Návrh vnitřního výzkumného záměru: Multikulturní dimenze Blízkého východu a Afriky a související problémy Evropy 1. Složení badatelského týmu1 Hlavní řešitel: prof. PhDr. Eduard Gombár, CSc.
Koordinátor projektu: PhDr. Pavel Sládek, Ph.D.
Odpovědní řešitelé – garanti výzkumných okruhů: doc. PhDr. Jitka Malečková, Ph.D. doc. PhDr. František Ondráš, Ph.D. prof. PhDr. Eduard Gombár, CSc. doc. PhDr. Jiřina Šedinová, CSc.
Řešitelé: PhDr. Viktor Bielický PhDr. Daniel Boušek, Ph.D. PhDr. Zuzana Kříhová PhDr. Petr Kučera, Ph.D. PhDr. Pavel Sládek, PhD. PhDr. Jan Záhořík, Ph.D. prof. Jaroslav Oliverius
Externí spoluřešitelé: Mgr. Pavel Čech (Ústav srovnávací jazykovědy) Mgr. Pnina Rubešová Dita Rukriglová, Ph.D. (Ústav filozofie a religionistiky) PhDr. Věra Vojtíšková
2. Trvání 5 let
1
Všichni členové výzkumného týmu pracovníky nebo doktorandy Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK, popřípadě jiných součástí FF UK.
1
3. Východisko Země Blízkého východu a severní Afriky představují komplexní region, který historicky spojuje řada společenských, kulturních a jazykových procesů. Významnou dimenzí je rovněž střetávání s Evropou, probíhající přes křižovatku Středozemí (F. Braudel, The Mediterranean and the Mediterranean World). Předkládaný výzkumný záměr usiluje o řešení některých z akademicky nejrelevantnějších okruhů otázek, jež si současný výzkum klade. Zájem badatelů v jednotlivých podtématech se zaměřuje zvláště na historické i současné kulturní, ekonomické a politické průsečíky Evropy a regionu Blízkého východu a Afriky, které utvářejí vztahy Západu a Východu a mají obrovský význam pro kulturní, sociálně ekonomický i politický vývoj celé oblasti. Subtémata svým zaměřením odpovídají specializaci jednotlivých řešitelů týmu, současně však respektují nutnost vnitřní jednoty předkládaného projektu. Zastoupen je aspekt diachronní ve sféře kulturní, historické i religionistické a celý rejstřík pojednávaných témat kulminuje v tématech současných, dotýkajících se společenskopolitických a kulturních problémů současných interakcí Evropy s kulturami, jež mají své kořeny na Blízkém východě a v Africe.
4. Subtémata 4.1 Nemuslimské minority v zemích středověkého islámu: právní postavení a polemika Odpovědný řešitel: doc. PhDr. Jiřina Šedinová Řešitelé: Daniel Boušek, Jiřina Šedinová, PhDr. Viktor Bielický
Obsahové východisko V první polovině 7. století na Arabském poloostrově vzniklo nové monoteistické náboženství – islám, které již v první třetině 8. století získalo rozsáhlé územní zisky, sahající od řeky Indu po Iberský poloostrov. Většina židovských komunit se tak přibližně do 13. století nacházela na území spadajícím pod mocenskou a kulturní sférou islámu, který jim, jakož i křesťanům, skýtal postavení „chráněného obyvatelstva“ se všemi klady i zápory této právní kategorie. Oboustranný vliv obou kultur, islámské a židovské, se ukázal být pro jejich vývoj zásadní. V období klasického islámu (900-1200) se do značné míry rozvinuly a zformovaly i hlavní rysy judaismu, jak jej známe dnes. Médiem této „židovsko-islámské“ kultury byla arabština, již Židé nepovažovali za pouhý literární instrument, nýbrž za integrální součást své náboženské kultury. Lingvistická studia arabštiny mezi Židy podnítila vědecký zájem o hebrejštinu, jenž vedl i k tvorbě nové hebrejské poezie, formou i obsahem kopírující poezii arabskou. Paralelně s touto vzájemně obohacující symbiózou, kdy se po boku křesťanů a muslimů plně podíleli na bádání v mnoha vědeckých disciplinách, Židé v údobích
2
intolerance čelili útlaku a náboženským pronásledováním. Zpočátku na periferii islámského světa (Jemen, Maghrib) a později i v jeho centru (mamlúcké období v Egyptě a Sýrii). Vzájemné střetávání, a někdy i střety, obou kultur podnítilo mimo jiné i tvorbu literatury polemické, především ze strany islámu, a apologetické. Polemická klání a literatura z nich vyrůstající se významně podílely na sebedefinování obou náboženství.
