (n. ďábelsky) – po dobrém n. po zlém domlouvat; vysvětlovat 20

Septuaginta je nejstarší zachovalý překlad Starého zákona v řečtině, pocházející z Alexandrie z období asi od 3. do 1. st. př.n.l. 21

Zaorálek 1947, 39-43

34

3

Smrdí jako ďábel, jako sto ďáblů – silně, odporně Číhá naň jak ďábel na (hříšnou) duši – dychtivě, lačně Utíká jako ďábel před křížem – bázlivě, horlivě Tluče sebou jako ďábel v pekle – nevrlý, hněvivý Zamiloval se jako ďábel do suché vrby – vášnivě Je jako ďáblem posedlý – zlý, vzteklý

V období romantismu začali umělci věnovat pozornost ďáblovi jako typickému představiteli buřiče a rebela. Typická je například postava Mefista v dvojdílné veršované tragédii Johanna Wolfganga Goetha Faust. Také ve slavném faustovském filmu René Claira Ďáblova krása (1950) je ďábel předmětem obdivu. Zwarte Piet je ďábel holandského původu. Ďábel či čert z legendy o svatém Mikuláši je vypodobněn jako ten, který trestá neposlušné děti. V Holandsku jej Mikuláš spoutává řetězy a ďábel sype dárky do připravených punčoch.

35

3

BĚS

Běs je jméno démonického stvoření či ducha, které znamená hněv nebo zlost. Podle starých legend může způsobovat slepotu. Lidé si ho představovali jako ošklivě vyhlížejícího tvora pokrytého chlupy, s křídly a ocasem, na sobě míval temný plášť a byl cítit kouřem, někteří běsi měli zvířecí podobu a zjevovali se jen ve tmě. Některé prameny uvádí, že to byli duchové, kteří ve stavu extáze věštili. Útočili na zdraví a život lidí, lidé se jich proto vždy báli a někteří jim nosili i oběti. Spolu s šířením křesťanství nahradil částečně běsa ďábel a čert.22

JAZYKOVÝ VÝVOJ

Český jazyk Vyskytuje se ve všech západoslovanských jazycích je to běs, slk.bes, dl. běs, p.bies. V češtině dochází k následujícímu jazykovému vývoji: běs staroslovansky bêsь a pochází z kořene bhi- odkud pochází i báti sě, boju sě. (Jungmann I, 101)

Ve staré češtině se vyskytuje s významem ‚nečistý‘. Malý staročeský slovník uvádí stč. bís ‚zlý duch‘, ‚démon‘, ‚ďábel‘ (MStS, 43). Gebauer ve svém staročeském slovníku uvádí bies, bís (Gebauer I, 42). V elektronickém slovníku staré češtiny se objevuje pojem běsník a běsovník‚ člověk posedlý běsem‘, adj. běsový ‚ďábelský‘ (ESSČ, Gebauer), běsný se objevovalo v místních jménech.(Gebauer I, 42). V Deseti urbářích českých z doby před válkami husitskými z roku 1881 se vyskytuje Byesna a v Dějepise města Prahy z roku 1855 nacházíme zase Běsno. Substantivum běsině či běsnice je ‚žena posedlá zlým duchem‘(Gebauer I, 42). Ve staré češtině se objevuje také vlastní jméno bies (Gebauer I, 42). Kott ve svém slovníku doslova uvádí: ‚zlý bůžek pohanský, zástupce všeho zlého, jehož jméno v dobách křesťanských přeneseno na ďábla (ty vraže, běs v tě)‘(Kott III, 14).

22

<www.wikipedia.cz>

36

3

Ve slovnících 19. stol. je běs synonymum pro vzteklost. Slovesa běseti a běsniti znamenají ‚vztekat se‘ (Drnkachu meči jich v hrad, biesnichu protivo mečem z hada tesajucím Jungmann I,102). Stejný význam má běsnujovati (tato slova nejsau běsnujíeího se Jungmann I, 101). Femininum běsnice je ‚žena vzteklá a zlá‘ (A když k tej biesnici ke kralově dceři … Jungmann I, 102). Maskulinum běsník ‚zuřivec‘ (Vzem jednu stranu stuoly (šttoly) běsníku na hrdlo věsil (Jungmann I, 102), s tím spojená adjektiva běsovský a běsný ‚běsem posedlý, vzteklý‘ (Červík běsný anebo bláznivý… který do kůže i člověka i ováda rád se vryje Jungmann I, 102; duchů bludných a učenj běsowských Jungmann I, 103). Substantivum běsovství či běsovstvo je ‚posedlost běsem‚ ďábelství, čertovství‘(Jungmann I, 103). Běsovština je ‚čertovo plemeno‘, běsovyháněč ‚kdo vymítá běsy‘(Jungmann I, 103), běsnost je ‚vztek‘, ale také ‚nemoc vzteklina‘, která se vyskytuje zejména u volně žijících zvířat (Jungmann I, 103). Kott má navíc běsopudič ‚ exorcista, vymítač ďábla‘(Kott III, 14), běsnica

‚kořalka známá především na

Moravě‘(Kott III, 14) a demin. běsík (Kott III, 14).

