Návrat domů zamítnuto

Obchodní akademie, Střední pedagogická škola, Vyšší odborná škola cestovního ruchu a Jazyková škola s právem SJZ, s. r. o. Hradec Králové

Návrat domů – „zamítnuto“

Soutěžní práce EUSTORY

2016

Barbora Horáková 1

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem svou soutěžní práci zpracovala samostatně a uvedla jsem veškeré použité prameny, zdroje a literaturu.

12. února 2016

Barbora Horáková 2

Poděkování Ráda bych poděkovala Mgr. Olze Tillové za odborné vedení, za pomoc a rady při zpracování této práce. Mé poděkování patří též mé rodině za podporu a za pomoc při získávání informací.

3

Obsah strana Úvod

5

1. Zelené album

7

1.1 Rodinná fotografie z červnové návštěvy

7

1.2 Žádost o návštěvu své dcery v ČSSR

8

1.3 Průběh návštěvy

10

2. Kdo byl Josef Voženílek?

11

2.1 Josef a jeho rodina

11

2.2 Úspěšný mlynář a vlekostatkář

12

2.3 Protektorát Čechy a Morava

13

2.4 Události po válce do roku 1948

16

2.5 Útěk do zahraničí

18

2.6 Mezitím v Československu

20

3. Návrat domů – nesplnitelný sen

20

3.1 Žádost o návrat

20

3.2 Průběh vyřízení Josefovi žádosti o návrat

21

3.3 Překvapení ve složkách StB

23

3.4 Uzavření složky „STATKÁŘ“

24

Závěr

26

Seznam příloh

27

Přílohy

28

Použité zdroje a literatura

38

4

Úvod Když jsem se minulý rok účastnila soutěže EUSTORY, nevěděla jsem, co mám čekat a ani to, že bych se mohla umístit na nějaké z vyšších příček. Dalším překvapením pro mne bylo, že mnoho mých příbuzných i cizích lidí, co rodinu Voženílků znali, objevili moji práci na internetu. Spolu s pochvalou přicházely i otázky, jestli budu psát dál a jaké bude mé nové téma. Jelikož moje rodina „naštěstí“ uchovává staré fotografie a podle mne máme i zajímavou rodinnou historii, tak mi netrvalo dlouho vymyslet, o kom budu psát. Moje rozhodnutí bylo jednoznačné. Další silnou osobností mé rodiny, která mne pro další práci oslovila, není nikdo jiný než otec Věry Voženílkové, o které jsem psala svou první práci1 , tedy Josef Voženílek ml., můj prapraděda. K dispozici jsem samozřejmě měla rodinné fotografie, ale pořád mi „něco“ k psaní mé práce chybělo. K nápadu, že bych mohla využít složky StB, mi pomohla právě soutěž EUROSTORY a velmi zajímavá prohlídka archivu, která po soutěži následovala. Pak už jen stačilo vyhledat na internetu, kde se složky, které jsem potřebovala, nacházejí. Ani to se ale neobešlo bez komplikací. Složky byly totiž rozmístěny po různých badatelnách v Praze. Chtěla bych poděkovat všem pracovníkům badatelen, kteří se mnou měli trpělivost. Poradili mi a ve všem se mi snažili maximálně vyjít vstříc. Když jsem doma oznámila, že budu psát o Josefu Voženílkovi, můj děda na chvíli odešel. Za chvíli přinesl velkou krabici zaprášených fotek a rodinných památek. Tento ročník, stejně jako ten minulý, je nazván „Příběh fotografie – Paměť a dějiny před i za objektivem“. Proto jsem si fotky a celou krabici dlouho a důkladně prohlížela, až jsem narazila na malé zelené album. Toto album mne velmi zaujalo a stalo se jedním z výchozích bodů mé práce.2 Byl to takový signál, kdy jsem dostala nápad, jak by celá práce mohla vůbec vypadat. Rozhodla jsem se zmapovat život svého prapradědy Josefa Voženílka. Jediný, kdo si na něho pamatuje, je můj děda s babičkou. Právě děda Jaroslav Horák ml. mi při nejrůznějších rozhovorech poskytl zajímavé informace či názory. 1

HORÁKOVÁ, Barbora. Věra Voženílková – osud ženy ve 20. století „Ze zlaté kolébky až za železné mříže“, Dostupné z: http://www.eustory.cz/files/files/ARCHIV_PRACI/05_BARBORA_HORAKOVA_o.pdf 2 Fotografie složek StB a zeleného alba v příloze č. 1

5

Zásadní informace o životě Josefa Voženílka jsem čerpala ze složek StB, které jsem obdržela z Archivu bezpečnostních složek. Než jsem práci začala psát, myslela jsem si, že bude hlavním cílem popsat osud jednoho rodinného příslušníka stejně jako v roce minulém. Ale už po chvíli jsem začala tušit, že to tak úplně nebude. Začala jsem si uvědomovat, že to nebude jen o životě Josefa Voženílka. Smyslem mé práce je hlavně ukázat, jak StB ovlivňovala životy lidí, rozhodovala o nich a někdy je i úplně zničila. Vycházela jsem tedy ze dvou velmi obsáhlých složek StB. Prvním je agenturně pátrací svazek s číslem 34., který měl archivní číslo 1498 s názvem „STATKÁŘ“. Tento svazek byl založen v roce 1956. StB si vedla podrobné záznamy za účelem sledovat, zda Voženílek v emigraci bude vyvíjet nějakou protistátní činnost. Jako příloha je veden druhý svazek, který pochází z let 1945 až 1948. V tomto druhém svazku se řeší především Josefova údajná kolaborace s Němci. Často rozhodně nebylo jednoduché, udělat si na určité skutečnosti vlastní názor. To jsem Josefa ještě vůbec neznala. V průběhu studia složek se mi chvílemi zdálo, jako kdybych o něm věděla úplně všechno. A to je na celých složkách snad to nejvíc děsivé. Obě složky, které mám k této práci k dispozici, jsou jedna velká pavučina osob, jmen a situací, které do sebe zapadají a všechno je dotažené do “dokonalosti“. Josef Voženílek a psaní o jeho životě mi nakonec dalo mnohem víc, než jsem čekala. Bez této práce bych se ani nikdy nedozvěděla, jak celá StB fungovala. Při pročítání složek mne asi nejvíce mě zasáhl moment, kdy se starý člověk vrací do rodné země a rozhodne se, že by chtěl ve své rodné zemi i zemřít. V totalitním Československu však o jeho přání rozhodnou jiní. První kapitola této práce tedy řeší, kdy a proč se rozhodl vrátit Josef Voženílek domů z emigrace. V další kapitole se snažím ukázat celý Josefův život. Nejdříve před emigrací, kdy byl velmi váženým mužem, následnou emigraci a začátky v nové zemi. Poslední kapitola ukazuje celý proces StB, který započal žádostí o definitivní návrat domů. Tato část vychází zcela ze složek StB a ukazuje, jak celý proces probíhal. Vzpomínky Jaroslava Horáka ml., rodinná kronika a fotografie a dvě objemné složky StB byly tedy zásadním zdrojem informací. Dále jsem čerpala z Pamětních knih obcí Černilov a Předměřic nad Labem a také mi pomohly různé internetové zdroje.

