Název a logo BARONEU jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu a

Přeložil: MILAN SOŠKA

Amanda Quick: Milenka Vydání první. Copyright © 1994 by Jayne A. Krentz. Published by arrangement with Bantam Books, a division of Bantam Doubleday Dell Publishing Group, Inc. All rights reserved. Transiation Copyright © 2000 by Milan Soška. Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Široká 22, Praha I v roce 2000 jako svou 480. publikaci. Přeloženo z anglického originálu Misstres vydaného nakladatelstvím Bantam Books. a division of Bantam Doubleday Dell Publishing, Group, Inc., New York. v roce 1995. Český překlad © 2000 Milan Soška. Přebal a vazba © 2000 Richard Carrasco a Baronet. Sazba a grafická úprava studio Ricardo, Sudoměřská 32, Praha 3. Odpovědná redaktorka Alena Zatloukalová Korektorka Zdeňka Grigarová. Vytiskly a svázaly Tiskárny Vimperk, a. s., Boubínská 483, Vimperk. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONEU jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. Vydáno v koedici s nakladatelstvím Knižní klub. ISBN 80-7214-267-4 (Baronet. Praha) ISBN 80-242-0338-3 (Knižní klub. Praha) BARONET Praha 2000

Albertě Castlové matce a příteli s láskou od vděčné dcery

PROLOG „Vaše poslední milenka vzbudila v Londýně, senzaci, Mastersi. Společnost ji považuje za velice zábavnou.“ Charles Trescott, usazen před krbem, polkl doušek brandy a sledoval svého hostitele s vychytralým výrazem. „Když už jste pojal představu, že se na vrcholu sezony z nějakých podivných důvodů uchýlíte na venkov, myslím si, že byste měl vědět, co se děje ve městě.“ „To je od vás velice pozorné, že jste se ke mně vydal, abyste mi zprostředkoval nejnovější klepy.“ „To je to nejmenší, co pro vás mohu udělat, obzvlášť pokud jde v tuhle chvíli vaše jméno od úst k ústům. Chápu, jak vás tyhle věci otravují.“ Trescott, ve svých třiceti letech znuděný a zhýralý, se odmlčel s obtížně tajeným očekáváním. „Mýlíte se, Trescotte. Houby mi záleží na tom, o čem chce společenská smetánka klevetit při čaji.“ Trescotte to zklamalo, ale nenechal se zdolat. Stejně jako tvrdohlavé dítě měl v úmyslu provokovat lva v kleci, a proto podnikl další pokus o vyvolání reakce. „Musím připustit, že jsem jako kdokoli jiný zvědav na to, proč jí dovolujete, aby slavila úspěchy s tím svým pobuřujícím chováním. Celý svět ví, že u svých milenek vždy trváte na diskrétnosti. Je to myšlenka, jejíž uplatňování patří mezi vaše proslulé zásady.“ Marcus Valerius Cloud, hrabě z Mastersů, pomalu otáčel křišťálovou sklenkou s brandy ve svých velkých, mozolnatých rukách. Pozoroval odlesky plamenů uvězněné uvnitř masivně tvarované sklenice. Před několika měsíci v něm vyrostl zájem o zvláštní vlastnosti světla a skla. Podstoupil rozsáhlé experimenty s prizmaty a zrcadly. Tato studia jej přivedla k současné vášni pro dalekohledy. Astronomie ho tak okouzlila, že na vrcholu letošní sezony opustil Londýn, aby mohl provádět experimenty na jedné ze svých vzdálených nemovitostí. Noční obloha v Yorkshiru byla svěží a jasná na rozdíl od zakouřeného městského vzduchu, který překážel pohledu skrze nový dalekohled.

A tak to s ním bylo vždycky. Už, od té doby, co jako chlapec vyrůstal na rodinném statku v Yorkshiru, si ho ustavičně podmaňovaly záležitosti mechanické, technické nebo vědecké povahy. Od kočárových per k hodinám, od hracích skříní ke hvězdám – měl vášeň k objevům i vynálezům a potřeboval porozumět pravidlům a zákonům, jež určovaly způsob, podle nějž věci fungovaly. Marcus miloval zásady, zvláště své vlastni. Vytvořil si z nich osobní sadu, kterou zformuloval před několika lety a od níž se nikdy neodchýlil: Nikdy se znova nežeň. Nikdy nediskutuj o minulosti. Nikdy nevysvětluj ostatním své jednaní. Nikdy neustupuj od svých plánů ani neměň rozhodnutí. Nikdy se nezaplétej s pannami nebo s manželkami jiných mužů. Marcus vzhlédl od rozjímání nad sklenkou brandy. Nikdy se o Trescotte zvlášť nezajímal. Ten muž byl příznačným představitelem celé haldy sobeckých, prostopášných zhýralců společenské smetánky. Mužů, jimž osobní zásady dovolovaly kořistit z nevinných, jejichž společenské zařazení bylo nižší než jejich vlastní. „Řekněte mi, co ta žena dělá, že to vyvolalo takovou odezvu?“ zeptal se Marcus záměrně lhostejným tónem. V Trescottově pohledu probleskla zloba. „Fáma praví, že vás opustila a loví nového milence. Celý Londýn je plný očekávání.“ „Skutečně?“ „Paní Brightová vstoupila před čtrnácti dny mezi společenskou smetánku a vzala ji útokem. Nikdo neuvěřil tomu, že jste opravdu připustil, aby vám milenka dala vale. Skutečně zcela nezvyklé vzhledem k vaší, řekněme, proslulé reputaci.“ Marcus se lehce usmál, nic však neřekl. Nespokojen s takovou reakcí, vyzkoušel Trescott ledabyle jiný způsob rýpnutí. „Vy víte velmi dobře, že jste považován za nejzáhadnějšího a docela možná i nejnebezpečnějšího muže v celém Londýně.“ „Jako když, jde o krásu, Trescotte, záhada a nebezpečí jsou otázkou vkusu.“

„Fámy kolem vaší minulosti zaručují, že vás kvalifikují jako dobře vyvinutou legendu, Mastersi. Přirozeně jakákoli žena, která má tu odvahu odvrhnout vás, musí vyvolávat poznámky a spekulace.“ „Přirozeně.“ Trescott přimhouřil oči. „Připouštím, že ta dáma je pozoruhodná, dokonce i pro vás, sice. Kde jste vlastně objevil tak okouzlující vdovu?“ „Viděl jste ji?“ „Ovšem.“ Trescott se zachechtal. „Paní Brightovou je vidět všude. Žádný večírek nebo ples bez ní nemá úspěch. Vaše milenka je zdaleka nejvíce fascinující stvoření, jež za poslední léta společnost spatřila.“ „Vy ji shledáváte jako fascinující, Trescotte?“ „Samozřejmě. Nejen já – všichni. Říkají jí lady Starlightová*, víte?“ „Opravdu?“ Trescott pokrčil rameny. „Nikoli ovšem pro její krásu, avšak to byste vlastně měl vědět lépe než kdokoli jiný. Ale co se dá dělal! Přesto je na ní něco, co poutá oči, není“li pravda? Předpokládal bych, že její přezdívka pochází z výběru oblečení.“ „Ach ano, její šaty.“ Trescott se škodolibě zašklebil. ,Jen si to představte – poslední milenka nejproslulejšího lorda společenské smetánky prochází kolem v nejčistší bílé, jako by byla nějaká zatracená panna. Absolutně pobuřující.“ Marcus přestal v rukou otáčet sklenkou s brandy. Podíval se na Trescotta. „Ona dává přednost bílé?“ „Nikdy nenosí nic jiného,“ ujistil ho Trescott. „Jak ryzí originál! Vzato kolem a kolem, ten její směšný, malý, bílý a pozlacený kočár je předmětem závisti všech žen ve městě. Vsadil bych se, že vás to muselo stát balík. Vadilo by vám, kdybych se vás zeptal, jakou hotovost jste na to vynaložil?“ „Momentálně se nemohu upamatovat.“ Marcus upřel pohled do plamenů.

*starlight = hvězdný svit (pozn. překl.)

„Řekl bych, že jste ji obdaroval tolika drahými cetkami a šperky, že ten bílý kočár a skvělé bílé klisny už nestojí za zmínku, což?“ „Věnuji takovým věcem jen malou pozornost.“ Trescott zasténal. „Musí být příjemné, být bohatý jako Krésus. Dobrá, bez urážky, sira. Je zřejmé, že do vás zaťala drápky dosti hluboko, než se rozhodla hledat si jiného milence.“ „Vdovy často dědí obrovské sumy po svých bývalých manželech.“ „Říká se, že zesnulý pan Bright bylo dost starší a žil samotářsky kdesi v Devonu.“ Trescott upřel na Marka mazaný pohled. „Možná že jí zanechal nějaké peníze, ale celý svět má podezření, že měla hodně z vás, Mastersi.“ „Vy víte, jak je to s těmito věcmi. Muž musí platit za své radosti.“ Trescott se matně usmála pak neohroženě vsunul celou ruku do lví klece. „Jaký je to pocit být pěkně a řádně obírán o peníze intrikující milenkou, která se právě rozhodla najít si jiného muže, jenž vás nahradí v posteli?“ „Pocit, který zažívám v tuhle chvíli, je poněkud obtížné popsat, Trescotta.“ „Přísahám, k mezi společenskou smetánkou byste jen stěží našel muže, který by nepovažoval za štěstí zaujmout vaše místo v jejím budoáru.“ „Rozhodně.“ „Ovšem všichni vaši známí, zvláště ti, se ktery“mi příležitostně hrajete karty, byli viděni v její blízkosti, a to především v noci.“ Trescott pokračoval. „Obvykle se kolem ní tísní Lartmore, Darrow, Ellis a Judson. A je tady i pár floutků a hejsků,jako je Hoyt, kteří ji baví, aby mohli být viděni v její společnosti.“ „Někteří muži se nezastaví před ničím, jen aby byli populární.“ „Když už mluvíme o módě,“ dodal Trescott, „její znalosti o antických památkách přitáhly množství dam do kroužku jejích společnic. Vy víte, jak to teď chodí. Všechny ženy ze společnosti touží vyzdobit si dům v antickém stylu. Každá chce, aby její výzdoba byla autentičtější než kterékoli jiné.“ „Antické památky,“ opakoval Marcus tiše.

„Je to právě teď velká móda a zdá se, že vaše paní Brightová o tom má pozoruhodné znalosti. Vypadá to, ž“e strávila rok• cestováním po památkách v Itálii.“ Trescott potřásl hlavou. „Musím přiznat, že nejsem příznivcem žen obdařených intelektuální povahou.“ „Pochopitelně, vzhledem k vaší vlastní povaze.“ Trescott nevěnoval urážce pozornost. ,Dotklo se vás její pobuřující chování?“ „Shledávám je jako...“ Marcus se odmlčela hledal to pravě slovo. „Zajímavé.“ „Zajímavé. To je všechno, co na to řeknete? K čertu, člověče, právě v tuhle chvíli vás pokořuje bývalá milenka v několika nejvybranějších salonech v Londýně.“ „To nemůže být všechno, co bych mohl říct, ale je navýsost jisté, že to je vše, co rasám v úmyslu poznamenat. Skončil jste se svými novinkami, Trescotta?“ Trescott se zakabonil. „Ano. Myslím, že by toho mohlo být dost.“ „Tak jest. Docela dost. Jistě už byste si přál být na zpáteční cestě.“ Marcus pohlédl na hodinky. „Brzy bude tma a nejbližší hostinec je odsud dost daleko.“ Trescott sevřel ústa. Jestliže očekával pozvání, aby strávil noc na Cloud Hall, byl tvrdě zklamán. Bude muset jít svou cestou. „Přeji vám hezký večer, Mastersi. Jak věřím, čeká vás velice moc oslazená a okořeněná noc. Teď bych nechtěl být na vašem místě. Jak zatraceně trapné mít milenku, která z vás udělá lilupáka.“ Trescott se otočil a odkráčel z knihovny. Marcus čekal, dokud se za jeho návštěvníkem nezavřely dveře. Potom vstal a přešel místností k oknu. Nebe bylo jasné, bezmračné a planulo zlatem a broskvemi, slábnoucími barvami jarního dne. Mohla by nastat noc dobrá k pozorování hvězd novým dalekohledem. Měl v úmyslu strávit zbytek měsíce zde v Yorkshiru. Nyní se však ukázalo, že bude muset udělat nějaká opatření k návratu do Londýna dříve, než zamýšlel. Jeho zvědavost, síla, která v něm byla právě tak mocná jako sexuální touha, byla silně probuzena.

Popravdě, vzdor tomu, čemu věřily londýnské klepny, neměl právě žádnou milenku. Neměl pletky se žádnou ženou už čtyři měsíce. Ona.jeho poslední milenka, pozoruhodně krásná vdova s blížící se třicítkou, se rozešli vlastními cestami už před nějakým časem. Rozchod nastal poté, co dáma konečně akceptovala, že Marcus nemá v úmyslu porušovat svou zásadu proti opětnému sňatku. Hezká vdova se rozhodla provozovat méně prchavou hru. Marcus si nemohl pomoci, ale byl zvědav, kdo je ta záhadná paní Brightová. Dokonce však byl víc zaujat její troufalostí. Jakákoli žena, která byla obdařena dech vyrážející odvahou k tomu, aby se vydávala za jeho milenku v nejvyšších vrstvách společenské smetánky, slibovala být zajímavá. Rozhodně. Téměř tak zajímavá jako hvězdy.

1 Hrabě Masters byl naživu Ifigenie Brightová poprvé v životě málem omdlela, když hrabě vstoupil do rozzářeného plesového sálu. Když se snažila zvládnout ohromující šok, svět kolem ní se roztočil. Ta poslední věc, kterou by očekávala, že objeví tuto nebo jakoukoli jinou noc, byl fakt, že Masters nebyl mrtev. Byl živ. Šok ustupoval a začal se v ní vzdouvat závratný pocit radosti. Ačkoli se s hrabětem nikdy v životě nesetkala, dřív než vstoupila do společnosti a začala se vydávat za jeho milenku, posledních čtrnáct dní o něm zjišťovala všechno, co jen bylo možné. Nejotřesnější věcí, kterou objevila v průběhu svého úsilí, bylo to, že byl mužem jejích snů; mužem, kterého by mohla milovat jako nikdy nikoho jiného nemilovala; tím správným mužem pro ni. Najisto očekávala, že zůstane navždy postavou v jejích intimních představách. Byl však zde – živoucí, dýchající skutečností. A až zjistí, kdo je a co dělá, jistě jí bude pohrdat. „Dobrý Bože, nemohu tomu uvěřit,“ zamumlal lord Ellis. „Masters je tu.“ Ifigenie oněměle zírala na vysokého, mohutně stavěného muže, který sestupoval po modrém koberci na schodech s nedbalou povýšeností. Jedna její část byla ohromena úžasem při zjištění, že byl přesně takový jako v jejích představách: tmavovlasý, chladně hrdý muž, který žil podle vlastních pravidel. Nemohla věřit svým vlastním očím. Zdá se, že totéž platilo i o všech ostatních. Atmosféra v plesovém sále ztuhla do absolutního ticha. Byly slyšet jen pouhé údery srdce. Na dav padlo ochromující ticho. Ifigenii se zdálo, že skvěle oblečené dámy a pánové byli zachyceni v kapce tekutého jantaru, který náhle ztuhla uvěznil je. Dokonce se zdálo, že okamžitě znehybněly i plameny svíček nakupených v obrovském křišťálovém lustru.

S dalším úderem srdce jantar znova roztála osvobodil své zajatce. Osvobozena ze svého zamrzlého stavu, začala se šumivá stvoření třepat jako množství zářivého hmyzu. Třpytivé vzrušení jim podráždilo křiklavá křídla. Fazetové oči se jim rozsvítily lačným očekáváním. Ifigenie věděla, co v lidech kolem ní vzbudilo očekávání. Čekalo se na scénu – scénu, o které by se mohlo klevetit celé dlouhé dny. Věděla také, že údiv davu pramenil z faktu, že se tady dnes večer nečekalo Mastersovo objevení. Předpokládalo se, že je mimo město na delší návštěvě jedné ze svých nemovitostí. Dozajista by nikoho ani nenapadlo, že by se zde mohl objevit a postavit se tváří v tvář své bývalé milence. Pouze Ifigenie a její nejbližší ho považovali za mrtvého. Právě tolik jim vyděrač v hrůzném dopise sdělil. Ten dopis objasňoval, že Ifigeniina teta Zoe, lady Guthrieová, zemře jako další, jestliže nesplní ničemovy požadavky. Masters z masa a krve však byl tu a nikdo nepochyboval, že je nejen živ, ale zdál se býti zdráv. Vyzařoval nebezpečnou vitalitu velké šelmy. Vyděrač očividně lhal. Chtěl těžit z Mastersova zmizení z Londýna, aby vystrašil Zoe. Rozpolcená mezi euforií a beznadějí, pozorovala Ifigenie, jak se Masters vytrvale přibližuje. Uvědomila si, že všechny její pečlivě vylhané plány přišly nečekaně vniveč. Náhle hrozila docela nová pohroma, která mohla zachvátit ji i její blízké a drahé. Masterse nemohlo těšil zjištění, že měl milenku, se kterou se nikdy nesetkal. Milenku, která nadto dovolila společenské smetánce uvěřit, že kupčila, aby ho vystřídala. Masters jistě udělá krátký proces s její vylhanou historkou, pomyslela si. Roztrhá ji na malé kousky a vydá ji napospas společnosti jako podvodnici, jíž byla. Ifigenii se rozbušilo srdce, když zaslechla tichou konverzaci, která nastala mezi džentlmeny ve skupině stojící v sousedství. „Masters má vždycky neuvěřitelné nervy.“ Vychrtle hubený lord Lartmore s obličejem přízraku trhnul sklenicí šampaňského směrem k ústům a vyprázdnil ji jedním lokem. „Nikdo by si nepomyslel, že

se objeví v nějakém plesovém sále, kde je i lady Starlightová. Zatraceně příliš trapné.“ „Propánakrále, tohle vypadá zajímavě.“ Darrow, muž středního věku, jehož pupek nebyl příliš dobře zahalen špatným střihem saka, upřel na Ifigenii hloubavý pohled. Herbert Hoyt se naklonil k Ifigenii dojímavě ochranitelským způsobem. Jeho jinak radostně modré oči byly ustarané.“Říkám, že tohle může být malinko ošemetné. Generálové nevynalezli mimořádně užitečnou taktiku známou jako strategický ústup bez dobrého důvodu, má drahá. Neměla byste ji použít? Zůstanu připraven, abych vám byl nápomocen jako vždy.“ Ifigenie se přemáhala, aby se sebrala. Dělalo jí potíže pořádně se nadechnout. To nemůže být náhoda. Někde musí být chyba. Prsty, které lehce spočívaly na Herbertově rukávu, se jí chvěly. „Nebulte směšný, pane Hoyte. Masters se nechystá udělat scénu jen pro vaše pobavení.“ „Nelze se na to spoléhat.“ Herbert pozoroval drobné pohyby v davu, jež působil Mastersův přesun přes místnost. „Jeden nikdy neví, co udělá. Ten muž je záhada sama.“ Ifigenie se zarděla. Navzdory své beznadějné situaci pociťovala nutnost hraběte bránit. „Není záhadný. Náhodou dává přednost hájení soukromí, to je všechno. Je to naprosto rozumné.“ „Dobrá, přišla jste, udělala z něj atrakci a oloupila ho o vzácné soukromí, není“liž pravda, moje drahá? Je naprosto jisté, že to neocení.“ Herbert, bohužel, měl pravdu jako vždy. Ifigenie na svého nového přítele upřela nejistý pohled. Herbert byl více než ona obeznámen s proradnými způsoby londýnské společnosti. Plaval v oněch nevypočitatelných vodách už dva roky. Od té doby, co se s ním před čtrnácti dny seznámila, naučila se oceňovat jeho úsudky. Zdálo se, že Herbert znal kohokoli, kdo něco znamenal. Rozuměl všem, odstínům chování v tomto elitním světě – od prosté urážky k direktu. Vyjádřeno termínem společenského postavení, Herbert byl malá ryba v londýnském rybníce. Byl však jedním z okouzlujících

galantních mužů neurčitého věku, který se stal nepostradatelným jak pro hostitelky, tak i pro znervóznělé matinky. Muži jako Herbert byli ochotní tančit s dívkami, které zůstávaly na ocet, nebo srkat čaj s obstarožními matrónami. Přinášeli šampaňské ženám, jejichž manželé byli zaměstnáni kartami. Lehce konverzovali s nervózními mladými dámami, které byly uváděny do společnosti. Krátce, byli neobyčejně užiteční, a proto vždy dokázali získat pozvánky na nejlepší večírky ve městě. Herbertovi bylo mezi třiceti a čtyřiceti. Byl to lehce boubelatý muž s příjemným obličejem a ruměnými tvářemi, světle modrýma očima a bodrými, neškodnými způsoby. Řídké, světle hnědé vlasy měl zastřiženy a nakadeřeny podle poslední módy. To platilo i o žluté vestě, která mu byla maličko těsná v pase, právě tak jako o pečlivě uvázaném nákrčníku. Ifigenie měla Herberta ráda. Byl jedním z mála mužů, kteří vypadali, že nemají zájem pokoušet se, jak si všichni představovali, zaujmout Mastersovo místo v jejím životě. V jeho přítomnosti se cítila bez problémů. Rozptylovala se diskusemi o umění a architektonických stylech. A uznávala jeho rady ve společenských záležitostech. Ale dokonce i Herbert, jenž si obvykle věděl rady s jakoukoli společenskou situací, vypadal, že v tom dnes večer plave. Očividně nevěděl, co si počít s hrozící katastrofou. Ifigenie roztáhla bílý krajkový vějíř, aby se za ním pokusila shromáždit divoce rozprchlé myšlenky. Jediná věc, která ji v tomto neštěstí nezklame, je její vlastní inteligence. Připomněla si, že té má naštěstí dost. „Masters je především džentlmen. Nemá žádný důvod přivádět mě nebo sebe do rozpaků.“ „Jak myslíte, má drahá.“ Herbert zdvihl husté obočí vědoucím způsobem. „Ujišťuji vás, že co se mě týká, není třeba jít do detailů stran vašeho poměru k Mastersovi. Každý v tomto městě je dobře informován o tom, jaký druh přátelství vás s ním pojil.“ „Ovšem.“ V hlase Ifigenie zazníval represívní tón, který používala pokaždé, když někdo v hovoru příliš troufale setrvával na tomto

tématu. Vůči Herbertovi používala tohoto tónu jen zřídka. Obvykle byl diskrétnější. Jen těžko si mohla stěžovat na jeho domněnky a rovněž i příslušníků společenské smetánky stran jejího vztahu s Mastersem. Společnost neomylně dospěla k závěru, že jej chtěla dostat. Takové domněnky a závěry byly součástí velkého plánu získat vstup do Mastersovi exkluzivního kroužku známých. Plán fungoval až do dnešního večera. „Bez ohledu na vaše minulé přátelení se s Mastersem,“ řekl Herbert, „otázka, kterou si dnes večer všichni kladou, zní, co bude dál? Měli jsme uvěřit, že vaše cesty se rozešly, má drahá. Avšak jeho přítomnost dnes večer zde svědčí o něčem jiném.“ Ifigenie ignorovala tázavý tón v přítelově hlase. Jen stěží mu mohla poskytnout nějakou odpověď, když sama žádnou neměla. Neschopna vymyslet cokoli, co by si měla počít uprostřed krize, rozhodla se Ifigenie učinit jedinou myslitelnou věc. Chopila se příběhu, který vykonstruovala, když, se pouštěla do svého nebezpečného dobrodružství. „Masters ví velmi dobře, že pokračovat v našem poměru je nemožné, pokud se neomluví za spor, který způsobil,“ řekla klidně. „Nikdo by neměl používat slovo nemožné, když hovoří o Mastersovi,“ řekl Herbert. „Ale v tomto případě je to, myslím, přípustné.. Je možno konstatovat, že v této místnosti by se nenašel nikdo, kdo by si uměl představit hraběte, jak se omlouvá dámě, která ho pokořila před celou společností.“ Ifigenie se poděsila. „Ale já jsem nic takového neudělala, pane Hoyte.“ Ifigenie se rychle ovívala. Bylo jí horko. „Pouze jsem naznačila, že jsme k sobě přestali být shovívaví.“ „A že to všechno byla jeho chyba.“ „Dobrá, ano.“ Ifigenie se s tím smířila. „To všechno určitě byla jeho chyba. Ale nechci ho pokořit před přáteli.“ Herbert na ni upřel zvláštní pohled. „Podívejte se, má drahá. Buďme teď upřímní. Naznačila jste, že jste měli s Mastersem vášnivý spor, ktery“ zničil vaše přátelství. Neříkejte mi, že jste trochu nepomýšlela na pomstu,

když jste vstoupila do společnosti. Každý měl za to, že za něj hledáte vhodnou náhradu.“ „To není pravda.“ Ifigenie si odkašlala. „Tím chci říct, že hrabě mi dluží omluvu, ale já jsem nikdy nezamýšlela ji od něj žádat.“ Nikdo nemůže žádat omluvu od mrtvého muže. „Ať už byly vaše záměry jakékoli, jednala jste tak, aby každý pochopil, že jste to byla vy, kdo poměr ukončil. Všichni věří tomu, že jste skutečně měla odvahu dát Mastersovi vale.“ Všechno bylo součástí plánu stát se v očích společenské smetánky zosobněním momentálního hněvu, ale Ifigenie to mohla Herbertova jen těžko vysvětlovat. „Pokud jde o to nepatrné nedorozumění...“ „Nedorozumění?“ Herbert na ni soucitně pohlédl. „V uplynulých čtrnácti dnech se společnost nebyla schopna rozhodnout, zda jste ta nejtroufalejší dáma v Londýně, nebo spíš kandidát na blázinec.“ „Začínám nad sebou uvažovat,“ zamumlala pro sebe Ifigenie. Musela být blázen, když se dostala do takové situace. „Vy víte, že společenská smetánka čekala jako na jehlách, aby viděla, jak bude Masters reagovat na vaši mstu.“ „Řekla jsem vám, pane Hoyte, že nemám absolutně žádný zájem o pomstu. Mezi námi byla malá rozmíška, to je všechno. Vyžaduje to jen omluvu, nic víc.“ „Takže jde jen o menší rozmíšku, není“liž pravda? Předtím jste to označovala jako velkou hádku.“ „Tyto věci se vlivem klepů zveličují, nebo snad nikoli?“ „Určitě ano, má drahá.“ Herbert ji konejšivě popleskal po ruce. „Ale nebojte se. Zůstávám na vaší straně, připraven přispět vám, kdyby začal být Masters nepříjemný.“ „Uklidňující pomyšlení.“ Nebylo však zcela uklidňující. Masters se jaksi vrátil ze záhrobí, a to nejhorší teprve přijde. Herbertova reakce na situaci potvrdila všechno, co se Ifigenie dosud dozvěděla o proslulém hraběti. Společnost ho považovala za nebezpečného a nevypočitatelného. Fámy vyprávěly o souboji před mnoha lety, ve kterém málem zabil svého protivníka. A co horšího, šeptalo se, že by mohl být odpovědný za vraždu svého bývalého obchodního partnera Lyntona

Spaldinga. Bylo nesporným faktem, že po Spaldingově smrti převzal Masters kontrolu nad výnosným investičním sdružením, které kdysi řídil jeho partner. Mnozí tvrdili, že lukrativní investiční sdružení nebylo to jediné, čeho se Masters zmocnil po Spaldingově smrti. Říkalo se, že si dopřál dlouhotrvající milostný poměr s Hanou, vdovou po Spaldingovi, a že tento milostný poměr pokračuje až dodnes, přestože se znova vdala a stala se lady Sandsovou. O těchto ani o žádných jiných událostech se nemohl nikdo dozvědět pravdu, protože Masters o nich nikdy nehovořil. Přísně dodržoval dvě zásady – nikdy nehovořit o své minulosti a nikdy nevysvětlovat své jednání. Byl velice tajnosnubným mužem. Masters rozhodně nebyl ten typ, který by toleroval ponížení jakéhokoli druhu. Ifigenie si připomněla, že už se ocitla i v jiných prekérních situacích. Její poslední rok v cizině, během něhož procestovala se sestřenicí Amálií celou Itálii, nebyl bez incidentů. Jednou došlo k dosti nepříjemné konfrontaci s pouličním zlodějem v Římě a podruhé k jinému, stejně nebezpečnému setkání s lupičem na cestě do Pompejí. Přesto přese všechno si Ifigenie byla příliš dobře vědoma toho, že neměla nikdy co činit s mužem, jehož reputace měla tak legendární rozměry jako ta Mastersovi. Vtip byl v tom zůstat klidná a kontrolovat se, pomyslela si Ifigenie. Jednala s potenciálně nebezpečným protivníkem, ale věděla ze svého pátrání, že Masters byl vysoce inteligentní muž. S trochou štěstí by mohl přistoupit k nadcházející konfrontaci racionálním způsobem a s chladnou hlavou. Z toho, co se o něm dozvěděla, bylo téměř jisté, že nedovolí, aby city ovládly jeho konání v následujících několika minutách. Téměř jisté. Ifigenie viděla, jak Herbert znepokojeně svraštil obočí, když pozoroval dav. Zaslechla ostré, zřetelné prasknutí. Ohlédla se za tím zvukem a spatřila, že mimoděk zlomila křehké paprsky svého vějíře.

V tu chvíli se rozplynul hlouček lidí stojící přímo přeci ní. Zazněl nervózní smích nějaké jeny a pak náhle ticho. Muži uvolňovali cestu. Dokonce i Herbert o pár kroků ustoupil. Ifigenie zjistila, že stojí zcela sama uprostřed přeplněného sálu. Marcus, hrabě z Mastersů, se zastavil přímo před Ifigenií. Protože se dívala na zlomený vějíř, první věc, které si na něm všimla, byly ruce. Byl jediným mužem v místnosti, který neměl rukavice. Ve světě, kde byli velice obdivováni muži s jemnýma, elegantníma, půvabnýma rukama, měl Marcus ruce zkušeného válečníka „ velké a silné ruce muže, který jde v životě svou vlastní cestou. Ifigenie se náhle upamatovala, že přišel ke svému titulu před více než pěti lety. Jednalo se o zbankrotované dědictví. Masters se nenarodil do bohatství a moci. Tyto atributy si musel pro sebe vytvořit. Ifigenie odtrhla zrak od strhujícího pohledu na jeho svalnaté ruce a rychle vzhlédla. Markův obličej mohl být vyryt na starožitnou zlatou minci. Zdatný, houževnatý a smělý až k tvrdosti „ byl to obličej starověkého dobyvatele. Pozoroval ji jantarovýma očima, jež zářily dravou inteligencí. Měl velice tmavé, téměř černé vlasy. Byly učesané na pěšinku, která vybíhala z vysokého čela a leskla se jako stříbro. Ifigenie se inu podívala do zářivých očí. Vědomí hlubokého poznání jí projelo jako blesk. Něco, co hluboko v ní po týdny doutnalo, náhle přeskočilo plamenem. Toto byl muž, do něhož se zamilovala, aniž by kdy snila, že ho jednoho dne potká. Byl přesně takový, jak si ho představovala. Ifigenie věděla, je dav bez dechu čeká na její reakci. „Mylorde,“ zašeptala Ifigenie tak tlumeně, že ji mohl slyšet jen on sám. „Jsem tak ráda, když vidím, že jste naživu.“ S upřímnou modlitbou, aby se nemýlila v předpokladu, že hraběte ovládne zvědavost, zavřela oči a elegantně upadla do mdlob. Marcus ji zachytil, než stačila klesnout na podlahu. „Velmi moudré, paní Brightová,“ zamumlal pouze pro její uši. „Obdivuji, jak se dokážete vyprostit z této motanice.“

Ifigenie si netroufala otevřít oči. Marcus si ji přitáhl na hrud. Měl silné a pevné ruce. Cítila se podivně jistá a bezpečná v jeho sevření. Jeho osobní vůně v ní probudila zvláštní vjemy. Polekala ji neočekávaná, hluboce smyslná rozkoš, jež ji ovládla. Nikdy v životě nepoznala něco podobného pocitům, které v ní v tomto okamžiku hrály. Pootevřela víčka právě jen natolik, aby spatřila, jak nadýchaná sukně jejích bílých, hedvábných šatů přepadává přes černé rukávy jeho saka. Marcus ji lehce nesl přes parket směrem ke dveřím. „Ustupte stranou, mohu“li vás prosit,“ přikázal komusi, kdo mu stál v cestě. „Moje velmi dobrá přítelkyně potřebuje čerstvý vzduch.“ Dav se před ním rozestoupil. Ifigeniin grandiózní odchod z nabitého sálu provázelo mumlání překvapení a dohadů. Marcus ji odnášel z rozlehlého panského sídla. Bez oddechu s ní kráčel dolů po širokém schodišti k místu, kde čekal lesknoucí se černý kočár se dvěma černými hřebci. Komorník oděný do černé livreje otevřel dveře kočáru. Marcus zanesl Ifigenii dovnitř. Dveře se zavřely. Kočár vyrazil do půlnočních londýnských ulic.

2 „Myslím, že budete mít něco málo otázek, mylorde.“ „Pár „ z faktických důvodů.“ Marcus se usadil na sedadlo. Pozoroval Ifigenii, jak si rázně sedla, narovnala si bílé pero ve vlasech a uhladila sukni. „Stačí jen pomyslet, a pro mne bude potěšením je zodpovědět,“ řekla. „Dříve vám však chci poděkovat za to, že jste před chvílí neprozradil hru. Jsem si dobře vědoma, že jste musel považovat celé to vystoupení za poněkud trapné.“ „Ani v nejmenším, paní Brightová. Ujišťuji vás, že to považuji za docela vzrušující.“ Věnovala mu zářivý úsměv. Marcus zůstal na okamžik jako přikovaný. Náhle pochopil, proč dokázala uchvátit většinu jeho známých. „Věděla jsem, že budete hrát se mnou, dokud přesně neodhalíte, co se chystá.“ Ifigeniiny oříškově hnědé oči obsahovaly víc než jen náznak uspokojení. „Byla jsem si tím jista. Věděla jsem, že jste příliš chytrý, příliš chápavý, máte příliš chladnou hlavu a že jste příliš inteligentní, než abyste udělal cokoli ukvapeného, dokud důkladně nezjistíte, oč běží.“ „Oceňuji důvěru, kterou ke mně máte. Nicméně vás ujišťuji, že také mám dost důvtipu, abych nebyl zcela odtržen od skutečnosti následkem vašeho velice okouzlujícího lichocení. Překvapené zamrkala. „Ale já jsem vám nelichotila, sire. Každé slovo jsem myslela doopravdy. Intenzívně jsem studovala vaši povahu a došla k závěru, že máte vynikající mozek.“ Marcus na ni zazíral, nakrátko v rozpacích a beze slov. „Vy obdivujete můj mozek?“ „Ano, ovšem,“ řekla způsobem, ktery“ podle všeho byl opravdovým nadšením. „Četla jsem všechny vaše články v Technických a vědeckých pramenech a udělaly na mne velký dojem. Ten o možnostech parního stroje byl obzvláště inspirující. Ne že by váš návrh na mechanickou mlátičku nebyl také nesmírně vzrušující.“ „U čerta.“

Začervenala se. „Přiznávám, že nejsem příliš zběhlá v technických a mechanických záležitostech. Pokud jde o mne, studuji antické památky. Většinu svého času jsem věnovala tomuto oboru.“ „Chápu.“ „S potěšením však mohu říct, že jsem porozuměla většině mechanických principů, o nichž jste pojednával ve svých článcích. Píšete docela srozumitelně, mylorde.“ „Děkuji vám.“ Mluvil příliš rychle, když jí říkal, že má sám důvtipu až, dost, než aby se stal obětí lichotek, pomyslel si Marcus sarkasticky. Na okamžik ho to uchvátilo. Jeho vědecký a technický způsob psaní, natož jeho inteligence nikdy nezískaly ženský kompliment. „Napsal jste také docela poučnou práci o stavebních konstrukčních postupech, která mě značně zaujala,“ pokračovala Ifigenie. Pustila se do recitování podstatných názorů článku. Marcus naslouchal s pocitem omráčeného údivu. Hověl si v rohu sametově černého sofa, zkřížil ruce a prohlížel si Ifigeniin obličej ve světle kočárové lampy. Přemítal, že ať už očekával cokoli, poté co konečně vehnal svou novou „milenku“ v tanečním sále u Fenwicků do úzkých, Ifigenie Brightová to nebyla. Charles Trescott se mýlil, když naznačoval, že podnikavá vdova si svou volbou panensky čistého roucha tropila z cudnosti a nevinnosti posměšky. Ifigenie Brightová nějak dokázala vzbuzovat dojem, že její počestnost je původní a neposkvrněná. Bylo to opravdu podivuhodné. Tento efekt nezpůsobovaly pouze její andělsky bílé šaty, rukavice a boty. Zdálo se, že vyzařuje z celé hloubky jejího ženského já. Bylo to něco v jejím čistém, inteligentním, otevřeném a upřeném pohledu, poutavém nose a jemných mírných ústech, co svědčilo o počestnosti. Její vlasy měly barvu lesního medu. Byla neobyčejná v jistých ohledech, bystrá v ostatních. Ačkoli nebyla velkolepě krásná, byla to ta nejzajímavější osoba ženského pohlaví, na kterou kdy Marcus narazil.

Kolem ní se vznášela svůdná atmosféra velmi ženské smyslnosti, přestože ji nezdůrazňovala oblečením. Střih šatů měla překvapivě zdrženlivý. Další chytrý tah, připustil Marcus soukromě. Mužská představivost byl mocný nástroj, a ona věděla, jak ho využít. Křivky Ifigeniiných malých, hrotitých, jemně zaoblených ňader jí nepřetékaly ze živůtku šatů. Byly nenápadně zakryty bílými hedvábnými volánky. Taková ňadra nebyla určena k surovému laskání, pomyslel si Marcus. Byla stvořena pro znalce krásných věcí, milovníka obdařeného uměleckými, štíhlými, citlivými prsty. Roztržitě stiskl vlastní, silné, mozolnaté prsty. Skutečnost, že měl ruce sedláka, neznamenala, že by se neuměl těšit z dotyku krásných, jemných věcí. Ifigenie byla malá a štíhlá. Sukně šatů s vysokým pasem se jí vzdušně snášely dolů přes nepochybně velice úzký pas. Jemné hedvábí stěží naznačovalo svůdný obrys ženských boků a zaoblených stehen. Není divu, že podnítila fantazii společenské smetánky, po“ myslel si Marcus. Samozřejmě zaujala jeho plnou pozornost. Záhadná paní Brightová ho zaujala více než jakákoli jiná žena, a to po delší době, než měl chuť se upamatovat. Byl také napůl vzrušený, jak náhle zjistil. Cítil tlumenou bolest probouzející se touhy ve svých bedrech. Ani ho to příliš nepřekvapovalo. Uplynuly už čtyři měsíce od doby, kdy měl naposled intimní styk se ženou, a Ifigenie inu ustavičně tanula na mysli po oba dva minulé dny. V průběhu celé cesty nazpět do Londýna nepřemýšlel o ničem jiném než, o své neznámé milence. Marcus dospěl k tomu, že kdyby úmyslně hodlal objevit novou zajímavou milenku, nemohl by padnout na nikoho lepšího, než byla Ifigenie Brightová. „Prosím za odpuštění, mylorde,“ řekla Ifigenie, očividně přivedena do rozpaků svým rozvláčným komentářem o jeho časopiseckých článcích. „Myslím, že vás nudím. Jako byste nebyl sám důvěrně obeznámený se svou vlastní teorií o použití dřevěných pilotův základech.“

„Snad bychom se měli vrátit k hlavnímu tématu,“ řekl Marcus klidně. „Ale nejdříve mi musíte dát svou adresu, abych ji mohl sdělit vozkovi.“ Ifigenie si odkašlala. „Svou adresu?“ „Bude to užitečné s ohledem na skutečnost, že se vás v tuhle chvíli pokouším dopravit domů.“ „Pokoušíte?“ „Vzhledem k roli, kterou mám hrát ve vašem životě, jak jste o tom všechny přesvědčila,“ řekl Marcus, „je jen přirozené, že vás po plese vezu domů.“ „Ale –“ „ Očekává se to,“ zdůraznil Marcus. „Lidé by se divili, kdybych neuplatnil svá privilegia.“ „Jste si zcela jist, že to je normální věc?“ „Zcela normální.“ „Ach.“ Ifigenie si stiskla hebký dolní ret mezi velice bílé zoubky a přitom, tu záležitost očividně zvažovala. Pak dospěla k rozhodnutí. „Velmi dobře. Mám dům na náměstí Morning Rose. Číslo pět.“ Marcus se o tu informaci věcně zajímal. „Náměstí Morning Rose bylo nedávno dokončeno, že ano? Architekt odvedl skvělou práci spojením klasických prvků se stylem, který je pohodlný a vhodný pro anglické klima. Domy byly dobře postavené a rychle prodané, pokud si vzpomínám.“ Ifigenie vypadala překvapeně. „Zdá se, že o tom hodně víte.“ „Projekt vzbudil mou zvědavost, protože vydělal peníze.“ Marcus povstal a zaklepal na dvířka k vozkovi. „Velmi mnoho spekulativních investic tohoto druhu peníze nevydělává. Znal jsem pár lidí zapletených do takových finančních záležitostí, kteří zkrachovali.“ Dvířka se otevřela. „Sím ano, mylorde?“ zvolal vozka. „Náměstí Morning Rose, Dinksi. Číslo pět.“ „Dobře, mylorde.“ Dinks nechal dvířka zapadnout na své místo. Marcus se spustil nazpět do sedadla. „Snad bychom mohli pokračovat ve vašem vysvětlení, paní Brightová.“

„Ano, ovšem.“ Ifigenie si narovnala záda. „Kde začít? Zaprvé mi dovolte, abych vám řekla, s jak obrovskou úlevou jsem konstatovala, že jste živ, mylorde.“ Uvažoval o ní se zpola zavřenýma očima. „Zmínila jste cosi v tomto smyslu předtím v tanečním sále u Fenwicků. Chovala jste snad ve své mysli pochybnosti?“ „Ach ano. Značné pochybnosti. Domnívali jsme se, že jste byl zavražděn, chápete?“ „Zavražděn?“ Zauvažoval, jestli se nezapletl s duševně chorou ženou. „Ano, mylorde, zavražděn. To byl důvod, proč jsem přijala zoufalé rozhodnutí vydávat se za vaši milenku.“ „A kdo přesně, komu jste uvěřila, je odpovědný za mé úmrtí?“ zeptal se Marcus chladně. „Jeden z vašich dalších intimních přátel?“ Rozhořčeně na něj pohlédla. „Ovšemže ne, mylorde. Ach, víte, všechno je to tak komplikované. Ujišťuji vás, že nemám mezi svými přáteli takové, kteří by snad snili o tom, že by se uchýlili k vraždě.“ „To, k to slyším, mě uklidňuje.“ „Teta Zoe má trochu teatrální povahu a moje neteř Amálie může být občas dosti příšerná, ale myslím, že mohu bezpečně říct, že ani jedna by nikdy nikoho nemohla zabít.“ „Beru vás za slovo, paní Brightová.“ Povzdechla si. „Uvědomuji si, že to pro vás musí být velice matoucí.“ „Budu se snažit se tím prokousat. Snad mi můj skvělý mozek bude nápomocen.“ Poskytla mu nadšený úsměv plný souhlasu. „Za těchto okolností děláte dobře, mylorde.“ „Dospěl jsem ke stejnému závěru.“ Při té jízlivosti sebou škubla. „Ano. Ano, vskutku. Dobrá, tedy pokračujme s tím. Mysleli jsme, že vás vyděrač oddělal, chápete?“ „Vyděrač? To je každým okamžikem absurdnější. Jaký vyděrač?“ Ifigenie se odmlčela. „Chcete říct, že jste nebyl vydírán, sire?“ Otázka ho podráždila. „Vypadám snad jako muž, který platí vyděrači, paní Brightová?“

„Nikoli, mylorde. A to je právě důvod, proč jsme uvěřili, že jste byl zavražděn. Protože jste odmítl platit, chápete?“ „Pokračujte, paní Brightová,“ nařídil Marcus vyrovnaně. „Máte před sebou ještě dlouhou cestu, než se něco z toho objasní.“ „Moje teta dostala od nějakého ničemy lístek, ve kterém nás informoval, k jste byl odpraven jako lekce pro ostatní, kteří odmítli platit. Lístek nutně vedl k závěru, že to je jen otázka času, než společnost zjistí, že netrávíte měsíc na jedné ze svých nemovitostí, ale k jste místo toho zmizel nadobro.“ „Dobrý Bože.“ „Dobrá, musíte uznat, že jste se ztratil ze společnosti na vrcholu sezony, sire. Velice neobvyklé.“ „Byl jsem na svém statku v Yorkshiru,“ odsekl Marcus. „Nikoliv mělkém, neoznačeném hrobě. Madam, to je k smíchu. Mám už té hry dost. Chci pravdu a chci ji předtím, než dojedeme na náměstí Morning Rose.“ Zamračila se. „Pokouším se vám, pravdu vylíčit, sire. Není potřeba být hrubý. Nyní mě laskavě přestaňte přerušovat. Jak jsem už řekla, moje teta měla dost důvodů uvěřit, že jste byl zavražděn a že když, nevyhoví vyděračovým požadavkům, bude další zavražděnou.“ „Zaplatila vyděrači?“ chtěl vědět Marcus. „Přirozeně. Byla úplně vystrašená. Dozvěděla jsem se to všechno den nato, co zaplatila. Právě jsem přijela do Londýna po roce na kontinentu. Moje sestřenice Amálie byla se mnou. Krátce jsme tetu Zoe navštívily a zjistily, v jak hrozné je situaci. Okamžitě jsem vymyslela plán, jak vyděrače odhalit.“ Marcuse to nyní neohromilo. „Vy jste doufala, že ho najdete předstíráním, že jste moje milenka?“ „Přesně.“ Ifigenie mu věnovala další zářivý, souhlasný úsměv. „V tu chvíli jsem věřila, že pátrám nejen po vyděrači, ale velkém zločinci, který byl schopen vraždy. Můžete si představit mé znepokojení.“ „Já nejsem mrtev, paní Brightová.“ „Ano, já to chápu,“ řekla trpělivě. „To ten problém zamotává, nebo snad ne?“ „Nikoli přehnaně, jak pevně věřím.”

„Pro okolní svět jsem se stala vaší milenkou, abych se tak mohla stýkat s vašimi partnery a známými. Měla jsem v plánu provést mezi nimi diskrétní pátrání a pokusit se určit, kdo vás mohl zavraždit.“ „Velice pozorné od vás pokusit se vypátrat zločince, který mě zavraždil.“ „Musím připustit, že jsem se nedopustila podvodu, abych se vám pomstila, mylorde.“ „Jsem zdrcen.“ Ifigenie vykulila oči zděšením. „Nechtěla jsem, aby to znělo nemilosrdně nebo necitelně, sire, ale musím připomenout, že když jsem se o tomto zločinci poprvé dozvěděla, dokonce jsem vás ani neznala. Ještě jsem neměla možnost zkoumat vaši povahu.“ „To by mohlo vysvětlit váš nedostatek cítění, jak předpokládám.“ „Ale já nepostrádám cítění, sire,“ řekla rychle. „Naopak. Ujišťuji vás, že mi bylo nesmírně líto, že jste přišel k tak strašlivému konci,“ Zaváhala a pak dodala v malém záchvatu upřímnosti, „dosti obyčejným způsobem, chápete“li, co trsám na mysli.“ S úsilím potlačil úsměv. „Jsem vděčen za jakýkoli soucit, který jste mi byla schopna věnovat. Jsou tací, co ani v nejmenším nezalitovali, když se dozvěděli o mém úmrtí, dokonce ani obyčejným způsobem.“ „Nesmysl. Jsem si docela jista, že když se společnost dozvěděla, že jste byl zavražděn, všichni byli náležitě zděšeni.“ „Doporučil bych vám, abyste na to příliš neosázela. Co, k čertu, jste si myslela, že zjistíte jako moje milenka?“ Ifigenie se naklonila dopředu. Překypovala nyní nadšením. „Usuzovala jsem, že vyděrač bude někdo vám blízký, mylorde. Někdo, kdo zná tak strašná tajemství, že očekával, že budete vyděrači raději platit, než abyste si dovolil být odhalen.“ Marcus zdvihl jedno obočí. „A tatáž osoba bude také zasvěcena do stejně závažného tajemství vaší tety. To jste si myslela?“ „Jak jste bystrý, sire. To je přesně to, co jsem usoudila. Ale šla jsem ještě dál. Zjistila jsem, že kdokoli znal tak intimní tajemství o minulosti obou – vaší tety i vás, musel také vědět o vašich plánech pobývat tento měsíc mimo město.“ Ifigenie se významně odmlčela.

„Poslední vyděračský dopis přišel právě ten den, kdy jste zmizel, sire.“ Marcus pocítil to staré, důvěrně známé, lechtání zvědavosti. Přechodně se mu zmocnilo zdravého rozumu způsobem, který by nikdy nepřipustil u tělesné vášně. „Usuzujete, že nemůže být příliš mnoho lidí, kteří by mohli mít spojení na nás oba – na mne a vaši tetu, viďte?“ „Přesně.“ Ifigenie ho počastovala otevřeným pohledem plným obdivu. „Vy jste opravdu velice pohotový, mylorde, právě tak, jak jsem se domnívala.“ V tuto chvíli Marcus rozhodně odmítal, že by se nechal obalamutit její zářivou úctou ke svému rozumu. Upnul se na sporný problém, který byl po ruce. „Takže vy jste předstírala, že jste tnou milenkou, abyste získala přístup k okruhu mých známých.“ „Zdálo se, že to je jediná věc, která se dá za daných okolností učinit, ačkoli připouštíte, že jsem se poněkud obávala úkolu, který jsem si vytyčila.“ „Považuji to za obtížné k uvěření, paní Brightová,“ řekl Marcus soše. „Neumím si představit, že byste se čehokoli nebo kohokoli bála.“ „Ve většině případů máte pravdu,“ souhlasila beze stopy skromnosti. „Ale v tomto případě jsem věděla, že bych vůbec nemohla doupat, že budu žít v souladu s očekáváním, jež ve mně lidé vkládají.“ „Očekáváním?“ „Víte velmi dobře, co mám na mysli, sire. Z toho, co jsem zjistila, vaše předešlé milenky byly pozoruhodně půvabné vdovy, které oplývaly určitým... řekněme talentem?“ V Ifigeniiných očích se objevil tesklivý výraz. „Byly velice temperamentní, jak všichni říkají.“ „Všichni?“ „Moje teta Zoe má přehled o nejnovějších klepech. Nebylo obtížné vyhrabat značný počet detailů týkajících se vašich předešlých milenek.“ „To je ten druh novinek, které mohou muži přivodit bezesné noci.“

Ifigenie na něj upřela rozpačitý pohled. „Nebylo jisté, zdali bych mohla soutěžit, jestli víte, co tím myslím.“ Prohlédl si její svěží bílé šaty. Nebylo nutné ji informovat, že klepy vždy zveličovaly počet jeho milostných afér i exotické kvality milenek. „Takže jste zamýšlela vytvořit iluzi, které by se společnost překvapivě chopila, a tím vytvořit zcela nová očekáváni.“ „Chtěla jsem vytvořit dojem, který by byl tak pobuřující, že by přiměl vaše přátele a známé k tomu, že by mě s využitím své představivosti považovali za daleko záhadnější a neodolatelnější stvoření, než ve skutečnosti jsem.“ „Blahopřeji vám, paní Brightová. Zdá se, že jste byla úspěšná.“ „Až potud můj malý podvod fungoval dosti dobře,“ připustila Ifigenie s očividnou hrdostí. Jestliže vůbec vynaložila nějaké úsilí, aby se jevila skromně, velkolepě selhávala, usoudil Marcus. „Samozřejmě mě to zaujalo. Dokonce omráčilo.“ Ifigenie musela slyšet chladné pobavení v jeho tónu. Její kraťoučký pohled hrdosti se najednou rozpustil v rozladěném pohledu. „Zjišťují, že jsem podle vás jako vaše nová milenka ve své roli zcela selhala.“ „To bych neřekl.“ Vrhla letmý pohled na své cudné, bílé, hedvábné šaty. Nach obarvil její elegantně tvarované lícní kosti. „Vím, že vůbec nevypadám jako ženy, se kterými se obvykle stýkáte.“ „Má drahá paní Brightová, jak vám kdokoli řekne, nikdy jsem neupřednostňoval to, co je obvyklé. Mnohem víc dávám přednost neobvyklému.“ „Jste si jist, že byste mě stejně vezl domů?“ zeptala se Ifigenie s dalším znepokojeným, spěšným pohledem ven do noci. „Víte velmi dobře, že je zcela věcí džentlmena dopravit svou milenku domů po řadě večerních společenských událostí. V naší konkrétní situaci by se považovalo za podivné, kdybych to neudělal.“ „Dejme tomu.“ „Tak tedy, kdybyste byla svobodnou mladou dámou na manželském trhu, jednalo by se ovšem o odlišnou záležitost.“

Pozorně pozoroval její obličej. „Vy jste však nezávislou vdovou, nebo snad ne?“ „Nebuďte směšný, sire.“ Soustředila se na pohled do nočních temných ulic. „Kým jiným bych mohla být?“ „Přesně.“ Žádný nevinný nebo úctyhodný staropanenský úmysl chránit svou pověst by se neopovážil podstoupit takovou neuvěřitelnou přetvářku, pomyslel si Marcus. „Dokonce i kdybyste se již nevydávala za mou milenku, nic by mě nemohlo odradit od toho, abych vás doprovodil dnes večer domů.“ „Ne, ale –“ „Vdovy, příslušnice společenské smetánky, jsou ty neprivilegovanější dámy, nebo snad ne? Finančně nezávislé, bez břemene žárlivého manžela, mohou udržovat vztahy, jaké si přejí. A to tak dlouho, dokud jsou přijatelně diskrétní.“ „Uvědomuji si, k vdovy mají o dost víc svobody než svobodné ženy, sire. Vskutku, nic proti tomu nenamítám. Ale jde o to –“ „Ano? Oč jde?“ Znova se k němu obrátila s odhodlaným výrazem. „Jde o to, že jsem vložila značné úsilí do vytvoření dojmu, chcete“li. Část té iluze sestává z určitého ovzduší nepostižitelnosti.“ „Takto mi to bylo řečeno.“ „Mylorde, do dnešního večera jsem nedovolila žádnému džentlmenovi, aby spatřil můj dům.“ „Ach.“ Podivil se, proč ho tak potěšilo, že se dozvěděl ten nepatrný fakt. „Hezký zvyk.“ „Dodržovala jsem tento zvyk po veškerou dobu, kdy jsem se vydávala za vaši milenku.“ „Lady Starlightová.“ Zamračila se. „Prosím?“ „Řekl jsem, že vás nazývají nedotknutelná a nedosažitelná lady Starlightová. Jste vnímána jako třpytící se půlnoční hvězda, která vábí a láká, ale zůstává právě mimo dosah, zatímco pátrá po náhradě za mne v posteli.“ Ifigenie otevřela ústa, zase je zavřela, a pak je ještě jednou otevřela. Její hlas, když konečně promluvila, zněl udýchaně, jako kdyby uběhla velkou vzdálenost. „Víte, jaká je společností, když

dojde na to dávat lidem nálepky, sire. Nazvat mě lady Starlightovou, je trochu příliš, uznávám. Nicméně –“ „Nicméně v tomto případě je pojmenování očividně přiměřené.“ Na okamžik vypadala znepokojeně. „Opravdu?“ Marcus zjistil, že má radost sám ze sebe. Hráli hru kočky s myší a on je tou kočkou. „Rozhodně. Nadto máte štěstí. Jak se stává, nedávno jsem napsal studii o těžko postižitelných, nedotknutelných hvězdách. Jsou způsoby, jak se zmocnit světla. Když je člověk velmi důmyslný, může je zadržet v dlani své ruky.“ „Nerozumím, sire.“ „Ne, nepředpokládám, že byste mohla. Ale už brzo porozumíte. Mezitím mi musíte dovolit ponechat si tajemství pro sebe, paní Brightová. Jsem tím známý, chápete?“ Přemýšlivě ho sledovala. „Máte v úmyslu být tvrdohlavý, nebo snad ne?“ „Uvidíme.“ „Toho jsem se obávala. Mohl byste mi říct, jestli se na mne opravdu hněváte, že jsem se vydávala za vaši milenku, mylorde?“ „Nemůžete na to přijít sama?“ „Ne, opravdu nemohu. Říká se, že jste nevyzpytatelný. Začínám chápat, co tím všichni myslí. Dokonce i po obšírném studiu vaší povahy stále zjišťuji, že je v ní mnohé, o čem nevím.“ „Předpokládám, že bych měl být vděčný za ten malý projev přízně,“ zabručel. „Není nutné být sarkastický,“ řekla s dotčeným výrazem. Ve zlaté záři, kterou vrhala světla kočáru, mohl Marcus konstatovat, že ačkoli Ifigenie reagovala na situaci pozoruhodné příjemným obličejem, ve skutečnosti byla dost zneklidněná. Ifigenie se škrobeně usadila. Její velké, mořsky zelené oči co chvíli zamířily k oknu kočáru. Marcus tušil, že potajmu kontrolovala cestu, aby si ověřila, že skutečně směřovali k jejímu domovu. Bílý vějíř svírala ve smrtelné křeči. Marcus byl spokojen, že Ifigenie nebyla ani zdaleka tak chladná a vyrovnaná, jak se snažila vypadat. Odmítal k ní cítit jakékoli sympatie. S ohledem na to, čemu ho podrobila na začátku večera a co ještě mělo přijít, zasloužila si, aby trochu trpěla. Počítal s tím, že

jejich dvojice bude to nejvybranější sousto konverzace u každé snídaňové tabule zítra ráno a v každém klubu v St. James zítra odpoledne. „Ještě jednou vám blahopřeji, paní Brightová.“ Marcus se uklonil malým gestem posměšné úcty. „Ne každá žena může oklamat společnost tak, aby si myslela, že jste moje poslední milenka.“ Stiskla rty. „Děkuji vám.“ „Docela fascinující výkon, skutečně.“ Nikdy nezapomene, jak ji prvně spatřil v tanečním sále u Fenwicků. Podle jeho soudu Ifigenie dokázala způsobit, že všechny ženy v sále vypadaly, jako by byly bud příliš oblečené, nebo málo oblečené, nebo směšné. Marcus nemohl určit, proč vypadala tak dobře, ale byl už dost dlouho na světě, aby poznal ženu s intuitivním uměleckým smyslem pro styl. To nemělo nic společného s jejími šaty nebo doplňky. Týkalo se to pouze toho, jak je nosila. „Volba panensky bílé barvy pro své šaty – to byl brilantní nápad. Pobuřující, ale brilantní.“ Zaváhala, jako by si nebyla jista, zdali se jí nevysmívá. Pak se rozechvěle usmála. „Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla vyjít ven v bílé, bylo to, že dáváte přednost černé barvě pro své vlastní oblečení osobní věci, jak se o vás říká.“ Rukou v rukavici ukázala na elegantní černý kočár s ebenovým vybavením. „Fámy byly přesné, jak vidím.“ „Pracujete s hypotézou, že by mě mohl přitahovat vlastní protiklad?“ Ifigenie to opravdově zvažovala. „S touhle konkrétní teorií nesouhlasím. Věřím tomu, že stejně smýšlející lidé jsou vzájemně přitahováni, ale nikoli opravdové protiklady. Ale věděla jsem, že společnost by se vrhla na mylný závěr. Většina lidí si myslí, že opačné povahy jsou navzájem přitahovány.“ „A byla to společnost, jež potřebovala byt přesvědčena.“ „Teta Zoe se obávala, že můj plán nebude fungovat, ale ujistila jsem ji, že to je naše jediná naděje.“ „Ach ano. Váš malý plán, jak chytit vyděrače. Téměř jsem na to zapomněl.“

Zamračila se na něj. „Nevěříte ani slovo tomu, co jsem vám řekla, viďte, sire? Věděla jsem, že jste velice inteligentní, a každý říkal, že jste na to dost namyšlený, ale neuvědomila jsem si, že byste mohl být tak tvrdohlavý.“ Rozhodl se, že tuto poznámku bude ignorovat. „Povězte mi o tetě Zoe.“ „Co byste chtěl vědět?“ „Ve společnosti je větší počet žen, toho jména. Která z nich je vaše teta?“ Ifigenie povytáhla obočí do jedné přímky. „Je to lady Guthrieová. Musím vás upozornit, že ona i já udržujeme rodinné vztahy v tajnosti, bohužel. Měla jsem pocit, že bude jednodušší vydávat se za vaši milenku, pokud nikdo nebude znát pravdu. Kdyby lidé věděli, že jsem její neteř, mohlo by nade mnou vzniknout příliš mnoho otazníků, chápete?“ „ Ovšem,“ zabručel Marcus. „Bylo nezbytné, abyste pro vy“ branou společnost zůstala tajemstvím.“ „Neobyčejně nezbytné, sire. Jedna otázka by brzo následovala další a já jsem mohla být demaskována ještě předtím, než jsem dosáhla svého cíle. A vyděrač mohl přinejmenším zjistit, že nejsem vaší milenkou.“ „Chápu.“ „Společnost věří tomu, že jsme se Zoe přítelkyně, ale nic víc. Tohle nám poskytuje vysvětlení, když jsme dosti často viděny pospolu.“ Marcus si v duchu procházel seznam lidí, kteří prošli jeho životem. Měl skvělou paměť. Byl si zcela jist, že Zoe, lady Guthrieovou, nikdy nepotkal. „Zdá se mi, že si vzpomínám, jak jistý lord Guthrie patřil do jednoho nebo dvou mých klubů. Myslím, že před rokem zemřel“ „Teta Zoe je vdova po Guthriem.“ „Nevěřím, že jsem měl to potěšení se s ní setkat.“ „ Nikoli. To je ta zvláštní věc na tom všem,“ řekla Ifigenie rychle. „Teta Zoe mi řekla, že vy dva jste si nikdy nebyli představeni. Viděla vás z dálky na večírcích a plesech a Guthrie zmiňoval příležitostně vaše jméno, ale to je všechno.“

„Přesto váš vyděrač tvrdí, že jsme byli oba na jeho seznamu obětí?“ „Ano. Dost zvláštní, nemyslíte?“ „Považuji celou tuhle situaci za dost zvláštní.` „Mylorde, přísahám vám, tohle není vtip ani hra. Vyděrač skutečně existuje a vyhrožuje mé tetě. Usoudila jsem, že musí existovat nějaké spojení mezi okruhem vašich známých a mé tety.“ „Na jednu věc jste tu zapomněla, paní Brightová,“ řekl Marcus tiše. já nejsem vydírán.“ Zachmuřila se. „Jste si tím zcela jist, mylorde?“ „Nejedná se o záležitost, která by mohla někomu vypadnout z paměti.“ Ifigeniina jemná ústa zpřísněla. „Ne, předpokládám, že ne. Ale proč by se o vás vyděrač zmiňoval, když vyhrožoval mé tetě?“ Marcus letmo pohlédl do rušných nočních ulic. „Zmínka, pokud byla učiněna, byla očividně plánovanou lstí, aby vystrašila vaši tetu a přesvědčila ji platit výpalné.“ „Zmínka skutečně byla učiněna, sire,“ trvala na svém Ifigenie. „Řekněte mi, jak daleko jste se dosud dostala se svým pátráním?“ „Nuže, co se toho týče, učinila jsem značný pokrok,“ řekla dychtivě. „Podařilo se mi prohledat pracovny pana Darrowa a lorda Judsona.“ „Cože jste`?“ Nachýlila k němu hlavu a věnovala inu škádlivý pohled. „Řekla jsem, že jsem měla příležitost prozkoumat Darrowovu a Judsonovu pracovnu. Využila jsem pozvání, které jsem dostala na večírky, jež se pořádaly v jejich domech. Podařilo se mi, že jsem v průběhu večera proklouzla do jejich pracoven a prohledala jejich stoly.“ Jak zjistil, mínila to vážně. „Zatraceně, ženská, zbláznila jste se? Nemohu tomu uvěřit. Proč jste vůbec prohledávala jejich pracovny? Co jste očekávala, že objevíte?“ „Černý pečetní vosk a pečeť s vyrytým fénixem,“ řekla úsečně. „Obojí bylo použito k zapečetění vyděračských dopisů, jež Zoe obdržela.“

„K čertu.“ Marcus byl na několik vteřin příliš ohromen její smělostí, než aby mohl myslet. Nakonec zmobilizoval myšlení. „Černý pečetní vosk není neobvyklý. Sám ho užívám.“ „Vím, ale jste výjimečný v tom, že jej používáte pro svou běžnou korespondenci, mylorde. Většina lidí používá černý pečetní vosk jen pro smuteční příležitosti. A musíte připustil, že pečeť s fénixem je neobvyklá. Ve skutečnosti je použití nějaké pečetě – ať už jakékoli – samo o sobě osobité. Člověk by předpokládal, k obyčejný vyděrač by použil na pečetění svých dopisů jednoduchou nálepku.” „Existuje něco takového jako obyčejný vyděrač?“ „Mluvím vážně, sire. Černý vosk a pečeť s vyrytým fénixem poskytují proti vyděrači silný důkaz.“ „Takže jste hledala oboje?“ Bylo to zkrátka příliš fantastické, než aby se tomu dalo věřit. Dáma jistě lhala, z čehož ji podezíral od počátku. To bylo jediné vysvětlení, usoudil Marcus. A to se domníval, že objevil nějaký talent, pomyslel si s trpkou ironií. Ifigenie Brightová by mu mohla dávat lekce. „Naneštěstí jsem ještě neměla šanci prohledat pracovny nebo knihovny těch dalších,“ „Jakých dalších?“ s nimiž často hrajete karty, samozřejmé.“ „Vy máte v úmyslu prohledat knihovny nebo pracovny všech mužů, se kterými hraji karty?“ Marcus byl zvědav na to, jak je její splet lží promyšlená. „Ne, jen těch, kteří hrávali karty také s lordem Guthriem, dokud byl naživu,“ řekla Ifigenie břitce. Zvedla nahoru ruku a odpočítávala příjmení. „Lartmore, Darrow, Pettigrew a Judson. Jsou to čtyři muži, kteří spojují váš dům a dům mé tety.“ „Jen proto, že byli známi společným hraním karet a jindy se mnou a s Guthriem?“ Ifigenie si povzdychla. „To bylo jediné spojení, které jsem dokázala objevit mezi vaším okruhem a okruhem své tety. Usuzuji, že někdo, kdo znal lorda Guthrie, se nějak dozvěděl o tajemství Zoe. Možná od služebnictva. Tatáž osoba toho znala dost i o vás.“ „Nikoli však tajemství užitečné pro vyděrače,“ upozornil ji Marcus. „Už jsem vám řekl, že nejsem vydíratelný.“

„Třeba ne, mylorde, ale vyděrač bylo vás dost dobře informován, aby věděl, že zamýšlíte být na delší dobu mimo město.“ „To však také nebylo tajemstvím.“ „Ne?“ Ifigenie na něho pochybovačně pohlédla. „Prakticky cokoli děláte, je pro většinu lidí tajemstvím, sire. Promyslete si to. Kolik lidí skutečně znalo váš plán odjet na měsíc na svůj statek?“ „Pár lidí,“ lehce odpověděl Marcus. „Můj tajemník, například. Moji sluhové.“ „A muži, s nimiž jste hrál whist* krátce předtím, než jste opustil Londýn?“ zeptala se Ifigenie mírně. „Kruci, zatraceně.“ Marcus zakusil nevraživý pocit obdivu. Ta dáma byla chytrá, skutečně. „Vy jste mě opravdu pečlivě prostudovala, že ano?“ „Ano, sire, prostudovala. Jsem velmi dobrá na výzkumy. Mezi věcmi, které jsem objevila téměř okamžitě, bylo to, že jste den předtím, než jste opustil Londýn, hrál karty s Lartmorem, Darrowem, Pettigrewem a Judsonem v jednom z vašich klubů.“ „A lady Guthrieová potvrdila, že si také zahráli pár her s jejím zesnulým manželem.“ „Nejen to,“ řekla Ifigenie s jistým uspokojením. „Ale než, zemřel, hráli s ním karty zcela pravidelně skoro dvacet let, sire. To číslo je důležité, protože velké tajemství mé tety pochází z doby před osmnácti lety.“ Marcus se zvolna zasmál. „Skvěle, paní Brightová. Absolutně skvěle. Vykonstruovala jste skutečně úžasnou historku, abyste vysvětlila své překvapující chování. Obdivuji vaši vynalézavost a originalitu.“ Poklesla jí brada. „Vy se domníváte, že jsem si tu celou věc vymyslela?“ „Ano, madam, domnívám.“ Marcus zvedl ruku. „Nenechejte se tím však odradit. Ujišťuji vás, že mne ta hra vrcholně baví. Jste úchvatná herečka s výjimečným talentem. Cítím se obdařen výsadou, že mám malou roli ve vašem představení.“ *whist = karetní hra (pozn. překl.)

Zmatek a nejvyšší ostražitost jí probleskly v očích. „Vy mi nevěříte, ale nezlobíte se?“ „Abych řekl pravdu, ještě si nejsem jist, co si mámo celé té aféře myslet. Dosud o té záležitosti uvažuji.” „Chápu,“ zamumlala. „Budete potřebovat hodně času, než si vše rozvážíte a rozhodnete se, co si o tom máte myslet?“ Zasmál se nad nevlídným tónem v jejím hlase. „Působíte dojmem guvernantky, která vyžaduje odpověď od natvrdlého žáčka. Odpověď zní, že mám zásadu neměnit rozhodnutí, které jsem už jednou učinil. Ale důsledek této zásady je, že shromažďuji všechna fakta, dříve než rozhodnutí udělám.“ Rozzářila se. Jsem si vědoma vašich proslulých zásad, si“re. Mohu to chápat tak, že dosud shromažďujete fakta v tomto případě?“ „Proč ne?“ „To je pro mne velká úleva, sire.“ Věnovala mu nekonečně oslnivý úsměv. „Mám důvěru ve váš intelektuální charakter. Vím, že až jednou zjistíte, že vám říkám pravdu, budete mi sám velice rád pomáhat v úsilí odhalit vyděrače.“ Marcus pocítil, jak ustalo rachocení kočáru. „Bulte ujištěna, paní Brightová, že mi bude činit radost dozvídat se všechno, co jen bude možné, o celé té situaci.“ „Ovšem.“ Nyní vypadala rozmarně bezstarostná. „To je vaše přirozenost“ „Víte,“ Marcus pozoroval, jak komorník otevřel kočárová dvířka. „Nevěřím, že kdokoli před vámi vůbec hodlal studovat mou povahu. Připadal vám ten úkol zajímavý?“ „Ano, mylorde.“ Oči jí zaplály, když mu dovolila, aby jí pomohl dolů na chodník. „Bylo to každým coulem stejně vzrušující jako trosky Pompejí.“ „Je milé vědět, že mohu sebe sama považovat za starověkou trosku.“ Marcus vystoupil z kočáru a vzal ji za ruku. Letmo pohlédl na Dinkse. „Za chvíli budu zpátky.“ Dinks, jenž u něj sloužil už po léta, přikývl s výrazem rozjařené samolibosti. „Ba, pane. Počkáme na vás.“

Ifigenie ostře pohlédla na Marka, když s ní šel po schodech k domu číslo pět na náměstí Morning Rose. „Co jste měl na mysli? Musíte být nazpět za okamžik.“ „Pojďte, drahá. Zajisté máte v úmyslu pozvat mě dovnitř na sklenku brandy?“ Marcus pochvalně pohlédl na nové plynové lampy, které byly instalovány před každým domem v ulici. „Dovnitř?“ Ifigenie zvedla úžasem hlas.,Nebuďte směšný sire. Nemám v úmyslu vás v tuto hodinu pouštět do domu.“ „Máme mnoho věcí k prodiskutování, paní Brightová, a já si neumím představit vhodnější čas nebo místo pro náš rozhovor.“ Marcus zvedl ruku, aby ostře zaklepal mosazným klepadlem. „Ne, počkejte, neklepejte,“ řekla Ifigenie spěšně. „Dala jsem hospodyni pokyn, aby na mne nečekala. Mám klíč v kabelce.“ Marcus natáhl ruku po klíči. Zaváhala a pak mu jej podala. Beze slova si jej vzala odemkl dveře. Ifigenie rychle vykročila před něho do temné haly. Rychle uchopila svícen, který byl odložený poblíž na stole, chvatně jej zapálila a otočila se dozadu, aby mu stála tváří v tvář. „Si“re, skutečně si nemyslím, že byste měl jít dát“ Schválně položil jednu nohu na práh a zasmál se. „Jestliže si přejete, aby přetrval mylný dojem způsobilý odolat pečlivému zkoumání společnosti,“ řekl velice mírně, „pak se obávám, že mi budete muset dovolit zůstávat tu po nějaký čas přes noc. Očekává se to, chápete?“ „Očekává?“ Upřeně se na něho dívala s narůstající nadějí. „Máte na mysli, že jste ochoten mi dovolit, abych se nadále vydávala za vaši milenku?“ „Proč ne?“ Marcus prošel dveřmi a s hlučným bouchnutím je zavřel. „Jen stěží byste mohla provádět své pátrání, kdyby byla v této věci prozrazena vaše identita. Kdybyste byla odhalena, společnost by vás odvrhla. A nebylo by žádné cesty k návratu.“ „Svatá pravda. Sire, nemohu ani vyjádřit, jak jsem vám vděčná. Zjišťuji, že jste dosud neuvěřil mým vysvětlením. Chci, abyste věděl, že považuji vaše objektivní zvážení situace za mimořádně obdivuhodné. Potvrzuje to všechno, co jsem se o vás dozvěděla.“

„To je zcela v pořádku, paní Brightová. Jsem ochoten s vámi po nějakou dobu pokračovat ve hře na mou milenku, přinejmenším než uspokojím všechny své pochybnosti. To je vaše knihovna?“ Marcus prošel zádveřím na levé straně haly. „Ano.“ Ifigenie nadzvedla sukni a pospíšila si za ním. „Mylorde, to je od vás velkorysé.“ „Já vím.” Marcus neviděl nic jiného než tmavé, rýsující se obrysy. Zamířil k něčemu, co považoval za krb. „jestliže zřejmě nejste jednou z vyděračových obětí, skutečně nemáte žádnou povinnost pomáhat mi v pátrání.“ „Už před lety jsem upustil od činění čehokoli z nějaké povinnosti. Považuji to za dost marné. Příležitostně sice něco takového dělám, protože jsem postižen značnou zvědavostí po záhadách. Zatraceně.“ Marcus sebou škubl, jak botou narazil do velkého, pevného předmětu. „Budce opatrný, mylorde.“ Ifigenie zvedla svícen vzhůru. „Tato místnost je v tuto chvíli poněkud přeplněná.“ „Ano, chápu.“ Úzká svíce vrhala tančící stíny po místnosti plné polámaných soch, posmrtných masek, podivně tvarovaných uren a obrovských váz. Nábytek byl ještě bizarnější. Židle s nohami jako pařáty a opěradly s hlavou ptáka Noha byly postaveny poblíž oken. Masivní sofa v řeckém stylu, čalouněné zeleným sametem se zlatými třásněmi, stálo impozantně před krbem. Ve světle svíčky vypadalo smyslně a pohansky. Stoly umístěné na obou stranách sofa byly ozdobeny lvími hlavami a sfingami. „Říkala jsem vám, že jsem se nedávno vrátila se sestřenicí z té nejpoučnější cesty po kontinentu,“ řekla Ifigenie. „Během cesty jsem nakoupila velké množství starožitností.“ Marcus zíral na neopracovaný kus mramoru, který pokazil hladký lesk na špičce jeho černé boty. Ifigeniin svícen vydával právě dost světla na to, aby bylo vidět, že to je kus sochy nějakého mytického okřídleného zvířete. „Co to k čertu je?“ „Koupila jsem to v Římě, v jednom obchodě.“ Ifigenie postavila svícen na psací stůl. Ozval se prskavý zvuk, jak rozsvítila lampu.

„Fascinující, viďte? Udělala jsem i několik dalších, stejně zajímavých nákupů v tomtéž obchodě. Nejvíc jsem zamilovaná do tohoto římského centuriona.“ Jak Marcus viděl, s výjimkou přilby, meče a štítu byl centurion nahý. „Vypadá to, jako byste si přivezla do knihovny všechny archeologické památky,“ řekl Marcus. „Ano, s výsledkem jsem dost spokojená.“ Ifigenie se letmo rozhlédla kolem. Přejela láskyplně prstem v rukavičce po paži nahého centuriona. „Vzrušuje to smysly a současně povzbuzuje intelektuální vlohy. Souhlasíte?“ Marcus nemohl odtrhnout oči od jejích prstů, jak se lehce pohybovaly po mramorových svalech. Pociťoval bezprostřední a dramatický účinek na své už vzrušené mužství. Na rozdíl od centuriona si uvědomoval, že není z kamene. „Cos tím vším zamýšlíte udělat, paní Brightová?“ Zadumaně se naklonila k soše, jeden loket opřený o bojovníkovo rameno. Opřela si bradu o hřbet ruky. „Ještě si nejsem zcela jistá. V tuhle chvíli jenom studuji tyhle kusy a dělám si skici.“ „Studujete je?“ Marcus pozoroval, jak se jí táhne sukně kolem obnaženého stehna sochy. Téměř mohl cítit hedvábí na své vlastní kůži. „Mým cílem je vytvořit vzorkovnici starověkých motivů a stylů, jež by mohla být použita jako příručka pro tvorbu dekorací domovních interiérů a exteriérů,“ svěřila se. Oči jí jiskřily nadšením. Aniž, si všimla, jaký to mělo na Marka účinek, přitiskla intimně jeden bok k soše. „Chápu.“ Marcuse přepadl téměř neovladatelný neklid. V marném pokusu jej zmírnit si rozvázal nákrčník a zhluboka se nadechl, aby si pročistil hlavu. Okamžitě zachytil závan Ifigeniina parfému s vůní růží a jeho smysly se zastřely víc než kdy jindy. „Mnohé, co je považováno v tuhle dobu za věrný antický vzor, je zcela zavádějící a často špatné,“ řekla. „Všiml jsem si.“ „Opravdu?“ S potěšením na něj pohlédla.

„Ano.“ Upřeným pohledem sklouzl přes jemné obliny Ifigeniiných stehen, které tak vřele zapadaly do studeného mramoru sochy. Už léta nebyl nucen dospět až na samu hranu svého sebeovládání. „Moje vzorkovnice starověkých stylů vzniká přímo na základě skutečných pozorování a skic pravých památek, jako je tato.“ Ifigenie mávla půvabně rukou, aby označila směsici artefaktů v místnosti všude kolem. „Takto budou mít lidé, kteří jdou s módou a přejí si vybavit byt ve starověkém stylu, jistotu, k jejich architekt a dekoratér dodrží původní verzi kteréhokoli starověkého stylu, který si vyberou, ať už bude řecký nebo římský, egyptský nebo etruský.“ „To vypadá jako ambiciózní projekt, paní Brightová.“ „„ho ano. Ale docela se na to těším. Strávila jsem poslední rok sbíráním těchto věcí. A jak si můžete představit, jsem dychtivá pustit se do práce na své vzorkovnici.“ „Přirozeně.“ Pozoroval smetanovou barvu její kůže ve světle lampy a přemýšlel, jak asi chutná. Vydal se směrem k ní. „Ale všechno po pořádku.“ Ifigenie se narovnala stranou od centuriona. „Musím se vypořádat s problémem tetina vyděrače, než začnu uskutečňoval svůj plán. Jste si jist, že moje vydávání se za vaši milenku vám nezpůsobí žádné zbytečně velké problémy?“ „Naopak. Jsem si jist, k Tni to způsobí nekonečné problémy.“ Marcus se natáhla uchopil ji za obnažená ramena. Pod tvrdýma, mozolnatýma rukama cítil její neuvěřitelně teplou a jemnou kůži. Necouvla před jeho dotykem. Skutečně, na okamžik vypadala okouzleně. „Marku? Tedy chci říct, mylorde?“ Dotkla se špičkou jazyka dolního rtu. „Nepřeji si způsobit vám potíže, sire.“ Opět působila dojmem, jako by sotva dechu popadala. Oči měla hluboké a svůdné jako bezedné moře. „Zůstávám připraven, abych se vám dal plně k dispozici, paní Brightová.“ „To je od vás velice laskavé, sire. Mohu se vás zeptat, proč jste ochoten mi být nápomocen, když naprosto nevěříte mému vysvětlení stran vyděrače?“ „Jak už se to stává, potřebuji milenku.“

Sklonil ústa k jejím a políbil ji, po čemž prahl od té doby, co ji poprvé spatřil v tanečním sále u Fenwicků.

3 Ifigenii rozrazilo leknutí silou slunečního paprsku prorážejícího mraky. Víc by ji nevylekalo, ani kdyby mramorový centurion náhle obživl a vzal ji do náruče. Dotyk Markových rtů ji tak překvapil, že na několik neuvěřitelných vteřin absolutně ztuhla. Marcus ji líbal. Jeho velké, silné ruce jí spočívaly na ramenou a vysílaly drobné mravenčení dolů do páteře. Tento proslulý muž, jehož poznala tak důvěrně a jehož tolik obdivovala, tento muž, který kráčel jejími sny už téměř měsíc každou noc, ji nyní miloval právě zde, v její vlastní knihovně. Zabývala se Markem každou vteřinu od chvíle, kdy se vrátila do Londýna. Trávila čas jeho studiem, takže se mohla proměnit ve věrohodnou iluzi ženy, již by případně mohl milovat. Shromáždila fámy, historky a pár reálných faktů ze všech dostupných zdrojů. Přečetla všechno, co napsal a co byla schopna najít. Strávila hodiny rozjímáním nad těmi nejmenšími detaily, jež se o něm dozvěděla ve snaze porozumět mu a vidět ho reálněji. V průběhu tohoto počínání si vytvořila velice soukromou fantazii, kterou nechtěla sdílet s nikým, ani s Amálií, ani s tetou Zoe. Pozdě v noci, po dlouhém večeru plném napětí z hraní své role, ležela beze spánku a představovala si, jaký by to byl pocit, být skutečně Markovou milenkou, ženou, kterou si bere do postele, ženou, kterou miluje. Ženou, kterou miluje. Před delší dobou klidně usoudila, že není ten typ ženy, která může zažít velkou vášeň, nebo ji v nějakém muži probudit. Smířila se s tím, akceptovala to. Řekla si, že je příliš chladně uvažující, příliš praktická, příliš intelektuální na to, aby se mohla zamilovat. Nicméně navzdory svému vlastnímu sebepoznání si kolem Marka utkala síť fantazií. To všechno se zdálo být dost neškodné, protože ten muž byl bezpečně mrtvý.