V nové češtině se kromě již zmíněných významů a derivátů subst. běs objevuje ‚běsnění v podobě přírodních živlů‘, jako například běs větrů, bouře, vodní běs. (SSJČ I, 102). Zároveň může označovat prudké vzrušení, náruživost, nepříčetnost (bodejž tě běs, u sta běsů SSJČ I,103). PSJČ také uvádí, že běs má spojitost s prudkými duševními stavy (násilně přemáhaje rozpoutané běsy představ a myšlenek PSJČ I, 102). Adv. běsivě znamená ‚zuřivě‘ (Vichřice však tu duje a vyje běsivě SSJČ I, 102), běsna je ‚vzteklá žena‘ (taková pitomá běsna PSJČ I, 103), běsiti ‚zuřivě řádit‘ (Nač tak běsíš? SSJČ I, 103), adjektiva jsou běský (ty běský chlape… SSJČ I,102), běsivý (hluk, provázený běsivým láním psů SSJČ I,102), běsnivý (běsnivé a zlé zvíře SSJČ I,102), běsný (vztekle hnala se bouře jako běsná saň SSJČ I, 103), běsovský (lístky z korunky urvala běsovská ruka SSJČ I, 102).

37

3

Ostatní slovanské jazyky

V jihoslovanských jazycích je b. bjas, bes23 ‚čert, ďábel, nečistý duch (Dukova 1997,9-11), pobèsa ‚hádka, spor‘ (pobèsa go! ‚k čertu s ním‘;

Dukova 1997, 9-11),

besnúrka ‚skřivánek‘ (Dukova 1997, 9-11), bèsen ‚bláznivý, zuřivý, vzteklý‘ (Dukova 1997, 9-11), bèsov, besòvski ‚podobný čertu, čertovský‘ (Dukova 1997,9-11), besùvam ‚zuřit‘ (Dukova 1997, 9-11), besáčica ‚jakákoli jedovatá rostlina nebo houba‘ (Dukova 1997, 9-11), bésnača ‚hřib satan/Boletus satanas‘ (Dukova 1997,9-11), bèsnik, besníče bot.‚náprstník/Digittalis‘ (Dukova 1997, 9-11), bjasna treva ‚náprstník/Digitalis‘ (Dukova 1997, 9-11), besneja ‚zbláznit se‘; mk.besý, besný, besen ‚zuřivý‘, dial., bÊst, sln. bÊs ‚ďábel‘, besnéti ‚zuřit, vztekat se‘, bésen ‚zuřivý vzteklý, ďábel, čert, zlý duch; zloba, svévole‘, bésneti, bìsniti, bješnjeti ‚zbláznit se‘, bìjesan ‚posedlý ďáblem, zuřivý‘. Ve východoslovanských jazycích je slovo v podobě str. běsъ ‚ďábel,pohanský bůžek‘, s dalšími deriváty: běsnovatostь ‚zuřivost, posedlost ďáblem‘ běsovanije, běsnovanije, běsovstvije, běsovstvo‘. Jako odvozené sloveso je běsitisija ‚být posedlý ďáblem, zuřit‘, totéž běsnovati(sja), běsovati(sja). Od běsь je ve staré ruštině odvozeno velké

množství

adjektiv:

běsnujuščij(sja), běsnyj,

běsnovavyj,

běsnovatyj,

běsnovannyj,

běsnujemyj,

běsovъ, běsovannyj, běsovnyj, běsovskij ‚zuřivý, posedlý

ďáblem‘. Vyskytují se i četná kompozita s běsъ, například běsobojanije ‚víra v ďábla‘, běsomolecъ ‚kdo se klaní ďáblu‘, běsosluženije ‚služba, bohoslužba ďáblu‘, běsorodnyj ‚milý ďáblu‘, běsojarostnyj‚ blízký ďáblu svou zuřivostí‘ aj. R. běs ‚čert, zlý duch‘, dial. běsícha ‚čarodějnice‘, besivo bot. ‚blín/ Hyosciamus niger‘, besovina ‚každá rostlina obsahující jed nebo narkotika‘; ukr. bis ‚čert, zlý duch‘, adj. bisnyj ‚zuřivý‘, f. bisýcja ‚čertice‘, bisná ‚padoucnice‘, demin. od bis - bisenjá, bísyk ‚čertík‘, verb. bisýty ‚hodně se zlobit, běsnit‘; v ustálených spojeních např. bísom dyvytysja ‚zlobit se, zlostně se dívat‘, na jakoho bísa ‚nač, na co‘. Slk. bes ‚zlý duch, zlá nadpřirozená bytost (v představách pověrčivých lidí)‘; přen. všechny ‚zlé, zuřivé bytosti‘, hovor. ‚zuřivý, rozhněvaný člověk nebo zvíře,

23

Aby se neusidloval v lidech a jejich příbytcích, připravovali Bulhaři chléb kvasnik, při jehož přípravě prováděli určité obřady.

