Foto na obálce Hynek Glos – Lidové noviny Ostatní fotografie archiv Pavla Rychetského Grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Odpovědný redaktor Filip Outrata E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r.o., roku 2013 jako svou 1137. publikaci. Vydání v elektronickém formátu pdf první, podle 1. vydání v tištěné podobě. Doporučená cena E-knihy 180 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-364-1 Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz
Copyright © Tomáš Němeček, Pavel Rychetský, 2012 ISBN 978-80-7429-364-1
Poděkování namísto předmluvy
S návrhem na tuto knihu přišel Filip Outrata, redaktor nakladatelství Vyšehrad. Nedal se odradit ani varováním, že práce možná nepoběží vždy zrovna hladce. Za to mu patří dík. Název knihy vymyslel Pavel Rychetský. Patří mu dík za to, že titulu „Diskrétní zóna“ se snažil poctivě dostát. Pro tazatele bylo největším překvapením, jak hladce proběhla autorizace. Knižní rozhovor vznikl v sérii patnácti setkání od května 2011 do srpna 2012 v šesti kavárnách, na Ústavním soudu a nakonec na pražském botelu. Jejich personálu patří dík za vstřícnost, klid a přísun kávy. Hlavní poděkování ovšem patří jako obvykle rodinám za laskavou trpělivost.
7
„JUDR. RYCHETSKÝ Pavel, narozen 17. 8. 1943 Praha, české národnosti, státní příslušnost čsl., 2x ženatý, bez stranické příslušnosti, zaměstnán jako podnikový právník SBD Pokrok Praha 2, Španělská 2. Bytem: Praha 4, Antala Staška 1014, od 3. 12. 1975. Dříve: Praha 6, Anhaltova 923, od 26. 9. 1973. – Praha 4, sídliště Krč 1180, od 22. 2. 1969. – Praha 2, Národní třída 40, od 17. 9. 1958. Prošetřovaný pochází z úřednické rodiny. Jeho otec JUDr. Josef Rychetský, narozen 6. 3. 1908, byl zaměstnancem Městského sdružení advokátů v Praze. Matka prošetřovaného JUDr. Eva Rychetská, rozená Zmatlíková, narozena 18. 9. 1912 Brno, byla do roku 1968 zaměstnána v Kanceláři prezidenta republiky. Sestra prošetřovaného, dr. Chudomelová Zuzana, rozená Rychetská, narozena 3. 11. 1940, je rozvedena a bydlí v Praze 9. Rychetský ještě jako student Právnické fakulty vstoupil do KSČ, kde byl do roku 1969. Protože v té době nesouhlasil s opatřeními ÚV KSČ, prováděnými proti antisocialistickým živlům a byl přesvědčen, že je to nesprávné, požádal o zrušení členství, v čemž mu bylo vyhověno.“ (Zpráva o prošetření z 8. srpna 1983 pro referenta Batulku z 1. oddělení II. odboru pražské správy Státní bezpečnosti. Citováno ze svazku RYCHTÁŘ, jejž si StB na Pavla Rychetského vedla)
„Volný osobní život věnuje soukromí, kterému dává přednost před pořádanými akcemi složek NF (Národní fronty). Vzhledem k tomu, že oba rodiče v letech 1968–1969 zastávali ‚dubčekovskou politiku‘ a i on sám byl politicky desorientován, není mu z politických hledisek důvěřováno.“ (Zpráva o prošetření z 10. prosince 1975 pro referenta Haka z 1. oddělení I. odboru X. správy FMV. Citováno ze svazku RYCHTÁŘ.)
8
1
|
O otci a matce, šachu, obrazech, mlčení v rodině a o tom, že měnová reforma byla nic proti šibenicím
Nikdy jste v novinových rozhovorech nemluvil o rodině. Z jakých jste tedy poměrů? Otec byl takzvaný válečný sirotek z dosti chudé rodiny z Frýdku-Místku. Jeho tatínek tam dělával krejčího, ale za první světové války narukoval na italskou frontu a někde u Terstu zahynul – dodnes se neví, kdy a kde přesně. A jeho maminka měla mlékárnu, napřed ve Frýdku a pak v Ostravě; což znamená, že každý den tahala ty těžké konve s mlékem. Můj otec vystudoval právnickou fakultu díky kombinaci řady stipendií: pro válečné sirotky, pro slezské studenty… Byl dosti zvláštní člověk. Nepochybně výrazně levicově orientovaný, přátelil se s Eduardem Urxem, Ivanem Sekaninou, Závišem Kalandrou. Byl jedináček? Ne, měl tři starší sestry. Říkalo se jim tamním nářečím Lida, Štěpa a Mařa. V rodině se traduje, že jedna z nich se obětovala a vzala si velmi hodného, ale fyzicky postiženého muže (měl snad hrb), který pracoval v peněžním ústavu a mohl rodinu finančně zabezpečit. Druhá se provdala za jednoho představitele moravskoslezské sokolské župy. Toho pak popravili v Mauthausenu. V čem byl otec „dosti zvláštní člověk“? Když občas ještě narazím na pamětníka z jeho generace – dnes už se mi to téměř nestává, ale ještě na začátku 90. let
ano –, všichni vzpomínají na jeho zápal pro sport, hraničící s fanatismem. Za první republiky aktivně závodil za univerzitu v atletice, zejména v desetiboji. Prý byl velmi dobrý, snad čtvrtý či pátý v republice, běhával s Rošickým, později – když už se to nehodilo, protože byl advokátním koncipientem – soutěžil pod pseudonymem „Starý“. Po válce hrál vášnivě rád volejbal. Debly! Organizoval celostátní advokátské turnaje dvojic – a musel pokud možno vyhrát. Pronajali si v Praze na Albertově vysokoškolské kurty a u nás doma ubytoval třeba pět šest venkovských advokátů, spali u nás v obýváku na podlaze. Pro mého otce to byla skutečná posedlost: až do pozdního věku hrál v létě v zimě volejbal, minimálně třikrát týdně, ale nejčastěji každý den. Když jim chyběl čtvrtý do deblu, musel jsem nastoupit já. Neexistovala žádná výmluva – ani že už jsem dospělý a ženatý s malým dítětem. Jaký byl doma? Ne moc komunikativní. Zato cholerik, který velmi lehko vybuchl. Někdy v 50. letech ho poslali – zřejmě coby politický úkol – dělat šéfa advokátní poradny do Ústí nad Labem. Začal jim tam organizovat plnění odznaku zdatnosti, přinutil celý personál běhat, skákat do výšky a do dálky, házet koulí, střílet ze vzduchovky… V zimě se rozhodl vyvézt celou advokátní poradnu na hory – měli jsme auto z válečné kořisti, velký kabriolet značky Borgward Isabella – a na mostě v Ústí s ním prorazil zábradlí. Auto zčásti viselo nad Labem, otec řval: „Nehejbejte se, nehejbejte se!“ Všichni známí i příbuzní se s ním báli jezdit, ale nikdo neměl odvahu se vzepřít a odmítnout. To se nedivím. Takových historek o něm je spousta. Když jsme bydleli koncem 50. let v Praze na Národní třídě, v nejvyšším patře byla společná domovní prádelna. Otec si to vymínil jako svou práci a s oblibou tam pral, sušil, mandloval… když mu došlo velké prádlo, tak se postupně svlékal a pral své oblečení… až si
10
jednou kompletně vypral všechny doklady. I vysušil a vymandloval. Nechal si v kapse kalhot občanský i řidičský průkaz, které nyní byly jako nové – jen z nich zmizely všechny záznamy a razítka. Když ho příště zastavili policisté při jízdě na červenou (to bylo také velmi časté), při kontrole dokladů příslušník zkoprněl a koktal, co to má být. Otec mu sprostě vynadal, co se diví – to ještě neviděl vypraný řidičský průkaz, nebo co?! Jeho choleričnost se vytrácela až postupem let. Na stará kolena, když už jako těžký kardiak skutečně nemohl sportovat a svou soutěživost si vybíjel v dvacetníkovém mariáši, se hodně věnoval rodině, tedy hlavně vnoučatům. Ale nechtěl dávat najevo lítost nebo city: bez ohlášení u nás rozrazil dveře a – „dejte mi Tomáše“, později „dejte mi Lukáše“. Bral je do lesa nebo na chalupu. Líbilo se jim to, nebo je dědeček trochu děsil? Myslím, že pro všechny byl trochu bizarní, nepředvídatelná postava. Nevím, co s nimi v tom lese dělal, ale tipoval bych to zase na nějaký pokus o Tyršův odznak zdatnosti. Jaká byla matka? V mnohém jeho pravý opak. Byla z klasické středostavovské rodiny, její tatínek – a můj dědeček, kterého nejasně pamatuji – Karel Zmatlík býval gymnaziálním profesorem historie a němčiny. Začínal jako suplent ve Strážnici; do jednoho knihkupectví si chodíval kupovat sešity… až si vzal knihkupcovu dceru. Učil na gymnáziu v Brně, pak v Zábřehu a nakonec v Praze v Ječné ulici, než odešel na volnou nohu. Znáte učebnici Šachista začátečník? Aha, autor Karel Zmatlík! To byl on. Vedl šachovou rubriku Lidových novin, psal učebnice, analýzy partií, vymýšlel úkoly „bílý táhne a dá třetím tahem mat“. Až zjistil, že se tím uživí lépe než gymnaziální výukou. Šachová federace mu nabídla místo šéfredaktora svého časopisu. Já jsem ho zažil z dob, kdy měli s babičkou – u nás se říkalo „stařenkou“ – vilku v Praze na Bílé hoře. Dědečkova pracovna
11
v prvním patře bylo tajemné místo, kam měl zbytek rodiny zapovězen vstup. Zejména vnoučata; jen výjimečně jsme k němu mohli vejít, aby nás pohladil po vlasech a mohl zase dál psát. Umřel rok před únorem 1948. Vaši rodiče se seznámili na právnické fakultě? Patrně, neznám o tom žádné podrobnosti. Otec byl o čtyři roky starší fanatický sportovec, matka naopak zamlada prodělala těžkou tuberkulózu a pamatuji ji jako dámu se samostatným, dosti odlišným životem, která poslouchala vážnou hudbu a ráda vedla intelektuální debaty. Ale snad se mohli na univerzitních sportovištích potkat… Stařenka každopádně celý život těžce nesla, že si její dcera vybrala zrovna mého otce. Matka před válkou nedostudovala – jednak kvůli té tubeře, jednak Němci zavřeli vysoké školy. V roce 1940 se jí narodila moje sestra Zuzana a v roce 1943 já. Práva si dodělala až po válce. Nejste náhodou nějak spřízněni i s ilustrátorkou dětských knížek Helenou Zmatlíkovou? Samozřejmě že jsme! Můj strýc Ivo Zmatlík, matčin mladší bratr, za války ukrýval jednak ruské partyzány, jednak židovské dívky – a postupně si dvě z nich vzal za ženy. Nejprve Helenu, pozdější malířku, a pak tetu Lucii. Občas se o mně na neonacistických webových stránkách píše, že jsem Žid. Pochopitelně nejsem, to bych se těžko mohl narodit v roce 1943 a jen tak lehce přežít. Ale přes strejdu je naše rodina napojená na svět židovské kultury, z nějž se pak rodily mé první filosemitské sklony. A pokračuje to v další generaci: mladší syn Lukáš vystudoval po roce 1989 judaistiku. Rodina vaší matky je z velmi tradičního kraje, takže mě napadlo, jestli nejste pokřtěn? Ano, v Českobratrské církvi evangelické – jako luterán, jak se říká na Slovácku. Rodiče byli v té době nepochybně ateisté a stařenka byla něco jako univerzální křesťanka, modlící se prostě Otčenáš.