Cíle (1) Definovat právní postavení náboženských minorit v rámci islámu se zvláštním zřetelem k politické ideologii a praxi abbásovské a fátimovské dynastie a „zlatého období“ muslimského Španělska. (2) Popis průběhu a důsledků náboženských pronásledování v Maghribu a v Jemenu a jejich reflexe v dochovaných židovských literárních památkách (Igeret ha-nechama od Majmona ben Josefa a Tibb al-nufús od Josefa ibn Aknina). (3) Analýza muslimské religionistické a polemické literatury na jedné straně (Ibn Hazm a al-Šahrastání) a apologetické reakce Židů na straně druhé (Maimonides, Ibn Kammúna a Šlomo ben Adret).
4.2 Židé v renesanční Evropě: trendy židovského myšlení po vyhnání ze Španělska Odpovědný řešitel: doc. PhDr. Jiřina Šedinová Řešitelé: Jiřina Šedinová, Pavel Sládek, Daniel Boušek, Pnina Rubešová Externí pracovníci: Dita Rukriglová, Ph.D. (Ústav filozofie a religionistiky), Mgr. Pavel Čech (Ústav srovnávací jazykovědy)
Obsahové východisko Závěr 15. století byl poznamenán jednou z největších migrací židovské menšiny v její historii: roku 1492 došlo k vyhnání ze Španělska a roku 1497 k vyhnání z Portugalska. Důsledkem je přesun Židů z Iberského poloostrova do severní Afriky a Itálie, především však na území Osmanské říše včetně Palestiny. Dochází ke zvýšené fluktuaci osob i myšlenek, jež je urychlena současným prosazením se hebrejského knihtisku. Výsledkem je nové společensko-politické uspořádání židovských obcí a zájem o vlastní dějiny, projevující se v historiografických spisech. Střetávání se sefardských a aškenázských Židů vede ke konfrontaci náboženských, kulturních a zvykových tradic, jež je impulzem ke zvýšenému zájmu o disciplíny a témata, jež nikoli náhodou stojí rovněž v centru evropské renesance a renesančního humanismu. Evropští i blízkovýchodní Židé 16. století se po delší době znovu zabývají filozofií a jazykem, objevují „klasické“ texty a studují
3
rétoriku. Mezi Židy v Osmanské říši se probouzí nové mystické proudy, jež po své krystalizaci v Jeruzalémě a Safedu přicházejí do Itálie i Střední Evropy. V současném akademickém bádání patří téma židovských kulturních dějin 16. století k nejprestižnějším, jak dokazují publikační i jiné akademické výstupy ve světě. Z hlediska pochopení dnešního židovského náboženského myšlení se jedná o klíčové období, v němž se ustavuje judaismus v té podobě, v níž jej dnes známe. Pro středoevropská a úžeji pražská studia judaismu je významné, že se jedná o období, kdy místní židovská obec prožívá svůj vrchol a pražské židovské město se stává jednou z křižovatek židovského myšlení.
Cíle: (1) Přesnější určení „intelektuálních map“ (Peter Burke) daného období – migrace informací a vzájemné ovlivňování klíčových osobností mezi „pražskými“ autory (historik David Gans, teolog Jehuda Löw ben Becalel, universální renesanční autor Mordechaj Jaffe) a jejich zdroji jednak v židovském myšlení Itálie, Polsko-litevské oblasti a Palestiny, jednak v myšlení a konfliktech křesťanské Evropy. (2) Popis společenských proměn židovské společnosti a jejich odrazu na rovině jazykové a literární – vznik širšího literárního publika, prosazení knihtisku a literární produkce nejen v hebrejštině (jazyce učenců), ale také v jidiš a v ladinu, popularizační tendence a jejich vliv na rozšiřování studia mystiky. (3) Analýza inovačních a restauračních tendencí v židovské normativitě daného období, zejména v souvislosti s polemikami proti kodifikaci židovského práva – publikace Šulchan aruchu Josefa Kara v pol. 16. století a reakce na něj.
4.3 Hebrejské elegie v evropském literárním kontextu Odpovědný řešitel: doc. PhDr. Jiřina Šedinová, CSc. Řešitel: doc. PhDr. Jiřina Šedinová, CSc.
