Naše noviny vyplňují žurnalistické mezery z doby nacismu

[ WEISSE FLECKEN ] Naše noviny vyplňují žurnalistické mezery z doby nacismu noviny, které píše 70 mladých lidí z cˇ eska, neˇ mecka, polska a rakouska Vydává: step21 – Initiative für Toleranz und Verantwortung // www.step21.de

Právo být člověkem 60 let Deklarace lidských práv – krátké ohlédnutí Ina Ho Yee Bauer, Julia Grabińska, Jakub Kavánek a Johanna Schröder Všeobecná deklarace lidských práv oslavila v prosinci 2008 své 60. narozeniny. Ale kdo blahopřál? Kdo přinesl dárky?

M

álokdo. V mnoha novinách se o tom psalo, ale mezi námi mladými nezaznamenal toto výročí skoro nikdo. Nezajímají snad lidská práva dnešní společnost? Často slýcháme, že „se máme dobře“ a že „když se něco stane, tak se o to mají postarat politikové“. Za těch šedesát let míru v západní Evropě jsme zřejmě příliš zpohodlněli na to, abychom se dívali, co se děje kolem nás. Při naší práci pro step21 [Weiße Flecken] jsme zjišťovali, co se v době nacionálního socialismu v naší vlasti odehrávalo. Všechny osudy mají jedno společné: porušování základních lidských práv. Každý ví, že existuje něco jako lidská práva, ale jen málokdo ví, že byla slavnostně schválena v roce 1948. Členské státy Spojených národů se tehdy zavázaly tato práva dodržovat, aby navždy předcházely hrůzným událostem podobným těm za druhé světové války. Opravdový výdobytek – protože pohled do historie nám ukazuje, jak důležitá jsou lidská práva pro demokracii, lidskou důstojnost a mír. Od podzimu 1938 se musel každý Žid žijící na území Třetí říše jmenovat druhým křestním jménem Israel nebo Sara. Toto veřejné označení bylo pouhým začátkem nekonečné šikany, na jejímž konci stálo brutální vraždění v koncentračním táboře. Zcela jiný život čekal děti, které se narodily v domovech Lebensborn. Díky jejich „árijské rase“ byly připravovány na roli elity Třetí říše. Zde se ukazuje jasné dělení obyvatelstva za dob nacionálního socialismu na ty „dobré“ a ty „nehodné života“. Jako přímá reakce na tuto ideologii pohrdající lidskou důstojností stojí v 1. článku Deklarace lidských práv:

„Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech.“ Článek 3 zdůrazňu je, že „každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost“. Většina z nás dnes může bez obav vyjít z domu a svobodně rozhodovat o svém životě. To, co se nám zdá samozřejmé, je i v Evropě tvrdě vybo-

jí případ není žádnou výjimkou: Jen v roce 2008 bylo na světě zabito na 60 novinářů, několik stovek jich bylo zajato nebo jim bylo vyhrožováno. To jsou jen oficiální čísla – skutečná čísla jsou mnohonásobně vyšší. Zkušenosti z Třetí říše nás učí, kam až může potlačování svobody názoru vést. NSDAP kontrolovala

Červen 2009

V podstatě stačí, když otevřeme oči, protože diskriminace je na denním pořádku. Právo na rovnost a lidskou důstojnost přitom mohou podkopávat jak státní instituce tak i jednotliví členové společnosti nebo skupiny v rámci ní. V Německu stoupá počet útoků na cizince, v Česku mají Rómové často znemožněn přístup ke vzdělání a zdravotní péči. V rakouských vězeních údajně dochází k případům těžkého mučení a v Polsku vládne i nadále klima netolerance vůči homosexuálům. Když se po lidských právech šlape, když jednotlivec už nesmí mít

Redaktoři z Česka, Německa, Polska a Rakouska se hravou formou pokoušejí zdolat úskalí jazyka ostatních. První konference [Weiße Flecken] v Hamburku, listopad 2008. Foto: Bente Stachowske jované. Ještě před dvaceti lety by nebylo vůbec jednoduché svést dohromady pro projekt jako je step21 [Weiße Flecken] mladé lidi z Česka, Rakouska, Polska a Německa.

Uvědomovat si hodnotu lidských práv Avšak utiskování a nespravedlnost se dějí i nadále a stateční lidé, kteří proti nim bojují, jsou v nebezpečí: V lednu 2009 byla v Moskvě na ulici zastřelena ruská žurnalistka Anastasia Baburova. Psala pro protivládní noviny Novaya Gazeta. Je-

všechna média a pronásledovala jinak smýšlející lidi, aby společnost „zglajšaltovala“. Článek 19 Deklarace lidských práv proto zaručuje, že „každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu“. Tyto příklady nám ukazují, že formulace Deklarace lidských práv jsou nadčasové, jejich obsah je ale stále aktuální – alespoň teoreticky. Ačkoliv představují základ právní ho státu, není lidským právům ve školní výuce věnován žádný prostor. Musí skutečně nejdřív zase dojít k nějaké katastrofě způsobené totalitárním režimem, jako byla druhá světová válka abychom si hodnotu lidských práv uvědomili?

stejnou důstojnost a stejná práva, když není jednotlivcem, ale objektem – pak je vydaný státu nebo společnosti na pospas a snadno se stane obětí diskriminace a utiskování. Až jednou přestane být člověkem. Nesmíme se spokojit s tím, že lidská práva existují na papíře, musíme je prosazovat v praxi! Každý člověk musí vědět, jaká práva mu nikdo nesmí vzít. Naše historie má ještě mnoho „bílých míst“, v nichž byla a jsou porušována lidská práva. Tyto noviny nám ukazují, že se z historie můžeme poučit a můžeme naši společnost učinit lepší – k tomu nám lidská práva nabízí první a důležitý opěrný bod.

2

NĚKOLIK SLOV NA UVÍTANOU

60 let Spolkové republiky Na cestě Německo – 20 let od pádu Zdi – 10 let iniciativy step21 Sonja Lahnstein

Angela Merkel Rok 2009 je pro Německo památným rokem: před 60 lety byla založena Spolková republika Německo, před 20 leDr. Angela Merkel, ty padla německá kancléřka Zeď. 60 let je dodržování lidských práv zakotveno v Základním zákoně. Jubilejní rok 2009 je skutečně důvodem k radosti a oslavě. Připomíná nám, jak nezměřitelným a v žádném případě samozřejmým darem je moci žít v míru a svobodě. Protože nezapomínáme: po desetiletí rozdělovala Zeď a ostnatý drát naši zemi, než se konečně před téměř 20 lety stala německá jednota skutečností. Pád železné opony odstranil nejen nepřirozené rozdělení Německa, ale přiblížil nás rovněž

k našim východním sousedům. Bez tohoto otevření bychom byli nemohli oslavit před pěti lety rozšíření Evropské unie na východ. A bez tohoto otevření by redakčnímu týmu časopisu [Weiße Flecken] chyběli polští a čeští redaktoři a redaktorky. Téměř deset let podporuje iniciativa step21 děti a mládež, aby se vyvíjely v zodpovědné osobnosti. Zajímavými projekty je podněcuje k tomu, aby se postavily proti bezpráví, diskriminaci a násilí a zasazovaly se o pravdu. Tak mladí lidé ze čtyř zemí pátrali pro třetí nové vydání časopisu [Weiße Flecken] po „bílých místech“ v dějinách své vlasti. Srdečně děkuji novinářskému dorostu za jejich velké úsilí při vyhledávání a psaní. Všem, kteří se angažují v Iniciativě pro toleranci a zodpovědnost, přeji i nadále pro jejich příkladnou činnost mnoho úspěchu.

obsah Právo být člověkem Ina Ho Yee Bauer, Julia Grabińska, Jakub Kavánek a Johanna Schröder..... 1

Před deseti lety dali mladí lidé naší iniciativě jméno. step21: Malými krůčky vytvářet 21. století. Tehdy jsme Sonja Lahnstein, zakladatelka a jednatelka ovšem ještě nemohli tustep21 šit, jak trefně bude toto jméno vystihovat srdce a program naší práce. Skoro 900.000 dětí a mladistvých ve více než 300 projektech už tyto krůčky udělalo. Ukázali tím jasně cestu k více toleranci a zodpovědnosti a vyzdobili ji barevnými milníky. Vdechli jménu step21 život. Žádný jiný projekt step21 to nedokládá lépe než noviny [Weiße Flecken], které vychází již potřetí a svedly v tomto roce dohromady více než 200 mladých lidí ze čtyř zemí. step21 [Weiße Flecken] je opravdovým místem setkávání mladých lidí ze srdce Evropy, kteří se navzdory rozdílným historickým, kulturním a jazykovým podmínkám ze kterých pocházejí rozhodli táhnout za jeden provaz. Překračují hranice a potkávají se na různých místech. Ve svých rodných městech se scházejí s posledními, často zapomenutými, pamětníky

step21 [WEISSE FLECKEN]

a jejich potomky a nabízejí jim prostor pro rozhovor. Vyplňují bílá místa historie svými dobře podloženými reportážemi. Ale především představují tyto příběhy ve společných novinách [Weiße Flecken] veřejnosti a svému okolí. Tím oslovují mnoho tisíc dalších: Přes rodiče, učitele, sousedy a spolužáky až ke svým profesionálním kolegům z lokálních redakcí novin. Přitom je potřeba zvládnout nejeden konflikt, vytvořit si a formulovat vlastní pozici, být otevřený a opravdu chtít se o ostatních zemích, jejich historii a identitě něco naučit. To není vždycky jednoduché, ale na konci stojí důležitá zkušenost, že nás přece jen více spojuje než rozděluje. Na konci stojí také noviny [Weiße Flecken], které všechny kdo na nich spolupracovali a i nás ze step21 naplňují pýchou. Step by step, krok za krokem přibližovat mladým lidem společné evropské hodnoty – to je cíl step21. Všem, kteří nás v tom podporovali z celého srdce děkujeme, protože díky nim jsme mohli dosud tyto cíle plnit. Cesta je ale ještě dlouhá a i v Evropě je ztěžována vyčleňováním cizinců, nepřátelstvím vůči nim a nacionalistickými tendencemi. I jménem angažovaných dětí a mladistvých proto doufáme v další podporu, abychom mohli v naší cestě pokračovat.

60 let Spolkové republiky Německo, 20 let od pádu zdi, 10 let step21 Německá kancléřka Angela Merkel .................................................................................... 2 Na cestě Sonja Lahnstein ............................................................................................................................. 2 Žádná budoucnost bez porozumění minulosti Dr. Rudolf Jindrák, velvyslanec České republiky v Německu................................ 2 step21 [Weiße Flecken] – Projekt ...................................................................................... 3

Bez porozumění minulosti neexistuje žádná budoucnost

O step21 ............................................................................................................................................ 4 Od „barbarského činu“ k činu humánnímu Michael Naumann ........................................................................................................................ 5 Bývalí redaktoři výpráví Aniela Trojanowska, Michele White, Arkadiusz Blaszczyk, Lukáš Boček .. 6/7 Uniformizace vědomí – Nacionálně socialistická propaganda a její účinnost Norbert Frei................................................................................................................................ 8/9 Přeshraniční historie. Redakční setkání ve Słubicích Katharina Preisner, Milan Neužil................................................................................ 10/11 Pravicový extremismus dnes Andrea Röpke, Ondřej Cakl ........................................................................................... 12/13 Projekt podpořili ................................................................................................................14/15 Nezapomenutelné zkušenosti Małgorzata Kalarus .................................................................................................................. 16 Tiráž ................................................................................................................................................. 16

Rudolf Jindrák Období nacismu, které je v České republice spojováno především s „Mnichovskou dohodou“ a tzv. „Říšským Dr. Rudolf Jindrák protektorávelvyslanec České tem Čechy republiky v Německu a Morava“, jakož i bezprostředně následující poválečné události ovlivnily česko-ně-

mecké vztahy v nemalé míře. Skutečnost, že v současnosti se tyto vztahy stále více zintenzivňují, svědčí také o tom, jak je naše budoucnost jen stěží představitelná bez vzájemné znalosti a bez porozumění minulosti. K jejímu překonávání významně přispívá zapojení mladých lidí, které je v tomto případě současně spojeno i s jejich novinářskou činností. Proto podporuji projekt step 21 [Weiße Flecken].