6

1. Zelené album 1.1 Rodinná fotografie z červnové návštěvy Při prohlížení rodinných fotografií jsem narazila na malé nenápadné zelené album, které by někomu nemuselo přijít nějak moc zajímavé. Album má zelené desky a je poměrně malé. Uvnitř se ukrývá osmnáct fotek a na začátku je krátké, ale výstižné věnování. „Dagmarce, Lence a Jarkovi v upomínku na naši návštěvu v Černilově v červnu roku 1976 věnují děda a praděda: Josef a babička a prababička Věra.“ Snímky, které tam najdeme, pocházejí z návštěvy Josefa Voženílka ml. a jeho manželky Věry v červnu roku 1976, kdy přijeli navštívit svou dceru a jejího manžela do tehdejšího Československa. Voženílek v té době totiž bydlel v Bad Reichenhallu 3, protože roku 1948 emigroval i se svou manželkou a dvěma dětmi. Album na památku návštěvy tedy vytvořil Josef Voženílek ml., který také napsal věnování. Z fotek je vidět, že si všichni návštěvu velmi užívali. Vždyť taky Josef Voženílek ml. a jeho manželka Věra už nebyli nejmladší a po tolika letech vidět rodinu muselo být úžasné. Poprvé mohli vidět svého vnuka Jaroslava Horáka a taky svou pravnučku Dagmar Horákovou. Všechny fotografie jsou focené v Černilově čp. 120, kde bydlela jeho dcera Věra Horáková se svým manželem.4 Z fotografií vyzařuje příjemná atmosféra, určitě si všichni společné chvíle užívali.5 Poprvé od emigrace v roce 1948 se manželé Josef a Věra Voženílkovi podívali do své rodné země. Celá rodina se tedy dohromady shledala po 28 letech. Umí si to vůbec někdo v dnešní době aspoň představit? Nevidět svou rodinu takhle dlouho a nejen rodinu, ale i přátele, které měl Josef Voženílek v Československu? Zřejmě každá rodina má podobné album doma, ale i přesto se v něčem liší a to v tom, že rodina se už nikdy dohromady nesetká.

3

Bad Reichenhall – Bavorsko, SRN Věra Horáková, roz. Voženílková, a Jaroslav Horák st. 5 V příloze č. 10 jsou další fotografie z této návštěvy 4

7

Na konci alba mne zaujala fotografie, ze které vyzařuje štěstí a pohoda. Setkaly se na ní tři generace a možná i proto mi přišla zajímavá. Stala se právě tou fotografií, ze které má práce vychází.

Na snímku můžete vidět nejstaršího pána v obleku, kterým je Josef Voženílek ml. Sedí vedle svého vnuka Jaroslava Horáka, se kterým se ve svých 78 letech viděl poprvé v životě. Na fotce vypadá Voženílek velmi spokojeně a užívá si chvíle, které může konečně trávit se svou rodinou. Dále je na fotce Jaroslavova manželka Lenka Horáková a malou dívenkou na obrázku je Dagmar Horáková, dcera Jaroslava a Lenky. Za pár dní budou malé Dagmarce dva roky, narodila se totiž 28. června 1974. Fotografie byla zhotovena dcerou Věrou Horákovu, rozenou Voženílkovou, v červnu roku 1976 v Černilově na zahradě jejího domu jako památka na první a já dnes vím, že bohužel zároveň i poslední návštěvu Československa. 1.2 Žádost o návštěvu své dcery v ČSSR Věra, dcera Josefa Voženílka, svou matku a otce pravidelně navštěvovala v Bad Reichenhall. Tam se podle mě taky zrodila roku 1974 myšlenka, že by mohl Voženílek i s manželkou přijet na návštěvu za Věrou a jejím manželem do ČSSR. Josef měl však

8

oprávněnou obavu z toho, že by mohl být v Československu zatčen. Možná i proto trvalo Josefovi dva roky, než podal žádost o možnost návštěvy ČSSR. Začátkem sedmdesátých let se začal režim v ČSSR zase více zpřísňovat. Vznikaly totiž nevládní organizace, které poukazovaly na porušování lidských práv, jako například „Charta 77“.6 Lidé využívali svých známostí v zahraničí například k vydávání ilegálních časopisů a knih. Po tom všem, co jsem ve složkách StB četla a vím, jaký názor na Josefa měli, mi tedy přišlo s podivem, že Voženílkovi návštěvu povolili. Podle mne dvěma hlavními důvody toho, že Voženílek po osmadvaceti letech mohl navštívit svoji vlast, bylo především jeho stáří, protože v roce 1976 mu bylo 78 let. Většina jeho vrstevníků a okruh jeho blízkých přátel před emigrací byl buď po smrti, nebo už byli taktéž velice staří a nijak se politicky neangažovali. Druhým a asi podstatnějším důvodem byla zvědavost zainteresovaných lidí. Příslušníci StB, kteří tolik let sledovali jeho život v emigraci, jednoduše chtěli znát odpovědi na otázky o jeho útěku a pobytu v zahraničí, které byli nezodpovězené. Ve složkách StB se píše o žádosti k návštěvě celkem krátce, protože už od svého zdroje tušili, že si Voženílek tuto žádost o návštěvu podá.V důsledku toho se dne 21. srpna roku 1975 uskutečnilo jednání, kde se projednávala Voženílkova možná návštěva Československa, ale také eventuální návrat. Závěrem jednání bylo, že i přes jeho politickou minulost, by povolili Josefovu návštěvu a i eventuální návrat do Československa. Rozhodnutí odůvodnili tím, že sice žije v NSR, ale stále má americkou státní příslušnost, tedy: „Pokud by si po svém návratu VOŽENÍLEK ponechal USA státní příslušnost, není možné proti němu vyvozovat žádné trestní sankce za činy spáchané v dřívější době.“7 Ve složkách se také píše, že cílem návštěvy pro StB je vyzvědět od Voženílka co nejvíce o jeho útěku do zahraničí. Když tedy Voženílek poslal roku 1976 žádost, vše bylo celkem rychle vyřízeno. Po třech měsících dostal od Správy Státní bezpečnosti v Hradci Králové povolení k návštěvě. Vstupní vízum k návštěvě Československa bylo vydáno na 14 dní.

6 7

Učebnice dějepisu. Dostupné z: http://www.dejepis.com/ucebnice/normalizace-v-ceskoslovensku-70-leta/ Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zpráva ze dne 21.8.1975

9

Samozřejmě také byly stanoveny podmínky pro návštěvu. Cílem návštěvy pro pracovníky StB bylo zjistit od Voženílka, jaká byla jeho činnost v Radě Svobodného Československa a dále pak poznatky k československým emigrantům z let 1948 a 1968.8 1.3 Průběh návštěvy Ve složkách StB je podrobně popsán příjezd do ČSSR i průběh návštěvy. Josef Voženílek přicestoval se svou manželkou dne 9. června roku 1976 v 15 hodin z NSR do ČSSR. Jak se píše v záznamech Státní bezpečnosti, přijeli v osobním automobilu značky Fiat, béžové barvy. Při pasovém odbavení bylo zjištěno, že je Voženílek veden v jednorázové blokaci. Pasová a celní kontrola trvala 45 minut. Při kontrole bylo zjištěno, že Josef Voženílek má u sebe dárky pro své příbuzné. Nalezen byl také jeden výtisk časopisu „Der Spiegel“, který mu byl odebrán.9 V záznamech se přesně píše: „Proti odebrání neměl cestující námitek.“ A proto mohl Voženílek i se svou manželkou v 15:45 odcestovat za svými příbuznými. Z hlášení je zřejmé, že Věra a Jaroslav Horákovi čekali už od 13. hodiny poblíž hranic na manžele Voženílkovi. Poté, co se přivítali, nejprve jeli navštívit Helenu Noskovou do Plzně, kde strávili jeden den. Helena byla vnučka Josefa a Věry. V příloze číslo 2 je tedy jedna z prvních fotografii, které vznikly po vstupu do Československa. Poté už se vydali do Černilova za rodinou Horákových, kde také bydleli po celou dobu návštěvy. V Československu byli od 9. do 23. června roku 1976. Převážnou část návštěvy trávili se svou rodinou v Černilově. Jaroslav Horák vzpomínal, že navštívili pár svých známých a také bratra v Praze. O tom se ale ve složkách nepíše ani zmínka, podle složek byl Voženílek celou dobu s Horákovými. Dle složek StB též navštívil rodinné hroby a své bývalé nemovitosti. Kritizoval, v jakém stavu se majetek nachází. V příloze číslo 3 je fotografie Josefa a jeho manželky Věry u rodinné hrobky v Předměřicích nad Labem. Během této návštěvy byl také Josef vyslýchán StB a dotazován na události k létům 19481968 a také na průběh jeho emigrace.10

