Národnostní složení obyvatel v ČSR v roce slovenská německá maďarská ruská a ukrajinská

1. ANOTACE

Tato práce: Ti, kteří zůstali (Odsun Němců z Jihlavska po roce 1945), je z větší části zpracována metodou orální historie. V tzv. jihlavském jazykovém ostrůvku byla již od středověku velmi početná německá menšina. Některé vsi v okolí Jihlavy byly až z 90% německé. Tady se menšinou stávali Češi. Velmi úzké soužití obou národností (české a německé) se někdy neobešlo bez větších či menších konfliktů. Nejvíce byly tyto konflikty znatelné v období druhé světové války a poté samozřejmě v období léta 1945 až podzimu 1946, kdy se Československo snažilo co nejrychleji „zbavit“ Němců. Velká většina tehdejších obyvatel německé národnosti opravdu republiku opustila (nedobrovolně i dobrovolně). Ne jinak tomu bylo i na Jihlavsku. Ale byli i tací, kteří zůstali. Kteří mohli zůstat a i svůj další životní osud sepjali s Československem. A právě tito lidé se stali ústředním tématem této práce. Jaké podmínky museli splnit, aby nemuseli nastoupit s ostatními Němci do transportu? Proč chtěli v neklidném a nejistém poválečném Československu zůstat, když byli považováni za „viníky“ válečného běsnění? A chtěli vůbec zůstat? Vzpomínky jednotlivých lidí, přiblížení životních osudů, subjektivní pohled pamětníků. To vše je přínosem orální historie pro práci historika. Práce obsahuje část, která se opírá o pramennou základnu regionálních dějin se zaměřením na dokumenty, týkající se vynětí z odsunu. Pomyslná druhá část je složená z výpovědí devíti pamětníků, kteří nabízejí své vlastní vidění nejen politických událostí nepokojného dvacátého století, ale i soužití Čechů a Němců v běžném, každodenním životě. Podle mého názoru jsou subjektivní vzpomínky „obyčejných“ lidí pro odborné práce přínosem. Takovéto výpovědi dějiny zlidšťují. A dějiny přece vytvářejí lidé.

1

2. ÚVOD

Odsun Němců z Československa po druhé světové válce v roce 1945 je i dnes citlivým tématem. Mezi Čechy a Němci vznikla hluboká propast, kterou se dnes zástupci obou stran snaží překlenou. Tu s většími či menšími úspěchy. Cílem mojí práce není celou událost nějakým způsobem hodnotit, to není v mojí kompetenci ani v mých silách. Jelikož téma odsunu Němců z jihlavského jazykového ostrůvku podrobně zpracoval již dr. Schallner, rozhodla jsem se svou práci „uchopit“ jiným způsobem. Nazvala jsem ji: „Ti, kteří zůstali“ z toho důvodu, protože se chci soustředit na tu skupinu obyvatelstva německé národnosti, která v Jihlavě, či nejbližším okolí, zůstala i po druhé světové válce. A protože někteří pamětníci událostí poválečných i válečných ještě žijí a mohou do problému vnést trochu světla (ale hlavně svých osobních zážitků a pocitů a tím dějiny trochu „zlidštit“), chci jejich osudy zaznamenat formou orální historie. Je to mladý obor historie, který zachycuje paměti jednotlivých lidí a tvoří tzv. „malé dějiny“. Vím, že je potřeba přihlížet k výpovědím pamětníků s obezřetností, protože už od událostí poválečných uběhlo přece jenom přes šedesát let, ale i tak si myslím, že jejich vzpomínky mohou být neocenitelným přínosem v historikově práci. Metodu orální historie je potřeba samozřejmě podložit znalostí dané problematiky, důkladným studiem literatury a pramenů. Chtěla bych se při vedení rozhovorů zaměřit na celé životní příběhy, od narození až po současnost. Nechci se soustředit pouze na zážitky plynoucí ze samotného odsunu. Pochopitelně ale budou tyto zážitky asi ty nejsilnější v životě každého z nich. Chtěla bych se pokusit zjistit,

jaké vlastně byly vztahy mezi Čechy a Němci v Jihlavě.

V Jihlavě, v které byla tak početná německá menšina. Jak spolu vycházeli a jaké změny přinesla v jejich soužití válka i její konec. Části s přepsanými výpověďmi musí předcházet část podložená studiem odborné literatury a dobových historických pramenů. Ale jak už jsem předznamenala, chci se soustředit především na tu část německého obyvatelstva, která byla z odsunu vyňata a později mohla v Jihlavě a okolí za určitých podmínek zůstat a dál zde prožívat svoje životy. 2

3. NĚMECKÁ MENŠINA V ČESKÝCH ZEMÍCH

Národnostní složení obyvatel v ČSR v roce 1945 7.426.284

8.000.000 6.000.000 3.231.688 2.295.067

4.000.000 691.923

549.169 81.737

2.000.000 0

česká slovenská německá maďarská ruská a polská ukrajinská

Z grafu vyplývá, že v roce 1945 bylo německé obyvatelstvo velmi početnou složkou tehdejší populace na území Československa. Němci žili především v pohraničí – tzv. Sudety a potom v německých jazykových ostrůvcích. Němci byli natolik početnou menšinou, že převyšovali téměř o milión Slováky, kteří společně s Čechy dali republice název.

4. BENEŠ A NĚMCI Už během druhé světové války Edvard Beneš v exilu připravoval poválečné uspořádání Československé republiky. Mimo jiné se zabýval i problémem německé menšiny. Němci v českých a moravských zemích byli považováni za Hitlerovu pátou kolonu a tudíž se jim přičítala vina na rozbití Československa. I domácí odboj z „podzemí“ vzkazoval Benešovi do Londýna, že představa vyrovnání se s Němci je u lidí

3

velmi radikální. Lidé ještě před koncem války se odmítali s Němci smířit a žádali snížení jejich počtu. Pojmem „lidé“ mysleli představitelé odbojových organizací především sebe, poněvadž u obyvatelstva protektorátních Čech a Moravy nebylo tolik nenávisti. Prozatím.

Ve veřejném projevu na universitě v Manchesteru 5.12. 1945 Edvard Beneš uvedl, že přesídlení menšinového obyvatelstva je jistě velmi komplikovanou záležitostí. Připouštěl, že při něm může dojít také k řadě nespravedlností, ale současně masové migrace tohoto typu schvaloval s podmínkou, že přispějí k zajištění míru a k nastolení politické rovnováhy v Evropě a že proběhnou organizovaně, humánně a pod mezinárodní kontrolou.1 Když po skončení války Beneš absolvoval triumfální jízdu republikou, vyjadřoval se samozřejmě k problematice německého obyvatelstva. V Brně prohlásil, že německý národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako veliká lidská nestvůra….Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat. V Lidicích zase Beneš prohlásil, že jde o přímou vinu převážné většiny Němců a proto Němci jsou, jako celek, odpovědni za hrůzy druhé světová války.2

5. MYŠLENKA PŘESUNU OBYVATELSTVA

Myšlenka rychlého, revolučního odsunu se radikálním odbojářům (především to byli mladí a horliví vojáci) zdála nejschůdnější, protože si nebyli jistí podporou Francie a Anglie a tudíž chtěli využít momentu překvapení a Evropu postavit před hotovou věc. Ani Beneš si nebyl jistý. Spojenci se zdráhali Benešovi kývnout, i když

Beneš

navrhoval podstoupení určité části území s německým obyvatelstvem Německu a k tomu přidat zbývající Němce. Ovšem Sovětský svaz se Stalinem v čele se nezdráhal a v roce 1943 s Benešem

podepsal smlouvu o vzájemné pomoci a poválečném

uspořádání Československé republiky. Osudy

1

3 000 000 Němců Stalina nezajímaly.

Staněk, Tomáš: Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa (1918-1948), str. 28, Ostrava 1992. 2 Staněk, Tomáš: Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa (1918-1948), str. 41, Ostrava 1992.

4

Jan Křen ve svém příspěvku do diskuse nezávislých historiků píše: “Tato myšlenka (přestěhování německého obyvatelstva) se v emigraci neobjevuje poprvé u Beneše, nýbrž u W. Jaksche, který již v létě 1939 ve svém elaborátu „Co přijde po Hitlerovi“ navrhoval odsun německého obyvatelstva z tzv. jazykových ostrůvků do německého pohraničí s cílem vytvořit zde souvislé pásmo německého osídlení.3 Myšlenka masového přesunu obyvatelstva není česká a ani nepochází z období druhé světové války. Již po první světové válce byl přesun obyvatelstva, aby se zabránilo třenicím, použit na Balkáně mezi Řeckem a Tureckem. Národnostně smíšená střední a východní Evropa nesrovnalosti mezi jednotlivými národy řešila složitou soustavou, zakotvenou ve versailleských mírových smlouvách, ochranou minorit. Změnu přinesla Mnichovská dohoda podstoupením Sudet Říši a později „navrácení“ Němců Říši. Ovšem hledání „kdo si začal“ se mi zdá nesmyslné a vlastně i neřešitelné. Toto pátrání by vydalo na samostatnou práci s nejasným výsledkem. Program domácího odboje se mimo jiné zmiňuje i o kolektivní vině Němců. Předpokládali, že národ jako celek nese odpovědnost a to i lidi osobně nevinné, ale neodlišitelné od celku.

6. DIVOKÝ ODSUN Přišel květen 1945 a s ním konec fašistické nadvlády nad Evropou. Český lid (samozřejmě ne všechen) se začal mstít na lidech německé národnosti. Každý, kdo mluvil německy (bez ohledu na to, zda za války přešel na „druhou“, fašistickou stranu) byl považován za viníka válečného utrpení. Lid v revolučních dnech nečekal na úřední povolení odsunu a jednal v afektu. Je známo nemálo případů tzv. divokého odsunu Němců, kdy si mnohokrát museli do desítek minut sbalit své osobní věci (maximálně 30 až 50 kg)

a opustit své domovy. Častokrát potom následovalo ponižování, bití a

okrádání Němců o cenné věci. „Přitom většině z těchto tří miliónů odsunutých Němců byla válka přinejmenším lhostejná a rozhodně se nepodíleli na žádných zločinech. To je naprosto nepřijatelné: politika, byť jakkoli zdůvodněná, která nebere ohled na jednotlivého člověka, která usiluje pouze o dosažení globálních (spravedlivých) dílů bez ohledu na konkrétní osud konkrétních lidí, je tragická a koneckonců špatná politika.“4

3

Křen, Jan: Odsun Němců ve světle nových pramenů, in: Češi, Němci, odsun, str. 14 . Praha 1990. Trialog o roce 1945. Diskuse historika Milana Hübla, spisovatele Jana Procházky a redaktora časopisu Host do domu Vladimíra Blažka, in: Češi, Němci, odsun, str. 34, Praha 1990. 4

5

Po různě dlouho strávené době v internačních táborech byla většina Němců odsunuta, vrácena do Říše podle hesla:“Heim ins Reich“. „Heim ins Reich“ – „Zpátky do Říše“ provolávalo na podzim 1938, podle rakouského vzoru z března toho roku údajně víc než 80% Němců v českých zemích. „Heim ins Reich“ pokřikovali na ně s cynickým posměchem po skončení války jejich vysidlovatelé.5

7. POSTUPIM Úřednímu zadostiučinění odsunu Němců za hranice Československa se dostalo až na Postupimské konferenci. Konference šéfů vlád Velké Británie, USA a Sovětského svazu začala 17. července krátce po 17. hodině a skončila v 0:30 hodin 2. srpna 1945. Prezident Spojených států amerických Harry S. Truman, předseda rady lidových komisařů Svazů sovětských socialistických republik generalisimus J. V. Stalin a ministerský předseda Velké Británie Winston S. Churchill a pan Clement r. Atlee se samozřejmě nesešli kvůli odsunu 3 000 000 Němců z Československa. Konference měla 13 plenárních zasedání. V průběhu jednáni bylo jmenováno šestnáct podvýborů a z toho tři podvýbory přímo pro otázku transferu německého obyvatelstva.6 Stěžejními body Postupimské konference bylo uspořádání poválečné Evropy (hlavně co se týče Polska a jeho hranic), válečné reparace Německa, dodržování Jaltské deklarace….. Odsun Němců z Československa byl až mezi posledními body jednání. Nicméně byl schválen (ač západní mocnosti nebyly tohoto řešení nadšenými příznivci). Byl schválen humánní odsun Němců z Československa. Důležité je slovíčko humánní. Trochu pozdě, téměř dva měsíce po divokých a zcela nehumánní transferech.

8. JIHLAVA

8. 1 Středověká Jihlava Rozmach středověké Jihlavy v 13. století byl obrovský a to díky stříbrným nalezištím. Toto královské horní město bylo ve stejnou dobu osidlováno novými osadníky. Ti přicházeli z jiných oblastí Českého království, ale i ze vzdálenějších míst a 5 6

Seibt, Ferdinand: Německo a Češi, Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy, str. 335, Praha 1996. Churaň, Milan: Postupim a Československo, mýtus a skutečnost, str. 62, Praha 2001.

6

to hlavně z dnešního Německa, které už v tu dobu bylo relativně přelidněno. Němci přišli do méně úrodných krajů na pozvání krále. 7 Po staletí mezi sebou Češi a Němci

v Jihlavě a okolních vsí žili bez větších

konfliktů. Je ale pravda, že některé vesnice tzv. jihlavského jazykového ostrůvku byly majoritně německé. Jako je například Německá Vyskytná ( dnes Vyskytná nad Jihlavou, ale většina lidí z Jihlavska ji dodnes nazývá německou), Ježená, Stonařov, Heroltice….

8.2 Jihlava 20. století K výraznějším národnostním třenicím v Jihlavě docházelo počátkem dvacátého století. Němci se podíleli na správě města Jihlavy, přičemž mívali někdy i silnější zastoupení. V období protektorátu samozřejmě vliv, v už tak dost německé Jihlavě, Němců zesílil. Jak je patrné i z německých listů Jihlavska Mährische Grenzbote. V posledních letech války se začínal z ilegality vynořovat komunistický odboj v čele s Františkem Honsou, který se po roce 1945 stal předsedou MNV. Ještě v dubnu 1945 žilo v Jihlavě podle počtu potravinových lístků na 16 000 Němců, z nichž asi 4000 byl přistěhovalci, tj. uprchlíci, kteří ve valné většině s ustupující armádou prchali ze svých domovů ve Východním Prusku, Slezsku a Rumunsku.8 V souvislosti s odsunem Němců z Jihlavy, politickými procesy i jednotlivými incidenty odsunu odkazuji na práci dr. Schallnera. Jak už jsem předznamenala v úvodu, já se zaměřím spíše na osudy těch, kteří v Jihlavě a okolních vsích mohli zůstat a pokusím se objasnit, proč tomu tak mohlo být.

8.2.1 Revoluční Jihlava V revoluční Jihlavě, v prvních týdnech znovunabytí svobody, panoval zmatek. Proti jihlavským Němcům se postupovalo živelně, neorganizovaně. Nastala bezradnost, neinformovanost. Nevědělo se, jak při vyhánění Němců postupovat, kam a jak je přepravit, jak definovat osoby určené k vysídlení. Jedno se vědělo ale jistě: Pryč s nimi, za

každou

cenu.

Trvalo několik dnů, než jihlavský NV sestavil kompetentní orgán zabývající se odsunem Němců. V zápise ze schůze Národní rady, dne 11. 5. 1945 se píše o řešení 7

Názory historiků i politiků o příchodů Němců do Čech se značně liší. Tomáš G. Masaryk už v roce 1918 prohlásil že:“ Příští postavení němců nelze oddělit od faktu, že do českých zemí přišli původně jako imigranti a kolonisté.“ 8 OAJ,f. Městská správa Jihlava, Rada MNV 1946, J. Vyskočil: Odsun Němců z Jihlavy, str. 4.

7

důležité otázky Němců, a také o návštěvě generála Svobody a ministra Laušmana předchozího dne.9 Národní výbor se na této schůzi usnesl, že všichni Němci musí ihned z Jihlavy. Ovšem připouští, že je potřeba vyřešit tyto otázky: 1) Když si česká žena vzala Němce, navrhuji, aby se s ním dala ihned rozvést a zůstala Češkou a ještě si přivedla tři svědky, kteří by potvrdili, že nikdy nebyla proti Čechům. 2) Vzití pod ochranu těch Němců, kteří nikdy nebyli proti Čechům a nebyli členy NSDAP.10

Jak se později, v dalších poválečných dnech ukázalo, podmínek, za kterých mohli Němci zůstat přibývalo. Ale to už asi patří k spontánnosti revoluce, nekompromisnost. Vraťme se ale ještě zpět do prvních květnových dnů. Z už zmiňovaného zápisu schůze Národní rady vyplývá, že otázka: „Co s našimi Němci?“ byla prioritní. Rozhodovalo se, jak Němce zaopatřit před jejich „navrácením“ do Německa. Objevuje se myšlenka shromáždění Němců v okolí Jihlavy v některým z lágrů. Němci mají být viditelně označeni (kromě těch, kteří budou pod ochranou) a to zejména kvůli ruským vojákům, kteří jihlavské Němce neznají. Zároveň mají být Němcům přiděleny potravinové lístky pouze na poloviční dávky, jako Židům a později nemají být vydávány vůbec. Všichni Němci se považují za zajatce a určují se jim nákupní a vycházkové hodiny (mohli chodit pouze mimo chodník).11 V prvotní fázi odsunu, tzv. divokém odsunu, opustilo Jihlavu něco přes 10 000 osob z celkového počtu 16 000 Němců. Ne všichni ovšem mohli v zahraničí začít nový život. Mnoho lidí v revoluční době spáchalo sebevraždu nebo zemřelo násilnou smrtí. Většina úmrtí byla ovšem zapříčiněna nedostatečnou stravou. Na Jihlavsku zemřelo během divokého odsunu 616 lidí. Postupimská konference, ale i hlas mezinárodní veřejnosti způsobil, že v polovině června 1945 končí divoký odsun na Jihlavsku. Němci, kteří doposud byli ve sběrných táborech, byli využíváni k nuceným pracím a to zejména v zemědělství, kvůli nadcházejícím žním.

9

Ministr Laušman při té příležitosti promluvil k tábory lidu na náměstí a prohlásil, že:“ Otázka Němců se bude řešit individuelně, aby se mohly zachránit rodiny. Věc protektorátních Němců je jasná.“ OAJ, f. Městská správa Jihlava, Rada MNV 1945. 10 OAJ, f. městská správa Jihlava, Rada MNV, 11. 5. 1945. 11 Tamtéž

8

8.2.2 Internační tábory na Jihlavsku O čtyři dny později, tj. 15. května 1945, bylo schváleno založení prvního internačního tábora pro Němce v budově bývalé Löwově textilní továrně v Heleníně. Odtud měli být Němci odvezeni za hranice. Místo se to zdálo být ideální, protože v těsné blízkosti vedla železnice.12 Odtransportování lidí vlakem bylo nejschůdnější variantou. Počítalo se s odsunem 12 000 lidí a aby transport netrval moc dlouho, místo původních vlaků pro přepravu 200 – 300 lidí, měly být připraveny vlaky asi pro 1 500 lidí. 13 To by znamenalo, že jihlavští radní se chtěli 12 000 německých duší zbavit osmi vlaky. Nad vstupní branou do tábora v Heleníně byl dokonce připsán přídomek koncentrační. Stejný den (tj. 15. května 1945) ustanovila rada pro řízený odsun evakuační komisi, jejíž členy byli zastupitelé čtyř národněfrontových politických stran. Předsedou se stal řídící učitel Bláha.14 Po prvních přesunech Němců z Jihlavy do tábora se ovšem zjistilo, že nebude jeden sběrný tábor stačit. Po táboru v Heleníně (označován jako tábor A) vznikly další ve Starých Horách, Horním Kosově a na Kosovské ulici. O chod těchto táborů a dozor nad nimi se měla starat evakuační komise. V reálu se ovšem o tábor C ( v Horním Kosově) starala rudá armáda a o ostatní československá armáda. O tom, jak to v těchto táborech v prvních týdnech jejich existence vypadalo, můžeme usuzovat jenom ze vzpomínek těch, kteří je nedobrovolně navštívili, protože první informace NV byly podány až v polovině července 1945.15 Tábor D (Kosovská ulice) byl kvůli nevyhovujícím podmínkám šíření tyfu zrušen a označení D se ujalo pro nemocnici, kde byli shromážděni nemocní Němci. Mimo Jihlavu vznikl také tábor ve Stonařově.

8.2.3 Organizovaný odsun na Jihlavsku Počátkem června 1945 mohli Němci, kteří ještě v Jihlavě zbyli16, zažádat o povolení k dočasnému pobytu. Komise se při udělování řídila pokyny z vládního nařízení. Na

12

OAJ, f. Městská správa Jihlava, Rada MNV, 15.5. 1945. OAJ, f. Městská správa Jihlava, Rada MNV, 19.5. 1945. 14 OAJ, f. Městská správa Jihlava, Rada MNV, 20.6. 1945. 15 OAJ, f. Městská správa Jihlava, Plénum MNV, 28.7. 1945. 16 Z vyprávění pamětníků vyplývá, že oběti toho nejdivočejšího odsunu byli nejvíce jihlavští Němci a to zase ti, kteří bydleli v centru. Na venkov dorazila revoluční vlna později a s jemnějším průběhem. Možná proto, že si tam lidé byli blíž. 13

9

schůzi Národní rady předseda evakuační komise Bláha navrhuje rozdělení Němců do tří skupin: 1) Němci, kteří se sami za Němce považuji. 2) Takoví Němci, kteří mají podanou žádost a o nichž se teprve bude jednat. 3) Němci, kteří jsou z odsunu vyňati z různých důvodů (např. otec je Čech a děti vychoval česky).17 Někteří podávali u MNV v Jihlavě žádosti o udělení •

Ochrany

•

Osvědčení o národní spolehlivosti

•

Povolení k dočasnému pobytu

•

Československého státního občanství.

Na jaře roku 1946 započal organizovaný odsun.

9. VYLOUČENÍ Z ODSUNU

KDO JE VYLOUČEN Z ODSUNU? 1) Osoby českého a slovenského původu odsunu zásadně nepodléhají a není dovoleno je do odsunu zařazovat. Osoby tyto nepodléhají odsunu ani tehdy, bylo-li o jejich žádosti za vydání osvědčení o národní spolehlivosti dle odst. 4,§ 1 dekretu presidenta republiky č 33/1945 Sb. v cestě odvolání zemským národním výborem vydáno rozhodnutí negativní. Právní postavení těchto osob bude upraveno ministerstvem vnitra, resp. vládou. Opatřením tímto není poskytována nějaká výhoda osobám, které se v době zvýšeného ohrožení republiky jakkoli provinily, neboť dekret presidenta republiky čís. 16/1945 Sb. ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahači a o mimořádných lidových soudech ve znění upraveném zákonem čís. 22/1946 Sb. ze dne 24. ledna 1946, jakož i dekret čís.138/1945 Sb. ze ne 27. října 1945 o trestání některých provinění proti národní cti a dekret čís. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a fondu národní obnovy poskytují soudům a okresním národním výborům dostatek možností, aby provinivší se osoby českého a slovenského původu byly spravedlivě potrestány. Odsun však nemá povahu restu, nýbrž je opatřením politické povahy proti Němců a osobám německého původu, případně proti osobám jiného než

17

OAJ, f. Městská správa, Rada MNV, 19.5. 1945.

10

slovanského původu, které se přihlásily k německé národnosti. Proto také odsunu nemohou být podrobovány osoby českého nebo slovenské původu, byť se i provinily.

2) Němky, jejichž manželé jsou československými státními občany, nelze zařadit do odsunu, neboť a) tvoří část rodinného celku, jehož živitel nepodléhá odsunu a rodinu bez živitele nelze odsunout b) zažádaly o vrácení československého státního občanství podle § 3

dekretu

presidenta republiky čís. 33/1945 Sb. a byla jim vydána tak zvaná osvědčení C, podle kterých jest je ve smyslu § 4/2 až do rozhodnutí považovat za československé státní občanky.

