NÁRODNÍ SEBEOCHRANA * ÚVAHY O HMOTNÉM A MRAVNÍM ÚPADKU NÁRODA ČESKÉHO
Podává Rudolf Vrba
NÁRODNÍ SEBEOCHRANA * ÚVAHY O HMOTNÉM A MRAVNÍM ÚPADKU NÁRODA ČESKÉHO
Podává Rudolf Vrba
V PRAZE 1898 Nákladem spisovatelovým. V komisi Cyrillo-Methodějského knihkupectví G. Francl. Všecka práva si vyhrazuje spisovatel. Cyrillo-Methodějská knihtiskárna V. Kotrba v Praze. NVT (2004)
Prameny. Mimo novinářského materiálu použito k přítomnému spisu následujících pramenů: - Die Arbeits und Lebensverhältnisse der Wiener Lohnarbeiterinnen. Vídeň 1897. - Compass, financielles Jahrbuch, ročníky 1893―1896. - Deutsches Banquier-Buch, herausgegeben von der berliner Börsenzeitung v Berlíně 1895. - Döllinger: Heidenthum u. Jundentbum. Řezno 1897. - Drumond Eduard: Das verjudete Frankreich, v Berlíně 1885. - Fritsch Theodor: Antisemitenkatechismus. ― Lipsko, r. 1893. - Harmlose Anatomie der neusten Millionäre. ― Amberg 1873. - Hefele: Conciliengeschichte, svazky V. a VI. ― Freiburg 1890. - Hauser: Christenschutz oder Judenschutz. Linec 1890. - Hertslet: Salings Börsenjahrbuch. Ročník 1897/8. ― Berlín 1897. - Kovatsch Martin: Der Grosscapitalismus und sein Einfluss auf die wirthschaftliche Lage in Öesterreich. Celovec 1897. - Loewe Heinrich: Schulchan Aruch. Vídeň 1896. - Moos Ferdinand: Die Finanzen Russlands. Berlin r. 1896. - Nachrichten über Industrie, Handel u. Verkehr aus dem statistischen Departement in k. k. Handelsministerium. Svazky 28., 38., 54. - Oesterreichisches statistisches Handbuch. Ročníky 1882-1895. - Dr. Rohling: Der Talmudjude, Münster 1877. - Schematismus der protokolierten Firmen in der oesterr. ung. Monarchie, bearbeitet von der oesterr. ungar. Bank. Vídeň 1891. - Sombart: Socialismus im 19. Jahrhundert. ― Jena r. 1896. - Stusslieb: Der Aufgeblasene Talmudjude. ― Würzburg 1892. - Weihns: Bordelljuden und Mädchenhandel. Berlín. - Zprávy statistické kanceláře zemědělské rady pro království České za léta 1869―1896. - Zvrhlý socialismus. V Kutné Hoře 1897.
OBSAH.
I. II. III. IV. V. a) b) c) d) e) f) VI. a) b) c) d) e) f) g) h) i) VII. VIII. IX. X. XI. XII. XIII. XIV. XV. XVI. XVII. XVIII.
Starý židovský stát .............................................................................................................................. 6 Statistika židů ..................................................................................................................................... 13 Finanční mocnosti ............................................................................................................................ 16 Tiskové mocnosti .............................................................................................................................. 31 Úpadek rolnictva ............................................................................................................................... 33 Obilní obchod ...................................................................................................................................... 33 Obchod chmelem............................................................................................................................... 40 Průmysl cukrovarnický.................................................................................................................. 42 Obchod dobytkem ............................................................................................................................ 44 Průmysl pivovarský ......................................................................................................................... 44 Průmysl mlynářský .......................................................................................................................... 45 Velkoprůmysl a zničení řemesel................................................................................................ 48 Průmysl textilní ................................................................................................................................. 48 Střižné obchody ................................................................................................................................. 59 Řemeslo krejčovské ......................................................................................................................... 61 Řemeslo obuvnické a koželužské .............................................................................................. 66 Řemeslo truhlářské a zlatnické .................................................................................................. 71 Strojírny................................................................................................................................................. 73 Sklárny a porcelánky ....................................................................................................................... 74 Průmysl různého druhu................................................................................................................. 76 Živnosti obchodnické ...................................................................................................................... 84 Otrava lidu. (Kořaleční mor) ....................................................................................................... 86 Komu jsme vystavěli veřejné bezkonfesijní školní paláce ............................................ 95 Obchod ................................................................................................................................................ 108 Emancipace židů............................................................................................................................. 116 Sociální demokracie ― židovská pojišťovna ..................................................................... 129 Příčiny vyloučení židů z křesťanské společnosti............................................................ 148 Světovláda židů ............................................................................................................................... 158 Naši vlastenci a židé...................................................................................................................... 162 Dráhy ve službách židovstva .................................................................................................... 172 Našim vlastencům na poučenou! ........................................................................................... 178 Otroctví křesťanské ženy ........................................................................................................... 180 Doslov .................................................................................................................................................. 190
Proslov. Když jsem pracoval na spisu „Budoucnost národa“, zamýšlel jsem jednu kapitolu věnovati otázce židovské. Avšak materiál mě rostl pod rukou tak, že jsem byl nucen vydati zvláštní spis. Přítomná kniha vyžaduje pro svůj bohatý statistický materiál jistou trpělivost od čtenáře, avšak myslím, že k četbě takových spisů třeba jistého zájmu a trpělivosti, jako vůbec ke studiu každé vážné otázky. Kdo zájmu a trpělivosti nemá, ten arci raději sáhne k nějakému románu. Musím zde předem čtenáři říci, že se novinářská kritika na mne vrhne a bude mi vyčítati nesprávnosti ve firmách. Já zde veřejně konstatuji, že při tak ohromném materiálu, který jsem propracovati musil, než jsem z něho upravil, co bylo pro spis nutno, není možno, aby se nějaké nedopatření nevloudilo. Ostatně já nemohu věděti, zda ten neb onen žid ― majitel firmy ― se dal pokřtít, že tedy firma jeho více židovskou není. Jinak ale každý soudný čtenář uzná, že pro nějakou malou chybu celkový důkaz spisu ani v nejmenším neutrpí. Na den sv. Václava 1897. Rudolf Vrba
-5-
I. Starý židovský stát. Jel jsem z Prahy po dráze Fr. Josefa k Benešovu a tu mezi českým hovorem slyším také hovor německý. Seděli pohromadě čtyři mužové a navzájem se seznamovali. I slyšel jsem: „Ich bin von Jenikau, ich von Pilnikau, ich von Moldautein, ich von Vobratein.“ Kdo častěji jezdí, přijde s těmito lidmi velmi často do styku. Jsou sice v Čechách, nejsou z české krve, za to z české krve žijí, ssají a tuční, kde se usadí, tam český lid hyne na duši i na těle, tam otráven veškerý život. Jest to onen národ, který v 19. století, kde se usadil, stal se pánem všeho. Dnes o národu židovském jest již celá literatura, obzvláště Němci mají rozsáhlou antisemitskou literaturu. U nás psali přední mužové národa o židech jako Palacký, Havlíček, ale oni nedožili se toho, aby na vlastní oči viděli, čím se židé u nás stali. Kdyby dnes otec Palacký z hrobu vstal a o dlouhém židovském dnu v měsíci červenci Prahu si prohlížel, protíral by si oči, nevěřil by, že zde jest ve slovanské zlaté Praze, poněvadž toho dne každému do očí bije, čím Praha je. Nám křesťanským sociálům záleží na tom, abychom v otázce židovské zaujali určité stanovisko a ukázali českému lidu nepokrytě, jak děsný švindl provozují s ním v ohledu tom předáci panující strany politické z ohledů osobně prospěchářských. V dálném jihovýchodním cípu světové veleříše římské žil národ, který tehdáž v římské říši byl nejvíce rozšířen ale i nejvíce nenáviděn. Synové Abrahamovi počtem asi 70 hlav přišli do Egypta a zde během 430 let vzrostli v silný národ. Zde žili židé v tuhém poddanství a otroctví, až je Mojžíš vysvobodil. On také stal se zákonodárcem národa a za 40letého pobytu na poušti mezi Egyptem a jižním Kanaanem se rozprostírající zorganizoval lid israelský v pevně učlánkovaný stát. Základním státním zákonem říše židovské bylo, že Bůh tento národ sobě vyvolil, aby tvořil kněžský stát, Bohu posvátný a zasvěcený národ. Prvním paragrafem říšského zákonníku byla víra v jediného Boha, stvořitele nebes i země a všech lidí, Otce a vládce člověčenstva. Bůh sám byl majitelem země židy obydlené a oni byli pouhými dočasnými držiteli půdy. Nikdo nemůže na vždy, tak stojí v zákoně Mojžíšově, prodati majetek pozemkový jinému, poněvadž není jeho majitelem. Po 450 letech řídili národ židovský soudcové, až teprve r. 1099 před Kristem zvolen první král Saul z kmene Benjaminova. Krátce potom za panování Rehabeama (r. 975) rozštěpena říše židovská. Jižní část tvořily kmeny Juda a Benjamin, severní část ostatních 10 kmenů pod názvem království Efraim. Toto království ztroskotáno r. 722 králem egyptským Salmanassarem, který krále Hoseu odvedl do zajetí. Konečně i říše Judská padla r. 588 babylonským za oběť, Nebukadnezar zničil chrám a posvátné nádoby zavezl do Babylonu. Tím židům vzat byl posvátný základ říše, smlouvy Bohem řízeného státu, zmizela archa a zničeno Urim a Thumim velekněze. Národ židovský jako samostatný byl zničen a poddán cizému panství. Přední židovské rodiny odvedeny do Babylonu, Jerusalem ležel v ssutinách, někteří utekli do Egypta a lid venkovský zůstal sice na svých pozemcích, neměl však již žádného náboženského a politického vedení. Židé v Babylonském zajetí šli do sebe, činili pokání za odpadlictví svých předků a tak král Cyrus dopřál r. 536 židům návrat do vlasti. Tehdáž vrátilo se 43.360 hlav se 4.280 kněžími zpět. Všichni byli z kmene Juda a Benjamin a proto od té doby zmizel nadobro název Israel a nazván byl národ ten vždy národ po kmeni Juda. Většina židů
-6-
však zůstala zde roztroušena po říši perské. Vůdcové vracejících byl Serubabel, potomek Davidův a velekněz Josua. Na jich úsilí započato znovu zbudováním chrámu, jehož stavba r. 516 dokončena byla. Očištěni trpkými zkouškami v zajetí, uzdraveni od náchylnosti k pohanství, vrátili se židé domů, jsouce bez politické samostatnosti, a zahloubali se do zkoumání zákona božího a svatých písem. Byla sice schránka smlouvy zničena a zmizelo Urim a Thumim tajuplné prostředky, jimiž velekněz bezprostředně s Bohem králem se radil, avšak zůstala hodnost velekněze v osobě vrátivšího se Josuy. Této hodnosti veleknězově se celý národ bez podmínky podrobil jako knězi králi. Další následky života v babylonském vyhnanství byly, že židé změnili úplně spůsob výživy. Jsouce dříve národem zemědělským, poněvadž zemědělství se naučili ve starém Egyptě, naučili se v cizině obchodu, a tomuto povolání se židé po návratu svém výhradně věnovali. Tím se také stalo, že židé jsouce národem obchodnickým, zakládali si své osady po celém tehdáž známém světě. Po pádu perské říše stali se židé poddanými panovníkům syrským, Ptolomejcům. Tito Ptolomejci usazovali mezi židy řecké obchodníky, takže řecká vzdělanost vnikla do Judska. Židé zase zaplavili Egypt, usadili se v přístavech Malé Asie, v Ephesu, Pergamu. V Alexandrii tvořili židé 2 pětiny obyvatelstva. Dokud židé měli svůj vlastní stát, rádi se ženili a směšovali s kolem bydlícími národy pohanskými, a často od náboženství Mojžíšova odpadli. Po návratu z Babylonu se rozptýlili ve světě, a stala se s nimi úplná přeměna. Všude žili a jednali židé dle zásady, že mezi nimi a ostatními národy je nepřeklenutelná propast, odlučovali se od jiných, tvořili židovskou obec v obcích se svými představenými a byli v neustálém styku se svatyní v Jerusalemě, odváděli přesně chrámovou daň, kterou obyčejně ve slavném průvodu do Jerusalema přinášeli. Jen v chrámu Jerusalemském smělo se obětovati. Tím si zachovali židé střed, který je neustále sjednocoval a oživoval. V tehdejších obchodních městech osvojili si židé hravě tehdáž panující řeckou řeč, zapomněli mateřštinu a měli své zvláštní nářečí židovské. Již r. 247 byl starý zákon přeložen do řečtiny. Za to židé v Judě usedlí vzpírali se vší mocí všem cizáckým vlivům. Zde v Jerusalemě byla soustředěna bohoslužba, tam poučovali lid znalci písma, soferim, tam sedávali znalci zákona božího. Zakladatelem této mocné strany v židovském národě byl kněz Esra. Sofeři kázali lidu zákon Mojžíšův, žádali na něm úzkostlivé zachovávání jeho předpisů, a tak zaryl se hluboko zákon ten do charakteru židovského národa. Moc, kterou požíval dříve velekněz, přešla během času na vynikající vykladače zákona Mojžíšova (thora). Učitelé tací stali se základem školy (synagogy) a nových směrů v národě. Synagoga učinila si zásadu: „obepněte zákon Mojžíšův plotem.“ Synagoga žádala tím od židů, aby plnili více než zákon žádá, aby docela jisti byli, že plní zákon boží. Následkem toho tvořily se v synagoze nové a nové předpisy stran plnění zákona Mojžíšova. Tím se stalo, že thora sama přišla do pozadí a hlavní věcí bylo zachovávati rabínské předpisy. K učitelům národa (rabi, sofer) patřil nejen levita, kněz, nýbrž každý, kdo se vyznamenával zápalem pro zákon boží a v jeho studia se zahloubal. Z té doby jest rabínská zásada: „Královská moc v Judě osiřela, koruna kněžská je v potomcích Aronových, koruna zákona ale majetkem celého národa.“ Velekněžství upadalo v niveč a v opovržení, za to vládli sofeři jakožto vědátoři práva a bohosloví od lidu jsouce váženi a ctěni. Roku 170 předebral si král Antiochus, že přinutí židy k řecké kultuře a našel mezi židy dosti přívrženců. Z Jerusalema utekli přísní ortodoxní židé, královské edikty zapovídaly v Judsku zachovávání sabbathu a obřízky. Oběti v chrámu ustaly, nad velkým oltářem spalných obětí vystavěn menší, kde ku cti olympského Joviše vepři se obětovali na
-7-
potupu židovského zákonníku. I naplněno proroctví Danielovo, že oběti odstraněny, svatyně spustošena. V této smutné době dal kněz Mathathias z kmene Hasmonejců znamení k povstání proti syrské panovačnosti. Syn jeho Makkabbi dobyl Jerusalema a očistiv chrám, obnovil oběti (r. 164). Za bojů Makkabejských utvořily se v lůně národa židovského různé strany. První byli chasidim, nábožní, kteří se vlastně od soferů ničím nelišili, pouze přísnějším zachováváním zákona božího. Odpůrci této strany byli saduceové. Zakladatelem této strany byl prý Sadok, žák proslaveného učitele Antigona. Saduceové byli dle našeho smyslu židovští liberálové. Skládali se z bohatých, z tak zvaných světových vzdělanců, státníků; brali též podílu na bohoslužbě v chrámu, obětovali, světili sabbath a pravili o sobě, že oni jsou pravými vykonavateli zákona. Lid byl k nim pln nedůvěry, poněvadž židé všecko cizí z plné duše nenáviděli. Saduceové měli se na pozoru tento cit lidu urážeti, měli se za osvícené své doby, kterým předpisy náboženské nečinily velkých starostí. Obyčejně se sekta Fariseů líčí, jako strana Saduceům protivná. Správně však řečeno, byl celý národ židovský ze samých fariseů, nebo řekněme, že fariseové byli předními muži v lidu. Všichni knězi, soferim, znalci písma byli smýšlení farisejského. Když je tedy řeč o znalcích zákona a fariseích, jsou fariseové lidé, kteří nemajíce zvláštního vynikajícího povolání, vyznamenávali se před lidem horlivostí v plnění zákona Mojžíšova. Fariseové byli u lidu strážci zákona a náboženských předpisů, strážci židovského náboženství, národní hrdosti a svobody. Oni byli vůdcové a mluvčí lidu, kde se jednalo o věc zákona Mojžíšova se týkající, a u židů byla každá záležitost života úzce spletena se zákonem, a proto mělo všecko i spolu ráz náboženský. Fariseové tvořili židovskou šlechtu, jejíž krev nebyla smíšena ničím z kultury řecké, neb asijské. Jméno to obdrželi od toho, že chtěli zákon boží zachovávati i s okolo něho od rabínů sestaveným plotem. Již od dob Esry stala se hebrejská řeč mrtvou, lid jí více neznal. Písmo svaté, řečí hebrejskou psané, bylo nesrozumitelné. Jen ve školách učení lidé dovedli zákon čísti a vykládati. Učenci písma, fariseové, byli také zároveň učiteli lidu, jeho rádci a vůdci. Oni seděli na učitelské stolici Mojžíšově. Výklad zákona Mojžíšova spočíval v ústním podání. Proto se časem stalo plnění mravních předpisů zákona božího v rukou fariseů plněním hlavně na zevnějšek vypočítaných předpisů. Farisej úzkostlivě myl ruce před jídlem, koupal se, vrátiv se z trhu, domníval-li se, že přišel do styku s nečistými předměty, neb osobami; v jeho domácnosti mylo se nádobí, lavice, stůl velmi pilně. Spadla-li moucha do džbánu a byla-li mrtva, musil se džbán rozbíti. Fariseové úzkostlivě vykládali svěcení sabbathu. Nikdo nesměl toho dne uraziti přes 1000 kroků, všechen prodej na trhu, nošení břemen, trhání klasů, pomáhání nemocným, to vše jmíno za znesvěcování sabbathu. Mišna, psaný to výklad thory, vypočítává 39 zapovězených zaměstnání, ku kterým se mnoho jiných jim podobných připočítalo. Poněvadž hmyz platil za nečistý, procedili fariseové nápoj, než ho požili, sítí. Proto jim Syn boží vyčítal, že proceďují komáry. Mnozí z fariseů postili se 2krát týdně na památku vstupu Mojžíše na Sinaj, modlili se hlasitě na veřejných místech, dávali nápadně almužny, nosili velké třapce, na čele nosili desky výroky písma sv. popsané a řemínky k levé ruce připevněné. Těmito věcmi činil se farisej na venek lidu nápadným. Potomkové Judy Hasmonejce Aristobal a Hyrkan, synové Salomeny, válčili proti sobě o vládu nad židovským národem a povolali r. 70 Římany na pomoc. Pompejus zmocnil se r. 63 Jerusalema, vnikl se svým štábem do chrámu, kam žádný pohan vkročiti nesměl, prodral se k nejhlubšímu žalu všech židů až do vnitřního svatostánku, kam jen jednou do roka vcházel velekněz.
-8-
Pompejus podivil se, že zde nenašel žádné sochy, ani obraz židovského Boha. Národ židovský byl nyní soustavně vyssáván od místokrálův a od římských posádek. Herodes místokrál požíval veliké přízně u Římanů a mohl na útraty přebohatého národa židovského na svém dvoře báječný přepych ukázati, kterému se i sami Římané divili. Židé z té duše nenáviděli svého vyssavače, vražedníka hasmonejského rodu a tisíců nejlepších synů národa. Herodes však vždycky unikl nástrahám životu jeho činěným a pokaždé strašně se vymstil. Následkem toho vzrůstala sice u židů tím větší nenávist, zároveň ale bázeň a malomoc. Za těchto útrap národ pojal v duši hlubokou a divokou nenávist proti všemu nežidovskému. Panování Herodesa trvalo 37 let. Na bráně chrámové připevnil římského orla, který židům do očí bil a jejich vztek živil. Židé shodili orla, za to dal Herodes zákonníka Mathia a jeho spojence za živa upáliti. Takovým spůsobem přišli do styku nejpyšnější a nejvzdorovitější tehdáž národové Římané a Židé, každý z nich o sobě byl jist, že jest vyvoleným dítkem božím. Židé byli v hloubi duše přesvědčeni, že oni jsou národem Bohem samým vyvoleným, a sice k tomu, aby panovali nad národy jinými a od nich vybírali dávky. Byli přesvědčeni, že až zaslíbený vykupitel přijde, je vysvobodí, že je povznese na vrchol zemské moci a slávy. Pevně doufali, že brzy přijde, poněvadž proroctví Danielovo vyplněno a židé se domnívali, že ještě nikdy nesloužili tak věrně zákonu božímu, jako nyní. Vyvolený národ má poddán býti pohanům? To nesnesla mysl židovského národa. Říman byl hluboko pod pravověrným židem, který se stykem i římského občana znečistil. Jak rád naslouchal lid slovům, kterými národ byl vybízen nesloužiti cizincům. Také židé, roztroušení a usedlí v cizině, nedovedli ukrýti svou pýchu; uprostřed pohanů byl žid jako Ismael v poušti, jeho pěst namířena byla proti všem a všichni byli proti němu; žid platil za bytost lidstvo nenávidějící. Žid opovrhoval všemi a byl za to ode všech nenáviděn. Tisíce lidí čekalo na okamžik vrhnouti se na židy a shladiti si na nich žáhu msty. Tak stál celý národ židovský tehdáž jak doma tak v cizině jako na sopce, do které jen jiskra padnouti měla, a hrozný výbuch nastal. Strašné bylo poddanství židů. Místokrál měl u sebe i roucha velekněze, které mu k bohoslužbě vydával, tím měl nejvyšší hodnost národa ve své moci, a mohl jemu nepohodlného velekněze sesaditi. Římané zavedli daň z hlavy, proto sčítali obyvatelstvo a odhadovali jeho majetek. Nyní židé sloužili majetkem svým cizincům, svatá zem byla majetkem pohanů. To musilo židy naplniti divokou nenávistí, poněvadž znali jen jednu daň a to daň do vlastní jerusalemské svatyně. Když žid platil cizím daň, tu hřešil dle názoru židovského přímo proti zákonu božímu. Proto byli výběrčí daní a cla u židů nejvíce opovrženi, jako vykonávači katanského řemesla. Lid se jich stranil. Římané znali velmi dobře toto smýšlení židů, ale několik legionů stačilo. Přece však žasli Římané nad vzdorovitostí a nad opovrhováním života, které poznali u židů. Židé pod železnou vládou Římanů zoufali nad svou budoucností. Viděli, že pod takovou vládou svůj národní ráz ztratit musí. Kdežto dříve nejvyšší velekněz ve své hodnosti zemřel, sesadili Římané od vlády Herodesa počínaje až do vyvrácení Jerusalema, tedy během 108 let 28 velekněží. Poněvadž tací velekněží vybírali desátek a krátký čas panování svého pro sebe využitkovali, přicházeli ostatní kněží a leviti o příjmy a mnozí učinili svému životu násilně konec. Jho římské bylo židům tím více nenáviděné a nesnesitelné, když si vzpomínali na proroctví Jesaiáše, který prorokoval, že Jerusalem bude sídlem mesiánské říše, kam bohaté dary všech národů plynouti budou, zlata a stříbra do hojnosti. Jim prorokováno Jesaiášem, že statky pohanů pojídati budou, že jich mléko píti, a prsa králů vyssávati, že
-9-
jim sloužiti budou. Židé u proroka Jesaiáše čtli: „Skloněnou šijí k tobě přijdou ti, kteří tě utlačovali a kteří tě hanili, padnou k nohoum tvým.“ Nyní byl právě čas, kdy ona proroctví vyplniti se měla. Národ věrným plněním zákona měl před Bohem jakési právo, zásluhu, na splnění mesiášských proroctví. Proto židé jinak nemyslili, než že ten, kdo se prohlásí za Mesiáše, vydává se sám sebou za krále židovského. Národ židovský byl odhodlán pouze pravého Mesiáše přijmouti, který jako on a ještě více plniti bude zákon Mojžíšův, s veškerými jeho výklady a jemnostmi, který národu bude zářivým vzorem plnitele zákona, svěcení sabbathu, vystříhání se styku s nečistými lidmi. Mesiáš, který v sobotu léčil nemocné, mluvil s výběrčími daní, ten nikdy nemohl dojíti uznání národa židovského. Mesiáš, který kázal, že přišel od Boha i také k pohanským národům, a nepřinesl židům nadvládu nad nimi, ten musil zničen býti. Dokonce Mesiáš, který vytýkal intelligenci, šlechtě a výkvětu národa, znalcům písma, fariseům chyby, ten jistě byl tajným Samaritánem, nikoli židem. Židům nebylo tehdáž protivnější myšlénky , než že by i pohané mohli jednou býti s nimi před Bohem na roveň postaveni. Jakkoliv fariseové hleděli získati pohany na víru židovskou, přece úzkostlivě tajili před pohany obsah písem svatých. Ovšem byli přesvědčeni, že náboženství není obsaženo v knize mrtvé, nýbrž v živém slovu rabínských škol. Za římské krutovlády žili dva proslavení znalci písma Hilel a Šamai, oba zakladatelé rabínských škol. Hilel byl liberálem, Šamai přísným horlivcem pro zákon. Škola Hilelova našla mnoho přívrženců mezi židovskými světáky, kteří své ženy propouštěli, pak-li něco v kuchyni spálila, anebo dle slov Akiby ― pak-li viděl někde ženu hezčí. Samai za to vystupoval proti smilstvu a žádal, že nikdo nesmí ženy propustiti jen pro cizoložství. Veškeré sociální poměry a zařízení byly určeny zákonem božím skrze Mojžíše. Židovský stát byl státem božím, proto podřízena rodina, manželství, soukromý život, zdravotnictví, vlastnictví, policie, mezinárodní styky, to vše mělo náboženský ráz. Veškerý život žida byl zasvěcen Bohu a službě Jehovy. Stát byl zároveň církví a církev byla zároveň státem, národ sám ve své celosti byl majetkem božím, bylo to kněžské království. V židovském státě nebylo právnictví a mravouka od sebe odloučeno, paragrafy moderních států neznámy a zákonníkem státním byla thora. Králi židovskému nikdy nepříslušela úplná moc královská jako u národů jiných; králové zastupovali národ na venek, vypovídali války, uzavírali mír, soudili a řídili právo, ale nejvyšší moci postrádali, dávati totiž zákony, měli pouze jen meč, aby chránili zákon boží. Bůh vládl skrze zákon nad národem. Výklad zákona nepříslušel králi, nýbrž kněžstvu, synedriu. Toto synedrium utvořilo se později. Byl to nejvyšší židovský soudní dvůr sestávající z předních vůdců národa a to světských a kněžských. Pozůstával ze 70 členů kněží, nejstarších lidí a znalců zákona, jimž předsedal velekněz. Poprvé jest o synedriu řeč za vlády syrského krále Antipatra. Synedrium mělo každého dne schůze a činilo výnosy ve všech otázkách náboženských, politických a zákonodárných. Manželství u židů uzavíralo se obyčejně smlouvou se strany rodičů obou snoubenců. Mnohoženství, zákonem trpěno, v poslední době u židů bujnělo. Národ židovský vyznamenával se nezkrotitelnou smyslností a svaté písmo často mluví o židech jakožto národu vzdorovitém, k smilstvu náchylném. Cizoložství spáchané vdanou neb zasnoubenou ženou trestáno smrtí. Kdo zneužil čisté panny, musil se s ní oženiti, a nesměl jí nikdy
- 10 -
propustit. Byla-li otrokyní, obětoval skopce a byl čist. Zemřel-li otec, byl pánem dcery syn, který dle svého zdání postaral se sestře o muže. Žena nesměla v chrámu obětovati, cena ženy úplně záležela v manželství, aby rodila a mužovi co možná nejvíc dětí dala. Zákon židovský neznal panenství ku cti a pro Boha. Vražda dítka a vyhánění mateřského plodu trestáno smrtí. Tyto zločiny příčily se celému smýšlení židovského národa a skorem nikdy se nepřihodily. Výkon manželské povinnosti znečistil oba do večera, nesměli do chrámu, nešetřil-li muž ženy za měsíční menstruace, propadli oba trestu smrti. Prostituovaných nemělo v židovském národě býti, prostituce zákonem přísně zakázána. Avšak po všecky doby byly v židech veřejné ženy, které ovšem nikdo za manželku vzíti si nesměl. Děti prostituovaných neměly žádných občanských práv. Otroky měli židé ze zajatců v čas války. Ale i žid mohl se státi otrokem, když nemohl zaplatiti dluhy. Když příbuzný dluhy zaplatil, stal se zase svobodným, když ani příbuzného neměl, stal se v sabbathním roce i s celou rodinou svobodným. Zákon Mojžíšův zapovídal veškeré poškozování na těle, především tedy kleštění jak lidí tak zvířat. Zákon poroučel: „Miluj bližního jako sebe sama, nebuď mstivým proti synům svého národa.“ U žádného pak národa nebylo zákonů, kterými by se zabraňovalo zchudnutí jistých tříd, jako u židů. Židé neznali žebroty, ani židovská řeč nemá pro tu věc nějakého slova. Když národ zabral zemi Kanaan, byla půda stejně mezi kmeny rozdělena. Toto původní rozdělení mělo zůstati pro všecky časy, neboť v jubilejním roce neplatnými se staly všecky prodeje a smlouvy, tak že majetek pozemkový vrácen původní rodině. Takovým spůsobem bylo nemožno, aby některá rodina na vždy propadla chudobě. Když byly žně, měli chudší právo na polích, ve vinicích a olejnicích paběrkovati, proto nařizuje písmo svaté hospodářům, aby při žních pole načisto nevydrancovali. Tak opravdu mohl zákon Mojžíšův říci: „Nebude chudého mezi vámi, pakli poslouchati a všecky příkazy držeti budete.“ Dle zákona, měl každý žid povinnost v čas nouze svému bližnímu půjčiti bez úroků. Neprováděj lichvy, praví zákon, aby bratr tvůj mohl býti s tebou živ. I na vypůjčené obilí něco získati bylo zakázáno, dovoleno bylo bráti zástavu. Zákon však výslovně dovolil úroky bráti od cizích. Tehdáž, kdy ještě židé žili pro sebe, ne mezi jinými národy, nemělo toto povolení takových nebezpečných následků, jako nyní. Zvláštní důležitost sociální měl u židů 7. a 50. rok. Každého sedmého roku (sabbathový rok), nesmělo se síti, ani vinice ořezati, ani obilí, které samo vzrostlo, posekati, ani hrozny sesbírány býti. Co země toho roku vynesla, to náleželo všem. Toho roku nesměl nikdo upomínati dlužníka. Sabbathový rok měl tedy za účel, aby si půda odpočala ouhorem, a lidem i zvířatům dopřán odpočinek. Jestliže majitelé půdy toho roku měli ztrátu, získali zase chudí a získali i sami bohatí vydatnější žní v následujících 6 letech. Jubilejní rok byl po sedmi rocích sabbathových, tedy vždy za 50 let. Toho roku nesmělo se na polích pracovati. Všichni otroci židovské krve stali se svobodnými. Každý ujal se starého majetku. Prodeje polí u židů vlastně nebylo, neb prodej ten v roce jubilejním pozbyl platnosti, půda a majetek vrácen původnímu majiteli. Tak vlastně pole u židů se pronajímalo a nájem byl vyšší, čím více let bylo k jubilejnímu roku a nižší, čím bližší byl rok jubilejní. Tak postaral se zákon Mojžíšův o sociální obrodu národa a učinil nemožným veškeré hromadění majetku v jistých třídách. Čtyři věci spůsobily zkázu národa israelského, řádění římských místokrálů, nenávist pohanů k židům, zkaženost mezi židy, a slepá jich důvěra k vyskytnuvším se pseudomesiášům.
- 11 -
Proč Římané židů nenáviděli, vypisuje Tacitus: „Všecko je u nich bohaprázdné, co nám je svato, a naopak všecko jim dovoleno, co jest jako nečisté zapovězeno.“ Nejšpatnější lidé s opovržením vládního náboženství dávali židům peníze na potřeby náboženské, proto hromadilo se jim bohatství. Poněvadž mají útrpnost a věrnost jen ku svým lidem, proti jiným jsou však plni zášti, ode všech se oddělujíce v jídle, pití, pohlavním obcování, kdežto sobě si všecko dovolují, zavedli obřízku, aby se od ostatních lišili. Kdo k nim se dá, podvoliti se musí obřízce a nic rychleji neučí se od nich, než opovrhovati s bohy, otčinou, zapomenouti rodičů, sester, bratří, dítek svých zapříti. Na znamení, že římský bůh povalil Boha židů, musili židé odváděti 2 drachmy do Říma náboženské daně, daň do chrámu jerusalemského přestala. Tím ztratila důstojnost kněžská svého významu, nikdo se již nestaral o to, zda je z krve Aronovy. Za to však nabyli moci v lidu rabíni, tito se stali dědici fariseů, soferů, zákonníků. Obrovský byl boj národa židovského proti panství Římanů. Žádný snad národ na světě neprolil tolik krve pro své náboženství, pro svoji národnost, jako národ židovský prolil proti Římanům. Avšak vždy byli poraženi a to i v posledním roce panování Trajana r. 117; posledně byli vyhnáni z ostrova Salamis, kam pod trestem smrti žádný žid nesměl vkročiti. Celá Palestina byla zpustošena, Jerusalem ležel v ssutinách a přes 1000 obcí a 50 pevných měst v hromadu rumu obráceno. Římané zničili 480 synagog. Nicméně nikdo na světě nebyl s to židovstvo s povrchu země smésti. Již za 50 let vidíme židy organisované a sice pod patriarchou v Tiberias, která organisace obepínala židy v říši římské roztroušené, ostatní na východě byli poddáni knížeti zajatých. Židé nesplynuli s ostatními nad nimi vítězícími národy v jedno, nýbrž zůstali a zůstanou až na věky národem zvláštním, na důkaz pravdivosti dějin.1 Z toho každý soudný čtenář pozná, že veškeré tak zvané česko-židovské hnutí u nás je hotový švindl. Právě v tom, že naše svobodomyslné i staročeské, realistické, pokrokářské a socialistické noviny do světa hlásají, že český národ zvítězil, poněvadž žid Šmelkes von Jenikau mluví česky, v tom vidíme ono bezcharakterní otroctví našich novinářů pro inserát, jako šafář u žida chválí žida, aby nepřišel o službu, úloha to každého židáckého otroka křesťanského. Po rozbití říše Judské rozptýlili se židé do celého světa. Přestala bohoslužba v Jerusalemě, přestal také u židů platit zákon Mojžíšův. Židé se zpronevěřili mravouce desatera přikázání božích a žili, jsouce mezi jinými národy podle mravouky rabínské, která jest sepsána v talmudu. Thora, pět knih Mojžíšových, ustoupila talmudu. Veškeré židovstvo dnes na celém světě jest židovstvo dle talmudu a ne dle thory.
1
Döllinger, Heidenthum u. Judenthum str. 735-859. - 12 -
II. Statistika židů. O tomto předmětu jest velmi nesnadno psáti a to z té příčiny, poněvadž při sčítání lidu ve všech státech odpadá rubrika náboženství, abychom se rychlého vzrůstu židovstva mezi námi příliš neulekli. Veškeré statistiky se proto neshodují a věc jen přibližně udávají. Bradelli (Staaten Europas) udává počet židů v Evropě na 5,984.000. Juraschek ve své statistice udává 6,397.000. Dle buletinu zeměvědné společnosti v Marseillu z r. 1885 jest židů na celém světě (r. 1885) 6,377.600. Ruský časopis Grashdanin uveřejnil r. 1890 následující čísla: Na celém světě jest 7,889.000 židů. V Evropě 6,989.000, Americe 500.000 z toho v severoamerické unii 350.000. V Asii 200.000, v Africe 100.000. Na Rusko připadá 4,621.000; na Rak. Uhersko 1,470.000 na Německo 572.000, na Turecko 100.000, Nizozemsko 70.000, Anglii 60.000, Francii 150.000 (Dle Drumonta) Italii 400.000; Švýcary, Dánsko, Srbsko, Belgie po třech tisících. Rumunsko 400.000. Švédsko, Řecko, Španělsko po třech tisících. Norvéžsko 300. Jak vidíme, žije hlavní síla židů mezi slovanskými národy, Rusové, Rusíni, Poláci a Čechové jsou pařeništěm a nejúrodnější půdou židovské ziskuchtivosti. Němci, Francouzové, Angličané mají sice počtem méně židů, za to ale mají hlavní finanční a časopisecký voj židovstva u sebe. Co se týče Rakousko-Uherska, máme židy rozděleny následovně: Dle sčítání r. 1890 bylo v zemích předlitavských židů 1,141.615, koncem r. 1896 napočteno 1,166.205. V Čechách 98.479, přibylo židů od r. 1880 na 4.000, na Moravě 49.220 přibylo za 5 let také 4.000, ve Slezsku 11.084 přibylo 1.000. V Dolních Rakousích 141.622, v Horních Rakousích 1.185. Toto číslo se dá tím vysvětliti, že r. 1569 byli všichni židé z H. Rakous vypovězeni a nesměl až do r. 1848 žádný žid se zde trvale usaditi. V Solnohradě je židů 188, v Krainsku 93, v Přímoří 2.894, Tyrolsku 822, ve Štýrsku 2.139. Z této země byli židé r. 1496 vypovězeni a stavové zemští za to zaplatili císaři Maxmiliánovi 38.000 zl., že žádosti stavů vyhověl. Na těchto číslicích vidíme, že alpské země nápadně málo mají židů, kteří se usadí pouze tam, kde je bohatá půda a průmysl. Za to má ubohá Halič 770.712 a Bukovina 92.639 židů. V celé Francii jest usazeno 150.000 židů. My v Čechách máme tedy poměrně 4krát tolik židů jako 38 milionový národ francouzský. Jak se stala Vídeň novým Jerusalemem vidíme z toho, že r. 1830 bylo ve Vídni 5.844 židů r. 1850 bylo 17.436 r. 1870 bylo 29.244 r. 1880 čítáno 72.588 a r. 1890 dokonce 118.495 židů. To je přímo děsný vzrůst. Roku 1802 bylo ve Vídni 118 židů, dnes tedy tisíckrát tolik. Uhry čítaly koncem r. 1895 736.500, v Bosně jest 7.500 židů. Za císaře Josefa II. bylo v Uhrách židů 25.000. Jakým skokem přibývá v naší říši židovstva poznáme z těchto čísel: R. 1870 bylo v zemích na říšské radě zastoupených 822.220 židů a 20,394.980 obyvatelů vyznání křesťanského. Za 20 let to jest r. 1890 bylo židů, jak jsme už podotkli 1,143.305 a křesťanů 23,895.413. Židé se rozmnožili za 20 let o 39% a křesťanské obyvatelstvo pouze o 16%. V téže době rozmnožili se židé v Haliči o 34% ve Slezsku o 64%, v Bukovině o 73%, v Dolních Rakousích o 146%! Ve Vídni patří 40 procent všech domů židům a veškeré dluhy na domech vídeňských patří ze 70% židům. Co se týče poměrů v království českém, poslouží nám znamenitě tento přehled.
- 13 -
Královské hlavní město Praha, sídlo druhdy králů českých jest středisko veškerého obchodu a průmyslu pro sousední země a proto hlavní sídlo již od pradávných dob židovstva. Že židé do tohoto sídelního města hlavně ze zemí sousedních a vzdálených se stěhovali, sluší nám uvésti, že v roce 1790 celá země česká měla 45.520 židů, z nichž v Praze samé bydlilo 8.217 židů; v roce 1890 země česká měla 94.479 židů, z nichž v Praze samé bydlilo 17.635 židů, ovšem nejsou v počet ten zahrnuty židé bydlící v předměstích pražských, které tvoří policejní obvod pražský a proto jest záslužno přihlížeti k onomu počtu, aniť jsou to židé, kteří se z vnitř Prahy vystěhovali do předměstí, kteráž tvořiti mají novou velkou Prahu. Předměstské obce měli v roce 1890 následovní počet židů: Vinohrady 2.040, Karlín 1.241, Smíchov 915, Olšany a Žižkov 570, Libeň 381, Nusle 99, Košíře 88, Pankrác 62, Vršovice 52, Bubenč 45, Břevnov a Týnka 17 úhrnem s Prahou 23.145 židů; tedy za 100 let se ztrojnásobili. Porovnáme-li úhrnný počet židů z r. 1790, kteří bydlili v Praze (8.217) a k nim připočteme židy z nynějšího kraje pražského z roku 1790 (9.410) dohromady 17.627 s počtem židů z r. 1890 pouze bydlících v Praze 17.635, jeví se nám rovnost čísla. Jinak praveno: Že počet židů bydlících v Praze a v kraji pražském před 100 lety rovná se počtu židů bydlících v r. 1890 pouze v městě Praze. Dle následovní tabely se nám jeví vývoj židů v celé zemi české jak následuje: Kraje Budějovicko Boleslavsko Chrudimsko Čáslavsko Chebsko Jičínsko Hradecko Litoměřicko Plzeňsko Písecko Pražsko Žatecko Táborsko Praha město Úhrnem
Počet 1790 823 2.028 1.530 3.438 1.780 1.728 1.431 1.976 5.636 2.836 9.410 1.928 2.750 8.217 45.511
židů 1890 2.892 5.241 3.729 7.791 5.678 3.174 2.697 6.279 7.898 3.776 13.802 5.464 8.383 17.635 94.439
V kr. městech 1840 1890 1.088 794 697 225 6 247 12 503 67 277 42 292 414 2.527 408
114 1.035
1.262 446 17.635 26.027
Počet židů r. 1890 v okr. m. na venk. 1.930 962 2.982 1.302 1.418 2.311 3.389 4.402 3.026 2.652 2.029 1.145 1.708 989 4.728 1.531 4.393 3.505 1.959 1.817 6.869 6.933 3.345 2.119 2.625 5.758 40.401
35.426
Dle tohoto výkazu byla krajská města v r. 1840 tedy před 50 roky ušetřena od židů a to: Budějovice, Chrudim, Litoměřice, Plzeň, Písek a Žatec, ale jakmile tato města za krajská sídla povýšena byla po r. 1849 a pak hlavně zákonem svobodné živnosti po r. 1850, kde se soustřeďoval obchod a průmysl opětně z obvodu krajského, hromadně se do měst těch stěhovali v úžasném počtu a nejenom v těchto krajských městech se usazovali, ale i v místech okresních soudů a hlavně v lázeňských místech, kde se soustřeďují hlavně cizinci ze vzdálených zemi i zaoceánských. Pročež jest záslužno uvésti některá okresní, lázeňská místa a města vůbec s počtem více jak 100 hlav židovských čítajících v r. 1880 s porovnáním za r. 1840. - 14 -
Plzeň Vinohrady Teplice Žatec Karlín Kolín Karlovy Vary Liberec Smíchov Most Boleslav Mladá Žižkov Lípa Česká Klatovy Chomutov Náchod Cheb Ústí n. Labem Bydžov Nový Jablonec Louny Benešov Tábor Litoměřice Příbram Písek Pardubice Libeň Jeníkov Golč. Kladno Trutnov Slané Nýrsko Postoloprty Sedlčany Vlaším Nymburk Úštěk Hora Kutná Rychnov n. Kněžnou
1840 528 100 1.878 794 639 150 12 461 6 42 114 6 1.218 283 234 54 60 261
1890 2.527 2.040 1.865 1.262 1.241 1.075 1.069 957 951 626 697 570 560 543 525 504 503 479 478 467 447 447 446 414 412 408 402 381 374 359 349 187 183 181 178 178 177 177 177 176
Městec Heřmanův Roudnice Humpolec Horažďovice Hradec Králové Tachov Jičín Hořice Votice Čáslav Hradec Jindřichův Beroun Polná Lovosice Janovice Uhlířské Mariánské Lázně Chrudim Terezín Dobříš Brod Německý Brandýs n. Labem Litomyšl Sušice Strakonice Mělník Chotěboř Kralovice D. Libochovice Podbořany Turnov Milevsko Vodňany Vožice Mladá Kosová Hora Nusle Ledeč Pelhřimov Falknov Domažlice Pacov
1840 330 280 78 42 266 67 252 6 6 117 126 216 286 12 150 90 30 12 187 168 60 60 18 12 18 114
1890 345 342 324 300 292 291 277 272 251 247 244 241 239 238 233 227 225 222 214 213 210 206 200 199 194 192 192 191 189 188 172 172 162 161 161 160 156 157 153 170
Židé jsou nyní ve všech okresních městech vyjma v následujících nejchudších to městech pohorských, kde nepatrný obchod jest a to: v Jilemnici, Vysoké, Bastianberk, Hora sv. Kateřiny a Volary a pouze po jednom židu má Přísečnice a Blatno.
- 15 -
V následovních soudních okresích (osady venkovské) vůbec židů není, mimo okresního města: v Rokytnici, ve Chvalšinách, Hora sv. Kateřiny, Neydek a Jáchymov a s nepatrným počtem: Vysoké (3), Benešov (4), Úpice (5), Přísečnice (6), Bastianberk (1), Aš (8), Cvikov (1), Blatno (6), Doupov (8), Volary (1), Hanšpach (4), Šluknov (1), Brod Železný (7), Lomnice (5), Semily (3) a Králíky (5). Pohlédneme-li na síť železniční, kudy vede kolej železničná, všude potkáme židy anť nedá se mysliti zastávky sebe menšího podniku průmyslově a národohospodářského, v němž by se neusadil žid; a kde poněkud zkvétá průmysl, jest ihned přistěhovalých židů v hojnosti. Shledáváme, že po roce 1860 bylo všeobecné stěhování se židů v mezích království Českého z jednoho místa na druhé a hlavně soustřeďování jich v sídelních městech okresních, krajských a lázeňských. Židé ve venkovských osadách stahují se v okresní města, z okresních měst tíhnou ku krajským sídlům, odtud do hlavního města a odtud plni bohatství stěhují se do říšského města Vídně, by si hověli v rozkoši a svým souvěrcům popouštěli. Tak židé na venkovských osadách přestěhováním se do okresního města stáhnou z obce samé a vedlejších své jmění, kterým z okresního místa obchodují po celém okresu, pak pod záminkou přestěhování se do Prahy, stáhnou povětšině soudní procedurou své jmění a v Praze pak více nejsou znepokojováni ze vzdáleného venkova. Na jich místa nastupuje opětně žid chudý a pak zbohatlý tou samou cestou nastupuje pouť a tak jeden po druhém nepozorovaně vyssává osady a celé krajiny; neb nebylo by proň příjemnou věcí, aby co žebrák přišlý do osady, pak zbohatlý zůstal déle mezi těmi, které po většině ožebračil a proto tato organisace se jim co pravým pijavicím znamenitě osvědčuje. Nejenom židé z venkovských českých osad usazují se v Praze, ale i židé z vypovězených zemí, jako z Ruska, anoť těchto již v Praze nejméně 100 rodin v činnosti jest. Na Moravě bylo r. 1862 židů 41.529; katolíků bylo 1,784.616. R. 1890 bylo na Moravě dle sčítání 2,169.974 katolíků, 45.324 židů. Dle toho Morava trpí od roku 1890 přílivem židovstva.
III. Finanční mocnosti. Rozum prostého člověka nedovede pochopiti, proč lid chudne a proč se bohatství hrne do několika málo rukou. Málo komu dopřáno jest tuto záhadu rozluštiti. Zde v tomto článku chci čtenáře seznámiti pokud mě možno bylo, proč křesťanští národové chudnou a proč se peníze hromadí ve wertheimkách finančních židovských velmožů. Nejhroznější mocí jest dnes kapitál. Tento kapitál jest v rukou židů úplně. Finanční dynastie čtyř domů Rothschildů vládne dnes jměním 60 milliard franků. Vídeňský Rothschild má pouze z dráhy Ferdinandovy, z ostravských dolů, z Länderbanky a vítkovických železáren 13 milionů ročně příjmů. Projděme si nyní nádržky kapitálů, to jest banky a uvidíme, že zde Israel je pánem všeho. V bance rakousko-uherské jsou generální radové židé Karl Auspitz, Leopold von Lieben, Albert Vodianer. V ředitelství banky sedí 4 židé, ředitelství banky v Pešti je malá synagoga, sedí tam Sigmund Gold, Alex. Deutsch, Ad. Weiss.
- 16 -
Důležitý úřad censorů pro banku rakousko-uherskou mají výhradně skorem v rukou židé. Bankovní censor dává dobrozdání, která směnka se má eskomptovati, to jest komu se má dát úvěr a komu ne. Rak.-uherská banka eskomptuje do roka přes 600 mil. zl. směnek, tolik laciných peněz půjčí kapitalistům a židům podnikatelům. Tyto peníze jsou našim řemeslníkům nepřístupny. Censoři banky rak.-uherské ve Vídni jsou židé Jakob Eisler, Abraham Elias, Jos. Flesch, Bernh. Friedmann, Moritz Hirsch, Julius Kink, Lazar Haim, Leopold Pollak, Julius Pollak, Samuel Schloss, Carl Zweig. Přes polovina censorů jsou samí židé! V Budějovicích jsou censory židé Fürth a Lederer. V Brně jsou censory židé Biach, Bloch, Gürtler, Löw, Morgenstern, Singer, Strakosch, celkem 8 židů, skorem polovina všech censorů. V Hradci Králové jsou censory 2 židé, v Kolíně 5 židů, v Olomouci 8 židů, v Plzni 4 židé. V Praze jsou censory Adolf Bloch, Seligman Elbogen, Sigm. Haurowitz, Ign. Kallberg, Max Kohn, Emil Kubinzky, Jakob Lederer, 7 židů. V Žatci je 7 židů censorů, v Teplicích je 8 židů a pouze 4 křesťané censoři. Ještě hůř to dopadá v Pešti a ve filiálkách bankovních v Uhrách. Tito židé censoři se starají o to, aby banka rak.-uherská půjčovala hlavně židům. Jak děsná to moc židovstva, když první říšská banka se svými ohromnými miliony slouží v první řadě židům. Čistý zisk banky rak.-uherské obnášel r. 1895 celkem 11,504.662 zl. Z toho obdrželi akcionáři 7,081.219 zl. Úřednictvo banky obdrželo služného 2,820.602 zl. Podotýkáme, že ředitelové a guvernéři banky mají 40 až 50.000 zl. ročně. Podívejme se do ostatních bank. Anglo-rakouská banka ve Vídni má v generální radě židy Quido Elbogena, Dr. Max Falka, Adolfa Kleina, Moravitze, Schlossa, Todesca. Disponentem banky na burse je žid Rosenberg. Za r. 1895 vyplatila banka tato úřednictvu 443.250 zl. služného, 170.768 zl. tantiém a akcionářům židům vyplatila 1,350.000 zl. dividendy. Vídeňský Bankverein má ve správní radě a v úřednictvu vyšším 15 židů. Sedí zde Markus Goldschmidt, Steiner, Popper, Samuel Fischer, Dr. Brauneis, Sigmund Lorengi, Reichman. Mimo toho má výhradně židy ve všech filiálkách ve Vídni v Praze a jinde. Za rok 1895 vyplatila hrstce úředníků služného a tantiém 632.S99 zl., akcionářům se vyplatily 2 mil. zl. dividendy. Rakouská Bodenkreditka ve Vídni má za ředitele žida Taussiga a žida Herze. Tato banka je ponejvíce majetkem Rothschilda. Ve správní radě sedí pověstný Banhans, Oppenheimer, Schneller a pověstný francouzský švindléř Soubeyren (nyní již mrtvý). Censorem banky je žid Stein a prokuristou židé Bachrach, Sattler. Úřednictvu a správní radě vyplaceno za r. 1895 celkem 528.968, oba židé ředitelové mají ročně služného každý 40.000 zl. dividendy obdrželi akcionáři 1,800.000 a správní radové dostali přidáno 276.228 zl. Rakouská ústřední Bodenkreditka má ve správní řadě žida Maxe Mauthnera, ředitele má Isidora Baumfelda. V Rakouské kreditce pro obchod a živnostenstvo jsou ve správní radě židé a sice: Max Gomperz, Moric Faber, Norbert Benedikt (redaktor židovské Neue Freie Presse) Ignác Ephrussi, rytíř Herz, Moric Lederer, Richard Lieben, Max Mautner, Adolf Weiss. Ředitelé jsou židé Julius Blum, Gustav Mauthner, Ign. Mikosch a Volheim. V brněnské filiálce sedí žid ředitel Fleischer a Fuhrmann, v Praze žid Adolf Engländer, Ludw. Elischack a Paul Löwy. Banka zaplatila úředníkům za r. 1895 služného 1,149.971 zl., přídavků na služné 647.939 zl. akcionáři obdrželi 4,750.000 zl. dividendy.
- 17 -
Všeobecná depositní banka má žida Grünbauma za viceředitele, pak sedí ve správní radě rytíř Goldschmidt, Dessauer, hlavním účetním je žid Löwy. Výbor kreditního spolku ve Vídni sestává ze 24 židů. Dolnorakouská eskomptní společnost má ve správní radě židy Morice von Borkenau, Gutmanna, G. Figdora. Výbor společnosti té má 14 židů. Ředitelem jest žid Borkenau, zástupcem žid Rechnitzer, viceřediteli židé Marx, Krassny, Löwy. Právním zástupcem žid Freund. Úřednictvu vyplaceno služného za r. 1895 úhrnem 547.164 zl. správní radě 58.282 zl. Vídeňský Giro a kasovní spolek má ve správní radě židy Wolheima, Bauera, Hahna, Herze, Kleina, Lindheima, Minkusa. Ředitelem je žid Isidor Kanitz, viceředitelem žid Hammerschlag. Služného vyplatilo se 357.929 zl. za r. 1895 a přídavků 140.273 zl. Rakouská hypoteční banka má v ředitelství tři židy Schlossa, Lederera, Kleina. Rakouská Länderbanka jest výhradním majetkem Rothschilda. Generálním ředitelem je žid rytíř Hahn. Dalšími ředitely jsou židé Laurans, Koritschoner a Teichner. Místořediteli jsou židé Ostersetzer, Kohn a Kux. V Praze ve filiálce jsou židé Körner, Steiner a Freund. Služného za r. 1895 vyplatila banka ta 769.646, přídavků 579.758 zl. Správní radě a ředitelům přídavků 116.000 zl. V první rakouské spořitelně, která spravuje 212 milionů vkladů jsou censory samí židé a sice 14 židů. Banka Union má v ředitelstvu židy Altmana, Lichtensterna, Lindheima, ředitelem je žid Minkus, Wiedmann a Weishut. Platů vyplatila 360.574 zl., přídavků 296.998, akcionářům dividendy 1,020.000 zl. Úplné židovské banky jsou Verkehrbank a rakouský Kreditinstitut. Česká eskomptní banka v Praze je úplně v moci židů. Ředitelé jsou dva židé Osterman a Feilchenfeld. Česká Unionbanka má ve správní radě židy Elbogena, Exnera, Kohna, Rosenfelda, Wiena. Ředitelem je žid Herzfeld. Prokuristy jsou židé Brody a Stern. Rovněž tak je v rukou židů hospodářská úvěrní banka pro Čechy. Přihlédneme-li k tomuto faktu, že veškeré banky jsou v rukou židovstva, tu máme před námi děsnou moc, které na světě nic neodolá, a která řídí veškerou politiku. Co je ministr rakouské vlády proti židu Taussigovi a rytíři Hahnovi, kteří mají do roka přes 200.000 zl. příjmů? Jako cedulové a úvěrní banky, tak jsou i pojišťovny v ohromné většině v rukou židů. Banka Allianz má ve správní řade židy Alb. Brandeisa, Seidlera, generální tajemník je žid Goldenberg. Vrchním knihvedoucím je žid Braun. Agentům a úřednictvu zaplatila banka ta za r. 1895 úhrnem 291.000 zl. V ředitelství pojišťovny „Anker“ sedí žid Singer. Napolo zkrachovaná Austria má ve správní radě 5 židů. Pojišťovna „Donau“ má ve správní radě židy a sice Gustava Figdora, rytíře Goldschmidta, Dr. Lichtensterna, Dr. Mauthnera. Pojišťovna „Phoenix“ ve Vídni má židy Barryho, Freunda, Heima. Rakouský Phoenix jest také velmi košér, sedí v něm Ewald, Frank, Freund, Goldzieher, Siegfried, Muneles. Čistě židovská pojišťovna jest „Wiener Rückversicherung-Gesellschaft“. Vídeňská pojišťovací společnost neméně zavání česnekem. Sedí v ní Faber, Lévay, Schmidt. Ředitel žid Nyitrai a Sonnleithner, hlavní knihvedoucí žid Grünvald, hlavní pokladník žid Wotiz. Na čisto židovská je první rakouská všeobecná pojišťovna pro případ úrazu, taktéž mezinárodní akciová úrazovna. V pojišťovně „Praha“ sedí ve správní radě židé Baroch, Goldfuss, Kappus, Loyka. Největší pojišťovna „Assecurazioni generali“ jest skorem výhradně židovská. Hlavní prokuristé její ve Vídni jsou židé Funklstein, Frankl a Weissenstein. Generálem jest žid Morpurgo v Terstu.
- 18 -
Banka „Riunione Adriatica“ jest mocná synagoga. Hlavním tajemníkem jest zde žid Frigyessi, ve Vídni vede banku žid Fey a Reich, v Praze žid Eisner. Ředitelové a vrchní úředníci těchto pojišťoven mají ročně 40.000 nejmíň 10.000 zlatých. Nápadno jest, že mnozí židé, jako Figdor, Goldschmidt a jiní jsou správními rady ve více bankách. Roční příjmy takových židovských bankovních baronů jdou do sta tisíců. Tyto pojišťovny seberou každý rok z obecenstva našeho přes 30 milionů zl. Z toho se obecenstvu vrátí na škody z ohně, krupobití a pojištění na život sotva třetina, ostatních 20 milionů zmizí v kapsách správní rady, ředitelů, agentů a akcionářů. Tomu se u nás říká chytrost a ne zlodějství. Rovněž je v naší „vlastenecké“ pojišťovně Slavii plno židů. Jak znamenité obchody pojišťovny činí, nahlédneme hned, probéřeme-li bilanci na příklad pojišťovny „Assecurazioni Generali“, jejížto nádherný palác na Václavském náměstí každému jest znám. Za rok 1896 měla tato pojišťovna 2½ milionu zl. čistého užitku. Akcionáři dostali pakatýlek 865.000 zl. Pojištění na život zaplatili za týž rok premií 7,887.185 zl., dostali nazpět, to jest, téhož roku banka vyplatila pojištěným pro případ úmrtí a na dožití renty 4,383.951 zl.! Pojištění proti škodám z ohně zaplatili 8,307.924 zl. a banka vyplatila odškodného pouze 2,823.192 zl.! Obecenstvo 4krát více zaplatilo bance, než ona obecenstvu zpět vyplatila. Agenti banky vydělali za rok 1896 úhrnem 722.710 zl., úředníci dostali 1,285.558 zl.! To všecko platí lid. Jak obrovské sumy každý rok získají bankéři a akcionáři bank, vidíme z toho, že 39 úvěrních a cedulových bank, které jsou v Předlitavsku, měly čistých příjmů roku 1892 úhrnem 77 milionů zl.! Příjmy ty každého roku stoupají. Za 10 let a sice od r. 1883 do 1892 měly tyto banky 683 milionů zl. čistých příjmů! Tyto obrovské sumy plynou do wertheimek finančních velmožů z kapes pracujícího lidu. Protože rolník musí platit úroky z dluhů, obchodník a řemeslník úroky ze směnek, poněvadž banky jsou majitelkyněmi průmyslových podniků, proto řine do nich zlatý proud, který naplňuje wertheimky židovských ponejvíce pěněžných baronů a lid stále chudne. O bankách cedulových a úvěrních ještě dlužno vysvětliti, že peníze v nich nahromaděné slouží ponejvíce židovským podnikatelům, továrníkům a velkoobchodníkům. Tyto peníze jsou drobným křesťanským obchodníkům a řemeslníkům nepřístupny. Jak obrovské obchody dělají na příklad pojišťovny na život, poznáme z těchto čísel: za r. 1896 učinily předlitavské pojišťovny smluv na pojištění života 95.561 na pojištěný kapitál 296 milionů korun. Pojištěnci zaplatili 50 mil. zlatých premií za jedinký tento rok. Z toho shrábnou třetinu akcionáři a třetinu agenti a úředníci. Z toho bohatne nejvíce Israel. Málo které noviny upozorňují své čtenáře na zvláštní vydírání obecenstva, jest to pojišťování na život, které apeluje pouze na hloupost lidskou. Jak obrovské jsou kšefty pojišťoven, vidíme z těchto čísel: Pojišťovny uzavřely nových smluv na pojištění života: Assec. Generali Riunione Adriat. Anker První Uherská Rak. Phönix Dunaj
7.196 na kapitál 4.615 „ „ 9.654 „ „ 10.733 „ „ 4.453 „ „ 1.548 „ „ - 19 -
51,891.608 kor. 27,568.950 „ 50,114.870 „ 38,940.173 „ 13,710.762 „ 5,805.616 „
Pest. Foncière Vídeň. Alliance Allianz Národní úrazovna Janus Úředn. spolek Praha Krakovská pojišťovna Concordia Slavia Transylvania Spolek Gisely Vojenská pojišťovna Celkem
3.310 „ „ 2.060 „ „ 2.012 „ „ 300 „ „ 3.267 „ „ 6.206 „ „ 1.781 „ „ 2.320 „ „ 685 „ „ 3.546 „ „ 775 „ „ 18.100 „ „ 13.000 „ „ 95.561 na kapitál
10,843.250 „ 10,650.000 „ 3,277.800 „ 518.400 „ 9,456.000 „ 11,300.000 „ 4,200.000 „ 6,822.811 „ 1,876.100 „ 9,381.980 „ 1,271.000 „ 23,000.000 „ 14,100.000 „ 294,729.320 kor.
Ve všech pojišťovnách uzavřeno tedy za jediný rok nových smluv 95.561 na pojištěnou sumu 296,762.349 korun. Aby tuto sumu pojištěnci obdrželi vyplacenu, platí bankám těm každý rok premii. Dle toho zaplatili pojištěnci všem bankám přes 50 mil. zlatých premií za rok 1896. Z toho shrábnou akcionáři, úřednictvo a agenti jednu třetinu, druhá třetina se vrátí obecenstvu nazpět na výplatu nastalých případů úmrtí a doživotní renty. My jsme toho přesvědčení, že škoda krejcaru, daného na pojišťování života bankám. Nyní však přicházíme k hlavnímu stánku zlatého telete, kde se finanční baroni scházejí a obchodují, je to bursa. Ani chrám v Jerusalemě nehlásal tak báječnou moc židovstva jako bursy ve Vídni, Berlíně, Frankfurtě, Paříži a Londýně. Na burse mají velcí kapitalisté svoje místa celoročně placená, tak zvané šraňky. Takových bursovních firem bylo zaneseno r. 1895 úhrnem 117. Z toho bylo židovských a sice: Adler a Cohn, S. Auspitz, Sigm. Bauer, Bauer a Simon, Biedermann, Brüll u. Kallmus, Jakob Bunzl, Ehrenzweig Jakob, Eisenstädter Karl, Ellissen a Schloss, Engel, Ephrussi, Epstein Felix, Feldmann, dva Figdor, Friedenstein, Herzfeld, Garai, Goldberger a Pollak, Goldstein Alex, Gomperz, Filip, bratří Gutmann, Herz a Strauss, Kantor, tři Kohnové, Koliš a Stassny, Lieben, Löb, Mauthner, Nagel a Stern, Nathansohn, Neu, Nyitrai, Pechkranz, Pichler a Schück, Pollak, Rath, Reitzes, Rosauer, Rosenberg, Rosenfeld, Rosenthal, Rothschild, Schlesinger a Reichmann, Singer, tři Sternové, Weinberger a tři Weissové. Králem všech jest Rothschild ve Vídni, Renngasse 3. Máme na vídeňské burse přes 60 židovských finančních firem, tedy přes polovinu všech. Mimo toho navštěvuje vídeňskou bursu 1.500 židů, tak zvaná kulisa, kteří platí pololetní neb celoroční vstupné. Hrozná jest moc těchto na burse spojených židů. Zde se hrají bitvy o národní jmění pohyblivé, zde se osnují krádeže milionové a to bez trestu. Tento příklad nám věc vysvětlí. Severozápadní dráha jest, jak později seznáme, v rukou židů. Jednalo se před rokem o sestátnění dráhy, to jest, náš finanční ministr by odkoupil akcionářům všecky akcie, aby vlastníkem jejich byl stát. Když správní rada dráhy vyjednávala s vládou o překup ten, tu bursiáni na burse vídeňské hnali akcie dráhy severozápadní do výše. R. 1890 stály akcie této dráhy a sice lit. A 188·5 zl., lit. B 215 zl. Roku 1896 v lednu stály tyto akcie lit. A 277 zl. a lit. B 279 zl.! Nuže vizme, oč bursiáni zdražili akcii: o 89 zl., musili by poplatníci zaplatit akcie ty o 16 milionů zl. dráže. Akcií lit. B je 150.000. Bursiáni zdražili je o 64 zlatých. Poplatníci by zaplatili o 9,600.000 zlatých více. Veškerý majetek této dráhy jest oceněn na 159 milionů zlatých.
- 20 -
Židé na burse vídeňské hnali však akcie a obligace tak do výšky, že by stát byl nucen býval zaplatit 300 milionů zl.! O tolik milionů bursiáni by okradli lid. Takovou hru provádí smečka židů na burse neustále. Naprostým pánem bursy jest baron Rothschild, jak dokazuje opětně investiční půjčka 48 milionů zl. na stavbu drah, kteroužto sumu náš finanční ministr na 3½% si vypůjčuje také u Rothschilda! V čem záleží činnost bursy? Zde se schází finanční židovstvo a hraje s cennými papíry. Zde se rozhoduje o tom, co má platit státní dluhopis, co akcie některé dráhy a podniku průmyslového. Vizme nyní činnost bursy ve Vídni. R. 1894 byly na vídeňské burse tyto cenné papíry v oběhu:
A) Všeobecný státní dluh B) Státní dluh Předlitavska C) Státem koupené priority D) Státní dluh Uher E) Vyvazovací obligace F) Veřejné půjčky G) Hypotéční obligace H) Prioritní obligace I) Losy J) Akcie drah K) Akcie bank L) Akcie továren M) Akcie pojišťoven Úhrnem
Kursovní cena koncem r. Za tento r. stouply na 1894 ceně o tuto sumu 2.828 mil. zl. 126½ mil. zl. 810½ „ 5.6 „ 630.4 „ 14.8 „ 2.077½ „ 33.8 „ 201 „ klesly o 5.0 „ 355 „ 40.9 „ 1.055˙3 „ 16.0 „ 1.822˙0 „ klesly o 333.7 „ 97½ „ 44.0 „ 1.174½ „ 391! „ 682.4 „ 319.5 „ 373.3 „ 163.4 „ 32.7 „ 19.5 „ 12.141 mil. zl. 1.175½ mil. zl.
Když tato čísla trochu prohlédneme, poznáme činnost bursy velmi lehce. Stát náš dluhoval svým věřitelům koncem r. 1894 obrovskou sumu 9.878 mil. zl. Do toho ovšem patří také státem koupené priority stát. drah. Bursiáni se přičinili o to, že státní papíry během r. 1894 ztratily na ceně 61 mil. zl.! Kdyby dnes vláda chtěla vyplatit věřitelům dluhy, dostali by koncem r. 1894 o 61 mil. zl. míň než by byli obdrželi v r. 1893. Židé na burse stlačují tím úvěr státu. Za to však vídeňská bursa vyhnala cenné papíry soukromých podnikatelů děsným spůsobem. Cena papírů soukromých podniků páčila se koncem roku 1894 na 2262.9 mil. zl. Za tento rok vyhnali bursiáni tyto papíry o 893½ mil. zl. do výše, akcie drah stouply o 391, akcie bank o 319, akcie továren o 163 mil. zl. na ceně za jedinký rok! Kde se ta cena vzala? Židé na burse umělým spůsobem hnali cenu těchto papírů do výše, aby majitelé jejich brali z nich vysoké úroky! Kdežto úvěr státu bursa stlačuje, zvětšuje majetek finančních židů zločinným až spůsobem. Jakým právem mají akcie drah koncem r. 1894 cenu 1.174 mil. zl. a proč neplatí jako koncem r. 1893 zase 783 mil. zl.? Proměnily se snad železné koleje těchto drah v r. 1894 ve zlaté? Nikoliv, cena drah a jich výnosnost jest stejná a stoupá jen znenáhla, avšak židovští bursiáni, kteří jsou majiteli těchto akcií, vyhnali cenu jich divokou spekulací do výšky, aby jejich jmění bylo větší, kdyby na příklad stát chtěl tyto dráhy koupit, aby musil zaplatit o 400 mil. zl. více! Finanční velmožové mají tento báječný pohyblivý majetek ve svých wertheimkách, oni hromadí miliony a bohatnou z práce dělného lidu. Pohyblivé jmění, které na vídeň-
- 21 -
ské burse koluje, obnáší tedy 12.141 milionů zl. Když vezmeme k tomu majetek zemských bank, který obnáší asi 200 mil. zl., páčí se papírové jmění v celém Předlitavsku na 12.340 mil. zl. S tímto ohromným majetkem hraje několik židů na burse jako chlapci si hrají s míčem. Jak malý za to jest majetek našeho rolnictva. V celém Předlitavsku bylo koncem r. 1893, majitelů půdy 4,392.371, jejichž majetek oceněn na 4.300 mil. zl. s ročním 164 mil. zl. obnášejícím užitkem. Kdežto rolnický lid a řemeslnictvo i dělnictvo těžce si chléb svůj vydělati musí, žijí židovští bankéři a bursiáni pouze ze švindlu, z okrádání jiných. Stát jest prvním zřídlem a pramenem bohatství židovských finančních velmožů. Kdežto dříve státní dluh a státní rozpočet byl malý, roste nyní státní dluh a rozpočet hrozným spůsobem. R. 1873 byl státní výdaj 398˙8 mil. zl.! Jak rychle státní rozpočet náš stoupá, vidíme z těchto čísel: Státní výdaj obnášel r. 1873 „ 1877 „ 1882 „ 1887 „ 1892 „ 1897
obnos 398,851.430 zl. „ 415,977.461 „ „ 507,288.312 „ „ 566,863.978 „ „ 610,666.231 „ „ 692,161.153 „
Takovým způsobem přece neroste obyvatelstvo, jak rostou potřeby státu. Za 25 let, tedy od r. 1873 do r. 1897 zaplatili poplatníci předlitavští 12.875 milionů daní. Poněvadž veškeré národní jmění všech poplatníků jest oceněno na 38 miliard, pohltil stát za 25 let skorem třetinu všeho, co poplatníci mají, pohltil třikrát tolik, než zač stojí všecka zdaněná půda všech rolníků! Tyto ohromné miliony nejdou mezi lid nazpět, nýbrž valná část z toho, co platí poplatníci daní, uvázne ve wertheimkách, ponejvíce židovských finančních velmožů. Největší částku ze státních výdajů pohltí úroky na státní dluh. Roku 1878 platili jsme na úroky státního dluhu 128,340.000 zl., r. 1893 již 155,093.000 zl. Majitelé státních dluhopisů dostali od poplatníků za 15 let od r. 1878―1892 sumu 1.957 mil. zl., z čehož směle můžeme tvrditi, že uvázlo alespoň 60 proc. v kapsách židovských finančních velmožů. Nejinak se věci mají v Maďarsku. Na maďarském sněmě počátkem dubna 1897 řečnil baron Pronay proti vládě Bánffyho a ukázal na finanční vydírání poplatníků. Pronay pravil: před 30 lety bylo v Uhrách 15½ milionu lidí, a ti platili 185 milionu zl. daní. Roku 1869 platil každý obyvatel 7 zl. daní. Dnes má Maďarsko 17½ milionů lidí a státní rozvaha je ohromná. Roku 1896 zaplatili uherští poplatníci 504,330.368 zl. daní. V Maďarsku platí chalupník se 20 korci polí skorem 80 zl. ročně daní. Tyto krvavé peníze zmizí ponejvíce v kapsách pestských finančních židovských baronů, jejichž dojnou kravou Maďarský stát jest. Mimo důležitých a tučných míst v bankách a na burse mají židé ještě zvláštní obchody ve svých rukou a to jsou směnárny. Jako jsou v Německu, Francii a Anglii bankéři, kteří obstarávají místním obchodníkům veškeré peněžní zásilky a podobné potřeby obchodního světa, tak u nás jsou směnárny, obchody, kde se proměňují peníze, kupují cenné papíry soukromým osobám, které právě nemají přístup na bursu. V Praze mají židé tyto směnárny: David Bloch, směnárna a obchod potřebami pro cukrovary; Markus Bloch; Joachim Brod; David Kasteline; Goldschmidt a Sachs, bankovní a směnečný obchod; Adolf Goldschmidt totéž a konfekční závod; Eduard Kisch, banka - 22 -
a směnárna; Ign. Koref, bankovní, směnečný a speditérský závod; Adolf Porges, bankovní a směnečný obchod; Rosenfeld; Jakob Selig, bankovní a směnečný závod; Ign. Spitz; Sigm. Stesseles; Mořic Taussig; Sam. Türk, Markus Guth, Ignaz Weiner. Tak dle obchodního rejstříku z r. 1890. Nápadno jest, že na firmu nedá žádný žid své jméno. V Brně jsou směnárny a bankovní obchody: Mořic Blau; Salo Ekler; bratří Epštein; Gomperz; Mandl; Spitz; Tandler; Westfried. Tyto židovské směnárny a bankovní obchody lákají inseráty obecenstvo ku hře na burse, prodávají „hloupým“ křesťanům losy na splátky a podobné výnosné kšefty. V květnu ve Vídni trval proces proti směnárníku židu Bardassovi a jeho spojencům Pollakovi, Heimerové, Buschovi, Schuhovi, Gissingerovi, vesměs to židům. V Bardassově směnárně přišlo za 5 let 3.402 lidí ponejvíce chudých o 14.758 zl. Dali židu úspory, aby s nimi hrál na burse a žid se postaral o to, by mu zůstaly peníze v kapse. Rovněž tak zahájeno soudní vyšetřování proti směnárníku ve Vídni Maxovi Grünwaldovi a celé řadě židovských směnárníků. Zásluhu o to má státní návladní Wach. Poněvadž kapitál nezná vlasti, jest mezinárodní, jsme nuceni i k ostatním národům se podívati a dokázati, že i zde jest všudy židovská zlatá internacionála svrchovaným pánem. Německo čítá nyní přes 50 mil. obyvatel. Tento stát stává se čím dál tím více státem průmyslovým. Zemědělství v Německu už dávno nestačí zásobiti lid obilím a musí proto Německo ročně nyní z ciziny za 700 milionů říšských marek kupovati obilí. Ačkoliv počet židů v Německu jest asi o polovic menší než u nás, přece vidíme, že finanční svět jest i zde výhradně židovským. Poněvadž zde tak průmysl jest vyvinut, proto i úvěrní a peněžní poměry jsou v Německu vyvinutější než u nás. Bankovnictví jde ruku v ruce s průmyslem a obchodem. Nuže prohlédněme si čelná města průmyslová v Německu, abychom seznali zde panující židovské bankéře. V Augšpurku jsou bankovní firmy: Büngen, Bühler, Epstein a Kurz, Flesch, bratří Gutman, Lehrberger, Rosenbusch. V Bambergu; Hellmann, Lehmann, Rosenfeld, Wassermann. Barmen: Bankovní spolek barmenský: Hinsberg a Arionini, camenská Wechselbanka: Hermann Ganz, bankovní firmy: Moric Kulp, Robert Culp, Schwarzschild. V Berlíně jsou bankovní firmy židovské Max Abel, bratří Abrahamsohn, Jos. Abramczyk, Všeobecná banka pro obchod a živnostenstvo, ředitel Meyer Mendelssohn a Oscar Baer, bankovní dům Anser a Friedländer, Max Herrmann, Hellmuth Arnheim, Maxmilian Aron, Aron a Haberstolz, bratří Arons, Arons a Walter, Aron Ascher, Siegmund Aschrott, Moric Bob, Salo Baginsky, bratří Bamberger, komanditní bankovní dům Simon Katz a spol., banka pro obchod a průmysl, majitelé Dr. Riesser, Hirsch, prokuristé, Marks, Magdeburg Max, banka pro obchod lihem a obilím, majitelé Adolf Brückmann, Ludwig Zadeck; prokuristé Lach, Teller, bankovní dům, Herman Baschwitz, Isidor Berliner, berlínská banka, ředitelé Julian Goldschmidt, Arnošt Simon; prokuristé Hossfeld a Stechmesser. Bankovní berlínský závod J o s e f G o l d s c h m i d t a s p o l . , berlínská komercielní banka Alfred Maerker, berlínská obchodní společnost majitelé: Hermann Rosenberg, Karel Fürstenberg, Max Winterfeld; berlínský makléřský spolek, ředitelé: Max Steinthal, Jul. Alexander; bankovní dům Bernstein a spol., J u l i u s B l e i c h r ö d e r , Hossias Bloch, Otto Blumberg, Jakob Blumenthal, Emma Blumenthal a Brandes, Bruno Boer, Gustav Boer, Boerstein a Berwald, bursovní obchodní spolek, ředitelé: Karo a Jonáš, bankovní dům Moric Bonte, Robert Borchard, Born a Busse, Siegfried Braun, Conrad Braun, Brest a Gelpke, majitelé této firmy jsou 4 židé Fürstenberg, Goldberger, Rosenberg, Winterfeld; bankovní dům Isidor Brzoza, Abraham Busse, Cahn, Hellmann a spol.;
- 23 -
Gallam a Voss, Arnošt Karo, Richard Cerf, Karl Chrambach, Benno Cohn, Bruno Cohn junior, Jiří Cohn, Ludvík Cohn, Meyer Cohn, Sali Cohn, Cohn-Levy a spol., banka berlínská „Nord“ ředitelé Fischer a Wollstein, bankovní firma Alex. Daniel, Martin Daniel, L e o D e l b r ü c k a spol., „Německá banka“, ředitelé Steinthal, Nast, Heinemann; Německá spolkovní banka, majitel Parrisius a Samuel Weil. Německá hypoteční banka, ředitelé Abegg, Euchel a Julius Meyer. Meiningská hyp. banka, ředitelé Adolf Braun a Paul Hirschfeld. Německo-ruská obchodní společnost, majitelé firmy: bratří Bodstein. Bankovní dům Dienstbach a Moebius; diskontní společnost, společníci Hansemann, Russell, prokuristé: Friedlaender, Goldschmidt, Salamonsohn. Bankovní dům Dresel a Friedländer, Dreyfuss-Jeidels, Ehrenbenr a spol., Heřman Eisenberg, Jul. Eisenhardt, Salo Elias, Evžen Ellon, Siegfried Ellon, Heřman Ellvanger, Max Engl, Ludvík Engelmann, Abr. Ephraim, Max Epstein, AI. Falkenburger. Felix Feibelsohn, Leop. Feig, Filip Feig, Feig a Pinkuss, Siegfried Fischer, Fischer a Jakobsohn, Em. Fraenkl, Jindřich Frankel, Jean Frankel, Sam. Frankl, Bernard Frey, Ad. Friedmann, Albert Friedländer, Albert Eduard Friedländer, Arnold Friedländer, Leonard Friedländer a Jacobsohn, Friedländer a Freymark, Friedländer a Pollak, Bernhard Friedmann, Herm, Friedmann, Leop. Friedmann, Jiří Fromberg, Glasserfeld a Wolfsohn, Bedř. Goldschmidt, Moric Gosthelf, Julius Magnus, Em. Güttermann, Gumpert a Philip, Louis Gumpert a syn, Gumpertz a Samuel, bratří Guttenberg, Guttenberg a Goldschmidt, Max Guttmann. Siegfried Hahlo: obchodní a řemeslná banka „Alt-Berlin“, majitelé: Herzfeld, Panisius, Michelet, Hardy a Somitz, b r a t ř í H e i m a n n , bratří Helfft, Natan Helfft a Com., Helfft a Friedländer, Samuel Herz, Herz a Loewenberg, Herfeld a Syn, bratří Heymann. Max Heymann a Lewy, Louis Hirsch, Nathaniel Hirsch, Julius Hirschberg, bratří Hirschler, Louis Hoffstädt, Hugo Harrvitz, Heřman Jacoby, Jacquier a Securius, Jaffa a Levin, Siegfried Jaffé, Jarislovsky a Hamburger, Jul. Kalmus, David Kapel, Katz a Wohlauer, Max Katzellenbogen, Eugen Blumenfeld, Samuel Kaufmann a spol., Kempner a spol., Kempner a Schulzen, Emil Klein, Pavel Knoblauch, Samuel Koehler, Koehler a Rosenthal, Leop. Koppel a Braun, Krakauer a Manasse, Leonor Kroner, Louis Kuczynski, Vilém Kuczynski, Jacques Kussel, Jacob Landau, Vilém Landau, Karl Landsberg, Siegfr. Landsberg, Richard Landsberger, Siegfried Landsberger, Samuel Landsberger, Langer a Lewy, Levin a Syn, Moric a Lewy, Lemenz a Landauer, Levin, Jiří Levy, G. Lilienthal, Hugo Lion, Moric Loewe, Petr Loewe, Gustav Loewenberg, Theodor Loewenberg, Lowenheim a Bauer, Alex. Loewenherz, Heřman Loewenherz, Selma Loewenstein, Leop. Loewy, Em. Lenstein, Jacob Magnus, Mahler a Pietsch; Makléřská banka: ředitelé Peiser a Ring, Eduard Mamroth, Mamroth a Syn, Manasse a spol., Hugo Mankiewicz, Bruno Mark, Felix Mark, Markus a Volkmer, Markuse a Fraenkel, Karl Markuson, E m i l M e n d e l s o h n , A r n o š t M e n d e l s o h n , bratří Merzbach, August Meyer, Joachim Meyer, Bedř. Meyer, David Meyer, Meyer a Rosenthal, Meyer a Sachs, Aron Meyer a Syn Nathan Meyersohn; středoněmecká Kreditka: ředitelé Loewenthal, Ellenendt, Brandt, Moses; Moebius a Abraham, Molling a Aschenheim, Müller a Heihnann, Adolf Munk, Victor Muschak, nacionalní banka pro Německo, ředitelé: Arnošt Magnus a Jul. Stern; Markus Nelken a Syn, Karl Neuburger, David Neufeld, Josef Heymann a bratří, Alfred Neumann, Otto Neumann, Vilém Neumann; severoněmecká pozemková kreditka; ředitelé: Jiří Friedländer a Max Boeszermeny; Markus Oberländer, Gustav Oder, Ad. Oehlschläger, J i ř í O p p e n h e i m , Jindř. Oppenheim, Oppenheimer a Mamroth, Oppenheimer a Rosenbaum, Heřm. Paasch, Louis Paderstein, Jiří Paderstein a spol., F. Philipsborn, Max Pick, Siam. Pinkus, Abraham a Pinner, C. Plaut, Jiří Prerauer, Abraham Rathenau, Rieg, Reiche, Reimvald a Hirsch; Rýnsko-Westfálská banka, ředitelé: Friedmann, Pilartz a Bauer; Louis Riess, Ritter a Braun, Roessler a Funk, Filip Rosenbaum, Jul. Rosenberg, Resendorff a Wechselmannn, Rosenfeld a Goldschmidt, Viliam Ro-
- 24 -
senheim, Moric Rosenstein, Theod. Rosenstock, P a u l a A r t h u r R o t h s c h i l d , Louis Rothschild, Rothstein a Pasch, Adolf Russ, Jiří Saalfeld, Isidor Sachs, Siegfr. Sachs, Sachs a Pinkus, Jul. Samelsohn, Albert Samson, Oscar Samuel, Sass a Martini, Saly Saulmann; Schaffhúský bankovní spolek, ředitelé: Heřmann, Hartung, Hoyer a Schmitzer; Bernard Schiff, Julius Schiff, Siegfried Schiff, Arnošt Schindler, Isidor Schindler, Abraham Schlesinger, Schlesinper-Trier a spol., Max Schlesinger, Salo Schven, Theod. Schück, Schwass a Levin, Seemann a Rothschid, Max Sello, Simonson a Goldschmidt, Sonntag a Martini, Steinfeld a spol., Bruno Steinitz, Max Steinitz, Louis Steinthal, Steinthal a Blumenthal, Sigm. Sternberg, Sigm. Sternheim, bratří Veit, R o b e r t V a r s c h a u e r , Angelo Wassemann a bratří, Cohn a Keil, Max Weisbach, Berlin a Müller, Max Wiener, Mich. Wiener, Wiener Levy a spol., Siegfr. Wohlstein, Samuel Zilenziger, Abr. Aschenheim, Cunov a Grünwald, Gans a Mamroth, Hirschfeld a Goldschmidt. Spočítáme-li všecky židovské bankéře v Berlíně, které jsme tuto jménem uvedli, čítá dle toho Berlín 286 židovských bankovních firem, z nichžto nejznámější mnohonásobní stomilionáři jsou: bratří Rotschildové, Robert Varschauer, Oppenheim, bratří Mendelssohn, bratří Heymann, Delbrück, Bamberger, Bleichröder, Goldschmidt. Z těchto jsou miliardáři Rothschild, Varschauer, Mendelsohn a Bleichröder. Mimo to jest v Berlíně 20 akciových bank v rukou židů. Zde jmenované firmy židovské tvoří, jak se samo sebou rozumí, hlavní voj berlínské bursy, která jest nyní v Evropě největší. Poněvadž v Berlíně jest přes 80.000 židů, nejsou zde, jak na jevě jest, vypočteny malé firmy, pak makléři na burse, kterých je na sta. V Brémách: Brémská banka, ředitelé: Friedburg a Bischoff, bankovní firma Rosenkranz a Abraham. Ve Vratislavi: bankovní firma Isidor Alexander-Samuel Braun; vratislavská Wechslerbanka, ředitelé: Moric Lyon. Vratislavská Discontobanka, prokuristé: Felix Pick, Salo Juliusburger, Paul Grosser, bankovní firma Jakob Buki, Moric Eichhorn; bratří Guttenberg, Jindř. Heimann, bratří Herzberg, Albert Jaffé, Moric Joachimsohn, Jakob Landau, Leonard Landsberger, Markus Nelken a Syn, Oppenheim a Schweitzer, Felix Perels, Max Perls, Princ a Marek, Moric Schiff. (Slezský bankovní spolek, ředitel Fromberg, prokuristé Cohn, Lewy; bankovní firma Max Stein, Jiří Wohlauer. V hlavním tom městě máme tedy 9 bankovních firem židovských a 3 banky akciové židovské. V Drážďanech: bratří Arnold, Bondi a Maron; drážďanská banka: ředitelé Guttmann a Holländer, prokuristé Landesmann, Reich, Jüdel, Gulmann, Marcuse, Bauer, Weiser, Michelsohn; bankovní firma bratří Gutmann, Menz a Blochmann, Jiří Mensl, Hahn a Sprekels. Saská bankovní společnost Quellmalz a Adler. Ve Frankfurtu nad Mohanem: bankéři Max Ansbacher, Julius Boer, Max Grümvald, Bass a Herz, Abraham Bauer, bratří Bauer, Marcus Bender, Ferd. Berlé, Ant. Bonn, Baruch Bonn, Isidor Bottemwieser, Jindř. Cohn, Jonas Cohn, David Coppel; Německá effektní Wechselbanka, ředitelé: Adolf Hahn, Moric Hahn, Herzberg a Rais. Německá Unionbanka, ředitel Fritz Sonnenberg, prokuristé: Jakob Heussler, Rosenbaum a Vock. Německá Vereinsbank, ředitel Lion, Wolfskehl a Wormser. Bankéři D r e y f u s a s p o l . , bratří Ederheimer, Moric Elissen, Jakob Emanuel, Jindř. Emden, Emden a Lehrmann, E r l a n g e r a S y n o v é ; Frankfurtská banka: ředitelé Lauhanschläger, Neufville; bankéři Abraham Fürth, Moses Fürth a bratří, Arnošt Gans, Eduard Goldschmidt, Goldschmidt a Risdorf, Manfred Goldschmid, Marcus Goldschmidt, Simon Goldschmidt a bratří, Goldschmidt a Schlesinger, Max Goldstein, Vilém Gross, Leop. Gomperz, Haas a Weiss, Abraham Halle, Joach. Heimann, Jul. Heymann, Markus Ipersheimer, Isaac a Fromberg, Jaffé a Trier, Abr. Josef, Jacob Kohn, Kohn a spol., Katzenstein a Benjamin,
- 25 -
Nathan Katzenstein, bratří Klan, Moric Koch, Jul. Marx, Aug. Ladenbug, Salamon Lewy, Lichtenberg, Lichtenstein a Vöhl, Jiňdř. Lust, Lust a Kohn, Leop. Mainz, Mainz a Seeligmann, F. Mandelbaum, Jak. Mayer, Louis Meyer, Mayerfeld a spol., Abr. Merzbach, Aron Meyer, Meyer a spol., Sam. Mosbacher, Müller-Stern, Neumann-Munz, bratří Neustadl, Nordschild, L i n c o l n O p p e n h e i m e r , Michael Oppenheimer, Karel Rosenstein, Rosenthal a Syn, Moses Rothchild a Synové. Felix Sachs, bratří Salmony, Sigm. SalamonLevins, Jiří Samuel, Louis Schild, Abr. Schloss, Abr. Schwarzschild, Em. Schwarschild, Schwarschild synové, Meier Sdrwarschild, Is. Saligmann, Max Seemann, Seligmann a Stetheimer, Jacob Sichel, Sigm. Simon, Abr. Sonnenberg, Leyer-Elisser, Jac. Stern, Strauss a Mandelbaum, Caesar Strauss, br. Sulzbach, Salam. Tebleé, Jacob Weiller, Weiss a Beer, L o u i s W e r t h e i m e r , Löb Herz, Zunz, David Zunz, Saimi Saphet. Ve Frankfurtu máme tedy 102 židovských bankéřských domů a tři židovské akciové bankovní společnosti. Zde máme opět před námi hlavní voj světové frankfurtské bursy, otcovské to sídlo dynastie Rothschildů. Mezi frankfurtskými bursiany vynikají Moses Rothschild a Synové, majitel firmy je baron Vilém Rothschild, pak mnohonásobní milionáři Dreyfuss, Erlanger, Oppenheimer a Wertheimer. V Hamburku: bankéři Adler a Mey, Behrens a Synové, Colmann bratří, Elsas a Seligmann, Franck bratří, Goldschmidt Syn, Pavel Goldschmidt, David Hamburger, Hartig a Löwenstein, Hartwig-Hertz, Ferd. Jacobsohn, Jacques a Syn, Jonas Synové, Josef Lewy, Alfred Lewy, Lion a Bachrach, Max Magnus, Magnus a Friedmann, Sally Mainz; Makléřská banka v Hamburku, ředitel Martin Hahn; bankéři Mathiasohn, Salo Meyer, Moritz, Mündheim, Vilém Reé, Salo Rosskamm, Alfr. Samson, Schönfeld a spol., Moric Warburg; Wechselbanka v Hamburku, ředitel Jul. Sekels, prokuristé Worms a Hamburger; bankéři Wolff, Abraham Selberg, Herm. Siberschmidt, Steinberg Synové. Hamburská bursa má tedy 32 velikých židovských bankovních firem a 2 akciové bankovní společnosti židovské. V Hanovru, hlavním městě Hanoveránska máme židovské bankéře: Berend a Gottschalk, bratří Cohn, bratří Damann, Otto Davisson, Ad. Dessau, Felix Herzfeld a Gottfried, Simon Katz, Moritz Magnus, Mendel a Rosenthal, Adolf Meyer, Efraim Meyer a Syn, Oppenheimer bratří, Jul. Oppenheimer, Semini Oppenheimer, Oppenheimer a Müller, Armstädt a Peretz, Rosenberg, Rosenstern, Seligmann, Alex. Simon, Salo Spanier, Jiří Spiegelberg, Elias a Stern, Werthauer Stern, Wertheimer a Ascher, bratří Wolfes, David Wolff a Goldschmidt. Máme zde v hlavním městě Hanoverska 28 židovských bankovních závodů. Kolín nad Rýnem má 16 židovských bankovních závodů. V Lipsku jsou v rukou židů všeobecná německá Kreditka, komunální banka království Saského, lipská centrální banka pro trh dobytčí, mimo toho jest zde 12 bankovních židovských firem. V Mnichově, hlavním městě Bavorska, jest v rukou židů bavorská Handelsbank a jihoněmecká Bodenkreditka. Židovští bankéři v Mnichově jsou: Michael Benjamin, Bernstein a Fraenkel, Bloch a spol., Otto Blum, bratří Gutmann, Herzog a Meyer, Kramer a Lewi, Ludw. Marcus, bratří Marx, Müller a Grosskopť, Neustätter a Herzfeld, Marcus Pfaum, Moric Schulmann, Eugen Schmeisheimer, Max Seemann, Lewy Waitzfelder, Benno Wassermann, Jul. Weil, Isidor Weil, Ludw. Weimann, celkem 20. V Norimberku ve středisku obchodu chmelem a obilím máme židovské bankéře: Bloch a spol., Burger, Knopf, Dünkelsbühler, Erdmann a Frankenau, br. Feuchtwanger, Gutmann, br. Haas, Herzfelder a spol., Hirschmann a Kitzinger, Hirschmann a Synové, Kohn, Kohn a Synové, Sigm. Kohn, Mailänder a Diefseker, Markus, Max Meyer, Nathan a spol., Rau, Ulmer, Weissenfeld, Wertheimer, celkem 22 a akciová společnost norimberská Vereinsbank jest v rukou židů.
