Nancy Martin Diamanty nosí smrt také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Nancy Martin Diamanty nosí smrt – e-kniha Copyright © Fragment, 2013
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Diamanty nosí smrt Nancy Martin
Tuto knihu věnuji své dceři, Sarah Martin. Mám tě moc ráda.
Kapitola 1 V posledních týdnech těhotenství si moje sestra Libby z nevysvětlitelných dů vodů oblíbila obrovské batikované tričko, které jí opticky ještě zvětšovalo bři cho nehezkou růžovozelenou spirálou, která připomínala párek roztoužených velryb. Když se jednoho svěžího říjnového rána vkolébala do mojí kuchyně na Blackbirdově farmě, řekla jsem: „Namaluj si na břicho znak míru a můžeš se vydávat za autobus plný hipíků.“ „A co když ti prostě ukážu půlku znaku míru?“ zeptala se, pohodila na ku chyňskou linku igelitovou tašku s logem obchodu s nářadím a domácími po třebami a zamířila ke spíži. Vrátila se se značkovou bonboniérou, kterou jsem si schovávala pro případ nouze. „Když my, Blackbirdovy, otěhotníme, nabobt náme jako krávy z ostrova Guernsey. Když už o tom mluvím – je to teď u tebe alespoň trochu pravděpodobné? Už tě ten gangster přimáčkl na pelest?“ „Ne že by ti do toho něco bylo,“ odpověděla jsem. „Ale ne.“ „Sakra. Už si nezasouložím ani z druhé ruky.“ Posadila se ke stolu a strhla z bonboniéry zlatou stužku, zatímco já zvě davě otevřela igelitku, abych se podívala, co mi přinesla. Přes rameno jsem utrousila: „A Michael není gangster.“ Libby zvedla nohy ve zdravotních sandálech a opřela je o vedlejší židli. „Myslela jsem, že jste se rozešli. Ale teď vidím, že je zpátky – a navíc si při vedl posily. Co to ti chlapi tam u stodoly dělají?“ „Rozpracovávají jeden nápad.“ To upoutalo její pozornost, překvapeně vzhlédla od bonboniéry. „Probo ha,“ řekla. „Co je to tentokrát? Další tetovací salon? Obchod s motocykly? Nebo něco trochu víc na úrovni, třeba striptýzový klub?“ „Michael žádný striptýzový klub nevlastní. Myslí si, že by si Blackbirdova farma mohla trochu vydělat pěstováním trávy.“ 5
Libby se zatvářila šokovaně. „Ach, Noro!“ „Ne marihuany! Normální trávy na trávníky! Bůh ví, že ty peníze by se mi hodily.“ Stále ještě jsem musela počítat každý cent, abych mohla zaplatit dluh, kte rý mi nechali mí rodiče, neustále utíkající před daněmi. Ti se momentálně vyhýbali zatčení tím, že se potloukali po Brazílii a hledali místo, kde dělají nejlepší piña coladu. A já jsem se mezitím snažila udržet rodinnou usedlost mimo dosah developerských firem, brousících si zuby na to, aby udělaly z dvou set let rodinné historie nákupní centrum. Ale Libby samozřejmě neměla chuť probírat něco tak nudného jako finanč ní záležitosti. O mé drahé sestře by si kdekdo mohl snadno myslet, že je úplně pitomá, nebýt její přehnané lásky k rodině, kterou dokazovala občasnými ne zištnými činy a tím, že strkala nos do věcí, do kterých jí nic nebylo. Roztomi le se mračila nad výběrem čokoládových lanýžů. „No, bylo mi daleko lépe, dokud jsi nechodila se Sonnym Corleonem.“ „Já s ním nechodím,“ opravila jsem ji a byla to z větší části pravda, vzhledem k tomu, že jsme se s Michaelem Abruzzem přes léto shodli, že se neshodneme, a teprve minulý týden se tu objevil se svou nejnovější obchodní nabídkou. „Tvoje spojení s ním poškozuje pověst naší rodiny.