3) Němci – manželé osob českého původu (národnosti) nepodléhají odsunu, jestliže jim bylo okresním národním výborem doporučeno poskytnutí úlev podle směrnic ministerstva vnitra ze dne 27. května 1946, čís. B – 300/3825-46, schválených vládním usnesením ze dne 14. května 1946. Těmto osobám budou k návrhu ONV vydány ministerstvem vnitra zvláštní legitimace. Ježto vydání legitimací si vyžádá delší doby, mohou býti výhody poskytnuty před vydáním legitimací těm osobám, u nichž je poskytnutí výhod nesporné.

Poskytnuté výhody jsou tyto: a) vynětí z odsunu b) zrušení osobních omezení, platných jinak pro Němce c) vynětí z opatření v oboru bytovém d) mohou kromě části movitého majetku, která je vyňata z konfiskace, nerušeně užívat i obytné domy s příslušenstvím, které jsou v jejích držení, jakož i běžné zařízení v domácnosti v dnešním rozsahu e) obdrží tytéž potravinové příděly jako ostatní obyvatelstvo f) jsou zproštěni povinnosti nosit zevní označení g) mzdové podmínky mají shodné s ostatními zaměstnanci a nesráží se jim 20% ze mzdy.

Úlevy se poskytují těm Němcům (manželům osob českého původu, resp. národnosti), kteří se nedopustili individuálních protistátních činů, to je zejména nevyvíjeli činnosti 11

směřující proti státní svrchovanosti,

samostatnosti, celistvosti, demokraticko-

republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, resp. jinak neporušili povinnosti československých státních občanů a neprovinili se proti národu českému nebo slovenskému. V případech méně významného porušení povinnosti československého státního občana nebo nebude-li porušení za vinu kladené náležitě prokázáno, nutno postupovat blahovolně. Případy provinění proti českému a slovenskému národu jsou též uvedena v dekretu presidenta republiky čís. 16/1945 Sb. ve znění zákona čís 22/46 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Pokud by tito Němci nebyli vyňati z odsunu, nemohou býti jejich manželky a děti českého původu odsunovány transporty, neboť odsunu nepodléhají. Mohou se vystěhovat dobrovolně na zvláštní povolení, které vydá okresní národní výbor. Do transportu mohou býti výjimečně zařazeny jen tehdy, když dobrovolně písemně prohlásí, že se považují také za Němky a že děti jsou německé národnosti a žádají výslovně za společný odsun s manželem.18

9.1 Žádosti o povolení k pobytu O vynětí z povinnosti koncentrace (tj. pobytu ve sběrných táborech) zažádalo v Jihlavě asi

1 800 Němců. Asi 3 000 Němců si podalo žádost o povolení k pobytu a

ti, kteří toto povolení dostali (a nebylo jich mnoho), zkusili ještě štěstí a žádali o navrácení československého státního občanství. Za každého Němce, který žádal o vynětí z odsunu a nebo i z koncentrace se muselo zaručit několik národně spolehlivých Čechů. Spousta rodin byla silně provázána (smíšená manželství nebyla zdaleka výjimkou) a tudíž nebyl problém pro docela velký počet Němců si svědky „obstarat“. Němci, kteří chtěli v Jihlavě zůstat, museli NV žádat o potvrzení o národní a politické spolehlivosti. NV takovou žádost přijal a do vyřízení se ten dotyčný považoval za československého občana.19 Po prvních divokých odsunech vývoj stagnoval a to se nelíbilo české veřejnosti. Ozývaly se hlasy nevole kvůli častému zaručování se Čechů za Němce, lhostejnosti úřadů k doposud ještě zůstavší části německého obyvatelstva v Jihlavě a k domnělé slabé razantnosti komise rozhodující o vydávání potvrzení o národní a politické spolehlivosti Němcům. Reakcí na hlasy z venku bylo usnesení Rady NV: „Při vydávání osvědčení budiž zachován stanovený postup a tedy budiž každá žádost zásadně 18 19

OAJ, Jiskra 15.9. 1946, č.37, ročník II. OAJ, f. Internační a pracovní střediska Jihlava, inv.č. 30.

12

předkládána k rozhodnutí komise, a to vždy před vydáním osvědčení. Členové NV se žádají aby neinternovali ve prospěch žadatelů v tom smyslu, aby jim osvědčení bylo vydáváno ještě před rozhodnutím komise.20 Ti, kteří směli dočasně zůstat, byli často trnem v oku okolním obyvatelům české národnosti. Přišli téměř o všechen svůj majetek a svoje domovy museli opustit. A přesto někteří stáli o to v Jihlavě zůstat. Dokládá to množství žádostí o povolení k pobytu. Ale jenom velmi malému počtu žadatelů bylo vyhověno.21 Některé žádosti za žadatele koncipoval právník, ale naprostou většinu sestavovali Němci sami. Důvody proč chtějí ve svých domovech zůstat bývaly různé. Velkou část žádosti zabíralo popisování jejich antifašistických činností, či alespoň loajálnosti vůči českému obyvatelstvu, přísahy, že nikdy nebyli členy NSDAP. Velmi často žádali o povolení k pobytu lidé ze smíšeného manželství, kteří popisovali svojí českou výchovu, české smýšlení v rodině a dokládali potvrzení o docházení své, i svých dětí do českých škol. Ke každé žádosti, pokud měla mít alespoň malou šanci uspět, bylo přiložené prohlášení národně spolehlivých Čechů o bezúhonnosti, o vynětí z odsunu žádajícího Němce. Nebo žádost končila alespoň několika podpisy. Je zajímavé, že u některých žádostí různých Němců se opakovaně objevují stejné podpisy.22 Žádosti, které byly psány německy, byly ihned zamítnuty s poznámkou: „Není napsáno česky.“ Stejně zajímavým jevem by mohla být skutečnost široké škály českých svědků, co se týče povolání a postavení ve společnosti. Po prolistování všech žádostí o povolení k dočasnému pobytu, udělení československého státního občanství i ochrany, si dovoluji usuzovat, že čím vlivnější byl Čech, který se za svého německého přítele zaručoval, tím větší šanci na úspěch dotyčný měl. Některé navlas si podobné případy, lišící se pouze podpisy svědků a verdiktem NV byl v jednom případě dočasný pobyt povolen, v druhém zamítnut.23 Po odmítnutí mohli Němci podat odvolání, většinou ale i pak byli neúspěšní.

Stejně, jako přicházely k žádostem potvrzení od Čechů o bezúhonnosti německých občanů, tak jako temný stín přicházely k evakuační komisy NV námitky proti udělení povolení k dočasnému pobytu, či československého státního občanství. Dnes už se nám

20

OAJ, f. Městská správa, Rada MNV, 29.8. 1945. OAJ, f. Městská správa, Žádosti o ochranu a povolení k pobytu. 22 OAJ, f. Městská správa, Žádosti o ochranu a povolení k pobytu. 23 Tamtéž 21

13

těžko podaří zjistit, zda námitky posílali pomstychtiví a chamtiví Češi ,24 nebo se opravdu dotyčný Němec25 dopouštěl na Češích či Židech za protektorátu nepravostí.

Opět tedy vyvstává otázka: Kdo mohl zůstat, kdo žádosti podával a co ho k tomu vedlo? V první fázi divokého odsunu se moc rozdíly mezi Němci nedělali. Jsi Němec? Jsi! Tak jdi a už se nevracej. Zvláštní postavení měli rakouští Němci. Potom samozřejmě lidé, pocházející ze smíšeného manželství, kde přicházely na řadu prohlášení o české výchově, smýšlení, řeči, národním cítění, protiněmecké činnosti…a při sčítání lidu v roce 1930 se hlásili k české národnosti. Dále lidé nepostradatelní v průmyslu a zemědělství (odborníci ve svých oborech).26 Chronicky, epidemicky nebo duševně nemocní lidé

27

, ženy šest týdnů před porodem a šest týdnů po porodu, lidé přestárlí a

v neposlední řadě antifašisté. Co se týče žádostí přestárlých Němců, ne vždy jim bylo vyhověno v plné míře. Jeden Němec, starý 92 roků, žádal o povolení k pobytu a vyjmutí jeho dcery z internačního tábora, aby se o něho mohla starat. Verdikt? Dcera zůstala v táboře, kde čekala na transport do Německa a otec byl poslán na dožití do chorobince.28 Pokud NV udělil povolení k dočasnému pobytu, obdržel dotyčný Němec oficiální povolení. Byl to malý papír se strohým textem: Jmenovaný XY se až do odvolání může zdržovat v Jihlavě. Někdy členové NV požadovali adresu, kde se bude jmenovaný zdržovat a kdo ho zaměstná. Mohl dostat i doklad pro vydání potravinových lístků a pokud byl ještě v internačním táboře, tak NV poslal do tábora jakýsi propouštěcí list. Někteří Němci byli ze sběrného tábora propuštěni jenom do té doby, než bude vypraven další transport.29

9.1.1 Evakuační komise a její omyly Rok 1946 probíhal, nejen v Jihlavě a v okolí, ve znamení „vypořádání“ se s německým elementem. Ač už se zvěrstva, zmatek a neorganizovanost při odsunu 24

Stávalo se, že některý Čech si dělal „zálusk“ na byt svého někdejšího německého souseda, samozřejmě, lepší, větší, slunnější…..A tudíž měl strach, že právě onen soused se bude moci vrátit do svého bytu a zůstat v něm. 25 Žádosti podávaly spíše Němky, protože jejich manželé byli povětšinou ještě někde na cestě z válečné fronty, v zajetí, nezvěstní či mrtví. 26 Ale mohl to být například i pedikér, když bylo potřeba jeho práce. 27 OAJ, f. Městská správa, Seznam osob pro nemoc neschopných odsunu. 28 OAJ, f. Městská správa, Žádosti o ochranu a povolení k pobytu. 29 Tamtéž

14

Němců neobjevovaly tak často, přesto docházelo k omylům. V archivu jsem narazila často na dopisy, ještě z jara 1946, adresované jihlavskému NV, které reagovaly na podněty z amerického pásma osvobozeného Československa: „…Mimo jiné do odsunu nezařazovat prozatím osoby ze smíšeného manželství, pracovní síly důležitých odvětví průmyslu (podniky a zemědělství).30 Pravděpodobně docházelo k omylům i nadále, jak ukazuje odpis, tentokrát odeslaný Ministerstvem vnitra, s definicí, co je to rodina: „Co je to rodina v užším smyslu: 1) manželé 2) děti mladší 18 let 3) rodiče manželů, dospělé děti a jejich děti (pokud žili spolu).“31

Další dopis, který z Ministerstva vnitra došel na jihlavský NV popisoval, jak má evakuační komise postupovat při určování osob vyňatých z odsunu. „ Pokud: 1) Pochází z českých nebo slovenských rodičů nebo ze smíšeného manželství 2) Byly vychovány česky nebo slovensky 3) Mají českou nebo slovenskou mateřskou řeč 4) Navštěvovaly české školy (když to bylo možné) 5) Při sčítání lidu roku 1930 se hlásily k české národnosti. Zjišťuje se rozhovor, tázaný musí splnit vše.“32

9.2 Poslední odsun Poslední odsun, který na Jihlavsku proběhl, byl vypraven v listopadu 1946. Veřejnost o něm byla informována článkem v jihlavských novinách: „Dodatečný a poslední odsun Němců z Jihlavy 11. listopadu odjede z Jihlavy poslední zbytek Němců. Je to poslední a dodatečný transport, kterým také bude ukončena činnost komise pro cizí státní příslušníky. Práce této komise byla nemalá, ale svého úkolu se zhostila ke vší spokojenosti. Za tuto dobrou práci se rada jihlavského MNV rozhodla všem členům této komise vyslovit dík. Poněvadž Jihlava patřila mezi města, která nejvíce trpěla německým nacistickým

30

OAJ, Směrnice k provádění odsunu. Informační dopis z 15. 4. 1946 z ředitelství a úřadu národní bezpečnosti v zemi České a Moravskoslezské. 31 OAJ, Směrnice k provádění odsunu. Dopis ministerstva vnitra 32 OAJ, Směrnice k provádění odsunu. Dopis ministerstva vnitra z 21.6. 1946

15

živlem, rada MNV se rozhodla, že na zakončení odsunu zdejších Němců bude uspořádána manifestační oslava.“ 33

9.3 Život po odsunu Lidé, kteří Československo museli opustit, i ti, kteří zůstali, neměli začátky lehké. Ať v zahraničí, či zde, museli začínat znovu, od nuly. Bez ničeho se snažili znovu se postavit na nohy a žít dál. Někteří Němci, s kterými jsem mluvila, dodatečně litovali, že v Československu zůstali. Teď, s odstupem času, vidí, že jejich příbuzní se po počáteční bídě měli díky své činorodosti daleko lépe. Němcům, kteří se stali po roce 1945 československými občany, byla jejich německá národnost přičítána ke zlu a někteří se ani po letech nezbavili nálepky „Němec – zlořád“ A co o odsunu napsal v roce 1967 Jan Křen? „Lidé, kteří byli těmito obrovskými přesuny tak či onak zasaženi – ať již to byli ti, kteří se trpce nazývají „Vertriebene“, anebo ti, kterým se říká „usídlenci“, - založili si už nové existence, na nových místech vyrůstá nová generace, která už sotva sdílí city z doby před dvaceti lety. Těžko lze očekávat, že by se tyto city mohly obnovit normálním během vývoje jinak, než novou evropskou válečnou konflagrací. A jsou-li za své „Recht au die Heimat“ ochotni tuto hrůznou cenu platit zarytí předáci stárnoucích revanšistických „landsmannschaftů“, jimž západoněmecká politika žel stále ještě poskytuje prostoru i sluchu, sotva to lze říci o veškeré německé veřejnosti a o ostatních národech Evropy, které za druhé světové války určitě nebojovaly proti nacismu za obnovu Mnichova. Vystěhování miliónů lidí z míst, kde po staletí žili, bylo jistě zákrokem přiměřeným kruté a drsné době války a boje na život a na smrt. Ani zemím, které touto cestou řešily problém ohrožení své státní a národní existence, nepřineslo toto řešení jen zisk a prospěch. Odchod několikamiliónové, civilizačně vyspělé populace zanechal v jejich ekonomice, demografické fyziognomii a kulturní sféře nemalé mezery, které se těžko zaplňovaly a zanechávají dodnes bolestné stopy. Podobné nucené přesuny miliónových mas, které s sebou nesly rozkotání jejich existence, asi sotva kdy budou patřit k nejskvělejším výkonům evropské civilizace dvacátého století a nové generace na ně nebudou pohlížet s pocity nacionální vítězoslávy. Jejich zorný úhel je a bude jiný – budou je přijímat v jejich nejskutečnější a podstatné dimenzi – jako tragickou dějinnou

33

OAJ, Jiskra č. 45, ročník II. 10.11. 1946

16

nezbytnost, která k dnešku a budoucnosti promlouvá tím nejsamozřejmějším a zároveň nejhumánnějším poučením – nechť se toto válečné a poválečné utrpení již neopakuje, nechť budoucí generace už nikdy nejsou postaveny před podobnou tragickou nutnost jako jejich otcové před dvaceti a pětadvaceti lety.“ 34

Co autor to jiný názor na problematiku odsunu Němců, názory byly často přizpůsobované i politické situaci a době.

10. ORÁLNÍ HISTORIE „Orální historii můžeme charakterizovat jako metodu, řadu propracovaných (avšak stále se rozvíjejících a dotvářejících) způsobů a postupů, jimiž se badatel v řadě humanitních, společenskovědních oborů dobírá nových informací a poznatků na základě ústního různě fixovaného sdělení osob, jež byly účastníky či svědky určité události nebo procesu, který badatel zkoumá, nebo osob, jejich individuální prožitky, postoje a názory mohou obohatit naše poznání jak těchto osob, tak situací a obecně skutečností, k nimiž se vyjadřují.“ 35 Orální historie je označována jako výzkumná metoda, metoda kvalitativního výzkumu, která si bere za úkol historii demokratizovat, zohledňovat tzv. malé dějiny, dějiny „každodennosti“. Prostřednictvím orální historie se historik dovídá nové informace, poznatky a fakta, které mohou obohatit či zkorigovat jeho dosavadní znalosti dějin. V prvé řadě ovšem získá subjektivní, individuální pohled na určitou dějinnou událost.

10.1 Formy orální historie Hlavními formami orální historie je: 1) Rozhovor (interview) 2) Životopisné vyprávění

34 35

Křen, Jan: Odsun Němců ve světle nových pramenů, in:Češi, Němci, odsun, str. 31, Praha 1990. Vaněk, Miroslav: Orální historie. Univerzita Palackého v Olomouci, FF. Str. 5

17

10.1.1 Rozhovor Váže se k jedné historické události, kterou dotazovaný prožil, byl jejím svědkem a postupně si na tuto událost vytvořil určitý názor a zaujal určitý postoj. Tazatelovy otázky jsou v tomto případě konkrétnější, směřující narátora (pamětníka, vypravěče) k jednomu období v jeho životě. Tazatel ovšem musí respektovat osobní přístup dotazovaného.

10.1.2 Životopisné vyprávění Vypravěči je v podstatě nechán volný průběh vyprávění. Tazatel podporuje narátorovu paměť, spontaneitu, otevřenost. Životopisné vyprávění použije historik v případě, že chce sledovat delší dějinný úsek z pohledu narátora. Limitován většinou dosavadním životem narátora. Životopisné vyprávění lze vést dvěma způsoby: 1) Chronologicky – sleduje se průběh narátorova života buď od dětství, s přesahem k rodinnému prostředí, v němž vyrůstal, nebo od rané dospělosti. Sleduje se jeho osobní, profesní, společenský vývoj a životní cestu buď do určitého historického momentu nebo do současnosti. Je důležité si uvědomit, že narátor (vědomě, či nevědomě) pokládá některé životní etapy, negativní či pozitivní, za více a jiné za méně důležité. Sám takto svůj život hierarchizuje a tomu přizpůsobuje i své vyprávění. V tomto případě je důležité ho ubezpečit, že jeho vyprávění se nestane objektem žádného hodnotícího „soudu“. 2) Strukturovaně – narátor vypráví odděleně o jednotlivých složkách svého života. Je potřeba mu vysvětlit, že největším přínosem bude jeho vyprávění, když bude jeho život zachycen komplexně, jako celek.

Rozhovory se zpravidla vedou dva. Je-li zapotřebí i více. První rozhovor bývá volnější, vyprávění narátora se nechá volný průběh. V druhém rozhovoru se už tazatel soustředí na ty složky života, které narátor vynechal, či co ho nejvíce zajímá. Přepis rozhovoru se dělá z obou pořízených nahrávek. Přepis nahrávky je potřeba udělat velmi citlivě. Při běžné mluvě dochází často k opakování některých myšlenek, různému přeskakování či opakované používání stejných citoslovců, tzv. výstelková slova. To by se v přepisu rozhovoru nemělo objevit. Jinak je ovšem důležité vyprávění přepsat tak, jak se opravdu událo, včetně tazatelových otázek.

18

Je téměř nutností narátorovi přepis rozhovoru zaslat, aby se v případě nějakých nesrovnalostí

mohly

udělat

korektury.

Popřípadě

dodatečně

udělit

souhlas

s opublikováním svého vyprávění. Ideální je pořizování pamětí smluvně ošetřit ještě před pořizováním rozhovorů. Jelikož se jedná o osobní údaje citlivé povahy, je potřeba stanovit i účel, k němuž mají být údaje použity. Za citlivé údaje je považován soubor takových údajů, který vypovídá o rasovém, národnostním nebo etnickém původu, dále o politických postojích, členství v odborových organizacích, o náboženském založení a filozofickém přesvědčení, trestné činnosti, zdravotním stavu a sexuálním životě dané fyzické osoby.

11. ROZHOVORY

Já jsem si pro svoji práci vybrala formu životopisného vyprávění. Ovšem ne vždy šlo striktně se tohoto vzoru přidržet. Často jsem pokládala doplňující otázky, které se převážně týkaly okolností, za kterých zde, mnou oslovení narátoři, zůstali. Snažila jsem se i zachytit právě ony zmiňované dějiny každodennosti, soužití Čechů a Němců v běžném životě. Bez doplňujících otázek se narátoři sami od sebe o těchto složkách svého života nezmiňovali. V následující kapitole nabízím přepis rozhovorů s devíti narátory německé národnosti, s kterými se mi podařilo rozhovor uskutečnit. Samotné shánění kontaktů na doposud žijící pamětníky německé národnosti nebylo zcela jednoduché. Nakonec se mi naštěstí podařilo zkontaktovat s jihlavským spolkem, který sdružuje právě jihlavské Němce (Iglauer Regionalkulturverband).

11.1 Marius Neuwirth

11.2. 2006 Jihlava

Jmenuji se Neuwirth Marius,narodil jsem se 22.2. 1936 v Brně. Můj otec Jan Neuwirth se narodil 1890 v Salavicích. Pocházel z chudých poměrů. Povoláním byl odborným učitelem na německých školách. Moje matka Alžběta Neuwirthová, rozená Kunischová byla dcera stavitele z Brna. Naše rodina má ryze německý původ. Když

19

otec matku poznal, tak se usadili v Jihlavě. Respektive otec už tu byl delší dobu, jako svobodný. Moje sestra se narodila 1932, já jsem se tedy narodil 1936. Z období První republiky já si prakticky na nic nemohu vzpomenout, protože mi byli tři roky, když nastal devětatřicátý rok. Vychodil jsem do pětačtyřicátého roku obecnou školu, v rozsahu nedokončené třetí třídy, poněvadž v květnu pak byl prakticky konec, že? Naše rodina bydlela v Jihlavě v Bezručově ulici č. 2. Já sám si pamatuji na první květnové dny roku 1945. Nevím jakým způsobem k tomu došlo, že u nás v bytě byla ubytována skupina sovětských vojáků. Jednalo se o jednoho lékaře – majora a dva příslušníky mužstva. Otec se s ním celkem dobře domluvil, protože byl v první světové válce v Rusku v zajetí. A ten lékař uměl také velmi dobře německy. Vycházeli jsme s nimi celkem dobře, ale přesto jsme se doma raději zavírali, poněvadž jsme nevěděli, co se bude dít. A pamatuji si ještě jednu věc. Ti sovětští vojáci si donesli dokonce nějaké potraviny a maminka jim musela vařit. My jsme ale napřed museli to jídlo ochutnat a potom ho jedli taky. Takže měli obavy, aby to jídlo nebylo otrávené. Byli tady tři nebo čtyři noci a potom odjeli neznámo kam.

A pak si velmi živě pamatuji na pětadvacátého května. Ironií osudu bylo, že ten den se dožil můj otec 55 narozenin. Během dopoledne někdo zazvonil, otec šel otevřít (já to vidím ještě jako dnes) a tam stál nějaký ozbrojený gardista. Příslušník revoluční gardy, já tedy říkám rabovací garda. Za ním jsem viděl zástup lidí, byly tam spíše ženy, muži snad ani ne. Na jednu z těch žen nikdy v životě nezapomenu. Ta měla tak chamtivé oči a už se jenom třásla, jen aby už byla vevnitř a všechno mohla rozkrást. Ten příslušník revoluční gardy se ptal otce jak je možné, že jsme ještě v bytě. Otec mu řekl, že k tomu nás opravňuje vydané povolení Revolučního národního výboru v Jihlavě. Když otec donesl tento úřední dokument, příslušník revoluční gardy ho roztrhal. S výhružkou uchopil samopal a přikázal, že musíme za deset minut byt opustit. Dnes si uvědomuji, že kdyby v tu dobu byl u nás ještě ubytován onen sovětský major, asi by k této osudné události nedošlo. Hnali nás potom na bývalé sokolské hřiště, dnes je tam zimní stadion. Mezi vraty stál ozbrojenec, velmi mladý, mohlo mu být tak osmnáct let a ten spatřil, že moje matka má snubní prsten. Okamžitě mamince přikázal, že musí prsten sundat, jenže ta ho nemohla dostat dolů. Ten mladík už se chystal, že jí bajonetem usekne prst. Naštěstí se matce z posledních sil podařilo prsten sundat a hodila mu ho pod nohy. Z toho 20

sokolského hřiště nás potom celý zástup hnali do Helenína, kde byl zřízen tábor. Šli jsme kolem dnešních technických služeb, tam bývaly takové nízké domky. Jedna česká rodina dávala Němcům pít vodu, poněvadž byl strašně horný den. Když to ostatní Češi viděli, vypadalo to, že je snad zabijí. To je také jeden z důkazů, že byli i Češi, kteří nesouhlasili, jak se s Němci v tu dobu zacházelo. Šli jsme kolem Pekárkového mlýna v Dřevěných mlýnech, který už dnes taky nestojí. Před mlýnem jsem viděl stát mého spolužáka z německé školy Richarda Pekárka, kterému jsem zamával a řekl jsem si v duchu:“ Proč já musím jít a on ne.“ Richard byl dítě ze smíšeného manželství, takže mohl zůstat. V Heleníně byly strašné poměry, tábor byl přeplněný, hygienicky nevyhovující. Ten tábor v Heleníně byla bývalá továrna továrníka Löwa, dnes je tam textilní průmyslovka. Tak nás tedy hnali zase nazpátek přes Havlíčkovu ulici, dnešní Romana Havelky až na Staré Hory, kde byl také sběrný tábor. Areál tábora se nacházel na ploše v Jiráskově ulici proti dnešní mlékárně. Známí Češi se potom začali shánět po otci. Když zjistili, že jsme v táboře ve Starých Horách, dostali potom naší celou rodinu ven. Dnes už přesně nevím, jak dlouho jsme v tom táboře zůstali. Tak jsme se dostali nazpátek do našeho bytu, tam už bylo všechno rozkradené, prádlo, kožichy, čalounění rozpárané, dokonce i klavír byl pryč. Lidé z okolí tvrdili, že to udělali Rusové, ale já tomu nevěřím, protože ti brali hodinky a takové podobné věci, o zbytek se nestarali.V tak velkém bytě jsme nemohli zůstat. Pro Němce potom vyčlenili v Jihlavě Kosmákovu ulici, takže jsme dostali byt a tady jsem prakticky až dodnes. Dostali jsme se z lágru a život šel dál, samozřejmě dále neradostný. Otec jako Němec nemohl pochopitelně vykonávat své povolání odborného učitele. Živil nás tím, že dával soukromé hodiny z matematiky převážně studentům jihlavského gymnázia.