- 26 -
Mimo toho jest v celém Německu ve všech hlavních městech zemských a obchodních, kromě těch, které jsme zde jménem vypočítali, 330 židovských bankovních závodů. Tím jsme jen dokázali, že veškerý úvěr ať státní ať obchodní a průmyslový jest soustředěn v rukou židovských. Sama německá říšská banka podléhá naprosto panství Israele, poněvadž správní rada sestává skorem výhradně ze židů a sice: Warschauer, Zwicker, Plaut, Bleichröder, Hansemann, Rothschild, Meier, Behrend, Mendelsohn, Oppenheim, Stern. Zde vidíme, že nejhlavnější finanční baroni Německa jsou správními rady říšské německé banky, tatáž tedy hudba, jako u nás s bankou rakousko-uherskou. Děsná jest moc finančního Israele v Německu. Dle výpočtu finančního ministerstva má veškerý zdaněný majetek v Prusku cenu 64.024 milionů marek. Zdaněný pozemkový majetek Pruska má cenu 22.376 milionů říšských marek. Kapitalisté Pruska mají 31.000 milionů říšských marek pohyblivého jmění. V celém Německu jest pohyblivého jmění 52 miliard, to jsou čísla ta nejmenší, ve skutečnosti jest pohyblivý majetek mnohem větší. Prusko má bankovek a mincí v oběhu 3.500 mil. marek; v bankách koluje směnek neustále za 1.500 mil. marek. V záložnách v Německu uloženo jest koncem r. 1896 úhrnem 7.241 mil. marek. Na berlínské burse kolují tyto cenné papíry:
státních dluhopisů zemské dluhy dluhy měst zástavní listy velkostatkářů Hypoteční zást. listy obligace drah obligace průmyslov. podniků počet papírů dividendových
Počet papírů 46 19 82 35 167 38 64 451
Nominální ceny 11.798½ mil marek 260 „ „ 963 „ „ 1.906 „ „ 4.921 „ „ 374 „ „ 329 „ „ 20.551,5 mil. marek
cena bursovní; losy akcie drah akcie pojišťoven akcie bank akcie dolů akcie strojíren akcie staveb, spol. akcie jiných prům. podniků počet papírů dividendových
11 34 45 109 116 55 26 270 666
189 mil. marek 427 „ „ 258 „ „ 2.650 „ „ 1.017 „ „ 220 „ „ 66 „ „ 1.472 „ „ 6.299 mil. marek
cena bursovní koncem r. 1896. Koluje tedy na berlínské burse cenných papírů v obnosu 26.850,5 mil. marek. Jaká je činnost berlínské bursy? Porovnejme následující číslice:
akcie drah
Počet 34
Nominální cena 327 mil. m. - 27 -
Bursovní cena 427 mil. m.
akc. pojišťoven akcie bank akcie dolů akcie strojíren akc. stav. spol. akcie prům. podniků celkem
45 109 116 55 26 270 655
57 „ „ 1.723 „ „ 713 „ „ 124 „ „ 65 „ „ 842 „ „ 3.851 mil. m.
427 „ „ 2.650 „ „ 1.017 „ „ 220 „ „ 66 „ „ 1.471 „ „ 6.278 mil. m.
Abychom blahodárnou činnost bursy poznali, vidíme na těchto číslicích jasně. Akcie pojišťoven stály onoho dne, kdy pojišťovny byly povoleny, dohromady 57 mil. říšských marek, za to je kapitalisté mezi sebou rozdělili. Dnes, na konci roku 1896, vyhnala berlínská bursa jejich cenu na 258 mil. marek, ona jejich cenu zčtvernásobila! Tak rozmnožuje Israel svoje jmění, jako kdybychom četli pohádky o zakletých princeznách. Na majetku pozemkovém lpí v Německu 17.200 milionů marek dluhů hypotečních. Rolnictvo v Německu musí kapitalistům platit ročně alespoň 600 mil. marek úroků, to jest 360 mil. zlatých! Mimo toho mají bursy v Berlíně a ve Frankfurtě množství cenných papírů rakousko-uherských ve svých rukou. Na berlínské burse koluje 127 cenných papírů rakousko-uherských! Roku 1893 bylo majetkem německých bursiánů 158 mil. zlatých státního dluhu ve stříbře, 300 mil. zl. stát. dluhu ve zlatě, 48 mil. zlatých uherského dluhu v papíře. Židovští kapitalisté v Berlíně mají ve svých rukou tedy 914 mil. zl. státního dluhu našeho, který jim přináší ročně nejmíň 36 mil. zlatých zisku, to je výnos daně z piva z celého Předlitavska. Pohyblivý majetek celého Německa tvoří ohromnou sumu 73.640 milionů říšských marek, z čehož při nejmenším připadá alespoň 60% na židy, takže 600.000 židů německých má papírového jmění 44.184 milionů marek, to jest, na jednoho žida připadne v Německu 73.000 m. pohyblivého jmění. Také ve všech větších městech, jako u nás, jsou domy ponejvíce v rukou židů. Tak má Berlín 68.152 židů, kterým patří polovice všech berlínských domů, které mají cenu 1.824 milionů marek. To platí dle sčítání z r. 1895. Jaký jest příjem německých kapitalistů? Státní dluhy Německa zúročují se celkem na 3½ procent ročně. Když spočítáme úroky ze 20.890 mil. marek, máme ze státního dluhu Německa roční důchod kapitalistů 730 milionů říšských marek. Papíry dividendové, to jest akcie, přinášejí průměrně majitelům ročně 5 procent úroků. Když vezmeme 6.112 mil. marek kapitálu, vynáší tento ročně 305 milionů marek úroků majitelům, což dělá dohromady ročně 1.035 milionů marek. Veškerý pohyblivý majetek v Německu vynáší kapitalistům 2.660 milionů marek ročně příjmů. Z toho plyne ohromná většina do kapes židovských finančních velmožů. Jakým způsobem se nachází v rukou finančních židovských velmožů Francie, o tom se rozepisovati zde nebudu. Krátce pouze nakreslím kapitalism francouzský. Blahobyt Francie má svůj původ v pracovitosti a spořivosti Francouzů. Poněvadž, celkem vzato, půda Francie jest úrodná, lid pracovitý a střídmý a velice spořivý, pochopíme, že francouzský kapitál jest po anglickém první na světě. Francouzští kapitalisté mají ve svých rukou za 80 milliard franků cenných papírů. Koncem r. 1896 obnášel státní dluh Francie 14.378 milionů zl. Poněvadž se zúrokuje na 3%, platí francouzští poplatníci ročně kapitalistům 431 milionů zlatých úroků na státní dluh, třikrát tolik, než platíme my. Dále mají za 19.000 mil. franků obligací a akcií drah, 2.500 měst. půjček, 10.000 mil. franků průmyslových akcií. Mimo toho má pařížská bursa cizozemských papírů v ceně 20.000 mil. franků. Když zúrokujeme celý papírový majetek na 4%, berou francouzští kapitalisté ročně 3.200 milionů franků úroků a dividend, či 1.540 mil. zl. - 28 -
Francie má asi 200.000 židů, kteří mají dle Drumonta 60% všech cenných papírů ve svých rukou. Připadne na každého francouzského žida roční důchod 4.620 zl., z čehož tento může velmi slušně žíti. To nemá u nás ani president krajského soudu. Po londýnské bance jest první světovou peněžitou mocí banka francouzská. Králem této banky jest James Rotschild, šéf pařížského domu, má ve své wertheimce 2.300 akcií francouzské banky, takže sám nad všemi operacemi nejmocnějšího tohoto peněžního ústavu na světě rozhoduje. Ve strašném roku 1871 za vlády kommuny vynesly akcie ty 300 franků dividendy. Bral toho roku, kdy na pařížských ulicích zavražděno bylo 80.000 pokojných občanů, Rotschild, jakožto hlavní funkcionář francouzské banky 600.000 franků dividendy. Jména hlavních židovských kapitalistů přineseme později. Nejen že finanční velmožové ssají do roka ohromné miliony z práce všech poplatníků, poněvadž mají ve wertheimkách větší díl státních dluhopisů a akcií průmyslových, děsná jejich moc spočívá také v tom, že udělují hlavně úvěr židovským podnikatelům na laciné procento. Co je úvěr směnečný rakousko-uherské banky proti směnečnému úvěru říšské banky německé a banky francouzské? Za rok 1896 eskomptovala francouzská banka 15,498.820 kusů směnek a půjčila na ně 9.925 milionů franků, to jest 4.466 milionů zl.! Francouzský obchod a průmysl vyžaduje do roka 108.000 milionů franků peněz. Za týž rok měla francouzská banka 22½ mil. franků čistého zisku, který uvázl v kapsách několika málo židovských finančních velmožů. Německá říšská banka eskomptovala za r. 1896 úhrnem 3,997.839 kusů směnek a půjčila na ně 7.286 milionů marek. Německý obchod a průmysl vyžaduje do roka 131.000 milionů marek peněz. Nejžalostnější obraz finanční bídy skýtá Italie. Co z nepravosti povstalo, to nepravostí také zahyne. Když r. 1860 povstala spojená Italie, obnášel její dluh 1.733,478.500 lir, z čehož se tehdy platilo ročně 86,673.925 lir úroků. Dnes má Italie koncem r. 1896 dluh kapitálu 12.953,570.486 lir, z čehož platí ročně kapitalistům 583,183.179 lir úroků. Tato nejúrodnější země pustne pod tíhou daní, lid utíká ze země do Ameriky, a v nejúrodnějších krajinách panuje děsná smrt, tyf z hladu. Úroky na státní dluh musí ubohý italský národ vydělávati krví a potem. Ubohá Italie musí platit židům na bursách ročně 262½ milionu zl.! Rovněž tak na kraji propasti jest ubohé Španělsko. Španělsko mělo koncem roku 1896 dluhů v obnosu 2.822 milionu zl. Roční státní příjmy obnáší 880 milionů pesetas, z čehož jde na státní dluh 320 milionů pesetas. Přibereme-li k tomu úroky, které Španělsko platí na válečné půjčky, pohltí tyto úroky 60 procent celého státního příjmu. Zde vidíme, že finanční židovské dynastie se obohacují ročně ohromnými miliony z potu a mozolů sta milionů poplatníkův. Kdežto moderní státy pod tíhou státních dluhů sténají, národové chudnou, bohatne Israel a stává se neobmezeným pánem zotročených křesťanských států. Podívejme se jen ještě do dvou států: do Anglie a Ruska. Státní dluh království anglického obnášel koncem r. 1896 úhrnem 600,573.818 liber šterlinků, z čehož platí Anglie majitelům 2.4%. Anglie platí tedy ročně 190 milionů zl. úroků za státní dluh. Nejbohatší národ na světě platí skorem tolik jen úroků na státní dluh, jako my chudáci. Zde vidět, že čím méně Israele, tím méně dluhů. Na burse londýnské koluje 3.000 různých cenných papírů a majetek anglických kapitalistů se páčí na 10.740 milionů liber šterlinků. Pánem londýnské bursy jest Nat. Mos. Rothschild and Sons v Londýně, který výhradně řídí finance státu brasilského a jiných jihoamerických států. Tak provedl lon-
- 29 -
dýnský Rothschild r. 1896 konversi státních dluhů brasilských v obnosu 200 milionů liber šterlinků. Státní dluh Ruska obnášel 1. ledna 1890 sumu 2.038,284.210 rublů ve zlatě a 2.820,069.317 rublů v papíře, spočteno na papírový rubl činí státní dluh Ruska 8.081,224.053 rublů. Počítáme-li dle vídeňské bursy papírový rubl za l zl. 25 kr., činily státní dluhy Ruska 1. ledna 1896 sumu 7.601,655.066 zl. Poněvadž veliká většina ruských státních dluhů se zúrokuje na 5%, platí se ročně úroků 90,000.709 rublů ve zlatě a 134,127.000 rublů v papíře. Jeden rubl ve zlatě platí 1.6 rublu papírového. Ruské finance obstarávají tyto židovské banky: Lippmann, Rosenthal a spol. v Amsterodamě, Sam. Bleichröder v Berlíně, Mendelsohn a spol. v Berlíně, Robert Warschauer a berlínská Handelsgesellschaft. V Londýně Hambro a Sons, M. A. Rothschild a Synové ve Frankfurtě n. M., N. M. Rothschild and Sons v Londýně, Rotschild frères v Paříži. V Hamburku bratři Behrens, Wertheim a Gomperz v Amsterodamě, Krause a spol. v Berlíně, Jakob Landau v B., Abr. Gansl v Amster., bratři Sulzbach ve Frankfurtě. Státní rozpočet Ruska pro r. 1897 obnášel výdaj 1.284 mil. rublů; z toho vypadne 350 milionů rublů na úroky státního dluhu. Porovnejme výdaj státní v Rusku za rok 1896: Na státní dluh svatý synod dvorní ministerstvo ministerstvo zahranič. „ války „ námořní „ financí „ orby „ vnitra „ osvěty „ železnič. „ spraved. výdaje za r. 1896
269 17 12 4 288 57 57 32 90 24 196 28 1.074
mil. rublů „ ,, „ ,, „ ,, „ ,, „ ,, „ ,, „ ,, „ ,, „ ,, „ ,, „ ,, mil. rublů
R. 1895 byl státní výdaj Ruska 806 mil. rublů. R. 1895 dluhovali ruští statkáři hypotečním bankám 503 milionů rublů. V akciových bankách bylo koncem r. 1895 zaneseno na majetku pozemkovém 1.026 mil. rublů. Ruské banky měly začátkem r. 1895 akciového kapitálu 140 mil. rublů. Jak z těchto čísel vidíme, jest kapitalism na Rusi v plném proudu. Půda je zadlužena jak šlechtická tak selská, státní rozpočet roste rychle, dráhy, které Rusko staví, aby učinilo přístupny bohatství Ruska, staví se židovskými penězi. Půjčka na dostavbu dráhy vladikavkazské v obnosu 19 mil. rublů ve zlatě, to jest 64 mil. říšských marek vypsána byla 30. dubna 1897 a sice v Berlíně u Mendelsohna, Bleichrödra, Warschauera, ve Frankfurtě u Rothschilda a v Amsterodamě u Lippmanna. Poněvadž subskripční archy silně byly zaneseny a půjčka několikanásobně přehlídnuta, nebyl nikdo již 3. května k podpisu připuštěn. Co tedy Rusko doma ještě dovede obmezit lichvářskou činnost podolského nebo litavského žida, propadá jinde nemilosrdně panství židovských finančních velmožů.
- 30 -
Za nedlouho uslyšíme o emancipaci židů na Rusi. Pak bude vláda Israele na celém světě dovršena a proroctví proroka Jesaiáše na sklonku 19. století vyplněno.
IV. Tiskové mocnosti. Jako jest kapitál mezinárodní v rukou židů, tak i druhá, té doby největší moc, tisk, noviny, jsou v rukou židů. Do novin je zapotřebí mnoho peněz. Kdo chce vydávati denně vycházející list, jest třeba, aby měl alespoň ročně příjmů 80 až 120 tisíc zlatých. A to jest pouze list skromný. Výdaje na příklad na „Nár. Listy“ mohou ročně jistě obnášeti přes 300.000 zl. Vezměme ale do rukou velké světové noviny, jako „Neue Freue Presse“, nebo „Figaro“, „Berliner Tagblat“, „Times“, „New York Herald“. Takové listy potřebují do roka sta tisíce. Veliký list musí míti svou tiskárnu, pak velkou redakci. To stojí všecko mnoho peněz. Noviny, které by chtěly existovati pouze z toho, co jim pošlou předplatitelé, ty by brzy zahynuly. Proto jest u novin hlavní důchod z inserátů a podpor. Ty zadní stránky novin potištěné inseráty jsou pro majitele novin mnohem důležitější, než nějaký radikální úvodní článek. Úvodní článek stojí peníze majitele listu a za inserát peníze dostane. Insertní strana rozhoduje proto o směru listu. Kdo bere od židů za inseráty peníze, nesmí v předu židy hanobiti, ten musí nadávati kněžím. Poněvadž do novin jest třeba mnoho peněz, vidíme proto noviny v rukou židovských. Nemohu bohužel zde dáti úplný přehled židovského novinářství; to by věru byla přetěžká úloha. Jako jsou banky a bursa v rukou židovských, tak jsou také i noviny. Ve Vídni jsou žurnalisté spolčeni ve spolku „Concordia“. Předsedou toho spolku jest žid Gross, výbor sestává z 21 židů, spolek celý má 350 členů a z nich 250 židů. Tato čísla mluví více, než celé popsané články. Akciový kapitál „Neue Freie Presse“ obnáší 1,600.000 zl. Ve správní radě sedí židé Werthner, Bacher, Benedikt, Stein. Za r. 1895 vynesla N. F. P. čistého užitku 347.071 a hrubý příjem měla 1,117.383 zl. To vše za jedinký rok od „hloupých“ křesťanů! V redakci sedí 18 židovských hlavních redaktorů mimo po celém světě roztroušených židovských dopisovatelů. Nejmocnější pán je žid redaktor Benedikt, který poroučí našemu finančnímu ministru. Celá akce na zavedení zlaté měny u nás pochází z Rothschilda a komandantem byl redaktor N. F. P., žid Benedikt. Ve vládních novinách „Fremdenblattu“ sedí 14 židovských redaktorů, v „Presse“ 15, v „Extrablattu“ 16, v „Neue Wiener Tagblattu“ 20, ve „Wiener Tagblattu“ 12, v „Deutsche Zeitung“ 6 židů. Ostatní světové noviny patří vesměs židům, jako „Berliner Tagblatt“ žid chéfredaktor Löwysohn, Franfurter Zeitung, Figaro, Journal des Debats v Paříži, Times v Londýně, největší to světové noviny jsou majetkem židů. Světové korespondenční kanceláře, které zásobují veškeré listy zprávami telegrafickými, jsou majetkem židů, jako Agence Havas, Stefani, Daily Telegraf, Reuterova kancelář. Tito židé jsou ohromnými milionáři. Korespondenční kancelář ve Vídni jest obsazena výhradně židy, předsedou jest pověstný Halban. Kancelář ta vynáší ročně 800.000 zl.! Majitelem mezinárodní insertní kanceláře jest berlínský žid Rudolf Mosse, majitel zároveň Berlínského Tagblattu. U nás jsou výhradně židovské listy „Prager Tagblatt“ a „Bohemia“ a jsou silně židovskými redaktory zásobeny. Co tu do roka spousty kalu a lží na kněze, katolickou církev, na papeže a to všecko platí nejvíce hloupí křesťané. Jeden ročník Neue Freie Presse vychrlí na křesťanský lid více zášti, než celý babylonský Talmud. Co máme říci o našich českých novinách? Smutná to kapitola. V redakci „Politik“ sedí 5 židů, pánem zde je žid
- 31 -
Schik. V Nár. Listech jest pověstný žid Penízek. V Hlasu Národa sedí velicí přátelé židů s chéfredaktorem filosemitou Hubáčkem v čele. O Nár. Listech napsal „Čas“, že nastane v redakci zmatek, když v čas nedojde z Berlína „Berliner Tagblatt“. Židovským otrokem je veškeren tisk sociálních demokratů, a pokrokářů. Naše veškeré noviny až na katolické, podporují švindl česko-židovský a jásají radostí, když někde některý žid ráčil milostivě promluviti česky! Slepí to otroci židů! Vliv židovského a požidovštělého svobodomyslného českého tisku na lid jest děsný. Od té doby, co tento tisk začal působiti, vidíme hrozný úpadek náboženství křesťanského, hrozné spousty mravní zpustlosti a zdivočilosti. Tisk ten všecko nám svaté vleče do kalu své židovské jízlivosti a každé skorem nedělní číslo Nár. Listů podává o tom jasných důkazů. Tyto noviny jsou placeny a podporovány od bank, berou od nich úplatky a tučné inseráty. Židovské a jim příbuzné křesťanské noviny přinášejí nemravné inseráty, nemravné romány sensanční líčení samovražd milenců, manželské nevěrnosti, nabízejí vzadu maitressy a přinášejí nabídnutí k sňatku. Pověstná v tom „Česká národní Politika“ má v neděli někdy až 40 nabídnutí k sňatku! Panamisté zaplatili židovským novinářům přes 65 milionů franků za mlčení. Zkrachovaná banka „Credit foncier“ v Paříži zaplatila novinám 115 milionů franků.2 Pomocí ohromného bohatství, které nemá v celých dějinách lidstva cos podobného, zotročili si židé druhý svět a sice svět ještě mocnější, svět myšlenkový a zotročili jím křesťanské národy, zmocnili se tisku. Tisk je placený otrok, jest jako prodajná maitressa, která se tomu prodá, kdo jí dá víc. Zakladatel židovské internacionály, žid Disraeli, dal židům povel, aby se zmocnili novin. Tomu povelu židé na celém světě dobře porozuměli a jsou majiteli největších novin na celém světě. V první řadě jsou u nás noviny vídeňské, v čele „Neue Freie Presse“. Tento list je orgánem alliance Israelite. Jak jest česká žurnalistika zaprodaná židům, o tom si promluvíme v pozdějším článku zvlášť. Zde jsem jen podal povšechný přehled světový. Ku konci chci pojmenovati hlavní noviny v Německu, které jsou majetkem židů. Jsou to: Berliner Tagblatt, Berliner Zeitung, berlínský Börsencourier, Vossische Zeitung, Neueste Nachrichten, Neue Börsenzeitung, Das kleine Journal, National. Zeitung, Norddeutsche allgemeine Zeitung, berlínská Volkszeitung, Montagsblatt, Freisinnige Zeitung, Reichsfreund, Reichsblatt, Berliner Presse; Volksblatt, Kladeradatsch, Bazar, Post, Tägliche Rundschau. To jsou berlínské hlavní listy úplně židovské, jejichž počet výtisků denně obnáší statisíce. Ostatní přední noviny v Německu v rukou židů jsou: Frankfurter Zeitung, Reforma v Hamburku, Breslauer Zeitung, Kasseler Tagblatt, Münchener neueste Nachrichten, Frankfurter Börsenzeitung a celá řada ještě jiných menších listů. Nápadno jest, že noviny bursovní a průmyslo-obchodnické výhradně obsluhovány jsou židy. Tak u nás řídí bankovní list, orgán to rakousko-uherské banky, jménem „Tresor“ žid Heller. V tom právě hledejme obrovskou moc židovského tisku, že pouze židovské noviny mají ty nejúplnější a nejčerstvější zprávy z trhu světového, obchodu, průmyslu, ceny zboží, zprávy z bank a průmyslových podniků. Tím navždy zůstanou vítězem nad chudým tiskem křesťanským. I křesťanský podnikatel, obchodník, skorem nucen jest sáhnouti po zprávách v „Geschäftszeitung“, uveřejněných v Prager Tagblattu, Neue Freue Presse a Pesther Lloydu. Tak daleko jsme to dopracovali.
2
Christenschutz oder Judenschutz, Linz 1893. - 32 -
V. Úpadek rolnictva. V životopise Vavákově, který vydal Dr. Řezníček v Modré knihovně, čteme, jak si naši předkové vážili majetku pozemkového od otců zděděného. Naše pokolení však namnoze utíká od rodné půdy své. Neláska k rodné půdě, lehkomyslnost, karban, pijáctví od mužů, přepych v šatech a nešetrnost v domácnostech od žen přivádí selský majetek do rukou šetrného a vypočítavého dravce, který jen číhá na okamžik, kdy bude moci svou oběť v síti zadrhnouti. Na každé skorem české vsi jest dobroděj Isák Rezek. Pantháta ten je dobrák od kosti. Přijde rolník, že by potřeboval na setí, na krávu, na stroj, náš dobrák Isák mu půjčí. Přijde panímáma pro cukr, pro kávu, nemá sice peněz, ale dobrák Isák od srdce rád počká, a naleje ještě panímámě sklenku sladké. Selský synek nemá v neděli na útratu, honem tajně v noci ze sýpky pytel obilí k Isákovi, a tento dobrák milerád obilí přijme. To jest první činnost vesnického žida. Když lehkomyslný, nedbalý rolník neb selka nasekali trochu dluhů, najednou Isák přemění své chování. Stane se vážným, naříká, nelichotí více, krátce uhodí na sedláka: sedláče plať, potřebuji peněz do obchodu. Chalupa, usedlost přijde na buben a Isák, jaký dobrák on je, zbaví rolníka veškeré starosti o majetek od otce zděděný a dokáže opětně svou dobrotu: nechá dřívějšího majitele u sebe pacholčit, nádeničit za kousek chleba a hlt kořaly. Toť kariéra vesnického žida, která tím rychleji roste, čím selský lid je zhýralejší a nemravnější. Takových případů jest v Čechách a na Moravě na sta a na tisíce. Jakmile vesnický žid na troskách selských od něho zničených a ve dražbě koupených chalup zbohatne, stává se z něho obyčejně obilní nebo dobytkářský obchodník, neb pachtýř velkostatku, jestliže se neodstěhuje do města a nestane-li se velkoobchodníkem nebo továrníkem. Obilní obchod. Úpadek rolnictva jest dnes přímo děsný. Když sklidí obilí, tu nikde žádný kupec nepřichází. Malé mlýny zahynuly, všecko se mele v ohromných parních mlýnech, které nekupují od rolníka, nemají k tomu kdy, nýbrž od obilního obchodníka, a tím je v 90 případech ze sta u nás všude žid. Ať se podíváme na kterýkoliv obilní trh, nikde rolník nepřijde do styku s konsumentem, to jest s tím, který obilí potřebuje, nýbrž pouze se židovským obilním spekulantem. Tak ztratilo rolnictvo úplně vliv a vládu na trhu obilním, ono nemá žádného vlivu na utváření ceny obilí a jest ponecháno pouze zvůli obilních kšeftařů. Při obchodních soudech v Čechách byly r. 1890 do obchodního rejstříku zaneseny následující židovské obilní firmy, při čemž připomínáme, že bereme ohled pouze na české krajiny a na města, kam český lid chodí prodávat: Filip Meisl, Ž e h u š i c e . S e l č a n y : Elišak Jákob, má obchod střižný, železem, smíšené zboží a obilí, Vilém Friedmann, Lazar Lustig. S l o u p n i c e : David Schön, obchod lnem a smíšeným zbožím. S m í c h o v : Herz Fuchs, Seligman Soyka. S m i d a r y : Steiner Salamon. S o b ě s l a v : Abraham Anscherlich. S t r a k o n i c e : Markus Benisch, Moric Kafka, Leop. Mandler. S t r u h a r o v : Freund, obchod obilím a senem. T á b o r : Fuchs Ignác, Bernhard Guttmann, Ludvig Guttmann, Samul Mendl. D o m a ž l i c e : Löwy
- 33 -
Max, obchod obilní, senem, slámou, koloniální zboží, železo, střižné zboží. T e r e š o v : Lederer, obilní a smíšené zboží. T r u t n o v : Samuel Hein, agent obilní, Soyka Sam., obchod obilím. D o l n í B e ř k o v i c e : Pick a syn. V e s e l í n . / L . : Moric Steiner, obchod obilím a výčep kořalky. V l k á n e č : Bermann Adolf. V o d ň a n y : Klein Salamon. V o l y n ě : Baroch Lederer, Karel Lederer, Levitech a spol., Bloch Salomon a Hermann ve V o s t r a č í n ě mají obchod obilím, peřím, kůžemi, vlnou a fosfátem. V o t i c e : Adolf Arnstein, Lazar Gans. V š e r u b y : David Arnstein. Z á l e s í : Rosenzweig, lihopalna a obch. obilím. H e ř m a n ů v M ě s t e c : Adolf Taussig, Jos. Rix, Nathan Taussig. V y s o k é M ý t o : Em. Friedländer. H o r a ž ď o v i c e : Jákob Fischel, Herman Steiner, Leopold Weiner. H o ř i c e : Levittner, Ignac Reiter. H o r o s e d l y : Bratří Fischbach, obilí a chmel. H o s t o u ň : Mark. Löwy. H u m p o l e c : Vil. Glaser, Leop. Heller. J i s t e b n i c e : Boh. Katz, Edm. Katz. M l a d á B o l e s l a v : Mořic Freund, Heřmann Pick. K a l i š ť : Jak. Steiner. K a s e j o v i c e : Moř. Rosenfeld. K l a t o v y : Isák Bruml, Herm. Fleichner, Mat. Grünhut, bratři Löwy, Ign. Pollak. H r a d e c K r á l o v é : Markus Ippen, Mořic Ippen, Ad. Münzburger. K r á l o v é D v ů r : Filip Schick. K r á l o v é M ě s t e c : Em. Klein, Josef Pick. Kolín: Bern. Bondy, obchod obilím a lihopalna, Josua Friedländer, Ed. Mandelík, Weissberger. K o l e š o v i c e : Fischer a syn. K o s t e l n í L h o t a : Mos. Kleiner. K r a l u p y : J. Abeles, obchod obilím, železem, kůžemi a potřebami pro obuvníky, Neuman a spol. K u t n á H o r a : Jakob Wohryzek a syn. L o u n y : Mořic Katz, Pavel Stein, Sigm. Taussig, Eva Heller, Alois Taussig, Josef Taussig. Ú s t í n . / L . : Fiala a syn, Kraus, Bern a Kraus, Oesterreicher. B e n e š o v : Švarc Joachim. B e r o u n : Moses Hecht, Jul. Pollak. David Stein. B ř e z n i c e : Weigel Leopold. B y s t ř i c e : Sam. Böhm, bratří Pollak, lihopalna, kořalna, nájem. 4 dvorů a obchod obilím. Č á s l a v : Ad. Geduldiger. C h o u s n í k : Filip Kohn. C h o c e ň : Nat. Lederer. C h r u d i m : Ad. Taussig, B. Löwy. N ě m . B r o d : Basch, obilí a len, Filip. Mahler. D o b r o v i c e : S. Lauer. Frantál: Mořic Lauer. G o l č . J e n í k o v : Sal. Lawetzky, Sig. Kohn. B u d ě j o v i c e : Isr. Taussig, Markus Ullmann. J i h l a v a : bratři Bäck, Albr. Bondi, Moses Feimann, Aron Grünfeld, Heim a Stránský, Herm. Katz, Sam. Kraus, bratři Lauer, Jul. Popper, Moses Taussig. K a r l í n : Moř. Götzel, Jakob Kallberg, Fischer a Löwy, obilí, řepku a pokrutiny, Salomon Langer, Mořic Löwy, seno, sláma, oves, Jindřich Porges, olej, řepové semínko, pokrutiny, obilí, Leop. Roubitschek, Ignatz Weinmann. P r a h a : Adler Heismann, Bedř. Arnstein, Jul. Banyasz, Simon Beck, obch. obilím a parní mlýn a konfekční závod, Brand a Hock, David Bunzl, Ludv. Engel, obilí, semínka, továrna na žíně a provaznické zboží, Gust. Fischel, David Fischel, Freund a syn, mouka a luštěniny. Jonáš Friedländer, Ignaz Friedmaun, Jakob Gans, Em. Grüsbaum, Grünhut a Fanta, Aron Heller, Mořic Leopold Heller, Seligmann Heller, obilí a peří, Aron Katz, Vilém Klein, obilí a dříví, Kohn a Abeles, Leop. Kohn, Markus Kohn, obchod obilím a cukrovar v Cerhenicích, Korálek a Müller, Juda Král, semena a konopí, Sal. Kraus, obilí a peří, Lauer a Strauss, bratři Leitenstern, Edm. Löwy, Gustav Löwy, agent moukou a pytle, Mautler a Walsch, Marsano a Prager, agenti obch. cukru a umělá hnojiva, Oesterreicher a Reichmann, Jak. Passer, obilí a jetelové semínko, Pereles a Pollak, Mořic Pergamenter, konopí a semena, Abr. Perlmann, Al. Pollak, Jos. Popper, Porges a Gärtner, Samuel Porges, David Reach, obilní agent, Markus Russ, Sali Herschmann a Syn, Simon Schulhof, Ignác Sommer, Sonnenschein a Landsmann, chmel, slad a obilí. Tyto obilní firmy v Praze a v předměstích tvoří voj na plodinové burse v Praze. Mimo to jezdí většina majitelů obilních firem v Čechách na jisté dny na obilní bursu v Praze. R a d o n i c e : Adolf Löbl. R a k o v n í k : Leo Reizer obilí, chmel, tyčky; Leop. Saxl. R o u d n i c e : Josef Kohn, Herm. Man, Seligman Weinberg. L i b e r e c : Beck a Pollak,
- 34 -
Josef Reich, Strenitz a Pick. R y b n í k u C h r u d i m i : Aron Lederer, obilí a kůže. R o k y c a n y : Adolf Eisner, Moric Lederer. K o u t e k : Ad. Löbl, Jul. Steinkopf. S l a n é : Ed. Kohn, Mark Popper, bratří Taussig. S o p k a : Leop. Heller. S u š i c e : Jos. Ornstem. S e d l e c : M. Kraus. P a r d u b i c e : Mark. Taussig, erární dodavatel obilí, Adolf Freund, Jakob Winternitz. P a c o v : Bern. Ascher. P e l h ř i m o v : Glaser synové, br. Hermann, obilí a kořalku, B. Heřman, Jon. Kohn. P l z e ň : Adolf Weishut, Alex., Theimer, Sali Markus, bratří Rosenfeld, Ad. Popper, obilí a továrna na likéry, Juda Münzer, obilí a kůže, Lederer a Löwy, Gratte a Guttwillig, bratří Eisenschimmel, Bloch a Waldstein, Isak Augstein. P i š e l y : Roubitschek. P í s e k : Nathan Weil. P o d b o ř a n y : Vilém Löbl, obilí, sláma, seno, Salomon Löwy, Vilém Stein, Gustav Stern, Julius Stern. P o d o l í u M ě l n í k a : Vilém Popper. P o s t o l o p r t y : Alfred Freund. P r č i c e : Mautner, Sigm. Žalud. P ř í b r a m : Adolf Gach, Karel Pick. L e d e č : Ign. Freund, obilí a lihopalna, Moravec a syn, obchod smíšený a obilím, Fr. Steiner, Ignác Weil. L i t o m y š l : Leop. Lederer, L i b o c h o v i c e : Ad. Getreuer, obchod obilím, smíšený a prkna. L o v o s i c e : Glassner, obilí a dobytek, Herm. Schiller. D o b ř e j o v i c e : Eisler Nathan. M o z i m o s t í : David Steiner. M i k o v i c e : Abraham Weiss. M i r o v i c e : Jos. Kauders. M í s k o v i c e : Benj. Popper, obilí, obchod střižný, galanterní, koloniální, lihové nápoje. T ý n n . / V l . : Fr. Samec. M š e n o : ign. Pick, chmel, střižné zboží. N á c h o d : Heřman Pick, Herm. Fiedler. N e p o m u k y : Fiedler Herm. N o v ý B y d ž o v : Fr. Schnabel, Sachsel a syn. N ý r s k o : Josef Jeiteles, Klauber a syn. N o v á K d y n ě : Israel Augstein. N o v ý R y c h n o v : David Stettner. N o v é H r a d y : Moses Witz. O k ř í š k o : Sam. Herschmann, obilí, dříví a smíšený obchod. M i k u l o v : Spitzer a syn. Bylo tedy r. 1890 při obchodních soudech v Čechách zapsáno 250 židovských obilních firem, to jest 80 procent všech obilních firem! Na Moravě bylo téhož roku zapsáno židovských obilních firem následovně: B r n o : Adolf Bass, Max Bass, Albert Blum, Jakob Feiwel, Isidor Flesch, Jul. Hecht, obchod semeny, umělým hnojivem, řemeny a biči, Löw Beer, Jul. Löwenthal, Jindřich Pollak, Isidor Schneider, Jos. Skutetzky, Markus Vogel a syn. O l o m o u c : Ignác Briess, Josua Fischer, Mořic Fischer, Leop. Pollak, Markus Zweig. P ř e r o v : Bern. Reich, Samuel Reich. P r o s t ě j o v : Hamburger a Siuger. M o r a v . B u d ě j o v i c e : Pächter Julius a Pächter Mořic. L e t o v i c e : Biach. L o š t i c e : Samuel Lindner, Ignác Sigl. B ř e c l a v a : Jakub Hoffmann, Leopold Kellner, David Stein, Leop. Stein. M o h e l n i c e : Hermann Hochwald, Adolf Käfler, Sigmund Kaufler, Bernard Freund. N o v ý J i č í n : Mořic Jellinek. M i k u l o v : Spitzer Synové. H u s t o p e č : Redlich Jakob, Mořic Redlich. B z e n e c : Naftali Frankl, Eduard Fürst, Ignaz Löv, Markus Löw, Michael Löw. B y s t ř i c e n . / U h l .: Simon Bloch. B o s k o v i c e : Basch. B r a n k o v i c e : Pollak. B u č o v i c e : Sam. Wisner. D a m b o ř i c e : Moses Piovaty. J e v í č k o : Jos. Beer. V a l . M e z i ř í č í : J. Blum. Z á b ř e h : L. Gansl. H o l e š o v : bratří Nasch. K o r y č a n y : J. Drucker. P o d i v í n : Kohn. K r o m ě ř í ž : Max Strassmann. K o m á r o v : Karger a Frischauer. K u n š t á t : Karpeles. S e n e t á ř o v : Samuel Skal. S t r á ž n i c e : Leop. Mandler. T ř e b í č : Albert Grünberger, Max Grünberger, Albert Pollatschek. O p a v a : Karel Bellak, Isak Frei, bratří Fried, Salamon Rosenblatt, Adolf Weiss. U h e r s k ý B r o d : Jakob Schindler, Salamon Schön, obilí a sušené ovoce, Winters a syn. U h e r s k é H r a d i š t ě : Singer a Bruder. U h e r s k á O s t r a v a : Hahn a Beer, Samuel Reif, Sal. Winter. P o d k l á š t e ř í : Wertheimer, H r a n i c e : bratří Rosenfeld, Mořic Steiner. V y š k o v : Leop. Freund. Z n o j m o : Hellmann a Glaser, Sigmund Haas, Wahle a Kohner. S v i t a v a : Ludv. Tempes. Na Moravě bylo tedy s Opavou zapsáno 80 židovských obilních firem.
- 35 -
Podotýkáme zde výslovně, že to jsou obchody veliké, které platí nejmíň 20 zl. přímé daně. Zde nejsou vypočteni oni židé, kteří po vesnicích skupují obilí v malém a kteří nejsou do obchodního rejstříku jako obilní firmy zaneseni; těchto obilních nákupníků židovských jest ovšem na sta a tisíce. Zde vidíme jasně, v čí rukou spočívá obchod obilím. Na dvě křesťanské obilní firmy přijde v Čechách a na Moravě osm židovských. V čem spočívá činnost obilních kšeftařů židovských? Spočívá v tom, že po žních skupují obilí za laciný peníz, poněvadž rolník nutně potřebuje peněz a pak, když se zásob zmocnili, pak teprve ženou ceny obilní do výšky. Prohlédněme si ceny obilní na plodinové pražské burse za celý rok. Dle záznamů těch platilo české obilí metrák takto:
Pšenice Žito Ječmen bílý Oves bílý
7. března 1896 8 zl. 30 kr. 7 „ 50 „ 6 „ 70 „ (přibarvený 7.25) 6 „ 70 „ (obyčejný 6.50)
9. dubna 1896 8˙10 7˙65 8˙25 (přibarvený 7˙50) 6˙75 (obyčejný 6˙55)
9. května 8˙35 7˙65 8˙30, 7˙75 7˙20, 7˙―
18. června 8˙10 7˙45 7˙65 7˙40, 7˙20
7. července 8˙10 7˙15 7˙50 7˙40
8. srpna 8˙15 6˙50 7˙50, 7˙― 7˙20, 6˙90
1.září 8˙30 7˙― 8˙50, 7˙50 6˙60, 6˙50
9. října 8˙70 7˙80 8˙20, 7˙― 6˙60, 6˙40
10. listopadu 8˙65 7˙90 7˙80, 7˙30 6˙90 6˙40
7. prosince 8˙50 7˙70 7˙70, 7˙30 6˙40, 6˙10
5. ledna 1897 8˙35 7˙60 7˙70 6˙40
1. února 8˙70 7˙20 7˙70 7˙20
1. března zl. 8˙60 „ 7˙50 „ 7˙70 „ 7˙20
Vzali jsme ceny nejnižší, na ceny placené za lepší zboží nebrali jsme ohledu. Přehlédneme-li ceny ty po celý rok, vidíme, že obilní ceny celkem jsou dosti stálé. Avšak spekulantu se otvírá, když kupuje, volné pole, když prohlíží jakost obilí. Kdyby rolník sebe líp znal ceny obilní na trzích platné, žid mu jednoduše řekne, vaše obilí není té jakosti a chcete-li, dám vám tolik, když ne, nekoupím. Avšak přece má tato listina pro nás cenu. Vidíme, že právě v měsíci č e r v n u , č e r v e n c i a s r p n u j s o u o b i l n í c e n y n e j n i ž š í , p r á v ě t e d y v d o b ě s k l i z n ě , kdy rolník obilí prodá-
- 36 -
vá. Jakmile zásoby jsou v moci obilních kšeftařů, pak cena obilí stoupá. A tak se děje každý rok. Průměrné obilní ceny v Čechách r. 1893 byly následovně za hektolitr:
červen červenec srpen září říjen listopad prosinec
pšenice zl. 7˙71 „ 7˙83 „ 8˙80 „ 8˙91 „ 8˙86 „ 9˙11 „ 9˙10
žito 6˙02 6˙05 7˙25 7˙61 7˙53 7˙82 7˙80
ječmen 4˙77 4˙74 5˙12 5˙28 5˙42 5˙17 5˙13
oves 3˙34 2˙28 3˙17 3˙01 2˙96 3˙04 2˙99
Tušíme, že tyto dva důkazy stačí, abychom měli důkaz pravdy, že rolnictvo vždycky o žních nuceno jest lacino prodati a že Israel pak jsa v moci a pánem obilních zásob, ceny obilí zdražuje, počínaje měsícem říjnem. Nuže, jaké asi jsou kšefty obilních firem u nás? V Čechách sklizeno metráků:
pšenice žita ječmene ovsa
r. 1894 4,322.587 9,111.320 8,044.025 10,080.850
r. 1895 3,798.566 7,453.736 7,860.971 10.454.409
Řekněme tedy, že v Čechách se urodí průměrně ročně 4½ mil. metráků pšenice, žita 9, ječmene 7, ovsa 10 a řekneme, že alespoň při nejmenším 70% všech zásob dostane se do rukou židovských firem, a dejme na jednom metráku obilí jen 50 kr. výdělku židovi, má Israel v Čechách z obilního obchodu roční zisk přinejmenším 10 mil. zl.! Rozdělíme-li tento roční příjem na 250 firem českých a asi 50 firem německých v Čechách, má každá obilní židovská firma v Čechách při nejmenším ročního zisku 3.000 zl.! Ve skutečnosti jsou však výdělky obilních firem mnohem značnější. Vezmeme jen ony firmy, které kupují obilí od velkostatkářů. Ředitelové velkostatků výhradně skorem prodávají obilí židům. Tak prodal ředitel lichtensteinských statků rada Böhm v Uhřiněvsi celou sklizeň ječmene za rok 1896 židu Jakobu Neumannovi v Praze a sice 20.000 metráků. Z tohoto jedinkého kšeftu měl žid Jakob Neumann alespoň 10.000 zl. rebachu. Rovněž tak na Moravě jest obilní prodej úplně v rukou židů. R. 1892 sklizeno:
pšenice žita ječmene ovsa
na Moravě 1,631.640 3,780.860 3,510.400 5,153.480
ve Slezsku 266.700 hektol. 601.860 „ 507.860 „ 1,275.360 „
Počítejme jen nejnižší sumu, že z toho všeho přijde do rukou obilních židů každý rok 70%, a výdělek žida na jednom hektol. 50 kr., což jest to nejmenší, mají obilní židé na Moravě a ve Slezsku z obilního obchodu ročního příjmu alespoň 4½ milionů zlatých. Když přehlédneme veškeré země na říšské radě zastoupené, sklizeno bylo metráků obilí: - 37 -
pšenice žita ječmene ovsa
r. 1894 12˙9 milionů 21 „ 13˙6 „ 17˙5 „
r. 1895 10˙9 16˙5 13˙4 18˙3
r. 1896 11˙4 18˙7 12˙3 15˙9
Všech těchto zásob každý rok zmocňují se v ohromné většině obilní židé, kteří takto připravují do roka rolnictvo o mnohé miliony výdělku. Kdyby obilní židé na metráku prodaného obilí vydělali pouze 50 kr., mají roční příjem z obilního obchodu zajištěný alespoň 29 milionů zlatých. To by byl zisk ze skutečného prodeje obilí. Než přicházíme nyní k dalšímu bodu. Rolnictvo nemá dnes ani nejmenšího vlivu na utváření cen obilí a tím přichází úplně o všechen užitek, o všecko ovoce své práce. Nedosti na tom, ceny obilní jsou od r. 1873 soustavně stlačovány, které stlačování hlavně počíná od r. 1883, kdy zavedeny pověstné hry na obilních bursách a pověstné mezinárodní trhy na obilí, hlavně od židů zorganisované. Vylíčíme krátce tuto činnost obilních hráčů na plodinových bursách. Obchod termínový s obilím na bursách plodinových děje se stejným spůsobem jako hry na burse effektní, kde se kupují a prodávají cenné papíry. Termínoví hráči s obilím jsou roztříděni na dva tábory. Jedni spekulují na nízké ceny a druzí na lepší obilní ceny. A prodá hráči B 15. ledna tisíc metráků pšenice na jaro, to jest na 15. dubna (termín). A tuto pšenici nemá a B jí ani nechce. Oběma se jedná o výhru. A prodal na 15. dubna metrák řekněme za 8 zl. 50 kr., A vyhraje, když za tu dobu cena pšenice klesne. Bude-li toho dne pšenice na burse platit 8 zl. 80 kr., tak musí mu B zaplatit 200 zl. B vyhraje, když cena pšenice za tu dobu stoupne. Jestliže toho dne cena pšenice na burse stoupne na zl. 8·70, musí mu A zaplatit 200 zl. Tito ponejvíce židovští hráči na bursách plodinových mají strašný vliv na utváření cen obilí. Činnost těchto hráčů líčí antverpský velkoobchodník obilím Hammerfahr ve své brožurce u Laparta v Antverpách vydané. Hammerfahr roztřiďuje návštěvníky obilní bursy takto: 1. Obilní spekulant, který obilí na termín kupuje neb prodává mysle, že závěr ten jinému s užitkem prodá. 2. Arbitražér, který obilí skutečně kupuje a na termín jej prodává neb termín koupí a obilí na dodávku prodává. 3. Obilní kupec, který obilí kupuje, pak ale i do hry se pouští, aby nahradil ztráty na obilí utržené. 4. Obilní agenti, kteří na účet jiných závěry činí a od svých zákazníků provisi si vybírají. Spekulanti, kteří pouze na papíře kupují a prodávají, nečiní nic jiného, než že hrají jako hráči s kartami, jeden vyhraje, druhý prohraje. Aby však jeden vyhrál, hledí každá strana k tomu působit, aby dle toho jak vsadil, téhož dne ceny obilní skutečně tak byly. Kdo tedy učinil sázku na cenu nižší, hledí, aby toho dne ceny skutečně klesly. Jestliže někdo vsadil a ceny stouply, tu si pomůže jednoduše tím, že cenu na papíře nevyplatí, nýbrž dodá skutečné obilí. Tím se na místech, kde se hraje termínovým obilím, hromadí zásoby obilí a ceny obilní klesají. Vezměme hořejší případ. Aby B nemusil 200 zl. platit, poněvadž cena pšenice klesla, koupí jednoduše oněch 1.000 metráků pšenice a řekne A, aby si je vzal, a donutí jej, by zásobu pšenice buď koupil, neb od vyplacení 200 zl. ustoupil.
- 38 -
Jak ohromné množství takového termínového obilí se prodá, to jest, jaké sázky se uzavírají, vidíme z činnosti newyorkské plodinové bursy. Známý rolnický statistik Wood Davis v Kansasu praví, že r. 1885 v celé Unii se sklidilo 357 mil. bušlů3 pšenice. Téhož roku prodáno ale na plodinové burse v New-Yorku 1.391 mil. bušlů pšenice! Roku 1887 sklizeno na celém světě 2.267 milionů bušlů pšenice. Téhož roku prodáno pouze na plodinové burse v New-Yorku 1.727 milionů bušlů pšenice! V Unii jest ale 23 plodinových burs, z kterých se nejvíce divoko hraje v Chicagu. My máme plodinové největší bursy v Berlíně, Amsterdamu, Londýně, Paříži, Vídni, Frankfurtě a Pešti. ― Ovšem počítáme německé plodinové bursy do konce r. 1896. Činnost plodinových burs jest nad slunce jasnější, dokázána tím, že od r. 1873 do r. 1894 klesla cena obilí na londýnském trhu za metrák ze 27 marek na 8˙1 marek. Roku 1873 platil metrák pšenice v Londýně dle našich peněz 16 zl., r. 1894 ale 4 zl. 80 kr.! Nyní se obraťme na klesání cen u nás. Dle záznamu plodinové bursy ve Vídni dle skutečného prodeje a koupě pšenice metrák: rok 1879 1880 1881 1882 1883 1884 1885 1886 1887 1888 1889 1890 1891 1892 1893
leden zl. 10˙60 „ 14˙88 „ 13˙10 „ 13˙30 „ 10˙75 „ 10˙20 „ 9˙02 „ 8˙64 „ 10˙10 „ 7˙97 „ 8˙35 „ 9˙40 „ 9˙02 „ 11˙66 „ 8˙42
červenec 11˙05 12˙00 13˙12 12˙56 11˙15 10˙45 9˙12 9˙24 9˙20 7˙70 9˙07 8˙60 10˙75 9˙44 8˙98
srpen 12˙40 11˙95 13˙42 11˙22 11˙85 9˙32 8˙30 9˙52 7˙87 8˙32 9˙28 8˙34 11˙52 8˙77 8˙35
září 13˙00 12˙00 13˙62 10˙42 10˙98 8˙67 8˙15 9˙77 7˙70 8˙42 9˙10 8˙27 11˙50 8˙50 8˙24
prosinec 15˙20 13˙15 13˙00 10˙52 10˙36 8˙90 8˙50 9˙78 7˙90 8˙48 9˙50 8˙82 12˙00 8˙34 8˙10
Vyzýváme zde čtenáře, aby pozorně prozkoumali ceny pšenice v srpnu a září, pak se podívali na cenu v prosinci a lednu, kde se musí ovšem rok posunouti. Čísla ta mluví jasně, že totiž obilní ceny právě v čas žní a mlácení j s o u n e j n i ž š í a jakmile jsou zásoby v rukou obilních židů, pak ceny stoupají a sice počínaje již měsícem říjnem! Rolnictvo prodává obilí za nízkou cenu obilním kšeftařům, kteří je obecenstvu zdražují! Následkem řádění obilních hráčů na bursách plodinových, pak zavedením zlaté měny u nás a následkem dovozu cizího obilí, klesly průměrné ceny obilní jak následuje: pšenice žito ječmen oves 3
r. 1879 12 zl. 30 kr. metrák 8 „ 20 „ „ 10 „ 10 „ „ 6 „ 50 „ „
Bušl - americká objemová jednotka se rovná 35,2 l; pozn. editora. - 39 -
r. 1895 6 zl. 74 kr. 6 „ 16 „ 6 „ 38 „ 5 „ 69 „
Vizme zmenšené příjmy rolnictva. R. 1880 sklizeno v Předlitavsku:
pšenice žita ječmene ovsa
milionů metráků 11 16 11½ 13¾
v ceně milionů zlatých 147 174 116 110 celkem 547 mil. zl.
Roku 1895 sklidilo rolnictvo zemí na radě říšské zastoupených pšenice v ceně 72½ mil. zl., žita v ceně 101½ zl., ječmene v ceně 85½ mil. zl., ovsa v ceně 104 mil. zl. Žeň za rok 1895 měla tedy cenu 362 milionů zl. Kdyby nebyly obilní ceny klesly a stály jako roku 1879, měla by sklizeň z roku 1895 cenu 524 mil. zl. Blahodárná činnost plodinových burs olupuje tedy naše rolnictvo ročně alespoň o 160 milionů zl., z toho připadá dobrá polovice na Čechy a Moravu! Prohlédněme si ještě blíže „blahodárnou“ činnost obilních firem. Druhého května 1897 přišla z Vídně zpráva, že obilní firma Landauer, dříve Landauer a Weidmann, ohlásila úpadek. Dluhy obnášejí 370.000 zl. Jmění firmy obnáší 480.000 zl. To jsou však samé nevyplacené prohry, které má Landauer obdržeti od obilních hráčů, které ale nikdy neobdrží. Jmění firmy není tedy žádné, to jest pouze na oko. Někteří hráči i bohatí židovi jednoduše prohru nezaplatili, odvolávají se na to, že je Landauer soudem nemůže k tomu donutit. Žid Landauer měl kupní smlouvy, a sice, že dodá 115.000 metráků červnové pšenice a 100.000 metráků říjnové pšenice a sice této poslední za 7 zl. 10 kr. metrák! Kdyby tento žid měl koupit skutečně takové zásoby, musil by k tomu mít alespoň 8 milionů zl. kapitálu! Zatím ale falíroval až na 370.000 zl., o které připravil rolníky, neb jiné skutečné obchodníky obilím. Žid ten koupil na papíře pro říjen 100.000 metráků pšenice pod 7 zl. 10 kr.! Na plodinové burse platila však 11. května česká pšenice za 7 zl. 80 kr., uherská těžká za 8 zl. 50 kr., lehčí za 7 zl. 40 až 7 zl. 60 kr. Nejen to, že obilní židé na bursách ceny obilní snižují, rolnictvu o žních za nízké ceny obilí odkupují a pak konsumentům dráže prodávají, oni výhradně zásobují celou armádu naši obilím. Rolnictvo se k dodávkám nepřipustí. Tak se ucházel župní hospodářský spolek Králové-Hradecký o dodávku ovsa pro Josefov. Nabídka však nepřijata a vzorek vojenskou intendancí vrácen s poznámkou, že nevyhovuje. Dodávka pak zadána Králové-Dvorskému Israelitovi Schickovi. Nyní pak agenti téhož Schicka kupují oves po týchž obcích, z nichž zaslaný vzorek skrze předsednictvo župního spolku nevyhovoval. Rolníci pak lámou si hlavu, jak to přijde, že týž oves přímo producenty nabízený ale nepřijatý, nyní prostřednictvím obchodníka, vyhovuje. A ještě jeden obrázek. Dodávka žita svěřena hospodářským spolkům, ale tak, že na pět hospodářských jednot, sdružených v župním spolku Králové-Hradeckém, připadlo 1.500 metr. centů, na jediný však ale německý spolek Králové-Dvorský 1.000 metr. Obchod chmelem. Jak židovstvo si naprosto podmanilo rolnictvo, o tom jest nad slunce jasný příklad na chmeli. Největší spekulace ze všech zemědělských plodin se tropí s chmelem. Dle statistického výkazu z r. 1894 bylo v Čechách chmelnic výměrou 11.200 hektarů. Sklizeno bylo - 40 -
téhož roku úhrnem 75.120 metráků chmele. Chmelnice rozděleny jsou následovně. Žatecko má 2.000 hektarů, Lounsko 1.330, Rakovnicko 1.200, Podbořansko 1.200, Ouštěcko 900. Ostatní okresy míň než 700 hekt. Jak divoká spekulace se tropí s chmelem, poznáme na cenách od r. 1884 do r. 1893. Za 50 kil. chmele platilo se: roku 1884 1885 1886 1887 1888 1889 1890 1891 1892 1893
za žatecký
rakovnický zlatých 92 58 75 100 98 45 140 73 100 94
113 77 91 128 117 65 158 88 145 170
úštěcký 66 28 43 50 78 44 89 72 80 69
R. 1894 začalo se platit za 50 kil. žateckého chmele 60 zl., pak cena klesala na 40 zl., načež koncem listopadu zvolna ale stále stoupala, až se počátkem ledna platilo 90 zl. Cena chmele kolísá od počátku sklizně, kdy první tyč chmelová se sklátí, až do konce ledna neb února každého dne. Jako na bursách effektních kolísají ceny papírů a valut, tak i cena chmele. Spekuluje rolnictvo s chmelem? Ne, ono je zmítáno jako míč v rukou chmelařských spekulantů. Nuže, prohlédněme si, kdo s chmelem obchoduje. Veškeren obchod chmelem soustředěn jest v Žatci, v městě to, které bylo do polovice předešlého století úplně české a do kterého se až do r. 1848 nesměl přistěhovati žádný žid. Při obchodním soudě v Mostě jsou zapsány tyto židovské chmelařské firmy do rejstříku a to r. 1890 sídlem v Ž a t c i : Abeles Jakob, Leopold Beckert, Ferd. Bergmann, bratří Bloch, Jos. Bondy, Albert Epstein, Salamon Epstein, Epstein a Mendl, Feigl a syn, Mořic Frauenfeld, Glaser a syn, Gross a Örley, Güttermann syn, Hahn Fr., Emanuel Heimer, Jos. Keller, Jos. Herschmann, Albert Kellner, Israel Kellner a bratří, Jak. Kohn, Markus Kohn, Jak. Lang, M. Laminger, E. Lederer, S. Lederer, David Leiner, E. Leiner. Löbel a Glaser, Filip Löwy, A. Lustig, Jos. Lustig, Josef Mandl, Meyer Bass, Mayer & Dinkel, Josef Mendl, Österreicher a syn, bratří Pick, bratří Pollak, bratří Rindskopf, Rosenfeld a spol., Benedikt Russ, Siegfried Schiller, Ludwig Sommer, Lazar Stein, Adolf Stein, Ignaz Stein, Ed. Stein, Sigmund Stein, Leopold Telátko, Samuel Kowanitz, Adolf Wolf, Siegfried Wolf, celkem tedy 52 židovských protokolovaných firem pouze v Žatci. V Uštěcku jsou protokolované židovské firmy chmelem Bergmann a syn, Ignatz Epstein, Mořic Epstein, Feigel a syn, Mořic Perles, Benjamin Schwarz, Josef Schwarz. Na objasněnou celé situace však musíme našim čtenářům říci, že to jsou velké firmy v obchodním rejstříku zapsané, které platí nejméně 20 zl. přímé daně ročně. Neznáme proto počet oněch židovských obchodníků, kteří jsou roztroušeni po všech obcích, kde se chmel pěstuje a kteří obyčejně velkým firmám dělají dohazovače, těch je na sta. Uvážíme-li, že všechen chmel skorem jde do Žatce, aby zde podloudnou manipulací židů halírován byl jako chmel žatecký, poznáme, jak ohromné obchody činí do roka ži-
- 41 -
dovské tyto firmy. Obyčejně sedláci jsou židovi zadluženi, půjčují si již napřed, než chmel sklidí, a židovská firma obdrží chmel lacino hned po sklizni. Tvrdíme zde pravděpodobně, že alespoň 70% všeho chmele přijde do majetku židovských firem, poněvadž jen velmi málo pivovarů kupuje přímo od rolníků, a to z té příčiny, poněvadž akciové pivovary vysílají nakoupit jen své plnomocníky, kteří hledí, aby dostali od žida pořádný bakšiš, kterého se jim od rolníka dostati nemůže. Počítámeli průměrnou roční sklizeň chmele v Čechách na 65 tisíc metráků, stane se tedy vždy 50.000 metráků chmele majetkem židovských firem. Jak jsme na kolísání cen chmelových r. 1894 viděli, platí chmel začátkem sklizně obstojně, pak židovské noviny a agenti začnou do světa vytrubovat, jak se všude mnoho chmele urodilo, dá se povel všem firmám, aby se chmel nekupoval, obchody váznou, sedláci marně čekají na stoupání ceny a pak hodí chmel židovi na pospas za každou cenu. Tato bitva trvá obyčejně dva měsíce. Jakmile se chmel octne v rukou židů, což jest asi koncem října, tak začne cena stoupat, pivovary začnou kupovat na směnky a proto na úvěr není zboží lacino na prodej. Takovým způsobem získají židovské firmy na metráku alespoň 30 zl., což činí do roka pěkný rebach půldruhého milionu zlatých. Počítáme-li v Čechách 80 židovských firem protokolovaných, připadne na každou pěkný roční příjem 20.000 zl. To je přece rozhodně líp, než býti ministrem. Ubohý rolnický lid neví si rady? Známe jediný recept: organisaci rolnictva. Průmysl cukrovarnický. Další vítězství Israele u nás nad rolnictvem poskytuje nám průmysl cukrovarnický. Jak známo, stavělo rolnictvo v letech 70tých v onom zlopověstném národohospodářském rozkladu o překot cukrovary. Tyto cukrovary rostly v Čechách a na Moravě jako houby po dešti. Nejkrásnější při tom bylo, že rolníci v cukrovarech spolkových navzájem se poctivě okrádali a konec byl nutný a brzký krach, přišel dobroděj žid, a cukrovar za fatku koupil. V Čechách a na Moravě jsou následující cukrovary židovské: D o l n o p l a z y , akciový cukrovar, pány akcií jsou Offermann, Herzfelder, Tandler a Drucker. K o j e t í n , cukrovar, majitel M. Redlich. Cukrovar v S t a r é m B r n ě , majitelé Mořic a Viktor Bauer. Cukrovar a továrna na olej v B r n ě , majitel Sam. Herzfelder a syn; cukrovar h o t e n a v s k ý , majitel Strakosch v Brně; továrna na surový cukr a raffináda v H o d o n í n ě , majitelé Redlich a Berger. Cukrovarnická společnost v R a j h r a d ě má židy Illeka, Luza, a Teubera. Cukrovar v R o h a t c i patří bratřím Auspitzům. Cukrovar v R o n o v ě pronajat židu Beerovi. R o s i c e patří dědicům Hirsche. Cukrovar S a d s k á patří židům Meissnerovi, Saetsovi a Schlossovi. Z v o l e ň o v e s a S m i ř i c e jsou pronajaty židu Beniesi. Cukrovar T o u š e ň patří židu Jakubu Passerori. U h e r s k ý B r o d , majitelé Spitzer a synové, U h e r s k é H r a d i š t ě , žid Mey; U h e r s k á O s t r a v a , bratří May. Š t ě t í , majitelé Winterberg a Heller. Akciový cukrovar ve V š e s t u d á c h , president Gutmann. Cukrovar V y s o č a n y , majitel Frey. S l a v k o v , majitel Heřman Redlich. B e r o u n , Seligman Ellbogen, F i l i p ů v D v ů r : Ritterstein; H e j č í n , cukrovar, lihopalna a výroba droždí, majitel Mey; H o r o m ě ř i c e : Jul. Bunzl; H r a d e c K r á l o v é obsazen židy Brandtem, Barochem, Collinem. K o j e t í n n a H a n é , majitel Popper a spol., K r a l u p y , spolkový cukrovar; pány jsou: Ordnung, Abeles, Bamberger, Moravec, Brandeis, Fischer, Sonnenstein. K v a s i c e , majitel Proskovec. L i b ň o v e s , Märky. L i t o v e l , bratří Benies. L o v o s i c e , akciový cukrovar, pány jsou Glässner, Klein, Wlaschim, Kaufmann
- 42 -
a Anglobanka. B ř e c l a v a , majitel Mořic Kuffner; M e z e ř í č í , majitel Hellmann; M o d ř i c e : Kass a Morgenstern. O b o r a , akciový cukrovar, pány jsou Schloss, Kaufmann, Wlaschim a Anglobanka. O l o m o u c , cukrovar, továrna na spiritus a droždí, bratří May. O v č á r y : Mor. Taussig. P a r d u b i c e , akc. cukrovar, pány: Beer a Winternitz. P e č k y , akc. cukr., pp.: Mautner, Ellbogen a Gross. M o s t , raffinerie, pány: Fritsch a Moravec. Raffinerie v B ř e z n u patří Siegfriedu Ellbogenovi. Mimo toto spočívá obchod cukrem na bursách cukerních skorem výhradně v rukou židovských agentů. R. 1890 byli v obchodním rejstříku zaneseni cukerní agenti v P r a z e : Katz Julius, Gust. Kauders, Nathan Kohn, Landsmann, Karel Stein, Thorsch a synové. V B r n ě agenti: Simon Frankl, Josef Jellinek, Mořic Jellinek. Cukrovar v B e n á t k á c h jest v rukou židovské Länderbanky. C h l u m e c má žid Bergmann; K o l e š o v i c e , Ant. Bamberger; K o s t e l e c n . / L ., bratří Bloch; K u t n á H o r a , žid Lasch; Č e s k á L í p a , Altschul; Z á k o l a n y , majitel Heller; Z d i c e , žid Bondy; L i b á ň , žid Bloch, O u ž i c e , bratří Bloch; N e č t e n i c e , akciový cukrovar v rukou židů. Mimo toho mají mnohé cukrovary nápis: Rolnický spolkový cukrovar, jako na př. v Uhříněvsi, ale rolníci v tomto cukrovaru nemají pranic co poroučet, většina akcií patří židu Ellbogenovi. Roku 1894 pracovalo v Čechách 132 cukrovarů, z nichž jest 35 cukrovarů úplně v rukou židů. Číslo to však ani nerozhoduje, spíše ale velikost. Největší cukrovary v Čechách jsou skutečně v rukou židů a to jsou: P e č k y , Z v o l e ň o v e s a ohromná raffinerie v B ř e z n u . Cukerními králi jsou Ellbogen a Benies, na Moravě židé May a Auspitz. Tito pánové rozhodují o cenách, které se mají rolnictvu platit za dodanou řípu. Není mimo chmele žádného jiného odvětví, kde by se tak divoká spekulace prováděla jako se provádí na trhu cukerním. Obětí této divoké spekulace je hlavně rolnictvo. Abychom měli ponětí, mnoho-li rolnictvo odvádí cukrovarům řepy, uvedeme statistiku řípou osázené půdy v Čechách. R. 1894 bylo:
v české nížině v dolním poříčí Ohře celkem osázeno
osázeno hektarů 117.035 30.379 147.414
sklizeno metráků 32,048.225 8,476.500 40,524.725
Na Moravě osázeno bylo r. 1892 65.411 ha a sklizeno 11,403.340 metráků. Následkem divokých spekulací na bursách cukerních, kde se odehrávají mnohem horší boje než na bursách plodinových, jest rolnictvo nuceno každý rok s cukrovary uzavírat smlouvy, zač cukrovar chce metrák řepy platit. O ceně cukru rozhoduje ponejvíce cukerní bursa v Děvíně v Německu. A tu vidíme týž boj, jako s obilím. V době, kdy rolnictvo řípu z půdy dobývá, přinášejí cukerní časopisy příznivé zprávy, že se všude cukrovka nad míru dobře vydařila, tak jako se to děje s obilím, kde plodinové bursy v čas žní vydávají zprávy, co se kde sklidilo a to vždy o 30―50% více, než se sklidilo skutečně. Pověstné řemeslo to provádí cukerní „statistik“ žid Licht v Děvíně, baissista na cukerní burse děvínské. Týž žid uveřejnil v září 1896 v novinách, že Předlitavsko sklidí 18 milionů metráků řípy. Následkem toho cukrovary rolnictvu na řípě strhovaly, poněvadž ceny cukru klesaly. Za dva měsíce později, když řípa byla odvezena, prohlásil týž žid, že se v Předlitavsku sklidilo 16 milionů metráků řípy. Na to ceny cukru stouply. Tomu se neříká zlodějství, nýbrž chytrost. Nápadný jest také počet židovských továren na cukrovinky, kandity a čokoládu; uvádíme jen tyto: Moses Wiltschek, Lasch a Mosauer, K a r l í n . Perelesr K a r l í n . Herschmann a Grünstein v T e p l i c í c h a celá řada jiných. - 43 -
Také zpracování řepky jest výhradně v rukou židů. Olejny židovské jsou na příklad; Karpeles, olejna B u r i a n k a . Mořic Ehrenreich, V y s o č a n y . Ofenheim v Z á h o ř í . Karpeles a Heitler v U n h o š t i . Pereles a Taussig v K a r l í n ě a jiných více. Obchod dobytkem. Další otroctví rolnictva vůči židům vidíme na trzích dobytčích. Obchod dobytkem v celých Čechách a na Moravě jest výhradně v rukou židů. V obchodním rejstříku obchodních soudů byly v Čechách a na Moravě zapsány tyto veliké dobytkářské židovské firmy: Salomon Verner, D a m b o ř i c e ; Seidl a Bloch v K r o m ě ř í ž i ; Baruch Redlich, M o r a v s k á O s t r a v a ; Karel Kantor, M ě l n í k (prodává také koně do kočáru arcibiskupského); Max Glogau, M i k u l o v ; Moric Taus, O l o m o u c ; Jakob Gutfreund, Klein a Freund, P l z e ň ; Vilém Faktor, P r a h a ; Em. Maaz, P r a s e t i c e ; bratří Deutsch, B r n o ; Samuel Huber, K y j o v ; Adolf Batím a Hynek Baum, V i n o h r a d y ; Jakub Orlík, T á b o r ; Gustav Pick, T e p l i c e ; David Kaufmann, V o l y ň . To jsou, jak pravíme, veliké dobytkářské firmy, které obchodují krmnými voly a koňmi. Na trhu dobytčím však vystupují vesničtí židé dohazovači, kteří všude, kde jaký dobytčí trh jest, těmto velkým firmám kupují. Naši velkostatkáři skorem výhradně krmný dobytek prodávají a hladový kupují skrze židovské dohazovače. Žid k dobytkářskému obchodu jest přímo stvořen. Dovede smlouvati a přemlouvati a tajiti chyby zvířat. Ne nadarmo říká lid, že koňaři a dobytkáři jsou největší zloději. Průmysl pivovarský. Další odvislost rolnictva oproti Israeli jest pozorovati v oboru sladovnictví. Pěstění ječmene jest mimo cukrovky a chmele jedním z těch příjmů, na než český rolník v největší nouzi vždy spoléhá. Průmysl sladovnický a pivovarnický valně přešel do rukou Israele u nás, hlavně však sladovny. Máme v Čechách a na Moravě dle obchodního rejstříku roku 1890 tyto židovské podniky: Heřman Brach, sladovna, Ignaz Briess, sladovna, Olomouc; Eduard Hamburger, sladovna a pivovar, Olomouc; Haller a Husserl, sladovna v O l o m o u c i ; žid Zweig, má 2 sladovny v L á s c e a D o u b r a v i c í c h n a M o r a v ě ; Stein a Kornfeld, parostrojní pivovar, P a k o m ě ř i c e ; Sigm. Freund, sladovna, P ř e š t i c e ; Hamburger a Singer, sladovna v P r o s t ě j o v ě bratři Vinter, sladovna a pivovar v P r o s t ě j o v ě ; v B r n ě : Jul. Brauner, pivovar; Morgenstern a syn, sladovna; Adolf Redlich, sladovna; Akciová sladovna Illek a spol. V H o d o n í n ě : Felber a Synové, pivovar a továrna na spiritus. K y j o v : Mandl a Syn, pivovar; Rosalie Mandl, sladovna a tov. na spiritus. R o s i c e : pivovar bar. Hirsche. R o ž á l o v : sladovna Morice Hellera. Č e r v . K o s t e l e c : pivovar Oesterreicherův. S e d l e c u K u t n é H o r y : parostrojní pivovar Taussigův. S o k o l n i c e n a M o r a v ě : Winter a Syn, pivovar. Š t e r n b e r k n a M o r a v ě : bratři Brauner, sladovna. T ý n e č e k u O l o m o u c e : Sam. Groag, sladovna. T e r e z í n : Sam. Jelínek, pivovar. T r ó j a : Ludv. Heller, pivovar. U h e r s k é H r a d i š t ě : Fürst a Syn, sladovna; Müller a Strauss, pivovar. C v r č o v i c e n a M o r a v ě : Max Schnabl, sladovna. V e s e l í č k o , Morava: Arnošt Mandl, pivovar a sladovna. V y š k o v u P o z o ř i c : Milchspeiser a Katscher, sladovna. V s e t í n : Ehrenhaft a Donat, pivovar a továrna na sodovou vodu. P ř e r o v : Kornfeld, pivovar.
- 44 -
H o s t i n n é : Oesterreicher, pivovar. Ú j e z d u O l o m o u c e : Schindler a Stem, sladovna. S l a v k o v : Anna Fürst a Syn, pivovar. B u d i š o v : Jul. Schnabl, sladovna. B e n e š o v : B. Kohn, sladovna. Ign. Roubíček, pivovar a sladovna. B y s t ř i c e p o d H o s t ý n e m : Leop. Redlich, pivovar. O p a t o v i c e : Basch a Synové, sladovna a pivovar. M o r . B u d ě j o v i c e : Mořic Fried, pivovar. B u č o v i c e , Morava: Ignác Stiassny, sladovna. C h r o l i c e : Aufrichtig, sladovna; Fischer Adolf, pivovar. D o u b r a v i c e : Josua Winkler, sladovna. Z á b ř e h : M. Kind, sladovna. H u m p o l e c : Gross, pivovar; Brock, pivovar. J a r o š o v : Braun, pivovar. M l a d á B o l e s l a v : Porges, pivovar. M l a d á V o ž i c e : Stránský, pivovar. S k r b e ň : May, sladovna. K l a t o v y : Russ, parní pivovar a sladovna. K r á l o v o P o l e: Morgenstern má 3 pivovary a sladovnu. K o j e t í n: Löwy a Bayer, pivovar. K o l í n: Löwy a Bayer, pivovar. K o r y č a n y: M. Winter, pivovar. K o š í ř e: parní pivovar Löwy. K r a l u p y : Fischer, parní pivovar a sladovna; Karpeles ml. a spol., pivovar a sladovna. K r o m ě ř í ž : hanácká sladovna patří židům Mautnerovi, Bermanovi, Steinerovi a Fischerovi. Měšťanský pivovar v K r o m ě ř í ž i , pány jsou Kampf a Simon; Ornstein a Briess, sladovna. Jak vidíme, hanácký ječmen jde do rukou Israele. L i p n í k : Markus, sladovna. L e š t i n a : Eckelmann a Kolfrum, sladovna. L e t o v i c e : Biach, pivovar a lihovar. L o b k o v i c e : Klatscher a Lövy, sladovna. B ř e c l a v a : Hoffmann a Bittner, pivovar; May bratři, sladovna; Gabriel Stein, sladovna. M u t ě n í n : Sal. Oesterreicher, pivovar. N á m ě š ť : Jak. May, sladovna. N u s l e : Waldstein synové, pivovar. H o r n í C e r e k e v : Sim. Pollak, pivovar. H o r n í H e r s p i c e : Bersch synové, sladovna. O d r y : Sal. Fred, pivovar a lihovar. Akciový pivovar v P l z n i jest v rukou židů. R. 1894 bylo v Čechách 721 pivovarů, které navařily 7,620.260 hekt. piva. Připadá na jednoho obyvatele v Čechách 130 litrů piva ročně dle výroby. Daně zapraveno bylo za pivo to 13,317.540 zl. Nuselský pivovar navařil 116.800 hl., plzeňský akciový 250.700 hl. téhož roku. Na Moravě bylo r. 1892 celkem 143 pivovarů, které navařily 1,339.078 hl. piva. I toto výnosné průmyslové odvětví přechází tedy do rukou Israele, hlavně ale sladovny. Úžasný je počet židovských sladoven v kraji hanáckém. Průmysl mlynářský. Další průmysl hospodářský jsou mlýny. Bohužel máme po ruce výkaz z r. 1890, tedy již notně starý, který patrně dnes už nedostačuje. Téhož roku byly následující mlýny v rukou židů: S t a r ý S a l d o r f : Alb. Löwenstein; B e r o u n u O l o m o u c e : Lichtblau. B i l í n : Albert Winterstein. B o s k o v i c e : Heřman Weiss, mlýn a pekárna na chléb. B ř e z h r a d : Feik. B ř e z i n a : Eisenstein. B u č o v i c e : Grünwald, parní mlýn, obchod obilím, pekárna a smíšený obchod. J i n c e a Č e n k o v : Jul. Bergmann, parní mlýn. C h o c e ň : Lichtenberg. H o s t a č o v : Karpeles, mlýn a pekárna. K l a d n o : Klinger a Popper, parní mlýn; Fischl, Beck a Brand, válcový mlýn. K o l í n : Heller, mlýn a obchod obilím. K ř i v s o u d o v : Hofmann, parní mlýn a lihopalna. L e d e č : Ed. Pick, umělecký mlýn a parní pila na prkna a obchod dřívím. L i t o m y š l : David Feldmann, válcový mlýn. M o r a v s k á O s t r a v a : Samuely, parní mlýn. T ý n n . / V l.: Samec, válcový mlýn. J i n d ř i c h ů v H r a d e c : Kaufried, parní mlýn a továrna na farmaceutické potřeby. N o v ý J i č í n : Vogel a Pollak, parní mlýn a pekárna. O l o m o u c : Fr. Loos, parní mlýn a pekárna. P a c o v : Herz, parní mlýn. P l z e ň : Weiner, kalikový mlýn. Ž l e b y : Jak. Lederer, parní mlýn. P o d ě b r a d y : Hyroš a Schick, tov. na cikorii: P r a h a : Gustav Pick, mlýn, obchod moukou a pekárna. B r n o : Brück
- 45 -
a Schick, parní mlýn. B u d ě j o v i c e , bratři Löwenfeld, uměl. mlýn. H o d o n í n : bratři Gmeyner, parní mlýn; bratři Redlich, mlýn a cihelna. K y j o v : br. Kačer, parní mlýn. R y n h o l e c : Mořic Stránský, mlýn a pekárna. R o s i c e : David Kellner, parní mlýn a pekárna. S m í c h o v : Karpeles a synové, uměl. mlýn a pekárna; Straschnov Leopold, mlýn na loupání luštěnin, S m í c h o v . S m i ř i c e : Sim. Klein, umělecký mlýn. Š ť á h l a v y : bratři Popper, parní mlýn a pekárna. T e r e z í n : Jak. Rössl, uměl. mlýn a pekárna; bratři Pick, mlýn. V o t v o v i c e : Moravec a synové, mlýn a sklárna. Podotýkáme zde, že hlavně židovské mlýny a pekárny zásobují chlebem armádu. Konečně bychom se měli rozepsati o lichvě na venkově a překupování pozemků od židů. Tuto bolestnou kapitolu, rozbíjení selských usedlostí židovskými lichváři, nemůžeme bohužel statistikou doložiti. Známe sice statistiku dražeb, ale nevíme, jaká část připadá na židovstvo. Že majetek pozemkový za krátký čas 30ti let přišel v mnohých osadách do rukou vesnického krále žida, o tom není pochybnosti. Židovský velkokapitál vrhá se stejnou měrou také na velkostatky. Koncem r. 1894 bylo v Čechách 46 židů majitelů deskových statků, kteří koupili tyto statky za 14 milionů zl. Mimo toho však veliká část statků svěřenských a nesvěřenských naší šlechty jest v rukou židovských pachtýřů, tak ohromné statky knížete Lichtensteina, hrabat Wališů a jiné. Úpadek rolnictva bije dnes každému do očí. Rolnictvo samo jest rozdrobeno, nemá žádné organisace a vrhá se střemhlav do tábora sociálních demokratů, kteří mu přislibují, že jakmile dosáhnou vlády, rozdělí mezi selský lid šlechtickou a selskou půdu. Zdali tím rolnictvu spomoženo bude, o tom prozatím nikdo z rolnictva nepřemýšlí. Jen když se štve na kněze a na šlechtu. Kdy konečně prohlédne rolnický lid a kdy obrátí záda nepovolaným prorokům a štváčům? Proč mlčí tak zvaní vůdcové rolnictva, poslanci a advokáti o obilním, dobytkářském židu? Poněvadž sami z korrupce a z úpadku rolnictva spolu žijí. Kdy prohlédne rolnictvo? Možno, že v nejbližší době požene luza s vidlemi a bodáky na faru, ale obilního žida nechá na pokoji, tak jak tomu bylo ve francouzské revoluci, která nepřinesla ani těch nejmenších náprav. My křesťanští sociálové vidíme spásu rolnictva v organisaci. Když rolnictvo si utvoří společenstva, která si budou stavěti špýchary, a provede obilní prodej samo, pak bude míti vliv na utváření cen obilí. My vidíme dále spásu rolnictva hlavně v tom, aby rolník si vážil své půdy a svého majetku, aby hospodařil ne v hospodě ani u žida, nýbrž doma, aby dům svůj vedl jako nábožný a poctivý křesťan, tak se nestane nikdy otrokem žida. Liberální zákony zhoubně působí na stav rolnický. Vidíme hlavně nezdravý proud z venkova do měst, jak to bylo za času panování římských císařů před dvěma tisíci lety, kdy Caesar byl nucen z Říma odvézti 80.000 rodin, a násilně je usaditi ve vzdálených od Říma krajích, by se živily zemědělstvím. Sousední Prusko nám pravdu těchto slov nezvratně dokazuje. Nejnovější sčítání v Prusku z r. 1895 dokázalo světu nezvratně, kterak nynější nezdravé výrobní poměry dnes zaviňují nebezpečný odliv z venkova do měst. Ve všech vládních okresích Pruska obyvatelstva přibylo, ale na venkově značně ubylo. V lidu zemědělském přibylo samostatných hospodářů, čeledínů ale valně ubylo; z toho jde na jevo, že se majetek pozemkový roztřišťuje, to jest, že parcelace půdy se vzmáhá. Střední hospodářské statky se dělí a povstávají chalupy. V Prusku bylo roku 1882 1,613.217 nádenníků, roku 1895 1,362.333 nádenníků. ― Počet v zemědělství zaměstnaných nádenníků klesl během 13 let o 250.884! To značí úžasné ubývání zemědělského dělnictva na venkově. Za to vytlačuje stroj vším možným způsobem práci lidskou. Tak bylo v Prusku roku 1879 v zemědělství upotřebeno 2.731 parních strojů s 24.310 koňskými silami. Roku 1895 ale upotřebeno již 11.605 strojů se 111.181 koňskými silami.
- 46 -
Toto číslo mluví přímo děsně. Za 15 let se stroje zpateronásobily. V celém Prusku žilo od zemědělství roku 1882 4,588.519 lidí, roku 1895 4,663.055 lidí. Jak vidíme, vzrůst to za 13 let velmi nepatrný. Německo se vytvaruje ve stát průmyslový. Od r. 1890 do r. 1895 vzrostlo obyvatelstvo v městech o 4,092.226, to jest o 9˙21 pct., a na venkově pouze o 800.202, to jest o 4˙42 pct. Tentýž proces pozorujeme také u nás. Kdyby i u nás provedeno bylo sčítání od 5 do 5 let, viděli bychom též jasně odliv z venkova do měst. Zde pak způsobí hromadění hladových žaludků a nejistých existencí onu nebezpečnou armádu nespokojenců, kterou vidíme zorganisovánu hlavně v mezinárodní sociální demokracii. Kdy konečně vlády prohlédnou, aby stavu zemědělskému věnovaly tu největší péči! Neb čím dál více bude lidská společnost zproletarisována, tím více blížíme se společenské revoluci. My můžeme u nás porovnati pouze čísla starší. Dle sčítání r. 1870 bylo:
1. samostat. hospodářů z toho nájemců 2. čeledínů 3. nádenníků
v Čechách 274.483 13.498 544.158 645.012
na Moravě 121.522 3.941 265.172 376.364
245.058 136.044 381.102 278.535 333.585 612.120
118.859 69.391 188.250 119.113 150.113 269.236
R. 1880: 1. samostat. hosp. mužů a žen 2. čeledi: mužů a žen
R. 1890:
1. samost.hosp. 2. chasy 3. nádenníků
v Čechách 292.945 930.437 213.142
na Moravě 152.592 390.406 160.538
ve Slezsku 30.152 91.471 34.476
Statistika tato jest kusá a nedůsledná, pokud se týká čeledi a nádenníků. V Čechách během 20ti let přibylo samostatných hospodářů na základě parcelace půdy. Dle toho blížíme se poměrům francouzským, že budeme míti v Čechách pouze velkostatkáře a chalupníky, a rovněž tak se mají věci na Moravě a ve Slezsku. Za to nevidíme za těch 20 let žádné přibývání zemědělského dělnictva, a to jest věru velmi nápadno. Jest zde důkaz, že rolník se nyní obmezuje co možná jen na vlastní rodinu.
