Návod na použití sebe… aneb konec EGOOTROCTVÍ Struÿné instrukce pro ty, kteĝí zatím nemají ÿas nebo odvahu žít naplno...
© Iva Pondčlíková
EGOOTROCTVÍ
Nebezpeÿné myšlenky Aģ už žijeme pod jakýmkoli tlakem okolí, nejvčtším otrokáĝem jsme si sami. Otrokáĝem sami sobč. Pĝesnčji, otrokáĝem je naše ÿást, kterou nazýváme EGO. Každý den navštíví náš mozek desítky tisíc myšlenek. Jsou témčĝ neškodné, jen tak si poletují a možná každá zpĥsobí nčjaké malé rozruchy. Problém je, že je jich opravdu moc. Podobné je to s hmyzem. Napĝíklad mouchy jsou víceménč neškodné. Ale mĥžeme se zbláznit, když je jich hejno. A desítky tisíc much každý den poletujíce kolem nás? Peklo. Nčkteré z tčch much jsou zvlášģ obtížné. Bzuÿí a sedají si na nás. Je tčžké je ignorovat. S myšlenkami je to stejné. Které jsou ty obtížné? Všechny ty, kterých si všimneme, kterým uvčĝíme a včnujeme energii. Jejich obsah pro nás už nezĥstává neutrální. Ztotožnujeme se s ním nebo se mu bráníme. V obou pĝípadech obsah myšlenek vytváĝí systém našich pĝesvčdÿení. To, ÿemu včĝíme. Tady je namátkou pár takových obtížných „masaĝek“, které se ÿasto transformují v naše falešné já, kterému ĝíkáme ego: 3 Musím být dokonalá matka, manželka a jestč dobĝe vypadat. Když to nezvládnu, jsem ztracená.
3 Nelze úspčšnč zvládat kariéru a rodinu najednou. Jedno se vždycky hroutí.
3 Jako muž musím vydčlávat více než žena. Být úspčšnčjší. Jinak je to ostuda. 3 Na vrcholové pozice patĝí jen ti s tvrdými lokty.
3 Blondýny jsou hloupé. Tak to nemohu nikam dotáhnout. 3 Vrcholoví sportovci jsou hloupí. Já asi také.
3 Musíš vždy poslouchat rodiÿe. Oni mají zkušenosti a jediní to s tebou myslí dobĝe. 3 Rodiÿĥm musíš být do smrti vdčÿný. Tolik toho pro tebe udčlali!
3 Lepší nevhodný partner než žádný. Samota je trapná. 3 Pĝiznat svoji slabost je ostuda.
3 Chlapi nebreÿí. Uf. Co si o mč ĝeknou, když vidčli moje slzy?!
3 Rozvést se je selhání. Musím to nčjak vydržet. Vždyģ to nakonec není tak hrozné.
3 … a tisíce dalších.