Avšak dnes v noci jí vystoupil ze snů přímo do života. Z masa a krve byl mnohem úchvatnější, než kdy byl v jejích snech. „Jste velice neobyčejná, Ifigenie. Vůbec ne taková, jak jsem očekával“ Markův hlas byl tajemný a zastřený silným citem. „Nicméně jste taková, jakou bych vás chtěl.“ Nemohla odpovědět nejen proto, že se opět zmocnil jejích rtů, ale protože se chvěla od hlavy k patě. Sevřel kolem ní paže, když ji zahrnoval polibky, zprvu jemně, pak vemlouvavě a nakonec tvrdošíjně. Objal ji rukama kolem ramen. Vydechla a rozevřela rty. Odpověděl tím, že jí zasunul jazyk do úst. Přechodná ztuhlost způsobená jejím původním překvapením vyvanula a zůstavila Ifigenii vřelou a vláčnou. Teplo se jí hromadilo v dolejší polovině těla. Byl to mimořádný pocit. Tlumeně zasténala, což, jak se zdálo, Marka potěšilo. Přitiskl jí prsty na kůži. Proběhla v ní další vina rozkošného chvění. Zvedla ruce a uchopila volně visící konce jeho dlouhého, bílého nákrčníku. „To je skutečně velice ohromující, my.“ „Ano, to je, nebo snad ne?“ Políbil ji na bradu a na špičku nosu. „Vypadá to na to, že nejste užaslejší než já.“ „Mylorde.“ „Jmenuji se Marcus.“ „Ach Marku.“ Stravována v plameni svého vzrušení, uvolnila mu nákrčník a ovinula mu ruce těsně kolem krku. Ten pohyb ji s ním okamžitě dostal do bližšího tělesného kontaktu. Těsně se k němu přitiskla. Prsa se jí tiskla proti hradbě jeho hrudi. Cítila, jak se mu pod kalhotami napíná pohoršlivě tvrdá boule jeho mužství. Dlouhými prsty ji pohladil po šíji. Zareagovala tlumeným výkřikem. Ono místo mezi jejíma nohama začalo vlhnout. Zaklonila mu hlavu v náruči a Marcus ji políbil na hrdlo. „Marku. Dobré nebe.“ Zaryla mu prsty do vlasů. Smysly jí vířily. Zdálo se jí, že nemůže ani myslet.

„Věřím, že mi budete tou nejskvělejší milenkou, má milá.“ Marcus ustoupil o krok směrem k divoce zelenému a zlatému sofa. Stáhl Ifigenii k sobě. Zaslechla tlumený úder, jak narazil botou na odlomený kus mramoru. „Zatraceně.“ „Můj drahý.“ Ifigenie se začala stahovat. „Buďte opatrný, mylorde. Způsobíte si zranění.“ „Nepochybně, ale věřím, že to bude stát za to.“ Marcus se vyhnul kameni a skácel se na sofa. Jednu nohu si položil na podlahu, zatímco Ifigenii svižně strhl na sebe. Přepadla přes jeho pevné, svalnaté tělo a ulehla, uvězněna mezi jeho stehny. Nadýchané sukně se za ní pomalinku, jakoby na protest, ještě okamžik snášely. Pak se s jemným šepotem kapitulace uložily Markovi na nohy. Horko, které prýštilo z Marka, hrozilo, že Ifigenii zapálí. Ještě nikdy necítila nic tak intenzívně. Uchopil jí obličej do dlaní a přitiskl ústa na její rty. Kouzlo okamžiku bylo porušeno hrozivým výkřikem z blízkosti dveří. „Ifigenie! Co se to tu děje?“ Omráčená Markovým milováním, začala Ifigenie zvedat hlavu. „Amálie?“ „Zatraceně,“ Marcus zavrčel. „Co u všech sakrů?“ „Okamžitě ji nechejte být, vy zatracený chlape. Slyšíte mě? Ve jménu nebes, pusťte ji!“ „Počkej, Amálie. Přestaň!“ Ifigenie se podepřela rukama a otočila hlavu ke stínu u dveří. Spatřila Amálii, oblečenou do pláště z kartounu, s rozpuštěnými tmavými vlasy, jak přibíhá skrze změť soch a nábytku. „Amálie, to je v pořádku.“ Ifigenie se snažila posadit. Amálie se zastavila, ale jen na tak dlouho, než stačila popadnout u krbu pohrabáč. Zvedla ho hrozivým způsobem a očima se zabodávala do Marka. „Okamžitě ji nechejte být, vy mizero, nebo vám vyrazím mozek. Přísahám, že to udělám.“ V jediném, svižném, překvapivém a zdatném pohybu Marcus odtlačil Ifigenii z cesty, odkutálel se z okraje sofa a uskutečnil svůj

velký čin. Natáhl se a vytrhl pohrabáč Amálii z ruky ještě předtím, než si stačila uvědomit, co má v úmyslu. Amáliin polekaný výkřik zněl jako vysoké, pronikavé zakvílení. „Amálie, uklidni se.“ Ifigenie zavrávorala, svezla se po Markovi a pustila se k sestřence. Položila rozrušené ženě ruce na ramena. „Uklidni se, sestřenko. Jsem v pořádku. Nechtěl mi ublížit. Přísahám.“ Amálie zvedla hlavu a nechápavě se na Ifigenii podívala. Pak se otočila, aby se upřeně podívala na Marka. „Kdo to je? Co tady dělá? Věděla jsem, že ten tvůj plán je nebezpečný. Věděla jsem, že dříve nebo později se bude nějaký muž snažit tě zneužít.“ Ifigenie ji konejšivě poplácala. „Amálie, dovol mi představit ti hraběte z Mastersů. Mylorde, to je moje sestřenice, slečna Amálie Farleyová.“ Marcus zdvihl jedno obočí, když odkládal pohrabáč stranou. „Mě těší, určitě.“ Amálie na něho upřeně zírala s otevřenými ústy. „Ale vy byste měl být mrtvý.“ „To se o mně říká.“ Nepatrně škubl koutkem úst. „Ale objevil se důkaz svědčící o opaku.“ Amálie se pootočila čelem k Ifigenii. „Vyděrač ho nakonec nezavraždil?“ „Očividně nikoli.“ Ifigenie se zarděla a kvapně si rovnala šaty. Všimla si, že jedno z jejích per leží na podlaze vedle Markovy boty. „Je to velká úleva vědět, že nemáme co do činění s vrahem, že ano?“ Amálie upřela na Marka soustředěný, podezíravý pohled. „Nejsem si tím tak jistá. S kým, přesně, tu jednáme?“ „Skvělá otázka. Určitě ne s duchem.“ Marcus sáhl dolů a sebral bílé pero. Podal je Ifigenii. „Bude mi potěšením pomoci vám odpovědět na otázku detailněji, paní Brightová. Ale je už velice pozdě a nálada večera se rozplynula následkem událostí několika posledních minut. Myslím, že bych se měl ubírat k odchodu.“ „Ano, ovšem, mylorde.“ Ifigenie popadla pero z jeho ruky. „Myslel jste to však vážně, když jste řekl, že mi dovolíte, abych se dál vydávala za vaši milenku, že ano?“

„Myslel jsem vážně každé slovo, má drahá paní Brightová.“ Markovi se ve světle lampy třpytily oči. „Udělám všechno, co je v mých silách, abych vám pomohl vytvořit takovou iluzi, jež je opravdová jako sám život, takže ji nikdo nebude moci odlišit od skutečnosti.“ „To je od vás velice laskavé, sire.“ Ifigenie pocítila přiliv vděčnosti. „Je to vaše intelektuální zvědavost, jež vás přesvědčuje, abyste mě rozmazloval, sire, nebo vaše přirozená galantnost?“ „Mám silné podezření, že to není galantnost, co mě přesvědčilo, abych vám byl nápomocen, madam.“ „Pak to musí být vaše intelektuální přirozenost,“ řekla uspokojeně. Věnoval jí pobavený pohled, když šel ke dveřím. „Znáte mě tak dobře.“ „Měla by.“ Amálie se na něho mračila. „Provedla mimořádně důkladnou studii vaší osoby, mylorde.“ „Jsem poctěn.“ Marcus vycházel ven do haly. Zastavil se a zamyšleně utkvěl očima na Ifigenii. „Ujistěte se, že jste dobře zamkla dveře, až odejdu.“ Ifigenie se zasmála. „Ovšem, mylorde.“ Marcus vykročil do noci a velice tiše za sebou zavřel dveře. V knihovně se rozhostilo krátké, napjaté ticho. O chvíli později už kola hraběcího kočáru rachotila po kamenné dlažbě. Amálie se obrátila čelem k Ifigenii. Ovládala se, ale něžné, hnědé oči měla dosud znepokojené stopami nedávného strachu. Bylo jí šestadvacet let, o rok méně než Ifigenii. V mnoha ohledech byla hezčí, s křehce modelovanými rysy, s lesklými, tmavě hnědými vlasy a nádhernýma očima. Měla však stroze zdrženlivý rys povahy, který vyvolával dojem, že je upjatá a nepřístupná. „Myslela jsem, že tě znásilňuje,“ zašeptala Amálie. „Vím, že sis to myslela. Chápu tvou starost. Ale ve skutečnosti mě pouze líbal, Amálie.“ Ifigenie byla jedinou osobou, které Amálie svěřila detaily své hrozné zkušenosti, kterou přestála před osmi lety jako osmnáctiletá guvernantka.

Amáliina matka zemřela při porodu své dcery. Amálii vychoval její vzdělaný, ale chudý otec, který jí dal jedinou věc, jíž měl dostatek – vzdělání. Když zemřel, malé stipendium, na němž byla s otcem závislá, náhle skončilo. Tváří v tvář nutnosti postavit se v životě na vlastní nohy učinila Amálie totéž, co nespočetné množství jiných mladých žen obdařených dobrým původem, ale žádnými finančními prostředky: požádala o místo guvernantky. Znásilnil ji zaměstnavatelův host, muž jménem Dodgson. Paní domu vkročila na scénu právě v okamžiku, kdy Dodgson své znásilnění dokonal. Tu ženu to pohoršilo. Bezprostředně zareagovala tak, že Amálii propustila. Znásilnění neznamenalo pro nemajetnou Amálii jen ještě obtížnější situaci, ale zavinilo i to, že si nemohla sehnat něco jiného. Agentura, která ji poslala do domácnosti, kde byla znásilněna, jí odmítla najít jiné místo. Šéf agentury ji informoval, že není nadále dostatečně společensky přijatelná pro firmu, která se pyšnila exkluzivními klienty a bezúhonností guvernantek a společnic, jimiž zásobovala nejlepší rodiny. Ifigenie věděla, že hluboko v Amálii sice blednou jizvy oné strašné noci, ale nikdy se úplně nezacelí. „Ty jsi mu dovolila, aby tě líbal?“ Amálie potřásla hlavou v údivu. „Ale on je cizí člověk. Ve skutečnosti se vlastně mělo za to, že to je mrtvý cizí člověk.“ „Já vím.“ Ifigenie pomalu klesla na křeslo v římském stylu. Upřeně hleděla na pohrabáč v ruce. „Ale on se necítil, jako by byl cizí člověk. Víš, co byla moje první myšlenka dnes večer, když jsem ho viděla v tanečním sále u Fenwicků?“ „Co to bylo?“ zeptala se Amálie ostražitě. Ifigenie se zasmála. „Pomyslela jsem si, že vypadá přesně tak, jak jsem předpokládala, že vypadá.“ „Nesmysl. Strávila jsi daleko více času zaobíráním se tím, co považuješ za jeho povahu.“ „Velice pravděpodobně.“

Amálie se zachmuřila. „On se zrovna objevil na plese u Fenwickových?“ „Ano. Neví nic o té vyděračské záležitosti, jen tak mimochodem. Říká, k rozhodně není obětí.“ „Dobrý Bože. A on tě neprozradil?“ „Ne. Očividně slyšel všechny ty fámy, které jsme dokázaly rozšířit. Dalo by se říct, že jsme před očima celé společenské smetánky urovnali roztržku.“ „Já se divím, proč tuhle věc přijal,“ dumala Amálie. „Masters je velice inteligentní muž se silně vyvinutou zvídavostí a podivuhodně nepředpojatou myslí. Zřejmé učinil velice uvážlivé rozhodnutí nedemaskovat mě, dokud neodhalí, co mám v úmyslu.“ Amálie odfrkla. „Chmm.“ „Přirozeně že muž jeho širokého intelektu bude mít racionální, rozumově chladnou povahu. Není to ten typ, co dělá unáhlené závěry.“ „To nedává smysl,“ odsekla Amálie. „Nemám ráda tyhle záležitosti. Vsadím se, že má jiný důvod, proč je tak ochotný ke spolupráci.“ „Jaký by to mohl být důvod?“ „Nebyla bych překvapená, kdyby se rozhodl, že by mohlo být zábavné mít tě za vlastní, skutečnou milenku.“ Ifigenie nabrala dech. „Ach, já si skutečně nemyslím –“ „Přesně.“ Amálie jí věnovala pochmurný pohled. „Od okamžiku, kdy tahle aféra začala, nemyslíš pořádně. Bah. Proč, ksakru, toho muže nezabili, jak měli v úmyslu?“ „Byl pryč na jedné ze svých nemovitostí na venkově a právě se vrátil do města, protože o mně slyšel.“ „Takže dopis, který obdržela teta Zoe a v němž stálo, že Masters byl zavražděn, protože nechtěl zaplatit vyděrači, byl pouze trik, jak ji vystrašit?!“ „Vypadá to tak. Je to všechno velice divné, Amálie.“ „Celý ten plán mi připadal velice divný už od začátku.“ „Vím, že jsi jej neschválila,“ řekla Ifigenie. „Ale já myslela, k poběží docela dobře.“

„Dokud se Masters nevrátil ze záhrobí. Někteří lidé nemají ohled. Co teď budeš dělat?“ „Nemám jinou možnost než pokračovat a vydávat se dál za Mastersovu milenku.“ Ifigenie si poklepala prstem v rukavičce na nešpulená ústa. „Můj původní plán je zatím jediný, který máme, a já věřím, že je stále dobrý. Kdyby se odhalila moje pravá identita, ztratila bych přístup do Mastersových společenských kruhů.“ „Žádná velká ztráta, jestli chceš něco vědět,“ zažehrala si Amálie. „Nesouhlasím. Jako záhadná paní Brightová, milenka hraběte z Mastersů, mohu jít kamkoli a mluvit s kýmkoli.“ „Ale jako paní Brightová, stará panna, modrá punčocha a bývalá majitelka akademie slečny Brightové pro mladé dámy, budeš omezena na mnohem pozemštější okruh známých. Není to tak?“ Ifigenie udělala obličej. „Jsem spokojená. Je pravda, že teď máme, díky našemu štěstí s majetkovými investicemi, vydatné finanční prostředky „“ „Chceš říct díky našim velice inteligentním znalostem architektury a talentu pana Manwaringa coby byznysmena,“ opravila ji Amálie. „A tvým schopnostem ve finančních záležitostech,“ dodala Ifigenie. „Nezapomínej na své přispění.“ „Ano, dobrá, to není to nejdůležitější.“ Ifigenie se trpce zasmála. „Jak už jsem říkala, bez ohledu na stav mých financí, jako slečna Ifigenie Brightová postrádám společenské kontakty a prestiž potřebnou k pohybu v Mastersových kruzích.“ „A stále jsi přesvědčena, že kdokoli je za vyděračskou hrozbou, pohybuje se v Mastersově světě právě tak jako v tetině světě.“ Ifigenie pohladila bílé pero. „Jsem si tím jistá. Je jasné, že ať je to kdokoli, má značné znalosti o plánech hraběte na celou sezonu. Byl schopen načasovat doručení své hrozby tetě Zoe velice přesně.“ „Ano, ale „“ „A zná tajemství z minulosti Zoe. Jediné spojení mezi Mastersem a tetou Zoe jsou ti muži, kteří hráli karty s Guthriem a kteří příležitostně hráli i s Mastersem.“ „Ale Guthrie sám o sobě nikdy neznal tajemství Zoe.“ Guthrie byl většinu času tak opilý, že ani nemohl vyhrát

v kartách, natož aby si všímal, co se mu děje přímo před nosem. Ale někdo, kdo k němu měl blízko, mohl docela dobře předpokládat, co se děje mezi Zoe a lordem Otisem, a dát si dvě a dvě dohromady, když se narodila Maryanne.“ „A zkusil ji s těmito fakty vydírat až za osmnáct let?“ „Ano, nezapomeň, že informace, že Maryanne je skutečně dcerou lorda Otise, nikoli Guthrieho, neměla valnou cenu, dokud hrabě ze Sheffieldu před několika měsíci nepožádal o její ruku.“ Ifigenie nemusela zacházet do detailů. Obě věděly, že kdyby existoval skandál spojený s Maryanniným jménem, Sheffield by bezpochyby vzal svou nabídku zpět. Rodina Sheffieldů byla proslulá svým životem na vysoké noze. Velice pravděpodobně už měla pochybnosti o moudrosti záměru, aby si dědic rodu vzal někoho jako Maryannu. Měla sice společensky únosné věno, které ji doporučovalo, ale nebyl to velký majetek. Byla sice docela hezká, ale nedalo se popřít, že její rodina nebyla ničím výjimečná. Sheffield mohl pohlížet mnohem výše a každý to věděl. Jeho spojení s Maryanne bylo milostné vzplanutí. A láska byla mezi společenskou smetánkou považována za lehkovážný důvod ke svatbě. „Nevím, Ifigenie,“ řekla Amálie za okamžik. „Celý ten plán byl dost nebezpečný, když jsme si myslely, že hrabě je mrtev. Avšak nyní, když je naživu, mám pocit, že ta záležitost může být značně komplikovanější.“ „Ano.“ Ifigenie letmo pohlédla na nahého centuriona. „Ale musím ti říct, že jsem velice ráda, že je naživu, Amálie.“ „Chápu to.“ Zdálo se, že Amálii pobledly rty, když, zčervenala od hlavy až k patě. „Není to žádné překvapení. Jsi do něj zamilovaná už celé týdny.“ Ifigenie pocítila horko v obličeji. „Ty přeháníš.“ „Znám tě lépe než kdokoli jiný. Dokonce lépe, myslím, než tvoje sestra nebo teta Zoe. Nikdy jsem tě neviděla reagovat na nějakého muže tímto způsobem. Dokonce ani na Richarda Hamptona.“

Ifigenie se ušklíbla při zmínce o sestřině novém manželovi. „Ujišťuji tě, že jsem nikdy nepokládala Richarda za tak „“ Snažila se najít to správné slovo, „– tak zajímavého, jako je hrabě z Mastersů.“ „Dokonce ani když se ti dvořil?“ zeptala se Amálie jemně. „Richard se mi nikdy skutečně nedvořil,“ řekla Ifigenie rázně. „Naprosto nesprávně jsem na čas pochopila jeho záměry. To všechno bylo strašné nedorozumění. To pochybení se brzy vyjasnilo.“ K Ifigeniině palčivé zlosti to byla její sestra Kora, koho Richard skutečně miloval. „Nebyla jsi jediná, kdo nesprávně pochopil jeho časté návštěvy,“ řekla Amálie. „Stalo se to nám všem. Dosud jsem přesvědčena, že se na tebe upjal na začátku, chceš“li znát pravdu. Ale pak, když spatřil Koru, rozkvétající do velké krásy, změnil názor.“ „To není fér, Amálie. Richard není povrchní.“ „Nebuď si tím tak jistá. A řeknu ti ještě něco. Tak či onak, nikdy by nepožádal o Koru, kdybys jí nedohodla velké věno. Jeho rodiče by nikdy nedali souhlas, kdyby neuvěřili, že může přinést do rodiny nějaké peníze.“ „V tomhle bodě máš pravdu.“ Ifigenie nakrčila opovržlivě nos. Nikdy neměla ráda Richardovy rodiče. Ifigenie znala Richarda po většinu svého života. Byli stejně staří. Hamptonovi a Brightovi byli sousedy v malé devonské vesnici Deepfordu. Zeman Hampton a jeho žena nikdy plně neschválili Ifigeniiny rodiče. Lidé bez zábran a s uměleckou povahou byli vždy podezřelí pro nepsaná pravidla společenského dekoru a chování. Ifigenie měla Richarda vždycky ráda, zatímco on k ní byl vždycky přátelský, zvláště během těžké doby, kdy se její rodiče ztratili na moři. Když se vzpamatovala z účinku prvního strašného šoku z jejich smrti, Ifigenie si uvědomila, že je se svou devítiletou sestrou opuštěná a potřebuje, aby se o ně někdo staral. Naneštěstí Brightovi po sobě zanechali jen velice malé dědictví. Ifigeniini matka si malováním nikdy moc peněz nevydělala. Otec, talentovaný architekt, postrádal obchodního ducha, aby proměnil své elegantní, klasické návrhy v realitu.

Neočekávané, skryté náklady na výstavbu, mizerné nadání k výběru obchodních společníků a nesčetné problémy provázející výstavbu domů pro spekulaci „„ to všechno se kumulovalo, aby se pak většina Brightových zisků vypařila. V každém případě se oba Ifigeniini rodiče zajímali daleko víc o obrozování svých uměleckých duší častými výlety za památkami v Egyptě, Itálii a Řecku než o vydělávání peněz. Brightovi cestovali široko daleko, zatímco pohyblivé divadlo války, která zuřila na různých místech kontinentu po celá léta, sledovali jen s nepatrným znepokojením. Ifigenie a, její sestra je obvykle na cestách doprovázely. Když nezdolní Brightovi vyrazili na svou poslední cestu, Ifigenie s Korou byly ponechány doma. Zpráva o jejich smrti na moři dorazila k milovaným dcerám jako pustošivý úder. Tváří v tvář“ odpovědnosti zaopatřit sebe i Koru učinila Ifigenie neohrožený krok. Sehnala dohromady všechny dostupné peníze, jež mohla získat prodejem matčiných obrazů a vzorkovnice, kterou vytvořil otec. Malou sumu použila k otevření akademie pro mladé dámy. Měla okamžitý úspěch. Richard pomohl Ifigenii přesvědčit svého otce, aby jí pro její akademii pronajal vhodný dům. Zajistil, že nájem byl přijatelný. Právě tak se jí snažil zalíbit vykonáváním dalších malých, laskavých skutků. Dokonce přesvědčil svou matku, aby doporučila Ifigeniinu akademii svým přátelům. Vždycky zůstane Richardovi vděčná, pomyslela si Ifigenie. A vždycky k němu bude pociťovat určitou slabost. Byl to pohledný, laskavý muž s příjemnými způsoby. Ale nyní už věděla, že by pro něho nebyla ta nejlepší volba vzít si ji. On, jak se zdá, to včas pochopil lépe než ona. Byla pravda, že by byla velice nešťastná, kdyby byla nucena strávit zbytek života v Deepfordu. Ifigenie si neuvědomovala, nakolik byla nucena potlačovat svoji nevázanou, nezávislou, dobrodružnou, intelektuální povahu, dokud vloni neopustila vesnici. Cítila se podobně, jako by svlékla kuklu a narostla jí křídla.

Ifigenie po roce objevila, že po svých rodičích zdědila plnou hrst nekonvenční, umělecké citlivosti. Bývala by měla velice těžké časy, kdyby se musela chovat způsobem vhodným pro manželku usedlého vesnického zemana. Její sestra byla naopak s omezeními danými životem v Deepfordu docela spokojená. Dokonce se zdálo, že Kora má ráda své nové příbuzné. „Ifigenie?“ Ifigenie se probrala ze svého krátkého zasnění. „Ano?“ „Jsem tím novým vývojem velice znepokojená.“ „Co má“ vlastně na mysli?“ „Ta situace je nebezpečná.“ „Nesmysl. Najdeme vyděrače a všechno bude v pořádku.“ „Já nehovořím o vydírání.“ Amálie jí věnovala zkoumavý pohled. „Mluvím o tvé osobní situaci. Tahle záležitost s převlekem za vyhlášenou vdovu s sebou nese příliš velké riziko. Podívej se, co se tu stalo dnes v noci.“ Ifigenii zrudly tváře. „Opravdu, Amálie. Byl to jen polibek.“ Amálie ji pozorovala s ustaranýma očima. „Ve tvém vlastním zájmu té prosím, abys sis dávala pozor a neoddávala se nějakým dalším lehkomyslným objetím. Masters není nějaký neškodný vesnický zeman, kterého můžeš ovládat slovem nebo zamračeným pohledem. Je to mocný muž, zvyklý dostávat to, co chce.“ „Je to džentlmen,“ protestovala Ifigenie. „Muži jeho ražení se zmocní, po čem zatouží, a nestarají se, koho tím zraní.“ Ifigenie nepřišla na nic, co by mohla odpovědět. Byla si jen příliš dobře vědoma, že Amálie hovoří na základě bolestné zkušenosti. V nebezpečných dnech, které jsou před ní, musí mít na mysli, že ve skutečnosti není paní Brightovou, vzrušující exotickou vdovou, tajemnou milenkou nejproslulejšího hraběte společenské smetánky. Byla slečnou Brightovou, starou pannou, odbornicí, badatelkou v oblasti starověkých stylů. A měla chytit vyděrače.

Byla okouzlující, pomyslel si Marcus, když vystupoval po vstupních schodech svého domu. Inteligentní, vášnivá a tak nádherně odlišná od většiny obyčejných žen. Po zbytek společenské sezony by mohla být jeho nejzajímavější milenkou. Možná déle, kdyby měl štěstí. Marcus prožíval příval čehosi, co mohlo být pouze nadějí. Byla by to obrovská úleva, spočinout v pohodlném, stálém, dlouhotrvajícím milostném poměru s inteligentní ženou. Se ženou, která by akceptovala jeho zásady a nedotírala na něj se svatbou nebo ho nevystavovala dětinským záchvatům vzteku a rozčilujícím, dojemným scénám. Se ženou, která chápe potřeby jeho rozmanitých intelektuálních zájmů. Se ženou, která se nebude neustále snažit okamžitě odvrátit jeho pozornost od nějaké knihy, kterou čte, nebo od nějaké studie, na níž pracuje. Se ženou, se kterou by mohl skutečně rozprávět, poté co budou dočasně uspokojeny vášnivé potřeby. Lovelace otevřel dveře právě v okamžiku, kdy Marcus dospěl na vrchol schodiště. ,Dobrý večer, sire. Příjemná noc, jak doufám.“ „Zajímavý večer, Lovelace.“ Marcus si svlékl kabát a podal mu ho spolu s kloboukem. Sluhův výraz, obvykle bezvýrazný jako egyptská posmrtná maska, nesl známky prchavého překvapení. „Jsem potěšen, že to slyším, sire. Obvykle se nevracíte z večerních návštěv společenských událostí s takovým, ehm, nadšením.“ „Jsem si toho dobře vědom, Lovelace. Dnešní společenská událost byla poněkud neobvyklé povahy.“ Marcus přešel do knihovny. Jeho kroky zněly po zlatě žilkované černé mramorové podlaze. „Můžeš jít spát. Postarám se o lampy.“ „Díky vám, sire.“ Lovelace se významně odmlčel. „Je tu jedna věc, kterou bych vám měl sdělit.“ „A to je?“ „Už záhy zvečera přijel váš bratr. Před hodinou odjel. Myslím, že do svého klubu.“

„Bennet je zde v Londýně?“ Marcus se zachmuřil. „Měl jsem za to, k je na návštěvě přátel ve Skotsku.“ „Ano, mylorde. Já vím.“ „Dobrá, promluvím si s ním ráno.“ Marcus odešel do knihovny. „Dobrou noc, Lovelace.“ „Dobrou noc, sire.“ Lovelace tiše zavřel dveře. Marcus prošel místností k malému stolku v rohu. Silná francouzská brandy uvnitř křišťálové karafy žhnuly lahodným odstínem jantaru. Marcus si nalil sklenici brandy a usadil se ve velkém pohodlném ušáku. Zamyšleně vdechoval opojnou vůni, jež se linula ze sklenice, a přitom zvažoval možnost, že se zaplete do dalšího milostného poměru. Ohromující na tom bylo to, že tentokrát ho naplňoval hluboký pocit předtuchy. Velice neobvyklé. Nikdy neměl rád obvyklé nepříjemnosti, jež pokaždé doprovázely nevyhnutelný konec milostného poměru. Později, ať tak nebo onak, měl vlastně za zlé sám sobě, že investoval čas a námahu do vytvoření nového vztahu. Bylo obtížné se pro tu možnost nadchnout, když přesně věděl, jak to končívalo. Dařilo se mu přesně předpovídat, kdy to vše skončí. Připouštěl, aby se období mezi milostnými aférami víc a víc prodlužovalo, dokud tlak jeho fyzických potřeb nevyrostl natolik, že jej nešlo ignorovat. Obtíž byla v tom, že ho plnou silou zatěžovaly obvyklé mužské touhy. Když byla někdy jeho mysl v obzvlášť melancholickém stavu, přemýšlelo tom, jaké by to bylo osvobodit se od svých vášní. Pak by byl schopen opustit ostudný svět romantických pletek ve prospěch uspokojování intelektuálních snah. Krátce se nad tím pomyšlením ušklíbl. Jestliže tuto noc něco objevil, byl to fakt, že nebylo pravděpodobné, aby si mohl dovolit ignorovat vlastní smyslnost. Dráp neuspokojené touhy mu doposavad pevně vězel ve slabinách. Avšak ta nejzajímavější okolnost celé záležitosti byla v tom, že se nehrozil námahy se sváděním, která ho čekala. Ve skutečnosti se na to poprvé po dlouhé, předlouhé době těšil.

Všechny jeho instinkty mu říkaly, že s Ifigenií bude všechno nové a jiné. Pro začátek si nebyl schopen představit nevyhnutelný závěr milostné aféry. Protentokrát se mu chtělo začít si milostnou pletku, aniž by věděl, kdy a jak to skončí. To samo o sobě bylo dost, aby povzbudilo jeho chuť. Marcus popíjel brandy a rozjímal o radostech vášnivé oddanosti, jež obsahuje příslib překvapení a nepředvídatelnosti. Přemýšlel, jak dlouho bude lpět na své fantastické, historce o plánu, jak chytit vyděrače. Ocenil tu dámu vysokou známkou za tvořivost. Připadla na skvělý způsob, jak proniknout do společnosti na nejvyšší úrovni. Nepochybovala o svém předpokladu, že Marcus zůstane po celý měsíc mimo Londýn, což jí dá dostatek času k nalákání zámožného milence. Nebo snad přišla do společnosti jen proto, aby zaujala jeho pozornost? Ta poslední představa byla velice přitažlivá. A dosti lichotivá. Marcus pomalu otáčel sklenicí s brandy v ruce. Chtěl jí dovolit, aby pokračovala ve svém údajném lovu na vyděrače tak dlouho, jak ji to bude těšit. Ničemu to neuškodí a mohlo by být zábavné vidět, jak dlouho jí šaráda vydrží. Ale mezitím mohl hrát s Ifigenií Brightovou jiné, zajímavější hry. Nepříjemný pocit vlhkosti přinutil Marka, aby se podíval dolů, na přední díl svého saka. Zaúpěl, když spatřil temnou, rozšiřující se skvrnu, jež pokazila drahou látku. Vyskočil rovnýma nohama, svlékl si sako a sáhl do kapsy. Vytáhl odtamtud kovový předmět a pohlížel na něj se zděšením. Jeho poslední návrh spolehlivého plnicího pera, jež obsahovalo svou vlastní náplň inkoustu a mohlo být přenášeno v jakékoli kapse, potřeboval zřejmě ještě další práci. Bylo to třetí sako, jež zničil v posledních dvou týdnech.

4 Druhy den ráno si Marcus právě posloužil porcí vajíček z jednoho podnosu na příborníku, když, Bennet nedbale vkráčel do jídelny. „Dobré ráno, Marku.“ „Dobré ráno. Lovelace říkal, že jsem ses vrátil do Londýna. Nečekal sem tě.“ Marcus pohlédl na svého bratra, začal se smát a pak zamrkal překvapením. „Zatraceně. Co se ti to stalo s vlasy?“ „Nic se mi s vlasy nestalo.“ Bennetův hezký obličej se dotčeno zakabonil. Přistoupil k příborníku a zaměstnal se zdviháním poklopů různých servírovacích podnosů. „Tenhle styl je teď velkou módou.“ „Jen kolem Byrona a jeho party.“ Marcus přehlédl propracovaně rozcuchané kadeře. Bennet měl normálně tmavé, docela rovné vlasy, právě tak jako Marcus. „Upozorni svého komorníka, aby byl s kulmou na kadeření vlasů opatrný. Kdyby nedával pozor, mohl by ti zapálit hlavu.“ „To není zábavné. Jsou ještě nějaké vdolečky?“ „Poslední tác na konci, jak doufám.“ Marcus si přinesl vrchovatě naložený talíř ke stolu a posadil se. „Myslel jsem, že máš v úmyslu strávit celý měsíc ve Skotsku se svým přítelem Harrym a jeho příbuznými.“ Bennet ponechával pozornost upřenou na tác s vdolečky. „Myslel jsem, že se chystáš strávit měsíc v Yorkshiru.“ „Změnil jsem názor.“ „Dobrá, já také.“ Marcus se zamračil. „Stalo se něco, co tě přimělo změnit plány?“ „Ne.“ Bennet se napjatě soustředil na nabírání vajíček z další“ ho podnosu. Marcus znepokojeně pozoroval bratrova záda. Znal Benneta až příliš dobře. Bennet před ním nikdy neměl tajemství. Něco se dělo. Marcus vychovával Benneta bez cizí pomoci od smrti jejich matky před osmnácti lety. Pravda, Markův otec v té době ještě žil, avšak Jiří Cloud nejevil o nic větší zájem o svého nejmladšího syna než o svého staršího. Jiří dával přednost svým psům, lovu a přátelům v místních hostincích před nepříjemným břemenem rodinného života.

Nebyl nikdo, kdo by na výchovu Benneta dohlížel, takže Marcus převzal zodpovědnost právě tak, jako v ještě mladším věku převzal zodpovědnost za chod rodinného statku. Zisky ze statku se po celá léta neustále zvyšovaly díky Markovým úspěšným experimentům s nářadím, umělými hnojivy, pluhy a pěstebními technikami. Jiří používal většinu prostředků ze zvyšujících se příjmů k získávání ještě lepších psů a loveckých koní. Když Markova matka nesměle navrhla, že by Marcus měl jít studovat do Oxfordu nebo Cambridge, Jiří tu myšlenku okamžitě zavrhl. Neměl v úmyslu připravit se o příjmy, které vytvářel nejlepší sedlák v kraji. Jiří příležitostně poklepával Marka po rameni a radostně se usmíval nad tím, že se mu vydařil tak znamenitý syn. Jednou za delší čas si na Benneta vzpomněl, aby ho gestem nenucené náklonnosti zdvihl vzhůru. Cloud často s uspokojením pozoroval, že oba jeho synové po něm naštěstí zdědili jeho výtečnou tělesnou kondici. Upozorňoval na to, že chronicky špatné zdraví, kterým trpěla paní Cloudová, bylo zavrženíhodnou svízelí. Ale to byla také mez jeho otcovského angažmá v životech svých synů. Markova matka, jejíž zdravotní potíže byly obecně mlhavé povahy a projevovaly se takovými symptomy jako melancholie a únava, dostala ten rok, kdy Markovi minul osmnáctý rok, velice reálnou horečku. Podlehla jí, což bylo záležitostí hodin. Marcus byl u jejího lůžka s dvouletým bratrem v náručí. Jeho otec byl na honu na lišku. Cloud žil ještě skoro rok po manželčině smrti – po události, které si povšiml nikoli z důvodu velkého pocitu ztráty, ale spíš že to narušilo jeho lovecké plány. Avšak jedenáct měsíců poté, co jeho dlouhodobě zanedbávaná manželka podlehla zápalu plic, se mu podařilo zlomit si vaz při pádu, kdy se jeho nejnovějšímu skokanovi nepodařilo přeskočit ohradu. To ráno, kdy mu vikář“ přišel říct, že jeho otec zemřel, pracoval Marcus na poli se svými muži. Studoval účinnost úprav, které už dříve udělal na nové sekačce.

Stále si vyvolával zvláštní nezaujatý pocit, který zažil, zatímco naslouchal vikáři, jenž mumlal slova soustrasti. Rok předtím proléval slzy po matčině smrti. Ale to ráno po otcově úmrtí nemohl uronit ani jednu slzu. Jeho hlavní pocit vyjma pocitu nezaujatosti byl krátký, nesmyslný hněv. Neporozuměl příčině niterné zlosti, takže ji rychle kdesi hluboko uvnitř sebe pohřbil. Nikdy si nedovolil ji znovu odkrýt. Zdálo se, že mladý Bennet byl prakticky nedotčen otcovou nepřítomností. Všechnu svoji pozornost a náklonnost soustředil na jedinou osobu, která byla konstantou v jeho životě „ na svého staršího bratra Marka. Marcus potlačil vzpomínky a pozoroval Bennetovu pouť kolem stolu se snídaní. „Lili jsme s Harrym ve Skotsku,“ pronesl Bennet. „Rozhodli jsme se vrátit na společenskou sezonu do Londýna.“ „Chápu.“ Marcus si rozetřel džem na plátek toastu. „Domníval jsem se, že jste prohlásili společenskou sezonu za smrtelnou nudu.“ „Ano, dobrá, to bylo vloni.“ „Ovšem.“ Vloni bylo Bennetovi sotva devatenáct let. Právě se vrátil z Oxfordu, pln mladického entuziasmu pro politiku a poezii. Pro lehkovážnost společenské sezony měl jen opovržení. Marcus jej vzal do klubu, kam chodili mladí muži, kteří byli zaníceni pro nové básníky a nejnovější politické teorie. Bennet vypadal spokojené. Marka mírně potěšilo, když viděl, že jeho bratr není ten typ, který je u vytržení nad plytkými zábavami společenské smetánky. Oxford odved] svou práci. Marcus neposlal Benneta do Oxfordu za vzděláním. Naopak dohlížel na bratrovo vzdělávání doma za pomoci vynikajícího soukromého učitele a své stále se rozšiřující knihovny. Mladý muž neodešel do Cambridge nebo Oxfordu proto, aby studoval. Šel tam, aby získal společenský lesk a stýkal se s mladými muži, s nimiž bude později mít společné záležitosti až po zbytek svého života. Šel tam, aby si vytvořil přátelské vztahy s potomky

nejlepších rodin „ rodin, z nichž by si později mohl eventuálně vybrat vhodnou manželku. Marcus se rozhodl, že jeho bratr nebude jako on „ naivní, neohrabaný venkovský zeman, který neví nic o světě kromě života na statku. Marcus zaplatil za svůj vlastní nedostatek světáctví vysokou cenu. Nechtěl, aby Bennet trpěl stejným osudem. Muž se musí zbavit snů a iluzí tak rychle, jak je to jen možné, pokud se chce vyhnout tomu, aby se stal v životě obětí. Marcus si ukousl velký kus toastu. „Kde jsi byl včera v noci?“ „Šli jsme s Harrym do našeho klubu,“ řekl Bennet neurčitě. „Pak Harry navrhl, že bychom se mohli zastavit na jednom z mála zajímavějších večírků.“ „A kterých?“ „Nepamatuji se přesně. Jeden z nich byl, domnívám se, ples u Broadiiiorü. A myslím, že jsme se krátce zastavili na audienci u Fosterů.“ „Bavil ses?“ Bennet se na okamžik podíval Markovi do očí a pak sklouzl pohledem jinam. Pokrčil rameny. „Dalo by se říct.“ „Bennete, už mám dost téhle vyhýbavosti. Jestli se něco děje, tak mi to řekni.“ „Nic se neděje.“ Bennet se na něho zamračil. „Přinejmenším ne mně.“ „Co tím, k čertu, máš na mysli`?“ „Dobrá, Marku, budu neomalený. Dozvěděl jsem se, že jsi včera v noci předvedl podívanou.“ „Podívanou?“ „Kruci zatraceně. Říká se, že jsi odnesl svou novou milenku z tanečního sálu u Fenwicků v náručí. Proboha. Povídá se o vyvolání scény.“ „Ach tak, to je ten problém.“ Marcus pevně sevřel rukojeť nože. Se zasmušilou přesností zakrojil do párku. „Přivedl jsem tě do rozpaků?“ „Marku, chystáš se strávit zbytek života tím, že budeš bavit společnost svým bizarním chováním?“

„Přivedl jsem tě do rozpaků.“ Marcus oddělil sousto párku a hloubavě žvýkal. „Pokus se nebrat si to k srdci, Bennete. Společnost už viděla horší věci.“ „To asi bude jen těžko to nejdůležitější, že ano?“ Bennet si dal máslo na vdoleček. „moc tkví v tom, že muž v tvých letech by se měl chovat s nějakým smyslem pro to, co je správné.“ Marcus se párkem téměř zadusil. „Muž v mých letech?“ „Je ti šestatřicet. Měl ses už dávno znovu oženit a usadit se, abys mohl plnit dětský pokoj.“ „Zatraceně. Odkud se bere ten náhlý zájem o můj dětský pokoj? Ty víš velice dobře, že nemám v úmyslu se znovu oženit.“ „A co tvé závazky vůči titulu?“ „Jsem docela spokojený, že titul přejde na tebe.“ „Dobrá, ale já to nijak zvlášť nechci, Marku. Je tvůj a měl by přejít na tvého syna.“ Bennet se zamračil s očividným pocitem marnosti. „Je to jen správné a patřičné, že bys měl chápat svou zodpovědnost.“ „Uvědomil jsem si, že mé počínáni včera v noci tě ponížilo,“ řekl Marcus suše. „Musíš připustit, že to je drobná obtíž mít staršího bratra, šestatřicetiletého, neženatého hraběte, který nemá výčitky svědomí z toho, že se právě dostal do řečí.“ „Není to poprvé.“ „Je to poprvé, cos zapříčinil scénu uprostřed módního plesového sálu.“ Marcus zvedl obočí. „Jak to můžeš vědět? Jen stěží jsi strávil ve společnosti alespoň chvíli času.“ „Slečna Dorchesterová mi řekla až dost,“ odsekl Bennet, zřetelně popíchnutý. Marcus zmlkl. „Juliana Dorchesterová?“ „Dostalo se mi té cti včera v noci s ní tančit,“ zamumlal Bennet. „Chápu.“ „Kdykoli řekneš ´chápu tím zvláštním tónem, obecně to znamená, že to neschvaluješ. Dobrá, bude nejlépe, když mi nepovíš nic nepříjemného o slečně Dorchesterové, Marku. Je to krásná mladá

dáma s extrémně kultivovanou vnímavostí, která nikdy nesnila o tom, že by byla zapletena do skandální scény.“ „To je druhá společenská sezona Juliiny Dorchesterové,“ řekl Marcus pochmurně. „Musí si zaopatřit manžela v průběhu této doby, protože Dorchesterovi si pro ni nemohou dovolit třetí sezonu. Pochopil jsi mě, Bennete?“ „Pokoušíš se mě před ní varovat, že ano? Dobrá, ale to nepůjde. Ona je bezkonkurenční ideál ženství a já budu navždy vděčný, k mi včera večer dovolila být v její společnosti.“ „Bezpochyby v tuhle chvíli děkuje své šťastné hvězdě, že sis jí všiml. Bude pletichařit, aby objevila, ve kterém plesovém sále se náhodou ukážeš dnes večer.“ „Zatraceně. Není ten typ, který někdy pletichaří. Je příliš nevinná, příliš jemná, příliš rozkošné povahy, než aby strojila pletichy.“ „Pletichaří právě v této minutě. Ve“f mi.“ „Jak to můžeš vědět?“ „Je to Dorchesterovi dcera, a já znám Dorchestera. Zoufale potřebuje provdat Julianu za peníze. A její matka chce stejně naléhavě do rodiny titul, umí to vychutnat.“ Marcus ukázal vidličkou na Benneta a přimhouřil oči. „Jsi prvotřídní úlovek na trhu ženichů, Bennete. Jsi bohatý a jsou tady všechny vyhlídky, že zdědíš titul. Musíš se mít na pozoru.“ Bennet odmrštil ubrousek. „To je pobuřující. Slečna Dorchesterové není ten typ, který se soustřeďuje na peníze a tituly.“ „Jestliže tomu opravdu věříš, tak jsi nekonečně naivnější, než jsem si myslel.“ „Nejsem naivní. Ale také nemám tak chladnou povahu, nejsem tak přísný a nejsem tak zaujat vlastní osobou jako ty, Marku. A já jistě nepostávám s tak pobuřujícími ženami, jako je paní Brightová.“ „Buď budeš mluvit o paní Brightové s respektem, nebo nebudeš vůbec zmiňovat její jméno, je to jasné?“ „Je to tvoje milenka, proboha.“ „Je to moje velice dobrá přítelkyně.” „Každý ví, co to znamená. Měl jsi tu troufalost kritizovat slečnu Dorchesterovou. Tvoje paní Brightová by od ní mohla dostat pár lekcí o dobrém chování, když mě o to požádáš.“

Marcus bouchl šálkem kávy na talířek. „Nikdo tě o to nežádá.“ Dveře od jídelny se otevřely. Vynořil se Lovelace. Nesl v ruce malý stříbrný podnos. „Zpráva pro vás, mylorde. Právě přišla.“ Marcus se zamračil, když bral lístek z podnosu. Přečetl jej rychle a potichu. M., musím Tě hned vidět. Velice naléhavé. V parku v deset hodin. U fontány. Tvoje H. Marcus letmo pohlédl na Lovelace. „Osedlej Zea a přived ho kolem půl desáté. Myslím, že dnes ráno pojedu do parku.“ „Ano, mylorde.“ Lovelace vycouval z jídelny. „Kdo ti poslal zprávu?“ zeptal se Bennet. „Přítelkyně.“ „Paní Brightová, hádám.“ „Ne, ve skutečnosti to není od paní Brightové.“, Bennet sevřel rty. „Nikdy jsem tě neviděl takhle nadobro nedůtklivého kvůli jedné ze tvých milenek.“ „Je to má přítelkyně.“ Marcus odhodil ubrousek a povstal. „Nezapomeň na to, Bennete.“

Deset minut před desátou vjel Marcus na Zeovi, velice svalnatém černém hřebci, do parku. Vzal to po štěrkem vysypané cestě, která vedla směrem do středu rozsáhlého zalesněného pásu zeleně. Byla to ta nejmenší z mnoha probíhajících cest. Hana, lady Sandsová, na něho čekala v malém lehkém kočáře. Měla na sobě tmavě hnědé jezdecké šaty. Vysoký, vroubkovaný límec zdůrazňoval štíhlou linii jejího krku. Půvabný obličej skrývala pod závojem módního kaštanového klobouku. „Marku, díky, Bohu, k jsi přišel.“ Zdvihla závoj a upřela na něj prázdný, obavami naplněný zrak. „Jsem celá beze sebe už několik dní. Dnes ráno, když jsem zjistila, že jsi nazpět ve městě, hned jsem

ti poslala zprávu. Bála jsem se, že nebudeš mít čas, aby ses se mnou setkal na základě tak krátké zprávy.“ „Ty víš, že jsem pro tebe vždy k dispozici, Hano.“ Marcus neměl rád napětí v jemných rysech jejího obličeje nebo stíny v jejích šedých očích. Haně bylo devětadvacet. Provdala se za zámožného, sympatického lorda Sandse, kterého právě obdařila nemluvnětem mužského pohlaví. Ovdověla před sedmi lety. Její nové manželství, které trvalo už tři roky, se jevilo jako šťastné. Marcus z toho měl radost. Myslel si, že dny strachu už měla za sebou, ale dnes ráno poznal ten starý, znepokojený výraz v jejích očích. „Co se děje, Hano?“ „Někdo mě vydírá,“ zašeptala. Obličej jí poznamenala beznaděj. „Ach Marku, někdo ví všechno.“ Marcus se ani nepohnul. „To je nemožné.“ „Ne, je to pravda.“ V očích se jí objevily slzy. „Ach Bože, on ví, pochopil jsi mne? On ví, jak Spaldink, zemřel. On ví, že jsem ho zabila.“ „Hano, vzpamatuj se. Chceš, mi říct, že po tobě kdosi požaduje peníze?“ „Ano. Ano. Pět tisíc liber. Už jsem to zaplatila. Byla jsem nucena dát do zastavárny nějaké náušnice.“ „Zatraceně.“ „Obávám se, že budou další požadavky.“ „Ano.“ Marcus poklepal jezdeckým bičíkem po holínce. „Myslím, že se můžeme jistě domnívat, že budou další požadavky. Bývají vždy, když někdo jedná s vyděračem.“ „Nebesa, já se tak bojím, Marku.“ „Hano, poslouchej mě pozorně. Kdy jsi dostala první požadavek?“ „Před šesti dny. Chtěla jsem ti hned poslat zprávu, ale nevěděla jsem, kde jsi. Jen jsem věděla, že jsi pryč z města na delší dobu.“ „Byl jsem na Cloud Hall.“ „Byla jsem absolutně zoufalá. Celé noci jsem nemohla spát. Sands je velmi znepokojený. Stále se mě ptá, co se stalo. Chce mi zavolat doktora. Co mám dělat?“

„V tuhle chvíli nic,” řekl Marcus mírně. „Budu se tím zabývat.“ „Ale co můžeš dělat? Poslouchal jsi mě, Marku? Ta osoba ví, že já jsem vražedkyně.“ „Tiše, Hano. Upokoj se. Ty jsi nezavraždila Lyntona Spaldinga. To, co se stalo, bylo v sebeobraně. Nikdy na to nezapomínej.“ „Nikdo tomu nebude věřit. Co Sands řekne, jestli se někdy dozví pravdu?“ „Mám podezření, že tvůj manžel pro to bude mít mnohem větší porozumění, než si myslíš,“ řekl Marcus. Nebylo to poprvé, co zkoušel přemluvit Hanu, aby, řekla Sandsovi pravdu o smrti svého prvního manžela. Hana však byla neoblomná v odmítání něco takového učinit. „Neodvážím se mu to říct, Marku. Nikdy nebude schopen přijmout vědomí skutečnosti, že je ženatý se ženou, která skutečně zabila svého prvního manžela. Co by sis počal s takovým odhalením, kdybys byl v jeho kůži?“ Marcus pokrčil rameny. „Kdybych věděl to, co vím o Spaldingovi a jak s tebou zacházel, poblahopřál bych ti k tak skvělému výstřelu.“ Hana mu věnovala sklíčený pohled. „Prosím tě, nedobírej si mě.“ „Nedobírám si tě. Je to pravda. Myslím si, k podceňuješ svého nového manžela.“ „Znám ho lépe než ty. Myslí si, že jsem příkladná. Já mu jednoduše nemohu říct pravdu.“ „Zdá se, že tohle ví vyděrač také,“ prohodil Marcus. „Zajímavé.“ „Co uděláš?“ „Myslím, že si na delší čas popovídám s někým, kdo vypadá, že ví o této záležitosti víc, nežli jsem si uvědomil.“ „Co to, proboha, říkáš?“ zakvílela Hana. „Marku, nesmíš nikomu o čemkoli z toho říct.“ „Neznepokojuj se. Neprozradím tvé tajemství. Mám v úmyslu hledat několik odpovědí na pár otázek, na něž jsem se zapomněl zeptat včera v noci.“ „Nerozumím.“ „Zdá se, že jsem byl poněkud ukvapený. Učinil jsem cosi, co dělám zřídka: předčasný závěr.“ Marcus uklidnil vzpínajícího se Zea.

„Myslel jsem si, k mi byla naservírována velice vynalézavá, vkusně upravená historka, chápeš?“ „O čem to mluvíš?“ „Nevadí. Je to dlouhý příběh a nemám v tuhle chvíli čas ti jej vyprávět. Bud` si jistá, že se na tu záležitost podívám ještě jednou, Hano. A neptat už vyděrači ani jedinou penci bez toho, aby ses se mnou nejdříve poradila, rozumíš?“ „Ano.“ Hana přitáhla otěže rukama v elegantních rukavičkách. Tolik se mi ulevilo, že jsem si o tom mohla s tebou popovídat. Málem jsem se z toho zbláznila.“ “To bude v pořádku, slibuji ti to.“ Hana se matně usmála. „Totéž jsi mi říkal tu noc, kdy jsi mi pomáhal zbavit se Spaldingova těla.“ „A neměl jsem snad pravdu?“ Obdařila ho záhadným pohledem. „Udržel jsi mé tajemství, ale za vysokou osobní cenu. Ty víš velice dobře, že jsou stále tací, kteří říkají, že jsi Spaldinga chladnokrevně zavraždil, abys získal kontrolu nad jeho investičním sdružením.“ Marcus se zasmál. „Nikdo nemůže nikdy prokázat, že ho nezabil nějaký lupič a že to bylo všechno, o co šlo. Klepy se mě netýkají, Hano. Jsem na ně zvyklý.“ Sarkasticky se ušklíbla. ,Občas si myslím, že se tě netýká vůbec nic.“ Zaváhala. „Četla jsem ranní noviny. Nemohu si pomoct, ale musím myslet na řeči o jisté exhibici včera v noci na plese u Fenwicků.“ „Opravdu?“ Hana na něj upřela zmatený pohled. „Podívej se, Marku, jsme staří přátelé. Můžeš se mi svěřit. Oba víme, že nejsi ten typ, který by se zbláznil do nějaké ženy. Skutečně jsi odnesl paní Brightovou v náručí ze sálu?“ „Ona omdlela.“ „Nikdy ses nezapletl s někým, kdo dělal scény, Marku. Jsi proslulý tím, že vyžaduješ absolutní diskrétnost od svých milenek.“ „Paní Brightová není moje milenka,“ řekl Marcus chladně. .,Je to moje velice dobrá přítelkyně. Omdlela, a já jsem se snažil zajistit,

aby se dostala na čerstvý vzduch a mohla se vzpamatovat. To je všechno.“ Hana si povzdechla. „Máš dnes divnou náladu.“ Trhla závojem a stáhla si jej přes obličej. „Promiň mi mou dotěrnost. Tvé vztahy k paní Brightové jsou pouze tvou záležitostí.“ „Ano.“ „Musím už jet. Řekla jsem Sandsovi, že dnes ráno jedu nakupovat.“ Marcus zjemnil tón hlasu. „Pokus se nedělat si zbytečné starosti s tím vyděračem, Hano. Podívám se na tu záležitost.“ „Díky ti.“ Věnovala mu další smutný úsměv. „Jsem velice šťastná, že tě mohu považovat za svého přítele.“ Trhla otěžemi a vyrazila po štěrkované cestě. Marcus dlouhou chvíli pozoroval šumící fontánu, pak otočil Zea a odjel nazpět směrem k západnímu vchodu do parku. „Ale předpokládalo se, že je mrtev,“ zaúpěla lady Guthrieová. „Jak to, že je naživu?“ „Tiše, teto Zoe.“ Ifigenie vrhla kradmý pohled po poloprázdné výstavní místnosti čalouníků Hornbyho a Smithe. Naštěstí se neobjevil nikdo, kdo by mohl slyšet Zoinu lamentaci. „Nevím, ale to je povzbudivý vývoj, nemyslíš?“ „Celý problém to jen zamlžuje, jestli chceš něco vědět,“ prohlásila Zoe. Amálie, oděná do jedněch ze svých bezvýrazných viněných šatů, jež si oblíbila, souhlasně přikývla. „Tvoje teta má úplnou pravdu. Celá tahle věc je veliký propletenec. Nelíbí se mi to.“ „Mluvte obě potichu, prosím. Někdo vás uslyší.“ Ifigenie se znova úzkostlivě rozhlédla po výstavní místnosti. Majitelé jako na jehlách přecházeli za pultem v zadní části obchodu. Smith byl široký, buclatý muž, oděný do šokující růžové vesty a nařasených kalhot podle poslední módy. Hornby, vychrtlý, ohnutý a plešatící, měl na sobě kašmírovou vestu z potištěné látky. Ostře kontrastovala s jeho nachovým sakem. Hornby toužebně zíral přes celý obchod tím směrem, kde Ifigenie, Zoe a Amálie stály nad vzorkovnicí. Očividně čekal na příležitost,

aby se k nim vrhl. Už dvakrát byl bryskně odmítnut, ale Ifigenie věděla, že byl na pokraji dalšího pokusu, aby nabídl své přispění. Stěny dlouhé místnosti byly vyplněny kresbami a vzory, jež měly poskytnout dojem dekorace v nějaké rezidenci podle poslední módy. Ukázky nejnovějšího stylu židlí a stolů byly naaranžovány do řady ve středu místnosti. Vzorkovnice, které obsahovaly kresby bohatě vyzdobených interiérů pro různé místnosti v domě, byly umístěny na několika stolech. Ifigenie, Zoe a Amálie předstíraly, k studují vzorky pro knihovnu, kde by měly být umístěny sochy. Avšak pravým důvodem, proč se toho rána všechny potkaly u Hornbyho a Smithe, bylo to, k si chtěly pohovořit o posledním vývoji kritické situace. „Vyděrač zřejmě lhal o tom, že zavraždil Masterse,“ řekla Ifigenie. „Pokoušel se tě tím vystrašit. teto Zoe, abys vyhověla jeho požadavkům.“ „Byl úspěšný. Až do výše pěti tisíc liber,“ zašeptala Zoe. „Je to opravdu příliš mnoho. Konečně jsem znovu získala kontrolu nad vlastními penězi po všech těch letech, kdy jsem přihlížela, jak je Guthrie utrácel za koně a se ženami „ a co se stalo? Zčistajasna se objeví nějaký nestoudný vyděrač a pokouší se mi všechno znovu sebrat.“ „Rozumím ti, teto Zoe. Odhalíme ho a uděláme tomu přítrž, to ti slibuji,“ zašeptala Ifigenie s účastí. Svoji tetu velice milovala a měla v úmyslu udělat všechno pro to, aby ji osvobodila z vyděračových spárů. Ve svých pětačtyřiceti letech byla Zoe energická, temperamentní žena se smyslem pro dramatičnost. Její vlasy, kdysi stejného žlutohnědého odstínu jako Ifigeniiny, byly přitažlivě prokvetlé stříbrem. Měla jasně řezaný profil, který charakterizoval všechny ženy z Brightovy rodiny. O pětadvacet let mladší Zoe nebyla jen velice okouzlující, ale byla také dědičkou. Pěkné věno, jež poskytli bezmezně milující rodiče své jediné dceři, upoutalo oko lorda Guthrieho. Dokud nebylo příliš pozdě, nikdo nepřišel na to, že Guthrie byl takřka na mizivě. Zatím

byla Zoe provdána a její manžel získal legální kontrolu nad jejím věnem. Jakmile si zajistil kýžené peníze, Guthrie okamžitě ztratil o svou nevěstu zájem. Naštěstí nebyl úplný idiot. Dokázal se vyhnout tomu, aby veškeré její dědictví promrhal. Nicméně utratil zisky a začal dělat vážné díry i do kapitálové podstaty, která už předtím utrpěla přiměřené ztráty. Jak jednou Zoe řekla Ifigenii, pro Guthrieho bylo typické, že dokonce i když opouštěl toto slzavé údolí, dokázal ji ponížit. Zemřel v nevěstinci. Zoe dala na vědomost široko daleko, že jediný užitek, který kdy získala z manželství, byla její půvabná dcera Maryanne. Byla rozechvělá z jejích současných zásnub s pohledným, a jak se Zoe ujistila, bohatým Sheffieldem. V průběhu dlouhých let svého nešťastného manželství s protivným Guthriem našla Zoe útěchu v milostném poměru s lordem Otisem. Otis jí byl oddán od okamžiku, kdy si byli představeni. Nikdy nebyl ženatý. Skutečnost, že byl pravým otcem Maryanne, však zůstala hlubokýma zlověstným tajemstvím, dokud to vyděrač nějak neodhalil. Maryanne, okouzlující, dobrosrdečná mladá dáma byla do Otise neobyčejně zamilovaná. Chovala se k němu, jako by to byl její oblíbený strýc. Otis ji slepě miloval. Po smrti manžela, stejně jako mnoho jiných vdov ze společnosti, se Zoe stala sama sebou. První věc, kterou udělala, bylo to, že shromáždila všechno, co zůstalo z jejího dědictví, a investovala to do Ifigeniiny první spekulace s nemovitostmi – náměstí Morning Rose. Když vloni přišel první příjem z této investice, Zoe okamžitě připravila pro Maryanne slušné věno. Se svou dcerou se dala do výměny bezvýrazných, nemoderních šatů ve skříních za nové oblečení ušité módními švadlenami, jež měly francouzský ,šmrnc. Po všech přípravách byla Maryanne uvedena do společnosti. Nabídka od Sheffielda přišla krátce po Maryannině prvním plesu. Zoe pevně sevřela rty, když studovala ilustrace knihovny kombinované se sálem pro vystavování soch. „Otis říká, že brzy

přijdou velice pravděpodobně další požadavky. Tvrdí, že vyděrači jsou jako pijavice. Obvykle se stále vracejí, dokud nezpůsobí, že jejich oběť dočista vykrvácí.“ Ifigenie se zachvěla. „Jak příšerná analogie. Z toho, co jsem o tom slyšela, je dost přesná.“ Zamračila se nad ilustrací ve vzorkovnici s myslí upřenou na tetin problém. „Je politováníhodné, když si Masters myslí, že celá záležitost je zábavný žert.“ „Jsi si jistá, že ti nevěří?“ zeptala se Zoe. „Jak mi oznámil, myslí si, že jsem si ten příběh vymyslela, abych mu vysvětlila, proč se vydávám za jeho milenku.“ Zoe zaúpěla. „Co je tohle za nešťastnou záležitost? Pořád nemohu uvěřit, že skutečně souhlasil s tím, aby ses nadále vydávala za jeho milenku.“ „Dobrá, souhlasil s tím, a musíme mu být vděčné. To mi umožní, abych pokračovala v prohledávání pracoven a knihoven podezřelých.“ „Začínám si myslet, že to všechno je plýtvání časem,“ řekla Zoe. „Až dosud jsi nezjistila nic.“ Ifigenie lehce poklepala prstem v rukavičce na ilustraci. „To bych neřekla. Vyloučila jsem Darrowa a Judsona ze seznamu těch, kdož by mohli byt vyděrači.“ Zoe si povzdychla. „Nevím. Všechno to působí tak neurčitě.“ „Nemáme nic lepšího, abychom se v tuhle chvíli dostaly dál.“ Ifigenie se zarazila, když koutkem oka zachytila záblesk purpuru. „Ach, zdravím vás, pane Hornby. Pořád si ještě prohlížíme tuhle ilustraci, jak vidíte.“ „Ovšem.“ Hornby, neschopen dále odolávat pokušení, aby povzbudil možné zákazníky, se přikradl blíže. „Snad bych vám mohl být nápomocen?“ Věnoval Ifigenii, Zoe a Amálii úlisný úsměv. Ifigenie rychle přemýšlela. „Toto je nejneobvyklejší výzdoba nad krb s tímhle vzorem, pane Hornby.“ Hornby zazářil. jo je přesná kopie starověké náhrobní památky, madam. Knihovně to dává seriózní, vážnou atmosféru, zcela příhodnou pro charakteristické využívání takového pokoje.“ „Chápu,“ řekla Ifigenie.

„Velice zajímavé.“ Zoe zírala upřeně na ilustraci. „Co, proboha, jsou ta zvláštní stvoření, jež podpírají svítilny?“ „Sfingy, madam. Velká móda, právě v tuhle dobu, víte? Dají se kombinovat s egyptskými hieroglyfickými tapetami.“ „Ano, ovšem.“ Amálie se zamračila. „Co má být všechna ta drapérie visící od stropu, pane Hornby?“ „Turecké stanové čalouny, madam. Poskytují exotickou atmosféru, jež ohromí návštěvníky.“ „To určitě ohromí,“ zamumlala Ifigenie. Prohlédla si obrázek velice zblízka. „Zdá se, že v místnosti je poněkud nesourodá sbírka antických váz.“ „Všechny jsou přesnými kopiemi váz v etruském stylu, madam. Nesmírně elegantní.“ Ifigenie se rozhodla neupozornit na to, že ty vázy nebyly o nic víc etruské než jeho kašmírová vesta. „Kam máte v plánu uložit knihy?“ „Knihy?“ Hornbyho to vyvedlo z konceptu. „To je přece knihovna, nebo snad ne?“ Hornby nasadil zdvořile povznesený výraz. „Madam asi není informovaná o tom, že jen pár lidí, kteří žijí na úrovni poslední módy, dnes používá knihovnu skutečně za účelem čtení.“ Ifigenie skryla úsměv. „Ovšem. Nevím, jak jsem na to přišla, že jsem dokonce zmínila knihy.“ „Docela v pořádku, madam,“ řekl Hornby. „To je přesně to přání – vyhnout se chybám při výzdobě – jež osobnosti se vkusem přivádí k takovým firmám, jako je Hornby a Smith.“ Amálie se zamračila. „Pane Hornby, vy si očividně nejste vědom, že paní Brightová je považována za odbornici v oblasti starověkých stylů.“ Hornby vytřeštil oči. „Ach ne. Ne, já nechtěl. Odpusťte mi, madam. Nevěděl jsem.“ Ifigenie odmítla jeho zajíkavou omluvu. „To je v pořádku.“ Odborná znalost starožitností byla jedním z nejužitečnějších prvků jejího převleku za milenku. Zoe rychle nasytila mlýn s klepy novinkou, že záhadná paní Brightová má odborné znalosti ve starověkém stylu – nejnovější módě v bytových dekoracích.

Ifigenie měla na všech plesech okamžitý úspěch, právě tak jako bylo dostatek lidí, kteří s ní chtěli o jejích dekorativních návrzích diskutovat. Udržování elegantního domu bylo tak zásadní jako být dobře obeznámený s odíváním. Ještě předtím, než se mohl Hornby dále omlouvat, diskrétně zacinkaly zvonky nad dveřmi do obchodu. Malá kulatá žena středního věku chvatně vstoupila do výstavní místnosti. Na vzdálenost několika metrů působila jako zjevení z uraženě se zmítajícího a plápolajícího bílého mušelínu. Nahoře měla přes šaty krátký bílý přiléhavý kabátek do pasu a na hlavě masivní bílý klobouk zdobený obrovskými bílými květy. Nesla si krajkový bílý slunečník a sněhobílou síťovou tašku. „To je neštěstí,“ zamumlala Zoe, když s bázní hleděla na nově příchozí. „Lady Pettigrewová vypadá jako obrovská sněhová koule.“ „Já za to nemohu,“ zašeptala Ifigenie. Amálie pozdvihla obočí. „To určitě ano. Nazývají to módou lady Starlightové. Všechny ženy jsou odhodlány to nosit.“ „Ach paní Brightová!“ zvolala lady Pettigrewová. „Zdálo se mi, že vidím na ulici váš kočár. Jaké štěstí. Ráda bych si s vámi promluvila. Máte na okamžik čas?“ „Dobré ráno, lady Pettigrewová.“ Ifigenie narazila na kyprou, mdlou, excentrickou lady Pettigrewovou při mnoha společenských událostech. Ačkoli její manžel byl na Ifigeniině seznamu potenciálních vyděračů, měla Ifigenie lady Pettigrewovou ráda. „Dovolte mi, abych vám představila svou přítelkyni lady Guthrieovou a svoji sestřenici slečnu Farleyovou.“ „Těší mě.“ Lady Pettigrewová se laskavě usmála na Zoe a Amálii. „Mám za to, že se snažíte zjistit názor paní Brightové na otázky starověkého stylu a vkusu, lady Guthrieová? Přesně totéž si přeji i já.“ „Je to pravda, požádala jsem paní Brightovou, aby mi poradila, jak mám využít ve svém domě s co největším efektem antické vázy,“ řekla Zoe klidně. Lady Pettigrewová nadšeně zazářila. „Je dobře známo, že paní Brightová je autoritou na archeologické styly. Co se mě týče, chtěla bych se s ní poradit o svém chrámu bohyně Vesty.“

To probudilo Ifigeniin zájem. „Budujete antický chrám, lady Pettigrewová?“ „Ve skutečnosti už jej mám,“ řekla lady Pettigrewová, nikoli beze stopy pýchy. „Je to nádherná stará ruina, situovaná okouzlujícím hájku na pozemku našeho venkovského domu Hampshiru.“ „Jak je starý?“ zeptala se Ifigenie. „Byl vybudován před třiceti lety Pettigrewovým otcem. Problém je v tom, že si nejsem zcela jistá, zdali je přesný ve všech detailech. Velice ráda bych ho náležitě rekonstruovala.“ Navzdory svým naléhavějším záležitostem Ifigenii uchvátila perspektiva prohlídky Pettigrewovic ruiny. „Náhodou jsem pečlivě změřila a pořídila nákresy ruiny skutečného chrámu bohyně Vesty, když jsem byla v Itálii. Byla bych šťastná, kdybych je mohla porovnat s vaší ruinou, lady Pettigrewová. Možná bych vám mohla nabídnout pár návrhů, jak se dá vytvořit přesnější kopie.“ „Báječně, báječně! Pořádám příští týden doma menší společnost. Pošlu vám pozvánku. Náš dům je vzdálen jen jeden den cesty z Londýna.“ „To je od vás velice laskavé. Ráda bych přijela.“ Byla to ideální příležitost, pomyslela si Ifigenie vítězoslavně. Společenská událost jí poskytne šanci prohledat knihovnu ve venkovském domě, lorda Pettigrewa, aby zjistila, zdali tam má ukrytý černý pečetní vosk a pečeť s fénixem. Ve stejnou dobu si bude moci prohlédnout chrám bohyně Vesty. Dvě mouchy jednou ranou. Do krámských zvonků náhle udeřilo s takovou silou, až se jeden z nich odrazil a spadl na podlahu. Vydal tichý, nakřáplý, kovový zvuk a pak se rozhostilo ticho. Když se dveře otevřely, všichni se k nim otočili. Marcus vkročil do výstavní místnosti. Byl oblečen pro jízdu na koni – v černém kabátě, jezdeckých kalhotách a lesklých, ebenově černých jezdeckých botách. Byl prostovlasý a tmavé vlasy měl rozevláté větrem. S výrazem chladného záměru okamžitě upřel na Ifigenii jantarové oči. Pustil se za ní, vyhýbaje se vzorkům elegantně přitažlivého pokojového nábytku a ukázkám módních drapérii, přičemž jeho pohyb byl zosobněním hrubé, nebezpečné, přírodní síly.

Ifigenii pronikl pocit hlubokého znepokojení. Uvědomila si, k cosi je rozhodně v nepořádku. To nebyl ten shovívavý, nonšalantně pobavený muž, který ji včera v noci líbal. Byla to lady Pettigrewová, kdo prolomil napjaté, strnulé ticho, jež, se v obchodě rozhostilo v okamžiku, kdy se objevil Marcus. Radostně na něho zamávala. „Mastersi!“ zvolala. „Jak skvělé, že vás vidím. Právě jsem si povídala s vaší blízkou přítelkyní paní Brightovou.“ „Skutečně?“ Marcus nespustil z Ifigenie oči. „Chystám se s ní také promluvit.“ Jakmile zaslechla tón jeho hlasu, Ifigenie zamrkala. Viděla, jak Amálie přimhouřila oči. Nedbaje na napjatou atmosféru, lady Pettigrewová se na Marcuse zářivě usmála a věnovala mu bystrý, vědoucí pohled. „Pozvala jsem ji na malé společenské setkání, které se koná příští týden v našem domě na venkově. Třeba byste zněl také zájem nás navštívit? Já vím, že nemáte malé domácí společnosti příliš v lásce –“ _To nemám.“ „Ale toto by vás mohlo docela zajímat, mylorde.“ Lady Pettigrewová pozvedla obočí. „Jsem si jista, že vy a paní Brightová si pobyt na venkově důkladně užijete. Tolik soukromí k dispozici, však vy víte.“ Ifigenii trvalo několik vteřin, než pochopila nepatrný důraz lady Pettigrewové na slově soukromí. Když, jí to došlo, cítila, že zrudla. Lady Pettigrewová dala Markovi na srozuměnou, že na večírku v jejím venkovském domě bude mít dostatečnou příležitost ke flirtování se svou milenkou. Marcus neochotně přesunul zrak z Ifigenie na temperamentní figuru lady Pettigrewové, podobající se sněhové kouli. To je od vás velice laskavé, lady Pettigrewová. Zvážím vaše pozvání velice pečlivě.“ Lady Pettigrewová zářila triumfem. „Jsem potěšena, že to slyším, mylorde. Prahnu po tom, aby paní Brightová přezkoumala náš chrám bohyně Vesty, chápete? Chtěla bych znát její názor na archeologickou přesnost té ruiny.“

Marcus upřeně hleděl na lady Pettigrewovou, jako by náhle objevil, že i ona sama je dosti zvláštním archeologickým objektem. „Chrám bohyně Vesty?“ „Dozajista to budete znát, mylorde,“ zamumlala Ifigenie vstřícně. „V Tivoli je velice pěkný příklad. Je to půvabná kruhovitá stavba. Panny vestálky tam měly pečovat o posvátný oheň.“ „O panny,“ řekl Marcus, „jsem nikdy žádný velký zájem nejevil.“

5 „Doprovodím paní Brightovou domů,“ řekl Marcus, když vycházel s Ifigenií, Zoe a Amálií ven z budovy Hornbyho a Smithe. „Oba máme jednu či dvě záležitosti k prodiskutování v soukromí.“ Zoe s Amálií na sebe letmo pohlédly a pak se podívaly na Ifigenii. „Nedělejte si se mnou starosti,“ řekla Ifigenie rychle. „Vezměte si můj kočár. Uvidíme se později.“ „Víš to určitě?“ Amálie upřela na Marka ledový pohled. „Ano, Amálie.“ Ifigenie si nevšímala nevrlého ostří v Markově hlasu o nic víc než Amálie a Zoe. Měla je na paměti velice dobře, avšak ne tolik, aby se snažila vyřešit sporný problém právě tady, uprostřed Pall Mall. „Dobrá.“ Zoe upřela na Marka poslední rozpačitý pohled a pak kývla na Amálií. „Jestli dovolíte, tak se vzdálíme.“ Marcus pozoroval Amálií a Zoe, jak odcházejí směrem k malému, křehkému, bílému kočáru. Do vzdušné, elegantní ekvipáže zdobené zlacením byly zapřažené dvě bílé kobyly. Bílá péra jim zkrášlovala hřívy zapletené do copů. Zářící postroje se třpytily v jarním slunci. Kočí měl na sobě bílou livrej se zlatými knoflíky. „Váš kočár, jak předpokládám?“ řekl Marcus k Ifigenii. „Jak jste to uhodl?“ „Vypadá jako něco ze zatraceného pohádkového příběhu.“ „Myslím, k to je přiměřené. Z popisu vaší ekvipáže, jehož se mi dostalo, jsem pochopila, že vypadá jako zlý, pojízdný skřítek. Chtěla jsem si obstarat kontrast.“ „Zlý skřítek, hm? A kým byste byla vy, má drahá paní Brightová? Princeznou z pohádky?“ „Ujišťuji vás, že nejsem pohádková princezna.“ „Díky Bohu za to.“ Marcus pevně sevřel Ifigeniinu paži. Svižně vykročil širokou promenádou elegantní obchodní ulice. „V tuhle chvíli mám problémů dost.“ Ifigenie zakopla podpatkem bílých kozlečích polobotek. „Jestliže si se mnou přejete diskutovat o svých problémech, což máte v

úmyslu, jak předpokládám, budete muset zpomalit krok, mylorde. Nehodlám se s vámi přehnat tryskem celou třídou Pall Mall.“ Marcus se zachmuřil, avšak zkrátil krok. „Dost už s tím nesmyslem. Kdo jste? A co si o sobě, zatraceně, myslíte?“ „Prosím?“ Ifigenii zaneprázdnilo otevírání bílého, krajkového slunečníku. „Nerozumím vašemu tónu. A už vůbec ne smyslu toho, co říkáte, mylorde. Všechno jsem vám vysvětlila včera v noci.“ „Včera v noci,“ řekl Marcus, „jsem uvěřil, že hrajete jakousi chytrou hru, abyste si pro sebe vytvořila místo ve společnosti.“ „Ano, vím, že je to tak.“ „Dnes ráno se mi dostalo důrazného upozornění, že jste zapletena do něčeho jiného, než je jen zábavné vydávání se za mou milenku. Přeji si přesně vědět, co hodláte dělat.“ Ifigenie se pokoušela být trpělivá. „Už jsem vám to řekla, sire. Pokouším se odhalit osobu, která vydírá mou tetu. Nic se nezměnilo. Co vás dnes ráno tak rozrušilo?“ „Nic mě nerozrušilo. Od vás to zní, jako kdybych měl vidiny. Jsem zatraceně rozlícený.“ „Ach.“ Střelil po ní ledovým pohledem. „To je všechno, co mi na to řeknete?“ Ifigenie o tom přemýšlela. „Pokud by vás to příliš neobtěžovalo, mylorde, ráda bych věděla, co vás tak rozhořčilo.“ Zaváhal, jako kdyby uvažoval, kolik jí toho má povědět. „Právě jsem zjistil, že moje blízká přítelkyně je vydírána.“ Ifigenie se na něho překvapeně zadívala. „Proboha. Někdo další mimo mé tety je také vydírán? To je opravdu velice zajímavá zpráva, mylorde.“ „Že ano?“ „Sire, nerozumím vašemu sarkasmu. Mohla bych si myslet, že vás polekalo, když jste zjistil, že příběh, který jsem vám vyprávěla, může být velmi dobře pravdivý a že vaše přítelkyně je také obětí vyděrače. Proč jste na mne rozezlený?“ „Předpokládám, že jste si vytvořila rozumnou hypotézu, která vysvětluje moje podráždění.“ „Prosím?“

„Tušení, paní Brightová. Zkuste to vytušit.“ Ifigenie zůstala s ústy dokořán. Nyní byl více než jen sarkastický. Začal být neuvěřitelně neomalený. Rychle však změnila výraz, když si všimla tří posedávajících hejsků, jak na ni se zaujetím upřeně hledí. Překazila jim výhled slunečníkem. „o je směšné, Mastersi. Čím jsem vás rozzlobila?“ „Dospěl jsem ke zřejmému závěru, že jste velice pravděpodobně vyděračkou.“ „Proboha, cože?“ Ifigenie se náhle zarazila. Škubla rukou, aby se vymanila, a obrátila se tváří v tvář“ Markovi. „Zacházíte příliš daleko, sire. Co si myslíte, že jsem?“ „Chytrá, intrikující dobrodružka, která překročila meze.“ Marcus měl tichý, ale jako ocel tvrdý hlas. „Včera v noci mi připadal váš převlek za mou milenku zábavný.“ „Mylorde, prosím „“ „Byl jsem dokonce ochoten na chvíli tu šarádu akceptovat. Připouštím, že jste široko daleko nejzajímavější žena, která mi v poslední době zkřížila cestu. Avšak dnes ráno, když jsem se dozvěděl pravdu, došel jsem k závěru, že nejste, madam, až tak zábavná.“ „Už nejsem tak zábavná?“ Jak stupidní, idiotská, urážlivá věc „ říct něco takového. „Vy zřejmě nevíte, o čem mluvíte. Nebudu tady stát a poslouchat vaše obvinění, sire.“ Ifigenie se otočila na podpatku. Zaslechla chechtot posedávajících hejsků. Marcus natáhl ruku a vzal ji za paži. „Ne tak rychle. Mám jednu nebo dvě otázky, které bych vám chtěl položit, Ifigenie.“ „Mám na práci lepší věci než odpovídat na vaše urážlivé otázky.“ „Jako například?“ „Jako například hledat vyděrače,“ zasyčela Ifigenie. ,Nechejte mě jít, mylorde, nebo začnu křičet, to vám slibuji.“ „Čert to vem, nejsme v Drury Lane. Přestaňte laskavě hrát divadlo.“ Marcus ji násilně přitáhl k sobě, takže ji opět přinutil postavit se mu tváří v tvář. „Pokud ovšem nechcete, aby se novina o této malé scéně roznesla dnes večer po celém městě.“ „Proč by mě to mělo znepokojovat? Všichni ve městě o nás mluví, mylorde.“ Musíte mi věřit, když vám říkám, že klepy mohou být ještě o hodně horší, než zatím jsou. Jestli trváte na tom, že se budete se

mnou hádat na veřejnosti uprostřed hlavní třídy, tak vám mohu slíbit, že to je možné.“ Ifigenie zrudla. „Má to být hrozba, Mastersi?“ „Má. Pokud nezachováte přinejmenším zdání, že jste dáma, tak já nemám v úmyslu pokračovat ve hře na džentlmena. Přísahám vám, že pokud se pokusíte ode mne odejít, hodím si vás přes rameno a odnesu si vás někam, kde budeme moci pokračovat v této diskusi bez publika.“ V Ifigenii to vřelo. „To byste se neopovážil.“ „Máte zájem se o to vsadit, Ifigenie?“ zeptal se až příliš mírně. „Jedna věc byla pro mne odnést omdlelou dámu z tanečního sálu Fenwickových včera v noci. Něco zcela jiného bude, jestliže vás odvleču, jako byste byla pytel uhlí, dnes odpoledne.“ Ifigenie ve vteřině zvážila své možnosti. Byla si naléhavě vědoma narůstajícího počtu čumilů se zraky upřenými jejich směrem. Nejedna hlava se otočila. Nejedno ucho se diskrétně nastavilo ve snaze zaslechnout fascinující výměnu názorů, která se konala mezi Mastersem a jeho novou milenkou. Z nemilosrdného vysunutí sanice a neústupné linky úst bylo zřejmé, že Marcus se nacházel v nebezpečném rozpoložení. Pokud Ifigenie nepřistoupí na jeho přání, byl zřejmě připraven předvést ponižující hádku pro zábavu elegantních zákazníků v Pall Mall. „Dobrá, mylorde.“ Věnovala mu pronikavý úsměv, když lehce pokládala špičky prstů v rukavicích na jeho paži. „Jestliže trváte na tom, že budete hrát roli divokého skřítka, ať je po vašem.“ „Skvělé rozhodnutí. Často jsem býval do role skřítka obsazen a ujišťuji vás, že jsem skutečně schopen vzrušujícího výkonu.“ „Ani na okamžik o tom nepochybuji. Chtěla bych, abyste věděl, sice, že ani během svých cest po kontinentu v loňském roce jsem nikdy nebyla nucena jednat s nikým, kdo by měl tak negalantní chování. l ten odporný, malý, pouliční zloděj v Římě měl lepší způsoby.“ „Třeba budu mít někdy příležitost dostat nějaké, lekce. Říká se, že cestování znamená rozšiřování znalostí. Pojďme odsud, už jsme přitáhli pozornosti až dost.“ Marcus Jí pevněji sevřel paži. Vrátil se k ráznému kroku po Pall Mall.

„Lidé na nás zírají.“ „Myslím, že byste si na to měla od nynějška zvykat. Řekněte mi, proč bych neměl soudit, že jste vyděračka?“ „Nejprve mi řekněte, proč jste došel k závěru, že jí jsem.“ Marcus na ni úkosem upřel nerozluštitelný, letmý pohled. „Jste neobyčejně chytrá žena. Rafinovaně jste si prostudovala mou osobu, což vám umožnilo napálit společenskou smetánku, nebol vám uvěřila, že jste mou milenkou.“ „Všichni máme své malé dovednosti.“ „Vaše zvláštní schopnosti mě přesvědčují, že byste byla schopna pátrat stejně hluboko i v minulosti jiných lidí a třeba najít materiál vhodný k vydírání.“ Ifigenie se téměř dusila rozhořčením. „Materiálem, jako je ten, který byl použit pro vydírání vaší přítelkyně?“ „Přesně.“ „Nikdy bych něco takového neudělala.“ Ifigenie si uvědomila, že byla jak uražená, tak i rozzlobená, ale nevěděla vlastně proč. Markovy znepokojivé soudy o její osobě nebyly v daných okolnostech přehnané. Přesto měla pocit, že ji ranil. „Kdybyste mě znal lépe, mylorde, nikdy byste mě takto neobvinil.“ „Ach, ale já vás ani zdaleka neznám dobře, nebo snad ano? Zdaleka ne tak, jak se zdá, že znáte vy mně. A toto, madam, mě nakonec začalo znepokojovat.“ „Nechápu, jak vás mohu přesvědčit o své nevině, ani zda snížím k tomu, že se o to budu pokoušet.“ „Pak máme problém ve svých rukou, moje drahá.“ O pouhý centimetr se Marcus uklonil směrem ke známému, který mu pokynul ze dveří obchodu se šňupacím tabákem. Ifigenie předstírala, že upírá pozornost na nějaké rukavice, které byly v vystaveny ve výkladní skříni. V upřeném pohledu který stál před obchodem se šňupacím tabákem, pociťovala nenasytnou zvědavost. Skutečně, cítila tucet párů očí, které se do ní zavrtávaly. Ve městě bylo jen málo soukromí. Anonymita byla vyloučená, zvláště pro jakoukoli ženu spojovanou se jménem hraběte z Mastersů. Bylo to téměř tak špatné jako žít v Deepfordu, pomyslela si Ifigenie rozčileně. Ale přinejmenším tady v Londýně nebyla

vystavena kázání o vhodnosti ze strany faráře nebo ze strany nastávající tchyně a tchána své sestry. Taková kázání musela poslouchat pouze od Marka. „Děláte z této aféry o dost obtížnější problém, než je nutné.“ řekla Ifigenie energicky. „A proto mi něco říká, že jste velice obtížný muž.“ „Bez ohledu na to, jak obtížný je tento problém pro vás, můžete si být jista, že dokud nebude vyřešen, vy a já strávíme značný čas ve vzájemné společnosti.“ „Co by měl tento předpoklad znamenat, mylorde?“ „To znamená, že dokud se nepřesvědčím, že do této vyděračské intriky nejste zapletena, mám v úmyslu si vás držet velice blízko po ruce.“ Marcus se zasmál beze stopy pobavení. „Tak vás budu mít na očích. Jaké štěstí pro mne, že jste si zvolila vydávat se za mou milenku! To mi poskytuje skvělý důvod, abych vám zůstal velice nablízku.“ Ifigenie se naježila. „Co když se rozhodnu, že už si v tom nepřeji pokračovat?“ „Je příliš pozdě na to, abyste měnila názor na svou roli v této rozkošné malé hře.“ Marcus odpověděl dalšímu známému zdrženlivým nachýlením hlavy. „Jste příliš hluboko ve své roli.“ „Jestliže je to tak, dávám vám čestnou výstrahu, že mám v úmyslu pokračovat ve svých výzkumech. Jsem rozhodnuta odhalit identitu vyděrače.“ „Jak zvláštní náhoda. Vytyčil jsem si přesně stejný cíl.“ Ifigenie ho na okamžik v tichosti výhružně pozorovala. „Pak tedy můžeme pod stejnou záminkou v našem milostném poměru pokračovat`?“ „Ano.“ Marcus odpověděl na pozdrav starší ženy. „Paní Osworthová.“ „Mastersi.“ Ifigenie poznala dámu se slídivýma očima. Zvládla zdvořilý úsměv. „Dobrý den, paní Osworthová.“ „Dobrý den i vám, paní Brightová.“ Paní Osworthová obrátila svůj ostrý pohled na Marka. „Pěkný den, mylorde, není“liž pravda?“ „Skutečně,“ řekl Marcus.