38

3

běsnění, zuřivost, hněv, dělat, stávat se běsem, být nezbedný‘, adj. besne, besný, f. besnica ‚silný lihový nápoj, pálenka‘, verb.besnieť nedok. ‚zuřit, nadávat‘, besnieť sa ‚stávat se běsným, být běsný (o psech a kočkách), zuřit, nadávat, běsnit‘, dok. zbesniť sa, besniť, nedok. ‚zuřit, běsnit, hněvat se‘, besnota ‚choroba , ve které zvířata (hlavně psi) zuří, zuřivost, prudký hněv, běsnění‘, adj. besný ‚postihnutý běsnotou, zuřivý, divý, šílený‘, adv. besne, besno, f.besnosť. P. bies ‚ďábel, běs‘, verb. nedok. biesić się ‚běsnit, zuřit‘, f. bieśnica ‚zlostná, zlá žena‘, subs. bieśnik ‚zlý člověk, podobný běsovi‘.

ETYMOLOGIE

Běsь je velmi staré slovo, možná příbuzné s hetitským šepa ‚démon‘. U Hetitů to byl obyčejný démon, mohl být dobrý nebo zlý, pouze negativní význam získal až s příchodem křesťanství (Machek 1971: 52). Dále je zde podle Machka příbuznost s irským šoibim ,uvádění v iluzi, klamu‘, siabhar ‚kouzlo, očarování‘, středoirským siabrae ‚zlý duch, vracející se umrlec‘, kořen byl *seib(h)-, název démona byl *soib(h)o-s. Ve slovanských jazycích došlo po změně oi › ě k přesmyku s-b › b-s (Machek 1971: 52). Jelikož se lidé báli zlých démonů, vyslovovali jméno *šebь schválně špatně, aby na sebe zlého ducha nepřivolali (Machek 1971: 52).

Přízvuk byl na první slabice. Nynější význam ‚pohanský bůh‘ se ustálil za křesťanství jako protiklad k významu slova bogъ, když toto bylo u křesťanů přijato jakožto označení křesťanského boha. Dále je snad příbuzné též indické piśača‚démon‘. Praslovanské běsь je příbuzné se středoirským báes ‚nálada, poblázněnost‘, ae < *ai. Ve slovanštině zůstalo zachováno s, poněvadž bylo odedávna drženo odvozeninou běstvo (Machek 1968, 52).

39

3

FRAZEOLOGIE

Bodejž tě běs! nadávka (Jungmann I, 101).

V pohádce Alexandra Puškina O popovi a jeho dělníku Baldovi je scéna, v níž se Balda setká se starým Běsem, který se vynoří z moře. Fjodor Michajlovič Dostojevskij napsal dílo Běsi, které popisuje Rusko v sedmdesátých letech devatenáctého století.

40

4

SATAN

Satan je bytost, která se poprvé objevuje v Bibli, ve starozákonní knize Jób. Kniha je psána hebrejsky. Je datována přibližně do let 450-350 př.n.l.. Původní část knihy, která obsahuje jádro příběhu je patrně ještě starší, protože o ní mluví v 6.st.př.n.l. další starozákonní kniha Ezechiel. Jóbův příběh se odehrává v pradávné zemi Uz v blíže neurčené době. Jób byl spravedlivý člověk. Satan Bohu vytýkal, že Jób je spravedlivý jen proto, že se o něho Bůh stará. Kdyby ho Bůh neochraňoval, Jób by přestal být bezúhonný. Bůh chtěl Satanovi dokázat, že mu Jób slouží z čisté lásky, nejen pro svůj prospěch. Proto vydal Jóba do Satanových rukou. Jób ztrácí své děti, bohatství i fyzickou sílu. Od Boha se však neodvrátil.

Předchůdcem Satana byl Leviatan, který je symbolem zla, symbolem jakékoliv moci nepřátelské bohu.

V apokryfech a Novém zákoně je Satan zobrazen jako zlý vzbouřený démon, který je nepřítelem lidstva a Boha. Tím se Satan stává synonymem zla. Přičítá se mu odpovědnost za nepřátelství světa vůči šíření Kristovy vlády. Přesto Satan zůstává bytostí podřízenou, nepolapitelným stvořením, neviditelným protivníkem lidí, který je bezmocný jenom proti Bohu. Pravý křesťan Satana porazí svou vírou a modlitbou, která ho spojuje s Bohem. Satan není jen představitelem judaismu a křesťanství. Jako nepřítel Alláha se vyskytuje v islámu. Zde neuposlechl Alláhův příkaz a nepřijal člověka jako sobě nadřízeného. Na rozdíl od judaismu a křesťanství jej v islámu bůh (tj. Alláh) nestvořil ze světla jako anděly, ale z ohně. Satan je přirovnáván k pohanským božstvům, která jsou mu podle lidských představ nějak podobná (např. slovanský bůh podsvětí Veles) nebo mají špatné vlastnosti (germánský Loki byl vládce lsti, falše a podvodu).