11
12
Každý z nás má svĥj vlastní roj „masaĝek“ a ty pak ve formč falešného já, tedy ega, ĝídí naše chování, naše vztahy, naši kariéru. A celý život. Ego je naše jakási „ochranná“ slupka. Varující je, že systém ega nebývá propojen s našimi vnitĝními hodnotami, bývá propojen s diktátem našeho okolí, rodin, kultury, pĝedkĥ. A hlavnč s tím, jak jsme uvčĝili, že bychom mčli vypadat a být vnímáni okolím. Ego je naše falešné já, které nám diktuje. Které nás pĝesvčdÿuje, že tohle právč jsme my. Je hlasité. Ubírá nám to, ÿemu ĝíkáme bdčlá pozornost. Pozornost tomu, co jediné v životč skuteÿnč máme. Tomu malému okamžiku, který se dčje právč teĈ. A tomu, kdo opravdu jsme. To jediné je ŽIVOT. Pravý život. Nikoliv ten postavený z cihel „musím“, „nesmím“, „mčl bych“, „nemčla bych“ a strachu o budoucnost. Vypadá to tedy, že naše ego nás blokuje od Života. Dovoluje nám pouze pĝežívat ve zmčti myšlenek, které z nás dčlají nesvobodné jedince (i když to umíme bájeÿnč maskovat) zmítající se ve víru emocí, které jsme si na základč zbyteÿných myšlenek vytvoĝili. Emocí, které jsou zvláštč výrazné, když se naše falešné já, naše ego, bojí, že nebude úspčšné, oblíbené, vyvolené, obdivované, vážené, dokonalé… Že bude nčkdo jiný lepší, krásnčjší, rychlejší, bohatší. Anebo tĝeba jen více litovaný a obskakovaný. Uf. Abychom mohli zaÿít opouštčt to, co nám škodí, musíme to nejdĝív poĝádnč poznat. Podíváme se, jak jsme upadli do otroctví ega. Možná to bylo právč takto…
Pĝíbčh zrození… EGA (Pĝíbčh je Þktivní a postavy jsou smyšlené. Jakákoliv shoda s konkrétními žijícími osobami je konstrukcí našeho ega. Co jiného také mĥžeme ÿekat od pĝíbčhu o EGU, než že se bude právč ono snažit probudit ego-myšlenky u ÿtenáĝĥ. Snažit se mĥže. Uspčt nemusí. A ego antropologĥ si mĥže také smlsnout, nejsem odborník. Jen píšu povídku a dčjepis jsem mčla dávno…) Kdysi dávno, a je to ještč dávno pĝed tím, než si myslíme, že bylo dávno… Takže ještč jednou, kdysi dávno, dávno pĝed dávnými ÿasy, žila na zeleném území Sahary tlupa neandrtálcĥ. þtete správnč, tenkrát bylo území Sahary skuteÿnč zelené. Plné rĥzných zvíĝat, rostlin a pestrobarevných kvčtin. Ti neandrtálci obÿas zkoušeli chodit po dvou. Docela jim to šlo. A taky zjistili, že když použijí k pohybu jen dvč nohy,
mohou se rukama pĝidržovat. Nebo dokonce nčco držet. Úplnč jim nebylo jasné, k ÿemu to je. Pĝesnčji ĝeÿeno jasné to nebylo Chlupaģourovi. Tomu se totiž v hlavč, v relativnč včtším objemu ve srovnání s jeho parģáky, objevila nová ÿást mozku. Ano, až v novodobých dčjinách, po dlouhém a významném vývoji, jsme dali této ÿásti mozku jméno neokortex, šedá kĥra mozková. A spojili jsme ji s kolébkou chytrosti, s IQ. Ale zpčt k neadrtálcĥm. Zatímco Chlupaģourova šedá kĥra kladla otázky „proÿ“, jeho parģákĥm bylo úplnč jedno, k ÿemu jsou jim dvč konÿetiny, které už nemají plnč na starosti chĥzi. Prostč je mčli. Chlupaģour si nedal pokoj. Poĝád zkoumal, co všechno se dá podniknout s horními konÿetinami a s divnč narostlými palci. Bylo to docela zábavné, chytat, držet, lámat, kroutit. Jenže celé to mčlo háÿek. þím mčl ruce šikovnčjší, tím ménč byly použitelné k bčhu. Bčhal pomaleji a byl