NA POBŘEŽÍ NÁBOŽENSTVÍ BUDOUCNOSTI OCEÁNU PRAVDY

NA POBŘEŽÍ NÁBOŽENSTVÍ BUDOUCNOSTI

OCEÁNU PRAVDY

Obsah Unitářských listů

LISTOPAD 2010 TEXTY Kam směřuje vývoj náboženství v naší zemi?

Dojmy z Hondurasu 4

Z rozhovoru s Ivanem Štampachem

Náboženství budoucnosti jako postmoderní duchovní idea

5

Ing. Dr. Otakar Mikeš, DrSc.

Náboženství budoucnosti

7

Rev. Dr. Petr Samojský

Náboženství v budoucnosti

14

RNDr. Ladislav Pivec

Náboženství zítřka

17

Norbert F. Čapek

160. výročí narození Charlotty G. Masarykové

26

PhDr. Radovan Lovčí

Zemětřesení a nejistá víra

30

Mirek a Valli Katzlovi

Výzva čtenářům UL

32

Redakce

RUBRIKY Slovo na cestu Slovo k zamyšlení Meditace Dětská stránka Letem unitářským světem Události, komentáře Unitářský receptář Humor solí života

3 13 24 25 33 33 34 35

29

Bill Wallace

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Obci širšího společenství, Místní skupině unitářů v Liberci, Místní skupině unitářů v Teplicích. Názory v příspěvcích našich členů nemusí vyjadřovat názor redakce. Uzávěrka příspěvků vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na adresu [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Petr Samojský; POU: Eva Pivcová, Romana Radová, Kateřina Samojská; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Petr Samojský. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Grafický návrh a sazba: Jiří Kloboučník. Jazyková korektura: Miloš Hlávka. Registrace: MK ČR E 13407.

www.unitaria.cz

SLOVO NA CESTU

V

íme dobře, jaké bylo náboženství lidí v minulosti – v různých dobách a v různých kulturách. Víme také, jaké je náboženství dnes. Často opouštěno, opovrhováno, znevažováno a zesměšňováno, jindy se v jeho jménu a pod jeho záštitou dějí zločiny, jindy člověku pomáhá a dokonce je jeho poslední nadějí. Jaké bude náboženství v budoucnosti? Zamysleme se nad jeho možnostmi a představme si náboženství budoucích let, dekád a staletí. Proč? Podnítí to přinejmenším naši fantazii, a třeba nás to inspiruje i pro čas přítomný! Toto číslo Unitářských listů vám nabízí podněty pro takovou reflexi ze zdrojů nejnovějších i z pera osob minulosti. – Petr Samojský

Unitářské listy • Listopad 2010

3

www.unitaria.cz

KAM SMĚŘUJE VÝVOJ NÁBOŽENSTVÍ V NAŠÍ ZEMI? Otázka: „Nemyslíte si, že dlouhodobý vývoj ukazuje, že křesťanství (či přímo katolictví) už přece jen nenávratně ve vyspělých zemích (jež jsou předvojem celkového vývoje) ustupuje a odchází a náboženství budoucnosti bude něco jiného, něco, co podstatně lépe reflektuje současný vývoj, jeho potřeby, přírodovědu apod.? Něco, co sice může na křesťanství v lecčems navazovat, ale spíše v morální rovině a bez jeho základních dogmat.“ Odpověď: „Věřím, že náboženství budoucnosti bude jiné, než náboženství minulosti a současnosti. Může se změnit křesťanství samo a určitě tu vedle něj už jsou a budou i jiné duchovní směry. Jsem rád, že to tak je.“ – Z rozhovoru s českým religionistou a teologem Ivanem Štampachem České noviny, 11. 07. 2005.

4


www.unitaria.cz

NÁBOŽENSTVÍ BUDOUCNOSTI JAKO POSTMODERNÍ DUCHOVNÍ IDEA Ing. Dr. Otakar Mikeš, DrSc. Po knize Na pobřeží Oceánu Pravdy, kterou jsme představili v minulém čísle UL, vzápětí následuje kniha další, tentokrát Otakara Mikeše, dlouholetého člena NSČU. Otakara jsme proto požádali, aby knihu zde představil. Knihu je možné zakoupit ve všech obcích NSČU. (-red-) SOUČASNÝ STAV NAŠEHO POZNÁNÍ Intelektuální a duchovní aktivita lidské společnosti vybudovala nespočet nejrůznějších náboženských forem. Vedle rozsáhlých světových náboženství existují menší církvičky či náboženské společnosti a i docela malé do sebe uzavřené sekty, jakož i učení různých duchovních učitelů či Mistrů. Dnes samovolně se rozvíjející nijak neorganizované hnutí, označované jako New Age, o tom podává přesvědčující obraz. Tyto náboženské snahy jsou však mnohdy zatíženy nejrůznějšími primitivními bigotnostmi, úzkoprsým fundamentalismem, nedomyšlenými dogmaty a někdy i nebezpečným fanatismem, ba i terorismem. Proto tento soubor pseudoduchovních prvků, který je ve zřejmém rozporu s moderními vědeckými poznatky, bývá – plným právem – mnohými jedinci odmítán. Náboženské směry v sobě však zpravidla obsahují i po-

zitivní etické či spirituální stati, které by rozhodně neměly být zbrkle přehlíženy a náboženské snahy tak neoprávněně jako celek odmítány. Není proto udivující, že se vyskytla celá řada filozofů, teologů či jiných myslitelů, kteří se snažili z této složité směsi vybrat některé ideální duchovní nebo etické prvky a pospojovat je v nějaký univerzální šlechetný kánon jako základ jakéhosi všeobecného univerzálního náboženství, které by mohlo být přijatelné i pro moderního člověka, jenž ve svém srdci pociťuje religiozitu, nechce však být omezován dogmatickými církvemi. Takových jedinců se vyskytlo více a proto je nelze v této krátké eseji jednotlivě probírat. Nelze však nepřipomenout i snahy o unitářský příspěvek. Zakladatelé naší náboženské obce bratří Norbert Fabián Čapek a Karel Hašpl měli podobný záměr vytvořit jakousi zkrácenou idealizovanou Bibli; tento


5

www.unitaria.cz

úmysl však uskutečněn nebyl. PŘISPĚJE EKUMENA KE VZNIKU UNIVERZÁLNÍHO NÁBOŽENSTVÍ BUDOUCNOSTI? I v této krátké eseji je však nezbytné uvést zmínku o tom, jaká sjednocující snaha byla rozvíjena v rámci pro nás nejdůležitějšího náboženství – křesťanství – a to již od dávných dob, a která je známa pod označením „ekumenické hnutí“ (název je odvozen z řeckého „oikumené gí“ = „obydlená země“). Toto hnutí usilovalo o sblížení, spolupráci a jednotu církví přes hranice konfesí a národů. Zprvu bylo zaměřeno jen na křesťanství samo a snažilo se překlenout prvé velké schizma katolické církve, rozštěpené na katolickou církev východní (pravoslaví) a na církev římsko-katolickou. Později – jako důsledek období reformace – se snažilo překlenout i druhé široké schizma římsko-katolické církve, kdy se postupně odštěpovaly protestantsko-evangelické církve a sekty. V nejnovější době se na některých místech (zejména v USA) rozvíjejí ekumenické snahy překračující rámec křesťanství a snaží se přispět k vzájemnému pochopení všech hlavních světových náboženství – mluvíme proto o „všenáboženské ekumeně“. Tyto snahy jsou výrazem společného úsilí círk6

ví a náboženských denominací čelit společnému nepříteli – sekularismu (zesvětštění, odcírkevnění) – který dnes postihuje všechny církve a denominace a po duchovní a eticko-morální stránce začíná ohrožovat celé lidstvo. Při těchto ekumenických snahách se však jednotlivá náboženská společenství rozhodně nehodlají vzdát základních rysů svých učení, jen se vzájemně tolerují a i spolupracují na některých společenských akcích. Proto ekumenické snahy nemohou vést k nějakému jednotnému univerzálnímu náboženství budoucnosti. VÝZNAM VYDÁNÍ KNIHY „NÁBOŽENSTVÍ BUDOUCNOSTI“ A jak se k této problematice postavila naše Unitarie? Rozhodla se vydat mou knihu, nazvanou „Náboženství Moudrosti“, která nese podtitulek „Příspěvek k univerzálnímu náboženství budoucnosti“. Tato kniha rozvíjí doktrínu o necírkevním, nedogmatickém a vědě blízkém přístupu k zásadní otázce, jak asi bude vyhlížet pojetí Boha a náboženství ve vzdálené budoucnosti. Přitom však neopomíjí ani aktuální humanistickou, ekologickou a dnes tolik potřebnou etickou problematiku. Obsah knihy charakterizuje toto úvodní motto: „Náboženství budoucnosti bude kosmic-


www.unitaria.cz

ké náboženství. Překročí osobního Boha a vystříhá se dogmat a teologie. Zahrnujíc v sobě jak oblast přírodní, tak i duchovní, bude založeno na religiózním cítění, vyrůstajícím ze zkušenosti a objímajícím všechny věci přírodní i duchovní smysluplnou Jednotu. Albert Einstein.“ Kniha sice vychází z unitářských ideálů, avšak autor zdůrazňuje, že její obsah není nějakým oficiálním unitářským vyznáním víry, nýbrž že Náboženství Moudrosti je jen jedním ze směrů, který je rozvíjen na tolerantní platformě Unitarie vedle jiných zde pěstovaných směrů. Jednou ze základních charakteristik spisu je i opakované průběžné připomínání mystického „Vyššího Já“ v našich nitrech, které je Božího původu. Předkládanými ideami spis chce z Unitarie vytvořit středisko pro šíření univerzálního náboženství budoucnosti. Jaký byl základní ideový přístup k pokusu o výstavbu takového postmoderního náboženství budoucnosti? Autorovi bylo jasné, že jakékoli nové náboženství stěží může přinést nějaké zásadně nové duchovní poznatky ve srovnání s duchovním bohatstvím nejrůznějších již zaniklých náboženství minulosti, rozsáhlých světových náboženství současnosti, jakož i význačných moderních spirituálních směrů

a učení některých vynikajících duchovních Mistrů. Vše podstatné již bylo v určitých formách řečeno. Náboženství Budoucnosti však může z tohoto duchovního bohatství čerpat a oddělovat vzácné klenoty od polodrahokamů i bezcenných pozlátek, které se – bohužel – v různých posvátných písmech také vyskytovaly. Vybrané partie lze pak zcela nově formulovat, vhodně pospojovat a doplnit nejnovějšími poznatky i vlastními idejemi v postmoderně přijatelný celek. Autor knihy uvádí, že při formování náboženství budoucnosti vyžíval pěti základních ideových přístupů: (1) náboženského synkretismu, (2) náboženského eklektismu, (3) duchovní intuice, (4) duchovní inspirace a (5) permanentní selekce (což znamená, že doktrína tohoto náboženství nebude neměnná jako nějaký kánon, nýbrž že se bude v průběhu času stále rozvíjet a upřesňovat nově dostupnými duchovními i vědeckými poznatky. Autor tyto přístupy podrobně rozvádí a zdůvodňuje. Chceme věřit, že naše Unitarie vydáním této knihy otevřela jednu z cest, která přispěje k vytvoření univerzálního náboženství budoucnosti. Nechť se tak stane!


