Náhrada škody podle ZP

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Náhrada škody podle ZP Bakalářská práce

Autor:

Hana Fleischmannová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Vyškov

JUDr. Ilona Láníková

Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Olomouci dne 20. dubna 2010

Hana Fleischmannová

Děkuji tímto vedoucí bakalářské práce JUDr. Iloně Láníkové za odborné vedení a cenné rady při zpracování bakalářské práce „Náhrada škody podle ZP“.

Anotace Bakalářská práce na téma „Náhrada škody podle ZP“ se zabývá stávající právní úpravou odpovědností zaměstnavatele za škodu i odpovědností zaměstnance za škodu podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Ve své práci jsem se zaměřila na právní úpravu náhrady škody, vymezení institutu odpovědnosti v obecném slova smyslu a zároveň vymezení odpovědnosti stran pracovněprávního vztahu, tj. strany zaměstnavatele a strany zaměstnance. Nejprve jsou vysvětleny základní pojmy – pracovněprávní odpovědnost, funkce odpovědnosti a předpoklady odpovědnosti. V dalších

kapitolách

jsem

obecně

zpracovala

všechny

moţnosti

odpovědnosti

zaměstnavatele i zaměstnance, které současná právní úprava zákoníku práce umoţňuje. Celá práce obsahuje kromě teoretického vymezení pojmů týkajících se náhrady škody v pracovním právu, také příklady aplikace právních předpisů v praxi v této oblasti.

Annotation Topic of my bachelor thesis is „Damages according to Labour Code.” It deals with the valid legal regulations of responsibility of both employer and employee for damage according to the Law no.262/ 2006 as amended. In my work I focused on legal regulation of damages, definition of the concept of liability in labour relations, i.e. both employer and employee. First the basic concepts are explained, e.g. labour legal responsibility, the function and conditions of responsibility. In further chapters I generally outlined all possibilities of both employer and employee responsibility which current legal regulations of Labour Code enables. The whole work involves, except for theoretical definitions of concepts dealing with damages in labour law, also examples of applications of legal regulations in real life.

OBSAH ÚVOD ................................................................................................................... .......... 6 1. PRACOVNÍ PRÁVO ................................................................................................ 6 1.1 Obecné pojetí ...................................................................................................... 7 1.2 Pracovněprávní vztahy ........................................................................................ 8 2. ODPOVĚDNOST V PRACOVNÍM PRÁVU ......................................................... 9 2.1 Základní předpoklady odpovědnosti za škodu ................................................... 11 2.1.1 Objektivní a subjektivní předpoklady vzniku odpovědnosti .................... 12 2.2 Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody ................................... 17 3. ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNANCE ZA ŠKODU ................................................. 18 3.1 Obecná odpovědnost ........................................................................................... 18 3.2 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách .............................................. 19 3.3 Odpovědnost zaměstnance za ztrátu svěřených předmětů ................................... 24 3.4 Rozsah náhrady škody ........................................................................................ 26 4. ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNAVATELE ZA ŠKODU ......................................... 27 4.1 Obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu .................................................. 29 4.2 Odpovědnost při odvracení škody ....................................................................... 31 4.3 Odpovědnost na odloţených věcech ................................................................... 31 4.4 Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání .......................................................................... 35 4.4.1 Odpovědnost zaměstnavatele při pracovním úrazu ..................................... 35 4.4.1.1 Pracovní úraz – teambuilding ....................................................... 37 4.4.2 Odpovědnost zaměstnavatele při nemoci z povolání ................................. 39 ZÁVĚR .......................................................................................................................... 47 POUŢITÁ LITERATURA ............................................................................................. 48

5

ÚVOD Téma mojí bakalářské práce „Náhrada škody podle ZP“ je velmi obsáhlé, protoţe zahrnuje dvojí pohled účastníků pracovněprávních vztahů, tj. pohled ze strany zaměstnavatele a zaměstnance, na způsobenou škodu a následné odškodnění. Náhradu škody upravuje zákoník práce v části jedenácté a v části čtrnácté. Zaměstnanec i zaměstnavatel by se měli přičinit o to, aby vzniku škody svým jednáním předcházeli. Jelikoţ se to vţdy nepodaří, zabezpečuje současná právní úprava zákoníku práce č. 262/2006 Sb., který nabyla účinnosti 1. ledna 2007, poškozeným právo na poskytnutí náleţitého a oprávněného odškodnění v případě, ţe dojde k poškození zdraví či majetku osob. Zákoník práce vychází při konstrukci odpovědnosti a náhrady škody ze skutečnosti, ţe v rámci pracovních činností vzniká celá řada škod, které nelze odstranit vůbec nebo je to moţné jen velmi obtíţně. Problematika odpovědnosti patří v právní vědě k nejsloţitějším, a proto moţná z tohoto důvodu mnozí pochybují o existenci pojmu odpovědnost, ať uţ v oblasti právní, politické či morální. I přesto lze konstatovat, ţe pojem právní odpovědnosti je a bude stále aktuálním tématem, protoţe zájem společnosti na plnění povinností stanovených právem je a bude jedním z hlavním zájmů v oblasti společenského ţivota. Ve své práci jsem se zaměřila především na právní úpravu náhrady škody, jak ze strany zaměstnavatele, tak ze strany zaměstnance, která vychází z pojmu odpovědnost v pracovním právu. Kaţdý člověk, ať uţ je nebo není v pracovním poměru, je povinen nést následky za své jednání a své činy. Z tohoto důvodu jsem ve své práci snaţila uvést nejen teoretické vysvětlení daného problému, ale také spoustu judikátů (soudních rozhodnutí), které ukazují, jak se zákony pracovního práva (v oblasti odpovědnosti) aplikují v praxi.

6

1. Pracovní právo 1.1 Obecné pojetí Pracovní právo je jedním z odvětví českého právního řádu. Je samostatným právním odvětvím, ale tato samostatnost je pouze relativní. Všechna právní odvětví jsou navzájem propojena řadou vazeb a vztahů, tvoří jakési subsystémy jednoho systému, který označujeme jako právní řád. Vztah jednotlivých právních odvětví navzájem je rozdílné intenzity. Velmi blízký je vztah pracovního práva k právu občanskému, ze kterého se pracovní právo dříve vydělilo. Jde o relativně samostatný soubor právních norem, které upravují společenské vztahy, které vznikají při námezdní práci a vztahy s nimi úzce související. Důleţitým pojmem, podle kterého se toto odvětví práva nazývá je „práce“. Tímto slovem označujeme opakující se činnost, ne však výsledek této činnosti, která probíhá v určitém čase a prostoru (např. ve škole, na soudě, při výrobě, apod.) a je vykonávaná za účelem dosaţení výdělku. Práce vykonávaná výlučně pro pobavení není předmětem pracovního práva. Námezdní práce (nejčastější formou výdělku je mzda) je vykonávána v podmínkách „podřízenosti a nadřízenosti“. Jeden subjekt - zaměstnavatel práci organizuje, vytváří pracovní podmínky, odebírá výsledky práce, má z ní bezprostřední uţitek a nese hospodářské riziko spojené s výkonem této práce. Druhý subjekt – zaměstnanec - podle pokynů zaměstnavatele vykonává práci a je za ni odměňován. 1 Úprava odpovědnosti, prevence a náhrady škody tvoří jednu z nejdůleţitějších částí pracovního práva, kterou upravuje zákon č. 262/2006 Sb. (dále jen zákoník práce). Systém odpovědnosti, který je uplatňovaný v pracovním právu, vychází z obecného poznatku, ţe vzniklá újma není nahraditelná. Zničený či poškozený majetek, můţe být nahrazen jiným nebo opraven, stejně jako zaměstnanec můţe být vyléčen, ale je nutné k tomu vynaloţit něco nového, např. novou energii, práci, materiál. Ani uvedení v předešlý stav neznamená obnovení poškozené nebo zničené věci, ale její nahrazení věcí jinou, podobnou. Některé „škody“ však nahradit nelze (bolest, poškození zdraví). Z těchto uvedených důvodů klade pracovní právo velký důraz na předcházení vzniku škod, tzn. na prevenci.

1

Galvas, M. Pracovní právo - 300 otázek a odpovědí. Brno: Nakladatelství Computer Press, 2007, str. 3

7

Prevenci můţeme charakterizovat jako souhrn činností, práv a povinností, které jsou zaměřeny na předcházení ohroţení nebo porušení právem chráněných zájmů. Práva a povinnosti subjektů, které mají prevenční zaměření, jsou důleţitou součástí obsahu těchto pracovněprávních vztahů. Subjekty – zaměstnanec a zaměstnavatel – jsou v rámci pracovního poměru nositeli práv a povinností prevenčního charakteru, tzn. zaměřených na předcházení ohroţení nebo porušení právem chráněných zájmů. Kromě prevence se do konstrukce odpovědnosti promítá ochranná funkce pracovního práva, která chrání subjekty pracovněprávních vztahů, přičemţ ochrana zaměstnavatele je v tomto případě minoritní. Tzn., ţe jinak je upravena odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli a jinak odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci. Nejúčinnějším prostředkem, který můţe významnou měrou přispět k tomu, aby v pracovním procesu nedocházelo ke škodám, je vytváření optimálních pracovních podmínek. Pracovními podmínkami se rozumějí přiměřené pracovní podmínky, tzn. nejen podmínky, které zajišťují zaměstnancům řádnou, bezpečnou a zdravotně nezávadnou práci, jejich kulturní a odborný rozvoj, ale i podmínky zajišťující zaměstnancům bezpečné uloţení věcí, podmínky, které zabezpečují zaměstnance při jejich neschopnosti k práci a ve stáří, dále zvláštní pracovní podmínky zajišťované ţenám, matkám a mladistvím apod.

1.2 Pracovněprávní vztahy Pracovněprávními vztahy rozumíme společenské vztahy, v nichţ jeho účastníci vystupují jako nositelé subjektivních práv a subjektivních povinností stanovených normami pracovního práva. Jsou to právem upravené vztahy subjektů, které vznikají v souvislosti s jejich účastí v pracovním procesu. Nezbytnými prvky pracovněprávního vztahu, jehoţ prostřednictvím dochází k realizaci objektivního práva, jsou jeho – subjekty, objekt a obsah.2 

Subjekty – rozumíme účastníky pracovněprávních vztahů, kteří v jejich rámci vystupují jako nositelé subjektivních práv a subjektivních povinností. Právní úprava vţdy vymezuje, kdo a za jakých podmínek můţe být účastníkem pracovněprávních vztahů

2

Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2004, str. 62

8



Obsah – je tvořen vzájemnými právy a povinnostmi, které vznikají mezí účastníky pracovněprávního vztahu. V oblasti těchto vztahů se můţe jednat o vzájemná práva a povinnosti, které mají různý právní základ.



Objekt (předmět) – je to, ohledně čeho subjekty pracovního práva vstoupily do konkrétního pracovněprávního vztahu, cíl, ke kterému směřuje chování účastníků pracovněprávního vztahu. Zákoník práce obsahuje ustanovení o náhradě škody jak na straně zaměstnance,

tak i ze strany zaměstnavatele a vychází z pojmu odpovědnost v pracovním právu. Odpovědnost není pouze kategorií právní, ale jedná se také o kategorii mravní, psychologickou, filozofickou, politickou, ekonomickou apod., s ohledem na různorodost lidských aktivit, kultur a tradic. Pojetí odpovědnosti se vyvíjí a mění v čase v závislosti na společenských, politických či ekonomických poměrech a podmínkách v daném státě. Obecně lze tedy říci, ţe odpovědnost je povinnost nést následky svého jednání.

2. Odpovědnost v pracovním právu Pracovněprávní odpovědnost je odvozený pracovněprávní vztah, který vzniká jednáním subjektů základního pracovněprávního vztahu. Odpovědnostní právní vztahy jsou vyznačovány svými prvky, které tvoří subjekt, objekt a obsah. Subjekty odpovědnostního vztahu jsou totoţné se subjekty primárního pracovněprávního vztahu, který byl porušen – tj. zaměstnanec, zaměstnavatel popřípadě stát, za který vystupuje příslušná organizační sloţka státu. Obsah odpovědnostního vztahu tvoří práva a povinnosti, které se dříve v právním vztahu nevyskytovaly. Jedná se o povinnost jednoho subjektu strpět negativní následek porušení (např. povinnost nahradit škodu) a právo druhého subjektu poţadovat odčinění vzniklé újmy (např. právo na náhradu škody). Objektem odpovědnostního právního vztahu je ochrana základního narušeného pracovněprávního vztahu a odstranění následků jeho porušení.

