Na mě nic takového nezkoušej, mladá dámo, jinak víš, co se stane

01 Anna Betuštiaková CESTA VE SNU

„Haló, vzbuď se. Musíš hned vstát a jít do školy, jinak přijdeš pozdě.“ Rychlým pohybem ruky jsem si přetáhla peřinu přes hlavu a snažila se nevnímat otravný hlas svého budíku. „Na mě nic takového nezkoušej, mladá dámo, jinak víš, co se stane.“ Ale ne, to opravdu nechci zažít. Stačilo mi pouze zavzpomínat na to ráno, kdy můj elektronický budík spustil ten šílený alarm, jenž mě postavil na nohy téměř ve vteřině. „Vždyť už jdu,“ vrhla jsem ospalý pohled na malinký přístroj u mé postele. „Prosila bych toasty a pomerančový džus. Jo, a taky si dneska do školy obleču sukni a nějaké tílko. Díky,“ prohodila jsem do prázdného bytu a přitom se snažila v rozespalosti nezakopnout o Rafa. Došla jsem přímo k lesklé skříni a čekala. V tom okamžiku se její dveře rozevřely a na ramínku visela tmavě modrá letní sukně a bílé tílko poseté malinkatými třpytkami. Popadla jsem kusy oblečení, které pro mě DSP vybral a zamířila do prostorné kuchyně. Lahodně jsem žvýkala křupavě upečený chléb, na němž se nacházel malinkatým písmem nápis DSP, neboli Domácí Spolehlivý Pomocník. No jo, on o sobě zkrátka musí neustále dávat vědět. Rozhlédla jsem se kolem a marně se snažila najít svoji identifikační kartu. Co si počnu? Bez ní se nedostanu ani z bytu. A co teprve do lébusu, tedy do létacího autobusu, ale nikdo mu tak neříká. Ne. Nesmím panikařit, nemohla bych ani na hodiny ve škole. Zběsilé pobíhání po bytě zřejmě rozrušilo dokonce i Rafa a tak se schoval do naší příruční zahrádky. Spokojené vrcení ocásku a skřípání koleček mi prozradilo, v čí tlamičce by se moje karta mohla nacházet. „Promiň, Rafe, nedá se nic dělat, ale musím tě vypnout.“ Píp. Píp. Píp. Slyším přicházet jakoby z velké dálky. Poslepu nahmatám hranatou věc a zamáčknu knoflík. Převalím se ve své měkké posteli a pomalu procitám do nového dne.

02 Terezie Šenkyříková, 14 let 2148

14.prosince 2148, Praha, Svaz spojených Evropských národů Už několik dlouhých hodin zoufale toužím uslyšet jakýkoliv zvuk, nebo alespoň spatřit titěrný záblesk světla. Když mi táta ukazoval podzemní kryt, který měl naší rodině v případě vypuknutí války poskytnout bezpečí, podle jeho výrazu jsem poznala, že to neříká jen tak. Tehdy jsem se pomalu začala připravovat na to, že se k válce opravdu schyluje a počítala jsem tak s tím, že v tomto krytu budeme nuceni nějaký čas přečkat. Ani ve snu mě však nenapadlo, že tu nakonec skončím úplně sama, odříznutá od světa, informací, od všeho živého. Jak dlouho tu vlastně jsem? Minuty, hodiny, nebo snad dny? Netuším, můj mozek je totiž plně zaneprázdněn zpracováváním toho, co se v poslední době událo.To, že je válka na spadnutí jsem poznala, když nám televize v 3D podobě živě promítala pohled na nepokoje v USA, Arabské Unii, Asijském společenství a také tady u nás, ve Svazu spojených Evropských národů. Všechny tyto státy, až na první jmenovaný, vznikly v posledních padesáti letech. Ze začátku šlo všechno podle plánu. Společná měna, jazyk, vláda a nově vytvořená kultura přinášeli výhody, tak jak se předpokládalo. Téměř všechno se zdálo být ideální a to až do rozsáhlé hospodářské krize, která v novodobé historii nemá obdoby. Drtivá většina lidí neměla co jíst, ekonomický systém se zhroutil a nastal obrovský chaos. Ačkoliv od krize uplynulo už šestnáct let, svět se stálo plně nevzpamatoval a si ani nikdy nevzpamatuje. Již v době krize začali vznikat spolky, které žádaly rozpuštění nových států a obnovu těch starých. Tyto původně malé skupiny se postupně rozšiřovaly, až do nich patřil téměř každý občan nově vzniklých států. Téměř. Vláda a bohatí podnikatelé, jimž nový model světa zcela vyhovoval, se snažili hlasy obyvatel utišit. Dařilo se jim to až do teď. Právě povstání, která jsem viděla v televizi, se staly jiskrou, jež zažehla oheň v podobě světové války mezi bohatými a chudými. Války, která mi během jedné vteřiny vzala rodinu. Nemuselo se to stát, všechno je to moje vina. Rodiče i moji mladší sourozenci, Zuzka a Martin, mohli být v době, kdy přední část našeho domu srovnal se zemí granát, zastaralá výbušnina z dávných dob, schovaní v bezpečí krytu. Kdybych se nevrátila pro svůj náramek a oni na mě nečekali v předsíni, byli by tu teď se mnou. Slzy, které mi stékají po tvářích mi připomínají skutečnost, že mám obrovskou žízeň. Ze zoufalství se jazykem snažím nějaké slzy zachytit, ale k zahnání mé nezměrné touhy po jakékoliv tekutině to nepomáhá. Pořád slyším ohlušující výbuch, jež zapříčinil smrt celé mě rodiny. Všechny následující vzpomínky se mi vybavují jen v záblescích. Zoufalý pláč, pravděpodobně můj, i když si nepamatuji, že bych brečela, ruinu, která kdysi bývala přední částí našeho domu, Zuzančinu ruku, vykukující spod hromady trosek a pak také ulici orámovanou hořícími domy, po níž

jsem tak nějak automaticky utíkala do krytu, který jsme pořídili za úspory, původně určené na nové auto. Zajímalo by mě, jak to teď venku vypadá. Jak vlastně válka vypadá? Co ostatní lidé? Stihli se schovat, nebo ne? Mé dumání přeruší mocný záchvěv země a až příliš hlasitý výbuch. Nic neslyším, myslím, že mi výbuch poškodil sluch. Tohle nemohl nikdo přežít, nebo ano? Uvnitř mě se začíná probouzet nepříjemné tušení. Zůstala jsem snad posledním živým člověkem na světě?

03 Anna Betuštiaková CESTA VE SNU

„Haló, vzbuď se. Musíš hned vstát a jít do školy, jinak přijdeš pozdě.“Rychlým pohybem ruky jsem si přetáhla peřinu přes hlavu a snažila se nevnímat otravný hlas svého budíku. „Na mě nic takového nezkoušej, mladá dámo, jinak víš, co se stane.“ Ale ne, to opravdu nechci zažít. Stačilo mi pouze zavzpomínat na to ráno, kdy můj elektronický budík spustil ten šílený alarm, jenž mě postavil na nohy téměř ve vteřině. „Vždyť už jdu,“ vrhla jsem ospalý pohled na malinký přístroj u mé postele. „Prosila bych toasty a pomerančový džus. Jo, a taky si dneska do školy obleču sukni a nějaké tílko. Díky,“ prohodila jsem do prázdného bytu a přitom se snažila v rozespalosti nezakopnout o Rafa. Došla jsem přímo k lesklé skříni a čekala. V tom okamžiku se její dveře rozevřely a na ramínku visela tmavě modrá letní sukně a bílé tílko poseté malinkatými třpytkami. Popadla jsem kusy oblečení, které pro mě DSP vybral a zamířila do prostorné kuchyně. Lahodně jsem žvýkala křupavě upečený chléb, na němž se nacházel malinkatým písmem nápis DSP, neboli Domácí Spolehlivý Pomocník. No jo, on o sobě zkrátka musí neustále dávat vědět. Rozhlédla jsem se kolem a marně se snažila najít svoji identifikační kartu. Co si počnu? Bez ní se nedostanu ani z bytu. A co teprve do lébusu, tedy do létacího autobusu, ale nikdo mu tak neříká. Ne. Nesmím panikařit, nemohla bych ani na hodiny ve škole. Zběsilé pobíhání po bytě zřejmě rozrušilo dokonce i Rafa a tak se schoval do naší příruční zahrádky. Spokojené vrcení ocásku a skřípání koleček mi prozradilo, v čí tlamičce by se moje karta mohla nacházet. „Promiň, Rafe, nedá se nic dělat, ale musím tě vypnout.“ Píp. Píp. Píp. Slyším přicházet jakoby z velké dálky. Poslepu nahmatám hranatou věc a zamáčknu knoflík. Převalím se ve své měkké posteli a pomalu procitám do nového dne.

04 Ondřej Barabáš, 14 let Stroj času

Psal se rok 2013 a v Praze žil muž jménem Jan Hubička. Byl trochu jiný, on totiž moc rád kradl auta. Měl sice velmi dobře placenou práci, ale tato nezákonná činnost jej prostě bavila, byla pro něj něco jako koníček. Kráčel si to jednou po ulici a vtom uviděl auto, jenže ne ledajaké, ale takové zvláštní. Honzovi se strašně líbilo. Došel tedy k němu a uviděl, že klíčky jsou v zapalování, zkusil dveře a ty byly odemčené. „Štěstěna mi dnes hodně přeje....“ pomyslel si Jeník. Najednou na něj někdo zakřičel: „Hej, počkejte! Co si myslíte, že děláte?“ Jan rychle vlezl do automobilu a nastartoval. Zařadil zpátečku a chtěl ujet, jenomže místo toho, aby vycouval z ulice, rozhostila se tma …...a kolem auta se začaly míhat prapodivné obrazy. V jednu chvíli viděl Honza nějakou neznámou ulici, poté lidi, které nepoznával, a krajinu, která se měnila, stejně jako podnebí a kultura obyvatel. Najednou si Jeník uvědomoval, že cestuje časem. Samozřejmě nechtěl skončit někde v pravěku, takže rychle šlápl na plyn …. a hned zase brzdu. Jakmile vystoupil, zamumlal si pro sebe: „ Asi jsem to trochu přehnal.“ Ocitl se totiž na parkovišti a vedle něho stál bilboard a na něm se psalo: „Blíží se konec 30. století! Musíme očekávat vesmírnou invazi......“ Když už byl v budoucnosti, chtěl se tam trošku porozhlédnout. Jeho město v budoucnosti jej opravdu zajímalo. Nejdřív šel do ZOO, zjistil, že je možné klonování, a tak se mohl podívat na různé dinosaury, mamuty i šavlozubého tygra. V muzeu si zas poklábosil s Komenským, Karlem IV. nebo s Masarykem. Ochutnal jídla a nápoje budoucnosti.Vyzkoušel si 9D kino, ve kterém se opravdu vcítil do filmu. Užil si dva týdny na Marsu a uchvátilo jej robotí divadlo na Měsíci. Po měsíci úžasných zážitků se mu ale začalo stýskat po domově. Vrátil se tedy na parkoviště, došel k místu, kde nechal automobil a pěkně od plic zaklel. Auto bylo totiž pryč. Tak se stalo, že byl i zloděj okraden. Co se stalo s Honzou Hubičkou? Kdo mu vůz ukradl? Na tyto a další otázky se my odpověď stejně nedozvíme...... leda tak v budoucnosti.

05 Nela Lusková, 11 let Rok 2033

Píše se rok 2033. Je mi 33 let. Za sebou mám střední i vysokou školu. Honosím se titulem Mgr. Mám svoji vlastní lékárnu na Měsíci. Před dvěma lety se mi narodil syn Jakub. S manželem jsme si pořídili své vlastní létací auto, ostatně jako každý normální člověk na Zemi. Auta jezdí.... spíš létají... na bioplyn, ropa před sedmi lety došla. Když mi bylo dvanáct let, tak si každý myslel, že roboti ovládnou Zemi, ale nestalo se. Pár věcí se tu ale přesto změnilo, ale ne moc radikálně. Pořád jsme ve vesmíru sami, ale lidé bydlí v podzemí jako krtci. Šušká se, že kdyby vybouchl Temelín, tak je úplně jedno, jestli jsme na povrchu planety, nebo jsme se zavrtali do země. Každý má pidimobil, který je tenký jako papír. Všichni spolužáci ze základní školy jsou už dávno dospělí, každý má svůj vlastní život, a proto se moc nevídáme. Aďa se přestěhovala do Paříže..... já do Prahy...... a ostatní? Každý si našel ten svůj oblíbený koutek na Zemi. Pracuji na Měsíci, stejně jako většina lidí. Cesta do práce mi trvá hromadnou raketodopravou asi pět minut. Nevěřili byste, už jsme se tam docela zabydleli, můžeme tam dokonce i dýchat. Prostě a jednoduše, tahle doba je pro nás dobrá, ale už ne tak pro naši Zemi......

06 Denisa Šebestíková, 14 let, I těžká překážka se dá zdolat

Pod pojmem budoucnost si každý představuje něco jiného. Jiné cíle a sny, za kterými jde. Moje sny jsou omezeny. Nemůžu chodit. Před rokem se mi stala autonehoda a já se ocitla na vozíku. Mohu být ráda, že jsem přežila, ale úplná výhra to není. Ještě před havárií jsem si přála být zpěvačkou, ale teď o tom začínám pochybovat. Jak bych na pódiu vypadala? Jen k smíchu! Miluju zpěv, prožívám ho celým svým srdcem. S každou písní zapomenu na bolesti v mém těle i na posměch ostatních dětí a litování všech. Z obou reakcí je mi špatně. Zprvu mě to skličovalo, někdy i rozplakalo, ale už jsem se s tím naučila žít. Skládám si písně. Většinou veselé a plné života, aby mi připomínaly, kolik je na světě radosti, i když už jí mám tak málo. Jsem v deváté třídě a je na mně, jakou cestou se rozhodnu jít. Moc ráda bych se dostala na konzervatoř, ale bojím se. Už mám zkoušky za sebou. Jsem nervózní. Každým dnem by měly přijít výsledky. Nevím, jestli to chci vědět, ale zároveň jsem zvědavá. Zajímá mne, jak jsem na ně zapůsobila, jak se jim líbil můj hlas, a hlavně.... co říkali tomu vozíku..... „Emo...... dopis!“ volá na mě z kuchyně mamka. V mžiku jsem u ní. Nesměle si beru obálku. „Je to ona!“ vydechnu. Teď držím v ruce svoji budoucnost. Buď se dostanu a můj komplikovaný život bude o něco veselejší, nebo budu muset dělat nějakou jinou práci. Pomalu roztrhávám obálku. Třesou se mi při tom ruce. Rozevírám list...... a čtu. Mamka mi zvědavě nakukuje přes rameno. Napjatě čtu....... skvělá zpráva! „Přijali mě, mami, já jsem se dostala! Budu zpěvačkou!“ jásala jsem. Nemůžu uvěřit, že si splním svůj sen. Od tohoto okamžiku se můj život změní k lepšímu. Nikdy nepřestávej věřit svým snům. I když jsi nějak nemocný, nevzdávej se. Tvoje vůle dokáže mnoho. Je jen na tobě, jestli tu dlouhou cestu plnou nástrah a překážek chceš podstoupit. Ty sám si píšeš svůj životní příběh.

07 Jakub Bartoš I nepatrný úsměv za to stojí

Doba bude zlá, lidé bez peněz a práce, svět nebude vhodné místo pro výchovu našich potomků a vše bude jen a jen horší. Zhruba takhle vypadá reakce (bohužel většiny) mladých lidí, když se jich někdo zeptá na budoucnost a co od ní očekávají. V horším případě vám odpoví, že jim je to jedno a přitom v puse nechutně převalí žvýkačku. Následně se otočí a odchází s myšlenkami na opravdu ‘důležité věci‘, což většinou znamená, jestli mají nejnovější iphone nebo jaké že oblečení si musí koupit. Protože to je přeci to nejdůležitější. Svým způsobem se jim nedivím. Lidé si sami vytvořili dnešní společnost do takové podoby, v jaké teď žijeme a pozitiv bychom mnoho nenašli. Ať už je ale doba jakákoliv, nyní je jen na nás, co se pokusíme udělat, abychom mohli do budoucnosti vyhlížet byť s nepatrným úsměvem. Protože proč bychom tu jinak měli být? Abychom se jen trápili a slepě kritizovali? NE. Zkusme se více zapojit do dění kolem nás. Sledovat, co se kolem nás děje, utvářet si názory a perspektivu. Udělejme něco pro sebe a něco proto, aby byla budoucnost díky nám lepší. Spousta lidí se zavírá do černé schránky obalené slepotou, hluchotou a jen plivou nadávky, urážky a kritiku. Tímhle způsobem věci nebudou lepší, a i když je někdy těžké udělat něco, co se zdá být beznadějné tak právě nyní musíme věřit, že se naše snaha jednoho dne projeví na společnosti. Rozbijte tu schránku. Otevřete oči a naslouchejte. Už jen tohle je maličkost, kterou může udělat každý a nějakým způsobem ovlivnit sebe i ostatní. Chtít vědět, poznávat a dělat něco, co má smysl. To je to, co potřebujeme. A teď si buď řekněte, že tohle byl jen chvilkový výplach mysli dospívajícího člověka nebo něco, co má smysl a nad čím bychom se měli zamyslet a začít něco tvořit. Já osobně volím to druhé.

