nadhled a otevřenost

M A L T A

V A L L E T T A

I N T E R V I E W

CESTOVÁNÍM ZÍSKÁVÁME

nadhled a otevřenost Švýcarka Bettina Lobkowicz objevila způsob, jak se adaptovat a přitom zůstat sama sebou. ŠTĚPÁNKA STROUHALOVÁ s ní však hovořila i o mnohém jiném.

Jste vášnivá cestovatelka a také jste v několika různých zemích pracovala. Kterým ze zmíněných způsobů raději poznáváte cizí kraje? I Každý má

jinou kvalitu a svá pro i proti. Pokud máte možnost pobývat v zemi delší dobu, můžete ji víc zažít, poznat hlouběji kulturní souvislosti, pochopit mentalitu lidí. Máte čas přizpůsobit se, což pro pobyt v cizí zemi považuji za velmi důležité. Jako turista tohle nezvládnete – všechno vnímáte spíš jako ve filmu a vytvoříte si jen povrchní skládanku dojmů. Na druhou stranu jste většinou ušetřeni pohledu za oponu, který nemusí být radostný, a odnesete si víceméně ideální zážitkové „pohlednice“.

Ale člověka to vždycky nějak obohatí, že? I Každá

společnost má své zvláštnosti a specifika, která se vám mohou líbit více nebo také méně, ale vždycky máte

76 E U R O W E E K E N D B Ř E Z E N 2 0 0 8

šanci se něčemu novému naučit. Jenže ty cenné rozdíly se bohužel z našeho globálního světa postupně vytrácejí. Žijeme v multikulturní vesnici a díky tomu cestování už není a nebude tak zajímavé jako třeba před 50 lety. Kterou nejexotičtější zemi jste poznala při práci? I S misí Mezinárodního červeného kříže jsem navští-

vila Salvador ve svých pětadvaceti, hned po studiích. V zemi tehdy řádila občanská válka a já měla za úkol spolupracovat s agenturou, která hledala dlouho pohřešované lidi. Ti, jak se ukázalo, většinou skončili jako političtí vězni buď ve státních vězeních, nebo naopak ve věznicích na povstaleckých územích. Postupně jsme prověřili všechny salvadorské věznice a objevili spousty lidí, kteří už byli dávno považováni za mrtvé.

Nebylo to pro mladou ženu poněkud riskantní? I Tro-

chu … Vzpomínám si, že jsme se plavili na nafukovacím člunu a povstalci po nás stříleli, abychom zmizeli z jejich území. Leželi jsme na dně a modlili se, abychom vydrželi my i člun, který nás dělil jen tenkou slupkou od řeky. A ta byla asi tak přátelská jako ty samopaly na břehu.

Co jste si z téhle zkušenosti odnesla pro život? I

V Salvadoru jsem dostala první impulz přestat kouřit.

Nebyly cigarety? I To ne, ale hrozně jsem se styděla. Bylo mi trapné zapálit si před místními lidmi, kteří byli

MAKE-UP MICHAELA OHEMOVÁ

PANÍ BETTINA, manželka aristokrata Jiřího Lobkowicze, je energická dáma, jež budí na první pohled respekt, ale jakmile se rozhovor stočí na cestování, přísná rozvážnost se rozpouští ve vřelém nadšení. „Eurovíkend?“ říká v čerstvě zrenovovaném salonu soukromého křídla mělnického zámku. „Zní báječně. To je teď totiž můj život,“ jásá s vytaženým obočím žena, pro kterou nečinný odpočinek znamená v podstatě totéž co stres.


MAKE-UP MICHAELA OHEMOVÁ

I N T E R V I E W

I N T E R V I E W

„ZDE BY MOHL BÝT NAPSÁN TŘEBA NĚJAKÝ KRÁTKÝ TEXT NEBO...“ rovatelem zajímajícím se o věc pouze teoreticky. Nevydržím být v kritickém okamžiku takzvaně šokovaná a nic neudělat. Zjistila jsem, že nejlepším východiskem z každé situace, byť vypadá jakkoliv zoufale, je začít něco dělat. Ale na druhou stranu se nechci prezentovat jako nějaká přehnaně obětavá bytost. Ráda pomůžu, ale zůstávám přitom stále zdravý egoista. Obětujete se jen do té míry, pokud neškodíte sama sobě. I Přesně tak. Byly doby, například prvních pár let

tady na zámku, kdy jsem se obětovala příliš. Ale pak jsem zjistila, že to k ničemu nevede. Protože asi jako každý člověk, který něco dělá pro druhé, přinejmenším očekává, že mu budou vděční nebo alespoň poděkují. V mém případě se to nestalo, byla jsem zklamaná a měla jsem vztek. Tak jsem se rozhodla, že se zas tak příliš obětovat nebudu, a tudíž nebudu nic očekávat. A je mi líp.