O PROJEKTU


3

step21 [Weiße Flecken] – Projekt MYŠLENKA Bílá místa – to jsou příběhy, které se v období nacismu nesměly vyprávět. Vzpomínky na ně zůstanou navždy ztracené, pokud o nich pamětníci nebudou vyprávět – ti, kteří od Brna až po Zabrze, od Klagenfurtu až po Mainz prožili nacismus na vlastní kůži. Z iniciativy step21 dělají mladí lidé interview s posledními pamětníky nacistického režimu, prochází archívy a kladou otázky, které nikdo před nimi ještě nepoložil. Výsledkem jsou odpovědi založené na vlastních rešerších, redakčně shrnuté do nyní již třetího vydání novin step21 [Weiße Flecken].

projektu zajišťovalo i 18 prominentních osobností z oblasti médií, vědy a kultury, které se ujaly kmotrovské role a zprostředkovaly angažovanost těchto mladých lidí veřejnosti. Projekt byl umožněn díky velkorysé podpoře BILD hilft e.V. „Ein Herz für Kinder“, Nadace „Erinnerung, Verantwortung und Zukunft“, Nadace ZEIT Ebelin und Gerd Bucerius, Fondu budoucnosti Republiky Rakousko, Nadace pro německo-polskou spolupráci a Česko-německého fondu budoucnosti. Partnery projektu jsou Centrum KARTA z Varšavy a Živá paměť o. p. s. z Prahy, jejichž spolupracovníci podporovali české a polské týmy při rešerších a hledání pamětníků.

historie své vlasti, v zavazadlech na cestu rozsáhlou příručku projektu, spoustu zvídavosti a motivace. 28. listopadu – 1. prosince 2008 Tři dny workshopů a diskusí: 70 mladých žurnalistů se setkává na konferenci [Weiße Flecken] v Hamburku. Historici, žurnalisté a fotografové jim zprostředkovávají potřebné know-how pro jejich redakční práci. Prosince 2008 – únor 2009 Práce běží na plné obrátky: mladí novináři rešeršují v archívech a dalších centrech pro dokumentaci období nacismu, dělají rozhovory s experty a pamětníky. Záhy vznikají první verze článků.

PRŮBĚH Červenec – září 2008 Startovní výstřel: Po úspěchu prvních dvou vydání novin [Weiße Flecken] v letech 2006 a 2008 hledá step21 pro třetí vydání mladé lidi, tentokrát poprvé ze čtyř zemí, s nadšením pro žurnalismus a se zájmem o historii.

step21 [Weiße Flecken] – to je 70 mladých lidí ze čtyř evropských zemí. Rozděleni do patnácti redakčních týmů se vydávají ve své vlasti po stopách událostí, které nacistický tisk zamlčel nebo štvavou propagandou překroutil, a svojí kritickou prací významně přispívají k osvětě a interpretaci holocaustu. Vyprávěním osobních příběhů povzbuzuje mladá redakce své čtenáře k tomu, aby se napříč zeměmi a vědomi si historických událostí zasazovali o demokracii, lidská práva, svobodu tisku a zodpovědný žurnalismus – o hodnoty, které jsou dnes stále ještě a už opět ohrožovány. step21 [Weiße Flecken] – to jsou noviny, které smazávají hranice; projekt, který spojuje. Již deset let motivuje step21 mladé lidi prostřednictvím projektů, jako je tento, k zodpovědnému a tolerantnímu jednání. Neboť oni jsou generací, která bude vytvářet budoucnost sjednocující se Evropy. Pod hlavičkou step21 měli mladí redaktoři podporu profesionálů z oblasti žurnalismu, fotografování a historie. Ti jim v rámci workshopů zprostředkovali potřebné znalosti: Vznikly žurnalisticky kvalitní články, které zalézají pod kůži. Oporu

Říjen 2008 Na stole u step21 se hromadí přihlášky. Svědčí o velké angažovanosti a mnoha dobrých nápadech mladých zájemců. Horečně se zvažuje. Výběr není jednoduchý. 15. říjen Nová redakce je na světě! 70 mladých žurnalistů se začíná nořit do

19.– 23. únor 2009 Redakční konference ve Słubicích: Z každého týmu jede jeden zástupce do malého polského města, ležícího naproti Frankfurtu (nad Odrou). S pohledem na hraniční řeku pilují v Collegiu Polonicu spolu se zkušenými žurnalisty a historiky stránky svých novin. Další redaktoři píší úvodník a v příhraničním městě se vydávají hledat příběhy polsko-německého sousedství. Březen – Duben 2009 Poslední úpravy: Dopilování textů a výběr obrázků – závěrečná redakce je více než důkladná. Do Hamburku došly i články z Aachen, Ostravy a Olkusze. I přes to, že se nemohli zúčastnit …

Květen 2009 Layout, překlady, poslední korektury. Stránku za stránkou získávají nové noviny svoji konečnou podobu. Vzrušení stoupá. 17. června 2009 Čerstvě z tisku: V lüneburské tiskárně leží 30.000 exemplářů novin step21 [Weiße Flecken]. Vedle toho 3.000 českých a polských příloh. 30. červen 2009 Velké finále: Po devíti měsících soustředěné práce představí mladí žurnalisté v Berlíně svoji práci veřejnosti. První čtenářkou bude spolková kancléřka Angela Merkelová. V rozhovorech s mladou redakcí se dozví mnohé o jejich zážitcích. Následovat bude oslava ukončení projektu, které se zúčastní i prominentní kmotři projektu, profesionálové, kteří mladou redakci podporovali při práci, tutoři, pamětníci, zástupci organizací, které projekt finančně podporovaly, a přes sto dalších mladých lidí. Noviny step21 [Weiße Flecken] lze od toho okamžiku objednávat. Exempláře obdrží školy, místa věnovaná památce obětí nacismu a zájemci z Německa, Rakouska, Polska a Česka. Pedagogové mohou objednávat výukové sady se speciálně koncipovaným sešitem pro vyučující, který umožňuje strukturovanou výuku a projektovou práci na základě novin [Weiße Flecken]. Kdo se chce sám pustit po stopách „bílých míst“, dostane od step21 obsáhlou příručku.

Łukasz (16) ze Zabrze a Johanna (19) z Wiesbadenu na konferenci [Weiße Flecken] v Hamburku, listopad 2008. Foto: Bente Stachowske

O STEP21

4


O step21 Cíl naší práce Impulsem pro založení neziskové iniciativy step21 v roce 1998 byla řada nepřátelských útoků vůči cizincům v 90. letech. Svým inovativním mediálně pedagogickým programem posilujeme již deset let sebevědomí dětí a mladistvých a učíme je stavět se proti bezpráví, diskriminaci a násilí a působit jako vzor pro naši společnost. Naším principem je empowerment!

step21 posiluje: Sebedůvěru a zodpovědnost, aby děti a mladiství pochopili svoji důležitou roli při spoluvytváření společnosti a aktivně se jí ujali

Toleranci a respekt, aby děti a mladiství přistupovali k neznámému s otevřeností a úctou Civilní odvahu, aby děti a mladiství našli sílu pozvednout svůj hlas proti bezpráví, diskriminaci a násilí Oblasti naší práce Náš program staví na každodenních tématech, kterými se děti a mladí lidé zabývají. Základními prvky jsou naše mediální balíčky „medienboxy“ a řada projektů a soutěží. 1. Naše „medienboxy“ jsou inovativní výukové balíčky pro školy a zařízení pro mládež. Skládají se z výukových jednotek, různých médií a softwaru, s jehož pomocí si děti a mladí lidé mohou vytvořit vlastní radiové vysílání, comicsy a hudební dílka. „Medienboxy“ se zabývají různými tématickými okruhy, jako například Budoucnost/Identita nebo Pohled na svět/Obrázkové světy a podporují děti a mládež v sebevědomém a zodpovédném přístupu k budoucnosti. 2. Naše projekty motivují děti a mládež k vlastní aktivitě. Zprostředko-

Jan a Kamila (oba 16) z Liberce a Lena Knäpple z týmu step21 [Weiße Flecken] na konferenci [Weiße Flecken] v Hamburku, listopad 2008. Foto: Bente Stachowske vávají sociální a mediální kompetence a podporují dialog mezi mladými lidmi různého kulturního, sociálního a národnostního původu. Pro naše projekty je charakteristická týmová práce orientovaná na společný výsledek. Tak podnítil např. projekt [Vorbilder] to, že mladí lidé přemýšlí o svých vzorech, projekt [DO!T], že žáci základních škol realizují své projekty k tématu budoucnosti a projekt [Fairlink.de], že děti a mladí lidé vyvinuli kodex, jak by se měl člověk chovat ohleduplně na internetu.

Úspěchy naší práce V posledních deseti letech se nám podařilo v rámci zhruba 300 regionálních a mezinárodních projektů a soutěží oslovit více než 900.000 mladých lidí a kolem 13.000 škol a zařízení pro mládež. V naší činnosti nás přitom podporují nadace, dobrovolní pomocníci, prominentní osobnosti a firmy. Patronem step21 je spolkový prezident Horst Köhler.

step21 – Krok za krokem vytvářet 21. století

Tým step21 [Weiße Flecken]. Zleva: Kirsten Pörschke, Johanna Drescher, Christoph Zielinski, Agata Frank a Armin Krahl. Na fotce chybí: Lena Knäpple. Foto: Bente Stachowske


VŠEOBECNÁ DEKLARACE LIDSKÝCH PRÁV

5

Od „barbarského činu“ k činu humánnímu Michael Naumann

K

do mluví o historii Konvence lidských práv ve 20. století, musí se nevyhnutelně zabývat otázkou genocidy evropských Židů spáchané nacionálně socialistickým režimem. Vyvraždění Židů a dobytí slovanských zemí až k Uralu mělo Němcům umožnit vyhlazení sta milionů lidí, ale i odstranění postižených Němců a dalších „nezpůsobilých osob“ ve vlasti, to vše bez rozpaků a špatného svědomí. Židovský prvek – jako náboženství i jako živé lidské společenství – neměl již nikdy stát v cestě německé odhodlanosti zabíjet. I proto rozhodl Hitler o odstranění Židů z německé mocenské oblasti a o jejich následné fyzické likvidaci. Adolf Hitler se rozhodně nepovažoval za největšího zločince nebo narušitele židovsko-biblického zákona svátosti života, nýbrž za toho, kdo tento zákon hodlá zrušit. V případě vojenského vítězství by zavedl právo na vyhlazení národů a tím by mezinárodní právo definitivně rozvrátil. Alespoň první shromáždění Spojených národů ho tak, zdá se, pochopila. Jak je známo, zřídily Spojené národy v prosinci 1948 obětem holocaustu během pouhých dvou dní dva pomníky formou závazných mezinárodních zákonů. Ovšem příslušné sankční mechanismy chyběly. Tuto mezeru má zaplnit Mezinárodní soudní dvůr v Haagu.

Staronový požadavek Nacionální socialisté podnikli historický krok k odstranění přikázání „nezabiješ“; proti tomuto kroku byl 10. prosince 1948 postaven ve Všeobecné deklaraci lidských práv článek 3 jakožto nejvyšší princip: „Každý má právo na život!“. Ve druhé větě preambule byl „barbarský čin“ holocaustu označen za bezprostřední podnět k vyhlášení deklarace. Autorem Všeobecné deklarace lidských práv byl René Samuel Cassin (1887– 1976), sephardinský Žid a právník z Francie. Před hitlerovským Německem se mu podařilo utéct do Londýna. Svým zákonem sice svět přes noc nezměnil, ale formuloval požadavek na novou epochu, tedy na etickou obrodu civilizovaného společenství všech států. Neboť od onoho okamžiku se přikázání „Nezabiješ“ nevztahovalo pouze na Němce, ale na všechny národy světa.

Druhý pomník obětem holocaustu postavily Spojené národy 9. prosince 1948, den před Deklarací lidských práv. Úmluva o zabránění a trestání zločinů genocidia uvádí v článku 2 způsoby vyvražďování používané nacionálními socialisty jakož-

soukromých vlastníků, kteří byli zavražděni ve 20. století v marxisticko-leninských státech, se tak ocitnuly mimo působnost Úmluvy. Od kapitulace Německa v květnu 1945 je podloženo minimálně sto konfliktů, které lze označit za genoci-

Jak to, že mohlo vraždění tak zdánlivě bezuzdně pokračovat?

