Národní park Šumava slaví 20 let

Šumava I Editorial PhDr. Jan Stráský, ředitel Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, protože na tomto místě se v minulém čísle časopisu Šumava objevilo rozloučení předchozího ředitele Správy NP a CHKO Šumava, lze předpokládat, že se v tomto čísle má objevit vstupní slovo nového ředitele, ačkoliv vzhledem k termínu nástupu do funkce nemá žádnou zásluhu na obsahu tohoto čísla. Odstupující ředitel František Krejčí se loučil poděkováním těm, kteří podporují myšlenku národních parků. Jsem přesvědčen, že tuto podporu široké české veřejnosti má i Národní park Šumava. Přesto je průběžná podoba Národního parku Šumava provázena nejen souhlasem, ale také rozpaky a pochybnostmi. Důvody tohoto stavu budeme společně odhalovat a odstraňovat. Nemám jiné vysvětlení pro své jmenování do této funkce, o kterou jsem se neucházel, než že tyto rozpaky a pochybnosti už dávno opustily nekonečné „diskusní hrátky na naší Šumavě“ a dosáhly takového stupně, že byly stále častěji a zřetelněji jako vážné reflektovány celostátně i celostátními orgány. Jako jednu z nejvážnějších pochybností vidím v dosavadním výsledku úsilí o redukci kůrovcové kalamity, která příliš rychle a nepřirozeně mění krajinný ráz Šumavy a ohrožuje i zájmy, ležící daleko za hranicemi Národního parku Šumava. Přicházím s přesvědčením, že kůrovcová kalamita je takového rozsahu, že ohrožuje jak zájmy ochrany přírody, tak i zdejších obyvatel a návštěvníků, a teprve její zastavení nás vrátí do standartních podmínek. Proto jsem jako jeden z prvních kroků požádal MŽP o odložení zpracování Plánu péče o dva roky, což je nejoptimističtější odhad trvání kalamitního stavu i při těch nejúčinnějších opatřeních. Samozřejmě ihned spěchám potvrdit, že činnost Správy musí nadále zahrnovat všechny činnosti a obhajovat všechny zájmy, které na tomto území ochrana přírody, obyvatelé Šumavy i návštěvníci mají. Především bychom neměli odkládat ty, na nichž shoda již nevyžaduje dlouhé dumání. Jde o scelení prvních zón, zajištění převážně sezónní ochrany zdůvodněných míst z nedávného území s omezeným vstupem, nalezení optimální prostupnosti území, která společným rozhodnutím přejdou do I.zón, a v neposlední řadě obranu bezlesí, kombinovanou s rozumným řešením dlouho diskutovaných ekofarem. Mezi rozhodnuté a zatím nevím proč zdržované projekty zahrnuji i Bezpečnou Šumavu. Přeji sobě i vám, ať již se na provozu Národního parku Šumava podílíte a nebo patříte stejně jako já ještě „včera“ mezi obdivovatele a milovníky Šumavy, abychom se co nejvíce a co nejdříve shodli na tom, že Národní park Šumava odpovídá našim představám, poněvadž i když jsou různé, nejsou o moc pestřejší, než Šumava sama. Časopis Šumava bude nadále poskytovat prostor k vyjádření a informovat Vás o tom, jak se toto dílo daří.

Foto Pavel Hubený

Národní park Šumava slaví 20 let

Foto Jiří Kadoch

Šumava I Obsah

01 I 2011 04

Umělá obnova lesa v NP Šumava Proč vlastně umělý zásah v národním parku?

06

Quo vadis LHP Nové poznatky posouvají lesnické plánování k ekosystémovému pojetí péče o les.

10

Zůstane Smrčina smrčinou? I přes postupné usychání dospělých stromů je na Smrčině mladý les.

12

Mrtvé dřevo Porovnejme les z dob lesmistra Johna a dnešní.

14

Zdravotní stav zvěře v NP Šumava a prováděná vyšetření Krátký pohled do nákazové situace zvěře.

16

Klenová tsunami Javory všeobecně jsou dřevinou, která v posledním staletí zaplňuje evropské lesy.

18

Bobr a Šumava?! Existence bobra nemusí být vždy vnímána pouze negativně.

20

NP Bavorský les povede nový ředitel Krátké ohlédnutí za prací ve 40. leté historii 2. ředitele NP Bavorský les.

GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier

22

Korsika Ostrov plný historie, barev a divoké přírody.

TISK: DragonPress Klatovy

24

Stavíme na Šumavě Kam šetrně umístit novou výstavbu pro zachování kouzla šumavských vsí?

26

Nově a společně Obnova naučných stezek, které narušil zub času.

28

Pošumavská naučná stezka Sudslavická naučná stezka u Vimperka, vybudovaná před 34 lety, se dočkala rekonstrukce.

30

Co zbylo po Bójích? Pokračování pohledu do minulosti.

32

Životem jsem šel sám... Vzpomínka na Václava Milda, poetu, recitátora, autora divadelních her i dobrovolného strážce CHKO Šumava.

34

Aktuality

18

Bobr a Šumava?!

VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.:388 450 260, fax: 388 450 019 e-mail: [email protected] REDAKČNÍ RADA: Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Eva Zelenková Michal Valenta Hana Havlíčková (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Václav Hřebek - Bledule jarní FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Ivan Dudáček - Strnad obecný / pták roku 2011

DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června 1996. PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: 15. 2. 2011 Datum vydání: 31. 3. 2011 Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí.

06

Quo vadis LHP

22

Korsika

jaro 2011 03

Šumava I Umělá obnova lesa v NP Šumava

Úvodem si dovolím položit otázku, která možná po přečtení nadpisu příspěvku přijde na mysl i některým čtenářům našeho časopisu: „Proč vlastně umělý zásah v národním parku – zde se přeci příroda vyvíjí sama a uměle se nepřetváří?“ Následující řádky jsou vlastně odpovědí nejen na tuto otázku, ale i na mnoho dalších, které nás v souvislosti s obnovou lesa na Šumavě napadnou.

Obnova lesa je proces složený z jednotlivých pěstebních opatření či vzájemně souvisejících přírodních jevů, jejichž prostřednictvím dochází k nahrazení stávajícího – zpravidla dospělého – lesního porostu novou generací stromů.

04 jaro 2011

Text Petr Kahuda Foto Adam Jirsa

Umělá obnova lesa v NP Šumava UMĚLÁ OBNOVA VERSUS OBNOVA PŘIROZENÁ Ačkoli se tento článek zabývá umělou obnovou lesa, nelze alespoň v úvodu nepřipomenout obnovu přirozenou. Přirozená obnova lesa – zejména pak její množství, kvalita a vitalita – je totiž v NP Šumava jedním ze základních faktorů ovlivňujících stav i následný vývoj lesních porostů. Lesy NP Šumava lze pro účely tohoto článku rozdělit na lesy, které jsou ponechány samovolnému vývoji, ve kterých se plně uplatňuje pouze přirozená obnova, a na lesy zásahové, kde se vedle přirozené obnovy realizuje i obnova umělá. V lesních porostech zásahových se podmínky pro přirozenou obnovu – resp. pro její vznik ¬ uměle vytvářejí či se obnova dostavuje sama, a pak se o ni lesníci aktivně starají. Naproti tomu v lesních porostech se samovolným vývojem se mladé stromky či semenáčky vyvíjejí samy, bez lidské péče.

Probíhá zde přírodní výběr a přežijí jen ty stromky, které mají dostatek světla, tepla, vláhy či živin a nejsou limitovány dalšími působícími faktory – např. zvěří či podobně. I přes množství vlivů, které na mladé dřeviny působí, se lesní porosty ponechané samovolnému vývoji rychleji či méně rychle (dle lokality) přirozeně obnovují. PROČ TEDY VLASTNĚ UMĚLOU OBNOVU LESA V NP PROVÁDĚT? Druhové, věkové a prostorové složení lesů na území NP Šumava doznalo v minulosti oproti původním lesům poměrně velkých změn. K nejmenším změnám v dřevinné skladbě došlo v nejvyšších polohách sedmého (buko-smrkový) a osmého (smrkový) lesního vegetačního stupně, v nadmořských výškách nad cca 1 100 m. Zejména horské smrčiny jsou proto do značné míry již nyní ponechány samovolnému vývoji bez umělé obnovy lesa. Naproti tomu v nižších nadmořských výškách, kde byl les v minulosti snadněji pří-

vaných sazenic. Méně používaná a technicky nejnáročnější je výsadba bioskupin (skupina min. 3 poloodrostků či odrostků s balem) pomocí minibagru. Dalším používaným způsobem umělé obnovy lesa je síje. Síje se provádí po shrnutí

stupný, jsou oproti předpokládané přirozené dřevinné skladbě pozorovatelné velké nežádoucí změny. Porovnání současné a přirozené (rekonstruované) skladby hlavních dřevin vyskytujících se v lesích NPŠ ukazuje následující tabulka (v %): Dřevina

SM

JD

BO

Přirozené zastoupení Současné zastoupení

51 84

13 2 0,92 4

Blatka, Kleč

BK

KL

Pionýr. list.

2,39 2,38

21 6

2 0,2

9 2

legenda: SM – smrk ztepilý, JD – jedle bělokorá, BO – borovice lesní, Blatka – borovice blatka, Kleč – borovice kleč, BK – buk lesní, KL – javor klen, Pionýr. list. – např. bříza, jeřáb, osika

PREFEROVANÉ DRUHY DŘEVIN Z výše uvedeného je zřejmé, že klíčové šumavské dřevinné druhy jsou zastoupeny ve výrazném nepoměru (ve srovnání s „přirozeným“ stavem). U jedle, buku, javoru klenu i jiných dřevin je stav v mnoha lesních porostech dokonce takový, že pro jejich „efektivnější návrat“ nelze využít ani přirozenou obnovu – jednoduše se zde nevyskytuje dostatek plodících dospělých stromů uvedených dřevin. Jedním z hlavních cílů práce lesníků v NP je tedy podpora či znovuzavádění těchto původních dřevin jejich umělou obnovou. Účelem umělé obnovy je věkové a prostorové rozrůznění lesních porostů a také jejich stabilizace (buky i jedle nejsou tak náchylné na poškození větrem, zpevňují lesní porosty, nejsou napadány lýkožroutem smrkovým...). Konkrétně je nyní k výsadbě a následné ochraně (před zvěří, buření, hlodavci či pod.) na roky 2010 – 2014 naprojektováno téměř 2¼ milionu sazenic, z nichž jedle, buk a javor tvoří cca 70 %. ZPŮSOBY UMĚLÉ OBNOVY LESA V NPŠ Nejvíce používaným způsobem umělé obnovy lesa v NPŠ je výsadba – a to zalesňování na holině vzniklé po nahodilé těžbě (úmyslnou těžbou v NP holiny nevznikají) či výsadba pod existující porost – tzv. podsadba. Podíl těchto dvou hlavních druhů umělé obnovy lesa závisí na aktuální potřebě zalesňování na holinách a na množství disponibilního sadebního materiálu. V obou případech je však snaha o to, aby vlastní výsadba co nejvíce odpovídala přírodním podmínkám stanovišť. Nejen co se týče druhů dřevin, ale i co do způsobu jejich rozmístění po ploše. V praxi to znamená, že jsou např. vyloučeny schematické prvky, zalesňování probíhá v okolí pařezů či pat stromů, na vyvýšených místech či v okolí ležících kmenů, na světlinách často v hloučcích, na holinách často pod ochranou přípravných stínících dřevin apod. Technologie zalesňování je volena vždy s ohledem na vyspělost a druh sadebního materiálu – od štěrbinové sadby u semenáčků, přes nejpoužívanější kopanou jamku (nejčastěji 35x35 cm), po výsadbu dutým rýčem u menších či rýčem nebo dokonce zemním vrtákem u velkých obalo-

drnu či hrabanky výsevem semen nejlépe do prokypřené svrchní vrstvy půdy. Přípravné dřeviny (jeřáb, bříza), u nichž je síje prováděna nejčastěji, jsou často vysévány přímo do minerálního substrátu na vývratištích či podobně. Drtivá většina umělé obnovy lesa je však realizována výsadbou; sebrané osivo je z větší části využíváno pro další pěstování v lesních školkách. ODKUD JSOU POUŽÍVANÉ SAZENICE Větší část z plánovaného množství potřebných sazenic pěstuje Správa NP a CHKO Šumava ve vlastních školkách. Produkce lesních školek je aktuálně koncepčně zaměřena na produkci co možná největšího množství žádoucích dřevin. U těchto sazenic je kladen důraz na vysokou kvalitu a také jistou míru adaptace na místní klimatické podmínky (sazenice jsou pěstovány v podobně „drsných“ klimatických podmínkách, jako jsou ty, do kterých jsou následně vysazovány). U nakupovaných sazenic se rovněž vše řídí přísnými pravidly na jejich kvalitu a zejména pak striktními požadavky na jejich původ. Jako naprostý základ je požadováno doložení původu na sazenice z přírodní lesní oblasti Šumava (PLO 13) z lesních vegetačních stupňů (LVS) 6 a vyšších. FINANČNÍ STRÁNKA VĚCI Postupné naplňování nastíněných potřeb lesů NPŠ sebou přináší nemalé finanční

nároky. Také proto je v současnosti realizován projekt „Stabilizace lesů“, který předpokládá čerpání většiny nutných prostředků (desítky milionů Kč) z evropských fondů. ZÁVĚR Při naplňování cílů aktivní péče o lesy NP se lesníci vždy řídí snahou co možná nejvíce napodobit přírodní způsob „pěstování lesa“ – a to i při používání umělé obnovy. Přeměna šumavských lesů směrem k současným z velké části kulturním smrčinám trvala staletí. Narovnání současného stavu těchto lesních ekosystémů Šumavy na stav přírodě blízký bude personálu i přírodě NP, i přes výše zmíněné deklarované postupy a plány, trvat desítky let. Nahoře: Jedle v ochranném oplůtku. Umělá výsadba jedle a buku.