12
Rodina mého tatínka v době 1. světové války, ze které se dědeček již nevrátil
Dědeček šachista Karel Zmatlík s babičkou
Můj tatínek kanoista a tramp – rok 1932
Můj tatínek atlet – rok 1932
V roce 1937 se naši vzali
Maminka se s tatínkem poznala při vysokoškolských sportovních akcích
Naši kmocháčci z Moravského Slovácka mě i se sestrou strojili do krojů
Vánoce 1946
Proč vás tedy dali pokřtít? Moje dnešní spekulace vycházejí z toho, že to bylo za války v okupované zemi a můj kmocháček Pavol Kružica – jeden čas starosta Velké nad Veličkou, po něm mám jméno Pavel – měl velký statek. Patrně s ním rodiče byli přes stařenku vzdáleně spřízněni. V té době nebyly potraviny a pro spoustu rodin byl záchranou venkov; možná i z toho důvodu chtěli rodiče utužit svazek s Kružicovými. Ještě několik let po válce jsme u kmocháčků trávili prázdniny a vím, že zůstali dlouho jediní, kdo odolávali tlaku na vstup do JZD. Že by to bylo až tak pragmatické? Třeba rodiče hlavně hledali někoho, kdo by se o vás postaral v případě, že by je samotné zavřeli? Nevím, opravdu nevím, nikdy jsem se na to nezeptal. Nejsem typ, co by pěstoval příbuzenské vztahy. Na rozdíl od mé sestry, která si s Kružicovými píše a navštěvuje je dodnes. Ale možná jsem nespravedlivý a svým rodičům přisuzuji motivy pod vlivem knihy Jdi za zeleným světlem. Tenhle román Eduarda Valenty jsem četl poprvé někdy v šestnácti letech a byl pro mě jedním z prvních silných literárních zážitků. Kvůli plastickému vylíčení života za okupace: strach z gestapa, selhávání jedinců, shánění mouky, zrůdné pronásledování Židů, totální převrácení hodnot, zvláštní formy solidarity… Možná jsem si příliš zkratkovitě propojil Valentův román s vlastní rodinou. Hlavní hrdina je totiž šachista. Po válce vstoupili oba rodiče do KSČ? Hned 10. května 1945. V Říčanech u Prahy, kde jsme tehdy bydleli. Když jste byl dítě, vnímal jste vaši rodinu jako zámožnou? Otec jako venkovský advokát z Říčan nepochybně nebyl chudý. Ale zároveň jsme vždycky bydleli v nájemním bytě. Na výpomoc v domácnosti jsme měli polskou dívku Šteu. Bydlela u nás, trávila s námi všechny dovolené… Měl jsem ji v té době radši než vlastní rodiče. Byla u nás do mých deseti
17
let, abych nezůstával doma sám – pracovalo se tehdy šest dní v týdnu a otec i matka byli v zaměstnání od rána do večera. Pak už jen na odpoledne docházela jiná paní na úklid, aby na mě trochu dohlédla. Sám? A co sestra? Od doby, co zemřel dědeček, sestra bydlela se stařenkou ve vilce na Bílé hoře. Vídali jsme se jen o víkendech a dovolených. Mnozí – třeba moje žena – nad tím kroutí hlavou, jak ji mohla rodina takto odložit. Ale stařenka si přála nebýt sama. A otec by zase evidentně nesnesl u nás doma stařenku. Měli jste ve vybavení domácnosti něco, co jiné rodiny běžně neměly? Naši nikdy nenakupovali nemovitosti, ale zůstalo po nich dost obrazů. Několik snad i cenných. Někdy v roce 1947 byla v Praze putovní prodejní výstava Louvru a rodiče si dvě díla koupili. Jednoho velkého Kubína, který by dnes asi stál v řádu milionů korun – podle mě spíš hrozný obraz z jeho francouzského období, realistická krajinka ze Savojských Alp. Dva metry krát metr, ovečky, pastýř… Když se moje sestra v 60. letech vdávala, rodiče ho prodali Národní galerii za směšnou částku, za níž dali vydrátkovat parkety a vymalovat byt. Tím druhým obrazem byla krásná kresba pierota, uhel od Clavého, který je snad ceněnější než Picasso, protože toho nestihl tolik namalovat. Pierota zdědila má sestra. Obrazy byly jediným trvalým společným zájmem mých rodičů, ale ve všech ostatních případech nevsadili na správného umělce. Takže dodnes máme v rodině rozeseto dost obrazů, které sice osvědčují dobrý vkus rodičů, ale nikoli jejich obchodního ducha. Každopádně nebylo běžné mít auto. Otec by se jako venkovský advokát bez něj neobešel, takže nějaké měl asi už před válkou. Kabriolet koupený z válečné kořisti jsem ještě zažil, jezdívali jsme s ním na léto na Slovensko do Tater a na Malou Fatru. Začátkem 50. let naši podlehli propagandě, že teď už bude dobře a budeme mít vlastní,
18
československá auta, tak Isabellu prodali. Doslova vzápětí přišla měnová reforma a všechny peníze během jedné noci zmizely. Příští auto jsme měli až někdy v roce 1960. Co doma říkali o znehodnocení měny? Nadávali na „reformu“ jako na státem organizovanou krádež, nebo ji brali jako příspěvek k budování komunistického státu? Ani tak, ani tak. Protože jediné, oč jsme přišli, byly peníze z prodeje auta, nijak zvlášť to neakcentovali. Musíte si uvědomit, že oba dva byli právníci: měnová reforma byla nic proti šibenicím. Záviš Kalandra byl jejich kamarád. Nemám žádnou autentickou vzpomínku, ale otec si nepochybně musel říkat – taky mě oběsí? Mohla to být věc náhody, pro koho si přijdou. Komentovali nějak před vámi proces s Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou a dalšími? O hrůzách 50. let rodiče před námi – nebo dokonce s námi – dlouho vůbec nehovořili. Odhaduji to nejméně do roku 1960, kdy přišly první nesmělé, přísně selektivní rehabilitace. Do té doby to byla doma zcela tabuizovaná témata. Dá se říct, že až do mé maturity se mnou o politice nepromluvili ani slovo. Ze strachu? Otec se o těch věcech příliš nebavil nikdy, patrně nepovažoval mě a mé vrstevníky za partnery pro diskuse. Až mnohem později jsem se dozvídal, že ho v justici považovali, zejména když vedl advokátní poradnu v Ústí nad Labem, za blázna nebo provokatéra, protože žádal vždycky – i v politických procesech – zproštění a trval na nevině svých klientů. Dnes si myslím, že si dlouho neuvědomoval rozsah zločinnosti celého systému a i sám sobě namlouval, že jde o excesy. Zpětně viděno, to byla asi také jedna z příčin, proč se táta tak nápadně upnul ke sportu. Tahle posedlost pro něj mohla být jistým únikem z reality. Představte si 50. léta: v ohromném rozsahu běží politické procesy – a já zrovna doprovázím otce na atletický Memoriál Evžena Rošického, aby mohl z tribuny se stopkami v ruce kontrolovat, jestli to ti časoměřiči dobře měří.
19
Naše první auto a já tříletý
Štefku jsem měl moc rád
Do druhého auta jsme se vešli všichni i se stařenkou a Štefkou
S maminkou a Zuzkou už bydlíme v Praze
Mě do pionýra nepřijali
V jakých politických procesech v Ústí obhajoval? Nevím to od něj, ale od rodiny: v aféře, kdy byli vedoucí mosteckých dolů obžalováni ze sabotáže spočívající v tom, že nezajistili k příležitosti návštěvy prezidenta – nejspíš Gottwalda – pro učně parádní uniformy. Neumím to už ověřit, tak prodávám, jak jsem koupil, ale padly prý za to neuvěřitelně vysoké tresty, kolem dvaceti let. Zastupoval spíš v takovýchto případech „hospodářské kriminality“ s řediteli různých podniků, hlavní politické procesy samozřejmě probíhaly v Praze před Státním soudem. Pamatuji si jen některá jména otcových klientů: Zdeněk Rudinger, Edvard Outrata, Jaroslav Jičínský nebo jistý Novák, pozdější náměstek ministra kultury v roce 1968. Jak v tom byl úspěšný? Potkal jsem jeho bývalé klienty či jejich pozůstalé, kteří na něj vzpomínali v tom nejlepším. Nejen na obhajobu, ale i na zajišťování styků mezi vězením a rodinou. Ostatně to bylo asi jediné, co mohlo mít nějaký viditelný efekt. Třeba toho Nováka si pamatuji proto, že mu otec vysoudil ještě před rokem 1968 rehabilitaci a odškodnění včetně bytu v Karmelitské ulici. A šel mu ho vymalovat, protože přece nebudeme platit malíře. Dostal jsem kýbl a musel jsem jít s ním. Táta se po návratu do Prahy v 60. letech soustředil na rehabilitace, které představovaly převážnou část jeho agendy. Usiloval například o obnovu procesu s doktorem Bohumírem Bunžou, který byl v té době v emigraci ve Vatikánu a byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti za organizování vraždy neblaze proslulého majora Schramma. Dokonce si prosadil, že za doktorem Bunžou mohl v rámci přípravy obhajoby odletět do Říma. Úspěšný však nebyl, byl to teprve počátek 60. let. Kde pracovala matka? Nejprve jako redaktorka ministerského nakladatelství Orbis. Doma jsme měli v knihovně kompletní vydání sebraných spisů Aloise Jiráska, takzvanou bílou řadu s předmluvou Zdeňka Nejedlého. Až po letech jsem zjistil, že to byl její jediný počin coby redaktorky.