“ Nahlas jsem se zasmála. „Nejdřív nám rodiče vyfoukli dědictví a utekli ze země, aby nemuseli platit daně. Teď jsme se dozvěděly, že ukradli peníze svých nejlepších přátel, aby ten útěk mohli provést stylově. Jak moc se naše pověst může ještě zhoršit?“ „Však víš, co myslím,“ prohlásila Libby nekompromisně. „Alespoň nejsou napojeni na organizovaný zločin.“ „Co mám udělat, aby tenhle rozhovor hned skončil? A na co jsi přinesla tu sádru?“ Vložila si do úst lanýže. „Potřebuju tvoji pomoc.“ Dívala jsem se, jak se moje sestra zaklání, zavírá oči a blaženě si cukro vinku vychutnává. Dobře, možná si zasloužila, abych na ni byla milejší. Libby teprve před pár měsíci pochovala svého druhého manžela. Ale jak u ní bylo zvykem, podařilo se jí vytěsnit všechny ty nepříjemnosti z mysli – nebo se alespoň snažila, aby to tak vypadalo – a zdálo se, že si svoje těhotenství užívá i přesto, že otce dítěte zastřelili na svatbě společenské smetánky. Samozřej mě, že někteří z nás měli podezření, že Ralphova smrt byla výsledkem jeho 6
vlastní sebevražedné mise, na niž se vydal, když zjistil, že bude otcem dalšího Libbyina démonického potomka. Takže jsem se s tušením, že po mně sestra může vyžadovat nějakou služ bu, kterou budu pokládat za vysoce nepříjemnou, nejistě zeptala: „A s čím to potřebuješ pomoct?“ „Chci si udělat odlitek břicha.“ „Cože?“ „Rozděláme tu sádru a vyrobíme odlitek mého břicha.“ Obě jsme se zadívaly na její břicho a já jsem utrousila: „Myslím, že jsi té sádry nepřinesla dost.“ „Nesmysl. Bude to umělecké dílo. Nebo to zužitkuju jako mísu na ovoce.“ Její šestnáctiletý syn Rawlins si zrovna ten okamžik vybral k tomu, aby se vynořil z toalety v přízemí. Prozkoumával si tam v zrcadle svůj nový kroužek v nose, který mu mezi cvoky v obočí, propíchnutým spodním rtem a mnoho četnými náušnicemi v obou velkých uších téměř zanikal. Zhroutil se do ku chyňské židle co nejdál od své matky a jen tak z principu nasadil trucovitý výraz. „Rawlinsi, nedáš si horkou čokoládu? Vařím ji pro tvou matku v naději, že ji pomůže přivést zpět k příčetnosti,“ navrhla jsem mu. „Nechť tě provází síla,“ odpověděl mi. „Rawlinsi,“ vložila se do toho Libby. „Řekni tetě Noře, co teď děláte ve škole.“ Rawlins jí neodpověděl a pohrával si s ubrusem. „Co se děje ve škole?“ zeptala jsem se. „Hraješ letos basketbal?“ „Nee,“ zamumlal a začal si okusovat palec. Libby se na mě zoufale podívala. Vždycky chtěla mít hodně dětí, ale s tím plným domem, který z té myšlenky vyplýval, se zas tak dobře vypořádat ne dokázala. I s tím miminkem to bude pět dětí s alespoň třemi různými otci, kteří byli buď mrtví, nebo nezvěstní. Jako všechny Blackbirdovy ženy, ani Libby neměla na manžely štěstí. Obrátila se ke mně: „Máš tu někde kýbl?“ „Pod dřezem.“ „Skvělé. Rozmíchám tu sádru.“ Začala se přehrabovat pod dřezem, zatímco jsem z lednice vyndala karton mléka a ze spíže kakao. Pak jsme z příjezdové cesty za domem uslyšeli dodáv 7