V září 1945 jsem nastoupil do 2. třídy české obecné školy, ač jsem už měl jít do 4. třídy. Toto bylo zapříčiněno tím, že jsem prakticky neuměl česky. Pamatuji si, že jsem v prvních dnech vyučování seděl v lavici bez možnosti domluvit se se spolužáky. Byl jsem nesmírně rád, když za mnou přišel katecheta a řekl mi německy, že mám v neděli přijít v osm hodin na mši svatou do minoritského kostela. Rozuměl jsem mu a byl jsem nesmírně šťastný, že se mnou někdo srozumitelně mluví. Poměrně rychle jsem se češtinu naučil. Třetí třídu jsem potom absolvoval jenom 1 měsíc a hned jsem postoupil do 4. třídy. Jednoroční ztráta však byla příčinou toho, že jsem měšťanskou školu musel ukončit již po absolvování 3. třídy, čímž mi nebylo umožněno již 4. třídu absolvovat. 21

Toto rozhodnutí bylo, i přes podané odvolání, zdůvodněno tím, že jsem z hlediska dosaženého věku splnil podmínku školní docházky. Nechtěl jsem dělat rodičům starosti, tak jsem šel ven, směrem ke škole, kde byli ostatní, a když jsem je viděl, tak jsem se až rozplakal, jak mi bylo líto, že už nemohu do školy. Tenkrát se mi přihodila ještě jedna velmi nepříjemná věc. Dostal jsem těžkou infekční žloutenku. Následovala ještě její recidiva a v tu dobu to byl třetí nejhorší případ v Jihlavě. Já už jsem nebyl ani žlutý, ale černal jsem. Takže jsem zůstal poměrně dlouho doma. Jenže jsem prakticky ničím nebyl a něco jsem dělat musel. Jako mladý hoch jsem dělal v Jihlavanu písaře. Byla to méně placená práce. Poněvadž jsem chtěl něčím být, snažil jsem se z Jihlavanu dostat na Stavební průmyslovou školu v Jihlavě. Podal jsem si přihlášku a závod mi ji musel potvrdit.Kádrový referent tohoto podniku mě však ke studiu nedoporučil z následujících důvodů: “Jeho jednání je v duchu měšťáckém. Myslíme, že zdroje budoucí technické inteligence, by měly být lepší. Měly by být z lidí, kteří jsou zapálení pro věc dělnické třídy a ne z lidí, kteří jsou lokální.“ Když takto doplněná přihláška přišla na Stavení průmyslovou školu v Jihlavě, odpověděl Jihlavanu tehdejší ředitel školy následovně: „ Máme za to, že jmenovaného nedoporučujete ke studiu. Uvědomte si, že v prvním ročníku máme dnes většinou čtrnáctileté děti a dvacetiletý žák takového politického profilu, jako ho popisujete, by nám mohl naši práci jen brzdit. Tak jsem se na průmyslovou školu nedostal, i když jeden můj kamarád, který byl z podobných poměrů a byl i stejně se mnou starý, se tam dostal. Potom se přiblížila moje základní vojenská služba. Protože jsem měl české státní občanství, tak jsem musel na vojnu, i když jsem byl německé národnosti. Pamatuji si, že jsem měl jednou takovou konfrontaci názorů s náčelníkem vojenské spáry. On mi říkal:“ Soudruhu, jakto, že nejste v ČSM?“ Já jsem povídal:“ Mě politika nezajímá:“ A on na to zase:“ Soudruhu, všechno je politika, jestli máme co jíst, kde spát….“ Tak jsem šel k pracovním jednotkách. Rozdíl mezi pracovními jednotkami a tzv. PTP byl ten, že my jsme měli zbraň ke cvičení v sobotu, kdežto oni vůbec. U PTP byl můj švagr, poněvadž on byl taky ze smíšeného manželství.Pracoval v dolech a nevěděl, kdy mu základní vojenská služba skončí. Při mém nástupu vojenské základní služby už byly PTP zrušeny a nahrazeny tzv. technickými jednotkami. Na vojně jsem prožil, na východním Slovensku, krutý přijímač. Ten přijímač byl opravdu špatný, ale jinak jsem s lopatou dělal pouze tři dny v Bratislavě a potom už jsem byl v kanceláři. Ač Němec, 22

tak jsem měl na vojně hodnost důstojníka, přičemž

poddůstojnickou školu jsem

neabsolvoval. Na jednu historku si vzpomínám z Komárna. Tam jsem pracoval v kanceláři ve funkci poddůstojníka pro plánování směn, která rozhodovala o nasazení vojáků na jednotlivé stavby. Měl jsem tam velmi slušného nadřízeného, kapitán Katounský, říkali jsme mu Ferko. Povoláním byl cukrář. Byl to maďarský Slovák. Jednou mi povídá: „Súdruh desiatnik, nemohol byste mi urobiť nějaký ty výkaz?“ Já povídám: „ Pane kapitáne (já jsem mu o samotě neříkal soudruhu, poněvadž jsem s ním docela dobře vycházel) já musím jet domů, čeká mě matka, za chvilku mi jede vlak a já mám roztržený kabát. Co když mě chytne kontrola? Já si to musím zašít.“ A on mi povídá, na to nikdy nezapomenu:“ Dajťe to sem, my vám to zašijem a vy mi to urobíte.“ Tak mi pan kapitán šil kabát a já mu ty výkazy udělal a mohl jsem odjet domů. Byly to ale dost kruté cesty, protože cesta trvala přes čtyřiadvacet hodin. Ale kvůli mamince jsem to podstoupil. K normální základní vojenské službě v trvání 24 měsíců jsem nasluhoval další 2 měsíce. Tato doba se mi potom započítala jako jedno vojenské cvičení. Na vojenské m cvičení už jsem potom nikdy nebyl. V šedesátých nebo sedmdesátých letech, přesně si to už nepamatuji, jsem dostal povolávací rozkaz na vojenské cvičení do Kroměříže. Před stanoveným termínem jsem dostal předvolání na Okresní vojenskou správu v Jihlavě, kde mi řekli: „Soudruhu, nezlobte se, ale my Vás na vojenském cvičení teď nepotřebujeme.“ To já jsem se tehdy vůbec nezlobil. Asi nechtěli, abych jim tam zase kazil morálku.

Po absolvování základní vojenské služby jsem se vrátil do Jihlavanu, kde jsem ale pracoval jen 14 dnů. Odešel jseml odtud, protože jsem tam nebyl pracovně spokojen. Potom jsem nastoupil na Domovní správu města Jihlavy, kde jsem dělal provozatele údržby domů. Staral jsem se o státní domy. V té době jsem také konečně mohl vystudovat Vyšší průmyslovou školu stavební v Jihlavě, s maturitou, formou večerního studia při zaměstnání. Následně jsem odešel do oblastního podniku Zelenina Jihlava, kde jsem dva roky pracoval jako stavební technik. Potom jsem nastoupil do inženýrské organizace, která se v průběhu let různě přejmenovávala. Tato organizace se starala o přípravu staveb a výkon stavebního dozoru v Jihomoravském kraji, ředitelství bylo v Brně. Jeden čas jsem byl zaměstnán přímo na ředitelství v Brně, převážný čas však na inženýrské správě v Jihlavě. Tato organizace se potom privatizovala a v roce 1996 jsem odešel do důchodu. Dnes jsem už deset let v důchodu. Tak, to je zhruba můj život. 23

Být slušným Němcem za války nebylo jednoduché. Dnes se stále odsuzuje, že byl někdo členem NSDAP. Když ale někdo měl úřednickou funkci a chtěl se tam udržet, tak se nedalo nic jiného dělat. To stejně přece platilo i za doby komunistické éry, kdy mnohá zaměstnání byla podmíněna členstvím v KSČ. Ono je to totiž stejné v dobách totalitních časů. Byli dokonce i řadoví členové NSDAP – podotýkám řadoví členové NSDAP – kteří i Čechům pomohli. Pamatuji si na jeden případ. Kolem roku 1970 jsem seděl při obědě s jedním člověkem, kterého jsem dobře znal. On byl jednadvacátý ročník a byl nasazen na nucené práce v Německu. Začal mi vyprávět následující případ ze svého života: „Dostal jsem v Německu dovolenou k návštěvě rodiny. Po dovolené jsem se musel vrátit jako i všichni ostatní na své pracovní místo. Ale já se nevrátil. V pátek jsem dostal úřední předvolání, abych se v pondělí dostavil v Jihlavě na Gestapo. Přes sobotu a neděli jsem byl celý nesvůj. Úředník na Gestapu mi v pondělí řekl, že na mě přišlo udání, protože jsem se nevrátil do práce a poradil mi, abych se vrátil, že se mi nic nestane. A ještě mi řekl: „Víte, my musíme každý případ řešit, protože když neuposlechneme, tak jdeme na frontu do první řady“. Dále mi řekl větu, která mě velmi zabolela: „Kdyby mezi vašimi Čechy nebylo tolik udavačů, váš národ by nemusel tolik trpět.“ Vzpomínám si také na další jedno vyprávění. Za války se musela dělat přísná opatření kvůli mouce v mlýnech. Mouka se musela racionalizovat atd. , takže panovala dost přísná situace. Když přijela na nádraží kontrola a ptala se kudy se dostanou nejkratší cestou do mlýna, ukázali jí delší cestu, aby stačili zatelefonovat do mlýna a mohli se připravit na kontrolu. Byli i Němci, kteří varovali českého mlynáře.

Sám odsuzuji jednu věc – kolektivní vinu. Jak nebylo správné vyhnat Čechy ze Sudet, tak nebylo také správné co se dělo hromadně s Němci v roce 1945. Nedávno jsem v televizi sledoval pořad, kde se hovořilo o tom, že Němci tvrdí, že byli v roce 1945 vyhnáni a Češi tvrdí, že Němci byli v roce 1945 odsunuti. Sám tvrdím následující: „ Do podepsání postupimského protokolu – to bylo v prvních dnech srpna 1945 – to bylo svévolné kolektivní vyhnání Němců ze strany Čechů. Po nabytí platnosti Postupimského protokolu to byl velmocemi odsouhlasený odsun. To, co se napřed stalo s Čechy a následně s Němci určitě nebylo správné. Kolektivní vinu neuznávám na žádné straně. V minulosti, dnes i v budoucnu.

24

Jak vy nemůžete za to, že jste se narodila jako Češka, já zase nemohu za to, že jsem se narodil jako Němec. Každý se narodí někým a jistě by nebylo správné, aby se za války Čech stal Němcem a po válce Němec Čechem.

Když se nyní zabývám minulostí, musím se zastavit ještě u jedné záležitosti. Němcům, kteří tady mohli po roce 1945 zůstat s československou státní příslušností byl - stejně jako vyhnaným, odsunutým Němcům – zkonfiskován dle dekretu presidenta Beneše majetek. Bylo to a je to správné? Bohužel musím v tomto případě dekret prezidenta Beneše respektovat, nemohu s ním však souhlasit. Tvrdím, že Němci, kteří tu mohli zůstat a nebyli po válce soudně stíháni, neměli být zbavení majetku. Tím se totiž stali méněcennými a méněhodnotnými občany Československa. Nemůže totiž člověk být z hlediska individuality do roku 1945 špatný občan a po roce 1945 po současnost dobrý občan, když se individuálně nikdy neprovinil.

A teď se cítíte být spíše Němcem nebo Čechem? Cítím se být nadnárodním člověkem. Někdo se mě ptal jak přemýšlím.Přemýšlím německy, protože to je můj mateřský jazyk.

Ještě s jednou poznámkou se vracím do minulosti. Každá změna státnosti a režimu přináší bohužel násilnosti. Jak byly ničeny v období 1938-39 české symboly a nápisy, bylo to činěno opět v roce 1945 s německými symboly a nápisy. Nejinak tomu bylo dle vyprávění mé matky v roce 1918 v Brně, kde vše rakouské muselo zmizet. To je vždy taková revoluční tendence v praktickém provedení.

Jak se vlastně stalo, že jste tady (v Jihlavě) mohli zůstat? Můj otec byl za 1. republiky radním města Jihlavy. V roce 1936 byl po smrti prvního náměstka starosty Otomara Oberrennera (Němec) můj otec zvolen městským zastupitelstvím prvním náměstkem starosty města Jihlavy. Starostou byl v té době Čech Viktor Kousal. Když ještě v roce 1936 starosta Kousal zemřel, vedl radnici po několik měsíců můj otec, protože česká strana se nemohla domluvit na novém starostovi. Po pěti měsících byl konečně zvolen český starosta Pavel Havránek. Při dalších volbách v roce 1938 můj otec už do městského zastupitelstva nekandidoval. Můj otec propagoval vždy dobré vztahy mezi Němci a Čechy v Jihlavě. To také zapříčinilo to, že se v roce 1945 za naši rodinu zaručila určitá část české inteligence. V jihlavském archivu jsem dokonce 25

dostal do ruky doklad s podpisy známých osobností z této doby, což mě velmi potěšilo. Mezi známé naší rodiny patřili i Židé. Moje matka ještě dlouho vzpomínala na to, že v době, kdy tady Židé ještě byli a ona se s nimi zastavila na ulici k rozhovoru, byla ignorována Němci, kteří se mé matce při takovém setkání vyhýbali na druhý chodník. A proč jsme tady zůstali? My jsme také mohli odejít. Jenže maminka tady měla svoji matku a sestru s dětmi z Brna, protože Brno bylo počátkem roku 1945 bombardováno. Jelikož její matka (moje babička) byla nemocná, měla obavu, že by transport nepřežila. Matčina sestra (moje teta) s dětmi v rámci transportu do Německa odešla. V roce 1951 moje babička u nás zemřela. Jelikož se nám tady nedařilo dobře, požádal můj otec o naše vystěhování v roce 1951 do Německa. V Německu už bylo všechno dojednáno, že nám pomůže matčin bratr. České úřady nakonec konstatovaly, že otec a matka mohouou do Německa odejít, já se sestrou však musíme zůstat, protože republika potřebuje mladé pracovní síly. Taková byla tehdy doba! Z toho důvodu k vystěhování nedošlo. V roce 1956 zemřel v Jihlavě můj otec. V roce 1956 se zároveň vdala má sestra Eva, které se později narodila dcera Silvia. Matka potom už o vystěhování nechtěla ani slyšet, protože tu měla rodinu mé sestry. V šedesátých letech mi strýc nabídl, jestli nechci za ním jít do Německa, že by mě nechal vystudovat vysokou školu. Sám jsem to ale odmítl. Sice jsem mohl v budoucnu mamince finančně pomoci, ale ona byla na mě dost citově vázaná, protože jsme bydleli spolu. Otázkou zůstává, zda jsem neměl odejít do Německa v roce 1972, když moje matka zemřela. Mně bylo 36 let. Neteř ale v tu dobu chtěla studovat medicínu a kdybych býval odešel, tak mohla mít při studiu potíže a sestra mohla říct, že nevystudovala kvůli mně. Nakonec se má neteř stejně i přes podaná odvolání ke studiu medicíny nedostala. Tak jsem tady zůstal. Jsem sám, rodinu nemám. Ještě něco k soužití Němců a Čechů. Jihlava byla kdysi majoritně německá a minorita byla česká. Po utvoření 1. republiky se německá majorita změnila v minoritu. Možná k tomu docházelo i trochu uměle. Třeba česká obec Dřevěné mlýny s převážně českým obyvatelstvem se integrovala do Jihlavy. V roce 1923 bylo zastupitelstvo města rozpuštěno a byl nastolen komisariát J. Výborného. Dokonce se v Jihlavě mělo jednat i o zfalšování volebních výsledků. Když v jihlavském archivu pročítám z minulosti české a německé noviny, musím konstatovat, že existoval jak německý, tak ale i český nacionalismus. Čechům se např. vytýkalo, že chodí nakupovat do německého obchodu nebo si nechávají udělat práci od německého řemeslníka. Stejně tomu tak bylo i opačně. Když se měla stavět hospodářská část staré nemocnice v Jihlavě, byla vypsána na dodávku stavby veřejná soutěž. Zastupitelstvo 26

města předem stanovilo, že zakázku dostane firma s nejlacinější nabídkou. Nakonec zakázku dostala česká firma, která se z hlediska výše ceny umístila až na třetím místě. Dvě lacinější nabídky byly od německých firem. Můj otec s dalšími zastupiteli protestovali. Starosta Havránek ale konstatoval, že Češi budou dělat, jak to potřebují. Ve starých novinách jsem se tak dočetl, že můj otec s dalšími zastupiteli z německých řad odešli na protest ze zasedání zastupitelstva kvůli dotacím na děti do škol. Bylo požadováno, aby příspěvky byly rovnoměrně rozdělené na české a německé školy z hlediska počtu dětí. Česká strana s tím nesouhlasila a takovéto případy rozdmýchávaly pochopitelně určité nesoulady.

Nakonec ještě jedno konstatování. Je docela zvláštní, že já, jako Němec, jsem měl ihned po nástupu do české obecní školy v roce 1945 nejlepšího kamaráda s židovským původem, jehož maminka přežila Terezín. Toto upřímné přátelství stále přetrvává.

11.2 Terezie Matulová 11.3. 2006 Jihlava

Jmenuji si Terezie Matulová, rozená Streichsbierová. Narodila jsem se 5. června 1922 v Herolticích. Tatínek byl Němec a maminka Češka. Tatínek pracoval jako tesař a měl na starost asi 10 lidí. Maminka byla v domácnosti. Narodila se v Rápošově u Kutné Hory. Bylo nás osm sourozenců, já byla nejmladší. Nejstarší sestra se narodila ještě v Rápošově, ale ostatní už v Herolticích. Maminka dělala porodní asistentku, sice neměla školu, ale všechny děti, které se narodily do roku 1945 v Herolticích, porodila moje maminka. Její rodiče neměli peníze, tak jí nemohli poslat na studia porodní asistentky. Do školy jsem chodila v Herolticích. Byla to německá škola. Já jsem tehdy neuměla česky a maminka německy. A tak se maminka učila německy a já zase česky, takže jsme se domluvily oběma jazyky. Jako dítě jsem měla hlavně německé kamarádky, protože Čechů bylo v Herolticích málo a ti co tam byli, tak mluvili německy. Vzpomínám si třeba na Fürstovi, Neubauerovi – paní se kamarádila s maminkou. Se sedláky jsme se nekamarádili. Když chtěli lidi na práci, tak jsme jim chodili pomáhat, 27

ale jinak se s námi moc nebavili. Byli přece něco víc! My jsme byli jen dělnická rodina a oni byli sedláci. To bylo znát už na první pohled. Selské holky byly povýšenější, my jsme byli jen chudáci. Když přišla válka, tak se až tak moc nezměnilo. Všechno bylo jako dřív. S Čechy jsme vycházeli dobře. Problémy nastaly až po válce. Až když přišel rok 1945, to bylo něco. My jsme se musely schovat v domě před Rusáky. Byly jsme schované v malém sklepě. Naše švagrová tam měla patnáctiletou holku. Byly jsme tam strašně nacpané, co se nás tam vešlo. A tím jsme se zachránily. (Paní Matulová mluvila o masovém znásilňování německých žen a dívek. Aby se uchránily, schovaly se do malého sklepa. Maminka paní Terezie je zásobovala, vchod do sklepa měly zamaskovaný, aby je nikdo nenašel. Ve stísněných podmínkách musely vydržet poměrně dlouhou dobu, než ruská vojska odešla. Která z dívek se neschovala, nebyla ušetřena krutému osudu. – pozn. autorky).

Jednou přišli dva Rusi, maminka zrovna dojila kozy. Tenkrát vůbec nebylo mléko. Já jsem čekala, že si mléko vezmu a půjdu zase do sklepa. Jenže jeden Rus koukal skrz škvíru ve vratech a viděl mě tam. Vešel dovnitř, já se schovala do koutku za kozu, aby mě neviděl. Šel za maminkou do chlíva a říkal: „Žínky, žínky.“ A maminka mu povídala, že tady žádné žínky (dívky) nejsou. Mamince v té době bylo už přes osmdesát let (měla mě až v 47 letech). Možná, že si na ní kvůli tomu věku netroufli. A nebo cítili, že se jich nebojí. Jednou se také stalo, že jsem byla v kuchyni a jeden Rus vyrazil dvířka a přišel přímo do kuchyně. Maminka si stoupla do dveří a strčila do něj. Zavrávoral a vylítl ven. Maminka, já ji vidím jako dnes, byla jak fúrie. Otevřela dvířka a vyrazila ho ven na ulici, kde spadl na plot. Sebrala mu zbraň a hodila ji do močky a šla domů. On se jí ale ani nedotknul. Ty první květnové dny roku 1945, když tudy procházela sovětská vojska, byly nejhorší. Mojí kamarádku Katy Zimmermannovou našli. Tehdy byly v tom sklepě schované snad všechny ženy z Heroltic. Až když se potom začala kopat buryna, bylo najednou na poli šedesát žen. To už to nejhorší řádění pominulo. Přece jsme nemohly sedět ve sklepě, když bylo potřeba pracovat na poli. Začaly jsme chodit na pole, sedly si do brázd a povídaly. Pro nás to nebyla práce, ale úleva. Už jsme nemusely být pořád schované, mohly jsme být venku, na vzduchu! Moje švagrová a její sestry bydlely v Jihlavě, naproti dnešnímu odboráku. Tam byly větší a za nimi menší domky. Dnes už tam nestojí. Jmenovali se Jakešovi. Byla jsem u 28

nich zrovna ten první den, když táhli Rusáci. Šla jsem hned domů, aby maminka neměla strach. Šla jsem do Heroltic sama, pěšky. Až skoro u Heroltic bylo žitné pole a do pole vedla cesta. Byl tam strašný hluk, bála jsem se a utíkala domů. Rusáci tam zabíjeli krávy, aby měli co jíst. Maminka mi potom vyhubovala, že jsem šla sama. Já jsem ale žádného Rusa nepotkala, jenom ty, kteří řádili v tom poli. Po válce potom všechny Němce vyhnali z domovů. Z naší rodiny jsem zůstala jenom já, maminka a můj synovec. Syn mojí sestry. Můj bratr už bydlel v dolní části vsi, oženil se, vzal si Češku a ta mi dělala moc zle. Vedle nás se potom nastěhovala nějaká Slavíková a ta se s mojí švagrovou spolčila a dělaly mi samé naschvály. Tak Slavíková na mě třeba poslala psa. Já jsem raději vůbec nechodila ven, ani v okně jsem se neukázala. Ony potom nevěděly, jestli tam vůbec ještě jsem. Všechny moje kamarádky byly pryč. Jedna je teď ve Vídni. Chtěla, abych jela s ní. Potom jsme se ale navzájem nějak ztratily. Ona odjela a já zůstala tady. Ještě dnes si píšeme, telefonujeme. V tom roce 1945, když museli Němci pryč, odvezli Rusáci všechen dobytek. V celých Herolticích zůstala jenom jedna koza, u Šmelarů. Jinak všechno odtáhli, takže nebylo z čeho žít. Do vsi se začali stěhovat Češi. Já jsem chodila k Bílkům pro mléko, za jeden litr mléka jsem platila 12 korun! A to jsem ještě musela moc prosit. Pak mi ale řekli, že už mi mléko prodat nemohou, protože mají jen pro svoji potřebu. V tu dobu jsem už měla první dceru Martu. Obešla jsem celou ves s hrnkem a prosila o trochu mléka. U Bílků jsem pomáhala mlátit a tak jsem doufala, že mléko dostanu. Měli na stole pětilitrový hrnec plný mléka, zrovna večeřeli. A já jsem říkala: „Paní Bílková, prosím Vás, dejte mi trochu mléka. Já mám to dítě ještě malé.“ Měla jsem zánět v prsu a tak jsem mohla kojit pouze z jednoho a potřebovala jsem mléko. Ona mi ale povídá: „Ale já žádné mléko nemám, nemůžu vám dát. To co máme na stole je pro vlastní potřebu:“ Odešla jsem s brekem. Tak já jsem se jim tam dřela, pomáhala a ona mi ani hrneček mléka nedá, aspoň půlku.

