Nad vesmírem, pod vesmírem

Nad vesmírem, pod vesmírem 3 osoby: Ona – hlavní hrdinka, autorka, režisérka + Ta, co mluví s ďáblem (je i v obou záběrech) Sluha 1 + Otec + Manžel + Stín ďábla Sluha 2 + Syn + Spolužák + Nápadník + Novinář Tma, roztáhne se opona, aby diváky překvapilo promítací plátno, jinak je scéna prázdná. Začíná se černobílým promítáním. Ta, co bude mluvit s ďáblem (s jinou barvou vlasů než v prologu, třech rodinných scénách a v autobazaru), sedí čelem k divákům, je vidět od pasu nahoru, tváří se vážně, ne však tragicky, za sebou má tmavé či šedé pozadí. Po několika sekundách se ozve zvuk kuličky, která odněkud dopadla na zem. Hrdinka se podívá pod sebe, zmizí ze záběru, chvilinku je slyšet šátrání, pak se vrací do záběru, sedá si, lehce se usmívá, po chvilince zvedne zářivě modrou kuličku, ukáže ji divákům a opět o malinko víc se usměje, po další chvilince záběr končí, plátno se vysune, současně s tím se „rozednívá“. Prolog: Ona: (přichází sebevědomě, leč neherecky, jakoby lidově, má jinou barvu vlasů než v úvodním i závěrečném filmovém záběru a ve čtvrté kapitole) Tak jsem tady (postaví se čelem k divákům), opravdu jsem to já v celé své krá… osobě (chvíli pozoruje, jak ji diváci nechápavě pozorují). Nic. Nedochází vám to, že ne. Netušíte, o co tady jde. A to je dobře. Kdybyste byli bývali tušili, asi byste tady nebyli. Jenže k mému štěstí už tu jste a pochybuju, že někdo z vás – jeden dva drzouni se možná najdou, víc ne – se sebere a odejde. Zaplatil jsem nebo zaplatila jsem, říkáte si, tak ať vidím, o co tady jako půjde. Když tak vezmu roha o přestávce. To ale není jistý s tou přestávkou, protože jen jediný člověk rozhodne, zda přestávka bude, nebo nebude. Pochopili jste správně, kdo vládne takovou pravomocí (vítězně se usmívá). Mimochodem víte, proč se vyplatí nasadit vysoké vstupné? Protože i když se jedná o sebevětší hloupost, tak lidi jsou snobi a nechtějí přiznat, že naletěli a vysolili majlant. Radši řeknou – jo, dobrý to bylo, to víš, umělci, těžko se to vypráví, náročná režie, skryté významy, nejlepší bude, když na to půjdeš taky. Ale zpět k naší záležitosti, proč jsem tady já a vy. Jménem sebe vás tady vítám. Děkuji, že jste přišli, děkuji předem, protože na konci možná nebude na děkování moc času, znáte lidi, pořád se jim něco nelíbí… Víte co, já vám řeknu pravdu, proč jsem tady. Tedy svou pravdu. Ženskou pravdu. I tahle pravda se řadí mezi pravdy. Nad ní je pravda jako taková, jako celek, chápete, a pod ní, pod tou ženskou pravdou, na pomyslném třetím místě, čili bronz, je už jenom pravda mužská, s tím lidstvo nic nenadělá. Specifické postavení má pravda dětská. Důležitou roli hraje, zda tím dítětem je budoucí muž, to je pak tahle pravda nad úrovní mužskou. A když je tím dítětem budoucí žena, postavení této pravdy značně kolísá. V jistou chvíli se nachází dokonce nad pravdou obecnou, úplně nahoře (celou dobu rukama ukazuje jednotlivé vrstvy a úrovně pravdy). Teď jsem vás trochu doběhla, úplně slyším, jak vám to v těch vašich hlavičkách šrotuje. Dám vám na to šrotování minutku (tleskne). Sluha 1: (vejde, ukloní se, postaví se do rohu, ne moc nahlas počítá do šedesáti) Ona: (znovu tleskne) Sluha 2: (přichází s židlí, ukloní se) 1

Ona: (sedá si, vydýchává) Sluha 2: Něco k pití, ó, vznešená? Ona: Vodu. Sluha 2: (klaní se, jde pro vodu, přináší ji na tácu) Ona: (pije, pak naznačí, že má dost) Sluha 2: (klaní se, odchází i s tácem a vodou) Ona: (protahuje se, čeká, až vyprší minuta) Sluha 1: (při posledních sekundách začne zlehka couvat) Padesát devět, šedesát… (zajde do zákulisí) Ona: Vidím to na vás na všech. Chlapi si říkají, že je to divadlo, že normálně se chlap k ženský takhle chovat nemá. Co nemá, nesmí, to je urážka mužského principu, muže lovce, vládce a bojovníka! A ženský si říkaj, že právě takhle by to mělo být, že je to oslava ženské materie v sexuálně filozofickém smyslu, že je to uznání naší mystické bytosti od dob jeskynních až po dortíčkové cvrlikání v cukrárnách. Jo, jo, milé ženy, dívky, dámy, trochu jste mi teď záviděly a zároveň mi škodolibě přejete, že až to tady skončí, budu na tom stejně jako vy, sice tak nějak celkem vzato potřebná, ale bez patřičné úcty, lépe řečeno s úctou, jen když protistrana bude něco potřebovat. No nic, musíme se vrátit k té mé pravdě. A ta zní takto. Zaprvé - neumím hrát, nejsem žádná herečka. Doposud jsem v dramatické roli účinkovala výhradně jednou. Na svém maturitním plesu jsem během půlnočního představení ztvárnila v literárním skeči Romeo, Julie a tma (drobná pauza) to poslední. Zadruhé - neumím psát, myslím jako divadelní hry. A tak jsem se rozhodla napsat právě divadelní hru. A když vím, že to neumím jako celek, napíšu si aspoň dílčí úseky. A až ty dílčí úseky poskládám v jednu divadelní stavbu, tak to vlastně hra bude. A ta hra, ta pomyslná stavba, pokud se přímo nezřítí, tak vždycky někam a nějak dopadne. Zatřetí - nejsem režisérka. Je dobré a v dnešní době potřebné ovládat umění zbavit se předem jakékoli zodpovědnosti. Vidím, že mi rozumíte. Jistě vám obřad zříkávání se zodpovědnosti není cizí. Začtvrté – nevadí mi, že neumím hrát, psát ani režírovat. Necítím se být těmito nedostatky frustrována. Přesněji řečeno, nebrání mi to v tom, abych si to přesto nezkusila. Myslím všechno dohromady. Proč ne? A proč ne teď. Tady. Před vámi. A hlavně, vážení, za vaše peníze. A víte proč? Protože se chci někomu vyzpovídat taky konečně, chci si ulevit, myslím slovně. Chci svůj život trochu zveřejnit, aby mě někdo poslouchal, opravdu poslouchal, což budete, když v tom máte prachy. Samozřejmě to vezmu stručně, hezky od začátku, aby vám nic neuniklo. Mám toho hodně moc na srdci, chci se o to… (hledá to správné slovo) Sluha 2: (vejde) Bohatství, vnitřní bohatství. Ona: To je ono, děkuji! Sluha 2: (ukloní se, zajde, resp. vycouvá) 2

