Napříč Jižní Amerikou za 80 dní. Karel Mezihorák

Napříč Jižní Amerikou za 80 dní Karel Mezihorák

Jižní Amerika 2005

Napříč Jižní Amerikou za 80 dní Karel Mezihorák

Autor textu i fotografií: Karel Mezihorák Vydal: Between Email: [email protected] Web: http://between.wz.cz Copyright © Karel Mezihorák 2006

strana 1


strana 2


Obsah: Obsah:........................................................................................................................................ 3 Co předcházelo cestě do Jižní Ameriky .................................................................................... 8 Mapa se skutečnou trasou cesty ............................................................................................................................ 9 Dlouhá cesta ke splnění snu ................................................................................................................................ 10 1. den – 29.6. středa ................................................................................................................................................ 10

Peru

............................................................................................ 12

Šťastné setkání v chladné Limě .......................................................................................................................... 12 2. den – 30.6. čtvrtek............................................................................................................................................... 12 3. den – 1.7. pátek ................................................................................................................................................... 13 4. den – 2.7. sobota ................................................................................................................................................. 14 Santa Cruz trek – aklimatizace v Huascaran NP ................................................................................................. 14 5. den – 3.7. neděle ................................................................................................................................................. 14 6. den – 4.7. pondělí................................................................................................................................................ 15 7. den – 5.7. úterý.................................................................................................................................................... 16 8. den – 6.7. středa .................................................................................................................................................. 18 Vzpomínka nejen na Československou tragédii.................................................................................................. 18 9. den – 7.7. čtvrtek................................................................................................................................................. 18 10. den – 8.7. pátek ................................................................................................................................................. 19 Výlet do archeologické oblasti Chavin ............................................................................................................... 20 11. den – 9.7. sobota ............................................................................................................................................... 20 12. den – 10.7. neděle ............................................................................................................................................. 21 Ostrovy Isla Ballestas plné života a vyprahlý park Paracas ................................................................................ 21 13. den – 11.7. pondělí............................................................................................................................................ 21 Oáza Huacachina obklopená písečnými dunami................................................................................................. 23 14. den – 12.7. úterý................................................................................................................................................ 23 Sandboarding – zábava na poušti ........................................................................................................................ 23 Buggy tour – adrenalinová projížďka po písečných dunách ............................................................................... 24 15. den – 13.7. středa .............................................................................................................................................. 24 Geoglyfy u města Nazca ..................................................................................................................................... 25 16. den – 14.7. čtvrtek............................................................................................................................................. 26 Výstup na sopku El Misti.................................................................................................................................... 26 První den: přesun na úpatí sopky a ztráta člena expedice ................................................................................... 27 17. den – 15.7. pátek ............................................................................................................................................... 27 Druhý den: snažíme se zdolat El Misti a boříme se ............................................................................................ 27 18. den – 16.7. sobota ............................................................................................................................................. 27 Třetí den: návrat do Arequipy a ještě trochu bloudění ........................................................................................ 28 19. den – 17.7. neděle ............................................................................................................................................. 28 20. den – 18.7. pondělí............................................................................................................................................ 29 Cesta kaňonem Colca.......................................................................................................................................... 29 21. den – 19.7. úterý................................................................................................................................................ 29 22. den – 20.7. středa .............................................................................................................................................. 31 23. den – 21.7. čtvrtek............................................................................................................................................. 32 24. den – 22.7. pátek ............................................................................................................................................... 32 V městečku Chivay s internetem radši nepočítat ................................................................................................ 32 Při cestování autobusem se může člověk pomlátit i nachladnout ....................................................................... 33 25. den – 23.7. sobota ............................................................................................................................................. 33 Pražský autobus „jezdí“ i ve městě Puno ............................................................................................................ 33 Cuzco – vstupní brána k Machu Picchu .............................................................................................................. 34 26. den – 24.7. neděle ............................................................................................................................................. 34 27. den – 25.7. pondělí............................................................................................................................................ 36 Salcantay trek – cesta k Machu Picchu ............................................................................................................... 37 28. den – 26.7. úterý................................................................................................................................................ 37 29. den – 27.7. středa .............................................................................................................................................. 38 30. den – 28.7. čtvrtek............................................................................................................................................. 39 strana 3

Jižní Amerika 2005 31. den – 29.7. pátek ............................................................................................................................................... 41 Machu Picchu – ztracené město Inků.................................................................................................................. 42 32. den – 30.7. sobota ............................................................................................................................................. 42 33. den – 31.7. neděle ............................................................................................................................................. 44 Lanovka přes řeku Urubamba není pro každého................................................................................................. 44 Noční přejezd na stojáka do města Ollantaytambo ............................................................................................. 45 34. den – 1.8. pondělí.............................................................................................................................................. 45 Zastavte se u solných pánví Salinas nejen když vám dochází sůl ....................................................................... 46 Přelidněné ruiny Pisac......................................................................................................................................... 47 35. den – 2.8. úterý.................................................................................................................................................. 47 Titicaca na břehu i na ostrovech.......................................................................................................................... 47 36. den – 3.8. středa ................................................................................................................................................ 47 37. den – 4.8. čtvrtek............................................................................................................................................... 48 Plovoucí rákosové ostrovy .................................................................................................................................. 49 Ojedinělá nepříjemnost ....................................................................................................................................... 49 Na večeři u Aymarů ............................................................................................................................................ 50 Na večeři u Aymarů ............................................................................................................................................ 51 38. den – 5.8. pátek ................................................................................................................................................. 51 Na skok na Taquile ............................................................................................................................................. 51

Bolívie

........................................................................................... 53

39. den – 6.8. sobota ............................................................................................................................................... 53 Den nezávislosti v Copacabaně........................................................................................................................... 53 Výlet na ostrov Slunce, kde se zrodilo Slunce .................................................................................................... 55 40. den – 7.8. neděle ............................................................................................................................................... 55 41. den – 8.8. pondělí.............................................................................................................................................. 56 Poklidná demonstrace ve městě La Paz .............................................................................................................. 56 Z vrcholků And do džungle na kole!................................................................................................................... 58 42. den – 9.8. úterý.................................................................................................................................................. 58 Na kole Silnicí smrti ........................................................................................................................................... 59 43. den – 10.8. středa .............................................................................................................................................. 59 44. den – 11.8. čtvrtek............................................................................................................................................. 62 Výprava do amazonské džungle.......................................................................................................................... 62 45. den – 12.8. pátek ............................................................................................................................................... 62 Kdo se vyzná, najde v džungli vše ...................................................................................................................... 63 Noční výprava za zvěří........................................................................................................................................ 63 46. den – 13.8. sobota ............................................................................................................................................. 64 Amazonská pampa je plná zvířat ........................................................................................................................ 64 47. den – 14.8. neděle ............................................................................................................................................. 64 Aligátoři a kajmani na každém kroku ................................................................................................................. 65 Západ slunce se pozoruje od piva ....................................................................................................................... 66 Mokřinami za anakondou.................................................................................................................................... 66 48. den – 15.8. pondělí............................................................................................................................................ 66 Může vás ohlodat aligátor... ................................................................................................................................ 67 49. den – 16.8. úterý................................................................................................................................................ 67 Nakonec jsme jeli po silnici smrti i autobusem................................................................................................... 68 50. den – 17.8. středa .............................................................................................................................................. 68 Potosi – nejvýš položené město na světě............................................................................................................. 68 51. den – 18.8. čtvrtek............................................................................................................................................. 68 52. den – 19.8. pátek ............................................................................................................................................... 69 Na chvíli horníkem.............................................................................................................................................. 69 53. den – 20.8. sobota ............................................................................................................................................. 71 54. den – 21.8. neděle ............................................................................................................................................. 71 Za solí, plameňáky a gejzíry Altiplana................................................................................................................ 71 Největší solná pánev na světě ............................................................................................................................. 71 55. den – 22.8. pondělí............................................................................................................................................ 74 Plameňákům zima nevadí ................................................................................................................................... 74 56. den – 23.8. úterý................................................................................................................................................ 76

strana 4


Nakouknutí do Chile

................................................................. 79

Stopem do Argentiny .......................................................................................................................................... 79

Argentina

...................................................................................... 80

57. den – 24.8. středa .............................................................................................................................................. 80 Výrazná změna stylu cestování ........................................................................................................................... 80 58. den – 25.8. čtvrtek............................................................................................................................................. 80 59. den – 26.8. pátek ............................................................................................................................................... 81 Osamoceni v klidném národním parku Rio Pilcomayo....................................................................................... 81 60. den – 27.8. sobota ............................................................................................................................................. 82 61.den – 28.8. neděle .............................................................................................................................................. 82

Paraguay

...................................................................................... 83

„Sopa“ není vždy polívka.................................................................................................................................... 83 62. den 29.8. pondělí............................................................................................................................................... 83 Setkání s vnukem cestovatele Vojtěcha Friče ..................................................................................................... 84 Cesta k přehradě Itaipu - nejvýkonnější vodní elektrárně ................................................................................... 84 63. den – 30.8. úterý................................................................................................................................................ 84 Stali jsme se „VIP“ návštěvníky ......................................................................................................................... 85 64. den – 31.8. středa .............................................................................................................................................. 86 Ani celníci neví jak se dostat přímo do Argentiny .............................................................................................. 86 Vodopád Salto del Monday – „předkrm“ před vodopády Foz do Iguazu ........................................................... 87 65. den – 1.9. čtvrtek............................................................................................................................................... 87 Do Argentiny lze plout přímo přes trojmezí Tres Fronteras ............................................................................... 87

Na skok znovu Argentina

............................................................ 88

66. den – 2.9. pátek ................................................................................................................................................. 88 „Ďáblův chřtán“ největších vodopádů světa Foz do Iguazu................................................................................ 88 67. den – 3.9. sobota ............................................................................................................................................... 89

Brazílie

......................................................................................... 90

Stojí za to vidět vodopády Foz do Iguacu i z Brazilské strany............................................................................ 90 Papoušci dokáží být agresivní ............................................................................................................................. 91 68. den – 4.9. neděle ............................................................................................................................................... 93 Propršená vyhlídková jízda vláčkem Serra Verde Express ................................................................................. 93 Vylidněné ulice Paranagua.................................................................................................................................. 93 69. den – 5.9. pondělí.............................................................................................................................................. 93 Ilha do Mel – medový ostrov s nádhernými plážemi .......................................................................................... 94 70. den – 6.9. úterý.................................................................................................................................................. 95 Město Curitiba zaujme minimálně svými autobusy ............................................................................................ 95 71. den – 7.9. středa ................................................................................................................................................ 96 Muzeum architekta Oskara Niemeyera není o architektuře ................................................................................ 96 72. den – 8.9. čtvrtek............................................................................................................................................... 97 Octli jsme se ve slavném Rio de Janeiru............................................................................................................. 97 Slavná pláž Copacabana – pláž podél silnice a řady hotelů ................................................................................ 98 73. den – 9.9. pátek ................................................................................................................................................. 98 Lanovkou na „homoli cukru“.............................................................................................................................. 99 74. den – 10.9. sobota ........................................................................................................................................... 100 Chodit pěšky k soše Ježíše není zvykem........................................................................................................... 100 strana 5

Jižní Amerika 2005 75. den – 11.9. neděle ........................................................................................................................................... 101 Park Itatiaia má co nabídnout, přestože je pro „batůžkáře“ nepřívětivý ........................................................... 101 76. den – 12.9. pondělí.......................................................................................................................................... 102 Tropický liják v tropickém pralese.................................................................................................................... 104 77. den – 13.9. úterý.............................................................................................................................................. 106 Třetí největší město světa – Sao Paulo.............................................................................................................. 106 78. den – 14.9. středa ............................................................................................................................................ 106 Poslední den na Jihoamerickém kontinentu ...................................................................................................... 107 79. den – 15.9. čtvrtek........................................................................................................................................... 107

Zpátky v Evropě

......................................................................... 109

80. den – 16.9. pátek ............................................................................................................................................. 109 Krátké seznámení s italským Milánem ............................................................................................................. 109

Přehled nákladů a dalších informací: .................................................................................. 110 Přehled nákladů na 80 dní v Jižní Americe:...................................................................................................... 110 Doprava:............................................................................................................................................................ 111 Ubytování:......................................................................................................................................................... 113 Vstupy:.............................................................................................................................................................. 115 Ceny: ................................................................................................................................................................. 116 Výškový profil cesty: ........................................................................................................................................ 118

strana 6


strana 7


Co předcházelo cestě do Jižní Ameriky Jižní Amerika byla od malička mým vysněným kontinentem a speciálně jsem měl rád Brazílii a Amazonii. S myšlenkou, že tam skutečně pojedu jsem si už nějaký čas pohrával, ale přeci jen byl to stále příliš exotický a neznámý kraj než abych tam jel sám. Už ani nevím u jaké příležitosti to bylo, ale zřejmě jsme s Petrem seděli někde u piva a došla řeč na cestování. Petr říkal, že by rád s Lenkou, jeho slečnou, jel do Jižní Ameriky a jestli bych se nechtěl k nim přidat. Můj pozitivní náhled na věc byl okamžitý a nebylo třeba o tom nijak přemýšlet. Pravda je, že naše představy o tom do které oblasti jet se sice lišily, ale oba jsme striktně netrvali na svém takže byl prostor pro kompromisy. Při prvním hodně hrubém plánu cesty jsem nakonec upustil od toho, že pojedeme k řece Amazonce vzhledem k větší náročnosti po všech stránkách. Cesta k řece Amazonce mi zůstává jako jeden z plánů na příští výpravu do Jižní Ameriky. Mezi námi třemi vládla shoda v názoru na naší cestu a věděli jsme co od sebe můžeme očekávat. Strávili jsme spolu například dva týdny v Rumunsku, což je sice dost odlišné, ale přesto to již dává určitý obrázek o tom druhém. Chtěli jsme však ještě sehnat někoho dalšího kdo s námi pojede, jelikož tři není dobrý počet. Ptali jsme se našich kamarádů zda by se nechtěli přidat k naší výpravě. Někteří i projevili zájem, ale když jsme jim řekli základní fakta o čase a penězích tak zájem opadl. Základní informace kterou jsme lidem říkali byla ta, že cesta potrvá 2 až 3 měsíce a bude stát 60 tisíc plus mínus 10 tisíc. Tolik času a peněz není ochotno zas tolik lidí investovat do své dovolené. Já jsem si to mohl zařídit díky laskavé benevolenci mého zaměstnavatele, který mi dal k běžné dovolené dva měsíce neplaceného volna a Petr s Lenkou dávali kvůli cestě výpověď. Když jsme neuspěli u svých kamarádů tak jsme dali několik inzerátů na internet, že hledáme spolucestovatele na 2 až 3 měsíční cestu po Jižní Americe. Už jsme měli trochu přesnější představu o cestě takže jsme uvedli i to že by se jelo z Peru přes Bolívii, Chile, Argentinu do Brazílie. Několik lidí se nám ozvalo, ale vždy se vyskytl nějaký háček. Neshodli jsme se termínově nebo to byli lidi, kteří jen tak dostali záchvat cestovatelské chutě aniž by přemýšleli a když jsme jim řekli odhadované náklady kolem 60 tisíc tak říkali, že to je hrozně drahý. Není mi jasné jakou měli představu o tom kolik to stojí. Už jen při letmém pohledu do katalogu cestovní kanceláře by viděli, že 60 tisíc jim nebude stačit ani na měsíc a tady to mělo být za tři měsíce. Nakonec se nám přeci jen poštěstilo a odpověděli nám dva, kteří připadali v úvahu. Dan, který žil a pracoval několik let v USA a chtěl začít cestovat po Jižní Americe a Pavla, která po dvou letech práce v Británii chtěla také cestovat. Nevýhodou takového hledání spolucestovatelů je samozřejmě to, že se ty lidi navzájem neznají a nevědí co od sebe mohou očekávat. Byla to naše jediná šance, jak někoho sehnat k nám a tak jsme to riskli. S Pavlou z Brna jsme se jednou sešli v hospůdce v Praze a chvíli si povídali o našem plánu cesty. S Danem jsme komunikovali akorát přes internet a naše první setkání bylo naplánované až v Limě v Peru. Hlavní plán cesty jsem sestavoval já a zároveň jsem upřesňoval odhad na náklady. Vše jsme spolu a hlavně s Petrem prodiskutovávali a když jsme koupili letenky tak již bylo docela jasno. Pojedeme na 80 dní a odhadované náklady budou přibližně 60 tisíc, z čehož skoro polovina byla za letenku se všemi poplatky. Plán cesty byl rozepsaný po dnech s tím, že to bylo samozřejmě jen orientační a podle situace se to bude cestou měnit. Z nutných předodletových formalit bylo nutné vyřídit vízum do Brazílie, která ho jako jediná vyžadovala. Získat vízum není zřejmě problém, ale pani na ambasádě v Praze byla dost nepříjemná. V současné době naštěstí není vízum nutné ani do Brazílie. Z hlediska zdraví bylo nutné ověřit si jaká očkování jsou doporučená a jaký druh antimalarik se pro danou oblast užívá. Po konzultaci na hygienické stanici jsme si koupili atimalarika Lariam pro pobyt v Bolívijské džungli. Tetanus, žloutenky A a B, břišní tyfus, žlutá zimnice a meningokok jsou očkování doporučená. Nebyl jsem očkován akorát proti žluté zimnici a tak jsem to absolvoval. Chce-li člověk absolvovat víc očkování tak musí počítat s náklady i několik tisíc a také je třeba začít s tím v dostatečném předstihu před odletem. Na čištění vody do hor, kde jsme měli obavy z améb, jsme si koupili Aqua steril, který během hodiny chemicky vyčistí vodu a je pitná bez výrazných pachutí.

strana 8


Mapa se skutečnou trasou cesty

Po přesedání v Miláně, Itálii a Caracasu, Venezuele jsme přistáli v Limě, Peru. Projeli jsme Peru, Bolívii, Chile, Argentinu, Paraguay, znovu Argentinu a nakonec Brazílii (červená čára). Ze Sao Paula, Brazílie jsme s přestupem v Miláně, Itálii letěli zpátky do Prahy.

strana 9


Dlouhá cesta ke splnění snu 1. den – 29.6. středa Byla středa dne 29.6. 2005 před čtvrtou hodinou ranní. Pro většinu lidí byla noc, kdy ještě spali a čekal je běžný pracovní den uprostřed týdne. Já jsem se však již probouzel do dne, na který jsem čekal velmi dlouho. Konečně tu byl den v kterém jsem měl stanout na Jihoamerickém kontinentu a splnit si tak svůj největší cestovatelský sen. Batoh byl již připraven a tak proběhla jen zběžná kontrola nejdůležitějších věcí jako jsou pas, peníze, letenka a foťák. I přes velmi brzkou ranní hodinu jsem byl čilý a ve velkém očekávání. Opustil jsem byt a autobusem jel na první ranní metro. Na zastávce Kobylisy jsem přistoupil do vagonu, kde již byli mí tři spolucestovatelé Lenka, Pavla a Petr. Společně jsme dojeli na Ruzyňské letiště, kde to zřejmě žije pořád, takže vše běželo v plném provozu, včetně trochu delší fronty na balení zavazadel do ochranné folie. Při odbavování batohu bylo na váze 19,7 kilogramů. Vzhledem k váhovému limitu 20 kilogramů bylo dobře nejen to, že jsem nevezl žádné jídlo, ale také, že jsem pet láhev vody pro jistotu vyndal z batohu před zabalením do folie a vzal si ji jako příruční zavazadlo.

Příprava před letem jednoho z našich letadel Když jsme seděli v letadle, tak jsme již měli dobrý pocit, že odletíme a nemůžou nastat komplikace. Během víc než hodiny čekání v letadle nás však tento dobrý pocit opouštěl, jelikož v Miláně byla na přestup hodina a dvacet minut. Letadlo se konečně hnulo a my se vznesli do nebes nad Prahu. Cestou jsme přemýšleli co budeme dělat, jelikož se zdálo jasný, že naše další letadlo odlétající 9:50 z Milána nestíháme. V letadle bylo vidět, že lidí, jejichž časový plám získal trhliny zpožděním letadla bylo víc. Když jsme dosedali na přistávací dráhu v Miláně tak zbývalo asi patnáct minut do odletu našeho letadla. Vzhledem k tomu, že se obvykle vstupní brána zavírá dvacet minut před odletem, tak to nevypadalo dobře. Několik minut trvalo, než letadlo přijelo k letištní budově. Společně s pár dalšími cestujícími, trochu nervózními stejně jako my, jsme vběhli do haly a rychle se snažili zorientovat. Před bezpečnostními rámy, jimiž bylo nutné projít byla dlouhá fronta na několik desítek minut. Přestože čas pro zavření brány dávno vypršel, tak jsme stále doufali. Trochu nečestně jsme proběhli kolem fronty, přelezli a podlezli několik lanových zábradlí a skrz lidi se protáhli až k bezpečnostnímu rámu. Halou jsme běželi k bráně našeho letu a doběhli jsme k ní pět minut před plánovaným odletem letadla. K našemu příjemnému překvapení brána byla pořád otevřená a my trochu udýchaní nastupovali do autobusu čekajícího cestující našeho letu. Jak se ukázalo tak jsme spěchali

strana 10

Jižní Amerika 2005 zbytečně, jelikož ve vzdušném prostoru byly větší problémy, než jen zpoždění našeho letadla. Zpožděných letadel bylo mnohem víc a tak jsme čekali ještě na další cestující a taky na přeložení našich zavazadel. Opět jsme seděli v letadle a dostavoval se známý dobrý pocit, že již nemohou nastat další komplikace, které by nám zabránily ještě tento den být v Jižní Americe. Naše letadlo Boeing 767 bylo docela malé. Na každé straně dvě sedadla u oken a tři sedadla uprostřed. Když jsem trochu vydechl, tak jsem se dal do řeči se spolusedící. Byla to pohledná kolumbijská studentka Jenifer, vracející se z evropských studií domů. Čekal nás víc než desetihodinový let do Caracasu, hlavního města Venezuely a tak bylo příjemné mít vedle sebe někoho, s kým se dalo povídat. Samotný let probíhal podle obvyklého scénáře, v němž jsou zahrnuta dvě jídla, která zaženou hlad, ale nepřejíte se a sledování několika filmů na ukrácení času. V Caracasu jsme měli šest hodin na přestup, stejně jako Jenifer na svůj let do kolumbijské Bogoty a tak jsme pokračovali ve společném povídání a poklimbávání v letištní hale. Dlouhá únavná cesta a šestihodinový časový posun, díky němuž v osm večer místního času pro nás bylo dávno po půlnoci, se značně podepisovaly na naší bdělosti. Během čekání jsem přesto nezamhouřil oko, jelikož mí spolucestovatelé i Jenifer usnuli a přeci jen krádeže nejsou ničím překvapivým nikde. Přestože venku vládlo teplo a dusno, tak nám během dlouhého čekání v přehnaně klimatizované hale začínala být docela zima. Přiblížila se hodina odletu a tak jsme se rozloučili s Jenifer a šli ke svým branám. Abychom toho čekání neměli málo, tak mělo naše letadlo hodinu zpoždění. Samotné čekání nám až tolik nevadilo jako to, že jsme měli na letišti sraz s naším posledním členem výpravy Danem a také s mojí peruánskou kamarádkou, kteří na nás čekali. Přeci jen jsme se dočkali a nastoupili do třetího posledního letadla naší cesty do Limy v Peru. Poměrně vymrzlí z letištní haly jsme nastoupili do letadla, kde bylo ještě chladněji. Někteří cestující, kteří zřejmě s místní venezuelskou leteckou společností neletěli poprvé, měli rukavice a čepice. My, připraveni na tropická vedra Jižní Ameriky, jsme seděli v letadle v tričkách s krátkým rukávem a kraťasech. Alespoň nepatrnou záchranou nám byly tenké deky, které jsme si vzali z předchozího letadla. Konečně jsem se mohl oddat únavě a tak jsem celý čtyřhodinový let prospal s kraťoučkou přestávkou na občerstvení.

Čekání v letištní hale na další let: Jenifer, Petr a Lenka - Caracas, Venezuela

strana 11


Peru Šťastné setkání v chladné Limě 2. den – 30.6. čtvrtek Byla jedna hodina v noci peruánského času a my procházeli závěrečnou letištní kontrolou, aniž by se někomu rozsvítilo červené světlo. V případě rozsvícení červeného světla je nutné jít stranou a nechat si prohledat batohy. V hale jsem mezi davem čekajících lidí nejdříve viděl Dana a chvíli na to malou peruánskou kamarádku Aracelitu. Po krátkém uvítání jsme vyrazili na parkoviště před letištěm, kde čekal kamarád Aracelity s dodávkou. Zatímco jsme projížděli půlkou Limy do čtvrtě Barranco, tak nám Aracelita povídala o tom, jaké jsou možnosti ubytování. První možnost byla u její kamarádky Francesky. Nutno říct, že na nás ubytování udělalo dojem. Nedalo se říct, zda to je úžasný nebo naopak hrozný, ale mělo to svoji zvláštní atmosféru. Dům byl poskládaný ze všeho možného dřevěného, místy bylo vidět ven skrz zdi, netekla tam teplá voda, kuchyň a koupelna všelijaká a veranda sice vypadala že možná spadne, ale byla s pěkným výhledem na moře. Každopádně jsme byli po cestě dost unaveni, takže by jsme usnuli kdekoliv a byli jsme vděční za to, že jsme nemuseli v tak noční dobu v cizím městě něco sami hledat. Další možnosti ubytování jsme neřešili a každý jsme si někde ustlali. Po třetí hodině ráno peruánského času a po skoro 30 hodinách od doby kdy jsme vstávali ještě v Praze na opačné polokouli, jsme opět ulehli do postele. Nové prostředí nás nenechalo spát déle než do osmé hodiny. Tentokráte již za světla jsme si prohlíželi naše ubytovací prostory. Bylo to velmi zvláštní bydlení, ale příjemná atmosféra se tomu nedala upřít. Několik místností zde vznikalo zřejmě v závislosti na tom kolik a jakých prken nebo desek zrovna někdo přivezl. Místnosti byly nahodile vyzdobeny kresbami, obrazy a dalšími uměleckými předměty. Z verandy jsme si užívali pohledu na Tichý oceán odkud na nás vanul čerstvý vzduch. Počasí na pobřeží v období zimy, které je na jižní polokouli v období našeho léta, nebývá příliš slunečné. Na seznámení se s Limou, hlavním městem Peru, nám však chladné, zatažené a větrné počasí příliš nevadilo. U Francesky se nám líbilo i přes zvláštnost bydlení nebo možná právě proto a tak jsme se domluvili, že u ní zůstaneme a nebudeme hledat nic dalšího. Dan, který neměl vyřízené brazilské vízum, si ho vyřizoval až v Limě. Průběh komunikace a přátelskost lidí na ambasádě byla výrazně lepší než u neochotné a až arogantní pani na brazilské ambasádě v Praze. Komunikoval jsem s ní třikrát a pokaždé se chovala stejně nepřátelsky. V každém případě vízová povinnost s Brazílií byla zrušena koncem roku 2005, takže tento problém již odpadá. Na oběd jsme se sešli s Aracelitou, která si odběhla z práce a zavedla nás do jedné restaurace v centru čtvrti Miraflores. Na doporučení jsem si objednal anticucho, což je jídlo jehož základem jsou kousky masa z hovězího srdce napíchané na špejli a přílohu tvoří brambory a kukuřice. Seděli jsme na pěší zóně na zahrádce v klidném prostředí a bylo zřejmé, že nejsme v nějaké laciné restauraci. Jídlo s pivem stálo 32 solů, což byl luxus, který jsme byli ochotni si výjimečně dopřát a vzpamatovat se trochu z dlouhého přeletu a časového posunu před cestou do hor. Zatímco se Aracelita vrátila do práce, tak jsme si prohlédli hlavní náměstí v Limě Plaza Mayor a přilehlé okolí. Člověk by mohl strávit spoustu času jenom pozorováním jak funguje místní doprava a toho, jaký zvláštní životní rytmus je na ulicích. Z autobusů, dodávek, aut i motorových tříkolek stále někdo za jízdy vykřikuje a snaží se získat další cestující. Pro místní není problém během chvilky mávnout na nějaké vozidlo, které může být třeba o dva pruhy od chodníku a přesto se na pár metrech vozidlo prodere přeplněnou silnicí ke svému cestujícímu. Ačkoliv na přeplněných ulicích zdánlivě vládne chaos a zákon džungle, tak nedochází k žádným nehodám, nikdo se nerozčiluje a všichni se dostanou kam chtějí. Samozřejmě kromě cizinců, kteří jsou zmateni a nechápou kdy, kdo, kam jede a když už to zjistí tak je vozidlo minulo a mají smůlu. Dostat se z místa kde člověk bydlí do centra není problém jelikož mimo centrum nevládne takový chaos a navíc v podstatě vše jede do centra. Obráceně je to pochopitelně výrazně těžší. Představit si jen jak by fungovala doprava v Praze kdyby nebylo metro ani tramvaje a všichni jezdili po silnici je obtížné. V Limě nejen že nejezdí metro ani tramvaje, ale žije v ní kolem devíti milionů lidí!

strana 12


Restaurace ve čtvrti Miraflores: Aracelita, Pavla, Petr, Lenka a Dan – Lima, Peru Když Aracelita skončila v práci, tak nás vzala do lidovějšího podniku, než v jakém jsme byli na oběd. Byla to její oblíbená obyčejná hospoda s živou a přátelskou atmosférou, kde jsme se seznamovali s peruánskou kořalkou Pisco. Kořalka chutná podobně jako slivovice a míchá se taky například do nápojů pisco sunrise nebo chilcano pisco. Já jsem radši brzy přešel na peruánské pivo Cusqueňa. Pivní zajímavostí je, že zde malé pivo znamená objem přes 0,6 litru a velké pivo 1,1 litru. I pro nás byla taková láhev docela velká a když jsme viděli jak postavou malí Peruánci a Peruánky svírají oběma rukama láhev, aby si mohli nalít do sklenky, tak to vypadalo roztomile. Pro cestu domů jsme zvolili taxík, což byla jistota že nedojedeme někam úplně jinam a ve více lidech není ani taxík o tolik dražší než autobus.

3. den – 1.7. pátek Hlavní bod následujícího dne bylo zjistit, jak se můžeme dostat do národního praku Huascaran, ležícího 400 kilometrů severozápadně. Lima nabízí sice spoustu možností zábavy i památek, ale přeci jen hory nám jsou bližší než velkoměsta a tak jsme chtěli odjet. Na ulici Montevideo, je sice prý trochu nebezpečno, ale jsou tam levné dopravní společnosti jedoucí do města Caraz. Pravdou je, že je to velmi rušná ulice a při nepozornosti tam asi lehce dochází ke krádežím, ale neměli jsme žádné problémy. Byla by to dost velká nepříjemnost hned na začátek, když jsme měli ještě hodně hotovosti u sebe. Já měl jako jediný peníze na celou cestu v hotovosti, což i s rezervou pro každý případ činilo 1500 dolarů. Nedůvěřuji cestovním šekům a jak se později ukázalo tak to bylo velmi dobře. Když někdo má obavy brát celou hotovost s sebou, tak je určitě lepší platební karta než cestovní šeky. Byli jsme úspěšní a našli vhodný spoj do Carazu. Na oběd jsme tentokrát zkusili zajít do malé restaurace, na pohled vypadající velmi lidově, kam zřejmě moc turistů nezavítá. Velmi hustá polívka, stejně sytá jako druhé jídlo a šťáva k tomu, dohromady za 5 solů, byla rajská hudba pro jedlíka jako já. Holky i když to nesnědly, tak byly spokojený, že to bylo dobrý, levný a příště že jim bude asi stačit dát si jen tu polívku. Odpoledne jsme opět nasávali atmosféru pouličního života a sledovali nejrůznější mobilní i nemobilní prodavače. Zašli jsme do Monasterio de San Francisco. Katakomby, které byly součástí, měly nízký strop a tak jsme jimi procházeli jako hrbáči. Kromě stísněných prostorů byla zvláštní představa, že kolem nás je 25 tisíc pohřbených lidí, jejichž kosti tam byly vystaveny v obrovských zděných prostorách. K večeru se kousek od našeho ubytování na

strana 13

Jižní Amerika 2005 malém plácku rozprostřelo několik prodavačů pouličních pochutin a atmosféru dotvářel zpívající pouliční umělec. V příjemné atmosféře jsme si povídali s Aracelitou a jejím kamarádem Eduardem. Jelikož to byl náš rozlučkový večer s Aracelitou, tak jsme navštívili několik dalších podniků a byli jsme taky tancovat. Bylo naivní si myslet, že na peruánské diskotéce uslyšíme nějakou latinu nebo něco co neznáme. Hitparádové žebříčky jsou asi všude podobné a tak se diskotéka nijak výrazně neliší od našich. Před šestou hodinou ranní jsme uléhali příjemně společensky vyžití a snad již dostatečně aklimatizovaní pro náročný pohyb v horách.

4. den – 2.7. sobota Během dopoledne jsme beze spěchu opouštěli dočasné útočiště u Francesky a jeli do centra. S hromadnou dopravou jsme již byli seznámeni a věděli jsme, jak se kam dostat. Tentokrát však naše cesta dostala nový zajímavý náboj v podobě cestování plnými autobusy s velkými batohy. Bez batohu se člověk vždy někam napasoval a byl schopen operativně uhýbat vystupujícím lidem. S batohem to tak lehce nešlo a úplně živě jsem si vybavoval povídku od Šimka, v které popisuje, jak při cestování hromadnou dopravou stojí jen na jedné noze a to ještě ne své. Zvládli jsme to a dojeli k Plaza Mayor, kde nás čekala Aracelita. Na náměstí bylo poměrně dost policistů na motorkách i se štíty, včetně vodního děla. Žádné demonstranty ani jiné nepokoje jsme však neviděli. Zašli jsme do jednoho nákupního centra, kde maminka Aracelity má obchod s oblečením, abychom si tam mohli schovat batohy. Bez bagáže, výrazně mobilnější, jsme si zajeli koupit na večer lístky na autobus do Carazu. Odpoledne jsme strávili příjemným nic neděláním, což byla naše poslední možnost odpočinku a aklimatizace před horami. K večeru jsme vyzvedli batohy a taxíkem dojeli na autobusové nádraží. Rozloučili jsme se definitivně s naší velmi milou kamarádkou a průvodkyní po Limě. Autobus měl hodinu zpoždění a tak jsme odjížděli až v deset večer. Cestu nám zpříjemňoval malý Diego, který seděl několik řad za námi a pořád přebíhal mezi svoji maminkou a námi. Vždy se na něco zeptal a pak běžel mamince říct co se dozvěděl. Uměl i malinko anglicky, takže občas prokládal španělštinu anglickými slovíčky. V autobusu byl také vidět jejich trochu svérázný přístup k víře. Na skle za řidičem byl plakát Ježíše s nápisem ve smyslu, že na všech našich cestách nás provází bůh. Na skle dveří, hned vedle Ježíše byl plakát nahé holky. Těžko říct, jak to bylo myšleno, ale bůh má určitě pochopení pro lidské slabosti.

Santa Cruz trek – aklimatizace v Huascaran NP 5. den – 3.7. neděle Příjezdem do městečka Caraz v osm ráno začala naše cesta po horách. Cílem našeho putování po národním parku Huascaran bylo projít Santa Cruz trek během necelého týdne. Kromě strávení příjemného času v horách jsme se chtěli aklimatizovat pro pobyt ve vysoko položených městech a hlavně pro výstup na sopku El Misti. Huascaran, nejvyšší hora Peru, se pro Čechoslováky proslavil ve velmi smutné souvislosti v roce 1970. V době, kdy došlo k zemětřesení a z vrcholu Huascaranu se uvolnila lavina kamení a sněhu, měla československá expedice základní tábor na úpatí hory. Zemětřesením uvolněná lavina nedala šanci členům expedice a všechny pohřbila na břehu jezírka Llanganuco. Huascaran měl na svědomí nejen naši československou expedici, ale z velké části zavalil i přilehlé městečko Yungay a některé další vesnice, kde zemřeli desetitisíce lidí a je to považováno za největší přírodní katastrofu na světě, způsobenou sesuvem půdy. Abychom nakoupili čerstvé pečivo, ovoce a balenou vodu, tak jsme zašli na místní trh. Život na tržištích má svou krásnou atmosféru a tento nebyl výjimkou. Někteří prodávali ve stáncích umístěných ve velké hale, jiní měli na ulici rozložené zboží na zemi jen na dece, nebo prodávali zboží z košíku v ruce. Výběr jak pečiva, tak ovoce byl veliký, takže jsme brzy nakoupili. Nebyl problém koupit ani lístky koky, které se tu hojně prodávají. Koupili jsme si pytlík, abychom ochutnali čaj z koky a taky žvýkat to. Petr měl za pár dní narozeniny, tak jsem chtěl koupit nějakou flašku. Výběr alkoholu vyrobeného v Peru nebyl příliš pestrý. Kromě již známého alkoholu Pisco mi nabídli jen Anisado. Na etiketě byla opička, což se hodí k alkoholu a tak aniž bych to dále řešil, bral jsem flašku. Při smlouvání s taxikáři za kolik nás svezou do Cashapampy, výchozího bodu treku, jsme zjistili, že cena je dána a není s ní možné nějak příliš hýbat. Ačkoliv se nám nejprve cena zdála trochu vysoká, tak jsme během jízdy uznali, že není vysoká. Cesta plná děr a kamení, vhodná pro terénní auto, dávala velmi zabrat podvozku taxíku a podařilo se nám i píchnout. Šofér rychle vyměnil kolo a pokračovali jsme bez velkého zdržení. Jízda, během které se z prašné cesty valil prach do auta, zatáčky jsme za troubení projížděli s využitím plné šíře cesty a kymáceli jsme se ze strany na stranu, byla zajímavá. Několikrát jsme se málem potkali s protijedoucím autem, když z našeho pohledu trochu

strana 14

Jižní Amerika 2005 podcenil troubení. Na výrazu ve tváři šoféra však nebylo znát ani náznak úleku nebo toho že by snad nastalo něco co by nečekal.

Muly nesoucí zavazadla turistům – Huascaran NP, Peru S úlevou jsme vystupovali u vstupu do národního parku Huascaran a s vědomím toho, že dál již půjdeme s batohy po svých. Místní nám samozřejmě ochotně nabízeli své služby. Přivýdělek v podobě pronájmu mul k nošení zavazadel turistů po horách je pro ně velmi vítaným a výnosným. Odmítli jsme a začali stoupat do kopce nejprve mezi několika posledními obydlími vesnice a pak již jen údolím, obklopeni horami. V ostrém slunci a na příkrém svahu metry pomalu přibývaly. Kochali jsme se nádhernou krajinou kolem, míjeli jsme muly nesoucí náklad, pasoucí se koně a krávy. Cashapampa ve výšce 2900 metrů nad mořem se nám dávno ztratila z dohledu. Bohužel nezkušenost Pavly s horami se začala brzo projevovat. Nejen, že nebyla dostatečně fyzicky zdatná, ale navíc se ukázalo, že si nevhodně zabalila batoh. Měla s sebou příliš věcí, než aby byla schopna batoh unést. Vzhledem k situaci jsme byli nuceni jít volným tempem a utábořit se dřív než jsme předpokládali. Kolem čtvrté odpolední jsme si našli pěkný plácek u potůčku, kde jsme postavili stany a udělali si večeři na benzínovém vařiči ještě na sluníčku. Vzhledem k vysokým horám okolo, stín přichází brzo a nastává výrazné ochlazení. S jedním místním jsme se domluvili na tom, že nám zítra vezme batoh Pavly. Kromě zaplacení ceny za něho a půlku muly, jelikož mula unese dva batohy, chtěl večeři a nechat přespat ve stanu. Ceny jsou v podstatě nesmlouvatelné a domorodec stojí stejně jako celá mula, což je 10 USD na den. Samozřejmě čím víc mul si člověk domluví tím se na víc lidí rozpočítá cena za domorodce. Nebylo moc na výběr a tak jsme souhlasili. Čas před spaním jsme si ukrátili Macháčkem, nenáročnou hrou s kostkami a docela brzo jsme ulehli, abychom byli fit na další den.

6. den – 4.7. pondělí Vstali jsme do dalšího nádherného prosluněného dne. Když jsme sbalili stany tak bohužel náš člověk s mulou tam ještě nebyl. Odlehčili jsme Pavle batoh jak to šlo a vyrazili jsme z našeho ležení s tím, že nás snad brzo dožene pán s mulou. Cesta byla stále hezčí a otevíraly se nám pohledy na krásné údolí před námi a zasněžené vrcholky hor. Po několika hodinách nás dohnal průvodce s mulou a tak jsme se konečně zbavili batohu. Na dvou místech jsme míjeli velmi skromná obydlí, kde si místní udělali provizorní stánky v nichž prodávali pití turistům. Na svazích kolem i v údolí rostlo mnoho bromélií a kaktusů z nichž některé nádherně kvetly. Mnoho dalších krásných, pro nás strana 15

Jižní Amerika 2005 neznámých rostlin bylo k vidění a také pasoucí se ovečky, oslíci a krávy. Kraj nerušený civilizací, kde má člověk pocit, že je naprosto svobodný a že se snad nachází v ráji. Na některých místech dokonalost ráje trochu narušovaly lebky a kosti mrtvých zvířat. Příroda je nádherná a holt smrt k ní také patří.

Santa Cruz trek – několika denní putování údolím národního parku Huascaran, Peru Volným tempem jsme došli k Laguna Grande, kterou jsme obešli a na velké louce za ni jsme se opět sešli s našim člověkem s mulou a batohem. Stavěli jsme stany za již chladného a větrného večera a měli jsme na sobě oblečené i čepice a rukavice. Kečuánec, který celou dobu šel v pantoflích a bez ponožek, si nejprve sedl jen za kámen do závětří. Když jsme dělali večeři a všichni prochládali na větru tak si kečuánec vytáhl ponožky a natáhl si je na nohy. Obutí místních, kteří chodí jen v pantoflích bez ponožek a obutí turistů, kteří mají pohorky je naprosto nesrovnatelné. I přes to se místní pohybují po horách mnohem jistěji a rychleji. Když jsme povečeřeli společně s kečuáncem, tak jsme rychle šli do stanů, abychom si zalezli do teplých spacáků. Kečuánec byl trochu překvapen, když jsme mu místo prostoru v předsíňce stanu nabídli místo ve stanu. Přeskupili jsme se tak, že jsme čtyři spali v jednom stanu a Dan spal s kečuáncem ve druhém.

7. den – 5.7. úterý Chladné, ale jasné ráno dávalo dobré vyhlídky pro dosažení sedla Punta union ve výšce 4750 metrů nad mořem, které je nejvyšším bodem Santa cruz treku a od kterého nás dělil necelý kilometr převýšení. Bohužel Pavle nebylo dobře natolik, že se rozhodla nepokračovat dále. Nechat ji jít samotnou zpátky nepřipadalo v úvahu a tak jsme se dohodli na kompromisním plánu. Zatímco Pavla jeden den počká u stanů a bude se dávat dohromady, tak my zajdeme na lehko do sedla Punta union. Pak se všichni vrátíme do Carazu. Poděkovali jsme našemu jednodennímu nosiči a řekli mu, že již nebudeme potřebovat jeho služby. K snídani jsme si před cestou uvařili čaj z koky. Tento čaj, podle mne, chutná stejně jako jakýkoliv jiný zelený čaj. Účinky tohoto čaje, který by měl pomáhat proti únavě a problémům s nadmořskou výškou, nemohu posoudit. Na mě osobně takovéto látky nemají vliv a navíc problémy s nadmořskou výškou ani únavou při tomto výstupu nedosahovaly takové úrovně abych to potřeboval řešit něčím víc než energií v podobě cukru. Později jsme během cesty pro zajímavost zkoušeli koku i žvýkat, ale po krátké chvíli jsem toho nechal. Případné povzbuzující účinky jsem neměl zapotřebí, chuť v puse je jako kdyby jste si udělali extrémně silný černý čaj a navíc převalování rozžvýkaných lístků v puse ve mně vyvolávalo spíš zvracení. strana 16

Jižní Amerika 2005 Začátek cesty vedl po rovné rozlehlé pláni, která nás přivedla k odbočce vedoucí pod horu Alpamayo. My jsme však pokračovali dále k našemu sedlu od kterého nás dělilo 6,5 kilometrů. Začali jsme konečně nabírat výšku. S přibývajícími metry začaly trochu těžknout nohy a Petr i přes žvýkání koky měl problémy s nadmořskou výškou. Na místě liduprázdného kempu Taullipampa, který je ve výšce 4250 metrů, jsme posvačili a kochali se nádhernými pohledy na okolní zasněžené pětitisícovky. Jedna z krav pasoucích se kolem se na nás přišla podívat, aby zjistila co za vetřelce se jí to prochází po její pastvě. Její ostré rohy budily respekt, ale chovala se velmi přátelsky. Hrana sedla nebyla stále vidět a čekala nás cestička klikatící se do prudkého svahu. Šel jsem jako první a za mnou s mírným odstupem Dan, který neměl větší problémy se stoupáním. S trochu větším odstupem šli Petr s Lenkou. Zatímco Lenka chodí spíš pomalejším tempem a bylo to víc o fyzičce, tak Petra trápily příznaky výškové nemoci. Bolest hlavy, pocit zvracení a únava. Mnoho serpentin jsme překonali, abychom se dostali na úroveň, odkud jsme již viděli hranu sedla a náš cíl se tak již dostal na dohled. Nabízel se nám také hezký pohled na zelenavou lagunu Taullicocha od níž se odrážely sluneční paprsky a krásně se třpytila. Posledních dvěstě výškových metrů bylo nejtěžších především pro Petra, který se trápil, ale bojoval. Bylo dvě a půl hodiny po poledni a všichni čtyři jsme stáli v sedle Punta union ve výšce téměř srovnatelné s nejvyšším vrcholem Evropy. Podmínky pro dosažení takovéto výšky jsou však samozřejmě v Peru výrazně příznivější. Petr si to v ten moment tolik neužíval, ale i tak to byl pěkný dárek který si nadělil ke svým narozeninám. Panorama kolem na obě strany sedla bylo nádherné. Škoda že jsme se museli vracet a nemohli jsme pokračovat do údolí, které se před námi rozprostřelo na druhé straně sedla.

Nejvyšší bod Santa Cruz treku – sedlo Punta Union 4750 m.n.m. – Huascaran NP, Peru Když jsme se vynadívali na okolní nádherné zasněžené vrcholky z místa, které bylo přibližně ve výšce kde začínal sníh, tak jsme se vydali na sestup. Petrova nevolnost neustupovala a na všechny dosedala únava. Slunce se schovalo za hory a citelně se ochladilo. Trochu se nám únavou pletly nohy a Petr usínal za chůze. Když jsme se dostali na rozlehlou rovnou planinu, za kterou již byly naše stany, tak byla tma a my šli za světla čelovek. Planina je protkaná potůčky přes které vedou malé dřevěné můstky. Za světla není problém najít můstky, ale po tmě jsme trochu zaváhali a až na podruhé trefili ten správný. Šel jsem trochu napřed, abych ušetřil Petra případných dalších drobných zaváhání. Pohled na stany před námi přinesl úlevu do našich unavených těl. Pavla nás již trochu nedočkavě vyhlížela a Petr nic víc neřešil, sesunul se do spacáku a usnul. Ostatní jsme si uvařili večeři a šli taky rychle spát bez původně plánované oslavy narozenin.

strana 17


8. den – 6.7. středa Den odpočinku Pavle prospěl a Petr se z nevolnosti vyspal, takže jsme bez větších obtíží mohli vyrazit na cestu zpátky do Carazu. Ačkoliv jsme šli stejnou cestou, tak bylo opět na co se koukat. Nádherná krajina národního parku Huascaran se jednak tak brzo neokouká a také při sestupu má člověk přeci jen víc sil k rozhlížení se po kraji. Samotná chůze byla trochu ubíjející a náročnější na chodidla. Skoro mlčky jsme sestupovali, občas se zastavili a na oživení si řekli pár vtipů. Když jsme došli k místu kde jsme první noc spali, tak jsme si udělali delší pauzu a osvěžili si nohy v potůčku. Kolem bylo několik krav a jedna z nich byla nejen zvídavá, ale i mlsná a tak jsem ji chvíli krmil suchary. Ona za mnou chodila jako pejsek a neodbytně se dožadovala přídavku. Zbytek cesty do Cashapampy jsme sešli ve stejném duchu. Taxíkem jsme jeli opět cestou necestou do Carazu. Tentokrát jsme již věděli, jaká cesta nás čeká a tak jsme se kochali nádhernými výhledy na krajinu s větším klidem. Požádali jsme taxikáře, aby nás zavezl k nějakému levnému hostelu, kde jsme se po chvilce smlouvání dohodli na ceně. Celí zaprášení z cesty jsme se s radostí osprchovali v teplé vodě. Pár kroků od hostelu byla restaurace, kam jsme zašli na menu. Dali jsme si hovězí polívku s mrkví a smažené kuře s rýží a bramborem. Po dobré a vydatné večeři jsme se vrátili do pokoje a konečně jsme popřáli Petrovi k narozeninám a předali mu flašku Anisada, kterou jsem již několik dní nosil po horách. Nutno říct, že nápoj Anisado s opičkou na etiketě byl zajímavý. Jak název napovídá tak to chutnalo jako pendrek. Stará dobrá hra Macháček nám pomohla vypít obsah flašky, jelikož se nedá říct, že by nám Anisado chutnalo. Před spaním jsem ještě dopisoval deník a byl jsem rád, že se mi podařilo se s deníkem dostat do současnosti a dohnat tak časovou ztrátu .

Vzpomínka nejen na Československou tragédii 9. den – 7.7. čtvrtek Přestože se nám nepodařilo projít Santa Cruz trek, tak jsme chtěli vidět jeho druhou část, kde je jednak pomník československé expedice a také samotná hora Huascaran. Kousek od náměstí jsme našli místo odkud jezdí colectiva, místní doprava na kratší vzdálenosti a nasedli do dodávky jedoucí do městečka Yungay. Lidé v Peru jsou menšího vzrůstu a podle toho je velký i prostor na nohy v colectivu. Měli jsme trochu problém poskládat nohy do dodávky, ale čekalo nás jen třináct kilometrů cesty. Cestou přistupovali další lidé a v Peru snad neexistuje pojem „plně obsazeno“, jelikož vždy se ještě další člověk někam vměstnal. Místní lidé převážejí pytle brambor, svázané trsy rostlin kukuřice a podobně. Jen jsme vystoupili v městečku Yungay, tak se nás ujal taxikář. K druhé bráně do národního parku Huascaran nás čekala podobná cesta jako do Cashapampy. Cestou jsme z taxíku viděli nádherně oba dva vrcholy hory Huascaran. Je celkem obtížné představit si, jak se na vzdálenost necelých dvaceti kilometrů od hory k městečku Yungay valí lavina ledu a horniny. Lavina tak velká, že neztratí svou sílu cestou a ani na drobném hřebeni mezi horou a městečkem a smete vše co jí přijde do cesty. U brány do národního parku prodávala pani vařenou kukuřici. Nemohl jsem odolat a dal jsem si ji. Jihoamerická kukuřice je oproti naší kukuřici o dost větší, místo na tácku je podávána na kukuřičném listu, se solí, trochou másla a kouskem sýra. Vařenou kukuřici jsem měl vždycky moc rád, ale tahle obrovská byla něco jako sen každého milovníka kukuřice. Bylo to poprvé co jsem si ji v Jižní Americe dal a kdykoliv jsem ji potom někde viděl prodávat, tak jsem neváhal. U správců parku jsme se chvíli dohadovali ohledně vstupného. Za jednodenní vstup se platí 5 solů a vícedenní 62 solů. Nakonec jsme je přesvědčili, že i když tam budeme spát tak se vrátíme do 24 hodin a tedy, že budeme platit jen jednodenní vstup. Jelikož jsme neměli drobný a oni neměli na rozměnění tak jsme nakonec neplatili nic. Většina turistů se asi nechá svézt až do kempu Yurac Corral za druhé jezero, ale my jsme se chtěli projít a tak jsme vystoupili už u prvního jezera Chinancocha. Rychle jsme se oblékali, jelikož bylo dost větrno a byli jsme ve výšce 3850 metrů nad mořem. Po zpevněné prašné cestě jsme prošli kolem prvního jezera. Mezi jezery Chinancocha a Orconcocha, které jsou spíš známější pod názvem Lagunas Llanganuco, je poměrně dost nenápadný památník československé expedice, který není z cesty téměř vidět a z auta by jsme ho snadno přehlédli. Z hlavní cesty jsme odbočili do leva po nenápadné cestičce stoupající vzhůru po holých kamenech. Na konci cestičky je kruhová betonová plošina z půlky ohrazená zábradlím a z druhé půlky kamennou zídkou na níž jsou tři pamětní desky. Text „V květnu roku 1970 stál u jezera Llanganuco základní tábor československé horolezecké expedice. Při zemětřesení dne 31.5. 1970 byl zasypán kamennou a ledovou lavinou z vrcholu Huascaranu. Všichni členové expedice spolu se svým chilským přítelem zahynuli. Vzpomínáme na vás kamarádi.“ je na dvou pamětních deskách. Jednou v češtině a podruhé ve španělštině. Na třetí desce je seznam jmen členů expedice. Kovová ruka na zdi, jenž dotváří pamětní místo byla ozdobená českou vlajkou, kterou tam patrně nechali nějací čeští turisté před námi stejně jako pohled Prahy. Pohled na údolí, lagunas Llanganuco i na horu Huascaran z místa památníku je nádherný a jen je škoda že toto místo má tak smutnou historii. Pokračovali jsme po cestě kolem jezera Orconcocha ke kempu Yurac Corral. Kemp je travní plocha vedle jezera která slouží zároveň jako pastvina pro krávy a osly. Kromě informační cedule strana 18

Jižní Amerika 2005 tam je i malá budova, která však byla zavřená a těžko říct k jakému účelu slouží. Postavili jsme stany, vodu nabrali z potůčku a uvařili si večeři. Voda stékající z hor nebyla zrovna moc čirá a připomínala spíš mléko. V jezeře, kde již látky ve vodě jsou usazeny, byla voda sice stojatá, ale čirá. My jsme se spokojili s vodou z potůčku, který byl blíž a aplikovali jsme na vodu aquasteril, stejně jako po celou dobu co jsme byli v horách. Tento chemický přípravek nijak nezměnil barvu ani čirost vody, ale měli jsme vnitřně lepší pocit, že jsme zlikvidovali případné prvoky améb či něco podobného.

Památník československé expedici, která tu zemřela v roce 1970 – Huascaran NP, Peru Zjistili jsme, že pro krávy jsou i prázdné lusky hrášku vítaným zpestřením jídelníčku. Ponaučením z tohoto zjištění je, že příště nebudu sedět před stanem, jíst hrášek a rozhazovat všude kolem sebe prázdné lusky hrášku. Přírodu ani čistotu kempu jsem tím nijak nenarušil, ale pak nám večer chodili kolem stanu krávy, což není úplně dobré. Jsou to dost velká zvířata která, kdyby se prošla přes stan nebo jen šňůry od stanu, tak by to nebylo dobře. Poměrně hlučně funí a mlaskají a v neposlední řadě se může stát, že ráno hned před stanem bude památka na večerní návštěvu.