Vdala jsem se v roce 1947. Dřív na to nebyl čas ani peníze. Svatbu jsme měli ve Ždírci v kostele. Před námi tam měli svatbu nějací Jůzovi – dvojsvatbu. Šla jsem se jich zeptat, kolik za to zaplatili. 1000 korun za obě svatby. Tak jsem si říkala, že těch tisíc korun mám a stačit mi to bude, možná i zbude. Farář nás neodmítl oddat, ale peníze chtěl, i když jsem mu předtím říkala, že moc peněz nemáme. Vždyť to věděl, jako všichni. Ždírec byl dříve skoro celý německý. Když nás oddal, šla jsem na faru, platit. Pan farář si řekl tisíc korun. Zdálo se mi to divné. Za dvě svatby si vzal tisíc korun a 29

ode mě, za jednu, také. Tak jsem vytáhla peníze a dala mu je na stůl. Farář si je vzal a povídá: „Ale tady vám chybí ještě sto korun!“ Já jsem tu stovku ještě měla, ale chtěla jsem si ji nechat, kdyby nás cestou domů někdo zatahoval. V Herolticích, nebo i v Měšíně. Ale pan farář ji ze mě vytáhl. Bránila jsem se, že za předchozí dvě svatby si vzal to samé co za jednu. Ale nebylo mi to nic platné. Bratr pak za mnou přišel a tu chybějící stokorunu doplatil. Manžel byl Čech, můj dlouholetý kamarád. Spolu jsme sloužili v Kosově, sice ne u stejného sedláka, ale v jedné vesnici. Sloužilo nás tam skoro dvacet. Byli tam i sedláci, kteří neměli jen jednu služku a také služku ke kravám, pacholka ke koním, volům a ještě holku pro děti. Podle toho, jak měl který sedlák velké hospodářství.

Pak jsem šla pracovat do Jihlavy, to maminka ještě žila. Tatínek umřel za války, těsně před koncem. Ještě jsem si říkala, že kdyby tatínek žil, určitě bychom tady nezůstali. Z odsunu jsme byly vyloučené, protože maminka byla Češka. A já bych tady maminku samotnou stejně nenechala. Maminka měla rodinu až u Kutné Hory. My jsme tady musely snášet všechny ty těžkosti, když přišli Češi a obsadili chalupy po Němcích. Jak říkám, nejhorší byla ta Slavíková a přitom sama měla za manžela Němce. Pracovala jsem v plyšovce, tam jsem byla moc spokojená. Nikdo ani nevěděl, že jsem Němka. Já jsem mluvila stejně česky jako německy. V tu dobu už jsem měla druhou dcerku. Devět let po té první. Já jsem už další děti nechtěla, ale lékaři mi to doporučili, protože jsem měla záněty. To jsme pořád bydleli v Herolticích. Do Jihlavy jsme se přestěhovali až v osmdesátých letech. Obě dcery už byly provdané a měly děti. Už jsem do práce nechodila a shodou okolností jsme se přestěhovali kousek od místa, kam jsem celý život chodila do práce, pěšky. Vybavuji si ještě, jak jsem se v té plyšovce ptala na práci. Ještě s jednou ženou z Heroltic. Přišli jsme k řediteli Formanovi, on si nás prohlédl, vyptával se (hlavně mě, té druhé ani moc ne). Nakonec nám řekl, že neví jak teď vypadá stav v továrně, ale že nám dá vědět. Třetí den už jsem měla doma lístek, abych přišla do kanceláře a další den už jsem šla do práce. Za nějaký čas jsem potkala tu Jirouškovou, která žádala o práci společně se mnou, když jsem šla z obchodu. Zeptala se mě, jestli už jsem nějaké vyrozumění dostala. Z toho dotazu jsem poznala, že ona ne. Tak jsem jí řekla, že už pracuji. Viděla jsem, jak zuří. Protože ona žádné vyrozumění nedostala. Já jsem se ní potom dál nebavila, protože to byla strašně hádavá ženská. V té plyšovce jsem pracovala dvacet let a odtud jsem odešla do důvodu. 30

Když ještě vzpomenu na léta v Herolticích. Ta Slavíková byla komunistka, ale snad prý pocházela ze Stonařova ze smíšené rodiny. Dodnes nechápu, proč se ke mně tak ošklivě chovala. Já osobně jsem nikdy do žádné strany nevstoupila a už vůbec ne do komunistické. To slovo pro mě znělo jako nadávka, odpuzovalo mě. Dokonce i můj bratr mě přesvědčoval, do dvou hodin do rána mi domlouval. Ale já jsem řekla, že i kdyby mě chtěli zastřelit, já ke komunistům nepůjdu. Potom už jsem žádné problémy ani těžkosti s Čechy neměla.

Ještě bych chtěla říct, že občané Heroltic moc zkusili. Ti, co odešli hned do lágru do Bedřichova snad ani ne tolik, jako ti, co v Herolticích zůstali. Museli chodit pracovat na pole, nikdo jim nedal ani jídlo, natož peníze. Museli dělat od rána do tmy. Ty, kteří už byli v lágru, si vybírali sedláci na práci. Museli jít pěšky na pole a zase pracovat bez jídla. Měli jen to, co dostali v lágru. Někteří sedláci nám dali třeba kousek chleba, třeba Hřímalovi. Vzpomínám, že jsem jednou právě u Hřímalů mlátila obilí a jejich dva kluci si nesli chleba namazaným dolů, abych neviděla, že na něm něco mají. Přitom já jsem za práci nedostala ani kousek suchého chleba. Alespoň malou svačinu jsem mohla dostat. Jednou jsme tam pomáhaly s maminkou obě a Hřímalová nás zavolala k obědu. Dostali jsme polévku, ale zdála se nám stará, zkyslá. Tak mi maminka řekla, abych to nechala ležet na stole a šla s ní domu. Doma jsem si všimla, že jsem tam zapomněla šátek a tak jsem se pro něj vrátila. Vešla jsem do kuchyně a chlapi měli na stole kuře. Mamince jsem to doma vykládala: „Představte si (já jsem mamince vykala), že nám dali kyselou polévku a sami jedí kuřata.“ Už jsme jim pomáhat nešly, i když za tři dny přišel jejich kluk zase, abychom jim šly pomoci. Za čas Hřímalová přišla sama a přinesla něco od jídla. Přišla se omluvit. Nejspíš doma dostala vynadáno od manžela. Ale už nikdy po nás nechtěli, abychom k nim šly pracovat. No, po válce v našem domku bydlel bratr, my jsme si domky navzájem vyměnili. Protože ten náš byl větší. Nakonec nás můj vlastní bratr dostal do lágru, sice jenom na měsíc a podmínky tam nebyly tak špatné, ale přece jenom. Bratr a jeho manželka se nás nejspíš chtěli zbavit.

31

11.3 Kateřina Musilová 25. 3. 2006 Jihlava

Jmenuji se Kateřina Musilová, rozená Nováková. Narodila jsem v roce 1923 ve Stonařově. Můj děda pocházel z Kněžic a babička z Nové Říše.Poznali se právě v Nové Říši, děda tam přišel po vyučení (vyučil se ve Stonařově) a babička tam pracovala v klášteře jako pomocnice. Dědeček byl ale zvyklý ve Stonařově, tak se tam vrátili, ačkoli babička nechtěla, protože Stonařov byl hodně německý a babička se do smrti německy nenaučila. Měli tři syny, jeden odešel po první světové válce doRakouska, můj otec a druhý bratr zůstali ve Stonařově. Můj tatínek si vzal taky Němku. Byly jsme čtyři děti, sestra byla o osmnáct roků starší, bratr o sedmnáct. Nejmladší bratr byl o sedm roků mladší než já. Sestra odešla v devatenácti do Rakouska k příbuzným, kteří tam měli restauraci, přes zimu vypomáhat. Můj budoucí švagr tam chodil na obědy a tak se tam poznali. Sestra se vdala a v Rakousku zůstala. My tři ostatní sourozenci jsme zůstali tady. Tatínek zemřel, když mu bylo 66, starší bratr zemřel ve 40 a nejmladší bratr musel, protože maminka byla Němka, narukovat na vojnu za Říši. V roce 1943 jsme dostaly zprávu, že je nezvěstný. Zůstal u Stalingradu. Tak jsme s maminkou zůstaly samy. Maminka se rozstonala, ale přesto jsme dokázaly samy dvě hospodařit. V roce 1945 ale přišel zákon, kdy nám všechno sebrali a my jsme musely z domu pryč. Nějak jsme se protloukly a v roce 1949 jsem už měla známost se svým mužem. Potom jsme spolu odešli do Jihlavy. Můj muž si tady v Jihlavě koupil živnost – koně a zařídil si povoznictví. Jenomže potom zase vyšel zákon a v roce 1958 nás zlikvidovali. Jeden kůň zemřel. Daně jsme museli platit se zpětnou platnosti v nových penězích. Činilo to v tom roce 1958 šest tisíc korun. Manžel si ty peníze vydělal prací navíc. Každou sobotu jezdil do lesa, abychom si nějak pomohli. Později jsme si koupili kousek pozemku, 0,5 ha od jednoho Čecha na Slunci a postavili jsme tam domek, takový nízký. Bydleli jsme v něm dvacet roků a po těch dvaceti letech nás z něj opět vyhodili! Přišli odhadci, odhadli a jděte pryč, kam chcete!

Protože byl manžel živnostník, tak byl kulak. Už nás tak i jmenovali. Za vlastnoručně postavený domek jsme dostali směšnou částku. Na tom místě se mělo stavět sídliště. 32

Možná zahrálo svojí roli i to, že jsem německého původu. Tak jsme si koupili nový pozemek a začali stavět znovu. No a tady jsme už 36 let.

Když bychom se vrátily ještě do období druhé světové války… Do školy jsem chodila ve Stonařově, samozřejmě do německé. Vychodila jsem osm tříd a pak jsem šla do učení a vyučila jsem se jako švadlena, taky ve Stonařově. Stonařov byl tehdy poměrně velkou vesnicí. Od rodičů si pamatuji, že před první světovou válkou tam byly jen tři české rodiny. Ale po první světové válce se tam nastěhovalo hodně Čechů. Vesnice potřebovala počeštit, podle programu První republiky. Když jedete z Vílance ke Stonařovu, po pravé straně jsou tři domky odstrčené od silnice. Tak ty stavěli Češi, Vílanec byl taky německý. Stejně v Pístově. Tam mi ty české domky ukazoval manžel. Všechny německé vesnice se snažili počeštit a taky se to dost podařilo. Ale problém v soužití nebyl. Mluvilo se jak bylo potřeba. Češi se naučili německy, Němci česky. Ve Stonařově tehdy bylo šest hospod. Vzpomínám si na jednu židovskou rodinu, která musela po roce 1939 pryč a pak už je nikdo neviděl. Jmenovali se Fabiánovi a s celou přízní jich bylo 45. Po válce se jeden vrátil a chtěl po strýčkovi obchod. Samozřejmě, že mu ho nevrátili. Už tam byl jeden komunista. Vůbec nevím, kam potom ten Žid odešel. My jsme byli smíšená rodina. Za války nás měli za Čechy a po válce za Němce. Takže jsme byli bití dvakrát. Jednou jsem šla přes městečko a u četnické stanice na mě zavolal pan vrchní: „Slečno Nováková, pojďte sem.“ Já jsem se tenkrát lekla, moc jsme se tenkrát (po válce) báli. On mi povídá : „Pojďte dál a posaďte se. Vy jste za války žádala o radiopřijímač?“ A já říkám: „ Ano, dvakrát.“ „Víte kdo Vám to pokazil? Polak“. Já jsem to tušila. Byl to Němec a po válce se zastřelil, protože měl hodně za nehty. Ten četník mi dal papír, kde bylo napsáno:

Nemá nárok,protože se stýká

s Čechy. Můj manžel mi potom říkal, že jsem si ten papír měla vzít, abych měla doklad. Jeden takový „otrok“, promiňte, že to tak musím říct, přišel jednou za maminkou a povídá jí: „Ty, poslouchej, tvoje holka kamarádí jenom s Čechy, jestli to bude takhle dělat dál, tak my jí pošleme na práci do Německa! Já tě jenom lituji, že jsi sama a že už nikoho nemáš, ale jinak…“ V tu dobu žil ještě tatínkův bratr (přišel o život v roce 1945, zabil ho kůň). Maminka za ním přišla a s pláčem se mu svěřila se svým trápením. Strýc se za ní postavil a řekl jí, že kdyby jí ještě někdy vyhrožoval, má ho zavolat, že si to s ním vyřídí. Ten pán (Brychta) už ale nikdy nepřišel. 33

Za války nám vyčítali, že jsme Češi a po válce, že jsme Němci, jak se to hodilo. Ale my jsme byli pořád stejní lidé. Nikoho jsme si nevšímali, nikomu jsme neubližovali. Po válce se k nám nastěhovala česká rodina a maminka si sousedům, jmenovali si Tůmovi, postěžovala, že ta paní, která u nás s rodinou bydlela, když jí potká, do maminky pokaždé strčí. Myslela jsem si, že je to náhoda, a tak jsem maminku utěšovala. Jednou se ale tak koukám z okna a opravdu vidím, jak do maminky strčila. Vylítla jsem ven a křičím: „ Vy mrcho!“. Nemohla jsem se udržet. Přitom jsme spolu byli s celou rodinou zadobře. S jejich dětmi jsme společně vyrostli. Pán nebyl špatný, ale ona a ty dvě dcery, to byly mrchy. Potom jsem se rozplakala a utíkala k Tůmům a tam jsem jim všechno říkala. A oni mi na to odpověděli: „ Tak tohle si tvoje máma nezaslouží. Sbalte si s maminkou věci a půjdete z domu.“ V tom našem domečku jsme už v roce 1945 měly s maminkou jenom jednu místnost. Ale chtěli se nás zbavit úplně, vyštvat nás. Já jsem v tu dobu chtěla odejít pryč z republiky. Budoucímu manželovi jsem říkala, že to nemá cenu, že se nenechám tady týrat. Vždyť jsme nikomu nic neudělali a nikoho jsme o nic nepřipravili. Chtěla jsem pryč. On mi na to ale řekl: „Neboj se, to se uloží. Teď mají všichni horké hlavy, nech to být.“ Nebýt jeho, tak bych odešla. Byla jsem svobodná, zdravá, dělat jsem uměla. Mamince tehdy bylo něco přes padesát. My bychom se o sebe postaraly. Když jsme potom později dostaly povolení a jely do Německa, maminčin bratr mamince říkal: „Ty jsi Německu darovala velké peníze. Po synovi, který zůstal ve válce, by jsi dostala tak velkou penzi, že se ti o tom ani nezdálo. Postavili byste tady za to barák.“ Maminka mu ale řekla, že zůstala kvůli mně, když jsem se tak rozhodla.

Když jste se tedy rozhodly v Československu zůstat, žádaly jste o povolení? Tehdy, v tom roce 1945, jsem se už znala s mým manželem. To taky hodně rozhodlo. Od obce jsme dostaly s maminkou ochranu. Ve Stonařově byly české rodiny, s kterými jsme se stýkaly a oni se za nás zaručili. Potom se ale obec rozhodla, že nám tu ochranu zruší. Já jsem neměla pořád zpátky občanství. Po válce nám, Němcům, české občanství vzali. Mně ho potom, jako nezletilé, vrátili. Mamince taky, protože si vzala Čecha, ale až později. Do té doby nedostala nic, žádnou podporu. Až potom dostala 192 korun měsíčně. Tak jsem jí živila. Vždy jsem za ní do Stonařova přijela a všechno, co potřebovala, jsem jí nakoupila. Dlouho ale ve Stonařově nezůstala, asi dva roky.Vzali jsme si ji do Jihlavy. Ve Stonařově bydlela v jednom domku, který byl rakouským majetkem, takže jí ho nesměli sebrat. Patřil těm našim přátelům – Tůmům. Ti Tůmovi, 34

byli dva bratři, Češi. Jeden byl hned náš soused a druhý bydlel kousek dál. Po válce se o nás postarali, když jsme neměly s maminkou kam jít, vzali nás k sobě, i když sami bydleli ve stísněných podmínkách. Už za války jsem poznala svého manžela. Byl totálně nasazený u mojí sestřenice. Aby nemusel do rajchu, tak ho Tůmovi dostali k nám. Tak jsme se poznali. Po válce jsme se vzali a odstěhovali do Jihlavy. Do Stonařova jsme ale jezdili často, protože tam byl pochovaný můj otec i bratr. Všichni moji známí mě zvali na návštěvu. Necítila jsem vůči své osobě kvůli mojí národnosti žádnou nenávist. Ovšem z německých rodin ve Stonařově moc lidí nezůstalo. Můj bratránek Mirek Musil si vzal mojí sousedku, Němku, tak ta tam taky zůstala a dodnes tam ještě je. Myslím, že pochází ze smíšené rodiny. Jmenovali se Šebestovi. Tehdy, před válkou, to bylo jedno, kdo byl jaké národnosti. Pamatuji si, jak vykládali, že když byla zábava, tak u jednoho stolu seděli kluci Němci a u druhého třeba kluci Češi. Jedni zpívali německy, druzí česky a za chvíli všichni společně dohromady. No a potom přišel ten mizerný Henlein a Hitler a začalo to. Tu nenávist začala rozvíjet ta spodní kasta. Nebyla práce a Hitler jim tu práci dal. Sedláci si ho vůbec nevšímali, ale potom do toho spadli všichni. Proti proudu se nedá plavat. Ovšem, kromě té rodiny Židů Fabiánů, se snad žádné násilnosti na Češích za války ve Stonařově neděly. Mladí Němci museli narukovat už v roce 1939. Zůstalo tam pár starých lidí, ženy a děti. A všichni se znali, byli to přátelé, kamarádi. Ale po válce to začalo. To víte, někteří Češi zkusili dost. Zavřeli je, nebo museli na práci. Každý, který byl zapsaný v komunistické straně, toho zavřeli. Co jsem ale znala byli jenom tři, nějaký Přibyl, Šebesta (bratránek mého muže), byl Němec, ale komunista, tak ho v roce 1940 Gestapo sebralo a už se nevrátil. Převratu se ale dožil, v Polsku. Potom přišel zpátky do Německa , tam zemřel a je tam i pochovaný. Jeho starší bratr ten hrob našel. Vyprávěla mi to jeho dcera – Mína. Představte si, že ta byla těhotná, ale musela i s rodiči pryč, protože jí ještě nebylo osmnáct. Chlapec se jí narodil v Bavorsku. Po čtyřech letech se vrátili nazpátek. Ten chlapec neuměl slovo česky. My jsme bydleli vedle sebe, s mojí babičkou si povídali německy. No a dnes ten chlapec neumí německy. Tak i takhle německé rodiny trpěly. Moje děti se narodily: Tonik v roce 1951 a Hana 1954. Narodili se, když jsme bydleli na Slunci a když jsme stavěli tento barák, tak už nám pomáhali. Ten dům na Slunci jsme rozebrali do základů a všechno si nastěhovali sem. Stálo nás to vlastně

35

jenom benzín. Chlapi uměli oba řídit, tak si půjčili traktor s vlečkou a všechen materiál si převezli sami.

Problémy jsme měli s komunistickým režimem. Hlídali nás. Jednou, to byly děti ještě malé, jsme odjeli na návštěvu do Brtniček. V tu dobu jsme ještě měli živnost, u domu dřevěnou garáž a velkou kolnu. Přišel za námi chlapec předsedy v Brtničkách, že pan Musil má jet okamžitě domů. Nevěděli jsme proč, ale jeli jsme. Když jsme přijeli k Jihlavě, přijel nám naproti syn souseda, zastavil nás a povídá: „Pane Musile, vyhořeli jste.“ Vyhořela právě ta kolna a garáž. Naštěstí jsme auto v garáži neměli, protože špatně chytalo. Vždy jsme ho vytáhli ven, roztlačili a z kopečka už to chytlo. Sousedi to věděli. Byli tam esenbáci a vyšetřovali. Mysleli si, že jsme si to zapálili sami. Zahnali nás každého do jedné místnosti a vyslýchali nás. Soused, od kterého jsme pozemek pro náš domek koupili, nám potom řekl: „Tady jsou samý komunisti, ale neboj se, já s nimi dobře vycházím a ty budeš taky. Nevšímej si jich, snaž se s nimi být za dobře a všechno bude v pořádku.“ A taky že jo. Bohužel jsme tu živnost neměli pojištěnou, dům ano, ale ne garáž a kůlnu. Tak jsme nedostali ani korunu. Pak se ukázalo, že to zapálil sousedův kluk. Děti si hrály a jeden říká: „Ty, Jirko, ty máš tady propálené kalhoty, jak to?“ A on mu odpověděl: „Já jsem si tam chtěl schovat tu cigaretu.“ Tak se naštěstí prozradilo, jak to doopravdy bylo. Jinak bychom to odnesli ještě my. Mít škodu a ještě problémy. Jako se soukromníky se s námi nikdo nebavil. Když nás mohli utopit, tak nás utopili. Jeden esenbák pak k nám ještě přišel asi třikrát. My jsme mu dali oběd. A protože to byli s manželem kamarádi, tak mu povídá: „Ty, Tondo, já ti musím něco říct. My tě máme u nás poznamenaného, ale já nevěděl, že jsi to ty. V Jihlavě jsou tři Musilovi. Nikam nechoď, nikomu nevěř. Prosím tě, neprozraď mě. Ještě k tomu má tvoje paní přízeň venku, víš co to znamená?“ A to jsme se začali bát. Předtím jsme se nebáli. Měli jsme od té doby ale takový strach, že jsme se opravdu s nikým nestýkali. Když někdo přišel, jestli by jim manžel po práci neodvezl uhlí, tak to kluci naložili, odvezli a vyložili za dvacet korun a to bylo všechno. Mezi lidmi jsme byli takhle dobře zapsaní. Nikam jsme ovšem nešli, jenom do Brtniček k bratrovi a do Stonařova k bratránkovi. Jinak jsme se s nikým nestýkali, ze strachu. Neměla jsem ani žádnou kamarádku. Tu, co jsem měla, se vdala do Prahy a přijela jednou za rok. Dala mi vždy vědět, že přijede za maminkou do Stonařova a já jsem tam za ní přijela.

36

Když manželovi vzali živnost, šla jsem okamžitě do práce. Nejdříve na pracák a tam mi nabídli volné místo v plyšovce (továrna na výrobu látek). Tam jsem pracovala přes dvacet let, až do důchodu.