„Doufám, že vás oba potkám na plese u Lartmorů dnes večer,“ zamumlala paní Osworthová. „Bezpochyby,“ řekl Marcus bezvýrazně. „Mám v plánu se určitě zúčastnit,“ řekla Ifigenie čile. Koutkem oka spatřila, jak Marcus sevřel nesouhlasně ústa. Záměrně projasnila úsměv. „Dozvěděla jsem se, že lord Lartmore má velice rozsáhlou sbírku soch.“ „Ano, myslím, že ano,“ řekla paní Osworthová. „Můj manžel se o tom jednou zmínil. Sama jsem ji nikdy neviděla. Nezajímám se tak urputně o antické sochařství. Ach drahá, musíte mi prominout. Musím už jít.“ „Ano, ovšem,“ řekla Ifigenie. „Mám schůzku, abych si pohovořila se ženou, kterou mi poslala agentura paní Wycherleyové. Hledám novou společnici, víte?“ „Ne, nevěděla jsem to,“ řekla Ifigenie. „Ta poslední – malá přelétavá osoba, jestli chcete znát pravdu – utekla přede dvěma dny s mladým mužem absolutně bez původu. Dovedete si to představit? Po všem, co jsem pro tu dívku udělala. Nevděčná ničemnice. Tentokrát si zjednám nějakou starší. A o hodně ošklivější. Uvidíme se večer, moji drazí.“ „Dobry den, paní Osworthová,“ řekla Ifigenie. Marcus mlčel, dokud byla paní Osworthová na doslech. „Proč si přejete jít na ples k Lartmorům? Musí to být smrtelná nuda.“ „Ze dvou důvodů,“ řekla Ifigenie břitce. „Ten první je, že bych nesmírně ráda spatřila sbírku soch lorda Lartmora.“ “Povoluje prohlídku jen svým nejbližším známým a určitým znalcům.“ „Doufám, že ho udolám, aby mi ji ukázal.“ „Nezaujme vás. Jde z větší části o dost špatně provedené kopie.“ Ifigenie na okamžik zapomněla, že.je na Marka rozzlobená. „Vy jste ji viděl?“ „Ano. A můžete mě vzít za slovo. V Lartinorově výstavním sále se sochami není pro badatele nic zajímavého.“ „Jaké zklamání. Těšila jsem se na jeho starožitnosti.“ „Ušetřete si čas. Jaký byl ten druhý důvod, proč jste si přála se zúčastnit?“

„Abych se věnovala svým výzkumům, pochopitelně. Jeho jméno je na mém seznamu mužů, kteří spojují vaši sféru se sférou mé tety. A tu noc předtím, než jste odjel do Yorkshiru, jste si v klubu zahrál s Lartinorem karty.“ Marcus ji hloubavě pozoroval. „Vy jste provedla skutečně pečlivé šetření o mých aktivitách, že ano?“ „Řekla jsem vám, že jsem si podrobně prostudovala vaše zvyky.“ „Lartmore není vyděrač.“ „Jak to víte?“ „Je mimořádně bohatý. Nemá důvod uchýlit se k vydírání.“ „Třeba hov poslední době postihly ztráty na majetku.“ „To je nepravděpodobné,“ řekl Marcus. „Avšak náhodou mám v úmyslu povečeřet dnes ve svém klubu. Později nějak zaonačím karetní partii. U karetního stolku se toho člověk může dost dovědět. Zjistím, zdali vůbec existuje nějaký náznak klepů stran Lartmorových financí.“ Ifigenie nešpulila rty. „Přála bych si, abych si mohla zahrát pár karetních partií v některém z pánských klubů. Nelze říct, co bych se mohla dozvědět.“ „Ani na to nepomýšlejte,“ řekl Marcus. „Je to nemožné, a vy to dobře víte. Vyhledám vás na plese u Richardsonových kolem jedenácté. Budu vám moci podat zprávu.“ „Snažíte se mě odradit od účasti na plese u Lartmorů, že ano?“ „Paní Brightová, abyste měla v tomto bodě úplně jasno, dovolte mi, abych to zjednodušil tím, že vám zakážu chodit k Lartmorovým.“ „Hm. Mylorde, mám k vám otázku.“ „Ano?“ „Mohl byste mi přesně říct, proč je vaše přítelkyně vydírána?“ „Ne, nemohl,“ řekl Marcus odměřeně. „Bezpochyby ode mne neočekáváte, že vám prozradím důvěrné sdělení.“ „Ne, ovšemže ne. Jenom jsem si myslela, že kdybych znala podstatu tajemství vaší přítelkyně, mohla bych to porovnat s typem tajné informace, která je použita proti mé tetě. Nedivila bych se, kdyby tam byla nějaká podobnost.“

Marcus přimhouřil oči. Vypadal, že ho to proti vlastní vůli zaujalo. „Nepředpokládám, že byste mi chtěla říct podstatu tajného materiálu, o němž tvrdíte, že byl použit k vydírání lady Guthrieové?“ „Ne.“ „Takže mi nezbývá než přemýšlet o tom, jestli je skutečně vydírána.“ Ifigenie se na něho povýšeně usmála. „Nemůžete očekávat, že vám svěřím svá tajemství, když jste mi vysvětlil, že vy nejste připraven svěřit mi ta svoje.“ Marcus jí ještě pevněji sevřel paži. „Váš nedostatek důvěry ve mne způsobuje, že pro nás začíná být poněkud obtížné pracovat společně.“ „To určitě začíná,“ souhlasila Ifigenie. „A váš nedostatek důvěry ve mne bude mít na naše úsilí stejně mrazivý účinek.“ Marcus se na ni znepokojeně usmál. „Je jasné, že máme“li mezi sebou překonat nedůvěřivé zábrany, musíme se intimněji seznámit, paní Brightová.“ „Co k našemu bližšímu seznámení navrhujete, sire?” „Pro začátek byste mi mohla říct, co se stalo panu Brightovi.“ „Prosím?“ Marcus pozdvihl obočí. „Zmínil jsem se o vašem bývalém manželovi.“ „Ach, o něm.“ „Zřejmě po zesnulém dlouho netruchlíte.“ „On by si to nepřál.“ Ifigenie znepokojeně polkla. Musí se naučit vnímat tohoto muže jako soupeře, varovala sama sebe. „Zastával názor, že je možné hodit nešťastné události za hlavu. Po přiměřené době smutku, samozřejmě.“ „Samozřejmě. A byla doba smutku po jeho smrti přiměřená?“ „Byla dostatečná, při zvážení všech okolností. Pan Bright bylo hodně starší než já,“ zamumlala Ifigenie. „Chápu.“ „Žil velice plným a aktivním životem.“ „Dovedu si představit, že poté co se s vámi oženil, byl ještě aktivnější.“

Ifigenie na něco vrhla odmítavý pohled. „Nepřeji si dále rozvíjet toto téma. Jsem si jistá, že mne chápete, mylorde. Je to velice bolavé.“ „Rozumím,“ řekl Marcus. „Měl byste. Myslím, že jedna z vašich zásad zapovídá diskusi o minulosti, nebo snad ne?“ „Ano, paní Brightová, je to má zásada.“ „Osobně příliš nemiluji zásady, ale věřím, že si tuto konkrétní pro sebe osvojím.“ Ifigenie zachytila pohledem nenápadně vymalovaný vývěsní štít visící na rohu uličky, která ústila do třídy Pall Mall. „Ach, podívejte se, tamhle je muzeum doktora Hardstaffa. Pan Hoyt se onehdy večer zmínil o jeho založení.“ „Neumím si představit proč.“ „Říkal něco o lordu Thorntonovi, kterému doktor Hardstaff naordinoval léčebnou kúru.“ Ifigenie studovala vývěsní štít. Muzeum bohyně mužné síly doktora Hardstaffa. Poznejte tajemství originálních povzbuzujících sil bohyně starověku. Marcus pohlédl na vývěsní štít. „Vy byste se neměla o muzeum doktora Hardstaffa zajímat, Ifigenie.“ „Ale vždycky jsem se hluboce zajímala o starožitnosti.“ Ifigenie otočila hlavu, aby se ohlédla za vývěsním štítem, protože ji Marcus přesvědčoval, aby šla dál. Zamračila se. „Domnívám se, že nevím, která starověká bohyně je obzvlášť ztotožňována s mužnou silou.“ „Madam, uvádíte mě v úžas. Domníval jsem se, že znáte odpověď na cokoli.“ Krátce po desáté onoho večera opustil Marcus karetní salonek ve svém oblíbeném klubu. Měl špatnou, nepřívětivou náladu, přestože vyhrál, což se mu stávalo, když hrál whist, dost často. Nepociťoval z výhry žádné zvláštní uspokojení. Hrát s někým, kdo se díval tak hluboko na dno poháru, že sotva udržel karty, nebyl žádný opravdový problém.

Neklid, který se ho zmocnil, neměl nic společného s ukončenou partií whistu. Tento pocit měl od té doby, co se setkal s Hanou v parku. Pak ještě zesílil po rozhovoru s Ifigenií. Logika mu říkala, že jí nemůže důvěřovat, ale rostoucí touha po ní mu nahlodávala rozum a střízlivé uvažování. Chtěl ji. Marcus pohlédl na majestátní věžní hodiny a uvědomil si, že už, je skoro čas poohlédnout se na plese u Richardsonů po Ifigenií. Přemýšlel, co asi dělala celý večer. Prováděla ve vší nevinnosti to, čemu říká výzkumy, anebo líčila nástrahy na další potenciální oběti vydírání? Člověk mohl pouze litovat zemřelého pana Brighta, uvažoval Marcus. Jakýkoli muž, který se ožení s Ifigenií, bezpochyby zjistí, že stárne rychleji. „Myslel jsem si, že bych vás tady mohl najít, Mastersi.“ Marcus se ohlédl za sebe. Stálo ho značné úsilí, aby nezaklel nahlas, když spatřil Hanina manžela, lorda Edvarda Sandse. Marcus si častokrát pomyslel, že za jiných okolností mohl se Sandsem vycházet velmi dobře. Měl z tohoto muže poctivý, solidní dojem. Ze Sandse vyzařoval pocit neochvějné čestnosti. Byl tím typem muže, kterého by člověk chtěl mít na své straně v bitevním ohni. Muž, se kterým je možné společně něco podnikat. Marcus věděl, že mezi ním a Sandsem není, bohužel, žádná šance na skutečné přátelství, dokud mezi nimi stálo Hanino tajemství. „Dobrý večer, Sandsi,“ pokývl Marcus zdvořile. „Co vás sem přivádí? Jen zřídka se necháte viděl právě v tomto klubu.“ „ Přišel jsem kvůli vám.“ Sandsova příjemná, otevřená tvář byla poskládána do tak přísných rysů, jako by byla vytesána z kamene. Marcus si pro sebe řekl, že ho to nepřekvapuje. Nicméně doufal, že se této konfrontaci vyhne. „Co pro vás mohu udělat?“ Sands, který měl na rukou rukavice, zatínal pěsti. „Měl byste se držet dál od Hany, ztratit se jí z očí. Vím, že jste se s ní setkal dnes ráno v parku. Nepřeji si to.“ „Hana je má stará přítelkyně,“ řekl Marcus mírně. „Vy to víte.“ „Poslouchejte mě, Mastersi. Cokoli se stalo mezi vámi dvěma předtím, než jsem Hanu potkal, je vaše záležitost. Ale ona si vybrala

mě. Je mou ženou a já vám nedovolím hrát s ní ty své hry, rozumíte mi?“ „Kdybyste mě trochu znal, Sandsi, věděl byste, k mám neotřesitelnou zásadu, která mi nedovoluje se zaplétat s pannami a ženami jiných mužů.“ „Slyšel jsem o vašich takzvaných zásadách,“ řekl Sands nevlídně. „Fáma tvrdí, že jste si předsevzal navázat vztah s nejzajímavější a nejatraktivnější vdovou ze společenské smetánky. Říká se však také, že Hana je výjimka.“ „Měl byste raději znát fakta než naslouchat fámám,“ řekl Marcus. „Pokud se dozvím, že jste se znova soukromě sešel s mou ženou, přísahám, že vás vyzvu na souboj. Mluvím vážně. Nechvástám se, Mastersi. Jsem považován za dobrého střelce.“ „Věřím vám,“ řekl Marcus nevzrušeně. „Slyšel jsem, že jste jednou téměř zabil muže v souboji, ale to mi nenahání strach.“ „Nemám nejmenší chuť bít se s vámi v souboji, Sandsi.“ „Pak se držte dál od Hany.“ „Hana vám řekla, že jsem se s ní dnes ráno setkal?“ „Hana mi to nemusela říkat. Slyšel jsem to od jednoho známého, jemuž to řekl někdo další, jenž vás viděl oba, jak v časnou hodinu vjíždíte do parku.“ Marcus pokrčil rameny. „Máte mé čestné slovo, že nemám, s vaší paní žádné úmysly. Pokud budete věnovat pozornost klepům, předpokládám, že nyní uslyšíte, jak v současnosti trávím značnou část svého času ve společnosti půvabné vdovy jménem paní Brightová.“ „Slyšel jsem o vaší takzvané lady Starlightové. Vypadá, že je váš typ. Kdybyste byl moudrý, omezil byste svou pozornost na ni.“ „Mám zcela v úmyslu udělat právě tohle.“ Marcus pohlédl ještě jednou na hodinky. „Pokud mě omluvíte, šel bych onu dámu vyhledat. Domluvili jsme si schůzku na plese u Richardsonů. Dobrou noc, Sandsi.“ Marcus se přívětivě uklonil a přešel kolem Sandse ke dveřím. Ifigenie Brightová mu nekonečně komplikovala život, pomyslel si o pár minut později, když naskočil do svého černého kočáru. Nyní,

jako vrchol všeho, je Marcus ještě pronásledován žárlivým manželem. O půl hodiny později se Marcus vracel po schodech Richardsonovic domu. Už ho neskličovaly těžkosti, které mu Ifigenie působila. Zuřil. Nikdy by ho nenapadlo, že by mohla ignorovat jeho instrukce stran schůzky u Richardsonů. Marcus nebyl zvyklý, aby někdo nedbal jeho příkazů. Ale to nebylo to nejhorší. Opravdu ho rozzlobilo silné podezření, že odešla do sídla Lartmorů. Marcus váhal, právě když se chystal vrátit do svého kočáru. Londýnské ulice se dusily dopravními prostředky všeho druhu. Byla půlnoc na vrcholu sezony a každý, kdo něco znamenal, byl v pohybu na cestě z jednoho večírku na druhý. Jeho kočímu to snadno mohlo trvat čtyřicet minut, než by se propracoval cestou k Lartmorovu sídlu. „Půjdu pěšky,“ zvolal Marcus na Dinkse. „Počkej na mne před Lartmorovic domem.“ „Ano, mylorde,“ zabručel Dinks z kabiny. „Hlídejte si záda. V noc, jako je tahle, jsou všechny sýpky venku.“ „Dám si pozor.“ Marcus svižně kráčel přeplněnou dopravní tepnou. Cestu mu matně osvětlovaly plynové lampy, jež byly v této městské čtvrti nedávno instalovány. Procházel skupinami opilých hejsků směřujících do hracího doupěte U svatého Jakuba, hloučky pestře oděných šviháků, kteří se chystali cestou provokovat herce před divadlem, a mladých mužů stravovaných byronovskou nudou, kteří měli namířeno za dobrodružstvím v nevěstinci. Marcus upřímně doufal, že Bennet nebyl v poslední skupině. Všude kolem byly prostitutky, nabízející se kolemjdoucím z příšeří domovních vchodů. Nepřívětivě vyhlížející individuum oblečené do baretu a neforemných kalhot pozorovalo střih Markových skvěle ušitých šatů, ale nepokusilo se opustit úkryt aleje. Pouhých patnáct minut nato vystupoval Marcus po širokém schodišti sídla Lartmorů.

Službukonající komorník v hale se uklonil a neptal se po pozvánce. Vedl jej rovnou na balkon, ze kterého byl výhled na celý taneční sál. Marcus si opřel ruce o zábradlí a prohlížel si třpytivou scénu. Pátral v davu po zářící postavě v panensky bílé. „Myslím, že ji najdete ve výstavním sále, Mastersi. Lartmore ji pozval k... prohlídce svých starožitností.“ Herbert Hoyt se pochechtával, když přistoupil zezadu k Markovi. „Být vámi, nedělal bych si s tím starosti. Ujistila mě, že pána domu zvládne.“ Marcus se otočil, aby si prohlédl Herbertův pobavený obličej. Neznal toho muže příliš dobře, ale znal ten typ. Hoyt byl neškodný. „Jak víte, kde je paní Brightová v tuhle konkrétní chvíli?“ Herbert se opřel tučným stehnem o zábradlí a loknul si šampaňského ze sklenice, kterou držel v zavalité dlani. „Protože jsem byl s ní, když žádala hostitele o prohlídku.“ „Chápu.“ „Paní Brightová je autoritou v oboru starověkého sochařství a architektury, víte?“ „Ano, já vím.“ „Měli jsme spolu četné fascinující diskuse na téma starověké architektury. Nedávno mi půjčila výtisk Graysonových Ilustrací starověkých památek. Četl jste to, sire?“ „Ne, nečetl.“ Marcus neměl náladu poslouchat jiného muže, dokonce ani neškodného Herberta Hoyta, jak dál klábosí o svém úzkém přátelství s Ifigenií. „Omluvte mě.“ Herbert se na něho kajícně podíval. „Zkoušel jsem jí naznačit, že by neměla žádat o prohlídku Lartmorovy sbírky soch, ale byla neoblomná. Podle mých zkušeností je téměř nemožné odradit paní Brightovou od toho, co si přeje dělat.“ „Působí to tím dojmem.“ Marcus prošel okolo druhého muže. „Blahopřeji vám, sire. Paní Brightová je velice okouzlující dáma. A pak, vždy mě uchvátí žena, která působí dojmem, že není tak docela tím, čím se zdá být.“ Marcus se zastavil a otočil zpět. „Co tím, k čertu, míníte, Hoyte?“ Herbert zvedl ruku a chvatně spolkl doušek šampaňského. „Prosím za prominutí. Nechtěl jsem vás urazit, ujišťuji vás. Je to

jakési tajemno, které z ní vyzařuje. Dává té dámě svůdný, těžko zachytitelný rys, nemyslíte?“ „Paní Brightová je tajemstvím jen pro někoho,“ řekl Marcus velice mírně. „Pro mne je otevřenou knihou. Rozumíme si navzájem velice dobře.“ „Chápu,“ Herbert svraštil čelo ve zmateném výrazu. „Pak jste byl zajisté informováno jejím dychtivém zájmu o Lartmorovy sochy. Musím připustit, přišlo mi to jako něco překvapujícího.“ Ať už byl Herbert Hoyt neškodný nebo ne, Marcus měl téměř nepřekonatelné nutkání mrštit s ním přes zábradlí. Řekl si, že by to bylo zbytečné vynaložení síly. Hoyt neřekl nic, co by si nepomyslel kdokoli, kdo věděl o Ifigeniině návštěvě v Lartmorově výstavním sále. Marcus se obrátil na podpatku a beze slova odešel pryč. Ve“děl, kde najít Ifigenii. Lartmorova sbírka erotických soch byla mezi muži ze společenské smetánky.v známa.

6 Tato se nazývá Extáze. Všimněte si směle tvarovaných křivek ženského těla, má drahá paní Brightová.“ Lord Lartmore pohladil vychrtlou rukou mimořádně velká prsa kamenné postavy. „Jen ve starověku mohli investovat svou práci s tak bujnou vervou.“ Zatahal za bradavku. „Jaká škoda že dnešní umělci takovou vitalitu ztratili.“ Ifigenie polkla a zírala na sochu. Musela bojovat, aby utajila svůj otřes. Měla víc než jen pomíjivé povědomí o práci starověkých sochařů. Ale nikdy neviděla nic, co by šlo srovnat s figurami v Lartmorově sochařském sále. To, že socha s velkým poprsím, kterou Lartmore tak lascivně hladil, byla nahá, Ifigenii nepřekvapilo. Viděla nespočet neoděných soch. Byla to zvláštní póza figury, jež jí na okamžik způsobila ztrátu řeči. Kamenná žena seděla obkročmo na nahých bedrech ležící mužské postavy. Stehna měla doširoka roztažená se zdůrazněním štěrbiny mezi nimi. Měla vyklenutou páteř, hlavu hozenou vzad, oči zavřené a ústa otevřená s výrazem, který mohl být pouze náhlou agonií. Postava muže, přitom jak vystrkovala boky vzhůru, vypadala, že trpí stejnou trýzní. Bylo zřejmé, že vnořil kamenný pyj hluboko do mramorové ženy. „Velice neobvyklé,“ vypravila ze sebe Ifigenii slabě. Doufala, že jí světlo lampy skryje rozpálený obličej. „A tak provokativní k vášnivým smyslům – souhlasíte?“ Lartmore gestikuloval ochablou rukou, aby ukázal na matně osvětlenou místnost. Oči v lebce se mu třpytily. „Moje sbírka je plná unikátů a vzácností, jak můžete vidět. Vyžaduji, aby každý kousek sochařské sbírky byl pln skutečné starověké pocitovosti.“ Ifigenie uvažovala o tom, zdali mu má říct, že žádná z jeho soch, které zatím viděla, není ve skutečně starověkém stylu. Snažila se prostudovat objektivním okem některé sousední postavy. Nebyl to snadný úkol. Matně žhnoucí lampy odhalovaly místnost plnou kamenných a mramorových soch, které se zdály mít společnou

jen jednu věc: všechny ztvárňovaly muže a ženy v podivuhodně intimních a nesmírně zvláštních pozicích. Baculatá nahrbená žena s rukama na kolenou a s vysoko vystrčenými hýžděmi. Za ní mužská postava, která jí svírá boky a noří se do ní. „To se jmenuje Bezuzdná vášeň,“ zamumlal Lartmore. „Jedna z mých oblíbených.“ „Ovšem.“ Ifigenie nepřipadla na nic dalšího, co by ještě řekla. „Tamhle je Chuť rozkoše.“ Ifigenie upřeně zírala na postavu ženy sedící na skále. Muž byl nahrbený mezi jejími doširoka roztaženými koleny. Obličej měl ponořený mezi plnoštíhlá, kamenná stehna. „Ano, vidím.“ „A toto nazývám Elixír života“ Lartmore se dotkl kamenné nohy a usmál se na Ifigenii. Když, si tu postavu prohlížela, zamračila se. Zprvu si Ifigenie myslela, že se žena modlí. Divoce zčervenala, když spatřila, že ta nahotina měla ve skutečnosti v ústech velice dlouhé mramorové mužství. „Dobrá nebesa,“ zašeptala Ifigenie. „Nejvíc jsem zamilovaný do svých nejnovějších akvizic.“ Lartmore ji vedl ke vzdálenému konci sálu, kde byla vystavena řada dalších skulptur. Zářil hrdostí. „Velice rád bych na ně znal váš názor, paní Brightová. Každý ví, že jste v těchto věcech znalkyně.“ V první reakci při pohledu na další sochy pocítila Ifigenie úlevu. Několik prvních kousků se zdálo být o hodně slušnějších než ty ostatní. Tyhle sochy byly alespoň oblečené. S lehkým uvolněním přikročila Ifigenie blíž, aby si sochy v příšeří lépe prohlédla. V první skulptuře seděla mladá žena oblečená do upjatých šatů na kamenné lavičce. Náležitě oděný muž seděl vedle ní. Vypadali, jako by vedli zdvořilý rozhovor. Pak si Ifigenie všimla, že muž má ruku pod sukní na ženině noze. „Jak nazýváte tohle?“ zeptala se Ifigenie upjatě. „Celá skupina se jmenuje Ztráta dívčina panenství. Všimněte si, že s každou následující sochou sbírky jsou postavy v čím dál

intimnějších situacích až k té poslední, kde je skutek dokonán. Zábavné, že ano?“ Ifigenie se na něho úkosem podívala. Všimla si, že výraz v Lartmorových bezbarvých očích získal silnou zář. Na plešatící lebce se mu objevil lesklý pot. Dokonce, jak zpozorovala, se k ní přisunul blíže. Vyzáble hubeným tělem se dotýkal její bílé sukně. Rozhodně nastal čas k návratu do plesového sálu. Čím méně byla ochotná si to připustit, tím více měl Marcus pravdu. Byla to jasná chyba sem přijít. Musel existovat ještě jiný způsob, jak se dnes večer dostat do Lartmorovy pracovny. Ifigenie autoritativně zakašlala. „Pokud chcete znát můj názor na své sochy, mylorde, obávám se, že vám musím říct, že tyto exempláře jsou mimořádně slabé napodobeniny starověkého stylu.“ „Má drahá paní Brightová, jak jen tohle můžete říct?“ Lartmore se zdál být bolestně zraněn. „Otevřeně řečeno, způsob provedení vůbec není ve starověkém stylu. Nevidím žádné známky římských, řeckých anebo etruských motivů na žádné z těchto soch.“ „Paní Brightová, vy se jistě mýlíte.“ „Ne, sire, nemýlím. Ujišťuji vás, že jsem prozkoumala obrovské množství pravých antických soch, ale žádná z nich nevykazovala jakoukoli podobnost s těmito díly.“ Lartmore si s úzkostným gestem položil ruku na prsa. „Jsem zničen.“ Přikročil blíže k Ifigenii. „Doufám, že jste za ty sochy nezaplatil příliš mnoho.“ Ifigenie hbitě ukročila stranou a přesunula se rychle kolem Lartmora. „Pokud ano, napálili vás.“ „Paní Brightová, dovolte mi, abych vám ukázal zbytek své sbírky.” Lartmore natáhl ruku s dlouhými prsty, aby ji zadržel. „Bohužel, nemám čas se zdržet.“ Ifigenii se podařilo vyhnout se jeho tápající ruce rychlým pohybem na stranu. „Ale trvám na tom.“ Lartmore se s napřaženými pařáty vrhl vpřed, aby se jí zmocnil. Ifigenie si zvedla sukni a utekla. Skočila ke kamenné figuře muže opřeného o kolena za nahrbenou ženou, rozběhla se kolem muže a ženy zaneprázdněných obcováním

na vrcholu podstavce a nabourala do velkého nehybného objektu, který se jí postavil do cesty. Tato mužská postava určitě nebyla, vyrobena z kamene, ale byla pevná jako jakákoli jiná socha v sále. „Marku.“ Zareagovala okamžitě a instinktivně. Zapotácela se a přidržela se jeho ruky, aby nabyla rovnováhy, přičemž se zářivě usmála. „Nemohu vám říct, jak velice jsem ráda, že vás vidím, mylorde.“ „Hledal jsem vás, paní Brightová.“ Ale Marcus se na ni nedíval. Oči měl upřené na Lartmora. „Měl jsem dojem, že jsme si naplánovali setkání u Richardsonů.“ „Ano, správně, měla jsem v plánu tam jít hned poté, co odsud odejdu, sire.“ Ifigenie si pohladila vlasy, aby zjistila, zdali jsou bílé růže ještě na svém místě. „Lord Lartmore mi laskavě nabídl, že mi ukáže svůj výstavní sál, takže jsem se poněkud zdržela.“ „Chápu. Jak politováníhodné.“ Při nepochybné hrozbě, v jeho hlase sebou Ifigenie trhla. Pospíšila si zmírnit to, z čeho hrozila velice trapná situace. „Dobrá, když už jste zde a já jsem připravena odejít, nevím, proč bychom se nevzdálili.“ „Za okamžik,“ řekl Marcus roztržitě. „Je tu ještě pár záležitostí, které se nejprve musí objasnit.“ Lartmore si pospíšil s vlastní obranou. „Mastersi, ujišťuji vás, že na této malé prohlídce sochařské galerie nebylo nic nevhodného. Chtěl jsem znát intelektuální názor paní Brightové na mou sbírku. Nic víc.“ „Nic víc?“ opakoval Marcus zlověstně. „Absolutně nic.“ Ochromen Markovým mrazivým pohledem Lartmore vypadal, že ještě více zhubl a byl vyzáblejší. Zasunul kostnatý prst za nákrčník a pokoušel se uvolnit tuhou, naškrobenou látku. „Právě jsme končili prohlídku, Mastersi. Chystal jsem se doprovodit paní Brightovou nazpět do plesového sálu.“ „Už nebudou žádné další takové prohlídky,“ řekl Marcus. „Ne, ovšemže ne.“ Lartmore upřel na Ifigenii zoufalý pohled.

„Sdělila jsem lordu Lartmorovi svůj názor na jeho sbírku soch,“ řekla Ifigenie studeně. „Obávám se, že celá má dosti nízkou kvalitu. Naprosto postrádá opravdovou antickou citlivost.“ „Vy mě fascinujete,“ řekl Marcus velice jemně. „Myslím, že jsem vás již upozornil, že sbírka není nejkvalitnější a že vás nebude moc zajímat.“ „Ach ano.“ Ifigenie se rychle vzchopila. „Ano, upozornil jste mě, mylorde, ale já jsem ten typ, který dává přednost svým vlastním závěrům.“ „Možná by od vás bylo moudré, kdybyste se naučila naslouchat radám, které jsou vám nabízeny.“ Ifigenie se zamračila, ale rozhodla se neodporovat. Něco jí říkalo, že teď nebyl ten nejlepší čas informovat ho, že v této době jen vzácně přijímá rady od jiných lidí. V minulosti, když ještě žila v Deepfordu, musela vydržet až příliš mnoho rad. „Prosím za prominutí.“ Lartmore se proplazil mezi dvěma kopulujícími sochami a zamířil ke dveřím. „Musím se vrátit ke svým hostům.“ Ifigenie zlostně hleděla na couvajícího Lartmora. Když, se ztratil jako duch, otočila se čelem k Markovi. „Nevzpomínám si, mylorde, že byste mi nabízel radu. Řekla bych, že byla nabídnuta poněkud důrazněji. „Dalo by se říct, že vaše takzvaná rada byla svou podstatou spíše neobyčejně autokratickým příkazem.“ Marcus se o krok přiblížil. V obličeji osvíceném nejasným světlem lamp měl nemilosrdný výraz. „Byla to vaše volba, chodit po Londýně a vydávat se za mou milenku, nebo snad ne?“ Ifigenie zamrkala a ostražitě o krok ustoupila. „Ano, dobrá, zpočátku, předpokládám, by se mohlo říct, že to byl můj nápad. Ačkoli „“ „Dovolte mi, abych vám něco vysvětlil. Dokud budete chodit po městě a vydávat se za mou milenku, budete svou roli hrát zatraceně dobře.“ Poplašena nebezpečnou mírností v jeho hlase, ustoupila Ifigenie nenápadně ještě krok vzad. „Podívejte se, mylorde, musíte pochopit,

že to je pouze role, kterou hraji. Dalo by se říct, že jsem vaší milenkou jenom naoko.“ „Jestliže ode mne očekáváte, že vás nechám pokračovat v této hře, musíte do písmene dbát na má doporučeni.“ Pozvedla bradu. „Máte na mysli své příkazy, že ano?“ „Ano, madam, mám na mysli své příkazy.“ Ifigenie udělala další obezřetný krok. Nohou se dotkla studeného mramorového sousoší dvou svíjejících se postav. „Nejsem zvyklá poslouchat mužské příkazy, sire.“ „To je naprosto jasné. Zesnulý, oplakávaný pan Bright vám zřejmě umožnil zbavit se dozoru a stavět se na hlavu. Jestli si však myslíte, že já vám dovolím udělat ze sebe naprostého pitomce před celou společenskou smetánkou, pak se šeredně mýlíte.“ Ifigenie se na okamžik cítila provinile. ,Mylorde, nikdo nepopírá, že jste se dostal do poněkud politováníhodného postavení díky mému převleku za vaši milenku, ale ujišťuji vás, že jsem vás nikdy nemínila ponížit.“ „Jen proto, že jste vycházela z mylného předpokladu, že jsem mrtev.“ „Dobrá, ano, připouštím. Ačkoli „“ „Včera v noci se mi vaše smělost zdála být lehce zábavná. Avšak dnes večer jste překročila mez a mě už, to nebaví.“ Ifigeniin krátký záblesk pocitu provinění se vypařil. Místo něho nastoupil hněv. „Nedělám to, abych vás pobavila, mylorde.“ Marcus udělal další hrozivý krok směrem k ní. „Po dobu, než vyřešíme tuhle šarádu, zůstaňte sama sebou, madam.“ „Sama sebou?“ Už nemohla dále ustupovat. Polapily ji kamenné končetiny páru kopulujícího za ní. „Sire, budu hrát tuhle roli, jak uznám za vhodné.“ „Ne, madam, nebudete.“ Marcus natáhl paže a pevně uchopil nohu a rameno sochy za ní, čímž ji vlastně mezi svýma rukama uvěznil jako v kleci. „Ten, kdo rozhoduje o této roli, jsem já. Jestliže to nepůjde podle mě, nebude vůbec žádná role. Není to snad správné?“ „Myslím, že by se tak snad dalo argumentovat, ale „“

„Já vykládám důvody. Já vytvářím roli. Proto vás budu v této záležitosti dirigovat.“ Přitiskl jí rty na ústa a přimáčkl ji na kamenné stehno. Co mělo být tichým zalapáním po dechu, vyšlo z Ifigenie jako tichý vzdech. Chytila ho za ramena, spíše aby nabyla rovnováhy, než aby ho odtlačila. Jeho břímě, které ji tlačilo na mramor, bylo omamné. Právě tak jako minulou noc ji zaplavilo vzrušení, planoucí déšť, jehož působením se jí najednou rozvinuly všechny smysly. Zaslechla Markův sten. Byl to drsný, ponurý zvuk, který vycházel z hloubky jeho prsou. Naklonil se blíž. Tělo měl tvrdé jako socha, ale nekonečně teplejší. S největší pravděpodobností vypadla z role, upomenula se Ifigenie. Ale všechno náhle pociťovala velice opravdově. Chvěla se. Ovinula mu ruce kolem krku stejně jako včera v noci. Nyní cítila každý kousek jeho těla, jak se k ní tiskl. Zdál se být tak dobrý, tak silný, tak správný. Uchvátilo ji to, stravovala ji hluboká touha, jež ji intenzivně oslňovala. Ifigenie si uvědomila, že po těchto pocitech toužila celý svůj život. Marcus se od ní odtrhl. Oči mu zářily touhou a údivem. „Vy mě chcete přivést k šílenství, že ano?“ Zapletl jí prsty do elegantně upravených vlasů, sevřel v dlani a zaklonil jí hlavu dozadu. Políbil ji na hrdlo. Ifigenie se během jeho smyslné zteče chvěla. A pak ho líbala s vášnivou dravostí, která se v ní, jak se zdálo, objevila jako blesk z čistého nebe. Snažila se poznat jeho chuť, dotýkat se ho a cítit ho. Líbilo se jí cítit jeho kůži na rtech. Měla plnou hlavu jeho pachu. Vzrušovaly ji jeho silné ruce. „Marku.“ „Včera v noci jsem vám řekl, že potřebuji skutečnou milenku.“ Jednou rukou jí sklouzl k pasu a pak jí položil ruku na bok. Jemně jej stiskl, přičemž jí zmačkal bílou hedvábnou sukni. Když, zasténala, spustil dlaň níž, sevřel hedvábí do hrsti a zdvihl je ke stehnu.

Ifigenii polekal pocit čehosi kamenného přímo na zadní straně nohy. Zmatená a dezorientovaná otevřela oči. „Já nechci „“ „Pšt.“ Marcus jí přikryl ústa dlaní a polovičatý protest tak zdusil mezi rty. Opřel se o sochu, která stála za ní. Sklouzl jí rukou po noze v punčoše až k podvazku a vzal ji za nahé stehno. Ifigenie sebou trhla. K jejímu údivu se přemohl. „Můj dotyk vás pohoršil? Jsou moje ruce hrubé pro vaši jemnou kůži, paní Brightová?“ „Ne,“ vypravila ze sebe tenkým hlasem. Držela se ho. „Mám ráda vaše ruce, sire.“ Políbila ho na bradu. „Jsou... tak...“ Řeč jí selhala. „Ano?“ Pohladil ji drsnou dlaní na vnitřní straně nohy. Ifigenie vzdechla a schovala si obličej na jeho rameni. „Tak vzrušující,“ zašeptala. Zdálo se, že se uvolnil. „Jsem potěšen, že jste vzrušená.“ Dal jí malý polibek na ucho. Pohyboval jí prsty po noze. Ifigenii se těžce dýchalo. Žádný muž se jí nikdy tak intimně nedotýkal. Ohromily ji pocity, které se v ní rozvířily. Připomněla si, že Marcus jí uvěřil, že je zkušenou vdovou, nikoli naivním neviňátkem. Nesmí inu dovolit, aby si všiml, že ji milování skoro ochromilo. „Sire, nejsem si vůbec jista, že toto je ten pravý čas a správné místo pro tyto věci. Někdo by na nás mohl přijít.“ Ifigenie věděla, že ho ve skutečnosti nechce zastavit. To, co si přála, bylo, aby postupoval pomaleji. Ale nemohla mu vysvětlovat, že potřebuje čas, aby se přizpůsobila novým a znepokojivým projevům vášně. „Upokojte se, Ifigenie. Jsme v tomto pokoji sami. Nikdo na nás pravděpodobně nepřijde.“ Bez jakéhokoli varování jí Marcus zvedl nohu a zavěsil ji za kamennou ruku. Sukně jí sklouzla ze stehna a zcela je odhalila. Marcus zamířil rukou přímo do horkého, vlhkého místa mezi jejíma nohama. Ifigenie velice tiše vykřikla překvapením. „Mylorde.“ Marcus ji hluboce políbil, přičemž, ten mírný, vylekaný zvuk umlčel. Schválně ji pohladil. Ifigenie ztuhla. Prsty mu zaklesla do ramene. Byla zkušenou vdovou, ženou velkého světa.

„Můj Bože, jak je to s vámi příjemné,“ zašeptal Marcus zastřeným hlasem. „Znělo to spokojeně a jakoby s respektem. jo vždycky reagujete tak bezprostředně?“ Ifigenie se snažila odpovědět, ale nemohla mluvit. Tiskla mu rozpálený obličej na rameno a rychle zavrtěla hlavou. „Nuže? Zesnulý pan Bright na vás tedy takto nepůsobil?“ Ifigenie nemohla zvednout hlavu. Horečně znova zavrtěla hlavou. „Ne.“ Marcus pomalu zasunul jeden prst mezi hebké, kypré záhyby ženského těla. „A co vaši předcházející milenci? Zvlhla jste a rozpálila se tak rychle s některým z nich?“ Ifigenie byla téměř bez sebe. Tolik mu zaťala prsty do látky kabátu, až byla docela překvapená, že do ní nevypíchla dírky. „Bylo tomu tak, Ifigenie`?“ Marcus se dotkl neuvěřitelně citlivého bodu. „Ne,„ vyjekla Ifigenie přidušeným hlasem. „Ne, mylorde. Skutečně já nikdy „“ „Bylo jich hodně?“ Ifigenie mohla jen stěží myslet. „Mnoho čeho?“ zeptala se ustrašeně. Ach Bože, právě cosi dělal na tom zvláštním místě. Mnul ho, tahal za něj, kroužil kolem něj prstem. Všechno uvnitř dolní poloviny jejího těla se svíjelo v jednom uzlu. „Měla jste hodně milenců od té doby, co váš manžel odešel na odpočinek?“ Marcus opatrně zasunul jeden prst nehluboko do její ženské branky. „Ne. Ach, ne. „ „To vysvětluje, proč jste tak vstřícná.“ Jemné v ní pátral prstem. „Velice těsná, skutečně. Vy mi budete sedět přiléhavěji než pár nových jezdeckých kalhot.“ Ifigenie věděla, že kdyby jí býval neposkytl podporu a neopřel ji o sochu, zhroutila by se na podlahu, jako by byla z rozehřátého vosku. „Dobrá nebesa,“ zašeptala. Nikdy ve svém životě se necítila tak hříšně, tak propadlá svým smyslům. Zřejmě se nakonec dostala na pokraj kapitulace před nezvladatelnou uměleckou přecitlivělostí, kterou měla podle předpokladů zdědit po rodičích.

Během let v Deepfordu ji mnoho lidí varovalo, že může mít tyto sklony v krvi a že se před nimi musí mít stále na pozoru. Avšak dokud se v jejím životě neobjevil Marcus, byla rozčarovaná zjištěním, že se před tak zajímavými sklony nemusí bránit. „Jsem rád, že jste od smrti svého manžela neměla šňůru milenců.“ Marcus jí vzal ušní lalůček do zubů. „V mém životě nemají nezkušené ženy místo, ale přiznávám se, že dávám přednost těm, jež byly poněkud náročné ve výběru svých milenců.“ „Já jsem byla nesmírně náročná, sire.“ „Cosi mi říká, že váš zesnulý pan Bright nebyl příliš náročný.“ „Ach, no.“ Na okamžik jí vyrazilo dech, když ji začal hladit rychleji. „Ne, nebyl. Byl tím nejtaktnějším džentlmenem.“ Ať už to znamená cokoli. „Jaká škoda.“ Marcus jí opatrně zasunul prst hlouběji dovnitř a pokračoval v cílevědomém pátrání. „Ujišťuji vás, že neudělám tutéž chybu.“ Ifigenie vykřikla. Zdálo se, že se jí celé tělo sevřelo kolem Markovy ruky. Držela se ho vší silou a tiskla mu obličej hlouběji na rameno, přičemž ji prudce prostoupil naprosto nevysvětlitelný pocit, jaký kdy zažila. „Proboha,“ zašeptal Marcus, když se zachvěla v jeho náručí. „Je to takový pocit, jako dotýkat se hvězdného svitu.“ Ifigenie už nemohla mluvit. Zápasila s dechem, jak se jí chtělo omdlít. Markův tlumený smích obsahoval silný podtón mužského uspokojení. Pomalu odsunul ruce z jejího rozkroku, starostlivě ji konejšila začal si rozepínat kalhoty. Ifigenie mohla jen stěží zjistit, co se chystá. Byla příliš zaměstnaná údivem nad rozkošnými záchvěvy uvolnění, jež už hbitě ustupovaly pryč. „To bylo skutečně docela podivuhodné, sire.“ „Ano. Zcela nevšední. A ještě zajímavější to s vámi bude dovnitř, až se to stane příště.“ „Dovnitř?“ Ifigenie se snažila soustředit na to, co jí říkal. „Neznepokojujte se, madam. Přinesl jsem si kondom. Francouzský, samozřejmě. Dělají ty nejlepší, že ano? Nechal jsem si

je navrhnout přesně na míru. Po určitých studiích tohoto tématu jsem zvolil úpravu původního tvaru, aby poněkud –“ „Proboha, sire.“ Marcus sebou trhl. „Promiňte mi. Toto není místo ani čas na takové technické diskuse, že ano? Zájem o mechanické a vědecké záležitosti mi někdy bere to nejlepší. Můžete si být jista, že na vás dám velmi dobrý pozor.“ Ifigenie oněměla. O kondomu už slyšela. Jedna roztomilá hraběnka v Itálii jim jej s Amálií jednou popsala u čaje. Byl vyroben z ovčího střívka a připevňoval se malými červenými tkaničkami. Z příšeří zádveří se ozval tichý zvuk. Následovalo ženské zachichotání. Nějaký muž ji tišil a pak se opile pochechtávali. „K čertu s tím.“ Marcus si kvapně znovu zapnul kalhoty. „Co je to?“ „Už nejsme sami.“ Marcus ji spustil na zem a setřásl si její sukně. „Někdo tu je? V tomto pokoji?“ „Ano. Jste v pořádku?“ Se znepokojením na ni rychle pohlédl. „Ano, ovšem.“ Ifigenie pocítila silnou malátnost. Byla téměř bez sebe z představy, že by ji někdo zaskočil v tak trapné situaci. Realita a vzpomínka, proč zpočátku povzbudila lorda Lartmora, aby ji zavedl do výstavního sálu, se nakvap vrátila. Zaváhala a letmo se podívala směrem ke vzdálenému konci zešeřelé místnosti. „Není nutné se schovávat,“ zaznělo od Marka pobaveně. „Vypadáte docela nedotčeně.“ Objel jí prstem křivku nahého ramene a zasmál se. „Zdaleka ne tak, jako kdybyste nedávno imitovala jednu z těchto soch.“ „Ale vešla jsem sem z určitého důvodu.“ Marcus se zachmuřil. „Opravdu?“ „Ano. Nemohla jsem propást příležitost. Další už nemusím dostat. Tudy, sire. Pospěšte si.“ Další opilý smích zazněl přímo ze dveří. Nově příchozí se odmlčeli, aby si prohlédli první z erotických soch. „Jak se tu, ksakru, vyznáte, Ifigenie?“ „Na konci sálu jsou druhé dveře. Lartmore mi řekl, že vedou přímo do knihovny.“

„Proč, k čertu, vy –“ Začalo mu svítat pochopení. „Ne. Absolutně ne. Dnes večer nebudeme uskutečňovat vaše absurdní plány.“ „Nebudu mít další příležitost.“ „Zatraceně s tím, Ifigenie, to je nesmysl. Vypadněme odsud a najděme si tiché místo, kde bychom mohli dokončit, co jsme začali.“ Začervenala se a s údivem na něho vrhla spěšný pohled. „Tím míníte, že existuje ještě něco dalšího?“ Marcus se ušklíbl. „To není zábavné, madam. Mohutně trpím.“ „Zdáte se být docela fit, sire. Pojďte tudy.“ Ifigenie ho popadla za ruku a vykročila labyrintem soch. Marcus se nechal vláčet do zadní části výstavního sálu. „Budu toho litovat, nebo snad ne?“ „Nebulte směšný.“ Našla dveře, právě když jiný pár propukl dalším záchvatem chraplavého smíchu a pak se rozhostilo ticho. „Tak jsme tu,“ zašeptala Ifigenie. Otočila knoflíkem dveří. Otevřely se dost snadno. Lartmorova knihovna – skutečně nic víc než pracovna – byla zahalena tmou. Bylo tam právě dost měsíčního svitu na to, aby bylo vidět svíčky na pracovním stole. Chraplavé zasténání nějakého muže se ozvalo po celé délce zešeřelé haly. „Říkám, že právě jako zatracená socha, proboha. Právě jako ta socha. „ „Zatraceně,“ zabručel Marcus. „Tamtou cestou se nemůžeme vrátit.“ Zatlačil Ifigenii do knihovny, následoval ji dovnitř a rychle zavřel dveře, čímž utnul hlasité zasténání té ženy. „Je to v pořádku, Marku. Nevědí, že jsme tady.“ Rozmáchl se kolem sebe. „Velmi dobře, madam. Dostala jste nás sem. A co teď?“ „Chci se jen narychlo podívat na Lartmorův psací stůl.“ Ifigenie zapálila svíčku a držela ji nahoře. Marcus měl zachmuřený obličej. „Pátráte po černém vosku a pečeti s fénixem, Ifigenie, nebo se jen rozhlížíte po něčem cenném ke šlohnutí?“ Zadívala se na něj, protože jeho obvinění ji popíchlo. „Vy o mně, nemáte příliš vysoké mínění, sire?“

„Musíte připustit, že tato situace se mi jeví poněkud podezřele.“ „A vy, ovšem, o tom okamžitě vyslovíte své pochybnost „Vzhledem k... ach... neobvyklé povaze našeho svazku, myslím, že mám právo přezkoumávat vaše činy.“ „Vy byste byl ochoten mne milovat, ale nevěříte mi, že je to tak?“ „Ifigenie –“ „Nevadí, mylorde.“ Ifigenie zvedla pyšně bradu. „Naprosto chápu. Můžete ulevit své mysli – nepřišla jsem ukrást stříbro. Pátrám.“ „Říkal jsem vám, že je velice nepravděpodobné, aby Lartmore byl vyděrač.“ „Ano, vím, že jste vyjádřil svůj názor, sire, ale já mám své názory.“ Ifigenie prohlížela psací stůl, kde hledala pečeť. Pak si jí najednou všimla. „Chápu.“ Marcus se opřelo roh pracovního stolu a složil si ruce přes prsa. Soustředěně pozoroval, jak studovala vzor na pečeti a zbytky kdysi roztaveného červeného vosku. „To vždycky ignorujete názory jiných?“ „Byla jsem nucena po léta poslouchat názory jiných, mylorde. Byla jsem také nucena se jim podvolovat. Ale nyní jsem nezávislá žena.“ „Nezávislá žena, což?“ „Ano. Zatraceně. Na této pečeti je vyryt nějaký druh květiny, nikoli Fénix.“ Marcus bez osobního zájmu na pečeť letmo pohlédl. „Co jste očekávala, že najdete? Jen hlupák by použil svou vlastní charakteristickou pečeť a vosk na vyděračský dopis. Lidé by to poznali.“ Ifigenie se zamračila. Měl pravdu. Nechtěla, aby si myslel, že neuvážila všechny možnosti. Marcus byl najednou nějak zatraceně příliš arogantní. „Napadlo mne, že vyděrač může mít dvě pečetě, jednu, kterou používá výlučně na své odporné dopisy,“ informovala ho. „Může mít dokonce dvě různé barvy vosku, jednu pro obvyklou korespondenci a druhou pro vyděračské dopisy.“ „Takže?“

„Takže doufám, že buď najdu druhou pečeť, kterou má bezpochyby schovanou, nebo objevím stopy černého vosku na pečetidle.“ „Pečetidlo. Ovšem.“ Marcus na ni pohlédl s nevraživou vážností. „Je vysoce nepravděpodobné, že by měl dvě pečetidla na rozpouštění vosku.“ „Přesně. Dokonce i kdyby používal dvě různé barvy vosku, bude bezpochyby používat jedno pečetidlo na jejich rozpouštění.“ Ifigenie si prohlédla pečeť na Lartmorově pracovním stole. Našla jen stopy červeného vosku. „Nuže?“ zeptal se Marcus mírně. „Nevidím ani špetku černého vosku.“ „Myslím, že jsem vám dal už dříve najevo, že jej neuvidíte. Lartmore má své podivné zvyky, ale není vyděračem.“ Ifigenie položila pečetidlo. „Nikdo nemá rád člověka, který stále opakuje ,vždyť jsem vám to říkal`, mylorde.“ Lehce se ušklíbl. „Budu to mít na paměti.“ „Buďte tak láskav.“ Marcus ji pozoroval. „Máte ještě něco dalšího, abychom pokračovali, kromě barvy vyděračova pečetního vosku a znaku fénixe?“ „Ne.“ Střelila po něm nespokojeným pohledem. „A dokonce i kdybych měla, nejsem si jistá, že bych se s vámi o informace rozdělila, když nyní vím, že mi nevěříte.“ „Je nabíledni, že náš svazek dostane poněkud choulostivou povahu, paní Brightová.“ „Všechno se mi to zdá docela jednoduché.“ „Skutečně?“ „Ano, skutečně,“ řekla Ifigenie chladně. „Jsme svázáni jednoduchým, společným zájmem. Oba si přejeme odhalit totožnost vyděrače, ačkoli ve vašem případě, myslím si, hledáte pouze důkaz, že jsem vinna.“ „Naopak, Ifigenie. Ještě něco dalšího nás spojuje dohromady právě tak jistě jako pátrání po vyděrači.“ Rychle na něj vrhla ostražitý pohled, zatímco zkoušela jednu ze zásuvek na pracovním stole. „A co je to?“

„Vášeň, má drahá paní Brightová. Čistá, nespoutaná, upřímná vášeň. Nebo jste zapomněla, co se stalo tam ve výstavním sále?“ Zrudla. „Nezapomněla jsem. Musím připustit, že to byla velice zajímavá zkušenost.“ „Děkuji vám.“ S posměšným šarmem se uklonil. „Nicméně si začínám myslet, že v budoucnosti bude lépe se takovým zkušenostem vyhnout.“ Markovi se ve světle svíček zatřpytily očí. „Z čeho vychází váš předpoklad, že budete schopná se tomu vyhnout?“ „Zjistíte, mylorde, že jsem žena s neobyčejně silnou vůlí. Obecně vzato, dělám jen to, co se rozhodnu udělat.“ Uhasila svíčku. „Pojďme, ať už, jsme pryč. Není tu už nic zajímavého.“ „Nesouhlasím.“ Marcus měl tlumený hlas a byla v něm výzva, když se napřímil nad pracovním stolem. Vzal ji za ruku. „Silně jste povzbudila můj zájem, má drahá paní Brightová. A právě tak jako vy, obecně vzato, i já udělám Jen to, co jsem se rozhodl udělat.“

7 O dva dny později seděla Ifigenie za pracovním stolem ve své knihovně a studovala náčrt návrhu, který vytvořila pro první podlaží domu. Byl to jeden z řady návrhů, který dokončila pro nový stavební projekt, jenž organizovala s Amálií. Náměstí z nových domů mělo vejít ve známost, na počest jejích rodičů, jako náměstí Brightových. Název projektu byl dosud tajemstvím, které znal jen Ifigeniin malý okruh příbuzných a věrný důvěrník Adam Manwaring. Ifigenie nechtěla, aby jméno náměstí vešlo v širokou známost, dokud neskončí její převlek za milenku. Bála se řečí. Přinejmenším by ji k smrti pronásledovali potenciální investoři na večírcích. Přinejhorším by se vynořily otázky, které by naopak mohly vybízet k pátrání v její minulosti. Domy na náměstí Brightových měly být jiné než tolik podobně budovaných domů v anglických městech v této době. Neměla v úmyslu znovu vytvořit nějaký konkrétní klasický návrh. Ifigenie spíše chtěla postavit harmonickou směs toho nejlepšího ze starověké a moderní architektury. Zabývala se prvky exteriéru i interiéru. Její úsilí bralo do úvahy takové faktory jako anglický temperament i klima. Kvalita stavebního materiálu měla být znamenitá. Do technických podmínek projektu plánovala vtělit pár věcí, jež, zjistila ze studia Markovy teorie o zakládání staveb. Jak se zapřisáhla, nechtěla být otrokem klasické tradice, tedy cesty, kterou sledoval její otec. Ale nechtěla se tomu ani vysmívat tím, že by umožnila divoké uplatnění nesmírně odvážných uměleckých impulzů, jež zdědila po matce. Vtip byl v tom vytvořit elegantní syntézu. Zmobilizovala dovednosti, které ji naučil otec. Brala v úvahu perspektivu, architektonický detail a znalost klasických prvků. Ale použila také něco z odvážného stylu, který jí odkázala matka. Uvědomila si, v čem spočívá tajemství jejího úspěchu z náměstí Morning Rose. Nikdy si nedovolila zapomenout na to, že všechno, co vytvořila, se muselo osvědčit v anglické krajině. Rozhodla se

neudělat onu chybu, kterou udělalo už tolik architektů. Nechtěla se ani pokoušet vnucovat na anglický venkov budovy navržené pro horké, suché klima Řecka a Říma. Potenciální kupci potřebovali domy, jež byly schopny odolat vlhkému počasí a chladu studené zimy. Prohlížela si svůj nejnovější návrh kritickým okem. Všechny místnosti měly vysoké stropy a vznosná, dostatečně dimenzovaná okna. Tyto prvky byly z odkazu jejího otce. Hodně ho okouzlila palladiánská tradice. Její nový návrh zahrnoval klasické prvky právě tak jako elegantní schodiště a světlý, vzdušný pocit, který nebyl ničím povinován vážné antické tradici. Umělecké instinkty Ifigenii napověděly, že směsice efektů se dobře hodí dohromady. Odložila pero a letmo pohlédla z okna na ulici. Obvykle když se soustředila na své návrhy, srovnala si a ujasnila myšlenky. Když potřebovala přemýšlet o jiných, nesouvisejících záležitostech, často se uchylovala ke skicování v knihovně nebo v kreslírně. Ale to ráno tato technika nefungovala. Myšlenky měla v jednom chumlu. Včera ráno to bylo stejné. Ve skutečnosti ji rozčilovalo zjištění, že neschopností náležitého soustředění trpěla od té doby, co Marcus vkráčel do plesového sálu u Fenwicků a odnesl ji do noci. Opřela si lokty o psací stůl a položila si bradu na dlaň. Řešila v životě už velké množství problémů; od těch, které souvisely s Korou, až k obtížím, s nimiž se setkala během společných cest s Amálií. Ale nikdy nebyla nucena jednat s někým, jako byl Marcus. Hluboko uvnitř stále ještě cítila oheň, kdykoli si vybavila intimní způsob, jímž se jí dotýkal v Lartmorově sále s erotickými sochami. Ifigenie uvažovala o tom, zdali Marcus o tomto setkání vůbec přemýšlel, nebo jestli to pro něj byla tak obyčejná událost, že už na to zapomněl. V průběhu posledních dvou dnů se o tom vůbec nezmínil. Od té doby, co ji proměnil ve chvějící se stvoření bez kostí, jež mu skleslo do náruče, byl samozřejmě příkladem džentlmenského chování. Třeba měl na milování se ženou, jíž nedůvěřoval, horší pomyšlení.

Zamračila se na vozík prodavače zeleniny, který dělal rámus dole na ulici. Absolutně neměla v úmyslu Markovi dovolit, aby se jí ještě někdy dotýkal oním otřesně intimním způsobem. Ne do té doby, dokud jí neprojeví opravdovou důvěru, úctu, a ano, určitý stupeň náklonnosti. Nemyslela si, že žádá příliš mnoho. Přesto byla do toho muže zamilovaná. To nejmenší, co by mohl udělat, by bylo projevit trochu vřelosti citů. Bohužel si myslela, že Marcus poznal lásku, když ji spatřil. Životní zkušenost ho zřejmě naučila, aby byl až příliš ostražitý, příliš cynicky, s přílišnou sebekontrolou, než aby mu umožnila snadno podlehnout lásce. Byl mimořádně ostražitý vůči tomu, aby se otevřel jakémukoli citu, jehož se obával, aby se nestal zranitelným. Zatím neobjevila v jeho minulosti žádné události, které ovlivnily jeho povahu, ale nemohla popírat fakta. Marcus byl trvale poznamenán. Do určitého bodu byla ochotná projevovat účast a pochopení. Byla dokonce ochotná brát určité ohledy. Ale jestli si myslel, že ho bude akceptovat jako milence, nebo ho dokonce milovat, přestože jí sdělil, že jí nedůvěřuje, velice se pleti. Ifigenie přemýšlela, zdali si v tomto bodě uvědomil její odhodlání. Byl přece velice inteligentním mužem. Snad to byl důvod, proč se od té noci nepokoušel vnucovat jí svou pozornost. Byl tím typem muže, který si všechno pečlivě promyslí, než učiní další krok. Dveře knihovny se otevřely. „Ifigenie?“ Amálie oblečená do šedých šatů se stojatým límečkem, jež ji dělaly starší, než bylo jejích šestadvacet let, vstoupila do místnosti. „Paní Shawová přináší čaj.“ „Dám si šálek. Potřebuji si uspořádat myšlenky, než přijde pan Manwaring.“ „Bude tu zakrátko.“ Amálie spěšně pohlédla na hodiny. „Je to přesný člověk. Mimochodem řečeno, připravila jsem předběžný seznam vdov a starých panen, jež by mohly mít zájem o účast v našem novém projektu.“

„Jsou všechny z investičního sdružení, jež jsme dali dohromady pro náměstí Morning Rose?“ „Většina ano, ale dvě jsou nové. Nějaká slečna Sandersová a slečna Crestová. Setkala jsem se s nimi v muzeu minulý týden. Obě jsou považovány za společnice, které dokázaly odložit stranou malou částku na investování.“ „Skvělé.“ Ifigenii něco napadlo. „To mi připomíná, že jsem onehdy potkala paní Osworthovou na Pall Mall. Zmínila se, že jde na pohovor s novou společnicí. Ta žena byla z agentury paní Wycherleyové.“ Amálie se ušklíbla. „To mě nepřekvapuje. Agentura paní Wycherleyové přece obstarává personál pro takové rodiny, jako jsou Osworthovi. Velmi exkluzivní.“ „Pomyslela jsem si, že to jméno zní jako zvon. To byla ta agentura, která zaměstnávala tebe, že ano?“ „Ano.“ Amálie sevřela ústa. „Působí v oboru už po léta.“ Ozvalo se tiché zaklepání na dveře knihovny. Ifigenie na ně vrhla spěšný pohled. „Co se děje, paní Shawová?“ Paní Shawová, solidně stavěná a skoro stejně majestátní jako starověká ruina, otevřela dveře. „Přichází vás navštívit pan Manwaring, paní Brightová.“ „Ať jde dál.“ Paní Shawová ustoupila stranou, aby návštěvníka uvedla do knihovny. Ifigenie a Amálie ho pozdravily úsměvy na přivítanou. „Neslyšela jsem váš kočár, pane Manwaringu,“ řekla Ifigenie. „Je tak pěkný den, že jsem se rozhodl jít pěšky.“ Adam Manwaring se na obě ženy usmál. Očima vřele prodléval na Amálii, jež se k tomu zdála být nevšímavá. Adam byl vážný, střízlivě uvažující muž ve věku sedmadvaceti let. Byl nejmladším synem vesnického zemana, který vlastnil půdu na severu. S nulovou nadějí na dědictví otcova majetku byl Adam nucen vyšlapat si pro sebe vlastní cestičku životem. Měl vynikající hlavu na čísla a detaily, a to ho přivedlo k současné kariéře coby sekretáře a tajemníka. Ifigenie a Amálie se před třemi lety staly jeho exkluzivními zaměstnavatelkami. Byl jim oddaný. Jeho věrnost byla původně

založena na skutečnosti, že ty dvě si ho najaly poté, co si začal zoufat, zdali někdy najde dobré zaměstnání. Mládí a nedostatek konexí mu znemožňovaly zajistit si klienty. Adamova neochvějná loajalita k Ifigenii a Amálii byla stmelena i něčím víc než jen vděčností. Byla založena na solidních finančních zájmech. Uškudlil na jednu hromádku každičkou penci, která se mu dostala pod ruku, aby ji zapojil do podniku na náměstí Morning Rose. Před rokem Adam pobral, společně s vdovami a starými pannami, které daly dohromady investiční sdružení, tučný zisk. Ačkoli Ifigenie měla v Adama naprostou důvěru, o svém plánu na polapení vyděrače mu neřekla. Nařídila mu, aby byl, pokud se týče její totožnosti, absolutně diskrétní. Adam předpokládal, 4e si pouze přeje zůstat v anonymitě a udržet své spojení s investičním sdružením v tajnosti, aby nebyla obtěžována stranami, které o něj mají zájem. Adam se nepohyboval ve společenských kruzích a měl jen malý zájem o klepy. Byl si vědom toho, kdo je kdo ve společenské smetánce, neboť toho věděl dost ohledně jejich finančních záležitostí. „Posaďte se, prosím, pane Manwaringu.“ Ifigenie předstírala, že si nevšimla nádechu červeně v Adamových tvářích, když upnul svou toužebnou pozornost na Amálii. Ifigenii se chtělo se svou sestřenicí zatřást. Cožpak Amálie nepochopila, že byli pro sebe s Adamem navzájem jako stvoření? Divila se tomu. Ifigenie zjistila, že se ti dva k sobě dobře hodí, před několika týdny, hned poté co s Amálii potkaly Adama poprvé osobně. Až do té doby prováděly své transakce poštou. Adamův čestný, otevřený výraz obličeje usnadňoval čtení jeho reakcí. Nebylo pochyb, že se v něm vyvinula pro Amálii slabost. ačkoliv sobě ještě neprobudil odvahu udělat předehru. „Jak pokračují záležitosti s náměstím Brightových?“ zeptala se Ifigenie, když si Adam sedl z druhé strany pracovního stolu. „Jsem šťasten, že mohu říct, že počáteční přípravy jsou téměř kompletní.“ Adam začal mít, velmi soustředěný výraz. Naklonil se dopředu, aby mohl rozprostřít své úhledně popsané papíry na Ifigeniin psací stůl. „Byla provedena závěrečná opatření k zajištění

vlastnictví. Také jsem zkoncipoval smlouvu se stejným stavitelem, kterého jsme využili při stavbě na náměstí Morning Rose. Zbývá jen dokončit seznam našich investorů.“ „Vypracovala jsem předběžný seznam zainteresovaných osob,“ řekla Amálie. „Znamenitě.“ Adamovi lehce zbrunátněly tváře. „Obvyklá jména, předpokládám?“ „Ano, a dvě nová jména.“ Adam zaplanul obdivem. „Velmi dobře. Mimochodem, vyskytlo se teď bodně klepů, že jsme si obstarali pozemek. Dostal jsem pár dotazů od movitých džentlmenů, kteří slyšeli o ziscích, k nimž přišli investoři z náměstí Morning Rose. Vyjádřili zájem o náš nový projekt.“ Ifigenie na něho vrhla ostrý pohled. „Nevědí, že slečna Farleyová a já jsme ředitelkami nového projektu, nebo snad ano?“ „Ne, ne, ovšemže ne,“ ujišťoval ji Adam překotně. „Vy víte, že bych v tomto směru nikdy nezneužil vaší důvěry. Kdykoli jsem dostal k této záležitosti dotaz, vždy jsem vysvětloval, že obě osoby, které podnik organizují, dávají přednost anonymitě.“ Ifigenie se uvolnila. „Dobrá. Nechci, aby mě při různých společenských příležitostech naháněli potenciální investoři. Velice nepříjemné.“ „Naprosto vám rozumím,“ řekl Adam. Amálie zaklepala perem z brku na list kancelářského papíru, který držela. „Kdo jsou ti džentlmeni, kteří si přejí investovat do našeho nového projektu?“ „Mám jména u sebe.“ Adam sebral list papíru z hromady, kterou položil na Ifigeniin psací stůl. „Podívejme se. Matthews, Conklin, Jenerette, Dodgson.“ Amálie ztuhla. Ifigenie se upřeně zadívala na Adama. „Dodgson jste říkal?“ Adam vzhlédl s rozpačitým zamračením. „Ano. Pan Anthony Dodgson. Běží fáma, že přišel ke svým penězům ne zcela jasným způsobem, a proto horlivě usiluje o to, aby je očistil přes ziskové investice. Znáte ho?“

„Ne.“ Ifigenie si dala pozor, aby se nepodívala na Amáliin bílý obličej. „Nikdy jsem se s ním nesetkala. Ale slyšela jsem o něm. Není ten typ, se kterým bychom si přály se spojit, nebo snad ano, slečno Farleyová?“ „Ne.“ Amálie měla téměř neslyšitelný hlas. Viditelně polkla, a ještě jednou to zkusila. „Ne, rozhodně ne.“ Ifigenie se na Adama podívala zpříma. „Můžete informovat pana Dodgsona, že není vítán, aby investoval do našeho projektu. Zvážíme ostatní jména ve vašem seznamu, ale osobně dávám přednost tomu, abychom drželi bohaté a vlivné muže dál od našeho investičního sdružení. Tento typ má tendenci pokusit se převzít odpovědnost. Nám velice dobře postačí naše vlastní.“ „Dobrá.“ Adam pohlédl na Amáliin uzavřený obličej a pak se obrátil nazpět k Ifigenii se znepokojeným výrazem. „Mohu se zeptat, proč má být Dodgson vyloučen? Bude jistě žádat nějaké vysvětlení.“ Ifigenie soustředila pozornost na jednu ze stránek před sebou, které obsahovaly architektonický projekt náměstí Brightových. „Můžete pana Dodgsona informovat, že většina investorů zahrnutých do projektu jsou vdovy a staré panny.“ „Ano, právě to jsem inu už sdělil,“ řekl Adam. „Můžete také Dodgsonovi připomenout, že mnoho vdov a starých panen je nuceno pracovat jako placené společnice a guvernantky. Protože pan Dodgson má pověst člověka, který zachází s takovými zaměstnankyněmi absolutně bezcharakterním způsobem, nepřejí si s ním podnikat.“ „Chápu.“ Adam přimhouřil průzračné oči. „Nepoznal jsem, že ten muž je hulvát. Bude mi potěšením mu sdělit, že členky investičního sdružení ho mezi sebe nechtějí.“ Amálii lehce podklesly nohy s evidentním ulehčením. Papír, který držela, se jí chvěl v prstech. „Tedy ujednáno.“ Ifigenie se sklonila nad svými nákresy. „Pusťme se do práce.“ ***

Marcus vjel s hladkým černým faetonem na zastávku před Ifigeniiným domem s elegantní okázalostí. Hodil otěže čeledínovi a seskočil na chodník. „Vrátím se během pár minut.“ „Ano, mylorde.“ Štolba uklidňoval odpočaté, dychtivé hřebce. Dveře domu se otevřely právě v okamžiku, kdy Marcus vykročil. Vynořil se decentně oblečený muž vážné tváře. „Prosím za prominutí.“ Když spatřil Marka, muž se zarazil. Jednou nebo dvakrát zamrkal do slunce. Pak jeho upřený pohled krátce přeskočil na erb vyvedený ve zlatě na černém faetonu. „Mylorde.“ Sklonil zdvořile hlavu a pospíšil si po schodech. Marcus se zarazil s jednou nohou na horním schodu. Otočil se, aby sledoval, jak druhý muž spěchá ulicí pryč. Ztuhly mu čelisti. Zatraceně, pomyslel si. To nebyla žárlivost, co zakoušel. Pocit žárlivosti si nikdy nepřipustil. Byl pouze rozzlobený, když se dostal do situace, kdy zakopl o jiného muže na Ifigeniině schodišti. Byla to naprosto normální reakce, ujišťoval Marcus sebe sama. Jakýkoli muž v jeho situaci by se za takových okolností cítil popuzený. Ovšem jen za předpokladu, že ve městě mohli být ještě jiní muži, kteří se ocitli v tak ojedinělé situaci. Vysoce nepravděpodobné. Pravděpodobné bylo, že byl jediný muž v celé Anglii, který měl milenku jen naoko. Marcus si roztržitě svlékl světlehnědé jezdecké rukavice. Jediná příležitost, kdy je nosil, byla jízda na koni nebo řízení kočáru. Jinak módu ignoroval. Měl za to, že to byl zvrácený rys jeho povahy, který ho nutil neskrývat své velmi neelegantní, prací zhrublé ruce před očima vybrané společnosti. „Mohu vám pomoci, sire?“ dotazovala se hospodyně z otevřených dveří. Marcus se k ní pomalu otočil. „Informujte prosím paní Brightovou, že pro ni přišel Masters.“ „Ano, mylorde. Pojďte dál. Paní Brightová je v knihovně.“ Marcus letmo pohlédl na zavřené dveře po pravé straně haly. „Ale vlastně se neobtěžujte mým ohlášením. Postarám se o to.“ „Ale vaše lordstvo –“

Marcus ignoroval vzrušenou hospodyni. Otevřel si dveře do knihovny a vkročil do místnosti. Ifigenie byla usazená za pracovním stolem – přelud v bílém mušelínu a bílé krajkové čapce. Její sestřenka seděla na opačné straně. Obě ženy vzhlédly s překvapením. „Mastersi.“ Ifigeniiny oči nakrátko vřele zasvítily na přivítanou. O vteřinu později se jí výraz změnil v náhlý poplach. Chvatně nacpala několik listů kancelářského papíru, jež ležely na psacím stole, pod velkou vzorkovnici. „Slyšela jsem v ulici kočár, ale neuvědomila jsem si, že to je ten váš. Neočekávala jsem vás před jednou.“ „Dobrý den, dámy.“ Marcus zavřel dveře a kráčel k psacímu stolu. Už nestihl podívat se na papíry, jež Ifigenie pod vzorkovnici schovala. „Myslel.jsem si, že to je dobrý nápad brzy vyrazit, tak abychom měli dost času na muzeum.“ „Ano, ovšem.“ Ifigenie pohlédla na Amálii. „Mohla bys zabavit jeho lordstvo, zatímco si dojdu pro plášť a čepec?“ „Ale ano,“ zamumlala Amálie. Ifigenie povstala a pospíšila si z místnosti. Marcus a Amálie si vyměnili hodnotící pohledy. Na to nebylo nutné být příliš bystrý, usoudil Marcus. Ta žena už ho neměla ráda. „Kdo byl ten džentlmen, který odcházel, právě když jsem přijel?“ „Pan Manwaring.“ „Rozumím. Nemyslím si, že bych ho znal.“ „Pochybuji, že se pohybuje ve vašich kruzích, mylorde.“Amálie mu uštědřila odmítavý pohled. „Měl byste zájem o šálek čaje, zatímco budete čekat`?“ „Ne, díky. Vypadal, že poněkud spěchá.“ „Kdo?“ „Pan Manwaring.“ „Ach, skutečně?“ Amálie sebrala svazek papírů a uklidila jej. „Třeba měl obchodní schůzku.“ „Vypadal jako sekretář nebo tajemník.“ Amálie zaváhala. „Bezpochyby proto, že je tajemníkem. Jste si jist, že opravdu nechcete trochu čaje, mylorde`?“ „Ne, děkuji.“ Marcus si pročítal tituly některých svazků na knihovní polici. Tolik vážená a často znovu vydávaná díla o starověké architektuře jako Desgodetzovy Stavbu starověkého Říma a

Langleyho Starověká architektura obnovená a zdokonalená stála vedle Hopeovy práce Nábytek v domácnosti a dekorace a Halfpennyho Umění důkladných budov. „Jak dlouho žijete se svou sestřenicí, slečno Farleyová?“ „Téměř pět let.“ Amálie mluvila obezřetně, jako by vážila každé slovo. „Žila jste s ní, když ještě byl její manžel naživu?“ řekl Marcus lehce. „Ach ano. Ano, žila.“ „Mám matnou vzpomínku na to, že jsem kdysi znal rodinu Brightů.“ Marcus se krátce odmlčel, jako kdyby přemítal o velice vzdálené vzpomínce. „Z Lake District, myslím.“ Amálie se zachmuřila. „Pochybuji, že tam je nějaká souvislost. Manžel paní Brightové neměl příbuzné v Lake District.“ „Pak musí být propojen s yorkshirskými Brighty,“ řekl Marcus klidně. „Ne,“ řekla Amálie prudce. „Byla to rodina z Devonu: „Chápu. Znal jsem nějaké devonské Brighty. Žili poblíž Plymouthu.“ „Pak zde není žádná souvislost,“ ujistila ho Amálie. „Příbuzní pana Brighta byli ze severu.“ „Pak tedy Bamstaple.“ „Ne, Deepford,“ řekla Amálie rychle. „Velice malá vesnice.“ „Nemyslím, že bych ji znal.” Amálie vypadala, že se jí ulevilo, když to slyšela. „Brightovi z Deepfordu byli velice malá rodina,“ řekla rázně upovídaným způsobem. „Pan Bright byl posledním z jejich linie.“ „Jak politováníhodné. Takže nejsou žádní dědicové?“ „Ne.“ „Bavíte se v Londýně, slečno Farleyová?“ „Považuji to za velmi zajímavé.“ Amálie vypadala téměř dojemně, vděčná za změnu tématu. „Docela poučné.“ „Dost odlišné od venkova.“ „Rozhodně.“ „Mám za to, že jste s paní Brightovou nemohly přijíždět do Londýna příliš často v době, kdy byl pan Bright naživu?“ „Pan Bright byl stonavý. Neměl zájem cestovat.“

„Chápu.“ Tohle ho nikam nepřivede, usoudil Marcus. Měl by to zkusit jiným směrem. „Snad bych si přece jen dal kapku čaje.“ Amálie vyskočila rovnýma nohama.“Požádám paní Shawovou, aby přinesla čerstvou konvici.“ Když Marcus a Amálie čekali, než bude přinesen čaj, rozhostilo se v knihovně ticho. Jakmile byl čaj přinesen, Marcus přijal šálek, zvedl jej a kráčel k oknu vedle Ifigeniina pracovního stolu. Pozoroval scenerii prosluněné ulice. „Pěkný den na vycházku.“ Marcus nepozorovaně naklonil šálek s čajem a jako náhodou jej vylil na výtisk novin Morning Post, který ležel na konci pracovního stolu. „Bože,“ vydechla Amálie. „Zatraceně. Jak jsem nemotorný.“ Amálie vyskočila. „Zničí se dřevo.“ „Přiveďte hospodyni,“ nařídil Marcus tónem, který si vyhradil pro takové příležitosti, kdy požadoval okamžitou poslušnost. Zdálo se, že to funguje, a v něm vždy rostlo očekávání ovoce, jež to stále přinášelo. S výjimkou Ifigenie, uvědomil si s trpkou ironií. Ta neuměla příliš dobře vykonávat příkazy. „Zavolám paní Shawovou.“ Amálie si pospíšila ke dveřím. Marcus vyndal z kapsy velký kapesník a začal čaj utírat. „Myslím, že nedojde k velké újmě, pokud si pospíšíte.“ „Doufám, že ne.“ Amálie ho přes rameno obdařila odmítavým pohledem. „Ifigenie má ten psací stůl velice ráda. Navrhoval ho její otec.“ Otevřela dveře. „Paní Shawová? Prosím pojďte rychle sem. Rozlilo se tu trochu čaje.“ Marcus nenuceně nadzdvihl okraj vzorkovnice a letmo pohlédl na vrchní list kancelářského papíru. Vypadalo to jako architektonický nákres městských řadových domů. Pod ním byl nápis – „náměstí Brightů“. Položil vzorkovnici zpět na své místo, právě když se Amálie otočila. „Paní Shawová je už na cestě,“ řekla Amálie. „Doufám, že jsem většinu čaje setřel. Noviny pohltily zbytek.“ Marcus složil čajem nasáklý kapesník.

Paní Shawová vběhla do místnosti. V ruce nesla utěrku. „Tak kde je ten vylitý čaj?“ „Tady.“ Marcus odstoupil od psacího stolu. „Obávám se, že je to naprosto moje chyba. Nicméně si myslím, že jsem toho už většinu utřel.“ Ifigenie se objevila ve dveřích. Měla na sobě bílý dlouhý plášť přes bílé mušelínové šaty. Nesla si bílý slaměný čepec v jedné ruce a velkou zástěru ve druhé. Zamračila se znepokojením nad zmatkem v knihovně. „Co se stalo?“ Několik okamžiků na ni Marcus upřeně zíral. Vypadala tak čistě a cudně jako čerstvě padlý sníh. Jaká škoda že není nic tak klamného jako nevinnost. Rychle se vzpamatoval. „Malá katastrofa. Vylil jsem trochu čaje.“ „To se mi ulevilo, když to slyším.“ Ifigenie si nasadila čepec a uvázala tkanice. Vesele se usmála. „Dobrá tedy, jdeme, mylorde? Nemohu se dočkat, abych spatřila muzejní sbírku řeckých váz.“ „Zajisté,“ řekl Marcus. Pohlédl na zástěru, již nesla. „Nač to je?“ Ifigenie se ušklíbla. „Bílá je velice vhodná barva pro jisté účely, ale má své nevýhody.“ O půl hodiny později stál Marcus s Ifigenii v přítmí obrovské muzejní haly připomínající hrobku. Místnost s vysokým stropem byla přecpaná polámanými sochami, úlomky kamene a rozmanitými kousky a součástmi ze starých ruin. Smítka prachu vířila v paprscích slunečního světla prodírajícího se hořejšími okny. Scénu zahalovalo starověké ticho. Ifigenie, oblečená v zástěře, poletovala tou pohřební atmosférou s veselou nevšímavostí ke skličujícímu prostředí. Jak si Marcus uvědomil, bylo její nadšení nakažlivé. Přestože se jednou zabýval povrchní studií zajímavějších konstrukčních detailů starověkého stylu, nebyly starožitnosti nikdy předmětem jeho obzvláštního zájmu. Byl mužem moderní doby. Obecně řečeno, raději věnoval pozornost takovým věcem, jako je astronomie a parní stroj.

