Naděje pěti bratrů, pěti kmenů Žil v dávných dobách jeden z prvních obyvatel nového světa. Byl to indián kmene Siuxů, který žil spolu se svým kmenem a rodinou uprostřed velkých plání, které bývaly plné tatanek. Středem všeho protékala divoká řeka a to vše střežili v oblacích orli. Náčelník Medvědí tlapa spokojeně žil, obdělával půdu a vychovával své děti. Měl šest synů. Vychoval je jak správně se chovat k přírodě, jak chovat se k ostatní jako k sobě rovným. Naučil je pracovat s ohněm. Naučil je lovit zvěř, ale také zní vše zpracovat, aby nebyla nutná smrt dalšího zvířete. Vychoval z nich dobré muže a indiány. Každý z šesti synů se vydal svou vlastní cestou. Prvním těžkým úkolem, jak již všichni jistě víme, bylo nalezení totemového zvířete. První z bratrů vydal se na jih od rodné vesnice. Došel až do krajiny velkých jezer, kde se mu zjevila velká černá ryba, a tak ji přijal za své totemové zvíře. Od té chvíle je nazýván Sapa Hogan. Druhý z bratrů vydal se na jihozápad a došel až k velkému břehu. Zde se mu zjevila obrovská želva se zeleným krunýřem, a tak ji přijal za své totemové zvíře. Od té chvíle je nazýván Totokeya. Třetí z bratrů vydal se na východ za stopami divokých koní. Na jeho dlouhé pouti se na konec opravdu s divokými koňmi setkal. Od té doby je jeho jméno Divoký kůň. Čtvrtý z bratrů rozhodl se nevydat na dalekou pouť, ale založil velkou rodinu a začal poctivě pracovat, jako jeho otec. Na jeho cestě životem se mu však zjevil velký zlatý pes. Od té chvíle jest jeho jméno Zlatý pes. Pátý s bratrů dlouho rozmýšlel, jakou se dá cestou. Nakonec mu pomohl jeho otec a ukázal mu směr, kterým by mohl jít. Syn dal na radu otce a šel směrem, který mu poradil. Jeho cestu zkřížilo obrovské stádo bizonů. Jeho totemové zvíře je tedy tatanka a jmenuje se Velký bizon. Šestý a poslední z bratrů vyšel na cestu jako poslední. Vydal se na západ. Brzy potom, co vyrazil, potkal bledou tvář. Tento člověk neznalý indiánských hodnot pravidel a ctí namluvil poslednímu z bratří, že může být největší a nejsilnější ze všech, že může být bohatý a mocný. Příliš lákavé byly sliby a sladké řeči bledé tváře. Syn náčelníka Medvědí tlapy tak sešel na scestí a nechal se zlákat prázdnou vůní hezkých slov a balamutícím leskem zlata. Nikdy už nebyl hoden totemového zvířete a tak neměl jméno. To ho trápilo tak, až si jednou sám jméno zvolil. Nazval se ARTAGAN. Jeho otec, když se dozvěděl, jak si syn v životě počíná, jak ničí svět, zraňuje přírodu a nechává za sebou krvavou a zpustlou zem, vyřkl spolu se šamanem jeho kmene zlou kletbu. Artagan se tak stal jen přízrakem, který nemá vlastního těla. Avšak Artagan byl také velmi mocný a našel si cestu jak dál páchat zlo. Vyčkává, až někdo z nás jen zle pomyslí a převtělí se do onoho člověka. V tu chvíli je zase mezi živými. Artagan došel takto až do dalekých krajin, kde ho smetl Bílý rytíř za pomoci pěti královských družin. Každý ale ví, že zlo nelze zničit. Je totiž v každém z nás a je jen na nás, kterou cestou se dáme, jestli cestou dobra nebo zla. Tak se stalo, že poslední z bratří žil dál a stále čeká na jedinou černou myšlenku někoho z nás.
Každý z bratrů tak šel svou vlastní cestou. Každý z nich šel s nadějí v srdci, že dojde až k samotnému Manituovi. Čas najednou začal běžet. Jejich cesty se rozbíhaly čím dál více. Pak se ale stala prazvláštní věc. Každý z bratrů na své cestě životem najednou zaslechl houkání velké moudré sovy. Volala je, aby se vrátili na společnou cestu. Neřekla jediné slovo, však taky sova mluviti nedokáže, ale i přesto jí každý rozuměl. Sapa Hogan, Totokeya, Divoký kůň, Zlatý pes i Velký bizon sovu poslechli a spěchali za svými bratry. Každý z nich se stal velkým náčelníkem pěti kmenů a vedou mladé indiány na jejich cestě životem. Šestý prokletý bratr sovu nechtěl slyšet ani vidět a její volání nemohl snést. Vystřelil po ní jedovatý šíp a sovu otrávil. Potom šel dál svou temnou cestou a zapomněl, že mu sova sdělila, že bratři jsou zase pohromadě………nebo ne?! TEMNÝ NÁČELNÍK NENÍ POSTAVA, NENÍ ČLOVĚK, NEEXISTUJE A PŘECE EXISTUJE. JE TO SOUČÁST KADÉHO Z NÁS. JE TŘEBA TO TAK VNÍMAT A PŘENÉST TO NA DĚTI. PŘ.: Dítě provede špatnost, je třeba sehrát takové malé divadélko, že v sobě probudil temného náčelníka a ať ho rychle zase uspí… To je na vaší fantazii. Jsem si jist, že to bude fungovat i na „velké“, ale jen tehdy, když to tak Vy vedoucí budete vnímat. Je též důležité uvědomit si důležitost rovnováhy. Tentýž ráno tentýž den, avšak teď už jinde jsme…… Je to jiná vesnice.. Neděle: Zlatý pes, to velký náčelník, jde už dlouhou cestu se svým kmenem. Přešel mnoho a mnoho kopců, přebrodil nespočet řek. Celý jeho kmen jdoucí za náčelníkovými bratry a hledajíc nové loviště. Sapa Hogan, jeho bratr Totokeya a jejich kmeny ušli už také mnoho kroků a jen zbytek naděje je drží na nohou. Jen ta chabá myšlenka, že se před nimi zjeví rozlehlé úrodné, nové a mladé loviště. I kmen Velkého bizona a kmen Apajanči už je na cestě znaven. Kmeny Velkého bizona a