Úmluvy o genocidě z roku 1948. 45 let se OSN nedařilo Úmluvu, byť jen částečně, prosadit v praxi. Až po roce 1993 byly pro potrestání zločinů v Jugoslávii a – později – ve Rwandě zřízeny speciální trestní tribunály. Trvalo dokonce celé půl století, než byl v roce 1998 schválen stálý Mezinárodní soudní dvůr Spojených národů. Pád komunismu proces urychlil. I přesto je však situace ohledně předcházení genocidě značně žalostná. Genocidu národa Tutsi na jaře roku 1994 svět připustil – „eyes wide shut“. Šestkrát prosil velitel tamních sborů OSN o svolení zabránit s větší vojenskou jednotkou hromadnému vraždění, pokaždé byl odmítnut. Mezi 6. dubnem a 5. květnem 1994 bylo odhadem 800.000 lidí povražděno jako na jatkách. Ale tehdy se v Radě bezpečnosti vědomě používal eufemismus „civil war“, pravděpodobně proto, protože při diagnóze „genocide“ by Rada na základě svých norem byla musela jednat. V politických a společenských sférách a to i v demokratických státech zůstává znění a duch průkopnických konvencí z roku 1948, jež jsou odkazem holocaustu, z velké části neznámé. Dosud si málokdo uvědomuje, že jejich šíření je prvořadým kulturněpolitickým a pedagogickým úkolem. Vyžaduje se snad na některých školách od dětí, aby znaly alespoň obsah Úmluvy o genocidě a Deklarace lidských práv? Odlidštění politiky přešlo holocaustem do terorismu. Jeho historická reflexe nemůže historii změnit, historie zůstane historií. Odkaz genocidy spíše klade základní otázku naší přítomnosti: Co je důstojností člověka, když ne důstojnost jeho života? Jak je možné v budoucnu chránit jeho život před genocidou? Ze vzpomínek na holocaust musí vzejít správné odpovědi pro budoucí politiku a společnost. Deklarace lidských práv a Úmluva o genocidě ukazují správnou cestu.

OSN se v roce 1945 velice rychle proměnila ve společnost národů, v níž představovaly totalitární a autoritativní režimy mocnou menšinu. Důležitá rozhodnutí mohla tak jako tak činit jen pětičlenná Rada bezpečnosti. Bylo by ale příliš zjednodušující poukazovat jen na přítomnost diktatur v tomto grémiu. Francie a Anglie byly dlouho zaneprázdněné krvavými válkami v koloniích. USA se zase až v roce 1989 odhodlaly k ratifikaci

dr. michael naumann, Spoluvydavatel týdeníku Die Zeit Foto: Nicole Sturz pro Die Zeit

Muslimská Bosňanka klečící u hrobu příbuzného při vzpomínkové akci na uctění památky 107 identifikovaných obětí masakru ve Srebrenici, při němž bylo během bosenské války v červenci 1995 zavražděno na 8000 Bosňáků. Soudy OSN později klasifikovaly masakr jako genocidu. Foto: ullstein bild to příklady částečného nebo kompletního vyhlazení určité skupiny. Tyto ničivé postupy byly od tohoto okamžiku zakázány opět nejen Němcům, nýbrž celému lidstvu. Nikde na světě si už nesmí žádný stát nebo diktátor přisvojovat právo na genocidu. To co znamenal Cassin pro Deklaraci lidských práv, to znamenal Raphael Lemkin (1900–1959) pro Úmluvu o genocidě. Lemkin, polský právník a Žid aškenázského původu, se dostal do bezpečí před hitlerovským Německem útěkem přes Stockholm a Londýn do Spojených států. V roce 1943 označil pro polskou exilovou vládu v Londýně zločin proti lidskosti poprvé jako „ludobójstwo“. V roce 1944 přeložil tento pojem z polštiny do angličtiny jako „genocide“. Do té doby se používalo termínu „crimes against humanity“, zavedeného v roce 1915. Fakt, že OSN v roce 1948 Lemkinovu Úmluvu o genocidě jednohlasně schválila, měl i své stinné stránky. Chránit před zabíjením se mají „národnostní, etnické, rasové a náboženské skupiny“. Politické a ekonomické oběti zmíněny nejsou. Miliony

du. Tutsiové, Bosňané, Kurdové, Timořané a Číňani v Indonésii, stejně jako kmeny Dinga a Naga a Núbové v Súdánu jsou postiženi dokonce mnohonásobně. Jen v brazilském amazonském pralese patnáct domorodých kmenů. Zde se například počet zástupců kmene Cinta Larga snížil z 10.000 na 500. Utrpení malého národa, který byl z 95 % vyhuben, se vyrovná máloco.

BÝVALÍ REDAKTOŘI VYPRÁVÍ …

6


ANIELA (18):

MICHELE (23):

Naučila jsem se naslouchat

Moc psaného a mluveného slova je obrovská

Aniela Trojanowska je napůl Polka a napůl Švýcarka. Když jí bylo šest let, přestěhovala se její rodina do města Přemyšl poblíž ukrajinských hranic. Jako šestnáctiletá pracovala spolu se svým redakčním týmem pro druhé vydání novin [Weiße Flecken] a zabývala se historií svého města, které bylo mezi lety 1939 a 1941 rozděleno na německou a ruskou okupační zónu. Dnes je Aniele 18.

cionální, na nás hodně zapůsobilo. Hodně nás překvapilo, že ti staří lidé měli evidentně radost ze zájmu o jejich smutné vzpomínky ze strany nás mladých.“ Jak si myslíš, že tě tento projekt ovlivnil? „Nikdy předtím jsem nezažila historii tak živou, téměř hmatatelnou. To bylo na tom projektu to nejhezčí. By-

Michele White 2009

Aniela (16) s pamětnicí Danutou Stachowskou-Kuprowskou. Přemyšl 2007

Co teď děláš? „Mám těsně před maturitou. Pak bych chtěla jít studovat medicínu, nejraději do Krakova.“ Jaká zkušenost z doby, kdy jsi pracovala pro noviny [Weiße Flecken] step21 ti nejvíce utkvěla a proč? „Vzpomínky na ten projekt jsou ještě velice čerstvé a často na něj myslím – byla to pro mě jedinečná a nezapomenutelná zkušenost. Byla to ale i tvrdá práce: Strávili jsme spoustu hodin v městském archivu, konzultovali naše téma s jedním historikem, mluvili jsme s pamětníky, sbírali fotky a sami fotili. Při tom jsem se toho spoustu naučila. Svou pozornost jsme zaměřili na období 1939 až 1941, kdy bylo naše město rozdělené na německou a ruskou okupační zónu. Ze dne na den se najednou stala z řeky hranice, což ovlivnilo osudy mnoha lidí. Díky našim rešerším jsme pochopili, jaké problémy toto rozdělení města s sebou přineslo a jaké neštěstí to pro obyvatele bylo. Vyprávění pamětníků, které bylo i po těch mnoha letech velice emo-

lo pro mě moc důležité vyprávět tuto historii ostatním a tím udržovat vzpomínky na ni naživu. O své pocity jsem se mohla podělit s mladými lidmi ze tří zemí. Během projektu jsem získala spoustu nových přátel. Také jsem se trochu změnila. Moje město má teď pro mě trochu jiný význam, protože znám jeho historii. I můj vztah ke starším lidem se změnil. Většina z nich zažila něco smutného, naučila jsem se naslouchat, když mi o tom vypráví. Tak jsem se spřátelila i s naší pamětnicí Danutou.“

Michele Whiteové je dnes 23 let. Dětství prožila v Seligenstadtu. Motivovaná učitelem dějepisu prováděla spolu se svými pěti přáteli z výběrového semináře dějepisu rešerše o historii tábora Rollwald v Nieder-Roden. Za katastrofálních hygienických podmínek tu bylo nacpáno téměř 1.500 zajatců, kteří museli klučit okolní borovicové lesy. Při svých rešerších narazil tým „Fleckenlöser“ („Rozpouštěči skvrn“) na článek z novin Darmstädter Tagblatt. Ten vychvaloval scelování pozemků a zúrodňování vyklučených oblastí – o práci zajatců ani slovo.

Co teď děláš? „V současnosti jsem už v šestém semestru studia historie a anglistiky na TU Darmstadt.“ Jaká zkušenost z doby, kdy jsi pracovala pro noviny [Weiße Flecken] step21 ti nejvíce utkvěla a proč? „To je těžké, protože je toho tolik. Nejvíc mě nadchlo to, že jsem poznala spoustu zajímavých lidí a se spoustou zajímavých lidí spolupracovala, ať už to byli členové ostatních týmů, lidi ze step21 nebo známé osobnosti. Bylo prostě skvělé, diskutovat s ostatními, snažit se odkrývat historii a potom naše výsledky hrdě prezentovat veřejnosti.“ Jak si myslíš, že tě tento projekt ovlivnil? „Spoustu jsem se toho naučila. Kromě dělání rešerší, psaní a prezentace vlastních zpráv se i změnilo moje vnímání zpravodajství. Tento projekt mě především naučil být k věcem kritická. Moc psaného a mluveného slova je obrovská a byla a bohužel je i nadále zneužívaná.“

Michele (20) a její redakční tým při závěrečné prezentaci novin step21 [Weiße Flecken], leden 2006. Foto: Bente Stachowske Aniela Trojanowska 2009


BÝVALÍ REDAKTOŘI VYPRÁVÍ …

7

ARKADIUSZ (21):

Probudil se ve mně dřímající zájem Když byly Arkadiuszovi Blaszczykovi tři roky, přestěhovala se jeho rodina jako tzv. Spätaussiedler (pozdní vysídlenci) z Horního Slezska do Ulmu. Od května do prosince 2005 prováděl se svým týmem „Mementote Scelerum“ (lat. Pamatujte zločinů) rešerše pro první vydání novin [Weiße Flecken]. Ve své reportáži „Jak dlouho ještě Schollovi?“ líčili, jak se místní ulmské noviny po popravě Hanse a Sophie Schollových podílely na šikaně zbytku rodiny. Co teď děláš? „V září 2008 jsem ukončil svoji roční existenci jako „Friedi“ (v odborném žargonu zkratka pro speciální formu dobrovolnické služby, totiž Friedensdienstleistende – ten, kdo vykonává mírovou službu), kam mě vyslala organizace pax christi z biskupství Cáchy. Život mě pak zavedl z malé dolnoslezské vesničky Krzyzowa (něm. Kreisau), která poskytuje na území bývalého panství hrabat von Moltke zázemí nadaci Kreisau pro evropské porozumění, do hessenského Gieße-

„Pěknou zkušeností byl kontakt s pamětníky. Měli jsme příležitost rozvíjet citlivost vůči velice osobním tématům – a tím i možnost prohloubit naši obratnost v oblasti novinářské práce a mezilidských vztahů. Zároveň se nám nabízel neskutečně plastický obrázek minulosti, což samo o sobě k líčení historie určitě nestačí, ale představuje to důležitou součást celkového puzzle – navíc součást stále vzácnější. Už jen kvůli tomu to byl zážitek. Arkadiusz (18) se Sarah a Teresou před svou novinovou A ještě jsme to stránkou. Závěrečná prezentace v Berlíně, 23. leden 2006. mohli zachytit Foto: Bente Stachowske pro příští generace. To by-

nu. Tam teď studuji dějiny východní Evropy a polonistiku a turkologii jako vedlejší obory.“ Jaká zkušenost z doby, kdy jsi pracoval pro noviny [Weiße Flecken] step21 ti nejvíce utkvěla a proč?

