Š H AD ÁN JAROSLAV VRBA Fascinovaně jsem sledoval tělo leţící přede mnou. Nepřirozeně zkroucené agonií, údy v prapodivných úhlech obvykle neslučitelných se ţivotem. Krev stále ještě řinoucí se z nesčetných ran, nyní však jiţ temná, skoro černá a puckovatá. Pletence svalových vláken obnaţené a nabízené světu k podívaní. A sem tam, mezi tím, probleskující běl kostí a jejich úlomků, ostře kontrastující s temnou červení krve a snědou pokoţkou. Cítil jsem jemné svrbění v konečcích prstů, šimrání v ţaludku, kdyţ jsem dlaní lehce přejíţděl toho boţského tvora – vrchol přírody, jak si mnozí myslí, ačkoliv ve skutečnosti je člověk jen bizarní hříčkou stvoření. V ničem neschopný překonat jiné ţivé bytosti, snad jen v krutosti. Mohl bych jen tak stát a sledovat tu krvavou a drastickou podívanou snad věčně. Avšak mí návštěvníci mi nedovolili ani se dostatečně pokochat, tak byli nedočkaví. „Je mrtev?“ zašeptala ţena za mými zády, snad příliš nedočkavě. Zakroutil jsem pomalu hlavou: „Nemyslím si.“ Dav tísnící se za mnou překvapeně zašuměl. „Není mrtvý, nebo si nemyslíte, ţe je mrtvý? „Není mrtvý,“ pokrčil jsem rameny. „A jste si jistý? Nevypadá příliš ţivě,“ pochyboval starý muţík se sumčími kníry. Nevšímal jsem si jich. Pravděpodobně by ničemu stejně nerozuměli. Namísto toho, jsem vytáhl z kapsy zrcátko, postoupiv blíţe k tělu, a přiloţil mu je k zakrvaveným ústům. Nebo spíše tomu, co z nich zbylo. I kdyţ jsem k nim stál zády, doslova jsem cítil, jak se všichni přítomní se zatajeným dechem naklonili kupředu. Sklíčko se sotva znatelně zamţilo. „Není mrtvý,“ pokýval jsem hlavou. Shromáţděním proběhla další vlna šumu. Aţ teď jsem se obrátil k davu. Změřil jsem je přísným pohledem, aţ většina z přítomných vystrašeně sklopila zraky. Přinejmenším tedy uţ o mně slyšeli, pomyslel jsem si, to je dobře, mohlo by to ulehčit práci. Většina z přihlíţejících byla nepochybně pokrevně spřízněných s neboţtíkem, jak jsem si odvodil podle atypicky stavěných lícních kostí při letmém pohledu nazpět k tělu. Tedy atypických pro Duraţince, ovšem zcela běţných mezi Drámaji. Zbytek doplňovala směska Duraţinců, jeţ bezpochyby byla přiţeněnou a přivdanou částí rodiny. A dle jejich převáţně citronově ţlutých a šarlatových oděvů, patřili ke kastě obchodníků s rybami. Samozřejmě i podle zápachu. Všichni do posledního na mě nyní viseli pohledy. „Jestli ho mám spravit, budu potřebovat prostor,“ obrátil jsem se ke starci s knírem. Horlivě mi začali přikyvovat. Jakási ţena vzadu začala zpěvavou modlitbu k bohyni Inace. Chvilku jsem počkal, ale kdyţ se nikdo z nich nehýbal, smutně jsem si povzdechl. „Byl bych rád, kdybyste teď hned všichni odešli, prosím.“ Opět začali oduševněle pokyvovat hlavami, ale tentokrát se i pomalu začali sunout k východu, ven z místnosti. Poslední odcházela ţena, která promluvila jako první, a kdyţ i ona zmizela v přítmí chodby a závěs se za ní tiše zavlnil, ocitl jsem se v pokoji sám se svým zakrslým sluhou. I kdyţ bych si jistě rád dopřál ještě pár chvil strávených pozorováním toho fascinujícímu výjevu, museli jsme se dát do práce. Já i můj společník jsme se začali ve skoro zautomatizovaných pohybech míhat okolo těla. Pomalu jsem vstupoval do transu.