23
V pubertě jsem je všechny odnesl do antikvariátu ve Spálené ulici a koupil si za ně Peroutkovo Budování státu. Ono se sice nesmělo prodávat, pouze vykupovat, ale vedoucím toho slavného antikvariátu byl můj strýc Ivo Zmatlík. Jak se dostala do prezidentské kanceláře? Přes dědečka šachistu, který se kamarádil s nějakým panem Červíčkem, který snad za Beneše dělal na Hradě přednostu odboru. Začala v odboru stížností, vyřizovala dopisy pracujících prezidentovi. Je pravda, že pak pracovala v právním odboru s Viktorem Knappem? Ano, později s ním po léta měla dobré vztahy. Málokdo si dnes uvědomuje, co bylo pro tehdejší dobu a poměry příznačné: na Hradě byli za Gottwalda dva velmi vzdělaní Židé jako sekční ředitelé – Viktor Knapp na právním odboru a Ludvík Frejka na národohospodářském. Frejku pověsili v procesu se Slánským a Knappa jen vyhodili na fakultu. Ale naprosto nepochybně to mohlo být i naopak, pověšen mohl být Knapp. Prostě potřebovali ještě nějakého Žida ve vysoké státní funkci do politického procesu. Myslím, že matka musela rychle – protože s Knappem byli dobří přátelé – pochopit nejen zrůdnost režimu, ale i absolutní nahodilost, s níž mohl převracet osudy rodin. Knapp je zvláštní a pro mou generaci spíš temná postava: má pověst nejlepšího československého právního vědce 20. století, ovšem ochotného pracovat pro kterýkoli režim. Nepochybně to byl nejinteligentnější a nejvzdělanější právník, kterého jsem kdy potkal. Ovšem také nesmírně ctižádostivý a ješitný: když už jsem sám koncem 60. let učil na fakultě a on, tehdejší ředitel Ústavu státu a práva ČSAV, občas přišel přednášet, celá katedra od profesorů po asistenty si musela sednout do první řady a poslouchat. O Knappovi se dnes říká hodně hanlivého i pochvalného. Myslím, že je ale na něj třeba vzít jedno měřítko: Viktor Knapp
24
byl patrně jediný právník v Československu, jehož každý text se překládal pro Moskvu – a věděl, že tam bude čten. A že Frejku oběsili… Takže jinak psal a jinak přednášel. Zároveň byl stálým hostujícím profesorem na univerzitách v Řezně, v Lausanne, ve Štrasburku. Asi jako jediný právní akademik v Československu mohl jezdit přednášet po světě a všude o něj stáli. Netroufám si být jeho soudcem. Zažil jsem jeho nesporně brilantní přednášky, jeho humor a sebeironii, byl naší rodině blízký – moje teta Lucie byla léta jeho sekretářkou v Ústavu státu a práva. Velmi často si na něj vzpomenu, když se účastním tryzen za oběti holocaustu. Knapp pracoval během války na židovské obci, patrně se podílel na sestavování transportů. A neodjel. Tím nechci nic říci, ale… …ale musela to být drtivě formující zkušenost. Ano. Kdo zažil holocaust, je asi opravdu poznamenán na celý život. Co jste v mládí četl? Je zajímavé, že jste mluvil o sportu a obrazech, ale nikoli o knihách. Matka četla hodně, měla klasickou knihovnu své generace: Dita, dcera člověka, skandinávskou literaturu… Četl jsem, co se dalo: verneovky, mayovky, Tři mušketýry, tzv. současnou prózu pro děti a mládež, mezi dětmi se daly půjčit ransomovky, J. M. Troska, Rychlé šípy. K vážnější literatuře jsem se dostal až na střední škole, kam jsem šel ve čtrnácti letech. Jaké jste měl v té době vzory? O nich má skutečně smysl mluvit až na gymnáziu. V prvním a druhém ročníku jsme měli vynikající francouzštinářku, paní profesorku Chaloupeckou. To byla asi jediná učitelka, kterou jsem tam měl rád a vážil si jí. A po prázdninách roku 1959 najednou nebyla. Zmizela. Po škole se šeptalo, že ji zavřeli. Byla hluboce věřící a údajně – neříkám to z nějakých dokladů, jen co jsem se doslechl – překládala do češtiny nějaké pastýřské listy a nechávala u sebe
25
přespat, slovníkem dobové propagandy, „agenty z Vatikánu“. To pro mě byla první srážka s realitou, první průlom do mé politické nevědomosti. Víte něco o tom, co s ní bylo dál? Když se po letech vrátila z výkonu trestu, otec ji vzal k sobě do advokátní poradny. Ve vězení téměř oslepla, nosila teď brýle tlusté jak dna od jogurtových skleniček. Ještě když už jsem učil na fakultě, chodil jsem k ní na soukromé hodiny francouzštiny. Co to bylo za školu, že jste si tam vážil snad jen jediné profesorky? Jedenáctiletka (jak se tehdy říkalo gymnáziu) v Praze na Pohořelci, dnes je tam Keplerovo gymnázium. Tehdy to ovšem nebyla zcela normální škola, ale taková junkerská kadetka. V jakém smyslu? Byl tam takový dril? To ani ne, spíš ve smyslu nóbl škola. Nedaleko byl internát ministerstva zahraničí a velká většina spolužáků byly děti československých diplomatů. Tehdejší režim nedovoloval, aby pobývaly s rodiči na misích, a držel je doma jako rukojmí. Tuzexové děti v sociálním skleníku… …s džínami a svetry ze Západu. Tehdy jsem rozdíly nevnímal tak citlivě, ale někteří myslím ano. Proč jste tam šel? Rodiče to považovali za samozřejmé, protože tam předtím chodila má sestra. Pro ni to byla spádová škola – bydlela na Bílé hoře u babičky. Je to tatáž škola, o níž píše v pamětech Petr Pithart? Ano. Tehdy jsme se ještě nepotkali, jen jsem věděl, že existuje – chodil jsem do třídy s jeho sestrou. Nebo také s dnešním českobudějovickým biskupem Jiřím Paďourem, tehdy velkým krasavcem a donchuánem. Myslím, že měl taky rád profesorku Chaloupeckou a možná tady byly počátky jeho konverze ke
26
katolictví. Ale to se jen dohaduji: kdo byl věřící, měl z domova důrazně uloženo o tom před spolužáky nemluvit. Odtamtud jste pokračoval rovnou na právnickou fakultu? Právě že ne. Nebyl jsem tehdy dobrý student. Měl jsem potíže s fyzikou, s matematikou, míval jsem dvojky z mravů, jednou jsem měl dokonce čtyřku z tělocviku. Urazil jsem tělocvikáře – byl to nějaký vysloužilý důstojník a hodinu pojímal jako výuku pochodování a prostných… Prostě junkerská kadetka. A kam jste tedy šel? Upsal jsem se na rok na stavbu mládeže. Vážně? Kam? Na stavbu kaučukárny v Kralupech nad Vltavou. V neslavných dějinách tzv. staveb mládeže – začaly Tratí družby a Novou hutí Klementa Gottwalda, skončily stavbou elektrárny v Tušimicích – byla tou předposlední. Jel jsem tam brzy po maturitě a pracoval od 1. srpna 1960 do 1. srpna 1961. Mám ještě jednu otázku: když jste popisoval svého otce, uvědomoval jste si možnou podobnost mezi vámi dvěma? A chtěl jste se mu v životě podobat, nebo se naopak odlišit? Celou tu dobu jsem měl spíš potřebu odlišení. Skutečná komunikace probíhala po celé mé dětství s matkou – ona byla fakticky v roli pater familiae, s otcem jsem nebyl schopen najít společnou řeč. To se výrazně změnilo až v posledních letech jeho života a bohužel jsem tenkrát tuto příležitost dostatečně nevyužil. Myslím, že tehdy by to i jemu udělalo radost. Jakýsi most jsem si k němu našel až ve chvíli, kdy on už byl po smrti a já po revoluci nastupoval na generální prokuraturu – do naprosto cizího, pro mě nepřátelského prostředí. Nerozumím, jak to souvisí s otcem? V té době mi někdo z pracovníků prokuratury připomněl, že tam můj otec v roce 1968 krátce působil. Tenkrát na jaře opustil advokacii a šel dělat na prokuraturu ředitele rehabilitačního
27
oboru. Otevřel kauzy všech svých bývalých klientů i ostatních nevinně odsouzených – a rozjel obnovy řízení v takovém rozsahu, že pak po srpnu 1968 vyletěl jako první. Až tehdy po revoluci jsem si uvědomil značnou podobnost našich životních osudů a postojů. Ale už bylo pozdě. Zemřel pár týdnů před listopadem 1989. Škoda, bylo by zajímavé vědět, co by na revoluci říkal. Hm… Mám jeden zážitek, o kterém jsem se nikdy nešířil. V lednu 1990 jsem se večer vrátil z generální prokuratury a ještě pozdě do noci si psal poznámky, co mám druhý den udělat v úřadu. Já teď nechci vnášet do tohoto našeho rozhovoru metafyziku… Ale měl jsem v té chvíli intenzivní pocit jeho přítomnosti. Skutečné, faktické přítomnosti. Jakéhosi mlčenlivého dialogu mezi námi. Já jsem – když to řeknu mírně – agnostik. Ale byl to velmi živý a silný zážitek; jako by otec cítil nutnost se mi nějak zpřítomnit. Nechci používat slovo „zjevit“, ale tehdy jsem to tak cítil. Byl to i okamžik, kdy jsem zjistil, že přes veškeré mé vyhraněné postoje vůči němu jsem patrně jeho kopie. Jste s tím smířen, nebo se v něčem zpěčujete? Celá ta desetiletí mi scházela komunikace s ním. Takže jestli u sebe hledám reakci nebo kompenzaci – vědomou i zcela podvědomou –, pak v tom, že se snažím chovat přesně opačně vůči dětem i vnoučatům.
