Na vzdělání a osobní rozvoj chudým banka nepůjčí. Ze začarovaného kruhu bídy jim však může pomoci racionální přerozdělování

Přerozdělováním od pasti chudoby k pasti na chudobu Napsal uživatel Petr Gočev Pátek, 22 Květen 2009 16:34 - Aktualizováno Pátek, 22 Květen 2009 16:37

Na vzdělání a osobní rozvoj chudým banka nepůjčí. Ze začarovaného kruhu bídy jim však může pomoci racionální přerozdělování.

Když v září roku 2007 Vladimír Špidla prohlásil, že přerozdělování je zdrojem konkurenceschopnosti ekonomik, snesla se na jeho hlavu kritika českých médií a ekonomů. "Pan eurokomisař chce postavit ekonomickou teorii na hlavu," reagoval Miroslav Ševčík z Liberálního institutu. "Dnes už i každý středoškolský student u nás ví, že přerozdělování je spojené s příliš vysokými transakčními náklady, nespravedlností, často korupčním prostředím a celkovou ekonomickou neefektivností," dodal. Korektněji zareagoval Daniel Münich z CERGE, když uvedl, že na základě prostého souběhu dvou ukazatelů nelze dělat žádné věrohodné závěry ohledně příčinných souvislostí mezi nimi. Stejně zkratkovité by bylo obrácené tvrzení, že úspěšnější konkurenceschopné země si mohou dovolit více přerozdělovat, podotkl.

Špidlovo tvrzení se totiž opíralo o prosté zjištění, že země vyznačující se vysokou mírou přerozdělování jako Finsko, Dánsko nebo Švédsko figurují na prvních místech žebříčku konkurenceschopnosti. Cílem tohoto článku je ukázat, že Špidlovo stanovisko je obhajitelné i proti mínění citovaných ekonomů, přestože jsou některé jejich námitky proti Špidlově argumentaci opodstatněné. Relevantní je především Münichova oponentura: pokud nejsou vyjasněny příčiny, jak může přerozdělování prospět konkurenceschopnosti (efektivitě) ekonomiky, pak je prosté zjištění statistické korelace zcela bezcenné. Avšak i Ševčíkova kritika útočí na reálnou slabinu Špidlova pojetí - jeho obecné tvrzení nezohledňuje, že není přerozdělování jako přerozdělování. V zemi, kde za kilometr dálnice nebo za nepotřebný transportér platíme násobek běžné evropské ceny, vyžaduje argumentace ve prospěch přerozdělování mnohem preciznější vymezení, o něž se pokouším na stručné ploše tohoto článku.

Když potřebuji, dostávám, když už ne, vracím

1/5


V zásadě lze rozlišit dva druhy přerozdělování: vertikální a horizontální. Zatímco vertikální progresivní přerozdělování se vždy realizuje ve prospěch relativně chudších domácností a doplácí na něj domácnosti relativně bohatší, v případě horizontálního přerozdělování nic takového nelze jednoznačně konstatovat. O horizontálním přerozdělování rozhodují úředníci a děje se prostřednictvím rozpočtových dotací veškerých nákupů a aktivit, které úředníci uznají za hodné podpory z veřejných rozpočtů. Jestliže v případě čistých veřejných statků je jejich financování z veřejných rozpočtů podmínkou, aby byly vůbec poskytovány, platí zároveň, že veškeré rozhodování úředníků se děje v korupci příznivém a dalšími „vládními selháními" poznamenaném prostředí. O efektivitě takto vynakládaných prostředků lze pak často s úspěchem pochybovat.

Jakkoliv nechci zpochybňovat v některých případech opodstatněné horizontální přerozdělování, mým ústředním motivem je obhajoba přerozdělování vertikálního. Špidlovu chybu pak lze spatřovat v tom, že ve svých vyjádřeních glorifikuje právě horizontální přerozdělování, tedy úřednickou libovůli realizovanou nemandatorními výdaji, zatímco o vertikálním přerozdělování (mandatorních výdajích) mluví spíše jako o nemilém ukusovateli státního rozpočtu.

