Ahoj, PS: Móňa moje dopisy prý nějak propašovala na oddílový net. Nedá mi to a jsem rozvláčnější něž dosud, rodino promiňte sportovní hantýrku. Poprvé z jižního ostrova. Nejdřív jsem se na něj ale musel dostat:
Na palubě trajektu Arahura z Wellingtonu na severním ostrově do Pictonu na ostrově jižním
So 8.11. Cesta trajektem z Wellingtonu do Pictonu na jižním ostrově trvá nějaké tři hodiny. Kdo mě zná, pochopí, že jsem na trajekt v 10.35 z hostelu vyrazil už kolem osmé...skoro hodinu jsem čekal na autobusovém/vlakovém nádraží na druhém konci centra na bus do přístavu. Pak další hodina, než mi odbavili baťoh (příště si v něm nezapomenu knížku, větrovku a svačinu). Konečně. Po prvních dvaceti minutách zjišťuji, že jsem se uplynulé dva dny nekochal pohledem na jižní ostrov, ale jen na druhou stranu wellingtonské zátoky. Na otevřené vyhlídkové palubě dlouho nevydržím, plavíme se slušnou rychlostí (řekl bych tak 22 uzlů, 90 km dáme za tři hodiny). Pekelně fouká. Necháváme za sebou Cookův průliv a proplétáme se skalnatými fjordy Marlborough Sounds. V průvodcích se vyskytují výhradně v doprovodu slov „scenic“, „unique“, „popular“, „must-see“. Došlo na to, čeho jsem se obával. Každý Zélanďan, kterého jsem potkal na severním ostrově, mě posílal na jih: „Půjč si v Pictonu kajak a vyraž na Marlborough Sounds. Jih je úplně jinej než sever, mnohem lepší!“ Jenže když vás
domorodci posílají z místa, kde si připadáte jako Alenka v říši divů, někam, kde je to podle nich úplně jiné – tak to tam vypadá jako u nás doma. Cesta trajektem zátokou Qeen Charlotte Sound tak bez špetky cynismu vypadá úplně stejně, jako plavba parníkem po Slapské přehradě. Jen moře má kapku jinou barvu než Vltava – tyrkysovou. Vyloďuju se v Pictonu, prohlídku městečka zavrhuju, jdu rovnou stopovat. Do sto kilometrů vzdáleného Nelsonu mě vezmou Němci, starší manželé, kteří přijeli navštívit syna na studiích. Cituji paní (třetí den na NZ): „immer wenn wir an den Riesenfarnen vorbeifahren, erwarte ich, dass aus dem Bush ein Dinosaurier herausspringt.“ Já (měsíc na NZ) už od místního stromového kapradí dinosaury nečekám - před deštěm neochrání, a když se o něj opřete při chůzi z kopce, tak se „kmen“ zlomí. V Nelsonu strávím 30 minut – přesto jedno z nejhezčích měst, nádherné pláže, centrum art-deco, na obzoru zasněžené hory. Při nasedání na další stop zapomínám klobouk (grrr!!!). Ale paní, co mi zastavila, si zaslouží potlesk. Ze 100 km/h na dvouproudové silnici na 50 metrech, její Holden Commodore SS by tzv. μ-splitem podle norem Automotor a sportu neprošel, když se levými koly dostal na štěrkovou krajnici, málem šel do škarpy. A vůbec, mohli byste mi někdo říct, proč ten zapomenutý klobouk zkouším svést na dramatickou dopravní situaci? Další stop o třídu překonal pana ex-ministra z minulého týdne. Britská královna to sice nebyla, ale posuďte sami. Ještě než jsem stihnul sundat baťoh a zdvihnout palec, zastavil vedle mě starý školní autobus z 60. let. Další dva dny jsem strávil s Paulem a Moanou, otcem a pětiletou holčičkou. Začnu popisem autobusu. Motor vpředu, zasahující do kabiny, takže nebylo slyšet vlastního slova. Smaltovaná krbová kamna, na nich kameny z pláže – když Paul rozpálená kamna polil, vydávaly slanou vůni chaluh. Postel se dvěma šuplíky, do nichž se Moana neustále chtěla schovávat. Rád jsem ji vyhověl, oba