Arkadiusz Blaszczyk 2009

la alespoň pro mě další důležitá zkušenost.“ Jak si myslíš, že tě tento projekt ovlivnil? „Práce pro step21 [Weiße Flecken] mi umožnila první vhled do oblasti německo-polských vztahů, v prvním ročníku to byl totiž německo-polský projekt. Probudil se ve mně dřímající zájem, který trvá až do dneška. Ten se projevil ve výběru studia i v mém rozhodnutí dělat v Polsku dobrovolný sociální rok, FSJ. V současnosti se můj zájem rozšířil na všechny země střední a východní Evropy.“

LUKÁŠ (20):

Zbavil jsem se mnoha předsudků Lukáš Boček 2008

„Vorwärts mit Mut“! (Kupředu s odvahou!) Tak nazvali Lukáš Boček, Anna Bravcová a Aneta Smutná svůj redakční tým druhého vydání novin [Weiße Flecken]. V Praze prováděli tito tři rešerše k tématu Heydrichiády. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 se mstili němečtí okupanti nemilosrdným pronásledováním českého odboje a svévolným terorem vůči civilnímu obyvatelstvu. Lukáš a jeho tým mluvili s pamětníky a procházeli zprávy jak z cenzurovaných protektorátních novin, tak i z československého exilového tisku. Co teď děláš? „Stojím na mostě mezi gymnáziem a univerzitou. Abych se přes ten most úspěšně dostal, musím zvládnout maturitu a všechny zkoušky. V České republice musí totiž všichni, kdo chtějí studovat na vysoké škole, slo-

žit přijímací zkoušky. Já jsem se hlásil na různé vysoké školy a na různé obory. Mým snem je pracovat v diplomatických službách. Doufám, že to vyjde! Jinak si užívám barevnějších stránek mládí: cestování, lyžování a párty.“ Jaká zkušenost z doby, kdy jsi pracoval pro noviny [Weiße Flecken] step21 ti nejvíce utkvěla a proč? „To je těžké jmenovat jenom jeden moment. Při samotné práci to určitě byla interview s našimi pamětníky. Při těchto rozhovorech jsem si teprve opravdu uvědomil, jak krutá a nelidská doba to byla. A to, že lidé, kteří tuto dobu prožili, aniž by se sami provinili, si zaslouží náš maximální respekt. Co se týče setkání v Německu, vybavují se mi především dva zážitky. Jednak to byla srdečná podpora lidí ze step21 od prvního setkání za deště na nádraží v Hamburku až po závěrečnou prezentaci. Při té jsem měl tu čest – a to je ten druhý moment – osobně předat naše noviny [Weiße Flecken] kancléřce Merkelové.“

Jak si myslíš, že tě tento projekt ovlivnil? „Jedním slovem: silně. Naučil jsem se spoustu nového. Co ale obzvlášť oceňuji to je schopnost hodnotit od té doby tisk a ostatní média kriticky

a nevěřit všemu, co se píše nebo říká. Díky mezinárodní spolupráci jsem se navíc zbavil mnoha předsudků. Ještě dnes jsem v kontaktu s některými redaktory z jiných měst a zemí, což mě opravdu těší.“

Lukáš (18) hrdě předává první exemplář novin [Weiße Flecken] kancléřce Angele Merkelové. Berlín, 21. leden 2008. Foto: Bente Stachowske

8

HISTORICKÉ POZADÍ


Uniformizace vědomí Nacionálně socialistická propaganda a její účinnost Norbert Frei

P

ropaganda: Po pádu Třetí říše chtěli jazykově uvědomělí lidé vyškrtnout tento výraz ze slovníku. I dnes mluví politici v předvolebních kampaních raději o reklamě. Nástroje moderní propagandy hrály v nacionálním socialismu hlavní roli. Dokonce by se dalo říct: Ideologie NSDAP se ve velké míře vyčerpala v propagandě; propaganda byla onou ideologií.

Cesta NSDAP k „propagandistickému hnutí“

Se vstupem Adolfa Hitlera do strany v září 1919 se začala NSDAP vyzdvihovat z beztvaré směsi pravicových

červené standardy s hákovým křížem a SA představovaly vědomě zvolené a cíleně používané prostředky propagandy. Samozřejmě to byly pouze přísady receptu, jehož základem byly okázalé veřejné proslovy nejpůsobivějšího řečníka strany. Akce pořádané hitlerovským hnutím, jak byla NSDAP brzy nazývána, byly na začátku 20. let jedinečným zážitkem. Díky velkolepým akcím s pochodovou hudbou, vlajkovou výzdobou, slavnostním nástupem SA a pivním oparem vytvořil Hitler své tehdy ještě nepočetné straně image dynamicky bojovného a energického hnutí jdoucího jasně za svým cílem. Díky výborně zinscenovaným projevům se mazanému demagogovi Hitlerovi podařilo přetvořit politické nálady a smýšlení v organizovanou bojovnost a vůli prosadit se, z pouhých sympatizantů vytvořit rezolutní aktivisty.

rich Himmler všeobecné směrnice pro propagandistické akce, pole nichž měli být obyvatelé jednotlivých žup ohromováni už jen samotným nebývale vysokým počtem akcí pořádaných NSDAP – podle velikosti župy bylo v plánu zpravidla 70 až 200 akcí probíhajících během sedmi až deseti dní. V roce 1928 byl v hornobavorském Ammersee zahájen dálkový kurz pro stranické řečníky, který se během roku etabloval jako oficiální řečnická škola NSDAP a do roku 1933 údajně vyškolil na šest tisíc propagandistů. Akční propaganda NSDAP by se dala nejlépe přirovnat k vystupování komunistů ve velkoměstech. NSDAP však neměla žádný byť jen v náznaku srovnatelný teoretický základ. Pevné jádro blíže neodůvodněných anti-postojů (antisemitismus, antimar-

Agresivní propaganda byla jedna stránka, druhou stránkou byla propagandisticky zdůrazňovaná agresivita. Pro Hitlera patřila propaganda a teror k sobě, jak ukazují paměti z roku 1922: „Budování propagandistické organizace představuje vhodnou přípravu pozdějšího úspěchu. Co lze získat papírovými koulemi, není třeba získávat ocelovými.“

Gleichschaltung – zrušení svobodných médií

Poté co byl Hitler 30. ledna 1933 jmenován kancléřem, nabyla nacionálně socialistická propaganda nové institucionalizované podoby. Zásahy státu do tisku, které již v rané a pozdní fázi republiky nebyly žádnou zvlášt-

Dobře zinscenovaná propaganda … Generální zkouška zhruba 2.500 členů SA na oslavy slunovratu na berlínském olympijském stadionu 20. června 1938, Foto: ullstein bild uskupení porevolučního Německa. Hitler měl již na počátku své politické kariéry přesnou představu o možnostech, které nástroje moderní propagandy skýtaly. Byl to on, kdo přiměl roztříštěnou NSDAP k založení stranického plátku, jen stěží financovatelného, a kdo kladl velký důraz na používání nezaměnitelných stranických symbolů. Völkischer Beobachter,

Už před nezdařilým pučem v roce 1923, ale především pak po znovuzaložení NSDAP v roce 1925 došlo k vybudování a systematizaci vnitřních struktur, díky nimž lze Hitlerovu stranu označit za propagandistické hnutí. Župní vedení a místní skupiny byly protkány hustou sítí tzv. propagandistických buněk. Na Štědrý večer roku 1928 vydal Hein-

xismus, antiparlamentarismus, antiliberalismus) bylo doplněno několika málo programovými body, které diktoval oportunismus a které si mnohdy protiřečily. NSDAP nebyla programová strana, NSDAP bylo propagandistické hnutí. Sám Hitler to formuloval následovně: ne „duchovní zbraně“, nýbrž „fanatická rozhodnost“ dláždí cestu k cíli.

ností, se v této době staly pravidlem. Požár Říšského sněmu 27. února byl pak vítanou záminkou k definitivnímu potlačení komunistů a jejich tisku. Ale i sociálně demokratické noviny byly značně omezovány a dočasně zakázány, což se opíralo o nouzová nařízení ze 4. a 28. února 1933, která vedle dalších základních práv zrušila i svobodu tisku a názoru. Po


volbách do Říšského sněmu 5. března, které přinesly NSDAP jen neuspokojujících 43,9 procent, začal politický a společenský proces nazývaný Gleichschaltung. Již po třech měsících prosadil Joseph Goebbels, od 14. března 1933 šéf nově založeného Ministerstva pro lidovou osvětu a propagandu, centrální řízení regionálních rozhlasových společností. Jeho ambiciózní cíl spočíval v tom, aby se během několika let zajistilo díky levné konstrukci lidového rozhlasového přijímače kompletní pokrytí: Do začátku války mělo rádio 70 procent domácností. Rozhlas zajišťoval masovou účast zejména před důležitými zahraničně politickými rozhodnutími a během nich, například při „anšlusu“ Rakouska 1938, nebo při významných vnitropolitických akcích, například při volbách do Říšského sněmu v Norimberku. Požadovaný efekt byl ještě umocňovaný propagovaným „společným poslechem“ takovýchto přenosů v hospodách, komunálních budovách a na veřejných místech. Vedle rozhlasu představovaly stejně účinné nástroje propagandy, působící často šikovně jen tak „mimochodem“, i tisk, divadlo, knižní produkce a kulturní život vůbec, umění a v neposlední řadě i vzdělávací systém. A co znamenaly do roku 1933 masové stranické akce, to pokračovalo dál v oficiální státní podobě tak zvaného „NS-Feierjahr“, kalendáře svátků nacionálně socialistického režimu, např. se dnem školního volna v den Vůdcových narozenin, germanizujícími oslavami slunovratu, uctíváním památky hrdinů 9. listopadu a mnohými dalšími svátky. Brutální zákrok proti komunistickým a sociálně demokratickým novinám, jejichž vyvlastněných vydavatelství se paraziticky zmocnil NS-župní tisk, a následné postupné dobývání soukromých občanských vydavatelství vedly před koncem války k bezpříkladné ekonomické koncentraci v oblasti tisku. S podílem 82,5 procent na trhu disponovala NSDAP pod střechou nakladatelství Eher největším tiskovým koncernem na světě. Zprostředkovat abstraktní představu o intenzitě a rozsahu řízení publicistiky v Třetí říši je jen stěží možné. Jako příklad za všechny lze uvést monopolní zpravodajskou agenturu DNB, pro niž neexistovalo žádné téma, které by nemohlo být zpracováno formou pokynů nebo jazykových nařízení. „Nepřátelská hlášení o údajných německých mírových tykadlech nebo o kompromisních úmyslech nejsou tématy pro německou veřejnost. Slovo „mír“ musí

HISTORICKÉ POZADÍ

… a zajištění masové účasti. Propagovaný společný poslech, propagandistický plakát kolem roku 1935. Do začátku války mělo rádio 70 procent německých domácností. Foto: ullstein bild být v těchto dnech s největším úsilím vyškrtnuto ze slovníku německých sdělovacích prostředků“, tak znělo například tiskové nařízení ze 7. dubna 1945. Až do pádu Třetí říše vydal Berlín redakcím novin celkem 50.000 až 80.000 takových nařízení – dobrý ukazatel významu, jaký národní socialisté tisku přikládali. Formulací a kontrolou dodržování těchto nařízení bylo zaměstnáno několik set úředníků a zaměstnanců Říšského ministerstva propagandy a jeho zemských úřadů. Celkem mohl úřední aparát propagandy čítat ke konci války několik tisíc zaměstnanců.