Když jsem žádala o povolení abych mohla jet do Německa, musela jsem mít potvrzení ze zaměstnání. Přišel předseda KSČ a přinesl žádost s tím, že to mám vyřízené. Znal se s mým mužem. Oni (KSČ) měli schůzi, kde se projednávalo, jestli mohuu jet. Po příjezdu přišel ještě esenbák, aby mě vyslechl a musela jsem podepsat protokol. Pak to ale odpadlo. Každé dva roky jsem jezdila do Německa a pokaždé mi to vyřídili.

Nenapadlo vás tam zůstat? To vůbec ne. Ale když přišel rok 1968, tak to bylo pro nás velké zklamání. Husák tehdy říkal, že zarazí ty procházky na hranicích. A taky že ano. Podmínky se zase zostřili, ale za sestrou jsem jet mohla. Platil tehdy zákon, že nejbližší příbuzní: sourozenci, rodiče a děti se navštěvovat mohou.Jednou jsem byla v Praze a německá advokátka mi říkala: „Nebojte se, pojedete za sestrou. Na to je zákon, pokud jste se ničeho nedopustila, tak vás pustit musí, každé dva roky.“ V roce 1960 jsme do Německa jeli s manželem oba. Byli jsme pozvaní na čtyři dny. Jeli jsme přes Prahu, tam přestoupili na vlak do Německa. Příbuzní už měli všechno objednané. Bratránek nám dal byt, sestřenice si chtěla vzít Hanu, ta akorát vyšla školu, německy uměla, tak mohla jít dál do školy. Toník byl po vyučení a mohl jít pracovat do továrny na automobily Mercedes. Oba dva bratránci tam byli. Příbuzní říkali, ať si to dobře rozmyslíme, že práci nám seženou a za deset let máme v Německu to, co necháme v Čechách. Přemýšleli jsme o tom, co udělat. Jenže manžel mi povídá: „Já bych tady zůstal, ale jestli neuvidím bratra Frantu čtrnáct dní, tak snad umřu.“ Tak bylo rozhodnuto. Oni na sebe byli hodně zvyklí. Málokde se vidí, že by sourozenci drželi takhle dohromady. Já jsem to rozhodla, vrátili jsme se domů, nechtěla jsem, aby se manžel trápil. On by v Německu zůstal, kvůli mně. Už kvůli mně zažil dost, tak jsem nechtěla aby se musel obětovat. Jenom příbuzní nám potom říkali, abychom jednou nelitovali.

A litovali? Ne, tady jsme doma. Necítím se být Němkou. Já jsem Češka. Tady jsem vyrostla, tady jsem žila. Do Německa mohu jezdit. Jezdila jsem i potom, co mi umřel manžel. 37

Jeho smrt jsem nesla velmi těžko. Přišlo to moc rychle. Byl plný života, zemřel, když mu bylo 69 let, ale nevypadal na to. Měl mozkovou příhodu.

11.4 Marie Klementová 22. 4. 2006 Rantířov

Jmenuji se Marie Klementová, narodila jsem se ve Starých Horách u Jihlavy 22. května 1926. Takže teď mi bude osmdesát. Oba dva moji rodiče byli německé národnosti. Byla jsem sama, protože můj otec byl těžce nemocný, tak si myslím, že kvůli tomu jsem neměla sourozence. Ve Starých Horách jsem chodila do německé školy, byla tam i česká. Ve Starých Horách bylo víc Němců než Čechů, ale já jsem měla i mnoho kamarádek z českých rodin. Ještě dnes, když se potkáme, si spolu popovídáme. Jako dítě jsem uměla jenom německy, takže s těmi děvčaty jsme se domlouvaly tak nějak všelijak. Nejspíš uměly ony německy. Nevím přesně, nevzpomínám si. Když přišel rok 1945, myslela jsem si, že se snad ani neprotluču. Česky jsem uměla velmi málo. Až po čase jsem se naučila. Psaní mi ale moc nejde dodnes. Raději všechno odbudu německy. Můj tatínek byl léta těžce nemocný, ležel na posteli, co si pamatuji. Maminka chodila pomáhat do hospody ve Staré Hůře, až do roku 1945. Pak jednou večer přišli, že se musíme do rána vystěhovat. Nebylo to hned v prvních květnových dnech, to jsme my, mladí, museli chodit pomáhat k sedlákům. Vystěhovali jsme se až někdy v září roku 1945. To přišli četníci z Vyskytné, Staré Hory tenkrát patřily pod Vyskytnou, do rána jsme museli být z domu pryč. S sebou jsme si mohli každý vzít jen jeden ranec. Na sbalení jsme měli jen tu jednu noc. Ráno v sedm jsme museli být připraveni. Všichni se sešli na takové louce ve Starých Horách. Tatínek nemohl chodit, tak jsme ho s maminkou vzaly každá podpaží. Přijel traktor, naložili nás a my jsme nevěděli, kam nás vezou. Přivezli nás ….Habry se to jmenuje. Myslím, že to bylo takové městečko, když se jelo na Prahu, přes Habry. No a tam nás složili na takovém sportovním hřišti. Němců už tam bylo víc. Tak jsme tam všichni seděli a čekali, až přijdou sedláci, kteří měli zájem o rodinu, o lidi na práci. My jsme tam s maminkou seděli snad nejdéle. To víte, ti sedláci koukali, aby sehnali pracovní síly, chtěli lidi, kteří mohou dělat. My jsme měly tatínka, který potřeboval obsluhu. On se sám nemohl ani najíst. Takže o nás moc 38

zájem nebyl. Tak jsme tam pořád seděli, já myslela, že tam snad zůstaneme přes noc. Kolem nás se to už prázdnilo, všichni postupně odcházeli. Potom přišel jeden a ten povídá: „Já si vás vezmu, mám tady koně.“ Byl teda opilý, no hrůza. Tak nás naložili a vezli za Brod do Skuhrova. Tam jsme přišli k jednomu sedlákovi, ten co nás vezl, byl jeho zeť. Později jsme zjistili, že opravdu chlastá a celé svoje hospodářství už propil. Tak jsme u těch Blažků zůstali. To víte, nebylo to nic moc. Já s maminkou jsme musely dělat a tatínek musel ležet doma. Musel vždycky počkat, až jsme v poledne přišly domů. On nemohl ani sám na záchod, tak si dovedete představit, jak to vypadalo. Tak jsme ho nakrmily a musely jsme zase na pole. V tom Skuhrově jsme byli asi rok a půl a pak zase všichni museli k odsunu do Štoků. Tam byl velký sběrný tábor. Nás ale sedlák nechtěl dát, až po žních. Jednou tedy přijeli, to jsme už sbírali brambory a že se máme spakovat. Už tam stáli s nákladním autem. Tak jsme všechno naložili do ranců. To byl pořád samý ranec. Odvezli nás do těch Štoků, tam jsme byli zase přes rok, možná ještě víc a čekali jsme na odsun. A on už žádný nešel. Nějak to zarazili a žádný odsun už nešel. Bylo nás hodně, kteří tu ještě zůstali. Tam jsme byli v takovém táboře, který za Německa sloužil také jako pracovní tábor, pro chlapce, myslím. Takové malé dřevěné domečky to byly. Stojí tam ještě dnes, když jedete z Brodu do kopce do Štoků, tak po pravé straně. Už to bylo prázdné, když jsme se tam nastěhovali. Žilo nás dvacet lidí v jedné místnosti. Ve vaření jsme se střídali. Byla tam taková malá kamínka. Dříví jsme si museli přinést z lesa. Hned vedle byl náhodou velký les, tak tam jsme chodili na chvojí. Mladí museli na práci k sedlákům do Štok. Já jsem byla ve Štokách přímo v hospodě. Tam jsem se vždycky najedla a někdy mi ta paní hospodská dala oběd i pro rodiče domů. Musela jsem to ale schovat, když jsem šla přes bránu. V té hospodě jsem se neměla špatně, najedla jsem se. Když jsem ráno přišla, nakrmila jsem dobytek, podojila, měli asi tři krávy, pomohla jsem v kuchyni, uklízela jsem, tak různě. Já jsem byla zvyklá na práci, takže mi to zas tak nevadilo. Důležité bylo, že jsem se najedla. Já jsem vyučená švadlena, takže v zimě jsem těm děvčatům šila. Peníze jsme žádné neměli, něco málo jsme dostali od toho sedláka, ale museli jsme pro otce kupovat léky. Někteří ale zkusili dost, co vykládali. Když se rozpadl lágr ve Štokách, všechny si rozebrali sedláci. My jsme se vrátili do Starých Hor. Jak maminka sloužila v té hospodě, tu po válce zabrali nějací Melonovi a paní Melonová, si mojí maminku vyžádala zpět. Já jsem zase odešla k Wolfům, kteří 39

byli hned vedle, tam si zabrali hospodářství. Já jsem tedy sloužila u Wolfů a maminka v hospodě. Byli jsme moc rádi, že jsme se mohli vrátit zpět, dostali jsme svůj pokojíček, kuchyňku. Náš grunt už byl vykradený, zabraný. Žily jsme dál ve Starých Horách a tam jsem poznala svého manžela. Sloužil v Hybrálci u nějakého sedláka. Když jsme se vzali, chtěli jsme jít na odsun, to jsme si žádali sami. To jsme měli už dvě děti, třetí se narodil až tady, v Rantířově. Mezitím mi v roce 1951 zemřel otec a já už jsem odejít nechtěla, že by se neměl kdo starat o hrob. Takovou jsem měla výmluvu. Stejně nám ale odejít nedovolili. Moje kamarádka, která sloužila ve Větrném Jeníkově, právě ještě v padesátých letech odešla. Ta mi to právě poradila. Chtěli jsme vzít s sebou i maminku, otec už byl mrtvý. Když nás sedláci museli propustit, zaměstnal nás státní statek ve Starých Horách. Dělali jsme u dobytka . Manžel se nakazil infekční chorobou, která je přenosná na lidi. Když je kráva březí a o to tele přijde (nemoc se jmenuje IBR, neboli infekční zmetání skotu – pozn. autor.) On manžel všechny porody vedl sám. Když třeba tele leželo v krávě špatně, tak tam sáhl a otočil ho, no a tak se nakazil. Hodně měsíců ležel na infekčním oddělení a když ho propustili, tak už k dobytku nesměl. Tak ho v roce 1954 přeložili právě do Rantířova, kde dělal farmáře. Od té doby tady bydlíme, tady se nám narodil třetí kluk. Nejdříve jsme bydleli na zámku, to byl dřív statek, v roce 1967 umřela maminka a v roce 1968 státní statek prodával tyto chalupy, které k tomu statku patřily. Tak jsme si tento domek koupili. Manžel ale v roce 1971 zemřel. Takže jsem s kluky zůstala sama. Nejstarší byl první rok na vojně. V říjnu jsme mu byli na přísaze. V pondělí, to si pamatuji dobře, se manžel v kravíně opařil vařící vodou. To byly takové kotle, nemohl z toho vzduch ven a on chtěl to víko zvednout.Vařící voda se na něj vylila a on byl tři měsíce v nemocnici. Protože tělo bylo zesláblé, tak propukla rakovina. Od října až do 3. května byl v nemocnici, 3. května umřel. Já jsem zůstala s dětmi sama. Fanouš byl první rok na vojně. Péťa prvním rokem na zemědělské škole a Jirka šel do 7. třídy, to mu bylo 12 roků. Nebyly žádné peníze, tak jsem si musela vzít půjčku na chalupu. Zůstala jsem sama s dluhem. Mezitím, když ještě manžel marodil, jsme začali opravovat a když zemřel tak jsem zůstala sama s třemi dětmi a hromadou dluhů. Na to nerada vzpomínám. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu. Na kluky jsem si nemohla ztěžovat. Říkala jsem jim: „Musíte se učit, nechci, aby jste se někde rvali, dělali ostudu. Já budu vydělávat, uživím vás, ale vy mi tohle musíte slíbit. Nechci abych 40

se musela někde s někým hádat.“ Tak tohle mi slíbili, vychovaný jsou dobře, vystudovaný.

Já bych se chtěla ještě vrátit k té poválečné době. Jaká byla situace, když jste se vrátili do Starých Hor, nebo když jste se usadili v Rantířově? Měli jste nějaké negativní zkušenosti s Čechy? Ne, neměli jsme žádné problémy. Moje maminka pracovala a o politiku se nestarala. Nepamatuji se, že by byla nějaká hádka.

A vám osobně nikdo nijak neubližoval, nevyhrožoval? No, tak takové nějaké výhružky. Ale nemůžu si ztěžovat. Naopak. Já dnes v noci špatně spím, a tak si v duchu procházím tu naši ulici ve Starých Horách. Když se jede po silnici z Plandrů, nebo z Bílého Kamene a chcete jet do Kauflandu, tak tam je taková zatáčka. Teď je tam pěkná ulice. Dřív to byl samý malý rodinný domek, tak tam bydleli samí Češi. Tam, jak je dnes školka, byla česká škola. A já si pamatuji jména všech lidí. Tenkrát jsem tudy chodila do Jihlavy do učení – jsem vyučená švadlena. Trolejbusy nebyly, tak jsem chodila pěšky. Stavila jsem se vždycky u Běhalů, ti měli taky holku, která se učila švadlenou. Tak jsme chodily spolu. Chvilku mi trvalo, než jsem si na to jméno vzpomněla. Stejně jako nějaký Vejrosta, on byl voják z povolání a po převratu odešli do Znojma. Takže já nemohu říct, že bychom se ve Starých Horách nějak nesrovnali. Možná dospělí, to nevím, ale mezi dětmi nebyl problém.

Ve Starých Horách byl i sběrný tábor pro Němce. Ano, kolem něj jsem chodila do Jihlavy. My jsme tam ale nikdy nebyli. Celá vesnice šla naráz až v tom září roku 1945. Vzpomínám si, že předtím přišli z Jihlavy Rusové a nějací Mongolové, měli šikmý oči. Nebyli ale tak špatní, jak ti Rusové. My, děvčata, jsme každý den spala jinde. Někdy v holubníku, podruhé zase jinde. Jednou jsme byly zavřené všechny holky v místnosti v komoře bez světla. Paní Čumplová vždycky říkala: „Jen zalezte, zalezte, já tam přitlačím skříň a nikdo nebude vědět, že uvnitř někdo je.“ Když jsme jednou dělali pro sedláka na poli, byl tam s námi Jarda Krajíček, mladý kluk, mohlo mu být 18, 19 a ten nás hlídal. Byl to moc hodný kluk. Ten nám říkal, abychom večer rychle zmizely a přišly dřív domů a někdo nás nepotkal. Já jsem domů chodila až ráno se najíst, pokaždé jsem byla někde zalezlá. Jednom mě honil Rus. 41

V tom lágru ve Starých Horách si vzali jedno děvče a to jim uteklo. Já jsem byla v poledne doma. On mě viděl ve vratech a asi si myslel, že já jsem ta, co jim utekla. Tak mě začal honit. Tak jsem utekla k jednomu sedlákovi a ten mi poradil, abych skočila na půdu, celou ji proběhla a vikýřem vyskočila. On ale s flintou pořád za mnou. To jsem teda měla strach. Nakonec se mi podařilo utéct. Oni totiž museli Rusáci tu holku vrátit a teď jim jedna do počtu chyběla.

V tuhle dobu jste už manžela znala? Ne, toho jsem poznala až v roce 1949. On byl taky vystěhovaný z domu. Byl dokonce zavřený, protože dělal starostu, asi 13 měsíců. Když mu pak dělali posudek, tak mu lidi z obce museli dosvědčit, jaký byl za války člověk. Že pomáhal Čechům, všechno to mám ještě někde napsané, to bych vám mohla ukázat. Když někdo potřeboval obilí, brambory. V roce 1938 byl na výboru český prapor, on ho vzal domů a schoval pod seno. Když přišel rok 1945, tak ho vyndal a Čechům dal. Takže do odsunu nemusel, protože byl antifašista. Ale on chtěl odejít. Tady už nic neměl. A víte co v Jihlavě ve vězení zkusil? Když ho propustili, tak měl 45 kilo. Nemohl se ani udržet na nohou. Byl ve vězení, jak je teď vysoká škola u autobusového nádraží. Tam byla dřív věznice. Tam byli všichni Němci po roce 1945 zavření. Nejdříve někde ve sklepích v Hluboké ulici. Zavírali ty, kteří byli nějak angažovaní. Manželovi všechno sebrali. My jsme pak žádali v restitucích, ale nedostali jsme nic. To všechno spadalo do Benešových dekretů. S těmi už žádný nehne. Muselo by se vrátit spousta německého majetku, který už ani není a celé pohraničí. Manžel měl velké hospodářství a odcházel jako žebrák. Manžel tu nechtěl zůstat, že to nemá smysl. Celou přízeň měl v Německu, ti by mu tam pomohli. Manžel byl o patnáct let starší než já. Poznali jsme se náhodou. Tenkrát, v těch poválečných letech, se lidé stejné národnosti spojovali. Mohli jsme mezi sebou mluvit německy. On byl Ze Ždírce za Havlíčkovým Brodem. Když ho propustili z vězení v Jihlavě, tak přišel do Hybrálce, já byla ve Starých Horách, v neděli jsme se navštěvovali. To byla těžká doba. Já nic neměla, on nic neměl.

Zažádali jste si o československé občanství? Bylo nám přiděleno automaticky. Až do roku 1951 jsme byli vlastně bezdomovci, nejstarší syn to měl dokonce v papírech. Až pak jsme dostali občanství. Národnost mám 42

německou dodneška. Ráda si zazpívám německé písničky, když se sejdeme v Jihlavě v tom našem svazu (Iglauer Regionalkulturverband – pozn. autor.). Už jsme ale všichni staří, tolik se už nesejdeme, do Jihlavy moc nepřijdu, takže žiji jenom tady ve vsi.

Přemýšlíte spíš česky nebo německy? Spíš německy, hodně. Byla jsem i v Německu, dvakrát, jednou sama a podruhé s kluky, ale toho nejmladšího jsem musela nechat doma. Byla jsem za sestřenicí, která je přímo v Německu.

11.5 Leopold Habermann 6. 5. 2006 Otín

Jmenuji se Leopold Habermann a narodil jsem se 27. 9. 1931 jako druhý nejmladší z rodiny Habermannů. Narodil jsem se v Jihlavě, kde jsem také prožil krásné dětství v tzv. jihlavském jazykovém ostrůvku, kde žili Češi, Němci i Židé. Za celou tu dobu jsem s nikým neměl žádné problémy. Ba naopak, všichni dohromady jsme hráli fotbal. Já jsem mluvil německy a oni česky. Ulice, ve které jsme bydleli byla ryze německá, ale byla tam třeba česká rodina, nějací Šubrtovi a ten jejich chlapec byl černý, vypadal jako cikán, ale byli to hodní lidé. Ani moje rodiče mě od něho nějak nedistancovali, ba naopak, maminka Frantíka zvala k nám, aby přišel na návštěvu. Takže já si nepamatuji, že by byly nějaké rozbroje. Ty začaly až po válce. Ale jinak mohu říct, že já jsem prožil krásné dětství. Hodně jsem sportoval, protože jsem byl členem Hitlerjungend. Tam musel jít každý. Hodně jsme tam studovali historii, v úterý jsme měli tělocvik, fotbal, lehkou atletiku, to vše na sokolském cvičišti. V pátek jsme měli, jak je dnes gymnázium naproti pivovaru – to byl dům Hitlerjungend, historii a i jinou různou výuku. Musím ale říct, že jsme tam neslyšeli nějakou nenávist vůči Čechům a jiným národnostem. Naopak nám říkali, že se musíme učit anglicky. A tak jsme v německé škole měli týdně osm hodin angličtiny, takže už jsme byli celkem pokročilí. Já jsem se potom ještě přihlásil na francouzštinu, to jsem tehdy končil obecnou školu a šel na gymnázium. Hodně jsem chodil po antikvariátech a studoval, protože po válce jsem neměl žádné přátele, každý mi dával najevo, že jsem Němec. Ale já jsem se za to nikdy nestyděl a dodnes mám německou 43

národnost,

což

mi

někdy

i

přitížilo.

Československé občanství jsem dostal až v roce 1953 a to jsem byl už rok na vojně. Takže jsem tu byl jako cizinec. Všichni kluci co se mnou sloužili v Košicích, celá jedna rota, byli Němci, kteří byli třeba pět let v Rusku v zajetí. Vrátili se za rodinou, netušili co se tady děje a museli hned dva roky na vojnu. Já jsem na vojně, protože jsem byl Němec, dělal rok na šachtě a rok v lese, kde jsem kácel stromy. Tam za námi chodil ruský plukovník a ten s námi vycházel velice dobře. A to jsme tehdy měli ještě německé uniformy. Ale to jsem trochu odbočil od svého mládí. Jak už jsem říkal, do Hitlerjungend musel každý, to bylo povinné. Nevím, jak to bylo na vesnicích, ale ve městě byl seznam a jak někomu bylo deset let, tak tam musel jít a neexistovalo, aby nešel, chlapci i děvčata. Moje sestřenice byla zase v BDM, to byl Svaz německých dívek. Měly tam tělocvik a učily se vařit, hospodařit, což bylo velice dobře. A zároveň byla kázeň. Chodili tam s námi třeba kluci z rodin inženýrů, doktorů, ale nemohli si dovolit ukázat, že jsou něco lepšího, to neexistovalo. Tam jsme byli všichni stejní a bylo jedno, jestli to byl Franta nebo Pepík. Mě nejvíc držel ten sport a studium dějin. Do budoucna jsem chtěl být lesníkem, protože mám vztah k přírodě, ale to jsem akorát napsal, ale nikdy se to neuskutečnilo. Do školy jsem chodil hned vedle našeho domu, jmenovala se Benešova. V našem domě bydlel stavitel Lang, který stavěl všechny ty tři domy s věžičkami. Naproti bydlel pan Bondi, to byl židovský expeditor a měl i koně. Pak tam bydleli většinou Němci a většinou inteligentní a zámožní lidé. Dalo by se říct, taková smetánka Jihlavy. Ten baumistr Lang bydlel v přízemí, měl jezevčíka, jako mám já, měl takový tralaláček se štětkou, jak Němci nosili. Nikdy jsem ale neviděl, že by se projevoval jako nácek. Většinou tam bydleli opravdu inteligentní lidé, kteří měli nějaké školy a ty tehdejší události šli kolem nich, i když potom přišel komunismus. V tom našem domě bydlel ještě nějaký Pátry, měl devět dětí a bydlel ve sklepě a dělal domovníka. Dřív měl každý dům v Jihlavě svého domovníka, který měl zadarmo byt, ale musel se o celý dům starat. Aby bylo všude čisto, odklizený sníh. My, děti, jsme nesměly jít k panu staviteli na zahradu. Tam jsem koukal jenom oknem. V druhém poschodí bydlel nějaký pan primář Veselý z interního oddělení, mohu říct, že to tehdy byla světová kapacita. Můj otec u něj později dostal zaměstnání jako řidič. Vozil ho k nemocným. Měl ve svém bytě ordinaci, čekárnu i rentgen a my jsme se mu o

44

to starali. Když jsem byl jeden čas těžce nemocný, tak mě léčil právě pan primář Veselý. Jeho syn dělal v Argentině vyslance, myslím. Pan doktor byl takový lidumil. Abych ale ještě nezapomněl, ještě předtím, než pracoval tatínek u pana primáře, dělal řidiče u doktora Kirschnera, ten bydlel na rohu a byl Žid. Všechno bylo v pohodě, on mluvil perfektně německy i česky. Jenže pak přišel otec jednou domů a říkal, že už u něho nesmí dělat, protože jako Árijec nesmí být zaměstnaný u Žida. Když už nemohl být ani u primáře Veselého, přesunuli ho na krajský ústav – Landrath – a tam tatínek jezdil s nějakým inženýrem po vesnicích a nařizovali jim, aby si udělali třeba betonové hnojiště….. Tehdy byli ti sedláci tady dost zaostalí. V první řadě dávali dobytku a pak teprve sami sobě, na to byli velmi přísní. Tatínek nám pak vždycky vykládal, jak přišlo nařízení a všechno se muselo udělat. Třeba v roce 1939 přišli Němci a jezdilo se vpravo. Ještě bych se vrátil k tomu Pátrymu. On to byl obyčejný dělník a byl taky bez práce. Doma měl devět hladových krků a tak se dal do SA. Dostal uniformu, práci a pochopitelně vstoupil do NSDAP. Tak ten byl jediný, kdo tam byl, kterého jsem znal. Nevím co se s ním stalo dál, jestli odešel na frontu… Taky jsem znal jednoho chlapce, který se mnou chodil do školy. To byl syn generála Dietla, polního maršála v Norsku. Mám s ním dokonce fotku. Tak ten byl, řekl bych, dost horlivý. O nás, ostatních chlapcích, říkal, že jsme moc měkký. Prodělal jsem i takové školení, byl jsem připravovaný k letectvu jako pilot, kdybych odešel na vojnu. V Německé Vyskytné bylo kluzákové letiště. Párkrát jsem tam byl, protože tatínek spolužáka byl pilot. Tam jsme tahali kluzáky do vzduchu, takže to už byl takový předvojenský výcvik. Od čtrnácti let jsme dostali pušku, malorážku, rozebrali jsme MG42. To všechno jsme dělali v Hitlerjungend. Taky jsme se cvičili, co dělat při náletech a zdravovědu. Vrhla se dýmovnice, museli jsme si honem nasadit masku. Nakonec bylo všechno, co nás naučili, pro nás dobré, protože pak jsme se mohli zachránit. Když se v roce 1944 blížila fronta, tak jsme museli školu vyklidit. V jedné třídě nás bylo až 40 chlapců. Nosili jsme do tříd strožoky a viděli, jak přivezli muže bez rukou, nohou, očí….. V naší škole byl za války lazaret a jednou jsem z okna viděl, jak tam nesou v koši amputované ruce a nohy a pak to zakopávali na zahradě. To jsou věci, které člověk už nikdy v životě nezapomene. Válka není nic hezkého.