Ona: Chci se o to své bohatství (slovo „bohatství“ zašeptá) s vámi podělit. (pauza) Není to ode mě milé? Kromě odvahy a trocha té zdravé drzosti už nic nepotřebujete. Opravdu. Divadlo jsem si pronajala. Pokud bude aspoň dvacet platících, neprodělám ani floka, a to se vyplatí, nemyslíte? (kouká do jeviště, pro sebe počítá, dle počtu diváků se vyjádří, že je to dobrý, skvělý, že má i na příště, nebo že je to jen tak tak…) Teď vám vrtá hlavou, co ti mí herci, co hrajou sluhy. Jak je platím. Nebo čím. Nebo jak jsem je donutila k takové podřadné a maskulinně nedůstojné roli. Jednoduše. Nejsou to herci hrající sluhy, ale sluhové představující herce – sluhy. Slouží mi dobrovolně (vyndává lejstra a mává jimi), tady se mi upsali, čtyřiadvacet hodin denně, bez nároku na mzdu, stravu a ubytování. A ke všemu jsou za to neskonale rááádi. Sluha 1 + Sluha 2: (vyběhnou, každý z jedné strany, pokleknou a líbají ruce hlavní protagonistce a děkují Jí, že Jí smějí sloužit) Ona: Stačí. Kdo ji dnes uloží do trezoru? (vyndá kuličku) Sluha 1 + Sluha 2: Já! Já! Já! (oba zvedají ruce) Ona: (chvíli váhá, už už ji dá do ruky staršímu, na poslední chvíli cukne a dá ji mladšímu, pak udělá gesto, aby zmizeli) Sluha 1 + Sluha 2: (po kolenou vycouvají, ten s kuličkou radostně, druhý smutně) Ona: Zajímá vás, jak jsem toho docílila? Jak mi to s mužskýma v životě jde? Tak to jste tady správně. Pro tuto chvíli nemusíte litovat, že jste zaplatili vstupné. (pauza) Mám totiž tu čest býti ženou přímo… (hledá to správné slovo) Sluha 1: (vejde) Výjimečnou! Ona: To je ono! (beze slov, jen mimicky slovo „výjimečnou“ zopakuje) Děkuji. Sluha 1: (ukloní se, zajde, resp. vycouvá) Ona: A o tom mém výjimečném vnitřním outěžku je dnešní mé vystoupení. Vystoupení, které jsem si napsala, které vlastně pomyslně píšu i během jeho průběhu, které jsem si sama zrežírovala a režíruju se i v této chvíli. Nebude to hra o výjimečné ženě, to je plytký námět. Bude to hra ve hře, hra o ženě, výjimečné, tedy o mně, která vymýšlí hru o sobě. Ještě by to mohla být hra o tom, jak výjimečná žena hraje sebe sama, jak ve hře vymýšlí hru o sobě. Ale to bych asi nasadila laťku příliš vysoko. My si postačíme s hrou ve hře. Je sice už hotová, ale pořád se bude rozvíjet. Můžu v ní být kýmkoli, můžu si splnit, co se jiným hercům třeba nikdy nesplní. Můžu si dělat, co chci. A vy se na to budete dívat. Přesněji řečeno, máte tu výsadu vidět něco, co už neuvidíte. Rozhodně ne v této podobě, neboť chvíle se mnou jsou ne – o – pa – ko – va – tel – né. Prolog končí, máme tu první kapitolu. Jen na vysvětlenou. Vím, že divadelní hra se na kapitoly nedělí, ale upřímně – co je mi po tom, tady nejsme na divadle, že? Tma, konec prologu.

3

První kapitola: Ona: (řekne do tmy) První kapitola, která má za úkol shrnout mé dospívání. Světlo, jeviště je nasvícené jen tam, kde jsou herci, a to výraznou, leč ne naplno rozzářenou barvou. Na jevišti stůl, dvě židle, Ona a její Otec sedí proti sobě, bokem k hledišti, na stole talíře, skleničky, před otcem pivní lahev, zní zvuky jedení, mlaskání, cinkání příborů, lokání piva, hekání atp. Oba však sedí zcela strnule, Otec majestátně, přísně, Ona poslušně. Vzájemný dialog zní z reproduktoru, je nahrán předem, rozhovor přebije zvuky, které s Otcovým napitím a heknutím či krknutím ustávají. Otec: Docela to ušlo. Ona: Děkuji, tati. Otec: I když… Ona: Copak, tati? Otec: Tvoje matka to uměla líp, s tím nic nenadělám. Ona: To je tím, že nejsem moje matka. Otec: Hubu máš ale po ní. Co měl znamenat ten dárek? Ona: Máš přece rád kávu? A cibetková káva je delikatesa. Otec: Delikatesa? Ona: Vyhlášená. Otec: Takže mám pít kafe z něčeho, co prošlo trávicím ústrojím nějakýho zvířete? Co nějaká potvora prostě vydělala? Ona: Ne nějaká potvora, cibetka. Otec: (vstane a mrští dárkem o zadní zeď, posadí se zpět, oba už hovoří normálně, ne z reproduktoru) Kdyby to tak viděla tvoje matka! Ona: Ta měla cibetkovou kávu ráda. Otec: To je jí podobný! A s čím si to pořád hraješ! Co to máš! Ona: To mi dala máma, než odešla. Taková kulička, pro štěstí. Otec: Kulička pro štěstí. A od ní… (pohrdlivě) Ona: Ne od ní, od mámy. Otec: Co z tebe jednou bude, to snad nechci ani vidět. Ozve se klepání, Ona + Otec opět znehybní, otevřou se boční dveře, v nich stojí Spolužák-Nápadník, stojí strnule, zírá před sebe.

4

Spolužák-Nápadník: (opět z reproduktoru) Dobrý den! Mohla by jít vaše dcera ven? Otec: (reproduktor) Vypadni! (dveře se před nosem Spolužáka-Nápadníka prudce zabouchnou) Ona: (odteď už herci mluví zase normálně): Tos teda nemusel! Otec: Kdo jsi, že mi budeš říkat, co musím! Ona: Nedivím se, že od tebe máma utekla! Otec: Od tebe utekla, protože jsi neschopná! Ani to žrádlo pořádně neumíš! Jsem zvědavej, koho si jednou najdeš ty! (odchází, v půli cesty se zastaví a dodá) Jo, kdyby pro tebe přišel malej Vytáčka, tak neřeknu nic, ale tenhle lempl? (ukáže ke dveřím) Ať už to nezkouší! (volá jakoby za ním, zajde) Ona: (už „mimo“ roli, do hlediště) Ano, některé dcery si skutečně hledají podobné typy, jako byl jejich otec. To ale není můj případ. Jednou jsem se táty zeptala. (otázka zní z reproduktoru) Tati, co si myslíš o nevěře? Otec: (není na jevišti, opět odpověď z reproduktoru, nejprve chvilku mlčí, je slyšet mlaskání, cinkání příborů jediného člověka, pak loknutí piva a výdech) Cože? Ona: (už ne z reproduktoru) Co si myslíš o nevěře? Otec: (reproduktor) Ty máš starosti. Co si myslím o nevěře. No co asi. Na rozdíl od starýho Vytáčky ji neuznávám, no. Ona: (ne z reproduktoru) Co to znamená, že ji neuznáváš? Otec: (reproduktor) Jsi hluchá, nebo co? Prostě nevěru neuznávám a hotovo. Stejně jako neuznávám nemoci, ale v životě se jim nevyhneš. Ona: (po krátké pauze hovoří do hlediště) Když od nás matka odešla… Otec: (už ne z reproduktoru, prudce vykoukne) Od tebe odešla! Jednou provždy si to zapamatuj! Ona: (čeká, až Otec zaleze a pokračuje) Když matka odešla, chtěl po mně táta, abych ji přemluvila, ať se vrátí. Lhala jsem mu, dělalo mi dobře ho v tom ráchat, zároveň mi ho bylo trochu líto. Otec: (zlomeně vejde) Volalas mámě? Ona: (mlčí) Otec: Tak volalas jí? (stejně prosebně jako předtím) Ona: Volala. Otec: A co říkala? Ona: (mlčí) Otec: (stále prosebně) No co říkala? Ona: Že ještě zavolá. 5

Otec: (zlomeně zachází, přitom si s jistou nadějí pokyvuje a pro sebe si téměř neslyšně říká) Zavolá… Ona: („mimo“ roli, do diváků) Samozřejmě jsem mámě nevolala. Ani ona mně. Měla v té době už jinýho. Na jedný straně jsem jí to přála, ale nikdy jsem jí to neodpustila. A když mi pak volala, nevzala jsem to a zprávy jsem rovnou mazala. Otec: (přišourá se zpět na jeviště) Volala máma? Ona: Volala. Otec: A co říkala? Ona: Že už nezavolá. Otec: (šourá se se sklopenou hlavou pryč) Nezavolá… Ona: (opět „mimo“ roli, do diváků) Jinak jsme si s tátou žili celkem spokojeně (neotáčí se za ním, stojí čelem k hledišti) Tati? Otec: (nezastavuje se, odchází, odpověď během jeho odchodu zní reproduktoru) Copak? Ona: Můžu se večer dívat na televizi? Otec: (už zašel…, reproduktor) Až jestli tam nebudou nic dávat. Tma, konec první kapitoly.