Obsahové východisko V hebrejské básnické tvorbě diaspory byla základním projevem náboženská poezie – pijut. V ní tvoří zvláštní skupinu žánr elegií, které jednak imitují a obměňují starší skladby svého druhu, jednak jsou původními reflexemi současných sociálních a politických jevů a mají kromě estetických kvalit též částečný dokumentární charakter. Vznikly v ohlasu na tragické události, které se odehrávaly v jednotlivých obcích, vázaly se proto ke konkrétním místům a konkrétní době, a to do té míry, že nebývaly zařazeny do obecně přijímaných souborů modliteb, ale stávaly se součástí liturgických sborníků pouze v určitých regionech a pouze pro den, který byl vzhledem k povaze vzpomínané události povýšen na lokální svátek či polosvátek. Svým obsahem tyto elegie zároveň doplňují
4
a v některých oblastech diaspory substituují židovskou historickografickou literaturu, jejich základním společenským využitím v židovských obcích ovšem zůstává jejich původní účel, totiž zařazení do speciální synagogální liturgie vzpomínkových obřadů. Z těchto důvodů se dosavadní bádání zaměřuje na tzv. historické elegie především jako na literární pramen ke studiu problematiky náboženství, liturgie, martyrologie atd. a ponechává stranou, že jejich líčení daných událostí se ve skutečnosti neomezuje pouze na židovské obce, ale odráží také celkové politické a sociální napětí v příslušné oblasti. V evropské diaspoře se dochovaly skladby žánru elegií, které náležejí různým historickým obdobím, od středověku do konce 18. století. Jejich texty je nutno studovat, analyzovat a hodnotit v konkrétním dobovém kontextu. Hlavními východisky pro jejich zařazení do kontextu literárního jsou: 1. kontinuita hebrejské literární tvorby a v jejím rámci kontinuita žánru, 2. působení prostředí, v němž hebrejská literatura (a poezie) v diaspoře vznikala, především vlivy domácích jazyků a soudobé literární tvorby. Dosavadní výzkum ukázal, že v určitých rysech včetně umělecké formy mají tyto skladby velmi blízko k dobové poetické produkci v evropských jazycích, především ke zpravodajské nebo časové poezii (J. Šedinová: Hebrejská lyrickoepická poezie v českých zemích v 1. polovině 17. století; kandidátská disertační práce, Praha, 1989).
Cíle (1) Obsahová a formální analýza vybraných hebrejských elegií s historickou tematikou, které byly vytvořeny v evropských zemích od 11. do 18. století. (2) V rámci analýzy sledovat: vývoj žánru hebrejských elegií po tematické stránce; jejich vývoj po stránce formy; literární zdroje jazyka a stylu elegií a jejich využití; uchopení tematiky v elegiích; kompoziční elementy elegií; prostředky výstavby jejich formy, především výstavby verše; jazykové umělecké prostředky a stylistické figury. (3) Na základě analýzy definovat místo hebrejských elegií historického obsahu v evropské tvorbě lyrickoepické, zpravodajské a časové poezie v období středověku, renesance a baroka.
4.4 Proces modernizace a jeho reflexe v osmansko-turecké a raně republikánské kultuře (1850-1950) Odpovědný řešitel: Doc. PhDr. Jitka Malečková, CSc. Řešitel: Doc. PhDr. Jitka Malečková, CSc., PhDr. Petr Kučera, Ph.D.
Obsahové východisko Od počátku modernizačního úsilí v osmanské říši v polovině 19. století přes kemalistické období (do roku 1950) až po současné debaty o případném členství Turecka v Evropské unii byla a je otázka
5
modernizace, interpretovaná zpravidla jako proces pozápadnění, konstantou v diskuzích tureckých intelektuálů, politiků, umělců i vědců. Od druhé poloviny 19. století si turecká společnost uvědomila politickou, kulturní a vojenskou hegemonii poosvícenské Evropy nad zbytkem světa a v reakci na ní se Západ postupně stal modelem, který začal být napodobován nejen v oblasti politické, právní či vojenské, ale i v oblékání, mluvě, společenském styku, literatuře, vzdělávání či architektuře. Turečtí muži a ženy byli svědky pomalého, bolestného zániku starého světa a nástupu nové, moderní éry západní civilizace a byli nuceni potýkat se s vážnou krizí identity a kulturní rozpolceností. Literáti, novináři, vzdělanci, reformátoři i politici začali s nebývalou intenzitou rozvažovat, co odlišuje jejich společnost od Západu, kudy probíhá dělicí čára mezi oběma civilizacemi, či jak dohnat vyspělou Evropu a neztratit přitom kulturní integritu. Tázání tohoto typu přirozeně jenom zesílilo během kemalistické „revoluce“ (1920-1950), kdy byla nenávratně a takřka bezohledně nastoupena cesta pronikavé westernizace. Procesu modernizace v osmanské říši a Turecku se v současné vědě dostává velké pozornosti, a to zvláště v historiografii a sociologii, avšak i nadále jde o téma, které není zpracované ve své celistvosti a při němž studium konkrétních, mnohdy dosud zcela opomíjených, pramenů slibuje přinést nové interpretace i přehodnocení vzájemného střetávání i prolínání „východních“ a „západních“ prvků v Turecku.