08 Jan Bártů CESTA DO BUDOUCNOSTI

Už víme, že svět jednou zanikne. Budu vám vyprávět příběh z doby třetího tisíciletí před koncem světa. Aktuality: V Americe se po celokontinentovém hlasování rozpustila vláda a vypukla občanská válka. V této době již čtvrtá. Na každém kontinentu kromě Evropy se válčilo. Evropa držela mír. Evropa byla jediný ostrov. Víte proč? Protože v roce 2588 bylo obrovské zemětřesení a mezi Evropou a Asií se vytvořila megapropast dlouhá přes 500 kilometrů, široká dvacet kilometrů a hluboká jeden kilometr. V Evropě se žilo krásně, nikde se nestřílelo ani neválčilo. Lidé si žili ve městech i na vesnicích. Létali svými auty na vodu si odpočinout na měsíc. Po jednom svém výletě jsem se díval na zprávy a tam jsem zaslechl, jak povídají: „ Kvůli nadměrné těžbě ropy v Mexickém zálivu se severní Amerika propadla do ocánu. To vše z dopisu poslaného časovou poštou.

09 Eliška Bendová Budoucnost

Jmenuji se Ela a měla jsem sen o naší budoucnosti. Bude dobrá nebo špatná ? Vzbudila jsem se a koukla jsem se na mobil, kolik je hodin, v tom jsem si všimla i data 2042. Došla jsem do kuchyně za rodiči a byli starší jako já. Co se to stalo ? Zeptala se rodičů ale ty se na mě jen dívali a nekomentovali. Vyšla jsem ven a tam pusto. Stromy, tráva, keře byly žluté. Našla jsem leták, na kterém bylo napsáno: Lidé se bojí, hurikán obletěl už celý svět! Voda dochází, dožijeme se zítřka ? Z druhé strany bylo: Ten kdo nemá počítač, jako by nebyl! Všichni si mysleli, že budoucnost bude lepší a lepší létající auta a další. To není možný ! Zvedl se prudký vítr a já běžela domů, strašně jsem se bála. Pak jsem se vzbudila a jen řekla: TOHLE SE NIKDY NESMÍ STÁT !

10 Alois Medek Cesta do budoucnosti

Je rok 2022 a po dlouhých letech zkoumání se na planetu Mars vydává první loď s lidskou posádkou. Let „MARS 01“ je plánován na 20. 7. jako pocta prvnímu přistání na Měsíci a pokud se vše zdaří, doletí loď Phobos k Marsu do 29 hodin. Velitel lodi, plukovník Mark Arens, pilot a kosmonaut, spočinuvší již třikrát na Měsíci, kontrolující již asi po sedmé během poslední hodiny kokpit a skafandry, není zcela ve své kůži. Není divu, povede nezkušenou posádku, která i přes své výtečné hodnocení ještě neabsolvovala jedinou vesmírnou misi. To ale nebyla jediná věc, která plukovníka zneklidnila. Má se jednat o první mezinárodní vesmírnou misi v dějinách, když nepočítáme stanici ISS. Pilot Mike Sanders byl součástí jeho týmu z poslední expedice a tak ho dobře zná, ale schopnostem navigátorky Alisi Ivanové zatím zcela nevěřil a mladému inženýrovi Curthu Vernerovi už vůbec ne. „Tak už aby to bylo za mnou!“ řekl si pro sebe a vyšel ven z lodi. V těchto dnech byl největší zájem novinářů z celého světa zaostřen na Kennedyho vesmírné středisko a kolem centra stály masy lidí těšící se na 1. let Země – Mars. Posádka již byla v kokpitu a dokončovala předstartovní procedury. „Rezervní kyslíkové nádrže naplněné.“ „Přídavné palivové nádrže zapojeny a připraveny.“ „Stabilizační kotva aktivní, hlavní motory běží na 40 %.“ Tak zněly poslední odpovědi na velitelův rozkaz: „Hlášení!“ Arens byl spokojený, stručné a rychlé odpovědi jeho podřízených se mu zamlouvaly. „Tak, je čas startovat,“ řekl si pro sebe a do vysílačky sdělil: „Phobos kontrolní věži: všechny systémy fungují. Jsme připraveni ke startu!“ Obratem začalo odpočítávání a se slovem start byla uvolněna stabilizační kotva a motory se rozburácely na maximum. Během několika sekund se loď ztratila všem z očí a zamířila si to k Marsu. „Tak to bychom měli,“ řekl si Arens a dodal: „Teď to bude ještě zajímavější.“

11 Andrea Mánková Cesta do budoucnosti

Svou budoucnost si představuji jako něco neobvyklého, a to, co můžu zažít jenom já. Lidé mají různé představy o své budoucnosti. Někteří chtějí lásku do konce života, jiní touží po malém domku se psem či kočkou. Člověk si může svou budoucnost naplánovat, ale někdy se to nevyplní podle jeho představ. Jak se vyvíjíme a poznáváme nové věci, sny se nám mění. Dokážu si představit hezkou budoucnost a vím, že cesta nebude jednoduchá a že bude plná překážek. Překážky jsou od toho, abychom je překonali a vzali si z nich ponaučení. Moje cesta do budoucnosti má tři směry: běžecké lyžování, floristika a letuška. Běžecké lyžování mě hodně baví i přesto, že ve skutečnosti je to velká dřina, disciplína a odříkání. Živit se sportem profesionálně není snadné. Floristika a aranžování je velmi zajímavá práce. Láká mě představa floristických soutěží, nových trendů v aranžování. Letuška je pro mě lákavá cesta do budoucnosti. Představa létat do Ameriky, na Nový Zéland či Kapverdské ostrovy je neuvěřitelná. Krásné účesy, společenské vystupování, nádherné oblečení, mluvit plynule několika jazyky. Možná nevýhodou mohou být partnerské vztahy, jelikož práce letušky je časově náročná. Lákadlem je obletět celý svět a podívat se i tam, kam se jen tak snadno nedostaneme. Každý den přemýšlím, co by bylo pro mě nejlepší. Moc si přeji, aby se vyplnily mé sny a cesta do budoucnosti nebyla moc trnitá.

12 Cesta do budoucnosti Beníčková Adéla

Občas někdy přemýšlím, jaké je to v budouclosti, ráda si pak vymýšlím, celý svět bez lidské zlosti. Zdravé lesy, hodně zvěře, čistou vodu, ovzduší, nepřemýšlet o nevěře, krásný pocit na duši. Nevím, zda se tato přání vůbec někdy vyplní, nemám ráda lidské lhaní, osud se však naplní. Kdybych třeba někdy mohla nastartovat raketu, odletět do budoucnosti a zjistit, jak je to tu. Po návratu z velké dálky na procházku šla bych ven, moje přání o budoucnu je však zatím jenom SEN.

13 Adriana Beránková, 9 let Cesta do budoucnosti

Jednoho slunečného dne trávila Tea, devítiletá holčička, se svým bratrem Erikem krásné odpoledne u babičky na zahradě. Hráli si na schovávanou. Pikal Erik. Tea si našla úkryt pod svěšenou, hustou vrbou, když tu náhle si všimla výrazně rudého tlačítka na starém kůlu. Na nic nečekala a vykřikla: „ Eriku, Eriku!“ Erik se zděsil, a proto za ní rychle běžel. Když se dozvěděl o tlačítku, měl z toho radost. Děti neváhaly ani vteřinu a společně ho stiskly. Čekaly s napětím, co bude dál. Podívaly se na sebe a najednou se ze země začala rodit veliká, třpytící se oranžová cesta vedoucí k oblakům. Tea s Erikem se nestačili divit. Vyrazili. Čím výše stoupali a stoupali, tím jim bylo chladněji. Po nekonečné cestě se před jejich očima zjevil obrovský ostrov. Nad ním stál nápis BUDOUCNOST. Děti bojácně vstoupily na hliněnou zem, a když se otočily, cesta zmizela. Ostrov byl plný smutných lidí. Nad jejich hlavami se vznášeli maličkatí tvorové, velcí asi jako prostředníček. Měli malinkaté, robotické botičky, ze kterých šlehaly žlutočervené plamínky. Tea a Erik dostali strach. Když se nejistě otočili, zírali na ně dva roboti. „Já jsem Tea a to je Erik.“, šeptla jemným hlasem Tea. „Vítejte v budoucnosti, my jsme Midar a Ester,“ řekli. Měli spolu stánek s názvem Avosam aknyčit, což byla masová tyčinka, kterou prodávali. Dětem chutnala, ačkoliv ji neznaly. Všechno v budoucnosti bylo neznámé. Všechno bylo z kovu a železa, všechno mělo různé vysílače a satelity, všechno to různě blikalo a všechno to vydávalo nějaké zvuky. Vtom se začala třást zem, foukal vítr a v hustě šedé mlze se objevilo něco velikého s červenýma očima. „ To je Antybod 5000,“ řekla Ester. „ Král naší země,“ dodal Midar. Antybod 5000 podal dětem do rukou listinu, pousmál se a v temné mlze zmizel. Když si děti listinu přečetly, pochopily, že se musí vrátit domů, aby mohly předat vzkaz od krále budoucnosti lidem tady na Zemi. Král je totiž žádal o lepší chování k přírodě, zvířatům, věcem a k sobě navzájem, protože jen tak se může budoucnost pro všechny zlepšit. Najednou se zase objevila záře třpytivé oranžové cesty. Děti na nic nečekaly, rozloučily se s roboty a utíkaly domů. Vše povyprávěly rodičům a ti jim s předáním vzkazu pomohli. Erik s Teou doufají a věří, že budoucnost bude lepší!

14 Kateřina Bobková Cesta do budoucnosti

Byl krásný letní den. Procházela jsem se po lese a najednou se přede mnou objevila jeskyně. Nikdy předtím jsem ji zde neviděla. Po krátkém zaváhání jsem vešla dovnitř. Na zdech byly namalovány tajemné symboly. Neměla jsem ani zdání, co znamenají. Odtud vedla pouze jedna chodba. Kráčela jsem dál a brzy jsem zjistila, že tato chodba se rozvětvuje. Vstoupila jsem do jedné z nich. Když jsem z ní vyšla, spatřila jsem jen zničenou přírodu. Tekl zde malý potůček, ale měl tak špinavou vodu, že v něm nebyla ani rybička, a cítila jsem z něho nějaké chemikálie. Nikde nebylo jediné zvíře, ba ani motýlek. Byl to smutný pohled. Nedaleko odtud leželo městečko. Chtěla jsem vědět, kde to jsem, a tak jsem se tam vydala. Dorazila jsem do města. Všude samá technika. Zjistila jsem, že je rok 2113. Uvědomila jsem si, že ta tajemná jeskyně mě posunula o 100 let do budoucnosti. Zajímalo mě, jaká je tato doba, a proto jsem se poohlédla po městě. Byla zde spousta nových věcí. Vzduchem létala přenášedla, která přenesla člověka, kam jen chtěl. A spousta jiné techniky a robotů. Obchody byly plné věcí, které nikdo nepotřeboval. Lidé na sebe ani na své blízké neměli vůbec čas. Také jsem postřehla, že nikde nebylo žádné hřiště. Rodiče si nehráli se svými dětmi. Usilovně pracovali na vymýšlení nových věcí, které by jim usnadnily život, ale nevšimli se, že při tom ničí poslední zbytky přírody. Na polámaných lavičkách smutně posedávali staří lidé, kteří vzpomínali na své dětství. Bylo mi z toho úzko, a tak jsem utíkala zpátky do jeskyně. Běžela jsem dlouhou chodbou a chtěla jsem se co nejrychleji dostat ven. Omylem jsem však vběhla do jiné postranní chodbičky. Když jsem se znovu ocitla venku, oněměla jsem úžasem. Všude rostly nádherné stromy, kolem poletovali krásní barevní ptáci a motýli. Jakmile jsem popošla pár kroků, uviděla jsem mezi stromy malou vesničku. Pomyslela jsem si, že se snad nacházím v minulosti, jen jsem nevěděla v jaké době. Najednou ke mně přišla malá dívenka, která mě zavedla do vesnice. Cestou mi vyprávěla o životě ve vesnici. Všichni měli skromné příbytky, ve kterých žila vždy celá velká rodina – dospělí, jejich děti, rodiče a někdy ještě i prarodiče. Staří lidé hlídali malé děti, hráli si s nimi a předávali jim své zkušenosti. Dospělí lidé přes den pracovali buď přímo ve vesnici, nebo v blízkém městě. Protože však vyráběli jen tolik, co spotřebovali, měli ještě čas na své děti a rodiče. Úzkostlivě chránili svoji nádhernou přírodu. Prababička té dívky mi vyprávěla, co se vlastně stalo. Lidé si před mnoha lety v honbě za penězi, mocí a novými vynálezy zničili všechno krásné kolem sebe – nejprve přírodu, vztahy mezi lidmi a nakonec celou svoji civilizaci. Zbylo pouze pár tisíc zubožených lidí. Lidé se museli uskromnit, změnit své myšlení a chování. Snažili se zachránit poslední zbytky přírody a po dlouhé snaze se jim to podařilo. Uvědomili si, že pokud se chtějí mít dobře a být šťastní, nesmí ji už dál ničit.

Do krajiny se znovu vrátili ptáci, motýli a ostatní zvířata. Lidé se dožívali velmi vysokého věku, jelikož jedli zdravé potraviny, žili v čistém prostředí, a dokonce nahradili nezdravé věci, vytvořené v naší době, za zdravé výrobky z ovoce. Přebytky potravin lidé z venkova vyměňovali za věci vyráběné ve městě. Lidé byli velmi přátelští a pohostinní a bylo mi mezi nimi dobře. Po návratu domů jsem se do této krásné doby vracela často, a to nejen ve vzpomínkách.

15 Michaela Candrová, 7 let Sen a fantazie

Je ráno. Ráno jako každé jiné. Vstávám z postele a vidím, že můj pokoj je celý šedobílý. Někdo mě zdraví: „Do-bré-rá-no," jako by mluvil počítač. ,,Ááá co se to dějě?!" „Ne-mu-síš-se-bát," odpovídá ten někdo. Vyskočím z postele a běžím se obléknout do své šatny, ale šatna nikde. Z plechové zdi se vysouvá něco, co vypadá jako... „Moje šatna!" křičím radostí. Vybíhám z pokoje, ale najednou: „Buch!" Ohlušující rána mě sráží k zemi. Je to divné, ale mezi otevřenými dveřmi něco je. Zvedám se a všímám si, že vedle dveří je malá tabulka s tlačítky. Jdu k ní. V jednom sloupci je tlačítko s názvem „door". Mačkám na něj a ono krátce zapípá: „Jste-moc-blíz-ko! Po-po-jdě-te-o-je-den-krok-zpět!" Poslechnu a vrátím se o krok zpět. Mezi dveřmi se roztahuje cosi, co vypadá jako průhledný plech. Rychle tím procházím, a jakmile jsem krok za tím, zavírá se to. Běžím po schodech. Ale co se to děje? „Já neběžím, já jedu!" křičím a stojím na eskalátorech, které mě vyváží před dům. Stojím u domu, který znám už od malinka a díky těm všem změnám si připadám jako Alenka v říši divů. Je všední den, musím do školy. Procházím kolen domů, které mají divné kovové ploty. Autobusová zastávka je plná dětí. Všichni mají v ruce něco, co se podobá iPadům. Ptám se jich, co to mají a všichni jednohlasně odpovídají: „Mikropad." Autobus téměř nepoznávám. Chci zaplatit, jenže nemám komu. Není tam ani sedačka, ani volant, ani řidič. Jdu si sednout. Autobus se pomalu rozjíždí. Má tři řady sedaček a na konci je velký bufet s automaty. Konečně jsme v Třeboni. U domů nejsou kovové ploty! Spolužáci mají telefony a ne mikropady! Můj sen končí. Jsem ve škole. Jsem ráda, že jsem opět v našem barevném světě bez kovových plotů a vysouvacích šaten. Ten svět není tak dokonalý, ale je náš.

16 Karolína Koubová, 14 let Cesta do budoucnosti

Probouzím se na neznámém místě. Vypadá, jako by ho právě opustila krutá válka. Rozhlížím se kolem. Já to místo poznávám! Tady bývaly dřív schody našeho domu, kde jsme sedávali s kamarády, smáli se a pošťuchovali. Tady bývala zahrada, kam jsme lezli pro jablka. A všude ticho, ani jeden jediný zvuk, ani jeden jediný pohyb. Rozběhla jsem se k místu, které jsem vždy milovala. Doufala jsem. Tak zoufale jsem doufala, že alespoň tohle místo zůstalo neporušené, zůstalo živé. Běžela jsem bývalým lesem. Teď šedým a pustým. Ohořelá tráva, mrtvé pahýly stromů, žádné zvíře, brouk. Nic. Les byl stejný jako všechno ostatní. Padla jsem na kolena, skryla tvář do dlaní a slzy nechala volně stékat po tvářích. A pak - téměř neslyšný krok na troskách přírody, kterou jsem milovala.Vstala jsem a vydala se za zvukem. Na zemi seděla vrásčitá stařenka se skloněnou hlavou. „Vítej dítě,“ zašeptala a zvedla ke mně pohled kalných, prázdných očí. „Kde… kde jsou všichni?“ koktám vyděšeně. „Vidíš snad někoho?“ řekla se smutným úsměvem na rtech. „No… ne. Jak… jak dlouho už tady sedíte?“ „Čas pro mne přestal existovat už dávno, dítě“. Napadla mě příhodnější otázka: „Jaký je vlastně rok?“ „Jak už jsem řekla - čas pro mne ztratil smysl. Poslední rok, který si vybavuji, byl myslím… 2355.“ Strnula jsem. Tohle že má být naše budoucnost? Pod budoucností jsem si vždycky představovala nepřirozeně přetechnizovaný svět. Ale tohle?! To by mě ani ve snu nenapadlo. „A co… co se tady stalo?“ zeptala jsem se. „Tady? Kéž by jen tady. Na celém světě už nenajdeš jediné místo, které by vypadalo jinak“. „Ona... ona tady propukla válka?“ Stařenka se začala hořce smát. „ Kéž by tomu tak bylo. To bychom měli ještě naději. To lidská chamtivost, neuváženost, sobeckost zavinila zkázu lidstva“. „Dítě,věříš, že tady na Zemi ještě existuje nějaký život?“ Přísahala bych, že mi její slepé oči vidí až do duše. Naskočila mi husí kůže. Rozhlédla jsem se kolem. Ne. V tomhle světě už umírá i naděje.