Mohlo být k ránu, kdyţ zakrslík neslyšně vyklouzl ven a stejně bez povšimnutí zase dovnitř. Za ním se začali do místnosti pomaličku trousit příbuzní neboţtíka. Leţel na stole, všude okolo cákance krve a skvrny, po jejichţ původu raděj nepátrat, uprostřed děsivé scenerie, ale sám pokojný a tiše oddechující. Vyčerpaně jsem k nim zvedl svůj nepřítomný zrak. Vyděšeně přede mnou poodstoupili. Nemohl jsem jim to mít za zlé; kdybych se v té chvíli sám mohl vidět, dozajista bych se i já bezděčně přikrčil před tím strašidelným zjevem. Moje ruce byly aţ do půli paţí zakrvavené, stejně tak i většina oděvu, ba dokonce i vous jsem měl slepený tou ţivotodárnou tekutinou, mízou člověčí. A nebylo to jen to, i cosi v mém pohledu je nutilo drţet si mne v uctivé vzdálenosti od těla. „Je… je váš, odneste si ho,“ vydechl jsem tiše a vrávoravě se zvedl. Sotva jsem tak učinil, podlomila se mi kolena a byl bych býval nejspíše padnul přímo na oddechujícího neboţtíka, ale můj zakrslý sluha mě zachytil a, nečekaně silnýma rukama podpíraje, odvedl z místnosti, ke mně do loţnice, kde jsem se ihned ponořil do spánku beze snů. Na druhý den jsem se probudil svěţí, beze známky vyčerpání z výkonu předešlé noci. Omyl jsem se v lavoru, přichystaném vedle postele, natřel se vonným balzámem, který je tak oblíbený mezi dnešními Duraţinci, neb překrývá všechny nepříjemné pachy těla i města, oblékl si čisté šaty. Dole v kuchyni uţ mě čekala teplá snídaně připravená ze smaţených úhořů, podzimního ovoce a nadýchaného bílého chleba. Zakrslíka jsem při svém příchodu neviděl, ale jen co jsem usedl ke stolu, přihnal se odkudsi z chodby s nadávkami a košem polen v kaţdé ruce. Naládoval jimi kamna, aţ začala mocně ţhnout, zatímco se oháněl po kuchyni, vaříc v nespočetných hrncích masti i labuţnické delikatesy na večeři. Zamyšleně jsem to stvoření sledoval, ţvýkaje mechanicky svou snídani. Malý sluha nebyl větší neţ skřítě, ale síly měl za čtyři dospělé muţe. Jeho hlava byla neúměrně velká k tělu, přesto však ne nijak nepohledná, jak tomu bývá u liliputánů, snad měl jen příliš zamračený výraz ve tváři. Zato paţe měl dlouhé, skoro se aţ země dotýkaly, tvrdé a porostlé černými chlupy. Všiml si, ţe ho pozoruji, otočil se a pokusil se o úsměv, který v jeho podání připomněl spíše vlčí škleb. „Stavil se tu někdo, zatímco jsem spal, Ajšo?“ Zakrslík divoce zakroutil hlavou a zašermoval rukama. „Dobrá,“ pokýval jsem, utřel si zamaštěné prsty do plátěného ubrusu a vstal od stolu. „Mám chuť si zajít do lázní, pohlídáš to tu, neţ se vrátím?“ Ajša zuřivě přikývl, aţ se čelem skoro dotkl kamenné podlahy. Jelikoţ jsem uţ neměl nic jiného na práci, vzal jsem si koţešinový plášť a vyšel do ulic. Sotva jsem vyrazil z domu, začal se snášet jemný sněhový poprašek. Lázně byly sice kus cesty od mého domu, aţ u břehů řeky Dárjy, ale já měl dost času a chuť na dlouhou procházku. Zachumlán v plášti, procházel jsem širokými ulicemi Západního Lankáru. Na odiv se mi vystavovaly barevné fasády měšťanských domů, jejich zdobená průčelí a střešní sezení, balkónky a vikýře, loubí a klenuté portály i prosklená atria se zimními zahradami a vodotrysky. Ačkoliv bylo skoro poledne, čas odpočinku, a k tomu nepříjemně lezavé počasí, ulice se hemţily všemoţnými chodci i povozy. To dřív bude mrznout v létě, neţ by se lankárské ulice vyprázdnily. V zamyšlení jsem se vyhnul buvolímu spřeţení i honosným nosítkům s nějakým papalášem uvnitř, avšak před nároţím Masných krámů na Jadeitové třídě se na mne nalepila trojice lehkých ţenštin. Ševelily mi do ouška, zlehka se ho dotýkali svými smyslnými rtíky, a ačkoliv jindy nejsem na podobnou společnost vůbec zvědavý, tentokrát jsem se ani příliš nebránil.