ostatním tak trochu na obtíž. Zdržoval. Nad to vše se s ním dčlo nčco moc divného. Když ho ostatní nebrali tak úplnč do party, cosi se mu v hrudníku svíralo a z oÿí mu obÿas tekla podivná slaná voda. Chodil teĈ hodnč sám a v jeho mozku se mu honila spousta otázek. Proÿ je najednou tak pomalý? Proÿ ruce, které se nejdĝíve zdály tak zábavné, proÿ jej tolik zrazují pĝi lovu? Proÿ se to celé stalo? A jednou v noci pĝišla odpovčĈ. Do snu mu vstoupila stvoĝitelka Pĝíroda a velmi názornč (nikoliv polopatč, protože lopaty tenkrát ještč nebyly) mu vysvčtlila, že vedle volných rukou dostal k dispozici také novou ÿást mozku, která mu má pomoci využít ruce právč k lovu. Ale jinak. Chlupaģour, tedy spíš nčkdo z jeho potomkĥ ÿi prapotomkĥ, sedával tiše v jeskyni a pĝemýšlel. Pak vstával a zkoušel hledat ostĝejší kameny. Tčmi kameny, když zase nčjakou chvíli sedčl a poslouchal, co mu ĝíká jeho mysl, upravoval a ostĝil další pĝedmčty nebo nčco od sebe oddčloval. Po mnoha setkáních se svou myslí vyrobil první lovecké nástroje. A tak v tlupč zaÿali lovit jinak. Tolik se nehonili, dčlali to, slovníkem 21. století, „chytĝeji“. O mnoho ÿasu pozdčji si ÿlenové tlupy zaÿali všímat více toho, kdo loví nejménč a kdo nejvíce. A když pak sedčli u ohništč, vidčli, že kolem tčch nejúspčšnčjších se motá nejvíc krásnč chlupatých holek a dostávají nejvíce jídla. Všichni si pĝáli takovou pozornost. Nčkteĝí slyšeli, jak jim jejich mysl ĝíká, že jsou stejnč dobĝí jako ti obletovaní. Ba možná dokonce ještč lepší. Vztekle cenili zuby a vrÿeli si pod fou-
13
sy a nčkdy se i prali. Jiní zase slyšeli hlas ve své hlavč, který jim jistč oznamoval,
14
že jsou k niÿemu. Ti lítostivč klopili oÿi a nčkteĝí zažívali poprvé pocit beznadčje. Hlas myšlenek v hlavách našich pĝedkĥ byl ÿím dál tím ÿastčjší, naléhavčjší a pĝinášel více soudĥ. A hlavnč myšlenky nabízely odpovčdi na to, ÿemu tehdejší lidé nerozumčli a co se jim nelíbilo. Vznikaly první falešné domnčnky. Postupnč naši pĝedci zapomnčli vypínat mysl tehdy, když jim nebyla užiteÿná. Nechali ji vyrĥst a pĝerĥst si ji pĝes hlavu. Nechali ji, aby jejich hlavu zaplėovala srovnáváním, hodnocením, pochybnostmi, plánováním, intrikami… A také ji nechali, aby právč srovnávání, hodnocení, pochybnosti a intriky vyrobily emoce. Objevily se zárodky vzteku, nenávisti, lítosti, frustrace a strachu. Zmizela síla bez viny a láska bez pochyb. Vztahy mezi muži a ženami pĝestaly výhradnč plnit své nejpĝirozenčjší poslání. Staly se také prostĝedkem soupeĝení, boje, manipulace a pomsty. A bylo ještč hĥĝ. Naši pĝedkové zaÿali válÿit. Válÿit proto, aby nčkoho porobili, aby získali bohatství, které nutnč k životu nepotĝebovali, aby získali slastnou moc. A hlavnč, aby se zbavili strachu, že nejsou dost dobĝí. Takhle mohlo vypadat zrození EGA… 2015 P. S. A tak ve 21. století prĥmčrný evropský nebo americký mozek produkuje šedesát až osmdesát tisíc myšlenek za den. A ty neustále bzuÿí v naší hlavč jako hejno much. Zámčrem pĝírody bylo stvoĝit myšlení jako pomĥcku pro ÿlovčka. Jenže se to v prĥbčhu ÿasu nčjak zvrtlo. Myšlenky nás ovládly plnč. A nemĥžeme je jen tak odložit. Zapomnčli jsme, kde máme vypínaÿ.