Petr Kahuda Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2011 05

Šumava I QUO VADIS LHP aneb kam kráčí lesnické plánování v NP Šumava

Text Aleš Kučera a Martin Starý Foto Martin Starý

Foto: Pavla Čížková

QUO VADIS LHP aneb kam kráčí lesnické plánování v NP Šumava O všechny lesy ve vlastnictví státu je podle zákona o lesích č. 289/1995 Sb. pečováno na základě lesního hospodářského plánu neboli LHP. Tento plán je zákonným nástrojem pro vlastníka nebo správce státního majetku, který umožňuje efektivní péči o tento majetek. V podmínkách Národního parku Šumava, kde cílem péče není hospodářský zisk, se v souladu s Plánem péče Národního parku Šumava využívá především statistických inventarizačních metod. Pod starým názvem (LHP) se zvolna rodí nový obsah. Tento „podrobný plán péče“ představuje praktický koncepční nástroj pro podrobnou péči o lesní ekosystémy národního parku. 06 jaro 2011

PATNÁCTILETÁ HISTORIE Nejprve je nutné připomenout, že s obnovami LHP začali pracovníci Správy NP a CHKO Šumava již v roce 1995. Za uplynulých 15 let postupně převzali většinu prací do vlastní režie. Na obnově plánů se podílí zástupci více útvarů. Jedná se zejména o pracovníky Oddělení ekologie lesa a Oddělení GIS, zaměstnance Sekce péče o ekosystémy NP a pracovníky zodpovídající za pozemkovou evidenci. V roce 2002 v souladu s plánem péče byly Ing. Vladimírem Zatloukalem a Ing. Milošem Fialou připraveny podklady pro postupný přechod k inventarizačním metodám v procesu obnovy LHP. Nová metoda obnovy LHP na podkladě dat z Provozní inventarizace lesů byla v podmínkách NP Šumava testována v rámci pilotního projektu na části Lesního hospodářského celku (dále pouze LHC) Železná Ruda v roce 2003 a 2004. Podle upravené metodiky pro potřeby NP Šumava byly následně obnoveny lesní hospodářské plány na LHC České Žleby (2005), LHC Prášily (2006), LHC Křemelná (2007), LHC ÚP Srní (2008) a LHC ÚP Borová Lada (2009). NÁVAZNOST NA PLÁN PÉČE Základním strategickým dokumentem v Národním parku Šumava je Plán péče o NP Šumava (dále jen Plán péče). Lesní hospodářský plán si v novém pojetí postupně vypracovává pozici prováděcího (realizačního) předpisu k Plánu péče, a proto se do budoucna počítá s přejmenováním na tzv. „Realizační plán péče“. Jeho nové poslání spočívá zejména v praktické aplikaci rámcových zásad Plánu péče v podobě jednotlivých opatření umístěných do konkrétních jednotek prostorového rozdělení lesa – porostních skupin. Pokud rozšíříme působnost tohoto dokumentu i na bezlesí, můžeme do souvislého mapového díla zahrnout rovněž informaci o konkrétním typu zemědělského managementu v rámci kulturního bezlesí. Protože se zpravidla po deseti letech obnova LHP na daném území periodicky opakuje, získáváme časové řady porovnatelných dat. Až po získání dat z opakovaného měření můžeme zpětně hodnotit, jak se navrhovaná a realizovaná opatření projevila na stavu lesního i nelesního společenstva. LHP PRO LHC ÚP BOROVÁ LADA V roce 2009 proběhla v rámci Územního pracoviště Borová Lada obnova lesního hospodářského plánu. Předchozí plán s platností od roku 2000 do roku 2009 byl nahrazen lesním hospodářským plánem nového typu. Pro zpracování byla použita a upravena Metodika tvorby LHP na podkladě provozní inventarizace (Černý et al. 2004). Tato metodika byla vyvinuta Ústavem pro výzkum lesních ekosystémů s.r.o. (IFER) primárně pro zařízení lesů s nepravidelnou až bohatou strukturou. Obnova LHP proběhla v několika na sebe navazujících etapách.

jaro 2011 07

Šumava I QUO VADIS LHP aneb kam kráčí lesnické plánování v NP Šumava

ETAPA PŘÍPRAVY V této etapě byly ve spolupráci s pracovníky Oddělení GIS zpracovány podklady pozemkové evidence v rámci sledovaného území a nad leteckými snímky zpřesněno základní rozdělení lesa. Následně byly připraveny podklady pro inventarizační šetření. V rámci přípravných prací byly vytištěny pracovní mapy. ETAPA SBĚRU A VYHODNOCENÍ DAT Tato etapa měla dvě souběžně probíhající části: 1. Taxačně mapovací, při níž proběhlo terénní zpřesnění současných jednotek prostorového rozdělení lesa a zároveň sběr popisných podkladů pro následný návrh opatření. 2. Inventarizační šetření v síti trvalých výzkumných ploch, jehož výsledkem bylo mimo jiné získání dat pro výpočet stanovení závazných zákonných ukazatelů. ad 1) Část taxačně mapovací prováděli pracovníci Oddělení ekologie lesa (Ing. Jaroslav Škoda, Ing. Miloslav Pešek a externě Ing. Jiří Zahradníček). Jejich práce spočívala v novém zmapování jednotek (částí) rozdělení lesa. Mezi trvalé jednotky v NP Šumava patří oddělení a dílec. Očíslování oddělení zůstává pokud možno zachováno z důvodu historické návaznosti. Nejvíce se mění nižší jednotka rozdělení lesa, a tou je porost, který je úzce vázán na tzv. „Typ vývoje lesa“ (dále pouze TVL). Ten představuje podobné stanovištní a růstové podmínky a je definován jako soubor stanovišť s podobnou potenciální přirozenou vegetací s velmi podobným vývojovým cyklem přírodního lesa závěrečného typu (Černý et al. 2004). V rámci porostů byly dále zmapovány porostní skupiny. Porostní skupiny byly rozlišeny na základě typu porostu (cílový, přechodný nebo vzdálený) a dále na základě plánovaných opatření (se zásahem nebo bez zásahu). V popisu porostů byla kromě zastoupení dřevin v rámci etáží a dalších charakteristik uváděna i navrhovaná opatření. Pracovní mapy z terénního šetření byly pracovníky oddělení GIS převedeny do digitální podoby a následně byla vytištěna mapová díla. ad 2) Část inventarizační spočívala v založení inventarizačních kruhových ploch v rámci náhodně vytvořené inventarizační sítě (s roztečí 250 x 250 m). Na těchto trvalých výzkumných plochách bylo provedeno přesné měření podle metodiky (viz níže). Na sběr a vyhodnocení byla použita technologie FieldMap, která je v současné době používána mimo jiné i k Národní inventarizaci lesů ČR. Sběr dat i následné vyhodnocení výsledků provedla firma IFER s. r. o. METODIKA INVENTARIZAČNÍHO ŠETŘENÍ Na Lesním hospodářském celku Borová Lada bylo v roce 2009 založeno a změřeno celkem 1 132 inventarizačních ploch na

08 jaro 2011

celkové ploše 7 610,43 ha. Na kruhové inventarizační ploše o poloměru 12,62 m byly evidovány stojící stromy na základě vzdálenosti a výčetní tloušťky. Obnova lesa byla šetřena na kruhu o poloměru 2 m, jehož plocha byla úměrně rozdělena do maximálně 3 menších kruhů podle stejnorodosti obnovy lesa. Rozmístění těchto 3 menších kruhů bylo voleno tak, aby co nejlépe charakterizovalo celou inventarizační plochu. Všichni jedinci zmlazení dřevin byli zařazeni do třech výškových tříd (0,1 – 0,5 m; 0,6 – 1,3 m

a nad 1,3 m s výčetní tloušťkou do 7 cm). U každého jedince bylo hodnoceno poškození zvěří. Na inventarizační ploše bylo dále zjišťováno množství a stav ležícího tlejícího dřeva, které se nacházelo ve vzdálenosti do 7 m od středu plochy. Bylo zaznamenáno pouze dřevo měřící alespoň 1 m při minimální tloušťce 7 cm na slabším konci. U každého kusu se hodnotil stupeň rozkladu. Popis stanoviště probíhal odhadem pokryvnosti jednotlivých typů vegetace

(keře, byliny, traviny atd.). Poloha plochy byla fixována železnou trubkou umístěnou ve středu plochy, plechovým štítkem a označeným stromem (zelený pás po obvodu) v blízkosti plochy. VÝSLEDKY INVENTARIZCE Z LHC ÚP BOROVÁ LADA V druhové skladbě dominoval smrk ztepilý (78 %). Další zastoupenou dřevinou byl buk lesní (8,7 %). Ostatní dřeviny svým zastoupením nepřesáhly 3 %. V druhové skladbě obnovy lesa dominoval smrk ztepilý (73,7 %), následován bukem lesním (12,4 %) a jeřábem ptačím (8,4 %). Ostatní dřeviny svým zastoupením již nepřesáhly 3 %. Z porovnání zastoupení dřevin v obnově a v hlavním stromovém patře lze očekávat zvýšení zastoupení buku lesního, jeřábu ptačího a mírné zvýšení zastoupení jedle bělokoré. Kromě přirozené mortality dřevin hraje významnou roli selektivní výběr spárkaté zvěře při okusu. K nevíce poškozovaným dřevinám patřily listnaté dřeviny - olše (56,2 %), jeřáb ptačí (54,6 %), javor klen (39,5 % ), buk lesní (31,3 %). K poměrně často poškozovaným dřevinám patřila též jedle bělokorá (21,1 %), zatímco u smrku ztepilého nepřesáhlo zastoupení poškozených jedinců 8 %. Průměrně bylo v obnově lesa na LHC Borová Lada evidováno 5 992 jedinců/ha. Více než 98 % jedinců zmlazení pocházelo z přirozené obnovy. Většina obnovy se nalézala v zástinu mateřského porostu (68,3 %). Souše mají na LHC Borová Lada podíl 8,2 % stojících stromů, což představuje v průměru 78 souší/ha. Průměrně je na tomto LHC 22,3 m3 ležícího tlejícího dřeva na 1 ha plochy. V první zóně 46,4 m3/ha, v zóně druhé pak 14,4 m3/ha. VÝSTUPY PLÁNU Výsledné dílo má praktickou grafickou část, tj. porostní mapu s lesnickým detailem, zpřesněným nad leteckými snímky a s barevným rozlišením porostů, které charakterizuje přírodní stanovištní podmínky. Toto dílo je lesníkům k dispozici jak v tištěné podobě terénní porostní mapy v měřítku 1:10 000, tak v podobě digitální podkladové mapy pro informační systém LesIS (tyto podklady vyhotovují pracovníci Oddělení GIS). Další, tentokrát textovou částí, je tzv. hospodářská kniha, která obsahuje identifikační údaje, údaje o růstovém prostředí, údaje o stavu lesa a doporučená opatření péče o les vztahující se k jednotkám rozdělení lesa a jednotlivým dřevinám. Nezbytným výstupem je plochová tabulka a textová část LHP. Ta obsahuje zejména všeobecné údaje, údaje o přírodních poměrech, zhodnocení stavu lesa a dosavadního hospodaření, cíle vlastníka. Součástí jsou i rámcové směrnice hospodaření a zdůvodnění závazných opatření. Přílohami textové části jsou kopie protokolů, rozhodnutí

a zápisů (např. schvalovací výměr) a výsledky průzkumů (historický). Samostatnou přílohou LHP jsou výsledky provozní statistické inventarizace, zpracované firmou IFER. ZÁVĚRY 1. Oproti klasické metodě obnovy LHP představuje praxe zavedená na Správě NP a CHKO Šumava v roce 2005 významný posun lesnického plánování směrem k ekosystémovému pojetí péče o lesní ekosystémy. 2. Obnova LHP metodou provozní inventarizace podle schválené metodiky MŽP představuje praktický způsob monitoringu přírodě blízkých lesů s nepravidelnou strukturou včetně zachycení stavu nelesních ekosystémů s trvalou péčí – tj. celého zájmového území realizačního plánu péče. 3. Takto pojatý LHP je nástrojem pro plánování a praktickou realizaci dílčích cílů Plánu péče v podobě konkrétních opatření umístěných do konkrétních lokalit. Umožňuje zároveň statisticky průkazné zpětné vyhodnocení přímých ukazatelů a naplňování dlouhodobých cílů Plánu péče (např. zvyšování druhové diverzity, objemu tlejícího dřeva, monitoring obnovy lesa atd.). 4. Tvorbou a realizací LHP metodou provozní inventarizace je podporován šetrný způsob péče s maximálním uplatněním přírodních procesů. Zároveň jsou plněny ochranné podmínky pro národní parky, plynoucí ze zákona 114/1992 Sb., a stejně tak jsou respektovány ochranné podmínky Evropsky významné lokality a Ptačí oblasti Šumava dle soustavy Natura 2000. 5. Moderní pojetí obnov LHP metodou provozní inventarizace umožňuje plnit ustanovení lesního zákona (z. č. 289/1995 Sb., v platném znění) a Nařízení vlády ČR č. 163/1991 Sb. pro lesy zvláštního určení v NP Šumava, a proto by mělo nalézt oporu v připravovaném zákoně o NP Šumava.

Slovníček pojmů: LHP – lesní hospodářský plán je dokument popisující aktuální stav lesa a způsob péče o něj zpravidla na období deseti let. LHC – lesní hospodářský celek je soubor lesních pozemků, pro který se zpracovává jeden LHP. Územní pracoviště (ÚP) – organizační útvar Správy NP a CHKO Šumava (zhruba na úrovni lesní správy před rokem 2006), který zajišťuje správu vymezeného územní NP Šumava, zejména v oblasti odborné péče o les a další činnosti související s péčí o svěřené území. Oddělení GIS – organizační útvar Správy NP a CHKO Šumava, který mimo jiné spravuje a tvoří polohopisné informace o území NP a CHKO Šumava. Inventarizace lesů – metoda zjišťování údajů skutečném stavu a vývoje lesů.

Technologie FieldMap

Taxační veličiny jsou zjišťovány ověřenou metodou výběrové statistické inventarizace technologie FieldMap firmy IFER s.r.o.. Tato moderní a ve světě hojně používaná technologie sběru a vyhodnocení dat je v současné době používána ve 34 zemích světa. Technologie FieldMap, která byla původně vyvinuta pro účely české národní inventarizace lesa, se postupně rozšířila do celého světa a je v současné době používána v 7 zemích pro účely národních inventarizací lesů (např. Česká a Slovenská republika, Rusko, a jiné). Správa NP a CHKO Šumava vlastní v současné době celkem 3 měřičské sestavy, které jsou používány primárně v projektech Biomonitoring území ponechaných samovolnému vývoji NP Šumava (Ing. Pavla Čížková), Biomonitoring maloplošných chráněných území CHKO Šumava (Ing. Pavel Bečka) a Provozní inventarizace lesů NP Šumava (Ing. Martin Starý). Základ technologie tvoří elektronický kompas a laserový dálkoměr. Vše je propojeno přes polní počítač, do kterého jsou data ukládána v digitální podobě přímo v terénu. V laserovém dálkoměru je integrovaný sklonoměr, který umožňuje snímání struktury lesa v 3 D.

Na straně 07 odshora: Měření na výzkumné ploše probíhá pomocí technologie FieldMap. Zpětná navigace na plochu je zajištěna stromem označeným zeleným pruhem, jehož poloha je zaměřena ze středu plochy. Na nalezených mladých stromcích je hodnocena dřevina, výška, poškození zvěří, věk a přirozenost ve smyslu umělé či přirozené obnovy. Na straně 08: Porostní mapa s lesnickým detailem zobrazuje stávající stav lesních ekosystémů. Pro lepší orientaci je doplněna podkladovým leteckým snímkem.