V roce 1944 jsme dostali zprávu, že je otec nezvěstný. Za celou dobu, co jsme psali na Červený kříž, jsme nedostali žádné bližší informace. Z jeho pluku se ani jeden 45

nezachránil. Byli obklíčeni a všechny je tam postříleli, zmasakrovali, nedělali zajatce. Tatínkův bratr Fritz byl u Stalingradu, ten se zachránil. Můžu říct, že jsem měl nejlepšího otce…..výborný řemeslník……. Originál dopis, ve kterém bylo, že je otec nezvěstný, mám ještě u sebe. Stálo tam , že doufají, že se s ním ještě shledáme, že bude někde v zajetí….S pozdravem…. Tak to bylo pro mě velmi těžké. Dost chlapců z naší třídy, skoro polovina, přišla stejně o otce. Zůstaly jim jenom maminky, které musely všechny chodit pracovat. Moje maminka taky.

Moje maminka byla Češka a s tatínkem se měli moc rádi. Bylo úplně jedno jaké byl kdo národnosti. Dřív se chodilo na korzo u pošty. Mohlo tam být tak sto mladých. Tenkrát se nechodilo popíjet do hospod, i když jich v Jihlavě bylo 127. Chodilo se po náměstí a když se nějakému chlapci líbilo děvče, tak mu bylo jedno, jestli je to Němka nebo Češka. Mě se líbila Slovenka, tak jsem si ji vzal. Tehdy tam byla taky jedna Židovka, dcera majitele železářství, měl dvě dcery a obě to byly krásný holky. A s tou jednou jsem byl taky na rande. Národnost přece vůbec nehraje roli. Dneska tu máte Vietnamce, Ukrajince…. Moji maminku tenkrát odsuzovali, že si vzala Němce. Ale jak může někdo něco tak hloupého říct. Měli se hrozně rádi a moje maminka se po tatínkově smrti už nikdy nevydala, od 33 let byla vdovou. Starala se o nás, aby nás uživila. Když jsem se tenkrát (v roce 1945) dozvěděl, že je v nemocnici, tak jsem se kvůli ní vrátil z Prahy. Tam tehdy probíhalo to povstání. Rusové byli lepší než Češi. Nejhorší byly RG – Revoluční gardy. Každý po válce říkal, že byl partyzán, najednou byl každý Čech partyzán.

Když jsem se tedy vrátil, musel jsem do lágru, takže jsem svoií maminku skoro neviděl. Byl jsem ve Chvalovicích na Znojemsku. Tam byl sběrný tábor. Když jsem se odsud vrátil, maminku jsem hledal. Doma nebyla. Na sobě jsem měl ještě uniformu, nic jiného jsem neměl. Potom jsem zjistil, že maminka bydlí někde ve sklepě v činžáku. A co se mnou dál? Česky jsem moc neuměl a musel jsem jít do české školy. Do gymnázia mě nevzali, tak mě dali do druhé měšťanky. Když jsem tam přišel první den, nějaký učitel Kopečný mě vzal na podium a přede všemi řekl: „ Tak tady je jeden z těch, kteří dělali ty zvěrstva.“ Mně bylo, jako by mě někdo praštil. Po škole jsem šel domů a mamince jsem říkal, že už tam nepůjdu. Maminka mi ale řekla, že všechno musím 46

překonat, ničeho si nevšímat. Poslechl jsem jí a ráno šel do školy. Nakonec jsem s kluky vycházel dobře. Dodneška se respektujeme. Když se potkáme na ulici, tak mě osloví. Mezi kantory byli i dobří učitelé, kteří mi pomáhali. Když jsem něco řekl špatně, tak mě hned opravili. Já jsem neuměl říct ř a š, č, ď. Pak jsem dělal zkoušky do čtvrté měšťanky, ale byl jsem pořád pozadu. Třeba paní učitelka Pecinová, když mě zkoušela, tak mi dovolila, abych to říkal německy. Já dodnes neumím česky počítat. Násobilku umím jen německy. Vždycky si to musím spočítat německy a výsledek řeknu česky. To už mám vžité, to se nedá přeučit. Tímto způsobem jsem absolvoval školu, ale co se mnou dál? Chtěl jsem jít do práce, ale nebylo kam. Na pracovním úřadě nebylo žádné volné místo pro Němce. Pracovala tam ale jedna mladá, šikovná paní a ta mi nabídla místo u nějakého Šimánka, co prodával obkladačky. Ale maminka říkala, že u něj se ještě nikdo nevyučil. On byl dokonce zavřený a maminka říkala, že bych u něj dostal víc bití než abych se vyučil. Tak to jsme odmítli. Dostal jsem se ale k panu Hejskovi, ten měl na náměstí velkoobchod s textilem. To bylo v roce 1947, začátkem 1948. Měl osm zaměstnanců a hezky mě přivítal. Ten textilní obchod byl vedle Bati. Byla u něj zaměstnaná i jedna Němka. Expedovali jsme zboží pro malinké obchodníky po celé republice. Z továren nám

vozili

punčocháče

a

tak

podobně.

Já

jsem

to

zboží

balil.

K Vánocům jsem od něj dostal oblek a říkal mi, že se musím hodně učit, protože to bude jako po první světové válce. Přijdou nové látky a bude se vyrábět dál. A ono by to tak bylo. Jenže pak přišel rok 1948 a bylo po všem. Musel propustit jednoho zaměstnance, potom druhého a nakonec jsem tam zůstal sám. Dělal jsem faktury, ale nakonec

musel

propustit

také

i

mě.

Dali mě do národního podniku, dělal jsem na náměstí u Gilbertů v konfekci a pak mě dali do Respa. Takže jsem chodil od jednoho k druhému a prodával. Když už pak byli u moci komunisti, tak jsem musel odejít do průmyslu. Přišel jsem do Motorpalu, prostředí jsem sice neznal, ale přišel jsem mezi lidi. Byli tam: doktor, advokát, doktor Fürst, německý plukovník, který byl šest let v ruském zajetí, nějaký pan Prokeš, který byl v koncentráku v Dachau. Takže jsme tam měli takovou partu, ve které jsme si všichni rozuměli. Oni, komunisti, veškerou inteligenci vyházeli a museli tvrdě pracovat. Ale byli i tací, kteří se zase oklikou dostali na svoje místa, jak se časem ukázalo. Třeba Plocek, ten měl před rokem 1948 ten reces s americkou vlajkou, pak přišel únor 1948, vstoupil do partaje a nakonec se v roce 1968 upálil. Stejně jako Sehnal, ten byl u STB. Takže i takovéhle věci jsem prožíval. 47

S Tondou Prokešem jsme byli kamarádi, on seděl vedle mě, lakovali jsme a on mi vykládal o tom koncentráku. Jeho udal vlastní učitel ve Starých Horách. Tehdy jsem se poprvé dozvěděl o tom, že existovaly koncentrační tábory. Veřejnost tohle tehdy vůbec netušila. To už musely být nějaké špičky, ale ne obyčejný člověk. Věděli jsme třeba, že je někdo zavřený, za zlodějnu nebo když nechtěl pracovat. Ale ještě vám řeknu: mého strýce odsoudili na 20 let a zemřel v Jáchymově po deseti letech. Zavřeli ho za to, že měl dílnu s 25 zaměstnanci a přišel příkaz, že musí někoho doslat do rajchu na práci. U něho byli zaměstnaní Němci i Češi a nikoho poslat nechtěl. Nakonec poslal ty, kteří byli nejmíň pracovití. V roce 1945, byl taky v zajetí, ho někdo udal a odsoudili ho na dvacet let za to, že někoho poslal do rajchu. Nikomu nic neudělal, jenom poslal dělníky na práci do Německa, protože musel. To je jako kdybych já někomu řekl, ty jsi měl poslal do průmyslu a já nechtěl. To je stejný případ.

Když jsem byl v tom Motorpalu, tak se mi podařilo dostudovat. Chtěl jsem si udělat průmyslovku a tak tedy jo. Udělal jsem zkoušky na večerní školu a do školy jsem chodil půl roku. Jednou se otevřeli dveře, v nich nějaký Simandl z KSČ a povídá: „Habermann! Ven!“ Tak mě vyhodili. To víte, to člověku zkazí náladu. Co teď? Já bych býval tu školu dodělal. Za prvé jsem neměl nic jiného a učení mě bavilo. Nakonec z té naší dílny dodělali školu pouze dva.

Tak to bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že

ještě pořád mám to Kainovo znamení. No a na vojně to bylo zrovna tak. Tam se mě ptal nějaký plukovník Koranda, proč můj otec odešel do německé armády. Já mu povídám: „Vy jste Čech? No vidíte, můj otec byl Němec a dostal rozkaz, tak šel, kdyby nešel, tak by ho zavřeli.“ Na to neřekl nic. Já jsem hned potom odešel do Košic, kde jsem sloužil u černých. To byli takoví Černí baroni, jestli vám to něco říká. Ale tam nebyli žádní Češi. Byl tam jenom jeden, nějaký Písař. Jinak samí Němci, třeba Frank Franz, profesor filozofie. Celá rota Němců nebo Maďarů. Taky tam byli kluci, kteří už tam byli 4 roky. Vůbec jsme nevěděli, kdy půjdeme domů. Tam jsem také poznal svoji ženu. To jsme ještě nosili německé uniformy. Viděl jsem pěkná děvčata, tak jsem jí pozval na rande a ona nechtěla. Byla Slovenka a moje maminka mi říkala, ať to nedělám. Maminka přijela na Vánoce do Košic, na to v životě nezapomenu, a mě ani nezavolali na bránu. Jela z Jihlavy do Košic, třikrát musela přestupovat. Já jsem tomu našemu vedoucímu povídal, že když byl můj otec jako německý voják v Praze a my 48

jsme za ním přijeli, tak jejich velitel – a to byla válka! – pro něj poslal na cvičák vojáka na motorce, mého otce dovezli a tři dny mu dali volno. To jsem tomu veliteli řekl, že mi to dělat nemuseli.

Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem se oženil. Mám dva syny, oba jsou kováři a mám z nich radost. Moje národnost se mnou šla ale stále, i dnes. V osmdesátých letech jsme si potom s bratrem založili kovářskou dílnu, z vlastní iniciativy. Studovali jsme německé časopisy, protože německy jsme uměli. Já jsem nakonec udělal kovářské zkoušky a vyučoval jsem kovařinu. Měl jsem osm zaměstnanců. Nejprve jsme byli jenom tři, já, bratr a jeho kamarád. No, on to byl takový kamarád….špion, špicl od STB to byl. Věděli na nás všechno. S kým jsem mluvil, od kdy do kdy. Podával jim zprávy o všem. Nakonec se bratr dozvěděl, on sám ho do té dílny dostal, že byl nějakým funkcionářem na dráze, byl takovou nickou, obě ruce levé měl, tulení nemoc, takového jsme měli v dílně. Můj bratr pak chtěl jít vyučovat. On tedy moc neumí česky a vlastně ani německy. Mluví takovou zvláštní řečí, takovou čechoněmčinou. Ale perfektně umí italsky a dvacet let už vyučuje v Benátkách. Já jsem tam učil tři měsíce, když měl bratr bypasse . V těch Benátkách je umělecká škola a počítalo se, že kdo se bude chtít uplatnit v EU, bude muset tuto školu absolvovat……no a on tam vyučuje.

Tenkrát

chtěl vyučovat tady na odborné škole, ale tak po něm šli, že ho málem zavřeli. Sám si zažádal o vystěhování. Rozvedl se s manželkou Věrou, co je tady v Telči, s ní měl dceru a syny Libora a Freda. Bratr si potom namluvil jinou, od Kostelce, ta měla známé na ministerstvu a tak jim to vystěhování do Německa povolili. Já jsem převzal celou tu dílnu.

Všichni Pražáci byli jednohlasně proto, abych tu dílnu vedl. Jenže já jsem tehdy

nevěděl, že tam mám tři udavače. A to jsme byli státní firma, umělecká řemesla. Ředitelství bylo v Praze, byl tam třeba plukovník Kaseněnko a ten mi byl strašně nakloněný. Nebo jeden major, který, když ho poslali do důchodu, dělal ředitele uměleckých řemesel, přitom tomu vůbec nerozuměl. Tak takhle to dělali. Ale já jsem s nimi vycházel dobře. Vždycky jsem jim něco vykoval a bylo to. My jsme dělali čistě jenom odbornou práci, nic politického, třeba Vranovský zámek, kostel sv. Mikuláše v Praze,Valtice, Mikulov, Jevišovice, spoustu kostelů…. (Rod Habermannů, jako uměleckých kovářů, je hodně známý. Pozn. autor.) Takže my jsme se opravdu věnovali jenom svému řemeslu. Když jsem měl padesátiny, tak jsem

k narozeninám dostal udání. Málem mě zavřeli. Byl jsem

v českém fondu výtvarných umělců. Předložil jsem své nákresy a výtvory a tak mě tam 49

vzali. Jenže jeden z těch špiclů, říkal, že rozkrádám český národní majetek. Tak mi v dílně udělali kontrolu. Já jsem tehdy koupil barák v Čajkovského ulici. A že prý jsem ukradl měď. Potřebovali mě dostat pryč. Nakonec se zjistilo, že jsem nic neukradl. Dělal jsem řecký oheň do obřadní síně do Jaroměře. Tu pětimilimetrovou měď jsem koupil, měl jsem na to doklad, ale nakonec jsem jí musel zase sám vykoupit. Nakonec mi dali do dílny nový komunistický kádr, já že jsem německé národnosti a tak to dělat nemůžu. Dali tam kluka, který vždycky chodil do dílny na čumendu a on tam potom dělal vedoucího. Tak já jsem řekl, že tam dělat nebudu. Potom jsem se dozvěděl, že v Jihlavě je člověk, který mě strašně nenávidí, až nedávno jsem zjistil kdo to je. Je to dva roky, co se oběsil. On dělal tajemníka průmyslového odboru. Tak mě poškodil, že ani Pražáci nemohli nic dělat. Ani Kaseněnko. Nakonec jsem dostal nabídku odejít do Družstva kovářů Praha. Nabídku jsem přijal, ale jen s podmínkou, že kluci půjdou se mnou. Měl jsem v Čajskovského malinkou dílničku a začali jsme normálně vyrábět. Dělali jsme restaurátorské práce. A dokonce jsem se měl lépe, protože jsem byl ve fondu. V tom Družstvu kovářů jsem byl až do roku 1989.

Tehdy to udání, jak už jsem říkal, jsem dostal k padesátým narozeninám. Byl jsem z toho v takovém stresu, že mi prasklo tlusté střevo. Já jsem ještě pro toho gaunera, když on měl padesáté narozeniny, uspořádal v dílně oslavu. Když jsem potom měl za rok padesátiny já, všichni chodili přesně do práce, žádné kafe… Jeden za zaměstnanců, prokurátor Bajer, si vzal jeho dceru a on mi potom řekl, jak se mám chovat, aby na mě nic neměl. Když jsem pálil emaily, tak oni se přes tu pec dívali, aby věděli, kdy jsem pálil. Tak takovéhle tři gaunery jsem měl v dílně a jeden z nich byl syn mého bratra. Takže mě zradila vlastní rodina. Přitom já sám jsem ho tam vzal, on dělal v JZD. Takhle se mi odměnil Když mi prasklo to tlusté střevo, tak jsem se ptal doktora Šilhana z čeho to je. A on mi říká: „Mistře, vy jste měl nějaký stres?“ Já jsem mu tedy řekl, že měl, že mě vyslýchali na STB. „No, a nebo je to z těžké práce.“ Tak tu jsem měl taky. „Nebo to tlusté střevo mohlo být slabé už od narození.“ Moje maminka se toho naštěstí nedožila. Když mi prasklo to střevo, tak jsem měl v Přibyslavi rozdělaných pět bran, 4 metry vysoké, zasklené, kované. Měl jsem termín….. Tak jsem pracoval až do šedesáti, kdy jsem šel do důchodu. Stejně jsem dělal potom ještě dál. Před dvěma lety mi vyměnili koleno, za tři měsíce se mi o tři centimetry hnulo 50

a tak jsem šel za primářem Šedivým. Ten mi řekl, že jak se operace neudělá hned, tak už to nepůjde spravit. Tak mě v září operovali a na Vánoce jsem už lyžoval. Musím říct, že je to s tou nohou dobré. Pak mi ale zjistili, že mám rakovinový nádor, veliký asi 2 milimetry. Poslali mě na ozařování a tak jsem šestatřicekrát jezdil do Havlíčkova Brodu na ozařování. Pak mi operovali ruku, protože jsem měl všechny kanálky ucpané, od toho, jak jsem držel kladivo. Na noze jsem měl kladívkový prst, ten mi operovali už před čtyřiceti lety. Nějaký černý student mi tu kost vyndal a já mám prst o centimetr kratší. Začalo mě bolet rameno a primář mi řekl, že je to od toho prstu. Tak mi ho nařízli a rameno je v pořádku. No a nakonec mi zjistili, že mám šedý zákal a tak mi dali novou čočku. Třicet let jsem nebyl nemocný, tak jsem si to někde vybrat musel. Já nevím co je to chřipka, angína.

Já bych se ještě chtěla vrátit trochu v čase. Proč jste tady po roce 1945, jako Němci, mohli zůstat? Protože moje maminka byla ze smíšeného manželství, zažádala si na Národním výboru. Já jsem v Jihlavě nebyl. Byl jsem v Praze.

Proč jste byl v Praze? Protože tady by mě ukamenovali. V Praze jsem měl dvě tety a šel jsem se k nim schovat. V Jihlavě to bylo horší než v Praze. Hlavně ta nenávist. Takže jsem to takhle prožil.

Váš bratr je mladší nebo starší? Starší.

V Praze jste byli oba dva? On byl u námořnictva. Já jsem měl jít k letectvu a on byl u námořnictva, prvním rokem. Já jsem se zatím připravoval na hradě na Heilose. To byla Adolf Hitler Schule. Teď tam mají internát policajti.

Takže vy vůbec nevíte jak probíhala ta první vlna odsunu na Jihlavsku? Nevím nic, mně bylo třináct roků, byl jsem ještě kluk, takže jsem to všechno vnímal svým způsobem.

51

Do Jihlavy jste se vrátil ještě v roce 1945? Ke konci roku 1945. V roce 1946 jsem byl už v tom lágru.

Proč jste musel odejít do lágru až do Znojma? Přišel jsem do Jihlavy a někdo mě udal, že jsem Němec a že jsem tady. Lidi z Jihlavska už byli pryč, protože ten divoký odsun proběhl hned po válce a ty ostatní šli až v roce 1946. Bylo nás víc kluků, které si brali na práci, jako bylo odstraňování zátarasu a nebo sedláci na práci. Jako mě do toho Znojma. Tam jsem byl sice v lágru, ale ten sedlák si mě vzal k sobě a mohl jsem u něho i spát. On byl ale vynikající. Sice to tam taky zabral, ale on mě třeba naučil zapřahat koně. Šli jsme třeba do sklepa, kde po Němcích zůstalo ještě zavařené maso a on mi ho namazal. Zato jeho žena byla zlá. Ale jedno jejich čtrnáctileté děvce mi vždycky doneslo vajíčko a já ho vypil… U toho druhého sedláka jsem se měl moc dobře, tam jsem byl přes půl roku. Ten mě naučil říkat třistatřiatřicet křepelek letělo přes třistatřiatřicet stříbrných střech. A já jsem to musel celou cestu vykládat. Tam jsme oborávali vinice. To bylo přímo na hranicích. Když jsem skočil doprava, tak jsem byl v Česku a když doleva, tak jsem byl v Rakousku. Kdyby to člověk věděl, co bude dál…..

Ani později jste neuvažoval, že by jste odešel do zahraničí? Já jsem potom nastoupil do školy a taky jsem tu nechtěl nechat maminku samotnou, i když jsem to měl těžké. Nakonec toho potom litovala i ona.

A vy toho dnes litujete, že jste neodešel? Lituji toho, lituji, protože všichni moji spolužáci, kteří se teď, po šedesáti letech přihlásili (je jich pět), jeden ze Švédska, potom Ota Handl z Vídně….. Všichni vystudovali, jeden je dokonce akademický sochař. Dělal pro královnu takového koně z bronzu. Já mu říkal, ať za mnou přijede. A on: „Nikdy, nikdy do Jihlavy.“ Začátek museli mít taky těžký. Třeba z vojenské helmy si dělali hrnec, aby mohli vařit.

Ani po roce 1989 vás nenapadlo, že bjste v zahraničí mohl zůstat? Už jsem nechtěl, mám tady rodinu, děti, vnoučata. Kde bych teď začínal? A jsem tady doma. Já jsem tady byl vždycky doma. Mám třeba příbuzné v Itálii. Sestřenice dostala od vojáka pažbou do ruky a dostala kostižer. Tady jí to chtěli uříznout, ale ve

52

Švýcarsku jí to vyléčili a pak se provdala do Itálie a teď tam na jihu bydlí. Dodnes má 12 operací.

Cítíte se být Němcem? Vždycky. Mám takový odznak: „Ich bin stolz eine Deutsche zu sein.“ A víte proč? Já vám to řeknu. Já jsem mírumilovný člověk. Ale nemohuu být Čech nebo Němec jak je potřeba. To zkrátka neumím. Mě nikdy nepřesvědčovali do KSČ. Já jsem říkal: „Když mě přesvědčíte, že to děláte dobře, tak já k vám půjdu sám. Ale když vidím, že jste zavírali vojáky, kteří bojovali v Anglii proti fašistům a oni se vrátí a vy je zavřete, tak to není normální.“ To je ta zdivočelá země. Já nejsem žádný nacista, ale ani za svého otce se nestydím, protože já jsem měl nejlepšího otce na světě. A nikdy by mě nenapadlo, že by on mohl udělat něco špatného. Víte, oni měli ve wehrmachtu 10 bodů: neznásilňovat, nekrást….Za všechno byl trest smrti. To by měli Češi vědět taky. Ale tohle všechno bohužel Češi dělali. Nejvíc RG – revoluční garda, nebo taky rabovační.

11.6 Josef Máca Otín 6.5. 2006

Jmenuji se Josef Máca a narodil jsem se v roce 1932, tady na Otíně. Přímo v této chalupě, nahoře to ještě nebylo postavené, bydleli jsme jenom dole. Začala válka. Byli jsme zrovna ve staré škole ve Stonařově, tam jak je dnes pošta. Můj otec byl Čech a maminka Němka. Ženské pro nás tenkrát přišly do té školy, že přišel Hitler. Šli jsme domů přes rybník, pamatuji si, že tenkrát bylo hodně sněhu. Škola, do které jsme chodili, byla německá. Ve Stonařově byla i česká – myslím, že se tam říkalo u Jurkových, nebo u Frýdlů. Přesně už si to nepamatuji. Když začala tedy válka, chodili jsme do školy tady, v Otíně. Byl tu učitelem nějaký Pavliš a to byl darebák. Vůbec si nás nevšímal. Pak přišel převrat a začalo to být zlé. Přišli sem Rusi, my jsme byli schovaní ve sklepě, po silnici jezdily tanky. U nás byla plná stodola Rusů, tenkrát mi bylo jedenáct let.