9

Odpovědnost je v právním slova smyslu součástí státního donucení ke sjednání nápravy, tj. odstranění následků porušení povinnosti, kdy se většinou jedná o splnění právní povinnosti pod nátlakem. Za odpovědnost povaţujeme i takové případy, kdy je povinnost splněna bez státního donucení dobrovolně. Tam, kde se nemůţe pouţít státní donucení, nejedná se v právním slova smyslu o odpovědnost, ale např. o morální odpovědnost. Pracovněprávní odpovědnost můţe vzniknout pouze za předpokladu, ţe jiţ existuje některý ze základních pracovněprávních vztahů, např. pracovní poměr. Tato odpovědnost vzniká v důsledku porušení primární povinnosti (při naplnění všech podmínek stanovených zákonem). Jedná se o odpovědnost za porušení právní povinnosti a je s ní spojen vznik odvozeného, sekundárního odpovědnostního vztahu. Odpovědnostní právní vztah je vztahem samostatným, protoţe je ve své další existenci nezávislý na základním vztahu a můţe existovat i po jeho skončení. Porušením pracovněprávní odpovědnosti můţe dojít k realizaci více druhů odpovědnosti. „Pro pracovněprávní odpovědnost je charakteristická její vynutitelnost státním donucením“.3 Příklad Pokud instalatér zaviněně poruší povinnost vyplývající z pracovněprávního vztahu zaměstnance a způsobí škodu na majetku občana, u něhoţ tyto práce vykonával, dojde ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za škodu mezi zaměstnavatelem instalatéra a občanem, jemu škoda vznikla (§ 420 zákona č. 40/1964 Sb. OZ). Současně dojde ke vzniku pracovněprávní odpovědnosti zaměstnance za škodu, kterou způsobil zaměstnavateli. Pokud by zaměstnanec svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, pak by z jeho strany nastala i odpovědnost trestněprávní. U odpovědnosti zaměstnance a zaměstnavatele rozeznáváme odpovědnost obecnou a zvláštní. Přitom platí pravidlo, ţe nejprve je třeba na daný případ aplikovat některou ze zvláštních odpovědností a v případě, ţe to není moţné, teprve odpovědnost obecnou. Zaměstnanec vţdy odpovídá za škodu, která vznikne podle míry svého zavinění (subjektivní odpovědnost), zaměstnavatel vţdy bez ohledu na to, jestli škodu způsobil některý ze zaměstnanců nebo osoba cizí, popř. ţivelná katastrofa, a jestli šlo škodě zabránit (objektivní odpovědnost).4 Systém náhrady škody znázorňuje následující schéma:

3

Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2004, str. 310 4 Galvas, M. Pracovní právo - 300 otázek a odpovědí. Brno: Nakladatelství Computer Press, 2007, str. 95

10

SYSTÉM NÁHRADY ŠKODY V PRACOVNÍM PRÁVU5 NÁHRADA ŠKODY

ZAMĚSTNANEC

Obecná § 250

Zvláštní § 251-256

ZAMĚSTNAVATEL

Obecná § 265

Zvláštní § 266-267 § 365-390

2.1 Základní předpoklady odpovědnosti za škodu Odpovědnost za škodu v pracovněprávních vztazích plní určité funkce, kterými posiluje postavení účastníků, tzn. zaměstnanců a zaměstnavatelů, zajišťuje realizaci právních nároků vyplývajících z těchto vztahů a přechází vzniku škod na majetku a zdraví osob. Odpovědnosti za škodu se přisuzují funkce preventivně výchovná, reparační a sankční, které se navzájem prolínají: 1. Preventivně výchovná funkce – tato funkce odráţí především výchovné působení práva jako celku. Má za cíl ovlivňovat chování účastníků pracovněprávních vztahů tak, aby plnili své pracovněprávní povinnosti a ke vzniku případné škody vůbec nedošlo. Směřuje tedy k zachování práva. Jestliţe obecně platí, ţe je výhodnější problémům respektive škodám předcházet neţ je řešit, platí to v oblasti pracovního práva několikanásobně. Ideálním stavem je, pokud škoda vůbec nevznikne. Výchovné působení odpovědnosti se projeví vůči tomu, kdo je jeho pouţitím postiţen. Postihuje škůdce nepříznivými důsledky jeho protiprávního

5

Galvas, M. Pracovní právo – 300 otázek a odpovědí, Brno: Nakladatelství Computer Press, 2007, str. 96

11

chování a současně ho odrazuje od obdobného jednání v budoucnu. Zákoník práce věnuje preventivně výchovné funkci pozornost v oddílu nazvaném Předcházení škodám, kde zakotvuje prevenční povinnosti zaměstnanců a zaměstnavatelů a co se týká důleţitosti, klade ji na první místo. Ze strany zaměstnavatele se jedná především o zajištění podmínek na pracovišti pro výkon práce a kontrolu její bezpečnosti. 2. Reparační funkce –

projevem této funkce je přenesení břemene škody

z poškozeného na škůdce. Smyslem je odčinění jiţ vzniklé škody (škodlivého následku) na majetku účastníků pracovněprávního vztahu v podobě peněţité náhrady (tzv. relutární restituce) nebo uvedení věcí v předešlý stav (tzv. naturální restituce). U újmy na zdraví se navíc jedná o funkci satisfakční – tzn. kdo utrpěl škodu na zdraví, přiznává právo i na přiměřené peněţité zadostiučinění za vytrpěné bolesti a za ztíţení společenského uplatnění. Reparační funkce se v oblasti pracovněprávní odpovědnosti projevuje vůči jednotlivým subjektům nestejnoměrně. Především u odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je značně oslabena, neboť se uplatňuje omezení v podobě limitace náhrady škody. U odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci se však uplatí v plném rozsahu, neboť klade důraz na to, aby zaměstnanci byla nahrazena škoda, kterou utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. 3. Sankční funkce – nazývaná někdy represivní, ukládá subjektu, který se dopustil protiprávního chování povinnost strpět nepříznivé následky stanovené jako sankce. V tomto případě je náhrada škody v podstatě i určitým postihem za porušení povinnosti, resp. za nezabránění škodné události.6

2.1.1 Objektivní a subjektivní předpoklady vzniku odpovědnosti Pro vznik pracovněprávní odpovědnosti musí být naplněna skutková podstata odpovědnosti, tj. souhrn znaků, které charakterizují určité chování jako protiprávní, zaviněné nebo se škodlivým následkem, a které musí být splněny k tomu, aby vznikl odpovědností vztah. Za subjektivní a objektivní předpoklady, které souhrnně nazýváme jako základní předpoklady odpovědnosti, povaţujeme: 6

Galvas, M., Gregorová, Z. Několik úvah o funkcích pracovněprávní odpovědnosti. Právník, 1983, č. 10, str. 933-934

12

1. subjektivní předpoklady 

subjekt – nutnost existence základního pracovněprávního vztahu mezi subjekty



zavinění – vychází se z úpravy provedené trestním zákonem. Zaviněním se rozumí jednak zavinění úmyslné a jednak zavinění z nedbalosti. V obou formách je obsaţena sloţka vědění, zatímco sloţka volní je obsaţena pouze v zavinění úmyslném. Zavinění úmyslné dále rozlišujeme na úmysl přímý a nepřímý, přičemţ rozdíl je pouze v odstupňování volní sloţky. Při úmyslu přímém škůdce ví, ţe svým jednáním způsobí nebo můţe škodu způsobit a současně ji chce způsobit. Naopak o nepřímý úmysl půjde v případě, ţe zaměstnanec ví, ţe svým jednáním způsobí škodu nebo ţe ji způsobit můţe a pro případ, ţe tak učiní, je s tím srozuměn. Častěji však v pracovněprávních vztazích přichází v úvahu zavinění z nedbalosti. Rozlišujeme zde nedbalost vědomou a nevědomou. O vědomou nedbalost můţe jít v případě, kdy např. řidič sluţebního vozidla věděl, ţe při předjíţdění jiného vozidla můţe porušením dopravních předpisů

způsobit

škodu,

avšak

spoléhal,

ţe

se

s protijedoucím

automobilem nesrazí. O nevědomou nedbalost jde v případě, ţe škůdce sice nevěděl, ţe svým jednáním můţe škodu způsobit, ale vzhledem k okolnostem případu a ke svým osobním poměrům o tom věděl mohl a měl. Např. zdravotní sestra (zaměstnance) pouţije pouţitou injekční stříkačku a nakazí pacienta infekční chorobou. Vzhledem ke své kvalifikaci (objektivní hledisko) měla a mohla (subjektivní hledisko) vědět, ţe pacienta můţe nakazit.7 Zavinění jako jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu se vyţaduje u obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. U některých druhů zvláštní odpovědnosti za škodu, např. u odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách k vyúčtování a odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, se jiţ ze zákona zavinění předpokládá a škůdce musí prokazovat, ţe vznik škody nezavinil. V případě obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu musí zavinění vţdy prokazovat poškozený zaměstnavatel.

7

Hochman, J. Náhrada škody podle zákoníku práce. Praha: Nakladatelství Linde, s.r.o., 2005, str. 19

13

2. objektivní předpoklady 

objekt - základní pracovněprávní vztah, který byl chováním subjektu porušen



protiprávnost - objektivně existující rozpor mezi určitým faktickým úkonem a povinností, která pro zaměstnavatele nebo pro zaměstnance vyplývá ze zákona, jiného právního předpisu, ze smlouvy nebo z jiné právní skutečnosti. Objektivnost této protiprávnosti spočívá právě v tom, ţe protiprávní úkon můţe být zaviněný, ale i nezaviněný. Důkazní břemeno vţdy spočívá na poškozeném, který musí prokázat protiprávní jednání druhé strany. Existence protiprávního jednání je jedním ze základních předpokladů obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. K obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, kde je jedním ze základních předpokladů zaměstnancovo zavinění je třeba dodat, ţe zaviněné jednání zaměstnance je současně i protiprávní.8

Příklad: Vedení firmy prověřilo podezření z konkurenčního jednání jednoho z manaţerů firmy a zjistilo, ţe tento zaměstnanec, který byl účasten jednání o dodávce pro tuto firmu, sjednával zakázky s vyuţitím firemního know how svým jménem a na svůj účet. Tímto váţně poškodil firmu a způsobil ztrátu v řádech milionů korun. Takového porušení povinností při plnění pracovních úkolů je důvodem pro ukončení pracovního poměru okamţitým zrušením ze strany zaměstnavatele. Důvody, které jej vedou k tomu, aby tímto způsobem s dotyčným zaměstnance okamţitě skončil pracovní poměr, musí být zřejmé a pro případný soudní spor je třeba, aby byly podloţeny legálními důkazy. V případě, ţe by zaměstnavatel nebyl schopen protiprávní jednání zaměstnance dostatečně prokázat, lze zaměstnavateli doporučit ukončení pracovního poměru dohodou. 

škoda - za škodu lze povaţovat takovou újmu, která se projevila nebo nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tzn. penězi. Pracovní právo stojí z hlediska rozsahu škody na principu náhrady škody skutečné. Tou se rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody. Představuje to, co by bylo nutno vynaloţit, aby byl obnoven původní stav majetku poškozeného. Skutečná škoda závisí na povaze poškození.

8

Hochman, J. Náhrada škody podle zákoníku práce. Praha: Nakladatelství Linde, s.r.o., 2005, str. 21

14

Spolu se škodou se odškodňují i některé nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobněprávních vztahů poškozeného. Jde např. o nemajetkové újmy za vytrpěné bolesti vyjádřeného náhradou bolestného nebo za omezení schopnosti vykonávat běţné úkoly vyjádřené náhradou za ztíţení společenského uplatnění. Vznik škody i její výši musí v kaţdém jednotlivém případě prokazovat poškozený, který se domáhá náhrady škody. Objasnění okamţiku vzniku škody je důleţité i v souvislosti s včasným uplatněním nároku. Např. nárok na náhradu bolestného můţe zaměstnanec úspěšně uplatňovat teprve po skončení bolestivosti nebo nárok na náhradu nákladů na léčení můţe zaměstnanec uplatnit teprve po jejich vynaloţení, neboť potom mu vzniká škoda. Pracovní právo rozlišuje mezi škodou skutečnou, tzn. o co se majetek poškozeného zmenšil, a jinou škodou - ušlým ziskem, který představuje to, co poškozenému v důsledku způsobení škody ušlo, tzn. majetkovou újmu spočívající v nerozmnoţení majetku, které by bylo vzhledem k pravidelnému běhu věcí očekávat.9 Příklad: Řidič z povolání havaruje, v tomto případě jsou přímou škodou prostředky, které musel zaměstnavatel vynaloţit na opravu vozidla (faktura autoservisu), a ušlým ziskem je částka, kterou toto vozidlo po dobu oprav zaměstnavateli nevydělalo. Náhrada ušlého zisku však připadá v úvahu pouze výjimečně, a to tehdy, kdyţ byla škoda způsobena úmyslně. 

chování subjektu – zkoumáme bez ohledu na to, zda se nachází v postavení škůdce nebo poškozeného



příčinná souvislost mezi zaviněním a škodou nebo protiprávností a škodou Zjištění příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za kterou se odpovídá a škodou, je jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Platí to pro obě strany, tzn. jak při odpovědnosti zaměstnance za škodu, tak i odpovědnosti zaměstnavatele za škodu bez ohledu na to, zda jde o škodu zaviněnou nebo nezaviněnou. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Např. bylo zjištěno, ţe zaměstnanci, jakoţto prodejci, byl v průběhu předváděcí jízdy