Aleš Kučera a Martin Starý Správa NP a CHKO Šumava aleš.kuč[email protected] [email protected]

jaro 2011 09

Šumava I Zůstane Smrčina smrčinou?

Text Miroslav Černý a Aleš Kučera

Jedním ze základních poslání národních parků je ochrana nerušeného průběhu přírodních procesů – jednoduše ponechání přírody přírodě. Veškerá snaha o naplnění tohoto poslání má mimo jiné za cíl umožnit návštěvníkovi, místním obyvatelům, vědcům sledovat, jak se příroda vyvíjí a chová bez přímých zásahů člověka. Národní parky jsou tak jedním z mála míst, kde je to možné. Naplnit toto poslání si za své vzaly i Správy národních parků Šumava a Bavorský les a tento cíl je pevně zakotven v Memorandu o vzájemné spolupráci obou parků.

Zůstane

Smrčina smrčinou? Z uvedených důvodů jsou v Národním parku Šumava vyčleněna území převážně ponechaná samovolnému vývoji. Z hlediska vědy a lidského poznání jsou taková území velmi cenná. Aby byl vývoj přírody v těchto oblastech odborně zdokumentován, probíhá v nich řada výzkumných a monitoračních projektů. Výsledky těchto prací umožňují nahlížet do tajů přírody, jsou zdrojem poznání a poučení, slouží ale i pro potřeby věcné argumentace. U části laické i odborné veřejnosti totiž doposud přetrvávají obavy, zda jsou lesy ponechané bez přímých lidských zásahů schopny se samy obnovovat a tedy i plnit své funkce. Tyto obavy ještě zesilují v případech, kdy se jedná o lokality, kde proběhla nějaká přírodní narušení. V případě Národního parku Šumava mohou být takovým narušením zejména polomy po vichřicích nebo odumření stromů v důsledku žíru lýkožrouta smrkového. Článek přináší informaci o monitoringu obnovy (malých stromků) v oblasti Smrčiny. Okolí vrcholu Smrčina je lokalitou, která se poměrně často dostává do popředí zájmu zejména v souvislosti s problematikou péče o území národního parku přiléhající k hranici s cizím vlastníkem nebo v souvislosti s plánováním rozvojových ploch pro

10 jaro 2011

sportovně rekreační aktivity. Smutnou skutečností je, že zrovna okolí vrcholu Smrčina (I. zóna ochrany přírody) se za posledních cca 16 let měnilo z bezzásahového území na zásahové proti kůrovci a naopak. Monitoring prezentovaný v tomto článku probíhal v době, kdy byla lokalita, kromě dvousetmetrového pásu podél státní hranice, ponechána bez zásahu. Na základě výsledků jednání z poslední doby mezi českou a rakouskou stranou je více než pravděpodobné, že se popisované území stane od jara 2011 opět vůči kůrovci zásahové. VYMEZENÍ, POPIS A ZJIŠŤOVÁNÍ Šetření bylo zaměřeno na část I. zóny ochrany přírody – Smrčina (území v jižní části Národního parku Šumava). Lokalita se nachází v 8. lesním vegetačním stupni – v zonálních přirozených smrčinách. Jedná se v převážné většině o staré lesní porosty (věk Výšková třída (cm) Počet (ks/ha) Podíl (%)

10 – 19,5 1614 32

porostů uváděný v lesním hospodářském plánu se pohybuje od 164 do 201 let). Stromové patro je tvořené smrkem ztepilým s ojediněle vtroušeným bukem lesním a jeřábem ptačím v podúrovni. V posledních letech se zvyšuje výskyt smrkových souší. Celková plocha šetřeného území činí cca 120 ha. Počítačem byla vytvořena síť bodů. Tyto body byly na základě souřadnic pomocí GPS v lese vyhledány a byly označeny jako středy šetřených ploch. Plochy měly kruhový tvar (plocha každé 78,54 m2, poloměr 5 m). Tímto způsobem bylo v zájmovém území založeno celkem 37 monitorovacích ploch. VÝSLEDKY ŠETŘENÍ Celkové počty: Na všech šetřených plochách v této lokalitě byly spočteny a změřeny mladé stromky, které byly v době měření vysoké alespoň 10 cm. Tyto celkové počty byly pro lepší představu přepočteny

20 – 49,5 2099 42

50 – 99,5 946 19

> 100 337 7

Celkem 4996 100

Pokud by byli bráni v úvahu pouze jedinci vyšší než 20 cm, byla by hustota zmlazení 3 224 ks/ha.

Lokalita s vyznačením inventarizačních ploch

monitorační plochy hranice šetřené lokality vrchol Smrčiny

Foto Jiří Kadoch

na plochu jednoho hektaru. Takto získaná hodnota činila 4 996 kusů na hektar. V tabulce jsou tyto počty rozděleny do výškových tříd podle toho, jak byly stromky v době měření vysoké. Druhová skladba obnovy: Vzhledem k tomu, že terénní šetření probíhalo v poměrně velkých nadmořských výškách, v lesním vegetačním stupni smrčin, nebylo překvapením, že mezi změřenými stromky převažovaly smrky ztepilé (podíl smrku představoval 91 %). Vyskytoval se zde také jeřáb ptačí, rovněž dřevina typická pro horské smrčiny – cca 8 % z celkového množství nalezených stromků. Zastoupení dalších druhů dřevin bylo velmi nízké. Okrajově se vyskytl buk lesní, bříza a vrba jíva. A ZÁVĚR? Nejprve je dobré uvést několik informací pro jednoduché porovnání. Příručka lesnických činností Správy NP a CHKO Šumava uvádí, v souladu s Rozhodnutím MŽP, pro zonální smrčiny minimální hektarové počty sazenic 1 500 ks/ha. A několik informací z vyhlášky č. 139/2004 Sb. Tato vyhláška ministerstva zemědělství je prováděcím předpisem

k zákonu č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). Minimální počty sazenic smrku ztepilého při obnově lesa a zalesňování pro stanoviště horských poloh jsou dle uvedené vyhlášky stanoveny na 3 000 ks/ha. Dále je ve vyhlášce uvedeno, že při obnovách horských lesů v osmém a devátém vegetačním stupni a dále v případech požadavků vyplývajících z funkčního zaměření lesa u kategorie lesů ochranných a u kategorie lesů zvláštního určení (v této kategorii jsou lesy národních parků) nemusí být dodrženo rovnoměrné rozmístění jedinců po ploše. V části Národního parku Bavorský les, konkrétně v subalpínských smrkových lesích, ve kterých došlo k odumření převážné části dospělých smrků v důsledku žíru lýkožrouta smrkového, je od roku 1991 prováděn opakovaný monitoring. Dle údajů z šetření provedeného v roce 2005 byla zjištěna hustota zmlazení 4 502 ks/ha (jedinci vyšší než 20 cm). Ing. Vladimír Zatloukal už v roce 1999 ve svém článku „Dynamika přirozeného zmlazení a umělých podsadeb v závislosti na stanovištních poměrech v horských lesích Šumavy“ uvádí mezi jinými doporučeními

„zastavit podsadby suchých porostů smrkem a zalesňování kalamitních holin smrkem omezit na založení kostry porostu (silnými jedinci v počtech cca 100 ks/ha) a to pouze v případech, kdy je přirozená obnova slabá (méně než 300 –500 ks/ha vyšších než 20 cm), při dostatečné četnosti pionýrských dřevin smrkem nedolesňovat“. V době, kdy tento příspěvek Ing. Zatloukal psal, zastával funkci náměstka tehdejšího ředitele Správy NP a CHKO Šumava Ing. Ivana Žlábka a tato svá doporučení dokladoval vlastními výzkumy. Z uvedených údajů tedy vyplývá, že v okolí Smrčiny, jednoho z dosud nejkrásnějších a nejcennějších koutů Šumavy, roste přirozený smrkový les s dostatečným množstvím malých stromků. Miroslav Černý Správa NP a CHKO Šumava, oddělení ekologie lesa [email protected] Aleš Kučera Správa NP a CHKO Šumava, oddělení ekologie lesa [email protected]

jaro 2011 11

Šumava I Mrtvé dřevo

Text Pavla Čížková Foto Pavel Hubený

Mrtvé dřevo Les znamená rozmanitost. Rozmanitost organismů, forem a vztahů... Les je prolínající se mozaikou různých vývojových stadií. Přírodní les zdaleka nejsou jen živé stojící stromy, jsou to různě staré skupiny semenáčků a mladých stromků, rostliny a živočichové, souše, ležící kmeny všech fází rozkladu, pahýly souší, vývraty... NA BOUBÍNĚ V 19. STOLETÍ Lesmistr John v polovině 19. století věnoval čas a úsilí na založení a popis monitoračních ploch v pralesích na Boubíně. Už před více než 160 lety si uvědomoval, jak důležité je poznání přírodních procesů. Založil na Boubíně 7 monitoračních ploch, na nichž zaměřil pozice a popsal vlastnosti všech živých i mrtvých stromů a také rozmístění a vlastnosti mrtvého dřeva. Podle obrázku si můžeme udělat představu o tom, jak lesy na Boubíně v roce 1851, tedy 27 let před velkou vichřicí, vypadaly. Na ploše 0,575 ha vidíme roz-

12 jaro 2011

ptýleno více než 40 kusů ležícího mrtvého dřeva, stromy jsou buď vyvrácené, nebo zlomené. Vyskytuje se tu mrtvé dřevo velkých rozměrů i různě velké fragmenty – části kmenů, ulomené vrcholky nebo jednotlivé větve. Ve stromovém patře převažuje smrk ztepilý, který zároveň dosahuje největších tlouštěk. Roztroušeně se na ploše vyskytují i buky, jedle a souše různých dimenzí. BIOMONITORING DNES V roce 2008 Správa NP a CHKO Šumava zahájila velký projekt sledování lesa na území

ponechaném samovolnému vývoji (Biomonitoring). V předem známé síti postupně zakládáme monitorační plochy, na nichž zaměřujeme a podrobně popisujeme stojící stromy, souše, pahýly souší, pařezy a ležící mrtvé dřevo. Součástí popisu monitorační plochy jsou také charakteristiky zmlazení dřevin a bylinného patra. Na obrázku jsou příklady dvou různých monitoračních ploch. V roce 2009 jsme na stránkách časopisu Šumava poprvé představili některé výsledky plynoucí ze sebraných dat. Od té doby uplynuly již 2 roky, po které probíhal další

Na obrázku nahoře: Johnova plocha č. V založená v roce 1851 na Boubíně. Na obrázcích vpravo: Pro srovnání 2 plochy založené v letech 2009 a 2010 při monitoringu lesa v území ponechaném samovolnému vývoji (Biomonitoring). intenzivní sběr dat v území ponechaném samovolnému vývoji. V současné době máme k dispozici data ze 130 ploch pilotního projektu realizovaného v horských smrčinách v roce 2008 a dále data ze 306 ploch změřených v letech 2009 a 2010. V tomto článku předložíme některé výsledky plynoucí ze šetření mrtvého dřeva na plochách založených v letech 2009 a 2010. ÚZEMÍ PONECHANÉ SAMOVOLNÉMU VÝVOJI Území ponechané samovolnému vývoji je velmi různorodé. Můžeme zde najít jak pralesovité zbytky, tak donedávna obhospodařované lesy, nebo různá sukcesní stadia lesa vznikajícího na bezlesí, ale také plochy, které na osídlení lesem teprve čekají. Na velké části území ponechaném samovolnému vývoji se rozkládají přirozené acidofilní smrčiny, ale jsou zde i bučiny, rašelinné lesy, reliktní borové lesy, olšiny v okolí vodních toků nebo lesy s příměsí javoru na suťových svazích. Podobně jako celé sledované území jsou i rozmístění a vlastnosti mrtvého dřeva různorodé. Na některých plochách se nevyskytuje téměř žádné, na jiných je celá plocha pokryta několika vrstvami, někde je mrtvé dřevo pouze malých dimenzí, jinde jsou vyvrácené celé mohutné kmeny. Leží či stojí tu kmeny tvrdé jak kámen, jiné s rozetlelým povrchem, další s vyhnilým jádrem, nebo kmeny zcela zetlelé, měkké a mokré jako houba. Mrtvé dřevo je velmi důležitou součástí lesa. Jeho rozkladem se uvolňují živiny, které strom v průběhu svého života nashromáždil. Dřevo vytváří nové ekologické niky pro širokou škálu organismů. Od savců, ptáků a plazů, přes různé druhy

bezobratlých živočichů až k houbám, z nichž některým by bez dostatku mrtvého dřeva hrozilo vyhynutí. V neposlední řadě je mrtvé dřevo velmi důležité pro přirozené zmlazování dřevin. Na některých extrémních lokalitách (např. v podmáčených či rašelinných lesích nebo na plochách s vysokou konkurencí bylinného nebo keřového patra) je mrtvé dřevo téměř jediným místem, kde mají malé stromky šanci přežít. MRTVÉ DŘEVO V ČÍSLECH Celková výměra monitoračních ploch založených v letech 2009 a 2010 je 15,3 ha. Mrtvé dřevo pokrývá 0,697 ha, tedy necelých 5 % této plochy. Na těchto 5 % plochy se vyskytuje téměř 10 % veškerého zmlazení lesních dřevin. Množství zmlazení na mrtvém dřevě je tak vysoké, že kdyby mrtvé dřevo pokrývalo celou plochu území ponechaného samovolnému vývoji, byla by hustota zmlazení více než dvakrát vyšší, než tomu je nyní. Zjistili jsme také, že průměrně se na hektaru vyskytuje 420 ks ležících kmenů a 302 ks pahýlů souší nebo pařezů. NA JAKÉM MRTVÉM DŘEVĚ SE VYSKYTUJE ZMLAZENÍ? Pro přežívání semenáčků je důležitý stupeň rozkladu mrtvého dřeva, kontakt se zemí, odkornění a vegetace, která mrtvé dřevo pokrývá. Nejvíce zmlazení jsme zjistili na mrtvém dřevě ve velmi pokročilém stadiu rozkladu. Z hlediska kontaktu se zemí je pro zmlazování dřevin nejlepší mrtvé dřevo, které zcela leží na zemi, což samozřejmě souvisí nejen s rychlostí rozpadu, ale i s již dosaženým stupněm rozkladu. Nejvíce zmlazení jsme zjistili na kmenech, které jsou pokryté

mechem nebo jinou vegetací, naopak na mrtvém dřevě, které bylo pokryto travou nebo bylo bez vegetace se zmlazení téměř nevyskytovalo. Na kmenech mechanicky odkorněných se nachází méně zmlazení než na kmenech v kůře nebo na kmenech, které jsou bez kůry např. vlivem lýkožrouta smrkového. Z druhového složení obnovy vyplývá, že mrtvé dřevo má zásadní význam především pro zmlazování smrku ztepilého – 98,5 % jedinců zmlazení na mrtvém dřevě tvoří právě smrk. Z ostatních dřevin, které jsme na mrtvém dřevě zjistili (např. jedle bělokorá, jeřáb ptačí, břízy, buk lesní, jasan ztepilý, …), žádná nepřesahuje 1 % jedinců. Je obraz lesa vyplývající z Johnova šetření tak odlišný od toho současného? Je to, co se v současné době v Národním parku Šumava děje, jev doposud neznámý a nezažitý? Nebo jen zapomínáme, že les žije v úplně odlišných časových horizontech a to co se nám z našeho krátkodobého lidského hlediska může zdát jako katastrofa s nedozírnými následky, je ve skutečnosti jen krátká mnohokrát zažitá epizoda, která posouvá život lesa dál.