Cíle: (1) Podrobně zmapovat dosud značně opomíjenou reflexi modernizačního procesu v osmanskoturecké a kemalistické literatuře a ukázat především vývoj tureckého románu jako neopominutelného pramene při studiu intelektuálních dějin turecké společnosti, zachycujícího drama westernizace ve vší jeho komplexnosti, a současně ukázat, jaké obrazy o Západu a Východu při tomto procesu vznikaly. (2) Ve světle poznatků současných kulturních studií ukázat formování specifické osmanské (a později turecké) modernity jako nezápadní modernity, která si vždy uchovávala své svébytné rysy a měla velký vliv na utváření identity současné turecké společnosti, a analyzovat hlavní myšlenkové proudy reagující na průnik Západu do turecké společnosti (3) Analyzovat různé složky turecké identity ve vztahu k Západu a vlastní minulosti a jejich proměny od druhé poloviny 19. století do poloviny 20. století, včetně dopadů do současnosti. (4) Na základě rozboru odborné literatury sledovat místo pozdní osmanské říše a raně republikánského Turecka v současné evropské historiografii a debatách o tom, co jsou evropské dějiny a co je pro ně charakteristické, se zvláštním zaměřením na gender historii.
6
4.5 Egypťané a Evropané v egyptském/arabském kulturním kontextu Odpovědný řešitel: doc. PhDr. František Ondráš Řešitelé: prof. Jaroslav Oliverius, PhDr. Věra Vojtíšková
Obsahové východisko Součástí egyptského/arabského kulturního kontextu je historická perspektiva vztahu člověka z Egypta (Orientu) a Evropy (Západu) buď k evropské/západní nebo egyptské/orientální civilizaci. Každý z uvedených civilizačních okruhů představuje oblast kulturních, duchovních a společenských vztahů, v nichž nositelé egyptských/orientálních nebo evropských/západních archetypů hledají svou kulturní identitu. Egyptský autor Rifá´a Ráfi´ at-Tahtáwí ve svém díle Tachlís al-ibríz fí talchís Báríz (Protříbení zlata v souhrnné zprávě o Paříži, 1834) pojednává mj. o způsobu života Pařížanů, o vztazích mezi muži a ženami, i o institucích francouzského politického a veřejného života. Autorův záměr spočívá v doporučení Egyptu, aby si osvojil některé evropské civilizační vymoženosti, a zároveň se vyvaroval těch aspektů života Evropanů, které by mohly narušit systém tradičních hodnot egyptské muslimské společnosti. Historickou reflexí obrazu člověka a civilizace se zabývá rovněž významný egyptský autor Bahá´ Táhir ve svém románu Wáhat al-ghurúb (Oáza zapadajícího slunce, 2007), jehož děj se odehrává na počátku britské okupace Egypta. Protagonista díla, policejní důstojník, je převelen do oázy Síwa, neboť čelí podezření, že sympatizuje s revolučními myšlenkami Ahmada ´Urábího. Doprovází ho jeho irská manželka, která obdivuje staroegyptské památky a v Síwě chce objevit hrob Alexandra Velikého. Vztah Východu a Západu je ztvárněn jako součást historického kontextu, vymezeného dějinami Egypta v řeckém období a na konci 19. století, který zahrnuje trojstrannou narativní strukturu binárních vztahů mezi Británií na jedné straně, a Egypťanem a Irkou, na straně druhé. Odlišné vnímání duchovních hodnot je dalším významným tématickým rámcem těch arabských narativních děl, která se zabývají vztahem Egypta/Východu a Evropy/Západu. Obraz prolínání hodnotových měřítek vlastních východní a západní civilizaci odhaluje podstatu vztahů mezi nábožensky zaměřeným Východem a materialisticky orientovaným Západem. Východ je líčen jako svět, v němž převládají duchovní hodnoty; zatímco obraz Západu spočívá ve ztvárnění jeho technických možností, které jsou výsledkem rozumových schopností člověka. Téma náboženských tradic a mytologických představ je v mnoha narativních textech zpracováno jako obraz odlišného náboženského cítění a různých mytologických představ u obyvatel Evropy/Západu a Egypta/Východu. Koncept tradiční náboženské výchovy se dostává do rozporu s racionalistickou životní filozofií, stejně jako náboženská víra a mýty stojí v protikladu k individualistickému pojetí vědy a vzdělání. Rozporuplná stanoviska k otázkám náboženství a víry
7