Odkud Satan přesně pochází, není dosud jasné. Uvažovalo se, že jeho původ je v babylonské mytologii. Toto tvrzení nelze potvrdit ani vyvrátit, protože Bible v tomto bodě mlčí. Ujala se však myšlenka, že Satan byl stvořen Bohem jako anděl, který se pro svou pýchu od dobra odvrátil.

41

4

JAZYKOVÝ VÝVOJ

Český jazyk Stará čeština výraz satan téměř nepoužívá. Vyskytuje se pouze v několika málo zmínkách, například: Nenie kupcě lepšieho ani czyzebnyka chytřějšieho (praví o sobě Satan) (ESJČ,Gebauer). Někdy se místo satana objevuje nekošník z ruského nekošnoj s původním významem ‚nemilovník‘, ‚nenávistník‘

(ESJČ,Gebauer).

Jacobsson

(Scandoslavica 14, 107 a 109) upozorňuje na ruské nekošnój‚ Teufel, böser Geist‘ (Mněli sú, by byl arcibiskup, an sě nekoſſnyk proměnil) (Scandoslavica 14, 107 a 109). Také slovníky 19. stol. se o satanovi příliš nezmiňují. Jungmann uvádí pouze Satan, satanáš ‚odpůrce, protivník, nenávistník‘, ‚nejvyšší mezi padlými anděli‘ (Jungmann IV, 21), dále sloveso sataniti ‚hubovat někomu, hněvat se‘(Jungmann IV, 21), satanášiti ‚stávat se satanášem‘(Jungmann IV, 21). Substantivum satanství nebo satanismus vyjadřuje vyznávání satana a jeho kultu, jeho příznivci se nazývají satanisté (Jungmann IV, 21) V současné češtině se satan používá jako

výraz při klení (Ať mě satan,

nemluvím-li pravdu PSJČ I, 262). Expresivní deminutiva jsou satánek (pokoušel se (člověk) ochočit si duchy , různé džiny, satánky, čertíky Lidové noviny), satanášek (na hezké ženské je jako satanášek PSJČ V, 59), femininum satánka (PSJČ V, 59). Ženské jméno Satanella pochází z hebrejského základu a znamená ‚ďáblice, čertice‘ (Satanella v červeném triku - o masce SSJČ I, 262). I v nové češtině se setkáváme s pojmem satanismus, SSJČ říká: ‚je to druh zvráceného kultického fanatismu záležející v uctívání satana‘ SSJČ I, 262). Sloveso satanizovat ‚chovat se jako satan‘. Adjektivum satanský, satanášský ‚vlastní satanovi‘ PSJČ V, 60). V literatuře tvoří satanské náměty zvláštní druh témat (PSJČ V,60). Expresivně znamená satan ‚živý bujný divoký zlý člověk‘ (to dítě je takový satan, ten satanáš byl pořádně od táty bit (SSJČ I, 262). Expresivní deminutiva jsou satánek, satánka, satanášek, satanáška (SSJČ I, 262). Stoupenec satanizmu se nazývá satanista (SSJČ I, 262).

42

4

Satan je také ‚jedovatý hřib se světlým kloboukem na spodní části červeně zbarvený‘, botanicky se nazývá hřib satan (SSJČ I, 262). Chvostan satanáš je druh opice z čeledi cibidae (SSJČ I, 262).

Ostatní slovanské jazyky Slk. satan, satanáš je podle náboženských představ ‚zlá, člověku škodící nadpřirozená bytost‘ žíjící v pekle, zosobnění zla, ‚ďábel, čert‘; přen. ‚o velmi zlém, zlostném člověku anebo o velmi zlém, zlostném dítěti‘, ‚druh jedovaté houby/Boletus satanus‘, adj. satanský, zříd. expr. adj. satanášsky ‚ďábelský, zlomyslný‘ ,

adv.

satansky , subst. satanstvo, satanášstvo. P. szatan ‚satan, bot. hřib satan‘, hovor. ‚silná černá káva, smrťák‘, zdrob. szatanek ‚satánek, ďáblík, čertík‘; přen. o dívce ‚diblík‘, f. szatanica ‚satanáška, ďáblice‘, adj. szatański ‚ďábelský, čertovský‘, adv. szatańsko ‚čertovsky, ďábelsky‘;