FOTO VĚROSLAV SIXT

tak chudí, že neměli peníze ani na tu ubohou cigaretu. Ale skutečný důvod, proč jsem nakonec přestala kouřit, nebyla otázka špatného svědomí, ale vyžádala si to moje alergie. V Salvadoru vaše působení u Červeného kříže skončilo? I Ne, ještě jsem byla ve Španělsku a tam jsem také

navštívila všechny věznice.

Vy máte takovou zvláštní specializaci, nebo snad nějakou osobní náklonnost k vězňům? I Doufám, že ne,

ale bylo to zajímavé, protože v osmdesátých letech ve Španělsku ještě stále po Frankově diktatuře přetrvávaly problémy s lidskými právy a tehdejší premiér požádal Mezinárodní červený kříž o zmapování situace ve věznicích. Pro vaši práci je tedy asi dost důležitý jakýsi humanitární rozměr. I V té fázi mého života to bylo pro mě

Co vás cestování po světě naučilo? Máte nějakou obecnou zkušenost, která by vám pomohla v životě nebo podnikání? I Cestování mě především poučilo,

že jako host se musím umět přizpůsobit novému prostředí a ne opačně. To považuji za základní slušnost. Naučila jsem se adaptovat. Jsem Švýcarka, takže tady v Čechách jsem byla, alespoň zpočátku, také cizinka. Ale hned, když jsem přišla do Prahy, jsem se snažila mluvit česky a nikdy jsem neočekávala, že tu lidé se mnou budou hovořit německy nebo francouzsky. Dokonce ani tlumočníka jsem neměla. A pro podnikání byl samozřejmým impulzem můj původ, výchova… Z jaké rodiny pocházíte? I Otec byl podnikatel, majitel

textilní továrny. Matka pocházela také z továrnické rodiny a měla ještě malou politickou kariéru. A velmi se obětovala rodině. Také proto, že jsem v mládí viděla, jak trpí tím, že absolutně nedokáže myslet na sebe, jsem se bránila jít její cestou. Měla jste hezké dětství? I Krásné a čisté, vyrůstala

velmi důležité, ale nejsem Matka Tereza.

jsem na venkově v malém zastrčeném místě v náruči přírody. Byla jsem malá divoká holka, která chytá myši. To se pro život taky hodí, zvlášť na zámku.

Co vás na tom uspokojovalo? I Pocit, že můžu něco hmatatelného udělat a nezůstávat jen vnějším pozo-

Vystudovala jste politologii na univerzitě v St. Gallenu a vaším profesorem historie byl Ota Šik. Jak to, že jste

se snesla z politických výšin k pěstování vína, řízení stavebních prací a dekoratérskému umění? Jak jste svou kvalifikaci uplatnila v životě? I Pracovala jsem u

Červeného kříže a poté jako investiční bankéř. A můžu říct, že umím dobře číst noviny. Výborně se také hodím do politického kuloáru, vždycky mám svůj jasný názor na věc. Životní situace mě zavlekla trochu stranou od politiky, takže mi to momentálně není moc platné. Ale jsem velmi ráda, že jsem tady v Čechách, kam jsme přišli hned v roce 1990, mohla zažít tak zajímavou dobu a být u porevolučního probuzení. Dodnes se pamatuji na atmosféru prvních demokratických voleb. Mým snem bylo uplatnit se ve společnosti a vadilo mi, že na Západě pro nás, tehdy mladší lidi, už nebyl koncem 70. let prostor. Všechno bylo už příliš hotové a já jsem se jako mladá dívka bála, že se jednou budu nudit. Proto jsem ráda, že jsem tady měla možnost se nenudit. Ale pak se to trochu zvrtlo a já jsem si někdy říkala, jestli by nebylo krásné se přece jen trochu nudit.