7

www.unitaria.cz

NÁBOŽENSTVÍ BUDOUCNOSTI Rev. Dr. Petr Samojský Čas od času, ale ne nijak zřídka, se na mne obracejí lidé s dotazem, co jim jako duchovní společenství můžeme nabídnout. Zajímají se o naši víru, o věroučné otázky, ale více méně zpravidla jen okrajově, aby se ujistili, že nejsme žádná podezřelá sekta, která by je manipulovala. Zajímá je mnohem víc jaké programy nabízíme, jaká přátelství u nás mohou navázat, a jaký u nás vládne duch. Je to vlastně přesně v duchu citátu Umberta Eca, který uvažuje o psaném slově a říká, že není důležité, co kniha říká, ale co říct chce. Stejně tak není až tak důležité, co určité společenství říká, ale co říct chce, jak žije a jak se v něm lidé k sobě navzáNeznámo se rozepíná před lid- jem chovají. skou myslí úměrně potřebě poznání. Nedávno jsem se v jednom ta– Josef Čapek kovém rozhovoru zrovna ocitl, a byl jsem dotázán, jak si představujeme naši budoucnost. A co že chceme pro náš svět vlastně dělat, jak chceme být platni širšímu prostředí kolem nás, městu, ve kterém žijeme. A jak že si představujeme svou úlohu ve světě budoucích generacích? Zajímavá otázka. Co nám budoucnost chystá, a jak se my chysNáboženství je ustálená soutáme na ni? Jaká je budoucnost tostava představ o existenci nadhoto našeho společenství, a jaká je budoucnost náboženství obec- přirozených skutečností mimo doně? Jaké bude náboženství za sto, sah smyslové zkušenosti, kterou sdílí větší skupina obyvatel, ustátři sta, za tisíc let? Náboženství budoucnosti, to je lená soustava věr ve Vyšší moc, velmi zajímavá otázka. Nabízí vlast- v boha, bohyni nebo bohy anebo ně hned dvě hlediska: chceme ho- bohyně.“ – A-Z Encyklopedie vořit o náboženství budoucnosti jako jednom, univerzálním duchovním směru, anebo o náboženstvích různých, tedy o náboženství v množném čísle? Než se ale k těmto otázkám obrátíme, zamysleme se nad otázkou náboženství současnosti. Co je to vlastně náboženství? Nabízí se 8


www.unitaria.cz

nám mnoho definic, stačí otevřít jakýkoliv slovník nebo encyklopedii, abychom viděli, jak se výklady různí. Dnes je mnoho duchovních tradic, organizací, institucí, společností, spolků, komunit a společenství ve všech náboženských směrech, co jen jich na světě je: křesťanských, muslimských, buddhistických, hinduistických, veřejných, esoterických, známých, neznámých, starých, nových... A jaká je jejich budoucnost? Co je v daleké budoucnosti čeká? Mohou přinést lidstvu něco důležitého, užitečného? Proč se vlastně vůbec touto otázkou zaobírat? Z jednoho prostého důvodu: jde nám o člověka, jde nám o lidstvo. Záleží velmi na budoucnosti lidstva, jak budeme schopni žít, jak budeme schopni jedni s druhými vyjít, jestli nezahubíme jedni druhé, nebudeme jedni druhým ubližovat a jedni druhé zotročovat. A v tom všem může náboženství sehrát důNáboženství je kolektivní neuležitou roli! róza, respektive funkce individuVšechno v našem světě procháální psychiky, jež produkuje bohy, zí vývojem. Nezadržitelně, bez výkteří mají za úkol těšit a uspokojimky. Vše se vyvíjí, pohybuje v čase jovat dětinské touhy dospělého. a proměňuje. Náboženství také. – Sigmund Freud Podívejme se jen na nám důvěrně známé křesťanství, jaký udělalo za poslední dva tisíce let od svého vzniku vývoj. Na počátku byl Žid Ježíš, který nabídl nový způsob, jak praktikovat židovskou víru a především jak se na některé duchovní otázky dívat novým způsobem. Chtěl, aby se lidé věnovali tomu skutečně důležitému v židovské víře, a neztráceli čas tím, co považoval za formalismy a zbytečnosti, protože se domníval, že se blíží konec světa. Krátce po jeho smrti, když konec světa nenastal, se jeho následovníci začali organizovat a vytvořili křesťanství, navzdory tomu, že to bylo nejspíš to poslední, co by si Ježíš přál. A kde je křesťanství dnes? Rozděleno na bezpočet směrů a skupin, sourodých i protichůdných, neschopno vážnější spolupráce, domluvy a souladu. V islámu to není jinak, i v buddhismu, hinduismu a dalších masových náboženských směrech. Je v tom snad jakási přirozenost vývoje, že jakmile je celek ustanoven, začíná současně jeho vnitřní dělení... Nakonec podobný proces sledujeme i v politice a společnosti světa obecně. Jaká tedy bude budoucnost náboženství světa, všech těch hlavních i vedlejších proudů? Myslím, že bude docházet k ještě většímu prolínání. Unitářské listy • Listopad 2010

9

www.unitaria.cz

Tak jako dnes se už nedivíme, když Karlovo ulicí v Praze prochází zástup tančících a zpívajících uctívačů Haré Krišna, když na petřínských stráních vidíme osoby cvičící tai-či, když v lesích za městem můžeme tančit u šamanského ohně, bubnovat africké rytmy a potit se v indiánské potní chýši. Než tu různorodost vstřebáte, nabídnu vám paraguajské maté a zahraji na indický sitár, chcete-li. Protože lidé k sobě v budoucích letech a staletí budou mít po technické stránce patrně stále blíž a blíž, díky snadnému cestování a informačním technologiím, budou se prolínat i jejich názory a postoje, tak jako jejich tradice, filozofie a duchovní praxe. Budou všechna ta náboNáboženství je systém symbo- ženství, všechny ty směry a skupilů, které v lidech ustavují silné, ny ochotny najít aspoň v něčem, pronikavé a dlouhotrvající nálady snad v tom nejdůležitějším, společa motivace tím, že formulují pojmy nou řeč a motivovat člověka k vzáobecného řádu bytí a obdařují tyto jemnosti a toleranci? Na tom velpojmy takovým nádechem skuteč- mi záleží! nosti, že se tyto nálady a motivaNicméně šance pro to je poměrce zdají jedinečně realistické. ně malá. Protože jestliže všechno – Clifford Geertz prochází vývojem, byli, jsou a budou lidé, kteří budou malí ve svém pohledu na svět. Kteří budou vyhledávat, rozšiřovat, posilovat a případně i zakládat taková společenství, která budou fundamentalistická, dogmaticky lpící na černobílých pravdách a jedině správném výkladu světa. Protože budou tak malí, budou potřebovat a vytvářet taková malá náboženství – malá nikoliv co do počtu, ale co do oduševnělé, moudré a noblesní velkorysosti. A budou samozřejmě i náboženství velká, moudrá a tolerantní, která svým vývojem dojdou mnohem dál, než jsou dnes. Tak jako jsou a budou lidé moudří, ušlechtilí a krásní, tak budou i taková náboženství. Na nich bude hodně záležet, jak dokážou vyjít s těmi malými, ovšem v tom už bude podstata jejich velikosti, že to dokáží. To je k otázce budoucnosti náboženství obecně ve smyslu jejich mnohosti a různorodosti. Velmi zajímavá je ale také otázka možnosti jednoho jediného nebo aspoň hlavního, dominantního a univerzálního náboženství. Zda je možné, že by se takové náboženství mohlo ujmout role sjednocující, role, kterou náboženství sice odjakživa mívají, ale tentokrát 10


www.unitaria.cz

dostatečně filozoficky široké, společensky volné, a současně duchovně hluboké, aby mohlo být skutečně univerzálně srozumitelné a použitelné. Tato otázka zaměstnávala člověka už odedávna. Snad každý velký myslitel jí věnoval svou pozornost, protože ta představa je velmi lákavá. Bylo také mnoho náboženských proudů, které aspirovaly na roli univerzálního náboženství budoucnosti. Za všechny vzpomeňme např. Baháismus, Církev sjednocení, Komenského vizi Sboru světla anebo systém NáboJádro všech náboženství tvoří ženství moudrosti Otakara Mikeše. posvátno, které je vlastní každým Unitářství bylo bráno rovněž jako náboženstvím. Náboženství je pak adept na tuto roli univerzálního návztah člověka k posvátnému. boženství. V naší zemi například – Rudolf Otto ještě v dobách, kdy tady unitářství nebylo organizováno, píše profesor Kunstovný toto: „[Co se týče podstaty a praxe unitářství], je jisté, že každá, na moderním základě založená náboženská společnost, bude v podstatě unitářstvím, neboť každý nahlédne, že nic pokrokovějšího nežli zásady [unitářství] není vůbec v ohledu náboženském možné.“ (Otakar Kunstovný, Náboženství dnešního člověka, 39.) Když Kunstovný popisuje prin cipy existence takového univerzálního náboženství a jeho praxi, je to velmi zajímavé, protože to zní jakoby skutečně popisoval principy a praxi českého unitářství, jak je dnes známe. A přece se teorie nesetkává s realitou! Dnešní unitářství má daleko od toho, aby hrálo roli univerzálního náboženství, i od toho, aby na takovou roli vůbec aspirovalo. Proč? Především proto, že jsme si velmi dobře vědomi skutečnosti již zmíněného vývoje člověka a společnosti. Unitářské listy • Listopad 2010