Dnes se však přistihl, jak je zaujat vzácným okouzlením z archeologických záležitostí. Pozoroval Ifigenii při prohlížení vzorů na starověkých vázách. Napadlo ho, jak je krásná, když ji pohltí intelektuální rozjímáni. Téměř tak krásná jako onu noc, kdy v Lartmorově výstavním sále došla v jeho náručí k vyvrcholení. Kdyby to býval nevěděl lépe, myslel by si, že to bylo vůbec poprvé, kdy ji nějaký muž přivedl k takovému erotickému vrcholu. Bez jakéhokoli varování pocítil zášleh touhy – horké, sladké a naléhavé. Zanechalo ho to otřeseného a napůl vzrušeného. A žalostně naštvaného. Tyto náhlé, horoucí přívaly vášně na něho přicházely se vzrůstající četností. Pokaždé když jím prolétly, zdály se být silnější. Když, se dnes ráno za úsvitu vzbudil, byl tam dole tak tvrdý, jako nějaká mramorová socha. Když, odpoledne pozoroval Ifigenii v muzeu, vzrušení v něm narůstalo. Pokud by to nebylo tak zatraceně znepokojující, bylo by to směšné. Očekávání, které v něm narůstalo, bylo tak intenzívní, že bylo téměř nesnesitelné. Záhy, pomyslel si. Velmi záhy se s ní pomiluje. Musí to být brzo, jinak se stane kandidátem pro blázinec. Přinutil se podívat na velkou vázu, jež upoutala.je.jí pozornost. ,Etruská práce, co myslíte?“ „Ne. Určitě řecká.“ Ifigenie pohlédla na další řadu zaprášených váz. „Jsou docela působivé, viďte? Jejich forma je tak dokonalá, tak skvěle správná. Je to úchvatná kombinace intelektu a umění ve vnějších tvarech.“ „Velice úchvatné,“ souhlasil Marcus, jehož pohled upoutaly jemné křivky jejích ňader. Otočila hlavu a spatřila, jak jí pozoruje poprsí. Obličej jí zrůžověl. „Zjistil jste ještě něco užitečného, mylorde?“ „O řeckých vázách?“ „Ovšem. O nich přece diskutujeme, nebo snad ne?“ Marcus posedával na hromadě starého kamení s rukama založenýma přes prsa a pozoroval vázu. „Zjistil jsem hodně, drahá paní Brightová, ale zdaleka ne dost.“

Zasmála se s vřelým souhlasem, jako kdyby byl předčasně dospělý student. —Te to vaše přirozenost, stále žíznit po hlubším poznání, mylorde. Vášně intelektu se obtížně uspokojují, nebo snad ne?“ „Skutečně. Naštěstí ne všechny vášně je nemožné ukojit, Ifigenie. Některé pouze vyžadují svůj čas a místo.“ Barclay, Markův zavalitý, obrýlený tajemník, pospíchal to odpoledne krátce před čtvrtou do knihovny svého zaměstnavatele. Byl bez dechu. Pot mu orosil plešatící hlavu. „Poslal jste pro mne, pane?“ „Ano.“ Marcus vzhlédl od poznámek, na kterých pracoval. „Děkuji vám, že jste přišel tak rychle.“ „Není zač, mylorde.“ Barclay si vděčně sedl, vytáhl kapesník a otřel si čelo. „Vy víte, že je mi potěšením, když, vám mohu být nápomocen. Co si přejete, abych pro vás udělal?“ „Dvě věci. Zaprvé bych chtěl, abyste udělal šetření kolem nemovitosti zvané náměstí Brightových. Moc o tom nevíte, ale myslím si, že by to mohl být nový podnik určený ke spekulaci.“ „Ta nemovitost je tady v Londýně?“ „Nejsem si jist. Možná že by to mohlo být v Bathu.“ Marcus si vybavil nákresy, které viděl na Ifigeniině psacím stole. „Velice pravděpodobně v jednom z těch dvou míst, ačkoli si myslím, že nemovitost může být situována i v nějakém jiném větším městě. Na nákresech jsem viděl budovy, které byly nesporně projektované pro město, chápete-li, co tím míním.“ „Chápu.“ Barclay potlačil lehký povzdech, upevnil si brýle a udělal si poznámku. „Dále chci, abyste zjistil všechny dostupné informace o jistém panu Brightovi.“ Barclay pozdvihl náhle obezřetný zrak. Opatrně zakašlal. „Ach, jedná se o zesnulého pana Brighta?“ „Ano, jedná.“ „O zesnulého manžela jisté paní Ifigenie Brightové z náměstí Morning Rose?“

Marcus se chladně usmál. „Jedna z věcí, kvůli níž jste pro mne tak neocenitelný, je to, že vždy znáte nejnovější klepy a fámy.“ Barclay to ignoroval. Zachmuřil se. „Přejete si, abych objevil, cokoli budu moci o mrtvém muži?“ „Přesně.“ Marcus se naklonil na židli. Zvedl nově upravené plnicí pero a starostlivě vyzkoušel ocelový hrot. Nikde žádná známka, že by teklo. „Budete diskrétní, přirozeně. „Přirozeně.“ Barclay si znova utřel čelo kapesníkem. „Kde předpokládáte, že bych měl začít se získáváním informací o zesnulém panu Brightovi?“ „Myslím si, že budete chtít začít své pátrání v Devonu.“ „Devon je dosti velké místo, mylorde. Máte nějakou přesnější představu, kam bych se měl v Devonu podívat?“ „Měl byste zkusit malé město zvané Deepford.“

8 Ifigenie se přihnala k Zoe do ateliéru deset minut po třetí hodině následujícího odpoledne. Amálie jí byla v patách. „Přišly jsme tak rychle, jak jsme mohly.“ Ifigenie pohlédla nejprve na svou tetu, která byla uvelebena ve svém novém, sametovém, římském sofa. Pak se podívala přes místnost na lorda Otise, který si naservíroval sklenici brandy. „Dobře že jste tady,“ řekla Zoe hlasem, který nesl stopy řecké tragédie. Otis, malý, podsaditý, laskavě vyhlížející muž, s řídkými, šedými vlasy a hustým obočím, obdařil Ifigenii a Amálii pohledem plným chmurného zoufalství. „Pohroma zase udeřila.“ „Co se zase děje?“ Ifigenie si rozvázala tkanice bílého čepce vroubeného volánkem. „Tvoje zpráva tvrdila, že se přihodilo něco úděsného, teto Zoe.“ „Obdržela jsem další vyděračskou žádost,“ řekla Zoe. Zvedla přeložený list kancelářského papíru a podala jej Ifigenii. „Podívej se sama.“ Ifigenie si vzala lístek. Pohlédla na zlomenou pečeť z černého vosku s povědomým znakem fénixe a četla jeho obsah nahlas. Madam, jestliže si přejete, aby bylo zachováno mlčení o jisté velice osobní záležitosti, musíte přinést pět tisíc liber k novému náhrobnímu pomníku vybudovanému pro pana Eatona na hřbitově v Reedingu. Přijďte úderem půlnoci. Peníze musejí být umístěny na kameni uprostřed pomníku. Přijďte sama, madam, nebo cena bude příště dvojnásobná. Váš Fénix Amálie ztěžka dosedla na židli. ,.Tak jsme měly pravdu. Poprvé to byl jen začátek.“ „Říkal jsem vám, že by se to mohlo přihodit,“ zabručel temně Otis. Přešel přes místnost k místu, kde seděla Zoe, a položil jí ruku

na ramena, aby ji uklidnil. „Vyděrač se vždy vrací pro další. Je to přirozenost šelmy.“ „Co bych měla udělat?“ kvílela Zoe. „Mohla bych zvládnout první platbu a doufám, že bych mohla zvládnout i druhou. Ten vyděrač se zdá být dost mazaný, aby udržel své požadavky v rozumné výši. Ale nemohu pokračovat v placení po zbytek života. Dříve či později mě dočista vysaje.“ „Najdeme toho mizeru,“ zvolal Otis. „A pak mu osobně zakroutím krkem.“ Zoe zvedla ruku, aby se dotkla Otisových prstů ve vděčném gestu. Pohlédla na Ifigenii. „Objevila jsi vůbec něco?* Ifigenie sklesla na židli s nohama ve tvaru drápů. .Myslím, že jsem vyloučila tři muže, kteří pravidelně hráli karty s Guthriem před osmnácti lety a kteří se také pohybovali v Mastersově okruhu.“ „Kteří to jsou?“ chtěl vědět Otis. Lartmore, Judson a Darrow. Zařídila jsem to tak, abych se všem dostala do pracoven nebo knihoven a prozkoumala jejich vosk a pečetě. Žádný z nich se nejeví, že by používal černý vosk. Ani jsem na žádné pečeti neobjevila vyrytého fénixe.“ „Jak pečeť, tak i vosk mohou mít schované,“ upozornila Amálie. „Ano, vím,“ řekla Ifigenie. „Masters se o této možnosti také zmínil. Ale prohledala jsem jejich psací stoly velice pečlivě. V každém případě nemáme jinou volbu než pokračovat v této linii pátrání. Černý vosk a pečeť s fénixem jsou jediné klíče, které máme.“ „Až dosud nás nikam nepřivedly.“ Zoe klesla nazpět do opěradla sofa a vypustila teatrální vzdech. „Jsem ztracená. Co budeme dělat?“ „No, no, neberte si to tak, má drahá.“ Otis ji popleskal po rameni. „Najdeme z toho cestu ven.“ Ifigenie opět složila lístek a rozjímala nad pečetí. „Přemýšlím, jestli Mastersova přítelkyně také dostala druhý vyděračský dopis.“ Amálie se zamračila. „Skvělá otázka.“ „Nevím nic o požadavcích, které mohla obdržet jeho známá,“ zabručela Zoe. „Ale mohu ti říct, že já musím okamžitě jednat. Lístek říká, že peníze musí být doručeny na stanovené místo dnes, přesně o půlnoci.“

„Hřbitov o půlnoci,“ přemítala Ifigenie. „Jak velice melodramatické. Mohlo by to vypadat, že náš vyděrač četl nějakou gotickou novelu od paní Radcliffové.“ „Buď toto, anebo ho těší bavit se tímto podivným způsobem,“ zabručela Zoe. „Ano.“ Ifigenie dospěla k rozhodnutí. „Tentokrát doručím peníze já.“ Zoe, Amálie a Otis na ni užasle zírali. „Absolutně vyloučeno,“ řekla Zoe. „Otis to zvládne, právě tak jako minule.“ „V žádném případě na sebe nemůžeš vzít tak nebezpečný úkol, Ifigenie,“ řekla Amálie. „Zcela správně,“ prohlásil Otis. „Já se o to postarám.“ Ifigenie zvedla ruce, aby si zjednala ticho. „Lístek konkrétně instruuje Zoe, aby přinesla peníze. To znamená, že ten ničema bude bezpochyby dávat pozor z úkrytu, jestli jsou jeho příkazy splněny. Bude očekávat, že uvidí ženu. Jestliže ne, může klidně příště žádat deset tisíc liber.“ „Deset tisíc liber.“ Zoe vypadala, jako by měla co nejdřív omdlít. Otis vytáhl krabičku s čichací solí. „Tady, má drahá.“ „Děkuji vám.“ Zoe si lehce čichla k aromatické soli. Otis se zamračil na Ifigenii. „Vy to nemůžete doručit. Někdo by mohl poznat, že malý bílý kočár je váš, a divit se, k čemu se chystáte, když navštěvujete hřbitov o půlnoci.“ „Neznepokojujte se. Nebudu naprosto nic riskovat.“ Ifigenie se samým přemýšlením zamračila. „Použiji drožku a zaplatím drožkáři, aby na mne počkal. Obléknu se anonymně a vezmu si plášť s kapucí, která mi skryje obličej. Jestliže mne ten ničema uvidí, bude se domnívat, že to je Zoe.“ „Ale Ifigenie,“ Zoe vypadala vystrašeně, „je to hřbitov, proboha. O půlnoci, nic míň.“ „Po ročním plahočení za italskými troskami jsem docela připravená na trosky hřbitovní.“ „To bude jen těžko stejné jako návštěva Pompejí,“ zabručela Amálie. „Zoe má pravdu. Je to mnohem nebezpečnější.“ „Nemohu to dovolit,“ řekl Otis autoritativně.

„Nesmysl,“ řekla Ifigenie. „Není v tom žádné nebezpečí. Je sotva pravděpodobné, že vyděrač zavraždí osobu, která mu nechá peníze. Bylo by to dost podobné jako zabít slepici, která snáší zlatá vajíčka.“ Zoe vypadala konsternovaně. „Vrah. Bože můj. Myslela jsem, že jsme se alespoň shodli na tom, že ten ničema není vrahem.“ „Jak chudý výběr slov,“ řekla Ifigenie rychle. „Chtěla jsem říct, že není důvod, proč by mi měl vyděrač ublížit.“ „Půjdu s tebou,“ řekla Amálie. Otisovi poskakovalo obočí nahoru a dolů. já s ní půjdu.“ „Musím jít také,“ řekla Zoe. „Ne, ne, ne.“ Ifigenie zatřásla netrpělivě hlavou. ,Vyloučeno. Vyděrač by vás tři mohl vidět a dojít k závěru, že udělá dobře, když učiní zadost své hrozbě a zvýší požadavek. Ne, musíme se řídit jeho instrukcemi z dopisu.“ Amálie se zamračila. „Proč jsi se rozhodla, že tentokrát doručíš peníze ty, Ifigenie?“ „Doufám, k se dozvím něco užitečného,“ přiznala Ifigenie. Zoe vytřeštila oči. „Ani mi neříkej, že se pokusíš sledovat vyděrače, jak vybírá peníze. Rozhodně ti takové riziko nemohu dovolit.“ „Ovšemže ne,“ řekla Ifigenie. „Nechci udělat nic tak nerozvážného.“ Ale to bylo přesně to, co zamýšlela. Noční návštěva na hřbitově v Reedingu by mohla být příležitostí objevit užitečný klíč k identitě toho ničemy. Deset minut před půlnocí drožka přirachotila a zastavila u mlhou zahalených vrat hřbitova v Reedingu. Ifigenie, oblečená ve starých, těžko popsatelných šedivých šatech a dlouhém, šedém plášti, vyhlížela do temnoty. Cáry studené mlhy se válely kolem náhrobků a pomníků, jež zaplňovaly malý hřbitov. Bledý svit drožkářovy lampy pronikal do mlhy jen na malou vzdálenost. Ifigenie se zachvěla, když vytahovala lucernu a plátěnou brašnu plnou bankovek a připravovala se k opuštění drožky. Když otevřela dvířka, pomyslela si, že vyděrač nemohl vybrat více skličující prostředí než toto. Byl to zcela záměrný trik, jak

vystrašit svou oběť. Uvažovala, zdali byl dost chytrý na to, aby předpověděl mlhu. Sestoupila z kočáru, zvedla lampu a podívala se na drožkáře. „Vrátím se zakrátko.“ Drožkář měl obličej silně zastíněný širokou krempou klobouku. „Ste si jistá, že chcete zaplatit s ohledem na drahýho zesnulýho v tuhle ďábelskou hodinu, madam?“ „Slibuji,“ řekla Ifigenie. „Pro tu ubohou ženu by to znamenalo velice mnoho, kdyby věděla, že splním její poslední přání.“ „Ta už dávno nemůže vědět, esli jí vyplníte zatracený stupidní přání, esli chcete něco vědět. Dobrá, tak děle. Počkám tu na vás.“ „Děkuji vám.“ Ifigenie prošla vraty na hřbitov. Nebyla si jista, co by dělala, kdyby zamkli. Avšak když zatlačila na těžká, železná vrata, ta se pootočila pomalu dovnitř. Ifigenie vkročila na hřbitov. Lucernu držela ve výšce a zkoušela prohlédnout mlhu. Světlo ozařovalo první řadu náhrobků. Ifigenie pokračovala v cestě. Četla jména na náhrobcích, když šla kolem. JOHN GEORGE BRINDLE, STÁR TŘI ROKY A JEDEN MĚSÍC MARY HARVEYOVÁ, MILOVANÁ MANŽELKA A MATKA EDWARD SHIPLEY, NAR. l875, ZEMŘ. l8l5, STATECNÝVOJÁK, DOBRÝ PŘÍTEL Na Ifigenii dolehla skličující tíha. Roztřásla jí duši ledovým záchvěvem. Amálie měla pravdu. Toto byla zásadně jiná zkušenost než prohlídka trosek Pompejí. Ale neměla na vybranou. Ifigenie věděla, že Zoe by na tom strašidelném místě nevydržela ani dvě minuty. Atmosféra by zvítězila nad její dramatickou představivostí. Nebyla by schopná odevzdat peníze a nakonec by to bezpochyby znamenalo přehnané požadavky vyděrače. Přímo před Ifigenii se vynořil z mlhy zející vchod velké, kamenné, umělé sluje. Polovina propracovaně tvarovaných

železných mřížových vrat zůstala otevřená. Temný interiér v příšeří vábil dovnitř. Ifigenie nabrala dech a zvedla lampu výše. Nikdy si o sobě nemyslela, že je melodramaticky senzitivní nebo že má přecitlivělou náturu, ale toto bylo příliš i na ni. Záře plápolající lampy osvítila jméno vytesané nad klenutým vchodem. ALŽBĚTA EATONOVÁ, NAR. l77l, ZEMŘ. l8l7 TĚŽCE ZKOUŠENA V ŽIVOTĚ, MŮŽE ODPOČÍVAT V POKOJI Na prahu památníku Ifigenie zaváhala. Lampa osvětlovala jenom prvních pár desítek centimetrů kamenného průchodu. Zdálo se, že z nitra umělé náhrobní sluje protahuje studený, vlhký průvan. Ifigenii se tak rychle rozbušilo srdce, až z toho málem dostala závrať. Sevřel se jí žaludek. Téměř ji ochromilo nutkání obrátit se a utéct k čekající drožce. Pevně sevřela vak s bankovkami, zhluboka se nadechla a udělala několik kroků do umělé sluje. Bylo to, jako by vcházela do skutečné jeskyně. Temnota byla tak hluboká, že dokonce i světlo lampy se před ní zdálo slábnout. Ifigenie viděla, že ten, kdo vybudoval a zasvětil památník, nešetřil výdaji. Kamenné stěny byly silně zdobené tesanými ozdobami. Vzory byly podivnou kombinací zkroucené vinné révy a otevřených knih. Ifigenie pozdvihla lampu, aby si přečetla slova, jež byla vytesána do jedné z knih: Cesta pomsty má mnoho zákrutů a zvratů, aleje jistá a určitá. Z otevřeného otvoru umělé sluje zaznělo hrozivé zaskřípání železných pantů. Ifigenie se otočila s výkřikem na rtech. „Ne.“ Upustila vak s penězi a běžela k východu. Přiběhla však pozdě. Zahalená postava se krátce zjevila v mlze. Železná mříž se s prásknutím zavřela. Zlověstné zaskřípání klíče v zámku se v průchodu rozlehlo s ozvěnou.

Když běžela směrem k mříži, přemáhala Ifigenie úzkost. „Počkejte. Prosím vás, počkejte. Já jsem tady uvnitř.“ Doběhla k uzavřené mříži právě včas, aby mohla spatřit zahalenou postavu, jak mizí v mlze. Popadla železnou mříž a vší silou do ní vrazila. Ani se nehnula. Byla uvězněna v náhrobní umělé sluji. Otevřela ústa, aby zavolala o pomoc. Drožkář, který ji sem přivezl, ji jistě uslyší. Ale jakmile ji ta myšlenka napadla, zaslechla vzdalující se rachot kočárových kol a koňských podkov na dlažbě. Drožka odjížděla. „Pomozte mi,“ křičela Ifigenie do temné mlhy. „Jsem tady, v umělé sluji. Prosím vás, vraťte se.“ Na hřbitově se neozval ani hlásek. Zdálo se, že mlha u mříže houstne, jako by se připravovala vtrhnout dovnitř. Nával hněvu přemohl Ifigeniinu paniku. _Zatracené. Pak si všimla malého kousku papíru, který jí ležel u nohy. Sklonila se a lístek sebrala. Světlo lampy odhalilo, že list byl zapečetěný černým voskem. Byla jste varována. Jestli se do toho budete plést, trest bude mnohem vážnější. „Zatraceně.“ Ifigenie pohlédla na lampu. Odhadovala, jak dlouho ještě bude svítit, než zhasne. A pak přemýšlela, co dělá Marcus a zdali si všiml, že se neobjevila na plese u Sheltenhamů. Jakmile zaslechl otevírání dveří, přestal Marcus přecházet po Ifigeniině knihovně. Otočil se – a stál tváří v tvář Amálii. Měla na sobě župan a noční čepec. V obličeji byla bledá a napjatá. „Kde ksakru je, slečno Farleyová? A než odpovíte, měla byste vědět, že nemám náladu na lži. Ifigenie se měla se mnou setkat v jednu hodinu u Sheltenhamů. A teď už jsou skoro dvě.“ „Mylorde, nebudu se prohlašovat za vašeho největšího příznivce, ale musím říct, že vás dnes v noci dost ráda vidím.“ Amálie zavřela dveře a přešla přes místnost. Pohlédla na nástěnné hodiny. „Už od půlnoci mě čím dál tím víc naplňuje úzkost.“

„Úzkost z čeho?“ Marcus stiskl prsty Hranu mramorové římsy nad krbem. Zneklidňující tušení, které začal pociťovat někdy před hodinou, ho zcela ovládlo. Cosi bylo špatně. „Jde o Ifigenii, mylorde. Jsem velice znepokojena.“ „Co je s ní v tuhle dobu? Jestli mi řeknete, že si vzala do hlavy prozkoumat pracovnu dalšího muže při hledání černého vosku a pečetě s fénixem, přísahám, že přestanu odpovídat za své činy. Už mám dost jejích lehkomyslných způsobů.“ Amálie se rukama chytla za klopy upjatého županu a pozorovala Marka zasmušilýma očima. „Je na hřbitově v Reedingu.“ Marcus na ni ohromeně zíral. „Na hřbitově? V tuto hodinu? Ale proč?“ „Lady Guthrieová dostala další vyděračský dopis.“ „Proklatě.“ „Dopis přikazoval ponechat peníze u nového náhrobního pomníku na hřbitově v Reedingu. Ifigenie se ujala splnění tohoto úkolu místo své tety.“ Marcus měl pocit, jako by vkročil na útes. Bezprostřední, syrový strach mu sevřel vnitřnosti. A pak ho popadl vztek. „Jak se opovážila udělat něco takového, aniž mi to řekla?“ „Ifigenie ví, že jí nedůvěřujete. Proč by se vám měla svěřovat se všemi svými tajnostmi?“ „Tentokrát zašla příliš daleko.“ Marcus vykročil směrem ke dveřím. „Mylorde, kam jdete?“„Kam si myslíte, že jdu? Na hřbitov v Reedingu.“ „Díky vám,“ zašeptala Amálie. „Jsem tak znepokojena.“ „Nechejte si své díky. Pochybuji, k Ifigenie bude ráda, až mne uvidí. Ve své současné náladě se jí budu jevit jako ještě méně zábavná společnost než duchové na hřbitově.“ Vrata na hřbitov v Reedingu byla otevřená. Náhrobky a pomníky byly v mlze stěží viditelné. Marcus vystoupil z kočáru, lucernu v jedné ruce a pistoli ve druhé. Pohlédl na Dinkse. „Počkej tady.“ „Ano, mylorde. Mám vám pomoct?“

„Ne. Dávej pozor na vrata. Kdyby se odtamtud kdokoli pokusil odejít přede mnou, zastav ho.“ „Ano, mylorde.“ Dinks sáhl pod sedadlo pro pistoli, kterou tam měl schovanou mezi svými nástroji. „Postarám se o to.“ Marcus vešel na hřbitov a na okamžik si prohlížel své okolí. Vířící šedivá mlha byla tak hustá, že neviděl dál než k nejbližší řadě náhrobních kamenů. Pohlédl k zemi. Plápolající světlo lucerny odhalilo sešlapanou vlhkou trávu podél řady pomníků. Docela nedávno touto cestou někdo šel. Bylo nemožné říct, zdali ta osoba vcházela nebo odcházela ze hřbitova. Marcus šel svižně vpřed, přičemž sledoval stopu ušlapané trávy. Ignoroval menší pomníky a pátral po větších, impozantnějších památnících, jež lidé stavěli na počest svých drahých zesnulých. Temný chřtán umělé sluje se náhle vynořil v mlze. Hluboká předtucha, která Marcuse sužovala, náhle zintenzívněla. Zvuk kroků, kterému šel vstříc, ho přivedl přímo k mříži a zmizel na druhé straně. Matná zář světla z hlubokého nitra pomníku svědčila o přítomnosti pohasínající lucerny. „Ifigenie.“ Marcus přistoupil k mřížovým vratům a náhle zjistil, že jsou zamčená. Postavil lucernu na zem, ale pistoli držel stále v ruce. Se zuřivostí zvířete uvězněného v kleci zatřásl železnou mříží. Těžká vrata zarachotila v pantech. „Ifigenie, jste tam? Proboha, odpovězte mi.“ „Marku.” Světlo lucerny se přiblížilo. Na kamenné podlaze umělé sluje zazněl zvuk kroků. „Díky nebesům, jste to vy.“ „Zatraceně.“ Marcus pozoroval, jak se Ifigenie objevila na konci průchodu. „Zabiji kohokoli, kdo je za tohle odpovědný, přísahám.“ Ifigenie si pospíšila z hloubi umělé sluje směrem k vratům. Doklopýtala až k opačné straně železné mříže. Těžký šedý plášť se ovíjel kolem ní. Ve stínu kapuce měla obrovské oči. Markovi se sevřel žaludek, když spatřil napjatý výraz, jenž jí stáhl křehkou líc. Jemná ústa se jí chvěla. Velice rychle dýchala. Bylo jasné, že strach dotíral velice blízko, aby ji rozerval na kusy, ale Ifigenie si nějak dokázala podržet sebekontrolu.

Marcus věděl, že jen čirá síla vůle ji zadržela před tím, aby nepodlehla panice. Zaplál mohutným obdivem k její odvaze. „Viděla jsem, světlo lucerny.“ V Ifigeniině hlase bylo slyšet rozechvění, ale slova zněla překvapivě klidně. Sevřela jednu z tyčí železné mříže. „Modlila jsem se, abyste to byl vy, ale nemohla jsem si být jistá, takže jsem zůstala vzadu - uvnitř sluje.“ Marcus natáhl ruku skrze mříže a chytil ji za bradu. „Přivolám štolbu. Pravděpodobně bude mít v kočárovém nářadí něco, co bych mohl použít k otevření zámku. Jen zůstaňte, kde jste. Budu za okamžik nazpět.“ Ifigenie se slabě usmála. „Nikam se nechystám.“ „Ne,“ souhlasil Marcus nekompromisně. „A nemyslete si, že si budete v noci beze mne kamkoli chodit.“ Trvalo to téměř patnáct minut, než Marcus na monumentálních mřížových vratech ulomil zámek. Když se mu to konečně povedlo, hodil kladivo a sekáč Dinksovi. „Na, vezmi si to.“ „Jo, mylorde.“ Dinks převzal zodpovědnost za nářadí. Marcus trhnutím otevřel vrata. Vrazil do průchodu, ale náhle se zastavil, když Ifigenie vyběhla z umělé sluje ven. Jen co zjistil, že míří přímo k němu, rozkročil se. „Marku.“ Jakmile se mu vrhla do náruče, prostoupilo ho hluboké uspokojení. Zachytil ji a velice pevně svíral, dokud se nepřestala třást. „Zatraceně, ženská. Už nikdy, nikdy, mi to znova nedělejte,“ bručel jí do vlasů. Pak se jí přes hlavu podíval na Dinkse. „Ať už jsme pryč.“ „Vodo mě neuslyšíte ani slovo proti, mylorde.“ Dinks svraštil nos, když si prohlížel umělou náhrobní sluj. „Kolem hřbitova neokounějte v žádnou hodinu, natož ve tři ráno.“ Ifigenie zvedla hlavu a pohlédla na Marka s Dinksem. „Díky vám oběma,“ zašeptala. „Budu vám navždycky vděčná.“

„Není zač, mylady.“ Dinks sklopil klobouk. „Není zač. Sem ve službách jeho lordstva dneska už skoro deset let. Tím se nevzrušujte. Sou to věci, kerý tak trochu patřej k životu.“ „Pojďme.“ Marcus vzal Ifigenii pevně za ruku. „Na tomhle příšerném místě jsme promarnili už dost času.“ Pobízel Ifigenii podél dlouhé řady skličujících náhrobků ven a hřbitovními vraty do kočáru. Když se v pořádku usadili uvnitř, pohlédl na Dinkse. „Číslo pět, náměstí Morning Rose.“ „Jo, pane.“ Marcus nastoupil do kočáru a posadil se proti Ifigenii. Zatáhl záclonky a pak se opřel, aby si ve světle lampy prohlédl Ifigeniin obličej. Oči měla ještě dost potemnělé, ale jinak než předtím. S ohledem na muka, jež právě vytrpěla, se zdála být v překvapivě dobré kondici. V tu chvíli si znova vychutnal dobrý pocit, který zažil před několika minutami, když mu vklouzla do náruče. Pak se znova rozzlobil. „Ifigenie, vaše počínání dnes v noci přivodilo, mimo jakoukoli nejlehkomyslnější, pochybnost, to nejneomluvitelnější, nejbezohlednější a nejhloupější dobrodružství, jehož jsem byl svědkem, za dobu delší, než si dokážu vzpomenout. Prohlašujete se za inteligentní ženu. Řekněte mi, nakolik byl do této noční akce zapojen rozum?“ „Marku -“ „Zatraceně, co jste, k čertu, chtěla dělat?” Škubla sebou. „To jste vždycky takhle kázal všem svým milenkám stejně nepříjemným způsobem?“ „Ne, madam, nekázal,“ procedil Marcus přes zuby. „Ale na druhé straně jsem zase nikdy neměl takovou milenku, jako jste vy.“ Lehce se ušklíbla a v očích se jí opět objevily jiskřičky. „Chcete říct, že jste nikdy neměl milenku jen naoko?“ „Ne, neměl. A vzhledem k tomu, že se za mou milenku jen vydáváte, myslím, že mám právo cítit se jako někdo, komu to bylo trochu vnuceno. Prokrista, Ifigenie, přivodila jste mi dnes v noci zlou hodinku. Jak jste, proboha, mohla skončit zamčená v tom zatraceném pomníku?“ „Předpokládám, že jste mluvil s Amálií.“

„To slečna Farleyová mi řekla, kde bych vás mohl najít.“ „Pak tedy víte, že ve vyděračském dopise byly jasné příkazy. Měla jsem nechat peníze uvnitř umělé sluje.“ „Ano.“ „Někdo přišel k mřížovým vratům a zamkl je, poté co jsem vešla dovnitř,“ řekla Ifigenie tiše. Marcus zmlkl. Pak se předklonil. „Vy jste skutečně viděla tu osobu?“ „ Bylo to opravdu tak. Měla na sobě plášť s kapucí, stejný jako mám já. Z její tváře jsem neviděla nic. Nejsem si dokonce ani jistá, zdali to byl muž.“ Ifigenie si sáhla do kapsy šedého pláště. „Ať to byl kdokoli, tohle zanechal v umělé jeskyni na zemi.“ Marcus si vzal dopis a rychle ho přečetl. „Vyhrůžka.“ „Ano. Zřejmě věděl, že nejsem teta Zoe.“ „Pak ten ničema ví příliš mnoho.“ Marcus znovu složil dopis. Vzhlédl a zamračil se, když ho napadla opožděná myšlenka. „Co jste udělala s penězi?“ Ifigenie vytřeštila oči. „Zármutku boží, nechala jsem je v umělé jeskyni.“ „Zatraceně.“ Marcus si stoupla otevřel kočárová dvířka. „Otoč, Dinksi. Ke hřbitovu! Rychle!“ Dinks pokrčil rameny. „Jo, mylorde.“ Ifigenie se zamračila. „Myslíte si, že se tam dostaneme včas, abychom viděli, jak vyděrač vybírá peníze?“ „Pochybuji. Ne, pokud budu mít takové štěstí jako dosud.“ Marcus vyskočil z kočáru v okamžiku, kdy se hřbitovní vrata objevila na dohled. Vběhl uličkou dovnitř mezi pomníky, rovnou k umělé sluji. Ifigenie mu byla v patách a plášť za ní vlál. Přišli pozdě. V několika minutách, jež zabraly odjezd od hřbitova, obrat a návrat, se někdo dokázal dostat do umělé sluje a odnést pět tisíc liber. Ifigenie zírala do mlhavého oparu, jenž zahaloval pomník paní Eatonové. „Musel dávat pozor,“ zašeptala. „A čekat. Celou tu dobu, kdy jsem byla uvnitř a téměř na něho přestala myslet, byl tady venku.“

„Domníval se, že vás někdo přijde zachránit,“ řekl Marcus tiše. „Ale jak to, ksakru, mohl vědět?“ Ifigenie si přitáhla plášť těsněji k tělu. „Máte pravdu, mylorde. Ať je to kdokoli, ví příliš mnoho. O nás všech.“

9 Marcus se naklonil ke krbové římse v Ifigeniině knihovně a rozvažovalo svých dalších krocích. „Začněme s náhrobním pomníkem. Místo bylo zřejmě vybráno po pečlivém zvážení. Mezi ním a vyděračem může být spojitost.“ „Snad.“ Ifigenie postavila šálek s čajem na talířek. „Nebo je vybral, protože bylo odlehlé, mělo svou atmosféru a muselo mimořádně nepříjemně působit na city kohokoli, kdo přinese peníze.“ Zachvěla se. „V tom posledním se nemýlil, ujišťuji vás.“ Amálie upřeně hleděla do krbu, který Marcus zapálil. „Ať je to kdokoli, těší ho nahánět lidem hrůzu. Nejprve vyhrožoval vraždou a nyní záhrobím. Ale jakou spojitost by mohl mít s celou věcí pomník paní Eatonové?“ „Nevím,“ připustil Marcus. „Ale jistě by mělo smysl trochu pátrat tímto směrem.“ „Souhlasím,“ řekla Ifigenie tiše. Marcus na ni pohlédl. Stále ještě velice přemýšlel o dopise, který někdo cestou podstrčil, aby ji dnes v noci vystrašil. Zatnul ruku položenou na krbové římse v pěst. Záměrně dusil plaménky hněvu, jež mu v krvi vzplály, a pokoušel se zaujmout racionálnější, objektivnější přístup k Ifigenii a k celé situaci. Ulevilo se mu, když viděl, že nejeví žádné nápadné příznaky onemocnění ze tří hodin strávených o samotě v umělé pohřební sluji. Neznal žádnou jinou ženu, která by prošla takovou zkouškou v tak dobré formě. Co se toho týče, neznal ani mnoho mužů, kteří by tím prošli v tak dobré mysli. Jeho takzvaná milenka měla velkou kuráž, pomyslel si.Nicméně kdyby nakonec dostal do rukou toho, kdo ji zamkl v umělé sluji, ať je to kdokoli, měl by velké potěšení z její pomsty. „Co chcete dělat dál?“ zeptala se Amálie. Marcus otázku podrobně zvažoval. „Náš tajemník, pan Manwaring, se na to může podívat,“ řekla Ifigenie.

Marcus si vybavil toho muže, jehož viděl odcházet z Ifigeniina domu den předtím. Usoudil, že Manwaring, se těší velmi neformálnímu přístupu do domácnosti. „Pověřím svého tajemníka, aby se tou záležitostí zabýval,“ řekla pak se zarazil, jak ho něco napadlo. „Čert to vem. To nebude možné. Přinejmenším ne okamžitě.“ „Oč jde?“ zeptala se Ifigenie. „Barclay je v tuhle chvíli mimo město za obchodní záležitostí.“ Marcus bubnoval prsty na krbovou římsu. Jen těžko mohl vysvětlovat, že Barclay byl v Devonu pátrat po Ifigeniině minulosti. „Ale nebude pryč dlouho. Bude se tím problémem zabývat, až se vrátí.“ „Jste si jist, že po nás nechcete, abychom požádaly pana Manwaringa, aby se tím zabýval?“ řekla Ifigenie. „On je skutečně velice dobrý v získávání podrobných informací, že ano, Amálie?“ „Ano,“ řekla Amálie. „Velmi dobrý.“ „Ne,“ řekl Marcus pevně. „Barclay to zařídí.“ Pohlédl z Ifigenie na Amálii a zase zpět. „Zaměstnáváte pana Manwaringa už dlouho?“ „Tři roky,“ řekla Ifigenie. „Je to skvělý tajemník. Proč se ptáte?“ Marcus pokrčil rameny. „Nemám žádný zvláštní důvod. Jen mi tak napadlo, že takový tajemník se toho dozví dost o osobním životě.“ Ifigenie se zakabonila. „Ujišťuji vás, že pan Manwaring je naprosto spolehlivý. Jistě ho nepodezíráte, že by byl zapletený do toho vyděračského obchodu?“ „Ne v tuhle chvíli. Pouze jsem myslel nahlas.“ Marcus se odmlčel. „Je možné, že když je u vás tak dlouho zaměstnaný, mohl se váš pan Manwaring o vaší tetě dozvědět dost, aby ji mohl vydírat?“ „Absolutně nikoli,” řekla Amálie s neočekávanou prudkostí. „Pan Manwaring je džentlmen, sire. Jeho charakteru nelze nic vytknout. Nikdy by nic takového neudělal“ „Amálie má pravdu.“ Ifigenie svraštila jemné obočí do zničujícího zamračení. „Pan Manwaring je charakterní, naprosto čestný muž.“ Marcus okamžitě pochopil, že by nemělo smysl vysvětlovat, že někteří muži mají čestnou fasádu, aby skryli nedostatek poctivosti.

„Dobrá, je to váš tajemník,“ řekl Marcus mírně. „Budu akceptovat váš názor.“ „Tak bych si to představovala,“ zamumlala Ifigenie. „V každém případě,“ pokračoval Marcus, když si to pečlivě promyslel, „dokonce i kdyby vydíral lady Guthrieovou, nechápu, jak by snad mohl znát nejdůvěrnější tajemství mé přítelkyně.“ „Jistěže ne.“ Ifigenie se náhle zasmála poněkud příliš sladce. „Mylorde, má toto nově objevené podezírání pana Manwaringa znamenat, že jste připraven podezírat z ničemností někoho jiného než mne?“ „Považuji za možné, že jste zinscenovala celou tu hru dnes v noci za speciálním účelem, který mne měl přinutit k uvěření, že jste nevinná - ale já si nemyslím, že to je pravděpodobné.“ Ifigenii přešel smích. „Mnohokrát vám děkuji, sire. Nenapadlo vás, mylorde, že bych celý ten řetěz událostí mohla vykládat takovým způsobem, aby vina padala na vás?“ To ho podráždilo. „Nebuďte směšná.“ „Co je na tom směšného?“ namítla. „Velice snadno byste mohl být vyděračem.“ Myslela to vážně. Marcus byl ohromen. Věděl velice dobře, že o něm během let kolovalo velké množství řečí. Fám stran jeho souboje a smrti Lyntona Spaldinga byly celé zástupy. Ale nikdo inu nikdy nevmetl takovou spekulaci do očí. Nikdo si netroufl. „Jste bud velice pošetilá, nebo troufalá, Ifigenie. V každém případě zacházíte příliš daleko.“ „Anebo ne dost daleko,“ odsekla nezdolně. Amálie na ni upřela znepokojený pohled. „Skutečně, Ifigenie, myslím si, že se takto nikam nedostaneme.“ „Naopak.“ Ifigenie upírala na Marka příkrý pohled. „Chci to ukázat názorně. Zvažme fakta. Bylo nám řečeno, že jste mimořádně inteligentní. Jste jistě dost chytrý, abyste se během let dozvěděl všechna tajemství.“ „Dost, Ifigenie,“ varoval ji mírně.

Počínala si, jako by ho neslyšela. „Mohl jste poslat vyděračské dopisy. Mohl byste dokonce být tou osobou v plášti, která mě dnes v noci zamkla uvnitř umělé sluje.“ Marcus chladně zuřil. „To je zatracená urážka, madam.“ „Vy jste mě stejně nesnesitelně urazil v průběhu několika minulých dnů.“ „Vaše kroky byly od začátku podezřelé. Tím, že jste se stavěla Londýnu na odiv jako moje milenka. Tím, že jste se ukrývala v pracovnách džentlmenů, abyste si prohlédla obsah jejich pracovních stolů. Tím, že jste si prohlédla Lartmorův výstavní sál. Tím, že jste uháněla o půlnoci na hřbitov s pěti tisíci librami, jež zmizely.“ „Prosím,“ zašeptala Amálie. „To nic nevyřeší.“ „Ach, vyřeší,“ řekla Ifigenie. „To prokáže jeho lordstvu, že jeho kroky mohou být nazírány v každém ohledu se stejným podezřením jako moje.“ Marcus se zamračil. „K čertu, já nejsem vyděrač.“ „Nikdy jsem si nemyslela, že byste jím byl,“ řekla Ifigenie bezstarostně. „Pouze jsem předvedla názornou ukázku.“ Marcus pomalu ustoupil od krbové římsy. Přešel pokoj k místu, kde na řeckém sofa seděla Ifigenie, a zastavil se přímo před ní, „Za názorné ukázky, jako je ta vaše, muži umírali.“ „Snad, ale nevěřím, že, zemřeli vaší rukou, sire. Jste příliš inteligentní na to, abyste někoho vyzýval na souboj kvůli tak bezvýznamné záležitosti.“ „Vy si myslíte, že mužská čest je bezvýznamná záležitost?“ „Ovšemže ne. Ale ani ženská čest. Člověk však nemůže prokázat svoji čest v souboji, že ano? Pravda se neprokazuje tak, že v někom jiném uvízne kulka.“ Marcus se k ní sklonil s jednou rukou na područce sofa a druhou opřenou o zakřivené opěradlo. Polapil ji v rohu. „Avšak kdyby se to stalo, dobře zarytá kulka má na pomluvy pozoruhodně tišící účinek.” Pochybuji o tom. To je pouze zažene do podzemí. Ale kdo dá na pomluvy, co by se za nehet vešlo? Oba si dopřáváme toho luxusu, že jsme ve skutečnosti k pomluvám imunní, že ano, mylorde?“

„Všechno má své meze, Ifigenie., a vy jste se přiblížila k mezím mé shovívavosti. Milenka jen podle jména si nemůže dovolit zajít příliš daleko.“ „Jak byste to mohl vědět, sire? Už jste připustil, že jste ještě nikdy neměl milenku jen naoko.“ Amálie zvedla ruku. „Myslím si, že by bylo docela rozumné skončit s tím nesmyslem, než váš spor začne být ještě absurdnější.“ Marcus na ni pohlédl. „Máte úplnou pravdu, slečno Farleyová. Děkuji vám za to, že jste do této situace vnesla zmínku o rozumu.“ „Rádo se stalo.“ Marcus se narovnal a začal přecházet křížem krážem po místnosti. „Nyní se vraťme k důležitějším záležitostem. Napadla mě jiná zajímavá možnost.“ Ifigenie si sedla dopředu a načechrala si sukně jako malá kočka, jež si rovná srst poté, co byla hrubě vyrušena. „Oč jde, sire?“ “Přemýšlel jsem o výroku, jenž odstartoval naši hádku.“ „O své poznámce, že tajemník často bývá v situaci, kdy získává množství soukromých informací?“ Ifigenie na něj upřela zvědavý pohled. „Cos tím?“ „Zdá se mi, že takoví muži nejsou osamoceni se svým přístupem k mimořádně osobním informacím. Jsou ještě další lidé, kteří pracují v mnoha nejlepších rodinách a mají možnost seznámit se s věcmi, jež jsou velice soukromé.“ Amálie ho soustředěně pozorovala. „Máte na mysli sloužící? Nevěřím tomu, že tohle vydírání je prací sloužícího.“ „Souhlasím,“ řekla Ifigenie rychle. „Ať je za tím kdokoli, cítí se ve společnosti jako doma. Nezapomeňte, že mu byly známy vaše osobní plány stran měsíčního pobytu na venkově, sire.“ „A ta záležitost s fénixem na pečeti naznačuje jistou obeznámenost s tematikou starověku,“ dodala Amálie. „Nějaký sluha by byl takových asociací jen těžko schopen.“ „Dopisy jsou psány jemnou, dobře trénovanou rukou,“ přidala Ifigenie. „Všichni jsme se na začátku shodli na tom, že dopisy jsou psané pěkným rukopisem a jejich jazyk prozrazuje vzděláni.“ Marcus na ni pohlédl. „Guvernantka nebo společnice by takové předpoklady měla.“

Ifigenie i Amálie na něho zíraly s poděšeným výrazem. „Proboha,“ zašeptala Amálie. „Má pravdu, Ifigenie. Guvernantky a společnice zaujímají místo kdesi mezi obydlím pro sloužící a přijímacím pokojem. Jsou rovněž vzdělané jako jejich zaměstnavatelé, nicméně v mnoha domácnostech zůstávají nepovšimnuty jako sloužící.“ Ifigenie rozvíjela možnosti dál. „A zatímco nechodí na plesy a večírky, guvernantka nebo společnice má přístup k nejintimnějším detailům ze životů svých zaměstnavatelů. Mohou slyšet a vidět mnoho věcí.“ Marcus se zamračil. „Moje hypotéza znamená, že hledáme ženu, která by mohla znát nejintimnější tajemství nejméně dvou domácností.“ „Někoho, kdo pracoval jeden čas v domě tety Zoe a potom v domácnosti vaší přítelkyně.“ Ifigenie se podívala na Marka. „Jak staré je tajemství vaší přítelkyně, mylorde?“ Marcus zaváhal a přemýšlel, kolik může prozradit, aniž by se zpronevěřil Hanině důvěře. „Události, pro něž, je vydírána, se přihodily před sedmi lety. Jestli si dobře vzpomínám, zmínila jste se, že tajemství vaší tety je datováno dobou před osmnácti lety.“ „Ano.“ Ifigenie odtáhla ruku z kroucené područky sofa. „To je zajímavá teorie, mylorde, ale pochybuji, že objevíme, že stejná žena pracovala v obou domácnostech.“ „Přesto se však vyplatí to prozkoumat,“ řekl Marcus. „Moje hypotéza zní mnohem lépe než ta vaše. Ta záležitost s prohledáváním pracovních stolů džentlmenů při hledání černého vosku a pečetě mi nikdy nedávala valného smyslu.“ Ifigenie se do něho zabodla pohledem. „Nesouhlasím, sire. Moje teorie je nekonečně racionálnější a logičtější než vaše. A na rozdíl od vaší má podpůrné důkazy. Konstatovali jsme, že existuje pár mužů, kteří jsou spojeni s oběma okruhy – vaším i guthrieovským. Vaše teorie je čistou domněnkou.“ „Nemusí být prokázána,“ řekl Marcus, „ale je mnohem víc nadějná než ta vaše.“ „To není pravda. Mimoto bych ráda poukázala –“

Amálie zvedla ruce, aby si zjednala ticho. „Mohu ještě jednou požádat, abychom se vyhnuli tomuto neužitečnému handrkování? Nepřináší nám nic dobrého.“ Marcus se chladně usmál. „Slečno Farleyová, vy jste hlasem zdravého rozumu. Ifigenie dnes večer nepřemýšlí moc jasně. Dalo se to jen očekávat s ohledem na to, čím prošla.“ „To mě zlobí,“ řekla Ifigenie. „Moje myšlení je každým coulem právě tak jasné jako vaše vlastní, Mastersi.“ „Musíte připustit, žena, že odborné kvalifikace se poněkud liší,“ řekl Marcus zdvořile. „Vaše je na poli starověkých památek, tedy předmětu velice vzdáleného od toho, čím se zde zabýváme. Moje zájmy, na druhé straně, měly vždycky vědeckou a technickou povahu. Při sledování těchto zájmů jsem měl zjevně více příležitostí rozvíjet rozumové a logické schopnosti než vy.“ Ifigenie vyskočila ze sofa. „Jak arogantní, povýšené a troufalé to jsou řeči.“ „Prosím,“ požádala naléhavě Amálie. „Jestli vy dva nepřestanete s tímhle idiotským hádáním, nikdy se nikam nedostaneme.“ „Nemohu než souhlasit,“ řekl Marcus klidně. „Budeme pokračovat logickým způsobem. Jak už jsem řekl, Barclay provede šetření stran majitele oné umělé náhrobní jeskyně na hřbitově v Reedingu, jakmile se vrátí do města. Mezitím se zeptáte své tety, zdali před několika lety nezaměstnávala společnici, která by mohla být podezřelá, že tušila její tajemství. Položím své přítelkyni stejnou otázku.“ „Hmm,“ zabručela Ifigenie. Marcus ignoroval její upřený výhružný pohled. „Uvidíme, co se dozvíme z tohoto směru pátrání. Mezitím, myslím, bude nejlépe, když se na několik dnů odstěhujete z Londýna, madam.“ „Určitě ne.“ Ifigenii to pobouřilo. „Proč bych měla opouštět Londýn? Mám tu hodně co na práci.“ Marcus potřásl hlavou. „Vyděrač je zřejmě čím dál nebezpečnější. Jeho činy dnes v noci svědčí o tom, že není daleko od toho, aby vám ublížil.“ „Neublížil mi. Pouze mě trochu vyděsil.“

„Jeho lordstvo má pravdu.“ Amálie si stiskla ruce mezi kolena. „V dopise říká docela jasně, že tvoje uvěznění v umělé sluji je varováním, Ifigenie. Kdoví co udělá příště?“ „Přesně,“ řekl Marcus. „Myslím, že bude nejlepší nespustit Ifigenii z očí, dokud Barclay nebude mít příležitost učinit nějaká pátrání.“ „Nesmysl,“ řekla Ifigenie. Amálie ji ignorovala. Soustředěně hleděla na Marka. „A právě, jak to hodláte udělat, mylorde?“ Marcus si v hlavě promítl velice krátký seznam možností. „Myslím, že by se Ifigenie mohla na nějakou dobu vrátit do svého domu na venkově.“ „Absolutně ne,“ řekla Ifigenie velice hlasitě. „Naprosto nemožné. Domů nepojedu, a to je definitivní.“ Marcus si o její vehemenci v této věci myslel svoje. Mohlo by být zajímavé vědět, co Barclay zjistí v Devonu. „Pak tedy navrhuji, abychom přijali pozvání lady Pettigrewové a strávili tento týden několik dní v jejím domě na venkově v Hampshiru.“ Ifigenie to zvažovala. „To by mi umožnilo pátrat v Pettigrewově knihovně.“ Marcus potlačil kletbu. „Já se o to postarám. Vy přezkoumáte chrám bohyně Vesty lady Pettigrewové, jak jste slíbila.“ „Jste si jist, že budete umět náležitě hledat v knihovně nějakého muže?“ zeptala se Ifigenie pochybovačně. „Myslím si, že ten úkol zvládnu. Pozoroval jsem vaše pátrání v Lartmorově knihovně, nebo snad ne? Jak bych mohl pochybit, poté co jsem mohl sledovat takového experta, jako jste vy?“ Ifigenie nešpulila rty. „Dobrá, mylorde. Odjedeme do Hampshiru jak jsme naplánovali.“ Marcus si vydechl s pocitem ulehčení. Přinejmenším bude Ifigenie pod jeho pečlivým dohledem v bezpečí, zatímco budou v Hampshiru. Po čase se vrátí do Londýna a mezitím přijede Barclay. Marcus měl v úmyslu ho poslat, aby prozkoumal vlastnictví pomníku paní Eatonové tak brzo, jak jen to bude možné.

Něco mu říkalo, že mezi umělou náhrobní jeskyní a vyděračem je spojitost. Téměř to cítil. Měl v úmyslu zkoumat ten problém tak dlouho, dokud nenajde odpovědi, které hledal. Vyděrač se stal víc než mrzutostí. Dnes v noci zašel příliš daleko. Vyhrožoval Ifigenii. Marcus nemohl přestat, dokud ho nechytí. O tři dny později Marcus prohlížel jednu z polic v Pettigrewově knihovně a s dychtivým zájmem si prohlížel tituly. „Cicero, Vergilius, Newton. Filozofická pojednání Královské společnosti. Oceňuji vaši vynikající a mimořádně rozmanitou sbírku, Pettigrewe. Netušil jsem, že se zajímáte o tolik různých oborů.“ Pettigrew, zarputilý muž, jehož melancholická, uzavřená povaha byla přesným opakem jeho ženy, se zamračil ještě divočeji než obvykle. „Muž má kromě novin číst ještě něco, pokud nechce, aby jeho rozum shnil.“ „Hezky řečeno.“ Marcus sundal poslední svazek Filozofických. pojednání a prolistoval je až k obsahu. „Půjčil byste mi je?“ „Poslužte si.“ Pettigrew nalil klaret do sklenice. „Vadilo by vám, kdybych se vás zeptal, jak dlouho u nás zůstanete, sire?“ Marcus předstíral, že ignoruje Pettigrewův nedostatek pohostinnosti. Ihned po včerejším příjezdu bylo evidentní, že pozvaná společnost je výhradně nápadem lady Pettigrewové. Její nespolečenský manžel neměl zájem o to, aby bavil návštěvníky. „Myslím, že zde budeme jen několik dní, o nic déle. Vaše manželka si vyžádala názor paní Brightové na váš chrám bohyně Vesty. Mé přítelkyni to bezpochyby zabere nějaký čas, než provede všechna měření a srovná je s původní ruinou, kterou viděla v Itálii.“ „Skvěle dobrý chrám bohyně Vesty.“ Pettigrew si prolil klaret hrdlem. „Nechápu, nač potřebujeme názor paní Brightové.“ Upřel na Marka rychlý postranní pohled. „Bez urážky, sire. Pochopil jsem, že je vaší velmi blízkou přítelkyní.“ „Ano, to je.“ Marcus si povrchné, prohlédl obsah výtisku Filozofických pojednání. Svazek byl víc než rok starý. Všiml si článku o astronomických pozorováních, jež zaujala jeho pozornost.

Samozřejmě že četl toto vydání Pojednání před pár měsíci, když dostal svůj vlastní výtisk. Vždycky pročetl poslední vydání novin Společnosti, jakmile vyšly. Ale před devíti měsíci si noviny zabývající se astronomií prohlédl jen zběžně. Tehdy omezil své výzkumy na vlastnosti světla a reflexivních povrchů, ještě se nezajímalo hvězdy. „Znáte ji dlouho?“ „Koho? Paní Brightovou?“ Marcus vzhlédl. „Náhodou ji neznám ani zdaleka dost dlouho.“ „Chápu. Dosti neobvyklá žena.“ „Ano. Velmi. Oba jsme zjistili, že máme mnoho společného.“ Pettigrew zmateně svraštil čelo. „Vy se zajímáte o starožitnosti a tak?“ „Nyní ano.“ Marcus zavřel Pojednání. „Můj komorník mi z nějakého nejapného důvodu zapomněl zabalit psací náčiní. Byl by to ode mne přílišný požadavek, kdybych vás požádal, abyste mi půjčil nějaký papír? Musím napsat pár dopisů.“ „Co? Ach ne. Vůbec ne.“ Pettigrew mávl rukou nad svým rozházeným psacím stolem. „Poslužte si.“ „Budu potřebovat vypůjčit si také vaše pečetidlo. Doufám, že nebudete mít námitek?“ „Je tamhle vedle globusu.“ „Jste velice láskav.“ „Můžete právě tak použít můj psací stůl, abyste si mohl napsat své zatracené dopisy.“ Z Pettigrewa se vydral mrzutý povzdech. „Bůh ví, že nebudu mít mnoho příležitostí jej použít, když jsou v domě takové davy. Nevím, proč tady musí moje žena mít v průběhu společenské sezony takové množství lidí z Londýna na návštěvě. Říkal jsem jí, že pokud chce žít společenským životem, může to klidně dělat v našem domě ve městě.“ „Je oprávněně hrdá na tento dům. Ne každá usedlost se může pyšnit chrámem bohyně Vesty.“ „Byl by rozdíl, kdyby se člověk mohl pyšnit několika pannami, aby s ním šly,“ řekl Pettigrew. „Ale dnes jsou tak vzácné jako jednorožci a fénixové, že ano?“

Marcus pozoroval vlnící se trávník za oknem knihovny. „Fénixové?“ „Víte, mytologický pták, který se obrozuje ze svého vlastního popela.“ „Ztratil jsem zájem o mytologická stvoření ve stejnou dobu, kdy jsem ztratil zájem o panny.“ „Jaký je to roztomilý večírek.“ Ifigenie upřeně hleděla na noční nebe. Vytáhla Marka ven na terasu pod záminkou obdivování pokojného letního večera, než půjdou spát. Ve skutečnosti měla v úmyslu se ho zeptat, co se odpoledne dozvěděl v Pettigrewově knihovně. Celý den dychtila po rozhovoru s ním o samotě, ale neměli k tomu příležitost. Nyní když ho měla venku pod hvězdami pro sebe, nepospíchala s vyptáváním na jeho objevy. Uvědomila si, že všechno, co opravdu toužila dělat, bylo sdílet s ním několik tichých, důvěrných chvil. Byla skoro půlnoc. Po večeři s hostinou a kartami směřovala většina Pettigrewových hostů po schodech nahoru do ložnic. Ačkoli ve městě byl vrchol sezony, tady na venkově se žádný nekonečný kruh plesů a večírků, kde se každý snaží držet krok až do svítání, nekonal. Strávit pár dní na venkově bylo považováno za dobrou metodu, jak se znovu posílit pro hektické tempo života ve městě. Příjemný, mírný vánek rozčeřil listí nedalekých stromů. Vůně květů se roznesla vzduchem. Ifigenie se zhluboka nadechla a vychutnávala vůni noci. „Určitě je jasné nebe.“ Marcus se naklonil přes zdobenou balustrádu. Pohled měl upřený do nebes. „Dal bych nevím co za to, abych mohl být ve svém domě v Yorkshiru.“ „Proč byste si přál být v Yorkshiru?“ „Protože tam mám nový dalekohled.“ „Dalekohled? Vy se zajímáte o astronomii?“ „Ano.“

Ifigenii objevy přitahovaly. Bez ohledu na to, kolik toho zjistila o tomto muži, se zdálo, že tady vždycky budou neznámé hlubiny, které čekají na objevení. „Nemám o tom ponětí, mylorde.“ Mírné se ušklíbl. „Myslíte si, že jste o mně zjistila všechno, co se dalo, když jste studovala roli mé milenky?“ „Ne, ovšemže ne.“ Cítila, jak jí začíná být horko. „Ale myslela jsem si, že jsem vaši minulosti současné zájmy prozkoumala dost důkladně.“ „Neznepokojujte se.“ Marcus se stále zajímal o nebe. „To bylo jen malé opomenutí. Bezpochyby jste přehlédla můj zájem o astronomii, protože je dosti nový. Přivedly mě k němu mé studie vlastností světla a zrcadel.“ Ifigenie odsunula otázky o Pettigrewově pečetidlu a pečeti pro tuto chvíli stranou. Mnohem víc byla zvědavá na to, co se dozví nového o muži, kterého milovala. „Jak vás přivedly k astronomii?“ „Velice snadno.“ Marcus na ni krátce pohlédl, než vrátil svou pozornost k nebi. „Když někdo studuje hvězdy, v podstatě studuje světlo. Zrcadlo se používá k soustředění světla takovým způsobem, že lze pozorovat oblohu do velké hloubky.“ „Máte na mysli ten druh zrcadel, která jsou používána v dalekohledech.“ „Ano. Zrcadla mohou být použita také tím způsobem, že koncentrují světlo samo o sobě tak, aby se dalo pozorovat. Právě jsem se zabýval takovýmto projektem.“ Věnoval jí zvláštně nerozhodný, postranní pohled. „Navrhl jsem malý přístroj, který mi dovoluje studovat světla“ „Jak to pracuje?“ „Využívá to prizmatu a malého dalekohledu –“ Zarazil se s kajícným výrazem. „Odpusťte mi. Předpokládám, že jako badatelka v oboru starověku musíte takové téma považovat za nudné.“ „Ale ne, ani v nejmenším,” ujistila ho. „Čirou náhodou se ve starověku studiem nebes dost zabývali. Vskutku mnoho hvězda planet je pojmenováno po hrdinech a hrdinkách starověku.“ „Opravdu.“ „Řekněte mi, co doufáte objevit při výzkumu hvězdného svitu?“

„ Nejsem si jist.“ Marcus pokrčil rameny. „Ale něco, co napsal pan William Herschel před pár lety, mě velice zaujalo.“ „Co to je?“ Marcus ji vzal za ruku a zavedl k širokým, kamenným schodům, jež vedly do zahrady. „Poukázal na to, že v určitém smyslu, když se díváme na hvězdy, díváme se do minulosti.“ „Nerozumím.“ „Podlé nejnovějších výpočtů trvá světlu hvězd tisíce let, než k nám dospěje.“ „Ano, ovšem. Chápu, co máte na mysli. Světlo, které vidíme, muselo být prvotně vyzářeno celou věčnost předtím,“ zašeptala Ifigenie. „Nikdy jsem na to nemyslela tímto způsobem. Jak fascinující představa.“ „Připadá mi to také tak.“ Marcus se na ni usmál. „Ale zjistil jsem, že jen pár lidí s výjimkou malé skupiny, která se o takové záležitosti zajímá, má zájem věnovat pozornost podrobnému rozhovoru na toto téma.“ „Rozumím.“ Ifigenii se líbilo, jak sevřel svou velkou ruku kolem jejích malých prstů. Cítila, jako by byli dnes večer s Markem spojem jak duševně, tak i fyzicky. Bylo dobré vědět, že už ji dá] nepodezírá z vyděračství. „Často jsem se obviňovala, že se nudím.“ „Zdá se mi obtížné tomu uvěřit. „Ach, ale je to pravda. Obávám se, že jsem byla nucena až do loňského roku vést velice tichý život.“ „Předpokládám, že kvůli věku a churavosti svého manžela.“ „Och, ano. Pan Bright nikam příliš nevycházel. „A proto jste nevycházela ani vy.“ „Ano.“ „Řekněte mi něco, Ifigenie,“ řekl Marcus velice měkce. „Byla jste svému manželovi věrná?“ Ifigenie si vzdychla a zaškobrtla o malý kámen skrytý v trávě. „Jak absurdní otázka, mylorde.“ Uklidňoval ji. „Co je na tom divného? Jste ve společnosti dost dlouho, abyste věděla, že věrné manželky se vyskytují jen zřídka.“ „Z toho, co jsem vypozorovala, tak počet nevěrných manželek je předstižen počtem nevěrných manželů,“ odsekla Ifigenie.

„Myslím, že to je pravda.“ Tím, že získala bod a hladce změnila téma v průběhu rozhovoru, začala být Ifigenie odvážnější. „A vy jste byl věrný manžel, mylorde?“ Marcus na okamžik ztichl. „Mám zásadu, která stanovuje nemluvit o minulosti. A ze všeho nejméně mluvím o svém manželství.“ To odmítnutí Ifigenii zchladilo. „Ano, ovšem. Jak bych jen mohla zapomenout na vaše proslulé zásady? Řekněte mi, těší vás život podle takových zásad, sire?“ „Fungují mi dobře.“ „Život je krátký,“ zašeptala Ifigenie. „Řekla bych, že příliš mnoho zásad může způsobit, že se člověku začne jeho existence jevit jako nudná a omezená.“ „Podle mě chrání soukromí.“ „Ale člověk přijde o tolik životního vzruchu, když začne žít podle příliš striktních společenských pravidel,“ protestovala Ifigenie. „Nežiji podle společenských pravidel, Ifigenie. Žiji podle svých vlastních.“ Zatoulali se do hustěji zarostlé části rozsáhlé zahrady. Světla velkého domu byla nyní daleko za nimi. Když se Ifigenie letmo ohlédla přes rameno, zjistila, že už dokonce ani není vidět majestátní dům. V cestě stála skupinka stromů. Noc byla osvětlená jen svitem hvězda září měsíce, který byl téměř v úplňku. „Je to, jako bychom byli sami na světě,“ řekla Ifigenie. „Velice příjemný pocit.“ Marcus pohlédl na velkou budovu rýsující se v nedalekém lesíku. „Copak to tam je?“ Ifigenie spatřila vysoké, elegantní sloupy chrámu bohyně Vesty. „To je ta ruina. Odpoledne jsem dokončila její měření, zatímco jste byl v Pettigrewově knihovně. Mimochodem, objevil jste tam něco zajímavého?“ „Ne. Pettigrew používá červený vosk. Na jeho pečetidle nebylo po černém vosku ani stopy a na pečeti je znak jelena.“ „Jak neuspokojivé. Prohledal jste jeho psací stůl s dostatečnou péčí?“

„Ano, prohledal. Věřte mi. Pettigrew není vyděrač.“ Marcus změnil směr, aby prošel kolem kruhové stavby. „Považujete tento chrám bohyně Vesty za dobrou kopii originálu v Tivoli?“ Ifigenie si lehce povzdychla z lítosti nad novinkou, že Pettigrew byl vyškrtnut ze seznamu podezřelých. Pohlédla na půvabnou, vzdušnou památku. Měsíční světlo propadávalo dolů otevřenou střechou a propůjčovalo trosce kouzelnou, mystickou tvář, která nebyla za denního světla patrná. „Není to špatné, skutečně,“ řekla uvážlivě. „Vyjadřuje lehkost pocitu, se kterým se člověk setkává u originálu. Všimněte si jemných proporcí sloupů. Kruh, do kterého jsou postaveny, je co do měr zcela přesný.“ „Skutečně.“ Ifigenie zjistila, že se Marcus dívá na ni, nikoli na chrám. Jeho oči v šeru zářily. Cosi v jeho hlubokém, tichém hlase změnilo její nitro v teplý pudink. Nabrala dech a pokusila se hovořit přiměřeně nenuceně a učeně. „Člověk si téměř dokáže představit panny vestálky pečující o svatý plamen v takovém klasickém prostředí.“ „Vaše představivost je o hodně svěžejší než moje.“ Marcus ji vedl mezi dvěma vysokými kamennými sloupy. Zastavil ji uprostřed kulatého podlaží a rozhlížel se s pobaveným zájmem kolem sebe. „Nevypadá to, že bych tu vyčaroval nějaké panny, nicméně prostředí pokládám za inspirující.“ Ifigenie cítila, jak jí vysychá v ústech. „Opravdu?“ „Ano.“ Uchopil její obličej do silných dlaní. „Jméno lady Starlightová vám sedí, Ifigenie. Byla jste zrozena, abyste se procházela ve svitu hvězd.“ Zachvěla se. Byla jsem zrozena, abych tě milovala, po myslela si. Prostoupila ji neustále se vracející sklíčenost. Velice pravděpodobně by nebyla schopna mu taková slova říkat nahlas, protože by je nechtěl slyšet. „Bavilo vás hrát si na mou milenku, Ifigenie?“ „Ach ano. Ohromně. Kdekdo mě má coby vaši milenku za absolutně fascinující. Ve skutečnosti mi bude trochu líto, až to všechno bude pryč.“

„Opravdu?“ „Dobrá, ne zcela,“ přiznala. „Problém je v tom, že je velká otrava být po celou dobu ohniskem tolika pohledů. Ale musím přiznat, že je v tom kus velkého dobrodružství. Téměř stejně vzrušující jako moje nedávná cesta do Itálie.“ Marcus pozvedl obočí. „Téměř stejně vzrušující? Jsem zničen, když slyším, že být mou milenkou není stejně vzrušující jako vaše památky.“ Ifigenii vyděsilo zjištění, že ho mohla urazit. „Neměla jsem v úmyslu vás urazit, mylorde. Ve skutečnosti mi připadá role vaší milenky jako nesmírně zajímavá.“ „Ale ne stejně zajímavá jako, řekněme, prohlídka trosek v Pompejích?“ „Dobrá, Pompeje jsou přece Pompeje, mylorde,“ hubovala ho mírně. „Pár věcí na celé zemi se s tím dá srovnat.“ „Ne, pravděpodobně ne. Ale dovolte mi, abych se pokusil přispět dodatečným vzrušením k vašemu nynějšímu dobrodružství.“ Přitiskl svá ústa na její. Ifigenie nevěděla, zdali to bylo měsíční světlo nebo teplo Markova těla, co jí tak rozpálilo smysly.

10 To bylo to pravé místo, v pravý čas a se správným mužem. Ifigenie se z tohoto zjištění přímo propadala v nádherném úžasu. Připadalo jí, jako kdyby se všechno, co dělala od té doby, kdy si vloni strhla pouta tichého života psance v Deepfordu, konalo ve znamení příprav na tento okamžik. Byla volná. Osvobozená od svých závazků k sestře, osvobozená od dusných pravidel malé vesnice, osvobozená od slídivých, všetečných očí odsuzujících sousedů. V průběhu uplynulého roku se stala sama sebou. Nyní byla skutečně svobodná natolik, aby se poprvé v životě zamilovala. Musí se zmocnit okamžiku, pomyslela si. S následky si bude dělat starosti později. Toto bylo to ze všech největší dobrodružství, o něž se už začínala bát, že je nikdy nezažije. Stoupla si na špičky a ovinula ruce Markovi kolem krku. Zachvěl se. Zhluboka zasténal a vystupňoval polibek. Divoce ji sevřel, zatímco poznával její ústa. Ifigenie tiše vydechla a naklonila se blíž, smysly vzrušené jeho vroucností a silou. „Má sladká lady Starlightová.“ Marcus sklouzl velkou rukou pomalu dolů po Ifigeniině hrdle. Uvolnil jemný, bílý šál na stranu a odhalil nahá ramena. „Vy nevíte, jak jsem toužil znova se vás dotýkat.“ „Ano. Prosím, dotýkejte se mě. Prosím, Marku.“ Ifigenie otočila hlavu, aby mu políbila ruku. Cítila, jak jí jemná, kašmírová šála spadla z ramen a sklouzla do louže vedle nohy. Byla omámená jeho dotyky a svitem měsíce. Všechno jí připadalo nereálné, a přesto si nikdy pronikavěji neuvědomovala své smysly. Jemně šátral prsty a hledal sponky na jejích šatech. Trochu ji šokovalo, když Marcus nalezl tkanice, rozvázal je a pomalu, s ostychem jí svlékal korzet. Z nahých prsou jí zavanula jemná vůně. Zabořila mu obličej do nákrčníku.

„Krásné.“ Marcus jí položil dlaň na bradavky. „Tak krásné.“ Ifigenie pociťovala, jak se jí dmou prsa a jak je má, díky jeho teplé ruce, čím dál tím citlivější. Zachvěla se, když si uvědomila, že ačkoli se jí dotýkal se stejně omamnou důvěrností jako onu noc v Lartmorově výstavním sále, ve skutečnosti ji nikdy neviděl nahou. Do této noci ji žádný muž nikdy neviděl nahou. Měla by se stydět, pomyslela si Ifigenie. Ale smyslný obdiv v Markově hlase na ni měl opačný účinek. Pociťovala nádherné a neodolatelné vjemy. Naléhavá potřeba také ho laskat, jako on laskal ji, odplavila jakékoli váhání. Vztáhla ruku a začala mu třesoucími se prsty rozvazovat nákrčník. „Ano,“ zašeptal Marcus. Za okamžik už dlouhý nákrčník visel rozvázaný. Ifigenie na něho pohlédla. Přísné linie obličeje se mu rýsovaly v šeru měsíčního svitu. Měl nádherné oči. Ústa měl malinko zkřivená v lehkém úsměvu neklamně smyslné touhy. „Marku?“ Nevěděla, jak mu položit nedokončenou otázku. Pouze věděla, že chce víc než pouhý polibek zrovna tady, v měsíčním svitu. „Proč ne?“ řekl, jako kdyby jí četl myšlenky. Hladil ji palcem pomalu po bradě. „Myslel jsem si, že počkáme, až se vrátíme do soukromí tvé ložnice, ale některé věci nelze odkládat.“ Sklonil hlavu a políbil ji na ramena. Zachvěla se mu v náručí a vsunula mu ruku pod košili. Ostýchavě mu položila dlaně na silné, hladké svaly na hrudi. „Působíte úžasně skvěle, mylorde,“ vydechla, naplněna respektem. „Naprosto skvostně. Připomínáte mi sochu Herkula, jehož jsem jednou viděla v Benátkách.“ Markův tlumený smích se proměnil v zasténání. „Dejte si pozor, já nejsem socha, madam, ačkoli moje jistá partie je v tuhle chvíli určitě tvrdá jako kámen.“ „Jsem si tím jistá,“ zašeptala. Cítila, jak se k ní tiskne oblinou svého mužství. To ji zároveň zaujalo i vylekalo. Neochotně ji pustil, aby si svlékl kabát. Roztáhl jej na podlahu ruiny. Ifigenie na to pohlédla a pak zvedla zrak, aby se setkal s

Markovýma lesknoucíma se očima. Věděla, aniž by to bylo vyřčeno, že se chystá položit ji dolů na kabát a pomilovat se s ní. Všechna velká kosmická mysteria byla před objasněním. Věděla, že chce.-li ho zastavit, aby nepokračoval, musí hned promluvit. Usmála se na Marka a neřekla vůbec nic. Marcus vypadal, jako by ho svým úsměvem na okamžik fascinovala. Chvíli se ani nepohnul. Pak ji s chraplavým výkřikem chytil za ruce a položil na kabát. Lehl si na ni a Ifigenie ho objala. Přitáhla ho k sobě a pevně ho držela, jako kdyby to mělo být navždy. „Ifigenie.„ Marcus se jí už nedotýkal rozvážně ani zdrženlivě. Zasypal ji drsnými, naléhavými polibky na prsa. Silné dlaně se mu třásly, když ji hladil po těle. Když jí strkal ruce pod sukně, stiskl jí bradavku mezi zuby a jemně skousl. Jakmile pocítila jeho prsty na vnitřní straně stehen, zalil ji vzrušující pocit předtuchy. Chtěl se jí dotýkat stejným způsobem jako v Lartmorově výstavním sále. Nemohla se dočkat, až ji zaplaví fascinující pocity. „Jste připravena, viďte?“ Marcus působil dojmem, jako by běželo závod. „Měníte se mi v tekutý měsíční svit, když se vás takhle dotýkám.“ „Ach.“„ Ifigenie zavřela oči. Nohama mu pevně obemkla ruku. Marcus ji jemně laskal a pronikal dovnitř natolik, aby se chvěla nedočkavostí. „Marku. Ach, můj Bože, Marku.“ Chtěla od něho víc.Musela mít víc. Nevěděla však, jak má popsat, co chce. Místo toho zdvihla boky a vzepjala se. „Žhavější než samo slunce.“ Marcus ji jemně otevřel. Ifigenie vykřikla. Zaťala inu prsty přes košili do svalů na ramenech. Matně si uvědomovala, že vytahuje ruku, kterou měl mezi jejími stehny. Zjistila, že šátrá po sponě od svých kalhot. Věděla, co mělo následovat. Přece viděla sochy v Lartmorově sále. Ifigenie se na to pokoušela připravit. Problém byl v tom, že dost dobře nevěděla, co by měla očekávat. „Polibte mé,“ nařídil jí Marcus s ústy blízko jejích.

„Ach ano. Ano, ovšem.“ Dychtivě se ho držela. Tato část byla snadná. Věděla přesně, jak ho má líbat, jak pevně ho držet. „Můj Bože,“ zamumlal jí Marcus u úst. „Vyrazila jste mi dech.“ Cítila, jak ji hladí mezi nohama, a pak cítila nějakou věc, jež byla delší než jeho prst, která do ní začala vnikat. Mohla říct rovnou, že se tam nikdy nevejde. „Marku, obávám se, že je tu něco nepatřičného.“ „Vy jste tak úžasně těsná,“ ozval se přidušeně. „Sire, připadáte mi být poněkud větší než sochy v Lartmorově sále,“ řekla Ifigenie naléhavě. „Teď není čas na to, abyste se mě snažila rozesmát.“ Marcus se nepatrně odtáhl. Ifigenie se začala nadechovat k povzdechu ulehčení. Ale bez jakéhokoli varování se přizpůsobil její měkké brance a znovu se do ní vsunul jedním dlouhým mocným pohybem. „Marku“ Ohromena leknutím otevřela Ifigenie oči dokořán. Zůstala nehybně ležet. Nemohla ani dýchat. Ale její reakce nebyla ničím ve srovnání s Markovou. Zasunutý až po jílec, doslova strnul. „Sakra. Sakra, zatraceně.“ V chrámu bohyně Vesty se rozhostilo děsivé ticho. „To má být vždycky jako tentokrát?“ dokázala se Ifigenie konečně zeptat. „Spíše jsem doufala, že to bude takové jako tehdy v noci, když jste mě hladil.“ Marcus zvedl hlavu a podíval se na ni planoucíma vyčítavýma očima. „Vy jste panna.“ Příliš pozdě si Ifigenie vybavila svou pečlivě vykonstruovanou historku o tom, že je vdova. „Ach, ne. Ne, skutečně.“ Ifigenie si olízla rty. „To je tím, že už je to velice dlouho od té doby, co manžel skonal. A dokonce i když byl naživu, nebyl takový, jak byste to nazval, nadšený svými manželskými právy. A nebyl ani zdaleka tak, ach, dobře stavěný jako vy, mylorde, pokud mohu říct své mínění.“ „Jste zatracená panna. Lhala jste mi.“ Sklíčená Ifigenie zjistila, že je vzteklý.

Propadla beznaději. Nebyla si jistá, co má teď říct. Zřejmě uhodl pravdu. Hledala způsob, jak zmírnit jeho hněv. „Ale nikdo kromě vás to neví, mylorde. Navenek se to jisté nepozná. Pro celý svět jsem vdova.“ „Kolik rolí najednou hrajete, Ifigenie?“ V očích se jí objevily slzy. „V tuhle chvíli nehraji žádnou roli.“ „Proboha, neplačte.“ Opřel se loktem na druhé straně a vzal její obličej do dlaní. „Nebudu snášet vaše slzy. Ne po tom, co jste udělala.“ Vzplanula hněvem a pobouřením. „Já nepláču.“ Popotahovala. „A jestli se mnou chcete mluvit tímhle tónem, sire, můžete zatraceně klidně odejít a nechat mě být. Nemusím tady ležet a poslouchat vaše protivné, ohavné poznámky.“ „Ifigenie –“ „Řekla jsem, abyste mě nechal být.“ Vzepřela mu ruce o ramena a strčila do něj tak silně, jak jen mohla. Bylo to jako strkat do hory. „Nic se nestalo, vy blázínku.“ „Nemyslím si, že se mi něco stalo, mylorde.“ Nasupila se na něj. „Chci, abyste mě pomiloval. Přinejmenším tak, jak si myslím, že já miluji vás.“ „Proč? Řekněte mi proč, ksakru. Mělo to snad být vaše další dobrodružství? Něco jako vaše výprava za troskami Pompejí?“ „Ano, mělo,“ odsekla vztekle. Ještě jednou ho od sebe zkusila odstrčit. „Ale díky vám je to teď v troskách.“ „Proč jste si mě vybrala?“ Marcus měl hrubý hlas. „Proč jste si nevybrala Hoyta nebo Lartmora nebo někoho jiného, aby vás vzal poprvé na tuto zvláštní výpravu?“ „Protože jsem si vybrala vás, vy velký nedovtipný idiote. Jděte pryč.“ Marcus byl jako omráčený. „Ifigenie –“ „Pryč, řekla jsem.“ Škubl sebou, jako kdyby ho uhodila. Ifigenie viděla, jak se mu v měsíčním světle leskne pot na čele. Smáčel mu i jeho tmavé vlasy. Měl zaťaté zuby. Každý sval v těle měl ztuhlý, jako kdyby byl z mramoru.

Marcus skřípal zuby a začal se z ní pomalu zvedat. Ifigenie se netrpělivě kroutila. „Vydržte ještě,“ řekl Marcus naléhavě. „Zatraceně.“ S překvapivou rychlostí se od ní odtrhl. „Ouvej,“ vyjekla Ifigenie leknutím. „To bolí.“ Marcus tomu nevěnoval pozornost. Tvář měl zkroucenou výrazem, který vypadal jako nesnesitelná muka. Nasál vzduch, silně se otřásla složil se vedle ní s obličejem dolů. Strašlivě zasténal a pak zůstal absolutně klidně ležet. „Ach můj Bože, Marku, jste v pořádku?“ Ifigenie zapomněla na své vlastní nepohodlí. Zvedla se na lokty, vystrašena Markovým náhlýma záhadným zhroucením. Hrozný, duši rvoucí strach jí otřásl až do morku kostí. Marcus byl mrtev, a byla všechno její chyba. Ifigenie se zvedla na kolena. Horečně mu zatřásla ramenem. Ani se nepohnul. Sklonila se nad ním, aby mu viděla do obličeje, který měl od ní odvrácený. Měl zavřené oči. Ifigenie si vybavila výraz agonie, který mu zkroutil rysy. „Nebesa, co mám dělat? Mylorde, jste živ? Řekněte něco, prosím, řekněte něco.“ Snažila se přitáhnout si ho na klín. Nebylo to snadné. Byl nemožně těžký. Nakonec zvládla dát si jeho obličej na kolena. Odhrnula mu vlasy z čela. „Tak moc mě to mrzí, Marku.“ Slzy jí tekly po tvářích. „Nikdy jsem vás nechtěla ranit. To je ta poslední věc, kterou bych udělala. Prosím, Marku, nesmíte zemřít. Ne teď, když jsem vás konečně našla. Neunesla bych to. Miluji. vás, Marku.“ Zatracené. Od svatební noci poprvé ztratil sebekontrolu. Vylil své sémě jako nějaký nemotorný, nezkušený mladík se svou první ženou, právě tak jako kdysi s Norou. Kdesi v nejtemnějších koutech paměti stále slyší její rozzlobená, posměšná slova. Máš ruce jako sedlák, ty křupane. „Marku, Marku, prosím, promiňte mi. Otevřete oči. Vy nesmíte zemřít.“

Marcus otevřel jedno oko. „Vy žijete.“ Ifigenii se rozzářil obličej nadějí a ulehčením. „Díky Bohu.“ Začala mu zvedat hlavu z klína. „Počkejte pěkně tady, mylorde. Nehýbejte se. Zajdu do domu a přivedu pomoc.“ Marcus otevřel druhé oko, natáhl ruku a chytil ji za zápěstí. „Ne.“ „Ale je zřejmé, že potřebujete doktora. Trpíte nějakým druhem záchvatů.“ „Lépe či hůře, věřím, že to přežiji. Blahopřeji vám, slečno Brightová.“ Marcus se zašklebil odporem nad sebou samým. „Máte schopnost způsobit, že se šestatřicetiletý muž cítí znova jako dvacetiletý junák.“ Úzkostlivě na něj hleděla. Špičky prstů na jeho tváři měla překvapivě jemné. „Jste si zcela jist, že nepotřebujete doktora?“ „Absolutně jist. Nicméně budu potřebovat nový kabát.“ Pomyslel na to, jak se potupně vypustil na svou nákladnou, prvotřídní kreaci, jednu z dražších kreací svého krejčího. „Nevím, zdali to můj komorník bude schopen zachránit.“ „Zaplatím vám nový kabát,“ řekla Ifigenie velmi vážně. Marcus spolkl kletbu. „Měl jsem tušit, že se v roli uražené nevinnosti projevíte jako originál, právě tak jako v úloze proslulé vdovy.“ „Ale Marku, já nejsem uražená. Ani nejsem zelený proutek, který právě vyšel ze školních škamen. Jsem dost stará, abych se rozhodovala sama.“ „Vy jste panna.“ Marcus se vyčerpaně posadil. „Nikdy jsem se nezapletl s pannou. Mám na to zásadu. Nikdy jsem tuto zásadu, až do dnešní noci, neporušil.“ „Musíte se na to dívat z té pozitivní stránky, mylorde.“ Ifigenie se zářivě usmála. „Já už nejsem panna, tudíž vy jste neporušil svou zásadu.“ Popadl ho vztek. „Zatraceně, ženská, to není legrace. Přísahám, že vaše pusa by mohla přivést duševně zdravého muže až na hranu. Kdybych vás právě nepřipravil o panenství, měl bych silné pokušení přehnout si vás za tu stupidní poznámku přes koleno.“

Ifigenii zmizel úsměv ze rtů. „Sire, chápu, že jste rozzlobený, protože jste porušil jednu ze svých drahocenných zásad. Ale opravdu nesmíte vinit sebe sama.“ Marcus se soustředil na opětné zapnutí kalhot. „Panna, která se vydává za vdovu.“ Cítil se, jako kdyby se jeho vynikající intelekt změnil v kaši. „Měl jsem to vědět_“ „To je absurdní. Jak byste se to asi mohl dozvědět?“ Marcus se postavil a zadíval se na ni. Na okamžik ho přikoval pohled na Ifigenii, která seděla uprostřed ruiny a koupala se v měsíčním svitu. Bílou sukni měla kolem sebe rozprostřenou, zatímco si přidržovala korzet k půvabným ňadrům. Vlasy měla rozcuchané a jeden malý bílý střevíc se jí zul. Aura nevinnosti ji dosud zahalovala, právě tak jako když ji spatřil poprvé. „Myslím, že jsem to měl vědět,“ řekl tiše. „Ale já odmítám uznat pravdu, protože ji nechci vidět.“ Ifigenie se zamračila. „To jste na sebe vždycky tak tvrdý, když porušíte svoje zásady, sire?“ „Nevím.“ Marcus natáhl ruku, aby jí pomohl na nohy. „Tohle je poprvé, co jsem nějakou porušil. Pojďte.“ „Kam jdete?“ „Nazpět do domu.“ Marcus pomohl Ifigenii zavázat tkanice šatů. „Musíme si dát pozor, aby nás nikdo neviděl“ „Proč si musíme dát pozor, mylorde?“ Ifigenie na něj upřela dost podrážděný pohled. „Pro okolní svět se nic nezměnilo. Všichni jsou přesvědčeni, že jsem vdova, a věří, že jsem vaší milenkou. Není možné, aby kdokoli v domě zjistil pravdu.“ „Já znám pravdu.“ Pravda byla, že porušil svou zásadu a chtěl za to zaplatit. Dobrá, přinejmenším by manželství s Ifigenii znamenalo změnu, pomyslel si s trpkou ironií. Jeho první žena byla zkušená a přitom předstírala, že je nevinná. Tentokrát si vezme nevinnou, která se vydává za zkušenou ženu. Měl by přijmout Ifigeniinu radu a podívat se na to z optimističtější stránky, řekl si Marcus pro sebe. Tentokrát by se mohl oženit s vlastní milenkou spíš než s nějakou, která náležela jinému muži.