9

Hochman, J. Náhrada škody podle zákoníku práce. Praha: Nakladatelství Linde, s.r.o., 2005, str. 11

15

zákazníkem odcizen předváděný automobil, a tento zaměstnanec nerespektoval pokyn zaměstnavatele, aby předváděcí jízdy vozů, jejichţ hodnota přesahuje určenou částku, neprováděl sám, ale v přítomnosti dalšího prodejce. Z hlediska zkoumání příčin vzniku škody je zřejmé, ţe nebýt tohoto jednání zaměstnance, k odcizení vozu by nedošlo (Nejvyšší soud ČR, 21 Cdo 931/2006). Zjišťování příčinné souvislosti můţe být v některých případech obtíţné, zejména kdyţ je příčin více. Poškozený musí vţdy prokázat, ţe právě jím prohlašovaná skutečnost je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Musí jít však o příčinu důleţitou, podstatnou a značnou. Příklad: Zaměstnanec jel sluţebním autem svého zaměstnavatele a na náledí způsobil vlastní vinou dopravní nehodu. Zaměstnavatel neměl vozidlo pojištěné a poţadoval po zaměstnanci celou náhradu škody. Vzhledem k tomu, ţe sluţební vozidlo bylo zaměstnancem pouţíváno k výkonu práce (přičemţ se nemusí jednat výslovně o řidiče z povolání), povaţuje se škoda vzniklá na tomto vozidle za škodu způsobenou zaměstnancem při plnění pracovních úkolů. Pokud k nehodě došlo vlastní vinou zaměstnance, a to z důvodu nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky, pak se jedná o zaviněné porušení povinností zaměstnance. V tomto případě se jedná o porušení povinnosti řidiče motorového vozidla přizpůsobit svou jízdu technickému stavu vozovky. Podmínky odpovědnosti zaměstnance za škodu jsou naplněny a zaměstnavatel můţe vůči zaměstnanci uplatnit nárok na náhradu škody. Musí však prokázat, ţe škodu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů a dále existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinností zaměstnance a vznikem škody. V případě, ţe by zaměstnanec škodu způsobil úmyslně nebo pod vlivem alkoholu či jiných omamných látek, pak by mohl zaměstnavatel poţadovat náhradu skutečné škody v plné výši a vedle toho i náhradu ušlého zisku. Pokud však zaměstnanec škodu způsobil z nedbalosti, můţe po něm zaměstnavatel poţadovat čtyři a půl násobku jeho průměrné mzdy. Co se týká havarijního pojištění, které zaměstnavatel neměl sjednané, z právních předpisů nevyplývá povinnost toto sjednat. Proto skutečnost, ţe sluţební vozidlo nebylo havarijně pojištěné, nemá na zaměstnancovu odpovědnost za škodu ţádný vliv.10

10

Herdová, E. www.google.cz: Úhrada škody na sluţebním autě. [citováno 10. dubna 2010]. Dostupný z http: http://www.profit.cz/clanek/uhrada-skody-na-sluzebnim-aute.aspx

16

SKUTKOVÁ PODSTATA ODPOVĚDNOSTI OBJEKTIVNÍ  objekt  protiprávnost  škoda  chování subjektu  příčinná souvislost mezi zaviněním a škodou nebo protiprávností a škodou

SUBJEKTIVNÍ  subjekt  zavinění

2.2 Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody Zákoník práce klade velký důraz na předcházení vzniku škod. Stanoví proto zaměstnancům i zaměstnavatelům řadu povinností, jejichţ cílem je vzniku škod předejít.11 Zaměstnavatel má v této souvislosti právo kontrolovat, jaké předměty zaměstnanci do zaměstnání přinášejí a zda ze zaměstnání předměty, které jim nepatří, neodnášejí. Zaměstnavatel můţe nařídit provádění osobních prohlídek zaměstnanců při příchodu, ale také při odchodu ze zaměstnání. Je však třeba mít na zřeteli i ustanovení čl. 7 a 8 Listiny základních práv a svobod, které zaručují tzv. nedotknutelnost osoby a osobní svobodu. Pokud se zaměstnanec odmítá podrobit osobní prohlídce, porušuje tímto pracovní kázeň. Má-li však zaměstnavatel důvodné podezření např. z krádeţe, má moţnost přivolat Policii ČR, která následně okolnosti případu vyřeší. Zvláštní skutkovou podstatou, která se svým způsobem vymyká z institutu odpovědnosti zaměstnance přijaté zákoníkem práce, je odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody. Zde zaměstnanec odpovídá za škodu i přesto, ţe ji sám svým jednáním nezavinil. V souvislosti s předcházením škod ukládá zákoník práce zaměstnanci dvě zvláštní povinnosti. Jedná se o povinnost oznamovací a povinnost zakročovací, které právní teorie nazývá všeobecnou prevenční povinností.12 Pokud jiţ nastala skutečnost, ze které se dá usuzovat na hrozbu vzniku škody, zaměstnanec je povinen upozornit na ni vedoucího zaměstnance (§ 249 odst. 1, věta druhá, zákoník práce). Hrozí-li jiţ konkrétně vznik škody, jde o povinnost oznamovací. Zákoník práce přitom nestanoví, kterému vedoucímu zaměstnanci je třeba toto oznámení učinit. Jelikoţ jde o situaci, kdy je třeba jednat urychleně, je třeba oznámení učinit nejblíţe dosaţitelnému vedoucímu zaměstnanci. Tato oznamovací povinnost je v zákoníku práce 11 12

Galvas, M. Pracovní právo. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně. 2004D, str. 197 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 249, str. 523

17

stanovena bezprostředně za povinností zaměstnance počínat si takovým způsobem, aby nedocházelo ke škodám, které mohou vzniknout komukoli. V praxi se vyskytují situace, kdy škoda hrozí bezprostředně a kdy není moţné vyčkávat, ale je třeba jednat okamţitě. V takových případech je nutné, aby zaměstnanec zakročil sám, aniţ by informoval vedoucího zaměstnance (§249 odst. 2, zákoník práce). Zakročovat však nemusí, brání-li mu v tom důleţitá okolnost nebo pokud by tím vystavil váţnému ohroţení sebe, ostatní zaměstnance nebo osoby sobě blízké. Můţe jít o škodu, která hrozí zaměstnavateli přímo (např. hrozí poškození výrobní linky), ale i nepřímo. Jedná se o případy, kdy škoda hrozí zaměstnanci, ostatním zaměstnancům nebo dalším třetím osobám a zaměstnavatel by za tuto škodu odpovídal dle ustanovení § 265 a násl. zákoníku práce (např. hrozí-li nebezpečí pracovního úrazu zaměstnanci, kterému by za vzniklou škodu odpovídal zaměstnavatel). Výše náhrady škody však nesmí přesáhnout částku, která se rovná trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

3. Odpovědnost zaměstnance za škodu 3.1 Obecná odpovědnost Stejně tak jako v běţných občanskoprávních vztazích můţe docházet ke vzniku škody (škodou se rozumí zmenšení majetku), není ani vztah zaměstnance a zaměstnavatele výjimkou. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.13. Zákoník práce touto definicí stanoví základní pojmové znaky vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu. Zaměstnanec bude odpovědný zaměstnavateli v případě, ţe odpovědností vztah bude vykazovat všechny následující znaky (jakmile některý z těchto znaků chybí, nebude zaměstnanec za škodu odpovědný): 

vznik škody,



porušení povinností zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,

 13

příčinná souvislost mezi vnikem škody a porušením povinností zaměstnancem, Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 250, odst. 1

18



zavinění zaměstnance.14 Důleţitým znakem odpovědnosti zaměstnance za škodu (tedy odpovědnosti

v pracovněprávním vztahu) je skutečnost, ţe ke škodě musí dojít při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Plněním pracovních úkolů je zejména výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru či dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou zejména úkony potřebné k výkonu práce, úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení, úkony obvyklé v době přestávky v práci, apod. Zákoník práce naopak výslovně stanoví, ţe takovými úkony nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Na rozdíl od úpravy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je třeba si uvědomit, ţe odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je podle zákoníku práce vţdy odpovědností za zavinění. Tzn., ţe zaměstnavatel musí vţdy prokázat zavinění zaměstnance v souvislosti s porušením jeho povinností (má důkazní povinnost s výjimkou odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů a odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat). případě odpovědnosti zaměstnavatele tomu tak není, neboť v některých případech zaměstnavatel dokonce odpovídá za škodu, i kdyţ ţádné povinnosti neporušil. Zaměstnanec má potom moţnost poukazovat na fakt, ţe škoda byla způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele. V tomto případě se odpovědnost zaměstnance poměrně omezí a hradí jen poměrnou výši náhrady škody. Můţe nastat situace, ţe při odvracení škody zaměstnanec způsobí škodu jinou (např. promočení strojů a zařízení při hašení poţáru). V tomto případě zaměstnanec neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího ţivotu nebo zdraví, pokud tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

14

Daněk, M. www.google.cz: Obecná odpovědnost zaměstnance za škodu včetně judikatury. [citováno 8. března 2010]. Dostupný z: http://www.dashofer.cz/7/0/obecna-odpovednost-zamestnance-za-skodu-vcetnejudikataury-cid228736/

19

3.2 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách Předpokladem odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách je, ţe zaměstnanec uzavřel dohodu o odpovědnosti. Dohoda musí být uzavřená písemně se zaměstnancem, který alespoň v den dohody dosáhne 18 let, jinak je neplatná.15 Bez existence dohody o odpovědnosti nemůţe být náhrada škody na svěřených hodnotách uplatněna. Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách umoţňuje na základě dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem rozšířit rozsah náhrady škody tak, ţe zaměstnanec bude povinen nahradit škodu v plné výši (Nejvyšší soud ČR 21 Cdo 1360/2005 – V souvislosti s provedením vyúčtování, není nutné pouţít pouze účetní doklady osvědčující způsob vynaloţení těchto hodnot. Stejně jako zaměstnavatel můţe jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, musí mít i zaměstnanec moţnost vyúčtovat svěřené hodnoty nejen doklady k tomuto účelu zpravidla pouţívanými, nýbrţ kterýmikoli jinými důkazními prostředky, které jsou způsobilé průkazné nahradit chybějící doklady). Schodkem se rozumí rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav niţší neţ stav evidenční.16Předmětem této dohody mohou být pouze hodnoty svěřené zaměstnanci k vyúčtování, za které se povaţují hotovost, ceniny, zboţí, zásoby materiálu nebo hodnoty jiné, které jsou předmětem obratu nebo oběhu. U

tohoto

druhu

odpovědnosti

zaměstnavatel

není

povinen

zavinění

zaměstnance prokazovat. Zavinění zaměstnance na vzniku škody se předpokládá, takţe zaměstnanec se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela nebo částečně, pokud prokáţe, ţe schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Zaměstnavatel nemusí zaměstnanci prokazovat, ţe schodek zavinil úmyslně nebo z nedbalosti. Je povinen prokázat pouze, ţe vznikla škoda a ţe zaměstnanec dohodu o odpovědnosti uzavřel. Zákoník práce uvádí jako moţný důvod takového zproštění se odpovědnosti zanedbání povinností zaměstnavatele, které znemoţnilo zaměstnanci nakládat se svěřenými hodnotami.