ETYMOLOGIE

Staročesky šatan (áš) i sotona znamená i černý čáp staroslověnské srbocharvátské a slovinské sotona je csl. název pocházející ze 13.-14. století. rusky a ukrajinsky byl nazýván satana hornolužicky a dolnolužicky satan a bulharsky satana i satona. formy s o jsou patrně starší přejetí z řeckého satanáš, které bylo přejaté za řecké misijní činnosti. formy s a jsou mladší asi z německého satan. Satan se hebrejsky nazývá satan, aramejsky

sitna, v řeckém překladu diabolos ´žalobce´, ´ten, kdo

obviňuje´, ´poštívač, kdo navádí, popichuje´. Staroslověnské sotona bylo přejato ze středořeckého satanáš ´satan´,´ďábel´; reflexe středořeckého nepřízvučného - α - jako ο- svědčí o raném přejetí křesťanského termínu (před 9.stoletím). B. dial. šajtán, šejtán ‚satan, ďábel‘ je z arabského šaiŃān do bulharštiny a jiných balkánských jazyků ( sch, albán., rum.) přejato prostřednictvím tureckého şeytán tv. Arabské slovo je prostřednictvím etiopského sajeŃān přejato z hebrejštiny 43

4

( Skok 3,207, Dukova1997,135-136). Vedle uvedených výrazů je ďábel v bulharštině nazýván také pogaʼnec, čestìvija, lukàvija, kǎsija,kùcija, ednorǎkija, tàrtor (BMit,100). B. dial. satanà, satān, sòtona, satona, satùna, satùnica. Stsl. sotona je přejato ze středořeckého satanáš, řecké slovo z hebrejského sātān

‚nepřítel‘ podle

starozákonního textu ‚nepřítel Boha‘

Všechna pojmenování Satana byla tabuová, proto byla často zástupnými názvy různých člověku nebezpečných zvířat odpudivého vzezření, která měla podobné odpudivé vlastnosti (lstivost, úskočnost) jako satan. Sem je možné zařadit bulharské lukávijat, srbocharvátské archaické lükav, ruské lukávyj, dialektické lukánka, ukrajinské lukávyj, vše znamená ´satan, ďábel´ ( ESSJ 7,441). Ze zvířat se místo satana nejčastěji objevuje had, drak nebo řvoucí lev.

FRAZEOLOGIE

Kde satan víc nemůže, aspoň zasmradí ( aspoň nemilou památku zůstaví) (Kott VII, 266) Nebojí se ani satanáše – nikoho, je odvážný (SSJČ I, 262)

44

4

BELZEBUB Belzebub byl uctíván hlavně ve filištínském městě Akaron. Židé jej považovali zejména v novozákonní době za původce všeho zla. Existují legendy o tom, že Ježíš byl obviňován ze spolčování se s belzebubem při vymítání ďáblů. V Novém zákoně psaném Židy se dochoval tvar Beezebúl, jeho původnější

podoba

jména byla Baal-zebúl, proto se také někdy označuje jako Pán země nebo Pán podsvětí. Jakožto vládce říše mrtvých mohl tedy pomoci nemocnému izraelskému králi, který ho žádal o vyléčení. Byl také označován potupným názvem Pán much. 24 25

V bibli

je uváděn nejvyšší ďábel jako Belzebub, jehož název pochází

z hebrejského Ba´al-Zebúb znamenající ‚vlastník nebo Pán much‘. Často bývá zobrazován jako moucha. Název ‚moucha‘ je zkomolení jména původně nejvyššího božstva kenaánského26 a ugaritského27 panteonu Baal Zebula ,(jeho) Výsosti Baala‘ . V perské mytologii proklouzne Ahriman, zosobnění principu odpůrce, na svět v podobě mouchy.

JAZYKOVÝ VÝVOJ

Český jazyk Jan Gebauer se zmiňuje o belzebubovi ve spojitosti s múchou. Belzebub se vykládá jako buoh much neb nad muchamy (Gebauer I, 38). Staročeský slovník říká, že Belzebub je božstvo obklopené nečistotou a zápachem (Gebauer I, 38). V makaronské latinsko-české postile: Také li nám kdy tento Belzebub[tj. bůh much] potruſil muškami nostras oraciones.

24

<www.arachnne.blog> Collin de Plancy, v díle Dictionnaire Infernal (Paříž,1825) 26 Kenaán je jedno z označení pro území Předního východu, kde se dnes nalézají část Sýrie, Libanon, Palestina a Izrael 27 Ugarit je vlastní jméno městského státu v Sýrii , který dosáhl svého největšího rozsahu na konci své existence, tj. na konci doby bronzové 25

45

4

PSJČ se obrací na bibli ,která říká že je to kníže ďáblů. I kdyby byl belzebubem, dostat jej musíme (PSJČ I, 98).Také to může znamenat dělat marnou práci: toť by jste vymítaly ďábla belzebubem (PSJČ I, 98). Belzebub se také může použít při důrazném odmítání: je jako Belzebub, dívá se jako Belzebub, je zamračený,nevrlý (PSJČ I, 98). Vypadá jako by se ženil s Belzebubem (PSJČ I, 98).