28
V červnu 1966 bylo proti Pavlu Rychetskému zahájeno trestní stíhání pro útok na veřejného činitele. Měl se ho dopustit urážkou prokurátora na chodbě soudu. Rychetskému v té době ještě nebylo ani 23 let.V pátém ročníku na fakultě přešel na distanční studium a stal se justičním čekatelem (aby živil své čerstvě založené studentské manželství s malým synem). Dne 15. června usedl do publika, které v síni č. 131 Obvodního soudu pro Prahu 1 sledovalo trestní řízení se dvěma studentkami, obviněnými ze střetu s policisty při nedávných majálesových slavnostech. Obě dívky byly z prominentních komunistických rodin – dcera bývalého prokurátora Viesky a dcera Čestmíra Císaře, donedávna ministra školství a kultury, v té době odklizeného na post velvyslance v Rumunsku. Studenti a jejich přátelé zaplnili síň, právnická fakulta vyslala jako tzv. společenského obhájce svého začínajícího učitele Petra Pitharta. Po majálesu 1966 bylo – jak uvádí historik Michal Svatoš – zatčeno 147 studentů (a dalších 17 dodatečně na základě výslechů). Téměř padesát z nich bylo i skutečně odsouzeno, někteří k nepodmíněným trestům v délce až osmnácti měsíců.To byl i tento případ: prokurátor navrhl vězení. Matka jedné z dívek omdlela a Pavel Rychetský ji vynesl na chodbu na vzduch. Dál už to líčí dobové usnesení prokurátora pro Prahu 1 Miroslava Bednaříka: „(Obviněný) urážel před více občany intervenujícího prokurátora. (…) Vyšetřovatel skutkový závěr dovodil z výpovědí svědkyň Růženy Pospíšilové a Stanislavy Kolářové, dále pak podpůrně i z výpovědi Jaroslava Bárty (pozn.: předsedy senátu) a Drahomíry Pithartové. Ze všech těchto výpovědí, vyjma výpovědi posléze jmenované svědkyně (pozn.: Pithartovy manželky Drahomíry), jednoznačně vyplývá, že Pavel Rychetský o intervenujícím prokurátorovi prohlásil, že je ‚blbec‘ a že pronesl pitomou protizákonnou řeč. S odvoláním na svoje rozrušení pak potvrdil přednes těchto výroků i v zápětí po skutku samém do očí svědkyně Kolářové (pozn.: laické přísedící, takzvané soudkyně z lidu). Obviněný pak doznává pouze použití pojmu ‚pitomé‘, který ovšem váže na nevolnost matky jedné z obviněných, jako všeobecné hodnocení, do jisté míry vyvolané vlastním pocitem odpovědnosti za onu zmíněnou slabost.V tomto směru dovolává se také výpovědi svědkyně Pithartové.“
Pavel Rychetský poté jako justiční čekatel skončil a nastoupil na vojnu.V atmosféře blížícího se „pražského jara 1968“ nakonec jeho obvinění nikdy nepostoupilo do stádia obžaloby. Nebylo ale ani nikdy formálně zastaveno. „Jsem vlastně dodnes trestně stíhán,“ říká pobaveně pozdější předseda Ústavního soudu.
2
|
O stavbě mládeže, proměnách fakulty, slavném majálesu a vývoji, který musel špatně skončit
Zpětně viděno, vy jste asi na stavbu mládeže jezdit nemusel – rodiče byli členy KSČ, měli známosti mezi právníky, možná byste se na fakultu dostal i se špatnými známkami. Takže jste na tu stavbu spíš sám chtěl? Správně říkáte „zpětně viděno“. Těžko se to odhaduje: měl jsem na maturitním vysvědčení trojku z matematiky, rodiče byli sice ve straně, ale táta byl advokátem už za první republiky, což bylo podezřelé. Tehdejší proděkan Otakar Plundr hrdě prohlašoval, kolik procent tvoří studenti dělnického původu. Pražská právnická fakulta měla pověst silně ideologicky indoktrinované školy, ve své historii musela být buď nejpravicovější (před únorem 1948), nebo nejlevicovější (po únoru). Sám Plundr býval prvním ředitelem nechvalně známé Právnické školy pracujících a zasazoval se, aby dělnický původ byl hlavním kritériem pro přijetí na fakultu. Ale svou roli u mě jistě sehrála i chuť odejít z domova. A zčásti vliv stupidní sovětské literatury typu Stráž na Amuru nebo Legenda o řece. Co říkali rodiče? Byli konsternovaní. Postavil jsem je před hotovou věc, když už jsem podepsal čestný závazek na svazáckém ústředí na Gorkého náměstí. Nepochybně viděli, že dělám největší hloupost svého dosavadního života, ale zároveň nemohli zapřít to, v čem mě vychovávali.
31
Jaké to tam bylo? To byla další srážka s realitou. Hned po příjezdu bylo jasné, že to není žádný Aksjonov ani Kuzněcov, ale polovojenský režim na ubikacích. Směs brigádníků tvořili maturanti s kádrovým škraloupem (někteří už třetí rok: pokaždé, když je nevzali na školu, se znovu upsali), mladí zedníci ze Slovenska, kteří přišli za výdělkem, různé zkrachovalé existence a pak tzv. uvolnění svazáčtí funkcionáři. „Uvolnění“ znamenalo, že s námi nepracovali, ale dohlíželi na nás nebo vedli agitační kroužky a výkazy o plnění závazků. Vzpomínám si, že jsem si z vyhozených prkýnek stloukl – jistěže ošklivou a neumělou – poličku na knihy. Při první kontrole mě seřval jeden takový uvolněný funkcionář, Slovák jménem Juraj Bagár, že na pokoj žádná taková „šibenica“ nepatří, od toho jsou Rudé koutky. Naučil jste se tam něco manuálního, osvojil jste si nějakou zručnost? Ne. Neměl jsem žádnou kvalifikaci, takže jsem kopal s krumpáčem. Vládl tam dobový šlendrián: například postavili železobetonové zdi a pak zjistili, že v nich chybějí průduchy pro armatury. Tak mi dali sadu železných špičáků, velké kladivo a měl jsem křídou namalováno, kde mám vysekat díry. Dnes nechápu, jak je možné, že tam nebyla mechanizace, sbíječky nebo pneumatická kladiva. Za dva měsíce jsem nedokázal vysekat ani jednu díru. A byl jsem tam sám od rána do večera. Pak přišel mistr, a když viděl marný výsledek mého snažení, přemístil mě do „party hic“, složené z těch nejnešikovnějších. Sbírali jsme po stavbě použité lešení a šalování a vozili je na skládku. Asi po sedmi měsících jsem povýšil do betonářské party. Když nebyl beton, postávali jsme a čekali; když byl, sklápěčka ho vyklopila naráz na obří hromadu a tu jsem musel lopatou naházet do koše vyššího než já, jejž pak jeřáb vytáhl nahoru ostatním. Možná by dnes pro historiky bylo badatelsky zajímavé prozkoumat, jaké byly ekonomické výsledky těch gigantických staveb – i se vší tou levnou pracovní silou proudící z celé republiky.
32
Vydělal jste si? Výplata byla vždycky mizerná, tak kolem 500 korun měsíčně. Spřátelil jste se tam s někým? Ve vlaku jsem se seznámil s vrstevníkem jménem Karel Krtička. Ten zdrhl asi po měsíci, šel pak dělat do dětských časopisů Mladé fronty. Můj největší tamní kamarád se jmenoval Ivan Skopec, byl z Kutné Hory, také po maturitě; pak se po řadě let dostal na studium fotografie na FAMU. Ale co s ním bylo dál, to už nevím. Našel jsem dodatečně, že dělal druhého kameramana u filmu Věry Chytilové. Osvojil jste si aspoň správný zdravý vztah k dělnické třídě? Především jsem si vytvořil krajně negativní vztah k ÚV ČSM, k celé svazácké instituci a byrokracii, protože ti svazáčtí dozorci byli opravdu otřesná lůza. Zvláštní sorta prominentů, kteří kontrolují, jestli ostatní dodržují večerku a mají uklizeno. Proto mi byl později blízký Kunderův Žert. Rodiče byli myslím rádi, že jsem poznal na vlastní kůži, co mi sami nedokázali zprostředkovat. Na právnickou fakultu jste se pak dostal hladce? To ano, konal se jen ústní pohovor. Fakulta byla nicméně tehdy tak ideologicky zblblá, že celý první ročník poslala na semestr do továrny v Hrádku nad Nisou. Měl jste pocit, že jste se dostal z bláta do louže? Ale ani ne. Já a dva spolužáci jsme jediní nebyli těsně po maturitě, takže nás mohli zařadit k pecím, kde jsme „kalili ocel“, tedy součástky do automobilových motorů. V kalírně byla dělnická aristokracie a vzhledem k dvanáctihodinovým směnám jsme měli na poměry roku 1961 nevídaný plat 3500 korun měsíčně. Myslím, že jsem bral víc než mí rodiče.
33
Když jste šel na práva, myslel jste na advokacii po vzoru otce? Lákalo mě i studium literatury: na jedenáctiletce jsme snad všichni podlehli poezii. Holan, Skácel, tehdy začínající Šotola, Miroslav Holub, samozřejmě Jevtušenko, později Ferlinghetti, Kerouac, Ginsberg… Ale otec právník, matka právnička, sestra právnička – byla to dost jasná volba. Prvotní byl zájem o právo jako logický systém pravidel chování, koncentrované „minimum morálky“, které slouží k dosažení spravedlnosti v principiálně nerovné společnosti. A v systému, kde měl stát a jeho donucovací složky trvalou převahu, mě lákala role advokáta jako toho, kdo stojí na slabší straně. Neuvažoval jste o akademické dráze? To je jeden z rozdílů mezi Petrem Pithartem a mnou. Naše cesty životem jsou svým způsobem dlouhodobě souběžné, od fakulty je to jeden z mých nejlepších celoživotních přátel. Ale zároveň bylo už na studiích jasné, že mě to táhne k praxi, kdežto Petra zajímala filozofie, poezie, historie. Učitelé měli celou dobu obavu, aby jim nedezertoval k jiným oborům. Petr je o dva roky starší, ale škola byla malá, v ročníku bylo tak sto studentů, takže jsme se všichni znali. A on byl velmi výrazná postava, vydával školní zpravodaj, kde publikoval své básně. Jaká byla fakulta, kde se zkoumá dělnický původ studentů? Je třeba si uvědomit, že jsem přišel už v době velkých odhalení, deziluzí a rozčarování. V listopadu 1962 se vyhazuje do povětří gigantická, obludná Stalinova socha, tyčící se naproti fakultě. Vychází Londonovo Doznání, rozebrané během několika hodin. V prodejně na Národní třídě jsem si koupil Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče a ještě tu noc ho přečetl. Začaly rehabilitace – i když jsme neměli jako studenti tušení, že proces je usměrňován seshora, aby se týkal především komunistických funkcionářů, a jen sem tam se podařilo rehabilitovat i někoho jiného. Se mnou a s mými spolužáky se o tom tehdy bavila matka; otec to myslím vnímal tak, že není čas na žvanění a musí rychle otvírat kauzy svých klientů, než si to vrchnost zase rozmyslí.