Marcus sebral kabát a mrzutě si ho prohlížel. Zničil několik drahých kabátů v průběhu posledních pár týdnů díky svým experimentům s novým plnicím perem. Toto bylo poprvé, kdy kabát zašpinil tímto zvláštním způsobem, bohužel. Naprosto nad sebou ztratil kontrolu. Dokonce ho ani nenapadlo, aby použil speciálně tvarovaný kondom z ovčího střeva, který nosil stále v kapse. Marcus ignoroval Ifigeniin zkoumavý pohled. Vzal ji za ruku a odvedl ji z trosek chrámu bohyně Vesty. Noc se měkce snesla kolem, když Marcus s Ifigenií procházeli nazpět do velkého domu. Hvězdy na nebi byly čisté a jasné. Marcus zvažoval, jaká se v jeho životě chystá změna. Přemýšlel, jak bude Bennet reagovat na novinku, že mu hrozí svatba. Přinejmenším bylo nepravděpodobné, že by Ifigenie něco namítala proti množství času, který stráví ve své knihovně a laboratoři, pomyslel si filozoficky. Měla by pochopení. Mohly by přijít děti. Snad dokonce i syn, aby zdědil titul. Je to zvláštní, nikdy předtím nevěnoval péči tomu, aby měl dědice vlastní krve. Dnes v noci mu však vyhlídka, že Ifigenie nosí jeho dítě, působila podivný pocit dychtivosti a uvědomování si budoucnosti, jehož si dosud nebyl vědom. Byla to znepokojující představa. „Marku?“ Ifigeniin hlas zněl přidušeně. Marcus zjistil, že kráčel tak svižně, až byla nucena poskakovat, aby mu stačila. „Ano?“ „Uvědomuji si, že jste velmi rozzlobený, mylorde. Chci, abyste věděl, že upřímně lituji svých činů.“ „Pšt, Ifigenie.“ „Neuvedla bych vás v omyl o své minulosti.“ „Budeme o tom hovořit zítra. Musím o té záležitosti dnes v noci přemýšlet.“ „Ano, mylorde. Rozumím. Jste obrovsky rozzlobený a bezpochyby si přejete přestat předstírat, že jste mým milencem.“ „Nevidím jinou možnost.“ Chystal se nahradil svou roli milence rolí manžela.

„Naopak.“ Ifigenie řekla prudce. „Všechny důvody mluví pro pokračování v naší přetvářce.“ „To už dál není možné, Ifigenie.“ „Poslouchejte mě, sire. Jste velmi inteligentní muž.“ „Opravdu? Já osobně mám v tomto ohledu pár konkrétních pochybností.“ „Nesmysl,“ řekla Ifigenie povzbudivě. „Jste skutečně docela inteligentní. O síle vašeho intelektu nemůže být pochyb.“ „Hmm.“ „A i když jste rozzlobený, vím, že nedopustíte, aby emoce měly převahu nad silným smyslem pro rozum.“ „Oceňuji vaši důvěru v můj rozum,“ řekl zasmušile. „Ano, dobrá, jde o to, že bych vám ráda připomněla svůj velice dobrý důvod, proč se vydávám jak za vdovu, tak i za vaši milenku.“ „Toto není ten nejlepší čas, abyste mi připomínala svůj herecký talent.“ Byli téměř nazpátek na terase. Marcus viděl, že většina světel v dolních podlažích zhasla. Hosté už byli na loži. Nemělo by byt obtížné dostat Ifigenii nazpět do ložnice, aniž, by je kdo spatřil. „Sire, musím vás požádat, abyste měl na mysli, že důvod, proč se vydávám naoko za vaši milenku, stále existuje. Musíme pokračovat v předstírání, dokud neodhalíme totožnost vyděrače. Věřím, že neuděláte něco ukvapeného.“ „Ukvapeného?“ Ifigenie měla dokořán otevřené oči, které v šeru světélkovaly. „Prosím, abyste neskončil náš poměr, dokud se jím společnost zabývá. Dovolíte, aby naše přetvářka platila dál, viďte?“ Její očividné nepochopení následků toho, co se právě stalo v chrámu bohyně Vesty, způsobilo, že Marcus ztratil zbytky trpělivosti. „Slečno Brightová, rád bych vám připomněl, že máte před sebou nový a možná podstatnější problém než před hodinou.“ Nejistě zamrkala. „Prosím?“ „Už nadále nejste milenkou jen naoko.“ Okamžik vypadala zaraženě. Pak jí svitlo. „Ach, chápu, co máte na mysli.“ „Chápete, slečno Brightová?“

„Ano, ovšem.“ Sklopila oči, zřejmě zaujata sežehlenými záhyby jeho košile. „Ale já nechápu, proč by jedna neobyčejně krátká, malá epizoda, jež mnoho neznamená, měla jakýmkoli způsobem změnit povahu našeho spolčení.“ „Zatraceně, Ifigenie“ „Marku, prosím.“ Zvedla ruku, jako by ho chtěla pohladit po tváři, ale pak patrně změnila úmysl. „Vím, že vás netěší, co se tam v ruině stalo.“ „Mé potěšení nebo jeho nedostatek jsou tím posledním v této situaci,“ řekl nevlídně. „Nevěřím, že jste zcela pochopila obrovitost toho problému.“ „Ale pochopila, mylorde. Tím chci říct, že jsem si přesně uvědomila, jak zdrcující, skutečně, jak velice alarmující pro vás ten kolaps musel být. Nebesá, na okamžik jsem si myslela, že jste umřel nebo že vás přinejmenším ranila mrtvice.“ „Mrtvice. Kriste! Já se snad zblázním. O tom nemůže být už déle pochybnost.“ „Musíte mi věřit, když vám říkám, že jsem neměla potuchy, jak oslabující účinek na vás bude mít zjištění, že jsem panna. Je mi to opravdu líto, mylorde.“ Marcus došel k balustrádě, která obklopovala terasu. Zastavil se a pohlédl na Ifigenii. Její řeč byla poutavá jakýmsi podivným, šíleným způsobem. Byl doslova fascinovaný. „Tak dobrá,“ souhlasil. „Jak byste mohla vědět, že právě vaše panenství má co dělat s mou delikátní senzitivitou?“ „Ba právě.“ Oslnivě se zasmála. „Ale vy jste mě ujistil, že už je vám dobře. Mluvil jste pravdu, že ano?“ „Vypadá to, že jsem se, vzhledem k okolnostem, dost pozoruhodně uzdravil.“ „Skvěle. Vím, že vám celá událost musela přivodit dočista šok.“ „Šok.“ Přikývl. „Ano, to je velmi dobrá charakteristika.“ „A to vás, bezpochyby, vylekalo. Ale budce klidný, sire. Mohu vás ujistit, že není důvod k dalšímu znepokojování.“ Marcus položil ruku na balustrádu a pevně ji sevřel. „Proč ne?“

„Protože máte mé čestné slovo, že už na vás nebudu mít žádné další požadavky, ehm -“ zarazila se, aby si jemně odkašlala, „milostné povahy.“ Nějakou dobu se rozmýšlel nad jejím dychtivým obličejem. Nemohl si vzpomenout na žádnou jinou ženu, která by ho tak důkladně zbavila řeči. „To je od vás velice ohleduplné, slečno Brightová.“ „To je maličkost,“ řekla laskavě. Pak se sklonila blíž a ztišila důvěrně hlas. „Abych byla zcela upřímná, pro mne také naše malá epizoda nebyla úplně příjemná a ujišťuji vás, že se moc nehrnu, abych si ji zopakovala.“ Marka uvnitř zastudilo. „Epizoda“, jak to nazvala, byla debakl. Jako vrchol všeho jí ještě pokazil první milostnou zkušenost. Navzdory svému prvotnímu vzteku a pustošivému vědomí, že se mu s jejím podvodem neodvolatelně změnil život, Marcus pocítil vinu. Jeho jediným cílem dnes večer bylo poskytnout jí a zrovna tak i sobě potěšení. Neuspěl. „Ifigenie, lituji, že vaše zkušenost měla nepříjemnou povahu. Kdybych býval věděl.“ „Ne, prosím vás.“ Položila mu prsty na ústa, aby ho umlčela. „Nesmíte se omlouvat. Kdybych skutečně byla tou, jíž jsem předstírala být, tedy vdovou dobře znalou intimit manželské postele, byla bych lépe schopna udělat si propočet.“ „Jaký propočet?“ „Nuže ten, který dělám, když analyzuji perspektivu a nárys nějaké pěkné ruiny,“ vysvětlovala. „Přišla bych na to, že na vás bude mít všechno majestátní proporce, jestli chápete, co tím myslím.“ „Proporce?“ „Obávám se, že jsem byla poněkud uvedena v omyl svými předešlými zkušenostmi se starověkými sochami.“ Zamračila se. „A dokonce i s těmi v Lartmorově sbírce, když o tom nyní přemýšlím.“ „Ifigenie –“ „Na svou vlastní obranu vám však musím říct, že při všech svých studiích starověkého sochařství jsem se nikdy nesetkala s takovým příkladem, který by odpovídal přesně vašim proporcím.“

Marcus ji po zralé úvaze přerušil. „Toto je nepochybně jeden z nejzajímavějších rozhovorů, které jsem kdy vedl. Nicméně už je docela pozdě. Došel jsem k rozhodnutí, že se touto záležitostí budeme zabývat později.“ „Máte na mysli poté, co znovu získáte klidnou mysl?“ To je jeden ze způsobů, jak to formulovat. Pojďme nahoru do našich ložnic, madam. Musím si něco rozmyslet.“ Vzal ji za paži a vystrčil směrem ke dveřím. „Marku.“ Vzala ho za rukáv. „Slibte mi, že nikomu neřeknete, že nejsem ve skutečnosti vaší milenkou.“ „Upokojte se, Ifigenie.“ Marcus otevřel dveře a zavedl ji do potemnělé haly. „Váš malý výmysl už nadále není přetvářkou, jak jsme si odsouhlasili. Není co držet v tajnosti. Dnes večer jste se stala mou milenkou.“ Uštědřila mu ostrý pohled. „Neřeknete však nikomu ani to, že nejsem opravdová vdova, že ne?“ „Věřte mi, že netoužím po tom, aby společnost zjistila pravdu, o nic méně než vy. „Ne, ovšemže ne.“ Zdálo se, že se jí trochu ulevilo. „Nechtěl byste, aby se kdokoli dozvěděl, že jste porušil jednu ze svých zásad, že ne?“ „Nechtěl,“ řekl Marcus. „Záležitosti jsou dost mrzuté samy o sobě.“ „Co tím chcete říct?“ „Nechte to být, slečno Brightová. Všechno vám to vysvětlím v příhodnější dobu.“ „Paní Brightová,“ opravila ho naléhavě. „Musíme i v soukromí udržovat zdání, že jsem vaše milenka, jinak bychom začali být na veřejnosti neopatrní.“ „Promiňte, paní Brightová.“ Marcus se rukama opřel o okenní parapet v ložnici a podíval se ven na hvězdy. Nikdy nepomyslel na to znova se oženit.

Poruší další ze svých zásad. Dnes večer se mu zdálo, že nemůže racionálně myslet na manželství, když má stále ještě plnou hlavu Ifigeniiny čerstvé vůně. Jediné, co mu v hlavě zůstalo průhledně jasné, byla vzpomínka na Ifigenii, když se nad ním skláněla v obavách, že ho nějak přizabila svým panenstvím. Její slova mu stále zněla v hlavě. Miluji tě, Marku. Byla hysterická, ovšemže, přímo šílená z pomyšlení, že ho nevědomky zabila. To byl jediný důvod, proč to řekla. Druhý den ráno po snídani pozorovala lady Pettigrewová s upřímnou lítostí odjíždějící hosty. „Přála bych si, abyste tu vy dva ještě jeden nebo dva dny zůstali. Tolik nás vaše návštěva potěšila, že ano Georgi?“ „Návštěva byla fajn,“ zamumlal Pettigrew. Dělalo mu potíže zamaskovat úlevu, že minimálně dva z nevítaných hostů se chystají odjet. Lady Pettigrewová se otočila k Ifigenii, jež čekala pod schody, než bude připraven Markův černý faeton. „Paní Brightová, ani vám neumím říct, jak mě nadchlo, když jsem zjistila, že náš chrám bohyně Vesty je opravdu náležitou ukázkou ruiny. Velice vám děkuji, že jste věnovala čas jejímu změření a prostudování.“ „Rádo se stalo.“ Ifigenie si děsivě uvědomovala přítomnost Marka, který stál blízko ní. Jeho netrpělivost byla téměř hmatatelná. „Máte pocit, že je naše ruina docela věrná?“ naléhala lady Pettigrewová. „Ano, ovšem,“ zamumlala Ifigenie. Přímo cítila Markův úsečný pohled, jak na ní spočívá. „Je úžasně přesná v každém detailu,“ řekl Marcus. „Prohlédl jsem si ji včera večer. Přísahám, že i člověk s velmi malou fantazií si dokáže představit pravý panenský hrad.“ Lady Pettigrewová zářila hrdostí. „Skutečně?“ „To je zatraceně nepravděpodobné,“ zabručel Pettigrew. „A vy mi neříkejte, že byste se chtěl v nějakém takovém hradě skutečně ocitnout, Mastersi. Celý svět ví, že máte zásadu nezaplétat se s pannami.“

Ifigenii to rozzlobilo. „Pokud jde o mně, některé zásady se stanovují jen proto, aby byly porušeny.“

11 Následující ráno byl Barclay uveden do knihovny v Markově domě. Posadil se s unaveným povzdechem, zašmátral po brýlích v pouzdře a vytáhl několik listů papíru z koženého kufříku. Marcus se zaklonil v křesle a snažil se zkrotit hořící zvědavost, zatímco Barclay si prohlížel jednu stránku ze svých poznámek. „Nuže?“ řekl Marcus, jak se mu zdálo, po nekonečně dlouhé době, která však ve skutečnosti byla stěží delší než dvě minuty. Barclay si okázale odkašlal a zatíral na Marka přes zlaté obroučky brýlí. „Abych tedy začal, mylorde, zdá se, že pan Bright nikdy neexistoval. Přinejmenším ne ten, který kdy vůbec byl ženatý se současnou paní Brightovou.“ „Já už jsem to stejně zjistil.“ Markovi ještě jednou bleskla hlavou pronikavá vzpomínka na půlnoční dostaveníčko v chrámu bohyně Vesty. Po tisícáté znovu prožíval nádherný pocit pohroužení do Ifigeniina horoucího těla, jež přiléhalo jako ulité. A kvůli tomu, co muselo být tisíckrát, cítil, jak v něm narůstá vzrušení. Mohl téměř nahmatat hedvábnou svěžest mezi jejími stehny. Vzpomínka na její nádherně tvarovaná prsa mu dráždivě probleskovala myslí. Bradavky měla tak svěží a zralé. Měly chuť, jakou ještě v životě nepoznal. Její krásně kulatý zadeček mu připomínal dokonalé exotické ovoce, jež jednou vypěstoval ve skleníku. A její vůně mu bude přetrvávat v mysli navždy. Barclayho husté obočí se spojilo do jedné přímky nad nosem. „Prosím za prominutí, sire, ale když už víte, že paní Brightová míním slečnu Brightovou - není vdovou, proč jste mě poslal, abych pelášil jako zajíc do Devonu?“ „Zjistil jsem tento konkrétní fakt až poté, co jste odjel z města.“ „Jak jste to, u čerta, odhalil? Přísahám, že ve městě to nikdo neví.“ Marcus se snažil, aby jeho odpověď byla neurčitá. „Zjistil jsem pravdu o neexistenci pana Brighta s použitím stejných vědeckých metod, jaké využívám k objevování jiných faktů.“

Barclay vypadal zmateně. „Vy používáte dalekohled nebo mikroskop?“ „Používám pozorování a dedukci.“ Marcus si poposedl vpřed a opřel si loket o psací stůl. Založil si ruce a pozoroval Barclaye se směsicí předtuchy a očekávání. „Co jste ještě zjistil?“ Barclay nahlédl do svých poznámek. „Slečna Brightová se narodila a byla vychována v Deepfordu. Velice malé místo. Ujišťuji vás, že mi působilo nekonečné trable to najít.“ „Přesto,“ řekl Marcus, „jste to našel.“ „Ano, mylorde.“ A když Barclay objevil Deepford a neexistenci zesnulého pana Brighta, jiní mohou učinit totéž, pomyslel si Marcus. Jestli ještě někdo jiný - třeba vyděrač - začne být natolik zvědavý, aby pátral v její minulosti, rychle zjistí, že Ifigenie není žádnou vdovou, a proto není dost imunní proti společenským pravidlům, jež jsou vnucována pannám a starým pannám. Marcus nevěděl, co ho rozčiluje víc - jestli je to fakt, že je Ifigenie tak snadno zranitelná, nebo že odmítá si tuto zranitelnost uvědomit. „Pokračujte, Barclayi.“ „Oba její rodiče, kteří byli patrně obdařeni poněkud nekonvenčním temperamentem, se ztratili na moři, když jí bylo sotva osmnáct let. Ujala se výchovy své mladší sestry Kory.“ Stejně jako já jsem se ujal výchovy Benneta, pomyslel si Marcus. „Jak sebe a sestru živila? Byly tam slušné příjmy z nějakého dědictví?“ „Ne. Pouze něco málo z prodeje matčiných obrazů a jedna nebo dvě vzorkovnice, jež vytvořil její otec.“ Marcus sebral pečetidlo a otáčel jím v prstech. „Tedy žádné velké množství peněz.“ „Ano, mylorde, ale zdá se, že slečna Brightová je dosti podnikavá v oblasti financí.“ Marcus pocítil chlad v útrobách. „Co tím máte na mysli?“ „První věc, kterou slečna Brightová udělala, hned jak se vzpamatovala z otřesu, že se ocitla sama na světě s mladší sestrou, kterou musela živit, byl výprodej zbytku matčiných obrazů a

otcových vzorkovnic. Peníze použila na to, aby otevřela akademii pro mladé dámy.“ Marcus téměř upustil pečetidlo na psací stůl. Upřeně zíral na Barclaye. „Slečna Brightová poskytovala výuku mladým dámám?“ „Ano, mylorde.“ „Držení těla, způsoby, vhodné chování? Takový druh výuky?“ „Mimo jiné věci. Zdá se, že akademie slečny Brightové měla skvělou reputaci. Množství vážených rodin z vyšších vrstev v blízkém okolí k ní posílalo své mladé dívky.“ „Dobrý Bože.“ Marka téměř přemohla bláznivá touha hlasitě se zasmát. Pomyšlení na Ifigenii - proslulou, svobodomyslnou, odvážnou Ifigenii - jak vyučuje mladé dámy ponurým puritánským společenským zásadám - bylo oslňující. „Její sestřenka, slečna Farleyová, se k ní přistěhovala rok poté, co slečna Brightová ztratila rodiče. Myslím, že slečna Farleyová učila matematiku a dějiny přírody.“ „Říkáte, že reputace školy byla vynikající?“ „Ano, mylorde. Stejná, jako byla reputace samotné slečny Brightové. Můžete mi věřit, že ve městě o velikosti Deepfordu by byly jakékoli poklesky, nedopatření nebo pochybení proti slušnosti odhaleny a náležitě potrestány.“ „Jednoduché poklesky by stačily zničit její živobytí.“ „Více než dostatečně. Učitel mladých dam si musel zachovávat nejvyšší standardy. Nemohla si dovolit dokonce ani náznak nevhodného chování.“ „Ubohá Ifigenie.“ „Prosím, sire?“ „To nic. Pojďme dál. Co ještě jste zjistil?“ „Dovolte mi, abych se podíval.“ Barclay listoval v papírech. „Asi před třemi lety udělala slečna Brightová ještě jeden finanční tah, který se jí dost slušně vyplatil.“ „Jaký tah?“ „Zdá se, že vytvořila se svou sestřenkou sdružení investorů. Sdružení bylo složeno pouze z vdov a starých panen - žen, které byly ve stejné situaci jako ony samy. Ty všechny přispěly do fondu malými částkami. Peníze půjčily staviteli.“

„Tedy na projekt určený ke spekulaci s nemovitostmi?“ „Ano, mylorde.“ „Jaké nemovitosti?“ „Náměstí Morning Rose.“ „Zatraceně.“ Marcus se uznale zašklebil. „Musela vydělat balík.“ „Ano, vydělala,“ řekl Barclay suše. „Část zisku použila k tomu, aby zaopatřila svou sestru přiměřeným věnem.“ „A co její sestra? Kde je?“ „Stále v Deepfordu. Vloni se vdala za jakéhosi Richarda Hamptona, jediného syna staré šlechtické rodiny.“ „Chápu. Podle všeho si Hamptonovi nejsou vůbec vědomi, že se Ifigenie ve městě vydává za vdovu?“ „Určitě si toho nejsou vědomi. Člověk si jen může představit, jak by byla celá vesnice zděšená, kdyby pravda vyšla najevo. Všichni v Deepfordu včetně sestry si myslí, že se slečna Brightová ve společnosti své sestřenice plahočí po Itálii.“ „Zajímalo by mě, co si dobří lidé v Deepfordu myslí o rozhodnutí slečny Brightové cestovat po kontinentu?“ „Můžete si být jist, že cestu posuzovali se značným nesouhlasem.“ „Ale nepovažovali to za skandální?“ „Ne, ačkoli bylo dost vesničanů, kteří předpovídali, že slečna Brightové přijde ke špatným koncům, když svou akademii pro mladé dámy náhle uzavřela a odjela na kontinent.“ „Vsadil bych se, že jich bylo dost.“ Vstal a přešel k oknu, kde se zastavil. „Vykonal jste skvělou práci, Barclayi.“ „Děkuji vám, sire. Snažil jsem se.“ „Vím, že se mohu na vaši setrvalou a absolutní diskrétnost spolehnout.“ „Ovšem.“ Barclaye hluboce zarmoutilo, že se Marcus ještě obtěžoval zmínit o diskrétnosti. „Přes rty mi nepřejde ani slovo.“ „Díky vám, Barclayi.“ Barclay zaváhal. „Je tady ještě jeden drobný fakt, který pro vás může nebo nemusí být zajímavý, sire.“ „Co je to?“ „Zmínil jsem se, že sestra slečny Brightové, Kora, je vdaná za Richarda Hamptona.“

„Cos tím?“ „Zdá se, že před pár lety se mluvilo o ženitbě pana Hamptona se starší slečnou Brightovou spíše než s Korou.“ Marcus zmlknul. „Opravdu?“ „Zdá se, že je v té záležitosti nějaký chaos.“ Barclay se odmlčel. „Dokonce se o starší slečně Brightové říká, že byla, řekněme, překvapena, když Hampton svůj zájem o Koru oznámil.“ „Je to tak?“ „Jak venkované usoudili, oznámení pana Hamptona, že dává přednost slečně Koře, zlomilo starší slečně Brightové srdce.“ Zpráva, že Ifigenie milovala jiného muže, kterého možná ještě miluje, projela Markovi hlavou jako nůž. Zlomil vám srdce, Ifigenie? Byl to důvod, proč jste odvrhla pouta slušnosti a dala přednost ignorování pravidel? Stále ho milujete? Byl Richard Hampton tím mužem, na něhož jste myslela včera v noci, když jste mě držela v náručí a šeptala mi, že mne milujete? Marcus několik minut upřeně hleděl do zahrady. Padal jemný déšť, který tlumil jasné barvy květina zvlhčoval zeleň listoví. Den začal být nenadále bezútěšný. Obrátil se nazpět k Barclayovi. „Je ještě, něco, co bych měl vědět?“ „Ne, mylorde, myslím, že to jsou všechny výsledky mých šetření.“ „Děkuji vám za vaši obtížnou práci.“ „Rádo se stalo.“ Barclay vstal. „Byla to dost hektická cesta. Těšil jsem se domů a na to, až si stoupnu před vlastní krb.“ „Je tu ještě jedna věc.“ „Sire?“ „Chci, abyste pro mne zítra provedl další pátrání.“ „Ohledně?“ „Rád bych zjistil, kdo nedávno vybudoval nákladný náhrobní pomník paní Alžbětě Eatonové na hřbitově v Reedingu. Barclay ho sledoval úkosem. „Náhrobní pomník?“ „Ano, Barclayi. Je to nějaká umrněná jeskyně.“ Barclay vypadal odevzdaně. „Dobrá, mylorde. Podívám se, co bych mohl zjistit. Ještě něco?“

„Ne, Barclayi, můžete jít.“ Marcus čekal, dokud v knihovně neosaměl. Pak se vrátil k psacímu stolu a sebral z něj zprávu, kterou před hodinou dostal od Hany. M., musím Tě vidět. Naléhavé. Vchod do Dollanger Gardens. Dvě hodiny. Tvoje H. Marcus zmačkal lístek papíru v ruce. Obával se, že by se dalo uhodnout, proč byla Hana tak naplněna úzkostí, že s ním riskovala nové setkání. To odpoledne ve dvě hodiny nastoupil Marcus do těžko popsatelné drožky, jež zastavila v ulici stranou od Dollanger Gardens. Hana, hustě zahalená závojem a oblečená do nenápadných hnědých šatů na vyjížďku, čekala uvnitř. Zatáhla záclonky na oknech. Vnitřek kočáru se utápěl v šeru. Okamžitě potvrdila jeho nepříjemnou domněnku. „Když jsi byl mimo město, dostala jsem další vyděračský požadavek, Marku. Dalších pět tisíc liber.“ Hanin normálně mírný hlas skřípal úzkostí. „Byla jsem nucena zastavit pěkný náramek, který mi dal Sands k posledním narozeninám. Obávám se, že nebudu nikdy schopná koupit jej zpět. Bojím se dne, kdy se mě zeptá, proč jej nikdy nenosím.“ „Kam jsi měla podle instrukcí odevzdat peníze?“ zeptal se Marcus. „Instrukce byly stejné jako minule. Nechala jsem peníze v drožce v Pall Mall. Marku, takhle to nemůže jít dál. Nemohu dál zastavovat své šperky. Dříve či později si toho Sands všimne.“ „Předpokládám, že by bylo zbytečné zkoušet tě ještě jednou přesvědčit, abys řekla Sandsovi pravdu.“ „Ty víš, že to nemohu udělat.“ Hana si zvedla závoj a odhalila tak zoufalý výraz. „Odvrátí se ode mne s odporem – vím, že to udělá.“

„Je to rozumný muž. Dej mu šanci, Hano.“ „Příliš ho miluji, abych to riskovala. Neočekávám, že pochopíš můj strach, Marku. Nikdy v životě jsi se o cokoli nebo kohokoli neobával. A zřejmě jsi nikdy žádnou ženu nemiloval tak, jako já miluji svého manžela. Kdybys někdy v životě zažil tak hluboké city, porozuměl bys.“ Marcus přemýšlel, zdali Ifigenie milovala svého Richarda Hamptona s takovou intenzitou a vroucností, s jakou Hana miluje Sandse. Nechal poznámku bez odezvy. „Dám ti těch pět tisíc liber, Hano. Přines náramek od klenotníka, než ho prodá.“ S úlevou se schoulila do sedadla. „Díky ti, Marku. Jsi dobrý přítel. Vrátím ti to, přísahám.“ „Není třeba. Oba víme, že ty peníze nebudu postrádat.“ Melancholicky se zasmála. „Ne, ale to asi není podstata věci, že ano? Existuje mnoho lidí stejně bohatých, jako jsi ty, kteří by přítele nezaložili ani jedním penny.“ Marcus tomu nevěnoval pozornost. „Ten zatracený vyděrač je čím dál tím troufalejší. Musí se zastavit_“ „Učinil jsi nějaký pokrok stran zjištění jeho totožnosti?“ „Trochu, ne mnoho.“ Marcus ji pozoroval přimhouřenýma očima. „Chtěl bych se tě na něco zeptat..“ „Na co?“ „Jestli si dobře vzpomínám, zaměstnávala jsi v době Spaldingovy smrti mladou ženu. Potkal jsem se s ní jen jednou nebo dvakrát, ale myslím, že měla zrzavé vlasy.“ „Karolína Baylorová.“ Hana se zašklebila nechutí. „Co o ní víš?“ „Velmi málo. Spalding mi nedovoloval, abych někam chodila samotná, dokonce ani na návštěvu příbuzných v Hampshiru. Tvrdil, že mne ochraňuje, ale ve skutečnosti mě podezíral, že bych mu odešla. Strachoval se skandálu.“ „Mizera.“ „Když jsem si stěžovala, že jsem v domě uvězněná, najal mi Karolínu Baylorovou jako společnici. Nikdy jsem se o ni nestarala. Byla velice mazaná. Přišla od velmi úctyhodné agentury a měla

všechny možné reference, ale dnes si myslím, že byla ve skutečnosti Spaldingovou milenkou.“ To bylo pro Spaldinga typické – usadit milenku v domácnosti své ženy, uvažoval Marcus. „Víš, co se s ní stalo?“ „Zmizela to ráno poté, co jsem –“ Hana sevřela síťovou tašku. „To ráno, co jsem zavraždila Spaldinga. Ona však nebyla tu noc v domě, Marku. Zmizela. Vždyť víš – vstoupil jsi hned poté, co jsem stiskla kohoutek. Byla jsem se Spaldingem sama.“ „Řekla jsi, že přišla od úctyhodné agentury. Vzpomeneš si, která to byla?“ „Agentura paní Wycherleyové. Je považována za nejlepší v Londýně.“ „Třeba bude majitelka agentury vědět, co se s ní stalo.“ Hana vytřeštila oči. „Jistě si nemyslíš, že tou vyděračkou je Karolína Baylorová?“ „Kam si myslíš, že tu noc šla?“ „Nemám ponětí.“ Hana se ušklíbla. „Karolína Baylorová nebyla obyčejnou společnicí. Přicházela a odcházela, jak se jí zachtělo. Proč se náhle zabýváš jejím hledáním?“ Nebylo snadné žonglovat s tolika tajemstvími. Marcus pečlivě volil slova. „Zformuloval jsem teorii, že by vyděračem mohla být placená společnice. Kdosi, kdo mohl být na výhodném místě, kde se dozvědělo tajemstvích vaší domácnosti i další oběti.“ „A kdo nyní vydírá své bývalé zaměstnavatele? Dobrý Bože, nikdy bych si to nepomyslela.” Hana se zamračila. „V duchu si jistě dovedu představit Karolínu, že se uchýlila k vydírání. Ale proč čekala tak dlouho, aby to udělala?“ „Ještě nevíme, jestli je za tím ona. Ale je možno odtud začít.“ Marcus vytáhl z kapsy hodinky a spěšně na ně pohlédl. Bylo půl třetí. Ve tři hodiny měl schůzku s Ifigenií. „Musím jít, Hano. Dohlédnu na to, abys dostala pět tisíc liber tak rychle, jak jen to půjde. Můj tajemník zařídí jejich doručení.“ „To je od tebe velice hezké, že mi opět pomáháš po všech těch letech,“ zašeptala Hana. „Nevím, co bych si bez tebe počala.“ „Jsme přátelé. Není nutné mi děkovat.“ Marcus natáhl ruku, aby otevřel dvířka kočáru.

„Počkej, Marku.“ Hana mu stiskla ruku. „Promiň mi, že se ptám, ale ty jdeš na schůzku s paní Brightovou?“ Marcus se zarazil. „Proč se ptáš?“ „Mluvím k tobě jako tvá přítelkyně a musím ti říct, že jsem slyšela nejpodivnější řeči. Jsou pravdivé?“ „Řeči o mně jsou vždycky podivné, Hano, to přece víš.“ „Ano, ale tyto jsou nezvyklé. Slyšela jsem, že tvoje nová milenka je skutečně zcela mimořádná.“ Marcus odolal vášnivé touze říct jí, že Ifigenie není jeho milenkou, že zaujímá mnohem významnější místo v jeho životě. Nemohl však v této záležitosti říct ani slovo, dokonce ani Haně ne. Zaštítil se jednou ze svých proslulých zásad. Nikdy nevysvětlovat. „Hano, ty víš, že nikdy o takových záležitostech nediskutuji.“ Zasmál se bez humoru. „Pokud jde o tebe jako o člověka, který mě učil, jak se chovat ve společnosti, ty bys byla první, kdo by mě odsoudil pro nedžentlmenské chování, kdybych třeba udělal nějaké poznámky na účet svého poměru s paní Brightovou.“ Hana mu rychle odtáhla ruku od rukávu, „Učila jsem tě, jak jíst správnou vidličkou a jak správně tančit valčík, ale určitě jsem tě neučila, jak se stát postavou z legendy. To jsi zvládl sám svými proslulými zásadami a záhadnými způsoby.“ „Nestarej se o mé záležitosti, Hano. Postarám se o ně sám.“ „Ano, ovšem. Promiň. Neměla jsem v úmyslu do nich strkat nos. Jsi nejlepší přítel, kterého mám, Marku. Nemohu si pomoci, ale dělám si o tebe starosti.“ „Tvým nejlepším přítelem by měl nyní být tvůj manžel, nikoli já.“ Marcus otevřel dvířka a vystoupil z kočáru. Adam Manwaring položil papíry na Ifigeniin psací stůl a posadil se. Zíral na Amálii. „Než vám předám výsledky svého pátrání ohledně bývalé společnice lady Guthrieové, nejprve bych vám rád řekl, že jsem mluvil s panem Dodgsonem.“ Amálie strnula. „Doufám, že jste ho informoval, že není vítán, aby se připojil k našemu investičnímu sdružení?“ „Ano, informoval jsem ho.“ Adam měl překvapivě ponurý výraz. „A řekl jsem mu proč.“

„Skvěle,“ řekla Ifigenie. Spěšně pohlédla na Amálii a zdálo se jí, že v očích své sestřenky zahlédla kratičký záblesk uspokojení. „Informoval jsem Dodgsona, že investiční sdružení je složeno hlavně ze vdov a starých panen, z nichž mnohé pracovaly jako guvernantky a společnice,“ řekl Adam. „Pověděl jsem mu, že dozajista pochopí, proč by si takové dámy nepřály podnikat s mužem, jenž má politováníhodnou reputaci.“ „Co na to řekl?“ zeptala se Ifigenie. Adam pokrčil rameny. „Byl popuzený, přirozeně. Prohlásil, že ho to velice hrubě urazilo, a trvá na schůzce s ředitelkou, aby jí vysvětlil nedorozumění.“ Amálie se podívala na své založené ruce. „Co jste mu řekl?“ „Že ředitelka nemá v úmyslu se s ním setkat,“ řekl Adam. „Na to řekl, že si nevzpomíná na žádný nečestný incident týkající se mladé ženy zaměstnané v jeho nebo jakékoli jiné domácnosti.“ „To že řekl?“ zeptala se Amálie mírně. Adam zvedl obočí. „Pokračoval tím, že podkopal veškerou svou obhajobu, neboť vyletěl jako zuřivý vztekloun. Podle něj každý ví, že ten typ žen, které se staly guvernantkami, si nechával líbit svádění od džentlmenův domácnostech, ve kterých byly zaměstnány. Řekl, že nebyly důvěryhodné.“ Amálie si vyměnila s Ifigenií ostrý pohled. „Zmínil konkrétně guvernantku?“ „Ano,“ řekl Adam. „Zmínil.“ „Pak si velice pravděpodobně vzpomíná,“zašeptala Amálie. „Zřejmě.“ Ifigenie si pospíšila změnit téma hovoru. „To už by stačilo. Pojďme dále k záležitosti společnice tety Zoe.“ Adam obrátil zdráhavé pozornost ke svým papírům. „Co se toho týče, obávám se, že jsem vypátral jen dost málo užitečných informací. Slečna Toddová zemřela asi před pěti lety.“ „Ona je mrtvá?“ Ifigenie si prudce poposedla dopředu. Tolik se soustředila na Adamovo sdělení, že stěží zaznamenala zvuk kočáru na ulici. Adam vzhlédl od svých poznámek s potutelným zakaboněním. „Bylo jí téměř sedmdesát. Znala jste tu dámu?“

„Ne, ne, neznala.“ Ifigenie znovu nabyla sebejistoty. „Ale jeden můj známý měl dojem, že je ještě naživu. Tyto novinky pro něj budou určitě překvapením. Zjistil jste ještě něco?“ Adam se podíval do svých poznámek. „Slečna Toddová zemřela jako stará panna. Narodila se v malé vesnici v Sussexu a celý svůj život pracovala jako guvernantka nebo společnice.“ „Slepá ulička,“ zamumlala Ifigenie. „Říkala jsem mu to.“ Adam se na ni podíval. „Prosím?“ „To není důležité,“ řekla Ifigenie. „To je všechno, co k tomu máte?“ „Ano, jinak ještě fakt, že strávila většinu života s –“ Břitké zaklepání na dveře knihovny Adama přerušilo ještě předtím, než mohl dokončit větu. Ifigenie pohlédla na hodiny. Za minutu tři. Vyhlédla z okna a spatřila černý faeton, jenž zastavil přede dveřmi. Zrychlil se jí tep. Předtucha jí zjitřila všechny smysly. To bylo šílenství, pomyslela si. Nemohla připustit, aby na ni měl Marcus tak pronikavý vliv. Snažila se mluvit přiměřeně neúčastným tónem. Dveře knihovny se otevřely. Objevila se paní Shawová. „Ano, paní Shawová?“ zeptala se Ifigenie. „Je tady hrabě z Mastersů, chce vás navštívit, madam. Jste doma?“ „Ovšemže je doma. To přece vidí každý idiot.“ Marcus vkráčel do knihovny, aniž by počkal na hospodyni, až dokončí jeho ohlášení náležitým způsobem. „Dobré odpoledne, paní Brightová. Slečno Farleyová.“ „Mylorde,“ řekla Ifigenie velice chladně. „Přišel jste dříve.“ „O jednu minutu. Doufám, že mi to prominete.“ Marcus došel k psacímu stolu, vzal ji za ruku a přitiskl si ji k ústům. V očích mu blesklo pobavením, jako kdyby byl dobře informováno chaotickém stavu Ifigeniiných smyslů. „Dovolte mi, abych vám představila svého tajemníka, pana Manwaringa,“ řekla Ifigenie. Marcus uštědřil Adamovi skoupý pohled. „Manwaringu.“ „Sire.“ Adam se zdvořile zvedl. “Jsem právě na odchodu.“

„Vskutku?“ zeptal se Marcus povzbudivým tónem. „Nedovolte mi, abych vás zdržoval.“ Adam zrudl. Ifigenie se zachmuřila nad špatně skrývanou neomaleností. „Pan Manwaring ještě zcela neskončil se svými záležitostmi, viďte, pane Manwaringu?“ Adam sebral svoje poznámky. „Jak už jsem řekl, není co dodat, s výjimkou toho, že slečna Toddová byla ve spojení s agenturou paní Wycherleyové během většiny své profesionální kariéry.“ „Sakra,“ řekl Marcus velice tiše. Ifigenie se na něho podívala s překvapením nad jeho reakcí. „Něco je v nepořádku, mylorde?“ „Ne.“ Marcus přistoupil k oknu. „Něco mě napadlo, to je všechno.“ Ifigenie se obrátila nazpět k Adamovi. „Velice vám děkuji, pane Manwaringu. Značně jste mi pomohl, jako vždy. To bude pro dnešek všechno.“ Marcus promluvil, aniž by se otočil. „Okamžik, Manwaringu.“ „Ano, mylorde.“ „Pátral jste po slečně Toddové v agentuře paní Wycherleyové? „Ano, pátral, z faktických důvodů,“ řekl Adam. „Mluvil jsem s paní Wycherleyovou včera osobně. Vlastnila a řídila agenturu po více než dvacet let. Byla to ona, kdo mě informoval, že slečna Toddová zemřela před pěti lety.“ „Rozumím.“ Ifigenie se zabodla pohledem do Markových širokých zad. Adam byl její tajemník, nikoli jeho. „Doprovodila bys pana Manwaringa, Amálie?“ Amálie rychle vstala. „Ano, ovšem.“ Adam zrudl. „To není nutné. Mohu se vyprovodit sám, slečno Farleyová.“ „Bude mi potěšením doprovodit vás ke dveřím, pane Manwaringu,“ řekla Amálie. „Pokud na tom trváte.“ Ifigenie počkala, dokud se za párem nezavřely dveře knihovny. Pak se zachichotala uspokojením.

„Ti dva byli stvořeni jeden pro druhého, víte?“ „Kteří dva?“ „Moje sestřenice a pan Manwaring. Chovám velkou naději, že brzy zjistí, že jsou ideální pár. Mají tolik společného, co se týče osobnosti a intelektu.“ „Jak naprostý nesmysl!“ Marcus se rozmáchl kolem s netrpělivým gestem. „Vás přitahuje dělat dohazovačku?“ „Uvidíte,“ řekla Ifigenie značně povýšeným tónem. „Mám instinkt pro tyto věci.“ „Nesmysl. Máte instinkt pro vytváření trablů.“ Nasupila se. „Co je to s vámi, sire? Stále ještě rozebíráte, co se stalo u Pettigrewů? Řekla jsem vám, že se nic nezměnilo. Všechno bude v pořádku.“ „Já nerozebírám tu situaci. Na tom není co rozebírat. Co se stalo, stalo se.“ „Co tedy zapůsobilo na vaši náladu?“ Posadil se do židle s nohami ve tvaru pařátů a pozoroval Ifigenii s přemýšlivým výrazem. „Věříte na náhodu?“ Ifigenie malinko pokrčila rameny. „Dějí se divné věci. Proč se ptáte?“ „Protože dosti zajímavá náhoda se právě vynořila v souvislosti s naším vyděračským problémem.“ „Jaká náhoda?“ „Moje přítelkyně, další oběť, zaměstnávala v době, kdy se přihodily události, pro něž je nyní vydírána, společnici.“ „Zadržte.“ Ifigenie triumfálně zvedla ruku. „Jestliže se mi chystáte říct, že jméno té společnice je slečna Toddová a že si myslíte, že je vyděračkou, můžete si ušetřit dech. Slečna Toddová zemřela před pěti lety.“ „Společnice mé přítelkyně se jmenovala Karolína Baylorová,“ řekl Marcus klidně. „Zajímavá náhoda je v tom, že byla také ve spojení s agenturou paní Wycherleyové.“ Ifigenie to pečlivě zvažovala. „To není tak velká náhoda, že ano? Agentura paní Wycherleyové přece fungovala po celá léta. Tu a tam bezpochyby posílala guvernantky nebo společnice do mnoha nejlepších rodin.“

„Přesto je tu souvislost.“ Marcus pohlédl na hodinky. „Je jen chvilku po třetí. Mám v úmyslu si dnes odpoledne s paní Wycherleyovou pohovořit.“ „Ale slečna Toddová je mrtvá, a jak jste říkal, společnice vaší přítelkyně zmizela. Co si slibujete, že od majitelky agentury zjistíte?“ „Ještě si nejsem jist, ale mám v úmyslu jí položit pár otázek ohledně slečny Toddové a slečny Baylorové.“ Ifigenii to zaujalo. „Půjdu s vámi na návštěvu paní Wycherleyové.“ „To není třeba,“ řekl Marcus mírně. „Podám vám všechny informace, které v průběhu rozhovoru zjistím.“ „Naopak, mylorde.“ Ifigenie na něho upřela odhodlaný pohled. „Jsme v této akci partneři, jestli si vzpomínáte.“ Marcus to okamžik zvažoval. „Dobrá. Stejně byste ji asi navštívila sama, kdybych vás nevzal s sebou.“ „Váš předpoklad je přesný.“ Ifigenii malé vítězství potěšilo. Vzala šálek čaje a napila se. Trik, jak zvládnout Marka, řekla si v duchu, tkvěl v demonstraci pevného odhodlání. Byl tím typem muže, který přirozeně přebíral velení v každé situaci. Ženu se slabší povahou by ve svých silných rukách uhnětl jako kus hlíny. „Budeme tedy jednat s paní Wycherleyovou společně,“ řekl Marcus. „Ale ještě dříve je tady několik dalších záležitostí, o nichž bych chtěl s vámi mluvit.“ „O jakých záležitostech?“ Ifigenie stavěla šálek s čajem na podnos. „Neexistence zesnulého pana Brighta je první položkou na programu.“ Jemný šálek s čajem vyklouzl Ifigenii z ruky. Narazil na okraj podnosu, naklonil se a vylil se na naleštěný mahagonový psací stůl. „Bože, nebesa.“ Ifigenie vyskočila rovnýma nohama, vytrhla bílý, pavučinkově krajkový kapesníček z kapsy a začala jím neúspěšně utírat vylitý čaj. „Domnívala jsem se, že už jsme tuhle záležitost vyřídili, sire.“ „Dozajista jsme v souvislosti s tímto tématem cosi probrali, ale nebyl to neoplakávaný nebožtík pan Bright.“

Ifigenie se zoufale pokusila ovládnout ruměnec, jenž - jak věděla musel její tvář zbarvit dorůžova. „Skutečně, Marku.“ „Ano, skutečně, Ifigenie.“ Marcus vytáhl z kapsy velký, silný plátěný kapesník, pak s nenucenou elegancí vstal a setřel čaj jedním pohybem. „Mimoto, protože jsme se záležitostí zabývali, abych tak řekl, jen do určité hloubky, konstatuji, že toho zbylo mnohem víc, než bylo patrné na první pohled.“ Ifigenie se zmocnila panika. „Jako třeba?“ Markovi se zatřpytily jantarové oči. „Jako třeba jistá akademie pro mladé dámy, vesnice zvaná Deepford a sestra, která je vdaná za syna nejvýznamnější rodiny v sousedství. Zkrátka, Ifigenie, vím všechno.“ Cítila se, jako kdyby jí něco vyrazilo dech. Pomalu klesla nazpátek do křesla. „Jak jste toho o mně tolik objevil?“ „To není důležité. Co je důležité, je to, že jestliže jsem byl schopen zjistit pravdu já, jiní ji mohou, bezpochyby, objevit také.“ Jeho nevybíravé odhalení Ifigenii omráčilo. Tolik toho zjistil v tak krátkém čase. Bylo to zdrcující. „Sire, předpokládám, že mi to říkáte, protože se mi chystáte předložit dvě možnosti.“ Pozvedl obočí. „Dvě?“ „Ano,“ Vysunula bradu. „Chystáte se mi říct, že bud musím opustit město předtím, než kdokoli další narazí na pravdu, nebo jinak že budu muset zvážit vaši nabídku k sňatku. Není to snad pravda?“ „Mýlíte se, Ifigenie.“ Podívala se na něho s obnovenou nadějí. „Mýlím?“ „Za těchto okolností je jen jedna možnost, ne dvě. Ta možnost je svatba.“ „Nikdy,“ řekla Ifigenie nahlas, rezolutně a tak energicky, že si byla jista, že Marcus pravděpodobně neuhodne, že má zlomené srdce. „Absolutně nemožné. Mimo diskusi. O celém nápadu se dokonce ani nedá uvažovat.“ Marcus se nekompromisně zasmál. „Jedna z nejzajímavějších věcí, které jsem zjistil v průběhu svých vědeckých studií, je to, že je jen velmi málo věcí, které jsou nemožné.“

12 „Vy a ty vaše zatracené zásady,“ řekla Ifigenie divoce. Naklonila se dopředu a položila obě ruce na psací stůl. Oči jí jiskřily rozhořčením. „To je všechno, oč běží, že ano? Myslíte si, že jste porušil jednu ze svých zatracených zásad, a proto za to musíte zaplatit!“ „Uklidněte se, Ifigenie. Začínáte být rozrušená.“ „Neuklidním se a nevdám se kvůli Mastersovym zásadám. Slyšíte mě, sire?“ „Slyším vás.“ Marcus zasunul bradu a zachoval bezvýrazný obličej, když opět skládal čajem zmáčený kapesník. Napadlo ho, k co se tyče obou případů, strávil utíráním čaje v Ifigeniině pracovně spoustu času. „Ale já nevěřím, že jste tu záležitost patřičně zvážila.“ „Nepřednášejte mi, jako kdybych byla nějaká školačka, sire. Jsem rozumná, vzdělaná, inteligentní žena, ne hloupé dítě. Ovšemže jsem záležitost náležitě zvážila.“ Bojovala by s ním o každé slovo. Marcus vzplanul hněvem, když zjistil, jak obtížný to bude úkol. „Vy nazýváte přetvářku za vdovu a mou milenku počínáním rozumné, vzdělané, inteligentní ženy?“ „Vy jste nebyl tak kousavý k mé přetvářce, dokud jste neobjevil, že nejsem vdova. Ve skutečnosti, pokud mi slouží paměť, jste byl docela ochoten akceptovat můj plán. Docela se vám zalíbila představa, že máte, novou a neobvyklou milenku, že ano, sire?“ „To bylo předtím, než jsme podnikli noční prohlídku Pettigrewovic chrámu bohyně Vesty a objevili, že ta zatracená ruina byla tak autentická, až se tam panny vestálky ještě potloukaly kolem.“ Náhle vypadala zoufale. „Marku, to je velmi druhořadý detail. Nesmíte dovolit, aby to ovlivnilo vaše počínání.“ „Já sám posoudím, co ovlivní moje počínání.“ „Zatraceně, sire, nic se nezměnilo.“ „To není pravda. Jeden prvek této frašky se velmi změnil.“ „To není fraška.“ Nasupeně na něho pohlédla. „Byl to velice chytrý plán, který měl veškeré vyhlídky, aby přinesl výsledky.

Společnost mi dosud věří, že jsem vdova, a je přesvědčena, že jsem vaší milenkou. Všechny prvky plánu zůstávají nedotčené.“ „Ale na jak dlouho?“ „Na tak dlouho, jak si budeme přát,“ odsekla. „Nikdo jiný než vy sám nezpochybnil mou důvěryhodnost.“ „To je jen otázka času, než se někdo jiný rozhodne jet do Devonu, aby tam položil pár otázek.“ „Nesmysl. Proč by se někdo obtěžoval? Mylorde, buďme v tomhle trochu spravedliví. Skutečný důvod, proč to považujete za tak obtížné, je to, že cítíte, že jste porušil jednu ze svých zásad.“ „Jsem si dobře vědom, že nemáte o mých zásadách valné mínění, ale žiji podle nich už dlouhou dobu a nechci je porušovat podle potřeby.“ „Marku, poslouchejte mě. Mám hluboký a trvalý respekt k vašim zásadám a smyslu pro čest, který je inspiroval. Ale v tomto případě svoje zásady neporušujete.“ „Ne? Zdá se mi, že si vybavuji docela jasně, že jsem ten muž, který před dvěma dny ležel mezi vašimi stehny. Nebo se snad pletu?“ Ifigenie vypoulila zlostné oči. Její jasně červené tváře dostaly temnější odstín doruda. „Pro vulgaritu není žádná omluva,“ řekla dost škrobeně. „Mluvíte jako nějaká zatracená učitelka.“ „Já jsem zatracená učitelka. Nebo spíš jednu dobu jsem byla. Opakuji, mylorde, vy jste neporušil své předešlé zásady; já to byla. To je ten celý rozdíl, cožpak to nechápete?“ „Ne,“ řekl Marcus. „Vy nejste zodpovědný za to, co se stalo. Já jsem zodpovědná.“ „Nepokoušejte se překroutit logiku této situace. Je perfektně jednoduchá.“ „Ale Marku, vy si mě nemůžete vzít, a vy to víte.“ „Proč ne?“ Rozhodila podrážděně ruce. „Protože pro společnost jsem milenkou nejproslulejšího muže v Londýně, jmenovitě vaší, mylorde.“ „Takže?“

„Oba víme, že muž ve vašem postavení se nežení se svou milenkou.“ Marcus si položil ruce vedle sebe na psací stůl a podíval se na Ifigenii z očí do očí. „Vytvářím si své vlastní zásady. Nikdy na to nezapomínejte.“ Ifigenie zamrkala, narovnala se a kvapně ustoupila o krok. „Ale jistě v záležitosti, jako je tato -“ „Ve všem, Ifigenie.“ „Nemám příliš ráda zásady, sire.“ „To je dost patrné.“ Ustoupila ještě o krok dozadu a postavila se k židli. „Byla jsem nucena žít po mnoho let podle pravidel jiných lidí. Považuji pravidla za velice depresivní pro duši. Myslím si, že ze všech lidí právě vy byste měl rozumět mé touze být svobodná.“ „Svobodná? Kristepane, Ifigenie, nikdo z nás není nikdy skutečně svobodný. Všichni žijeme podle soustavy pravidel, ať už jsou to pravidla naše vlastní, nebo někoho jiného. Nicméně jestli si to sama neuvědomujete, jste mnohem naivnější, než se zdáte být.“ V obličeji se jí objevil pyšný výraz. „Tak tedy dobrá. Musím-li mít soustavu zásad, udělám to jako vy, sire. Vytvořím si svoje vlastní.“ „A co, prosím vás, teď říkají vaše zásady na situaci, ve které se právě nacházíte?“ „Říkají, že nejsem povinna vdát se za jakéhokoli muže. Abych byla zcela upřímná, sire, nevidím, že by žena měla z manželského stavu nějaký velký užitek. Skutečně, nechápu dokonce ani kouzlo manželského objetí. Z čeho bych měla usoudit, že další noci budou tak vzrušující, jak se básníci snaží člověka přesvědčit?“ Marcus se cítil, jako by ho boxer udeřil do břicha. Cítil na sobě, jak těžkopádně rudne. „Říkám vám, že to byla moje chyba. Byl jsem nemotorný a ukvapený.“ „Ach Marku.“ Ifigenii zmizel bojovný oheň z očí. Pospíšila si kolem hrany psacího stolu. „Také si za to nesmíte dávat vinu. Nebyla to vaše chyba. Byla to moje chyba.“ „Vaše?“ Marcus na ni nechápavě zíral, když se k němu blížila. Opožděně ho napadlo, že se mu chystá vrhnout do náruče.

„Ano, ovšem. Co se stalo tu noc, to byla moje provokace. Uvedla jsem vás v omyl. Znala jsem vaši hloupou zásadu proti zaplétání se s nezkušenými ženami, ale chtěla jsem, abyste mne pomiloval. Povzbudila jsem vás, sire. Ve skutečnosti jsem vás prakticky požádala, abyste to tak udělal.“ „Ifigenie -“ Ifigenie u něho přistála s měkkým žuchnutím. Zachytil ji a těsně přivinul k sobě, aby si to nerozmyslela. „Svedla jsem vás, sire,“ zašeptala mu do kabátu. „Ne, nesvedla. Já jsem svedl vás. Chtěl jsem se s vámi milovat.“ Zdrsněl mu hlas. „Bože, pomoz mi, dokonce i když znám pravdu, myslím si, že jsem se mohl zastavit. Lituji jedině toho, že jsem si svého milování neužil.“ „Ale já ano.“ Její slova se mu zdusila na rameni. „Přinejmenším jsem je vychutnala až na dřeň. Jak už jsem vám tu noc řekla, nepočítala jsem tak přesně s jistými faktory. Ale to byla naprosto moje chyba, nikoli vaše.“ Marcus zasténal. Zdálo se to být neuvěřitelné, ale Ifigenie mu nedávala za vinu jeho nemotorné milování. Trvala na své plné zodpovědnosti za debakl v chrámu bohyně Vesty. Jiného muže by možná její naivita pobavila. V Markovi to probudilo hlubokou úctu a pohnutí. „Poslouchejte mě, Ifigenie. Jste vzdělaná žena a uznávám, že jste bezpochyby prostudovala velké množství starověkých soch nahých mužů, ale nevíte všechno, co je o takových propočtech třeba vědět.“ „Ale já jsem studovala originály, mylorde. Ne pouze kopie soch.“ Vzal jí obličej do dlaní a přinutil ji, aby se mu podívala do očí. „Příště to bude mnohem příjemnější, Ifigenie. přisahám.“ Upřela na něj rozvážný, pátravý pohled. „Opravdu si to myslíte?“ „Musíte mi věřit.“ Zlehka ji pohladil rty po ústech. „Věřím vám, Marku. Ach, jak vám věřím.“ Stála na špičkách, objala ho a políbila ho s tímtéž radostným nadšením, jež projevila už na začátku jejich vztahu. Cítil na rtech její měkká, teplá a vzrušující ústa. Tiskla ňadra na jeho hruď. Cítil, jak se mu její rozkošně zaoblená stehna tisknou na nohy. S žádnou jinou ženou v náruči se necítil tak dobře.

Bylo zřejmé, že její vášeň pro něj v ní stále žhnula, křišťálové prizma, jež vyzařovalo teplo a světlo. Příští noc to nesmí zmařit. Vzedmula se v něm vina úlevy. Stále ještě ho chce. Jeho nemotorné milování nezchladilo její sladkou vášeň ani nezmenšilo její touhu po jeho dotycích. Všechno bylo na dobré cestě. Za okamžik zvedl zdráhavě hlavu a podíval se na ni. „Pak se tedy celá záležitost vyřešila, že ano?“ Věnovala mu rozechvělý úsměv. „Nejsem proti dalšímu pokusu o milování, jestliže si skutečně myslíte, že to půjde.“ „Půjde.“ Tiše si přísahal, že to pro ni bude dokonalé. „Znamená to, že svolujete, abychom v našem vztahu pokračovali?“ zeptala se s pohledem plným naděje. „To znamená,“ řekl po zralé úvaze, „že se vezmeme tak rychle, jak jen to bude možné.“ Ifigenie ztuhla. „Řekla jsem vám, že to není možné.“ „A já vám řekl, že je možné všechno.“ Pevně sevřela ústa v paličaté křivce. „Marku, dáte mi čestnou odpověď na otázku, kterou vám musím položit?“ „Nikdy vám nebudu lhát, Ifigenie.“ Melancholicky se ušklíbla. „Další z vašich zásad?“ „Ano.“ „Tak tedy dobrá. Položím vám otázku. Trval byste dnes na tom, abych si vás vzala, kdybyste býval onu noc zjistil, že jsem skutečně vdova, která má zkušenosti s manželským objetím?“ Říkal si, že by měl tu léčku včas prohlédnout, ale nestalo se tak. Smyčka se zčistajasna utáhla a on zle zaškobrtnul. „Čert to vem, Ifigenie, to je naprosto bezvýznamné.“ „Ne, Marku, to je velmi významné.“ Spatřil skrytou jámu, jež se pod ním rozevřela. Udělal zoufalý pokus, aby znovu nabyl pevnou půdu pod nohama. „Kdož ví, co by se bývalo stalo, kdybyste byla tou, za niž jste se prohlašovala? Nikdy jsem nepotkal nikoho, jako jste vy, Ifigenie. Nevím, jak bych reagoval.“ „Kdybyste býval zjistil, že jsem přesně tou, za kterou se vydávám, byl byste mě spokojeně nechal být dál jako vaši milenku. Není to tak snad?“

„Zatraceně, Ifigenie, jak vám mám na to odpovědět? Jsem vědec. Zabývám se fakty, nikoli domněnkami nebo dohady nebo tím, co by bývalo mohlo být.“ „Prosím, odpovězte mi, Marku. Je to velmi důležité.“ „Odpověď na vaši čistě hypotetickou otázku je, že neznám odpověď.“ „Dobrá, chápu,“ řekla jemně. „A odpověď zní ne. Proto teď moje odpověď musí být také ne.“ „Zatraceně, ženská, cožpak nechápete situaci? Nemáte na výběr.“ „Kdyby mi bylo osmnáct let, nebyla jsem schopna postarat se sama o sebe a dala na názory jiných, pak by to mohla být pravda. Ale mně je sedmadvacet, jsem finančně nezávislá a nedám ani co by se za nehet vešlo na společenská pravidla.“ „Ifigenie –“ Blahopřála si. „Strávila jsem příliš mnoho let snášením diktátu malé vesnice. Nemám v úmyslu nechat se ovládat těmi ze společenské smetánky.“ Otřásla se. „Občas se budím uprostřed noci a vzpomínám, jak jsem se musela kousat do jazyka, kdykoli se farář zastavil, aby mi přednášel o řádném chování.“ V Markovi se vzedmula vina empatie. já jsem byl také vychován v malé vesnici. Vím, jaké to pro vás muselo být v Deepfordu.“ „To nikdy nekončilo,“ zašeptala Ifigenie. „Oči tam byly všude. Nikdo ve skutečnosti tátu a mámu neschvaloval. Byli obdařeni uměleckou náturou, chápete?“ „Já vím.” „Moji rodiče vždy říkali, že neomalené vměšování mohu ignorovat, ale poté co odešli, jsem to nedokázala. Musela jsem se starat o živobytí pro sebe a sestru. A tehdy se u mých dveří objevila Amálie – bez prostředků a osamělá.“ „Takže jste se mohly vzájemně podporovat ve třech.“ „Ano. A abychom to mohly dělat, musela jsem se podrobit všem zatraceným malicherným pravidlům dobrých lidí v Deepfordu.“ Ifigenie se podívala z okna na ulici. „Venkovský šlechtic Hampton a jeho žena mi vždy dávali rady k mému chování. Paní Calderová, která měla domek vedle mé akademie, bez ustání tlachala o tom, jak učitelka mladých dam musí být příkladem slušnosti. Farář a jeho

žena pořád váhali a čekali na to, až zakopnu a upadnu do bláta, za něž považovali neslušné chovám.“ Marcus obešel psací stůl, natáhl ruku a přitáhl si ji nazpět do náruče. „Chápu.“ „Všude tam byly oči. Musela jsem být velice opatrná. Všechny tři jsme byly závislé na příjmech z akademie. A existence akademie závisela na důvěře Hamptonů a faráře a všech lidí v Deepfordu, kteří vytvářeli pravidla, jež jsme my ostatní byli nuceni snášet.“ Marcus ji pevněji objal a vdechoval květinovou vůni mýdla, jež používala na mytí vlasů. Jakýmsi šestým smyslem zjistil, že v tu chvíli mu byla bližší než kdokoli jiný v celém jeho životě. „Vím, co to je být svázán odpovědností za jiného,“ řekl Marcus do Ifigeniiných vlasů. „A zásadami jiných lidí.“ „Před rokem jsem opustila Deepford navždy. Nechci se nikdy vrátit, s výjimkou příležitostných návštěv sestry. Jsem rozhodnuta následovat vašeho příkladu, Marku. Jestliže musím mít zásady, vytvořím si je sama.“ Marcus ji konejšivě pohladil po pyšné, napjaté šíji. „Rozumím vašim citům lépe, než si umíte představit, ale nemohu připustit, abyste se dále vydávala za mou milenku.“ „Proč ne?“ Hledal přiměřený, střízlivý důvod. „Je to příliš nebezpečné.“ „Ne, není.“ Ifigenie mu zdvihla hlavu z ramene. „Oba máme zájem na odhalení vyděrače a oba jsme souhlasili, že musíme spojit svoje síly, aby se nám to podařilo. Jak lépe splnit tento úkol než ponechat naši zástěrku v platnosti?“ Zádumčivě ji pozoroval. Věděl, že ho čeká zápas, ale až dosud netušil, jak tvrdohlavý je jeho protivník. „Jeden z problémů, které přehlížíte, Ifigenie, je skutečnost, že zástěrka, krátce řečeno, už není zástěrkou.“ Ifigenie zrudla. „Proboha, Marku, jestliže pomyšlení na milování se mnou vás takovou měrou vyděsilo, tak se jednoduše takových aktivit zdržíme.“ Marcus přemýšlelo tom, že zdržet se milování s Ifigenií je asi tak reálné jako vyrobit vesmírnou loď, která by ho vynesla ke hvězdám.

Když stál tváří v tvář zdánlivě neřešitelnému problému, naučil se, že je častokrát lepší přistoupit k němu raději nepřímo než čelně. Měl ještě něco času, ujistil se. Kolik, to nevěděl. Ale Ifigenie nebyla vydána napospas až tak mnoho. Nebyl důvod předpokládat, že kdokoli jiný by se chtěl v nejbližší budoucnosti pachtit za pravdou. Současná situace nemohla trvat do nekonečna, ale pokud mohl zjistit, bezprostřední nebezpečí nehrozilo. Stále ještě ho chce, pomyslel si Marcus. Chtěl se držet tohoto poznatku, studovat jej, zkoumat jej, analyzovat jej. Případně by rád našel způsob, jak využít to, že v něm má zálibu, aby oslabil její obranu. Dveře do knihovny se otevřely. Do místnosti vešla Amálie. „Ifigenie? Pan Manwaring mi připomněl, že musíme –“ Zarazila se a zrudla, když uviděla Ifigenii v Marcusově náručí. „Prosím za prominutí.“ „To je v pořádku,“ řekl Marcus. Podíval se na Ifigenii. „Dokončíme tenhle rozhovor někdy jindy. Náhodou jsme právě byli na odchodu, že ano, Ifigenie?“ „Ano, ve skutečnosti jsme na odchodu.“ Rychle od něj odstoupila a věnovala Amálii rozechvělý úsměv. „Jsme na cestě do agentury paní Wycherleyové, abychom se podívali, co se o ní dá zjistit.“ „Nemusíš se obtěžovat vyřizováním mých pozdravů Konstanci Wycherleyové,“ zamumlala Amálie. „Nikdy jsem tu ženu neměla ráda.“ Byla to intimní záležitost. Příliš důvěrná, než aby dokázala potěšit. O dvacet minut později, poté co tichy, zádumčivý kočár vjel do malé uličky nedaleko od Oxford Street, cítila Ifigenie stále následky hádky. Byla kvůli Markovým zásadám v pěkné bryndě, a byla to její vlastní chyba, pomyslela si, když opouštěla černý faeton. Měla vědět, že se Marcus pravděpodobně bude cítit nucen oženit se s ní, kdyby třeba objevil, že není vdova. Ale ona si nerozvážně myslela, že ho může oklamat.

Přesvědčila sama sebe, že by mohla Marka oklamat, právě tak jako oklamala společnost. Měla to vědět lépe. Nyní bude muset najít způsob, jak přesvědčit Marka, že není povinován dodržovat své zásady a vzít si ji. Ifigenie věděla, že to nebude snadné. Byli si v příliš mnoha věcech podobní. Ten muž byl zatraceně příliš tvrdohlavý a odhodlaný konat pro své vlastní dobro. „Toto je číslo jedenáct.“ Marcus se zamračil na potemnělá okna agentury paní Wycherleyové. „Vypadá to, že agentura je přes den zavřená.“ „Jak zvláštní.“ Ifigenie si prohlížela zatažené záclony, jež bránily pohledu do obou oken a do dveří. „Ještě nejsou ani čtyři odpoledne.“ „Třeba byla paní Wycherleyová nucena zavřít prostory z nějakých personálních důvodů.“ „Člověk by řekl, že by měla mít personál, aby měla kancelář“ otevřenou.“ „To je pravda.“ Marcus přešel ke dveřím a zkusmo otočil knoflíkem. „Zamčeno.“ Ifigenie se přišla podívat. Dvě podlaží nad agenturou byla také temná. „Uvažuji, zdali paní Wycherleyová žije nad místem, kde podniká.“ „Velice pravděpodobně.“ Marcus ustoupil dozadu, aby dohlédl na hořejší poschodí. „Ale jestli je doma, zcela určitě nepřijímá návštěvníky.“ „Možná že je nemocná.“ „Manwaring vám říkal, že s ní včera mluvil. Zmínil se o tom, že by vypadala nemocná?“ „Ne. Ale to neznamená, že neonemocněla během noci,“ řekla Ifigenie. „Třeba odjela na návštěvu na venkov.“ „V kterémžto případě,“ řekl Marcus s hloubavým výrazem, „obchod a místnosti nahoře jsou velice pravděpodobně prázdné.“ Ifigenie na něho ostře pohlédla. „Chystáte se navrhnout to, co si myslím, že se chystáte navrhnout?“ „Znáte mě dobře, Ifigenie.“ Marcus.ji vzal za ruku. Rozhlédl se po ulici nahoru a dolů, aby se ujistil, že jim nikdo nevěnuje pozornost. „Pojďme. Nemůže škodit, když se trochu podíváme dozadu.“

Ifigenie neprotestovala, když, ji vedl na konec krátké ulice a kolem nároží do uličky. „Ale co doufáte objevit?“ „Kdož ví? Jedno z prvních pravidel vědeckého výzkumu je položit si velké množství otázek.“ „Jaké otázky si kladete právě teď?“ „Proč úspěšný, dlouho zavedený podnik je ve dne zavřený.“ Ifigenie se zmocnil hmatatelně nepříjemný pocit. „Hlavně den poté, co se můj tajemník majitelky ptal na jednu bývalou klientku?“ „Přesně.“ Marcus je vedl uličkou za řadou obchodů. Zastavil se u zadních dveří čísla jedenáct a tiše zaklepal. Žádná odpověď. Natáhl ruku ke knoflíku dveří a opatrné jím zkusil otočit. „Tyto dveře jsou také zavřené.“ Ifigenie pohlédla na okna složená z malých tabulek skla, jež lemovala dveře, a spatřila, že jedno na pravé straně bylo pootevřené. „Podívejte se, Marku.“ Sledoval její pohled. „Vypadá to, jako by někdo ve spěchu odešel a zapomněl zajistit okna.“ „Ano, vypadá to tak.“ Marcus pootevřel nezajištěné okno, odhrnul záclonu na stranu a zíral do interiéru kanceláře. Ifigenie se vmáčkla těsně za něj. „Vidíte něco?“ „Nic moc. Místnost je dost temná. Záclony jsou zatažené. Vydržte minutu.“ Otevřel okno dokořán a pak ustoupil dozadu, aby přehlédl situaci. „Sakra. Myslím si, že nebudu schopen se tím otvorem protáhnout.“ Ifigenie zvážila situaci. „Já se jím protáhnu.“ Marcus se na ni podíval. „Jestli si myslíte, že mám v úmyslu vám dovolit prolézt tím oknem -“ „Marku, buďte rozumný. Jednoduše proklouznu otvorem a okamžitě vám odemknu dveře. V momentě budete za mnou uvnitř.“ „Hm.“ Váhal, očividně rozkolísaný. „Dobrá. Ale nemarněte ani chvíli, až budete uvnitř. Jděte hned ke dveřím.“ „Půjdu.“ Ifigenie se postavila před otevřené okno. Bylo příliš vysoko od země, než. aby byla schopna jím jednoduše projít. „Budete mi muset pomoct.“ „Je mi to jasné.“ Marcus ji uchopil v pase a bez námahy zvedl ze země.

Ifigenie se zachvěla, když si vzpomněla, jak měla jeho ruce před dvěma dny na své nahé kůži. Byl tak mohutný, a přece se cítila tak bezpečně, když byla v jeho náruči. „Pospěšte si, Ifigenie.“ „Ano, ovšem.“ Setřásla horoucí vzpomínky a soustředila se na záležitost, kterou měla před sebou. Prolezení oknem se ukázalo být neočekávaně obtížné. Ifigenii překážela dlouhá volánková sukně od bílých, mušelínových, vycházkových šatů, které se hodily k bolerku. „Dobrý Bože,“ zamumlal Marcus kdesi za ní. „Kolik máte pod svými šaty spodniček? Asi se v nich utopím.“ „Je dost chladný den.“ Ifigenie si intenzivně uvědomovala jeho ruku na lýtku své nohy. O několik vteřin později seskočila dovnitř potemnělé místnosti. Roztáhla ruce, aby získala rovnováhu. Prsty zavadila o svazek papírů, které ležely poblíž na stole. Několik listů kancelářského papíru jí sklouzlo na podlahu vedle nohy. „Proboha,“ zamumlala. „Co se děje?“ chtěl okamžitě vědět Marcus. „Nic vážného. Srazila jsem několik papírů na podlahu.“ Ifigenie se sklonila, aby je vrátila. Překvapeně zírala, protože se jí oči začaly přizpůsobovat přítmí. „Dobrý Bože. Marku, tady jsou papíry a účetní knihy rozházené kolem dokola. Vypadá to tu, jako kdyby se tu prohnalo tornádo.“ „Otevřete dveře. Rychle.“ Ifigenie se narovnala a odešla k zadním dveřím. Odemkla je. Marcus vkročil do místnosti a dveře zavřel za sebou. Okamžik zůstal klidně stát a upřeně zíral do šera. „Zatracené,“ řekl tiše. „Někdo to tu prohledal.“ Ifigenie zírala na chaos, který měli před sebou. ,Co si myslíte, že se tu stalo?“ „Nevím.“ Marcus se pohnul směrem k úzkému schodišti, jež vedlo do soukromých místností nad provozovnou. „Počkejte tady. Chtěl bych se bleskově rozhlédnout nahoře.“ Ifigenie to ignorovala. Následovala ho po schodech a zastavila se za ním ve dveřích, jež se otevíraly do salonku.

Tady bylo všechno v pořádku. Vyklápěcí deska sekretáře byla spořádaně zavřená. Nábytek nebyl pokácený. Koberec nebyl poset papíry. „Zdá se, že tahle místnost nebyla porušena,“ řekla Ifigenie. „Ne.“ Marcus se otočil a prošli chodbou. Ifigenie ho následovala. Nahlíželi spolu do jedné malé, pohodlně zařízené místnosti za druhou a pak vystoupali po schodech do horního poschodí. Ještě Marcus ani nepoložil ruku na knoflík od dveří do ložnice, když Ifigenii zasáhl hluboký pocit strachu. „Marku?“ „Půjdu první.“ Otevřel dveře poslední ložnice a zůstal nehybně stát ve dveřích. Ifigenie se snažila nahlížet za Markovými širokými rameny. Spatřila něco, co vypadalo jako šedivá sukně a pár vysokých vázacích bot ležících na podlaze. „Ach můj Bože. To je...?“ „Bezpochyby. Zůstaňte tady.“ Tentokrát Ifigenie uposlechla. Pozorovala Marka, jak prošel kolem těla. Zastavil se vedle mrtvé ženy a klekl si, aby si ji prohlédl. „Byla zastřelena,“ řekl Marcus. Dotknul se jedním prstem bezvládné ruky. „Ona je...?“ „Mrtvá. Ano.“ Marcus vstal. „Odhaduji, že už je mrtvá několik hodin.“ Ifigenii se, sevřel žaludek. Spěšně vycouvala ze dveří a lapala po vzduchu. Marcus vyšel z místnosti. Díval se na ni se znepokojením. „Jste v pořádku?“ Ifigenie chvatně přikývla. „Ano. Myslím, že ano.“ „Pojďme, ať už jsme odsud pryč. Poslední věc, kterou chceme, je to, aby nás někdo objevil, jak se tu potloukáme po domě mrtvé ženy.“ Marcus ji vzal za ruku a táhl ji dolů po schodech. „Myslíte si, že paní Wycherleyová byla oloupena?“ zeptala se Ifigenie. „Ne,“ řekl Marcus. Zastavil se na prvním odpočívadle a znova letmo nahlédl do salonku. „Kdyby to tak bylo, zloděj by ukradl tamty stříbrné svícny a pár dalších věcí.“ „Co se tu tedy stalo?“

„Nejsem si jist, ale mám hypotézu, která by vysvětlila všechno, co jsme viděli.“ „Jakou máte hypotézu?“ „Mám podezření, že paní Wycherleyová byla vyděračkou a že vaše teta a moje přítelkyně nebyly jediné oběti. A ani jsme nebyli jediní, komu se podařilo najít souvislost s její agenturou.“ „Vy si myslíte, že sem přišel ještě někdo, pote co s ní pan Manwaring včera mluvil?“ „Ano. Je docela logické se domnívat, že paní Wycherleyová byla zavražděna jednou ze svých obětí.“ „A poté co ji zavraždila, prohledala oběť její papíry hledala důkazy, které používala k vydírání?“ „Ano,“ řekl Marcus. „Marku, to je skvělé. To vysvětluje všechno.“ Ifigenie se zamračila. jo také znamená, že kritická situace je pryč.“ „Vypadá to tak.“ Zakusila pocit úlevy. Tajemství tety Zoe bylo najednou přece jen v bezpečí. Uvědomila si, že problém s vyděračem nebylo to jediné, co zmizelo. Spolu s tím zmizela také záminka pro pokračování jejího přestrojení za Markovu milenku.

13 Ten večer v sedm hodin seděl Marcus u pracovního stolu ve své laboratoři a hloubal nad dilematem, jak proměnit milenku v manželku. Byl to problém, o kterém si myslel, že se s ním nikdy nesetká. Ve srovnání s tím se konstrukce hodinového stroje, dalekohledu a plnicího pera zdála byt docela jednoduchá. Odsunul stranou zápisník v kožené vazbě, který otevřel pár minut předtím, zaklonil se v křesle a položil si nohy v botách na přeplněný stůl. Zasmušile pozoroval komorníka poháněného hodinovým strojem, kterého zkonstruoval vloni. Tiše a klidně stál se stříbrným tácem v jedné dřevěné ruce. Marcus z rozmaru namaloval tomuto mechanickému muži náležité černé sako a bílou košili. Dokonce se pokusil zachytit i Lovelaceův výraz aristokratického přezírání v chladných očích a ústech bez úsměvu. Dokud se Ifigenie neobjevila v jeho pečlivě usměrňovaném vesmíru, život se zdál být jednoduchý, pomyslel si Marcus. Byla jako létavice, která probleskuje tmavou nocí a rozjasňuje nebe. A pokud nenajde způsob, jak ji uchopit, rozpadne se mu na spršku jisker, nebo padne k zemi s pustošivým zaduněním. Zaklepání na dveře laboratoře vytrhlo Marka z jeho snění. „Vstupte.“ „Marku?“ Bennet vsunul hlavu do dveří. „Myslel jsem si, že bys měl být tady. Pracuješ?“ „Ne. Pojď dál.“ Bennet vešel do místnosti zbrusu novým, malátným, světem unaveným krokem, zavřel dveře a přistoupil k pracovnímu stolu. Marcus k němu vzhlédl a trhnul sebou. Jeho bratr byl dnes opět básníkem s pohledem bouřliváka. Tmavé vlasy si pečlivě vykartáčoval do nedbalé, jakoby větrem rozcuchané změti. Košili na hrdle měl rozhalenou a neměl na sobě ani nákrčník, ani vestu.

„Doufám. že máš v úmyslu si vzít nákrčník, než odejdeš z domu,“ zamumlal Marcus. „Neměl bys chodit na ples nebo večírek, pokud budeš vypadat, jako kdybys právě vstal z postele.“ „Ještě jsem se na večer neoblékl.“ Bennet přešel k oknu pověsil se na jeho rám jako zosobněná nuda. Zůstal zírat do zahrady s mrzutým výrazem. „Chtěl jsi něco?“ pobídl ho Marcus konečně. Bennet na něho pohlédl s přivřenýma očima. „Přišel jsem ti říct, že jsem se rozhodl.“ „Chystáš výpravu na kontinent?“ zeptal se Marcus, aniž by v to příliš doufal. „Chystám se požádat Dorchesterovy o Julianinu ruku.“ „Sakra.“ „Marku, musím to teď udělat. Cožpak to, proboha, nechápeš? Pokud budu čekat, až se vrátím z kontinentu, Dorchesterovi ji provdají za někoho jiného.“ „To bys ovšem musel mít mimořádné štěstí.“ „K čertu s tím.“ Bennet se rozmáchl s náruživým výrazem. „Vím, že tě Dorchesterovi nezajímají, ale proč odmítáš také jejich dceru? Není vůbec taková jako oni.“ „To si snad nemyslíš?“ „Je to opravdová dáma. Nevinná krása, jejíž, duch je tak čistý a bez poskvrny jako... jako -“ „Třeba jako čerstvě padly sníh.“ „Varuji tě, že nebudu snášet žádné vtipy na její účet, Marku.“ Bennet sevřel pěst. „Mám v úmyslu požádat o její ruku, pochopil jsi to?“ „Bůh nás ochraňuj.“ „Víš, co je tvůj problém?“ „Určitě nějaký mám, kromě toho, který mi povíš.“ „Jsi zatracený cynik, to je to. Nemysli si, že můžeš soudit pravou nevinnost jen proto, že se oddáváš malým, ostudným intrikánkám, jako je paní Brightová.“ Marcus vyskočil ze židle rychleji, než Bennet vůbec stačil zjistit, co se děje.

Přehoupl se přes stůl a dvěma kroky přešel přes místnost. Chytil Benneta za rameno, tvrdě ho přirazil na stěnu a přitiskl ho k ní. „Nenazývej ji intrikánkou,“ řekl Marcus tiše. „Co je ksakru?“ Bennet vykulil oči, konsternován úžasem. „Když urazíš ji, je to jako bys urazil mě. Pochopil jsi mě, bratře?“ „Ano, zatraceně.“ Bennet ho ostražitě pozoroval. „Ano, ovšem, chápu tě. Neměl jsem potuchy, že jsi v té věci tak nedůtklivý.“ Marcus držel Benneta u zdi ještě okamžik a pak ho náhle pustil. „Asi bys měl raději odejít. Mám práci a ty máš patrně vlastní plány.“ Bennet si narovnal zmačkané klopy a upravil manžety u saka. „Omlouvám se za všechny urážky.“ „Omluva se přijímá. A nyní laskavě odejdi.“ „Nemůžeš mi dávat vinu za to, že jsem nepochopil situaci. Tvé city týkající se paní Brightové se zdají byt mnohem, silnější než city, které jsi všeobecně choval ke svým dámským přítelkyním,“ podotkl Bennet. „Udělal bys dobře, kdyby ses odtud vypařil dříve, než docela ztratím trpělivost.“ Bennet vysunul bradu. „Chystám se to udělat, abys věděl. Jdu požádat o Julianinu ruku.“ Marcus pokrčil rameny. „Vysvětlil jsi mi, že nic, co ti řeknu, tě neodradí.“ „Popřeješ mi štěstí?“ V Bennetově hlase zaznělo zaváhání. „Lituji, že to nemohu udělat.“ Marcus se zastavil s pohledem upřeným na mechanického komorníka. „Nevěřím, že s Julianou Dorchesterovou najdeš trvalé štěstí.“ „Co ty víš o hledání trvalého štěstí se ženami?“ zeptal se Bennet hořce. „Vypracoval jsi pro sebe tolik zatracených zásad, že už ve svém životě nemůžeš nadále nacházet jakoukoli radost.“ „Vypadni odsud, Bennete.“ „Ať je po tvém. Nebudu tě tedy žádat, abys mi popřál štěstí.“ Bennet vykročil ke dveřím. Zastavil se s rukou na knoflíku dveří. „Víš, co ti řeknu, bratře? Myslím si, že tě ve skutečnosti lituji.” „Neplýtvej na mě svými sympatiemi. Pokud se oženíš s Julianou Dorchesterovou, budeš je potřebovat pro sebe.“

Bennet vyšel beze slova ze dveří. Práskl dveřmi tak silně, až se elektricky stroj zachvěl na podstavci. Marcus natáhl ruku a klapnul vypínačem, který uvolnil pružiny v mechanickém muži. Kolečka a pohon zařinčely a zaskřípaly, jak se muž dal do pohybu. Mechanický komorník se slepě zapotácel dopředu, stříbrný tác se vysunul. Marcus pozoroval pochod bezduchého stvoření, jež přešlo přes laboratoř. Jak bylo snadné být mechanickým komorníkem, poháněným jen ocelovou pružinou. Umělý muž zíral přímo před sebe, nedíval se ani doprava, ani doleva, nedbal na to, co leží před ním nebo za ním. Neměl ani minulost, ani budoucnost. Jeho přítomnost byla ovládána neúprosnými pravidly mechanického vesmíru. Neznal bolest. Neznal ale ani radost. „V ranních novinách je malá zmínka o smrti paní Wycherleyové,“ řekla Zoe. „Ani zmínka o tom, že by byla vyděračkou, samozřejmě. Dobrý Bože, kdo by tomu věřil?“ Mrskla sebou do elegantního záhybu římského sofa z červeného sametu. jo je naprosto udivující. „Je to jediný závěr, k němuž jsme byli s Mastersem schopni dospět.“ Ifigenie uchopila šálek s čajem. „Jen těžko tomu mohu uvěřit,“ řekla Zoe. ,Je to zkrátka příliš fantastické.“ Husté obočí lorda Otise se spojilo dohromady v uvažujícím zamračení. „Když o tom přemýšlíte, tak to má jistou logiku.“ „Ano, má,“ řekla Amálie. „Vysvětluje to, proč Ifigenie nemohla objevit jasné pojítko mezi okruhy přátel Guthrieho a lorda Masterse. Prostě neexistovalo.“ „Přes všechno tajné pátrání po černém pečetním vosku a pečeti s vyrytým fénixem.“ Ifigenie si lítostivě povzdychla. „Byla jsem si tak jistá, že jsem něčemu na stopě.“ „Jak bylo jednoznačně skvělé od Masterse, Že ho napadlo provést pátráni kolem našich bývalých placených společnic,“ řekla Zoe tónem velkého obdivu.