Prostor pro korupční jednání a transakční náklady by se dále zúžil, pokud by vertikální přerozdělování mělo podobu univerzálních dávek, na které by měl nárok každý občan. Osobně jsem stoupencem jednorázových dávek vyplácených při dosažení určitého věku a využitelných na vymezené investiční účely, jako je vzdělání, založení živnosti či spoluzaložení družstva, pořízení bytu, nákup anuity (pravidelně vyplácené dávky). Například v USA je „stakeholder grant" či demogrant navrhován v částce 80 tisíc dolarů. Zdroje pro jejich vyplácení mají plynout nejprve z progresivního zdanění, po dožití první generace příjemců grantu též z jejich pozůstalostí. Posmrtné splácení grantů jako závazků úročených dle míry inflace (tedy v konstantní reálné hodnotě) rozšiřuje meziosobní přerozdělování o přerozdělování mezičasové: člověk získá prostředky v době, kdy je nejvíce potřebuje, a splácí je tehdy, když už mu jsou k ničemu.

V dalším textu zbývá zodpovědět dvě ústřední otázky: jak může takovéto (nebo jiné vertikální) přerozdělování prospět ekonomické efektivitě, a tím i konkurenceschopnosti ekonomiky, a čím to je, že veškeré potenciálně efektivitu zvyšující přerozdělování nezajišťuje úvěrový trh?

2/5


Přerozdělování jako sociální výtah

Uvažme nejprve, že vrozené i získané schopnosti lidí jsou do jisté míry náhodně rozděleny. Maximální efektivity by se dosáhlo tehdy, kdyby každý jedinec působil na takové pozici, kde jeho individuální schopnosti nejvíce prospívají všem ostatním. Předpokládejme dále, že prospěšnost jedince společnosti měříme sice nedokonalým, ale jediným dostupným způsobem jeho tržním příjmem. Všichni dostatečně talentovaní lidé by měli mít možnost vystudovat a působit v kvalifikovaných profesích. Požadavek rovnosti šancí je požadavkem ekonomické efektivity. Tímto prizmatem můžeme analyzovat jak negativní dopady přerozdělování na efektivitu, tak i dopady pozitivní.

Každé přerozdělování se totiž realizuje z příjmů nebo majetků těch, kdo nejvíce vydělávají. A jednou z cest k vysokým výdělkům je práce v náročných profesích vyžadujících nedostatkové nadání ve zvlášť značné míře. Uvažme například manažery nadnárodních korporací. V případě, že by jejich značné příjmy byly výrazně redukovány vysokou mezní sazbou daně, někteří z nich by si mohli říci, že jim to nestojí za to, a ze stresujícího náročného povolání by přešli do profese, jejíž výkon nevyžaduje žádný zvláštní talent ani nasazení. Záměrně jsem zvolil takto kontroverzní příklad. V případě manažerů totiž platí, že za své příjmy vděčí do značné míry spíše své de facto vlastnické pozici (v situaci rozptýleného vlastnictví a informační asymetrie) než svým výkonům, jak vychází najevo především v souvislosti s probíhající finanční a ekonomickou krizí. Avšak každý si jistě dokáže představit taková povolání, jejichž výkon je podmíněn vyšším finančním ohodnocením, neboť jejich jiná než penězi zprostředkovaná přitažlivost nemotivuje k jejich vykonávání dostatečný počet lidí.

Naopak by se mohlo argumentovat tím, že lidé dosahují nejlepších výkonů v takových profesích, k jejichž výkonu pociťují největší vnitřní náklonnost, ale od nichž jsou odvedeni vidinou tučného příjmu v některém z konjunkturálních odvětví. To se však může projevit jen v profesích, jejichž ohodnocení nepodléhá tržním mechanismům - tedy například v podvyživeném základním výzkumu: pokud perspektivní vědec odejde z finančních důvodů pracovat jako pojistný matematik, společnost na tom prodělá rozmělněním jeho unikátního talentu.

Pokud má tedy přerozdělování vždy nějaké negativní dopady na efektivitu (i kdyby byl demotivační efekt rozebíraný v předešlých pasážích zanedbatelný, jsou tu ještě transakční náklady), čím mohou být tyto negativní dopady více než kompenzovány? Jde o to, že přerozdělování umožňuje původně relativně chudým domácnostem realizovat nadprůměrně výnosné, a tedy dle našeho nedokonalého předpokladu pro ostatní nadprůměrně přínosné investice do lidského a sociálního kapitálu, například do vzdělání a kulturního rozvoje dětí. Tyto

3/5


investice do lidského a sociálního kapitálu mohou být i nepřímé. Vyšší materiální standard rodiny, spojený například s větším bytem se samostatným dětským pokojem či s možností cestovat, spojuje spotřební i investiční složku výdajů.