10. den – 8.7. pátek Na dopoledne jsme si naplánovali výlet k jezerům 69. Sbalili jsme stany a batohy jsme kousek od kempu schovali za zídku pod strom, abychom mohli jít na lehko. Šli jsme podél potůčku a za chvilku jsme došli do kempu Cebollapampa. Bez velkého uvažovaní jsme se nechali strhnout skupinou horolezců, kteří s plnou výstrojí stoupali po strmé cestičce doleva. My jsme šli nalehko a tak jsme je pomalinku předcházeli. Když už jsme nastoupali docela slušných pár metrů, tak nám došlo, že jdeme špatně. Cesta k jezerům 69 vedla skrz kemp dál po rovině údolím. Vzhledem k tomu, že jsme neměli být v parku déle jak 24 hodin tak nám nezbývalo moc času. Vrátit se a po správné cestě dojít k jezerům 69 by jsme nestíhali. Proto jsme se rozhodli, že budeme pokračovat a dojdeme ke kempu, z kterého se vychází na vrchol hory Pisco a kam šli i horolezci kterými jsme se nechali strhnout na špatnou cestu. Cesta ke kempu byla z rozcestí, kde jsme špatně odbočili, dlouhá pouhých 3,5 kilometrů, ale převýšení bylo víc než sedmset metrů. Jak metry přibývaly a vzduch řídnul tak bylo znát, že jsme již aklimatizováni a nedostavovaly se žádné problémy s výškovou nemocí. Had horolezců pomalu vystupující s výstrojí nám ukazoval cestičku. Když jsme vystoupali na hranu tak se nám naskytl krásný pohled na zasněžené hory Huandoy a Pisco od nichž nás dělila

strana 19

Jižní Amerika 2005 jen rovná pláň s kempem. Trochu mě zamrzelo, že nepůjdeme alespoň na vrchol hory Pisco, což je prý lehký výstup, ale neměli jsme na to vybavení a hlavně těžko bych pro ten výstup získal ostatní členy naší výpravy. Když jsme se vynadívali tak jsme se rozloučili s veselou trojicí horolezců, s kterými jsme se dali do řeči a kteří pokračovali dál. My jsme už svého vrcholu, kempu ve výšce 4640 metrů nad mořem, dosáhli a vydali jsme se na sestup. Přibližně osmset metrů jsme sestoupili k místu kde jsme schovali batohy a naštěstí tam pořád byly. Ani jsme skoro nestačili vytáhnout batohy a už jel kolem taxík, kterým jsme se svezli do městečka Yungay. Park jsme sice opouštěli po víc jak 24 hodinách, ale otevřeli nám bránu aniž by jsme museli cokoliv řešit. Ubytovali jsme se v hostelu Sol de Oro, což byl částečně hostel a částečně zubní ordinace, takže jsme procházeli čekárnou s pacienty. Velice sympatická recepční, která byla navíc velmi přístupná k smlouvání, takže jsme usmlouvali jednu z nejnižších cen naší cesty za ubytování. Pokoj s třemi postelemi oficiálně jen pro tři lidi, byl pro nás pět trochu těsný, ale na přespání to bohatě stačilo. Před spaním jsme se zašli podívat na náměstí a přilehlé stánky, kde bylo velmi rušno a nakoupili jsme vody a sušenky.

Výlet do archeologické oblasti Chavin 11. den – 9.7. sobota Na večer jsme měli v plánu jet přes noc do Limy a tak jsme zvažovali čím vyplníme den do té doby. V okolí Huarazu je archeologická oblast Chavin a tak jsme se dohodli, že tam zkusíme zajet. Ráno jsme colectivem popojeli do města Huaraz a začali hledat spoje do Chavinu. Najít autobus jedoucí do Chavinu nám sice chvilku trvalo, jelikož názvy ulic nebyly psané u silnice, ale nakonec jsme s pomocí místních našli to správné autobusové nádraží. Bohužel jsme zjistili, že ranní autobus již jel a první možný autobus jede až ve dvě odpoledne. Cesta autobusem není zrovna rychlá a nestihli by jsme se vrátit zpátky do Huarazu na náš noční autobus. Na ulici se nás taxikář ptal kam chceme jet. Nepředpokládal jsem, že nám pomůže nebo poradí, ale řekli jsme mu kam chceme. On nám nabídl, že nás tam zaveze za cenu, která nebyla o mnoho větší než cena za autobus, s tím že pojedeme hned. Chvilku jsme váhali, jelikož jet autem přes sto kilometrů v pěti lidech a šestým řidičem není moc komfortní, ale nakonec jsme souhlasili. Vzadu seděli čtyři a pátý vepředu. Na cestě do Chavinu je třeba překonat sedlo ve výšce 4500 metrů nad mořem. Cesta do sedla je pěkná asfaltová silnice nově postavená za podpory Evropské unie. Cestou nás zastavili policajti, řidič vystoupil a něco s nimi řešil. Serpentinami jsme pomalu nabírali výšku až jsme se dostali k samotnému sedlu, kde nás čekalo malé překvapení. Krásná asfaltová silnice včetně svodidel a nově natřeným značením na silnici, na které byl v každém směru jeden pruh, končila u malé díry do skály. Nahrubo vytesaná díra ve skále měla rozměry jen o málo větší než autobus. Nejen že tento tunel měl jen jeden pruh a to bez jakéhokoliv signalizačního zařízení, ale povrch vozovky se úplně ztratil. Taxikář nakoukl do několik desítek metrů dlouhého tunelu a když viděl, že nikdo nejede tak do něj vjel. Tunel byl bez jakéhokoliv ostění nebo jiné povrchové úpravy, jen hrubá skála. Původní betonové panely na zemi byly již víc než děravé a tak bylo nutné jet velmi pomalu a opatrně projíždět dírami, neznámo hlubokých, plných vody skapávající ze stropu. Nejednou bylo slyšet jak podvozek narazil o zem. Pohled na autobus, který jel za námi byl také velmi zajímavý a zdálo se, že se čas od času opře o stěnu tunelu když zapadne do větší díry. Naproti výjezdu byla vidět socha Ježíše s rozpaženýma rukama. Boží dohled nad tímto tunelem je určitě nezbytný. Jen co jsme vyjeli z tunelu byli jsme opět na nádherné nové obousměrné asfaltce. Serpentinami jsme klesali k Chavinu a asi v polovině klesání asfaltová silnice přešla v prašnou. Těžko říct zda jim došly peníze nebo zda výstavba stále probíhala a silnice bude dostavěna až do Chavinu. Taxikář nás vysadil u vchodu a domluvili jsme se, že se za tři hodiny opět sejdeme. Batohy jsme si uschovali v pokladně a šli na prohlídku rozvalin Chavin. Na povrchu jsou k vidění zbytky několika staveb, ale zajímavější a v slunečném dni i příjemnější část prohlídky tvoří podzemní prostory s elektrickým osvětlením. Přes dvě hodiny jsme strávili na této památce a pak jsme se po částech vytratili. Já šel s Pavlou dřív a poté co jsme minuli turistické restaurace tak jsme zašli do první lidové. Obsluha byla již tradičně laksní a hodně na pohodu, což nás už ani tak nepřekvapovalo. Hlavní bylo, že jídlo bylo dobré. Když jsme skoro dojídali tak se tam objevili ostatní, aniž by jsme se domlouvali kde se sejdeme. Strategie výběru restaurace byla jasná, ta která nabízí menu za pět a méně solů a tak nebylo zas takové překvapení, že jsme se sešli. Zatímco ostatní dojídali tak jsme si s Pavlou zašli ke zmrzlináři, kterého jsme viděli cestou. Pán s malým dvoukolákem, v kterém měl dvě polystyrénové krabice. V jedné byla zmrzlina kterou dával do kornoutu a v druhé měl několik druhů nanuků na tyčce zabalené v igelitu. Vybrali jsme si každý jeden nanuk na tyčce a spokojeně je lízali v horkém slunečném dni. Pravidla o tom co nejíst a čemu se vyvarovat, která jsme si četli před cestou, jsme stejně už mnohokrát porušili. Člověk, kterému jídlo z ulice nedělá dobře nemá bohužel na výběr a musí se asi skutečně těmi pravidly řídit, ale každopádně o dost přichází. Druhé riziko, kromě nevolnosti, je přítomnost nejrůznějších parazitů ve vodě, což může způsobit problémy každému. Mít problémy například s amébami, by si nepřál nikdo, ale doufali jsme, že nás to nepotká. Vodu z kohoutku jsme nepili a kupovali jsme jen balenou vodu, ale odpustit si zmrzlinu, nanuk nebo jiné pouliční netepelně zpracovávané laskominy jsme nedokázali. strana 20

Jižní Amerika 2005 Po čtvrté hodině odpolední jsme se vydali na cestu zpátky a znovu projeli úžasným tunelem v sedle. Bez komplikací jsme dojeli zpátky do Huarazu před sedmou hodinou. Když jsme vystoupili tak na nás taxikář zkoušel, abychom mu zaplatili pokutu kterou musel zaplatit policistům cestou do Chavinu. Prý dostal pokutu za to, že jsme seděli čtyři vzadu což se nesmí. Krátce jsme si vysvětlovali, že jsme o tom nevěděli, že se to nesmí a že nám to měl říct. Nerad, ale přeci ustoupil, aniž by jsme mu zaplatili něco navíc. Zašli jsme k dopravní společnosti koupit lístky do Limy. Taková dopravní společnost může sídlit v prostorách připomínajících trochu větší garáž. Z ulice se vejde do otevřeného prostoru, kde po stranách je několik laviček nebo židlí a na konci je malý pultík. Za pultíkem sedí jeden zaměstnanec, který obvykle má u sebe jen telefon a televizi na kterou kouká. Schovali jsme si batohy u pani, která nám prodala lístky a šli se projít po městě jelikož nám zbývaly tři hodiny do odjezdu. Při courání po městě jsme ochutnali sezamové koule, což je spíš takový „polystyren“ na zaplácnutí žaludku a také hamburgery, které dělali na ulici v malých stáncích. Hamburgery byly zvláštní tím, že krom běžných přísad byly do housky dány také hranolky. Když jsme se vrátili k dopravní společnosti a vyzvedli si batohy tak jsme se začali chystat do autobusu. Příprava na cestu autobusem, znamená nejen připravit si svačinu a pití na dlouhou cestu, ale hlavně vzít si něco teplého sebou jelikož jízda autobusem je chladná díky přehnané klimatizaci. Zatímco jsme si každý chystali malý batůžek do autobusu a čtyři jsme seděli vedle batohů tak se na druhé straně čekárny na chvíli ozval křik několika děcek. Na moment jsme se podívali tím směrem a pokračovali jsme dál v našich přípravách. Pavla najednou zjistila, že nemá příruční tašku kterou měla připravenou do autobusu a která ležela vedle velkého batohu pod svetrem. Nikdo z nás si ničeho nevšiml, že by se k nám někdo přiblížil a něco sebral. V tašce byl bohužel kromě několika drobností jako jídlo, pití, studentská karta a podobně, také její nový digitální foťák. Pavla byla pochopitelně dost naštvaná, ale už se s tím nic nedalo dělat. V půl desáté jsme nasedli do autobusu a snažili se vyspat.

12. den – 10.7. neděle Po osmihodinové cestě autobusem jsme byli opět v Limě. Čas půl šesté ráno, kdy se město teprve pomalu probouzí, nedával moc možností co dělat. Původně jsme zvažovali zda se zdržet a nechat si dát vyprat věci a tak podobně, ale rozhodli jsme se jet rovnou dál do města Pisco. Jen jsme vyšli na ulici tak tam stály dva autobusy jedoucí naším směrem. Během domluvy o ceně s nahaněči, to chvíli vypadalo, že se poperou o to s kým pojedeme. Nakonec jsme dali přednost tomu s nižší cenou i když autobus na pohled nevypadal tak nově. V šest ráno jsme opět odjížděli z Limy a snažili se ještě trochu dospat. Podél cesty mezi Limou a Piscem je dost smutně vyhlížející krajina. Vyprahlá pouštní oblast, ve které je občas umístěno velmi chudé obydlí a cestu lemují odpadky. Na pohled naprosto nehostinný kraj bez zeleně, pitné vody a možnosti obživy. Smutnou atmosféru podtrhuje pohled na chlapce venčícího malé prasátko, které svým rypáčkem rozhrabává vyprahlou zem a jakoby jedlo kamení. Poslední kapkou do pošmurně vyhlížející krajiny je šedá zatažená obloha, která ovšem nepřinese životadárný déšť pro tuto oblast, ale až do vzdálenějšího pásma hor. Autobus nezajíždí přímo do města, ale vystupuje se na šest kilometrů vzdálené křižovatce. Několik taxikářů čekalo na křižovatce na cestující z autobusu a tak nebyl problém svézt se do města. Obcházeli jsme vedlejší uličky kolem hlavního náměstí, ale neměli jsme štěstí na dobré ubytování. Na hlavním náměstí Plaza de Armas nás odchytil jeden nahaněč, který nám k našemu překvapení nabídl ubytování přímo na hlavním náměstí za dobrou cenu. Poté co jsme se ubytovali tak jsme se šli poohlédnout po prádelně. Cestou jsme si trochu prohlédli městečko a zašli na oběd. Do tohoto zapadlého městečka jezdí poměrně dost turistů jelikož v okolí jsou dvě lákadla. Jedním je národní park Paracas a druhým jsou ostrovy Isla Ballestas. Těmto ostrovům se trochu hanlivě říká Galapágy pro chudé. V porovnání s Galapágami jsou zřejmě tyto ostrovy výrazně slabším zážitkem, ale na druhou stránku udělat si výlet na Galapágy, které jsou sice relativně blízko, je natolik drahá záležitost, že jsme o tom nemohli ani uvažovat. V jedné z agentur, nabízejících výlety do okolí, jsme si domluvili kombinovaný výlet na druhý den zahrnující jak výlet lodí k ostrovům tak cestu mikrobusem do parku Paracas. Večer jsme strávili v příjemné atmosféře v baru našeho hostelu. Karty a šťastná hodinka, kterou jsme využili k popíjení nápoje cuba libre, nás přenesly do pozdní noci.

Ostrovy Isla Ballestas plné života a vyprahlý park Paracas 13. den – 11.7. pondělí Museli jsme si trochu přivstat, abychom v sedm ráno byli nastoupeni před hostelem a připraveni na výlet. Nastoupili jsme do mikrobusu a objeli několik dalších hotelů u nichž čekali další turisté. Cestou k přístavu lodí jsme míjeli rybí fabriku, která byla velmi zřetelně cítit. Zatímco náš průvodce řešil organizační záležitosti u lodí tak jsme se dívali na pelikány procházející se po písku kousek od nás. Pelikáni dobře věděli, že místní je nakrmí, za což se pak snaží vybírat peníze od přihlížejících turistů. Nastoupili jsme na rychlý člun pro dvacet lidí a vydali se na cestu strana 21

Jižní Amerika 2005 k ostrovům. Velmi dobře jsme udělali, že jsme se řídili radou, abychom si vzali teplé oblečení a hlavně něco proti větru. Přestože bylo zataženo, tak na pevnině nebyla zima a svádělo to k tomu podcenit tuto radu. Jakmile jsme se však ocitli na vodě, kde je vždy chladněji a nabrali poměrně slušnou rychlost tak se velmi citelně ochladilo a oblékli jsme si vše co jsme měli sebou, včetně rukavic a čepice ti kdo je měli. Po několika minutách jízdy jsme zastavili u obrovského obrazce v písku nazývaného kandelábr, jehož původ není znám. Obrazec je na šikmém svahu u pobřeží takže je z lodě krásně vidět. Když jsme přijížděli k ostrovům Isla Ballestas, tak jsme nejdřív nevěděli, proč jsou ostrovy tak zvláštně černobíle flekaté. Když jsme připluli blíž tak jsme zjistili, že je to způsobeno dvěmi důvody. Jeden byl ten že na ostrovech posedává velké množství černobílých ptáků jenž pokrývají velkou část skal na ostrovech. Druhý důvod pro zvláštní zbarvení skal bylo to, že ostrovy jsou diky velkému množství ptáků pokryty vrstvou ptačího trusu takzvaného guáno. Lidé tento ptačí trus, bohatý na dusík, těží a používají jako výborné hnojivo. Tento objev je starší než historie Inků, ale až nyní bylo nutné na ostrovech omezovat přístup lidí, těžících guáno. Množství lidí, kteří si tímto způsobem hledali obživu, by mohlo narušit klidný život ptáků natolik, že by mohlo dojít k jejich migraci jinam. Lodí jsme projížděli mezi ostrovy, na kterých byly k vidění krásné skalní útvary. Kromě mnoha ptáků, jsme viděli také tučňáky a lvouny hřivnaté, kteří se vyhřívali na skalách a líně po nás koukali. Během naší plavby se k nám přidala skupinka lvounů, kteří kolem lodi vyskakovali nad hladinu a vypadali, že si nás prohlížejí se stejným zájmem jako my je. Bylo to velmi krásné strávit chvilku v přítomnosti těchto roztomilých tvorů, ale bohužel naše plavba končila a museli jsme se vydat na cestu zpátky.

Pouštní pobřeží Tichého oceánu – Paracas NP, Peru Pro ty, kteří pokračovali do parku Paracas, byla v přístavu pauza na jídlo. Restaurací je tam několik na výběr, ale jelikož jsou jen pro turisty tak mají o něco vyšší ceny. My jsme si podle rady předchozích cestovatelů vzali vlastní svačiny, které jsme snědli na lavičce s pěkným výhledem na moře. Návštěvu Paracasu jsme začali v informačním centru, kde nám průvodce objasňoval co způsobuje El niňo, jaký živočichové tam žijí, co jim hrozí a tak podobně. Od informačního centra jsme pěšky popošli k jezeru u kterého měli být k vidění plameňáci. Vylezli jsme na malou rozhlednu a v dálce bylo vidět několik růžových teček. Pozorování plameňáků nedopadlo moc dobře, ale aspoň jsme se rozhlédli po pustém kraji kolem nás. Další zastávkou bylo místo u pobřeží, kde je skalní útvar nazývaný katedrála. Kromě pohledu na katedrálu je na tomto místě pěkné sledovat jak se vlny tříští o pobřežní skály a nad hlavou lítají kormoráni a další ptáci. Když jsme se vynadívali tak jsme absolvovali delší přejezd pouští. Jelikož jsem byl na poušti poprvé tak jsem se zájmem sledoval okolní vyprahlou krajinu a její zajímavou členitost. Poslední zastávkou našeho výletu po parku Paracas bylo místo u pobřeží, kde byla malá pláž, na moři několik loděk, pár strana 22

Jižní Amerika 2005 restaurací a jinak široko daleko jen písčité kopce. Na malém vršku byly dvě vyhlídky na které jsme se zašli podívat a na pláži jsme pozorovali několik krabů. Většina lidí se rozhodla zbytek času, který jsme měli na tomto místě, strávit v některé z restaurací. Mě lákala víc procházka po poušti než vysedávání a tak jsem šel písečnou krajinou za několik vršků, až jsem ztratil z dohledu i ten malý koutek civilizace u pobřeží. Kolem mne se rozprostřelo absolutní pusto prázdno. V dohledu nebyla jediná rostlinka, zvíře, kámen narušující hladkost krajiny, nebyl slyšet jediný zvuk a byl jsem tam jen já a můj stín. Cestou zpátky jsem si musel trochu pospíšit, jelikož jsem se v této krásné prázdnotě trochu pozapomněl a bylo by nepříjemné kdyby mi ostatní ujeli. Svižnou chůzí jsem bez problému došel k autobusu akorát včas a mohli jsme všichni odjet zpět do městečka Pisco. Trochu unaveni z celodenního výletu jsme si zašli jen pro vyprané věci do prádelny a zbytek dne strávili odpočinkem na pokoji.

Oáza Huacachina obklopená písečnými dunami 14. den – 12.7. úterý Z několika cestopisů jsem se dozvěděl o oáze Huacachina, která je obklopena obrovskými písečnými dunami. Na těchto dunách se dá mimo jiné vyzkoušet sandboarding, což je obdoba snowboardingu s tím rozdílem, že se jezdí dolu z písečných dun. V knižním průvodci o této oáze nebyla ani zmínka, ale řekli jsme si že to zkusíme. Autobusem jsme jeli do města Ica, opět pouštní krajinou. Tentokrát krajina byla o něco veselejší jelikož svítilo sluníčko, v krajině se již neválelo tolik odpadků a nebylo tam tolik chudinských chatrčí. Jak se ukázalo tak dostat se z města Ica do oázy Huacachina není žádný problém a taxikáři dobře vědí proč tam turisté jezdí. Po asfaltové cestě jsme projížděli mezi dunami, až se před námi objevila malá zelená oáza s jezírkem uprostřed. Několik ulic s hotely a krámky obklopovalo jezírko, které dávalo vláhu palmám v blízkém okolí. Na ulicích bylo vidět několik zvláštních dopravních prostředků určených do pouště. Kromě kol, motoru, sedaček a několika trubek toho o moc víc nebylo. Na vratech jednoho hotelu jsme si přečetli, že pořádají dvou hodinovou buggy tour po poušti včetně sandboardingu. V hotelu jsme se dohodli nejen na večerní projížďce po poušti spojenou se sledováním západu slunce, ale i na tom že si u nich na trávě můžeme postavit stany a využívat jejich záchody, sprchy a bazén. Věci jsme si nechali u baru a šli jsme se projít okolo jezírka na kterém bylo několik turistů na šlapadlech. Když jsme začali stoupat na jednu z obrovských dun tak písek ujížděl pod nohama a připomínalo to chůzi v hlubokém sněhu. Slunce pálilo a písek hřál. Na vrchu duny se před námi rozprostřel okolní svět. Na jednu stranu poušť sahající až za obzor. Mnoho písečných dun jejichž jednolitost narušovala jen vzdálená skupinka budov vypadající jako vesnice. Na druhé straně bylo vidět město Ica obklopující několik dun. Díky větru se písečné duny pomalu pohybují a lidé se musí stěhovat. Pohled zpátky na oázu připomínal pohled na nějaký model městečka. Všechno jsme měli pod sebou jako na dlani a viděli jsme celou oázu. Na vrcholu duny byla partička čtyř lidí, kteří měli půjčené sandboardy. Koukali jsme jak sjíždějí dolu a vypadalo to velmi zajímavě a že se máme na co těšit. My jsme obrovskou dunu sešli pěšky, usedli k našemu bazénu a vychutnávali si pohled na dvě obrovské duny, jenž svírali oázu.

Písečné duny kolem oázy Huacachina, Peru

Sandboarding – zábava na poušti Netrvalo dlouho a začali jsme s Danem uvažovat o tom, že nebudeme čekat na buggy tour a zajdeme si půjčit sandboardy. Zbývaly nám necelé dvě hodiny času a my jsme vyráželi s prkny v ruce proti obrovské duně. Na přímém slunci a rozpáleném bořícím se písku jsme nabírali metry pomalu. Nahoře jsme sebou plácli na písek a těžce oddychovali. Když jsme si trochu vydechli tak jsme si dali zkušební krátký sjezd na opačnou stranu než do oázy. Naivně jsem zvolil styl jak na snowboardu na sjezdovce a ze svého prkna jsem rychle udělal ponorku. Špička prkna

strana 23

Jižní Amerika 2005 se zabořila hluboko do písku a já přeletěl přes prkno. Písek byl velice jemný, takže kromě toho že jsem ho měl úplně všude tak to byl příjemně měkký dopad. Vyšlápli jsme zpátky na vrchol a tentokrát již naostro po spádnici směrem k oáze. Styl sjíždění obdobný jako na snowboardu v hlubokém sněhu se ukázal celkem logicky jako mnohem šikovnější. Váha na zadní noze nedovolovala zabořit špičku a stejně jako na snowboardu stěžovala ovladatelnost. Zatáčení bylo docela nejisté a dařilo se mi jen na jednu stranu. Sandboarding oproti snowboardingu má jednu výraznou změnu a tím je rychlost. Písek je pomalejší než sníh a tak si mohl člověk dovolit i na tom nejprudším jet přímo dolu a jen udržovat rovnováhu. Když jsme sjeli relativně rychle dolu, čekal nás opět mnohem delší výšlap. Během druhého sjezdu už byla jízda malinko jistější. Výšlapy byly náročné a už nám nezbýval čas na další, takže jsme se vrátili k bazénu. Byl jsem zpocený z těch výšlapů na sluníčka a celý od písku a tak jsem bez velkého přemýšlení skočil do bazénu. Akorát jsem si sundal boty, tričko a už jsem si spokojeně užíval chladící lázeň. To že mám na sobě kraťasy jsem neřešil jelikož jsem si říkal, že to potom brzo uschne. Když jsem chvíli plaval v bazénu tak jsem začal mít takový pocit, že je něco špatně. Nejdřív jsem nevěděl co a pak mi došlo, že kromě těch kraťas mám na sobě skrytou ledvinku s nejdůležitějšími věcmi, kterou mám pořád na sobě. Z úplně promočené ledvinky jsem vyndal veškerou svoji hotovost, pas a paměťovou kartu s mými fotkami. Penězům voda nijak zásadně neuškodila a jen jsem si musel dát pozor, aby mi nezplesnivěly, jelikož nebylo tolik příležitostí kde diskrétně rozložit stodolarovky a pořádně je usušit. S pasem to bylo už horší. Kromě toho, že zvlnkovatěl tak se mi rozpily některá razítka skrz několik stránek, jiná zmizela a hlavně se mi odlepila známka z brazilského víza. Po té co jsem pas, stejně jako bankovky, několik dní sušil tak jsem si vzal lepidlo a snažil se přilepit známku zpátky. Má nezkušenost s falšováním dokladů byla na výsledku znát. Podpis a rozpité razítko, které šly přes známku i stránku pasu, se mi sice jakž takž podařilo napasovat ale za cenu viditelného lepidla u okrajů známky. Už jsem s tím stejně nemohl nic dělat, takže nezbývalo než doufat, že mě pustí do Brazílie. Obsah paměťové karty jsem naštěstí úspěšně vypálil na CD, potom co jsem ji vysušil.

Buggy tour – adrenalinová projížďka po písečných dunách Naše buggy tour začínala. Zapnuli jsme si bezpečnostní pásy a nejdříve jsme se poklidnou jízdou vymotali z oázy. Jen co jsme se dostali do volného písečného prostoru tak náš řidič šlápl na plyn. První dojem byl, že to bude hladká jízda bez nerovností s dobrým zrychlením. Brzo na to jsme první dojem přehodnotili na to, že to bude zajímavější než jsme předpokládali. Poklidná, rychlá jízda po rovině změnila svůj charakter s prvním přijetím k hraně duny. Chvíli jsme viděli jen hranu, za kterou nebylo nic a my se k ní blížili. Naše vozítko se přehouplo přes hranu a my jsme se řítili téměř po kolmici dolů a měli pocit, že se snad převrátíme na střechu respektive na těch pár trubek nad námi jenž tvořily rám vozu. Tento pocit za chvíli vystřídalo přetížení, které nás zaráželo do sedaček. Sjíždění a vyjíždění písečných dun připomínalo jízdu na horské dráze, což bylo pro většinu příjemné adrenalinové zpestření. Jediný kdo neměl z tohoto trochu nečekaného průběhu jízdy radost byl Petr. Nevyhledává takovéhle atrakce a ani nechodí na pouť takže se mu dělalo nevolno. Doufal, že se z toho nepozvrací a odpočítával minuty. Smůlou pro Petra bylo to, že s námi jel kameraman, který natáčel dokument o této turistické atrakci. Díky tomu jsme měli prodlouženou jízdu. Kameraman na několika místech natočil záběr z jedoucího vozidla a pak si vystoupil a natáčel ze země jak sjíždíme znova tu samou dunu. Během bláznění na dunách jsme na třech různých místech zastavili a několikrát sjeli na sandboardu písečné duny. Tentokrát nás vždy nahoru vyvezli, takže jsme měli ušetřenou dřinu s výstupem pěšky. Zajímavý bylo, že snad čím míň ti lidé měli zkušenost se sjížděním a víc padali tak tím je to víc bavilo. Vedle mě seděl jeden kluk z Dánska a ten nikdy nejezdil na snowboardu ani na lyžích. Při sjíždění na sandboardu většinu jízdy strávil v nějakém pádu a obličejem v písku. Ačkoliv hned po prvním sjezdu měl plné uši, nos i pusu písku tak byl úplně rozzářený jak ho to baví a těšil se až nás to zas vyveze nahoru. Takových, kteří to sjížděli víc po obličeji než po prkně tam bylo mnoho. Přestože Petr na sandboardu s námi nejezdil tak si tyhle pasáže také užíval a byl rád, že na chvíli stojí na pevné zemi. Kromě kameramana se tam objevila z druhé posádky i reportérka s mikrofonem, která se vyptávala lidí na dojmy po sjezdu. Závěr naší jízdy po písečných dunách zpestřila zastávka s pozorováním západu slunce. Po večeři jsme hráli stolní fotbal u baru v našem hotelu a seznámili se tam s kanadským párem cestovatelů. Říkali nám, že v Arequipě, městě kam jsme měli namířeno, jsou nepokoje a stávka. Nevěděli jsme jak je to vážný, ale náš plán cesty to neovlivnilo. Když jsme se s nimi rozloučili tak jsme postavili stany a já jsem aspoň na chvíli před spaním sušil promočené bankovky a pas.

15. den – 13.7. středa Ráno jsme se rozloučili s příjemnou oázou v poušti a taxíkem dojeli zpátky do města Ica. Zbytek dopoledne jsme strávili v místním muzeu. Kromě různých předmětů, keramiky a tkanin kultury Inků, Nazca a paracaské kultury je možné v muzeu vidět trepanované lebky, trochu odpudivě vypadající mumie se zbytky vlasů a oblečení a také například naloženou ruku se zbytky tkáně, což vypadá docela nechutně.

strana 24


Geoglyfy u města Nazca Před dvanáctou hodinou jsme odjížděli autobusem směrem k městu Nazca. Přestože jsme se dvakrát ptali na to, zda nám řeknou až budeme u vyhlídkové věže, která je 26 kilometrů před městem, tak na nás zapomněli a my jsme si ji nevšimli. Když už jsme byli ve městě tak jsme se na několika místech zeptali na cenu za prohlídku obrazců Nazca. Cena padesáti dolarů, za letecký výlet nad obrazci, byla pro nás příliš vysoká. Obrazce jsme přesto chtěli vidět a tak jsme si vzali taxíka k vyhlídkové věži, kterou jsme minuli autobusem. Věž je primitivní železná konstrukce s malou plošinou navrchu, čemuž také odpovídá nízké vstupné. Pohled z vyhlídkové věže není určitě tak úchvatný jako z letadla, ale přesto je zde možné vidět tři z víc než dvaceti obrazců. Obrazce stromu a rukou jsou pěkně vidět. Obrazec ještěrky, skrz který vede Panamerická silnice, není příliš zřetelný a vypadá spíš jen jako změť čar. Tyto geoglyfy a dlouhé linie byly objeveny teprve na počátku dvacátého století, takže v době kdy vznikla silnice byly ještě ukryty pod vrstvou zeminy. Obrazce jsou velké i víc než sto metrů, ze země nejsou vidět a jejich původ není znám. Někteří se domnívají, že je to dílo starých indiánských kultur Nazca a Paracas, ale najdou se i ti, kteří se domnívají, že je to dílo mimozemských civilizací. Ať už tyto obrazce vznikly jakkoliv, tak patří mezi tři největší lákadla Peru a jezdí sem mnoho turistů, kteří jsou ochotni zaplatit za jejich prohlídku z letadla.

Pohled na geoglyf (strom) z vyhlídkové věže – Nazca, Peru Cestou zpátky jsme si prohlíželi letáček, který jsme dostali u věže. Zaujala nás tam fotka akvaduktu Cantalloc a tak jsme se nechali zavézt dva kilometry za město k němu. U vstupu jsme měli poměrně dlouhé dohadování s pánem, který vybíral peníze za prohlídku. Naše nedorozumění bylo způsobeno zřejmě třemi důvody. Jeden byl naše ne až tak dobrá španělština, druhým byla naše neochota platit za něco co nechceme a třetím důvodem byly postraní úmysly toho pána, které to vše ještě víc zamotaly. Pán nám nabízel lístek za deset solů, který platil jako vstup nejen na aquadukt, ale i na další tři místa v okolí. My jsme se mu snažili vysvětlit, že nechceme jít nikam jinam a tak ať nám prodá lístek jen na jedno místo. Nakonec jsme se trochu komplikovaně dostali k tomu, že když nebudeme chtít lístek tak nás tam za tři soly pustí. Systém vodních kanálů se skládal z řady kruhových děr vzdálených od sebe přibližně dvacet metrů a kanálu spojující tyto díry. Do asi čtyři metry hlubokých děr se dalo po spirálovitém chodníčku sejít. Tento akvadukt přiváděl vodu z nedalekých hor a byl vybudován v podzemí z důvodu, aby nedocházelo cestou k vypařování vody. Po prohlídce jsme se svezli zpátky do města Nazca odkud jsme měli již namířeno do města Arequipa. Dvouhodinové zpoždění autobusu, prý kvůli mlze, nás příliš nepotěšilo, ale na druhou stránku už jsme si zvykali na volnější chápání času. strana 25


16. den – 14.7. čtvrtek Z autobusového nádraží v Arequipě jsme se nechali taxikářem odvézt někam kde jsou levné hotely. Neměli jsme dopředu žádný vyhlídnutý a taxikáři obvykle mají přehled. Samozřejmě je třeba doporučení taxikáře brát s jistou rezervou, jelikož mívají také různé dohody s hotely o provizích, když tam někoho přivezou. V ulici kam nás zavezl byly čtyř hotely hned vedle sebe, takže jsme měli z čeho vybírat.

Výstup na sopku El Misti Sopka El Misti, vysoká 5822 metrů, leží severovýchodně od města Arequipa a dobytí jejího vrcholu bylo naším cílem. Je na ni nádherný pohled přímo z ulic města a najdete ji vyobrazenou i na pohlednicích. Získat informace o výstupu na sopku je problém a navíc jsou výrazně ovlivněny tím, koho se ptáte. Na oddělení turistické policie nám řekli, že výstup není náročný, ale nedoporučují, abychom tam chodili sami, jelikož to je nebezpečné. Když jsme nechápali, v čem je nebezpečí, dozvěděli jsme se, že nás tam někdo okrade. O výstupu na El Misti jsme se bavili také se dvěma horskými průvodci, kteří tvrdili, že bychom neměli sami chodit dál než do výšky 4300 metrů n.m., jelikož dál je nebezpečný terén. Jejich neochota ukázat nám, kudy je vhodné vystupovat a kde kempovat, stejně jako snaha přesvědčit nás o nebezpečnosti výstupu, byla vcelku pochopitelná – chtěli mít kšeft.

Pohled z města Arequipa na sopku El Misti 5822 m.n.m., Peru strana 26

Přes dvojí varování a neznalost výstupové trasy jsme se rozhodli pro výstup bez průvodce. Měli jsme podrobnou mapu 1:100 000, která – jak se ukázalo – byla v podstatě úplně zbytečná. Kde sopka je vidíte velmi dobře a cestičky na mapě nejsou. Jediná užitečná informace pro výstup byla o tom, že tam netečou žádné potůčky v období sucha a je tedy nutné mít zásoby vody na celé tři dny. Za minimum potřebné vody lze asi považovat tři pet láhve na osobu, ale pochopitelně je lepší mít víc vody, zvlášť pokud si chcete uvařit polévku nebo těstoviny. Když jsme se poflakovali po městě, ulice byly plné demonstrujících lidí s transparenty o korupci a podobně. Jednoho pána jsme se zeptali co se děje. Vysvětlil nám, že lidé v oblasti Arequipy se obecně nemají rádi se současným prezidentem a že takovéto demonstrace požadující nového prezidenta nejsou ničím mimořádným. Zašli jsme do několika krámků, kde měli nádherné deky, vyšívané obrazy a mnoho dalších pěkných věcí. I přes to, že věcí které by se nám líbily tu byly, tak jsme nic

Jižní Amerika 2005 nekoupili. Jednak jsme očekávali, že v Bolívii budou mít stejné věci levnější a hlavně byla před námi ještě příliš dlouhá cesta než abychom si přibírali další kila do batohu. Co jsme však nakoupit museli byly zásoby na třídenní cestu k vrcholu sopky El Misti.

První den: přesun na úpatí sopky a ztráta člena expedice 17. den – 15.7. pátek Den jsme zahájili brzkým vstáváním před pátou hodinou, abychom měli dost času na cestu autobusem a následující výstup. Několik věcí, které jsme věděli, že nebudeme potřebovat jsme uschovali na recepci hotelu. Taxíkem jsme popojeli na ulici Av Sepulveda, z které odjíždějí autobusy do Chihuaty. Jen co jsme tam přijeli, objevila se dvě colectiva. Místní lidé nám poradili, ať jedeme tím druhým, protože jede až do vesnice Cachamarca, která je blíž. Vzhledem k tomu, že do vesnice Cachamarca jedou jen dvě colectiva za den, měli jsme docela štěstí, že jsme tam byli akorát v 6.20 hodin, kdy jelo první z nich. Přestože vesnice není příliš daleko, trvá cesta skoro dvě hodiny. Už během jízdy colectivem se vyskytly první potíže v podobě Petrova průjmu, což nevěstilo nic dobrého. Když jsme přijeli do vesnice Cachamarca, tak Petr již byl dost v křeči, ale nakonec to ustál. El Misti jsme krásně viděli před sebou a počasí bylo ideální. Poptali jsme se na nejlepší cestu k El Misti a vesničané nám poradili jít přes vesnici Cari cari, kterou jsme viděli na nedalekém vršku. Když jsme ve vesnici Cari cari míjeli několik lam, které tam pásla malá holčička, zeptali jsme se opodál stojícího pána na cestu. Ochotně se nabídl, že nám ukáže cestu – a vyběhl. Sotva jsem se ho držel. Po chvilce jsem ho musel upozornit, že je moc rychlý, takže jsme ztratili ostatní. Pán chápavě pokývnul a počkali jsme. Vycházkové tempo místních lidí je jen pro rychlé turisty. Nemluvě o tom, že chodí v pantoflích nebo v jiných botách, podobně nesrovnatelných s pohorkami. Pán vypadal, že by nás klidně doprovodil až na vrchol a bral by to jen jako takovou odpolední vycházku. Po chvíli se Pavla začala hodně trápit, a tak jsme pánovi poděkovali za jeho ochotu, dali mu pár peněz a začali řešit, co dál. Kvůli nedostatku vody na sopce nebylo možné rozložit výstup na víc dní. Pavla se vrátila do vesnice a pak zpátky do Arequipy s tím, že se sejdeme o dva dny později v tom samém hotelu. Pokračovali jsme dál ve čtyřech. Cestička, po které jsme šli z vesnice Cari cari, se brzy vytratila a museli jsme se prodírat trávou a křovím, vysokým do půlky stehen. Otevřený prostor, který nás dělil od sopky, byl protkán kaňony, které se nedaly přejít a museli jsme je obcházet. V této krajině, kde chyběly záchytné body, byl jeden jediný osamocený strom, ke kterému jsme směřovali. Petrovy střevní problémy bohužel nepřestávaly. Takové potíže člověka dost oslabují a dehydrují. U osamoceného stromu ve výšce 3600 metrů n.m. jsme si dali pauzu a opět zvažovali, co dál. S Petrem to nevypadalo dobře, a tak si lehl na karimatku a usnul. Když už spal hodinu a půl, bylo nutné udělat rozhodnutí, a tak jsme ho vzbudili. Možnosti byly jen dvě: všichni budeme pokračovat, nebo se všichni vrátíme. Po těžkém rozhodování – především pro Petra – jsme pokračovali ve výstupu. Vzal jsem mu několik litrů vody, abychom mu aspoň trochu ulehčili, a dál jsme se prodírali porostem. Přestože jsme původně chtěli stavět stan výš, byli jsme nuceni utábořit se už ve výšce 4250 metrů n.m. Bylo to kousek pod rozhraním, za nímž již nerostla ani tráva. Slunce zapadalo, foukal silný vítr a na zemi byl jen černý písek, do kterého se nedaly zapíchnout kolíky. S čelovkami jsme běhali po svahu a hledali osamoceně ležící kameny, ke kterým bychom mohli přivázat stan. S poměrně velkým úsilím jsme stan postavili a s problémy ho drželi, než jsme přivázali všechny šňůrky ke kamenům; vypadalo to totiž, že nám vítr zláme tyčky od stanu. Zmrzlí a vyčerpaní jsme rychle usnuli.

Druhý den: snažíme se zdolat El Misti a boříme se 18. den – 16.7. sobota Budíček jsme měli ve čtyři hodiny ráno. Petrovi bylo bohužel stále špatně, a tak musel výstup vzdát. Za svitu čelovek jsme před pátou hodinou vyráželi na vrchol jen ve třech. Jelikož jsme předchozí den neviděli žádnou cestičku vedoucí k vrcholu, vyrazili jsme přímo vzhůru. Sopečný popel pokrývající svah sopky byl velmi nepříjemný, nohy se do něho bořily a připomínalo to chůzi v hlubokém sněhu. Snažili jsme se vybírat si skalní ostrůvky, po kterých se šlo lépe.

strana 27

Jižní Amerika 2005 Začalo se rozednívat a hned bylo veseleji. Jednak jsme lépe viděli, a navíc se trochu oteplilo. Náš stan, který jsme po rozednění ještě viděli, se postupně ztrácel a měnil v nicotnou tečku. Stále foukal docela silný vítr, ale nepříjemnější byl bořící se podklad pod nohama. Společně jsme vystoupali k hranici pěti tisíc metrů, kde jsme si radostí zakřičeli. Tady se „trhnul“ Dan, nechtěl čekat na Lenku, která byla z nás nejpomalejší. Dan se nám postupně vzdaloval a já jsem vždy po pár metrech na Lenku čekal. Pod námi se rozprostíral úsek s kaňony, kterým jsme procházeli včera. Kaňony vypadaly shora jen jako tenké rýhy a vrásy. Na straně jsme viděli město Arequipa, jehož domy a ulice se slily do jedné souvislé plochy. Na několika místech jsme viděli sirná oblaka, valící se ze svahu sopky. Přestože je sopka v klidu, vzbuzovala v nás jakákoli její aktivita respekt, opatrnost a určitý strach. Když jsem míjel škvíry, z nichž sršely obláčky, velmi pozorně jsem je sledoval, jako bych čekal, že z nich na mě něco vyskočí. Když jsem musel projít místem zahaleným v sirném obláčku, snažil jsem se zatajit dech. Ale stoupat do kopce v bořícím se sopečném popelu v nadmořské výšce nad 5500 metrů se zatajeným dechem je samozřejmě nemožné. Měli jsme za sebou deset hodin výstupu náročným bořivým terénem. Kousek nad sebou jsme viděli hranu kráteru, ze které nám mával Dan. Sopka El Místy má kráter ve výšce 5650 metrů a vrchol je až nad kráterem, ještě o necelých dvě stě metrů výš. Neměli jsme představu, jak dlouho nám bude trvat sestup dolů, ale bylo jasné, že musíme ke stanu dorazit za světla, jinak ho budeme velmi těžko hledat. Rozhodli jsme se výstup ukončit. Dan si mohl zapsat do svého deníčku výšku 5650 metrů, já 5600 metrů a Lenka 5550 metrů.

Panoramatický pohled ze svahu sopky El Misti, Peru Cesta dolů je mnohem rychlejší než jsem předpokládal a naopak pohodlnější mimo skalní úseky. Cestu, kterou jsme šli nahoru deset hodin, bylo možné sjet dolů řízeným skluzem za hodinu a půl. Ve stanu jsem našel polehávajícího Petra, který měl pořád střevní problémy. Začali jsme připravovat čínské polévky k jídlu a udělali jsme je akorát, když přicházeli Dan s Lenkou; sestupovali obezřetněji, ale přesto jim sestup trval jen dvě hodiny. Po jídle jsme si ještě chvíli povídali, ale moc jsme to nenatahovali a šli spát.

Třetí den: návrat do Arequipy a ještě trochu bloudění 19. den – 17.7. neděle Když jsme ráno balili stan a věci, měli jsme všechno plné černého písku. Sestupovali jsme a postupně přibývala vegetace, až jsme se zas prodírali porostem do půli stehen. Došli jsme k jedinému záchytnému bodu a opět si dali malou pauzu u osamoceného stromu. Snažili jsme se sestupovat stejnou trasou, jakou jsme šli nahoru, ale porost a kaňony si jsou příliš podobné. Na několika místech jsme se museli kousek vracet nebo zdolávat nepříliš schůdný terén. Nakonec jsme však bez větších problémů došli do vesnice Cari cari. Minuli jsme tam partu asi pěti chlapů, kteří byli hodně veselí, jelikož na sluníčku něco popíjeli. Byli to první lidé, které jsme po dvou dnech viděli. Na svahu sopky jsme nepotkali ani jednoho místního nebo turistu. Když jsme něco před polednem došli do vesnice Cachamarca, zjistili jsme, že autobus jede až v pět odpoledne. Místní nám poradili, ať popojdeme do vesnice Chihuata, odkud jezdí autobus častěji. Jedna stařičká paní nám šla ochotně ukázat cestu vedoucí mezi políčky. Poskakovala mezi kameny jako kamzík a uháněla kupředu. Stařenka vypadala, že by s námi došla až do Chihuaty, ale po chvíli jsme jí poděkovali s tím, že vesnici už snad najdeme sami. Paní se otočila a ve svých nedělních šatech se vracela zpátky do kostela. Správnou cestu jsme po chvíli sice ztratili, ale směr jsme znali, a tak jsme šli přes políčka, na kterých nic nerostlo. Minuli jsme slečnu pasoucí krávy, která nám poradila, kde se zase napojíme na správnou trasu. Cesta do Chihuaty nám trvala déle než hodinu, jak nám na začátku říkali, ale na to jsme si už zvykli, že jejich časy není možné stíhat.

strana 28

Jižní Amerika 2005 Cesta to byla pěkná a určitě zajímavější, než kdybychom šli po cestě, kudy jezdí autobusy. Dorazili jsme na náměstí a dřív, než jsme se stačili rozhlédnout, kde se dá koupit něco k jídlu a pití, stál tam autobus jedoucí do Arequipy. V hotelu jsme se opět setkali s Pavlou a po odpočinku a sprše zašli na večeři. V již dříve vyhlédnuté restauraci jsme si opět dali čtvrtku kuřete s hranolky a kolou a ve vedlejší cukrárně jako zákusek točenou zmrzlinu. Den jsme zakončili v hospůdce u piva Arequipeňa, kde malé pivo má 0,69 litru (pět solů) a velké 1,1 litru (stálo osm solů). Přestože jsme nedosáhli vrcholu sopky El Misti, byl jsem spokojen. Dosáhli jsme velmi pěkné výšky navzdory neznalosti terénu a zdravotním problémům a během výstupu se nám nabízely nádherné pohledy na okolí.

20. den – 18.7. pondělí V Arequipě jsme se nechtěli dlouho zdržovat a tak jsem s Petrem hned ráno jel zjišťovat jak se dostat k jezeru Titicaca a ke kaňonu Colca. Doporučovaná cesta vlakem do Juliacy, která je nedaleko jezera Titicaca, s nádherným okolím podél trati je již pět let mimo provoz, jak jsme zjistili na vlakovém nádraží. Na několika místech jsme se také ptali zda by se dalo jet od kaňonu Colca do města Cuzca, aniž by jsme se museli vracet do Arequipy. Žádný přímý spoj však neexistuje a všichni nám řekli, že je nejlepší se vrátit. Pěšky jsme šli k autobusovému nádraží, abychom rezervovali lístky na autobus do vesnice Cabanaconde, které leží u kaňonu Colca. Cestou jsme se ptali asi čtyřech lidí, kde je autobusové nádraží a vždy nám říkali, že je to už jen kousek. Po poměrně dost dlouhé cestě jsme se nakonec k nádraží přeci jen dostali. Na 11:45 jsme si rezervovali lístky a zpátky k hotelu jsme si tentokrát už radši vzali taxík. Ostatní zatím trochu prali a čistili věci zaprášené z El Misti. Na cestu na nádraží jsme si chtěli vzít velký taxík abychom jeli jen jedním, ale jak na schval jezdily jen malé. Měli jsme drobnou časovou rezervu a tak jsme si dovolili jet colectivem, kterým je přeci jen trochu větší riziko jezdit, když člověk spěchá. Nejen, že jsme často nezastavovali, ale i se nám podařilo trefit colectivo které jelo přímo k nádraží, takže jsme s předstihem byli na nádraží. Cvrkot na nádraží je naprosto úžasný. Hala v níž je mnoho autobusových společností je plná křiku a pohybu a všichni se snaží nalákat cestujícího právě k sobě. Z každého okýnka je slyšet někoho, kdo vykřikuje místa kam jezdí a na každého kdo jde kolem mávají ať jede s nimi. Když jim člověk řekne kam chce jet a oni tam nejezdí, tak ochotně poradí kam zajít. My jsme šli už na jisto k společnosti u které jsme měli rezervaci. Trochu nás překvapilo, že kromě ceny za lístek je třeba zaplatit něco jako odjezdovou taxu. Jak se později ukázalo tak tento poplatek je navíc závislý na tom kam člověk jede. Není to však žádná velká suma a tak jeden sol jako poplatek nebyl důvodem nějakého velkého rozčarování.

Cesta kaňonem Colca V pohodlném autobusu převládali cizinci nad místními a bylo znát, že jedeme na turisticky hojně navštěvované místo. Vedle mne si sedla sympatická Peruánka. Bohužel moje španělština není zas tak dobrá a navíc hluk autobusu, v kterém by bylo těžké povídat si i v češtině, nedovoloval plynulejší konverzaci. Přesto jsem si příjemně popovídal s touto dvacetisedmiletou maminkou, která se vracela domů do Chivaye. Ve městě Chivay jsme se rozloučili a zatímco přisedali další cestující procházela mezi lidmi pani, která prodávala vstupenky do oblasti kaňonu Colca. V žádném průvodci jsme o ničem takovém nečetli a tak jsme se nejdříve zdráhali cokoliv platit. Po krátkém zjišťování informací od ostatních turistů, kteří to všichni platili, jsme však také zaplatili. Na vstupence byla malá mapka oblasti a zjistili jsme, že Cruz del Condor, kam jsme měli namířeno, je před Cabanaconde. S řidičem jsme se dohodli, že nás upozorní až budeme u Cruz del Condor a že si tam vystoupíme, přestože tam není zastávka. Pro jistotu jsme o našem záměru informovali i místní co jeli autobusem, abychom to nepřejeli podobně jako u Nazca. Tentokrát na nás řidič nezapomněl a my jsme vystoupili tam kde jsme chtěli. Cruz del Condor je turisticky hojně navštěvované místo. Nejen, že je z této vyhlídky krásně vidět do kaňonu Colca, ale také je to vhodné místo pro pozorování Kondorů. Z vyhlídky jsme viděli dva poletující kondory, ale jelikož již zapadalo slunce tak jsme šli rychle řešit naše bydlení. U vyhlídky byla cedule se zákazem kempování a tak jsme popošli kousek vedle, kde jsme byli trochu krytí a stany postavili tam. Večeři jsme si vařili již za tmy a zimy, která nastává se západem slunce.

21. den – 19.7. úterý Podle průvodce je nejlepší doba na pozorování kondorů mezi sedmou a devátou hodinou a tak jsme si přivstali. V sedm hodin jsme již měli sbalené stany a byli jsme na vyhlídce Cruz del Condor. Kromě nás tam bylo dalších pět lidí zachumlaných v čepicích a spacácích. Byla dost velká zima a jak se člověk nehýbal tak uvítal cokoliv co si mohl dát na sebe. Kolem vládlo ticho a klid a občas kolem proletěli dva kondoři. Dřív než turisté přijela na místo početná strana 29

Jižní Amerika 2005 skupinka peruánských žen se svým zbožím. U vyhlídky vybalily svoje nádherné deky, svetry, čepice, ovoce, pití a další věci. Po osmé hodině se začaly sjíždět davy turistů. Naštěstí také konečně začalo trochu hřát sluníčko, které prosvítalo mezi mraky. Zřejmě jak se začal ohřívat vzduch tak se zvýšila aktivita kondorů. Vyhlídky již byly zaplněné turisty a kondoři přelítávali poděl vyhlídky a nad hlavami lidí. Jeden kondor si sedl na skalní výčnělek nedaleko hrany kaňonu. Pro mnohé tím nastal běh k místu, kde kondor seděl a pro několik kontrolorů zoufalá situace, kdy se snažili přimět lidi, aby i přes jejich neudržitelnou touhu být co nejdřív u kondora nechodili mimo vyznačené cestičky. Kondor laksně seděl na skále a kousek vedle něho si lidé lezli málem po hlavách, aby si ho vyfotili. Kolem desáté hodiny odjely všechny organizované autobusy a většina lidí. Nevím jestli to bylo tím, že tam nastal najednou takový klid, ale řekl bych že po té co odjely davy turistů tam bylo nejlepší pozorování kondorů. Osm kondorů neustále kroužilo okolo vyhlídek a prolítávali níž nad zemi než do té doby. Ještě hodinu jsme na vyhlídce pozorovali kondory a já začal mít konečně dobrý pocit z tohoto místa, který mi před tím kazily ty davy lidí. Peruánské ženy stále zůstávaly se svým zbožím na místě a tak jsem si šel již v poklidnější atmosféře také prohlédnout co nabízejí. Nakonec jsem koupil akorát svému synovci, pleteného kondora a lamu, které se daly nasadit na prst podobně jako maňásek na ruku a hrát s nimi divadélko. Bylo to jednak hezky upletené a také velmi malé a lehké takže mi nevadilo, že to budu muset ještě delší dobu nosit.

Kondor: největší létající pták s rozpětím křídel až 3 m – kaňon Colca, Peru Po jedenácté hodině jsme vyrazili pěšky směrem k vesnici Cabanaconde. Po necelé hodině jsme uhnuli z cesty a po pěšince přes pole se vydali k hraně kaňonu. Nádherný pohled na kaňon, který je podle některých nejhlubším kaňonem světa. Velmi úzká a nezpevněná cestička po příkrém svahu, kdy člověk pod sebou viděl dno kaňonu přibližně o 1300 metrů níže některým nedělala moc dobře a šli velmi opatrně. Na písku a kamínkách to však mohlo uklouznout i při pomalé chůzi. O něco později jsme se napojili na jednu z cestiček vedoucích do kaňonu z Cabanaconde. Bylo okamžitě znát, že většina turistů vychází z Cabanaconde a že cesty jsou tomu i přizpůsobeny. Cestička byla výrazně širší, schůdnější, byl na ni vidět trus od mul, které nosí turistům jejich batůžky a při pohledu dolů člověk viděl v serpentinách pod sebou několik skupinek lidí včetně jejich placených průvodců. Když jsem sestoupil až na dno kaňonu k mostu vedoucím přes říčku tak mě tam odchytila jedna místní pani. Ptala se mě jestli nechci ubytování nebo večeři. Říkal jsem ji, že za mnou jdou ještě další čtyři a že hledáme spíš místo kde postavit stan. Pani ochotně nabízela, že si můžeme postavit stan u ni, že nemusíme nic za to platit a můžeme si dát třeba jen večeři. Znělo to jako dobré řešení, přestože jsme původně plánovali vařit z vlastních zásob. Když jsme se dole všichni sešli, tak jsme se bez dlouhého váhaní shodli na tom, že se ubytujeme u pani. Podle jejího doporučení a strana 30

Jižní Amerika 2005 plánku který mi dala jsme vyrazili k vesnici San Juan de Chuccho, kde je místo zvané „Family Lodge Restaurant Roy“. Podél cesty byly na kamenech nakreslené šipky s nápisem Roy takže se nedalo zabloudit. Na místě zvaném Roy se sešli snad všichni turisti, kteří ten den šli dolů. Bylo to velmi pěkné místo s možností ubytování v chatkách, sprcha a záchod byly venku se studenou vodou a společné. My jsme si postavili stan s tím, že můžeme využívat záchod a sprchu. Kromě možnosti večeře je možné dokoupit zásoby vody nebo si koupit pivo. Ceny jsou o něco vyšší, jelikož vše se musí dopravovat na hřbetu mul, ale nejsou nijak strašné. Během čekání na večeři jsme si povídali s ostatními turisty a sdělovali si svoje zážitky. Pani domácí se malinko trápila s tak velkou objednávkou večeří, ale nakonec všichni jídlo dostali a byli spokojeni.