Účinnost a hranice nacionálně socialistické propagandy

Myšlenky, které Hitler opakovaně zdůrazňoval ve svém pojednání „Mein Kampf“, nebyly již v jeho době ni-

čím novým a dnes patří k základním znalostem propagandy: Jde o jednoduchý fakt, že informace je potřeba zredukovat pouze na jejich jádro, formulovat je jednoduše a neustále je opakovat, aby je pokud možno všichni pochopili a řídili se jimi. Přitom vždy zůstávalo zachováno základní schéma: na světě per se existuje dobro a zlo, je potřeba je přesně rozlišovat a toho je schopno jen a pouze nacionálně socialistické hnutí resp. režim nacionálních socialistů. Přeneseno na vnitřní uspořádání Třetí říše to znamenalo zhruba následující: na jedné straně jednotný národ, na druhé straně všechno jemu cizí. Systém založený na dynamice a boji potřeboval vnitřního a – ve smyslu ideologie životního prostoru – vnějšího nepřítele. Logika totalitního nároku nastolovala nutnost neustálého zviditelňování, izolace a likvidace menšin. Tento záměr uniformizace vědomí se projevil v pokusu o totální řízení veřejného života. V současnosti již víme více o mezích indoktrinace. Situační zprávy o

9

náladě obyvatelstva, sestavované stranickými a státními úřady, ukazují velmi pestrý obrázek různých názorů na politiku režimu. Opakovaně používané výrazy jako „reptání“, „škarohlídi“ nebo „kritikáři“ jasně ukazují, že prostředky indoktrinace a propagandy neumožňovaly všechno. Jednoduchá odpověď na otázku účinnosti nacionálně socialistické propagandy neexistuje. Vezmemeli ale v úvahu dodatečné kritérium jejího konkrétního politického úspěchu, ukazuje se na poli zahraniční politiky, která ve výsledku zastínila všechno ostatní, následující: Dokud režim vykazoval úspěchy, čili zhruba do roku 1942, měl Goebbels snadnou práci. Ale když vyšel obrat ve vývoji války jasně najevo a realita bombardování německých měst ukazovala absurditu propagandy německého vítězství, mýtus „Vůdce“ se poměrně rychle rozpadl. Snahám režimu o odříznutí Němců od všech zdrojů informací, které nebyly pod kontrolou nacionálních socialistů, vzdorovala nemalá část obyvatelstva vědomým hledáním takových informací. I přes to, že za války všude visela propagandistická hesla a neustále byla opakovaná v médiích, dařilo se šíření fám, což odpovídalo všeobecně lidské potřebě komunikovat, kterou nemohli zničit ani nacionální socialisté. A konečně v každé fázi režimu existovaly odbojové skupiny, které rozšiřovaly letáky a brožury. Sama historie propagandy a cenzury ve Třetí říši ukazuje, že udržet natrvalo totalitární masovou komunikaci a vše s ní související není zřejmě strukturálně možné. Sepsáno na základě: norbert frei: Nationalsozialistische Presse und Propaganda, in: martin broszat (hrsg.)/horst möller (hrsg.): Das Dritte Reich – Herrschaftsstruktur und Geschichte, Vorträge aus dem Institut für Zeitgeschichte, München 1983, S. 152–175, a: norbert frei/johannes schmitz: Journalismus im Dritten Reich, München 1999

prof. dr. norbert frei, profesor moderních dějin na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně

REDAKČNÍ KONFERENCE VE SŁUBICÍCH

10


Z deníku step21 [Weiße Flecken]

neshody: Co je ještě potřeba udělat? Kdo toho zatím moc nedělal? Kdo bude psát co? K tomu ještě časový tlak. Ale nakonec jsme to všechno zvládli a jsme s naším článkem spokojení. ze strany profesionálů velice důleži- … to byl zase docela stres. A jak už to tak bývá, nebyla najednou naše patá a dobrá. … vznikaly na základě schůzek naše- mětnice k zastižení, historický čláho týmu stále nové nápady a podněty! nek z novin jsme nemohli najít … To byla cílová rovinka s překážkami! Před rozhovorem s pamětníky … Květen 2009 … jsme byli hodně nervózní. Nevěděli jsme, co nás čeká, jak máme zacházet se silnými emocemi, jestli bu- Na závěrečnou oslavu v Berlíně v červnu 2009 pojedu s pocitem, … … že tento projekt už bohuž el končí. A že bych o tuto zkušenost neŽurnalista Olaf chtěl přijít. Kdybych se mohl projekMischer a Saskia tu ještě jednou zúčastnit, zase bych (15) z Pritzwalku to udělal. při přepracovávání novinového článku o … že jsme vytvořili něco úžasného. Budu myslet na dobré chvíle i na pochodu smrti v ty plné stresu. Na to, že na začátlese nedaleko měsku jsme se na ničem neshodli – potečka Below. Redakční konference čínaje tématem, přes časový plán až k rozdělení práce. Ale nakonec ve Słubicích, jsme to zvládli a můžeme být společúnor 2009. Foto: ně na naši práci hrdí. Myslím si, že Bente Stachowske naše články jsou dobré a doufám, že de diktafon fungovat. Naše pamětni- naše čtenáře budou zajímat a osloce působila na začátku taky hodně ví je. Budu šťastná, že jsem využila nervózně, ale byla rozhodnutá nám jedinečnou šanci, moci na novinách o své minulosti vyprávět. Naše otáz- [Weiße Flecken] spolupracovat. ky zodpověděla poměrně rychle, ale i sama od sebe nám o sobě pak hodně vyprávěla. Čím emocionálnější byly její vzpomínky, tím častěji přerušovala věty v půli … Často musela polykat slzy. I nás se její vzpomínky silně dotýkaly, především protože jsme měli to štěstí vyrůstat v úplných rodinách. Pro nás všechny to byla neskutečná zkušenost získat takto osobní vhled do období nacismu. Obzvlášť když o spolku Lebensborn ví jen málokdo. Bez naší pamětnice by zůstaly naše rešerše jen vágní. Jsme jí proto velice vděční.

Dojmy z devítiměsíční projektové práce zachycené účastníky ze všech čtyř zemí 15. října 2008

ví něco o Lebensbornu?“ Tak jsme našli i naši pamětnici.

Dnes přišel dopis z Hamburgu od step21, že se mohu účastnit projek- Při projektové práci … tu! V tu chvíli jsem … … byl naším nejsilnějším zážitkem … byla právě na zahradě. Během te- velmi emocionální a osobní rozhovor s pamětníky. lefonování jsem samým rozrušením pobíhala po zahradě sem a tam. Měla … jsem poznala mnoho zajímavých jsem ohromnou radost a nemohla vů- věcí jako například nové technibec uvěřit tomu, jaké jsme měli štěstí. Říjen 2008 – leden 2009 První highlight … … byla konference [Weiße Flecken] v Hamburgu! Možnost poznat všechny lidi z ostatních týmů a ze step21 osobně a zúčastnit se workshopů, to vše moji motivaci ještě zvýšilo. Tato konference byla zajímavý, informativní a zábavný zážitek! … byla návštěva archivu Vídeňské dělnické komory. Držet v ruce originály novin z roku 1938 a moct je prolistovávat bylo neskutečně zajímavé a motivující. … byly četné reakce, které jsme dostali na naši výzvu v novinách „Kdo

ky psaní, historii hraničního města a spoustu dalších věcí. Protože jsem nevěděla, jak se mají novinové články správně psát, byla pomoc

Překonat hranice Na čtyřdenní redakční konferenci v polském hraničním městě Słubice se ve dnech 19. až 23. února 2009 sešli zástupci všech patnácti redakčních týmů novin [Weiße Flecken] s žurnalisty a historiky, aby společně s nimi pilovali své novinové články. Vedle toho nabízely ale i Słubice samy

o sobě četné podněty k zamyšlení se nad minulostí a přítomností tohoto hraničního města. Milan Neužil z Brna, Katharina Preisner ze Štětína a Miriam Marosch z Innsbrucku se společně vydali na cestu po stopách historie a příběhů polsko-německého pohraničí …

Únor 2009

Společné foto u mostu přes Odru: Účastníci redakční konference [Weiße Flecken] ve Słubicích, únor 2009. Foto: Bente Stachowske

Když myslím na redakční konferenci ve Słubicích, … Zleva: Johanna (17) z Innsbrucku, Florence … musím se usmívat. Ta atmosféra, (19) z Mainzu und Sophie (17) z Kremsu lidé – všechno bylo fantastické. By- při workshopu k interkulturní komunikaci. lo super, znovu vidět lidi, které jsme Zahajovací konference [Weiße Flecken] poznali v Hamburku. Spolupracova- v Hamburku, listopad 2008. Foto: Bente la jsem na úvodníku, což pro mě byla Stachowske výjimečná zkušenost. Už vím, jak vypadá práce v redakci a v budoucnu … spokojenosti, že jsem mohla přitoho určitě využiji. Kromě toho jsem spět ke vzniku novin [Weiße Flecken] zase zlepšila svoji němčinu. Nejtěžší a k poukázání na události, které bybylo – jako vždycky – loučení. Dou- ly dosud zamlčované. Účast na tomfám, že nová přátelství vydrží. to projektu stála mnoho času a námahy, ale i nás velice bavila. Měla jsem Konec března 2009 možnost navázat nové kontakty. Nejdůležitější pro mě je, že jsem získala Krátce před redakční uzávěrkou … kritický pohled na události, historické … jsme měli v naší skupině trochu prameny a informace pamětníků.

REDAKČNÍ KONFERENCE VE SŁUBICÍCH


11

Německo-polská setkávání všedního dne Do Słubic za levnými nákupy Katharina Preisner, Štětín

N

ěmci nazývají tržnici ve Słubicích „Polenmarkt“ (polská tržnice), Poláci mu zase kvůli velkému množství německých zákazníků říkají „Deutschenmarkt“ (německá tržnice). Podél německo-polské hranice je takovýchto malých i větších tržnic řada. Nabízí téměř vše: oblečení, potraviny, kosmetiku, elektric-

provizorní tržnice se 420 stánky, která byla vybudována mimo jiné díky německým peněžním darům. V době naší návštěvy ve Słubicích v únoru 2009 profukoval úzkými chodbami tržnice studený vítr, obchodníci shazovali sníh z plachet. Za takového počasí je těžké dát se s lidmi do řeči: němečtí zákazníci, kterých je v ten den jen pár, spěchají domů. Na naše otázky nám odpoví-

Eugenia Kwiatkowska vypráví redaktorům Katharině a Milanovi o svém životě obchodnice a o velkém požáru tržnice. Foto: Bente Stachowske ké spotřebiče, ale i služby jako např. stříhání vlasů. Zákazníci sem jezdí především kvůli nízkým cenám, které inzerují prodávající słubické tržnice v němčině. Počátek tohoto druhu hospodářské výměny se datuje do roku 1972 – hranice mezi NDR a Polskem se dala od té doby přejít bez pasu a víza. Předtím to v důsledku druhé světové války možné nebylo. Ale až po převratu v roce 1989 vznikl ve Słubicích tento „Polenmarkt/Deutschenmarkt“ jakožto první forma „divokého kapitalismu“ v Polsku v 90. letech. Na rozlehlé neobdělávané ploše se postupně usídlovalo stále více prodejních stánků, které profitovaly z příhraniční polohy. Hraniční trh ve Słubicích byl nejen jedním z největších na německo-polské hranici, ale dodnes patří k jednomu z nejdůležitějších zaměstnavatelů v oblasti. V lednu 2008 zničil všech 1200 stánků požár. 6.000 obchodníků stálo s holýma rukama nad troskami své existence. Toto neštěstí však s sebou přináší i novou šanci: Na jaře 2009 má být otevřena nová tržnice s pevnými prodejními stánky a zavedenou elektřinou. Do té doby bude fungovat

příležitosti, proto je tržnice pro celé město tak důležitá. Polská vláda nám vlastně chtěla dát peníze, abychom nějak překlenuli dobu do stavby nové tržnice. Ale to nestačilo ani na postavení nového stánku. „Tržniční rada“ rozestavěla v obchodech kasičky a i spousta Němců finančně přispěla. Díky této sbírce se mohla postavit provizorní tržnice. Jaké zboží je podle Vás nejoblíbenější? Rozhodně oblečení, třeba pro děti. Ty přece potřebují pořád něco nového, protože snadno něco zničí nebo z toho vyrostou. Prodáváme i hodně potravin. Máme tu ale i spoustu DVD, kazet, CD, bot nebo věcí pro domácí zvířata. Vrací se k Vám zákazníci? Mnoho Němců sem jezdí častěji než

jednou měsíčně. Němci jsou věrní – vždy se vrací k obchodníkům, se kterými mají dobrou zkušenost. Mnoho obchodníků se extra pro své zákazníky učí němčinu – ale Němci se moc nesnaží, ti se polsky učit nechtějí. Přesto ale někdy vznikají přátelství, lidi se navzájem znají. Co si slibujete od nové tržnice? Mnoho německých zákazníků mi řeklo, že přijedou teprve až bude stát nová tržnice. Teď v zimě někdy zatéká ze střechy. Je tu málo místa a není to zkrátka moc útulné. Takže sem jezdí mnohem méně zákazníků a tržby klesají. Doufám, že nová tržnice nám nabídne lepší podmínky. Také doufám, že německá média budou o znovuotevření informovat. Všechny Němce rádi uvítáme!