Jedna z nich, pěkně dělaná snědá Duraţinka, mne vzala za ruku a táhla za sebou, ty druhé dvě nám v patách. Opustily jsme hlavní třídy a ocitli se v méně výstavních ulicích, kde pobíhali toulavé kočky s dětmi, prodírali jsme se mezi vrchovatě naloţenými mulami a velbloudy a lidé se navzájem míjeli, aniţ by si vyměnily byť pohled, jen odevzdaně pospíchajíce za svými vlastními úděly. Pak jsme však opustili i vedlejší ulice, noříce se do spleti křivolakých uliček a průchodů. Podráţky bot se rozloučily s hladkou a pravidelnou dlaţbou honosných tříd, s tichým pleskáním dopadaly na mozaiku kočičích hlav, kluzkých topícím se sněhem. Nakonec zmizela i ta, dávajíce nás v opatrování rozbředlému bahnu a kaluţím. Mlčky jsme míjeli domy, z nichţ nás sledovaly pátravé i apatické zraky jejich obyvatel – slušných, avšak nemajetných Duraţinců, i pochybných přivandrovalců z bohové ví jakých exotických krajů. S nepatrným zájmem jsem sledoval dva malé černé pašíky, jak si pochutnávají na rozkládajícím se těle nějakého chudáka, chlemtají zasychající krev a silnými zuby rytmicky drtí kosti, aby se dostali ke sladkému morku. Cestu nám zkříţila mátoţná postava elfa v běţném lankárském oděvu a na okamţik mě obdařil prázdným pohledem s myšlenkami stěţí pronikajícími skrze clonu opiového opojení. Ocelově šedá obloha nepřestávala k zemi posílat své bělostné a studivé posly, připomínajíc, ţe zima je jiţ za dveřmi. Mé společnice byly zavinuté do tradičních duraţinských šatů a krčily se pod těţkými koţešinovými plášti, přesto jsem cítil, jak se klepe ta snědá ručka, jeţ mě za sebou táhla. Moje průvodkyně, se náhle zastavila před jedním úpravným domkem vtísněným mezi dvě vysoké, ošuntělé stavby kdesi v Západním Lankáru. S úsměvem se na mě obrátila, odkudsi ze záhybů šatů vytáhla svazek klíčů. Zachrastila s nimi v zámku, avšak neţ stačila otevřít, rozlétla se prudce dveřní křídla, aţ jí to odhodilo na jednu ze společnic. V průchodu se zjevila vysoká silueta muţe. Ale dříve, neţ jsem si ho však stačil pořádně prohlédnout, udeřil mě do nosu silný zápach alkoholu a balzámu. A jen o okamţik později i hrubá pěst. Zmámeně jsem dosedl do bláta a rozbředlého sněhu, celý svět se pomaličku otáčel. „Kde ste sakra byly? Čekám tu uţ proklatě dlouho. Tohle je ten, co ste mi ho přivedly, abych ho vokrad?“. Pokusil jsme se na něj zaostřit, zatímco mi tvář ostře pulzovala bolestí. Ucítil jsem, jak mi přes ústa a na bradu stéká tenký pramínek krve. V tom chladném poledni podivně teplý a uklidňující. „Neříkal jsem zatraceně nějakýho boháče? Co můţe mít tenhle? Nanejvýš pár škérů,“ odplivl si neznámý. Pak sestoupil do světla odpolední uličky, postaviv se hrozivě přede mne. Napřáhl širokou dlaň a zavrčel, „Naval.“ Jeho společnice, třpytivé návnady na vypasené sumce, kterým se podařilo nalákat jen obyčejnou mřenku, se v strachu krčily za jeho zády. Náhle, z nejasného popudu, otočilo se chlapisko k nim, jednu z nich popadlo neurvale za zápěstí a smýklo s ní přede mne. „Dej mi hned prachy, nebo jí ublíţim,“ štěknul. Ale já jen zavrtěl hlavou. „Pusť jí a nech mě jít,“ odpověděl jsem mu ledovým hlasem, i kdyţ jsem sedě v tajícím sněhu v sobě měl jen maličkou dušičku. Muţ na mne nevěřícně třeštil zraky, ale hned se vzpamatoval. Zlostně syknul, jedním trhnutím předloktí zlomil ţeninu paţi a hodil s tou chuděrkou proti zdi, aţ to ošklivě křuplo. Sotva však natáhl své pracky ke mně, chopil jsem se iniciativně své jediné šance. Mřenka se v mţiku změnila v kluzkého úhoře.
Popadl jsem mu oběma rukama nabízenou levou dlaň, nacvičeným způsobem ji stiskl a pak jen sledoval, jak se útočníkovi podlamují kolena a se zaduněním a slzami v očích se sune ke mně do bláta. Chvilku jsem ještě pozoroval to ubohé stvoření, jak mu lezou oči z důlků, krev se hrne do hlavy a šlachy a kůstky dlaně praskají pod jemným tlakem nacvičeného pohybu znalce lidského těla. Teď, kdyţ uţ jsem ho měl na lopatkách, neodolal jsem trošku si to neuţít, přehmátl jsem tedy a stiskl mu bod v zátylku. Muţ zalapal po dechu a divoce zazmítal údy, poulíc na mne bolestiplné oči. Pomalu jsem se k němu sehnul, zašeptal mu do ucha: „Netušil jsi, ţe se můţeš utopit na suchu, co? Inu dnešek je den plný ponaučení; ty si z toho odneseš pár šrámů a já lekci, abych se nechodil bavit jinam neţ do domu U Kočiček.