8

Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zpráva ze dne 17. 5. 1976 Der Spiegel je německý týdeník vydávaný v Hamburku. Dodnes patří k největším evropským zpravodajským týdeníkům. 10 Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, výslech s Voženílkem byl proveden 14. 6. 1976 9

10

Ve složkách jsem našla poznámku, že Voženílek i se svou manželkou odcestovali dříve, než měli a neudali důvod. To mne přivedlo k mnoha otázkám… Hovořila jsem o tom se svým dědou Jaroslavem Horákem, dosud žijící vnuk Voženílka, kterému v době návštěvy bylo 28let. Děda mi vyprávěl, že návštěva byla velmi příjemná a všichni si jí užívali. „Přesto jsem měl z Josefa pocit, že je neklidný. Zřejmě se pořád obával možného postihu ze strany tehdejšího režimu, a proto odcestoval dříve, než musel.“.11 Voženílek při výslechu sdělil, že i v příštím roce by chtěl opět navštívit svou dceru a jejího manžela. K tomu však už nedošlo. Tento moment mne zaujal natolik, že jsem chtěla zjistit, co se přesně stalo, že už se do své rodné země nevrátil.

2. Kdo byl Josef Voženílek? Tato kapitola představí blíže hlavní postavu Josefa Voženílka ml., celý jeho život, úspěšné období mlynáře a velkostatkáře a také poválečné období před i po emigraci. Převážnou část informací do této kapitoly jsem čerpala ze složek StB. Podrobnost složek, které jsou o Voženílkovi vedeny, mě nejprve nadchly, ale posléze až vyděsily. Příslušníci StB o něm věděli vlastně všechno. Nejen když byl v Československu, ale i věděli mnohé o jeho životě v zahraniční. 2.1 Josef a jeho rodina Tři roky po svatbě Josefa Voženílka st. a Františky Kučerové se 19. července roku 1898 narodil v Předměřicích nad Labem Josef Vincenc Voženílek mladší.12 Jako první syn v rodině byl Josef oslavovaným dítětem. Malý Josef měl v té době už roční sestru Marii Annu Voženílkovou, která se narodila 23. dubna roku 1897. Pro oba rodiče to musela být velká úleva a mohli tak zapomenout na smutnou událost, která se stala 15. února roku 1896, kdy se Františce narodilo mrtvé miminko.13Za dva roky se Josefovi narodil další sourozenec, Václav Voženílek. Bohužel Václav umřel v šesti letech. V roce 1905 se Josefovi a Františce narodilo další dítě František Xaver Voženílek a roku 1909 ještě poslední dítě Jan Nepomucký Voženílek. 11

Jaroslav Horák, narozen v roce 1948, vnuk Josefa Voženílka, rozhovor proběhl v prosinci roku 2015 Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka 13 Rodinná kronika. Soukromý archív rodiny Horákových 12

11

Krátce ještě o rodičích. Josef Voženílek st. se narodil dne 17. ledna 1866 a jeho manželka Františka, za svobodna Kučerová, se narodila 23. února roku 1872.14 Josef Voženílek st. byl majitelem mlýnů ve východních Čechách. Roku 1903 nechal postavit nový mlýn v Předměřicích nad Labem, později známý pod názvem Automat. 2.2 Úspěšný mlynář a velkostatkář Josef byl prvorozený syn, což v té době znamenalo, že jednou zdědí všechen majetek a možná se podle toho i chvílemi choval. Nejprve vystudoval Obchodní akademii v Hradci Králové a poté mlynářskou školu v Německu. Počátkem 20. let převzal po svém otci osm obchodních mlýnů a několik statků na Královéhradecku.15 V roce 1922 se Josef Voženílek ml. oženil s Věrou Jihlavcovou, dcerou stavitele Josefa Jihlavce a Vladimíry Jihlavcové.

16

Když se Josef s Věrou oženil, získali

novomanželé více jak šest milionu Kčs jako nevěstino věno. Jejich první dítě Josef se narodil 13. srpna roku 1922, bohužel se dožil jen jednoho roku. V tom samém roce po převzetí rodinného majetku začal ihned skupovat okolní mlýny a majetek rozšiřovat. Jak jsem se dočetla nejen ve složkách StB, ale co také vím od svého dědy, Josef byl velmi chytrý a rozený obchodník. Další mlýny vždy koupil velmi levně, protože vždy čekal, až se dostanou do dražby. Při stavbě nového mostu přes Labe v Předměřicích také zřídil elektrárnu a proud prodával do východočeských elektráren.17 Roku 1924 Josef Voženílek ml. koupil velkostatek se zámkem v Jeřicích.18 V tomto samém roce se 9. září Josefovi a jeho manželce narodilo druhé dítě - Věra Voženílková.19 Věra měla již od mala hezký vztah se svým otcem. Právě její vzpomínky, které v dospělosti sepsala, mi ukázaly Josefa úplně v jiném světle.20

14

Hrůšová, Veronika. Historie podniku Mlýny J. Voženílek, spol. s r. o., Předměřice nad Labem. Dostupné z:https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/57777/HrusovaV_Historiepodniku_HP_2014.pdf?sequence=3&isAl lowed=y 15 Voženílek, josef. ČSDS. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html 16 Stavitel Jihlavec je jeden ze stavitelů budovy muzea v Hradci Králové. Dostupné z: http://www.academia.edu/1992696/Muzeum_v_Hradci_Kr%C3%A1lov%C3%A9_Sto_let_budovy_muzea_v_H radci_Kr%C3%A1lov%C3%A9_1909_1913_perly_modern%C3%AD_architektury_in_Stavba_3_2012 17 Fotografie mlýnu a elektrárny v příloze č. 4 18 Zámek Jeřice. Dostupné z:http://www.hrady.cz/wnd_show_text.php?tid=9461 19 Rodný list Věry Voženílkové, soukromý archiv 20 Vzpomínky Věry Horákové, roz. Voženílkové.

12

Josef začal pomalu, ale jistě ovládat celý Východočeský kraj. Stal se předsedou Svazu východočeských elektráren a také předsedou Východočeského národohospodářského sboru.21 Byl největším akcionářem Předměřického cukrovaru, kde byl zvolen předsedou.22 Jako významný mlynář se stal také předsedou Svazu čs. obchodních mlýnů. Od svého mládí byl Voženílek také členem agrární strany. Od roku 1928 do roku 1939 byl členem zemského zastupitelstva v Čechách.23 Jeho největším cílem bylo stát se ministrem nebo alespoň poslancem, což se mu ale nepodařilo.24 Nejvíce času věnoval členství v Selské jízdě, kde byl činný od roku 1925. Stal se dokonce zemským náčelníkem Selské jízdy.25 Selské jízdy vznikly v 19. století a po první světové válce se objevily výrazněji s rozvojem kulturního a společenského života. Tato organizace se vyznačovala vždy kázní, pořádkem, vynikající organizovaností a samozřejmě láskou ke koním. Náplní byl především jezdecký sport. Vždy však byla brána jako vlastenecký projev .26 Josefovi se dobře dařilo nejen v podnikání, ale i v rodině. 31. března roku 1926 se manželům Voženílkovým narodil syn Jan Voženílek a 11. října roku 1935 ještě dcera Eva. 27 2.3 Protektorát Čechy a Morava Na rozkaz Adolfa Hitlera vtrhli němečtí okupanti na území Československa a zabrali jej. Prezident Edvard Beneš abdikoval 5. října 1938 a spolu s exilovou vládou působil v Londýně.

16. března roku 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.