11

www.unitaria.cz

Lidstvoa jeho kultura se nevyvíjí masově v postupujících stupních, nýbrž vyvíjí se každý jedinec i národ zvlášť – individuálně a samostatně. I dnes jsou lidé, kteří potřebují šero katedrály, zlacené svícny a obrazy a sochy svatých; kteří potřebují klanět se jim, kteří potřebují cukr a bič katechismů, odpustků a sebemrskání. I dnes jsou lidé, kteří potřebují být v opozici, zpochybňovat vše, co slyší a o všem do nekonečna diskutovat. A i dnes jsou lidé, kteří nepotřebují prostředníků v jejich vztahu k Bohu, a kteří dokonce ani nepotřebují užívat to slovo Bůh, protože i to jim vlastně už brání v jejich vztahu k Tomu, co je věčné. S tím vědomím jako unitáři netoužíme po roli univerzálního náboženství, i kdyby nám ji někdo chtěl přisoudit. Protože víme, že každá taková role by přirozeně a nevyhnutelně zavdala vzniku opozice – protože Náboženství je centrální a vůd- řada lidí by se s ní nemohla, nedočí silou duchovní a životní, je úsi- kázala a nechtěla ztotožnit. lím o život nový, o nové vyšší žiNicméně můžeme o té otázce votní hodnoty. uvažovat. Měli bychom. Protože je – Tomáš Garrigue Masaryk pro nás důležité takříkajíc nebýt mimo – nemíjet se s potřebou současného člověka, který má své potřeby a který hledá duchovní domov, který hledá vstřícné, otevřené a tolerantní prostředí, a který hledá takříkajíc ducha. Duchovní atmosféru, ve které, řečeno tradičním jazykem, může cítit Boha. Dovolte mi zakončit slovy N. F. Čapka: „Náboženství podle nejlepšího dnešního poznání není pro Boha, ale pro lidi, není Bohem zjevené, ale je lidem tak přirozené, jako je jim přirozená touha po pravdě, po spravedlnosti a lásce. Je jim tak přirozené, jako zrak a sluch a pocit tepla a zimy. My ve Svobodném bratrství hlásíme se hrdě k tomu nejvyššímu, k čemu dnes náboženský vývoj dospívá. Nám je tudíž náboženství především záležitostí člověka. Je pro člověka, aby krásněji a bohatěji žil, aby větší radost měl ze života a aby své poslání na této zemi co nejlépe splnil. (N. F. Čapek, „Náboženství zítřka“, CC XII (1934), 38.) Vytvářejme takové prostředí, ve kterém se nám bude bohatěji a krásněji žít, ve kterém budeme cítit opravdově hlubokou radost ze života. Buďme takoví, žijme tak, pěstujme takové prostředí i v tomto našem duchovním společenství – a tím naplníme nejlépe naše poslání pro náš svět v tomto čase i pro generace, které přijdou po nás. 12


www.unitaria.cz

SLOVO K ZAMYŠLENÍ

KOSMICKÉ NÁBOŽENSTVÍ Náboženství budoucnosti bude kosmické náboženství. Překročí osobního Boha a vystříhá se dogmat a teologie. Zahrnujíc v sobě jak oblast přírodní, tak i duchovní, bude založeno na religiózním cítění, vyrůstajícím ze zkušenosti a objímajícím všechny věci přírodní i duchovní smysluplnou Jednotu. – Albert Einstein


13

www.unitaria.cz

NÁBOŽENSTVÍ

V BUDOUCNOSTI RNDr. Ladislav Pivec Především bych chtěl poznamenat k českému výrazu náboženství, zahrnující pojem Boha, že je to silně omezujícím prvkem. V anglický výraz pro náboženství-religion má obecnější význam, který se týká společného sdílení určité víry a morálního kodexu vztahů mezi lidmi (Webster). Takový význam mám na mysli, i když se budu v dalším držet našeho tradičního pojmenování. Podle mého názoru náboženství v budoucnosti je pevně spjato se samotnou budoucností a „udržitelným“ rozvojem lidské civilizace. Má pro lidstvo nezastupitelný význam. Díky vysokému vědnímu potenciálu a prudce se vyvíjejících technologií, stojí dnes lidstvo před skutečnou hrozbou svého sebezničení. Přispívá k tomu velkou měrou existence protichůdných ideologií, nerovnoměrné rozdělení bohatství a chudoby ve světě i vzmáhání se všech možných druhů fundamentalizmu. V neposlední řadě k tomu přispívá vznik diktátorských režimů, které se vymykají jakékoliv kontrole mezinárodního demokratického společenství. Bude náboženství v budoucnosti hrát dostatečně významnou roli, aby této katastrofě zabránilo? V historii se náboženství vždy snažilo vysvětlit smysl neznámých přírodních úkazů a zhusta se je pokoušelo ovlivnit řadou rituálů i nesmyslných, mnohdy lidských, obětí. Vytvářelo pravidla mezilidských vztahů v tlupách, společenstvích a v rodině v kontextu s přírodou. Lidé si vytvořili pojmy bohů, démonů a ďáblů ve snaze učinit tyto síly odpovědnými za nevysvětlitelné přírodní jevy se současnou touhou tyto jevy komunikací s bohy a démony ovlivnit. Patří problém sebezničení lidstva mezi neznámé přírodní jevy? Ale jakou by mohlo mít funkci náboženství v budoucnosti? Rozhodně ne funkci celosvětově univerzální. Pravděpodobně budou stále přežívat staré historické normy, dogmata i rodové primitivní tradice a pověry. V obecném slova smyslu by náboženství mělo i v budoucnosti mít neza14


www.unitaria.cz

stupitelnou úlohu v rozvíjení a kultivaci poezie etiky a morálky, v pěstování hodnot humanizmu a citlivého vztahu lidí k přírodě. V neposlední řadě by mělo přispět k odvrácení katastrofy sebezničení lidstva. Namítnete-li, že vztahy mezi lidmi mohou být vymezeny právními normami, není to pravda. Žádné právo ve svém kodexu nezahrnuje pojmy jako je láska k bližnímu, soucit, pomoc bližnímu, vzájemná tolerance apod. Právě tyto hodnoty může s velkým úspěchem pěstovat náboženství a nepotřebuje k tomu ani pojem tajemného Boha, ani prostředníky. Jedním z největších nebezpečí, kterým může lidstvo v budoucnu čelit jsou války ve jménu Boha, jehož je to či ono svatým přáním. A protože zde jde především o víru, žádné argumenty, které by zpochybnily takové jednání, zde neobstojí. V tom vidím velké nebezpečí. Mohlo by být náboženstvím v budoucnosti liberální náboženství, které je přístupné všem věřícím i atheistům? Mám o tom velké pochybnosti. Aby se mohlo uplatnit, předpokládá to relativně vysoký průměr vzdělanosti v dané společnosti, porozumění přírodním zákonitostem, přijatelný hospodářský rozvoj, fungující demokracii se svobodou svědomí a náboženského vyznání. Můžeme dnes říci, že takové podmínky jsou v celém světě? Nejsou. Všude tam, kde je bída, nedostatek vzdělání jsou lidé nakloněni věřit pověrám, tradičním dogmatům, v neomezenou vůli Boha i jeho prostředníků hlásajícím svatou pravdu i válku. V těchto oblastech světa pojem demokracie lidé nechápou, v podstatě si ji ani nepřejí a jen těžko ji mohou praktikovat. Demokracii rovněž nelze s úspěchem exportovat. Fatální chyby ekonomicky vyspělých zemí vůči „zaostalým“ zemím třetího světa mnohdy vyvolaly tento stav, nebo ho ještě více prohlubují. Jaká je zde naděje na pokrok v duchovním vývoji člověka v celosvětovém měřítku? Podle mého názoru minimální. Odedávný zápas člověka o překonání zvířecích pudů a instinktů (ďábel) a dosažení duchovních hodnot jako je altruizmus (anděl) dostává jiný rozměr, ale setrvává. Klasická náboženství měla vždy přítomnou korekci ďábla ve formě Božího hněvu a odplaty, zatímco moderní náboženský přístup disponuje pouze osobní odpovědností a to je příliš málo. Pojem okamžité odplaty prakticky neexistuje a je zašifrován v nejisté budoucnosti jako je to např. v problému globálního oteplování. Kromě nejednotnosti názoru na tento jev případná osobní odpovědnost za něj je zde rozmělněna mezi milióny drobných spoluviníků. A jaké mají perspektivy tradiční monotheistická náboženství judaismus, křesťanství a islám. Stojí před velkým problémem své modernizace. Unitářské listy • Listopad 2010