ku a hned potom bouchnutí dveří. Naše mladší sestra Emma nakráčela do kuchyně v holínkách a jezdeckých kalhotách. Všechny tři jsme vysoké, s ru dohnědými vlasy a hodně světlou pletí, ale Emma vypadala jako Barbarella s punkovým sestřihem. „Mám ráda vůni testosteronu takhle po ránu,“ prohlásila. „Běž si očistit boty,“ nakázala jsem jí automaticky. „Byla jsi jezdit na koni.“ „Nebyla,“ odpověděla a na kuchyňskou linku položila přerostlé umolousa né štěně. „Hele. Přinesla jsem ti dárek.“ „To je vtip, že ano?“ Bylo to buď opravdu velké štěně, nebo mládě vodního buvola. Mělo slepe nou černou srst a mírně šilhavé modré oči, tupý čumák novofoundlandského psa a ohromné přední tlapy zbarvené dobíla. Emma pevně přidržovala zmí tající se stvůru na lince. „Psa potřebuješ, Noro. Neměla bys tu bydlet sama.“ „Já nechci psa. Nepotřebuji psa. A rozhodně žádného nechci na své ku chyňské lince!“ „Vyzkoušej ho. Zalíbí se ti.“ „Není to otázka toho, jestli se mi zalíbí, nebo ne,“ řekla jsem a snažila se neznít hystericky. „Mám dost práce na to, abych se dokázala pořádně starat ještě o psa. Odvez ho zpátky, kde jsi ho vzala.“ „Ale podívej se na tu jeho tvářičku!“ Podívala jsem se štěněti do tváře. Musela jsem uznat, že je roztomilé. Jeho plandavé uši mi připomínaly matčina bratránka Cusse. Ale nepotřebovala jsem psa, abych se cítila v bezpečí. Rozhodně ne takového, z něhož se podle všeho chystá vyrůst loupeživý grizzly, převracející popelnice a dodávky jen tak ze sportu. „Ihned ho odsud odneste,“ trvala jsem na svém. Emma s povzdechem podala štěně Rawlinsovi a z hromady ingrediencí na sendviče, které jsem na lince připravila, si vytáhla kyselou okurku. Nejspíš znovu přestala kouřit. „Co dělají všichni ti chlapi ve stodole? To se Mick chys tá s tím batalionem nějak zaútočit na tvou ctnost?“ „Zrovna jsme to probíraly,“ prohlásila Libby, když sypala do kyblíku s vo dou bílý prášek. „Rawlinsi, zlato, nechtěl by sis jít hrát s tím štěnětem ven?“ „Ne,“ odpověděl Rawlins a laškoval s nadšeným psiskem. „Už jsem dost starý na to, abych slyšel o sexuálním životě tety Nory.“ „Já žádný sexuální život nemám,“ ujistila jsem ho. Emma nahlédla do Libbyina kyblíku. „Co to děláš?“ 8
„Pomůžete mi udělat odlitek břicha. Kdes byla dnes ráno?“ Emma si vzala z lednice pivo i přesto, že hodiny jasně ukazovaly, že ještě není ani poledne. „Nakupovat.“ „Takhle oblečená?“ „Koně,“ dodala a zkušeným pohybem odzátkovala láhev. Vždycky se jí dařilo vypadat skvěle, i se šmouhou od bahna na dokonalé lícní kosti. Emma nosila špínu se stejnou sebejistotou, s jakou se francouzské kurtizány v osm náctém století chlubily svými znaménky krásy, a muži jí padali k nohám, i když zrovna měla boty od hnoje. „Rozhodla jsem se, že začnu podnikat jako trenérka sama na sebe. Dnes ráno jsem koupila skokana,“ vysvětlila nám. „Můžu si pronajmout kus tvojí stodoly?“ „Budeš si muset stoupnout do fronty,“ upozornila ji Libby, která už byla po lokty v sádře. „Nechává tam něco dělat pana Abruzza.“ „Jo, to všechno vím.“ Emma zalovila v kapse a vytáhla ohmatanou vizit ku. Hodila ji na linku. „Hele, co jsem našla včera na benzince.“ Upíjela svoje pivo, zatímco se Libby sklonila nad vizitkou. „Ach, můj bože,“ zaúpěla Libby. Nahlas přečetla: „Hrabě Monte Tráva.“ „Ty budeš podnikat s trávou?“ zeptala se Emma. Popadla jsem vizitku z linky, abych si ji přečetla sama. „Slíbil, že tady tu trávu bude jen pěstovat!“ „A prodávat ji bohatým lidem, kteří chtějí instantní trávníky.“ „Ten chlap!