Protektorátním prezidentem se stal Emil Hácha a zůstal jím až do zániku Protektorátu v květnu 1945. Z období okupace mne zaujal tento příběh. Po atentátu na Reinharda Heydricha, který zemřel 4. června roku 1942 na otravu krve, vypuklo hotové peklo. Již ten den, kdy Heydrich zemřel, bylo vyhlášeno stanné právo jako odveta za atentát. Okupační správa popravila několik tisíc osob, které se podle ní na útoku mohly podílet, pomáhaly parašutistům, či jej alespoň schvalovaly. Prověřovány, zatýkány a vyslýchány byly i špičky národa, ke kterým 21

Voženílek, Josef. ČSDS. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html Hrůšová, Veronika. Historie podniku Mlýny J. Voženílek, spol. s r. o., Předměřice nad Labem. Dostupné z:https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/57777/HrusovaV_Historiepodniku_HP_2014.pdf?sequence=3&isAl lowed=y str. 28 23 Voženílek, Josef. ČSDS. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html 24 Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498 25 Voženílek, Josef. ČSDS. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html 26 Sbor Selských jízd JŽT Dostupné z: http://selskajizdajzt.goneo.cz/co-je-sj 27 Ze soukromého archivu Horáků 22

13

v této době patřil i Josef. Proto i on byl v nebezpečí. K těmto dnům jsem našla pár vzpomínek Věry Horákové, tedy dcery Josefa. Věra v roce 1942 chodila na hospodářskou školu ve Slezsku a zrovna ve dnech, kdy se konala Heydrichiáda, dostala ve škole pár dní volno a tak jela na návštěvu za svým otcem do Prahy. Teď bych ráda citovala kousek z jejích vzpomínek. „Protože strava ve škole – polévky a knedlíky se projevily na mojí figuře – neměla jsem na sebe nic na sebe – mimo školních šatů – tj. asi tak, jak chodily sestřičky v nemocnicích. Asi se divíte, proč o těch šatech píši – ale prokázaly velmi významnou a dobrou službu, právě v době úmrtí Heydricha.“ Josef Voženílek měl v té době mnoho pracovních povinností i v Praze. Pokud byl v Praze déle, bydlel v hotelu Paříž, kde měl najaté stálé apartmá. Jak už jsem psala, tak Němci zahájili akci jako odplatu za Heydricha, kdy postupně zatýkali špičky českého národa. I pro Voženílka přijelo do Předměřic gestapo. Kdyby byl Josef tou dobou doma v Předměřicích nad Labem, obávám se, že by v tomto bodě moje práce o Voženílkovi skončila. Josef byl tou dobou právě v Praze a čekal na příjezd své dcery Věry. Dalo se ale předpokládat, že bude právě v hotelu Paříž. Tam také byl do té doby, než mu zavolali z Předměřic o návštěvě gestapa. Josef si vypůjčil staré oblečení, nasadil si starý klobouk a setkal se s Věrou před hotelem. A právě v tento moment nastupují na řadu zmíněné šaty. Věra v nich doopravdy vypadala jako ošetřovatelka28 a Josef ve vypůjčeném oblečení jako ubožák. Do deníku si Věra později napsala: „Po Příkopech jsme vyrazili do kanceláře, která mlynáři byla před Němci tajně najmuta a kde se mlynáři scházeli. A tak když každého muže na Příkopech kontrolovali, mne jen litovali, co mám za práci – a tak se moje němčina a školní šaty nakonec vyplatily. V té době bylo za Heydricha popraveno mnoho významných Čechů a taky tatínek mojí přítelkyně.“ Po pár dnech se situace zklidnila a Josef Voženílek se asi po 14 dnech vrátil v pořádku domů.29 I během války byl Josef jeden z nejbohatších a nejmocnějších mužů ve východních Čechách. Ve složkách jsem našla zmínku, že při obsazování Hradce Králové měl Josef k Němcům uvítací řeč a předal jim klíč od města. Také prý udržoval důvěrné styky

28 29

Fotografie Věry ve školní uniformě v příloze č. 5 Vzpomínky Věry Horákové, roz. Voženílkové, soukromý archiv

14

s okupanty, pořádal pro ně hostiny, často prý vychvaloval německé zemědělství a dával ho všem za vzor. Toto je samozřejmě pohled jen z jedné strany, ze strany StB. Ve složkách Státní bezpečnosti je mnohokrát shrnutý celý Voženílkův život většinou jen z jednoho pohledu, proto bylo často těžké udělat si o něčem názor a zjistit, jak vlastně všechno bylo. Když jsem pročítala všechny zápisy ve složkách, tak jsem se ze začátku nedivila, že Josefa po válce obvinili z kolaborace s Němci. Podle mého názoru se Josef musel chovat především tak, aby mohl vyrábět a prodávat mouku. Nemyslel tím jen na sebe, ale i na osudy svých zaměstnanců a jejich rodin. Samozřejmě to nebyli jen zaměstnanci, na které myslel. Tím, že jak se říká „byl zadobře s Němci“, mohl pomáhat i jiným potřebným. V archivu jsem našla přílohovou složku, ve které je přes padesát dopisů různých výpovědí, vzpomínek a nespočetně podpisů od lidí, kteří protestovali, když Josefa po válce zatkli právě za kolaboraci. 30 Byla to především svědectví o tom, jak Josef Voženílek využíval svého postavení ve prospěch mnoha obyčejných lidí. Vybrala jsem jeden příklad ze všech, které mám k dispozici ze složek. Tento dopis je podepsán deseti členy Okresního sdružení chovatelů hospodářského zvířectva z Nového Města nad Metují. „V beznadějných situacích, kdy naši zemědělci v důsledku prováděných sabotážních akcí upadli do trestního vyšetřování, hrozícímu někomu i trestem smrti, byla vždy první cesta příslušníků postižených rodin k Voženílkovi, kterému v nespočetných intervencích se podařilo zachránit mnoho našich českých lidí od smrti a koncentračních táborů. Na skutečnosti, že z kraje Králové-Hradeckého nebyl popraven ani jeden zemědělec, měl Voženílek podíl největší. Divili jsme se častokrát jeho odvaze, když na veřejných shromážděních slovy zakrytými sice, jimž však každý Čech dobře rozuměl, dával najevo své pevné přesvědčení, že tento stav je pouze přechodný, že se opět vrátí stará forma správní, tj. Československá republika. My drobní zemědělci a chovatelé považovali jsme předsedu Josefa Voženílka vždy za dobrého, neohroženého Čecha, na jeho projev jsme se těšili, neboť z nich jsme čerpali sílu k dalšímu boji a víru ve vítězství našeho Českého odboje.“31 V jednom z dalších dopisů mířených za účelem očištění Voženílka z kolaborace ze dne 27. června roku 1945 se doslova píše: „Jest nám plně známo, že v mnohých případech

30 31

Svazek StB – příloha k agent. patracímu svazku č. 34 – Josef Voženílek Svazek StB – příloha k agent. patracímu svazku č. 34 – Josef Voženílek,

15

zachraňoval české vlastence před německým pronásledováním a že vynaložil všechno své úsilí v případě českého vlastence prof. Akademie výtvarných umění Mináře, aby tohoto zachránil před smrtí po jeho zatčení Němci. O upřímném vlasteneckém smýšlení Josefa Voženílka neměli jsme nikdy nejmenších pochyb.“32 Po válce byl Josef vyšetřován z kolaborace s Němci a jsem si jistá, že právě tyto dopisy mu pomohly k tomu, že byl soud zastaven. Ukázky dalších dvou dopisů z mnoha jsem dala do přílohy č. 6. 2.4 Události po válce do roku 1948 Roku 1945 bylo provedeno v Československu první rozsáhlé znárodňování. Zestátnění nebo také vyvlastnění se nevyhnuly průmyslové podniky, potravinářské podniky, soukromé pojišťovny a také banky.33 Znárodňování se týkalo také Voženílkových Předměřických mlýnů stalo se to 21. června roku 1945, právě z důvodu podezření z kolaborace.34 Hned po osvobození byl Josef poprvé zajištěn pro kolaboraci s Němci. Josefova manželka Věra se hned sešla se všemi jeho známými, aby společně vymysleli, co udělat, aby byl Josef co nejdříve propuštěn. Z vyprávění jsem se dozvěděla, že můj praděda Jaroslav Horák, který v té době chodil s dcerou Josefa, tedy Věrou Voženílkovou, dostal úkol, který měl pomoci Voženílkovi k propuštění. Navštívit jistého Ptáčníka z Kuklen, který byl velitelem partyzánského oddílu v době osvobozování. Jaroslav ho poprosil, jestli by mohl nějak pomoci s propuštěním Josefa Voženílka. On mu přikývnul a přislíbil pomoc. Jak Ptáčník slíbil, tak se také stalo a Josef byl zanedlouho propuštěn. Netrvalo ale dlouho a Josefa zatkli znovu. Pomocí jeho přátel i zmíněných dopisů se ale Josef zase rychle dostal na svobodu. Po tomto zatčení se Voženílek s celou rodinou přestěhoval do svého bytu v Praze 2, který měli v Jungmanově ulici.