15

www.unitaria.cz

Neřeší otázku zrušení celibátu, možnost ordinace žen, vztahu k homosexuálům apod. Obávám se jejich radikalizace jako reakci na úbytek věřících a zachování svého historického vlivu. Dnes již málokdo v kulturním světě věří báchorkám o stvoření světa, stvoření ženy a dalším zázrakům. Vždyť aby mohly mít vliv na širokou populaci svých věřících, měly by jim nabídnout řešení současných lidských problémů, kterých není zdaleka málo. Setrvávání na zázraku neposkvrněného početí vzájemnému porozumění církve a společnosti vůbec nepřispívá. Pohlédneme-li do nedávné historie, ptáme se, jak tyto církve přispěly k odvrácení katastrof dvacátého století, obou světových válek, vzniku fašizmu, komunizmu i holocaustu? Je to snad tím, že církve nedisponovaly žádnými mocenskými prostředky, ale jen vírou a svědomím? Tyto hodnoty lze lehce opustit pro záchranu vlastní kůže. Kromě toho duchovní zbraně špatně odolávají tankům a bombardérům. Odolat zlu a ještě k tomu v širokém společenském měřítku je snad nejtěžší úkol vůbec. Ale i v dnešní sekulární společnosti se zjevným odklonem od tradičních církví se velmi rozmáhá „duchařina“, věštění budoucnosti, astrologie, ufonologie a mnoho dalších. Tyto aktivity ve značné míře zneužívají tak odvěkou lidskou touhu poznat budoucnost, tajemný posmrtný život i další dosud nepoznané taje života a smrti. Zde šarlatánství a osobní prospěch hrají nezanedbatelnou roli a tím bývají zastíněny dosud nepoznané jevy, které jsou hodny seriózního bádání. Jako velké riziko pro budoucnost (i náboženství) vidím rozvoj fundamentalistických a zejména státních náboženství, kde slepá víra disponuje zbraněmi všeho druhu. Šířící se terorizmus má právě takový potenciál i s absurdním pocitem mučednictví jako nejvyšší spásy a vůle Boží. Změnit takové myšlení nelze provést násilím a může být uskutečněno jen změnami v samotné víře, o kterou jde. Jaké bude tedy náboženství v budoucnosti? Doufám, že celosvětová hrozba zničení naší civilizace nabude významu „Božího trestu“ pro ortodoxní církve a podnítí je k toleranci a spolupráci s ostatními náboženskými směry. Ať již to bude ctnost z lásky nebo nouze, kéž pomůže zachránit naší civilizaci. Z unitářského pohledu bych si velmi přál, aby náboženství v budoucnosti bylo silné, laskavé, radostné, pravdivé, povzbuzující, pomáhající a konejšící lidského ducha i tělo a pomohlo tak odvrátit současný neblahý vývoj. A jak to všechno dopadne? Ví Bůh. Ale já vím s určitostí, že to bude mít náboženství v budoucnosti velmi těžké. 16


www.unitaria.cz

NÁBOŽENSTVÍ ZÍTŘKA Norbert F. Čapek Odkud velká krise náboženská? Protože ve všech oborech lidského snažení pozorujeme vývoj, kdežto v ohledu náboženském je tomu jinak. Jaký vývoj prodělalo na příklad osvětlování od doby, kdy se svítilo loučí, až k elektrickým žárovkám! Jen v náboženství stojíme zatím na úrovni lidí, kteří svítili loučí a kahánkem. Vývoj lze pozorovat i v soudnictví. Byly doby, kdy vyšetřování se zločincem se dělo v mučírně – železná panna, natahování na skřipec, pálení nohou a pod. Avšak v ohledu náboženském dosud chováme názory, se kterými by se ona hrozná doba mučíren a upalování kacířů mohla srovnat. Nebo vzpomeňme, jaký vývoj prodělalo dopravnictví. Od doby, kdy koně a velbloudi představovali nejrychlejší dopravu až k době dnešní, kdy denně se zdokonaluje doprava letadly. Avšak v ohledu náboženském stojí devadesát devět procent na stupni koňských a velbloudích potahů. Vzpomeňme dále vývoje ve školství. Nejsou daleké doby, kdy král, absolutní vládce, který rozhodoval o životě a smrti poddaných, neměl ani tolik vzdělání, jako dnešní absolvent obecné školy. Avšak náboženství, které dosud vládne, má své kořeny v dobách, kdy tito králové vydržovali si kněze a učence, aby vymýšleli pro lid náboženství. Tak bych mohl pokračovat a ukázat, že není oboru v lidském snažení, kde by nebylo lze pozorovati velmi znatelný vývoj a ohromný pokrok za posledních sto let, neřku-li za posledních tisíc let – vyjma náboženství. V každém oboru platí heslo – ku předu, zpátky ni krok, jenom v oblasti náboženské bývá zdůrazněno zpátky, dozadu, co nejdál do minulosti. Na to ovšem uslyšíme námitku, že všude je možný pokrok, jen ne v náboženství. Podle jedněch bylo náboženství zjeveno, bylo člověku z jiného světa přineseno, a proto v něm nemůže býti pokrok. A druzí opět řeknou, náboženství že bylo dobré jen pro starý svět, ale pro nový svět, že je zbytečné. Na první námitku, že náboženství se nemůže vyvíjet, odpovídám, že se vždy vyvíjelo. Velké rozpory, které nacházíme v bibli mezi jednotlivými knihami, jen odtud pocházejí, že jednotlivé části bible pocházejí z různých Unitářské listy • Listopad 2010

17

www.unitaria.cz

dob a představují různé stupně vývoje. Ba už v prvém století křesťanství objevují se různé stupně vývoje. Knihy Nového zákona nejsou ani zdaleka stejnorodé. Vývoj pozorujeme i v dalších stoletích. Církev ze třetího století je úplně jiná než církev z jedenáctého století. Katolictví, nejkonservativnější ze všech náboženství, je dnes něčím hodně odlišným od katolictví z jedenáctého století. To samé ještě ve větší míře možno říci o evangelictví. Žádná z evangelických církví nestojí plně a cele za učením reformátorů. Když tedy náboženství se beztak vyvíjí, jak jsem mohl říci, že ono jediné zůstává pozadu v lidském snažení? Ano, náboženství se vyvíjí, ale příliš pomalu. Mezitím, co věda a kultura vyvíjely se tempem páry a elektřiny a létajících strojů, pohybovalo se náboženství za ostatní kulturou jen krokem hlemýždím, takže jmenovitě za posledních sto let, zůstalo velice pozadu. Ti, kteří měli náboženství pomáhat ku předu, spíše ještě brzdili. Na druhou námitku, že náboženství je dnes už vůbec zbytečné, lze odpovědít, že taková námitka je toliko jedním druhem zpátečnictví. Když v době olejových kahánků a svíček byl objeven petrolej, mnozí se vzpírali novému osvětlování, ale neříkali, že nepotřebují světla. A když elektrické světlo začalo vypuzovat plynové lampy, mnozí se této novotě vzpírali, a dosud vzpírají, ale neříkají, že nebudou svítit. Tak je tomu s náboženstvím. Ve své podstatě vzniká ono z touhy člověka po sesvátečnění a posvěcení života a z touhy po vnitřním vyrovnání nižších tělesných a pozemských tužeb s ideály mravními, duchovními, nadzemskými a věčnými. Ukojení této odvěké touhy lidstva se může díti v různých formách, podle toho, na jaké úrovni vývojové se člověk nachází. Tato touha nemůže zůstati neuspokojena, nemá-li člověk utrpěti veliké škody. Odtud vzniká potřeba vyššího náboženství, náboženství zítřka, když náboženství včerejška více nevyhovuje. Ať cokoli mluvím proti starému náboženství, nechci tím nikoho soudit, právě tak jako nesoudím nikoho, kdo svítí petrolejem, kdo odmítá jezdit po železnici, telegrafovat, telefonovat atd. A teď dovolte, abych uvedl, v čem vidím hlavní rozdíl mezi náboženstvím zítřka a včerejška. Předně náboženství zítřka nezůstane náboženstvím zítřka, ale bude považovati za samozřejmé, že každý zítřek musí se státi někdy včerejškem a že by bylo bláhové se tomu bránit. Budou vždy jisté hodnoty, které nestárnou a ve své podstatě se nemě18


www.unitaria.cz

ní, jako touha po pravdě, kráse a dobru. Spor je vždy o to, jak ty věčné pravdy uplatňovat v každém věku a každý den. Že máme choditi po cestách Božích, o tom by nemuselo býti sporu. Spor je v tom, že jedni vidí cestu Boží tam, kudy kráčel kněz a pokropil ji svěcenou vodou. Jiní však budou cestu Boží vidět tam, kudy spěchal šlechetný člověk, aby druhého člověka potěšil a mu pomohl. Jedni budou vidět dobrý skutek v tom, když ošatí sošku Panny Marie, druzí když se postarají, aby jejich nebo i cizí dítě nehynulo ve špíně a v hadrech. Ti, kteří mluví proti vývoji v náboženství, vycházejí obyčejně z hlediska reformace, ve které vidí jen okleštěné katolictví. A tak podle tohoto vzoru se domnívají, že vývoj v náboženství znamená ustavičné oklešťování, zmenšování, až nakonec nezbude nic. To je velký blud. Právě tak jako vývoj v osvětlování neznamenal míň světla, ale více světla, tak musí ten pravý vývoj v náboženství znamenati větší zhodnocení lidského života, více osvěty, více duševní síly, lepší ukojení náboženských tužeb - naproti tomu každé ochuzování, umenšování by bylo znehodnocením náboženství, a nikoliv jeho vývojem. Jdeme-li dále a porovnáváme-li náboženství zítřka se včerejším, nacházíme, že ono má docela jiné východisko. Staré náboženství říká, že vychází od božího zjevení, daného lidem před tisíci léty, zástupci starého náboženství vycházejí tudíž z těchto starodávných představ o zjevení a přidávají k nim své výklady. A protože tyto starodávné představy jsou dnešním lidem už hodně cizí, potřebují hodně výkladů a poskytují vhodnou půdu pro náboženské hádky a spory. Náboženství zítřka naopak vychází od dnešního myšlení, a podle dnešního nejlepšího poznání nejvyspělejších představitelů lidstva posuzuje myšlenky a představy na nižších vývojových stupních náboženství. Východisko starého náboženství je nejen velmi zastaralé, ale také příliš obmezené. Bible, která je východiskem téměř všech církví, představuje náboženskou literaturu jediného národa, který žil na velmi malé ploše země (Izraelité – Palestina). My však dnes víme, že jiní starší národové měli rovněž své poznání, které v lecčems převyšovalo poznání židovských proroků. Proto to vyšší náboženství zítřka nemůže se obmeziti na tak úzkou a jednostrannou tradici, jakou představují židovská svatá písma, ale bude vítati pravdu, ať přichází odkudkoli, a která je majetkem celého lidstva a všech národů. Avšak ani potom nebude ten pokročilý náboženský čloUnitářské listy • Listopad 2010