zaujímají především ty literární postavy, jejichž životní osudy byly poznamenány dlouhodobým pobytem v Evropě. Narativní díla přinášejí archetypální obraz hluboce věřícího člověka arabského původu, který citlivě vnímá skutečnost, že moderní věda stojí v protikladu k zažitým náboženským a mytickým představám. Egyptský spisovatel Jahjá Haqqí zobrazuje v novele Qindíl ´Umm Hášim (Lampa matky Hášimovy, 1945) vztah Východu a Západu na základě představy, že egyptský lid dokáže přijmout evropskou civilizaci, pokud mu není vnucována jako nadřazený hodnotový systém, který pohrdá jeho vírou a zbožností. Symbolický význam tomuto narativnímu textu dodává autorův důraz na harmonický soulad víry a rozumu, jenž se naplňuje v postavě literárního hrdiny – egyptského lékaře, který si po návratu z Anglie uvědomuje, že evropské vědecké postupy mohou být prospěšné Egypťanům pouze tehdy, jsou-li aplikovány v souladu s jejich duchovními tradicemi. Románový text al-´Auda ilá ´l-ma´bad (Návrat do chrámu, 1994), jehož autorem je egyptský spisovatel Nabíl Na´´úm Gurgí, vychází ze sakralizace egyptské země a staroegyptské civilizace představující nositele kulturní paměti. Jejím protikladem je New York, odkud přichází literární hrdina hledat historickou paměť svých předků i paměť své vlastní kulturní identity. ´Azíz, protagonista díla, utíká z Ameriky do Egypta před otcovskými povinnostmi; ve své původní vlasti se podílí na zachování kulturního odkazu starého Egypta společně se svými kolegy – zahraničními archeology. Egypt/arabský svět je dynamickým narativním prostorem, jehož sémantický obsah získává stále nové a nové významy, a to v závislosti na schopnosti tvůrců a jejich literárních postav rozeznat v arabské/egyptské kultuře hodnoty, které dávají smysl jejich počínání v dnešním světě.
Cíle: (1) Tematické vymezení oblastí arabského/egyptského kulturního kontextu podílejícího se na vzniku hodnotového rámce řady arabských uměleckých (literárních filmových) děl. (2) Obraz Evropanů v arabské/egyptské kultuře jako součást sociokulturní identity literárního hrdiny (filmového protagonisty), autora a evropského nebo arabského/egyptského čtenáře (diváka). (3) Analýza duchovních, etických a sociálních aspektů života té části egyptské/arabské společnosti, která přichází do kontaktu s Evropany/obyvateli Západu. Prolínání uvedených aspektů tvoří základní rovinu egyptského/arabského kulturního kontextu, na niž navazuje rovina duchovních hodnot, která spojuje i rozděluje nositele zkoumaného kulturního kontextu. (4) Charakteristika uměleckých prostředků a narativních metod, jimiž se tvůrci literárních (filmových a jiných) děl podílejí na interpretaci a reinterpretaci egyptského/arabského kulturního kontextu.
8
4.6 Různé povahy (etnických) konfliktů v Africe Odpovědný řešitel: doc. PhDr. Jitka Malečková, Ph.D. Řešitel: Jan Záhořík
Obsahové východisko Současná Afrika je mnohdy považována za kontinent zmítaný celou řadou konfliktů nejrůznější povahy, nestabilitou a vojenskými převraty. Ačkoliv jsou africké konflikty obvykle označovány za „etnické“, jedná se přinejmenším o zjednodušení vycházející spíše z nedostatku poznání než ze skutečnosti. Pokud pátráme po příčinách tzv. etnických konfliktů, zjistíme, že je můžeme rozdělit do několika skupin: na historické, antropologické, ekonomické a politické. Historické dědictví sehrálo v mnoha případech důležitou úlohu spočívající v koloniální minulosti (Súdán), uměle vytvořeném vztahu nerovnosti mezi do té doby ve vzájemné symbióze žijícími populacemi (Rwanda), nepromyšlené a unáhlené dekolonizaci (Kongo) či naopak opožděné dekolonizaci (Eritrea). Antropologové se zabývají socio-kulturními (případně socio-ekonomickými) aspekty konfliktů, které bývají obvykle založeny na vztahu k půdě a přístupu k základním zdrojům obživy, především vodě (Hausové/Fulbové v Nigérii). S tím souvisí určitá „kulturní nadřazenost“ spojená s tradičním dělením afrických společností na zemědělské, pastevecké a lovecko-sběračské. Neméně důležitým aspektem konfliktů zejména v aktuální současnosti je problematika občanství (citizenship), jíž se zabývá řada afrických zemí (např. Pobřeží slonoviny či Etiopie). Ekonomickopolitické hledisko zahrnuje konflikty, které jsou vyvolány dlouhodobou marginalizací části společnosti (zpravidla jde o nějakou etnickou či náboženskou menšinu), které mohou vyústit v neúspěšné (Biafra), mezinárodně neuznané (Somaliland), ale i úspěšné separatistické pokusy (Eritrea). Právě kombinace těchto vlivů a kořenů skupinového násilí v Africe vede současné badatele ke snaze o větší provázanost a interdisciplinaritu ve zkoumání různých povah (etnických) konfliktů v Africe. Při bližším prozkoumání zjistíme, že některé regiony Afriky se vyznačují větší mírou skupinového napětí než regiony jiné. Roh Afriky (Súdán, Etiopie, Eritrea, Somálsko, Džibutsko) a oblast Velkých jezer (Rwanda, Burundi, Kongo, Uganda) se staly synonymem válek a nestability a i proto patří k základním oblastem výzkumů, zabývajících se příčinami konfliktů a jejich řešeními. Určitým pojítkem mezi všemi zmíněnými typy konfliktů je jejich národotvorný charakter. Současné společenské vědy tak poukazují na dříve málo akcentovaný pohled. Většina afrických států vznikla umělým „narýsováním“ na evropských pracovních stolech a spojila do jednoho státního celku mnoho odlišných společností, jejichž osudy koloniální nadvláda ovlivňovala nerovnoměrně. Stále více se tak prosazují názory těch badatelů, kteří upozorňují na to, že evropské národy se po staletí formovaly v krvi a násilí, zatímco existence současných afrických států není stará více než 50 let, což
9
je doba příliš krátká na vytvoření skutečného národního povědomí a demokratické společnosti (řekněme skandinávského typu).
Cíle: (1) Základní zmapování konfliktních oblastí v Africe v posledních 50 letech a jejich kategorizace. Pojmenování hlavních faktorů, vedoucích ke vzniku občanských válek, separatistických hnutí, guerillových bojůvek aj. (2) Analýza obecných socio-politických proměn v subsaharské Africe, ke kterým došlo v posledních 50 letech, a které s různou intenzitou přispívaly k formování či naopak k eliminaci (etnických) konfliktů. (3) Případové studie, které podrobněji zanalyzují konfliktní situace v Rohu Afriky a oblasti Velkých jezer a jejich (možná) řešení.
4.7 Íránská exilová literatura po roce 1979: literární produkce Íránců v Evropě a Severní Americe Odpovědný řešitel: doc. Frattišek Ondráš, Ph.D. Řešitel: Zuzana Kříhová
Obsahové východisko Problematika íránské diaspory žijící mimo Írán a její literární činnost představuje složitý fenomén podmíněný mnoha sociologickými, demografickými, historickými i dalšími faktory. Díla, ovlivňující významným způsobem vývoj perské literatury, vznikala v dobrovolném či nuceném exilu již od dvacátých let 20. století. Klíčovým mezníkem íránské exilové literatury se stal nicméně rok 1979, kdy byla v Íránu svržena dynastie Pahlaví, a v zemi byl nastolen nový režim založený na principech islámského zřízení. Počet Íránců, kteří se rozhodli emigrovat do Evropy a severní Ameriky, se několikanásobně navýšil a v literární produkci následných desetiletí bylo možno sledovat vývoj prózy a poezie podmíněný přímou exilovou zkušeností autorů. Do té doby byla exilová tvorba navázána výlučně na domovinu, její témata i hodnocení. V současnosti probíhá vzájemné působení mezi Íránci v zahraničí a „Íránci v Íránu“ velmi intenzivně a díky masovým komunikačním prostředkům lze hovořit takřka o bezbariérové oboustranné interakci (limity jsou ovšem zřejmé - především pro obyvatele Íránu k nim patří cenzura či nemožnost opatření si internetu z důvodů ekonomických). Díky tomu, že je převážná většina přistěhovalců z Íránu (či jejich potomků v druhé a třetí generaci) bilingvní, nebo se, v případě mladších generací vědomě vrací k jazyku svých rodičů a prarodičů, představuje taktéž jazyková rovina
literárních
děl
těchto
autorů
nesmírně
10
zajímavý
předmět
výzkumu.
Ovlivnění
„druhým“jazykem je v literární produkci íránských exilových autorů velmi patrné, a to jak v případě Íránců píšících persky, tak i autorů píšících v cizím jazyce.