Ano, to je vidět, zámek i vinice pod vaší rukou utěšeně vzkvétají. I V takové podobě, jak zámek dnes vypa-

dá, už nebyl skoro tři sta let. Ještě koncem 19. století bývaly v zámku i nájemní byty a sály v prvním patře sloužily jako skladiště dříví.

Máte ještě vůbec čas na cestování? I Protože jsem se

v poslední době intenzivně starala o rekonstrukci, musela jsem si tuhle radost nějakou dobu dost odpírat.

FOTO VĚROSLAV SIXT

Vloni jsme po téměř patnácti letech dílo úspěšně dokončili, a tak zase začínám vystrkovat růžky. Vyrážíte za odpočinkem a poznáním, nebo jsou to spíše pracovní cesty? I To se tak nedá říct. Podnikatelem

jste dvacet čtyři hodin denně. To je velký rozdíl proti zaměstnaným lidem, kteří se od pěti šesti večer už mohou cítit úplně svobodní a dělat něco docela jiného. Pokud podnikáte, myslíte kdykoli, večer i na cestách, stále v rámci svého byznysu. A nemyslím tím, že by to byl nějaký stres, zátěž nebo něco negativního. Prostě jenom nepřetržitě hledáte další inspiraci a obohacení, další impulzy. A právě proto moje cestování, pokud hovoříme o nějakých kratších cestách po Evropě, nikdy nelze považovat jenom za čistý relax.

Mám silný pocit, že vás to nacházení nových impulzů na cestách docela baví. I Jistě. Navíc, když jsme se


loni vzdali pražské rezidence a zůstali jen na Mělníku, přišli jsme o část svého soukromí a klidu. Pokud současně bydlíte tam, kde pracujete, soukromí se plíživě stává součástí vašeho pracovního prostoru. Takže pak se těšíte i na sebemenší pobyt v zahraničí, který vám to příjemně kompenzuje. Ale cestování, obecně a pro kohokoli, je hrozně důležité, protože člověk získává otevřenost vůči novému prostředí a potřebný nadhled. Z jakékoli trochu vzdálenější perspektivy ztrácí každý místní či osobní konflikt svou naléhavost a emocionální náboj.

108

E U R O W E E K E N D B Ř E Z E N 2 0 0 8

I N T E R V I E W

Jaké jsou cíle vašich kompenzací? I Pro inspiraci navštěvuji třeba různé vinařské oblasti, nedávno mě pozvali do Portugalska, byla jsem na vinicích v Libanonu, Gruzii, Arménii, Bulharsku, pochopitelně mnohokrát ve Francii. Každé vinařství je jiné a vždycky něco zajímavého a nového objevíte, nějaké překvapení. To je ten skutečný důvod, proč chcete cestovat. Netrmácíte se přece přes půlku světa, aby se vám potvrdilo, že žijete v tom nejlepším. Všude najdete překvapení, pokud ho hledáte. A co městské výlety? I Třikrát do roka zajedu do Paří-

že. Vždycky se najde nějaký dobrý důvod, proč jet do Paříže.

Myslíte pochopitelně za uměním, že? I Přesně tak. Řeknete si: To je ale zajímavá výstava, tam nemůžu chybět – a při tom si jen tak mimochodem uspokojíte nějaké ty ženské touhy!

Podnikáte třeba nějaké relaxační cesty, kde byste se nechala jenom rozmazlovat? I Tak to vůbec ne, v žád-

ném případě! Já to nesnáším. Pro mě je stres nečinně odpočívat. Protože pokud například ležím v lázních, jsem pořád jenom se svým tělem a mnohem intenzivněji než jindy vystavena jeho pochodům. A právě to mě stresuje. Máte moc příležitostí se pozorovat: tohle mě bolí a tohle už také není, jak bývalo… Tyhle věci jsou dané, tak je lepší o nich raději moc nepřemýšlet. Člověk stejně nemůže vyhrát. Udržuji se v rámci možností, každý druhý měsíc zajdu ke kadeřníkovi a tím to končí. Žádné masáže nebo podobné legrácky.