19

www.unitaria.cz

věk vycházet na prvém místě od poznání a zkušeností, které měli jiní lidé. Jeho východiskem bude jeho vlastní poznání a zkušenost. Proto on svou bibli bude nosit především ve svém vlastním nitru a jeho zjevením bude především ten hlas ticha, ten hlas Boží, který mluví skrze jeho svědomí a poznání. Jak zastaralé a nemožné je východisko staré, vidíme hned na počátku bible. Podle bible byl svět stvořen asi před šesti tisíci léty, kdežto dnes víme, že existuje miliony let. Podle bible byl člověk stvořen dokonalý a padl na dnešní úroveň. My však dnes na Moravě máme ústav pro výzkum původu člověka, protože tam jsou bezpočetné stopy kultury lidí, kteří žili před padesáti tisíci léty jako lovci mamutů. Z těchto a z jiných nálezišt po celém světě bylo sebráno tolik průkazného materiálu, takže nemůže býti ani nejmenší pochybnosti o tom, že vývoj člověka nezačal pádem, ale velkolepým vzestupem, který nikdy ještě nebyl přerušen. Je tedy to staré východisko naprosto nedostatečné a nedává nám uspokojivou odpověď na nejdůležitější otázky, jak povstal člověk, co je jeho úkolem na zemi a kam spěje. Další veliký rozdíl mezi starým a novým pojetím náboženství je v tom, že staré káže oddělení, kdežto nové hlásá spojení. Podle starého a dosud hlásaného theologického pojetí je mezi Bohem a člověkem nepřeklenutá propast. A toto rozdělení provádí staré náboženství do všech důsledků, neboť na něm byl založen starý svět a starý společenský řád. V dávných dobách absolutistický král a šlechta byli odděleni od ostatního lidu velikou společenskou propastí. O svoji moc a autoritu dělil se král s hierarchií, s kněžstvem, a proto i mezi knězem a ostatním lidem byla ostrá hranice. Kněz byl posvátnou osobou, ale lid byl světský, nečistý. Toto rozdělení šlo až za hrob. Tam bylo nebe s věčnou blažeností a peklo s nekonečným trápením. Mezi oběma pak propast nepřeklenutelná. Toto osudné rozdělení nebylo možné udržeti v plné nahotě až do dnešních dob. Přece jen z něho hodně zůstalo a udržuje se dále pěstěním těch starých náboženských pojmů. Vždyť tomu není tak dávno, co občan nebyl svéprávným a svobodným občanem, ale jen poddaným, který musel platit a mlčet. Není tomu dávno, co se ještě mluvilo o milostivé vrchnosti a důstojném duchovenstvu, které od ostatního lidu dělila propast. Není tomu tak dávno, co rodinný krb nebyl ani zdaleka tak svatým, jako některý oltář s celibátním zařízením. To vyšší, nové pojetí náboženství znamená sjednocení všeho, čili zu20


www.unitaria.cz

nitarizování. Není žádná propast mezi člověkem a Nejvyšším. Kdo sám v sobě s Bohem se nepotká, ten se s ním nepotká v žádném chrámě. Není žádná propast mezi nebem a peklem. Má-li člověk peklo v duši, i kdyby přišel do jakéhokoli nebe, on přece v pekle zůstane. Nikde není konce vývoje a konce příležitostí k vysvobození. Dokud člověk sám nad sebou nezoufá, žádný Bůh a žádný ďábel mu cestu ku spáse nezastaví. A není žádná propast mezi vládou a lidem. Lid sám je povolán sobě vládnout, svou vládu si zvolit nebo svrhnout a lid, který sám sobě nechce vládnout, není hoden svého lidství. Myslím, že toto postačí k osvětlení zásady o sounáležitosti všech lidí a jejich příbuznosti s Nejvyšším životem a s nejvyšší Inteligencí. Další velký rozdíl mezi starým a novým vyšším náboženstvím je vyjádřen otázkou, čí potřeby mají býti náboženstvím ukojeny. Podle starých církevních pojmů jedná se především a naposled jen o potřeby Boží. Ve starších dobách mívali lidé svého Boha zobrazeného nějakou sochou, a té soše, čili tomu svému bohu, přinášeli jídlo, kadidlo, peníze, šaty, světýlka atd., stavěli mu chrámy, aby měl kde bydlet, a platili mu služebníky, kněze, aby ho obsluhovali. Je s podivením, že mohou lidé ještě dnes mít takové názory o náboženství a o Bohu, jako by On něčeho od lidí potřeboval, jako by On byl žárlivý, jak jej pojmenujeme, jak mnoho mu lichotíme a jej chválíme, jak velmi se hrbíme a skláníme a pro jeho potěšení trápíme, jak mnoho přímluvců, protektorů, prostředníků a přemlouvačů vyhledáváme nebo vzýváme, aby za nás u Něho orodovali. Člověku, který stojí na výši toho, co je dnes v náboženském vývoji nejlepším, je celé toto smýšlení odporné, nízké, člověka nedůstojné s nesrovnatelné s inteligentnějším pojmem Boha. Náboženství podle nejlepšího dnešního poznání není pro Boha, ale pro lid, není Bohem zjevené, ale je lidem tak přirozené, jako je jim přirozená touha po pravdě, po spravedlnosti a lásce. Je jim tak přirozené, jako zrak a sluch a pocit tepla a zimy. My ve Svobodném bratrství hlásíme se hrdě k tomu nejvyššímu, k čemu dnes náboženský vývoj dospívá. Nám je tudíž náboženství především záležitostí člověka. Je pro člověka, aby krásněji a bohatěji žil, aby větší radost měl ze života a aby své poslání na této zemi co nejlépe splnil. Podle starého bylo tělo zanedbávané, posty a bičováním trýzněné, a přišla-li nemoc, byla prý seslána od Boha. Jestli my klademe tak velký Unitářské listy • Listopad 2010

21

www.unitaria.cz

důraz na správnou péči o tělo, jako část našeho náboženství, nesmíme to zaměňovati za obvyklou péči a starost o tělo, neboť je v tom veliký rozdíl, jestli ta péče má posvěcení náboženské, anebo jestli je to obyčejná světská záležitost. Postačí, že se o tom zde aspoň zmíním. Dále patří k našemu náboženství péče o duševní potřeby člověka. Ve starém náboženství to byla věc kněží. Tenkrát postačilo slepě věřit. Člověk neměl sám zkoumati, a pochybovati bylo hříchem. Samostatné myšlení bylo překážkou pobožnosti. Nejoblíbenější duševní stavy, vytrvale ve starém náboženství pěstěné, byly pokání, lítost, smutek, strach, poníženost, slepá poslušnost, pláč, naříkání nad sebou a nad světem. Nejlepší psychologové dnešní doby nejen pěstění takových stavů zavrhují, ale považují je za duševní sebeotravu a za příčinu nervových a duševních chorob. V dobách těžkých krisí je proto tolik zoufalých a vnitřně rozbitých, že jejich náboženství místo léku podává jim jedy. Náboženský člověk v našem smyslu bude svou nejvlastnější bohoslužbu konat uvnitř ve své duši sebevyrovnáváním, ovládáním svých nálad a podněcováním sám sebe k velkému a vítěznému životu. On však se nespokojí s duchovními požitky, které ve svatyni svého nitra znovu a znovu okouší, ale půjde dál a vystoupí tak řečeno ze sebe, aby se obětoval službě pravé lidskosti. Sloužit Bohu, to je sloužit lidem. To je vlastně jediná pravá bohoslužba. Této bohoslužbě učil Ježíš a je s politováním, že jeho evangelium bylo znesvařeno a zneuctěno všelijakými kněžskými výmysly, a vlastní jeho podstata zůstala úplně v zapomenutí. Často se dokonce stává, že ve jménu Ježíše bývá kaceřován ten, kdo jej následuje. Učení Ježíšovo hlásá prý se dva tisíce let. Nevidíme však, že by v ohledu mravním, v lásce k bližním a v dobré vůli ke všem lidem bylo lidstvo nějak pokročilo. Naopak, válka stíhala válku a sebevražd, bídy a zoufalství, nemocí a zločinnosti je snad více, než kdykoliv před tím. Kdyby náboženství, jak mu dnes nejlépe rozumíme, stalo se náboženstvím zítřka, a v tom duchu se dále vyvíjelo aspoň pět set let, tedy jenom čtvrtinu toho času, který má křesťanství za sebou, víte, co by nastalo? Myslím, že by všechny nemoce byly odstraněny a lékaři by věnovali svůj čas a um bádání o lidském organismu, jak jej přivésti na nejvyšší stupeň výkonnosti, svěžesti a dlouhověkosti. Potom by žádný své tělo ani necítil, jako necítí srdce, když je zdravé; měl by radost ze života, byl by sil22


www.unitaria.cz

ný a krásný, a když by ve sto padesáti letech umíral, bylo by to, jako když usíná ke spánku příjemně unaven. A dále nebylo by bídy, každý by měl všeho dost, neboť naše země při správném využití stačila by pro stokrát více lidí. Dnes lidé věnují devadesát procent svých sil, svého umění a vědění na to, jak by jeden druhého přemohl, obelstil, oklamal, jak by jedni před druhými se bránili, nebo na druhé se chystali, aby jim ublížili. Když by všechny tyto síly byly obráceny na vynalézání užitečných věcí a strojů, na budování krásných domovů a účelných škol, na opatřování blahobytu, na šíření osvěty a na zušlechťování života, nebylo by jediného žebráka, ba ani zločince, a nikoho by nenapadlo, aby svůj život nebo někoho druhého ničil. Celá země byla by jedno velké bratrstvo, kde by jeden pro druhého žil a všichni všechněm byli oddáni. Nikdo by druhému nevnucoval své mínění, nikdo by neobmezoval svobodu druhého, svoboda a bratrství byly by heslem všeho lidstva. Potom by lidé ovládnuvší zemi spojili síly k ovládnutí prostoru a navázali by spojení a přátelství s obyvateli jiných světů. Jak malicherné je myšlení, že by nejvyšší Inteligence měla zalíbení v tom, čemu dnešní vraždící se lidstvo říká náboženství! Ano, náboženství je něco velikého. Je to nejvyšší idea, nejvznešenější cit, nejmohutnější vypjetí všech lidských mohutností k povznesení se na úroveň lidskosti a božnosti. – vybráno z časopisu Cesty a cíle XII (1934), 33


