Naděje pro Chanu Jak hledat Boží vůli, když dítě nepřichází
Jennifer Saakeová Copyright © 2013 Nakladatelství SAMUEL. Praha, www.samuelcz.com
1. k apitola
Rodinná pouta Byl jeden muž z Ramatajim-sófímu, z Efrajimského pohoří; jmenoval se Elkána. Byl to Efratejec, syn Jeróchama, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova. 1. Sa m u el ova 1,1
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil… Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. 1. Mojž íšova 1,27 a 31
Chana nervózně očekávala setkání se svým snoubencem. Nebyla si jistá tím, jaký vlastně bude muž, se kterým měla sdílet svůj život. Její rodina ale vybrala dobře. K Chanině radosti se ukázalo, že Elkána je zbožný muž, kterého se brzy naučila milovat. Když si vzpomněla na slova požehnání, která s důvěrou provolávali svatebčané o jejich nedávném svatebním dnu, do tváře se jí vkradl lehký ruměnec: „Nechť je tvých potomků jako písku na břehu moře a hvězd na nebi. Nechť jsi plodná jako Ráchel a Lea, které spolu vybudovaly dům Izraele.“ Chana si zasněně představila sebe samu do roka s Elkánovým synem v náručí. A jestli ne v náručí, pak určitě v lůně. První rok však uplynul, pak další a pak ještě další. Nevinnou naději začínal ukrajovat strach, smutek a obavy. Aby se vyhnula soustrastným pohledům, sklopila oči pokaždé, když vstoupila na tržiště. K uším jí však cestou stejně doléhal šepot. Místo aby jí líce barvila záře nové lásky, ji tvář pálila studem kvůli tomu, že zjevně nebyla schopná zajistit, aby jméno jejího muže pokračovalo i v další generaci.
„A kdy se chystáte založit rodinu vy?“ Tato napohled nevinná otázka se mi pokaždé zaryla zase o něco hlouběji do už tak dost bolavého srdce. Věděla jsem, že se ta žena snaží pouze společensky konverzovat, ale místo pouhé zvědavé otázky, kdy bychom asi mohli mít děti, jsem slyšela jen odsouzení toho, že naše manželství neodpovídá její definici rodiny. Copyright © 2013 Nakladatelství SAMUEL. Praha, www.samuelcz.com
18
Naděje pro Chanu
Chtěla jsem jí odpovědět, že rodinu jsme už založili, v den, kdy jsme si dali manželský slib a stali se v Božích očích jedním. Chtěla jsem jí říct o měsících a letech touhy a čekání. Proč musí být naše jednota stvrzena přidáním dětí, než budeme konečně pokládáni za rodinu? Když Bůh stvořil Adama a Evu, řekl ještě dlouho předtím, než se stali rodiči, že tato dvoučlenná rodina je „velmi dobrá“. Proč bychom se tedy měli cítit „nekompletní“, když se ocitneme v podobné situaci? Moc jsem jí chtěla říct o naší dcerce – o té, u které trvalo dva roky, než jsme ji vůbec počali. Kdyby Noel žila, už bych byla několik let veteránkou oné oslavované role mateřství. Chtěla jsem vyprávět o dětech, z nichž každé si odneslo kus našeho srdce; doufali jsme, že se stanou součástí naší rodiny prostřednictvím adopce, ale nestalo se tak. Věděla jsem ovšem, že se jedná jen o společenskou konverzaci, a tak jsem se rozhodla nedat té ženě nahlédnout do trápení v mé duši. Nechtěla jsem sledovat, jak šokovaně zmlkne. Nebo ještě hůře, slyšet další dávku nevyžádaných rad o tom, že se máme „prostě uvolnit“, jet na dovolenou nebo změnit sexuální techniku. Nestála jsem o další sarkastické prohlášení: „Tak já ti dám svoje děti. Jsou to pěkné příšerky!“ doplněné doporučením, ať jsem vděčná za svobodu, kterou mám. Místo toho jsem nasadila poloupřímný úsměv, řekla něco neurčitého o „možná někdy“ a pak se rychle pokusila vmísit mezi novou skupinku účastníků oslavy právě narozeného miminka v naději, že se mi podaří znovu nabýt sebeovládání, než se během večera ještě tak šestkrát setkám s toutéž otázkou. Uprostřed místnosti se kolem novorozence a jeho mladé matky shromáždila skupina žen. Zdálo se mi, že kam se podívám, tam vidím těhotná bříška. Poblíž stála skupinka otců, kteří se chlubili nedávnými sportovními úspěchy svých synů. Po sešlosti kolovaly fotky tří dětí jednoho z kolegů. Mé zklamané naděje mě přemohly; zamrkala jsem, abych zahnala slzy, spolkla knedlík v krku a šla hledat manžela. Bušení v hlavě a vlny nevolnosti vyvolané zármutkem byly ideální výmluvou, proč jít domů dřív. Dlouhým čekáním zemdlívá srdce. Přísloví 13,12