„ZDE BY MOHL BÝT NAPSÁN TŘE BA NĚJAKÝ DELŠÍ TEXT NEBO... NAPSÁN TŘEBA NAPSÁN TŘEBANĚJAKÝ TEXT ZDE BÝT NAPSÁN.“

Nakupujete? I Pokud jde o módu, nakupuji pouze na cestách, tady na to nemám čas. Nákupy v cizině jsou vždycky zajímavější, protože člověk si chce přivézt vždycky nějaký ten „suvenýr“. Ale bohužel, svět už není tak pestrý, jak býval. Suvenýry po celém světě začínají vypadat v podstatě stejně a také všechny šaty jsou si podobné. Dříve jsem se těšila do Itálie nebo Paříže, protože určitý typ košile nebo látky se nedal jinde koupit. Dnes všechno koupíte všude, ale v neuvěřitelné záplavě věcí nenajdete nic zvláštního a specifického, co by „vonělo“ jenom určitým místem. Nemáte přece jen nějaký tajný tip? I V Itálii je ještě

pár obchodů. Třeba na Capri si můžete nechat vyrobit nádherné ručně šité sandály na zakázku. Můžete mít jedinečný tvar, barvu i detaily, naprostý originál! A v Benátkách, hned naproti známému Harris Baru v ulici Vallaresso, chodím zase na košile. Z takového hedvábí, jaké jinde nekoupíte.

Jak na svých toulkách po evropských městech bydlíte? I Preferuji pobyt u známých, ale pokud bydlím v

hotelu, snažím se vždycky najít šikovné místo někde v centru, abych mohla všude chodit pěšky. Může to být v podstatě jakýkoli hotel, který má velkou halu, kam mohu pozvat své známé, a pak už mi stačí jenom dobrá koupelna a čisto. Jediné, co nemusím, jsou nablýskané designové budovy, kde člověk musí mít snad i kufry sladěné se stylem hotelu.

Vím, že patříte spíše mezi velmi spontánní cestovatelky, které rády improvizují… I Vždycky se snažím najít

si svou cestu. Při dalekých cestách třeba po Asii musíte často improvizovat. Mnohokrát jsme se ocitli v situaci, že jsme vůbec netušili, kde složíme hlavu, například když jsme putovali ve výšce čtyři a půl tisíce metrů po Tibetské náhorní plošině a museli strávit dvě mrazivé noci ve stanu. Ale bez důkladné přípravy to vůbec nejde a kromě praktických věcí také hodně záleží, jak jste na cestu připraveni mentálně. Pokud si s sebou nesete nějakou zátěž v podobě nevyřešených věcí a starostí, není to pro cestování dobré. Například když jsme cestovali po trase Hedvábné stezky v Číně, byla jsem ve stresu kvůli vážné nemoci blízkého člověka a možná i kvůli tomu cesta málem skončila tragicky. Ocitli jsme se v písečné bouři na poušti Taklamakan. Její název v překladu znamená „Místo jisté smrti“ a nám šlo skutečně o holou existenci, když se nad námi zavřela mračna černého prachového písku a téměř nás pohřbila zaživa. Vyvázli jsme jen díky zkušenému ruskému pilotovi, který nás provázel malým letadlem a svého tupoleva dokázal jako zázrakem odlepit od země. Po takovém zážitku si uvědomíte, jak je život strašně krátký a že se vaše životní situace může ve vteřině změnit. Najednou pochopíte, jak je všechno relativní.

107 80 EE UU RR OO W W EE EE KK EE NN DD BB ŘŘ EE ZZ EE NN 22 00 00 88

I N T E R V I E W

Hovořila jste o své schopnosti adaptovat se. Máte nějaký recept, jak se připravit a zvládnout velké kulturní rozdíly? I V roce 1999 jsem se chystala na cestu do Írá-

nu, a tak jsem hledala informace, jak se má žena v tradiční muslimské zemi chovat. Dostalo se mi varování, že pokud nechci respektovat tamní zvyklosti, nemám do země ani jezdit, protože budu mít velké problémy. Řekla jsem si, že tam chci a budu je respektovat. A tak jsem si hned po příjezdu pořídila čador, černý závoj z jednoho kusu látky, který zahaluje celou postavu a musí být ušit přímo na míru. Ale později jsem si našla způsob, jak se oblékat, aby to místní akceptovali, aniž bych vypadala jako muslimka. Uvázala jsem si šátek a přes něj nasadila velký elegantní klobouk, natáhla si dlouhou sukni, jak vyžaduje místní mrav, a přes ni oblékla dlouhý plášť. Takže jsem vypadala asi jako Evropanka v koloniálním stylu z roku 1920. Všechno bylo v pořádku, místní mě docela laskavě přijali a dokonce si mě často fotili. A jaký „čador“ jste si v roce 1990 jako světaznalá Švýcarka, která právě opustila byt v Monte Carlu, připravila pro nás české domorodce? I To byla moje snaha