- 47 -
VI. Velkoprůmysl a zničení řemesel. Liberálové rozbili ve francouzské revoluci staré společenské řády. Rolnictvo stalo se svobodným, ale nedovedlo v té svobodě chodit. Náš sedlák myslil, že když nemusí robotovat, že mu pantáta žid počká a půjčí. I nemýlil se, žid učinil, co žádal na něm náš sedlák, ale on se pojistil dobře. Co sedlák propil, co si vypůjčil, to si dal žid na statku pojistit, vtáhnout do pozemkové knihy s právem zástavním. A věru hrozná to zbraň v rukou žida a děsná zaslepenost a hříšná lehkomyslnost českého sedláka. On dá do zástavy pro hlt kořaly, pro kornout cukru a kávy, pro pytel ovsa, pro jednu zástěru a kousek plátna, dá do zástavy svou rodnou chalupu a svůj rodný statek! ― A jednoho dne, kdy toho nejmíň čeká, přijde žid Shylok: „Sedláče plať! Zde mám tvůj úpis, zde mám výtah z gruntovní knihy od soudu, nemáš peněz, nemůžeš platit, lituji tě, ale dáme chalupu do dražby, žádný ji nekoupí než já, abys pak neřekl, že jsem špatný chlap, zůstaneš zde, budeš mi platit nájem, a obdělávat pole za dobrý plat a tvoje žena taky, tvoje hezká dcera může u mne sloužit v domě, bude mít dobré časy.“ Naši čeští liberálové a pražští advokáti, když někde se ucházejí o mandát, tu zle nadávají klerikálům a šlechtě, jak prý dříve dřeli lid a zamlčují robotu židovskou, do které upadl selský lid, poněvadž sami k ní pomáhají a mají při tom dobrý kšeft. Liberálové rozbili i staré Čechy. Dali každému volnost začít co chce, jen když má peníze. Dnes se nemusím učit krejčovině, najmu si učené krejčí; otevřu nádherný krejčovský krám, módní síň a jsem chlapík. Ženatí neb svobodní krejčovští otroci mi všecko oddřou a já z nich mám zisk. Nejen to, že zhoubná tato zásada živnostenské svobody zničila řemesla, přisel i jiný nepřítel starého řemeslníka a tím jest parní stroj. Stroj nahradí deset, 20 i 30 lidí. Stroj je drahý. Zařízení továrny stojí velké peníze, kterých náš řemeslnický starý stav neměl. Přes noc takřka vyrostly továrny, zaplavily svými výrobky země a města a naši učení řemeslníci osamotněli v dílnách svých. Zahynulo soukenictví, plátenictví, klempířství, kloboučnictví, koželužství, zahynula krejčovina, obuvnictví; vše to, co ještě máme, jsou pouhé zbytky a pouhé živoření. Naše řemeslnictvo nemělo peněz na zřízení továren, nemělo úvěru a myšlenka spolčovati se a společně říditi si továrnu spolkovou, ta do dnes se neuskutečnila, není k tomu peněz. Majetníky továren stali se u nás hlavně židé, jako přechovávači všeho bohatství. Prohlídněme si, jaká odvětví průmyslová stala se u nás výhradně majetkem židů. Průmysl textilní. V první řadě jest tu průmysl textilní, to jsou továrny, kde se vyrábějí látky na obleky, sukna, vlněné a bavlněné zboží, plátno a potřeby na prádlo. Tyto továrny tvoří tři velké skupiny. Předně jsou to prádelny, kde se zpracuje bavlna a len v nitě. Prádelnám odbírají zboží tkalcovny. V prádelnách víří vřetena a v tkalcovnách pracují parní stavy a i ruční. Třetí skupina jsou barvírny a apretury4 a mandle, kde se tkanivo zbarví, upraví, a urov4
Apretura je finální úprava tkanin; pozn. editora. - 48 -
ná. Nuže projděme si České krajiny v Čechách a na Moravě a podívejme se, kdo je majitelem textilních továren. D o b r u š k a : Bergmann a syn, továrna na bavl. zboží. Bergmann Sigmund, výroba bavl. zboží. Eisler a Fleischer, továrna na lněné a bavlněné zboží. D ö r f l : Lederer a Wolf, prádelna. Pollak Heřman, mechanická prádelna. Ú p i c e : Ludvig Moravec a Oberländer, prádelna na len, konopí, továrna na jutu. Eduard Moravec, továrna na plátno; Otto Moravec, tkalcovna lněného a bavlněného zboží; Bedř. Oberländer, továrna na lněné a bavlněné zboží. E l i s e n t h a l : Aaron a Löw Beer, prádelna. Joachim Muckden, továrna na plátno, jutu a vlněné zboží. Herm. Tutsch, totéž. O l e š n i c e : Em. Rosner, továrna na plátna a bavlněné zboží. G o l č . J e n í k o v : Pick a Wolf, tkalcovna. H r á d e k : Sig, Goldschmidt, tov. na vlněné zboží. H l i n s k o : Epstein Alfr., tkalcovna. Mark. Kohn, továrna na tkaniva. Sam. Taussig, mechanická tkalcovna, továrna na plátno, jutu a appreturu. Taussig a Bauer, tkalcovna. V r c h l a b í : Goldschmidt a Bauer, mechan. tkalcovna. Winternitz, mech. tkalcovna. H o ř i c e : Arnošt Feldmann, tov. na vlněné zboží. Hirsch a syn, mechanická tkalcovna. Feuerstein totéž. Bratří Goldschmidt, tkalcovna. H r o n o v : Adolf Graetz, tov. na bavlněné a lněné zboží. Oberländer a Ludvig Moravec, prádelna. Bratří Spiegler, tkalcovna. H u m p o l e c : Leop. Löwy, tov. na sukno. J a r o m ě ř : Sal. Winternitz, tov. na bavl. zboží. Leopold Epstein, tov. na hedv. zboží. K o c l í ř o v : Hellmann, továrna na lněné a vlněné zboží. H o l e š o v i č k y : Porges, tkalcovna. M a l á S k a l i c e : Jakob Bondy, tov. na lněné a bavlněné zboží. K r á l o v é D v ů r : Jul. Bauer, továrna na kartoun. Jul. Busch, továrna na bavlněné zboží. Jul. Feldscharek totéž. Löwinger a Glas totéž. Mandl synové, mechanická tkalcovna. Neumann a syn, továrna na bavlněné zboží. Winternitz a Friedmann, tov. na kartouny. Bratří Popper, továrna na bavlně a vlněné zboží. K u k s : Hirsch, tov. na hedvábné látky. K v a s i n y : Sigm. Traube, bělidlo. L i t o m y š l : Bratří Egerové, tkalcovna. Joh. Kohn, továrna na lněné a bavl. zboží. L i b e ň : Bratří Perutz, prádelna a tkalcovna v Libni a Warnsdorfu. Majitelů jest jedenáct. Perutz Josef, továrna na kartouny. Č e s k á T ř e b o v á : Jul. Abel, tkalcovna. Dav. Neumann, tkalcovna hedvábných látek. Pollak a syn, prádelna a tkalcovna. M a l e č : Heller a Oesterreicher, továrna na umělá tkaniva bavlněná a prádelna. M o s t e k : Ad. Mandl, tkalcovna. L á n o v : Löwit, bělidlo a appretura. M o d l a n y : Birnbaum, továrna na plátěné zb. N á c h o d : Ig. Lederer, továrna na lněné a bavl. zboží. Jonáš Löwit, výroba lněného a bavlněného zboží a obchod s ním. Isaak Mautner, tov. na bavlněné a vlněné zboží; obchody: Vídeň, Praha, Šumburk, Kranichberg, Glognice. Benedikt Mautner, prádelna. Herm. Doktor, mechanická tkalcovna a appretura. Jakob Pick, výroba lněného zboží. Leopold Pick, továrna na lněné a bav. zboží. Otto Pick totéž. Isaak Schur totéž. Mořic Schur, mechanická tkalcovna a barvírna. Salo Somernic, továrna na lněné a bavlněné zboží. N o v á B y s t ř i c e : Rindler a Schanzer, barvírna a tkalcovna. J i d ř i c h ů v H r a d e c : Figdor a Nolce, mechanická tkalcovna na hedvábné látky. Leopold Fleischer, továrna na bavlněně zboží. N o v ý E t i n k : Ekstein a Heller, mechanická pletárna. Heller, továrna na houně. N o v á P a k a : Simon a Weil, továrna na lněné a bavlněné zboží. Gotl. Šnabl, mechanická tkalcovna. Ed. Beer, továrna na bavlněné zb. Glass a Bondy, tov. na bavlněné a vlněné zb. Rudinger a Herz, továrna na bavlnu. N o v é M ě s t o n . / M : Winternitz a Reich, továrna na bavlněné zboží. N o v é S t r a k o n i c e : Salamon Fuchs, tov. na pletené zboží. Bratří Weil; továrna na fézy. Ignaz Stein, továrna na klobouky a fézy. Jindř. Fürth, tov. na fézy. Leop. Stein, Math. Zuker, továrny na fézy. K u t n á H o r a : Sigm. Taussig, továrna na bavl. zboží; továrna na kartouny v Kutné Hoře a v Kunčicích. P í s e k : Sachs a Weil, mechanická pletárna. P o l i c e n . / M : Löwy a comp., tov. na lněné a bavl. zboží. Meisl Victor totéž. G r ü n w a l d : Mautner a Oesterreicher, přádelna. H u s i n e c : Ign. Bondy, tov. na fézy. P r a h a : Si-
- 49 -
mon Leipen, továrna na pletené a provaznické zboží. Karel Leipen, obchod provaznickým zbožím. Löwenfeld, továrna na bavl. a vlněné zboží. H o l e š o v i c e - P r a h a : Leop. Mahler, prádelna. S m í c h o v : Ign. Wien, Lippmann a Rechnitzer, akciová továrna na kartouny. C h v a l e č : Jul. Bendix, tov. na bavl. a vl. zboží. R y c h n o v n . K n . : J. Baum, továrna na bavl. a vlněné zboží. Fleischer Sigmund totéž. Mořic Munk, továrna na bavlněné zboží. L i b e r e c : Isid. Langstein, tov. na sukna, Sam. Neumann, totéž. R o c h l i c e : Jak. Ilchmann, tkalcovna a přádelna. S o b ě d r u h y : Bloch. synové, tov. na zboží prýmkářské. S v i t á v k a : Löw Beer, tov. na sukna. T e p l i c e : Blumberg, továrna na bavlněné a vlněné zboží. Bach, továrna na stuhy. Herschmann, továrna na pletené zb. Kohl, tkalcovna. Rothschild a Maudler, tov. na plet. zb. Markus Russ, tov. na plet. zb. Faltis, prádelny. T r u t n o v : Fischer a Flögel, továrny na lněné zboží v Šumperku a Krásné Lípě. B ě l á u B e z d ě z e : Noe Stross, továrna na sukna a bavlněné zboží a v Hranicích na Moravě. Velkosklad: Vídeň. V i d o c h o v : Leop. Löwenbach, tov. na lněné a bavlněné zboží. L o u č k y : Sam. Weil, akciová továrna na vlněné zboží. L o u k a : Sam. Joleš, tov. na pletené zboží a vatu. Ž i ž e l i c e : Leop. Meisl, mechan. tkalcovna. K o s t e l e c n . O r l . : Moravec, prádelna, barvírna a cihelna. L i b e ň : Grab, továrna navoskované plátno. Jelínek totéž. S t a r á P a k a : Stern bratří, prádelna. H o s t i n n é : Josef Oesterreicher, prádelna. A š : Adler, barvírna. Bratří Adler, tov. na bavl. zboží. Ú s t í n . / L .: Markus Perlmann, prádelna. B a b í : Katzau, prádelna. B ě l o h r a d : Hellmann a Goldschmidt, mech. tkalcovna. B e r o u n : Kubinzky, továrna na tkané zboží. B e r n a r t i c e : Oesterreicher, prádelna. B r a u n s e i f : Filip Kohn, tkalcovna. B u b e n č : Mautner, tkalcovna. B u r a n y : Herzfeld a Fischer, tkalcovna. C h o l í n : Jak. Anscherlík, prádelna. N ě m . B r o d : Alb. Bauer, továrna na sukna. D o u b r a v k a : Ludw. Baum, tkalcovna. Na Moravě a ve Slezsku máme tyto židovské textilní továrny: P r o s t ě j o v : Heřman Altar, tkalcovna. Elkan Back, tov. na bavl. zb. Glass, tov. na bavl. zb. Sam. Hirsch, totéž. Markus Neumann, tov. na bavlněné zboží. Abr. Wolf, tkalcovna a obchod. J i h l a v a : Meyer a Schick, továrna na sukna. F r ý d e k : Ad. Landsberger, prádelna. Jos. Munk a synové, továrna na bavlněné a vlněné zboží. Bratří Neumann, appretura. H o d o n í n : Gmey, továrna na vatu. R ý m a ř o v : Lustig a Šindler, bělidlo, Montag a Sponner, továrna na lněné zb. Mořic Frankl, tkalcovna. Č e r v e n á V o d a : Ad. Glässner, tov. Na bavl. zboží. Š u m p e r k : Oberleithner synové, továrna na lněné zboží. N o v ý J i č í n : Mořic Baars, tov. na lněné zboží. Ehrenfeld, na sukna a zboží vlněné. Grosner a Weiss, prádelna suken. Max Perl, tov. na vlněné zboží. H o r n í V e s , S l e z s k o : Friedmann, tov. na hedvábné látky. O b ř a n y : Beran a Feldmann, prádelna. S t a r é M ě s t o : Herm. Buhl, bělidlo. S l a v k o v : Max Hut: tov. na vatu. B e r o u n u O l o m o u c e : Mořic Hansl, prádelna. B r n ě n e c : Aron Löw, prádelna. B ř e z o v á : Vil. Ungar, tkalcovna. K r a h u l č í : Löwy, tov. na sukna. L i p n í k : Herz a Jerkovic, tov. na prýmk. zboží. L o m n i c e : Berju a Leisl, tkalcovna. M o r . K r u m l o v : Geiringer synové, tov. na lněné a bavlněně zboží. T ř e š ť : Ad. Münch, tov. na sukna a fézy. O p a v a : Jakob Quittner, tov. na sukna. H r a n i c e : Heller a synové, továrna na sukna. B r n o : Auspitz a Gomperz, tov. na sukna. Mořic Basch, tov. na potřeby prádlem. Bauer a Wiedmann, tov. na sukna. Mořic Beran, prádelna. Simon Biach, barvírna. Bräunlich a Wintersteiner, barvírna. Brodmerkl a Mandl, tov. na sukna. Brück a Engelsmann, Herm. Spitz, továrny na sukna. Akciová prádelna Löw a Teuber. Hron a Löw, prádelna. B. Engel, tov. na sukna. Friedmann, tov. na plyšové látky. Fuhrmann a Pollak, David Hecht, Isidor Hegner, Herschmann Heim, Max Kohn, Josua Kuhn, Kuhn a Weiss, továrny na sukna. Bratří Jerusalem, tov. na vlněné zboží, jutu, prádelna a tkalcovna. Adolf Löw, Patzovsky a Siller, Redlich, bratří Samek, továrny na sukna. Isidor Siller, to-
- 50 -
várna na žíně. Slesinger a synové, tov. na sukna. Skutetzky, prádelna. Sim. Spitz, br. Strakoš, Max Strakoš, Rudolf Strakoš, továrny na sukna. Teuber a synové, prádelna. Ad. Weinberger, Jonáš Wohlmut, Wohlmut a Kann, Wolf a Mandl, Josua Löw, Teuber a Offermann, David Zigler, továrny na sukna. Tím jsme sepsali židovské továrny textilní dle rejstříku z r. 1890. Vzrůst textilního průmyslu jest přímo obrovský. Roku 1880 bylo na hedvábné látky: tkalcoven v Čechách na Moravě ve Slezsku
ruč. a mech. stavů 2.674 2.016 120
20 7 l
dělníků
dělnic
zboží za zl.
1.424 1.155 62
1.677 1.168 21
4,412.650 4,340.000 64.000
dětí 362 529
zboží 17½ m. zl. 20¾ m. zl. 8˙7 m. zl.
Přádelen na hladkou přízi:
v Čechách na Moravě ve Slezsku
137 63 123
vřeten 155.015 200.100 75.880
dělníků 1.786 1.065 1.182
dělnic 1.521 1.608 409
Přádelen na česanou přízi bylo v Čechách 5, s 52.252 vřeteny, 771 dělníkem, 1.305 dělnic, výroby za 6,987.500 zl. Tkalcovny na hladké látky z příze:
v Čechách na Moravě ve Slezsku
továren 61 55 29
stavů 2.941 8.110 1.540
dělníků 2.796 7.707 2.285
dělnic 970 5.105 1.682
dětí 330 852
zboží 10.7 m. zl. 19.3 m. zl. 10.2 m. zl.
Malé závody, které se nepočítaly do druhu továrních podniků, měly téhož roku v Čechách 3.156 tkacích stavů, na Moravě 3.220, ve Slezsku 1.168 stavů. Tkalcovny na látky z česané příze:
v Čechách na Moravě ve Slezsku
tkalcoven 49 42 3
stavů 15.551 147 57
dělníků 12.156 585 50
dělnic 8.733 252 42
dětí 126
zboží 29˙8 m. zl. 4˙5 m. zl. 74.000 zl.
Samostatní drobní tkalci téže látky měli stavů v Čechách 3.745, na Moravě 15, ve Slezsku 130. Přádelny na bavlnu:
v Čechách na Moravě
přádelen 61 1
vřeten 770.177 22.196
dělníků 5.402 115
- 51 -
dělnic 5.551 210
dětí 398
zboží 25˙6 m. zl. 750.000 zl.
Přádelen na bavlněné odpadky bylo v Čechách 46, vřeten 54.286, dělníků 877, dělnic 1.133, dětí 175, zboží za 3,901.100 zl. Tkalcovny na zboží bavlněné: podniků v Čechách na Moravě ve Slezsku
stavů tkacích 30.693 2.285 608
108 4.011 2
dělníků
dělnic
dětí
12.344 1.218 26
15.944 428 362
1.070
zboží 39˙2 m. zl. 3˙0 m. „ 1˙0 m. „
Doma pracující tkalci měli v Čechách stavů 34.323, na Moravě 4.986, ve Slezsku 3.820. Přádelny na len:
v Čechách na Moravě ve Slezsku
přádelen 28 7 7
vřeten 236.902 48.226 33.482
dělníků 4.731 1.071 426
žen 7.120 2.017 1.385
zboží za zl. 10,867.500 3,155.900 2,097.500
dětí 670 92 554
zboží 2,244.500 zl. 2,853.300 „ 2,473.000 „
Tkalcoven na látky lněné:
v Čechách na Moravě ve Slezsku
podniků 13 21 10
stavů 3.797 3.376 3.090
dělníků 2.952 1.016 2.959
žen 1.910 568 1.696
Doma pracující tkalci měli v Čechách 19.485 stavů, na Moravě 4.292, ve Slezsku 2.600. Na jutu továrna jediná v Brně vyrobila za 345.000 zl. zboží, dělnictva 120. Tiskárny na látky bavlněné: podniků v Čechách na Moravě ve Slezsku
22 5 38
tiskacích strojů 89 15
dělníků
dělnic
2.264 220
795 112
Barvírny:
v Čechách na Moravě ve Slezsku
podniků 26 34 5
dělníků 909 866 110
- 52 -
dělnic 190 53
Apretury: podniků 26 19 8
v Čechách na Moravě ve Slesku
dělníků 1.023 2.492 358
dělnic 404 2.089 84
Továrny na stuhy: podniků v Čechách na Moravě ve Slezsku
tkacích strojů 642 42 262
11 1 2
dělníků
dělnic
zboží za zl.
535 25 135
356 20 171
1,068.700 65.000 208.200
Továrny na pletené zboží: podniků v Čechách na Moravě ve Slezsku
14 1 1
Strojů pletacích 1074 36 150
dělníků 829 8 150
dělnic 1.057 42
dětí
zboží za zl.
168
2,630.000 20.000 55.500
Továrna na záclony a krajky v Brně měla 70 strojů, 251 dělnictva a vyrobila za 308.000 zl. zboží. Vizme nyní tutéž statistiku za rok 1885. Hedvábné látky:
v Čechách na Moravě ve Slezsku
tkalcovny 26 11 3
tkací stavy 1.473 2.488 382
dělníci 1.064 1.363 196
dělnice 520 2.307 289
zboží za zl. 2,124.900 6,812.700 295.000
Přádelny na hladkou přízi:
Čechy Morava Slezsko
podniků 90 64 120
vřeten 122.900 182.440 93.700
dělníků 1.362 1.867 898
dělnic 938 1.486 531
dětí 342 281 550
zboží za zl. 14,213.300 15,289.400 10,103.400
dělníků 878 196 52
dělnic 1.243 182 62
dětí 183 19 76
zboží za zl. 9,949.500 1,500.000 547.500
Prádelny na česanou přízi:
Čechy Morava Slezsko
podniků 6 1 1
vřeten 113.400 24.800 15.000
- 53 -
Tkalcovny na látky z hladké příze:
Čechy Morava Slezsko
podniků 79 85 45
stavů 3.443 4.956 2.267
dělníků 4.464 4.455 1.430
dělnic 1.367 6.117 1.725
dětí 283 356 575
zboží za zl. 13,229.700 19,420.600 15,422.000
dělnic 8.317 90
dětí 834
zboží za zl. 26,629.200 11,622.400
dělnic 5.964 556 179
dětí 1.089 93 59
zboží za zl. 28,120.900 2,266.000 730.000
dělníků 856 16
dělnic 748 8
dětí 347
zboží za zl. 3,235.800 305.500
stavů 47.440 14.880 1.215
dělníků 20.578 9.684 48
dělnic 21.043 5.263 647
dětí 3.116 1.486 85
zboží za zl. 57,116.400 9,413.000 1,200.000
vřeten 243.381 44.432 34.018
dělníků 5.030 781 432
dělnic 6.800 1.505 1.513
dětí 1.000 525 143
zboží za zl. 18,625.000 2,988.800 1,939.300
dělníků 6.220 3.850 3.903
dělnic 2.217 930 974
dětí 936 295 426
zboží za zl. 9,653.100 4,640.200 3,246.700
Tkalcovny na látky z česané příze:
Čechy Morava
podniků 51 38
stavů 15.089 1.959
dělníků 7.712 171
Přádelny na bavlnu:
Čechy Morava Slezsko
podniků 63 3 1
vřeten 1,037.764 63.716 22.232
dělníků 5.469 369 68
Prádelny na bavlněné odpadky:
Čechy Morava
podniků 55 1
vřeten 78.753 1.200
Tkalcovny na zboží bavlněné:
Čechy Morava Hezsko
podniků 101 15 2
Přádelny na len:
Čechy Morava Slezsko
podniků 27 6 8
Tkalcovny na lněné látky:
Čechy Morava Slezsko
podniků 48 58 22
stavů 9.301 4.683 3.333
- 54 -
Továrny na jutu: podniků 7 7 2
Čechy Morava Slezsko
stavů 320 585 148
dělníků 253 284 107
dělnic 500 291 239
zboží za zl. 1,430.000 819.000 522.700
dělníků 1.655 262 57
dělnic 1.032 131 5
dětí 123 23
Tiskárny na látky bavlněné: podniků 12 7 6
Čechy Morava Slezsko
strojů 85 8 6
Barvírny:
Čechy Morava Slezsko
podniků 49 55 12
dělníků 1.482 868 220
dělnic 169 19 3
dětí 57 27
podniků 65 86 20
dělníků 1.701 1.442 526
dělnic 751 632 177
dětí 162 72
Apretury:
Čechy Morava Slezsko
Továrny na stuhy: podniků Čechy Morava Slezsko
11 3 3
tkacích strojů 1.908 206 460
dělníků
dělnic
938 94 120
952 141 301
zboží za zl. 2.938.000 369.000 315.000
Továrny na pletené zboží: podniků Čechy Morava Slezsko
36 11 4
strojů pletacích 2.353 534 406
dělníků
dělnic
dětí
zboží za zl.
1.415 52 36
1.677 246 355
298 127
3,967.000 240.000 234.000
- 55 -
Továrny na záclony a krajky:
Čechy Morava
podniků 6 2
strojů 28 322
dělníků 26 260
dělnic 714 231
zboží za zl. 109.800 689.800
Projdeme-li statistiku z r. 1890, obdržíme následující čísla: Tkalcovny na hedvábné látky:
Čechy Doma Morava Slezsko
podniků 20 18 4
stavů 2.701
dělníků 1.134 119 4.114 304
4.122 587
dělnic 911 186 2.660 437
dětí 161
Přádelny na hladkou přízi:
Čechy Morava Slezsko
podniků 50 62 57
dělníků 1.519 1.841 1.134
dělnic 767 853 290
vřeten 118.556 193.860 65.600
Přádelny na česanou přízi:
Čechy Morava Slezsko
podniků 6 1 1
dělníků 1.253 282 170
dělnic 1.280 225 118
vřeten 127.984 32.006 18.800
Tkalcovny látek z hladké příze:
Čechy Morava Slezsko
podniků 69 58 59
dělníků 4.172 5.850 1.662
dělnic 2.072 4.431 2.029
stavů 3.040 3.279 2.212
dělnic 11.701 2.391 30
stavů 20.561 2.215 22
Továrny na látky z příze česané:
Čechy Morava Slezsko
podniků 62 30 1
dělníků 14.612 2.249 30
- 56 -
Továrny na koberce:
Čechy Morava Slezsko
podniků 7 2 1
dělníků 944 415 5
dělnic 869 157 5
vřeten 4.535 1.507 130
stavů 622 83 3
Přádelny na bavlnu: podniků dělníků Čechy 81 8.701 Morava 3 676 Slezsko 1 106 Přádelny na bavlněné odpadky:
Čechy Morava Slezsko
podniků 31 2 1
dělnic 8.364 850 200
dělníků 723
dělnic 605 67
vřeten 1,308.019 98.376
vřeten 53.112 13.200 1.200
Tkalcovny na zboží bavlněné:
Čechy Morava Slezsko
podniků 132 16 3
stavů 40.392 2.488 1.446
dělníků 14.457 720 256
dělnic 20.280 1,183 984
dětí 3,073 236 45
dělníků 569
dělnic 1.015
dětí 63
stavů 2.805 6.093 3.886
dělníků 2.859 8.212 3.993
dělnic 1.469 1.332 2.815
dětí 61 46 291
stavů 707 322 218
dělníků 1.169 425 201
dělnic 1.607 357 516
dětí 326 52 111
Továrny na lněné niti:
Čechy
podniků 22
vřeten 31.750
Tkalcovny na plátěné zboží:
Čechy Morava Slezsko
podniků 11 40 20
Továrny na jutu:
Čechy Morava Slezsko
podniků 10 5 3
- 57 -
Tiskárny na látky bavlněné:
Čechy Morava
podniků 19 6
strojů 96 21
dělníků 2.953 499
dělnic 1.053 182
dětí 329 24
Barvírny:
Čechy Morava Slezsko
podniků 53 72 5
dělníků 2.446 1.082 172
dělnic 683 57
dětí 252 43
Apretury:
Čechy Morava Slezsko
podniků 76 93 9
dělníků 2.742 1.130 603
dělnic 1.137 587 103
dětí 171 29 15
Továrny na stuhy:
Čechy Morava Slezsko
podniků 13 5 2
tk. strojů 1.080 460 260
dělníku 596 261 179
dělnic 462 264 157
dětí 25 22 12
dělníků 2.089 153 49
dělnic 4.240 1.272 200
dětí 526 136 32
Továrny na pletené zboží:
Čechy Morava Slezsko
podniků 61 12 3
strojů 4.989 1.408 277
Továrny na záclony a krajky:
Čechy Morava
podniků 8 1
strojů 204 72
dělníků 64 202
dělnic 1.475 207
Když přehlédneme výrobu za r. 1885, tu vyrobily zboží a sice: 1. Přádelny za 109,852.400 zl. zboží. Rozdělíme-li tuto výrobu na 446 podniků, kterých bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, přijde na jednu továrnu výroby za 240.000 zl. zboží a z toho čistého zisku při nejmenším alespoň 70.000 zl.! Máme však ohromné závody v Čechách, jejichž majitelé mají 4 až na 8 tisíc dělníků, jsou to bratří Perucové, Moravec, Oberländer vesměs to židé, jejichž příjmy roční se páčí na sta tisíce a jejichž jmění jde do milionů.
- 58 -
Přádelny dodávají upletenou přízi tkalcovnám, kde se buď na stavech ručních, neb mechanických neb ještě složitějších tak zvaných jaquardech látka tká. Tkalcovny ty vyrobily za r. 1885 zboží v ceně 181,825.900 zl. Rozdělíme-li tuto výrobu na tkalcovny, továrny tehdáž stávající počtem 584 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, připadne na jednu tkalcovnu výroba zboží za 310.000 zl. a z toho vyplývající výtěžek alespoň při nejmenším 60.000 zl. Z toho už může takový žid továrník s bázní boží býti živ a poslat Rebeku do Ostende a do Opatije. Látky z tkalcoven dodávají se do kartounových tiskáren, jako jest světoznámá továrna Leitenbergrova, do barvíren, apretur, do mandlů. Obyčejně jest s každou tkalcovnou spojena vždycky barvírna a apretura, která patří jednomu majiteli, jen v městech fabrických dávají menší tkalcovny zboží do cizích barvíren a apretur. Vizme, jak tyto textilní továrny zničily dřívější řemeslo. Tkalců a tkalcoven bylo:
r. 1862 r. 1885 r. 1890
v Čechách 5.031 3.191 3.023
na Moravě 5.683 2.097 1.782
ve Slezsku 1.015 498 434
Tato čísla mluví sama ze sebe a nepotřebují dalších vysvětlivek. Střižné obchody. Poněvadž ohromné spousty zboží, které továrny do roka vyrobí, na místě výroby se neprodají, rozvážejí se výrobky textilních továren po celé zemi a za hranice. Zisk vyrabitele jest první a největší zisk, jest to zisk z práce dělnictva. Pravil proto vším právem židovský agent a cestující, že obchodník a cestující nezbohatnou, ale továrníci zbohatnou. Textilní továrny pracují pro tak zvané saisony, to jest, v zimě pracují se látky pro léto a jaro, v létě se pracují látky zase pro podzim a zimu. Každá továrna má své cestující, kteří sbírkou nových vzorků látkových vyhledávají své zákazníky, to jest střižné obchody. „Hloupí“ křesťané nejen musí obohacovati židovské továrníky, nýbrž také židovské střižné a módní obchody. Prodej textilních výrobků jest opětně u nás výhradně v rukou židovských. Jest to pevně uzavřený řetěz, aby křesťanstvo cele zaprodáno bylo Israeli. Dle záznamů obchodních rejstříků r. 1890 bylo v Čechách a na Moravě protokolovaných obchodů se střižným a smíšeným zbožím v rukou židů: Bechyň 5, Benešov 14, Beroun 6, Bilín 4, Březové Hory 3, Blatná 5, Březnice 6, Čáslav 8, Chotěboř 4, Choceň 3, Čkýně 3, Německý Brod 10, Divišov 5, Dobruška 4, Strážov 4, Golčův Jeníkov 8, Heřm. Městec 12, Vrchlabí 4, Vysoké Mýto 6, Holice 4, Horažďovice 7, Hořepník 4, Hořice 7, Hořovice 4, Humpolec 9, Husovice 7, Jičín 15, Jistebnice 7, Mladá Boleslav 21, Mladá Vožice 5, Kamenice nad Lipou 6, Kard. Řečice 4, Karlové Vary 48, Kladno 3, Klatovy 16, Hradec Králové 12, Králové Dvůr 6, Kaloveč 5, Kolín 12, Kutná Hora 10 a velký obchodní dům Weiss a Grüner; Landškroun 6, Louny 15, Ledeč 8, Litomyšl 11, Libochovice 6, Lovosice 11, Česká Třebová 4, Mělník 3, Milčín 3, Mirošov 4, Týn nad Vlt. 6, Milevsko 5, Mnichovo Hradiště 3, Načeradec 3, Náchod 8, Nový Bydžov 11, Nová Bystřice 5. Nová Cerekev 3, Nýrsko 11, Nová Kdyně 3, Jindřichův Hradec 10, Nové Město n./M. 3, Nové Strašecí 3, Neveklov 3, Nymburk 7, Nýřany 3, Horní Cerekev 2, Se- 59 -
kyřany 5, Pardubice 15, Pacov 3, Pelhřimov 7, Plzeň 52; mimo toho jest zastavárna v Plzni v rukou židů Hahn, Ebermann a Keller; Písek 13, Poděbrady 7, Polička 3, Postoloprty 7, Prachatice 3, Prčice 2, Přelouč 3, Přeštice 3, Příbram 14, Budějovice 19, Chrudim 12, Jihlava 23, Karlín 16, Rakovník 21, Roudnice 10, Rychnov n./Kn. 8, Liberec 36, Rokycany 8, Ronšperk 4, Žatec 25, Slané 12, Sušice 9, Kostelec nad Černými lesy 3, Selčany 5, Smíchov 21, Soběslav 11, Strakonice 15, Tábor 18, Tachov 7, Domažlice 14, Teplice 40, Terezín 4, Trutnov 19, Velvary 3, Veselí n./Luž. 3, Ústí n./Orlicí 5, Vimperk 4, Třeboň 5, Vlašim 7, Volyně 10, Vodňany 7, Votice 11, Praha město 156, Brno 129. Podotýkám zde, že jsou to v Praze a Brně pouze protokolované obchody, to jest takové, které platí nejméně 50 zl. přímé živnostenské daně. V Praze jsou největší obchody módní a střižné: známý Öhler a sukna Pohl. V Brně jest též Öhler a společník, pak zásobitelé celé armády suknem židé Offermann a Kvitner. Na Moravě máme v čelnějších městech tyto střižné a smíšené židovské protokolované obchody: Slavkov 13, Bzenec 6, Boskovice 21, Čejkovice 4, Dačice 9, Ivančice 7, Ivanovice 6, Holešov 12, Dolní Kounice 5, Koryčany 8, Podivín 12, Kroměříž 9, Lipník 9, Letovice 4, Břeclava 20, Mor. Krumlov 5, Mor. Ostrava 28, Šumperk 10. Židlochovice 4, Slavičín 3, Strážnice 9, Telč 11, Tišnov 4, Třebíč 24, Třešť 8, Opava 19, Uherský Brod 11, Uherské Hradiště 17, Valašské Meziříčí 10, Hranice 11, Velká 6, Veselí 4, Vítkovice 22, Vsetín 8, Miroslava 8, Místek 10, Modřice 3, Mutěnice 3, Náměšť 3, Napajedly 4, Hrozenkov 3, Nový Rousinov 3, Mikulov 8, Olomouc 22, Oslavany 3, Pohořelice 4, Přerov 8, Prostějov 19, Frýdek 9, Hodonín 16, Kyjov 22, Zlín 6, Znojmo 24, Svitava 8. Bělsko ve Slezsku má 25 obchodů židovských. Mimo toto jest v Čechách a na Moravě na venkově po vesnicích a městysích přes 300 židovských protokolovaných obchodů se střižným a smíšeným zbožím. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo tedy r. 1890 střižných židovských protokolovaných obchodů okrouhle 2.200! Do toho nejsou vpočteny ony židovské obchody, které platí méně než 20 zl. přímé živnostenské daně. Dle sčítání r. 1890 bylo v Praze pouze na Novém a Starém Městě 1.600 židovských krámů. Z toho si dovedeme učiniti úsudek, mnoho-li bude v Čechách a na Moravě židovských neprotokolovaných obchodů. Tyto židovské obchody jsou ve všech městech Českých na předním místě a to na náměstí a v hlavních ulicích. Během třiceti let vytlačili židé dřívější majitele domů, první to měšťanské rodiny, a stali se majiteli domů i na náměstí a hlavních ulicích. Nyní již nejsou židovská gheta, nýbrž křesťanská gheta, uskutečnilo se slovo žateckého žida Mendla, který pravil, že křesťanům nesmí v městě patřit žádný dům, že se musí odstěhovati na mrchovište. Do židovských obchodů, které jsou na předních místech, obyčejně proti kostelům, hrne se venkovský lid a i městské dámy jako stádo slepých ovcí, jakoby tam prodávali zdarma. Báječné jsou sumy, které se v těchto obchodech hromadí ponejvíce o svátcích vánočních. Zhoubný tento zvyk, který u našich předků byl úplně neznámý, dávat dárky o Vánočním svátku, stal se přímo horečnou nemocí v křesťanských rodinách. Tu přemýšlí žena, jak by překvapila muže atd. Kupují se zcela zbytečné věci, a tak z nejkrásnějšího svátku křesťanského světa má největší zisk Israel, který se může těm hloupým křesťanům jen vysmát. Co tu do roka se strží peněz v obrovských obchodech, jako u Ohlera a jinde. Vezměme jen nízký zisk střižných obchodů do roka jen 2.000 zl., které jistě každá protokolovaná firma vydělá, máme tu roční zisk jen z prodeje látek a módního zboží pět milionů zl. a to pouze obchody protokolované! To není ještě onen zisk, který si vydobudou obchody menší a židovští hausírníci, kterých je dohromady na tisíce. Od té doby, co se rozmohly textilní továrny a židovské střižné a módní obchody, začíná také ten hříšný přepych v šatění žen a mužů. Látky nejsou trvanlivé, brzy se ob-
- 60 -
nosí a roztrhají, vydrží jen jednu saisonu. Židovky mohou chodit ovšem nádherně oblečeny, poněvadž mají látku zadarmo a křesťanské otrokyně šičky také. Po židovkách se opičí křesťanské ženy. Úředník, učitel, doktor, řemeslník, rolník a dělník křesťan nemá tolik příjmů, aby ženě a dcerám na každou saisonu koupiti mohl nové šaty. On musí draze platit látku a draze od práce. Co tu různic v rodinách a mezi manžely pro tu parádu na to hříšné tělo. Mnohá vdaná žena se neštítí, aby měla na parádu, že za zády muže provádí i prostituci! Totéž platí o dělnicích a služkách, které si ten perný groš ústům utrhnou a všecko na parádu dají. Kdo z toho ze všeho má největší užitek? Israel, který se může vším právem té hloupé a hříšné ješitnosti křesťanů jen vysmát. Kam se poděla jednoduchost mravů a v šatech u našich předků? Jsou ty tam. Kéž by i křesťanské ženy brzy se obrátily a strojily se jen tak, co nutně potřebují, co jen slušný mrav a zdraví žádá, pak by ve všech rodinách křesťanských byl blahobyt, mír a pokoj. Řemeslo krejčovské. Ubohé toto řemeslo jest nadobro v rukou židů. Následkem svobody živností, kde nikdo se nemusí řemeslu učit, ale přece je může provozovat, když si zařídí krám, vznikly ve větších městech ohromné módní síně, konfekce. V hlavní ulici jest nádherný krám, tam stojí žid král, kolem něho prodavači neb prodavačky. Do krámu toho šije 50 až 100 a i více ženatých křesťanských krejčovských otroků, kteří se krejčovině sice vyučili, ale do smrti prokleti jsou k tomu, aby dělali chasníka. A to je slavná svoboda řemesel! Kdo si v městech zřídil ohromné síně módní, kdo je majitelem konfekčních závodů? Inu, chytrý a důmyslný Israel. Dle rejstříků z r. 1890 bylo zapsáno konfekčních závodů v Čechách a na Moravě následovně: C h r u d i m : Rosa Hermann, obchod mužsk. a ženskými šaty. J i h l a v a : Herm.Grünfeld, závod kožešnický. K a r l í n : Ad. Fürst, obchod šatstvem, kožešinami a galant. zbožím. V i n o h r a d y : Stiedrý a Wiener, továrna na prádlo. R a d o n i c e : Is. Hirsch, střižný obchod a šaty. R a k o v n í k : Herm. Dux, střižné zboží a konfekce. R o u d n i c e : Sam. Bloch, střižné, galanterní, šaty, prádlo, zlaté a stříbrné zboží. Abraham Weil, kožešiny, galanterní, kůže, klobouky. R y c h n o v n . / K n . : Mořic Lederer, střižné a bavlněné zboží, šaty. L i b e r e c : Rosa Deutsch, továrna na šaty. Ž a t e c : Adolf Kohn, šaty, prádlo, plstěné a slam. klobouky, střižné zboží, obuv, deštníky, kufry a výroba kartonáží. Adolf Löbl, konfekce dámská. Sigm. Löwy, střižné zboží a konfekce. Lohr a syn, konfekce, střižné, módní, galanterní, pletené zboží, kožešiny a šperky. S l a n é : Lederer, prádlo, střižné a galanterní zboží. D o m a ž l i c e : März, továrna na oděvy. T e p l i c e : Aufrichtig, obchod šaty a potřeby krejčovské. Ign. Frank, módní síň pro pány. J. Popper, obchod šatstvem. T ř e b e n i c e : Gans, střižné, galanterní, šaty a kožešiny. V r š o v i c e : Goldberger, továrna na prádlo. Ú s t í n . / L . : Leop. Kahn, konfekce. V r c h l a b í : Bloch, obchod střižny, módní, krátké zboží, kožešiny, oděvy a peří. H u r č i c e : Kohn bratři, obchod střiž., módní, sukna a prádlo. Sim. Weiss, šaty, smíšené zboží a kůže. H o ř i c e : Her. Doktor, obchod potřebami krejčovskými, obuvnickými a smíšené zboží. K a r l o v é V a r y : Edm. Epstein, Julie Epstein, Leop. Hirsch, modní závody. K l a d n o : Taussig, šaty a obuv. K l a t o v y : Löwit, šaty. Rosenbaum a Pereles, továrna na prádlo. H r a d e c K r á l o v é : Jos. Sommer, oděv a střižné zboží. K r á l o v i c e : Feldstein, šaty a střižné zboží. L a n d š k r o u n : Grünthal, oděvy mužské a ženské, střižné a krátké zboží. L o u n y : Beer, střižné zboží, šaty a prádlo. Taussig, módní síň, konfekce dam. Kraus, obchod šatstvem a střižným zbožím. Katz, dámská a mužská konfekce. L e -
- 61 -
d e č : Stem, obchod šatstvem. L o v o s i c e : Siller, konfekce šatů, prádla, střižné zboží. M a n e t í n : Reich, obch. oděvy. Reisz, obchod oděvem. Sam. Kavka, šaty, střižné a smíšené zboží. M ě l n í k : Beer, střižně, galanterní, prádlo a krejčovské potřeby. Fischer: střižné zboží, sukna, oděvy a ozdobné zboží. N o v á K d y n ě : Jak. Weisl, šatstvo, střižné, ozdobné a smíšené zboží. N e p o m y š l : Lederer, šaty střižné, vlněné a bavlněné, ozdobné a smíšené zboží. P o s t o l o p r t y : Šifler, konfekce. P ř í b r a m : Beständig, obleky mužské a střižné zboží. David Feigl, konfekce a módní zboží. P r a h a : Abeles, prádlo, zástěry, střižné a pletené zboží, obleky, záclony a koberce. Bunzel, konfekce, Sal. Eidlitz, Jak. Epstein. Bratří Freiberger, prádlo, oděvy, obuv, ozdobné zboží, bavlněné a pletené zboží. Herschmann a Fuchs, konfekce. Jak. Gans, Abraham Gerstel, Ad. Glaser, Vil. Glogau, Joach. Götz, Ludv. Grünberger, Mořic Guth, Harpner, Leop. Heller, Siegfried Heller, Heller a Wolf, Max Hirsch, obchod šicími stroji, R. Iserstein, Joss a Löwenstein, tov. na prádlo, Heřm. Pollak, Ronsburger, prádlo, Rothberger, Roubitschek, Steiner, tov. na prádlo, Tempele, Weissbach. Na Moravě máme tyto protokolované firmy židovské:H o d o n í n : Ehrenfreund, konfekce. K y j o v : Ign. Jellinek, obchod oděvnický. O p a v a : Arnheim, konfekce a módní zboží. U h e r s k ý B r o d : Mark. Hirsch, střižné, krátké, galant. zb., obuv, klobouky, oděvy, kožešiny. Mořic Bramer, střižné, krátké zboží, klobouky, šaty, obuv. U h e r s k é H r a d i š t ě : Ign. Brauner, střižné zboží a mužské šaty. Schweiger, střižné a mužské obleky. H r a n i c e : Lustig, módní prádlo, galanterní zboží, klobouky. H o l e š o v : Beer, obchod šatstvem. B ř e c l a v a : Kornreich, konfekce. Mandl, obchod oděvy. Reich, mužská konfekce zlaté a stříbrné zboží. Stern, střižné zboží a konfekce. Weinberger, střižné zboží a konfekce. M i k u l o v : Jak. Abeles, šaty a houně. Glogati, dám. konf. a střižné zboží. O l o m o u c : Adler, šaty, střižné, galanterní zboží, prádlo, voňavky, pletené zboží, víno, rukavice. Eliáš, módní závod pro pány. Ignaz Schütz, konfekce, prádlo a obuv. P r o s t ě j o v : Freiberger, továrna na oděvy. Kohn a Bondy, továrna na mužské a chlapecké oděvy. Mandl, továrna na oděvy, sklady ve Vídni, Cařihradě, v Brně. Majitelé pět bratří. Pollak, obchod oděvy. David Švarzmann, tov. na oděvy. B r n o : Max Hartmann, Mořic Hartmann, závody krejčovské. Bratří Mandl, továrna na oděvy. Jul. Polnaer, obchod s potřebami krejčovskými. Rosenthal, závod na vojenské oděvy. Šlesinger a Polnaer, obchod mužskými a chlapeckými šaty. Bratři Wittrich, tov. na prádlo. Řemeslo kloboučnické nadobro zmizelo s povrchu země. Dnes již nevidíme v našich městech kloboučnického mistra, který by kupoval králičí a zaječí srst, vlas zpracoval a plst vyráběl, tu by nemohl naprosto konkurovati. Klobouky se dnes vyrábějí výhradně v továrnách a ten který majitel kloboučnického krámu vtiskne pouze svoji značku do klobouku a olemuje ho. Výroba klobouků jest ponejvíce soustředěna ve Vídni. Vídeň zásobuje největší počet našich krámů. U nás pak máme židovské velké továrny na klobouky: B r n o : Jakob Spitzer, tov. na klobouky, Löw a společník totéž. Akciová továrna na klobouky, patří židům. Löw, Engel, Skutetzky a Seidl. T e p l i c e : Fischer a Gerber, tov. na klobouky. K a r l í n : Dawid Wiener, tov. na pletené klobouky. Řemeslo rukavičkářské jindy tak výnosné jest úplně v rukou židovských. Továrny na rukavice židovské jsou: P r a h a : Altschul a Grünhut, Fried, Devidels, Burger, Fišel Ekstein, Alf. Roth. B r n o : Theod. Löw. L i b e ň : Jelínek, tov. na rukavice. D o b ř í š : Bratři Beck, tov. na rukavice. K a r l í n : Sigm. Popper, tov. na rukavice.
- 62 -
Výroba deštníků jest též valně v rukou židovských. Máme v P r a z e výrobu deštníků ve firmách židovských, jako: Grünfeld, Pick a Herschmann, továrna na hole a bičišťata. Leop. Propper, Ign. Schulhof, Mořic Taussig. V T e p l i c í c h je továrna na deštníky Lederer. Zboží košikářské a pletené skorem nejvíce zaplavuje všude žid Kraus, továrny na koše a pletiva, sesle pletené v P r a z e a v R u d n í k u . Vizme vzrůst konfekcí: Prádlo r. 1880: P r a h a : 1 továrna, 7 mužů, 258 šiček, výroby za 180.000 zl. P l z e ň : 2 továrny, 584 šiček, 500.000 zl. zboží. Roku 1885: P r a h a : 5 továren, 425 šiček, výroba 698.800 zlatých. P l z e ň : 4 továrny, 489 šiček s 1,080.000 zl. Roku 1890: P r a h a : 4 továrny s 573 šičkami v závodě pracujícími, se 440 šičkami doma pracujícími se 226 šicími stroji. P l z e ň : 5 továren s 537 šičkami a 239 šicími stroji. B r n o a O l o m o u c : 6 továren s 207 šičkami a 32 stroji. Výroba mužských šatů (konfekcionář, továrník platí nejmíň 42 zl. přímé daně). R. 1880: V í d e ň : 53 konfekcionářů, 3.502 tovaryšů s 5,680.000 zl. výroby.P r a h a : 5 konfekcionářů, 181 tovaryš, s 253.000 zl. výroby. P l z e ň a C h e b : 3, s 90 tovaryši a s výrobou 56.000. B r n o a O l o m o u c : 7 s 1.344 tov., 422 šičkami s výrobou za 1,336.000 zl. zboží. R. 1885: V í d e ň : 298 konfekcionářů s 5324 tovaryši a 455 učni s výrobou 9,573.000 zl. P r a h a : 43 konfekcionářů s 548 tovaryši a 91 učni s výrobou 586.400 zl.L i b e r e c , P l z e ň a B u d ě j o v i c e : 61 konfekcionářů s 727 tovaryši a 118 učni s výrobou 1,054.000 zl. B r n o , O l o m o u c a P r o s t ě j o v : 80 konfekcionářů, 1818 tovaryšů, 74 šiček, 30 učňů s 21,241.000 zl. výrobou šatů. Roku 1890. Bohužel uvádí statistika pouze podniky tovární, kde se užívá strojů parních a motorů. Takových továren na mužské šaty bylo ve V í d n i 7 se 204 krejčími, s 15 šičkami v továrně pracujícími, pak 1.255 krejčí a 60 šiček doma pracujících. P r a h a : (obvod obchodní komory) měla 13 továren na šaty s 267 krejčovskými dělníky v továrně a 168 doma pracujícími. P l z e ň a C h e b : 7 se 236 dělníky. B r n o a P r o s t ě j o v : 27 se 2.218 dělníky. Výroba ženských šatů. Roku 1880 V í d e ň měla 28 módních závodů, 300 krejčí a 385 šiček, výroba 2,261.600 zl. P r a h a měla 1 závod, 13 krejčí, 37 šiček s výrobou za 100.000 zl. B r n o l závod, 15 krejčí, 10 šiček, výroba za 45.000 zl. Roku 1885 měla módních salonů: V í d e ň 106, do nichž pracovalo 430 krejčí, 909 šiček a 84 učňů s výrobou za 3,606.400 zl. P r a h a měla 10, do nichž pracovalo 10 mužských krejčí, 110 šiček, 17 učenic, výroba za 172.000 zl. L i b e r e c , P l z e ň a C h e b měly 11, se 52 krejčími a 93 šičkami s výrobou za 257.000 zl.
- 63 -
Roku 1890 bylo továren na dámské obleky ve V í d n i 21, pracovalo v nich 604 krejčí, 606 šiček, doma 22 krejčí a 171 šička, strojů 33. P r a h a 11 podniků, 59 krejčí, 142 šiček 86 krejčí a 123 šiček doma pracujících pro tyto závody. Výroba kravat. Roku 1880 ve V í d n i 8 továren, 238 šiček s výrobou za 408.000 zl. Roku 1885 ve V í d n i 12 továren, 222 šiček, s výrobou za 372.000 zl. V P r a z e 1 továrna židovská, 35 šiček, výroba za 70.000 zl. V L i b e r c i 1 továrna, 80 šiček, výroba za 100.000 zl. Roku 1890 v P r a z e 2 továrny, 162 šiček, 14 strojů. Výroba rukavic. Roku 1880: V í d e ň 10 továren, 150 dělníků, 393 dělnic, výroba 51.000 tuctů za 670.000 zl. V P r a z e 3 továrny, 71 dělník, 176 šiček, výroba 26.000 tuctů za 175.000 zl. Roku 1885: V í d e ň 39 továren, 284 dělníci, 795 šiček, výroba 151.400 tuctů za 1,363.200 zl. P r a h a 15 továren, 354 dělníci, 793 šiček, 104 učňů, výroba 157400 tuctů za 1,598.000 zl. Roku 1890: Vídeň 3 továrny s parním strojem, 151 dělník, 209. šiček a 29 šicích strojů. Praha 23 továren, 926 dělníků a 1720 šiček, 980 strojů. Škoda, že nemáme po ruce stejnoměrnou a další statistiku, abychom mohli obrovský vzrůst konfekcí viděti. Avšak stačí nám čísla, následující: Samostatných krejčí bylo:
r. 1862 r. 1885 r. 1890
v Čechách 15.480 13.304 14.103
na Moravě 6.257 4.391 4.994
ve Slezsku 1.043 1.015 1.149
v Čechách 1.312 1.043 957
na Moravě 764 430 384
ve Slezsku 155 92 88
v Čechách 311 360 442
na Moravě 97 81 75
ve Slezsku 16 34 35
Kožešníků bylo:
r. 1862 r. 1885 r. 1890 Rukavičkářů bylo:
r. 1862 r. 1889 r. 1890 slov.
Tento úpadek krejčovského řemesla bije tak do očí, že netřeba o tom dalších šířiti Roku 1862 bylo obyvatelstva:
v Čechách 4,992.092
na Moravě 1,961.690 - 64 -
ve Slezsku 477.104
Roku 1890: 5,843.094
2,276.870
605.649
Z toho si dovedeme úpadek těchto řemesel velmi dobře vypočítati. Před 30 lety od r. 1890 počítaje, přišel 1 samostatný krejčí v Čechách na 323 obyvatele, kdežto r. 1890 přišel samostatný krejčí teprv na 439 lidí. Ačkoliv obyvatelstvo se valně rozmnožilo a přepych v šacení tak pokročil, přeci za 30 let sklesl počet samostatných krejčí o 1.381. Ještě děsnější úpadek vidíme v kožešnictví. Rukavičkářů sice přibylo, za to však nepoměrně stoupla spotřeba a vývoz rukaviček. Všimněme si jen obrovských výdělků konfekcionářů. Roku 1885 bylo tedy v Čechách a Moravě 184 konfekcionáři, kterým šilo 3.514 krejčovských dělníků. Tito konfekcionáři oznámili berním úřadům, že za týž rok sdělali za 3,764.500 zlatých zboží. Ve skutečnosti však bude výroba ta alespoň jednou tak veliká. Konfekcionář kupuje hromadně z továren látky, platí hladové mzdy dělnictvu a sám strašně zbohatne. Na jednoho konfekcionáře připadlo téhož roku 19 krejčovských chasníků, kteří každému za týž rok našili alespoň za 40.000 zl. zboží, z čehož na každého konfekcionáře připadá čistý roční důchod při nejmenším alespoň 10.000 zl. Místo oněch židovských 184 konfekcionářů mohlo by pohodlně a dobře žíti alespoň 2.000 samostatných krejčovských mistrů s 1.000 tovaryši. To je požehnání té svobody řemesel! Výroba klobouků. Roku 1880 bylo kloboučnických továren ve Vídni 27, dělníků v nich 644, dělnic 410, zpracováno 584.500 kusů klobouků mimo látky kloboučnické v ceně 1,846.000 zl. V P r a z e byly 2 továrny, 53 dělníků a 42 dělnic, výroba 74.000 kusů za 111.600 zl. V B r n ě a O l o m o u c i 3 továrny se 355 dělníky a 275 dělnicemi, s výrobou 304.000 kusů za 1,158.000 zl. Roku 1885: V í d e ň 91 továren, 840 dělníků, 462 dělnic, 659.000 kusů i s látkou za 2,600.000 zl. P r a h a 9 továren, 111 dělníků, 257 dělnic, 204.000 kusů za 335.000 zl. L i b e r e c , C h e b a P l z e ň 8 továren, 177 dělníků, 135 dělnic, 148.000 kusů za 413.000 zl. B r n o a O l o m o u c 10 továren, 832 dělníků, 392 dělnic, 669.000 kusů za 1,106.000 zl. Roku 1890: V í d e ň 16 továren se 12 parními stroji, 54 továrních dohližitelů a ředitelů, 963 dělníků a 1149 dělnic. P r a h a 3 továrny, 4 parní stroje, 18 ředitelů a dohližitelů, 288 dělníků a 455 dělnic. P l z e ň : 2 továrny, l parní stroj, 43 dělníků a 42 dělnic. Zde opětně vidíme obrovský vzrůst továrních podniků a od r. 1890 vzrůst velikých továren, které ubijí ty menší podniky. Tak v pouhé Vídni bylo v r. 1890 v 16 továrnách 1.149 dělnic, kdežto r. 1885 v 91 podnicích kloboučnických pracovalo pouze 462 dělnice. A to prosím za 5 let. Jak toto řemeslo hyne, vidíme na těchto číslicích. Kloboučníků samostatných čítalo se:
r. 1862 r. 1885 r. 1890
Vídeň 462 491 460
Čechy 503 629 626
- 65 -
Morava 270 300 268
Slezsko 46 56 50
Ačkoliv móda a luxus vyžadují proti dříve snad 10krát větší výroby klobouků, přece vidíme, že kloboučníků nepřibylo, ve Vídni ubylo, v Čechách nepatrně přibylo a ti všichni odebírají zboží z továren. Výroba tureckých čapek (fezů). Toto průmyslové odvětví jest u nás ponejvíce poukázáno na vývoz za hranice. Komu tyto továrny patří, vypsali jsme. R. 1880 byly továrny na fezy ve V í d n i 2, se 142 stavy, 148 dělníky, 106 dělnicemi, s výrobou 595.500 kusů za 330.000 zl. V Čechách bylo továren 6 se 428 stavy, 910 dělníky, 985 dělnicemi, 50 dětmi, s výrobou 4,080.000 kusů za 2 mil. zl. Na Moravě a ve Slezsku 2 továrny, 121 dělníků, 127 dělnic, 491.000 kusů výroby za 181.000 zl. Roku 1885 byly tytéž poměry, vyrobeno celkem o 1½ milionů čapek více za 2,602.200 zl. Výroba deštníků. Firmy, které platily nejmíň 42 zl. přímé daně, byly r. 1880 pouze ve Vídni a sice 12, zaměstnávaly 49 mužů, 178 dělnic, vyrobily 295.900 deštníků v ceně 599.000 zl. R. 1885 bylo ve V í d n i 39 továren na deštníky, pracovalo v nich 135 mužů, 428 žen a 39 dětí. Vyrobeno 680.000 kusů za 1,388.000 zl. V P r a z e 4, mužů 14, žen 57, vyrobeno 166.000 kusů za 191.000 zl. V B r n ě 2 továrny, 6 mužů, 12 žen, 3.000 kusů za 7.000 zl. Řemeslo obuvnické a koželužské. Svobodou živností utrpělo těžkou ránu řemeslo obuvnické a koželuzi nadobro zmizeli.
Vizme, kdo jest majitelem továren na vydělávání kůží. Továrny koželužské v rukou židů jsou následující dle obchodního rejstříku z r. 1890: L i b e ň : Engländer, koželuhna. Ekstein koželuhna. B a t e l o v : Leop. Mautner. B e n e š o v : Filip Heršmann. B i l í n : Feitz, koželuhna a řemeny. M o r a v s k é B u d ě j o v i c e : Lurie a Bauer, tov. na gumové zboží. Reich Moses, obchod s kůžemi. B u d y n ě n . / O h a r k o u : Jul. Langweil, koželuhna. S t r á ž o v : J. Stadler, výroba kůží. D o b ř í š : Sinaiberger Max a syn. U d l i c e : Kohn Eduard, továrny na kůže; Weiss Hermann, obchod kůžemi a potřebami obuvnickými. G o l č . J e n í k o v : výroba kůží a obchod. K r u p k a : Rindskopf, parní koželuhna. H a r t m a n i c e : Markus Pollak, obchod kůžemi. T ř e b e c h o v i c e : David Kreitner, koželuhna. V r c h l a b í : L. Weinberger, obchod kůžemi. V y s o k é M ý t o : Saxl, továrna ha řemeny. J i č í n : Heřman Kantor, Rudolf Kantor, obchody s kůží. K l a d n o : Winternitz, obchod. K l a t o v y : Singer, koželuhna. Schleissner, obchod kůžemi. K u k l e n a : Nejedlý a Kahnstein, koželuhna. B y d ž o v : Bergmann a syn, továrna na kůže. P a r d u b i c e : Markus Deutsch, obchod s obuví. Max Deutsch, obchod s kůžemi. Bass Leop., obchod kůžemi. Josua Mischkonig, obchod s kůžemi a šatstvem. P l z e ň : Mořic Bleyer, obchod kůžemi a obuví. Berth. Frank, obchod potř. obuvnickými. Joach. Kohn, tov. na kůže. Jakob Kraus, koželuhna, majitel hostince a obchod vínem. Levit a syn. Továrna na kůže. David Šiller, obchod kůžemi. Adolf Weil, totéž, P r a s e t i c e : L. Popper, koželuhna. J i h l a v a : Sam. Redlich, koželuhna. R o u d n i c e : Epstein, obchod kůžemi. Kornfeld, výkroj. Pollak, továrna na kůže. R y c h n o v n . / K n . : Kovanic, obchod kůž. L i b e r e c : Fleischner, obchod. Kohn, totéž. Ž a t e c : Leop. Keil, Siegfr. Kohn, obchody. S l a n é : Al. Langweil obchod. S u š i c e : Leop. Fürth, koželuhna. Herm. Gans, obchod potřebami obuvnickými, krejčovskými,
- 66 -
zboží galanterní, Sigm. Švarzkopf, koželuhna: T á b o r : Fišl a syn, továrna na kůže. Nat. Bechert, obchod potřebami obuvn. T e p l i c e : Fleischner, továrna na svršky. David Popper, obchod kůžemi, obuví a potřebami sedlářskými. T e r e z í n : Plunder a Pollak, koželuhna. T r u t n o v : Leop. Kohn, výkroj. Č e r n o š í n : bratři Kraus: koželuhna. T u r n o v : Epstein, obchod. Daniel Epstein výkroj. Ú s t í n . / O r l . : Jul. Pick, obchod. V o d ň a n y : Frisch, obchod kůžemi a obuví. V o l y ň : Lederer, obchod kůž. a potřebami obuvnickými. Ž e b r á k : Wiesenberger, koželuhna a obchod obuví. H u s t o p e č : Abeles, Markus Hájek, obchody kůžemi. B o s k o v i c e : Beran. B ř e z o v á : Fassel, továrna na leštidla. H o l e š o v : Ehrlich a Hirsch, továrna na kůže a obchod. H e j č í n : Bass, koželuhna. L o m n i c e : Bratři Deutsch, koželuhna. L o š t i c e : Hirsch, koželuhna. B ř e c l a v a : Goldschmidt, obchod kůží, obuví, střižné a galanterní zboží. M o r . K r u m l o v : Kaufmann. obchod. M . O s t r a v a : Rešovský, vobchod obuví. Š u m p e r k : Klein, koželuhna. Ž i d l o c h o v i c e : Wolf, výkroj. T ř e b í č : Subak, továrna na kůže. O p a v a : Steiner, obchod kůžemi. U h e r s k ý B r o d : Snabl, obchod tříslem. Winterstein, obchod kůžemi. Berger, totéž. H r a n i c e : Adler Adolf, obchod. Beniš, obchod. V ý š k o v : Alt Mořic. Feldmann, obchody. Z n o j m o : Sinaiberger, obchod. Weinberger, koželuhna. Továrny na obuv. K o s t e l e c n . / O r l i c í : Sonnleittner. L i t o m y š l : Fuchs a Halada. Berger a Fiedler. L u ž e : Popper, továrna na obuv. S k u č : Mořic Borges. Rosner a Mandelík. S v r a t k a : Heřm. Steiner. T ý n i š t ě : Wachsler a Löwy. T ř e b í č : Ornstein. Fr. Rie. M n i c h o v o H r a d i š t ě : Kompert. P l z e ň : Lüftschütz. P í s e k : Bratři Klein. C h r u d i m : Beck a Popper. J i h l a v a : Kraus a Lachenbacher. P r a h a : židovské obchody kůžemi: Leop. Abeles, Moses Bodenteimer, Lazar Deutsch, obchod řemeny a potřebami továrnickými. Engländer, Albert Fischel, Ludw. Fischel, bratři Forchheimer, Markus Gibianer, Joh. Glücksmann, řemeny atd., Alb. Goldschmidt, Leopold Kaufmann, Daniel Löwit, Reach Ludvig, Fischer a Klein, továrna na obuv a manufakturu. Goldschmidt, továrna na kůže a safián, barvírna a lakýrna kůží. Al. Heller, továrna na obuv. Sam. Herzler, tov. na svršky, Max Löbl, továrna na svršky. Loster a Löwit, továrna na řemeny. Ludvig Oser, obchod, Benedikt Pereles, Pollaček, Abr. Pollak, Ad. Popper, Sigm. Reach, Sam. Reichner, Reimann, Robitschek, Ign. Stadler, Ferd. Stein, Taussig, Utitz, Weltsch, Wiener, Bern. Winternitz, a L. Winternitz, obchody s kůžemi a potřeb. obuvn. Emil Pollak továrna na obuv. B r n o : Herm. Bloch, továrna na kůže, obchod obuví a řemenářství. Výkroje: Steiner, Drucker, Mautner, Heřm. Stein, Zweig. Akciová továrna na kůže patří židům Pinkas, Ehrenfeld a Drucker. Adolf Fleisch, továrna na kůže. Max Grünfeld, tov. na kůže. H e ř m a n ů v M ě s t e c : Ad. Falk, tov. na obuv. Jul. Goldmann, tov. na obuv. T ř e b e c h o v i c e : Bern. Abeles, továrna na obuv. H o ř e p n í k : Mořic Holzer, tov. na obuv. J a r o m ě ř : Beckmann, obchod kůžemi a potř. obuvnickými a sedlářskými. Felix Ludw., obchod obuví. K a s e j o v i c e : Herzig a Basch. továrna na obuv. R. 1880 bylo továren na obuv:
Vídeň Praha Liberec a Cheb na Moravě
továren 32 9 2 4
dělníků 2.734 935 183 460
- 67 -
dělnic 1.050 193 20 80
výroba za zl. 4,196.000 857.000 210.000 480.000
Roku 1885: Vídeň Štýrský Hradec Praha Liberec, Cheb a Plzeň Morava
205 14 36 23 45
3.598 460 1.680 746 988
1.159 162 229 149 494
5,949.900 984.000 2,337.000 1,011.000 1,634.900
Statistika z roku 1890 uchyluje se opětně od způsobu dosavadního počítání a počítá pouze ty závody, ve kterých se pracuje parními stroji. Takovýchto továren bylo:
Vídeň Praha Liberec, Cheb a Plzeň Morava
továren 31 17 10 12
dělníků 5.267 1.052 647 1.238
dělnic 720 250 214 326
šicích strojů 267 145 40 119
Úbytek tohoto dříve tak kvetoucího řemesla je přímo děsný. Obuvníků bylo samostatných:
r. 1862 r. 1885 r. 1890
Vídeň 8.668 8.413 9.175
Čechy 18.157 18.182 19.260
Morava 8.629 6.891 7.524
Slezsko 1.775 1.866 1.968
Vídeň nás nesmí másti, poněvadž r. 1885 bylo sčítáno pouze město a r. 1890 už známá velká Vídeň. Za třicet let přibyl v Čechách nepatrný počet obuvníků 1.103, ačkoliv se nyní mnohem více obuvi nosí a roztrhá a obyvatelstvo značně se rozmnožilo. Na Moravě dokonce obuvníků ubylo o 1.105, to jest zajisté smutné číslo. Podívejme se na obrovský vzrůst obuvnických továren od r. 1880―1885. Za těch 5 let přibylo ve Vídni 173 obuvn. továren, které měly o 864 dělníků a 109 dělnic více. V Čechách přibylo 48, na Moravě 41 obuv. továren. Roku 1885 vyrobily továrny ty v Čechách, na Moravě a ve Slezsku počtem 49 úhrnem 1,363.550 párů obuvi v ceně 5,982.000 zl. Poněvadž skutečná výroba při nejmenším jest ještě jednou tak veliká, tato hořejší pouze berním úřadům oznámená, vyrobily továrny ty za jeden rok 3 miliony párů v ceně 12 mil. zl. Rozdělme to na jednoho žida majitele, má takový obuvnický továrník ročně 270 tisíc hrubého příjmu, ze kterého mu zbude čistého výdělku při nejmenším 80 tisíc zl. příjmů, z čehož by mohlo slušně žíti 80 samostatných obuvnických mistrů. Prohlédněme si nyní výrobu koží:
- 68 -
koželuhen Vídeň Praha Liberec a Plzeň Morava
23 5 12 13
parních strojů 11 3 15 8
dělníků
dělnic
výroba za zl.
888 217 860 914
22 26 98 50
5,418.300 733.300 2,810.200 2,904.400
Roku 1885: Vídeň Praha Cheb, Plzeň a Budějovice Morava Slezsko
66 11 41
17 3 21
1.331 149 1.017
25 50 108
6,869.500 698.000 4,945.800
23 3
15 1
984 26
85 2
3,301.900 105.000
Roku 1890. Statistika tato se opětně liší od dřívější, poněvadž do této statistiky pojmuty pouze takové továrny, kde stojí parní stroje neb vodní turbíny: továren Vídeň Praha a Liberec Cheb, Plzeň a Budějovice Morava Slezsko
29 38 18 33 3
parn. strojů 20 37 10
dělníků
dělnic
1.845 1.824 521
73 76 25
17
1.419 38
164
zpracováno kusů koží 1,655.033 2,090.393 169.395 800.221 11.162
Tyto tovární koželužny pohřbily nadobro dřívější samostatné drobné mistry. Koželuhů bylo:
r. 1862 r. 1885 r. 1890
Vídeň 431 212 215
Čechy 1.268 862 750
Morava 513 257 247
Slezsko 154 100 87
V Čechách bylo tedy před 30 lety okrouhle 13 set koželuhů, na Moravě 500. Dnes koželuhové zmizeli a máme na místo nich hrstku továren a několik drobných vydělavačů bílých kůží. Proberme r. 1885. V Čechách sděláno ve 52 koželuhnách 1,260.300 kusů kůží za 5,643.800 zl. Tolik bylo oznámeno berním úřadům. Skutečnou výrobu musíme vzíti na dvakrát tolik. Majitelé židovští měli hrubý příjem 10 milionů zl. Rozděleno na 52 podnikatelů, měl každý hrubý příjem okrouhle 200.000 zl., z čehož mu najisto alespoň 60.000 zl. čistého užitku plyne. Veškeří židovští tovární koželuhové jsou několikanásobní milionáři. Místo těchto 50 továren mohlo by slušně se živiti 400 samostatných koželuhů.
- 69 -
Tyto číslice každému nezvratně dokazují, kam nás ta slavná svoboda řemesel zavedla. Není možno, aby obyčejný venkovský obuvník a koželuh mohl konkurovati s obuvnickým a koželužským továrním židem, on se musí státi časem jeho chasníkem. Tak pracovalo ve Vídni r. 1890 továrníkům 3.504 ženatých obuvníků a to pouze do 31 továren! V Praze pracovalo 376 ženatých obuvníků 17 továrnám. V Liberci 129 do 6, v Chebu 97 do 2 továren, v Plzni 112 do 4. V Brně 594 obuvníci do 7 a v Olomouci 210 do 5 továren. To je ta novověká a velebená svoboda a pěkný pokrok. Ženatý vyučený obuvnický otrok bydlí někde pod střechou na Žižkově, pracuje do krásné výkladní skříně, která je ve Ferdinandově třídě a patří židu Diamantovi, který se jakživ ševcovině neučil a který nechá ty hloupé otroky křesťanské se dřít a sám špacíruje s Rebekou po Příkopech a večer jde do zábavy, v létě do alpských hor, v zimě do Italie; obuvník i se ženou ale za krátko si vyšijí souchotě. Dříví a uhlí. Kdo by neznal tuto palčivou potřebu životní, míti v zimě teplý a zdravý byt. Naše doba vyznamenává se tím, že velcí boháči zmocní se právě palčivých životních potřeb, aby je mohli obecenstvu zdražiti dle vlastních choutek. Tuto věc velmi dobře pochopil Israel a obstarává skorem výhradně prodej dříví a uhlí do velkých měst. Nápadno jest, kterak ředitelové našich velkostatkářů skorem výhradně prodávají kácený les židům, kteří si zřizují parní pily a mají ohromné obchody na prkna, stavební dříví a dodávají dříví na stavbu lodí do Hamburku a jiných přístavních měst. Dle rejstříku z r. 1890 našli jsme tyto protokolované židovské obchody uhlím a dřívím: P r a h a : David Berl, obchod uhlím. Klempner a Löwi, Bratří Lederer, Ignác Pick, obchod dřívím. Bratři Pollak, uhlí. Pollak a společnost, K. Pollak, Vinohrady, Jos. Bloch, Smíchov, Reimann a synové. Tito židé zásobí celou Prahu uhlím a mají v rukou pro celou Prahu, zdraží, jak se jim zlíbí, cenu uhlí, jak to učinili v zimě r. 1896―97 po dvakráte. Židé Bloch a Reimann jsou z prodeje uhlí ohromní milionáři. Do Prahy nepřijde ani kouska uhlí, na němž by tito židé neměli užitku. Ostatní křesťanští dovážeči uhlí jsou jenom povozníci, kteří mají uhlí od židů. Těmto židům prodává uhlí ponejvíce Západočeská akciová hutní společnost, která je v rukou židů Mořice Bauera, vídeňského bankéře, Herzfelda a Grünbauma, vídeňských to bankéřů. R. 1895 prodala za 2,164.474 zl. uhlí a sice 4,793.884 metráky. Akcionáři shrábli dividendu 294.000 zl., správní radové dostali 25.000 tantiém a horníci do bratrské pokladny, aby se neřeklo, 46.770 zl. Další dodavatelé židovského pražského Kohlenvereinu jsou: Mostecká uhelná společnost, ředitel žid Isidor Petschek. Tato společnost měla r. 1895 čistého zisku 743.959 zl. Severočeská hutní společnost v M o s t ě , jejíž správní radové jsou bankéři židovští Schloss, Adler, Elbogen, Klein, Moravec a Tedesco. R. 1895 prodala 11,684.558 metráků uhlí za 543.827 zl. Dividendy rozděleno za 378.000 zl. Z l í c h o v a Ú s t í n . / L . : Löwy a Winterberg, parní pily. P r a ž s k é p ř e d m ě s t í : Viktor Weinhengst, stavební dříví a materialie. P ř e l o u č : Eisner, dříví a uhlí. P r o s t ě j o v : Zweig, dříví, pila v Nezamyslících. B r n o : Drucker, dříví, parní pila a bednářství. Frischhauer, uhlí. Gutmann, velkoobchod uhlím. Adolf Kohn, dříví stavební a na palivo a uhlí. Pollak, uhlí, koks a dříví. Brno a Vídeň zásobuje výhradně uhlím Gutmann. Uhelné doly Gutmannovy a Rotschildovy jsou v pánvi Ostravské. H o d o n í n : Siebenschein, dříví. D o m a ž l i c e : Klaubers, uhlí a dříví. T e p l i c e : David Ferber, parní pila. U h e r s k ý B r o d : Ad. Kohn, stavební dříví a prkna. R o u s i n o v : Sax. dříví. Č á s l a v : Lustig a Pick, dříví a uhlí. S a d s k á : Stránský Jos., dříví. H l u b o k á :
- 70 -
Stein Filip, dubové dříví. G o l č . J e n í k o v : Silberstern, dříví. J a r o m ě ř : Meisl, dříví a uhlí. K b e l y : Berl, parní pila. J i s t e b n i c e : Katz, uhlí a dříví stavební. K l a t o v y : Bruml, parní pila a dříví. K r a l u p y : Spitz, dříví. K r c h l e b y : Taussig, dříví, smíšený obchod a výroba octa. L o u n y : Bermann, uhlí. L o v o s i c e : Roth, dříví. B ř e c l a v a : Askenes, dříví. M o r . O s t r a v a : Eisler a Kafka, dříví. N o v á U l i c e : Kohn, dříví. N o v ý E t i n k : Stein, dříví. N e z a m y s l i c e : Zweig, dříví. M i k u l o v i c e : Bechmann, parní pila. M i k u l o v : Stiassny, dříví. O l o m o u c : Fischer, dříví. P a v l o v i c e : Gross, dříví. P l z e ň : Rudinger a Löwy, Wedeles a Zentner. S e d l i š t ě : Adler Eduard. B a v o r o v : Rosenbaum. S p á l . P o ř í č í : Polak a Ekstein. H o r a ž ď o v i c e : Sam. Kohn, firmy dřevařské. Využitkování dříví jest dále soustředěno v továrnách na sirky, hračky a na ohýbaný nábytek. Tato odvětví průmyslu jsou skorem výhradně v rukou židů. J i č í n : Fanta a Windt, továrna na hračky. Práce to trestanců. N o v é H u t ě : Fuchs, továrna na sirky. K l e n e č : Steiner, tov. na sirky. L e d e č : Moravec, továrna na sirky. P r o s t ě j o v : Ries. B u d ě j o v i c e : Pollak. S u š i c e : Fürth. T l u s t i c e : Taussig. T ř e š ť : Meissner. N e m a n i c e : Glassner, Oesterreicher, továrny na sirky. V s e t í n : Bratři Kohn, továrny na sirky a na nábytek, filiálky v Mistelbachu, Gansendorfu, Vídni, Opavě, Pešti, Výškově a Berlíně. T e p l i c e : Hahn, továrna na loutky a hračky. V i n o h r a d y : Stein a Freund, tov. na hračky. M i m o ň : Bratři Fišlové, továrna na ohýbaný nábytek. Tyto továrny jsou postaveny na blízku velikých lesů, z kterých židovští podnikatelé dostávají za babku krásné a staleté lesy. Žid Fišl odlesnil krásné stoleté bukové lesy kolem Bezděze. Řemeslo truhlářské a zlatnické. I tato obě jindy výnosná řemesla stala se obětí židů. Židé zřídili si v městech ohromné obchody zlatnické, veliké sklady nábytku a továrny na nábytek. Sem dodávají křesťanští otroci, ženatí chasníci, vyučení řemeslu, práci a sklady naplňují za bídáckou mzdu. Samostatný menší mistr nemůže konkurovati s těmito sklady. „Hloupé“ křesťanské obecenstvo kupuje z těchto skladů výbavy pro nevěsty, vydá za nábytek hříšné peníze a naši řemeslníci nemají práce, musí volky nevolky zase chasničit do židovského skladu. Do skladů těch otroci také na sta vyučených čalouníků, kteří se také následkem toho nemohou státi samostatnými. Jindy tak kvetoucí řemeslo zlatnické a ozdobnické, světem prohlášené České granátnictví jest hlavně působením židů zničeno. V krámech židovských prodává se zboží jen na oko zdělané, všelijak padělané, žid báječně z toho zbohatne a křesťanští chasníci nikdy nemohou se státi samostatnými. „Hloupé“ křesťanské obecenstvo nechce jinde kupovati, než ve velikých, zbožím třeba kradeným, přeplněných krámech židovských. Dle rejstříku obchodního našli jsme protokolované firmy židovské tyto: H o l e š o v : Abr. Recht, zlaté a stříbrné zboží. M i k u l o v : Leop. Mass, zlatnické a stříbr. zboží. O l o m o u c : Bruckmann, závod zlatnický. Bratří Ehrenfest, závod zlatnický a drahokamy. P l z e ň : Spitz, obchod zlatnický a stříbrný. P r a h a : Mořic Auer, zlatnictví. Simon Basch, zlatnictví. Eisenstein, zlatnické, stříbrné zboží a hodiny. Falkenau, zlatnictví. Goldschmidt, klenotník. Michael Goldschmidt a syn, továrna na zlatnické, stříbrné zb. a drahokamy; Majitelé firmy tři bratří Mautnerové. Ign. Heim, zlatnický obchod a stříbrný a mince. Sam. Irmenbach, stříbrné, zlaté zboží a drahokamy. Herm. Jeiteles, zlatnické zb. a šperky. Kersch, zlaté a stříbrné zboží. Kohn, závod zlatnický a stříbrnický. Lasch a Kapelmann, závod na šperky. Löwy, závod zlatnický. Neustadtl, záv. zlat. a stříbrnický. Pohl, obchod zlat. a šperky. Pollak, výroba stříbrného zboží. Mořic Roth, obchod zlat. a stříb. zbožím. Steiner a Kohn, obchod zlatým, stříbrným zbožím a draho-
- 71 -
kamy. Fišl synové, továrna na nábytek. Lederer a Lion, čalounictví. Neumann a spol., výroba pendlových hodin. Oesterreicher, závod, čalounický. Schalek, obchod s nábytkem. Weissenstein, obrazy, zrcadla, rámce, nábytek, sklad. B r n o : Bachner, klenotník. Fürth, továrna na pozlacené rámy. Č e s k é B u d ě j o v i c e : Kohn, továrna na rámy. J i h l a v a : Kohn a syn, továrna na nábytek a koberce. K a r l í n : Kohn, tov. na zlaté a stříb. zb. Ž a t e c : Bratří Heller, obchod obrazy a zrcadly. S m í c h o v : Jul. Popper, závod zlatnický. T e p l i c e : Funk a Münzberger, továrna na nábytek. Reichmann a syn, továrna na nábytek. T ř e š ť : Ad. Stern, továrna na nábytek. O p a v a : Gold, záv. zlatnický a stříbrnický. Klein, obchod zlatým a stříbrným zbožím, hodiny a drahokamy. B u n z l : Vídeňská tržnice nábytku. Podotýkáme zde, že tyto židovské firmy mají práci po celých Čechách, tak zařizování nádherných bytů u velkostatkářů, továrníků a boháčů vůbec. Takovou právě výnosnou práci náš drobný řemeslník ani neobdrží. Abychom měli alespoň přibližný obraz výroby do odvětví toho spadající, projděme si příslušnou statistiku řemesla truhlářského se týkající. Truhlářských továrních závodů platících 42 zl. přímé daně, bylo r. 1880 ve Vídni 17, dělníků 465, nábytku vyrobeno za 783.000 zl. V Čechách bylo 6 takových podniků, 261 dělníků, 340 dělnic, vyrobeno za 918.000 zl. nábytku. Na Moravě a ve Slezsku 7 s 1.393 dělníky a 1.373 dělnicemi s výrobou za 1,423.000 zl. R. 1885 bylo truhlářských podniků platících 21 zl. přímé daně:
ve Vídni v Čechách na Moravě ve Slezsku
podniků 216 31 14 3
dělníků 2.061 1.153 2.303 1.104
dělnic
zboží za zl. 3,667.500 2,068.500 3,533.000 1,702.900
1.142 2.388 1.197
Roku 1890 bylo továrních truhlářských podniků:
Vídeň Praha Liberec, Cheb a Plzeň Morava
podniků 26 7 31 12
dělníků 786 239 1.073 2.421
dělnic
415 1.297
doma pracujících dělníků dělnic 60 94 214
1.603
Do továren těch pracovalo ještě 80 trestanců. Továrny na ohýbané zboží mají některá do roka 225 tisíc kusů nábytku výroby. V Opavě vyrobeno v jedné továrně 473.764 židlí, 46.675 křesel a pohovek, 775 stolů, 4.400 salonního nábytku, 2.500 kusů zahradního nábytku, 9.400 dětského, 1.150 různého nábytku. Z toho si učiníme obraz, jaké spousty nábytku tyto továrny do roka vyrobí a mnoho-li zatlačí řemeslníků truhlářů, kteří se stávají takto zbyteční. Vezměme na přetřes výrobu z roku 1885. V Čechách vyrobilo 31 továrníků zboží truhlářského v ceně 2,068.000 zl. V továrnách těch bylo 2.351 dělnictva. Poněvadž výroba ta berním úřadům tak ohlášena, nutno výrobu tu zdvojnásobniti, tedy za 4 miliony.
- 72 -
Připadne na jednoho příjem hrubý 140.000 zl. okrouhle. Z toho má přinejmenším čistého užitku 40.000 zl. ročně. Z toho by mohlo žíti slušně 40 samostatných truhlářů. Samostatných truhlářů a příslušných sem továrníků bylo:
r. 1862 r. 1885 r. 1890
Vídeň 3.749 4.339 4.623
Čechy 7.757 8.909 9.423
Morava 3.096 3.114 3.394
Slezsko 711 855 874
Kdyby nebylo továren, mohli bychom míti alespoň o 50% více samostatných řemeslníků. Továren na sirky, které platily nejmíň 42 zl. přímé daně, bylo: Roku 1880: v Čechách 7, dělníků v nich 369, dělnic 702, výroba za 821.000. Na Moravě 7, dělníků 211, dělnic 388, výroba za 480.000 zl. Roku 1885: v Čechách 20, dělníků 646, dělnic 1.186, dětí 320, výroba za 1,511.300 zl. Mimo toho ale většina sušických továren zaměstnává celé rodiny doma pracující. Na Moravě: 7 továren, 211 dělníků, 238 dělnic, 79 dětí, zboží 485.900 zl. Roku 1890: v Čechách 19 továren, 1.259 dělníků, 1.190 dělnic a 269 dětí. Doma pracovalo 181 mužů, 1.324 žen. Na Moravě 6, dělníků 251, dělnic 339; ve Slezsku 4 továrny, 70 dělníků a 58 dělnic. Počet továren se sice nezvětšil valně, ale počet dělnictva velmi vzrostl, což svědčí o zvýšené výrobě. Roku 1885 vyrobila každá továrna na sirky v Čechách za 24.200 zl. sirek dle udání berním úřadům, z čehož má podnikatel při nejmenším 10.000 zl. čistého příjmu. Strojírny. Tyto závody poškodily a zahubily nadobro řemeslo kotlářské, výrobu železných hrnců, kováře a klempíře. Jsou opětně ponejvíce v rukou židů. B r n o : Fleischmann a Bartelmus, továrna na emailované zboží. Ohnheiser a Königsgarten, továrna na plechové a kovové nádobí. Brand a Lhuillier, tov. na plechové zboží. Brauchbar, tov. na emailové, železné a plechové zboží. B u d ě j o v i c e : Blasskopf a Bullaty, tov. na hřebíky a dráty. K a r l í n : Lustig a Weinberger, továrna na kovové zboží. Elias Raudnitz, tov. na kovové a smaltované zboží. Ž a t e c : Leop. Bechert, tov. na hřebíky a dráty. Bergmann a Deimel, továrna na laky a fermeže. Lustig, rafinerie smrkové pryskyřice. Heřman Mendl, továrna na kovové zboží a knoflíky. Max Mendl, továrna na podkovářské hřebíky. S l a n é : Bolzano a Tedesco, majitel Max Hirsch. Strojírna, kotle a plechové zboží. T á b o r : Mendl, tov. na hosp. stroje a slévárna. T a c h o v : Jindř. Adler, tov. na perleťové knoflíky. T e p l i c e : Heller synové, tov. na kovové knoflíky a galvanické zboží. Huť: Rudolfshütte, válcovna plechová, majitel Isidor Weinberger. Perutz, slévárna. P l z e ň : Hirsch a Eisenschimmel, továrna na dráty a hřebíky, Adler, tov. na košť. knofl. B u b n y : Sal. Bondy, strojovna na železné konstrukce. P r a h a : Fürth, továrna ocelových per a výroba laků. Kraus, tov. na hosp. stroje. Raubitschek, slévárna a továrna na váhy. Pražská akciová strojírna, ve správní radě jsou židé, Příbram, Kohn, Bloch. Pražská železářská společnost, ředitel žid Gomperz, radové Feilchenfeld, Lieben, Mautner, Weinberger. Roku 1895 měla 2,300.138 zl. čistého výtěžku. Z toho dostali akcionáři 1,320.000 zl., bratrská pokladna 200.000 zl., správní radové tantiém 129.899 zl. P r a s e t i c e : Bruck a Steiner, továrna na knoflíky. B o r e k : Brandeis, slévárna. B o s k o v i c e : Eisler, továrna na litiny. P e l h ř i m o v : Hermann a Fleischel, tov. na perleťové knoflíky. Ž i ž k o v : Siller a Devetter, strojírna. K r á l o v o P o l e n a M o r a - 73 -
v ě : Lederer a Porges, strojovna. Markus Sostal, továrna na lepenku. K r á s n á : Lichtenstern, tov. na hosp. stroje, železný nábytek a slévárna. N e u h ü t t e : Kotzum a spol., továrna na lopaty a hosp. stroje. Největší pak železárny na celém světě jsou ve Vítkovicích, které patří Rothschildovi. Tyto továrny zásobují ve větších městech obchody klempířské a obchody plechovým a železným nádobím a potřebami kuchyňskými. I klempíři na venkově kupují zboží z těchto továren, poněvadž sami nemohou tak lacino vyráběti. Sklárny a porcelánky. Také tento obor průmyslu jest silně v rukou Israele. S t . R o l e : Marx a Gutherz, sklárna. A n t o n i e n t h a l : Moravec, sklárna. B u c h l o v : Sal. Reich, sklárna. C h l u m : Bloch, továrna na zrcadla. F r a n z b r u n n h ü t t e : Bratří Bloch, tov. na skla a zrcadla. H e n n a n i c e : Reich, sklárna. H o l z s c h l a g : Fürth a Pollak, tov. na zrcadla. J o s e f í n s k é h u t ě , táborský kraj: Moravec, skelná huť. K r á s n á n a M o r a v ě : Reich, sklárny. Krámy jsou v 10 velikých městech. L o u n y : Berman, tov. na porcul. knoflíky. L o b e z : Adler, továrna na kostěné knoflíky. S m r ž o v k a : Reich, sklárna. Ú s o b í : Grossmann, brusírna skla. T i š o v : Fischmann, tov. na skleněné zboží a rámce dřevěné. Obchody v Praze. P ř í b r a m : Moric Hartmann, tabulové sklo a věnce ze skelné perleti. S m í c h o v : Pražská porculánka. Kauders, Hirsch a Russtein. Strojírnám, slévárnám a podobným podnikům dodávají suroviny hutnicko těžařské společnosti. Tento ohromný průmysl jest u nás také ponejvíce v rukou Israele. Česká hutní společnost, dříve Fürstenbergské huti má za ředitele žida Isidora Weinbergra. Akciový kapitál společnosti té obnáší 4.6 mil. zl. Čistého výtěžku měla tato společnost za r. 1896 úhrnem 1,168.381 zl. Akcionáři dostali 828.000 zl. Abychom měli poněkud obraz výroby z toho oboru, uvedeme zde statistiku z r. 1885. Výroba čistého železa a ocele:
Čechy Morava Slezsko
podniků 15 8 5
dělníků 3.080 1.689 1.216
dětí 173 53 54
zboží za zl. 8,291.000 4,721.000 1,448.000
44 9 4
2.350 1.649 646
314 219
3,544.200 2,205.800 705.000
Sléváren: Čechy Morava Slezsko
Výroba železného a ocelového drátu: Čechy Morava Slezsko
5 3 2
97 44 82
- 74 -
757.000 127.000 52.600
Výroba železného a ocelového plechu: Čechy Morava Slezsko
9 5 3
754 437 126
51 34
2,880.300 1,147.600 469.700
Výroba železničných kolejí: Čechy Morava Slezsko
3 5 4
244 693 425
2,326.000 3,361,500 1,054.800
39 62
Výroba kovářského a zámečnického zboží: podniků 17 13 2
Čechy Morava Slezsko
dělníků 472 400 68
dětí 85 38
zboží za zl. 744.400 335.000 65.000
Výroba hřebíků, šroubů a drát. provazů:
Čechy Morava Slezsko
podniků 13 6 5
dělníků 355 647 409
dětí 53 87 29
žen 56 126 83
zboží za zl. 1,007.500 1,129.400 743.900
497 520 70
120 57
19 18 5
955.800 827.600 127.200
Výroba železného nádobí: Čechy Morava Slezsko
6 8 1
Kovářů bylo:
r. 1862 r. 1885 r. 1890
v Čechách 8.951 9.281 7.298
na Moravě 3.733 3.657 3.704
ve Slezsku 896 768 743
717 121 151
103 36 32
48 24 19
Hřebíkářů bylo: r. 1862 r. 1885 r. 1890
- 75 -
Zámečníků: r. 1862 r. 1885 r. 1890
2.003 2.186 2.186
829 757 813
163 185 171
931 1.614 1.689
829 757 813
163 185 171
v Čechách 273 490 583
na Moravě 63 77 72
ve Slezsku 16 23 20
3.654 3.876 4.084
1.424 1.456 1.559
355 330 366
754 1.000 1.050
244 302 300
51 84 107
Klempířů: r. 1862 r. 1885 r. 1890 Zlatníků a stříbrníků:
r. 1862 r. 1885 r. 1890
Vyrabitelů vozů a kočárů (kolářů): r. 1862 r. 1885 r. 1890 Hodinářů: r. 1862 r. 1885 r. 1890
Na těchto číslicích vidíme, že jedno řemeslo zaniklo, kováři, kteří dříve kuli hřebíky. Dnes jsou pouze továrny. Vzrůst ostatních řemesel k poměru obyvatelstva jest též nepatrný. Při tom nesmíme zapomenouti, že většina klempířů má své zboží z továren, že hodináři hodiny berou pouze z továren, že zlatníci a stříbrníci mají též ve svých obchodech mnoho zboží z továrnických závodů, s kterými nemohou konkurovati a proto berou od nich hotové zboží na procenta výdělková. Průmysl různého druhu. V této drobné kapitolce chceme ukázati, že Israel dovede se vpraviti do všeho a že se zmocňuje veškeré výroby. Máme zde na mysli průmysl papírnický. My Čechové máme sice přes 400 novin a časopisů, ale nemáme žádnou továrnu na papír. Ten papír nám dodávají ponejvíce židé. Jaká to ironie osudu. Tak zachránil žid Eichmann Edvarda Grégra dobrovolnou sekvestrací závodu od úplného zničení, poněvadž mu křesťané nechtěli čekat, čekal Grégrovi židovský dodavatel papíru Eichmann. Pak by byl ovšem černý nevděk, kdyby Nár. Listy psaly proti židům. Továrny, které vyrábí papír novinářský a podobný, jsou akciové židovské podniky a sice: Elbemühl, akciový kapitál 1,600.000 zl. akciová neusiedelská společnost, kapitál 3,000,000 zl.; Schlö- 76 -
gelmühl, akciový kapitál 3 mil. zl. Steyerermühl, akciový kapitál 3,700.000 zl.; LeykamJosefsthal, akc. kapitál 6 mil. zl.; akcie těchto podniku mají v rukou ponejvíce židé a ve správní radě sedí židé Baumfeld, Friedmann, Goldschmidt, Nasner, Baruch, Singer, Link, Kohn, Hirsch a jiní vídeňští bankéři. Továrny ty vyrábějí do roka 4 miliony metráků papíru tiskového a psacího. Mimo tyto máme papírny židovské Fürth a Gans v Horažďovicích; Porges, továrna na papírové tapety, Tyrolka u Prahy; Lemberger a Klauber papírna v Petrovících; Fürth a Gellert papírna v Plzni, Fuchs a Taussig tamtéž; Israel Woditsehka papírna v Červené Vodě; Fux papírny v Praze, České Kamenici. Rovněž tak je výroba gumového zboží, čokolády, kandit a cukrovin, škrobu, mýdla, svíček namnoze v rukou židů. Také cihelny a cementovky přecházejí do rukou židů. Uhřiněves, cihelna Bloch-Goldschmidt. Cihelna ta obdržela dodávku cihel pro kanalisaci v Praze a to na 4 miliony kusů cihel, na tři roky od r. 1897 počínaje, což znamená výdělek alespoň 120.000 zl.! Tento výdělek rozpočten jest na tři roky. Inu dr. Podlipný, starosta města Prahy, a žid Goldschmidt seděli někde v Uhlířských Janovicích jako stateční a nadějní synové národa ve školních škamnách a proto, když se nyní domohli tak důležitých míst, musí se přece navzájem podporovat „vždyť to žádá křesťanská láska“. Sigm. Nassau cihelna v Pohořelicích, Morava. Akciová továrna na cement v Praze, majitelé židé Rosenberg, Schön a Weinstein. Továrna na cementové dlaždičky Fischmann, Praha. Fischer a Ehrenfest, cihelna, Brno. Fischmann a Pollak tov. na cementové výrobky, tamtéž. Akciová tov. na port. cement Brno, židé Kafka, Josefy, Herzfeld. Šumperk: vápené pece Eisenstem a Oberleitner. Zděslavice, vápené pece Kohles a Schick. A jiných podniků více. Samo sebou se rozumí, že židé mají pro své časopisy a noviny také své tiskárny a také svá knihkupectví, a hlavně obchody antiquariatní jsou skorem výhradně v rukou židů, jako v Praze Taubeles, Taussig, Weiner, Pereles a jiní. Jednu z prvních tiskáren, stereotypií a knihařství v Praze má žid Fuchs. Židovské tiskárny jsou Kuh, Fuchs, Schmelkes. Tím jsme, pokud nám možno bylo, nakreslili malý obrázek, kterak my ubozí Čecháčkové jsme v područí Israele. Kupujte jen u křesťanů. Proto jsem první na řadě i já. Avšak tito křesťané mají své zboží ponejvíce také od židů vyrabitelů. Proto nejdřív jest nutno, abychom my Čechové měli také své průmyslové podniky v každém oboru. Postarejme se o to, by české křesťanské tovární a průmyslové podniky byly každému Čechu známy, musíme míti tedy adressář českých vyrabitelů a musíme míti zákon, že na každém zboží, alespoň v celkovém kuse, musí napsán býti ten, kdo to zboží zhotovil, aby se obecenstvo mohlo varovati výrobků židovských. Ptejme se, jaký je užitek z průmyslu či industrialismu? Musíme říci, že není ovoce industrialismu příliš utěšené. Jak ohromné jsou příjmy těch komínových baronů, továrních ředitelů a správních radů. Vezměme jen textilní průmysl. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku máme dle statistiky z r. 1885 podniků textilních 1.010. Tyto podniky vyrobily zboží v ceně 300 milionů zl. Z toho jistě při nejmenším mají továrníci alespoň 60 milionů čistého užitku. Dělnictva bylo r. 1890 v průmyslu textilním v Čechách, na Moravě a Slezsku 356.150. Poněvadž výroba průmyslu textilního stoupá, nezůstávají výdělky komínových baronů asi pozadu, proto řekněme, že podnikatelé měli r. 1890 také 50 milionů zl. zisku. Co má dělník a dělnice mzdy v prádelnách a tkalcovnách? Žena má nejvýš 35 kr., muž 70 kr. denně. Dáme tedy každému dělníku průměrně 50 kr. mzdy. Řekněme, že dělník ten pracoval za rok 290 dní, měl do roka příjmů 145 zl. Řekněme, že rodina textilní-
- 77 -
ho dělníka jest pětičlenná, a že jdou do práce muž žena a jedno dítě, mají do roka nanejvýš 400 zl. příjmů. Příjem veškerého textilního dělnictva obnášel při nejlepším za r. 1890 sumu 50 mil. zl. a to prosím je rozděleno alespoň na 71.230 rodin, kdežto 1000 rodin komínových baronů má větší příjem než 70.000 rodin dělnických, které otročí komínovým baronům. Zde právě vidíme tu strašnou propast mezi kapitálem a prací. Jaký je život dělníka? Továrna sama hlodá na jeho zdraví. Okna továrny jsou dlouholetým prachem neproniknutelná, vzduch a slunce nevniknou do pracovních místností. Kdo vidí dělnictvo vycházeti z továren textilních, ten se ho zhrozí. Jsou to živé mrtvoly, celé rodiny vymírají a zmizí. Nápadný jest neustálý kašel, kterým trápeni jsou dělníci a dělnice z továren textilních. Vidíme proto v krajích průmyslových strašnou úmrtnost, degeneraci, to je slábnutí lidského plemene na vývoji tělesném. Horší jsou však morální, mravní ztráty, které utrpíme na lidu průmyslovém. Mladí hoši a děvčata sotva 17ti neb 20tiletí žijí v divokém konkubinátu, mají již dětí. Mzdu týdenní obyčejně v neděli v pustém životě utratí. My pak Čechové obzvláště ztrácíme mnoho synů národa a mnoho dcer, protože továrny ty nám nepatří, pouze jen nepatrná část z nich, většina pak dělnictva průmyslového jest původu českého, které musí o židovském chlebě žíti a zapírati i rodný jazyk a ztrácí namnoze i víru. Českému národu ze židovského a německého industrialismu žádné požehnání nekyne. Řemesla vyhynula a tím vyhynul střední jindy zámožný stav řemeslný v městech. Stačí jedna továrna žida v jednom městě českém a celé okolí stane se otrokem žida. Do továrny hrnou se všichni řemeslníci, kterým řemeslo nejde aneb ho neumějí řádně, děvčata štítící se polní práce hrnou se do továrny, otcové města sklánějí své šíje před židem továrníkem, který s Rebekou se projíždí v nádherné ekvipáži s vysoka pohlížeje na ty křesťanské otroky. Jedna židovská továrna stačí na zotročení celého kraje. Pravdu těchto slov dosvědčí každý, který poměry dnešní jen trochu zná. Průmysl v českých zemích jest soustředěn hlavně v krajinách německých, ale v továrnách židů a Němců pracuje ponejvíce český dělník. Celková průmyslová armáda v českých zemích byla dle sčítání z r. 1890 takto rozdělena: Čechy
Morava
Slezsko
74 14.083
42 5.989
53 7.531
19 1.999
111 8.131
59 2.927
I. Slévárny a zpracování kovů: podniků dělníků
224 22.407
II. Výroba strojů a nástrojů: podniků dělníků
164 14.735
III. Výroba zb. kamenného, hliněného a skla: podniků dělníků
613 38.131
- 78 -
IV. Výroba ze dřeva, kostí, kaučuku: podniků dělníků
282 14.300
58 7.970
30 5.450
71 3.435
36 1.894
8 111
946 155.098
607 63.735
199 21.042
58 6.424
5 1.314
28 1.686
18 1.272
865 66.069
816 35.467
201 6.207
211 13.828
70 1.906
28 1.737
21 456
22 494
1 20
41 903
8 331
V. Výroba kůže, štětin atd.: podniků dělníků VI. Textilní továrny: podniků dělníků
VII. Výroba šatstva a obuvi: podniků dělníků
132 12.715
VIII. Průmysl papírnický: podniků dělníků
125 8.671
IX. Výroba pokrmů a nápojů: podniků dělníků X. Průmysl chemický: podniků dělníků XI. Stavební průmysl: podniků dělníků
XII. Tiskárny a uměl. průmysl: podniků dělníků
115 4.339
- 79 -
Úhrnem: podniků dělníků
3.769 353.684
1.974 150.224
618 49.006
Zde máme sumární přehled podnikatelů a dělníků v českých zemích. Podívejme se, jak jsme pokročili v proletarisování samostatných existencí. Následkem „svobody“ v řemesle měli jsme v Čechách r. 1890 samostatných krejčí 14.103 a zároveň 125 továrníků na šat a obuv a klobouky, nehledě ani k oněm ohromným skladům továrníků vídeňských, které jsou ve všech větších městech zemí českých. Oč by tu mohlo v těchto oborech býti více drobných a dobrých existencí. Těmto 125 továrníkům otročí v Čechách tedy 12.715 učených řemeslníků, krejčí, obuvníků a kloboučníků, ženatých a svobodných to otroků. A tak to vypadá v jiných oborech. Z těchto 125 továrníků jest alespoň 80 procent židů! Ne dosti na tom. Průmysl v českých zemí jest nahromaděn jak jsme pravili v krajinách tak zvaných německých. Čechy jsou rozděleny na obvod obchodní komory pražské, liberecké, chebské, plzeňské a budějovické; Morava na Brno a Olomouc, Slezsko má Opavu. Vizme rozdělení továren, Čechy: Skupina I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI. XII. úhrnem
Praha 98 65 93 30 19 69 77 21 181 65 4 39 761
Liberec 55 62 288 153 31 706 13 60 321 73 12 29 1.803
Cheb 24 16 86 55 7 112 16 22 85 16 3 15 457
Plzeň 38 10 96 22 11 26 26 13 154 42 2 16 456
Budějovice 9 11 50 22 3 33 ― 9 124 15 ― 16 292
Liberecká komora má tedy 1.803 továren ve svém obvodě a to jen textilních 706 a budějovická pouze 292! Morava: Skupina I. II. III. IV. V. VI.