ćábelské emoce A je to ještč horší. Ty nejobtížnčjší myšlenky, kterým se zaÿneme včnovat, nás zneklidėují. Vytváĝejí nepotĝebné emoce, které plynou právč jenom z mysli. Emoce, ten vzácný nástroj, stvoĝila pĝíroda pro naši ochranu a radost. Když se kdysi na nás ĝítil mamut, pomohla nám emoÿní reakce
utéci, rychle se schovat nebo dobĝe zaútoÿit. Dosud nás právč tyto „pĥvodní“ emoce spolehlivč chrání, když jsme v opravdovém ohrožení. Když se na nás ĝítí auto, když nčco padá nebo nčkdo fyzicky útoÿí. Naše reakce je blesková, jakékoliv pĝemýšlení je „vypnuté”. Zpomalilo by naši záchranu. Reálné nebezpeÿí však nezažíváme dennč. Tčlo tak má ÿas se s emoÿními rezidui plnč srovnat, zpracovat je. Jenže v souÿasnosti je to komplikovančjší. Ano, málokdy nás vydčsí jen nčco reálného. Zato naše nejnaléhavčjší myšlenky vyvolávají desítky emoÿních reakcí v tčle každý den. Emoce z myšlenek, nikoliv z reálného ohrožení. Zahráváme si s ohnčm. Náš lidský systém není vybaven na takové množství emocí. Pĝetčžujeme jej. Pro ilustraci uvádím pár myšlenek, které nám udčlají v tčle stejný rozruch jako útok predátora v pravčku: 3 Vypnula jsem žehlicku?!
3 Mobil! Zapomnčl jsem ho v autč!? Doufám!
3 Šéf! Volá a já ještč nejsem v práci!
3 Za hodinu mám prezentaci pĝed sto lidmi a urÿitč se ztrapním!
3 Dítč! Zapomnčl jsem vyzvednout dítč ze školky!
3 Co to je za zvuky? Co když se nčkdo vloupává do domu?!
3 On je nčkde urÿitč s jinou!
3 Jsem ošklivejší, hloupčjší, tlustší… než ona!
3 Jsem k niÿemu! 3 To je fakt debil!
3 Urÿitč mi dá kopaÿky, až se dozví…
3 Mám u sebe málo penčz. Nemám teĈ ÿím zaplatit nákup! A ta fronta za mnou… Trapas!
3 Nepozvali mč… Do této spoleÿnosti nepatĝím. Nevezmou mč mezi sebe. Nikdy… Aģ už má emoce základ v reálném ohrožení života nebo pouze v myšlence, tčlo rozdíl nepozná. Zátčž je stejná. A v souÿasnosti doba na regeneraci pĝed další náloží nestaÿí. Emoce pĝicházejí pĝíliš ÿasto… A zbyteÿnč.
15
16
Strach má velké oÿi Ještč zĥstaneme u emocí. K nejsilnčjším emocím patĝí strach. Je to základní a všudypĝítomný stav, ve kterém žijeme, pokud žijeme v egu. Ego se, kromč jiného, nejvíce bojí o svoji vlastní existenci. Je inteligentní. Ví, že je pouhým výtvorem mysli. Že není opravdové. Ví, že si jen hraje na „Já“. Že není pravé Já. A kromč strachu o vlastní existenci produkuje ego nepĝebernou škálu dalších strachĥ. Podívejme se na to, jaký má ego vztah napĝíklad ke zmčnám. Varuje nás pomoci strachĥ pĝed ztrátou, která nastane, když nčco zmčníme. Ignoruje fakt, že když se rozhodneme pro zmčnu, vždy nčco ztratíme. To je pĝece pĝirozené, je to vytváĝení prostoru pro to nové. Jenže naše ego tuhle ztrátu umí krásnč nafouknout a dramaticky vykreslit. Vysílá včty typu „Tohle už nikdy nezažiješ nebo neuvidíš… Nikdy se to nevrátí.“ Slovo „nikdy“ je ten problém. Umíme úplnč propadnout panice, zoufalství. Když uvčĝíme, zmčnu neuskuteÿníme. Také nás ego velmi podrobnč informuje o obtížnosti cesty, kterou máme pĝed sebou. 3 Zase budeš tĝi roky jen pracovat. A kromč toho, že budeš udĝený nebo udĝená, ztratíš domov, partnera, mládí, zdraví nebo neuvidíš vyrĥstat své dčti.