Jako kluci jsme se bavili tím, že jme sbírali patrony.

Nikomu se nám ale nic nestalo. Já jsem vůbec neuměl česky, tak mě táta po válce odvezl na kole na Chlum. Tady u Trhové Brtnice. Tam byla nějaká přízeň od táty, Rambouskovi, tak tam jsem byl ten rok 53

1945 a pak jsem se vrátil zpátky. Mezitím jsem se naučil česky a když jsem se vrátil domů, neuměl jsem zase německy, to jsem zapomněl. Začal jsem chodit do školy, moc dobře jsem se ale neučil. Když jsem vyšel školu, šel jsem do zemědělské školy do Stonařova a začal jsem chodil do lesa. Potom jsem taky nějaký čas dělal v Motorpalu v Jihlavě a taky v textilce. Pak jsem šel na vojnu. Dva roky jsem byl v Sušicích. Rukovali jsme do Nýrska, tam jsem byl rok a pak jsme se stěhovali do Janovic, tam jsem byl u minometu a to se mi moc nelíbilo. Proto jsem se hlásil ke koním a tak se mi podařilo jezdit s koňmi. Vozil jsem obědy do kasáren, to jsem se měl dobře. Přes zimu jsem šel na Železnou Rudu, do hotelu Belveder a tam jsem zůstal tři měsíce, přes celou zimu. Tam jsem se měl tak dobře, že tak už se nikdy mít nebudu. Vozil jsem jim do kuchyně pivo a jiný různý materiál. Po zimě jsem odešel do Grunt, tam kluci krmili prasata a já jsem jim vozil odpady z kuchyně. A právě tam jsem poznal svoji manželku.

Vrátíme se ještě k období před válkou. Vy jste říkal, že jste chodil do německé školy a že jste uměl jenom německy. Takže jste se stýkal jenom s německými dětmi a nebo i s českými? U nás ve vsi byla půlka obyvatel německá a půlka česká. Bylo mi jedno, jestli je to Čech nebo Němec. Akorát jsme jako děcka nadávali jeden na druhého, to už tak bývá. Ale spíš jsem kamarádil s Němci, protože jsem neuměl česky.

Musela vaše rodina po válce odejít do lágru? Ne, my jsme nemuseli nikam, nikam jsme se nestěhovali. Můj táta byl Čech a měl dva bratry a ti se ho zastali, tak jsme zůstali. Takže toho běsnění jsme byli ušetřeni. Jenom, když tu byli Rusové, tak jich bylo tolik, že nám sebrali koně a vůz a asi tři nebo čtyři muži z Otína, včetně tatínka, museli s nimi až do Pelhřimova. Druhý nebo třetí den už byli nazpátek i s koněm. On byl tenkrát ten kůň tak rozprouděný, že ho táta dal do maštale a pak ho musel vytáhnout ven a uvázat u stodoly. Byl z těch Rusáků celý poblázněný, pak jsme ho měli ještě třicet let. Táta tenkrát přivezl z té cesty hromadu věcí. Když jsem šel potom na vojnu, dostal jsem automaticky českou národnost. Nijak jsem o ní nežádal, ale každý Němec, který šel na vojnu, dostal českou národnost.

Na vojně jste kvůli svému původu problémy neměl? 54

Myslím, že to ani nevěděli. Když jsem se vrátil z vojny, oženil jsem se a začal chodit do lesa. Ovšem ti „darebáci“ tady ze vsi, mě přesvědčovali, abych šel do JZD. Já jsem tam ale nikdy nešel. Asi deset let jsem pracoval jako brigádník v lese. Potom jsem v lese zůstal, jako dělník, dělal jsem těžaře. Tady po okolí, ve státních lesích. V tuhle dobu jsem žádné velké problémy s Čechy neměl. To spíš hned po válce, jako kluk. Neuměl jsem česky a tak jsem se nemohl rozumně domluvit a možná kvůli tomu na mě byli zlí. Naučil jsem se ale brzy.

A dnes už se nemůžete stěžovat? Ne, dneska ne. Jediné, na co si stěžuji , že ti Otíňáci byli takoví darebáci. Kdybych byl stálým zaměstnancem v lese, dostal bych býval boty, šaty a rukavice. Já jsem ale nedostal nic, protože jsem byl jenom brigádník. Tak na tom jsem byl škodný.

Byli z Otína někteří Němci odsunuti? Všichni. Všechny rodiny, co tady byly německé. Když po převratu přijeli na návštěvu, tak vždycky k nám a já jsem je provázel po vsi a říkal jim, co je kde nového.

My jsme tady zůstali, protože naše rodina byla smíšená. Mám ještě dva bratry, ti jsou v Jihlavě. Bydleli tu s námi ještě staří. Pamatuji si, že když tenkrát v tom roce 1945 vyháněli Němce, zastřelili mého kmotra, mámy strýce, Jeřábek se jmenoval. Nechtěl ven, tak ho tloukli a potom zastřelili. A v tom samém baráku se pak stala další vražda. Bydlel tam nějaký Zerzánek a toho zabili kluci z Otína. Ten Zerzánek měl dcery a jedna si vzala nějakého Křena z Telče. Nějak se nepohodli, on se dozvěděl, že má nějakého v Jihlavě, tak vzal revolver a zastřelil ji i sám sebe. Takže se v tom baráku staly čtyři vraždy. Takové prokleté místo.

Chtěla bych se ještě zeptat, dnes se cítíte více Čechem nebo Němcem? Musíme tady být, takže (…)

Litujete, že jste neodešli? Já nevím, musíme být spokojení. Já jsem byl vždycky spokojený. Tady jsme doma, i když, ti co odešli se měli lépe.

55

Ale já nejsem Čech, jsem spíš Němec. Nic proti Čechům nemám, nic mi neudělali, myslím, že mě jako nebili. Dneska už je všechno prominuté, promlčené. Už nic nemůžeme dělat, žádný už nám nic nedá. Sebrali nám všechen majetek. Táta pak dostal půlku zpátky a babička – to nevím, jestli to má zpátky. Snad ano, v restituci. Tenkrát jsme si najali advokáta z Prahy a ten to vyřídil Já jsem se jako Němec narodil a do dneška přemýšlím německy. Říká se, že když je máma Němka, je i dítě Němec, po matce.

Já bych ale ještě něco řekl k tomu vyhnání. Dole, pod domem, jsme měli louku a tam byl keř, kde byli schovaní partyzáni se samopaly a kulometem a hlídali celou vesnici. Celá ves byla obšancovaná kolem dokola. Hlídali, aby někdo neutekl. Ty, co měli za války nějakou funkci, stloukla tady na Otíně, byla to garda z Kněžic. To ale nebyli Rusové, Češi – revoluční garda. Nepravosti – třeba znásilňování – dělali Rusi, jen když je Češi navedli. Když sem přijeli Rusáci z Nové Brtnice na koních, vždycky něco sebrali, slepici, vajíčka, cokoli k jídlu. Ale nikdy nám neublížili. Ještě nám pomáhali mlátit obilí. Když ale přijeli Rusáci k Hosům, tak jim Hos řekl, kde jsou holky, tak ty potom znásilnili. Táta je měl u nás potom schované na půdě kolik týdnů. K nám Rusáci ani nešli, protože nevěděli, že ty holky tady jsou. Duškovy a Digeltovy holky to byly. Ten Pepek Hosů, dnes už je mrtvý, s nimi celou válku kamarádil a pak na ně poslal Rusáky. Byly schované pod postelí a Rusáci je těmi pažbami vytlačili ven. Táta je potom odvezl do Stonařova k doktorovi. Na tohle si ještě pamatuji. Po válce jsem tedy chodil do české školy, žádná německá nebyla. Brácha byl v době převratu v Plzni, odsud ho odvezli do Německa, protože to bylo v americkém pásmu. Pak ho poslali zase zpátky. Přišel domů úplně vyhládlý, měl průjem, nic nemohl jíst. Babička ho tenkrát vykrmila piškoty. Napekla mu piškoty a z toho byl živ až do listopadu, než se vzpamatoval.

11.7 Marta Mácová Otín 6.5. 2006

Jmenuji se Marta Mácová, za svobodna Hofmannová a narodila jsem se roku 1936 na Šumavě. Tam jsme bydleli na samotě a když potom přišli Němci, tak jsme museli 56

pryč, protože táta byl Čech. Jinak tam byli samí Němci. To bylo, když Hitler zabral pohraničí. Potom jsme bydleli v Jesení, poblíž Železné Rudy. Táta dělal napřed školníka ve Vimperku a za války byl v Německu nasazený na dráze, dělal šmíráka, mazal koleje. Po válce jsme šli zpátky do naší chalupy. Bylo to ale daleko do školy a tak jsme se přestěhovali níž, do Kuchanova. Ve škole jsem to ale neměla lehké, nic jsem neuměla česky a tak jsem vychodila jenom obecnou školu. Vychovávaná jsem byla jenom německy, česky jsem se naučila až později. Měla jsem čtyři sourozence, dva kluky a dvě holky. Ta nejmladší už zemřela, ale bratři a sestra tam ještě žije. Když přišel rok 1945 žili jsme už v Kuchánově. Osvobozovali nás Američani. Nemůžu říct, že bychom zažili nějaké utlačování. Pamatuji si, jak přišel jeden Američan pro vodu, přišel s konví a česky tátovi povídá: „voda, voda, voda.“ Táta mu nerozuměl, až ukázal na konev a táta pochopil, co chce. Takže když probíhal odsun, všechno šlo kolem nás. Tatínek byl Čech, tak jsme zůstali stranou. Asi si na nás nevzpomněli. Táta byl v Německu za války, takže viděl, jak to tam vypadá, tak se bránil zuby nehty, aby nemusel pryč. Začátek byl pro nás těžký, maminka neuměla česky, jenom německy. Na podzim roku 1954 jsem poznala manžela a odešla jsem za ním. Všechny jsem opustila, všichni tam zůstali. Ani do žádného odsunu nebyli zařazeni. I když jsme bydleli tady v Otíně, pořád jsme mluvili německy. Pamatuji si, že jsme museli jít i do školy, vysvětlit proč naši kluci mluví ve třídě německy. Tak jsem to učitelce vysvětlila, že babička neumí česky, musíme s ní mluvit německy a kluci to od nás chytnou. Tak je nechali. Naši dva synové umí dodnes česky i německy. Ten starší byl na práci v Německu, je tesař. V práci se ho ptali, jestli umí německy a on jim řekl, že neumí. Takže s nimi jel překladatel, ovšem nikomu nerozuměl, tak syn slezl ze střechy a začal všechno překládat. Dnes máme už i vnuka a ten taky umí německy. Byl v Berlíně a překládal z Němčiny do češtiny. Byl tam s kuchaři.

Když jste se usadili v Otíně, kam jste chodila do práce? Do JZD, vyučená jsem nebyla, nic jsem neuměla, tak jsem šla tam. Co jsem mohla dělat? Byli už kluci…

57

A jakou máte dnes národnost vy? Když bylo sčítání lidu, napsala jsem si německou. Myslím spíš německy, jde mi to lépe. Když jsem se ale přistěhovala ze Šumavy sem, na Jihlavsko, musela jsem se zase přizpůsobit tomu jihlavskému dialektu. Když jsem přijela domů, máma mi nadávala, abych mluvila pořádně, že mi nerozumí.

11.8 Hermina Musilová 23.6. 2006 Stonařov

Jmenuji se Hermina Musilová a narodila jsem se 3. dubna 1928 ve Stonařově. Moji rodiče byli oba německé národnosti. Ve Stonařově jsem žila do roku 1946, až do odsunu. Na dětství mám pěkné vzpomínky, bylo tady dobře. Češi i Němci spolu vycházeli. Ani když začala válka, nebylo to tak zlé. Nikdo tady tou politikou tolik nežil. Až když přišel ten rok 1945 a Rusi. Víte, co tady byli ti stonařovští Češi a Němci, tak ti se znali, tudíž si neubližovali. Ale až když sem přišli z jiných krajů cizí lidi, kteří zabrali baráky. Ze Stonařova, to nebyli zlí lidi. Přišli sem z Meziříčí, ze Žďáru, takoví všelijaký lidi, žebrota a zabrali si tady ty baráky po Němcích. V tom roce 1945 jeden den ráno přišli, všichni jsme museli nastoupit na městečku a odsud jsme šli pěšky, někteří jeli na vozech tažených koňmi, až do Pavlova na Novou Brtnici a Hladov. Večer nám řekli, že musíme zpátky. Tak jsme se vraceli do svých vesnic. Někteří ale už přišli a svůj domov už vlastně neměli tak je dali do těch lágrů do Jihlavy. My jsme ale měli štěstí, protože v našem domě byl můj budoucí manžel, byl Čech a tak si náš dům jako zabral. My jsme se vzali až v roce 1950. Takže celá naše rodina měla kde být. Měli jsme hospodářství, všichni tedy pracovali v zemědělství. Za rok zase přišli zjišťovat, které německé rodiny tady ještě zůstali. Tak nás dali do lágru v Jihlavě ve Starých Horách, tam jsme byli asi měsíc a pak jsme museli pryč. V roce 1946 už tam nebyly ty podmínky tak špatné, už tam nebylo tolik Rusů. Bylo tam ale spoustu štěnic. Ale samotný odsun byl hrozný, nenávist byla cítit ze všech stran, ovšem nikdo nás nebil.

Mohli jsme mít s sebou nějaké věci, ale jak jsme vycházeli

vraty ven, museli jsme ty naše rance položit, že nás budou odvšivovat. Nastoupili jsme do nákladních aut a věci tam zůstali.

58

V jednom vagónu nás potom bylo asi třicet, starý, mladý, děti. Dali nám tam kýbly místo záchodu. Když jsme odjížděli v roce 1946, bylo svatodušní pondělí, naštěstí jsme byli celá rodina pohromadě. Sestra mého tatínka, měla dvě malé děti, manžel jí padl ve válce. Můj tatínek na frontu jít nemusel, protože měl záduchu. Jinak všichni mužští příbuzní byli. Jeden strýc byl v Rusku, druhý v Maďarsku – ten padl v listopadu 1944. Transportem jsme dojeli do Německa a tam jsme byli zase v lágru, všechno bylo přeplněný. Odsud nás potom časem dali na vesnice. Bylo to tam strašné, lidi v Německu sami nic neměli. Přišli jsme k sedlákovi a on už tam měl dvě rodiny. Kde měli nějakou místnost, museli brát lidi. Taky nebyli nadšení. Německo bylo úplně válkou zničené, třeba Mnichov. Nebyla práce, byly lístky, na které se nic nedalo někdy dostat. A v tuhletu dobu jsem byla v sedmém měsíci těhotenství. Já bych možná ani nemusela do transportu jít, protože manžel říkal, že má takové potvrzení, že mohu zůstat. Moji rodiče to ale nepovolili. Nechtěli, aby se rodina roztrhla. Měli taky strach, co by tady se mnou bylo, že tu jsou Rusi a já Němka…. Prostě mi to nepovolili. A já jsem tu taky sama nechtěla zůstat. Manžel potom dvakrát utekl, chtěl jít za mnou, ale vždycky ho chytli, u Železné Rudy. Říkal, že se na to hospodářství vykašle a utekl. V Železné Rudě ho zavřeli, ale řekl jim, že má doma dobytek a tak ho pustili. Na Národním výboru mu řekli, ať neutíká, že mu pomohou, abych se vrátila. Čtyři roky to trvalo, než to vyřídili. Mezitím se mi narodil syn, byly mu čtyři roky, když jsme se vrátili zpátky. Pro mě to bylo ale veliké zklamání. Tady okolo byli cizí lidi a běda, kdybych mluvila německy. Nechovali se ke mně moc hezky. Byla jsem pro ně ta „Němka“, která se vrátila. Můj manžel uměl německy jenom málo, takže jsme se domlouvali trochu tak a trochu tak. Když jsem odcházela s transportem, tak jsme si slíbili, že jeden na druhého budeme čekat.

Po těch čtyřech letech už jsem měla jiný život, v Německu a tak bych bývala

raději, kdyby on přišel za mnou. On ale nemohl, tak jsem musela já. To víte, nechtělo se mi, bez rodičů. I syn si tady těžko zvykal. Naštěstí tu byli staří Češi, kteří uměli německy, a tak s ním mluvili. Dneska neumí německy. Dcera ano, ta umí perfektně. Já jsem se tu češtinu taky musela naučit. Číst a psát česky neumím. Zatím jsem si vždy vystačila s němčinou. Teď už jsem tady skoro šedesát roků. Hned jak jsem se v roce 1950 vrátila, tak jsem se vydala. Za rok se nám narodila ještě dcera. Byl to těžký život. Když přišel rok 1968, to už jsme byli v JZD, manžel říkal: „Víš co, vezmeme auto a ujedeme.“ Ale já mu říkala, že tady přece nemůžeme všechno nechat. Měli jsme ještě krávu, prasata. Tak jsme tu zůstali, barák jsme předělali. Před dvaceti lety jsme postavili dceři barák, tady 59

nahoře ve Stonařově.Chtěli jsme tam na stáří odejít, ale nakonec jsme nešli, protože jsme pořád trochu hospodařili.

Cítila jste vůči svojí osobě potom ještě někdy nějakou nenávist? To ano. Když jsem dělala v JZD a svačilo se, tak jsme si vždycky sesedli s těmi starými Němci, kteří tam taky pracovali a vypravovali jsme si. Někdo ale vždycky přišel a přikázal nám, abychom nemluvili německy, tady se mluví jen česky. Ale jedna Němka, která byla hodně prostořeká, jmenovala se Škrdlová, jim řekla: „Buďte zticha, byli jste rádi, když jste si vlezli do baráku po Němcích.“ A co jí mohli říct? To byli všechno lidé, kteří se do Stonařova po válce přistěhovali. Dneska už v těch domech ale skoro žádný nežije. Staří umřeli a mladí to prodali. Dneska už o mně lidé ani neví, že mám jinou národnost. Někteří se zeptají, jak to, že mám jiný přízvuk. Ale jinak je to každému jedno, jestli jsem Češka nebo Němka. Ti, co byli zažraní komunisti, ti měli strach, že se Němci vrátí a oni jim budou muset vrátit majetek.

My jsme za války ani nevěděli, co se děje. Noviny nic nepsaly, rádio bylo zakázaný. Takže jsme vůbec netušili,

co Hitler vyvádí. Tatínek měl bratra, který se nedal

k Němcům, ten byl tady s námi. Jednou si pro něj přišli a zavřeli ho do koncentráku v Dachau. Přežil to, ale když po roce 1945 Dachau osvobodili a on mohl odejít, najedl se a umřel, praskl mu žaludek. Když jsme potom byli v Německu, tak jsme ho hledali, pomohl nám Červený Kříž. My jsme o nějakých koncentračních táborech za války vůbec neslyšeli. Mého strýce tenkrát odsoudili v Praze, byli tři, tady ze Stonařova. Ale dva se vrátili a strýc to vzal na sebe. Dělal nějakého písaře komunistům. Když jsme se potom dozvěděli, co dělal Hitler s Židy, bylo mi těch lidí hrozně líto. Když je to teď vidět v těch filmech, jak odtrhávali děti od matek. Dneska třeba vypravují co všechno zažili, kolik mladých děvčat odtáhli do Ruska po roce 1945. Všechno se dozvíte až dneska. Já si říkám, proč toho Hitlera nezavraždili, co mohlo lidí zůstat na živu, i Němců, kteří museli odejít na frontu. V každém baráku ve Stonařově byl jeden, dva mrtví.

Dneska se cítím být spíš Němkou, myslím německy. Když chci něco říct česky, tak si to musím přeložit. I sny se mi zdají německy. Bude to tím, že koukám na německou televizi, čtu německé knihy, mám tu dvě kamarádky, s kterými mluvím německy. Celý

60

život jsem se držela jen těch starých známých, s těmi přistěhovalci jsem se nesžila nikdy. Když byl potom syn větší a jeli jsme do Německa, tak mi skoro vyčítal, že jsme tam nezůstali. V roce 1968 chtěl utéct i sám, že bude u babičky a dědy. Já jsem mu ale říkala: „Mirku, neutíkej, mně bude smutno, když utečeš.“ Pak se oženil a zůstal tady taky. Dohodli jsme se, že si rodinu neroztrhneme a zůstaneme tady. V tomto domě jsem tedy celý život. Ale někdy jsem říkala, že tu jsem i nejsem doma. Jak už byli ti známí kolem nás pryč.

11.9 Walter Kuba 25.6. 2006 Polná

Narodil jsem se v Havlíčkově Brodě, na Kokoříně 28.5. 1927. Moje maminka byla Němka a tatínek Čech. Nejdříve jsem chodil do českého reálného gymnázia v Havlíčkově Brodě a potom mě matka přihlásila na německý učitelský ústav v Jihlavě, předtím, než jsem šel na vojnu. Pak jsem studium ukončil. Když jsme se potom přestěhovali z Havlíčkova Brodu do Okrouhlických Dvořáků, tak jsem se tam začal kamarádit s českými dětmi, takže jsem ve třech letech uměl česky i německy. Doma na mě tatínek mluvil česky a maminka německy. Žádné sourozence jsem neměl, byl jsem sám. Před válkou jsem žádné problémy kvůli své národnosti neměl. V té době nějaké konfliktní vztahy mezi Čechy a Němci neexistovaly. Řekl bych že ani za války se to moc nezměnilo. My jsme v těch Okrouhlických Dvořácích bydleli kousíček od kasáren. Já jsem měl kamarády české, měli jsme dokonce kapelu, dvoje housle, harmonika a trubka. Já jsem hrál na housle a chodívali jsme po večerech hrát. Když ženy draly peří, tak jsme chodívali do těch rodin hrát. Hrály jsme českou muziku. To bylo v období mého studia na gymnáziu. Na vojnu jsem šel těsně před koncem války, v prosinci 1944. Šel jsem k Wehrmachtu, narukoval jsem do Amstettenu, to bylo v Rakousku. Tam jsem prodělal základní výcvik. Pak jsme byli odvedeni přes Rokycany do Norimberku a odtamtud jsme šli na frontu. Takže jsem tu válečnou vřavu zažil. Při prvním střetu s americkým hloubkařem, to bylo na Mohanu, když jsme za poledne odpočívali, přiletěli dva američtí hloubkaři. Nebylo kam utéct, byl tam takový prudký svah, tam jsme se snažili dostat. 61

Do toho Mohanu vedl takový malý potůček a já jsem se naštěstí dostal do tunelu k tomu potůčku a oni ten tunel neprostřelili, protože na trati stál vlak a museli nabrat dřív výšku. Byl jsem jenom lehce zraněný odraženou střelou, ale celkem tam bylo přes dvacet mrtvých. Nejvíce škod napáchali američtí hloubkaři. Sedlák se nemohl objevit na poli, protože by ho jinak zastřelili. Konec války mě zastihl v armádě. Přemisťovali jsme se a já jsem se dostal do jedné rakouské rodiny. Měl jsem štěstí, protože jejich dcera byla zaměstnaná na americkém velitelství. Ten velitel začal jezdit k sedlákovi, u kterého jsem já byl. Ještě tam bylo děvče, které bylo zdravotní sestrou a protože jsem byl potom těžce nemocen, ona mi pomohla. Celá ta rodina byla velmi pobožná. Měli veliký kulatý stůl, ráno se jedla chlebová polévka z jedné mísy, všichni jedli z jedné mísy. Chodíval tam taky šofér toho amerického velitele – majora Hillmena, jmenoval se Jack Johnson, ale měl rodiče ze Slovenska. Ten si tam vždycky sedl a nemohl pochopit, že jí celá rodina z jedné mísy. To byl takový grázl, sousedi měli na louce prádlo, bělilo se a on jim schválně do toho prádla najel džípem. Jednou vezl majora Hillmena, ten se šel vykoupat do jezera, mě nechali v autě. Přišel tam americký voják a přikázal mi, abych dal ruce vzhůru. Postavil mě ke stromu a já jsem měl strach, že mě zastřelí. Potom se to ale vysvětlilo, přišel major Hillmen a seřval toho amerického vojáka. Mě vzali zase zpátky k tomu sedlákovi. Já už jsem se potom bál tam zůstat, tak jsem hned druhý den poprosil toho sedláka, jestli by mi nepomohl se dostat domů. Dcera toho sedláka mi sehnala potvrzení, já jsem jí napsal, co se tam má napsat česky. Ona mi na to dala razítko obecního úřadu a ten major na to dal razítko americké posádky. Na tohle potvrzení jsem se dostal až do Havlíčkova Brodu. Přes Český Krumlov jsem se dostal do takové vesničky, kde zrovna dávali dohromady transport německých uprchlíků, kteří pocházeli ze Slezska a měli jet přes Československo domů do Slezska. Bylo tam děvče, které mělo osobní průkaz svého bratra. Na ten průkaz mě přihlásila do toho transportu. S tím transportem jsem se dostal vlakem až do Českých Budějovic. Jak tam ten transport zastavil, okamžitě k němu vyrazili Rusové na všechny ty ženy. Já jsem zadem z toho vlaku utekl. Koupil jsem si jízdenku do Havlíčkova Brodu. Chtěl jsem do Německého Brodu, ale ta paní na pokladně mi řekla: „Německý Brod neznáme, to je Havlíčkův Brod.“ Tím vlakem jsem jel do Jihlavy a potom do Havlíčkova Brodu. Vedle mě si ještě do vlaku sedli dva partyzáni a ten jeden říká: „Musím to tady projít, jestli tady není nějaký Němec.“ Měl jsem strach, aby na to nepřišel. Naštěstí jsem si v Budějovicích koupil české noviny a to 62

mě vlastně zachránilo. V Jihlavě jsem přestoupil a dostal jsem se až do Havlíčkova Brodu. Když jsem přišel domů, tak náš dům už byl vykradený. Bydleli tam dva vojáci Rudé armády. Náš soused byl velmi dobrý, jeho žena mě pozvala k nim domů, abych se umyl a dala mi snídani. Potom přišli vojáci z kasáren, které byly kousek od domu, kde jsme bydleli. A to jsem měl zase štěstí. Velitel té stráže byl můj známý z cihelny, kde pracoval můj otec. Ti mě odvedli k výslechu do Havlíčkova Brodu. Protože jsem tam neměl žádný záznam, že bych já nebo moji rodiče někoho udali, tak mě zase propustili. Tam si mě vzal ten sedlák Kocman.