Apajanči jdou už dlouho stejnou cestou. Každý z kmenů doufá v jediné, v nalezení nového loviště, kde by se mohli usadit. Velký bizon pak myslel, že zde by na své bratry čekal, a pak je přivítal jako své hosty ve SVÉM lovišti. Na totéž myslel každý z bratrů. Další čas uběhl a konec jejich cest se přiblížil. Všichni bratři i se svými kmeny najednou spatřili zelené kopce na kraji ohniště. No zcela dokonalé loviště. Přidali do kroku. Byli stále blíž a blíž. Najednou každý z nich: Co to?! Uviděli před sebou i zleva i zprava.. jít tmavé stíny. Za nimi prach od pohybujících se nohou, jež vířily prach. Mí bratři!! Zvolal každý z nich. Všechny kmeny tedy setkaly se u posvátného však vyhaslého ohniště. Přivítaly se spolu, usedly a zapálily posvátný oheň. Najednou náčelník Zlatý pes povstal a řekl: Já jsem šel se svým kmenem nejdéle a nejdelší cestou, a proto toto loviště je mé a mého kmene. V tu chvíli zvedli se i ostatní a strhla se hádka (indiánská – potichu a klidně). Najednou však… všichni strnuli.. Každý indián musel se poklonit. Přicházel šaman z kmene Čikasů a jediný šaman zdejšího kraje. Pravil moudrá slova. Nemůžete se snad pohodnout?! Nepamatujete se na časy, kdy jste za jeden provaz táhly a mladé indiány vedly jejich cestou životem?! Umoudřete se a uznejte toto loviště za společné. Náčelníci však nedali na slova šamanova a rozešli se ve zlém se slovy, že se ještě uvidí, čí loviště tato krajina bude.
Šaman si však všimnul velké chuti po soupeření a soutěžení u všech náčelníků. Pravý tedy: „Jste stále plni touhy bojovat a ukázat, kdo z vás je nejlepší. Dobrá tedy. Díky mé magii jsem pro vás stvořil nástroj, který vám ukáže, kdo z vás je šikovnější, snad i rychlejší. Nikoliv lepší indián nebo člověk.“ Náčelník Sapa Hogan pohotově volá na šamana.: „To nám více neřekneš!“
„Nedočkaví jste, to já vím, jediné vám už jen prozradím. Zítřejší den vytvoříte soutěžní skupiny ze všech kmenů. Skupin bude pět a v každé budou členové každého z kmenů.“ Šaman se svým povídáním brzy unavil a tak předal slovo Králičí tlapce a jejímu muži, kteří hru vysvětlili. Pondělí: Probouzí se slunce, obzor lehounce se červená. Indián oči otvírá, s nadějí na krásný den leze, leze z teepee ven. Čas tohoto dne plynul rychleji a rychleji, až najednou bylo po poledním hodování. Byl by to krásný a poklidný den, nepočítaje tu ranní spoušť, kdyby však.. Velký bizon najednou rychle svolával velkou radu. Jeho indiáni přinesli nám známé hrací desky. Staly se nám, ale opět neznámými a v nás zavládla beznaděje, že si nezahrajeme. Hrací deska byla zahalena černým sametem, na kterém byly zvláštní znaky zapomenutého jazyka, prastarých kmenů. Dlouho jsme přemýšleli, co se stalo. Náš indiánský rozum byl však na tuto černou hádanku příliš slabý. Nezbylo nic než volat našeho duchovního. Šaman nám po čase přemlouvání prozradil, že černý šlem jsme na naši hru nasadili sami. Naše prý zlé myšlenky a úmysly přivolaly zlo. Nedá se tomu už zabránit, ale můžeme prý přijít na to, co se stalo, jenom sami. Důvod a viník, který to udělal je ukryt ve slovech ve velkém lese. Totokeya pohotově navrhl: Bratři ukončeme spory o toto loviště a přijměme ho za společné, ať se již další takové věci neopakují. Všichni souhlasili a dohodli se, že večer podepíší Soví ligu. Indiáni pojali úkol jako jejich první soutěž mezi kmeny. Už už šli úkol plnit, když v tom šaman. Zapomněli jste snad, co jsem včera pravil? Všichni pokynuli, že ne. Šaman tedy přikázal, aby žena Sapa Hogana, Králičí packa, rozdělila kmeny do soutěžních družin. Sapa Hogan jen dodal, že každý indián, ať je v jaké chce družině, bojuje stále za svůj kmen, že později se dozví, jak je to možné. Potom, co se tak stalo, započala soutěž. Úterý: Už zase svítá, slunce zahřívá nám líčka, snad zimou netřásla se v noci indiánská tělíčka. Vzhůru do nového dne jsme se vydali zatím ještě plni sil. Dopolední čas trávil jako obyčejně každý kmen po svém. Rozhlédl se tak jeden indián a je jedno, který. Mohl kterýkoliv z nich takto pohlédnout. Viděl mladé syny a dcery své země, jak se učí novým věcem, jak soupeří a soutěží, jak se kamarádí a jak se hašteří. Pohled to byl inu krásný. Čas takto plynul velmi rychle, až najednou ozval se polední zvonek. Po velkém hodování už to jeden z bratrů nevydržel. Svolal svůj kmen. Nastoupili ve středu velké osady a volali silná slova. Vyzývali všechny kmeny na souboj v rychlosti a šikovnosti. Kmeny se tedy sešly, aby si vyslechly, co pro ně vyzývající kmen připravil. V tom do všeho vstoupil šaman a pravil. Zapomněli jste snad, co jsem včera pravil? Všichni pokynuli, že ne. Šaman tedy přikázal, aby žena Sapa Hogana, Králičí packa, rozdělila kmeny do soutěžních družin. Sapa Hogan jen dodal, že každý indián, ať je v jaké chce družině, bojuje stále za svůj kmen, že později se dozví, jak je to možné. Potom, co se tak stalo, započala soutěž. Velké kolo zlaté bylo znaveno již po čtvrté. V červeném šatu uklonilo se a beze slov řeklo všem, jdi spát, ať ráno můžeš spolu semnou vstát.