mluvit česky. Místní lidé, alespoň tehdy to tak bylo, se na cizince dívali dost nedůvěřivě, ale cizinka, která láme češtinu, byla i pro velmi skeptické starší důchodce docela milým překvapením.

Jak se vám podařilo rozpohybovat vinařství, které spravoval státní statek, a zrekonstruovat zpustlý zámek? I Člověk nepracuje sám, vždycky tvoříte

s lidmi. Sám nic nezmůže, s týmem ano. To je velmi důležitý základ.

Jak jste dokázala, aby zdejší víno přestalo mít, slovy vašeho manžela, nakyslou pachuť komunismu? I Když jsme vinice v roce 1992 zrestituovali, pozvala

jsem bratrance, vinaře žijícího v Německu, aby mi poradil, jak zlepšit kvalitu vína. A on zavelel: „Ukliďte sklepy, zaveďte moderní technologii a změňte motivace zaměstnanců.“ Takže jsme zasadili nové vinice, pořídili nerezové tanky i šetrné pneumatické lisy – a snažili se přesvědčit zaměstnance, aby sami zjistili, že pokud budou pracovat se zájmem, tak i jejich výrobek bude lepší a možná, že jednou hrdě prohlásí: „Ano, tohle báječné víno vyrábíme my.“ Jenže změna myšlení trvá mnohem déle než výměna technologie.

Ale je vidět, že se vám to daří, máte kvalitní a elegantní vína. I Ano, vyrábíme vína z žádaných od-

růd, jako je Chardonnay nebo Rýnský ryzlink, ale i známou Ludmilu, tradiční symbol našeho vinařství.

V dubových sudech zraje jemné barrique s kulatou chutí a jemnými tóny vanilky. U vína je velmi důležitá jeho identita a lidé tady na Mělníku mohou přímo vidět, kde víno roste, prohlédnout si vinice, zajít do sklepů, ochutnat víno – a to je zážitek jiného druhu než si dát anonymní skleničku. Mojí obchodní myšlenkou bylo nabídnout cizincům, kteří pobývají v Praze, něco specificky českého a českým návštěvníkům autentický zážitek. Probudit Mělník do dnešní podoby vás muselo stát neuvěřitelné úsilí. Kde jste v sobě našla všechny ty odborné znalosti a dovednosti potřebné pro návrhy rekonstrukcí, interiérů i dekorací a řízení všech prací? I To jsem se také divila. Když jsme já a sestra

108


I N T E R V I E W

byly ještě mladé dívky, otec nám jednou slíbil, že až se budeme vdávat, každá dostaneme věnem krásný dům. Pamatuji se, že jsem mu řekla: „Proboha, jenom to ne, já žádný dům nechci, jsou s ním jenom starosti a práce. Raději mi dej malý byt,“ přála jsem si. Mít na starosti dům mě ani později nelákalo. Když jsem pracovala u Červeného kříže, putovala jsem jen s jedním kufrem a úplně mi stačil. Na žádné dekorace a podobné parády jsem si vlastně nikdy příliš nepotrpěla. Ale později jsem pochopila, že pokud se chci někde cítit doma, tak si hnízdo musím vytvořit. Domov není kufr a neexistuje jen tak. Poté jsem si vytvořila hned dva domovy, nejdříve v Paříži a pak v Monte Carlu. A právě Paříž se svým úžasným stylem a přístupem k bydlení mě, pokud jde o zařizování interiérů, hodně naučila. Například když jdete v Paříži nakupovat květiny, nejdříve se vás zeptají, do jakého pokoje budou, zda do jídelny, nebo salonu, v jakém stylu je místnost zařízená, do jaké barvy jsou laděné stěny a textil. Tehdy jsem pochopila, že vše je potřeba koncipovat v kontextu celého interiéru a nelze se zaměřit jen na dílčí detail. Tento přístup a samozřejmě spousty odborné literatury mi pomáhají i tady. A co textil? Závěsů na zámeckých oknech musíte mít stovky metrů. Jak jste se s ním naučila zacházet? I