O tom, jak může most spojovat a rozdělovat zároveň

dají jen polští obchodníci, kteří musí tak jako tak v té zimě vydržet. Jednou z prodavaček je Eugenia Kwiatkowska (59), obchodnice s dámskými oděvy. V rozhovoru nám vyprávěla o svém každodenním životě.

Milan Neužil, Brno

Co pro Vás tržnice znamená? Tržnice je pro mě hodně důležitá. Pro mě a moji rodinu je to jediný zdroj příjmů. Mnoho z obchodníků jsou důchodci a svým stánkem si přivydělávají k důchodu. Kdy a jak jste se dozvěděla o požáru v roce 2008? My obchodníci se navzájem známe a hned jsme nastartovali telefonní akci. Okamžitě jsme tam jeli, ale už jsme nemohli nic zachránit. Kromě toho to bylo i ve zprávách. Co pro Vás ten požár znamenal? Když tržnice vyhořela, byli jsme všichni úplně otřeseni. Byli jsme hrozně smutní, hodně jsem plakala … veškeré naše zboží prostě shořelo. Policie nás předvolala. Protože měli podezření, že šlo o žhářství, byli jsme pro ně nejen oběti, ale i podezřelí. To bylo hodně nepříjemné. Nevěděli jsme, co máme dělat. Ve Słubicích ale nejsou žádné jiné pracovní

O

Přes Odru, tvořící německo-polskou hranici, vede mezi Frankfurtem (nad Odrou) a Słubicemi most. Historie tohoto přechodu je proměnná a odráží osud obou měst. d 13. století spojoval břehy dřevěný most, který poprvé umožnil obyvatelům Frankfurtu přejít pěšky na druhou stranu Odry, do pozdějšího frankfurtského předměstí Dammvorstadt. Protože byl most v průběhu staletí opakovaně poškozován ledem a velkou vodou, rozhodl v roce 1892 magistrát o stavbě nového mostu přes Odru, vedoucího severně od mostu původního. Po něm měly vést tramvajové koleje do předměstí Dammvorstadt, zavedeno přes něj mělo být i elektrické vedení a plynové a vodovodní potrubí. Nový most byl slavnostně otevřen v roce 1895 a stal se oblíbeným motivem pohlednic. Na konci druhé světové války strhl most německý Wehrmacht, aby tak ztížil postup Rudé armády na Berlín. Jako provizorní spojení mezi oběma městy zřídili Rusové pontonový most, který sloužil až do postavení nového mostu v roce 1952. Teh-

dy začala pohnutá doba: most ztratil svou funkci přechodu mezi NDR a Polskou lidovou republikou. Byl přísně střežen na obou stranách řeky a na mnoho let zůstal veřejnosti nepřístupný. Až se zrušením pasové a vízové povinnosti mezi NDR a Polskou lidovou republikou se vrátil do příhraničního styku život. Avšak kvůli nepokojům v Polsku začátkem 80. let se hranice zase rychle uzavřela. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 a po sjednocení Německa 1990 se stala německo-polská hranice vnější hranicí EU. V roce 1991 byl příhraniční styk opět obnoven; mostu se vrátil význam spojujícího článku mezi oběma břehy Odry. V roce 2002 byl vedle mostu z roku 1952 postaven dnešní most. Původní most byl pak stržen a nový most byl přesunut na jeho místo. Po vstupu Polska do schengenského prostoru a s ním spojeným zrušením pasových kontrol už mezi Frankfurtem (nad Odrou) a Słubicemi prakticky žádná hranice neexistuje. Most přes řeku sice stále vede do jiné země – člověk má ale pocit, jako by zkrátka šel jen do jiné části téhož města.

PRAVICOVÝ EXTREMISMUS DNES

12


Prázdniny ve vůdcovském bunkru Organizovaná hnědá výchova dětí Andrea Röpke Holčička a malý chlapec mávají na rozloučenou. S těžkými ruksaky na zádech se odhodlaně obrací zády k otci, odjíždějícímu červeným minibusem. Na sobě mají teplé zimní oblečení. Před nimi ve sněhu leží temný mohutný hrad. Stojí před vysokou kovanou bránou. Dva mladí uniformovaní muži jim ochotně otvírají. Děti vstupují – do světa „Vlastenecké německé mládeže“ („Heimattreue Deutsche Jugend“, zkráceně HDJ).

O

du v Kielu, koncem března 2009 zakázalo. Berlínský úřad považuje za prokázané, že HDJ „šíří nacionálně socialistickou ideologii“ a porušuje ústavní řád Spolkové republiky. V jednom z interních dopisů vůdce „Řídícího centra sever“ prý stálo: „Nechci žádnou lepší SRN, chci zřídit

Räbigera z Brandenburgu, aby „opět vytvořili čistou mládež “ a to především na základě „tělesné zdatnosti“. Rozděleni na „jednotky“ a „řídící centra“ organizují stanové tábory, jízdy, vojenské vzpomínkové akce, závody, pochody s nákladem, tréninky přežití v terénu, ale i ideologická

d začátku roku 2008 probíhala na krajně pravicových internetových stránkách, ale i na youtube, neonacistická kampaň, jejíž hlavním prvkem byl videoklip a heslo „Hledáme Tě“ a která měla přilákat dorost ve věku od sedmi do 29 let. „Hledáme kamarády a ne křiklouny“ vysvětloval divákovi hlas na pozadí klipu, natočeného na zimním táboře HDJ na přelomu let 2006/2007 na hradě Hohenberg ve Frankách. Sto dětí a mladistvých obléklo stejnokroj, dívky v tmavomodrých dlouhých sukních, s černo-bílo-červeným symbolem plamenu – znakem HDJ – na rukávech jejich bílých blůz nebo košilí. Odděleně podle pohlaví nastupují rázně před mladými vůdci a vlajkou v barvách Německé říše. Správce ubytovny Steffen Hörtler bude později líčit zástupcům médií, že dění na jeho hradě mě- „Věrni vlasti a národu“. Stanový tábor HDJ ve Fromhausenu (spolková země Nordrheinlo jednoznačně „vojenský charakter“. Westfalen) v srpnu 2008. Na bílých kruhových stanech se skvěly cedule s nápisy jako „Stát! Stůjte!“ vyzvali ho dva mladí Germania“, „Alemania“ nebo „Vůdcovský bunkr“. Zhruba každé tři týdny organizovala strážní v uniformě. Když se předsta- HDJ tajné stanové tábory na různých místech. Foto: Otto Belina vil jako pán domu a začal zjišťovat, co to má celé znamenat, uslyšel jen: novou Říši na troskách tohoto pro- školení v duchu nacionálního socia„Nejste oprávněn klást nám otázky.“ hnilého systému.“ Spolek je zakáza- lismu. Všichni prý měli „ten stejný tón“, po- ný – ale nebezpečné ideály žijí dál. HDJ je víc než jen spolek vychopisuje Hörtler. Nejvíce otřásla za„Má víra je boj“ bylo jedno z hlav- vávající mládež – je to společenměstnanci ubytovny vzpomínka na ních hesel Vlastenecké mládeže. Již ství stejně smýšlejících, založené děti, které mrzly venku, když musely ti nejmladší byli oslovováni „kama- na nacionálně socialistickém prinv uniformě držet stráž u vlajky a na- ráde“ a ostatní je zdravili „Heil Dir“. cipu doživotního svazku „Lebensvzdory mrazu nesměly dovnitř. „Jed- Řadami této skupiny, čítající zhruba bundu“ a vyhraňující se oproti spolnoznačně chtěli své děti zocelit.“, mí- 400 členů, prošlo ale mnohem více kovým („bündnisch“) nebo dokonce ní Hörtler. Informoval policii, ale dětí. Mnoho vychovatelů a vychova- křesťanským mládežnickým sdruúředníci prý jen pokrčili rameny a telek, resp. jejich rodičů bylo aktiv- žením. Struktury podpírají fanatickonstatovali, že je to registrovaný ních již ve „Wikingské mládeži“, za- ké mladé ženy, které se rády nazýspolek, „s tím se nedá nic dělat“. kázané v roce 1994. Tento vysloveně vají „ženy matky“. Jejich děti mají Vlastenecká německá mládež militantní neonacistický spolek fun- seversky znějící jména jako Reinfungovala pod tímto jménem ofici- goval nerušeně 42 let. Údajně jejich hard, Runhild nebo Sieghard. Už álně od roku 2001 a byla organiza- školou prošlo 15.000 pravicových domácí výchova zakazuje používácí Inner Circle (Vnitřní kruh), kte- extrémistů. Mnoho z dnešních vůdců ni anglicismů. Internet se jmenurá měla potají cvičit německý dorost NPD, i poslanců nebo členů předsed- je v jejich žargonu „Weltnetz“ (svěpodle vojenských ideálů. Kdo chtěl nictev, pochodovalo v kolonách „Wi- tová síť), místo T-Shirt (tričko) říkají na německé spolkové scéně něco kingské mládeže“. Hnědému drilu T-Hemd („Hemd“ znamená němecznamenat, ten poslal své děti na dril zůstali věrní a v podobném duchu ky „košile“). Děti z rodin HDJ působí na stanové tábory a školení HDJ. pokračují ve své práci u HDJ. Vycho- na učitele často ustrašeně nebo rozSpolkové ministerstvo vnitra vatelé HDJ tak nastoupili pod vede- rušeně. Jiné děti vystupují již v mlatento spolek, registrovaný u sou- ním spolkového vůdce Sebastiana dém věku sebevědomě. Jeden mla-

dík z Frank, který je aktivistou HDJ, už dokonce na své škole založil malý branný oddíl. Děti se učí ctít básníky SS jako např. Kurta Eggerse a nebo stojí v pozoru u hrobu nacistických velikánů. Druhá světová válka se nazývá „Velkoněmecký boj za svobodu“ a v křížovkách připravených spolkem doplňují děti kolonky jako „Vůdce poslední Německé říše“ – Hitler. Interně označují úřady HDJ za „paramilitantně vystupující elitu“. Přitom se Vlastenecké mládeži dařilo až do roku 2006 nevzbuzovat svými nebezpečnými aktivitami žádnou pozornost. Poté, co TV-magazín „Panorama“ o něco později zveřejnil první obrázky z táborů, začala si hnědé skupiny všímat i policie a ochránci ústavy. Brzy začali varovat před „neonacisticky orientovaným spolkem mládeže“, jehož cílem je „časné ovlivňování dětí a mládeže krajně pravicovými myšlenkami“. Poté, co na podzim 2008 vyžadovaly ve Spolkovém parlamentu všechny strany zákaz tohoto nebezpečného spolku, byl už jeho konec – a konec jeho vůdců – na dohled. Neonacisté reagovali bojovně: „SRN – Vy nám můžete …!“ hřímali směrem na Berlín. Ve svých novinách „Funkenflug“ zesměšňovali údajnou „negramotnost“ německých úřadů, protože protokoly o domovních prohlídkách prý byly plné gramatických chyb a nových slovních kreací. Vlastenečtí vychovatelé se ani v období mezi raziemi v říjnu 2008 a zákazem v březnu 2009 nedali od svých aktivit odradit. Na konci roku nerušeně zorganizovali zimní tábor – pravděpodobně v Sasku – a ve Falci byla údajně založena nová „jednotka“. V únoru se četní přívrženci HDJ účastnili neonacistického pochodu v Drážďanech, jehož se zúčastnilo celkem přes 7.000 lidí, a o dva týdny později pochodu „Tollense-Marsch“ na řece Tollense k poctě nacistického mučedníka Horsta Wessela. „Jsou to fanatičtí neonacisté, ti budou pokračovat děj se co děj“, varoval již před jejich zákazem Reinhard Koch, vedoucí „Pracoviště pravicového extremismu a násilí“ v Braunschweigu. „Otázkou je jen, jakou formou.“, dodává Koch.

andrea röpke, Politoložka a nezávislá novinářka. Píše mimo jiné pro taz, Spiegel, Stern a Focus. Odborným časopisem „medium magazin“ vyznamenána jako „Reportérka roku 2007“


PRAVICOVÝ EXTREMISMUS DNES

13

Proti Romům, Izraeli a „bombenteroru“ Spojenců Česká neonacistická a ultrapravicová scéna a její evropské sesítování Ondřej Cakl

S

tovky neonacistů v kuklách házející dlažebními kostkami, dělobuchy a zápalnými lahvemi vyvolali pouliční bitku s 1.200 policisty. Na místě zasahovala vodní děla a transportéry. To byla pohlednice ze severočeského Litvínova, kde na podzim minulého roku neonacisté svolali pouliční demonstrace. Cíl byl jediný – rozpoutat etnické nepokoje, napadat a zastrašit romskou menšinu obývající tamější čtvrť Janov. Obrázky, které Česká republika do té doby znala pouze ze zahraničního zpravodajství, se staly skutečností i ve střední Evropě. Neonacisté od té doby jezdí po českých a moravských městech a opakují své výpady proti Romům, největší etnické menšině v Česku.