32

Svazek StB – příloha k agent. patracímu svazku č.34 – Josef Voženálek, Znárodnění. Dostupné z:https://cs.wikipedia.org/wiki/Zn%C3%A1rodn%C4%9Bn%C3%AD 34 Pamětní kniha Předměřice nad Labem. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazenipublikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&strana=76&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce% 20P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice%20n.Labem%201941%20-%201952 33

16

Předměřické mlýny byly i nadále v národní správě. Jak bylo zvykem, jako správci byli jmenováni někteří z dosavadních zaměstnanců firmy. Je to logické, protože tito zaměstnanci znali chod firmy a tím pádem znárodněním firma tolik netrpěla. Jak jsem našla v Pamětní knize obce Předměřice nad Labem, bylo pro tuto funkci jmenováno pět zaměstnanců firmy: Bohumil Bartoš, Karel Vávra, Josef Semerád, který byl stárkem mlýna, Vladimír Beneš a Jan Bleha. Na protest majitelů, ale poslední dva funkci odmítli a tak zůstala národní správa jen prvním třem.35 Po propuštění z vazby se Josef pokoušel, aby mu byl navrácen majetek, na který byla uvalena národní správa. To se mu taky z velké části také podařilo, ale mlýny navráceny nebyly.36 V roce 1947 se Josef aktivně zúčastnil příprav na Selskou jízdu v Nechanicích, jež se později stala významnou protikomunistickou manifestací.37 Během druhé světové války byly Selské jízdy zakázány a prohlášeny za organizaci nepřátelskou německé říši. Po skončení války pochopitelně přívrženci Selských jízd počítali s jejich rychlou obnovou. Objevily se komplikace ze strany KSČ, která s obnovením nesouhlasila. Teprve Nejvyšší správní soud existenci a činnost Selských jízd obnovil.38 O víkendu 5. a 6. července roku 1947 se tedy konala Selská jízda v Nechanicích u Hradce Králové. „Místo poválečného oživení tradice Selských jízd, které byly za Protektorátu zakázány, se víkendové oslavy proměnily v urputný vyčkávací souboj mezi organizátory akce a bezpečnostními složkami státu.“39 V Pamětní knize Předměřic nad Labem jsem našla, že Josef byl kvůli této Selské jízdě zajištěn za neuposlechnutí rozkazu od StB. Ten se ale bránil, že pouze rolníky nabádal, aby zůstali na místě. 40

35

Pamětní kniha Předměřic nad Labem. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazenipublikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&strana=76&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce% 20P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice%20n.Labem%201941%20-%201952 36 Pamětní kniha Předměřic nad Labem. Dostupné z:http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazenipublikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&strana=118&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce %20P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice%20n.Labem%201941%20-%201952 37 Voženílek,Josef. ČSDS. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html 38 Selské jízdy. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/selske-jizdy 39 Nechanická aféra. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/selske-jizdy 40 Pamětní kniha Předměřic nad Labem. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazenipublikace-

17

Roku 1948 Josef tušil, že by mohl být znovu zatčen. Zároveň znovu probíhal soud, který opět řešil otázku kolaborace. Určitě Voženílek nemohl vědět, jak se situace bude vyvíjet, ale pokud vezmeme v potaz, s kolika lidmi se setkával a v jakých politických kruzích se pohyboval, mohl předvídat nelichotivou situaci. A proto se rozhodl emigrovat. V říjnu roku 1948 se konalo v Hradci Králové před lidovým soudem přelíčení, na kterém byl Josef Voženílek odsouzen na 15 let těžkého žaláře a ztrátu veškerého majetku. Josef ale nebyl při rozsudku přítomen.41 2.5 Útěk do zahraničí Útěk do zahraničí nebyl rozhodně jednoduchý. Informace a detaily o útěku mám ze složek StB, kde jsou výpovědi všech, co s útěkem měli něco společného, a nakonec i výpověď samotného Voženílka. Josef se svým synem Janem nějakou dobu, než přešel přes hranice, skrýval u příslušníka Selské jízdy z Moravy. Jeho jméno není ve složkách nikde uvedeno a Josef při výslechu v roce 1976 tvrdil, že jeho jméno nikdy neznal. Tento muž mu tedy podle složek ukázal ve večerních hodinách 18. března 1948 cestu k hranicím. Josef s Janem přešli do Rakouska. Voženílek byl tedy v Rakousku, ale jeho manželka a dvě dcery byly stále v Československu. Po celou dobu byl v písemném styku se svou nejstarší dcerou Věrou, v té době už Horákovou, která předávala dopisy své matce. V těchto dopisech jí Josef žádal, aby přišla za ním i s dcerou Evou do Rakouska. Po dvou letech, tedy v roce 1950, za pomoci převaděče se i Věra a Eva Voženílkovy dostaly přes hranice za Josefem. V tehdejším Československu tedy zůstala jenom nejstarší dcera Věra, kterou podle mého názoru otec taky vyzýval k tomu, aby emigrovala, ale kvůli svému manželovi a jeho rodině se rozhodla zůstat. Její manžel Jaroslav totiž nechtěl opustit své staré rodiče a hospodářství.

hradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&strana=125&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce %20P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice%20n.Labem%201941%20-%201952 41 Pamětní kniha Předměřic nad Labem. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazenipublikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&strana=143&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce %20P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice%20n.Labem%201941%20-%201952

18

Poté, co se rodina sešla v Rakousku, pomohl Voženílkovi jeho přítel JUDr. Rudolf Stahl, který jim zařídil vystěhování do USA. V USA získala celá rodina státní příslušnost. Josef taky u jednoho z výslechů v roce 1976 řekl: „Do zahraničí jsem přišel pouze s ruksakem bez finančních prostředků.“ Muselo to být pro celou rodinu velmi těžké. V cizí zemi se museli rychle naučit neznámý jazyk a začít někde pracovat. Celá rodina se tak usadila v Minnesotě. Od Jaroslava Horáka ml. vím, že Josef byl zaměstnaný u rodiny pana Kennetha Daytona v Minnesotě jako batler, což znamená lepší sluha. Jeho manželka byla u stejné rodiny zaměstnána jako kuchařka. Tato rodina byla velmi bohatá a vážená. Kenneth Dayton vstoupil po druhé světové válce do rodinného podniku - Dayton Hudson Corporation.42 Kenneth byl vnukem zakladatele společnosti pana Daytona Hudsona. V roce 1969 se stal prezidentem společnosti a roku 1970 výkonným ředitelem. V roce 2000 byla firma přejmenována na Target Corporation a je druhým největší diskontní prodejcem ve Spojených státech.43 Josef s panem Kennethem prý často vedli zajímavé rozhovory o politice, o obchodě a mnoha dalších věcech. Daytonovi se tedy Josefa a jeho manželku velmi oblíbili a jednou i přijeli navštívit jeho dceru do ČSSR. Doma máme fotografii z této návštěvy, bohužel nedatovánu, ale bylo to pravděpodobně podle vzpomínek Jaroslava Horáka ml. až po revoluci kolem roku 1995. 44 Josef jako člen Zemského vedení agrární strany v ČSR se stal automaticky členem Rady Svobodného Československa v USA, jehož členem byli všichni bývalí poslanci, politici atd. Josef byl sice členem, ale nebyl nijak moc aktivní.45 Podle složek StB jsem se dozvěděla, že se Josef se svou manželkou v USA na krátkou chvíli přestěhovali také do Washingtonu, Southeast 2 Street. V roce 1965 se manželé přestěhovali do Švýcarska a později na důchod do NSR, kde se usadili v Bad Reichenhallu. Na jedné pohlednici jsem dokonce našla i adresu: Thumseestr. 9, D 8230 Bad Reichenhall, Ruhesitz Kirchberg. Fotka jejich domku je v příloze č. 8.