3 Tolik námahy ti za to nestojí. 3 Nikdo to neocení.
A mĥže triumfovat ještč tčžším kalibrem: 3 Na to nemáš.
3 Tohle ty nikdy nedokážeš! Ano, nedokážeme to, když uvčĝíme. Kdybychom poslali ego na dovolenou, tĝeba bychom zjistili, že zkoušet nové včci nás baví, že si dokonce hrajeme. A že v okamžicích, kdy musíme zatnout zuby, cítíme hrdost. Vždycky jsme zvládli všechno, co bylo pro nás dĥležité. Nebo jsme se snad nenauÿili chodit, mluvit, hrát si, jezdit na kole, radovat se z krásy, milovat,
milovat se…?! Slyšeli jsme nčkdy dítč, které udčlá první kroky a pak si stčžuje, že to byla dĝina? Že by už pĝíštč do toho nešlo? Ĝešilo snad nčjaké dítč pĝi prvních krĥÿcích, jestli to dčlá správnč nebo jestli to náhodou sousedovic Aniÿka nedčlá lépe nebo rychleji? To plnč obstarají ega rodiÿĥ. Bohužel se jim jako dčti uÿíme naslouchat a včĝit velmi brzo. Tĝetí pastí, kterou na nás strach ze zmčny chystá, je pochybnost, jestli celá ta složitá zmčna doprovázená tolika ztrátami, bude vĥbec stát za to: 3 Co když to nebude lepší?
3 Co když to bude jen o trochu lepší? 3 A vydrží to vĥbec?
3 A co když to bude horší?
3 A co když se mi to nakonec nebude líbit? Ego nám vĥbec nedovolí snít, tčšit se. Odĝezává nás od svobodných rozhodnutí a tím i od svobody samotné. A tak se pozorujeme, jak bydlíme v místč, kde se nám nelíbí a zpĥsobem, který nemáme rádi, chodíme do práce, která nás nebaví, potkáváme se s lidmi, kteĝí jsou nám cizí, žijeme ve vztazích, které nejsou postavené na našich hodnotách. A ještč v tom všem vychováváme naše dčti. A nade vše stavíme výmluvy „musím“ a „nesmím“. Neznám včtší horor. Sebedestrukce. A ještč dobĝe odĥvodnčná. Takhle to Pĝíroda asi nechtčla.
Nemoci promlouvají Ego má tĝi hlavní ingredience, a to myšlenky, z nich plynoucí emoce a tčlesné vjemy emocí. Emoce totiž vnímáme tčlem. Nikoliv hlavou. Hlava pouze dala tomuto tčlesnému prožívání emocí jméno. Napĝíklad strach, vztek, vzrušení, smutek, extáze, frustrace, úleva, napčtí, rozmrzelost, ale také radost, harmonie, hravost… Ty nelibé emoce tčlu neprospívají. Výzkumy potvrzují, že osmdesát až devadesát procent všech onemocnční je psychosomatického pĥvodu. Tedy vytvoĝených egem. Pokud se osvobodíme od plného zotroÿení egem, získáme nejen klidnčjší mysl, uvážlivčjší reakce, ale i zdravčjší tčlo.