Moji rodiče už v tu dobu byli ve Velké Turné u

sedláka Vokroje. Oni totiž tehdy zastavili celé transporty a kde byli smíšení Němci, museli zůstat. Tam si moje rodiče vybral právě Stanislav Vokroj. Moji rodiče vůbec nevěděli kde jsem a já jsem nevěděl kde jsou oni. Teprve potom se náhodou jedna paní, která byla taky z Havlíčkova Brodu dověděla, že jsem se údajně vrátil. Potom za mnou přišla a řekla mi, že rodiče jsou v pořádku a kde jsou. Potom jsem musel žádat na MNV v Okrouhlických Dvořácích. Dostal jsem zvláštní povolení. Říkal jsem, že si potřebuji dovézt nějaké šaty, protože nic nemám. Tak mi starosta dal potvrzení, ale musel jsem se během dvou dní vrátit. Tak to všechno dobře dopadlo. Pak jsem se tedy dostal k tomu panu Kocmanovi. Choval se ke mně celkem slušně. Jak jsem byl ještě po těch prvních dnech unavený, tak jsem si šel jednou po obědě lehnout na slámu do stodoly. On mě hledal a když mě našel tak povídal: „Tak tady se kamaráde spát nebude.“ Já jsem pracoval, tvrdě pracoval. Nejdřív jsem krmil dobytek, potom mi svěřil koně, to už byla pro mě velká pocta. To mě moc bavilo. Bylo to na jaře, proorávaly se brambory, tak jsem jezdil s koňmi. Jednou jsem měl ale smůlu, nízko letěla nějaká letadla, koně se splašili a utekli domů. Sedlák mi zase vynadal, jak to, že jsem ty koně pustil. Když jsem mu to vysvětlil, tak to pochopil. Jeho žena byla slepá, ale výborně vařila. Všechny ty kořenky musela mít přesně na svém místě. Nikdo jí s tím nesměl hnout. Já jsem jedl s nimi. Když jsem pracoval na poli, tak mi s sebou dali veliký kus chleba, ve kterém byl ďůlek s hroudou másla – to bylo dřív zvykem – a to mi dali na svačinu. Tam jsem byl asi rok. Byli tam se mnou ještě dva němečtí zajatci ze Slezska a ti utekli. Na hranicích je ale chytili a oni řekli, že se tam máme špatně. Už se nevrátili a pro mě si přijel nadporučík Janeček z Havlíčkova Brodu, ze zajateckého tábora a řekli mi, že tam už nebudu. Tak mě vzal s sebou do zajateckého tábora. Tam jsem to měl celkem dobré. Byla tam německá samospráva, český velitel Janeček a německý velitel 63

Hans Lüdemann, ten byl z Hamburku. Velitel stráže mi vždycky přinesl český noviny a já jsem ty zaškrtané články musel překládat do němčiny. V tom táboře byli němečtí vojáci, zajatci V táboře jsem zůstal asi rok. Bylo to tam ale výborné. Tehdy tam přijel plukovník Letov , to byl hlavní velitel zajatců pro celou českou republiku. Jak říkám, v tom zajateckém táboře jsem se měl celkem dobře, dobře tam vařili, bylo tam takové malé sportoviště. Tam jsem si dokonce za primitivních podmínek vytvořil osobní rekord ve skoku vysokém. Ten zajatecký tábor byl v Okrouhlických Dvořácích, asi 200 metru od našeho domu, takže jsem se skoro vrátil domů.

Naproti zajateckému táboru bydlela nějaká rodina Másílkova . Pan Másílko byl civilní zaměstnanec německé správy na letišti. Té rodině se pak vrátila vnučka, ta údajně – nevím to jistě, nemohl jsem si to nikde ověřit - pracovala jako telefonistka v Hitlerově hlavním stanu. Já jsem to nikdy nikomu neřekl, protože jsem měl strach, aby to někdo nezneužil proti mně. Tu dívku údajně do Německého Brodu dopravil nějaký německý letecký důstojník. Oni mě vždycky zvali na večeři, jednou už tam ta dívka nebyla, tak jsem se ptal kde je. Říkali, že ten letec s ní někam odletěl do Německa. Potom nevím, co se s ní stalo. Já už jsem po tom nijak nepátral, protože jsem měl strach, že by se někdo dozvěděl, že pracovala v Hitlerově hlavním stanu, že bych s tím měl ještě velké problémy. Ten nadporučík Janeček byl zároveň velitelem sběrného tábora v Bartoušově. Tak mi říkal: „Co tady budeš dělat, tady není taková volnost.“ Já jsem sice chodil do města, byl tam jeden malíř z Mnichovské akademie, já jsem mu nosil předlohy a on podle nich maloval obrazy. Celá řada obrazů od něj byla v kavárně v Havlíčkově Brodě, já je pak chodil prodávat. Ještě tam byl jeden sochař, ten dělal takové malé sošky. Já jsem to chodíval vypalovat a pak jsem to prodával. Od toho malíře i sochaře jsem dostával provizi. Já měl tehdy tolik peněz, že jsem to nemohl utratit. Byla to pro mě zajímavá práce. Já jsem se vlastně odreagoval a nemusel jsem myslet na život v táboře. Tak jsem tedy odjel do tábora v Bartoušově, kde jsem dělal účetního, přiděloval jsem Němce k sedlákům na práci. To byla celkem zajímavá práce a v tom Bartoušově se taky dobře vařilo. Tam vařila rodina ze Šlapánova , ona byla kuchařka, on jí pomáhal a vařili výborně. Tam jsem jedl poprvé psí řízek. Já jsem to ale nevěděl, jinak bych to byl nepozřel. To bylo ale tak perfektně upravený, že jsem nevěděl co jím. 64

Byl jsem tam až do likvidace tábora, to bylo ke konci roku 1946. Tyhlety tábory byly většinou v bývalích ubikacích německé pracovní služby. Tam jsem dostával dokonce plat. Od okresního Národního výboru. Potom jsem dostal dopis, že jsem propuštěn ze služeb ONV. Potom se mi podařilo dostat rodiče do Bartoušova a odtud jsme se přestěhovali zpátky do Havlíčkova Brodu na Kokořín. Otec pracoval jako topič v cihelně, matka mu pomáhala a taky pro celou rodinu vařila. Ten náš dům jsme nikdy nedostali zpátky, ani po roce 1989.36

Odsun byl dvojího druhu. Za prvé organizován prostřednictvím Národního výboru a policie, za druhé to byl odsun, vlastně vyhnání, který doprovázeli partyzáni. V obou případech byli Němci zbavováni svého majetku a směli si vzít zavazadlo pouze do 30 kg váhy. Tyto pochody doprovázeli partyzáni, kteří přísně dohlíželi na to, aby se za pochodu nikdo nevzdálil, ani když potřeboval udělat svoji potřebu. Proti takovým jedincům často použili i zbraň. Nebyl brán zřetel ani na nemocné a špatně chodící.

Žádal jste po válce o přidělení československého občanství? Žádal a dostal. Protože já jsem se v roce 1951 oženil a to jsem potřeboval doklad, že jsem československým státním občanem. Do té doby jsem neměl státní příslušnost. Manželku jsem poznal v Lučici, já jsem tam hrál fotbal, chytal jsem. Chodila vždycky fandit.Přestěhovali jsme se do Okrouhlických Dvořáků, tam jsme bydleli v podnájmu. Potom se ta rodina, Krupičkovi se jmenovali, odstěhovali do Humpolce. Jejich dcera byla těžce nemocná, měla tuberkulózu plic. Tak se nás ptali, jestli nechceme koupit přednostně dům v Dobroníně. Něco jsme měli sami, něco jsme si vypůjčili. Když jsem se oženil, pracoval jsem ve sklenářství Miloše Novotného ve Světlé. U něj jsem to měl velmi dobré. Byl to velký příznivec sportu. Já jsem psal všechny plakáty na fotbalová či hokejová utkání. Já jsem tam dokonce začal jako hokejový brankář chytat. On měl vnučku, ta se jmenovala Jana Mojžíšová, její otec byl po válce zapletený v nějaké aféře s partyzány, byl potom zavřený. Když jsem chodil z té Světlé domů do Dobronína, chodil jsem s Janou pěšky podle řeky, tam jsme nastoupili do vlaku a jeli domů. Každý večer mě paní Mojžíšová zvala na večeři.

36

O podtržení této věty pan Kuba sám zažádal.

65

Po válce jsem dostal několik nabídek od kamarádů, kteří jsou v Německu, abych odešel za nimi. Vzhledem k tomu, že jsem byl ženatý a už jsme potom měli i děti, tak jsem nechtěl. Máme dvě děti, dcera je dětskou a dorostovou lékařkou v Týně nad Vltavou a syn má tady dole to knihkupectví. Děti mi dělají radost.

Dnes už mám národnost českou, cítím se být Čechem. Mně nic jiného nezbývá. Po válce jsem si německou národnost nechal, abych nemusel na vojnu. To mi poradil jeden důstojník. Potom jsem chodil řádně na cvičení.

A jak jste se dostali z Dobronína do Polné? Syn tady potřeboval koupit tento dům a neměl dost peněz. Ani my jsme nechtěli na stáří zůstat sami, tak jsme náš dům v Dobroníně prodali a peníze jsme synovi dali, aby mohl koupit tento dům. Bydlíme tady asi pět let.

S komunistickým režimem jste už problémy neměl? Neměl. Když jsem pracoval ve sklárnách, byl tam jeden těžký komunista. Byl to starý člen cvičební tělovýchovný jednoty. Ten mě pořád přemlouval, abych se stal členem strany. Já jsem mu říkal: „Podívejte se, abych se stal členem strany jenom na papíře, to nechci. Tato ideologie je mi úplně cizí.“ Tak jsem odmítl . Tehdy se psali každé dva roky prověrky úředníků. Pokaždé jsem tam měl napsáno: Odmítl vstoupit do KSČ.37 Když mi teď na podniku vrátili kádrový materiály, tak jsem si to přečetl.

12. ANALÝZA

Podařilo se mi zkontaktovat, domluvit a nakonec i vést rozhovor s devíti lidmi německého původu, kteří i po roce 1945 v Československu zůstali. Zcela určitě nechci provádět nějakou statistiku, to není ani při počtu devíti pamětníků možné. Lidí, kteří mohou ještě zasvěceně o době druhé světové války i době poválečné mluvit, kvapem ubývá. Ale i z pouhých devíti lidských osudů se dají vypozorovat některé společné rysy. 37

I tuto poznámku si pan Kuba přál zvýraznit.

66

Všichni pamětníci se shodují, že v období před válkou neměli s Čechy problémy. Soužití v jihlavském jazykovém ostrůvku považují za téměř bezkonfliktní. Ovšem, i když pochází někteří ze smíšených rodin, vyrůstali často v prostředí, kde byl dominantní německý element. Ač měli i české přátele, kterých ovšem v německých vsích mnoho nebylo, mluvili s nimi povětšinou německy. Oslovení pamětníci si myslí, že k národnostním konfliktům nedocházelo ani za války. Až na výjimky, samozřejmě. Paní Musilová vzpomíná na zmizení celé židovské rodiny ze Stonařova, pan Habermann na zákaz pro jeho otce, aby byl zaměstnaný u Žida … atd. Většinou ale vykládají, že Češi i Němci, hlavně na vsích, se o politické události mnoho nestarali a kontakty mezi sebou nepřerušovali. Rozdíl města a vesnice je znatelný ve více bodech. Lidé na vsích si byli bližší a možná proto vzdálenější myšlence ubližovat svému sousedovi, ať Čechovi za protektorátu, nebo Němci po osvobození v roce 1945. Revoluční vlna, která se Jihlavskem prohnala v prvních dnech května,byla možná znatelnější (ve své krutosti) ve větších městech.

Zajímavá je také jazyková kultura oslovených narátorů. Z počtu devíti bych snad jen u jednoho nepoznala, že jeho mateřskou řečí není čeština. Ať už se jednalo o jiný přízvuk, nesprávné skloňování, časování, nevhodně volená slova nebo o složení vět, pro češtinu netypické. Jak je vidět i v přepisech rozhovorů, většina přiznává, že němčina je jim i po letech prožitých v českém prostředí bližší a preferují její používání. Čechy sice považují za svůj domov, protože tu strávili celý svůj život, ale většinou se cítí být Němci.

Dalším společným znakem, kterého není možné si nevšimnout, je zdůrazňování či opomíjení některých dějinných událostí. Dětství bývá většinou vnímáno velmi pozitivně. Pamětníci jsou schopni velmi barvitě vyprávět o svém dětství. V období druhé světové války docházelo k určité tendenci vzpomínky na tuto dobu shrnout do dvou či tří vět. Pokud to ovšem zároveň nebylo období dětství. Dětskýma očima je svět nesvobody, války, vnímán jinak než očima dospělého a ještě třeba s odstupem šedesáti let. Nemyslím, že by to bylo snad způsobené nějakým pocitem viny za vykonané nepravosti. Spíše se tomuto období vyhýbali jaksi podvědomě. Druhá světová válka je všeobecně vnímána jako jedno z nejčernějších období celého lidstva a možná, že mají pocit, že je lepší o ní nemluvit, zvlášť, když patří k těm, kteří jsou společností (mnohdy neprávem) vnímáni jako trýznitelé. 67

Hovornost se narátorům navracela až s rokem 1945 s otázkou odsunu. Je to zcela pochopitelné, protože odsun Němců i se ztrátou svého veškerého majetku vnímají jako křivdu a v jejich.životech je to ten nejsilnější zážitek.

Období komunistického režimu, což je pro všechny pamětníky zároveň obdobím produktivního věku, kdy přivádí na svět vlastní děti a jejich pohled na události kolem nich se s věkem mění, je obdobím vnímaným negativně. Tady přichází na řadu lítost nad nevykonaným odchodem do Německa, která v některých případech zůstává až do současnosti.

13. ZÁVĚR Když jsem se pouštěla do této práce, netušila jsem, co mě čeká. Vstoupila jsem na velmi tenký led a nejednou mi hrozilo propadnutí a utopení v ledové vodě. Věděla jsem, že téma česko-německých vztahů je velmi citlivé. Ale myslela jsem, že se to týká spíš vztahů s Němci, kteří svůj domov po válce nalezli v Německu. Ale byl to omyl, i ti, kteří zůstali, cítí vůči svým osobám křivdu. Po zdlouhavém přemlouvání jediného pamětníka, kterého jsem znala, se mi podařilo nahrát první rozhovor. A tím to málem skončilo. Nakonec se mi naštěstí podařilo zkontaktovat pana Mojmíra Koláře z Iglauer Regionalkulturverband, který mi zprostředkoval kontakty na pětatřicet žijících pamětníků německé národnosti na Jihlavsku. Ovšem z pěti oslovených svolili k pořízení rozhovoru v průměru pouze dva. Někteří odmítli se slušností, ale našli se i tací, kteří byli neslušní, skoro by se dalo říci až vulgární. A to zejména kvůli mojí národnosti. Co si o tom myslet? V tuto chvíli jsem nebyla daleko rozhodnutí téma česko-německých vztahů opustit. Už jsem si nechtěla nechat dál nadávat. Proč reagovali na moji žádost o poskytnutí tak negativně? Nabízí se mi více vysvětlení: snad pro můj nízký věk? Možná měli pocit, že nejsem vhodný člověk, kterému by se mohli svěřit, že tomu přeci nemohu rozumět, když jsem v té době nežila. To, že jsem Češka a tedy na „druhé straně“. A nebo možná také proto, že neměli čisté svědomí? Nerada bych zde spekulovala o pohnutkách, které některé z oslovených pamětníků vedly k slovnímu napadání mojí osoby. Já nejsem ani na jedné „straně“ A abych řekla pravdu, po ročním studiu pramenů a literatury jak české tak německé a setkávání se s lidmi německé národnosti, kteří prožili dobu předválečnou, válečnou i

68

poválečnou, nevím kde hledat pravdu. Nejspíš někde uprostřed, pokud to jde. Velmi těžko se mi zaujímal čistě objektivní postoj. Nicméně jsem se o to maximálně snažila. Abych ovšem „mým narátorům“ nekřivdila. Ti, s kterými jsem rozhovory natočila, byli velmi vstřícní, přátelští a sdíleli mojí myšlenku, zachovat jejich paměti, paměti jednotlivých „obyčejných“ lidí pro další generace. Musím říct, že mezi mnou a některými narátory vzniklo dokonce přátelství, které nahrávkou jejich životních pamětí neskončilo, a ačkoli mezi námi zeje propastný věkový rozdíl až dvou generací. A moje či jejich národnost není vůbec důležitá. Možná i na tomto příkladu lze ukázat absurditu kolektivní viny jednoho národa, komunity či skupiny lidí se společnými znaky. Během koncipování mojí práce, a to především části s výpověďmi pamětníků, jsem zjistila, co všechno dělám špatně. Ač se to nezdá, tak právě část pořizování a přepisování (s určitými úpravami) byla pro mě nejobtížnější. Časově, psychicky i fyzicky. Uvědomila jsem si, že nemohu v jeden den vést dva rozhovory. Protože u druhého už nejsem schopná aktivně naslouchat a mám tendenci setkání zkrátit, co nejdříve ukončit. Někteří narátoři mi vykládali události, které ještě nikdy nikomu nevykládali a bylo to pro ně velmi emotivní a tím samozřejmě i pro mě. Ke každému člověku jsem musela přistupovat s velkou empatií a snažila jsem se pochopit, co to pro ně znamenalo. A to také není jednoduché, pro člověka, který strach o svůj život, nedostatek, strádání, odluku od rodiny nezažil. Myslím si, že tento úkol se mi podařilo splnit. I když považuji metodu orální historie za náročnou, hodlám se jí věnovat i nadále. Chci pokračovat a zkusit oslovit další Němce z Jihlavska a v neposlední řadě bych chtěla oslovit také Čecha, žijícího na Jihlavsku v inkriminované době, abych mohla zážitky, pocity, postřehy a postoje konfrontovat. To už by se ale moje práce nemohla jmenovat: „Ti, kteří zůstali.“

69

15. SEZNAM PROSTUDOVANÉ A POUŽITÉ LITERATURY

1) Bauer, F. – Glassl, H. – Härtel, H.J. – Maschilek, F. – Nittner, E. – Ohlbaum, F. – Salomon, D.: Tisíc let česko – německých vztahů. Praha 1995. 2) Beiträge: 50 Jahre Münchner Abkommen,

Zusammenhänge, Erkenntnisse,

Urteile, Perspektiven. München 1988. 3) Beiträge: Deutsch-tschechische Geschichte von „München“ bis „Potsdam“. Eine folgenschwere Zäsur. München 1989. 4) Beneš, E.: Odsun Němců z Československa. Praha 2002. 5) Bohemus (kolektiv autorů z ČSSR). Sborník: Češi a Němci. Mnichov 1989. 6) Češi, Němci, odsun. Diskuse nezávislých historiků. Praha 1990. 7) Hahnová, E.: Sudetoněmecký problém. Obtížné loučení s minulostí. Praha 1996. 8) Hajdu, V. – Líska, L.- Šnejdárek, A.: Německá otázka 1945 – 1963, dokumenty a materiály. Praha 1964. 9) Hertl, H. – Pillwein, E. – Schneider, H. – Ziegler, W.K.: Němci ven! Die deutschen raus! Brněnský pochod smrti. Praha 2001. 10) Hilf, R.: Němci a Češi. Sousedství ve střední Evropě, jeho význam a proměny. Praha 1996. 11) Churaň, M.: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Praha 2001. 12) Jožák, J.: Československo a svět 1945 – 1989. Praha 1996. 13) Kučera, R.: Kapitoly z dějin střední Evropy. Mnichov 1989. 14) Kural, V.: Konflikt, Anstatt, Gemeinschaft? Tschichen und Deutsche im Tschechoslowakischen Staat (1948 – 1938). Praha 2001. 15) Mandler, E.: Benešovy dekrety. Proč vznikaly a co jsou. Praha 2002. 16) Mandler, E.: Češi a i Němci. Legendy, spory, realita. Praha 2001. 17) Rekovský, B.: So oder so, řešení české otázky podle německých dokumentů 1933 – 1945. Ostrava 1997. 18) Seibt, F.: Německo a Češi. Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy. Praha 1996. 19) Schneider, H. – 1000 Jahre Deutsche und Tschechen in Böhmen und Mähren. Leonberg 1995. 20) Staněk, T.: Německá menšina v českých zemích 1948 – 1989. Praha 1993. 21) Staněk, T.: Perzekuce 1945. Praha 1996

70

22) Staněk, T.: Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa (1918 – 1948). Ostrava 1992. 23) Vaněk, M.: Orální historie. Metodické a „technické postupy“. Olomouc 2003.

16. SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ

1) OAJ, f. Městská správa, Rada MNV 1945. 2) OAJ, f. Městská správa, Rada MNV 1946. 3) OAJ, f. Městská správa, Internační a pracovní střediska Jihlava. 4) OAJ, f. Městská správa, Žádosti o ochranu a povolení k pobytu. 5) OAJ, f. Městská správa, Seznam osob pro nemoc neschopných odsunu 6) OAJ, f. Městská správa, Směrnice k provádění odsunu. 7) OAJ, Jiskra, roč. II. 1946. 8) OAJ, Mährische Grenzbote. 1945.

17. SEZNAM ROZHOVORŮ

1) Neuwirth, Marius: rozhovor dne 11.2. 2006. 2) Matulová, Terezie: rozhovor dne 11.3. 2006. 3) Musilová, Kateřina: rozhovor dne 25.3. 2006. 4) Klementová, Marie: rozhovor dne 22. 4. 2006. 5) Habermann, Leopold: rozhovor dne 6.5. 2006. 6) Máca, Josef: rozhovor dne 6.5. 2006. 7) Mácová, Marta: rozhovor dne 6.5. 2006. 8) Musilová, Hermina: rozhovor dne 23.6. 2006. 9) Kuba, Walter: rozhovor dne 25.6. 2006.

71