Středa: Probuzeni náčelníkem svým šli jsme probudit i tělo své. Slunce rozžíhalo svůj jas a někteří z nás budili i svůj hlas. Všichni pokojně jsme rozjímali v teplém slunném dni. Některé z kmenů vydaly se ba i na lov. Kmen temných cherokyů vydal se do nejtemnějšího lesa, který plánovali přejít. Cíl jejich byla velká pláň plna tatanek. Inu došli, kam chtěli. Pláň plna tatanek. Každý Cheroký v tu chvíli, kdy spatřil tatanku cítil jen tlukot svého srdce. V tu chvíli… Indián se nadechl. Na chvilinku zadržel dech a… kýchl jak starý šaman. Všechny tatanky uprchly a Cherokies se vrátili do osady bez úlovku. Při poledním hodování náčelník lovícího kmene všem ostatním vůdcům kmenů barvitě vyprávěl, jak se vše přihodilo a kolik tatanek ulovili. Náčelníci se za břicha popadali. Nejvíce se smál náčelník Totokeya se svou ženou Modrou sojkou. Modrá sojka byla jeho ženou už dlouhý čas. Modrá sojka měla sestru. Wetu nebyla dcerou její matky ani otce. Právě ale její otec našel Wetu opuštěnou v hlubokém lese a přijal ji za svou. Po dobré baště nemohlo přijíti ničeho jiného než dlouhé rozjímání. Tak s nohami nahoře a víčky dole trávili indiáni odpolední čas. Jen málo indiánů bdělo na bezpečnost osady. V tu chvíli (my o vlku a vlk..) přiřítili se do tábora zvědové, kteří byli na obchůzce tábora. Řvali jako smyslu zbavení: TATANKA!!! TATANKA!!! TATANKA!!! Tento křik každému rozbušil srdce. Ihned byly nohy dole a víčka zase nahoře. Seběhla se osada do samého středu. Náčelníci rychle rozhodli, co je třeba udělat. Zlatý pes volal: Lov tatanek dnes bude část soupeření mezi kmeny, však my Vám ukážeme, že umíme lovit. Tak indiáni posedali na své oře a vydali se na lov. Lov to byl památný, žádný z koňů ani jezdců nebyl zraněn a tatanek bylo uloveno mnoho. Večerní očeti bylo velké a slavné, každý z indiánů připravil si svůj díl masa a s chutí jej snědl. Oheň pohasínal a polena na něm se bortila. Zpěvy utichly. Mladí indiáni ulehli. Náčelníci usedli k večerní velké radě jako každým večerem. Rozmlouvali nad uplynulým dnem. Čtvrtek: Oči se otvírají, ale myšlenky je předbíhají. Jaký bude dneska čas, opět naděje je v nás. Slunce sotva vstalo a indiáni už měli plná břicha, v osadě byl najednou hluk místo ticha. Tlingotové i Apači vydali se vstříc jezeru, aby omočili svoje těla. Čikasové a Cherokies vydali se směrem slunce východu, aby krajinu učili se poznávat. Na cestu, však jen krátkou vydali se i Čejeni, aby nebyli příliš znaveni. Osada tak zůstala skoro opuštěna. Všichni zpět sešli se, až hlad je přivedl. Hodování tedy začalo a hned po něm lenošení pravidelné.
Po odpočinku sešla se velká rada i všechny kmeny. Náčelník Totokeya chtěl všem kmenů sdělit cosi velmi důležitého. Nikomu neřekl, co chce říci, dokonce ani Sapa Hogan nevěděl, co má jeho bratr na srdci. Tak Zelená želva předstoupil před kmeny soví ligy, nadechl se a…. Přiběhla jeho žena Modrá sojka a Wetu. Obě měli v očích strach. Totokeya je nechal popadnout dech. Z Modré sojky sypala se slova jako semínka máku z makovice. Shodli se náčelníci, že má správné jméno. Spolu s Wetu sdělili,
že se ztratil jeden z indiánů kmene Tlingitů. Sapa Hogan, Zlatý pes i Velký bizon společně zjistili, že chybí indiánů více. Apajanči rychle počítala své bratry a sestry a také ji jeden chyběl. Než stihli indiáni přemýšlet, co se to zase děje. Než zalil jejich srdce strach a obavy. Zjevil se muž z kmene Čikasů. Ovládal kouzla starých otců svých a znal předivo přírody nejlépe z nás. Jen pravil: chcete opět znát odpovědi na záludné otázky, nemýlím se, že? To mi nejde do hlavy, proč otázky se dědí, né odpovědi. Někteří z vašich bratrů a sester se provinili. Nedokázali odolat jejich vnitřnímu zlu. Byli tak potrestání. Šaman se najednou otočil a dal se na odchod. Kam si se vydal mocný čaroději!? Volali jsme na něj. Vysiluje mne stále vám pomáhat, už nemám dost sil. Znovu se otočil a poodešel ještě o kus dál. V tu chvíli mladá indiánka z jeho vlastního kmene na něj zavolala: Nemůžeš přeci zradit svůj vlastní kmen a potom my jsme podepsali Soví ligu s ostatními, prosím pomoz nám. Šaman se dlouze odmlčel, a pak zvedl hlavu a podíval se do těch nedočkavých a nervózních indiánských očí. Dobře kmeny této krajiny, pomohu vám. Dnes však bude to naposledy. Musíte se naučit pomoci si sami, protože můj rod šamanů je již u konce a brzy vám nebude mít kdo radit. Šaman pak opět zakouzlil, jak už jeho kouzla známe a zjevily se nástroje, které jsme do té doby neznali. Učil nás s nimi zacházet a poradil nám, že s jejich pomocí najdeme naše uvězněné bratry a sestry. Na štěstí se nám podařilo naše druhy nalézt a osvobodit. Byli jsme zvědaví, jak velká rada večer vysvětlí tento dnešní únos.