17
18
Rozpouštčdlo ega Proti egu nebudeme bojovat. V boji bychom jej jen posílili. Pomĥžeme ale svým postojem a chováním tomu, že zaÿne slábnout jeho vliv. A postupovat mĥžeme krok za krokem. 1. Jasnost: Porozumíme tomu, jak ego funguje. A kus dčláme právč teĈ… 2. Akceptace: Pĝipustíme, že se nás to týká také. Nejen tčch druhých. A poctivč zkoumáme, jak to s egem máme v souÿasnosti rozdané. 3. Odstup a pĝijetí: Pĝijmeme naše ego se vším všudy. Vždyģ to jsme také my. Každé ráno se s touto naší ÿástí probouzíme a po celodenním soužití také usínáme. A když budeme naše ego popírat a zapírat, zesílí a použije svoje chytré a mazané zbranč. Ten boj nevyhrajeme. Bojovat nedává smysl. Proti svojí pravé noze také nebojujeme. Prostč ji máme. A je taková, jaká je. Nic víc. Nic ménč. „Enjoy your jackal show“, ĝíkával nám mĥj uÿitel, zakladatel Nenásilné komunikace Marshall Rosenberg. To znamená, že se na show našeho ega díváme. I s trochou pobavení. Hlavní vtip je v tom, že když se díváme, nehrajeme. Nejsme plnč ponoĝeni do dčje. Nebo alespoė nehrajeme naplno. ODSTUP. To je jeden z nejsilnčjších transformujících aktĥ. A teprve když odstoupíme, mĥžeme naše ego pĝijmout. PĜIJMEME je takové, jaké je. I když se nám nelíbí. 4. Včdomá volba: Svobodnč si vybereme. Odstoupit znamená udčlat si prostor pro svobodnou VOLBU. A v perspektivč diváka máme skuteÿnou možnost zvolit si. Volba zní: budeme konat dle ega, jeho vzorcĥ nebo podle našeho pravého Já? Zkusíme to jinak? Nejsme občģ, kterou nčkdo ĝídí. V této chvíli je to, jak naložíme s naší situací, pouze na nás. Není dobrá nebo špatná možnost. Protože jsme si svobodnč zvolili. Proÿ bychom ve svobodč našeho pravého Já volili nčco, co nám škodí?! I když si pro urÿité chvíle zvolíme ego vzorce, není to plné žití v egu. To proto, že rozhodnutí vychází z včdomé volby. Z volby, kterou mĥžeme kdykoliv zmčnit. Egootroctví znamená žít naplno v egu a nevčdčt o tom. To je nepĝíÿetnost.
5. Svoboda: Praktikujeme svobodné rozhodování. Tak ÿasto, jak nám to jde. A postupnč nám dochází, že životní situace opravdu neĝídíme. Iluzí, že všechno uĝídíme, ztrácíme jen cennou energii. Nejvíce tím, že se snažíme zmčnit to, co se už stalo. To, co skonÿilo, to, co se zmčnilo, to, co zmizelo, to, co se nám nelíbí, to co nás uráží… Chceme vrátit ÿas… To nejde! ALE! To, jak se životním situacím postavíme (aģ jsou jakkoliv nároÿné), jak se v nich budeme chovat a rozhodovat, je plnč na nás. Pĝijmout plnou zodpovčdnost za to, že si vždy mohu vybrat, je pravý význam mocného slova SVOBODA. Pĝíklad: Karel nás urazil a my zuĝíme. A taky nás to nčkde uvnitĝ mrzí. Vždyģ jsme jej považovali za blízkého kolegu. Jak nám to mohl udčlat!? A navíc, to, co ĝekl, minimálnč z poloviny nebyla pravda. Pro zjednodušení pĝijmčme fakt, že nám to Karel neudčlal schválnč. Prostč jen ĝekl, že ty materiály, které mčl zpracovat, byly na houby (hĥĝ to ĝekl), že je nejdĝív musel opravit a pak teprve zpracovat. A zĥstal v práci do jedenácti do veÿera, aby stihl termín a tím zmeškal synovy narozeniny. A že odmítá napĝíštč pracovat s amatéry. Prima reakce z ega je jít a ĝvát na Karla. Nebo se mu raÞnovanč pomstít. Nebo jej pomluvit. Menší zajetí egem nás mĥže dovést k tomu, že si nejdĝíve trochu promyslíme, co chceme Karlovi ĝíci a už ménč zajatí v emocích si vše vyrazíme vyĝíkat. Mĥže to dopadnout rĥznč. A reakce neovlivnčné naším egem? Napĝíklad ve tĝech krocích: 1. Odstoupení od situace: Uvčdomíme si, že naše prudká reakce na to, co Karel ĝekl, byla zpĥsobena tím, že si to naše ego vzalo osobnč. Ego má nízké sebevčdomí, a tak na vše negativní reaguje strachem. Brání se, nebo útoÿí. Pĝirozenč jsme se lekli, že nčkdo odhalí naši nedokonalost. Na to vše jsme pĝišli díky odstupu od situace. Chladné hlavč. 2. Pochopení Karlovy situace: Všimneme si, že Karel mčl dost dĥvodĥ k tomu, aby se zlobil. A proto si nebral servítky. Zasáhlo totiž i jeho ego.