22. den – 20.7. středa Zatímco jsme ráno balili stany, tak se s námi dala pani domácí do řeči. Zjistili jsme, že vedlejší most, přes který jsme plánovali přejít řeku zpátky je v rekonstrukci. Vracet se zpátky stejnou cestou se nám nechtělo a tak zbylo prodloužit si trochu naši trasu kaňonem a dojít až k třetímu mostu. Rozloučili jsme se s naší milou hostitelkou a pomalu začali stoupat k cestičce vedoucí podél kaňonu. V jedné malé vesničce jsme si dokoupili pečivo. Při pohledu do některých obydlí jsme viděli jak se jim tam prohánějí po místnosti morčata. Tak jako u nás se chovají králíci tak v Peru se chovají morčata. Pokud si někde v restauraci obědnáte jídlo, které má v názvu slovo „cuy“ pak to co přinesou bude právě morče. Podobně jako morče může být netradiční dát si lamí maso, které se také hojně chovají v Peru. Lama však, oproti morčeti, má tu výhodu, že její maso na talíři vypadá jako obyčejný plátek masa. Zatímco morče na talíři má pořád hlavičku se zoubečky a tlapky s drápky, což nemusí na někoho působit příliš dobrým dojmem. Podle mapy byla u rekonstruovaného mostu oáza. Z výšky několik set metrů jsme pod sebou viděli malou zelenou oblast. Dolů jsme nesestupovali, když jsme věděli že by jsme se přes most nedostali.

Kaňon Colca hluboký 1300 metrů, Peru Po cestě mírně vlnité jsme procházeli kaňonem a kochali se nádhernými pohledy na 1300 metrů vysokou stěnu kaňonu a pohledem na klikatící se říčku pod námi. Pár set metrů před třetím mostem byla vesnice v které jsme chtěli najít nějaké místo na spaní. Našli jsme dokonce ceduli informující o ubytování, ale to místo se nám nepodařilo najít. Vesnice byla téměř liduprázdná a od dvou lidí které jsme potkali jsme se nic podstatného nedozvěděli. Opustili jsme strana 31

Jižní Amerika 2005 vesnici a šli se podívat k mostu u kterého je gejzír. Po trochu obtížně schůdné, čtyři metry vysoké, stěně jsme slezli pod most ke gejzíru. Jeden francouzský student se tam koupal v říčce, která byla díky vroucímu gejzíru nádherně teplá. Přidali jsme se k němu a jen tak jsme se nechávali obtékat vodou. Na několika místech vyvěrala vroucí voda i ze dna a tak se občas stalo, že si člověk malinko přihřál zadek víc než chtěl. Opodál gejzíru byl pěkný písčitý plácek na kterém jsme rozložili karimatky a připravili si spaní pod širákem. Zem byla krásně vyhřívaná gejzírem a tak ani po západu slunce nebyla taková zima. Na vaření jsme nabrali vodu radši dál proti proudu nad gejzírem, který byl zřejmě bohatý na různé minerály. Po dobrém jídle jsme ulehli a užívali si teplé noci s krásným výhledem na oblohu plnou hvězd.

23. den – 21.7. čtvrtek Hned po ránu nás čekalo 1200 metru stoupání po prašné a velmi prudké cestě do Cabanaconde. Zabalení jsme byli rychle, když jsme nemuseli bourat stany. Na začátek Petr nasadil nezvykle rychlé tempo a já jsem se ho s drobným odstupem držel zatímco ostatní šli pomaleji. Občas jsem fotil a kochal se krásami kolem. Míjeli jsme kaktusy, krásně zbarvené kameny a nabízel se nám krásný pohled na říčku dole, která byla stále hlouběji. Na hranici světla a stínu jsme čekali na ostatní. V chladnějším stínu se jde příjemněji a to byl také důvod k tak ostrému tempu po ránu. Na slunci jsme již šli normální chůzí a nebyl důvod někam pospíchat. Metry pomalu přibývaly až jsme se dostaly na horní hranu kaňonu. Měli jsme pod sebou zase celý kaňon jako na dlani a byli jsme rádi, že jsme už nahoře. Správnou cestičku jsme sice někde ztratili, ale věděli jsme kde přibližně je vesnice Cabanaconde a tak jsme přes louky a kopečky směřovali za svým cílem. Na kraji vesnice jsme potkali mladý pár, který se nás vyptával jak je to schůdné, jelikož se druhý den chystali do kaňonu. Těžko říct zda se tam nakonec vydali. Ta samotná cesta by jim zřejmě nevadila, ale nejistota ohledně možnosti ubytování v nějakém domě dole jim trochu vadila. Jen co jsme se rozloučili a narazili jsme na první malý obchůdek tak jsme si koupili vychlazenou ochucenou limonádu. Během chvilky jsme celou flašku vypili. V tom vedru jsme byli rádi za něco jiného než teplou chemicky upravovanou vodu. Byly dvě hodiny odpoledne a akorát se chystal odjíždět autobus do Arequipy. Rychle jsme zjistili, že další autobus jede až v noci. Čekat na noční autobus se nám nechtělo a ani se nám nechtělo jet už tímto autobusem, který byl v Arequipě někdy v noci. Zvolili jsme zlatou střední cestu – tedy úplně jinou než předchozí dvě možnosti. Nasedli jsme do autobusu a koupili si lístek jen do Chivaye. Za světla jsme si tak mohli z autobusu prohlídnout pěkné kostelíky v několika městečkách, kterými jsme projížděli a také jsme měli pěkný výhled na kaňon podél kterého jsme jeli. Zbytek cesty do Arequipy jsme si nechali na další den. Našli jsme si ubytování, kde jsme to usmlouvali na neuvěřitelně nízkou cenu, ke které jsme se nikde jinde už později nepřiblížili. Drobnosti komfortu jako sprcha, možnost zajít někam na jídlo a postel, nám udělaly radost i když jsme zas tolik dní mimo město nebyli. Den jsme zakončili v klidné hospůdce u sklenice piva Arequipeňa a biliáru.

24. den – 22.7. pátek Autobus zpátky do Arequipy nám jel až kolem poledne a tak jsme měli dost času. Zašli jsme na místní tržiště koupit si čerstvé pečivo a něco k tomu ke snídani. Cestou jsme se poptávali na internetové kavárny. I když to je možná pro někoho zvláštní tak z hlediska možností zajít na internet je střední a jižní Amerika na tom lépe než Česko. I v té nejzapadlejší vesnici je vždy nějaká internetová „kavárna“, byť tam třeba kromě surfování na internetu není možné cokoliv jiného koupit k pití nebo tak podobně. Poměrně často jsou vidět i herní kavárny, kde se schází mládež k hraní počítačových her po síti. Z našeho pohledu je internet velmi levný a s dostatečnou rychlostí připojení pro odeslání několika fotek domů. Pokud jsme chtěli jít jen na email tak nebyl žádný problém až na pár výjimek. Čas od času jsme chtěli stáhnout fotky z foťáku na paměťovou kartu nebo vypálit na CD. V tom případě je třeba malinko vybírat internetovou kavárnu, protože ne všude mají operační systém Windows XP. Starší operační systémy vyžadovali instalaci ovladačů, což je na cizím počítači zbytečná komplikace z hlediska omezení práv něco instalovat, zvlášť když ten počítač i personál mluví španělsky. Vypalovačky nejsou také v každé internetové kavárně, ale není to zas tak obtížné je najít.

V městečku Chivay s internetem radši nepočítat Internet jsme na několika místech našli, ale řekli nám, že nejde proud. Později již proud sice šel, ale připojení bylo tak pomalé, že to nestačilo ani na to přečíst si poštu. Chivay bylo jediné místo naší cesty, kde jsme měli problém s přístupem na internet a paradoxně to bylo místo s nejdražším internetem v Peru. Kromě zjišťování novinek na internetu jsme měli čas prohlédnout si také toto malé město. Na náměstí s malou kašnou jsme měli pěkný rozhled na okolní kopce. Trochu ve stylu obrazců Nazca byly i zde vidět obrazce na svazích kopců. Tyto obrazce však jsou novodobější a jejich původ je znám. Místní lidé vytvářejí několikametrové nápisy, strana 32

Jižní Amerika 2005 kříže, erby a podobně tím, že vytrhávají drny nebo nanosí kameny. Viděli jsme několik žen u svých kolovrátků jak debatují na ulici a přitom předou. Využít k práci se dá každá chvilka. Jiná žena se svoji dcerou a lamou, všechny tři nazdobené, se procházely po ulicích a nabízely se k focení za úplatu. Na silnicích je vidět poměrně dost motorových tříkolek, které zde slouží jako taxi. Tyto tříkolky jsou oblíbené a pro jednotlivce nebo dvojici levnější než klasické taxi. Kousek za městem jsou na kopci zbytky věže odkud je krásný výhled na město Chivay. Řidiči tříkolek se nám nabízeli, že nás tam odvezou, ale chtěli jsme se projít a tak jsme šli pěšky. Vzhledem k tomu že je to malý kopeček hned za městem, tak jsme tam byli i pěšky během pár minut. Kromě výhledu na město nás zaujalo několik kruhových terasovitých staveb nedaleko věže. Kruhové terasy připomínaly letní divadelní scénu a bylo jich několik vzájemně propojeno cestičkami. Náhodných kolemjdoucích jsme se ptali jaký význam tyto stavby měly, ale nic jsme se bohužel nedověděli.

Při cestování autobusem se může člověk pomlátit i nachladnout Chvíli po poledni jsme odjížděli autobusem do Arequipy. Seděl jsem vedle španělského turisty s kterým jsme si příjemně ukrátili cestu vzájemným povídáním o tom, kde jsme byli a kam se chystáme. Autobus, kterým jsme jeli, měl výrazně horší pérování a tak se cesta stala trochu utrpením. Sedadla v autobusech bývají docela blízko u sebe a není mnoho prostoru pro kolena. Při neustálém poskakování přes kameny a výmoly jsme si trochu drtili kolena o sedačku. Občas jsme si se Španělem vyměnili pohledy jasně říkající, že takhle to bude hodně dlouhá a nepříjemná cesta. Peruánci, kteří jsou menšího vzrůstu než Evropani, samozřejmě nemají takové problémy. Naše několikahodinové trápení skončilo příjezdem do Arequipy po sedmé hodině. Neměli jsme v plánu již déle zůstávat v Arequipě a tak jsme rovnou sháněli autobus jedoucí do Cuzca. Bohužel všechny autobusy byly již obsazené a nejbližší volný autobus jel až následující den. S tím jsme se nechtěli smířit a tak jsme se vyptávali na další možnosti. Jediná alternativa, která připadala v úvahu byla jet do Puna a doufat, že tam něco pojede do Cuzca. Místní prodavači lístků nám zaručovali, že tam určitě jezdí autobusy i v noci a říkali nám i kolik budou stát. Důvěryhodnost nebyla až tak vysoká, jelikož bylo jasný, že chtějí prodat svoje lístky. Nakonec jsme souhlasili a koupili lístky na autobus do Puna, který tam měl být ve tři hodiny ráno. Kromě lístků jsme opět zaplatili odjezdovou taxu a v deset hodin večer jsme definitivně opustili město Arequipa. Cesta vede přes vysoké hory a tak nás čekala velmi chladná noc. Moje obvyklé vybavení na noc v podobě dlouhých kalhot, mikiny a deky se ukázalo jako nedostačující. Ostatní měli tlusté svetry nebo i čepici a rukavice. Schoulený do klubíčka jsem se snažil aspoň na chvilku zamhouřit oko.

25. den – 23.7. sobota Ve tři hodiny ráno jsme přijeli do města Puno. Bylo velmi chladno a měli jsme na sobě oblečené vše co bylo při ruce. Přeci jen bylo znát že jsme výšce 3800 metrů a po slunečních paprscích ještě nebyl ani náznak. V nádražní hale pospávalo několik lidí zachumlaných až po uši v několika vrstvách dek a čepicích, čekajících na svůj spoj. V hale jsme chvíli hledali, kdo by nám prodal lístek do Cuzca, až jsme u jednoho okýnka někoho našli. Na cenu za lístek, kterou nám říkali v Arequipě, se nám nepodařilo dostat. Nebylo s kým jiným smlouvat a tak jsme koupili lístky na první autobus do Cuzca v pět hodin. Pán, který nám prodal lístky se nás ptal jestli by jsme si nedali nějaký kafe nebo něco malého k jídlu. Něčím na zahřátí jsme nepohrdli a tak nás vedl do prvního patra nádražní haly, kde byla kavárna. Trochu nechápavě jsme koukali jelikož tak brzo ráno byla zavřená a nikdo tam nebyl. Pán nám však pokynul ať si sedneme a že za chvíli bude zpátky. Měli jsme dvě hodiny čas a někde jsme si stejně chtěli sednout. Netrvalo dlouho a pán přicházel s nějakou rozespalou paní zachumlanou do deky. Pani začala otvírat kavárnu a ptát se nás co si dáme. Objednali jsme si kafe, horké čokolády, sendviče a palačinky.

Pražský autobus „jezdí“ i ve městě Puno Během čekání a courání po nádražní hale se nám podařilo narazit na jednu velmi zajímavou perličku. Nástěnná mapa města Puno, která visela v hale byla doplněna několika ilustrativními obrázky. Byly tam vyznačeny místa jako vyhlídky, fotbalový stadion, vlakové nádraží a také autobusové nádraží. To by samo o sobě nebylo nijak překvapující, ale obrázek, který zobrazoval autobusové nádraží, nás zarazil. Mapa byla docela velká, takže jsme na ni koukali z většího odstupu, ale charakteristický vzhled autobusu Karosa byl jasně patrný. Ještě větší překvapení nastalo, když jsme přišli blíž k mapě a na displeji autobusu, který ukazuje kam jede autobus, svítil nápis „163 Skalka“. V Peru, na autobusovém nádraží ve městě Puno, mají na mapě obrázek pražského autobusu MHD!

strana 33

Jižní Amerika 2005 Konečně nastal čas našeho odjezdu do Cuzca. Sedmihodinovou cestu autobusem po kvalitní silnici nám kromě nádherné krajiny kolem zpestřila jedna pani. Na to, že do autobusů v průběhu cesty přistupují prodavači nejrůznějších věcí a hlavně pochutin, jsme si již zvykli a nejednou toho využili. Stejně tak jsme již mnohokrát viděli jak Peruánky nosí pestrobarevné deky přehozené přes záda jako batoh v němž nosí jak věci tak děti. Pani, která přistoupila do autobusu, nás však naprosto fascinovala. Otevřely se dveře a v nich se objevila část ženské postavy. Kromě toho, že na Peruánku byla abnormálně vysoká tak hlavně byla naprosto abnormálně mohutná. Postavy jaké jsem byl zvyklí běžně vídat v USA, kde mají obecně problém s obezitou, bych ani v nejmenším nečekal v Peru, kde jsou všichni malí a drobní. Po té co se protáhla dveřmi, tak z pochopitelných důvodů zůstala hned před první řadou sedadel, kde vyplnila celý prostor. Druhá věc, která nás překvapila byla velikost jejího rance v dece na zádech. Velikost deky byla pro ni zřejmě speciálně utkána na míru a byla tedy stejně nezvykle obrovská jako samotná pani. Třetí věc, která nás překvapila bylo když svůj obrovský ranec postavila do uličky tak, že se opíral o opěrky předních sedadel a rozbalila ho. Těžko říct co to bylo za zvíře, ale pani ho začala porcovat. Byl jsem velmi rád, že nesedím v první ani v druhé řadě sedadel a tuhle podívanou mám z většího odstupu. Asistentka téhle řeznické pani roznášela porce masa cestujícím, kteří vypadali velmi spokojeně a pochutnávali si na masité snídani. Maso nevypadalo špatně, ale neodhodlali jsme se k tomu zkusit to. Vůně, která se linula autobusem, nebyla až tak příjemná a tak jsme se spokojili jen s pohledem na tuhle atrakci.

Cuzco – vstupní brána k Machu Picchu Po příjezdu do Cuzca byl samozřejmě úkol číslo jedna najít ubytování. Podle zvěstí jak je Cuzco drahé a navíc jsme tam byli v období blízkém svátků, kdy jsou ceny ještě dražší než normálně, jsme měli trochu obavy. Prvním ubytováním v Limě za deset solů jsme si stanovili tuto hranici jako strop přes který by jsme se nechtěli dostat. Až do teď to nebyl žádný problém. Na hlavním náměstí jsme mluvili s několika nahaněči a ti se tvářili, jakože ubytování za deset solů neseženeme a nabízeli nám ubytování za patnáct a víc. Odmítli jsme a vydali se na procházku po okolních uličkách. Nejdřív to nevypadalo dobře, ale pak jsme narazili na ubytování za osm solů. S dobrým pocitem jsme se ubytovali, přestože hotel vypadal spíš jak prodejna nábytku a pokoj byl tak malý, že nebylo skoro možné cokoliv položit vedle postelí. Poněkud unaveni po cestě jsme na zbytek dne neplánovali nic velkého. Bylo třeba naplánovat jednak co chceme vidět v Cuzcu a jeho okolí a hlavně jak se dostat na Machu Picchu. Návštěvou památek, muzei a dalších zajímavostí by se dalo strávit několik dní, ale všeho moc škodí a tak bylo třeba udělat rozumný výběr. Co se týče cesty na Machu Picchu, tak klasická cesta vlakem, kterou absolvuje většina turistů, se nám nelíbila pro svoji cenu a přelidněnost. Známá Incká cesta, ke které se jede stejným vlakem, byla podle několika informací zavřená a navíc cena za možnost jít touto stezkou a podmínky okolo se nám zdály naprosto nepřijatelné. Machu Picchu je nejnavštěvovanější památka Jižní Ameriky a místní toho právem využívají, ale to neznamená, že se musí všichni podvolit hlavnímu proudu a jako ovce v davu kráčet tou nejdražší cestou. Samozřejmě je to otázka toho jaké člověk vyžaduje pohodlí a také kolik má času. Pořekadlo „čas jsou peníze“ platí v Peru dvojnásob. Jak se ukázalo tak naše ubytování mělo jednu nepříjemnou vadu. Teplá voda v hotelích je získávána dvěma způsoby. Buď jsou velké nádrže umístěny na střeše a přes den se na slunci ohřejí, což má tu nevýhodu, že po západu slunce teplota vody klesá a v pozdějších hodinách již teplá voda neteče, stejně jako po ránu. Druhý způsob ohřívání je pomocí průtokových elektrických ohřívačů umístěných přímo na konci trubky sprchy. Tento způsob ohřívání vody nabízí teplou vodu nezávisle na čase. V zásadě není problém vypořádat se s obojím, ale je dobré se na to předem zeptat, aby se tomu člověk přizpůsobil. V našem hotelu při zapnutí teplé vody značně pohasla světla, což by nebyl ještě takový problém. Náš problém byl v tom, že elektrický průtokový ohřívač vody probíjel. Nebylo radno na kohoutek šahat holýma rukama. Tento problém jsme sice obešli tím, že jsme kohoutkem otáčeli pomocí plastové krabičky od mýdla, ale přeci jen to nebudilo důvěru. Stát pod tekoucí vodou v blízkosti něčeho co probíjí a teoreticky může přivést elektřinu přímo do tekoucí vody se zdálo jako dost nepraktické. Díky tomu jsme všichni sprchování realizovali ve velmi rychlém tempu bez zbytečného zdržování a bylo rozhodnuto, že se druhý den stěhujeme. Večerní procházka k hlavnímu náměstí Plaza de Armas a po okolních uličkách byla krásným zpestřením před spaním. Venku už bylo příjemně chladněji, pěkně nasvícené náměstí a okolo podloubí s domy, které měly krásně zdobené dřevěné balkony. Na náměstí vládl relativní klid, turisté se obdivovali architektuře katedrály a kostelů a nechávali se zlákat do přilehlých kavárniček.

26. den – 24.7. neděle Po snídani jsme jako první vyrazili najit naše nové bydlení. Netrvalo to naštěstí dlouho a našli jsme hotel, který byl sice o něco dražší, ale nepřekročili jsme naši hranici deseti solů. Hotel vypadal lépe než ten v kterém jsme spali a strana 34

Jižní Amerika 2005 průtokový ohřívač se zdál být v dobrém stavu. Rychle jsme se přestěhovali a vyrazili na tržiště. Obrovská hala, ve které bylo k dostání snad vše co kdo potřebuje. Příjemné je, že stánky s podobným zbožím jsou u sebe a člověk může rychle kouknout zda není třeba u vedlejšího stánku hezčí ovoce a tak podobně. Nejzajímavější se pro nás však stala sekce s džusy. Hned při prvním pohledu na skupinku stánků naplněných ovocem, zeleninou a podobně nás upoutala. Pani stojící za odšťavovačem nás nemusely ani moc přemlouvat a už jsme si vymýšleli kombinace, které chceme namíchat. Já jsem si dal džus namíchaný z papáji, okurky a kaktusu. Dostal jsem plnou sklenici džusu, který jsem pomalu usrkával a sledoval atmosféru na trhu. Vzájemně jsme od sebe ochutnávali kdo si co nechal namíchat a kdo to má lepší. Když jsem dopil džus, tak se pani zeptala jestli chci dolít. Přikývnul jsem a měl jsem zas plno. Na jiných místech jsme později džus dostali přímo ve džbánku z kterého jsme si dolévali sami. Jedna porce džusu stačí na víc než dvě sklenice a tak je možné dát si džus do dvojice. Čerstvý džus je druhá výborná pochoutka, kterou by byla velká škoda neochutnat stejně jako vařenou kukuřici. Na tržišti nás zaujala ještě jedna věc a vypadalo to dost odporně. U jednoho stánku visely vysušené těla malých lam. Těla lam byly tak dvacet až třicet centimetrů velká a svázaná do trsů. Nevím k čemu se to používá, ale někde jsme to později viděli rozsekaný na prášek. Míst, kde se tohle prodávalo, bylo víc a nebylo to nic mimořádného, ale na pohled to vypadalo dost ošklivě.

Fotbalový stadion v Cuzcu plný lidí při finále peruánské ligy

strana 35

Na severovýchod od Cuzca je čtveřice rozvalin kam jsme se vydali na odpolední výlet. Mimochodem nejen názvy těchto rozvalin, ale i mnohé jiné názvy lze obvykle nalézt v několika mutacích. Je to zřejmě dáno tím, že se někde uvádějí v původním jazyce, někde v pošpanělštěné verzi a občas je to něco mezi tím. Autobus jedoucí směrem Pisaq projíždí okolo všech čtyřech rozvalin a tak jsme se s ním svezli. Lístek jsme si koupili jen do Tambo Machay, což je nejvzdálenější rozvalina. U vstupu jsme si koupili lístek návštěvníka Cuzco, který opravňuje ke vstupu na šestnáct památek v Cuzcu a jeho okolí. Cena lístku, sedmdesát solů (pro studenty polovinu), není zrovna nízká, ale pokud se člověk chystá na většinu památek tak se to určitě vyplatí. Platnost tohoto lístku je deset dní, což je patrně pro všechny víc než kolik se kdo chystá strávit času v Cuzcu. Rozvaliny Tambo Machay a druhé Puca Pucara hned vedle jsou poměrně dost malé a z mého pohledu nezajímavé. Znalci přes inckou kulturu sledující každý detail si nepochybně najdou to své i zde, ale pro běžného turistu myslím stačí vidět jen dvoje rozvaliny blíž k městu. U

Jižní Amerika 2005 rozvalin Puca Pucara je možnost pronajmout si koně na cestu k městu, ale my jsme zvolili cestu pěšky. Po nepříliš dlouhé procházce jsme došli k rozvalinám Qenco, což v překladu znamená klikatý. Jak jsme si procházeli rozvaliny tak jsme několikrát narazili na skupinku s průvodcem. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že zvláštní klikaté kanálky vytesané v kamenech sloužily patrně při obřadech a protékala jimi krev zvířat, která byla obětovávána. V době kdy jsme byli na tomto místě, právě probíhalo finále peruánské fotbalové ligy a jedním z finalistů byl tým Cuzca. Z rozvalin Qenco je pěkný výhled na část města, v které je mimo jiné fotbalový stadion. Lidé, kteří hlídali a kontrolovali lístky v této oblasti, byli nashromážděni na jednom místě s nejlepším výhledem na stadion. Jejich upřené pohledy na stadion doplňoval hlas komentátora fotbalového utkání z rádia a v rukou svírali pivo. Bylo příjemné je sledovat a tak jsme si k nim sedli na trávu a koukali s nimi na fotbal. Na stadionu byly vidět jen mikrotečky a rychlému španělskému komentáři jsme nerozuměli, ale mělo to atmosféru. Když padl gól, tak až k nám dolehl řev ze stadionu a lidé kolem nás jásali a objímali se. Cuzco se dostalo do vedení chvíli před koncem zápasu. Několik posledních minut zápasu všichni trnuli, aby výsledek udrželi. S konečným hvizdem rozhodčího propukla opět velká radost nejen na stadionu, ale i ve skupince fotbalových nadšenců sledující zápas od rozvalin Qenco. Přesunuli jsme se na čtvrté, poslední a největší rozvaliny Saqsaywaman. Město Cuzco bylo v dobách Inků ve tvaru pumy a oblast Saqsaywaman tvořila její hlavu. Z rozvalin nejvíc dominující je trojitá řada klikatého opevnění, které představovalo zuby pumy. Tato lokalita byla z větší části zničena a kameny byly rozebrány na stavbu domů, ale přesto to co se dochovalo vzbuzuje obdiv. Kameny jsou opracovány s neuvěřitelnou přesností a sedí jeden na druhém tak, že by se mezi nimi neprotáhl ani list papíru. Umění s jakým postavili toto obrovské dílo je o to větší, že kameny jsou různých tvarů a velikostí. Největší kameny jsou větší než člověk a váží několik stovek tun. Kdyby se mělo něco podobného postavit v dnešní době za pomocí moderní techniky tak by jsme s tím měli velké problémy. Na malém kopci vedle rozvalin jsme viděli další sochu Ježíše, s typicky rozpaženýma rukama. Socha dohlíží na město Cuzco a je od ní pěkně vidět hlavní náměstí. Na zbytek večera jsme si koupili víno na pokoj a při kartách opět řešili jak se dostat na Machu Picchu. Kromě předem zavrhnuté možnosti zaplatit si za turistický vlak, tak jako ostatní, se nabízelo několik možností jít pěšky a jedna možnost jet autobusem s tím, že nebylo jisté zda je reálná. První možnost byla jet autobusem do města Ollantaytambo a odtamtud jít pěšky po kolejích do Aquas Calientes, kde se musí tak jako tak přespat. Mě se ta varianta moc nelíbila protože jsem někde četl, že to není moc příjemná chůze. Já jsem navrhoval Choquequirao trek, což je zatím ne příliš známá cesta. Začíná asi 170 kilometrů od Cuzca směrem k Abancay nebo vzdálenějšímu městu Nazca a vede přes hory do vesnice Santa Teresa na západ od Machu Picchu. Tento trek je však trochu náročnější a delší, takže byly obavy zda by to všichni zvládli. Třetí možností bylo jet asi 90 kilometrů směrem k městu Abancay a z vesnice Mollepata jít známý Salcantay trek. Tato cesta byla o něco kratší a víc se o ni vědělo něž o cestě přes Choquequirao. Poslední možnost a jediná bez chození po horách, byla zkusit jet autobusem přes Ollantaytambo směrem k městu Quillabamba po hlavní silnici a cestou někde vystoupit a něčím se svézt do vesnice Santa Teresa. V té době jsme však ještě nevěděli, že mezi vesnicí Santa Teresa a hlavní silnicí existuje relativně normální spojení. Kromě toho, že jsme si pěkně zahráli karty a vypili všechno víno, tak jsme k žádnému závěru nedošli.

27. den – 25.7. pondělí Tento den byl určen k prohlídce památek v Cuzcu a také bylo nutné konečně udělat definitivní rozhodnutí jak se dostaneme na Machu Picchu. Museo Historico Regional a Museo Municipal de Arte Contemporaneo byly první dvě památky, které jsme navštívili. Sbírky nejsou příliš rozsáhlé a jejich popisky nejsou moc dobré, ale je tam k vidění keramika, různé látky a další archeologické předměty. Před muzeem jsme viděli na zemi sedět pani, která tam ručně tkala deku. Chvíli jsme ji pozorovali jak ji šla práce pěkně od ruky a pak jsme vyrazili směrem k Monumento Pachacuteq. Cestou jsme zašli do Museo Sitio del Qoricancha. V tomto muzeu nás, kromě příjemného chládku, čekal pohled na další archeologické předměty včetně mumií. Z internetu jsme měli zjištěnou adresu, kde sídlí organizace SAE (South American Explorers), která poskytuje informace, mapy, knížky a další materiály o zemích Jižní Ameriky. Jejich sídlo mělo být kousek od Monumento Pachacuteq na Avenida Sol, ale tam jsme našli akorát kancelář v níž pracovali lidé pro úplně jinou společnost. Po chvilce vyptávání nám poradili, že by měli nově sídlit v ulici Choquechaca. Bylo to opačným směrem než jsme měli právě namířeno a tak jsme hledaní SAE nechali na cestu zpátky. Památník Pachacuteq je kamenná věž na které stojí několikametrová socha. Pachacuteq sehrál významnou roli v bitvě se sousedním kmenem Čanků, což byl počátek expanze kmene Inků. Vyhlídka z věže památníku nabízí pohled hlavně na velmi širokou Avenidu vedoucí k letišti, ale je pěkně vidět i na kopce obklopující Cuzco. Na svahu blízkého kopce byla vidět socha indiána s vyhlídkou. V průvodci o něm nebyla vůbec zmínka, ale přesto jsme se rozhodli jít k němu. Pavle se nechtělo trmácet do kopce a tak na nás počkala u památníku ve stínu. Žádná pořádná

strana 36

Jižní Amerika 2005 cesta k indiánovi nevedla a tak jsme se proplétali mezi domy a stoupali přímo vzhůru. Když jsme míjeli pána, který na nás trochu nechápavě koukal, tak jsme se ho zeptali kudy vede cesta nahoru. On nám ukázal, že jdeme dobře a ať pokračujeme dál po svahu mezi domy. Patrně na tuhle vyhlídku nechodí mnoho turistů. Jednak není uvedena v průvodcích a také k ní nevede cesta. Kousek vedle sochy je pěkná Incká brána, která je ovšem trochu počmáraná nápisy. Socha indiána se sluncem na prsou a pumou ležící vedle něho je zachovalá. Pod sochou dřív bývala jednopodlažní betonová budova z níž se dochovaly jen holé stěny a strop na kterém socha stojí. Původně to bylo asi pěkné, udržované a navštěvované místo, ale upadlo v zapomnění. Svým způsobem mi to připomínalo některé socialistické památníky u nás, které byly také vystavěny se vší parádou a později již o ně přestal být zájem a chátrají. Důvody proč tomu tak je tady, ale nechápu, jelikož z Incké kultury a jejich památek těží snad každý obyvatel Cuzca. Z pěkné vyhlídky, která zřejmě nyní slouží spíš jako klidné místo pro randění, je pěkný výhled na město. Autobusové nádraží hned pod kopcem je jako na dlani a je vidět i nedaleké letiště. Cestou zpátky když jsme přecházeli malý potok, který vypadal spíš jako smetiště, tak jsme viděli jak se mezi odpadky snaží najít něco k snědku několik prasat domácích. Těžko říct jak výživná pastva to pro prasata je, ale nevypadaly pohuble. U památníku jsme vyzvedli Pavlu a směřovali ke kanceláři SAE. Cestou jsme zašli na oběd do jedné restaurace, kde se dalo sedět venku na zahrádce. Výjimečně jsme si nedali menu, ale vybrali jsme si ze samostatných a dražších jídel. Chtěli jsme vyzkoušet něco nového a tak nastal problém s tím co se pod názvy skrývá. Když jsem si s paní ujasnil, že jídlo sarsa mixta je z vepřového, tak jsem si to objednal. K pití jsem si dal chicha frutidos, což je alkoholický nápoj z kukuřice. Variant je několik takže může být i nealkoholický a z něčeho jiného než kukuřice. Zatímco jsme si užívali stínu a čekali na jídlo tak jsem měl možnost vidět částečně do kuchyně. Kuchařka nejdříve na obyčejném dřevěném špalku sekyrou naporcovala maso a pak usedla ke kýblu v kterém byly brambory ve vodě. Postupně brambory vytahovala, škrábala a mezi tím se přišel nějaký pes z toho kýblu napít a zas šel dál. Neodpovídalo to úplně přesně hygienickým zvyklostem podle našich představ, ale na druhou stránku nic tak hrozného se nedělo. O něco horší by asi bylo zamyslet se například nad tím, jak jsou potraviny skladovány v těch vedrech, zda je třeba maso koupeno na trzích, kde nejsou chlazené boxy a maso volně leží, zatímco po něm leze hmyz. Nad tím jsme se však nezamýšleli, jelikož jsme měli hlad. Krom toho ve finále vše projde varem a tím pádem se zničí veškeré nežádoucí baktérie. Nebo se tím alespoň utěšuji. Když nám přinesli jídlo tak jsem na talíři měl míchanou zeleninu s něčím co nevypadalo jako moje klasická představa o vepřovém. Vypadalo to spíš jak nějaké odřezky kůže a vnitřností. Na pohled to vypadalo odpudivě, ale přesto jsem to ochutnal. Nebylo to vyloženě špatné, ale vizuální dojem byl silnější a tak jsem z talíře vyzobal jen zeleninu. V domnění, že si spravím chuť jsem se chopil obrovské sklenice v níž byl růžový nápoj s kousky jahod. Chicha frutidos chutí trochu připomínala burčák, který mám rád, ale přesto jsem tomu nějak nepřišel na chuť. Za celou naší cestu bylo tohle jídlo a pití jediné, které jsem nesnědl a nevypil. Aby se člověk dostal k SAE tak se musí zazvonit na nenápadný zvonek u dveří a po zodpovězení otázky „co si přejete?“ jsou dveře otevřeny. Z dvorku jsme vyšli po schodech do malé místnosti plné map a průvodců. Několik mladých lidí si tam prohlíželo publikace a dvě mladé slečny jim radily, kde co najdou, případně jak se kam dostat. Nechali jsme si ukázat mapu Salcantay treku a zkoumali jsme trasu. Cesta vede údolím s nejvyšším bodem cesty v sedle 4560 metrů vedle hory Salcantay. Po trošičku komplikovanější debatě jsme se nakonec rozhodli, že na Machu Picchu vyrazíme následující den přes Salcantay trek. Nakoupili jsme potraviny na pět dní, zamluvili lístky na autobus v 6:30 ráno a byl akorát čas na poslední kulturní akci dne. Od sedmi hodin bylo v Centro Qosqo de Arte Nativo tanečně hudební vystoupení. Před vchodem už bylo poměrně dost lidí čekajících na otevření. Sál se rychle zaplnil a představení mohlo začít. Přibližně šestnáctičlenná smíšená skupina tanečníků během hodiny předvedla několik tanců v různých kostýmech. Bylo to pohodové a příjemné pokoukání.

Salcantay trek – cesta k Machu Picchu 28. den – 26.7. úterý Vstávání na autobus jedoucí 6:30 bylo docela brzké. Zabalili jsme si pár věcí, které nebudeme potřebovat a uložili jsme si je u pána na recepci. Spokojil se s informací, že si ty věci tak asi za týden vyzvedneme, až se vrátíme. Cestu autobusem jsme částečně prospali. Na nevýrazné křižovatce hlavní silnice s kamenitou cestou nám bylo řečeno, že jsme u křižovatky na Mollepatu. Vystoupili jsme a začali se převlíkat jelikož na sluníčku bylo docela teplo a navíc cesta vedla do kopce. Než jsme se stačili připravit na pochod, jel se shora taxík. Vezl sice nějakého vesničana zřejmě do města, ale to mu nebránilo využít příležitosti a nabídnout nám svezení. Chvíli jsme se bavili o ceně a během toho se mi povedl přebrept, který celé smlouvání zazdil. Na jeho navrhnutou cenu třicet solů jsem mu chtěl říct patnáct a pak dojít k nějakému kompromisu. Bohužel jsem se zamotal do číslovek a místo patnáct jsem řekl strana 37

Jižní Amerika 2005 padesát. Taxikář s obtížemi potlačil údiv a přikývnul. Pohledem se podíval na vesničana, který si mezi tím vyložil svoje věci z auta a oba s úsměvem na sebe hleděli. V tu chvíli si asi říkali, že jsem úplný trouba. Během chvilky mi naštěstí můj omyl také docvaknul a ujasnili jsme si, že to byla jen slovní chybička. Se smlouváním byl každopádně konec a nechali jsme to na původní ceně. Zatímco jsme jeli taxíkem dvanáct kilometrů do vesnice Mollepata s převýšením třista metrů, tak jsme si říkali, že původní představa jít pěšky nebyla úplně šťastná. Ujít by se to sice dalo, ale prašná cesta není příliš atraktivní a ztratili by jsme příliš času. Cestou jsme viděli autobusy zajíždět až do vesnice. Zřejmě z druhého autobusového nádraží než jsme vyjeli my jezdily přímé spoje. Zatímco z nádraží pro autobusy jedoucí do Puna a Nazca jezdí autobusy jen po hlavní silnici a vystupuje se na křižovatce. Na náměstí jsme vystoupili a zeptali se kudy vede cesta k Salcantay. Několik vesničanů nám řeklo, že to je velmi jednoduché a ať jdeme ulicí vedoucí nahoru z náměstí, která nás vyvede až za vesnici. Jak jsme stoupali ulicí tak jsme viděli několik mul a turistů, kteří se chystali také na Salcantay trek. Za vesnici jsme se dostali bez problémů. Před námi se otevřela krajina s dvěmi údolími. Netušili jsme které údolí je to kudy vede naše cesta, ale šli jsme dál. Na prvním rozcestí jsme šli horní cestou vlevo a u druhého rozcestí jsme se chystali opět jít horní cestou vlevo. Za námi byla skupinka turistů, kteří šli na lehko s průvodcem a jejich věci nesly muly. Průvodce na nás mával a křičel, že jdeme špatně. Vydali jsme se tedy správnou cestou a zamíchaní ve skupině asi dvaceti turistů pokračovali. Byla to taková typická skupinka turistů, kteří chtějí vidět hory, ale nemají žádné znalosti, vyžadují určitý komfort a nemají fyzičku. Část cesty jsem si zpestřil povídáním s dvěmi Španělkami a také povídáním s průvodcem, který se snažil nás nabrat do skupiny za úplatu. Jediný problém celé cesty bylo vejít do správného údolí, neboli první dvě rozcestí za vesnicí a to jsme měli za sebou. Nebyl tedy jediný důvod proč někomu platit za to, že nás povede. Náš problém byl spíš opačný a to jak se rozumně té skupinky zbavit. Já bych zvolil rychlejší tempo a držel se před nimi, jenže to se nějak nezdálo ostatním. Dali jsme si tedy svačinku a nechali celou skupinu odejít v domnění, že když jdou nalehko tak se s nimi už neuvidíme. S dostatečným odstupem za skupinkou, abychom je neslyšeli a neviděli, jsme vyrazili. Netrvalo dlouho a začali jsme dohánět poslední ze skupiny. Po chvíli naštěstí vedle cesty byla vyhlídka na krajinu, kde si všichni na povel začali dělat fotky. My jsme díky tomu mohli v klidu celou skupinu minout a jít před nimi. Cesta k prvnímu kempu, myšleno samozřejmě k rovné travnaté ploše s nedalekým potůčkem, vedla stále po prašné cestě pro auta, kterou si bylo občas možné zkrátit. Několikrát kolem nás projelo auto s turisty, kteří si zaplatili zřejmě víc než muly a tak je dovezli autem až do prvního kempu. Nastal čas oběda a tak jsme si našli pěkný plácek, kde jsme si uvařili oběd. Zatímco jsme jedli tak kolem nás prošla skupinka turistů s kterými jsme začínali. Po obědě jsme se vydali dál na cestu a zanedlouho jsme se opět dostali na dohled k „naší“ partě. Tentokrát jsme je opět bez problému minuli, jelikož došli k místu, kde na ně čekaly muly s jejich věcmi a také již připravený oběd. Údolím jsme se klikatili pomalu nahoru, počasí nám přálo a užívali jsme si krásné a klidné přírody kolem nás. Pohled dál před nás nebyl tolik optimistický jelikož nad sedlem byly mraky a vypadalo to, že počasí se zhorší. Když jsme přicházeli k místu kempu tak tam stál malý stánek s pitím a sladkostmi. Ceny samozřejmě odpovídaly tomu, že jsme byli daleko od vesnice a navíc jsme měli dostatek zásob, takže jsme si jen krátce popovídali s pány u stánku. Popošli jsme ještě kousek dál a na rovném místě u skály jsme postavili stany. Na tomto místě bylo trochu závětří a kousek vedle nás bylo koryto potůčku, takže jsme neměli daleko k vodě. Povečeřeli jsme a jen tak lelkovali u stanů ve výšce 3900 metrů nad mořem. Skupina turistů již po několikáté během dne kolem nás prošla a směřovala o kousek dál kde je již čekaly postavené stany a připravená večeře.

29. den – 27.7. středa Ráno jsme vstali v době kdy nám stínila skála slunce a tak bylo velmi chladno. V čepicích, rukavicích a ostatním oblečení jsme si uvařili čaj na zahřátí. Na stanech byly námrazy a tak jsme při balení stanu sklepávali kousky ledu. Dlouho jsme neotáleli a kolem osmé hodiny jsme vyrazili na cestu k sedlu. Na místě, kde spali organizované skupiny, byli již jen místní lidé, kteří turistům balili stany a nakládali je na muly. Chůzí jsme se zahřáli a navíc slunce začínalo svítit místy i do údolí. Před námi bylo víc turistů než předchozí den, jelikož přibyli ti, kteří do prvního kempu vyjeli autem. Díky tomu šlo před námi i dost mul, které jim nesly věci a tak nebyl problém jít po jejich stopách. Trus mul, který lemoval cestu, nebyl naštěstí cítit, takže bylo potřeba jen koukat pod nohy. Cestou nás předešli někteří místní, kteří ve svých pantoflích a popraskaných nohách uháněli do kopce jako by šli po rovině. Když jsme začali stoupat do závěrečného stoupání tak jsme měli horu Salcantay přímo před sebou. Krásně svítilo sluníčko, bylo teplo a my jsme šli jen v kraťasech a tričku. Ozvala se rána a viděli jsme jak se z hory utrhla lavina směřující k nám. Měli jsme pocit, že jsme dost daleko a navíc před námi šla skupinka mul a místních, kteří nevykazovali známky toho, že by se dělo něco mimořádného. Mezi námi a horou Salcantay byl malý hřeben za kterým se lavina ztratila z našeho dohledu. Chvilku na to se přes hřeben převalil mrak sněhu a my jsme se ocitli ve sněhové vánici. Na minutu se výrazně ochladilo a byli jsme celí zasněžení. Sněhová vánice způsobená lavinou ustala a bylo zas krásně teplo. Jak jsme se blížili k sedlu tak sílil vítr a přestože stále svítilo sluníčko tak jsme na sebe postupně oblékali jednotlivé vrstvy oblečení. Z dvojice turistů, které jsme doháněli, měla slečna nějaké problémy a tak ji jejich průvodce posadil na koně. Slečna na koni sice trochu vlála, jelikož bylo vidět, že jí je špatně,

strana 38

Jižní Amerika 2005 ale bylo to lepší než jít pěšky. Po necelých pěti hodinách chůze z ranního kempu, jsme byli v sedle. V sedle bylo velmi větrno a tedy chladno. Posadili jsme se za kámen do mírného závětří a vychutnávali si krásu kolem. Obklopovaly nás tři zasněžené vrcholky, z nichž nejhezčí je Salcantay s vrcholem 6271 metrů nad mořem. Během našeho sezení jsme viděli další lavinu padající ze Salcantaye, ale tentokrát šla jiným směrem.

Hora Salcantay 6271 m.n.m., Peru Vzhledem k větru jsme sestoupili několik metrů ze sedla, kde již nefoukalo a dali si svačinu. Cesta dolu ubíhala bez problémů a jak jsme sestupovali tak přibývala vegetace. Přestože se nám šlo dobře, tak druhý kemp, v kterém přespávají organizované skupiny, byl pořád hodně daleko. Při sestupu jsme dohnali slečnu, kterou jsme viděli vlát na koni a již vypadala mnohem víc v pohodě. Průvodce, který šel s ní a jejím kamarádem nám říkal jak je daleko kemp a vypadalo to, že nás čeká ještě dlouhá cesta. Pro nás to nemusel být až takový problém, jelikož jsme měli sebou svoje věci a mohli jsme kempovat někde dřív. Pro ně to ale byl problém, protože v tom kempu na ně čekaly jejich věci. Společně jsme sestupovali dolů. Chvíli byli oni před námi a pak zas chvíli my před nimi podle toho jak kdo si dal pauzu. Když se už stmívalo tak slečna začala pobrekávat a evidentně toho měla dost, ale šlapala dál. Vytáhli jsme čelovky z batohu a poslední hodinu cesty jsme šli za tmy po blátivé, kamenité a kluzké pěšince. Ze tmy jsme slyšeli veselí a viděli jsme světýlka, což byla jasná známka toho, že jsme u svého cíle. Zatímco turisti u ohňů čekali na to, až se jim bude podávat večeře, tak my jsme si postavili stany a udělali rychlou večeři. Byl to přeci jen delší den než jsme předpokládali a tak jsme bez dlouhého otálení ulehli do spacáků.

30. den – 28.7. čtvrtek Tento den nás čekal pohodový sestup údolím podél řeky, takže už takový oddychový den. Vegetace dále houstla a kolem cesty rostla spousta bromélií, bambusů a jiných zajímavých rostlin. Snažili jsme se hledat i orchideje, které zde mohou růst, ale buď nejsou tak blízko cesty nebo jsme je jen špatně hledali. Kolem poledního jsme si na louce udělali pauzu. Rozbalili jsme mokré stany, aby nám uschly, zašli jsme k řece osvěžit se a poobědvali jsme. Jak jsme se tak rozvalovali na trávě, tak kolem nás procházela stará známá skupinka turistů, s kterými jsme začínali. Na posledním úseku cesty do vesnice Playa jsme narazili na stromy na nichž rostlo něco co připomínalo pomeranče i když samotné stromy vypadaly jinak. Zvědavost mi nedala a tak jsem se skrz křoví prodral ke stromům. Žádný plod strana 39

Jižní Amerika 2005 nebyl na dosah a tak jsem vylezl na strom a pomocí dlouhého klacku setřásl dva plody. Plod navenek připomínající pomeranč po rozloupnutí měl pod slupkou strukturu připomínající granátové jablko. Barva vnitřku byla však šedá a celý vnitřek se třásl jak sulc. Podivně slizký střed jsme opatrně ochutnali a chutnalo to trochu jak angrešt. Později jsme viděli jak vesničané tyto plody sbírají a prodávají na trzích. Ve španělštině se to jmenovalo granadilla a byl to zřejmě druh granátového jablka. Zvažovali jsme zda přespíme již ve vesnici Playa nebo popojedeme do vesnice Santa Teresa. Jeden místní chlapík, který jel do Santa Teresy, nám nabízel, že nás za mírný poplatek sveze na korbě náklaďáku. Ve vesnici Playa nebylo nic zajímavého a času bylo do večera ještě dost, takže jsme přikývli, že pojedeme. Prošli jsme vesnici, cestou minuli fotbalové hřiště na kterém se pásly koně a došli k jeho náklaďáku. Vylezli jsme na korbu a chvíli čekali, jelikož pán šel ještě něco vyřídit. Nad dřevěnými stěnami náklaďáku byla konstrukce z trubek, která byla ideální k držení se, když člověk stál. Vydali jsme se na cestu a z korby koukali kolem sebe. Projížděli jsme několika vesnicemi a banánovými háji, kdy jsme měli banány na dosah přímo z korby. Cesta byla hrbolatá a bylo třeba se pevně držet aby si člověk nevymlátil zuby. Banánové listy nebo větve stromů byly někdy tak nízko, že jsme se museli skrčit aby nás nešlehaly do obličeje. I přes to jak to drcalo, to byla příjemná a zajímavá cesta. Korba náklaďáku jako dopravní prostředek byla také vítaným zpestřením. Celkově jsme byli pozitivně naladěni z vydařeného a krásného několikadenního pobytu v horách.

Na korbě našeho „taxíku“ do Santa Teresy: Lenka, Pavla, Dan a Petr Přijeli jsme do Santa Teresy. S řidičem jsme nebyli domluveni kde chceme vystoupit, protože jsme nic o tom jak vesnice vypadá nevěděli a tak jsme jen koukali a čekali, kde nás vysadí. Projeli jsme celou vesnicí a začali jsme zpomalovat u fotbalového hřiště na kraji vesnice. To že si tam zrovna hráli tři kluci s balonem řidič neřešil a vjel na hřiště kde udělal kolečko a zastavil. Mezi tím se začali na hřišti scházet ženy a děti z vesnice. Když jsme seskočili z náklaďáku, tak jsme se našeho řidiče trochu nechápavě ptali, zda se dá na tom hřišti přespat. Suverénně pokýval hlavou jako že zcela určitě a že právě proto nás sem zavezl. Hřiště bylo bez trávy s malými kamínky, potůček v nedohlednu, ale na přespání by to stačilo. Problém však byl ve vesničanech, kteří se kolem nás seběhli a koukali na nás jako kdyby přijela nějaká vzácná návštěva. V takovémto obležení nebylo zrovna příhodné stavět stany zvlášť když nám nabízeli ubytování a jídlo. Malé děti nám začaly brát naše velké batohy s tím, že nám s nimi pomůžou. Na jednu stránku jejich přízeň byla zajímavá a příjemná, ale na druhou stranu dost svazující a nežádoucí. Nevím na jaký turisty jsou v Santa Terese zvyklí, ale představa že si nechám nosit svůj víc než dvacetikilový batoh nějakým malým strana 40

Jižní Amerika 2005 děckem mi přišla dost absurdní. Po krátké poradě jsme usoudili, že do doby než se situace s místními uklidní a začne se stmívat stejně nemůžeme stavět stany. Vydali jsme se tedy v průvodu k místu, kde nám jedna pani nabízela ubytování. Zajímavé bylo mimo jiné také to, že v tomto uvítacím výboru nebyl jediný muž. U malého domku jsme se zastavili a Petr s Lenkou se šli podívat dovnitř. Vrátili se s tím, že sice cena je velmi nízká, ale nabízený komfort nám neposkytuje v podstatě nic víc než by jsme měli ve stanu. Poděkovali jsme za nabídku a vydali jsme se na vlastní průzkum. S odmítnutím první nabídky naštěstí upadl zájem o nás a průvod nás dále již nedoprovázel. Zeptali jsme se ještě na jednom místě, kde bylo plno. Pak jsme usoudili, že nejlepší bude zajít někam na večeři, i když jsme původně chtěli vařit z vlastních zásob a tím zabít čas do setmění, kdy už budeme mít dostatek klidu na to si postavit stany na hřišti. V malé restauraci, do které jsme zašli, jsme byli jedinými hosty. Když jsme se domlouvali na tom co nám mohou nabídnout tak mi to malinko připadalo jak když doma člověk přemýšlí nad tím, že by si něco dal, ale neví přesně co je v lednici. Nakonec jsme z těch věcí poskládali nejen hlavní jídlo, ale i předkrm v podobě zeleninové mísy. Po jídle jsme se vrátili na fotbalové hřiště a zjistili, že už tam jeden stan stojí. Krátce jsme se s dvěma mladíky ve stanu pozdravili a postavili si stany o kus dál.

31. den – 29.7. pátek Během ranního balení Petr našel v boční kapse svého batohu malého škorpióna. Vyklepal ho a chvíli jsme ho pozorovali. Hnědozrzavý, s většími předními nohami a skrouceným ocáskem do spirály. Vydali jsme se k řece Urubamba, kde je něco jako lanovka přes řeku. Když jsme scházeli k řece tak akorát přijížděl plný náklaďák s turisty na korbě. Zrychlili jsme krok, abychom u lanovky byli dřív než oni. Přes řeku Urubamba nevede žádný most a jediné možné spojení s druhým břehem je pomocí malé plošiny zavěšené na nosném laně přes řeku. Na plošinu se tak akorát vejdou dva lidé s batohy. Pomocí druhého lana se musí posádka ručně přitahovat. Tato lanovka je bez obsluhy a každý si musí sám k sobě přitáhnout plošinu a pak se dostat na druhou stranu. Místní jsou schopni se dostat na druhý břeh celkem rychle, ale někteří turisti jsou dost nezruční což výrazně brzdí provoz. Před námi bylo možná tak patnáct lidí a čekali jsme hodinu než na nás došla řada. V tu chvíli jsme o to víc ocenili naši prozíravost a štěstí, že jsme se dostali před tu skupinku turistů přijíždějící v náklaďáku, protože jinak by jsme tam byli víc jak o další hodinu déle. Je dobré si přivstat a dostat se k řece dřív než se tam dostanou organizované skupiny. Přede mnou jeden místní naložil na vozík nějaké pytle a nikdo si k němu nechtěl přisednout tak jsem si vlezl k němu na ty pytle. Lanovka na ruční pohon přes řeku Urubamba, Peru strana 41

Jižní Amerika 2005 Seděl jsem sice na půl na pytlích a na půl ve vzduchu a pode mnou bylo kamenné koryto řeky s peřejemi, ale výšky mi nedělají problémy takže jsem si užíval tenhle netradiční způsob překonání řeky. Konečně jsme se dostali na druhý břeh všichni a mohli jsme vyrazit podél řeky Urubamba proti proudu k vodní elektrárně. Kousek za lanovkou je malá vesnice odkud odjíždí náklaďáky k elektrárně každou hodinu. Akorát nám to ujelo a navíc jsme viděli ten boj o to dostat se na korbu a tak jsme se vydali pěšky k elektrárně. Věděli jsme, že máme dost času. Celou cestu až do Aquas Calientes by jsme stačili ujít a navíc od elektrárny jsme se mohli svézt vlakem který jel někdy kolem čtvrté hodiny. Cestou jsme viděli několik zajímavých plodin rostoucích kolem, včetně banánů, které jsme si natrhali. U dolního odtoku elektrárny nás akorát míjelo další nákladní auto s kterého nám mávala stará známá skupinka turistů ze Salcantaye. Několika banánovými háji jsme se dostali k chráněné oblasti okolo elektrárny. Jediná možná cesta vedla přes tuto oblast a tak jsme prošli branou do oploceného prostoru. Kus před námi jsme viděli strážníka a tak jsme trochu znejistěli. S Petrem jsme se vydali k němu, zeptat se zda jdeme správně. Jak jsme se k němu blížili tak jsme rozpoznali, na jeho rameni visící automatickou zbraň. Na první pohled to v nás zbudilo malinko obavy, ale strážník ačkoliv nás viděl tak se netvářil, jako že je něco špatně. Přišli jsme k němu a zeptali se ho zda jdeme správně k vlakové zastávce. Strážník pokýval hlavou, že jdeme dobře a ukázal nám směr kudy máme pokračovat. Cesta mezi řekou a kopci stejně nedovolovala sejít ze správné cesty. Podél nádraží byly stánky nabízející teplé jídlo, ovoce, syrové maso a další věci. Na nádraží bylo již také dost turistů, kteří čekali na vlak do Aquas Calientes. Lístky se bohužel prodávají jen hodinu před odjezdem vlaku, zatímco fronta se tvoří již dřív. Zařadili jsme se do fronty a střídali se v tom kdo čekal ve frontě a kdo se šel najíst nebo se poohlídnout po okolí. Měl jsem hlad a tak jsem si nejdřív dal jídlo u jednoho stánku. Byl jsem při chuti a tak jsem po chvíli neodolal a dal si ještě jedno jídlo u jiného stánku. Polívky jsou obvykle takový neurčitý mix, že tam člověk najde vše, ale nikdy mě nezklamaly. Druhé jídlo je nejčastěji rýže, ale nijak mi nevadilo, že jsem měl dvakrát rýži. Lístky se začaly konečně prodávat a my jsme si je bez problémů koupili. Nevím zda je nějak omezen počet lístků, které se prodávají, ale vypadalo to, že všichni lístky dostali. Tím pádem se zdálo, že stát v té frontě na lístek dopředu nemělo smysl, ale možná je někdy tolik turistů, že na všechny lístky nevyjdou. Lidí, kteří posedávali ve stínu kolem nádraží bylo dost a tak jsme radši obětovali sezení ve stínu a sedli si k zavřeným dveřím vlaku i když to bylo na sluníčku. Když se přiblížil čas odjezdu tak se začaly u některých dveří kupit pytle něčeho a přibývalo lidí, kteří se stavěli ke dveřím. Nastal konečně okamžik kdy se otevřely dveře a lidé se začali valit do vlaku. Šli jsme jako první do našich dveří takže jsme si bez problémů sedli. Respektive sedli jsme si na sedačky mezi kterými byl jen tak tak prostor na nohy. Čtveřice lidí neperuánského vzrůstu na sedačce měla problémy nějak proti sobě poskládat nohy, aby to nebylo moc nepohodlné. Ulička ve vlaku se zaplnila a nebyl ani kousek prostoru navíc. Vlak se rozjel a po serpentinách pomalu stoupal vzhůru. Projíždí se hustou vegetací podél řeky Urubamba a kolem se tyčí příkré svahy okolních kopců. Není divu, že vystavěné Incké město Machu Picchu na vrcholu těchto svahů nebylo tak dlouho objeveno. Hodinová cesta vlakem, v kterém bylo docela dost dusno, se blížila ke konci. Bohužel jsme prošvihli poslední zastávku před Aquas Calientes u které je kemp a tak jsme dojeli až do města. Cesta zpátky do kempu nebyla naštěstí tak dlouhá a jen ji trochu znepříjemňovaly vracející se autobusy z Machu Picchu, které vířily prach. V kempu byly sice sprchy jen se studenou vodou, ale i to potěšilo po několikadenním treku. Před spaním jsme řešili, zda má smysl jít na Machu Picchu tak brzo, abychom tam viděli východ slunce. Lenka s Pavlou se tvářily hodně nevlídně na ten nápad, takže jsme to nechali být.