Večerní oheň plápolal věru s obavami. Byla na něm vidět nervozita všech kolem něj sedících. Všichni náčelníci přišli na radu s vážným výrazem, někteří byli i vážně zamyšleni. U ohně vládlo ticho. Jen dříví praskalo. Najednou byla vyřčena otázka, dodnes není známo, kdo jí řekl.: Ví někdo ze zde přítomných indiánů a členů rady, kdo mohl unést naše bratry? Následovalo jen ticho, otázka nedočkala se své sestry…odpovědi Mohl to být někdo z nás, řekl Velký bizon. To přeci není možné, byli uneseni indiáni ze všech pěti kmenů, kdyby to byl někdo z nás, tak by přece ze svého kmene nikoho neunesl, odpověděl na to Zlatý pes. Někoho z nás přeci muselo popadnout zlo a ten to spáchal, pravil Sapa Hogan. To se mi nezdá, bratři, řekl Totokeya. Pak se na sebe Totokeya se Sapa Hoganem podívali.. Jejich pohledy se střetly a dlouho si cosi sdělovaly. Sapa Hogan řekl: „Myslíš, bratře, že je to možné?“ Totokeya jen souhlasně kývl. V tu chvíli rozběhl se po zádech Sapa Hogana mráz. Co je možné zeptal se starostlivě jindy nemluvný MILOŠ. Sapa Hogan se na něj podíval, nadechl se a začal povídat. Bratři, sedíme tu čtyři a otec našeho pátého bratra, který je na daleké cestě a cestu k nám zatím nenašel. Avšak nebývalo nás vždy přeci pět? Na to všichni souhlasně kývali. Totokeya pak seznámil mladé indiány, kdo je šestým jejich bratrem. Tak se osada dozvěděla o temném náčelníkovi. Spánek tu noc neměl vládu nad myslí indiánů. Netřeba říkati nad čím přemýšleli a kolik obav svíralo jejich srdce. Naděje ten večer byla menší než strach. Pátek Po noci plné převalování na bizoních kůžích a polospánku donutili Velkého bizona vstát z jeho pelechu. Jen vystrčil svou moudrou hlavu ze svého teepee, už viděl dva hádající se indiány jeho kmene. Každé ráno tak začínalo a on je musel rozsuzovat. V kmeni Čejenů bylo spoustu indiánů, kteří byli stále velmi mladí a potřebovali pevnou ruku náčelníka a často i jeho silný hlas a hlavně velkou
trpělivost. Všechno toto Velký bizon dokázal pro svůj kmen udělat. Byl to velký indián a spíše moudrý muž než velký válečník. Otec všech šesti bratrů měl Velkého bizona nejraději. Právě Velkého bizona, ale spolu s temným náčelníkem učil rozdělávat a udržet oheň. Na tuto vzpomínku myslel Velký bizon teď každým krokem. Obával se totiž, že temný náčelník bude chtít jako první velké zlo napáchat to, že osadu zbaví ohně. Tak den plynul. Pro něj plynul jako rok. Celé hodiny rozjímal. Nakonec se rozhodl celé osadě tuto vzpomínku sdělit. Po poledním hodování Velkého bizona díky dobré stravě a rozhovoru s bratry napadla myšlenka hodna jeho moudrosti. Pln naděje, že všechno dobře dopadne, svolal po odpočinku Velkou radu. Bratři a sestry, musím Vám sdělit jednu mou důležitou vzpomínku na našeho šestého bratra. Tak sdělil celé osadě krátký příběh o něm, temném náčelníkovi a jejich otci. Sdělil jim také o obavách, kterého již dlouho provází. Náčelníci se shodli, že jeho obavy jsou oprávněné a společné nám všem. Velká rada se náčelníka Čejenů také zeptala, zda ho napadlo nějaké řešení. Velký bizon jim na to odvětil: Je snad jen jedna cesta, jak se ubránit ztrátě ohně. Nechť každý z kmenů dostane dříví a zápalné nástroje a udrží oheň, jak jen dlouho dokáže. Tak sami v sobě uvěříme, že jsme schopní oheň ovládat a ubránit. Když bude každý indián v hloubi duše vědět, že oheň umí ovládat a udrží jej, tak temný náčelník, který je právě v každém z nás, už bude vědět, že na náš oheň nemá žádnou moc. Tak jak Velký bizon pravil, se také stalo. Každý z náčelníků velel svému kmeni nasbírat dřevo a oheň, který pak rozdělali, co nejdéle udržet. Indiáni to též pojali jako soutěž kmenů a podívaná to byla vskutku úchvatná. Velké soutěžení trvalo dlouhý čas a najednou břicha všech nám velela zasednout ke stolům, které jako vždy pod jídlem se prohýbaly. Číše nápojem přetékaly a celým jídelním sálem rozléhal se mlaskot těch hladových umorousaných úst. Snad bychom šli i spát, kdyby však šaman nezavelel znovu k Velké radě. Apajanči si ten večer pomyslela, co že ten starý muž potřebuje zrovna dnes sdělit osadě. Kmeny se tedy sesedly, jak šaman pravil. Indiánské kmeny velké osady sov, začal svou nejspíše dlouhou řeč šaman. Svolal jsem Vás, kvůli důležité věci. Sledoval jsem vaše počínání si s ohněm a myslím, že nastal ten správný čas. Cože? Čas? Nastal čas? Na co nastal čas? Pomyslil si malý indián z kmene Apačů. Šaman se chvíli odmlčel. Proto se zhluboka nadechl a pokračoval ve své řeči. Nastal čas na to, abyste se podívali svému strachu do tváře. Dnešní noc nebude obyčejnou nocí. Temný náčelník vás dnes potom, co jste mu ukázali, že se nevzdáte bez boje, uznal za rovné soupeře jemu samotnému. Je tedy důležité, aby se každý z vás postavil svému vlastnímu zlu. Půjdete noční a lesní stezkou nejtemnějším lesem po vyznačené cestičce, kterou já svým kouzlem osvítím. Když dojdete na konec cesty, najdete tam sedět a čekat temného náčelníka. Pamatujte, že je součástí každého z vás. Budete tak moci jedinkrát v životě vidět svou zlou stránku. Jakmile se vám podívá do očí, řeknete mu tato slova. Jsi má druhá polovina, já však volím tu první, tu dobrou. On vám na vaši větu odpoví: „A když budete mít štěstí propustí vás a vy budete moci odejít.“ Tak pravil šaman.