„Ne,“ vyřkla jsem nahlas své úvahy. „Pleteš se,“ pousmála se. „Zbyl. Jeden jediný. A ty ho musíš chránit! Spolu zabráníte úplné zkáze lidstva! Musíš na něj dávat pozor, nebo svět přijde o ten nejkouzelnější zvuk…“ odmlčela se a pozvedla ke mně spojené dlaně, „…o ptačí zpěv.“ Rozevřela dlaně a v nich spal schoulený Modrý drahokam. Ptáčátko. Beze slova jsem si ho od stařenky vzala. Otevřelo oči, zvedlo hlavičku, podívalo se na mě, otevřelo zobáček a… zacvrlikalo. Byl to ten nejkouzelnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela. „A teď utíkej, běž!“ vykřikla. A já jsem poslechla. Běžela jsem, i když jsem vlastně netušila kam. Jen jsem vnímala tlukot srdíčka mého Modrého drahokamu. S trhnutím jsem otevřela oči. Ležím ve své posteli. Byl to jen sen, bujná fantazie. Bohudík, spadl mi kámen ze srdce. Otočila jsem se zády ke zdi a v tu chvíli jsem ho uviděla. Schoulený, vystrašený ptáček seděl na mém stole. Modrý drahokam!

17 Antonie Nýdlová 6.A (11let) Cesta do budoucnosti

Vítám vás, jmenuji se Roman Lukáš. Je mi 25 let. A teď vám budu vyprávět příběh o tom, jak jsem cestoval do budoucnosti. Bylo mi 12 let a přál jsem si, abych byl vynálezce. Pořád jsem něco vynalézal a všichni se mi smáli. Hele támdle jde ten kluk, co si o sobě myslí, že je vynálezce, smáli se mi. Velmi mě to trápilo, ale skoro jako na truc jsem vynalézal čím dál víc. Moc jsem toužil sestrojit auto, které by cestovalo do budoucnosti. „Já jim dám, že nic neumím“, říkal jsem si. „Vynaleznu ho a pak se budu smát já“. Spojil jsem dva obvody a prásk. Vybuchly mi v ruce tak silně, až jsem měl černou hlavu a vlasy mi trčely úplně všude. Tu slyším z kuchyně hlas. Byla to moje maminka a volala na mě: „Romane, co to děláš tam nahoře a co je to tam za rány?“ „Ale nic, mami“ řekl jsem. „Tak se tedy pojď najíst a pak už půjdeš spát“, dodala. Když jsem šel druhý den do školy, bylo vše jako obyčejně. Posmívali se mi a já jsem šel domu hned zase vymýšlet další díly auta budoucnosti. Když jsem konečně vyrobil všechny kusy a spojil jsme je v jedno, zkusil jsem auto spustit. Poprvé nic, podruhé nic a potřetí auto začalo svítit a blikat. Když jsem se rozkoukal, najednou jsem se ocitl v nějakém pralese. „To je divná budoucnost“, říkal jsem si. A tu najednou jsem uslyšel křik, ale nebyl to lidský křik. V tu chvíli jsem ani nevěděl, čí to je křik. A v tom naproti mě běží dinosaurus, jen tak tak jsem se uhnul, aby mě nesrazil. Utíkal jsem zpět k autu, ale v tom mě něco vzalo a zvedlo mě to do výšky a odnášelo mě to pryč od auta. Když mě to konečně pustilo, pohlédl jsem vzhůru. Dinosaurus, který mě donesl kamsi pryč byl stegosaurus. Pořádně jsem se rozhlédl, kde to jsem a zjistil, že mě asi donesl do svého hnízda, abych si hrál s mláďaty. Když jsem se snažil utéct, mláďata začala křičet a brečet a jejich máma mě uchopila opatrně do zubů a vrátila mě do hnízda. Čekal jsem až do večera, dokud mláďata i máma neusnuly. Když usnuly, potichu jsem se vytratil. Už jsem byl dost daleko, když jsem začal utíkat k autu. Nebylo to daleko, jenom pár kroků. Přiběhl jsem k autu a okamžitě jsem s ním zmizel. A byl jsem zase doma. Mamka mě zavolala k večeři a šel jsem spát. Rodičům jsem se o tom nezmínil, nevěřili by mi. Druhého dne byla sobota a tak jsem okamžitě po snídani šel k autu, předělat ho. A tak jsem předělával asi pět hodin a pak jsem se znova odhodlal spustit ho. Zablesklo se a já i s autem jsme zmizeli. Objevil jsem se opět doma. Docela mně to překvapilo, myslel jsem si, že se to asi nepovedlo. Stál jsem ve svém pokoji a v tom se otevřely dveře a vešel jsem já. Skoro jsem vykřikl, zdálo se že mě moje já nevidí. Poznal jsem že, můj plán dostat se do budoucnosti se zatím nedaří, a tak jsem znova sedl do auta a zmizel. Doma jsem poznal hned, jak jsem vyšel z pracovny kde jsem dělal na svém autě, že jsem se svým autem dostal o deset minut dopředu, protože v té době jsem také vstoupil do pokoje. Tak zítra to auto předělám znovu a doufám, že se dostanu do budoucnosti, řekl jsem.

Druhý den jsem zase šel vynalézat. Předělal jsem mnoho věcí a auto opět spustil. Zablesklo se a já zase zmizel. Objevil jsem se na ulici, ale byla jiná, všude byla a létala auta a dokonce i psi létali. Šel jsem dlouhou ulicí a viděl jsem divy. I domy létaly asi půl metru nad zemí. V tom mě zastavil jakýsi pán, byl to asi policista. „Dej mi doklady chlapče“, řekl mi. Já jsem neměl žádné doklady, a tak jsem na toho pána policistu jenom koukal. „Nemáš doklady chlapče“, řekl mi a naklonil se nade mně. Já jen zavrtěl hlavou. „Tak to pojď se mnou“, řekl a vzal mě za ruku. Šli jsme doleva dlouhou ulicí, pak doprava a došli jsme ke dveřím. Vešli jsme do nich a byli jsme ve výrobně dokladů. Teda alespoň to tam tak vypadalo. „Vyrobíme ti doklady, chlapče“, řekl mi. Vyrobili mi doklady a pak mně poslali ven. Vracel jsem se k autu. Ale cestou jsem zabloudil. Zeptal jsem se jakéhosi pána: „Promiňte pane, můžete mi říci, jestli jste neviděl auto. Má takovou červenou barvu a nevznáší se“. „Ale ano, viděl jsem ho. Támhle zatočíš doleva, pak doprava a budeš tam“. „Děkuji vám“, řekl jsem a odběhl. Přiběhl jsem a koukal po svém autě. Nikde tam nebylo. Vznášela se kolem stařenka na vozíku. Vběhl jsem jí do cesty a řekl jsem: „Promiňte, nevíte co se stalo s autem, které tady stálo?“ Paní se na mně podívala a řekla: „Odvezla ho odtahová služba“. „A nevíte, kam jeli“, zeptal jsem se. „No, odjeli tudy, chlapče“, ukázala doprava a já jsem běžel. Přiběhl jsem na pole, kde bylo mnoho aut. Vběhl jsem mezi auta a hledal a hledal své auto. Když jsem ho našel a vlezl jsem do něj a chtěl jsem zmizet, hleděl na mně jakýsi pán. „Co to děláš chlapče“, zeptal se ten pán. Vytáhl mě z auta a začal mnou lomcovat. A tu náhle jsem se probudil. Ležel jsem doma, v posteli a nade mnou stála maminka a lomcovala se mnou. „Romane, Romane“, mluvila na mě. Nemohl jsem se vzpamatovat. Byl to jen sen. A tak jsem ve snu cestoval do „budoucnosti“. Konec

18 Nebylo jméno Cesta do budoucnosti

Tři, čtyři a tik. Klap. Hodiny, srdce. Dokolečka dokola. Sem tam a tam sem. Připomíná mi to otevřené okno v zimě. Venku je tolik věcí, který jsou přikrytý sněhem a ty je nevidíš, jen sníš o tom, co pod ním může být...bíla krajina splývá s nebem a připadá ti, že se v ní topíš. Smíříš se s tím, že si tu zůstal sám a všechno kolem tebe už je potopeno v moři bílé. Tam někde nad tebou je pár modrých mraků, který ti ukazují, že i zdánlivé nekonečno, který si pod tou bílou clonou představíš má taky svůj konec, jenže ty se k němu nedostaneš. Musíš najít jinej, kterej je trochu blíž. Nezbývá ti moc času, vlny bílého moře pohání příliv. Fuů. Po kolena ve sněhu a nic, pořád nic. Někde v dáli je možná něco podobného jako ty, ale tam se už nedosáhneš. Napadne tě, jestli se to něco dostane k tobě, ale rázem to zavrhneš, pochopitelně, protože si v tom až po uši. Zrnka sněhu jsou jediný zdroj času-přesýpací hodiny, obrácené proti tobě. V uších ti zní jejich tóny, když ti je zasypává sníh. Najednou je slyšíš někde nad sebou. Hypnotický rytmus padajícího sněhu ti oslepil smysly. Už nedýcháš, srdce ti pomalu přestává být. Nenadálé ticho tě vyvádí z toho zimního spánku. V tom otevíráš oči. Je ti děsná zima. Na stole je hromádka sněhu. Otevřené okno a venku je bílo. Koukneš se na strop a vyskočíš. Prudký náraz. Klap. Delfín narazil do padajícího nebe. Zpocený vstáváš z postele uprostřed Sibiře. Otočíš se a okno je zavřené. Otevřeš ho. A najedou to vidíš. Přímo uprostřed sněhového nekonečna. Jde to k tobě. Zrychluje.

19 Nebylo jméno CESTA DO BUDOUCNOSTI

Když byl obzor červený od zapadajícího slunce, lidé začali z malé sešlosti kejklířů odcházet. Anita fascinovaně pozorovala západ slunce a z rozjímání ji vytrhlo až poklepání na rameno. Otočila se s tím, že narušitele jejího klidu pošle tam, kam slunce nesvítí, ale zrazila se. Před ní stála na první pohled úplně obyčejná mladá žena, přesto Anitě připadala něčím výjimečná. Byla to žena, která ji hned zaujala a jen takovým lidem Anita opravdu čte budoucnost. Jelikož jim nedokáže lhát. Žena se na něco zeptala a ukázala na nápis na maringotce-Věštkyně Anita. Její hlas vytrhl Anitu z přemýšlení. Přikývla, vzala ženu za ruku a odvedla ji dovnitř. Tahle žena bude mít zajímavý osud a ten Anitu velmi zajímal. Tušila však, že to nebude nic hezkého. Ukázala na polštář u nízkého čajového stolečku a sama si sedla naproti ní. Na stolku byly pouze staré přesýpací hodiny, které Anita otočila. Obě ženy se v němé shodě chytily za ruce a zadívaly se na písek. Anitě připadalo jako, kdyby tancoval, uhýbal před jejich pohledy. Erika. Erika je jméno té ženy, co sedí u přesýpacích hodin, té ženy co v Anitině podvědomí stojí před oltářem a slibuje věčnou lásku muži naproti ní. Při polibku se obraz mění a Erika má v rukou novorozeně. Následují rychle střídající se obrazy toho, jak její malá dcera roste, toho jak chová svého bratříčka a jejich rodiče je objímají. Je to jako foto album jedné šťastné rodiny. Toto štěstí však naruší scéna ze silnice a pohled na plačící Eriku s dětmi nad hrobem manžela. Zase přicházejí úlomky jejího života s dvěma dětmi, ale jsou smutnější a chybí na nich jedna osoba. Pak se prostředí změní a snímky jsou z nemocnice. Je na nich bledá, vyhublá Erika s šátkem na hlavě, který zakrývá vypadané vlasy. Jsou tam snímky z chemoterapie a ozařování. Někdo odvádí její děti, o které se už nemůže starat a které již nikdy neuvidí, jelikož následuje tma a zasněný pohled na přesýpací hodiny.

20 Nebylo jméno Cesta do budoucnosti

Bylo patnáctého září roku 2013 a já popíjel svůj ranní šálek kávy. Po chvíli, kdy už byla káva téměř dopita a hrozilo, že můj ranní rituál bude zkrácen, jsem si otevřel noviny ležící na stole a začetl se do nich. Poté co jsem získal, alespoň určitou představu o veškerých novinkách našeho městečka, našel jsem rubriku s inzeráty. Hned na první pohled mě zaujal jeden inzerát, jenž se od ostatních lišil. Narozdíl od ostatních neříkal koho schání, scháněl prostě kohokoli. Psali tam přesně toto: „Rychle lidičky, malí, velcí, chytří, hloupí, rychle. Toto je jedinečná nabídka, která se již nebude opakovat! Můžete nám nabídnout i svůj život? Tak jste přesně ti, které hledáme. Zaplacíno bude dostatečně. Tak rychle!“ Co to může být? Naplnila mě neskutečná zvědavost a tak já neměl jinou možnost než zjistit o co jde. Dopil jsem kávu a vydal se na adresu, která tam byla uvedena. Čím více jsem se blížil k místu určení, tím se stávaly ulice ponurejšími a opuštěněnějšími. Na určeném místě stála polorozpadlá budova, připomínající starou laboratoř. Zazvonil jsem na zvonek a v tu ránu se otevřely dveře. Vyběhl z nich opravdu podivný stařík, stále kolem mne pobíhal dokola a mumlal si: „Už je to tu, už je to tu.“. Když se, zdálo se, vzpamatoval z prvního setkání, zavedl mě dovnitř do budovy. Provázel mě různými místnostmi a komůrkami, povětšinou prázdnými až jsme dorazili do místnosti mnohem větší než ty předchozí. Byl v ní obrovský stroj, který blikal a z nějž všude možně vykukovaly dráty ukrývající kabinu, velkou akorát tak pro dospělého člověka. Zastavili jsme se před ní a ten stařík se ke mně poprvé za celou tu dobu otočil. „Tak co, splňuješ všechny podmínky a chceš sezúčastnit největšího objevu lidstva?“ „No ano, ale v čem přesně to spočívá? A kolik dostanu zaplacíno?“ zeptal jsem se. Ale vtom do mě ten muž, až překvapivou silou vrazil a já se ocitl uvnitř kabiny. Zaslechl jsem ještě jak křičí: „Čeká tě budoucnost.“ a vtom zmizel a s ními celá jeho laboratoř. Jakmile se kolem mě přestal točit svět v bláznivých barevných šmouhách, rozhlédl jsem se okolo sebe. Všude jen poušť. Tohle že má být budoucnost? Blbost. Ale co teď? Co mám dělat? Zpět se asi jen tak nedostanu a o hladu a žízni dlouho nevydržím. Vyrazil jsem tedy přímo za nosem s nadějí, že narazím na nějakou civilizaci. Po nějakém čase se mé okolí začalo měnit. Vstoupil jsem do zeleného ráje, džungle.Ale ani zde, ani dříve v mé cestě jsem nezahlédl ani živáčka, jen občas mi pod nohama proklouzl had či nad hlavou zaskřehotal pták, ale to byl veškerý život, jak jsem se alespoň domníval. Začalo se smrákat a tak jsem ulehl vyčerpán ke spánku. Když jsem se ráno vzbudil, rozhlédl jsem a tu jsem spatřil, že ležím v jakémsi kamenném kruhu. Obešel jsem jej a uviděl kopulovitou stavbu, podobnou té ve které jsem se nacházel před hozením na toto místo. Vešel jsem dovnitř toho objektu a okamžitě mě udeřil do očí nápis, který tam byl vytesán na zdi: „Vítej přeživší, všichni pozemšťané byli nuceni se přemístit na planetu Mars. Chceš-li za nimi, zmáčkni jedničku, chceš-li však cestovat v čase zmáčkni dvojku. Mnoho zdaru

přeživší.“ Moc jsem tomu vzkazu nerozuměl, ale konečně mi to dalo naději, že se z tohoto divného místa dostanu zpět domů. Vlezl jsem tedy do kukaně, zmáčkl dvojku, začínal klikat datum patnáctého září, ze kterého jsem přišel, ale tu mě cosi najednou zarazilo. A já se zamyslel, co kdybych se přenesl do dob, kdy jsem byl ještě šťastný? Do dob, kdy jsem měl ještě rodinu, práci, peníze… Ano. Naklikal jsem tedy datum třináctého února 2012. Rok před tou hroznou nehodou, kterou jako já jediný z mé rodiny přežil… Opět se kolem mě začal točit celý vesmír. A když to ustalo, ocitl jsem se ve svém starém obýváku, vedle mě seděla moje manželka Rita a apolečně jsme se dívali na cosi v televizi. Ovinul jsem jí ruku okolo pasu, ona se na mě nádherně usmála a já byl zas konečně šťastný…

21 Bezejména Cesta do budoucnosti

Budoucnost. Jedno slovo, tři slabiky a deset písmen. A přitom v sobě tak obyčejné slůvko skrývá tolik neznámých věcí. Někteří mají ze své budoucnosti strach a nechtějí o ní nic vědět, jiní by jí naopak chtěli znát a dalším může být jaksi ,,volná". Sama nevím, kam zařadit sebe. Má budoucnost mě zajímá, ale mám z ní i strach. Bojím se, že mi nevyjdou mé plány. Ale to asi každý. Každý by si chtěl vyplnit své sny, jenže cesta k nim může být těžká a strastiplná. Můj budoucí život je ještě nejasný, Vím jen pár věcí, které chci. Chci být úspěšná a mít práci, kterou budu ráda dělat. Přála bych si rodinu ,milujícího manžela, dvě zdravé děti a malý rodinný domeček u rybníka a lesa. Tak já vidím svou budoucnost. Prozatím si ale musím vybrat obor na vysoké škole, který by splňoval má kritéria, protože od něj se bude odvíjet má budoucí práce. Teď ale můžu trochu přeskočit a zamyslet se nad tím, jak asi bude vypadat svět, v němž budou žít naše praprapraprapravnoučata. Jaké to bude například za dva tisíce let? Já si to představuji tak, že auta budou létat, domy budou ve vzduchu a bohužel už nebude žádná příroda. Lidé budou odkázáni na technologie, o kterých se nám teď může jen zdát. Jestli jste viděli film Pátý element, tak něco podobného. Jenže, bude to dobře nebo špatně pro další generace? Bude dobře, že přijdou o vše, co máme my? O lesy, louky, pole a rybníky? Je hodně otázek, které si pokládáme a můžeme pokládat ohledně budoucnosti naší i našich dětí, bohužel však na žádnou z nich odpověď nikdy nedostaneme. Pouze naše rozhodnutí nám ovlivňují život a také životy ostatních. Když nad tím vším tak přemýšlím, napadá mě další a asi nejdůležitější otázka ze všech. Jak dlouho tu ještě bude svět v této podobě? A bude vůbec existovat i nadále?