“ Pustil jsem ho. Chvíli leţel bez hnutí a jen lačně jak novorozeně sál vzduch, kterého se mu posledních pár okamţiků nedostávalo. Odvrátil jsem od něj svou pozornost. Popošel jsem k leţící ţeně, která mezitím upadla do mdlob. Zatímco jsem se nad ní skláněl a dával jí do pořádku, tu spravil zlomeninu, tady prohnětl pohmoţděniny, sledovaly mne její společnice se směsicí strachu a nepochopení v očích. Po chvilce jsem byl s prací hotov. Tady uţ nic nepořídím. Uklonil jsem se dámám ulice a mlčky odešel, vraceje se na cestu k lázním. Lázeňská budova téměř zela prázdnotou a já se s povděkem odevzdal do teplé a voňavé náruče koupele. Po chvíli se mi v horké vodě počaly zavírat oči a já odplul do krajiny sladkého uvolnění. Po koupeli v lázni jsem se oddal zručné péči ebenově černých otrokyň, dovolil jim, aby svými jemnými prstíky laskaly kaţdý sval mého těla. Kdyţ mě pak natřely balzámy a poprášily pudrem, připadal jsem si jak znovuzrozený. Oblékl jsem se a sestoupil do atria. U nízkého stolku před velkým oknem s výhledem na šedavé vody Dárjy ztrácející se v závojích padajícího sněhu jsem zahlédl svého starého přítele. Mág seděl se zkříţenýma nohama na polštáři, zamyšleně pokuřujíc vodní dýmku. „Smím se přidat, příteli?“ otázal jsem se ho s úsměvem, přistoupiv k jeho stolku. Namísto odpovědi mi pokynul na místo naproti, aniţ se nechal vyrušit ze svého kouřového rituálu. Bedruţárský kleštěnec oděný do nejjemnějšího hedvábí nám naservíroval kávu na stříbře, společně s jednoduchým slazeným pečivem. Popíjeli jsme mlčky, mág pokuřoval z dýmky, která v pravidelných intervalech melancholicky bublala. Chvilku jsem sledoval jeho kulatou, tmavou tvář s bělostnými kníry a vráskami kolem očí, nad níţ byla posazená stříbřitá čapka z koţešiny horského lva. Celý výjev, zahalený do bělavého kouře působil zvláštním, uklidňujícím dojmem. „Mrzuté počasí, co? O to jsme ještě před dvěma aldeny slavili Noc tisíce světel. Mohl jsem strávit celou noc venku jen v kabátci, přesto mi nebyla zima. Příroda je nevyzpytatelná a mocná čarodějka.“ Mág mně věnoval ironický úsměv, ale neřekl nic. „Samozřejmě,“ pokračoval jsem nahlas ve svých úvahách o počasí, „je moţné, ţe jste v tom měli prsty vy. Ostatně dávalo by to smysl, slyšel jsem, ţe Spolek sandţárských otrokářů nedávno věnoval nemalou částku na rekonstrukci paláce počasníků.“
Aniţ by se na mně podíval, roztáhl mág svou tvář do širokého úsměvu, spokojeně vydechujíc kouř nosem. Buď jsem měl pravdu, nebo jsem od ní nebyl příliš daleko, coţ ve výsledku vyšlo na stejně. „Tohle počasí je ale váţně ubíjející. Ne, opravdu. Uţ několik dní se slunce neukázalo ani na okamţik, jenom tahle nekonečná šeď; a teď dokonce začne sněţit,“ stěţoval jsem si v monologu. Můj společník se mi poprvé za celou dobu mojí přítomnosti podíval přímo do očí. „Velký áj,“ oznámil mi hlasem podobným medvědímu bručení, těţkému aksamitu a lepkavému sirupu. Usmál jsem se, vytáhl sametový váček se zlatými mincemi, dvanáct jich odpočítal a nasypal je svému příteli do měkké, baculaté dlaně. „Rád vidím, ţe si neztratil nic, ze svého obchodnického ducha,“ oplatil jsem mu úsměv. Zdánlivě se nic nezměnilo. Mág zhluboka potahoval z vodní dýmky a ta temně bublala. Dolil jsem nám oběma kávu černou jak dehet a svému příteli jsem ponořil do šálku i lţičku medu. Pokývnutím poděkoval. Mlčky jsme čekali. Prudký poryv větru udeřil do skleněných tabulek atria zcela nečekaně. Polekaně jsem vzhlédl přesně v okamţik, kdy se začaly mraky nad městem pozvolna trhat. Jejich pravidelná, ocelově šedá struktura řídla, a pak, naprosto nečekaně, prodral se jí jasný sluneční paprsek. Mohli bychom to přiřknout náhodě, pokud by však světelný kuţel nebyl přesně tak velký, aby pokryl prosklené atrium, mého přítele počasníka a mne. „Díky,“ věnoval jsem mágovi upřímný úsměv. Pokýval hlavou, nepřestávaje vypouštět oblaka dýmu, jako nějaká pohádková saň. Netuším, jaké myšlenky se honily v hlavě mého přítele, já však tehdy zabloudil v úvahách k domu U Kočiček, k měkké náruči schovanek paní Rhanmašty. Den byl náhle o mnoho příjemnější. Moje představy plné nahých dívek všech barev pleti rozehnal však jen o chvíli později jeden z eunuchů, který beze slova proběhl atriem, vycházeje z koupelí. Pokusil jsem se v duchu vrátit do toho domu slasti, ale nějak jsem si naráz nemohl vybavit jedinou dívčí tvář, jediné ňadro či oblý zadeček a ploché bříško. Rozmrzele jsem se zahleděl ven, kde se honila sněhová peříčka, zatímco my