Druhá kapitola: Ona: (řekne do tmy) Druhá kapitola, která má za úkol představit mě jako ženu pracující. Světlo, na jevišti na stejném místě tentýž stůl a tytéž židle, u stolu sedí Ona, nohy na stole či natažené na druhé židli, evidentně právě nic nedělá, listuje si v nějakém časopise, zadní zeď ozdobena několika plakáty aut. Ozve se klepání. Ona: (dá nohy dolů, odloží časopis) Dále! Nápadník: (vejde) Ahoj! (radostně) Tak je to pravda, já tomu nevěřil! (podává Jí ruku) Ona: Ahoj. Čemu jsi nevěřil? Nápadník: No že máš autobazar! (rozhlíží se) To je teda něco! Takových roků jsme se neviděli a ty sis pořídila autobazar! Kolik je to let? Ona: No dost. Naposledy jsme se viděli o prázdninách na konci základky. Nápadník: Jak tě táta zase se mnou nepustil ven. Ona: To je slušně řečeno. Nápadník: To jo. Hrubě řečeno mě skoro shodil ze schodů. (poodstoupí) No, vyrostla jsi. 6

Ona: Ty taky. Nápadník: No jo, s autíčkama už si nehraju. Ona: To já jo. Nápadník: A co pan otec? Ona: (ukáže nahoru) To víš, už byl hodně starej. Nápadník: To je mi líto. Ona: To nevadí. Nápadník: A co jinak? Děti máš? Ona: Nemám. Nápadník: Já taky ne. A vdaná jsi? Ona: Jsem. Nápadník: To já ne, já jsem rovnou ženatej (pauza). Ale budu se rozvádět. Ona: A proč? Nápadník: Žena nechce děti a já jo (prohlíží si jeviště). A co tvůj manžel, dobrý? Ona: Jo, klape nám to (nepřesvědčivě). Nápadník: Klap, klap! (jakoby vtipně) Ona: Cože? Nápadník: Nic, to byl jako vtip. Že slyším, jak vám to klape. Ona: Jo tak… Nápadník: Hm, pěkná kancelář. Ona: Díky. Nápadník: Trochu mi to připomíná, jak to vypadalo u vás doma. Ona: To se ti zdá, je to úplně jiný. Nápadník: (jde ke straně jeviště a kouká do bočního výkrytu, diváci tam pochopitelně nevidí) No teda! (jde blíž) To je síla! Ona: (jde k němu, oba stojí vedle sebe bokem k hledišti, koukají do zákulisí) Nápadník: Nevěděl jsem, že maluješ. Ona: Jenom jeden obraz. 7

Nápadník: Ten má ale pohled, to ti řeknu. Takže ti táta stál modelem? Ona: Nestál. Namalovala jsem ho až potom, (pauzička) po paměti. Jmenuje se to „Muž, který dodělává“. Nápadník: Hm, nápaditý. A co dodělává? Ona: Nic nedodělává, prostě dodělává, umírá. (pauza) Musela jsem se s tím nějak vyrovnat. Ještě když to šlo, tak mi tady pomáhal. No, pomáhal, prostě potřeboval nějakou tu činnost. V hlavě se mu to už motalo, povídal si pro sebe, ale pořád mě vnímal. Změna světel, vejde Otec, na hlavě má kšiltovku, nakřivo. Otec: Tak puklice jsou přerovnaný. Ona: Bezva, tati, jsi moc hodnej. Otec: (hovoří jakoby do prázdna) Jednou jsem zkusil snídat až večer, abych měl, co se jídla týče, celej den před sebou. Ona: Tati? Otec: (nevnímá Ji) Vytáčka pořád říkal, s kým spíš, tím spíš. Ona: Tati! (důrazněji) Otec: (otočí se na ni) Jo, jo, už jdu, srovnám ti ty puklice (odchází). Musí to mít smysl a patu, říkal Vytáčka… (zajde, světla jako předtím) Nápadník: No, řeknu ti… Ona: Nemusíš říkat nic. Nápadník: (trochu v rozpacích, obrací se opět k obrazu) Ale ten obraz se ti fakt povedl. Měla bys malovat dál. Ona: Už nechci nikdy nic malovat. Nápadník: To já kdybych to takhle uměl… Já aspoň občas fotím. A taky za to vlastně může můj otec. Ona: Koupil ti foťák? Nápadník: To zrovna ne. On mi vždycky vyhuboval. Ručně. Jednou m i vyhuboval tak, že jsem upadl a čumák jsem měl těsně vedle louže. A tak fotím louže otcovo foťákem. Ona: Takže ti ho nakonec koupil? Nápadník: Já mu ho za to mlácení ukradl. Ona: A je táta ještě naživu? Nápadník: Pro mě ne. (chce změnit téma hovoru) Ale stejně jsi odvážná! (opět se rozhlíží)

8

Ona: Proč, prosím tě? Nápadník: Že šéfuješ v autobazaru, že je tvůj. Ona: Proč bych nemohla mít autobazar? Nápadník: Nevypadáš na to. Ona: A jak vypadám? Nápadník: Ne jako někdo, komu patří autobazar (ztuhne na dobu monologu, který povede Ona). Ona: („mimo“ roli, hovoří do hlediště) Vidíte, je to tady, jsme u jádra věci. U jednoho z charakteristických znaků naší doby. Když totiž něco děláte, musíte tak i vypadat. Jste zaměstnanec krematoria, musíte tak i vypadat, jste profesionální čutálista, musíte tak i vypadat. Pravda, těm se to celkem daří. Jste básník a nevypadáte tak? Smůla, žádní čtenáři. Jste podnikatel a nevypadáte tak? Smůla, lidi půjdou ke konkurenci. Kdo totiž člověk „tak“ (zdůrazní to slovo) vypadá, má vyhráno. Lidi ho snáz berou, přijmou, uvěří mu. Společnost od nás očekává, že budeme plnit ro – le, do kterých nás obsadila. Takže když mám autobazar a nevypadám na to, není se čemu divit, že se kšefty zrovna nehrnou. Ale nic si z toho nedělám. Jsou horší věci. Třeba když někdo nevypadá jako blb, a přitom blb je. To sice není zaměstnání, to je nemoc. Jenže netrpí pacient, ale jeho okolí… No to sem nepatří. Kde jsme to skončili? Už vím! (vrací se do „role“, pokračuje dialog s Nápadníkem) Takže jsi sem přišel, abys mi řekl, že nevypadám na to, co dělám? Nápadník: Chtěl jsem tě vidět a zároveň sháním auto. Přišlo mi to jako znamení shůry. Ona: Jaký znamení? Nápadník: Že potřebuju auto a doslechl jsem se, že je prodáváš. Ona: To je podle tebe znamení? Nápadník: Zcela průkazný. Ona: Před chvíli jsi mi ale řekl, že na to nevypadám. Nápadník: Nevypadáš. Ona: Tak vidíš. Nápadník: Mně to ale nevadí. Domnívám se, že ať vypadáš, jak vypadáš, s kvalitou aut to nesouvisí. Jen by mě prostě v životě nenapadlo, že ty a auta… (ukáže do hlediště) Ona: Prostě nejsem tím, čím sis myslel, že bych měla být, je to tak? Nápadník: Čteš mi myšlenky, to je taky znamení. Ona: To není znamení, to je logika. Prostě když nejsem chlap, nejlíp v kšiltovce a montérkách, nemám v autobazaru co pohledávat. Nápadník: Důležitý je, jestli jsi tady šťastná (téměř otcovsky).