42

Dayton, K.N. Dostupné z: http://socialarchive.iath.virginia.edu/ark:/99166/w6hx1ndd Target Corporation. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Target_Corporation 44 Fotografie z rodinného alba - viz. příloha č. 7 45 Voženílek, Josef. ČSDS. Dostupné z:http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html 43

19

2.6 Mezitím v Československu Podle mého názoru, když uprchl Josef s Janem do zahraničí a poté i manželka Věra s dcerou Evou, rozpoutalo se v Československu hotové peklo. Roku 1951, když příslušníci Státní policie viděli, že Josefa s rodinou už nedopadnou, začali si „vylívat“ svůj hněv na jeho známých a blízkých, kteří v ČSSR zůstali. Ve složkách StB je desítek jmen lidí, kteří Voženílkovi nějakým způsobem pomohli. To jim často přineslo velké potíže – výslechy, sledování, někdy i odsouzení. Nejvíce to ale bohužel odnesla Josefova nejbližší rodina. Jeho dcera Věra Horáková a její manžel Jaroslav Horák byli obžalováni, že ukrývali majetek osob, které ilegálně uprchly do zahraničí, a že věděli o plánovaném útěku Věry Voženílkové a její dcery Evy. Další obvinění znělo, že se spolčili s ostatními osobami a pokusili se rozvrátit demokraticko-lidové zřízení. Věra Horáková byla tedy odsouzena na dvanáct let a její manžel Jaroslav na patnáct.46

3. Návrat domů – nesplnitelný sen 3.1 Žádost o návrat V první kapitole je popsán průběh návštěvy Josefa a Věry u svých příbuzných v roce 1976. Byla to jediná návštěva Československa po emigraci, kterou podnikl. Předpokládám, že určitě snil o více návštěvách své milované země a také rodiny, ale bohužel se to víckrát nepodařilo. Nesnil jen o návštěvách, ale také o úplném návratu „domů“. Domů za svou rodinou a do své země, kde se narodil, vyrostl, vybudoval fungující firmu, byl váženým statkářem, mlynářem a prostě se chtěl vrátit tam, kde prožil většinu svého života. Jednou ze stanovených podmínek ze strany StB, aby mohla návštěva v červnu roku 1976 proběhnout, byl výslech Josefa. Výslech tedy proběhl a z něj vzniklo závěrečné hodnocení o Voženílkovi:

46

Pamětní kniha obce Černilov. Dostupné z:, http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_84_x1&strana=8&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD%20kniha%20obce%20 %C4%8Cernilov%20%201945%20-%201969

20

„Voženílek přes své vysoké stáří je chytrý, sečtělý člověk, který bez obav kritizuje některé věci zde. Poněkud nahluchlý, kulhá. V diskuzi k letům 1968-1969 v ČSSR se snažil budit dojem, že se v těchto obdobích politiky isoloval. Uvědomuje si, že jeho případný návrat do ČSSR vzhledem k jeho politické činnosti by byl velmi ztížen. Na dotaz, zda je možno s tím počítat, jsem odpověděl, aby se šel informovat na náš zastupitelský úřad v NSR. Sdělil také, že v příštím roce by chtěl přijet na návštěvu své dcery Horákové.“47 Dostávám se k otázce, proč by někomu tak vadilo, kdyby se Josef, kterému v té době bylo 78 let, vrátil a dožil v Československu? Zvažuji všechno, co se odehrálo před emigrací, obvinění s kolaborace a celkově jeho politickou minulost, ale po tolika letech, kdy Josef nebyl nijak politicky činný? V době totalitního Československa si nemohl Josef Voženílek svobodně rozhodnout, zda zůstane v NSR nebo zda se odstěhuje ke své dceři a dožije svůj život v Černilově v Hradci Králové. Bohužel tenkrát o jeho návratu domů rozhodovali cizí lidé, kteří Josefa vůbec osobně neznali, znali ho třeba jen ze zápisů ve složce StB. Dnes je to až děsivé představit si, že by Vás v této době někdo takhle omezoval a měl nad Vámi moc rozhodovat? V srpnu roku 1977 byla Josefem Voženílkem podána oficiální žádost o návrat do ČSSR. V té době mu bylo 79 let. Nebyl na tom asi zdravotně úplně nejlépe a po jediné návštěvě své rodiny v Československu se mu podle mne i více stýskalo po rodné zemi. Jeho přáním bylo vrátit se a dožít zbytek života u své rodiny v Československu. 3.2 Průběh vyřízení Josefovi žádosti o návrat Oficiální žádost Voženílka přišla na KO PaV (Krajský odbor pasů a víz) v Hradci Králové a musela být vyřízena do 25. září 1977.48 Ve chvíli, kdy Josef podal žádost o návrat, nemohl ani tušit, co se všechno se kolem jeho žádosti muselo v Československu projednat a kolik lidí se k jeho návratu muselo vyjádřit. Celý průběh rozhodování je podrobně zaznamenám ve složce StB. První rozhodování z mnoha, se konalo právě v Černilově, ve vesnici, kam by se nastěhoval ke své dceři Věře Horákové. Hlavním cílem pracovníků StB bylo zjistit, jaké názory na Voženílka mají právě lidé z Černilova. Podle mě byl názor obyčejných lidí právě

47 48

Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zápis ze dne 21. 6. 1976 Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zápis ze dne 31. 8. 1977

21

z Černilova tím nejdůležitějším, protože Josef by žil právě s těmito lidmi ve stejné vesnici. Pro StB ale tato vyjádření neměla zdaleka takovou váhu, jak bych si třeba já představovala. Kapitán Jaroslav Stoklasa z I. odboru – 3. oddělení Správy státní bezpečnosti v Hradci Králové vedl celý zápis o rozhodování v Černilově a také měl konečné stanovisko k rozhodování. Na názor návratu Josefa se kpt. Jaroslav Stoklasa zeptal předsedy MNV (Místní národní výbor) a člena výboru VO-KSČ (Vesnická organizace KSČ) Jaroslava Kutíka. Dne 29. srpna roku 1977 zasedl výbor VO-KSČ v Černilově, který se zabýval žádostí podanou Josefem. Když žádost celý výbor projednal, dospěli k závěru, že z jejich strany není námitek. „Stejné stanovisko zaujímá i MNV. Jako hlavní důvod svého rozhodnutí měl výbor VO-KSČ pokročilý věk Josefa Voženílka a dále pak i to, že v obci nikdo z jeho bývalých vrstevníků již nežije.“49 Podle tohoto vyjádření by se tedy Josef vrátit mohl, ale na druhé straně této zprávy ve složce StB je rukou dopsáno, že podle názoru kpt. Jaroslava Stoklasy konečné stanovisko mělo být opačné, tedy návrh zamítnout. Spis byl předán nadřízenému kapitána Stoklasy, který se měl také k žádosti o návrat vyjádřit.