“ zvolala Libby. „Nemá žádný smysl pro to, co se sluší, a co ne, nezná – to –“ „Pokud jde o mě, myslím, že to není tak špatný nápad. Ale to jméno, Noro,“ pozvedla Emma obočí, „to není zrovna tvůj styl.“ „Ale má šmrnc,“ uznala Libby, než se vrátila k míchání sádry. Mrštila jsem vizitkou na stůl. „Nemám v tom podniku žádnou účast. Byl to jeho nápad. Jen mu pronajímám pole!“ „No, všichni ve městě mají za to, že jste partneři.“ „Nejsme!“ Emma se usmála ještě víc. „Myslí si, že ti patří i ten autobazar.“ Libby zakňučela. „Blackbirdová, která klesla tak hluboko, že prodává oje tá auta!“ S Michaelem „Mickem“ Abruzzem jsem se na krátkou dobu zapletla asi před pěti měsíci, když se spiknul s Rorym Pendergastem ohledně odkupu 9
části Blackbirdovy farmy. Michael pak na koupeném pozemku rozjel jeden ze svých pochybných podniků. Navzdory tomu, že vybudoval Mickova auta, jen co by kamenem dohodil od mé verandy, docela jsme si rozuměli, mírně řečeno, pokud zrovna nešlo o jeho čachry. Nemluvě o podezřelej ších aspektech jeho života, které mi naháněly strach a přitahovaly mě zá roveň. Rozhodně se dalo říct, že se mi způsob, jakým si Michael vydělával na ži vobytí, zrovna moc nelíbil. Michael tvrdil, že jsem ve věci financí přehnaně poctivá, a přitom bych měla spíš shánět jakýkoli možný zdroj příjmu, abych si udržela své poněkud chatrné dědictví. Pokud chci pomoct Blackbirdově far mě, říkal, měla bych být připravená přinášet oběti. Moje práce ve Filadelfském Intelligenceru mi sotva vynášela na živobytí, natož aby mi pomohla z mých daňových problémů. Ale většina Michaelových nápadů prostě z mého hlediska vždycky zahrnovala přílišnou oběť na důstojnosti. Tento podnik na pěstování trávy pro Michaela neznamenal nic neobvyklé ho. Nevadilo mu, že vypadá směšně, hlavně, že na tom vydělá. Až na to, že tentokrát k tomu chtěl využít Blackbirdovu farmu. Opravdový Hrabě Monte Tráva. Právě v ten okamžik se dotyčný objevil ve dveřích. Měřil metr devadesát, měl mírně zvrásněný obličej s pronikavě modrýma očima a k tomu ještě ten typ ramen, do něhož by většina žen nejraději zarývala nehty ve víru vášně. „Už je hotový oběd?“ Zdvihla jsem nůž a významně se na něj podívala. „Co?“ zeptal se. „Provedl jsem snad něco?“ „Promluvíme si později,“ slíbila jsem mu. „Oběd bude za patnáct minut.“ „Ona vůbec neumí vařit,“ vložila se do toho Libby skloněná nad kbelíkem. „Obvykle jí jen to, co se dá v plastovém obalu ohřát v mikrovlnce.“ „Dej si pozor,“ varovala jsem ji. „Nebo tu sádru budeme muset použít na něco jiného.“ Michael se zakřenil na mou druhou sestru. „Ahoj, Emmo.“ „Ahoj, Micku,“ zašeptala a věnovala mu pohled, v němž mu sdělovala ně jaký zábavný postřeh v té tajné řeči, kterou používala s muži. „Ten pes je tvůj?“ „Chtěla jsem ho dát Noře, ale je tvrdohlavá. Chceš ho?“ Zasmál se. On se mi snažil vnutit štěně jako první a já jsem předpokládala, 10