9

Ona: (na chvíli se zarazí) A víš, že jsem? Mám tady klid, pořádek, spoustu aut (ukazuje do hlediště), jsou zaparkovaný jedno vedle druhýho, mám o nich přehled, (rozpaluje se) ovládám je do posledního šroubku, rozhoduju o jejich osudu, jsem jejich paní, jsem… Nápadník: (zakašle) Ona: (uklidní se) Takže mě jsi viděl a teď si můžeš vybrat auto. Nápadník: Ano, viděl jsem tě. Ona: Prohlídneš si je sám, nebo ti je mám ukázat osobně? Nápadník: Osobně… (je Jí postupně zcela zaslepen, po celou dobu prohlídky aut se na Ni zblízka obdivně a toužebně dívá, nepodívá se ani na jednoho diváka alias předváděný vůz, přitom je bude vždy komentovat, hovoří stále jakoby zamilovaně) Ona: Tak jdeme na to (sestoupí spolu do hlediště a Ona mu nabízí náhodně vybrané diváky alias automobily, pak zase – nejlépe v první řadě – jednoho po druhém). Co tenhle? (starší divák) Nápadník: Nechci, už má hodně najeto… Ona: Tenhle? (divák v brýlích) Nápadník: Divný blinkry. Ona: A co tady? Nápadník: Ojetý gumy. Ona: Nebo tady? Nápadník: Nechci, určité má špatný tlumiče. Ona: Ale nemá! (sedne si na diváka, zapéruje) Podívej! Nápadník: A má divnej lak. Ona: Auto přelakuješ, člověka ne. Nápadník: Takovým autům se nedá věřit. Ona: Fajn. Tak co třeba tady? Nápadník: Nechci, protejká kapalina, (pauzička) brzdová. Ona: Tohle vypadá dobře! (vyvinutá dáma) Nápadník: Má přefouklý přední kola. Ona: Tak už nevím… (rozhlíží se), poslední pokus. Tady! Nápadník: Nechci, určitě je něco s vejfukem.

10

Ona: Můžeme se klidně podívat. Nápadník: Promiň (začne opět mluvit normálně), musím si odskočit. Ona: Toaleta je vzadu v kanceláři. Nápadník: (odchází) Hned jsem zpátky. Ona: Jen to neuspěchej. A co s tím uděláme? (na diváka alias vůz se špatným výfukem) Já na ten vejfuk někoho objednám, jistota je jistota (odchází, pak se ještě na diváka otočí). Přinejhorším ho vyměníme. Nebo aspoň vyčistíme. Nápadník: (ozve se rána, křik, vzadu upadl) Ona: Co se stalo? (spěchá dozadu) Nápadník: Dobrý… (vychází, mne si naražené místo) Ona: Jsi v pořádku? Nápadník: Na tohle jsem šlápl (drží v ruce kuličku). Ona: (nejprve radostně) Moje kulička, co já se jí nahledala! (bere mu ji, pak Jí dojde, co se stalo) Promiň, bolí to? Nápadník: Nebolí… Není to ta kulička, kterou jsi jako malá nosila do školy? Ona: Je (zálibně si jim prohlíží), je to můj talisman, takový můj osobní vesmír, víš? (změna světel, na zdech a na stropě se objevují a blikají malá světýlka, jinak tma, na oba herce bodovka, stojí u sebe) Můj svět se dělí na ten nad vesmírem, na ten pod vesmírem a na tenhle (ukáže kuličku), ten je mým vesmírem i světem současně. Potřebuju je všechny. Chápeš? Nápadník: Vůbec… (opět zasněně) Ale nikdy jsem nepotkal ženu, která má tři světy a ovládá vesmír… Ona: A právě tenhle vesmír (ukáže kuličku) je nejdůležitější. Je současně tady i v mojí hlavě. Nápadník: Proti tomu nelze nic namítnout… Ona: Je to taková zhmotnělá metafora mého vnitřního já. Abych měla nápady, musím být pod vesmírem (dá kuličku nahoru), abych byla vyrovnaná, musím být nad vesmírem (dá ruku s kuličkou dolů), a když je kulička veprostřed, v mé hlavě, dostaví se nirvána… (dá uličku na úroveň hlavy, zavře oči a zhluboka dýchá) Nápadník: (chvilku si Ji prohlíží) Tomu se říká přírodní úkaz… (už zase mluví normálně) No jo, ale… Ona: Co? Nápadník: Vesmír se přece neustále rozpíná. Ona: Tvrdím snad, že ne? Nápadník: Nevidím, že by se ta kulička… 11

Ona: Myslíš ten vesmír. Nápadník: Že by se ten vesmír rozpínal. Ona: (chvíli na něj zírá, evidentně hledá vhodnou odpověď) Rozpíná se (podívá se na kuličku). Nápadník: Rozpíná? Ona: Ale hooodně pomalu, jeden to nepozná. Uvnitř toho vesmíru… (zvedne kuličku nahoru, dívá se do ní) je všechno, co tam být má. Nápadník: (taky se dívá) Máš pravdu, vidím měsíc. Ona: Jsou tam všechny planety, všechny hvězdy a galaxie. Nápadník: Jeden by nevěřil, že jsou proti nám tak malinký. (pauza) Žádný auto si dneska od tebe nekoupím. (změna světel, jsou jako před dialogem o vesmíru) Ona: (schová kuličku) Proč? Nápadník: Protože tě chci ještě vidět. Přijdu si ho koupit zítra. Ona: A co když si ho nekoupíš ani zítra? Nápadník: V to pevně doufám, tohle vypadá na můj nejdelší nákup v životě… Ona: Klap, klap, nevzpomínáš si? (rádoby vtipně) Nápadník: Už to nějak neslyším… (chce se k Ní přiblížit, vztahuje ruku k její tváři, ale…) Změna světel, vejde Otec, na hlavě má kšiltovku, nakřivo. Otec: Tak puklice jsou přerovnaný. Ona: Bezva, tati, jsi moc hodnej. Otec: (hovoří jakoby do prázdna) Vytáčka pořád říkal, že v životě jde o nic nejde. Ona: Tati? Otec: (nevnímá Ji) Ženský mi vždycky říkaly, že mám ksicht jak z nějakýho obrazu. Ona: Tati! (důrazněji) Otec: Jo, jo, už jdu, srovnám ti ty puklice (odchází). Nevím to úplně jistě, ale asi jsem byl někdy ženatej a měl nějaký děti, zeptám se Vytáčky… (zajde) Tma, konec druhé kapitoly.

12

Třetí kapitola: Ona: (řekne do tmy) Třetí kapitola, která má za úkol shrnout mé manželství. Vše jako v první kapitole, stůl, dvě židle, nádobí na stole, jen světlo je jiné barvy a místo Otce sedí na stejném místě Manžel. Oba jsou to stejní herci, liší se jen nějakou výraznou částí oblečení, nebo taky vůbec. Opět oba sedí nehnutě, první část dialogu znovu z reproduktoru, předtím zvuky jedení. Manžel: Docela to ušlo. Ona: Děkuji, drahý. Manžel: I když… Ona: Copak, drahý? Manžel: Má první žena to uměla líp, s tím nic nenadělám. Ona: To je asi tím, že nejsem tvá první žena, drahý. Manžel: To nejsi. Ale lepší třetí než žádná. Co má znamenat to pivo? Ona: Tvá oblíbená osmička, dělá ti dobře na střevní mikroflóru. Manžel: To by si má druhá žena nikdy nedovolila. Je teplá. Ona: Tvoje druhá žena, drahý? Manžel: Ta osmička! (chrstne jí obsah sklenky do obličeje) Ona: (teď už normální rozhovor, ne z reproduktoru, Ona se s mokrým obličejem nejprve ani nepohne) Mně se zdá docela studená (začíná si pomalu otírat obličej). Manžel: To ty jsi studená! Ona: Když jsi žadonil, abych si tě vzala, tak sis na nic nestěžoval. Manžel: Já že jsem žadonil? Ona: Škemral jsi! Prosil, žebral! Manžel: (vstane a prudce vezme tutéž skleničku) Ona: Smůla, je prázdná. Manžel: Škoda piva… (sedne si) Ozve se klepání, Ona jde ke dveřím + Manžel opět znehybní, otevřou se boční dveře, v nich stojí bývalý spolužák, nyní už Nápadník, stojí strnule, zírá před sebe, jeho a Manželovy první věty z reproduktoru, Ona mluví normálně. Nápadník: (reproduktor) Ahoj, lásko! Musel jsem tě vidět!