Ifigenie otočila oči v sloup. „Jeho původní hypotéza nebyla zcela správná, jak víte. Ani se neprokázalo, že by společnice byla vyděračkou.“ „Ne, ale jeho teorie vedla přímo ke skutečnému vyděrači,“ podotkl Otis. „Ten muž má skvělý rozum.“ Ifigenie udělala obličej. „Ano, a on si je toho dobře vědom.“ Amálie jí věnovala jeden ze svých vzácných úsměvů. „Myslím, že jsi poněkud žárlivá, Ifigenie.“ „Dobrá, byla jsem zaujatá vlastní hypotézou,“ přiznala. „Mastersova teorie je fascinující, budiž. A Otis má pravdu, je velmi logická. Jen si pomysleme, že po všechny ty roky paní Wycherleyová využívala služeb jistých guvernantek a společnic, aby sbírala usvědčující informace o několika nejlepších rodinách.“ „Ve skutečnosti jsem se nikdy o slečnu Toddovou nestarala,“ řekla Zoe. „Měla oči, jež mi připomínaly malou krysu. Neponechala jsem si ji dlouho.“ „Měla jste ji nechat odejít mnohem dříve,“ poznamenala Amálie. „Byla u vás dost dlouho, aby přišla na to, že Maryanne není Guthrieho dcerou.“ „Zřejmě.“ Zoe potřásla hlavou. „Člověk si může lámat hlavu, kolik dalších obětí ta žena měla. Cožpak je každý dům v Londýně zamořen špehy?“ „Pochybuji.“ Ifigenie sešpulila rty. „Podle všeho byla paní Wycherleyová velice vybíravá a dost opatrná, přinejmenším až doteď. Bezpochyby si své oběti pečlivě vybírala.“ „Ha.“ Otisovi zaškubal knír. „Udělala vážnou chybu, když se rozhodla rozšířit seznam svých obětí o Zoe a o dobrou přítelkyni hraběte z Mastersů, díky Bohu.“ „Ano,“ řekla Ifigenie, „udělala chybu.“ „Dobrá, nakonec je to pryč, díky nebesům.“ Zoe si posloužilo malým růžovým koláčem z čajového podnosu. „Nyní můžeme pokračovat ve společenské sezoně. Přiznávám, že jsem měla díky problému s vyděračem nějaké potíže s plánováním Maryanniny svatby, která mi visela nad hlavou.” Otis upřel na Ifigenii bystrý pohled. „Masters si je jistý, že ta záležitost skončila?“

Ifigenie zaváhala. „Zdá se být docela přesvědčený, že ano.“ „Dobrá, pak je to konec toho všeho,“ prohlásil Otis. “Ano.“ Ifigenie zrudla od hlavy až k patě a sebrala bílý čepec. „Musíme už s Amálíí odejít. Máme schůzku s naším tajemníkem. Možná se uvidíme dnes večer v divadle.“ „Velice pravděpodobně,“ řekla Zoe vesele. „Jaká to bude úleva sedět zase ve své lóži bez přemýšlení, jestli na mne vyděrač upírá oči.“ „Je tady ještě jedna věc.“ Ifigenie upřela rozvážně zrak postupně na každého ze tří přítomných. „Doufám, že si všichni uvědomujete, že se nic nezměnilo, přestože vyděračská aféra skončila.“ Zoe se zatvářila nechápavě. „Proč o tom hovoříš, Ifigenie?“ „Pokud se tyče společnosti, jsem pro ni ve všech směrech stále paní Brightová.“ „Zatraceně,“ zvolal Otis. „Má pravdu. V tomto bodě nemůžeme změnit její identitu. Mohlo by ji to zničit.“ „Domluvili jsme se na začátku celé aféry, že až bude záležitost vyřešena, zmizím diskrétně ze scény,“ řekla Ifigenie. „Ale změnila jsem názor.“ Zoe ji pozorovala se zasmušilým zájmem. „Ty máš v úmyslu dokončit sezonu jako Mastersova milenka?“ „Ano.“ Zoe si vyměnila znepokojený pohled s Amálií a s Otisem. Pak se obrátila nazpět k Ifigenii. „Masters s tímhle plánem souhlasí?“ „Více méně,“ řekla Ifigenie lehkomyslně. Nemělo smysl jim vykládat, že Marcus skutečně trvá na svatbě. Obávala se, že by všichni stáli na jeho straně. Ifigenie věděla, že se nemůže za Marka vdát, pokud nenajde způsob, jak to zařídit, aby se do ní zamiloval. Odhalení totožnosti vyděrače bylo jednoduchou záležitostí ve srovnání s jejím novým problémem. Stála tváří v tvář zastrašujícímu úkolu přesvědčit Marka, aby změnil své zásady. Ifigenie si byla vědoma, že Amálie nápadně zmlkla, když kráčely dolů po schodech od Zoina domu. Její společnice mě neřekla, dokud

si vzájemně nepomohly nastoupit do Ifigeniina zlatého a bílého kočáru. „Pryč s tím, Amálie.“ Ifigenie se opřela o bílé sametové polstrování a upravila si sukně. „Co tě trápí?“ Amálie ji upřeně pozorovala. „Pocítila jsem, že jsi zaváhala, když jsi vyprávěla tetě a lordu Otisovi, že ta záležitost s vyděračem je uzavřena. Něco tě zneklidňuje.“ Malý kočár se pohnul vpřed. Ifigenie vyhlížela z okna. Bylo skoro pět hodin odpoledne. Ulice byly zaplněny elegantními kočáry na cestě do parku. „Trápí mě to,“ řekla pomalu, „že jsme včera s Mastersem prohledali psací stůl paní Wycherleyové, předtím než jsme odešli.“ „Takže?“ „Takže jsme neobjevili pečeť s vyrytým fénixem. Nenašli .jsme ani stopu po černém vosku na jejím pečetidle.“ „Mohu tě ujistit, že ať byla Konstance Wycherleyová jakákoli, nebyla hloupá. Musela žít ve stálém strachu z prozrazení. Nemohla někde nechat ležet žádný zřejmý důkaz o své vině.“ „Totéž říkal Marcus. Ale pokud byla tak velice chytrá – dost mazaná, aby se nedala chytit – proč udělala tak vážnou chybu, že se pokusila vydírat Mastersovu přítelkyni? Musela vědět, že podstupuje riziko a může ho vtáhnout do aféry.“ „Třeba unikala tak dlouho, až si začala troufat příliš,“ naznačila Amálie. „Nebo třeba začala byt nenasytnější. Možná potřebovala víc peněz, aby zaplatila dluhy z hazardu. Kdož ví?“ „Myslím, že se nikdy nedozvíme všechno.“ „No tak, Ifigenie. Už jsi připustila, že tě nyní ve skutečnosti znepokojuje fakt, že Mastersova hypotéza byla správná.“ „Moje hypotéza byla opravdu docela dobrá, víš?” „Byla. Pak se z ní stala špatná hypotéza. Nyní když je aféra pryč, co chceš dělat s tím dalším problémem?“ „Jakým dalším problémem?“ „Slyšela jsem, cos říkala v obývacím pokoji tety Zoe, ale my obě víme, k se nemůžeš vydávat za Mastersovu milenku donekonečna.“

Mohu v tom pokračovat do konce společenské sezony.“ Ifigenie si tiše odkašlala. „A ty můžeš stejně dobře vědět, že se za ni, zcela přesně řečeno, nevydávám.“ Amálie ji pozorovala potemnělým zrakem. „Velice se toho bojím.“ Ifigenie stiskla tkanice bílé krajkové kabelky. „Neboj se o mne, Amálie.“ „Nejsi jen moje sestřenice, jsi moje nejdražší přítelkyně. Nemohu si pomoct, ale bojím se o tebe.“ „Starej se o finanční plány na náměstí Brightových. To je mnohem užitečnější.“ „Odmrští tě bez rozpaků, až ho omrzíš. Víš to, že ano?“ „Možná on dříve omrzí mě,“ řekla Ifigenie lehce. „Ráda bych tomu věřila. Nepředpokládám, že by tě něco mohlo odradit od pokračování v této lehkomyslné záležitosti.“ „Ne. Ale můžeš vzít na vědomí, k až sezona skončí, můj poměr s Mastersem pravděpodobně také skončí.“ „Co budeš dělat pak?“ „Dohlížet na stavbu náměstí Brightových. Věnovat se plánům na vzorkovnici klasického stylu.“ Ifigenie se melancholicky zasmála. „Mám před sebou mnoho zajímavých projektů, Amálie. Ujišťuji tě, že neupadnu do rozkladu, až můj poměr s Mastersem skončí.“ „Dobře si uvědomuji, jak jsi silná, Ifigenie. Přesto tě nechci vidět zraněnou.“ „Je příliš pozdě na to mě zachraňovat. Jsem rozhodnuta si toto velké dobrodružství užít, Amálie. Víš, žádné další, alespoň vzdáleně podobné tomuto, nebude následovat. Masters je naprosto jedinečný.“ Marcus se rezervovaně uklonil, když toho večera spatřil Hanu a jejího manžela v divadelním foyeru. Sands se na něho zlostně zadíval, upjatě přikývl v odpověď a pak se plný jedu otočil pryč, aby se pozdravil s někým dalším. Nebylo to bezprostředně po sobě, ale bylo to dost těsně. Hana věnovala Markovi nervózní úsměv. Byl to pohled se zoufalstvím v očích.

Třpytivý dav návštěvníků divadla se choval slepě jako nějaká chvátající kaše. Markovi to umožnilo dostat se na pár rozhodujících okamžiků velice blízko k Haně, aniž by to vzbudilo Sandsovo podezření. „Už, to skončilo,“ zašeptal Marcus, když Hanu míjel. „Vyděračkou byla paní Wycherleyová. Je mrtvá.“ Hana pátrala v jeho obličeji. „Četla jsem zprávy v ranních novinách a divila se, co se stalo.“ Náhle vytřeštila oči. „Marku, snad jsi to nebyl ty –“ „Ne. Myslím si, že ten skutek spáchala jedna z obětí.“ „Dobrá nebesa.“ „Pojďme, drahá.“ Sands ji vzal za paži. Když spatřil Marka, jak se lehce pohybuje kolem jeho ženy uprostřed davu, přimhouřil oči. „Donesu ti sklenici limonády.“ Marcus předstíral, že si nevšiml, jak rychle Hanu odtáhl zástupem. Litoval nepřátelství, jež k němu Sands cítil, ale ve skutečnosti tomu muži nemohl zazlívat jeho ostražitý, bdělý postoj. Marcus uznával, že právě prožívá podobný pocit vůči Ifigenii. Přešel přes foyer a vystoupil po schodech pokrytých červeným kobercem. Byla právě přestávka. Chodba za první řadou lóží byla přeplněná skoro stejně jako foyer. Pánové pobíhali sem a tam a přinášeli svým dámám občerstvení. Jim se loudali do foyeru, aby si vyměnili pár klepů se starými přáteli, nebo je navštívili v sousedních lóžích. Hrstka mladých hejsků se motala kolem Marka. Byli zřejmě na cestě za elegantními kurtizánami, jež vystavovaly své přednosti v několika nejdražších lóžích. Když procházel zakřivenou chodbou, pokývl Marcus několika známým. Jakmile došel k lóži na konci, odsunul silný závěs stranou a vstoupil dovnitř. Dorchester, jeho žena s ostrýma očima a roztomilá Juliana se otočili, aby strnuli úžasem. „Dobrý večer,“ řekl Marcus. „Líbí se vám představení?“ Dorchesterovo překvapení se změnilo ve výraz obezřetnosti. „Mastersi. Nevěděli jsme, že přijdete na dnešní představení.“

„Mylorde. Jak milé setkání!“ Patricii Dorchesterovou zřejmě ohromilo, že se Marcus objevil v lóži asi tak, jako kdyby se tam objevil duch. „Juliano, slož poklonu jeho lordstvu.“ Juliana vyletěla, jako kdyby na ni přeskočila jiskra z nějakého elektrického stroje. „Mylorde.“ „Paní Dorchesterová. Slečno Juliano.“ Marcus na ně obě krátce pohlédl. „Obě vypadáte dnes večer nádherně.“ „Děkuji vám,mylorde.“ Paní Dorchesterové přinesla jeho zdvořilost téměř trapnou úlevu. „Nechcete si na okamžik sednout? Prosím, sedněte si k Julianě.“ „Děkuji vám. Myslím, že se posadím.“ Sedl si opatrně na jednu z malých židlí s kroucenými nohami. Zavrzala na protest, ale pod jeho vahou se nezřítila. „Slyšel jsem, že Kean je dnes večer ve vynikající formě.“ „Ano, skutečně. Ten muž je dozajista schopen hrát, dokonce i když je v lihu,“ řekl Dorchester v srdečném, příjemném rozpoložení. „Přesně tak. Stejně je podle všeho většinu času opilý jako trakař,“ řekl Marcus. „Ano, však víte, jak je to s těmi herci,“ zamumlal Dorchester. „Velice labilní lidé.“ „Nejsou jediní.“ Marcus si prohlížel obrovské divadlo. Nevěnoval pozornost ani nabitému parteru, ani galeriím, ale soustředil se na řadu lóží. Ifigenie si všiml okamžitě. Zářila v klasických, jednoduchých, bílých šatech. Do vlasů si vetkla bílé pero, které v půli rozdělila a úhledně svinula kolem uší. Křišťálový náhrdelník jí jiskřil kolem hrdla. Nebyla v lóži sama. Po levici jí seděla Amálie. Pak si Marcus všiml, že kdosi roztáhl závěs za oběma ženami. Vstoupil Herbert Hoyt, elegantní jako vždy, v modrém kabátě, kašmírové vestě a zřasených kalhotách. Na obou rukách měl rukavice a v každé držel sklenici s limonádou. Paní Dorchesterová se pustila do konverzace s nešikovností hračky poháněné hodinovým strojkem. „Máme pěkné počasí, že ano, mylorde?“ „Ano,“ řekl Marcus.

„Dnes odpoledne jsme se prošly s Julianou v parku, vid, Juliano?“ pokračovala paní Dorchesterová s tvrdošíjnou odhodlanosti. „Ano, mami.“ Juliana svírala vějíř jako by se bála, že Marcus natáhne ruku a sebere jí ho. „Bylo to docela příjemné.“ Rozjasnila se. „Viděly jsme vašeho bratra, sire.“ „Opravdu?“ Když uslyšela tón Markova hlasu, Juliana sebou škubla. Paní Dorchesterová upnula na manžela naléhavý pohled. Dorchester se mužně pokusil posunout těžké břímě konverzace vpřed. „Doufám, že se máte dobře, sire.“ „Velice,“ řekl Marcus. „Vynikající, vynikající,“ řekl Dorchester se strojeným nadšením. „To rád slyším.“ Marcus pozoroval Ifigenii, jak se napila ze sklenice, kterou jí Hoyt podal. “Těším se tak nevšedně dobrému zdraví, že jsem se vlastně rozhodl oženit.“ Tu poznámku přivítalo ohromené ticho. Dorchester civěl s otevřenými ústy. Trvalo mu několik vteřin, než je zavřel. „Přestože jste se dříve rozhodl znova se neženit? Přestože k něčemu takovému máte zásadu?“ „Změnil jsem názor,“ řekl Marcus. „Jedna moje přítelkyně mě přesvědčila, že některá pravidla vznikla proto, aby se porušovala.“ „Chápu.“ Dorchester se vzpamatoval. „Nuže dobra. Moje nejsrdečnější blahopřáni. Říkám, že tato novinka určitě způsobí rozruch.“ Juliana pohlédla na svého otce a matku a pak se rozechvěle usmála na Marka. „Přeji vám do manželství jen samé štěstí, sire.“ Marcus pozdvihl jedno obočí. „Děkuji vám, slečno Dorchesterová.“ Paní Dorchesterová přimhouřila svoje slídivá očka. „Oznámíte své zasnoubení v blízké budoucnosti, mylorde?“ „Ve velmi blízké budoucnosti,“ ujistil ji Marcus. Dorchester se zachmuřil. „Kdo je ta mladá dáma, mohu-li být tak smělý?“ „Ještě to nemohu oznámit. Ještě zbývá připravit pár maličkostí. Dohody a tak podobně. Určitě mi rozumíte.“

„Ovšem,“ řekl Dorchester mdle. „Dohody. Velmi důležité.“ „Naprosto.“ Marcus se zvedl. „Prosím, omluvte mě. Musím se vzdálit. Konstatuji, že jsem nyní velice zaměstnán. Jak jsem zjistil, svatební přípravy jsou velice svízelná věc.“ „Opravdu?“ Paní Dorchesterová přimhouřila oči. „Ano, ovšem,“ řekl Marcus. „Člověk musí kompletně předělat svou závěť, například aby poskytl manželce a potenciálním potomkům budoucnost.“ „Potomkům?“ opakovala paní Dorchesterová ochromeným tónem. „Člověk musí učinit zadost svým povinnostem, pokud jde o titul,“ upozornil ji Marcus. „A pak je tu ta záležitost se stanovením příjmů pro další členy rodiny.“ „Jakým způsobem stanovení?“ zeptala se paní Dorchesterová rychle. „Sestupným, přirozeně,“ řekl Marcus. „Rodinné jmění musí být soustředěno v rukou mého dědice, aby je zachoval a ochraňoval.“ „Myslel jsem si, že vaším dědicem je bratr, sire,“ řekl Dorchester. „Ano, dobrá, ale to se teď změní, když se ožením, že ano? Při troše štěstí budu mít vlastního syna, aby zdědil titul a jmění.“ Paní Dorchesterovou to otřáslo. „Chápu.“ „Můj bratr bude přirozeně dál dostávat apanáž. Právě tak jako doteď.“ Marcus odsunul závěs stranou a vykročil z lóže. Otočil se nazpět, aby se na Dorchesterovy usmál. „Pokud se ovšem neožení bez mého souhlasu.“ „Promiňte, nechápu.“ Dorchester vypadal přepadle. „Velice silně cítím, že v zájmu své budoucnosti si Bennet musí najít dědičku. Koneckonců bude muset uvažovat o budoucnosti pro své vlastní potomky.“ „Potomky?“ Dorchester byl zřejmě omráčený. „Ono se to vždy dostává ke stejné podstatě, že ano?“ Marcus odešel do chodby. Těžký závěs se za ním zavřel. Prošel chodbou na opačnou stranu divadla, kde měla lóži Ifigenie. Herbert Hoyt vkročil do chodby, právě když Marcus natáhl ruku, aby uchopil závěs.

„Omlouván se.“ Hoyt kvapně uvolnil cestu. „Dobrý večer, Mastersi. Neměl jsem v úmyslu vás téměř srazit. Je tady všude zatraceně nabito, viďte?“ „Ano.“ Marcus vešel do lóže a zatáhl za sebou závěs. „Dobrý večer, Ifigenie. Slečno Farleyová.“ Aniž čekal na pobídku, posadil se Marcus na jednu z malých židlí. „Mylorde,“ zamumlala Amálie zdvořile. Otočila se, aby mohla pozorovat hemžení v parteru. Marka napadlo, že Amálie ho pominula stejným, sotva patrným způsobem, který nezřídka užíval Sands. Nebyl v současnosti nějak příliš populární osobou. Ifigenie se usmála v ústrety. Oči jí zářily zvědavostí. „Dobrý večer, mylorde. Myslím, že jsem vás před několika minutami viděla sedět v Dorchesterově lóži.“ „Prohodil jsem pár slov s Dorchesterovými.“ Marcus natáhl nohy a krátce se zakabonil. „Proč, k čertu, musím pořád zakopávat o Hoyta? Zdá se, že tráví značnou část svého času ve vašem blízkém okolí.“ Ifigenie roztomile pokrčila rameny. Křišťál kolem jejího hrdla se třpytil bezbarvým plamenem. „Pan Hoyt je přítel. A je úplně neškodný. Vy to víte, mylorde.“ „Je to zatraceny protiva.“ Ifigenie nadzdvihla obočí. „Zdá se, že máte dosti mizernou náladu, sire.“ „Mám.“ Marcus zběžně pohlédl směrem k jevišti. Kean v roli Macbetha byl ve skvělé formě, ale dokonce ani jeho strhující umění nemohlo otřást Markovou temnou náladou. To, co skutečně chtěl dělat, jak Marcus zjistil, bylo hovořit s Ifigenií. Chtěl s ní hovořit o Bennetově tvrdohlavém rozhodnutí oženit se s Julianou Dorchesterovou. Potřeboval se jí svěřit se svým znepokojením, dozvědět se její názor, zeptat se jí, zdali si myslí, že udělal správnou věc, když se ho pokusil dnes večer odradit. Ale jeho schopnost podělit se o své problémy s jinou osobou už před lety zkorodovala. Bylo to už tak dlouho, kdy požádal o radu nebo přiznal nejistotu nebo jednoduše poprosil o názor druhého, protože nevěděl, co si má počít.

V každém případě mu jeho zásady nedovolovaly přiznat slabost. Uprostřed poslední scény s Macbethem náhle někdo škubl závěsem lóže na stranu. Do malého prostoru k sezení vkročil Bennet. Ruce po stranách těla měl zaťaty v pěst. Obličej měl jak zuřivou masku. „K čertu s tebou, Marku! Nikdy ti to nezapomenu.Nikdy! Vím, k čemu se chystáš, ale nepovede se ti to. Slyšíš mě? Nemůžeš mi zabránit v ženitbě s Julianou.“ Marcus se pomalu otočil, vědom si Ifigeniina a Amáliina ohromení. „Vypadá to, žes zapomněl na své dobré způsoby,“ řekl Marcus mírně. „Dovol, abych ti představil paní Brightovou a slečnu Farleyovou.“ Bennet vrhl na Ifigenii zničující pohled. „Proč bych se měl obtěžovat dobrými způsoby v přítomnosti tvé milenky, když ty se nemůžeš obtěžovat, abys je zachoval před mou budoucí ženou a členy její rodiny?“ „Dost.“ Marcus povstal. „Varoval jsem tě, Bennete. Pohovoříme si později.“ „Není o čem hovořit. Dozvěděl jsem se, že jsi se pokusil udělat maximum, abys zničil moje štěstí. Kupodivu, nenapadlo mě, že bys zašel tak daleko. Pochopil jsem, že mne chceš vydědit.“ „Budeme o tom jednat, až budeme v soukromí,“ řekl Marcus velice vyrovnaně. „Ty si myslíš, že dám zlámanou grešli za to, jestli mne vydědíš? Mohu si jít světem vlastní cestou. A Juliana to ví. Má ke mně důvěru, přestože ty ani její otec ji nemáte.“ „Pokud jsi se rozhodl udělat scénu, pak ji přesuňme na ulici.“ „Není potřeba. Právě odcházím.“ Bennet se ušklíbl se vzteklou ironií. „Mimochodem, dovol mi, abych ti poblahopřál, bratře. Pochopil jsem, že hodláš brzy oznámit své vlastní zásnuby.“ Marcus zaslechl, jak šokovaná Ifigenie potichu zalapala po dechu. Nepodíval se na ni. Veškerou svou pozornost upřel na bratra. „Je to tak.“ „Celé divadlo je už plné řečí o těch novinkách. Musíš byt skutečně zoufalý ve své snaze odradit mě od plánů na svatbu, když

jsi došel tak daleko, že chceš porušit svou přísně, stanovenou zásadu.“ „Bennete, už je toho dost.“ „Ale část plánů se ti, tak či onak, nepovede. Juliana si mě vezme bez ohledu na to, jestli zdědím tvůj zatraceny titul nebo ne. Uvidíš. Miluje mě a ne zatraceny titul hraběte. Což je víc, než budeš schopen říct ty o své budoucí ženě, ať je to kdokoli.“ Bennet se otočil na podpatku a vyrazil z lóže.

14 Ifigenie tiše seděla na černé vycpané podušce v Markově „ebenově černém kočáře. Lampička v interiéru byla zhasnutá. Marcus zaplnil svou velkou postavou místo naproti ní. Jednu dlouhou nohu si natáhl na polštář. Druhou nohu měl na podlaze. Kolem něj se vznášela nebezpečná, zasmušilá atmosféra. Od doby, kdy před několika minutami opustili divadlo, neřekl dohromady více než tucet slov. Většina z nich byly především příkazy Dinksovi. Ifigenii nebylo dáno, aby viděla Keanovo představení až do konce. Marcus zamumlal cosi o vyhýbání se tlačenici po divadelním představení, ale Ifigenie věděla, že to nebyl prvořadý důvod, proč, chtěl brzy odejít. Když jí stroze nařídil, aby ho doprovodila, spatřila v Amáliiných očích pochybnosti a nesouhlas. Ale Ifigenie tiše souhlasila. Amálie zůstala vzadu v Zoině a Otisově lóži. Doprovodí ji domů. V Zoinych očích bylo tisíc otázek, když Ifigenie s Markem doprovodili Amálii do lóže. Ifigenie je ignorovala. Věděla, že její teta už slyšela řeči o Markově zasnoubení, ale nemohla jí podat žádné vysvětlení ani odpověď. Když kočár vyjel na ulici, Marcus konečně porušil dusivé ticho. „Lituji, že jste byla vystavena oné nešťastné scéně ve vaší divadelní lóži.“ Upřené hleděl do noci. „Můj bratr má v tuhle chvíli, jak se zdá, zrovna melodramatické období.“ „Marku, myslím, že mi dlužíte nějaké vysvětlení.“ „Hm.“ Ifigenie čekala několik vteřin. Marcus nic neřekl. „Nuže?“ konečně ho pobídla. „Nuže co?“ Marcus se nepřestal dívat z okna. Ifigenie vyvinula heroické úsilí, aby si zachovala trpělivost. „Nuže, jaké je vysvětlení pro tu scénu v divadelní lóži?“ Marcus zaváhal, jako kdyby se chystal šlápnout na nejistou půdu. „Jsem si jista, že máte zásadu nevysvětlovat své činy komukoli,“ řekla Ifigenie. „Ale já si skutečně myslím, že v tomto případě -“

„Bennet je přesvědčen, že se vášnivě zamiloval do Juliany Dorchesterové.“ „A vy se sňatkem nesouhlasíte?“ Marcus se na ni konečně podíval. „Co byste hádala?“ „To není obtížné.“ „To je Dorchesterovo nejmilejší přáni podpořit scvrkávající se rodinné jmění provdáním své dcery za peníze. Prvotním cílem paní Dorchesterové je dostat do rodiny šlechtický titul. Po celé dvě uplynulé sezony společně osnovali, jak vrhnout Julianu do náruče jakémukoli bohatému šlechtickému džentlmenovi ze společenské smetánky.“ „Včetně vás?“ „Minulou sezonu jsem jim na kratší dobu posloužil za cíl.“ Světlo z projíždějícího kočáru se krátce zalesklo na chladně řezaných rysech v Markově ponurém obličeji. „Dorchester zašel tak daleko, že se mne pokusil násilím zkompromitovat s vlastní dcerou.“ „Boží zármutku. Co se přihodilo?“ „Nechtěl bych jít do detailů. Byla to podlá malá lest, špatně vymyšlená a mimořádně průhledná. Postačí, řeknu-li, že pokus zkrachoval.“ „Chápu.“ V ovzduší panoval zřetelný chlad. Ifigenie si těsněji přitáhla bílý krajkový šál kolem nahých ramen. „Soudím, že jste unikl bez zranění.“ „Ano.“ „Na rozdíl od jiné noci v Pettigrewovic chrámu bohyně Vesty, kdy jste pravdu objevil pozdě.“ Nastala křehká pauza. Marcus se nakonec pohnul po způsobu velké šelmy, která si hledá pohodlnější pozici. Zaklonil hlavu do polstrování, přimhouřil oči a založil si ruce přes prsa. „Vysvětlil jsem Dorchesterovi, ze se nehodlám oženit s Julianou, dokonce ani kdyby zařídil, že budeme oba přistiženi nazí v posteli,“ řekl Marcus s rozmyslem. „Ach.“ Ifigenie nevěděla, co by na to měla říct. „Připomněl jsem mu svou zásadu ohledně ženitby. Dorchester mě očividné vzal za slovo. V každém případě upustil od snahy hodit mi

Julianu na krk. Ale tuto sezonu se zdá, že dospěl k závěru, že můj bratr bude vhodnou náhradou.“ „Takže dnes večer jste se znova pokusil ho odradit od jeho cíle,“ uzavřela Ifigenie. „Ale tentokrát jste se setkal s dodatečným problémem. Váš bratr se do Juliany zamiloval.“ „Můj bratr podlehl vnadidlu fyzického půvabu a Byronově exaltované próze. Není zamilovaný.“ Ifigenie sebou škubla ze znechucení v jeho hlase. „Jak si můžete být jistý, že to, co váš bratr cítí k Julianě, není opravdová láska?“ „Zatraceně, je mu sotva dvacet. Urputně zápasí se svým prvním návalem vášně, toť vše. Ve stylu typickém pro mladé muže si přeje poctít svou naprosto přirozenou smyslnost tím, že ji nazve láskou.“ „Třeba jsou jeho city k Julianě hlubší, než si myslíte.“ „To je zatraceně nepravděpodobné,“ zamumlal Marcus. „Co jste sledoval, když jste dnes oznámil své smyšlené zasnoubení?“ „To zasnoubení není smyšlené. Máme v úmyslu se vzít, Ifigenie.“ „Vrátíme se k tomuto tématu někdy jindy,“ řekla. „V tuhle chvíli diskutujeme o vašem bratrovi. Vy chcete zmařit Dorchesterovy plány tím, že ho přesvědčíte, aby vám uvěřil, že jste změnil názor na novy sňatek?“ „Změnil jsem názor.“ Ignorovala to. „Můžete mít úspěch a přesvědčit Dorchestera, Bennet už nadále není dobrá partie pro jeho dceru, ale co s Bennetem a Julianou?“ „Co s nimi? Rodiče Julianě nedovolí vzít si mého bratra, když uvěří, že ho vydědím. Jejich zájmem je dostat nějaký podíl na Mastersově jmění. To jmění mám pod kontrolou já, ne Bennet.“ „Marku, myslím si, že to nebude zas tak snadné. Viděla jsem tvář vašeho bratra – myslí si, že Julianu miluje.“ „Brzy objeví, že to pro něj není dobré. Dorchester Julianu odstraní z bratrova blízkého okolí a zaměří ji na jiný cíl, když. jsem odstranil ten prvořadý.“ „Nesmysl. Vy a Dorchester jste oba idioti, pokud si vážně myslíte, že můžete takovým způsobem řídit životy jiných. Juliana a Bennet

jsou mladí, ale jsou dospělí. Nikdo neví, co by udělali, kdybyste se je s Dorchesterem pokusili ohýbat podle své vůle.“ Marcus jí z příšeří pozoroval. „Co říkáte? Že by mohli spolu třeba uprchnout do Gretna Green*?“ „Je to přece možnost, že ano?“ „Ne. Připouštím, že v současné situaci by Bennet mohl byt dost pošetilý na to, aby to navrhl, ale Juliana je velice racionální mladá žena. Je nepravděpodobné, že by udělala něco tak nepraktického, jako je vdát se za muže, jehož, finanční vyhlídky jsou nejisté.“ „Máte na mysli, že se provdá raději za peníze než za lásku?“ „Přesně. Nezapomínejte, že jsem ji minulou sezonu viděl v akci.“ „Mám podezření, že lidi, které jste viděl v akci, byli její rodiče. Ubohá Juliana se bez pochyby pouze pokoušela řídit jejich příkazy.“ „V tom není rozdíl.“ „Marku, nevím, mám-li se o tom zmínit,“ řekla Ifigenie, „ale vy nedokážete tak dobře posoudit lidskou povahu, jak si o sobě myslíte. Přinejmenším, ne když dojde na srdeční záležitosti.“ „Srdeční záležitosti by se měly řešit stejným způsobem jako obchodní záležitosti. Mělo by se k nim přistupovat s obezřetnosti a péčí.“ „Myslíte spíš s cynismem, nebo snad ne? Chápu, oč vám jde,“ řekla Ifigenie jemně. „Přejete si ochránit bratra před nešťastným manželstvím. Ale já si myslím, že na to jdete špatným způsobem.“ „To se vás netyká, Ifigenie.“ „Nesmysl. Vtáhl jste mě do toho. Jestliže jste mne chtěl od této záležitosti držet stranou, neměl jste nikdy Dorchesterovi říkat, že se chystáte oznámit zasnoubení. Nyní se oba musíme zabývat protivnými otázkami a dohady. Tím se všechno nekonečně znesnadňuje.“ „Nevidím v tom žádný velký problém. Mám zásadu neodpovídat na osobní otázky.“ „Ale Marku, lidé očekávají, že oznámíte své zasnoubení s jednou z mladých dam, které byly uvedeny do společnosti tuto sezonu. Ne se *

Místo ve Skotsku, kde bylo možno uzavřít sňatek bez svolení rodičů. (Pozn. překladatele.)

svou milenkou, proboha. Dokonce i váš vlastní bratr se domnívá, že se chystáte přihlásit k jedné z žádoucích mladých žen ze společenské smetánky.“ „Chystám se zasnoubit s mladou dámou, která prožívá svou první sezonu,“ řekl Marcus. „S vámi.“ „Jste nejtvrdohlavější muž, jakého jsem kdy v celém svém životě potkala.“ „Tak si na to zvykněte, protože nemám v úmyslu to měnit.“ Ifigenie potlačila zlostný povzdech. „Pojďme se vrátit k naší záležitosti. Radím vám nezaujímat k Bennetovi a Julianě tak tvrdé a nezměnitelné stanovisko. Obávám se, že byste je tím oba jen zahnal navzájem do náruče.“ „Nevzpomínám si, že bych vás žádal v té věci o radu.“ „Tak proč máme tuhle diskusi?“ „Sakra, copak to vím,“ zamumlal. „Není to vaše záležitost. Bennet je můj bratr a já budu jednat tak, jak uznám za vhodné.“ „Marku, chápu, co se pokoušíte udělat. Přejete si ho ochránit.“ „Co je na tom špatného?“ „Nic. Chápu vaši snahu. Vychoval jste ho. Mám podezření, že v mnohém jste mu více otcem než bratrem. Byla jsem v podobném postavení se svou sestrou. V mnoha věcech jsem jí byla téměř matkou.“ „Obávám se, že to tak je,“ řekl tiše. Oba jsme se stali rodiči, ještě než jsme měli šanci sami vyzrát v dospělé. A pociťujeme k našim svěřencům ochranitelství, jako by ho cítil jakýkoli jiný rodič. Ale i kdybychom je chtěli ochraňovat navždycky, nemůžeme tak jednat.“ „Mohu a chci chránit Benneta před Julianou Dorchesterovou.“ „Vy na to jdete špatným způsobem.“ „Co navrhujete, abych udělal?“ zavrčel Marcus. „Dát své požehnám k sňatku?“ „Ano.“ „Nikdy.“ „Vyslechněte mě.“ Ifigenie se naléhavě naklonila vpřed. „Řekněte svému bratrovi, že manželství požehnáte, když bude souhlasit s rozumnou délkou zásnub.“

„Co považujete za rozumnou délku?“ „Mnoho mladých párů ze společenské smetánky v je zasnoubeno po dobu jednoho roku. Jistě můžete přesvědčit Benneta, aby s takovým požadavkem souhlasil. Přinejmenším můžete žádat o šest měsíců.“ „A co se stane, až doba zásnub skončí?“ „Rok je dlouhá doba, Marku. Šest měsíců rovněž, pro tuhle záležitost. Jestliže není Juliana pro Benneta vhodná, bude dost příležitostí, aby to zjistil.“ „Zrušení zásnub není lehká záležitost.“ „Pravda, ale když se to má stát, tak se to stane. Pro ten případ se dá zařídit, aby se to zvládlo potichu.“ Markovi potemněla tvář. „Co když se Julianě podaří zkompromitovat se s Bennetem, ještě než rok skončí?“ „To riziko už musíte podstoupit. Ve skutečnosti je nebezpečí největší v tuto chvíli, protože oba pocítí zoufalství. Jestliže se Juliana bude starat o Benneta tak, jako se on stará o ni, mohou se považovat za milence pronásledované osudem. Mohou se rozhodnout, že se vzepřou rodině a konvencím, aby byli spolu.“ „Zatraceně. To, co říkáte, je pravda, jen pokud se mýlím. Vášeň není vždy předmětem diktátu vůle, madam.“ „Nesouhlasím. A myslím si, že vy také ne. Jsme inteligentní lidské bytosti. Pokušení a vášně se mohou nejspíš kontrolovat, když se to člověk rozhodne udělat.“ K jejímu překvapení se nad tím Marcus lehce usmál. „Můžete mít pravdu. Co to o nás říká, Ifigenie? Že postrádáme vůli?” „Ne.“ Velice pomalu roztáhlo vějíř a pak jej složila. „To říká, že jsme oba dost svobodní, abychom se oddávali svým vášním a rozhodli se to udělat. Je to naše výsada, naše právo jako nezávislých dospělých lidí. Kdybychom nebyli svobodní, zavazovala by nás čest, abychom nepropadli vášni.“ „Ach, chápu. Jsme náhodou svobodní a můžeme si dovolit nechat se svádět, takže jsme byli svedeni. Zajímavá ukázka logiky.“ „Snad bychom se měli vrátit k tématu vášně vašeho bratra raději než, k naší vlastní. Nemůžete kontrolovat Bennetův život, Marku. Ani byste neměl.“

„Vy si myslíte, že to nevím? Nechci kontrolovat jeho život. Chci ho chránit.“ „Bude milovat, koho bude chtít. Jediné, v co můžete doufat, že by se dalo dělat, je získat pro něj čas, aby mohl zvážit své kroky. S trochou štěstí ten čas využije k tomu, aby se ujistil, že to, co cítí k Julianě Dorchesterové, je pravá láska, a ne jen pomíjivé poblouznění.“ „Stále si myslím, že můj přístup je vhodnější, aby přinesl žádoucí výsledky,“ řekl Marcus. „Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych dnes večer celou záležitost v samém zárodku zarazil.“ „Myslím si, k váš přístup povede k nějakému neštěstí.“ „Proklatě. Nenávidím tenhle druh citových nesmyslů.“ „Vy, sire, nemáte trpělivost s ničím, co nevyhovuje vědeckým zákonům.“ „Všechno bylo mnohem jednodušší, když byl Bennet mladší,“ řekl Marcus tichým hlasem. „Tehdy respektoval mé rady. Žádal mě o pomoc, když ji potřeboval. Usiloval o můj souhlas, než na sebe vzal nějaký důležitý úkol.“ „Rozumím.“ Ifigenie se melancholicky usmála. „Mezi mnou a mou sestrou to bylo stejné, když byla ještě dítě. Ale každý nakonec dospěje, Marku.“ „Cožpak musejí v tomhle procesu zničit vlastní vyhlídky na štěstí?“ „Někdy.“ „Cena za chybu je příliš vysoká. Nemohu ho nechat, aby ji udělal, Ifigenie,“ Ifigenie sevřela vějíř. „Sire, několik let jsem učila studenty. Zjistila jsem, že se ne vždycky naučili lekci, kterou jsem si myslela, že jsem je učila. Příliš často se naučili něco úplně jiného.“ „Co má tahle záhadná poznámka znamenat?“ „Musíte mi věřit, když vám říkám, že váš způsob jednání v této situaci je riskantní. Z toho, jak jednáte v této situaci, se Bennet mnohému naučí.“ „Chtěl bych doufat, že to tak bude,“ řekl Marcus vroucně. „Ale já pochybuji, že se naučí právě tu lekci, kterou vyučujete. Zkrátka, mylorde, když už bylo všechno řečeno, existuje velké

riziko, že vám začne být víc podobný, jestli tahle záležitost skončí špatně. Opravdu si to přejete?“ Marcus se na ni podíval s chladným úžasem. „Promiňte., nechápu?“ „Učíte ho věci, které ho pravděpodobně v pozdějších letech přemění ve vaši kopii.“ „A jaký přesně je to muž?“ zeptal se Marcus nebezpečně mírným hlasem. „Je to muž, který žije podle zásad, jež jsou tak strnulé a tuhé, že nedávají prostor pro život.“ Na kočár se sneslo strašlivé ticho. Marcus se nepohnul ani o píď, ale Ifigenie téměř utonula v tichých vinách jeho vzteku. „Mylorde, nepředstírám, že vím mnohé o vašem prvním manželství. Nemohu si však pomoct, ale dospívám k názoru, že nebylo šťastné.“ „Bylo to učiněné peklo.“ „Přeji si uplatnit svoji polovinu naší dohody. Chci odpověď na tuto otázku: mohl vás někdo, kdo vás znal v době vašeho manželství, odradit, abyste je podstoupil?“ Na okamžik si myslela, že neodpoví. „Ne.“ Jedno slovo mělo váhu balvanu. „Pravděpodobně ne. Myslel jsem si, že vím, co dělám. Myslel jsem si, že jsem zamilovaný.“ Divoce se usmál. „Věřil jsem, že Nora mě miluje.“ „Možná že ano,“ pronesla Ifigenie nejistě. „Ne.“ Marcus krátce sevřel ruku v pěst. „Potřebovala otce pro dítě, které nosila pod srdcem.“ Ifigenie ztuhla. „Netušila jsem –“ Marcus jí pohlédl do očí. Ty jeho byly chladné. „Nikdo to netušil. Nikdy jsem živé duši neřekl, že Nora ke mně přišla poté, co čekala dítě s jiným mužem.“ „Ach Marcusi, jak to pro vás muselo být hrozné.“ Na okamžik upadl v mlčení. Ifigenie nepřišla na nic, co by mohla říct. Byla konsternovaná zjištěním, že si po tak dloubou dobu nechal pravdu pro sebe. „Nořina rodina žila na sousedním statku,“ řekl nakonec Marcus. Znělo to, jako kdyby vykopal slova z hrobu, kde byla po velice

dloubou dobu pochovaná. „Znal jsem ji většinu jejího života. Byl jsem o rok starší než ona a ode dne, kdy mi bylo šestnáct, jsem si myslel, že jsem do ní zamilovaný.“ „Marku, prosím, neměl byste mi to říkat.“ Dělal, jako by ji neslyšel. „Myslím, že jsem se jí zdál být zábavný. A užitečný. Učili jsme se společně tančit v místním společenském domě. Učil jsem ji rybařit. Byla první ženou, kterou jsem políbil.“ Ifigenie už nechtěla víc slyšet. „Prosím –“ „Byl jsem však jen obyčejný venkovský sedlák. Titul v té době držel vzdálený strýc. Nikdy jsem neočekával, že budu dědit. Nora očekávala od života víc, než jsem jí kdy mohl dát. A byla tak velice krásná, že ona i její rodiče přesvědčili sami sebe, že by mohla pohlížet výš než jen na místního venkovského zemana. Ten rok, co bylo Noře osmnáct, ji rodina vzala na sezonu do Londýna.“ „Co se stalo?“ zeptala se Ifigenie v obavách z odpovědi. „V červnu toho roku se vrátila domů a všechno se změnilo. Už to nebyla ta koketní, okouzlující, šťastná, mladá žena, jako když odjela. Vlastně se mi vrhla do náruče a řekla mi, že konečně zjistila, že jsem to byl já, koho milovala.“ „Chápu.“ Ifigenie se dívala na vějíř. Závany Markova starého hněvu a bolesti na ni setrvale a sveřepě doléhaly. „A já byl tak naivní a nezkušený, že jsem jí to věřil.“ Marcus stále upřeně hleděl kočárovým oknem do okolní noci. „Řekla mi, že zjistila, že nemá o život ve městě zájem. Chtěla se vdát tak rychle, jako to bude možné. Její rodiče plně souhlasili. Její otec si mě vzal stranou a navrhl mi, abychom šli do Gretna Green.“ „Žádné dlouhé zásnuby, pochopila jsem to?“ „Všichni nějak došli k závěru, že není důvod plýtvat časem a penězi. A já jsem po ní tak dychtil, že jsem nic nenamítal. Jeli jsme s Norou do Gretna Green. Svatební noc jsme strávili v hostinci. Nemohl jsem se dočkat, až ji sevřu v náručí.“ „Skutečně si nemyslím, že bych to chtěla slyšet.“ „Tolik jsem ji chtěl. Rozhodl jsem se, že na ni budu tak něžný, jak to jen bude možné. Ona však tu noc plakala. Zdálo se, že celé hodiny. Řekla mi, že jsem jí hrozně ublížil. Řekla mi, že mám hrubé,

mozolnaté ruce sedláka.“ Marcus se podíval na své široké pěsti. „Byla to pravda. Měl jsem ruce sedláka. Byl jsem sedlák.“ Ifigenie se zachvěla při pomyšlení na jeho ruce na svém těle. Silné ruce. Příjemné ruce. Ruce, které způsobily, že se jako žena cítila chtěná a žádoucí. A bezpečná. Slzy se jí objevily v očích. „Druhy den ráno bylo na prostěradle řádné množství krve. Později jsem zjistil, že ji matka toho dne, kdy jsme odjeli do Gretny, vybavila malou lahvičkou kuchyňské látky. Nemusela si dělat starosti.“ „Nechápu,“ zašeptala Ifigenie. „Dokonce i kdyby tam nebyla krev, neměl bych podezření, že Nora byla s jiným mužem. Panna v novomanželské posteli jsem byl já. Byl jsem v takových záležitostech mnohem víc neznaly než ona.“ „Jak jste zjistil, že měla jiného milence?“ zeptala se Ifigenie tiše. „Měsíc po naší svatbě potratila dítě. Skoro jsem se z toho zbláznil. Neměl jsem ani ponětí, co se stalo. Myslel jsem, že umírá.“ „Proboha.“ „Přivolal jsem doktora. Když to přešlo, řekl mi, co se přihodilo. Chtěl mě uklidnit. Předpokládal, že jsem otec, samozřejmě, a že dítě byl důvod pro naši uspěchanou cestu do Gretny. Poplácal mě po zádech a řekl mi, že další dítě by mohlo byt dost brzy.“ „Neřekl jste mu pravdu?“ Marcus se ušklíbl. „Ovšemže ne. Který muž by přiznal, ze se takovým způsobem napálil? A pak tu byla Nora. Byla mou ženou.“ „A vy jste cítil, že ji také musíte chránit, že ano?“ zeptala se Ifigenie. Marcus pokrčil rameny, ale nic neřekl. „Po léta jste se staral o bratra. Chránit někoho mladšího a slabšího, než jste vy sám, byla vaše druhá přirozenost. Co řekla Nora?“ „Když jsem ji postavil tváří v tvář pravdě, zase začala plakat. Pak se zhroutila a vypověděla mi cely ten nechutný příběh. V Londýně ji svedl jeden z jejích obdivovatelů, mladý flamendr, který šel po nějaké dědičce a neměl v úmyslu si ji vzít. Ani se nerozpakoval svým úspěšným dobýváním se chlubit.“ „Ubohá Nora.“

„Pomluvy ji zničily. Na sňatek nebylo ani pomyšlení. Její rodina neměla společenský vliv, který by přinutil Nořina svůdce, aby si ji vzal.“ „Takže ji dopravili rychle zpět domů a provdali za vás?“ „Usoudili, že neohrabaný venkovsky šlechtic ze sousedství nejspíše neobjeví pravdu.“ Marcus se znova podíval na své ruce. „Měli pravdu. Dodnes si občas lámu hlavu, jestli bych kdy přišel na to, jaký jsem byl hlupák, kdyby Nora dítě nepotratila.“ „Jistě byste se dozvěděl pravdu, kdyby se dítě narodilo o několik týdnů dříve.“ „Pochybuji o tom. Říkám vám, o takových záležitostech jsem věděl jen málo. Řekli by mi, že se dítě narodilo předčasně, a chtělo by se po mně, abych tomu věřil.“ „Řeči, které jsem zaslechla, říkaly, že Nora zemřela na zimnici.“ „Zemřela. Šest měsíců poté, co přišla o dítě.“ „Souboj,“ zašeptala Ifigenie. „Jo bylo tehdy, kdy se všude mluvilo o tom souboji, že ano? Krátce po Nořiné smrti jste odešel do Londýna a vyzval svůdce na souboj.“ „Řekl mi, že jsem byl hlupák, což. byla, bezpochyby, pravda. Chtěl vědět, v čem je nyní vlastně problém, když, děvče zemřelo. Neodpověděl jsem mu, protože nebylo co.“ „Bránil jste manželčinu čest, i když vám ublížila. I když už nebyla naživu.“ Ifigenie cítila, jak jí slza stéká po tváři. „Marku, to jste přesně celý vy.“ Marcus se zachmuřil. „Zatraceně. Vy pláčete?“ „Ne.“ Malinko popotahovala. „Doufám, že ne. Ta záležitost nestojí za slzy.“ „Ale stojí, Marcusi. Je mi vás líto obou, vás i Nory. Musela byt doslova vyděšená, když, objevila, že byla zničena a těhotná.“ „Ano.“ „Byla mladá a zoufalá. Byla to nevinná dívka, která se nechala svést. Porušila jedno z přísných společenských pravidel. Věděla, že by musela zaplatit strašlivou cenu. Tak se obrátila k vám, svému příteli z dětství.

„Jde o to,“ řekl Marcus, „že jsem ji chtěl tak moc, že bych si ji vzal za všech okolností. Dal bych jí své jméno a prohlásil dítě za své vlastní. Jen kdyby mě neoklamala. To jsem jí nemohl odpustit.“ „Protože kdykoli jste pomyslel na její podvod, cítil jste, že jste musel být za hlupáka.“ „Choval jsem se jako hlupák.“ Ifigenie pocítila chlad kolem žaludku. Ona ho také oklamala. Marcus si bezpochyby myslí, že ho také musela mít za hlupáka. Natáhla ruku a položila inu ji na nohu. „Nora z vás neudělala hlupáka, Marku. To nemůže nikdo. Choval jste se šlechetné a kavalírsky. Pomstil jste její čest a zachoval její tajemství.“ „Neměl jsem moc na výběr. Jen těžko jsem mohl odhalit její nečestné jednání, aniž bych se projevil jako naivní, lehkověrný idiot.“ „Nemyslím si, že je to jen pomyšlení na projev naivity nebo lehkověrnosti, co vás z minulosti ze všeho nejvíc sužuje,“ řekla Ifigenie. „Myslím si, že to je spíš skutečnost, že jste jí dal své srdce, ale ona vaši lásku neopětovala. Cítil jste, že vás využila pro svou záchranu.“ „A tak to také udělala.“ „Nechci se s vámi přít o vaše závěry,“ řekla Ifigenie. „Nora byla trochu víc než jen nějaká dívka a byla tehdy, bezpochyby, hysterická strachem. Její rodiče museli být šílení a zoufalí stejným způsobem, aby zachránili svou dceru před naprostým zničením.“ „Ano.“ „Vaše manželství se ocitlo pod hrozivým mrakem. Říkáte, že o svatební noci jste tou pannou byl vy, ale já si myslím, že jste byl o celé roky starší než. Nora ve všech ohledech, které opravdu mají význam. Musel jste po tom všem dospět velice rychle. Nora, na druhé straně, měla za sebou jen stěží dívčí věk.“ Marcus mě neřekl. „Víte, co já si myslím?“ řekla Ifigenie. „Myslím si, že kdyby žila, Nora by dospěla a hluboce by se do vás zamilovala. Naučila by se vás milovat, až by dostatečně dospěla, aby pochopila vaše vynikající vlastnosti.“

Marcus se na ni upřeně díval. „Na inteligentní ženu z vás občas tryskají nejbizarnější nesmysly. Proč si, u čerta, myslíte tak absurdní věc?“ Zasmála se. „Protože vím, jak velice snadné je zamilovat se do vás, mylorde. Ve skutečnosti se mi to stalo.“

15 Marcus měl pocit, jako kdyby se vesmír kolem něj přemístil a nechal ho jinde, než byl před okamžikem. Světlo hvězd se zdálo přicházet z lehce odlišného úhlu. Měsíc na obloze změnil svou pozici. Ifigenie řekla, že ho miluje. Opět. Docela jasně. Marcus ji velice upřeně pozoroval. Nezdála se byt nervózní jako onu noc v chrámu bohyně Vesty, kdy se domnívala, že ho zabila. „Marku?“ Ifigenie se zamračila samým soustředěním. „Jste v pořádku, mylorde?“ „Ne.“ Nemohl však vysvětlovat, co bylo špatné, změněné nebo odlišné. Nemohl dokonce ani zformulovat souvislou větu. Natáhl ruku a uchopil Ifigenii kolem pasu. Vytáhl ji ze sedadla a přivinul do náruče. Malinko se zajíkla překvapením, a když přitiskl rty na její ústa, upustila vějíř. Šála jí spadla na podlahu kočáru. „Marku.“ Pokradmu ho objala rukama. Mírně vzdychla a přitulila se blíž. Aniž by oddálil ústa od jejích rtů, zatáhl Marcus záclonky v kočáru. Kabina se naplnila tlumeným příšeřím. Pak Ifigenii hluboce, hladově, s celou stravující touhou, kterou potlačoval od noci v chrámu bohyně Vesty, políbil. Nezdálo se, že by si všimla jeho zoufalé touhy nebo nedostatku jemnosti. Přivinula se k němu. Vsunula mu ruce do vlasů. Hlava jí padla Markovi přes rameno. Marcus jí položil ruku na lýtko v punčoše. Sklouzl dlaní nahoru ke kolenu, přes podvazek a pak cestou k teplému, hedvábnému tělu nahoře. jemné spodničky se mu muchlaly kolem paže a padaly po nohách. Našel si cestu k horkému místu mezi stehny a zamručel, když objevil, že už je vlhká. Voněla po růžích a ženské touze. Byla to

nejomamnější vůně, s jakou se kdy setkal. Celé jeho tělo se vzepjalo touhou. Marcus zjistil, že se mu třesou ruce. Zápolil o dech i o sebekontrolu. Nechtěl se pustit stejnou cestou jako minule, přísahal si. Nechtěl jednat jako neomalený a nemotorný sedlák. Chtěl, aby to pro ni bylo hezké. Chtěl ji potěšit. Zoufale ji chtěl potěšit. Musel ji potěšit. Pomohl jí, aby si pohodlně sedla a mohla roztáhnout stehna. Bílé sukně se jí rozložily po černých, sametových polštářích. Natáhl ruku, aby si rozepnul kalhoty. Ifigenie se mu vzepřela rukama o ramena. „Marku, co to děláte?“ „Budu se s vámi milovat.“ Jeho vztyčené kopí se volně vymrštilo. „Ve vašem kočáře?“ úzký paprsek světla ze škvíry v záclonkách odhalil její vyděšený vyraz. „Musí to byt buď tady, nebo na schodišti k vašemu domu. Nemohu to vydržet až do pohodlné postele. Hlaďte mě.“ „Ano. Ach, ano.“ Váhavé mu sundala ruku z ramene. Vložila si špičku prstu v rukavici mezi zuby a zatáhla. Pak přešla k druhému prstu. Pomalu si bílou saténovou rukavici svlékla. Pozorovat ji, jak si svléká rukavice, znamenalo pro Marka stát se svědkem jedné z nejmučivějších erotických podívaných za celý svůj život. Pak s tím skončila. Saténová rukavice, jež jí visela ze zubů, zářila v pruhu světla. Natáhla ruku dolů, trochu zašmátrala a pak mu semkla prsty kolem penisu. „Marku.“ Rukavice jí vypadla ze zubů. a okamžik si Marcus myslel, že se znemožní, právě když dostal poslední příležitost. Nadechl se a přemýšlel, jestli to vydrží. „Marku?“ Ifigeniin hlas zněl úzkostlivě. „Jste v pořádku? Nezkolabujete zase, že ne?“ Marcus se téměř udusil smíchem. Chabé se usmál. „Ne. Přinejmenším ne hned. Chci se s vámi spojit, Ifigenie. Ale nechci na vás spěchat. Tentokrát mě musíte vést.“

„Dobrá. Ale varuji vás, protože všechno, co vím o těchto věcech, je to, co jsem se naučila při našem posledním společném zážitku a čeho jsem si všimla v průběhu prohlídky Lartmorova výstavního sálu.“ „To bude stačit, slibuji vám.“ Vsunul jí dlaň mezi stehna a pocítil vlhky žár, který ho očekával. „Víc než dost.“ „Jste si jist?“ Přejela mu palcem přes konec kopí. Marcus si dodal odvahu. „Zcela jist.“ Zasunul prst do hebkého chomáče chloupků mezi stehny, až odhalil naběhlý pupen. Něžně jej pohladil. „Bože, nebesa, Marku.“ Cítil, jak se zachvěla. Byl to sladký, mocný signál opětování. Marka se zmocnila divoká radost. Křečovitě mu sevřela úd prsty. Marcus ucukl a zalapal po dechu. „Poranila jsem vás, mylorde?“ „Budete znamenat moji smrt, Ifigenie.“ „Ach ne, omlouvám se. Jste v pořádku, sire? Nechtěla jsem vás zranit.“ Sladká síla vášně v chraplavém hlase jí nakrátko pohasla znepokojením. „Varovala jsem vás, že nevím přesně, co mám dělat.“ „Jen jsem žertoval,“ ujistil ji. Znovu se zhluboka nadechl. „Nejsem blízko smrti.“ Dál ji opatrně hladil a roztíral jí vláhu, až měl ruku celou kluzkou. „Ve skutečnosti nevím, kdy jsem se cítil více naživu.“ Ifigeniino nejisté, pokusné laskání hrozilo zničit jeho obranu a rozprášit jeho smysly na všechny světové strany. Nyní se potil, všechny svaly napjaté. Zlehka se mu přesouvala v klíně, aby se mu nastavila. Pevně sevřela nohy. Vnitřní strana stehen se jí třela o překrvené kopí. Celým tělem se zaklínil. Šeptané vzdechy a zrychlený dech mu pověděly o jejím vzrůstajícím vzrušení. Když pak začal být zvědav, jestli s tím Ifigenie někdy skončí, zavedla ho neobratně do nádherně měkkého, horkého místa mezi svýma nohama. Obezřetně, pomalu, opatrně se na něj nasunula. Byla tak těsná. Marcus si říkal, jestli opravdu neskončí, ještě než se dostane dovnitř.

Ifigenie se tam dole uvolnila a najednou se prudce nadechla. Pak se její svaly těsně sevřely. Marcus se zachvěl a zůstal bez hnutí. Kdesi v horečnatém mozku mu zazvonil vzdáleny varovný zvon. Připomněl si, že se musí včas stáhnout, než vystříkne semeno. Právě neměl jeden ze svých speciálně upravených francouzských kondomů z ovčích střívek. A pak se na něm Ifigenie začala pohybovat a všechny racionální myšlenky se v Markové horečnatém mozku rozpustily. Žádostivější než nějaká bohyně z antických časů se ho chytala, šeptala jeho jméno, žadonila, prosila, spílala, dožadovala se. Marcus ji jemně škádlil a přitom se trýznil. A pak se mu nenadále roztřásla a zazmítala v náruči. „Marku.“ Zhroutila se na něj s drobným výkřikem překvapení a rozkoše. Varovný zvon zase kdesi zazněl, ale Marcus nebyl schopen reagovat. Popadl Ifigenii za stehna a vzepjal se vzhůru. Spolkl jásavý výkřik rozkoše, jenž mu málem vytryskl z hrdla. O několik okamžiků později klesl do rohu kočárového sedadla. Ifigenie se na něm rozvalila. Pak bylo ticho. Marcus inu naslouchal, zatímco vdechoval jedinečnou, jadrnou vůni sexuálního uspokojení, jež se vznášela v ovzduší uzavřené kabiny. Kočár na rohu zatočil a o několik minut později se zastavil. Marcus se neochotně pohnul a rozsvítil jednu z vnitřních lamp. Na několik okamžiků si vychutnával pocit z blízkosti Ifigenie, která na něm ležela, a pak ho zasáhla realita. „Ifigenie? Přijeli jsme k vašemu domu.“ Zamumlala cosi nezřetelného a přitulila se blíž. Sukně jí měkce zašustily. Marcus zjistil, že usnula. Usmál se. „Probuďte se. Pospěšte, má drahá.“ Jemně s ní zatřásl a snažil se dostat ji do sedu. Slyšel lokaje, jak sestupuje dolů z kozlíku, aby otevřel dveře kočáru. Marcus chvatně natáhl ruku, aby zasunul západku. „Ifigenie.“ „Co se děje?“ Hřbetem ruky zakryla roztomilé zívnutí a zamrkala s ospalou zemdleností. Sukni na stehnech měla zmačkanou. Jeden

úhledný pramen vlasů se jí uvolnil. Volně jí visel kolem ucha. Bílé pero se jí houpalo v podivném úhlu. jo už je ráno?“ „Ne, není.“ Marcus se rychle vzpružil. „Je půlnoc a vy vypadáte, jako byste se v kočáře svalila.“ Ifigenie se zahihňala. „Představte si to. mylorde.“ Marcus se odmlčel a zastrkoval si zatím spodní okraj košile do kalhot. Upřeně na ni hleděl, fascinován jejím štěstím. Byl za to odpovědný, pomyslel si s pocitem posvátného údivu. Učinil ji šťastnou. Bylo to úspěch, který uspokojoval mnohem víc než zhotovení mechanického komorníka nebo prohlížení hvězd dalekohledem. Komorník zaklepal na dveře kočáru. „Mylorde, přejete si vystoupit?“ „Okamžik, Jenkinsi.“ Marcus se vytrhl ze svého okamžitého zasnění. „Otočte se,“ zamumlal k Ifigenii. „Živůtek vašich šatů se překroutil a pero vypadá, jako kdyby vám mělo co nevidět vypadnout z vlasů.“ „Ano, mylorde. Neumím si představit, jak jsem přišla k takovému zmatku.“ Ifigenie se poslušně otočila zády a trpělivě se posadila, zatímco jí šmátral po šatech. „Tak a teď mě nechte, abych se na vás podíval.“ Marcus ji zase otočil a přehlédl svou práci kritickým okem. Zamračil se na pramen vlasů, který se jí stále houpal kolem pravého ucha. „Dejte mi jehlici.“ Natáhla ruku a vyndala si jednu z drdolu. „Tu mate, sire. Prosím, nepíchněte se.“ “Přestaňte s tím hihňáním. Komorník si bude myslet, že vás lechtám.“ „Ano, pane.” Veselí z ní ještě jednou vybublalo. Marcus upevnil padající pramen na své místo. „S trochou štěstí bude držet, než se dostanete dovnitř.“ „Jsem si jista, že určitě vydrží, sire. Máte talent pro mechanické záležitosti.“ Uvolnil západku kočárových dveří a strčil do nich, aby je otevřel. Jenkins, který trpělivě čekal venku, se otočil s nezúčastněným výrazem a spustil schůdky.

Marcus skryl úsměv, když pozoroval Ifigenii, jak sestupuje s velkolepou důstojnosti, jako kdyby poslední půlhodinu nedělala nic neobvyklejšího, než konverzovala o starověkých památkách. Když sestoupila na chodník, věnovala Jenkinsovi úsměv, který, jak se zdálo, toho muže dočasně. oslepil. „Díky vám,“ zamumlala ke komorníkovi. Byla by to skvělá hraběnka, pomyslel si Marcus. Doprovodil ji ke dveřím a dohlédl na to, aby se dostala bezpečně dovnitř. Stálo ho to veškerou vůli, aby zůstal venku na vstupních schodech. Měl téměř neodolatelné nutkání popadnout ji do náruče a vynést ji po schodech do ložnice. „Měl jste pravdu v jedné věci, mylorde,“ zašeptala Ifigenie tichým, zasněným hlasem, když za ní zavíral dveře. Zastavil se na schodě. „A v čem?“ „Že to tentokrát bylo mnohem lepší.“ Zašklebil se. „Ano, bylo, nebo snad ne? Já skutečně druhé setkání přežil. Dokonce ani nebylo nutné povolat doktora, aby mě posléze křísil.“ Ifigenie se usmála s domýšlivým uspokojením. „Zřejmě máte velice silnou konstituci, mylorde.“ „Zřejmě.“ Marcus zavřel dveře a sestoupil po schodech dolů, kde čekal kočár. Tiše si písknul a zhluboka se nadechl nočního vzduchu. „Krásná noc, mylorde,“ řekl Jenkins, když otevíral dveře kočáru. „Opravdu krásná, skutečně. Řekni Dinksovi, aby nás odvezl domů.“ „Ano, mylorde.“ Marcus se vyhoupl do kočáru a posadil se na sedadlo, kde se s Ifigenií milovali. Bledý bílý satén zářil proti ebenově černému sametu. Zvedl Ifigeniiny rukavice. Ležely mu jako široký pás hvězdného svitu přes širokou, svalnatou dlaň. Pevně jo sevřel v ruce. ***

Hned jak se dostal domů, šel Marcus přímo do knihovny. Zatímco čekal na bratra, než se vrátí z noční zábavy ve městě, měl dost času si rozvážit své rozhodnutí. Bennetův kočár s rachotem zastavil před domem. Marcus si pohrával se sklenkou brandy v ruce a čekal, než se s klapnutím otevřou dveře od knihovny. Nemusel čekat příliš dlouho. Bennet se vřítil do místnosti. „Lovelace říká, že si se mnou přeješ mluvit.“ „Ano.“ Bennet připochodoval ke krbu, praštil rukou na mramorovou krbovou římsu a zaujal postoj mrzutého odporu. „Dobrá, o co jde? Neumím si představit, o čem bychom ještě my dva mohli mluvit, bratře.“ Marcus hleděl do plamenů. „Lituji svého pokusu mařit ti plány na svatbu se slečnou Dorchesterovou.“ Bennet na něj zíral. ,Co jsi to říkal?“ „Slyšel jsi mě.“ Marcus si lokl brandy. „Nechtěl bych Dorchesterovy vylekat. Nemám právo ti vyhrožovat, že tě vydědím, zvláště pokud jsem neměl nikdy v úmyslu hrozbu uskutečnit. Byl to jen bluf.“ „Marku, co to říkáš? Má to snad být nějaký krutý žert?“ „Pokud se rozhodneš vzít si Julianu Dorchesterovou, buď si jist, že budeš schopen udržet pro ni přiměřenou úroveň. Budeš mít plny přístup ke svým příjmům. Zítra sepíše můj tajemník listinu, která tvé dědictví zabezpečí.“ Bennet vypadal naprosto zmateně. „Nerozumím tomu. Chceš mi tím říct, že dáváš souhlas k mému zasnoubení s Julianou?“ „Ano.“ Marcus se odmlčel. „Pozítří Dorchesterovým vysvětlím, že nemám námitek k oznámení zásnub.“ „V podvečer jsi naznačoval, že to nikdy nestrpíš.“ „Řekl jsem dnes v podvečer mnoho věcí. Všech lituji. Máš moji omluvu.“ „Tvou omluvu.“ Bennet vypadal jako omráčený.

Marcus zvedl zrak, aby se podíval Bennetovi do očí. „Mou jedinou omluvou je, že jsem si myslel, jak tě chráním, abys netrpěl stejným osudem jako ,já.“ „Juliana není Nora, zatraceně.“ „Správně,“ řekl Marcus. „Juliana není Nora.“ Bennet potřásl hlavou, jako kdyby si ji chtěl pročistit. „Nevím, co mám říct.“ „Jsi můj bratr, jediný příbuzný, kterého mám. Nechtěl bych se tě zbavit o nic víc, než bych se chtěl zbavit pravé ruky. Ve skutečnosti bych raději ztratil ruku než tvou náklonnost a důvěru.“ „Věřím, že myslíš vážně to, co říkáš.“ Marcus otočil sklenku v dlaních a pozoroval záblesky ohně skrze její broušené stěny. „Můžeš zpravit Dorchestera, že za mnou může poslat svého tajemníka, abychom začali se zařizováním svatby. Tyhle věci jsou náročné na čas, však víš. Několik měsíců není neobvyklých, když je tolik peněz ve hře.“ „Ach Marku, ještě jsem ve skutečnosti nepožádal o Julianinu ruku.“ „Ne?“ Marcus pokrčil rameny. „Dobrá, mám za to, že teď není žádný velký spěch, když víš, že z mé strany nejsou žádné námitky. „Okamžitě s ní promluvím,“ řekl Bennet dychtivě. „Bezpochyby si bude přát poslat oznámení do novin ještě před koncem společenské sezony.“ „Bezpochyby.“ Marcus si ještě jednou lokl brandy. Do konce sezony chybělo jeden a půl měsíce. „Marku, nevím, co mám říct.“ Bennet si vjel prsty do pečlivě rozcuchaných kadeří. „Nečekal jsem od tebe takovou změnu názoru.“ „Ani já ne,“ řekl Marcus polohlasně. Bennet se zachmuřil. „Co to způsobilo?“ „Jednal jsem ve spěchu. Od té doby jsem měl čas vyhodnotit své jednání. Prosím tě za prominutí.“ „Ano, ovšem.“ Bennet zaváhal. „Děkuji ti. Neumím ti ani říct, jak mnoho to pro mne znamená. Uvidíš, že Juliana je krásná a laskavá dáma. Bude mi vynikající manželkou.“

„Očekávám, že budeš chtít stanovit den svatby někdy na jaro příštího roku?“ „Příští rok?“ Bennet vypadal, že ho to vyvedlo z míry. „To je velice vzdálená doba.“ „Mohli bychom možná dohodnout šestiměsíční zásnuby, ale rok je mnohem vhodnější období, jak mi bylo řečeno.“ „Dobrá, pokud jde o to, nikdy jsem neuvažoval o patřičné době zásnub. Abych byl zcela upřímný, Marku, poptával jsem se po drožce, která by nás s Julianou vzala do Gretna Green.“ Marcus se málem zalkl brandy. „Chápu.“ „Není ti něco?“ „Ne.“ Marcus se vzpamatoval, nadechl se a pak si dal ještě jeden doušek. „Gretna je daleko. Jsem si jist, že paní Dorchesterová bude chtít pro svou jedinou dceru naplánovat elegantní svatbu.“ „Bezpochyby. A Juliana se snaží být řádnou dcerou. Je to jedna z mnoha jejích ctností.“ „Samozřejmě.“ „Dobrá tedy.“ Bennet se zašklebil. Vypadal, jako kdyby mu z ramen spadla obrovská tíha. „Promluvím s Julianou o zásnubách a dám ti vědět, jakou délku jsme zvolili.“ „Ovšem. Je to na tobě. Pouze se ujisti, že si Dorchesterův tajemník udělá dostatečný čas k jednání s Barclayem.“ „Udělám to. Marku, nedá mi to, abych ti neřekl, jak jsem tímto obratem událostí ohromen.“ „Opravdu?“ „Musíš připustit, že ti není příliš podobné změnit názor, zvláště v takové záležitosti, jako je tato. Máš zásadu, která zakazuje měnit jednou přijaté rozhodnutí.“ „Třeba měknu, jak stárnu.“ „Ani omlouvat se se ti nepodobá.“ Další zásada porušena, díky Ifigenii. „Jsem si toho vědom.“ „Nevadilo by ti, kdybys mi řekl, co způsobilo tuhle náhlou proměnu?“ „Měl jsem čas o tom přemýšlet a potom jsem získal pocit, že jsem pochybil.” Bennet ho upřené pozoroval. „A co je s tou další záležitostí?“

„Jakou další záležitostí?“ „Juliana mi řekla, že jsi jim nejen vyhrožoval, že mne vydědíš, když se ožením bez tvého souhlasu, ale také jsi oznámil vlastní úmysl oženit se.“ Bennet zvědavě naklonil hlavu. „To byl také bluf?“ „Ne.“ Bennet se usmál. „Jsem potěšen, že to slyším.“ „Opravdu?“ „Ovšemže ano. Už dlouho ti říkám, že je nejvyšší se znova oženit. Varoval jsem tě, že kdybys pokračoval v nastoupené cestě, byl bys v bezprostředním nebezpečí, že se proměníš v jednoho ze svých mechanických mužů.“ „Doufám, že se takovému konci vyhnu.“ „Takže?“ Bennet na něj upřel zkoumavý pohled. „Kdo je ta žena?“ „Ještě nejsem připraven učinit oficiální oznámení. Jsou tady jisté detaily, které se musejí vyřešit.“ „Ano, ano, já vím.“ Bennet netrpělivě mávl rukou. „Jestli je dost záležitostí, kterých se musím na cestě do manželství zbavit, umím si představit, kolik jich bude v tvém případě. Koneckonců musíš zvažovat budoucnost titulu.“ „Ano.“ „Ale jistě se mi můžeš svěřit, Marku. Jsem tvůj bratr.“ Bennet se zachechtal. „Je to ta žába Chumleyová?“ „Ne.“ „Nebo snad Alžběta Andersonová?“ „Ne.“ „Nechej mě hádat.“ Bennet poklepal prstem na krbovou římsu. „Už vím, Hendersonova dcera. Jak se jenom jmenuje? Charlota?“ „Mám v úmyslu vzít si Ifigenii Brightovou.“ Bennetovi spadla brada. „Ty jsi šílenec.“ Marcus se zamračil. „Nesmíš se o tom zmínit ani slovem, dokud ti neřeknu, že už můžeš. Rozuměno? Tohle musí prozatím zůstat mezi námi.“ Bennet dvakrát otevřel a zavřel ústa, než byl schopen mluvit. „Ksakru, Marku. Jak vůbec můžeš myslet svatbu s paní Brightovou vážně?

„Ale já to myslím vážně.” „Je to tvoje milenka, proboha.“ „Je to dáma, kterou mám v úmyslu si vzít. Řekl jsem ti, že nebudu trpět žádnou neúctu.“ „Ale ty jsi hrabě z Mastersů.“ Bennet praštil rukou do římsy. „Jedna věc je udržovat poměr se ženou, jako je paní Brightová, jiná věc je vzít si ji za ženu.“ „Řekni mi jediný důvod, proč bych si ji neměl vzít,“ vyzval ho Marcus. „Jediný? Dám ti jich tucet. Očekává se, že muž v tvém postavení si vezme mladou dámu, ne zralou ženu. Nějakou z dobré rodiny, která právě vyšla ze školních škamen. Neposkvrněnou. Nedotčenou. Tvoje nevěsta by měla byt úctyhodná, nevinná - panna, abych byl naprosto otevřený - nikoli proslulá vdova, s níž, máš milostný poměr.“ „Ifigenie Brightová má ke mně právě přiměřený věk.“ Marcus si opřel lokty o opěrky křesla a sepnul prsty. „Je z dobré rodiny. Je vážená. Můžeš vzít jed na to, že kdokoli by se mnou nesouhlasil, může si to dovolit jen přes pár soubojových pistolí.“ „Ksakru s tím, Marku, to nemůžeš myslet vážně.“ „Vidím, že tvoje námitky k mému budoucímu manželství jsou každým coulem stejně popuzující, jako se ty moje zdály tobě.“ „Ale tohle je úplně jiná záležitost.“ „Ne, není.“ „Dobrý Bože, ta žena tě očarovala.“ „Myslíš?“ Marcus o tom rozvažoval. „Jako vědec jsem nikdy nevěřil v čarodějnictví.“ Bennet zrudl rozhořčením. „Nikdy bych tomu nevěřil, kdybych to neviděl na vlastní oči.“ „Vidět znamená věřit. A to, můj drahý bratře, je podstatou zdravého vědeckého výzkumu. Nyní, když jsi se skutečně stal svědkem mého rozhodnutí oženit se, můžeš tomu věřit. A budeš o tom nějakou dobu zachovávat mlčení.“ „Ty ses zbláznil. Marku, ty jsi zdědil hraběcí titul. Máš jistou odpovědnost a povinnosti k titulu. Nemůžeš si dovolit, aby vášně opanovaly tvé činy.“

Marcus se začal smát. „Promiň. Mohl bys to zopakovat? Bezpochyby jsem neslyšel to, co se mi zdálo, že slyším. Bezpochyby mi můj bratr, romantický básník, právě nedoporučuje, abych se obrátil ke svým vášním zády?“ Bennet sevřel rty. „Ty víš, co mám na mysli.“ „Ano. Mm. Přeješ si, abych ignoroval city a řídil se rozumem. Připadáš mi stejný, jako musím připadat já tobě, když ti říkám, abys neztratil hlavu z Juliany Dorchesterové.“ „Můj vztah k Julianě je velice odlišný.“ „“Ne, není.“ Marcus na něj ztěžka pohlédl. „Zapiš si za uši, že si nepřeji, aby se tato novinka rozšířila dřív, než budu připraven učinit oficiální oznámení.“ „V tomhle punktu se nemusíš znepokojovat,“ řekl Bennet vztekle. „Nemám v úmyslu ponížit ani jednoho z nás vyslovením byť jediného slova o možném sňatku mezi tebou a paní Brightovou.“ „Děkuji ti. Oceňuji to.“ „Je to zatraceně příliš hrozné dokonce i jako pomyšlení, natož jako námět na veřejnou diskusi.“ Bennet vykročil ke dveřím. „Budu se modlit, aby se ti vrátil rozum, než uděláš něco tak nerozvážného jako poslat oznámení do novin.“ „Kdybych byl na tvém místě, neudržel bych jazyk za zuby.“ „K čertu s tím, je to hanebné.“ Bennet otevřel dveře. Otočil se, aby se podíval přes rameno. „Něco ti udělala s mozkem, tím je to. Mohu jen doufat, že se z téhle podivné horečky zotavíš, dříve než bude pozdě.“ „Tys to byl, kdo se obával, že bych se mohl stát jakýmsi mechanickým mužem, pokud se brzo neožením.“ „Jako tvoji nevěstu jsem určitě neměl na mysli paní Brightovou.“ Bennet vydupal ze dveří do haly a bouchl dveřmi. Marcus zůstal chvíli tiše sedět. Pak vstal a přešel místností ke stolu s brandy. Nalil si další sklenku a postavil se u okna. Udělal jsem to, pomyslel si. Vzal jsem si Ifigeniinu radu k srdci a porušil najednou několik zásad. Nikdy nevysvětluj, nikdy nediskutuj o minulosti, nikdy neměří rozhodnutí nebo neustupuj od svých plánů. Tolik zásad porušil během jedné noci.

Třeba měl Bennet pravdu. Zdá se, že Ifigenie mu způsobila v mozku nějakou horečku. Na druhé straně, pomyslel si Marcus, už se dál necítí, jako kdyby se proměňoval v jakéhosi mechanického muže.