ETYMOLOGIE

Český původ není zcela jasný. Obvykle se ztotožňuje s Baal- Zebúbem, starozákonním božstvem z Ekronu. Vychází se však i z podoby Beelzebul, druhá část se pak spojuje s hebr. zibbēl ‚hnojit‘ (tedy ‚ďábel = ‚pán hnoje‘)(Machek 1968, 75). Bulharské Velzevùl pocházející z novořeckého bēedzebúl, dial.

veezevulo

‚vůdce ďáblů, ďábel‘, stsl velъzevulъ, velъzevolъ, velъzeulъ, velъzeolъ, velъzaulъ, velъzovulъ (SJS 1,176). Stsl. a b. slova jsou ze starořeckého beeldzebúl a to je z hebrejského Baal-Zebub ‚pán much‘ (Ber 1, 131). Z jiných novořeckých variant je b. dial. zerzevul ( z nř. dzerdzebúles) a b. dial. ardzavúlo ( z nř. dzardzabúlés) ( Duková 1997,100-101)

46

4

LUCIFER

Slovo Lucifer pochází z latiny, kde znamená světlonoš.

Podle latinského

překladu bible označuje jitřenku tedy Venuši. Někteří historikové se domnívají, že jeho název pochází od mezopotámského božstva Ellil nebo Helal znamenající jitřenku, jež se podle legendy marně pokoušelo o ztenčení nebe. Od 3.století byl Lucifer označením ďábla s narážkou na mýtus o pádu části andělů, kteří byli původně dobré bytosti světla, ale vzepřeli se Bohu a byli z nebe sraženi do pekla. Na rozdíl od pozdější tradice však Starý zákon nikde o pádu andělů nebo Satana nehovoří. Nový zákon, pokud hovoří o jitřní hvězdě nebo o Luciferovi (v překladu Vulgáty), označuje tímto termínem obvykle Ježíše Krista, ‚jitřní hvězdu‘. 28

Podle germánských představ ten, který přináší ďábelský oheň

JAZYKOVÝ VÝVOJ

Český jazyk

Jan Gebauer má ve svém slovníku jak výraz lucifer tak luciper. Charakterizuje lucifera jako anděla toho jména. Lucipera neb luczka sě nebojě (Gebauer II, 281) Posesivní adjektivum je luciferóv (Gebauer II, 281). Goliat drží zpósobu luciperowu (Gebauer II, 281). Jako lucifera označuje lucka (Gebauer II, 281). Až ť, babo, luczek duši z hrdla potáhne (Gebauer II, 281). Závidět, nepřát někomu něco (co nepřející sám nemá: Lucifer když byl vyvržen z ráje duchovného, nenawidieſſe člověku, aby byl v ráji tělesném (Gebauer II, 281)

Jungmann ve svém Českoněmeckém slovníku uvádí: ‚Lucifer‘ je synonymum pro satana, tedy nejvyšší ďábel. ‚Luciper‘ pochází od lucifera (Jungmann I, 357). Nenásledug lucipera ( Jungman I, 357). Luciperový je adjektivum (Jungmann I, 357). Substantivum luciferián znamená ‚luciferu oddaný člověk‘(Jungmann I, 357). Neb gsau kacéři luciferiani byli (Jungmann I, 357). Dalším synonymem je lucihnát-je to 28

<www.wikipedia.cz>

47

4

eufemismus pro lucifera: Budeiž ty lucihnáty (Jungman I, 357). Luciperugovati znamená ‚klít luciperem‘(Jungmann I, 357). Kott navíc přidává, že je to denice (Kott I, 949). V PSJČ je luciper uveden jako zastaralý ‚název pro knížete pekel, dědice dávného odboje proti Bohu‘(PSJČ II, 643).

ETYMOLOGIE

Lucifer pochází z latinského Lūcifer ‚Světlonoš, Jitřenka‘, ‚Satan, kníže pekel, princip zla‘ z lat. lux, genitiv lucis ‚světlo‘ a ferre ‚nést‘, což je kalk řeckého fósforos. V řečtině tak byla nazývána jitřenka, ve středověku bylo latinské jméno přeneseno na vůdce padlých andělů.(Rejzek 2001, 351)

48

4

ZÁVĚR

Svou bakalářskou práci jsem zpracovala jako historickosrovnávací studii, ve které jsem se zabývala nejčastějšími názvy pro ďábla a slovanským pojmenováním jeho sídla, pekla, jejich historií a etymologií. Toto téma jsem zvolila především proto, že mne zajímala postava ztělesněného zla – ďábla – v dějinách lidstva. Z literatury zabývající se démonologií jsem čerpala také při popisu vzhledu ďábla, přesněji řečeno při popisu představ ďábla, jak se uchovaly v ilustracích. Některé z nich v práci uvádím. Z psaných památek jsem se snažila zjistit, jak se nejstarší názvy pro boha zla, jak byl často ďábel nazýván, vyvíjely na slovanském území. Zde šlo o novější, křesťanské pojetí ďábla. Ze shromážděného materiálu vyplývá, že názvy satan, ďábel, běs se vyskytují především ve starší literatuře; jejich užití se v současnosti omezuje především na náboženskou a démonologickou literaturu. Také počet derivátů a přenesených významů svědčí o stagnaci vývoje. Největší počet derivátů se vyskytuje u názvu čert „ďábel, zlý duch, satan“. Toto pojmenování zlého ducha má stálé místo v pohádkách. Mění se i sémantika názvu, která je mnohem mírnější ve srovnání se starými představami. Čert má četné lidské vlastnosti, není obávaným nepřítelem člověka, naopak se často zapojuje jako jeho pomocník. U vybraných termínů, ale především u jejich derivátů se objevují nové významy – jde především o názvy léčivých rostlin, neboť léčitelství bylo v minulosti spojováno s působením nadpřirozených sil, kladných i záporných. Názvy ďábla, čerta se vyskytují také jako pojmenování živočichů, kde jde většinou o předpokládanou vnější podobnost nebo o podobné vlastnosti (např. tasmánský čert, tasmánský ďábel). Zajímavým materiálem pro onomastiky při zkoumání motivace pojmenování by byla hydronyma a toponyma, nazvaná podle ďáblů, čertů a satanů.