Machu Picchu – ztracené město Inků 32. den – 30.7. sobota Za rozednění jsme vyrazili na Machu Picchu. Šli jsme jen ve čtyřech, protože pro Pavlu byl i tento čas příliš brzký. Po cestě směřující od Aquas Calientes jsme po pár metrech přišli k mostu. Za mostem silnice odbočuje vlevo, ale pěší cesta odbočuje vpravo. Strmá cesta stoupá přímo vzhůru a několikrát zakřižuje serpentiny po kterých jezdí autobusy s turisty. Je to věc názoru, ale přišlo mi určitě příjemnější se po ránu hodinu projít do kopce přírodou, než zaplatit šest dolarů a koukat na svět kolem skrz sklo. Každý má ovšem jinou míru vyžadovaného komfortu a také časové možnosti. U vstupní brány na Machu Picchu jsme potkali známou dvojici ze Salcantay treku. Slečna, která jak jsme zjistili byla z Peru, už před sebou neviděla náročnou cestu po horách a tak jí bylo do smíchu. Domluvili jsme se a vzali si společného průvodce. Slečna průvodkyně na tom bohužel nebyla zrovna nejlépe s angličtinou, takže porozumět její výslovnosti byl docela problém. Měli jsme si s ní asi nejdříve na chvíli promluvit jen tak o něčem a případně ji decentně odmítnout. Každopádně i tak jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí z historie tohoto místa, o členění prostor podle sorty lidí, významu některých důmyslných kamenů a vůbec o samotné poloze tohoto inckého města. Je neuvěřitelné, s jakou přesností byli Inkové schopni určovat světové strany, tvarovat a umisťovat kameny tak aby

strana 42

Jižní Amerika 2005 v určitý den stín kamene zobrazoval nějaké zvíře nebo ukazoval na nějaké konkrétní místo a to nemluvě vůbec o samotném vystavění celého města na tak nedostupném místě.

Ztracené město Inků Machu Picchu (stará hora) v pozadí s horou Wayna Picchu (mladá hora), Peru Po dvouhodinovém výkladu jsme poděkovali naší průvodkyni a na chvíli jsme si lehli do stínu na trávu. Vychutnávali jsme si atmosféru tohoto místa a pohled na nádhernou okolní krajinu. Mezi tím se objevila Pavla a tak jsme byli zas komplet. Věděli jsme o různých zvěstech ohledně omezování přístupu na Wayna Picchu, což je kopec v těsném sousedství s městem, který je obvykle na fotkách Machu Picchu vidět a tak jsme se tam vydali dřív než na prohlídku zbytku města. U vstupní brány k Wayna Picchu byly cedule s dvojím omezením. Jedna říkala, že vstup je povolen jen do 13h a druhá, že je povolen vstup pouze čtyřista lidem denně. Omezení ohledně času skutečně dodržují a proto je dobré neodkládat výstup na tento vrch až po prohlídce města. Co se týče počtu lidí tak podle toho co jsem viděl to nedodržují. U vstupu se musí každá skupina zapsat do knihy. My jsme se zapisovali na řádek 372 a mimo jiné se vyplňoval počet lidí ve skupině. To je pro kontrolu a při odchodu, každá skupina musí říct číslo řádku a oni zkontrolují zda všichni odešli. Při letmém pohledu do knihy bylo jasné, že vícepočetných skupin tam bylo mnoho a tedy určitě tam bylo víc než čtyřista lidí. Cesta na mladou horu, což je překlad názvu Wayna Picchu, byla hodně strmá, úzká, nezajištěná a s převýšením několik set metrů se někteří velmi trápili. Kamenné schody byly suché a tak se šlo nahoru bez obtíží, což by po dešti bylo asi přeci jen horší. Během výstupu jsme pod sebou krásně viděli železniční trať, serpentiny po kterých jezdí autobusy a také Machu Picchu z opačné strany než bývá typický pohled. Kousek pod vrcholem je několik teras, na kterých je ideální udělat si památeční fotky. Na úplném vrcholu je totiž jen ne příliš velká skála a mnoho lidí, kteří chtějí stát zrovna na tom jednom čtverečním metru. Samozřejmě při troše trpělivosti je možné udělat fotky i na vrcholu a bude-li přát štěstí tak na té fotce třeba nebude ani kus ruky nebo hlavy někoho kdo se chce taky nechat vyfotit na vrcholu s Machu Picchu v pozadí. Zatímco cesta nahoru je fyzicky náročnější, tak cesta dolů je náročnější na jistotu chůze a nebojácnost z výšek. Vyškrábat se po strmých schodech po čtyřech není tak obtížné jako po nich sejít. Pohled do prázdného prostoru před sebou, opatrné našlapování na stupně schodů kam se tak akorát vejde pata a po stranách žádné zábradlí nebo zeď

strana 43

Jižní Amerika 2005 které by se dalo přidržet. Nejlepší je takové schody asi scházet bokem, kdy se člověk může trochu přidržovat schodů nad sebou a také se lépe našlapuje na krátké stupně. Někteří to scházeli čelem ke schodům, ale to si zas člověk pořádně nevidí pod nohy takže to asi moc dobrý není. Zajímavé jsou také schody, které jsou v podobě vyčnívajících kamenů ze zdí teras. Vystupuje se po nich tedy nikoliv kolmo na terasy jako po hlavních schodech, ale rovnoběžně s nimi. Tyto schody jsou stále vidět na terasách a Machu Picchu není jediné místo, kde tyto schody jsou k vidění. Například i při výstupu z Aquas Calientes k Machu Picchu se několikrát po takových schodech jde. Při sestupu jsme odbočili ke Gran Caverna. Cesta to byla dlouhá a dost klesala, ale pěkná. Na skalních stěnách rostly bromélie, kolem byla hustá vegetace, v jednom úseku jsme zdolali několik schodišť a pak jsme došli k několika ruinám obydlí vestavěných ve skále. Některé místnosti byly ve skále a jiné zas byly vystavěny z kamení na skále. Na cestě zpátky jsme už věděli jak dlouhá cesta nás čeká a i když jsme šli do kopce tak nám to uběhlo nějak rychleji. Naší poslední zastávkou v této časově omezené oblasti byl vrchol Huchuy Picchu, což je menší kopec vedle Wayna Picchu. Pohled na okolí je podobný jako z vyššího kopce, ale jelikož slunce bylo již nízko tak to vytvářelo jiný nádech krajiny. Dlouhé stíny dodají krajině zajímavější charakter. Teoreticky se musí tato oblast opustit do hodiny, kterou každému u vstupu řeknou, což jsme skoro o hodinu přetáhli, ale nic nám u kontrolní brány nevyčítali. Během prohlídky zbylé části Machu Picchu jsme viděli i měřící mechanismus na případné pohyby svahu. O tom, že celý svah ujíždí a bude třeba investovat víc než miliardu dolarů do zajištění svahu jsem několikrát četl. Zatím se sice nic v tomto směru neděje, ale je možné, že v dohledné době dojde k omezením v přístupu na tuto památku uvedenou v seznamu UNESCO. Opustili jsme ztracené město Inků a vydali se zpátky do kempu. Cestou jsme nasbírali dřevo na večerní táborák a v kempu si připravili ohniště. Jelikož jsme neměli co opékat tak jsme se vydali do města nakoupit. U jednoho stánku si dávali jídlo dva mladí lidé a jak jsme kolem nich procházeli tak jsme zaslechli češtinu. Dali jsme se do řeči a bylo fajn si s nimi vyměnit zážitky. Když jsme se rozloučili tak jsme nakoupili nějaké klobásy a vrátili se do kempu. Plápolající oheň, praskající dřevo a trochu připálená klobása nám zavoněla domovem, ačkoliv kolem rostla exotická květena a v pozadí byly vidět krajní stavby ztraceného města Inků. Příjemné atmosféry u ohně jsme si užívali ještě po půlnoci.

33. den – 31.7. neděle Přispali jsme si a z kempu vyráželi, až okolo desáté hodiny. Došli jsme na nádraží v Aquas Calientes, kde jsme zjistili, že vlak jede až za dýl a tak jsme se vydali pěšky. Během dvouhodinové procházky po kolejích jsme si mohli ještě jednou prohlédnout hustě zarostlé údolí Urubamby a trochu lépe si představit jak obtížné bylo asi objevit Machu Picchu před necelými sto lety. Chvílemi jsme šli po pěšince podél trati a chvílemi po pražcích. Pohled na vyčnívající šrouby a celkově poněkud již zchátralé uložení kolejnic vysvětloval poněkud pomalejší provoz na železnici. Když jsme přišli na nádraží u elektrárny tak tam byla opět řada stánků a akorát přijel náklaďák s lidmi ze Santa Teresy. Byli jsme tam zatím jediní pasažéři, jelikož vlak byl teprve na cestě. U stánku jsme si koupili pár věcí a posadili se na korbu. Zatímco jsme pojídali mandarinky a jiné pochutiny, začali přibíhat první lidé ze shora k náklaďáku. Pochopili jsme, že někteří lidé vystupují z vlaku o zastávku dřív a pak dolu seběhnou, aby měli jistotu, že se do náklaďáku vejdou. Vlak je totiž v serpentinách velmi pomalý a lidí, kteří chtějí jet k Santa Terese, je dost. Zanedlouho na nádraží přijel vlak a další lidé se svými zavazadly běželi k autu. Náklaďák se naplnil tak, že ti uprostřed nemohli nikam spadnout i když se neměli čeho držet. Kromě nás a jednoho francouzského páru bylo auto plné místních lidí. Vyjeli jsme na cestu a kymáceli jsme se ze strany na stranu. Místy cesta nebyla o mnoho širší než auto.

Lanovka přes řeku Urubamba není pro každého Když jsme dojeli do vesnice u řeky, tak šlo mnoho místních k lanovce do Santa Teresy stejně jako my. Nebyl důvod spěchat a tak jsme se dali do řeči s Francouzi. Když jsme přišli k řece a Francouzi viděli tu lanovku tak z ní byli malinko vyplašení. Hlavně asi také proto, že se přes řeku přepravovali zrovna dva turisté, kteří byli totálně nemožní. Sedli si do lanovky a jako by čekali, že je snad někdo dotáhne na druhou stranu. Samospádem sjeli kousek po laně a pak se zastavili. Seděli tam, zmateně se koukali kolem sebe a nenapadlo je vzít lano a přitahovat se. Po chvíli je místní, kteří chtěli také přes řeku, přitáhli zpátky. Bylo zřejmý že to jsou nějaký zoufalci a tak než aby jim někdo vysvětloval, že musí tahat za lano stejně jako to mohli vidět u lidí, kteří jeli před nimi, tak si jeden místní sedl k nim. Zatímco oni si seděli jako páni tak ten vesničan tahal za lano. Jako vrchol zoufalství té dvojice bylo to, že chvíli před překonáním řeky se tam začali nějak vrtět a shodili si batoh do řeky. Jeden mladý obětavý vesničan, který stál již na protějším břehu, skočil do řeky zachraňovat jejich batoh. K batohu se dostal rychle díky své pohotovosti, ale řeka se mlela mezi kameny a tak měl problémy dostat se ke břehu. U břehu byly navíc poměrně dost velké kameny takže byl problém se na ně vyškrábat. Voda se kolem mlela a s velkými problémy se mu podařilo zachytit ruky, kterou mu tam podával další vesničan. Ti dva, jejichž batoh to byl, tam stáli a koukali jako by se jich to snad ani netýkalo. Pozorovali jsme to jen z druhého břehu, ale vypadalo to, že obětavý kluk, který jim zachránil batoh, se asi

strana 44

Jižní Amerika 2005 velkého vděku nedočkal. Nechali jsme Francouze jít do lanovky před námi, aby neměli obavy, že tam při případných potížích zůstanou sami. Bez nejmenších problému překonali řeku stejně jako my. Na náměstí v Santa Terese jsme se vyptávali na to jak se dostat do vesnice Santa Maria, která leží na hlavní silnici mezi Quillabamba a Ollantaytambo, odkud již je dobré spojení do Cuzca. Pani, která šéfovala jednomu colectivu, říkala, že tam pojede, až naplní všechna místa v autě. To bylo dost neurčité a tak jsme se vyptávali dál. Náklaďák s bednami ovoce tam jel taky, ale toho místa kolem beden nebylo mnoho. S ohledem na nepohodlí a relativně dlouhou cestu jsme to odmítli. Několik dalších lidí nám říkalo, že tam určitě něco brzo pojede a ať v klidu počkáme. Možná i proto, že byla neděle a navíc svátky tak se to zmiňovanými možnostmi dopravy zrovna nehemžilo. V čase čekání na to zda něco pojede jsem si zašel koupit k malému pouličnímu grilu anticucho na špejli s kusem brambory. Jednak je to dobré a taky jen za jeden sol. U těchto pouličních verzí tohoto jídla je sice použito obyčejné hovězí maso a nikoliv hovězí srdce, ale to nic nemění na tom, že je to dobré. Šel jsem si také koupit pečivo, které se prodává ve velkých koších stojících na zemi. Jak mi nandávala pečivo do pytlíku, tak z pod jednoho kusu vyběhl obrovský brouk. Nevím co to bylo za brouka, ale tak velkého jsem ještě neviděl. Možná to byl nějaký přežraný šváb. Pani v klidu dala do pytlíku i zbylé pečivo, já jsem zaplatil a spokojeně šel. Nebyli jsme v Peru první den a tak se nějak ofrňovat nad tím, že si z mé housky zřejmě kousek uždíbnul nějaký brouk nemělo význam a pochutnal jsem si na nich. Nakonec pani s colectivem, u které jsme byli hned na začátku, na nás mávla, že jede.

Noční přejezd na stojáka do města Ollantaytambo Do vesnice Santa Maria jsme dojeli po sedmé večer. Autobusů které, touto vesnicí projíždějí je opravdu dost, ale bohužel končily svátky a všechny autobusy byly úplně vyprodané. Ochotná pani nám říkala, že se nám pokusí něco zajistit a ať se stavíme později. Zašli jsme na večeři do jedné restaurace, v které jsme opět narazili na francouzskou dvojici. Jako jedinou možnost, jak odjet z této vesnice, kterou nám pani nabídla, byla koupit si lístky do uličky na autobus v deset večer. Strávit čtyři a půl hodiny na stojáka v tuto noční dobu nebyla moc pozitivní možnost. Chvíli jsme to zvažovali, ale nakonec jsme s tím souhlasili. Když autobus přijel, tak jsme si batohy dali do úložného prostoru a nastoupili. Lidí, kteří byli v uličce, bylo dost. Nedalo se ani pořádně si na zem sednout. Jednak by člověk musel na zemi sedět jako úplný skrčenec, aby se vešel mezi ostatní sedící na zemi a navíc ho nakopávali sedící na sedadlech. Zatímco se všichni nějak poskládali, aby seděli na zemi, tak já jsem celou cestu prostál. Moje kolena by se stejně začala brzy ozývat v takové skrčenecké poloze. Když už jsem začínal usínat i ve stoje a podlamovaly se mi kolena, někdy po druhé ranní hodině, tak jsem se také vměstnal na zem. Bylo to akorát pár minut před tím než jsme vystupovali, takže jsem si moc neposeděl.

34. den – 1.8. pondělí Bylo půl třetí a my jsme vystupovali ve městečku Ollantaytambo. Vůbec jsme nevěděli, kde jsou jaké možnosti se vyspat. Zbloudilého kolemjdoucího jsme se ptali, kde by jsme se mohli vyspat. Ukázal nám směr a řekl, že tam je parkoviště autobusů. Bylo to na kraji města a tak jsme čekali, že tam bude klid i po rozednění a nebudeme příliš na očích. Rozložili jsme si na kraji parkovací plochy karimatky a vyspali se pod širákem. Před osmou hodinou jsme vstali. Během toho co jsme podřimovali, tak bez našeho povšimnutí přijel autobus na parkoviště a jeho řidič tam taky spal. Pomalu jsme se začali balit, zatímco dvojice potulných psů okolo nás prošla a pokračovala na obhlídku hromady odpadků na druhé straně parkoviště. Na kraji města vládl opravdu klid, na rozdíl od centra, kde to již žilo v plném proudu. Na náměstí bylo tržiště a mnoho turistů, kteří se přijeli podívat na rozvaliny. Cedule na náměstí, která ukazovala na úschovnu zavazadel směřovala do jedné z restaurací. Za mírnou úplatu jsme si u nich schovali batohy a vydali se také k rozvalinám. Cestou nás odchytil taxikář a vyptával se kam jdeme a co máme v plánu. Pověděli jsme mu svůj plán, že by jsme rádi viděli Salinas, kde se získává sůl a pak jeli do města Urubamba. Taxikář nám ochotně nabídl, že na nás hodinu počká, než si prohlídneme místní rozvaliny a pak nás zaveze jak na Salinas, kde opět bude čekat, tak do města Urubamba. Po chvilce povinného dohadování o ceně, bez něhož se skoro nikde nic nekupuje, jsme se dohodli. Během prohlídky rozvalin jsme opět potkali dva Čechy, s kterými jsme se již viděli v Aquas Calientes. Společně jsme se snažili na protějším kopci najít tvar obličeje, který tam podle průvodce má být. Později jsme tento obličej viděli na pohlednici. Místo na které jsme koukali bylo správné, ale záleží také na poloze slunce a vržených stínech, což byla příčina toho, že jsme tvar obličeje neviděli. Je pozoruhodné jak obrovské kameny na stavbu tohoto Inckého chrámu byly použity a dopraveny z několika kilometrů vzdáleného lomu. Dokonalost z jakou dokázali Inkové opracovat kámen zde byla opět nádherně vidět na různých detailech.

strana 45


Zastavte se u solných pánví Salinas nejen když vám dochází sůl Cesta taxíkem k Salinas byla o něco delší, jelikož na přímé cestě došlo k nějakým sesuvům a cesta byla neprůjezdná. Muselo se jet nejdříve do Urubamby a až odtamtud k Salinas po jiné cestě. K těmto solným bazénkům, z kterých se těží sůl, se přijíždí ze shora a tak jsme měli krásný výhled na svah pokrytý těmito terasovitými, bílými ploškami. Způsob získávání soli se od doby Inků nemění. Vyvěrající voda, bohatá na sůl, se kanálky rozvádí do uměle vytvořených malých nádrží a tam se nechá voda stát dokud se nevypaří. Sůl která zůstane se chvíli před úplným vysušením a ztvrdnutím nahrne na hromádku, která se i po ztvrdnutí snáze rozbije. Malých nádrží je mnoho, takže pořád je odkud sůl brát. Sůl se pytluje a bez dalších úprav prodává. Nám zrovna sůl docházela a tak jsme si hrst soli sebrali přímo z jedné nádrže. Bylo to zajímavé místo, které stojí za návštěvu. Na několika nádržích bylo vidět jak lidé po kotníky v solné kaši stojí na boso a holýma rukama z této kaše dělají hromady. Jejich kůže dostává asi trochu zabrat na přímém slunci a v stálém kontaktu se solí.

Solné pánve - Salinas, Peru Cestou ze Salinas jsme viděli informační ceduli o nedalekém místu Moray s kruhovými terasami. Domluvili jsme se s taxikářem, že nás tam ještě zaveze. Tyto kruhové terasy byly podobné těm, které jsme viděli u městečka Chivay, ale jejich význam nám zůstal opět utajen, přestože jsme se vyptávali. Terasy byly právě v rekonstrukci a snažili se pobořené stěny znovu postavit s původním vzhledem. Obnovovali i schody, které zde byly stejně jako například na Machu Picchu udělané pomocí vystupujících kamenů ze stěn teras. Měl jsem zde možnost poznat i jaké to je napíchnout se na kaktus. Hledal jsem si dobré místo na fotku a jak jsem koukal do hledáčku tak jsem si nevšiml, že dělám úkrok na kaktus. Nebylo to poprvé co jsem šlápnul na kaktus, ale poprvé jsem měl místo pohorek sandále. Bodliny jsou poměrně dost pevné a ostré jelikož se zapíchnou i do pevné podrážky pohorek. Vytáhnout bodliny z podrážky chce taky trochu úsilí, ale tam to nebolí a tak to nevadí. K mému mírnému překvapení se ukázalo, že i když napíchnutí na kaktus není příjemné tak vytahování bodlin je horší. Možná je to jen tím, že při napíchnutí to člověk nečeká a nebo na koncích bodlin byly zpětné štětinky, které znepříjemňovaly život při vytahování. Nevím, příliš jsem to nezkoumal a radši jsem si víc hleděl toho kam šlapu. Když jsme přijeli do Urubamby, tak jsme se zašli naobědvat a jeli jsme rovnou dál do města Pisac. Našli jsme si pěkné ubytování kousek nad náměstím a šli jsme se projít. Potkali jsme tři Čechy, kteří nám říkali, že byli mimo jiné taky v Huascaran NP, ale že jim tam pořád pršelo a tak se tam dlouho nezdrželi. Dva z nich odjížděli dál a tak jsme strana 46

Jižní Amerika 2005 se s nimi rozloučili. Jak jsme tak courali uličkami, tak jsme na několika místech viděli malé stánky, kde dělali kuře. U jednoho z nich jsme se zastavili a dali si. Zajímavé bylo, že k tomu kuřeti byla jako příloha rýže, hranolky a špagety zároveň. Dali jsme si k tomu pivo a bylo nám moc dobře. Kolem šel kluk z trojice Čechů s kterými jsme se bavili chvíli před tím. Přisedl k nám a zas jsme se zakecali. Během povídání jsem neodolal a za chvíli si dal druhou porci kuřete s trojkombinací příloh. Večer utekl jako voda a byla noc. Náš přítel neměl klíče od hotelu v kterém bydlel a tak to vypadalo, že nebude mít kde spát. Nakonec se dobouchal a někdo ho pustil dovnitř. My jsme své klíče měli a tak jsme bez problémů ulehli.

Přelidněné ruiny Pisac 35. den – 2.8. úterý Na incké ruiny Pisac, které leží šestset metrů nad vesnicí, se může jít dvojí cestou. Po silnici asi deset kilometrů k hlavnímu vchodu, kam jezdí i autobus z vesnice nebo z náměstí přímo vzhůru po kratší přímé strmé cestě. My jsme zvolili samozřejmě přímočarou cestu. Jelikož jsme vyrazili po ránu, tak jsme šli nahoru za ještě relativně příjemné teploty vzduchu. Cestou jsme měli krásný výhled na samotnou vesnici i celé údolí. Díky tomu, že většina lidí jede k hlavnímu vchodu, aby nemuseli pěšky zdolávat takové převýšení, tak jsme u hlavních ruin byli téměř sami, ještě před tím než dorazily davy lidí od hlavního vchodu. Byly zde k vidění, kromě různých zakulacených a kruhových základů staveb, také četná terasovitá políčka a mnoho Inckých hrobů vytesaných do stěn přilehlých svahů. U hlavního vchodu bylo několik stánků a když jsem viděl pani prodávající vařenou kukuřicí tak jsem neváhal. Jet turistickým autobusem zpátky do vesnice se nám nechtělo a tak jsme šli na druhou stranu ruin k pěšince po které jsme přišli. Úzké cestičky byli zaplněné pomalu se šourajícími turisty a hlavní ruiny, okolo kterých jsme opět procházeli, byly celé obsypané lidmi. Co se týče přelidněnosti tak Pisac překoná i obávané Machu Picchu. Je to asi také dáno tím, že na Pisac nejde zas o tolik méně turistů a přitom rozloha je o dost menší. Místo již nemělo tak příjemnou atmosféru jako když jsme tam byli ráno skoro sami. V hotelu jsme si vzali věci a vydali se na autobus do Cuzca. Cestou jsme v uličkách potkali dvě Španělky s kterýma jsem se bavil na Salcantay treku. Autobusem jsme byli v Cuzcu za chvíli a naše první kroky směřovaly zpátky do hotelu pro pár věcí, které jsme tam nechali. Do prádelny jsme si dali vyprat oblečení a Petr si nechal spravit u obuvníka svoje rozpadávající pohorky. Čas, který nám zbýval do večerního odjezdu, jsme vyplnili na chvíli návštěvou kláštera Museo de Arte y Monasterio de Santa Catalina, což je také jedna ze šestnácti památek na kterou platí vstupenka návštěvníka Cuzco. Byli jsme tam těšně před zavřením takže jsme toho moc neviděli. Restaurace, cukrárna a internet stačily na to, aby byl večer a měli jsme tak akorát čas zajít vyzvednou čisté oblečení, spravené boty a směřovali na autobusové nádraží. Náš autobus do města Puno odjížděl v půl jedenácté.

Titicaca na břehu i na ostrovech 36. den – 3.8. středa Po další chladné noci jsme byli opět v Punu. Přijeli jsme chvíli před východem slunce a tak jsme nejdříve zašli do pro nás již známé nádražní kavárny. S horkou čokoládou v ruce jsme pozorovali východ slunce nad jezerem Titicaca. Toto jezero je jedním z nejvýše položených splavných jezer na světě. Jen málokdo z turistů navštěvujících Peru se u jezera, rozprostírajícího se na peruánsko-bolivijské hranici ve výšce 3820 m n. m., nezastaví. Společně s Machu Picchu a obrazci u města Nazca tvoří trojici nejnavštěvovanějších míst Peru a je jistou „povinností“ tato místa vidět. Po té co již vyšlo slunce a město se začalo probouzet, tak jsme šli najít ubytování. V hotelu jsme se dlouho nezdržovali, protože jsme chtěli být brzo v přístavu. V městečku Puno jsme našli trochu rušnější dopravu, které dominují tříkolové šlapací taxíky. Potkávali jsme je na každém kroku a nejvíc jich směřovalo do přístavu. Dvoudenní plavbě po peruánských ostrovech na jezeře Titicaca předcházel jako obvykle „průzkum trhu“. Dopoledne, kdy je přístaviště ještě plné lodí, jsme se vyptávali na ceny a možnosti – a neměli nouzi o nabídky. Prostor pro smlouvání není bohužel příliš velký, protože turistů je mnoho, nicméně podařilo se nám nakonec dohodnout cenu o pět solů nižší než obvyklá taxa. Dohoda to byla jen ústní a tedy samozřejmě úplně bezcenná. Dá se říct, že dokud nemáte výlet za sebou, můžete stále čekat nějaká překvapení. Snažili jsme se také zjistit, zda je možné jet do Bolívie lodí po jezeře. Koukali na nás dost překvapeně. Po čase jsme z nich dostali, že jednak díky státní hranici by bylo nutné u hranice přirazit ke břehu a navíc cena za takovou plavbu byla mimo náš zájem. Plavba

strana 47

Jižní Amerika 2005 lodí do Bolívie by byla z finančního i časového hlediska jen pro skutečně velké nadšence. U přístavu byla půjčovna malých rákosových lodí a tak jsme chvíli pozorovali jak lidé neobratně zápasí s ovládáním těchto lodí. Hlavní věc, kterou bylo potřeba jsme zjistili a tak jsme se poohlédli po zajímavostech města. Asi největší místní zajímavost je muzeum Yavari. K muzeu jezdí autobusy a lze jet samozřejmě různými taxíky, ale my jsme se tam vydali pěšky. Podél kolejí jsme obcházeli jezero zleva až nás to dovedlo přímo k muzeu. Je to vlastně válečná loď schopná přepravy zboží i lidí, kterou v 19. století dovezli z Anglie a spustili na vodu jezera Titicaca. Cesta lodi byla vhledem k nadmořské výšce jezera a vzdálenosti od oceánu nelehká. Loď připlula do přístavu Arica (v té době patřícího ještě Peru, než oblast ztratilo ve válce s Chile) a pak pokračovala po železnici do 65 kilometrů vzdáleného města Tacna. Zbývajících 400 kilometrů do Puna překonala na mulách – ovšem po kouskách: loď byla rozebraná na části vážící maximálně zhruba 200 kilogramů. Přibližně šest let trvalo, než ji dopravili až k jezeru. V současné době se opravuje a rekonstruuje, aby byla opět schopná plavby s dvaceti pasažéry na palubě. Nicméně i přesto je veřejnosti stále přístupná a kapitán ochotně přerušuje svoji práci a provádí turisty po lodi. Cestou zpátky k hotelu jsme šli kolem hospůdky před kterou stál zajímavý děrovaný stolek a tři mírně napití lidé na něj házeli kruhovými kovovými žetony. Chvíli jsme je pozorovali a oni ať jen tak nestojíme a jdeme si to zkusit. Stolek měl ze tří stran mantinely a v desce tři krát čtyři děr. Díry byly různě bodově ohodnoceny podle jejich umístění a nad jednou prostřední dírou byla kovová žába s otevřenou pusou. Trefit žábu do pusy bylo samozřejmě to nejcennější. Bylo to šikovně udělané, protože stolek měl šuplík rozdělený na dvanáct přihrádek. Po každém sérii hodů otevřeli šuplík a bylo jasně vidět kolik jich kam padlo. S Petrem jsme si to zkusili a každý jsme odházel jednu sérii deseti žetonů. Líbilo se nám to a říkali jsme si že to je dobrý nápad. I přes vysokou nadmořskou výšku bylo venku velmi teplo, což unavovalo a navíc jsme byli trochu unaveni po nočním přejezdu, takže jsme zbytek dne strávili povídáním na pokoji. Dan jako jediný toužil okusit místní noční život a tak vyrazil na obhlídku barů a podobných podniků.

37. den – 4.8. čtvrtek Ráno jsme dorazili znovu do přístaviště a bez problémů našli dohazovače z předchozího dne. Vítal nás již zdáli a odvedl k lodi. Už na ní čekalo víc než třicet turistů, což nás odradilo: v tak velké skupině jsme jet nechtěli. Dohazovač se snažil naše rozčarování rozptýlit, ale trvali jsme na svém: chceme jet jinou lodí. Napřed odmítal (samozřejmě – chtěl turistickou loď maximálně naplnit), ale nakonec nám dohodil colectivo. Colectivo je veřejná doprava, a to jak městská, tak meziměstská. Obvykle se colectivem myslí dodávka, ale tady jezdí loď. Kvůli samotným ostrovům Uros není potřeba vstávat brzo, ale pro výlet na Amantani se vyplatí si přivstat, abyste tam měli čas na prohlídku ostrova. My jsme byli v přístavu po sedmé ráno a bylo to myslím akorát. Krátký výlet na ostrovy Uros stojí 10 solů. Pokud se rozhodnete pro dvoudenní plavbu s návštěvou ostrovů Amantani a Taquile, počítejte s cenou 30 solů, i když se vám třeba podaří něco usmlouvat, jako nám. Kromě těchto cen za lodní lístek se platí dva soly za vstup na ostrovy Uros a další dva soly za vstup na ostrov Amantani. Museli jsme dohazovači připomenout slibovanou slevu a nakonec jsme se opět dohodli na slevě s tím, že nám nedá lístky, aby mu šly peníze do kapsy. Na lodi cestovali kromě nás čtyři další turisté a asi dvacet místních lidí. Zatímco loď odrážela od břehu, sehráli jsme přístavní divadélko na téma bezpečnost: všichni si museli obléct záchranou vestu a slézt ze stříšky lodi na palubu až do doby, než jsme se trochu vzdálili zraku přístavního dohledu. Potom bylo všechno jinak. Bezpečnostní opatření se nedodržuje nejen proto, že ho pasažéři dodržovat nechtějí, ale také proto, že záchranná vesta stojí padesát dolarů a to rozhodně není v Peru malý peníz – tím spíš, že na takové lodi je potřeba mít asi padesát vest. Proto se všichni snaží opotřebovávat je co nejméně a určitě se nesetkáte s porozuměním, když si budete chtít dát vestu například pod zadek, aby vás netlačila dřevěná lavice. Naše loď byla pomalejší než turistické, ale společnost místních lidí nám to dostatečně kompenzovala. Když jsme se blížili k ostrovům Uros, dostali jsme od kapitána dvě nové informace. První byla o placení vstupného na ostrovy – což se nám sice nelíbilo, ale nedalo se nic dělat. Druhá zpráva byla horší: zastavíme tam jen na pět minut. Ostatním turistům se to také nelíbilo, a tak jsme společnými silami přesvědčovali kapitána, že nám byla slíbena zastávka na hodinu. Kapitán však byl zarputilý a neústupný a slovy „já jsem tady kapitánem lodi!“ ukončil debatu. Nakonec však došlo k rozumnému kompromisu, aniž bychom o tom znovu diskutovali a na ostrovech Uros jsme sice nebyli původně slibovanou hodinu, ale ani pouhých pět minut.

strana 48


Plovoucí rákosové ostrovy Nejnavštěvovanější z peruánských ostrovů v jezeře Titicaca jsou uměle vytvořené plovoucí rákosové ostrovy Uros. Vznikly v době, kdy se Uruové chtěli izolovat od Collů a Inků – a tím začal jejich zvláštní plovoucí život. Vytvořili umělé plovoucí ostrovy tak, že sklízeli rákosí, hojně rostoucí v mělkých vodách jezera, a skládali ho na sebe tak dlouho, až vznikly rákosové plošiny schopné unést nejen lidi, ale i jejich zvířata a příbytky postavené rovněž z rákosí. Aby dosáhli takové nosnosti svých ostrovů, museli naskládat rákosí ve vrstvě silné zhruba dva metry. Nad hladinu však z ní vyčnívá pouze několik desítek centimetrů; spodní část rákosové vrstvy ve vodě postupně uhnívá a ostrovy se propadají. Proto musí Uruové klást stále nové a nové vrstvy rákosí.

Plovoucí rákosové ostrovy Uros, Peru Na plovoucích rákosových ostrovech žilo několik set lidí, kteří měli na ostrovech například i školy. Dnes slouží ostrovy především jako zajímavá turistická atrakce. Mimo několika oblastí, kde se kvůli turistům zachovává jejich původní vzhled, jsou na ostrovech již vidět domy postavené ze dřeva a plechu, případně nad rákosovými chýšemi ční solární panely. S ostrovy jsou nerozlučně spjaty i typické rákosové lodě, které Uruové vyrábí dodnes. Dříve je stavěli pouze z rákosí, dnes však i sem pronikly moderní „technologie“: lodě si sice zachovávají svou nádheru a nezaměnitelný vzhled, ale základem jejich nitra jsou prázdné plastové láhve.

Ojedinělá nepříjemnost Naše plavba pokračovala k ostrovu Amantani. Cestou se Lence udělalo nevolno a trápilo ji pálení žáhy. Kapitán si myslel, že má mořskou nemoc a snažil se jí pomoct jakousi mastičkou. Lenka – trochu vyděšená z jeho lektvaru a v domnění, že to má pít – pomoc razantně odmítla. O něco později jí pomohly prášky, které jsme měli v lékárničce. Problémy související s jídlem jsou poměrně časté a mé spolucestovatele nejednou trápil průjem, zvracení nebo křeče žaludku. Mě ještě na cestách žádné žaludeční potíže nepotkaly a doufám, že ani v budoucnu mě můj žaludek nezklame. strana 49

Jižní Amerika 2005 Zatímco žaludeční potíže jsou časté, problémy s nevlídností Peruánců jsou ojedinělé. Během naší cesty po Jižní Americe jsme se za celou dobu setkali s nevlídným chováním pouze jednou, a to právě při této plavbě. Když loď zakotvila u ostrova Amantani, vyzval nás kapitán, abychom šli s ním, že nás ubytuje. Poděkovali jsme mu s tím, že máme stan a nehledáme ubytování. Kapitán trval na svém a po krátkém vzájemném přesvědčování debatu rázně ukončil s tím, že on je kapitán lodi a pokud nebudeme bydlet u něho, tak nás druhý den nepustí na loď. Jeho chování nás dost překvapilo, zatím jsme se setkávali jen s lidmi, kteří by udělali pro člověka první poslední. Přesto jsme ubytování odmítli a šli si vlastní cestou. Jezero dlouhé kolem dvou set kilometrů má nádherně modrou vodu, která vzbuzuje dojem, jako bychom byli u moře a láká ke koupání. Především vzhledem k vysoké nadmořské výšce a tím i nižším teplotám je však ve vodě lidí poskromnu. Vlastně jsou tam vidět jen místní, kteří perou u břehu prádlo: několik žen po kolena ve vodě a jejich ratolesti, které jim střídavě pomáhají nebo se honí kolem dokola. Většině lidí patrně postačí zkusit vodu jen rukou – otrlejší v ní možná chvilku postojí, sotva po kotníky ve vodě – a tím koupání končí. Na ostrově si můžete prohlédnout – třeba při odpolední procházce – rozlehlé terasy s ruinami. Vrchy, na nichž se rozprostírají, nejsou příliš velké, ale přece jenom je znát, že se pohybujete ve výšce kolem 4000 m n.m. Odměnou za výstup vám bude nejen prohlídka ruin, ale i nádherný výhled na jezero Titicaca, obklopené množstvím vrcholků, z nichž některé jsou zasněžené. My jsme se na této procházce potkali s mladou Švýcarkou, která s námi jela na lodi. Bylo zajímavé si s ní popovídat o jejím několikaměsíčním působení v Cuzcu, kde byla jako dobrovolnice v organizaci pomáhající mladým matkám. Děti znamenají pro jejich matky příliš velkou zátěž a tak se často stává, že svoje dítě odloží. Od přístaviště vede strmá cesta k malému, skromnému náměstíčku. Nechybí zde kostel, socha ani hospůdka – a tak máte další možnost posedět a nasát trochu poklidné atmosféry, vytvářené zdejšími milými lidmi.

Hudebně taneční slavnost na ostrově Taquile, Peru

strana 50


Na večeři u Aymarů Lidé žijící na Amantani jsou chudí a většina z nich nikdy neopustila ostrov nebo se nedostali dál než do Puna, nejbližšího města. Dřívější hlavní zdroje obživy, zemědělství a rybolov, nahrazuje turismus. Kromě ubytování a stravování nabízejí pletené zboží a upomínkové předměty. Nahlédnout do života Aymarů, obyčejných místních lidí, se nám poštěstilo na ostrově Amantani. Na rozdíl od ostrovů Uros je přírodní, méně navštěvovaný a vzdálenější od přístavního města Puno. Většina jeho obyvatel si přivydělává tím, že u sebe nechává přespat turisty a nabízejí jim i domácí stravu. Využili jsme jejich pohostinnosti, ale jenom částečně. Bydleli jsme ve svém stanu, který jsme si postavili na políčku před domkem jedné mladé svobodné maminky, žijící se svou dcerkou a sestrou. Velmi rádi jsme však povečeřeli v jejím domě. Kuchyň, která je zároveň i jídelnou, je velká asi dva krát tři metry. Na jedné kratší straně jsou dveře a na druhé malý krb s ohněm, na kterém se vaří. Podél delších zdí stojí lavice a police s nádobím. Místnost je velmi skromná, ale s příjemnou atmosférou, na které měla nemalý podíl naše usměvavá hostitelka. Jedli jsme hustou polévku, rýži se zeleninovou omáčkou a na závěr čaj z byliny „muňa“, kterou chvíli před tím natrhala před domem. Pro zajímavost jsem se později několika Španělů ptal co to je za bylinu „muňa“, ale nevěděli.

38. den – 5.8. pátek Vstali jsme kolem sedmé hodiny a začali balit abychom se dostali včas k lodím. Když se přiblížil čas odjezdu z ostrova, šli jsme do přístavu s určitými obavami. Předchozí roztržka s kapitánem byla nepříjemná a nevěděli jsme, jak to bude s naším odjezdem. Naštěstí kapitán přišel jako vyměněný a s úsměvem se s námi bavil, jako by se nic nestalo. Bez problémů jsme se nalodili a vypluli k ostrovu Taquile. Že jsme museli zpětně zaplatit vstup na Amantani nás už ani tolik nepřekvapilo…

Na skok na Taquile Po příjezdu na ostrov Taquile jsme nejprve museli zdolat cestu od přístaviště na hřeben svahu, který se příkře zvedá od hladiny. Díky nadmořské výšce trvá stoupání déle, ale cestička je zpevněná a s několika pauzami překoná tento výstup bez větších problémů i netrénovaný člověk. Na ostrově je mnoho teras, na nichž se rozprostírají domy několika vesnic, zemědělská políčka, plochy pro domácí zvířata, náměstí, ale třeba i fotbalové hřiště. Nevím, zda to bylo tím, že jsme na Taquile strávili jen několik hodin a nespali jsme tady, ale atmosféra se nám zde zdála chladnější než na Amantani. Živá hudba, která se rozléhala nad ostrovem, nás přivedla na náměstí. Desítky pestrobarevně oblečených vesničanů zde tancovaly ve velkém kruhu a hrály na bubny a flétny. Náměstí bylo obklopeno stánky s oblečením, dárkovými předměty nebo s jídlem – a samozřejmě také turisty, kteří tanci jen přihlíželi nebo nakupovali. Během zpáteční cesty k Punu jsme měli problémy s lodním šroubem, do něhož se cosi namotalo. Loď jela pomalu a nepodařilo se problém odstranit za jízdy. Abychom dopluli až do Puna, musela loď neplánovaně zastavit na ostrovech Uros. Zatímco posádka čistila lodní šroub, mohli jsme si ostrovy znovu prohlížet. Když jsme dorazili zpátky do přístavu ve městě Puno, tak jsme u jednoho stánku, kde vařili jídlo, viděli stolek s dírami a žábou. Bylo rozhodnuto a šlo se na jídlo právě tam. Sympatické je, že tahle hra stejně jako třeba stolní fotbal bývají k dispozici zdarma pro zákazníky. Zatímco jsme čekali na jídlo tak jsme házeli žetony a všechny nás to bavilo. Po jídle jsme se vydali přes tržiště k autobusovému nádraží. Byla tam akorát odjíždějící dodávka do města Yunguyo, ale nechali jsme ji ujet. Věděli jsme, že to tam jezdí často a že jezdí i autobusy, které jsou přeci jen o něco prostornější. Od okolních prodavačů jsme si ještě dokoupili pečivo, mandarinky a kus výborné buchty. Mezi tím přijel autobus takže se naše vyčkávání vyplatilo. Cestou v autobusu Petra začaly chytat křeče do žaludku a když jsme vystupovali v příhraničním městě Yunguyo tak nevypadal nejlépe. Přestože jsme to původně neměli v plánu, tak jsme začali shánět ubytování. Zřejmě díky probíhajícím oslavám dne nezávislosti v nedalekém bolivijském městečku Copacabana jsme narazili jen na obsazené hotely. Byl již večer a tma, což taky nepřispělo k snadnému získávání informací. Nakonec jsme dali na radu jednoho taxikáře, že se dá u hranice přespat ve stanu. Nevěděli jsme, kde a jak daleko je hranice a tak jsme nasedli do taxíku. Popojeli jsme jen kousíček a dál říkal, že už nemůže jelikož jsme na hranici. Pěšky s námi šel na místo, které bylo doslova na hranici. Procházeli jsme kolem peruánských celníků a ti chtěli vidět doklady. Taxikář jim rychle sdělil, že tu chceme jen přespat. Domluvili jsme se s celníky, že přespíme na plácku vedle silnice, který ležel mezi peruánskou a bolivijskou celnicí a ráno si k nim zajdeme vyřídit doklady. strana 51


Výroba mouky – rákosové ostrovy Uros, Peru Kromě toho, že tento plácek byl hned vedle rušné silnice, byl také vedle budovy celního úřadu kam chodilo mnoho kolemjdoucích na záchod. Postavit si stany dál od silnice na pole nám nedoporučili, protože to je tam prý odlehlé a nebezpečné. Místo se jevilo jako krajně nevhodné, ale jelikož Petrovi nebylo dobře tak jsme již nemohli pokračovat dál s batohy. Naštěstí jsme zjistili, že se celnice mezi desátou večer a šestou ráno zavírá. Smrad místa to nijak nezmírnilo, ale aspoň jsme věděli, že ustane ruch aut a procházejících lidí. Postavili jsme stany, aby si měl Petr kam lehnout a začali jsme dělat večeři. Mezi tím po silnici proudily zástupy lidí z nichž nejeden měl potřebu a tak prošel kolem našich stanů a ulevil si.

strana 52


Bolívie 39. den – 6.8. sobota Když jsme se probudili tak už zas kolem proudily davy lidí. Díky mému tvrdému spánku jsem prospal Petrovy noční nevolnosti a zvracení ze stanu. Petr vypadal hůř než večer a stěžoval si na křeče žaludku. Vytáhli jsme ho před stan na karimatku a balili jsme věci. Chtěli jsme se ubytovat v prvním hostelu, který najdeme v Copacabaně v Bolívii, aby si mohl Petr lehnout na postel a mít větší pohodlí se záchodem a koupelnou. Dělilo nás od města několik kilometrů a bylo potřeba, aby se mu aspoň trochu ulevilo. Kolem desáté hodiny se to konečně malinko zlepšilo a tak jsme to vyřídili s peruánskými celníky a pěšky šli k bolivijským celníkům. Žádné komplikace se nevyskytly a tak jsme hned mohli chytnout taxík, ať nás doveze do města. Příjezdové ulice do města byly totálně ucpané a tak nás taxikář vyhodil kousek před městem, že to budeme mít rychlejší tam dojít pěšky. Okolo stojících kolon aut jsme procházeli, až jsme narazili na první uličku s hostelem. Cena nebyla přemrštěná, takže jsme se ubytovali. Vzhledem k tomu, jak bylo Petrovi jsme další možnosti nezjišťovali.

Den nezávislosti v Copacabaně Odpoledne jsme se vydali na obhlídku okolí. Městečko Copacabana je příjemnou zastávkou na cestě z peruánského Puna do bolivijského La Pazu. V po většinu roku klidném místě, které je známé především jako výchozí bod pro výlet lodí na Ostrov slunce, jsme zažili největší zdejší fiestu. Koná se při příležitosti oslav nezávislosti Bolívie 6. srpna 1825. Celý první srpnový týden se v Copacabaně slaví a sjíždí se sem lidé ze širokého okolí včetně mnoha lidí z Peru. Město je vyzdobené pestrobarevnými ozdobami a přeplněné lidmi, autobusy a stánky. Ulice jsou ucpané a pokud přijíždíte nebo jen chcete projíždět zrovna touto dobou, pravděpodobně budete muset vystoupit z autobusu na kraji města nebo ještě dřív a zbytek cesty dojít pěšky, proplétaje se mezi auty a autobusy.

Lidé vystupující na kopec Cerro Calvario – Copacabana, Bolívie strana 53

Jižní Amerika 2005 Náměstí, přilehlé uličky a cesta na vrch Cerro Calvario jsou posety mnoha stánky, v nichž lze koupit kromě běžných věcí jako je jídlo nebo oblečení i hračky: auta, domy, bankovky a různé diplomy nebo oprávnění. Nejprve jsme netušili, proč je stánků s tímto netypickým zbožím tolik a proč ho lidé kupují, ale potom jsme na to přišli. Snad každý, kdo se zúčastní oslav, se dřív nebo později dostane na vrch Cerro Calvario do výšky bezmála čtyř tisíc metrů nad mořem. Proudí sem davy lidí a téměř každý nese některou z těch zvláštních hraček, případně ji dodatečně kupuje v jednom z mnoha stánku lemujících cestu. Na vrcholu hory stojí řada křížů. Na jejím konci stojí malá kaplička, ke které vede dlouhá fronta. V kapličce uvidíte drobnou sošku. Někteří lidé na ni sypou konfet, jiní k ní přikládají hračky a odříkávají přitom svá přání a modlitby. Doufají, že se tak hračce dostane požehnání a následující rok tuto věc dostanou nebo jim bude bez problémů sloužit. Nejen na samotném vrcholu, ale i na přístupové cestě hoří mnoho svíček, lidé po sobě házejí barevnými papírky, šamani věští budoucnost nebo žehnají hračkám pomocí zaříkávadel a něčeho, co trochu připomíná kadidlo. K oslavám patří i alkohol a vidíme kolem mnoho prázdných láhví od piva; některé z nich se využívají i jako svícny. Atmosféra oslav je příjemná a lidé jsou milí, což je v těchto krajích snad samozřejmostí. Bohužel, samozřejmostí jsou i zloději. Speciálně během oslav a na tržišti jsme potkali vícero okradených turistů. Obrana proti okradení je stejná, jako všude jinde: nenosit u sebe větší částky peněz, nebrat si cennosti, nenechat foťák jen tak volně viset na těle, oblečení spíš nenápadné nebo ještě lépe ošuntělé, vzájemně se hlídat a být ostražitý. Ale okradeni můžete být i když se sebe víc snažíte, takže si do ulic vezměte jen to, co nezbytně potřebujete.

Oslavy dne nezávislosti – Copacabana, Bolívie Když jsme procházeli přes tržiště, kde se člověk doslova prodíral mezi lidmi, tak jsem najednou měl takový divný pocit z dění kolem. Nevěděl jsem přesně z čeho a proč, ale zdálo se mi, že se něco kolem děje a tak jsem se jen tak otočil kolem dokola ve snaze zkomplikovat případnému kapsáři život. Během této krátké chvilky se situace uklidnila. V rychlosti jsem se zkontroloval a jelikož jsem měl všechno tak jsem to pustil z hlavy. Ušli jsme asi tak pět metrů a Pavla, která šla hned za mnou, zjistila, že nemá peněženku. Její venkovní náprsní kapsa byla otevřená a prázdná. Říkala, že se o ní v jeden moment otřely dvě babky víc než bylo obvyklé i v této tlačenici. Aniž by to cítila tak ji zřejmě vytáhly peněženku v které byly v přepočtu asi dva tisíce. To, že tam měla tolik peněz byla její hloupost,

strana 54

Jižní Amerika 2005 ale nic to nemění na tom, že drzost a šikovnost kapsářů je neuvěřitelná. Tyto oslavy byly nepochybně pro ně hotovým rájem a přišli si na velmi slušné výdělky. Cestou z přístavu, která vede do kopce, jsme viděli jak drobná postarší pani nese dva kanystry vody. Hleděli jsme na ni s úžasem, protože s takovou zátěží by jsme se sami hodně potrápili. Dan šel k ní a nabídl se, že ji pomůže. Pani nevěděla co chce a tak jí po chvilce vzal ty kanystry a vyrazil s nimi nahoru, aby pochopila, že jí chce pomoct. Pani byla překvapená, ale nedá se říct, že by byla ráda. Jen tak stála koukala a něco gestikulovala. Dan nevěděl o co jde, tak to zas položil. Pani se opět sama chopila těch kanystrů a vyrazila s nimi do kopce. Den jsme zakončili v malé hospůdce u piva, kde vyřvávala televize s klipy peruánské populární zpěvačky Gisela Lavado. Nebylo to poprvé co jsme ji slyšeli, jelikož byla populární i v Peru, ale poprvé jsme viděli její klipy. Vyřvávala svým pisklavým hlasem a tancovala v nějakém kroji. Bylo to úděsné. Její zpěv byl hrozný, ale její klipy byly ještě horší. K tomu když se přidala partička několika opilých žen, které sice již měly problémy udržet se na židlích, ale halekat společně se zpěvačkou jim šlo stále perfektně, tak jsme měli dokonalý zážitek. Každopádně tato produkce na mě udělala tak velký dojem, že jsem neodolal a druhý den jsem si na trhu koupil její DVD La Princesa Acollina, abych si to mohl připomínat. Byl to takový protipól, těm nádherným indiánským melodiím, které jsme také slýchali.

Výlet na ostrov Slunce, kde se zrodilo Slunce 40. den – 7.8. neděle Přírodní ostrov Slunce (Isla del Sol) na jezeře Titicaca je nejčastějším cílem turistů, kteří přijíždějí k jezeru na bolivijské straně. My jsme vyrazili do přístavu na loď odplouvající v půl deváté. Cestou jsme šli uličkou, která byla plná stánků jen s kukuřicí, neboli popcornem. Kromě rozmanitosti tvarů a velikosti nás zaujalo v jak obrovských pytlích to prodávají a kolik toho může být jen v jedné uličce.