22 Patricie Jelínková: 17 let Cesta do budoucnosti

3. říjen 2013. Start. 24. říjen 2013. Vystupuji ze zadýchaného autobusu a protahuji si svaly po nekonečné, nepohodlné cestě. Mé smysly se soustředí jen na monumentální stavbu, která bije do očí. Koloseum. Jsem s babičkou na dovolené v Římě… 12. červenec 2014. Večer. Užívám si ten pocit být dospělá. Vzpomínám na mých 18 let života a přemítám. Co bych bývala byla udělala jinak? Chtěla bych něco prožít znovu? Rozrostly se mi možnosti a přímo v tento okamžik si přijdu neporazitelná. Jsem dospělá, plnoletá. Slavím osmnácté narozeniny… 13. červenec 2014. Ráno. Už nikdy nebudu pít… Jaro 2015. Potí se mi dlaně. Nervozita. Nemohu si ani vzpomenout na vlastní jméno. Hlavou mi probíhá na tisíce věcí, jen ne to, co právě potřebuji. Ani podpatky mých nových lodiček mi na sebevědomí moc nepřidávají. Sedím na „potítku“. Maturuji… Prázdniny 2015. Vysoká škola, vzdělání, titul, spokojení rodiče, správná cesta. Či zahraničí, au-pair, svoboda, touha. To je, oč tu běží… Doba, kdy začnu být rozumná. První miminko, kluk. Po něm holka. Následují dvojčata. Oba kluci. Ups. Ještě jedna holčička. 1. leden jakéhosi roku. Usedám do křesla a vychutnávám si atmosféru, která na mě dýchá ze všech stran. Čekám na první tóny Straussových skladeb. Plním si svůj sen. Životní sen. Jsem na novoročním koncertu Vídeňské filharmonie… Za polovinou 21. století.

Prohlížím si svůj čerstvě ozdobený prsteníček. Nikdy jsem se nechtěla vdávat. Svatbami jsem pohrdala. Mám však pět krásných dětí s mužem, kterého miluji. Splnilo se mi vše, o čem jsem jako malá slečna snila. Dnes je můj svatební den… 3. říjen 2113. Jsem pravděpodobně mrtvá…

23 Vašek Čára MOJE CESTA DO BUDOUCNOSTI

Nedávno se mi zdál zvláštní sen, o kterém bych Vám chtěl vyprávět. Zdálo se mi, že jsem se dostal do budoucnosti roku 5286. Chodníky byly vydlážděny zlatými cihlami a tráva byla zelený sametový koberec, posetý bílými kvítky sedmikrásek. Nebyla zde auta, ale krásná osobní vznášedla, která se vznášela nízko nad silnicí. Stál jsem a vše s údivem pozoroval. Najednou jsem si všiml chlapce, který stál nedaleko. Vypadal jako já, akorát byl zelený a na hlavě měl místo vlasů, dvě krásná tykadla. Sebral jsem odvahu a zkusil ho oslovit. „ Ahoj, jak se jmenuješ? “ Čekal jsem, zda mi bude rozumět, ale nerozuměl, něco mi ale napsal na tabulku, kterou měl u sebe. „Joha, odk isj ? “ (Ahoj, kdo jsi?) Chvíli jsem na to koukal a pak mi došlo, že jsou slova pozpátku. Smazal jsem jeho slova a napsal svoje. „Joha, kaj es šejunemj ? “ (Ahoj, jak se jmenuješ?) On napsal „ Kešav “ (Vašek) já také napsal „ Kešav “(Vašek). To byla sranda, když jsme zjistili, že se jmenujeme stejně. Pak jsme se ještě chvíli dorozumívali a nakonec mě „ Kešav “ (Vašek) pozval k němu domů. Ale to už je jiný příběh a ten Vám budu vyprávět až příště.

24 Daniel Maršák Cesta do budoucnosti

Jmenuji si Benjamin Boor a jsem již dávno po smrti. Ne, nepíšu vám ze záhrobí, píšu tu ještě živ a zdráv. Magickou záhadnou cestu jsem si napřed připravoval, poněvadž se mi dostalo upozornění. Upozornění bylo netradiční. Pil jsem skvělý koňak, ročník 1929 (ano, byl jsem milionář), když vtom se náhle něco šustlo v pokoji. Zastavil jsem gramofon značky Tesla Litovel, a ačkoliv jsem nikoho neviděl, zaječel jsem: „Bídníče, nedělej machrovinky a vylez z tý díry!“ Najednou na mě vyblýsklo blyštivé světélko. To ono mi dalo upozornění. Vypísklo: „Za jeden měsíc, tři dny, dvanáct hodin, třicet minut a padesát devět vteřin to můžeš změnit! Jen ty!“ Začal jsem se připravovat. Načež jsem ukradl z Oblasti 51 vzácný prototyp skorovesmírného letounu. Též jsem uloupil kosmonautům z NASA skafandr. Kvůli image. Byl jsem připraven. Čas utekl jako písek z přesýpacích hodin. Nebesa se otevřela a já vyjížděje s prototypem z ranveje jsem pomalu vzlétal. Cesta nebyla poklidná, skoro jsem oslepl, když jsem prolétal portálem. Měl jsem jim vzít i ty pilotské brýle. Ocitl jsem se na divném místě, ale poznal jsem ho podle cedule na jednom z domů. Šel jsem dovnitř a ta paní povídala, že je to přesně sedmdesát devět let, co odtud zmizel mladý atraktivní milionář Benjamin Boor. Neměl potomstva ani sourozence. Jeho tělo se nenašlo. V tu chvíli jsem viděl rudě. Nasedl jsem do letounu a zařadil co největší rychlost. Motor se přehřál, varovné signály blikaly, palubová deska se vyrvala, podpory života přestaly fungovat. Uvědomil jsem si konec. Konec mého života. Stihl jsem zahlédnout jen jeden údaj. 65 950 000. Na sto procent jsem se podílel na vymření dinosaurů. Není divu, že ten asteroid nenašli. Asteroid je můj letoun a ten se sekl v časovém prostoru, oblétá Zemi ve dvou časových úsecích. Není cesty zpět. Já ožívám a umírám, podpory života se deaktivují a aktivují v určitém časovém úseku. Po tom všem si přeji, až člověk žije jen přítomností a nepokouší se dostat do minulosti či budoucnosti. Mohlo by to mít neblahé následky.

25 Jan Drašnar Nešťastná budoucnost

Psal se rok 2013 a já jsem byl ve škole. Všichni jsme otráveně seděli a přemýšleli nad záludným úkolem. Byl to sloh. Měli jsme napsat o cestě do budoucnosti. Bylo to téma za všechny prachy. Nikomu se do toho nechtělo, ale muselo to být. Když jsme skončili ve škole, šel jsem s klukama do knihovny a cestou jsme si povídali, co kdo napsal. Ve čtyři hodiny jsem jel se svou mamkou domů a říkal jí, co nám zas ta učitelka dala za práci. Mamka s ní …. bohužel... opět plně souhlasila. Stále mi hlavou probíhalo tolik nápadů, ale když byl nějaký opravdu dobrý, tak se mi vytratil z mysli. Nemohl jsem ani usnout, jak se mi v hlavě motalo tolik věcí. Najednou jsem se objevil sám v pokoji, ale tak o 100 let jsem zestárnul. Podíval jsem se do zrcadla a zalekl jsem se. „Jsem to vůbec já?“ říkal jsem si. Šedivé vlasy, obličej samé vrásky, zkrátka od letmého pohledu.....vetchý stařec. Ale byl jsem hbitý jako za mlada. Vyšel jsem z domu a vše vypadalo jinak. Mým přáním bylo pozdravit své přátele, ale nejméně polovina z nich byla na krchově. Měl jsem štěstí, jednoho jsem přeci našel. Matěj! Ano, Matěj trávil zbytek života v domově pro seniory. Ptal jsem se ho, kde jsou jeho děti a vnoučata, že bych je moc rád poznal. A on se slzou v oku odpověděl: „Se svojí dcerou jsem se pohádal a ona se i s manželem a dětmi odstěhovala na Mars ….. a syn, ten je velitelem vesmírné posádky....“ a tiše se odmlčel. Také jsem chtěl vědět, jak se má on sám, ale on říkal, že to je jedno, že nikoho už stejně nemá. Za pár dní mi volali z nemocnice a říkali, že umřel žalem a steskem ve věku pouhých 113 let. Byla to pro mě obrovská rána. Nemohl jsem se s tím smířit. Každý den jsem chodil k jeho hrobu a říkal mu, co je nového. Škoda, že nepřícházela žádná odpověď na otázky, které jsem mu kladl. Bylo to opravdu moc smutné. Když jsem tam přišel znovu a vyprávěl mu příběhy všedního dne, jako by z hrobu se ozvalo: „Probuď se!.... Tak už se probuď!“ Otevřel jsem oči a nade mnou se skláněla moje zamračená mamka, která už skoro měla strach, že mi něco je, jak jsem tvrdě spal a nevstával. Bylo mi zase 13 let a všichni mí přátelé byli živí a zdraví...... naštěstí.

26 Drdáková Veronika Cesta do budoucnosti

Tohle byl můj vlak. Vylepená cedule na okně značila směr, kterým jsem se vydala. Vlastně jsem přesně nevěděla, kam mířím. Jela jsem na pracovní pohovor. Vybrala jsem si volné kupé a pohodlně se usadila. Svůj pohled jsem upírala z okýnka...krajina rychle měnila své podoby... Uháníme s rodiči po dálnici nejméně 120, abych však stihla letadlo, není jiná možnost. Minuli jsme dvacátý výjezd, už jen dva a míříme směrem na letiště. Tam na mě bude čekat kamarádka, se kterou odjíždím na Kypr... Auto sebou začalo cukat. Tatínek vykřikl, maminka také. Skoro bych řekla, že jsem cítila sílu, kterou tatínek sešlapává pedál brzdy. Třísk! „Slečno, vy jste příbuzná?“ „Hm...dcera. Prosim vás, co se stalo?“ Lékařův pohled neznačil nic dobrého. „Slečno, opravdu mě to moc mrzí. Udělali jsme maximum, ale čelní náraz je vždy nebezpečný.“ Pozvedla jsem oči, cítila jsem, že nemohu dýchat, srdce mi bilo jako o závod. „Nedokázali jsme jim pomoci.“ „Cože?“ Tohle nemůže být pravda. Slyšela jsem, že na mě někdo mluví. Nevím, po jak dlouhé době jsem mu začala věnovat pozornost. „My už spolu všechno zvládneme, neboj. Matka mi zemřela, když mi bylo pět a sestra mi umírá za touhle zdí. Nejseš v tom sama. Ani já ne. Snad...“ Když mi začal tisknout ruku, prohlédla jsem si ho. Starý stejně jako já, nádherné modré oči, tvrdé rysy v obličeji a hnědé delší vlasy sčesané na pravou stranu. Vlak sebou cukl a já prudce procitla. Byl to jen sen! Mířím do neznáma. Těším se i mám strach. Jedním si ale mohu být jistá, tohle mě tam určitě nečeká! Nebo se mám bát? Byla to předtucha? „Můžu?“ hluboký mužský hlas mě probral z myšlenek. Kývla jsem na souhlas, až pak se na něj podívala. Tohle už se mi nezdálo. Byl to on! Ten, se kterým jsem mluvila ve snu. Promluvil zas: „Jsem zpátky.“

27 Jaroslav Ďuriš 15 let Cesta do budoucnosti

Byl pátek večer a já se právě vrátil domů unavený a vyčerpaný z fotbalového tréninku. Únavou zmožený jsem se zavřel ve svém pokoji. A v tom se to stalo. Někdo zaklepal na mé okno. Otevřel jsem a za oknem byl velký stříbrný balón. Vstoupil jsem do něj a on mě odnesl vysoko do oblak. Najednou jsem se ocitl kdesi na neznámém místě, kde jsem ještě nikdy nebyl. Oslnila mě zvláštní záře blikajících světel. Byla to světla malých superkorábů. A v každém z nich seděl malý stříbrný superčlovíček. Všechny se pohybovaly pomocí spousty tlačítek, které byly v korábu. Poskakovaly po stříbrném povrchu země Stříbrozemě a před sebou postrkovaly čutku – předmět tvaru krychle. I ten byl celý stříbrný a připomínal mi fotbalový míč. Kde to jsem a co tu dělám, ptal jsem se v duchu sám sebe. V tom jsem zaslechl, jak někdo volá: „Hej, trenére, tak s čím dneska začneme?“ Byl jsem úplně mimo. Z počátku jsem nic nechápal, když v tom mi to došlo. To jsem přece já, volají na mě. Já jsem jejich stříbrný trenér. A k tomu všemu trenér nejlepšího fotbalového týmu na planetě Stříbrozemě. Před námi stál těžký úkol a to obhajoba velmi významného titulu Mistrů světa z roku 2339 na Mistrovství světa v čutokopu, jehož pořadatelskou zemí se pro rok 2340 stala Zeměnezemě. Davy šílely, když viděly nastupovat můj hvězdný tým. Byl to takový hukot, až jsem se z toho probudil. Posadil jsem se na posteli a nevěděl, co se děje. Po chvilce jsem si uvědomil, že to byl jenom sen. Škoda, že uběhl tak rychle.

28 Martin Dušák 14 let Cesta do budoucnosti

Co bude v budoucnosti, to mě velice zajímá. Nevím však, jestli bych se do ní přímo chtěl podívat. Od doby, která nás teprve čeká, očekáváme dokonalou techniku a ovládání téměř všeho počítači. Asi bude velice těžké podvádět, vše bude hlídáno kamerami, zaznamenáváno. Lidé budou žít zdravěji a určitě se i zlepší lékařská péče. Myslím, že nahradit lidský orgán nějakým přístrojem nebude problém. Životní prostředí se bude nepochybně zhoršovat, protože lidí na světě stále přibývá. Divoká příroda se bude zmenšovat a ustupovat lidským obydlím. Dopravu si neumím představit jinak, než pomocí různorodých vznášedel kombinovaných s auty na vodíkový pohon. Trochu se bojím, že si naši nástupci užijí méně legrace nežli my. Už teď mi přijdou dědovy historky neuvěřitelné. To by dnes neprošlo. A co teprve, až budou učitelé s rodiči online. Jsem rád, že žiji v této době. Raději bych se možná ocitl v minulosti.

29 Jan Dvořák 13 let Budoucnost

Když se řekne budoucnost, tak si někdo představí technické vymoženosti, cestování v čase, stěhování se na jiné planety, vyspělou umělou inteligenci a život ve virtuálním světě. Někdo jiný si budoucnost představuje jako svět bez konfliktů, katastrof a násilí. Největší pesimista vidí budoucnost jako velkou apokalypsu. Málo koho napadne, že budoucnost je každý nový den, každé nové poznání a zkušenost. Téměř všichni lidé, když jdou večer spát, si představují, jaký bude jejich další den. Někdo se nového dne bojí, někdo se na něj těší a jsou tací, kterým je úplně jedno, co druhý den prožijí. Lidé, kteří se těší na každý nový den, chtějí poznávat nové neznámé věci, snaží se vytvořit, vymyslet nebo objevit dosud nepoznané. Tím nám všem vlastně staví cestu do budoucnosti. Těžko si dnes představíme život bez aut, letadel, těžkých strojů, vlaků, elektroniky a hlavně elektřiny. Samozřejmostí se nám zdají objevné cesty do vesmíru. Toto všechno bylo pro lidi před 150 lety neuvěřitelnou budoucností. Kdyby bratři Wrightové neuskutečnili první let letadlem, tak by se nevzletělo 4. října 1957 do vesmíru. Kdyby James Watt nevynalezl parní stroj, tak by nevznikla celá řada pomocníků, kteří pomáhají lidem při těžké práci. Viktor Kaplan vymyslel turbínu a kdyby ji nevynalezl, tak nelétáme velkými a rychlými letadly. Jan Guttenberg vynalezl knihtisk a kdyby ho nevynalezl, tak by nebylo tolik možností vzdělání. Kdyby Alexander Graham Bell nevynalezl telefon v roce 1876, tak bychom neznali ani internet. Z toho všeho je vidět, že cesta do budoucnosti je vždy závislá na minulosti. Jenom na nás záleží, jakou cestu do budoucnosti postavíme.