15 16

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 252, odst. 2,3 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů § 252, str. 540

20

Příklad: 21 Cdo 1079/2007- V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, předpokladů jejího vzniku, platnosti dohody o odpovědnosti, otázky důkazního břemene v řízení o náhradu škody v těchto věcech a okolností, za nichţ se zaměstnanec můţe této odpovědnosti zprostit. Na rozdíl od soudu prvního stupně, v tomto případě se jednalo o Okresní soud v Přerově, který posoudil ţalobcem uplatněný nárok na náhradu škody, neboť dohodu o odpovědnosti uzavřenou mezi ţalobcem a ţalovaným (jako vedoucím prodejny) povaţoval za neplatnou, odvolací soud, v tomto případě se jednalo o Krajský soud v Ostravě, dospěl k závěru, ţe dohoda o odpovědnosti je platná (kdyţ její předmět je vymezen v souladu s ustanovením § 252 zákoníku práce a splňuje i ostatní náleţitosti vyţadované zákonem pro tento právní úkon), ţe byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách (vznik schodku na hotovosti svěřené ţalovanému jako osobě hmotně odpovědné k vyúčtování ve výši 29.000,- Kč), a ţe ţalovaný je osobou, která za schodek na svěřených hodnotách v této výši odpovídá ve smyslu ustanovení § 252, odst. 1 a § 260, odst. 3 zákoníku práce. Dovolatel především nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu v tom, jak „řeší konkrétní právní otázku, tzn. zda byl právní úkon, v tomto případě dohoda o odpovědnosti, uzavřena platně či nikoli“, dovozuje, ţe rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, a ţe nastolená otázka nebyla řešena jednoznačně. Pokud zmiňuje ţalovaný v dovolání otázku vzájemného vztahu odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 a násl. zák. práce a podle ustanovení § 252 a násl. zák. práce, činí tak jen v souvislosti s namítanou přípustností dovolání podle ustanovení § 237, odst. 1, písmeno a) o.s.ř. kdyţ tvrdí, ţe rozhodnutí soudů jsou rozdílná, neboť posuzují jeho odpovědnost za vznik škody naprosto rozdílně. Soud prvního stupně aplikoval na jeho odpovědnost jako ţalovaného zaměstnance za vznik škody na úkor ţalobce ustanovení § 250, odst. 3, zákoníku práce, zatímco odvolací soud aplikuje na vznik odpovědnosti za škodu ustanovení § 252 odst. 1 zákoníku práce. Výklad - Odpovědnost zaměstnance podle ustanovení § 252 odst. 1 zákoník práce za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za škodu vzniká, prokáţe-li zaměstnavatel, ţe uzavřel s pracovníkem platnou dohodu o odpovědnosti, a ţe na

21

hotovosti, ceninách, zboţí, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách, které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. Zavinění zaměstnance na vzniku škody zaměstnavatel není povinen prokazovat (§ 250 odst. 3 zákoník práce). Zaměstnanec se však ve smyslu ustanovení § 252 odst. 3 zákoník práce odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. zčásti, pokud prokáţe, ţe schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Základním předpokladem odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách je, aby mezi ním a zaměstnavatelem byla uzavřena platná dohoda o odpovědnosti za tyto hodnoty. Náleţitostí této dohody poţadovanou zákonem je její písemná forma, nedostatek této formy má za následek neplatnost dohody o odpovědnosti (§ 252 odst. 3 zákoník práce). Dohoda o odpovědnosti musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří, a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (§ 252 odst. 1 zákoník práce). Podmínkou platnosti dohody o odpovědnosti naproti tomu není uvedení funkce a pracoviště zaměstnance, se kterými je jeho odpovědnost spojena, ani vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal odpovědnost. Podstatné je, zda zaměstnanec podepsal dohodu o odpovědnosti a zda při výkonu pracovní činnosti přichází do styku s hodnotami, které je povinen vyúčtovat. Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení § 252 a násl. zákoníku práce vyjadřuje skutečnost, ţe chybí hodnoty, které se odpovědný pracovník zavázal vyúčtovat. Schodek bývá zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (niţším) stavem majetku a závazků (srov. § 29 odst. 1 a § 30 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví), zaměstnavatel však můţe jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, ţe došlo ke schodku na svěřených hodnotách. V obou případech, bez ohledu na to, jakým způsobem je schodek prokazován, z podstaty věci vyplývá, ţe schodek vyjadřuje skutečnost, ţe i kdyţ není moţné zjistit, kdy a jakým způsobem tento schodek na svěřených hodnotách vznikl, hodnoty, které se odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí. Dohodou o odpovědnosti zaměstnanec přejímá odpovědnost za schodek na jakémkoliv pracovišti, v jakékoliv funkci spojené s touto odpovědností a v jakémkoliv kolektivu společně odpovědných zaměstnanců, kam bude kdykoliv později převeden zařazen nebo přeloţen (§ 253 odst. 1 zákoníku práce). Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách na základě dohody o odpovědnosti nese zaměstnanec při kaţdé změně pracovního poměru s sebou. Tato odpovědnost trvá zásadně

22

od uzavření takové dohody aţ do skončení pracovního poměru (pokud nedojde k odstoupení od dohody – srov. § 177 odst. 2 zákoníku práce). Podle původní dohody nebude zaměstnanec za schodek odpovídat tehdy, kdyţ od ní odstoupí, a to nejpozději v době, kdy je realizována změna pracovního poměru (převedení na jinou práci, přeloţení, zařazení na jiné pracoviště, změna v kolektivu odpovědných zaměstnanců). Z hlediska platnosti dohody o odpovědnosti proto není významné, jakou funkci na jakém pracovišti nebo v jakém kolektivu odpovědných zaměstnanců zaměstnanec zastává v době jejího uzavření a jestli jsou tyto okolnosti v dohodě o odpovědnosti uvedeny. K výše uvedeným závěrům, z nichţ odvolací soud v projednávané věci vycházel, dospěla judikatura soudů jiţ v minulosti (srov. Stanovisko býv. Nejvyššího soudu „K uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je pracovník povinen vyúčtovat“, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1976, str. 65 odst. 4 a 5 a str. 66 odst. 2), tyto závěry jsou přijímány i v současné době (srov. Například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999,

spis- zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek pod č. 30, ročník 2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5. 2007, sp. Zn. Cdo 920/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod. č. 132, ročník 2007) a dovolací soud nemá důvod tuto ustálenou judikaturu měnit, neboť uvedené právní názory jsou i v současnosti při zásadně stejné právní úpravě jako správné nadále přijímány. Z výše uvedeného vyplývá, ţe dovolatelem nastolená otázka platnosti dohody o odpovědnosti byla v judikatuře soudů řešena. Pokud tedy odvolací soud – vycházeje ze zjištění, ţe ţalovaný, který byl u ţalobce (jeho právního předchůdce) zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 8. 8. 2001, původně jako pracovník obchodu, poté jako vedoucí prodejny, s místem výkonu práce „hypermarket H.v P., uzavřel s ţalobcem (jeho právním předchůdcem) téhoţ dne dohodu o odpovědnosti, podle níţ převzal odpovědnost za „hotovosti, ceniny, zboţí, hmotný i nehmotný investiční majetek, drobný hmotný investiční majetek a jiné hodnoty, které převzal, případně bude přebírat během výkonu pracovní činnosti on nebo jeho podřízení na určeném pracovišti“ – dospěl v projednávané věci k závěru, ţe uzavřená dohoda o odpovědnosti je platná, posoudil věc z hlediska otázky platnosti dohody o odpovědnosti a vzniku odpovědnosti za schodek na

23

svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, v souladu s konstantní judikaturou (21 Cdo 1079/2007).17 Dovolatel dále namítá, ţe rozhodnutí a v nich obsaţené závěry soudů obou stupňů „opírající se o skutková zjištění rozhodně dle obsahu spisu v podstatných částech nemají oporu v provedeném dokazování. Podstatou všech jeho námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům (v otázce zjištění výše škody a příčinné souvislosti mezi jednáním ţalovaného a vznikem škody) z provedených důkazů dospěl, a také skutečnost, ţe soudy nevzaly v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Na rozdíl od skutkového zjištění soudů, v dovolání předestírá vlastní skutkový závěr (ţe „nebylo moţno vzít za prokázané a náleţitě zjištěné, ţe škoda ve výši ţalované částky, tedy Kč 29.000,- skutečně vznikla porušením jeho pracovních povinností, resp., ţe jeho jednání jako ţalovaného bylo se vznikem škody v čase a místě v příčinné souvislosti“. Uplatňuje tedy také dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, ţe rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Protoţe dovolání ţalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuţ není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.18 Protoţe dovolání ţalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243 odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst, 3 o.s. ř. uloţil, aby ţalobci náklady ve výši Kč 3.998,- nahradil. Ţalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit k rukám advokáta, který ţalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř).

17

Putna, M. www.google.cz: Usnesení 21 Cdo 1079/2007. [citováno 9. března 2010]. Dostupný z: http://akserver.advokati.biz/?cat=3&paged=1148 18 Občanský soudní řád. www.google.cz. [citováno 8. března 2010]. Dostupný z: http://zakonyonline.cz/?s22&q22=218

24

3.3 Odpovědnost zaměstnance za ztrátu svěřených předmětů Jednou ze základních povinností zaměstnavatele je vytvářet zaměstnanci podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů, a to především poskytnutí prostředků k tomu určených. Na druhé straně stojí povinnost zaměstnance pouţívat tyto tzv. svěřené hodnoty k vykonávaní svěřených prací, řádně hospodařit s prostředky, které mu zaměstnavatel svěřil a střeţit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneuţitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, ţe zákon hovoří o odpovědnosti za ztrátu, pak je zřejmé, ţe se tato odpovědnost bude týkat předmětů, které lze ztratit. Je nutné zdůraznit, ţe se jedná o odpovědnost za ztrátu a nikoli jakoukoli způsobenou škodu. Za úmyslnou škodu na těchto svěřených prostředcích odpovídá zaměstnanec v celém rozsahu a za škodu (poškození) způsobenou z nedbalosti do 4,5násobku průměrného měsíčního výdělku. Zákon rozlišuje dvě situace: 

zaměstnavatel svěří zaměstnanci předměty v hodnotě do Kč 50.000,-, pak za ztrátu odpovídá zaměstnanec v případě, ţe jsou mu svěřeny na základě písemného potvrzení,



zaměstnavatel svěří zaměstnanci předměty v hodnotě nad Kč 50.000,-, ovšem předměty v této hodnotě lze svěřit zaměstnanci pouze a jen na základě písemné dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů a pouze tehdy odpovídá zaměstnanec za jejich ztrátu. Z výkladu předmětných ustanovení zákoníku práce lze dovodit, ţe hodnota svěřených

předmětů se sčítá. Proto je nutné, aby zaměstnavatel sčítal např. hodnotu notebooku, mobilního telefonu, externích datových nosičů, atd. V případě, ţe součet překročí hranici Kč 50.000,-, vzniká zaměstnavateli povinnost uzavřít dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Odpovědnost za ztrátu je koncipována jako odpovědnost za nedbalostí zavinění ztráty a kryje zaměstnavatele před omezeným nárokem, jeţ plyne z běţné odpovědnosti za škodu. To znamená, ţe pokud tato dohoda uzavřena nebyla a došlo by ke ztrátě svěřených předmětů, pak bude zaměstnanec odpovídat maximálně do výše 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku. Zaměstnavatel také nemusí dokazovat zaviněné ztráty, neboť toto zavinění se u zaměstnance předpokládá. Zaměstnanec se však své odpovědnosti za ztrátu 25

svěřených předmětů můţe zcela nebo zčásti zprostit, pokud prokáţe, ţe ztráta vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, tj. náhodou, úmyslem jiné osoby. Příkladem tzv. vyvinění se (zproštění se odpovědnosti) je např. krádeţ notebooku ze zaparkovaného a řádně uzamčeného vozidla, pokud zaměstnanec prokáţe, ţe vozidlo řádně zabezpečil.19 Závěrem je třeba zdůraznit, ţe zaměstnanec můţe převzít odpovědnost pouze za věci, které mu byly svěřeny na základě písemného potvrzení, a které má moţnost mít stále ve svojí dispoziční sféře (kalkulačka, diktafon, ochranné pracovní pomůcky). Není účelné poţadovat písemné potvrzení na zařízení a inventář pracoviště, k nimţ mají přístup i jiné osoby. Nemůţe tedy převzít odpovědnost např. za ztrátu kancelářského nábytku.20 Příklad: Zaměstnanec pan Ohera převzal na základě písemného potvrzení elektrické kladivo v hodnotě Kč 35.000,-. Po určité době zaměstnanec na příkaz svého nadřízeného půjčil kladivo jinému zaměstnanci na jiné pracoviště, kde došlo ke ztrátě tohoto nářadí. Pan Ohera se odpovědnosti za svěřený předmět zprostil, neboť prokázal, ţe pracoval na základě příkazů zaměstnavatele na jiném místě a o kladivo svěřené jinému zaměstnanci se nemohl starat, tzn. za něj odpovídat.