jsme si uţívali soukromého slunného podvečera. O chvilku později probíhal otrok atriem nazpět. A s ním asi tucet dalších kleštěnců. Podráţky měkkých střevíců sotva znatelně zapleskaly na mramorové dlaţbě, ale to uţ zmizeli zpět v lázeňské části. S tázavým pohledem jsem se otočil k mágovi, ten však jen pokrčil rameny. Vzápětí k nám dolehl z koupelí výkřik plný hrůzy. Vyskočil jsem a zachytil pohled jediného dalšího hosta v atriu. Na okamţik jsme na sebe nechápavě zírali, a pak, ve stejnou chvíli, se naše nohy rozeběhly k původci toho zvuku prosyceného zděšením. Lázeňské bazény se ztrácely v oblacích páry, matně jsem však rozeznával siluety, stojící okolo jednoho z nich. Pomalu jsem se prodíral tou mléčnou clonou, vnímajíc kousek za mnou bezejmenného společníka z atria. Kleštěnci i lázeňští hosté se před námi rozestoupili jako mlčenlivá hradba. Díky svému řemeslu jsem zvyklý na ledasco, to, co jsem spatřil v lázni, však předčilo vše, s čím jsem se do té doby setkal. Slyšel jsem, jak muţ za mnou zalapal po dechu. V krví zrůţovělé vodě bazénku se vznášelo nehybné tělo. Podivné, snad lidské, znetvořené, s čerstvými ranami na obou zápěstích. Zůstal jsem okouzleně stát, zírajíc na tu démonickou podívanou. Na šupinatou oháňku rašící z nahých beder, na pár drobných blanitých křidélek, která trčela ze zad té bytosti, jako
plachtoví nějaké šílené bárky. Obličej mrtvého hleděl na dno lázně, přesto jsem se oprávněně domníval, ţe i ten bude skrývat další přehlídku znetvoření. „U Temné kápě,“ vydechl kdosi. „Taková hrůza.“ „Jak se to mohlo stát?“ šeptala ţena po mojí, levici, oděná jen v závoji par. Šaty zřejmě zapomněla v úleku u bazénu. „Kdo je to?“ ptal se někdo ze zadních řad. „Ynnar Rút.“ Otočil jsem se. Muţ z atria upřeně sledoval vznášející se tělo. „Prosím? Říkal jste něco?“ Polekaně sebou trhnul. „Já, ano… jen… je to… prokletí kněţek Ynnar Rút,“ poslední slova uţ jen šeptal. „Má pravdu! Je to kletba!“ zabědoval obtloustlý Duraţinec, který zaslechl náš rozhovor. „Co budeme dělat?“ zaječela hystericky ona nahá ţena. Zástup zpanikařil. Lidé křičeli a naříkali, omdlévali a spínali ruce, pobíhali okolo a zkoprněle zírali na tělo ve vodě. „Dost!“ uslyšel jsem pojednou autoritativní hlas. K mému překvapení svůj vlastní. Otočila se ke mně asi třicítka vyděšených, horkem lázní zardělých tváří. Najednou jsem věděl, co dělat. „Ty a ty,“ ukázal jsem na dva z kleštěnců, „vylovte… to.“ Nevěděl jsem, jak tomu říci, nejistý tím, zda je to ona či on, či zda je to vůbec lidská bytost. S hrůzou v očích na mne pohlédli, avšak báli se neuposlechnout přímého rozkazu od svobodného Duraţince, byť neurozeného. Neochotně se ponořili do krvavé lázně. Chvilku trvalo, neţ se podařilo otrokům dostat tělo k okraji bazénu, prokluzovalo jim totiţ mezi prsty, lepkavé a zároveň kluzké krví a koupelovými oleji. Vysmeklo se jim, i kdyţ se ho s pomocí dalších dvou eunuchů snaţili vylovit. Konečně pleskla bezvládná bytost o bělostnou mramorovou podlahu. Poprvé jsem měl moţnost lépe si tvora prohlédnout. Bytost byla slabě stavěná, jasně jsem viděl jednotlivé oblouky ţeber i kulaté hlavice kloubů. Hlava byla lysá, s malýma ušima, páteř se jasně rýsovala, kaţdý jeden trn se tyčil pod pergamenovou kůţí. Plosky chodidel byly stejně jako dlaně čisťounké a hladké, nezvyklé námaze či práci. Tvora jsem však jiţ nestačil ohledat i z druhé strany. „Co se to tu děje?“ uvolnil zástup cestu majiteli koupelí. Podsaditý Duraţinec ve zlatem vyšívaném ţupanu zůstal poděšeně stát. Jeho tvář zbělela a vzápětí zezelenala. „Co, co to…“ vykoktal, zachytiv se nejbliţšího kleštěnce. Jen jsem pokrčil rameny, jelikoţ v tu chvíli, jsem nevěděl o nic víc neţ on. „Tohle… bylo v lázni,“ řekl kdosi. „Je to démon?“ zeptal se majitel hloupě. Dav opět poděšeně zaševelil. „Kdo vlastně našel tělo?“ napadlo mne najednou. Lidé se začali rozhlíţet podezřívavě okolo sebe, s nedůvěrou, jakoby někdo z ostatních snad mohl být příčinou celé lapálie. Z hloučku kleštěnců se náhle jeden odpojil a se skloněným zrakem předstoupil přede mne. Vypadal jako kaţdý jiný lázeňský eunuch, vlastně skoro jako kaţdý jiný eunuchu. Měl lysou tvář i lebku, baculaté tváře i dlaně, kulaté břicho ukryté pod dekorovaným ţupanem, maličká chodidla obutá v měkkých střevících. Lehce se uklonil, ale ani nemuknul. „Mluv,“ vyzval ho se ztěţklým hlasem lázeňský ředitel. Otrok se opět uklonil.