30 Eliška Kubálková Cesta do budoucnosti

Je prosluněné srpnové odpoledne. Ležím na zahradě a poslouchám rádio. „Dnes v noci z 12. na 13. srpna vrcholí každoroční meteorický roj Perseidy. Od půlnoci až do svítání bude každou hodinu padat až sedmdesát meteorů,“ oznamuje hlas v rádiu. To není špatný nápad. Slyšela jsem o padání hvězd jako o slzách svatého Vavřince. Pozorovat až do svítání bude chtít pořádnou výdrž. Ale co, jsou prázdniny a ráno nemusím vstávat, pomyslím si. Už aby byl večer. Nemůžu se dočkat. Konečně je vlahá, jasná noc. Uléhám na trávu a pozoruji hvězdičky. To je nádhera! Říká se, že když vidím padat hvězdu, vyplní si mi přání. Pozoruji noční oblohu a snažím se najít Malý Vůz, Velký Vůz, Mléčnou dráhu. Vtom vidím sestupovat ke mně dolů malou postavičku. Podává mi ruku. Oslňuje mě prudké světlo a já se nemůžu ubránit tomu, abych ruku nepodala. „Pojď se mnou,“ zašeptá a přitáhne mě k sobě. Má úplně bílou a tenkou kůži, je celá průsvitná. Hledí na mě velkýma hnědýma očima. „Jmenuji se Arzitka a jsem z planety Erra. Neboj se, žijeme skoro jako lidé na tvojí planetě, jen u nás neznáme, co je nepřátelství, závist, nespravedlnost, nepoctivost, chamtivost.“ Stoupám s Arzitkou po Mléčné dráze. Pak nastoupíme na kosmickou loď a odlétáme. Cestou míjíme Merkur, souhvězdí Lyry, komety. Po chvíli vystupujeme na planetě Erra. Malá společnice mi vypráví: „Na naší planetě žijeme všichni pohromadě. Jsme k sobě slušní, přátelští, ohleduplní, tolerantní, dobrosrdeční a zodpovědní. Trvalo to několik set let, než jsme vytvořili klidnou planetu. Při každém meteorickém roji někdo z nás navštíví vaši Zemi, abychom přivezli kousek štěstí a míru pro váš pozemský život.“ Pomalu jsme malým vozítkem projeli skoro celou Erru. „Je čas návratu, za chvíli nastane svítání, musíš zpět,“ zašeptala Arzitka. Svítá, slyším zpěv ptáků a probouzím se s úsměvem. Hvězdy na noční obloze jsem zaspala, ale poznala jsem, co bych si moc přála a nejen asi já. Myslím, že bychom všichni rádi poznali život, jako je na planetě Erra.

31 Gabriela Blaschková Cesta do budoucnosti

Nastupuji do neznámého prázdného vagónu. Budoucnost – to je jeho název. To je přesně to, kam se toužím podívat a co toužím znát. Vlak vyráží vpřed. Dívám se z okna a vidím nějakou slečnu. Neznám ji. Náhle se otočí. S vykulenýma očima na ni zírám. „Vždyť jsem to přece já!“. Je mi devatenáct a právě jsem na maturitním plese. To znamená, že jsem to zvládla! Udělala jsem střední školu! Mám krásné bílošedé šaty a právě přebírám růži a šerpu. Na ní stálo: Maturant roku 2018. Jedeme dál. Nyní je mi už dvacet pět let. Stále ještě studuji. Nebudete tomu věřit, ale nacházím se v Americe na Harvardu. Bydlím tam se svým přítelem. Jízda ještě nekončí. Nyní se ocitám v době, kdy už mi je čtyřicet. Nakonec v našem domě vychováváme dvě krásné desetileté děti. Náš společný dům lemuje velká zahrada, kde se nachází bazén, altánek a všude spousty krásných rozkvetlých kytek. Už už chci vystoupit z vlaku a přenést se tam. Bohužel, dveře jsou zamčené a vlak neúprosně frčí dál. Čas rychle letí a najednou je ze mě babička. Děti vyrostly a už mají své vlastní rodiny. Doba pokročila a soudruzi z Číny přišli zas s něčím novým. Víte, co to bylo? No přece létající auta! Sice stará, ale stále akční babička jsem si musela jedno koupit. Můj věk se zvyšuje. Ležím na smrtelné posteli, všichni brečí. Já už jen čekám, až si pro mě Pán Bůh přijede v červeném Lamborghini. Vtom někdo rozrazí dveře. Přiběhne ke mně a rychle mi nalije něco do úst. Chtěl mě snad otrávit? Zahoukal vlak. Pískání vlaku při brzdění mi trhalo ušní bubínky. Průvodčí pronikavým hlasem pronesl: „Vystupovat!“ Pro mě to bylo, jako by zvolal: „Konec snění! Škola volá!“ Banda uličníků a ostatní lidé, tudíž i já jsme vystoupili. Z budoucnosti jsme zase zpět, je mi čtrnáct a právě teď se musím jít učit, aby se má vysněná budoucnost stala skutečností. Kdo ví, jestli nakonec skončím pod mostem, za stolem v kanceláři, za stolem v soudní síni, nebo za mřížemi?

32 Vendula Hauserová Cesta do budoucnosti

Budoucnost … Pro někoho hrozivá představa, jen na ni pomyslet. Pro jiného je to šance na lepší zítřek. Ovšem jak by to vypadalo, kdybychom právě teď mohli cestovat do budoucnosti? Představte si ten vynález, který by nás dopravil třeba do roku čtyři tisíce a poté nás poslal zase nazpět do našeho století. Pravdou je, že to někoho může děsit, ale třeba budoucnost nebude tak špatná. Důvodem, proč se někteří lidé před budoucností třesou, je strach. Strach, který v nich vyvolává určité obavy a nejistoty. Nejistoty z toho, co může nastat. Ale zkusme na budoucnost nahlédnout i z jiné stránky. Z té lepší a světlejší. Třeba bude budoucnost vypadat úplně jinak. Například už nikdo nikdy nebude hladovět nebo žíznit. Každý bude mít práci. Budou vyzkoumány funkční způsoby, jak léčit smrtelné choroby. Bádáním se dosáhne pokroku v oboru medicíny i v dalších vědách. Nebudou žádné válečné ani náboženské konflikty. Naučíme se být šetrnější k životnímu prostředí a třeba se lidstvo dostane i do nějaké jiné galaxie a přistane na jiné planetě. Dokonce se objeví i pravé důkazy, že ve vesmíru doopravdy nejsme sami. Že tam někde v tom hlubokém kosmu existuje stejně vyspělá civilizace, jako je ta naše. Nebo možná ještě vyspělejší. To zatím nikdo neví. Prozatím můžeme jenom spekulovat a zkoumat. Každopádně musíme počítat i s tím, že může nastat i horší varianta budoucnosti. Do té by se naše planeta mohla dostat v souvislosti z globálním oteplováním, či naopak s dobou ledovou. Nebo by také mohlo nastat přelidnění a následný nedostatek potravy a vody. Ale to nejhorší by nastalo, kdyby náhodou do naší malé Země narazilo nějaké jiné vesmírné těleso a naši planetku by celou zničilo. Těžko říct, co bude v budoucnosti. Přesto bychom měli doufat v tu nejlepší variantu pro nás a naše generace, které tu po sobě zanecháme. Tak se snažme, chraňme životní prostředí, pracujme pro blaho své, své země i celé planety.

33 Sarah Gerlichová Is

Malá holčička Is spala v postýlce na Fialové planetce. Ve hvězdičkovém pyžámku s ufounkem v náručí odplouvala do říše snů. Snila svůj velký sen. Chtěla být jako tatínek, cestovat po planetách a zachraňovat jejich obyvatele v nouzi.Věděla ale, že rodiče by jí to zatím nedovolili, je ještě malá. Cosi jí sen překazilo. Spadla hvězda. Is slyšela pronikavý dětský křik a volání.Otevřela oči a posadila se na posteli. „ Děti mě volají. Děti na planetě Země potřebují pomoc a to dokážu jen já. Jen já jim rozumím. Poletím hned a tajně.“Is se usmála: „Konečně je to tu!“ Nasedla do své vesmírné lodičky. Nabrala směr Modrá planeta. Přistání na Zemi bylo rychlé, kdesi na palouku. To jeviště plné květin a drobných zvířátek se Is moc líbilo. Rozběhla se. „Ale co to?“ Kam se najednou poděla louka a slunce? Kolem bylo vše tmavé a velké, vysoké sloupy a zvláštní stavby s průhlednými čtverci rozsázenými podle osy. Na konci šedé placatice uviděla hlouček dětí. Radostně se k nim rozeběhla. „Divní pozemšťané. Některým z uší vedou jakési šňůrky a v rukou všichni drží barevné krabičky různých rozměrů. A hladí je!“ Is na děti nevěřícně hleděla. Jeden z členů skupiny si všiml, že je kdosi pozoruje. „ Na co vejráš?!“ „ Jsem Is.“ „ A kdo se tě ptal? Koho zajímá, jak se jmenuješ!“vykřikl chlapec a znovu se zadíval do krabičky. Po chvíli mu ale došlo, že ta divná holka stále neodešla. „Máš nějakej problém?“ Is se zeptala:“Co za věc to máš v ruce a co s ní děláš?“ „ Jsi snad z vesmíru? To je přece mobil, se kterým voláme!“ Is kývala hlavou. „Ano, jsem z vesmíru, a přiletěla jsem na vaše zavolání.“ Chlapecká skupina se v tu chvíli mohla potrhat smíchy. „Z vesmíru?? To určitě. Možná tak z blázince.“ Smáli se a gesty té divné dívce ukazovali, že má zřejmě o kolečko navíc. „My jsme ti nevolali, zmizni, nebo uvidíš!“ Is se rozběhla k vesmírné lodičce. Chtěla rychle domů. Loď se vznesla a odnášela Is zpátky k rodině. „ Přece jenom jsem ještě malá. Počkám si, až vyrostu a budu jezdit jenom s tatínkem. Ten vždy pozná, kdo opravdu potřebuje pomoc.“

34 Jiřina Janečková Cesta do budoucnosti

Ahoj, jmenuji se Alena a chtěla bych vám vyprávět jeden příběh, který se stal, když jsem byla malá. Když byl ještě naživu dědeček František, tak se stalo něco úžasného. Jednou jsem šla na návštěvu k dědečkovi domů. Dědeček měl obrovský dům s velkou zahradou. Byl to pro mě takový můj hrad a já jsem si v něm připadala jako princezna. Jediné, co jsem u dědečka nesměla, bylo vstupovat do velkého sklepa pod domem. Nevěděla jsem proč a byla jsem zvědavá. Jednou byl dědeček neopatrný a nezavřel pořádně dveře, a tak jsem tam vklouzla jako myška a rychle jsem za sebou zavřela. Sešla jsem po schodech dolů a byla tam dlouhá chodba a na konci ní jsem zahlédla světlo. Přišla jsem do obrovské místnosti, ve které byl uprostřed nějaký podivný přístroj. Ani jsem se nenadála a za mnou stál dědeček. Řekl mi, že už je zbytečné mi něco tajit. Pověděl m, že tento přístroj pochází z doby našich starých předků a má bohatou historii a nespočet různých příběhů. Je to prý stroj času. Dědí ho vždy prvorozené vnouče z generace na generaci. To jsem byla já. Spadla mi brada a začal jsem dědovi krást otázky. Dědeček mi je postupně všechny zodpověděl. V ten den měla maminka nehodu. Byla v ohrožení života a mě napadlo vyzkoušet stroj času, který mám stejně zdědit. Neváhala jsem ani vteřinu a šla jsem rychle do dědečkova sklepa. Stiskla jsem červený knoflík, kterým se to všechno zapojilo. Bála jsem se, aby to všechno dobře dopadlo a abych se v pořádku vrátila domů a nezabloudila v prostoru času. Ještě jsem musela stisknout knoflík, že se chci podívat do budoucnosti. Brána se otevřela a já jsem do ní vkročila. Letěla jsem časem jako o závod a najednou se vše kolem mě zastavilo a viděla jsem maminku, jak odchází z nemocnice zdravá a šťastná jako nikdy před tím. Měla jsem obrovskou radost, že všechno dobře dopadlo. Opravdu maminku pustili po měsíci stráveném v nemocnici domů. Do této doby dědeček nevěřil, že ten stroj času funguje a ani se ho nikdy nepokusil vyzkoušet, protože se bál. Sice, když to zjistil, dostala jsem vynadáno, ale alespoň věděl, že ten přístroj času ještě nepatří na smetiště.

35 Růžena Jirsová Vědma

Krásná, mladá, inteligentní. Studovala, věřila v úspěch, snila o něm. Zamilovala se. Potkávala ho den co den. Párkrát se už na sebe usmáli. Třeba to vyjde. Přála si prožít něco krásného, nového, neočekávaného. Měla celý život před sebou, ale nejraději by vše zažila hned zítra. Nechtěla ztrácet čas. Stále přicházela nová přání, nové sny. Snila ráda. Cítila ale potřebu mít věci pod kontrolou. Pečlivě plánovala, nesnášela nejistotu. Vše mělo být perfektní. Zapomněla však, že člověk zůstane jen člověkem, že dny budou plynout stejně pomalu i nemožně rychle, že slunce vyjde a opět zajde, že měsíc přejde z úplňku do novu. Toužila cítit se připravená, na všechno. Rozhodla se. Chce znát svoji budoucnost. Město se už hrouží do tmy, lampy se ještě nerozsvítily. Ulici zahaluje nepříjemné šero, jí se ale právě teď líbí. Přesně vystihuje její rozpoložení. Do hlavy se vkrádá jedna myšlenka za druhou. Jak to tam bude vypadat? Jak se má chovat? Na co se bude ptát? Pocity se střídají jako na běžícím pásu. Strach, nejistota i příjemné napětí. Ano, č. 47, tady to je. Do starého, přesto okouzlujícího činžáku vstupuje příjemně vzrušená. Těší se i bojí. Věří však v dobro. Věří v dobrý konec. Zvoní u starých okopaných dveří. Kdo jí asi otevře? Takhle si ji představovala, paní středního věku, šedé vlasy, volné oblečení. Zkoumavý pohled ji probodává už od dveří. Proč prý sem přišla. Nechce odpovídat, ale měla by, proč ne. Touží vědět, co se stane, co ji čeká, jestli se jí splní přání, očekávání, sny. Jestli…Spousta jestli. Krásná, mladá, inteligentní. Život před sebou. Spousta možností. Nic však není dokonalé, jednou nahoře, jednou dole. Vychází z činžáku rozčarovaná. Už se jí nezdá kouzelný, ani v nejmenším. Příjemná nejistota je ta tam. Zmizela, nenávratně. Stejně jako všechno ostatní mizí ve tmě úzké pražské uličky. Sny, přání, iluze. Proč jen tam chodila? Chtěla přece slyšet něco jiného! Dobré zprávy nebo povzbuzení. Už se nechce snažit, proč by měla? Řekla jí, že nic nevyjde hned, tak proč čekat? Proč zažívat zklamání, když výsledek je stejně nejistý? Ne! Takhle žít nebude, nechce, nemůže… Rozhodla se, skončí. Vše zmizelo, přání, iluze, tužby. Největší ztráta, kterou může člověk zažít. Zažila ji, trvala přesně 15 minut, během kterých měla rozevřenou dlaň.

Krásná, mladá, inteligentní. Měla sny, přání, touhy. Chyběla snaha a vytrvalost. Nadějný život skončil krátkým pocitem volnosti a úlevy. Řeka odnesla tělo již bez zklamané duše daleko do noci. Loď je nejbezpečnější v přístavu, ale kvůli tomu se lodě nestavějí.1 Chtěla vyplout, ale řekli jí, že ztroskotá. Ztroskotala.

36 Karolína Samcová Cesta do budoucnosti

Když se zamyslím, že každý další den je vlastně taková má budoucnost, co je potom „to za pět let“? Daleká budoucnost? Každý člověk má pod pojmem budoucnost určitě jinou představu. Vyrostla jsem, i když ne moc. Chodím do školy a poznala jsem spoustu přátel i nepřátel. Někdy bylo rozhodnuto o nás bez nás. Například mé jméno. Nevybrala jsem si ho já. Já jsem ani netušila, že se budu dívat na svět, a už jsem byla označena jako Karolína. Pokud chceme mít krásnou budoucnost, musíme překonávat překážky, které na nás život přichystá. Nebát se a nevracet se zpátky. I když někdy to jinak nejde a musíme začít znovu. Někdy od života očekáváme trochu víc, než je možné. Občas mám pocit, že si musím něco dokázat. Třeba zhubnout. Naplánuji si, že od pondělí budu jíst pouze ovoce a zeleninu a budu nadmíru sportovat. Ráno vstávám s pocitem, že za pár dní budu krásně štíhlá. Ve škole pak trpím hlady, doma si dám pouze jablko a večer běhám. To mi vydrží do středy. Při zvážení zjišťuji, že jsem o kilo lehčí. Myslím si, že pokračovat není nutné. Vracím se ke starým zvykům a opět přibírám. Jsem typ člověka, co se jen tak z něčeho neponaučí. Myslím, že je důležité věřit. Nejen sobě, ale i lidem v mém okolí. Pokud se nám snaží někdo pomoci a spolu s námi tvoří přítomnost, bude zajisté i v naší budoucnosti. Chtěla bych dosáhnout maturitního vzdělání, získat řidičský průkaz a založit rodinu. Jednou to bude moje přítomnost.