jsme byli nejšťastnější, když byla zavřená. Kuchyňská linka. Ložnice. Ibišek, kaktusy a neznámé rostliny, jejichž listy si Paul přimíchával do tabáku. A spousta odpadků - Paul sbíral magnety z vyhozených harddisků. Na střeše starý sea-kajak, vzadu přivázaná kola. Po hodině jízdy jsem zastavili v jednom „Motorhome Parku“ – kempu, kde si karavany můžou natočit čerstvou vodu a vyprázdnit chemické záchody. Moanu bylo potřeba unavit, aby dala pokoj – takže jsem se povozil na kolotoči a lanovce. Proti Paulovi (38 let) jsem ale mezi dětmi byl ztuhlý jak prkno. No uvidíme, snad včas zdětinštím. Dostal jsem najíst, musel jsem se ale nejdřív naučit jíst hůlkami. A smířit se s deseti druhy zeleniny, Paul byl vegetarián. Moana mi ještě předvedla, jak umí jezdit na in-line bruslích po trávě a štěrku, a pak vyčerpáním usla. Čekal nás průsmyk, asi 800 m.n.m., poctivě od moře. Autobusu nešel tachometr, ale do kopce jsme jeli tak 30. Z kopce taky, na dvojku a s motorovou brzdou. V jednu ráno jsme dorazili na místo určení, Paynes Ford u města Takaka. Ne 9.11. Ráno mě Paul naučil vařit čaj z listů tea tree a žvýkat listy kawakawa kvůli vitamínům. Čaj z tea tree chutná trochu jako hrachová polévka. Listy kawakawa zpočátku chutnají jako hodně opepřený hořký salát. Když je člověk rozžvýká a spolkne, zbude v puse
příjemná svěžest, jako po hašlerkách. K tomu lehce svrbí jazyk, jako když se líže skoro vybitá devítivoltová baterka.
Přežili jsme, už jen koukáme na ostatní lezce
Další program – lezení. Kvůli němu Paul zastavil v Paynes Fordu, přesně na spojnici národních parků Abel Tasman a Kahurangi, o 50 km dál, než jsem původně zamýšlel jet. Ani Paul ani Moana ještě nikdy nelezli. Měli ale nakoupeno celkem slušné vybavení, a já se chtěl za pohostinství alespoň nějak odvděčit. Po chvilce hledání jsme došli ke skalám. Vápenec, luxusně zajištěný, jednodélkové cesty 4-8 UIAA. Já lezečky zahodil hned druhý týden (váha), oni je samozřejmě neměli. Paul šel na boso na prvního, já ho jistil. Měl pro mě prsní úvazek a gri-gri, naštěstí jsem si ho ale mohl ještě cvaknout ke stromu. Měli jsme dvě lana...ale jen dvě presa. Vždycky se cvaknul a pak vrátil pro spodní preso, celkem horor. Moanu to celkem pochopitelně po dvaceti minutách přestalo bavit, nejdřív utekla, pak se zpoza rohu ozval srdceryvný pláč. Pomohlo, teprve když jsem Paula spustil dolů. Po pěti minutách oschly slzy a
Moana šla volky nevolky nahoru. Hodně si pomáhala lanem, ale na pětileté dítě...v deseti metrech dostala strach a Paul zběsile vyrazil za ní. Prosil jsem ho, ať se nechá vzít na druhé lano přes půlloďák, ale nereagoval. Celou dvacetimetrovou cestu vylez nahoru i dolů s Moanou, úplně bez jištění, akorát se držel jejího lana. Než začal stoupat, řekl mi: „I wan„t fall, I walk on the clouds.” To nejspíš ty kytky, co pěstoval v autobuse... Vylez jsem si tu cestu v botech na druhýho. Moana pak naštěstí dostala hlad, vrátili jsme se k busu, já zvážil, zda chci mít na svědomí půl zélandské rodiny (manželka s mladší dcerou prý zrovna byly na sea-kajaku), a dal Paulovi a Moaně sbohem. Skončil jsem v kempu za rohem, který mi doporučili lezci na skalách. Chatka za 12 NZD (pro srovnání: hostel YHA ve Wellingtonu za 30 NZD), půlkilovka domácího medu 7 NZD, neomezený přísun citrónů (slaďoučkých), večer táborák s partou místních lezců. Po 