Jakákoli debata o neplodnosti není úplná, dokud se nezamyslíme nad tím, jak definujeme rodinu. Rodina je nejzákladnější skupinou, v níž lidé od nepaměti žijí, a je to jeden ze způsobů, jak definujeme sami sebe a jak se vnímáme v kontextu společnosti kolem nás. Když rodinu nemáme, je snadné se mezi lidmi, kteří ji mají, cítit ztracení nebo osamělí. Bible samozřejmě vnímá Copyright © 2013 Nakladatelství SAMUEL. Praha, www.samuelcz.com
R o d i nn á p o u ta 19
rodinu jako něco velmi důležitého a věnuje řadu stránek rodokmenům rodin a vysvětlováním, kdo byl s kým spřízněn. Chanin příběh začíná pohledem na rodinnou historii jejího manžela. Podle detailního rodopisu, který najdeme v 1. Paralipomenon, pocházel Elkána z kněžské linie. Levité nedostali při dělení Izraele mezi dvanáct kmenů vlastní půdu, proto se v 1. Samuelově vysvětluje, že se Elkánova rodina usadila mezi Efrajimci, Josefovými potomky. Elkána a jeho rodina žili konkrétně v Ramatajim-sófímu (později nazývaném pouze Ráma; ve 13. kapitole zjistíme, jaký význam toto místo mělo). Když se začneme probírat Chaniným rodokmenem, zjistíme, že židovský národ měl poměrně váhavé počátky. V Boží historii Izraele je neplodnost ústředním tématem a nad vznikem i pokračováním izraelského národa se několikrát vznáší otazník. Abrahamovi bylo sto let a Sáře devadesát, když se jim konečně narodilo zaslíbené dítě (viz 1. Mojžíšova 17,17). Také Izák se později modlil za svou neplodnou ženu Rebeku, než jí Bůh dal do lůna dvojčata (viz 1. Mojžíšova 25,21). Jeden z těchto chlapců, Jákob, také zakusil problémy s rozšiřováním své rodiny. I když měl dvanáct synů, jen dva mu porodila jeho milovaná žena Ráchel, která léta bojovala s neplodností jak „primární“ (nikdy neporodila živé dítě), tak „sekundární“ (nebyla schopna počít nebo donosit k porodu živé dítě po minimálně jednom úspěšném těhotenství). Často jsem uvažovala, zda Ráchelin první syn Josef také nemusel bojovat o to, aby se stal otcem. Bible zaznamenává, že měl jen dva syny, což bylo v době, která neznala antikoncepci a kdy byly velké rodiny známkou prestiže, něco neobvyklého. Když se tento Jákobův oblíbený syn rozhodl pojmenovat svého druhého syna Efrajim, řekl: „Bůh mě učinil plodným v zemi mého utrpení.“ (1. Mojžíšova 41,52) Přijde mi ironické, že se příběh Chany, zřejmě nejznámější příběh o neplodnosti v dějinách, odehrává v hornaté krajině země Efrajim, země, kterou „Bůh učinil plodnou“. Židé si vzali k srdci Boží slova o tom, že děti jsou požehnáním; z toho vyvozovali, že nepřítomnost dětí je známkou Boží nelibosti. Když si Chana vzpomněla na to, že její předkové také znali její bolest, mohlo jí to být útěchou. Tytéž příběhy ale mohly její břemeno a zármutek ještě zvětšovat. Když bylo světu okolo zjevné, že se Chaně na rozdíl od jejích pramatek Bůh otevřít lůno nechystá, byla Chana pro svou neschopnost porodit dítě společensky vyloučena. To, že znala historii svého lidu, aniž by na její vlastní prosby o dítě Bůh odpověděl, pro ni mohlo být spíš další ranou než pomocí. Mít děti bylo pro ženu v Chanině době naprosto nezbytné. Výchova synů nezajišťovala jen zachování tradice a dědictví, ale nabízela také zajištění a bezpečí v případě ovdovění. Bez dítěte neměla žena ve stáří moc naděje na to, že se uživí. Pokud nebyla obklopena svou rodinou, neměl pro tehdejší společnost Copyright © 2013 Nakladatelství SAMUEL. Praha, www.samuelcz.com
20
Naděje pro Chanu