13

Ona: Co blázníš, je to nebezpečný! (ustrašeně se dívá směrem k Manželovi) Manžel: (reproduktor) Kdo to zase je? Ona: Někdo shání sousedy. Manžel: (reproduktor) Jsme snad naši sousedi? Nápadník: (už normálně, ne z reproduktoru) Nemůžu to bez tebe vydržet! (líbá Ji) Ona: (brání se) Nech toho! Nápadník: Ukaž mi ji! Ona: Teď? Nápadník: Ukaž mi ji, chci ji vidět! Ona: Přeskočilo ti? Nápadník: Ukaž! Prosím, prosím! Žebrám, škemrám, žadoním! Ona: Nech toho, ne! Manžel: Tak co bude? Nápadník: Ukaž mi ji a já půjdu. Ona: Tak rychle (vyndává modrou kuličku, ukazuje ji Nápadníkovi). Nápadník: Je úžasná jako ty! (dívá se do ní proti světlu) Ona: Tak mi ji vrať! (bere si ji zpět) Nápadník: Zbožňuju tě! (opět ji líbá) Ona: Přestaň, uvidí nás, nic mu neujde, je jako policajt! (otáčí se ustrašeně na Manžela) Manžel: (ve chvíli, kdy Ona vyřkne předešlou větu, Manželovi klesne hlava a zachrápe) Nápadník: (ukáže na spícího Manžela) Hele! (jde k němu) Je tuhej. Ona: Občas takhle po jídle usne. Nápadník: Na jak dlouho? Ona: Máme pár minut. Nápadník: (sedá si naproti Manželovi) Ona: Co to děláš? Nápadník: (na tuto otázku nereaguje, zkoumavě si prohlíží Manžela, pak vstane, zkoumá ho zblízka, zvedá mu různě ruce, pouští je, hýbe mu hlavou atd., mezitím bude normálně mluvit) 14

Ona: Jak je odvážný… (zálibně ho sleduje, přitom „mimo“ roli mluví do hlediště) I ženská jako já má právo se zamilovat… A jak je taktní. Nikdy mi neřekl, že mu můj manžel připomíná mého otce… Nápadník: (hodnotí Manžela jakoby pro sebe) Pekelný monstrum. Ona: Jak umí všechno trefně vystihnout… Nápadník: Netvor z bažin. Ona: Má duši básníka… Nápadník: Předpotopní velezrůda. Ona: Když mě, jak se říká, balil, byl neuvěřitelně trapnej, to si poslechněte… Nápadník: Ten vtip o slepicích znáš? (stále si „pohrává“ s Manželem…) Ona: Neznám nic o slepicích (zamilovaně). Nápadník: To si poslechni. Jedna slepice má kupu vajec, druhá nic, jo. Ta první se ptá tý druhý, hele, proč jako nemáš žádný vejce? A ona odpoví, já vejce nesnáším (důraz na slovo „nesnáším“). Ona: Věděla jsem, že mu neodolám. A ty jeho filozofický postřehy… (zamilovaně) Nápadník: (nechá Manželovu ruku zvednutou, jde k hledišti a důležitě vykládá) Dětství je jako šnečí ulita. Jednou z ní vylezeš a vrátit se nelze. Ale dá se to říct i poetičtěji (odkašle si a deklamuje). Opustili jsme dětství na divokém koni, opojeni rychlostí, bez starosti o směr cesty… Ona: (zatleská mu) Jak originální! Ještě aspoň jeden (prosebně). Nápadník: (přechází po jevišti jako profesor) Hodiny nemají na nic čas, pořád a pořád někam jdou, ale na rozdíl od nás (pauzička) nestárnou... Manžel: (zvednutá ruka spadne na stůl, rána) Ona: (lekne se a chytne se Nápadníka kolem krku, tomu to dělá dobře) Nápadník: (zamilovaně se Jí dívá do očí) Ona: (oplácí mu stejně) Nápadník: (něžně). Au. Au. Ona: (starostlivě) Co je ti? Nápadník: Bolí to, miláčku. Ona: Co tě bolí? Nápadník: Jak mě trefuješ pohledem. Manžel: (hodně hlasitě zachrápe)

15

Ona: (lekne se, uskočí od Nápadníka) Nápadník: Nenávidím ho! Ona: To nevadí! Manžel: (znovu zachrápe) Ona: To bylo druhý varování, musíš jít. Nápadník: Tak jo. Kdy se uvidíme? Ona: To se uvidí! (tlačí ho ke dveřím) Rychle! Nápadník: Miluju tě! Ona: Lepší chvíli sis vybrat nemohl! (už jsou u dveří) Manžel: (prudce se probere) Co je?! Ona: (vystrašeně vyjekne a hbitě vylifruje Nápadníka ze dveří, zavírá za ním) Manžel: Už bude večeře? Ona: (jde k němu, sedá si) Už byla, moc ti chutnala, drahý. Manžel: Já vím, mám paměť dobrou. Nebyl tady někdo? Ona: Tady? Manžel: (podrážděně) Ano, tady na zemi, nebo jsme snad ve vesmíru? Ona: Kromě nás dvou tady nikdo není. Manžel: Měl jsem takovej dojem… Ona: Asi se ti něco zdálo. Manžel: Chceš snad říct, že jsem spal? Ona: Ne, já vím, že jsi přemýšlel. Manžel: (dotčeně) No tak. Bolí mě ruka (ohmatává si ruku, která mu spadla na stůl). Ona: Jak jsi přemýšlel, drahý… Manžel: Já vím, otlačil jsem si ji. Ona: Přesně tak. A co budeme dělat večer, drahý? Manžel: Já mám jasno (znuděně se zvedá a odchází, mne si bolavou ruku). Jdu se starým Vytáčkou na jedno. Minule se tam popral, když vzpomínal na tvýho tátu. Ona: To snad ani nechci slyšet… 16

Manžel: (ožívá při té vzpomínce) Kdybys viděla, jak se ten Vytáčka umí rvát! (náhle jako by to chtěl manželce vyprávět) Pral se úplně jako ten australskej… (nedořekne) Ona: (rázně ho utne) A co mám dělat já, když ty si jdeš zase pryč? Manžel: (už zase bez zájmu, otupěle) Jsi snad dospělá, nějak se zabav. Třeba se dívej na televizi, (odchází) stejně tam nic nedávají. Tma, konec třetí kapitoly.

Čtvrtá kapitola: Ona: (řekne do tmy) Čtvrtá kapitola, která má za úkol představit mé vysněné a zajímavější já. Vše krom světel vše téměř jako ve druhé kapitole, na jevišti tentýž stůl, na něm sklenky, voda, u stolu dvě židle, na zadní stěně něco, co by připomínalo novinářskou kancelář, na stole Novinářův notebook. Ta, která mluví s ďáblem (Ona), galantně oblečená, s parukou?, s aristokratickým chováním rozmlouvá s Novinářem (tentýž herec jako Syn, Spolužák a Nápadník…), vstoupili jsme do probíhajícího rozhovoru, Novinář si občas něco poznamená do notesu či do notebooku s tichou poznámkou, že „tohle je zajímavý“ atp. Zhruba od rozhovoru o malířství se začne velmi, velmi pozvolna stmívat, aby v závěrečném pološeru vynikl stín samotného Ďábla (vezme na sebe podobu Manžela). Novinář: Nepotřebujete přestávku, už to trvá skoro hodinu? Ona: Kdepak, jsem plná elánu (zdravě se protáhne)! Ale pokud vy potřebujete… Novinář: Jsem fit, to já kvůli vám. Ona: Nebo pokud vás už nudím… Novinář: Naopak! Je to celé čím dál zajímavější! Ona: (prohlíží si kancelář) Opravdu? Novinář: Jistě! Nelíbí se vám tady? Už poněkolikáté si všechno tak zvláštně prohlížíte… Ona: Trochu mi to tady připomíná pokoj jisté ženy v jistém domě, kterou tak trochu znám. Novinář: Nějaká zajímavá žena? Ona: Naopak, velmi průměrná a celkem vzato nudná. Poslyšte, vy jste vždycky chtěl být novinářem? Novinář: Byl to odmalička můj sen, vždycky jsem… (nedořekne) Ona: (přeruší ho) Co si myslíte o nevěře? Novinář: Prosím? Ona: Co si myslíte o nevěře? 17