34
Připomínám, že pro rehabilitace neexistoval žádný procesní předpis jako v roce 1968 nebo 1990. Vše se dělo formou obnovených trestních řízení: zrušily se původní rozsudky a v plném rozsahu znovu probíhala trestní řízení s obžalovanými – často posmrtně – na základě původních obžalob. Ale fakulta se přece nemohla tak rychle přizpůsobit společenské náladě. Byli tam titíž lidé. To je třeba upřesnit. Samozřejmě trval její kvazi-elitní charakter: o ročník nade mnou studoval syn ministra vnitra Rudolfa Baráka, mezi mými spolužáky byla dcera tajemníka ÚV KSČ Bruno Köhlera nebo syn bývalého prokurátora Josefa Urválka. A samozřejmě bylo v pedagogickém sboru několik osob – ani si nezaslouží označení „osobnost“ – ze sektářsky dogmatického křídla. Ale to jsou lidé, kteří jsou v té době zalezlí na katedrách a mlčí! Naopak tam byla i řada skvělých právníků, kteří sem byli – paradoxně – odklizeni za trest; zrovna tak mohli skončit ve vězení nebo na popravišti. Možná se po únoru 1948 museli hrbit, přežívat se sehnutou hlavou, možná museli přednášet režimní bludy. Ale teď, v příznivějším období 60. let, mohli mluvit svobodněji a proměňovat atmosféru. Jako třeba? Katedru mezinárodního práva vedl Vladimír Outrata, prvorepublikový diplomat, v letech 1948 až 1951 velvyslanec v USA, mezinárodně uznávaná kapacita. S ním tam byl další předválečný diplomat Rudolf Bystrický (po sovětské okupaci odešel do exilu a přednášel ve Švýcarsku). Šéfem katedry správního práva byl profesor Pavel Levit, který jako zázrakem přežil Osvětim, a Valér Fábry, bývalý příslušník československých jednotek v Británii, tu vyučoval základy pozemkového práva. Skvělý Bedřich Rattinger, který bojoval jako tankista u Tobruku, prosadil do výuky obor „ústavní právo kapitalistických zemí“ a vytvořil na katedře ústavního (tehdejší terminologií: státního) práva prostor pro mladší konstitucionalisty Pavla Pešku nebo Vladimíra Klokočku. Trestní právo vedl věhlasný profesor Vladimír Solnař, byl tu – tehdy ještě mladý – Oto Novotný, který
35
se v pozdější monografii O trestu a vězeňství (1967) jako první zasazoval o zrušení trestu smrti. Ale o čem konkrétně mluvili? Výuka byla přece stejná. V platném právu se přednášely právní instituty a komparatistika, což byl nejlepší způsob, jak studenty seznámit s tím, co po únoru 1948 vymizelo – zástavní právo, oprávněná držba, různé volební systémy… Ale především se otevřeně mluvilo o zločinech komunismu. To používáte dnešní slovník, tehdy to musely být „deformace v období kultu osobnosti“. Ale že to byly zločiny režimu, bylo naprosto nepochybné. Na fakultě přibývali inteligentní kritičtí pedagogové: filozof Lubomír Sochor, sociolog František Šamalík, Jiří Boguszak, Zdeněk Jičínský. Je zajímavé, že pozdější „obrodný proces“ zde táhli učitelé. Jinde vznikla radikální studentská hnutí – na strojní fakultě byl Jiří Müller, na filozofii Luboš Holeček –, na právech to bylo hnutí kantorů. V průběhu studia jste měli povinné praxe. Vnímal jste při nich nějakou změnu společnosti? Nebo byly praxe čistě formální? Byly tři, vždycky v zimě po zkouškovém období a trvaly asi měsíc. Jednu jsem měl na okresním národním výboru v České Lípě. Dali mě do komise veřejného pořádku: dostali jsme starší auto s řidičem a jezdili po vesnicích řešit sousedské spory. Tam žádná změna poměrů nedolehla. Druhá praxe byla na soudu, kde brali studenty jako přítěž a většinou jim dávali sepsat jednoduchá procesní usnesení. Nejlepší byla poslední praxe na závěr studia – hospodářská arbitráž. Možná proto, že se tam stahovali skvělí právníci, kteří z politických důvodů neměli šanci v justici. Ředitelem ústavu hospodářského práva byl Ota Karen, pracovala tu odbornice na soutěžní právo Jindřiška Munková, skvělý civilista Miloš Tomsa a řada dalších.
36
Stavbu mládeže nemohla minout ani Štafeta míru (běžím uprostřed – rok 1960)
V roce 1960 – maturant
Maturitní tablo – jsem nahoře druhý zleva
V roce 1965 – nastoupil jsem k soudu
Končil jste s červeným diplomem? Ne. Fakulta byla první škola, která mě bavila, měl jsem dobré známky. Ale pro červený diplom byl nutný průměr 1,5 – a o ten jsem přišel kvůli trojce od Jána Gronského z dějin státu a práva lidově demokratických zemí. Přišel jsem na zkoušku s tahákem o Číně, kterou jsem nestihl nastudovat. Vaše diplomová ani rigorózní práce se ve fakultní knihovně nedochovaly, zničila je povodeň v roce 2002. „Perspektivy pokojné cesty k socialismu v Itálii“ – máte tu práci? O čem byla? Nemám, ani si nepamatuji název. Už jsem inklinoval k soukromému právu, ale v diplomce jsem se – v dobovém duchu – zaměřil na reformu politického systému a práce Antonia Gramsciho, Benedetta Croceho nebo Rogera Garaudyho. Mělo to být odsouzení bolševizace české komunistické strany. Tak trochu jsem podlehl módnímu trendu ve společenských vědách, kde se rebelie projevovala objevováním mladého Marxe a polemikou s ustálenými dogmaty. Na tom si tenkrát budovali kariéru snad všichni mladí filozofové a historici. I Šamalíkova známá kniha Právo a společnost čerpá ze studií sovětských právních vědců Pašukanise a Stučky, popravených v 30. letech. V roce 1965 jste nastoupil na soud. Ale tady se nemůžu dopočítat – to je nějak brzy, ne? Během studií jsem se oženil se spolužačkou Yvonou Tutschovou a v roce 1965, ve čtvrtém ročníku, se nám narodil syn Tomáš. Musel jsem se postarat o rodinu. Takže jsem požádal vedení fakulty, abych směl poslední ročník studovat in absentia a nastoupil jsem jako justiční čekatel: auskultant, jak se tehdy říkalo. Přidělili mě na Obvodní soud pro Prahu 1 na Ovocném trhu, kde jsem měl absolvovat klasické kolečko od civilního práva přes rodinné po trestní. To bylo občas bizarní. Podle tehdejší právní úpravy byl před rozvodem povinný pokus o smír, takže jako naprostý jelimánek jsem marně „smiřoval“ rozpadlá manželství lidí o generaci či dvě starších.
39
Bylo nutné odcházet ze školy? Manželka po porodu onemocněla, musela jít na operaci, později do lázní. Můj každodenní program proto vypadal tak, že ráno jsem jel s kočárkem do jeslí v nedaleké Revoluční ulici, pak na soud, pak mi většinou zavolali, že Tomáš je nemocný a vezl jsem ho zas domů… Nástupní plat čekatele činil 1000 korun měsíčně hrubého, žádná sláva. V roce 1966 jste také vstoupil do KSČ. Dlouho jsem nad tím váhal. Samozřejmě už jsem znal hanebnou minulost a praktiky strany. Ale přijímala mě studentská organizace a právě v prostředí humanitních vysokých škol, akademických pracovišť a uměleckých svazů se formovala opozice proti režimu. Jistěže to bylo umělé akvárium nebo shovívavě trpěná laboratoř, v níž jsme byli izolovaní a asi i pod dohledem bdělých soudruhů a estébáků. S Petrem Pithartem jsme si často kladli otázku: Kdo jsou naši spojenci? Vždyť sami měli minulost z 50. let, například Franta Šamalík jako okresní tajemník KSČ v Blansku, a podíleli se na vytváření systému, který chceme bourat. Jenže jsme si odpovídali: Žádný jiný spojenec tady není. Zpětně to vypadá jako skleníková mentalita. Neměl jsem opravdu nejmenší potuchy, že by byly nějaké jiné zárodky opozice. Ta nekomunistická se zdála téměř vyhlazena v 50. letech a s opozicí křesťanskou jsme se potkali až později v disentu. Během 60. let byla zřetelně viditelná jen umělecká a akademická opozice – spisovatelé jako Vaculík, Kundera, Klíma, filozofové jako Kosík a Sviták, Šamalík, historici Křen, Kaplan, Bartošek, Hübl… Všichni ovšem komunisté. V témže roce vás začala policie stíhat za urážku prokurátora při procesu s dvěma účastnicemi tehdejšího pražského majálesu. Zač byly obžalovány? V předcházejícím roce 1965 byl – jak známo – králem majálesu zvolen Allen Ginsberg, následně zatčený a vyhoštěný z Československa. Na další ročník se proto pečlivě chystala nejen studentská obec, ale i Státní bezpečnost. Po skončení
40
majálesu průvod tradičně pokračoval na Petřín, k Máchově soše, a skončil potyčkou s esenbáky, při níž byli účastníci oslav zbiti a desítky z nich obviněny. Tuším pro výtržnictví nebo útok na veřejného činitele. Ty dvě obžalované studentky, sotva osmnáctileté, skončily ve vazbě v Ruzyni. Nedivil bych se, kdyby byly vybrány záměrně, protože jedna byla dcerou Čestmíra Císaře, známého jako člen „reformního křídla“, který v té době zrovna upadl v nemilost. A druhá byla posluchačka pražských práv Veronika Viesková. Dcera Juraje Viesky, prokurátora z procesů 50. let? Ano. Posléze se stal sám obětí politických procesů. V době soudu byl už rehabilitován – posmrtně. Co provedly? Srazily policistovi čepici? Obžaloba neměla jiné důkazy než „účast na protisocialistické akci“. Evidentně šlo o exemplární proces – měl ukázat i dovnitř komunistické strany, že žádná revolta se nevyplácí. Obvodní soud pro Prahu 1 byl v té době snad posledním soudem, před kterým se ještě odehrávaly zinscenované politické procesy. Právě tam byl odsouzen karikaturista Miroslav Liďák („Haďák“) za proslavenou kresbu lva ve státním znaku s půllitrem v tlapě. Na ekonoma a publicistu Radovana Seluckého si policisté počíhali před kavárnou Mánes, kde vypil sklenku červeného vína, a na tomto soudu byl odsouzen pro opilství. A nezapomenu na jeden naprosto vykonstruovaný proces špionáže: ten člověk byl filatelista a dopisoval si s jiným sběratelem z Kanady. Protože pracoval v nějakém projektovém ústavu železnic, chtěl se pochlubit, kolik už u nás máme elektrifikovaných tratí. Z jízdního řádu vystřihl mapku, a protože byla lehce zastaralá, dvě či tři nově elektrifikované tratě fixem vyšrafoval… A byl odsouzen. Předsedou soudu byl absolvent Právnické školy pracujících, místopředsedu mu dělal bývalý bachař. Šéfem prokuratury byl jistý doktor Čížek, nechvalně proslulý z kauzy tzv. čihošťského zázraku; po rozkrývání procesů z 50. let byl uklizen sem na Prahu 1.