3.4 Rozsah náhrady škody Při obecné odpovědnosti je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu skutečnou, a to v penězích, pokud škodu neodčiní v předešlý stav.21Na základě tohoto ustanovení se nenahrazuje ušlý zisk zaměstnavatele ani jiná další újma. Např. zaměstnanec způsobil škodu odhozeným nedopalkem cigarety v částce 10 tisíc korun a následná oprava poškozeného stroje trvala 14 dnů. Skutečnou škodou je jen 10 tisíc korun a nikoliv očekávaný zisk, tzn. kterého by zaměstnavatel dosáhl, kdyby byl stroj v provozu. Náhrada v penězích je zásadní forma úhrady, která je vhodná zejména z toho důvodu, ţe v pracovněprávních vztazích platí omezená povinnost k náhradě škody způsobené z nedbalosti. Uvedení v předešlý stav vychází ze zásady plné úhrady. Výše náhrady škody způsobená z nedbalosti (§ 257, odst. 2 zákoníku práce) nesmí u zaměstnance přesáhnout částku, která se rovná čtyřapůlnásobku jeho průměrného

19

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 255, odst. 5 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, § 255, str. 546 21 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, § 257, odst. 1 20

26

výdělku. Pokud však byla škoda způsobena v opilosti, kterou si zaměstnanec přivodil sám, nebo pouţitím jiných omamných prostředků, toto omezení neplatí.22 Judikatura zastává názor, ţe stav opilosti nemusí být dán jiţ pouhým pouţitím alkoholického nápoje, ale ţe k poţití takového nápoje musí dojít v takové míře, ţe způsobí sníţení duševních funkcí a celkové pohotovosti zaměstnance. Je na soudním znalci, lékaři, aby posoudil do jaké míry se v konkrétním případě jednalo o opilost. Kaţdá osoba reaguje na poţití alkoholu různě. Např. při hladině 1-1,5 promile alkoholu v krvi, tj. tzv. mírný stupeň opilosti, mohou osoby, které nejsou častými poţivateli alkoholu působit dojmem velmi opilých. Naopak u jiných se tento stupeň opilosti navenek nijak neprojeví. Opravdu zřetelné příznaky opilosti jsou ve většině případů aţ při tzv. středním stupni opilosti, kdy hladina alkoholu v krvi činí 1,5-2 promile.23 Ustanovení týkající se náhrady škody způsobené z nedbalosti je praktické jen v případech, kdy celá škoda (případně díl, za který zaměstnanec odpovídá) je vyšší neţ stanovený čtyřapůlnásobek. Příklad: Zaměstnanec organizace pan Hrubý způsobil nesprávnou manipulací se stavebním strojem škodu na automobilu třetí osoby. Zaměstnanec byl řádně seznámen s obsluhou stroje, ovšem z nedbalosti nedodrţel všechny předpisy. Při šetření škody bylo prokázáno, ţe se nejednalo o úmysl, zaměstnanec nevykonával práci pod vlivem alkoholu. Průměrný měsíční výdělek pana Hrubého činí 15 000 Kč. Zaměstnavatel je oprávněn poţadovat po zaměstnanci náhradu škody maximálně ve výši 4,5násobku průměrné mzdy, tj. 67 500 Kč. U škod způsobených schodkem na hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a u škod způsobených ztrátou předmětů svěřených na písemné potvrzení, omezení čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku neplatí.

4. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu Hlavním smyslem právní úpravy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci je snaha, aby zaměstnanci byla plně nahrazena škoda, která mu vznikla při

22 23

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, § 257, odst. 2 Bukovjan, P. Alkohol a kouření na pracovišti nově, Poradce č. 9/2006, Poradce, s.r.o.,

27

plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.24 Projevuje se zde především reparační funkce odpovědnosti, která klade důraz na odčinění škody na majetku účastníka pracovněprávního vztahu. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci je v našem pracovním právu konstruována na principu odpovědnosti objektivní s moţností liberace, coţ znamená, ţe není vyţadováno zavinění ze strany odpovědného subjektu – zaměstnavatele. Objektivní odpovědnost je pro zaměstnavatele poměrně tvrdou sankcí, proto dává zákoník práce zaměstnavateli moţnost tzv. liberace (zproštění se odpovědnosti) – znamená to, ţe právo předpokládá určité skutečnosti, které musí odpovědný subjekt (zaměstnavatel) prokázat, aby se úplně nebo částečně zprostil objektivně vzniklé odpovědnosti. Úplná liberace spočívá v tom, ţe prokáţe-li zaměstnavatel právem předpokládané skutečnosti, zprostí se odpovědnosti zcela. Částečná liberace vede pouze k částečnému zbavení se odpovědnosti, část odpovědnosti však zůstává na zaměstnavateli. Liberační důvod se uplatní např. u tzv. neodvratitelné události – zásah zvenčí (přírodní událost, zásady osoby či zvířete) – R 3/1984 Zaměstnavatel je v pracovněprávních vztazích odpovědný za škodu za podmínek stanovených zákoníkem práce, bez ohledu na zavinění, tzn. jeho odpovědnost je objektivní. Zavinění zaměstnavatele se v soudním řízeni nezjišťuje. Zaměstnavatel jako odpovědný subjekt nemusí být totoţný s tím subjektem, který škodu způsobil Zaměstnavatel odpovídá za škodu i v případě, kdy ţádnou právní povinnost neporušil. Právní povinnost je kaţdá povinnost, jejíţ plnění je uloţeno právním předpisem. U odpovědnosti zaměstnavatele za škodu většinou půjde o porušení povinností pracovněprávního charakteru, které vyplývají ze zákoníku práce, jiných pracovněprávních předpisů, podzákonných právních předpisů, pokud rozvádějí povinnosti stanovené právními předpisy vyšší právní síly, z kolektivní smlouvy, pracovní, popř., jiné pracovněprávní smlouvy nebo dohody.25 Právní sankce náhrady škody jde u odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nad rámec právní povinnosti, a uplatňuje se u následků škodné události (u zvláštních druhů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu), anebo při porušení povinnosti, kdy můţe být porušena i třetím subjektem (u obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu).

24 25

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 265, str. 553 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. §265, str. 555

28

Platná právní úprava rozlišuje čtyři druhy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vůči zaměstnanci: 

obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu (§265),



odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci při odvracení škody (§ 266),



odpovědnost za škodu na odloţených věcech (§ 267) a



odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání (§ 365).26

4.1 Obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu Obecná odpovědnost nastupuje v případech, kdy nelze aplikovat zvláštní druhy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Ke vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu dochází v okamţiku, kdy jsou splněny základní předpoklady, se kterými pracovněprávní normy spojují tento vznik. Pokud zaměstnavatel uplatňuje nárok na náhradu škody, je na zaměstnanci, aby existenci všech předpokladů pro vznik kteréhokoliv druhu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu prokázal. Základními předpoklady pro vznik obecné odpovědnosti jsou: 

porušení právních povinností (u obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu), škodná událost (u zvláštních druhů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu),



vznik škody,



příčinná souvislost mezi porušením právních povinností, resp. škodnou událostí a vznikem škody. Právní úprava obsaţená v § 265 zákoníku práce obsahuje dvě skutkové podstaty

obecné odpovědnosti zaměstnavatele: 1. § 265 odst. 1, který jako rozhodující zdůrazňuje chování poškozeného zaměstnance v době vzniku škody a vyjadřuje je slovy „ škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“. Osobou porušující právní povinnosti nebo úmyslně jednající proti dobrým mravům 26

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 265, str. 555

29

nemusí být výhradně zaměstnavatel sám, ale i zaměstnanec zaměstnavatele nebo další třetí osoba, která nemá ţádný právní vztah k zaměstnavateli. 2. § 265 odst. 2, který jako rozhodující zdůrazňuje chování jiných zaměstnanců neţ poškozeného zaměstnance v návaznosti na úkoly odpovědného zaměstnavatele, coţ vyjadřuje slovy „způsobili porušením povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem“ Odpovědnost uvedená v ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce se mimo jiné liší od odpovědnosti zaměstnavatele podle odstavce 1 tím, ţe není rozhodující, zda škoda vznikla zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tímto plněním nebo při zcela jiné činnosti. Ustanovení § 265 odst. 3 zákoníku práce upravuje případ, kdy odpovědnost zaměstnavatele nevzniká, i kdyţ jinak ostatní znaky skutkové podstaty jsou naplněny. Zaměstnavatel podle uvedeného ustanovení neodpovídá zaměstnanci za škodu na dopravním prostředku, který pouţil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu.27 V tomto případě se o liberaci nejedná, i kdyţ odpovědnost vzniká a odpovědný subjekt se následně zprostí, ale o situaci, kdy odpovědnost za uvedenou škodu vůbec nevznikne. Daný případ lze povaţovat za okolnost vylučující protiprávnost. Příklad: Zaměstnanec byl vyslán na sluţební cestu, kterou uskutečnil sluţebním vozem. Kdyţ na pracovní cestě skončil ve večerních hodinách výkon pracovních povinností, ubytoval se na podnikové ubytovně jiné právnické osoby. Sluţební auto zaparkoval před ubytovnou. Protoţe bydle na ubytovně ještě s dalšími jemu neznámými osobami, rozhodl se své osobní věci ukrýt za sedadla automobilu, coţ povaţoval vzhledem k dané situaci za bezpečný způsob uschování věcí. V ranních hodinách však zjistil, ţe sluţební auto bylo odcizeno. Bylo sice posléze nalezeno poškozené, ale z vozidla byly odcizeny zejména radiopřehrávač a několik kazet. Zaměstnanec uplatnil proti zaměstnavateli nárok na náhradu škody, ten však odmítl vzniklou škodu uhradit. Soud učinil závěr, ţe při pracovní cestě konané mimo obvod zaměstnancova bydliště nebo pracoviště, můţe z povahy nebo mnoţství vykonávané práce vyplynout, ţe se zaměstnanec musí ubytovat v místě výkonu 27

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 265, odst. 3

30

práce na pracovní cestě, popřípadě potřeba přenocování můţe vzniknout dodatečně proto, ţe plnění pracovního úkolu si vyţádalo delší čas, neţ zaměstnanec původně předpokládal. V tomto případě i přenocování v místě pracovní cesty je nutným úkonem před počátkem práce a po jejím skončení , a jde o přímou souvislost s plněním pracovních úkolů, neboť uvedený úkon nepostrádá místní, časový a vnitřní účelový vztah k plnění pracovních úkolů zaměstnancem. Jde-li o škodu na věcech, je třeba, aby i tyto věci slouţily k plnění pracovních úkolů, např. k činnosti, která byla předmětem pracovní cesty, nebo k provedení úkonů potřebných k výkonu práce a k provedení úkonů během práce obvyklých nebo nutných před počátkem práce nebo po jejím skončení, jako např. osobní potřebě zaměstnance během pracovní cesty. Ostatní věci, které k uvedené činnosti neslouţí, nemají totiţ ţádný vztah k výkonu práce, jejich uţívání není pro plnění pracovních úkolů potřebné a okolnost, ţe je zaměstnanec má u sebe a ţe mu slouţí k uspokojení jeho osobních potřeb, nemá ţádnou souvislost s jeho pracovněprávním vztahem k zaměstnavateli. Je proto třeba dovodit, ţe škoda na takovýchto věcech není škodou vzniklou při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a ţe za tuto škodu můţe zaměstnavatel odpovídat zaměstnanci pouze za splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odloţených věcech (6 Cz 44/1991 Nejvyššího soudu ČR).

4.2 Odpovědnost při odvracení škody Zaměstnanec je povinen zakročit, jestliţe zaměstnavateli hrozí škoda a je-li tohoto zákroku neodvratně třeba (§ 266 odst. 2 ZP). V případě, ţe zaměstnanec tuto zakročovací povinnost plnil a utrpěl při ní škodu, má nárok na její náhradu. Stejný nárok má i v případě, ţe odvracel nebezpečí hrozící ţivotu nebo zdraví, pokud by za škodu odpovídal zaměstnavatel. Je přitom důleţité, ţe nebezpečí sám úmyslně nevyvolal a počínal si při odvracení způsobem přiměřeným okolnostem. Pokud zaměstnanec při odvracení škody hrozící zaměstnanci utrpěl škodu, přísluší mu náhrada věcné škody a náhrada účelně vynaloţených nákladů. Pokud zaměstnanec při odvracení škody utrpěl újmu na zdraví, postupuje se podle právní úpravy odpovědnosti za pracovní úrazy.