Pavla Čížková Správa NP a CHKO Šumaca [email protected]

jaro 2011 13

Šumava I Zdravotní stav zvěře v NP Šumava a prováděná vyšetření

Text František Lešek a Adam Jirsa

Foto Václav Hřebek

Návštěvník Šumavy může při svém putování potkat řadu druhů zvěře. Ačkoli posláním národního parku je mimo jiné ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů (viz platný Plán péče NP Šumava) a zvěř do těchto systémů patří, jsou právní předpisy týkající se veterinární problematiky pro správce území závazné. V souladu se zákonem o veterinární péči č.166/1999 Sb. v platném znění, stanovuje MZe v rámci ČR povinné preventivní a diagnostické úkony k předcházení vzniku a šíření nákaz a nemocí, které jsou přenosné ze zvířat na člověka, jakož i k jejich zdolávání. 14 jaro 2011

Zdravotní stav zvěře v NP Šumava a prováděná vyšetření Monitoring zdravotního stavu zvěře je prováděn podle pokynů Státní veterinární správy, konkrétně Metodiky kontroly zdraví, za každý kalendářní rok. Co tato metodika mimo jiné ukládá? POVINNÁ VYŠETŘENÍ Vyšetření lišek na vzteklinu a na tasemnici liščí – alveokokózu – je prováděno každoročně. Většině lidí dobře známá vakcinace lišek byla na území NP prováděna naposledy v roce 1998. Samotné onemocnění vzteklinou bylo v ČR naposledy diagnostikováno v roce 2002, v jižních Čechách byla naposledy zjištěna vzteklina u 2 lišek v okrese Jindřichův Hradec v roce 2000. V roce 2004 byla ČR uznána jako stát prostý vztekliny. V současné době se nemusí vyšetřovat každá

liška, ale je stanovený minimální počet. Tento rok jsou to 2 lišky na 100 km2. Tasemnice liščí neboli alveokokóza je onemocnění, které je pro člověka poměrně nebezpečné. Naštěstí onemocnění lidí je ojedinělé. Přenos je možný přes borůvky a lesní plody. Vždy je důležitá hygiena sběru a správné tepelné opracování těchto plodů. U divokých prasat se provádí vyšetření na klasický mor prasat (KMP). Zde mají uživatelé honiteb povinnost předložit k laboratornímu vyšetření krev z 10 % ulovených divokých prasat. Dále u všech ulovených prasat divokých s podezřelým chováním a atypickým nálezem při vyvrhování předložit k prohlídce celé kusy včetně vzorků krve. Tato povinnost platí také u každého nálezu uhynulého divočáka. Nález uhynulého zvířete musí být

ohlášen Inspektorátu krajské veterinární správy (KVS) a odebrán vzorek (to znamená buď celý kus, nebo rourovitá kost) po konzultaci s veterinárním lékařem. V uplynulých létech nebyl na území NPŠ zjištěn žádný pozitivní nález klasického moru prasat. Při ulovení divočáka je povinností nechat provést vyšetření na trichinelózu (svalovce). Tohoto parazita nelze podceňovat, konzumace nevyšetřeného masa může být pro člověka velmi nebezpečná. Smutný příklad je z roku 1954, kdy ve Smrdově u Pacova zemřeli čtyři lidé z jedenácti, kteří požili závadné maso. V roce 2010 byly v ČR pozitivní 4 vzorky z divokých prasat. Dalším z druhů zvěře, kterého je možné na Šumavě potkat, je zajíc. V případě nálezu uhynulého zajíce je však povinnost uživatele honitby nechat tohoto zajíce vyšetřit na tularemii a brucelózu prostřednictvím Inspektorátů KVS. V NPŠ nebyl dosud zjištěn výskyt těchto nebezpečných chorob přenosných na člověka a domácí zvířata. V okrese Prachatice jsou v současné době dvě ohniska tularemie a jedno ohnisko brucelózy, obě mimo NPŠ. Každoročně je také prováděn monitoring cizorodých látek, těžkých kovů, DDT, PCB (polychlorovaných bifenilů), HCH a radioaktivity. Monitoruje se množství Becquerelů (Bq) Cesia ve svalovině a orgánech volně žijící zvěře. V roce 2010 bylo v náhodně vybraném vzorku jeleního masa zjištěno 12 Bq, což je hluboko pod limitem, který je stanoven na 600 Bq/kg. V letošním roce bude provedeno vyšetření u divokých prasat, vzhledem ke složení jejich potravy mohou být výsledky zajímavé. V uplynulých letech nebyl zaznamenán nadlimitní výskyt cizorodých látek u žádné zvěře v NPŠ. PARAZITOLOGICKÁ VYŠETŘENÍ Mimo plán monitoringu hrazeného Státní veterinární správou bylo v roce 2004 provedeno koprologické vyšetření trusu tetřeví zvěře. Tetřev hlušec je kriticky ohrožený druh a Správa NP a CHKO Šumava podporuje činnosti a projekty, které by mohly přispět ke zjištění příčin úbytku tetřevů v 70. letech minulého století. Parazitologické vyšetření neprokázalo významný podíl zjištěných parazitóz na zdravotní stav tetřevů nebo jejich množství. V programu monitoringu je také parazitologické vyšetření jelení zvěře, sloužící k přehledu o promořenosti území a celkovém výskytu parazitů. V současnosti probíhá v ČR široká diskuse na téma, zda divoké zvěři

antiparazitika podávat či nepodávat. Správa NP a CHKO Šumava rozhoduje na základě provedených parazitologických rozborů. Vyšetření trusu jelení zvěře, převážně z přezimovacích obůrek, provádí fakulta veterinárního lékařství Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. Konkrétně prof. MVDr. Břetislav Koudela, CSc. Výsledky jsou hodnoceny na Poradním sboru Správy NP a CHKO Šumava. Velmi častým nálezem je výskyt plicnivek Protostrongylidae a Dictiocaulus, ale i střevních parazitóz. Vzhledem k dokonalejšímu vyšetřování se zvyšuje počet nálezů motoličnatosti jaterní. Odčervování jelení zvěře (v době, kdy se neloví) v NP Šumava je uvažováno pouze v přezimovacích obůrkách, vzhledem k vysoké koncentraci zvěře v tomto prostoru. Smyslem je zabránění šíření parazitóz přes mezihostitele, ale i mezi divokou zvěří, paseným skotem a ovcemi navzájem. Toto by mělo být pravidlem u výše jmenovaných hospodářských zvířat, aby byla vypouštěna na pastviny zdravá a nedocházelo ke směně parazitů mezi nimi a volně žijící zvěří. PROHLÍDKA ULOVENÉ ZVĚŘE U lovené zvěře je významným článkem monitoringu její vyšetření po ulovení. V této fázi jde především o to, aby spotřebitel dostal na stůl kvalitní a zdravotně nezávadnou potravinu ze šumavské přírody. K tomuto účelu jsou v každé honitbě tzv. proškolené osoby. To jsou fyzické osoby z řad lesníků a myslivců, kteří absolvovali specializované školení, na kterém získali znalosti, prokazované závěrečným testem. Provádí prvotní vyšetření zvěře po ulovení. V případě zjištěných změn na orgánech ulovené zvěře nebo jakýchkoliv nejasností se obracejí na veterinárního lékaře, který provede závěrečné rozhodnutí. ZÁVĚR Při setkání se zvěří s podezřelým, atypickým chováním je vhodné dodržet princip předběžné opatrnosti. Při nálezu uhynulého zvířete a případné manipulaci s ním je nutno postupovat tak, aby nedošlo k přenosu nákazy na člověka a domácí zvířata. Nejrychlejším řešením je oznámení na nejbližším územním pracovišti, kde odborní pracovníci Správy zajistí postup řešení, včetně odborného vyšetření veterinárním lékařem. Přes veškerý výčet uvedených nákaz a nemocí je NP Šumava pro návštěvníky při zodpovědném přístupu bezpečný.

Foto Vladimír Prokeš

Foto Marek Drha

Foto Jan Konvička Odshora: Larva svalovce. Trus tetřeva sbírán před jarním táním pro koprologické vyšetření. Divoká prasata získávají ve vyšších polohách Šumavy potravu převážně při rozrývání povrchu půdy. František Lešek Krajská veterinární správa Prachatice [email protected]

Foto Václav Hřebek

Adam Jirsa Správa NP a CHKO Šumaca [email protected]

jaro 2011 15

Šumava I Klenová tsunami

Text a foto Pavel Hubený

Klenová tsunami Javory byly nepřehlédnutelnou dřevinou už v dobách, kdy lidé objevovali Šumavu, tedy v období od 14. do 19. století. Tato skutečnost se odráží v místních názvech – Ahonberg-Javorná, Javor, Javoří, Javoří Pila. Kupodivu se tyto javorové názvy vyskytují hlavně na severozápadní Šumavě. Staré popisy lesů javory zmiňují obvykle jako vtroušenou dřevinu. Dnes se javory opět vrací. Jejich nástup je rychlý a masivní. Jedná se o skutečnou tsunami ve světě stromů.

tou... Kde stromy stály řídce, pokryla se půda neobyčejně bujným křovím, kapradím a vysokou travou... Ohromné smrky, nebetyčné jedle, bělavé buky, jichž stoletá těla byla pokryta z valné části hustým, temně zeleným mechem, rostly tu v pestré směsici a mezi nimi vtrousila tvůrčí ruka přírody tu jeřabinu, tam mocný javor a celé skupiny starých i mladých bříz. Není na celé Šumavě tak krásného lesa...“

HISTORIE O javoru se dovídáme například z analýzy z roku 1811 zabývající se zdroji pro výrobu javorového cukru na Prášilském Schwarzenberském panství. Všech javorů nad 2 palce tu bylo 5.660 ks, z toho 627 (11 %) nad 7 palců a 289 (5 %) javorů starších 150 let. V polesí Modrava bylo 1.518 javorů nad 2 palce, z toho 868 (57 %) nad 7 palců a 250 (16 %) nad 150 let. Na polesí Březník bylo jen 167 javorů nad 7 palců (nejvíce na Spitzbergu). Nejvíce javorů bylo na Mittagsbergu (Poledníku), v Schätzově lese nebyl žádný javor. Josef Matz v roce 1812 uvádí javor napří-

MLADÉ DIVOKÉ LESY Na opuštěných zemědělských půdách a na ruinách opuštěných vesnic vznikají posledních 60-100 let nové přírodní lesy. V nich hraje klen opravdu významnou roli. Od nadmořské výšky 500 m jeho početnost narůstá, a to více ve starších než v iniciálních sukcesních stádiích. Zdá se, že optimum javoru leží mezi 600 až 700 m n. m., kde v průměrném zastoupení dosahuje maxima (až 13 %, 100-200 ks/ha), místní maxima jsou pochopitelně mnohem vyšší a dosahují až 500 ks/ha. Ve středně starých a velmi starých sukcesích dosahuje klen velmi vysoké

16 jaro 2011

klad na hranici s Bavorskem u Weitfälleru, ale kupodivu neuvádí javory na Modravě, Březníku a Gayerecku. Na Kasperschachten (severně od Weitfälleru k Jelenímu skoku) byla tehdy dobrá půda, porostlá 200-300 i víceletým smrkem s přimíšeným bukem a javorem. Proti bavorské hranici bylo více bukového a javorového mlází, u potoků ležela bahnitá půda s čistým smrkem. Karel Klostermann popisuje les nad Jelenovem (Medvědí les) takto: „...byl to vysoký, překrásný les, jenž obstál před hroznou vichřicí ze dne 26. října 1870, poněvadž před ním k západu stojící vyšší hory mu byly zášti-

pokryvnosti ve zmlazení. Lokální maximum se pohybuje kolem 1 200 ks/ha. Zajímavé je, že ve velmi starých sukcesích (nad 100 let) je zastoupení klenu výrazně nevyrovnané – někde chybí úplně, jinde je hojný. S rostoucí nadmořskou výškou jeho početnost pozvolna klesá na cca 3 % (pouze několik jedinců na hektar) - do 900 m n. m., výše je klen již velmi řídkým jevem (vesměs kolem 1 %), ale vyskytuje se až do 1 200 m n. m. Zajímavá je rovněž jeho přizpůsobivost, pokud jde o stanoviště. Vyskytuje se hojně (alespoň ve zmlazení) v olšinách na mokrých stanovištích, ve stržích a na sutích rozvalin domů, ale také na poměrně suchých stanovištích s borovicemi a borůvkou. Protože se jeho masivní zmlazování týká posledních cca 30 let, pravděpodobně souvisí se snížením početnosti jelení zvěře v NP Šumava, možná také se snížením imisí NOx a s hromaděním biomasy v sukcesních lesích. Anebo prostě sleduje nastupující vlnu listnatých dřevin, které – podle lesníků z 19. století (například Chadt Ševětínský) – čas od času na Šumavě nad jehličnany vítězí. STARÉ KLENY V přírodních lesích jsou dosud staré kleny, které se dobře zmlazují. Nejhojnější jsou v suťovitých bučinách nadmořských výšek 800 až 1 000 m, výše se už vytrácejí. Ve vyšších nadmořských výškách se hojněji vyskytují především v oblasti VVP Boletice. Podíl klenu v boletických lesích se pohybuje od 2 % do 15 %, to je od 10 do 50 ks/ha. Na některých suťových lokalitách může však dosahovat i 21 % (až 170 ks/ha). Kleny jsou vitální, ale křehké stromy. Často

tvoří rozvětvené kmeny, staré stromy bývají plné dutin a jizev, snadno se rozlamují a znovu se zmlazují z trosek kmenů. Na Weitfälleru, na bavorských Schachten, na Bučině a Knížecích Pláních rostou dosud kleny, které jsou možná vysazené, možná nalétnuté někdy v první polovině 19. století. Například zcela vykotlaný, ale jistě velmi starý klen roste pod stěnou Černého jezera, nebo v sedle mezi Alpou a Hraničníkem vyrůstají dva silné kleny z tlejícícho zbytku kmene o průměru 114 cm. Máme tu ale i kleny chráněné jako památné stromy – vysázené člověkem. Extrémně velký a starý klen najdete ve Vatěticích, jeho průměr je 154 cm a dosahuje věku snad 230 – 280 let. Jen o málo menší kleny rostou na Zhůří, v Posudově, v Křišťanově, na Nových Hutích, na Novém Světě nebo ve Štěpanicích. NEJEN NA ŠUMAVĚ… Javory všeobecně jsou dřevinou, která v posledním staletí zaplňuje evropské lesy, a zejména ty, které zůstávají bez hospodaření. V Bělověžském pralese jsou dnes javory mléče hlavní dřevinou ve zmlazení, pod korunovou úrovní habrů a lip a pod ustupujícími obrovskými duby, borovicemi a smrky. Na soutoku Dyje a Moravy bojují lesníci s javorem babykou boj o zachování dubových lesů. Zatímco v Bělověžském pralese za existenci dubů, borovic a smrků mohou především historické velkoplošné požáry, které v poslední době chybí, na Moravě příznivé prostředí pro babyku vytváří zřejmě dlouhodobé hromadění živných sedimentů díky velkému odlesnění celé moravské krajiny, absenci velkých býložravců a vymizení

hospodářských praktik starých Slovanů a Rakušanů, spojených s pasením v lese a udržováním mezernatého „parkového“ lesa.