19
20
3. Pojmenování potĝeb: Ještč si uvčdomíme, co všechno bylo za konßiktem z naší strany: potĝeba respektu a pĝijetí, i když udčlám chybu, význam blízkého vztahu s Karlem a také potĝeba férovosti, protože polovina materiálĥ byla v poĝádku. A Karlovy potĝeby: respekt k jeho ÿasu, spolehnutí na druhé a touha trávit se synem dĥležité okamžiky – to byly v té chvíli potĝeby, které dostaly na frak nejvíce. A zároveė tu byla Karlova velká zodpovčdnost: svoji práci pĝes to všechno dokonÿil vÿas.
Ego a ÿas „Všechny negativní emoce jsou zpĥsobeny odmítáním pĝítomnosti a hromadčním psychologického ÿasu. Nespokojenost, úzkost, napčtí, stres – všechny formy strachu – jsou zpĥsobeny pĝílišným soustĝedčním na budoucnost na úkor pĝítomnosti. Výÿitky svčdomí, lítost, nenávist, zármutek jsou zpĥsobeny pĝílišným soustĝedčním na minulost.“ Eckhart Tolle A tento citát nás uvádí do poslední ÿásti kapitoly o egu. Ego a ÿas. Ego existuje pouze v minulosti a v budoucnosti. Výÿitky svčdomí, lítost, nenávist, zármutek vznikají, když se naše mysl neustále vrací do minulosti. Pĝehrávání nezahojených minulých situací vyvolává znovu emoce a ty emoce už nejsou minulé, jsou skuteÿné. A otravují nám souÿasný život. Pĝemítání nad tím, co by se v minulosti stalo, kdybychom jednali jinak, nám zaplní mysl neužiteÿnými konstrukcemi, nereálnými nadčjemi. Dčje se hlavnč to, že odmítáme pĝijmout minulost. Minulost skonÿila. TeĈ je jen pĝítomný okamžik. K ÿemu je užiteÿná minulost? K tomu, abychom se z ní nčco nauÿili. A abychom obÿas z hezkých vzpomínek naÿerpali radost. Ale jen potud, pokud ke vzpomínkám neutíkáme ÿasto. To by znamenalo útčk od pĝítomnosti a tedy od sebe a Života. A co když naše mysl uniká do budoucnosti? Nebezpeÿné je žít v neuskuteÿnčných snech. To není život. A zrovna tak nebezpeÿné je bát se toho, co pĝijde. To nemá s realitou nic spoleÿného. To jsou opčt jen konstrukce naší mysli. Naprosto funkÿní je udčlat si obrázek toho, ÿeho chceme dosáhnout a pak se plnč soustĝedit na každý krok, který k jeho dosažení dčláme. Tedy na pĝítomnost. Také stčžování je vlastnč snaha vysílat požadavky „zmčėte se” na sebe, na ostatní, na svčt. Aby byla skuteÿnost jiná než je teĈ. Namísto jasného konání sedíme na zadku a vysíláme do prostoru svoji nespokojenost.