Procházka po ostrově Slunce s výhledy na jezero Titicaca, Bolívie

strana 55

Jižní Amerika 2005 Poměrně velká loď, asi pro sto lidí, pluje dvě hodiny. Z Copacabany na ostrov Slunce se dopluje na vzdálenější (severní) okraj ostrova do vesnice Cha’llapampa. Ti, kdo nechtějí příliš chodit, se projdou jen po této části ostrova a potom nasednou znovu na loď a popojedou na jižní stranu ostrova – kde se nalodí ti, kdo si vyšli prohlédnout celý ostrov. Ve vesnici Cha’llapampa najdete u přístaviště několik restaurací, ve kterých můžete posnídat, než se vydáte na několikahodinovou procházku po ostrově. Potom projdete vesničkou a nabíráte výšku. Po výstupu se vám naskytne pohled na jezero Titicaca a také na samotný ostrov. Po několika dalších minutách chůze (už moc nestoupáte) přijdete ke skále Titicaca (Pumí skála), z níž byl „vytržen“ obrovský kámen. Podle incké legendy na tomto místě vzniklo z vytrženého kusu skály Slunce a zrodili se Inkové. Stvořitelem civilizace a jedním z nejdůležitějších bohů incké mytologie byl Can Tici Viracocha. Podle jedné legendy měl syna Inti (bůh Slunce), dceru Mama Quilla (matka Měsíce) a zničil lid kolem jezera Titicaca velkou povodní nazývanou Unu Pachakuti. Zachránil při ní pouze dvě osoby, a to proto, aby přinesly civilizaci do zbytku světa. Podle jiné legendy byl otcem prvních osmi civilizovaných lidských bytostí a měl manželku Mama Cocha (matka moře – bohyně moře a ryb). Prvním králem říše Cuzco a zakladatelem incké dynastie byl Manco Capac. Legendy o zrodu Inků stejně jako o této bájné postavě jsou velmi neuspořádané. Podle některých byl synem samotného Viracochi, podle jiných synem Intiho, boha Slunce. Prostému lidu nebylo dovoleno vyslovovat jméno Viracocha, a to je možný důvod vzniku legendy o otcovství Intiho. Manco Capac se, spolu se svými sourozenci, objevil podle legendy v jeskyni Pacaritambo a podle jiné zase vzešel z hlubin jezera Titicaca. Poskládat střípky legend do uceleného příběhu o vzniku Inků a vztazích mezi božstvy je asi nemožné. Respektive záleží na každém, ke které legendě se přikloní a podle toho si složí svůj příběh. V každém případě však jsou všechny legendy provázané s ostrovem Slunce, který je posvátným jak pro Aymary, tak Kečuy. Nechcete-li se vrátit zpět do severního přístaviště, musíte počítat s dalšími třemi hodinami chůze k druhému přístavu. Cesta napříč ostrovem se mírně vlní, nabízí nádherné výhledy na jezero i vedlejší ostrov Měsíce (Isla de la Luna) a vede kolem několika stavení. Procházka po ostrově končí schody Inky (Escalera del Inca), po kterých se sejde do přístaviště Fuenta del Inca, odkud odplouvá loď zpátky do Copacabana, kde je v půl šesté. Měli jsme akorát hodinu na to vyzvednout batohy z hotelu a stihnout autobus. Na náměstí, odkud odjížděl autobus, jsme byli včas, ale vládl tam chaos. Byla neděle, končily oslavy a všichni opouštěli město. Se zpožděním, ale dočkali jsme se svého autobusu a mohli jsme vyjet. Cestou do La Pazu je nutné překonat úžinu, u které autobus zastaví, všichni vystoupí a koupí si za 1,5 boliviánu lístek na loď. Cestující přejedou lodí úžinu a na druhé straně čekají na autobus, který jede pomalejším trajektem. Budete-li tudy projíždět v noci, stejně jako my, určitě si všimnete, že lodě plují bez světel. Trochu zvláštní pocit – plout tmou, nic nevidět a vědět, že kolem plují další lodě... Nicméně, zřejmě mají systém lodních tras udělaný tak, že se lodě nepotkávají. Nezbývá nic jiného, než tomu věřit. Zatímco jsme čekali na druhém břehu na autobus, tak jsme si dali několik výborných hamburgerů co tam paní prodávala ve stánku. Jak jsme tam tak pojídali, tak začalo pršet. Bylo to poprvé během naší cesty co na nás padaly kapky deště. Do té doby sice párkrát pršelo, ale pouze v noci když jsme spali. V jedenáct večer jsme přijeli do města La Paz. Teoreticky, podle ústavy, je oficiálním hlavním městem Bolívie město Sucre,. Prakticky ale vláda i prezident sídlí v La Pazu, který je víc než desetkrát větší a je považován za skutečné hlavní město. Netušili jsme kde se ubytovat a tak jsme opět vsadili na doporučení taxikáře. Na prvním místě, kam nás zavezl, to nevyšlo, ale na druhém už ano. Byl to sice hotel patřící Izraelcům a kromě toho, že asi tak 95% ubytovaných byli Izraelci, tak většina nápisů byla napsaná jejich klikyháky, ale místo to bylo pěkné, takže jsme se ubytovali.

41. den – 8.8. pondělí Blížil se čas, kdy se naši dva spolucestovatelé Dan a Pavla chystali oddělit a tak se již tady rozešli naše zájmy v tom co si kdo potřeboval zařídit. Já s Petrem a Lenkou jsme šli zjistit na autobusové nádraží jak to jezdí do Rurrenabaque, což byl náš další cíl v džungli. Cestou nás na ulici zaujaly malé vozíky naplněné ananasem. Jako takovou sladkost jsme si koupili oloupaný plátek dobrého ananasu.

Poklidná demonstrace ve městě La Paz Další zajímavostí, kterou jsme cestou viděli, byla demonstrace. Při plánování naší cesty, ještě doma, jsme se akorát útržkovitě dovídali o nestabilní situaci v Bolívii. Věděli jsme ze zahraničních médií, že v zemi probíhají docela dost bouřlivé nepokoje, později i o tom že padla vláda a že mají vyhlášený termín nových voleb. Z českých zdrojů jsme se akorát dověděli, že ministerstvo zahraničí nedoporučuje českým občanům vstup do Bolívie. Nevěděli jsme nakolik to ovlivní plán naší cesty, ale rozhodně jsme se nehodlali jen kvůli nějakému nedoporučení vzdát těch strana 56

Jižní Amerika 2005 úžasných míst v Bolívii. Během naší cesty po Peru jsme se občas potkali s někým, kdo byl zrovna v Bolívii a jejich zkušenosti se výrazně lišily. Jedni říkali, že tam byly zátarasy před městy, nepouštěli žádné auta do města a celkově, že byla vypjatá atmosféra. Zatímco jiní říkali, že nezaznamenali nic neobvyklého. Tak jako tak jsme se rozhodli do Bolívie jet i přes tuto nejistotu a až třetí den v Bolívii jsme viděli první a v podstatě poslední známky nestabilní politické situace. Jejich nové volby byly vyhlášeny na listopad, ale i v tomto období očekávání a možných pozitivních změn lidé demonstrovali.

Poklidná demonstrace v trochu nestabilní politické situace v zemi – La Paz, Bolívie Jak už to tak bývá, tak jsme samozřejmě z těch dvou možných autobusových nádraží trefili to špatné. Když už jsme tam byli tak jsme poobědvali v nádražní restauraci a pak se vydali na to správné nádraží. Tam jsme již bez problémů zjistili jak jezdí autobusy. Mezi bolivijským městem La Paz, které je nejvýše položené hlavní město na světě a městečkem Rurrenabaque, ležícího v džungli pod Andami je značné převýšení. Cesta autobusem se jevila jako klasické řešení, ale hledali jsme jinou možnost: silnice dolů z La Pazu k úpatí And se považuje za nejnebezpečnější silnici na světě. Je zařízlá do prudkého svahu, nezpevněná, bez krajnic, místy široká ani ne tři metry – a s poměrně rušným obousměrným provozem. Původní indiánská stezka je dodnes hlavní tepnou spojující náhorní plošinu And s džunglí v západní Bolívii. Dnes sice o něco širší než původně, ale zase po „stezce“ jezdí autobusy a nákladní auta. Statistiky v počtu pádu vozidel ze srázu a úmrtí na této cestě se velmi různí, nicméně žádná ze statistik nebudí dobrý dojem. Během courání po městě jsme si zašli na vyhlídku Kili Kili, odkud je pěkný výhled na město. Procházeli jsme také nejrůznější krámky a snažili se opět sehnat plynovou bombu na malý vařič. Jak se ukázalo tak plynovou bombu lze sehnat pouze na vařiče se závitem (typu VAR), ale bez závitu (typ Coleman) není k dostání. Nakonec jsme to vzdali s tím, že si půjčíme Danův benzínový vařič a oni budou vařit na benzínovým co měla Pavla. Benzínový vařič má nespornou výhodu, že benzín se sežene všude a levný v porovnání s plynem, ale samotný vařič je dost drahý. Plynový vařič se závitem není také problém, ale pokud máte vařič bez závitu tak si ho snad ani neberte. Kousek od Museo Nacionál de Arqueologia jsme potkali jednoho pána, který se s námi dal do řeči, když viděl, že jsme cizinci. Vyprávěl nám o historii města a dalších zajímavostech a zjistili jsme také, že je učitel angličtiny na jedné škole v La Pazu. Mimo jiné nám doporučil abychom se zašli podívat do musea, které jsme měli na dohled, protože tam jsou pěkné tiahuanacké sbírky. Opravdu jsme se tam zašli podívat a bylo to zajímavé. strana 57


Z vrcholků And do džungle na kole! Zastavili jsme se v několika cestovních agenturách, kde jsme po chvilce pátrání dostali dobrý tip na „El Choro Trail – Pre Colombian Road“, což je třídenní pochod přírodou, při němž se sejde k úpatí hor a zdoláte tak nejnebezpečnější úsek cesty pěšky místo autobusem. Představa, že sejdeme s batohem po pevném podkladu za tři dny zhruba o čtyři tisíce metrů níže, trochu děsila moje kolena. Byli jsme na vážkách, zda takový pochod je přesně tím, co chceme. Musíme si to promyslet, řekli jsme si, šli dál – a na ulici mě u jedné z cestovek upoutal plakát s nápisem „Surviving the Death Road – Down Hill Madness Mountain Biking“, doplněný ilustrativní mapkou sjezdu a fotkami zablácených cyklistů. Srdce se mi rozbušilo! Tahle akce samozřejmě vyžadovala podvolit se organizaci agentury a platit, na rozdíl od pěšího treku, ale to se v tu chvíli jevilo jako zanedbatelné zlo. K mému příjemnému překvapení Petr také téměř okamžitě nahlížel na věc pozitivně a Lenka se nápadu příliš nebránila. Její jedinou obavu, že bude pomalá, jsme rychle zapudili: nepojedeme přece žádný závod. Obešli jsme několik dalších agentur a všechny nabízely v podstatě to samé: auto vyveze lidi a kola do sedla La Cumbre nad La Pazem do nadmořské výšky 4725 metrů (mapy uvádějí od 4640 do 4900 a zdaleka to není tak velký rozdíl, jaké jsme našli v mapách u jiných míst) a odtud se sjezdem nejprve po asfaltu a pak po silnici smrti sjede o 3500 metrů níž do městečka Yolosa, ležícího již v džungli. Auto se zavazadly a občerstvením je pořád nablízku, pro případ potřeby. V cíli je připravena sprcha, bazén a večeře, po které se jede autem zpátky po silnici smrti do La Pazu. U některých agentur je možné vybírat z několika typů kol a z toho vyplyne cena. Tento jednodenní výlet stojí 40 až 60 USD. Měli jsme štěstí a narazili na zřejmě začínající agenturu, která sice nedávala na výběr typ kola, ale účtovala si jen třicet dolarů. Kolo, které nám ukázali, nám připadalo naprosto vyhovující. Večer jsme zašli do baru s hernou v našem hotelu. U piva a kulečníku jsme se loučili s Danem a Pavlou – po čtyřiceti společně strávených dnech v Jižní Americe se naše cesty rozcházely. Ani jsme se nenadáli a bylo po půlnoci. Druhý den jsme měli brzo vstávat a čekal nás náročný sjezd, takže jsme to nechtěli s rozlučkou přehánět a raději šli spát. Reklamní plakát na sjezd „silnicí smrti“ na kole s popisky několika míst cestou: super rychlý asfalt, dlouhý tmavý tunel, policejní kontrola koky, zatáčka smrti, vodopád, blátivo prašný úsek, řeka (mokré nohy)

42. den – 9.8. úterý Kolem třetí hodiny ráno někdo usilovně bušil na dveře našeho pokoje. Nejdřív jsme podezřívali veselé Izraelce, kteří rozhodně nekončili v baru zároveň s námi. Když bušení neustávalo ani po několikátém okřiknutí, museli jsme vstát. Za dveřmi stál mladík z recepce a sdělil nám, že máme na recepci neodbytnou návštěvu. Byl to Hector, majitel agentury, u které jsme si zaplatili sjezd na kolech. Rozespalí a tudíž pomaleji chápající jsme vstřebávali informaci, že na cestě smrti je problém a jeho auto nemůže vyjet nahoru. Velice se omlouval a sliboval, že když sjezd nezrušíme a pojedeme s ním o den později, vezme nás zdarma do Měsíčního údolí a do kaktusové zahrady. Den strana 58

Jižní Amerika 2005 zdržení se nám moc nelíbil a navíc byla noc a nechápali jsme, proč to řešíme zrovna ve tři ráno. Dohodli jsme se, že se dopoledne u něho zastavíme a domluvíme se. Ráno jsme zvážili své možnosti a rozhodli jsme se, že pro nás bude přece jenom nejlepší den počkat. Do agentury jsme přišli v devět a bylo ještě zavřeno. Šli jsme se projít po městě a v jedenáct jsme se vrátili. Tentokrát již bylo otevřeno a tak jsme to začali domlouvat s pánem, který tam seděl. Po telefonu to domlouval s Hectorem a dohodli jsme se, že v poledne vyrazíme. To byl tak akorát čas na to dát si něco malého k snědku. Když jsme v poledne zas přišli tak byly zmatky, jelikož tam Hector nebyl. Nakonec nám zavolali taxík a řidiči řekli, ať nás doveze na druhou stranu města, kde bude čekat Hector který taxík zaplatí. Měli jsme díky tomu možnost prohlédnout si větší část města, které je docela různorodé. Hector se nás konečně osobně ujal. Zavezl nás svým autem do botanické zahrady, kde rostly pouze kaktusy, a pak jsme zajeli do Měsíčního údolí, rozlehlé oblasti kousek za městem, kde jílovitá zem vlivem dešťů zvětrala a vytvořila krajinu plnou nádherných kráterů. Během procházky mezi krátery se vzduchem linula, krásná hudba peruánské flétny. Na jednom vyvýšeným místě stál Bolivijec v ponču a hrál. Když viděl jak si prohlížíme jeho vystavené flétny tak k nám seběhl a začal nám o nich vyprávět a nabízet ať si zkusíme na ně zahrát. Zkoušeli jsme zapískat na tu, kterou hrál, ale nepodařilo se nám ani aby to vydalo nějaký zvuk natož pak melodii. On se jen usmíval a dal nám takovou jednoduchou flétnu podobnou té u nás známé. Na ni jsme zapískali a s dobrým pocitem jak jsme šikovný jsme zase šli. Po pozdním obědě jsme se s Hectorem rozloučili a zajeli ještě do zoologické zahrady, která je nejvýše ležící na světě. Měli tam mimo jiné v rybníčku kapra. Těžko říct nakolik je pod vodou znát tak vysoká nadmořská výška a jestli ten kapr měl ze začátku výškovou nemoc. V okolí La Pazu je i nejvýše položená sjezdovka a golfové hřiště, ale tam jsme nebyli. Se zavíračkou v šest večer jsme opustili zoo a autobusem dojeli zpátky do města. Večer jsme usínali plni očekávání, co nám přinese následující den.

Na kole Silnicí smrti 43. den – 10.8. středa Ráno jsme s obavami vyrazili k agentuře a doufali, že se nevyskytne nějaký další problém. Dveře agentury byly zavřené a nikde nikdo. U ostatních agentur už se chystali na cestu a nakládali kola na střechy aut. Čekání nám zpříjemnil pohled na jednoho pána. Byl drobný, tak jako skoro každý Bolívijec a nesl obrovské břemeno na zádech. Břemeno bylo asi tak o metr vyšší než on a i do šířky ho předčilo. Popruh měl přetažený přes hlavu a ze spodu to podpíral rukama. Asi tak dva metry od nás a zároveň od relativně rušné křižovatky se zastavil a začal močit do kanálu. Čelem byl nasměrován do křižovatky a nikoliv aspoň k chodníku kde zrovna nikdo nešel. Byl to roztomilý pohled na tohoto drobného pána s obrovským břemen stále na zádech, jak si spokojeně stál se staženými kalhotami a přede všemi močil. Naše vzrůstající pochyby ze zdárného začátku akce však rozptýlila slečna, která nás odvedla o ulici vedle, kde se nakládala kola na auto. Podél cesty stoupající do sedla La Cumbre jsme viděli rampouchy, místa se sněhem a zamrzlé potůčky. V sedle La Cumbre jsme naposledy zkontrolovali kola a vyfasovali helmu, reflexní vestu a rukavice. Cvičně jsem si vyjel na malý kopeček, kolem padesáti metrů s převýšením asi patnáct metrů. Když jsem vyjel nahoru, nemohl jsem popadnout dech a měl jsem pocit, že se mi roztrhnou plíce. Naštěstí bylo naším cílem dostat se dolů, ne nahoru. Během celého šedesátikilometrového sjezdu nás čekal pouze asi dvacetiminutový výšlap nahoru. Po krátké instruktáži o tom, jak bude sjezd probíhat, na co si máme dát pozor a jak se bude signalizovat, že máme zpomalit nebo zastavit, jsme vyjeli. Úvodní pasáž po asfaltu byla dobrá k seznámení se s kolem. Široké pneumatiky a protivítr nedovolovaly žádnou velkou rychlost a bylo zapotřebí šlapat, aby to trochu jelo. Během asfaltové pasáže jsme několikrát zastavovali na focení, projeli jsme policejní kontrolou a absolvovali asi dvacetiminutové vlnky zakončené trochu delším stoupáním ve výšce 3700 metrů nad mořem. Pro Petra, který je zvyklý jezdit na kole v Alpách, to bylo pohodové stoupání. Pro nás ostatní to však byl drtivý stoupák, který prověřil vůli každého jednotlivce. Asi polovina cyklistů svůj souboj s vůlí prohrála a závěr vyšla pěšky. Já jsem si však říkal, že to musím vyjet! Při každém šlápnutí jsem si asi tak dvakrát položil otázku „Proč?!“. Plíce nestíhaly, srdce jelo na plný výkon a hlava hořela, ale nakonec jsem to vydřel. Zvláštní. A přitom kdybych šel svižnou chůzí, nebyl bych o moc pomalejší a neměl bych problém to udýchat, na rozdíl od jízdy na kole. Holt někomu vyhovuje to a jinému ono. „Vrcholová prémie“ v podobě banánu, čokolády a osvěžující vody byla neocenitelná. Jediné stoupání na trase jsme měli za sebou a následoval závěr asfaltové cesty. Podařilo se mi píchnout kolo, ale průvodce, který uzavíral skupinu, mi půjčil svoje kolo na dobu, než opravil to moje. Úvodní pasáž byla za námi a stáli jsme na začátku silnice smrti. Pohled na údolí, po jehož pravé straně se v příkrém svahu klikatila cesta, je impozantní. Od začátku nezpevněné cesty až do městečka Yolosa platí, že se jezdí po levé strana 59

Jižní Amerika 2005 straně cesty – zřejmě kvůli většímu přehledu, aby se mohlo jet na doraz k hraně srázu, když míjíte protijedoucí auta. Okamžik, na který jsem se těšil od chvíle, kdy jsem v La Pazu uviděl reklamní plakát, konečně nastal. Vyjeli jsme na silnici smrti!

V pozadí linoucí se „silnice smrti“ a já na jejím začátku Úvod byl hodně opatrný a náš průvodce jel ze začátku dost na jistotu. Jediná věc, které jsem se obával, bylo právě to, že tempo sjezdu bude velmi rekreační a tudíž o ničem. Chvíli jsem jel v první skupině, ale brzo jsem pochopil, že to není to pravé. Předjíždět průvodce, který vedl skupinu nebo zaostávat za průvodcem, který skupinu uzavíral, bylo zakázáno. Naštěstí ti nejpomalejší ze skupiny byli o dost pomalejší než čelo skupiny a tím vznikl dostatečný prostor pro sjezd podle mých představ. Vždycky jsem se na nějakém pěkném místě zastavil, nafotil pár fotek, pozoroval nejednu zajímavou dopravní situaci a když přijížděli ti poslední, sedl jsem zase na kolo. Pravotočivé zatáčky jsou nepřehledné a není vidět, co je za nimi. Svah údolí je však velmi přehledný a můžete si vždy několik zatáček před sebou prohlédnout a vidět, v které potkáte auto a kde naopak můžete bez obav využít celou šířku cesty. Zatáčky však nejsou jediným kritickým místem. Vzhledem k šířce cesty je třeba sledovat každý úsek. Může se totiž stát kdekoli, že protijedoucí autobus nebo náklaďák zabírá celou šířku cesty a není tam skulinka ani pro stojícího člověka. Je tedy třeba s dostatečným předstihem předvídat situaci a zavčas si najít místo, kde je možné nechat projet protijedoucí auto. Kromě ostatních účastníků silničního provozu je potřeba samozřejmě sledovat díry, vyčnívající kameny, rozbahněné pasáže, případně předměty ležící na cestě. Je to exkluzivní sjezd, při kterém se člověk může kochat nádhernými výhledy na okolní kopce zarostlé hustou vegetací. Během sjezdu jsme podjížděli vodopád a brodili několik potůčků. Cesta byla stále prašnější, a tak jsme ve spodní části dostali roušky. Při míjení se s protijedoucím autem nebylo na pár sekund vidět na krok. Většinou prašný sjezd oživilo i několik bahnitých pasáží, které ve vyšší rychlosti dokázaly potrápit. V jedné zatáčce jsme viděli převrácený autobus. Naštěstí se převrátil na „správnou“ stranu, takže se jen opřel o svah a lidem se zřejmě nic nestalo. Krom toho jsme občas viděli vysekaný pruh vegetace směrem dolů a ti určitě neměli tolik štěstí. Do městečka Yolosa jsme přijeli s trochu vyklepanýma rukama, ale šťastni z naprosto unikátního sjezdu, který patří mezi nejdelší na světě.

strana 60


Úzká, nezpevněná cesta s příkrými srázy kolem – „silnice smrti“, Bolívie

strana 61

Od průvodců jsme zjistili, že náš sjezd byl o den odložen proto, že silnici zablokoval náklaďák, který uvízl v bahně a nemohli ho vytáhnout. Také jsme zjistili, že za celou dobu, co turisté jezdí tento sjezd, zemřelo jen sedm cyklistů. Vzhledem k tomu, jakým stylem někteří jezdí a kolik jich tu jezdí, to je docela nízké číslo. Když jsme trochu vydechli a vychutnali si oslavné pivko, nasedli jsme do auta a popojeli do města Coroico. V jednom hotelu jsme se osprchovali a dostali večeři. Kromě nás se všichni vraceli zpátky do La Pazu, takže jsme se s nimi rozloučili. Chvíli poté co odjeli tak jsem si uvědomil, že jsem v tom autě nechal svoji šusťákovou bundu, svetr a tepláky. O ty věci by až tolik nešlo, kdybychom neměli ještě v plánu strávit několik dní na náhorní plošině Altiplano, která je dost chladná. Každopádně auto bylo již z dohledu a nezbývalo než se s tím smířit. Autobus do Rurrenabaque, kam jsme měli namířeno dál do džungle, jel až další den ve dvě odpoledne. Našli jsme si ubytování v Coroico a večer strávili u mariáše.


Přežili jsme! Špinaví, ale šťastní z velmi zajímavého sjezdu s převýšením 3500 m: Já, Lenka a Petr

44. den – 11.8. čtvrtek Věděli jsme, že máme celé dopoledne čas a tak jsme z postele nespěchali. Po snídani jsme vyrazili na procházku ke kaskádám, které měly být pět kilometrů vzdálené. Po hodině chůze jsme narazili na ceduli „cascadas 6km“. To už bychom nestíhali a tak jsme se vrátili. Vyzvedli jsme si batohy a zašli k místu, odkud měl jet taxík svážející lidi na autobusy do Yolosy. Na korbu malého náklaďáku si s námi vylezlo několik dalších cestujících. Byli jsme v Yolose okolo druhé hodiny. Na zastávce jsme se ptali, kdy to pojede a řekli nám, že tak někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou. Chvilku jsme se tam rozhlíželi a řešili co budeme dělat. Bylo hodně teplo a všude, kde byl stín, čekali lidi na autobus. V přilehlé restauraci bylo volno, ale když jsme číšníkovi řekli, že si dáme jen pití tak nám řekl, že to není čekárna. Dřív než jsme vyřešili náš problém, přijel nějaký autobus s nápisem Rurrenabaque. Překvapeně jsme se ptali řidiče, zda naše lístky platí pro ten autobus. On stejně překvapeně říkal, že ano a vypadal, že nechápe proč se na to vůbec ptáme. Posadili jsme se a vydali na dlouhou prašnou hrbolatou cestu. Okna nedovírala, takže se prach z cesty dostával dovnitř a v celém autobusu byla jako by mlha. Cestou jsme několikrát zastavovali a bylo veselý vzájemně se vidět na světle, jak jsme během cesty celí zešedivěli.

Výprava do amazonské džungle 45. den – 12.8. pátek Největší část Amazonie sice leží v Brazílii, ale Amazonie sahá až do Bolívie a říká se, že tam je zachovalejší než v Brazílii, protože bolivijská vláda víc dbá o ochranu životního prostředí. Většina návštěvníků Bolívie, kteří se chtějí na chvíli ponořit do nitra divoké panenské přírody, zavítá do městečka Rurrenabaque, ležícího 425 kilometrů severně od hlavního města La Paz. Samo o sobě není ničím zajímavé, ale je vstupní bránou do Národního parku Madidi a vhodným výchozím bodem pro výlety do dalších lokalit a pro výpravu do pampy. strana 62

Jižní Amerika 2005 Náš příjezd do Rurrenabaque ve 4.30 hodin ráno, po 14,5 hodinové cestě autobusem z města Yolosa, nebyl nejlépe načasovaný, ale člověk si nemůže moc vybírat. Petrovi někde cestou vypadla jízdenka a autobusák říkal, že bez lístku mu nedá batoh. Vzájemné přesvědčování, během kterého se několik okolních lidí přidalo na naši stranu, naštěstí dopadlo v náš prospěch. Spící městečko a liduprázdné ulice nedávaly moc možností, tak jsme se rozhodli dojít někam na okraj a na chvíli si zdřímnout, než se rozední. Bohužel jsme ale zvolili špatný směr a dostali se na špatnou stranu města s rozsáhlým armádním prostorem. Při bloudění uličkami jsme potkali dva mladíky, kteří se s námi dali do řeči. Byli z jedné z mnoha agentur pořádajících výlety do džungle a pampy. Jejich nabídka na výlety byla zajímavá – ale hlavně nám navrhli, abychom strávili zbytek noci u nich, zdarma venku v houpacích sítích. A ráno si promluvíme o výletech. Jelikož jsme toho moc nenaspali ani cestou v autobuse, tak vidina spánku rozhodla. Do sítí jsme ulehli bez otálení kolem půl šesté a budíka jsme natáhli na sedmou hodinu, abychom měli čas domluvit si výlety. Po krátkém intenzivním spánku jsme zašli do agentury dojednat program na několik následujících dní. Objednali jsme si dva dny v džungli v Národním parku Madidi, a pak tři dny jinde v pampě. Do džungle se odjíždělo v půl deváté, takže jsme zašli do nejbližší restaurace na snídani a hned potom jsme nastoupili na loď a odpluli. Výlety do džungle a pampy jsou „all inclusive“, takže jsme nemuseli řešit ani nákup pití a jídla. Do loďky jsme nasedli spolu se dvěmi španělskými turisty, indiánským průvodcem a kuchařkou. U vstupní brány do Madidi jsme zaplatili vstupné, což bylo předem domluveno, že vstupy nejsou v ceně výletu. Plavba proti proudu řeky Beni a poté proti proudu řeky Tuichi trvala několik hodin. V době našeho léta je v Bolívii období zimy a zároveň období sucha, takže řeka byla místy jen dvacet centimetrů hluboká. Na takových místech jsme museli vystoupit z loďky, aby se zmenšil ponor, a pomáhali jsme ji tlačit proti proudu. Když jsme přirazili ke břehu, viděli jsme akorát vyšlapanou cestičku do džungle. Pobrali jsme své batohy, kanystry s vodou a zásoby jídla a vydali se k místu noclehu. Cesta netrvala dlouho, nicméně cestička byla poměrně úzká a hrbolatá. Museli jsme podlézat větve, překračovat kořeny, po kládě přejít koryto – to vše s dvacetikilovým batohem na zádech a desetilitrovým kanystrem vody v každé ruce. Kanystry jsem iniciativně vzal hned u lodě v domnění, že půjdeme jen pár metrů. Na plácku s vysekanou nižší vegetací stálo několik dřevěných chat. Pět chat bylo na spaní, jedna sloužila jako jídelna s kuchyní a jedna jako sprcha se záchodem. Záchod nás dost překvapil: uprostřed džungle jsme nečekali normální záchodovou mísu se splachováním. Zrovna byl čas oběda, tak jsme zašli do jídelny, kde nás čekalo další milé překvapení. Na stole leželo asi deset mís a na každé něco jiného. Kromě rýže připravené na dva způsoby a masa tam bylo několik krásně nazdobených zeleninových salátů, až člověk nevěděl, do čeho se dát dřív. Aby vitamínů nebylo málo, nabízela se další mísa plná grepů a pomerančů. Po vydatném obědě se nám těžko zvedalo a oči by pořád jedly, ale žaludek už byl plný.

Kdo se vyzná, najde v džungli vše Vydali jsme se na výpravu do džungle. Španělsky mluvící průvodce nám ukazoval mnohé zajímavosti ze života rostlin a zvířat. Věděli jsme, že kvůli husté vegetaci neuvidíme mnoho zvířat (proto jsme si naplánovali také výlet do pampy, kde je naopak vidět spousta zvířat), ale viděli jsme mnoho druhů stromů, lián a kytek. Stromy, z jejichž listí se vyrábí barvivo na karnevaly; strom vonící jako česnek; stromy, které pomáhají při problémech s nedostatkem červených krvinek, proti revma; vzácný druh stromu, kvůli kterému se mimo jiné kácí pralesy, protože z jeho dřeva se vyrábí drahý nábytek. Dozvěděli jsme se, že míza z kmene některých stromů se používá jako repelent proti hmyzu, jiný strom je na potenci z dalšího se vyrábí jed. Ochutnali jsme kořeny rostliny, které při rozžvýkání slouží jako anestetikum proti bolesti –- a také pak brní pusa jak po injekci u zubaře a napili jsme se z liány, která v sobě uchovává vzácnou pitnou vodu. Procházka trvala tři hodiny, stále bylo na co se dívat a viděli jsme mnoho dalších zajímavých a užitečných rostlin.

Noční výprava za zvěří Večer jsme se vydali hledat noční zvěř. Viděli jsme několik pavouků, u řeky jsme našli stopy jaguára a ocelota, občas jsme zahlédli pár svítících očí aligátora a kousek od nás se procházel velký tapír, který se nenechal příliš rušit

strana 63

Jižní Amerika 2005 naší přítomností. Orientovat se v džungli je velmi obtížné za dne, natož pak v noci. Kdyby nás průvodce zavedl kousek od chatek a nechal nás tam, nevrátili bychom se sami zpátky ani za světla.

46. den – 13.8. sobota Druhý den dopoledne jsme znovu šli do džungle. Kromě dalších zajímavostí ze života rostlin jsme viděli, jakou spoušť dokážou udělat divoká prasata. Místečko, které se jim zalíbilo, rozryly svými rypáky tak, že několik stromů popadalo a jiné měly kořeny desítky centimetrů nad zemí. Na místě, kde leželo na zemi mnoho malinkých kokosových ořechů (v místním jazyce se strom jmenuje chonta lora) velikosti vlašského ořechu, nám průvodce ukazoval, co je pro místní zdrojem potravy a také pochoutkou. Chvíli hledal správný ořech, pak ho rozseknul a vyndal z něho bílého, tlustého červa, kterého snědl. Tvářil se hrozně spokojeně a nabízel nám na ochutnání. S díky jsme odmítli, a tak si jich ještě pár nasbíral na cestu a pokračovali jsme dál. Svým vzhledem nás zaujala liána, které se říká trpasličí schody pro její vlnkovitý tvar. Chodící strom, který je schopen „ujít“ několik desítek centimetrů ročně je také velmi zajímavý. Tento strom se pohybuje za sluncem tak, že na slunečné straně vyráží nové kořeny, zatímco na stinné odumírají. Kořenový systém začíná několik desítek centimetrů nad zemí a to umožňuje „chůzi“. Kousek od našich chatek byla velmi silná liána, na které jsme si vyzkoušeli jaké to je být Tarzanem a pohoupali se na ni. Zajímavým obraným mechanizmem některých stromů je, že jejich kmen je porostlý velkými trny, což znemožňuje zvířatům šplhat do koruny. Zbytek dopoledne jsme strávili výrobou prstýnků a jiných ozdob ze skořápek malinkých kokosových ořechů. Standardní prstýnek se vyrobí tak, že se vezme kokosový oříšek , který je v džungli velikosti vlašského ořechu a odříznou se jeho špičky. Po vydlabání dužiny zůstane jen obroučka jako prstýnek. Pro krásný vzhled takového prstýnku je zapotřebí povrch obrousit. Na hrubo se to nejdříve vezme jemný smirkovým papírem, potom se to obrousí o hlínu na zemi a úplně konečný lesk se tomu dodá přeleštěním o popel. Výsledný černý lesklý povrch nevypadá, že by to byla jen nějaká skořápka. Pro zručné indiány je výroba takového prstýnku otázkou několika okamžiků. Nám to trvalo přeci jen déle, ale také jsme to zvládli. Já jsem si potom zkusil vyrobit přívěšek na krk dle vlastního nápadu. Oříšek jsem rozříznul podélně, čímž vznikl kapkovitý tvar. Vydlabal jsem dužinu, v místě stopky jsem protáhl provázek skrz a na místo dužiny jsem to zalil modrým voskem ze svíčky do kterého jsem zasadil malý červenočerný plod, který jsem tam někde našel. Povrch skořápky jsem opět vyhladil do lesklé černé barvy. S výsledkem jsem byl velmi spokojen a od té doby jsem ho nosil na krku. Po návratu mi ten přívěšek vícero lidí pochválilo a ptalo se na význam toho přívěšku a na to co symbolizuje. Když jsem jim řekl, že to není indiánský suvenýr, ale jen můj výmysl, tudíž že to nic neznamená a nesymbolizuje tak byli překvapeni. Což jsem považoval za lichotivé a měl jsem z toho radost. Jídlo nebylo důvodem, proč jsme přijeli do džungle, ale nutno říct, že jsme se na každé těšili. Ať to byla snídaně, oběd nebo večeře. Nejen že ho byl dostatek, ale bylo velmi dobré a lahodilo i oku. Svůj pobyt v džungli jsme ukončili vydatným obědem a vydali se stezkou zpátky k řece a naší lodi. Poslední zastávkou na cestě do Rurrenabaque bylo místo, kde hnízdí velcí papoušci. Podél řek dochází k velké erozi a sesuvům půdy. Ve stěně vzniklé sesuvem půdy si papoušci vydlabají otvory, ve kterých hnízdí. Po návratu jsme si našli ubytování a večer strávili v baru Moskitos, kde jsme si zahráli kulečník a využili „šťastné hodinky“ na míchané nápoje.

Amazonská pampa je plná zvířat 47. den – 14.8. neděle Měli jsme před sebou tři dny v pampě plné zvířat, když jsme se po osmé ráno sešli u džípu. Našimi spolucestovateli se staly mladá Irka, mladý španělský pár a starší britský pár. Deset lidí včetně řidiče a průvodce bylo docela dost na jeden džíp, ale vměstnali jsme se. Při nastupování do džípu se mi přihodila drobná nehoda: Petr mi sklopil sedačku na nárt – a kovová noha sedačky neměla plastový „špunt“ a já byl jen v sandálech. Kovová noha mi do nártu vyřízla kolečko a nárt celkově pošramotila. Krve z toho až tolik neteklo, ale noha rychle natekla a při pohybu dost bolela. Ránu jsem si vydezinfikoval alkoholem, zalepil náplastí a mohli jsme vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství v bolivijské Amazonii. Během tří hodin, kdy jsme uháněli po prašné a kamenité cestě mezi statky s dobytkem a mokřinami, jsme pozorně sledovali okolí. Kromě množství zajímavých ptáků jsme viděli aligátory povalující se v mokřinách. Při vstupu do chráněné oblasti jsme zaplatili 40 boliviánů a kousek od malého přístaviště na řece Yacuma jsme dostali v restauraci oběd, který již byl v ceně. Sice dobrý, ale úplně běžný, jaký dostanete v jakékoli bolivijské restauraci. Zato všechna strana 64

Jižní Amerika 2005 další jídla v pampě už byla opět pastvou pro oči a přehlídkou rozmanitosti místních zeleninových salátů. V přístavu jsme se trochu zdrželi kvůli problému s motorem na lodi, ale náš průvodce rychle sehnal motor jiný.

Aligátoři a kajmani na každém kroku Při několikahodinové plavbě po řece Yacuma jsme viděli nespočet aligátorů a kajmanů, vyhřívajících se na březích. Už jsem se s těmito zvířaty trochu seznámil v Národním parku Everglades na Floridě, takže jsem věděl něco o jejich chování, ale pro Lenku to bylo zpočátku stresující setkání. Plout po řece v nepříliš velké a nízké lodi, vidět na březích přibližně dva metry dlouhé aligátory a kajmany, kteří se svižně vrhají do řeky směrem k nám, když kolem nich proplouváme, jakoby na nás chtěli zaútočit, budilo v Lence nejprve nepříjemné pocity. Zvířata na nás ale neútočila a byla stejně vyplašená, jako Lenka. Aligátoři a kajmani se báli lodi a zvuku motoru. Pokud se cítí ohroženi, stahují se tam, kde si připadají být v bezpečí – a tím místem je řeka. Že řeka byla směrem k nám a aligátoří únik do jejích bezpečí v nás vzbuzoval spíš dojem nástupu k útoku, je jiná věc.

Nespočet vyhřívajících se aligátorů a kajmanů podél řeky, Bolívie Cestou k našemu kempu jsme viděli také hejno růžových delfínů, mnoho želv a několik kapybar, což jsou největší hlodavci na světě. Na chvíli jsme zahlédli i tři a půl metrů velkého aligátora, což nebývá obvyklé. Také jsme prý měli obrovské štěstí, neboť jsme viděli dva tapíry (jsou to noční tvorové). U jednoho stromu jsme se seznámili s tlupou kotulů, malých, žlutých opiček. Žijí sice volně, ale zvykly si na přítomnost člověka a vědí, že přicházejí turisté, kteří jim neubližují, ale naopak vozí banány. Když loďka přirazila ke břehu, v koruně stromu se to začalo hemžit a malé, zvědavé žluté hlavičky vykukovaly z koruny, aby zjistily, kdo přišel na návštěvu. V rukou jsme měli banány, kotulové na ně mlsně koukaly a zvažovaly, zda jim banán stojí za to riziko. Opičky jsou jako lidi. Nebo možná naopak. Jakmile první odvážná skočila do naší loďky a začala svými drobnými, roztomilými packami trhat banán a cpát si ho do pusy, přidaly se i ostatní. Po chvilce nám bez zábran lezly i po hlavách, jen aby se dostaly k banánu.

strana 65


Západ slunce se pozoruje od piva Když jsme připluli ke kempu, uvítal nás jeho strážce – válející se aligátor. Viděl, že jsme dorazili a není tedy potřeba dále hlídat opuštěný kemp, a tak se ponořil do řeky a odplaval. Kemp tvořila velká chata s jedinou místností na spaní pro asi dvacet lidí, druhá chata–jídelna s kuchyní, přístřešek s nataženými houpacími sítěmi a sprcha se záchodem. Po vydatné večeři jsme se vydali po řece k vyhlídce na západ slunce. Jak se bohužel ukázalo, bylo to spíš večerní setkání všech návštěvníků pampy v baru u piva, kde je jen tak mimochodem také terasa s výhledem na západ slunce. Žádná romantika ani poklidné sledování západu slunce za zvuků divoké přírody, které jsme očekávali, to sice nebyla, ale dali jsme si aspoň pivo s našimi spolucestovateli a seznámili se. Po západu slunce se loďky zas rozjely do svých kempů, které bylo vidět podél řeky. V našem kempu bydlela kromě nás ještě jedna posádka, která tam přijela o den dřív. První den jsme naštěstí pro moji zraněnou nohu strávili v džípu nebo na řece, takže jsem skoro vůbec nemusel chodit. Jenže zítra je na programu brodění se bažinou – budeme hledat anakondu. Moc jsem se na to těšil. Ale pohledy průvodců, které vrhaly na moji nohu a jejich pochyby o mé účasti na pátrání po anakondě mě naopak netěšily. Tím spíš, že jsem sám pochyboval o tom, že budu výpravy schopen. Hlavou se mi honily myšlenky na doping proti bolesti, abych mohl jít.

Mokřinami za anakondou 48. den – 15.8. pondělí Do rána se s nohou žádný zázrak neudál a na snídani jsem se belhal. Nechtěl jsem se ale smířit s tím, že mi unikne hledání anakondy, takže jsem se rozhodl jít s ostatními – a uvidím, jak to dopadne. Pro jistotu jsem si strčil do kapsy nějaké prášky a začal se chystat. Při fasování holínek jsme měli s Petrem smůlu, protože pro nás neměli dost velké boty. Ale i kdyby je pro mě měli, neobul bych je, protože jsem měl nárt nepohyblivý a oteklý. S obtížemi jsem se nasoukal do svých pohorek a k mému překvapení mi bota nohu zpevnila a chůze se stala o něco méně bolestivou. Během příprav a čekání, až se všichni sejdou, jsme leželi v houpacích sítích a pozorovali život na řece. Na protější břeh přišla asi desetičlenná rodinka kapybar provést ranní hygienu. Kousek vedle si aligátor nahříval tělo prvními slunečními paprsky a na okolních stromech se hemžily poskakující kotulové. Nastal čas odjezdu. Náš průvodce zavelel obvyklé „vamos!“ a my ho poslušně následovali. Lodí jsme popojeli k rozlehlé travní ploše bez stromů a dál pokračovali už pěšky. Hodinu jsme šli mokřinou, která mi sahala po kotníky. Našlapoval jsem opatrně, aby mi voda nenatekla horem do bot. Ale anakonda má raději vodu než souš, takže jsme pokračovali dál mokřinou. Můj dobrý pocit ze sucha v botách a z nepromokavosti goretexu brzy pominul: brodili jsme se vodou až skoro po kolena a do bot teklo i těm, kdo měli holínky. Ale anakondu jsme našli! Bylo to asi čtyřleté mládě, dlouhé necelé dva metry. Takovéhle mládě není člověku nebezpečné. Dospělá anakonda, dorůstající až do délky devět metrů, by mohla napadnout osamoceného člověka, ale na ni jsme v tak mělkých vodách narazit nemohli. Nebezpečí tady však hrozí od jiného živočicha. To jsme však zjistili až později. Zatím jsme v klidu pokračovali mokřinou ke skupince stromů, kde jsme si udělali na kousku pevné země pauzu. Hladinu jezírka, vedle kterého jsme odpočívali, pokrývaly leknínovité rostliny. Občas jsme viděli, jak si jimi něco razí cestu, a několik aligátorů se vyhřívalo na březích jezírka. Další hady jsme už bohužel neviděli, a tak jsme se spokojili s nalezištěm obrovských zelených šnečích ulit. Brodění mokřinou bylo docela únavné, navíc stále na přímém slunci, ale naštěstí se mi šlo docela dobře. Pouze když mi noha uvázla ve spletených rostlinách nebo se bořila do hlubšího bahna na dně, bolelo mě to. Pohybovat se v tak atypickém prostředí, jakým je mokřina pampy, má nádhernou atmosféru. Po návratu do kempu jsme s Petrem vyždímali pohorky a já doufal, že se mi do stále trochu krvácející rány nedostane nějaká infekce.

strana 66


Může vás ohlodat aligátor... Po delší odpolední siestě jsme se vydali hledat hejno růžových delfínů, protože někteří si s nimi chtěli zaplavat. Jel jsem taky, i když jen jako případný pozorovatel; nechtěl jsem ještě víc dráždit svoji rozmočenou nohu. Tentokrát jsme ale neměli štěstí a žádné delfíny jsme nespatřili. K večeru jsme jeli chytat piraně. Rybaření nijak neholduji, takže jsem se zúčastnil jen pasivně a svou návnadou jsem je akorát krmil. Místo toho jsem pozoroval západ slunce a vychutnával si klid na řece. Náš průvodce výjimečně neměl dlouhé kalhoty, a tak jsme si nemohli nevšimnout jeho lýtek. Bylo zřejmé, že mu je někdy něco nepříjemně ohlodalo. Nedalo nám to a zeptali jsme se, co se mu přihodilo. Vyprávěl nám, jak asi před šesti lety také hledal v mokřinách anakondu, stejně, jako jsme ji hledali dnes dopoledne. Ale místo toho, aby našel anakondu, tak si jeho našel aligátor a chytil ho za lýtka. Dobře, že jsme tuhle historku slyšeli až po návratu z mokřin… K večeři jsme kromě již standardně výborné a rozmanité večeře, měli jako bonus každý jednu piraňu, kterou pro nás nachytal náš průvodce. Přestože nejsem fanda ryb a zelenina nebo pořádný kus masa bez kostí je pro mě zajímavější, tak jsem si pochutnal.

Mládě anakondy- mokřiny bolivijské pampy

49. den – 16.8. úterý Poslední den v pampě jsme si přivstali a jeli se podívat na východ slunce. Stát trochu rozespalý v chladném ránu v mokřině, kde jsou komáři právě v tuto dobu nejaktivnější, je jen pro silnější nátury a určitě výborná možnost, jak otestovat kvalitu repelentu. Každopádně bych se ale na repelent nespoléhal, protože moc nepomáhal. Dlouhé nohavice, rukávy a zahalený obličej jsou nezbytností, nikoli však všelékem: komár je potvora vynalézavá a vždy si najde skulinku. Východ i západ slunce je v pampě nezvyklý. Slunce je oranžové až růžové, můžete se bez problému koukat přímo do něho a zapadá, respektive vychází kus nad obzorem, ačkoliv zdánlivě není žádný důvod, proč by nemělo být vidět hned nad horizontem. Zřejmě nějaká nevýrazná mlžná clona, která se pravidelně vyskytuje nad mokřinami. strana 67

Jižní Amerika 2005 Na rozlučku s pampou jsme se jeli projet po řece, abychom si prohlédli znovu všechna zvířata. Tentokrát jsme navíc viděli plameňáky, tukana a aligátoří rodinku včetně asi patnáct centimetrů dlouhých mláďat. Množství a rozmanitost ptáků, kteří posedávají na větvích a přelétávají nad řekou, jsou tak obrovské, že není v silách neodborníka všechny si zapamatovat a rozpoznat. Neradi jsme opouštěli kemp a nasedali do lodě. Cestou zpátky jsme narazili na hejno růžových delfínů a někteří se s nimi vykoupali. Bylo nádherné pozorovat delfíny, jak se prohánějí a vynořují nad hladinu. Aligátoři a kajmani se s delfíny nemají moc rádi, podobně jako žraloci v moři. Koupání s delfíny je tedy bezpečné, přestože se na březích řeky vyhřívalo několik aligátorů a kajmanů. V přístavu jsme přeložili zavazadla do džípu a uháněli zpátky do Rurrenabaque. Náš řidič byl asi po flámu a za jízdy usínal. Po chvíli mu to nedalo a nabídl, zda si někdo nechce zařídit. Španělský turista se ujal volantu a řidič spokojeně usnul na místě spolujezdce. Bez problémů jsme zvládli zbytek cesty, i když ke konci už nám dřevěněly nohy. Kousek před městem se náš řidič zase chopil řízení, aby neměl problémy.

Nakonec jsme jeli po silnici smrti i autobusem Náš původní plán – odjet z Rurrenabaque směrem na Trinidad a u San Ignacio de Moxos odbočit na Cochabambu, abychom se vyhnuli „cestě smrti“ – se bohužel ukázal jako nereálný. Přestože v mapě od Nelles Maps bylo naznačeno, že tam vede cestička, místní nevěděli, že by se tamtudy dalo jet a určitě tam nejezdily autobusy. O letecké přepravě jsme neuvažovali (kolem 60 USD), takže nezbylo než jet obávaným autobusem. Nic naplat, koupili jsme tedy lístek na autobus do La Pazu po „cestě smrti“ na následující den. Večer jsme zakončili opět v baru Moskitos, kde jsme se potkali i s britským párem. U kulečníku a míchaných nápojů jsme si povykládali o všem, co jsme za ty tři dny v pampě spolu zažili a co nás ještě čeká. Velmi milí lidé a na důchodce dost aktivní.

50. den – 17.8. středa Jediným cílem tohoto dne bylo přejet autobusem zpátky do města La Paz, což je cesta na osmnáct hodin. Autobus vyjížděl v půl jedenácté a do té doby jsme jen užívali chvilky oddechu a nic nedělání. V autobusu jsem seděl vedle studentky biologie z La Pazu. Povídali jsme si o spoustě zajímavých věcí, ale hlavně jsem se jí ptal, co si myslí o cestě autobusem po silnici smrti. Říkala, že už od mala, kdykoli má volno a chce si oddechnout od ruchu velkoměsta, jezdí z La Pazu autobusem po silnici smrti do džungle, kde se zajímá o kytky. Je to pro ni stejná cesta jako kterákoli jiná a nemá nejmenší obavy po ní jezdit. Myslím, že to je podobné, jako kdyby snad lidi v Čechách přestali jezdit po dálnici D1 jen proto, že to je asi nejnebezpečnější silnice v Čechách. Cestou se nám nabídly krásné pohledy na zapadající slunce nad džunglí a samotnou silnici smrti, kterou jsme projížděli za úplné tmy, jsme prospali ničím nerušeným spánkem.

Potosi – nejvýš položené město na světě 51. den – 18.8. čtvrtek Naším dalším cílem bylo město Potosi. Toto město ležící výš než 4000 metrů nad mořem je jednak nejvýš položené město na světě, ale také známé svými doly na stříbro a další kovy. Naše cesta do Potosi směřovala z hlavního města Bolívie La Paz. Jelikož jsme z džungle přijeli do La Pazu v pět hodin ráno tak jsme byli malinko rozespalí a navíc jsme zjistili, že autobusy do Potosi jezdí jen večer. Chtěli jsme se ještě trochu prospat a tak jsme jako alternativní možnost zvolili cestu do města Oruro, které bylo cestou a kam odjížděl autobus již v šest ráno. Krátký čas, který nám zbýval do odjezdu autobusu, jsme mimo jiné vyplnili nutným odskočením na toalety. Když jsem hlídal batohy a Lenka s Petrem byli na záchodě tak nedaleko sedící babky na mne pořád pokřikovaly ať tam takhle nestojím a něco udělám s těmi batohy jinak mě někdo okrade. Tři velké batohy ležící těsně u sebe a já hned vedle nich mi připadalo jako dostatečně bezpečná situace a tak jsem dál stál nad batohy a rozespale koukal do prázdna. Kde se vzal tu se vzal pán a ukazoval mi něco ležícího přede mnou na zemi. Pohlédl jsem na zem a viděl strana 68

Jižní Amerika 2005 jsem tam ležící sto dolarovou bankovku. Ve své rozespalosti po 18-ti hodinové cestě autobusem a v čase před šestou hodinou ranní jsem nepřemýšlel nad ničím a sehnul se pro ni. Nemyslel jsem ani na to, že se obohatím, ani na to, že je v podstatě nereálné, aby to byla moje bankovka a už vůbec jsem si neuvědomil v tu chvíli nereálnost toho, že by mi někdo ochotně ukazoval ztracenou bankovku. Ani nevím proč, ale jak jsem se zvedal tak jsem se podíval za sebe k batohům, místo před sebe na pána, který mi ukazoval bankovku. Přestože tam ještě před chvilkou široko daleko nikdo nebyl, tak najednou u batohů stál jiný muž. Když si všiml, že na něho koukám tak odcházel jako že jen prochází. Otočil jsem se před sebe a pán, který mi ukazoval bankovku, se již taky vzdaloval. Zůstal jsem tam stát opět opuštěn, jen já a batohy, s tím rozdílem, že jsem v ruce měl navíc falešnou bankovku. Dá se říct, že jsem měl velké štěstí a rozhodně jsem se tím ponaučil do budoucna. Během tří a půl hodinové cesty do města Oruro jsme se trochu dospali. Spoj do města Potosi jel za čtyři hodiny a tak jsme se šli podívat do centra na náměstí. Fontána a zeleň na náměstí lákaly k odpočinku a nasátí trochu té atmosféry místního rytmu života. Netrvalo dlouho a přišel k nám první čistič bot nabízející své služby. Odmítli jsme ho stejně jako několik dalších. Přestože kousek před námi již byl hlouček debatujících čističů bot, tak každý nově příchozí se nás přišel zeptat zda nechceme vyčistit boty. Jeden malý klučina, samozřejmě taky čistič bot, se s námi dal do debaty a vyptával se odkud jsme. Českou republiku pochopitelně neznal a tak jsme mu říkali, že když bude chodit do školy tak se tam dozví o jiných zemích stejně jako další zajímavé věci. Na chvíli nás popadla tahle utopistická myšlenka šířit osvětu a podporu vzdělávání. Když k nám přišlo několik dalších čističů bot tak nám již docházela trpělivost a důrazněji s jasným rozladěním jsme je odmítali. Ne, že by jsme měli pocit nějakého nebezpečí, ale přeci jen se nám úplně nelíbilo když vedle nás debatovalo asi dvacet čističů bot a postupně přicházeli další. Pani sedící nedaleko, viděla naši nevoli vůči „množícím“ se čističům bot a napomenula je ať si jdou po svých. Chlapci jí řekli, že se jen baví mezi sebou a pokračovali dál v debatě. Po chvíli se paní zvedla a něco řekla nedaleko procházejícím třem policistům. Většina čističů bot opustila debatující kroužek, když viděli přicházející policajty. Dva, kteří tam přesto zůstali, dostali pohlavky a vyhubováno od policistů. Situace se zdánlivě vrátila do normálu. Když jsme si všimli pána, jak s diktafonem debatuje s jedním z čističů, tak jsme dál seděli a rozhlíželi se po okolí. Nedlouho na to se tam objevil další člověk s kamerou a natáčel malého čističe, který dostal pohlavek a brečel opodál. Lidé se podivně skupili, vyptávali se a něco řešili. Usoudili jsme, že bude nejlepší vyklidit pozici, aniž by jsme pátrali po tom o co tam vlastně jde. Po té co jsme si ještě chvíli prohlíželi město tak jsme si vzali taxíka zpátky na nádraží. V restauraci hned vedle jsme si objednali jídlo. Bohužel obsluha byla taková, že ani po té co jsem já dojedl polívku i druhé jídlo, tak Petr s Lenkou nedostali oběd. Nebyl čas a tak jsme museli jít. Nechal jsem na stole peníze a odcházeli jsme. V ten moment se objevila pani s dalšími dvěmi jídly. Jen tak ze dveří jsme jí poděkovali a řekli, že už to nechceme, jelikož nám jede autobus a šli jsme. Ačkoliv tentokrát mohli oba bez problému jíst tak museli absolvovat nechtěnou dietu respektive koupit si jen něco malého do autobusu. Dalších pět a půl hodiny v autobuse bylo již docela dost po předchozích víc než dvaceti hodinách z džungle, ale nebylo nazbyt. Podle doporučení mělo být nejlevnější ubytování v Potosi v Residencial Felcar. Úvodní cenu za pokoj pro tři se mi podařilo usmlouvat ze 75 na 65 Bs. Bohužel jsme následně moc přebírali a zkoušeli štěstí i jinde, což nás při návratu dostalo zpátky na cenu 75 Bs. Každopádně jsme byli rádi, že se můžeme natáhnout na postel a po velmi dlouhé cestě z džungle si odpočinout.