Odshora: Staré javory doprovázejí historické kamenné snosy. Hustá obnova klenu v přírodní rezervaci Amálino údolí. Kleny se zmlazují i v borůvkových porostech.

Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2011 17

Šumava I Bobr a Šumava?!

Text a foto Jan Mokrý

Bobr a Šumava?! OPĚTOVNÉ OSIDLOVÁNÍ (MIGRANTI) Bobr evropský (Castor fiber L.) se vrací do české přírody již několik desítek let a jeho šíření po našich tocích a rybničních soustavách pokračuje a pokračovat bude. Díky rostoucí populaci v sousedním Rakousku a Německu můžeme tento trend pozorovat také na území NP a CHKO Šumava. V letech 1997 až 2002 zde byli evidováni pouze jednotliví migranti, kteří na místě setrvali maximálně několik měsíců. Asi nejznámějším je jedinec, který se v roce 1997 usadil na Žďáreckém jezírku a nějakou dobu zde ucpával výpustní zařízení. Další migrant se na přelomu roku 1998 a 1999 pokoušel uchytit na soutoku Křemelné a Prášilského potoka. Třetí migrant, který v roce 1999 opustil Šumavu a po Otavě doplul až do Písku, se stal na krátký čas i mediální hvězdou. TRVALÉ USAZENÍ (STÁLÁ TERITORIA) Pravděpodobně od přelomu roku 2006/2007 lze hovořit o trvalém usazení bobra evropského na území NP a CHKO Šumava. První trvalejší osídlení bobrů se objevilo na Řezné v Alžbětíně. Dlouhodobým sledováním se zjistilo, že jde o teritorium obhajované adultním párem s doloženou repro-

18 jaro 2011

dukcí. V roce 2008 se na stejném toku bobr usadil i pod Železnou Rudou. Od roku 2007 jsou první známky osídlení na Vltavě u Pěkné. V následujících letech bylo i zde doloženo přezimování více jedinců a následně byla potvrzena též reprodukce. K těmto třem trvalým rodinám, které každoročně velmi pravděpodobně odchovávají mláďata, máme údaje o dalších migracích. Již druhou zimu (nejprve 2009/10, nyní 2010/11) lze spatřit pobytové známky – čerstvé okusy – na soutoku Křemelné a Prášilského potoka, kde se již druhou zimu zdržuje pravděpodobně jeden migrující jedinec. Druhou zimu lze najít pobytové známky v přírodní rezervaci Úhlavský luh nad Nýrskou přehradou. Další pobytové známky prozrazují migranta mezi Horní Vltavicí a Zátoní. Od podzimu 2010 je doloženo osídlení, či pokus o přezimování i na Blanici. A poslední čerstvé okusy, a dokonce i vybudovaná hráz, je na Jezerním potoce u Železné Rudy. ZJIŠŤOVÁNÍ POČETNOSTI POPULACE BOBRŮ NA ŠUMAVĚ Odhalení principů existence stávajícího osídlení a směry vývoje populace bobra na Šumavě se staly v roce 2010 předmětem

detailního monitoringu. V letních měsících společný tým Správy NP a CHKO Šumava a katedry ekologie FŽP ČZU v Praze provedl několik odchytů jedinců bobrů. Hlavním cílem bylo popsat strukturu populace a definovat charakter osídlení. Zda v lokalitách žijí pouze migranti, či rodiny s pevným teritoriem a schopností rozmnožovat se. U odchycených jedinců jsme změřili biometrické údaje, stanovili věkovou kategorii, odebrali krev a parazitologické vzorky. Bobři dostali RFID čip a ušní značku pro další identifikaci, některým jedincům byla též připevněna malá vysílačka. Vysílačem označené jedince jsme, vzhledem ke smyslu projektu (sledování migračního chování zvířat), sledovali prozatím jen extenzivně. Nicméně všichni jedinci byli pod pravidelným dohledem, lokalizována byla jejich denní poloha a nárazově i jejich noční aktivita. První půl rok sledování aktivovalo 5 jedinců ze sedmi označených; jeden subadultní bobr byl pravděpodobně upytlačen v Alžbětíně. Druhý subadult zjevně nepřežil lednovou oblevu na Prášilském potoce. BOBR STAVITEL Bobr je velký savec, který obývá vodní prostředí. Tomuto životu je více než dobře

1

2 Vlevo: Teritorium bobra evropského ve Vltavském luhu. 1. Okus topolu osiky. 2. Bobří hrad na Řezné u Alžbětína. 3. Mládě bobra evropského.

3

přizpůsoben. Ve vodě se snadno pohybuje a cítí se zde v bezpečí. Pro nové osídlení a úspěšné přežití je nutné, aby území splňovalo několik podmínek. Základním předpokladem, vedle samozřejmé existence vhodného vodního toku či vodní plochy, je dostatečná potravní nabídka. Ta musí umožňovat svou kvalitou bezpečné přezimování (jde výhradně o úživnost a stravitelnost). V případě méně vhodných orografických či hydrologických parametrů může bobr do jisté míry své stanoviště zlepšit. Stavbou hrází a hrabáním dopravních kanálů zvětšuje rozsah vodních ploch, které mohou zasahovat blíže k preferovaným porostům. Další stavební aktivitou je budování hradů či polohradů, jež slouží jako úkryt. Na stavbu používá okousané větve, na které vrství zem a bahno z okolí. Na podzim si

vytváří zásobárny z větví, které v blízkosti hradu zapichuje do dna. Jde o důležitou přípravu na zimní období, kdy zamrzá vodní hladina a přístup ke dřevinám na březích může být obtížný. Bobr svou činností přímo ovlivňuje konkrétní části krajiny, a tak působí na její lokální podobu. Jeho činnost může mít velmi pozitivní dopad na organismy vázané na jím osídlené prostředí. Úseky tekoucích vod mění svými hrázovými systémy na stojaté vody přírodních jezer. Kácením dřevin v nivách prosvětluje břehy vodních ploch, které se snáze prohřívají, a tím vytváří vhodné podmínky pro rybí potěr či obojživelníky. A tak nově vzniklé prostředí mohou kolonizovat nové druhy rostlin i živočichů. Vlivy bobra jsou výrazné a v kvalitním přírodě blízkém

prostředí může tento druh v renaturalizaci učinit mnohé za člověka. Jeho existence v našich ekosystémech tak nemusí být vnímána pouze negativně.

HISTORIE BOBRŮ V ČECHÁCH První zmínky o odlovech První vyhubení volně žijící populace Chovy v zajetí (bobrovny) Opětovné vysazení do volné přírody Druhé vyhubení Třetí etapa osídlení Budoucí vývoj?

r. 1145 ½ 18. století od r. 1773 – do r. 1883 od r. 1804 r. 1876 od r. 1982 a) třetí vyhubení / b) vzájemné soužití

Jan Mokrý Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2011 19

Šumava I NP Bavorský les povede nový ředitel

Text a překlad Michal Valenta

NP Bavorský les povede nový ředitel Foto Michal Valenta

Sousední NP Bavorský les vstupuje rokem 2011 do již pátého desetiletí své existence. I u sousedů shodou okolností dochází na jaře 2011 k obměně na postu ředitele správy parku. Po více než 40 letech od jeho vzniku očekává NP Bavorský les na jaře 2011 nástup teprve třetího (!) ředitele Správy ve své historii. Dosavadní ředitel, pan Karl Friedrich Sinner, totiž po 13 letech na pozici ředitele Správy a po dosažení řádného penzijního věku odchází do důchodu. Jeho předchůdce v této funkci, Dr. Hans Bibelriether, řídil Správu dokonce ještě více než dvojnásobně dlouhou dobu. (V českých poměrech věc nevídaná – za poloviční čas, tedy letošních 20 let existence Správy NP Šumava tutéž pozici zastává již šestý ředitel.) Nástupce dosavadního ředitele Sinnera je sice znám již od září 2010, ale jeho představení bude jistě aktuálnější po jeho nástupu do funkce v květnu 2011. Jako jisté ohlédnutí zpět za posledními roky NP Bavorský les může v tom smyslu být i pro nás, z druhé strany hranice, zajímavý, do jisté míry bilancující, příspěvek p. ředitele Sinnera, zveřejněný v informačním bulletinu Správy NP Bavorský les „Unser wilder Wald“ (č. 28, prosinec 2010), vydávaného v Bavorsku 2x ročně v nákladu 50 000 výtisků.

20 jaro 2011

13 let pro „lesní divočinu“ „Milí čtenáři, před zhruba 13 lety, 1. srpna 1997, byl NP Bavorský les rozšířen na současnou rozlohu. Bouřlivé diskuse a masivní protesty předcházely tomuto kroku tehdejšího ministra zemědělství a lesů R. Bockleta (pozn. tehdy ještě NP Bavorský les náležel do jeho kompetence), než byl tento krok uveden v život rozhodnutím bavorského parlamentu. Rozšíření národního parku bylo spojeno s příslibem, že do nově rozšířeného území parku bude investováno ve srovnatelném rozsahu jako tomu bylo v minulosti do původní části parku mezi Roklanem a Luzným. Dosud tak Bavorsko do nové části parku z prostředků fondu Offensive Zukunft Bayern, Bavorského fondu na ochranu přírody a rozpočtu státu investovalo na 16,5 mil EUR. Za tu dobu m.j. vzniklo společně s Naturparkem a CHKO Šumava infor-

mační středisko na nádraží v Bavorské Rudě/Alžbětíně, celá řada dalších zařízení pro návštěvníky jako „Wanderpark“ v Bavorské Rudě, či návštěvnické centrum Naturparku ve Zwieselu, v nejkrásnější sklářské muzeum Evropy se přeměnilo Sklářské muzeum ve Frauenau, vznikl „Dům divočiny“ u Ludwigsthalu s atraktivní nabídkou pro návštěvníky, plnící v nové části parku podobnou roli jako kdysi Dům Hanse Eisenmanna v původním parku, nebo také „Wildniscamp“ s obrovským významem pro ekologickou výchovu a vzdělávání zejména mladých. Výčet je ještě mnohem širší - moderní provozní areál zabezpečující péči o obůrky a všechna zařízení v celé novější části parku vznikl v Kreuzstrasslu, renovován byl i provozní areál pro původní areál obůrek v Altschönau, správa parku převzala „Muzeum historie lesa“ v St. Oswaldu, renovovala jej a zcela nově koncipované i na podzim 2010 znovu otevřela. Velkoryse bylo také renovováno centrum ekologické výchovy a vzdělávání mladých „Jugendwaldheim“ nedaleko Mauthu. Informační střediska menšího rozsahu fungují stabilně i v dalších obcích - v Mauthu, Spiegelau, Frauenau a ve Zwieselu. Již v r. 2009 byla veřejnosti zpřístupněna atraktivní „stromová stezka“ (Baumwipfelpfad) u Neuschönau, známá dnes jako „stromové vajíčko“, v lednu 2011 pak byla slavnostně otevřena i modernizovaná vnitřní expozice prvního informačního střediska NP v Neuschönau. Správa parku během té doby nalezla důležité partnery v regionu. Sdružení „Wald-Zeit“ e.V., „Pro- Nationalpark“ ve Zwieselu a Mauthu, „Waldführer“ (lesní průvodci) i „Partneři národního parku“ jsou dnes jedinečnou formou podpory místních obyvatel ve prospěch poslání národního parku. Za námi tak je vpravdě pracovně nabité a úspěšné desetiletí. A v lesích národního parku se postupně na základě principu “přírodu nechat přírodě“ vyvíjí v rámci Evropy skutečně jedinečná „divočina“, jež se sama o sobě stala velkým magnetem pro návštěvníky. Tak jako již v minulosti vede tento vývoj znovu k diskusím právě v nové části parku pod Falkensteinem. Přesto se i v této části podařilo ve spolupráci s Výborem obcí národního parku rozšířit rozsah přírodě ponechávané „přírodní zóny“ ze 150 ha v roce vzniku (1997) na dnešních 4 000 ha. Management lesa proti kůrovci, který se v této části parku, v jeho II. zónách, musí podle vládního nařízení provádět, je návštěvníky parku i místními často kritizován jako neodpovídající cílům a smyslu národního parku. Občanské hnutí na ochranu Bavorského lesa (pozn., sdružení „odpůrců“ NP) požaduje spolu se zrušením přírodních zón ještě rozsáhlejší holoseče, současně si však stěžuje, že

Foto Reinhard Pöhlmann

vykácené plochy vznikají. Ve stanovách hnutí přitom zůstává beze změny cíl zrušit rozšíření národního parku. Tady je třeba ještě mnoho práce a trpělivosti, informovat a komunikovat, přitom však velmi vážně vnímat i otázky mnoha lidí. Naším nejdůležitějším argumentem je přitom příroda sama, ukazující vývojem lesa mezi Roklanem, Luzným a Siebensteinkopfem, že lesy parku se úspěšně ubírají cestou určovanou přírodou a odvážná vize „pralesa pro naše děti a vnuky“, vytyčená prvním ministrem Eisenmannem, se stává skutečností. Lidem zde v Bavorském lese neumím dostatečně poděkovat za to, že touto cestou i přes veškeré diskuse a rozpory procházejí s námi. Mnozí z nich dnes s oprávněnou hrdostí hovoří o svém divokém národním parku. Oslava 40. výročí existence parku, jako velká „slavnost regionu“ za účasti více než 150 organizací a 30 000 návštěvníků, to velmi působivě potvrdila. Pro mne osobně i pro mé spolupracovníky bylo těch 13 let fascinujícím, pracovně nabitým i naplněným časem. Děkuji velmi srdečně všem, kteří pomohli k tomu, že dnes společně pracujeme na projektech orientovaných na budoucnost našeho Bavorského lesa. Spojuje nás přitom láska k jedné z nejkrásnějších přírodních krajin Německa, láska k divokému Bavorskému lesu.“ Váš Karl Fridrich Sinner ředitel Správy Národního parku Bayerischer Wald

A NA ZÁVĚR AKTUÁLNĚ Odcházejícímu řediteli Sinnerovi se dostalo i uznání regionu. Koncem února 2011 mu domovské „hlavní město“ Správy NP - Grafenau - za jeho zásluhy o národní park i o město udělilo medaili „čestného občana města“. Starosta Grafenau H. Peter přitom ocenil m.j. zejména dlouholetou roli ředitele Sinnera jako úspěšného mediátora a diplomata při ne vždy jednoduchém hledání souladu mezi cíli parku a zájmy regionu, kdy se mu i díky netradičním přístupům, např. osobně vedeným exkurzím pro občany do mediálně „žhavých“ horských lesů parku či každoročním novoročním setkáním s lokálními politiky - podařilo v regionu přispět k pozitivnímu vnímání parku včetně jeho „lesní divočiny“ jako dnes s NP Bavorský les nerozlučně spojené značky. Mezi prioritami odcházejícího ředitele přitom byly vyzdviženy nejen dnes plně funkční projekty propojující park s regionem jako např. „Partneři národního parku“, ale i spolupráce se správou sousedního NP Šumava a při sbližování lidí „přes hranici“ (Grafenauer Anzeiger 21.2. 2011). Nahoře: Z nové expozice informačního střediska v Neuschönau.

Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2011 21

Šumava I Korsika

Text a foto Jiří Kadoch

Korsika

Pohoří v moři, čnící několika masivy z vod Středozemního moře, kde rovinu najdete pouze v malém, úzkém pruhu východního pobřeží. Historické vesničky převážně stupňovitě posazeny do svahů zdejších hor, dotvářející kouzlo zdejší divoké, člověkem málo ovlivněné, přírody. Volně se pohybující dobytek i na místech, kde jej nečekáte. Země plná kontrastů, barev a historie. To je Korsika. OSÍDLENÍ Většinou máme Korsiku spojenu s jménem Napoleona Bonaparte. Ten se narodil v korsickém hlavním městě Ajaccio, které spolu s druhým největším městem Bastií soustřeďuje značnou část osídlení. Na ostrově žije přibližně 200 tisíc obyvatel a průměrná hustota obyvatel se pohybuje okolo 23 lidí/km 2 . Hlavním městem v minulosti však nebyla tato příbřežní města, ale bylo to vnitrozemské Corte, jehož dominantou je dodnes hrad na skalním ostrohu. Osídlení je hlavně soustředěno k pobřeží, kterému dominují historické rybářské vesničky s většinou původní, nezaměnitelnou letitou architekturou, ze které na vás stejně jako při návštěvě větších měst dýchá jejich rušná historie, spojená se střídáním různých vlád a držitelů. Celý ostrov obepíná soustava

22 jaro 2011

pobřežních pevnůstek, které stojí na dohled od sebe. Sloužily jako první „obranná“, nebo spíše hlídková linie. Bohužel dnes jsou v řadě případů v pokračujícím rozpadu. Uvnitř ostrova jsou lidská sídla méně častá. Typické korsické vesničky a městečka s domy na sebe nalepenými, s křivolakými úzkými uličkami, kopírují svahy místních hor. Historickým skvostem je horní město v citadele města Bonifacio, které je nejjižněji položeným městem Korsiky, vystavěným na bílých útesech nad mořem. Kouzelné, malebně uzounké uličky s řadou památek, mezi něž patří například i 60 metrové schodiště z 15. století krále Aragonského se 187 schody vedoucí k moři, jsou místem, které vás přenese o několik století zpět. Korsika je francouzská, úředním jazykem je tedy francouzština, ale původním jazykem je korsičtina. Ta byla v minulosti zakázaným jazykem, ale dnes se opět prosazuje. Učí se ve školách a nápisy jsou také již dvojjazyčné. PŘÍRODA Ostrov vytváří rozmanité podmínky pro bezpočet druhů, od přímořských až po vysokohorské. Velká část ostrova je zarostlá křovinatou macchií, která porůstá většinu níže položených oblastí a tvoří přirozené, obtížně prostupné bariery. Plochy bez macchií jsou v okolí lidských sídel, i když na nich nevidíte téměř žádné zemědělské plodiny. Často vás při pohledu na tuto krajinu napadne otázka, z čeho jsou místní lidé živi? Až na jeden kamenolom jsme zde neviděli žádný průmysl či větší pole se zemědělskými plodinami. Jen občas potkáte po krajině roztroušeně se pasoucí domácí zvířectvo, o které se jakoby nikdo nestará, nehlídá je, ale majitel je snad vždy sežene. Ve střední části ostrova většinou najdeme hlavně borovici černou a duby vytvářející relativně rozlehlé porosty, pro turisty s příjemným stínem. Z korsických hor, na jejichž vrcholech se drží sníh někdy celý rok, stéká řada křišťálově čistých potůčků a bystřin, které při velkém převýšení a nepravidelném průtoku vytváří řadu hlubokých, balvanitých koryt, turisty pro svoji divokost často vyhledávaných. Barevnost skalních masivů je velice kontrastní. Setkáte se s purpurovými skalními útvary, jejichž zvětráváním se vytváří rozmanité tvary, zelené břidlice barví jinou část ostrova, nebo při výstupu do vyšších poloh jsou žulové bloky pokryty zelenými, či pestrobarevnými lišejníky. Nejvyšší horou ostrova je Monte Cinto s nadmořskou výškou 2 706 m. Korsika má však ještě dalších 20 vrcholů, které přesahují 2 000 m. Fascinující porosty mnohaletých obřích

borovic, které spatříte v některých výše položených lokalitách, vás přenesou téměř do jiného světa. Jen stále se vyhřívající a před vámi utíkající množství ještěrek je něčím, co vás nutí se dívat pod nohy a odvrátit oči od kouzelných scenérií divukrásné přírody. Velkoplošná ochrana přírody je zde zatím řešena vyhlášeným regionálním přírodním parkem, pokrývajícím přibližně 40 % ostrova. Ten doplňuje několik maloplošných rezervací. POZNÁVÁNÍ Celá Korsika je protkaná sítí místních komunikací, můžeme-li tak nazvat uzoučké silničky zaříznuté do skalních masivů. Z jedné strany skála a z druhé většinou prudký sráz, s množstvím podpěrných zdí, kde je uložena spousta práce a umu stavitelů. Přes obtížnost terénu je to vyhledávaný cíl cyklistů, kdy celý jeden den jedete do kopce a druhý z kopce (osobně bych si vybral den druhý). Celou Korsiku protíná na délku jediná nejznámější dobře značená turistická horská trasa GR20, která propojuje hlavní turistické atraktivity území. Značení ostatních tras je však velmi sporadické, většinou „cákanec barvy“ na kameni nebo „kamenní mužíci“, v lepším případě na dohled. Jednou z mnoha zajímavých atrakcí je například turisticko-plavecká trasa kaskádami Pollischellu, kde část trasy vedoucí zaříznutým korytem potoka můžete proplavat kaskádami a vodopády. Zajímavých míst však najdete bezpočet. Horských výstupů kolem ledovcových jezer, cest kaňony kolem divokých říček, nebo procházek okolo členitého pobřeží s průzračnou vodou, či poznávání architektury a života ve svérázných vesničkách. Obyvatelé vnitrozemí Korsiky se stěhují za prací do měst. Jejich místo zaujímají turisté, které neláká jen bezpočet pláží u moře a život v historických městech, ale hlavně divoká a rozmanitá příroda ostrova. Vlevo dole: Typické městečko v korsických svazích. Na této straně odshora: „Srdce“ Korsiky ve zvětralém porfyrovém masivu nedaleko Porte. Průzračné moře příbřeží Korsiky. „Matterhorn“ Korsiky Paglia Orba. Pevnůstka v městě Porte.

Jiří Kadoch Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2011 23

Šumava I Stavíme na Šumavě. Kam s domem?

Text a foto Pavel Hubený

Stavíme na Šumavě Kam s domem?

Kulturní krajina Šumavy vznikala v několika kolonizačních vlnách. Každá z nich zanechala na Šumavě svoji stopu – zbytky původního rozčlenění zemědělské krajiny (plužin) a stavby. Některé plužiny a stavby zanikly, jiné přečkaly až dodnes. Dnešní kolonizace má také své krajinné struktury – vpravdě globálního charakteru. Máme-li však starou krajinu Šumavy zachovat co nejdéle, musíme naši současnou kolonizační vlnu co nejvíce přiblížit těm historickým… DŮM A PLUŽINA Plužina bývala plochou odlesněné zemědělské krajiny přidružené k usedlosti, ze které byla obdělávána. Tvar plužiny diktoval tvar terénu, ale také doba, ve které usedlost vznikla. Stejné to bylo s umístěním usedlosti: v dřívějších dobách, kdy byl stavitel usedlosti nevolníkem, byla mu přímo vymezena plocha plužiny i místo, kde a jak má postavit svůj dům. Po zrušení nevolnictví se stavitelé stali svobodnějšími a to, jak umístili svůj

24 jaro 2011

dům na plužině, bylo z velké části závislé na jejich vlastním úsudku. Nikdy však ne zcela: ani svobodní Králováci neměli při stavění úplnou volnost – každý stavebník byl pod dohledem rychty a sousedů. Platila také jistá nařízení „shora“, která určovala, kde a jaké konstrukce mají být domy podle určité funkce. Například už v 18. století musely kovárny stát mimo sídlo a musely mít kovářskou část zcela vyzděnou. Dnešní doba oproti minulosti přivádí na Šumavu převážně stavebníky svázané

územním plánem, kteří vlastní jen malé pozemky, na nichž nejsou ekonomicky závislí – neužívají je k zemědělskému hospodaření, a pokud ano, vesměs jen proto, že je zemědělské hospodaření dotováno. DŮM A PŮVODNÍ DOMY Nová zástavba by neměla zásadně rušit původní podobu vsi. Není možné ani vytvořit nové sídlo – to je zákonem o ochraně přírody zakázáno. Nové domy by tedy měly vyrůstat na takových místech, kde by opticky nerušily a kde by splynuly se vsí, jako by byly její součástí odjakživa. Tam, kde jsou domy z historických dob řazeny jako vagóny vlaku podél silnice, měly by i nové domy tento vlak doplňovat nebo rozvíjet. Tam, kde původní ves tvoří shluk velkých dvorců, by i nové domy měly vytvářet takové shluky: například by zde měly převažovat objemově větší domy, nebo by se malé novostavby měly k sobě přibližovat tak, aby vytvořily

hnízdo domů podobné velkému dvorci. A tam, kde odjakživa stály domy rozptýleně ve velkých vzdálenostech od sebe, by bylo žádoucí, aby i nové domy dodržovaly takové odstupy. Jednoduché principy – ale jak těžké je jejich praktické uskutečnění! NOVÝ DŮM A KRAJINA Při citlivém umisťování staveb totiž i krajina sama klade další podmínky: Na Šumavě po celou historii zástavby nevznikaly domy na vyvýšených vrcholech, hřbetech a horizontech. Vsi se shlukovaly vesměs do středních a úpatních částí svahů, aby co nejméně trpěly vichřicemi. I samoty (až na horské chaty a hotely vzniklé ve 20. století) využívaly co nejvíce terén k tomu, aby nebyly neustále vystaveny větrům, sněhovým závějím nebo inverzím. Proto se staří stavitelé vyhýbali otevřeným vyvýšeným polohám, mokřinám, záplavovým oblastem nebo mrazivým údolím. Výjimky ovšem potvrzovaly toto pravidlo – většina z oněch výjimek však dnes už neexistuje. Mlýny, stojící v údolích, z velké části zanikly, chaty bezzemků nebo chudých lesních dělníků postavené za „doby zlatého broučka“ na konci 19. století na vyvýšených částech svahů – tam, kam se pro chudou půdu předchozí kolonizátoři neodvažovali, již dávno nenávratně pohltil les. Lidé je začali opouštět ještě za života Karla Klostermanna, tedy na konci 19. a na začátku 20. století. PLATÍ VŮBEC NĚJAKÁ PRAVIDLA? První pravidlo praví, že nový dům by měl respektovat původní charakter zástavby. Měl by jej doplňovat, neměl by se vymykat, vyvyšovat se, trčet, tvářit se příliš jinak. Druhé pravidlo říká, že otevřená krajina mezi vesnicemi, která nebyla nikdy zastavěna, by i nadále měla zůstat pokud možno bez zástavby. Podle třetího pravidla by nový dům neměl vystupovat nad horizont současné zástavby, neměl by šplhat do kopce, vytvářet novou dominantu, neměl by ale ani sestupovat pod původní zástavbu do údolí, potočních niv nebo do středů údolí. Čtvrtým pravidlem je dodržování odstupů od ostatních domů a udržování rytmu zástavby, podle toho, jak rostlo sídlo v historii. Tam, kde jsou odstupy přirozeně velké, není dobré je zahušťovat, kde tvoří původní domy shluky, měly by se i nové shlukovat podle podobného klíče. Pátým pravidlem je, že by ves měla do krajiny přecházet harmonicky – původní dominanta vsi (například kostel), by měla být i nadále hlavní dominantou, výška okolních domů by měla směrem od centra postupně klesat, hustá zástavba v centru vsi by se měla s odstupem od jejího jádra stávat rozvolněnější, nenápadnější. V celých Čechách jsme v poslední době svědky velkolepého porušování těchto pravidel. Stavby se vylévají do krajiny jako koberce vilek, „zámečků“,

nebo zaplňují prostor šedými bloky skladů a výrobních hal. Šumava ještě není tímto vývojem tolik zasažena. A je právě proto chráněna, aby svoji krajinu i nadále zachovala do budoucna jako cosi jedinečného, scenérii z minulosti, s kouzlem krásných vesnic obklopených loukami, lesy a mokřinami… Podrobnější doporučení pro stavebníky lze najít v díle „Krajinný ráz NP Šumavy“ zkompletovaném společností Löw a spol., s. r. o., Brno. Urbanistický a architektonický manuál, který je součástí tohoto díla, je k dispozici na http://www.npsumava.cz/cz/1444/2170/clanek/, nebo na pracovištích Správy. Tato studie byla provedena za finanční pomoci Státního fondu životního prostředí ČR.