41
Jak jste se k tomu dostal vy? Bavili jste se o majálesu s jinými čekateli nebo soudci? U soudu žádný jiný auskultant nepracoval a soudci o té kauze mezi sebou vůbec nemluvili! Ale věděl jsem, kdy bude probíhat hlavní líčení, nařízené i na tehdejší dobu nebývale rychle. Tehdejší trestní řád počítal s možností tzv. společenského obhájce, kterého vyslala odborová nebo svazácká organizace z pracoviště obžalovaného. A fakulta vyslala Petra Pitharta. Seděl jsem v publiku a Petr mě požádal, abych se postaral o paní Vieskovou, která byla nemocná a špatně slyšela. V závěrečné plamenné řeči se prokurátor – už nevím, jestli to byl Čížek osobně nebo někdo jiný – nevyjádřil zrovna srozumitelně pro laiky: „Navrhuji uložení trestu v horní polovině sazby bez použití paragrafu 58 trestního zákona.“ Paní Viesková se na mě otočila, co že to říkal. Když se dozvěděla, že její dceři navrhl nepodmíněný trest, vykřikla a omdlela (později se ukázalo, že dostala srdeční záchvat). Do toho křičela a plakala její dcera, v síni byl rozruch a já vynesl paní Vieskovou na chodbu. Volala se sanitka, zahraniční novináři se sháněli po telefonu a ke mně přišla soudkyně z lidu, proč tady narušujeme proces. Já jsem se neudržel a odsekl něco ve smyslu, že za to může ten pitomec prokurátor a jeho protizákonná závěrečná řeč. Kdy vás obvinili? Hned druhý den ráno, když jsem přišel do práce. Měl jsem se okamžitě dostavit do kanceláře prokuratury v téže budově a starší vyšetřovatel Šimunič mi předal usnesení o zahájení trestního stíhání pro veřejně spáchaný verbální útok na veřejného činitele. Bylo jasné, že na soudu končím. A samozřejmě jsem měl obavy, jak to dopadne, protože odsouzení by mi prakticky zavřelo cestu k téměř jakékoli právnické profesi. Zároveň mi přišlo předvolání k nástupu na vojnu. Na soudu se už se mnou nikdo nebavil, přestali mi přidělovat spisy. Ale mohl jsem tam dál docházet – dostal jsem stůl v klubovně ROH či co to bylo – a psát si rigorózní práci, kterou jsem obhájil a dokončil během vojny.
42
> Usnesení o stíhání pro útok na veřejného činitele, 1966 (2 strany)
Jak se vyvíjelo stíhání dál? Nijak. Později jsem se dozvěděl, že můj spis si vyžádala generální prokuratura a snad ho tomu vyšetřovateli nevrátila. Nejspíš už se nehodilo dál rozmazávat majáles. Navíc se blížilo jaro 1968. Jak to dopadlo se slečnami Císařovou a Vieskovou? Nepodmíněné tresty opravdu dostaly. Jak ale rozhodl odvolací soud, to už nevím. Předpokládal bych, že snížil trest tak, aby zhruba pokryl dobu strávenou ve vazbě. Musel jste mít před vojnou nahnáno: stíhání na krku, k tomu nemocná manželka, malý syn… …navíc jsem nastupoval jako vojín absolvent a v papírech jsem měl „nepovyšovat“. To všechno kvůli urážce prokurátora? Ale ne. Já a tři spolužáci jsme byli vyloučeni z vojenské přípravy na fakultě kvůli „svévolnému opuštění vojenského výcvikového prostoru“. O jedněch prázdninách jsme v prostoru Boletice u Českého Krumlova absolvovali závěrečný čtyřtýdenní výcvik na velitele tanků – a poslední den jsme zdrhli do hospody, kde nás chytla kontrola, takzvaná „lítačka“. Hrozila nám dvouletá vojna. Jeden z chycených byl švagrem Jiřího Boguszaka, nového vedoucího katedry teorie státu a práva, tak jsme hned po návratu šli pokorně prosit o pomoc. Boguszak byl už tehdy jak románová postava geniálního, avšak mírně potrhlého profesora. V pracovně byl zavalen rukopisy, měl rozkouřených několik cigaret naráz, občas cosi horečně hledal v papírech a zapomněl už co… Před námi prosebníky telefonoval tehdejšímu děkanu Průšovi a několikrát opakoval: „Oldo, já ti teď něco řeknu, ale nesmíš se rozčílit.“ Nakonec to děkan s náčelníkem vojenské katedry usmlouval na zmírnění trestu: odkroutíme si s nižšími ročníky ještě jeden rok přípravy a máme zákaz povýšení.
45
Kam jste narukoval? Vojenská správa se zřejmě o mém stíhání nedozvěděla, takže jsem nastoupil podle původních předpokladů k vojenskému obvodovému soudu Praha Pankrác a dělal jsem vlastně totéž, co předtím na Ovocném trhu. Měl jsem opět jednou životní štěstí: přidělili mě k ruce předsedovi senátu, který soudil výlučně policisty. Takže žádné trestání vojáků, kteří se pozdě vrátili z opušťáků, ale policajtů za dopravní nehody. Nebo za ublížení na zdraví, ať už spáchané vůči manželce nebo vyšetřovaným. Ale byl jste pouze vojín absolvent, to musel být přece problém. Taky že z toho byli zděšeni. Chtěli nějakého aspiranta, aby za ně sloužil o víkendech na správě vojenských soudů, umístěné na ministerstvu spravedlnosti ve Vyšehradské ulici. A to směl dělat jen důstojník. Proto mě bez ohledu na papíry povyšovali, až jsem se stal na jaře 1967 – rychleji to nešlo – podporučíkem a mohl jsem za ně vzít víkendovou službu. Spočívala v tom, že obejdu a zkontroluji kanceláře. V určený čas, tuším v šest večer, jsem měl zvednout zvláštní telefon bez číselníku, na druhé straně se kdosi ohlásil, nejspíš z generálního štábu, a já jsem měl říct: „Tady Uran, tady Uran, během mé služby se na správě vojenských soudů nic mimořádného nepřihodilo.“ Počátkem června 1967 jsem ovšem jednou zapomněl… …a zrovna se něco mimořádného přihodilo. Ano, vypukla šestidenní válka na Golanech a na Sinajském poloostrově. Armáda asi měla nějaký stupeň pohotovosti. Takže kouzelný telefon tentokrát zazvonil sám a službu konající důstojník mě seřval, že půjdu před vojenský soud. Namítl jsem, že jediný fungující vojenský soud v republice jsem teď o víkendu já a že se okamžitě potrestám, když si to přeje… No, zůstalo to jen mezi námi. Celkově jsem si na vojně polepšil. Vojenský soud na Pankráci neměl žádná kasárna, takže jsem bydlel doma a dál vozil kočárek do jeslí. Při tom jsem bral náhradu za ošacení a stra-
46
vování, takže jsem měl oproti civilu dvojnásobný příjem, 2000 korun. Končil jsem 1. srpna a Viktor Knapp mi nabídl místo na fakultě. Ovšem až od září 1967. Co jste dělal v mezidobí? Režim si přece potrpěl na plnou zaměstnanost. Na soud jsem se vrátit nemohl, tak jsem požádal o prodloužení vojny o měsíc. Bylo to dost složité zúřadovat, asi takových žádostí nebylo v historii Československé lidové armády zrovna mnoho, ale nakonec mi vyhověli a poslali mě ještě na vojenské cvičení. Končil jsem jako podporučík v záloze. Ale teoreticky pořád stíhaný. Copak to právnické fakultě nevadilo? Přijímací formality se mnou v létě 1967 vyřizoval vedoucí katedry občanského práva František Štajgr, velmi distinguovaný pán. Zmínil se, že k přijetí bude ještě zapotřebí souhlas celozávodního výboru KSČ. Vzápětí jsme na chodbě potkali tehdejšího předsedu výboru Igora Tomeše. „Igore, tady bych ti chtěl představit nového asistenta k nám na katedru, můžeš zařídit váš souhlas?“ Tomešova odpověď byla stručná a pro tehdejší poměry na fakultě příznačná: „A má aspoň nějaký průšvih?“ – „Takový, že si ho ani nedovedeš představit!“ Byl jsem přijat. Jako asistent jste vedl semináře? To byla krásná doba, na kterou rád vzpomínám, fakultní prostředí bylo velmi svobodomyslné (zvlášť v kontrastu s Obvodním soudem pro Prahu 1). Na katedře jsme učili občanské právo hmotné i procesní a rodinné právo, vedle profesora Štajgra, vyučovali i docenti Fiala a Hrdlička z Nejvyššího soudu. Semináře pro studenty jsme měli společné, můj partner byl právě Fiala, od nějž jsem se hodně naučil. Jen asistentský plat 2000 korun už pro uživení rodiny přestával stačit. Všichni kolegové radili: To si musíš sehnat další úvazky. A Petr Pithart mě dovedl do Literárek.
47
Jako autora? Ne, vyřizoval jsem právní agendu nebo dopisy čtenářů. Za 500 korun měsíčně. A stal jsem se – nikoli postupně, ale současně – právním poradcem Svazu spisovatelů, Svazu dramatických umělců a především Svazu artistů a estrádních umělců ARTES. Jeho předsedou byl muzikant Karel Vlach a sdružovali i různé cirkusáky a kouzelníky. Ti platili nejlíp. Co jste pro ně dělal? Všechno možné. Svaz dramatických umělců mě vyslal do komise, která rehabilitovala známé – v 50. letech zakázané nebo přímo uvězněné – divadelní a filmové herečky. Za Svaz spisovatelů jsem zase docházel do komise, v níž jsem se poprvé setkal s Václavem Havlem. Komisi předsedal Jan Procházka, byla v ní Jindřiška Smetanová, Jan Skácel, Havel a já. Jedním z jejích zadání bylo připomínkovat nový tiskový zákon. Zatímco my všichni ostatní jsme se tam chodili v podstatě vykecávat, jediný Václav Havel přicházel v obleku s kravatou a s diplomatickým kufříkem, v němž měl na stroji sepsané podklady, které rozdal a chtěl skutečně pracovat. Petr Pithart už v knize Osmašedesátý napsal, že pražské jaro bylo emocionální, bombastické, hodně se mluvilo a deklarovalo, ale málo se pracovalo na nových zákonech a institucích. Takový pocit jsem vůbec neměl. Vývoj se mi zdál naopak překotný: skončila cenzura, vznikl KAN a K 231, volalo se po odstranění vedoucí úlohy KSČ, noviny otiskly výzvu k obnovení sociálnědemokratické strany… události směřovaly k úplné demontáži systému. Od dubnového Akčního programu KSČ jsem měl vážné obavy, že další vývoj už Kreml nepřipustí a zasáhne. Ale asi jste si nepředstavoval invazi pěti armád se 750 tisíci vojáky a 6000 tanky. Invaze se mi zdála reálná, když se po letním spojeneckém cvičení na našem území sovětská vojska stále zdržovala na místě a jen velmi neochotně se stahovala zpět. V červenci 1968 jsem
48
jel se Svazem dramatických umělců do Bulharska – moje první a na dlouhá léta poslední cesta do zahraničí – a tam jsem potkal předsedu Ústředí československé advokacie Zdeňka Hrazdíru. Znali jsme se přes otce, s nímž se dlouhá léta přátelili a hráli volejbal. Dodnes si pamatuji jednu diskusi večer na terase vily (Hrazdíra ji měl zapůjčenou asi od předsedy bulharských advokátů), kde jsem mu říkal: „To nemůže dopadnout jinak, než že přijdou a bude vojenská okupace.“ Vraceli jsme se začátkem srpna. O půlnoci 20. srpna u nás zazvonil telefon – bydleli jsme ještě na Národní třídě u rodičů – a volal mi Vladimír Klokočka. Měl totiž byt v Dejvicích na dnešní Evropské třídě (tehdy Leninově), po které jely od ruzyňského letiště tanky a transportéry. Během hodiny jsme je měli pod okny. Ráno jsem vzal syna, obcházel s ním centrum a ukazoval mu okupanty. Cítil jsem intenzivní potřebu mu ty okamžiky vepsat do paměti, i když to u tříletého dítěte bylo evidentně marné.