52. den – 19.8. pátek Následující dopoledne jsme strávili zjišťováním informací o třech zajímavostech. Chtěli jsme jet vlakem do železniční zastávky Kondor, nejvýš položené na světě, ležící mezi Potosi a Rio Mulatos. Na nádraží jsme bohužel zjistili, že vlaky z Potosi již několik let nejezdí směrem k Rio Mulatos. Jediná možnost jak se dostat do železniční zastávky Kondor je prý z města Oruro speciálním vlakem, na který je třeba získat nějaké povolení. Vracet se zpátky do Orura se nám nechtělo a tak jsme museli oželet výlet vlakem do zastávky která je přibližně stejně vysoko jako nejvyšší vrchol Evropy a ani jsme nezjistili další podrobnosti. Informace o výletě na Salar de Uyuni a do dolů Cerro Rico Mines je snadné získat v jakékoliv z mnohých agentur nabízejících tyto výlety. My jsme se nakonec dohodli v agentuře Silver Tours, která sídlí asi dvacet metrů od náměstí v ulici Quijarro. Nechali jsme se zlákat na kombinovaný odpolední výlet, který zahrnuje nejen prohlídku dolů Cerro Rico, ale také fabriky, kde se vytěžená surovina zpracovává. Výlet na Salar de Uyuni jsme domluvili tak, že v ceně byla i doprava z Potosi a ubytování v Uyuni se snídaní.

Na chvíli horníkem Ve dvě hodiny odpoledne jsme se společně s několika dalšími turisty naskládali do mikrobusu a jeli jsme nejprve do skladu s oblečením do dolů. Vyfasovali jsme holinky, kalhoty, košili, helmu, svítilnu a opasek. Když jsme se strana 69

Jižní Amerika 2005 ustrojili, tak jsme mikrobusem popojeli k obchodu pro horníky. Náš anglicky mluvící průvodce, bývalý horník, nám popisoval jednotlivé věci, které se daly koupit jako dárek pro horníky a seznamoval nás blíže s životem horníka. V obchodě bylo možné koupit dynamit, který však horníci fasují. Dal se koupit 96 procentní alkohol, který horníci prý rádi pijí, ale náš průvodce nám nedoporučoval jim ho kupovat. Horníci sice alkohol ředí kolou, ale ne vždy a způsobuje to zrakové obtíže až slepotu. Koupili jsme horníkům kolu, krabičky cigaret a samozřejmě pytlík koky s kostkou popelavé hmoty. Horníci, kteří pracují deset až dvanáct hodin v dolech, se pořádně najedí než jdou do práce a potom až když se zas vrátí domů. Během dne žvýkají koku, ke které přikusují popelavou hmotu a pijí kolu. Poté, co si všichni koupili nějaké dárky pro horníky, což je jistá povinnost každého návštěvníka dolu, jsme již jeli přímo ke vchodu do dolu. U vchodu několik horníků mělo pauzu a jiní dva zrovna vytlačili ze štoly vozík plný horniny. Za svitu čelovek jsme prolézali štoly v několika úrovních propojené žebříky. U několika horníků jsme se na chvíli zastavili a sledovali jejich práci nebo si s nimi povídali. Někteří razili otvory pro dynamit ručně a jiní strojně. Vytěžená hornina se z vyšších pater spouštěla po skluzavce dolu přímo do připravených vozíků. Z nižších pater se horninou nejprve plnily kožené tašky, které se zavěsily na lano a ručně tahaly nahoru do patra kde byly vozíky na kolejích. Několik tun vážící naplněný vozík dva horníci tlačili ven a bylo třeba dávat pozor na kolejích a včas se jim vyhnout. Život horníkům ztěžuje nejen těžká práce a špatná životospráva, ale také přítomnost látek jako arzen a azbest. Horníci mají svého bůžka nebo lépe řečeno ďábla, kterého uctívají. Mají pro něho vytvořenou místnost v podzemí, kde je jeho podobizna a kam mu přinášejí dary. Každého kdo spatří jeho podobiznu zřejmě na první pohled zaujme jeho velký úd. Horníci svému bůžkovi vkládají do úst zapálenou cigaretu, stejně jako hlavě jenž mu leží u nohou, posypávají ho lístky koky, cigaretami a dalšími drobnými dárky. Během našeho prolézání štolami nám zhasly tři ze čtyř čelovek co jsme měli. Přesto jsme bez problémů vylezli opět ze štol na denní světlo.

Kopec Cerro Rico, jenž se tyčí nad město Potosi a je protkán štolami, Bolívie V dolech se těží především stříbro, zinek a olovo. Tyto prvky se z horniny separují v nedaleko stojící fabrice kam jsme popojeli mikrobusem. Hornina nejdříve projde hrubou drtičkou, potom jemnou drtičkou a výsledný prášek je smícháván s chemikáliemi, které separují od sebe jednotlivé prvky horniny. Výsledná tekutina je prolévána poměrně složitým systémem van, nádobek a otvorů. Na základě rozdílných hmotností jednotlivých prvků je možné každý prvek dostat do jiného zásobníku. Výsledná surová kašovitá hmota, která obsahuje již jen jeden konkrétní kov, se

strana 70

Jižní Amerika 2005 vyváží do světa včetně některých evropských zemí. Zajímavou prohlídku jsme ukončili po šesté večer a tak nám zbyl čas akorát na vyřízení pošty a napsání pár řádků domů.

53. den – 20.8. sobota Následující den jsme měli zamluvený večerní autobus do městečka Uyuni za plánovaným výletem po Salar de Uyuni, což nám dávalo ještě celý den na prohlídku města. Ráno jsme se zašli podívat do mincovny, kde byla nejen pěkná sbírka mincí a zajímavý razící stroj. Přestože to nesouviselo s ražbou mincí tak tam měli několik mumií dětí ve vitríně. Docela zvláštní pohled na tělíčka částečně obalená tkání, vlasy a oblečením. Od rána městem procházel průvod v němž skupiny studentů ve stejnokrojích zpívaly a tancovaly. Skupiny studentů nešly hned za sebou a tak ať byl člověk kdekoliv tak slyšel nějakou partu studentů. Zašli jsme na vyhlídkovou věž nad městem. Přestože věž byla pěkná tak na ní nebyli překvapivě žádní turisti. Cena za vyhlídku byla 5 Bs, případně 10 Bs při použití výtahu. Vyšel jsem pěšky na první patro vyhlídky, které je nezasklené. Nabízel se pěkný výhled na Cerro Rico, továrnu na zpracování horniny, město Potosi se studentskými procesími a okolní kopce. Do druhého zaskleného patra vyhlídky se dá dostat pouze výtahem. Jelikož jsem byl na věži sám tak stejně musel výtah vyjet nahoru a vyvézt mě do druhého patra. Pohled z obou pater je úplně stejný takže spíš záleží na počasí a na tom zda chce někdo fotit. Zbytek dne jsme strávili prohlídkou tržišť a krámků jelikož jsme věděli, že to je pro nás poslední příležitost k nákupu dárku v nejlevnější zemi naší cesty po Jižní Americe. Nádherných věcí, které se nám líbily jsme našli spoustu, ale museli jsme se krotit, jelikož nám zbývalo pořád dost dní cesty a byl by problém vše tahat sebou. Přesto jsem mimo jiné dokoupil tepláky a teplou fleecovou mikinu, abych byl vybaven i do nepřízně počasí. Poslední hodinu v Potosi jsme strávili v kavárně u horké čokolády a zmrzliny. Náš autobus měl drobné zpoždění takže jsme nakonec odjížděli v sedm hodin. Během cesty měl autobus nějaké problémy, takže jsme několikrát zastavovali a pan řidič se to snažil řešit.

54. den – 21.8. neděle Po jedné hodině v noci jsme přijeli do Uyuni. Přestože nám původně říkali, že v tuto noční dobu nás tam nikdo čekat nebude a máme se sami dopravit do hotelu, tak nás tam uvítala pani i s taxíkem. Naskládali jsme se do auta a zajeli do hotelu v kterém jsme již měli rezervovaný pokoj. Než jsme se dostali do postelí byly skoro dvě hodiny.

Za solí, plameňáky a gejzíry Altiplana Oblast jihozápadní Bolívie, rozkládající se ve výšce čtyři až pět tisíc metrů nad mořem, je téměř neobydlená a pitná sladká voda je zde vzácností. Na druhou stranu nabízí náhorní plošina Altiplano pohled na neobyčejně zbarvenou a tvarovanou krajinu, největší solnou pánev na světě, laguny plné plameňáků, obrovské kaktusy a další zajímavosti. Ráno jsme dostali vydatnou snídani a kolem deváté hodiny jsme vyrazili na krátkou prohlídku města. Před výletem po Altiplanu jsme si vyřídili na bolivijském imigračním úřadě v Uyuni formality spojené s přechodem bolivijskochilské hranice, protože jsme se nechtěli vracet do Uyuni, ale pokračovat dál do Chile. Vše proběhlo bez problémů a za mírný poplatek jsme dostali potřebné nálepky na formulář. Kolem jedenácté hodiny jsme mohli nasednout do džípu. Pět turistů a jeden řidič, kuchař a mechanik v jedné osobě – to byla naše osádka džípu pro následující tři dny. Na střeše dostatečné zásoby pohonných hmot, jídlo, kuchyň, naše zavazadla a vše potřebné. Výlety organizované po Altiplanu jsou „all inclusive“ s výjimkou pití, které si musí každý na celou dobu zajistit sám.

Největší solná pánev na světě Hřbitov vlaků je naší první zastávkou. Kousek za městem Uyuni je místo, kde stojí desítky lokomotiv a vagonů, respektive jejich torz. Stroje dosloužily a zřejmě nejjednodušším řešením bylo umístit je do „země nikoho“ a tam je nechat, aniž by komukoli překážely. Postupem času se z tohoto místa stala turistická atrakce, která je běžnou součástí výletů. Na další cestě jsme se dostali na místo, kde se před námi rozprostřela obrovská bílá rovná plocha. Náš první dojem je, že jsme se ocitli na rozlehlé zasněžené pláni. Jedná se však o největší solnou pánev na světě Salar de Uyuni o rozloze 12 000 čtverečních kilometrů.

strana 71


Solná pánev Salar de Uyuni o rozloze 12 000 km2 – Atulcha, Bolívie

Solné kužele na Salar de Uyuni připravené k naložení, Bolívie strana 72

Jižní Amerika 2005 Toto vyschlé jezero ve výšce 3650 metrů nad mořem je dokonale rovné, se solnou vrstvou silnou kolem osmdesáti centimetrů. Těžit sůl z takto rovné a tvrdé plochy by bylo velmi obtížné, a tak se využívá období dešťů. V té době může být všude až čtyřicet centimetrů stojaté vody. Sůl je rozměklá a lidé z ní staví velké množství solných kuželů. Když se voda vypaří a sůl opět ztvrdne, objíždějí náklaďáky solné kužele, které není již tak obtížné rozbít a naložit sůl na korbu. Je to zvláštní pocit, uhánět v džípu po rovné bílé ploše, zatímco kolem dokola, kam až oko dohlédne, není vidět nic než bílá zem a modrá obloha. Uprostřed nehostinné solné plochy byl postaven hotel ze soli. Dříve byl v provozu a lidé se tady ubytovávali, ale kvůli kontaminaci okolí ho zavřeli a nyní slouží jen jako atrakce. V současnosti se solné hotely staví pouze okolo Salar de Uyuni, ne přímo na solném jezeře. Ze solných cihel se staví nejen zdi, ale i židle, stoly a postele. Solné hotely mají rákosoigelitové střechy, výplně otvorů ze dřeva a skla a jedině stěny v koupelně nejsou z pochopitelných důvodů ze soli. Sladká voda je vzácností, takže se extra platí za sprchu. Další zajímavostí solné pánve je Rybí ostrov (Isla del Pescado). Tvoří ho jeden hřeben plný velkých kaktusů a neobklopuje ho voda, ale sůl. Nabízí se logická otázka, proč se ostrov jmenuje Rybí, když nikde není ani kapka vody a v okolí tedy nežije žádná ryba. Na naši zvídavou otázku se nám dostalo odpovědi, že při pohledu shora má ostrov tvar ryby. Při uzavírání smlouvy s agenturou je dobré ujistit se, zda jsou v ceně vstupy či nikoli a pokud ano, tak si to nechat výslovně do smlouvy napsat. Jedna se o vstup na Rybí ostrov, který stojí 8 Bs a později vstup do národního parku Laguna Colorada. Zatímco jsme se kochali až šestimetrovými kaktusy a pohledem na zdánlivě nekonečný bílý prostor, náš řidič připravil oběd. Jeho základem byla rýže, k tomu nakrájená čerstvá zelenina, kousek sýra a rybičky z konzervy. K jídlu jsme dostali kolu a na závěr banán.

Hotel postavený ze soli – Atulcha, Bolívie Po obědě jsme ujeli dalších 110 kilometrů napříč Salar de Uyuni až do vesničky Atulcha na okraji solné pánve. Zatímco jsme se ubytovávali v solném hotelu a pak seděli na solných židlích a hráli karty na solném stolu, z našeho řidiče se stal mechanik a opravoval nápravu džípu. Jen co opravil nápravu, stal se z něho kuchař a připravil nám večeři. Dostali jsme zeleninovou polévku, lamí maso s rýží a čaj. Atmosféra v hotelu byla velmi příjemná ve strana 73

Jižní Amerika 2005 společnosti lidí asi z osmi džípů a příjemného personálu, který dohlíží na provoz placené sprchy a večer rozmísťoval po hotelu svíčky. Elektrický proud jde v solných hotelích jen dvě hodiny denně, a tak po zbytek večera hoří na pokojích i ve společných prostorách svíčky.Vše ostatní měli na starosti kuchaři z jednotlivých džípů.

55. den – 22.8. pondělí Druhý den jsme po brzké snídani (pečivo, k němu karamel na namazání nebo máslo, marmeláda, sušené mléko, kakao, káva a termoska s horkou vodou) odjížděli z hotelu zrovna v době, kdy vycházelo slunce, což bylo v půl sedmé. Projížděli jsme zvláštní, do červenooranžova zbarvenou krajinou, chudou na vegetaci. Přejeli jsme železniční trať vedoucí do Chile a brzy se nám naskytl pěkný výhled na vulkán Ollague, který se svými 5865 metry dominuje kraji. Během jízdy Petr najednou zakřičel, že nám něco spadlo ze střechy. Zastavili jsme a vydali se hledat, zda za námi něco leží. Měl pravdu a našli jsme mezi trsy trávy ležet vařič. Měli jsme štěstí, že si toho všimnul, protože jinak by jsme měli od průvodce už jen studenou stravu.

Sopka Ollague – Altiplano, Bolívie

Plameňákům zima nevadí První laguna, ke které jsme dorazili, se jmenuje Canapa. Přestože leží ve výšce 4100 metrů nad mořem a je částečně zamrzlá, zastihli jsme tam desítky plameňáků procházejících se po ledě nebo stojících v ledové vodě. Představa o tom, že všechny druhy plameňáků jsou teplomilné, je evidentně chybná – stejně jako třeba myslet si, že všichni tučňáci mají rádi jen zimu. Foukal silný vítr a díky němu bylo velmi chladno, což plameňákům, na rozdíl od nás, nevadilo. Bavili jsme se pozorováním ptáků, kteří se snažili vzlétnout a při rozbíhání jim nohy prokluzovaly na ledě. Závada na nápravě džípu se objevila znova, a tak náš šofér v tom nevlídném počasí opět ulehl pod auto. My jsme se zatím procházeli okolo laguny Hedionda, která poskytuje domov ještě většímu počtu plameňáků. O něco později jsme na místě, kde jsme obědvali, našli na skále se choulící malé zvíře vizcacha. Vypadalo jak králík s dlouhým ocáskem a podle toho na jakém místě se choulilo před větrem umělo zřejmě velmi dobře šplhat po kamenech.

strana 74

Jižní Amerika 2005 Projížděli jsme krajinou, která nás neustále překvapovala především svou nezvyklou barevností, ale i svými tvary. Viděli jsme další laguny, vulkány a jeli jsme místy, kde svého času maloval své surrealistické krajiny Salvador Dalí. Takzvaný zkamenělý strom a mnohé jiné skalní útvary přitahovaly naši pozornost svými tvary a svou na pohled nepochopitelnou existencí v prostoru, do kterého jakoby vůbec nepatřily. Venku foukal velmi silný vítr a tak se zastávky omezovaly. Krátce jsme vystoupili, udělali několik fotek a rychle zalezli do auta než nás to odfoukne. Během naší cesty jsme se pozastavovali nad tím, že žádný ukazatel v džípu nic neukazuje včetně toho, který by měl ukazovat stav paliva v nádrži. Bylo nám záhadou, jak řidič pozná, že mu dochází benzín. Až jsme na to přišli... Uháněli jsme krajinou a auto najednou začalo zpomalovat, až se úplně zastavilo. Co se děje, ptali jsme se řidiče. Bez jakýchkoliv rozpaků nám sdělil, že v nádrži došel benzín. Otázka, jak pozná, že Zkamenělý strom – Altiplano, Bolívie došel benzín, byla tím pádem vyřešena. Naštěstí jsme na střeše vezli kromě všeho možného také kanystr s benzínem. Jednoduché spojení kanystru s nádrží pomocí hadičky a fouknutí do kanystru zajistilo natankování nádrže, aniž by se musel velký kanystr sundávat ze střechy. Náš průvodce byl na střeše auta a já jsem držel druhý konec hadičky v nádrži. Byl jsem rád za rukavice, které jsem měl při ruce protože v tom větru bylo chladno a ono to chvíli trvá než se takto natankuje. Poslední zastávkou druhého dne byla laguna Colorada, kde jsme nocovali. Při registraci u vstupní brány do národního parku Laguna Colorada jsme se museli nejen registrovat, ale také zaplatit vstupní poplatek 30 Bs. Ke stolku, kde probíhala registrace vedla dlouhá fronta. Nevím, jestli je běžné, aby tento poplatek byl v ceně zájezdu, ale ze strany agentur je to logický argument pro to, aby získali zákazníka a pak na to rádi zapomenou. Ačkoliv ostatní platili za vstup, my jsme se chvíli dohadovali s řidičem a po předložení podepsané smlouvy s agenturou, v které jasně stálo napsáno, že vstupní poplatky jsou v ceně, to za nás zaplatil. Ubytovali jsme se v jednouše zařízeném pokoji pro šest lidí. To že v tomto bohem zapomenutém kraji netekla voda, by samo o sobě nevadilo a dalo se to očekávat, ale záchody vypadaly odporně. Na splachování tam byl velký sud s vodou a u něho kýbl, ale většina návštěvníků ho asi nepoužívala. Díky tomu to tam dost smrdělo a celkově nevypadalo vábně. V kontrastu s tím venku bylo nádherně. Procházku kolem úžasně a nezvykle zbarvené laguny znepříjemňoval sice stále velmi silný vítr, ale na příjemném dojmu z krajiny to nic neměnilo. Bylo to poprvé a naštěstí naposled co jsem postrádal svoji ztracenou šusťákovou bundu, která by se v tom větru hodila. Po večeři jsme si povídali jen asi do osmi a pak ulehli, protože nás čekalo ještě dřívější vstávání než tento den a to v půl páté. strana 75


Laguna Colorada – Altiplano, Bolívie

56. den – 23.8. úterý Poslední, třetí den putování po Altiplanu, jsme zahájili velmi brzo a po páté hodině už jsme opouštěli hotel. Za tmy jsme projížděli krajinou, ve které nebylo kromě několika reflektorů ostatních džípů nic vidět. Terén je místy hodně náročný, jeli jsme krokem a kymáceli se ze strany na stranu. Chvíli před východem slunce jsme přijeli ke gejzíru ve výšce 4870 m n.m., což bylo nejvýše položené místo putování po Altiplanu. Zatímco vítr neustával a bylo velmi chladno, čmoudíky z gejzíru se kousek nad zemí lámaly, takže to vypadalo jako gejzír proudící vodorovně. Kousek pod gejzírem leží celé sirné pole, kde probublávalo bahno, vřela voda a nad oblastí několika desítek metrů leželo množství sirných oblaků. Cestu, která vede kolem tohoto sirného pole a za bezvětrného počasí je bez problémů sjízdná, celou zahalila mračna a řidič jel po paměti. Okolní hory nádherně zbarvené do oranžova dostaly při východu slunce zase jiný nádech a tak – přestože by se mohlo zdá, že krajina omrzí a z cesty se stane nudný přejezd – jsme se stále nadšeně dívali po okolí. Na místě zvaném Sol de Maňana, kde jsou termální jezírka, jsme zastavili na snídani. Zatímco ji náš šofér připravoval, procházeli jsme se kolem jezírek. Dopadaly na ně paprsky slunce, které bylo stále nízko. Přestože jsme byli ve výšce přes 4000 m n.m., voda byla nádherně teplá. Vyvěrající horské prameny ohřívají vodu na ideální teplotu. Vlézt do vody by nebyl až takový problém, ale představa, že budeme vylézat mokří do větru, nás od koupání odradila. Takový vítr zde prý není běžný a bývá zde příjemně. My jsme se při snídani choulili v závětří auta... Netrvalo dlouho a po cestě se před námi objevil výrazný vrchol vulkánu Licancabur, sahající do výše téměř šesti tisíc metrů. Procházeli jsme se kolem laguny Verde a dívali se na vulkán. Bylo definitivně jasné, že vítr neustane – a za takového počasí se nebudeme pokoušel vylézt na vrchol Licancabur. Výlet po bolivijském Altiplanu jsme ukončili cestou k bolivijsko-chilské hranici. Tady jsme se rozloučili s našimi dočasnými spolucestovateli i s řidičem – oni pokračovali zpět do Uyuni, zatímco my jsme si chvilku počkali na spoj do San Pedro de Atacama v Chile. Přestože první a poslední den jsou dost zkráceny, tak je to výlet, který má rozhodně co nabídnout a stojí za to. strana 76


Místo termálních pramenů – Sol de Maňana, Bolívie

Sopka Licancabur tyčící se vedle Laguna Verde – Altiplano, Bolívie strana 77

Jižní Amerika 2005 Ať už jste nezávislý cestovatel nebo člověk dávající přednost organizovaným zájezdům, v této oblasti se pravděpodobně nevyhnete organizovaně pořádanému výletu. Běžná doprava tady nefunguje, pohybovat se zde pěšky je vzhledem k obrovským vzdálenostem nemyslitelné a tak zbývá jediná teoretická možnost nezávislosti – pronajmout si džíp a vyrazit na vlastní triko. Vzhledem k nulovému značení cest a časté absenci jakékoli cesty to je, ale bez někoho znalého prostředí velmi obtížné, ne-li nemožné. Nejběžnější varianty výletů jsou tři. Výlet na jeden den pouze po Salar de Uyuni, výlet na čtyři dny zahrnující vše a návrat zpět do Uyuni a výlet na tři dny zahrnující rovněž vše s tím, že budete dále pokračovat do San Pedra de Atacama v Chile. Neměl by být problém domluvit jakýkoli jiný individuální program s tím, že cena džípu a všeho ostatního kromě vody je přibližně 150 dolarů za den, což při plném obsazení džípu znamená kolem 25 dolarů na den a osobu. Bolivijsko-chilská hranice byly dvě boudy, mezi nimi závora a to stálo uprostřed krajiny, kde nic nebylo. Krajinu předělovala vyježděná pěšinka, po které jsme z jedné strany přijeli a z druhé strany k nám brzy přijel mikrobus, který jezdil mezi hranicí a městečkem San Pedro de Atacama.

Místo našeho stopování - hraniční přechod nedaleko městečka San Pedro de Atacama, Chile

strana 78


Nakouknutí do Chile V Chile jsme z prašné cesty najeli na krásnou asfaltku. Nejen podle cesty, ale i podle aut bylo vidět, že ekonomika těchto dvou sousedních států je na výrazně jiné úrovni. Chilská celnice, která je společná pro hraniční přechod s Bolívií i Argentinou je docela dost vzdálená od skutečné hranice. Na celnici jsme museli všichni projít místností kde každému prohlíželi batoh. Věci jako těstoviny, kečup a podobně jim nevadily, ale jablko Lence zabavili. Když jsme vystoupili, tak jsme byli trochu zmatení a později rozladění. Ceny za ubytování i jídlo byly vysoké. Respektive pro někoho kdo přiletí rovnou z Evropy, to nebude tak zlé, ale po pobytu v levné Bolívii je to přeci jen docela cenový skok. Díky tomu jsme začali uvažovat o tom, že se v Chile nebudeme vůbec zdržovat a pojedeme rovnou dál. Bohužel jsme zjistili, že jsou ve městě jen dvě společnosti, které jezdí do Argentiny. U obou jel první spoj za tři dny a ke všemu za drahé peníze. Představa, že budeme muset v téhle díře trávit tři dny byla nepřijatelná. Vyměnili jsme zbytek boliviánů za chilské peso, koupili pečivo a zašli se podívat do kostela postaveného z kaktusového dřeva. Kaktusové dřevo je docela zajímavý materiál. Už v Bolívii jsme z něho viděli vyrobené košíky, stojánky a podobně. Je to pěkně děrované a na pohled velmi zajímavé.

Stopem do Argentiny Ve městě nebylo víc co bychom chtěli vidět a tak jsme se vydali pěšky zpátky k celnici. Čekat tři dny se nám nechtělo a tak zbylo jediné řešení zkusit jet stopem. Na celnici jsme se zeptali celníka jestli tam můžeme stopovat. Celník říkal, že není problém, ale že musíme stopovat před celnicí a pustí nás až budeme mít řidiče. Varianta, že si necháme dát razítko do pasu a pěšky půjdeme do Argentiny, zatímco budeme cestou stopovat tady nepřipadala v úvahu. Celnice je od skutečné hranice vzdálená přibližně 160 kilometrů a pak ještě kilometry zas na Argentinskou celnici. Proto po silnici vedoucí do Argentiny jezdí i lidé kteří nejedou za hranice, ale jen do některého z městeček ještě v Chile. U celnice jsme měli jistotu, že kdo projíždí jede za hranice. Obešli jsme všechny kamiony co tam stály a vyptávali se řidičů jestli by nás nesvezli. U některých nebyli řidiči, jiní se vraceli do Brazílie a domluva s nimi v portugalštině, které jsme vůbec nerozuměli nikam nevedla a někteří nám řekli že ne, protože to mají zakázané. Postávali jsme tam a zkoušeli to dál, kdykoliv někdo přijel. Po hodině čekání jsme se rozhodli udělat si oběd. Vybalili jsme vařič, na celnici načepovali vodu na záchodě a začali ji vařit na těstoviny. Akorát přijel další kamion tak jsem šel na další pokus. Začal jsem mu něco povídat ještě když seděl v kabině. Moc mě neslyšel tak vystoupil. Trochu překvapeně jsem na něho v první moment koukal. Po skoro dvou měsících mezi malými Peruánci a Bolívijci se z kabiny vysoukal chlápek, který převyšoval mých víc než 180 centimetrů a v ramenou byl tak dvojnásobný než já. V ostatních zemích lidé již nejsou tak malí a jsou více promíchaní s Evropany. Vysvětlil jsem mu situaci a chlápek mi pořád něco povídal a smál se, jenže jsem mu moc nerozuměl. Útržkovitě jsem pochopil, že by nás rád vzal, ale že v tom je nějaký problém. Nevěděl jsem však jaký problém, i když domýšlel jsem se, že to mají prostě od zaměstnavatele zakázané. Povídal jsem mu, že nebudeme dělat žádný problémy i když to nebylo evidentně to čeho by se bál. Nakonec mi řekl, že si musí jít vyřídit papíry k celníkům a že si o tom pak promluvíme. Šel jsem k Lence a Petrovi a řekl jim, že tu je nějaká naděje. Za chvíli od celnice na nás mával řidič kamionu. Zaběhl jsem tam a on říkal, že můžeme jet s ním. Rychle jsme vylili vroucí vodu z ešusu, zabalili vařič, posbírali si svých pár věcí a vyřídili si formality s celníky. Batohy jsme naházeli do prázdného návěsu a nastoupili k němu do kabiny. Lenka s Petrem seděli vzadu na jeho posteli a já seděl vepředu. Chilský řidič kamionu jménem Carlos, byl velmi upovídaný a usměvavý člověk. Škoda, že naše španělština nebyla lepší abychom se mohli víc zapojit do hovoru. Vyprávěl nám jak dvacet let křižuje křížem krážem Jižní Amerikou, informoval nás co vidíme kolem a když byl podél silnice nějaký pomníček nebo dokonce čerstvé torzo kamionu tak nám vyprávěl o tom kdo to byl. Carlos jel od chilského pobřeží do argentinského Santa Fe pro náklad a tak jsme měli přes 500 kilometrů společnou cestu. Museli jsme přejet napříč Andami a čekal nás výjezd až do sedla 4600 metrů nad mořem. Kamion do kopce nejel moc rychle, ale jinak jel svižně a příjemně ubíhaly kilometry. Než jsme dojeli na hranici tak se nás Carlos ptal jestli vezeme nějaké drogy. Otázka byla pochopitelná jelikož nechtěl mít případné problémy. Na moment jsme zaváhali s odpovědí, tak na nás koukal trochu podezíravě. Když jsme se ho zeptali jestli je koka droga, tak se začal smát. Na hranici jsme přijeli bohužel těsně po autobusu plném lidí a tak jsme museli hodinu čekat než je všechny odbaví.

strana 79


Argentina Po přejetí hranice jsme se dostali na asfaltovou cestu, která byla ve výstavbě. Trochu to drncalo, ale pořád to bylo nesrovnatelné s cestami v Bolívii. Na půl hodiny jsme se zastavili ještě na místě, kde musí vyřizovat něco jen kamiony. Cesta dál se skládala z dlouhých úseků bez zatáček. Tak akorát dobré na to usnout za volantem, což se ale naštěstí netýkalo nás ani Carlose. Byl pokročilý čas a některé restaurace, o kterých si myslel, že budou otevřeny, tak již byly zavřeny. Nakonec jsme dojeli až do města Jujuy, což byla naše cílová stanice, po 8,5 hodinách. Vzhledem k vzdálenosti, kterou jsme ujeli, profilu cesty a dvěma časovým prodlevám jsme měli velmi slušný čas. Autobusem by to trvalo déle než kamionem. Díky časovému posunu mezi Chile a Argentinou bylo již půl hodiny po půlnoci, kdy jsme zastavili na kraji města. Najedli jsme se u pumpy, kde měli výborné sendviče. Carlos odmítl peníze za svezení a tak jsme ho alespoň pozvali na sendvičovou večeři. Po jídle jsme přemýšleli kam složíme hlavu. Carlos byl tak laskavý a nabídl nám, že můžeme přespat v jeho návěsu. To znělo velmi pozitivně, takže jsme nalezli do prázdného návěsu a ustlali si tam. Nejdřív nás tam chtěl zavřít, což se nám nezdálo, přestože to nemyslel zle a chtěl nás chránit před okradením během noci. Sám uznal, že minimálně kvůli záchodu to není dobrý nápad a tak nechal návěs přes noc pootevřený. Dveře od návěsu jsme si přivázali ke spacáku, takže kdyby chtěl někdo pootevřenými dveřmi dovnitř tak bychom to cítili. Chvíli před druhou hodinou ráno argentinského času jsme usínali ve velkém prázdném prostoru návěsu.

57. den – 24.8. středa Noc jsme strávili příjemným ničím nerušeným spánkem, ale okolo osmé jsme již vstávali. Rozloučili jsme se s Carlosem a i když nechtěl peníze tak jsme mu tam nechali zbytek našich chilských peněz. Nám už by byly k ničemu a on je určitě užije. Do centra města Jujuy jsme se svezli autobusem a na nádraží si koupili lístek do města Resistencia na 16 hodinu. Trochu překvapeně jsme přijímali informaci, že během cesty dostaneme také jídlo. Ptali jsme se zda je možné koupit lístek na autobus bez jídla, případně nějaký méně pohodlný, ale nic méně komfortního nenabízejí. Měli jsme asi pět hodin času a tak jsme si prohlédli nějaké kostely, náměstí a celkově zpozorovali výraznou změnu oproti Peru a Bolívii. V Argentině neběhalo tolik psů po ulici, mají supermarkety a ne jen tržiště, lidé jsou vyšší a evropštější a mají lepší zboží v pekárnách. Ve městě jsme se potulovali až do odjezdu a zaujaly nás také krásně růžově kvetoucí stromy nebo pomerančovníky rostoucí podél cest.

Výrazná změna stylu cestování Na autobusovém nádraží jsme se zájmem koukali na patrové autobusy a jedním z nich jsme také odjeli. Po hodině a půl jsme přesedali ve městě General Guemes na autobus, který již jel přímo do Resistencia. Autobus měl WC, ledničku s nápoji volně k dispozici, dostali jsme něco mezi svačinou a večeří, kterou roznášela stevardka a během cesty nám pustili tři filmy. Autobusy byly prostorné a pohodlné. Úroveň cestování se výrazně zlepšila, přestože jsme si koupili opět to nejlevnější co bylo k dispozici.

58. den – 25.8. čtvrtek Po 14,5 hodinové jízdě po asfaltkách a v relativním pohodlí jsme byli v Resistencia. Bylo sice něco málo po šesté ráno, ale informační centrum na nádraží bylo již otevřené a měli k dispozici zdarma plánek města. To byla další pozitivní změna, protože obvykle býval problém sehnat nějaký plánek. Z průvodce jsme vyčetli, že na místě zvaném Parque 2 de febrero je možné kempovat a tak to bylo první místo kam směřovaly naše kroky. Sedli jsme na první autobus směřující do centra. Později jsme zjistili, že autobus číslo 9 jel přímo k parku, takže jsme zbytečně vysedli už v centru. Cestou pěšky k parku jsme se zastavili v cestovní agentuře a vyptávali se jich na informace o národních parcích Chaco a Rio Pilcomayo. Moc jsme se nedozvěděli, ale aspoň něco. Park byl dost velký a bylo v něm mnoho hřišť na kterých si hrála školní mládež. Místo vypadalo pěkně, ale překvapovalo nás, že tam nikdo nekempuje. Pani u brány nám, říkala, že si můžeme postavit stan kam chceme, ukázala nám sprchy a záchod. Měli jsme trochu nedůvěru postavit stan na místo kde se pohybuje tolik dětí a nechat to tam bez dozoru. Pani byla přátelská a říkala, že není problém abychom si věci nechali u ní a stany postavili později.

strana 80

Jižní Amerika 2005 Rozhodli jsme se, že druhý den pojedeme do národního parku Rio Pilcomayo a tak jsme vyrazili zpátky na autobusové nádraží. Na ulici před parkem jsme čekali na autobus číslo 9 jelikož jsme věděli, že jezdí z nádraží. K našemu překvapení, když jsme nastupovali do autobusu a řidiči řekli, že chceme na nádraží, tak nám řekl, že tam nejede. Pochopili jsme, že ne každý autobus se stejným číslem musí mít stejnou trasu. Velmi přátelská pani, které jsme se ptali jaké autobusy jezdí na nádrží, nám řekla, že nejlepší to je jet autobusem číslo 5. Řekla ať jdeme s ní a přes několik bloků nás vedla na roh kde byla zastávka. V Argentině byly v podstatě již zastávky jak je známe a nefungovalo to tak, že si každý kdekoliv může mávnout na autobus a on mu zastaví. Respektive v zásadě to tak asi taky fungovalo, ale musel stát člověk u křižovatky a ne uprostřed bloku. Zdálo se, že zastávky mají určitý systém, ale nebyli jsme tam tak dlouho abychom se v tom úplně zorientovali. Za chvíli přijel autobus, my jsme poděkovali pani a za chvíli jsme byli zas na nádraží. Koupili jsme si lístek do města Clorinda, odkud měl být nedaleko vstup do Rio Pilcomayo. Na pěkném zeleném náměstí jsme pozorovali soutěž řezbářů. Bylo tam několik desítek účastníků, kteří dostali stejný kus dřeva a měli z něho něco vytvořit. Používali různé dláta, motorové pily, brusky a další nástroje podle toho jak kdo chtěl. Některé výtvory byly zajímavé, ale všechny byly abstraktní. Řeka Parana, která protéká městem je velmi široká a tak jsme se rozhodli zajít se podívat do přístavu. Autobusem jsme tam dojeli a zjistili, že jednak u přístavu je jen rameno řeky a navíc je to spíš jen překladiště. Přestože možná není dovoleno do přístavu vstupovat tak jsme se tam šli projít. Prohlídli jsme si obrovské jeřáby, prošli okolo několika dělníků, kteří na nás sice koukali trochu nevěřícně, ale jinak si nás nevšímali. Když jsme opouštěli přístav hlavní bránou tak tam stál hlídač. Sice nás sledoval s pohledem v němž byl vidět otazník a otázka „Co tady tihle zbloudilí turisti pohledávají?“, ale nechal nás vyjít z přístavu beze slov. Zpátky jsme šli do kempu pěšky a koupili si kopečkovou zmrzlinu, ovoce a pečivo. Když jsme míjeli institut tance, tak Lenka zatoužila podívat se tam. Ochotná pani nám řekla, že hodina Tanga je od devíti večer a pokud se chceme přijít podívat tak beze všeho můžeme. Než jsme se dostali do kempu tak bylo po osmé hodině. Všechny děti, které si tam hrály, už byly pryč a tak jsme postavili stany a udělali večeři. Ačkoliv již bylo po deváté tak se Petr s Lenkou vydali podívat do institutu tance, zatímco já jsem ještě jedl a jen tak se procházel kolem rybníčku v parku. Když se vrátili tak už jsem spokojeně ležel ve stanu a podřimoval.

59. den – 26.8. pátek Abychom stihli autobus tak jsme vstávali před osmou hodinou. Umyli jsme se, zabalili, zaplatili a bylo najednou už po deváté. První autobus číslo 9 opět nejel na nádraží a naše časová rezerva byla pryč. Druhý autobus tam už naštěstí jel. Byli jsme tam akorát a čekal nás patrový autobus. Další změna, která nás čekala v Argentině bylo to že člověk, který ukládal zavazadla do kufru autobusu chce peníze za službu. Myslel jsem, že to jen na mě zkouší a tak jsem mu řekl, že nemám drobný a že si ten batoh uložím sám. On mi na to odvětil, že to můžu, ale pak za něho neručí a sundal cedulku, kterou na něj připevňoval. Řekl jsem si, že za to neručí tak jako tak a uložil si sám batoh do kufru autobusu. Poplatek za tuto službu nebyl velký a kdybych věděl, že to tak normálně funguje tak bych mu ty peníze dal. Nechtěl jsem ale být hloupý „gringo“, který se nechá nachytat na každou blbost a pořád platí. Pohled z okna již nenabízel pohled na hory, ale jen na obrovskou rovinu, kde se střídaly farmy, louky, palmy a lesy. Ve městě Formosa nás čekal přestup a po druhé hodině jsme byli ve městě Clorinda. Toto městečko je zvláštní díra, kde nic není a lidé na nás koukali jak na zjevení. Našli jsme tu jedinou restauraci a objednali jsme si kuřecí řízek. S překvapením jsme koukali, když nám přinesl opravdu jen řízek. Těžko říct zda se k tomu objednávala příloha zvlášť nebo v čem byl problém. Potlačili jsme údiv a neřešili jsme to. K řízku jsme si vzali pečivo a smáli jsme se tomu, že to máme jak svačinu připravenou z domova. Našli jsme dopravce, který odjížděl ve čtyři směrem k Laguna Blanco odkud byl nedaleko vstup do Rio Pilcomayo. Když přijel autobus tak do něho začali nakládat mnoho přepravek a pytlů ovoce. Lidí mnoho nenasedalo a tak jsme se i přes to všichni vešli pohodlně.

Osamoceni v klidném národním parku Rio Pilcomayo Po hodině a půl jsme vysedali kus před městečkem Laguna Blanca u odbočky k parku. Vydali jsme se po prašné cestě k pět kilometrů vzdálenému parku. Slunce začalo zapadat a stmívalo se. Cestou k nám ze zadu přijelo auto a v něm dva asiati. Jejich španělština nebyla asi o moc lepší než naše, ale brzy jsme se pochopili a byli jsme rádi, že nás svezou. Vylezli jsme na korbu auta a přestože do parku neměli namířeno tak nás zavezli až k bráně. V parku nebyl nikdo jiný než my a strážci. Dali nám mapku a seznámili nás s tím kde co je. Cestou jsme z auta viděli dvě lišky, nad stanem nám hnízdily dvě sovy a na záchodě jsme pozorovali žabičky. Bylo jich tam asi patnáct sedících na svislé stěně blízko světla a chytaly hmyz. To, že byly na stěně by se ještě dalo pochopit, ale nechápali jsme jak mohou na hmyz vyskakovat a zůstat na stěně. Jen jednu žábu jsme viděli jak při tom spadla.

strana 81


60. den – 27.8. sobota Vstávali jsme akorát s východem slunce. Nasnídali jsme se a byli jsme si popovídat se strážci parku. Ti se chystali na večerní lov pytláků. Ukázali nám malou výstavku vycpaných zvířat a kůží, kterou tam měli udělanou ze zvířat, která ulovili pytláci a oni jim je zabavili. Jak jsme zjistili tak tento park se skládá ze dvou oblastí jenž jsou od sebe dost vzdáleny. Část v které jsme byli nabízela dvě místa na prohlídku. Jedno byla procházka k několik desítek metrů vzdálené Laguna Blanca. Podél laguny byl dřevěný chodníček s třemi moly a jednou vyhlídkovou věží. V laguně se dá bez problémů koupat, ale bylo nám doporučeno, ať se koupeme v sandálech kvůli piraňám. V laguně jsou i aligátoři, ale v době kdy jsme tam byli jich není mnoho. Bylo mírně pod mrakem a koupání nás nelákalo. Druhé místo kam se dá jít je asi třista metrů dlouhý okruh vedoucí přírodou. Během procházky jsem slyšel divné chrochtání z houští. Zastavil jsem se a potichu sledoval místo odkud se mi zdálo, že jde zvuk. Myslel jsem si, že je tam nějaké divoké prase. Po chvíli dorazil Petr i Lenka a společně jsme naslouchali. Zatímco jsem měl pocit, že to jde zdola, tak Petr ukázal nahoru do koruny stromů. Kousek nad námi seděl opičák a vydával zvuky podobné chrochtání. K obědu jsme si udělali těstoviny s omáčkou, ale nějak jsme se trápili s Danovým benzínovým vařičem a moc to nehořelo. Rozsah parku nás trochu zklamal jelikož jsme si vlastně vše prohlédli během dopoledne. Na druhou stránku jsme si mohli užít jen takového lenošení v klidném prostředí bez ruchu civilizace. Odpolední lenošení u stanu jsme vyplnili psaním deníku, praním prádla a pozorováním zelených papoušků, kteří neustále zalétávali na palmu stojící vedle nás. K večeru jsme se byli podívat k laguně na západ slunce. Slunce zapadalo kus nad obzorem podobně jako v bolivijské pampě. Když jsme se vraceli ke stanu tak jsme zastihli asi deseti člennou skupinu opic jak se přesouvala korunami stromů někam dál do lesa. Na večeři se nám nepodařilo vařič už vůbec zapálit. Těžko říct v čem byl problém. U mě a Petra převládla lenost a tak jsme říkali, že to nevadí a dáme si něco na studeno. Lence se to nelíbilo a tak po krátkém přemlouvání, abychom zašli ke strážcům parku, tam šla sama. Muži byli na večerním lovu pytláků, ale manželka jednoho z nich jí ochotně uvařila vodu na čínský polívky. Bylo to určitě lepší řešení než dojídání zbytků, takže jsme nakonec s Petrem byli rádi, že tam Lenka zašla. Den jsme zakončili třetí návštěvou laguny. Byla již tma a chtěli jsme zjistit jestli tam jsou nějací aligátoři. Potvrdila se však slova strážce a našli jsme jediného aligátora a to ještě plaval několik desítek metrů od břehu.

61.den – 28.8. neděle Když jsme se ráno balili tak jsme viděli vracející se strážce. Na lodi přivezli sice několik mrtvých zvířat, ale když jsme se jich ptali jak dopadla jejich noční vyjížďka za pytláky, tak říkali, že úspěšně. Rozloučili jsme se s nimi a vyrazili pěšky k hlavní silnici. Tento park nás sice překvapil svojí malou rozlohou a omezenými možnostmi kam se dá jít podívat, ale na druhou stránku viděli jsme několik zajímavých zvířat a strávili zde příjemně odpočinkový čas. Po hlavní silnici jsme se vydali směrem ke Clorindě do dva kilometry vzdálené vesnice Laguna Naineck. Kousek od zastávky byla pumpa, kde jsme zjistili že máme asi dvě hodiny čas než pojede autobus a také jsme nakoupili. Bylo poledne a tak jsme se uvelebili ve stínu přístřešku zastávky a jedli housky se sýrem. Malou nepříjemností bylo, že když jsem jedl třetí housku a poprvé se na ni podíval tak jsem zjistil, že je plná malých mravenců. Rozlomil jsem ostatní housky a lezly v nich taky. Přestože ty první housky nechutnaly nijak špatně tak jsem je už dál nejedl. Přeci jen sladká nevědomost má své kouzlo a jíst to s vědomím mravenců se mi už nechtělo. Dřív než jsem stačil vyřešit zda si půjdu koupit ještě něco jiného, tak na semaforu vedle nás zastavilo auto se známou asijskou dvojicí. Ptali se nás kam máme namířeno. Na naši odpověď, že do Clorindy se usmáli a řekli, že oni také a že si můžeme naskočit. Cestou jsme si udělali malou zastávku u nich doma, kde potřebovali něco vyložit a zjistili jsme že jsou z Taiwanu. Na korbě auta dost foukalo, ale bylo teplo a tak to nevadilo. Když jsme přijeli do města tak jsme zastavili u kasina, které jim zřejmě patřilo. Chystali jsme se vystoupit a pán se ptal kam máme namířeno. Když jsme mu řekli, že do Paraguaje tak se nabídl, že nás zaveze k hranici. Jeho pani zůstala u kasina a my jsme měli ušetřenou cestu čtyř kilometrů k hranici. Byli jsme mu vděční nejen za to, že nám ušetřil cestu, ale také za to, že nám na hranici dohodl ještě s překupníky dobrý kurz na výměnu peněz.

strana 82


Paraguay Přešli jsme most a byli jsme ve státě Paraguay. Z hranice jsme se svezli autobusem do hlavního města Paraguaje Asuncion. Na autobusovém nádraží jsme rovnou zjistili jak jezdí autobusy do Ciudad del Este, což byla naše další plánovaná zastávka po prohlídce hlavního města. Z průvodce jsme vyčetli, že u botanické zahrady, kde je také ZOO, se dá kempovat. Autobusem 48 jsme dojeli k zahradě a jediným problémem bylo projít s velkými batohy otáčivým turniketem v autobusu. Park byl obrovské oplocené prostranství s bránou i pro auta do kterého se platí vstup. Když jsme se u brány ptali na možnost kempování tak nás pustili bez vstupného a nasměrovali kam máme jít. Byla neděle a park byl plný k prasknutí. Kromě zmiňované ZOO a botanické zahrady zde bylo několik hřišť, dostatek volného prostoru pro pikniky na trávě a další aktivity. První kemp kam nás poslali byly tři rozbořené domky s plotem okolo a bylo evidentní, že to již nefunguje. Druhé místo naproti vstupu do ZOO nijak nepřipomínalo prostor, kterému by se dalo říct kemp. Byla tam bouda s nápisem „strážci parku“ a jinak jen tráva kolem. Když jsme se u vstupu do ZOO ptali jak je to myšlený s tím kempováním, tak nám řekli, že to funguje a ať chvíli vydržíme. Po chvíli se objevil pán, který nám ukázal, že z boku boudy pro strážce parku je WC a řekl, že stan si můžeme postavit kdekoliv. Lidí bylo kolem dost tak jsme se dohodli, že si batohy schováme dovnitř a stan postavíme až večer.

„Sopa“ není vždy polívka Když jsme šli bez batohů, tak lidé na nás koukali o poznání míň, ale stále nám věnovali větší pozornost než by jsme čekali. V jedné restauraci v centru jsem se chtěl vyhnout dalším překvapením a objednal jsem si „sopa paraguaya" v domnění, že mi přinesou polívku. Dost překvapeně jsem koukal, když mi servírka donesla nějakou buchtu. Později jsem se dočetl, že „sopa paraguaya“ je kukuřičný chleba se sýrem a cibulí. Zajímavostí Asuncionu je mimo jiné také to, jak ostrý přechod je mezi běžnými domy a slamy. Přišli jsme na Plaza Constitucion, což je pěkné upravené náměstí s fontánou, policejní stanicí, poštou, domem kultury, katedrálou a dalšími pěknými budovami. Přešli jsme náměstí směrem k řece. Na konci náměstí bylo zábradlí a za ním svah vedoucí k řece. Ačkoliv jsme stáli stále na náměstí tak dvacet metrů před námi byla první řada příbytků postavených z různých desek, plechu a všeho možného co kde sehnali. Mezi tím natažené šňůry s prádlem a posedávající lidé, kteří měli evidentně nelehkou situaci. Těch domů tam nebylo málo a byl to dost silný kontrast s tím když jsme se otočili zpátky na náměstí. Cestou zpátky jsme zašli do informačního centra, kde jsme získali pár užitečných rad. Autobus 23 jel sice k botanické zahradě, ale nějak jsme to za tmy přehlédli a trochu přejeli. Když jsme došli k bráně parku, tak si nás strážníci pamatovali a bez problému nás pustili dovnitř. Park se pro veřejnost na noc zavírá a nesmí tam nikdo kdo tam nespí. Při svitu čelovek jsme postavili stan, udělali rychlou hygienu a pozorovali obrovskou žábu sedící nedaleko nás. Za občasného řevu lva ze ZOO a velkého vedra jsme usínali. Člověk se potil i když se nehýbal a byl odkrytý.

62. den 29.8. pondělí Ráno v parku vládl klid a bylo tam pouze několik zametačů a běžců. My jsme vyrazili s batohy na autobusový terminál. Trochu jsme se opět potrápili při nastupování do autobusu, ale nakonec jsme se všichni protáhli turniketem. Během jízdy nastoupil revizor a kontroloval lístky. Byla to spíš kontrola řidiče zda nešidí firmu než cestujících, protože se nedalo projít kolem řidiče aniž by si toho nevšiml. Na autobusovém terminálu jsme si koupili lístek na autobus odjíždějící v jednu v noci, batohy uschovali do úschovny a vyrazili zas do centra. Prohlídli jsme si několik pěkných budov, neúspěšně se pokusili vyměnit cestovní šeky, zašli jsme na internet a pak na oběd. Během našeho chození po městě jsme sledovali jak mnoho lidí chodí s termoskami a kalíšky a popíjí chlazené nápoje nebo si dolévají čaj. Je to velmi oblíbené a obchůdků s termoskami a různě zdobenými kalíšky bylo nepřeberné množství. Jak jsme tak šli městem tak nás oslovil jeden Čech. Nosil jsem na malém batohu přišpendlenou českou vlajku a díky tomu si nás všiml. Vyprávěl nám kdy přijel, že tu má přátele z nichž jeden je vnuk slavného cestovatele Vojtěcha Friče a že nás musí s nimi seznámit. Bylo to zvláštní a říkali jsme si, že budeme asi trochu otravovat, ale neměli jsme žádný program a tak jsme s ním šli. Mezi tím klesla teplota z 35 stupňů na 25 a začal foukat vítr, což se nám v tu chvíli zdálo jako docela zima.

strana 83


Setkání s vnukem cestovatele Vojtěcha Friče Vešli jsme do pěkného hotelu a náš nový přítel požádal recepčního, zda si může zavolat paní Fričové. Oni spolu studovali španělštinu a tak se znal víc s ní než s panem Fričem. Suverénně jí řekl, že má dole návštěvu jestli by mohli sejít dolů. My po sobě jen tak koukali a říkali si, že to budou mít asi radost, když jim bude představovat nějaký úplně cizí lidi. Přestože jsme pro ně byli cizí tak nás pěkně přivítali a pozvali nás do salonku na popovídání. Pozvali nás na pivo a vyprávěli nám co je přivedlo do Paraguaje, ačkoliv sami nejsou cestovatelé. Dědeček pana Friče, slavný cestovatel a sběratel kaktusů, cestoval mimo jiné také po Paraguaji a žil s místními indiány. Před několika lety zjistili, že jejich dědeček zde měl dceru, která je vlastně jejich teta. Zájem poznat svoji příbuznou je po komplikované cestě přivedl do severní oblasti Paraguaje, kde našli svoji tetu. Bylo jí asi sto let, nikdo přesně nevěděl a na jejich počest se rozhodli oslavit její narozeniny. Indiáni, příliš neposkvrnění civilizací, stále žijí skoro jako dřív a život nemají lehký. Fričovi se rozhodli pokusit se jim podat pomocnou ruku a zjišťovali co by nejvíce potřebovali. Závěr byl ten, že stádo krav by jim dopomohlo k lepší soběstačnosti. Celá akce nebyla v té době ještě naplánovaná, ale mluvili o tom, že se pokusí udělat nějakou sbírku na „adoptování“ krav v Paraguaji. Jedna kráva stojí kolem sta dolarů a tak koupit stádo krav pro početnou příbuzenskou obec není levné. Po víc než hodině příjemného povídání jsme se s nimi rozloučili. Venku foukal silný vítr a bylo nám chladno, ale cesta na terminál netrvala tak dlouho. Vyzvedli jsme batohy, oblékli se a zašli do pizzerie. Měli jsme pět hodin času do odjezdu a za tu dobu jsme odehráli hodně partiček karet.

Cesta k přehradě Itaipu - nejvýkonnější vodní elektrárně 63. den – 30.8. úterý V šest ráno jsme vystoupili v Ciudad del Este. Jediným a hlavním cílem bylo dostat se k přehradě Itaipu, což je nejvýkonnější vodní elektrárna na světě. Hned u nádraží nás odchytil taxikář a nabízel nám svezení k přehradě za 60 000. Netušili jsme sice jestli je to dobrá cena, ale obecně se dalo očekávat, že není. Odcházeli jsme pěšky do centra a taxikář se během našeho odchodu dostal na cenu 40 000. Stejně jsme odmítli a šli do informačního centra. Cestou jsme vlezli do nějaké oplocené hlídané oblasti, kde se nám hned začali věnovat hlídači. Vysvětlili jsme jim, že hledáme informační centrum. Chovali se přátelsky, ale bylo zřejmé, že jsme vlezli někam kam nesmíme. Osobně nás doprovodili na druhou stranu nevelkého areálu, vyvedli ven a ukázali kudy máme jít. K informačnímu centru jsme dorazili chvíli před sedmou a bylo ještě zavřeno. Dřív než jsme se rozhodli co dál tak přijel pán, který tam pracoval. Byl ochotný a hned se nám věnoval. Informoval nás o všem co jsme chtěli vědět o prohlídce elektrárny a na závěr řekl, že když mu dáme 30 000 na benzín tak nás tam zaveze. Souhlasili jsme, s tím že si ještě před tím zajdeme nakoupit. Batohy jsme nechali u něho v kanceláři a nakoupili zas zásoby na několik dní, jelikož jsme se tam chtěli zdržet ještě v parku Tati Yupi.