Novinář: (zaskočen) No, neuznávám ji, ovšem… Ona: Dost! (zarazí ho) Dobrá odpověď, nepokazte to nějakým dalším vysvětlováním. Novinář: Promiňte, nějak nerozumím, proč… Ona: To nevadí (utne ho). Ostatně to sem nepatří. Můžeme pokračovat? Novinář: Ale jistě! Ona: Kde jsme přestali? Novinář: Že nedovedete identifikovat jeho hlas a že i on má své slabé stránky. Ona: Ano, ano, ty slabé stránky, děkuji! Víte, že lže? Novinář: To je přece v Ďáblově podstatě. Ona: To nemyslím. Myslím jinou lež, takovou tu pravou, kterou někdo říká, když se chce vychloubat, ne když chce někoho obalamutit. Uvedu vám příklad. Bavili jsme se o filozofii, co je komu z nás blízké, co kdo četl, no a on povídá, že četl Sokrata. Já na to, no to se mi nezdá, Sokrata jen tak někdo nečetl. Já jo, řekl suverénně. Novinář: A co když nelhal? Co když Sokrates přece jen něco napsal? Ona: Třeba jen chtěl, abych si to myslela (pousměje se). Víte, že rád mlsá? Novinář: Takže Satanáš je na sladký? Ona: A jak! Ujíždí si na čokoládě Nestlé. Novinář: Tu ale zbožňoval… Ona: Ano, Hitler. Myslíte, že je to náhoda? Novinář: Asi ne. Ona: Jako s těmi fotografiemi. Novinář: Ďábel a fotky? Takže jde s dobou. Ona: Má originální fotoalbum. Spoustu fotek s lidmi, kteří se chvíli na to zabili. Slavní lidé, ale i docela obyčejní. Víte, že se ti nešťastníci na fotce s ním často usmívali? (mluví zaraženě, něco jí dochází) Novinář: Takže jste viděla jeho tvář! Ve snech, jak jste říkala, s vámi rozmlouval otočený! Ona: Ano, dával si pozor… Novinář: Ale na těch fotkách byl! Ona: A taky se usmíval, to vím jistě. Novinář: Takže znáte jeho tvář! 18

Ona: No právě. Kromě toho úsměvu si ji ale vůbec nevybavuji, to je zvláštní. Trochu mě to děsí. Na fotce s Hemingwayem se drželi kolem ramen, Majakovskýmu něco šeptal, ale ta jeho tvář, nemůžu si ji vybavit, jako by se zahalila do šera, chápete? Jako by jen ten jeho obličej byl nějak rozmazaný… Novinář: Mluvila jste s ním, ale jeho hlas si nepamatujete, viděla jste ho na fotce, ale tvář a celkový vzhled si taky nepamatujete… Třeba vás zhypnotizoval? Ona: Ve snu? V mém snu mě zhypnotizoval? Novinář: Proč ne, Ďábel může všechno. A jak vypadal, myslím celkově? Mladý, starý? Ona: Něco mezitím, ale taky si vůbec nejsem jistá... Jestli za mnou ještě přijde, zkusím mu říct zase o to fotoalbum, aby mi ho ukázal. Třeba (přemýšlí), třeba jestli má fotku s Marilyn Monroe. Pokud to tedy udělala schválně. Novinář: Myslíte, že to neprokoukne? Ona: Za pokus to stojí… (zvážněla a posmutněla) Novinář: Jste v pořádku? (podává Jí pití) Ona: Děkuji (napije se). Víte, čím se mi chlubil? Že čas od času se vždycky pokouší udělat dobrý skutek a nikdy se mu to nepovede. Přišlo mu to náramně vtipné. Novinář: Co například? Ona: Prý se tehdy pokoušel přemluvit Exupéryho, ať nikam neletí. (pauza) Neposlechl ho. Novinář: A co když to bylo naopak? Exupéry nikam nechtěl a on ho přemluvil. Ona: (jen pokrčí rameny) Bůh ví… Novinář: Neměl s ním v tom fotoalbu fotku? Ona: S Bohem? Novinář: S Exupérym! Leccos by se tím vysvětlilo. Ona: Ach tak. Promiňte, nevzpomínám si… Novinář: Opravdu nepotřebujete přestávku? Ona: Ne (už čile), děkuji. No jo, on ten Ďábel to taky nemá lehké. Novinář: Copak, děláte mu advokáta? Ona: Jen to ne. Ale podívejte se na svět jeho očima, musí být pořád ve střehu. Jedni ho chtějí vymítat, další se ho dovolávají nebo ho rovnou vzývají, další ho chtějí doběhnout nebo se na něj vymlouvají, sotva si může s někým jen tak v klidu poklábosit. Novinář: Takže vycítil, že od vás mu žádná nebezpečí nehrozí, a tak s vámi nenuceně konverzuje. Ona: Třeba to na mě taky zkouší, do hlavy mu nevidím… 19

Novinář: Co máte na mysli? Ona: Třeba se chce ukázat v lepším světle, abych mu podlehla. Jedno je totiž jisté. Vyhovuje mu, když si lidé namlouvají, že na něj můžou za určitých okolností vyzrát. A to je moje výhoda, já se o to nesnažím. (pauzička) Nepřipadá mi dost sexy. Novinář: Je zvláštní, jak některým ženám stačí jediná věta na něco, co lidstvo řeší celé věky. Ona: Díky tomu jsem vůči němu ve výhodě. Nic od něj nechci, nic od něj neočekávám, takže v rámci možností není můj pohled na něj, jak se říká, citově zabarvený, chápete? Vidím ho celkem objektivně. Novinář: Máte pocit, že je něčím výjimečný? Ona: Kromě té své vrcholné zlotřilosti, myslím, není. Skoro bych řekla, že tíhne k naší průměrnosti. Novinář: V jakém smyslu? Ona: V běžných, všedních věcech. Má třeba rád hloupé vtipy. Novinář: Neříkejte? Ona: Neuvěřitelně ho rozesmálo třeba tohle. Víte, proč se Ježíš musel naučit číst a psát? (pauza) Aby mohl luštit křížovky. Novinář: (nehne brvou) No nevím… Ona: A jinak je velký strašpytel, pokud to tedy nepředstíral. Když jsem mu řekla, že podle některých lidí existuje ďábel dvakrát, ale jenom jeden z nich je ten pravý, úplně se roztřásl strachy. Novinář: Třeba zrovna on byl ten nepravý. Ona: To si nemyslím. Ví toho příliš o temných věcech nás lidí. Dokonale do nás vidí. Ví, že mnozí z nás život jen předstírají. Doslova říkal, že smrt i láska se dá předstírat snadno, ale nejhůř se předstírá samotný život. Novinář: Na tom je kus pravdy… Ona: Mnoho lidí víc trápí to, co neprožili, než co prožili. Podle něj by se život každého člověka vešel do jedné, malé kuličky. Novinář: Nehraje si ten náš pekelník tak trochu na básníka? Ona: Víte, že jsem mu řekla úplně to samé? Novinář: Opravdu? A co on na to? Ona: Že pokud je básníkem, tak nejlepším z nejhorších, nebo nejhorším z nejlepších. Novinář: Tahle odpověď je důkazem, že básníkem nejspíš bude. Ona: Víc se zajímá o malířství. Novinář: Má nějaké období, které preferuje? 20

Ona: Neřekla bych. Zajímají ho umělci, řekněme, tak trochu zvláštní. Zbožňuje třeba Muncha. Novinář: Myslíte „Výkřik“? Ona: Že prý ví, co tím chtěl autor říci. Novinář: To si rád poslechnu. Ona: Ta řvoucí postava totiž vidí budoucnost lidstva… Novinář: To není moc optimistické… Pokud za vámi ještě přijde, mohl bych na vás mít prosbičku? Ona: Prosím. Novinář: Zeptejte se ho, kde jsou pohřbeni Alexandr Veliký, Čingischán, Attila… Ona: (přeruší ho) Ptala jsem se ho, kde leží Kleopatra. Novinář: A na tyhle pány ne? Ona: Ne, proč? Co je zajímavého na mužích, kteří si pořád potřebují něco dokazovat? Novinář: Kleopatra byla snad jiná? Ona: To si pište. To byl typ ženy, která se marně bránila mužům, kteří si chtěli něco dokazovat. Novinář: Když se na to díváte takhle… A kde je tedy pohřbená? Uznejte přece, to by byla naprostá senzace! Srovnatelná s Tutanchamonovou hrobkou! Ona: Ty vaše novinářské senzace. K čemu to je? Říkal mi, kde má hrob, ale já to zapomněla… Novinář: Prosím? Ona: Co se divíte? Kolik si toho pamatujete ze svých snů vy? Novinář: Víte, nemůžu říct, že všechno, co jste mi tady vykládala, neznělo zajímavě, ale snad po mně nechcete, abych vám to věřil? Ona: To je na vás. Vybrala jsem si vás, protože…(nedořekne) Novinář: Ne vy mě, já vás jsem si vybral! Působíte se vším všudy velmi nevšedně. Už jak jste přišla do redakce a předstírala, že jste u nás vlastně náhodou, že jste klidně mohla být u konkurence… Ona: Máte pravdu, šla jsem najisto. Za vámi. Novinář: Vidíte, vy jste si vybrala mně z redakce, ale bylo na mně, jestli si taky vyberu já vás. A dojem jste udělala, takže jste docílila, co jste chtěla. Ona: A proto mi nic nevěříte? Novinář: Zapadá to do sebe. Byl jsem zvědavý, co se z toho vyklube. A řekl bych, že mám jasno. Vy prostě prahnete po tom být zajímavá, chcete zaujmout něčím zdánlivě nepovrchním. K tomu ta potřeba dosáhnout svého… 21