„Váš sluţebník, otrok Šarlatový květ. To já jsem objevil to tělo, ó pane. Šel jsem se podívat, zda si pán ještě něčeho nepřeje, neboť se dlouho neozýval, avšak kdyţ jsem přišel ke koupeli, byl uţ…,“ spustil vysokým zpěvavým hláskem. „A kdyţ jsi objevil tělo? Cos udělal?“ vyhrknul jsem, pokoušejíc si v duchu vybavit tvář kleštěnce, jenţ jako první utíkal atriem. Eunuch se nejprve podíval na svého pána, majitele lázní, jakoby ţádal o svolení, ten však jen netrpělivě pokynul rukou, „Tak odpověz přeci pánovi.“ „Pospíšil jsem za vedoucím směny, ó pane,“ potvrdil mou domněnku. „Myslím, ţe byste měl poslat všecky ty lidi pryč, pane,“ obrátil jsem se k sinavému řediteli. Nechápavě se na mě podíval, „A kdo vy vůbec jste?“ „Léčitel, znalec lidských těl, šhadán.“ Aţ kdyţ jsem pouţil svého poněkud nepřesného lidového označení, rozzářila se jeho tvář pochopením. „Á, nekromant,“ učinil klasicky chybný úsudek. Ani mě to moc netrápilo, hlavně ţe mě nechá, ať si s tělem dělám, co chci. Jakmile mě však jednou ředitel lázní označil za nekromanta, nemusel uţ nikdo přihlíţející příliš pobízet, sami chvatně opouštěli prostory lázní. Během chvilky jsem se ocitl o samotě s muţem z atria. „Pak se za mnou stavte,“ zavolal ještě mizející ředitel přes rameno. Otočil jsem se na svého společníka: „Vy nepůjdete?“ „Ne.“ Pokrčil jsem rameny. Bylo mi to vlastně jedno. „Aspoň mi ho pomozte obrátit,“ poţádal jsem ho. Neochotně, ale přece, pomohl mi poloţit neboţtíka na záda. Nahé bezvládné tělo leţelo zkroucené před námi. Muţské tělo. Musel to být šťastný muţ, neboť byl obdařený více neţ je obvyklé, ba více, neţ by mohlo být pohodlné a praktické. Úd byl sice zkrvavený, ale nebylo pochyb. „Má to někdo štěstí,“ ušklíbnul jsem se a ukázal na tu povadlou chloubu, „s tím by mě U Kočiček vítali s otevřenou náručí.“ Muţ se na mně znechuceně podíval, ale já jen pokrčil rameny. „Nemůţete brát všecko tak váţně, to byste v téhle práci nedoţil konce roku, pomátl byste se z toho.“ Pomalu jsem pokračoval v ohledání těla. Ačkoliv podle většiny rysů patřilo Duraţinci, bylo nezvykle bledé. Na několika místech byly dokonce vidět tmavé provazce ţil probíhajících pod kůţí. Ty byly na obou zápěstích zpřetrhány, vyrvány na povrch, snad drápy, snad nějakou zvrácenou čepelí. „Zemřel na vykrvácení,“ zkonstatoval jsem spíš pro sebe. „A vsadím se, ţe někde na dně lázně najdete rituální nůţ Ynnařiných kněţek.“ „Prosím?“ obrátil jsem se nechápavě ke svému společníkovi. Uţ potřetí zmínil kult bohyně Ynnar Rút. Samozřejmě ţe jsem znal její podivné kněţí, i orgastické rituály, které se s vyloučením veřejnosti konaly v kaţdém větším doupěti neřesti, ale musel jsem si v duchu přiznat, ţe tam jsem se znalostmi dané problematiky končil. Muţ si povzdychl: „Jak jste si jistě všimnul, zápěstí jsou jakoby rozpárána, skoro rozcupovaná. A pokud vím, takovouhle neplechu dovede udělat jen nějaká šelma, ale daleko pravděpodobněji, neboť zvířete takových rozměrů, aby zabilo dospělého člověka, by si jistě někdo z lázeňských hostů všiml… tedy, daleko pravděpodobněji se jeví, ţe zranění způsobila nějaká exotická čepel. Třeba právě taková, jaká se pouţívá při rituálech bohyně Ynnar Rút – při obětování černých kozlů a mourovatých koček, při obřadních vraţdách i rituálních sebevraţdách, dokonce i při běţných ritech sebepoškozování.“ Odmlčel se a zkoumavě si mě prohlíţel.