že se ještě pořád snaží najít domov pro tu vytáhlou německou dogu, kterou sehnal někde v New Jersey. „Ne, díky,“ řekl. „Vezmeš mě pak na projížďku na motorce?“ „Ne,“ odpověděl. „Jsi na mě moc děsivá.“ „Nora tě taky odradila, jak jsem si všimla, ale moc dlouho ti to nevydr želo.“ „Moc dlouho ne,“ souhlasil a obrátil svůj úsměv ke mně. Cítila jsem se, jako by mým směrem namířil naváděcí systém jaderné hlavice. Překvapovalo mě, že by jakýkoli muž dobrovolně odmítl Emmu, jež vyza řovala sex-appeal každým pórem, ve prospěch někoho jiného. Byla štíhlejší, smělejší a dostupnější, než bych kdy mohla být já. Před dvěma lety jsem ovdo věla a dosud jsem nenašla způsob, jak porozumět tomu, co se s mým životem stalo, tím spíš jak důvěřovat příslušníkům mužského pohlaví. Ale Michael se již rozhodl a nevypadalo to, že by se dal snadno vychýlit z kurzu. Ani ta slabost v kolenou, která mě přepadla pokaždé, když se ke mně při blížil, se nedala jen tak ignorovat. „Potřebujeme někoho, kdo by se posadil za volant traktoru, zatímco si bu deme pohrávat s motorem,“ prohlásil. „Má někdo zájem?“ „No, my ne,“ řekla Emma. „Za chvíli uslyšíme Nořinu verzi vašeho roz chodu. Vezmi si Rawlinse.“ „Fajn,“ souhlasil klidně. Pak se otočil k Rawlinsovi: „Ty krámy v obličeji ti pomáhají komunikovat s mimozemšťany, nebo tak něco?“ „Ne,“ houkl Rawlins. „Umíš řídit?“ „Jo.“ Michael kývl směrem ke stodole. „Tak pohyb.“ Rawlins ho k úžasu své matky poslechl s nebývalou dychtivostí, povytáhl si volné džíny a poklusem následoval Michaela z domu se štěnětem v náručí. „Bezva,“ pohlédla na mě Emma, když jsme byly zase ve třech. „Řekni nám všechno.“ „Není co,“ odpověděla jsem a pokračovala v plnění baget capicolou, pro volone a dalšími italskými pochoutkami, přesně podle instrukcí. „Nespí spolu,“ oznámila Libby. „To jsem z ní dostala.“ Emma se zašklebila. „Jak mu můžeš odolat, Noro? Ten chlap je do tebe fakt blázen!“ 11
„Jsou v tom i jiné věci,“ oznámila jsem. „Jo,“ přihodila si Libby. „Kromě jeho pochybného podnikání jde i o tu jeho rodinu. A samozřejmě o tu malou záležitost s jeho záznamem v trestním rejstříku.“ Zvedla ke mně ruku se sádrou, abych si ji prohlédla. „Myslíš, že je to hotové?“ „Pořád jsou v tom žmolky. Byl ještě dítě. Mladší než Rawlins.“ Byla jsem pevně rozhodnutá vyhnout se přetřásání podrobností souvisejících s mafián skou rodinou Abruzzů a mého téměř skálopevného přesvědčení, že s nimi Michael vůbec není ve styku. „Měl jinou výchovu než my.“ „Hm,“ zabručela Emma, nejmladší z nás, a tudíž ta sestra, která už nevy rostla ve věku blahobytu. „Ví, jak přijít k penězům, když je potřebuje.“ Libby si povzdychla a vrátila se k promíchávání. „Špinavý prachy. Škoda, že jsme teď chudé, co?“ „To jo,“ řekla jsem, vděčná za změnu tématu. „Jak bylo v Disneylandu?“ Libby se neurazila. „Pro děti bylo těžké vypořádat se s Ralphovou smrtí. Pro mě vlastně taky. A za měsíc se budu muset postarat ještě o tohle mimin ko, takže si musíme pořádně odpočinout.“ To bylo pro Libby typické, vyhnu la se další diskusi o nepříjemném tématu tím, že odlákala pozornost jinam. „To pochopíš, až se staneš matkou. Emmo, nemyslíš si taky, že je načase, aby Nora měla dítě?“ nadhodila. Upustila jsem nůž. „No tak počkat –“ „Má můj názor nějakou váhu?“ zeptala se Emma. „Otevři tu pikslu s vazelínou, já si zatím sundám tričko,“ řekla Libby. „Noro, jen před několika měsíci jsi mi vyprávěla, jak moc lituješ toho, že jste s Toddem neměli děti.“ „To jsem měla slabou chvilku.“ „V takovou dobu se většinou ozve instinkt. Hormony ti v mozku spustí chemickou reakci, která ti ten nápad vnutí v podstatě okamžitě.“ Začala si pod kohoutkem smývat sádru z rukou. „A mladší už taky nebudeš. Pomysli na to, že když otěhotníš rychle, můžeme ty děti vychovávat spolu. Mohla bych je hlídat, když budeš chodit na ty svoje večírky. Asi bych to měla udělat bez podprsenky, nemyslíte?“ „Bůh pomáhej příští generaci,“ prohlásila Emma. „My tě známe, Noro.“ Libby si osušila ruce utěrkou. „Nejsi tak klidná a rozumná, jak se děláš. Můžeš se zachovat zbrkle stejně snadno jako která 12