16 Druhého dne večer, na plese u Plattů, se vrhla Zoe na Ifigenii. „Hledám tě celý den, má drahá. Cožpak jsi nedostala zprávu, kterou jsem ti poslala?“ „Je mi líto, teto Zoe. Zřejmě mne nezastihla,“ řekla Ifigenie smířlivě. Ve skutečnosti opominula zprávu, která během dne dorazila ke kuchyňským dveřím. „Slyšela jsi novinky?“ pátrala jí Zoe v obličeji. „Říká se, ze se Masters chystá ještě před koncem společenské sezony oznámit zasnoubení.“ „Londýn je vždycky plný řečí, teto Zoe. Jako znalec zvěstí to musíš vědět lépe než všichni ostatní.“ Ifigenie se usmála na Herberta, který si k ní razil cestu davem. „Je tu teď pestrý výběr novinek. Například jsem slyšela, že Masters dal na srozuměnou, že si jeho bratr může svobodně vybrat nevěstu bez obav, že ho vydědí.“ „Ano, ano, ale to má jen stěží nějaký význam ve srovnání s jeho vlastním sňatkem.“ Zoe na ni upřela ostrý pohled. „Jestliže je to pravda, pak Masters porušil jednu ze svých nejpřísněji dodržovaných zásad.“ „To je vysoce nepravděpodobné.“ Ifigenie pozorovala Herberta, jak se přibližuje. Podíval se na ni a zářil dobrým rozmarem. Nesl si sklenici v ruce. „Nejsem si tím tak jistá.“ Zoe sešpulila rty. „Týká se to koneckonců šlechtického titulu. A velkého množství peněz. Je naprosto přirozené, že muž v jeho postavení dostane rozum a začne konat svou povinnost. Je mu přece teprve šestatřicet. To není, jako kdyby byl jednou nohou v hrobě.“ „Titul může přejít na jeho bratra.“ „Ano, ale není to stejné jako mít dědice vlastní krve, že ano? Předpokládám, že na to muselo dojít. Já tě tak lituji, má drahá. Vím, že to musí být velice bolestné. Už delší dobu je zřejmé, ze pro toho muže máš slabost. Co chceš dělat?“

„V tuhle chvíli nic.“ Ifigenie se otočila k Herbertovi, který k nim konečně dorazil. „Ach, limonáda. Přijde mi vhod. Děkuji vám, Herberte. Vy jste vždycky tak pozorný.“ „Je mi potěšením. Páni! Tady je naval.“ Herbert jí galantně podal sklenici limonády a pak si sáhl do kapsy pro kapesník, aby si utřel čelo. „Je tady zatracené horko, viďte?“ „Je tady trochu horko.“ Ifigenie si lokla limonády. Herbert si složil kapesník. „Dobrý večer, lady Guthrieová. Omlouvám se, že jsem vás neviděl dříve, byl bych vám také přinesl sklenici.“ „To je v pořádku. Právě jsem dopila trochu šampaňského. Probírali jsme s Ifigenií řeči o Mastersových nadcházejících zásnubách.“ „Teto Zoe, prosím,“ zamumlala Ifigenie. „Myslím, že už jsme to téma vyčerpaly.“ „Slyšel jsem to v klubu na každém kroku,“ řekl Herbert vstřícné. „Po celém městě se plní sázkové listiny. Všichni to považují za velmi nejisté.“ Zoe se zamračila. „Lidé se pokoušejí uhodnout, která bude nevěstou?“ „Ano.“ Herbert na Ifigenii rozpačitě pohlédl. „Žádná nemá klíč. Třebaže ta žába Chumlevová má spoustu peněz. Alžběta Andersonová jich má také hromadu. Obě mají svou první sezonu. Docela roztomilé. Dobré rodiny. Reputace bez poskvrnky.“ Ifigenie si intenzivně uvědomovala Herbertovy vzrůstající rozpaky a tetin ustaraný pohled. Vyloudila na tváři vyrovnaný úsměv. „Jestliže by už každý mohl něco o Mastersovi vědět, je to fakt, že nemá smysl pokoušet se něco předvídat.“ „Tajemný muž, to je docela přesné.“ souhlasil Herbert rychle. „Každý to ví. Záhada. Nedá se říct, co se mu rodí v mozku.“ „To nemůže být takové tajemství,“ řekla Zoe. „I někdo jiný než Masters musí znát situaci. Přece je v tom zapletena druhá strana.“ „Myslíte nevěstu?“ Herbertovi několikrát poskočilo obočí nahoru a dolů. „Jestliže ji a její rodinu Masters zapřísáhl k utajení, dokud nebude připraven oznámit své zásnuby, můžete si byt jisti, že ani

nemuknou. Neopováží se neuposlechnout jeho nařízení. Ani kdyby chtěli uspořádat svatbu sezony.“ „Dejme tomu, že ne,“ připustila Zoe. „To jsou ty Mastersovy zásady.“ „Přesně.“ Herbert se usmál na Ifigenii. „Povídám, paní Brightová, nechtěla byste si zatančit?“ „Ano, děkuji, Herberte.“ Za cokoli, co ukončí tu diskusi o Markovych svatebních plánech, pomyslela si Ifigenie. Postavila sklenici na podnos, který ji míjel. Herbert ji vzal za ruku a dovedl ji na parket, právě když začali hrát valčík. Jakmile vzal Ifigenii do náruče, pozoroval ji s úzkostlivým výrazem. „Povídám, vyvedla vás ta záležitost Markovými zásnubami z míry, má drahá?“ „Ani v nejmenším,“ řekla Ifigenie pevně. „Masters a já jsme velice blízcí přátelé, jak víte. Mohu vás ujistit, že řeči o jeho zásnubách jsou právě jen to. Řeči.“ „Odpusťte, ale já jsem také váš přítel, Ifigenie,“ řekl Herbert jemně. „Cítím, že jsme si vy i já v mnoha směrech velice podobni. A i když si uvědomuji, že nemám to potěšení mít s vámi intimní vztah jako Marcus, jsem kvůli vám hluboce znepokojen.“ „To je od vás velice laskavé. Ale není to potřeba.“ „Věc tkví v tom, že ten muž je pověstný svou naprostou bezohledností, má drahá. Je klidně schopen se oženit s mladou nevinnou dívkou, kterou si vybere, aby byla jeho ženou, a pak bokem pokračovat v milostném poměru s vámi.“ „Netrapte se tím.“ „Jistě byste něco takového nepodporovala?“ zeptal se Herbert dosti naléhavě. „Bylo by to nesnesitelné pro hrdou, bystrou ženu, jako jste vy. To by znamenalo, že byste se o něj musela dělit s jeho ženou.“ Ifigenie na něj upřela represivní pohled. „Člověk se vždy dělí o přátele s jinými lidmi, Herberte.“ „Ksakru s tím vším, on je vaším milencem, ne vaším přítelem. V tom je propastný rozdíl.“ „To už by stačilo, Herberte.“

Herbert zrudl do temně červeného odstínu. „Neměl jsem v úmyslu na vás dotírat, ale všichni vědí o vašem poměru s Mastersem.“ „Opravdu?“ „Dobrá, ovšemže vědí. Nikdy to nebylo tajemstvím. Ifigenie, cítím, že jsem musel být neomalený. Jako váš opravdový a oddaný přítel vás musím požádat, abyste dostatečně pečlivě zvážila své budoucí kroky. Jste ta nejelegantnější, nejlaskavější, nejinteligentnější, nejobdivovanější žena, jakou jsem kdy měl tu čest potkat.“ „Tak tedy, děkuji vám, Herberte.“ Galantní prohlášení na Ifigenii zapůsobilo. jo je od vás velice laskavé.“ „To je tím, že jste tak velice vážená, tak příkladná, že cítím, že vás musím nabádat, abyste myslela na svou budoucnost. Jedna věc je mít, ehm, výlučný vztah s mocným mužem, jako je Masters. A něco docela jiného je nechat se bokem vydržovat jako nějaká holka.“ „Jako holka?“ Ifigenie se zastavila uprostřed parketu. Herbert na ni bezradné hleděl. „Masters vám nikdy nebude schopen nabídnout manželství, madam. Každý ví, že kdyby se rozhodl porušit svou nejdůležitější zásadu, aby se mohl znova oženit, vybere si nějakou mladou nevinnou dívku, která mu dá dědice. To se dá očekávat.“ „Zacházíte příliš daleko, Herberte. Vy víte, že nediskutuji o detailech svého vztahu k Mastersovi s kýmkoli.“ Ifigenie si uvědomovala kradmé pohledy ostatních tanečníků, jež po ní a Herbertovi pokukovali. „Nechtěl jsem se vás dotknout, madam.“ Herbert vypadal dost zaraženě. Rozpačitě se rozhlédl kolem sebe po ostatních párech a pak vzal Ifigenii za paži. Kvapně ji odvedl z parketu. „Prosím, abyste mí prominula.“ „Ovšem.“ „Mluvil jsem z cesty. Ale udělal jsem to Jen proto, k jsem kvůli vám tak hluboce znepokojen.“ „Já vím, Herberte.“ Popleskala ho po paži. „Ale já nejsem mladá, nevinná dívka. Už vím, jak to ve světě chodí, a umím se o sebe postarat.“

„Když to říkáte –“ Herbert znova vytáhl kapesník a osušil si krůpěje potu z čela. „Vy jste odvážná žena, má drahá. Vždycky vám bude patřit můj velký obdiv. Prosím, pamatujte si, že pokud bych vám mohl být nějak užitečný, nesmíte váhat, abyste mě zavolala.“ „Děkuji vám, Herberte.“ Usmála se na něho. „Prosím, omluvte mě. Musím prohodit pár slov s někým, kdo právě přichází.“ „Ano, ano, ovšem.“ Herbert nacpal zmačkaný kapesník nazpět do kapsy. Ifigenie cítila, jak na ní spočívá jeho toužebný pohled, když si razila cestu přecpanou místností. Věděla, že Herbert chtěl být laskavý a že ji teta chtěla ochránit před zármutkem, ale ani jeden z nich neznal skutečnou pravdu. Ifigenie se nechtěla ani pokoušet vysvětlovat bizarní situaci, v níž se ocitla. Zvědavé oči, co nejzdvořileji odvrácené nebo skryté za diskrétně drženými vějíři, pozorovaly, jak Ifigenie směřuje k francouzským dveřím. Ifigenie věděla, že řeči o nastávajících Mastersových zásnubách se vynořily jako přílivová vina, jež zaplavila společnost. Všichni o ní zase hovořili právě jako před několika týdny, když vstoupila do společnosti. Ale tentokrát spekulovali o jejím osudu. Ifigenie věděla, že nikdo neočekává, že se Marcus vzdá své milenky. Jeden každý přijímal to, že může a chce mít obě – milenku i přiměřenou manželku. Skutečná otázka, pokud to společnost zajímalo, zněla, zdali ho nevypočitatelná, nezávislá milenka raději opustí, než by se o něj dělila s nevěstou. Současný vývoj společnost vzrušoval, ale nešokoval. Jediná věc, jež skutečně mohla společnost ohromit, by bylo zjištění, že žena, kterou si Masters hodlá vzít, je jeho milenkou. Společenskou smetánku by ještě víc omráčilo, kdyby zjistila, že Ifigenie si ho nemá v úmyslu vzít. Ale nikdo o tak bizarních možnostech ještě nespekuloval, protože jako obvykle společnost byla dva kroky za proslulým hrabětem z Mastersů.

Ifigenie vyklouzla otevřenými dveřmi a unikla do studené temnoty na terase. Venku se procházela hrstka dalších lidí. Dívali se na ni, když se vynořila z tanečního sálu. Ifigenie nebrala zvědavé pohledy na vědomí a vyhledala ústraní ve vzdáleném rohu terasy. Potřebovala několik okamžiků soukromí. Byl to vyčerpávající den, a ještě více vyčerpávající večer. Zvuk kročejů a mužské zakašlání Ifigenii informovaly, že tuhle část terasy už nebude mít pro sebe. „Paní Brightová?“ řekl Bennet velice tichým hlasem. Ifigenie se k němu pomalu otočila. Vyloudila úsměv na tváři. „Dobrý večer, pane Cloude.“ „Viděl jsem vás sem odcházet.“ Bennet neobratně pohlédl směrem ke třpytivě osvětlenému plesovému sálu. Pak pohlédl zpátky na ni. Nahrbil ramena jako zápasník a rázně se nadechl. Výraz obličeje vyjadřoval strohé rozhodnutí. „Připomínáte mi vašeho bratra, když tohle děláte,“ řekla Ifigenie suše. Bennet se zachmuřil. „Když dělám co?“ „Nevšímejte si toho. Co jste mi chtěl?“ „Paní Brightová, budu neotesaný. Všichni říkají, že bratr má v úmyslu se oženit s úctyhodnou., mladou dámou ze společenské smetánky. Ale já znám pravdu.“ „Opravdu?“ „Řekl mi, že si chce vzít vás,“ vyhrkl Bennet. „Je to bláznivá představa, ale já ho dobře znám a obávám se, že není nemožné, aby udělal něco tak... tak.“ „Tak jakého?“ „Tak nemožného, jako oženit se s nejnevhodnější ženou jen proto, že se inu zalíbilo to udělat. Nebere ohled na společenské mínění ani na tradici.“ Ifigenie pozorovala Bennetovy vážné rysy. „Slyšela jsem, že váš bratr ustoupil od svých námitek vůči vašemu sňatku s Julianou Dorchesterovou.“ „Co to má, k čertu, s tím co dělat?“ „Masters mi řekl, že má o svazek mezi vámi a slečnou Dorchesterovou vážné obavy. Přesto usoudil, že už nejste chlapec,

který potřebuje poučovat. Myslí si, že jste dospělý muž, který má právo dělat vlastní rozhodnutí.“ „Měl by uvažovat tímhle způsobem. Já jsem dospěly muž.“ Bennet svíral a rozevíral ruce. „Ale mé plány na svatbu nemají s touto diskusí mě společného.“ „Váš bratr dal přednost nevměšování se do vašich záležitostí před svým přesvědčením, jež vás nerespektovalo. Nedlužíte mu stejnou laskavost?“ „Zatraceně, to je naprosto odlišná záležitost. Slečna Dorchesterová je dokonale úctyhodná mladá dáma bez jediné vady na své pověsti. Neviňátko. Není jí co vytknout. Marcus nemá právo něco namítat proti mému úmyslu požádat ji o ruku.“ „Myslíte?“ „Bez urážky, madam, ale vy jste jen stěží ve stejné kategorii jako Juliana Dorchesterová. Jste světačka, dovolíte-li mi, abych konstatoval, co je evidentní.“ „Váš bratr je také světák.“ „Ano, je, ale určitě nejedná, jako kdyby jím byl,“ odsekl Bennet. „Vypadá to, že se do vás zbláznil, paní Brightová. Přísahám, že jste ho očarovala.“ „Proboha, co vás přimělo tohle říkat?“ „Proč by jinak porušoval svou nejpřísněji dodržovanou zásadu? Jednou se zapřísáhl, že se nikdy znova neožení. Přiznávám, že jsem doufal, že změní názor. Ale nikdy bych si nepomyslel, že by udělal něco tak šíleného, jako vzít si svou milenku.“ To už bylo příliš mnoho. Ifigenie byla na konci sil. Byla příliš dlouho pod tlakem a nyní v m něco prasklo. „Je mi špatné, když slyším o Mastersovi a jeho zásadách,“ řekla divoce. „Není jediný, kdo se rozhodl, že bude žít podle svých zásad. Náhodou mám také jednu nebo dvě.“ „Člověk se může jen dohadovat, jaké zásady, aby je dodržovala, by si asi mohla zvolit žena jako vy. Máte nějakou, která stanovuje, že si budete vybírat za milence jen bohaté muže?“ „Nepotřebuji bohaté muže, aby se o mě starali. Tomuhle nemusíte věnovat pozornost, Bennete, mám pod kontrolou dosti slušné vlastní jmění.“

„Možná jdete po titulu.“ „Ujišťuji vás, že získání titulu je moje poslední starost. Příliš si cením svobody a práv nezávislé vdovy, než abych se toho pro pouhý titul vzdala.“ „Na jakých zásadách tedy setrváváte, paní Brightová?“ „Je jen jedna, jež by vás mohla zajímat. Mám neotřesitelnou zásadu, která trvá na tom, že si nikdy nevezmu muže, který mne nemiluje. A protože vás bratr mi ani jednou neřekl, že mne miluje, není potřeba k pochopení, že se mě Masters naprosto nemusí bát, žádné velké moudrosti.“ Bennet na ni zíral. „Paní Brightová –“ „Zmizte, sire. Nenávidím diskuse o zásadách. Přeji si byt ponechána o samotě.“ Ifigenie se otočila na podpatku a spěchala směrem ke schodům, jež vedly dolů na zahradu. Vrazila přímo do Marka, který se právě vynořil zpoza živého plotu. „Ach.“ Jak Ifigenie narazila do jeho široké hrudi, vyvedlo ji to z míry a ztratila rovnováhu. Marcus ji zachytil, zatímco se díval na svého bratra. „Co se to tu, sakra, děje?“ Ifigenie rychle zvedla hlavu, když zaslechla nebezpečné ocelové ostří v jeho hlase. „To není mě důležitého, sire. Váš bratr si pouze dělal starosti o vaše dobrodiní, právě tak jako si vy děláte starosti s jeho.“ „Můj bratr si názory na tuto záležitost nechá pro sebe,“ řekl Marcus. „Je to jasné, Bennete?“ „Udělá z tebe hlupáka, jestli jí to dovolíš,“ řekl Bennet zuřivě. „Je mnohem chytřejší než Nora. Cožpak to nechápeš?“ „To chápe každý idiot. To je jeden z důvodů, proč si ji chci vzít,“ řekl Marcus. „Nemohu vystát ženy bez mozku.“ „Nemůžeš očekávat, že z ní uděláš hraběnku, Marku. Bude hanbou pro hraběcí titul.“ Navzdory touze ukončit tu hroznou scénu, ta poznámka se Ifigenie dotkla. „Počkejte okamžik, pane Cloude. Než dostal hraběcí titul, byl váš bratr sedlákem, mužem, který po léta pracoval rukama.

S titulem velice pěkně naložil. Ujišťuji vás, že nebudu mít s rolí hraběnky vůbec žádné potíže, pokud se pro ni rozhodnu.“ „Zcela správně,“ zamumlal Marcus. „To je směšné,“ odsekl Bennet. „Jsi to ty, kdo se chová směšně,“ řekl Marcus. „Teď si dej pohov, než ztratím náladu.“ „Tohle už přesahuje všechno. Mohu se jen modlit, že jste mi o vlastních zásadách řekla pravdu, paní Brightová, a že budete mít tu slušnost, abyste vypadla z bratrova života.“ Bennet se otočil a vypochodoval nazpět k tanečnímu sálu. „Zacházíš příliš daleko, bratře.“ Marcus si odstavil Ifigenii z cesty. Zpanikařila a chytila ho za klopy skvěle střiženého saka. „Marku, ne. Nechci, abyste se s bratrem hádali kvůli mně.“ „Neznepokojujte se, má drahá. Mám co činit s Bennetem.“ „Kruci, zatraceně, Marku, přisahám vám, že jestli za ním půjdete, ještě dnes v noci opustím město.“ Zarazil se a zamračil. „Co jste to říkala?“ „Myslím to vážně, mylorde. Nedovolím, abyste tady kvůli mně udělal s Bennetem scénu. Neudělal nic víc, než co jste chtěl udělat vy, když jste zjistil, že si chce vzít slečnu Dorchesterovou. Pokoušel se vás ochránit.“ „Chová se jako nafoukaný malý mravokárce. Co si, k čertu, o sobě myslí, že je?“ „Je to váš bratr a bojí se, že uděláte strašnou chybu. Nezní vám to důvěrně, Marku? Právě včera jste se choval přesně stejným způsobem.“ „To je jen stěží stejná věc.“ „Je to přesně stejná věc.“ Protože Ifigenie vycítila, že vyhrála malou bitvu, přinejmenším pro tu chvíli, ustoupila. „Pojďte, mylorde, projdeme se v zahradě. Myslím, že potřebuji čerstvý vzduch.“ Marcus zaváhal, byl zřejmě rozpolcený. Upřeně hleděl na otevřené skleněné dveře do tanečního sálu, pak pokrčil rameny a vzal Ifigenii za paži. „Dobrá.“ Ifigenie si vydechla úlevou. Pohroma byla pro tu chvíli odvrácena, pomyslela si, ale dříve či později udeří znova. Cítila, jak jí visí nad hlavou.

Doufala, že by mohla prožít zbytek sezony vychutnáváním životní lásky, ale vypadalo to, že se něco takového nestane. Nemohla připustit, aby se kvůli m zkazily Markovy příbuzenské vztahy s bratrem. Přišel čas, aby začala uvažovat o odjezdu z města. Co bys řekla, kdybych ti navrhla, že podnikneme dlouhou cestu po Americe?“ řekla Ifigenie Amálii druhý den ráno u snídaně. Amálie vzhlédla od ranních novin. „To myslíš vážně?“ „Velice vážně.“ „Ale v Americe nejsou antické památky. Všechno je tam nové. Slyšela jsem, že lidé žijí v malých. dřevěných domech nejprimitivnějšího druhu.“ „Lidové, primitivní památky mohou byt docela podnětné, umělecky řečeno.“ „Nesmysl.“ Amálie složila noviny, dala je stranou a pozorovala Ifigenii bystrým pohledem. „Myslíš si, že utečeš od té aféry, do níž ses zapletla?“ „Jen mi ten nápad prolétl hlavou.“ „Mám ti připomínat, že to všechno není tak jednoduché. Jsme uprostřed obstarávání financí pro náměstí Brightových. Pokud bychom byly v Americe, nemohly bychom o detailech tak velkého projektu jednat. Trvá to týdny, než se dostane zpráva přes Atlantik.“ Ifigenie si povzdychla. „Myslím, že máš pravdu.“ „Jestliže máš v úmyslu z toho vybřednout, myslím, že bychom se mohly odebrat do Deepfordu.“ „Nikdy.“ Ifigenie se při tom pomyšlení zachvěla. „Americká divočina by byla přijatelnější než dusivé zásady v Deepfordu. Nikdy se tam nevrátím.“ „Pak musíš přemýšlet o jiném místě.“ Amálie si podala šálek s kávou. „Proč ta náhlá panika? Žila jsem v domnění, že máš situaci pod kontrolou.“ „Věci se mi vymkly z rukou.“ zamumlala Ifigenie. „V jakém smyslu?“ Amálie vykulila oči v náhlém znepokojení. „Nebesa, nejsi snad těhotná, že ne?“

Ifigenie ztuhla. „Ne, ovšemže ne.“ Přinejmenším si to nemyslím. Ifigenie zkřížila prsty v klíně. Amálie se zamračila. „Mám za to, že Masters coby světák je při takových záležitostech opatrný.“ „Ach ano.“ Ifigenie sebrala lžičku a velice rychle míchala kávu. „Ano, ovšem.“ „Řekni mi, využívá ono zvláštní francouzské nářadí ušité z ovčích střívek? To, o něm nám vyprávěla ta italská hraběnka?“ „Amálie. „Vždycky jsem byla zvědavá na to, abych to mohla vidět.“ Amálie na ni krátce pohlédla. „Hraběnka se také zmiňovala o tom, že žena může použít malou houbu napuštěnou nějakým adstringentním roztokem.“ „Já o tom opravdu nechci diskutovat u snídaně, Amálie.“ „Ach.“ Amálie pokrčila rameny. „Třeba někdy jindy.“ „Třeba.“ Hned poté, co tu věc prodiskutuje s Marcusem, pomyslela si Ifigenie pevně. Nikdy se nezmínil o možnosti otěhotnění. A ona, nebesa jí pomáhejte, na tu záležitost nikdy moc nemyslela. Představila si, jak drží Markovo dítě v náručí. Byla to tak intenzívní, silná vize, až údivem zalapala po dechu. Dítě by mohlo mít miniatury hezkých, silných rukou otce. Mohlo by mít otcovy třpytivé, inteligentní, jantarové oči a široké čelo. Mohlo by být krásné a ona by je milovala stejně, jako miluje jeho otce. „Ifigenie? Slyšela jsi, co jsem ti říkala?“ Ifigenie zamrkala a vrátila se do reality. „Prosím za prominutí.“ „Myslela jsem si, že pokud máš zájem o styk s Mastersem, mohly bychom zvážit cestu do Bathu. Vždycky jsem chtěla brát léčivé koupele.“ „Rozmyslím si ten návrh.“ Ifigenie opatrně odložila lžičku na talířek. „Že bys nechtěla přijít o možnost tak úzce spolupracovat s panem Manwaringem?“ „Co tím myslíš?“ „Napadlo mě, k ten projekt s náměstím Brightových se zatím vyvíjel velice zdatně především proto, ze pan Manwaring sídlí

nedaleko a je schopen se s námi setkávat okamžitě, jak ho vyzveme. Jestliže odjedeme do Bathu, přestane to být tak praktické. Budeme záviset na poště a příležitostných návštěvách.“ „Během našeho života v Deepfordu jsme s ním dokázaly spolupracovat docela dobře.“ Amálie sebrala noviny a zamračila se nad jedním článkem. „Je pravda, že blízké sousedství s panem Manwaringem všechno usnadňuje. Ale jsem si jista, že budeme schopny pokračovat v projektu i z Bathu.“ Ifigenie potlačila povzdech. Třeba se mýlila, když usoudila, že Amálie s Manwaringem byli pro sebe navzájem stvořeni. Jen Bůh věděl, že v takových věcech nebyla ani zdaleka tak prozíravá, jak si kdysi myslela. Situace, v níž se ocitla, byla dokonalou ukázkou toho, jak se mohou srdeční záležitosti zamíchat. Až do nynějška se domnívala, že její problém tkvěl v tom, že milovala muže, jenž si nemohl dovolit porušit své vlastní zásady a přiznat, že ji miluje. Ale situace byla možná ještě horší, než si myslela. Možná začal být Marcus tak spoutaný svými vlastními zásadami, že už se nemohl nikdy znova do nějaké ženy zamilovat. „K čertu s tebou, Noro,“ zašeptala Ifigenie. Amálie vzhlédla. „Co se děje?“ „Nic.“ Ifigenie zabubnovala prsty na stůl. Jedna věc byla jistá. Musí se postarat o to, aby neotěhotněla. To by byla poslední kapka, pro niž by Marcus trval na sňatku. A ona by neměla jinou možnost než si ho vzít kvůli dítěti. „Víš ty co, Amálie? Být milenkou je zatraceně složitá záležitost.“ “Bylo mi řečeno, že byt manželkou je dokonce ještě složitější,“ řekla Amálie. „Ano, myslím, že to je docela pravda.“ Ale pokud ji Marcus miluje, pomyslela si Ifigenie toužebně, měla by se chopit své příležitosti. Když se onoho odpoledne vrátila z nakupil, čekal na Ifigenii na bílém, sametovém sedadle v kočáře lístek. Jakmile spatřila složený list kancelářského papíru, zmocnila se jí předtucha.

Počkala, až kočí zavře dveře, než lístek sebrala. S úlevou si všimla, že na něm nebylo ani známky po pečetním vosku či pečeti s fénixem. Pomalu rozložila lístek a četla obsah. Moje nejdražší Pandoro, pokud si přeješ otevřít krabici a objevit pravdu o minulostí, přítomnosti a budoucnosti, musíš přijít do čísla devatenáct v Lamb Lane na Pall Mall dnes v noci úderem půlnoci. Přijď sama. Nikomu o tom neříkej, a všechno bude jasné. Pokud nepřijdeš, nebo pokud nepřijdeš sama, někdo, o koho se bojíš, pocítí důsledky. Možná tvoje sestra? Nebo to bude lady Guthrieová, tvoje teta? Tvůj přítel Ifigenii se třásly prsty, když lístek pečlivě znovu skládala. Tvoje sestra. Tvoje teta. Ta slova se propalovala skrz papír. Hrozba nebyla ani v nejmenším bezvýznamná. Jak si Ifigenie uvědomila, ten, kdo věděl, že má sestru a že Zoe je její teta, věděl všechno. Moje nejdražší Pandoro. Ifigenie rychle znova otevřela lístek a studovala oslovení. Pandora znamenala jasný odkaz na řeckou báji o ženě, která podlehla pokušení otevřít kouzelnou skřínku, a když to udělala, rozpoutal se chaos a trápení. Ifigenie v tu chvíli cítila s Pandorou spřízněnost. Ať ten lístek poslal kdokoli, očividně si všiml podobnosti. Ifigenie podlehla pokusem milostného poměru s Marcusem, a trable byly na světě.

17 V Lamb Lane ještě nebylo plynové osvětlení. Byla to úzká ulice, lemovaná malými obchody schoulenými v šeru. Bledá, mihotavá zář měsíce poskytovala právě jen tolik osvětlení, aby odhalila, že drožka, která Ifigenii přivezla, byla jediným dopravním prostředkem v okolí. Drožka zastavila s rachotem kol a postrojů. Ifigenie otevřela, když kočí zaklepal na střechu, aby oznámil, že jsou na místě. „Číslo devatenáct, Lamb Lane,“ zvolal ten muž hlasitě. Ifigenie se zahalila do tmavého pláště a kapuci si natáhla přes hlavu. Otevřela dveře kočáru a opatrně sestoupila na chodník. „Nezapomeňte,“ řekla muži na kozlíku. „Zaplatím vám, abyste tu na mne počkal.“ „Počkám,“ zamumlal vozka mrzoutským hlasem. „Ale pokud sem přivedete nějaké svoje klienty, bude to znamenat zvláštní poplatek.“ „Prosím?“ „Slyšela jste mě. Jestli si myslíte, že mou drožku použijete dnes v noci jako ložnici, budete mi muset zaplatit spravedlivý nájem. Dám vám obvyklou hodinovou sazbu, kterou dávám jiným holkám.“ Ifigenie cítila, jak se rozpaluje rozpaky a vztekem. „Co si, ksakru, myslíte, že budu dělat, dobrý muži?“ „To samé, co většina jiných holek v tuhle noční dobu v téhle části města. Obchod. Teď pokračujte. Jen pamatujte, že použijete-li moji drožku, očekávám spravedlivý podíl.“ Neměla čas, aby opilému vozkovi udělila kousavou lekci. Ifigenie se znechuceně otočila a pozorovala potemnělý vstup do čísla devatenáct. Měsíc svítil právě dost na to, aby rozeznala tabulku na dveřích. MUZEUM BOHYNĚ MUŽNÉ SILY DOKTORA HARDSTAFFA POZNEJTE TAJEMSTVÍ A NEFALŠOVANÉ POVZBUZUJÍCÍ SILY ANTICKÉ BOHYNĚ

Zdálo se, že brzy ukojí zvědavost na muzeum doktora Hardstaffa, pomyslela si Ifigenie. Rychlým pohledem přes rameno se ujistila, že vozka stále ještě čeká na ulici. Viděla, jak kočárové lampy planou uklidňující září. Ifigenie šla směrem k potemnělým prostorám domu číslo devatenáct. Přála si, aby s m byl Marcus. Nebo Amálie nebo Zoe. Vůbec kdokoli, když na to přijde. Tento večer se bála mnohem víc než oné noci, kdy navštívila hřbitov v Reedingu. Výhrůžky, jež obsahoval lístek nalezený v kočáře, ji rozrušily jako mě jiného. Když, se Ifigenie dostala blízko k tabulce muzea doktora Hardstaffa, všimla si ruky namalované na spodní straně. Ukazující prst nabádal návštěvníky, aby se vydali po úzké cestě pro pěší mezi dvěma budovami. Ifigenie váhavě zírala do temných stínů uličky. Rozeznala jen řadu schodů, jež vedly do horního podlaží budovy. S posledním pohledem na drožku se Ifigenie vydala uličkou. Vystoupala po schodech tak potichu, jak jen bylo možné, a tep se jí zrychloval s každým krokem. Každé zavrzání, každé zasténání zvuku kroků ji rozechvívalo. Zdálo se, že temnota kolem m houstne čím dál víc. Neměla sem chodit sama. Ale neměla na výběr. Na vrcholu schodiště se zastavila a pozorovala zavřené dveře před sebou. Další tabulka, v temnotě jen stěží patrná, oznamovala, že toto je vchod do muzea doktora Hardstaffa. Zarachocení kočárových kol v ulici dostihlo Ifigenii právě v okamžiku, kdy pokládala ruku na dveřní knoflík. Drožka ji opustila. „Ne,“ vydechla a otočila se, aby si pospíšila nazpět dolů po schodech. Objevila se světla dalšího kočáru. Ifigenie se zastavila s jednou nohou na chodníku, druhou na prvním schodě. Drožka jí neodjela, jak zjistila. Přijela nějaká jiná. Přijela a zastavila nedaleko od ní. Koně dusali. Hlasy se rozléhaly šerem. „Počkej na mne,“ nařídil rázně nějaký muž.

„Ano, mylorde. Nemusíte pospíchat. Minulý týden jsem sem přivezl pána, který tu strávil většinu noci.“ Nový vozka se srdečně pochechtával. „Bohyně doktora Hardstaffa poskytuje řádnou kúru, řekl mi. Je to zázrak, jestli to působí.“ „Nebudu tam dlouho,“ řekl nově příchozí. Kročeje zněly na kamenném chodníku. Nakrátko se zastavily. A pak, k Ifigeniině úděsu, se daly do pohybu úzkou uličkou, kde balancovala na vrcholu schodiště. Zvedla se v m vina strachu. Muž, který vystoupil z druhé drožky, prošel uličkou během několika vteřin. Bylo zřejmé, že směřoval k muzeu doktora Hardstaffa. Jakmile vystoupí po schodišti, jistě ji spatří. Ifigenie nemohla po schodišti seběhnout, aniž by cizinci vběhla přímo do rány, takže udělala jedinou možnou věc. Otočila knoflíkem ve dveřích, který ji tlačil do zad. Dveře se otevřely s tichým skřípnutím závěsů. Soustředěna na pozorování schodiště, zacouvala Ifigenie do potemnělé haly. Velice opatrně zavřela dveře. Nějaká mužská ruka se vysunula z hlubokého přítmí v hale. Uchopila Ifigenii kolem hrdla. Drsná ruka se jí přitiskla na ústa a přitáhla si ji k široké hrudi. Výkřik, který se jí už dral z hrdla, byl přerušen, ještě než mohl uniknout. „Zatraceně,“ zamumlal Marcus. „Ifigenie?“ Prudce přikývla. O překot ji zaplavila úleva, ale přitom jí odčerpala energii. „Co k čertu –“ Marcus jí sňal ruku z úst. „Někdo přichází po schodech, Marku,“ zašeptala horečně. „Bude tu každým okamžikem.“ „Zatraceně.” Marcus ji pustil a popadl za ruku. „Tudy. Pospěšte si. Nedělejte rámus.“ Nebylo třeba ji nutit ani vteřinu. Kroky nově příchozího duněly, na venkovních schodech. Marcus strhl Ifigenii do temné haly, otevřel dveře a zatáhl ji do velké místnosti, jež byla matně osvětlena jednoduchým nástěnným svícnem.

Pro všechno na světě,“ Ifigenie se s úžasem rozhlížela kolem sebe. „Co je to za místo?“ Světlo lampy odhalilo nejpodivněji zařízený pokoj, jaký kdy Ifigenie viděla. Exotické závěsy visely od stropu ve stylu tureckých stanů. Uprostřed pokoje dominovala velká postel. Zdobilo ji vzdušné čalounění a velké množství polštářů. Obklopovaly ji erotické sochy ve stylu, který obdivoval Lartmore. Stěny zdobily obrovské nástěnné malby antických bohů a bohyň z různých mytologických bájí. Božstva byla nahá. Všichni muži byli ve stavu maximálního sexuálního vzrušení. Ženské postavy byly tak chlípné, až to bylo absurdní. „Vítejte v muzeu doktora Hardstaffa,“ řekl Marcus, když ji táhl přes pokoj. „Jedna noc v terapeutické posteli má zaručeně vyléčit impotenci.“ „Marku, co tady děláte?“ „Skvělá otázka. Mám v úmyslu vám položit tutéž, jakmile budeme mít příležitost. Mezitím se musíme uklidit z dohledu.“ „Bože můj!“ Ifigenie zírala na malby, jež znázorňovaly několik lesních vil, jež skotačily se třemi příliš obdařený mi satyry. „Toto jsou naprosto nejúděsnější kopie antických památek, jaké jsem kdy spatřila.“ „Lituji, že to urazilo vaši vědeckou citlivost.“ Marcus uchopil okraj těžkého rudého závěsu, jenž se táhl po celé délce pokoje. „S doktorem Hardstaffem se můžete spřátelit později.“ „Co teď budeme dělat?“ „Vy se ztratíte z dohledu a budete se držet mimo.“ Marcus odtáhl záclonu, která sahala až na zem, a prostrčil Ifigenii mezerou na malé pódium. Plochu zabíralo několik řeckých uren a kroucených podstavců. V boční stěně za závěsem byly úzké dveře. „Ale Marku „“ „Projděte těmi dveřmi a schovejte se v chodbě, která je za nimi.“ Marcus ji nervózně chytil rukou za bradu. Měl nekompromisní pohled. „Nevycházejte, dokud vám neřeknu. Ať cokoli uděláte, nesmíte vydávat hluk. Rozuměla jste mi?“ „Ano, ale -“ Zarazila se, když zaslechla otevírání venkovních dveří na podestě. Vyschlo jí v ústech. „Ach Bože.“

„Pšt.“ Marcus trhl závěsem zpět a skryl Ifigenii pohledu kohokoli, kdo by, mohl vstoupit do pokoje. Těžký závěs zahalil záři nástěnného svícnu. Ifigenie se ocitla téměř v temnotě. Začala tápat po cestě směrem k malým dveřím a zakopla špičkou boty o pódium. Spolkla bolestnou kletbu. Dveře pokoje se s třesknutím rozrazily. Ifigenie ztuhla a neodvážila se ani pohnout ze strachu, že by mohla do něčeho narazit. „Zatraceně, Marku.“ Cizincův hlas byl vztekle hrubý. „To jste vy. Nevěřil jsem tomu, když jsem dostal lístek. Řekl jsem si, že to všechno je hrozny vtip. Ale zdá se, že jsem byl hlupák a paroháč.“ „Dobrý večer, Sandsi.“ Marcusův tón byl chladný, až skoro lhostejný. „Nevěděl jsem, že schůzku s doktorem Hardstaffem měl dnes večer ještě někdo další. Žádal jsem speciálně důvěrnou léčbu.“ Ifigenie zjistila, že muž, který vstoupil do pokoje, je manžel záhadné lady Sandsové. „Kde je moje žena, vy zatraceny mizero?“ „Nemám ponětí,“ řekl Marcus tiše. „Jak vidíte, jsem tu úplně sám. Přiznávám, že mne ta skutečnost zklamala. Doufal jsem, že proslulá terapie doktora Hardstaffa bude něco víc než jen několik špatných maleb a pár stejně ubohých soch.“ „Naplánoval jste si setkání s Hanou zde, viďte?“ zeptal se Sands zuřivě. „To bylo v tom lístku.“ „Lístku?“ „Někdo ví, co chcete dělat, Mastersi. Lístek mi někdo zanechal dnes večer v kočáře a stálo v něm, že přeji-li si odhalit místo, kam chodíte s mou ženou na tajné schůzky, měl bych přijít do čísla devatenáct v Lamb Lane.“ „Někdo si z vás skutečně nepříjemně vystřelil. Sandsi. Ať to byl kdokoli, nepochybně věděl, že jsem tu měl dnes večer schůzku.“ „Schůzku s mou ženou, ksakru.“ „Ne.“ Ifigenie sebou trhla, když slyšela otevírat postranní dveře. Zírala ustrašeně do šera a spatřila postavu, která se vynořila z temné haly. Ta žena nesla svícen. Plamen jí osvětloval hezké rysy, světlé vlasy a průsvitné šaty s mimořádně hlubokým výstřihem. Když spatřila Ifigenii, náhle se zastavila. Pak si založila ruce v bok a nasupeně se do tri zabodla pohledem.

„Co vy tady, co si myslíte, že tu máte co dělat?“ zeptala se důrazným tónem. „Todle je moje noc, abych dělala starověkou bohyni mužný síly.“ Na druhé straně závěsu bylo náhle ticho. Ifigenie zírala na tu ženu a zoufale se snažila přijít na to, co by měla udělat. „Lituji,“ podařilo se jí potichu zašeptat. „Stala se chyba.“ „Co se to tam vzadu děje?“ dožadoval se Sands odpovědi. Kročeje se vracely ozvěnou na podlaze, jak se ubíral směrem k těžkému šarlatovému závěsu. „Myslím, že začne představení,“ řekl Marcus suše. Světlovlasá žena potichu rozladěně zavřískla a obrátila se směrem k závěsu. „Vo co de? Copak tam jsou dva?“ „Ach ano,“ zamumlala Ifigenie. „Nevopovažte se dotknout toho závěsu,“ ječela blondýna. Obrátila se k Ifigenii. „Hardstaff neříkal nic vo tom, že pude o dva džentlmeny, který by měli dostat klasickou kúru. Co si myslí, k já sem? Vopravdová bohyně?“ Marcus tiše promluvil. „Kdybych byl vámi, Sandsi, nemíchal bych se do toho.“ „Co se to tu, u čerta, děje?“ ozval se popletený Sands. „Řekla sem, abyste se nevopovažovali dotknout toho závěsu,“ zařvala blondýna. Zírala na Ifigenii. „Počkejte. To je důvod, proč ste tady? Abyste vobstarala toho druhyho džentlmena?“ „Ach ano,“ zašeptala Ifigenie. „Ano, myslím si to.“ „Dobrá, to je tedy v pořádku. Sundejte si plášť a my dáme těm panskejm klukům, za co si zaplatili. Já sem Polly. Jak se menujete?“ „Ach, Ginny.“ Ifigenie si pomalu odložila plášť. Položila jej na pódium. „Ty si v tomdle ještě nezkušená?“ Polly přejela kritickým pohledem Ifigeniiny jemné, bílé, večerní šaty. „Seš vyfintěná.“ „Jsem si jista, že tomu rychle přijdu na kloub,“ řekla Ifigenie. „Jsem skvělá žákyně.“ „Dost už toho nesmyslu.“ Sands vykročil směrem k závěsu. „Pojďte sem obě. Mám pro vás pár otázek.“

„Stop,“ zaječela Polly. „Je přeci nařízení, že před představením nikdo nesmí vejít sem dozádu, však víte.“ „Teď se tam podívám,“ zavrčel Sands. „Nemám v úmyslu si nechat poroučet od levné děvky.“ „Todle je divadlo pro vaše zatracený voči,“ zavrčela Polly nazpět skrze závěs. „A my sme zatracený umělkyně, my nejsme děvky. A my nejsme levný. Buď nám uděláte laskavost a budete s náma jednat s trochou úcty, nebo můžete rovnou zapomenout na to, že byste dneska v noci speciální kúru doktora Hardstaffa dostali.“ „Nejsem tady kvůli vašemu zatracenému představení,“ odsekl Sands. „Jsem tady, abych někoho našel.“ „Tady v zákulisí není nikdo jinej než my, profesionální herečky. Teď se buď posaďte a užijte si představení, nebo vocad vypadněte.“ „Ta dáma to vystihla,“ řekl Marcus. „Velice bych ocenil, kdybyste se odklidil, Sandsi. Zaplatil jsem dost peněz, abych se dnes večer pobavil.“ „Pobavil?“ zahlaholil Sands znechuceně. ,Vy to nazýváte zábavou?“ „Bylo mi řečeno, že by to mělo být trochu zábavné,“ odvětil Marcus. „Dokonce inspirativní.“ „Chtěly bysme začít to zatracený představení,“ oznámila Polly skrze závěs. „Jestli vy dva jemný džentlmeni chcete mít kúru společně, je to vaše věc. Ale varuju vás, bude to stát dvojnásobek.“ „Pokud nejste ochoten zaplatit svůj podíl, Sandsi,“ řekl Marcus, „je čas odejít.“ „Neodcházím,“ řekl Sands rozlíceně. “Ne, dokud nebudu schopen posoudit, o co tady, k čertu, běží.“ „Jesli zůstanete, můžete si to dělat sami,“ odsekla Polly. „Postavte lampu vedle dveří.“ „Myslím, že to udělám,“ řekl Sands chladně. „Nechte nás jen podívat, co se děje za tím závěsem.“ Jeho kročeje zazněly silněji, jak se otočil a šel nazpět ke dveřím. „Časem. A eště žádná úcta k profesionální práci.“ Polly se sklonila, aby zapálila řadu lamp na pódiu. Živě zaplály. Pak natáhla ruku a mocně zatáhla za dlouhou silnou šňůru.

Těžký rudý závěs se odsunul na stranu a zanechal na svém místě tenké mušelínové záclony. „Sakra,“ zamumlal Marcus. Ifigenie zjistila, že jevištní lampy vytvářejí na průsvitných záclonách jejich ostré siluety. Ztichla. „Zajímavé,“ řekl Sands lakonicky. „Kolik jste říkal, že jste za to zaplatil, Mastersi?“ „Příliš mnoho,“ řekl Marcus. „Obávám se, že mne okradli.“ „Všichni hodnotěj, víš,“ řekla Polly. „Skorem všicí. Ale zmeněj názor dost brzy.“ Narovnala se a zamračila se na Ifigenii. „Vem si vázu. Dělej!“ Ifigenie se zhluboka nadechla a přiměla se pohnout. Zvedla jednu velkou vázu, jež byla umístěna, na jevišti. Byla překvapivě lehká. „Co teď?“ „Zaujmi pózu. Copak vo tyhle záležitosti nic nevíš? Doktor Hardstaff je tuze rozmrzelej, dyž pacienti nedostanou, co si zaplatili.“ Polly zvedla svou vázu a zaujala to, o čem si nepochybně myslela, že je klasická póza. Ifigenii konečně svitlo, že s Polly účinkují ve stínovém divadle. Průsvitná záclona působila jako závoj, který zakrýval detaily jejich rysů, zatímco odhaloval zřetelné siluety jejich postav. Lampy strategicky situované za oběma ženami vytvářely přízračnou scénu. Ifigenie pár takových produkcí viděla, ale všechny měly výchovnou povahu. Ta poslední, které se zúčastnila s Amálií, znázorňovala poučný výjev ilustrující starověké památky Herkulánea. Ale scéna, kterou dnes v noci s Polly předváděla, byla přičinlivě připravena tak, aby neměla tolik povznášející povahu. Ifigenie pojala strašlivé podezření, že její pavučinkově, bílé, hedvábné sukně neskýtají skoro žádnou cudnost. Planoucí lampy byly umístěny tak, že díky jim bylo Pollino roucho vlastně průhledné. Ifigenie popadla svou vázu pevněji a držela ji před sebou. Modlila se, aby byla dost velká a přikryla podstatnou část jejího trupu. S trochou štěstí byl skrze tenkou průsvitnou plentu možný jen mlhavý pohled na její nohy, hlavu a ramena.

„Ta bohyně vlevo není špatná,“ řekl Sands afektovaně s ledovým sarkasmem. „Ale ta napravo je na můj vkus trochu hubená. Co vy na to, Mastersi?“ Ifigenie zrudla, když, zjistila, že je tou bohyní napravo. „Nikdy jsem neměl rád stínové divadlo,“ řekl Marcus. „Kdybych věděl, že Hardstaffova proslulá produkce spočívá v něčem tak krotkém, našel bych si jiný způsob, jak se dnes večer pobavit.“ Ifigenie se bezradně podívala na Polly. Polly zamrkala. „Jen se neboj. Přesvědčíme je.“ Změnila pózu tak, že vystavila bujné poprsí. „Já vosobně sem skutečně ráda, že mám tuhle fachu,“ zašeptala. „Vo moc lehčí než pracovat vleže na zádech.“ „To si umím představit,“ zamumlala Ifigenie. „Můžu jim udělat pár dobrejch póz a voni nudou pryč šťastný jako skřivani.“ Polly trochu přesunula svou vázu, prohnula záda a vystrčila prsa vzhůru. „Dycky sou.“ Ifigenie se neopovážila ani pohnout. Křečovitě držela vázu přeci sebou. „Viděl jste dost, Sandsi?“ zeptal se Marcus. „Já ano. Moje zvědavost se uspokojila. Zázrak léčby doktora Hardstaffa není zdaleka tak zábavný, jak jsem si měl myslet.“ „Viděl jsem víc než dost,“ řekl Sands nevrle. „Teď přišel čas na několik odpovědí.“ Na druhé straně závěsu se znova ozvaly kroky. Sands se blížil směrem k pódiu. „Zatraceně.“ Markovy kroky duněly na podlaze za Sandsem. .“Nedotýkejte se toho závěsu. Vyrušíte herečky.“ „Vy si myslíte, že mi tyhle holky nejsou fuk? Chci vědět, proč mě sem dnes večer někdo poslal. S hraním her už jsem skončil.“ Ifigenie viděla, jak se Sandsova ruka objevila na okraji průsvitného závěsu. Popadl jemnou látku do hrsti a silně škubl. Jemný průsvitný závěs se roztrhl a zůstal volně viset z háčků na stropě. Ifigenie a Polly byly náhle zcela odkryté. „Tak se na to podívej,“ spílala rozlícená Polly. „Co si to dovolujete? Zaplatili ste si za ten závěs, a né za nás.“

Sands jí nevěnoval pozornost. Užasle zíral na Ifigenii. „Paní Brightová. Co tady, proboha, děláte?“ Slabě se usmála. „Dobrý večer, lorde Sandsi. Nevzpomínám si, že bychom si byli představeni.“ „Nepochybně vím, kdo jste, madam,“ řekl Sands pevně. Ifigenie se zarděla. „Ano, dobra, jak jste bezpochyby uhodl, jsem součástí léčby doktora Hardstaffa, která byla připravena speciálně pro Masterse.“ „Léčba pro něj?“ Sands střelil jedovatým pohledem po Markovi, který nepatrně pozvedl obočí, ale mě neřekl. Sands se otočil k Ifigenii. „Promiňte mi, paní Brightová, ale dělá mi trochu potíž vám uvěřit.“ „Ale je to pravda,“ řekla Ifigenie rychle. Spěšný, naléhavý pohled upřela na Marka – ten však nenabízel žádnou podporu. „Doktor Hardstaff prohlásil, že výsledky by se mohly dostavit dříve a daleko výrazněji, když budu při léčbě nápomocna.“ „Hardstaff je zatracený tlachal,“ řekl Sands. „Každý to ví.“ „Já nikoli,“ řekla Ifigenie. Vrhla na Marka další naléhavý pohled, ale vypadalo to, že ho celá záležitost nudí. Začala byt rozzlobená. „Podívejte, paní Brightová,“ řekl Sands. „Každý džentlmen ve městě ví, že takzvaná Hardstaffova léčba impotence není nic víc než dráždivé stínové divadlo. Předvádějí je hezké, mladé děvky, jež jsou po představení k dispozici.“ „Hej vy,“ vyštěkla Polly. „To je zatracená lež, teda. Já sem herečka.“ „To je jistě jedno z možných označení pro vaši profesi,“ souhlasil Sands. Ifigenie usoudila, že bez Markovy podpory nemá jinou možnost než přijmout agresivní linii. „Jak víte, zda léčba doktora Hardstaffa je pravá, pokud jste žádnou nepodstoupil, mylorde?“ „Ba jo, to je zatraceně dobrá votázka,“ řekla Polly. „A já jsem si vás nikdá předtím v tomdle pokoji bohyně mužný síly nevšimla. To dá rozum, že nevíte, vo čem mluvíte.“ „Zcela správně,“ řekla Ifigenie neochvějně. „Vytvořil jste si názor z doslechu, sire.“

„To je v obecném povědomí, že léčba je přinejlepším nějaký podvod,“ odsekl vztekle Sands. „Nesmysl,“ trvala na svém Ifigenie. „My vkládáme do kúry velké naděje, viďte Mastersi?“ Marcus jí věnoval nebezpečný pohled. Polly si založila ruce v bok a krvelačně se mračila na Sandse. „Vím vo dost vynikajících džentlmenech, kery byli zázračně vyléčený jednou z těchdle kúr.“ Sands přimhouřil oči. „Je to pravda?“ „Ba jo, je to pravda, jasně.“ Polly hrdě zvedla bradu. „Viděla sem přijít džentlmeny, kery nebyli po léta schopný zvednout prapor. Když vodcházeli, byli tvrdý jako pohrabáč.“ „Tady, vidíte?“ řekla Ifigenie vesele. „Posudek od někoho, kdo by to měl vědět.“ „Dost už toho nesmyslu.“ Marcus se konečně uráčil do toho vložit. Vytáhl z kapsy hrst bankovek a vrazil je Polly do ruky. „Předvedla jste nám krásné představení, madam. Můžete se uklonit a odejít. Vašich služeb už dál nebudeme potřebovat.“ Polly popadla bankovky. „Ste si jistej?“ „Zcela jist,“ řekl Marcus. „Dobrý, tak teda v pořádku.“ Polly se radostně usmála na Ifigenii. „Fajn práce s váma, paní Brightová. Získala ste vode mě, z mejch skromnejch názorů, nějaký zkušenosti? S trochou praxe, mám tušení, že přídete na kloub týdle profesi.“ „Děkuji vám,“ řekla Ifigenie zdvořile. „Budit tvrdě pracovat, abych zdokonalila svůj um.“ „Mám dojem, že teda pudu.“ Polly se courala k postranním dveřím. Ifigenie, Marcus a Sands ji pozorovali, jak opustila pokoj bohyně mužné síly. Pote co se zavřely dveře, následovalo ticho. Marcus zlomil podivnou kletbu, jež očarovala pokoj. Vystoupil na pódium, procházel podél řady lamp a jednu po druhé zhasínal. „Vzhledem k tomu, že se večer podle všeho zvrhl v naprostou frašku, předpokládám, že si dáme odchod, paní Brightová.“ „Ano, ovšem.“ Ifigenie odložila vázu.

Sands se zamračil na Marka. „Ničemu z toho nerozumím.“ „Myslím, že je možno klidně říct, že jsme se všichni stali oběťmi nepříjemného vtipu, Sandsi.“ Marcus nechal hořet poslední lampu. „To nedává smysl.“ Sands vrazil ruce do kapes a začal přecházet po pokoji. „Kdo by mohl něco takového udělat?“ „Někdo, kdo ví, že jsem podezřelý svým dlouhodobým přátelstvím k vaší ženě, přirozeně.“ Marcus se opřel ramenem o stěnu, založil ruce a pozoroval Sandse. „Je na tomto světě pár lidí, kteří mají velké potěšení z víření kalných vod. Víte to právě tak dobře jako já.“ Sands inu věnoval chladný pohled a pokračoval v přecházení. „Ale co ten ničema očekával, že se stane, když sem dnes v noci přijedu a objevím, že provozujete hrátky s paní Brightovou, a ne s Hanou?“ Ifigenie zrudla. „My neprovozujeme hrátky, sire.“ Sands se posměšně zašklebil. „Můžete nazývat ten nesmysl, jakkoli si přejete, madam. Je to veskrze vaše záležitost.“ Marcus pozoroval Sandsovu kráčející postavu. „Očekávám, že ať už vás sem poslal kdokoli, doufal, že budete šířit tento noční příběh široko daleko.“ „Co tím máte na mysli?“ chtěl vědět Sands. „Mám podezření, že skutečným cílem tohoto vtipu jste nebyl vy, ale moje přítelkyně paní Brightová,“ řekl Marcus velice tichým hlasem. „Mám v úmyslu postarat se o to, aby za to viník zaplatil.“ Ifigenie na něho zírala. Bylo zřejmé, k Marcus to myslí vážně. Sands se náhle zarazil. Rozmáchl se a upřel pozornost na Ifigenii. „Vy si myslíte, že si někdo přeje ponížit paní Brightovou?“ „Ano.“ „Ale proč?“ zeptal se Sands. „Protože ať je to kdokoli, nechce, abych si ji vzal,“ řekl Marcus prostě. „Abyste si ji vzal.“ Sands zazíral. „Vy si ji chcete opravdu vzít? Svou, ach, velice blízkou přítelkyni?“ „Ano.“ Marcus se podíval na Ifigenii. „Ještě jsme neučinili oficiální oznámení, bohužel, takže věřím, že prozatím budete mlčet?“

Ifigenie otevřela ústa, aby se s ním přela, ale opět je zavřela, když zjistila, že jakýkoli protest by způsobil jen to, že by Sands kladl dotěrnější otázky. Sands se zamračil. „Slyšel jsem nějaké řeči, že se chystáte oznámit své zasnoubení. Ale já přirozeně předpokládal, že byste je nabídl jedné z mladých, ehm, nechme to být.“ Diskrétně zakašlal a naklonil hlavu k Ifigenii. „Přijměte, prosím vás, moje blahopřání, paní Brightová.“ „Děkuji vám.“ Zlostné pohlédla na Marka, celá rozzuřená, že ji potvrzením sňatku dostal do trapné situace. „Doufejme, že kúra doktora Hardstaffa přinese efekt dříve, než oslavíme naši svatební noc.“ Sands se zašklebil. Náhle vypadal mnohem mladší a o hodně sympatičtěji. „Popřeji vám tedy v tomto ohledu hodně štěstí. Mimochodem, nemusíte se obávat, že bych někomu o událostech dnešní noci vyprávěl.“ „Oceňuji to,“ řekla Ifigenie. „Pochybuji, že by mi někdo věřil. Celá věc je až příliš zatraceně fantastická.“ Sands vyrazil směrem ke dveřím. „Víte co? Věřím, že vy dva jste byli pro sebe stvořeni. Nyní, jestli mi prominete, se vzdálím.“ Když otevíral dveře, vrhl posměšný pohled na malby na stěnách pokoje. „Na rozdíl od vás, Mastersi, nemám potřebu terapie od doktora Hardstaffa.“ „Jaké štěstí pro vás,“ řekl Marcus. Jak se dveře za lordem Sandsem zavřely, znova se rozhostilo ticho. Ifigenie a Marcus naslouchali jeho vzdalujícím se kročejům, jak šel dolů do haly a otevíral venkovní dveře. Za okamžik slyšeli, jak se dveře zavřely. Ifigenie si hluboce oddychla úlevou a pak se pustila do Marka. „Měl byste se za sebe stydět. Lord Sands bude čekat, až se oznámení o naší svatbě objeví v novinách. Jak jste jen mohl?“ „Posloužil jsem mu jedinou odpovědí, která mi zaručovalo, že to odvrátí jeho pozornost.“ „Ale co si pomyslí, když nikdy neuvidí oficiální oznámení? Bude chtít vědět, jestli jste inu nelhal. Třeba usoudí, že byl podveden.“

„Budu si s tím dělat starosti později. Mezitím mám před sebou naléhavější problém.“ „Skutečně?“ Ifigenie si založila ruce v bok. „A co by to mělo byt? Třeba byste měl zájem mi vysvětlit, co děláte v tomto velmi podivném pokoji, mylorde?“ Postranní dveře se otevřely a přerušily Ifigeniinu tirádu. Zírala na nově příchozí v šoku. Nikdy nebyla řádě představena lady Sandsové, ale Zoe na ni Ifigenii jednou na plese upozornila. Hana, zahalená od hlavy k patě do tmavého pláště, vystoupila na pódium. Usmála se na Ifigenii se smutnou omluvou. „Doufám, že se vám Marcus o mně zmínil, paní Brightová. Obávám se, že mu už nějakou dobu působím mrzutosti.“ Ještě než mohla Ifigenie odpovědět, dveře do pokoje se s tichým vrznutím otevřely. Lord Sands vešel nazpět do pokoje. Boty si nesl v ruce. „Pokud se Masters chystá všechno vysvětlit,“ řekl Sands ledovým hlasem, „může stejně vysvětlovat všem, jichž seto týká. A až skončí, může mi všechno znova vysvětlit za svítání nad párem pistolí.“ Hana na něho zírala, jako kdyby viděla přízrak. „Dobrý Bože, ne!“ Přikryla si rukou ústa. A pak se zhroutila se tkaním na kolena. „Lady Sandsová.“ Ifigenie si k ní pospíšila. „Hano.“ Sands upustil boty a přiskočil k manželce. „Člověk by si myslel,“ řekl Marcus povšechně do místnosti, „že by měl mít možnost dostat jednoduchou lékařskou péči s určitým stupněm soukromí.“

18 „Lady Sandsová, prosím vás, nedělejte scény.“ Ifigenie vytáhla z malé saténové kabelky kapesníček, sklonila se a vrazila jej Haně do roztřesených prstů. „Všechno bude dobré.“ „Díky vám.“ Hana se vysmrkala a odvážila se mučivého pohledu na svého chotě. „Je mi to tak líto, paní Brightová. Nikdy bych si nepomyslela, že se něco takového může stát. Marcus měl pravdu. Nemohu před svým manželem utajit pravdu navždy.“ „Jakou pravdu? O co tady, k čertu, jde?“ Sands pohlédl na Marka, tvář zkroucenou zlostí a bolestí. „A neříkejte mi žádné další nesmysly o tom, že berete Hardstaffovu léčbu, zatraceně.“ „Hana je jediná, kdo vám může říct pravdu,“ řekl Marcus. „Dal jsem slovo, že zachovám její tajemství.“ „Jaké tajemství s mou ženou sdílíte?“ vybuchl Sands. „Obelstil jste ji, aby sem přišla, takže byste ji svedl tamhle v té bordelové posteli?“ „Ne,“ řekl Marcus nevzrušeně. „Ovšem, on takové věci nedělá.“ Ifigenie se narovnala a pak se na Sandse zamračila. „Skutečně, sire, jste úplně vedle. Masters by nikdy nesvedl manželku jiného muže.“ Sands se k ní otočil, obličej stále stažený vztekem. „Jak to můžete vědět?“ „Protože ho velmi dobře znám.“ Ifigenie popleskala Hanu po rameni. „Není schopen se chovat tak bezcharakterně.“ Marcus na ni upřeně hleděl s nečitelným výrazem. Sands Ifigenii pozorně sledoval. „Jak jste se tu dnes v noci ocitla, paní Brightová?“ „Dostala jsem lístek právě tak jako vy, sire,“ řekla Ifigenie. „Přijela jsem okamžik před vámi a schovala se za závěsem.“ Máchla rukou, aby ukázala na postel, na erotické malby a sochy. „Zřejmě někdo měl v úmyslu, abych objevila Masterse s lady Sandsovou v kompromitující situaci. Mám podezření, že totéž, zamýšlel s vámi.“ „Někdo celou tuhle aféru zinscenoval?“ Sands vysunul bradu. „To mi chcete říct?“

„Je to jediná logická domněnka, že ano, Mastersi?“ „Ano.“ Marcus se na skupinku zamyšleně díval. „Oba jsme s Hanou dostali lístky.“ „Nemohly pocházet od vyděrače,“ řekla Ifigenie. „Paní Wycherleyová je mrtva. Kromě toho, v téhle noční záležitosti nikdo nežádal peníze. Je za ním nějaká jiná zlomyslná osoba.“ Sands zíral na jednoho po druhém a byl ještě znechucenější než kdykoli předtím. „Jaký vyděrač?“ Hana zvedla ruku se sklíčenou důstojností. „Někdo mě vydíral, mylorde. Myslíme si, že to byla paní Wycherleyová, majitelka agentury. Ona také vydírala jednu známou paní Brightové. Byla zavražděna jednou ze svých obětí.“ „To byl náš prvotní závěr.“ „Dobrý Bože,“ zašeptal Sands. Pohlédl na Marka a pak vykročil ke své ženě. Přitáhl si Hanu do náruče. „Řekni mi všechno, Hano. Proboha, pravda nemůže byt horší než to, co jsem nucen si posledních čtrnáct dní představovat.“ Haně se zalily oči slzami. „S odporem mě zavrhneš.“ „Nikdy,“ přísahal Sands. “Nikdy, má lásko. Nemohla jsi udělat nic, co by ve mně vzbudilo odpor k tobě. Jediný způsob, jímž bys mi mohla zlomit srdce, by byl, kdybys mi odešla k jinému.“ „Ach Edvarde, zabila jsem ho.“ Hana si mu přitiskla obličej na rameno. „Zastřelila jsem ho. A nelituji té vraždy. Jen jsem se bála, že na to přijdeš.“ „Koho jsi zabila?“ Sands jí jemně položil ruku na chvějící se záda. „Spaldinga,” vyhrkla Hana. Sands se zamračil. „Svého prvního manžela?“ „Zabila jsem ho jedné noci, když přišel domů opilý a začal mě bít. Nemohla jsem už víc snášet jeho záchvaty zlosti.“ Hana zajíkavě štkala. „Nemohla jsem přestát ten nikdy nekončící strach. Krutost. Obávala jsem se o život dítěte, které bych mohla nosit. Ach Edvarde, já jsem se vždycky tak bála. Jen Marcus objevil pravdu.“ Sands pohlédl na Marka přes temeno Haniny hlavy. „Mastersi? Jak jste se do toho zapletl? Staré pomluvy vám vždy dávaly nálepku vraha.“

„Přišel jsem pět minut poté, co ho zastřelila,“ řekl Marcus vyrovnaně. „Zbavil jsem ji jeho těla. Hodil jsem ho do řeky. Mělo to vypadat, jako že ho zabil nějaký zloděj.“ „To bylo to nejmenší, co udělal.“ Hana při pláči popotahovala. „On také nesl hlavní nápor podezření a pozdějších pomluv. Všichni si mysleli, k Marcus měl ze Spaldingovy smrti prospěch. Ale ve skutečnosti ho můj manžel podvedl jako mnoho dalších. Investiční sdružení, jež vytvořili, bylo na pokraji bankrotu.“ „Přijel jsem ten den do Londýna, abych se Spaldingovi postavil tváří v tvář. S fakty o jeho podvodu,“ vysvětloval Marcus. „Přijel jsem pozdě večer a šel rovnou do jeho domu ve Fultonově ulici. Zastihl jsem Hanu ještě s pistolí v ruce.“ „Byla jsem ve stavu blízkém kolapsu.“ Hana pohlédla na Sandse. „Stižena panikou by bylo lepší vyjádření. Smrt Spaldinga mi přinesla úlevu, ale byla jsem vystrašená, co se bude dál dít. Masters se o všechno postaral.“ „Chápu.“ Sands upřel na Marka hloubavý pohled. „Zachovával jste mlčení nejen o tom, že se Hana zapletla do Spaldingovy smrti, ale také o stavu financí investičního sdružení, že ano?“ „Neměl jsem na výběr,“ připustil Marcus. „Bylo příliš mnoho v sázce.“ Hana si zastrčila pramen vlasů za ucho. „Kdyby o nestabilitě sdružení proniklo na veřejnost jen slovo, vypukla by panika. Investoři by prodali své podíly se strašlivou ztrátou. Tolik lidí by to zruinovalo.“ Melancholicky se usmála. „Marcus si vzal investiční sdružení na starost a všechno zachránil.“ „A později zbohatl,“ podotknul Sands neutrálně. Marcus pokrčil rameny, ale nenabídl žádné další vysvětlení. „Ach Edvarde, mně je tak strašlivě líto, žes musel zjistit pravdu tímhle způsobem,“ zašeptala Hana. „Marcus trval na tom, že ti mám všechno říct. Tvrdil, že to je jediný způsob, jak odstranit jed z vyděračových spárů, ale já se obávala svěřit se ti s pravdou. Příliš jsem tě milovala, než abych riskovala, že se obrátíš proti mně.“ „Vždycky jsem měl podezření, co je Spalding vlastně za člověka.“ Sands ji jemně uchopil za ruce a přitáhl ji k sobě. „Slyšel jsem nějaké řeči. Ale ty víš, jak společnost takové věci nebere na vědomí.“

„Vím,“ zamumlala Hana. „Poslouchej, Hano. Jsem rád, žes ho zastřelila. Slyšíš mě? Jen bych si přál, abych měl to privilegium a mohl to udělat sám. Kdybych se býval s tebou seznámil tenkrát, byl bych to udělal.“ „Edvarde.“ Hana ho pevněji sevřela. „Řekl jsem ti, Hano, že nic na celém světě by mě nemohlo přinutit, abych tě zavrhl, s výjimkou toho, kdybych zjistil, že miluješ jiného.“ „Nikdy,“ přísahala Hana. „Jsi jediný muž, kterého jsem kdy milovala. Jediný, kterého kdy budu milovat.“ Sands se dotkl jejích vlasů. „Takže od nynějška mi tedy budeš důvěřovat?“ „Ano.“ V Hanině hlase se mísila úleva s radostí. „Je mi tolik líto, že jsem ti všechno neřekla už dávno.“ Sands pohlédl na Marka. „Zdá se, že vám něco dlužím, sire. Nejen za pomoc Haně oné noci, ale i za její ochranu před všemi těmi pochybnostmi a podezřeními jež následovaly.“ Marcus pokrčil rameny. „To nic nebylo.“ Ifigenie se hrdě usmála. „Takový je Masters, lorde Sandsi. Džentlmen až do konečků vlasů.“ „Byla to Hana, kdo ze mne uhnětl džentlmena.“ Marcus si natáhl nohy před sebe a zaklonil se v sedadle svého kočáru. Díval se z okna do noci a přemýšlel o minulosti. „Naučila mě všechno, co jsem potřeboval, abych se mohl sebejisté pohybovat ve společnosti.“ „Člověk nemůže udělat hedvábnou kabelku z prasečího ucha,“ řekla Ifigenie. „Lady Sandsová vám mohla dát zdvořilý lesk, ale popravdě jste se s náležitými instinkty pro ušlechtilé chování musel narodit.“ Marcus na ni pobaveně pohlédl. „Narodil jsem se jako sedlák, Ifigenie.“ Odmítla to lehkomyslným mávnutím ruky. „Co to s tím má co dělat? Byl byste opravdovým šlechticem, i kdybyste se živil rybolovem nebo prodával zeleninu z dvoukoláku.“

Její naivní víra v něj ho dojala. Pokusil se to zakrýt za mírně posměšný výraz. „Jak velice demokratické od vás. Mluvíte jako nějaká Američanka.“ „Pokud jde o mne, titul džentlmena náleží těm, kdo si ho zaslouží, nikoli těm, jimž se přihodilo, že se narodili v těch správných rodinách.“ „To není obecně přijímány názor.“ Ifigenie se v přítmí zašklebila. „Jen zřídka zastávám obecně přijímané názory.“ Marcus se krátce zazubil. „Jsem si toho dobře vědom. To je jedna z vašich roztomilejších vlastností.“ „Jenom muž, který také zastává neobvyklé názory, může na ženě takovou vlastnost ocenit.“ „Bezpochyby.“ Marcus se vrátil ke svému skličujícímu nočnímu rozjímání. Byla to úleva byt osvobozen od břemene Hanina tajemství, pomyslel si. Normálně si s takovými věcmi nelámal hlavu, ale nelíbilo se mu, že nemohl říct pravdu Ifigenii. Byla první ženou, ke které chtěl být zcela upřímný. Mít důvěrnou přítelkyni pro něj byla nova zkušenost. Bylo to sice obyčejné, ale zato nesmírné potěšení. „Marku?“ „Ano?“ „Co teď budeme dělat? Paní Wycherleyová je mrtvá. Nemohla nám dnes večer poslat ty lístky. Kdo je tou novou potíží?“ Marcus přenesl myšlenky nazpět ke spornému problému. „Ještě nevím, ale podle mého názoru, ať už paní Wycherleyovou zavraždil kdokoli, mohl najít její seznam vydíraných obětí.“ „A ta osoba se rozhodla pokračovat ve vydírání tam, kde skončila?“ zeptala se Ifigenie. „Je to možné.“ Ifigenie se samým soustředěním zamračila. „To nedává smysl. Tím, že nás čtyři dnes v noci přinutila ke konfrontaci, riskovala zničení celého plánu. Hana odhalila své tajemství manželovi. Už ji dál nemůže vydírat.“ „Vy oba se Sandsem jste nás dnes v noci viděli s Hanou v důkladně kompromitující situaci, Ifigenie.“

„Ano, ale hned jsem věděla, že jste se neprovinil tím, že byste Hanu svedl. A Sands tomu stejně, nevěřil.“ „Nikdo,“ řekl Marcus s velkým rozmyslem, „a nejméně ze všech osoba, která chtěla navázat tam, kde vyděrač skončil, nemohla takový výsledek předvídat.“ Ifigenie na něho překvapeně zírala. „Co tím vlastně máte na mysli? Ach!“ Zkrabatila nos. „Vy si myslíte, že ten ničema se domníval, že bychom s lordem Sandsem uvěřili v nejhorší?“ „Ano.“ „Dobrá, naprosto se mýlil, nebo snad ne?“ „Šlo o domněnku, že by to tak většina lidí udělala,“ řekl Marcus tiše. „Nesmysl. Jen ti, kdo nechápou vztahy založené na vzájemném respektu, intelektuální spřízněnosti a opravdové lásce, by mohli být tak idiotští.“ „Vám to může připadat překvapivé, má drahá, ale já bych si troufl hádat, že devadesát devět procent populace a sto procent společenské smetánky v všeobecně chybuje, když si myslí, že takové vztahy mezi mužem a ženou nejsou vůbec možné.“ „Je tomu tak?“ Ifigeniin pohled byl překvapivě přímý. „Jak byste reagoval, kdybyste dnes v noci vešel do pokoje a přistihl mě, jak se pokouším zakryt, že se nějaký muž skrývá za dveřmi na pódium?“ „Byl bych zatraceně vzteklý.“ „Ale věřil byste mi, kdybych vám řekla, k jsem nevinná?” Marcus o tom přemýšlel. Trochu ho šokovalo, když si uvědomil, že by bezpochyby spíše uvěřil dokonce i tomu nejdivočejšímu vysvětlení, než by čelil možnosti, že ho Ifigenie zradila. „Ano.“ Ifigenie se domýšlivé usmála. „Věděla jsem to. Vy mi důvěřujete, sire, že ano?“ „Ano, ale přesto bych zatraceně zuřil. Prosím, ne aby vás napadlo to vyzkoušet.“ „Dosud nechápu, čeho ten ničema chtěl dosáhnout tím, že nás dal dnes v noci dohromady. Ať se na to díváte jakkoli, podrobil své budoucí příjmy riziku.“ Marcus na okamžik zmlkl, zatímco přemýšlel o závěru, který udělal už dříve. „Třeba teď jednáme s někým, koho vzrušuje

zlomyslná škodolibost. Ať je to kdokoli, nemusí nutně potřebovat peníze, které by vydělával vydíráním obětí paní Wycherleyové.“ „Ale může mít radost z odhalení jejich tajemství?“ „Je to možné. Společnost vychovala příliš mnoho nebezpečně znuděných lidí. Kohokoli z nich by mohlo vzrušovat pomyšlení na použití informaci ze spisu paní Wycherleyově k tomu, aby způsobil zmatek v řadách společenské smetánky.“ „Dobré nebe! Jak hrozná představa.“ „Ne zrovna příjemná, to připouštím.“ Marcus neměl v úmyslu vysvětlovat zbytek své hypotézy. Co ho skutečně znepokojovalo, bylo to, že ve zlomyslnosti, která se v noci odehrála, ucítil osobní příchuť. Bylo to, jako kdyby se mu někdo chtěl pomstít. Ifigenie náhle vykulila oči. „Tajemství tety Zoe může byt zase ohroženo. Ten ničema se může rozhodnout, že ji odhalí, aby udělal rozruch.“ „Je to možné,“ souhlasil Marcus. „Musím ji varovat.“ „Jestliže to má ten ničema v úmyslu, nemůžeme proti odhalení nic udělat.“ „Ano, vím, ale ubohá teta Zoe. Pokud bude její tajemství odhaleno, zničí ji to.“ „Uvidíme, jestli bychom ji dnes v noci nemohli někde potkat a říct jí, co se stalo. Ale je docela možné, k ten ničema nebude zatím podnikat další kroky,“ řekl Marcus. „Než podstoupí námahu s plánováním další promyšlené inscenace, může vyčkávat, aby zjistil, jestli svou malou noční scénou dosáhl zamýšleného efektu.“ „Dnešní noční akce musela být naplánována, že ano?“ „Řekl bych, že podstatná část. Ifigenie, začínám mít pochybnosti stran našich předchozích závěrů, že paní Wycherleyová byla vyděračkou.“ „Ale Marku, to nedává smysl. Musela to být ona.“ „Snad. Ale ráno jsem se pokusil udělat něco, co jsme dosud nebyli schopni udělat.“ „Co je to?“ „Získat další fakta, která by mohla prokázat její vinu.“

„Jaká další fakta?“ Marcus pozoroval projíždějící kočár. „Požádám svého tajemníka, aby prošetřil par záležitostí.“ „Jako třeba?“ „Jako třeba kdo je vlastníkem budov, které užívá muzeum doktora Hardstaffa.“ Ifigenie zamrkala. „Jistě je vlastní doktor Hardstaff. Nebo si je pronajal, možné je obojí.“ „Myslím si, že je možné s určitostí říct, k Hardstaff je velice pravděpodobné svého druhu nom de guerre,“ řekl Marcus suše. „Je to velice neobvyklé jméno.“ Ifigenie se zamračila. „Je dosti nezvyklé.“ „Poněkud příliš příznačné pro jeho pracovní zaměření.“ Ifigenie vypadala, jako by ji to na okamžik vyvedlo z rovnováhy. Hardstaff*. Ano, chápu, co tím míníte.“ „V každém případě přišel čas pátrat poněkud hlouběji.“ „Co doufáte nalézt?“ zeptala se. „Ještě nevím.“ Ifigenie se na několik minut odmlčela. Marcus se domníval, že se v duchu vrací k nočním událostem. Právě přemýšlel o příkazech, které hodlal dát ráno Barclayovi, když mu Ifigenie přerušila myšlenky. „Marku?” „Ano?“ „Myslel jste na to, že bohyně mužné síly napravo za průhlednou plentou byla trochu příliš štíhlá?“ Marcus vyprskl smíchem. Natáhl ruku a přivinul si Ifigenii do náruče. „Ani v nejmenším. Věřím, že je přesně tím posilujícím lékem, který potřebuji, aby mi udržel mužnou sílu.“ Zoe potkali na plese u Crandalů. Právě s lordem Otisem opouštěli taneční parket. Oba byli uzardělí z čilého valčíku. *

hardstaff= tvrdá hůl (pozn. překl.)

„Dobrý večer, Ifigenie. Mastersi.“ Otisovi poskakovalo obočí. „Nevěděli jsme, že máte v úmyslu zúčastnit se tohoto návalu.“ Ifigenie se podívala na Zoe. „Musíme s tebou okamžitě mluvit.“ Zoin úsměv na přivítanou se rozplynul v úzkosti. „Co se děje? Co máte za problém?“ „Ať už zabil paní Wycherleyovou kdokoli, zdá se, že získal nějaké informace o svých obětech a baví se tím, že odhaluje jejich tajemství,“ řekla Ifigenie tiše. „Ach můj Bože.“ Zoe si položila ruku na hrdlo. Otis jí s chápavým gestem stiskl paži. „Uklidni se, má drahá. Poradíme si s tím.“ Marcus převzal iniciativu. „Pojďme do zahrady, kde o tom můžeme mluvit v určitém soukromí. Víte, ve skutečnosti je jen jediné řešení této situace.“ „Musíme říct pravdu Maryanne.“ Otisovi se zachvěl knír. „Říkal jsem to Zoe už před mnoha týdny, když to všechno začalo. Slepice se vždy vrací domů na hřad, říkal jsem.“ „Ale naše drahá Maryanne,“ zašeptala Zoe třesoucím se hlasem. „Co tomu řekne? Co tomu řeknou Sheffieldovi? Co bude s plány na svatbu?“ „Dostaneme se z toho, má drahá,“ zamručel Otis, když ji vedl ke dveřím. „Od samého začátku jsme věděli, že jednoho dne můžeme něčemu takovému stát tváří v tvář.“ *** O hodinu později, krátce před půl třetí ráno, vešel Marcus do své laboratoře, nalil si sklenici brandy a posadil se do křesla za svým pracovním stolem. Prohlédl si pokoj ve světle jediné lampy, kterou rozsvítil. Potřeboval přemýšlet a nejlepší myšlenky ho vždycky napadaly v této místnosti. Položil si nohy na stůl, zaklonil se a dal si doušek brandy. Byl to jeho zvyk nechat se na několik minut bezcílně unášet myšlenkami, než se začne koncentrovat. Ta technika mu pomáhala soustředit pozornost.

Krátce si vzpomenul na rozhovor, který měli před hodinou v zahradě u Crandalů. Věděl, že Ifigenie byla plná obav z tetiny situace, ale Otis se zdál být s událostmi tiše spokojen. Marcus si myslel, že to chápe. Po osmnácti letech, kdy byl nucen hrát roli slepé milujícího přítele, by měl Otis nyní možnost přihlásit se ke své dceři. Na konci diskuse se Zoe, snad dokonce s úlevou, zdála rezignovat na to, že její tajemství neodvratně vyjde najevo. Zbývalo si představit, jak by Maryanna mohla reagovat na novinku, že Otis je její skutečný otec. Její plány na svatbu byly nesporně ohroženy, ale kdo věděl, jak to všechno dopadne? Marcus přemýšlel. Sheffield byl nezávisle myslící mladý muž s vlastní vůlí. Pokud skutečně Maryannu miluje, mohly by mu byt řeči fuk. Pokud skutečně Maryannu miluje? Zatraceně. Marcus se s odporem zašklebil. Začínal myslet jako jeden z těch idiotských romantických básníků. Zřejmě strávil příliš mnoho času ve společnosti svého bratra a Ifigenie. Jejich deformované, přehnaně romantické názory na vztahy mezi mužem a ženou na něj mely záludný účinek. Měl by se postarat, aby ho příliš neovlivňovaly. Byl racionálním mužem, nikoli básníkem. Ke svým životním zkušenostem dospěl nesnadnou cestou, a proto si zformuloval zásady tak, aby ho chránily před léčkami naivity a romantických sklonů. Zaklepám na dveře laboratoře vyrušilo Marka ještě před tím, než mohl znovu soustředit myšlenky. „Vstupte.” „Marcu?“ Do místnosti vešel Bennet. Marcus na něj pohlédl. “Co se děje?“ „Nic.“ Bennet zaváhal. „Lovelace mi řekl, že bys měl být tady. Šel jsem nahoru do postele. Řekl jsem si, že ti popřeji dobrou noc.“ „Trochu tady přemýšlím.“ Marcus pohlédl na sklenici, kterou měl v ruce. „Dáš si se mnou trochu brandy?“ „Díky.“ Zdálo se, že se Bennetovi tím přivítáním ulevilo. Přešel po místnosti ke stolu s brandy a nalil si sklenici. Marcus čekal. Bennet zakroužil obsahem sklenice a podíval se jí na dno. „Viděl jsem tě před hodinou s paní Brightovou.“

„U Crandalů?“ „Ano.“ „Neviděl jsem tě.“ „Byl tam příšerný naval,“ řekl Bennet. „Taneční sál byl nacpaný.“ „Ano, to byl.“ Bennet si odkašlal. „Už jsi naplánoval svatbu?“ „K tomu, aby se stala mou nevěstou, ještě paní Brightová nedala souhlas.“ Bennet prudce zvedl hlavu – tvář jedno překvapení. „Cos to řekl?“ „Neskočila okamžitě po příležitosti stát se mou ženou.“ Marcus se žalostně zasmál. „Tvrdí, že ačkoli mne má dost ráda, není kdovíjak nadšená představou, že si mne vezme.“ Bennet se nad brandy zakuckal. „Musí byt šílená.“ Přestože měl na věc svůj názor, bylo zřejmé, že se ho ta novinka dotkla. „Budu to brát jako kompliment,“ řekl Marcus. „Ale ve skutečnosti má k šílenství daleko. Je kurážná, hrdá, nezávislá a velice originální, ale není blázen.“ „Jak je možné, že si tě nechce vzít? Jsi hrabě, ksakru. A nádavkem bohatý. Jakákoli žena na jejím místě by se dopustila vraždy, jen aby si tě mohla vzít.“ „Paní Brightová je docela v pohodě díky svým uvážlivým investicím. A nezdá se, že by na ni nějak přehnaně působil můj titul.“ Marcus se mdle usmál. „Má nevšedně rovnostářské názory na to, co tvoří džentlmena. Myslím si, že trochu příliš četla Lockea, Rousseaua, a pravděpodobně i Jeffersona.“ Benneta to popudilo. „Nezpochybnila snad tvé právo na titul, nebo ano?“ „Ne“ „No, to doufám.“ Bennet se zachmuřil. „Ty mi chceš říct, že by tvou nabídku mohla skutečně odmítnout?“ „Já ti říkám, že budu muset vynaložit značné úsilí, abych ji přesvědčil, že jsem pro ni vhodný manžel.“ „Do pekla,“ vydechl Bennet. „Tohle je udivující. Nevím, jestli se mám radovat z novinek, nebo byt uražený její drzostí.“ Marcus otáčel sklenicí v ruce a pozoroval tanec odlesků světla lampy v křišťálů. „Byla to paní Brightová, kdo mě přesvědčil, abych

ustoupil od svých námitek vůči tvým plánům zasnoubit se s Julianou Dorchesterovou.“ Bennet se na něj zamračil. „Nevěřím tomu. Proč, by se paní Brightová pletla do mých záležitostí? Proč by jí nebylo fuk, koho si vezmu?“ „Má zájem o velké množství zvláštních věcí. A o množství lidí.“ „Marku, ty chceš opravdu říct, že jsi změnil názor na mé plány se svatbou kvůli tomu, co ti o tom řekla tvoje dobrá přítelkyně paní Brightová?“ Marcus se smutně usmál. „Překvapuje tě to?“ „To mě ohromuje.“ „Přiznávám, že nejsi jediný. Byl jsem poněkud vyveden z konceptu.“ „Neumím si představit, že bys dovolil komukoli, ze všech nejméně jedné ze svých milenek –“ Bennet se náhle zarazil, protože Marcus varovně přimhouřil oči. „Chci říct jedné ze svých ženských známých, aby tě ovlivnila. Čert to vem, nikdy jsem nezažil, abys měnil názory na něco, co sis už jednou rozmyslel.“ „Jo není tak úplně, pravda. Jsem známy tím, že dokážu změnit mínění, když jsou uvedena nova fakta, jež ospravedlňují nové závěry.“ „Pch. To se skoro nikdy nestává, protože ty si skoro nikdy nevytváříš mínění, dokud jsi dost důkladně neprozkoumal všechny aspekty.“ „Postačí, když ti řeknu, že se paní Brightové podařilo změnit mé rozhodnutí stran tvých plánů.“ Marcus polkl doušek brandy. „Sakra!“ „Tebe znepokojuje, že jsem připustil, aby mě takovým způsobem ovlivnila?“ „Ano.“ Bennet zlověstně stiskl rty. „Ano, znepokojuje, dokonce přestože jsem měl v tomto případě z jejího zasahování užitek. Tohle ti není ani v nejmenším podobné, Marku.“ „Ne, není.“ Marcus pozoroval mechanického muže v rohu. „Dával jsem si záležet, abych podřídil život několika jednoduchým, přímočarým principům.“

„Tys to tak jistě dělal od doby, kdy jsem byl malý chlapec,“ souhlasil Bennet mrzuté. „Paní Brightová způsobila, že jsem se od svých zásad odchýlil a v několika případech je i porušil. Když pomineme možnost, že jsem zešílel, co si myslíš, že to všechno znamená?“ „Bez urážky, bratře, ale dělá to na mne dojem, že jsi dopustil, aby ti vášně přerostly přes hlavu.“ „Jednou jsem tě obvinil z téže věci.“ „Ano, obvinil.“ Bennet vypadal sklíčeně. „Ty máš skutečně v úmyslu si ji vzít, že ano?“ „Ano.“ Bennet si povzdychl. „Mohl bys mi říct, proč si myslíš, že si musíš vzít právě tuhle ženu, Marku?“ Hluboce zadumán se Marcus zahleděl na mechanického muže. „Když jsem s ní, nemám pocit, jako bych byl vyroben z per a převodových koleček.“ Barclay pečlivě zkontroloval lístek, který právě dopsal. Posunul si brýle na nose a pozoroval přes ně Marka. „Co přesně chcete objevit, sire?“ „Hledám alespoň nějakou sebemenší spojitost mezi činností Hardstaffova muzea a osobou, která vybudovala náhrobní pomník.“ „Naprosto vám nerozumím. Jaké spojení by tu mohlo byt?“ Marcus se slabě usmál. „Platím vás za to, abyste to zjistil, Barclayi.“ „Ano, mylorde.“ Barclay si povzdych], když se zvedal ze židle. „Hned na tom budu dál pracovat.“

l9 „Řekli jsme to Maryanne hned po snídani. Velice dlouho mlčela.“ Zoe popotahovala do kapesníčku. „Bála jsem se, že nás bude navždycky nenáviděl. Začala plakat.“ Ifigenie, jež seděla za psacím stolem, si vyměnila s Amálií pohled. Amálie pozvedla obočí, ale nic neřekla, nepřerušila jejich rozhovor. „A pak,“ Otis se vysmrkal do velkého kapesníku, „se na mne podívala a řekla tati. Po všech těch letech konečně řekla tati. Vrhla se mi do náruče.“ „Přísahám vám, že to byl nejšťastnější okamžik v mém životě.“ Zoe ještě víc vyhrkly slzy. „A co se týče mě, má nejdražší,“ Otis k m přistoupil a objal ji, „neumíš si představit, co to pro mne znamená, mít možnost otevřeně uznat svou vlastní dceru.“ „Měli jsme jí to říct hned poté, co Guthrie vloni zemřel,“ řekla Zoe Ifigenii. „Jen si pomysli, jaké starosti by nám to ušetřilo.“ Ifigenie zkřížila ruce na psacím stole a zamračila se. „A co svatba se Sheffieldem?“ „Maryanne trvá na tom, že mu řekne pravdu,“ řekl Otis nikoli bez špetky hrdosti. „Za těchto okolností klidně může vzhledem k tomu, že by to bezpochyby vyděrač udělal tak jako tak.“ „Očekávám, že svatbu odvolá,“ povzdychla si Zoe. „Tady není pomoci. Hrabata ze Sheffieldu vždycky žila na vysoké noze. Škoda. Byl by to skvělý partner. Jsem přesvědčena, že Maryanne je tak roztomilá a okouzlující, že pro ni najdeme jiného, stejně vhodného manžela.“ „Veřejně oznámím, že ,mám v úmyslu ji ustanovit dědičkou,“ řekl Otis odvážně. „Vždycky jsem to měl v úmyslu, ale plánoval jsem to jako soukromou záležitost. Nyní můžeme byt upřímní. To by mohlo přispět k dobrému výběru kandidátů.“ „To je pravda.“ Ifigenie uvažovala o situaci, přičemž zvedla pero a hrála si s ním. „Víte, něco mi říká, že by mohla byt nějaká ještě jednodušší cesta, jak vyřešit celou tuhle záležitost.“ „A jaká?“ zeptala se Zoe.