Chudí neriskují

Nominální „bezplatnost" vzdělání není řešením - nejen proto, že vysokoškolské vzdělání má pro některé domácnosti nepřijatelně vysoké nepřímé náklady. Přímé financování ze státního rozpočtu navíc školy nemotivuje k poskytování kvalitního vzdělávání; pekař, jehož chleba by byl díky státní dotaci rozvážen zdarma (a v důsledku toho často zkrmován prasaty), by také nejspíš šidil na chuti i kvalitě. Financování přímých i nepřímých nákladů vzdělávání demograntem by nejenom umožnilo výrazně zvýšit příjmy vysokých škol, ale zároveň by je vystavilo větší vzájemné konkurenci i konkurenci se špičkovými školami v zahraničí.

Jde také o to, že děti z chudých domácností si osvojují takové návyky a hodnoty, že ze vzdělávacího procesu vypadávají již na základní škole (podle empirických výzkumů inteligence kupodivu nehraje při determinaci životních rolí nijak významnou úlohu). Je však třeba vyrovnat se s námitkou, že jsou to právě nevhodné návyky a hodnoty, které vedou ke vzniku „pasti chudoby" - a že přerozdělování s tím nic nenadělá, neboť jej jeho příjemci promrhají za pustý konzum s relativně nevýznamnou investiční složkou, lidově řečeno od státu získané prostředky „prochlastají". Jakkoliv tato závislost na minulé cestě vede k upřednostňování určitých forem mírného paternalismu, jenž omezuje způsoby přípustného využití demograntu, jde také o pochopení příčin nízkých aspirací chudých domácností.

Je prokázáno, že chudší domácnosti mají větší odpor k riziku, což je jen rozumné přizpůsobení se nízkému rozpočtovému omezení. Takže pokud chápeme vzdělání jako investiční projekt, jenž s určitou pravděpodobností přinese vysoký výnos, ale který též může selhat a investované prostředky promrhat, pak je pochopitelné, že chudé domácnosti své potomky nevedou ke snaze o jeho uskutečnění. Opět lze dokázat, že k maximální ekonomické efektivitě vede neutrální vztah k riziku, který však nelze očekávat od domácností, jež by selhání nákladné investice do vzdělání vystavilo citelné materiální újmě. Přerozdělování zajišťuje větší existenční jistotu chudých domácností. Nejen že jim poskytuje prostředky pro investice do lidského a sociálního kapitálu, ale vede i ke změně jejich hodnotových orientací nutných k tomu, aby takové investice skutečně podnikaly.

4/5


Zbývá ještě odpovědět na následující námitku: pokud chudé domácnosti mají potenciál uskutečnit investiční příležitosti s nadprůměrnou mírou výnosu, proč jim na to někdo nepůjčí? Skutečně, za idealizovaných předpokladů úplných a dokonale vynutitelných smluv a nulových transakčních nákladů by realizaci veškerých nadprůměrně výnosných investic zajistil trh zapůjčitelných prostředků. Za reálných předpokladů však dochází k tomu, že chudým domácnostem na investice do vzdělání nikdo nepůjčí, a pokud ano, tak pouze na vysoký úrok.

Dochází tedy k tomu, že bohatší domácnosti realizují investice s podprůměrnou mírou výnosu, například okázalou spotřebu, zatímco nadprůměrně výnosné investiční příležitosti chudších domácností zůstávají nerealizovány. Přerozdělování prostřednictvím demograntů může nejen napravit toto neefektivní vynakládání zdrojů, ale vést i k pozitivním změnám hodnotové orientace chudších domácností. Na straně státních orgánů pak vede tato forma přerozdělování ke snížení transakčních nákladů a vyčlenění celých odvětví (například vysokého školství) z úřednické kurately odbouráním potřeby přímých rozpočtových dotací. Na základě toho lze hledat podporu této formy přerozdělování napříč politickým spektrem.

Autor vyučuje ekonomii a politickou filosofii na VŠE v Praze. Článek vychází z jeho přednášky pro Masarykovu dělnickou akademii 26. března 2008.

5/5

Na vzdělání a osobní rozvoj chudým banka nepůjčí. Ze začarovaného kruhu bídy jim však může pomoci racionální přerozdělování

Recommend Documents