Většího napětí, strachu, ale i odvahy doposud v osadě nebylo. Každý z indiánů rozešel se do svého teepee. Krok co krok přemýšlel, co ho v temném lese čeká. Jen málokdo z indiánů tu noc dokázal usnout. Neuplynulo mnoho hodin a ozvalo se troubení rohu. Osada pomalu probouzela se do černé noci. Náčelníci sesbírali do skupin celé své nedočkavé a nervózní kmeny. Každý z indiánů prošel si svou cestu strachu a každý z nich zvládl onen přetěžký úkol. Osada pak únavou padla do svých pelechů a spala až se kůže na teepeech chrápáním a… jinými zvuky prohýbaly. Sobota „Olympiáda“ Zkoušky z dospělosti – Vítek si chce vzít dceru Sapa Hogana Ráno tohoto dne bylo památné. U ranního hodování promluvil mladý indián z kmene Cherokies. Stalo se tak, když celá osada usedla k jídlu. Šedý vlk zůstal stát a všechny utišil. Přišel ke stolu kmene Čikasů a řekl: Sapa Hogane, náčelníku tohoto kmene, chci s tebou hovořit o důležité věci. Sapa Hogan vstal: Mluv, když musíš, řekl. Sapa Hogane, jsi otcem této indiánky, jak vím. Chci ti říci, že chci jí pojmout za svou ženu. Žádám Tě tímto o její ruku. V sále zavládlo ticho. V sále zavládlo opravdu ticho a to nebývá při jídle zvykem, protože indiánskou chuť k jídlu jen tak něco nezastaví. Sapa Hogan se podíval na svou dceru a potom na Šedého vlka a řekl: Šedý vlku, ty jistě víš, že musíš dokázat, že jsi mé dcery hoden. Musíš složit zkoušku dospělosti, jakou jsem skládal já sám. Šedému vlku spadla sanice proklatě nízko, a kdyby mohla, spadla by až na zem. Náčelník jeho kmene o všem věděl a tak rychle zareagoval. Indiáni! Pojme to jako společnou hru a všechny disciplíny zkoušky ať vyzkouší každý, co vy na to? Indiáni souhlasili. Tak se v dopoledním čase začali připravovat disciplíny. Při poledním hodování se indiáni najedli opravdu jen dopolosyta, aby je plný břich nezpomaloval a netížil. Odpoledne zkoušky z dospělosti začaly. No inu dopadlo to báječně. Neděle Volný den možné komedie divadlo. SVATBA Pondělí: Všichni to pondělní ráno věděli, že přestala všechna legrace. Měli jsme před sebou protivníka, kterého jsme porazili, ale vlastně neporazili. Každý, ač se usmíval, v hloubi duše obával se toho, co na nás temný náčelník chystá. Poštve na nás svůj válečnický kmen? Kmen, který nikdy nesešel z válečné stezky? Ranní mls byl však výtečný, a tak dokázal tak trochu zahnat chmury. Náčelníci jako každé ráno dbali, aby indiáni jejich kmenů řádně uklidili svoje kožešiny, kalumety, tomahavky a další věci na svá místa. Už to začínalo vypadat, že se Čejeni vydají na sběr lesních plodů, dokonce Tlingitové, že vyrazí do lesů pro dříví. Taky kmen Čikasů rozhodl se vyrazit do přírody, ale…. Kde je Sapa Hogan šamane? Zeptala se mladá indiánka. Šaman se rozhlédl a zjistil, že Sapa Hogan opravdu není nikde v dohledu. Než však začali volat náčelníkovo jméno, vběhl do středu všeho dění domněle ztracený Tlingit a křičel: Pojďte všichni se mnou! Pojďte všichni se mnou! Indiáni se na sebe jen nevěřícně podívali, tázavě, zda mají brát vůbec malého Tlingita vážně. Zamysleli se však a
uvědomili si, že Tlingitové jsou třetí nejstarší kmen osady. Tak tedy šli. Tlingit je vedl severní stranou do kopce k nejvyššímu místu osady. Došli na místo… U posledního teepee tam seděl na zemi zničený a ztrápený Sapa Hogan. V jeho očích nebylo nic. Žádná síla ani nápady a rozum. Dokonce i láska zmizela. Kolem něj byl strach, nouze a úzkost. Bratře! Co se stalo?! Zvolal Totokeya, který přiběhl později, než ostatní přišli. Zesláblý náčelník kmene Čikasů jen velmi pomalu zvedl oči na svého bratra a stejně pomalu jejich pohled směřoval k zemi. Všechno je ztraceno, bratře. Již dávno bojoval jsem s naším bratrem ve svém vlastním těle. Bojoval jsem a porazil ho. Jenže on je tu stále, nelze jej zabít. Doufal jsem, že tyto mladé indiány dovedu na správnou cestu a ukážu jim cesty, kterými mohou se dát. Nedokázal jsem to. Náš temný bratr vše ničí. Došly mi síly. Došel mi dech a moje naděje, to poslední co umírá, zhasíná. V tom to cosi jiskřivého, co držel v ruce, uhaslo. My všichni věděli, že je zle. Umřela naděje. V tu chvíli nám Totokeya přikázal, ať jej na místě necháme s jeho bratrem samotného. My poslechli a odešli. Tak den plynul dále a slunce opisovalo cestu své každodenní pouti. Přišli chvíle odpočinku po dobré krmi a myslím, že každý z nás přemýšlel. Nad sebou a životem, nad svými bratry a sestrami a nad osadou. Najednou stala se neskutečná věc!!! Co to?! Jak se sem..?!! Do samého středu osady proklouzli dva muži bledých tváří! Co hůře ještě k tomu!!???!! Nikdo se ani nezvedl a nezasáhl! Snad si každý myslel, že to není možné. Bledá tvář tady? Jak by se tu vzala, asi ještě spím a mám směšný sen, mysleli si indiáni. Najednou po takové době zazněl poplach zvědů. Celá osada obklíčila ty dva opovážlivce. Oni dělali jako by se nic nedělo.. Mluvili tou svou ostrou a nepříjemnou řečí, nikdo jim nerozuměl. Nikdo