její život žádnou cenu. Já žiji v rozvinuté zemi, kde mají ženy k dispozici životní pojištění, sociální systém, vzdělání a pracovní příležitosti, mám tedy jen matné tušení, jak zoufale se Chana cítila, když nebyla schopna zplodit dědice. To, co dokážu pochopit, jsou Chaniny sny: touha cítit, jak se její ruky drží maličké ručičky. Vědomí, že láska vyjádřená jejím dotekem může nemocné tělíčko nebo bolavé srdíčko uzdravit mnohem lépe než jakákoli léčivá bylina. Touha slyšet, jak jí hlásek šeptá do ucha „Mami, mám tě rád“, stejný hlásek, který zpívá písně chval Hospodinu, třeba i falešně, ale hlavně s radostí, což jejímu srdci přináší obrovské potěšení. Touha být tou jedinou, která může všechno „napravit“, když se dětem zdá svět plný bolesti nebo nespravedlnosti. Toužila po chuti sladkých vlhkých pusinek, tisknutých na rty s dětskou nenasytností. Toužila po rodině, kterou by mohla označit za vlastní. V té době bylo mateřství mnohem víc předpokládanou a očekávanou skutečností než něčím, pro co se člověk mohl rozhodnout, přesto musely Chanino srdce plnit sny o dětech. Jako každá dobrá židovská dívka byla vychovávána k tomu, aby se od nejútlejšího věku připravovala na mateřství. Když si hrála s dětmi z okolí, určitě si chtěla co nejčastěji hrát „na maminku“. Ideálním povoláním pro ni byla výchova dětí, o jiných plánech vůbec neuvažovala. Když se realita dospělého života od ideálu výrazně odlišila, její definice rodiny a porozumění samotnému životu byly od základu otřeseny. Debra Bridwellová ve své knize The Ache for a Child (Bolestná touha po dítěti) vysvětluje tuto bolest následujícími slovy: Bůh toužil po tom, aby stvořil nový život, a chtěl ho stvořit ke svému obrazu. Pokud On, dokonalý a úplný, pociťoval tuto touhu tvořit, proč by měla být sobecká nebo nesprávná? A protože nás stvořil ke svému obrazu s řadou svých vlastností, nemělo by nás překvapit, že sdílíme Jeho touhu tvořit. Když se toužíme podílet na zázraku stvoření nového života „k svému obrazu“, který se nám bude podobat, když toužíme po důvěrnosti péče o dítě a jeho výchovy, je to jen přirozené. Tuto touhu nám dal Bůh a je součástí toho, jak jsme stvořeni. Není divu, že se cítíme rozrušení a zmatení, když nejsme schopni ji naplnit.1
Hledání Božího srdce uprostřed neplodnosti Jedním z prvních Božích příkazů lidem bylo to, aby se plodili a množili se. Písmo vysoce oceňuje roli rodičů. Pokud jsou děti známkou Božího požehnání, co potom znamená neplodnost? Zdá se, že otázky ohledně rodiny (té vlastní nebo Božího pohledu na ni) se kupí rychleji než odpovědi. Ještě než se vydáme Copyright © 2013 Nakladatelství SAMUEL. Praha, www.samuelcz.com
R o d i nn á p o u ta 21
na naši společnou cestu Chaniným životem a budeme se snažit zodpovědět si tyto bolestné dotazy, chci k vám být naprosto upřímná a otevřeně mluvit o bojích, které toto hluboké temné údolí zvané neplodnost provázejí. Chci být realistická, zároveň se ale bojím, že zde vykreslím tak temný obraz problémů kolem neplodnosti, že vás připravím o všechnu naději. Bůh může udělat obrovské zázraky, a nemluvím jen o zázraku početí. Pokud hledáte ujištění, že vám Bůh dá na konci této cesty miminko, pak je mi líto, ale tento slib vám dát nemohu. Bůh může mít vskutku v plánu, že vám daruje do života děti; musím ale upřímně říci, že nevěřím tomu, že každému páru, který opravdu hledá Boží srdce, bude dítě zaručeně dáno. Bůh je ale velký Bůh, dost velký na to, aby uzdravil každé zahořklé a zlomené srdce. Několik měsíců poté, co mi můj úžasný manžel poprvé nasadil do hlavy myšlenku, abych napsala tuto knihu, jsem dostala od jedné dobré kamarádky další zajímavý návrh. Julie přišla s návrhem, abych si přečetla celou Bibli a vyhledala všechny texty, které by se mohly (přímo či nepřímo) vztahovat k neplodnosti. Zpočátku mi to připadalo jako příliš velký úkol, ale brzy jsem se pustila do napínavého pročítání Písma, které mi nakonec zabralo čtrnáct měsíců. Byly chvíle, kdy to bylo velmi bolestné studium a těžko se mi pokračovalo – bylo tam tolik textů souvisejících se soupisy celých rodokmenů. Modlívala jsem se: Pane, jednou z mých největších obav je to, že náš rodinný strom přestane růst právě tady. Nechci být starým pařezem, vykopaným a odhozeným. Žalmista napsal: „Tvá žena bude jak plodná réva uvnitř tvého domu, tvoji synové jak olivové ratolesti kolem tvého stolu.“ (Žalm 128,3) Otče, když čtu o tvé věrnosti vůči nespočetným generacím, trápí mě to tím víc. Vůči nim jsi byl věrný, a co vůči nám? Bude mít můj muž někdy „plodnou“ ženu? Vyrostou na našem rodinném stromě někdy nové výhonky? Tyto texty detailně vysvětlují, kdo koho zplodil až po Adama, a to je pro mě velice bolestné.