koli z nás. Já se jen bojím, že se najednou rozhodneš mít dítě a pan Abruzzo se ti bude až příliš hodit do krámu, než abys mu dokázala odolat.“ „Nemyslím, že by mu nějak odolávala,“ zamumlala Emma. „No, teď se opravdu začínám bát,“ uzavřela to Libby a začala se vymotávat z trička. „Opravdu se chceme spojit s rodinou Abruzzů?“ „Nemůže si ho vzít, tedy pokud to je to, o čem tu blábolíš.“ Emma nahléd la do extra velké nádoby s vazelínou a nedůvěřivě přičichla k jejímu obsahu. „Je, Blackbirdová. Jestli se s ní ožení, zemře.“ To byla pravda. Podle rodinné pověry se všechny Blackbirdovy vdávaly za darebáky, kteří umírali mladí. Moje sestry a já jsme byly jen ta nejčerstvější várka v dlouhé řadě ovdovělých Blackbirdových, které pravidelně nechávaly dovážet květiny na hřbitovy. A přestože Libbyin zesnulý manžel Ralph se nej spíš na svém skonu podílel sám, podle názoru některých lidí by byl stále ještě naživu, kdyby se neoženil s Blackbirdovou. „Já mám Micka ráda,“ pronesla Emma směrem k Libby. „Nechci, aby ze mřel. Ale jestli chce Nora dítě, myslím, že by byl dobrá volba.“ „No, evidentně má odolné geny,“ souhlasila s ní Libby, jako bych se najed nou vypařila. „A asi by si mohla dovolit dávat svým dětem k šestnáctinám plastiky nosu. Ale pokud tolik potřebuje otce, proč se nepoohlédnout jinde? Co třeba Jamie Scaithe? Nebo Hadley Pinkham? Ti by měli úchvatná miminka.“ „Můžu k tomu na okraj také něco dodat?“ zeptala jsem se. „Hadley Pinkham je gay,“ vyvedla nás z omylu Emma. „A Jamie je na kokainu.“ Libby se konečně podařilo svléknout si tričko a zůstala stát v mojí kuchyni jen v obrovské podprsence, zavazovacích kalhotách a sandálech. „Hadley je gay? Jak ohromující. Já jsem nikdy nebyla moc dobrá v tom, jak na tyhle věci přijít. Ale s praxí se to zlepší.“ Znovu nahlédla do bonboniéry a nechala svou poslední poznámku sugestivně viset ve vzduchu. S Emmou jsme se nad její hlavou na sebe podívaly. „Jak to myslíš, že s praxí se to zlepší?“ vyzvídala jsem. „Nic vážného.“ Libby mávla rukou. „Někdy prostě potřebuješ muže, to je celé.“ „Proboha. Ty sháníš dalšího manžela?“ zhrozila se Emma. „Radši bych dostala zápal plic než dalšího manžela. Ne, potřebuju partne ra na předporodní kurz.“ 13
„Vždyť jsem ti říkala, že to udělám,“ ohradila jsem se. „Budu ti dělat part nera.“ Libby potřásla hlavou. „Sestra není to pravé.“ „A proč ne, prokrista?“ „Chce to chlapa. Já o těchhle věcech něco vím. Pomůžeš mi s podprsen kou? Mám nastřádanou celoživotní zásobu mateřských znalostí. Vím, jakého partnera potřebuju.“ Libby se snažila dosáhnout na háčky od podprsenky. „Tentokrát jsem se rozhodla, že udělám všechno správně. Tohle může být koneckonců moje poslední dítě, takže –“ „Může být?“ opakovala po ní Emma. „– takže chci, aby všechno bylo dokonalé. Bude tam celá rodina. Tedy, až na Ralpha, samozřejmě. A tentokrát to budeme natáčet. Dvojčata to budou nahrávat na třídní projekt.