se však nedivil, že si nás moc nevšímají, každý z indiánů určitě i ti na druhé straně davu cítili ten odporný pach. Bledé tváře neustále cosi pili a vypadalo to, že to je to, co tak zapáchá. No žádný z indiánů nechápal, jak něco tak smrdutého mohou vůbec pít. Po chvíli, co indiáni nevěřícně zírali na bíle vetřelce, roztrhl dav šaman a volal: Hakejale žijeló! Hakejale žijelo! Pochopili jsme, že říká nějaké ze svých zaříkadel. V tu chvíli oba běloši ztuhli. V jednu vteřinu zastavili se, jako by byli z ledu. Nezlobte se na hlídače osady. Oni nemohou za to, že tihle dva se sem dostali. Temný náčelník jim svými kouzly pomohl k cestě až sem. Jsem si jistý, že si myslel, že nám to nadělají hodně škody. Tihle dva žoci rumu, ale jistě žádnou škodu nenadělají. Může to být pro nás ale výhoda, že se dostali až sem. Nyní použiji kouzlo, které vám aspoň na chvíli umožní rozumět jejich odporné řeči. Doufám, že se dozvíme něco užitečného. Šaman znovu cosi zamumlal a běloši se začali znovu hýbat. Jeden tedy, ten druhý sebou rovnou praštil o zem a začal druhému nadávat, že za to může on. Chvíli se handrkovali, až nakonec sedli společně na trávu a ten střízlivější povídá: Ááále stejně ti Jacku povím, že ti rudoši.. Ti sou horší než zvířata. Jak oni žerou to maso. Rozpáraj bizona a žerou mu srdce, no, to se mi houpe kufr, když o tom mluvím. Joe neblbni parde, voni ani neví, kdo jsou. Jsou horší než zvířata. Vůbec už nepochopím, proč si rvou pera do palic, to je fakt vidět co maj v hlavě…. Takto mluvili tak dlouho, dokud sám šaman nekřikl: Zajměte je, to by už stačilo!
Tak cherokies zajali bledé tváře. Hned se indiáni radili, co s nimi provedou. V tom se malý indián z kmene Apačů zeptal: Proč si o indiánech myslí tokové zlé věci?? V tom se indiáni zarazili. No to nevím, mladý indiáne, odvětila Apajanči, snad proto, že jim nikdo neřekl pravdu. To je nápad! Vykřikl Zlatý pes. Řekneme jim jak to s námi doopravdy je. Nebude lepší jim to napsat? Třeba to neztratí a budou si to moci přečíst další, řekl MILOŠ. Výborný nápad indiáni, řekl šaman a dal jim knihy s běloškou řečí. Tak a můžete to vzít jako další soutěž. Tak se taky stalo. Kmeny všechny denní trampoty tak znavili, že když slunce zapadlo, jen rozdělili si noční hlídky a padly do kožešin a sny se jim zdály v bělošské řeči. Večer možnost diskotéky nebo obřadu. Úterý: Ráno osada vstala a protáhla si těla. Rosa byla ten den mnohem mokřejší a ráno chladnější. Některým ještě pletl se jazyk z bělošských slov. Nikdo neměl v dopoledním čase síly cokoliv dělat, a tak byl zatím den spíše ve znamení odpočinku, snad i kvůli slunci, které nechtělo nás ten den vidět. Po poledním hodování však konečně vztáhlo na nás své dlouhé hřejivé prsty a dodalo nám sil. Už jsme mysleli, že dnes nebude svolána Velká rada a přece byla. Tentokrát ji svolal Sapa Hogan. Náčelník kmene Čikasů dostal totiž nápad, jak v nás samých zatlačit temného náčelníka a zlo jako takové. Inu sešli se všichni indiáni soví ligy, aby dlouze hovořili o dalším jejich počínání. Sapa Hogan nejdříve všechny přivítal a pak sdělil osadě svou myšlenku. Bratři a sestry, dnes ráno jsem si díky velké kapce rosy, která mi kápla přímo na špičku nosu, vzpomněl na jednu vzpomínku z dětství. Vzpomněl jsem si na den, kdy jsem já s mým bratrem, vy už tušíte s kterým a s mým otcem vyrazili k řece pro vodu. Šli jsme společně planinou a řeka se pomalu blížila. Otec nám sděloval, co vlastně voda je a jak je důležitá. Říkal, že voda je velmi vzácná a že můžeme jen děkovat velkému Manituovi, že jí máme dostatek. Jsou totiž na zemi kmeny, které trpí nedostatkem vody a umírají žízní. Došli jsme k řece. Řeka to byla velká a široká. Společně jsme se poklonili její síle i velikosti. Otec bratrovi a mě přikázal nabrat vodu. Co se ale nestalo? Bratr šlápl na kývající se kámen a spadl rovnou do vody. Já s otcem jsme se smáli, až jsme se za břicha popadali. Bratrovi to k smíchu nepřišlo, velmi se rozzlobil, proklel řeku a křičel na otce, že voda je zbytečná, že jí není třeba jen lidi trýzní žízní, topí a mokří. Potom běžel zpět do teepee za matkou převléci se. Moje vzpomínka říká dvě důležité věci. Říká, že bratr nesnáší vodu, a také říká, že jsou kmeny, které mají vody nedostatek. Spojme tedy tyto věci, udělejme dobrý skutek. Potlačíme tím v sobě zlo, pomůžeme potřebným a ubráníme se bratrovi. Mocný šamane, jsou tvoje kouzla dosti silná, aby dokázala přenésti vodu do zemí dalekých afrických? Šaman odpověděl: Samozřejmě indiáne, jsou však velmi, velmi náročná, ale takové kouzlo provedu s největší radostí. Indiánské kmeny potom zase vše pojali hrou mezi kmeny, tak nasbírali dostatek vody s řeky, i když ji hlídali indiáni z kmene temného náčelníka. Šaman mocným kouzlem poslal vodu tmavým indiánům, aby netrpěli žízní. Večer v osadě proběhl v dobré náladě. Naděje v každém hořela jako pochodeň. Teď už bude jen dobře.