„Kdo u Khara jste?“ vyklouzlo ze mne jako první reakce. Záhy jsem si uvědomil, ţe to bylo poněkud neomalené a proto jsem pokračoval, „Tedy, promiňte, nechtěl jsem být neomalený, ale jak to, ţe toho tolik víte o praktikách Ynnařina kultu?“ Pak jsem se zamyslel a dodal, „Kdyţ nad tím přemýšlím, ani nechápu, jak vás to vlastně napadlo, tehdy, kdyţ jste ještě neviděl rány a nemohl předpokládat, ţe by byly způsobeny tím vaším údajným noţem.“ „Jistě, zapomněl jsem se představit, Janhva Gubaj, velekněz Ynnařiny svatyně na Perlovém náměstí,“ usmál se s poklonkou. Najednou jsem nevěděl co říct. „Vy jste ho zabil?“ vyhrknul jsem. Bylo to jediné, co mě v té chvíli napadlo. Janhva se zasmál, „Kdeţe, ačkoli bych to byl rád udělal. Ne, můj příteli, tento muţ, byl mým velkým dluţníkem, ale ţivot si vzal sám. Neţ však začnete dělat nějaké ukvapené závěry a podniknete nějakou hloupost, nechte mě vyprávět vám jeden příběh.“ Pokynul mi, abych se posadil na jedno z mramorových sedátek, která byla okolo lázeň, a sám se hned v jednom uvelebil. „Před časem, je tomu asi pět měsíců nazpět,“ začal po chvilce zamyšlení Ynnařin velekněz, aniţ by čekal, zda se posadím, „přišel za mnou do chrámu jistý bohatý kupec, tuším, ţe koberci se zabýval, s takovou delikátní záleţitostí. Řeknu to bez okolků – ten muţ trpěl tím, ţe jeho chlouba nebyla jeho chloubou, ţe se mu jeho ţena a přátelé vysmívali, neboť měl maličké muţství. Ten kupec by si ho byl přál větší, ne jak je běţné, ale mnohem víc, aby všem těm posměváčkům provţdy zamrazil smích v ústech. A byl pro to ochotný udělat téměř cokoliv. Rád jsem tomu nešťastnému muţi pomohl, neboť má paní Ynnar Rút je nejenom mocná, ale i přející. Ovšem jak praví zvyklosti naší církve, ţádal jsem po tom kupci něco náhradou za to, ţe ho naše boţská Ynnar obdaří svým milostivým darem. Ţádal jsem, aby tu svou posměvačnou ţenu, která ho ke všemu i podváděla, zkrátka, aby tu ţenštinu svěřil do opatrování našich kněţí. V té době zoufalý muţ ochotně souhlasil a zakrátko ho naše paní obdařila více, neţ si vůbec dovedl představit. A byl šťastný. Kdyţ však přišel čas, aby i on splnil svou část dohody, všemoţně se vykrucoval a snaţil se z jejího plnění všemoţně vyvázat a vymluvit. Nechával jsem to nějaký čas být, říkal jsem si, ţe ho ţena, která naráz byla přítulnější neţ pijavka, po čase omrzí, ale ten pošetilec si myslel, ţe ji miluje. Proto se rozhodl nespolupracovat. Kdyby bylo jen na mně, nechal bych toho blázna být. Avšak naše paní Ynnar křivdy nezapomíná a vţdy se nakonec ohlásí. Nějakou dobu se nic nedělo. Pak, jen pár dní nazpět, se ten neboţák jednou probudil a ke své hrůze zjistil, ţe nastal čas splácení účtů. Mocná Ynnar Rút se mu krutě připomněla. Nevěda co dělat, utíkal za mnou. Co si počne, ptal se. Bohuţel jsem mu nemohl pomoci, má paní nechtěla. Jen jsem mu vtiskl do rukou svou čepel – pro případ, ţe by utrpení uţ nešlo snést. Pouze toho muţe obdivuji, ţe tak dlouho dokázal skrývat své prokletí, ţe i do lázní proklouznul,“ zakončil své vypravování Janhva, posmutněle pokyvuje hlavou. Chvíli bylo ticho. Oba jsme si potřebovali utřídit myšlenky. „To, ţe jste tady…?“ začal jsem. „Náhoda. Tušil jsem, ţe by se o něco podobného mohl pokusit, ale nečekal jsem to, nevěřil jsem, ţe by měl tu odvahu.“ „Aha,“ odtušil jsem. Na náhody nevěřím. „A co bych měl podle vás teď dělat?“ otočil jsem se na Janhvu. Ten však jen pokrčil rameny a špičkou střevíce šťouchl do rozbředlé mrtvoly. „Dělejte to co obvykle.“ Velekněz se na mě pak usmál, lehce mi pokynul hlavou, vstal a odebral se k východu. Ani se neohlédl. Přemítal jsem o jeho příběhu.