Brno 25 24 45 21 14 299
Olomouc 49 29 66 37 22 308 - 80 -
Slezsko : Opava 42 19 59 30 8 199
VII. VIII. IX. X. XI. XII. Úhrnem
15 7 465 47 15 22 999
43 21 351 23 7 19 975
5 18 201 28 1 8 618
Z této statistiky vidíme, které krajiny jsou nejmíň průmyslové. Brno má více textilních továren, než celý český jih a západ. Než i jinak požehnání industrialismu není veliké a utěšené. My nejen vlastních továren nemáme skorem žádných, my dodáváme židům a Němcům pouze lacinou pracovní sílu, dělnický materiál, který z větší části již v dětech nehlásí se více k původu českému. Nám dává za to industrialism nazpět invalidy práce a odchovává na duchu a na těle zmrzačelé pokolení. Děsný je přímo vzrůst úrazů v továrnách a při stavbách. Dle zpráv živnostenských inspektorů pro země předlitavské bylo úrazů ohlášeno:
Roku 1884 „ 1885 „ 1886 „ 1887 „ 1888 „ 1889 „ 1890 „ 1891 „ 1892 „ 1893 „ 1894 „ 1895 „ 1896
případů 556 1.864 1.947 3.011 3.178 3.140 11.038 16.832 22.082 29.719 35.476 44.489 64.442
smrtelně skončily 92 154 190 255 271 548 565 574 649
967
Z toho stalo se k práci trvale neschopných 2.530. R. 1890 zavedeno úrazové pojišťování a tu vidíme ten obrovský přírůstek úrazů. Asi jedna čtvrtina úrazů připadá na stavby, ostatní patří továrnám a větším dílnám řemeslnickým, kde jsou stroje. Neměl jsem po ruce úplnou statistiku případů smrtelných a těch, kteří se stanou úrazem navždy mrzáky. Jak vidíme z r. 1892, jest více než desátý díl všech k úrazu přišlých navždy mrzáky učiněn. Co tu do roka nešťastných obětí. Myslím, že ještě ani jeden žid v továrně neumřel vysílením neb aby uchvácen byl strojem. Abychom měli úplný obraz, kterak se za 30 let změnily výrobní poměry, uvedeme zde ještě ostatní řemesla dle počtu, o kterých jsme během pojednání nemluvili. Bylo napočítáno:
- 81 -
Nožířů:
roku 1862 „ 1890
v Čechách 296 327
na Moravě 108 82
ve Slezsku 17 35
2.031 2.375
448 618
67 99
960 1.137
294 303
81 98
1.857 1.975
786 774
184 194
823 579
390 204
85 55
103 157
33 8
25 14
577 733
192 230
53 66
7.442 6.882
2.657 2.530
844 650
8.581 7.548
2.418 2.331
700 633
Cihlářů: roku 1862 „ 1890 Soustružníků: roku 1862 „ 1890 Řemenářů a brašnářu: roku 1862 „ 1890 Provazníků: roku 1862 „ 1890 Prýmkářů: roku 1862 „ 1890 Knihařů: roku 1862 „ 1890 Mlynářů: roku 1862 „ 1890 Pekařů: roku 1862 „ 1890
- 82 -
Cukrářů: roku 1862 „ 1890
323 991
491 322
56 77
7.360 9.433
3.032 3.509
734 835
249 86
55 26
Řezníků: roku 1862 „ 1890 Mydlářů: roku 1862 „ 1890
642 284
Stavitelů a zednických mistrů: roku 1862 „ 1890
1.009 1.547
312 488
58 89
626 726
111 155
48 129
729 997
237 313
64 58
1.592 1.023
455 316
80 43
404 1.388
207 526
43 118
453 571
149 191
36 38
Mistrů kamenických: roku 1862 „ 1890 Mistrů tesařských: roku 1862 „ 1890 Sklenářů: roku 1862 „ 1890
Lakýrníků a malířů pokojů: roku 1862 „ 1890 Kominíků: roku 1862 „ 1890
- 83 -
Tiskáren: roku 1862 „ 1890
52 187
18 77
9 22
50 108
8 22
1 7
55 198
11 43
9 8
43 99
7 11
6 3
Kamenotiskáren: roku 1862 „ 1890 Sochařů: roku 1862 „ 1890 Rytců: roku 1862 „ 1890
Živnosti obchodnické. Obchodníků s dobytkem: roku 1862 „ 1890
2.502 2.945
1.235 822
293 319
5.860 5.813
3.604 2.934
498 520
1.279 3.708
586 1.017
214 465
Obchodníků obilím a zeměděl. plodinami: roku 1862 „ 1890 Obchod dřívím a uhlím: roku 1862 „ 1890
Obchodů se zbožím kamenným, skleněným a porculánovým: roku 1862 „ 1890
793 1.862
414 619
57 111
126 433
12 96
Obchodů se zbožím kovovým a stroji: roku 1862 „ 1890
702 1.301 - 84 -
Obchodů se zbožím krátkým a ozdobným: roku 1862 „ 1890
318 1564
105 501
8 199
956 1.113
247 441
38 81
3.304 7.254
2.190 2.676
861 517
89 436
18 133
18
31.506 37.152
12.002 12.475
2.034 2.831
1.233 1.666
799 851
293 352
Obchodů s kůží a zbožím z kůže: roku 1862 „ 1890 Střižné obchody: roku 1862 „ 1890 Obchody papírem: roku 1862 „ 1890
Smíšené obchody (zboží osadnické): roku 1862 „ 1890 Obchodů s nápoji: roku 1862 „ 1890
Všech samostatných řemeslných živností bylo: roku 1862 „ 1890
125.293 130.801
54.774 46.786
12.352 11.753
22.581 24.386
4.488 5.864
Všech živností obchodnických bylo: roku 1862 „ 1890
50.319 68.790
Čísla ta mluví sama ze sebe, že není třeba je vykládat. Nápadný a osudný je úbytek mlynářů a pekařů. Velké mlýny požerou malé a mají zároveň pekárny, které požraly pekaře. Zde se mstí svoboda řemesel až nápadně. Co vidíme na číslicích těch? Vidíme, že stav řemeslnický hyne, že zkrachovaný řemeslník a rolník jde posilnit armádu průmyslovou anebo, má-li trochu peněz, dá se do „obchodu“.
- 85 -
Obrovský je vzrůst živností obchodnických a tím naznačena jest také démonická přímo moc u nás vzrůstajícího židovstva. Za 30 let se střižné obchody více než zdvojnásobily. To už znamená obrovský vzrůst židovstva a jeho bohatství. Kdyby tak dnes Palacký vstal a ti staří liberálové, kteří sedli židům na lep a kovali zákony o té svobodě živností, ti by si dnes protírali oči. Vsadím se, že by dnes liberálové se styděli za své dílo, že vlastním dětem kopali hrob a vystavěli chrám židovského zlatého telete, na který židé s chloubou ukazují a který ošizení křesťané s pěstí v kapse jen proklínají. Tam vedla zásada svobody živností.
VII. Otrava lidu.
(Kořaleční mor.) Velmi duchaplným spůsobem vyjádřil se feuilletonista bývalého časopisu „Čech“ vdp. Kopal při třistaletém jubileu zemáků. Zemák, chléb chudiny, zachrání od hladu statisíce lidí ročně, zemák stal se dobrodiním horských krajin, jest jedinou potravou statisíce rodin u nás. Toto dobrodiní nedá ďáblu v pekle spáti a přemýšlí, jak by ten dar boží zkazil a tu přijde na ďábelskou myšlenku: „Budeme z bramborů pálit líh.“ Ano, ďábelská to přímo myšlenka otravovat lid s jedem z bramborů vyrobeným. Dokud kořaleční mor byl neznám, výroba kořalky v počátcích, byl na horách a v těch krajích, kde nyní mor panuje, statný lid. Obrovské horalské postavy mizí a vidíme nyní zakrnělé trpasličí plémě, ovoce to kořalečního moru. Slováci v severním Uhersku jsou již národem vymírajícím a my Čechové, jsme tímto jedem v jádru svém ohroženi. Řemeslo to ďábelské, otravovati lid kořalečním jedem, provozují u nás skorem výhradně židé. Kořaleční žid sám toho svinstva se netkne. Projděme si na důkaz našich slov lihopalny, výrobu kořalky a obchod s ní v zemích českých a tu najdeme dle protokolu obchodních soudů z r. 1890 následující kořaleční židy v Čechách: D o b r n i c e : Jak. Krása, nájemce dvora a lihopalna. Ritterstein Emil, lihopalna. D o b r u š k a : Archleb, továrna na likéry. D r a ž i č k y : Robiček, lihopalna. D ř e n i c e : Jerusalem, lihopalna a smíšený obchod. D r a č i š t e : Frankenstein, lihopalna. Ú p i c e : Hermann, výroba lihových nápojů. F r a n t á l : Bauer, lihopalna. F r y d r y c h o v : Klingerberger, lihopalna. K y š p e r k : Saxl, výroba lih. nápojů, likérů a prodej jich. S t ř í t e ž : Šick, lihopalna. H o d ě t i c e : Bratří Steinerové, nájemci dvorů a lihopalna. V r c h l a b í : Löwit, výroba kořalky, likérů a rumu. Schick, výroba lihových nápojů, Šick syn, totéž. H o ř k o v: Lederer, nájemce dvoru a lihopalna. H o r u š i c e : Koretz, výroba kořalky a smíš. obch. J i č í n : Kareis, obchod koř. Löwy, totéž. Lokeš, výroba koř. K a l i š ť : Seidler bratří, nájemci dvorů a lihop. K a m b e r k : Bondy, výroba kořalky. K l a d n o : Vilém Stein, výroba koř. K r á l . D v ů r : Siler, obchod koř. K o s t e l n í L h o t a : Löwit, výroba koř., likérů, rumu. L i t o m y š l : Thein, tov. na kořalku a lik. L h o t e c k ý D v ů r : Pollak, lihopalna. L h o t i c e : Frankenstein, lihopalna. L i b i c e : Stern, výroba kořalky, likérů, smíšený obch. L i d k o v i c e : Švarc, lihopalna. L í p a : Kraus, lihopalna. L ž í n : Fišel, lihopalna.
- 86 -
M a r k v a r e c : Šulc Jak., lihopalna. M e d l e š i c e : Sück, lihopalna. T ý n n . / V l t . : Bondy, továrna na lik. a essence. M š e n o : Hahn, výroba kořalky a prodej, smíš. obch. M n i c h . H r a d i š t ě : Mendl, továrna na likéry. N o v é D v o r y : Frankenstein, lihopalna. N o v é H r a d i š t ě : Oesterreicher, lihop. N o v é M ě s t o n . / M e t . : Pick, továrna na kořalku, likéry, rum a essence. H o r n í C e r e k e v : Fuchs vdova, nájem, dvoru a lihopalna. H o r n í V e s : Roubíček, lihopalna. S t u d e n e c : Goldreich, lihopalna, 4 deskové statky. S t a r ý J i č í n : Herman, výroba likérů. O u l e h l e : Dubský, výroba kořalky. B a b i c e : Sommer, výr. kořalky. B a t o u c h o v i c e : Vilheim, výr. kořalky. B u d i š o v : Šnabl, rosolky; Steindler, kořalka. B e r n a r t i c e : Oesterreicher, essence a likéry. B e z d ě č í n : Fux, lihop. B z e n e c : Frankl, obchod kořalkou a obilím. B y s t r é : Skutecký, výroba lihovin. B l a n i c e : Lüftschütz, lihopalna. B l a t n á : Steiner, lihopalna. Č e s k ý D u b : Mautner, výroba kořalky. B o h d a n e č : Kafka, lihopalna. N e d r a h o v i c e : Vlach synové a Mautner, lihopalny. B o ň k o v i c e : Gross, lihopalna. Č á s l a v : Meisl, lihopalna a výroba kvasnic. Č e l á k o v i c e : Stern, výroba lihových nápojů. Č e r n o v i c e : Lederer, lihopalna. C e t o r a z : Pollak, lihopalna. C h l e b y : Mautner lihopalna. C h l u m e c : Rie, obchod kořalkou. C h o t ě b o ř : Lustig, lihop. C h o t y š a n y : Stern, lihopalna. C h o c e ň : Goldmann, tov. na likéry. C i t o v : Gross, výroba kořalky. D i r n á : Šick, lihopalna. D o b k o v : Goldreich, lihopalna. T ě m i c e : Lüftschütz, majitel dvorů a lihop. T e p l i c e : Fišer, továrna na likéry, Kuh, výroba lihovin. Skutecký, lihové nápoje a likéry. T i s o v á : Elias Svarz, nájemce dvora a lihopalna. T r u t n o v : Kohn, výroba likéru. Pick, výroba kořalky a obchod s ní. Veiner, totéž. T u p a d l y : Reiman, lihopalna. T u r n o v : Adler, výroba essencí a etherickych olejů. Dubský, výr. lihovin, Mendl totéž. K r a l o v i c e D o l n í : Abr. Wolf, továrna na likéry a rum. V o d ň a n y : Fröhlich, výčep lihovin. V l k o p e s y : Davidsohn, továrna na ocet. V o t i c e : Arnstein, tov. na ocet a likéry, obchod s nimi. Lederer, výroba lihovin. Ž i ž k o v : Merores a Jeiteles, továrna na likéry, slivovici a rum. Z n o j m o : Veit, výroba lihovin. Spitzer, tov. na likéry, rum a ocet. R a k o v n í k : Brod, výroba likérů, octa, droždí. Perutz, výroba lihových nápojů a octa. R o u d n i c e : Katz, výroba lihovin. Pollak Ign., prodej lihových nápojů, špiritusu, limonád a sodovky. R y c h n o v n . / K n . : Goldmann a Wertheimer, továrna na likéry a lihové nápoje. R o k y c a n y : Porges, výroba lihovin. Ž ď á r : Klein, výroba lihovin. Ž a t e c : Freund, výroba lihovin, Rein, výroba lihovin a obchod koňmi. Ž a c l é ř : Löwit, tov. na likéry. Š e b í ř o v : Winternitz, lihopalna. V š e b o ř i c e : Hermann, dvůr a lihopalna. Š e v ě t í n : Kohn, obchod lihovinami, obilím, koloniální, manufakturní, krátké a střižné zboží. Ž i r e c : Šick, výroba a prodej lihovin. Š v a c h o v : Stein, lihopalna. S e m t í n : Pollak, lihopalna. Ž a m b e r g : Saxl, výroba likérů. Ž i r o v n i c e : Bachrach, lihopalna. S e z e m i c e : Ippen, lihopalna. S l a v ě t í n : Špitz, tov. na ocet. S m í c h o v : Eisner, výroba lihovin. S m i l o v y H o r y : Reiner, lihopalna. S t a ň k o v : Lorie, obchod lihovinami. S t r a š i c e : Bleier, obchod lihovinami, smíšené, střižné a galanterní zboží. S u c h d o l : Dubsky, obchod lihovinami. T á b o r : Freund, obchod lihem. Mendl, obchod lihem, obilím a dřívím. Guttmann, obilí, koloniální zboží, voňavky, galanterní, střižné, železo, lihové nápoje. Stem, výroba octa a lihových nápojů. T a c h o v : Popper, výroba lihových nápojů. T ě c h o b u z y : Heller, lihopalna. P a s e k a : Pollak, lihopalna. P e t r o v i c e u T á b o r a : Bondy, lihopalna. P l z e ň : Auer, továrna na likéry. Gottlieb, výroba kořalky a obchod. Gutmann,
- 87 -
lihopalna a droždí. Löwy výroba a výčep kořalky. Popper, továrna na likéry a raffinerie špiritusu. Roth, likéry a ocet. Straus, továrna na špiritus, výroba octa, kanditů a cukrářství. P í s e k : Hahn, obchod lihem a výroba octa. Hahn a Ferda, továrna na líh. Spitz, výroba kořalky a octa. Stránský a Werner, továrna na lihové nápoje a kandity. P ř e h o r o v : Pollak Adolf, dvůr, pivovar, továrna na líh. Pollak Joachim, továrna na líh. P ř í b r a m : Hartmann, obchod kořalkou, vínem a cihelna. Kohn, výroba lihovin. P r o s e č : Fux, lihopalna. B u d ě j o v i c e : Fürth, továrna na líh, ocet a essence. Samec, obchod lihovinami. Sneider, obchod lihem. C h r u d i m : Vohryzek, obchod kořalkou, kůžemi, zboží koloniální, železo, střižné, galanterní, mouka, obilí, chléb, šunky, sádlo a lůj. J i h l a v a : Fux, výroba sodovky, likérů a octa. Hasenberg, tov. na likéry. Kornfeld, obchod lihem. Ornstein, obchod lihem a prkny. Spitzer, továrna na essence a etherické oleje. K a r l í n : Fux a Taussig, výroba likérů. Grünhut, tov. na ocet. Klein, tov. na likéry. Kornfeld, výroba likérů. Fišel, prodej vína a likérů. Löbl, výroba rumu a likérů. Schulhof a Flaschner, tov. na likéry. Soyka a Markus, totéž. Tauber, obchod vínem a likéry. P r a h a : Achatz, víno, rum, koňak. Altmann, obchod lihem. Flammerschein, totéž. Fürth, výroba lihovin. Goschler, líh a konfekce. Grünberger, továrna na likéry, punče a ocet. Kafka, ocet a líh. Klein výroba lihovin. Konstein, tov. na likéry, essence, etherické oleje. Morgenstern, výroba lihovin. Pereles, lihoviny a ocet. Pick, agent lihem. Pollak, obchod essencemi a lihem. Schlessner a Grünhut, agencie na líh. Stern, totéž. Steuer a Friedländer, tov. na etherické oleje. Na Moravě máme tyto protokolované, židovské kořaleční firmy: B r n o : Eisenmann, výroba lihovin, likérů a obchod s nimi. Eisler, výroba lihovin. Eisler Max, výčep lihovin. Frič, velkoobchod vínem a výroba likérů. Geduldig, obchod vínem. Honig, výroba a výčep lihovin. Isakievič; výroba likérů. Kohn, obchod lihem. Korngold, výroba a výčep lihovin. Löw, totéž, likérů a vína. Lustig, výroba a výčep lihovin. Mandl, obchod, vínem. Pollak totéž. Šlesinger, pachtýř daně z lihu. Tauber a Bader, obchod lihem a melasou. Willheim, továrna na likéry a lihoviny. Windholz, tov. na likéry, rum a ocet. T ř e b í č : Pick, výroba lihovin. O p a v a : Boxhorn, výroba lihovin. Costa a Melion, obchod lihem. Görlich a Adler, tov. na likéry. Lichtwitz, tov. na likéry, líh a ocet. Mandl, výroba likérů, rumu, octa. Meyer, výroba likérů. Noe a syn, totéž. Sonnenschein, továrna na likéry, rum, obchod uhlím a vápnem. Č e j č : Rotter, tov. na líh a parní mlýn. Č e r n á : Spitzer, výroba lihovin. U h e r s k ý B r o d : Kohn, výčep piva, vína a kořalky. U h e r . H r a d i š t ě : Fried, tov. na likéry a ocet. Jellinek, totéž. Kraus, výčep a obchod kořalkou. H r a n i c e : Wolf a Abr. Wolf, továrny na likéry a rum. V e l k á : Haas, lihopalna. V e s e l í : Ehrenhaft, výroba kořalky. V y š k o v : tov. na ocet Pacovský. V í t k o v i c e : Adler, tov. na lihoviny a obchod. H u s t o p e č : Aškenes, výroba kořalky a velkoobchod dřívím. B i s k u p i c e : Rosenbaum, lihopalna. B o j k o v i c e : Pollack, výroba kořalky. B u č o v i c e : Jellinek, obchod lihem a kořalkou. B y s t ř i c e : Slesinger, výroba kořalky a továrna na sukna. D a č i c e : Ippen, výčep kořalky. Stukart, výroba kořalky. L í š e n : Rosenberg, výroba kořalky a rosolek. Unčov: Redlich, výr. kořalky a likérů. M o r a v s k á O s t r a v a : Bellak, výroba lihovin. Engl, totéž. M a j e t í n : Meitner, lihopalna. Freund, M i r o s l a v a : Meyer, továrna na likéry. M í s t e k : Brenner, kořalna a rum. M í s t ř í n : Fröhlich, výroba a výčep lihovin. M o h e l n i c e : Fried, výroba kořalky a likérů. N a p a j e d l y : Löwy, výroba a výčep kořalky. N e d v ě d i c e : Vinter, výroba kořalky. R o u s i n o v : Rozauer, výroba koř. a likérů. Lazar Rozauer, totéž. N ě m č i c e : Weiss, výroba kořalky.
- 88 -
J e v í č k o : Beer, výroba kořalky. Z á b ř e h : Fröhlich: lihopalna. K r á s n á : Löw, výroba kořalky a rumu. K ř í ž a n o v : Bäck, výr. kořalky. K v a s i c e : Siebenstein: výr. koř., likérů a rumu. L i p n í k : Spitzer, kořalka a rum. Ritter, totéž. L e t o v i c e : Biach, továrna na líh, droždí, likéry a rosolky. K y j o v : Hayek, likéry a ocet. Marie Hayek totéž. Klein, tov. na kořalku, obchod, velkostatek. Sonnenschein, výroba likérů. Ž e l e t a v a : Kohn, výroba likérů, střižné zboží, železo, koloniální zboží. Š e n o v : Adler, továrna na líh a likéry. Ž i d l o c h o v i c e : Strakoš, výroba a prodej lihovin. S v a t o b o ř i c e : Mandl, lihopalna a dvůr. H o d o n í n : Lechner, výroba likérů, obchod lihem a obilím. P r o s t ě j o v : Adler Josef, výroba kořalky. Krassny, výr. kořalky a likérů. Pollack, tov. na kořalku a likéry. Pollack Sigm., tov. na likéry a rum. P ř e r o v : Bermann, výroba likérů a rumu. O p a t o v i c e : Gottlieb lihopalna. O l o m o u c : Fleischmann výroba likérů, rumu a octa. Löw, likéry a ocet. Pollak, výroba likérů, speditérství a uhlí. Wolf, tov. na likéry. Připomínám opětně, že toto jsou velké protokolované firmy, které platí nejmíň 20 zlatých přímé daně. Není tedy zde řeč o tisících židovských kořalnách po zemích českých roztroušených. Výrobnám kořalky dodávají líh továrny a raffinerie špiritusové. Tyto ohromné továrny jsou pouze v rukou židů. K o l í n : Seligman Ellbogen, Weissberger a Kraus. Raffinerie. Mimo toho je zde olejna, patří Rud. Isakovi. B ř e c l a v a : Kuffner, tov. na líh a sladovna. M i s t r o v i c e : Fišl synové, tov. na líh. M i r o s l a v a : Herzog, Šmídl, Spitzer, továrny na etherické oleje. O l o m o u c : Singer a Hamburger, tov. na líh a droždí. P a r d u b i c e : Wertheimer, raffinerie, tov. na likéry a ocet. Fanto a Herzka, raffinerie petroleje. M l a d á B o l e s l a v : Lederer, raffinerie a umělá hnojiva. J i h l a v a : Weiss a Feldmann, raffinerie, tov. na likéry, essence a ocet. R o z t o k y : Heller a Fleischner, olejna. Z l í c h o v : Fišl a Rosenbaum, raffinerie. S m i ř i c e : Malburg, raffinerie, továrna na likéry, essence a ocet. T e p l i c e : Blumberg a Rindskopf, továrna chemická. Vzrůst spotřeby lihu u nás jest povážlivý a budoucnost národa českého ohrožující. R. 1860 pracovalo v Čechách 566 vinopalen, které zaplatily 1,881.918 zl. daní. Od r. 1860 do 1870 zaplaceno daně z kořalky v Čechách 20,564.226 zl. Vypilo se tehdáž ročně v Čechách asi za 8 mil. zl. kořalky v kořalnách. R. 1871 pracovalo vinopalen: v Čechách 345
na Moravě 413
ve Slezsku 130
1,088,848
658.267
na Moravě 197
ve Slezsku 105
7,264.411
3,901.367
a zaplatilo daní: 2,164.792 R. 1880 bylo lihopalen: v Čechách 222 vyrobeno v nich hektolitrů stupňů: 21,739.932
- 89 -
R. 1885 bylo lihopalen: v Čechách 233
na Moravě 553
ve Slezsku 91
8,716.500
5,246.000
vyrobeno v nich hektolitrů stupňů: 30,208,600
Téhož roku bylo vyrabitelů sladkých lihovin: v Čechách 124
na Moravě 138
ve Slezsku 43
71.360
41.780
1,117.300
983.000
na Moravě 106
ve Slezsku 98
154.210
59.963
Vyrobily likérů v hektolitrech: 72.340 v ceně za zl.: 1,371.500 R. 1890 bylo lihopalen: v Čechách 138 napáleno čistého lihu v hektolitrech: 250.436
Z jednoho hektolitru alkoholu udělá žid kořalník pět hektolitrů kořalky, kterou prodává k pití. Hektolitr lihu stojí na burse průměrně 50 zl. Hektolitr kořalky stojí 28 zl. Udělá tedy žid z jednoho hektolitru lihu za 140 zl. kořalky. Dle toho vypito v Čechách téhož roku asi 1,252.180 hektolitrů obyčejné kořalky, na Moravě 771.050, ve Slezsku 299.815, celkem 2,323.045 za 65,045.269 zl.! R. 1894 napáleno v Čechách 451.028 konsumního lihu, z čehož zaplaceno daní 9,918.682 zl. Řekněme, že při nejmenším sedmdesát procent tohoto lihu užito k výrobě kořalky, máme 1,578.595 sprosté kořalky prodané v kořalnách v Čechách za 44,180.660 zl. Dělnictvo dvakrát tolik propije v kořalce, než se v Čechách prokouří tabáku. Poněvadž mají kořalny zisk až i 200%, shrábnou kořalní židé do roka v Čechách jen 29 milionů zisku od chudého dělnictva. Kořalečných výčepů bylo r. 1894: v Čechách 23.836
na Moravě 9.202
- 90 -
ve Slezsku 2.595
prodejů kořalky, kde se nesmí píti: 8.203
3.391
1.656
Na jednoho kořalečního žida připadá tedy roční čistý zisk 1.250 zl. z chudého dělnictva.
Zajímavo jest viděti, kterak kořalny jsou rozděleny, a tu pozorujeme, že ohromná většina kořalen a prodejů jest na vsích venkovských počtem do 500 obyvatel čítajících a sice: v Čechách 10.801
na Moravě 3.197
ve Slezsku 700
ve vsích a městech od 500 do 2.000 obyvatel jest kořalen nahromaděno: 10.364
5.236
1.718
v městech od 2 do 10 tisíc obyvatel čítajících jest kořalen: 6.384
2.834
1.156
653
547
488
111
v městech od 10 do 20.000 obyv.: 1.561 od 20 do 100.000 obyvatel: 951 přes 100 tisíc obyvatel: 740 Občan Vrátný pravil na říšské radě, že kněží vydírají lid a že proti nim socialisté budou brojiti. Nuže, občane Vrátný, když Vy, socialisté pravíte, že chcete dělnictvu dát lepší časy, proč ho neosvobodíte od kořalečních židů? Duchovenstvo v Čechách počtem 4.000 nemá do roka ani 3 miliony zl. příjmů a 95 tisíc židů má mimo jiných ohromných příjmů pouze z výroby a prodeje kořalky při nejmenším alespoň 30 milionů zl. ročně čistého zisku. Tyto peníze, občane Vrátný, Vás nebolí? Inu nebolí, jdou do kapes židovstva a proto musíme my otroci židů mlčet. Nevíte také, občane Vrátný, že majitelé lihových rafinerií jako Fišl a Lederer jsou přední milionáři u nás? Mohl byste u těchto židů v létě se zotaviti po Vašich namáháních za práva dělnictva, jděte do jejich vil do Úžova ve Štýrsku, snad Vás tam tito židovští milionáři udělají za Vaše zásluhy o židovstvo ― vrátným. ― Nesmíme zamlčeti, že právě kořalky užívají židé továrníci a podnikatelé, aby dělnictvu nemusili vypláceti mzdu v penězích. Zajímavý případ uvádí časopis „Obrana Práce“. Líčí se zde poměry v cihelnách brněnských. „Známé tak zvané kantiny a markové hospodářství, jest v mnohých cihelnách k nevyplenění. Majitel jedné velké cihelny a továrny na hliněné zboží, který na - 91 -
udání inspektora pro markové hospodářství a úvěrování nápojů na účet mzdy byl odsouzen k pokutě 30 zl., vydal přes to opět svým dělníkům na místo plechových marek papírové poukázky, na kterých naznačen obnos pro úvěr v poměru mzdy.“ Záhodno jest, že ve zprávě neuvádí se jméno tohoto ničemy, žida. Avšak naši cihláři zajisté znají žida Kohna, jen širší veřejnosti má snad takový šmok zůstati tajným škůdcem, (Poz. pis.) V této cihelně provozovala se tato korupce tak daleko, že mnoho dělníků při vyplácení mzdy nejenom vyšlo úplně na prázdno, nýbrž každý týden stoupal jim dluh za potraviny a nápoje, které v kantině odebírati musili. Není-liž to přímé otroctví těchto dělníků, kteří dluhem ještě zavázáni jsou židovi otročiti, poněvadž práci opustiti nemohou a nesmějí?! Zpráva uvádí dále: „Na opětné udání inspektora u živnostenského soudu byl židák cihlář opět pokutován 200 zl.“ Ale co sobě dělá židák z takové maličkosti! Přiložení ještě nějaké nuly, a klackem po křivém nose, by snad lépe působilo. (Pozn. pis.) Mimo to poznamenává zpráva, že ve zvláštním případě na zakročení inspektora byl opětně na základě čl. 78. ř. z. odsouzen proto, že mimo marek musili dělníci za kořalku hotovými penězi dopláceti. Tyto všecky pokuty však tohoto ničemu židovského nepolepšily, hned po krátkém čase stěžovali si dělníci opět na to samé darebáctví v této cihelně. Tato úřední udání podávají nám důkaz, že v každém oboru práce, do kterého žid zasáhne, to nejsou snahy práce nebo průmyslu, nýbrž kladný důkaz jest to zúmyslného drancování práce a zlodějství mzdy dělníka. A kdo by nám chtěl namlouvati, že židovstvo povzneslo práci, řemeslo a obchod, ten je slepcem neb sprostým lhářem. Proto směle můžeme říci, že připuštění a povolení svobody v práci, řemesle a obchodě židům, znamená pro nás třídu pracující povolení loupežného tažení těmto křivonosým hordám. Koho jest povinností dbáti o to, aby podobné neplechy byly odstraněny!? Myslíme, že tím pravdě nezadáme, ani ublížiti nikomu nechceme, když řekneme, že povinnost mravní připadá zde autonomické správě města, a kladný úkol, čeliti právě podobnému darebáctví, přináleží živnostenským a v pádu podaných případů trestním soudům. Takový židovský ničema, je-li usvědčen z krádeže dělnické mzdy ve spůsobě, jak úřední zpráva živn. inspektora sama dokazuje, nemá býti trestán mizerným „trinkgeltem“, ten patří před tribunu veřejného soudu lidu. Ten má býti trestán jako sprostý zločinec, poněvadž nekrade z nouze, aby zahnal hlad, on krade mzdu dělnictvu zúmyslně, aby ožebračil dělníka, živnostníka a obchodníka, společnost i stát. Nebudeme se zde šířiti o tom, jak zhoubně působí pití lihovin na lid, co do roka ztroskotá blahobytu rodin, zničí životů lidských. Kořalka jest jedna z nejděsnějších zbraní v rukou židovstva na zotročení ubohého křesťanského dělnictva, které tímto morem klesá na pouhé stádo ztupělých, dobytku podobných tvorů. Jel jsem do Prahy z Uhřiněvsi a tu hodná žena dělníka vypravuje o svém muži, kořaleční horečce oddaném. Žena ta pravila: „Já si lepšího muže nepřeji, je pracovitý, starostlivý, ale jakmile přivoní ke kořalce, je po nás veta. Byla jsem ve všech výčepech, aby muži mému nenalili a také to nikde neučiní jen u žida Vantocha se mu naleje, který se mi do očí vysmál, když jsem ho žádala, by mému muži nenaléval.“ To charakterisuje naše poměry až příliš dobře. Kořaleční židé jsou boháči první třídy, zbohatnou na troskách rozbitých a propitých statků, chalup a domků. Kdyby tak naši předkové vstali a tu spoustu viděli, zhrozili by se nad tím pokrokem nové doby! Kde jste vy liberální učitelové, kteří pravíte, že školou zvýšena jest mravnost lidu, kde jste, abyste ukázali svůj vliv a zachránili český lid od záhuby? Kde jste, vy novináři, kteří líčíte kněze jako vyděrače lidu, kde jste a proč zamlčujete tento děsný mor,
- 92 -
kterým se židovstvo tak báječně obohacuje? Švindléři jste a drzí šáliči lidu, prodavači duševní kořalky, duševní kořaleční obřezanci jste. Ačkoli se z tolika stran brojí proti kořalečnímu moru, přece neubývá, nýbrž přibývá. Některé obce zamezují sice vzrůst nových kořalen, za to ale povoluje okresní hejtmanství nové prodeje kořalky, kde sice dle znění zákona se má kořalka prodávat v zavřených lahvích, kterýžto však zákon vtipně se obchází, dá se na láhev zátka odšroubovací. Porovnejme statistiku kořalen a prodejů a uvidíme pravdu tu hned. Roku 1891:
1. výčepy 2. prodej v malém 3. obchody úhrnem
Čechy 24.444 1.560 4.600 30.604
Morava 9.165 383 2.050 11.598
Slezsko 2.578 118 1.076 3.772
23.830 1.340 5.863 31.033
9.202 366 3.025 12.593
2.595 96 1.560 4.251
Roku 1894: 1. výčepy 2. prodej v malém 3. obchody úhrnem
Z čísel těchto vidíme, že pití lihovin se sice obmezuje v kořalnách samých, ale že se rozmnožují za to obchody, to jest, kořalka se pije nyní doma. Abychom měli úplný obraz o alkoholismu, to jest o pití lihovin a tím ničení národního blahobytu, nakreslíme zde ještě vzrůst spotřeby piva. R. 1860 bylo:
pivovarů navařeno piva ve vědrech
V Čechách 1.040 4,424.744 (2,654.450 hl.)
na Moravě 301 1,043.476 (566.000 hl.)
ve Slezsku 84 229.916
968 6,214.398 (3,728.640 hl.)
251 1,629.051 (580.000 hl.)
66 401.045
839 5,150.804
179 1,003.493
50 219.832
Roku 1870: pivovaru navařeno piva ve vědrech Roku 1880: pivovarů navařeno piva hl.
- 93 -
Roku 1885: pivovarů navařeno piva hl.
797 5,476.200
172 1,104.700
48 285.400
731 6,330.020
148 1,218.933
40 344.060
721 7,517.110
136 1,488.123
43 414.341
Roku 1890: pivovarů navařeno piva hl. Roku 1894: pivovarů navařeno piva hl.
Nyní převyšuje výroba piva v Čechách již daleko 8 milionů hektolitrů. Roku 1894 zaplaceno daní:
z piva z kořalky
v Čechách 13,119.613 9,878.458
na Moravě 2,387.204 4,329.749
ve Slezsku 763.968 2,576.023
Roku 1889 zvýšena byla daň z lihu dvojnásob. V zemích na říšské radě zastoupených vynesla daň:
r. 1885 r. 1888 r. 1889 r. 1894
z kořalky 9,283.401 14,340.658 29,228.250 33,984.357
z piva 24,093.377 24,403.100 25,576.996 32,725.924
Za 10 let od roku 1885 do 1894 zaplatily země na říšské radě zastoupené daní z kořalky: 234,796.420 zl., z piva: 271,865.641 zl. Politování hodný jest stav kořalečního moru na Moravě a Slezsku, kde daň z kořalky vynáší dvojnásob víc než daň z piva. Když sečteme celou výrobu piva a stanovíme, že z piva doma vyrobeného se dojista 80 procent vypije doma a asi 20 procent do ciziny se vyveze a stanovíme-li průměrnou cenu piva za hektolitr na 12 zl. pro konsumující obecenstvo, vydá lid v Čechách ročně za pivo 100 milionů zl. Zde vidíme, že se polovic vydá v Čechách za kořalku. Na Moravě se vydá za pivo 18 milionů zl., ve Slezsku 6 mil. zl. Země české spotřebují do roka tedy okrouhle za 60 mil. zl. kořalky a za 130 milionů zl. piva. Tolik milionů do roka utrácí český národ, na nějž můžeme směle ⅔ těchto útrat počítati. Tím maříme své síly, ničíme své zdraví a podkopáváme svůj blahobyt a ničíme zdraví svých potomků. Právě tím nad námi vítězí židovstvo, že žid je střídmý, nikdy se nedotkne kořalky a jen po skrovnu pije piva. I na tomto poli je kus ohromné práce národní. Střídmost základ zdraví a blahobytu. Tam kde hýřivá osada, tam bohatý žid.
- 94 -
VIII. Komu jsme vystavěli veřejné bezkonfesijní školní paláce. Jistý rolník z Pěnice mi vypravoval následující případ: Na Peruci a v celém okolí chodí židovka hausírnice, která rolnickým rodičům vymlouvá, aby nedali děti na studie, že to ani nepotřebují, že mají statek, že mají z čeho býti živi. Rolnickým synkům pak říká, nač by se v těch školách trápili, že to nepotřebují. Když jsem slova této židovky slyšel z úst prostého rolníka, žasnul jsem nad raffinovaností Israele a viděl jsem: zde je talmud v praxi. Socialisté a liberálové křičí o kněžích, že chtí, aby lid byl hloupý a hle, co židovská hausírnice mluví. Tak jednají všichni židé solidárně, kdežto každý kněz skorem podporuje studenta, mluví židovka těm křesťanům do duše, aby nešli na studie, že se židé už sami postarají o advokáty, doktory a úředníky. Co tomu říkáte občane Herbene, Paku, Heine a Heinici, občane Steinere a Krapko a Sturci? Kdyby tak promluvil někde český kněz jako židovská hausírnice, to byste ztropili pekelný rámus proti klerikálům tmářům. Jako Israel má v moci své kapitál, průmysl, noviny, obchod, tak opanoval i pole tak zvaných duševních povolání. Nynější střední školy a university vydržují se z daní, všichni poplatníci nesou břemena na veřejné školy, přece jen nepatrná část poplatníků může syna poslat na studie, to stojí velké peníze a proto studovat může u nás v první řadě pouze zase jen žid. Lež a švindl jest, kdo tvrdí, že dnes každé povolání každému jest přístupno, že věda se stala veřejně přístupnou a majetkem lidu. Lež a švindl to jest, že vzdělání vniká hloub do lidu, věda, školy, vzdělání jsou přístupny pouze tomu, ― kdo má peníze, nikdy chuďasovi. Ženatý krejčovský otrok nemůže dáti synka do studií, ale jeho pán, konfekcionář žid, může dáti třeba do studií 10 židů, poněvadž krejčovský otrok si vypíchá do roka nanejvýš 300 zl. a konfekcionář má alespoň 10.000 zl. příjmů. Zde se opětně ukázala šalba, kterou provedli s národem prohnaní liberálové. Učiníme vědu a vzdělání všem přístupným, zbudujeme nádherné školy a osvobodíme lidstvo od té „středověké temnoty“, od jha víry a kněží a hle, „hloupí“ křesťané vystavěli nádherné paláce, vyprázdnili si kapsy a nemají peněz, aby tam své synky mohli posílat. Za to se těm „hloupým“ gojimům vysměje Israel a posílá tam své syny dle zásady talmudu, že gojimové stavějí paláce pro syny Israele. Abychom poznali, mnoho-li studuje žáků na středních a vysokých školách, projdeme si statistiku. Roku 1876 bylo na universitě:
1. profesorů 2. žáků 3. kolejného zaplatili 4. stát zaplatil
v Praze 176 1.887 28.150 zl. 656.423 zl.
- 95 -
ve Vídni 292 3.986 70.828 zl. 1,508.702 zl.
Roku 1881 bylo: 1. profesorů 2. žáků 3. kolejného zaplatili 4. stát zaplatil
196 1.906 34.300 zl. 464.562 zl.
315 4.572 95.056 zl. 1,253.959 zl.
Roku 1876 bylo:
ve Vídni v Praze
bohoslovců 171 107
právníků 1.788 853
mediků 866 295
filosofů 1.161 632
217 178
2.100 1.068
1.337 368
918 443
Roku 1880: ve Vídni v Praze
Roku 1880 studovalo studujících:
z Čech z Moravy ze Slezska
v Praze 1.664 173 22
ve Vídni 481 686 163
1.361 609
292 3.022
1.765 241
2.953 1.158
z toho bylo národnosti: české německé náboženství: katolického židů
Všech židů v Předlitavsku na 7 universitách bylo 1.638, katolíků 7.865, protestantů 381, Řeků 268. Křesťanů bylo celkem tedy 8.514 proti 1.638 židů. Tenkráte napočítáno židů v celém Předlitavsku 1,002.394, křesťanů 20,976.427. Dle toho přijde na 613 židů jeden židovský student na universitě a na 2.463 křesťanů jeden křesťanský student na universitě, to jest: když jeden každý žid dá syna na universitu, může teprv každý čtvrtý křesťan dát syna na universitu. R. 1880 studovalo tedy na universitách poměrně 4krát víc židů, než křesťanů. Tentýž poměr máme na vysoké škole technické.
- 96 -
R. 1880 studovalo na technice: ve Vídni katolíků Čechů Židů
868 84 390
v Praze české 596 617 7
v Brně německé 317 141 72
118 38 48
Celkem studovalo na 6 technikách v celém Předlitavsku 2.503 katolíků a protestantů a 554 židů, to jest na vlas týž poměr, jako na universitách. Pro koho tedy vydržují ti „hloupí“ gojimové vysoké školy? Inu, pro syny Israele, pro vyvolené Jehudim. Liberálové takto učinili svými zákony, že zavřeli bránu ku vědě vlastním svým potomkům. Naši předkové neznali na universitě žádného žida, poněvadž university byly ústavy církve! Mimo to navštěvovali vyšší školy obchodnické téhož roku ve Vídni 722 žáci, ve Štýrském Hradci 133, v Praze německou 251, českou 105. Můžeme směle tvrdit, že mimo české školy v Praze ostatní navštíveny byly 280 procenty pouze samými židy. Nyní si prohlídněme gymnasia a reálky. Roku 1881 studovalo na gymnasiích:
v Čechách na Moravě ve Slezsku
Němců 4.908 2.743 1.018
Čechů 10.869 3.305 948
katolíků 13.690 4.940 131
židů 1.761 997 254
V celém Předlitavsku studovalo na gymnasiích 49.512 studentů, a sice 40.557 katolíků a 7.175 židů! Přišel tedy v Čechách téhož roku jeden student katolík na 390 katolíků, a jeden, student žid na 54 židů! To jest: když každý žid v Čechách může dáti syna na gymnasium, může dáti teprv osmý křesťan svého syna na gymnasium. Židů tedy studovalo roku 1881 v Čechách poměrně osmkrát více než katolíků! Na Moravě přišel jeden student katolík na 415 katolíků a jeden student žid na 44 židů! To jest, když každý žid na Moravě mohl dáti syna na gymnasium na studie, mohl teprv desátý křesťanský otec dáti syna na studie, tedy na Moravě studovalo židů poměrně 10krát víc než katolíků. Podívejme se na reálky. Na reálkách studovalo r. 1881:
v Čechách na Moravě ve Slezsku
Čechů 3.285 1.408 74
Němců 1.738 1.586 681
katolíků 4.364 2.476 578
židů 544 477 169
V celém Předlitavsku studovalo na reálkách 13.765 katolíků a 2.387 židů. Poměr je tedy týž jako na gymnasiích, že i na reálkách poměrně studuje osmkrát až desetkrát víc židů než křesťanů.
- 97 -
Jestli pak se změnily poměry za 12 let? Učiňme zkoušku a projděme si statistiku z r. 1893. Téhož roku bylo na universitách: Vídeň Žáků Profesorů kolejného zaplatili zl. stát platil
Vídeň Praha česká Praha německá
Praha česká 2.815 159 45.244 860.000
5.308 407 128.867 1,023.000
bohoslovců 191 149 104
právníků 2.225 1.350 532
mediků 3.461 1.052 636
německá 1.259 157 22.817 819.000 Filosofů 748 264 159
Národnosti české studovalo: ve Vídni 280
v Praze na německé 158
na české 2.805
Náboženství katolického studovalo: 3.352
948
2.688
1.738
455
61
Židů:
Na osmi universitách v celém Předlitavsku studovalo 11.498 katolíků, 496 Řeků, 483 protestantů a 2.859 židů. Máme tedy 12.477 křesťanů proti 2.859 židům. Projděme si nyní poměr. Katolíků spočteno r. 1890 v celém Předlitavsku 21,749.943, Řeků 544.739, protestantů 436.352, židů 1,141.615. Dle toho přijde jeden student křesťan na 1.805 křesťanů a jeden student žid na 395 židů. To jest, když může dáti jeden každý žid syna na universitu, může teprv každý pátý křesťanský otec dáti syna na universitu, čili r. 1893 studovalo na universitách pětkrát tolik židů než křesťanů a počet židovských studentů se o 52 procent za 12 let rozmnožil. Porovnejme tato čísla. Studovalo na všech universitách Předlitavska:
r. 1881 r. 1893
křesťanů 8.514 12.477
židů 1.638 2.859
Kdežto před 10 lety, roku 1881, mohl dáti alespoň každý čtvrtý křesťanský otec syna na universitu, mohl r. 1893 dáti teprv každý pátý otec křesťanský syna na vysoké školy. Kdežto r. 1881 přišel jeden žid universitán na 613 židů, přišel jeden žid universi-
- 98 -
tán r. 1893 na 395 židů, to jest, počet židovských studentů na vysokých školách se skorem zdvojnásobnil, kdežto počet křesťanských studentů stoupnul pouze o jednu třetinu, r. 1881 přišel jeden křesťan student na 2.463 a r. 1893 na 1.805 křesťanů. Poměr ten bije každému do očí a je přímo děsný a překvapující. Zde vidíme černé na bílém, kdo bohatne a kdo chudne. Vysoké školy technické měly r. 1893 posluchačů: Vídeň 1.016
Praha česká 540
Brno německá 268
207
Z toho z Čech 106, z Moravy 120, ze Slezska 54. Národnosti české byli posluchači: 17
535
43
25
503
190
161
31
60
37
Katolíků bylo: 621 Židů: 263
Na šesti technických vysokých školách v Předlitavsku bylo 1.880 katolíků, 40 Řeků, 164 protestantů a 403 židů. Na vysokém učelišti zemědělském ve Vídni bylo téhož roku 158 Němců, 26 Čechů, celkem 269 posluchačů. Katolíků 210 a 14 židů. Porovnáme-li čísla z roku 1881, obdržíme tento obraz: Techniků bylo: r. 1881 katolíků a protestantů r. 1893 katolíků a protestantů
2.503 2.004
židů židů
554 403
Katolíků a protestantů ubylo o 499, židů pouze o 151. Prohlédněme si nyní gymnasia. Roku 1894 bylo v Čechách gymnasialních ústavů 56, na Moravě 21, ve Slezsku 5, v celém Předlitavsku 180 gymnasií. Českých gymnasií bylo v Čechách 32, na Moravě 8, ve Slezsku 1. Působilo na nich r. 1894:
1. profesorů a suplentů 2. žáků bylo: a) českých b) německých
v Čechách 1.124 9.944 5.483
- 99 -
na Moravě 381 2.574 3.164
ve Slezsku 96 351 819
z toho bylo: c) katolíků d) židů
13.139 1.903
4.728 810
1.038 212
Porovnejme nyní čísla ta z roku 1881, obdržíme tedy tento obraz:
r. 1881 katolíků „ 1894 „ „ 1881 židů „ 1894 „
v Čechách 13.690 13.139 1.761 1.903
na Moravě 4.940 4.728 997 810
ve Slezsku 948 1.038 254 212
Během třinácti let obyvatelstvo katolické se rozmnožilo, ale studentů katolických ubylo v Čechách a na Moravě o 763! Za to židovských studentů ubylo pouze o 45! Nyní porovnejme, což je hlavní věc, počet obyvatelstva a gymnasijního studentstva. Roku 1894 přišel jeden gymn. student katolík na 427 katolíků v Čechách, jeden gymnasialní student žid přišel téhož roku v Čechách pouze na 49 židů! Řekněme to v poměru, může dle toho jeden každý táta žid dáti syna na gymnasium, kdežto může teprv každý devátý katolický táta dáti syna na gymnasium. Poměrně studovalo r. 1894 na gymnasiích 9krát víc židů než katolíků. Za 13 let se opět poměr velmi zhoršil. Na Moravě přišel jeden katolický gymnasista na 459 katolíků r. 1894 a jeden židovský gymnasista na 56 židů. Studovalo na Moravě poměrně 9krát víc židů než katolíků. Podívejme se na reálky. Ústavů těch bylo r. 1894:
z toho českých profesorů žáků českých německých katolíků židů ích.
v Čechách 19 10 439 4.608 2.414 6.088 724
na Moravě 15 3 257 1.493 2.288 3.088 621
ve Slezsku 4 ― 80 40 974 816 221
Na reálkách jest týž poměr židovských studentů ku křesťanským jako na gymnasi-
Nyní porovnejme čísla ze všech zemí na říšské radě zastoupených. R. 1894 bylo na 180 gymnasií žáků 54.747 úhrnem, z toho 44.740 katolíků a 7.792 židů. Vezmeme-li poměr ten k obyvatelstvu, obdržíme tato čísla: jeden gymnasista křesťansko-katolický přišel téhož roku na 484 katolíků, jeden gymnasista žid přišel na 146 židů! Na 77 reálkách studovalo 22.824 žáků, z toho 18.588 katolíků a 3.099 židů, poměr je skorem týž. Ptáme se zde našich čtenářů, kdo platí oněch 20 milionů zl. ročně daní na tyto školy, platí je ten 1 milion židů, anebo těch 22 milionů katolických křesťanů? My „hloupí“ křesťané stavíme nádherné školní paláce, ale naši otcové jsou tak prázdných kapes, že syny své do těchto paláců posílati nemohou, chodí do nich na útraty křesťanů synové Israele! - 100 -
Roku 1895 navštěvovalo 34 středních škol německých v Čechách celkem 8.709 žáků; z těch bylo 5.403 skutečných Němců, 1.118 Čechů, ž i d ů p a k 2 . 0 7 5 č i l i 2 4 p r o c e n t v e š k e r é h o ž a c t v a . Gymnasia německá v Čechách vykazovala židovských žáků: Kadaň 10 (4.5 proc.), Lanškroun 9 (5.5 proc.), Cheb 22 (8 proc.), Praha, Malá strana 25 (8 proc.), Broumov 15 (7 proc.), Stříbro 20 (7 proc.), Litoměřice 25 (9 proc.), Krumlov 22 (11 proc.), Prachatice 14 (11 proc.), Ústí n. L. 11 (12 proc.), Hostinné 26 (13 proc.), Liberec 30 (15 proc.), Česká Lípa 34 (18 proc.), Budějovice 57 (20.5 proc.), Most 42 (23 proc.), Chomutov 33 (24 proc.), Smíchov 28 (28 proc.), Karlovy Vary 57 (28.5 proc.), Teplice 86 (29 proc.), Žatec 83 (39 proc.), Plzeň 152 (44 proc.), Praha gymnasium na Příkopě 223 (52 proc.), Praha, Štěpánská ulice 198 (48 proc.), Praha, Staré Město 208 (84 proc.). Reálné školy německé v Čechách vykazovaly židovských žáků: Česká Lípa 7 (3 proc.), Loket 7 (4 proc.), Litoměřice 24 (6 proc.), Budějovice 25 (8 proc.), Praha, Malá Strana 53 (17 proc.), Liberec 21 (18 proc.), Trutnov 21 (9.5 proc.), Plzeň 112 (28 proc.), a Praha, Mikulandská ulice 278 (52 proc.). Naproti tomu do českých středních ústavů nechodí žáků ani jediné procento, ač v ryze českých okresích v Čechách žije židů 45.119 oproti 49.360 židů, kteří žijí v krajích ryze německých nebo národnostně smíšených. Pro hrstku Němců vydržuje stát v Praze a předměstích, jak známo, čtyři německá úplná vyšší a jedno nižší gymnasium na Smíchově. Dle vydaných právě výročních zpráv navštěvovalo tyto ústavy koncem školního r. pouze 1.417 žáků a sice vyšší gymnasium na Malé Straně 240 (29 Čechů, 178 Němců, 25 židů a 8 jiných), vyšší gymnasium na Starém Městě 253 (28 Čechů, 17 Němců a 208 židů), vyšší gymnasium na Novém Městě na Příkopě 418 (45 Čechů, 148 Němců a 223 židů), vyšší gymnasium na Novém Městě ve Štěpánské ulici 403 (87 Čechů, 116 Němců a 198 židů) a nižší gymnasium na Smíchově 103 (20 Čechů, 55 Němců a 28 židů). Celkem tedy se na těchto pěti ústavech nalézalo 209 Čechů, 514 Němců a 682 židů. Německých žáků na německém gymnasiu novoměstském na Příkopě je 35, ve Štěpánské ulici 27 a na Starém Městě pouze 7 procent, kdežto židovských žáků, na týchž ústavech jest 54, 48 a 84 procent. Mnoho-li studuje židů, uveřejnil německý statistik Jiří šl. Meyer v časopise „Allgemeines statistisches Archiv“ ohledně celé německé říše, vyjma Oldenbursko, kdež se na školách konfese nevyznačují. Vychází na jevo, že vyšší školy všech druhů v Německu navštěvuje z každých deseti tisíc obyvatelů: 55 žáků protestantských, 32 „ katolických, 49 „ dissidentských a 333 „ židovských. Jest tedy v celé německé říši poměrně dva a půlkrát tolik studentů židovských, jako všech ostatních dohromady. Rozliší-li se tento přehled na různé druhy vyšších škol, vysvitne, že z každých 10.000 obyvatelů německé říše navštěvuje:
protestantských katolických dissidentských židovských průměrně
gymnasijní ústavy 27 21 17 173 27
reálky s latinou 13 3 13 65 10
- 101 -
reálky bez latiny 12 6 18 92 11
Připadá tedy celkem na 10.000 obyvatelů v Německu u katolíků 32 studentů, u protestantů 55 a u židů 333 studentů, z čehož vidno, že skoro ve všech druzích středního školství israelitů poměrně buď anebo bezmála třikrát tolik studuje jako křesťanů dohromady. Nejmenší jsou rozdíly při (humanistickém) gymnasijním vyučování: na každých 10.000 duší připadá u katolíků 21, u protestantů 28 a u židů 173 studentů. Poměrně mnohem značnější jest rozdíl mezi konfessemi při reálných školách obojího druhu: na katolíky připadá celkem 9 realistů (z 10.000 duší), na protestanty 25 a na židy 58! Z toho všeho vidno, že v Německu katolický živel nejméně majetný jest, jednak nejméně náklonnosti ke studiím má, kdežto živel židovský, jakožto poměrně nejzámožnější a také ve studijní konkurenci nejhorlivějším se jeví. Počet židovských profesorů na školách středních a učitelů židů na školách obecných nám není znám. Podíváme se však na university a sice pražskou a vídeňskou. Česká universita bohudík prosta jest celkem židů profesorů až na nepatrný počet snad p. Dr. Zuckra, Frankenbergra, Krause a Baštýře, máme na české universitě profesory „křesťany“, zdali jsou všichni křesťany skutečně, to ovšem tvrditi si netroufáme. Jiná ale muzika hraje, když si zajdeme na universitu německou pražskou a vídeňskou. Pražská universita německá má na fakultě právnické Pferscheho, Singra, Frankla, Spiegla; na fakultě medicínské: Příbrama, Gottfr. Picka, Fišla, Epsteina, Raudnitze, Filipa Picka, Winternitze, Arnolda Picka, Weila, Kische. Fakulta filosofická má Picka, Goldschmiedta, Adlera. Na fakultě bohoslovecké jsme náhodou nenašli žida žádného. Nyní se podíváme na orientálskou akademii, to jest vídeňskou universitu. Fakulta theologická nemá náhodou žida žádného. Fakulta právnická: Pineles, Sigm. Adler, Příbram, Friedmann, Karel Adler, Ehrenzweig, Landesberger, Feilbogen, Pollak, Grünhut, Singer. Fakulta medicínská: Zuckerkandl, Exner, Beer, Stricker, Weichselbaum, Ghon, Nothnagel, Mannaberg, Schlesinger, Benedikt, Stern, Winternitz, Biach, Freud, Pal, Redlich, Herz, Albert, Friedländer, Englisch, Neudorfer, Fraenkl, Politzer, Josef Pollak, Gomperz, Schnabl, Königstein, Klein, Salzmann, Braun, Herzfeid, Wertheim, Braun-Fernwald, Kasowitz, Eisenschitz, Frühwald, Kaposi, Neumann, Kohn, Grünfeld, Ehrmann, Obersteiner, Holländer, Mauthner, Basch a Weiss. Na fakultě filosofické jsou páni z Israele: Jerusalem, Reich, Oppenheim, Lieben, Blau, Steinherz, Gomperz, Schipper, Kellner, Minar, Weil, Jellinek a známý na dolnorakouském sněmu na věčné časy se proslavující kněz katolický Dr. Laurenz Müllner, kterého nazval pro jeho vystupování pro židy Gessmann rabínem. Podotýkám, že jsem mnoho židů vynechal, poněvadž nejsou v seznamu letních přednášek pro rok 1897 uvedeni. Mimo toho není uvedena patrně celá řada židovských soukromých docentů. Proč se tlačí židé na veřejné školy? Proč mají školy od křesťanů vydržované ráz takový, aby se v nich nebralo na náboženství ohledu? Nuže, dnes se nám otvírají oči následkem statistiky zde uvedené. Židé a jich otroci liberálové prosadili, že u nás může býti učitelem a profesorem každý bez rozdílu náboženství a že do školy smí každý bez rozdílu náboženství. A to se židům vyplatilo. „Hloupí“ křesťané se dřou jako učitelé na školách obecných a jako profesoři na školách středních a na universitách ― kde jsou největší platy ― tam panují židé a koho do svého středu páni od fakulty nechtí pustit, ten se tam nedostane, kdyby měl deset doktorátů, poněvadž ministr vyučování jmenuje jen toho profesorem, kterého sbor profesorský ministru doporučí! Křesťanští poplatníci platí jako mezkové a Israel bere pěkné platy. Další následek rovnoprávnosti židů s křesťany na školách veřejných jest děsný úpadek náboženství a mravnosti mezi studentstvem křesťanským.
- 102 -
Od okamžiku, kdy stát převzal veřejné školy do své správy, to jest, když všichni jsou nuceni platit na školy daně ― což dříve nebylo ― bylo učitelstvo a profesorstvo učiněno neodvislé od lidu, od obce, od církve. Židovské noviny začaly jízlivým výsměchem psáti o náboženství Kristově, o genezích, a v tomto řemesle jim vydatně napomáhala a napomáhá dosud veliká část profesorstva a učitelstva. Učení Darvinovo, že člověk pochází od zvířete, našlo v židech a jim na veřejných školách pomáhajících profesorech a učitelích vydatné pomocníky a tak hlásáno samými křesťany profesory a učiteli, co napsali do talmudu před 15 sty lety židovští rabíni, že pouze žid je člověk, jen on má lidská práva, ostatní pak lidstvo že je stádem dobytčím. Tak se sami křesťané učinili bezděky hlasateli židovského talmudu, nejhroznější a nejstrašnější knihy, která na světě existuje proti křesťanům. A tak sám Bůh stíhá kletbou nevěrecké křesťany, že hlásajíce sami o sobě původ zvířecký a ne božský, stávají se sami sebou otroky židů. Tím, že školy veřejné učiněny židům přístupny a tak rozdíl mezi vyznáním křesťanským a židovským smazán, začala veliká většina učitelstva a profesorstva, která byla sice v mládí pokřtěna, vysmívati se víře Kristově, působiti na mládež přímo proti knězi. Výsledek této zaslepenosti je zde. Kdežto židovský student jest pilný, vytrvalý, střídmý, věřící, drží se své víry, je křesťanský student vlastními profesory připraven o víru, o mrav, o stud a tím také se stává, že ani třetina studentů křesťanských nedostuduje, tím ztrácí národ do roka ohromný kapitál, veškeré peníze udřené od rodičů jsou nazmar vyhozeny. Každý židovský student dosáhne svého cíle, vrhá se pouze na práva a medicínu, tedy na advokacii a na lékařství, povolání to, která jsou nejvíce výnosná. Kdežto křesťanský student své mladistvé síly promrhá ve vykřičených místnostech, v putykách, kavárnách, nepáchne žid student do takových místností, tím si zachová energii a sílu a tak stává se nepřekonatelným sokem křesťanského studenta. Naše mládež studijní vlastními profesory připravena o mravní základy života, stává se neschopnou k boji existenčnímu, padá do řad učeného proletariátu, naplňuje redakce pokoutních listů, rozmnožuje kandidáty samovraždy a podléhá naprosto převaze židovského ducha. Já mohu sám z gymnasijního svého života dokázati, kterak na vyšším gymnasiu nás dva profesoři vedli k nevěře. Takový vliv na mladíka nezkušeného jest přímo jed, otrava jeho duše. Profesoři a učitelové nevěrci jsou vlastně fabrikanty nemravné a zločinné mládeže a za to své děsné řemeslo dostávají ještě plat z kapes ubohých rodičů! V měsíci květnu r. 1897 podalo 50.000 žen v Německu žádost na ministra vyučování, aby na školách středních a vysokých jejich synové vedeni byli k náboženství a mravnosti. Zde vidíme ono strašné pustošení nevěreckých a cynických profesorů, ti by zasluhovali ne platu, ale oprátky mnohem víc než Ravachol a Outrata. Mluva čísel je tak pádná, že před ní umlkne každý. Roku 1895 bylo v Čechách 1.000 advokátních kanceláří. Praha samotná měla 263 adv. kanceláří, mezi nimiž byly 103 židovské! V těchto kancelářích sedělo mimo toho přes 200 židovských kandidátů advokacie. Mimo Prahy bylo v Čechách ještě téhož roku 220 židovských advokátních kanceláří. V těchto kancelářích pracuje přes 700 židovských doktorů práv. Morava měla r. 1894 v Brně 30 advokátních židovských kanceláří a na venkově přes 80. V těchto kancelářích pracovalo přes 60 židovských koncipientů. To jsou čísla pro nás přímo zdrcující. Tolik advokátů vydá židovský národ v Čechách čítající na 100.000 hlav!
- 103 -
Kdyby měl býti týž poměr pro ostatní obyvatelstvo v Čechách, mělo by v Čechách vedle 320 advokátních kanceláří židovských býti alespoň 16.000 advokátních kanceláří křesťanských, těch bylo ale pouze 680. Advokátní komora pro království české jest výhradně obsazena židy! Advokáti žijí většinou z korrupce, z konkursů, směnečného obchodu a podobných nečistých pramenů. Takový advokát zbohatne za několik let, jako advokát Taussig nahromadil za krátký čas jmění 200.000 zl. Jářku, to by musil český kaplan kaplanovat alespoň 500 let, než by naspořil jen desátý díl toho. Co tu v těchto kancelářích spáchá se do roka švindlů a privilegovaných krádeží! Počet advokátů v Rakousku stoupl od roku 1851 takto: v tomto roce bylo 516 advokátů, r. 1856 722, r. 1866 945, r. 1868 1.138, r. 1869 1.457, r. 1879 2.232; r. 1889 3.007 a loni 3.758, z nichž 1.787 židů, tedy 47˙2 procent. Neméně smutné jsou poměry ve stavu lékařském. Roku 1894 bylo v Čechách praktických lékařů 1.902, z toho 818 doktorů obvodních. V Praze bylo praktických lékařů téhož roku přes 60 židů, v Plzni 17 a mimo toho po celých Čechách ještě 300 praktických lékařů židů. Na Moravě bylo 639 lékařů a ve Slezsku 179 lékařů. Zde jest procento židovských lékařů ještě větší. Dle toho bylo v Čechách 1.400 lékařů křesťanských a 500 židovských. Židovský, sto tisíc hlav čítající národ, vydal tedy 500 lékařů, dle toho by mělo býti křesťanských lékařů alespoň 25.000! Každý žid, ať je lékařem nebo advokátem, hledí, aby zbohatl. Jemu jest povolání pouze prostředkem k dosáhnutí bohatství. Znám jistého obvodního lékaře žida, který ani tak svou lékařskou praxí, jako půjčováním peněz, lichvou, zbohatl. Přišel s dluhy do města a během 25 let má jmění přes 60.000 zl.! Jsou mi známy případy, že když žid ten dostal do ruky zámožnějšího nemocného, jeho nemoc zúmyslně protahoval, aby z něho vyzískal. Na toto řádění židovských lékařů není žádného dohledu. Nápadno jest, že veškeré nemocenské pokladny mají židovské doktory. Nápadný jest též v Čechách velký počet židovských okresních lékařů, kteří mají sídlo své a kancelář u okresního hejtmanství. Tato místa zadává okresní výbor. To jest znamení bezcharakternosti tak zvané české „intelligence“, která šmahem a všudy židům otročí a místa jim dává. Nejvábivější pro židovského lékaře jest ovšem obor léčení tajných nemocí pohlavních. Zde může židovský lékař bez překážky své pacienty škubat nestydatě a vydatně. Však co na tom, peníze nesmrdí. Radikální Listy píší o této věci následovně v čísle ze dne 28. května 1887: L é k a ř i t a j n ý c h n e m o c í . Spekulace lidská dovede nalézti své oběti v každém oboru, v každém čase, při každé příležitosti. Čím kdo je nešťastnější, čím je obmezenější, tím snáze se stává obětí rafinovanosti jiných. Vznešený stav lékařský má také své výstřelky. Jsou lékaři, kterým nejde o n e m o c pacientů, nýbrž o využitkování jejich s t u d u . Každý rozumný a humánní lékař počítá zcela střízlivě s okolností, že jsou tu jisté nemoci, kterým laikové říkají „tajné“. A zachovává se dle toho. Léčí klidně, střízlivě, diskrétně, bez výčitek; hledí pomoci a vyléčiti. Rozumí se to proň samo sebou. Jinak rozumuje pacient. Přišel k „tajné“ nemoci na cestách více méně veřejnosti skrytých a ukrývaných. Následek se dostavil; nezpomáhá ani lítost, ani nářek, ani zoufalost, nejméně zpomáhá stud. Rozhodne se vyhledati lékaře. Nepravý stud překáží mu jíti ku známému lékaři. Bojí se, že by skryté stalo se zřejmým. Ví o dru Janovském, Pečírkovi, Stolzovi a j.; ví, že jsou to výborní lékaři a výborní muži, ale jsou v Praze známi, stydí se
- 104 -
jich. Čte v inserátech: dr. Hersch, Siegfried Kapper a j., ejhle, vesměs židé, patrně v pražské společnosti n e z n á m í . Dokonce najde i inserát o anonymním léčebním „ústavě“ pro podobné nemoci! A rozhodne se. A teď ho vezmou do práce takoví „specialisté“. Pravidelně nemoci pacientovy neubývá, ale kapsa hubne. Máme příklady po ruce, kdy dal si zaplatiti židovský specialista za jedinou visitu 50 zl., obnosy 20, 30 zl. nejsou nijak řídké. Často dají si platiti i sta od pacienta, který ve své nevinnosti se domnívá, že má „tajnou“ nemoc, a jehož léčí ovšem zcela nevinnými prostředky. Nebo prodlužují léčení, jen aby více vytěžili, kdežto by od svědomitého lékaře byli vyléčeni třebas za týden. V těchto případech jsou ovšem více nebezpeční kapse, než zdraví svých pacientů. Leč běda, přijde-li nějaký opravdu těžce nemocný! Pak většina těchto pacientů zpravidla následkem jejich léčení musí hledati naposled útočiště v nemocnici na nejtěžších odděleních pro syfilis! Neboť příprava těchto „specialistů“ je výborná! Inserent p. Kapper na václavském nám., pak majitel „ústavu“ ve Vodičkově úl. čís. 39, „zkušený, dlouholetý special. lékař tajných nemocí“ p. K u r p i e l nejsou ani doktory! A tito lidé, n e d o k t o ř i , léčí ty nejtěžší a nejchoulostivější nemoci, nemoci, od jichž nevyléčení závisí neštěstí celé rodiny, až do vzdálených pokolení! A kruhy lékařské ukazují se přímo slabochy! Jestliže již nechtějí angažovati se pro to, aby se neřeklo, že snad potlačováním těchto „specialistů“ chtějí pomáhati řádným lékařům ― pak ať vzpomenou na sta nešťastných pacientů, kteří v rukou podobných nedouků utrácejí nejen peníze, ale i zdraví! Tito nešťastníci musí býti chráněni a lékařské kruhy by měly s největší přísností stíhati podobné vyděrače i nedouky v jedné osobě. „Specialistům“ se vede dobře, žijí v přepychu a nádheře, mezitím co jejich někdejší pacient si zoufá někde v posledním koutě tajného oddělení… Tento mor „specialistů“ se musí odstraniti! Lékařská komora potrestala tyto dny, jak čteme v „Zdravotnickém Věstníku“ číslo 9. ročník IX. dva „tajné“ specialisty a sice d r a H e r s c h e a p . K u r p i e l a , majitele „ústavu“, pokutou 50 zl. pro obsah (!!!) jich inserátů. Na ostatní musí dojíti co nejdříve, neboť nelze dále klidně přihlížeti, aby nedoukové vábili nezkušené pacienty takovými inseráty! Ale nejen komora, nýbrž také česká žurnalistika musí vyhlazovati tento mor. „Národní Listy“, „Politika“, „Nár. Politika“, „Hlas Národa“ mohly by snad oželeti peníze za takové inseráty, které stíhá lékařská komora p r o j i c h o b s a h (!) pokutami! Snad by lékařská komora mohla požádati redakce těchto listů, aby podobných křiklavých reklam nepřijímaly! Lékaři i žurnalisté mají povinnost působiti k odstranění tohoto příšerného zjevu. Máme volati také k úřadům, které jindy dovedou starati se o veřejný pokoj a pořádek a mnoho mluví o mravnosti? Nevíme, rozpakujeme se. Co jest výsledkem školy bezkonfesijní, že stát uznává všecka náboženství za stejně cenná a rovná? Strašlivý úpadek náboženství a mravů pouze mezi křesťany. Židé za to tím urputněji lpějí na náboženství svém, na talmudu a tak neustále dovršují své panství nad zaslepeným křesťanstvem. Dnes se smí žid profesor opovážiti, že na universitě při rozkrajování žáby žid dr. Rosenthal rozpjal žábu a pravil medikům: tato žába visí tak jako visel na kříži Kristus. Tak se opovážil přednášeti žid Rosenthal na universitě v Erlangenách v měsíci květnu 1897. V Uhrách v Nových Zámcích strhnul žid rabín ve škole visící kříž se stěny dolů, praštil jím o zem, rozšlapal a poplyval jej a to přede všemi žáky. To jsou případy, které jen zřídka kdy přijdou na veřejnost. Z úst židovského profesora a učitele, z úst nevěrec-
- 105 -
kého učitele a profesora, byť nebyl obřezaným židem, stačí u přítomnosti nezralých mladíků pouze jediná jizlívá poznámka o Kristu, o víře, o kněžích, pouze jeden posměšný posuněk a víra v mladých srdcích dosud školou života a zkušenostmi trpkými neupevněná a neosvědčená je otřesena, zviklána, ba v mnohých nadobro zničena. Výsledek působení nevěreckých učitelů a profesorů se již hlásí v soudních síních a trestnicích, kde se k úžasu soudců vždy více hromadí zločinný materiál mládeže svedené. Tu a tam probleskuje poznání nebezpečného toho stavu, jak z následujícího příkladu vidíme. Úřadní list c. k. okr. hejtmanství a c. k. okr. školní rady v Holešově na Moravě píše: „V poslední době byly veřejně, písemně i slovy mnohokráte proneseny stížnosti, jak při dorůstající mládeži v z m á h á s e z a n e d b á v á n í m r a v n é h o v y c h o v á n í a s u r o v o s t , i hledáno v rozličných směrech po prostředcích a cestách, kterak by se tomu zlu, státu i společnosti stejně nebezpečnému, s výsledkem odpomoci mohlo.“ Po té týž úřadní list vybízí policejní a obecní úřady, aby každý případ znemravnělosti aneb hrozící nákazy mládeže pokaždé ihned oznámily příslušnému okr. soudu. Takový jest úděl té slavné nynější moderní liberální školy. Ku konci pak této stati chci se dotknouti zničení studentského spolku „Slavie“. O této věci přinesly „Dělnické Listy“ v č. 7. r. 1897 znamenitý článek, který tuto otiskujeme: „Červená židovina zatažena nyní i mezi studentstvo pražské a hlavními sloupy a rozšiřovateli jejími jsou: Leo Sax, Ignaz Popper, Max Popper, Alfred Salus a ještě jiní. Již jména jejich stvrzují starou pravdu, že celá sociální demokracie jest židovským kšeftem, jenže tito červení občané chytře za hromosvod nepostavili sebe, nýbrž dva bratry Housery, kteří také skutečně dělají kleště na vytahování kaštanů z ohně pro červené židy a všechen jejich kšeft. Rejdištěm svého působení učinili studentský spolek „Slavii“, kde měli dobrou půdu, poněvadž ve spolku tom soustředily se všechny radikálnější elementy různých barev. Jednu frakci tvoří pokrokáři, jejichž duchovním tatíkem jest známý Masaryk, jak dne 22. března letos v sále Typografické besedy na schůzi občan Skalák prohlásil. Druhá frakce drží se zásad Pelzových „Rozhledů“, dle nichž oprávněna prý jest tak zvaná „kulturní internacionála“, a třetí frakci tvoří sociální demokraté se svými židovskými a od židů nastrčenými velikány. Rozdíly mezi těmito třemi frakcemi jsou ale tak nepatrny, že jest to vlastně jedna armáda ve třech různých uniformách. Naproti těmto stojí čtvrtá frakce, která přísahá ku praporu „Národních Listů“, a která vlastenectví dle praktiky jejich pěstuje a provádí. Frakce tato měla dosud ve „Slavii“ převahu. Letos o volbách výboru se obě strany srazily, a při tom padlo mnoho významných slov. Za hlučného souhlasu svých socialistických kollegů prohlásil J. Houser: „Národnost mi není ničím; národnost jest jenom slupka, kterou musíme odhodit.“ A dříve řekl: „Já se za svou národnost stydím.“ Bývalý starosta „Slavie“, pan Dr. Hrbek, přes všechny vytáčky Houserovy znovu to tvrdí s apodiktickou jistotou v „Zaslánu“ „Národ. Listů“ č. 324.“ Volby dopadly tak, že strana „Nár. Listů“ měla 403 a druhá strana 142 hlasů, z čehož nesmírný povstal jásot v sociální demokracii. „Arbeiterzeitung“ žida Adlera nemůže vynachváliti „soudruhy“ studenty ― jmenuje je „unsere Genossen“ 5 ― a raduje se v č. 314., že „první průlom“ jest učiněn. Dle zvyku o zastoupení menšin dostali se tři socialisté do výboru. Zatím se to kvasilo ve spolku dále a provalilo se dne 24. listop. o mimořádné valné hromadě. Většina studentů přijala prohlášení, jímž se staví na stranu Houserovu, při čemž židovští studenti Sax, Popper a tak dále udatně hájili sociální internacionálu. Následek toho bylo, že protisocialistická většina výboru i se starostou spolkovým 5
„Naši soudruzi“; pozn. editora. - 106 -
vzdala se svých funkcí. Vypravoval jsem tyto události, poněvadž vážné z nich plynou důsledky. Když jsem já před 25 roky byl členem tehdáž jediného spolku studentstva vysokých škol, totiž „Akademického čtenářského spolku“, vyplňovaly se při zápise do spolku také rubriky: náboženství a národnost. Tak tomu bylo i později ve „Slavii“, která zřízena byla na místo rozpuštěného „Akad. čten. spolku“. Později ale jistí živlové tak dlouho rýpali, až se rubrika „náboženství“ vypustila. To prý jest vedlejší věcí, která nemá s akademickým spolčováním co činiti. Tuto taktiku chtějí provésti sociální demokraté v celém veřejném životě; na náboženství nemá prý se nikdo tázat, ani škola ani úřad. Víte, milí čtenářové, proč sociální demokraté tolik se o to zasazují, aby otázka: jakého jsi náboženství, byla vymýtěna? Aby nebylo tak patrně viděti, jak se židé na předn ích místech roztahují a ve všech oborech a vrstvách nadvlády se zmocňují. Ano, to jest mé pevné přesvědčení, a provede-li se toto přání židovské, pak se teprve Israel bez bázně a nepovšimnut a nepozorován rozleze a otěží nadvlády nad národy se uchopí. Pak se žíďata upnou jako pijavice na všechna přední i výnosnější místa, kde všude i přes dnešní lhostejnost náboženskou uchytiti se nemohou. To jest jedna věc, a druhá za ní v patách jde, totiž ta: kdo se přestane tázati po náboženství, brzy se přestane tázati i po národnosti. To ostatně pověděl člen soudního dvora pařížského Guillot: „les Sans-patrie sont de même souche que les Sans Dieu.“ ― Ti, kdo praví, že jsou bez vlasti, jsou z téhož kmene, jako ti, kteří praví, že jsou bez Boha. Zmizí-li ideál náboženství, zmizí i druhý ideál vlastenecký na dobro v téže době ― en même temps, que l‘idéal religieux, tout autre idéal patriotique a disparu. Náboženství a vlastenectví náleží k sobě a vlastenectví bez náboženství změní se buď v prospěchářství, vlasteneckým pláštěm přikryté, nebo na dobro zmizí. Naši novomódní vlastenci a jejich pokrokářská děťátka nechtějí tomu rozuměti: oni myslí, že možno býti opravdovým a dokonalým vlastencem i bez náboženského přesvědčení. Nikoliv! Ať jen studují životopisy našich starých, nezištných, obětivých vlastenců a přesvědčí se o tom, kterak u nich úzce souviselo vlastenectví s vroucí věrou v Boha, tím účinnější byla u nich láska k vlasti, pro kterou všechno, i své jmění i svou karrieru i sebe dali vlasti v oběť. Novomódní vlastenec-atheista, nebo alespoň ve věcech náboženských lhostejný člověk dovede sice o vlasti krásně mluvit a o lásce k ní horovat, ale jenom potud, pokud tato vlast jest mu dojnou krávou, z níž kapsu sobě plní. A právě takovíto dojníci přivedli ušlechtilý vlastenecký cit do špatné pověsti a jestli dnes zdvihají se mezi studentstvem hlasové protivlastenečtí a jestli prohlašují národnost za slupku a že chtějí vyhoditi i rubriku „národnost“, jak ve „Slavii“ návrh o tom podali: pak ať ti jistí vlastenečtí dojníci uhodí se v prsa a řeknou: i naše veliká vina. Že se internacionála židům zamlouvá a že by rádi v ni celý svět strhli, toť patrno: oni sami jsou plemenem bez vlasti, jejich vlast jest tam, kde si mohou postaviti zlaté tele, a pak oni domáhají se nadvlády nad světem a k té jim internacionála velice slouží; proto vidíme židy tak horlivě podporovati a rozváděti internacionální proudy. „Národní Listy“ a patronové jejich velice se děsí těchto úkazů, ale pánové, táži se vás, kdo to byl a kdo to jest, kdo židovství tak hýčkal a protěžoval? Kdo to byl, než vaši předáci a vaši básníci, kteří s velikou ochotou do židovských publikací své příspěvky skládali a o českožidovském vlastenectví dithyramby pěli? Kdo to byl, než vy, kteří jste naproti tomu statečně bušili do klerikálů, v pochybnost brali vlastenectví naše, vychvalovali a šetřili rabíny a tupili a snižovali katolické duchovenstvo, vynášeli do nebes českožidovskou literaturu a umlčovali a posměšně kritisovali literaturu katolickou? Nyní klidíte ovoce své práce. Jest trpké, ale jaké jste sázeli semeno, takové vám vyrostlo ovoce.
- 107 -
Byl to pan Jiroušek, redaktor Děln. Listů, který o svatováclavském sjezdě pravil: „Hýčkali jste, vy páni mladočeši, internacionální dělníky a bušili jste do dělnictva katolického, a nyní vidíte, že ze všeho dělnictva k národu svému hlásí se dnes s hrdostí a vytrvalostí jen to od vás kaceřované dělnictvo katolické.“ Dle těchto slov dovolím si říci i já: hýčkali jste studentstvo, které stejně jako červená internacionála chovalo se k náboženství, a posměch jste si tropili z katolických akademiků, v „Družstvu Arnošta“ spojených, ale, půjde-li to tak dále, jako to jde dnes, poroste mezi akademiky internacionální lavina každým rokem víc a více, a dojde k tomu, že také i ze studentstva při vlasteneckém praporu setrvá jen studentstvo katolické. Nevěříte? Nevěřili jste nám, když jsme vám to předpověděli o dělnictvu, a nyní jste se o tom přesvědčili. Přesvědčíte se i na akademicích o tom, že máme pravdu. Většina studentstva svobodomyslného prohlásila, že zásady Houserovy a židů ― jichž jest ve „Slavii“ dosti ― za své přijímá, že za takové pojímání národnosti, jak ji nyní pojímají „Národní Listy“ a strana mladočeská se stydí, čili jinými slovy; že stydí se n y n í za národnost svou. První to krok zajisté do nihilismu, ale vydatný. Zajímavo je při celé té ošklivé komedii, jak se staví židé ve „Slavii“ proti „N. Listům“. Jakýsi Popper na př. tvrdil, že jest největší možná urážka dnes, řekne-li se o někom, že čte pouze „Národní Listy“. Tak aspoň referovala „Národní Politika“. ― Ejhle, páni svobodomyslným pláštěm pokrývající milosrdně nahotu židovských nauk sociálně demokratických a jim příbuzných: zde máte ovoce svého „milosrdenství“ a své shovívavosti. Ti se vám pěkně vybarvili!
IX. Obchod. Pověstný talmud praví, kdo má 100 zl. v polním hospodářství, může jísti pouze zemáky, kdo má 100 zl. v obchodě, může jísti každodenně pečeni. Několikráte jsem se setkal se židem, který vytloukává vesnice, aby skupoval peří. Žid ten jezdí drahou, jezdí poštou i divil jsem se, kterak tyto výlohy na dráhu a poštu, pak živobytí vytluče z toho peří? Jest to umění, které je v krvi žida, že dovede z nepatrné věci těžiti, s ní obchodovati, čemu se křesťan do smrti nenaučí. Židovstvo jest již po 3 tisíce let národem výhradně obchodnickým, a z toho povolání plyne jeho tisícileté bohatství, ať se židovstvo usadí kdekoliv. V měsíci květnu r. 1897 uveřejnila badenská „Landeszeitung“ seznam všech poplatníků hlavního města Badenska „Karlsruhe“ a sice platí v hlavním městě tom 632 židů daň ze 36 milionů marek kapitálu, 8.830 poplatníků protestantských platí daň z 240 milionů kapitálu a 7.500 poplatníků katolických platí daň ze 73 milionů kapitálu. V Karlsruhe má tedy průměrně každý žid jmění 56.900 m., každý protestant má 27.000 m. jmění a každý katolík má 9.000 marek jmění. Ubozí katolíci mají tedy poměrně 6krát míň majetku než židé. A tak je to všude, kdekoli židé mezi námi žijí. Původ bohatství židů hledejme hlavně v organisaci židovstva. Žid se židem jest jedna litina, jest jedna armáda proti křesťanu mnohem vydatněji ozbrojená. Kupecká a výdělková organisace (sdružení) židů má název „kahal“. Kahal jest dle talmudu zřízená organisace židů, která má na zřeteli všecky hmotné záležitosti židů. Členové kahalu jsou slepou poslušností vázáni, jinak propadnou trestům v talmudu vyměřeným, hlavně boykotu z obce židovské, tak že mu nikdo z židů nic neodkoupí, nic neprodá, nic nepůjčí, krátce ani sklenice vody nedopřeje.
- 108 -
Organisace kahalu a smírčího soudu „bet din“ zvaného jest střediskem, mocí a silou židovstva, která hraje důležitou úlohu v životě kšeftařském, finančním a výrobním vůbec. Kahalem opanují židé trhy, monopoly, vyzvídají se všecky majetkové poměry jednotlivců a rozdělují se obchody. Vezměme praktický případ, na příklad město Chrudim. V městě tom jest řekněme 40 židovských rodin. Jeden žid má střižný obchod, druhý továrnu na obuv, krátce není oboru, kterého by se žid v tomto městě nechopil. Tato židovská obec jest pevně sorganisována a schází se pravidelně, aby proti křesťanům soustavně vystupovala. Ona vysílá do každého hostince každý den jednoho žida, aby věděla, co se v celém městě děje, ona má svého žida v obecním zastupitelstvu, v okresní záložně, krátce, všecko hnutí v celé obci jest těmto židům nadobro známo. Chce-li se přistěhovati do obce té jiný žid, anebo samostatnými se učiniti děti usedlých židů, nikdy se tak nestane na úkor živnosti židovské, nýbrž vždy na úkor živnosti křesťanské. Kahal, organisace židů, nepřipustí, aby žid konkurencí zabil žida, nýbrž pouze, aby zničil obchod a živnost křesťana. V čem záleží tedy obrovská přesila židovského obchodnictva proti křesťanským obchodům? V tom, že židé tvoří železný finanční celek a křesťané nikoliv, jsou rozdvojeni, nesjednoceni, což dříve nebylo.6 Nám vyznavačům náboženství Kristova jest přikázáno, abychom každému měřili měrou spravedlivou, chceme-li, aby i nám věčný soudce při posledním soudu měřil měrou dobrou. Talmud však, židovská to mravouka, přikazuje židům, že smějí býti spravedlivými pouze k židu. Následkem této děsné a hrozivé pro křesťany zásady, jest základním životem židovského obchodu: švindl, nepoctivost, korrupce, šalba. První obchodnická armáda židovská jsou podomní obchodníci, hausírníci. Tito dotěrní a drzí lidé vnikají i do odlehlých chat vesnických a zaplavují venkov. Měli jsme do r. 1893 v Předlitavsku přes 23 tisíc podomních obchodníků! Jaké zboží podomní židovští obchodníci lidu nabízejí, jak při tom nezkušený venkovský lid okrádají, o tom je na tisíce příkladů. Ani by člověk nevěřil, že se dají od židovských agentů napálit i zkušenější lidé. Proto naším pravidlem budiž: každého dotěrného agenta vyhoďme ze dveří! Židovskému obchodníku jest prvním pravidlem všeho jednání: zbohatni. Nejznamenitějším prostředkem k tomu jsou úpadky. Všimněme si statistiky úpadků. Ohlášeno bylo úpadků v Předlitavsku: r. 1876 4.136
r. 1877 3.677
r. 1878 4.099
r. 1879 5.415
r. 1880 4.454
Věřitelové měli u kridatarů7 pohledávek: r. 1876 „ 1877 „ 1878 „ 1879 „ 1880
58,941.000 zl. 61,272.000 „ 90,683.000 „ 43,729.000 „ 39,614.000 „
z toho obdrželi věřitelové vyplaceno pouze desátý díl!