31

4.3 Odpovědnost na odloţených věcech Podle § 226 zákona č. 262/2006 Sb., v platném znění (dále jen „zákoník práce“), je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Z tohoto důvodu odpovídá v plné výši zaměstnavatel zaměstnanci za škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce, a které si zaměstnanec odloţil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém.28 Současná právní úprava odpovědnosti na odloţených věcech neukládá zaměstnavateli povinnost zajistit bezpečnou úschovu (obvyklých) dopravních prostředků, pokud je zaměstnanci pouţívají k cestě do zaměstnání a zpět. Zákon č. 65/1965, zrušený zákoník práce, účinný do 31. 12. 2006 nařizoval zaměstnavateli zajistit bezpečnou úschovu obvyklých dopravních prostředků, pokud je zaměstnanci pouţívají k cestě do zaměstnání a zpět; za obvyklý dopravní prostředek k cestě do zaměstnání a zpět se však pro tento účel nepovaţoval osobní automobil.29 Za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí, a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel do částky Kč 10.000,-, přičemţ tato částka můţe být v budoucnu zvýšena (valorizována) nařízením vlády. Vláda můţe zvýšit nařízením částku podle odstavce 2.30 Jestliţe se však zjistí, ţe škodu na těchto věcech způsobil jiný zaměstnanec nebo pokud došlo ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, uhradí zaměstnavatel zaměstnanci škodu v plné výši.31 Právo na náhradu škody zaniká, jestliţe její vznik neohlásí zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději však do patnácti dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl. Příklad: Osobní automobil se za obvyklý dopravní prostředek k cestě do zaměstnání nepovaţuje. Zaměstnavatel by odpovídal za škodu způsobenou na tomto voze v případě, ţe by jej převzal do zvláštní úschovy, např. v garáţích či na hlídaném parkovišti v areálu podniku. O zvláštní úschovu se však nejedná, pokud zaměstnavatel jen mlčky toleruje parkování např. na dvoře areálu – pak by odpovídal jen do částky Kč 10.000,-. 28

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 267 odst. 1 a § 268 odst. 1 Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 145 30 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 268, odst. 3 31 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 268, odst. 2, věta druhá 29

32

Zaměstnavatel neodpovídá vůbec za škodu vzniklou na parkovišti, pokud jej sám neprovozuje. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na odloţených věcech je zvláštní odpovědností zaměstnavatele. Škoda můţe spočívat nejen v odcizení věcí, ale v jejím zničení nebo poškození. Nezbytným předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele za výše uvedenou škodu je, ţe k odloţení věcí došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.32 V případě, ţe zaměstnanec odloţil věci u zaměstnavatele z jiných důvodů (např. v době, kdy přišel v čase čerpání dovolené pro mzdu), nebude zvláštní odpovědnost za škodu na odloţených věcech přicházet v úvahu. Za škodu na věcech, které ponechal zaměstnanec po skončení pracovní doby v zaměstnání, by zaměstnavatel odpovídal jen v případě, ţe by nutnost jejich ponechání v zaměstnání byla způsobena plněním pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Jinak pouze za předpokladu, ţe ke škodě došlo porušením právních povinností. Zaměstnavatel je odpovědný za škodu bez ohledu na její zavinění, jeho odpovědnost je objektivní. Zaměstnavatel je tedy odpovědný za škodu i v případě, kdy neporušil ţádnou právní povinnost. Je rovněţ odpovědný za škodu způsobenou jinými zaměstnanci nebo třetími osobami (např. návštěvníky, hosty). Odpovědnosti se zaměstnavatel nemůţe zprostit jednostranným prohlášením z toho důvodu, ţe taková prohlášení nemají právní důsledky a nezbavují zaměstnavatele odpovědnosti, respektive neomezují (nesniţují) jeho odpovědnost. Z hlediska rozsahu odškodnění rozlišuje zákoník práce odpovědnost za věci, které pracovníci do zaměstnání obvykle nosí (není omezena), a věci, které do zaměstnání obvykle nenosí (omezena zásadně). Při posuzování, zda jde o věc, kterou pracovník do zaměstnání obvykle nosí, se bude přihlíţet k tomu, zda je tato věc obvyklá u většiny zaměstnanců, přičemţ rozhodující je určitý druh věci a ne její hodnota. Obvykle nošenými věcmi jsou například svršky (oděvy, obuv), které zaměstnanci buď odkládají před zahájením práce anebo pouţívané při práci a ponechané po skončení práce u zaměstnavatele (rozumím tím oděv nebo obuv, které explicitně nejsou pracovním oděvem nebo obuví, jeţ by zaměstnavatel poskytoval zaměstnanci jako osobní ochranný pracovní 32

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 273, odst. 1 a § 274

33

prostředek (viz zejména § 104 odst. 2 zákoníku práce); řekněme tedy např. teplý svetr, který si zaměstnanec mrazíren obléká pod svrchní pracovní oděv při práci i v teplém letním počasí, a proto si jej neodnáší po skončení pracovní směny z pracoviště).

Dále

jsou to hodinky, mobilní telefony, tašky, kabelky, běţné osobní předměty včetně běţně nošených šperků. Nikoliv třeba klenoty mimořádné ceny nebo ojedinělé umělecké hodnoty, určené k uţití výjimečně při zvláštních nebo společenských příleţitostech. Rozhoduje také místo a charakter pracoviště, zařazení zaměstnance, ale také roční období. Větší peněţní částky je nezbytné posuzovat zásadně jako věc, kterou zaměstnanci do zaměstnání obvykle nenosí. Ovšem v den, na který připadá termín výplaty (pokud je výplata celé nebo části mzdy prováděna v hotovosti v pokladně zaměstnavatele), je nutné pohlíţet na větší peněţní hotovost aţ do výše celé nebo příslušné části čisté mzdy zaměstnance jako na částku obvyklou (pozn. odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci odcizením mzdy v den její výplaty je omezena od 1. ledna 2007 částkou Kč 10 000,-). V jiné nevýplatní dny jiţ jako na částku neobvyklou. U věcí, které pracovníci do zaměstnání obvykle nenosí, se také rozlišuje, zda je zaměstnavatel převzal či nepřevzal do zvláštní úschovy. Za věci, které se do zaměstnání obvykle nenosí, odpovídá zaměstnavatel do částky Kč 10.000 – pokud by je však převzal do zvláštní úschovy nebo by vyšlo najevo, ţe škoda na nich byla způsobena jiným zaměstnancem zaměstnavatele, hradil by zaměstnavatel škodu v plné výši, stejně jako při poškození věcí obvykle nošených. Zaměstnavatel neodpovídá za škodu, pokud zaměstnanci odkládají své věci libovolně. Věci musí zaměstnanec odloţit na místě k tomu určeném (např. v šatně, uzamykatelné skříni) nebo na místě, kam se obvykle odkládají. Nelze poţadovat náhradu za škodu v situacích, kdy zaměstnanec zapomene např. hodinky na umyvadle nebo odloţí-li si sako přes ţidli a nikoliv do skříně. O vzniku škody musí zaměstnanec uvědomit zaměstnavatele bez zbytečného odkladu, nejpozději však ve lhůtě patnácti dnů počítané ode dne, kdy se o škodě dozvěděl, tzn. nikoliv ode dne, kdy škoda vznikla). Pokud se tak nestane, nárok na náhradu škody zcela zanikne.33 Pokud oznámil zaměstnanec prokazatelně svému zaměstnavateli řádně a včas vznik škody, nemůţe jeho nárok na náhradu škody zaniknout.

33

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 330

34

Důkazní břemeno nese zaměstnanec, který musí prokázat, ţe mu vznikla škoda na věcech, které u zaměstnavatele odloţil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to na místě k tomu určeném, kam se tyto věci obvykle odkládají. Pokud se mu to podaří, zaměstnavatel odpovídá za škodu, i kdyţ neporušil ţádnou právní povinnost. Z jeho strany tedy byly dodrţeny všechny povinnosti stanovené právními předpisy nebo škoda vznikla z objektivních příčin. Na tom nic nemění skutečnost, ţe zaměstnanci způsobil škodu na odloţené věci moţná jiný zaměstnanec nebo jiná osoba. Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození nebo ztráty, tzn. z ceny obvyklé v místě a čase vzniku škody sníţené o částku připadající na případné opotřebení věci.34

4.4 Odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání Tento odpovědnostní právní vztah je jedním z druhů zvláštní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Jedná se o odpovědnost jak za majetkovou, tak za nemajetkovou újmu, která zaměstnanci vznikla. U výše uvedených druhů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu (při odvracení škody a na odloţených věcech) se jedná zejména o majetkovou újmu, tedy újmu, která nastala v majetkové sféře zaměstnance. V případě náhrady této škody je uplatněna především funkce reparační, jejímţ účelem je odčinit škodlivý následek, tzn., ţe škoda je zaměstnanci uhrazena uvedením v předešlý stav či poskytnutím majetkového plnění. V případě vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání však vzniká zaměstnanci újma na zdraví. Při náhradě škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání lze kromě reparační funkce uplatnit i funkci satisfakční, jejímţ účelem je dosáhnout přiměřeného zadostiučinění.35 Ke vzniku odpovědnostního vztahu zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci při pracovních úrazech a nemocech z povolání musí být splněny následující předpoklady:“

34 35

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 272 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 366, str. 739

35



škoda na straně zaměstnance

(popř. pozůstalých, pokud zaměstnanec následkem

pracovního úrazu či nemoci z povolání zemřel), 

pracovní úraz nebo nemoc z povolání (jejich existence)



příčinná souvislost mezi pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a vznikem škody.

4.4.1 Odpovědnost zaměstnavatele při pracovním úrazu Zákoník práce v ustanovení § 366 odst. 1 stanoví, ţe za pracovní úraz odpovídá zaměstnavatel, pokud škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Pojem pracovní úraz je moţné definovat jako porušení zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (např. školení zaměstnanců, které je organizováno zaměstnavatelem nebo orgánem nadřízeným zaměstnavateli, při němţ si zaměstnanec zvyšuje odbornou připravenost) a nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů.36 Porušením zdraví se rozumí nejen poškozené tělesné, ale i psychické. Existují i případy poškození zdraví v pracovním poměru, které je moţné správně kvalifikovat pouze za spolupráce lékaře, technika a právníka. Jedná se o tzv. netypické pracovní úrazy - infarkt myokardu a jiné cévní příhody, úţeh a úpal, kýla, poškození meziobratlových destiček, epilepsie. Jsou-li všechny netypické úrazy či náhlé zdravotní příhody posouzeny jako pracovní úrazy, je odpovědnosti za náhradu škody na zaměstnavateli (viz příklad 1). Příklad 1: Palubní mechanik (57 let), pomáhal při letecké cestě za hodinové přestávky ostatním členům posádky odklidit bedny s podvozkovým nářadím (asi 100 kg) a tři kufry, překáţející v chodbě letadla. Při této práci se zdvihl, vydechl a mírně zasténal. Během další cesty byl pobledlý a bez zájmu. Následně byl vyšetřen, hospitalizován v nemocnici, kde druhý den zemřel na infarkt. V soudním sporu pozůstalé rodiny proti zaměstnavateli zemřelého podali znalci-lékaři, kteří se opírali o obsah lékařské zprávy ošetřujících lékařů a pitevní nález nemocnice a o výpovědi svědků, souhlasný a odborný posudek: těţká a fyzická námaha během letu a klimatická a atmosférická změna způsobily náhlé

36

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 380, odst. 1

36

selhání srdeční činnosti na podkladě infarktu a jsou v příčinné souvislosti se smrtí postiţeného jako hlavní příčina smrti. Soud přiznal plné odškodnění.37 Příklad 2: Ţalobce poţadoval odškodnění pracovního úrazu, neboť jako řidič autobusu při demontáţi kola při zájezdu do Itálie vyvinul značné úsilí, které vedlo ke vzniku infarktu myokardu. Zaměstnavatel odmítl provést odškodnění s tvrzením, ţe demontáţ kola nepatří do náplně řidiče. Soud přijal závěr, ţe pro posouzení důvodnosti ţaloby je třeba zjistit, co bylo obvyklou, kaţdodenně vykonávanou prací ţalobce, aby bylo moţno posoudit, jaké pracovní vypětí bylo běţné a obvyklé ţalobcovu pracovnímu zatíţení, popřípadě jak velkou námahu ţalobce vynakládal při plnění pracovních úkolů. Bude třeba také zjišťovat, jak ţalobce postupoval při montáţi kola a zváţit všechny okolnosti,k za nichţ tuto práci konal. Šlo zejména o to, jakým způsobem uvolňoval matky, v jaké poloze a při jakém pohybu se mu udělalo nevolno. Dále bude třeba zjistit, jaké bylo v ten den počasí, jaký byl momentální fyzický a zdravotní stav ţalobce a jaké bylo jeho pracovní vytíţení v den provádění výměny pneumatiky i v bezprostředně předcházejících dnech (6 Cz 92/90 Nejvyššího soudu ČR).38 Pracovním úrazem není úraz, který utrpěl zaměstnanec při cestě do zaměstnání a zpět. Za pracovní úraz nebude povaţováno také poškození zdraví zaměstnance např. k němuţ došlo v době, kdy zaměstnanec vybočil z plnění pracovních úkolů, kdy si vyráběl na stroji určité předměty pro svoji potřebu bez vědomí zaměstnavatele, při vybočení z trasy pracovní cesty kvůli obstarání soukromých záleţitostí, při stravování, kdy se opaří horkou tekutinou, při vaření kávy v případě vlastní potřeby a následném opaření (konzumace takového nápoje není nutná, nezbytná, jde o uspokojení potřeby). V určitých situacích můţe být vaření kávy nebo čaje v průběhu zaměstnání povaţováno za činnost, která je plněním pracovních úkolů nebo je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Můţe se totiţ jednat o úkon potřebný k výkonu práce nebo během práce obvyklý. O pracovní úraz se bude jednat, utrpí-li jej opařením například asistentka, sekretářka nebo jiná administrativní pracovnice či pracovník, jehoţ pracovní náplní je i příprava a podávání občerstvení (vaší kávu či čaj pro hosty, klienty zaměstnavatele). O pracovní úraz půjde samozřejmě i v případě opaření se kuchaře, číšníka v restauraci, který chystal horký nápoj pro hosty. 37

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 380, příklad z praxe a judikatury, str. 790 38 Hochman, J. Náhrada škody podle zákoníku práce. Praha: Nakladatelství Linde, s.r.o., 2005, str. 60