Cíle: (1) Klasifikace „íránského exilového autora“. Lze zařadit do exilové literatury autory, kteří píší v cizině, ale publikují v Íránu, kam se také mohou na rozdíl od perzekuovaných tvůrců kdykoliv vrátit? A naopak, nepíše-li íránský autor persky, nýbrž v dominantním jazyce země, ve které žije, spadá spíše do kategorie cizího autora píšícího v literární tradici země, odkud pochází nebo naopak do kategorie „exilového autora“ jehož emigrace asociuje politicky, nábožensky, etnicky či jinak motivovaný odchod ze země? (2) Klasifikace íránské post-revoluční literatury v zahraničí: jaká témata autoři zpracovávají, jakému jazyku dávají přednost a proč, nakolik se v jejich dílech odráží domovina nebo naopak cizina, do jaké míry se jejich tvorba liší od autorů působících v Íránu. (3) Sledování jazykových a literárních prostředků (perských idiomů, úsloví, metafor, přirovnání, veršů klasické poezie) v perských i cizojazyčných dílech íránských exilových autorů. Do jaké míry ovlivňují tyto prostředky tvorbu íránských autorů píšících v jiném než perském jazyce (nezávisle na tom, zda se v cizině narodili, či emigrovali až v průběhu života).
4.8 Konfesionální konflikty na Arabském východě (Libanon, Sýrie, Jordánsko, Irák) Odpovědný řešitel: Prof. PhDr. Eduard Gombár, CSc. Řešitel: Prof. PhDr. Eduard Gombár, CSc.
Obsahové východisko: Jedním z nejdynamičtějších procesů vnitropolitického vývoje na Blízkém východě je soužití, dialog a konflikt různých náboženských komunit. Tato situace vede k celkové nestabilitě oblasti, k bezpečnostním hrozbám a k zahraničnímu zasahování. Obzvláště silný je konflikt na Arabském východě v oblasti tradičního „Úrodného půlměsíce“, která zahrnuje Sýrii, Libanon, Jordánsko a Irák a promítá se též do blízkovýchodního konfliktu skrze palestinskou komunitu. Libanon se pokusil řešit tuto situaci vytvořením konfesionálního systému vycházejícího z osmanských tradic milletů. Tento systém, zahrnující křesťanské komunity, sunnitské muslimy, šíitské muslimy a drúzy, několikrát zkolaboval v občanských válkách a vedl k zahraničnímu vměšování. Od roku 1980, tj. od vypuknutí irácko-íránské války, lze pozorovat „nesourodé“ spojenectví mezi šíitským Íránem a syrským formálně sunnitským avšak ve skutečnosti alawitským vládnoucím režimem, které poslední dobou stále více v regionu Blízkého východu dává o sobě znát.
11
Zejména se jedná o zvýšené aktivity hnutí Hizballáh v Libanonu, jehož role v libanonském politickém systému je dnes velmi silná. V Iráku dochází k politické emancipaci šíitské komunity. Může se měnit i regionální postavení Íránu a jeho schopnost ovlivňovat vývoj v Iráku. Nejdůležitější pro stabilitu oblasti Blízkého východu bude především irácká šíitská komunita, která není vnitřně homogenní. Jednotlivé frakce mají různé zájmy a orientaci, což je podmíněno kulturně historickými souvislostmi. Výstup se zaměří na detailní popsání a vysvětlení současné ideologie, činnosti, krátkodobých a dlouhodobých cílů šíitské konfesní komunity na Blízkém východě, především v Iráku a Libanonu. Popsány by měly být různé šíitské strany, frakce, skupiny i organizace, jež působí v arabském světě i diaspoře. Očekáváme vysvětlení vztahů šíitských komunit k sunnitům, panarabismu. Vývoj v okolních zemích ovlivňuje i situaci v Jordánsku, kde se doposud dařilo bezproblémově řešit otázku soužití většinové sunnitské muslimské společnosti s jordánskými a palestinskými křesťany. Politická a hospodářská stabilita Jordánska je klíčová pro blízkovýchodní mírový proces.
Cíle: (1) Zmapovat tradice a současný stav konfesionálního systému na Arabském východě (Libanon, Sýrie, Jordánsko, Irák) v kontextu mezinárodních vztahů v oblasti Blízkého východu. (2) Zhodnotit perspektivy konfesionálního systému v Libanonu ve světle minulých občanských válek a z hlediska reformy konfesionálního systému a demokratizace politického systému. (3) Zmapovat islámsky orientované šíitské skupiny na Arabském východě a jejich ideologie, včetně postavení a programových východisek hlavních proudů soudobého šíitského islámu, a to mj. v kontextu demokratizačních iniciativ a boje proti terorismu. (4) Zhodnotit riziko přenesení sektářského konfliktu v Iráku do dalších oblastí, bezpečnostní hrozby vyplývající pro Evropu z případné eskalace sunnitsko-šíitského konfliktu a z eventuální radikalizace šíitských komunit muslimských přistěhovalců v Evropě. (5) Analyzovat existující vazby mezi íránským režimem a šíitskými komunitami komunitami v Libanonu a Iráku, a to jak na mezivládní úrovni, tak i v neformální rovině s relevantními vlivnými skupinami či jednotlivci. Zhodnotit význam podpory, kterou íránský režim poskytuje spřáteleným skupinám a hnutím v regionu, a možností Íránu využít těchto skupin k prosazování vlastních zahraničně-politických cílů.