Nějak mě i přešla chuť na podrobnější prohlídku toho fascinujícího tvora. Přinejmenším teď. Počkal jsem a pak také opustil lázeňské prostory. „Tak co?“ hned za dveřmi mě nedočkavě vyhlíţel majitel. „Měl jste pravdu, je to démon. Být vámi, bál bych se, zda nešel po vás.“ Muţ v ţupanu viditelně zblednul, na čele mu vyrazily perličky potu a ruce se začaly neovladatelně třást. „To… myslíte… jste si jistý?“ začal se mu zadrhávat hlas. S váţnou tváří jsem přikývnul. „Jak… jak zemřel?“ „Muselo to být něco v koupeli, asi nějaké byliny nebo tak,“ uţíval jsem si v duchu neuvěřitelné hlouposti lázeňského majitele. Nechal jsem ho jeho vlastním děsuplným představám. Na konci chodby jsem se ještě otočil a zavolal, „A tělo zatím nechte tak, jak je! Můj sluha se pro něj k večeru zastaví a provede obřad očištění od nekalých sil. Není to sice nejlevnější záleţitost, ale další démoni se k vám uţ neodváţí, za to vám ručím!“ Kdyţ jsem procházel atriem, stále mi hrál ve tváři pobavený úsměv. Místnost byla aţ na mého přítele počasníka prázdná, stále ještě prosvětlená podzimním sluncem pomalu se sklánějícím ke střechám lankárských paláců v Sábhartě. Uţ jsem mizel v průchodu, kdyţ ke mně dolehl zezadu mágův sirupový hlas. „Nashle příteli, bylo radost se s vámi zas jednou vidět! Jako obvykle – výborně jsme si popovídali,“ sarkasticky se rozloučil. Pokud jsem mohl říci, za celou dobu mojí nepřítomnosti nepřestal pokuřovat dýmku. „Khar s vámi, příteli,“ ušklíbl jsem se s poklonou. V teplý letní večer bylo U Kočiček plno. Obchodníci koţešinami, zlatem i otroky, znavení celodenním handrkováním a vzájemnými pokusy o oţebračení ostatních, seděli svorně s nákladnými společnicemi a dopřávali si všemoţných lahůdek a laskomin. Dva ţoldáci ze severu v koutě objevovali speciality místní kuchyně, hltali děvčata očima, jakoby snad u nich doma neviděli pěknou ţenskou. V jedné chvíli zavítal ke Kočičkám i postarší vasír, kterého jsem před několika měsíci léčil z příjice, obklopený půl tuctem muţů Rubínové gardy. Kdyţ si mne všimnul, rychle odvrátil zrak a zmizel v jednom ze soukromých salónků, dva gardisty postaviv na stráţ u vchodu. Klid večera narušila jen malá hádka nad stolkem šantšúru, kterou rychle ukončili rostlí ebenoví kleštěnci. Pozoruje to, seděl jsem na polstrované lenošce, s děvčetem na kaţdém koleně – štíhlá hevrenka Camija na pravém, šimrající mě svým dlouhým černým copem na tváři, a baculka Ghinda na levém, s bujným poprsím přetékajícím ven z jejího ţivůtku. Plavovláska z dalekého severu v průsvitném hedvábí, U Kočiček jsem jí viděl teprve podruhé a ještě jsem neměl šanci ji lépe poznat, mě vkládala do úst lahodné krémové cukrovinky. A kaţdou druhou či třetí doprovodila dlouhým polibkem. Připadal jsem si jako v Zahradách blaţenosti, které tak sugestivně slibovali kněţí Ynnar Rút. Hlavou mi proběhla stará vzpomínka. Na lázně, na podivnou smrt a na velekněze bohyně rozkoše. Marně jsem se pokusil vybavit jeho jméno, myšlenky mi rozptýlil další ţhavý polibek. Zrovna jsem přemítal, se kterou z dívek se dnes večer potěším, nebo zda si dopřeju dvojnásobnou rozkoš, kdyţ mě poctila nečekaně svojí návštěvou sama paní Rhanmašta. Byla to velká ţena, a to neříkám jen kvůli jejímu vzhledu; to co vybudovala v domě U Kočiček… to byla perla mezi nevěstinci. U Kočiček jsem si připadal více doma, neţ doma, kde by mě očekávala jedině zakrslíkova chlupatá náruč.
Paní Rhanmašta vplula na lenošku jako blyštivý a drahocenný balón a laškovně mě poplácala po ruce. „Dobrý večer, Zene, spokojený?“ zabublala. „Jistě, madam,“ přijal jsem nabízenou ručku a zdvořile jí políbil. „Dobře, to je dobře,“ věnovala mi široký úsměv, „na účet podniku.“ Jedna z dalších dívek, maličká černoška, přispěchala se sklenicí drahého elfího nektaru. „S kapkou kořalky,“ mrkla na mě Rhanmašta a dodala laškovně, „Pro naše věrné zákazníky cokoliv.“ Zdvořile jsem poděkoval a zvedl pohár k ústům. Nápoj jemně pálil na patře, ale nebylo nic lepšího na vyprahlé hrdlo. Paní Rhanmašta byla uţ na odchodu, kdyţ tu se náhle otočila. „A abych nezapomněla, Berenika, od tamtoho pána.“ Odkudsi se vynořilo to nejkrásnější stvoření, které můţete U kočiček najít. A taky naprosto mimo moje finanční moţnosti. Křivky jejího těla se smyslně rýsovaly pod tenkou vrstvou hedvábí, ladné boky, dlouhé štíhlé nohy laně obuté v pozlacených opáncích, smyslné bříško a kulatý zadeček, a ňadra, nevelká ale pevná, akorát do dlaně. Tyrkys jejích šatů dokonale ladil s matnou mosazí její pleti, s dlouhými vlnami zlatorudých vlasů, které spadaly jako vodopád a řítily se do hlubin podél jejích zad, končíce kdesi dole v nedohlednu, pod oblým převisem zadečku. Rtíky rudé, úzké ale věčně usměvavé. A její oči – dva třpytivé jadeity posazené v peřince dlouhých řas. Celá jen pro mě. Neschopen slov jsem vydechl. Pak, jakoby mi došla Rhanmaština slova, otočil jsem se ve směru jejího vytrčeného baculatého ukazováčku. V šerém koutě seděl povědomý Duraţinec obklopený několika děvčaty. Zprvu jsem ho nemohl zařadit. Poznání mě dohonilo vzápětí, kdyţ Janhva zvedl s úsměvem číši a pokynul mi.