6 7
Srovnej: O antisemitismu, Moravski v Praze 1896, cena 20 kr. Kridatar, dnes kridatář - dlužník v konkurzním řízení, úpadce, konkurzant; pozn. editora. - 109 -
Ohlášeno bylo úpadků v Předlitavsku: r. 1890 3.159
r. 1891 4.894
r. 1892 5.417
r. 1893 5.581
21,432.000
33,713.000
r. 1892 2,424.800
r. 1893 3,004.000
Pohledávky věřitelů obnášely zlatých: 33,800.000
23,750.000
Kridatoři zaplatili z toho: r. 1890 3,052.000 zl.
r. 1891 2,570.000
Jak vidíme z této statistiky, bylo u nás v době švindlů to jest od r. 1870 až tak do r. 1885 velmi veselo. Podívejme se jen na rok 1878, tu ohlásili prohnaní židé 4.099 úpadků a nasekali dluhů 90 milionů zl. a z toho zaplatili 9 milionů! Ostatní jim zůstaly v kapsách. Tak se u nás bohatne. Od r. 1880 úpadky už tak nejdou. Patrně přece u obchodního soudu tu a tam s některým kridatarem zatočí a dají ho do chládku a pak jsou lidé už opatrnější. Nicméně byl minulý rok 1896 velmi plodný na úpadky. Ohlášeno v Předlitavsku přes 6.000 úpadků, a to 80 velikých na 20 milionů zlatých dluhů. V Čechách ohlášeno přes 300 úpadků a to 12 velkých se 3 miliony dluhů. Koho okrade žid obchodník, když udělá úpadek? Žida jistě ne, to mu zapovídá talmud, pouze tedy křesťana. Židé tedy u nás jenom úpadky ročně zbohatnou při nejmenším o 30 milionů zl. Jak dlouho potrvají tyto poměry? Až ti „hloupí“ křesťané nebudou míti v kapse ani vindry. Dnešní řízení konkursní při soudech obchodních není ničím jiným než loupežným drancováním majetku křesťanů pod ochranou paragrafů a obchodního zákonodárství. Uvádíme zde dva příklady židovských úpadků. Popper Leo & Co. Pod touto firmou r. 1894 v Chrudimi vzniklá továrna na obuv založena byla Leonem Popperem a Leop. Riesnerem. Do obchodu přinesl Riesner 900 zl., Popper snad nic, však když Riesner vystupoval, vyplatil mu Popper jeho 900 zl. a dal mu ještě 1.400 zl. odbytného. Na to vyženil Popper 8.000 zl., jež dal do obchodu. Aby své konkurrenty strhl, prodával pod cenou a konec toho byl, že při sdělávání bilance objevil se schodek přes 12.000 zl. Koncem března 1897 prohlásil se insolventním a ucházel se o mimosoudní vyrovnání, jež se ani za pomoci vídeňského Creditoren-Vereinu nepodařilo, neboť byl již uvalen konkurs. Krátce před novým rokem 1897 byl uvalen krajským soudem v Jičíně konkurs na jmění velkoobchodníka se střižným zbožím B. Freunda v N. Bydžově. Freund byl v trestním vyšetřování pro přečin jednoduché kridy i zdržoval se zde v Praze u svých příbuzných. Leč v poslední době vyšlo na jevo, že Freund spáchal úpadek podvodný a že zločinným způsobem ošálil své věřitele o více než 80.000 zl. Následkem toho byl Freund k žádosti krajského soudu v Jičíně zde ve svém bytě náhle zatčen a dopraven k zemskému trestnímu soudu do vyšetřovací vazby. V nejbližším období poroty jičínské bude pohnán Freund před soud porotní pro zločin podvodu spáchaný zaviněným úpadkem. Žádný obchodník křesťan nemůže odolati židovské konkurenci. Vidíme proto, že všude v Praze a ve všech městech jsou veškeré obchody v nejkrásnějších a nejživějších ulicích v rukou židů, poněvadž židé přeplatí nájem za obchodní krám tak, že to křesťan nikdy platiti nemůže, poněvadž žid už předem počítá na úpadek (kridu). - 110 -
Když dům v hlavní třídě patří židu, ten pronajme obchodní místnosti pouze židu, pakli patří křesťanu, tak ten jakožto hladový domácí pán, pronajme obchodní místnost více nabízejícímu židu a pranic ho nebolí, když žid falíruje a za krám nic nedá. Zde se ukazuje právě ta solidarita židů a přímo podlé ubíjení křesťanů mezi sebou. Zde vidíme, že náboženství křesťanů vychladlo a že nezná bratr bratra. V tom spočívá kletba boží za odpadnutí od náboženství Kristova, že ti, kteří náboženstvím a jeho naukami pohrdají, bezděky stávají se otroky židů. Židé nepustí tedy nikdy křesťanský obchod do živé ulice a na náměstí a hrají usilovně společně tak dlouho, až křesťanský obchod zničí. Opováží-li se někde křesťanský obchodník obchod začíti a vede se mu dobře, netrvá dlouho, a vedle něho začne žid týž obchod, nabízí totéž zboží laciněji, láká drze kolemjdoucí, až křesťanský obchod zničí. Takových případů je denně a do roka na tisíce. Zde je kletba Boží toho, proč křesťané zrušili židovské město; nyní se odstěhovali židé do nejkrásnějších ulic a náměstí a za 50 let postaví se všude ghetta křesťanská a židé budou rozkazovat, kde se smí křesťan usadit a kde ne. „Budivoj“ přináší úvodní článek „Budějovičané a židé“, z něhož uvádíme: „Až do r. 1848 nesměl v Českých Budějovicích žádný žid přenocovat, z čehož plyne, že židé neměli v tomto královském městě před 50 lety žádného nemovitého majetku. Za posledních 40 let se poměry majetkové velice změnily. Většina větších obchodů na náměstí, v Krajinské třídě, v Divadelní, Šternekově a Vídeňské ulici patří židům, kteří vůbec ovládají v Č. Budějovicích skoro všecky lepší obchody. Také v oboru většího průmyslu se židé roztahují. Přihlížíme-li k vnitřnímu městu, jádru to starých Budějovic, tedy s úžasem musí každý pozorovati, jak rychle tu mizí majetek starých měšťanských rodin a jak nápadně rychle přechází do rukou židovských. Okolnost tato vyvolala stesk starého Budějovičana, který zasluhuje pozornosti nejen v starousedlých kruzích měšťanských, ale německých vůbec. Zdejší Němci jsou v nitru svém vesměs antisemity. Budějovice z roku 1860 a Budějovice dnešní, jaké to protivy! Podívejme se jen do pozemkových knih anebo do berního katastru. Židovský majetek, židovský obchod množí se obrovskými kroky, zděděný a po staletí držený majetek domovní i pozemkový starých křesťanských Budějovičanů mizí a schne hrozným způsobem. Pohleďme na ozdobu našeho města, na daleko známé náměstí, kde se řadí obchod k obchodu, výkladní skříň k výkladu; ― křesťanské firmy mizí každým dnem, činí místo pořád více židovskými se stávajícím štítům! V tomto ohledě trpí oba národy stejně, oběma staví se stále zřetelněji před oči strašidlo nezadržitelného úpadku a přece si oba činí příkoří a leží si ve vlasech, a třetí, který se raduje, jest žid!“ Židovské ochody bohatnou hlavně prodejem padělaného zboží, tak zvaný „povel“, to jest zboží pouze na oko zdělané, které nemá žádné ceny a trvání. Náš lid jest tak hloupý, že smlouvá a myslí, když smluvil polovic od ceny vyceněné, že získal. Právě židé vycení zboží tak vysoko, že jest to až úžasno a možná jen tu, kde kupující je slepý a hluchý a ničemu nerozumí. Když přijdu dnes do židovského obchodu a koupím si třeba ženský soukenný kabátec, vycení mi ho žid na 20 zl. a pak mi ho dá za 10 zl. Je to možno? Zač tedy ten kabátec stojí? Zajisté ani ne za 5 zl. Tak se dnes obchoduje v židovských krámech a to slepé a hloupé obecenstvo se do nich hrne, jakoby tam dávali zadarmo. V židovských obchodech bohatnou z prodeje věcí na dražbách koupených. Pověstné jsou v tom ohledu dražby všeho druhu. Každá krajina, každé město má svůj židovský chabrus, to jest lidi, kteří k licitaci žádného nepustí, než jen sebe.
- 111 -
Celé folianty bylo by lze napsati o činnosti pražského chabrusu. Mnoho a mnohokráte již veřejně poukázáno bylo na zhoubnou činnost několika židovských obchodníků, kteří sdruženi jsou v kartelu, pod uvedeným titulem dobře známém. Co neplech již natropili, co zla způsobili a přece nestalo se ničeho, co by je v činnosti této omezovalo, štáb svůj mají v budově zemského soudu, za vraty, vedoucí do Celetné ulice. Tam scházejí se po celý den, rokují a umlouvají se. Ani jediná dražba nemůže jim proklouznouti. Jak počínají si při dražbě, to zná každý exekvovaný nešťastník příliš dobře. Členové kartelu, chabrusáci, učiní neproniknutelnou hradbu před odhadcem, a běda tomu, kdo by se o proražení řetězu jejich pokusil. Příhoda taková stala se dne 7. srpna 1896 a v objasnění soudním podává pěkný příspěvek k dějinám chabrusu. Toho dne konala se v domě čís. 1545―II. dražba na starožitnosti, k níž se chabrusácký štáb v plném počtu dostavil. Ku dražbě přišel také kavárník pan Karel Jedlička, který šťastnou náhodou dostal se do popředí před stůl, na němž složeny byly předměty ku dražbě určené. Jakmile Josef Kraus, 53letý obchodník s peřím z čís. 495―I., zpozoroval, že mezi nimi octl se „nečlen“, nejprve pana Jedličku odstrčil až tento zavrávoral a pak uchopením za límec hleděl jej vůbec vystrnadit. Policejní nadstrážník Bohumil Michalíček, jenž ustanoven byl k udržení pořádku při dražbě, uznal ovšem za vhodné intervenovati, poznal však hned, zač je toho loket, mezi chabrusáky se mísit. Kraus zaťal pěsti, hnal se na strážníka a uchopil jej za pas. Tu strážník prohlásil Krause za zatčena a tím teprve oleje do ohně nalil. Chabrus obklopil strážníka a zejména Leopold Popper, 46letý obchodník se starožitnostmi, velmi houževnatě zatčeného se zastával. „Vy ho pustíte! Vy nevíte, co děláte! Vy překročujete meze!“ křičel. Když po delším namáhání zjednán byl konečně pořádek, tu strážník Krause i Poppra předvedl na komisařství. Zanedlouho konalo se u přestupkového soudu líčení proti Popprovi pro uražení stráže a míšení se do výkonu téže; Kraus obviněn byl pro přestupek urážky stráže. Kdežto Popper tvrdil, že strážníka jen upozorňoval na jeho jednání, Kraus vše hrdinsky zapíral, ano ještě strážníka obviňoval, že při dražbě jej (Krause) přes ruku udeřil. Před skončením průvodního řízení vyšlo z policejního oznámení na jevo, že Kraus byl již dvakráte trestán a sice v r. 1863 pro zpronevěření 14denním vězením a u trestního soudu pro zločin krádeže těžkým žalářem v trvání tří neděl. Židé vynikají hlavně v padělání potravin a nápojů a strašně z toho bohatnou. Dnes v obchodech nedostaneme už pravou mouku, nic není poctivého, všecko se padělá a to následkem špinavé židovské hantýrky, která se pranic neohlíží na zdraví lidské, nýbrž jen na rychlé zbohatnutí. Žid z obchodu bohatne dál soudním vymáháním pohledávek a zanášením dluhů do knih pozemkových. To jest základ a počátek kariéry každého žida. Bezstarostně jde chalupník do krámu židovského, jde selka neb chalupnice k Popprovi na dluh pro cukr, kávu, krátce pro všecko. Za krátko vzroste dluh a žid si ho dá na chalupě pojistit a pak jednoho krásného jitra je chalupa jeho. Z dluhu židovského musí dlužníci platit děsné úroky, poněvadž tyto dluhy jsou pákou, jsou prostředkem k lichvě, kterou židovstvo křesťany ničí a hubí až do krajnosti. Jaké jsou přednosti žida v obchodě a proč vítězí žid nad křesťanem? Žid v obchodě jest zdvořilý, úlisný, trpělivý, smlouvá, je neodbytný a spokojí se konečně malým výdělkem. Křesťan, když má trochu dobrý obchod, jest pánovitý, dělá fouňu, je hladový a chce výdělek najednou strhnout. Jaký je žid obchodník proti křesťanu v příčině zavírání obchodu? O dlouhém dni je celá Praha zavřena, žádný žid nenechá o svátcích židovských krám otevřený, toho dne židovstvo ukazuje svou démonickou moc tomu „pitomému křesťanskému otroku“.
- 112 -
Křesťan obchodník nezavře obchod ani o božích hodech, bojí se, že by neprodal za 2 krejcary cukroví, kdyby přišel náhodou mlsný kluk. Zde je vidět tu malomoc křesťanstva a jeho odpadlictví od vlastního náboženství. Právě židé okázale slaví své svátky, ukazují, že se pranic nebojí, že nic neodprodají ti „hloupí“ křesťané přijdou druhý den jistě. Židovstvo má pak své krámy o našich svátcích otevřeny a tak dokazují, že my křesťané se musíme řídit podle židů a ne oni podle nás. Zrovna tak, jako když na vsi jest řezník, který musí košerovat pro 1 neb 2 židy a druzí „hloupí“ sedláci, třeba jich bylo 100, musí pro 2 židy jísti košerované maso. Tak se na křesťanech vymstila ta falešná humanita a emancipace židů. Ne židé se přizpůsobili nám, nýbrž my jim! Nuže, nezbývá nám, než abychom se dali všichni obřezati. O předmětě tom rozepsaly se také „Katolické Listy“ v č. 192. Poněvadž článek ten jest velmi poučný, dovolím si ho zde doslova uvésti. Žádná důležitá otázka časová ― sociální ― nedá se luštiti pouhou negací, pouhým bědováním nebo i nejvíce oprávněným rozhořčením: vyžaduje též positivní, vážné práce, promyšlené, dobře sorganisované. Nejvíce snad to platí o s e m i t s k é i ž i d o v s k é otázce. Spílati židům, že se roztahují, že je jich všude plno, že opanovali obchod a průmysl, atd. atd. zlobiti se nad jejich vlastnostmi ― to vše nic nepomáhá, nepřiložíme-li sami vážně ruce k dílu. Jedním takovým positivním prostředkem je známé heslo: „Křesťané! Kupujte jen od křesťanů!“ a i to praktické provádění velmi vázne, pro různé příčiny, z nichž není poslední ani nejméně důležitá ona, že křesťanským obchodníkům namnoze chybí ona čilost, podnikavost, ona agilnost, kterou obchodníci židé vynikají, a což popříti nelze. Žid snaží se co možno, aby kupec alespoň něco koupil, když už mu do krámu zajde: zahrne ho všemi možnými vzorky, je neúnavný v podávání nových a nových ukázek zboží, byť měl pro ně šplhati až ke stropu, neb zabíhati přes dvůr do skladiště; nemračí se, když kupec dlouho vybírá a váhá, nemračí se, když konečně koupí za pár krejcarů i věc nejlacinější. Toho namnoze u mnohých křesťanských firem nebývá. Všichni zkušení kupci potvrdí tu okolnost. Mnohých věcí vůbec u křesťanských firem nenajdeš a jsi nucen zajíti k židovi: skoro napořád mají v rukou zboží střižné, nitěné oni ― alespoň v Praze, a pokud pisateli známo, v jiných větších městech ― mají skladiště hotových konfekcí pro pány i dámy skoro výhradně ve svých rukou, oni dodávají v náhlých případech smuteční obleky za deset i dvanácte hodin po objednání ― h l e d e j k ř e s ť a n s k o u f i r m u p o d o b n o u , a budeš tak dlouho blouditi, že zatím nebožtíka pochovají, k jehož pohřbu (týká se to zvláště dámských úborů) měly býti smuteční šaty hotovy. Zde je chyba na naší straně, že nedovedeme židům čeliti, s nimi konkurovati. Podobně i křesťanské obchody s krajkami, záclonami, koberci atd. jsou pravé bílé vrány. O tom bylo by lze mnoho psáti. Před několika dny byl pisatel těchto řádků na celním úřadě v Praze. Jakýsi vychrtlý židáček, kupecký učeň, hošík napohled sotva dvanáctiletý, zcela plynně a správně vyplňoval zde „Déclaration en Donane“, „Celní deklaraci“. Kolik asi křesťanských chlapců, našich učňů, by dovedlo dosti složitý tento tiskopis se stejnou hbitostí a snadností vyplňovati? Věru, nemnoho. Neboť, přiznejme si upřímně: přes všecky blýskavé fráze o pokrokumilovnosti našeho lidu, o jeho lásce ke škole, o jeho obětivosti pro školu atd., naší ze školy vyšlé generaci pokračovací nebo odborové vzdělání naprosto nevoní; naši učedníci nechodí do školy z touhy po dalším vzdělání, z přesvědčení, že je nutným, potřebným ― nýbrž prostě proto, že chodit musí, že je tam mistr nebo šéf dohání, an jinak by byl peněžitými pokutami trestán.
- 113 -
U nás se vede o školu pořáde boj, neustále se křičí o úrovni vzdělanosti: židé při tom mají své konfesijní školy a věru že do často citované „úrovně“ vzdělanosti nikterak za námi nestojí. Pozorujme jen věc dle pravdy. Našemu živnostenskému dorostu škola nevoní, žid však je svého dalšího a odborného vzdělání velice dbalý. Tvrdíme dle pravdy, že korrespondenti větších a velkých obchodních firem v Čechách, tedy nejen v Praze, jsou skoro n apořád samí židé, a to i u českýc h a křesťanských firem. Jak vysvětliti tento zajisté zvláštní úkaz? Židé učí se dychtivě cizím jazykům, a učí se jim s úspěchem. Korrespondenti, kteří umějí překládati a koncipovati francouzské, anglické, italské dopisy, a ještě jinojazyčné, jsou velikou většinou židé. To je úkaz, jejž nikdo neupře. Židovský mladík, který má na začátek, sotva že se vyučil, 12―15 zlat. měsíčně, nelituje a vydává z nich desítku učiteli, který ho učí francousky, anglicky, italsky, rusky nebo jinému jazyku. Při tom zachovává pravou židovskou chytrost a spořivost: učí se u takového učitele a platí mu t ř i , č t y ř i , n e j v ý š e p ě t m ě s í c ů , co by tak poznal správnou výslovnost a trochu vnikl do ducha jazyka onoho: pak pomocí dobrých a praktických gramatik a slovníků, jichž Němci mají hojnost, učí se pilně sám. A brzy dovede tolik, kolik potřebuje. Neboť kdo zná obchodní korrespondenci, přisvědčí, že přes zdánlivou svou složitost přece jen dopisy více méně jsou na jedno brdo, tak že, kdo poznal ku př. deset různých takových listů, všechny ostatní slohem i obsahem jsou pouhou kombinací těchto desíti druhů. A každému je též známo, že takový korrespondent je obyčejně výborně placen. Naše mládež však ― bohužel! ― vychází z liberálních škol všecka zliberalisována, plna pýchy a domýšlivosti, špitá frázemi o výbornosti našich moderních škol, tak že myslí, kterak všecko umí; proto jí život dá co proto, a brzy vidí, jak ji jiní předstihnou, třeba vyšli ze škol zpátečnických, konfesijních, kde učí „boucheři“ nebo „malamedové“! Ruku na srdce a pozorujme náš ze školy vyšlý, zliberalisovaný dorost živnostensko-obchodní! Sotva že takový mladík po vyučení se nějakého skrovného groše mzdy dodělá, nevěnuje z něho na své vzdělání ničeho, na učení se jazykům praničeho, je samý spolek, samý výlet, samý doutník, holka a hospoda! A proto nás židi p ř e d s t i h u j í ; po předstihnutí nastane pak jejich p a n o v á n í a v y s s á v á n í . Nic není platno být antisemitou, pokud v takovýchto věcech nechytíme antisemitismus za pravý konec! Kolik našich jinochů umí ku př. francouzsky, kteří se jazyku tomu učili po pět let na reální škole? Pravíme: „Umí, ne snad p e r f e k t n ě ! Ale aspoň tolik, aby byli schopni obyčejné korrespondence?“ ― Odpověď k té otázce byla by velice žalostná. Náš jinoch, který se věnuje řemeslu neb obchodu, z liberálně-vlasteneckého stanoviska, jež mu nesvědomité žurnály vecpaly, nemůže ku př. cítit ani jedno slovo německé, a pak zůstane všecek zkoprnělý, když v národních kruzích velice známý vlastenec, pan šéf X. se ho nejprve ptá, umí-li německy, když se mu představuje jako absolvent obchodní školy a prosí ho za místo, neb když naň německy promluví. Pak nadáváme židům, když nás předstihnou, a divíme se, že český, křesťanský šéf má korrespondenta žida. Toť jen kousek ukázky, jak prakticky čeliti židovství a jaký antisemitismus by nám více pomohl než plané fráze, na něž jsme v Čechách mistry. Jiná věc jsou ku př. žalostné úvěrní poměry. Náš malořemeslník, maloživnostník atd. pořád ještě utíká se pro úvěr k židovi. Činí tak i náš rolník, a není to vždy lehkomyslnost. Úvěr od žida je mnohdy rychlejší, pohodlnější a nikdo o něm neví. Mluvíme zcela dle pravdy. Záložny žádají kolikráte při malé půjčce kaventa; někdy i dva, věc protahují, potřebují-li se peníze na rychlo, musí dlužník čekati ― a široko daleko pak se ví, ten a ten
- 114 -
se dlužil. Řeknou to kaventi, rozkřikne to záložna sama. Žid půjčí večer nenápadně, bez ručitele, a pokud dlužník platí, obyčejně nikdo neví ničeho. Záložna se bojí půjčiti bez kaventa malou sumu, žid půjčí beze všeho ručení kolikráte velikou sumu. Má-li se potírati rozmáhání židovstva, je svrchovaně třeba upraviti úvěrní poměry, alespoň rozšířiti všude R a i f f e i s e n o v k y pro začátek. Ale i to je nesnadno: liberálové proti nim bouří a víme též proč. V našich záložnách mohl by býti úvěr rychlejší, pohodlnější a levnější, kdyby se upustilo od plýtvání penězi rozdáváním různým spolkům a společkům, často velmi obskurním, s malichernými účely; co se tu vydá ročně statisíc ze všech záložen. A p r á v ě o t o m o h l b y ú v ě r b ý t i l e v n ě j š í a n e n a h á n ě l b y s e ž i d ů m . Liberální správa záložny je velmi štědrá podporovati liberální spolky a společky, sloužící demonstrativně některým politickým stranám a jejím tendencím, a v e l i k o m y s l n é t y d a r y p l a t í v l a s t n ě d l u ž n í c i . Za nynějších poměrů úvěrních n a d h á n í s e p ř í m o ž i d ů m , t i z t o h o m a j í z l a t é d o l y . Reorganisací úvěrních poměrů, a sice hodně pronikavou, zaťala by se žíla židovskému řádění. To by byl také dobrý antisemitismus, lepší než fráze a plané nadávání. Totéž číslo „Kat. Listů“ přineslo zprávu vyňatou z „Českého Severu“, která nám podává zajímavý doklad ku charakteristice našeho venkovského lidu. Zpráva ta zní: „Asi před pěti lety ― píše „Č. S.“ ― za hnutí protižidovského, zdálo se i v Dolankách u Terezína, že tamějšímu kupci židu Ehrlichu bude jednou v známém hospodářství přítrž učiněna. Pravíme, že zdálo se, ne že to bylo jisto, neboť žid těšil se veliké přízni skoro veškerého občanstva, najmě rolníků. Žádná hostina, žádná schůze neodbyla se bez žida. Krátce, žid je měl všechny v kapse. Leč co se nepodaří někdy cestou přirozenou, z nutnosti a povinnosti vlastenecké ― to vykoná se tak zvaným „šetřením“ i „záhy“ na tom, kdo chce staré nepořádky uvésti v pořádek. A tak se stalo, že mladý rolník a kupec p. K. Král zařídil křesťanský obchod kupecký proti židovi, přeplatil mu trafiku a konal jen co děláš vlasteneckou povinnost. Ale znalci těch chabých povah vrtěli povážlivě hlavou, a věštili židovi přece jen konečný úspěch ― věštili mu to, co dnes jest hotovou událostí k u h a n b ě c e l é k ř e s ť a n s k é o b c e . Křesťanský kupec, často rozumem plýtvající, ponenáhlu spojil se se židem a dnes obchod celý pronajal židovi Ehrlichovi. Žid má teď obchod v obci, filiálku s krámskou, ovšem židovskou, na silnici a obchod ještě jeden. Nepatrný obchod křesťana pana Kohouta neodolá židovi, jednak, protože má poměrně malé zásoby a za druhé nepřízní občanů křesťanských, protože není židem. Toť přece kousek hodný veškerého odsouzení. V Dolankách ale to nevadí; žid je členem odboru „Nár. Jed. Severočeské“, a to postačí. Hlasy upřímných vlastenců a prohlédavých našinců nenajdou slechu. Většina občanů čte „Denníčka“ a žid „Prager Tagblatt“. A lidé ti, kteří tolik rozumu ve všech oborech mají, kteří by tak rádi ve všech spolcích a úřadech zasedali, ti pak s otevřenou náručí vrhnou se na prsa dříve „všelijakého“, nyní „milovaného“ žida. Toť ten pravý „křesťanský“ duch, jakoby křesťanů obchodníků nebylo, jakoby křesťanu nemohly býti poskytnuty snesitelné podmínky. Neslušela by teď firma na krám Králův „Ten mu dal“ a na židův „Už je má“? ― Událostí tou nebylo as občanstvo valně z klidu vyrušeno. A obec tato má ještě jednu znamenitost. V obci je křesťanský pekař, ale občanstvo kupuje chleba od terezínského žida Rössla. Tak prakticky provádí se heslo: Svůj k svému! Bohužel, že za podobných poměrů by si žurnalisté mohli vypsat mozek a řečníci vykřičet plíce ― co by to platilo, když našinci jsou hluší jako tetřevi. Je to přec jen hanba.“ Tolik „Český Sever“ o tom heslu: Svůj k svému. K této zprávě dodávám jen něco málo. Často vidím v Praze venkovany, že se nedívají na nápis obchodu, nýbrž pouze na věci ve výkladní skříni. Ve dveřích číhá vždy žid neb židovka, která uctivě zve, aby šli nakoupit. ― Náš „uvědomělý“ rolník neb chalupník do obchodu jde, ani mu ve snách ne-
- 115 -
napadne, že má kupovati u křesťana. Jest to výsledek naší „národní“ výchovy, od našeho učitelstva a od našich politiků, kteří mermomocí vtloukají sedlákovi do palice, že nejhorším jeho škůdcem je farář nebo kaplan a ještě hroznější „nestvůra“ že je „jezovita“. Proto se nedivím židovskému šafáři nebo podomkovi, nebo písaři, který musí chválit žida, vždyť máme takové prodajné židovské podomky i na naší universitě. „Náš“ Vrchlický píše básně do „jüdische Universalbibliothek“, naše národní divadlo hraje „Židovku“. Nedivím se venkovskému chalupníku pranic, vždyť naše „intelligence“ není o nic lepší, než ledajaký židovský šafář.
X. Emancipace židů. Kterak si vysvětlíme, že v 19. století židovstvo stalo se pánem světa? Století toto přišlo do světa krvavým a těžkým porodem, francouzskou revolucí. Revoluce tato, kde až šíleným způsobem národ kdysi tak slavný a starou křesťanskou kulturou se honosící šlapal vše, co na čele mělo znamení kříže, kde v katolických chrámech Bohu zasvěcených se páchaly tělesné ohavnosti od zpité a krvelačné luzy, revoluce ta jest dílem hlavně židovským. To světu nad slunce jasněji dokázal Eduard Drumont ve svém světoznámém spise La Françe juives, požidovštělá Francie. Spis ten vyšel r. 1885 a způsobil ve Francii velký rozruch, avšak moci židovstva ani v nejmenším neztenčil. Francouzský národ patrně stárne, jest v mravním úpadku a rozkladu, snad se nikdy nezhostí vlády panamistů, jejichž přední sloupové jsou židé Herz, Arton, Eiffel Dreifuss, Rothschild a jiní. Nuže vizme, kterak Drumont pojímá otázku tu pro národ francouzský. Jest nám nutno předmět ten objasniti, poněvadž bez výkladu Drumontova o revoluci francouzské by tento spis byl pouze kusý. Jmění židů ve Francii, jejich nádherné paláce a zámky nejsou z poctivé práce, nýbrž jsou vyssáty z potu francouzského lidu. Veškeré židovské miliony povstaly nejvíce švindlem a vyssáváním práce jiných. Na pařížské burse vyhnal Rothschild a jeho spojenci akcie šesti francouzských drah, které měly ceny 1.529 milionů franků, na 2.626 mil. franků. Skupina Rothschildova provedla ještě jiný šikovný kousek. Půjčila státu Honduras 157 mil. franků, které sebrala v Anglii a Francii, z kterých však peněz ubohá ona zem neviděla ani vindry, vše zůstalo v kapsách židů Bischoffsheima, Seyera, Dreyfussa a Rothschilda. Drumont vypočítá všecky banky, které se na této hondurské půjčce podepsaly a sčítá pak jich ztráty. Sotva byla hondurská půjčka na burse pařížské r. 1881 emitována, začala válka skupiny rothschildovské proti ní, takže hondurská půjčka ztratila na burse 90 procent! Toto banditství bičoval ve francouzské sněmovně poslanec Sourignes, ačkoliv naň podplacení rothschildovští otroci také poslanci pokřikovali a jemu spílali za to, že mluvil pravdu. Jest směšno, praví Drumont, že si 19té století dává patent, že vynašlo vědu národního hospodářství, které středověk prý neznal. Ovšem tehdáž nepsali všelijací Malthusové a nemluvili na schůzích Steinerové a Krapkové, kteří vášně lidu rozdmychují a jemu připovídají, co nikdy se nesplní. Tehdáž žili za to světci, kteří rozdávali, co měli, jako král sv. Ludvík; tehdáž hloubal v klášterní cele sv. Tomáš Akvinský o podstatě lidské práce a o podstatě úvěru. Sv. Tomáš Akvinský učil, že úvěr nesmí býti židovský, nýbrž křesťanský, rozuměl, že úvěr jest
- 116 -
pomoc bratru trpícímu poskytnutá a nikoliv prostředek, abych z nouze jeho zbohatnul já. Již sv. Chrysostom prudce útočí na hladové kapitalisty, kteří chtí kliditi bez polí, bez deště a bez pluhu. Teprve skrze židy nabyl kapitál té moci, které ve středověku mezi národy křesťanskými nikdy neměl. Kapitál ten dnes soustředěn jest v rukou málo židovských velmožů, zotročuje lidskou práci a krmí báječným přepychem nic nepracující prospěcháře. Kdo je žid? Vizme, praví Drumont, jak naše francouzská honorace ráno jde do kostela a pak k polednímu do salonů rothschildovských. Co je to, že potomci starých šlechtických rodů jdou se klanit židovi? Inu, klaní se zlatému teleti. Kdykoliv stopujeme židovstvo v novinách, pozorujeme, že vždy a všudy chce z křesťanů učiniti sobě poddané otroky. Nečiní to tak, aby zbraněmi zabrali země a národy, nýbrž zcela po tichu, bez rachotu a hřmění kanonů, všecko opanují, všecky důchody a prameny příjmů obsadí svými lidmi. Evropa není více pustošena asijskými divochy, jako Tatary a Mongoly, nýbrž jest opanována lidmi, kteří se valí do Evropy z Vilna, Tarnopolu a Stryje. Předkové židů z Vilna důkladně se vycvičili ve francouzském tažení. Když francouzské vojsko prchalo před Rusy, tu židé ve Vilně vraždili francouzské vojáky, dorazili mrazem neb ztrátou krve na polo mrtvé. Tak vypravuje Thiers ve svých dějinách o Napoleonu I.: „Hrozná jest událost, že bídní polští židé, kteří donuceni byli naše zajatce přijmouti, když nás viděli, že prcháme, zajatce zavražděné a zardoušené házeli okny ven, když je dříve byli okradli. Židé z Vilna vraždili Francouze a jako hyeny obírali mrtvoly.“ Drumont charakterisuje žida, že jest podnikavý, penězochtivý, lstivý, kupcem od krve, žije jen v obchodu, v handlech, vždy při tom hledí, aby se obohatil. Žid není vynalézavým, ještě žádný žid nic nevynašel, ale on si všecky vynálezy osvojí a prakticky je využitkuje. Dokud byli v Paříži v židovském městě soustředěni a nesměli z něho, dokud se živili pouze obchodem starými věcmi, dotud se neodvážili zhanobiti kříž a Krista, klidně nechali věčnou lampu před Kristem v židovském ghettu stojícím hořeti. Dnes ale jsouce ministry a prefekty vyhodili již Krista ze škol a chrámů. Židovský národ nezrodil ani Danteho, ani Raphaela, ani Newtona, krátce ani jediného geniálního muže. Každý pronásledovaný nadaný člověk zanechá světu plody ducha svého, jako na př. náš Smetana, žid však nikdy světu nic nedal, nýbrž jen vždy a všudy bral a bere. Kdežto národové křesťanští honosí se velkými duchy, obětivými světci, poněvadž veškeré pokroky ducha jsou přirozené výplody pravdy Kristovy, křesťanské civilisace, nevynašel žádný žid ani umění tiskařského ani prachu ani zákona tíhy, nýbrž každý žid zná jen jedno umění: vynalézavost, pilnost a práci křesťanů pro sebe využitkovati. Žid jest kukačkou mezi křesťany, vždy si sedne do teplého hnízda od „pitomých“ křesťanů jemu připraveného. Drumont liší židy z jihu to jest z Francie, Španěl a Italie od židů z Polska, Rakouska, Německa, tedy ze severu. Žid španělský jest odvážlivý spekulant, žid berlínský je špinavý vydřiduch. Žid z Granady netupí nikdy Krista, žid z Tarnopolu nenávidí z té duše kříž, kreslí křesťanům v novinách nemravné obrazy, aby jejich mravnost podryl, plije na krucifix pln zášti proti všemu, co křesťanského. Křesťan všecko líbiti si dá od žida. Dumas napsal drama, kde velebí židy způsobem až otrockým. Když toto drama „Žena Klaudia“ se hrálo, neozval se nikdo. Krátce na to bylo v Boullevardech r. 1881 veřejné shromáždění, kde židovka Delleville pravila: „Židé jsou tak bohatí, že by celou Francii skoupiti mohli, a učiní tak, až dynamit dohraje svou úlohu.“ Přítomní židé se přece toho výroku zalekli, ale z přítomných Francouzů nepovstal ani jeden, aby na židovskou drzost dal ráznou odpověď.
- 117 -
Židovstvo na světě má tři válečné sbory. První sbor jsou pravověřící židé (orthodox), kteří všude a ve všem veřejně, jako židé žijí a jednají. Druhá armáda je z liberálních židů. Jsou obřezáni, ale jedí bez ostychu vepřovou, žádají od křesťanů náboženskou snášelivost a svobodu pro sebe a chtí, aby křesťané náboženstvím křesťanským opovrhovali. Třetí sbor židovstva jsou židům zaprodaní křesťanští otroci, křtění sice, kteří ale jako Jidášové za groš prodají Krista, sebe i ženu, dceru, všecko a prozradí vše, co se u křesťanů děje. Síla židovstva jest pak ve svornosti (solidaritě), ku které každý žid jest zavázán. Značkou židovské solidarity jsou dvě ruce spojené a nad nimi mučednická koruna. Svými spojenými silami zničí židé každého, koho zničiti chtí. Některý žid vidí dobrý křesťanský obchod. Usadí se vedle něho, otevře týž obchod, ostatní židé ho peněžitě podporují, až křesťanský obchod padne. Některý spisovatel opovážil se o židech říci pravdu. Hned je v zaprodaných židům novinách prohlášen za blbce neb za blázna. Spojenými silami podaří se židům, že když někde se v Tarnopolu šlápne židovi na kuří oko, že křičí všichni židé celého světa, že se stala vražda. Když ale se vraždí na sta tisíce křesťanů v Arménsku, tu světové židovské noviny ani nedutají, aby nepřišel pařížský Rothschild a jeho skupina o 2 miliardy franků, kterou sumu Turecko francouzským židům dluhuje. Židům jest neznám pojem vlasti. Následkem vlivu židovského vzmohl se ve francouzské intelligenci proud pro světoobčanství. My máme až mnoho povolnosti a citlivosti k židovi. Avšak tažme se, zdali by některý ten Reynal, Bischoffsheim, Leven táhl do země svaté s nadšenými křižáckými vojsky? Takovým bursiánským švindléřům by podobná „hloupost“ ani nenapadla. Žid všudy jest používán jako vyzvědač, špion, který za dobrý peníz nepříteli vše poví. Proč jsou židé na světě? pravil Bismarck. Aby nám sloužili za špehouny. Žid Sedecias otrávil Karla IX., žid Meire otrávil Jindřicha III. z Kastilie. Žid Salamouncini nabídnul se velké radě benátské, že postará se o to, by Valcho, židovský osobní lékař Mahomeda II., zprovodil ze světa. Žid Lopey, osobní lékař Alžběty, byl pověšen, poněvadž byl placeným špehounem Filipa II. Žid Goldschmith byl špehounem knížeti Talleyrandovi. Žid Michel byl guillotinou sťat, poněvadž prodal vojenské plány do Ruska. Židovka Kaulla prozradila Průšákům plány mobilisační. Žid Klootz zradil generála Hiksa, který se svými vojíny zavražděn byl Mahdim. Polský básník Krasevski, svěřil se židu Adierovi, který ho pruské vládě vydal za dobré peníze. Židovský setník Dreyfuss prodával Německu vojenské tajnosti Francie. Jak jsme ve Francii poklesli, vidíme z ohromného vlivu, kterého se židé domohli. Před 30ti lety židé bohatli z prodeje kradených věcí. Dnes ani Hendle, ani Cohn ani Schnerle ani Levaillant neschovávají kradené věci, jak to činili jich otcové, dnes jsou prefekty! Když židé zavraždili v Caenu hodináře Pešarda, pravila židovka Ulmo před soudem: „Když my židé jsme nuceni některému katolíku prokázati cos dobrého, to je pro nás veliký trest.“ Kterak úřadové ve Francii chrání židy, o tom až stydno psáti. Několik akcionářů žalovalo roku 1883 žida barona Erlangera pro různé podvody. Státní návladní ohlásil soudu, že on již věc zkoumá, soud byl odložen a státní návladní prohlásil, že vyšetřováním vyšlo na jevo, že není příčiny na Erlangera podati žalobu. Když některá židovka ukradne cos v obchodě, soud ji prohlásí za nevinnu, že má kleptomanii. Kdyby to učinila žena křesťanská, která by jen 10 trojníků odcizila, vedli by ji veřejně policajti do vězení Mazas. Veškeré úpadky židovských obchodů nejsou ničím, než zlodějstvím spáchaným na křesťanech. Bratří Bloch z Mohuče zřídili si r. 1882 v Paříži velký obchodní sklad, a když r. 1883 měli vyplatit směnku na 300.000, tu večer před vypršením směnky zmizeli.
- 118 -
R. 1884 zmizel žid Mendle, klenotník v Rue ď Enghien, když byl s sebou vzal klenotů za 600.000 od jiných klenotníků na úvěr jemu svěřených. Žid Jan David zpronevěřil jako ředitel banky „Credit national“ tři miliony franků. Byly to vklady a úspory 1.200 chudých lidí. Když přišel před soud, pravil tento žid: „Moje víra mi nařizuje, co vaše zapovídá.“ Žid neštítí se žádné lichvy a žádného prostředku okrásti křesťana. R. 1883 skoupili židé Biedermann a Cerlín v Paříži veškeré zásoby lněného oleje, které skoupiti mohli. Skoupili 45 milionů kila, zvýšili cenu jeho ze 75 franků na 110 fr. pro 50 kilo. V letech 70tých rozhodoval o cenách obilních ve Francii žid Ephrussi. Moses Ranger diktuje cenu bavlny, učinil roku 1883 úpadek na 18 milionů franků, žid Baruch Hirš Strausberg staví u nás dráhy. Odvážlivost těchto lidí jest už až úžasná. O jednom dnu koupí na burse žid Ephrussi za 10 neb 15 milionů franků oleje neb obilí. Při tom ani brvou nehne, spokojeně hladí si černý vous, napíše 30 makléřům na cedulky vzkazy a večer jde do opery. Žid vytlouká ze všeho kapitál. I židovka dovede využitkovat své tělo. Dokud je mladší a nemá peněz, prostituje se, šetří a když má z prodeje vlastního těla peníze pohromadě, hledá muže, aby se vdala. Židovský spisovatel u „hloupých“ křesťanů tak proslavený Dumas, napsal, že panenství jest kapitál, který si máme dobře uschovat. Když ale jsme ho ztratili, můžeme ho opět nahradit a není třeba pro první jeho ztrátu si ztrpčiti celý život. Kdežto křesťan se stydí za křesťana, když se mu stane neštěstí, neb sedí na lavici obžalovaných, neopustí nikdy žid žida, a kdyby přišel do kriminálu, ostatní, co jsou venku, starají se oň, aby přišel z kriminálu ven. Všude a ve všem staví na odiv svou židovskou solidaritu. Když některý „křesťanský“ básník tupí náboženství, tu jsou oni v první řadě, kteří v divadle na hanobení Krista neb kněze nejvíc tleskají. Kdo by se opovážil o židovi v divadelním kuse něco nepěkného říci, tak židé se o to postarají, aby řečený kus nikdy více se neopakoval, a jeho skladatel prohlášen byl za blbce. Kdo by si u nás při tom nevzpomněl na stejnou bezcharakternost tak zvané české intelligence, která dává v Nár. divadle hráti Židovku od Halévyho, Bartolomějskou noc od Meyerbeera, kusy to, kde se kněz katolický a víra katolická veřejně hanobí a židovstvo se velebí a tomu tleská ta nevědomá a slepá pražská intelligence. Nikdy se ještě nestalo, že v divadlech by byl hanoben žid, za to však křesťanské náboženství, mnich, kněz, jsou na prknech divadelních pro „obveselení“ křesťanů! Židé všude o to se zasadí, aby se na divadlech nikde nedával Shakespearův „Kupec benátský“, a když, tak jdou k ředitelovi, aby závadná proti židům svědčící místa se vynechala. Tak učiněno r. 1854 v divadle Ambigu v Paříži, že ředitel přeměnil žida Shyloka na obyčejného benátského křesťanského lichváře. Všudy stačí hrstka židů a několik jim zaprodaných křesťanských lotrů, aby opanovali celou zem. Hrozná revoluce francouzská r. 1793 byla způsobena 5 až 600 lidmi židů a lotrů. Byli to samí bandité, kterých v zemi nikdo neznal a kteří násilně vedli pod guillotinu starce, mladistvé nevinné dívky, kněze, slavné muže, jejichž tvář pokryta byla jizvami z vítězných bitev, ti byli zavražděni, aby několik ničemů zmocnilo se jmění zavražděných. Z francouzské revoluce, komuny, má svůj původ židovské bohatství. Židé hlásají křesťanským národům o dělení majetku a společném majetku, ať je Marx nebo Lassalle nebo Simon anebo náš na vsi žid Rezek. Jisto jest, že všem berou, ale ze svého nikomu nic nedají. To je to vyhlášené společné vlastnictví, kterému jdou „hloupí“ křesťané na lep. Manželský rozvod jest výplod židovský. Všude se zavedl v jindy křesťanských státech, aby mohly židovky s bohatými neb šlechtickými křesťany se oddati anebo zchudlý žid s nějakou bohatou křesťankou, poněvadž vždy a ve všem kouká Israel na zisk. Také vidíme u nás, že občanský sňatek, který se odbývá na radnici, nejvíce je používán od židů
- 119 -
a židovek, když uloví nějakou hloupou křesťanskou oběť. Žid se prohlásí za bez vyznání, zůstane ale židem, křesťanka neb křesťan ale zradí a zaprodají svou víru. Nyní přichází Drumont k dějinám Francie a líčí zde žida, jak se k němu zachoval francouzský národ. Židé od počátku byli vždy nepřáteli Francie. Jsouce neustále s východem ve spojení zradili Saracénům města Narbonne a Toulouse. Následkem této zrady dostal každý žid na svátky velikonoční před branou hlavní kathedrály Toulousské 3 údery do tváře a musil platit 13 lir na svíce. Až do 12. století dařilo se židům ve Francii znamenitě. Když papež Inocenc II. přišel do Francie a meškal ve světoznámém klášteře St. Denis, tu přišla i nepřehledná řada židů holdovati otci křesťanstva. Když zástupci pařížské synagogy dávali sv. Otci desatero přikázání na pergameně sepsané a zaobalené drahocenným závojem, pravil sv. Otec: „Kdyby i Bůh brzy sňal závoj, který halí vaši duši.“ Tehdáž bylo ve Francii přes 800.000 židů, tedy 6krát tolik než dnes. Oplývali bohatstvím jako nyní a patřila jim tehdáž polovina Paříže. Dnes opětně zabrali židé majetek, z kterého byli zahnáni. Mlýny v Corheilu patří nyní židu Erlangerovi. Velkostatky Ille de Françe patří židům Camondo, Ephrussimu, Rothschildovi, kteří mají obrovskou švandu, když pozvou ke stolu syny zkrachovaných šlechticů a tropí si z nich šašky. Celá banda bursovních zlodějů koupila departementy Enghien a Montenoremy. Mají dále ve svých rukou celou pařížskou čtvrt Temple a Sv. Paul. Až na 2 neb 3 domy patří dále náměstí Place royale židům. Jsou to domy, které dříve patřily nejslavnějším šlechtickým rodinám. Tak zhyne sláva světa. Na severu Francie v Languedok žil tehdáž soupeř rabího Maimonida totiž rabi Saloino, který je znám pode jménem Raši. Rabín ten založil rabínskou školu, v které se vycvičil odpadlík a nepřítel církve katolické Mikuláš z Lire, z kterého hlavně Luther čerpal své hanopisy proti církvi. Tak píše Renan, že z Rašiho povstal Mikuláš z Lire a z něho se zrodil Luther. Renan sám nejvíce čerpal pro svůj pověstný hanopis „Život Ježíšův“ ze spisů rabínské školy Rašiho. Hrozná sekta Albigenských, která katolické kněze a věřící vraždila, byla živena hlavně židy. Píšeť Michelet, že židé všude rozsívají zášť proti křesťanské víře. Tehdáž chodil po Francii od města k městu zbožný pěvec thu Elbici a všudy podněcoval křesťany ke zmužilosti. Píseň jeho končila: „Židé zmohutněli, panují v hlavním městě i na venkově. Bydlí v mramorových palácích, šatí se nádherně, žijí v přepychu, kdežto my křesťané chudí jsme a bídu třeme.“ Opat z proslaveného kláštera Cluny, kterého papež k Albigenským poslal, by jim kázal a je obrátil k lepšímu poznání, píše biskupům: „Viděl jsem křesťany, kterak nevídanou zvířeckostí kostely pustoší, oltáře bourají, kříže šlapají, kněze trýzní.“ Není to obraz nynější doby, která nám odchovala sociální demokraty, kteří by totéž činili dnes již, kdyby se ještě nebáli žalářů a žandarmů? Nejsou socíni odchovanci židů? A co nás čeká, až lid sociálními demokraty, židy a nevěrci bude o víru připraven nadobro? Války albigenské ukončeny porážkou Raimunda z Toulousu r. 1213 a na to odbýval se církevní sjezd v Lateráně r. 1215, ve kterém na ochranu křesťanstva usneseno bylo: Židé mají nositi na prsou flíček žluté látky, aby každý je poznal a jich se varoval. Totéž činili ve starověku Ptolomaeus Philopator, který dal židům vypáliti do kůže znamení břečťanového listu. Kalifové nutili židy nositi kus žluté látky na oděvu. Francouzští králové vydali příkazy, aby židé nosili žluté špičaté klobouky, Filip August zabral židům majetek a propustil vězně, kteří pro židovské dluhy byli zavřeni. Totéž učinil Napoleon. Dnes můžeme vším právem volati na židovské bursiány: „Vydejte své milliardy, které jste poctivě nevydělali, nýbrž lidu ukradli.“ Myslím, že by pařížský Rothschild měl dost, kdyby se mu ročně vyměřil důchod 500.000 franků. Když nastoupil svatý Ludvík vládu,
- 120 -
začal křesťany své proti židům brániti, spálil talmud. Židé podplatili katolického odpadlého kněze, který jich veřejně hájil. Kdo by si nevzpomněl na zasedání dolnorakouského sněmu r. 1896, kde katolický kněz dr. Müllner hájil veřejně židy. Za to byl za jedinký den proslaveným mužem, oslavován ve všech židovských novinách jako první učenec, a odměna ho neminula, byl krátce potom jmenován řádným professorem filosofie na filosofické fakultě vídeňské university. Jidášové nikdy nevymrou. R. 1254 zapověděl král Ludvík židům lichvu, veškeré hanobení katolického náboženství a nařídil jim živiti se poctivým výdělkem. Ve středověku, píše Michelet, byli alchymisté, čarodějové, vyráběči zlata v kouzelných kelímcích nejvíce židé. Oni půjčovali králům a knížatům peníze. Dnes jsou chráněni dlužním úpisem, směnkou, státním dluhopisem a opanují celé státy. Za to se židé ve francouzské revoluci pomstili na potomku svatého Ludvíka na synu Ludvíka XVI. Trýznitel dofína byl švec žid Simon. Počátkem 14. století prožila Evropa podobné převraty, které na nás nyní čekají. Tehdáž měli židovští kapitalisté všecko v rukou svých. I tenkráte olupoval žid křesťanstvo o víru, která nás učí, abychom hledali nejprve království božího a spravedlnosti jeho, a zabrali mu s věrou i jeho majetek, bez kterého žádný nevěrec nechce žíti. Konečně Karel VI. dal roku 1394 rozkaz, aby všichni židé opustili Francii. Nastala pro národ francouzský nejkrásnější doba náboženského rozkvětu a hmotného blahobytu jako v jiných státech křesťanských, kde se zhostili židů. Než vítězství evangelia netrvalo dlouho. Protestantismus stal se spásným mostem, který židovstvu umožnil návrat do křesťanských zemí. Téhož dne, kdy r. 1520 Luther ve Wittemberku spálil papežský list, vyšlo v Benátkách první tištěné vydání talmudu. Luther byl z počátku zuřivým antisemitou. Kázal: „Spalte synagogy; židy hoďte na hnůj, jejich jmění dejme těm, kteří se dají pokřtíti z nich; zdravé židy a židovky užívejme k robotě do polí, vezměme jim talmud a bibli. Ať knížata židy vyženou.“ Tak kázal a psal Luther r. 1541. Nicméně bylo protestantství pro židy výhodou. Církev protestantská nebránila židovské lichvě. Všudy na počátku 16. století se rozmnožovaly hospody a výčepy, selský lid chudnul, řemeslníci vystupovali z cechů, každý, kdo ještě pár grošů měl, dal se do obchodu a přišel o všecko. Za Ludvíka XIV. měla Paříž pouze čtyři stále usedlé rodiny židovské a 150 židů, kteří se nesměli v Paříži delší dobu zdržeti. Ludvík XII. dal roku 1489 vypověděti židy i z Provence, a proto mnozí dali se křtíti, zůstali ale uvnitř židy. Rabín Chamarr obdržel téhož roku z Cařihradu od tamější židovské obce dopis, kde se francouzským židům radí, aby se dali jen pokřtíti. „Naříkáte si“, čteme v tomto psaní, „že křesťané ohrožují váš život. Nuže, ať vaše děti se stanou lékaři a lékárníky a mohou život vašich nepřátel bez trestu zničiti. Naříkáte, že vám bourají synagogy. Nechť vaši synové se stanou kněžími a preláty, aby církev poškodili. Nechť synové vaši stanou se advokáty, kteří mají veřejné záležitosti v rukou, pak se vám brzy podaří, že nad křesťany vládnouti a jejich pozemky osvojiti si můžete.“ Z celé Francie byli židé vypověděni, jen kolem papežského Avignonu bydlili houfně, tak že Avignon slul rájem židovským. Jakás židovka se odvážila v Avignonu naplíti do svěcené vody na Bílou sobotu. Drumond píše, že by dnes za to se stala ředitelkou nějaké vyšší dívčí školy státní. Tehdáž ale byla veřejně na náměstí zmrskána. Kdo by si tu nevzpomněl na drzost židovskou spáchanou v měsíci květnu r. 1897 v Krakově, kde dva židé kropenky v chrámu katolickém zneužili a ji kalem svým znečistili. Obdrželi za to pouze 2 měsíce. Jářku, co by dostal křesťan, kdyby zneuctil synagogu? Toho by oběsili.
- 121 -
Příkladu Francie následovalo Španělsko. Poněvadž židé španělští neustále byli za jedno s arabskými Maury a proti královskému rodu Maury podněcovali, vydal r. 1492 Ferdinand a Isabella rozkaz, že všichni židé musí opustiti Španělsko. Židé se sice nevystěhovali, dali se pokřtíti a žili mezi sebou tajně dál jako židé. Tak vydrželi i přes 200 let. Jakmile však začala svoboda pro ně, ihned všichni odpadli. ― Dnes ovšem Španělsko jest v rukou židů. Hlavní město Madrid má židovské milionáře Montara, Levyho, Meyera, Berteimera a jiné více. Ve Španělích se židé po 300 let zachovali v sektě pode jménem Maranité známé. Pouze v městě Bordeaux byla mohutná židovská obec, na kterou se nikdo neodvážil. Bordeaux měl r. 1733 přes 5.000 židů se 7 synagogami. Báječné bohatství bylo mezi nimi nahromaděno. Celý kraj otročil jim, bordóští židé měli v domech svých křesťanské venkovské služky, prznili je a užívali jich za kojné pro děti židovské, kdežto děti vlastní musily dáti tyto kojné do veřejných nalezinců. Dle talmudu jest věc tato zcela v pořádku. Křesťan ať muž ať žena jest zde, aby židu otročil. Muž aby se dřel, žena aby židu sloužila za nástroj jeho zvířeckých chtíčů. Bordeaux byl židům konečně příliš nedostatečný; i pracovali vší mocí, aby se směli usaditi v Paříži. Než r. 1767 podala kupecká grémia v Paříži vládě slavnostní protest, že židé nemají práva v Paříži se usaditi. Tehdáž působili v Paříži již nevěrci Diderot, Voltaire, tak že protestující kupci se nebránili z ohledu náboženského, nýbrž pouze z ohledu existenčního. Pařížští kupci dobře věděli, že budou zabiti, pakli mezi sebe pustí žida. Zajímavý jest tento protest pařížských kupců z r. 1767. Praví se v něm mezi jiným: „Poctivý obchodník má sice živobytí, ale nikdy na rychlo nezbohatne. Židé, kdekoliv se usadí, nikde nepřinesou nic dobrého. Řemeslné a rolnické práce se štítí jako čert svěcené vody, za to však se vyznají ve falšování mincí, v lichvě, v uschovávání kradených věcí, kupují kradené od služebných a od lupičů, prodávají falšované zboží, dávají půjčky prostopášným lidem na vysoké úroky, vyznají se ve směnkách, v bursovních kšeftech, v půjčkách na zástavu, v obchodě starožitnostmi a uměleckými výrobky. Nechte jen jednoho žida do města, a musíte židům dáti celou zem. Dovolte židovi do Paříže, a vydáte veškeré křesťanské obchody na pospas plemenu, které nikdy zaháleti nebude, až se zmocní všech obchodů a posléz celého města.“ Neznaboh Voltaire byl téže lakotnosti a ziskuchtivosti jako prohnaný žid. Obchodoval s nimi a ztratil u žida Mediny 20.000 franků, což židům nikdy odpustiti nemohl. Když Voltaire byl u dvora pruského krále Bedřicha, přišel bankéř žid Hirš, aby s ním skoupil sasko-polské bankovky za nízký kurs a by u dvora způsobil, aby je stát koupil za původní pari cenu nazpět. Jiný žid Weitel zvěděl o tom kšeftu a chtěl také něco uloviti. Voltaire žádal od žida Hirše, který zároveň měl závod klenotnický, aby mu vydal démanty do zástavy za 180.000 franků. Židovi byla hrabivost Voltairova proti srsti a prozradil celý pěkný kšeft. Následoval proces a Voltaire byl z Potsdamu vyhnán. Voltaire zaslal králi prosebné psaní, aby ho opět vzal na milost. Bedřich ale odvětil tomuto lumpovi, aby pro své špinavé kšefty se židy z Potsdamu ihned se odstranil. Konečně za panování slabocha a dobráka Ludvíka XVI. dostalo se židům ulehčení. Král jsa jedenkráte ve Versaillu a uzřev pohřeb žida, byl dojat útrpností. Ani netušil nešťastník ten, že za krátko padne na popravišti a že jeho tělo nebude ani do tak chudé truhly pohřbeno, jako tělo chudého žida, nad kterým se ustrnul. „Marně čtu,“ píše Drumond 2. ledna, „židovské noviny Lanterne neb Nation, zda židé v den popravy nešťastného krále vzpomínají s vděkem jeho smrti, poněvadž on první
- 122 -
ulehčil osud židům, naopak židovské noviny jsou toho dne plny jízlivosti a výsměchu, že onoho Kapetovce stihl zasloužený trest.“ Od té doby měli židé zase ke všem místům přístup. Takovým prohnaným židem byl pověstný finanční státní ministr Law (Lewy). Law dal tisknouti na sta milionů bezcenných státních bankovek, jest tvůrcem nenasytného státního úvěru. Žid ten způsobil, že celý národ francouzský žil na slepo vesele, díval se na assignaty 8 a na akcie jako blbec. Prve než revolucionáři francouzští dali židům rovnoprávnost a než dali zavražditi královskou rodinu, postarali se o to, aby vyhnáni byli strážcové mravnosti a křesťanské víry, postarali se o zrušení řádu jesuitů. Jesuita jest přísný a skromný, jeho vzdělání jest důkladné a bystrost ducha vycvičená, proto se nedá nikým obalamutiti, ani ne židem. Píšeť Rabaud revolucionář, že bez vyhnání jesuitů by ve Francii revoluce se nebyla zdařila. Veškeren vztek francouzských židů a jim zaprodaných revolucionářů byl namířen proti nešťastné dceři Marie Terezie, zbožné choti nešťastného Ludvíka XVI., proti Antoinettě. „Marie Antoinetta byla rozhodnou odpůrkyní židů,“ píše Drumond. „Ona hlavně přiměla matku, by křesťanské své poddané chránila před vyssáváním ze strany židovstva.“ R. 1744 měli se všichni židé z Čech vystěhovati na základě císařského patentu. Židé pracovali ze všech stran proti tomuto nařízení, přece však musili se v březnu 1745 vystěhovati z Prahy počtem 28.000 hlav. Na zakročení Dánska, Polska a Švédska zůstali židé v Čechách vyjma Prahu. Za to se židé vymstili na ubohé dceři Marie Terezie, na nešťastné a zbožné Antoinettě. „Nikdo,“ píše Drumond, „na světě od dob Pána Krista nevytrpěl od židů tolik, jak tato nešťastná Rakušanka,“ jak ji židé v pařížských hanopisech titulovali. Ona trpěla a musila snášeti víc potup, trýznění než Ludvík XVI. a Alžběta skotská. Roku 1785 měli frajmauři ve Frankfurtě nad Mohanem schůzi, ve které se usnesli na usmrcení švédského krále a francouzské královské rodiny. První netvorové revoluce jako Robespierre vyslovil se pro židy a tím si zjednal u revolucionářské lůzy přízeň. Hned v prvním sezení národního shromáždění jednalo se o židy, mají-li se jim dáti stejná práva jako všem. Shromáždění to se usneslo, bude-li žid přísahati věrnost Francii, že se tím stane rovnoprávným. ― Toho dne, 21. října r. 1793 slavili židé ve všech synagogách slavnostní služby a poděkování. Ve středověku žádal Shylok libru masa z těla křesťana, nyní chce celého. Co jest uřezávání dukátů židovských směnárníků ve středověku proti bursovním spekulacím naší doby, kde Israel vyhrává na sta milionů? V bouřích děsné a krvavé revoluce bylo viděti židy na všech stranách. Žid Pereyra byl nerozlučným přítelem bestie Marata, on právě tuto bestii ke krvežíznivosti štval. Kat ubohého dofína Ludvíka, Simon, byl žid. Bestie Marat jest židovského původu a sice ze Španěl, pravé jméno jeho jest Mara. Marat šílel krvelačností a pravil: „Ve Francii musí 270.000 hlav padnouti.“ Když si Marat sednul na tribunál hlavu maje obtočenou rudým šátkem, vyhlížel jako špinavá židovka ze Smyrny. První práce židů byla, že si nejvíce dali záležet na vydrancování královské šperkové komory, ze které odnesli všecky korunní démanty. Revolucionář Danton obdržel z těchto diamantů svůj podíl. Všichni pařížští židé měli několik démantů z krádeže této, jako Dacosta, Rouef, Leyde, Israel, Homberg, Anglès a Salmon. Tento žid koupil od revolucionářů z královské klenotnice za babku za 150.000 franků drahocenné perly obrovské hodnoty. Nyní prodává tyto ukradené démanty dosud žid Lockroy. V bouřích revoluce loupila lůza chrámy katolické, drahocenné zlato a stříbro za fatku brali židé lůze z rukou. Revolucionáři drželi dražbu na stříbro a zlato z chrámů 8
Papírové peníze z let 1790-96, vydané na krytí rozpočtových schodků; pozn. editora. - 123 -
ukradené a všecko do rukou židů se dostalo, jak Cambon dosvědčuje. Mnohdy prodal se celý kostel židům za několik bezcenných assignátů. Když revoluce utichla, pak pronajímali židé tyto kostely křesťanům za drahé peníze. Když v bouřích revoluce židé lup učinili, starali se, aby přišel Francii spasitel. Napoleon měl pojistiti židům, co byli v revoluci nakradli. Napoleon také skutečně v národním shromáždění dal židům úplnou rovnoprávnost. Roku 1806 měli židé v pařížské radnici sjezd. Sjeli se všichni přední zástupci židovstva a 15 rabínů. Shromáždění předsedal rabín Furtado z Bordeaux. Napoleon byl obklopen přáteli židovstva, z nich nejlepší přítel židů byl maršálek Ney, o kterém se tvrdilo, že jest původu židovského. Pozdě pak pykal Napoleon své chyby. Jakmile židé od r. 1810 viděli, že od Napoleona více nic neobdrží, začali proti němu brojiti. Již tehdáž ucítil Napoleon děsnou moc peněžnickou všech Rothschildů, které také podlehl, jak mu Leo Say, otrok Rothschildův, předpověděl v poslanecké komoře. Po hrozných válkách napoleonských byla Francie zdrcena, vyssáta, veškeré evropské státy byly zadluženy, a vítězem z těchto strašných bojů byl Rothschild, jehožto peněžní příšerná moc má v napoleonských válkách počátek a základ.9 Drumond píše: „R. 1790 objevil se žid po třech stech let na jevišti, za první republiky a za Napoleona se mezi námi usadil, slídil a vyhledal si byt; v letech 40. má už nádherné salony a za vlády Bonaparta třetího položil se už do naší postele. Nyní za trvání republiky nás Francouze vyhání a nutí nás, abychom mu otročili: doufám, že v nás jest ještě tolik zmužilosti, abychom se od jisté záhuby zachránili.“ Kdežto národové se v napoleonských válkách po 25 let vraždili u Marengy, Waterloo a u Lipska, skončily bitvy ve špinavé uličce Frankfurtské, kde žid Rothschild uvažoval, kde s kterým státem jest dobrý kšeft. Křesťané se navzájem vraždili a frankfurtský žid měl z toho profit. Když nastoupili vládu Orleanovci s Ludvíkem Filipem, začalo také panství židů ve Francii. Orleanovci byli pouze stínem vlády a králem byl pařížský Rothschild a jeho spojenci. Od let 40. nastala židům doba, kdy si zotročili sobě veškeré státy státními půjčkami. Toussenel píše o té věci takto: „Žid zatížil státy novou hypotékou, kterou žádný stát nemůže svými příjmy vyplatit. ― Evropa jest královstvím židů; světovláda, o které tak mnohý válečník snil jako Napoleon, přišla skutečně do rukou židů. Nyní odvádějí všichni evropští národové daň do Jerusalema, jsou to roční obrovské úroky na státní dluhy, které většinou jdou do kapes židovských majitelů státních dluhopisů.“ Za vlády Louis Filipa patřily židům noviny Debats, Constitutionel, Siècle a Presse. Obzvláště noviny Debats sesazovaly a usazovaly ministry, jak jen jim bylo libo. Revoluce roku 1848 smetla Filipa a přišla druhá republika. Proudhon však pravil, že revoluce r. 1848 nebyla nic jiného, než že přišli zase jiní židé ke státnímu korytu. Když není válek, není také pro židy kšeftu. Frankfurtským a pařížským bursiánům trval mír příliš dlouho. Válka francouzsko-německá byla vyvolána pařížskými židovskými novinami, v nichž hrála hlavní úlohu prolhaná novinářská zpráva, vymyšlená od novinářského zpravodaje žida Wolfa, že pruský král hrubě urazil francouzského vyslance. Na to spustily pařížské židovky pekelný rámus, či jak Rothschild řekl, tatarskou muziku a Napoleon musil vypověděti válku. Napoleon byl trůnu zbaven a žid Gambetta vládnul celou Francií. Členové prozatímní vlády byli většinou židé, Edmund Adam byl policejním prefektem, Camille Sée 9
Srovnej R. Vrba: Povaha moderního kapitálu, dějiny Rothschildů. - 124 -
státním tajemníkem, Gambetta prvním členem a mimo něho židé Simon, Cremieux, Magnin a Picard členy prozatímní vlády. Gambetta, janovský žid, způsobil, že válka trvala o pět měsíců déle. Kdežto si Francouzové a Němci rozstříleli těla a prolévali krev, kouřil Gambetta nejjemnější doutníky, kupoval pro armádu, dělal pro stát dluhy a všudy nastrkal židy, takže z války francouzsko-německé těžké miliony vyzískali. Když bylo již všecko prohráno, uzavřen mír a Francie donucena byla zaplatiti 5 milliard. Když Paříž byla obléhána, skoupili židé veškery zásoby potravní kolem Versaillu a prodávali je za drahé peníze pařížským kupcům. Když v pařížských ulicích řádila komuna a komunardi vraždili a pálili, tu se mezi komunardy hemžili židé, kradli a brali a pak ujeli jako milionáři do Nového Yorku. V bouřích komuny r. 1873 nestalo se 150 domům, které patřily Rothschildovi ani nejmenší škody, za to zpustošeny krámy a domy křesťanův a zavražděno 30.000 Francouzů. Co jen kněží zavraždili komunardi. Židé si vylévali vztek nejvíce na kněžích. Stařec kněz ptal se žida Dakosty, za jaký zločin ho zatýká i odvětil mu žid: „Vy pášete již po 18 set let zločiny na židech.“ Žid Gaston Dakosta štval hlavně komunardistu Rigaulta proti kněžím. Žid Dakosta a Leo Frankel sepisovali ve státním vězení Mazas každého dne listinu oněch, kteří měli přijíti na popraviště pod guillotinu. Tak zaznělo r. 1872 a 1873 radostné Hosianah po celém židovském světě. Židé ve Francii půjčili státu 5 tisíc milionů franků, aby mohli Němcům zaplatiti válečnou náhradu a z náhrady té nezbohatlo Německo, nýbrž berlínská a frankfurtská bursa. Tak z těch pěti milliard uvázly alespoň čtyři v kapsách židů. Německo zavedlo zlatou měnu, na bursách se prováděly divoké hry, kde kdo měl nějaký krejcar, kupoval akcie a effekty. Židé je draho prodávali a pak nastal krach. Kunz tvrdí, že 400.000 rodin v Německu přišlo bursovními spekulacemi o veškeré jmění a že židé na burse získali asi 5 milliard. Od r. 1873 počíná republika a v té jsou židé našimi naprostými pány. Tím jsme podali z objemného díla Drumondova kratičký nástin emancipace židů, která vyšla z Francie a na ostatní státy se rozšířila. V Prusku obdrželi židé rovnoprávnost občanskou již r. 1812, v Dánsku 1814, v Bavorsku 1813. Revoluční bouře r. 1848 přinesly hesla, že občanská práva nemají býti závislá na náboženském vyznání. To byla židovská válečná fanfára a „hloupí“ křesťané šli na lep. Kdežto se rolnictvo musilo vykoupiti z desátku, židé dostali vše zadarmo. Téhož roku uznána tedy rovnoprávnost židů u nás a v Německu. Státní říšský zákon z 21. prosince 1867 praví v článku II.: Před zákonem jsou všichni občani sobě rovni. Čl. III.: Všecka veřejná místa jsou všem stejně přístupna. Čl. IV.: Každý má právo se usaditi i se svým majetkem, kde chce. ČI.VI.: Každý státní občan může v každé obci bydliti, majetek si vydělati a s ním svobodně zacházeti. Čl.: XIV.: Užívání občanských práv jest nezávislé na náboženském vyznání. Každému občanu zaručena svoboda svědomí a svoboda náboženská. Zde v těchto článcích máme velikou kartu či svobodný glejt židům zdarma vydaný. Tyto články říšského zákonníku z r. 1867 mohou si naši židé do zlatého rámce vedle 2 tabulek desatera zasaditi do všech synagog. Kam jsme to přivedli za tak krátký čas od r. 1867, tedy za 30 let, to myslím vidí každý soudný člověk. R. 1891 vydal Drumoud jiný důležitý spis „Juifs et Antisemites“, jehožto tresť přinesly Nár. Listy. Drumond tuto píše:
- 125 -
Moderní millionářství je chorobný, škodlivý nádor na tělese společenském. Třeba proti němu zakročiti o p e r a c í a další chorobu předejíti zákonem. Kapitál je krví, je nezbytným elementem společenského života. Pokud proudí žilami a cévami společenského tělesa, je společnosti dobře a zdrávo. Běda však, začne-li se nápadně srocovati a bubřeti na určitých místech. Pak se stává škodlivým nádorem a začne ohrožovati zdraví i život tělesa národního. Je jistá mez, kde kapitál přestává být užitečen jednotlivci, ale začíná z n e b e z p e č o v a t i společnost. Drumond žádá, aby mez ta z á k o n e m byla ustanovena. Kdyby se ponechalo Rothschildovi třicet millionů k volnému užívání, neměl by dost?, tázal se pan Drumond. Ale těžko pořizovati zákony, když má pan Rothschild celý francouzský parlament takřka v kapse. Poslanec Laur učinil toho smutnou zkušenost. Obořil se na jeho Veličenstvo krále financí, téhož Rothschilda, do jehož paláce celá sněmovna považuje si za čest přijímati pozvání, který má vliv na všechen tisk, ba i vládu má dokonale pro své účely ochočenu. Poslanec Laur pověděl, že má Rothschild ruku ve všech bursovních a finančních šmejdech, které poslední dobou tak značně ohrožují společnost, že je tvůrcem známého měděného kruhu, že má ruku v akkaparacích petroleje, masa a jiných potřeb životních, ba i obilí a ryb a že svou nezřízenou ažiotáží a finančními operacemi zjevně se staví proti zájmům vlasti a národa, osobuje si vliv dokonce i na politiku. Francouzský národ má nepokryté sympathie pro allianci s Ruskem. Ale Rothschildům nejde ta alliance národů pod nos. Proto všechen veřejný tisk i kruhy politické, jež jsou ve službách finančního papeže, znemožňují tuto přímou národní politiku. ― Řečník nejen volán presidentem sněmovny k pořádku, ale odhlasováno většinou jeho vyloučení z parlamentu. Voličové v Neuilly, předměstí pařížském, se arci postarali, aby pan Laur opět byl uveden do své poslanecké hodnosti. Voličská schůze za tím účelem svolaná měla mnoho zajímavých momentů. Vedle jiných řečníků vystoupil také pan Drumond. Měl prudkou řeč, v níž mimo jiné pravil: „Jděte do paláce spravedlnosti: dva strážníci přivádějí udřeného chuďasa. Bída a strast mu hledí z očí, vypadá, jakoby od narození bylo na něj pršelo. Ohlíží se plaše, jakoby chtěl říci předsedovi soudu: „Co mi zas ten člověk zlého způsobí?“ Obžalován je, že ukradl několik franků, třeba jen králíka. Předseda hrozným hlasem jej osloví: „Dotkl jsi se cizího majetku, majetek je posvátný… jmění druhého…“ Rozsudek je přísný, odvedou ho, jako odvádějí jiné.“ „Když jsem to viděl, občané,“ pokračuje řečník, „napadly mi ihned stkvostné paláce, vonné zahrady, čistokrevná spřežení z buloňského lesíka jistých vyvolenců štěstěny… Ti kradou také, ale milliony a nikdo jich nepronásleduje.“ „Ohlédněte se kolem sebe, občané. Co vidíte? Co pociťujete? Všeobecnou stísněnost. Mozek jakoby byl upjat železným kruhem, plíce stěží oddychují; zkrátka nejde to. A přece nikde není příčiny zřejmé: naše vojsko je stále statečno, plemeno naše, bohudíky, není na vymření… Ale dusíme se.“ Politikové řeknou: „Lépe by to chodilo, kdyby byl u vesla Goblet“, jiní zase: „Raději abychom měli Floqueta“, třetí dokonce nejraději by měli Forryho. „Ale pravím vám, politikové lhou. Je-li kdo dušen, nic na tom nesejde, udusil-li se při kamnech soustavy jedné či druhé…“ „Co třeba činiti, je to, co učinil občan Laur… Otevříti okna dokořán, třeba-li, vyraziti tabule, nechat odevšad vniknouti světlo, pravdu a spravedlnost…“ „Co třeba činiti, jest zlomiti f e u d a l i t u f i n a n č n í , která nás demoralisuje, nás ničí, která nás svírá jako polyp…“ „Co toto mluvím, snad žije v naší Paříži stařec, který nejedl, hledal a nenalezl práci, prochází se na břehu Sekvany a hledá místo, kde by se vrhl do vody. Anebo žena, o které
- 126 -
onehdy psaly noviny. Přišla ke dveřím Dobročinného ústavu, právě když zavírali. „Přijďte zítra!“ řekli jí. Neměla přístřeší, procházela se celou noc ulicemi s dítkem v nůši. Když se ráno vrátila k ústavu, dítě bylo mrtvo…“ „A co se tyto hrůzy odehrávají, žije v Paříži člověk, který má tři milliardy svého jmění.“ „T ř i m i l l i a r d y , občané, je trochu mnoho na jediného člověka. To je jmění, že dostane závrať, kdo by je chtěl obhlédnouti; je to vyšší než Eiffelova věž! Ví se asi, co to je million, ale nelze si představit, co je milliarda…“ „Co dělá ten muž se svým zlatem? Mohl by ukojiti všecka svoje přání a žíti jako římský césar.“ „Ten muž ví, že jsou lidé, již pracují dle svého stavu, dělníci, kteří ke své práci mají potřebí mědi, řezníci, kteří časně z rána se odebírají na jatky, stateční lidé, kteří, když mrzne, ohřejí se skleničkou vína a písní; hospodyně, stařenky, dívky, jež nemohouce si poříditi elektrické osvětlení, jaké je v zámku Ferrièrském (Rothschildově) sesednou se večer okolo petrolejové lampy a vypravují si…“ „A tu si muž ve svém paláci řekne: způsobím pikle finanční, abych porušil práci klidných těch lidí, kteří ode mne ničeho nežádají, rozehraju telegrafické sítě po celém světě, skoupím všecky potřeby malé industrie a drobného života, měď, petrolej, látky a na severním nádraží zařídím lokál, kde se bude prodávati mrtvé maso, dovezené z Německa.“ „Táži se vás, občané, jak nazvati tuto činnost? Není to zločin? Trestuhodná špatnost?…“ „Ne dílna žene útokem na palác, ale palác na dílnu, nebouří se tu práce proti kapitálu, ale kapitál tu utiskuje práci; kdo mají koláčů nadbytek, vrhají se tu na ty, kdož mají nedostatek chleba; ti, kteří, mají příliš, vyzývají ty, kdo nemají dost…“ „Opakuji, to zasluhuje trestu!…“ 2000 posluchačů, mezi nimi členové nejvybranější společnosti, tleskali a přijali Laura za kandidáta. Ještě mnoho řečníků mluvilo. V rozmluvách s různými osobami odmítl od sebe Drumond výčitku slepého antisemitismu: ― Neuznáváte, že jenom židé se dopouštějí takových zločinných spekulací?, tázal se ho jistý žurnalista. ― Já i moji přátelé byli bychom hlupáky, kdybychom tvrdili, že co je u žida zločinem, je pro křesťana nevinností ― odpověděl. ― Myslíte, že rozhodnutí je blízko?, tázal se týž. ― Velmi blízké. Rothschildovci jsou posud mocni; mají peníze, žurnály, volební komitéty a oportunisty, kterých je všude plno… Ale nebude jim to mnoho platno, mínění mají proti sobě. Oč se jedná? Učiniti konec nynější nejistotě obchodu a majetku, kterou ohrožuje rothschildovský kapitál. Proč už není ve skutečnosti žádný peněžný obchod možný? Protože svými milliony vše ovládli, vše mají v rukou, hausse i baisse ovládají dle libosti, vše na nich závisí. Finance králův i finance národů hrají dle jejich pokynu. Jsou dva druhy názorů: jedni praví: „Je to v pořádku, svoboda je to!“ druzí praví: „To je utiskování, tak to dále jíti nesmí.“ O posledním poprasku, který na burse vídeňské způsoben byl poplašnými zprávami válečnými, jak se praví, na podnět spekulantů, prohráno prý v několika hodinách mnoho millionů. Drumondovci počítají, že Rothschildové svými machinacemi vydělali poslední dobu na mědi 200 millionů, na cukru 60, na petroleji během let 180 millionů. Tak se dělají milliardy a milliarda je strašný tvor, moderní leviatan, který ohrožuje majetek, klid i život národů.
- 127 -
A když skoupili všecko i obilí, chtějí skupovati zlato!, praví. V srpnu 1891 ohlásil „ P e t i t J o u r n a l “ , že jistí bankéři dávají 1020 franků papíru za 1000 fr. ve zlatě. Samí Rothschildovci, cizí bankéři od nedávna v Paříži usedlí. E p h r u s s i , uherský žid, Rothschildův švagr. T h a l m a n n bratří a spolek, pruští židé, L o u i s D r e y f u s s a s p . , N e g r o p o n t e , valašský žid, L e d u c a spol., W a l t e r a bratři Prušáci B a m b e r g a spol., Němci, H e r k e m b o u t , belgický žid, L e G r a n d , M o u l i n s d e C o r b e i l , anonymní židovská společnost, E r l a n g e r a D r e y f u s s , Němci. Tento spolek několika jednotlivců je tak mocný, že může provésti skupování zlata, jako ji provedl s obilím. Má sice celé veřejné mínění proti sobě, ale za to má orgány veřejnosti téměř bez výminky v moci. Jako skupovala všecky potřeby životní, skupovala společnost také žurnály. Jakmile některé noviny se tisknou ve větším počtu exemplářů, koupí se. Všecky větší žurnály mají ve svém žoldě: „ F i g a r o “ , který obratně otravuje vyšší společenské vrstvy, „ G a u l o i s “ , „ E c h o d e P a r i s “ , „ P e t i t J o u r n a l “ , „Temps“, „La Republique française“, „La Nation“, „La Lanterne “ . Jiné aspoň z polovice ovládají a moc jejich sáhá až do žurnálů německých, německých žurnálů v Rakousku, do novin anglických a italských. „Tak krok za krokem si dobývají vlivu, předpisují světu, co má věřiti, co ctíti a co proklínati. A třeba se někde zvedl odpor, je malomocný, neboť dav je poslušný a nevědoucí, podlehne vlivu tisku. Jsouce absolutními pány tisku, doufají dosáhnouti časem vlivu na celé smýšlení mravní, porušiti pojmy o cti, ctnosti, o přímosti povahy a vésti první ránu proti posvátnému zřízení rodiny…“ Zajímavo je, že knihy Drumondovy a všecky projevy jeho i soudruhů byly, pokud známo, rozhodujícím tiskem všeho světa umlčeny. Drumond sám vypravuje, kterak mu přátelé-žurnalisté gratulovali povždy k nové práci, slibovali psáti o ní články, ale v redakcích silnější vlivy podlomily nejlepší vůli. „Nešťastníci, nemohli mluvit. Cestou ulicí Laffitte, kolem domu Rothschildova, byli náhle přepadeni němotou,“ posmívá se jim Drumond sarkasticky. Také o nejnovější knize, z níž zde podáváme výňatky a jež vyšla už před dvěma měsíci, nedostala se ani zmínka do veřejnosti. „T ř i m i l l i a r d y je na jednoho člověka mnoho, ať se mu ponechá třeba po třiceti millionech,“ navrhl pan Drumond, „bude dost.“ A co s ostatními penězi? „Ty ať pánům Rothschildům vezme stát z rukou, to se rozumí.“ Ale jakým právem? „Jakým právem?,“ odpovídají Drumondovci. „Tím samým právem, jako svého času skonfiskoval jmění řádům a duchovním příslušníkům, vypověděným ze země, kteréžto opatření ostatně prý beztoho se stalo jen vlivem Rothschildovců na vládu i parlament. Cestou zákonodárnou, zkrátka.“ Svůj antisemitism odůvodňují Drumondovci takto: „Židů je v celé Francii dohromady méně nežli v jediné Pešti, 67.000 pouze. Ale jmění, kterého během času (od r. 1791) ne produktivní prací, ale jen o p e r a c e m i finančními dobyli, je ohromné.“ Národní jmění Francie páčí se na 160 milliard, z toho připadá dle výpočtu Drumondova na židovské finančníky 80 milliard. „Kam to povede?,“ táže se Drumond. Mají polovici národního jmění a to právě onu polovici, ze které neplatí se žádné daně. Jediná rodina má desetkrát tolik jmění nežli všecky obce francouzské dohromady. A není tomu ani celé století, co praotec této německé rodiny, pocházející z Frankfurtu, starý A n s e l m M a y e r R o t h s c h i l d , přišel do Paříže s rancem na zádech. Ten ještě prací, pílí a střádáním vydělal první základ. Zanechal svým dětem po nějakém stotisíci jmění. Čím tak
- 128 -
vzrostlo? Půjčkami, jichž bylo potřebí k vedení válek, a revolucemi, do kterých často strkali prsty, operacemi zkrátka. A právě proti podobným operacím musí býti příště zákonem zakročeno. Zákon zakazuje jiné hry, hry hazardní, hry na zeleném sukně, ať zabrání i hře na burse, akkaparaci, ažiotáži a jiným hrám s milliony. A co s milliardami? Jmění francouzských kongregací náboženských, které stát skonfiskoval, mělo 400 mill. ceny. Rozdělí-li se 400 millionů na 40.000 duchovních francouzských, přijde na osobu deset tisíc franků, tedy nepatrná renta 500 franků, která stačí na chudobné živobytí v chaloupce. James Rothschild, zakladatel francouzské linie, jenž zemřel r. 1868, zanechal pět synů, Alfonsa, Nataniela, Salomona, Gustava a Edmonda, když se ti rozdělí o t ř i r o d i n n é m i l l i a r d y , dostane každý po 500 millionech, to znamená, že může vydržovati 500 millionářských zámků s patřičným příslušenstvím panství a příjmů. Udělejte si konkluse. Kdyby se podle téhož zákona a s touže energií postoupilo proti Rothschildovcům, jako se nastupovalo proti kongregacím, míní pan Drumond, nebylo by to ani tak bezohledné. Tyto dny, začátkem června 1897, zemřel panamista žid August Dreyfuss. Narozen v Mühlhúsách r. 1827, přistěhoval se do Paříže, šel do Peru, pronajal ložiska ledkové a guanové, přejímal státní půjčky pro Peru a jihoamerické státy. Za tím účelem založil v Paříži banky. Advokát Grévy byl jeho právním rádcem, i když byl presidentem republiky. Když Grévy byl presidentem republiky a zeť jeho Wilson finančním ministrem, prominul tento Dreyfussovi 78.000 franků, které měl platit za kolky. Žid Dreyfuss zanechal 800 milionů franků jmění. Oženil se s dcerou peruánského jenerála Pinillosa, s kterou vyženil několik milionů. Před svatbou dal se pokřtít. Zde malinký obrázek židovského vzoru. V měsíci listopadu měli francouzští křesťanští sociálové v Lyoně sjezd, kde žádali následující ochranu: zrušení zákonů státních, kterými se dávají židům ve Francii a Alžírsku stejná práva; vyloučení židů z armády, z úřednictva, ze škol, ze soudnictví. Sjezd odůvodnil požadavek ten, že republika francouzská stala se obětí židů. Jedinká poctivá banka Union géneral, ve které nebylo žida, jest zničena židem státním návladním Loewym, čímž bursiani, vesměs židé, získali 195 milionů franků, který obnos bance dluhovali a pro její násilné uzavření státem, nic jí nezaplatily. Francouzské křesťanské obecenstvo ztratilo pádem banky na sta milionů. Krádeže losy panamskými spáchané se zatajily. Přece však ani stát nedovedl zakrýti, že židé Herz, Reinach, Oberndorffer, Hellmann, Seligmann, Arton a jiní židé přes jednu miliardu franků získali. Smlouvy s drahami, které stát poškozují o 1000 milionů franků, byly uzavřeny pod vedením žida Raynarta. Za trvání třetí republiky byl národ francouzský židy okraden alespoň o 10 tisíc milionů franků.
XI. Sociální demokracie ― židovská pojišťovna. V kterémkoli národě jsou nespravedlivé rozdíly v právech a majetku, tam nastanou obyčejně násilné společenské převraty. Utlačovaní nemohouce dojíti svých práv chopí se
- 129 -
obrany. Všimněme si povstání otroků v Římě za Césara a Pompeja. Pohleďme na selská povstání proti feudálním pánům, jako v Německu v 16tém a u nás v Čechách v 17tém století. Konečně vizme francouzskou revoluci a její venkoncem nevinně padlé oběti a máme několik takových příkladů před námi. Že dnešní majetkové poměry se na dlouho udržeti nedají, o tom jest jedna řeč. Všimněme si jen nejbohatšího na světě národa, Angličanů. V Londýně zmírá do roka 40 milionářů, jejichž jmění jde do sta milionů, vedle nich ale zmírá ročně v Londýně 7 až 9 tisíc lidí hladem. V městě největších milionářů žije přes 100.000 lidí v chudobincích a mimo toho se rozdá ročně na 70 milionů zl. almužen.10 Každá pátá osoba zemře zde ve veřejném chudobinci. V Anglii jest společenský rozklad nejpokročilejší. Máme zde obrovskou industrii s velmoži milionářskými a miliony nemajetného proletariátu. Stavu řemeslného středního v městech anglických již dávno není. Máme zde veškerou skorem půdu v rukou velkostatkářů, poněvadž obyvatelstvo rolnické již dávno opustilo venkov a nahrnulo se do měst, zrovna tak, jak tomu bylo v Římě po 800 let před Kristem Pánem. Anglie nemá dnes žádného rolnictva. Dokud bude Anglie zásobiti zbožím cizé země, dokud budou anglické továrny pracovati na světové trhy, bude dobře. Avšak již nyní anglické zboží ztrácí půdu a sice nejde už do Německa, do Francie. Co pak nastane, až přestanou Angličané prodávati zboží do Ruska, Asie, Ameriky. Pak budou miliony proletariátu v ohromných průmyslových městech Anglie bez chleba, pak začne revoluce. Podobným poměrům blížíme se všudy, kde střední stavy vymírají, kde řemeslnictvo hyne a rolnictvo utíká z venkova do měst. Nynější sociální hnutí má tedy všude tytéž příčiny, jak tomu bylo i za dřívějších dob. Jest zde třída lidí, která hromadí majetek a má v rukou svých vládu a moc. Třída ta jest velmi malá. Vezmeme-li na příklad sousední Německo, čítá ono dle výpočtu Šmolera 12 milionů rodin. Z toho je 250.000 rodin milionářských a stotisícových, 2,750.000 rodin s majetkem, který rodině zabezpečuje slušný život, 3,750.000 rodin s majetkem drobnějším a ostatek tvoří armádu proletariátu městského i venkovského úhrnem 5,250.000 rodin. Takové poměry máme i u nás. Těch 5 milionů rodin chce také žíti a míti přístup ke korytu, jako oněch 250 tisíc milionářů. Kdyby nebylo dělnické nemajetné armády, nebylo by také milionových komínových baronů. Jak ohromný rozdíl mezi životem podnikatele a životem jeho dělníka. Podnikatel bydlí v nádherné ville, novověkém to feudálním zámku. Jeho villa je pečlivě obehnána zdí, neb nádherným mřížovím. Uvnitř vše se třpytí zlatem, drahocenné koberce pokrývají zem, všude oslňující nádhera a přepych. Chce-li kdo do villy, čeká u dveří vrátný, který příchozího velmožovi ohlásí, pakli vůbec smí doufati, že vpuštěn bude. Jde-li podnikatel se svou rodinou ven, sedne si do nádherné ekvipáže. V létě jest se svou rodinou v mořských lázních neb v rozkošných horských krajích, kde má také svou vlastní villu, v zimě jde do Nizzy, San Rema neb do Kahýry. Nebo je-li úplně zdráv, mešká v hlavním městě, kde má obrovské sklady, nádherné výkladní skříně. Tu jde do klubu, do divadla, do plesů. Dělník bydlí ve sklepě kdes v předměstí neb pod střechou, neb na venkově v pověstných ratejnách. Se všech stran zeje chudoba, nečistota, v zimě nevytopená jizba. Život jeho sdílí předčasně upracovaná a ustárlá žena, vychrtlé souchotinářské děti. Kdežto podnikatel, vydřiduch, švindléř jí s dobré tabule a pije šampaňské a jiné dobré druhy, živí se proletariát nedostatečnou stravou a otravuje se sprostým lihem. Takovéto protivy, které se dnes všude přiostřují, takže na jediné straně bije do očí přepych, nadbytek, nádhera, na druhé straně bída, nedostatek, nouze, takové poměry nezdravé jsou pařeništěm duševního dynamitu a tím jest zášť a vztek. Nespokojeností, vztekem, záští zmítán 10
Sombart, Socialismus str. 44. - 130 -
jest nemajetný člověk, pakli se ve společnosti lidské při nejlepší vůli nedopracuje sebe skrovnějšího majetku. Zoufalostí zmítán jest člověk, který nikdy neví, co bude zítra jísti a nikdy si není jist výživy. Na koho je namířena zášť nemajetných? Patrně na ty, kteří žijí v přepychu, v nadbytku. Kdyby tak dnes mohl nemajetný lid sáhnouti po hromadách zlata, bankovek, akcií, jak by chtěl, kdyby mohlo dělnictvo uskutečnit socialistický stát a zabrat továrny, či jak říká Adler nebo Bebel, aby výroba byla společenská, tu by bylo ovšem po židovských bankách, skladech, krámech a továrnách. Já jsem se dosud nemohl ubrániti podivu nad tou zaslepeností našeho dělnictva, které je pod vůdcem, židem Adlerem, který mu připovídá to „dělení“, že se ještě nikdy ve veřejném shromáždění nezeptal žádný dělník, kdy už tedy jednou Dr. Adler, provede to „dělení“ a kdy tedy dělnictvo nebude už otročit Perutzům, Moravcům, Oberlandrům, Rothbergrům a podobným milionářům. Čekám proto, že co nejdříve tato otázka na Střeleckém ostrově bude rozluštěna. Každý slepý může proto jasně prohlédnouti švindl, jaký se provádí s dělnictvem ve straně sociálně-demokratické. Celé toto hnutí není ničím jiným, než židovským kšeftem, jest to pojišťovna přepychu a bohatství židů pomocí svedených a zaslepených mass dělnických, kterým se na odiv všude staví domnělé bohatství kněží, aby neviděli skutečné bohatství židů! Tuto pravdu snadno dokážeme. Sociální demokracii založili dva židé Lasalle a Marx; spojenec Marxův, Bedřich Engels, nebyl prý židem. Oba, Lasalle i Marx žili z vlastního jmění nádherně a proletář Engels, který zemřel v Londýně r. 1895 zanechal pakatýlek půl milionu marek. Nebudeme se zde rozepisovati o vzniku a založení sociálně-demokratické strany dělnické, která byla z počátku mezinárodní, vyjma dělnictva anglického. Zde chceme pouze ukázati na vůdce sociální demokracie, a to jsou vesměs samí židé a židovští neobřezaní otroci. „Sociální demokracie jest židovským kšeftem“ ― tak napsal již roku 1873 d r . Dühring. Kamkoli se podíváme v Evropě, všude stojí v čele sociální demokracie židé. Na sjezdech německé sociální demokracie vedou hlavní slovo milionář žid S i n g e r , milionář žid A r o n s ― první přítel, druhý zeť mnohonásobného milionáře žida B l e i c h r ö d r a , dále židovští redaktoři berlínské „Vorwärts“ Q u a r k a B r a u n , pak židovští redaktoři socialistických časopisů v Lipsku, Drážďanech, Mnichově, ve Frankfurtě atd., „občané“ S c h ö n l a n k , S t a d t h a g e n , G r a d e n a u e r , G o l d stein, Kohn, Schippel . Ve Francii vedou červenou armádu židé L a f a r g u e , G u e s d e , V a i l l a n t , v Anglii žid A v e l i n g , v severní Americe žid K o h n , v Belgii žid A n s e e l e v Italii žid B a r z i l a i , ve Španělsku žid I g l e s i a s , v Uhrách žid S i l b e r g , v Haliči žid D a s z y n s k i a M e n d e l s o h n , v Rakousku žid A d l e r , E l l e n b o g e n , I n gwer, Beer, Verkauf, Brod, Ornstein, Austerlitz, PollatschekReichenfeld, Ehrentraut, Jakobi a Jeiteleles . Podívejme se blíže na vůdce této strany budoucnosti! Posl. B e r n e r žid, jest bývalý supplent na reálce, kteréhožto místa se r. 1887 musil vzdáti, ježto neměl zkoušek. Pak tloukl se životem jako domácí učitel, načež r. 1890 vrhl se v proud soc. demokratické agitace a stal se spisovatelem. A tak ― ač Berner nebyl nikdy dělníkem a již 7 let tráví jako soukromník ― přece se prohlašuje za „zástupce“ dělnictva. Teď má 10 zl. denně a směje se svým bývalým kollegům, kteří byli tak hloupí, že dělali zkoušky a nyní dřou se za několik stovek ročně, kdežto on pohodlně z judokratické agitace tyje. Posl. C i n g e r absolvoval celé dvě třídy obecné školy, což mu také pro jeho „vůdcovství“ dostačuje. Nepracuje od let sedmdesátých, ale má se dobře. Posl. D a s z y ň s k i žid, nestál již za nic
- 131 -
na školách středních, takže musil býti vyloučen. Pak šel do světa; je sice velice sečtělým, ale nedělá také ničeho a zastupuje dnes „muže práce“, ač zná práci sotva z doslechu. Posl. H a n n i c h okusil všecka odvětví vědy. Do 12 let chodil do školy, pak učil se tkalcem, ale od let šedesátých nepracuje, ale přece klidí, jako to ptactvo nebeské. Posl. H y b e š čerpal svou vzdělanost v době, k d y c h o d i l j e d i n é p ů l l é t a d o š k o l y o b e c n é . Je „mužem práce“ bez práce, ježto od let šedesátých na práci nehmátl; byl totiž od doby té soc. demokratickým agitátorem, což vynáší několikráte více, než poctivá práce. Poslanec K i e s e w e t t e r prochodil obecnou školu a od roku 1875 práce ho neživí. Dnes živí se svými paličskými spisy a agitací. Posl. K o z a k i e w i c z jest realista. Studoval též na učitelském ústavě, leč nedostudoval. V době, kdy nebyl zavřen, byl hercem, ševcem, kamenníkem a stavitelským kresličem, aniž by se jednoho z těchto počestných zaměstnání přidržel. Teď již 10 let agituje pro soc. demokracii, což je výnosnější. Posl. R e s e l chodil do dvoutřídní obecné školy, na vojně naučil se krejčovině, ale v letech osmdesátých praštil jehlou a oddal se soc. demokracii, na útraty které „šije“ již 25 roků. Posl. R i e g e r prošel měšťanskou školu, stal se soukenníkem se 3―4 zl. týdenního výdělku. Leč zanechal té dřiny již před 10 lety a dělá teď s 10 zl. denně spisovatele. Posl. S c h r a m e l je soustružníkem. 7 let nemůže najít práci, ale „zastává se jí“. Posl. S t e i n e r pracoval „kdys“ v brusírně skla, teď zve se „dělníkem“, ale práci neviděl 10 let. Žid dr. V e r k a u f žije z kapitálu nemocenské pokladny, kde je právním zástupcem. Také dělník. Poslanec V r á t n ý šel po obecné škole na truhlářství, jež se mu však znechutilo. ― Pan Vrátný, kandidát socialistický na Plzeňsku jest neustále ve sporu jak „Plzeňský Obzor“ praví, se svými dělníky, jichž práci chce využitkovati do poslední kapky. To dokazují neustálé spory jeho na živnostenském inspektorátě. Dělníci u něho zaměstnaní stěžují si, že musí pracovati a dříti více, nežli u kohokoli jiného, a že jsou donucováni, aby rušili nedělní klid a v tento den pracovali. To dokazují udání na policejním úřadě a zprávy v novinách uveřejněné, že opět a opět pan Vrátný byl udán pro rušení nedělního klidu. Tak vyhlíží v pravém světle „dělník“ pan Vrátný, jenž je proti každému vyssávání. Jiný „dělník“ p. K r e j č í , redaktor „Posla Lidu“, jmenován byl ředitelem kanceláře nemocenské pokladny a dána mu gáže 1000 zl. Hle, tu obětavost předáků sociální demokracie a jich upřímnost k dělnictvu! Kde mohou nějaký groš na dělnictvu vymoci, učiní tak a při tom se dávají za svou agitaci velkolepě odměňovati. Jinak v theorii, jinak v praksi! Posl. H e l l e r byl kdys košíkářem, r. 1881 šel do světa a od r. 1895 zastává výnosné místo předsedy okresní nemocenské pokladny v Teplicích. Dnes místo košíků plete politiku. Z uvedeného tudíž vidno, že všichni tito vůdcové „malého muže“ jsou „dělníci“. Trapno jest pomyšlení, že tito lidé nevšímající si přísloví „bez práce nejídej koláče“, přece je jedí na útraty skutečného dělnictva, jež ve své zaslepenosti nevidí, že „vůdcové“ jich málo se starají o osud dělnictva a že spíše jsou to břichopásci, kteří hledí sami míti se bez práce dobře. Kéž tito ubozí, svedení judokracií, dělníci seznají již jednou, kde jich spása, nechť obrátí se na křesťanské socialisty, ti všichni pracovali až do své volby a také po skončení zasedání sněmovního opět práci nastoupí. Je to na uváženou ― jak slepě se lid vrhá v náruč židovskou! Žid tím lidem oře i vláčí, a lid slepě poslouchá. Tak v Brně vévodí socialistům Ghenosse Czech, Ghenosse Morgenstern, Ghenosse Khaczer ― Ghenosse Gottlieb náhodou odešel již na zelenou louku. V Mor. Ostravě agituje žid Berner, který se ani sám už k lidem nepočítá, pravě, že lidé pocházejí z opice. A což ubohé Polsko? Tam teprv těch pijavic sedí mezi socialisty. Cituji doslovně Polský „Grzmot“: „A u nás w Krakowie, któž rej wodzi w partyi, kto siedzi w redakcyji i pisze do „Napozodu“ i „Krytyki“? Žydzi jak Haeckler, Kleinberger, Suesser, Frieling i cala falanga mniejszego Israela.