12
5. Předpoklady k dosažení cílů projektu Řešitelský tým je tvořen především pracovníky Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK pod vedením jeho ředitele, prof. PhDr. Eduarda Gombára. Práce na jednotlivých podokruzích je garantována zkušenými badateli ÚBvA ve spolupráci s mladšími odbornými asistenty (popřípadě interními doktorandy). Jednotliví řešitelé se výzkumem v daných okruzích dlouhodobě zabývají a na daná témata soustavně publikují (viz životopisy v příloze). Většina řešitelů již v minulosti na grantových projektech pracovala a má s tímto způsobem práce zkušenosti. Ústav Blízkého východu a Afriky již dříve navázal kontakty s dalšími oborovými akademickými institucemi v ČR i v zahraničí, což zajišťuje vazby a relevanci navrhovaného výzkumu v rámci světového akademického společenství.
6. Finanční aspekt ÚBvA je v současné době stabilizovaným výzkumně-pedagogickým centrem. Knihovna ÚBvA byla v minulosti navzdory nepříznivé společenské situaci promyšleně budována a v posledních dvaceti letech se podařilo zacelit alespoň některé mezery (především prostřednictvím grantových projektů). Disponuje tedy základním vybavením pro úspěšné naplnění cílů projektu. V okamžiku specifikace ekonomických podmínek VVZ je řešitelský tým schopen předložit detailní rozpočet v souladu s dispozicemi FF UK. Finanční zdroje by byly čerpány především v následujících oblastech: •
Mzdy: podle procentního podílu jednotlivých řešitelů v závislosti na současně probíhajících pedagogických aktivitách
•
Akvizice: (1) nákup recentní odborné literatury, (2) rozšíření vybavení ústavu
•
Cestovné: (1) účast na zahraničních konferencích, (2) studijní pobyty na akademických institucích v zemích studovaného regionu
•
Výstupy: (1) uhrazení ztráty z vydání odborných monografií, (2) prezentace výsledků formou konferencí na půdě FF UK
13
7. Výstupy: Průběžné výsledky budou publikovány v českých a zahraničních recenzovaných (popř. impaktovaných) odborných periodikách. Plánované základní klíčové výstupy ve formě odborných monografií: •
Postavení náboženských minorit v rámci islámu se zvláštním zřetelem k politické ideologii a praxi abbásovské a fátimovské dynastie a „zlatého období“ muslimského Španělska. (D. Boušek)
•
Náboženská pronásledování v Maghribu a v Jemenu a jejich reflexe v dochovaných židovských literárních památkách. (D. Boušek)
•
Hebrejština ve středověku a v raně moderní době: společensko-historický pohled (J. Šedinová, D. Boušek, P. Sládek)
•
Starší dějiny hebrejského jazyka (Pavel Čech)
•
Trendy židovského myšlení v době evropské renesance, 1492-1648 (P. Sládek)
•
Hebrejské elegie historického obsahu v Evropě středověku, renesance a baroka (J. Šedinová)
•
Židé v Osmanské říši (Pnina Rubešová)
•
Separatism and Tensions in the Horn of Africa: historical and anthropological perspectives. (J. Záhořík)
•
Ohniska napětí v současné Africe. (J. Záhořík)
•
Úvodní studie a komentovaný překlad – Ibn Hazm: Holubiččin náhrdelník (Viktor Bělický)
•
Osmansko-turecký román a utváření turecké modernity (1860-1920) (P. Kučera)
•
Identity, jazyk a historie v moderním Turecku (J. Malečková, P. Kučera)
•
Pozdně osmanská říše a kemalistické Turecko v současném pojetí evropských dějin (J. Malečková)
•
Regionální zahraniční politika Íránu v kontextu politické aktivizace šíitů na Arabském východě (Informační a analytická studie s dokumentačním materiálem; E. Gombár)
•
Dějiny Iráku (monografie, plánováno vydání v Nakladatelství LN; E. Gombár)
•
Dějiny Sýrie, Libanonu a Jordánska (monografie, plánováno vydání v Nakladatelství LN; E. Gombár)
Za tým řešitelů (viz s. 1 této anotace) PhDr. Pavel Sládek, Ph.D. (koordinátor projektu)
V Praze, 27. listopadu 2009
14