10.11. Prší, dopoledne si čtu na verandě (na staré autosedačce). Odpoledne sbírám žížaly a prodírám se k řece, úhoři (neberou) a lososi (nemám na ně správnou návnadu:-). Až budu starej, bude ze mě rybář, je to výborná výmluva jak vůbec, ale vůbec nic nedělat. Út 11.11. Slunečno, vyrážím na trek do NP Abel Tasman. Stoupám zhruba 600 výškových metrů, schůdná lesní pěšina, pastviny na náhorní planině, nakonec vřes a rašelina. Útulná chata (Castle Rock Hut), nejprve krásně vyhřátá od sluníčka, pak totálně začouzená od zatápění, potom úplně vychladlá od větrání kouře, nakonec asi 30 stupňů – litinový sporák žhne do ruda, usínám nahý bez spacáku. Polena z místních horských listnáčů špatně chytají, ale o to lépe hoří. St. 12.11. Klesám k moři, po dvou dnech bez lidí přicházím na široký, dokonale rovný chodník. Na straně ho lemuje příkop, všechny potoky jsou přemostěné. Národní park Abel Tasman Zélanďani patrně založili proto, aby jim turisti nečinili okolní přírodu. Po dokonalém povrchu jdu třikrát rychleji než bylo dosud zvykem. Jediná zajímavá pasáž vede napříč zátokou odkrytou pouze při odlivu. Odpoledne zakotvím na relativně opuštěné pláži. Koupu se (pět temp, voda je studná jako čert, brrr), pojídám syrové slávky (??? – mušle, co vypadaly jedle. Už je to dva dny a zatím žiju). Přichází Čech z Domažlic a staví si stan. Radši jdu dál, den je ještě mladý. Končím v půl deváté v jednom z dalších kempů. Kromě mě ještě parta sea-kajakářů. Stavím si z lavičky, větví a ponča přístřešek proti rose. V noci v polospánku řvu na vačici (nebo krysu), aby nechala na pokoji moje boty. Čt 13.11. Budím se zimou, akorát včas. V 5.20 na lačno vyrážím, za pološera. Na rovinkách a z kopce klušu. V 6.30 brodím zátoku Awaroa Inlet. Maximální odliv byl ve 4.13. Bezpečný přechod slibují cedule plus minus dvě hodiny od odlivu. V nejhlubším místě mi voda sahá do půlky stehen. Na protějším břehu suším ve vycházejícím slunci pončo a spacák. Snídám kotel vloček s medem a burákovým máslem. Voda během hodiny stoupne asi o metr dvacet.
Stezka je stále beznadějně široká. Většinu rangerů i turistů ale nejspíš odříznul příliv, za celý dne potkávám asi deset lidí. Odpoledne docházím na Separation Point, kde by měla být kolonie tuleňů. Obávám se, že na léto odplavali někam dál na jih. Asi deset jich ale zůstalo. Líně se válí na slunci, věnují se vlastním sporům. Staří samci po mě vyjedou, až když se k nim přiblížím asi na pět metrů. Inspiruju se tulením životním stylem a dávám si na útesech šlofíka, pak pokračuji, rychlá chůze až do večera. Stopuju zpátky do lezeckého kempu Hangdog. U táboráku jsou tentokrát samí chlapi, tupě koukají do ohně a popíjejí pivo. To já radši tupě koukám do displeje a popíjím víno. Mějte se! Další postup: NP Kahurangi Pá 14.11. Stopem k přehradě Cobb Reservoir So – Ne Cobb Reservoir – Lonely Lake Hut a zpátky Po – Pá Cobb Reservoir – Siberia Flat (Baloon Hut – Karamea Bend Hut – Crow Hut – Helicopter Flat Hut – Kings Creek Hut) Tentokrát se na rozdíl od Abel Tasmanu nemusím vyhýbat chatám a rangerům, takže na těch chatách opravdu budu spát. A případní hipíci mě nemají kam jinam zavézt, je to slepá silnice. Ozvu se nejdřív v pátek 21.11., pravděpodobně v pondělí 24.11., nejpozději ve středu 26.11. Tuleni přetekli na poslední stranu:-))
Jedna pětina tulení kolonie na Separation Point, NP Abel Tasman