Ačkoli šok neplodnosti má na každou ženu jiný dopad, vím, že já jsem typem ženy, pro kterou to bylo obzvlášť těžké. Na rozdíl od mnoha kamarádek bylo mým životním cílem mateřství. K mým nejranějším vzpomínkám patří to, jak si hraji se svou rodinou panenek na maminku, měním jim plínky, nalévám čaj na čajových dýcháncích, vozím je v kočárku a sním o dni, kdy budu mít v náručí opravdové miminko. Adoptovala jsem všechna zatoulaná štěňata a koťata, na která jsem narazila, a dokonce jsem oblékla kočku do šatiček pro panenku, abych si dokázala sebe samu lépe představit o krok blíž k realitě mateřství. Setkala jsem se se spoustou a spoustou žen, jejichž cesta se od té mé lišila. Některé braly budoucí mateřství odjakživa jako něco samozřejmého, a přesto se na ně nezačaly soustředit, dokud nepřišel ten „správný čas“. Jiné děti nijak Copyright © 2013 Nakladatelství SAMUEL. Praha, www.samuelcz.com
22
Naděje pro Chanu
zvlášť nechtěly, dokud je tato touha nezaskočila ve věku třiceti, pětatřiceti, nebo dokonce čtyřiceti let. Všechny jsme ovšem měly za to, že jsme schopny mít děti, kdykoli se pro to rozhodneme. Všechny jsme v životě došly do bodu, v němž naše definice rodiny začala zahrnovat děti. A stejně jako Chana, ani my jsme nevěděly, co si počít, když realita tomuto očekávání neodpovídala. Představte si, jak musel Chanin zármutek růst, když si začala uvědomovat, že ony večery plné vášně, které sdílela se svým milovaným, v jejím lůně nezasely očekávaný výsledek. Její kamarádky z dětství už měly vlastní děti, ale Chana se starala pouze o dvoučlennou domácnost. Pak i děti, o které se sama jako mladá dívka starala, když pomáhala maminkám ze sousedství a tak uspokojovala co nejčastěji svou mateřskou touhu, začaly mít vlastní děti. A někde uprostřed této izolace a zármutku si její milovaný Elkána, možná ze zoufalství, aby se zachovalo jméno jeho rodu, přivedl domů druhou ženu. Tak tohle stoprocentně nebyla definice rodiny, po které Chana toužila! Hospodine, pomoz, k tobě volám, ráno má modlitba přichází k tobě. Hospodine, proč jsi na mě zanevřel a svou tvář přede mnou skrýváš? Žalm 88,14-15
K dalšímu zamyšlení Jak definujete rodinu? Odpovídá váš současný stav této definici? Je vaše definice v souladu s Boží definicí? Vzpomínám si, jak mě trápily hrozné sny. Probouzela jsem se s pláčem, protože se mi zdálo, že můj manžel zemřel a já zůstala bez dětí. Tyto sny ukazovaly mé obavy a izolaci vyvolanou pocitem, že naše rodina zdaleka není úplná. Sepište si, čeho se při pomyšlení na svou současnou rodinu bojíte, a pak poproste Boha, aby vám pomohl spoléhat se v těchto obavách na Něj. Poklady srdce Úseky této knihy nazvané Poklady srdce nabídnou Boží slovo, které se bude týkat příslušných témat. Tyto texty můžete využít k vlastnímu studiu nebo k studiu ve skupince. Umožní vám proniknout hlouběji do Božího srdce a do toho, co Bůh k jednotlivým otázkám říká. 1. Mojžíšova 1-2 1. Mojžíšova 15,1-18,15 1. Mojžíšova 21,1-7 1. Mojžíšova 25,19-21 Copyright © 2013 Nakladatelství SAMUEL. Praha, www.samuelcz.com
R o d i nn á p o u ta 23
Pro nosiče břemen Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. (Marek 2,3-4)