Výhlídka na paraguayské straně – přehrada Itaipu Jeli jsme jeho terénním autem, což bylo pohodlnější než taxík a navíc také levnější. Pán nás dovedl přímo k recepci pro turisty, kde pracoval jeho známý s kterým se srdečně přivítal. Na konci jejich hovoru mu řekl, ať se o nás postará. Poděkovali jsme mu za svezení a v domnění, že máme dost času do další prohlídky jsme se tam uvelebili. Během chvilky u nás byla slečna s tím, že můžeme vyrazit na prohlídku. Přestože oficiální prohlídky byly napsány v 8 a 10 hodin, tak naše prohlídka začala v 9 hodin. Nastoupili jsme do nového, klimatizovaného mikrobusu a vyrazili. Měli jsme drobné rozpaky, jelikož jsme byli jediní tři pasažéři a vypadalo to, že jen kvůli nám udělali prohlídku navíc. Usměvavá průvodkyně v elegantním kostýmku byla dost v kontrastu s naším oblečením. Mluvila jen španělsky, ale ochotně odpovídala na naše dotazy. První zastávka byla na paraguayské straně, kde je vyhlídka na

strana 84

Jižní Amerika 2005 celou osm kilometrů dlouhou hráz. Druhou zastávkou byl letmý pohled do strojovny a prostor s fotografiemi z výstavby přehrady. U několika fotek a nákresů jsme se trochu zdrželi, až nás musela naše průvodkyně upozornit, že musíme jít abychom vše stihli. Pod přehradou jsme projeli podél turbín na brazilskou stranu, kde jsme se otočili a horem po přehradě jeli zpátky. Vodní plocha která se skrývala za přehradou byla obrovská. Jeden z našich dotazů byl, zda stavba a násilné zaplavení velké oblasti, neměla příliš velký negativní vliv na životní prostředí v okolí. Bylo by však příliš naivní myslet si, že pracovnice elektrárny řekne něco jiného než, že nemělo. Zdůraznila záchranné práce, při odchytávání zvěře žijící v oblasti a jejich přemístění do několika chráněných oblastí v okolí vodní plochy. Tyto oblasti patří pod správu elektrárny a starají se o ně. Po hodinové prohlídce jsme byli usazeni do promítacího sálu. Shlédli jsme film, který byl již v angličtině a dozvěděli jsme se například, že voda protékající největšími vodopády světa Iguazu, by stačila pouze na pohon dvou turbín, z osmnácti této elektrárny.

Stali jsme se „VIP“ návštěvníky Vyzvedli jsme si batohy a ptali jsme se jak se dá dostat do Refugio Biologico Tati Yupi. Poradili nám, ať si vezmeme taxík za patnáct dolarů, jelikož to je šestnáct kilometrů daleko. Přišlo nám to dost za svezení a tak jsme jim poděkovali za informaci a řekli, že tam dojdeme pěšky. Nabídli nám, že nás svezou do muzea patřícího také elektrárně, které je nedaleko od místa, kde začínají prohlídky elektrárny. Ani jsme se moc nerozkoukali v muzeu a přišla k nám pani u které jsme kupovali vstupenku do muzea s tím, že na nás venku čeká auto. Nechápavě a překvapeně jsme na ni koukali. Řekla nám, že pokud chceme jet do Tati Yupi, tak máme možnost. Při odchodu jsme si domluvili ještě, že se můžeme do muzea stavit příští den aniž bychom museli znova platit vstup, jelikož jsme museli tak náhle přerušit prohlídku. Naházeli jsme naše batohy do dalšího nového klimatizovaného luxusního auta s logem elektrárny, usadili se a užívali si pohodlí jenž se nám z neznámých příčin naskytlo. Těžko říct, zda si pán na recepci pro návštěvníky špatně vyložil slova svého přítel, když mu říkal ať se o nás postará a v domnění, že jsme jeho známí nám zařídil auto nebo to bylo způsobené něčím jiným. Každopádně jsme byli rádi, protože pešky by nám cesta trvalo docela dlouho. V parku nás uvítali čtyři lidé, kteří na nás sice koukali trochu jak na exoty, ale ochotně nám ukázali místo kde můžeme kempovat. Kromě nás tam nebyl nikdo jiný se stanem. Záchody a sprchy vypadaly hezky a dělili jsme se o ně se skupinkou dětí, která si hrála na louce. Děti tam však nekempovaly, ale spaly v jedné z budov. Jen co jsme postavili stany, tak se nás ptali zda nechceme půjčit kolo nebo se projet na koňském povozu. Projížďka na kole nás lákala a tak jsme přikývli. Překvapením bylo, že můžeme jet jen s průvodcem a možná ještě větším překvapením to, že je to zdarma. Bylo akorát poledne, čas oběda a tak jsme se domluvili na půl druhou s tím, že pojedeme s nějakou skupinkou. Vařič se nám nepodařilo opět zprovoznit tak jsem zašel do kuchyně, kde vařili pro děti a požádal je o horkou vodu na zalití čínských polívek. Domluva nebyla sice moc jasná, ale pochopil jsem, že se mám za patnáct minut stavit. Naštěstí jsme si dobře porozuměli a když jsem tam přišel podruhé tak již byla voda připravena. Sešli jsme se u vstupní budovy společně s asi dvacetičlennou skupinou dětí a všichni vyfasovali kola. Byly to menší horská kola, ale dalo se na nich jet. Pohodovým tempem, ve skupině s vedoucím, jak za dřívějších časů, kdy jsme pobývali na pionýrských táborech, jsme jeli na kolech. Malý okruh jsme vcelku rychle objeli a museli jsme zas kola vrátit. Když jsme se ptali zda se můžeme ještě jet projet, tak nám řekli, že ne, ale že se můžeme svézt po jiném okruhu na koňském povozu. Vzali jsme tomu za vděk a usadili se na povoz pro asi deset lidí. Cestička měla obdobný charakter jako předchozí. Bahnitá cesta lemovaná hustou vegetací. Část trasy vedla podél břehu vodní nádrže nad přehradou Itaipu. Nabídl se nám pohled na elektrárnu v pozadí a na uschlé pahýly stromů ve vodě, které před zaplavením rostly na souši. Pahýly stromů jsou zřejmě poslední připomínkou toho, že pro zdejší krajinu přehrada znamenala velký zásah. Po projížďce jsme se ptali co je kde k vidění a kam by nám doporučili se zajít podívat. Co kde je nám sice řekli a ukázali na mapce, ale nedoporučili nám tam chodit protože to je nebezpečný. Když jsme se ptali proč tak nám povídali něco o divokých zvířatech a dělnících, kteří by nám mohli dělat problémy. Jejich varování byla až příliš bázlivá a zřejmě naučená jako odrazující prvek pro děti. Nám to nedalo a vydali jsme se k asi čtyři kilometry vzdálené vyhlídce. Charakter cesty široké pro auta byl všude stejný, přehledný a nikde ani živáček. Kromě toho, že se asi může stát, že bude na cestě nějaký had tak nás nenapadlo, v čem by mohly být tyto cesty nebezpečné. Na vyhlídce se nám nabídl podobný pohled jako během jízdy povozem. Vodní hladina z níž trčely pahýly stromů vypadala trochu smutně. Došli jsme zpátky ke stanu, na trávě povečeřeli, osprchovali se a jen tak lelkovali. Když se setmělo tak kromě komárů kolem nás lítalo několik netopýrů. Komáři jsou nepříjemní za každé situace, ale tady o to víc, že stojatá voda poskytuje domov přenašečům malárie. Zalezli jsme radši do stanu a jelikož jsme byli po předchozí noci trochu nevyspalí, tak jsme usínali už kolem osmé hodiny. strana 85


64. den – 31.8. středa Celou noc byla bouřka a i ráno stále pršelo. V krátké chvilce slabšího deště jsme se rychle sbalili a schovali pod střechu v malém občerstvení vedle recepce. Nasnídali jsme se a jelikož déšť neustával, tak jsme se šli zeptat jak je to s možností dostat se odtamtud. Přeci jen jít několik kilometrů rozbahněnou cestou za deště se nám nechtělo. Ptali se jak jsme se tam dostali a Petr jim řekl, že autem elektrárny Itaipu. Chvíli někam telefonoval a pak nám omluvně řekl, že jsou momentálně všechna auta obsazena. V každém případě nám ho rezervoval s tím, že pro nás přijede asi až v jednu odpoledne. Nebylo kam spěchat a venku bylo nevlídně. Pojídali jsme sušenky a koukali na film Trója společně s personálem občerstvení. Dal se s námi do řeči jeden kluk co se stará o koně. Mimo jiné nám dal ochutnat čaj ze svého kalíšku. Kalíšek byl krásně zdobený s nerezovou slánkou, která byla rovněž zdobená. Většinu obsahu toho kalíšku tvoří lístky čaje, přes které se čas od času prolije trochu vody. Dlouhé louhování má za následek velmi silnou a hořkou chuť. Pro nás to bylo absolutně nepitelné, zatímco on si pochutnával stejně jako mnoho Paraguayců. Termoska s horkou vodou a kalíšek se slánkou napěchovaný lístky je prostě neodmyslitelnou součástí běžného života. K našemu příjemnému zjištění pro nás přijelo auto již před jedenáctou hodinou. Rozloučili jsme se s místními lidmi a odjeli opět pohodlným a prostorným autem. Vystoupili jsme u muzea, které jsme si prohlédli trochu ve spěchu jelikož jsme tam byli chvíli před polední pauzou. Hned vedle muzea je i malá ZOO, kde sice byla rovněž polední pauza, ale bez problému nám otevřeli vrátka a nechali nás si to prohlídnout. Vzhledem k tomu, že poprchávalo a bylo vlastně zavřeno tak jsme byli v ZOO sami. Naše „VIP“ éra tím skončila. Využívat nadstandardních služeb elektrárny Itaipu, které se nám nečekaně naskytly bylo fajn, ale bylo třeba se zas vrátit k běžnému způsobu cestování.

Ani celníci neví jak se dostat přímo do Argentiny U silnice jsme si počkali na autobus jedoucí do Ciudad del Este a pak pěšky došli k Mostu přátelství, který vede do Brazílie. U celníků jsme se ptali zda je možné přejít hranice do Argentiny přímo přes řeku aniž by jsme museli vstoupit do Brazílie. Nejdříve moc nechápali co chceme a když to asi pochopili tak nám řekli, že to nejde. Tahle zamýšlená zkratka do Argentiny tím pádem padla – prozatím. Na Mostu přátelství nás zaujalo jaký dav aut a hlavně motorek stojí na každém kraji mostu. Celníci je zadržovali a vždy po určitém intervalu vypustili. Dav se pak rozjel a uháněl přes most. U hraničního mostu velmi prosperovala taxi služba na motorkách jelikož jsou mnohem pohyblivější v kolonách. Podle letáčku nás zaujala dvě místa: Moises Bertoni a Tres Fronteras, oboje nedaleko města. U Moises Bertoni byla nakreslena možnost stanovat a tak to vyhrálo. Měl tam být nějaký pěkný dům a příroda kolem. Nakoupili jsme na dva dny a vyrazili na autobus. Netrvalo dlouho a přijel autobus s nápisem „directo Bertoni“. V domnění, že to jede přesně tam kam chceme jsme nastoupili. Už v autobusu jsme od spolucestujících zjistili, že nejbližší zastávka k tomu kam chceme je 14 kilometrů vzdálená. Žádný jiný autobus tam nejel, taxíkem jsme nechtěli jet a začalo se stmívat. Řidič autobusu na nás koukal trochu zvídavě když jsme nevystoupili ani na konečný a jeli s ním zase zpátky. Nevěděli jsme co a narychlo jsme hledali nějaké rozumné řešení. Našli jsme, že nedaleko Presidente Franco, kterým jsme projížděli, je Salto de Monday a také Tres Fronteras. Cestou zpátky jsme tam tedy vystoupili. Byla již tma a v podstatě jsme netušili kde jsme. Hned vedle zastávky byl hotýlek a tak jsme bez velkého rozmýšlení začali smlouvat o ceně. Cena 20 000 guarani, na kterou jsme se dostali, byla nejvyšší cena za ubytování za celou naši dosavadní cestu, ale i přesto jsme se ubytovali. V přepočtu na koruny jsme byli pořád na velmi nízké úrovni a navíc komfort pokojů, jaký nám nabízel tento hotýlek, byl nesrovnatelný s naším předchozím bydlením. Pani nabízela pouze pokoje pro jednoho, s tím že postel byla letiště, každý pokoj měl velmi pěknou vlastní koupelnu a záchod, větrák a vše bylo úplně nově zařízeno. Některý nábytek byl ještě zabalený v igelitu. Vyfasovali jsme ručníky a další věci a skoro až s ostychem jsme na pokojích vybalili svoje batohy. Přeci jen vzhled pokoje neodpovídal našemu standardu na jaký jsme si zvykli. Když jsme zvažovali jak to uděláme s večeří tak jsme se zeptali pani z hotelu zda by jsme si nemohli někde u ní uvařit. Ochotně nám nabídla, že si můžeme uvařit u ní doma. Přes dvorek nás zavedla do její kuchyně a nabídla nám nádobí i možnost použít její koření a další přísady. Spokojili jsme se jen se sporákem na kterém jsme si v ešusu z vlastních zásob udělali večeři. Během našeho vaření nám dělala společnost její dcera, která uměla trochu anglicky. Po jídle jsme se šli na chvíli projít po vesnici, ale brzo jsme skončili v kulečníkové herně. Moc nám to nešlo a tak jsme se již po dvou hrách rozhodli jít radši hrát karty, které jako obvykle vyhrával Petr.

strana 86


Vodopád Salto del Monday – „předkrm“ před vodopády Foz do Iguazu 65. den – 1.9. čtvrtek Kolem osmé hodiny jsme vstali, sbalené batohy uschovali u pani domácí a vyrazili k Salto del Monday. K tomuto vodopádu, nedaleko za vesnicí, vede cestička, která slouží zároveň jako skládka. Okolí samotného vodopádu je naopak pěkný a udržovaný malý parčík. Několik laviček, cestiček a vyhlídka na vodopád. Zbudovaná vyhlídka byla v úrovni vodopádu a tak bylo krásně vidět jak přepadává voda a po dopadu vytváří mlžnou vodní clonu. Druhá vyhlídka, která byla patrně původně zamýšlená, ale nedobudovaná, by nabízela pohled na vodopád ze předu. Při odchodu po nás pán v pokladně chtěl zaplatit vstupné 2 000 guarani na osobu. Měli jsme nejmenší bankovku 100 000 guarani a tak nás nechal jít se slovy, že mu to zaplatíme příště. Čelní pohled na vodopád, který nám nenabídla nedobudovaná vyhlídka, jsme si vynahradili pohledem z nedaleké louky. Nabídl se nám pohled podobný jaký by byl z vyhlídky a ještě jsme tam potkali prasečí rodinku s asi deseti roztomilými malými prasečími dětičkami, které velmi svižně probíhaly vysokou trávou.

Do Argentiny lze plout přímo přes trojmezí Tres Fronteras V hotelu jsme si vzali batohy a vyrazili k Tres Fronteras pěšky. Na úvod nám bylo řečeno, že to jsou dva kilometry. O něco později, když jsme se cestou ptali, tak nám řekli, že to je asi tak čtyři kilometry před námi. Nakonec to však bylo zřejmě ještě víc. Procházeli jsme vesnicí mezi domečky, kde zřejmě nebyli zvyklí na turisty a tak na nás docela zírali. K paraguayskému památníku jsme nakonec přeci jen došli a dali si u něho zaslouženou pauzu. Před námi byl soutok řek Iguacu a Parana do tvaru písmene T, jenž tvoří trojmezí mezi Paraguají, Argentinou a Brazílií. Když jsme trochu vydechli tak jsme sešli dolu k řece, kde byla celnice a trajekt pro přepravu aut do Argentiny. Poptali jsme se zda by jsme se mohli svézt trajektem do Argentiny, abychom nemuseli, jet přes Brazílii. Nejdřív nám řekli, že bez problému můžeme. Pak se tam objevil další celník, který je poopravil, že sice můžeme, ale oni nedávají výstupní razítka ze země a ty můžeme dostat jedině v Ciudad del Este na celnici u Mostu přátelství. I tak to byla pozitivní informace a díky tomu že poslední trajekt jel v půl páté odpoledne jsme měli dost času si vše zařídit. Popošli jsme nad řeku, kde jsme si tentokrát již počkali na autobus jedoucí do Ciudad del Este. U Mostu přátelství na celnici jsme si nechali dát razítka do pasu. Opět jim sice trochu trvalo než pochopili náš lehce krkolomný způsob opuštění země, ale nakonec jsme se domluvili. Prohlédli jsme si most a opět ten nádherný chaos když vypustí dav motorkářů a aut, kteří na plný plyn uhánějí přes most k druhé celnici. Velké bankovky jsme vyměnili za argentinské peso a drobné tisícovky jsem utratil na trhu tak, že jsem jedné pani řekl ať mi za to něco dá. Dostal jsem nějaké lízátko a pár bonbónů, což vedlo k oboustranné spokojenosti. Poslední dva tisíce guarani jsme si nechali na autobus s nápisem „directo Tres Fronteras“. Vystoupili jsme na již známém místě nad řekou a na trajektu jsme byli ve čtyři odpoledne. Nikdo další nepřijel ani do půl páté a tak jsme pluli jen my tři a další tři co obsluhovali trajekt. Uprostřed soutoku řek jsme koukali na tři různé břehy z nichž na každém byl jiný stát.

strana 87


Na skok znovu Argentina Na argentinském břehu jsme vystoupili v Puerto Iguazu. Celnice nás trochu zdržela jelikož sloužící pani měla potřebu kontrolovat obsah našich batohů. Když v prvním batohu narazila na divně páchnoucí igelitku tak její nadšení výrazně ochablo. Druhý batoh zkontrolovala jen zběžně a do třetího se už radši skoro ani nepodívala. S posledním trajektem končila i jejich směna takže to tam zavřeli a jeli domů. Od řeky jsme vystoupali do městečka a naše první kroky vedly do informačního centra. Získali jsme nejen mapu, ale i informace jak se dostat k vodopádům a kde jsou kempy. Pěšky jsme vyrazili k nejbližšímu kempu a ubytovali se tam respektive postavili stan. Během večerní prohlídky města jsme zjistili, že vypalování na CD je zde poněkud drahé, ale dobré jídlo v jedné z restauracích nám vrátilo úsměv do tváře. Hodina časového posunu a byla půlnoc argentinského času když jsme usínali.

66. den – 2.9. pátek Chtěli jsme mít dostatek času na prohlídku největších vodopádů světa Iguazu a tak jsme vstávali kolem sedmé hodiny. Dopředu jsme měli zjištěné jak jezdí autobusy a tak jsme v osm hodin odcházeli z kempu. Na zastávce byli i zaměstnanci s logem vodopádů na tričku a tak jsme měli o to větší jistotu, že nepřehlédneme správný autobus s nápisem „Cataratas“. Po ránu bylo trochu zataženo a zima, ale vypadalo že se to protrhá.

„Ďáblův chřtán“ největších vodopádů světa Foz do Iguazu, Argentina

„Ďáblův chřtán“ největších vodopádů světa Foz do Iguazu U vchodu byla informační místnost o zvířatech a přírodě v oblasti. Porovnání historických a současných snímků nebylo příliš optimistické, jelikož oblasti pralesů výrazně vymizely. Po zelené stezce jsme se vydali k zastávce

strana 88

Jižní Amerika 2005 vláčku, který jezdí k „A garganta del diablo“ (ďáblovu chřtánu). Vláček jede jen něco málo přes dva kilometry, ale není dovoleno jít pěšky. Pomalou jízdou jsme projížděli parkem a cestou jsme viděli sedícího tukana na stromě. Když jsme vystoupili tak nás čekala kilometrová procházka přes několik ostrůvků na řece, až k vodopádům. Veškeré cestičky mají v parku dobře značeny včetně informací o délce cesty a obtížnosti. Jak jsme se blížili k vodopádům tak byla zřetelněji vidět vodní mlha a slyšet hukot padající vody. Konec cestičky je přímo nad hranou vodopádu v místě zvaném Ďáblův chřtán. Vodopády do tvaru podkovy vytváří vroucí kotel v němž není vidět na dno pro množství vody ve vzduchu. Přestože výhled na samotné vodopády zde není až tak dobrý, tak hukot vody a bezprostřední blízkost tomuto živlu vzbuzuje silný dojem z tohoto nádherného díla přírody. První dojem nás rozhodně nezklamal. Po pěšině jsme se vrátili k vláčku a jeli zpátky. V parku jsou další dvě vyhlídkové trasy. My jsme bohužel netušili, že s přibývajícím časem se zvyšuje pravděpodobnost, že dojde k uzavření přístupu na ostrov San Martin. Vydali jsme se nejdříve na horní trasu která vede po hraně části vodopádů. Celková délka hrany vodopádů Iguazu se uvádí různá a to od asi 2,5 km až po víc než 4 km. Na trase je nejen krásný pocit z blízkosti množství protékající vody a pohledu dolů za ní, ale také pohled na lodě plující pod vodopády. Projížďka pod vodopády není v ceně vstupenky a připlácí se navíc nemalý peníz, což jsme si nechali ujít. Potkali jsme našeho starého známého Angličana, který s námi cestoval v Bolívii po Altiplanu a tak jsme s ním prohodili pár slov. Spodní okruh nabízí pěkné pohledy na část vodopádů a vede až skoro pod ně. Počasí se během dne vylepšilo a tak nám nevadilo dojít si po molu pro osvěžující sprchu. Voda se po dopadu z několik desítek metrů vířila ve vzduchu a člověk byl rychle mokrý i na relativně velkou vzdálenost od vodopádů. Spodní okruh vede i k přístavišti lodí, kde odplouvají jednak placené lodě pod vodopády, ale také lodě zdarma na ostrov San Martin. Přišli jsme tam ve 13:20 a personál nám řekl, že plavba lodí na ostrov byla ukončena v jednu hodinu z důvodu zvyšující se hladiny, ačkoliv běžně lodě plují až do čtyř hodin. Prostor v kterém kotví lodě na ostrově je při zvýšené hladině vody hůř dostupný a proto se může stát, že dojde k předčasnému ukončení provozu. Pro zájemce o návštěvu ostrova San Martin, lze doporučit vydat se po návštěvě Ďáblova chřtánu nejdříve na spodní okruh a zjistit jaká je situace v přístavu. Těžko říct jak to tam vypadá během roku, ale vzhledem k tomu, že obecně červenec a srpen je nejsušší období tak je zřejmě běžné, že dochází k předčasnému ukončení plavby. Přestože jsme se nedostali na ostrov, což bylo pro nás trochu zklamáním, tak jsme měli velmi dobrý dojem z vodopádů a celého parku. Tvrzení, že vodopády Iguazu jsou mnohem lepší, než Niagarské vodopády, se potvrdilo. Kromě toho, že jsou rozlehlejší, tak se hlavně nacházejí v přírodě. Přeci jen je to mnohem hezčí pohled než když jsou kolem vidět budovy z přilehlých měst. Na závěr jsme se šli projít po Macuco trail, což je tři kilometry dlouhá pohodová cestička na jejímž konci je malý vodopád a laguna. V korunách stromů byli vidět různí ptáci a zahlédli jsme opět několik tukanů. U laguny lítali motýli, kteří si sedali na člověka aniž by projevovali známky strachu. Definitivně jsme opustili park a autobusem dojeli zpátky do centra města. Povečeřeli jsme v restauraci, zašli na internet a uháněli do kempu abychom stihli čas v kterém teče teplá voda. Do kempu jsme přišli po 22 hodině a voda teče od 18 do 23 hodiny. Následující den jsme měli v plánu vstoupit do poslední země naší cesty, Brazílie a tak jsme zjišťovali jak se tam dostaneme. Celnice je blíž než autobusový terminál a tak bylo jasno, že do Brazílie půjdeme pěšky.

67. den – 3.9. sobota Ráno když jsme se balili tak z vedlejšího stanu vylezli dva Češi. Dali jsme se do řeči a byli to dva studenti, kteří studovali v Sao Paulo. Chystali se teprve jít k vodopádům tak jsme jim dali naše vstupenky. Druhý den se stejnou vstupenku je totiž za poloviční cenu. Díky tomu, že si neuvědomili časový posun tak jejich přesné načasování na autobus selhalo. My jsme vyrazili k celnici. Přes několik ulic jsme se dostali k hlavní silnici vedoucí do Brazílie. Na argentinské straně jsme dostali výstupní razítko a po krátké procházce jsme přišli k mostu přes řeku. Tento 480 metrů dlouhý most je z půlky v argentinských barvách a z druhé půlky v brazilských barvách. Udělali jsme si další fotku jak stojíme každou nohou v jiné zemi a opustili Argentinu.

strana 89


Brazílie Za mostem nás uvítal nápis „BRASIL BEM-VINDO“. Skončila naše éra španělštiny a čekaly nás horší dny portugalštiny. Když jsme došli k asi kilometr vzdálené brazilské celnice, tak jsem byl zvědav jak se budou tvářit na mé vízum u něhož jsem si sám dolepoval známku po té co jsem v Peru s ním skočil do bazénu. Bez nejmenších problémů jsme vstoupili do země. Možná také proto, že o necelý měsíc později byla zrušena vízová povinnost.

Stojí za to vidět vodopády Foz do Iguacu i z brazilské strany Na hranici je zastávka autobusu jedoucího do města Foz do Iguacu, ale my jsme chtěli jet rovnou k vodopádům. Taxikář se nabízel, že nás tam zaveze, ale my jsme mu jen poděkovali a šli pěšky k nedaleké křižovatce. Věděli jsme, že když se na křižovatce dáme doleva tak během pár metrů dojdeme k zastávce autobusů směřujících k vodopádům. Ani jsme nestačili sundat batohy a jel nám autobus. Drobná zajížďka přes letiště a již jsme vystupovali u hlavní brány do brazilské části národního parku Iguacu. První myšlenka, že ani tady neumějí jeden nápis napsat na různých místech stejně, se ukázala jako mylná. V portugalštině se prostě název vodopádů píše jinak než ve španělštině. U vchodu do parku byly skříňky na uschování zavazadel za čtyři realy. Nepřipadalo nám to sice levné, ale hlavní problém byl stejně v tom, že se do skříněk naše batohy nevešly. U pokladny jsme se ptali kam si můžeme dát batohy a pani trochu bezradně koukala. Pak nás poslala do krámku se suvenýry ať se zeptáme tam. Tam také nevěděli co s námi a tak jsme nakonec sami zamířili k informačnímu stolečku. Vysvětlili jsme pani naši situaci a rovnou ji navrhli možné řešení, že bychom si ty batohy uschovaly u ní v kanceláři. Po krátké dohodě s pánem dohlížejícím na pořádek nám otevřela dveře. Nakonec jsme tedy měli dobře uschované batohy a navíc zadarmo.

Pohled na „ďáblův chřtán“ z brazilské strany

strana 90

Jižní Amerika 2005 Lístek jsme si koupili za dolary s výhodným kurzem. Vstupní hala informovala o vzniku vodopádů a opět o tom jak rychlým tempem mizí oblasti pralesa. Park je poměrně rozlehlý a tak mezi jednotlivými místy jezdí patrový autobus, který je v ceně vstupenky. Sedli jsme si nahoru, kde nebyly okna, abychom se mohli kochat pohledem na okolí. Bylo trochu zataženo a k tomu když se přidal za jízdy silný vítr tak bylo najednou velmi chladno. První zastávku se safari jsme projeli a vystoupili na druhé kde začíná vyhlídková trasa. Zatímco v Argentině to bylo o pocitu z blízkosti toho obrovského vodního živlu, tak v Brazílii to je spíš o nádherných panoramatických výhledech na vodopády. Zdálo se, že vody protéká ještě víc než předchozí den. Cestou podél řeky jsme narazili na tlupu velmi drzých nosálů. To že tady místo psů vybírali odpadkové koše nosálové by nevadilo, ale jak ucítili u někoho svačinu tak na něho začali šplhat. Něco dobrého zavětřili u Lenky v tašce a začali se kolem ní shlukovat. Jeden ji začal šplhat po noze k tašce, ale Lenka ho setřásla a dala se na urychlený ústup před těmito zvědavci.

Hrana přes kterou přepadává voda je podle některých pramenů víc než 4 kilometry dlouhá – Foz do Iguacu, Brazílie U konce vyhlídkové trasy je molo vedoucí mezi vodopády. Promoknutí na kost je zaručeno, ale i přes ne příliš teplé počasí jsme si to nechtěli nechat ujít. Batohy a teplejší oblečení jsme sundali a šli po molu. Podle momentální síly větru byla sprcha více či méně intenzivní. Člověk je stále velmi vzdálen od vodopádů, ale je to pěkné stát na konci mola a kolem sebe vidět jen vodní mlhu a za ní hučící vodopády a džungli. Oblečení na nás potom sice moc neschlo, ale stálo to za to. Poslední pokoukání na vodopády nás čekalo u vyhlídkové věže, která stojí velmi blízko vedle vodopádu. Vzbuzovalo to až dojem že by se dalo šáhnout si na padající vodu, ale samozřejmě tak blízko to zas není. Docela dlouho jsme si prohlíželi celé vodopády než jsme se definitivně odtrhli od té nádherné scenérie.

Papoušci dokáží být agresivní Autobusem jsme dojeli zpátky k vstupní hale a popošli k vedlejšímu ptačímu parku, který je asi jen sto metrů vzdálený. Vstup se dal také platit v dolarech, takže jsme stále nemuseli řešit výměnu peněz. V parku bylo mnoho papoušků, tukanů, plameňáků, pštrosů a dalších exotických ptáků. Kromě běžných voliér s popiskami tam bylo několik voliér do kterých se dalo vejít. Díky tomu jsme se dostali do těsnějšího kontaktu s ptáky a měli jsme i možnost pohladit si přítulného tukana. Ve voliéře s velkými papoušky jsme brzy pochopili proč tam bylo psáno „vstup na vlastní nebezpečí“. První dojem byl velmi příjemný a člověk ze zájmem koukal na mnoho velkých

strana 91

Jižní Amerika 2005 papoušků sedících na větvích jen kousek od něho. Když první papoušek jen tak nevině zamával křídly a proletěl voliérou tak si člověk uvědomil, že jsou opravdu veliký. Chvíli po nás vešel do voliéry pán s kšiltovkou na jejímž vršku byla taková ta mini bambulka nebo spíš knoflík. Těžko říct proč, ale pro papoušky je to velké lákadlo. Několik papoušků se vzneslo do vzduchu a ten nejrychlejší pánovi přistál na hlavu. Pán se ze začátku ještě usmíval a tvářil jako že to je roztomilé. Když mu papoušek začal svým docela velkým zobákem klovat do jeho kšiltovky a k tomu kolem sebe mával obrovskými křídly tak mu ten usměv trochu tuhnul. Při pohledu na velkého papouška jak cupuje kšiltovku na hlavě toho pána a při vzpomínce na horor ptáci se nám všem tak trochu vytratil ten původně idylisticky příjemný dojem. V momentě kdy se papouškovi podařilo odklovnout knoflík z kšiltovky, se opět vznesl do vzduchu a usadil na větvi. Už to byl zase ten nádherný, klidný a jakoby podřimující papoušek na kterého byla radost pohledět. Za chvíli do voliéry vešla rodina s dvěmi malými holčičkami. Hlavně ta jedna holčička se papouškům nějak zalíbila a začali na ni nalítávat. Rodiče kryly své děti vlastním tělem. Během jednoho náletu jsem se dostal do dráhy letu papouška i já. Koukat tváří v tvář letícímu papoušku nebylo úplně fajn a byl jsem rád, že jsem stačil podřepnout k zemi. Rodinka radši rychle opustila voliéru a utěšovali vystrašené a plačící holčičky. V dalších voliérách, již zas o poznání klidnějších, jsme pozorovali kolibříky a motýly.

Skamarádit se dá i s tukanem v ptačím parku - Brazílie Kolem šesté hodiny večer jsme si vyzvedli batohy a jeli do města Foz do Iguacu na autobusové nádraží. Cestou jsme museli přesedat a tak jsme malinko bloudili než jsme nastoupili do správného autobusu. Díky tomu, že jsme přestupovali na dopravním uzlu městské dopravy, který připomínal normální autobusové nádraží, tak jsme nemuseli platit za další lístek. Na nádraží nás čekalo nemilé překvapení jelikož tam nebyla žádná směnárna. Nebyla tam navíc ani internetová kavárna a do města Curitiba, kam jsme měli namířeno, jela jediná společnost a to za drahý peníz. Neměli jsme na výběr a tak jsme si koupili lístky na devátou hodinu večer. Výhodou této oblasti je, že se tu snad všude dá platit kromě brazilskými realy také dolary a argentinským pesos. Měli jsme čas dvě hodiny do odjezdu a tak jsme se courali po okolí. Jediná možnost kde vyměnit peníze v blízkém okolí bylo v hotelu a to byla jen soukromá iniciativa pána na recepci. Zbytek našeho čekání jsme strávili v bufetu, kde každý zaplatí jednotnou cenu a pak si může na talíř nandat cokoliv. K tomu když jsem si dal pivo Skol, které zde má 0,6 litrů, tak jsem se velmi ztěžka zvedal od stolu. S pocitem sytosti a plnosti jsme nasedli do autobusu. Každý měl na sedadle polštář, vedle držáky na nápoje, podpěrky na nohy až k sedadlu a prostoru bylo pro každého dostatek. Byl to nejprostornější autobus jakým jsme jeli.

strana 92


68. den – 4.9. neděle V Curitibě informace otvíraly až v sedm stejně jako železniční hala kousek vedle. Měli jsme tedy po příjezdu do města hodinu čas a tu jsme strávili v autobusovém nádražním bufetu. Chlapík za pultem při vyslovení „Czech Republic“ ze sebe vysypal jména Nedvěd a Poborský. V Brazílii je určitě hodně fanoušků, kteří žijí fotbalem a znají hráče celého světa.

Propršená vyhlídková jízda vláčkem Serra Verde Express V sedm hodin jsme zašli na vlakovou zastávku zjistit jak jezdí „Serra Verde Express“, což je vlakový spoj do pobřežního města Paranagua. My jsme se chtěli podívat na ostrov Ilha do Mel a tak jsme měli v plánu absolvovat celou 110 kilometrů dlouhou trasu zatímco většina lidí jezdí jen do Morretes odkud se vrací zpátky. Na přepážce jsme zjistili, že jediný levnější spoj jede v 8:15 a ani ten nebyl moc levný. Projet se tímto vlakem, který projíždí nádhernou krajinou, jsme však chtěli a navíc když jsme dostali studentskou slevu tak již nebylo co řešit. Ve vlaku jsme dostali každý balíček s pitím a malou svačinou. Sympatická „vlakuška“, která nám byla průvodkyní a informovala nás o tom co vidíme respektive co bychom mohli vidět z oken, mluvila naštěstí nejen portugalsky, ale i anglicky. Krajina podél trati, která je podle průvodců nádherná, byla pro nás bohužel skryta za hustým deštěm. Počasí nám nepřálo a z této vyhlídkové jízdy jsme v podstatě neviděli vůbec nic. Největší dojem z této projížďky na nás udělalo to jakým způsobem vlakuška dirigovala turisty k focení. Ačkoliv nebylo nic vidět tak nám přesně říkala za jakým sloupem či stromem máme začít fotit, jelikož tam bude něco úžasného a odpočítávala to. Mnohem víc fascinující, než to něco co nebylo skoro vidět přes hustý déšť, bylo jak ti turisti ji neúnavně poslouchali a opravdu fotili jak o závod. Skupina japonských turistů by byla zahanbena před organizovanou poslušností této skupiny. Množství fotek vodního oparu rozmazaného jízdou vlaku, které udělali a po prvním shlédnutí určitě smazali, bylo akorát plýtváním energie. My jsme v klidu seděli a to málo co bylo vidět si vychutnávali, aniž bychom si to kazili zbytečným sledováním krajiny pouze skrz hledáček. Věřím, že za pěkného počasí je to opravdu nádherná jízda, ale bohužel jsme to neviděli. Na zastávce Morretes téměř všichni vystupovali. Využil jsem pauzy a na nádraží jsem si koupil kokosové osvěžení. Chlápek mačetou osekal jeden konec kokosu, strčil do něho brčko a bylo hotovo. Dál jsme pokračovali již jako běžným vlakem. Závěr cesty je trochu zdlouhavá pomalá jízda překladištěm, ale nakonec jsme dojeli až na konečnou zastávku. Stále silně pršelo a tak jsme poprvé vytáhli ponča, přehodily je přes sebe a batohy a vyrazili hledat ubytování. Na ulici vedoucí přímo od nádraží jsme na třetí optání byli spokojeni s cenou a tak jsme se ubytovali. Pani recepční se sice tvářila jako, že ji spíš obtěžujeme, ale ostatně šlo nám jen o to ubytovat se a ne s ní nějak koketovat.

Vylidněné ulice Paranagua Když jsme si malinko vydechli tak jsme vyrazili na obhlídku. Ulice byly absolutně liduprázdné, všechny krámky měly stažené rolety a město vypadalo jako by v něm snad ani nikdo nežil. Za tuhle atmosféru mohly tři věci. Byla neděle, stále dost pršelo a určitě také to, že se hrál fotbalový zápas Brazílie – Chile. Přes autobusové nádraží, kde jsme zjistili spoj zpátky do Curitiby, jsme došli k informačnímu centru. Zjistili jsme podrobnosti ohledně plavby na ostrov Ilha do Mel a utvrdili se v tom, že by to bylo pěkné. Jediný problém bylo počasí a tak jsme lístky zatím nekupovali s tím, že ráno přijdeme a podle počasí buď pojedeme nebo ne.

69. den – 5.9. pondělí V ceně za ubytování jsme měli i snídani a tak jsme se zvědavostí šli po sedmé hodině do jídelny. Na velkém stole byly na výběr housky, buchty, marmeláda, sýr, salám, banány, papaya, džus, kafe a to vše průběžně doplňovali. Bylo to příjemné a pořádně jsme se najedli. Přes noc se udělalo hezky a tak jsme vyrazili k přístavu. Cestou jsme udělali další z pokusů vyměnit cestovní šeky jelikož Petrovi a Lence docházela hotovost. Podmínky pro výměnu šeků jsou tak nevýhodné a je ještě problém vůbec najít místo, kde se dají měnit, že to bylo rozhodně ponaučení i pro mě. Když už se někdo obává vzít si vše v hotovosti tak platební karta je určitě mnohem lepším řešením. Bankomatů je dost, jsou otevřeny nonstop a poplatky jsou menší než u výměny šeků. Naší situaci jsme vyřešili tak, že jsem vyměnil svoje dolary u překupníka a půjčil jsem jim.

strana 93


Ilha do Mel – medový ostrov s nádhernými plážemi V půl desáté jsme odplouvali na lodi pro asi padesát lidí se stříškou a možností stáhnout rolety, aby dovnitř nefoukalo. Byl odliv a tak jsme viděli křoví a stromy kus nad hladinou. Poklidnou jízdou jsme dopluli k medovému ostrovu, jak zní překlad názvu, a vystoupili jsme na první zastávce nazývané Brasilia. Uličkami mezi oplocenými pozemky jsme se proplétali a u prvního místa na kempování se dohodli na ceně. Rychle jsme postavili stan abychom mohli co nejdříve vyrazit na obhlídku ostrova. Nejdříve jsme šli na konec ostrova kde byl na malém kopečku maják. Cestou jsme pozorovali poletující kolibříky a krásně kvetoucí rostliny. Maják nebyl přístupný, ale i tak tam byl nádherný výhled na půlku ostrova. Viděli jsme dvě přilehlé pláže. Na jedné byli asi čtyři lidi a byly tam drobné vlny. Na druhé nebyl absolutně nikdo a byla téměř bez vln. Sešli jsme na tu úplně bez lidí a po nádherně jemném písku vběhli do vod Atlantického oceánu. Voda byla čistá, bez řas a kamení, dno se pozvolna svažovalo a člověk šel stále po jemném písku. Na břehu byl pás pláže a za ní vegetace. Kromě majáku nebyl na dohled žádný další náznak civilizace a vládl zde klid jenž narušovalo jen drobné šplouchání vlnek. Já sice nejsem vodní živel a plážím se spíš vyhýbám, ale když už, tak pro mě je přesně toto ideální představa válení se na pláži. Řekl bych absolutní opak toho co se obvykle v průvodcích uvádí jako ty nejlepší pláže. Pravda je, že je to také dáno tím, že jakmile se to objeví v průvodcích tak tam začne jezdit víc lidí a kouzlo původně klidného místa je prostě pryč. Procházeli jsme se po nádherné pláži, kde se sem tam válely mušle a čas od času z písku vylezl krab.

Na ostrově Ilha do Mel si může člověk připadat jako opuštěný trosečník - Brazílie Petr dostal nápad, že si nechají udělat fotku na kraji pláže u několika kamenů hned pod svahem na kterém stál maják. Vzal jsem foťák a oni se šli postavil ke kamenům. Kameny byly „obrostlé“ mušlemi s ostrými hranami a Petr na jeden z nich šlápnul. Fotky, které jsem udělal, byly jak Petr poskakuje ve vodě, drží se za nohu a teče z něho krev. Focení tedy nedopadlo úplně přesně podle původní představy. Ovázali jsme mu krvácející nohu kapesníkem a šli po několika set metrů dlouhé pláži směrem k přístavu, kde jsme při vystupování z lodě viděli stanici první pomoci. Cestou jsme fotili kraby, sbírali mušle a kochali se rájem na zemi. V přístavu jsme našli ošetřovnu a Petra tam nejen ošetřili, ale i ho vybavili náhradní mastí, náplastmi a obvazy, aby si to mohl převazovat. Kromě toho, že byli hrozně milí, tak za to ani nic nechtěli a sloužili bezplatně. Dvě části ostrova jsou za odlivu propojeny a je možné mezi nimi přecházet suchou nohou. Po úzkém pásu písku jsme přešli do druhé části ostrova a vydali se směrem k pevnosti. Nejdříve jsme šli po pláži na pobřeží, ale po chvíli strana 94

Jižní Amerika 2005 jsme museli přejít do vnitrozemí jelikož pláž již byla pod vodou. Asi tři kilometry dlouhá pěšina vedoucí pod elektrickým vedením, kde byla vysekaná vegetace, nás dovedla k pláži vedle pevnosti. Kousek před pevností pláž přetínalo něco co vypadalo jako řeka vtékající z moře na ostrov. Byl to však jen dojem způsobený vlnami. Dalo se to sice přejít suchou nohou, ale trochu obtížně a s tím by měl indisponovaný Petr obtíže. Lenka tam počkala s Petrem a já jsem zaběhl narychlo mrknout do pevnosti. Říčku jsem prošel skrz jelikož jsem měl jen sandále a nesnažil jsem si to nějak komplikovat. Pevnost, která přerušovala pláž, byla vyzbrojena několika děly a v spodní části bylo několik prázdných místností. Nádvoří pevnosti bylo pěkně udržované stejně jako celá pevnost, ale k vidění tam toho nebylo příliš. Na kopec vedla pěšina zřejmě na vyhlídku druhé části ostrova, ale nechtěl jsem tam nechat Lenku s Petrem dlouho čekat a tak jsem vyrazil zpátky. Došli jsme ke stanu a šli si dát sprchu. Ve sprše jsem si všiml obrovské kobylky. Chvíli jsem ji pozoroval, zatímco ona nehnutě seděla na zdi. Když jsem se vynadíval tak jsem šel radši do vedlejší sprchy, jelikož představa že na ni cáknu vodu nebo tak něco a ona tam začne skákat mě nějak nelákala. Před spaním jsme hráli opět karty, ale tentokrát mi byla štěstěna mimořádně nakloněna. Naprosto nekompromisně jsem vyhrával, což jsem si užíval jelikož to bylo poprvé a taky bohužel naposledy.

70. den – 6.9. úterý Ranní loď odplouvá v půl deváté a tak jsme podle toho vstávali, abychom se stihli sbalit. Lodivod byl zřejmě nováčkem a poměrně komplikovaně přirážel ke břehu. Na zpáteční cestě jsme dvakrát uvízli na mělčině, ale i přesto jsme se bez problémů dostali zpátky na pevninu do města Paranagua. V bance jsme se snažili vyměnit cestovní šeky, ale ti nám poradili ať jdeme do směnárny, že tam mají menší poplatky. Ve směnárně si účtovaly za směnu každého šeku dva dolary a kurz k dolaru byl 2,30 místo obvyklých 2,45 takže na dvěstě dolarech Petr s Lenkou prodělali asi pětset korun. Ještě že jsem si nebral šeky a nemusel tohle taky řešit. Počasí už zas nevypadalo moc dobře a proto jsme se rozhodli pro přímou cestu zpátky do Curitiby, bez původně zamýšleného zdržení v Parque Estadual Marumbi. První autobus nám jel v půl dvanácté a byl pochopitelně o dost levnější než cesta vlakem. Výhled na krajinu z autobus nebyl určitě tak pěkný jako při projížďce vlakem, ale i tak jsme viděli pěkné kopce zarostlé hustou vegetací.

Město Curitiba zaujme minimálně svými autobusy V Curitibě jsme rozmýšleli zda stojí za to tam spát nebo pojedeme rovnou do Rio de Janeira. Autobus na večer už byl stejně vyprodaný a tak jsme si koupili lístek na následující večer v devět. Ubytovali jsme se hned přes ulici od autobusového nádraží, kde jsme v druhém hotelu byli spokojeni s cenou. Pro ty, kteří by se rozhodli nesetrvávat v Curitibě, lze doporučit minimálně vyjít před autobusové nádraží a podívat se na zastávku MHD, která je hned přes ulici. Vyvýšené zasklené plošiny, ke kterým přijíždí autobusy městské dopravy jsou netradičním řešením zastávek. Autobus musí přijet přesně aby dveře autobusu byly naproti dveřím zasklené zastávky. Kromě této zajímavosti určitě zaujmou dvoukloubové autobusy Volvo, které jezdí jako běžné linky s tím, že musí mít trasu vybranou tak, aby tam nebyly moc prudké zatáčky. Přímo u autobusového nádraží jsou informační centra, kde lze získat nejen mapu, ale i letáčky se zajímavostmi města a informacemi o turistickém autobusu, který jezdí pouze mezi turisticky atraktivními místy. My jsme se chtěli spíš projít takže se nám nevyplatilo kupovat lístek na turistický autobus. Prohlídku města jsme začali ve vlakovém muzeu, které je umístěno v nákupním centru. Muzeum není příliš velké, ale je pěkné a vstupné je zdarma. Cestou k vyhlídkové věži Torre Panoramica Brasil Telecom jsme se zašli podívat na mercado. Toto tržiště bylo naprosto nesrovnatelné s jakýmkoliv tržištěm jaké jsme do té doby viděli. Hala, v které byly stánky, byla upravená a čistá, že by se snad dalo jíst z podlahy, stánky byly jak kdyby je tam zrovna umístili nové a veškeré zboží bylo dokonale vyrovnané, čisté a zabalené. Neběhali tam pochopitelně žádní psy a místo toho se tam pohybovali uklizeči s košťaty. Nikdo na nikoho nevyřvával a vládlo tam pokojné ticho. Úroveň tržiště co do čistoty a vzhledu byla lepší než v obchodech a působilo to dost nepřirozeně. U vyhlídkové věže jsme byli chvíli po západu slunce. Viděli jsme ještě červánky a město se postupně zahalilo do tmy. K hotelu jsme se vraceli přes Rua 24 Horas, což je pasáž s restauracemi a krámky, které jsou otevřeny nonstop. Samotná pasáž vypadá docela pěkně, ale čekali jsme, že tam bude rušněji. Restaurace byly skoro prázdné a v krámcích prodávali standardní spoustu zbytečností. Chtěl jsem si koupit brazilskou vlajku, což bylo jediné co mě zaujalo, ale ceny vlajek byly dost vysoké a provedení ne až tak povedené. Poslední zastávkou tohoto dne byl pro nás nákup jídla v supermarketu a pak jsme již šli ulehnout do hotelu.

strana 95


71. den – 7.9. středa Ráno jsme vyrazili do nedaleké botanické zahrady. Byl to spíš park, v kterém byl malý skleník, ale byla to příjemná oáza zeleně ve městě. Vedle skleníku byla výstava „ohořelého dřeva“, která mě ani Petra nijak pozitivně neoslovila, ale Lence to připadalo zajímavý. V parku jsme viděli pobíhat zajímavé hlodavce, kteří vypadali jako asi 40 centimetrů velká myš bez ocasu. V jedné budově parku probíhala prodejní výstava orchidejí a tak jsme si koupili lístek. Pani která u vchodu vybírala lístky na nás k našemu překvapení promluvila česky. Byla to starší pani, které po válce bylo třináct let a emigrovala z Čech do Brazílie. Ačkoliv od té doby nebyla v Čechách tak pořád uměla docela dobře česky. Na jejím přízvuku to bylo znát a věty prokládala portugalskými slovíčky, ale dalo se s ní bez větších problému mluvit česky. Její brazilský manžel se živil pěstováním orchidejí a byla to jeho výstava.

Dvoukloubový a pětidvéřový autobus v zastávce – Curitiba, Brazílie Když jsme odcházeli z botanické zahrady tak se s námi dal do řeči jeden brazilec, který byl týden v Praze a hrozně se mu tam líbilo. Chtěli jsme se svézt dvoukloubovým autobusem a tak jsme si koupili lístek, vlezli do skleněné zastávky a počkali až přijede. Netrvalo to dlouho. Autobus zastavil, sklopila se plošina vytvářející můstek mezi zastávkou a autobusem a otevřely se dveře jak skleněného tubusu zastávky tak dveře autobusu. Zajímavostí je také to, že tento autobus má patero dveří, zatímco některé zastávky jsou dělané na menší počet dveří. Při vystupování je třeba poslouchat, které dveře budou určeny pro výstup. V centru jsme vystoupili a při dalším pokusu vyměnit v bance cestovní šeky jsme zjistili, že jsou všechny zavřené. Od pána který si vybíral peníze z bankomatu jsme zjistili, že 7.9. je den nezávislosti Brazílie a proto jsou banky zavřené.

Muzeum architekta Oskara Niemeyera není o architektuře Dalším místem kam jsme se chtěli podívat bylo muzeum Oskara Niemeyera. Tento architekt je obecně známý, ale speciálně v Brazílii jelikož byl jedním z hlavních spolutvůrců při zakládání hlavního města Brasilia. Nevěděli jsme jak je muzeum daleko a tak jsme se zeptali lidí jaký tam jede autobus. Ukázali nám zastávku a řekli, že autobusy 260 a 265 tam jedou. Zřejmě jelikož byl svátek tak to moc nejezdilo. Po půl hodině čekání přijely oba autobusy zároveň. Vystoupili jsme u muzea a první dojem byl zklamání. Budova muzea nazývaná Oko, kterou navrhoval

strana 96

Jižní Amerika 2005 právě Oskar Niemeyer, působila spíš jak nějaký bazén. V muzeu došlo k dalšímu zklamání, jelikož muzeum nebylo věnované architektuře jak jsme se chybně domnívali, ale umění. Třetí zklamání bylo, že umění vystavované v tomto muzeu bylo z mého pohledu naprosto zoufalé. Nepochybuji o tom, že umělecky založení lidé stráví v tomto muzeu hodiny rozjímáním nad tím, co tím autor chtěl říct. Já jsem spíš přemýšlel nad tím, zda autor při tvorbě vystavovaných děl byl opilý nebo duševně chorý. Přeci jen najít nějaký náznak umění například v ohořelých panenkách, bylo prostě mimo moje schopnosti vnímání. Na celém muzeu se mi líbily pouhé dvě věci. Jedna věc bylo pár fotek a modelů staveb Oskara Niemeyera, které však byly dost v ústraní mimo hlavní proud muzea a druhou věcí byl podzemní tunel, který spojoval hlavní expozici s budovou Oka. Bílý tunel bez narušujících prvků, se zakulaceními rohy mezi stěnami a stropem a vedoucí do zatáčky vzbuzoval zvláštní dojem z nezvyklého a zdánlivě neomezeného prázdného prostoru. Zatímco Lenka si se zájmem prohlížela expozice a Petr tam znuděně s ní setrvával, tak jsem si zašel do hospůdky vedle muzea na něco k jídlu. Když ukončili prohlídku i oni, tak jsme se vydali pěšky zpátky k hotelu. Na chvíli jsme poseděli u pěkně nasvícené univerzity a pak jsme si již šli vyzvednout batohy. Na autobusovém nádraží jsme hráli karty dokud nepřijel v devět hodin autobus. Nastoupili jsme a těšili se na to, že za pár hodin budeme ve slavném Rio de Janeiru.

72. den – 8.9. čtvrtek Během cesty do Ria jsme stavěli na několika zastávkách, z nichž mě na jedné zaujaly záchody. Obrovská místnost kde podél jedné stěny bylo skoro třicet pisoárů. Byl to trochu legrační pohled, zvlášť když jsem tam byl sám, ale aspoň i v době špičky se tu zřejmě netvoří fronty.