- 132 -
V Tarnowie „Bratnia pomoc“ liczy 70 czlonków, prezesem uprawdzie tow. Gongo, ale polowa žydów i na pierwszych skrzypcach grajá žydzi Kaner, Herstal, Simche, a do tego ostatních czasów glówným resyserem byl židek Probstein. A we Lwowie? „Sila“ liczy 280 czlonko, polowa žydzi. ― ― ― na 3000 socyalistów lwowských polova Izraela. A na czele komenda: Fraenkel, Diamandt, Nacher et Comp.“ Nápadno jest, kterak strana sociálních demokratů dochází u lidí i jinak učených souhlasu. To je tím, že tací páni profesoři ještě nikdy nebyli v nějaké schůzi socialistické, jinak by se jim mohlo velmi dobře přihodit, že by tak učenému pánu socialisté sami boulemi vytloukli zálibu na tomto hnutí. Kdo zná jen z knih zásady sociální demokracie, kdo čte noviny stranou tou vydržované, ten se ovšem oddává dojmu, že se tu jedná o věc spravedlivou, o práva utlačovaného dělnictva. Který člověk, maje kouska citu, by s takovým hnutím necítil souhlasu? Kdo by si nepřál, aby život statisíce dělníků a dělnic byl zlepšen, aby armády dělnictva žily po lidsku? Avšak právě dělníci, kteří žili pro hnutí socialistické a obětovali mu poslední groš, všecko, co vůbec měli, právě tací dělníci, kteří mají jen kouska soudnosti, dojdou k poznání, že celé hnutí jest švindl a že generálové a jim poddaní adjutanti sociální demokracie jsou vesměs prohnaní darebové, kteří sami práce poctivé se štítí a z peněz dělnictva mozolně vydělaných, mnohdy i ženě i dětem odepřených, velmi dobře žijí. Obrovský rozruch v dělnictvu spůsobily dva spisy od dělníků sepsané. Dělník Schatzl vylíčil nám korrupci sociální demokracie vídeňské, která ― jak známo ― komanduje naše české socíny. Prohlédněme si, co Schatzl o vídeňské demokracii napsal. Vůdcové socialistů provozují své vůdcovství jako politické řemeslo, které jim daleko více vynáší, než živnost „všivého řemeslníka“. I menší továrník nemůže se dle příjmů měřiti s agitátorem červených. Vrchní velitel socialistů mohl přijmout i říšského poslance ke svým dětem za domácího učitele. Schatzl rozeznává nyní socialisty na 4 druhy. První druh jest socialista dělník, skutečný socialista z přesvědčení. On jest pro učení socialistické úplně nadšen, fanatik červený, obětuje poslední krejcar na „Červánky“ neb „Sociálního demokrata“, přispívá pilně do fondu agitačního, vězeňského, dává podpory na časopisy socialistické. Z těchto socialistů, kteří platí jako berani, a ani ve snách jim nepřipadne, aby sami o věci celé přemýšleli, z těchto platících nadšených svedenců žije druhá skupina socialistů, jsou to vůdcové a agitátoři a novináři, socialisté to ze řemesla. Židé Adler, Ellenbogen, Ingwer, Verkauf, Brod, Austerlitz, Diamant vrhli se na sociální demokracii, poněvadž nenašli jiného znamenitějšího a lehčího chleba. Adler půjčoval dělníkům peníze, stal se takto „dobrodincem“ dělnictva, dostává však jako redaktor a vůdce tyto půjčky stonásob od dělnictva zpět. Žid Ellenbogen neměl žádné pacienty, proto stal se socínem. Verkauf a Ingwer loví takto klienty pro své advokátské kanceláře. Nyní přijdou adjutanti židovští, jsou to někteří neobřezaní agitátoři, které pustí židovští generálové ke korytu, aby to nebilo příliš do očí, aby jim dělnictvo nemohlo veřejně vyčítati, že sežerou všechno sami. Agitátor Bretschneider byl řezbářským pomocníkem a to neschopným a špatným, vydělal 8 zl. týdně. Dnes má týdně 40 zl. Agitátor Reumann byl soustružníkem, vydělal 7 až 9 zl. Dnes má 50 zl. týdně. Schuhmeier, bývalý podomek se 7 zl. týdně, má nyní přes 50 zl. příjmů v týdnu. Tyto peníze berou agitátoři a vůdcové hlavně z agitačního fondu. Avšak vědí si i jiné prameny pojistit. Hlavní zřídlo příjmů sociálních vůdců jsou nemocenské pokladny. Nemocenské pokladny staly se úplně rejdištěm sociálních demokratů a jsou u nich ustanoveni advokáti i lékaři vesměs pouze židé až na pranepatrné výminky. Ve vídeňské nemocenské pokladně jest agitátor Schuhmeier, který z ní béře roční plat 4.000 zl. K tomu dostá-
- 133 -
vá 2.400 zl. od strany ročně. Tajemník pokladny Valečka, bývalý zámečnický pomocník, má 2.400 zl. služného od pokladny. Pokladna vyplácí Červeným agitátorům ročně 16.000 zl. diet a provisí. Žid Verkauf jako právní zástupce pokladny béře 1.200 zl. ročně. Mimo toho jdou socialističtí agenti na cesty, ohlásí, že jsou nemocni, a dostanou beze všeho plat. Dr. Adler, židovský generál má pouze jako redaktor „Arbeiterzeitungu“ ročně 2.500 zl. Slušná to suma na „proletáře“. (Přiznal se sám k příjmu tomu v Deutsche Volkszeitungu dne 16. března 1897.) Nejinak jest hospodářství u pražské nemocenské pokladny, kde jsou placeni občané Steiner a Sturc. Pokladna ta měla před vládou socialistů 90.000 zl. reservního fondu. Od těch dob však, co začali hospodařit Steiner a Sturc, kteří ve veřejných schůzích vyčítají kněžím, že slouží lidu jen za peníze, nikdy zdarma, od té doby v pražské nemocenské pokladně zmizelo 90.000 zl. fondu záložního a nad to má pokladna začátkem r. 1897 dluhů na 40.000 zl. A to vše jen za tři léta. Zde u pokladny sedí červení agitátoři, berou tučné příjmy, v kanceláři nic nedělají a jen po agitacích jezdí. Občan Joba přišel si (dle zprávy Nár. Listů z 12. června 1897) 1. května do pokladny pro 60 zl. remunerace a 33 zl. příbytečného pro své agitace. Jiní tak zvaní úřadníci pokladny jezdili až i tři měsíce agitovat při volbách do páté kurie a byli za to placeni z pokladny nemocenské. Jak veliké příjmy mají vůdcové agitátoři v Německu, uveřejnil „Frankisches Arbeiterblatt“ vycházející ve Fürthu u Norimberka. Vůdcové sociální demokracie zuří proti všem měšťákům a rolníkům, kteří mají ještě nějaký majetek, aby stal se z nich proletariát, by velkokapitál měl co nejvíce otroků. V praksi uznávají socialisté za své druhy a vůdce milionáře a tučně placené socialistické byrokraty a volební korteše. V nynější volební kampani dostávali socialističtí „řečníci“ 15 a více zlatých za své neurvalosti, které proti majetným a vzdělaným třídám pronesli; hlavní klakéři a pořadatelé výtržností při volebních schůzích dostávali za svou dvou a tříhodinovou „práci“ několik zlatých diet a ti obyčejní křiklouni dostávali za svůj řev a rámus trochu rasoviny, aby nabyli proti nenáviděné buržoasii hodně kuráže. Socialistické, dobře organisované agitace stojí obrovské peníze a musí je platit ponejvíce ti nejchudší dělníci, kteří si musí utrhnout často potřebné sousto od úst. Nějakou tu tisícovku přidá bursovní žid z mnohatisícového výdělku, který na křesťanském rolníku, řemeslníku a maloobchodníkovi byl vydřel. Socialistické plátky drží za to nad bursovními spekulanty svou ochranou ruku a mlčí, i když jejich vlastní bratry nekřesťansky ošidí. „Frankisches Arbeiterblatt“ vycházející ve Fürthu u Norimberka přináší zvláštní článek o příjmech a vydáních sociálních demokratů v Německu a to na základě spolehlivých dat. Každý sociální demokrat musí prý mimo rozličné jiné sbírky, předplatné na listy své strany a podobná vydání odváděti „k účelům strany“ týdně určitá procenta ze své mzdy, obyčejně tři procenta, někdy i více. Tím způsobem sebere se na deset millionů marek ročně! ― Nu a nač peníze tyto se vydávají? „Frank. Arbeiterblatt“ udává vydání takto: 50 vůdců 1. třídy à 10.000 marek ― 500.000 m., 300 vůdců II. třídy à 5.000 m. ― 1,500.000 m., 500 agitátorů à 3.000 m. 1,500.000 m., sociálně. dem. poslancům ― 120.000 m., agitace v 350 volebních okresích à 10.000 ― 1,500.000 m., podpory sociálně. dem listům ― 1,880.000 m. Suma ― 9,000.000 m. Jeden million zbývá k disposici k nepředvídaným výdajům. Tedy deset millionů marek ročně vydá se na rozeštvání lidu a z těchto desíti millionů peněz dělnických jest dobře živo celé hejno křiklounů a mlaťhubů, kteří místo poctivé práce učinili štvaní svým řemeslem, kdežto chuďasové z dělnické třídy nedostanou z toho ani jediného haléře. Sociální demokratismus stal se dnes jistým lidem výnosnou živností a důvěřivé dělnictvo na to obětuje často poslední groš.
- 134 -
Třetí druh jsou sociální demokraté z přinucení. Stali se socialisty z nouze a tvoří hlavní voj socialistické armády. Jsou to zkrachovaní rolníci a chalupníci, kteří dokud co měli, hospodařili u žida v kořalně, v hospodě, a když chalupu dostal do spárů žid, rád by se nyní dělil a nejvíce má namíříno na fary, na kněze, ne na toho žida, co mu tu chalupu vzal. Jsou to darební dělníci a zkrachovaní řemeslníci a obchodníci, kterým práce nevoní, a proto žádají osm hodin odpočinku, osm hodin zábavy a osm hodin zahálky. Jsou mezi nimi zajisté také lidé, kteří nevinně přišli o majetek a vrhli se v náruč socínům z nouze, bídy, zoufalosti. Že je sociální demokracie nespasí, nýbrž poslední špetku naděje ze srdce vydírá, jest na bíledni. Tito nemajetní proletáři očekávají spásu od vůdcův a nevědí o nich, jak sami vůdcové dobře žijí. Tací nemajetní socialisté ovšem neplatí nic do fondu, ale za to při schůzích jsou hotovi prolíti i krev, sraziti každému hlavu, na koho by vůdcové ukázali a musí na povel jenerálů bíti se s policií a dáti se konečně zavřít, když je kde nějaký rámus. Čtvrtý druh socialistů jsou škole odrostlí hoši, kteří ani zbla nevědí, co vlastně socialismus je, ale nasadí si na hlavu širák, natáhnou na krk červenou mašli a do úst smotek a hajdy někam do zábavy, kde se to s občankami znamenitě baví. Dělník Schatzl nyní rozebírá účel sociální demokracie, co tedy chtí socíni? Staří dělničtí vůdcové z let 50tých a 60tých chtěli skutečně dělnictvo povznésti, vzdělati, zušlechtiti. Dnes již o tom není a nemůže býti ani řeči. Dnes chce socialistická strana pouze panovati nad jinými. Rovné právo všem jest u sociální demokracie zrovna takové, jako bylo u Marata a Robespierra, to jest, kdo nejde s námi, tomu srazíme hlavu. To je rovné právo u socialistů. Kdo nejde s námi, těm rozbijeme schůzi, strhneme pekelný rámus a když ne jinak, užijeme pěstí, holí a nožů. Pro koho chce sociální demokracie nadvládu nade vším lidem? Inu pro své jenerály, to jest, pro židy. Dříve se židé chytili za šos těm liberálům, kteří ve spolku se židy stavěli dráhy, akciové pivovary a cukrovary, podnikali bursovní machle a tak společně a svorně se židy lid škubali a okrádali, kde jen mohli. Dnes liberálové za to jich darebáctví a spojenství se židy přišli všude k zaslouženému opovržení a poněvadž Banhans, Giskra, Winkler a jiní počestní mužové svou úlohu dohráli, proto nyní vystupují na jeviště Steiner, Sturc, Krapka, Vrátný, Vaněk, Cingr a jini a jiní. To jsou Giskrové a Vinklerové ne sice ve fraku, ale v širáku a obyčejném kabátě. Sociální demokracie jako pravá odchovanka židovského talmudu prohlašuje, že jest mezinárodní. Odsuzuje národní rozlišování, nadpráví rodu neb pohlaví neb majetku. Sociální demokrat nemá tedy míti citu pro vlast, pro onu hroudu, kde se kdo zrodil, kde mládí své prožil v náručí matky své. Poněvadž se socialistům vtlouká do hlavy Darwin, že člověk je dvounohé hovado, praví oni, že i také volovi je jedno, kde má žlab, jen když se nažere. Všecko toto učení socialistů jest tak česnekem židovským prosáklé, že smrad jeho zaráží nám již z dáli do nosu. Jenerálové socialistů jsou židé, kteří právě nemají vlasti, proto komandují, že poddaný jim socialista nesmí také hlásit se k vlasti. Poněvadž žid se houby stará o titul a rod, nýbrž jen o svůj měšec, proto jsou proti šlechtě, a výsadám rodovým. Stejný švindl provádějí socialisté se ženami. Socialisté káží rovnost pohlaví. Ve skutečnosti ale socialista, co vydělá, v neděli propije a dá na účely strany a žena jeho a děti se musí na toho znamenitého a vzorného tátu dřít a když přijde domů, dát mu jíst. ― Shromáždění žen v Berlíně prohlásilo veřejně, že u socialistů jsou nejmizernější mužové. Sociální demokracie upotřebí žen pouze k agitaci strany a i tu ženu neplatí dle rovnosti. Občanka Dvořáková má od strany 780 zl. ročně a její muž má 1.200 zlatých.
- 135 -
Ve skutečnosti sociální demokracie se ženou nic jiného nečiní, než že v zábavách, na schůzích a v dílnách socialisté svádějí ženy mladé a nezralé dívky k nemravnostem (viz shromáždění služek v Praze) a tak opravdu rozmnožují jen armádu na divoko žijících párků a armádu prostitutek. Důkazem toho jest každá obec, kde jen nějaká továrna jest a v ní několik socialistů. To obyčejně není daleko beblovský králičí chlév. Socialisté odsuzují majetek jen tenkrát, když nepatří jim anebo židům. Právě jenerálové socialistů jsou velcí boháči Adler, Bebel, Singer, Volmar jsou vesměs kapitalisty. Jenerálové káží dělnictvu, že majetek jest škodlivý. Co jest toho následek? Že socialistické dělnictvo jest naskrze hýřivé a žije ode dneška do zítřka. V rodině socialisty je nouze a bída, všechen groš dostane hospoda a agitační fond. Žena a děti nedostanou nic. V tom právě vězí ona ďábelská přímo židovská chytrost, aby dělnictvo křesťanské nemělo pořád nic, aby stále bylo nespokojeno, vždy tančilo na pokraji zoufalosti a vůdcové jeho pěchují si kapsy a za zády se tomu slepému stádu dělnictva z plna hrdla vysmějí. Jakmile by dělnictvo spořádaně žilo po křesťansku, spořivě, tu by si přec nějaký groš uspořilo. Spořivost však nesmí být, kam by přišel agitační fond, kam „Sociální demokrat“? Ještě v žádném shromáždění nikde a nikdy nepromluvil žádný socialistický agitátor o bohatství židů a Šturc, když někam přijede, vypočítává na krejcar příjmy a majetek českých farářů a kaplanů. To přece bije i slepému do očí. V tom vězí celá ta komedie. Jenerálové socialistů jsou židé, veškeren průmysl, obchod, banky, bursa, peníze, to vše v rukou židů. Jak pak, kdyby v massách lidu šířila se myšlenka, nač mají Rothschild, Gutmann, Reizez, Ostermann, Halm, Taussig, Moravec, Oberländer, Perutz, May, Kraus tolik milionů, které nám přece jen ukradli a my třeme bídu? Co je příjem faráře proti výdělkům stotisícového žida a milionáře na příklad Rothbergra, kterému jen ve Vídni šije na 600 ženatých krejčí? Ano, v tom vězí veliké nebezpečí pro židy, kdyby lid poznal jejich ohromné a darebáckým způsobem nabyté bohatství, tu by musila za krátko přijít odplata a proto káží agitátorům Svěcenýmu, Steinerovi, Vaňkovi a všem těm placeným česnekovým náhončím: „Vy nesmíte mluvit o židech, nýbrž musíte mluvit neustále o olomouckém arcibiskupu a o tom, co měli kněží dříve a jak se na farách žere a chlastá. Pak musíte mluvit a psát v Červánkách a Právu lidu, jak jezdí biskup Brynych v kočáře.“ Ano, zde vězí těžiště celého švindlu socialistického. Sociální demokracie jest pojišťovnou, aby si židé pojistili to, co nespravedlivě nahromadili, a proto hází neustále tomu hladovému lidu, který oni ožebračili, ještě jednu kost, na kterou se sami dosud neodvažují, totiž naše kostely a fary, aby mohli pak ještě víc si vystavět synagog! Sociální demokraté soustavně ničí menší řemeslnictvo, obchodnictvo a nebrojí nikdy proti židovským továrnám. Socialisté ničí právě ty menší dílny a tak pomáhají ke vzrůstu ohromných židovských podniků. To nad slunce jasněji dokázala stávka truhlářská v Praze. Socialisté chtí, aby řemesla, obchody, rolnictvo, aby všecky drobné existence zhynuly, by pak nastal od nich toužebně očekávaný stát socialistický pod komandem židů. Socialisté křičí ve schůzích, že chtí rovnost všech, nechtí ani papeže ani krále, ale za to poslouchají slepě žida Adlera. Socialisté nadávají všem, kteří mají náboženství Kristovo a kněze v úctě, kteří si váží víry a kostelů od předků postavených, těm nadávají blbců a hlupců. Tak se mně stalo, že když jsem se v Hradci Královém ptal shromážděných socialistů, kdo založil školu, nikdo z nich neodpovídal a když jsem pravil, že kdyby nebylo klášterů, tu všichni vyhoukli ze sebe, že by nebylo blbců. Tak již daleko zabředlo naše socialistické štvanici propadlé dělnictvo. Jest to massa úplně nevědomá, nic neznající,
- 136 -
než co napíše občan Špera v Červánkách. Jiného ti lidé nic neznají. Surová zášť a spustlost zírá z obličeje a z očí těchto lidí, takže je strach a hrůza mezi nimi býti. Dnes rozumí už socialisté oné větě, že náboženství jest věcí soukromou, že se každému, kdo věří v Boha vysmívají a jemu blbců nadávají. Za to považují za nejvyšší moudrost, když ten svedený dělník věří v žida Lassalla, v žida Adlera. Zášť a nenávist proti katolickému knězi rozsévaná mezi lidem, praví Drumond, je výhradně židovským řemeslem a vynálezem. Jako židé ukřižovali Krista, tak jim do dnes jest katolický kněz předmětem divoké nenávisti a právě židovské noviny to byly a jsou, které nejsurověji hanobí katolické náboženství a duchovenstvo. Nikdy se nedočteme příhan v takových novinách na rabína. Židovské to řemeslo tupení kněží a náboženství v novinách provázejí u nás ze řemesla socialistické noviny v čele brněnské „Červánky“ a všichni ostatní socialistické plátky. Jest až neuvěřitelno, jakou zvířeckou až podlostí všelijací padouchové napadají v listech socialistických kněze. Redaktoři „Červánků“ dávají do listu zprávy kněze hanobící, lživé, sepsané spustlými lidmi a čekají přímo, aby byli pohnáni před soud, by v listě si dělali reklamu u zaslepeného dělnictva, že trpí za „stranu“, za soudruhy. Co však záleží takovým „redaktorům“ na tom, zda si týden nebo 14 dní posedí za závorou, soudruzi jim to stonásob nahradí. Totéž pekelné řemeslo židovské, hanobení kněze, provádí u nás židům zaprodaná žurnalistika liberální, s „Národními Listy“ v čele. ― Stydno jest někdy čísti záští kypící řádky těchto židům zaprodaných tištěných maitress, kterak svým špinavým jedem sápají se na českého kněze, který pochází z poctivé české matky, jako kdyby byl někde zpronevěřil a okradl celý okres. Tyto tištěné, židům zaprodané maitressy Národní Listy, Český List a podobné mlčí jako zcepenělí psi, když to smrdí v jich táboře s nějakým tím Salačem a Vinklerem, o takových darebácích ani muk, okrádat záložny, to je dovoleno, to je napsáno jako povolené privilegium svobodomyslných vlastenců v mravním slovníku Nár. Listů. K těmto tištěným, kněze hanobícím maitressám řadí se u nás hlavně listy pokrokářské a realistické. Když čtu na příklad novou „Samostatnost“ od Heina, nebo vezmu číslo „Času“ od Herbena, jak zde surově se spílá českému knězi, kde každá řádka naplněna jedem zášti proti duchovenstvu, tu mi bezděky připadá na mysl, zda snad nechtí Hein a Herben se ucházeti o místo sofera u vinohradské synagogy a nedají-li se brzy obřezat, nejsou-li už dokonce obřezáni. Největší švindl tropí socialisté s tak zvanou svobodou mínění. Ať se někdo opováží ve shromáždění socialistů promluvit něco, co není vytištěno v „Sociálním demokratu“ nebo v „Právu lidu“ nebo „Arbeiterzeitungu“, tu se hned strhne pekelný řev a jestli ten odvážlivec musí dolů, může býti rád, že mu socialisté nestloukli do krve záda a že ho nevyhodili ven. U socialistů musí každý pískati dle píšťaly židovských jenerálů, jinak musí kušovati. Čeho schopni jsou socialisté, kdo se opováží jim se opírati a s nimi nejíti stejnou cestou, toho příklad nám uvádí „Obrana Práce“. Nechceme zde mluviti o rozbíjení schůzí, které řemeslo socialisté provádějí soustavně, neštítíce se při tom řvaní, mlácení holemi a nožů, nemluvíme o tom, kterak si počínají socialisté na schůzích jiných stran, kam jdou, aby za každou cenu schůzi rozbili, to je známo celému světu; zde chceme jen ukázati, čeho je socialistická lůza schopna i vůči ubohé dělnici. „Obrana Práce“ píše v čísle ze dne 25. června 1897:
- 137 -
„Slavnost křesťanských socialistů antisemitů vídeňských o svatodušních svátcích v Králově Poli zanechala po sobě pro brněnské židodemokraty nejhanebnější obraz zvrhlého činu, který sotva kde v dějinách hnutí dělnického se objevuje. Jak dnes věci se jeví, jest jisto, že židovská liberální partaj zúmyslně chtěla zmíněnou slavnost u „Semilasso“ překaziti. Pročež také nelitovala ničeho, co by k provedení plánu tohoto sloužilo. A tu židodemokratická cháska musila na komando poslouchati. Ze všech koutů sehnána byla známá pouliční chamraď, z továren komandováni vůdcové, známí heloti a tak se měl podle doznání v sokolnické pivnici pověstného Celbra sehnati alespoň pět set silný regiment pod komandem židů, který se měl vrhnouti na výletníky u „Semilasso“. Továrna W e i n b e r g r o v a na Cejlu má jistě lví podíl na tomto darebáckém podniku, tomu alespoň nasvědčují veškeré okolnosti a události. Dělníci továrny této viděli snad již v sobotu při výplatě, jak Weinberger ml. prý jistému agitátoru po straně kdesi dával cosi (jako peníze na chlast?) do ruky. Na slavnost se garda této továrny také četně dostavila a náhodou přišla tam také jistá dělnice, která ovšem se nepočítala mezi židovskou ajvajgardu. Při skandálech na slavnosti, přiblížila se také k řvounům a zabijákům a dala jim jako spoludělnice svoji nelibost nad jejich chováním rázně na jevo. To však přišlo ubohé dělnici draho. V úterý po svátcích, když dostavila se do práce, byla ihned obklopena na povel jakéhosi R o l e n c e svolanými dělníky, který zatím ostatním nalhal, že prý po nich u „Semilasso“ plila, a tu hanebně spíláno a nadáváno jí až hrůza, že nedá se to ani opakovati. Inkvisiční soud, sestavený ze známých pochopů Rolence, Ressa, Matouška, Rybníčka, Doubka, Poláčka, Šoupala a j., počal s ubohou výslech, a zároveň ortel jí diktoval. Když prý se s nimi nespolčí, tak že musí z práce ven, že prý jim dělá hanbu, když drží se prý těch klerikálů. Hned na to šli tito „soudruzi“ k židovi Herodesovi Weinbergrovi a ptali se ho, co s ní mají dělat! Odpověď žida zněla: „Dělejte s ní co chcete!!!“ Na výrok žida počali pochopové konati svoje dílo. Napsali ortel na ceduli, aby jich odprosila, že jim ublížila, a že od křesťanů odstupuje a mezi ně vícekráte nepůjde, aby to podepsala, že to odvolává ve všech listech ajvajáckých. Ale jaký zjev! Křesťanská matka dělnice před těmito bídáky stojící odhodlaně odpovídá a praví: „To já nikdy neudělám, já se na nic nepodepíši, dělejte si se mnou co chcete, třeba mne kamenujte, já svoji víru nezahodím, já mohu jíti kam chci!!!“ Tu bylo podívání na tu zlotřilou chasu, jaký tropila rámus! Lotr Longin, pardon Rybníček, se nad ní rozháněl pěstmi, tak že ubohá myslila, že ji na místě usmrtí nebo vztekem spolkne. Ale nic naplat, žena stála pevně na svém. Ve středu nastal druhý den utrpení. Na večer svolali všecky inkvisitory i z jiných továren do hospody k Fritzovi, kde obžalovaná měla býti souzena velkou ajvajporotou; měla se dostaviti, zodpovídati se a odprositi před nimi, ale nešlo to. Obžalovaná se nedostavila ― snad na radu vlastního svědomí! To dopálilo ajvajporotu tím více, a třetího dne utrpení obžalované vynesen byl nad ní rozsudek. Ve čtvrtek ráno převzal inspekci pochop Matoušek, přinesl opět ceduli, aby ji podepsala, a protože prý se do schůze k soudu nedostavila, domluvili se, že musí z práce ven. Tak do ní hučeli pochopové, jak ubohá vypravuje, až byla celá pitomá a nevěděla co činí. Ale praví: „Bůh mi dal síly, že jsem se nepodala zuřivým helotům, raděj bych byla podstoupila smrt!“ V pátek byla opět tajná porada, ale jen ajvajporotců, a ti to konečně dokončili. Po čtyřech trapných dnech nastal pro obžalovanou osudný pátek. K osmé hodině byl svolán z továrny kde kdo, žid Weinberger jako Herodes osobně se dostavil za assistence mistrů, pochopové dotáhli obžalovanou jako zločince doprostřed a teď před židem položena obžalované poslední otázka: „Tak co míníte?“ Obžalovaná hrdě odpovídá: „Já se nepodepíši na nic a při tom zůstanu!“ Na to pochopové Rybníček a Šoupal šli k židovi, aby jim podepsal rozsudek.
- 138 -
Žid Weinberger jako Pilát stavěl se nevinným a útrpně podepsal, že do osmi dnů má býti vyhozena z práce na pospas hladu i se svými ubohými čtyřmi dětmi a starou chromou matkou, kterou ze svého výdělku beztoho velice skrovného živiti musila. Pochopům se však rozsudek nelíbil, pročež znova žádali žida, aby odsouzené dal pardon jen tři dni, což tento také potvrdil, pochopové salutovali a rozsudek byl hotov. Na to pověstný šerha mistr K u č e r a přišel a třídenní výpověď ku smrti hladem odsouzené ohlásil. Pochop Poláček pak, jak odsouzená vypravuje, výhružně ostatním dělnicím prohlásil, že jak to ještě některá udělá, poletí do hladomorny za ní. (Jak se dovídáme, bude prý se stavět v dělnickém „Arbeitshausu“ pro neposlušné ajvajpartaji dělníky hladová věž.) K této hanebné skutečnosti, která nemá v hnutí dělnickém sobě rovné, netřeba ničeho dokládati. Jak hluboko pokleslou je dnes strana žido-demokratická, o tom učiní si snadno pojem sebe méně poměrů znalý člověk sám. Obdivovati však musíme statečnost ubohé ženy, která vidouc před sebou hladovou propast pro sebe a své čtyři nedospělé dítky a starou matku, ve vědomí a přesvědčení tak pevná a otužilá, nedala se ničím zastrašiti a zvrátiti. Vzorem nám všem budiž tato statečná dělnice a žena, a naší svatou povinností nás všech katolíků jest, abychom vydatně ji podporovali, aby nehynula hlady k vůli ničemům žido-demokratickým!!!“ Tak provádí strana žido-demokratická svoje blýskavá hesla: „Rovnost, volnost, bratrství“! Z d e to dělníci vidíte: Žádný prostředek není těmto zaprodancům židovským špatným, jedná-li se o prosazení jejich vůle. Ani matka čtyř nedospělých dítek, jež i se svou starou matkou ze skrovného výdělku svého živila, není před zběsilostí těchto lotrů uchráněna, jimi nepohnou ani slzy hladovících dítek, ani pláč sešlé stařenky, ― co jim do toho! Jen když provedou svou! To je provádění těchto hesel v praxi. Vyplivnout musí každý řádný člověk před těmito bezcity a s hnusem se od nich odvrátit! Běda a třikrát běda té zemi, kde se jednou tato cháska dostane k vládě! Proti jejímu řádění bude pařížská revoluce jen stínem. Konečně ale tážeme se vládních zástupců, jaké asi učiní kroky proti této zběři. Dělník Schatzl velmi dobře praví o straně socialistické a jejich novinách: „Chtí, aby každý darebák poctivým lidem na cti utrhati směl; chtí, aby nevázanou a nemravnou svobodou tisku dělnictvo ještě víc bylo zdivočeno a rozeštváno, chtí z něho prodajnou zběř nadělati, která by se za hlt kořalky pro smradlavého žida prala až do krve.“ Jiný dělník vydal v Kielu spis o socialistech a jejich zákulisí. Pisatel jest dělníkem v loděnici v Kielu. Hlavní důkazy proti socialistům od něho jsou následující: „Socialisté slibují dělnictvu ráj, berou mu však i to málo, co nyní má, několik těch úspor, svobodu, rodinu a náboženství.“ Dělník kielský jest toho rozumu, že by dělnictvo na mnoha místech mohlo slušně a spokojeně žíti, kdyby nebylo kořalky a pití lihovin. V tom mu z plna přisvědčujeme. Co se u nás na příklad v Čechách propije, o tom jsme již mluvili. Co tu blahobytu rodinného zmařeno! V Německu také pití lihovin podrývá blahobyt veřejný. Vždyť se v Německu při nejmenším vypije ročně za 1.200 milionů marek piva, za 600 mil. kořalky a za 40 mil. vína, což činí na každého 40 marek ročně, tedy 24 zl. Na rodinu čítající řekněme pět hlav připadne tedy 120 zl. do roka jen za pití lihovin! Co se u nás vydá za lihoviny, o tom jsme již psali. Pijanství zaviňuje, že v Německu ročně jest 1.600 samovrahů, 3.000 bláznů a 150.000 lidí přichází před soud ročně pro přestupky a zločiny následkem pití spáchané. ― Totéž máme u nás také. Morava má na příklad 16.000 stálých kořalů, kteří často do roka přijdou s úřady do nemilého styku. U nás jest množství lihovin rovněž takové jako v Německu. Vezmeme jen rok 1894. V celém Předlitavsku vyrobeno bylo 1,252.285 hektolitrů lihu. Z toho bylo urobeno alespoň 5 millionů hektolitrů obyčejné kořalky, což dělá 140 milionů zl. Jak rychle stou-
- 139 -
pá spotřeba kořalky u nás vysvítá z toho, že r. 1890 napáleno bylo v Předlitavsku 1,043.360 hl. lihu, z čehož vyrobeno nejméně 4,073.140 hektolitrů sprosté kořalky v ceně 114 millionů zl. Piva navařeno r. 1894 v celém Předlitavsku 16½ mil. hektolitrů, což dělá 198 millionů zl. za pivo. Když vezmeme okrouhlé číslo, vydá se u nás do roka za lihoviny vyjma vína 340 millionů zl. Když řekneme, že r. 1894 bylo okrouhle 24 millionů lidí v Předlitavsku, připadne z toho na jednu hlavu útraty za pivo a kořalku ročně 15 zl. Do toho není ovšem spočítán výdaj za víno, který jest u nás mnohem značnější než v Německu, poněvadž Rakousy, Krainsko, Dalmácie, Štýrsko pijí většinou víno než pivo. Jak vidíme, nejsme za našimi sousedy v Německu v pití pozadu a platí i u nás v podrývání národního blahobytu pitím lihovin totéž. Co by se tu do roka ušetřilo! Když vezmeme jen země koruny české, máme zde výdaj ročně přes 60 millionů zl. za kořalku a 120 millionů zl. za pivo. Že toto nesmírné pití lihovin děsně působí na zdravotní stav lidu, jest nad slunce jasno. Všimněme si jen vzrůstu šílenců a bláznů. R. 1893 bylo choromomyslných:
v Čechách na Moravě ve Slezsku
v ústavech zemských 5.557 1.521 345
v domácnosti 5.553 1.369 233
Bylo tedy v Čechách r. 1893 choromyslných celkem 11.110 na Moravě 2.890 ve Slezsku 628. V celém Předlitavsku bylo choromyslných v zemských ústavech 17.885 a v domácnosti 17.901 celkem tedy 35.756 choromyslných. Z toho přes polovinu, jak statisticky dokázáno, onemocnělo následkem nemírného pití lihovin. R. 1879 bylo v zemských blázincích choromyslných a to: v Čechách 2.433
na Moravě 681
ve Slezsku 96
Jak vidíme během 14 let se počet choromyslných u nás v Čechách a na Moravě více než zdvojnásobnil, na Moravě skorem ztrojnásobnil. To jsou děsné účinky nemírného pití lihovin, kteréž pití právě nejvíce ničí blahobyt dělnických rodin. Kielský dělník vyličuje dále zhoubný účinek stávek, které vyvolány bývají ponejvíce agitátory socialistickými, aby dělnictvo bylo hodně rozeštváno a rozerváno. Stávky jsou nejlepším kšeftem agitátorů. Tu se hrnou ze všech stran peníze do rukou agitátorů na podporu stávkujících, kteří ale obyčejně nic nedostanou, nýbrž peníze si nechají agitátoři, kteří z takových stávek zbohatnou. Tato věc jest nad slunce jasněji dokázána. Zde dva příklady. Koncem dubna 1897 zahájena byla na říšské radě debata o rozpuštění spolku železničních zřízenců. Spolek ten byl ze začátku spolkem podpůrným. Znenáhla ho ale opanovali socialisté. Poslanec Axmann vylíčil hospodářství socialistů v tomto spolku velmi trefně. Sociální demokraté lamentují, že spolek železničních zřízenců byl úředně rozpuštěn. Já vím, že rozumný dělník nebude rozpuštění spolku toho litovati. Chudí dělníci, kteří mají měsíčně 25 až 30 zl. služby, musili na spolek železniční platit 45 kr. Poněvadž zřízenců ve spolku bylo 64 tisíc, měl spolek ten měsíčně 2.880 zl. příjmů, do roka tedy 34.560 zl. To byla ovšem pro židy znamenitá pokladna. Židovská socialistická stra-
- 140 -
na vyždímala do roka ze železničních zřízenců alespoň 60 tisíc zl. a přece, když některý zřízenec žádal o podporu, nedostal ani odpovědi. Za to si páni u štábu pěchovali kapsy a z peněz ubohého dělnictva zbohatli. Poslanec Axmann obrátiv se k socialistům pravil: „Vy nemůžete dokázati, že jste oněch ročních 60 tisíc zl. poctivě dělnictvu vrátili.“ To je jeden případ. Druhý případ byl vynesen na světlo strojníkem Lukašcíkem. Po poslední velké a nešťastné stávce v dolech ostravských a karvínských roku 1896 vydal p. Rudolf L u k a š č í k , strojník ve Lhotce, pozoruhodný spisek „Stávka ostravsko-karvínská, čili komu měly prospěti týdenní výplaty“. Ve spisku tom pojednává p. Lukaščík, sám bývalý dlouholetý stoupenec strany sociálně-demokratické, o různých šmejdech a podvodech, jichž se všichni předáci soc. demokratičtí na důvěřivém lidu v tamějším kraji dopouštějí. Pisatel nazývá jednání strany sociálně demokratické darebáctvím, zlodějstvím, ničemností, klukovstvím, kejklířstvím, bojem o koryto, vyděračstvím, šejdířstvím a jinými roztomilými jmény, ― brožurka způsobila ovšem nemalý rozruch. I vstrčili tamější hlavní tři soc. demokratičtí předáci Cingr, Berner a Reger hlavy dohromady, a ačkoli ve spisku tom nebyli jmenováni, ihned poznali, že „je to jako na ně“, ― jiní to arciť poznali též; proto však přece pánům ani ve snu nepřipadlo, aby „žalovali“, ― dobře věděli, proč. Konečně však byli k žalobě přinuceni tím, že „soudruzi“ jejich nepřestávali na ně naléhati, aby žalovali. Pánové tedy ― žalovali. Přelíčení konáno pak těchto dní, a trvalo dva dny, ― p. Lukaščík byl postaven před porotu. Po oba dny byla soudní síň nabita. Obžalovaný p. Lukaščík přiznal ihned, že spisek nepsal jen sám, nýbrž i s jinými spolupracovníky, ale poněvadž jest vše pravda, co tam psáno, přejímá zodpovědnost za celý spisek sám, načež na pobídku předsedy soudu vypráví, že dlouho byl stoupencem a všestranným podporovatelem soc. demokracie, a že pro svou agitaci v zájmu této strany pozbyl práce. Jsa v největší bídě, stěžoval si Cingrovi, který vládl značnými obnosy od dělníků pro nezaměstnané členy sebranými. Místo podpory dostalo se mu rady, aby ― trpěl. Když za nějakou dobu, jsa dohnán nejkrajnější bídou, dovolával se opět nějaké spolkové podpory, dal mu Cingr sběrací arch pro časopis „Rovnost“ a poradil, aby mezi dělníky žádal o příspěvky na zmíněný list, příspěvky dal podpisovati jen slabou tužkou, sebrané peníze aby si nechal, a podpisy tužkou činěné, aby vymazal; toho však obžalovaný neučinil. Když pak vystihl i jiné šmejdy při Cingrovi, začal obžalovaný přemýšleti a výsledek toho byl, že se od soc. demokratů odtrhl, a po krátké úvaze, poznav veliký rozdíl obou směrů, přestoupil ke straně křesťansko-sociální. Rozumí se, že soc. demokraté s Cingrem v čele uspořádali nyní na p. Lukaščíka vysokou štvanici. Když pak loňská stávka byla zahájena a dělnictvo bylo do ní nesvědomitými vůdci hnáno proto, že vůdcové tito ze stávky té hojně kořistili pro sebe, a když pan Lukaščík pak viděl a slyšel nářky propuštěných a ožebračených dělníkův a jejich rodin, když poslouchal řeči Cingra, Bernera a Regra na schůzích a prohlédl ošemetnou komedii s horníky prováděnou, tu se v něm vzpěnila krev, a aby seč jeho síly stačí, otevřel lidu oči, napsal zmíněnou brožurku. Při přelíčení pak vyšlo najevo i to, že ve spolku „Prokop“, jenž měl na 7.000 členův a jehož předsedou byl Cingr, dály se největší nepořádky a šmejdy: příspěvky přijímal, kdo chtěl, nikdo jich však nepotvrzoval; listy i pokladních knih byly vytrhovány a ničeny, ― Cingr hýřil, platil po hospodách útraty i za své „soudruhy“, a sám, co učinil pro spolek a „soudruhy“, dal si taktéž zaplatit. Velmi zajímavý a pozoruhodný byl výslech svědka Martina Vagnera, také dříve soc. demokr. předáka tamtéž. Ten, potvrdiv šmejdy uvedené, prozradil nyní před soudem i to, že jej Cingr jako řečníka a agitátora soc.demokratického vyzýval, aby lidu nemluvil pravdu, neboť „zdejší lid je hloupý a nerozumí tomu; ty Martine, musíš hledět napřed sebe“. Zároveň zjištěno, že Cingr, jenž byl dříve „apoštolem soc. demokratismu“ v Mostě, musil odtamtud odejíti taktéž pro veliké
- 141 -
nepořádky. Ano, kterýsi svědek líčil i tučné hody, jež si soc.-demokratičtí vůdcové, za peníze na schůzích dělnických pro různé fondy vybrané dopřávali, jiný pak svědek udal, jak různí náhončí Cingrovi, když seděl ve vyšetřovací vazbě, po bytech dělnických chodili a vnucovali stvrzenky na podpory, jichž nikdo nedostal atd. Výrok poroty, jíž bylo dáno 84 otázek, byl očekáván ovšem s napjetím na obou stranách; po celohodinné pak poradě vynesla porota výrok, jímž všemi hlasy uznává obžalovaného p. Lukaščíka za n e v i n n a . Výrok tento přijat byl dělnictvem křesťanským s nelíčenou radostí. (Zároveň pak s panem Lukaščíkem byl obžalován i tiskař, v jehož tiskárně se spisek onen tiskl, dále správce tiskárny a knihkupec, v jehož krámě se spisek onen prodával. Také oni byli ovšem uznáni za nevinny.) Obhájcem obžalovaného p. Lukaščíka byl dr. M. Hruban z Olomouce; jeho výrok, že ne obžalovaní, ale ž a l o b c o v é patří na lavici obžalovaných, přijat byl ode všech ― mimo soc. demokraty ― s naprostým souhlasem. Následkem toho procesu, ve kterém vyšlo najevo, že Cinger nemůže dokázati, kam že se podělo 7.000 zl. podpory na stávkující jemu zaslané a pro podvody spáchané na spolku „Prokop“ zavedlo novojičínské státní návladnictví koncem června 1897 úřední pátrání u Cingra a jiných agitátorů. A tací lidé, kteří kradou jako straky, chtí zlepšit společnost. Štvaní dělnictva ku stávkám děje se mírou povážlivou. Tak bylo roku 1894 stávek v Předlitavsku 159 ve 2.468 závodech. Stávkovalo dělnictva 44.075. V Čechách podniknuto 40 stávek ve 142 závodech. Dělnictva stávkujícího bylo 6.820, z toho propuštěno z práce 521. Z toho bylo stávek 77, které neměly pražádného výsledku, v 31 případech docíleno nepatrného zvýšení mzdy, ve 12 zkrácení pracovní doby. Toť celý ten žalostný výsledek. R. 1895 stoupla agitace červených k zesnování stávek značně. Podniknuto v celém Předlitavsku 205 stávek. Roku 1886 podniknuto 160 stávek, pouze v 35 případech docílili dělníci úspěchu. Na stávkách bralo účast 68.483 dělníků, z toho bylo 6.973 dělnic. Ze stávky cihlářských dělníků v Neukirchen u Vídně měl výnosný obchod advokát žid Brestl. Veškeré organisace dělnictva socialisty podniknuté jsou tedy pravým zlatodolem pro židovské jenerály a agitátory a rovněž stávky, dělnictvo však samo tím jenom chudne. Nezdařená pak stávka zanechává po sobě vztek v dělnictvu a agitátoři tento vztek ještě živí. Neštěstí dělnictva jest socialistickým vojevůdcům pramenem příjmů. Také si dávají agitátoři řádně platit za přednášky diety. Přijde-li někam pražský agitátor na venek, tu mu organisace musí zaplatit cestu, útraty a honorář. Naše úvaha o zvrhlosti sociální demokracie by se příliš rozšířila a doufáme, že jsme s dostatek dokázali, že židovští jenerálové sociální demokracie mají tu úlohu, aby zabezpečili židům nahromaděné vyšvindlované jmění. Že jest takto sociální demokracie židovskou pojišťovnou, jest nad slunce jasno. Ku konci pak si dovolujeme na věčnou památku vylíčiti průběh sjezdu sociální demokracie ve Vídni o svátcích svatodušních z r. 1897 konaném. Dáme mluviti Dělnickým Novinám, kde dr. Horský tento sjezd vylíčil. Sto padesát osm „proletářů“ sešlo se ve Vídni dne 6. června do hospody Himbergerovy. Byli to téměř výhradně samí červení frajtři a kaprálové, kteří pod svými židovskými komandanty přišli dělat trochu talmudistické muziky a namlátit několik otepí prázdných frází. Opravdové dělníky, kteří poctivou prací rukou svých se živí, abys mezi nimi s lucernou hledal; však by tito ani neměli na to kdy, aby po celý týden hráli v červenožidovské ajvajbandě, která až do 13. června vesele muzicírovala. Shledáváme se proto jen se samými agitátory, úředníky, redaktory a podobnými dobře placenými zřízenci červené ajvajpartaje, kteří mají na židovské muzicírování kdy a kteří ku svým tučným platům rádi nějaký ten delegátský bakšiš shrábnou, při čemž ještě dobře se pomějí, Vídeň uvidí a na výsluní židovského ajvajštábu se ohřejí. Mezi delegáty pyšně si vykračují židovští
- 142 -
principálové v plném vědomí, že mají nitky všech figurek v rukou a že tedy celá souhra sjezdu půjde podle jejich vůle a chuti. Místnost byla dle obyčejného fazónu vyparáděna; stěny se červenaly jako u řezníka na porážce a figury červené trojice Marxe, Lassalla a Engelsa ozdobovaly tribunu. Také obvyklé nápisy: „Proletáři všech zemí, spojte se,“ (dodej: abyste talmudistické vejsmradky pomohli prováděti) a pak nápis: „Dělnictvo jest skála, na níž církev budoucnosti bude zdělána“ ― nescházely. Jak pak ne, židákům nic nebylo a není tak protivného, jako Církev katolická, proto pracují k jejímu zničení a svedené dělnictvo má býti podkladem, na němž talmudistické plány židovstva mají býti založeny; toť jest pravý smysl druhého nápisu. Ale židáčkové se mýlí, že se jim to povede, na podkopání skály Petrovy vylámali si zuby dosud všichni nepřátelé katolicismu a vyláme si je i celá červená ajvajbanda. Referáty měli v rukou až na dva samí židé, jak u ajvajpartaje ani jinak býti nemůže. Z Německa přišli dva červení matadoři, oba lidičky bez vyznání, z nichž jeden, jménem Pfannkuch ve své pozdravné řeči pravil: „Celá společnost jest proti nám, a musí býti, poněvadž my jsme jejími zapřisáhlými nepřáteli.“ Toť přece jasně a zřetelně řečeno, jen že ještě jasněji by to mělo zníti takhle: Židé byli a jsou ode dávna nepřáteli všeho lidstva, pokud toto dle slov známého jednoho rabína nenechá si položiti židovskou nohu na svou šíji, dokud totiž nestane se na dobro trvalým židovským otrokem. Proto židovská ajvajpartaj vypovídá boj celé společnosti lidské, pokud tato nechce dáti si navléci červený obojek a komando. ― Po krátké hádce, mají-li nebo nemají-li vysloviti soustrast stávkujícím právě tramwayovým zřízencům, kteří až na řídké výjimky dosud si na krk nedali uvázati židovský obojek, pustili se „občané“ delegáti do díla. 1. Bezkonfessionelní občan Schuhmayer, který dostává vydatnou stravu z korýtka ajvajštábu, spustil velikou chvalořeč na všechny skutky, které dosud „strana“ v Rakousku vykonala. Po něm vrchní kasír ajvajpartaje, toť se ví, že žid Ellenbogen, podával zprávu o tom, jak to v červené pokladnici vypadá. Naříká, že se málo peněz schází, chválí „soudruhy“ z Německa, že poslali notně naplněný měšec na volby a konečně se dopaluje na ty, kdož říkají, že červená ajvajbanda bují z „krvavých grošů dělnických“; toť prý jest fráze. Aj, aj, občane kasíre, když tedy vyznáváte, že červená ajvajgarda není vydržována z „krvavých grošů dělnických“, odkud tedy ty tučné platy na své partafýry bere? Snad nemá za sebou židovské gründery a bankéry, kteří, jako v Německu, skrývají se za pseudonymy „Nordische Wasserkante“, „Mann im Mond“ atd. a dávají po dvaceti tisících na „proletářský rozmach“ několikráte za rok? ― Po židu Ellenbognovi pustil se do řeči žid Adler, který vyléval si svou žluč na nenáviděných antisemitech za to, že se opovážili o volbách ve Vídni zvítěziti a jej, brigadéra všech Červených janičarů v Rakousku také slavně od parlamentárního křesla odstaviti. Ať si jen žid Adler trochu žluči nechá v zásobě, bude jí ještě mnohokráte na ulití své zlosti potřebovati; dolnorakouští „klerikálové“ i s antisemity se o to zajisté postarají. S tím skončena „práce“ prvního dne a židovští partafýři mrkli na sebe významně, jakoby řekli: jde to recht. 2. Druhého dne jednali o „ p a r l a m e n t á r n í č i n n o s t i “ červených zvolenců. Referentem byl žid Daszyňski, který vykládal, kolik podali návrhů a kolik interpelací. Že se při tom otřel i o naše české státní právo, to již socialistická „nátura“ židovská sama sebou nese. Jak pak by se mohli sociální demokraté rozohňovati pro státní právo české, když dle tohoto práva nesměl se v Čechách bez svolení zemského sněmu usaditi žádný cizinec a když židé nesměli míti ani za nehet pozemků a nesměli se roztahovat ve městech a vesnicích, kde by byli chtěli. Kdyby státní právo české bylo v tomto smyslu obnoveno, pak by bylo veta po Israeli u nás a ― Gott gerechter ― ty krásné domy, které dnes mají židé ve všech českých městech na náměstích a hlavních ulicích, ten příval Israele a rozlézání se jeho po naší vlasti a opanovávání obchodu a všeho, co s tím souvisí, to by
- 143 -
všechno přestalo. Proto musí židovská ajvajpartaj křičeti wajgeschrien, neboť, kdo by nahrazoval scházející „krvavé groše dělnické“, kdyby Israel byl khapores;11 pak by byly i ajvajácké kassy ganz dalles. Proto bijí červení obertamboři na buben a horlí proti „starým zetlelým pergamenům“ a chtějí jen „přirozené“ právo, které by dle výše uvedených slov Pfannkuchových soudě, pomohlo jen židům do sedla. Prohlížíme vaše plány, červení židáčkové, kteří stejně s frakovými židovskými kassinaky táhnete za jeden provaz, ale buďte jisti, český národ neudolal ani freimaurerský josefinismus, ani bachovský germanismus a neudolá ho ani německožidácký talmudismus. 3. O t a k t i c e referoval žid Adler, který velebil sociální demokracii, jakožto jedině povolanou zástupkyni lidu, (neměl říci spíše „židů?“) a vykládal tři velké úkoly, které tato židovská partaj provésti má. Především prý musí potříti kněžstvo; nieder mit den Pfaffen, pryč s kněžstvem, toť předním válečným heslem červené židoviny. Adler jmenoval kněze stále s příhanou slovem „Pfaffen“ a tu výslovně podotýkáme, až bude ten jistý židácký ajvajžoldák v „Soc. Dem.“ vypočítávati, kolikrát jsem v tomto článku napsal sladké pro něj slovo „žid“, ať jen také neopomine spočítat, kolikrát na vídeňském sjezdě jejich padlo slovo „Pfaff“! Nedivím se, proč žíďata tolik proti kněžstvu brojí; vědí dobře, že kdo dbá zásad, jež katolické kněžstvo hlásá, nesedne židům na lep, ani na liberální ani na socialistický. Oni vědí, že kdo v srdci má katolický katechismus a dle něho jedná, že pro neznabožské zásady červeného talmudismu jest ztracen a proto žíďata a jejich žoldáci tolik horlí proti katolické víře; ta je u nich „Volksverdummung ― ohlupováním“. Ó, vy padouchové, věřit v Boha a dle zjeveného Jím učení žíti a jednati, to je u vás nevyrovnatelnou moudrostí; i pravím vám s Youngem: jděte vy mudráci do chléva se poklonit svým rohatým kamarádům z Hovězína, ti také víry nemají a nikdy jí neměli, ale jsou chytřejší než vy v tom, že se svou nevěrou nechlubí. ― Druhou úlohou sociální demokracie jest prý rozluštiti otázku národnostní a to prý jest velmi snadno, když to každý tak udělá jako „soudruh“ Daszyňski, který zvolal, „Já jsem Polák a já jsem sociální demokrat.“ To jest srozumitelně řečeno, žid Adler proti tomu nic nemá, ať si kdo mluví v řeči, jaké chce, jen když má červený obojek. Zcela podle nauky talmudu, který se o národnost goimů nestará, jen když goimové židákům otročí. V otročení židům mají býti národové rovnocenní, jen když Israel bude na vrchu, toť sociálně-demokratické rozluštění národnostní otázky. A při tom má žid Adler ještě tu semitům vrozenou drzost, že řekl, „všichni ostatní jsou zuřivými blázny, jenom my rozumnými.“ Ano, máš pravdu, žide, v té příčině chcete míti své rozumy v popředí, jenže těmi zuřivými blázny ― „Tobsüchtigen“ nejsou ti, kteří nechtějí si dáti líbiti židovské komando, nýbrž ti, kteří blázní se za židovskou červenou fangličkou a svévolně strkají své hrdlo do červeného chomoutu, ti jsou hotovými blázny, ti ztratili rozum nadobro. ― Třetí úlohou jest prý ochrana dělnictva. Radujte se, dělníci, rolníci i řemeslníci, vyskakujte proletáři, jásejte, kde kdo naříkáte ― židé v širáku pomýšlejí na ochranu vaši. Jen ale aby ta „ochrana“ nedopadla jako před lety, kdy židovští liberálové v cylindru „ochraňovali“ rolníky a řemeslníky a dělníky tak, že se tito podnes nemohou z té „ochrany“ vzpamatovati. Žid Adler jmenuje nynější hospodářské poměry „sviňským hospodářstvím ― Schweinewirtschaft“, ale proč pak neřekl, že to byla liberální žíďata, která toto „sviňské hospodářství“ zavedla a ejhle, nyní prý židé v širáku pracujícímu lidu „pomohou“. Ano ― ano, žid, ten už je tak k tomu, aby lidu pomáhal, ale z bláta do louže, jen zabednělec ale může doufati, když si žid narazí širák místo cylindru, že tímtýmž také změnil i své smýšlení a srdce. Ó nikoliv, žid zůstane vždycky židem, i kdyby třeba kůže mu zčervenala, jako indiánovi, ten své „nátury“ nikdy nezapře. Také existenci Rakouska Adler pohrozil řka, kdyby v Rakousku měl zmohutněti „klerikalismus“, Rakousko že by nesneslo té bouře, kterou by sociální demokracie způsobila. ― Zdrávi poví11
Kapores - smírčí oběť konaná v předvečer svátku soudného dne; pozn editora. - 144 -
dali, občane Adlere, nabral jste moc do své huby a vyprskl jste plácanici, za kterou vám sice červení žoldáci tleskali, které my ale se smějeme a pravíme naopak: tak silnými červení židáci nejsou a nebudou, aby mohli otřásti naší říší, o to se ty nečervené strany postarají a ti „klerikálové“ v přední řadě. ― Také o jazykovém nařízení se rozpovídal a toť se ví, že toto mu není vhod. Rozumíme. Po Adlerovi pustil se do povídání věhlasný mathematik a slavný zvolenec Steiner, který zarýpal ihned do našeho státního práva, které prý by jen obnovilo „nadvládu šlechty a kutny“. Ó, přeslavný kaprále ajvajácké gardy, radujte se, že dosud není na lhaní uvalena daň, to by ani šestitisícové vaše příjmy nestačily. Pleskání vaše o „autonomii lidu“ je holá fráze, za kterou se skrývá jen diktatura židovská nad zotročenými národy. ― Hned po Steinerovi dal se do řeči ž i d Brod, který naříkal, že zlí antisemité ukazují stále jen na židovské boháče a kapitalisty, ať prý naproti tomu socialističtí řečníci poukazují na chudé i utlačené židy. ― Dobře řečeno a dobře míněno, židáčku, kde ale jen všude ty „chudé a utlačené židy“ brát? ― Po židu Brodovi smočil si bezkonfessionelní Pernerstorfer, který zarejdil do katolicismu, který prý toho nese vinu, že lidstvo jest tak „pozpátku“. Pernerstorfer, druhdy liberální deutschnational dal se nyní na dobro k sociální demokracii, kde doufá udělati novou kariéru a proto začíná rýpáním do katolicismu. Jen aby si pověstný svůj červený nos při tom nevyvrtl. Naproti židu Brodovi, který si stěžoval, že prý jsou „židé v sociální demokracii odstrkováni“ (čtenáři, smějte se!) podotkl, že není možná, aby „ihned každý žid stal se partafýrem“. Má svatou pravdu; na tolik židovských jenerálů není dosud dostatek ,,kmánů“ a proto musí se prováděti co nejusilovněji červená rekrutýrka, aby co nejvíce dalo se polapiti „červených uch“ a židovští jenerálové, aby přece došli kýženého zaopatření a komanda v červené armádě. ― Tohle vyznání se Pernerstorfovi povedlo. Pak mluvili ještě žid Morgenstern, ž i d Kohn, ž i d Brod, ž i d Czech, ž i d Berstl, ž i d Adler, ž i d Feigl a tak dále šoule machoule, to bylo moc khošer phovídání. Také o fackování a kopání se mluvilo a Schuhmayer mínil, aby jen klidně antisemitovi dru. Gessmanovi vrazili kopanec. Žid Daszyňski naváděl, aby celou sílu obraceli proti kněžstvu „die Hauptkraft der Partei musse gegen das Pfaffenthum kehren“, a dokládá, aby se nebáli nadávati „darebáků“, „šelmů“ a občan Adler byl z této debaty velice potěšen a pravil, ― „über die Hohe des Niveaus aus, auf welchem sich die Debatte gehalten habe.“ Toť znamenité vyznání, tedy: „fackovat, kopat, nadávat“, jest povznesená úroveň socialistické vzdělanosti. Gratulujeme k této „úrovni“. Pak byl přijat návrh žida Adlera, v němž se vyslovuje souhlas s dosavadní taktikou, tedy s fackováním, kopáním, rozbíjením schůzí, nadáváním a tomu podobným. Rovněž přijat návrh nevím, kterého již žida, aby se konaly co nejčetnější demonstrativní schůze s programem „Klerikální škola“. 4. O r g a n i s a c e byl čtvrtý bod, o němž se jednalo, a referentem byl opět ž i d Adler. Kdopak by lépe dovedl mluviti o organisaci, než židovský brigadér. Plácal páté přes deváté, při čemž ovšem dostali kněží opět svůj díl. V nastalé debatě měli hlavní slovo: ž i d Ellenbogen, ž i d Feigl, žid Diamant, ž i d Berstl, ž i d Morgenstern a tak dále a tak dále. Usneseno, že sjezd se svolá každý druhý rok, že se zasadí o organisaci žen, že dle volebních okresů zřídí se volební spolky, že se vydá seznam knih, které každý socialistický spolek ve své knihovně míti musí. 5. O c h r a n a d ě l n i c t v a byl pátý odstavec jednání. Referentem byl ž i d Verkauf. Namluvil toho dost a navrhoval ještě více; co však dobrého navrhl, my křesťanští sociálové jsme již dávno a mnohem lépe a důkladněji ve svých programech naznačili. ― Debaty se zúčastnili ž i d Berner, ž i d Czech, ž i d Diamant, ž i d Morgenstern, ž i d Ellenbogen atd. atd. Jak jsem již výše pravil, nyní mohou dělníci, rolníci, řemeslníci a kde který utlačenec bezpečně spáti, židé za něj budou bdíti a o jeho blahobyt se starati.
- 145 -
A že židé umějí blahobyt v lidstvu založiti a rozmnožiti, toť přece patrno, a kdo tomu nevěří, ať jen tam, kde židé hospodaří, běží a přesvědčí se. 6. T i s k byl šestým bodem jednání a vykládal o něm bezkonfessionelní občan Popp, druhdy švec, nyní dobře placený administrátor „Arbeiterzeitungu“. Jeho řeč hlavně se točila kolem ústředního orgánu, jehož redaktoři mají ročně 33.000, administrátoři 12.000 zl. Skutečně „proletářské“ to služby, po 2.400 zl. ročně! Tolik nemá ani 350zlatový kaplan a je přece „pán“. A což teprve tkadlec v Českomoravské Vysočině, kterýž, ač jest také vřaděn do kategorie „proletářů“, přece má na ty dvoutisícové proletáře platiti příspěvky. Také o ženském listě „Arbeiterinnenzeitung“ se zmiňuje. Nevyplácí prý se sice, ale nechť se přece nezruší. Jak pak ne! Poppova civilně oddaná polovice je „redaktorkou“ tohoto plátku, ač bývala jen dělnicí ve fabrice na špunty, má ale za své „redaktorství“ 800 zl. ročně a to je přece hezká sumička, a proto „pan manžel“ musí se tohoto příjmu své civilní polovice zastati. A dopadlo to dobře. 7. Konečně se dali do jednání o k o n s u m n í c h s p o l c í c h . Tohle byl tvrdý oříšek, neboť dosud červené konsumování končívalo obyčejně velikou ostudou a krachem. Proto židovští partafýři opatrně radili k obezřetnosti a odmítli všechnu zodpovědnost za možné následky všelikých nezdarů. Věříme rádi, že židovští partafýři konsumní spolky neradi vidí, vždyť se tím kazí židům kšeft a rabach a proto: nix für uns! 8. Naposledy se volilo a tu se setkali dva židovští kohouti na jednom smetišti, kteří se také již pozobali v Praze. Ž i d Berstl byl by se rád dostal ke štábnímu korejtku, ale nezachoval se brigadérovi z Adlershofu a byv odstaven, spustil kravál. Nic naplat. Věrní a poslušní delegáti hlasovali na povel ž i d a Feigla a tak se stal opět hlavou ž i d Adler a kasírem ž i d Ellenbogen, nu a hlava a kasa je všechno, to jsou jedničky a ostatní jsou nuly pro vyplnění místa. S ustanovením, aby budoucí sjezd konal se v Linci, byl ajvajtag skončen. Opona po odehrané komedii spadla, herci se rozešli a červené dělnictvo komedii zaplatilo. Naše tak zvaná intelligence namnoze podporovala sociální demokracii po dlouhá léta, hlavně Nár. Listy mazaly dělnictvu červenému med kolem huby proto, že červení štvali a štvou, kde jen mohou, proti českému knězi a tupí náboženství. V tom jsou zdárnými dítkami Nerudů, Baráků, Heroldů, Tůmů, Eimů a všech patentovaných vlastenců. V Čechách mnozí poslanci svobodomyslní podporovali socialismus, podporovali též židy. Občan Š p i n d l e r udržel se na př. v Roudnici na křesle purkmistrovském pouze pomocí židů a občan Mdr. E n g e l nejen že přítomností svou vyznamenával schůze socialistické, ale prohlásil také za velikou vymoženost, že strana svobodomyslná získala židy českému národu. Jak je získala, ukázalo se nejlépe v posledních dnech. Ve spolku českých židů v Praze přimlouval se žid O r n s t e i n s jinými ještě souvěrci pro spolek židů se socialisty, v Hořicích, v Nymburce, v Kutné Hoře a v celé řadě jiných měst volili židé se socialisty, v Náchodě, v Červeném Kostelci, v Králové Hradci židé a socialisté zřejmě se buntují. V Benešově, v hlavním působišti pana poslance E n g l a , židé s rabínem účastnili se socialistické schůze „ n a s l a d o v n ě “ , kde zuřivě útočilo se proti křesťanství. P i l á t i H e r o d e s s i l e ž e l i v n á r u č í . Židé bez vlasti a jazyka a internacionalisté úplně se podporovali nejen v Benešově, Soběslavi, Strakonicích, Horažďovicích, v Karlových Varech, v Teplicích, ale též v celém našem žírném Polabí. Útoky židů a socialistů proti katolíkům a urážky církve budou míti v zápětí probuzení katolíků. Heslo: k ř e s ť a n k e k ř e s ť a n u ― rozlehne se v dosud nábožensky netečných obcích a za léta doděláme se v národě našem křesťanské lidové strany, které dosud není. ― Počátky jsou ovšem těžké, neboť dosud nemá křesťanská lidová strana
- 146 -
žádné po všech okresích a obcích českých rozvětvené organisace, nemá také dosud vyškolených organisátorů a v životě veřejném všestranně a prakticky osvědčených vůdců. Avšak každý počátek jest těžký. Tlak budí protitlak, organisace organisaci. Jsme pevně přesvědčeni, že v příští organisaci křesťanské lidové strany budou se nalézati nejen všichni konservativci, ale též většina nynější strany svobodomyslné, která sice teď plave s tak zvaným svobodomyslným proudem, která však v jádru svém jest konservativní, katolická, jak bývali v jádru svém zbožní naši předkové, nehledě k nečetným výjimečným episodám, které skončily pro massy českého lidu vždy nešťastně. Kdo je dobrým Čechem a rozeným katolíkem, bude dříve nebo později donucen poměry, aby v táboře konservativním hledal pro národ spásu a nápravu. Názvy staročech a mladočech, znamenající v posledních 30 letech rozštěpení českého národa, vynalezl žid David Kuh. Židovští novináři a německá strana lžiliberální živila rozpor v stranách českých, cizácký lžiliberalismus, štěpovaný na zdravý kmen český, zplodil u nás frakce radikální, falešný demokratismus zplodil sociální demokracii, falešný radikalismus zplodil omladinu a frakce pokrokářské. Kam by další šíření neslovanské lžisvobodomyslnosti vedlo, ž e n i k o l i k utvoření českého státu, ale k jeho zničení a ku zkáze českého n á r o d a a k p o h l c e n í j e h o v m o ř i n ě m e c k é m , o tom i ty největší stranníky může přesvědčiti doznání generalissima rakouských sociálních demokratů, dr. Adlera, které byl učinil ve schůzi voličů plzeňských. Svobodomyslný „Plzeňský Obzor“ praví, že to byla zajímavá společnost, která se dostavila do sálu v hotelu Valdekově. „ N a s e d a d l e c h r o z t a h o v a l a s e ž i d o v ská společnost a ostatní sál byl naplněn členy socialistického s p o l k u „ P o k r o k u “ . Dr. Adler dovolával se přátelství dělníků českých i židovských kapitalistů ve schůzi přítomných, poněvadž prý buržoasie, t. j. majetné třídy křesťanského obyvatelstva, jest obou stejný nepřítel. Žid dr. Adler mluvil jen německy, ač většina posluchačů byli Čechové rodem a dokazoval, ž e s o c i á l n í d e m o k r a t é n ě m e c t v o n e p o š k o z u j í , o n i p r ý chtějí německý národ t eprve zřídit. Nejhezčí kompliment učinil Adler českým dělníkům, zároveň pak prozradil, pro koho vlastně z řad našeho dělného lidu pracují ti, již připojují se k řadám sociálně demokratickým. P r a v i l t o t i ž , ž e s o c i á l n í d e m o k r a t é n ě m e c k é v ě c i n e j v í c e p r o s p í v a j í t í m , ž e k s o b ě č e s k é d ě l n í k y p o z v e d a j í . Český dělník je dle výroku náčelníka rakouské sociální demokracie nižší tvor, člověk práce mnohem podřízenější a horší jakosti než dělník německý. Však nejen to: D r . A d l e r d o s v ě d č i l , ž e šířením se sociální demokr acie v lidu českém pracují sociální demokraté na prospěch a v zájmu německém ! Čeští dělníci v Plzni neprotestovali proti tomu, když žid dr. Adler Němcům a židům darem přinášel české sociálně demokratické dělníky. Toť důkazem, že socialisté čeští se židům vědomky zaprodali, že se stali jejich otroky. V Králové Hradci přiznal se v sokolovně od židovských socialistů podporovaný agitátor S v ě c e n ý , že židé jsou přáteli lidu a zvláště prý podařený přítelíček českého národa dr. A d l e r . Občan Svěcený zastával se židů proti křesťanům pravě, že na jednoho zlodějského žida přijde pět zlodějských křesťanů. V Klatovech prohlásil dokonce občan V r a t n ý , že by raději políbil židovi podpatek, než biskupovi ruku. Podpatky líbají otroci, kdežto ruce rodičů, starců, příbuzných a rádců a arcipastýřů duchovních líbají zdárné děti. Mezi tyto zdárné děti českého národa sociální demokraté nepatří. A k lidem takovým, že se mají přidati čeští živnostníci a rolníci?
- 147 -
Jakmile však začala volba do páté kurie a červené dělnictvo všude mělo své kandidáty a nechtělo nic vědět o pražských advokátech, pak bylo konec přátelství. Že pak kandidáti židovské internacionály hanebně přelhávali voličstvo, že jest národním, že si váží vlasti a mateřské řeči o tom podali nezvratný důkaz 30. března na říšské radě 1897, kde vystoupili proti státnímu Českému právu. „Jakožto povinností svých dbalí zástupci českého lidu a jako soc. demokraté stojíme ve spolku s ostatními národními soc. demokraty rakouskými n a p ů d ě r o v n o p r á v n o s t i v š e c h n á r o d n o s t í . Protestujeme proti vynášení zastaralých a zažloutlých výsad a dokumentů. (Živý odpor na straně mladočeské.) My jsme syny naší doby a žádáme pro sebe a pro všecky n á r o d n o s t i r a k o u s k é moderní instituce. Žádáme dále také pro svůj lid odstranění všech rodových a m ajetkových výsad a protestujeme, aby náš lid předstíráním n ár o d n o s t n í c h a h o s p o d á ř s k ý c h p ř e d n o s t í b y l š á l e n . (Živý odpor u Mladočechů.) Protestujeme dále proti tomu, aby pozornost veškerých vrstev politicky, ekonomicky, národnostně i kulturně utiskovaného českého lidu odvracována byla od jeho materielní a duševní tísně a aby lid ten lákán byl na scestí fantasticko-státoprávní. (Odpor a smích u Mladočechů.) Osvědčujeme, že spojíme se se svými německými krajany, kteří jsou našimi bratry, ježto dnes panující měšťácké vrstvy a jich sobectví jsme prohlédli.“ (Souhlas u soc. demokratů.) Ku konci poukazujeme naše čtenáře na velmi dobré brožurky a sice: Nový pláč koruny české od redaktora Jirouška, nákladem „Vlasti“ cena 5 kr. v Praze 1897. 2. Červený doktor mastičkář, tamtéž a 3. Zvrhlý socialismus, nákladem Českého Listu v Kolíně. Při líčení tohoto předmětu připadají nám slova písma svatého: „Učiňte sobě přátel z nespravedlivého mamonu.“ Židé dobře pochopili, že pro svůj nespravedlivě nahromaděný majetek potřebují armádu obhájců a tou jsou sociální demokraté. Každý v židovské továrně pracující dělník musí jíti se židy, musí veřejně svého pána chválit, jinak se propustí z práce. Židé dobře vystihli ducha času a nespoléhají ani na ochranu žandarmů a policie, nýbrž na ochranu jim za hlt kořalky zaprodaného křesťanského otroka, socialisty.