Středa: CELODENNÍ VÝLET Čtvrtek: Probouzí se indián, probouzí se na svět a slunce vítá po dlouhé noci zpět. Dnešní den, ač to žádný z indiánů netuší, bude dnem ve znamení boje. Osada pokojně nechává plynout dopolední čas. Vše začalo ranním posílením, pak následoval úklid teepee, jedno teepee musel dokonce Totokeya vystěhovat, aby mladí indiáni skutečně uklidili. Tak čas dne zase plynul jako už mnohokrát v naší osadě. Po odpoledním odpočinku přilétla k nejsevernějšímu místu osady naše milovaná sova. Náš velký moudrý výr. Prozradil šamanovi důležitou zprávu. Chceme – li se dožít zítřka, musíme získat tajné zaklínadlo dávných šamanů dnes už zapomenutých kmenů. K čemu nám bude, už neřekla. Neřekla ani proč bychom se neměli dožít zítřka.
Zaklínadlo tedy máme, co s ním? Nikdo nevěděl, a tak osada čekala, zda se něco stane. Stalo! Do osady vpadl nepřítel největší. Nezbylo mu už nic jiného. Indiáni se naučili konat dobré skutky a odnaučili se dělat ty zlé. To ničilo jeho samotného, a tak se rozhodl pro tento zoufalý čin. Stalo se, čeho se každý bál. Přišla osudná hodina, čas, kdy se rozhodne o osudu nás všech. Na západní straně kam slunce chodí spát, očaroval hlídače a neviditelný se dostal až osadnímu totemu. Ve všech zahořel strach. Každý věděl, že Temný náčelník bude chtít bojovat o naše duše, naše vědomí a o život jednoho z nás. Nejmenší z indiánů se chvěli strachem, ale snažili se ho nedat znát. Každý stál po boku svého bratra nebo sestry. Každý by bránil život toho druhého. Kmen za kmenem scházeli k totemu, kde se mělo vše rozhodnout. Stáli tam jako jednota, jako jeden muž a nehodlali podlehnout strachu a už vůbec ne zlu. Temný náčelník zvedl svůj zrak a promluvil: Chcete mi vzít život, tím, že v sobě zlo nebudete schraňovat. Já však budu bojovat a nevzdám se a ať se mi postaví, kdo z vás chce, věřte, že ho porazím. Zlo, ač je, jaké je, tak je na světě zapotřebí. Bojujte za své přesvědčení a víru bojujte za dobro! Kdo z Vás se mi postaví?! Já Temný náčelník z kmene Pónýú vyzývám vás k boji o všechno. Nastala krátká chvíle ticha. V jednom z indiánů v té krátké chvíli cosi zajiskřilo. Byla to chabá a slabá, ale přece naděje. Jen malá naděje na vítězství. Naději provázela její sestra, která bez ní však není. Byla to odvaha. Tak se statečný indián a náčelník kmene Tlingitů, Totokeya postavil svému bratru. Co dělalo souboj ještě těžší, bylo to, že Totokeya stál proti dvěma svým bratrům najednou. Každý z nás totiž ví, že Temný náčelník není postava, ale spíše představa. Svými černými kouzly tak očaroval Sapa Hogana a využil jeho tělo, ve kterém teď stojí proti Totokeyovi. Náčelníci tak stáli proti sobě, oči každého z indiánů byly upřeny na ně dva. Dohodli se, že souboj bude na tři zbraně. Nejdříve se bude bojovat s nožem, potom, jestliže nůž nerozhodne, bude se bojovat s tomahavky, a když nerozhodnou ani ty, rozhodne oštěp a štít. K Totokeyovi ještě před samotným bojem předstoupila Modrá sojka, aby ho pomalovala válečnými barvami. Tak boj začal! Bojovalo se tvrdě, nelítostně. Docházelo ke zraněním, ale žádný z bojovníků nepodléhal. Nůž jako nebezpečná a rychlá zbraň nerozhodl o vítězi. Boj s tomahavky byl obzvláště krutý, ale také nerozhodl. Na řadu přišel oštěp a štít. Atmosféra houstla a naděje začala skomírat. Dokáže Totokeya porazit Temného náčelníka?! První s oštěpem zaútočil temný náčelník, útočil rychle a chytře na místa, která se jen špatně kryjí štítem Totokeya to však zvládl. Bránil se statečně a obratně. Přesně tak, jak je hodno velkého válečníka. Každý však ví, že pokud chce vyhrát, musí taky zaútočit. Temný náčelník nyní
udeřil nejtvrději, jak dokázal, až Totokeyu srazil k zemi. Totokeya však sebral sílu i odvahu z míst, které ani nevěděl, že zná a vší silou začal útočit. Boj byl opět vyrovnaný. Řinčení zbraní a křik bojovníků byl slyšet i v lese za osadou. Boj stále trval a na obou bojovnících byla již znát velká únava. Pot i krev mísily se na jejich kůži a v očích bylo vyčerpání. Totokeya už ztrácel kontrolu na svým oštěpem a v tom vycítil Temný náčelník svou šanci. Začal o to více z posledních sil útočit. Jeden bod do štítu následoval další a další. Totokeya už skoro štítem ani nehýbal. Byl sražen na zem. Ve všech zatrnulo. Bylo po boji. Totokeya byl poražen. Schází už jen jeden pohyb oštěpem a bude konec. Šaman však najednou zbystřil velkého ptáka letícího od lesa. Opravdu! Letěl přes osadu velký výr. Sova jen zašeptala do šamanovy mysli jediné, a tak krátké slovo… TEĎ… Šaman rychle vytáhl zaklínadlo ze svého toulce. Opakujte po mne, zakřičel. Temný náčelník upustil oštěp a po něm hned i štít. Jeho neslábnoucí naděje a víra v sebe samotného byly ty tam. Místo nich zavládl v jeho duši strach. Dal se na útěk. Zprvu tak takřka nemožné vítězství stalo se skutečností. Indiáni najednou pocítili úlevu, štěstí a radost najednou. Totokeya tak zachránil celou osadu před zkázou. Jeho žena Modrá sojka mu pomohla vstát a odcházely ho ošetřit i jiné ženy z osady. Zlatý pes pak volal. Na počest tohoto velkého a památného vítězství ulovím zítra vlastnoručně bizona, kterého upečeme na společném ohni! Na to se ozvaly pokřiky indiánů, které chválily rozhodnutí Zlatého psa. Večer – zakopání válečné sekery, možná volný večer, druhý den budou dlouho vzhůru. Kmeny indiánů soví ligy tak mohly pokojně jíti usnout do svých teepee, dnes to byla jejich předposlední noc.