Ona: Takže vám přijdu zajímavá, a přesto mi nic z toho, co jsem vám povídala, nevěříte? Novinář: Ne přesto, ale právě proto. Nezlobte se, není v tom nic osobního, ale nejde to. I kdyby, když bych na tuhle vaši hru (důraz na slovo „hru“) přistoupil, proč by si vybral právě vás? Ona: Jsem výjimečná, a to on pozná. Novinář: A čím? Ona: Schopností mít jisté schopnosti. Pokud je ve mně někdo probudí. Novinář: To jsou zvláštní řeči. Ona: Přesvědčím vás. Novinář: Jak? Ona: Nechte to na mě. Takže, víte co, uděláme takový malý pokus. Zkuste myslet na nějakou konkrétní věc, pro kterou je typická jedna, jediná barva. Novinář: Jako že uhodnete, na co myslím? To snad… Ona: Vy nic neriskujete. Když to neuhodnu, potvrdí se vaše teorie. Novinář: No tak tedy dobře. Takže jednu věc s typickou barvou. Ona: Ano, třeba tráva rovná se zelená, mléko rovná se bílá a tak podobně. A zkuste na tu věc myslet pokud možno intenzivně. Novinář: Intenzivně… (zamýšlí se, má oči zavřené) Dobře, mám to. Ona: (posadí se proti němu, upřeně na něj chvilinku zírá) Krev, červená. Novinář: (otevře oči) To byla náhoda, červená napadne každého. Ona: Tak znovu. Novinář: Co to tady vůbec dělám? (znovu se zamyslí) Mám to. Ona: (opět na něj intenzivně zírá) Noc, černá. Novinář: (nevěřícně) To není možné, znovu! Ona: Jak je libo. Ale už jsem celkem unavená, takže naposledy. Novinář: (je vidět, jak něco úpěnlivě vymýšlí) Můžete. Ona: (zírá na něj déle) Tak takhle vy na mě, rovnou dvě barvy. Sníh, bílá, slunce, žlutá! Novinář: (vztekle vstane) Vy jste blázen! Kde jste k tomu přišla? Ona: Celou dobu vám to tady vykládám. Novinář: Ale to přece není možné! To odporuje zdravému rozumu! 22

Ona: Takže vy jste mi po celou dobu neuvěřil ani na chvilku, viďte. Novinář: (mlčí) Ona: A teď si s tím nevíte rady. Novinář: Copak může někdo uvěřit báchorkám, že vás ve vašich snech navštěvuje samotný Satan a vykládáte si historky z natáčení? Ona: Ano, je to tak. Navštěvuje mě ve snech, ale někdy, je to jen zcela výjimečně, se mi zdá, že za mnou přichází, i když nespím… Stín ďábla (Manžel): (náhle se objeví na zadní zdi jeviště, nasvícen z boku, jen stojí, je to velký, trochu deformovaný stín, ale musí být poznat, že má podobu Manžela, ostatní světla jsou už zhasnutá) Ona: Třeba teď… Jako by byl někde blízko. Novinář: (rozhlíží se) Promiňte, ale kromě nás dvou tady nikdo není… Ona: Pozdravuje vás (říká to zcela vážně). Novinář: Co je to za hloupé vtipy? Ona: Jestli prý vás pořád mrzí, že místo spisovatele je z vás jenom (slovo „jenom“ posměšně) novinář. Novinář: Sakra, odkud tohle víte? Ona: Řekl mi to. Novinář: Ne, ne vy, ale já jsem blázen a tohle tady se mi všechno jenom zdá! Ona: (mlčí) Novinář: Slyšíte?! Ona: (stále mlčí) Novinář: Haló, tady jsem! (zamává Jí před očima) Ona: Ano, máte pravdu. Novinář: Cože? Ona: Ne vy, ale on. Víte co mi právě teď řekl? Novinář: Já už nechci nic slyšet! (odchází) Ona: (do hlediště) Vlastně to vzkazuje nám všem. Nemáme si prý vůbec na nic stěžovat. Zatím jsme totiž přežili všechno, co se přežít dalo (malá pauza). Jeden velký třesk (malá pauza). Všechny potopy (malá pauza). Dobu ledovou i pražské jaro (malá pauza). Příchod praotce Čecha a odchod ruských vojsk (malá pauza). Vzestup Napoleona a pád Berlína (malá pauza). Den proti rakovině a noc dlouhých nožů (malá pauza). Přežili jsme ruské kolo a bermudský trojúhelník (malá pauza), pěticípou

23

hvězdu i kostrbatý kříž (malá pauza). Patříme mezi vyvolené, protože doposud jsme přežili vše, co se přežít dalo (malá pauza). Dokonce i tuhle chvíli. Tma, konec čtvrté kapitoly.

Pátá kapitola: Ona: (řekne do tmy) Pátá kapitola, která má za úkol shrnout mé rodičovství. Vše jako v první a třetí kapitole, stůl, dvě židle, nádobí na stole, jen světlo je jiné barvy než v předešlých dvou a místo Otce bude na stejném místě sedět Syn (je to tentýž herec jako Nápadník, jen je díky oblečení a chování „dítětem“). Zatímco Ona sedí nehnutě na svém místě, Syn vyjde jedním z bočních východů, zabere ho výrazná bodovka, naopak světlo na stůl, kde sedí nehnutě Ona, je s příchodem Syna ztlumeno. Syn se ukloní. Mluví se normálně, už není použit reproduktor a nahraný dialog, už nezní ani zvuky jedení a pití, využit bude pouze nahraný dětský posměch. Syn: (do hlediště, během svého výstupu si nevšímá své matky u stolu) Tak takhle jsem se uklonil. Taková úklona může jednomu dodat na začátek sebevědomí. Někdy to zkuste a uvidíte. V práci, u lékaře, na rande… Na policii nebo v obchodě. I mně dodala úklona sebevědomí. Ale bohužel ne na dlouho. V sále seděl zbytek třídy, jejich rodiče, učitelky. Vytáčkovo děda pospával, Vytáčkovo fotr si s ním dělal selfie, malej Vytáčka se na mě šklebil, no a moje máma nikde. Prostě paráda. Co se asi tak mohlo stát? Znejistěl jsem (je náhle neklidný a nesvůj). Ukloň se znova, napadlo mě (chvilku nejistě přešlapuje, pak se prudce ukloní). Malej Vytáčka se šklebil ještě víc, ukazoval, jako že mi nabízí žvejkačku, abych se konečně vyžvejknul, pak ji dal do pusy spícímu dědovi a fotr mu za to dal facku, debilovi jednomu, učitelky koulely očima, rodiče se tvářili, jak to se mnou prožívají, přitom si přáli, abych selhal, aby o to víc vynikly jejich děti. Paní ředitelka předstírala pohodový úsměv (udělá takový ten „umělý“, trapný úsměv) a já měl zahájit besídku… Přitom jsem to doma cvičil před zrcadlem, ale nepomohlo to… (řekne značně nejistě, začne se mu třást brada, na kalhotách se objeví zvětšující se mokrý flek, v ten moment SE OZVE SALVA DĚTSKÉHO SMÍCHU, on se rozpláče, podívá se na svůj mokrý rozkrok, utíká do zákulisí, tma, smích po chvíli, kdy zní do tmy, náhle ustane). Světlo, za stolem sedí Ona a Syn (v jiných kalhotách, suchých), oba nehybně, talíře před nimi, přibylo stažené plátno, na kterém zatím není nic. Ona: Tak dobrou chuť, miláčku! (začne jíst) + PRVNÍ ČB FOTO LOUŽE na plátně Syn: Dobrou chuť. (sklesle, jí jakoby bez zájmu) Ona: (po dvou třech lžících) Copak, nechutná ti? Syn: Mami, proč jsi nepřišla? Ona: Vždyť jsem ti říkala, že musím být v práci. Víš přece, že peníze potřebujeme. Syn: Já vím… Ona: Tak už se nezlob.