Tito přátelé názorně předvedli, co znamenají slova „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův“ (Galatským 6,2). Pomohli člověku, kterého měli rádi, aby se dostal tam, kam potřeboval, a udělali mnohem víc, než bylo jejich povinností. Nabídli mu jak praktickou pomoc při naplnění fyzických potřeb, tak emocionální podporu, když mu pomohli hledat Boha i během duchovní krize, která jeho nemohoucnost doprovázela. I když je hlavní obsah jednotlivých kapitol této knihy určen především lidem, kteří osobně bojují s problémy s plodností, úsek označený jako Pro nosiče břemen na konci každé z kapitol má oslovit konkrétně přátele, rodiny, vedoucí sborů a společenství, spolupracovníky a další lidi, kteří jsou blízcí a drazí rodinám procházejícím touto bolestí. Doporučuji, abyste si přečetli celou kapitolu, abyste pochopili, oč jde, a pak se věnovali těmto závěrečným úsekům, které vám nabídnou některé užitečné postřehy. Pro vaši konkrétní situaci budou nejspíš použitelné jen některé z uvedených myšlenek, ale pocity, které zde jsou vyjádřené, nejsou na této cestě nikterak neobvyklé, a jsou proto psány v první osobě, jako by vám je vyprávěl někdo blízký. Možná si všimnete, že na některých místech v knize vaše příbuzná či přítelkyně připsala jednu či dvě poznámky nebo podtrhla místa v textu týkající se věcí, kde se cítí mimořádně zranitelná. Žádné dvě osoby ani situace nejsou stejné, a tak prosím berte tyto myšlenky jako odrazový můstek k zamyšlení a diskuzi, ne jako předpis řešení. A teď k prvním doporučením pro nosiče břemen…
Když se s někým seznamujete, nezačínejte rozhovor slovy: „A máte děti?“ I když je to zcela nevinná otázka, může u mě vyvolat pocit, že jsem srna, kterou náhle oslnily reflektory auta. Místo toho můžete zkusit něco obecnějšího a širšího, třeba: „Povězte mi něco o sobě.“ Každý člověk, který se ocitl v situaci, kterou nepovažuje za ideální (nenaplněná touha po manželském partnerovi, nezaměstnanost atd.), takový přístup jistě ocení.
Copyright © 2013 Nakladatelství SAMUEL. Praha, www.samuelcz.com
Obsah Poděkování.......................................................................................7 Úvod.................................................................................................9 Můj příběh...................................................................................... 13 1. Rodinná pouta......................................................................... 17 2. Závist, žárlivost a soupeření...................................................... 25 3. Trestá mě Bůh?......................................................................... 33 4. Protože ji miloval..................................................................... 41 5. Zkuste být chvilku v mé kůži (než si na mě otevřete pusu)....... 49 6. Jak dlouho to bude bolet?......................................................... 55 7. Dvě srdce, která bijí jako jedno… občas................................... 63 8. Naplň můj pohár, Pane............................................................ 71 9. Hořkost v duši..........................................................................77 10. Pro dítě cokoli?.......................................................................... 83 11. Modlitba, víra a soucit.............................................................. 95 12. Když církev bolest ještě zhoršuje............................................. 103 13. Trápení a zármutek................................................................. 111 14. Jak sloužit Tělu Kristovu pokojem.......................................... 123 15. Čekat a přitom uctívat............................................................ 131 16. Jak jde čas............................................................................... 139 Příloha A....................................................................................... 157 Příloha B....................................................................................... 163 Poznámky..................................................................................... 169 O autorce...................................................................................... 171 Epilog: Hannah’s Prayer Ministries............................................... 153