Zajímavým jevem je rozmrzelost, netrpčlivost a jakási stravující nespokojenost. Narozdíl od vzteku a zlosti se výše uvedené dčje bez jasnč identiÞkovatelné pĝíÿiny. Ale když se zamyslíme, a nemusíme nijak zvlášģ hluboce, vždycky najdeme spoustu dĥvodĥ k rozmrzelosti a nespokojenosti. Tĝeba že prší, je moc zima nebo horko, zkrátka poÿasí na houby. Nebo nčkdo, kdo mčl, nezavolal, nebo zavolal nčkdo, kdo nemčl. Nebo včci nejsou tak, jak jsme si je pĝedstavovali a dčje se nčco jiného, než by mčlo. A za vším, když se pozornčji podíváme, vidíme vykĝikovat ego: „Nemám dost! Dčlej s tím nčco!”. Svým kĝikem a burcováním nás dovede k blbé náladč a my podlehneme. Tím se vzdálíme od své pravé podstaty, Zdroje, a zapomeneme, že všechno potĝebné máme uvnitĝ. A tak hledáme venku to, co nikdy nenajdeme. A štveme se za tím. Nčkdy se probudíme rozmrzelí. Rozmrzelí úplnč bez dĥvodu. Je to stav zvlášģ alarmující. Ukazuje totiž, že myšlenky v naší hlavč plynou úplnč nekontrolovanč. Nevčdomč. A tím, že jsme si jich nevšimli, jsme upadli ještč do vyššího stupnč egootroctví. Daleko raÞnovančjšího. Po takovém ranním probuzení jdeme svčtem a hledáme pĝíÿiny naší rozmrzelosti. Vidíme svčt pouze selektivnč. Negativnč. Když si rozmrzelosti všimneme, mĥžeme ji zastavit. Je to nároÿné. Budeme to zkoušet znovu a znovu. Cviÿení: Konec stížností Stížnosti pomáhají egu rĥst. Tak si prostč pĝestaėme stčžovat. Nejdĝíve nahlas. A až to dokážeme, zastavíme stčžovací hlas naší mysli. Ten je hodnč raÞnovaný. Cviÿení: Interpretace nebo ÿistý popis Pokud nás nčjaká situace zaskoÿí emoÿnč, najdeme si ÿas na to, abychom si napsali na papír vše, co jsme prožili. Až budeme hotovi, na pár vteĝin zavĝeme oÿi. Pak vezmeme dvč barvy a jednou podtrháme to, co je ÿistý popis situace a druhou, jak si celou situaci dobarvilo, vysvčtlilo, a jak ji díky tomu pochopilo naše limitující ego. To, co je ÿistý popis, je souÿasná realita. Ten zbytek je lživá konstrukce ega, a ta zapĝíÿinila naši reakci. Tak máme na výbčr: včĝit realitč nebo egu.
21
OBSAH EGOOTROCTVÍ Nebezpeÿné myšlenky ćábelské emoce Strach má velké oÿi Nemoci promlouvají Rozpouštčdlo ega Ego a ÿas
PĜÍTOMNOST „Nicnedčlání” a „Nčcodčlání” Tak jak tedy?! Pĝíÿetnost Výtah do pĝítomnosti Svazek Dčlání a Bytí Benzínová pumpa Pssssst!
SEBEVČDOMÍ Nesebevčdomé sebevčdomí Uÿit se, uÿit se, uÿit se Nebezpeÿné hodnotící hry A tebe si také koupím James Bond
9 11 14 16 17 18 20
23 25 29 29 33 34 35 35
41 43 45 47 50 54
SVOBODA Až mi dáte jistotu… Ta pravá Nechte to plavat
LÁSKA Bezpodmíneÿná láska Základní škola lásky „Svinč“ mezi námi? Vztahová dramata Co máte poĝád s tou empatií?! Zahrada závislosti Promiė… Happy End Díky, tati
SMYSL A PĜESAH Tohle už nemám zapotĝebí O líném Honzovi Nčco navíc Konec upachtčnosti
NEKONEþNO To je ale zmatek Malost a velikost Smrt
57 59 61 69
71 73 74 76 77 79 81 84 85 92
95 97 99 100 101
105 107 108 111