Titulní foto: Prášily - ves v zeleni. Nahoře: Způsoby vhodného (zeleně) a nevhodného (červeně) umisťování domů v zastavované struktuře sídla. (Studie Löw) Dole: Zachované dvorce okrouhlé vsi. Takto vypadá obec Vyšovatka

Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2011 25

Šumava I Nově a společně

Text David Poláček

Nově a společně Česko - bavorská spolupráce sousedních národních parků přináší turistům známé naučné stezky v nové a dvoujazyčné podobě. Foto Jiří Kadoch

26 jaro 2011

V rámci projektu „Rozšíření služeb na území Národního parku Šumava“, podpořeného z programu Cíl 3 Česko – Bavorsko, jsou v okolí Kvildy, Bučiny a Borových Lad dokončovány tři přepracované naučné stezky Bezlesí, Bučina a Les. Tak jako všechny nově realizované a opravované naučné stezky na území Národního parku Šumava, budou i tyto tři osazeny novými informačními panely s masivní dřevěnou konstrukcí. Na obnově těchto naučných stezek pracují v rámci přeshraniční spolupráce oba národní parky, Šumava a Bavorský les, společně. Jedním z přínosů této plodné spolupráce bude, že všechny informační prvky společně připravovaných naučných stezek budou v českém i německém jazyce. Největší změnou projde naučná stezka „Les“ u Borových Lad. Tato stezka se zatím proslavila hlavě svou rozhlednou, ze které díky rychle rostoucímu okolnímu lesu již není téměř žádný výhled. Protože zásahy do okolního mladého lesa ani do zánovní konstrukce rozhledny by dlouhodobě nic nevyřešily, bude mít rozhledna nový změněný účel. S renovací stezky bude doplněna o venkovní, celoročně přístupnou expozici, která návštěvníkům představí ptačí obyvatele jednotlivých lesních pater. Vysoké stromy, které dosud bránily ve výhledu teď budou naopak tvořit kulisu a útočiště pozorovaným ptákům. Návštěvníci se zde dozvědí spoustu zajímavostí o tom, jak a kde si ptáci v lese hledají potravu. Zároveň bude tato stezka jakýmsi lákadlem k nyní budovanému Areálu lesních her Radvanovice u Českých Žlebů, který k tématu „les“ přistupuje podstatně komplexněji a interaktivněji. Otevření tohoto areálu se plánuje na přelom letošního jara a léta. Letité stezce „Bezlesí“ na východním okraji Kvildy, věnující se vzniku a vývoji bezlesí na Šumavě, se v nové podobě nevyhne zkrácení. Tak, jak je okraj obce vyplňován novou výstavbou, stává se přírodně nezajímavá a hůře průchozí. Stezka proto již nebude svým tvarem připomínat osmičku a nebude začínat u bývalé pily, odkud se proplétala mezi domy, ale nově začne až v části obce Vilémov. Odtud obejde Kvildu po staré trase a vrátí se k ní ze severu. Bude tak mít ideální délku pro rodiny s dětmi. Stezka seznámí své návštěvníky s charakterem a bohatstvím zdejších luk a pastvin, které vznikly činností člověka na úkor kdysi souvislého lesa. Také téma naučné stezky Bučina se nemění. I v nové podobě se bude věnovat krajině zaniklých vesnic a osad mezi Bučinou a Knížecími Pláněmi. Zvláště jejich stále patrným pozůstatkům, které i současnou krajinu ovlivňují a dotvářejí, jako jsou kamenné zídky a zbytky stromořadí. Věnovat se bude ale i současným způsobům hospodaření na dochovaných loukách a pastvinách, které pomáhají zachovat jejich přírodní bohatství. Nyní bude okruh rozšířen také o stezku

Foto David Poláček

Foto David Poláček

s přechodem Teufelsbachstrasse na bavorskou stranu. Zde stojí za pozornost vedle pozůstatků po lámání velkých bloků kamene, také možnost odpočinout si poblíž umělého jezírka, které dříve plnilo akumulační funkci. Velkou proměnou projde díky přeshraničnímu projektu také informační bod přímo na Bučině. Panely se zastaralými informacemi budou nahrazeny informacemi o aktuálních česko-německých a nadnárodních projektech na ochranu přírody, jako je Divoké srdce nebo Zelený pás. Také uspořádání informačních panelů by se mělo celkově zpřehlednit a zjednodušit. Zatímco přístřešek pro strážce na Bučině zůstane, chátrající chata celní policie přímo u hraniční závory by měla během jara zmizet. Budou-li mít tyto naučné stezky kladný ohlas u veřejnosti, můžeme se v budoucnu těšit na další společně realizované projekty, které nerespektují státní hranice.

Titulní foto: Informační středisko na Bučině. Na této straně: Kvilda - původní nástupní místo k naučné stezce Bezlesí. Původní panel u Informačního střediska na Bučině čekající na opravu.

David Poláček Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

jaro 2011 27

Šumava I Pošumavská naučná stezka Sudslavický okruh

Text Jakub Hromas

Pošumavská naučná stezka

Sudslavický okruh Poblíž města Vimperk, asi 5 kilometrů severně po proudu říčky Volyňky, se na jejím pravém břehu rozprostírá chráněné území, přírodní rezervace Opolenec. Před 34 lety v těchto místech vznikla vedle již existující Medvědí stezky na Volarsku další z pošumavských naučných stezek. V roce 2010 prošel celý naučný okruh zásadní rekonstrukcí. 28 jaro 2011

Foto Jakub Hromas

Opolenec je tvořen čočkou krystalického vápence, která je uložena v kyselých horninách s převahou biotitických pararul. Jeho okolí tvoří fragmenty suťového lesa, kulturní bory, druhotně vzniklé křoviny a mezofilní podhorské louky. Typické jsou zde vápencové výchozy. Přírodní rezervace Opolenec byla vyhlášena 1. listopadu 1985 a je zařazena mezi evropsky významné lokality soustavy Natura 2000 z důvodu výskytu velkého množství vzácných a chráněných druhů rostlin i živočichů. Z rostlin jsou to především hořeček mnohotvárný český, kapradina hrálovitá a tořič hmyzonosný. V letech 1974 až 1977 zde byla vybudována naučná stezka Sudslavický okruh. Největší zásluhu na jejím vzniku měli tehdejší ochránci přírody z Prachatic, především pak kolektiv kolem pana Bohuslava Nauše a Aleše Záveského. Ti zde trávili s mladými ochránci přírody stovky hodin dobrovolné práce o letních prázdninách, kdy vytvářeli její tehdejší podobu. PŮVODNÍ PODOBA Stezka ve své dřívější podobě nabízela svým návštěvníkům mimo dvou úvodních cedulí dalších 26 zastavení zaměřených na obecnou ochranu přírody a přírodní a historické zajímavosti Opolence. Stezku zpříjemňovala také dvě interaktivní zastavení – odhad výšek a vzdáleností, její součástí byla i 300 metrů dlouhá odbočka vedoucí k lesnímu prameni. Aby se turisté dozvěděli více o těchto zastaveních, byl vydán v srpnu 1977 tištěný průvodce o rozsahu 41 stránek a nákladu 2000 ks. Byly v něm publikovány kromě nejzajímavějších informací (o Sudslavické jeskyni, bývalé vápence či Sudslavické lípě), také údaje z praktické ochrany přírody – například jak správně pečovat o ptactvo, jak se ohleduplně chovat v přírodní rezervaci Opolenec, a mnoho dalších botanických či dendrologických dat a údajů. Během dlouhých 34 let se však projevil na vybavení stezky neúprosný běh času, a i přes základní údržbu Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Šumava (ZO ČSOP Šumava), města Vimperk a Spolku na ochranu šumavské přírody, jednotlivá zastavení a dřevěné prvky zestárly, staly se nefunkční a pro turisty už málo lákavé. To se projevilo na upadající návštěvnosti. Rekonstrukce stezky se proto stala nezbytnou. ZO ČSOP Šumava měla rekonstrukci stezky jako prioritní aktivitu již od svého založení v roce 2008. Finanční prostředky byly sháněny členy organizace neúspěšně přes 2 roky. Ty se podařilo získat až v roce 2010 z programu „Blíž přírodě“. Z tohoto programu jsou podporovány rekonstrukce a zpřístupňování přírodovědně zajímavých lokalit po celé České republice a již v roce 2008 se podařilo umístit infotabuli a akátovou lavičku k památnému Podlešákovu jilmu v Boubské, také poblíž města Vimperk. Obě lokality byly v rámci tohoto programu zrekonstruovány jako vůbec první v celém Jihočeském kraji.

ZA POMOCI MÍSTNÍCH OBYVATEL Rekonstrukce stezky probíhala přes celé léto a podzim roku 2010, a to nejen za přispění členů ZO ČSOP Šumava a Spolku na ochranu šumavské přírody, ale také díky nadšení dobrovolníků z řad místních obyvatel a usedlíků, především pak mlynáře Vanického. Ruku k dílu přiložili často i zástupci Správy NP a CHKO Šumava. Slavnostně pak byla stezka znovuotevřena 5. listopadu 2010. V rámci kompletní rekonstrukce bylo po celé délce stezky umístěno 15 nových infotabulí, které asi ze 2/3 navazovaly na stará zastavení, některá však byla umístěna nově, aby se optimálně rozmístila po celé délce stezky, a návštěvník tak měl možnost se neustále něco nového dozvídat. Vedle těchto zastavení byly instalovány také dvě úvodní tabule na nástupní místa okruhu, tedy k mlýnu Vanických a na nádraží v Bohumilicích v Čechách. Na těchto tabulích jsou uvedeny základní informace o naučné stezce, o přírodní rezervaci Opolenec a je na nich zobrazena pro orientaci turistů i mapa s jednotlivými zastaveními. Stezku bohatě doplnil také dřevěný mobiliář, jímž jsou odpočinková posezení u Sudslavické lípy, Sudslavické jeskyně, ve vrcholové části stezky, dále pak lavičky, přelezy pastvin a stojan na vrcholovou knihu pro zápis návštěvníků. Pro lepší orientaci byla stezka nově vybavena rozcestníky a byla vyznačena Klubem českých turistů. Veškeré dřevěné prvky na stezce pochází z výroby místního truhláře a tesaře, čímž byla naplněna také vazba výroby dřevěných prvků na pošumavský region. POSLEDNÍ ÚPRAVY Součástí projektu bylo také vydání letáčku o této naučné stezce a o přírodní rezervaci Opolenec, který je distribuován po informačních a turistických centrech v regionu. Zároveň se chystá výroba průvodce po naučné stezce, jenž bude v elektronické podobě volně dostupný ke stažení na internetu. Průvodce bude v sobě obsahovat další, více podrobnější informace o této jedinečné pošumavské stezce. Aktuálními novinkami, které tuto naučnou stezku v budoucnu čekají, je umístění dalšího interaktivního zastavení pro pobavení nejen dospělých, ale i menších návštěvníků a odborné arboristické ošetření přes 600 let staré památné Sudslavické lípy, jednoho z největších lákadel stezky. ZO ČSOP Šumava navíc připravuje pro návštěvníky regionu i komentované doprovody a vycházky s možností dozvědět se ještě více zajímavostí a informací, než nabízejí instalované panely. Nová podoba stezky je tak výsledkem práce především mnoha dobrovolníků a přátel přírody. Je třeba si vážit jejich pomoci a zároveň úžasného přístupu, který dal vzniknout tomuto krásnému naučnému okruhu. V budoucnu nás čeká na stezce ještě mnoho práce, ale věříme, že se nám ji bude dál dařit zvelebovat nejen pro naši radost, ale především pro radost návštěvníků Šumavy a Pošumaví.

Foto Jana Zrnová

Foto Jakub Hromas

Titulní foto Dominantou stezky je více než 600 let stará Sudslavická lípa u Vanického mlýna. Na této straně odshora: Nová úvodní infotabule u vstupu na stezku a Vápencové skalní výchozy mohou obdivovat návštěvníci v polovině naučné stezky.

Jakub Hromas, DiS. ZO ČSOP Šumava www.csopsumava.cz

jaro 2011 29

Šumava I Co zbylo po Bójích?

Text Jiří Svoboda Foto

Co zbylo po Bójích? Téměř tisíciletý pobyt keltských kmenů na našem území musel nepochybně zanechat stopy v místních názvech. Tento fakt byl již vícekrát prokázán.

Dosud nepadla zmínka o tom, který z keltských kmenů zde tyto stopy zanechal. Z antických zpráv je známo, že na našem území sídlily přinejmenším dva keltské kmeny. Jsou to především Bójové, po nichž zůstal latinský název naší země – Bohemia, a Tektoságové, kteří se později rozdělili na dvě samostatné větve Volky a Areokomity. Z nich Volkové obývali větší část Moravy a Čech. Je velmi pravděpodobné, že se Volkové objevili ve slovanském názvu Itálie - Vlachy, kam směřoval jejich exodus, a jejich kmenový název se přenesl na zem, kam se vystěhovali. V tomto případě je možné uvažovat o určité vazbě mezi názvem a kmenovou příslušností. Stejným způsobem je možné vysvětlit i původ Velšanů, neboť Volkové byli kmenem nesmírně pohyblivým a během 2. - 1. st. př. n. l. se objevovali téměř současně na různých místech v pravěké Evropě. Prof. Mackem doložený genetický fond v podobě mutace genu 1898+1 G-A pak mění tuto hypotézu téměř v jistotu. Vzhledem k faktu přítomnosti Bójů v zemi je velmi pravděpodobné, že až do příchodu Germánů zde vznikla a zůstala celá řada místních názvů s označením kmenové příslušnosti toho či onoho místa. Tím jsou myšleny takové názvy, které se

30 jaro 2011

objevují v Čechách a na Moravě v podobě místních názvů Čechy, Moravce, Český Krumlov, Moravský Krumlov, Uherce, Uherské Hradiště, Poláky, Němčice, Němčí, Slovany apod. Jde tedy ve svém úhrnu o jména, která jsou odvozena od pojmenování obecně známého a přesně profilovaného etnika, místním usedlým obyvatelstvem. ČARODĚJ ŽÍDEK Vyvstal tedy problém, zda-li je možné v české toponymii zachytit stopy podobného vlivu i ve starším, předslovanském období. Podrobná analýza přinesla nečekané výsledky. S velkou pravděpodobností je možné prohlásit, že byly objeveny stopy bójského osídlení, které zůstaly v českých zemích jako germánské, případně i slovanské dědictví. Bylo by ostatně dosti podivné, kdyby se po Bójích žádné toponomastické stopy nenalezly. Vodítkem pro tuto hypotézu byl zásadní obrat při detailním studiu šumavských pověstí. V okruhu boubínských pověstí, které předložil český historik Tomek, se objevují tyto pověsti ještě ve své původní a jen málo zkreslené podobě. Byla to především série vyprávění o boubínském čaroději jménem Žídek, který zde vystupoval coby ústřední

hrdina. To, že tento okruh pověstí s nepochybně keltským podtextem, byl situován právě do okolí Boubína, o čemsi svědčilo. Samotný název hory Boubín (1362 m n.m.) není ovšem v této oblasti ojedinělý. Existuje zde ještě hora Bobík (1 263 m) a hora Pažení (1281 m), původně pojmenovaná Basum, Bosum. Ve skryté podobě existuje tento název dodnes, neboť se objevuje v turistickém pojmenování "horní Basumská cesta", spojující Boubín s Pažením. S počešťováním původních šumavských (týká se to ovšem také Krkonoš, Jizerských hor, Orlických hor, Krušných hor apod.) vrcholů se začalo krátce po skončení I. sv. války, jako důsledek emancipační snahy Čechů vyrovnat se s německým kulturním i politickým útiskem. Proto mohly vzniknout takové neuvěřitelné novotvary, jako je například již vzpomenuté Pažení, které nemá nejmenší oporu v českém místopise. Podobných příkladů by bylo možné uvést více. V důsledku počešťovací aktivity (třebaže byla provedena s tím nejlepším úmyslem) došlo k postupnému zániku původních názvů hor. A CO BOUBÍN Česká etymologie si s názvem hory Boubín neví dost dobře rady. Profous jej