Další fáze procesu rozhodování přešla tedy pplk. Josefa Stehna, který byl

náčelníkem I. odboru S-StB. Pplk. Stehno opět shrnul celý Josefův život a k této zprávě je rukou dopsáno: „náš názor: nedovolovat“50. Dne 5. září proběhlo další a taky poslední rozhodování, tentokrát na stranické úrovni. Jednání StB proběhlo s pomocníkem tajemníka OV-KSČ soudruhem Kalousem. Ten s návratem nesouhlasil a tak měla být celá věc ještě jednou projednána s předsedou MNV a VO-KSČ v Černilově. Předpokládám, že jim mělo být vysvětleno, jaký názor by na celou záležitost měli mít. Na konci tohoto dokumentu je opět rukou psaná poznámka, že žádost Voženílka o návrat domů byla jednou pro vždy zamítnuta. Podpis: major Zahrádka.51 Celý proces byl dokončen předáním zprávy na Federální správu pasů a víz. Zpráva obsahuje zase krátké shrnutí Josefova života a v poslední větě objasnění toho, proč 49

Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zápis o zasedání výboru ze dne 30. 8 1977 50 Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zápis ze dne 31. 8. 1977, poznámka vepsána rukou 51 Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zépis z 5. 9. 1977, poznámka vepsána rukou

22

Voženílkovi nedovolí návrat do Československa. „Vzhledem k jeho minulosti nedoporučuji proto, aby jmenovanému a jeho manželce bylo povoleno přistěhování do ČSSR.“52 Pod konečným verdiktem je podepsán náčelník I. odboru S-StB pplk. Josef Stehno.Bylo tedy rozhodnuto, že návrat nebude umožněn. Zajímavé na tom procesu, který kvůli podané žádosti proběhl, je to, že lidé z Černilova by s návratem souhlasili. Soudruhům z místní KSČ by návrat bývalého agrárníka nevadil, nechali by starého člověka dožít u rodiny. Rozhodovalo se ale na daleko vyšších postech – na úrovni náčelníka I. odboru StB a na úrovni okresního výboru KSČ. Ti rozhodli, že se starý člověk domů už nevrátí. 3.3 Překvapení ve složkách StB Při pročítání dokumentů ve složkách StB, které se týkaly návštěvy Josefa Voženílka, jsem narazila na zdroj, který byl často v souvislosti s Voženílkem zmiňován. Měl krycí jméno TS Maria. Jednou z nepříjemných věcí, pokud pátráte v archivech StB je to, že se můžete dozvědět spoustu informací, které možná už měly být zapomenuté. Váš příjemný soused nebo někdo z rodiny mohl spolupracovat s StB a „donášet“. Protože je to velmi citlivé téma, nechci v tuto chvíli rozkrývat identitu tohoto zdroje. Byla to osoba blízká rodině Horákových i Voženílkových. Samozřejmě jsem se k této osobě snažila zjistit co nejvíce informací. A z materiálů, které jsem prostudovala, jsem přesvědčená, že tato osoba vědomě nic proti své rodině, přátelům a blízkým neučinila.Ve výpovědích této osoby se vyskytují obecně známá fakta, nedůležité informace apod. Neobjevují se žádné informace, které by Voženílka či jeho ženu mohly poškodit. Také si myslím, že spíše sloužila jako spojka mezi StB a Voženílkem a jsem přesvědčená, že mu pomáhala s uskutečněním návštěvy ČSSR a s eventuálním návratem. Ráda bych uvedla jeden konkrétní příklad. Zdroj měl za úkol podrobně informovat o průběhu návštěvy Voženílka v roce 1976. StB má ve svých záznamech přesně napsáno: „Pramen dne 23. 6. 1976 navštívil asi v 15. hodin rodinu Horákových v Černilově. Voženílek navštívil hroby příbuzných a objel svůj bývalý majetek. Kritizoval stav, ve kterém tento je a zdůrazňoval, že na západě je to o mnoho lepší. Po dobu jeho návštěvy ho údajně nikdo nenavštívil. Byl stále s Horákovými.53

52

Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, zápis ze dne 9. 9 1977 Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, schůzka, kdy se zpráva sepsala, se konala 9.7. 1976

53

23

V zeleném albu, které se stalo podnětem k napsání této práce, jsem ale našla tuto fotografii:

Tato fotografie dokazuje, že Josef nebyl stále jen s Horákovými, protože na této fotografii je někdo, koho nikdo z mé rodiny nezná. Je to druhá žena zleva, stojící vedle Jaroslava Horáka. Zatím se mi nepodařilo vypátrat její totožnost, mohla to být bývalá sousedka či přítelkyně rodiny Josefa Voženílka. Zdroj se tedy evidentně nenamáhal StB přesně informovat a informace naopak zatajoval. 3.4 Uzavření složky „STATKÁŘ“ 30. června roku 1956 založila StB v Hradci Králové svazek s názvem „STATKÁŘ“ Jednalo se o agenturně pátrací svazek, který měl archivní číslo 1498. Byl založen kvůli podezření, že Josef bude v zahraničí provádět nepřátelskou činnost vůči Československu. V roce 1977 byla žádost o návrat Josefa Voženílka zamítnuta, podle StB už nebyl žádný předpoklad další návštěvy. Josef i se svou manželkou bydleli v NSR v domově s péčí a tak se příslušníci StB rozhodli, že spis uloží do archivu. Složka byla uzavřena 10. listopadu roku 1979 a uložena na tři roky pod archivačním číslem 1798. Poté se Státní bezpečnost rozhodla, že svazek nechají už trvale v archivu i s přílohovou složkou z roku 1945.54

54

Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498

24

Věra i Josef Voženílkovi v té době žili v domově s péčí pro seniory. Josef Voženílek si zlomil nohu a byl převezen do nemocnice. Z nemocnice už se nikdy nevrátil. Zemřel 31. ledna 1983 v Bad Reichenhall.55 Jejich dcera Věra Horáková a jejich vnučka Helena Nosková jeli do Bad Reichenhall, když Josef zemřel. Vzpomínala, že se nejprve se konalo komorné rozloučení přímo v Bad Reichenhall a poté byl Josef zpopelněn v Salzburgu.56 Jeho ostatky byly později poslány poštou do Československa. Zajímavé je, že ostatky nebyly ihned uloženy do rodinné hrobky, ale zůstaly v Černilově do té doby, než nezemřela i jeho manželka Věra Voženílková. Poté byli oba uloženi do rodinné hrobky Voženílků v Předměřicích nad Labem.

55 56

Voženílek, Josef. ČSDS. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html Z vyprávění Heleny Noskové, rozené Horákové – vnučka Josefa Voženílka

25

Závěr Mou účasti v soutěži EUSTORY v minulém ročníku jsem se vlastně seznámila se složitým životem svého prapradědečka Josefa Voženílka, který mne velmi zaujal. Chtěla jsem navázat na svou první práci a začala jsem tedy hledat prameny a informace o něm. Našla jsem zelené album, kde byly fotografie z jediné návštěvy Československa a už jen to bylo zajímavé. Proč tu byl jen jednou? Chtěla jsem vědět víc! Jak je z mé celé práce zřejmé, tak hlavním zdrojem jsou složky StB. Složky a jejich obsah se u nás v rodině již delší dobu řešil. Nejednou jsme se bavili o tom, co všechno se asi ve složkách nachází a že by bylo zajímavé složky vidět. Nikdo z rodiny ovšem nenašel odvahu si o složky požádat a začít je studovat. Možná byly důvodem i obavy, co by se ve složkách mohlo najít. A proto jsem se k tomu díky této práci odhodlala já. Byla jsem zděšená i nadšená zároveň, když jsem objevovala, co je všechno ve složkách napsáno. Neustále mě překvapovala jejich podrobnost a propracovanost. Sledování, celkové zaznamenávání do složek a nakonec rozhodování o cizích životech. Jsou tam vidět i přání a sny, třeba takový, jaký měl třeba právě Josef Voženílek - vrátit se domů za svou rodinou. Díky této práci jsem se dostala ke složkám a částečně jsem poznala, jak celý systém Státní bezpečnosti fungoval. Pokusila jsem se to alespoň trochu v této práci přiblížit. Cizí člověk napíše jinému člověku „zamítnuto“ a nestará se, jak tomu člověku ovlivní jedno slovo další život. Podobných slov napsali příslušníci v době totality mnoho. Doufám, že se to už nikdy nebude opakovat. Ráda bych ještě napsala pár slov ke svému prapradědečkovi. Dopisy, které jsem o něm četla, mne chvílemi i dojímaly, byla jsem hrdá na to, jak se snažil lidem všemožným způsobem pomáhat. Možná za to na oplátku našel Josef po svém odchodu do emigrace v Americe přátele, kteří mu až do konce života pomáhali. Jedním z nich byl i pan Dayton, který později Josefa navštívil v Bad Reichenhall slíbil mu, že bude z části platit pobyt v domově s pečovatelskou péčí. Svůj slib také splnil. V tomto zařízení nakonec Josef se svou manželkou dožil. Bohužel různá odhalení v rodinné historii nebyla úplně příjemná, přesto bych v bádání o historii svého rodu chtěla dále pokračovat. 26