„Kdybyste se s Otisem vzali,“ řekla Ifigenie, „Maryanne by se z právního hlediska stala Otisovou nevlastní dcerou.“ „Vzali?“ Zoe na ni zírala. „Vzali? Ale Otis a já jsme šťastni tak, jak jsme. Není to tak, Otisi?“ „Vždy jsi byla radostí mého života, má drahá,“ řekl Otis galantně. „Vždyť to víš. Budeš dál nejdražší přítelkyní mého srdce bez ohledu na to, jestli jsme se vzali.“ Zoe se rozechvěle usmála. „Otisi, já tě tak miluji.“ „Problém je v tom,“ řekla Ifigenie rázně, „že kdyby si tě Otis vzal, nebylo by nutné zveřejňovat skutečná fakta Maryannině původu.“ „Ifigenie má pravdu,“ řekla Amálie. Zoe se zachmuřila. „Nechápu to.“ Otisovi se objevil nad nosem zježený plot vytvořeny z obočí. „Povídám, že má pravdu, pokud chcete něco vědět.“ Ifigenie spatřila v jeho očích úplně nové světlo. Usmála se. „Jestli se s Otisem vezmete, stane se Maryanniným otcem. Bude mu moci říkat tati, a nikdo si toho nevšimne. Bude se o ní moci zmiňovat jako o své dceři a lidé budou pouze předpokládat, že k ní má upřímnou otcovskou náklonnost.“ „Což není žádné zvláštní tajemství tak jako tak,“ upozornila Amálie. „Nadto se zlegalizování celé situace bude dost dobře hodit vzhledem k Otisovu majetku a penězům Guthrieů.“ „Přesně,“ řekla Ifigenie. „Maryanne už dále nebude jen mladou dámou s úctyhodným věnem, ale velkou dědičkou.“ „ Nikdo nebude tuhle situaci zpochybňovat,“ zabručel Otis. „Bude absolutně přirozené, že pro to učiním opatření.“ „Dobrý Bože.“ Zoe ty možnosti zřejmě zasáhly. „Bude si moct manžely vybírat.“ Otis ji uchopil za ruku a políbil ji. „A budu mít nakonec velké potěšení nejen z toho, že se bez skandálu přihlásím k dceři, ale také z toho, že se budu moct přihlásit k tobě, má milá, jako ke své manželce.“ „Ach Otisi.“ Zoe na něho pohlédla. ,Tys byl ke mně vždycky tak hodný. Byl jsi vždycky to jediné, co mi pomáhalo snášet život, když byl Guthrie naživu.“

„Bylo to mým největším potěšením,“ řekl Otis. „Pokud budeš chtít pokračovat v našem milostném vztahu, tak jak je, bude mi ctí. Ale chci, abys věděla, že by mě nic neudělalo šťastnějším než moci tě nazývat svou manželkou.“ Zoe zazářily oči. „Jak mám říct ne? Pote co jsem se osvobodila od Guthrieho, jsem si nikdy nemyslela, že se znova vdám. Ale ve skutečnosti jsi jediný muž, kterého jsem kdy milovala. Otec mého dítěte. Můj nejdražší přítel.“ „Seženu dnes odpoledne zvláštní povolení,“ řekl Otis. „Dnes večer můžeme byt oddáni.“ „Něco mi říká, že Maryanne bude potěšena,“ řekla Amálie. Ifigenie poklepala perem na list kancelářského papíru. „A z vyděračových zubů se odsaje další trocha jedu. Začínám si uvědomovat, že Marcus měl po celou tu dobu pravdu. Říkal, že nejsnazší cesta z této situace znamená zastavit ničemné zastrašování a odhalit tajemství.“ „Zdá se, že měl pravdu,“ souhlasila Amálie. „Tu má velmi často,“ zabručela Ifigenie. „Co je horší, on to ví a neváhá udělat vše, aby si člověk byl toho faktu vědom. Přísahám, že to je časem obrovsky otravné.“ „Podezírám tě, že to tak pociťuješ, protože sis stejně jako on zvykla, že máš vždycky pravdu,“ řekla Amálie. Ifigenie si melancholicky vzpomněla na svůj plán vyřešit aféru s vyděračem tím, že odhalí majitele pečeti s fénixem a pečetidla s černým pečetním voskem. „Nikdy jsem nepotkala muže, který má pravdu častěji než já. Je to dost deprimující,“ přiznala. Ještě více ji znepokojovalo pomyšlení, že byla zamilovaná do muže, který byl přesvědčen, že je dost inteligentní, aby věděl všechno, až na to, jak se znova zamilovat. „Jaká je poslední Mastersova hypotéza, Ifigenie? Co si myslí o tom, kdo je za odporným pokusem zmocnit se všech tajemství?“ Ptala se Amálie, když vystupovaly po schodišti, jež, vedlo ke kanceláři Adama Manwaringa.

„Totožnost toho nového ničemy dosud nezná,“ řekla Ifigenie. „Jeho nejzajímavější teorie je, k paní Wycherleyová koneckonců nemohla byt v tomto kousku pachatelkou.“ Amálie po ní vystřelila pohledem. „Skutečně? Ale kdo to tedy mohl být?“ „Jak jsem řekla, Masters ještě nemá nového podezřelého, pouze par pochybností o tom starém.“ Ifigenie došla na odpočívadlo schodů a vydala se halou k Adamovým dveřím. „Co si myslíš ty, Ifigenie?“ „Já už nevím, co si s těmi událostmi počít. Jsem pořád v zajetí černého vosku, pečeti s fénixem a faktu, že ať už poslal první lístek tetě Zoe kdokoli, věděl, že Masters bude delší dobu mino město.“ „Vím, jak je pro tebe obtížné opustit své představy. Dobra, jsem si jista, že Masters tomu brzo přijde na kloub.“ Ifigenie nakrčila nos. „Bože, taková důvěra v jeho intelekt a talent. Není to tak dávno, kdy jsi vynaložila dost energie, abys mě před ním varovala.“ „Dosud si myslím, k ti zlomí srdce, ale mezitím snad také vyřeší tu hádanku.“ „Jsi vždy tak praktická, Amálie. To je jedna z tvých nejroztomilejších vlastností.“ Zastavily se před úzkými dveřmi. Ifigenie zvedla ruku, aby zaklepala, a pak si všimla, dveře byly pootevřené. Nějaký mužský hlas plný sarkastického vzteku duněl skrze škvíru ve dveřích. „Žádám setkání s ředitelkami tohoto podniku, slyšíte mě, Manwaringu?“ Ifigenie tiše otevřela dveře. Velký, podsaditý muž se nakláněl přes Adamův stůl. Obličej měl zkroucený hněvem. Adam seděl klidně, jeho vlastní výraz byl jedno chladné znechucení. Žádný z nich neviděl Ifigenii a Amálii ve dveřích. „Řekl jsem vám, že to je nemožné,“ řekl Adam. „Trvám na tom,“ křičel cizinec. Bouchl masitou pěstí do stolní desky s takovou silou, až se pečetidlo a pera zatřásly. „Trvám na tom, abyste mi umožnil hovořit s nimi. Nepřijímám ne jako odpověď.“

Ifigenie zaslechla Amáliin mírný, přidušený výkřik úleku. „Amálie?“ Ifigenie se dotkla ruky své sestřenice. „Jsi v pořádku?“ zašeptala. Amálie neodpověděla. Stála zkoprnělá, pozornost upřenu na muže, který bušil do Adamova stolu. „Řekl jsem vám, že ředitelky, které stojí za tímto podnikem, nemají zájem vás přijmout do sdružení, Dodgsone.“ Adam povstal a vysunul důrazně bradu jako buldok. „A řekl jsem vám důvod proč.“ „Lži. Všechno jsou to lži vyřčené guvernantskou courou,“ skučel Dodgson. „Nemohu uvěřit, že by světem zkušení muži tomu stvoření naslouchali.“ Amálie vkročila do místnosti. Měla strnulá ramena. „To nejsou lži. Vy jste odporný, zlomyslný muž, Dodgsone. Vy to víte a i já to vím.“ Dodgson se otočil jako na obrtlíku. „Kdo k čertu jste?“ žádal odpověď. „To si na mne už, nevzpomínáte, Dodgsone? Jsem Amálie Farleyová. Jeden čas jsem u vás pracovala jako guvernantka. Nyní jsem si ovšem uspořádala život dost odlišným způsobem.“ Dodgsonovy oči zesklovatěly šokem poznání. Civěl na Amálii s ústy dokořán. „To jste vy! Vy jste jedna z těch, které řekly ředitelkám, že nejsem důvěryhodný. Jak jste se opovážila? Proč vám někdo naslouchá?“ „Slečna Farleyová je jednou z ředitelek toho investičního sdružení,“ řekl Adam s ponurým uspokojením. „Nechápu.“ Ve tváři s hluboce povislou bradou přeskakoval Dodgsonovi pohled sem a tam mezi Amálií a Adamem. „To je nemožné.“ „Ne, Dodgsone,“ řekl konečně Adam. „K nemožnému to má daleko. K investičnímu sdružení se nebudete moct připojit.“ „Na základě toho, co řekla tato... tato rozšklebená malá rozhoďnožka?“ Dodgson řval. „To nemůžete myslet vážné.“ Adam obešel okraj stolu a praštil pěstí nic netušícího Dodgsona přímo do obličeje.

Dodgson zaječel bolestí, překvapením a vztekem. Zavrávoral ke stěně a držel si nos. Adam před něj předstoupil se zaťatými pěstmi. „V mé kanceláři nesmí nikdo tak neuctivé hovořit s dámou.“ „K čertu s vámi.“ Dodgson si nevěřícně a se zděšením prohlédl krev na rukou. „K čertu s vámi všemi. To je zlý sen. Mám byt zruinován kvůli rozmaru malé hloupé guvernantky, která by měla byt vděčná, k ji byl nějaký muž ochoten povalit.“ „Mám pro vás novinku, Dodgsone,“ řekl Adam tiše. „Finanční úpadek není všechno, čemu budete čelit. Setkáme se zítra za úsvitu v parku. Jmenujte své sekundanty.“ Amálie zalapala po dechu. Sevřela rukověť slunečníku s takovou silou, až jí zbělely kotníky na rukou. Ifigenie k m přistoupila blíž. „Sekundanty?“ Dodgson vypadal jako omráčený. „Vy mě vyzýváte na souboj kvůli tomuto směšnému stvoření? To je šílené.“ „Budu vás očekávat za úsvitu,“ řekl Adam. „Nebo se cely Londýn dozví, jaký jste zbabělec.“ „Pokud jste si ještě nevybral svého sekundanta, Manwaringu,“ řekl Marcus nevzrušeně ode dveří, „byl bych poctěn být jedním z nich.“ „Marku,“ Ifigenie se rychle otočila. Při pohledu na něj ji zaplavila vina úlevy. Markova postava vyplnila dveře. Široká ramena se mu otírala na obou stranách o rám. Byl tak vysoký, že si musel sundat šedivý klobouk se zvlněným okrajem. Scénu v kanceláři pozoroval svým obvyklým nevzrušeným způsobem, ale v jantarových očích měl zlověstný svit. Adam příkře otočil hlavu k Markovi. „Děkuji vám, sire. Přijímám vaši nabídku stát se mým sekundantem.“ „Mastersi?” Dodgson zíral nejprve na Marka a pak na Adama. „Cožpak jste se oba zbláznili?“ „Ne,“ řekl Marcus. „Ale hrozí nám nebezpečí, že bychom se unudili. Předpokládám, k jste na odchodu.“ „Skvělá představa,“ řekla Amálie. „Máme s přáteli pár záležitostí k prodiskutování.“

Dodgson se otočil k Amálii se zoufalým pohledem. „Amálie, proboha, to mi přece nemůžete udělat. V sázce je příliš mnoho. Prosím, má drahá, odpusťme si, co jsme si.“ „Odejděte odsud,“ řekl Adam. Amálie se podívala na Dodgsona. „Slyšel jste pana Manwaringa. Vzdalte se okamžitě z této budovy! Při pohledu na vás se mi dělá špatně.“ „Amálie.“ Dodgson k ní přistoupil, jako by ji chtěl vzít za ruce. „Nemohu uvěřit, že byste měla tak tvrdé srdce. Byla jste kdysi tak sladké stvoření.“ „Nedotýkejte se mě.“ Amálie rychle ustoupila. „Už nikdy se mě nedotýkejte, Dodgsone.“ „Slyšel jste slečnu Farleyovou.“ Adam si stoupl za Dodgsona zezadu, popadl ho za límec a postrkoval ho ke dveřím. Marcus zdvořile ustoupil z cesty. Adam vystrčil Dodgsona do haly a zabouchl dveře. Otočil se a zpříma se podíval na Amálii. „Lituji, že jste byla nucena setkat se s tím ničemou tváří v tvář, slečno Farleyová. Ujišťuji vás, že to bylo naposledy.“ Amálie na něho upřeně zírala. „Pane Manwaringu, vy se s ním nesmíte zítra za úsvitu setkat. Zakazuji vám to.“ Adam se na ni šelmovsky usmál. „Nemyslete na to. Náhodou jsem dost dobrý střelec. Je to můj koníček, víte?“ „Ale mohl byste být zraněn. Dokonce zabit. Dodgson je lhář a bezpochyby podvodník. Nikdo neví, co by mohl v souboji udělat. Nemůžete mu důvěřovat.“ Marcus se do toho vmísil. „Neznepokojujte se, slečno Farleyová. Jako Manwaringův sekundant budu mít výhodu, že si budu držet Dodgsona na očích. Žádné podvody nebudou.“ „Ne,“ vyhrkla Amálie. „Nesmíte to udělat, pane Manwaringu!“ Upustila slunečník a rozběhla se k němu. „Nemůžete riskovat život.“ Vrhla se Adamovi do náruče. „To je v pořádku, má drahá,“ řekl Adam. Přitáhl si ji k sobě. „Ani v nejmenším na to nedbám.“ „Jestliže vás to uklidní, slečno Farleyová,“ řekl Marcus, „myslím, k mohu s určitou jistotou prohlásit, že není pravděpodobné, aby se

Dodgson za úsvitu na schůzce objevil. Očekávám, že v tu dobu bude na půli cesty do Skotska.“ Amálie zvedla hlavu z Adamova ramene. „Skutečně si to myslíte?“ „Ano.“ Marcus se usmál. „Skutečně si to myslím.“ „Byl bych raději, kdyby se objevil,“ řekl Adam. „Docela jsem měl radost z představy, že do něj vpálím kulku.“ „To je od vás velice galantní, sire.“ Amálie si osušila slzy. „Ale obávám se, že kdyby se vám něco stalo, zničilo by mě to.“ „Myslíte to doopravdy?“ zeptal se Adam, „Ano.“ Amálie se na něj rozechvěle usmála. Ti dva si vroucně hleděli do očí, aniž by dbali na Ifigenii a Marka. Ifigenie se pro sebe usmála. Pohlédla na Marka. Říkala jsem ti to, vyslovila tiše. Stvořeni jeden pro druhého. V tichém souhlasu zvedl obočí. Ifigenii náhle napadlo, že tam nemá co pohledávat. „Co tady děláte, sire?“ zeptala se potichu. „A co myslíte? Přišel jsem, abych získal podíly v investičním sdružení, které vzniká pro financování náměstí Brightových.“ Zadívala se na něj s úžasem. „Vy víte o tom sdružení?“ S převahou se na ni usmál. „Ovšem.“ „Vy víte, že jsme s Amálií jeho ředitelky?“ „Přirozeně.“ „Myslíte si, že víte všechno, že ano?“ Markovi zářily oči pobavením. „Myslím si, že si udržuji dobrou úroveň informovanosti o pestré škále témat.“ „Myslí si, že je velice chytrý,“ reptala Ifigenie o hodinu později, když s Amálií vystupovala z bílého a zlaceného kočáru. „Ve skutečnosti je dost arogantní, co se toho týče.“ „Kdo?“ Amálie na ni upřela nesoustředěný pohled, zatímco vystupovaly po schodech ke svému domu. „Masters?“ „Ano.“ „Dobrá. Je docela chytrý. Co si myslíš, že udělá? Zatají svou inteligenci? Ty jen zřídka dbáš na to, abys skryla tu svou.“ „Co se toho týče, mohl by se naučit být poněkud ohleduplnější.“

Amálie si stísněně skousla dolní ret. „Osobně se modlím za to, aby se nemýlil ve svém přesvědčení, že Dodgson raději uprchne, než aby se za úsvitu postavil proti panu Manwaringovi.“ Ifigenie se cítila provinile. Ona si tu naříkala na nepatrné trápení, zatímco ubohou Amálii zasáhl velice skutečný strach. Uvědomila si, že pokud by byla v kůži své sestřenice, byla by hysterická. „Jsem si jista, že v tomhle má Masters pravdu,“ řekla Ifigenie konejšivě, zatímco paní Shawová otevírala hlavní dveře. „Jak jsem ti právě říkala, on má vždycky pravdu.“ „Ano, já vím.“ Zdálo se, že se jí od srdce ulevilo. Trochu se jí rozjasnila tvář“. Ifigenie se usmála na svou hospodyni. „Dobré odpoledne, paní Shawová. Všechno v pořádku?“ „Ano, paní Brightová. Ach, mezitím co jste byly pryč, přišel ten roztomilý pan Hoyt. Vrátil knihu, o které říkal, že jste mu ji půjčila.“ „Graysonovy Ilustrace starověkých památek, ano, ovsem.“ Ifigenie si rozvázala čepec a podala jej paní Shawové. „Ještě něco důležitého?“ „Ne, madam. Všechno bylo v poklidu.“ „Znamenitě. Mohla byste nám, prosím vás, poslat do knihovny podnos s čajem?“ „Okamžité, paní Brightová.“ „Děkuji vám.“ Ifigenie se zastavila u dveří knihovny. „Mimochodem, můžete očekávat, že krátce před pátou přijdou pan Manwaring s hrabětem z Mastersů. Zastaví se, aby nás s Amálií vzali do parku.“ „Dobře, paní Brightová.“ Paní Shawová se usmála a odešla do haly směrem ke kuchyni. Ifigenie následovala Amálii do knihovny. Pohlédla na výtisk Ilustrací starověkých památek na svém psacím stole, když.se za něj posadila. Pak obrátila pozornost k Amálii. „Snaž se příliš se nebát, Amálie. Věřím, že Masters tyhle věci zná. Pokud si myslí, že žádný souboj nebude, pak velice pravděpodobně nebude.“

Amálie si založila ruce na prsou a dívala se z okna na ulici. „Nemohu uvěřit, že pan Manwaring skutečně kvůli mně vyzval Dodgsona na souboj.“ „Já ano. Vím už delší čas, že pan Manwaring je do tebe nadobro zamilovaný, Amálie.“ Amálie ji sjela jízlivé pobaveným pohledem. „Jak jsem před chvílí poznamenala, můžeš byt právě tak důmyšlívá na své úsudky, jako je podle tvých slov Masters.“ Ifigenie se pochichtávala. „Masters a já máme mnoho společného, nebo snad ne?“ „Ano.“ Amálie se přestala usmívat. „Co s tím chceš dělat, Ifigenie? Víš velmi dobře, že si na jeho milenku nemůžeš hrát donekonečna.“ „Já vím.“ Amáliinu odpověď přerušilo rachocení kočárových kol. Povoz zastavil před domem. “To jsem zvědavá, kdo by to mohl být,“ řekla Ifigenie. „Jsou teprve tři hodiny. Masters řekl, že s panem Manwaringem nepřijedou před pátou.“ Amálie se podívala z okna. „Nemohu rozeznat kočár. Nemohu zjistit, kdo vystupuje.“ Ifigenie s Amálií netrpělivé čekaly, až paní Shawová odpoví na klepání na domovní dveře. Pak bylo slyšet mumlání hlasů v hale. Okamžik nato se dveře do knihovny otevřely. „Pan Bennet Cloud se dotazuje, jestli jste doma, paní Brightová,“ řekla paní Shawová. „Bože, nebesa,“ zabručela Ifigenie. „Markův bratr. To jsem zvědavá, co chce. Nejlépe bude, když. ho pošlete dovnitř, paní Shawová.“ Bennet se objevil ve dveřích se soustředěným a ponurým výrazem. „Dobré odpoledne, paní Brightová. Děkuji vám, že jste mě přijala.“ „Pojďte dál, pane Cloude.” Ifigenie ho obdařila uklidňujícím úsměvem. „Tohle je moje sestřenice slečna Farleyová.“ „Těší mě, slečno Farleyová.“ Bennet rezervované přikývl k Amálii.

Amálie se do toho vmísila. „Zřejmě dáte přednost rozhovoru v soukromí.“ „Pokud... pokud vám to nebude vadit,“ zakoktal Bennet. „Nechtěl bych být neomalený, ale moje záležitost má soukromou povahu.“ „Ovšem.“ Amálie odešla z knihovny a zavřela za sebou tiše dveře. Ifigenie položila ruce na desku psacího stolu. „Nechtěl byste se posadit, pane Cloude?“ „Co? Ach ne. Děkuji vám.“ Bennet před ní začal nervózně přecházet. „Toto je pro mne velice trapné, paní Brightová.“ Ifigenie si vzdychla. „Dovolte mi, abych vám to usnadnila. Bezpochyby mi chcete přednést lekci sestávající z mnoha různých důvodů, proč bych se neměla vdávat za vašeho bratra. Buďte si jist, pane Cloude, že si všechny ty důvody uvědomuji.“ „Ne.“ Ifigenie zamrkala překvapením. „Prosím?“ Bennet přestal přecházet a otočil se, aby se jí podíval do tváře. „Jsem tu, abych vám řekl, že chci odvolat všechny své námitky ke sňatku.“ „Opravdu?“ Bennet se ušklíbl. „Ne že by dal můj bratr zlámanou grešli za to, jestli mám nebo nemám námitky. Vždycky dělá to, co si přeje.“ Ifigenie se na něho dívala s náhlým zájmem. „Cítíte se dobře, pane Cloude? Moje hospodyně přinese každou chvíli čaj. Třeba vám šálek udělá dobře.“ „Zatraceně! Já nepotřebuji žádný čaj. Vy si musíte vzít mého bratra, paní Brightová!“ Ifigenie ho ostražitě pozorovala. „Proč?“ „Protože si myslím, že vás potřebuje.“ „On mě potřebuje?“ „Čert to vem, jak vám to mám vysvětlit?“ Bennet zase začal s horečnatým přecházením. „Paní Brightová, znám svého bratra po cely svůj život“ „Zřejmě.“ „Ale nikdy jsem mu úplně neporozuměl. Asi jsem se nikdy nepokoušel ho pochopit. Zdálo se, že pochopení nepotřebuje, jestli chápete, co tím mám na mysli.“

„Ne, nechápu.“ „Byl vždycky mimo.“ Bennet mávl rukou nejasným, všeobsahujícím způsobem. „Dost jako hora nebo moře, nebo nějaká jiná přírodní síla. Ach, umí byt zatraceně tvrdohlavý a je úplně posedlý vlastními zvyky. A trvá na tom, že bude žít podle vlastních zatracených zásad. Ale vždycky se zdál být tak silný.“ „Být silný neznamená, že člověk nepotřebuje sem tam trochu porozumění od jiných,“ řekla Ifigenie laskavě. „Právě jsem to tak začal chápat.“ Bennet došel ke knihovně u stěny, otočil se a vyrazil přes místnost nazpátek. „Včera v noci jsem zjistil, k Marcus má v duši hlubiny, o kterých jsem se až do nynějška domníval, že v něm neexistují. Zjistil jsem, že má určité potřeby. Potřeby, o kterých si myslí, že je můžete naplnit jen vy, paní Brightová.“ „To vám říkal Masters?“ „Svým způsobem. Získal jsem dojem, že vás strašně chce.“ „Stejným způsobem, jako vy chcete Julianu Dorchesterovou?“ „Dobrý Bože, ne, ovšemže ne.“ Bennet se zakabonil. „City, které chovám ke slečně Dorchesterové, jsou skutečně zcela mimořádné. Jsem do ní zamilovaný, paní Brightová. A ona je zamilovaná do mě.“ „Chápu.“ Benneta na chvíli přemohlo pomyšlení na milovanou osobu. „Naše vzájemná náklonnost je charakterizována vznešenými city a skutečně metafyzickým společenstvím smyslů.“ „Jak pěkné, pokud jde o vás.“ „V naší lásce je ušlechtilá velkolepost, kvůli níž mám potíže s hledáním slov.“ „Nevšimla jsem si.“ „Plodí v mé hrudi nejvznešenější vášně.“ „To je docela pochopitelné.” „Abych řekl pravdu,“ skončil Bennet, „je obtížné hovořit o dokonalých citech slečny Dorchesterové, o její kultivované mysli, nebo dokonce o ušlechtilých způsobech, aniž bych se uchýlil k poezii.“ „Vaše city jsou skutečně mimořádné. Vy však nevěříte, že by váš, bratr byl takových citů schopen?“

„Pokud byl schopen takových jemnějších a vznešenějších citů, jeho manželská zkušenost v něm všechny takové sklony zničila.“ Bennet pokrčil rameny. „Po pravdě řečeno, nejsem si jist, že je ten typ, který se poddá vyšším citům. Marcus má intelektuální povahu, rozumíte?“ „Ano.“ Ifigenie si opřela bradu o ruku. „Promiňte mi, sire, ale změna vašeho postoje stran sňatku vašeho bratra mě poněkud zmátla.“ „Je důležité, abyste si ho vzala, paní Brightová. Prosím vás, věřte mi. Nebyl bych dnes tady, kdybych si nemyslel, že to je nutné. Myslím si, že by to měla být tichá svatba. Nejlépe s mimořádným povolením. Vy nebudete chtít takové oficiální zasnoubení, jako zamýšlíme se slečnou Dorchesterovou.“ „Požádal jste slečnu Dorchesterovou o ruku?“ „Mluvil jsem s ní o tom. Mohu s potěšením říct, že jsme odsouhlasili oznámení našeho zasnoubení koncem společenské sezony. Vezmeme se na jaře. Přejeme si se slečnou Dorchesterovou strávit příštích pár měsíců tím, že se navzájem lépe seznámíme. Víte, musíme uskutečnit mnoho plánů.“ „Ano, ovšem.“ Marcus může být klidný, pomyslela si Ifigenie. Přinejmenším se získal nějaký čas na to, aby se Bennet ujistil, že dělá správnou věc. „Byla ochotná se mnou utéct,“ svěřil se Bennet hrdě. „V průběhu té krátké doby, kdy si myslela, že nebudu mít nic, řekla, že by se mnou šla do Gretna Green. Miluje mě stejně, jako já miluji ji.“ „Vím, že vás miluje. Víte, setkala jsem se s ní.“ „Opravdu?“ „Ano. Připadá mi okouzlující.“ Slečna Dorchesterová byla skutečně milá mladá dáma, pomyslela si Ifigenie, přestože její rodiče byli trochu příliš ctižádostiví. Bennet planul nadšením. „Je skutečně ze všech nejvíc okouzlující. Velice pravděpodobně ta nejvíc okouzlující žena na celé zemi.“ Marcus by patrně potřeboval, aby byl o tomto faktu trochu přesvědčován, ale Ifigenie tušila, že mezi Bennetem a jeho milovanou slečnou Dorchesterovou bude všechno v pořádku.

„Naše situace se však od vaší zcela liší,“ pokračoval Bennet. „Vy s mým bratrem si nemusíte dělat starosti s dlouhým zasnoubením. Bez urážky, paní Brightová, ale není to stejné, jako kdybyste byla žabec, který právě vyšel ze školy. A Bůh ví, že můj bratr není o nic mladší.“ „Pravda.“ Bennet se zamračil. „Nemohu si vzpomenout, zdali můj bratr byl kdy mladý. Dokonce i když jsem byl chlapec, připadal mi jako nějaká starožitnost. Ale tou není tak jako tak. Důležitá věc je váš sňatek.“ „Oceňuji váš zájem, pane Cloude. Ačkoli –“ Ifigenie se zarazila a zamračila, když zaslechla zvuk dalšího kočáru, který na ulici zastavil. „Další návštěvníci?“ Zaklepání na vstupní dveře vystřídal zvuk přátelských hlasů ve vstupní hale. „Proboha,“ zašeptala Ifigenie. „Kora a Richard. A teta Zoe a lord Otis. Co se to tu chystá? Omluvte mě, pane Cloude.“ Vyskočila rovnýma nohama, pádila přes místnost a rozrazila dveře knihovny ještě předtím, než paní Shawová stačila nové příchozí ohlásit. „Ifigenie,“ zvolala Zoe, „nikdy bys neuhodla, kdo právě přijel.“ Kora, oblečená do kouzelných modrých šatů, jež pěkně doplňovaly její zlaté vlasy a modré oči, se obrátila směrem k Ifigenii s výrazem vážného znepokojení ve tváři. „Ifigenie. Jsi v pořádku? Co se to děje?“ „Dobré odpoledne, Koro. Richarde.“ Richard Hampton, s hezkými rysy obličeje poskládanými do starostlivých linií, naklonil hlavu. „Dobré odpoledne, Ifigenie. Vydali jsme se do Londýna, hned jak jsme dostali tu zprávu.“ „Jakou zprávu?“ Kora se zachvěla. „Byla nějaká divná a psalo se v ní, jsi se stala... Dobrá, nevadí. Je to příliš strašné, než aby se to dalo zopakovat. Věděla jsem, že to pochopitelně nemůže být pravda. Ale musela jsem zjistit, co se děje. Přijeli jsme před hodinou.“

„A přijeli hned do mého domu.“ Zoe uštědřila Ifigenii sarkasticky, omluvný pohled. „Řekli jsme jim s Otisem, že otázky musí položit tobě, ne nám.“ Richardovo laskavé obočí bylo silně ustarané. „Budu neomalený, Ifigenie. Dostali jsme mimořádně poplašnou zprávu, že jsi se stala milenkou hraběte z Mastersů.“ Zoe vykulila oči. „Richarde, skutečně musíš říkat takové věci nahlas?“ Kora zrudla. „Jsme mezi lidmi, přece to víš.“ „Omlouvám se, má drahá, ale musíme se tomu dostat na kloub,“ řekl Richard se značnou rozhodností. „Není čas na vyhýbavost nebo takt.“ Bennet se postavil za Ifigenii. „To, co jste slyšel, je zatracená lež.“ „Kdo jste?“ chtěl vědět Richard. „Bennet Cloud, Mastersův bratr. Je mi potěšením vám sdělit, že paní Brightová není milenkou mého bratra. Zdaleka ne. Je jeho snoubenkou.“ V přeplněné hale vypukl chaos. Všichni najednou chtěli něco říct. „Snoubenka,“ zalapala po dechu Kora. „Ifigenie, ty mi chceš říct, že jsi zasnoubená?“ Richard vypadal vylekaně. „Za hraběte?“ „Říkám,“ zabručel Otis, ,že jsme o něčem takovém neslyšeli. Blahopřeji, má drahá.“ Zoe zaútočila na Ifigenii. „Dobrý Bože. Takže Masters se rozhodl udělat s tebou tu patřičnou věc, že ano?“ „Ano, rozhodl,“ řekl Bennet neochvějně. „Problém je v tom, že Ifigenie si ho nechce vzít.“ Objevila se Amálie. „To je naprosto směšné. Nejspíš si ho určitě bude muset vzít.“ „Ovšemže bude,“ rozhodla Kora. „Jestliže jméno mé sestry bylo s Mastersem spojováno způsobem, který vrhl i ten nejmenší stín na její pověst, nemá jinou možnost než si ho vzít.“ Richard rozvážně přikyvoval. „Zcela správné, pokud udělá tu chybu, že to zruší, vyzvu ho na souboj.“ „Vyzvat Masterse?“ Otis se na něj podíval poplašeně.

„Ticho.“ Ifigenie zvedla ruce, aby si vynutila pozornost všech. „Povídám, ticho.“ Protože to bylo neúspěšné, zaťala ruku v pěst a zabušila hlasitě na stěnu. „Jestliže budete tak laskaví.“ Konečně nastalo ticho. Všichni se na ni dívali. „Tak tedy nyní,“ řekla Ifigenie docela energicky. „Vyjasněme si tuto záležitost. Můj vztah k hraběti z Mastersů se netýká nikoho jiného než mě. A jeho.“ Zoe si povzdychla. „Stejně bys v tomhle mohla byt realistická, Ifigenie. Když ti udělal návrh, musíš ho přijmout.“ „A být za něj vděčná,“ dodala Kora neomaleně. „Zvláště když podstatně utrpěla tvoje pověst.“ „Zcela správně,“ řekl Richard. „Dost.“ Ifigenie si založila ruce v bok a zlostně na ně na všechny hleděla. „Řeknu to jen jednou a pro všechny. Nemám absolutně v úmyslu se vdát za muže, který, jak tady pan Cloud upozornil, je neschopen vyšších citů.“ „Jakých vyšších citů?“ zeptala se Amálie. „O čem to proboha mluvíš?“ dotazovala se Zoe. „O muži, který má majetek a titul,“ poukázal Otis logicky. „Dalo by se předpokládat, že to kompenzuje jakékoli množství vyšších citů.“ „Můj bratr vám bude skvělým manželem, paní Brightová,“ řekl Bennet loajálně. „Neřekl bych, že by ve vašem manželství mohlo hrát větší množství kultivovaných emocí důležitější roli. Vždyť přece oba s Mastersem máte intelektuální povahu.“ „Zatraceně, co to má znamenat?“ Ifigenie se málem rozplakala, tak byla rozzlobená a vyvedená z rovnováhy. „Poslouchejte mě všichni. Nevezmu si muže, který má zásadu, jež mu zakazuje se zamilovat.“ Rozlehlo se krátké, absolutní ticho. A pak se ve dveřích objevila nějaká velká, důvěrně známá postava. „Naučila jste mě porušovat většinu mých zásad. Ifigenie,“ řekl Marcus tiše. „Naučte mě, jak porušit také tuto.“ Všichni se zaraženě otočili k Markovi. Všichni byli tak zaměstnáni hádkou, k ho nikdo z nich neslyšel vyjít po schodech a otevřít vstupní dveře.

Ifigenie se mu podívala do očí. Zaplavil ji nával touhy. Tolik ho milovala, pomyslela si. Vždycky věděla, že si byli navzájem souzeni. Musela věřit, že se může naučit ji milovat. „Ach Marku.“ Vrhla se ke dveřím a vplula do jeho náruče. Marcus si ji přitáhl k sobě a velice pevně ji objal.

20 Zprávě, že Dodgson vyklouzl z města krátce po setmění, nikdo s výjimkou Amálie nevěnoval pozornost. Rozplakala se úlevou. Opravdu ohromující zpráva, pokud to společnost zajímalo, bylo zasnoubení hraběte z Mastersů s jeho proslulou milenkou paní Brightovou. Zpráva o zasnoubení a plánech s rychlým sňatkem na základě zvláštního povolení prolétla společenskou smetánkou. To odpoledne seděli na cestičkách v parku zvědavci a ukvapenci spolu s množstvím opravdových příznivců v očekávání jakékoli zmínky. Ifigenie odvážně seděla na horním sedadle Markova elegantního černého faetonu a zdolávala s chladným úsměvem a královsky nachylenou hlavou jeden strnulý pohled za druhým. Ona i Marcus zvládali poznámky a zastřené otázky s mírnou zdvořilostí. Na všech večírcích a plesech onoho večera začalo vyšetřování nanovo. Herbert přistoupil k Ifigenii na plese u Binghamů. „Nemůžete jim to mít za zlé, víte?“ řekl a díval se úkosem na dvě matróny s turbany, které právě skončily s Ifigeniiným výslechem. „Přiznávám, že jsem byl osobně dost překvapen.“ „Já také.“ Ifigenie se usmála na Herberta s ulehčením, že vidí přátelský obličej. Zoe a Otis zmizeli několik minut předtím a Marcus, který jí pomáhal zvládat zvědavce, odešel, aby přinesl nějaké šampaňské. Herbert jí věnoval laskavý, chápající úsměv, ale jeho obvykle veselý pohled byl ustarány. „Bez urážky, má drahá, jste si jista, že víte, co děláte? Uvědomuji si, že Masters je bohatý. A je tam ten titul. Ale manželství je velice vážná záležitost.“ „Ujišťuji vás, že jsem si toho vědoma.“ „Mluvím jako váš přítel, jeden z těch, kteří vás znají nekonečně lépe než Masters. Snažně vás prosím, abyste celou záležitost, než učiníte nějaké neodvolatelné kroky, dobře uvážila. Říká se, že máte v úmyslu se vdát na základě zvláštního povolení. Jistě byste mohla počkat, než abyste se do toho tak hrnula,“

Ifigenie se na něho překvapeně podívala. „Co vás vede k tomu, že si myslíte, že mne znáte lépe než Masters?“ Herbert se zahleděl přes nacpanou místnost. „Myslel jsem si to od začátku, Ifigenie. Vy a já máme mnoho společného. Víc, než si myslíte. Domnívám se, že jistým způsobem jsme ze stejného těsta.“ „Vím, že si přejete být mým dobrým přítelem, a já to velice oceňuji.“ Ifigenie mu zavadila o rukáv. „Ale nesmíte se kvůli mně znepokojovat. Vím, co dělám.“ „Opravdu?“ Herbert se na ni podíval. „Doufám, že máte pravdu, má drahá. Budete mi chybět.“ „Chybět?“ „Obávám se, že až se vdáte za Masterse, budu vás vídat o hodně méně.“ „Pane Hoyte, vy se chováte, jako kdybych se chystala nechat zavřít do kláštera.“ „Myslím si, že harém by byla příhodnější charakteristika,“ řekl právě Marcus zpoza Ifigeniina levého ramene. Rychle se otočila, aby se na něj usmála. „Tady jste, mylorde. Neviděla jsem vás vracet se od bufetového stolu.“ „Já vím.“ Marcus jí vrazil sklenici šampaňského mezi prsty, ale pohledem zůstal na Herbertovi. „Byla jste hluboce zabrána do konverzace se svým dobrým přítelem panem Hoytem.“ Herbert se škrobeně uklonil. „Dobrý večer, Mastersi. Pouze jsem přál paní Brightové to nejlepší k její nastávající svatbě.“ „Děkuji vám, Herberte,“ řekla Ifigenie laskavě. „Bylo mi potěšením.“ Herbert ji vzal za ruku a políbil ji na hřbet. „Ať se stane cokoli, paní Brightová, chci, abyste věděla, že si budu vážit přátelství, které sdílíme.“ Marcus vzal Ifigenii za ruku, „Myslím, že je čas, abychom se vydali k Wilkersonovým. Je skoro půlnoc a jsme očekáváni.“ „Ano, ovšem.“ Ifigenie se usmála na Herberta na rozloučenou a nechala se odvést davem. „Začíná mě unavovat, že stále zakopávám o Hoyta, než se k tobě dostanu,“ řekl Marcus. „Je mi líto, že tě obtěžuje, ale je to můj přítel, Marku. Mám ho docela ráda.“ Ifigenie na Marka odmítavé pohlédla, zatímco ji vedl

dolů po schodech k čekajícímu kočáru. „Předpokládám, že až se vezmeme, budeš zdvořilý k mým přátelům.“ „Ovšemže, má drahá,“ řekl Marcus s netypickou a dosti podezřelou mírností. Ifigenie se na něj zamračila. „Co to bylo za nesmysl s tím harémem?“ „Harém pro jednoho, moje milá. Ujišťují tě, že budeš jedinou obyvatelkou.“ „To zní zajímavě,“ řekla Ifigenie. „Tenhle způsob na mne určitě udělá dojem.“ Ve tři hodiny ráno, kdy ji Marcus konečně doprovodil domů, byla Ifigenie vyčerpaná. Dům byl tichý, služebnictvo s Amálií si už dávno šlo lehnout. Marcus s Ifigenií přešli potichu přes halu a vstoupili do zešeřelé knihovny. Marcus zavřel dveře, uvolnil si vázanku a zapálil svíčku na Ifigeniině psacím stole. „Bože, jak vyčerpávající večer.“ Ifigenie si stáhla bílé rukavice a posadila se do křesla za psacím stolem. Jemné, bílé, hedvábné a saténové sukně se snesly kolem ní. „Člověk by si mohl myslet, že jsi oznámil úmysl vzít si ženu, která má dvě hlavy. Nikdy jsem neviděla tolik zvědavých očí nebo neslyšela tolik užaslých vzdechů.“ „To nejhorší máme za sebou.“ „Ovšem, to doufám.“ Ifigenie se zamračila na svou bílou sukni. „První věc, kterou udělám po naší svatbě, bude to, k si opatřím nějaké nové šaty. Bílá už mě strašně nudí.“ „Slouží svému účelu.“ Marcus si nalil skleničku brandy. „Dejme tomu, že ano.“ „Jsou mimořádně odvážné a mají zajímavý nápad.“ „Děkuji ji vám, mylorde. Byla jsem tím nápadem také dost potěšena.“ Ifigenie se pokusila nasadit nenucený úsměv. Ve skutečnosti cítila dnes večer cokoli, jen ne klid. Obrovsky krok, který se chystala učinit, měl vysoce rozčilující účinky na její nervy. Nauč mně porušit i tuto zásadu.

Měl Marcus skutečně na mysli, že je ochoten se učit, jak opět milovat? Ifigenie uvažovala. Nebo jí dal nabídku, věda, k nebude schopna odolat? On je tak zatraceně chytrý, pomyslela si. „Mluvme o naší svatbě,“ řekl Marcus. „Ano?“ Ifigenie pozorovala, jak začal chodit křížem krážem po místnosti se sklenkou brandy v ruce. Marcus se zastavil před sochou Afrodity. „Mám v úmyslu opatřit si ráno zvláštní povolení. Můžeme byt oddáni zítra odpoledne.“ Ifigenie zalapala po dechu. „Tak brzo?“ Podíval se na ni přes rameno, ale inteligentní pohled měl zastřený a stísněný. „Není žádný důvod tu událost oddalovat, nebo snad ano?“ Ifigenii svitlo, že svým způsobem byl Marcus, stejně jako ona, dnes večer neklidný. Jak zvláštní, že ač teď navzájem tolik spojeni, cítili se jeden z druhého nervózní. „Ne,“ řekla. Marcus spokojeně kývl. „Postarám se o přípravy.“ „Dobrá.“ Marcus si dal doušek brandy a dál si prohlížel sochu římského centuriona. „Myslím, že jsme ten dnešní večer zvládli docela pěkně.“ „Víte, lidé jsou ohromení, že se chystáte oženit se svou milenkou.“ „Vy nejste moje milenka.“ Marcus postavil sklenici na sousední stolek. „Vy jste moje snoubenka. Až se vezmeme, řeči utichnou.“ Ifigenie pohlédla na výtisk Ilustrací starověkých památek na svém psacím stole. „Jste si jist?“ „Naprosto.“ Marcus se bez humoru usmál. „Manželství dá všechno do pořádku, uvidíte.“ Ifigenie si připomněla okolnosti Markova prvního manželství a trhla sebou. ,Ano.“ „Zklidňuje to skandály, ještě než se rozběhnou. Vzrušující řeči o jakékoli záležitosti se změní na mimořádně nezajímavou konverzaci u čaje. Zkrátka, Ifigenie, až se vezmeme, staneme se velice nudným tématem, pokud to společnost bude zajímat.“

Ifigenie se na něho klidně dívala. jo je ten důvod, proč, si mě chcete vzít, sire? Spíše bych se vrátila do Deepfordu, než se provdala, jen aby se odvrátila hrozba skandálu.“ „Ne,“ řekl Marcus. ,To není důvod, proč se chci s vámi oženit. Chci si vás vzít, protože jste jediná žena, kterou znám, jez mne může zachránit, aby se ze mne nestal jakýsi mechanicky muž.“ „Marku.“ Ta analogie Ifigenii šokovala. „To nemůžete myslet vážně.“ „Ale ano.“ Zaváhal, jako kdyby sbíral síly ke skoku z útesu do rozbouřeného moře. „Ifigenie, potřebuji vás, abyste mě zachránila před tím, že se stanu obětí svých vlastních zásad.“ Ifigenie cítila hluboko zaťaté spáry jeho trýzně, jako kdyby trhaly její vlastní tělo. Věděla beze stopy pochybností, co ho stálo toto přiznání. Bezpochyby porušil další zásadu, pomyslela si. Vstala a obešla rob psacího stolu. Vstoupila mu do náruče a jeho přísný obličej si vzala do dlaní. „Marku, dávejte dobrý pozor. Už nejste v nebezpečí, že se z vás stane nějaký mechanicky muž. Jste vroucí, vášnivý muž, s mimořádně vytříbenými city.“ „Myslíte?“ Ponurá prudkost se mu ztratila z hlasu. Krátce se zazubil. „Dobrá, v tomto případě bude pravděpodobně nejlepší naši svatbu neodsouvat. Vůbec si nejsem jist, zdali by mé zušlechtěné city mohly snést tíhu čekání.“ „Ne.“ Ifigenie si stoupla na špičky, aby ho políbila na lehce zakřivená ústa. „Neměli bychom přemáhat vaši vroucí, vášnivou povahu déle, než je nutné.“ „Ovšem.“ Marcus si ji přivinul k sobě, pevně ji sevřel a pak pečlivě políbil. Marcus prohloubil polibek, zatímco Ifigenie tiše vzdychla a sklesla mu do náruče. „Miluji vás, Marku,” zamumlala mu na krku. Nebyla si jista, zdali ji slyšel, ale když za okamžik zvedl hlavu, měly jeho oči barvu starobylého jantaru. „Stavím se pro vás ve tři odpoledne. Doufám, že budete připravená.“ Ifigenie se usmála. „Mohu si obléct bílou?“

„Můžete si vzít, cokoli si přejete.“ Marcus se od ní zdráhavě odsunul, aby si vzal klobouk z jejího psacího stolu. „Nebo vůbec nic. Dobrou noc, Ifigenie. Těším se na zítřejší noc. Už jste si uvědomila, že to bude poprvé, co se budeme moct milovat v posteli?“ „Jak velice šikovné, kdybyste utrpěl po té události další zhroucení, mylorde.“ „Adam se tu zastaví dnes v pět odpoledne, aby mě vzal na vyjížďku do parku,“ oznámila Amálie při snídani druhý den ráno. „Co bych si měla vzít na sebe, Ifigenie?“ Ifigenie se zamračila nad rubrikou společenských drbů v ranních novinách. Článek, který četla, uváděl na prvním místě snadno rozpoznatelnou „paní B“ a stejně zřetelného „lorda M“. Zprávy o nastávající svatbě byly vylíčeny v šelmovském duchu. Lepší společnost je dnes ráno plna očekávání, protože zjistila, že lord M porušil svou nejproslulejší zásadu. „Cos to říkala, Amálie?“ „Říkala jsem, jestli bys mi mohla pomoct vybrat něco na sebe pro vyjížďku do parku.“ Ifigenie vzhlédla a spatřila v očích své sestřenky nadějeplnou předtuchu. Usmála se. „Máme obě skoro stejnou velikost,“ řekla Ifigenie. „Vezmi si mé šafránově žluté vycházkové šaty a světle žlutý dlouhý plášť, který se k nim hodí. Ta barva ti skvěle padne.“ Amálie vykulila oči. „Ale tys ještě sama neměla příležitost si ty šaty a plášť vzít na sebe.“ „S mým požehnáním jsou tvoje.“ Ifigenie složila noviny a dala je stranou. „To je od tebe velice laskavé.“ „Nechej to byt. Obě musíme jít nakupovat, jak jen to bude možné. Ty potřebuješ světlejší šaty a já jsem unavená z bílých.“ „Bílá ti velice sluší.“ „Děkuji ti, ale bílý oděv začne byt po nějaké době nesmírně monotónní. Nevím, proč mu ve starověku dávali přednost.“ Ifigenie se odmlčela. „Vypadáš velice šťastně, Amálie.“

„Jsem šťastná.“ Amálie se zvolna usmála, jako kdyby ji ten fakt překvapil. „Víš, nepocítila jsem takovou... takovou lehkost už celá léta. Když si jen pomyslím, jak jsem byla pořád vystrašená z toho, že se Dodgson znova, tváří v tvář, objeví. Avšak když se to skutečně stalo, nezakusila jsem nic jiného než silný odpor a znechucení.“ „A oprávněně. Bylo mimořádně uspokojující vidět jeho výraz, když, včera zjistil, že máš tu moc odmítnout mu vstup do investičního sdružení.“ „Myslíš si, že to je ode mne špatné, když jsem pocítila takové uspokojení z pomsty?“ „Nebuď směšná. Požadovala jsi spravedlnost a trest. Máš právo na pocit satisfakce.“ „Adam říká, že se Dodgson pravděpodobně nebude schopen zotavit ze svých minulých finančních neúspěchů,“ svěřila se Amálie. „Zdá se, že je velice hluboko pod hladinou, než aby vyplaval a dostal se ke svému.“ „Určitě k němu nebudu plýtvat sympatiemi. A ani ti nemohu říct, jak mě těší, když vidím, že se zajímáš o pana Manwaringa. Přitahovalo ho to k tobě od okamžiku, kdy jste se potkali, abys věděla.“ „Myslím, že to vím. Vždycky jsem k němu cítila určitou náklonnost. Ale z nějakého důvodu jsem si to nemohla přiznat. Až, včera, poté co jsem se postavila proti Dodgsonovi a pozorovala ho, jak poražen odchází, cítila jsem se náhle zase svobodná k tomu, abych se obrátila k Adamovi.“ Amálie se usmála. “Ach Ifigenie, cítím se dnes nádherně.“ „Skvěle. Pak mi tedy můžeš pomoct zvládnout tu mimořádně, protivnou věc se svatební nervozitou.“ „Ty a nervózní? Ifigenie, ty mi chceš říct, že jsi nervózní ze svatby s Mastersem?“ „Ano, myslím si, že jsem. Připomeň mi, abych si dnes odpoledne vzala s sebou ke kazateli ocet. Musela bych se nenávidět, kdybych omdlela a sesula se Mastersovi k nohám.“ „Já žasnu. Nevím, co říct. Vždycky ses zdála byt sama sebou jista. Netušila jsem, že trpíš nervozitou.“

„Nikdy jsem nebyla vdaná,“ připomněla jí Ifigenie. Usmála se s trpkou ironií. „Ale Marcus byl. Pokud jsem nervózní, musím si připomenout, co prodělal on.“ O hodinu a půl později, neklidnější a nervóznější než kdy jindy, zabloudila Ifigenie do knihovny s úmyslem se rozptýlit. Posadila se za stůl, otevřela zásuvku a vyndala několik listů kancelářského papíru. Zavřela zásuvku a uchopila pero. Žádná inspirace se nedostavila. Vzala perořízek a chvilku si pohrávala se špičkou brku. Pak pero odložila a prohlížela si úlomky soch, které si přivezla z Itálie. Nebylo to k ničemu. Všechno, o čem dokázala přemýšlet, bylo to, jak se jí se zvláštním povolením neodvolatelně změní život. Nauč mě porušit také tuto zásadu, Ifigenie. Marcus ji beztoho žádal, aby ho naučila, jak opět milovat. Byla si tak jista, že by to mohla udělat. Ale co když se mýlí? Ifigenie vstala a začala bez zvláštního cíle obcházet stůl. Cítila potřebu se pohybovat. Padl jí do oka výtisk Ilustrací starověkých památek. Protože neměla nic lepšího na práci, zvedla jej, aby ho vrátila na své patřičné místo na polici v knihovně. Bezmyšlenkovitě jím listovala a hledala známé obrazy. Na straně dvě stě tři zůstala nepatrná kulička černého pečetního vosku. Zřejmě ukápla na výtisk náhodou. Ztuhla tam a zůstala neobjevena. Ifigenie dloubou dobu zírala na malý kousek vosku. Někdo, kdo zná ve společnosti všechno a všechny. Pak konečně dostala nápad. „Jste si těmito fakty jist, Barclayi?“ Marcus se naklonil nad psacím stolem a přinutil se k trpělivosti. Řádný vědecký výzkum by se měl dělat pečlivě a důkladně. Nesmí se nechat vehnat city a nadšením do falešných úsudků. Připustil, že ho Ifigenie přiměla opustit několik svých zásad, kterými se řídil v osobním životě až do nynějška. To neznamená, že opustil zdravé, rozumné zásady vědeckého experimentování.

Nicméně Marcus cítil, jak v něm prýští důvěrně známé vzrušení z objevu a zadostiučinění. To všechno dávalo dokonalý smysl, pomyslel si. Bylo to logické. S touto drobnou informací začal cely zbytek všech součástí zapadat do sebe. Nemohl se dočkat, aby to řekl Ifigenii. „Ano, ano, zcela určitě.“ Barclay štrachal v papírech a civěl přes brýle do poznámek. „Původní doktor Hardstaff, jehož pravé jméno bylo William Burn, prodal budovu stejnému individuu, jež vybudovalo náhrobní pomník na hřbitově v Reedingu. Jméno onoho muže je H. H. Eaton.“ „A je to syn Alžběty Eatonové, která je tam pohřbena?“ „Ano.“ Barclay vzhlédl. „Zdá se, že se vzdal svého původního jména, když před dvěma lety vstoupil do společnosti. Proto mi trvalo tak dlouho objevit spojitost. Opravdu, kdybyste mi nenavrhl, abych se podíval na vlastnictví muzea, nikdy bych se té záležitosti nedostal na kloub.“ Zaklepání na dveře od knihovny odvedlo Markovu pozornost. Pohlédl směrem k nim s netrpělivým zamračením. „Vstupte.“ Lovelace otevřel dveře. Ifigenie, oblečená do bílých ranních šatů a do slaměného čepce zdobeného řezanými květinami, za ním nadskakovala. „Paní Brightová vás přichází navštívit,“ řekl Lovelace, jako kdyby Ifigenie právě bláznivé nemávala, aby upoutala Markovu pozornost. Marcus se zazubil. „Pošli ji dál, Lovelace.“ Lovelace ukročil stranou. Ifigenie se přes něj přehnala do knihovny. Nesla masivní svazek vázaný v kůži. „Marku, nikdy byste nevěřil, co se stalo. Myslím, že znám totožnost vyděrače. Našla jsem kousek černého vosku na této knize, kterou jsem půjčila –“ „Herbertu Hoytovi?“ zeptal se Marcus zdvořile. „Dobrý Bože.“ Ifigenie se zarazila a překvapeně na něho zírala. „Jak jste to uhodl?” „Nikdy nehádám, má drahá. Formuluji vědecké hypotézy.“ V úzké uličce byla úplná tma. Měsíční světlo skýtalo jen stěží dost světla, aby bylo vidět nedaleké okno čísla dvě v Thurley Street.

Marcus potěžkal kus oceli v ruce a zasunul jej opatrně mezi okno a parapet. „Dávej pozor,“ zašeptala Ifigenie. Ohlédla se na konce uličky, aby se ujistila, že jsou stále sami. „Jsem opatrný.“ „Jsi naštvaný, Marku?“ „Docela dost, neměl jsem v plánu strávit svatební noc tím, že budu násilím vnikat do Hoytova obydlí.“ Marcus vypáčil okno opatrným škubnutím ocelové tyče. Okno se poddalo s potěšitelnou snadností. „Představoval jsem si zajímavější zábavu.“ „Pospěš si.“ Ifigenie si odhrnula kapuci. Nezapálená mosazná lucerna, kterou si přinesla, se zaleskla v měsíčním světle. „Jsem si jista, že někde u něj najdeme černý pečetní vosk a pečeť s fénixem.“ „Tohle je naprosté mrhání časem.“ Marcus přehodil jednu nohu přes parapet. „Už víme, že vyděrač je on.“ „Ale potřebujeme důkaz. Vosk a pečeť jsou doličné předměty.“ Marcus přehodil přes parapet druhou nohu a spustil se do potemnělé místnosti. „Neděláme to proto, abychom získali důkaz. Děláme to pouze proto, že mi chceš dokázat, že tvoje hypotéza byla právě tak platná jako ta moje.“ „Je platná. Vím, že bych podle ní nakonec vyděrače objevila.“ Ifigenie popadla do ruky obrubu pláště i sukni a položila nohu přes parapet. Marcus tesklivě rozjímal nad půvabnou končetinou a myslel na to, jak by vypadala, kdyby byla v bílých pokrývkách jeho velké postele. Později, slíbil si sám sobě. Ifigenie byla jeho, to byla podstatná věc. Mohl by se uvolnit. Patřila mu od chvíle, kdy si téhož dne před kazatelem slíbili věrnost. Byla jeho ženou. Hluboko uvnitř zaplál uspokojením, když ji popadl v pase a vyzvedl oknem. Spatra by ho nenapadla žádná jiná žena, která by po něm žádala, aby s ní strávil svatební noc prohledáváním psacího stolu, ale Ifigenie nebyla nic jiného než originál. Marcus zakončil úvahy tím, že si může dovolit ji hýčkat, když si nyní byl jist, že je jeho.

Ve skutečnosti nebyl nijak zvlášť nadšený z plánu prohledávat Hoytův byt, ale Marcus přesvědčil sám sebe, že ten plán nebyl riskantní nadmíru. Hoyt byl koneckonců společenským stvořením. Každou noc až do svítání byl někde ve společnosti. Jeho sluha, jak Marcus zjistil, si zvykl trávit večery v krčmě. „Zatáhni závěsy,“ nařídila Ifigenie tiše, když rozsvítila lucernu. Marcus ochotně zatáhl závěsy. Rozhlédl se po místnosti ve světle Ifigeniiny lucerny. Byl to pohodlný pokoj, dosti přiměřený pro svobodného džentlmena se skrovnými finančními prostředky. V jednom rohu byl psací stůl a podél jedné stěny řada knihoven. Před studeným krbem stál ušák. Na stole hned vedle stála poloprázdná láhev brandy a sklenice. „Nezdá se, že by Hoyt do svého obydlí investoval nekale získané prostředky,“ podotkl Marcus. „Ne, ale objednává si pláště u Westona a právě si koupil vlastní kočár. Ty víš, co to stojí.“ Ifigenie rychle prozkoumala psací stůl. „A je tady ta budova, kterou koupil od původního doktora Hardstaffa. To muselo stát hodně.“ „A ten pomník, který postavil na hřbitově v Reedingu.“ Marcus otevřel zásuvku v sekretáři a spatřil stoh nedávno vypraných a naškrobených nákrčníků. „Je těžké uvěřit, že muž, který je dost odporný, aby se dopustil vraždy a vydírání, postavil tak nápadný pomník své matce.“ Ifigenie se nadechla. „Ach-ách.“ „Co to ach-ách má znamenat?“ „Znamená to, že psací stůl je odemčený.“ Ifigenie začala prohledávat horní zásuvku. Marcus se přesunul přes místnost. „Hrozně nerad mluvím o tom, co je naprosto evidentní, ale pokud psací stůl není zamčený, je to bezpochyby proto, že uvnitř není nic tak důležitého.“ „Nesmysl. Člověk nemůže dělat takové závěry. To jednoduše znamená, že Herbert nepovažoval vosk a pečeť za nebezpečné.“ „V tom případě není tak inteligentní, jak jsem se domníval.“ Marcus svraštil čelo, když. Ifigenie otevřela pečetidlo s voskem. „Nuže?“

„Červený vosk,“ řekla zklamané. „Ale třeba je tady někde ještě jiné pečetidlo. A pečeť tu musí být také.“ Ale po dvaceti minutách horlivého hledání neobjevili ani černý vosk, ani pečeť s fénixem. „Nerozumím tomu.“ Ifigenie stála uprostřed místnosti a poklepávala s očividným rozčarováním špičkou nohy. „Musejí být tady.“ „Nikoli nutně.“ Marcus byl netrpělivý, už aby byli pryč. Bylo sice velice pěkné hýčkat nevěstu, pomyslel si, ale všeho s mírou. „Může je mít u sebe nebo v sejfu, který jsme neobjevili. Existuje množství míst, kde člověk může skrývat něco tak malého jako pečetidlo a pečeť.“ „Vím, kde by mohl mít takové věci.“ Ifigenie vykulila rozčilením oči. „V muzeu bohyně mužné síly doktora Hardstaffa.“ Marcus zaúpěl. „Já skutečně nevěřím, že je v tom muzeu co k nalezení. Co když jeden z pacientů doktora Hardstaffa bude zrovna brát kúru?“ „Určitě to stojí za pokus.“ Ifigenie zhasla lucernu a vydala se směrem k oknu. „Nelelkuj, Marku! Nemáme na to celou noc, vždyť víš.“ „Díky Bohu.“ Marcus očima přelétl místnost, aby se Ujistil, že tam po sobě nezanechali nějakou zřejmou stopu své dotěrnosti. „Velice rád bych strávil alespoň nějakou část této noci v posteli.“ Ifigenie popadla plášť a sukni a položila nohu na okenní parapet. „Musíš pořád žehrat? Máme na to zbytek života, který můžeme strávit v posteli.“ Marka ta poznámka povzbudila. Zbytek života s Ifigenií. Ulička za číslem devatenáct v Lamb Lane byla tu noc právě tak potemnělá a prázdná jako jiné večery. Schody, které vedly k zadním dveřím, vrzaly a vzdychaly pod Markovou vahou. Vystoupil po nich před Ifigenií, která opatrně našlapovala. Z nějakého důvodu nyní pociťoval znepokojení, jehož si dříve, v bytě v Thurley Street, nebyl vědom.

Marcus došel na podestu schodů a vzal za dveře. Otevřely se lehce, jako tomu bylo oné noci. Jemné chloupky na krku se mu zježily. „Marku?“ Ifigenie se na schodech zastavila a vzhlédla. „Něco se děje?“ „Zůstaň tady. Půjdu první.“ Marcus si svlékl kabát a hodil si jej přes rameno. Noční vzduch mu profukoval jemným batistem košile, ale nevěnoval tomu pozornost. Měl náhlou potřebu cítit se volněji. „Dej mi tu lucernu.“ „Ale Marku.“ „Počkej tu, Ifigenie. Myslím to vážně.“ K jeho bezmezné úlevě poslechla. Marcus zapálil lucernu a vstoupil do potemnělé haly. Chodba byla strašidelně tichá. Zřejmě ten večer neměla vystoupení žádná bohyně mužné síly. Marcus prošel halou do pokoje, jenž obsahoval postel a pódium. Obezřetně otevřel dveře. Interiér se utápěl v hluboké temnotě. Světlo lucerny odhalovalo roztažený průsvitný závěs před pódiem. Od té doby, co ho Sands odtrhnul od stropních háků, nebyl opraven. „Vidíš něco?“ zeptala se Ifigenie potichu ode dveří. Marcus se otočil. „Sakra, Ifigenie, řekl jsem ti, abys počkala venku.“ Vrzání bot na dřevěné podlaze haly ho rozechvělo ledovým chladem od hlavy k patě. „Ifigenie, hýbni sebou.“Marcus postavil lucernu a vystartoval směrem ke dveřím. Byl však příliš pomalý. Ruka nějakého muže se vysunula z temnoty za Ifigenií a chytila ji za hrdlo. Ifigenie tlumeně vykřikla, hned však zmlkla, jako když utne. „Už ani krok, Mastersi.“ Přitom jak postupoval do pokoje, držel Herbert před sebou Ifigenii jako štít. Světlo lucerny se lesklo na hlavni pistole, kterou měl v ruce. „Nebo vás zastřelím.“

„Nechte ji byt, Hoyte!“ Marcus se zastavil. Udělal zdráhavý krok zpět a zastavil se vedle lucerny. „Všechno to zašlo příliš daleko. Dnes v noci to musí skončit.“ „Souhlasím.“ Herbert se hořce usmál. „Ale právě tak jako jsem napsal většinu scén této hry, napíšu i její konec. Představuji si něco melodramatického, co bude pro společenskou smetánku lahůdkou. Co byste řekl tomu, že bych nechal proslulou lady Mastersovou zabít svého manžela, poté co ho objeví o svatební noci v muzeu doktora Hardstaffa?“

21 „Co se ve vaší malé hře přihodí Ifigenii?“ zeptal se Marcus. „Je mi líto, že mé dobré přítelkyni, bývalé paní Brightové - nebo bych měl říct slečně Brightové - z Deepfordu v Devonu se stane nešťastná nehoda na zadním schodišti. Zlomí si vaz, až bude prchat z místa zločinu z vášně.“ „Takhle se z toho nedostanete,“ přísahala Ifigenie. Byla zřejmě vystrašená, ale stále ještě vyrovnaná. „Budete viset, pane Hoyte. Jestliže ne za tohle, pak jistě za vraždu paní Wycherleyové.“ „Vy jste na to přišli, že ano?“ Herbert se žoviálně, úlisné zasmál, ale oči měl tvrdé jako sklo. „Velice chytré, madam. Vždy jsem obdivoval váš intelekt. Natolik, že jsem se pokoušel držet vás mimo, ale vy jste se nenechala odradit.“ „To jste byl vy, kdo mě zamkl v náhrobním pomníku na hřbitově v Reedingu, že ano?“ zeptala se Ifigenie. „Myslel jsem, k pořádné leknutí by vás mohlo přesvědčit, abyste si hleděla vlastních záležitostí, ale mýlil jsem se.“ Marcus si přidržel kabát přehozeny přes rameno. „Proč jste zabil paní Wycherleyovou?“ „Ach ano, Konstance Wycherleyová,“ řekl Herbert hloubavým tónem. „Ona to všechno začala. Její malý podnik na vydírání působil zcela neškodně pár let. Výměnou za kulaťoučký honorář přesvědčovala větší množství svých guvernantek a společnic, jež umístila v určitých domácnostech, aby jí dávaly zajímavé informace stran jejich zaměstnavatelů.“ „A pak ty lidi vydírala?“ zeptala se Ifigenie. „Ano. Byl to dost skvělý projekt, ale najednou jsem viděl, k paní Wycherleyová postrádá vizi, jak využít jeho skutečné možnosti. Její požadavky byly nenáročné a orientované na vydírání jen menších členů společenské smetánky. Obávala se hledět si vlivnějších jmen na seznamu.” „Kvůli strachu, že by mohli odhalit její totožnost a učinit kroky, které by ji zastavily?“ zeptal se Marcus

„Přesně. Neměla zájem chopit se příležitosti, jak vidíte. Velice konzervativní typ. Ale já jsem trval na tom, že rozšíříme oblast našeho podnikání. Byla z toho dost nervózní.“ Herbert pokrčil rameny. „Jak jste ji přesvědčil, aby vás přibrala coby komplice?“ zeptala se Ifigenie. „Pouze jsem jí pohrozil, že ji odhalím. Vlastně jsme spolu po nějakou dobu dost dobře pracovali, přestože byla čím dál nervóznější. Pote co ji navštívil Ifigeniím tajemník, aby se dotázal na jistou slečnu Toddovou, zpanikařila a žádala mě, abychom projekt zcela zastavili. Byl jsem nucen ji zabít, dříve než všechno zruinuje.“ „A pak jste to tam vyplenil, aby to vypadalo, že byla zavražděna jednou ze svých obětí?“ zeptala se Ifigenie. „Nebo lupičem. Nijak zvlášť mě neznepokojovalo, jaký dojem to vyvolá. Koneckonců si nikdo nemohl její smrt spojovat se mnou.“ „Jak jste se dostal k jejímu vyděračskému seznamu?“ zeptala se Ifigenie. „Moje matka byla guvernantka. Prodávala informace paní Wycherleyové celá léta a výměnou za to jí agentura paní Wycherleyové vždy našla práci v několika nejlepších domech.“ Herbert se hořce usmál. „Až do doby, než matku jeden zaměstnavatel svedl, tak je to. Jemný džentlmen ze společenské smetánky ji přivedl do jiného stavu. Okamžitě ji propustili, přirozeně.“ „A paní Wycherleyová ji dále odmítla umísťovat v nějakých jiných rodinách,“ zašeptala Ifigenie. „Jak to víte?“ V Herbertově hlase, který byl až do této chvíle téměř žoviální, náhle začal stoupat vztek. Pevně ji sevřel hrdlo. „Zatraceně, jak to víte?“ „Byla to pouze hypotéza,“ zašeptala Ifigenie. Marcus strnul. „Zraníte ji, Hoyte.“ „Nehýbejte se.“ Herbert stále mířil na Marka pistolí. „Máte pravdu, Ifigenie. Paní Wycherleyová nechtěla pro guvernantky, které byly tak hloupé, že se nechaly přivést do jiného stavu svým zaměstnavatelem, nic dělat. Matka byla nucena se o sebe postarat sama.“

„Vy jste to dítě, které nosila, že ano?“ zeptala se Ifigenie s překvapující jemností. „Ano. Já jsem nemanželský syn. Syn vikomta, nicméně bastard. Matka měla nějaké peníze díky odměnám, které jí paní Wycherleyová po celá léta za informace platila. A byla chytrá. Vydávala se za vdovu v malé vesnici na severu. Nikdo nikdy neodhalil pravdu.“ „Jak jste to zjistil?“ zeptal se Marcus. „Před dvěma lety na smrtelné posteli mi matka cely příběh vypověděla. Odešel jsem do Londýna, abych Konstanci Wycherleyovou našel.“ „A svého otce?“ zeptala se Ifigenie velice tiše. Hoytův výraz byl rázem ještě zuřivější. „Byl mrtev, čert vem jeho duši. Zlámal si vaz při nehodě faetonu před pěti lety. Nikdy jsem neměl šanci -“ Herbert se náhle odmlčel a několikrát se zhluboka nadechl. „Přišel jsem do agentury paní Wycherleyové a té staré potvoře se představil.“ „Vidím, že jste rozšířil obchodní impérium z vydírání i na podvody,“ řekl Marcus. „Ano.“ Herbert mířil hlavní pistole po muzeu. „Nevěřil byste, jak velké množství peněz zaplatí jistí džentlmeni ze společenské smetánky, aby znovu získali mužnou sílu, zvláště pak ti, kteří ještě nezvládli zplodit dědice.“ „Mám dojem, že ve výběru vašeho obchodního podnikám je jistá ironie,“ řekl Marcus. „Nelegitimní syn urozeného džentlmena se zabývá podváděním jiných džentlmenů.“ „Vždycky se tak zatraceně zajímají o plození svých legitimních dědiců, že ano?“ zeptal se Herbert. „Jejich bastardi mohou shnít, přirozeně. Vždycky se počítá jen legitimní potomek.“ Ifigenie se snažila vymanit z jeho sevření. „Pane Hoyte, prosím, poslouchejte mě.“ „Ticho.“ „ Herbert ji sevřel ještě. hrozivěji. „Jednu dobu jsem doufal, že vy a já bychom mohli být víc než přátelé, má drahá Ifigenie. Měli jsme mnoho společného. Chtěl jsem, abyste to pochopila, ale nestalo se tak.“ „Co, proboha, máte na mysli?“ zeptala se Ifigenie.

„Vy a já jsme ze stejného těsta, má drahá. Ach, ano. Ano, ovšem. Zjistil jsem to od prvního okamžiku, kdy jsme se potkali. Byla jste tak absolutně fantastická. Tak chytrá. Věděl jsem, k toho o vás musím zjistit víc. Vaše úzké, přátelství s lady Guthrieovou bylo klíčem, pochopitelně.“ „Všechno, co jste musel udělat, bylo prohledat seznamy paní Wycherleyové, abyste objevil, že měla dvě neteře. Jednu, která se jmenuje Brightová, a druhou, která se jmenuje Amálie Farleyová,“ řekl Marcus. „Paní Wycherleyová udržovala skvělý archiv,“ řekl Herbert. „Když jsem zjistil, že Ifigenie je její neteř, věděl jsem, že je také podvodnice. Jedna nitka navazovala na druhou a brzo mi to bylo jasné.“ „Jak jste přišel na to, že máme mnoho společného?“ zeptala se Ifigenie. „Cožpak to není zřejmé? Oba jsme si vydobyli své místo v nejvyšších vrstvách společnosti na základě vlastní chytrosti a odhodlání. Podvedli jsme vybranou společnost a přesvědčili ji, aby nás přijala jako své vlastní. Myslel jsem si, že jsme byli pro sebe navzájem stvořeni, má drahá. Ale vy jste setrvale nechávala oči pouze na hraběti z Mastersů.“ „Vy si myslíte, že vstoupila do společnosti, aby se mnou navázala vztah?“ zeptal se Marcus. „Nezjistil jsem, že se pokouší najít vyděrače své tety až do té noci, kdy jela na hřbitov v Reedingu. Až do té doby jsem si myslel, že jste to byl vy, ona byla mimo hru. Nemohl jsem jí dávat za vinu, že se snažila dostat nahoru. Opravdu jsem obdivoval její odvahu, ale obával jsem se, že to neskončí dobře.“ „Vy jste chtěl být u toho, až její skvělý plán přijde vniveč, že je to tak?“ zeptal se Marcus. „Ano. Ksakru s vámi. Kdo mohl předvídat, že by legendární Masters opustil všechny svoje zásady, aby se mohl oženit se svou milenkou?“ „Tu noc, kdy jste ji sem poslal, aby mě objevila s lady Sandsovou, jste se snažil zničit naše vzájemné sympatie, viďte?“ Marcus upřel na Ifigenii oči a snažil se jí naznačit, že se má připravit.

„Myslím, že každý, včetně lorda Sandse, věřil, že jste s lady Sandsovou měli už léta tichý milostný poměr. Myslel jsem si, že bych o tom mohl přesvědčit také Ifigenii.“ „Ale proč jste tam tu noc lorda Sandse poslal?“ zeptala se Ifigenie. Marcus zvedl obočí. „Hoyt bezpochyby doufal, že mě Sands zabije, až mě najde se svou ženou.“ Herbert mu věnoval souhlasný pohled. „Zcela správně. Sands je nesmírně zamilovaný do své ženy. Blahopřeji, sire. Jste skutečně tak inteligentní, jak všichni říkají.“ „Děkuji vám.“ Marcus upustil kabát na lucernu a místnost se ponořila do tmy. „Mizero,“ zařval Herbert. „Nehýbejte se.“ Náhle zaječel bolestí. „Sakra, tys mě kousla, ty malá mrcho.“ Následoval hluk rvačky. Marcus uhnul vpravo a doufal, že tak unikne kulce. Zamířil rychle ke své kořisti. Nebylo nic vidět. Byl nucen spolehnout se jen na zvuk, který ho vedl. Herbertova pistole zahřměla. Plamen výstřelu mu na okamžik ozářil obličej. Jeho dobře živená, obyčejně příjemná tvář vypadala démonicky. Vteřinu nato ho Marcus praštil. Oba upadli na zem a váleli se po podlaze. Pistole s třeskem upadla. Marcus slyšel Ifigeniiny kroky, když tápavě hledala cestu směrem k přikryté lucerně. Upřímně doufal, že na ni dosáhne, dříve než jeho kabát chytne plamenem. Herbert zařval a sápal se na Marka, přičemž ho vztek naplnil překvapující silou. V mžiku vyrazil ze sevření. Marcus ho slyšel, jak se vydrápal na nohy. V tu chvíli sundala Ifigenie kabát z lucerny. Světlo zaplavilo pokoj. Marcus vyskočil z podlahy. Využil náhlého světla, aby udeřil Herberta do břicha. Herbert se prohnul, ale nešel k zemi. Místo toho se odpotácel k lucerně. Divoce kopl do planoucí lampy. Sklo se roztříštilo, olej vytekl. Plameny zažehly hořlavou kaluž.

„Můj Bože,“ vykřikla Ifigenie. „Postel.“ Marcus viděl koutkem oka, jak popadla jeho kabát a začala jím bušit do plamenů. „Jdi pryč., Ifigenie!“ zařval. „Jestli se plameny dostanou k posteli nebo ke stropním závěsům, promění se celá tahle budova v peklo.“ Marcus věděl, že má pravdu. A pokud budova vzplane, nedalo se odhadnout, jaká může vzniknout škoda, nebo kolik životů může být ztraceno. V prostorách nad obchody v Lamb Lane muselo být několik rodin. Herbert se chopil příležitosti, kterou mu poskytl okamžik odvrácené pozornosti. Vyrazil ke dveřím. Marcus šel instinktivně po něm. Doběhl ke dveřím a uslyšel, jak se kroky jeho kořisti rozléhají v potemnělé hale. Za okamžik se otevřely vstupní dveře. Slabý paprsek světla osvítil Herbertovu tlustou postavu. Marcus přeběhl halu. Na venkovní podestu schodiště dorazil právě ve chvíli, kdy Herbert začal sbíhat ze ztemnělých schodů. „Ty mi neutečeš, ty malý grázle.“ Marcus se chytil za zábradlí a natáhl druhou ruku, aby popadl Herberta za límec. „K čertu s vámi, Marku.“ Hoyt se divoce rozmáchl, aby odrazil Markovu paži. Šílený pohyb způsobil, že zpanikařený muž, ztratil rovnováhu. Zapotácel se, upadl na zábradlí a pak nazad dolů ze schodů. Hoytův krátký mučivý výkřik se přetrhnul, když dole narazil na chodník. Marcus se díval na nehybné tělo. Bylo právě dost světla na to, aby viděl, že Hoyt měl šíji zkroucenou v nepřirozeném úhlu. Ten muž byl mrtev. „Marku,“ volala Ifigenie. „Pomoz mi.“ Marcus se otočil jako na obrtlíku a hnal se nazpátek do haly. Vběhl do pokoje a viděl, že Ifigenii se téměř podařilo plameny udusit. Jediný pás plamenů zbyl vlevo. Propaloval se přes koberec. „Zůstaň stát vzadu.“ Marcus popadl okraj koberce a svinul ho, přičemž se většina všech plamenů zcela udusila. Ifigenie rychle uhasila zbytek kabátem.

Opět se ponořili do ještě hlubší temnoty. „Díky Bohu. Marku, jsi v pořádku?“ „Ano. Hoyt je mrtev. Spadl ze schodů.“ „Proboha.“ Marcus rozsvítil nástěnný svícen a rozhlédl se po pokoji. Oheň způsobil překvapivě malé škody. Pohlédl na Ifigenii. Podívala se mu do očí se stále ještě kouřícím kabátem v ruce. Marcus pátral v jejím začouzeném obličeji. „Popálila ses?“ „Ne.“ Marcus nasál zápach spálené vlny. Náhle si na něco vzpomněl. „Nech mě se na něco podívat.“ Chňapl po kabátě, který měla v rukách, a šátral v jeho kapsách. Nahmatal nové, zdokonalené plnicí pero. Škubl sebou, když nahmatal, že je zničené. Bylo horké. „Sakra, zatraceně.“ „Co se děje?“ „Nic důležitého. Zdá se, že se budu muset vrátit k psací podložce.“ Už skoro svítalo, než Marcus mohl otevřít dveře do ložnice, jež sousedila s jeho, a vešel do místnosti. Vedle starobylé postele plál svícen. Postel byla prázdná. Ifigenie na něho čekala u okna. Otočila se, když, ho slyšela vstoupit. Měla na sobě bílou, krajkami lemovanou noční košili z nejjemnějšího batistu. Na hlavě měla noční čepičku s kanýry. Zářivý úsměv na uvítanou vyrazil Markovi dech. „Ifigenie.“ Nenapadalo ho nic, co by ještě mohl říct. Rozpřáhl ruce a Ifigenie k němu přiběhla. Uchopil ji do náruče, odnesl do postele a padl s ní do čistých, příjemně vonících pokrývek. Uvnitř se cítil zcela zdráv, už ne jako muž. udělaný z pečlivě naolejovaných koleček a hnacího ústrojí. „Miluji tě, Marku.“ Marcus si ji přitáhl blíže a divoce, vášnivě ji políbil. Rukou ji chytil za bok a do úst si vzal napjatou, líbeznou bradavku. Byla tak dokonalá, pomyslel si s posvátnou bázní. Jako kdyby byla vytvořena zvlášť pro něj.

Uvědomil si, že na ni po celé ty roky čekal. „Drž mě, Ifigenie. Nikdy mě nenech odejít.“ „Nikdy.“ Marcus si nebyl jist, zdali kdy zažil stejné vzrušení jako to, které ho prostoupilo krátce poté, když zasunul svůj penis do Ifigeniina teplého, pevného těla. Raději si pomyslel, že by to mohlo být blaho. Když se Ifigenie vzbudila, zjistila. že je ve zmuchlané posteli sama. Časně ranní sluneční svit dopadal do postele a rozléval se po přikrývkách. Zavřela oči, pomalu se protahovala a vychutnávala dodatečné účinky Markova milování. Nechala se unášet vzpomínkami, které jí zahřívaly celé tělo. Zavřela oči a přivolávala si nádherné pocity z manželových dotyků silnýma, vzrušujícíma rukama na ňadrech, stehnech, mezi nohama. Snění jí přetrhlo zvláštní cvakám. Bylo doprovázeno zřetelným skřípáním koleček a hnacího ústrojí. Cvakcvakcvak. Ifigenie otevřela oči a spatřila, že dveře mezi ložnicemi se otevřely. Stál tam Marcus, s jednou rukou opřenou o zárubeň. Měl na sobě černý, hedvábný župan. Tmavé vlasy měl ještě rozcuchané od polštářů. Zkřížil ruce na prsou a pozoroval ji svýma zářivě jantarovýma očima. „Dobré ráno, Ifigenie.“ „Dobré ráno. Divila jsem se, kam jsi odešel.“ Ifigenie se opřela o polštář. „Co je to, proboha, za divný zvuk?“ Pak spatřila mechanického muže, jak se k ní blíží po koberci. Ohromeně pozorovala, jak mu cukají nohy vpřed a vzad a pohánějí ho směrem k posteli. Jednu paži měl napřaženou. Dřevěná ruka držela stříbrný podnos. Ležel na něm složeny list papíru. Ifigenie se fascinovaně dívala, jak mechanicky muž došel až k posteli a zjistil, že má zablokovanou cestu. Jeho vnitřnosti pokračovaly v monotónní činnosti, takže dál bezúspěšně šoupal nohama, přičemž, se přední stranou tiskl k matraci.

Ifigenie natáhla ruku, aby si vzala list z podnosu. Pečlivě jej otevřela a četla zprávu uvnitř. Miluji tě. „Ach Marku.“ Ifigenie odhodila přikrývky a vydrápala se z postele. Ignorovala mechanického muže a běžela bosky přes pokoj k Markovi, který čekal ve dveřích. Přímo před ním se zastavila. Usmál se. „Myslíš to vážně?“ zeptala se. „Celým svým srdcem.“ Štěstí ji zaplavilo šumivým vodopádem světla. „Věděla jsem, že jsme stvořeni jeden pro druhého.“ Zasmál se, popadl ji do náruče a odnesl nazpátek do postele. „Máš pravdu.“ „Jako obvykle,“ řekla Ifigenie.

Amanda Quick Milenka Z anglického originálu Mistress přeložil Milan Soška. V koedici vydal Knižní klub a nakladatelství Baronet a.s. v Praze roku 2000 jako svou 1005 publikaci. Počet stran 320 Sazba Ricardo, Praha Tisk Tiskárny Vimperk a. s., Boubinska Vimperk. Vydání první