XII. Příčiny vyloučení židů z křesťanské společnosti. Dějiny nám dokazují, že všichni národové, mezi kterými se židé usadili, viděli se nuceni na sebeochranu pomýšleti a vydati proti židům výminečné zákony. Tak tomu bylo po osmnáct století a teprv století 19. učinilo výminku. Jest to důkaz ohromného odpadlictví od náboženství křesťanského. Emancipace židů zrodila se v revoluci, původcové její byli obyčejní krvelační zlosynové a tak směle můžeme tvrditi, že emancipací tou národové křesťanští jsou na pospas zásadám talmudu. Divno jest, že židé neustále zapírají, že talmud neznají. To je drzá lež. Každý, kdo přijde do Prahy, ať si zajde do úzké uličky ke kostelu svatého Jakuba proti známé Kopmance. Zde na špinavém roháku jest veliká tabule vyvěšena, kde čtu: „Talmud-thora Schule.“ Jakým právem mohou židé tak drze lháti, když veřejné mají školy
- 148 -
pro výklad talmudu? Nápis ten je také z té příčiny charakteristický, že napřed stojí talmud a pak thora. Zcela dle názorů rabínských, že talmud jest nad zákonem Mojžíšovým. Pravili jsme v prvém článku přítomného spisu, že židé od pádu Jerusalema nejsou dle zákona Mojžíšova, tedy dle thory, nýbrž dle předpisů rabínských, dle talmudu. Ptali jsme se profesora Rohlinga, jak se věc má s výmluvou židů, že talmudu neznají. Dr. Rohling odvětil, že to je drzá lež. Ačkoliv ohromné svazky talmudu nejsou sice majetkem každého žida, zná veliká část židů výtah talmudu a tím jest Šulchan Aruch. Poněvadž i Šulchan Aruch jest knihou objemnou, jest ještě menší výtah Šulchan Aruchu, který se ročně v tisících výtiscích tiskne ve Vilně pod názvem: „Kicur Šulchan aruch.“ (Od časoslova: kacar, vytáhnouti.) Zásady talmudu byly povždy církevním učencům dobře známy a všem soudcům ve středověku. Poněvadž katolíci znali obsah talmudu, nemohli nikdy dopustit, aby židé ve státě požívali stejná práva. Talmud jest onou pěstí, o které mluví Tacitus, že každý žid pěst svou namířenou má na všechny mimo žida. Nuže vizme, zda naši otcové dobře učinili, když dali židům stejná práva, a zdaž sami vlastním dětem nevykopali hrob a nevydali je v šanc společenským dravcům. Minulého roku 1896 vydal známý vídeňský farář Dr. Deckert drahé dílo Šulchan Aruch v německé řeči, který překlad pořídil obrácený žid Jindřich Loewe v Hamburku roku 1836.12 V předmluvě praví vydavatel farář Deckert: „Ku konci předešlého století obeznámil křesťanský svět zásadami talmudu Eisenmenger spisem: „Entdecktes Judenthum“13, potom vydal v letech šedesátých Dr. Rohling světoznámou knihu: „Der Talmudjude“ a potom Briman Justus spis „Der Judenspiegel“. ― Když pak učitel Fritsch v Lipsku r. 1893 před soudem citoval z třetí knihy Šulchanu, nadepsanou „Chošen hamišpat“, sedmero vět, na jichž základě nazval před soudem veřejně židovstvo mezinárodní bandou podvodníků, tu i na sněmech žádáno, aby konečně vlády prozkoumaly náboženské knihy židů.“ Nápadno jest, proč všude židé tak úzkostlivě tají obsah talmudu. Talmud sám zapovídá židům pod trestem smrti, některého nežida obeznámiti s obsahem talmudu. V traktátě „Dibre David“ stojí: „Kdyby nežidé věděli, co my proti nim učíme, zdaž by nás všechny nepobili?“ Rabi Kroner vzkázal Dru. Rohlingovi, že vše jest pravdou, co napsal v „Talmudjude“, ale není od něho pěkné, že to celému světu vyzvonil. Uherští rabíni r. 1866 se usnesli: každý žid má ve veřejnosti křesťanům říci, že Šulchana aruchu nezná, ale ve skutečnosti jest každý žid povinen dle něho žíti. Resoluci tu podepsalo 94 rabínů, 182 advokátů, 45 lékařů a 11.672 židů různého povolání. Farář Deckert praví, že veškery pokusy vydati talmud a Šulchan Aruch v řeči německé, židy byly zmařeny. Konečně podařilo se Paaschovi zaopatřiti překlad Šulchan Aruchu z péra židovského konvertity Loeweho, který vyšel v Hamburku r. 1837―1840. Překlad ten lze ještě v antikvariátu obdržeti za 50 marek. Ke svému překladu vydal Loewe také patřičný proslov. V proslovu ke traktátu „Berachoth“ praví Loewe: „Židé ode vždy se ve všem oddělovali od jiných národů a to bylo příčinou, že ode všech za to byli nenáviděni a pronásledováni.“ Nezměrná pýcha jest základem židovského charakteru a také hlavní příčinou, proč jsou nenáviděni. Ostatně pronásledování křesťanů v prvých třech stoletích po Kristu vycházelo hlavně na podnět a štvaní ze strany židů. V tom se do dnes židé nezměnili. My všude dnes můžeme potvrditi výrok Loeweho, rozeného to žida, 12
13
Šulchan Aruch, oder die vier jüdischen Gesetzesbücher. Uebersetzt von Loewe. Wien. Mechitharisten-buch-druckerei. 1896. Johann Andreas Eisenmenger - Odhalené židovstvo. V roce 2009 přeložil do češtiny Jarolav Voříšek. Pouze v elektronické podobě; pozn. editora. - 149 -
že každý žid se vyznamenává vyzývavou a báječně drzou pýchou, jakou se vůči křesťanům chová tam, kde má v rukou bohatství a moc. Sám jsem měl se třemi židovskými cestujícími v té věci rozhovor. Židovští tři agenti nehorázně si tropili smích z toho, že drzá židovská lůza poplila a bila holemi do Luegra a jeho společníků, když vyšel z nádraží v Českých Budějovicích. Jeden z těchto židovských agentů pravil: „Jak se jen ten hloupý chlap mohl odvážit do Budějovic, mohl si na prstech spočítat, že tam dostane výprask, vždyť celé Budějovice jsou jedna židovská obec.“ Když jsem drzé to bavení židovských agentů doposlechl a jejich cynický výsměch viděl, tu ve mne všecka krev kypěla a pravil jsem pak těmto třem židům: „Není na světě nic většího než pýcha a drzost židů, ale bohdá, že vaši vnuci budou už mluviti jinak.“ Loewe praví, že pravověrný žid nesmí dle talmudu píti vína, připraveného od křesťana a že vůbec orthodoxní židé nepijí vína, které nemá známky košer od rabína. Ani na sklenici, z které žid pije, nemá křesťanská ruka sáhnouti, tak úzkostlivě ve všem židé mají se odlučovati ode všech, kteří nejsou z obřízky. Roku 1836 napsal rozený žid Loewe v tomto proslově, že židé ani emancipaci nechtí a chtíti nesmí dle talmudu, poněvadž každý bližší styk s křesťany je znečisťuje. Téhož roku napsal Loewe, že když židům se dá rovnoprávnost, že žádný z nich si nesedne ani k verpánku ani nesáhne na motyku, nýbrž že se tím hladověji vrhnou na obchod a spekulaci, která všecko jejich smýšlení zaujímá. Zde je marné mluvení o snášenlivosti, lásce a právech lidských, o ctižádosti, to vše je židům jako vosk, jim jde hlavně o peníze a marné jsou pokusy je chtít přispůsobit ostatním lidem. To, co zde žid Loewe napsal před 60 lety, na vlas se dnes vyplnilo. Loewe píše dále. Moderní stát chce dáti všem rovné právo a nepřihlíží na to, kdo jaké má náboženství. Žádá jen od každého občana víru v právo a spravedlnost. Tento požadavek splní sice každý katolík a protestant, ale u žida nemá stát v té věci žádné jistoty, jakmile jen v něčem žije dle talmudu. Chce-li stát dáti židům stejná práva, musí nejdříve odstranit talmud. Tím by ale židovstvo samo sebe zničilo a proto bylo osudnou chybou postaviti před zákonem žida na roveň křesťanu. Židé sice nepřijdou do kriminálu, ale nesou ohromnou vinu na dnešním všeobecném mravním a hmotném úpadku křesťanského lidu. V proslovu k talmudu píše Loewe, že až do času rabiho Jehudy zákon Mojžíšův vykládal se jen ústně. Aby ústní podání to nezahynulo, začal rabi Jehuda je sepisovati. Tak povstala mišna. Mišnu vykládali rabíni různých směrů a tak povstala jerusalemská gemara (počesku dokončení). Jerusalemskou gemaru sepsal ponejvíce rabi Jochanan, žák Jehudy. V polovině třetího století zřídili si židé v Babyloně takřka nový církevní stát a měli zde znamenité školy. Zde sídlila hlava všech židů „roš galutha“, církevní to patriarcha židů, který vládl nejvyšší mocí ve věcech náboženských a světských nad židy. Bydlil v Nahardě na Eufratu. Zde vzdáleni jsouce od římanů a všech tehdáž zuřících bojů v Evropě zahloubali se židé do talmudu a tak povstal talmud babylonský, který je daleko obsáhlejší gemary jerusalemské a u židů požívá větší platnosti. Rabíni Aší a Abína sestavili tento talmud koncem 5. století. Když pak přikvačili moslímové, zapudili židy z babylonské oblasti. I utekli se židé nejvíce do Španěl a roztrousili se do celé Evropy, nesouce všudy učení talmudu v srdci i v písmě. V proslovu ku knize „eben haezer“, jednající o manželství židovském, praví Loewe dále, že na babylonském talmudě pracovalo asi 2000 rabínů, a byl asi r. 475 po Kristu ukončen. R. 1212 učinil rabín Maimonides výtah z talmudu. O 134 let později vydal rabi Jakub ben Ašer opětně nový výtah z talmudu a nazval ho 4 sloupy (turim). Prvé dvě knihy nazval orach chajim (cesta života) a jore dea (nauky
- 150 -
vědy). Obsahují náboženské předpisy židů. Druhé dvě knihy obsahují židovské občanské právo a slují „choschen hamišpat“ a „eben haezer“. Rabín Josef Efraim (Káro) vydal r. 1400 nové dílo, nově uspořádaný výklad k tomuto dílu a nazval jej Šulchan Aruch. Tato kniha vyšla ponejprv r. 1567 tiskem ve vlašských Benátkách. Nuže podívejme se, co krásného a ušlechtilého stojí v prvé knize Šulchan aruchu, nadepsané: „orach chajim“. O sabbathu nesmí nikdo jísti chleba, který jest uroben od nežida. Nikdo nesmí veřejnou jemu vlastní koupel nežidovi pronajmouti, poněvadž by mohl koupel tu i v sobotu otevříti. Nikdo nesmí nežidovi v sobotu půjčiti dobytka, poněvadž přikázáno jest, že i dobytek náš má v sabbathu odpočívati. I kdyby neobřezanec ujišťoval, že v sobotu s dobytkem pracovati nebude, nesmí se mu půjčiti, poněvadž nežidovi nemůže se dáti víra. Svíce, kterou některý neobřezanec rozžehl, nesmí žid v sabbathu použíti. Prvního dne každého měsíce židovského odbývají se v synagogách modlitby, zvané „birchat halbanah“. Mimo jiné se modlí: „Na nepřátele Israele nechť přikvačí strach a hrůza, a tvoje silné rámě (Boží) nechť na ně udeří, aby zkameněli a oněměli.“ (Jaká to zeje propast mezi synagogou a církví katolickou, která se na velký pátek modlí za všecky pohany, židy a nevěrce, by blud svůj poznali a k Bohu se obrátili.) O židovském svátečním dnu (jom tob) nesmí žid pro nežida pečivo péci, neb vařiti. Vaří-li kdo na plotně maso, nesmí k tomu přidati kousek masa pro nějakého křesťana. V knize „jore dea“ čteme: „Všecko víno od nežidů, kteří jsou vesměs modláři, nesmí se píti (jest zde nebezpečí, že který žid pije vína od křesťanů, by s nimi se nespříznil), dotkne-li se nežid vína původu židovského, stane se nečisté“ (trefa). Židé mají nežidy především katolíky za modloslužebníky, poněvadž knězi jejich víno světí. Nežidům se nesmí půjčiti peněz ke stavbě kostelů. Obraz kříže, před kterým nežidé se klaní, jest zrovna jako modla a židovi zapovězena. Dovoleno jest židovi tropiti si posměch z modly a nežidovi říci: „Nuže, ať ti tvůj Bůh pomůže a tvým obchodům požehná.“ (Nyní pochopujeme, proč rabín v Uhrách ve škole před dětmi pošlapal kříž.) Nežidovi, který nám není znám, nesmí nikdo podati almužny. Ale pro zachování smíru s těmi, s kterými jsme, můžeme jejich nemocné navštíviti a chudým dát almužnu. ― Nikdo nesmí s nežidem za jedním stolem seděti. Nikdo nesmí dobytek v hostinci žida postaviti, poněvadž nežidé jsou v podezření, že smilní i s dobytkem. Nikdo nesmí svěřiti dítě nežidovi k vyučování, poněvadž by odpadlo od víry židovské. (Ale žid smí býti profesorem na universitě, na gymnasiu, na obecné škole a smí učiti křesťanské děti a posmívati se veřejně Kristu a náboženství Kristovu.) Žádný žid nesmí zůstati o samotě s nežidem, poněvadž jsou z vraždy podezřelí. Potká-li žid ozbrojence s šavlí, musí jíti po jeho pravé straně, potká-li koho s holí, ať jde ten po levé straně žida. Jde-li do schodů, nesmí žid zůstati pod nežidem; v přítomnosti nežida žádný žid se neshýbej k zemi. Táže-li se nežid žida, kam cestuje, musí žid vždycky říci aspoň o jednu míli dál, než skutečně jede. Žádná židovka nesmí sama s nežidy jíti neb pohromadě býti, i kdyby přítomné byly ženy těchto nežidů. Nežidovská porodní bába nesmí pomáhati k porodu židovce, když by s ní byla o samotě, byť i byla velmi dovedná. Nežidovská kojná nesmí židovské dítě kojiti nikde, než jen v domě židovském; nežidovská bába a kojná nesmí s židovskou ženou a dítětem býti samotny. Žádná židovka nesmí kojiti dítě nežidovské, ani ne za peníze, nesmí pomáhati nežidovce k porodu, leč, že by to byla přítelkyně a to pouze za plat a všedního dne, nikoliv v sobotu. Nikdo nesmí nežida učiti nějakému řemeslu. Nežid smí žida holiti pouze v přítomnosti vícero lidí, anebo když nežid myslí, že žid jest mocným pánem, před nímž má úctu a strach. Nežida, který je v nebezpečí života,
- 151 -
není třeba zachrániti. Kteří zákon a proroky zneuznávají, mají se zahubiti třeba i veřejně, když ne veřejně, tož se má jich smrt urychliti jinak. Dovoleno jest nežidovi půjčiti peníze, ale pouze na úrok. Žid se nemá šatiti jako nežidé, nemá nápodobiti jich zvyky, nesmí jich šaty obléci, vlas do dlouha nositi jako oni. Nesmí stavěti domy pro veřejné schůze, jako oni, krátce, žid se má ve všem lišiti od nežida. Žid nemá začíti obchod v pondělí neb ve středu, poněvadž v těchto dnech nejsou šťastné hvězdy. Žid se má ženiti jen, když je plný měsíc. Každé děcko v těle otrokyně neb nežidovky není lepší než hovado, a každý, jehož otec neb matka nebyli ve stavu svatosti (to jest nebyli původu a stavu židovského). Škola (rozuměj: kde se učí talmudu) jest více posvátna, než synagoga, studování (rozuměj: v talmudě) jest tolik, jako plnění všeho zákona. Žádný žid nesmí veřejně vzíti od nežida almužny, jen potajmu. Od žida, který odpadl, nesmí nikdo nic darem přijmouti. Projděme si třetí knihu Šulchan aruchu nadepsanou: „chošen hamišpat“ (štít práva). Prostřednictvím nežida, nesmí si nikdo zjednati práva. (Nyní pochopuji, proč je tolik u nás židovských advokátů.) Žádný žid nesmí se dáti souditi u soudu nežidovského, kdo tak učiní, budiž považován za zbojníka proti zákonu Mojžíšovu. Kdo židovi neb sobě zlořečí jmény, kterými nežidé Boha vzývají, zasluhuje 36 ran. Jestliže nežid u soudu nežidovského vyzval žida, aby svědčil proti židu, že nežid má u něho peníze, nesmí žid svědčiti, i kdyby mohl, pakli tak učiní, budiž nad ním vyřknuta kletba. Touto zásadou talmudu je zřejmě oznámeno, že jmění křesťanů jest volně židům napospas. Když křesťan má u žida pohledávku, kterou jiný žid dosvědčiti může, že o ní ví, nesmí dle talmudu svědčiti, aby jeho souvěrec nebyl nucen platit a tak mohl křesťana ohnout. Které židy uznává talmud za neschopny svědčiti před soudem? Ten, který veřejně od nežida přijal almužny, propadá veřejné hanbě a nemůže jako svědek jíti před soud a svědčiti jiným. Také nemůže svědčiti žádný nežid a otrok! Tady máme černé na bílém, zač má žid křesťana. Jestliže žid přijme jiné náboženství (ovšem z přesvědčení) jest tolik, jakoby se stal lupičem. Veškeré smlouvy, které jsou podepsány nežidy, jsou neplatny. Každého nežidovského svědka musí ještě podporovati svědek žid, jinak není svědectví jeho platné. Každý žid smí půjčovati peníze pouze jen před svědkem. Jestliže by žid pro dluhy přišel do vězení, tu jest celý Israel povinen, bratra svého vykoupiti. Jestliže kdo poslal dluh věřiteli poslem a peníze se ztratily, tu není povinen ještě jednou věřiteli platit, pakli posel byl nežid, hluchoněmý, blbý aneb dítě. S nežidy není dovoleno obchodovati, pakli by z toho jiný žid utrpěl škody; majetek nežidů jest něco, co nemá pána, a kdo přijde první, ten má naň práva. Prodal-li kdo nežidovi pole anebo je pronajal, propadá klatbě, pakli nezaplatí škodu, kterou jiný žid následkem tohoto sousedství s křesťanem utrpí. Jestliže jsou dva ve spojení (kompagnon) obchodním a jeden ze společníků cos ukradl neb oloupil (ovšem nežidu) patří užitek oběma. Rovněž tak se mají dělit o užitek, pakli společník některý koupil ukradené věci. Pakli kdo vybral dluh od křesťana, který
- 152 -
už jednou byl zaplacen, patří peníze tomu, kdo dluh vybral, poněvadž jest tolik, jakoby peníze ty byl našel. Má-li kdo u nežida pohledávku, která je v nebezpečí, tu se má použíti i podplatku, aby pohledávka ta v čas vymožena byla před jinými dluhy jinověrců. Když někdo poslal posla pro peníze (pohledávku) k nežidovi a ten se předal, patří přebytek poslovi. Když někdo obchoduje s nežidem a přijde k tomuto obchodu jiný žid, který pomůže nežida podvésti na míře, váze a jakosti zboží, patří zisk oběma stejně. Žádný nežid nesmí sloužiti za posla. Jest dovoleno nežida obelstíti.14 Když však nežid obelstil žida, musí mu kořist vrátit. ― V městě, kde většina židů, nesmí nikdo skupovati obilí do velikých zásob. Nežidovi, který neplatí za domácího druha, nesmí nikdo ničeho darovati, leč k vůli pokoji a míru. Jestliže kdo na smrtelné posteli cos nežidovi odkázal, není tato poslední vůle platná. Jestliže kdo našel nějakou věc, o které určitě ví, že patří židu, musí ji vrátiti. Našel-li věc, kde obyčejně nežidé se zdržují, není povinen ji vrátit. Věc, kterou nežid ztratil, může ten, kdo ji najde, si ponechati, naopak, nesmí ji vrátiti, jen v tom případě, že by z toho vzešla Israeli chvála veřejná. Jestliže zvíře nežida má na sobě břemeno, které patří židovi, a zvíře to pod tíhou klesá neb jest zde nebezpečí, že pojde, není-třeba břímě mu sejmouti. Pakli patří zvíře židovi a zboží na něm nežidovi, musí se břemeno dáti dolů. Zemře-li nežid, kterému žid byl dlužen, a jeho dědicové o dluhu tom ničeho nevědí, nemá zapotřebí, aby platil. Jestliže král vydal zákon proti lichvě, tu zákon ten pro židy neplatí. Zákon nežidovský platí i pro židy, když je i židům užitečný, jinak není řečeno, že by židé ve všem spravovati se měli dle zákonů nežidovských, poněvadž by tím celý židovský zákon byl obrácen v niveč. Pakli kdo nežidovi prodal nějakou věc a jiný žid přijde a řekne, že prodal moc draho, jest zrádcem, a musí škodu prvému židovi nahraditi. Jest nutno každého zrádce zavražditi a krátce jej vším možným spůsobem odstraniti. Výlohy na odstranění zrádce platí celá židovská obec. Tolik krásných zásad našli jsme ve třetí knize Šulchan aruchu. Vizme, co ještě o té věci napsal slovutný Dr. Rohling. Že křesťanský svět poznal v novější době děsnou mravouku talmudu, stalo se přičiněním slavného Dr. Rohlinga, katolického to kněze učence z Westfálska, který svou učeností pronikl úplně literaturu talmudu a židovskou kabbalistiku. Dr. Rohling je v tom oboru zajisté první autoritou světovou. Poslyšme hlavní obrysy jeho světoznámé knihy „Der Talmudjude“. Po ztroskotání říše judské a svatyně jerusalemské zůstala židovská synagoga, tu Římané nezničili. Nyní viděli židé v každém rabi živou autoritu Mojžíšovu a prohlásili všecky řeči rabínů i světské za boží slovo. V rabinismu vyvinula se mravouka, které něco podobného najdeme jen u pohanů; jest to celek, ve kterém lež a podvod, krádež, vražda, cizoložství jako pevné články úzce spolu souvisí. Židé praví sice, že o talmudu nevědí a dle něho nežijí, avšak jest to zřejmá lež. Jakmile se příležitost namane, odvolávají se na talmud. Židé sice talmud nestudují, ale podle něho jednají a žijí, poněvadž jest talmud jejich krev. „Vědecký“ časopis mezinárodního židovstva vycházející v Paříži, archiv isra14
V německém překladě stojí: uebervortheilen, doslova počesku tedy okrásti, poškoditi, obelstíti. - 153 -
elský, výslovně praví (roč. 1864.): „Co se talmudu týče, uznáváme jeho naprostou svrchovanost nad knihou Mojžíšovou.“ Dnešní židovská škola či synagoga jest pravou dcerou synagogy farisejské, zdědila všecko učení farisejů z dob Pána Krista. Aby ústní podání farisejských škol nezahynulo, sepsal rabi Judas asi r. 150 po Kr. P. toto podání v knihu zvanou Mišnu. Mišna znamená druhý zákon. Během následujících století obohatili rabíni Mišnu různými výklady či komentáry, které nesou jméno Gemara a tvoří dohromady s Mišnou židovský talmud. V Palestině ukončené komentáry as r. 230 po Kr. tvoří talmud jerusalemský, Gemara babylonská byla ukončena ku konci r. 500 po Kr. P. a tvoří talmud babylonský. Místa, kde se zuřivě mluví o křesťanech dala židovská synoda polská r. 1631 z talmudských vydání odstraniti, a jsou nahrazeny prázdným místem, a v synagoze se učí o křesťanech nyní ústně. V různých traktátech talmudu stojí zřejmě, že talmud jest nad bibli. Stojí v něm psáno: „Milejší jsou slova talmudských spisovatelů než slova zákona.“ Proto jsou hříchy proti talmudu těžší než hříchy proti bibli. Rabín Raši o talmudu dí: „Synu, dbej více slov rabína, než slov zákona.“ Jest výslovně židovským učením, že rabíni židovští mají božskou autoritu; co oni mluví, jest slovo boží. Dokonce rabi Menachem praví, že Bůh sám se táže rabínů, když v nebi nějaká těžká záhada stran zákona se vyskytne. Rabi Raši praví: „Slova rabína jsou slova živého Boha.“ Talmud učí: „Kdo rabínu nebo učiteli odmlouvá, se hádá, činí, jakoby Majestátu Boha samého se protivil, s ním se hádal.“ Naši čeští liberálové, pokrokáři, socialisté a nevěrci nemohou dosti pomluv a lží v novinách a na schůzích nahromaditi o neomylnosti papežově, hlavě celého katolického světa. Každý školák ví, že neomylnost sv. Otce jest ono přispění ducha sv. církvi od Krista přislíbené, z jehož moci následník sv. Petra, papež, i když mluví jakožto nejvyšší biskup ve věcech víry a mravů, že nemůže něco učiti a poručiti, co by učení Kristovu odporovalo. Totoť jest význam neomylnosti učitelského úřadu katolické církve. Nuže, vy čeští liberálové, co říkáte rouhavým slovům talmudu, kde rabín stavěn i nad Boha? O tom slavnostně mlčíte, vy zaprodaní otroci židovští. Talmud učí, až přijde mesiáš židů, že pak každý žid bude míti 2800 pacholků a 310 světů. Nebudeme se obírati o věroučných věcech talmudu a přihlédneme k morálce talmudistické. Talmud učí, že je žid Bohu milejší než anděl. Z toho dovedeme již souditi, jakou cenu má každý žid. Talmud učí, že jen pouze žid je člověkem, ostatní národové patří do druhu zvířat. (Fractat Baba). Domy gojimů (nežidů, pohanů a křesťanů) jsou domy zvířat, učí talmud. Rabi Abarbanel učí, že cizí žena, která není dcerou Israele, jest pouhým dobytčetem. Není právem, nepřátelům prokázati milosrdenství, učí týž rabi. Rabi Bechai učí: žid může se stavěti proti nevěrcům jiným než je. (Tractat Sota). Z této strašné morálky vidíme, že žádný žid ve svědomí není vázán zachovati ohledně nežida zákon boží, poněvadž ku zvířeti člověk žádných mravních závazků nemá. Je-li každý gojim, nežid, to jest křesťan, mohamedán, pohan, pouhé zvíře, pak není třeba židovi, aby se staral o předpisy desatera, jedná-li s křesťanem. Že talmud tuto děsnou nauku důsledně rozvádí, poznáme dopodrobna. O právu majetkovém učí talmud: „Když vůl žida trkne vola cizince, (nežida) tu žid k odškodnění povinen není, když ale vůl cizince trkne vola žida, pak musí cizinec židovi náhradu dáti.“ Rabi Albo praví, že Bůh židům dal moc nad majetkem a krví všech národů. Talmud učí, že židu jest dovoleno gojimu učiniti bezpráví, poněvadž psáno jest, tvému bližnímu nemáš křivditi, ale není psáno, že nemáš křivditi gojimu. Orel synagogy rabi Maimonides učí, že přikázání nepokradeš platí, neokradeš žida, za to dovoleno okrádati nežida. Dle talmudu patří židu celý svět a proto nekrade, nýbrž
- 154 -
bere, co mu právem patří. Majetek křesťanů jest dle talmudu majetek opuštěný, jako písek mořský, kdo první přijde, tomu patří. Talmud učí, gojima smíš podvésti a lichvu od něho bráti; prodáváš-li ale bližnímu (t. j. židu) aneb kupuješ-li od něho, nesmíš bratra podvésti. (Traktát Baba). Talmud učí: „Kdo gojimu ztracenou věc vrátí, tomu Bůh neodpustí.“ Maimonides praví, kdo nežidovi vrátí ztracenou věc, hřeší, poněvadž sesiluje moc nevěrců. Týž rabín učí, Bůh nám nařídil od gojima bráti lichvu a jen tenkrát mu půjčiti, když chce dáti úrok, a nepomůžeme jemu, nýbrž poškodíme ho, kdežto židovi tak činit nesmíme. Talmud píše, jest zapovězeno gojimům bez lichvy půjčovati; ale na lichvu jest dovoleno. (Tractat Aboda.) Rabi Bechai praví, život gojima je v tvé moci, tím více jeho peníze. Maimonides praví: „Jest zapověděno nevěrců se ujímati vidíme-li ho zmírajícího nebo se topícího anebo že se smrtí zápasí, nemáme ho zachrániti. Kdo krev nevěrců prolije, přináší Bohu oběť.“ Talmud učí, že Mojžíš zapovídá cizoložství se ženou žida, žena jiného činí výjimku. To zcela přirozeně plyne z učení talmudu. Pakli jsou jen židé lidmi, tož jen mezi nimi je manželství, mezi zvířaty manželství není. Maimonides učí, že žid může nežidovky zprzniti. Rabi Kroner učí, že žid v pokušení může hřešiti, jen aby ho nikdo neviděl, aby hanba z toho nešla na židy. Talmud učí, že žid s vlastní ženou smí zacházeti jako s kouskem masa, které přišlo od řezníka. Dle talmudu jest v židovské modlitebně zapotřebí k platné modlitbě přítomnost 10 mužů. Devět mužů a milion žen nečiní shromáždění úplným, neboť žena jest pouhé nic. Nuže, ptáme se zde našich liberálů, neměla církev katolická správný názor, když povždy zapovídala křesťanským děvčatům sloužiti v domě žida? Dle talmudu není přísaha daná od žida křesťanovi nic platnou. Nebo kdo bude přísahati zvířeti? Rabi Akiba přísahal, ale v srdci se zaklínal, že přísaha platná není. Rabíni dovolují židu tajně hřešiti, jen když to naň nevyjde, aby židovstvo nebylo zahanbeno, tak učí Maimonides a talmud. Dále učí rabíni, že židovi se odpustí o smírném dnu (dlouhý den) všecky jeho hříchy a křivé přísahy, aniž by učili, aby žid cos napravil. O smírném dnu mají židé zvláštní modlitbu, která zní: „Všecky sliby a závazky, tresty a přísahy, kterých od dnešního smírného dne až k příštímu učiníme a příslibujeme, ty mají býti neplatny a zničeny.“ Mimo toho může každý žid, když ho přísaha mrzí, jíti k rabínovi aneb ke třem spoluvěrcům, aby ho od přísahy osvobodili. Poněvadž dle talmudu Ježíš Kristus pouhým člověkem byl, jsou u židů všichni křesťané opravdu pohany, nevěrci. V talmudě se o Spasiteli mluví jen jako o synu tesaře. Rabi Raši učí: „Nejlepšího mezi křesťany musíme zardousiti.“ Talmud praví: „Goj, který zkoumá v zákoně, propadl trestu smrti.“ Maimonides učí: „Křesťané, kteří blouzní o Kristu, jsou modláři a musíme s nimi dle talmudu jako s jinými modláři jednati.“ Jinde praví: „Edonité (t. j. křesťané) jsou modloslužebníci, první den téhož dne je u nich dnem svátečním. Jest naší povinností zrádce Israele a jeho stoupence rukou zabíti a do propasti záhuby zvrhnouti.“ Tím jest mravouka talmudu v hlavních obrysech co do názorů o majetku, lichvě, navrácení ztracených věcí, o právu na život, o manželství, o přísaze a právech křesťanů nakreslena. Židé tvoříce mezi všemi národy vždy stát ve státě, obec v obci, měli vždy prostředek, nehodné údy, které se zásadám talmudu zpronevěřili, ze svého středu vyloučiti, exkomunikovati. Kdežto naši liberálové s nebožtíkem Havlíčkem v čele soptí exkomunikaci církevní, naši červení socíni a pokrokáři opakují již stokrát vyvrácené lži o inkvisici a jejich hrůzách, mlčí tito židovští zaprodanci o židovské exkomunikaci jako židovským inserátem otrávení psi. Ze židovské obce bývá vyloučen, kdo rabínem opovrhuje, a i tře-
- 155 -
ba po smrti jeho, kdo jich slovy a zákonem opovrhuje, kdo jinému brání v plnění zákona, kdo pole své prodá nežidovi, kdo proti židu svědčí a podobné případy. Vyloučení z židovské obce je dvojí. První, zvaný nidui, způsobí, že vyloučený má žíti od jiných souvěrcův odloučen. Každému se má uhnouti na 4 lokte dálky. Se ženou a dětmi smí býti. Druhé vyloučení zove se cherem. Cherem zapovídá vyloučenému všechen styk, nesmí s nikým jísti, od nikoho služeb přijmouti ani sám prokázati. Děsná zaklínání jsou při této klatbě. Mrtvola vyobcovaného má se státi obětí šelem a plazů. Dům jeho budiž domem dračím atd. Tyto ukázky ze spisu Dra. Rohlinga nám úplně stačí, abychom poznali podstatu a jádro talmudismu. Kdo zásady talmudu uvažuje, ten se nediví, že židé jsou nyní skutečnými pány světa. Talmud jim dovoluje všecko, buď nepoctivcem, darebákem s křesťany, nehleď na nic, jen zbohatni a dej si pozor, ať nepřijdeš do kriminálu. Dřívější křesťanská společnost, křesťanští národové a vlády znali dobře jádro talmudu a proto všude, kde mezi křesťany židé žili, vlády a národové dali jim zákony výminečné a to na ochranu křesťanů. Dle slov našich českých liberálů, socialistů a pokrokářů, židovských to zaprodanců, ten „zpuchřelý“ a „temný“ středověk, kde náboženství Kristovo u lidí více platilo než nyní, tento „zpuchřelý“ a „temný“ středověk velmi dobře znal vnitro národa židovského a proto vykázal mu židovské čtvrtě. Dnes liberálové a také naši čeští liberálové a jich děti, červení socíni a pokrokáři vychvalují novověkou osvětu, pokrok a humanitu, která odstranila židovskou čtvrt, pověstné ghetto. Lidu však zatajují, že židé sami dávno židovskou čtvrt opustili a že mají přední domy ve všech městech a že židovskou čtvrt dávno již přepustili ožebračeným „hloupým“ křesťanům. Slavný Jansen nám vylíčil činnost židů na sklonku středověku tedy v 15. a 16. století. Židé se zmocnili nejen obchodu směnečného, kde v obchodních střediskách měli směnárny a vyměňovali peníze, chopili se především lichvy, půjčování peněz na úroky a záruku. Oni stali se bankéři tehdejší doby, půjčovali každému od císaře počínaje až k obyčejnému rolníku a řemeslníku a vykořisťovali řemeslo to bezohledně a to ve všech zemích.15 Veškerá pronásledování židů za dob dřívějších děla se jen z příčin sociálních a nikoliv z náboženských, jak čeští liberálové píší a mluví. Lid se vrhal na židy, když byl od nich nemilosrdně ožebračen. Skorem 2 tisíce let uplynulo od té doby, co velechrám jerusalemský obrácen byl pochodní římského žoldnéře v rum. Dnes mohou židé s lehkým srdcem zapomenouti na chrám ten. ― Vystavěli si v Paříži, Frankfurtě, Berlíně a Vídni chrámy jiné, chrámy zlatého telete, bursy a zde vládnou jako neobmezení vládcové světa. Století 19. bude v dějinách židovstva zapsáno zlatými písmeny. Velká francouzská revoluce, hlavně židy podporována a živena, přinesla židům svobodu, zrušeny ve všech zemích výminečné zákony a židovské čtvrti v městech. Moderní stát neuznává více v zákonodárství žádného rozdílu ve vyznání, před tím zkrouceným a záhadným paragrafem je křesťan a žid si roven, ve skutečnosti však se moderní stát, byrokracie a militarism staly ochránci mezinárodního židovstva. Křesťanská společnost ve středověku si počínala jinak. Tehdáž ovšem platilo lidem náboženství více, než dnes, tehdáž bylo i státní řízení na základě náboženském, jako soudnictví. Že církev záhy hleděla věřící své chrániti od vykořisťování se strany židů, o tom svědčí všecka církevní shromáždění počínaje desátým stoletím. Shromáždění biskupů 15
Srovnej R. Vrba: Povaha moderního kapitálu, doklady z Jansena a Wintra o židovské lichvě ve středověku. - 156 -
a kněží ve francouzském městě Rouen r. 1074 usneslo se, že židé nesmějí míti křesťanských otroků a kojných. R. 1092 svolal král Ladislav s arcibiskupem ostřihomským synodu do Szabolesu, kde usneseno bylo: „Pakli se pokřtěný žid vrátí ke zvykům židovským, má se ze sídla, kde bydlí, vypověděti. Žádný žid nesmí křesťanku míti za ženu, neb za otrokyni. Pracuje-li žid v neděli, má se mu odejmouti vše, čím pracuje.“ Synoda ostřihomská, konaná r. 1114, ustanovila: „Židé nesmějí křesťanské čeledíny, děvečky a nádenníky míti.“ Všeobecný církevní sněm lateránský r. 1179 konaný, ustanovil: „Židé a Saracéni nesmějí míti křesťanských otroků. Kdo s nimi bydlí, bude z církve vyobcován.“ Synoda konaná v Pamiersu v jižní Francii r. 1227 ustanovila: „Že židé nesmějí od křesťanů bráti vysokých úroků, nesmějí držeti křesťanských služebných, nesmějí zastávati žádných úřadů, a maso nesmějí veřejně prodávati pouze pro souvěrce ve vlastních domech.“ Aby se od křesťanů lišili, nuceni jsou nositi na prsou v šatu znamení. V neděli a ve svátek nesmějí veřejně pracovati a v též dni velikonočním nesmějí z domu vyjíti vyjma nutnosti. O velikonocích musí každá židovská rodina zaplatit farnímu kostelu šest denárů. R. 1228 shromáždil král aragonský Jakub I. církevní sněm do Barcelony, aby lid poddaný zachránil před židovskými lichváři. Ustanoveno, že židé smějí z půjčky na celý rok bráti jen 20%, že jejich přísahy vykonané za tím účelem, aby odpřísáhli, že jim dlužník nezaplatil, nemají platnosti, nesmí se jim svěřiti žádný veřejný úřad, a nesmějí v domácnosti své držeti žádných křesťanských služebných. Taktéž byl nucen král Ludvík ve Francii chrániti podobným nařízením lid před židovskou lichvou na sněmě v Meaux r. 1230 konaném. Synoda mohučská, svolaná Jindřichem r. 1233 v Mohuči, vyřkla klatbu na ty, kdož by u židů sloužili. Synoda v Bezieru, konaná r. 1246 žádá: „Židé mají lichvářské úroky vrátit. Křesťané nesmějí volati k sobě židovského lékaře.“ 16 Synoda v Bezieru, konaná r. 1255 za panování krále sv. Ludvíka, poručila na příkaz Ludvíkův spáliti veškery exempláře talmudu a potlačení židovské lichvy. Synoda v Montpelier z r. 1258 určila, pakli žid zažaluje křesťana dlužníka, aby ten zaplatil vypůjčený obnos, ne však připsané úroky. Roku 1267 svolal papežský legát Quido veliký církevní sněm do Vídně, kam se dostavil i pražský biskup Jan. Sněm ten určil: „Poněvadž přepych a drzost židů takového stupně dosáhly, že skrze ně mnozí křesťané i ve víře se kazí, nařizujeme a obnovujeme staré předpisy, aby židé nosili zvláštní oděv, jim předepsaný klobouk s rohem do výšky, aby se tak zjevně od křesťanů lišili.“ (Totéž poručil Ludvík pro Francii roku 1269 a ustanovil trest 10 liber stříbra.) Každý žid, který nemá předepsaných šatů, musí platit pokutu své vrchnosti. Nařizujeme, aby židé farářům platili z polností desátek. Zapovídáme, aby židé chodili do lázní a do hostinců křesťanských. Židé nesmějí míti ani mužských ani ženských křesťanských služebných. Nesmí se jim svěřiti ani úřad výběrčího ani jakýkoliv veřejný úřad. Jestliže křesťanka postižena byla se židem v smilstvu, má se žid zavříti do žaláře a zaplatit pokutu 10 liber a křesťanka má se z města ven vymrskati a nesmí se nikdy do města vrátiti. Kdo pozve žida ke stolu, budiž vyobcován z církve, totéž kdo se židy jí a hoduje, na jich svatbách neb radovánkách podílu béře. Křesťané nemají od židů kupovati masa. Pakli žid vybíral lichvářské úroky, nesmí s křesťany více přijíti do styku. Nese-li kněz velebnou svátost kolem židovského domu, má žid dvéře i okna zavříti, totéž musí všichni činiti na velký pátek a nesmějí z domů ven. Nesmějí stavěti nové synagogy a pak-li takové vystavěli, musí je zbořiti. Staré mohou opraviti, ale nesmějí je stavěti výš, než jak jsou. 16
Hefele, Conciliengeschichte sv. V. str. 25, 205, 324, 716, 942, 986, 1082, 1144. - 157 -
Tyto předpisy platily také pro biskupství pražské, tedy pro celé Čechy a Moravu. Roku 1272 činil papež Řehoř V. přípravy k církevnímu sněmu do Lyonu a vyzval veškeré biskupy, aby mu podali pamětní spis o stavu církve a o společenských poměrech svých diecésí. Biskup Bruno v Olomouci praví ve svém papeži zaslaném pamětním spise, že židé mají křesťanské kojné, že lichvaří nemilosrdně, že mají v rukou veřejné úřady, především vybírání cla a ražení mincí, že kupují kradené kalichy a podobné. Církevní sněm r. 1276 konaný v Bourges nařídil, že žide smějí bydliti pouze v městech ve vykázaných jim ulicích, aby jim takto bylo zabráněno vyssávati venkovský nezkušený lid. Uherská národní synoda shromážděna v Budíně r. 1279 usnesla se, že židé nesmějí v Uhrách najímati vybírání daní a že nesmějí míti žádný úřad. Biskupové a kněží, kteří by židům pronajali pozemky, mají býti sesazeni ze své hodnosti a exkomunikováni, světští pak páni, kteří by židům pozemky pronajali, mají býti vyobcováni z církve, až by žida odstranili a se zavázali, že nechtí nic se židem míti. Židé musí nositi okrouhlou záplatu červeného sukna na svrchním rouše v levo na prsou. První arcibiskup pražský, Arnošt z Pardubic, shromáždil ze všech zemí českých biskupy a kněze na sněm do Prahy r. 1349. V nařízeních na tomto sněmě vydaných čteme: u židů přichází často hrozný zločin, že mléko křesťanské kojné, když byla u stolu Páně, po tři dny do záchodu vlévají a teprv po třech dnech židovské děti kojiti dají. Aby něco podobného se dále díti nemohlo, nařizujeme, že židé nesmějí křesťanské kojné, porodní báby, čeledíny a děvečky míti. Židé a židovky musí předepsané šaty nositi, aby je lze bylo od křesťanů lišiti. Na velký pátek nesmějí z domů ven a musí téhož dne domy, dvéře a okna míti uzamčeny. Žádný žid nesmí míti veřejný úřad. Nové synagogy nesmějí stavěti a staré nesmějí zvětšiti. 17 Když čteme tyto prostředky, kterými se křesťanská společnost ve středověku chrániti dovedla od vyssávání se strany židů, pochopujeme, že nynější židovské noviny jako Neue Freie Presse, pražský Tagblatt a po nich židovským inserátem placené novinářské otrokyně naše, jako Nár. Listy, Sociální demokrat a jiní, píší o „temném“ a „zpuchřelém“ středověku. Ovšem tehdáž nebylo tolik prodejných židovských pacholků jako dnes. Třeba, že mají službu jako vrátný u žida, nebo jako šafář a písař. Naši předkové měli více svobodné vůle a poctivosti v sobě, než máme my, kteří prodáme třeba za židovskou kořalku a jidášský groš vlastní dcery do židovských bordelů.
XIII. Světovláda židů. Století 19. bude jistě u příštích dějepisců, kteří pravdu psáti chtí, pokřtěno stoletím zlatého telete. Ještě nikdy v dějinách lidstva nebyla uznána tou měrou moc zlata, moc kapitálu, jak tomu za našich dnů. Kapitál nezná práva, nezná ctnosti, spravedlnosti, ani vlasti ani náboženství. Synové Judy toto zlaté tele dostali do svých rukou a jako před 3 tisíci lety na poušti tančili kolem něho, tak činí podnes. Israel nemá sice Jerusalema, nemá vlasti, má však ten nejdražší klenot, po kterém synové tohoto světa tak baží, po čem každý tak touží, a před čím se každý tak třese, jakožto před největší mocností světa. Máme dnes zlatou internacionálu, jejíž přední zá17
Hefele, Conciliengeschichte sv. VI. str. 54, 57, 63, 186, 611, 971. - 158 -
stupce jsme poznali ve Vídni, v Berlíně, ve Frankfurtě, v Praze, v Paříži, v Londýně, v Hamburku, v Amsterdamu, v Novém Yorku. Čím je president francouzské republiky proti pařížskému Rothschildu? Čím je náš finanční ministr proti Nathanielu Rothschildu na Rennwegu? Který šlechtic český by se opovážil zabrániti vstup do zahrady arcivévodovi habsurskému, jak to učinil Rothschild? Jest proto moc židovské zlaté internacionály dnes nade všemi mocnostmi z tohoto světa a proroctví Isaiášovo jest po 3 tisících letech vyplněno. Jak daleko ještě rozklad křesťanské společnosti půjde a jak daleko panství židů, o tom těžko do budoucna psáti. Jisto jest, že stojíme před stoletím 20., jisto jest, že se všech stran ozývají se hlasy, aby moc zlatého telete byla zničena, aby náboženství Kristovo lidstvo pozvedlo znovu z bídáckého se plazení v bahnu a korrupci, které nahromaděno jest kolem burs a všech stanů zlatého telete. Aby pak národové křesťanští nikdy z pout zlaté internacionály se nevyprostili, aby židovstvo na celém světě stejnými zbraněmi bojovalo a stejně proti křesťanstvu pokračovalo, zřídil žid Cremieux r. 1860 v Paříži mezinárodní sdružení židovstva. V provolání ku zřízení spolku toho pode jménem „Alliance israélite“ praví Cremieux: „Alliance (sdružení), kterou utvořujeme, není ani francouzská ani anglická, ani německá, jest židovská, světová. Jiní národové různí se jazykem a vlastí, my nemáme žádných vlastenců, nýbrž pouze vyznavače židovské víry. Nikdy se žid nespřátelí s křesťanem nebo s moslímem, až oba židovské náboženství přijmou. Roztroušeni mezi národy, kteří naše zájmy a práva všude potlačují, zůstaneme na vždy především židy. Naše národnost jest naše víra, víra našich otců, a jiné zneuznaváme. Bydlíme v cizích zemích a do osudů těchto zemí nám nic není, dokud naše zájmy nejsou zabezpečeny. Židovská víra jednoho dne musí ovládati světem. Židé, ačkoliv roztroušeni jste po celém světě, vždy pamatujte na to, že jste syny vyvoleného národa! Věříte-li, že víra vašich otců jest jedinkým vlastenectvím, věříte-li, že přes vaše zevnější vlastenčení s národem, s kterým právě žijete, jste přece jednotným národem; věříte-li, že židovstvo, ta jediná náboženská a politická pravda jest, činíte tím, co my chceme, naše dílo jest veliké a svaté a výsledek nás nemine. Katolictví, náš staletý nepřítel, jest na hlavu poražen. Každého dne se zatahuje síť, kterou Israel po celé zeměkouli rozhodil, a proroctví našeho svatého písma se splňují. Přijde den, kdy Jerusalem se stane domem modlitby sjednocených národů a kdy prapor židovské víry vláti bude i z nejvzdálenějších břehů. Chopme se všech prostředků. Naše moc jest veliká, naučme se jí ovládati. Není dalek den, kdy všecko bohatství světa patřiti bude výhradně židům.“ Mezinárodní spolek židovský má ústřední své vedení v Paříži, má své kanceláře po celém světě, jemu slouží veškeré židovské světové noviny s vídeňskou Neue Freie Presse v čele. Prostředky, jakými židovstvo světového panství dosáhnouti chce, napsali vídeňští rabíni svým souvěrcům. Ve Vídni byla roku 1890 rozšiřována beze vší závady brožurka, sepsaná od několika židovských rabínů, ve které onino dávají svým souvěrcům radu, jak se mají k lidu zachovati. Rady ty jsou velice „zajímavé“ nebude na škodu, když si je připomeneme. Přinesl je „Brněnský Hlas“ roku 1890 ze dne 11. a 12. října. Rady tyto znějí: „1. Všechna knížata a evropské země jsou zadluženy. Bursa je pánem těchto dluhů. 2. Pozemky přijdtež do židovských rukou. Proto jest nám potřebí vytisknouti nynější majitele z pozemků.
- 159 -
3. Řemesla budtež oslabena; řemeslník nesmí býti více nežli nádenníkem. 4. Přirozeným nepřítelem naším jest křesťanská církev, proto jde o to, abychom ji zničili. 5. Pracujtež, bratří, o zrušení ozbrojené moci; služba vojenská není pro naše děti. Ne meč ― nýbrž důvtip a peníze ať vládnou. 6. Nedá se upřít, že za nynější doby jest nutná oprava hmotného postavení nuzných tříd; této opravě by však musily přinésti oběť třídy majetné, t. j. kapitál. Kapitál ale jest v rukou našich, a proto jest potřebí, bychom se zúčastnili hnutí. 7. Podporujte stále nepokoje. 8. Všechen obchod, při němž je spekulace a zisk, budiž v rukou našich. 9. Israel má míti také slávu a čest; proto se musí tlačiti do všech spolků. 10. Všechny státní úřady musí nám býti přístupny. 11. Máme peníze a za peníze se dá koupiti i čest i ctnost; žid nemá zneuctíti dcery svého národa, k tomu je dost dívek křesťanských; která chce zůstati ctnostnou, nedostane práci. Jest třeba našim mladým mužům dopřáti též nějakého potěšení. Učiňte z křesťanské přísahy raději občanskou smlouvu, a jejich ženy a dívky budou ještě povolnějšími v našich rukou. 12. Podporujme špatný tisk a špatná divadla. Vypuďme odsud křesťany! Tiskem můžeme udělati právo neprávem, hanbu ctí, tiskem můžeme otřásati trůny a rozváděti rodiny. Můžeme pochovati všechnu víru v to, čeho si dosud nepřátelé vážili; můžeme zničiti úvěr a rozpoutati vášně, způsobiti válku a mír, slavným učiniti a zhanobiti. Kdo má tisk, má ucho národa. Až bude míti židovstvo peníze i tisk, může se otázati: „Kdy se nám uráčí postaviti si na hlavu korunu, jež jest naší, vstoupiti na trůn, a zamávati mocným žezlem nad národy země?“ Doufejme pevně, že budoucí století 20. přinese světu zase obnovu náboženství Kristova. V tom právě spočívá ona ohromná důležitost náboženství Ježíše Krista, že odvrací člověka od mrzkých chtíčů, od pachtění se po mamonu a žádá od něho vnitřní svatost mravů a spravedlnost. Čím jest bohatý padouch proti poctivému ochuďasu? Čím jest Rothschild proti chudému milosrdnému bratru? Nuže, pryč se zlatým židovským teletem! Známo, že židé v záležitostech víry a podporování souvěrců udržují bohatě rozvětvené spojení po celém světě. Zájmy židovstva rozpadají se dle podstaty do dvou směrů, a to: vlivem kapitálu uvésti nejen celé třídy lidu, ale i státní osudy do svého vleku, nad to starati se o pronikavé duševní povznesení dorostu, aby byl s to v budoucnosti po celém prostoru světovém věc židovstva zastávati a rozšiřovati. Úkoly tyto vzaly na sebe dvě společnosti: a n g l o - ž i d o v s k é s d r u ž e n í se sídlem v Londýně a A l l i a n c e i s r a é l i t e u n i v e r s e l l e se sídlem v Paříži. Jak dalece prvá ze společností působí, jest až příliš jasno z národohospodářského postavení celé takřka Evropy. Druhé sdružení vzalo si za účel: působiti k morálnímu i občanskému povznesení židovstva, podporovati ony, kteří ve své vlastnosti jako židé jsou pronásledováni, pak spisy i hmotně sledovati zájmy semitismu. Členy své sbírá po celém světě. Nejmenší příspěvek roční obnáší 5 marek, při čemž spoléhá na mimořádný dar pro účely spolkové. Sdružení řídí ústřední komitét, který sídlí v Paříži. Každá země má okresní výbor, jemuž podléhají místní odbory. Spojení mezi všemi těmito výbory a odbory jest co nejsprávnější, čímž podmíněn je zdar mnohých záležitostí, které nestrpí odkladu. Tam pak, kde ani příjmy centrálního komitétu pařížského nestačí k uhrazení vytknutého cíle, podá vydatné podpory anglické kapitalistické sdružení, aby věc židovská nikde neutrpěla na svém vývoji. Každým rokem rozesílá se všem členům všeobecného sdružení židovstva, jakož
- 160 -
i příznivcům zájmů židovských obšírná zpráva o prošlé činnosti administrativní, spolu s přehledem účetním. Dvě z podobných zpráv minulých let slouží za podklad těmto řádkům. Po vytknutí působnosti židovské propagandy předchází zpráva k objasnění poměrů židovstva v zemích východních. Nad nevděčným Ruskem, které rázným způsobem zbavilo se vyssavačů země, rozpisuje se ovšem každá zpráva způsobem co nejdrastičtějším. Aby věc židovstva v očích vzdělaného světa došla co největšího uznání, najat nebo vyhlédnut za obhájce profesor bruselské university, Leo Erera, jenž ve spise: „ R u š t í ž i d é , j i c h v y h u b e n í n e b e m a n c i p a c e “ vrhá na Rusko výčitku nevděku, že vypověděním 4 milionů židů zbavilo zem tolika „pilných a užitečných občanů.“ Nejmenší starost působí také židům západoevropským nechuť parlamentu rumunského k souvěrcům jejich v podunajských knížectvích usazených. Zde přes usnesení berlínského kongresu ustanovil sněm království rumunského, že státním občanem státi se může pouze křesťan, čímž rozumně postavila se hráz zhoubnému šíření se židovstva za účelem národohospodářského vykořisťování země. Samo sebou srozumitelno, že i v tom směru, až dosud marně snaží se ústřední komitét pařížského sdružení úplatnou žurnalistikou i jiným způsobem bojovati pro rumunské souvěrce. Za to největší chválou rozplývá se zpráva o stavu židů v Turecku, kterou říši vynáší do řady „nejosvícenějších a pro kulturu (snad židovskou) nejvnímavějších států.“ Nynější sultán pak pasován pérem židovského zpravodaje na „velkomyslného a svobodymilovného panovníka“. Mnohé tak osudy politické posledních let daly by se vysvětliti větou ze zprávy oné vyňatou, která praví, že: „Nezlomná příchylnost židovstva k osobě sultánově a k říši jeho jest jediný projev, kterým ono svou vděčnost může prokázati“. Nechť tedy statisíce křesťanských Arménů se pobijí a celá Kréta obrátí v ssutiny, když židovstvo z „vděčnosti“ stůj co stůj udržeti chce „velkomyslného“ sultána v jeho právech a „osvícenou“ říši tureckou v celku. Žasneme, jak pronikavě dovede světové sdružení židovské působiti! Vliv aliance pařížské šíří se po všech ostatních zemích Orientu a všude vydatně působí k ochraně souvěrců. Sotva octne se kdes ve světě žid před soudem pro význačný přečin, jenž vzal vznik ze zásad, jaké židovství sleduje, již k obhájení viníka spustí celá řada malých i velkých listů strannické úvahy. Dnešní vliv židovské žurnalistiky dostoupil snad drzostí svou již vrcholu, a to na účet lhostejnosti křesťanské. Na národní školy a přípravné kursy, pak cvičné dílny řemeslnické po celém Orientě, v Maroku a Tunisku obrácen jeden z hlavních zřetelů ústřední správy židovské aliance. Program ústavů těch přispůsoben věrně poměrům krajinným a síly učitelské náležitě honorovány, aby s chutí věnovaly se svému povolání. Statistika škol v Orientě zprávě připojená udává 52 národních škol, na něž ústřední komitét pařížský přispívá částkou ročně 378.121 fr. Na 26 cvičných dílen pro hochy a 17 cvičných dílen řemeslnických pro dívky obětuje se ročně 89.997 franků. Roku 1882 založena byla v Jerusalemě řemeslnická škola pro strojníky, kováře, truhláře, kotláře a řezbáře o 4 třídách, která vyžaduje ročně nákladu 73.627 franků, dále hospodářská škola v Jaffě 94.206 franků. To jsou vesměs obnosy, nad nimiž se musíme pozastaviti. Avšak tak přispívá na podporu plemenných zásad národ, o jehož houževnatosti a jednolitosti na úkor křesťanstva nám uplynulých již devatenácté století drastických případů podati může. Kromě toho plynou z ústřední pokladny statisíce na podporu dnes tak vítězně se roztahující židovské žurnalistiky, která v zájmu svých chráněnců rozhoduje již i o státních smlouvách, právech a obmezování svobody ostatních vyznání ve většině snad států evropských a zámořských.
- 161 -
Dostatek peněz v tomto ohledu vysvětluje nám alianční zpráva pokladniční, dle níž na př. v roce 1894 přijal ústřední výbor v Paříži na příspěvcích a darech slušný obnos: 731.439 fr. Dle bilance obnáší vydajné jmění aliance židovské 1,176.557 franků a kromě toho svěřen mu k použití fond barona Hirsche obnosem 1,195.578 franků. Nedotknutelný záložní fond alianční, jenž uložen je v různých státních dluhopisech a akciích, předepsán je konečně částkou 555.359 fr. To jest stručný obraz činnosti sdružení, jehož zimničná snaha vrcholí pouze v hájení zájmů jednoho plemene s raffinovanou vypočítavostí na mravní a hmotné potlačení všech ostatních vyznání náboženských. A době, kdy ve vleku tohoto stroje otrocky zapřaženi jsou dnes i sociální demokraté, až se jim dech úží, vítězně čelí a čeliti budou židovské rozpínavosti pouze nezištné a vlastenecké zásady křesťanského socialismu!
XIV. Naši vlastenci a židé. Zvláštní úkaz nynější doby jest, že se potkáváme tak často s lidmi bez charakteru. Co je to člověk bezcharakterní? Inu, je to obyčejně dvouramenář, podšitá liška, který hledí jen na vlastní prospěch a zradí při tom a prodá i svou duši třeba za krejcar. Takových bezcharakterních lidí mají dnes u nás židé k službám svým mezi křesťany na tisíce a to ve všech vrstvách. Nejen kořala jde pro hlt kořaly židovi, kam mu poručí, i jiní páni tak zvaní „vzdělanci“ pro groš zapřou sebe, svou řeč, víru, náboženství, aby se zavděčili židu. Vezměme jen „naše“ Národní listy. Tato židovská novinářská pomocnice pro židovské inseráty nadává českým kněžím, o rabínech ale mluví velmi uctivě. Pro ty židovské inseráty přináší velmi pečlivé zprávy, kde jaký žid neb židovka měli zasnoubení, svatbu, anebo kde jaký žid neb židovka zemřeli. Snad se dočkáme, že redaktoři Nár. Listů budou pečlivé zprávy přinášeti, kdejaká nóbl židovka pražská měla migrénu. Ano, zde to vězí, pouze mezi lehkomyslným, prodajným, znemravnělým, krátce bezcharakterním národem se židům dobře daří. Proč medle nezmohou nic židé v Anglii? Poněvadž Angličan jest střídmý, pracovitý, šetrný, není lehkověrný a přemýšlí o všem důkladně, než něco podnikne. Pravím opětně, že jen v obci, kde je prostopášnost, nemravnost a lehkomyslnost, jen tam žid bohatne na ssutinách prohýřeného u něho majetku křesťanského. Náš malý národ má židovských zaprodanců, pacholků a podomků ve všech možných vrstvách až běda. Jak to v některých českých obcích vypadá, kde se tak zvaná „intelligence“ česká koří židům, o tom by se daly psáti knihy. Stůjž zde příklad zpustlé obce, jaký přinesly zprávu noviny v lednu 1897. Hodinku cesty od Prahy v utěšeném údolíčku leží vesnice Krč, pro své lesy dříve oblíbené letní sídlo a cíl výletů Pražanům. Dnes však nenajdete tu již křesťanského výletníka, samý žid brebentí tou svou německo-židovskou hantýrkou, takže kdo sem ještě náhodou zabloudí, myslí, že je někde v páté čtvrti Prahy nebo blízko Jordánu. Touto židovskou invasí zdemoralisováno je také domácí obyvatelstvo. První pionýři židovstva byli tu pověstný pragermán a ultražid Lang, jenž s učitelem české školy Ryšavým, v jehož rodině mele se jen nóbl samospasitelná, přičinili se o zněmčení t. zv. „lepší“ společnosti;
- 162 -
učitel Ryšavý je, čím chcete. On je radikál, klerikál, antisemita, judeista, Čech, Němec, co se mu hodí do krámu. Se židáčky němčí o všecko pryč, dává německé hodiny rozličným těm Icikům a Rebekám, chodí do schůzí radikálních spolků a tleská řečem dra. Rašína i St. Sokola, je členem Cyrillského spolku zpěváckého. Dá se kandidovati pokrokáři do obecního výboru, ale to mu nevadí, aby dělal služebníčka starostovi, jehož nový výbor chce složit. Inu ovšem ― epes ráres! Hlavní podporou židovského přílivu je ale starosta Vels, jenž taky mluví česky, ale jen když nadává svým volákům. Tato sežidovštělá hlava obce stará se víc o pohodlí židovských lufťáků a rozličných ajvajpartají ve svém „zámečku“ a svých dvou hospodách, nežli o pořádek v obci. Za jeho starostování celá obec hmotně i mravně zpustla. Zpustlí výrostkové hulákají nezbedně celé noci při harmonikách necudné a oplzlé písničky, že nikdo nemůže klidně spáti, svádějí po krčmách i na ulicích krvavé rvačky, házejí z praků kamením, že několik výletníkův bylo do krve zraněno, a že na 40 takových „mladíků“ ochlazovalo svou horkokrevnost ve Vinohradském okresním vězení. Neradím nikomu, aby šel do Krče na výlet neozbrojen notnou sukovicí, nebo lépe revolverem. Já sám utržil jsem si na výletě z Bráníka do Krče kamenem ránu do nohy, že ještě po 2 měsících mě bolí! Ulice jsou tam po turecku znečištěny hnojisky a splašky, protože každý vychrstne špínu před práh na ulici, třebas pod nohy ubohého výletníka, jenž přišel tam na „čerstvý“ vzduch, ale hrozně zklamán se šátkem u nosu uhání, aby ho moc nenabral. V lesní hospůdce bývalo milo poseděti, pokud nedostala se do rukou židovských. Ale teď odbývají se tam pravidelné pračky, že člověk neví, kudy by dříve utekl. Co okolní obce utěšeně vzrůstají a valem se zvelebují, klesá zatím Krč za starostování sežidovštělé hlavy obce hůř a hůř, čímž trpí zvláště letní restaurace krčské! Často slýchám a čítám, že my Čechové jsme otrockého ducha. Nevím, mnoho-li v tom pravdy, ale pravda je to. Já alespoň vidím, že na příklad Němci vyhazují židy ze spolků, že hnutí křesťansko-sociální ve Vídni vzrostlo v obrovský proud, že na radnicích mnohých německých obcí panuje zdravý antisemitismus. Zkrátka, každý může viděti, že v obraně a v sebezachování jsou Němci daleko před námi. Kde je vlastně příčina a základ toho otrockého ducha? Kdo ve smýšlení svém je dvojaký, kdo si neváží svého jmění, rodné půdy, člověk bezcharakterní, špinavý prospěchář, ti všichni nejsou antisemity, lísají se k židovi a zradí třeba vlastní krev. Kořen této národní bezcharakternosti a otrockého smýšlení jest právě český liberalismus. Což pak máme zvláštní svůj český liberalismus? Nemáme, vzali jsme si ho od Němců. Otcové českého liberalismu jako Jungmann, Havlíček, Neruda, Barák, Eim, sloupové to českých liberálů a i předáci strany staročeské jako Rieger, Mattuš, Bráf nikdy nevystoupili zřejmě proti židům, nikdy a nikde veřejně nevarovali náš lid od škůdců židovských, naopak obě strany národní milkovaly se a milkují se se židy. V obou stranách hráli a hrají židé velkou úlohu. Strana svobodomyslná nemůže žíti bez Scharfa, Penížka, strana stará bez Zuckra, Bondyho a jak jinak nezbytní židé vlastenci slují. Pouze české duchovenstvo a jím utvořená strana katolická, či křesťansko-sociální byla, jest a bude antisemitskou. Všimněme si jen, co na příklad špinavých a jizlivých článků v Nár. Listech napsal Eim proti katolické církvi. Zda jen jednou zhanobily Nár. Listy podobným způsobem žida? Dlouholetý feuilletonista Nár. Listů, zemřelý Neruda napsal v letech 70tých brožurku „Pro strach židovský“, která r. 1870 vyšla u Grégra. Vydavatelstvo brožury té praví v proslovu: „Poslední, pro národní rozvoj a politický pokrok předůležité volby sněmovní nás opět jasně přesvědčily, že nejurputnějšími odpůrci našimi jsou židé, stáli proti nám ve volbách jako litina, ani jediného hlasu nedocíleno od nich pro svaté zájmy české. Slyšme Nerudu. Nám se nejedná více o emancipaci židů, nýbrž o emancipaci nás samých
- 163 -
od židů a to za tím účelem, abychom sami davše židům rovnoprávnost a svobodu nestali se jejich otroky. Dovedu udat okamžik, když jsem začal býti nepřítelem židů, tenkráte, kdy jsem poznal nesmiřitelně jizlivý, hluboký jich a činný antagonismus (nepřátelství, protivu) proti naší národnosti české. Poznal jsem, že víra v nepodmíněnou všeobecnou humanitu (láska k bližnímu) a svobodomyslnost patří do říše poesie (bajek) ucítil jsem ledový chlad (židovského) nepřátelského rozpočtu. Když jsem slyšel Serváce Hellera, kterak pronesl ve škole svůj původ: „Ich bin ein Jude“, přiznávám se, že jsem se teprv naučil býti hrdým na národnost svou. U nás se míchají židé pomocí novin do politky, píší, pracují pro „svobodu“ a skutečně se jim podařilo, že svoboda průmyslová, obchodní, svoboda tisku stala se monopolem (výhradním majetkem) jich a těch, kterým pomáhají. Židé jsou národ svůj, který má také politiku svou, co jim záleží na národech jiných. Tato jich politika hledí všude k hmotnému prospěchu židů, pomocí toho stoupají výš a výš a snad se vidí židé v duchu v době rozhodného svého panství, jakož praví prorok jich Micheáš: „A budou ostatkové Jakobovi mezi národy uprostřed lidí mnohých jako lev mezi zvířaty lesními a jako lvík mezi stády dobytka; kterýž když přijde a pošlapá a polapí, není, kdo by vytrhl.“ Židé stali se pány bank, bursy, obchodu. Jsou nenasytní a pořád ještě naříkají, že nejsou emancipováni. Když se některému židovskému nestydovi šlápne na kuří oko, hned je z toho otázka celého židovstva a moderní kultury. Zdá se, že máme již zvláštní mezinárodní právo židovské, v němž jsou zaznamenány svobody židův a povinnosti služební nás křesťanův.“ Neruda vybízí na konci své brožury, že spolčování jediné tu pomáhá v sebeobraně proti židům. Spolčujme se, je heslo Sladkovského, a platí i pro vesničana. Od té doby, co tyto řádky psal Neruda, uplynulo skorem 30 let. Jak se za ta léta změnily u nás poměry! Jak by musil dnes Neruda psáti, kdyby chtěl psáti pravdu? Letos v únoru a březnu r. 1897 zmítán byl lid český až do dna neobyčejnými bouřemi volebními do tak zvané páté kurie. Až dosud vysílal český národ dvojí poslance do říšské rady, stoupence staročeské a stoupence strany tak zvané svobodomyslné, která v poslední době opanovala úplně volby. Tato samovládkyně však ponejprv nucena byla válčiti se stranou dělnickou, se sociálními demokraty, s kterými se Nár. Listy až do poslední doby mazlily a jimž k vůli strana svobodomyslná přijala do požadavků svých všeobecné rovné hlasovací a volební právo. Nezdárný však synek socialista nebyl s touto porcí, kterou mu táta český liberál prostřel, ani za mák spokojen a jal se s vlastním tátou práti a rváti o mandáty. Volební schůze mladočeských pohlavárů byly soustavně od sociálních demokratů násilně rozbíjeny, a nic nedbali socialisté, že jim Nár. Listy spílaly, jako si nedělali nic z pochvaly, kterou jim Nár. Listy vzdaly, když rozbili schůzi katolíkům. Poněvadž jsem čtenářům dokázal, že sociální strana demokratická jest otrokyně, jest samozřejmo, že tuto stranu od národa českého odpadlou podporovali ve volbách penězi a všemožnou agitací hlavně židé. Vizme, jaké provolání vydali pražští židé, aby zvolen byl socialista Dědic. Provolání vydané nákladem Eislera a tištěné u Brandeisa zní: „Voličové židovští! Dvanáctého března půjdou voličové nově zřízené V. kurie k osudí. Poprvé budou voliti všichni muži 24letí, bez ohledu na postavení a jmění. Poprvé promluviti má všechen lid. I Vy patříte k lidu, i Vy máte právo, rozhodovati při jeho usneseních. Vaším úkolem budiž onomu svůj hlas dáti, který se Vašim protivníkům co nejrozhodněji postaví na odpor. V y v í t e v š i c h n i , j a k v á ž n á d o b a p r o n á s n a s t a l a , p r o n á s ž i d y .
- 164 -
Na naše bedra chtějí svaliti vinu velké bídy doby naší, nám strkají zodpovědnost za všechnu bídu a všechnu chudobu, výsledek to celého hospodářského vývinu. „Pryč se židy!“ zní heslo, jež nesvědomití agitátoři házejí mezi lid, by tento oslepili, a tak bez překážky v kalných vodách loviti mohli, voličové židovští! V o l b y 1 2 . b ř e z n a m a j í p r o n á s v ý z n a m v e l i k ý ! Podaří-li se toho dne dobýti mandátu muži, jenž není prost podezření demagogického, protižidovského štvaní, pak bude naší vinou, budou-li míti odpůrci naši o zbraň více proti nám, pak onen muž se bude moci chvástati, že za ním stojí lid všechen. A proti tomu vystoupiti jest naší povinností! Křesťansko-sociální kandidát, známý Pater Šimon, tento štváč a náhončí Luegrů a Schneidrů, jistě nedostane ani jeden hlas židovský. A M l a d o č e š i , kteří se neustále ohánějí frasemi svobody a rovnosti, kandidují člověka, jenž v nenávisti proti židům může s Paterem Šimonem závoditi, oni kandidují Václava Březinovského. To jest týž člověk, který se svého času veřejně bratříčkoval s vídeňským Schneidrem, šiřitelem povídaček o rituelní vraždě, jest to týž, jenž neopomene jediné příležitosti, nás napadnouti. O n jest př íslušníkem strany, která v „Národních Listech“ bez pře stání štve proti těm, kteří nechtí se přes noc, dle vůle těchto p án ů , p ř e v l é c i d o s m ý š l e n í j i n é h o a p . Březnovský patří k těm, kteří heslem „Svůj k svému“ židovského obchodníka chleba zbavují. Chcete-li, by Váš zástupce v parlamentě šel ruku v ruce s Luegrem, Schneidrem a Gregorigem, pak hlasujte pro Mladočecha Březnovského. Chcete-li, by důvěrník každodenně po Vás blátem házel, by pomáhal z Vás dělati bezprávné parije, pak hlasujte pro antisemitu Březnovského. Mladočeši, jimž jste dosud pomáhali k mandátům, jimž vytahovali jste před několika dny kaštany z ohně a jimž jste tak na Kr. Vinohradech zachránili ztracený mandát, nerozpakují se postaviti zde za kandidáta prohlášeného antisemitu. Vždy byli to židé, kteří stáli na straně utiskovaných, vždy to byli oni, kteří pro svobodu i rovnost se zasazovali a p r o t o t a k é d n e s m u s í b ý t i n a š í p o v i n n o s t í , p ř i p o j i t i s e k t ě m , kteří rovnost nejen hlásají, ale i provádějí. Musíme dáti hlasy své takovému kandidátu, který chce rovnoprávnost všech vyznání i každého jednotlivce vůbec, který také všem zpátečnickým antisemitským snahám důrazně se opře. Takovým je jedině kandidát mezinárodní strany dělnické Karel Dědic, krejčí, II. Městský sad, 21, Praha. Souvěrci! Nestačí, abyste se zdrželi volby, neboť dojdeli Vaší vinou k užší volbě, pak jistě spojí se oba bratři antisemitští. Vaší povinností jest, jediným prostředkem, lístkem hlasovacím zjevně a důrazně protestovati proti štváčům, jak se stalo v P l z n i , K a r l o v ý c h V a r e c h , D u c h c o v ě a j i n d e . Jest Vaší povinností, aby každý z Vás dostavil se k osudí volebnímu. Židovští voličové! Braňte se! Každý voliti musí osobně!“ Agitace pro občana Dědice se strany židů a socialistů byla přímo zuřivá. V židovských kořalnách platilo se voličům, kteří lístek židům prodali, 1 zl. i 2 zl. za jeden. Pro občana Dědice hlasovali Němci, židé a sociální demokraté. Pro Březnovského hlasovali mladočeši a mnozí staročeši. Strana křesťansko-sociální hlasovala pro kaplana Šimona. Prvního dne 12. března obdržel hlasů Březnovský 16.127, Dědic 15.149, Šimon 3.100. Nastala tedy nutnost volby užší. Aby socialista Dědic nebyl zvolen, upustila strana katolická od svého kandidáta a rozhodla se dáti hlasy Březnovskému. Čeští katolíci šli k volbě na staroměstskou radnici s bílými karafiáty na kabátcích. Volba dopadla následovně 19. března: Březnovský 22.142 hlasů, Dědic 14.310 hlasů.
- 165 -
Zde vidíme, že v této volbě oněch 3 tisíce hlasů katolických mužů rozhodlo. Za to, že katolíci zapomněli na surové spílání českému knězi v „Nár. List.“ a „Šípech“ a volili muže strany té, které tyto listy slouží, za to se paní mistrová vyřítila na křesťanské sociály způsobem asijských divochů, ale na židy, inu na židy šla jako uplakaná žebračka, která prosí o židovský inserát. Pod dojmem zběsilé přímo agitace volební se strany židů pro Dědice píše paní mistrová z Mariánské ulice v č. 71 ze dne 12. března ve článku „Židé v národní naší společnosti“ způsobem, který u každého poctivého Čecha vzbudil útrpný úsměv a opovržení s přední židovskou novinářskou českou maitressou. Redaktoři „N. Listů“, kteří mají pro každou neděli proti českým kněžím nabroušená péra a spílají klerikálům, jakoby měli co činiti s Outraty a Pravdy, s Winklery a Salači, píší v tomto článku až k smíchu krotce. Jak pak, kdyby židy urazili! Kdo ví, zda by za odvetu nemusili hned zaplatit vypršenou židovskou směnku! Proto, pánové, opatrně píšete o židech. Nuže slyšme. „Nár. Listy“ píší: „Nevíme, co spoluobčany naše vyznání židovského přimělo, že v zápase volebním přilnuli k těm, kteří jako vítězové v provádění svého programu první vrhli by se právě na židovské representanty kapitálu. Nevíme, co přimělo je zapomenouti ohledů, které jim káže vlastní zájem, co je svedlo k zaujetí stanoviska, kterého vystříhati se měli, když ne po rozšafné úvaze věcí i poměrů, tedy aspoň z chytré opatrnosti. Jestliže byli vedeni k tomu z přirozené nenávisti proti antisemitismu, zapomněli při tom, že antisemitism v odporné své formě je vynálezem čistě německým. Byl k nám zavlečen zrovna tak jako sociální demokratismus z Německa a je čistě germánské kvítko, již proto, že podstata jeho je zášť plemenná a odpor proti vyznání, kdežto antisemitismus český docela jinak se jeví, již proto, že také zcela jiné jsou jeho pohnutky. U nás měl a má původ svůj výhradně v nacionalismu. U nás odpor proti židům živen je pouze a výhradně jejich chováním se v ohledě národním, neboť až na nepatrné čestné výjimky u nás co židovské to německé. Nenávidíme židy proto, že sesilují řady našich nepřátel, že i v kraji českém jest jazyk německý jejich jazykem obcovacím, že děti své z 95 procent do německých posílají škol, že jejich všechen interes je obrácen jen ku němectví, k jeho literatuře, k jeho mravu, k jeho vědě, a že při volbách všude sesilují řady našich nepřátel. Měli toho židé zapotřebí, aby přímo nepochopitelnou touto taktikou popudili proti sobě i ony vrstvy české, které s antisemitismem ničeho nikdy neměly společného? Každý táže se udiven, co u nás v kraji českém přiměti mohlo židy, postaviti se proti společnosti národní a pomáhati socialistickým její odpůrcům? Jedni dokazují, že jinak nedá se to vysvětliti, než že moderní hnutí sociálně-demokratické má vůbec ráz židovský; že přední apoštolové sociálního demokratismu byli židé, nynější jeho předáci že z části jsou židé, a že mezi internacionálou židovskou a internacionálou sociálnědemokratickou vždy byly styky důvěrné. Jakkoli názor ten ve mnohém zdá se býti oprávněný, nepokládáme jej přes to za správný. Mezi židy byli vždy hlubocí myslitelé, již zabývali se záhadami společenskými a jest přirozeno, že v sociálně-demokratickém pantheoně nalézají se též židé, a že v Rakousku, speciálně ve Vídni, stojí ruchu socialistickému v čele po většině židé, dá se vysvětliti čiperností židů, kteří dovedou vykořistiti i proudy, jež v podstatě čelí hlavně proti nim. Tím bychom si allianci židovsko-sociálně-demokratickou vysvětliti nemohli. Za takových okolností nezbude nic jiného, než aby pomýšlel lid český ve své celistvosti na to, jak nadále poměr svůj k židovským spoluobčanům svým upraviti. Jsou jisté meze, za nimiž lhostejnost oproti zjevnému nepřátelství byla by slabostí.“ Tato prázdná plácanice „Nár. Listů“ vrcholí tedy v té myšlence, že český lid má příčinu nenáviděti žida Rezka třeba někde v Kunicích ne proto, že lichvaří, že vydírá lid, že
- 166 -
kupuje thoře, že rozbíjí selské statky, že vydírá dělnictvo, že przní křesťanské služky, to vše je nic, jen proto, že mluví s Rebekou německy. Jářku takový švindl si může se čtenářstvem dovolit přední list tak zvané české intelligence! Jak jinak se však sápe tato káča na křesťanské sociály, na klerikály. Ó, tu je ve svém živlu, tu zde Barákovská krev, tu cynism Nerudův, tu obrovská kuráž, kde se jedná špinit nejlepší syny českého národa, českého kněze, který je z krve poctivé české matky a z chudiny, který slouží lidu poctivě až do smrti, pro nějž ještě nikdy žádná okresní záložna nepřišla v úpadek, jako pro pohlaváry mladočeské! V témže čísle vychrstla káča z Mariánské ulice povždy na klerikály přichystanou špínu, ovšem jen inkoust z kalamáře redaktorů „Nár. Listů“. Slyšme, z čeho viní „Nár. Listy“ katolickou stranu: „Volby pro poslaneckou sněmovnu vídeňskou odbudou se v páté kurii dnes po celém království. Ve vážné, poslední chvíli obracíme se s upřímným, vroucím slovem českým ke všem Čechům, pro jichžto rozum a cit slova „vlast“ a „národ“ nejsou již prázdnými slovy a vyzýváme je, aby dnes všichni vykonali svou povinnost jako vlastenci, jako Čechové. Bohužel jest potřebí, pronášeti slova „vlast“ a „národ“ těchto dnů v Čechách povýšeným, důraznějším hlasem, když s několika stran upírá se jim všechna cena, všechen význam a když místo nich se velebí a doporučuje r o z d r o b e n o s t n á r o d n í s p o l e č n o s t i n a j e d n o t l i v é s t a v y za jediný účel vší veřejné snahy a zároveň za jediný prostředek ku dosažení všeobecného blaha. Tato záhubná, otravná nauka byla na národ náš schválně vymyšlena, když vyšlo na jevo, že nejkrutějším násilím, nejrafinovanějšími uskoky nebylo lze udolati a přemoci jej, pokud byl jednolitým ústrojím, jednomyslnou rodinou. A tuto záhubnou, otravnou nauku šíří v národě českém už po několik let a usilují při dnešních volbách v nové V. kurii prakticky provésti dvě strany: sociálnědemokratická a klerikální. Obě pracují za týmž žalostným účelem: rozdrobiti dosavadní jednolitý celek našeho národa se svornými vrstvami a na místo něho zříditi tábory stavův, vzájemně se potírajících, vespolek se poškozujících, až by sám p o j e m „českého národa“ znenáhla zmizel. Na místě n á r o d n í s o u č i n n o s t i „obě“ řečené strany, které dnes domáhají se vítězství ve volbách v páté kurii proti národní straně svobodomyslné, chtějí podpáliti jen v z á j e m n ý b o j v r s t e v n á r o d n í c h , j e n s p o l e č e n s k ý z á h l a d n ý z á p a s . Jedna pod praporem rudým, druhá pod černým, pracují jen na zkáze vlasti naší a celého národa, poněvadž ani vlast ani národ nemají pro ně žádné ceny. Jedna sama nazývá se sociálně-demokratickou, druhá křesťansko-sociální: národní, českou, vlasteneckou ani nechce slouti a také není žádná z nich. Za hesly přinesenými k nám z c i z i n y a hlásanými nejúhlavnějšími n e p ř á t e l i našeho národa, pod prapory, které jakživy nevlály nad hlavami pravých bojovníků českých, dnes tlupy sociálních demokratův a křesťanských sociálů sestupují se k boji proti národní straně svobodomyslné, jejížto program objímá c e l ý český národ, bez rozdílu stavův a náboženství, a slouží celé v l a s t i , jejížto l e s k a s l á v a mají býti zachovány i pozdnímu potomstvu. Proti této nevlastenecké, podkopné a otravné, však společné práci sociálních demokratů na straně jedné a klerikálů na straně druhé národní strana svobodomyslná dnes stojí s vědomím, že v táboře jejím jest i d e a č e s k é h o n á r o d a a č e s k é v l a s t i , že pod prapory jejími bojuje se o další existenci a šťastnou b u d o u c n o s t n á r o d a c e l é h o , o politickou a státoprávní osobnost Českého království.“ Redaktoři „N. Listů“ patrně přijdou někdy do sporu i se svými stoupenci. My křesťanští sociálové hlásáme, aby jedinec nebyl sám sobě odkázán v boji o existenci, aby výroba a národní práce se sorganisovaly. Mluvme jen o stavu rolnickém. Co chceme? Aby stav rolnický byl spolčen ve společenstvech, kde by požíval svá práva (selské právo), aby
- 167 -
na příklad prodej obilí děl se skrze společenstva vyloučením obilních židů. Drobíme tím národ? Ne, nedrobíme, my dáváme národu právě nutné základy, aby nezahynul. Po čem tedy volá Sladkovský a po čem Neruda? Inu oba volají: Spolčujme se! A to prosím volali již před 30ti lety. Redaktoři „Nár. Listů“ však sami ve své zaslepenosti nevidí, co přední stoupenci strany svobodomyslné již před 30ti lety hlásali, poněvadž měli v žilách svých ještě několik kapek poctivé české krve, která je nutkala, aby lidu mluvili pravdu, kterou poctivost a pravdomluvnost strana kolem židovské novinářské maitressy se kupící již dávno v řadách svých stoupenců ztratila! Židovští to domovníci a zaprodanci! Nedá, se upříti, že na mnoha místech při volbách do páté kurie v lidu českém sama od sebe vypukla roztrpčenost proti nestoudnému chování se židů při volbách. Drzost židovská přece tu a tam rozdmýchla tou línou krví hloupého českého Vaška. Lid udiveně se dívá na své vůdce a často se ptal, ale jak to přijde, že ti naši pražští advokáti a poslanci o židech nikde ani muk? Lid se udiveně táže, proč pak naši předáci tak o židech mlčí? Inu, poněvadž bankéř žid Lion a první vlastenec Dr. Herold jsou si na vlas stejní, až na tu obřízku. Lion je žid, Herold není sice žid, ale má snad víc židoviny v sobě než Lion. Jaký je jenerál, takové je celé vojsko. To jsou ti naši „vlastenci“. Jejich vlast jest vlastní kapsa a břicho. Ale aby se přece neřeklo, měl dr. Grégr koncem března 1897 v sále Konviktském řeč proti židům, ovšem velmi krotkou. Já vím, že se všichni pražští židé řeči Grégrově vysmáli. Kšefty židů v Praze a v Čechách jdou znamenitě dále a židé vědí dobře, že se ten český otrok nikdy nevymaní, poněvadž první vůdcové a „vlastenci“ jeho sami až pod uši v židovině vězí. Dokonce špásovité je počínání několika pražských kšeftářů s knihtiskařem Beaufortem v čele, kteří založili antisemitský spolek „Národní obranu“. Podobný spolek založil také Hušek, ale nikde není vidu ni slechu o účincích. Jde antisemitské hnutí do širokých mass? Nejde, poněvadž vůdci tohoto hnutí sami plni jsou židoviny, to jest špinavého prospěchářství. Při ustavující valné hromadě „Národní obrany“ užili Beaufort, Kukaň a redaktor „Vyšehradu“ Klecanda surových útoků proti katolické straně a tací lidé chtí antisemitism! Jako je antisemitism mladočeský pouhý švindl, tak antisemitism i takových kšeftářů jest jen kšeft a nic víc. Znám jistého kupce, který je zuřivým antisemitou a v obchodě má hesla: kupujte jen u křesťanů. Kupec ten však 10krát horší žida. Zboží má špatné, drahé, hladový je na krejcar jako čert na hříšnou duši a nevěrec. My katolíci takový antisemitism zavrhujeme. My chceme, aby lid náš byl zbožný, pracovitý a spořivý, aby jeden druhého podporoval a jen u svého kupoval dle hesla svůj k svému, ale žádáme, aby naší lidé ve svém smýšlení a jednání všudy ukazovali křesťanskou spravedlnost a pravdomluvnost a nikoliv, aby láteříce na židy sami židáckého ducha plni byli. Takový antisemitism se hodí nanejvýše pro mladočeského poslance nebo advokáta. Není-li to směšný antisemita, který touže hubou nadává židovi a českému knězi? To je docela obyčejný sprostý švindléř. Kdežto čeští naši liberálové mají sice tu a tam antisemitism na jazyku a uvnitř sami naplněni jsou židovinou, netají se synové českých liberálů svým přátelstvím k židům. V první řadě jsou tu tak zvaní realisté. Jenerál realistů prof. Masaryk píše s velikou zálibou do židovského časopisu „Zeit“ a tam ukládá veškeré své rozumy. Jeho novinářský lokaj Herben, redaktor „Času“, je ve velikém podezření, zda není obřezaný. V poslední
- 168 -
době „Čas“ vrhá se s obzvláštní zálibou na vyšší duchovenstvo, na kanovníky a podobné pány. Dokonce vypsal dopodrobna jejich domácí život a největší strach má „Čas“, že čeští kněží nezachovávají mravní čistotu (coelibat). Často jsem viděl v „Šípech“ redaktora Herbena, kterak nese pod paždí svini s dlouhým rypákem. Já nevím, jak se ten obraz Herbenovi líbil, ale dle toho, co „Čas“ poslední dobou přináší o českém duchovenstvu, za to svinstvo by se styděla i ta svině ze „Šípů“. Mám podezření, že „Čas“ chce mermomocí vynutit na českém duchovenstvu, aby dostal paušál roční za mlčení. Třetí realistický matador, nevěrec a cynik Machar jest dobrým přítelem žida Adlera, „vůdce“ sociální demokracie. Zde máme jenerály našich realistů. O celé armádě židovských pacholků, jak se rekrutuje ze sociálních demokratův, s dostatek již mluveno. Dovolím si jen malou ukázku. Přišla mi do rukou brožurka: „Otázka selská a sociální demokracie“ od rolníka Šamalíka v Ostrově na Moravě sepsaná. Na straně 29 čtu: „V Brně poslal N―I redakci „Rovnosti“ dopis o jistém židu, ale Krapka místo, aby dopis v listě „Rovnosti“, uveřejnil, dal dopis přečísti onomu židovi, který si na pisateli vylil zlost! Tak učinil jenerál sociální demokracie, redaktor „Rovnosti“ občan Krapka! Když jsem chtěl v Úpici uspořádati voličskou veřejnou schůzi, tu mi do místnosti se nahrnuli socialisté, kteří místnost úplně opanovali, takže jsem byl nucen ustoupit. Tu žid Moravec vstoupil mezi socialisty, klepal jim na záda a pochválil je. Městský lékař Dr. Čapek, který je u židů též továrním lékařem, na to ve schůzi surově napadal katolické náboženství, církev a kněze.“ Zde máme opět vylíčenou armádu židovských pochopů. Se sociálními demokraty jsou za jedno duševní socialisté, zkrachovaní studenti, jsou to naši pokrokáři. Jenerál pokrokářů, obyčejně nevystudovaných studentů a všelijakých zkrachovaných mladíků, občan Ant. Hajn, nejnovější prorok českého národa, napsal v 1. čísle „Samostatnosti“ tento „znamenitý“ článek o antisemitismu: „Je potřeba u nás takového hnutí? Bude ono prospěšné a zdravé? Podívejme se na podobné hnutí vídeňské jako typ jeho. Nízkost jeho, obmezenost, bezidejnost se přiznává všemi, i solidnějšími antisemity samými, a bezmocnost jeho je více nežli patrná: Celá Vídeň je prý antisemitická ― a židé zatím tam spokojeně žijí a provozují nerušeně všeliké své obchody v zájmu svém i v zájmu ― vlády. Dále než na pouliční demonstrace, na nejhrubší nadávky a na vytlučení oken židům to vídeňský antisemitismus se svým vůdcem Luegrem posud nepřivedl, a má-li jedinou zásluhu, je ta, že porazil zpuchřelou liberální moc v městě Vídni. Ale zásluha ta stává se stále pochybnější, proto že antisemitismus vídeňský dopomáhá pomalu, ale jistě k moci ještě horšímu nepříteli: klerikalismu. Tento proud ve své obratnosti dovedl ihned vystihnouti situaci: Fanatikové víry dovedli v antisemitické horečce ihned uplatniti svoji věrovou nenávist k židům, z křesťanství a židovství učinili protivu, křesťanství zosobnili v sobě a v židovství ukazovali zhuštěný zločinný liberalismus ― a cesta k ovládnutí širokých vrstev lidových byla připravena; „demokratičtí“ pak vůdcové antisemitičtí dobrovolně z chytráctví přijali jejich pomoc, znajíce jejich moc. Na to, že týž klerikalismus byl po věky největším tyranem lidstva a vykořisťovatelem jeho nevzdělanosti, na to, že sluhové jeho posud dovedou kořistit z chudého lidu, ze svého společenského postavení ― na to si nikdo v opojení ani nevzpomněl. Židovská zmije má býti utracena, aby mohl na stolec dosednouti klerikální drak. Slovem ― vídeňský antisemitismus je dnes jen obdobou klerikalismu, daleko však nebezpečnější, protože má právě vignetu antisemitickou. Něčeho podobného se bojí i naši antisemité pražští ― odtud jejich ohrazování, že jejich antisemitismus nesmí býti ani tak nízký, ani tak nebezpečný osvětě a pokroku jako vídeňský. Ale klérus katolický přece jen již i k němu přiskočil a na d ů v ě r n é (!) schůzi promluvil za něj P. Dlouhý. To je jedna
- 169 -
nesnáz a rozpor, ve kterých naši antisemité jsou, a budou vždycky. Druhý týká se občansko-politické stránky antisemitismu. Nechať jsou židé zvláštním národem, jsou přece zároveň i občany, a to spoluobčany našimi. Jsou spojeni s námi celou řadou pojítek ― zejména v obcích úzce souvisí s druhými občany. Ti, kteří jsou pro rovnost a svobody občanské, ti najednou cítí, jak přímo opačné jsou snahy těch, kteří chtějí na židy výminečné nějaké zákony, i zase se proti tomu ohrazují ― a přece na jejich důvěrné schůzi byla přijata resoluce, která bez zákonů ze židů chce učiniti výminečné občany, kteří nemají míti k českým spoluobčanům, k jejich snahám a toužením a zájmům žádných práv a tím důsledně snad ani žádných ― povinností?! Resoluce ona prostě vylučuje jakoukoliv účast židů v našem životě národním! V tom všem neshledáváme správnou cestu. Židů dnes přece nelze ani vystěhovati ani vehnati nazpět v obcích za řetěz ― židé se nestanou lepšími žádnými výminečnými zákony, když právě staleté výminečné zákony je zkazily, a protože pak židů nelze dnes prostě vyhnati ani vyhladověti, jest zapotřebí voliti prostředky, které by je mohly učiniti lepšími. My vědouce, jak se povaha židů dějinami pokazila, zcela logicky máme na mysli možnost opačnými prostředky ji zase zlepšiti. Proto nemůžeme antisemitismus, obzvláště kdyby se měl jeviti ve formě vídeňské, leč odsouditi. A ještě jedna povážlivost i nebezpečí je při antisemitismu. Že za ryku antisemitického stanou se imunními všichni taškáři a vykořisťovatelé k ř e s ť a n š t í ― a těch bohužel je také dost! My se musíme přece brániti proti k a ž d é m u z l u , ať je židovské nebo křesťanské! Povalujte usilovně jen jedno ― vyroste vám tím více druhé! Slovem, musíme se dívati s vyššího a širšího stanoviska, býti zásadnějšími a neviděti jen žida, kde je i nežidů na tisíce, ano, kde je židovský duch v š u d e , kde je celý systém nezdravý a zkažený.“ Lépe o židech by nepsal ani sofer pražské synagogy, jako zde píše občan ― bez vyznání ― Hajn, který pro své „přesvědčení“ vystoupil z katolické církve. Občan Hajn tu opětně praví, že sluhové církve, kněží, posud dovedou kořistit z chudého lidu ze svého společenského postavení. Já doufám proto, že brzy i občan Hajn praští pérem a přestane dožebrávati se od studentstva podpory na pokrokářský tisk a že půjde do semináře a pak kaplanovat, již z toho důvodu, aby v krátké době zbohatl z chudého lidu, jak on tvrdí. Obyčejně zloděj nejvíc hledá zloděje, každý podle sebe soudí. Na příklad ve Francii jest vedení celé republiky v rukou raffinovaných lumpů, kteří francouzský národ panamským švindlem ožebračili o 1000 mil. franků. Tito lumpové dávají zavírati do žalářů kněze, když pořádá o božím těle procesí mimo kostel. Ve sněmovně mají své řečníky, kteří neustále útočí na kněze. Nedávno měl ve francouzské sněmovně útočnou řeč posl. H é m o n proti klerikálům. Na ni odpověděli rázně katolíci v plakátech, které nalepeny ve všech městech francouzských a které svojí řízností zasluhují pozornosti. ― Slavná neznámá veličina, poslanec Hémon, varoval sněmovnu před k l e r i k á l n í m n e b e z p e č í m . Sektáři z paláce bourbonského odhlasovali na publikaci řeči Hémonovy v nárožních návěštích 40.000 fr., které připadnou zase na poplatníky. Po příkladě tohoto poslance, jako v legendě o 4 synech Aymonových, osedlaly hned také své koníčky protiklerikální, radikalismus, opportunismus a socialismus. Ale nejuvědomělejší národ na světě, že by se dal strašiti tímto z mody vyšlým bubákem, jehož ani vrabci se nebojí! Občané, otevřte oči! A chápejte přece ten manévr: Když kočka škrábe zemi, chce něco nečistého ukrýti. Když sekretáři nastrkují strašáka klerikálního, chtějí zakrýti nějaké nečistoty. Ano, jest nebezpečí! Ale tím nebezpečím není klerikalism! je to chekařství! „To nebezpečí jest A r t o n , jest seznam chekařů, jest znovu vzkříšená Panama! Nebezpečím je zemědělství, které hyne pod tíhou stoupajících daní nebezpečí poplatníkům je finanční mrhačství, jsou nové výpůjčky, je šeredný bankrot, nebezpečí je v prů-
- 170 -
myslu, podléhajícím stále více cizí konkurenci. Nebezpečí je ve zničeném obchodě, v těch denních úpadcích; v marasmu záležitosti; nebezpečí je ž i d , k t e r ý t v o ř í j e d n u třísetinu obyvatelstva francouzského a má přes jednu třetinu v š e h o n a š e h o j m ě n í ; žid, který zmocňuje se všeho, který usazuje se všude, který obchoduje vším; žid, tento dravec, který tuční z našich pohrom! V nebezpečí jest Francie vykořisťovaná, kompromitovaná a tyranisovaná politiky. Politiky, těmito většináři protiklerikálními, kteří jsou všichni ve sněmu, když dlužno zdvihnouti válku proti klerikálům, a kteří odtud hromadně odcházejí k buffetu, když třeba obírati se opravami dělnickými nebo vážnými záležitostmi.“ Toť slova soc. poslance Faberota druhého dne po řeči Hémonově. Jako ve Francii, tak se věci mají u nás. Vůdcové politických stran raději nechají lid ve spárech žida a plni nenávisti a surovosti vrhají se v novinách a na schůzích na českého kněze, který chce lid osvoboditi od jha židovského, poněvadž sami vůdcové jsou také živi z korrumpovaných, zkažených poměrů dnešních. Když židé na Vinohradech otevřeli koncem roku 1896 novou synagogu, tu jsem četl sáhodlouhé o tom články ve všech českých novinách; ani židovka „Prager Tagblatt“ neměla tak dlouhý článek, jako naše židovky Nár. L., Politik, Česká a Nár. Politika a Hlas Národa. Dr. Herold si mohl uběhat souchotě, aby slavnost ta vypadala dobře a všecka vinohradská česká, „vlastenecká inteligence“ ve fiakrech na otevření Vinohradské synagogy se dostavila. Zdali pak tato „intelligence“ je ve svém nitru, ve svém domácím životě křesťanskou? Nikoliv. Dnes se nesmí nikdo ani podepsat na provolání ke sjezdu katolickému, dnes nikdo nesmí býti členem katolického spolku, aby nebyl za to tupen a posmíván. Kdo by dokonce šel někam na procesí neb vykonal nějakou pouť na Velehrad, neb do Příbrami, může být jist výsměchu surové a spustlé chasy. Právě v tom vězí to smutné faktum, že 600 vinohradských židů si postavilo nádhernou synagogu a že 50 tisíc katolíků na Žižkově nemá dosud žádného kostela. Zde je vidět tu propast. Židé si váží své víry, my ale křesťané šlapeme ji a tím právě hyneme. A kdyby všecka intelligence česká sebe víc za židy běhala, nikdy je pro národ nezíská. Těm, kteří dosud myslí ve své přemrštěné lásce k bližnímu, že by a s s i m i l a c e ž i d ů s e d a l a p r o v é s t i , děkujeme tento výňatek z časopisu „Zukunft“, kterýžto židovsko-nacionální list píše: „Hleďme nepříteli svému (t. j. antisemitismu) zcela neohroženě ve tvář, zkusme poněkud nebezpečí a ono ― ve chvíli zmizí. Neboť oč se vlastně jedná? Šik barbarských rozumů, mezi tím i řady lidu obecného, podpíchnuty vrháním kalu s hůry, ničí jmění a ohrožují bytí židovského národa, aniž by při tom obmezeny byly úřadními orgány. Tak dělo se v Chodorově, Dolinyaně, Přemyšlu, Vídni, Szpole, Varšavě, Oranu, Alžíru a j. Jak staré a banální! Dvacet let slyšíme zníti slova ta v uších, známe tu melodii dopodrobna, neboť známe ji z historie Feničanů, Assyrů, Řeků, Římanů, Gothů, Keltů, Germánů a Franků, Slovanů i Rumunů ― my jsme na ni uvykli a nikterak se nerozpálíme. Je to stará píseň o žalu Edomy a utrpení Semově. Totéž hudli mrskači středověcí, táhnouce Evropou a bičujíce židy i mučíce; totéž pěla německá knížata, vykořisťující své komorníky až do poslední kapky krve a vyhazující je pak ze svých zemí; totéž zpívali polští magnáti ― ó známe tu píseň! A p ř e c e , a č v š i c h n i z p í v a l i t o t é ž a p ř i p r a v i t i n á m c h t ě l i z á h u b u , n e p a d l i j s m e m y , n ý b r ž o n i . Nic na světě nepřinutí nás k tomu, abychom splynuli s některým národem.“ A tak mluví židovský plátek ještě dále; mimovolně tu připadá člověku, zda stoupá Israel ve své moci, aneb zda zmocňuje se ho úzkosť?
- 171 -
XV. Dráhy ve službách židovstva. Jistý židovský šochet poučuje svého syna o proroctvích Jesaiášových. Šochet praví k synovi: „Lehko ti mohu dokázati, kterak všecko, co gojimové vynalezli, jest k tomu, aby zvětšeno bylo bohatství židů. Tak především vynález parního stroje a drah sloužil k obohacení židovstva.“ 18 Kdo přihlédne trochu blíže ku dějinám drah a do správních výborů drah, sezná, že tomu tak. Vynález Wattův, parní stroj, nebyl by prospěl továrníkům, kdyby zároveň nebylo se stavělo drah, které mohou hromadné výrobky do všech končin světa rozvážeti. Stavěním drah přetvářena tvářnost mnohých zemí až k nepoznání a proto jsou dráhy jedním z nejdůležitějších činitelů hospodářských, které hluboko sahají do osudu zemí a národů. Stavby drah vyžadovaly obrovských kapitálů a dopomohly nesvědomitým spekulantům k ohromnému bohatství. Američan, železniční král Jay Gould nahromadil stavbou drah za 40 let 700 milionů zl. jmění, což dělá na jeden den výdělek 48 tisíc zl. Žid Hirsch zanechal 300 mil. zl. Žid ten pracoval 20 let, což činí denní výdělek asi 30 tisíc zl. Na celém světě jest drah délky přes 700 tisíc kilometrů. Ku stavbě těchto drah potřebovalo se kapitálu přes 70 miliard zl. Na drahách těch zmohou parní stroje, kterých je 130 tisíc, tolik práce, jakou by zastalo asi 250 milionů koní. Roku 1774 ukončil Angličan Watt své vynálezy, totiž zhušťovací komoru, dvojitou párničku a regulator. Roku 1829 dne 16. října zvítězila lokomotiva inženýra Stephensona na zkušebné trati v Rainhillu v Anglii. ― Od té doby započato stavbou drah. Poněvadž jednotlivci neměli tolik, aby na svou pěst sám kdo stavbu podniknouti mohl, utvořily se ku stavbě drah akciové společnosti. Věnujme několik řádků výdělku žida Hirsche, který výdělek ten ponejvíce mezi našim lidem získal. Roku 1871 zavázal se žid Hirsch turecké vládě, že vystaví v Turecku 2.500 kilometrů drah. Hlavní trať měla býti: Cařihrad-Sofia-Nový Bazar-Sarajevo-Terst. Turecká vláda se zavázala židovi, že mu zajišťuje roční výnos na 1 kilometr v obnosu 5.600 zl. a sice 700 zl. počínaje. To značí, že turecká vláda musila Hirschovi doplatit výnos, když byl menší než 5.600 zl. na 1 kilometr. Pakli výnos klesl pod 700 zl. na 1 kilometru, pak nebyla povinna ničeho platit. Již r. 1870 psaly židovské vídeňské noviny od Hirsche podplacené o podniku žida Hirsche a vychvalovaly ho do nebes. Žido-liberálové na říšské radě udělali zákon, aby se na burse vídeňské směly prodávati a kupovati akcie podniků cizozemských, což dosud nebylo dovoleno. To učinili poslanci žido-liberální na trinkeldy obdržené od Hirsche. Žid Hirsch vydal 1,980.000 kusů tureckých losů za kursovní hodnotu 72 zl. za jeden kus. To činí dohromady 142.5 milionů zl. Jakmile losy se octly na burse a ve směnárnách, začaly židé je hnáti do výše, slepé obecenstvo se o ně pralo a žid Hirsch stržil za ně 178 milionů zl., jak se sám r. 1882 v Kölnische Zeitung přiznal. Jen tímto prodejem měl rebach 25 mil. zl. Pozemky ku stavbě drah nutné koupil žid Hirsch v Turecku skorem zadarmo a proto ho stavba 1 kilometru přišla nanejvýš na 50 tisíc. Dráhy ty stály skutečně 70 milionů zl., tak že žid na stavbě získal 57 mil. zl. Za deset let, co stavba trvala, měl Hirsch 82 mil. v kapse. Nyní však měl žid Hirsch v rukou svých i správu drah tureckých. Úředníkům 18
Der aufgeblasene Talmudjude. Dr. Ernst Stusslieb Würzburg, 1892, str. 5. - 172 -
neplatil žid žádné pense, na tratích neměl žádných hlídačů. Dráhy ty měl v rukou svých po 14 let a měl ročně z každého kilometru alespoň 1.500 zl. čistého, což činilo ročně alespoň 25 mil. zl. Teprv r. 1888 vzala vláda turecká Hirschovi dráhy do vlastní režie. Tak vydělal tento žid od roku 1874 do r. 1888 na tureckých drahách přes 200 mil. zl., čili denně 39.000! Za turecké losy neplatily se žádné úroky až do r. 1882 a tak klesla jejich cena z 90 zl. na 12½ zl. Úroky na losy se měly platit z výnosu dráhy, ale výnos ten si žid Hirsch nechal pro sebe. R. 1889, kdy cizí losy podlehly dani z kolků, okolkováno na burse vídeňské 488.184 kusů tureckých losů. V čí rukou jsou, ovšem nevíme. Minulý rok platili „turci“ v Berlíně 104 marek, tedy asi 63 zl. R. 1886 platili na burse berlínské 30 marek, tedy 18 zl.! Prodej tureckých losů na burse vídeňské obstarávala Anglo-banka na účet žida Hirsche. Židovská tato banka zaplatila dle zprávy ve Financielle oesterr. Revue č. 37, roč. 1872 následujícím novinám zpropitné za chválu a reklamu pro losy turecké a celý Hirschův švindl: „Neue Freie Presse“ obdržela 25.000 zl., stará „Presse“ 25.000 zl., „TagesPresse“ 10.000, „Wiener Tagblatt“ 32.000, „Vorstadtzeitung“ 16.000, „Deutsche Zeitung“ 8.000, „Montagsrevue“ 12.000, „Fremdenblatt“ 12.000, „Extrablatt“ 6.000 zl. Mimo toho obdrželo ještě 60 menších listů podplatek od 4.000―5.000 zl. Celkem vydal žid Hirsch na podplacení novin jen vídeňských skorem 200.000 zl. Jaké obchody činí finanční židovstvo akciemi drah, prodáváním akcií státu a garancií od státu, poznáme z tohoto pojednání. V celém Předlitavsku bylo investováno ve drahách koncem r. 1894 kapitálu 2.604,533.560 zl. Délka předlitavských drah obnášela koncem r. 1894 úhrnem 16.349 kilometrů. Z toho připadlo na Čechy 4.822, na Moravu 1.670, na Slezsko 498 kilometrů. Všech železničních zřízenců napočítáno 59.951 osob. Vizme příjem drah. R. 1896 přijaly dráhy předlitavské za dopravu osob a osobních zavazadel 62,355.560 zl., uherské dráhy 30,537.159 zl. Za dopravu zboží přijaly naše dráhy 194,637.939, dohromady 256,993.499 zl. Uherské dráhy měly ze zboží příjmu 87,053.641 zlatých, dohromady 117,590.800 zl. Celkové příjmy našich drah r. 1895 obnášely 244,050.912 zl, uherských 108,296.055 zl. Příjem za r. 1894 byl u našich 238,813.591 zl. Jak vidíme, příjmy drah rok od roku stoupají, a to všecko plyne z kapes lidu. Kdo má však ponejvíce zisk z těchto obrovských ročních příjmů? Náš hlídač železniční se 30 zl. měsíčně služného a s několika pokutami, takže mu zbude snad 25 zl. měsíčně, ten dojista z těchto milionů netyje. To jsou obyčejně jiní páni, kteří z těchto peněz bohatnou. Poplatníci rakouští zaplatili z kapes svých na stavbu drah od let čtyřicátých počínaje přes 1.000 milionů zl. Od r. 1841 až do r. 1866 stavěl stát náš dráhy sám, které pak pověstný ministr Bruck prodal Rothschildovi a jiným spekulantům o 280 mil, zl. laciněji, než stavba drah stála. V době švindlů nestavěl stát nic, ale zavázal se drahám, které se stavěly, že jim zaručuje určitý čistý příjem. Tak povstaly garancie státních soukromých drah, které vyžadovaly z kapes poplatníků daleko víc než 300 milionů zlatých. Tak obdržely dráhy císařovny Alžběty, dráha Karla Ludvíka, Františka Josefa, dráha Rudolfova, Albrechtova od r. 1883, kdy je stát zase odkoupil na podpory 153 milionů zlatých z kapes poplatníků. Když byly tyto dráhy až do roku 1883 v rukou kapitalistů, tak připlácel stát na výnos dráhy kapitalistům ročně na 1 kilom. 4.545 zl., aby obdrželi řádnou dividendu. Do očí bije, že u nás mají finanční židé nejvýnosnější dráhy v rukou a když dojde jejich privilej, že není možno, aby stát tratě tyto koupil, poněvadž moc finančních židů jest větší než moc celé říšské rady.