“ „Na jakou hodinu?“ vyptávala se Emma. „Kdo podporuje třináctileté chlapce v tom, aby natáčeli vlastní matku při porodu?“ „No, zas tak moc toho neuvidí,“ pokračovala Libby. „Budu pod vodou.“ Upustila jsem dřevěnou naběračku. „Pod vodou, s aromaterapií. Je to hodně uvolňující. Příští týden si nechám namíchat speciální vonnou směs, aby mi šla k feromonům. A vidíte? Už jsem začala nosit svoje magnety a krystaly.“ Z hlubin své podprsenky vytáhla balí ček plný barevných kamínků. „Odkud bereš ty šílené nápady?“ dožadovala jsem se vysvětlení. „Scházím se teď s jednou úžasnou porodní asistentkou. Ještě tedy není úplně certifikovaná, ale doufá, že už brzo bude. Za domem má moc hezkou vířivku.“ „Ach, můj bože,“ komentovala to Emma. „Co je tak hrozného na nějaké pěkné, čisté porodnici?“ zeptala jsem se. „Se spoustou léků? Pamatuješ na všechny ty prášky, co ti dali, když jsi rodila Lucy?“ „Ty to nechápeš,“ vyjekla Libby. „Porod může být magický zážitek, při němž si matka neupevňuje vztahy jen se svým novorozenětem, ale s celou svojí rodinou.“ Položila jsem jí ruce na ramena a otočila ji čelem k sobě. „Libby, ty hor mony tě dohánějí k šílenství. Nech mě s tebou jít na ten předporodní kurz. Potřebuješ u sebe někoho příčetného.“ 14
„Ne, nejdřív bys měla sama zažít porod.“ Libby mi stiskla ruce a naléhavě se mi zahleděla do očí. „Noro, drahá. V tomhle mi věř. Navíc bych si připa dala zvláštně, kdyby mi partnerku dělala žena. Ráda nahlas dýchám v mužské společnosti.“ Hrnec s horkou čokoládou přetekl. „A teď,“ pokračovala Libby, „kdo mě pomaže vazelínou?“ „Když už mluvíme o nepříjemných věcech,“ navázala Emma s obdivuhod ným sebeovládáním, „už jste slyšely o Flanu Cooperovi?“ „Co s ním?“ „Tomu nebudete věřit.“ Emma si znovu přihnula piva. Pustila jsem se do utírání politého sporáku. „Včera v noci se jeho žena, Laura, utopila v rodinném bazénu,“ sdělila nám Emma. „Musel ji vytáhnout sám. Je mrtvá.“ Všechno sesterské škádlení rázem utichlo a nějaká přírodní síla vycucla z místnosti všechen vzduch. Těžce jsem dosedla na kuchyňskou židli. Smrt na mě vždycky dolehne. Fyzicky nejsem nijak křehká, ani se jen tak něčeho neštítím. Ale příšerné pocity mi dokážou sevřít srdce do kleští a odčer pat z mozku veškerou krev. Podle lékařů je to jen psychologické a přešlo by to, kdybych se začala pravidelně scházet s nějakým milým, klidným terapeutem. Ale ti stojí peníze, jichž se osobám žijícím osaměle na dvě stě let staré farmě s břidlicovou střechou a vodovodem z minulého století zrovna moc nedostává. „Laura Cooperová je mrtvá?“ opakovala Libby hlasem, který zněl, jako by přicházel z velké dálky. „Docela šok, co?“ Emma na to. „Sebevražda. Slyšela jsem, že si ke kotní kům přivázala jednoho z těch betonových zahradních trpaslíků a skočila do bazénu.“ Libby řekla: „Není ten její jeden z tvých bývalých, Noro? Nemůžu uvěřit tomu, že by měl v zahradě trpaslíka.“ Sklonila jsem hlavu mezi kolena. „Ano. Flan.“ Emmin hlas okamžitě nabral kajícný tón. „Ach, bože, na to jsem zapo mněla. Promiň, Noro. Jsi v pořádku?“ Hrozilo, že se ta vzdouvající se vlna černoty rozlije a pohltí mě. Nemohla jsem popadnout dech. „Flanders Cooper.“ Libby zněla jako z desetikilometrové dálky. „To je chlap s dobrým genofondem.“ 15