37 Jan Karpíšek Návštěva budoucnosti

Je úterý roku 2013 a já jsem doma. Koukám se na televizi a tam ukazují, že si máme dát pozor na ulicích města, protože se tam všude potulují divní lidé. „To je zvláštní,“ řekl jsem si a vypnul televizi. Najednou přijde mamka a řekla mi, že mám dojít do obchodu. „Nakoupit? Teď? Když se všude potulují ti zvláštní lidé?“ řekl jsem. Ale mamka řekla, že to není pravda. Prý, kdyby tam ti lidé byli, tak je policie chytí. Tak jsem šel. Měl jsem divný pocit, že mě někdo sleduje a začal jsem se potit. Všude okolo mě jsem viděl muže v černém. Utíkal jsem. Nevěděl jsem kam, ale ti lidé šli pořád za mnou. Zalezl jsem do obchodu a bál jsem se vystrčit nos. Když jsem vyšel, někdo mě praštil a pak jsem viděl jenom tmu. Probudilo mě až houkání sirény policie. Nevěděl jsem, kde jsem. Byl jsem svázaný a viděl jsem vedle sebe zvláštní lidi. Byl jsem v autě s černými skly. Honila nás policie. Najednou jsme zajeli do nějaké továrny a zavřely se dveře. Policie ty dveře nemohla otevřít, tak mě nemohli zachránit. Únosci mě dovezli do zvláštní místnosti v podzemí. Strčili mě do takové průhledné skříně. Slyšel jsem ty lidi říkat: „Hele, tak jsme Ti ho dovezli. Máš ho už ve stroji, pokusnýho králíka. Dáme ho do roku 3013, co říkáš?“ A asi jejich šéf na to: „Dobře, ale nevím, jestli to bude fungovat. Když tak už asi opustí tento svět.“ V tu chvíli jsem to pochopil. Chtějí mě poslat do budoucnosti. Ale, co když se to nepovede? Už se nedá nic dělat. A najednou velký záblesk a pak nic. Jenom modrý tunel. Padal jsem do něj. Je středa roku 3013. Nic nevidím, ještě vzpamatovávám ze všeho, co se stalo. Už něco vidím. Samé trosky domů. Všude něco hořelo a dýmalo. Každou chvíli jsem slyšel ránu, asi od meteoritu. Nevěděl jsem, kde jsem. Ale potom mě napadlo: „To už jsem asi v budoucnosti, na Zemi.“ Ale nevypadalo to tam, jak jsem si představoval. Bylo to jen černá poušť z trosek. „To všechno lidstvo vymřelo?“ řekl jsem si. V tu chvíli jsem na zemi našel knihu. Otevřel jsem ji a tam bylo: „Pátek 8. 12. 2883 – Už nevíme, jak dál. Už se sem nevejdeme. Je nás přes sto miliard. Vzduch je znečištěný a nemůžeme vůbec dýchat. Každou chvíli padá meteorit. Světová vláda vyhlásila, že Země není pro život bezpečná a že začneme přizpůsobovat k životu nejen Mars, ale i ostatní blízké planety.“ Otočil jsem na konec a tam bylo: „Čtvrtek 5. 6. 2890 – Teď je to ještě horší. Na Jižní Ameriku se nalila maxivlna Tcunami a celou ji zaplavila. Naštěstí ji obyvatelé včas zachytili a všichni nasedli do svých raket a odletěli do Evropy. Druhá podlehla Severní Amerika. Ta se celá propadla do země. Všichni lidé utekli také do Evropy. Ostatní světadíly, kromě Evropy, zasáhl meteorit. Mačkáme se tady. Všude jsou rakety. A nejednou se stalo to, co jsme nikdo nechtěl. Řítil se na nás meteorit. Teď vláda vyhlásila, že máme nasednout do raket a letět na Mars nebo na jinou planetu. Je 8. 1. 2891 – Už žijeme na ostatních planetách. Na Zemi se jenom občas jezdíme podívat. Je to tady prima. My bydlíme na Měsíci. Ještě je v záloze osm planet na bydlení, kdyby se náhodou něco stalo, ale nic se nestane, tady je to hodně chráněné.“

Zavřel jsem knihu a podíval se na oblohu. Tam vidím krásné zelenomodré planety. „Ty jóó.“, řekl jsem si, „tak takhle bude vypadat svět za tisíc let. Ale, co bude se mnou? Jak se dostanu domů?“ V tu chvíli se stalo něco divného. Byl to záblesk a zase modrý tunel. Je čtvrtek 10. 10. 2013. První, co jsem uviděl, byla blikající červenomodrá světla. Policie mě zachránila! Muži v černém jsou zatčeni! „Nestalo se Ti nic?“, ptal se mě policista. „Ne, jen jsem byl v budoucnosti o tisíc let. Lidé už vůbec nebudou žít na Zemi, víte?“, řekl jsem. Ale policista mi nevěřil. Řekl, že jsem asi utrpěl šok a že půjdu do nemocnice. „Ale já jsem v pořádku! Všechno, co říkám je pravda!“, řekl jsem. Ale nechal jsem to být. Zeptal jsem se, co je to za lidi. Prý je to nějaký šílený gang, který experimentuje a dělá různé vynálezy z kradených součástek. „Nechte je být. Jsou to géniové. Vynalezli stroj času.“ „Ale prosím Tě, už jsem Ti říkal, že jsi utrpěl šok,“ řekl policista. Utekl jsem jim. Šel jsem domů. První věc, na kterou se mě mamka zeptala byla, jestli jsem koupil mléko.

38 Kateřina Jandová Moje cesta do budoucnosti

Jednou v noci jsem měla krásný sen. Ve skříni začalo něco bouchat. Pootevřela jsem skříň a vtáhla mě tam nějaká slepička. Celou cestu kvokala. Lezlo mi to na nervy, ale byla jsem napjatá, co se stane. S tou slepičkou jsem spadla do lesa a ona mi utekla. Křičela jsem na ni: ,,Hej, pomoz mi, prosím.“ Ona mě neposlechla a utekla. Divila jsem se, kde to jsem, ale někdo na mně hodil velký kovový míč. ,,Jauvajs, to jsem nedomyslela.“ řekla jsem. V dáli vidím, jak na mě někdo mává. Mávala na mě moje bývalá spolužačka. Řekla: ,,To není sen, spadla jsi do budoucnosti jako já. Jsem tady pár dní. Nevím, co mám dělat. Musíme se odsud dostat“. Chtěli jsme si užít pobytu v budoucnosti, tak jsme si šli zahrát volejbal. Běžela jsem pro míč a ona běžela za mnou. Něco nás zatáhlo zpět do přítomnosti. Já jsem se vzbudila. Bylo ráno a šla jsem snídat.

39 Kateřina Koutová Cesta do budoucnosti

Budoucnost pro člověka znamená mnoho. Někteří se jí bojí, někteří se na ni těší, jiní si ji nechávají předpovídat. Většina lidí si svou budoucnost plánuje. Vědí, že zítra musí nakoupit, pozítří umýt auto, za týden někdo pojede k moři a za pár měsíců někdo oslaví Vánoce u tety v Krkonoších. Plány do budoucna nám dávají pocit jistoty. Pocit, že jsme k něčemu (nebo někomu) potřební. Je to vlastně takový štít, který nás chrání před nejistotou, před obavami z probuzení a otázkami typu: Co bude zítra? Kdyby mi někdo položil otázku, zda se chci podívat do své vlastní budoucnosti, nevím zcela určitě, jak bych odpověděla. Je to jistě lákavá nabídka vidět už teď, jak bude vypadat můj manžel, kolik budu mít dětí, jestli budu žít v domě nebo v bytě a v jaké zemi vůbec budu žít. Jako kdybyste si sedli k televizi a sledovali seriál o vlastním životě. Jenže co když v tom seriálu neuvidím nic z toho, co jsem si doteď představovala? Byl by to trochu risk, a proto bych si pořádně rozmyslela, jestli raději nepřepnout program. Bohužel, nebo bohudík taková televize ještě neexistuje. Píše se rok 2025. Sedím na gauči, popíjím čaj a dohlížím na malého caparta, který si hraje s pejskem. Otvírám email, ve kterém mě nakladatelství informuje, že vydá mou knížku. Zachrastí klíče a do dveří vchází můj muž. Pokládá na stůl dopis s mým jménem a titulem. Dopis je z práce – pedagogům zvýšili plat. Vařím manželovi večeři. Zvoní mobil. Volá mi bývalá spolužačka, že za měsíc se koná sraz ze základky. Po večeři vybíráme s manželem parcelu, abychom si konečně mohli postavit vysněný domek. Jestli bude má budoucnost opravdu taková, to nevím. Vím, že ať bude jakákoliv, je právě teď na mně, abych se začala snažit, a doufám, že vydržím jít za svým cílem tak dlouho, dokud vše nebude tak, jak chci.

40 Kateřina Schwarzová Cesta do budoucnosti

Konečně jsem měla čas jít do knihovny, procházela jsem uličky a vtom mi padla do oka knížka se zajímavým názvem „Cesta kolem světa“. Vytáhla jsem ji a najednou se všechno okolo mě zatočilo. Rozhlédla jsem se a byla jsem na jakémsi náměstí. Bylo podobné těm našim, ale lidé okolo mne byli mnohem lépe oblečeni. Vlastně všechno bylo lepší a mnohem zajímavější. Ihned mě popadla panika, co budu dělat a kde to tedy vůbec jsem. Po uklidnění jsem uvážila, že to tu musím prozkoumat. Navštívila jsem školu, byla docela dost zvláštní. Na tabuli byl napsán datum 23. listopadu 2103. Zřejmě měli hodinu dějepisu, probírali volbu prezidenta České republiky 2013. Rychle jsem z té třídy zmizela. „Já jsem snad v budoucnosti,“ pomyslela jsem si. Omylem jsem narazila do paní. Rozzuřeně se mi podívala do očí, až mi z toho naskočila husí kůže. Omluvila jsem se a utekla. V břiše jako bych měla ubručeného medvěda. Po usilovném hledání mé oči spatřily samoobsluhu. Vstoupila jsem a během chvíle v sobě můj nákupní košíček nesl dva rohlíky, mléko a sýr. Bylo naúčtováno a já podávala peníze prodavačce. Najednou začala vrtět hlavou a udiveně se mě zeptala: „Holčičko, co to máš za peníze, ty jsou snad ze středověku?“ Můj medvěd v břiše bručel dál. Celou noc jsem probloudila mezi městskými domy, už jsem usínala a najednou, po otevření mých unavených očí jsem se ocitla zpět v knihovně. Ani nevím, jak se to stalo, ale jedno vím jistě, tu knížku si určitě nepůjčím.

41 Kristýna Klimentová K zamyšlení

Jako každý mladý člověk, bych chtěla znát osud, Nezajímá mě totiž, co se stalo dosud.

Vymyslet tak ňáký stroj, co dobudoucna by mě přenes, věděla bych, co se stane, a neřešila, co je dnes.

Život by byl hnedle snazší, nepřekvapilo by mě nic, žila bych však velmi klidně, ale já chci od života víc.

Nechci vědět, co se stane, já musím se na nové těšit, proto cestu do budoucna, nemusím vůbec řešit.

42 Klímová Kristýna Cesta do budoucnosti

Cestu do budoucnosti jsem ve svém životě podnikla již několikrát. A – světe div se - neupadla jsem do prokletí a dokonce ani neodebírám měsíční informační e-maily se souhrnem dobrých a špatných skutků spolu s časem, který mi ještě zbývá do konce života. Mohli bychom si myslet, že stroj na cestování v čase dosud nikdo nevymyslel. Cože? Má to být snad vtip? Kdo jen trochu přemýšlí a ví, jak to na světě chodí, je mu jistě velmi dobře známo, že něco takového, jako je cesta do budoucnosti – a samozřejmě také zpět - je dnes už běžnou službou na trhu, skoro stejně, jako třeba cesta do Turecka. Tam však ten návrat nemáte až tak úplně jistý. Pojištění je v ceně, a když zvážíme a znovu přepočítáme všechny poplatky za elektřinu v obytných prostorách, plnou penzi a tak dále, dopracujeme se nakonec naprosto jednoznačně k výsledku, že taková cesta do budoucnosti se vyplatí mnohem více, než třeba cesta do Egypta. Ale právě naše nevědomost dělá tuto běžnost tak neotřelou a speciální. Jsme prazvláštní tvorové, ani ne tak vyjímeční svou vyspělou civilizací a uspořádanou společností, jako neznalostí sebe samých. Nedotčenými a neprobádanými oblastmi své duše, svých vášní a tužeb. Ženeme se kupředu jako dravci za kořistí, toužíme bezmezně po úspěchu, aniž bychom se ohlíželi na to, že jsme ještě pořád lidé, ne věci. Živí tvorové, ne stroje. A přitom je nad nebe jasné, že vlak na cestování v čase tu stále je. Už od dob, kdy se lidé přestali bát svobodně přemýšlet a byli osvobozeni od rolí poslušných oveček. Téhož dne, kdy se přestali bát snít s otevřenýma očima. Dne, kdy se v jejich duších rozsvítilo světlo. A abyste věděli, ten vlak už tu stojí opravdu dlouho. A neškodilo by, kdybychom ho zase někdy oprášili a vydali se na cestu.

43 Petr Koblenc, Cesta do budoucnosti

Jednoho dne ve 26. století jsem vyšel ven a viděl jsem, jak každý má robota jako sluhu. Takže všichni lidé nic nedělali. Robot chodil za děti i školy a dělal za ně úkoly. Chodil za rodiče do obchodu nakupovat i do práce. Nikdo nic nemusel dělat, všichni jenom jedli a seděli u televizorů, počítačů a když někam jeli na výlet, tak jen seděli a jedli nezdravé věci, protože automobil za ně řídil také robot. Jednoho krásného dne se najednou roboti spikli proti zvěři. Vědci, kteří roboty stvořili, do nich museli nasadit vir, aby je zneškodnili. Samozřejmě, z toho byli smutní, když je stvořili a museli je později zneškodnit. Bylo to dobré rozhodnutí, aspoň lidé začali zase sportovat. Lidé začali hrát fotbal, basketbal, nohejbal, hokej a hokejbal.

44 Klára Kožnarová Cesta do budoucnosti

Pane, Lina-167 je připravena. Rozezněl se přítmím místnosti hlas. „Skvěle. Jimmy, víš, co máš dělat.“ Odpověděl muž, jenž se krčil nad operačním stolem, ozářen světlem lampy, uzavřen za stěnou vystavěnou z tichého dorozumívání blikajících monitorů. Ruce se mu lehce třásly. Nešlo o nervozitu, spíše o obrovské nadšení a nedočkavost. Pane? Otázal se zdvořile Jimmy. Muž na něj pohlédl. Jeho vynález z dětských let, robot s názvem KJ-17, jemuž jednoduše říkal Jimmy. Patřil do šrotu, jak o něm prohlásili ostatní Inženýři, ale on si ho nechal. Připomínal mu, že všechno je možné, pokud věříte. A máte určitou dávku talentu, odvahy. Unaveně se opřel do křesla, uvolnil ztuhlé svaly. KJ-17. Ušklíbl se nad hloupým jménem svého nejbližšího společníka. Šlo o zkratku – KJ, čili Kierran Johnson, jeho jméno, a 17 – tolik mu tehdy bylo. Pane? Opakoval Jimmy. „Promiň. Tak do toho.“ Kierran se zhluboka nadechl, promnul si oči a nasadil ochranné rukavice. Pohlédl na své téměř dokončené dílo. Na operačním stole ležela mladá žena. Dlouhé, černé vlasy svázané do drdolu, aby nepřekážely. Obličejové rysy měla jemné, oči lehce zešikmené. Duhovky vynikaly zvláštní barvou, temně zelenou, s hnědým ohraničením. Na tento odstín byl pyšný. Téměř k nerozeznání od lidské ženy. Až na to, že její tělo se stalo synonymem pro dokonale fungující stroj, souhru té nejjemnější mechaniky. Lina-167. Nový androidní prototyp, povoláním zdravotní sestra. Čas 22:53, rok 2100, vedoucí výzkumu – Kierran Johnson. Dokumentuje KJ-17, specializovaný robot, jediný model svého druhu. Chystáme se vyjmout Duši z inkubátoru. Poté ji zavedeme do androidu Lina-167 a započne slučování. Jimmy kovovým ramenem uchopil kameru. Kierran vytáhl pouzdro se zářivou tekutinou uvnitř. Syntetická Duše. Poslední dílek do skládačky.