Foto: Jiří Kadoch

Foto: Pavel Hubený

dává do vzájemné souvislosti se jménem Búba a koncovkou -ín, jako přivlastňovacím ukončením názvu. Po něm opakuje toto krkolomné vysvětlení i Lutterer. Nicméně Profous byl tak svědomitý, že poctivě vyjmenoval ještě další Boubíny (nikoliv ovšem hory), které se v Čechách objevují. Profousova svědomitost a poctivost však přinesla velmi silné pozitivum. Postřehl totiž, že všechny uvedené lokality mají společný jeden morfologický znak. Tím byla blízká přítomnost velkého kopcovitého masivu. Aniž by si to uvědomil, vytyčil Profous další cestu k etymologickému bádání, které po jeho gigantické práci uvázlo paradoxně ve slepé uličce. Ukázal totiž, že název Boubín se neomezil pouze na horské dominanty, ale nalezl i poměrně výrazné uplatnění v názvech místních. Přítomnost většího množství názvů, v jejichž předložce dominuje výraz bou, naznačuje, že nejde o náhodnou derivaci osobního jména Búba, ale o pozůstatek velmi staré toponomie, která musí mít své kořeny v předslovanském období. K tomuto závěru vedl předpoklad, že jak horopisné, tak i vodopisné názvy patří v krajině k těm nejstarším. Za těchto okolností bylo jenom otázkou času, kdy dojde k průlomu v této věci a slovo bou, boj, pou, poj bude ztotožněno s adjektivem bojský, zcela ve

smyslu obecného pojmenování osad jiného etnika, jak již bylo uvedeno. Tak výrazný akcent nemohl být u místních a pomístních názvů spojován s odvozeninou od jména Boj-an, jména dosti rozšířeného po slovanských oblastech. Podle Kopečného jde o starší jazykový slovanský substrát. Význam jména má ovšem dvě varianty a to, že jde o staré trpné příčestí (podle vzoru Ždan, Kochan) z doby, kdy ještě bylo nestažené bojati se, a nikoliv už stažené báti se; což by posléze znamenalo „obávaný“, anebo spíše stará forma ke jménům Bojeslav. Etymologické řešení Kopečného je téměř nadčasové. Aniž by kde upozorňoval, z jakých pramenných podkladů vycházel, je téměř jisté, že musel znát velký Holderův etymologický slovník keltského jazyka. Ten totiž doslovně uvádí ke jménům Bójů toto: „Boii“ - podle Glücka rovněž Bogii (oi bez přízvuku), podle Ernaulta „strašní“ viz k sl. boją, bojati sę, lit. bijaú-s ... atd ". BOU- v této kategorii jsou zachyceny místní a pomístní názvy, jejichž počáteční písmeno je B, ale rovněž i P. -bín - jedná se s největší pravděpodobností o zkomoleninu všekeltského beann ve významu hory, pohoří. Původní význam byl

Foto: Pavel Hubený

tedy Bójské pohoří, hory. V tomto případě jde opravdu o velmi výstižný název, který vznikl s největší pravděpodobností v sousedství Bójů a kterým byl označen hraniční pás, oddělující obě území od sebe. Z morfologického hlediska nejde o žádnou krkolomnost, neboť boubínský komplex představuje skutečně nejdůležitější část Šumavy a je svým významem dodnes představitelem Šumavy jako celku. Titulní foto Pohled na Boubín. Na této straně odshora: Keltské Hradiště na Obřím hradu. Z Boubínského pralesa.

Jiří Svoboda místopředseda sdružení LUGH, Společnost pro obnovu keltské minulosti Čech [email protected]

jaro 2011 31

Šumava I Životem jsem šel sám...

Text František Kadoch

Životem jsem šel sám...

Václav Mild

Je na Šumavě místo, které svou zádumčivou krásou upoutalo Jana Nerudu stejně jako Ladislava Stehlíka, Rudolfa Kalčíka stejně jako Karla Klostermanna. Básník František Kašpar jej charakterizoval střídmou trikolorou – zelení luhů, černí lesů a stříbrošedou barvou vesnických stavení. Ještě zde stojí dřevěná stavení bývalých lesních dělníků, šindelem částečně krytý kostelík sv. Štěpána stále hledí do údolí, kde uspíchaný Černý potok dostává jméno Teplé Vltavy. Úryvek z článku Václava Milda Jen jeleni tu v říjnu zatroubí..

32 jaro 2011 Foto: Jiří Kadoch

Václav Mild byl jedním z prvních dobrovolných strážců CHKO Šumava, poetou, recitátorem, reportérem, moderátorem, autorem divadelních her a pohádek pro mládež, redaktorem Vimperských aktualit, členem redakční rady časopisu Šumava. Narodil se 1. 11. 1940 v Praze, kde byl jeho otec faktorem v tiskárně a matka učitelka. Otec mu zemřel ve 46 letech na „sazečskou“ nemoc, a tak se matka přestěhovala s dětmi Václavem, Janem a Evou do Písku. Václav absolvoval s vyznamenáním gymnázium a poté Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích. Zpočátku učil na několika školách, až posléze 1. 8. 1969 nastoupil jako učitel na ZŠ ve Vimperku. Člověk s nevšedními dary talentu snad ze všech oblastí literatury, kultury a historie. Byl nejenom dobrým učitelem, ale i člověkem. Velmi angažovaně se zapojil do společenského a kulturního života ve Vimperku. Měl skutečný obdiv a vztah k přírodě a to ho dovedlo k tomu, že se stal jedním z prvních dobrovolných strážců CHKO Šumava. Schopnosti tohoto člověka s nevšedními encyklopedickými znalostmi byly dokonale využity. Nejen, že byl zakladatelem dětského divadelního souboru Boubíňáček, ale se svými kolegy psal pro děti texty písní a divadelní hry. Sám velmi dobře recitoval a stal se brzo vyhledávaným moderátorem kulturních, společenských a sportovních akcí ve Vimperku. Často přednášel a besedoval s dospělými i dětmi o přírodě a její ochraně na Šumavě. Pro své novinářské schopnosti byl vybrán jako vedoucí redaktor Vimperských aktualit. Dal jim zcela jiný rozměr a zejména formu. Zařazuje do Aktualit články, které jsou čtivé, poutavé a plně informující. Jako člen redakční rady časopisu Šumava pomáhal časopis v 70. letech minulého století zakládat, ale i naplňovat poutavými články. Rád jsem s ním spolupracoval. Byl přítelem, na kterého bylo vždy spolehnutí. Bylo-li nutné něco napsat, nebo obstarat článek pro časopis, jeho schopnost a iniciativa byla bezmezná. Velmi rád diskutoval. Jeho postřehy a zejména kritika tehdejší společnosti byla břitká, alarmující a adresná. Havlíčkovským způsobem kritizoval nešvary a, jak sám říkal, „úlety“ tehdejších představitelů politického, společenského života komunistického režimu. Nejlépe se však cítil mezi svými, na Správě CHKO Šumava. Bylo období, kdy na něho z důvodu jeho kritičnosti byly vyvíjeny různé tlaky a Václav hledal možnost „zázemí“. Našel ho. Krátce působil na Správě CHKO Šumava na úseku strážní služby. Jeho učitelské srdce mu však nedalo

Foto: archiv Správy

a Václav se brzo vrací ke své kantorské profesi. Jelikož žil sám, nebylo mu nikdy proti mysli, když byl požádán, vykonat mimořádnou strážní službu kdekoliv v CHKO Šumava. Jezdil bez náhrady svým Fiatem 127 a při výkonu strážní služby se stal nejlepším průvodcem těch, kteří jeho výklad potřebovali. Samota, kterou sdílel, ovlivňovala nepříznivě jeho psychický stav. Proto často docházel za svými přáteli „na kafe a trochu toho kecu“. Rádi jsme vždy na něj čekali, protože diskuse s ním byly potěšením. Věděli jsme také, že se potřebuje „vyventilovat“. Nedlouho před svými pětačtyřicátinami (podobně jako u jeho otce) se u něho začaly projevovat příznaky záludné choroby. Stěžoval si na bolesti hlavy, byl často velmi unaven, zhoršila se mu řeč, ztrácel orientaci a musel zanechat jízdy ve svém oblíbeném fiátku. Jakékoliv lékařské zákroky byly marné a Václav Mild dne 14.3. 1986 umírá na výduť mozkové tepny v místech, kde nemohla být provedena operace. V březnu letošního roku tomu bylo 15 let, kdy zemřel nadaný, schopný reportér, fejetonista, konferenciér, učitel a jeden z pilířů dobrovolné strážní služby a redakční činnosti v CHKO Šumava. Jen tři roky ho dělily od doby, na kterou tak toužebně čekal. Bohužel, dočkat se demokratického vývoje mu nebylo dopřáno. Zůstalo jen několik snímků z jeho činnosti na Správě CHKO Šumava a Českého svazu ochrany přírody. Je ještě větší škodou, že se ztratily všechny

jeho literární práce, básně, články, fejetony a ostatní písemnosti. Kantor a příkladný ochránce šumavské přírody Václav Mild zůstává jen ve vzpomínkách těch, kteří ho znali a vážili si jeho práce. Na takové lidi, jako byl on, se nezapomíná. Titulní foto: Kostel sv. Štěpána na Kvildě. Na této straně Václav Mild při exkurzi dobrovolných strážců CHKO Šumava na Jezerní slati.

František Kadoch [email protected]

jaro 2011 33

Konference „Mokřady a klimatická změna“

Rok 2011 je z pohledu ochrany mokřadů významným mezníkem. Dne 2. února 1971, tedy přesně před 40 lety, byla v Íránském Ramsaru podepsána mezinárodní úmluva na ochranu mokřadů, která je obecně známá pod názvem Ramsarská úmluva. Vznik této úmluvy je jednoznačným odrazem změn v obecném chápání mokřadů lidskou společností. Mokřady už přestávají být jen neplodnými úseky krajiny, ale do popředí se stále více dostává jejich význam pro ochranu přírodních hodnot, vodní režim v krajině i globální koloběh uhlíku a klimatické změny. Ačkoli úmluva byla původně zaměřena hlavně na ochranu mokřadů významných pro vodní ptactvo, jejím cílem je v současné době celosvětová ochrana a rozumné využívání všech typů mokřadů. Dnes má Ramsarská úmluva celkem 158 smluvních stran, které se zavázaly zajistit adekvátní ochranu mokřadů na svém území a rovněž zařadit alespoň jeden ze svých mokřadů na „Seznam mokřadů mezinárodního významu“ (tzv. Ramsar site). Česká republika přistoupila k Ramsarské konvenci v roce 1990 a v současné době má na seznamu Ramsar sites zapsáno celkem 12 mokřadů. Jedním z nich jsou i Šumavská rašeliniště. U příležitosti 40. výročí vzniku Ramsarské úmluvy se 2.-5. února letošního roku, tedy přesně v den někdejšího uzavření úmluvy, konala v Blansku na Moravě celorepubliková

konference s názvem „Mokřady a klimatická změna“. Pořadatelem konference byl Český ramsarský výbor, poradní orgán Ministerstva životního prostředí ve věcech ochrany mokřadů, a expertní skupina Českého ramsarského výboru. Cílem konference byla výměna zkušeností a nových poznatků získaných při ochraně, obnově a managementu různých typů mokřadů na území celé České republiky. Celkem se konference zúčastnilo téměř 150 účastníků z nejrůznějších institucí a zaznělo zde 70 přednášek. Vytvořil se zde prostor pro setkání odborníků z oblasti výzkumu, institucí na ochranu přírody, správců vodních toků a dalších vodních a mokřadních ekosystémů, ale i pro odpovídající složky státní správy. Prezentovány byly aktuální a konkrétní výsledky různých managementů a opatření na ochranu mokřadů a také výsledky výzkumů, jež jsou s realizací managementu spojeny. Konference tak významně přispěla ke zlepšení vzájemné komunikace a spolupráce různých subjektů, které jsou přímo či nepřímo zapojeny do péče o krajinu v souvislosti s ochranou a využíváním mokřadů, přesně v duchu Ramsarské úmluvy. Více informací na (www.mokrady2011.cz).

Ve Vimperku bylo otevřeno Šumavské ekocentrum a ekoporadna ZO ČSOP Šumava připravila pro návštěvníky a místní obyvatele novou službu, čímž je zřízení ekoporadny a Šumavského ekocentra. Ekoporadenské služby jsou nabízeny především z oblasti ochrany přírody a krajiny ve vztahu k regionu Vimperska (tedy i k oblasti Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava), druhové ochrany rostlin a živočichů, životního prostředí a z dalších oblastí. V rámci ekoporadny se spolupracuje i s odborníky ze Správy NP a CHKO Šumava. V ekocentru se také distribuují různé tiskové a propagační materiály, nabízí se k prodeji přírodovědné publikace a výrobky sloužící k praktické ochraně přírody (např. ptačí budky či krmítka). Doplňkovou službou je i malá přírodovědná knihovna. Ekoporadnu a ekocentrum najdete ve Vimperku v ulici 1. máje v budově č. p. 144. Bližší informace o provozu a nabízených službách naleznete na webových stránkách organizace: www.csopsumava.cz. ZO ČSOP Šumava www.csopsumava.cz

Ivana Bufková

Poznávejme šumavskou přírodu! Oddělení středisek environmentální výchovy Správy NP a CHKO Šumava připravilo v rámci česko-německého projektu koofinancovaného Evropskou Unií z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj, 7 česko-německých určovacích klíčů, které vás seznámí s faunou a flórou šumavských lesů, vod, bezlesí a rašelinišť. Jedná se o názornou praktickou pomůcku pro terénní vycházky do šumavské přírody. Každý živočišný i rostlinný druh je představen

34 jaro 2011

jedinečnými ilustracemi Pavla Procházky a základní charakteristikou, vč. např. potravních nároků, stupně ochrany, velikosti, váhy či doby květu. Jednotlivé kartičky jsou barevně odděleny podle živočišných a rostlinných řádů. Tento materiál vznikl ve spolupráci se Správou NP Bavorský les. Martina Kučerová

Chřástal polní Crex crex

Káně lesní Buteo buteo

Tetřev hlušec Tetra urogallus

Čáp černý Ciconia nigra

Tetřívek obecný Tetrao tetrix

Poštolka obecná Falco tinnunculus

Žluna šedá Picus canus Foto Ivan Dudáček

Strnad obecný pták roku 2011