Nárůst ultrapravicových aktivit Česká republika zažívá od roku 2005 výrazný nárůst veřejných aktivit ultrapravicových neonacistických organizací. Rok 2008 byl přitom s počtem skoro 80 různých demonstrací, pietních aktů a neonacistických koncertů zatím nejaktivnějším od převratu v roce 1989. Ministerstvo vnitra i nevládní organizace, jako například projekt Monitoring při občanském sdružení Tolerance a občanská společnost, odhadují přibližně čtyři až pět tisíc ultrapravico-

vých extremistů mezi 16 a 35 lety. Určitý posun části české veřejnosti a zvyšování jejich sympatií k neonacistické ideologii byl také evidentní při podzimních krajských volbách v roce 2008, kdy téměř 29 tisíc voličů odevzdalo svůj hlas Dělnické straně, která prokazatelně spolupracuje s militantními neonacistickými organizacemi. Dosavadní okrajová politická strana překvapila nejen českou veřejnost ale především nepřipravené státní orgány. Od roku 1989 česká ultrapravice prošla vývojem, který se především inspiruje úspěchem Národně demokratické strany Německa (Nationaldemokratische Partei Deutschlands, NPD). Hnutí českých neonacistů začínalo v devadesátých letech jako subkultura rasistických a neonacistických skinheads v „Bohemia Hammerskins“ a „Blood and Honour“, ale pokračuje v posledních deseti letech již jako hnutí neregistrovaných spolků jako například „Národní odpor“, „Národní korporativismus“ či „Autonomní nacionalisté“. Registrovaný neonacistický subjekt je zatím pouze Dělnická strana, která vznikla v roce 2003 z bývalých členů republikánské strany Miroslava Sládka. Jeho příznivci v 90. letech seděli jako poslanci i v českém parlamentu, od roku 1998 však žádné zastoupení ani ve státní ani krajské správě nemají. Již před nepokoji v Litvínově byla zřetelná spolupráce mezi oficiálně registrovanou Dělnickou stranou a neonacisty. Představitelé politic-

ké strany i neoficiálních neonacistických uskupení společně často vystupují na demonstracích, koncertech či jiných akcích a výjimkou není ani

spolupráci omluvou české strany za poválečné vyhnání Němců ze Sudet. Ačkoliv česká strana na tento požadavek nepřistoupila, spolupráce me-

Čeští neonacisté z „Národního odporu“ s transparentem v německém jazyce v Drážďanech dne 16. února 2008. Každý rok zneužívají němečtí neonacisté data vybombardování města a snaží se svým „smutečním pochodem“ oživit nacistické myšlenky. Na jaře 2009 přihlásili Češi po tomtu vzoru demonstraci v severočeském Ústí nad Labem. Foto: Recherche Ost personální propojení obou skupin. Strana se stala otevřeným subjektem, který uvnitř nejenom toleruje neonacisty, ale zároveň jim umožňuje pod hlavičkou politické strany vyvíjet legální činnost. Čeští neonacisté se díky své nadměrné aktivitě řadí v počtu uspořádaných akcí k nejaktivnějším v Evropě a v několika případech se dokonce řadí do čela evropského žebříčku. Návrh na rozpuštění Dělnické strany české vlády, ztroskotal v březnu 2009 na špatně připraveném žalobním spisu ministerstva vnitra.

zi jednotlivými skupinami přesto započala. Od roku 2005 už měli hlavní představitelé Národního odporu projevy na oficiálních akcích svých německých kolegů. Od poloviny roku 2008 už pozorujeme vystoupení německých neonacistů na českém území a naopak přibližně každé tři měsíce. Češi dnes vystupují už pravidelně na německých akcích jako „Fest der Völker“ (Slavnost národů) v durýnském Altenburgu či na „Antikriegstagu“ (Den proti válce) v Dortmundu. Na únorovém shromáždění připomínajícím vybombardování Pokračování na str. 14

NPD jako vzor

Dělnická strana je v České republice oficiálně registrovaná od roku 2003. Výsledky regionálních voleb v roce 2008 jasně ukázaly rostoucí sympatie pro tuto stranu úzce spolupracující s ultrapravicovými uskupeními. Návrh na zakázání strany, který podala česká vláda, ztroskotal na jaře 2009. Foto: Recherche Ost

V posledních letech také sílí kontakty mezi německými a českými neonacisty, kteří velmi stojí o mezinárodní spolupráci. Před pěti lety Češi začali jezdit na akce německých neonacistů, ti tehdy ještě podmiňovali

ondrˇ ej cakl, spolupracovník projektu Monitoring při o. s. „Tolerance a občanská společnost“. Již více než deset let sleduje aktivity neonacistů v České republice a ve střední Evropě.

PROJEKT PODPOŘILI

14


Vytvářet budoucnost napříč zeměmi

Poučit se z minulosti pro budoucnost

Marion Horn 1. předsedkyně BILD hilft e. V. „Ein Herz für Kinder“, Hamburk

Martin Salm Předseda nadace „Erinnerung, Verantwortung und Zukunft“, Berlín

Marion Horn Projekt step21 [Weiße Flecken] je jedinečný. Jedinečný proto, protože se zde mladí lidé zcela netradičním způsobem učí zacházet kriticky s naší historií a své nově nabyté znalosti ihned uplatňují v praxi. Tady se neučí historii jen z učebnic, nýbrž sami ji prožívají a samostatně provádějí rešerše. Přitom odkrývají tito mladí žurnalisté prohřešky a poklesky, kterých se tisk za Třetí říše dopustil. Píší o tom, jak to bylo ve skutečnosti! Výsledky, které jsou nyní zveřejněné v novinách step21 [Weiße

Flecken] navíc dokazují, že ani v roce 2009 není kapitola nacionálního socialismu zdaleka uzavřená. O důvod navíc pro spolek BILD hilft e. V. „Ein Herz für Kinder”, proč práci mladých lidí z Německa, Polska, Česka a Rakouska podporovat. Obzvláště nás těší skutečnost, že se na step21 [Weiße Flecken] podílí i mladí lidé ze zemí, které ještě před pár desetiletími musely trpět pod tíhou ničivé německé okupační politiky. To ukazuje, jak se může dařit zpracovávat historii napříč zeměmi a tím společně vytvářet budoucnost.

www.ein-herz-fuer-kinder.de

Dr. Martin Salm Tento rok s sebou přinese výročí dvou událostí, které mají pro Evropu rozhodující význam: jednak přepadení Polska Německem a tím začátek druhé světové války v roce 1939 a jednak pád Zdi v Německu a střední a východní Evropě. Evropské dějiny 20. století zpracovávají noviny [Weiße Flecken] tak, že se mladí polští, němečtí, čeští a rakouští redaktoři zabývají prázdnými místy, ale i cílenou propagandou během období nacismu. Pro aktuální vydání novin poznali pod vedením

zkušených žurnalistů život v německo-polském hraničním městě Frankfurt (Oder) / Słubice, diskutovali o právu na svobodu názoru a sami si ho i vyzkoušeli. Tím dokázali, že rozdílné perspektivy mohou vést ke společnému výsledku. Nadace EVZ, založená v roce 2000 za účelem odškodnění nuceně nasazených nacistickým režimem, podporuje step21 [Weiße Flecken] především proto, protože se tento projekt zasazuje o demokratickou budoucnost a mírové soužití národů. Jsme přesvědčeni o tom, že příští generace se mohou z kritické diskuse bezpráví nacionálně socialistického režimu poučit pro budoucnost. Ze žurnalistických bádání mladých redaktorů vznikly působivé noviny, jejichž třetí vydání jistě najde řadu pozorných čtenářů.

www.stiftung-evz.de

Proti Romům, Izraeli a „bombenteroru“ Spojenců Pokračování ze str. 13 Drážďan, kdy němečtí neonacisté každý rok zneužívají data vybombardování města a snaží se oživit nacistické myšlenky („Trauermarsch für die deutschen Opfer des alliierten Bombenterrors“) tradičně pochodují s českoněmeckými transparenty.

Evropské sesíťování Zatímco se podobných akcí v SRN účastní kolem desítek neonacistů z Itálie, Rakouska, Maďarska, Slovenska, česká účast se stává stále silnější. Na posledních akcích v Německu nevládní organizace napočítali účast osmdesát až sto dvacet pravicových radikálů z České republiky. Česká strana sbírá od Němců konkrétní zkušenosti. Čeští ne-

Mezinárodní spolupráce se však onacisté se poprvé inspirovali například pochodem v Drážďanech a neorientuje pouze na Německo, ale i po tomto vzoru na jaře 2009 popr- na okolní státy. Tradičně je nejvíce vé přihlásili demonstraci v severo- rozvíjena se slovenskými neonacisty, českém Ústí nad Labem, kde chtě- ale úzké vazby jsou i například do li oficiálně vzpomenout na oběti Maďarska, Rakouska, Srbska, Polválky. Monitorovací policejní zprá- ska či Ruska. Orientace českých nevy očekávaly příjezd několika sto- onacistů se prohlubuje zejména díky dlouholetým vazbám na bývalé lidi vek příznivců z německé strany, na což reagovala německá a česká po- kolem divizí mezinárodní neonacislicie a začala opět kontrolovat dnes tické organizace „Blood and Hojiž otevřené hranice mezi Českem a nour“, která má kolem sebe desítky Německem. V severních Čechách se „White power“ kapel, které pravidelneonacistům postavili odpůrci je- ně vystupují v České republice. Od devadesátých let do současnosti jich myšlenek, i když na rozdíl od saského zvyku čeští demonstran- vystoupilo na našem území přes 50 ti zorganizovali hlavní protest ně- zahraničních neonacistických kapel kolik dní před neonacistickým po- z celého světa, většina z nich ve svých textech porušuje zákony České chodem, aby se vyhnuli pouličním potyčkám. Přesto se v den pochodu republiky. Příkladné pro evropské sesíťování je také vystoupení padečást lidí rozhodla protestovat podél ulic, kde neonacisté měli ohlášený sátiletého rakouského neonacisty Gottfrieda Küssela na shromáždění pochod.

Dělnické strany na 1. máje 2009 v Brně. Küssel patří k nejtvrdšímu jádru evropské neonacistické scény, je aktivní přes 30 let a začínal jako člen americké organizace NSDAP-AO, která distribuuje nacistické propagační materiály po celém světě. Tento přesvědčený neonacista se v posledních dvou letech po několikaletém věznění v rakouských věznicích stává pravidelným řečníkem na srazech evropských neonacistů. Vzrůstá spolupráce neonacistů přes hranice a jejich přibývající prézens na veřejnosti nejen vybízí k zamyšlení pro jednotlivé země, ale i pro celou Evropu. Celá společnost – od občanů až po politiky – musí věnovat pozornost evropské dimenzi tohoto problému a vyvíjet společné protistrategie, protože tento nebezpečný jev prostě nezmizí – právě naopak.