45 Denis Krátký Cesta do budoucnosti

Jednou jsem šel spát s vysloveným přáním na ústech. Určitě vás zajímá s jakým, ale nejspíše bych se mohl představit. Jmenuji se Jonáš a už od malička jsem chtěl cestovat časem. Jsem obyčejný chlapec z města, který má neustále hlavu v oblacích a sní o robotech. V mých jedenácti letech jsem si dokonce hrál s kamarády na to, že jsme v budoucnosti a máme robotické kamarády. Můj „robokamarád“ se jmenoval Ivory. Tím se dostáváme do toho dne, kdy jsem šel spát s přáním na ústech. To přání bylo cestovat do budoucnosti za mým „robokamarádem“ Ivorym. A snad to bylo padající hvězdou, zázrakem nebo zásahem něčeho, co nejsme schopni pochopit, ale ráno jsem už nebyl v roce 2013. Po zhlédnutí kalendáře, který sám oznámil, že je 8. července roku 3031, jsem nevěřil vlastním očím a uším. Nejvíce tomu nahrálo do karet, když přišel robot a spustil: „Dobré ráno, pane Jonáši, dnes je venku slunečno, doporučuji kraťasy a triko s krátkým rukávem.“ A já jsem mu na to odpověděl: „Co je to za otázku, pane, jistě, že jsem to já.“ A já jsem nevěřil vlastním očím – opravdu jsem byl v budoucnosti. Vše jsem si pozorně prohlížel, byl jsem zároveň zaujatý a zklamaný tím, že zde nebyla zvířata, rostliny ani lesy. Všude byli samí roboti. Mrzelo mě to, budoucnost nebyla taková, jak jsem si ji představoval. Chtěl jsem se ihned vrátit domů. Po 23 hodinách jsem se nevysvětlitelně vrátil. Byl to záblesk světla a najednou jsem byl zpátky v roce 2013. Nikdo mi to nechtěl věřit, že se to stalo doopravdy a dokonce i já jsem tomu přestal věřit.

46 Kristýna Hadová Cesta do budoucnosti

Bylo ráno. Probrala jsem se v bytě, který jsem vůbec nepoznávala. Po dlouhém přemýšlení jsem vstala a oblékla jsem se do rudě červených šatů. Z kuchyně na mě vyběhla malá čivava a chtěla si se mnou hrát. Když jsem si prohlížela byt, nevěřila jsem svým očím. Skoro všechno dotykové, dokonce i splachování na záchodě. Odhodlala jsem se jít ven. Ulice byly plné lidí, ale dopravní prostředky nikde. Podívala jsem se nad sebe a málem mi vypadly oči z důlků. Všude ve vzduchu létala auta, autobusy, vlaky, tramvaje i kola s cyklisty. V papírnictví jsem si koupila noviny a zjistila jsem, že je rok 2 158! Málem jsem se zhroutila. Náhle mi zazvonil telefon. Volala mi kamarádka. Začala na mě křičet, kde jsem, že už jsem měla být dávno v práci. Potom se nabídla, že pro mě dojede domů. V práci se na mě všichni dívali jako na zjevení. Nevěděla jsem, co mám. Kamarádka se nedala přesvědčit o tom, co se mi stalo. Dělala si ze mě legraci a nevěřila mi. Po práci jsem šla do kavárny. V hlavě mi pořád běhaly myšlenky, kde to jsem. Najednou do kavárny vběhli muži v černých oblecích a odvedli mě do auta. Tam mě svázali a pořád se mě vyptávali, kde je Machlík. Po dlouhých hodinách přesvědčování o tom, že nevím, kdo to je, mi vymazali paměť a odvezli domů. Vysprchovala jsem se a poté moje nohy zamířily do postele. Moje oči se pomalu zavíraly a já jsem usnula. Najednou jsem se zase probrala. Tentokrát ale v posteli ve svém pokoji. Všechno to byl jen sen. Na tento zážitek budu ještě dlouho vzpomínat.

47 Bezejména Kristýna

Jsme v budoucnosti a dnes je 15.6 2053 a je naprosto normální den. Kdysi však byly dny docela jiné. Tedy před 21 lety.Tehdy se planeta potopila do oceánu a moří… Teď už si lidé na tuto fatální změnu zvykli, dokonce se přizpůsobili životu pod vodou a to tím, že dokáží pod vodou dýchat. Spousta lidí žije dál „normálním „ životem, ale někteří se vydali hledat pevninu.. Mezi ty, co se vydali hledat pevninu, patří i třináctiletá Vajolet a čtrnáctiletá Kesidy. Ony ale nehledají pevninu kvůli tomu, že jsou nespokojeny se životem pod vodou. Jen opravdu hodně milují všechna zvířata a nedokáží se smířit s tím, že i ta skončila pod vodou..Jejich jediná stopa je ta, že když vyplavou nad hladinu, občas spatří racky. O nich je známo, že díky nim se pozná, že je nablízku pevnina. Takže naděje trvá. Díky změnám na planetě se z některých lidí stali jacísi mágové neboli čarodějové… A jedním z nich je také Alex, kamarád děvčat. Je mu 15 a moc se v magii zatím nevyzná, protože to, že je mág, zjistil vlastně docela nedávno. Ale i přesto se co nejvíce snaží děvčatům pomoci. Už vyzkoušeli snad všechno, ale pořád nemohou přijít na to, jak najít pevninu… Jednou seděly Vajolet a Kesidy u dna a pozorovaly kraby. A najednou v tu samou chvíli si všimly, jak se za krabem po jeho chůzi v písku tvoří čára. A obě dvě napadlo totéž… Zařídit, aby se za rackem tvořila čára, a ta by je dovedla k pevnině. Hned se vydaly za Alexem, aby mu o svém nápadu řekly. Jeho napadlo, že by se mohl pokusit o kouzlo, které by za rackem udělalo barevnou čáru, ale byla by tam jen 24 hodin. S pomocí delfínů se dostali tam, kam je racek vedl. Ale to, co spatřili, jim vyrazilo dech. Čekali jen malý ostrůvek, ale toto bylo jako veliký kontinent. A teď konečně mohlo lidstvo začít od začátku.

48 Kristýna Švecová Cesta do budoucnosti

Až do svých dvanácti let žila dvojčata Štefan a Sára spokojeně ve městě. Když tatínek musel změnit zaměstnání a děti se dozvěděly, že se budou stěhovat na venkov, neměly z toho žádnou radost. Nedovedly si představit, jak budou žít bez svých přátel, v cizí škole a neznámém prostředí. I přes jejich námitky a prosby jednoho stěhovací vůz vyrazil do neznáma. Přivítal je malý venkovský domek s velkou zahradou plnou starých a dávno neudržovaných stromů. Pár dní poté, co se rodina zabydlela, vydaly se děti na průzkum okolí. Opodál v hustém porostu objevila Sára polorozbořené stavení. „Štefane, pojď se podívat!“ zvolala Sára. Štefan přiběhl a udiveně hleděl na pootevřené dveře, které jako by vybízely ke vstupu. „Půjdeme dovnitř?“ zeptal se Sáry. Ta jen kývla a oba plni zvědavosti a trochu i strachu vstoupili. Když si jejich oči zvykly na šero, spatřili v rohu místnosti podivný kočár bez kol. „Kdo ho tady asi nechal? A vůbec není zaprášený.“ Podivila se Sára, chytila Štefana za ruku a společně se usadili v té zvláštní věci. Moc pohodlné to nebylo, musely se k sobě i trochu přimáčknout. Přitom Štefan zavadil o jakousi páčku. Vtom se kočár začal sám od sebe třást a děti uslyšely nepříjemný vysoký tón. Najednou je oslnilo prudké světlo. Když znovu otevřely oči, rozhostilo se naprosté ticho. Starý domek byl pryč a ony seděly uprostřed vyprahlé pustiny. „Co se to děje?“ zmateně zamumlal Štefan. Než stačila Sára odpovědět, vynořil se odněkud zvláštní tvor vzdáleně připomínající lidskou bytost. Děti k němu pomalu přistoupily a opatrně se zeptaly: „Řekneš nám, kde to vlastně jsme?“ A neznámý jim odpověděl: „Jste na planetě Zemi, ale o mnoho desítek let později. A to, co zde vidíte, je práce vás, lidí. Lidstvo si zlobou, nenávistí a hamižností svůj svět zcela zničilo. My jsme se však rozhodli, že dáme lidem ještě jednu šanci. Učíme hrstku lidí, která přežila dávnou katastrofu, jak začít nový, lepší život na této planetě.“ Potom „přítel“ odvedl Sáru a Štefana do blízké osady, kde je seznámil s ostatními, o kterých mluvil. Děti zde zůstaly. Postupně se učily, jak využívat přírodu ke svému prospěchu, aniž by jí tím ubližovaly. Zjistily, že to není nic nemožného, stačí jen cit a zdravý rozum.

49 Bezejmena Křídá finále

Výbuch, výkřik, sténání, všechny tyto zvuky slyšíš, bojíš se jich. Všichni věděli ,že invaze do Číny byla chyba ,ale vy lidi jste to museli mít. Dar ode mne, vypadá to jako Křída ale ti které jsem osvítil a dal jsem jim tento dar to pochopili. Když jste se dozvěděli že jsem vybral vyvolené tak jste je všechny sadisticky pochytali. Mučili jste je ,aby vám řekli kde je Křída. Ale jseš tu ještě ty, můj poslední vyvolený. Proto jsi unikát a to znamená ,že jediná šance pro tvé přežití je můj dar…Křída. „Vstávej“ povídám. Tvé ušní bubínky tě bolí, je to nesnesitelná bolest ,cítíš jak ti stéká něco teplého po tváři. Pláčeš ale přesto se zvedáš, díváš se kolem sebe. Všude jsou těla bez duše, jen pusté schránky bez dopisů. Chceš se rozplakat ,ale ne, ještě tam nejsme. „ Otče, proč mě nechceš nechat jít, proč mě prostě nenecháš umřít?“ „Protože tě mám rád ,synu“, odpovídám ti. Jdeš směrem k chrámu, který armáda přeměnila v laboratoř. „ Víš synu, já vás pozoruji, už hodně dlouho, já jen chtěl vidět ,co budete dělat ,když vám dám božský dar. Budete ničit ,nebo stavět? “ Zastavil jses, necítíš ruku, nebo možná žádnou nemáš? To je jedno ,jdi dál. Dva strážci stojí před vraty. Podívají se na tebe ,ale když uviděli mně, utekli. Potácíš se, už nemůžeš ,ale já tě nenechám umřít. Dám ti ještě trochu sil ,abys došel k mé relikvii. Dopadl jsi na zem, pláčeš bolestí, už nechceš „ Prostě mně zabij ,já už nemůžu! “ „Ne, už jenom kousek. “ říkám ti. Hrabeš se na nohy a vidíš ,že jsem měl pravdu ,Křída je před tebou…….bereš ji do rukou jsi tak blízko, najednou za sebou slyšíš výstřel, padáš k zemi. „Zklamal jsi mě synu. “ říkám ti ,ale ty ses z posledních sil nadechl a s pláčem si napsal na zem Křídou „ Chci aby všechno bylo tak jak dřív. “ „Vedl sis dobře synu, ale ted je čas umřít“

50 Aneta Křížová Cesta do budoucnosti

V roce 3013 jsme byli se třídou 16.X na výletě na Marsu. Těsně před startem naší rakety jsem byla tak nervózní, že jsem byla šestkrát na záchodě a při letu jsem se málem počůrala, protože v raketě nejsou WC. Když jsme dorazili, všichni jsme byli hodně překvapeni, protože na Marsu bylo takové ticho, až to bylo strašidelné. Neviděli jsme ani Marťany, jak si každý představoval, ani rostliny a ani zvířata, prostě nic. Na Marsu jsme měli strávit celý týden a už po hodině nás to tam nebavilo. Najednou zakřičel Milan: „Paní učitelko, paní učitelko, támhle za tím kamenem se něco pohnulo!“ paní učitelka na něj nejdříve nevěřícně zírá, ale pak zakřičel další žák to samé. Paní učitelce se to nezdálo, šla se podívat a najednou se celá třída rozeběhla za ní. Paní učitelka držela v ruce malého marťanského pejska. Měl tři malá červená očka a šest nohou. Byl prostě roztomilý a oblíbil si mě. Ten den na výletě jsme našli dalších šest pejsků. V noci jsme spali ve stanech. Když už všichni spali kromě mě a mé kamarádky Nikoly, uviděly jsme v jednu hodinu ráno u našeho stanu stín. Řekli jsme si, že to je určitě paní učitelka. Jenže to začalo dělat takové zvuky, něco jako mlaskání a chrochtání dohromady. Obě jsme se hrozně bály, ale pomalu a opatrně jsme vykoukly ze stanu a ….. Byl to marťan. „ Co tu děláš?“ zeptaly jsme se ho. On odpověděl, že má hlad… Když jsem mu dali naši svačinu, co nám zbyla z výletu, začaly jsme si s ním povídat a asi ve tři hodiny ráno nám šel ukázat svoji rodinu. Když zjistili, že jsme lidé, moc nadšeni nebyli a pořád dokola se nás ptali, kolik nás tady je a co tu děláme? Jenže pak se do toho vložil Marťan a řekl, že jsme hodní, a že jim nic neuděláme… Byli jsme u nich asi do sedmi ráno a pak jsme šli zase na hodinu spát do stanu. Ráno jsem vše vyprávěly spolužákům a paní učitelce. Spolužáci chtěli vidět Marťana a proto jsme se ještě ten den za nimi vydali. Po cestě jsme nacházeli plno malých štěňátek a rozhodli jsme se, že si jedno každý může vzít domů… Třídě se moc Marťani líbili a my jsme se rozhodli, že se za nimi zase přiletíme podívat příští rok.

51 Eliška Kurážová Sen o budoucnosti

Byl večer a už jsem musela jít spát. Vlezla jsem do postele a zhasla lampičku. Najednou jsem se objevila na ulici plné nepořádku a mrtvol. Vstala jsem a běžela ulicí do knihovny, která byla jako jediná zachovaná ve starém stylu. V kalendáři, který byl na chodbě, byl rok 2285. Zděšeně jsem se dívala na vše, co tu zbylo. Za necelých tři sta let se spojila celá Jižní a Střední Amerika do jednoho celku a nechala vyhodit do vzduchu Velkou Británii, Island a Grónsko. USA se spojilo s Francií, Ruskem a Čínou a začali okupovat severní část afrického kontinentu. Česká republika se spojila s Polskem, Slovenskem a Maďarskem a Rakousko jim vyhlásilo třetí světovou válku, společně s Německem a Japonskem. Třetí světovou válku začal rakouský prezident s cílem spojit svět a dostat ho pod svou vládu. Běžela jsem ulicí a snažila se zjistit více. Jenže všude byli mrtví nebo zranění. „Děvče,“ naříkal jeden zraněný mladík a já k němu doběhla, „pán Rakouska, Německa a Japonska si chce podrobiti Československopolskomaďarskou říši. Ale ty jsi jediná, kdo mu to může znemožnit. Přišla jsi z roku 2013 a je jen na tobě změnit tento osud. Je to tvůj potomek. Tvůj druhý syn se jednou přestěhuje do Rakouska a jeho děti tam porodí další generace. Roku 2274 nastoupí na post prezidenta jeden jejich potomek s cílem podrobit si celý svět. Je tedy na tobě, abys porodila jen dceru a syna už nerodila. Osud tvé země i celého světa leží ve tvých rukou!“ Mladík krvácel čím dál tím více, až nakonec vydechl naposledy. Vrhla jsem se k němu a snažila se mu pomoci. Jenže bylo pozdě. Uvažovala jsem nad slovy tohoto muže a uvědomila si, že toto není moje vina. Za dvě stě a tři čtvrtě roku se narodilo ještě několik generací mých potomků, i když už v Rakousku. Mohla jsem syna přesvědčit, aby zůstal v Čechách nebo žena mohla prezidenta přesvědčit, aby dal politiky ruce pryč. Dlouho jsem přemýšlela nad osudem lidí za dlouhých 272 let a dospěla k závěru, že moje štěstí je důležitější než domněnky. Probudila jsem se a pohladila půlročního syna po hlavičce a šla udělat snídani své pětileté dceři. Toto varování přišlo příliš pozdě.

52 Jan Kutiš Vzdálená budoucnost

Jednou za sto let, změní se nám svět. U ž nebude jak dříve, ale to přec všichni víme.

Lepší dobu nenajdeš, ani se moc neprojdeš. Buď si sedneš do auta, nebo najdeš transporta.

Za kamaráda robota, to není žádná dobrota. Zlobí jako čert, ale udělá i žert.

I zvířata se mají dobře, mluví na nás velmi moudře. Někdy to však přeženou s tou nespisovnou češtinou.

To je ta naše budoucnost, to je ten náš velký svět.

Toho všeho se možná dočkáme, ale až tak za sto let.