23

MEDITACE

www.unitaria.cz

Čas, jehož vyžaduje moje pouť, jest dlouhý a dlouhá jest dráha její! Vyjel jsem na voze prvního zákmitu světla a putoval jsem pustinami světů, zanechávaje stopu na mnohé hvězdě a na mnohé oběžnici. Nejdelší je cesta, jež vede k tobě, nejblíže a nejobtížnější je kázeň, která vede k největší prostotě písně. Poutník musí zaklepat u všech dveří cizích, aby se dostal ke svým, a člověk musí projít všemi světy zevnějšími, aby dospěl nejvnitřnější svatyně na konci nejzazším. Oči mé bloudily daleko široko, než jsem je zavřel a řekl: „Zde jsi!“ Otázka a volání „Ó, kde?“ rozplývá se v slzy tisícerých toků a zaplavuje svět proudem ujištění: „Jsem!“ – Rabindranáth Thákur

24


Milé děti, dnes jsem se rozhodla, že vám zase něco napíšu do „listů“ a pod ruku mi přišla knížečka starých převyprávěných příběhů a legend z Flander. Píše se tam o ledačem. Dozvíte se tam například, proč prasata nemají skoro žádné chlupy, nebo jak se na světě objevila koza či opice. Zvláštní pozornost si v ní zasluhují ptáci, o nich je tam hodně vyprávěno, a tak – abyste se o nich (z těch flanderských bájí) také něco dozvěděly, tuhle jednu máte:

Jak přišli na svět ptáci To jednou chtěli démoni zase napadnout Boha a zabít ho. Za tím účelem shromáždili na široké cestě kamení všeho druhu. Když se o několik dní později musel Bůh vydat s jakýmsi poselstvím na zem, démoni už na něj odhodlaně čekali. Jakmile ho spatřili sestupovat z nebe, začali po něm vší silou vrhat kameny. Ale protože Bůh si v každé situaci vždycky ví rady, tak kamení, které po něm démoni házeli, proměňoval v ptáky různých velikostí. A ptáci se rozptýlili po celičké zemi, rozletěli se do lesů a luk, kde se usadili, a všichni pěli chválu na Boha, Stvořitele nebe, země a všech věcí. Představa toho, jak démoni napomohli vzniku tak úžasných bytostí, jakými ptáci jsou, mi připomíná, jak důležité je hledat i ve zlých situacích vždy něco dobrého. Někdy je hledání toho dobrého obzvlášť těžké, ale patrně je vždy možné. A tak hledejme! Nejprve se pokuste najít, kde vlastně ty Flandry jsou, protože ve školním zeměpisném atlase to asi nebude, budete se asi muset vydat pátrat jinými cestičkami. A aby toho nebylo málo, mám pro vás ještě jednu hádanku, je z pohádky a princezně v ní připadala jednoduchá. A jako nápovědu, vám mohu říct, že každého z nás se týká: „Cesta, která má dvě části, žádná nikam nevede; dva začátky, žádný konec, šlapeš po ní, nesejdeš z ní. Pohltí tě, nikdy celou. Co je to?“ Tak hledejte! – Mína Hosenseidlová 25

www.unitaria.cz

160. VÝROČÍ NAROZENÍ

CHARLOTTY G. MASARYKOVÉ PhDr. Radovan Lovčí 20. listopadu 2010 si připomene kulaté výročí narození choti prvého čs. prezidenta a filozofa T. G. Masaryka Charlotty Garrigue Masarykové. Charlotta se narodila v Brooklynu (nyní součást New Yorku) v rodině podnikatele s dánskými a francouzskými kořeny Rudolpha Garrigua jako třetí z celkem jedenácti sourozenců. Prostředí, v němž prožila své dětství a dospívání, bylo na svou dobu velmi pokrokové. Garriguové podporovali boj proti otrokářství a v rodině panovala též značná náboženská tolerance. Charlottini sourozenci si například směli sami dle vlastního uvážení vybrat, k jaké církvi se budou osobně hlásit. Charlotta si zvolila liberální unitářství. Bylo jí blízké svým racionálním přístupem a odmítáním náboženských pověr a iracionálních dogmat, která v protestantském prostředí přežívala až do moderní doby, což pokládala za nedůslednost. Ač neměla univerzitní vzdělání, zřejmě díky sečtělému otci (ten se nejprve živil jako knihkupec a teprve později postavil svoji materiální existenci na vybudování úspěšné a velmi prosperující pojišťovny „Germania“) měla od dětství přístup k nejrůznější literatuře. V dospělosti četla dokonce i náročná filozofická díla. Dále výborně hrála na klavír. (V dráze profesionální umělkyně jí ovšem později zabránila částečná paralýza ruky). V červnu roku 1877, během studijního pobytu v německém Lipsku, kde se zdokonalovala ve hře na klavír, se sblížila s českým filozofem Tomášem Masarykem, který tehdy na tamní univerzitě studoval filozofii a teologii. Vzájemný vztah obou mladých lidí byl veřejně zpečetěn v americkém New Yorku, kde 15. března 1878 vstoupili Tomáš s Charlottou do svazku manželského. Nejprve se konal sňatek civilní a poté následovala ještě svatba církevní, unitářská. Tomáš Masaryk od té doby počal navíc užívat ženino rodné přízvisko Garrigue – nikoli kvůli jakémusi americkému zvyku, jak později nesprávně psali někteří žurnalisté, ale z úcty ke své choti. Oba manželé se po svatbě odebrali do Vídně, odkud se v roce 1882 přestěhovali do Prahy, kde T. G. Masaryk získal post mimořádného profesora české části Karlo-Ferdinandovy univerzity. Charlotta zde byla svému muži vždy pevnou oporou. Spolu s ním sdílela stanovisko, že Tomášův životní úkol je nedílně spojen především s českými zeměmi. Právě proto po něm nežádala, aby za ní odešel do Států, nýbrž sama opustila celou svou rodinu a dala přednost odchodu do Evropy. Když byl Masaryk v životě opakovaným terčem mediálních i veřejných útoků, 26


www.unitaria.cz

např. v době sporů o zfalšované rukopisy Královedvorský a Zelenohorský, či za hilsneriády, kdy hájil žida Hilsnera, neprávem nařčeného a později dokonce odsouzeného za údajnou rituální vraždu křesťanské dívky, byla to právě Charlotta, která svého muže přesvědčovala, aby neopouštěl rodnou vlast a pokračoval zde ve svém osvětovém úsilí. Kvůli ohledu na společnou výchovu dětí přestoupila Charlotta k reformované církvi, k níž se pak přiklonil také Masaryk. Z církve však nakonec po létech vystoupila. Údajně jí vadilo, že se v českém protestantském prostředí příliš málo přemýšlí a čeští protestanti nejsou ochotni rozejít se s některými teologickými přežitky. O založení české unitářské společnosti se sama přímo nepokusila, ani nebyla iniciátorkou tohoto kroku v období následujícím po první světové válce, jak bylo někdy mylně udáváno některými našimi unitáři. Žádný takový důkaz neexistuje. Je však nesporné, že svým vlivem k založení české Unitarie (nejprve Společnosti Svobodného bratrství) ve 20. letech 20. stol. nepřímo a zásadně přispěla, neboť Masarykovou a Charlottinou zásluhou se k unitářství přihlásil původně baptistický kazatel a pozdější zakladatel SSB a NSČSU Norbert Fabián Čapek (1870-1942). Sama Charlotta po celý svůj život udržovala přátelské vztahy nejenom s různými americkými unitářskými duchovními (i díky nim TGM navázal některé cenné osobní kontakty na půdě USA), ale též s kazateli jiných církví, s nimiž nalézala společnou řeč. Vzpomeňme např. bratrského kazatele Františka Urbánka. Charlottě se narodilo postupně pět potomků. Nejstarší Alice (1879-1966) se v dospělosti stala socioložkou a zakladatelkou Čs. Červeného kříže a o rok mladší Herbert (1880-1915) impresionistickým malířem. Prostřední Jan (1886-1948) se dal později na dráhu úspěšného čs. diplomata. Pouze nejmladší dcera Olga (1891-1978) dala přednost rodinnému životu a po prvé světové válce se usadila ve Švýcarsku se svým chotěm, lékařem MUDr. H. Revilliodem. V pořadí čtvrté dítě Masarykových, dcerka Elinka (1890), žel nepřežilo prvý rok svého života. Ač byla Charlotta ženou v domácnosti a věnovala se převážně dětem, nezůstala ani v této pozici prosta zájmu o veřejné dění. Angažovala se v několika ženských a sociálně-charitativních spolcích. Podporovala myšlenku ženského volebního práva (ženy směly v českém prostředí volit až za doby prvé Čs. republiky!) a v omezené míře se angažovala také v politice. I kvůli svému křesťanskému přesvědčení se stala členkou sociálně demokratické strany, která dle jejího názoru hájila práva sociálně nejslabší a nejchudší části českého obyvatelstva. Činná byla rovněž publicisticky: Podílela se na německojazyčném překladu Humova traktátu „Zkoumání o zásadách mravnosti“ a na českém překladu Millova spisu „O poddanství žen“. V časopisu „Nová doba“ dále uveřejnila sérii člán-