Vzhledem ke vztahu našich předků k živým i nadpřirozeným bytostem, které by jim mohly ublížit, je pochopitelné, že všechny názvy ďábla byly v době vzniku tabuové. Tabu přetrvává i v lidových názvech slovanských jazyků (např. č. rohatý, černý, r. lukávyj, b. mèčko). Tabuovými názvy ve slovanských dialektech se chci zabývat v budoucnosti; věřím, že tato práce mi k tomu bude podkladem. 49

4

POUŽITÁ LITERATURA

Becker: Becker, U.: Slovník symbolů, Portál, Praha, 2002 BER: Bǎlgarskei elimologicěn rečnik, Sofia 1962n Berneker: Slavisches etymologisches Wörterbuch 1-2. Heidelberg 1908-1914 Bmit.: Bǎlgarskea mitilogija. Enciklopedičen rečník, Sofia, 2006 Dukova: Dukova U., Die Bezeichnungen der Dämonen im Bulgarischen, München, 1997 Encyklopedie: , Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek Mladá fronta, Praha, 2007 ESJČ: Machek, V.: Etymologický slovník jazyka českého, Praha: Nakladatelství lidové noviny, c 2010 ESJS: Etymologický slovník jazyka staroslověnského, Praha: Academia,1989n ESSČ: Elektronický slovník staré češtiny viz vokabulář webový (Internetové zdroje) Filipova-Bajrova, M., Grǎcki zaemki v sǎvremennija bǎlgarski ezik, Sofija,1969. Fouilloux, D.: Slovník biblické kultury, Ewa Edition, Praha, 1992 Frazer, J.G.: Zlatá ratolest, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čaněk, Plzeň, c2007 Gebauer II: Gebauer, Jan: Slovník staročeský, Díl II (K-N), Academia, Praha 1970. Gebauer: I,: Gebauer, Jan: Slovník staročeský, Díl I (A-J), Academia, Praha 1970. Holub, Josef - Kopečný, František: Etymologický slovník jazyka českého, Státní nakladatelství učebnic, Praha 1952. Jungmann: I,: Jungmann, Josef: Slovník česko-německý, Díl I. A-J, Academia, Praha 1989. Jungmann: II,: Jungmann, Josef: Slovník česko-německý, Díl II. K-O., Academia, Praha 1990. Jungmann: III,: Jungmann, Josef: Slovník česko-německý, Díl III. P-R., Academia, Praha 1990. Jungmann: IV,: Jungmann, Josef: Slovník česko-německý, Díl IV. S-U, Academia, Praha 1990. Kalandra, Z.: České pohanství, I.díl, Nejstarší prameny, Dauphin, Praha, 2002 50

5

Kott: II,: Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-frazeologický, díl druhý N-P, knihtiskárna Františka Šimáčka, Praha 1880. Kott: III,: Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammatickofrazeologický,díl třetí Q-Š, knihtiskárna Františka Šimáčka, Praha 1882. Kott:I,: Kott, Štěpán František: Česko-německý slovník zvláště grammatickofrazeologický, díl první A-M, knihtiskárna Josefa Koláře, Praha 1878. Léon- Dufour, X.: Slovník biblické teologie. Academia, Praha, 2003 Machek: Machek, Václav: Etymologický slovník jazyka českého, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010. MStčS: Malý staročeský slovník, Bělič, Jaromír - Kamiš, Adolf - Kučera, Karel, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1979. Novotný: Novotný,A.: Biblický slovník A-P, Česká biblická společnost, Praha, 1992 Novotný: Novotný,A.: Biblický slovník R-Ž, Česká biblická společnost, Praha, 1992 Petráňová, L.:Dějiny hmotné kultury II.(1), Ministerstvo kultury ČR, Karolinum, Praha, 1995 Petráňová, L.:Dějiny hmotné kultury II.(2), Ministerstvo kultury ČR, Karolinum, Praha, 1995 Profantová, N., Profant, M.:Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri, Praha, 2004 PSJČ: I,: Příruční slovník jazyka českého, díl I. A-J, Česká akademie věd a umění, Praha 1935-1937. PSJČ: II,: Příruční slovník jazyka českého, díl II. K-M, Česká akademie věd a umění, Praha 1938. Rejzek: Rejzek, Jiří: Český etymologický slovník, Leda, Voznice, 2001. Scandoslavica: Scando-Slavica. Copenhagen 1954n Sch. Šewc: Schuster-Šewc, H.:Historisch- etymologisches Wörterbuch der ober- und niedersorbischenSprache. Bautzen 1978n Skok: Skok P.: Etimologijski rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika 1-4. Vydal V. Zagreb 1971-1974 Slovník jazyka slovenského I-IV, Vydavatelstvo slovenskej akademie ved, Bratislava, 1964 Snoj: Slovenski etimološki slovar, Ljubljana 1997 Soušek 1998: Soušek, Z.: Knihy tajemství a moudrosti II, Praha, 1998, s. 41 - 49