Seznam příloh: Příloha č. 1: Celková fotografie zeleného alba a složek StB Příloha č. 2: Jedna z prvních fotografií z návštěvy Voženílka v ČSSR, foceno v Plzni u vnučky Josefa Voženílka, tedy Heleny Noskové Příloha č. 3: Fotografie rodinné hrobky v Předměřicích nad Labem Příloha č. 4: Mlýn a elektrárna v Předměřicích nad Labem Příloha č. 5: Věra Voženílková ve školní uniformě Příloha č. 6: Dopisy na podporu Josefa, když byl obviněn z kolaborace s Němci v roce 1945 Příloha č. 7: Fotografie rodiny Daytonovi na návštěvě v Předměřicích nad Labem Příloha č. 8: Fotka domečku, ve kterém bydlel Josef s manželkou v Bad Reichenhall Příloha č. 9: Fotografie Josefa Voženílka Příloha č. 10: Další fotografie ze zelného alba

27

Přílohy

Příloha č. 1: Celková fotografie zeleného alba a složek StB, album pochází z roku 1976 Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových, Archiv bezpečnostních složek Praha

28

Příloha č. 2: Jedna z prvních fotografií z návštěvy Voženílka v ČSSR, foceno v Plzni u vnučky Josefa Voženílka, Heleny Noskové, v roce 1976 Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

Příloha č. 3: Fotografie rodinné hrobky v Předměřicích nad Labem, na fotografii Josef Voženílek a manželka Věra Voženílková, fotka z roku 1976 Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových 29

Příloha č.4: Mlýn a elektrárna v Předměřicích nad Labem, majetek Josef Voženílka, přesně nedatováno, ale pořízeno před povodní 1932 Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

30

Příloha č. 5: Věra Voženílková ve školní uniformě elitní školy Maidhof Gnadenfrei ve Slezsku. Tato uniforma zachránila Josefa Voženílka před zatčením gestapem. Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

31

Součástí přílohy č. 6

32

Příloha č. 6: Ukázky dvou dopisů na podporu Josefa, když byl obviněn z kolaborace s Němci v roce 1945 Zdroj: Příloha k agenturně pátracímu svazku číslo 34 na Josefa Voženílka

33

Příloha č. 7: Fotografie rodiny Daytonovi na návštěvě v Předměřicích nad Labem Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

34

Příloha č. 8: Fotka domečku, ve kterém bydlel Josef s manželkou v Bad Reichenhall Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

35

Příloha č. 9: Fotografie Josefa Voženílka, fotografie nedatovány Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

36

Příloha č. 10: Ukázka dvou ostatních fotografií ze zeleného alba, na první fotografii Věra a Jaroslav Horákovi a jejich vnučka Dagmar Horáková, na druhé fotografii Jaroslav Horák ml., jeho manželka Lenka s dcerou Dagmar Horákovou, také Jaroslav Horák st., fotografie jsou z roku 1976 Zdroj: Soukromý archiv rodiny Horákových

37

Použité zdroje a literatura Archivní prameny Agenturně pátrací svazek číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, název „Statkář“, veden 1956 – 1979. Archiv bezpečnostních složek, Praha Přílohová složka k agenturně pátracímu svazku číslo 34 na Josefa Voženílka, archivní číslo 1498, záznamy z let 1945 – 1948. Archiv bezpečnostních složek, Praha Pamětní kniha obce Černilov 1945 - 1969. E-badatelna Východočeských archivů. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_84_x1&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD+kniha+obce+% C4%8Cernilov++1945+-+1969&strana=1 Pamětní kniha Předměřic nad Labem 1376 – 1941. E-badatelna Východočeských archivů. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p1&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD+kniha+obce+ P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice+n.Labem+1376+-+1941&strana=1 Pamětní kniha Předměřic nad Labem 1941 – 1952. E-badatelna Východočeských archivů. Dostupné z: http://vychodoceskearchivy.cz/ebadatelna/zobrazeni-publikacehradec/?adresar=CZ_225101010_1317_p3&nadpis=Pam%C4%9Btn%C3%AD+kniha+obce+ P%C5%99edm%C4%9B%C5%99ice+n.Labem+1941+-+1952&strana=1 Ze soukromého archívu rodiny Horákových: Rodinná kronika Rodný a křestní list Věry Voženílkové Různé jednotlivé archiválie a fotografie Sepsané vzpomínky Věry Voženílkové, autorka: Věra Horáková, rozená Voženílková, rok vzniku 1996 Rozhovory Rozhovory vedené s Jaroslavem Horákem ml., vnukem J. Voženílka, říjen 2015 – leden 2016 Rozhor s Helenou Noskovou, vnučka J. Voženílka, leden 2016 Literatura Hrůšová, Veronika. Historie podniku Mlýny J. Voženílek, spol. s r. o., Předměřice nad Labem:Bakalářská práce.Univerzita Pardubice,Fakulta filozofická, 2014. 92 s.Vedoucí práce: Mgr. Helena Pochobradská, Ph. D. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/57777/HrusovaV_Historiepodniku_HP_2014.pdf?s equence=3&isAllowed=y str. 28 38

Internetové zdroje Dayton, K.N. In: SNAC [online]. [cit. 2016-02-01]. Dostupné z: http://socialarchive.iath.virginia.edu/ark:/99166/w6hx1ndd Jeřice u Hořic. In: Hrady.cz [online]. [cit. 2015-12-05]. Dostupné z: http://www.hrady.cz/wnd_show_text.php?tid=9461

Muzeum v Hradci Králové. Sto let budovy muzea v Hradci Králové (1909–1913) – perly moderní architektury. In:Academia. [online]. [cit. 2015-12-01]. Dostupné z: http://www.academia.edu/1992696/Muzeum_v_Hradci_Kr%C3%A1lov%C3%A9_Sto_let_b udovy_muzea_v_Hradci_Kr%C3%A1lov%C3%A9_1909_1913_perly_modern%C3%AD_ar chitektury_in_Stavba_3_2012 Nechanická aféra. In:USTRCR.cz [online]. [cit. 2015-12-10]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/selske-jizdy Selské jízdy. In:USTRCR.cz [online]. [cit. 2015-12-10]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/selske-jizdy Target Corporation. In: Wikipedia [online]. [cit. 2016-02-01].Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Target_Corporation Učebnice. In: dějepis.com [online]. [cit. 2015-12-10] Dostupné z: http://www.dejepis.com/ucebnice/normalizace-v-ceskoslovensku-70-leta/ Voženílek, Josef. In: Československé dokumentační středisko. [online]. [cit. 2015-12-10]. Dostupné z: http://csds.cz/cs/g6/1537-DS.html Znárodnění. In: Wikipedia [online]. [cit. 2015-12-15]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zn%C3%A1rodn%C4%9Bn%C3%AD

39