27

www.unitaria.cz

ků o hudebním díle Bedřicha Smetany, které se později dočkaly opakovaného vydání v podobě souborné publikace. Významný předěl přinesla do života Charlotty Masarykové prvá světová válka. Charlottin choť Tomáš odešel i s mladší dcerou Olgou do exilu, kde zahájil odboj proti habsburskému mocnářství. Charlotta, která předem nepočítala s drastickými vládními ústrky vůči své osobě, byla v tomto období vystavena nejrůznějším druhům perzekuce a policejnímu dohledu. Vzdor nepříznivému zdravotnímu stavu jí policisté nedovolili opakovaně odjet do lázní, trpěla nedostatkem peněz, zdravé stravy i psychickými obavami o své děti a muže. Jan byl odvolán na frontu. O Olze a choti neměla podrobnějších zpráv. Alice Masaryková byla dokonce po část války vězněna v Praze a ve Vídni a hrozil jí trest smrti. Herbert Masaryk pak způsobil matce bolest největší. V březnu 1915 podlehl tyfu, kterým se nakazil od haličských válečných uprchlíků, jimž se snažil obětavě pomáhat v jejich nelehké situaci. Prožité utrpení za prvé světové války těžce podlomilo Charlottino zdraví a nezůstalo bez dalších následků. 28. říjen 1918 a vznik samostatné ČSR byl významným dnem a ohromnou osobní satisfakcí pro všechny členy Masarykovy rodiny. Zbylá léta po boku TGM, tehdy již prvého prezidenta ČSR, však Charlottě přinesla značné zdravotní problémy i časté pobyty v nemocnicích a sanatoriích. V pozici prvé dámy státu ji proto obvykle zastupovaly obě dcery: Olga a výrazně častěji pak svobodná Alice. Charlotta zesnula 13. května roku 1923 ve věku nedožitých 73 let. Její život byl nelehký a plný mnoha náročných zkoušek, avšak osobně statečný a mravně pevný. Charlottinu památku si s úctou připomínají také a především čeští unitáři a po prvé choti TGM mimo jiné pojmenovali jednu ze síní svého ústředí v pražské Karlově ulici (skutečnost, že se tohoto názvu nevzdali ani po okupaci českých zemí německými vojsky, se později stala důvodem k mediálním atakům českých fašistů a jejich pomahačů vůči dr. N. F. Čapkovi a zřejmě svým dílem přispěla i k jeho pozdější perzekuci). Kdo má bližší zájem o Charlottin život a osudy, může se o nich nepřímo dočíst v dnes již poměrně bohaté literatuře o T. G. Masarykovi. Z přímých životopisů CHGM lze doporučit např. knížečku PhDr. Stanislava Poláka z r. 1992, historický sborník příspěvků o Charlottě Masarykové vydaný Masarykovým ústavem AV ČR r. 2001 či prvou kapitolu knihy „Manželky prezidentů“ od JUDr. Pavla Kosatka z r. 2009.

28


www.unitaria.cz

ZEMĚTŘESENÍ A NEJISTÁ VÍRA V minulém čísle UL jsme vás informovali o zemětřesení, které postihlo město Christchurch na Novém Zélandu. Tentokrát vám přinášíme původní článek z časopisu tamních unitářů, který je psán přímo pod dojmy tehdejších událostí. Ti z nás, kdo žijí v Christchurch, zažívají v důsledku zemětřesení o síle 7,1 Richterovy stupnice, a stovek následných otřesů, větší či menší otřesy nejen majetku, ale i vlastní tělesné schránky. Ale nejsou to jen budovy, země a tělesné schránky, co se otřásá. Má dcera mi ukázala leták, který poukazoval na to, že zemětřesení může vážně otřást naším systémem víry. A pro druhé je opak pravdou. Zdá se mi, že naše odpověď závisí na tom, v jaký druh Boha věříme, jak chápeme naše místo v kosmu a jaký je vztah Boha k tomuto kosmu. Pro ty, kdo věří, že Bůh zasahuje do procesů kosmu, aby je měnil, či zastavil zemětřesení nebo další přírodní pohromy, to způsobuje nezměrné problémy. Pokud je Bůh spravedlivý Bůh, pak proč tyto pohromy zasahují obvykle chudé více než bohaté? Odpověď na tuto otázku najdeme v Matoušovi 5:45, kde se o Ježíši říká, že pronesl: „protože Bůh dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ Jinými slovy Bůh se nevměšuje do procesů v kosmu. Tyto evoluční procesy jsou ve prospěch kosmu jako celku a ne převážně ve prospěch lidských bytostí. To nás vede k přehodnocení místa člověka v kosmu. Není již možné nadále věřit, že Země je středem sluneční soustavy, ani že naše sluneční soustava je středem kosmu. Zdá se, že kosmos nemá žádný střed, ani že nejsme ve středu galaxie. Takže vlastně nemá velký význam naléhat na Boha, aby vyslyšel naše modlitby, které žádají Boha o intervenci. Jak potom do toho všeho zapadá Bůh lásky? V kosmu nacházíme dvě zjevně opačné síly: sílu soutěžení a sílu spolupráce. Hlavní evoluční vývoj se udál prostřednictvím spolupráce. Pokud by se býval nezkombinoval kyslík s vodíkem, nebyla by ve vesmíru žádná voda a následně by ve vesmíru nebyl žádný život. Pokud by se nespojily dohromady jednobuněčné organizmy, neexistovaly by žádné vyšší formy života. Nejrozvinutější formou spolupráce je lidská láska. Aby byla zcela funkční, je běžně zapotřebí, aby existovala vzájemná aktivita dávání a přijímání. Některým lidem se daří milovat bezpodmínečně, čili jinými slovy nežádají si ničeho na oplátku. Zdá se, že tito lidé jsou ve styku s hlubokou vnitřní studnicí lásky, která může být nazývána Vnitřním Kristem, darem od Boha, či pravdivým JSEM. Tato studna je ve skutečnosti spíše jako řeka, která je ve spojení s milující energií Boha, energií, která je přítomna všude a nemá hranic. Takže, pokud zemětřesení otřáslo naším systémem víry, pak snad můžeme rozlišovat mezi věcmi, které změnit nemůžeme, a které změnit můžeme. Namísto víry v Boha, který je někde vně, v prostoru, můžeme věřit v Boha (tajemství),


29

www.unitaria.cz

které je přítomno všude, a které přece již existuje také v nás. Vše, čeho se od nás žádá je nelpět a v tichosti si uvědomit přítomnost tohoto tajemství a našeho spojení se vším, co existuje. Tímto druhem lásky pak můžeme růst, s důvěrou v toto tajemství neznáma, spíše než s důvěrou v naše statické, tzv. „neotřesitelné jistoty“. – Bill Wallace, přeložila Iva Fišerová

DOJMY Z HONDURASU Zdravíme všechny unitáře z městečka Gracias Lempira v Hondurasu. Gracias založili Španělé v roce 1536, poté, co se po několik měsíců probíjeli džunglí. Jejich první slova byla „Díky Bohu, že jsme konečně vylezli z těch příšerných houštin.“ A jelikož to řekli španělsky „Gracias a Dios…“, nová osada dostala název Gracias. Koneckonců jméno země Honduras znamená houštiny. Gracias má výrazně španělský koloniální charakter a leží uprostřed nádherné přírody, která připomíná části Šumavy, ovšem s tím, že kromě borovic tu ještě rostou palmy, banány, ananasy a kávové boby. Díky tomu, že tu jsme v horách, je zdejší klima po většinu roku příjemné. Velkou část Hondurasu tvoří pohoří, takže jsme si naštěstí museli opravit představu Hondurasu jako výhradně tropické země. Na nejvyšší hoře Hondurasu Celaque (2.870 metrů nad mořem), která je od nás co by kamenem dohodil, dokonce občas mrzne. Léto je zde příjemnější než léto v Čechách a zbytek roku je něco jako konec českého května. Když tu ale prší, tak pořádně, a ulice se mění v kalné potoky. Od dob, kdy Gracias bylo jedním z hlavních strategických středisek španělského impéria se tu leccos změnilo. Třeba to, že se tu lze dnes všude domluvit španělsky, což stále není samozřejmostí v mnohých částech latinské Ameriky. Po Španělích tu kromě jazyka zůstalo také několik vydlážděných ulic a dva barokní kostely. Jak se tu ale žije? Jako v každé zemi, jak komu. Na rozdíl od Evropy je tu ovšem mnohem větší rozdíl mezi lidmi, a to jak ve vzdělání, tak v příjmu. Zatímco několik zdejších rodin vlastní velkou část Hondurasu, mnoho lidí žije v chudobě, která je pro průměrného Evropana takřka nepředstavitelná. To neplatí tolik v Gracias, kde má naprostá většina lidí alespoň střechu nad hlavou, ale spíše pro vzdálené venkovské oblasti, kde lidé závisejí na úrodě z vlastních políček. Průměrný příjem je zde přibližně pět tisíc Lempira, což je zhruba pět tisíc Kč (Lempira má téměř stejný výměnný kurs k americkému dolaru jako koruna). Minimální zákonná mzda je v Hondurasu sice 5.500 Lempira, ale v praxi se to příliš nedodržuje. Mnoho Hondurasanů nemá mzdu žádnou, a tak si příliš nestěžují, když dostanou méně. 30