37

4.4.1.1 Pracovní úraz – teambuilding Zaměstnavatelé, zpravidla podnikatelé, ale často i subjekty státní a veřejné správy, organizují pro své zaměstnance, tzv. teambuildingové akce. Tyto akce se obvykle nekonají na pracovišti v prostorách kanceláří, ale zaměstnanci v jejich rámci vyráţejí do přírody, do lesa či do hor. Při tomto typu akcí jde zejména o to, aby se pracovní kolektiv stmelil a zlepšila se komunikace nejenom mezi zaměstnanci navzájem, ale především mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Pojem teambuilding zákoník práce nezná, pouze v § 230 zákoníku práce jsou upravena práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele v souvislosti s tzv. prohlubováním kvalifikace zaměstnance. Toto ustanovení zákoníku práce je pro teambuilding klíčové. Tzv. team-building bývá chápán jako intenzívní a cílené budování a rozvíjení pracovního potenciálu pracovních týmů; zejména bývá kladen důraz na prohloubení motivace a vzájemné důvěry, na zlepšení výkonnosti a komunikace mezi členy pracovního kolektivu, na zlepšení kreativity apod. Je-li smyslem a účelem „teambuildingu“ prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné spolupráce a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci, mohlo by se jednat o „účast na školení k prohloubení kvalifikace“, kterou je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci uloţit, a tedy o činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů39 (např. § 273 odst. 1 zákoníku práce říká, ţe plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností, jeţ vyplývají z pracovního poměru a z dohod konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty). Pokud zaměstnanec utrpí při team-buildingu úraz (např. si zlomí nohu), je podle nejnovější judikatury Nejvyššího soudu ČR moţné, aby toto zranění bylo za určitých okolností povaţováno za pracovní úraz, který vznikl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to se všemi právními důsledky, které z toho vyplývají. V takovém případě je zaměstnavatel povinen poskytnout veškeré zákonné plnění, na které má zaměstnanec v případě pracovního úrazu nárok. Podle názoru Nejvyššího soudu je pro závěr, zda se jedná o plnění pracovních úkolů nebo zda je přímá souvislost s plněním takových pracovních úkolů, nutno posoudit skutečnou obsahovou náplň pracovní cesty. Pokud by bylo po skutkové stránce zjištěno, ţe šlo pouze o společný pobyt

39

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 230, § 273, § 274 a § 380

38

zaměstnanců bez cíleného průběhu a programu sestaveného zaměstnavatelem, který měl jen povahu „zaplacené dovolené“ ze strany zaměstnavatele, bezpochyby by se nejednalo o plnění pracovních úkolů ani by zde nebyla přímá souvislost s plněním takových pracovních úkolů. Kaţdý konkrétní případ musí být posuzován jednotlivě, s ohledem na hledisko vlastní faktické obsahové náplně. V případě, ţe by bylo prokázáno, ţe smyslem a účelem plánovaných

aktivit

tzv.

výjezdního

zasedání

bylo

prohloubení

vzájemných

interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné spolupráce a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci, mohlo by se podle názoru Nejvyššího soudu jednat o účast na školení k prohloubení kvalifikace, kterou je zaměstnavatel zaměstnanci oprávněn uloţit. V takovém případě by zranění, které zaměstnanec v rámci team-buildingu utrpěl, bylo povaţováno za pracovní úrazu, v jehoţ důsledku je zaměstnanec po zaměstnavateli oprávněn poţadovat náhradu na ztrátu výdělku, úhradu účelně vynaloţených nákladů na léčení, věcnou škodu a náhradu za bolest, případně ztíţení společenského uplatnění. Příklad: Soudy různých stupňů se neshodly v tom, zda je zranění při teambuildingu pracovní úraz, za který náleţí zaměstnanci bolestné a náhrada výdělku. Soudy řešily případ právníka velké firmy, který si v r. 2005 při teambuildingu v Rakousku zlomil zápěstí při lyţování. Sport byl součástí programu pro manaţery. Firma mu z tohoto důvodu vyplatila bolestné a náhradu mzdy v celkové výši zhruba Kč 70.000,-. Peníze poté ţádala od pojišťovny, která však odmítla zaplatit s vysvětlením, ţe lyţování na teambuildingu nijak nesouvisí s prací, a tak se na úraz nevztahuje zaměstnavatelovo pojištění. Obvodní soud vyhověl ţalobě firmy podané proti pojišťovně. Výjezdní manaţerské zasedání v Alpách bylo pracovní cestou a lyţování pevnou součástí plánu, která zaměstnavatel sestavil. Městský soud v Praze toto rozhodnutí zrušil, neboť soudce uvedl, ţe lyţování bylo organizovaným programem v rámci pracovní cesty, ale bylo programem zcela dobrovolným a nesouvisejícím s plněním pracovních úkolů. Firma podala dovolání k Nejvyššímu soudu a zdůraznila v něm, ţe zaměstnanec se nedopustil ţádného „excesu“ a pouze plnil stanovený program. Nejvyšší soud dovolání vyhověl a vrátil případ

39

k obvodnímu soudu s konstatováním, ţe činnost, při níţ zaměstnanec utrpěl úraz, nelze povaţovat bez dalšího za jeho soukromou záleţitost, respektive za věc osobní záliby.40

4.4.2 Odpovědnost zaměstnavatele při nemoci z povolání Problematiku nemocí z povolání upravují zvláštní předpisy. Především se jedná o Nařízení vlády č. 290/1995 Sb.41, kterým se stanoví seznam nemocí z povolání a Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 342/1997 Sb.42, kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání. Ve výše uvedeném předpise je seznam nemocí a pracovní podmínky, za kterých lze konkrétní onemocnění posoudit jako nemoc z povolání. Tyto nemoci vznikají nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání. Nemoc z povolání je zpravidla výsledkem dlouhodobého působení rizikových faktorů práce, působících případně u více zaměstnavatelů. Z toho důvodu zákoník práce umoţňuje zaměstnavateli,

který

škodu

uhradil,

uplatnit

postih

vůči

všem

dřívějším

zaměstnavatelům, u nichţ zaměstnanec pracoval za podmínek, ze kterých vzniká nemoc z povolání, kterou byl zaměstnanec postiţen. Spojení „za podmínek, z nichţ nemoc z povolání vzniká“ je nutno vykládat v souladu se soudním rozhodnutím R 5/1964,60, které uvádí, ţe stačí, jsou-li vůbec dány podmínky pro vznik nemocí z povolání. Ke vzniku odpovědnosti zaměstnavatele se zde neprokazuje příčinná souvislost mezi vznikem nemoci a skutečnými podmínkami na pracovišti zaměstnavatele, ale prokazuje se, ţe na pracovišti byly takové podmínky, ţe nemoc z povolání, která byla zjištěna u zaměstnance v době zaměstnání u tohoto zaměstnavatele, zde můţe vzniknout.43

40

www.google.cz: Justice se neshodla v názoru na problém úrazu při teambuildingu [citováno 9. března 2010]. Dostupný z: http://www.finance.cz/zpravy/finance/210260-justice-se-neshodla-v-nazoru-naproblem-urazu-pri-teambuildingu/?id_tovar_2841=4189&t=1261367829 41 www.google.cz: Nařízení vlády č. 290/1995 Sb. [citováno 9. března 2010]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/ppropo.php?ID=nv290_1995o 42 www.google.cz: Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 342/1997 Sb. [citováno 9. března 2010]. Dostupné z: http://www.lexdata.cz/web/sb_free.nsf/c12571d20046a0b20000000000000000/c12571d20046a0b2c12566d 40074a682?OpenDocument 43 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 366, str. 741

40

Příklad: Ţalující zaměstnankyně (ţalobkyně) pracovala u ţalovaného zaměstnavatele jako strojník na úpravně vody. V průběhu odpolední pracovní směny se při plnění pracovních úkolů pohybovala opakovaně zalesněným a travnatým terénem. Po skončení směny zjistila během sprchování, ţe má přisáté klíště. Ještě téhoţ večera ţalobkyně navštívila svého manţela v zaměstnání, kde vykonával noční směnu, který ji klíště odstranil. Ţalobkyně dalšímu průběhu nevěnovala více pozornosti, ale po určité doby u ní nastaly váţné zdravotní problémy. Zdravotní problémy se stupňovaly a ţalobkyně zůstala nakonec dlouhodobě v pracovní neschopnosti. Její onemocnění bylo diagnostikováno jako lymeská borelióza, jejíţ příčinou byla infekce klíštětem. V souvislosti s následky onemocnění byl ţalobkyni rozhodnutím příslušné Okresní správy sociálního zabezpečení přiznán částečný invalidní důchod. Na ţalovaném se ţalobkyně domáhala přiznání bolestného, náhrady za ztíţení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po skončení pracovní neschopnosti. V projednávané věci byly splněny veškeré předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci nemocí z povolání. Byla prokázána existence nemoci z povolání, v jejímţ důsledku nepochybně ţalobkyni vznikla škoda, a stejně tak byla prokázána i příčinná souvislost mezi nemocí z povolání v znikem škody. Zásadní skutkovou otázkou, kterou bylo třeba zkoumat bylo, zda k infikaci klíštětem došlo u ţalobkyně v souvislosti s plněním pracovních úkolů. Okolnosti související se štípnutím klíštětem a odstraněním klíštěte jsou podloţeny svědeckou výpovědí manţela ţalobkyně, vznik nemoci z povolání je podloţen také hlášením nemoci z povolání příslušným oddělením zdravotnického zařízení. Závěrem lze konstatovat, ţe došlo-li ke kousnutí a infikaci klíštětem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je onemocnění lymeskou boreliózou nemocí z povolání, zaměstnanci náleţí odškodnění za nemoc z povolání stanovené zákoníkem práce.44 Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i kdyţ dodrţel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se však odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí. V případě, ţe zaměstnavatel prokáţe, ţe 44

Fetter, W.R. www.google.cz: Kousnutí a infikace klíštětem jako nemoc z povolání. [citováno 9. března 2010]. Dostupný z: http://www.ceskenoviny.cz/paragrafy/zpravy/kousnuti-a-infikace-klistetem-jako-nemocz-povolani/388979

41



zaměstnanec, který byl řádně proškolen a seznámen s předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, tyto svým zaviněním porušil, nebo



v době, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz, byl pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek a zaměstnavatel o této skutečnosti nevěděl a ani vědět nemohl,

v těchto případech zaměstnavatel za škodu způsobenou pracovním úrazem neodpovídá a odpovědnosti se zcela zprostí. 16 Co 153/74 Krajského soudu v Ostravě: Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti za úraz zaměstnance zcela, jestliţe k němu došlo na pracovní cestě při jízdě vlakem, kdyţ zaměstnanec nastoupil do vlaku ve stavu opilosti, nezaujal své volné místo ve vlaku, ale zůstal stát na chodbě a u venkovních bočních dveří ţelezničního vozu, kterými krátce po odjezdu vlaku z nádraţí vypadne a je-li prokázáno, ţe při odjezdu vlaku byly dveře uzavřeny. Zaměstnavatel se zprostí zčásti odpovědnosti, pokud se prokáţe, ţe si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování, ţe jednal při práci lehkomyslně, přestoţe si musel být vědom, ţe si můţe způsobit újmu na zdraví (za lehkomyslné jednání přitom nelze povaţovat běţnou neopatrnost zaměstnance a jednání vyplývající z rizika práce). Aby se daný liberační důvod uplatnil, musí být splněny tři podmínky: -

lehkomyslné jednání zaměstnance,

-

rozpor tohoto jednání s obvyklým způsobem chování a

-

vědomí zaměstnance, ţe si tímto jednáním můţe přivodit újmu na zdraví.

Příklad: Za lehkomyslné povaţoval soud jednání, kdy zaměstnanec zastavil svým tělem uvolněný jedoucí hornický vozík, i kdyţ nešlo ani o odvrácení hrozící škody, ani o nebezpečí přímo hrozící ţivotu a zdraví. Zaměstnanec musel vědět, ţe jeho jednání je riskantní, a ţe vozík takto zastavovat nemůţe. Nešlo tedy o běţnou neopatrnost, ale o lehkomyslné jednání. Proto ţalobu o plné odškodnění pracovního úrazu soud zamítl, kdyţ zaměstnavatel zčásti náhradu uznal a zaplatil (R 28/1980). Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti – jak vyplývá ze samotného názvu této náhrady – se poskytuje zásadně poškozenému zaměstnanci, který v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání je uznán práce neschopným. Tato 42

náhrada se tedy neposkytuje v případech, kdy zaměstnance utrpí pracovní úraz, ale nečerpá pracovní neschopnost (např. se zlomenou rukou chodí i nadále do práce). V tomto případě se úraz posuzuje jako úraz pracovní, ale dotyčnému nevzniká právo na náhradu za ztrátu výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 370 zákoníku práce. Poškozenému vzniká právo pouze na bolestné a ztíţení společenského uplatnění45 či na škodu věcnou. Rozsah nároku na náhradu škody závisí na tom, jestli je nárok uplatňován

postiţeným

zaměstnancem

nebo

pozůstalými

po

poškozeném

zaměstnanci, který následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel. Nároky při pracovním úrazu se skládají z dílčích nároků: 

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti - jedná se o částku představující rozdíl mezi průměrným výdělkem (§ 353 odst. 1 zákoníku práce stanoví, ţe průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období) zjištěným ke dni vzniku pracovního úrazu a plnou výší náhrady mzdy nebo platu, která přísluší po dobu prvních 14 dnů pracovní neschopnosti, a poté plnou výší nemocenských dávek.



Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti – je částka, která představuje rozdíl mezi průměrným výdělkem zjištěným ke dni vzniku škodní události a nově dosahovaným výdělkem po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání i s připočtením plného nebo částečného invalidního důchodu. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náleţí nejdéle do konce kalendářního měsíce, kdy zaměstnanec dovrší 65 let nebo do data přiznání starobního důchodu, rozhodující je, která z uvedených skutečností nastane dříve. Ustanovení § 381 zákoníku práce bylo do textu zákona vloţeno v návaznosti na judikát Nejvyššího soudu ČSR Rc 10/76 5 Cz 32/74, který konstatoval, ţe „Náhrada za ztrátu výdělku po dobu pracovní neschopnosti § 370 zákoníku práce a náhrada za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti § 371 zákoníku práce jsou samostatnými dílčími právy na náhradu škody při pracovních úrazech (nemocech z povolání).“



Náhrada za bolest a ztíţení společenského uplatnění – hradí se na základě lékařského posudku a její výše se stanoví na základě vyhlášky zpravidla po roce od

45

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. § 372

43

úrazu nebo nemoci z povolání. Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztíţení jeho společenského uplatnění. Odškodňuje se bolest způsobená škodou na zdraví, jejím léčením nebo odstraňováním jejích následků. Výši bodového ocenění ztíţení společenského uplatnění můţe ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele zvýšit pouze soud. Kdo si však způsobí škodu vlastním zaviněním, ponese následky poměrně anebo mu nárok na náhradu nevznikne vůbec. Jedná se o případy, kdy se poškozený nechová přiměřeně situaci – úraz si způsobí např. na zledovatělém chodníku při klouzání. Kaţdý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. 

Účelně vynaloţené náklady spojené s léčením – za tyto se povaţují náklady na léky doporučené lékařem, které nejsou plně hrazeny zdravotními pojišťovnami, příplatky na dietní stravování, úhrady cestovních nákladů, finanční odměna třetí osobě v případě, ţe poskytla pomoc s vedením domácnosti, nákupy.



Náhrada věcné škody – přichází v úvahu, pokud současně vznikl nárok na některou z předchozích náhrad uhrazujících újmu na zdraví. Jedná se např. o poškozený oděv, rozbité hodinky, brýle. Věcná škoda je hrazena ve skutečné výši.

Příklad: Nákladní automobil řízený panem Novákem, jakoţto zaměstnancem společnosti Autodoprava, s.r.o. způsobí porušením pravidel provozu na pozemních komunikacích dopravní nehodu, při které dojde k váţnému zranění pana Šťastného a k úmrtí pana Smutného, přičemţ oba v době nehody cestovali osobním automobilem v rámci výkonu zaměstnání pro společnosti Stavba, s.r.o. Kromě nároků vyplývajících z občanského zákoníku se pozůstalí po panu Smutném mohou domáhat nároků z náhrady škody podle pracovně-právních předpisů po společnosti Stavba, s.r.o., neboť pan Smutný zemřel při plnění pracovních úkolů. Specifikovaným pozůstalým náleţí náhrada nákladů spojených s léčením a pohřbem, náhrada nákladů na výţivu pozůstalým, jednorázové odškodnění a náhrada věcné škody ve skutečné výši. V reţimu zákoníku práce se náhrada nákladů na výţivu odvozuje z výše průměrného výdělku zemřelého (při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější).

Zákoník práce navíc limituje nárok na náhradu nákladů na výţivu

pozůstalým dnem, kdy by zemřelý dosáhl 65 let. Dále zákoník práce nepřiznává nárok na jednorázové odškodnění sourozencům a osobám blízkým ţijícím s usmrceným v době

44

vzniku škodné události ve společné domácnosti. Za zranění pana Šťastného vznikají nároky jednak panu Šťastnému a za určitých okolností i osobám jemu blízkým. Pan Šťastný se můţe domáhat náhrady škody proti svému zaměstnavateli v rovině pracovněprávní. Z titulu náhrady škody se můţe pan Šťastný domáhat bolestného a náhrady za ztíţení společenského uplatnění, náhrady nákladů léčení, náhrady za ztrátu výdělku a věcné škody. V reţimu pracovně-právních vztahů se podle ustanovení § 389 zákoníku práce nepromlčuje právo poškozeného zaměstnance na náhradu za ztrátu výdělku ani právo na náhradu na výţivu pozůstalých; promlčují se však práva na jednotlivá plnění z nich vyplývající. Pokud jde o právo na přiměřené zadostiučinění, podle judikatury Nejvyššího soudu se toto právo nepromlčuje, a to ani pokud jde o právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. V případě, ţe zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemře, je pak zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout: 

Náhradu účelně vynaloţených nákladů spojených s jeho léčením – tyto náklady se hradí osobám, které je prokazatelně vynaloţily, a to pouze v případě, ţe ještě před úmrtím nebyly vyplaceny poškozeného zaměstnanci.



Náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem – vyplácí se tomu, kdo takové náklady vynaloţil. Od přiměřených nákladů se odečte pohřebné poskytnuté podle zvláštního právního předpisu. Tato náhrada zahrnuje výdaje účtované za pohřeb, hřbitovní poplatky, výdaje za zřízení pomníku nebo desky do výše Kč 20.000,-, cestovní výlohy a jednu třetinu obvyklých výdajů na smuteční ošacení osobám blízkým, tj. příbuzným v řadě přímé, sourozenci a manţelovi.



Úhradu nákladů na výţivu pozůstalých – náleţí pouze těm, kterým byl zemřelý zaměstnanec povinen výţivu poskytovat nebo ji skutečně poskytoval, a to do doby, do které tu povinnost měl, nejdéle však do konce kalendářního měsíce, kdy by zemřelý zaměstnanec dosáhl 65 let věku.



Jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší manţelovi a nezaopatřenému dítěti – kaţdému z nich – ve výši Kč 240.000,-, pokud se zemřelým ţili v domácnosti i jeho rodiče, náleţí jim dohromady jednorázové odškodnění pozůstalých ve výši Kč 240.000 dohromady.



Náhrada věcné škody náleţí dědicům zemřelého zaměstnance.

45

Příklad: Nájemkyně hostince se svým synem (oba podnikající FO), vyskladňovali ze sklepa pronajatého hostince dva plné pivní sudy za účelem přemístit je do jiné provozovny. Toto vyskladňování prováděli ručně, i kdyţ ve sklepě byl k dispozici zabudovaný článkový dopravník, určený právě k přepravě sudů. Při vynášení sudu o objemu 50 l a hmotnosti cca 60 kg vystupovali oba po betonovém schodišti ze sklepa, které bylo na pravé straně opatřeno záchytným madlem. Syn stoupal po schodišti jako první a matka, která byla čelem směrem k výstupu, drţela sud za jeho spodní část. V horní části schodiště ztratila rovnováhu, spadla zády na schodiště a vynášený sud, který na ni dopadl, jí způsobil smrtelné zranění v oblasti hlavy.46 Výklad: Rozhodující příčinou smrtelného pracovního úrazu byla stanovena nesprávná organizace práce v důsledku nepřiměřeně namáhavého úkonu. Provedené šetření odhalilo porušení několika předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci: 1. Ustanovení § 134e odst. 1 písm. f) zákoníku práce, podle kterého je nutno organizovat práci a stanovit pracovní postupy tak, aby zaměstnanci nevykonávali ruční manipulaci s břemeny, která vytváří moţnost poškození zdraví.47 Toto ustanovení bylo nahrazeno § 102 novelizované zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce. 2. Ustanovení § 8 odst. 2 Nařízení vlády č. 178/2001, v platném znění (upravené Nařízením vlády č. 523/2002 Sb.), podle kterého musí být ruční manipulace s břemeny omezována, přičemţ při nezbytnosti ruční manipulace musí být učiněna vhodná organizační opatření a pouţity vhodné mechanizační prostředky k omezení rizik při prováděné ruční manipulaci.

46

www.google.cz: Smrtelný úraz při vynášení sudu. [citováno 10. března 2010]. Dostupné z: http://www.cmkos.cz/bozp/bezpecnost-v-praxi/smrtelne-pracovni-urazy/283-3 47 Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce (platný do 31.12.1006), v pozdějším znění předpisů. §134e, odst. 1 písm. f)

46

ZÁVĚR Ve své bakalářské práci jsem se pokusila uceleným a komplexním způsobem interpretovat problematiku institutu odpovědnosti za škodu v pracovním právu. V celé práci jsem vycházela z platných právních předpisů, především ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a také ze soudní judikatury. Základním předpokladem pro posuzování odpovědnosti subjektů za škodu na základě pracovněprávních předpisů je existence pracovněprávního vztahu (kapitola 1). Odpovědnost za škodu lze rozdělit do dvou základních skupin podle vztahu účastníků pracovněprávního vztahu. První skupinou je odpovědnost ze strany zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli (kapitola 3) a druhou je odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci (kapitola 4). V rámci tohoto dělení je moţno odpovědnost dělit podle náhrad škod s různými předpoklady odpovědnosti za škodu. Důleţité je připomenout, ţe pracovněprávní úprava odpovědnosti za škodu je odlišná od úpravy občanskoprávní. Z povahy ustanovení zákoníku práce o náhradě škody vyplývá, ţe od těchto ustanovení se nelze odchýlit, tzn. ţe jsou závazné a subjekty pracovní práva je musí respektovat. Proto je vţdy nezbytné posoudit, zda ke škodě došlo v rámci pracovněprávního

vztahu

či

v přímé

souvislostí

s ním.

Samotná

existence

pracovněprávního vztahu ještě nezaručuje, ţe vzniklá škoda bude posuzována podle pracovněprávních předpisů.

47

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY 1)

BĚLINA, Miroslav a kol.: Pracovní právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.F.Beck, 2004, 475 s. ISBN 80-7179-853-3

2)

DOLEŢÍLEK, Jiří: Přehled judikatury ve věcech pracovněprávních. Praha: ASPI Publishing, s.r.o., 2003, 150 s. ISBN 80-86395-87-1

3)

GALVAS, Milan: Pracovní právo - 300 otázek a odpovědí. Brno: Computer Press, 2007, 192 s. ISBN 978-80-251-1872-6

4)

HOCHMAN, Josef: Náhrada škody podle zákoníku práce. Praha: Linde nakladatelství s.r.o., 2005, 84 s. ISBN 80-86131-60-2

5)

HOCHMAN, J., KOTTNAUER, A., ÚLEHLOVÁ, H., TRYLČ, L.: Zákoník práce. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, 950 s. ISBN 978-80-7201-671-6

6)

JOUZA, Ladislav: Zákoník práce s komentářem. Praha: Bova Polygon, 2006, 840 s. ISBN 80-7273-137-8

7)

HERDOVÁ, E. www.google.cz: Úhrada škody na sluţebním autě. [citováno 10. dubna 2010]. Dostupný z http: http://www.profit.cz/clanek/uhrada-skody-na-sluzebnim-aute.aspx

8)

DANĚK, M. www.google.cz: Obecná odpovědnost zaměstnance za škodu včetně judikatury. [citováno 8. března 2010]. Dostupný z: http://www.dashofer.cz/7/0/obecna-odpovednost-zamestnance-za- skodu-vcetne

9)

PUTNA, M. www.google.cz: Usnesení 21 Cdo 1079/2007. [citováno 9. března 2010. Dostupný z: http://akserver.advokati.biz/?cat=3&paged=1148

10)

Občanský soudní řád. www.google.cz. [citováno 8. března 2010]. Dostupný z: http://zakony-online.cz/?s22&q22=218

11/

www.google.cz: Justice se neshodla v názoru na problém úrazu při teambuildingu [citováno 9. března 2010]. Dostupný z: http: //www.finance.cz/zpravy/finance/210260-justice-se-neshodla-v-nazoru-na-problemurazu-pri-teambuildingu/?id_tovar_2841=4189&t=1261367829

12/

FETTER, W.R. www.google.cz: Kousnutí a infikace klíštětem jako nemoc z povolání.[citováno 9. března 2010]. Dostupný z: http://www.ceskenoviny.cz/paragrafy/zpravy/kousnuti-a-infikace-klistetem-jakonemoc-z-povolani/388979

48