51

5

SRNG: Slovar´ russkich narodnych govorov. Leningrad, 1966n. SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého, díl II.-VIII., Academia, Praha 1989. STčS: Staročeský slovník. Praha : Academia, 2004. STRS: Slovar´russkogo jazyka 11-17 vv. Moskkva. 1975n Svátek: Svátek, J.: Zlomky z české démonologie, Praha: Havran 2001, s. 29 – 30 Šmilauer, V.: Český slovník věcný a synonymický I – III, SPN, Praha, 1969-1974 Šmilauer,V.: Český slovník věcný a synonymický: rejstřík k svazkům I-III., SPN, Praha, 1987 Tiktin: Tiktina, H., Rumänisch- deutsches Wörterbuch 1-3, Bukarest, 1903-1905 Váňa, Z.:Svět slovanských bohů a démonů, Panorama, Praha, 1990

52

5

INTERNETOVÉ ZDROJE

Vokabulář webový [on-line]. Verze 0.7.3. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný na .

Vajdlová, Miloslava. Elektronický slovník staré češtiny [on-line]. Verze 0.7.3. [citováno ze dne 16. 11. 2011]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný na .

Wikipedia [on-line]. http://cs.wikipedia.org//

Magia [on-line ]. http://magia.ic.cz/old/knihy3/diabol.doc//

53

5

ZKRATKY

Zkratky jazyků

b.

bulharský

slk.

slovenský

r. str. p.

ruský staroruský polský

sch.

srbocharvátský

rum.

rumunský

stč.

staročeský

br.

běloruský

č.

český

r.

ruský

hl.

hornolužický

dl.

dolnolužický

ukr.

ukrajinský

sln.

slovenský

luž.

lužický

csl.

církevněslovanský

stsl.

staroslověnský

hl.

hornolužický

dl.

dolnolužický

mk.

makedonský

nř.

novořecký

st. p.

stará polština

n. p.

nová polština

54

5

Ostatní zkratky

adj.

adjektivum

adv.

adverbium

ap.

a podobně

atd.

a tak dále

atp.

a tak podobně

bot.

botanicky

demin.

deminutivum

dial.

dialekt

expr.

expresně

fam.

familiárně

f.

femininum

hovor. hydron.

hovorově hydronymum

hypok.

hypokoristikum

komp.

kompozitum

lid.

lidově

n.

nebo

např. nedok. n.l. nom. mask. p. pejor. pl. přen. př.n.l. st.

například nedokonavě našeho letopočtu nominativ maskulinum popřípadě pejorativně plurál přeneseně před naším letopočtem století

slang.

slangovně

subst.

substantivum

tech.

technický

tzv.

tak zvaný 55

5

verb.

verbum

zast.

zastarale

zdrob.

zdrobněle

zool.

zoologicky

zříd.

zřídka

zvl.

zvláště

žert.

žertovně

56

5

ANOTACE

Tato bakalářská práce se zabývá nejstaršími a nejznámějšími názvy ďábla ve slovanských jazycích. Obsahuje úvodní seznámení s démonologií a s historií pojmu ďábel „zlý duch, ztělesnění zla“ v dějinách lidstva. Jazyková část vychází z českého materiálu s ekvivalenty v dalších slovanských jazycích. Názvy jsou uvedeny s deriváty a přenesenými významy (názvy rostlin, hub, živočichů, toponyma, hydronyma), které dosvědčují rozšíření jednotlivých pojmenování ve slovanských jazycích. Etymologie vypovídá o stáří slov, o jejich sémantickém vývoji a o cestách přejetí.

ANOTATION

This bachelor´s work inquires into the oldest and popularly known names of devil in Slavonic languages. The work contains introductory with demonology and history of concept „devil“ = evil spirit, embodiment of evil, in history of mankind. The language part is based on Czech material with equivalents in other Slavonic languages. Names are listed with derivatives and metaphorical meanings (names of flowers, mushrooms, animals, toponymums, hydronymums), whitch witness the extension of individual names in Slavonic languages. Etymology is indicative of age of words, theirs semantic progress and ways of transposition of words.

57

5