www.unitaria.cz

Během čtyřhodinové jízdy z města San Pedro Sula do Gracias jsme s manželkou Valli na cestě obdivovali přírodu snů. Po našem příjezdu nás ze snění vytrhlo hned několik překvapení. V prašných ulicích plných odpadků pobíhaly smečky potulných psů; v bytě nešla elektřina a voda (několikahodinové výpadky proudu a vody jsou zde vícekrát za týden běžné); v rozích ložnice a koupelny si hověly desítky pavouků, a kuchyně byla doménou mravenců. A tak jsme se dali do práce. Poté jsme hladoví hledali místní restauraci a konečně jednu našli. Ceny jídel se pohybovaly mezi 60 až 140 Kč. Základem téměř všech zdejších pokrmů je kuře a honduraské tortilly, malé kukuřičné placky. Obsluha místních restaurací důrazně odmítá spropitné, nechápe, proč jim kromě útraty za jídlo někdo nabízí ještě další peníze. Pak jsme se vydali do města. Na hlavní silnici jsme potkali menší stádo krav vedené statným býkem. Společnost nám přitom dělala další smečka psů všech možných ras. Většina z nich je ale velmi hodná, a to zvláště k cizincům, kteří je nebijí a neházejí po nich kameny. Ani jednou na nás neštěkli a jeden pes za námi vydržel chodit celé hodiny, asi v očekávání nějakého pamlsku. Byla nám ho líto, měl chromou nožičku, nejspíš ho v minulosti srazilo auto. Pamlsku se mu nakonec dostalo a navíc se ode mě nechal pohladit. V tu chvíli bych přísahal, že měl v očích slzy, možná to bylo vůbec poprvé, co ho kdy člověk pohladil. Honduraští psi jsou kapitolou sami o sobě. Od zdejších asi nečekají nic dobrého. Mírně řečeno, v respektu ke zvířatům se zdejší mají ještě co učit. Usnout zde nebyla napoprvé úplně snadná věc. U domu nám bučel býk, za rohem se hlasitě hádali psi a zdejší kohouti vydrží kokrhat i celou noc… Ráno jsme se pak dozvěděli, že zdejší voda z vodovodu není ani pitná, ani vhodná k mytí nádobí. Je plná různých parazitů a má nahnědlou barvu. Při sprchování se pak doporučuje opatrnost, hlavně si té vody neloknout. A tak nezbylo, než se zásobit několika demižony pitné vody. Nákupy nejsou problémem, téměř na každém rohu je pulperia, což je něco jako potraviny a smíšené zboží. Problémem ovšem je, že zde skoro nikdo nepřijímá kreditní karty, a že ve městě s 25 tisíci obyvateli není jediný bankomat. Ten nejbližší lze najít až ve městě Santa Rosa de Copan, kam jsme jeli hodinu autobusem. Během jízdy všechny cestující „oblažoval“ lidový kazatel, který přes půl hodiny na cestující vykřikoval pasáže z Bible a pak od nich vyžadoval příspěvky. Poté co se mu průvodčí snažil domluvit, si obličej kryl Biblí. Meziměstská autobusová doprava je zde soukromá záležitost a je skvěle zorganizována. Ve městě Santa Rosa před řadou autobusů stojí řada naháněčů a hlasitě láká potencionální cestující. Hodinová cesta stojí 40 Kč. Jízdní řády tu sice víceméně neexistují, ale zatím se nám nestalo, že bychom na autobus čekali déle než 10 minut. Některé autobusy jsou nacpané cestujícími a jejich domácím zvířectvem, jiné jsou vybaveny pohodlnými sedadly a klimatizací. Dalším běžným způsobem cestování je zde jízda na korbě pickupů.


31

www.unitaria.cz

Několik dní po našem příjezdu žena Valli nastoupila do práce. Učí druhou třídu na soukromé škole Minerva. Vybavení této školy napovídá, že jsme v zemi třetího světa. Škola má jen jednu tiskárnu a ta je stále mimo provoz, o komputerech a internetu ani nemluvě. Způsob vedení je velmi chaotický; vše se dělá na poslední chvíli a časové údaje je zde nutné brát s notnou dávkou rezervy. Mentalita „maňána“ (zítra je taky den) je zřejmě společná mnohým latinskoamerickým zemím. Není zřejmě náhodou, že pro výrazy doufat a čekat má španělština tentýž výraz. Přesto se zde dá žít poměrně bez stresu; životní způsob je uvolněný. Většina místních je k nám přátelská a má snahu pomoci. Jako gringos tu zřejmě působíme exoticky, většina lidí je zde španělsko-indiánského původu. Jako ještě větší exot zde působil snad jen náš černošský kolega z USA, kterému mnozí zdejší nevěřili, že je Američan. Hovoří totiž navíc dobře španělsky. Aby měl pokoj od věčných otázek, řekl jim konečně, že je z Brazílie a to je velmi uspokojilo. Ti, kteří mu uvěřili, že je Američan se ho ptali, jestli zná osobně Obamu. Gracias je plný dětí. Rodiny zde drží pohromadě, a není výjimkou, že velmi malé děti pilně pomáhají rodičům s péčí a výchovou svých ještě menších sourozenců. Ženy zde mají děti v mladém věku, někdy to vypadá, že každá mladá žena v Gracias je těhotná. Mnohé ženy jsou matky s dětmi bez manžela. To nám jedna z nich vysvětlila slovy „To víte, honduraští muži jsou velmi nezodpovědní.“ Na to jsme jí informovali, že nejenom ti honduraští... Většina místních je silně nábožensky založená. Katolická církev tu ale úplný monopol nemá. Je zde řada jiných církví, zejména evangelíci a jiní protestanté. U sousedů dokonce nedávno měli vyháněče zlých duchů. Unitáři tu s výjimkou mě a Valli ovšem zastoupeni nejsou, alespoň ne zatím. – z Hondurasu zdraví Mirek a Valli Katzlovi

VÝZVA ČTENÁŘŮM UL Příští číslo Unitářských listů bude věnováno tradici českých Vánoc. Napište nám jak trávíte své Vánoce, co pro Vás prosincový čas znamená (anebo zda pro vás neznamená nic), jak se vaše Vánoční zvyky během života vyvíjí atd.

32


www.unitaria.cz

LETEM UNITÁŘSKÝM SVĚTEM ÚMRTÍ PŘEDSTAVITELE TRANSYLVÁNSKÝCH UNITÁŘŮ Ti, kdo vědí o mezinárodních aktivitách unitářů, jistě vědí o předchozím biskupovi transylvánských unitářů jménem Arpad Szabo. Jeho život došel na konec po roční těžké nemoci 30. září. Szabo se významnou měrou zasloužil o založení Mezinárodní rady unitářů univerzalistů, byl profesorem na unitářském semináři v Kološváru a autorem několika knih.

SEMINÁŘ BRITSKÝCH UNITÁŘŮ Britský The Hibbert Trust následuje debatu na sněmu britských unitářů na jaře letošního roku, která se věnovala tématu „Osvícení – jak relevantní je pro unitářství dnešního věku?“ Pro další pokračování debaty se bude konat dvou denní seminář v unitářském vzdělávacím centru v Great Hucklow. Pokud by někdo z českých unitářů měl zájem o zapojení se do debaty, může kontaktovat Oddělení duchovní správy NSČU.

UDÁLOSTI, KOMENTÁŘE BUDOUCNOST BRITSKÝCH ANGLIKÁNSKÝCH BISKUPEK Britská anglikánská církev se po dokončení revizí legislativy o další krok posunula v toleranci vůči ženám, které by mohly zastávat biskupské místo. Podařilo se prosadit toto „novátorství“ navzdory tlaku konzervativců, po zdlouhavých, časově náročných a vášnivých diskusích, které se odehrávaly v Yorku po několik dní. Návrh bude nyní předán synodům diecézí ke zvážení. Pokud bude schválen většinou diecézí, vrátí se zpět do Generálního synodu během 18 měsíců ke konečnému dopracování. Ženy se mohou stát duchovními v anglikánské církvi od roku 1994, kdy církev zavedla tuto možnost, teprve v současné době má naději přijetí dalšího kroku. Pokrok někdy může být vskutku zpozdilý...

MODLITBY ZA PRAHU V pondělí 11. října 2010 se na schodech Národního muzea konalo modlitební setkání pražských křesťanů. Setkání, které pořádali křesťané z různých denominací, se odehrávalo ve skupinkách i společně. Mezi tématy modliteb byly například prosby za politiky, školy a university, spolupráci pražských křesťanů a další aktuální témata. V době uzávěrky tohoto čísla UL nebylo zřejmé, zda společné modlitby měly na vývoj a kvalitu života našeho hlavního města nějaký vliv. Bůh se rovněž zdržel jakýchkoliv komentářů.


33

UNITÁŘSKÝ RECEPTÁŘ Další recept dodala duchovní brněnské unitářské obce Jarmila Plotěná. Tamní unitáři se nám svěřili, že při odchodu z jejich shromáždění se na ně leckdy v době podzimní lidé dívají podezřele, asi jako kdyby opouštěli seanci upírů. Proč? Výsledek následujícího receptu totiž zanechává podezřele červené skrvny kolem úst u těch, kteří jej nadšeně upíjejí. Každopádně nám napište o vašich úspěších a jak vám nápoj zachutnal. A můžete také dodat vlastní recept do dalších čísel Unitářských listů!

HURAL –

aneb brněnské bezinkové opojení, podzimní čaj z plodů bezu černého

Na 1,5 až 2 litry vody potřebujeme 8 až 10 středně velkých opraných plodů bezu černého. Obrat kuličky plodů ze stromů (rostou v tzv. latách) a vařit půl hodiny s kořením dle chuti (celá skořice, mletý zázvor, příp. 8-10 hřebíčků). Přecedit a pít teplé jako čaj nebo jako vychlazenou limonádu, např. oslazenou (dle chuti) medem. Vzniklý nápoj má temně červenofialovou (nebo bordovou) barvu a poněkud nezvyklou, ale lahodnou chuť bezu. Na Moravě se těmto plodům říká krajově „Hural“ a lze je užít i do výborných kaší. POZOR! Plody bezu se nesmí jíst nepovařené, mohly by vzniknout zažívací problémy. Vařit se proto doporučuje bezpečné půl hodiny. Přejeme vám zážitek síly bezu. Jak praví lidové přísloví: „Před heřmánkem smekni, před bezem klekni!“ 34


HUMOR SOLÍ ŽIVOTA

Unitář dává pozor, jak své meditace formuluje.

„Nejhorší jsou unitáři. V těch jejich meditacích aby se čert vyznal.“ Unitářské listy • Listopad 2010

35

Oddělení duchovní správy NSČU letos pořádá Unitářský seminář, Náboženství deﬁnuji jako oddanost těm nejvyšším ideálům, věnovaný základkterá přesahuje jenom „já bych měl rád“, ale odnímoddanost, teologickým danost, která ve skutečnosti znamená „já se o to opravdu otázkám. v hloubce starám“.

Žijeme ve velmi kritické době, kde jsou tři alternativy. Ta první je, že bude atomová válka, kdy všechno bude vymýceno. Nebo že bude globální diktatura, kdy korporace budou ovládat vše a člověk bude jen šroubkem v tom ustavení. A ta třetí alternativa je, že se bude vyvíjet humaNajde se při něm čas nistická civilizace. samozřejmě i na kávu, čaj unitářské JoeaBen-David sušenky.

NA POBŘEŽÍ NÁBOŽENSTVÍ BUDOUCNOSTI OCEÁNU PRAVDY

Recommend Documents