K textilu jsem měla vztah už od dětství, vždyť jsem mezi látkami vyrůstala. Látky miluji a všechny textilní dekorace si tu šijeme sami. Ze svých cest si často přivážím spousty materiálu, do kterého tady pak oblékáme naše okna. Například závěsy v tomto salonu jsme ušili z látek, které jsem přivezla z Říma. To muselo být velmi drahé. I Vůbec ne. Objevila jsem

báječný obchod kousek od Palazzo Borghese, kde můžete přebírat spousty rolí se stylovými vzory a najít úžasné věci za docela příjemné ceny.

A další suvenýry do bytu z cest? I Ve Vietnamu jsem si

koupila například stříbrnou soupravu dóz do jídelny, v Indii vlněné vyšívané koberce a přehozy. Nikdy ale nekupuji historické památky, ty mají podle mě zůstat tam, kde vznikly. Nesouhlasím s globálním turismem, který ničí původní kultury a těží z posledních zbytků jejich tradice. Nejsem sběratelka, takže netrpím vášněmi v tomto směru.

A jakými vášněmi trpíte? I Hodně čtu, naposledy třeba

svěží pohled Alice Schwarzer na Simone de Beauvoir.

82


I N T E R V I E W

Je zajímavé, jak tahle spisovatelka a feministka, která se narodila ve velmi konzervativní katolické rodině, došla ve svých myšlenkách a postojích daleko. Píše o tom, jak my ženy to máme tak nějak těžké. Nejsem žádná feministka, ale vždyť víte, o čem mluvím, setkává se s tím mnoho žen: musíme být pořád tak hezké a chytré… A stejně nám to nakonec není nic platné. Narážíte na váš rozvod s manželem? I Manžel se roz-

hodl změnit svůj život.

A jak se teď změní ten váš? I Nic neplánuji, a kdyby-

chom dělaly rozhovor před rokem, nevěřila bych, že se dostanu do takové situace. Já vlastním vinice, patnáct let jsem tu pěstovala a vyráběla víno a budu ho vyrábět dál. To vím stoprocentně. Moje vize byla vždycky prodávat víno na Mělníku, protože zámek jsme považovali za nejhezčí vinotéku. A přála bych si, aby toto spojení vína a zámku zůstalo dál. Je možné, že podmínky se trochu změní, ale nerada bych zničila to, co jsem tady vytvořila. Mě zajímá a fascinuje tvořit, ne ničit.

To prakticky znamená, že zámek neopouštíte? I Zá-

mek bude žít i beze mě, ale víno tady bude dál.

Vašima rukama a především hlavou prošla celá náročná rekonstrukce zámku. Jak se vyrovnáte s tím, jestliže všechno to, co zde vzniklo ve vaší režii, budete muset opustit? I Život je velmi bohatý! Na jednu

stranu se na zámku žije velmi příjemně, ale člověka to zároveň trochu omezuje. Myslím, že nejkrásnější bylo všechno to vymýšlení a budování a potom, samozřejmě, bylo hezké tu i žít. Ale já chci být vnitřně natolik svobodná, že mi nebude ani vadit, když odejdu. Protože pokud cítíte, že můžete realizovat spoustu věcí, tak se zase tak moc neděje. Jen si musím vytvořit něco nového. No a tak bych si vlastně, jako kdysi za mlada, přála malý byt, hodně těch eurovíkendů a realizovat nové plány. Jste silná žena. I Díky cestování se dokážu adaptovat na novou situaci. V životě, podobně jako na cestách, také nikdy nemáte jistotu, co vás potká a překvapí. A protože nejsem typ člověka, který vyhledává organizované zájezdy, a ráda cestuji individuálně, o to víc mohu být překvapená. Už teď se těším na nová překvapení.

Čeho si na sobě nejvíc považujete? I Jsem bojovnice a dokážu hodně pracovat. Práce mi pomůže vyváznout z každé situace a díky tomu se cítím nezávislá.

nadhled a otevřenost

Recommend Documents