Octli jsme se ve slavném Rio de Janeiru Kolem desáté hodiny jsme vystoupili v Riu. Ačkoliv na ostatních místech v Brazílii byly dobře dostupné informace, tak zrovna v Riu nebyly na nádraží absolutně žádné. Jeli jsme autobusem do čtvrtě Centro hledat Riotur, což je informační centrum se sídlem na Rua da Asssembleia 10 v 9. patře. Po chvilce hledání jsme to našli a konečně získali mapu města a další informace. Byli ochotní a i nám obvolali několik hotelů, které jsme měli vypsané jako, že by mohly být levné. Bohužel o národních parcích nic nevěděli a navíc nás zmátli informacemi o kartě „Rio card“, která měla být něco výhodného pro dopravu v Riu. Jak jsme později zjistili, tak jediná výhoda této karty je ta, že člověk nemusí sebou mít drobné, ale má na kartě předplacený určitý počet jízd. Levnější to není, ale pro někoho kdo by tu trávil delší čas to může být pohodlnější. Tyto karty se dají koupit jen v bance a to zřejmě jen u jediné společnosti. Pokus o výměnu dalších šeků byl opět problematický. Tentokrát se podařilo vyměnit cestovní šeky bez poplatků, ale kurz k dolaru byl opět horší. Udělalo to ztrátu přibližně 170 korun na sto dolarech oproti tomu, když jsem měnil hotové peníze. Optali jsme se odkud nám jede autobus k místu se zjištěnými hotely a vyrazili tím směrem. Proplétali jsme se s batohy poměrně rušnými uličkami centra, když nás anglicky oslovila trojice oblečená v oblecích. Ptali se nás kam máme namířeno a pak nám radili, abychom nejezdili autobusem, ale metrem, které je bezpečnější. Varovali nás také, abychom se s těmi velkými batohy radši moc nezdržovali v centru. Bylo to od nich milé, že si dělali starosti, ale stejně jsme šli na autobus. Popojeli jsme do čtvrti Catete kde jsme věděli o několika hotelích a začali se vyptávat na ceny. V třetím hotelu jsme se už dostali na cenu, kterou jsme byli ochotni přijmout. Bylo to sice samozřejmě naše nejdražší ubytování za naši cestu, ale s tím jsme počítali, že v brazilských metropolích nemůžeme čekat ceny jako v Peru nebo Bolívii. Chtěli jsme zjistit něco o dvou oblastech mezi městy Rio de Janeiro a Sao Paulo. Jedna byla nedaleko města Parati, kterou nám doporučili češi, které jsme potkali u vodopádů Iguazu v Argentině. Druhou oblastí byl národní park Itatiaia o kterém nebyly téměř nikde žádné informace. Já jsem jednou měl půjčenou knížku o nejhezčích panenských místech na Zemi a tento park tam byl uveden, ale jinak náš průvodce ani jiné informační zdroje se o něm nezmiňovaly. Jeli jsme znovu na autobusové nádraží, abychom zjistili jak jsou ty oblasti dostupné a případně podle toho se rozhodli na které z těch dvou míst pojedeme. Dostupnost obou míst není špatná takže to nerozhodlo. Po chvilce dohadování jsme usoudili, že bude zajímavější park Itatiaia, ačkoliv o něm skoro nic nevíme. Zbytek dne jsme strávili prohlídkou části města. Viděli jsme budovu Petrobras, která připomíná Rubikovu kostku, moderní Catedral Metropolitana, která je ve tvaru komolého kužele a její interiér je rovněž zajímavě netypický a zrestaurovaný klášter Convento de Santon Antonio. Na první den jsme měli asi příliš velké očekávání od tohoto města a neudělalo na nás žádný extra dojem.

strana 97


Slavná pláž Copacabana – pláž podél silnice a řady hotelů 73. den – 9.9. pátek V ceně hotelu jsme měli opět snídani. Nejdříve to vypadalo, že příděl housek bude docela slabý, ale když jsme dojídali tak přinesl další housky, takže jsme se dobře najedli. První místo kam jsme zamířili byla slavná pláž Copacabana. Chtěli jsme si prohlídnout také metro a tak jsme se jím svezli na pláž. Metro je v Riu čisté a ve stanicích jsou strážníci, kteří dohlížejí na bezpečnost. Vystoupili jsme pár metrů od pláže a za chvíli jsme již měli pod nohama písek této opěvované pláže. Na pláži bylo překvapivě málo lidí a ve vodě asi tak dva lidi. Bylo po sezóně, dopoledne a trochu pod mrakem, tak to asi moc nelákalo, přestože bylo kolem třiceti stupňů teplo. Koupání na této pláži mě taky nelákalo, ale nebylo to způsobeno počasím. Takovéto pláže, které jsou jedna jako druhá a na něž obvykle jezdí mraky lidí, mě neoslovují. Klasický vzhled kdy dlouhá písečná pláž je z jedné strany ohraničena oceánem a z druhé strany šesti proudou silnicí, za kterou je stěna luxusních hotelů. Je to přesně taková pláž na které nepochybně touží mnoho lidí být a jsou za to ochotni platit velké peníze. Srovnám-li to však například s pláží na ostrově Ilha do Mel, tak já osobně dávám na sto procent přednost klidnému ostrůvku. Petr s Lenkou si chtěli okusit koupání na této pláži a tak uvítali, když jsem se jim ochotně nabídl, že pohlídám věci na břehu.

Pohled z „homole cukru“ na pláž Copacabana – Rio de Janeiro, Brazílie Zatímco rozráželi vlny nedaleko břehu vlastním tělem, tak jsem já odrážel útoky prodavačů. Nebylo to příjemné, ale na druhou stránku byl to jen takový hodně slabý odvar toho co je možno zažít na takovýchto plážích v plné sezóně. Věci jsem měl dobře přikryté pod sebou a tak nebyl důvod obávat se okradení. Ani nevím kolikátý prodavač, který mi nabízel své zboží, měl takové ty tenké deky nebo možná velké šátky, které holky na pláži mívají občas omotané okolo pasu. Samotný druh zboží by mě nijak nezaujal, ale když jsem viděl jeden kus, který byl jako brazilská vlajka, tak jsem projevil náznak zájmu. První jím nadhozená cena byla 35 realů. Velikostí to bylo větší než vlajky v obchodě na které jsme před tím koukal a ty stály 40 realů. Na začátek to neznělo špatně a tak jsem mu jako protinávrh ceny řekl 15 realů. Prodavač se usmál, jako že jsem úplně mimo a řekl 30. Vcelku dlouho jsem si to prohlížel a přemýšlel zda se mi chce v této hře pokračovat. Čas jsem měl jelikož Petr s Lenkou si užívali ve vlnách. Když jsem mu řekl 20, tak se usmál a řekl, že za dvacet to nakupuje on a tedy, že 25. Ukazoval jsem mu drobné kazy a že ne. Zkusil ještě cenu 22, ale když jsem mu to odmítl tak odkýval těch mých 20. Na závěr jsem mu řekl, ať

strana 98

Jižní Amerika 2005 mi dá druhý kus, který neměl natržený roh a měl lépe udělaný nápis na vlajce a byl obchod uzavřen. Těžko říct za jak nízkou cenu to skutečně on nakupuje, ale myslím že podstatné bylo, že jsme byli oba spokojeni. Jelikož naše smlouvání postupně začali sledovat další dva prodavači, tak Petr s Lenkou vylezli z vody okouknout zda není to shlukování příliš nežádoucí. Prodavači opravdu sledovali jen naše smlouvání bez nekalých postraních úmyslů, takže vše proběhlo bez problémů. Zašli jsme ke sprše na kraji pláže, která je placená. Byla striktně časově omezena na třicet sekund a když se převlíkali z plavek tak se obsluha dost čertila. Přestože je to placený, tak to je zřejmě převážně určeno hostům hotelů naproti pláži a ti chodí do hotelu v plavkách.

Lanovkou na „homoli cukru“ Chvíli jsme šli podél pláže a také podél rušné šestiproudé silnice až jsme došli k pobočce přímo American Express. Bylo pro nás dost velké překvapení a zklamání, že ani pobočka této společnosti, jenž vydala cestovní šeky, není ochotna dolarové šeky směnit na dolary. Směnu provedou opět pouze na brazilské realy a to samozřejmě za nevýhodný kurz. Procházkou dál podél Copacabany jsme došli až k Pao de Acucar neboli „homoli cukru“. Na skoro 400 metrů vysoký vrchol se nedá dostat jinak než lanovkou nebo lézt po skále, což je možné asi jen přes nějaké místní agentury. My jsme rozhodně zvolili cestu lanovkou, která má jednu přestupní stanici. Na přestupní stanici je také heliport, kde je možné zaplatit si vyhlídkový let nad městem ve vrtulníku. Cena je však velmi vysoká. Výhled z vrcholu homole byl nádherný. Viděli jsme jako na dlani několik ostrůvků, letiště, blízké čtvrtě Ria a stejně tak pláž Copacabana po které jsme se ještě před chvílí procházeli. Pohled na sochu Ježíše, která byla jen kousek pod mraky, byl jediným trochu chmurným dojmem. Rozhodli jsme se návštěvu této sochy nechat na další den s tím, že bude snad jasnější obloha. Místo toho jsme si udělali procházku po čtvrti Santa Teresa v níž jsou dlážděné ulice, vedoucí z kopce a do kopce, lemovány staršími domky, což je příjemná změna oproti rušným moderním ulicím centra. Cestou zpátky k hotelu jsme ještě viděli tramvaj, která měla dost historický vzhled, přestože sloužila jako běžná hromadná doprava. Tato tramvaj neměla dveře a dalo se nastupovat a vystupovat i během jízdy tak jako tomu dřív bývalo u nás.

„Homole cukru“ – Rio de Janeiro, Brazílie

strana 99


74. den – 10.9. sobota Ráno, když jsme vykoukli z okna, tak bylo nádherně bez mráčků. Sbalili jsme si věci a batohy uschovali na recepci. Kousek od hotelu je zastávka metra z které odjíždějí omnibusy pod kopec Corcovado na kterém stojí socha Ježíše. Viděli jsme reklamy na to, že je možné za cenu lístku na metro jet zdarma i těmito omnibusy a tak jsme nasedli v domnění, že se svezeme zadarmo. Autobus se rozjel a řidič autobusu na nás něco gestikuloval. Pochopili jsme, že chce lístky jenže my jsme žádný lístky neměli. Po krátké trapné chvilce, když jsme přemýšleli co a jak, tak se nás ujala jedna pani, která uměla malinko anglicky. Vysvětlila nám, že sice ten autobus je zdarma v ceně metra, ale je potřeba si u pokladny říct, že člověk chce nejen lístek na metro, ale i zdarma k tomu lístek na omnibus. Když už jsme tedy pochopili v čem jsme udělali chybu tak zbývalo dořešit jak z toho ven. Dobří lidé kolem nás nám naštěstí věnovali svoje lístky, kterých měli víc a vysvobodili nás.

Chodit pěšky k soše Ježíše není zvykem Jen co jsme vystoupili pod kopcem Corcovado, tak se u nás objevili pánové v oblecích, kteří se předháněli v tom kdo nás sveze nahoru k soše. Nabízeli, že nás svezou za stejnou cenu jako stojí vlak s tím, že je to rychlejší a navíc nám zastaví i na vyhlídce kousek pod vrcholem. Cena se nám zdála vysoká a proto jsme se šli podívat k zastávce vláčku. Studentské slevy neměli a tak jsme se začali vyptávat jak se tam dostaneme pěšky. Slečna na nás koukala, jako že to není moc dobrý nápad. Kromě toho, že to je přibližně 700 metrů převýšení, tak je to prý nebezpečné. Když jsme se ptali proč to je nebezpečné tak nám řekla, že tam žijí chudí lidé a že můžeme mít problémy. Jelikož nejsme nějací zbohatlí turisti ověšeni cennostmi, jimž nedbale trčí peníze z kapes, tak jsme nebrali takové varování příliš vážně. Opatrnosti není samozřejmě nikdy dost, ale podle mě se většinou tyhle varování vztahují k turistům jiného ražení než jsme my.

Rio de Janeiro „očima Ježíše“ - Brazílie Pěšky jsme tedy vyrazili po silnici do kopce. Chvíli před tím jsme na nějakém pouličním teploměru viděli teplotu 35 stupňů. Procházeli jsme mezi domy které byly o něco skromnější a cestou se nás ještě několikrát někdo zeptal zda nechceme svézt. Netrvalo dlouho a šli jsme lesíkem mimo lidská obydlí. Ohlédli jsme se zpátky a s úsměvem se

strana 100

Jižní Amerika 2005 dívali na to, čemu ta slečna říká chudí lidé. Do chudinské čtvrtě to mělo hodně daleko. Asi dva kilometry pod vrcholem jsme odbočili k vyhlídce. U vyhlídky byl další heliport a pěkný výhled na Rio. Viděli jsme před sebou také „homoli cukru“ pěkně ze shora. Závěr cesty na vrchol byl nejhorší. Auta parkovala po stranách silnice, prostor se zužoval, přibývalo lidí procházejících kolem a vytvářela se kolona pomalu popojíždějících aut. Proplétali jsme se mezi auty a davem lidí, až jsme došli k plnému parkovišti a pokračovali dál. Po pár schodech jsme vyšli k soše. Asi každý návštěvník Rio de Janeira navštíví minimálně tři místa: pláž Copacabana, „homoli cukru“ a tuto sochu Ježíše. Na předchozích dvou místech jsme měli možná docela štěstí na to, že bylo trochu pod mrakem, díky čemuž tam nebylo tolik lidí. Tady to bylo pro milovníky míst našlapaných turisty k prasknutí. Volně se procházet kolem sochy a k vyhlídce na město bylo nemožný. Všichni se chtěli vyfotit se sochou a s výhledem na město. Člověk musel stát a čekat až to někoho před ním přestane bavit a uvolní místo na okraji vyhlídky. Odprostil-li se člověk od svého bezprostředního okolí tak se mu nabídl krásný pohled na toto slavné město. Když jsme se vynadívali na tu hezkou scenérii tak jsme se začali tlačit zas zpátky. Nebyla to rozhodně první socha Ježíše s rozpaženýma rukama, kterou jsme viděli v Jižní Americe, ale tahle je bezesporu nejslavnější. Všimli jsme si, že z parkoviště k podstavci sochy vedou eskalátory. Každý máme rád jiný způsob cestování, ale tohle mi přišlo dost extrémní. Kromě nás a velmi málo jiných lidí si sem ty davy dovezly zadek v autě nebo vláčku a aby se snad ani trochu neunavili cestou z parkoviště tak tu ještě postavili eskalátory. Cesta dolů byla na úvod opět trochu nepříjemná než jsme se vymotali z těch kolon aut, ale pak už se šlo zas příjemně. Když jsme sešli dolů tak jsme se v první hospůdce zastavili na pozdní oběd. Při pohledu na hodinky jsme zjistili, že výlet k Ježíši nám trval pět hodin od dolní zastávky vláčku nahoru a zase zpátky včetně pauz na obou vyhlídkách. Lidé kteří posedávali u piva si nás pamatovali, jelikož jsme se jich cestou nahoru ptali jestli jdeme dobře. Uznale pokyvovali, že jsme to v tom vedru zvládli docela rychle. Omnibusem jsme dojeli k hotelu pro naše batohy. Poslední věc, kterou jsme potřebovali v hotelu vyřídit, bylo nechat tu vařič pro Dana. Byli jsme s ním domluveni, že mu ho necháme někde v Riu a on si ho tu o pár dní později vyzvedne. Pán na recepci nijak neprotestoval, jen si na to napsal Danovo jméno a schoval vařič do skříňky. Pak jsme již jeli metrem směrem k autobusovému nádraží a vystoupili na Praca Onze. Přestože zastávka metra je kus od autobusového nádraží, tak jsme to původně chtěli jít pěšky. Problém nastal v tom, že cestou byly různé nadjezdy, podjezdy a hlavní silnice, takže jsme radši sedli na autobus abychom se tam netrápili a stihli náš poslední spoj. Než jsme nastoupili na autobus tak jsme ještě míjeli ulici Rua Marques de Sapucai. Tato ulice byla nyní prázdná a tichá, zatímco v době slavného karnevalu zde probíhá přehlídka samby. Této ulici se říká sambodromo a je lemovaná tribunami. V 18:05 jsme odjížděli z Rio de Janeira. Po prvním nijak výjimečném dojmu se to později vylepšilo a je několik pěkných míst, kvůli kterým stojí za to navštívit toho město. Přesto jsme byli rádi, že opouštíme ruch velkoměsta a jedeme blíž přírodě do národního parku Itatiaia. Ve městě Resender, které je na hlavní silnici mezi Rio de Janeiro a Sao Paulo, jsme měli krátkou pauzu. Dál do města Itatiaia už kromě nás nikdo jiný nejel. Až za tmy jsme vystupovali a zjistili, že vstup do parku je 9 kilometrů vzdálený a kromě taxíku tam už nic nejede. Zastavili jsme taxikáře a ten řekl, že nás tam odveze za 25 realů. To se nám zdálo příliš a tak jsme vyrazili pěšky. Cestou jsme se ptali na několika místech zda by jsme si tam mohli postavit stan na zahradě. Všude nám řekli, že ne ale že za 25 realů na osobu mají pokoje. Když jsme ušli asi tři kilometry tak jsme míjeli další penzion nabízející ubytování. Už jsme se ani nezastavovali, abychom se zeptali, protože nám to přišlo zbytečný. Pani stála u vrátek, koukala na nás a když jsme ji míjeli tak na nás začala mluvit. Uměla jen portugalsky, takže naše komunikace nebyla zrovna plynulá. K našemu příjemnému překvapení nám paní nabídla, že si můžeme u ní postavit stan na zahradě. Vedle hřiště byly záchody a koupelna, které jsme mohli využít. Nejen že jsme měli kde postavit stan, ale pani ani za to nic nechtěla. Byli jsme moc rádi, že máme kde složit hlavy a nemusíme jít až do národního parku.

75. den – 11.9. neděle Pani měla i malý krámek s upomínkovými předměty a tak jsem tam ráno zašel a koupil si nějakou blbůstku, abych se jí aspoň takovou formou malinko odměnil. Když jsme se loučili tak nám dala vizitku a že se třeba zas někdy zastavíme. Pousada Itauna je příjemné místo a její pani majitelka velmi přátelská. Bylo by mi potěšením se tam ještě někdy u ní zastavit ať už kempovat nebo se ubytovat na pokoji. Kdo ví, třeba mě tam ještě někdy zavedou mé kroky.

Park Itatiaia má co nabídnout, přestože je pro „batůžkáře“ nepřívětivý Nakoupili jsme nějaké pečivo v krámku kousek opodál a vyrazili do parku. Po nějaké době nás míjeli dva běžci a ti nám řekli, že kemp máme ještě daleko. Bude pro nás prý lepší když si u brány do parku, která byla nedaleko, počkáme na autobus. Pár zatáček a byli jsme tam. Lidé u brány uměli jen portugalsky a letáčky s informacemi byly také jen v portugalštině. Přesto jsme se dozvěděli, že kemp je tři kilometry daleko. To není zas tak moc a tak jsme strana 101

Jižní Amerika 2005 pokračovali pěšky. Cestu lemovala hustá vegetace a když jsme došli k vyhlídce tak jsme si dali pauzu. Bylo jedenáct hodin svačili jsme a kochali se výhledem na okolní kopce jenž pokrýval Atlantický deštný prales. Tento druh pralesa patří prý mezi nejvíc ohrožené a nedávno i v tomto parku došlo k velkému poškození krajiny díky požáru. Kromě tohoto nádherného výhledu jsme také pozorovali slunce a zvláštní duhu kolem dokola. Obloha byla bez mráčků, žádná vlhkost stoupající z kopců a přesto byla duha. Ke všemu nikoliv od země k zemi, ale kruhová kolem dokola slunce. O něco později se duha na jednom místě rozpojila a postupně mizela až se vytratila. Několik lidí kolem nás pozorovalo duhu a stejně jako my nevěděli co to je. S pocitem, že jsme viděli nějaký mimořádný úkaz jenž se vyskytuje možná jednou za mnoho let jsme vyrazili dál ke kempu. Přestože jsme se ještě v Brazílii vyptávali na to co to bylo, tak jsme odpověď na naši otázku dostali až v Čechách. Zajímalo mě co že jsme to vlastně viděli a tak jsem po návratu do Čech poslal fotku té duhy s komentářem do Štefánikovi hvězdárny. Odpověděli mi, že se jedná o takzvané „halo“, což je jev meteorologický a nikoliv astronomický. Překvapením a do jisté míry zklamáním pro mě byla informace, že tento jev se podle statistiky vyskytuje v Čechách průměrně každý třetí den. Jediné co mě může i nadále těšit je, že i přes tuto statistiku jsem z desítek lidí, kterým jsem ukazoval fotku, nenarazil na nikoho kdo by to někdy viděl a většina ani nikdy o tomto jevu neslyšela. Na místě kam směřovala šipka kemp bylo neudržované místo ve svahu s několika plošinami pro stan. Pani, která k nám přišla nám řekla, že kemp stojí 10 realů na osobu. Vzhledem k tomu jak to tam vypadalo, tak nám to přišlo drahé a navíc jsme neměli ani tolik peněz, abychom měli na tři noci jak jsme plánovali. Věděli jsme, že někde dál je centrum pro návštěvníky a tak Petr s Lenkou zůstali u batohů a já se šel podívat po jiných možnostech. Hned za první zatáčkou jsem potkal pani, která mi řekla, že to centrum pro návštěvníky je několik kilometrů vzdálené. Naštěstí již v druhé zatáčce byla hospoda a naproti malý domek s cedulí informace. V domku s informacemi nikdo nebyl a tak jsem se dal do řeči s dvěma co pracovali v hospodě. Neměli žádné hosty a tak jsme v klidu před hospodou mohli povídat. Oni mluvili portugalsky a já španělsky. Dohromady jsme si moc nerozuměli, ale po chvíli vylezla pani z domku kde byla cedule informace a která naštěstí uměla anglicky. Na úvod mi nabídla, že můžeme přespat u ní za domkem za 10 realů. Vysvětlil jsem ji, že na to nemáme a že hledáme něco levnějšího. Pani projevila víc než dost pochopení a řekla, že můžeme u ni přespat zadarmo. Vrátil jsem se pro Petra s Lenkou a šli jsme obhlídnout jak to za domkem vypadá. Spali by jsme tam asi ať už by to tam vypadalo jakkoliv, ale byl tam pěkný malý plac trávy i když v mírném svahu. Měli jsme hned vedle k dispozici záchod a sprchu jen sami pro sebe. Stan jsme zatím nestavěli, jelikož kousek byla cesta, a jen jsme si tam nechali batohy. Došli jsme k centru pro návštěvníky, kde jsme se však žádné nové informace nedozvěděli. Prohlédli jsme si tam výstavku vycpaných zvířat z této lokality a pak se vydali k Lago Azul. Pěkná modrá laguna v které by se dalo i trochu plavat. Po návratu k batohům jsme si postavili stan a jelikož nám pani nabídla, že si můžeme u ni v kuchyni uvařit, tak jsme si udělali těstoviny s kečupem. Večer jsme strávili povídáním s naší hostitelkou o parku a ukazovala nám fotky. Byly pěkné a díky nim jsme viděli i druhou část parku kam se nedá jít pěšky. Poradila nám i co všechno se dá v parku vidět a jak se tam nejlépe dostaneme. Všechna dostupná místa v parku jsou jednoduše přístupná s výjimkou vrcholu Tres Picos , kam vede obtížněji schůdná pěšina. Tento vrchol, který má 1664 metrů nabízí prý pěkný výhled na park, ale pani tam sama nikdy nebyla. Na návštěvu k ní přišel i její kamarád, který nádherně maloval a ukazoval nám některé své práce. Byl to velmi příjemně strávený večer.

76. den – 12.9. pondělí Kolem osmé hodiny jsme vyrazili na prohlídku parku. Původně jsme chtěli jít jako první na vrchol Tres Picos, ale nahoře se držely mraky, tak jsme šli k vodopádům. Po široké cestě jsme došli k první odbočce. Byla tam natažená páska, aby se tam nechodilo z důvodu toho, že byly deště a cesta je kluzká a hůř schůdná. Přesto jsme se tou stezkou vydali. Bylo to ze svahu dolu k řece a bylo to trochu kluzké, ale nijak extrémně. Přeci jen celý park je orientován spíš na „sváteční“ turisty, jenž jezdí všude autem a maximálně někam kousek popojdou a to pokud možno jen po asfaltce a pro ně by to bylo opravdu obtížně schůdné. Došli jsme k malému vodopádu u kterého jsme přeskákali po kamenech doprostřed řeky a vychutnávali si tu pohodu. Nikde nebyl ani živáček, kolem nádherně hustá vegetace a byl slyšet jen mírný hukot řeky a zpěv ptáků. Vrátili jsme se na hlavní cestu a pokračovali k dalším vodopádům. Cestou jsme zahlídli v korunách asi dvě opice a na zemi se mihnul had, který se rychle ztratil v okolním houští. Došli jsme ke konci asfaltky k rozcestí mezi dvěma vodopády. Jedny byly hned vedle silnice a u nich postávalo několik aut a byl slyšet hluk lidí. K druhým vedla pěšina do kopce a tam skoro nikdo nešel. Vydali jsme se tedy radši po pěšině do kopce. Cestou jsme potkali dva lidi a jinak nikoho. U vodopádu, který byl docela vysoký, jsme posvačili. Byl to spíš takový studený rychlo oběd jelikož bylo skoro poledne. Obloha se nijak výrazně nevyjasnila, ale přesto jsme vyrazili na Tres Picos. Bylo evidentní, že to je mimo zájem většiny turistů. Pěšina byla dost úzká a zarůstala vegetací. Kolem nás bylo spousta lián, bambusů, palem a také například až čtyři metry vysoké kapradí, což vypadalo nádherně a člověk měl tak trochu pocit, že je účastníkem cesty do pravěku. Po víc než dvou hodinách chůze do kopce, po místy dost kluzkém povrchu, jsme se dostali k potůčku, kde měl být vodopád. Bylo asi málo vody takže to byla spíš jen voda stékající po kamenech.

strana 102


„Halo“ jev: duha kolem slunce – Itatiaia NP, Brazílie

Atlantický deštný prales – Itatiaia NP, Brazílie strana 103

Jižní Amerika 2005 Věděli jsme, že máme potůček přejít a pokračovat v cestě. První stezkou jsme došli k místu kde na druhé straně cesta dál nepokračovala. Druhou stezku jsme minuli a šli až třetí. Přes kluzké kameny jsme přelézali na druhý břeh, ale cesta dál také nevedla. Vrátili jsme se k prostřední stezce a i když to nejdřív vypadalo, že to bude také slepé tak jsme přeci jen na druhém břehu našli náznak pokračující cestičky. Cesta byla ještě užší a klenba vegetace nižší. Podlézali jsme bambusy ohnuté přes pěšinu, odhrnovali větve, viděli kolem kvetoucí bromélie a po stále prudší a víc kluzké cestě pokračovali vzhůru. Když jsme se dostali do sedla tak jsme před sebou viděli vrchol. Čas ubíhal rychleji než jsme čekali a navíc se k nám blížily černé mraky. Na chvilku jsme zaváhali jestli to stihneme nahoru a zpátky ven z pralesa dřív než přijde tma, ale když už jsme tam byli tak jsme pokračovali. Stromy se změnily v kleč a za chvíli jsme byli na vrcholu. Začaly padat první kapky deště. Bylo sice zataženo, ale výhled na okolní zelené kopce byl i tak pěkný. Na druhé straně byly vidět města Itatiaia a Resender, vodní nádrž a silnice spojující Rio de Janeiro a Sao Paulo.

Tropický liják v tropickém pralese Po krátké pauze a svačině jsme vyrazili dolu kolem půl čtvrtý. Déšť houstnul a když jsme se dostali zpátky pod stromy tak již bylo šero díky mrakům. Tropický liják nás během chvilky totálně promočil a nemělo jakýkoliv smysl uvažovat o tom, že bychom se někde mohli schovat. Nebylo kam a navíc nás trochu tlačil čas abychom se dostali co nejvíc zpátky před setměním. To co nám připadalo jako kluzké cestou nahoru se stalo v dešti ještě víc kluzké. Po blátě, mokrých kamenech a kořenech jsme sjížděli dolů. Již cestou nahoru jsme slyšeli poměrně časté hlasité kuňkání. Říkali jsme si, že to jsou zvuky třeba nějakého ptáka. Byly to ale opravdu žáby. Několik jsme jich cestou dolu viděli a byly dost velké. Samotné jejich tělo mělo skoro dvacet centimetrů. Když jsme překročili zpátky potůček tak jsme byli z nejhoršího venku i když pořád stále hustě pršelo. Po mírnější a o něco širší cestě se šlo přeci jen pohodlněji. Na silnici jsme dorazili ještě před setměním a tma nás zastihla až cestou ke stanu. Převlíkli jsme se, najedli a pak jsme zašli k Paulině, naší hostitelce, ukázat jí vrcholové fotky. Byla ráda, že viděla aspoň z fotek jaký je tam výhled. Nejen o naší cestě na Tres Picos jsme si povídali do pozdního večera.

Člověk si připadal jakoby procházel místy kam lidská noha ještě nevkročila – Itatiaia NP, Brazílie

strana 104


Několik metrů vysoké kapradí navozovalo dojem, že jsme se ocitli v pravěku – Itatiaia NP, Brazílie

Kvetoucí bromélie – Itatiaia NP, Brazílie strana 105


77. den – 13.9. úterý Ráno jsme vstali tak abychom byli sbaleni a připraveni na první autobus odjíždějící v osm ráno. Původně jsme si mysleli, že budeme v parku o den déle, ale jelikož jsme vše stačili projít za dva dny tak jsme se již vydali na cestu do Sao Paula. Rozloučili jsme se s Paulinou, stopnuli si projíždějící autobus a za chvíli jsme byli zas ve městě. Z Itatiaia navazuje hned spoj do Sao Paula, ale byl dražší než autobus jedoucí o dvě hodiny později, tak jsme ho nechali ujet. Kousek vedle autobusového nádraží byl stánek, kde dělali mimo jiné dobré hamburgery. Sedli jsme si ke stolku před stánkem, hráli karty, pojídali hamburgery a tak si ukrátili naše čekání. Náš autobus měl zpoždění 35 minut a tak jsme nasedali až 11:45. Za čtyři hodiny jsme byli na poslední zastávce naší cesty v Sao Paulu.

Třetí největší město světa – Sao Paulo Metro je na orientaci jednoduché a s jedním přestupem jsme dojeli na Av. Paulista. Dál jsme již šli pěšky k prvnímu místu, kde jsme měli zjištěné levnější ubytování. Pani měla umět španělsky a když jsme se jí zeptali tak to i sama tvrdila, že umí španělsky. Bohužel přesto na nás mluvila jen portugalsky. Krom toho, ačkoliv jsme si někde přečetli, že brazilci rádi smlouvají, tak skutečnost byla dost jinde. Když nebyla ochotna jakkoliv slevit, tak jsme jí řekli, že se zajdeme podívat ještě do jiného hotelu. Místo aby začala smlouvat tak nám ještě poradila jak se do toho druhého dostaneme. Takto chladný přístup nás trochu překvapil, ale je pravda, že v Brazílii se nikde o ubytování ani jízdné nesmlouvalo. Trochu nám to chybělo, protože to bylo zábavnější než si přečíst ceduli a hned vědět kolik zaplatíme. Cestou k druhému hotelu jsme míjeli hotel New Point II a tak jsme se zašli zeptat na cenu. Uměli opět pouze portugalsky a navíc měli pro nás do té doby neznámý systém cen takže komunikace byla komplikovanější. Na ceduli měli vypsané ceny za pokoj na 12 nebo 24 hodin s tím, že to jestli tam spal jeden nebo dva jim bylo jedno. Tři tam ale spát nemohli. Než jsme tohle pochopili v portugalštině tak ty dvě pani na recepci z nás už trochu šílely. Vyplynulo z toho pro nás, že si musíme vzít dva pokoje, ale i tak byla cena nižší než jaké ceny jsme měli zjištěné v jiných hotelech. Cena byla rozhodující a tak jsme se šli podívat na pokoje. Když nám pani ukázala pokoje tak to nalomilo náš původně nabytý pocit jistoty, že jsme konečně pochopili kolik to stojí. Pokoje byly krásně zařízené, pěkné WC a sprcha na pokoji, na stolku v igelitu zabalené ručníky a další hygienické potřeby a televize, světla a větrák se dali ovládat z panelu umístěného v desce postele u hlavy. Na závěr nám řekla, že snídaně je v ceně a že si ji můžeme nechat přinést na pokoj nebo se můžeme najíst dole. Koukali jsme na sebe, jako že to je divný abychom měli takový komfort za tak málo peněz. Ještě několikrát jsme se zeptali na to zda jsme správně pochopili kolik nás to bude stát než jsme souhlasili a šli se ubytovat. Jelikož jsme neměli peníze na zaplacení hotelu tak jsme hned vyrazili do Shopping Frei Caneca, kde je směnárna i večer otevřená. Pani z hotelu nás bohužel poslala někam do pryč, takže i když je to kousek od hotelu tak jsme tam šli dost dlouho. Nebylo to na Av. Paulista jak nám říkala, ale celkem logicky v ulici Frei Caneca. V nákupním centru jsem směnil dolary, zašli jsme na večeři a za deště se vrátili do hotelu. V našich pokojích byl trochu zatuchlý vzduch, jelikož jsme tam měli rozvěšený mokrý stan a další mokré věci, ale to nás nijak netrápilo. Po zaplacení hotelu, jsme si už dali akorát sprchu a šli spát.

78. den – 14.9. středa Po ránu jsme si zašli dolu na snídani. Snídaně byla skromnější, ale to byla jen drobná vada na kráse, která nám nemohla pokazit dobrý dojem z hotelu. Vyhlíželi jsme ven, kde počasí bylo pořád zatažené a deštivé. První naše kroky vedly na Avenida Paulista do Citi Bank vyměnit cestovní šeky. Nad nevýhodností směny šeků už ani Petr s Lenkou nelamentovali a brali to jako fakt. Já jsem se mezi tím pokoušel dovolat jedné kamarádce ze Sao Paula, ale bohužel neúspěšně. Za střídavého deště jsme došli k náměstí Republica. Vyhlídka ve 42. patře budovy Edificio Itália je otevřená až od dvanácti. Udělali jsme si na půl hodiny kolečko kolem náměstí a vrátili se k budově. Vyjeli jsme nahoru a vystoupili jsme před restaurací. Vzhled luxusní restaurace napovídal, že je něco špatně. Pani, která nás u vchodu uvítala, nám řekla, že vstup je 15 realů. Poděkovali jsme a šli zas k výtahu. Cestou dolu se ve 37. patře přesedá z jednoho výtahu do druhého a tak jsme se spokojili s pohledem z tohoto patra skrz okna na chodbě. Podívali jsme se na pěknou budovu městského divadla a spíš jsme jen tak bloumali městem a občas nahlédli do nějakého krámku ve snaze koupit ještě nějaké dárky. Došli jsme na náměstí Sé ke katedrále a dál jsme se vydali k třípatrové galérii Pinacoteca s fotkami, sochami a obrazy. V galerii bylo docela plno jelikož tam bylo několik škol, které tam se svými učiteli probíraly jednotlivé obrazy. Cestou zpátky k hotelu, již za tmy, jsme chvíli pozorovali rušné silnice plné aut. Šedá realita přeplněných měst vypadá za tmy ve hře světel a reflektorů zajímavěji. Trochu jsme bloudili, ale k hotelu jsme došli a i si cestou nakoupili jídlo. Na pokoji jsem si udělal pohodlí na letišti, jedl a koukal při tom na televizi. K dispozici bylo asi 90 strana 106

Jižní Amerika 2005 kanálů, ale skončil jsem u zpráv BBC. Informovali hlavně o tom, že byly další výbuchy v Bagdádu a také o probíhajícím samitu spojených národů v New Yorku. Když jsme dojedli tak jsme se vydali na kulečník. Navštívili jsme dva podniky a v každém jsme dali několik her a piv. Měli jsme za sebou náš poslední večer v Jižní Americe a naposledy jsme se ukládali do postele.

Třetí největší město světa: žije zde přibližně tolik lidí jako v celém bývalém Československu – Sao Paulo, Brazílie

Poslední den na Jihoamerickém kontinentu 79. den – 15.9. čtvrtek Naše vstávání bylo ve velmi líném tempu. Letadlo nám sice odlétalo až ve tři odpoledne, ale jediný program dne byl dostat se na letiště. Nevěděli jsme jak jsou časté dopravní zácpy a tak jsme již dopoledne jeli na letiště, abychom měli jistotu. Přestože nás v jedněch informacích odrazovali od toho jít na autobus jedoucí na letiště, z důvodu, že nás nevezmou s velkými batohy, tak jsme na ten autobus jeli. Pani říkala, že to je malý autobus, ale přišlo nám dost nelogické, aby spoj na letiště nepočítal s velkými zavazadly. Každopádně kdyby se ukázalo, že to opravdu nejde tak taxíka, kterého nám doporučovali, můžeme chytit všude. Popojeli jsme metrem a když jsme vystupovali tak jsme neodolali a koupili si na rozloučenou zmrzlinu. Zatímco jsme oblizovali zmrzlinu tak jsme tak koukali na lidi proudící z metra a do metra. V podstatě úplně nezajímavá scenérie, ale bylo to poslední co jsme víceméně viděli z Brazílie a naší cesty po Jižní Americe. Vyšli jsme z vestibulu metra k zastávce autobusů. Zeptali jsme se prvního řidiče zda jede na letiště a on, že jo, ale za dvacet minut. Nastoupili jsme k němu, aniž by řidič cokoliv namítal proti našim batohům. Samotná cesta byla také bezproblémová a volně průjezdnými silnicemi jsme přijeli k terminálu mezinárodního letiště. Velkou časovou rezervu jsme využili k prohlídce letiště. Prolezli jsme krámky a Petr s Lenkou šli ještě řešit směnu cestovních šeků, aby měli peníze do Milána v Itálii, kde jsme plánovali strávit několik hodin během přestupu. Na letišti byla opět přímo pobočka American Express. Závěrečná zkušenost zde získaná byla asi nejhorší ze všech pokusů o směnu šeků. Hrozně dlouho to trvalo a způsob jakým vyřizovali požadavky lidí před námi byl poněkud

strana 107

Jižní Amerika 2005 podivný. Nakonec se však vše vyřídilo a o něco později jsme se znovu setkali s Pavlou. Sice 40 dní cestovala jinudy než my, ale vracela se stejným letadlem podle původního plánu. Pro Dana cestování neskončilo a ještě několik měsíců trávil na americkém kontinentu. Společně s Pavlou jsme zašli do jednoho fast foodu, kde jsme si dali něco drobného k jídlu za velké peníze. Posledních drobných, které mi zbyly, jsem se zbavil opět tak, že jsem v jednom krámku vysypal co jsem měl a řekl jim ať mi za to něco dají. Dostal jsem nějaké žvýkačky a bonbóny. Odbavení zavazadel proběhlo bez komplikací a už jsme zas seděli v letadle. Vznesli jsme se nad zem a krátkým pohledem na brazilské pobřeží jsme se definitivně rozloučili s jihoamerickým kontinentem. Noční přelet jsme měli zkrácený o časový posun, takže jsme věděli, že toho moc nenaspíme do doby než přistaneme v Miláně.

Boeing, který nás dopravil zpět do Evropy - letiště v Sao Paulo, Brazílie

strana 108


Zpátky v Evropě 80. den – 16.9. pátek Po sedmé hodině středoevropského času jsme přistáli v Miláně. Pro nás byly teprve jakoby dvě hodiny v noci takže jsme byli trochu rozespalí. V letištní hale jsme se rozloučili s Pavlou, která rovnou letěla do Prahy. My jsme si udělali plánovanou pauzu v Miláně. Náš let do Prahy letěl po osmé hodině večer takže jsme měli víc než dvanáct hodin času. Cena za autobus z letiště do centra nebyla nejnižší, ale ono to tak bohužel je asi běžné. Když jsme přijeli do města tak jsme si řekli, že nebudeme nijak riskovat a na prohlídku města si dáme osm hodin. Pak pojedeme zpátky na letiště, což bude dostatečná časová rezerva.

Krátké seznámení s italským Milánem Pěšky jsme se procházeli po městě. Viděli jsme například hrad Castello Sforzesco a Milánskou katedrálu Duomo. Na náměstí před katedrálou byli docela otravní krmiči holubů. Nenechali se přesvědčit, že nechci fotku s holuby a přesto mi narvali do ruky nějaké krmení. Holubi se slétli a sezobali mi to z ruky. Usmíval se na mě jakoby neexistovala nic lepšího než poletující holubi. Snažil se mě přesvědčit, že mi za peníze dá další krmení abych se mohl s nimi vyfotit. Na jednoduché odmítnutí nereagoval a až když jsem mu razantněji řekl, že nemám peníze a že mě nezajímá tak konečně dal pokoj. Prošli jsme skrz Galleria Vittorio Emanuele uprostřed které je na zemi velká mapa centra Milána z leteckým snímků. Během procházky po městě nás zaujalo množství motorek a kol, které se pohybuje po městě. Neviděl jsem to sice poprvé, ale stejně mě to vždy zaujme jak jsou stanice metra a vchody budov obsypané těmito jednostopými vozidly. Další zajímavostí Milána jsou tramvaje. Některé jsou zajímavé svým historickým vzhledem a jiné jsou naopak moderní a zaujmou například tím, že jsou šestikloubové. Když jsme byli v Itálii tak jsme si samozřejmě museli dát italskou zmrzlinu. Je sice dost drahá, ale byla dobrá. Na malý oběd jsme zašli do bufetu. Jednou jsem v Brazílii velmi neuváženě řekl, že je to tam drahé jak v západní Evropě. Samozřejmě je to v Brazílii o dost levnější. Když jsem nyní snědl dětskou porci něčeho za šest euro, tak jsem jen vzpomínal jak jsem v Brazílii dostal za šest realů nášup který jsem skoro nemohl dojíst. Vrátili jsme se na Stazione Centrále, což je vlakové nádraží u kterého končí autobusy z letiště. Prohlídli jsme si nádraží a pak už jeli na letiště. Ani v Miláně nebyly žádné dopravní zácpy. Cesta z Milána do Prahy utekla jako voda. Jen co jsme se odlepili od země tak nosili svačinu a než jsme jí dojedli tak jsme už zas přistávali. Kolem desáté večer jsme byli opět v Čechách. Na Ruzyní byly nějaké problémy se zavazadly a tak jsme museli docela dlouho čekat. Původně velká časová rezerva se scvrkla a byli jsme rádi, že jsme stihli poslední autobus odjíždějící chvíli před půlnocí do Dejvic na metro.

strana 109


Přehled nákladů a dalších informací: Přehled nákladů na 80 dní v Jižní Americe: rok 2005 Peru (Sol) Bolívie (Bolivián) Chile (Peso) Argentina (Peso) Paraguay (Guarani) Brazílie (Real) Itálie (Euro) Celkem v $ Celkem v kč

Letenka + poplatky Pojištění Brazilské vízum Antimalarika Pobyt Celkem

Vstupy a Doprava Ubytování Ostatní Náklady Náklady kolik zájezdy ( kč ) ($) ($) ($) ($) dní ($) 3,23 121 44 67 184 416 10 275 38 7,93 141 20 96 109 366 9 040 18 515 11 11 280 0 2,80 37 6 11 31 85 2 100 6 6000 13 5 0 27 45 1 112 4 2,41 133 47 34 103 317 7 830 13 0,72 14 16 30 740 1 459 121 208 481 1 270 31 376 80 11 341 2 996 5 137 11 889 31 376

kurz k$

27 272 Kč 1 400 Kč 498 Kč 500 Kč 31 376 Kč 61 046 Kč

Dolar =

24,7 kč

Náklady na očkování a vybavení zde nejsou započítány, jelikož ty slouží víc než jen jedné akci.

jaké místo cesty nejsevernější nejzápadnější nejjižnější nejvýchodnější nejvyšší

název Huascaran NP, Peru Caraz, Peru Resistencia, Argentina Rio de Janeiro, Brazílie svah El Misti

kolik (přibližně) 8° 55' jižní 77° 49' západní 27° 27' jižní 43° 10' západní 5600 m.n.m.

strana 110


Doprava:

Peru

Během naší cesty jsme se přepravovali nejčastěji autobusem, ale i taxíkem, vlakem, lodí, jeep-em, náklaďákem a samozřejmě taky pěšky. Celková vzdálenost, kterou jsme překonali na jihoamerickém kontinentu, byla přibližně 11 000 km. Ceny jsou uváděny v místní měně. odkud kam Lima Lima Caraz Caraz Cashapampa Caraz Yungay Yungay Llanganuco Yuaccoral Yungay Yungay Huaraz Huaraz Chavin (a zpět) Huaraz Lima Lima Pisco (křižovatka) Pisco (křiž.) Pisco Pisco-Isla Ballestas-Paracas NP-Pisco Pisco Ica Ica Huacachina Huacachina Ica Ica Nazca Nazca vyhlídková věž (a zpět) Nazca Aquaducto Aquaducto Nazca Nazca Arequipa Arequipa Cachamarca Chihuata Arequipa Arequipa Arequipa Copacabana Copacabana Chivay Chivay Arequipa Arequipa Puno Puno Cuzco Cuzco Tambomachay Cuzco Mollepata (křiž.) Mollepata (křiž.) Mollepata Playa Santa Teresa Hidroelectrica Aguas Calientes Hidroelectrica Santa Teresa Santa Teresa Santa Maria Santa Maria Ollantaytambo SalinasOllantaytambo Moray-Urubamba Urubamba Pisac Pisac Cuzco Cuzco Cuzco Cuzco Puno Puno-Uros-Amantani-Taquile-Puno Puno Yunguyo

strana 111

cena 6,4 25 6 1 6 7 3 30 20 10 1,6 32 3 2 1,2 6 7 1 0,8 35 2 1,2 3,5 16 3 11 14,5 16 2 8 6 3 5 4 6 13 15 2 2 0,6 3 19 25 5

čas

km

10 450 25 13 1 25 1 30 53 240 8 400 3,5 230 6 70

166 52 5 4 590 70 65 6 180 30 150 5,5 220 7 389 20 88 12 20 1 12 0,5 12 2 23 4,5 80 55 38 32

389 100 140

info 4xMHD+taxi bus (Ancash) 30/taxi colectivo 30/taxi 35/taxi colectivo 150/taxi bus (Ancash) bus (Flores) 8/taxi loď+bus (organizované) bus 10/taxi 6/taxi bus 35/taxi 5/taxi 4/taxi bus (Flores) minibus minibus 14/taxi bus (Reyna) bus bus bus bus minibus bus (Ampay) 30/taxi korba náklaďáku vlak korba náklaďáku colectivo bus-na stojáka 75/taxi (včetně čekání 1+0,5h) bus minibus MHD - minibus 3/taxi bus (Etra sur) loď bus


Brazílie

Paraguay

Argentina

Bolivie

Yunguyo hranice hranice Copacabana Copacabana Isla del Sol (a zpět) Copacabana La Paz nutný trajekt pres Titicaca La Paz La Paz La Paz Coroico Coroico Yolosa Yolosa Rurrenabaque Rurrenabaque La Paz La Paz Oruro Oruro Oruro Potosi Potosi Potosi Uyuni Uyuni San Pedro Chile San Pedro Jujuy Jujuy Resistencia Resistencia Resistencia Clorinda Clorinda Laguna Blanca Laguna Blanca hranice hranice Asuncion Asuncion Asuncion Ciudad del Este Ciudad del Este Itaipu Itaipu Tati Yupi NP Tati Yupi NP Itaipu-museum Itaipu-museum Ciudad del Este Ciudad del Este Presidente Franco Tres Fronteras Ciudad del Este Ciudad del Este Tres Fronteras Tres Fronteras Puerto Iguazu Argentina Puerto Iguazu Cataratas Iguazu (a zpět) křižovatka Cataratas Iguacu Cataratas Iguacu Foz do Iguacu Foz do Iguacu Curitiba Curitiba Paranagua Paranagua Isla do Mel (a zpět) Paranagua Curitiba Curitiba Curitiba Rio de Janeiro Rio de Janeiro Rio de Janeiro Itatiaia Itatiaia NP Itatiaia Itatiaia Sao Paulo Sao Paulo Sao Paulo letiště Itálie letiště Miláno

strana 112

1 4 25 25 1,5 11 4,5 240 3 60 52 17 3 26,5 3 30 610 0 67 4,25 18 5 0 10 000 10 500 40 000 10 000 0 0 2 000 2 000 2 000 2 000 5 5,6 1,85 1,85 83,16 31,5 21 13,35 3,6 90 12 22,44 1,4 31,15 4,2 3 5

2 8 50 4 150

70 8 14,5 307 18 424 3,5 233 5,5 325 6 3 dny 9,5 14,5

215 700 518 821

4,5 284 100 140 30 5h 325 30 17 13 30 6 10 10 2 50 20

5/taxi 20/taxi loď bus loď 13/taxi 3xMHD kolo (organizované) korba náklaďáku bus bus bus (Naser) 9/taxi bus (Tranz Azul) 9/taxi bus (Diana tour) jeep - Silver tour stopem (bus stojí 18000) bus (La Veloz) 5xMHD bus bus stopem minibus 5xMHD bus 30000/auto auto (jinak 90000/taxi) auto MHD MHD MHD MHD trajekt 2xMHD MHD

25 MHD 9 639 bus 4 110 Serra Expres (ISIC-sleva) 40 loď 120 bus (Grasiosa) 2xMHD 13 850 bus (Penha) 8xMHD 3 173 bus 9 bus (jinak 25/taxi) 4 240 bus 2xMHD bus


Ubytování: Náš 80-ti denní výlet v sobě zahrnoval 79 nocí, z čehož 45 nocí bylo placených (z toho 7xstan) a 34 nocí bylo zdarma (z toho 12 nočních přejezdů). Ceny jsou uváděny vždy v místní měně.

kde Lima Jr. Ayacucho 259, Barranco Caraz - Hostal Regina Huascaran NP Yungay - Hostal Sol de Oro, Jr. Santo Domongo 7

Peru

Pisco - Hotel Pisco, Plaza de Armas Huacachina ve stanu u hotelu Arequipa Hospedache Backpacker lodge, ulice Alwarez Thomas El Misti (sopka) Cruz del condor Canon Colca Chivay - Hostal Rey, 10m od hl. náměstí Cuzco - Hospedaje Chivay, ulice Maratos Cuzco - Hospedaje Pavitos, ulice Pavitos Salcantay trek Santa Teresa Aguas Calientes kemp Ollantaytambo Pisac - Hospedaje Beho, 30m nad náměstím Ostrov Amantani Puno - Hospedaje Los Inkas, ulice Los Inkas

Bolivie

na statni hranici Peru-Bolivie

noc na osobu

info

3x, 10 studena voda 8 3postele pro 5lidí 0 4xstan 6 3postele pro 5lidí 8 2x bazén, sprcha, tepla voda, stolní 5 fotbal

8 0 0 0

2x, tepla voda, kousek od náměstí 2xstan stan 2xstan

4 8 NEdoporučuji 10 2x 0 2xstan 0 stan, na fotbalovém hřišti 2x, 15/stan, od města směrem k 6 Machu Picchu 0 pod širákem za městem 10 0 stan na poli 8 0 stan vedle silnice

Copacabana - Hostal Inca Roca

16

La Paz - Alojamiento el viajero, ulice Illampu Coroico Residencia de la torre Madidi NP Rurrenabaque vedle Fluvial tour Na řece Yacuma Potosi - Residencial Felcar, ulice Serrudo Uyuni - Hostal Marith

3x, izraelská ubytovna, blízko 23 křižovatky se Santa Cruz 10m nad náměstím vlevo od 15 kostela jungle, v ceně zájezdu 15 2x 2x, pampa, v ceně zájezdu 25 2x v ceně zájezdu strana 113

Brazílie

Paraguay

Argentina

Jižní Amerika 2005 Atulcha - hotel ze soli Laguna Colorada Jujuy Resistencia Parque 2 de Febrero NP Pilcomayo Puerto Iguazu kemp El Pindo Asuncion kemp v botanické zahradě Refugio biologico Tati Yupi Presidente Franco (okraj Ciudad del Este) Paranagua Sultan Palace hotel Ilha do Mel (ostrov) Camping da Raiana

v ceně zájezdu v ceně zájezdu 0 v přívěsu kamionu 2,3 7/stan 0 2x 6,67 2x, 5/osobu+5/stan 10 000 studena voda 0 stan pokoj pro 1, vlastní WC, sprcha, 20 000 větrák, moc pěkné 15 včetně bohaté snídaně 5 stan

Curitiba - Hotel Cristo Rei

13 u autobusového nádraží

Rio de Janeiro Hotel Vitoria, ulice Rua do Catete 172

Itatiaia NP

2x, včetně snídaně, WC a sprcha na pokoji, z terminálu 20 bus 170 a 178 stan na zahradě u Pousada 0 Itauna 2xstan, normálně kemp za 0 10/osobu

Sao Paulo Hotel New Point II, ulice R. Rocha 29

2x, 30 za pokoj pro 2, malá snídaně, WC a sprcha na pokoji, 20 moc pěkné

Itatiaia

Noční přejezdy: Lima-Caraz Huaraz-Lima Nazca-Arequipa Arequipa-Puno-Cuzco Cuzco-Puno Yolosa-Rurrenabaque Rurrenabaque-La Paz Jujuy-Resistencia Asuncion-Ciudad del Este Foz do Iguacu-Curitiba Curitiba-Rio de Janeiro Sao Paulo-Miláno

letadlo autobus autobus autobus autobus autobus autobus autobus autobus autobus autobus letadlo

strana 114


Vstupy: Přehled cen za vstupy na různá místa a ceny organizovaných akcí. Ceny jsou uváděny v místní měně.

Brazílie

Paraguay

Bolivie

Peru

co Lima, katakomby San Francisco Huascaran NP (1den) Chavin (ISIC) zájezd Isla Ballestas+Paracas NP Museum, Paracas NP (ISIC) Paracas NP Huacachina, buggy tour+sandboarding (10$) Nazca, vyhlídková věž Nazca, aquaducto Colca canon (7$) 16 památek v Cuzcu a okolí (ISIC) Machu Picchu (ISIC) průvodce na Machu Picchu (30$ skupina) Salinas Moray (ISIC) ostrovy Uros ostrov Amantani Isla del Sol, museum+sever ostrova La Paz, ZOO La Paz, Měsíční údolí La Paz, museo argeologico zájezd 2dny jungle (35$) Madidi NP, jungle zájezd 3dny pampa (50$) oblast pampy Potosi, Cerro mines+milling plantas Potosi, vyhlídková věž (s výtahem 10) zájezd Salar de Uyuni (z Potosi do San Pedro, 80$) Salar de Uyuni, solné museum Colchani Salar de Uyuni, Isla de pescado (8 - nebyl jsem) Laguna Colorada NP (30 - pro nás v ceně zájezdu) NP Pilcomayo (zdarma) Argentina Cataratas Iguazu přehrada Itaipu (zdarma) Refugio Biologico Tati Yupi (zdarma) Itaipu, Museum a ZOO (zdarma) Ciudad del Este, Salto del rio Monday Cataratas Iguacu Parque dos aves – ptačí park, (8$) Curitiba, vyhlídková věž Torre panoramica Curitiba, museo Oscar Neimeyer (ISIC) Curitiba, botanická zahrada (zdarma) Curitiba, výstava orchidejí Curitiba, vlakové muzeum (zdarma) Rio de Janeiro, lanovka na 'homoli cukru'

strana 115

cena 5 5 5,5 32 2 5 35 1 3 23,5 35 38,5 16 3 3 2 2 5 3,5 15 10 113 88 162 40 55 5 258 5

30

2000 19,95 19,28 3 2 1 35

Jižní Amerika 2005 Rio de Janeiro, vlak k Ježíšovi (30 - šli jsme pěšky) Sao Paulo, vyhlídková věž (15 - nebyl jsem) Sao Paulo, galerie Pinacoteca (ISIC)

2

Ceny: Orientační přehled cen za několik málo ukázkových věcí. Ceny jsou uváděny v místní měně.

Paraguay

Argentina

Bolivie

Peru

internet oběd v levné restauraci mapa Limy průvodce v Huascaran NP mula (pro 2 batohy) v Huascaran NP prádelna půjčení sandboardu vypálení CD balena voda 2,5l housky DVD (filmy, hudba) mapa treku La Paz - Coroico oběd v levné restauraci prádelna míchané nápoje kulečník internet tepláky kalhoty deka oboustranná velká opuštění Bolivie Chile 3 housky sandwich internet úschovna zavazadel - Jujuy bageta kafe horka čokoláda okurky papriky limonáda 2l marmeláda 400g limonáda 2l oběd v levné restauraci balená voda 5l pivo v restauraci (620 ml) internet náplast 10x horka čokoláda sandwich úschovna zavazadel - Asuncion

1-2/h 2,5-5 26 10$/den orientační - nekupoval jsem 10$/den orientační - nekupoval jsem 3-5/kg 3,5/2h 3-4 2-3,5 0,1-0,2 1,5 15 5-8 8/kg 20-30 8/h 3/h (v Rurrenabaque 18/h) 60 40 50 15 190 2,5 1 2/den 1 2 2 1,5/kg 2/kg 3 1,5-4 3500 10000 8000 8000 5000/h 2800 3000 3000 5000/den

strana 116

Brazílie

Jižní Amerika 2005 kulečník úschovna zavazadel - vodopády Iguacu zmrzlina 2 kopečky bufet (sněz kolik můžeš) pivo v restauraci (600 ml) internet vypálení CD balená voda 2l úschovna zavazadel - Curitiba sprcha 30s – pláž Copacabana vařená kukuřice kulečník

500/hra 4 1 3,2-6 2,5 2,5-6 5 2 3,5/den 1 1 0,7-1/hra

strana 117


Výškový profil cesty:

strana 118


strana 119

Napříč Jižní Amerikou za 80 dní. Karel Mezihorák

Recommend Documents