Pátek: Ráno bylo dnes veselé, ale trochu smutné taky. Veselé, protože bude se píct bizon. Smutné ráno bylo to, protože zítra musíme zpátky. Zpátky do života běžného, zpátky bojovat. Prát se s našimi osudy, dělat rozhodnutí, pracovat, učit se a žít. První, kdo v osadě vstal, byl náčelník Zlatý pes. Jak slíbil tak šel ulovit velkého bizona. Musel vstát brzy, aby mohl dlouho toho správného hledat, bylo totiž třeba, aby byl opravdu velký. Musel totiž nasytit sto indiánů. Zlatý pes byl velký lovec a tatanku ulovil. Dovlekl ji se svým kmenem do tábora. Ostatní kmeny zatím chystaly oheň. Zlatý pes slavnostně oheň zapálil a tatanku se svými věrnými umístil tatanku na oheň. Indiáni z osady sov nebyli lakomí, a tak pozvali spoustu indiánů z kmenů z jejich domova a spoustu přátel náčelníků. Tak se tatanka pekla a okrajovalo se maso a nezůstala jediná pusa nemastná. Bylo to památné hodování. Všichni indiáni už mysleli, že vše dobře dopadlo a všemu je konec. Byl to opravdu konec? Mezi indiány byli i takoví, kteří mysleli, že Temný náčelník je mrtvý. To však je nemožné, to každý ví. Temný náčelník tu bude vždycky. Tak posunul se čas, slunce mělo za sebou už více než půl své cesty a jak už to tak každý den bývá, něco se stalo. Opět je tu! Zase vpadl do naší osady! Znovu se rozezněly poplašné rohy. Avšak temný náčelník nebyl ozbrojen a stál ve středu osady s bílou vlajkou. To je pro ty co to neví, bělošský způsob jak vyjádřit, že přichází v míru. Osada se sešla, pro všechny to byl šok a zároveň velké překvapení, že přichází v míru. Co přeješ si nám sdělit, bratře, pravil Velký bizon. Temný náčelník zvedl zrak a začal hovořit. Jsem téměř poražen, bratři, ale nesmím být poražen a ani nemohu, jsem trýzněn svým osudem. Vydal jsem se na nejtěžší cestu, jakou jsem mohl. Lidé bez zla, by si nevážili toho, co mají, protože by je o to zlo nemohlo připravit, nenašli by beze mne cestu za dobrem. Nevěděli by jak se chovat, protože by nebyl rozdíl mezi dobrem a zlem. Beze mne by nebyli potrestáni viníci, protože trest je zlý.. Taky by nebyli nasyceni hladoví co jí maso, protože zabití má v sobě také zlo. Nemohli by být hodní, protože by nevěděli, co je to být zlý. Neměli by z ničeho strach, a tudíž by nebyla ani pokora. Byl by tu úplně jiný svět a to nejde. Jsme v tomto světě, který má svá pravidla a zákony a dobro a zlo se jím prolínají a musí a jsou ve stálé rovnováze. Dobro a zlo jsou si též bratry, jako my. Věřte, že ač já sám jsem zlo, tak na mě samotném, je zlo největší. Není nikoho, kdo by mne miloval. Jsem sám a na přetěžké cestě. Omlouvám se Vám všem za způsobené příkoří, ale vězte, že to kvůli rovnováze na světě. Indiáni jen strnule mlčeli a přemýšleli. Najednou si uvědomili, že jejich bratr má z nich život nejtěžší. Uvědomili si, že každé zlo má své dobro a také má svůj důvod. Bratři náčelníci uvědomili si, že jejich bratr je stále jejich bratr, ať je jaký je a rozhodli se přijmout ho zpět k sobě. Od té doby je temný náčelník v každém z nás a hlídá rovnováhu v naší duši. Rovnováhu mezi zlem a dobrem. Slunce zapadlo za obzor a společné hodování začalo brát konce. Indiáni už pomýšleli na návrat zpět. Sotva ale slunce zapadlo, stala se ještě jedna nečekaná věc! Vrátil se poslední bratr, který nemohl najít dříve cestu k osadě. Na počest tábora a na oslavu bratrského shledání rozhodli se bratři použít poslední kouzlo. Kouzlo, které již roky nepoužili a nikdy nepoužili v takové síle. Rozdmýchali společně odlesky síly a krásy naděje, svobody, hudby, lásky, touhy a štěstí. Velký Manitu jim odpověděl a každý z indiánů věděl, že je chráněn mocí netečnou a neporazitelnou, nebo ne? T. K.