PROJEKT PODPOŘILI


Zviditelňování dosud nepovšimnuté historie Markus Baumanns Člen předsednictva a jednatel Nadace ZEIT Ebelin und Gerd Bucerius, Hamburk

Dr. Markus Baumanns Nadace ZEIT vděčí za své založení nakladateli Gerdu Buceriovi – muži, který chápal žurnalismus jako

nedílnou součást fungující demokracie. To, co prostřednictvím jazyka zviditelňujeme v médiích – anebo naopak necháváme neviditelné – určuje kvalitu našeho společenského dialogu, posiluje nebo oslabuje naše schopnosti činit v tomto komplexním světě smysluplná a férová rozhodnutí. Projekt step21 [Weiße Flecken] přesvědčil Nadaci ZEIT hned od samého začátku, protože vychází ze stejné úcty k psanému slovu. Žáci dostávají příležitost zviditelnit na základě vlastních žurnalistických rešerší historické události, které zůstávaly dosud nepovšimnuté. Tím se nejen naučí základy žurnalistického

Společná ale i nelehká historie Dr. Albrecht Lempp, Ředitel, člen předsednictva Nadace pro německo-polskou spolupráci, Varšava Nadace pro německo-polskou spolupráci chce svou činností přispět k tomu, aby si Němci a Poláci vzájemně lépe porozuměli. Každý rok podporuje téměř 600 jednotlivých projektů, například v oblasti vzdělávání, vědy, kultury a žurnalistiky, pořádaných

německými a polskými organizátory. Noviny vydávané mladými lidmi z Německa, Polska, Česka a Rakouska, kteří dělají rešerše o době nacionálního socialismu, jsou zajímavým projektem, jež odpovídá cílům naší nadace, k nimž patří i rozšiřová-

Připravenost chránit svobodu názoru

řemesla a historické souvislosti, ale pochopí, že jazyk a etika spolu vždy úzce souvisí. Dalším přínosem tohoto projektu je skutečnost, že žáci získávají nové znalosti v atmosféře mezinárodní výměny mezi Německem, Polskem, Českem a Rakouskem. I přes naši připravenost zabývat se problémy do hloubky, zůstává naše vnímání úzce spojeno s naším původem. To neznamená odklon od pravdy, nýbrž příklon k toleranci. A i to je lekce, kterou má step21 [Weiße Flecken] pro žáky připravenou.

www.zeit-stiftung.de

ní povědomí o společné ale i nelehké historii. U příležitosti 10. výročí založení step21 Vám jménem rady a předsednictva Nadace pro německo-polskou spolupráci přeji mnoho úspěchů při šíření myšlenky tolerance a lidských práv mezi evropskou mládeží.

www.fwpn.org.pl

Tomáš Jelínek Ředitel Česko-německého fondu budoucnosti, Praha

davým žurnalistům, kteří se na vzniku novin [Weiße Flecken] podíleli, a týmu step21 za jejich vynikající výkon. Kéž by byli i nadále příkladem otevřenosti pro nás všechny.

Drží-li člověk v rukou noviny step21 [Weiße Flecken], pochopí, jak těžko přístupným událostem se těchto 15 mladých redakcí věnovalo. Jejich nadšení pro pochopení historického dění, jejich kritická práce s prameny a jejich výstižné texty posilují demokratickou uvědomělost v dnešní době. Spolupráce napříč hranic zemí

www.fondbudoucnosti.cz

upevňuje tuto připravenost chránit svobodu názoru ještě více. To je pro Česko-německý fond budoucnosti důležitý důvod, proč tento příkladný projekt podporovat. Se znalostí paralelní historické interpretace v sousedních zemích je dnes možné snáze rozpoznat mezery v našem vědění. Děkujeme proto všem mladým zví-

projekt dále podporˇ ili a partnerˇ i projektu:

15

Poučit se z chyb minulých Waltraud Klasnic, Předsedkyně kuratoria Fondu budoucnosti Republiky Rakousko, Vídeň Fond budoucnosti Republiky Rakousko vidí své poslání v podpoře projektů, jež motivují mladé lidi k aktivnímu zájmu o historii své vlasti. Jak jinak můžeme zajistit, že se společnost poučí ze svých minulých chyb, když nezapojíme mladé lidi? Ke komu jinému se můžeme upínat ve své naději, že budeme i zítra žít v mírumilovné a humánní společnosti, když ne k mladým lidem? Naše sociální výdobytky nejsou samozřejmé. Pokud to dnešní mladí lidé pochopí, budou se snažit tyto výdobytky chránit a budou vůči novým nebezpečím opatrnější, než bylo mnoho mladých lidí v době rozvoje nacionálního socialismu. V to doufám. A jsem přesvědčena, že se nám to podaří.

www.zukunftsfonds-austria.at

Tisíce dětí a mladistvých prošlo v posledních deseti letech projekty step21. Nyní jsou silnější. Proti bezpráví a násilí. Pro vlastní budoucnost. Ale toleranci se člověk musí učit stále znova. Proto není poslání step21 u konce. Naopak, teprve začíná. Děkujeme za Vaši pomoc.

Stiftung step21 SEB Bank BLZ: 480 101 11 Konto: 1 372 924 100 IBAN: DE36 4801 0111 1372 9241 00 BIC/SWIFT: ESSE DE 5F 480

16

NA ZÁVĚR

Nezapomenutelné zkušenosti

Małgorzata Kalarus 2009 Małgorzata Kalarus (19) z Olkuše vypráví o svých setkáních s pamětníky v rámci projektu step21 [Weiße Flecken] 2007/2008 a o setkání mládeže organizované Německým spolkovým sněmem v lednu 2009

V

lednu 2009 jsem se zúčastnila šestidenního setkání mládeže, které mi zprostředkoval step21 a které organizoval Německý spolkový sněm u příležitosti Dne obětí holocaustu. Setkání se zúčastnilo 80 mladých lidí z Německa, Francie, Izraele, Rakouska, Polska, Česka a Ukrajiny. Byla jsem hrdá, když nám hned na začátku rozdávali noviny [Weiße Flecken] – také jsem na nich spolupracovala. V následujících dnech jsme se zabývali různými skupinami obětí nacismu, přičemž jsme udělali mimo jiné zastávku v Berlíně a Oradour-sur-Glane.

V Berlíně jsme se setkali s Irene Alenfeldovou. Podle nacistické definice byla tato dnes již sedmašedesátiletá žena „míšenkou 1. řádu“, protože měla židovského otce. Rodina Alenfeldových považovala Německo za svou vlast. Otec Erich, důstojník v první světové válce a německý patriot, byl zákony Třetí říše ocejchován jako „židovský rasový nepřítel“. Přesto se rozhodl neemigrovat a zůstal se svou „árijskou“ ženou Sabinou a dětmi Irenou a Justem v Německu. Rodina přežila. O mnoho let později zaměstnává Irenu Alenfeldovou otázka: „Proč jste neemigrovali?“ (Warum seid ihr nicht ausgewandert?) Tak se jmenuje i její kniha, ve které hledá Irene v dopisech, poznámkách a zápiscích svých rodičů odpovědi na své otázky. V paměti mi zůstalo obzvlášť její zklamání z postoje německého obyvatelstva po válce. Irene Alenfeldová prožívala konec války nejen jako osvobození, ale i jako konec do té doby ochraňovaného dětství a začátek nových problémů. V roce 1953 se rozhodla odejít do Francie. Ve Francii jsme se setkali s pamětníky Robertem Hébrasem a Marcelem Darthoutem. V obci Oradour-sur-Glane nedaleko Limoges ve středozápadní Francii provedla německá divize SS 10. července 1944 masakr, při němž povraždila

naše otázky i přes to, že byl nemocný. Tyto rozhovory nikdy nezapomenu: Velice si vážím těchto dvou mužů a toho, jak otevřeně o svém tragickém osudu mluvili. Respekt si obzvlášť zaslouží za to, že navzdory svým zkušenostem nejsou vůči Německu zatrpklí a nesnášenliví a zasazují se o společnou Evropu. Setkání s jiným pamětníkem v rámci mé práce pro druhé vydání novin [Weiße Flecken] mi naproti tomu dávalo méně nadějí na usmíření. V létě 2007 jsme dělali rešerše o tak zvané „Krvavé středě“, trestní výpravě SS, Gestapa a německé policie, při níž bylo v červenci 1940 z pomsty za zastřelení jednoho Němce povražděno dvacet Poláků a další byli krutě mučeni. Svědkové této události v sobě stále nosí obrovskou bolest. Když jsme našemu pamětníkovi, který německou pomstu přežil, vyprávěli, že projekt step21 [Weiße Flecken] vychází z německé iniciativy, odepřel nám svůj souhlas s otištěním svého příběhu. Byla jsem úplně bezmocná, protože jsem s tím nemohla nic dělat. A musela jsem pochopit, že pro mnoho lidí se ta dlouhá léta, která od konce války uplynula, zkrátka nepočítají. Spolu se step21 [Weiße Flecken] bylo pro mě setkání mládeže organizované Spolkovým sněmem jedinečnou a nezapomenutelnou zkušeností. Poznala jsem spoustu mladých li-

Judith (19) z Berlína a Elisabeth (16) z Vídně při rozhovoru s pamětnicí Ursulou Suhlingovou při workshopu na konferenci [Weiße Flecken] v Hamburku, listopad 2008. Foto: Sinje Hasheider V archivu Židovského muzea v Berlíně jsme dělali rešerše o židovských osudech v nacionálně socialistickém Německu. Našli jsme dokumenty o dětství a škole v době nacismu, o obzvlášť komplikované situaci tak zvaných „Mischlinge“ (míšenců) a o ztroskotaných pokusech o emigraci. Ale jako už při mé práci pro step21 [Weiße Flecken] to byly především rozhovory s pamětníky, co mě nejvíce fascinovalo.

642 mužů, žen a dětí. Tuto tragédii přežilo jen šest lidí, z těchto šesti už dnes žije jen Hébras a Darthout. Robert Hébras nás srdečně přivítal a měl radost z našeho zájmu. Provedl nás zbytky vesnice. Společně jsme šli silnicí, po které v roce 1944 vstoupila divize SS s názvem „Das Reich“ (Říše) do vesnice. V tamním muzeu „Centre de la mémoire d’Oradour“ jsme se setkali i s Marcelem Darthoutem, který přišel zodpovědět

dí, kteří se v projektech a organizacích angažují v boji proti zapomínání. Historie hraje v mém životě důležitou roli. Měli bychom dělat vše, co je v našich silách, aby se minulé tragické události neopakovaly. Proto teď musíme využít každé příležitosti k rozšíření našich vědomostí o historii. Za několik let už nebude žít žádný pamětník – potom budeme my zodpovědní za to, předávat toto vědění dalším generacím.


Ještě více [Weiße Flecken]! Do mezinárodního vzpomínkového projektu [Weiße Flecken] se přihlásili mladí lidé z více než čtyřiceti měst, kteří se chtěli jako lokální redakce projektu zúčastnit. Tváří v tvář tomuto množství zajímavých návrhů témat byl výběr velice těžký. Proto jsme se rozhodli zvýšit náklady příručky [Weiße Flecken] a poslat ji i týmům, které nemohly v redakci spolupůsobit. Byl to podnět k samostatnému hledání „bílých míst“ v lokální historii. Na našich internetových stránkách najdete dva takto vzniklé příspěvky z Olkuše a Ostravy: www.step21.de/weisseflecken

Noviny step21 [Weiße Flecken] si můžete i bezplatně stáhnout na stránkách www.step21.de Zde je ke stažení také polské a české vydání novin.

tiráž

STEP21 [WEISSE FLECKEN] Naše noviny vyplňují žurnalistické mezery z doby nacismu Česká příloha Vydavatel step21 – Jugend fordert! gGmbH Odpovědná redaktorka Sonja Lahnstein Vedoucí projektu Kirsten Pörschke Redaktoři doprovodných textů Armin Krahl, Pavla Matějková Překlady Pavla Matějková Redaktor obrazové části Christoph Zielinski Grafická úprava a výroba Kathleen Bernsdorf, Beate Mössner Litografie Edelweiß Publish, Alexander Langenhagen Tisk von Stern’sche Druckerei, Lüneburg Kontakt na redakci Tel. +49 (0) 40.37 85 96-12 Fax +49 (0) 40.37 85 96-13 Mail: weissefl[email protected] Poštovní adresa step21 Jugend fordert! gGmbH step21 [Weiße Flecken] Steinhöft 7 – Haus am Fleet 20459 Hamburg, Německo Náklad: 3.000 výtisků

Naše noviny vyplňují žurnalistické mezery z doby nacismu

Recommend Documents