49
Píše se květen 1969. V čele KSČ už Alexandra Dubčeka vystřídal Gustáv Husák a ve společnosti se rychle utahují šrouby. Obnovila se cenzura, ještě Dubčekův režim zakázal Klub angažovaných nestraníků KAN nebo sdružení politických vězňů K 231, nejznámější „reformátoři“ jsou už odklizeni do ústraní, známé noviny a časopisy skončily nebo jsou v existenčním ohrožení. Ale část společnosti se ještě nehodlá vzdát a bojuje o udržení aspoň zbytků občanských svobod. Literární noviny, tehdy vycházející pod názvem Listy, otiskují v čísle 15 pod poněkud nezáživným názvem „Prostor k pobytu vymezený zákonem“ pozoruhodnou debatu čtyř právníků, kterou připravil a moderuje pátý, totiž 25letý asistent právnické fakulty Pavel Rychetský. Tématem je neblaze proslulý § 109 socialistického trestního zákona: „1) Kdo bez povolení opustí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo nápravným opatřením nebo propadnutím majetku. 2) Stejně bude potrestán československý občan, který bez povolení zůstane v cizině.“ K tomu ale moderátor debaty přetiskuje článek 13 Všeobecné deklarace lidských práv OSN: „Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“ Čemu dá přednost husákovský režim? Odpověď je dost důležitá pro tisíce Čechů a Slováků, kteří během „pražského jara“ využili možnosti volně cestovat na Západ a teď váhají s návratem. Režim v této debatě zastupují předseda trestního senátu Nejvyššího soudu Jindřich Háž a člen katedry trestního práva pražské fakulty docent Jiří Nezkusil. Za „reformní křídlo“ mluví právní teoretik Jiří Boguszak a expert na správní právo Vladimír Mikule. Nezkusil navrhuje, aby se opožděný návrat ze zahraničí trestal „jen“ jako přestupek proti předpisům o vydávání cestovních dokladů. Háž se zmiňuje o šalamounské praxi před jarem 1968: „Otázkami trestnosti opuštění republiky jsme se v konkrétních případech zabývali už na městském soudu v Praze v roce 1967. Šlo většinou o osoby, které bez povolení zůstaly v cizině a ukládané tresty u nás doma byly vlastně překážkou v jejich návratu zpět do naší vlasti. Na základě podrobného rozboru jsme doporučovali, aby trestní stíhání těchto osob bylo přerušováno až do jejich případného návratu. Tehdy se i městský výbor KSČ celkem pozitivně stavěl k našemu návrhu.“ Pavel Rychetský opáčí: „To by se také mohlo vykládat tak, že naším zájmem je uložit trest, a není-li možné jej vykonat, počkat s jeho
uložením až do doby, kdy ‚pachatel‘ bude k mání. Ostatně takovým postupem bychom nikomu mnoho naděje nedávali. Bylo by správné umožnit všem našim občanům návrat z ciziny amnestií presidenta republiky.“ A vzápětí smečuje: „Kromě toho mě však překvapuje, že jste na městském soudu konzultovali otázky postupu v trestním řízení s orgány KSČ, kterým trestní zákon ani řád nedává právo ovlivňovat postup orgánů trestního řízení. Soud je přece vázán pouze právním řádem a svým svědomím.“ Soudce Háž reaguje poněkud podrážděně, jde prý o nepochopení: „Stranický orgán se touto otázkou zabýval jakožto vedoucí síla ve společnosti. To bylo před lednem 1968. Nešlo o ovlivňování stranickými orgány, ale o řešení zásadní politické otázky.“ (Moderátor dokonce na jednom místě zastřeně nadhazuje možnost stíhání kolaborantů: „Všechno, co se dělo v srpnu, je vůbec obtížné posuzovat podle ustanovení trestního zákona, který takovou situaci nemohl nikdy předpokládat. (…) Kdyby chtěl nyní někdo dodatečně posuzovat podle trestního zákona jednání našich občanů, kteří ve zmíněných dnech republiku opustili, nemohl by se podle mého názoru vyhnout i otázce, jak aplikovat jiná ustanovení trestního zákona.“) Jiří Boguszak si v debatě povzdechne: „To celé je asi též doklad toho, že naše polednová politika nebyla vždy příliš dělná a hybná. Neboť o zrušení § 109 trestního zákona se přece po celou dobu jara 1968 mluvilo, s tím se počítalo.“ Změnu si slibuje od tehdy očekávaného vzniku Ústavního soudu, který by „kaučukový“ paragraf mohl zrušit. Vladimír Mikule se přidává s posteskem, že i odebrání pasu může ministerstvo vnitra provádět z vágních důvodů: „Za první republiky měli občané právní nárok na cestovní pas, pokud nebyly dány okolnosti zákonem přesně vymezené. Přičemž i v případech takového odmítnutí se mohl občan obrátit ke správnímu soudu.“ Debata končí Boguszakovým přáním, aby chystaná nová ústava respektovala Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jejž země podepsala 7. října 1968. Husákův režim ovšem nikdy ústavní soud nezřídil. Časopis Listy ještě týž měsíc skončil. Pavel Rychetský,Vladimír Mikule a Jiří Boguszak byli vyhozeni z fakulty. Majetek každého, kdo po srpnové okupaci zůstal v cizině, propadl Československé socialistické republice.
3
|
O opuštění republiky, čistkách, ústupu na poslední kóty svobody a o vyrábění ježků v kleci
Vzpomínáte si na debatu o opuštění republiky, kterou jste moderoval pro Listy v květnu 1969? Ukažte… Tak to jsem opravdu už dávno zapomněl. Rozpomenete se, proč jste do debaty zval Jiřího Nezkusila? Čím byl důležitý? Vám už to jméno, zdá se, vůbec nic neříká? Docent Nezkusil byl na katedře trestního práva a – nevím, zda už v té chvíli, ale v době normalizace určitě – ředitelem Výzkumného ústavu kriminologického Generální prokuratury ČSSR, tedy jeden z protagonistů tehdejší „trestní politiky“. Pokud si pamatuji, z celé katedry trestního práva se jen dva lidé dali zcela do služeb normalizace: docent Ján Pješčak, pozdější náměstek ministra vnitra a nakonec federální generální prokurátor, a docent Nezkusil. A proč soudce Nejvyššího soudu Jindřicha Háže? Nevím, zda byl přímo předsedou trestního kolegia Nejvyššího soudu, ale každopádně byl hlavním představitelem trestního soudnictví. Jména soudců Nejvyššího soudu spojená později s politickými procesy, jako třeba Marie Dojčárová, ještě v té době nebyla vůbec známa. V té debatě jste položil osvobodivě přímočarou otázku, proč vůbec soudy konzultují svou trestní politiku s KSČ, když se mají řídit jen zákonem a svým svědomím. V dobovém
53
kontextu to ale museli vnímat jako vrcholnou provokaci – vždyť už to bylo za Husáka. Tak se vám to může jevit, ale měli jsme za sebou dekádu postupného uvolňování, v roce 1968 se debatovalo o odstranění vedoucí úlohy KSČ. Jaro 1969 už bylo období nesvobody v okupované zemi, ale ještě nám – nakrátko – zůstávala omezená svoboda slova. Taková situace se ještě více nabízela k tomu, abychom ze svých názorů neslevovali. Bylo to v době, kdy už jsem vystoupil z KSČ. Ty podněty byly vlastně dva: upálení Jana Palacha a zvolení Gustáva Husáka. Napsal jsem tehdy takový vášnivý výstupní dopis, kde jsem Biľaka, Koldera a Indru nazval zrádci a Husáka kolaborantem. I se stranickou legitimací jsem ho odevzdal kolegyni docentce Sentě Radvanové, která byla nějakou tou úsekovou důvěrnicí či co. Po letech jsem se dozvěděl, že ho zničila, protože kdyby doputoval na výbor KSČ, asi bych skončil v Ruzyni. Debata je v podstatě určena Čechům a Slovákům, kteří váhají s návratem ze zahraničí. Když se o tom s vámi radili přátelé a známí, co jste jim říkal? Před rozhodnutím, zda se vracet, nebo začít novou existenci ve svobodném světě, stály statisíce lidí. Přes nějakou letušku jsem byl ve spojení s Petrem Pithartem, který byl v Oxfordu, a posílali jsme si dopisy, Ivan Klíma byl s celou rodinou v michiganském Ann Arboru… Tu možnost jsme měli všichni. I když na naší fakultě se týkala spíš mladých asistentů a pár kapacit typu Viktora Knappa (který také v té době skutečně emigroval na univerzitu v Řezně). Já jsem měl reálnou možnost odjet na univerzitu ve Würzburgu, kde dokonce učil občanské právo profesor, který uměl česky. V mém okruhu přátel a kolegů nepřevládalo jakékoli mravní hodnocení – ani vyzdvihování, ani odsouzení – těch, kdo by se rozhodli zůstat či naopak odejít. Když budu mluvit čistě za sebe, cítil jsem spíš respekt a obdiv vůči těm, kdo v sobě našli odvahu vytrhnout své kořeny a odejít i s malými dětmi do nejistých nových začátků. Takže moje doporučení znělo: Jestli si na to troufneš, rozhodně to udělej – vím, že to neděláš pro sebe, ale hlavně pro děti.