- 173 -
Když se započne mluviti o stavbě nové dráhy, tak se jedná o to, jak obdržeti ku stavbě peněz. A tu jsou bursiáni ve svém živlu. Prvé, než jen jednou rýčem se do země rýpne, než jen jedna kolej je položena, už mají židovští bursiáni své vyzískané miliony v kapse za to, že půjčili ku stavbě dráhy peníze, to jest, že se zavázali si zakoupiti jistou část vydaných akcií a priorit. Naše dráhy představují kapitál tří tisíc milionů zlatých. Z toho uvízlo v kapsách finančních židů přes tisíc milionů zlatých, aniž by jen lopatou bylo na stavbě se začalo. Židovští finančníci se o stavbu drah mnoho nestarali, za to si napěchovali kapsy, prve než se dráha některá začala stavět, půjčujíce na stavbu drahé peníze. Naše dráhy vesměs jsou příliš draze stavěny, poněvadž peníze, které ku stavbě poskytli židé, byly na vysoké úroky půjčeny. Když se dnes jedná o sestátnění některé dráhy, tak právě zde se ukazuje, jak ohromná břemena na majetku dráhy vězí, tak že stát s největšími obětmi dráhu tu koupit může. Ukázali jsme již na zbraně, jakými židovští bursiáni brojí proti sestátnění drah. Když se jednalo na říšské radě o zakoupení tratí Podmoklí-Vídeň (společnost státních drah) a tratí severozápadní a jižní dráhy, tu akcie státní společnosti vstouply ze 396 zl. na 455 zl., akcie severozápadní ze 267 na 315 zl. a jižní dráhy ze 107 zl. na 116 zl. Následkem toho stát tyto dráhy za tak obrovskou cenu ani koupit nemůže. Když od koupi odstoupeno, akcie zase klesly na svou dřívější míru a židovští bursiáni mají zase na celou řadu let pokoj a mohou pokojně shrabovati své dividendy. Největší darebáctví prováděli spekulanti, kteří stavěli dráhy a dali si od státu pojistit čistý výtěžek (garancii). Takových státem garantovaných drah je u nás celá řada, hlavně pověstná židovská severozápadní dráha. Je to zcela sprostá obyčejná krádež spáchaná na poplatnících, kteří musí z vlastních kapes dosaditi čistý výtěžek židovským akcionářům. Tak podporuje stát finanční židovstvo v jeho děsných švindlech, dává podpory drahám z krvavých mozolů poplatníků, aby židé kapitalisté mohli brát tučné dividendy. Když se ale jedná o zachování stavu rolnického, o slevu daní pozemkových, o podporu řemeslům, tu stát žádných peněz nemá, on musí podporovat jen chuďasy milionáře, jejichž kolébka jest obyčejně v Tarnopolu. Jak dobré kšefty u nás kapitalisté s drahami měli a mají, o tom by nejlépe mohlo finanční a obchodní ministerstvo ve Vídni psáti. Z kapes poplatníků vystavěny byly dráhy státní, které před rokem šedesátým se za babku prodaly a sice francouzským kapitalistům dráha Podmoklí-Vídeň a Rothschildova dráha Vídeň-Terst se všemi odbočkami. Jižní tato dráha svými vysokými tarify až do dnes soustavně vydírá obecenstvo a udržuje tamější kraje v hospodářské porobě, aby Madaři si mohli provádět co chtí. Dráhy ty prodány byly za babku finančním ministrem Bruckem. Rothschild koupil od tohoto ministra r. 1858 za 100 milionů jižní dráhu, z čehož Rothschild splatil do r. 1866 státu 70 milionů zlatých. Až do dnes z toho dluhu splaceno pouze 6 mil. zl. Z tohoto dluhu jižní dráha neplatí státu žádných úroků, které by po 37 let činily sumu 36 milionů zl.! Ve správní radě jižní dráhy kraluje Albert Rothschild, Ludwig Wollheim, pařížský Alfons Rothschild, židé Blount, Haas, Marquis Lau, frankfurtský Gustav Rothschild a londýnský lord Rothschild. Jenerálním sekretářem jest Schiff, komercialní ředitel Heimhold. Závodní kapitál dráhy obnáší 674 milionů zl. R. 1896 měla jižní dráha příjmů 37,758.805 zl., to jest na 1 kilometr 24.956 zl.; r. 1895 obnášel příjem na 1 kilometr 24.488 zl. Stát zaručil dráze hrubý příjem na jednu starou míli 91 tisíc zlatých, což se teprv roku 1875 stalo, takže dráha ta požívala 17 let státní podpory.
- 174 -
Z příjmu toho mají ročně čtyry domy Rothschildů 26 mil. zlatých příjmů, tolik obnáší ročně úroky všech akcií dráhy jižní, jejichž majiteli hlavně Rothschildové jsou. Vysoké sazby této dráhy jsou příčinou, že zboží od nás z Čech jde do Italie a na východ přes Hamburg a Antverpy a z alpských zemí jde skrz Uhry do Rjeky. Tím hyne úplně přístav v Terstu a paroplavební společnost Lloyd. Přístav v Terstu stál kapsy našich poplatníků přes 3 miliony zl. a Lloyd stojí ročně naše poplatníky 3 miliony zl., které se mu dávají jako státní podpora. Tak ničí finanční židé blahobyt našich zemí. Dráhu jižní může náš stát jen tenkrát koupit, když tomu Maďaři svolí, jak nad slunce jasněji vyšlo na povrch, když se roku 1894/95 vyjednávalo o sestátnění této dráhy. Poněvadž má jižní dráha jednu malou část na uherském území, proto musí ředitelstvo jižní dráhy poslouchat maďarskou politiku. Vyjednávání o sestátnění jižní dráhy se rozbilo a trvá privilej této společnosti nyní až do roku 1968. Maďaři si vystavěli dráhu do Rjeky, aby moc jižní dráhy zlomili, která pak sama pro dopravu maďarského obilí a zboží tarify valně snížila. Naše vláda by mohla lehko zlomiti moc jižní dráhy stavbou tratě Reifling-Celovec-Terst skrze Karavanky. Tím by byla Praha, Vídeň a Linec spojeny státními drahami přímo s Terstem a doprava osob i zboží z Čech, Rakous a alpských zemí brala by se státními tratěmi, čímž by rothschildovská dráha byla zabita. Že se tak dosud nestalo, ačkoliv alpští poslanci tolik o tom se namluvili, vidíme opět důkaz obrovské moci Rothschilda. Druhá nejdůležitější trať jest severní dráha Ferdinandova, spojující Vídeň-BrnoKrakov. ― Dráha tato je proto tak důležitá, že spojuje Rusko s jihem, hlavně ale, že dodává uhlí z pánví ostravských celé Moravě a Vídni. R. 1836 zadal si frankfurtský Moses Rothschild o výhradnou privilej ku stavbě dráhy mezi Vídní a Bochnií v Haliči na dobu 50 let. Tato privilej Rothschildova vypršela r. 1886. Státu bylo výslovně vyhrazeno právo expropriační na tuto dráhu a sice tak, že měla celá dráha téhož r. 1886 připadnouti bezplatně jako veřejný majetek státu až na doly a vozební prostředky. Avšak naše vláda nepochodila. Celé hejno podplacených vídeňských slavných a neslavných advokátů dokázalo, že dle listiny koncessní nemá stát práva na tu dráhu Rothschildovu sáhnouti a říšský soudní dvůr ani nejvyšší správní soud si netroufal jeho finančnímu veličenstvu Rothschildovi ani v nejmenším ublížiti. Již r. 1884 učinil liberál Russ v říšské radě návrh, aby vláda skoupila veškery akcie dráhy Ferdinandovy za nucenou cenu 2.400 zl., ačkoliv tyto akcie zní na 1.050 zl. nominální ceny. Nominální cena všech akcií obnáší 123 mil. zlatých, dle kursovní ceny na burse 223 mil. zl. (r. 1886), dle čistého výnosu representuje dráha ta hodnotu 273 milionů zlatých. Čtvrtého března r. 1886 vypršela privilej Rothschilda na tuto dráhu a poslanci Schönerer a Fürnkranz podali na říšské radě návrh, aby vláda dráhu koupila a sestátnila. Návrh poslanců byl podporován žádostmi z obcí a sice podala Vídeň a dolnorakouské obce do říšské rady 922 petic, Slezsko 86, Čechy 275, Morava 93 žádostí; celkem jich podáno bylo 2.578. Všecko nic nezpomohlo. Návrh Fürnkranzův zamítnut a většina židoliberální přijala vládní návrh, kde se Rothschildovi privilej prodlužuje na novo do r. 1940. Stát si vyhradil právo od r. 1940 dráhu tu koupit. Akcie dráhy Ferdinandovy se na burse neprodávají, jsou jako nejvýnosnější papír výhradně v rukou Rothschilda. R. 1886, právě když se jednalo na říšské radě o privilej Rothschilda, měl vídeňský Rothschild 12.000 kusů akcií, ostatní tři Rothschildové 56.000 kusů, císařský dům, t. j. zemřelý arcivévoda Albrecht 430 kusů a 6.000 kusů bylo v různých rukou. Vídeňská drzá židovka „Neue Freie Presse“ napsala tehdáž, že na privileji severní dráhy je sám císařský dům súčastněn a, kdyby se neprodloužila, že by byl císařský dům poškozen.
- 175 -
Na to arcivévoda Albrecht nařídil prodej 430 kusů akcií, které ovšem přišly do rukou Rothschilda. Báječné jsou příjmy a dividendy této dráhy. R. 1896 měla dráha ta příjmů 33,264.843 zl., na jeden kilometr 35.005 zl. R. 1895 přišlo na 1 kilom. příjmů 33.269 zl. Ředitelem dráhy je dvorní rada žid Jeiteles, má ročních fixních příjmů 40.000 zl. mimo tantiém. Veškerý závodní kapitál dráhy obnáší 197,376.162 zl. Poněvadž jest celkem 74.511 kusů akcií, má Rothschild více než 9 desetin všech akcií ve svých rukou. V červenci 1897 byl kurs těchto akcií 3.415 zl. Nominální cena těchto akcií jest 78⅓ mil. zl., Rothschild, bursovní král, však vyhnal na burse jejich cenu na 254½ mil. zlatých. Rozpočet z r. 1895 zní následovně: příjmů měla dráha z dopravy osob a zboží 34,466.000 zl. Výdaje: Železniční správa 11,542.000 zl. Zbývá čistý výnos z dopravy 8,395.000 zl. Připočte-li se k tomu čistý výnos z dolů, páčí se na 10,199.743 zl. Vyplaceno téhož roku akcionářům 5 procent řádné dividendy v obnosu 3,911.840 zl. a superdividendy 6,314.828 zl. Z toho tedy má Rothschild při nejmenším 9 desetin, to jest dohromady 9,223.012 zl. Připočteme-li k tomu úroky z priorit, které jsou též výhradně v jeho rukou a které na burse vídeňské ani se neprodávají, které vynášejí ročně 5% úroků v obnosu 5½ milionu zl., má Rothschild z dráhy Ferdinandovy roční fixní důchod při nejmenším 15 milionů zl.! To prosíme má jeden žid! Když násobíme číslo to řadou let, po kterou dráha ta židovi patří, to jest 100 let, bude míti r. 1940 Rothschild pouze z této dráhy v kapse své 1.500 milionů zl. a to ponejvíce z kapes moravského lidu. Tím bude dráha ta židovi d e s e t k r á t zaplacena. Jest známo, jak surově si dráha severní počíná vůči moravskému a slováckému lidu. Na stanicích, kde jaký úředník žid, v restauracích restauratér, kde jaký žid. Tak otročí náš ubohý lid židům a nesmí za své peníze ani žádati, aby po česku stanice na dráze té se vyvolávaly. Státní dráhy měly koncem r. 1896 délku 9.179 kilometrů. Příjmů z dopravy a osob bylo téhož roku 98,978.689 zl. Výdajů měly státní dráhy 64,138.356 zlatých, zbývá přebytek 34,285.889 zl. Závodní kapitál státních drah se páčí na 1.139,887.884 zl., který se za r. 1896 zúrokoval na 3 procenta. V ministerstvě železničním nechybí ovšem Israel. Jsou tam dva Buschmannové v hodnosti ministerských radů. Státní dráhy i jinak v úřednictvu svém na stanicích mají hojnost židů. Dráha Duchcov-Podmokelská má ve správní radě židy Lichtensterna, Bauera, Gutmanna, Hollandra a Pflauma. Závodní kapitál této dráhy obnáší 44,097.550 zl. R. 1895 obdrželi majitelé priorit úroků 1,452.029 zl., akcionáři obdrželi 102.000 zl. dividendy. Dráha Praha-Duchcov má ve správní radě židy Dreifussa, Selza a Schicka. Kapitál této dráhy se páčí na 39,055.755 zl. Dráha Lvov-Czernovice-Jassy má ve správní radě židy: rytíře Hahna a Rosenbeka. Dráha ta dostává ročně 2,200.000 zl. státní podpory. Severozápadní dráha spojující Vídeň-Prahu-Děčín je úplně v rukou židů. Ve správní radě sedí rytíř Taussig, baron Heimberger, Sigm. Landauer, Dr. Sax. Inspektoři dráhy jsou židé: Pflichtenfeld, Bunheim, Brüll, Schilling, Engel. Komercielní ředitelství sestává ze židů Wilhelma, Tedesca, Poriasa, Wehleho a Schmida. Vrchní inspektoři stavebního oddělení jsou Lamm a Steutter. Vrchními řediteli strojíren jsou židé: Landauer a Felsenstein. Závodní kapitál dráhy obnáší 159,764.600 zl. R. 1895 měla dráha příjmů z dopravy 17,380.000 zl. Čistý užitek se páčil na 7,968.000 zl.
- 176 -
Vyjednávání o sestátnění této dráhy jsou známé. Židovstvo na burse vycenilo zuby na finančního ministra, který ztratil na dobro chuť dráhu tu koupit. Kdyby tak dráha ta patřila kapucínům nebo františkánům, tak by se jim jednoduše sebrala, ale na židy si přišlápnout, to nejde. Dráha ta má na celé své trati úřednictvo vesměs židovské a ředitelství ze zásady nepřijímá do služby nikoho než žida, který má před křesťanem přednost. Křesťanští otroci, hlídači a konduktéři na této dráze mají neobyčejně krutou službu a malé příjmy. Správa dráhy k lidu českému nezná žádných ohledů, vozy pro třetí třídu jsou špinavé a zacházení s obecenstvem českým na dráze této není zaneseno ve knize zdvořilosti a slušnosti. Společnost státních drah, která má trať spojující Vídeň-Praha-Podmoklí má za presidenta žida Taussiga, který má platu z této dráhy přes 80.000 franků. Mimo tohoto žida sedí ve správní radě židé baron Pereira-Arnstein, Gustav Pereira a baron Wodianer. Závodní kapitál dráhy obnáší 360,856.213 zl. Celkový majetek dráhy se páčí na 583 mil. zl. R. 1895 měla příjmů z dopravy 25,838.836 zl. Čistý zisk z toho obnášel 14,667.353 zl. Majitelé akcií a priorit obdrželi 12,887.611 zl. Mimo žida Taussiga má každý člen správní rady ročně 16 tisíc zl. služného. Tyto miliony jdou ročně z naší země do rukou francouzských ponejvíce pařížských finančních židů, kteří jsou majiteli akcií této dráhy, která po dráze Ferdinandově je nejvýnosnější. Spojovací dráha jihoseverní, která spojuje Pardubice s Vratislavou ve Slezsku, má za presidenta opětně žida Taussiga. Ve správní radě sedí rytíř Goldschmidt, baron Haimberger, Jul. Herz, baron Klein, Luis Löb, baron Oppenheimer. Jak vidíme, je to celá synagoga. Závodní kapitál dráhy obnáší 42,900.000 zl. Roku 1895 měla tato dráha příjmů z dopravy 3,806.000 zlatých. Čistý výnos dráhy obnášel 1,450.000 zlatých. I naše ubohé české obchodní dráhy nemohou se obejíti bez žida, sedíť ve správní radě baron Pereira-Arnstein žid. Předsedou jest ovšem hrabě Harrach. Jaké to krásné sousedství, když vidíme ve všech správních radách „našich“ drah jména staroslavných šlechtických rodů blýskati se vedle Taussigů, Hahnů, když vidíme svorně vedle sebe na papíře starou šlechtu a novou česnekovou finanční šlechtu. Abychom měli přece ponětí, co dráhy v zemích koruny české mají ročně příjmů, naznačíme zde hlavní dráhy a sice: Roku 1896 měly dráhy: Příjmů Ústecko-Teplická Česká severní dráha Buštěhradská dráha Severní Ferdinandova Dráha Košíčka Severo-západní Společnost státních drah Ostrava-Friedland Jihoseverní spojovací dráha Česká obchodní dráha Německý Brod-Humpolec Zvoleňoves-Smečno
6,427.889 zl. 4,900.496 „ 10,008.895 „ 37,065.650 „ 430.492 „ 17,623.624 „ 26,927.612 „ 337.925 „ 3,700.813 „ 543.020 „ 46.078 „ 206.239 „
- 177 -
výnosnost 1 kilometru 63.642 zl. 15.314 „ 25.953 „ 35.005 „ 28.699 „ 22.013 „ 19.713 „ 10.240 „ 12.985 „ 2.814 „ 1.843 „ 20.624 „
Příjmy tratí státních drah jsou již uvedeny celkově a nelze nám ovšem určiti, mnoho-li připadá z toho na země České. Dráhy, které jsou v rukou finančních ponejvíce židovských velmožů, mají tedy ročních hrubých příjmů, pokud trati jejich probíhají země české, okrouhle 110 milionů zlatých. Z toho zmizí alespoň polovina v kapsách finančních, ponejvíce židovských baronů. Vizme na příklad žida Taussiga. Tento pán je presidentem správní rady společnosti státních drah a spojovací dráhy jiho-severní, mimo toho sedí ve správní radě dráhy košické a severo-západní. Příjmy tohoto židovského finančního barona můžeme dojista jen z těchto 2 míst páčiti ročně na 100.000. Co je proti takovému všemocnému židu ministerský předseda hrabě Badeni? Žid Reizes má v rukou svých polovinu akcií buštěhradské dráhy a za 30 mil. zlatých akcií české severní dráhy. Dráhy, které se nalézají v rukou finančních židů mají vysoké dopravní sazby, vydírají náš český lid, nedbají pranic hospodářských potřeb našeho lidu a shrabují miliony ročně do svých bezpečných wertheimek. Stát nečinně přihlíží k řádění těchto výdělkářských společností a neopováží se násilně dráhy ty pro veřejné dobro zakoupiti dle spravedlivé ceny, poněvadž nemá odvahy sáhnouti na báječné příjmy Rothschildů, Gutmannů, Taussigů. Tak i největší vymoženosti nové doby neslouží nám křesťanům, kteří jsme stroje vynalezli a dráhy stavěli, nýbrž slouží na obohacování zlaté židovské internacionály. Kdežto geniální křesťan inženýr projektoval odvážné stavby, konstruoval mosty a oblouky a tunely, duševně se přepracoval a mnohdy chud zemřel, kdežto křesťan úředník a konduktér namáhavě povolání své plní jsouce mnohdy v nebezpečí života, sedí židovský milionář, majitel akcií drah, sedí židovský správní rada pohodlně v saloně a shrabuje roční tučné dividendy a tantiémy. Křesťan má dřinu ― žid užitek. Inu, proč jsou ti gojimové tak „hloupí“, patří jim to.
XVI. Našim vlastencům na poučenou! Poněvadž u nás dosud panuje mezi lidem strašná slepota a úplná lhostejnost ohledně toho, jak u nás židé vše, co jen je výnosné a pohodlné, pro sebe opanují a českému otroku dřinu dopřávají, chci dáti důkaz, že žid zásadně úzkostlivě vyhýbá se každému namáhavému povolání. Znamenitý důkaz ten podává německá statistika. Jak Dr. Gitzler z Berlína v „Dělnických Novinách“ č. 24. roku 1897 sděluje, bylo v Prusku r. 1895 katolíků 10,805.961, protestantů 20,217.447, židů 361.944. V hospodářství, zahradnictví, lesnictví bylo židů zaměstnáno 1.650, v hornictví, hutnictví, průmyslu a stavitelství 33.246, v obchodě a pojišťovnách 82.069, na drahách a hostinství 4.506 židů, v posluze a nádennické práci 4.792 židů, ve službě vojenské, dvorní, církevní, učitelové a professoři 9.804 židů, soukromníci a lidé bez povolání 24.732 židů. Sestavíme-li data tato dle procent, zabývalo se:
1. zemědělstvím 2. průmyslem
ze 100 katolíků ·06 35·47
- 178 -
protestantů 32·96 33·08
židů 1·03 20·67
3. obchodem 4. dopravou 5. posluhou 6. úřednictvím a vyučováním 7. soukromníci
3·61 3·92 7·62 4·99 7·43
5·01 4·94 8·44 6·15 9·22
51·04 2·80 2·98 6·10 15·38
Z těchto dat jest tedy nad slunce jasněji patrno, jak se židé vyhýbají namáhavé práci a hledají zaměstnání, kde by bez veliké práce mohli snadno zbohatnouti. Nejméně se jich zaměstnává zemědělstvím, poněvadž to málo vynáší a i těch několik židů, kteří v Německu mezi zemědělce počítáni jsou, nejsou prostými dělníky ― žida s hráběmi a kosou, lopatou a rýčem pracujícího v Německu sotva bys nalezl, ― nýbrž jsou to majitelé dvorů, správcové a hospodářští úředníci, pod jejichž karabáčem křesťanští gojimové se ohýbají a dřou. Za to v průmyslu a obchodě zvláště, se rozlézají. Toť věru na pováženou, že ze sta práce schopných křesťanů jest jen pět obchodníků, ze sta židů ale jest jich 51! V dopravě a posluze také nesmíme židy hledat mezi těžce pracujícími, nýbrž mezi majiteli dopravních závodů, úřadníky a dohazovači a sprostřekovateli všelijakých zakázek, z nichž vyzírá tučný pšoures. Nápadné jest rozmnožení se židů v kategorii šesté, tedy mezi úřednictvem, spisovateli, žurnalisty. Z deseti tisíc dospělých křesťanů jest jich sotva 35 spisovatelů, professorů a pod., ale z deseti tisíc židů jest jich dnes 174 advokátů, 153 lékařů a 70 spisovatelů. A pak se divme, že židáci zaplavují redakce listů, kde dělají veřejné mínění dle svého talmudismem prosáklého ducha, že dostávají vrch v lékařském a právnickém odboru, zkrátka, že dnes opanovali již obchod, právnictví, lékařství, žurnalistiku. To konstatuje s velkým gustem i Singrův orgán, že přibylo židovských lékařů a právníků a dodává s čistě židáckou nestydatou posměvačností, že židé nepůjdou za nádenníky na statky okopávat brambory. Věřím rád, „cizopasná rasa“ jak sám rakouský ministr Schäfle židovstvo nazval, nevezme do ruky kopáč, aby obdělávala v potu tváře brambory, když bez práce namáhavé a bez potu si dovede vyšvindlovat na kolikerou pečeni. Rovněž nápadný jest počet „nic nedělajících“ židů, tedy milionářů, rentierů, kteří nic nedělají a pansky se mají. Patnáct takových v suchu a teple sedících židů z každého sta jejich jest počet velmi povážlivý. A nyní spočteme ještě jednou všechno dohromady a uvidíme, že z jednoho sta práce schopných židů jest jich 93 obchodníky, řemeslníky, žurnalisty, advokáty, lékaři a rentiery a jen 7 z každého sta se jich věnuje jiným odborům, v nichž ale zaujímají místa nejlehčí a nejvýnosnější. V Americe nejsou židé o nic lepší. V r. 1891 učinil censovní úřad americký pokus o sebrání statistiky o židech ve Spoj. Státech severních a tu z přihlášených židů bylo jich 14.527 obchodníků, bankéřů atd. a jen 84 dělníků. A nyní kladu dvě otázky: Předně: Může to takto jíti dále, abychom cele uvázli ve spárech židovstva? Zajisté, že nikoli, nýbrž pud po sebezachování nutí nás ku zdravé reakci a reakce ta se jmenuje antisemitismus. A tento antisemitismus ani dost málo se netyká židovského náboženství, nýbrž jen otázky sociální a národohospodářské, vždyť jak Drumond v „Libre Parole“ čís. 1733 praví, jest to „otázka života a smrti jednotlivých zemí ― question de la vie ou de mort pour le pays.“ To přece nemohou si dáti země líbiti, aby na př. Rothschild v Rakousku jen na úrocích bral 200 milionů ročně 19 nebo frankfurtský Rothschild, aby dle vlastního přiznání k daním z příjmů měl 16.753 marek denně, nebo aby dříve nic neměvší žid Hirsch zanechal 550 milionů, nýbrž musí jednou této děsné akci učiněna býti přítrž, sice vysílíme. Tedy antisemitismus jest proti semitské okupaci 19
Dr. Scheicher „Vereinsblatt“ 1896. č. 24. - 179 -
jediným zdravým a účinkujícím lékem, ovšem nikoli antisemitismus plemenný jak jej žádával Schönerer, nýbrž antisemitismus ekonomický a sociální. A za druhé se táži: Když vidíme, že dnes židé poctivé namáhavé ruční práci tak úzkostlivě se vyhýbají a jen za kšeftem se namnoze ženou, nebo v řadách inteligence převahy nabývají a když vidíme, že titíž židé poctivému dělnickému lidu v čelo se staví, jest to možná, aby s tímto lidem myslili upřímně? Již Lassalle, pámbíček červenáčů řekl, že nerad jde mezi upracované dělníky, poněvadž „ti chlapi mu moc smrdí“, jak sprosťácky se vyjádřil, ale ti od něho za smradlavé pokládaní dělníci měli opravdu smradlavému onomu židákovi býti jen nástrojem k dosažení nadvlády v Německu, jak to na něj Doningesová prozradila. A tak i dnes židáčtí vůdcové červené partaje mají sváděné jimi dělnictvo jednak za dojnou krávu, jednak za žebřík, po němž by se mohli vyšplhati nahoru a odtud trvale ovládati jednou celý svět.
XVII. Otroctví křesťanské ženy. Když někde ve veřejném shromáždění mluví některý „náš“ předák o tom, jak si znamenitě stojíme, jak nám ten pokrok, ta osvěta, ta národní škola a všecky ty novověké vymoženosti jdou k duhu, tu by člověk myslil, že žijeme ve vlasti volnosti. Leč na světě jest dnes samý švindl a tak i řeči našich politických vůdců a články našich liberálních placených novinářských otroků, které bezmyšlenkové obecenstvo denně jako duševní potravu polyká. Často slyším od starých lidí, kteří bez obalu praví, jsem rád, že už jsem stár, neboť nechci zažíti věcí, které přijíti musí. Taková mravní zpustlost, jaká dnes panuje, nemůže na dlouho beztrestně se páchati. Nejhroznější následky liberálních zákonů jsou zdivočelost a zpustlost mládeže a mravní zkáza ženského pokolení. Na této děsné všeobecné Sodomě, která zavládla mezi námi, kteří jsme povrhli učením Kristovým, jen zevnější pozlátko si ponechavše, na této mravní zkáze má lví podíl náš žid. Od nás hýčkaný, námi trpěný a nyní nad námi vládnoucí. Emancipace židů, kterou naši otcové od víry odpadlí zavedli, vymstila se hlavně na křesťanské dívce, ženě, na křesťanské rodině. Ta tam jest cudnost a nevinnost naší ženské mládeže, podkopán jest rodinný život křesťanský, ztroskotáno jest tiché rodinné štěstí, tisíc a tisíc manželství křesťanských. Pustili jsme žida mezi sebe a s ním i jeho bídácké mravní názory, které nám vnucuje každý den v novinách jako „Neue Freie Presse“, v nemravných románech, v Zolovi, které nám drze vtírá třeba v „Humorech“ a skandálních zprávách „České Národní Politiky“. Ze všech koutů zeje nad námi cynická nestoudnost, třeba byla vázaná v hedvábí a ležela na krásném stolku pražského salonu a měla nápis Machar nebo Vrchlický, všude z toho na nás jízlivě se zubí židovská nestydatost, oplzlé opěvování ženy, jak právě křesťanské názory mravní nám přímo zakazují. Poznejme mravní názory židovstva o ženě. Již v synagoze jedná se jinak s narozeným chlapcem a jinak s děvčetem. Kdežto v našem svatém náboženství a jeho obřadech nevidíme žádného rozdílu před Bohem mezi narozeným pacholátkem nebo děvčátkem, jelikož oba stejně přijmou křest svatý, nadělá se v židovské synagoze s chlapcem novorozeným mnoho povyku. Jak slavná jest obřízka chlapce židovského a jak chudičký jest úvod děvčete židovského do synagogy. Tím jsem jen chtěl dokázati, že židovský rabínský názor mravní cení ženu jako bytost daleko pod mužem stojící! Projděme si nyní talmud. Kdo poruší ženu bližního, (to
- 180 -
jest žida), jest smrti hoden, (tractat Sanhedr). Rabi Bechai, Gerson, a jiní učí, že manželství nežidů není platné a že žid cizoložství se nedopustí, pakli ženu nežida przní. Dle talmudu nemá židovka muži svému židovi žádného práva cos vytýkati, pakli souloží ještě s jinými než jen s ní. Dle talmudu smí žid se svou ženou jednati, jako se jedná s kouskem masa, které můžeme péci, vařiti a jísti. Zprznění křesťanské dívky a ženy není židovi žádným hříchem, naopak zásluhou a pouze zprznění židovky od křesťana jest zločinem, na který jest smrt (Rabi Moše). O mravní zpustlosti židů sám žid Conrad Alberti v časopise „Die Gesellschaft“ roku 1889 č. 12. se vyjádřil: „Počínání bohatších židovských synků proti křesťanským chudým služkám, šičkám, krámským dospívá takové nestoudné drzosti a zvířeckosti, ku které neklesne žádný křesťanský mladík, který přece jiskru studu v sobě chová, která židovským jobberům nadobro vyhasla.“ Sám talmud praví, že náruživost pohlavní a necudnost jest u židů mnohem prudší než u jiných národů. (Tractat Succa.) Když porovnáme tyto názory židovstva o ženě, nesmíme se diviti, že následkem emancipace židů mravnost u nás tak děsně klesla. A to z té příčiny, poněvadž židovstvo nemůže zbohatnouti mezi národem mravným. Žid na vesnici nikdy nezbohatne, kde panuje pracovitost, pořádek, křesťanský život, spořivost, nýbrž pouze tam, kde jest život pustý, tam také kvete pšenice židova. Židovstvo báječně bohatne právě z hamižných náruživostí křesťanů a kořistí ze slabostí jiných. Důkazem toho jest obchod děvčaty, který se soustavně provozuje od mezinárodně zorganisovaných lupičských band židovských a který bují nejvíce u nás. Zemřelý ministerský předseda hrabě Taaffe vydal r. 1890 všem správám zemským oběžník následujícího obsahu: „Dle zpráv zahraničního ministerstva kvete hlavně do Cařihradu obchod s děvčaty. Tito obchodníci bydlí v Cařihradě a nejznámější jsou Abraham Tannenbaum, Josef Falkmann, Berta Schumann, Moses Bedner. Děvčata lstivě vyvábená nemají domovního ani průvodního listu, jsou psaní a čtení neznalá, a náš konsul má velikých obtíží, než vypátrá otčinu těchto nešťastných obětí. Hlavním prodavačem děvčat do vykřičených místností v Cařihradě jest žid Brailauer. Veškera nebohá děvčata jdou skrze jeho ruce, mnohá z nich raději se usmrtila, než se poddala hanbě, mnohá z nich zemřela, jsouce hladem a ranami utýraná. Majitelé nejvykřičenějších domů známí pode jménem pessvejings vydržují ve čtvrti Galata obyčejně více brlohů a platí tureckým úředníkům zpropitné (bakšiš). Pessvejingové vysílají do Rumunska, Bulharska, Srbska, Uherska, Slovenska, Haliče, do Moravy, krátce všude, kde se co podniknouti dá, své agenty, kteří lákají děvčata připovídajíce jim skvělou službu v bohatých rodinách, anebo omámí děvče přislíbením ženitby.“ Cařihradský dopisovatel německého Staatb. Ztg. č. 317. r. 1890 vylíčil následující případ, jehož byl sám svědkem. Děvče pocházelo z Braily v Rumunsku a bylo neobyčejné krásy. Jednoho dne přijel do Braily pán, vydávaje se za bohatého kupce z Kahýry jménem Grünberg. Dal si donášeti mléko do hotelu od mlékařky, jejíž dcera Bělina obětí tohoto zlosyna se stala. Grünberg zahrnoval chudou mlékařku dary a konečně se k ní přistěhoval. Získal si důvěru ženy i dcery a konečně měla býti svatba. Grünberg jel s Bělinou do Galace nakupovat, jak pravil, a zde vykonal své dílo. Bělinu těžkým vínem opil a vsednul na parník do Cařihradu určený. Bělina procitnuvši náhle ucítila, že je na moři a hrůzou jata, kam jede, zahrnula svého „snoubence“ otázkami. Zlosyn ten však ji přemluvil a ukonejšil, že již matce poslal telegram, že je loď omylem zavezla do Cařihradu. Když dojeli, odevzdal Grünberg Bělinu portýrovi (rofjan) vykřičeného domu. Rofjanové vykřičených domů v Cařihradě jsou zlosynové zvláštního druhu. Hlídají prostitutky, aby nemohly s nikým mluviti a nově přišlé násilně k hanebnému ře-
- 181 -
meslu donucují hladem a bitím důtkami. Grünberg zmizel a Bělina octla se v lupanaru. Zde viděla podivně nastrojená děvčata, která ji smíchem přivítala. Nyní teprv poznala, kam přišla a jako zlomená lilie padla do mdlob. Pak ale si pevně předsevzala, že raději zahyne, než by se poddala. Začalo trýznění. Šaty s ní strhány a rány padaly na ni jako déšť. Trýznění to trvalo několik dní, ale Bělina vytrvala. Rofjan ztrácel už naději a proto Bělinu prodal prohlášenému židu Šaremigovi, majiteli několika bordelů. Ten úplně bez oděvu zhýralým lidem ji na odiv stavěl a tak ji zbil, že omdlela, a pak teprv prosta vší síly oddala se osudu. Duševně a tělesně zlomena vedla si Bělina na venek, jakoby spokojena byla, a Šaremige počal jí důvěřovati. Dal jí pokoj do ulice. Jednoho dne dívala se z okna a spatřila známého obchodníka z Braily. Posuňky přivolala jej k sobě a šeptem zjevila mu své jméno a původ. Ještě téhož večera konal rumunský konsul a kavasové svou povinnost, ztýranou Bělinu vrátil matce. Šeremigo byl sice zavřen, ale bakšiš konal svou povinnost a za krátko byl zase svoboden. Takovýchto židovských majitelů vykřičených domů v Cařihradě jest mnoho. Turecké úřady dobře je znají, avšak nic nečiní, berouce od nich veliké úplatky (bakšiše). Další proud obchodu s lidským masem jde do Indie a sice do Bombaye a Kalkuty. Děvčata se vyvábí do Alexandrie, zde je agent přemluví do Indie. V Bombaji a v Kalkutě mají židé vinárny (wine-marchant), kam chodí bohatí Indové neb angličtí úředníci. Děvčata sedí nádherně oblečena ve vinárně, hosty neobsluhují, ale staví se jim na odiv. Majitel vinárny je vydává za své sestřenice. Bohatý Ind přináší dary a konečně děvče židovi za 1.000 rupií odkoupí. Děvčata taková krátko zahynou, žádná z nich nesnese indické podnebí. Nikdy více se nikdo nedoví, kde zahynula. Mezinárodní židovští zlosynové prodávají děvčata hlavně do přístavních měst, jako do Hamburku, Brém, Štětínu, Terstu a do Londýna. Kdo zná některá z těchto měst, pozná strašný zpustlý život hlavně mezi námořním mužstvem, které všechen svůj výdělek ve vykřičených domech utratí. Židovští agenti dodávají děvčata do londýnských bordelů a lákají je inseráty v největších židovských novinách jako Berl. Tagblatt a jinde, připovídajíce děvčatům místa jako společnice, vychovatelky, opatrovnice a podobné. Když děvče do Londýna přijede a dostaví se k agentovi, který je již očekává v přístavě, je ztraceno. Majitelé vykřičených domů v Londýně platí za děvče agentům jak dle krásy 400 až tisíc marek. Největší počet lupanarů v Londýně, Liverpoolu, Edinburgu jsou v rukou židů. Dr. Tarnowski praví ve svém spise („Prostitution“ v Hamburku 1890): „Prodavači ubohých otrokyň dovážejí své „zboží“ jako balíky bavlny na ústřední trh do Londýna a odtud se rozvážejí do celého světa. Zde se vyměňují, prodají a kupují do Bruselu, Antverp, do Lille, Boulogne, Ostende, do Paříže, do Holandska. Obchod ten má své kanceláře a celou organisovanou armádu agentů. Platí se zde za „kus“ 10 až 20 liber šterlinků.“ Anglická policie ví velmi dobře o tomto obchodě, ale ničeho nečiní, naopak sama ochraňuje bordely. Zrovna jako u nás v Praze, kde většina vykřičených domů je v rukou tajných policistů. Polští židé zásobují lidským masem také vykřičené domy v Petrohradě a Moskvě. Ostatně obchod do Ruska provozuje se také z Čech a to z okresu nechanického. Ruská vláda uznala za dobro poslati z Moskvy celé partie ubohých nechanických harfenistek, které obyčejně plní moskevské brlohy, nazpět do Čech. Z obchodu toho zbohatl i také ledajaký národní předák. O tom by nám nejlépe mohl podati vysvětlení poslanec
- 182 -
Rašín, radikál to nejlepšího zrna, který vypověděl všem českým kaplanům válku, nejspíše že mu kazí obchod na Rus. Roku 1890 odehrál se před trestním soudem ve Lvově proces, ve kterém sedělo dvacet sedm židovských zlosynů pro zločin prodávání děvčat do bordelů cařihradských. Hrozné věci vyšly zde na jevo. Všichni tito židé vyvábili nezletilá děvčata lstí z rodného domku, aby je zaprodali hanebnému řemeslu. Spravedlnost mohla se zmocniti pouze několika zlosynů rozsáhlé židovské bandy, poněvadž většina v čas unikla soudcům. Také jen malinká část všech zločinů, bandou touto spáchaných, vyšla na jevo před soudem. Veškera děvčata dovezena byla nejdříve do Lvova do domu žida Wandla, anebo Hoffnunga a Anny Wachsové. Zde se násilně strčily za závoru. V Cařihradě očekával je v přístavě žid Wolf Bedner a dopravil je do bordelů, odkudž všecko uniknutí bylo nemožné. Vezměme jeden případ: Marie Mojsa, mladá, chudá a sličná šička, bydlila s matkou v Černovících v Bukovině. Žid Aron Letz vylákal Marii a zjednal ji službu v Czortkově. Jednoho dne přišel k ní žid Šmul Markmann, připovídal jí výnosné místo v Cařihradě. Na cestě do Cařihradu přidružil se k nim žid Schäferstein, který ji do Cařihradu dovezl a do lupanaru židovky Ryfky Bednerové dopravil. Náčelníkem této bandy byl 64 let starý žid Schäferstein, pustý zhovadilec, který cestou obyčejně děvčata sám znásilnil. Cena jednoho děvčete obnášela obyčejně 50 tureckých liber (500 zl.). Žid ten pravil před soudem, že žádného zločinu si není vědom. Obchod s děvčaty je prý také obchod, jako když jiný obchoduje šatstvem nebo ovocem. Hrozný dojem činily na posluchače výpovědi ubohé Kupfermannové ze Zloczova, kterou zlosynové z domova vyvábili sotva 14 let starou. Většina těchto nešťastnic octla se v lupanaru židovky Bednerové, která vždy výslovně židu Wandlovi do Lvova psala, aby ji zaslal křesťanky, nikdy zboží košer, to jest židovky. Isaak Schäferstein obdržel 1 rok, ostatní po 6 a 3 měsících neb několik týdnů. Trest to na takové děsné zločiny velice mírný. Začátkem března r. 1897 přijela do New-Yorku na parníku Columbia židovka Braunová z Pešti se třemi děvčaty, která se jmenovala Charlota a Markéta Lampl 17 a 20 let a Ema Sirke. Ačkoliv úřady židovku znaly, přece ji pustily. Židovka ta přivezla děvčata z Pešti a vezla je do vykřičených domů v Hanavě. Celý případ uveřejnil nujorský „Staatszeitung“. V měsíci dubnu téhož roku uveřejnilo pražské místodržitelství v novinách tuto zprávu: Spolek na ochranu děvčat v Argentinii upozornil vídeňský „Arbeiterzeitung“ na následující obchodníky s děvčaty: Jankel Labledovski, Herz Labledovski, Henrich Cohen, Moses Geist, Leo Mund, Salamon Blum, Menachem Schuldreich, paní Chafa Stragovski, vesměs samí židé z ruského Polska. Děvčata se dopravují přes Janov, Marseille, Cherbourg, Havre, La Palice a Southampton. V Janově v hotelích Aquila a Liguria jest vždy několik takových nešťastnic, které čekají na loď. Noviny „Argentinisches Wochenblatt“, „La Plata Zeitung“ již často psaly o strašném osudu nešťastných prostitutek, které se octnou v lupanarech v Buenos Aires a v Montevideo. Děvčata dodaná do bordelů v těchto dvou městech pocházejí vesměs z RakouskoUherska a jich dodavatelé jsou pouze židé. Naší policii konečně podařilo se zatknouti bordelové agenty 8. dubna 1896 a sice Meschulem Langera, jeho dceru Rosu, Jakoba Friedenberga a Chil Rosenkranze. Později zatčen Mořic Schiffmann a v Liverpoolu Markus Weinbach, tento měl právě ve spárech svých 2 děvčata. Dosud se pátrá po zlosynu Adolfu Steinovi, jeho společník Mortke Posner byl již zatčen. V Barceloně chycen žid Wollberg, v jehož moci bylo pět děvčat z Rakousko-Uherska.
- 183 -
Dlouholetý ruský konsul v Argentinii Jonin, který vydal dílo „Durch Süd. Amerilíčí poměry argentinské takto: „Ze všech končin světa sejde se zde všelijaký pronárod a utvořil s řádnými zdejšími občany nové plemeno. Každý příslušník každého národa se smí zde usaditi, pouze žid nesmí se zde usaditi. Všichni mají strach před židem, aby nepřivedl domorodce na mizinu.“ Nuže, svobodná republika brání se před židy! Co říká tomu občan Krapka, Steiner, Hajn, Masaryk, Herben a všichni čeští liberálové s Heroldem v čele? V Argentinii se usadilo pod vládou kapitalistů několik polských židů a ti vesměs všichni jsou majiteli vykřičených místností a provozují děsné řemeslo lidských hyen. Mimo toho hodlal žid Hirsch v Santa Fé založiti židovské osady rolnické, které se ale potkaly se žalostným výsledkem. Polští židé praštili lopatou a rýčem, šli nazpět domů, usadili se ve Vídni na burse a polovina se rozptýlila v Argentinii. Velká část těchto židů vydržuje v Montevideo a Rio de Janeiro vykřičené místnosti. Židé v Argentinii mají pro tento obchod s děvčaty své rozsáhlé kanceláře, písaře, agenty. Nejvíce agentů je v Uhrách, Haliči a u nás na Moravě i v Čechách. Nejvíce děvčat přijde z Chorvatska a Rumunska. Chorvatské a srbské ženy a dívky jdou v celých tlupách jako vystěhovatelky do jižní Ameriky, kde v loupežných brlozích v Buenos Aires zahynou. Veškerý tento výnosný obchod je výhradně v rukou polských židů. Tak tedy uzrála myšlenka žida Hirsche, který chtěl přiměti židy k orbě a dal jim podnět, že se chopili rozsáhlého a výnosného prodeje s lidským masem. Dosud se na vyhubení tohoto strašného otroctví neděje nic, neb republika argentinská jest nyní v rukou zednářů a vyvrhelů lidských, kteří tento obchod s děvčaty podporují, chrání a z něho bohatnou. (Vaterland 18. dubna 1897.) V Grindelwaldu ve Švýcarsku zatkla loňského roku policie Američana Curtiho a myslila, že zatkla pověstného žida Schönera z Montevideo. Tento žid pochází z Prosskova v Rusku a měl dlouhá léta v Montevideo bordel. Dával si jména Markus Schöner, Moises Scheiner, měl pasy, kde se vydával za příslušníka Argentinie, Brasilie, Turecka. Všecky jeho papíry byly padělány. R. 1892 byl zatčen pro podvod a ztratil při tom polovinu svého ohromného jmění, které nabyl z prodeje děvčat. Má však i dnes veliké bohatství. Začátkem dubna 1897 zavládlo v horských krajinách aradského a hunyadského komitátu v Uhrách mezi rumunským selským lidem veliké roztrpčení, a sice následkem ohromné drzosti židovské. V poslední době totiž procházely krajem dvě elegantně oděné židovky a najímaly mladá hezká děvčata do továrny na obvazy, která má býti zřízena rumunskou ligou u Kronstadtu ― tak balamutily židovky lehkověrný horský lid ― a která prý bude dodávati p o r a n ě n ý m k ř e s ť a n ů m na Krétě obvazy a pod. Židovky dávaly i závdavek v obnosu 20 až 30 zl. a ujišťovaly děvčata, že vydělají týdně při nejmenším 10 zl. a mimo to, že mají zdarma jízdu tam a zpět. Samozřejmo, že p o d o b n á t o v á r n a n e e x i s t u j e a mladá děvčata byla prostě z a š a n t r o č e n a d o v y k ř i čených domů v Bukurešti a Srědci. Ačkoliv četnictvo o tom zv ěd ě l o , n e z a b r á n i l o židovským kuplířkám v jich nekalé práci, a když se přímé důkazy proti nim nahromadily, bylo teprv počato s „vyhledáváním“. Zjištěno, že takto zmizelo 20 děvčat, dále že obě židovky měly společníka ve starém židovském podomníku, jenž vesnické krásky v stáří od 14 až 16 roků vyhledával. Tento žid ovšem zmizel. Dále zjištěno, že jedna z těchto prodavaček duší jest totožná se známou „obchodnicí děvčaty“ Malvínou Rosenbaumovou, která posléze uvězněna byla v Turn-Severinu, od doby té však zmizela. Tím však se uherské ministerstvo spravedlnosti spokojilo a o hořekující rodiče ka“20,
20
Berlin, Cronbach 1895. - 184 -
více se nikdo nestará ― vždyť jsou to „hloupí Valaši“ a obě „dámy“ přec jsou dcery „vyvoleného národa“, který v Uhrách něco znamená! V Praze byl 8. srpna 1897 zatčen židovský agent pro vykřičené domy Busch. Dodával za hranice česká děvčata do bordelů. Domovník z Lužické ulice, kde padouch ten bydlil, dosvědčil, že dostával ve dne v noci telegrafické depeše, tak rozsáhlý obchod měl. Veřejně jest známo, že v Praze největší vykřičené domy patří židům a sice Goldschmidtovi, Friedmannovi a Kischové. Majitelé takových bordelů báječně bohatnou a jsou mezi nimi lidé, kteří si za krátko kupují činžáky až za dvě stě tisíc zlatých! S prostitucí veřejnou jest úzce spojena prostituce ukrytá, která se nyní v Praze a ve větších městech na venkově jako v Kolíně, Plzni a podobných městech strašně šíří a ohrožuje všecku mravnost. Míníme tím kavárny a restaurace s obsluhou ženskou. V Praze jest přihlášeno na policii kolem 700 číšnic. Porovnáme-li armádu číšnic s armádou prostitutek ve veřejných lupanárech se zdržujících, jest počet sklepnic víc než 2krát tak veliký, než počet prostitutek ve veřejných lupanarech. Sklepnice tyto mají úlohu, aby vábily hosty, je k místnosti upoutaly a pokud možno k útratě sváděly. Otrokyně tato ubohá musí s hosty se bavit, s nimi píti, aby se majiteli kavárny neb restaurace zavděčila, by „obchod“ vzkvétal. Sklepnice takové jsou většinou odkázány na prostituci tajnou, poněvadž služby žádné nedostávají. Je-li hezká, nemá nouzi o starší zámožné pány a studenty. Jsou mezi těmito sklepnicemi jako mezi prostitutkami děvčata sotva škole odrostlá, strašně mravně zpustlá, tak že hrůzou trne, kdo tuto zpustlost naší ženské mládeže vidí. Takovým způsobem spějeme nutně ku zkáze vstříc. Měšťanské společenstvo výčepníků v Praze uveřejnilo začátkem srpna v novinách následující zprávu: „Nařízení místodržitelské na sklonku r. 1895 vydané podřízeným úřadům, že žádným způsobem nemají udíleti povolení ku provozování živnosti hostinské a výčepnické osobám podezřelým, kteréž by živnosti zneužívaly k podporování nemravnosti, jakož dále, že proti majitelům výčepních koncessí již existujících a prostituci ve svých místnostech provozujícím má se použíti se vší přísností veškerých prostředků živnostenským řádem poskytnutých, po případě na základě § 138. a) živnostenského řádu po opětovaném marném písemném napomenutí že se jim má koncesse odníti, uvítalo Měšťanské společenstvo výčepníků v Praze s nemalým uspokojením v naději, že konečně zbaveno bude potupného svazku s lidmi z hanby kleslých nešťastnic tyjícími. Aby se pak akce živnostenským úřadům v té příčině usnadnila, podali jsme jim již na začátku minulého roku seznam všech držitelů koncessí hostinských a výčepnických, pokud se prostitucí živí, se žádostí, aby ve smyslu výše uvedeného nařízení místodržitelského proti nim rázně bylo zakročeno. Pohříchu nehnuly živnostenské úřady v záležitosti této ani rukou; alespoň nás nedošlo ani v jediném případě vyrozumění, že by některému z oněch individuí koncesse hostinská byla odňata. Jsme tedy nuceni obrátiti se opětně na místodržitelství se žádostí, aby podřízeným orgánům šetření příkazu vzpomenutého znova důtklivě na srdce vložilo. Příčina, proč vší silou domáháme se vyloučení nevěstinců ze svazku společenstevního, jest nejen snaha udržeti dobrou pověst stavu, nýbrž i ta okolnost, že ženštiny v ústavech takových zaměstnané jako domnělé „číšnice“ nemocenské pokladně pomocnické při našem společenstvu zřízené za obtíž připadají. Jak těžkým jsou jí břemenem, patrno nejlépe z toho, že loňského roku bylo neméně než 370 „také číšnic“ stíženo nemocemi, jichž léčení vyžadovalo 5.291 dnů! O ohromné obnosy léčením dotčených chorob pohlcené jest řádné pomocnictvo přímo okradeno a to v nejtěžších dobách života, v nemoci, kdy vydatné podpory nejvíce má potřebí. Zlořád prostituce bují ostatně
- 185 -
i po venkovských městech, kde t. zv. „pokojská“ platí mnohému „hoteliéru“ 2 až 3 zl. denně za poskytovaný útulek. Proto vyzvali jsme také venkovská společenstva hostinských k součinnosti při potírání prostituce a zašleme jim tyto dny otisk příslušné petice k použití. Kojíme se nadějí, že akce za účelem očištění stavu hostinského od živlů nekalých podniknutá tentokráte se potká se zdárným výsledkem.“ Většina lidí, kteří navštěvují pravidelně kavárny a restaurace s obsluhou ženskou, chodí do těchto místností pouze za tím účelem, aby činili nemravné nabídky číšnici. Dokonce se stávají případy, že tací „hosté“ číšnici vyhrožují, že nepřijdou více do místnosti, pakli nechce býti po vůli. Takováto otrokyně, aby udržela hosty, aby „pán“ ji nedal ze služby, musí činit, co hosté chtí. Neobyčejnou drzostí a frivolností vůči takové číšnici se nejvíc vyznamenávají židé. Mnoho-li zdárných dcer českých zahyne v tomto pustém životě do roka, považímeli, že r. 1896 bylo na syfilistickém oddělení přihlášeno přes 300 sklepnic! Mnoho-li nadějných pro národ mladých životů předčasně skláceno v hrob, které by jinak mohly se státi národu poctivými českými matkami. Co tu v těchto místnostech, jako jsou lupanary a kavárny a restaurace s ženskou obsluhou, utratí často ženatí mužové peněz! Doma žena a děti strádají a zpustlý muž utrácí s lehkými ženštinami. Co tu na tisíce rodin podkopáno! Co tu na sta studentů zmrhá své zdraví, zkazí si celý život, utrácí peníze z domova na studie jemu zaslané. Veřejné mravnosti jsou dále velmi nebezpečné hostince, které mají název ve velkých městech „hotely nižšího druhu“. Do takovýchto hotelů vodí schátralí mužové svou oběť, by jí zde zneužili. Jsou to hotely, které pronajímají pokoje k těmto účelům a strašně z toho bohatnou. Ve Vídni říká se těmto hotelům „Stunden-hotels“. V Praze byl toho druhu nejpověstnější hotel na Václavském náměstí, nedávno zbořen. Poněvadž se stávají případy, že zhovadilci zavádějí do takových hotelů i školní děvčata, jest povinna policie pořádati časté prohlídky takovýchto hotelů. Zdali tak činí, ovšem nevíme. Přicházím k další smutné kapitole, k děvčatům služebným. Všeobecný odliv z venkova do měst jeví se hlavně také v hromadném proudění venkovských děvčat do měst za příčinou hledání služby u „pánů“. Nechuť k polní práci, ve chlévě na venkově mezi ženskou mládeží se tak rozšířila, že žádná skorem nechce pracovati v hospodářství a každá hledí přijít buď do továrny neb do města k pánům do služby. Zde čeká skorem na každé služebné děvče jistá mravní zkáza, která ji naprosto stihne obzvláště v každém židovském domě. Židovská víra a názor žida o ženě dovoluje židovi, že smí před očima vlastní ženy užívati ještě jiných, zvláště pak, dokud je svoboden. Židovská žena jest muži jako otrokyně oddána a podporuje dokonce snahy žida, aby sama ušetřena byla od přílišných nájezdů známé u židů až hrozné náruživosti smilstva, která není u jiného národa tak vyvinuta jako právě u židů. Proto berou židovky do služeb svých z kanceláří pro služby ta nejzdravější a nejkrásnější děvčata křesťanská, která musí s naprostou jistotou sloužiti židovi i synům tělem svým náruživosti pohlavní. Tak mi vyprávěl jistý pražský pokrývačský mistr následující příběh: „Venkovské děvče zámožnějšího chalupníka, krásné a zdravé, přišlo ve stáří 17 let do Prahy. Měla se doma vdáti a tu chtěla ještě rok neb dva vyčkati a něčemu se přiučiti. Šla tedy do Prahy po službě. Obdržela místo u úředníka, ovšem křesťanského, měla 5 zl. měsíčně. Místo se jí nelíbilo, dostala službu u žida za 10 zl. měsíčně. Sotva tam byla týden, žid ji v noci v kuchyni přepadl a sprznil. Zároveň jí užíval i žid syn! A to všecko s vědomím židovky!“ Zde máme nad slunce jasněji dokázáno, že židé dle předpisů talmudu žijí. Dívka ta tak mravně zpustla, že již více domů se nevrátila a je nyní zpustlou číšnicí. Když přijdou židovky do kanceláře pro zaopatřování služeb, prohlížejí děvčata jako ně-
- 186 -
jaký kus tažného dobytka, klepají děvčatům na zuby, zda jsou zdravé a teprv je do služby přijmou. Služebná děvčata mají v domech židovských úplnou volnost, židovka sama hledí, aby měla služka svého vojáka neb známost, aby milostpán žid neb syn nemusil na porodnici platit sám. Podotýkám zde, že sebe chudší žid platí židovce své služku křesťanskou, aby ušetřil své ženy, neboť talmud židovi nařizuje, že se nesluší, aby dcery Israele praly a jiné hrubé práce konaly. I každý židovský veřejný posluha v Praze má služku a po případě i kojnou křesťanskou. Služebná děvčata propadají v městě naprosté mravní zkáze nejen v domě, nýbrž také při zábavách, které si samy vyhledávají a proto také mimo fabrických děvčat dodávají hlavní materiál do veřejné porodnice. Strašný jest přímo počet nemanželských, ve veřejných porodnicích narozených dítek. Statistika ovšem nevykazuje žádný číselný vzrůst, avšak to nám není důkazem, že by mravnost ženské mládeže nerostla, nýbrž naopak, je čím dál, tím hůř. Roku 1879 bylo ve veřejných porodnicích ošetřováno: matek 10.258 3.302 950
ve Vídni v Praze v Brně
dítek 9.524 2.968 852
Ve veřejných nalezincích ošetřováno dítek téhož roku: v ústavě 10.947 3.117 924
ve Vídni v Praze v Brně
mimo ústav 31.015 7.631 2.803
náklad 1,456.520 zl. 297.995 141.141
V celém Předlitavsku bylo r. 1875 ve veřejném ošetřování nemanželských dětí 51.140, jejichž ošetřování vyžadovalo 1,434.652 zlatých. Roku 1878 bylo takových dítek 60.572, jichž výchova žádala 1,826.997 zl. zemské podpory. Dle výkazu statistiky z roku 1893 bylo ve veřejných porodnicích:
ve Vídni v Praze v Brně
matek 10.208 3.694 969
dítek 8.946 3.307 817
19.559
17.269
V celém Předlitavsku:
Ve veřejných nalezincích bylo téhož roku dítek: v ústavě
mimo ústav - 187 -
výdaj
ve Vídni v Praze
9.345 3.808
18.044 6.078
1,342.468 zl. 460.590 „
v celém Předlitavsku 38.729 nemanželských, ve veřejných ústavech zaopatřených dítek. Dlužno zde podotknouti, že do veřejné porodnice jde právě jen úplně chudobná, všech peněžitých prostředků postrádající, svedená žena. Jak ohromné procento na těchto strašných pro nás čísel mají židé! Co tu do roka mimo toho ale samovražd, které spáchají děvčata svedená, nechtíce přežíti hanby těhotenství hříšného. Co tu se provádí zločinů od zhýralých porodních bab a tu a tam lékařů, kteří zmařují plody, aby tak „hanba“ nepřišla na jevo. Jak čísla veřejných porodnic ukazují, máme v Čechách povážlivý, o smutné mravní skleslosti lidu svědčící počet nemanželských dětí. Mimo na ústavy pražské, musí země česká platit na porodnice a nalezince i do jiných zemí, kde se právě z Čech příslušné ženy nacházejí. Tak zaplatila země česká za rok 1896 na ústav nalezinců ve Vídni 315.000 zlatých a do ciziny 40.000 zl.! Těmito číslicemi není ani zdaleka vyčerpán počet dítek nemanželských vůbec, povážíme-li, že na příklad v městech průmyslových žije na tisíce mladistvých dělníků a dělnic v divokém souložnictví a taktéž v Praze a ve větších městech vůbec. Ve Vídni bylo roku 1896 dle slov poslance Zallingra přes 10.000 na divoko žijících souložných párků. Jaká nebezpečí v mravním ohledu hrozí služebným děvčatům v městě, o tom by se daly psáti celé knihy. Hrozně se množící samovrazdy děvčat o tom až příliš jasně mluví. Nebezpečí to je tím větší, čím víc se děvčat do města hrne a čím obtížněji děvče obdrží službu. Tak bylo v Praze koncem srpna 1897 přes tisíc služebných děvčat bez místa. Zde jest úrodné pole pro zlosyny, kteří hledají zboží do vykřičených domů. Dlouho jsme byli nečinnými, zde onde jen se ozval křik v novinách, zaspali jsme celé řady organisací: v tom také vězí notný kus úspěchu židů a té tak pro nás smutné ž i d o v s k é r o z p í n a v o s t i . Připadá mi to tak, jako kdyby nepřítel vpadl do Čech, vyhrál několik rozhodných bitev, obsadil všecka důležitější místa, a my teprv začali o s t ý c h a v ě a hodně pomalu mobilisovati. Začínáme se teď trochu organisovati, ovšem: ale bojím se, že i ta organisace leckde se utopí ve spolkových formáliích a různých okolnostech. Veliké netečnosti jsme se na příklad dopustili, že jsme tak dlouho byli bez organisace ženské na základech katolických. Lhostejně jsme přihlíželi k tomu, j a k n e s m í r n ý p o č e t k a t o l i c k ý c h d ě v č a t beze všeho rozmyslu jde do služby k židům: za služky, chůvy, kojné ― zkrátka, k nejnižší práci. Odpovězme si: kolik židovek slouží u židů? Nebo snad u křesťanů? Snad žádná židovka vůbec neslouží jako služka, chůva neb snad docela z a k o j n o u . Křesťan by ji nevzal, ale žid přímo po křesťanských děvčatech pase; využitkuje jich jak může. Jděte do porodnic nebo ptejte se zde onde služek, co je nemanželských dětí, jež měly křesťanské služky se židem. Vedle hesla: „ K ř e s ť a n é , k u p u j t e j e n u k ř e s ť a n ů “ mělo by zaznívati i heslo: „ K ř e s ť a n s k é d í v k y , j d ě t e s l o u ž i t j e n k u k ř e s ť a n ů m ! “ . Ale i to vyžaduje promyšlené organisace s e s t r a n y s l u ž e k s a m ý c h i se strany k a t o l i c k ý c h p a n í . Velice mnoho bych si sliboval od toho, kdyby žádná křesťanská dívka nešla sloužit k židovi. To by byl větší úspěch, než lecjaký planý antisemitský pokřik bez p o s i t i v n í h o s k u t k u , b e z ú č i n k u a v ý s l e d k u . Židovky ovšem také slouží, ale v obchodech jako krámské, kasírky atd. Otázky služek dávno si všiml nebožtík Neruda a věnoval jí několik článků. Jako křesťanské služky a kojné v domácnosti žida musí tomuto býti k službám tělesné jeho chlípnosti, tak i každá jiná žena a dívka vůbec, která je v odvislosti od žida jako dělnice, šička, krámská, účetnice. Od 1. března do 21. dubna 1896 odbývala se anke- 188 -
ta ve Vídni o poměrech dělnic ve městě Vídni. Zde vypovídaly dělnice vesměs v neprospěch podnikatelů a prácedárců, že zjednání ankety vyšlo na jevo, že málo jest prácedárců, kteří k dělnicím zachovají mravnost. Nechceme zde uvésti všecky výpovědi dělnic, uvádíme zde jen slova expertky číslo 22 z oboru výroby umělých květin, která proslovila na schůzi 23. března. Dělnice musí se poddati choutkám podnikatelů. Znám dělnici vdanou, která byla v požehnaném stavu a bez práce. Žádala o práci a pán jí prostě odvětil, bude-li mu po vůli, že jí práci dá. Takové dělnice, které mají nemravné styky s majitelem obchodu, mají se lépe, než ostatní starší dělnice, neb takové, které se pánovi nelíbí. Ve většině závodů, které já znám, mají dělnice s podnikateli neb dohlížiteli děti a to i zcela mladistvé dělnice, které sotva ze školy vyšly a práci se učí. Že křesťanské dělnice, šičky, krámské a účetnice židovské chlípnosti sloužiti musí, jinak neobdrží práci neb místa, o tom jest jedna řeč. Žid svou cynickou drzostí a svou zvířeckou chlípností nezná ani studu ani mezí vůči křesťanským děvčatům. Před okresní soud brněnský pohnán byl v měsíci říjnu 1896 žid Austerlitz, 23 let starý, pro nemravné činy spáchané na mladistvých děvčatech zaměstnaných v cukrářském závodě jeho otce. Dvacet děvčat povoláno k soudu k svědectví a všecka, by vlastní hanbu zakryla, mlčela v tajném líčení, takže žid jen peněžitou pokutou byl trestán. Velkým nebezpečím pro mravnost křesťanského děvčete je styk s každým židem. Děsné věci se dějí tu beztrestně a mnohdy takový zlosyn zaujímá veřejné důležité postavení. Tak psaly „České Zájmy“ velmi často o lékaři židu Hermannovi v Pyšelích, kterak tento zhýralec křesťanská děvčata z celého okolí przní a to beztrestně. Úřady jsou proti zločinům židů slepy. Jest to ostatně smutné svědectví o mravní ztupělosti a lhostejnosti našeho lidu, že mu jest jedno, zda mladistvé dcery mravnost si zachovají čili nic. A přece od mravně zachovalých žen závisí zdraví dítek a štěstí budoucího manželství. Zábavě židům slouží křesťanská děvčata z lepších rodin a lepšího postavení jako účetnice, krámské, modistky, baletky a podobné. Kdo se chce o tom přesvědčiti, ať si zajde do divadla Varieté, neb do vinohradského Orfea, kteréžto oba zábavné závody patří židům a ponejvíce židy bývají navštěvovány. Tu každý žid si přivede mladou sličnou křesťanku, jsou to obyčejně v židovských závodech, obchodech a komptoirech zaměstnané slečny křesťanské, které pak musí se židem po divadle jíti do jeho bytu neb do hotelu. Z hodnověrné strany byl mně vyprávěn tento případ: „Mladistvé, krásné děvče, dcera zkrachovaného nedbalého rolníka, přišla do Prahy ve stáří 18 let. V kanceláři ji pro krásu její přemluvili, by šla za číšnici. Přišla tedy za číšnici do kavárny v hotelu Viktoria, v Jungmannově třídě. Brzy dotíral na ni jistý směnárník žid a jednoho dne zavezl ji na venek ve fiakru, kde ji mínil vínem omámiti a pak znásilniti. Děvče však bylo ostražité a nepoddalo se. Týž směnárník zneužíval jisté baletky, které dával za odměnu šperky, které ho ovšem mnoho nestály. Když se jí nasytil, mrzelo ho, že děvčeti dal dary a zažaloval baletku, že skvosty na něm vyvábila. Soud však žalobu jeho zamítl.“ Historicko-politické listy, založené slavným vůdcem německých katolíků Järgem, napsaly r. 1848: „Židé jsou kazateli chlípnosti a revoluce.“ Gross. Hoffinger ve svém spise „Die Schicksale der Frauen“ líčí židovské vídeňské bankéře, kterak pravé honby uspořádají na hezká křesťanská děvčata. Své židovské ženy šetří, aby se nestaly obětmi zvířecké jejich náruživosti a proto slídí s pravou hyenskou drzostí po dosud mravně zachovalých křesťanských děvčatech. Když žid zprzní děvče, pak ji odhodí a nechá ji na pospas prostituci. Mně vyprávěl dílovedoucí jistého čalounického závodu v Praze, kterak s bestialní drzostí przní židé, majitelé firmy, křesťanská děvčata a to hlavně dosud netknutá.
- 189 -
Než dosti o tomto hnusném a pro nás nad míru smutném předmětě. Nás jenom nejvíce bolí, s jakou lhostejností křesťanské matky dávají své dcery židům na pospas. Jsou případy, že vlastní táta za hlt kořaly dopřeje židu svou dceru. Kde jste vy „vlastenci“, abyste zachránili českou dceru před zvířeckostí židovskou? Kdy bude česká dívka zase mravnou a tak sloupem národa jako dříve? Zde vidíme obrovskou práci pro vlastenecké duchovenstvo české! Jestliže nechceme, aby český národ zahynul, jest nejvyšší čas obrátiti ženskou mládež naši na cestu mravnosti. A tu hlavně a opětně žádáme zákaz tanečních zábav, přísnou policejní hodinu ve všech obcích, přísný dohled rodičů, aby děvčata se netoulala večer mimo dům, krátce všecky ony předpisy mravní, které každá křesťanská matka na ochranu vlastního dítěte zná. Vidím proto ohromnou důležitost ve spolcích křesťanských matek, kde má kněz poučovati vdané ženy o povinnostech křesťanské matky. Vidím ohromnou důležitost v křesťanskosociálních spolcích ženských, kde upřímné katolické ženy se ujímají děvčat, by je z otroctví zhovadilých židovských i neobřezaných hyen a chlípnictví a mravního bahna zachránily a vysvobodily. V tom oboru mělo by kněžstvu nápomocno býti i učitelstvo. Jeho povolání vychovatelské ukládá mu tuto povinnost. Ale dnešní učitelstvo ve své divoké zášti proti kněžstvu spíše národní korrupci ještě podporuje, než zadržuje. Naši mladí kantoři pořádají o prázdninách i na vesnicích taneční hodiny a zábavy a tím vyplňují svou „národní“ práci. Ubohý národe, jak dlouho ještě dovedeš vzdorovati rakovině nemravnosti v útrobách tvých tak hrozně řádící a kdy budeš zachráněn morové rány té?
XVIII. Doslov. Loňského roku na podzim za jasného dne pohlížím z letenské výšiny na Prahu, na stověžatou Prahu. Velebný to pohled! Pode mnou stkví se staroslavný Týn, chrám sv. Mikuláše s jeho malebnými kopulemi, tam v pravo třpytí se královský Vyšehrad a nedaleko od něho Karlov se světoznámou kopulí. Tu vidím starobylý Emaus a za ním štíhlou věž nového chrámu sv. Ludmily. Však nade všemi vévodí královský sv. Vít, který snad Bůh dá, brzy dokonán bude. Avšak co vidím mnohem výše nad sv. Ludmilou? Vidím cizácké věže, jako bych byl někde v Damašku neb Cařihradě mezi moslímy a semity. Ano, jsou to dvě maurské židovské věže, nejvyšší to nyní v celé Praze, až snad na sv. Víta a to zrovna proti němu, věže to nové židovské synagogy vinohradské, kterou si dali vystavěti pražští židé, Praze na potupu, Israeli ku slávě. Kdežto královský sv. Vít hlásá tam dole těm hemžícím davům svou šedou hlavou, kterou korunuje sv. kříž, že my Čechové jsme národ křesťanský, že se hlásíme ke kultuře, kterou nám přinesli svatí věrozvěstové Cyrill a Method, tu na opačné straně královského města Prahy, zrovna proti sv. Vítu, povstaly dvě maurské věže, odznaky to babylonského talmudu. Tyto hlásají, že tam dole v Praze mezi hemžícími davy vyrostlo plemeno od kříže odpadlé, prodajné a otročící židům. Kdyby naši předkové vstali a to bohopusté bourání katolických kostelů a kaplí viděli, které se dnes v Praze provádí, spráskli by ruce a ptali by se, zda Praha obydlena jest Vandaly neb Hurony?
- 190 -
Právě v tom vidíme nezvratný důkaz, že nynější pokolení vyznamenává se odpadlictvím od náboženství, poněvadž boří svatyně od předků vystavěné. Praha jest prý českým Římem. Páni Táborité na radnici patrně neradi vidí kostely a proto pryč s nimi. V Praze zanikly v době josefínské od roku 1782―1794 kostely sv. Ambrože, Prokopa, Pokory Panny Marie, kaple sv. Bernarda, Michala, kaple Betlémská, kostel sv. Linharda, sv. Jana, sv. Mikuláše, sv. Štěpána, sv. Vojtěcha, sv. Matouše, kaple Panny Marie na Hradčanech, kostel Matky Boží na Louži a kostel Božího Těla, kostel sv. Benedikta a Norberta, sv. Jana Křtitele, sv. Valentina. Doba josefinská oloupila tedy během 12 let královskou Prahu o 18 kostelů a kaplí, vesměs to starých památek ze 12., 13., a 14. století. Roku 1844 zbořeny kaple Jerusalemská a kaple všech Svatých. R. 1847 zbořena kaple i špitál sv. Anežky. R. 1854 kostel a klášter dominikánský sv. Maří Magdaleny na Újezdě. R. 1861 kostel obrácení sv. Pavla v Karlíně. R. 1874 farní kostel sv. Ondřeje. R. 1884 kostel Porciunkula před kostelem panny Marie Sněžné. Roku 1884 kostel sv. Bartoloměje. V nejnovější době zbořili novodobí Vandalové kostel sv. Kříže Většího, kapli sv. Ludmily, klášter sv. Mikuláše, a nyní má padnouti slavné dílo Dienzenhoferovo, kostel sv. Karla Boromejského na Zderaze a po tom sv. Václava z bývalé staré trestnice. Komu by nevzkypěla žluč rozhořčení a odporu proti nynějšímu bezcharakternímu pokolení, které se lhostejně dívá na bourání starých svatyň, a při tom tato otrocká generace největší úzkostlivostí šetří židovské synagogy, z kterých pro assanaci nepadne ani jedna! Ano, židé si stavějí synagogy nové a my své kostely boříme, abychom jich měli ještě míň! Toť také nejlepší obraz naší národní, duševní a hmotné zchátralosti. V nejúrodnější krajině české, tam, kde Vltava stříbropěná s Labem se snoubí, panuje všeobecná zmalátnělost. Nejen povodeň mnoho zničila a živelní pohromy lidskou práci v niveč obrátily, ale mnohem horší zkáza v podobě lidské bestie připravila celý okres o jmění. Koncem srpna 1897 zjištěn byl v hospodářské záložně mělnické, kterou po dlouhá léta řídil mladočeský pohlavár Vinkler, schodek 932.816 zl. Tolik si páni u koryta nakradli z cizího jmění. Takových případů máme však v Čechách až na zbyt. Úpadky záložen v Křivoklátě, Neveklově, Bakově, Bělé u Bezděze, Žehušicích a jinde svědčí o smutném duševním stavu nynějšího pokolení. Ta tam jest poctivost. A proč? Inu, není prý Boha, není po smrti prý věčného trestu. Tož nikdo ničeho se nebojí, pouze jen Pankráce. A pro velké pány Vinklery a podobné kapacity dosud Pankrác vystavěn není. Tam zavírají jen malé zloděje. Pro velké zloděje musí býti zvláštní Pankrác, kde by měl každý takový pan trestanec vlastní salon, ekvipáž, šampaňské a sherry a několik baletek. Jest již čas, aby se na útraty země takový fešácký Pankrác vystavěl. V kraji mělnickém a mšenském lítají nyní domy a selské statky jako housky na krámě za babku, jako staré kalhoty u žida. Jářku, to je ta „práce“ našich vlastenců, těch, kteří křičí na českého kaplana, když někde veřejně chce vystoupit a lidu něco říci o náboženství a poctivosti, tu tací národní „poctivci“ křičí, ne, nechceme tě slyšet, náboženství patří do kostela, zalez flanďáku do sakristie ke kostelním myším, tam si čiň co chceš! Ano, jen ne žádné náboženství! Kdyby nebylo toho prožluklého přikázání nepokradeš a nebylo čerta a pekla, tak by přece naši Vinklerové mohli pohodlně žíti. Smutný jest obraz, který nám dnes poskytuje základ českého národa, stav rolnický. V Čechách nám ubude do roka průměrně 3.000 selských usedlostí, které se rozbijí a přijdou do jiných rukou. Jak povážlivě rolnické usedlosti se rozdrobují, objasňuje statistika rozdělení půdy zemským výborem vydaná v r. 1893 vyjma 43 okresů. Dle toho bylo v Čechách usedlostí:
- 191 -
ve výměře přes 200 jiter21 „ 100―200 jiter „ 50―100 „ „ 25― 50 „ „ 10― 25 „ „ 5― 10 „ „ 1― 5 „
r. 1861―72 676 818 13.336 54.510 74.727 46.558 118.862
1889―90 1.407 1.151 11.210 46.982 76.694 64.708 218.111
+přibylo, ―ubylo + 731 + 341 ―1.126 ―7.528 + 1.697 + 18.150 + 99.249
V Čechách za třicet let ubylo rolnických statků ve výměře 100 až 50 jiter 8.654, za to nám přibylo chalupníků s 1―10 jitry 117.399! Na Moravě ubylo za tu dobu rolnických statků ve výměře 50 až 10 jiter 2.659 a přibylo chalupníků s 10 až 2 jitry 6.362. Nepočítám ani, co velkostatkáři do roka skoupí parcel od chalupníků a rolníků, kteří sami k velkostatkáři chodí a ho prosí, by pozemek koupil, aby se zbavil dluhu. Není to přímo šeredný tanec k hrobu? O úpadku řemesel nebudeme se sířit. Jak daleko došlo otroctví našeho dělnictva, o tom podáváme zde příklad: Jak často vynášejí se liberálové, že chtějí lid učiniti volným, svobodným! Jak často ozývají se z úst jejich fráze o svržení klerikálních okovů, o vybavení ducha z klerikální temnosti a pod.! Vizme tedy, jak ten náš křesťanský český lid je „svoboden“. V S u š i c i z 5 továren jsou 4 židovské, a sice 1 sirkárna (as 800 dělníků) a 3 koželužny. Nebylo dosti na tom, že při volbách do V. kurie bylo každému dělníku nařízeno, aby volil sociálního demokrata a tak „svobodně“ ukázal politické přesvědčení, ale ještě více ukázati měl náš český lid, komu otročí. Když nedávno syn továrníka Fürtha za ženu pojal maďarskou židovku a s ní do Sušice přijel, tovární lid musil po 6. hodině večerní (po práci) v průvodě s lampiony z továrny přes město jíti k bytu maďarské židovky a tam po několika hudebních kusech provolávati jí slávu, ač ona ani slova českého nezná. Divno nám bylo, že úřady průvod ten povolily, ač nedávno před tím průvod o sv. missii povoliti nechtěly. Ubohý lide, viz, komu za nepatrnou mzdu musíš dělati otroka. Ovšem, naše vládnoucí strana mladočesko-pokrokářská s továrními německými židy žije v neobyčejné shodě a lásce. Ona tu naši mládež chce vychovati v duchu husitském, aby „svobodně“ otročila duchu židovského kapitálu. Z obecního jmění postavena „Sokolna“, jíž mládež školní má zároveň užívati za tělocvičnu. A jak byla okrášlena tato tělocvična pro mládež vesměs katolickou? Na radu jistého arciliberálního učitele ozdobena byla síň zlacenými poprsími Husa, Žižky, Komenského, aby prý mládež měla před očima „vzory vlastenectví“. Snad má se ta mládež učiti od Husa poslušnosti k rodičům a k vrchnosti, snad od Žižky vzájemné bojechtivosti, snad od Komenského lásce k rodu panovnickému. Nedivíme se tomu prostému lidu, tomu velkému děcku, které pro sousto chleba jde pro žida i do ohně. Naše intelligence není ani o vlas lepší. „Náš“ Vrchlický píše s nevšední ochotou každý rok do česko-židovského kalendáře a skládá k slávě Israele zvláštní dramata. Doufáme proto, že se Vrchlický co nevidět stane vrchním rabínem, když nechtěl být katolickým knězem, což mu rozhodně lépe slušeti bude.
21
Jitro je stará plošná míra představující plochu, kterou oráč zorá za jitro čili jeden den. Velikost v různých evropských zemích záležela na kvalitě půdy, nástrojů a zápřahu a pohybovala se v rozmezí 0,33–1,07 hektaru. V českých zemích asi 0,6 ha; pozn. editora. - 192 -
Jiný příklad zde máme o naší intelligenci. Jenerál pokrokářů a zuřivý nepřítel českých kaplanů a farářů, Dr. Baxa, vystoupil v Řemeslnické besedě jako antisemita, aby přece plul s novým proudem. V besedě mluvil proti židům v březnu a v měsíci srpnu hájil týž Dr. Baxa před porotou v Kutné Hoře žida Picka. Jářku, zde výkvět národa českého ve své nahotě. A pak se divme českému chalupníkovi, že propije u žida chalupu a jde mu pak pacholčit, když poslanci a přední bohonadšení básníci, čestní občané královského města Prahy též pacholčí židům. Další smutný zjev, jak my, český národ hmotně a duševně hyneme a nic neplatíme, jsou děsné štvanice proti Čechům v království českém. Nechceme zde se rozepisovati o událostech v Chebu, Mostě, Havrani a Liberci, kde Čechové nejsou života svého jisti. Ukážeme zde na slova Dr. Horského o národních štvanicích v Dělnických Novinách pronesená: „Dne 19. července měl Drumond v Paříži velkolepou řeč a pravil tam mimo jiné: „Občané, vy myslíte, že vámi vládne president, nebo sněmovna, nebo senát, nebo prefekti? Nikoliv, ti všichni jsou holou škraboškou; ten kdo diktuje vám politiku, které se musíte podrobiti, jest ž i d o v s t v o . Ano, opravdovým naším pánem jest finanční židovstvo ― votre vrai maitre, c'est la j'uverie financière“. (Lib. Par. čís. 1918.)“ My víme, že i u nás vládlo německé kasino, které sice dle formy bylo německým, v pravdě ale židovským; finanční židovstvo, roztahovalo se pod německou aegidou i u nás a vládlo námi dle své libosti. Nápadno mi jest, že ani sami kasiňáci, Giskra a Herbst, dokud u vesla byli, proti tomu ničeho neměli, aby úředníci v Čechách uměli obojí řeč, i tázal jsem se sám sebe: Proč a odkud bere se dnes takový nevídaný a neslýchaný rámus v táboře kasiňáků proti jazykovým nařízením? A vzpomenuv na svrchu uvedená slova Drumondova dle zásady „cherchez le j'uif ― hledej žida“, větřím za celým dnešním německým křikem židovské machinace. Jak pohodlně se to židům v Rakousku sedělo, vždyť je vyhlašovali za svou drahou a lepší zaslíbenou zem, a aj, tu najednou se zdvihá v Rakousku děsivý pro židy přízrak ― antisemitismus! Bašta židů, Vídeň, od antisemitů dobyta a marný proti tomu boj a všechna námaha. A nyní v Čechách, pokojných pro židy Čechách, začíná se šířiti antisemitský duch, který napomíná křesťany, aby svrhli se sebe židovské jho a duch ten kráčí do Moravy a kyne Slovanům jižním a ani zastrašiti, ani zahnati se nedá. Co honem dělat, volá kasiňácký Israel v úzkostech? Poslušná židácko-liberální většina v parlamentě více nevládne, aby zažehnala nebezpečí, co tedy honem učiniti? Již to Israel má! Dá povel, aby se ve sněmovně páchala obstrukce, aby parlament nemohl pracovat, a vyvolá se národnostní bouře; ať se Čechové rvou s Němci, alespoň nebudou při tom míti na antisemitisování kdy. To jest mé pevné mínění, a utvrzuje mně v něm nápadná shoda, s kterou velkožidovské a kasiňácké žurnály spolu se sociálně demokratickou ajvajgardou i obstrukci i randály dnešní schvalují a k nim podněcují. Nemohu zde rozvinouti věc šíře, musil bych zabočiti na pole čistě politické a spis tento jest nepolitickým, avšak každý prozíravý čtenář již sám další myšlénky a názory vyvoditi si dovede. Israel ve freimaurerských ložích světem vládnoucí jest po čertech chytrý a chytrost tu projevuje i zde. Divokému Schönererovi hodí se tučná kost o Germanii irredentě, vídeňským antisemitům se předloží notná porce o utlačování Němců v Čechách, že ani koží jisti nebyli, tyto lži se roztrubují i do žurnálů židům podrobených i za hranice a vychytralí židáci takovýmto manévrováním odvracejí pozornost od sebe a podivno dost, že i rozumní lidé, ano i zarytí antisemité z tábora Luegrova této židovské léčky neprohlížejí. Já vím, že se židé po straně vesele smějí, vidouce, jak pěkně lapili i své antisemitské zapřisáhlé odpůrce na dajčnacionální slaninu. Že židovstvo jest ve zběsilých štvanicích proti nám hlavním činitelem, máme důkaz o tom zde v Praze. Katolické Listy přinesly 17. srpna tuto zprávu: „Štvanice proti Čechům
- 193 -
a řeže národnostní přeneseny byly od minulé soboty přičiněním radikálního křídla zdejšího německého kasina také konečně do slovanské Prahy a během dvou dnů událo se tu již osm případů drzé německé provokace, která zavdala podnět k výjevům, v městě tomto dosud nebývalým. Kronika výtržností ze soboty a neděle zaznamenává již osm větších srážek Němců s českým obecenstvem, v nichž všude byli Čechové německými vetřelci a teroristy hrubě uráženi a insultováni, a jež konečně rozbouřily až do krajnosti trpělivý lid český, takže užil odvety a ztrestal citelně smělé štváče a „Heilóbrudry“! Pozoruhodno při tom je, že ve všech téměř osmi případech politováníhodných srážek národnostních byli to zde opět skoro výhradně štváči n ě m e c k o ž i d o v š t í , kteří je drzým vystoupením zavinili a kteří tak jako při posledním volebním boji se sociálními demokraty ukázali se býti nejzuřivějšími nepřáteli našimi. Důstojní tito n ě m e c k o ž i d o v š t í žoldnéři a souspřeženci rozkřičených a n t i s e m i t s k ý c h vůdců Ira, Wollfa a Schönerera, téhož Schönerera, který jejich německo-židovské šmoky před málo lety vlastnoručně spráskal holí v jich vlastní vídeňské redakci, mají tolik neslýchané drzosti, že se odvažují učiniti pokus, zda se neslýchaně krotké, snášenlivé a trpělivé české obecenstvo v české metropoli dá jimi tak terotisovati, jako české menšiny v území poněmčeném. První útoky ty skončily pro ně vesměs žalostně, i je naděje, že nadále zajde zdejším „Heilóbrudrům“ následkem toho chuť k dalším provokacím. Z osmi srážek, které se předevčírem a v sobotu v obvodu Prahy udály a o kterých se koná rozsáhlé, přísné vyšetřování, nejpovážlivější jsou ony, jež se staly v sobotu v hostinci „u Sýkorů“ v Celetné ulici, včera pak v pivovarské restauraci „u Primasů“ na Václavském náměstí a v Šárce ve výletním hostinci „na Šatovce“. V sobotu večer způsobili velikou výtržnost v zahradě restaurace Sýkorovy v Celetné ulici, kde se konalo právě představení chantanu p. Šmídova, dva židovští obchodníci, kteří při zpěvu českých písní posměšně německy pokřikovali, a když byli slušně okolními hosty dožádáni, aby se tiše chovali, odpověděli jim hrubě: „Schweigen sie, böhmische Bagage! Sie tschechischer Schuft!“ České obecenstvo rozhořčeně žádalo, aby se provokatéři ze zahrady vzdálili, ti ale počali řvát nejsurovější teutonské nadávky a mávali kolem sebe silnými holemi. Tu konečně české publikum vzalo oba německožidovské provokatéry za límec a vyprovodilo je postrkem na ulici. Výstup skončil tím, že obecenstvo odstranilo z místnosti i vyházelo všechny německé lístky, nápisy, tabule a časopisy, načež v představení pokračováno. ― V pivovarské restauraci „u Primasů“ podobnou výtržnost způsobil jistý židovský agent, který ve chvíli, kdy hudba hrála „Kde domov můj?“ pokřikoval posměšně „Heiló! Heiló!“ a snažil se hudbu přehlušiti zpěvem velkoněmecké odrhovačky. Když byl napomenut, počal se s českými hosty německy hádati a rváti a pokoj nastal teprve, když německý štváč po důkladném výprasku byl z hostince vyhozen. ― Největší výtržnost vyvolalo v neděli večer bezpříkladně drzé vystoupení tří německo-židovských komptoiristů ve výletní restauraci „na Šatovce“ v Šárce, Adolfa H e l l e r a z Prahy, soujmenovce jeho A. H e l l e r a z Pešti (!) a L. F e i g l a z Prahy. Pražský Adolf H e l l e r vedral se mezi veliký zástup českých výletníků a když mu neučinili tak rychle místo, jak si přál, ulevil si nadávkami: „Bohmische Bagage! Čeští psi!“ Několik Čechů chtělo, aby sprosté ty urážky odvolal, ale tu k němu přiskočil druhý Heller a L. Feigl, i započali s Čechy rvačku, která však pro všecky nepříjemně dopadla. Všichni dostali výprask, i byli z hostince odstraněni, když pak pražský Heller chopil kámen, a chtěl jím mrštiti mezi české hosty, byl mu odňat a Heller znovu důkladně vyplacen. Tu se Heller uchýlil do hostince „Pod hájem“ a dal přivolati dva jízdní policisty, kterým tvrdil, že jej čeští fanatikové chtějí zabíti.
- 194 -
Jak vidíme, vyhlídky naše do budoucna nejsou velmi skvělé. Jest nejvyšší čas, aby český lid se obrátil zase k víře sv. Václava, by si vážil pokladu sv. Cyrilla a Methoda, aby opatroval svědomitě zděděný majetek, byl spořivý, zbožný a pracovitý. K tomu nutno vésti lid a tu úlohu musí nyní usilovně konati české duchovenstvo a s ním spojení věrní katolíci. Na obranu Českého lidu od hlízy semitské žádáme pak následující zákonitá opatření: Poněvadž zástupci židovstva v českém národě žijící se naprosto liší od českého lidu svým původem, náboženstvím, řečí, mravními názory, které židovstvo čerpá z pověstného talmudu a které se naprosto příčí naukám křesťanským, poněvadž židovstvo, kdekoliv se jen jeho zástupci usadí, všude národy ochuzuje a do mravní i hmotné záhuby přivádí, žádáme na ochranu českého lidu: 1. Státní dohled na bursu a směnečné obchody. Z prodeje bursovního se mají vyloučiti všecky státní dluhopisy, které se mají u všech berních úřadů a poštovních spořitelen prodávati a to pouze křesťanům. Každá státní půjčka musí se díti cestou veřejnou, s vyloučením židovských bankéřů. Z prodeje bursovního mají se vyloučiti veškeré dlužní úpisy, které váznou na majetku pozemkovém a na majetku městském. 2. Hra s bursovními papíry a spekulace bursovní trestána budiž jako jiný obyčejný sprostý podvod. Stát jest povinen vydávati všecky cenné papíry na jméno majitele a zavésti katastr jmění papírového a vybírati daň z něho jako z majetku nemovitého. 3. Každý židovský směnárník a bankéř musí míti na své firmě napsáno, že to firma židovská, tak i každý jiný obchod. 4. Vláda jest povinna zabrániti přístup a usídlení z ciziny příchozím židům. Každá obec mějž právo zabrániti usazení se v obci nově příchozímu židu. Vláda podporuj co možná, aby židé se z území vystěhovali jinam. Žádáme vyloučení židů jakožto učitelů a profesorů na veřejných školách. 5. Žid smí pouze vyučovati židy, jakož žádáme vyloučení židovských dětí a žákův z veřejných škol. 6. Noviny, které patří židům a jsou obsluhovány židovskými redaktory, jsou povinny v čele míti nápis, že jsou to noviny židovské. 7. V židovské domácnosti nesmí býti křesťanská služka a kojná neb společnice, v židovských krámech a pisárnách nesmí býti křesťanská krámská neb účetnice. 8. Prodávání děvčat, které se provozuje výhradně židy, do vykřičených míst a do ciziny budiž trestáno soudem výkonným, ne před porotou a to bez průtahu trestem smrtí provazem. 9. Žádný žid nesmí své jméno přeměniti a musí jméno rodinné i osobní míti takové, aby v něm ihned poznán byl žid. 10. Ode všech čestných veřejných úřadů jako porotců, poslanců, obecních starších budiž vyloučen každý žid. 11. Žádný žid nesmí v armádě býti důstojníkem a nesmějí se dodávky pro vojsko svěřovati židům. 12. Volební právo do sborů zákonodárných budiž židům odejmuto, rovněž tak nesmí žid voliti a volen býti do řemeslných a rolnických společenstev. 13. Židovští advokáti smějí zastupovati pouze židy, židovští lékaři smějí léčiti pouze židy. 14. Židovští obchodníci, továrníci a milionáři mají státu odváděti zvláštní židovskou daň, jak tomu dříve bylo, aby jmění jejich na úkor křesťanů nerostlo.
- 195 -
15. Žádáme veřejnou revisi talmudu a Šulchan aruchu, úřední překlad těchto knih, vyučování mravních nebezpečných zásad talmudu na právnických fakultách, aby soudcovský stav měl úplnou znalost talmudu. 16. Pokřtěný žid nestane se rovnoprávným křesťanem, nýbrž teprv jeho děti. Židům není dovoleno nabývati majetku pozemkového a v městech má se jim dovoliti pouze jeden dům pro vlastní potřebu.
- 196 -