24

Syn: Já se nezlobím. Ona: Ty jsi můj miláček (pohladí ho). Otec: (projde napříč zadní částí jeviště a pro sebe, přesto hlasitě pronese) Jak ty jednou budeš vychovávat svoje děti, ještě že se toho nedožiju! Ona: (rozhlíží se, jako „co to bylo?“) Syn: Co je ti, mami? Ona: Nic, miláčku, nic! A jak ti to šlo? Syn: Stejně jako loni. Ona: Jí vím, to jsem taky nebyla. Ale příští rok si to zařídím, slibuju! Syn: To něco uvidíš. Ona: Budu na tebe pyšná! To bych určitě byla i dneska, viď? Syn: Vydal jsem ze sebe všechno. (pauza) Teda skoro všechno. Ona: Tak to jsem ráda, že z toho máš dobrý pocit. Za rok ze sebe vydáš úplně všechno, uvidíš! Syn: Promiň (zvedá se, kulhá, odchází), musím na záchod. Ona: Proč kulháš? Syn: Šlápl jsem v koupelně na tu tvou kuličku a upadl jsem (zachází). Ona: To je mi líto. Bolí to moc? Syn: (ze zákulisí) Vzteky jsem ji vyhodil. Ona: (povzdychne si) + DRUHÉ ČB FOTO LOUŽE Syn: (vrací se, pořád kulhá) Až budu velkej, taky se budu muset rozvést? Ona: Proč tě to napadlo? Syn: Ty ses taky rozvedla. Ona: Kdybych se nerozvedla, nevzala bych si tvýho tátu a ty by ses nenarodil, broučku. Syn: Aha. (přemýšlí) Takže se budu muset taky rozvést, abych měl děti? Ona: Určitě ne, neboj. Syn: Stejně tomu nerozumím… Až vyrostu, tak tomu budu rozumět? Ona: (mlčí, zatváří se odpovídajícím, nic neříkajícím způsobem) Syn: Volala jsi tátovi? 25

Ona: Volala. Syn: A co říkal? Ona: Že ještě zavolá. Syn: Nezavolá, vím to. Ona: (ví, že syn má pravdu, přesto ho chlácholí) Zavolá, uvidíš… Syn: Nezavolá, on chce totiž mít ještě jedno miminko. Ona: Jak jsi na to přišel? Syn: Protože ti říkal, že se s tebou rozvede, slyšel jsem vás. Ona: To si dospělí někdy říkají, víš… Syn: A taky jsem tě slyšel, jak sis povídala pro sebe. Ona: To občas dělá každej, miláčku. Syn: Říkalas, že si připadáš jako vdova. Ona: („mimo“ roli do hlediště) Copak můžu vlastnímu synovi říct, že jeho táta od nás odešel a pro mě je mrtvej? Nemůžu! (obrací se k Synovi) To je jenom taková hra, zlatíčko… Syn: Aha. A naučíš mi ji? Manžel: (projde napříč zadní částí jeviště a pro sebe, přesto hlasitě pronese) Ty bys měla být matkou mých dětí? Ty? Nikdy! Ona: (rozhlíží se, jako „co to bylo?“) Syn: Co je ti, mami? Ona: Nic, miláčku, nic! Syn: Ty se na mě zlobíš, že jsem prve vyhodil ty tátovo divný fotky, že jo? + TŘETÍ ČB FOTO LOUŽE Ona: Nezlobím. Kdes je vlastně našel? Syn: Vzadu v šuplíku s tátovo ponožkama. Ona: Vidíš, to mě nenapadlo. Co tys tam hledal? Syn: Vytáčka říkal, že jeho děda i fotr chodí v děravých ponožkách a že můj určitě taky, tak jsem to chtěl prověřit. Ona: S Vytáčkou se přestaneš kamarádit! Syn: Proč? To kvůli tomu klokanovi? Ona: Jakýmu klokanovi zase? 26

Syn: Vytáčka říkal, že jeho fotr je klokan a jeho děda že byl taky klokan. Ona: Proč říká takový hlouposti? Syn: To není hloupost, mami. Klokan se totiž pere tak, že se opře o ocas a kope. Ona: A jak to souvisí s Vytáčkovo otcem? Syn: Vytáčka říkal, že v tom případě je jeho fotr klokan. Ona: Radši by sis měl jít dělat úkoly. Syn: Už mám svoje i ty druhý. Ona: Jaký druhý? Syn: Vytáčkovo. Ona: Ty děláš Vytáčkovi úkoly? No to už přestává všechno! Syn: Klid, mami. Za jeden příklad beru dvacku. Ona: Tos mě uklidnil! Zakazuju ti! (nedořekne) Syn: (utne ji nečekaným polibkem) Koupím ti za to celej pytlík modrejch kuliček! (odchází) Ona: Počkej, kam jdeš, neskončili jsme! Syn: (zastaví se) Jdu si uklidit pokoj. Ona: (nevěřícně) Ty a uklidit pokoj? Syn: Jasně, mami! Ona: A co tak najednou? Syn: Vytáčka si přijde pro ten úkol a pak se spolu budem dívat na televizi. Ona: On přijde dokonce sem… (nevěřícně pro sebe) A co dávají tak zajímavýho? Syn: Je to horor, to by tě stejně nebavilo. Ona: Jak můžeš vědět, co by mě bavilo, nebo nebavilo? Syn: Jmenuje se to „Rodina“. (pauzička) Přineseš nám pak k tomu něco dobrýho? (zajde) Ona: (sleduje Syna, jak odchází…) Jo něco dobrýho… Syn: Beru si prodlužovačku! (ihned plátno zhasíná) Manžel : (vyjde, škodolibě se směje, tleská Jí před obličejem, nevěřícně kroutí hlavou, odchází druhou stranou, smích je ještě slyšet v zákulisí, vzdaluje se, nakonec utichá) Ona: (otočí se na diváky, chvilku se na ně posmutněle dívá, pak pokrčí rameny) Lepší konec nemám. 27

Sluha 1 + Sluha 2: (přináší Jí ručník a na podnose vodu, klaní se Jí) Ona: (otře si čelo, napije se, vrátí ručník a pití oběma Sluhům, naznačí jim, ať se ztratí) Sluha 1 + Sluha 2: (pokorně v úklonu vycouvají) Ona: Už nám zbývá jenom tma… (začne se zvolna stmívat) Když jsem byla malá, vyprávěla mi máma o tmě takový příběh, abych se jí nebála…. Tma prý bydlí v jedné tajemné jeskyni, a když si ji noc zavolá, tma vyjde ven a pokryje celý kraj. A mami, co je v tý jeskyni, když z ní tma odejde? Je tam světlo, a kdo tam vejde, uvidí poklad, říkala mi. Malou část z něj jsem ti pro štěstí přinesla… (vyndává kuličku, drží ji ve dvou prstech, v tu chvíli se plátno rozsvítí, ostatní světla úplně zhasnou a celé představení končí druhým černobílým promítáním) Na plátně Ta, co mluvila s ďáblem drží kuličku ve stejné poloze jako Ona, která právě stojí u plátna… Ona: (pomalu odchází) Záběr na plátně je v momentě Jejího odchodu spuštěn. Ta, co mluvila s ďáblem drží kuličku ve dvou prstech, pak si ji nechá spadnout do dlaně, dlaň pomalu sevře, tajemně si na sevřenou pěst foukne a dívá se, jak dlaň rozevírá, kulička zmizela, dlaň je prázdná. Podívá se znovu před sebe, do diváků a lehce a příjemně, s lehkým úsměvem ala Mona Lisa pronese jedinou větu: „Můžeme začít.“ Záběr končí, tma. Konec

28