54
Proč jste do Würzburgu neodjel? Protože jsem těžko snášel představu, že se rodina navždy rozštípne, skončí jakékoli kontakty s rodiči a se sestrou. Oba rodiče byli v pokročilém věku, matka šla do důchodu brzy po okupaci; potřebovali tu někoho mít. Ani moje tehdejší manželka neměla k odchodu vůbec chuť. Vyznění debaty v Listech je nakonec takové, že návrat znamená jisté riziko. Amnestii, kterou jste navrhoval jako jednoduché čisté řešení, prezident Svoboda nikdy nevyhlásil. Víte, o celkové pokleslosti právního řádu jsme v druhé půli 60. let debatovali často a nejviditelnějším defektem trestního zákona byla pochopitelně trestnost opuštění republiky, protože byla v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv OSN. Tehdy na jaře 1969 jsem měl už v obtazích článek do právnického časopisu – existovaly jen dva, takže to bylo buď do Právníka nebo do Socialistické zákonnosti – polemizující s tehdejší praxí zabavování majetku. Předpokládám, že nikdy nevyšel. Samozřejmě, zasáhla vyšší moc. Oč v něm šlo? Trest propadnutí majetku, ukládaný emigrantům, byl po řadu let spojen s podmínkou, že ke „spáchání“ došlo z důvodu nepřátelství k socialistickému zřízení. V 60. letech, kdy i obhajoba získala větší prostor, ovšem mnozí advokáti úspěšně argumentovali, že jejich klient neopustil republiku kvůli nepřátelství k socialismu, ale odešel za prací, za příbuznými nebo dokonce z romantických pohnutek. Taková obhajoba se režimu těžko vyvracela. Proto Nejvyšší soud – musel jim pomoci někdo z akademických kruhů, ale netroufám si říci přesně kdo – přišel s naprosto zrůdným výkladem úplně jiného ustanovení. A to paragrafu občanského (!) zákoníku, jenž se týkal takzvané derelikce čili opuštění věci. Ustanovení § 453 znělo: „Věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu.“ Gramatický i logický výklad je jednoznačný: klíčová
55
podmínka, tedy že „vlastník není znám“, se vztahuje jak k opuštěným, tak ke skrytým věcem. Nejvyšší soud ale podal autoritativní výklad, podle nějž se podmínka týká jen věcí skrytých, zatímco všechny věci opuštěné propadají ze zákona státu, bez jakéhokoli dalšího řízení. Kdykoli někdo opustil Československo, první reakcí – ještě ani nemusel být trestně stíhán! – byla konfiskace veškerého jeho movitého i nemovitého majetku příslušným národním výborem. Totéž se dělo i s družstevními byty, členský podíl se musel zaplatit státu v nominální hodnotě… Výklad šel tak daleko, že dokonce i převody majetku v měsících před opuštěním republiky – prodej auta, darování chalupy dětem – se prohlašovaly za neplatné a i tento majetek se konfiskoval. Právě proti této praxi jsem v článku namítal, že nejde o věci opuštěné. Derelikce je vědomý právní úkon, kterým se chce dosavadní vlastník věci zbavit, což z pouhého faktu emigrace vůbec nevyplývá. Ten zrůdný výklad ovšem platil po celou normalizaci. Říkal jste, že jste ukončil členství v KSČ po zvolení Gustáva Husáka. Nespojoval jste s ním ani špetku nadějí? Přece jen – byl to politický vězeň 50. let. Když v létě 1968 navštívil časopis Reportér, redakce z něj byla unesena, jak hezky mluví o Masarykovi. I Ferdinand Peroutka říkal po jeho zvolení v komentáři pro Rádio Svobodná Evropa, že mu nelze upřít jistý formát. Husák byl sice velmi inteligentní člověk, ale neměl jsem o něm žádné iluze. Sice jsem ho nepotkal osobně, ale mí starší kolegové ano; Zdeněk Jičínský s ním například seděl v tehdejší komisi pro federalizaci Československa. A všichni líčili s obavami či strachem jeho zpupnost, sebestřednost a značně ortodoxní způsob, s nímž se hlásil i k temným obdobím režimu. Výjimku dělal pouze u svého vlastního odsouzení, jinak byl skutečně bigotním komunistou. V květnu 1969 obnovená cenzura – Český úřad pro tisk a informace – zrušila registraci Listů, což jste vy a Petr Pithart napadli správní žalobou u Městského soudu v Praze. Vy jste doufali, že máte reálnou šanci vyhrát?
56
Těch podání bylo dokonce ještě víc. Zastupoval jsem Svaz spisovatelů ve sporu o Literárky, Plamen, Sešity pro mladou literaturu a Hosta do domu, Dagmar Burešová zastupovala Reportéra, Petr Pithart zastupoval šéfredaktora Literárek Milana Jungmanna coby vedlejšího účastníka. Novela tiskového zákona z roku 1968 umožňovala soudní přezkum všech rozhodnutí tiskového dohledu. Samozřejmě to neznamená, že jsme si byli jisti úspěchem u soudu, ale už jen sama možnost dokazování a polemiky ve veřejném soudním řízení byla něčím do té doby nevídaným. O to nám šlo především – o jakousi manifestaci vzdoru okupačnímu režimu. Ale neuskutečnilo se ani jediné jednání. Soud řízení zastavil. V srpnu 1969, po prvním výročím invaze, totiž přijalo předsednictvo Federálního shromáždění zákonné opatření známé jako „pendrekový zákon“, které – kromě postihu demonstrantů – také zrušilo možnost soudního přezkumu jakýchkoli rozhodnutí tiskového dohledu. To byl i konec všem nadějím. Kdy jste byl vyhozen z fakulty? Tam byl ještě chvíli napjatý klid před bouří, čistka přišla na jaře, asi v březnu 1970. Předtím proběhly na podzim 1969 první – a na dvacet let poslední – volby děkana. Zvolili jsme si Zdeňka Češku, protože jsme si říkali: to je apolitický slušný člověk, který fakultu uchrání. Pak nás, přesně podle pokynů „zdravého jádra“ na fakultě, vyhodil. Kdo vedl čistky? Na fakultě to byla skupina složená z kantorů, kteří se k té špinavé práci sami přihlásili a získali pověření shora. Nepamatuji si je všechny, ale nepochybně hlavní skupinu tvořili pánové Vladimír Delong, Miroslav Čedík, Eduard Kučera, Stanislav Zdobinský, Josef Mečl a Eduard Vlček. Bohužel se k nim přidal i Jaromír Kincl, což nikdo z nás nechápal: jak se tento čestný a v podstatě apolitický vynikající právní historik, pro nějž byly dějiny římského práva, vážná hudba a kvalitní koňak důležitější než nějaké pražské jaro 1968, mohl dát do služeb nejhorší fáze nastupující normalizace. Nakonec jsme si to vysvětlili tak, že žil v jakési své akademické klauzuře, ani na
57
okamžik nepracoval v civilním zaměstnání, a zřejmě neviděl jiné východisko, jak si tento způsob života uchovat. Bylo to jediné úctyhodné jméno v celé té vyhazovací partě. Hodil se jim tak, jako se jim hodil Zdeněk Češka. Ten také nepatřil k jejich partě, ale jako děkan a později rektor poslušně plnil oficiální linii. Zřejmě také podlehl tehdejší pověře o menším zlu, které zabrání „tomu nejhoršímu“. I když se asi aktivně nepodílel na zpracování tzv. analýzy krizového vývoje právnické fakulty, která byla podkladem pro seznamy kantorů určených k vyhazovu. Jak váš vyhazov vypadal? Předehrou byla členská schůze KSČ, kde revokovali usnesení, jímž před rokem souhlasili se zrušením mého členství – aby mě teď mohli oficiálně vyloučit. Jenže mezitím přišel z obvodního výboru papír, že se potvrzuje zrušení členství, tak už jsem zůstal mezi „vystoupenými“. Dostali jsme předvolání k děkanovi patrně v pořadí podle věku. Protože jsem byl jedním z nejmladších, šel jsem první v sedm hodin ráno. Zaklepal jsem, sekretářka mě uvedla, děkan vyskočil ze židle – on byl takový hřmotný – a rozevřel náruč: „Pavle, to je hrozný! Ale já ti RUČÍM za to, že do dvou let jsi tady nazpět!“ Po mně šli další – Šamalík, Tomeš, Jičínský, Pithart, Sochor… Jeden po druhém jsme nastupovali jak na běžícím pásu a od děkana pokračovali do hospody U synagogy v Pařížské ulici. Ke svému úžasu jsem zjistil, že scénář pohovoru byl u všech naprosto stejný. Bránil se někdo soudně? To je docela pozoruhodné: nebránil se vůbec nikdo. Všichni jsme to považovali za hotovou věc a podepsali jsme dohodu o rozvázání pracovního poměru ke konci června. Všichni jsme – jakoby za odměnu – dostali možnost na škole setrvat do konce semestru, aniž bychom dál učili. Vyhazov byl skutečně masový, pokračoval později nestraníky a neminul dokonce ani tělocvikáře. V té době běžely v zemi tisíce pracovních sporů. Ale na této škole ani jeden.
58
Možná to bylo tím, že všichni vyhození byli učitelé právnické fakulty, a právě proto nejméně v celé zemi věřili v platné právo. Věděli, že právo skončilo. Nedoufal jste vlastně, že budete skutečně do těch slibovaných dvou let zpátky? Nikdo nemohl tušit, jestli se situace nezmění a Sověti neodejdou – psal se teprve rok 1970. Řekl bych, že jsem tomu neuvěřil ani na okamžik. Ještě intenzivnější nedůvěru cítil Petr Pithart, který byl po návratu z Oxfordu: nepřijal ani těch nabízených pár měsíců do konce semestru a odešel do Vojanových sadů dělat zahradníka. Hrabat cestičky… Jak se v té nervózní době rychle se zužujícího prostoru svobody od srpna 1968 do března 1970 chovali studenti na fakultě? Vyjadřovali vám podporu, nebo se spíš stáhli a snažili se přežít? Myslím, že k nám byli vesměs loajální, ale nepochybně už cítili, že další odpor je marný. Vzpomínám si na jednu trochu bizarní reakci: v semináři jsem měl jednoho posluchače, jehož otec býval dosti obávaným soudcem v době procesů 50. let před Státním soudem. Z justice byl odstraněn nejpozději během pražského jara a teď mi po synovi vzkazoval, jestli bych ho přišel navštívit. Jako bývalý soudce z 50. let mínil, že vlastně sdílíme týž osud, když nás oba vyhodili z práce… Krátká odbočka: totéž jsem zažil o dvacet let později, kdy se ke mně během revoluce 1989 hlásil po diskusním večeru Občanského fóra v libereckém divadle plukovník Číhal. Znáte to jméno? Ne. Neznáte historii! Po únoru 1948 byl resort spravedlnosti v nejhorších dobách v rukou komunistů. V 60. letech ho přepustili v rámci Národní fronty a ministrem se stal Alois Neuman ze satelitní Československé strany socialistické. O to významnější byl ale post 1. náměstka, kterým byl dlouhá léta Zdeněk Číhal. Absolvent Právnické školy pracujících, přizdobený hodností plukovníka, protože velel vojenským soudům.
59
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