53 Lucie Boháčová Apokalypsa zavržena

Píše se rok 50 862 a naši hrdinové žijí ve městě Guntomanij City. Guntomanij City patří k nejmenším městům planety – sice je nejmenší, ale pořád je třikrát větší než kdysi dávno byla Praha. V tomto městě žije čtrnáctiletá dívka jménem Kesidy. Kesidy není jen tak obyčejná dívka – vlastně nikdo tu není obyčejný, všichni jsou napůl roboti. Kesidy má zvláštní schopnosti. Díky tomu, že stále i v tomto vyspělém světě narozdíl od ostatních dbá na životní prostředí, se Kesidy příroda odvděčila tím, že jí umožnila ovládat živly. Jednoho dne se Kesidy brzy ráno probudila celá vyděšená. Zdálo se jí o apokalypse. Byla vyděšená právem. Její sny se totiž zatím vždy vyplnily. Snažila se okamžitě všechny ve městě varovat, ale nikdo ji nebral vážně. Navíc si z Kes začali dělat legraci. Pokřikovali na ni:,, Pozor, apokalypsa, HA HA HA !“ Kesidy se rozběhla za svým nejlepším, stejně starým kamarádem Denym. Deny se ve své laboratoři každý den snažil zdokonalit stroj času. Kesi mu vše řekla a Deny Kes uvěřil. Z ničeho nic začala obloha rudnout a všem na planetě Zemi se špatně dýchalo. Začalo zemětřesení. Lidé pobíhali sem a tam. Nikdo nevěděl, co má dělat. Všichni panikařili. Kes a Deny položili ruce na tlačítko stroje času a co se nestalo. Lidé a zvěř se přenesli v čase. Přenesli se do roku 191. Ale kde nic, tu nic. Všichni stáli na veliké ploše jakési hlíny. Kes si dala ruce před sebe, dlaněmi k zemi a pod rukama jí vyrostly keříky, tráva a několik květin. Takto pokračovala asi dvacet minut a místo hlíny se objevily nádherné stromy, květiny a keříky všeho druhu. Deny a Kesidy byli hrdinové. Lidé si uvědomili své chyby a začali se chovat k přírodě tak, aby jí neubližovali. Chtěli začít úplně od začátku. Budoucnost již nebyla tak zlá.

54 Lucie Vojtíšková Cesta do budoucnosti

Myslím, že každý by se rád podíval do budoucnosti. Zjistil by, jestli se rozhodl správně, zda bude bohatý, či chudý, a jak se mu bude v životě dařit. Psal se rok 1978. Dívka jménem Natálie Borovská pocházející z malého městečka Sladkovice měla společně se svou třídou navštívit muzeum. Mělo se jet v listopadu a tak měla rodina Borovských čas rozmyslet si, zda Natálii pustí. Jejich dcera nebyla žádný svatoušek. Párkrát zapomněla úkol, a co se týče známek, proplouvala jen taktak. Rodiče ale přimhouřili obě oči a Natálii pustili. K muzeu dorazili krátce před polednem. Hned na začátku je průvodkyně upozornila, aby se nedotýkali žádných exponátů. Všechny děti byly z exponátů a z prohlídky nadšené, jen Natálii nic nezajímalo, proto šla ve skupině poslední. Zrovna procházela okolo obrazu neznámého autora. Zabrána do obrazu, uhranuta krásou dotkla se rámu. Vtom se země zatřásla a Natálie zmizela. Objevila se v neznámém pokoji, uprostřed byla krabice připomínající televizi. Nad ní byl kalendář s rokem 2008. Natálie se zděsila. „Co se to stalo? Kde jsem se ocitla?“ Z vedlejší místnosti se ozval neznámý hlas, Natálie s nejistotou vchází dovnitř. Na křesle seděl muž asi tak středního věku a ptal se Natálie: „Kam jsi mi dala mobil? Nemůžu ho najít.“ Natálie neměla vůbec ponětí, kdo to je a co že to chce. Zmateně odpověděla, že neví. S vytřeštěnýma očima poznávala, jaké vymoženosti se kolem ní nacházejí. V lednici objevila neznámé suroviny. Našla i deník, ve kterém zjistila, že se nachází ve vlastní budoucnosti a dozvídá se, jaký žije život. V deníku si přečetla zmínku o tom, že lituje promarněného času, kdy se mohla učit, aby získala vzdělání a dobrou práci. Nechtěla vědět víc, chtěla se vrátit zpět! Navštívila místní muzeum a objevila tentokrát už známý obraz. Dotykem se ocitla zpět v muzeu mezi svými spolužáky. Od návštěvy muzea se Natáliin prospěch zlepšil a plně se věnovala učení.

55 Jiří Macháček CESTA DO BUDOUCNOSTI

Relativně klidný začátek 21. století, plný vědeckého a technologického pokroku, střídá temné období. Ozbrojené konflikty na Blízkém východě vyústí ve zničující jadernou válku, která zasáhne celou oblast Blízkého východu a severní Afriku. Než stačí zasáhnout západní svět, válka se promění v jaderný konflikt mezi Izraelem a Iránem, jimž se podařilo vyvinout atomové bomby. Po jaderných útocích je celá oblast zpustošena a jsou zničeny poslední velké zásoby ropy. Ve světě nastává ropná krize. Je omezen provoz dopravních prostředků, potřebnou energii dodávají světu vodní elektrárny a novými velmocemi se tak stává Brazílie s Amazonkou, Rusko s Lenou a Obem, Čína se Žlutou řekou a země s Mekongem a Kongem. USA a západní Evropa vynakládají ohromné sumy peněz na výzkum nových druhů energie, ale marně. Vyspělý svět se však nepotýká jen s nedostatkem pohonných zdrojů. Planeta Země je přelidněna, žije na ní víc jak 10 miliard lidí, není dost jídla, aby se dostalo ke všem, a i pitné vody pomalu ubývá. Neustálé menší ozbrojené konflikty ničí zbytek úrodné půdy, pětina obyvatelstva hladoví. Po objevení velkých ložisek ropy u pobřeží Severní Ameriky se USA ocitá pod útokem Ruska a Číny. Systém spojeneckých smluv konflikt rozšíří do zbytku světa, nastává třetí světová válka. Atomové útoky mají takovou sílu, že naprosto zničí východní Asii a americký kontinent, válčící strany se navzájem vyhlazují. Válkou nezničená území musí čelit novým problémům. V důsledku jaderné války se zvyšuje teplota, pomalu mizí řeky, jezera i oceány. Není možné pěstovat žádné rostliny, téměř celý svět je pokryt radiací, většina lidí hladoví. Planetu sužují přírodní katastrofy vyvolané válkou. Přímořské státy postupně zaplavují tsunami , zemětřesení ničí celá města a sopky pokrývají ve svém okolí vše vrstvou lávy a popela. Civilizovaný svět zaniká, lidstvo se rozpadá na malé tlupy, které válčí s ostatními o poslední zbytky jídla a vody. Lidstvo si až moc pozdě uvědomilo, že největším problémem planety a jejích obyvatel nejsou přírodní pohromy, ale lidstvo samotné.

56 Eliška Máchová Co bude?

O své budoucnosti přemýšlím zhruba od svých pěti let. Jako každá malá holčička jsem se nejprve toužila stát princeznou a v následujících několika letech se mé plány měnily rychlostí světla. Mým dalším plánem do budoucna bylo stát se kuchařkou, kadeřnicí, doktorkou i veterinářkou a nyní chci být zpěvačkou (neumím zpívat) lomeno herečkou (rozbrečím se na povel). Na svou budoucí kariéru se aktivně připravuji. Mezi nejčastější formy mé přípravy patří zpěv ve sprše, a co se týče přípravy na herectví, to trénuji na rodičích. Nejčastěji se slzami v očích vymáháním peněz na nákupy a další potřebné věci. Zhruba za osm let nastartuji svou kariéru výhrou v soutěži Superstar, a pak už to půjde nějak samo. Pokud se do svých pětadvaceti let nestanu slavnou a známou zpěvačkou lomeno herečkou, záložní plán je vdát se za bohatého politika a přihlásit se do dalšího kola Superstar.

57 Anna Malechová Cesta do neznáma

Jednou se mi zdálo v noci, že jsem byla v budoucnosti. Letěla jsem kosmolodí s partou mladých divných lidí.

Jeden z nich jménem Bohumil, vypadal jak lidumil, ale to byl velký omyl!

Druhá holka ufonka, co jmenovala se Jolanka, měla kůži zelenou, z větší části měděnou.

Třetí byl nějaký Emílek, plechový a sympatický andílek. Já jsem se s ním seznámila a dobře jsem se pobavila.

Když jsme přiletěli na planetu, vyrazili jsme do baru robotů. Obsluha byla hodně divná,

byla celá robotová. Hlavní robot měl jako jediný chobot.

Pak jsme šli do obchodu, obsluhu jsme dostali u vchodu. Pomáhala nám vybrat si věci na sebe, dokonce i vybrat si robota pro sebe.

A když jsme všechno pokoupili, na cestu zpět jsme se vypravili. Budoucnost byla úžasná, ale pro nás náročná.

Žijeme raději přítomností, zapomeneme na blbosti. Byl to jenom hloupý sen, raděj ihned z postele ven! Cesta do budoucnosti

58 Marek Zimmel Cesta do budoucnocti

Něco mě pohltilo. Vypadl jsem na zem někde neznámo kde. Kolem mě stáli lidé. Jakoby nic mi sdělili, že jsem se posunul o sto let dopředu. Samozřejmě jsem jim to nevěřil. Došlo mi, že mě chytli mafiáni, jež chtějí získat informace o stroji času, který sestavuji. Rozhodl jsem se jim nic nesdělit. Přeci jen neuvážená cesta časem, by mohla mít katastrofální následky. Asi tak čtyřicetiletá černovlasá žena ke mně náhle přistoupila, chytla za ruku a vedla směrem k oknu. Spatřil jsem nádhernou krajinu. Říkal jsem si, že jsem v ráji. Všudypřítomná příroda mě nadchla. Zvířata všech druhů jsem měl nyní jako na dlani. Vysvětlila mi, že se nacházíme na ostrově, kde vědci všech zaměření mohou vykonávat své pokusy a uvádět je do reality. Pochlubila se, že právě zde dokázali oživit člověkem vyhubená zvířata. Vyvedla mě ven a ukázala mi vakovlka. Nad hlavou mi létali hejna ptáků, které jsem doteď neviděl v žádném dokumentu. To vše bylo úchvatné, avšak stále jsem nemohl pochopit, jak mě sem dostali. To co, čeho jsem byl ale po chvíli svědkem, mě z veškerých pochybností o nich vyvedlo. Chytla mě, a společně jsme vzlétli. Měla speciální obuv, ve které byla umístěna na první pohled nenápadná nadnášedla. Má průvodkyně mi vyprávěla o historii. Sdělila mi, že velkou část Země postihla před sto lety ohromná katastrofa, kdy náhle vymřelo na 80% lidstva. „My se zrovna nacházíme na té pohromě ušetřené části. Zbytek světa se však proměnil v tmu, prach a písek. Za všechno mohl nepovedený stroj času, jenž byl spuštěn v Evropě. Chtěli, abych ze svého projektu upustil. Země nikoho se totiž rychle rozšiřovala. Probudil jsem se. To byl ale zvláštní sen, řekl jsem si a šel spustit hotový stroj času. V tom jsem se ocitl v nekonečné tmě, kde už nic nebylo skutečností. Osud byl nenávratně zpečetěn…

59 Vojtěch Mareš CESTA DO BUDOUCNOSTI

Píše se rok 2253. Na planetě Zemi se toho dost změnilo a vývojově pokročilo. Automobily jezdí na elektriku a běžné je cestování do Vesmíru. Stále více se používá cestování vzdušnými dopravními prostředky. Lidé se dorozumívají pouze angličtinou, španělštinou a čínštinou. Na celém světě se používá jednotná měna a k dispozici jsou výhradně elektronické peníze. Počítače a mobilní telefony jsou stále inteligentnější, dají se ovládat pouhou myšlenkou. Roboti pracují místo lidí. Je však daleko větší rozdíl mezi bohatými a chudými. Ti bohatí už zapomínají i chodit, místo jídla polykají 5x denně pilulky. Nepracují, život tráví na golfu, na jachtě, v kasinech … Občas si zaletí na víkend do jiné galaxie navštívit příbuzné a na zpáteční cestě se pokochat pohledem na stále ještě modrou planetu Zemi. Avšak díky lidem, kteří odmítají takovýto technický pokrok, a těm méně bohatým se udržuje soužití člověka s přírodou. Když tak nad tím uvažuji, jsem rád, že žiji v současné době, a doufám, že příroda boj nad mnohdy bezohledným technickým pokrokem vyhraje.

60 Markéta Čeplová cesta do budoucnosti

nebude to pouť dlouhá tím méně nebezpečná přesto si žádá odvahu od toho kdo se naň vydá spirálu možno nahlížet různými úhly co patro to nový díl jak procházíme životem mnoha jimi časy pravda však v bodě shora kde se všechny sejdou pospolitě spojí a netvoří již osu nikdy víc ten moment poutníkovi dojde že není třeba se vzdálit ba ujít ani krok neb budoucnost je tady nic tu nezná místa nic než tady přítomnost v níž stojíš nic za tebou před tebou nic nečeká nenahmatáš minulost ni budoucnost bylo a již není? zašlé teď bylo je přec teď není mi známo nic než teď nebude to pouť dlouhá a tím méně nebezpečná přesto si žádá ať se naň vydáš

61 KATEŘINA MAYEROVÁ Nepříjemná budoucnost

Chci vám vyprávět o mé nepříjemné budoucnosti, kterou jsem zažila večer, když jsem spala. Večer mě někdo vzbudil zjistila jsem, že u okna je nějaká postava ,, Terko nech mě spát.“ ,,Já – nejsem – Terka,“ řekla ta postava, lekla jsem se a utekla dolů. Koukám, ale doma nikdo není, schovala jsem se do nejlepší schovky v domě, když mě ta postava našla, neváhala a řekla: ,,Neboj – se – mě – já – se – jmenuji – IX37 – a – potřebujeme – tě – na – naší – planetě – Mars – blíží – se – ke – slunci – a – my – jsme – v – ohrožení.“,,Ale proč já, vždyť jsem malá a nevím, jak zachraňovat planetu, nevím kdo jste, nesmím mluvit s cizími lidmi, budu mít průšvih, no teda.“ ,,Ale – my – nejsme – lidé – ale – roboti.“,,No o robotech jsem nic neslyšela, jupí nebudu mít průšvih.“ Chytil mě za ruku a už jsem šla v pyžamu zachraňovat planetu. Dorazili jsme a já řekla: ,, Je mi horko.“,,Neboj dáme ti uniformu, aby ti bylo jako na té planetě, které s láskou říkáte planeta Země.“ Najednou byl záblesk a bylo mi akorát, podívala jsem se na tělo a zjistila, že mám uniformu a byla jsem superhrdinkou a šla jsem zachraňovat Mars, odstrčila jsem ho, ale kvůli gravitační síle jsem padala do slunce. Probudila jsem se a ulevila si:,,Uf.“ Ale najednou se ozvalo:,,Pojď – se – mnou.“,,Ááááááá.“,,Hele, klídek zas tak strašné to nebylo ne? A neboano?“Pak se pořádně podívám a hele, je to Terka. Vyprávěla jsem to mamce a taťkovi a oni se začali smát ,,A to se stalo roku 2010“ TATO POVÍDKA NENÍ PRAVDIVÁ A NEBO JE PRAVDIVÁ.

62 Natálie Šilhavecká Cesta do budoucnosti

Lidstvo se blíží ke zkáze, jakou jsme schopni zvrátit, ale někteří lidé si to neuvědomují. Píše se rok 2050 planeta Země je přeplněná , nerostné suroviny jsou vyčerpané. Chudí lidé trpí nedostatkem jídla a hlavně vody o jakou je velká nouze. Světové mocnosti si už spřádají své plány jak dobít vodu. Poslední možností je Antarktida, ale to napadne více světových mocností a válka o ni začíná. USA, Rusko a Čína plánují válku o pitnou vodu a nerostné suroviny. Ale ještě netuší, že je to cesta ke zkáze.Všechny mocnosti bojují o Antarktidu.Propukne krvavé peklo, padne mnoho nevinných lidských životů,ozývá se pláč a všude se šíří strach, už nenalezneme odpočinek v panenské přírodě, všechno obklopuje dým, ve vzduchu se ozývá zvuk z atomových zbraní budoucnosti, slunce je zamlžené kouřem a noci jsou nekonečné. Antarktida místo věčného klidu, ticha a bílého povrchu s vyčnívajícími kráterovými ledovci se změnilo v peklo na zemi. Hlavní myšlenka, s kterou přišli mocnosti, zajistit její zemi základní lidské potřeby, pro přežití ztroskotala. Stalo se to nejhorší.Opět jsme se neponaučili z minulosti, že příroda je mocnější než lidská síla. Ledovce začínají nepředvídatelnou rychlostí zásahem lidstva tát a žádná zbraň je nedokáže zastavit. Už je pozdě zpytovat svědomí. Začíná záplava celého světa. Oceány, a celá vodní hladina se zvedla. Začala se zaplavovat celá Země a lidé nemají kam před záplavou utéct. Na nápravu chyb je pozdě, příroda nevydržela nápor lidí a převzala nadvládu na lidstvem,stala se neohleduplná k lidem jako mi k ní po staletí. Svolají všechny významné vědce z celého světa, aby společně našli způsob pro zastavení katastrofy.Po dlouhých hodinách práce se objevil výsledek,nadměrná loď.Bohužel je už pozdě na nalodění lidí...

63 Jakub Nezdara Cesta do budoucnosti

Ahoj, jmenuji se Tomáš. Jsem 9letý kluk a mám opravdu dobrého kamaráda Davida, který by měl za chvíli přijít. Druhý nejlepší kamarád je kamarád, který se jmenuje Čas. Aha, už je oba vidím, oni dva se ještě neznají a David se mě ptal, jestli neznám někoho, kdo by mu řekl něco o budoucnosti. Když ke mně oba přišli, tak jsem je oba pozdravil a řekl jsem Času, aby pozdravil Davida a řekl mu něco o budoucnosti. A Čas začal mluvit: Ahoj, jsem Čas, jak jistě víš, jsme v roce 1769 a já ti teď řeknu něco o budoucnosti automobilů.

V roce 1771 postaví Nicolas Joseph Cugnot první parovůz, který se bude nazývat Fardier á vapaur. Rok 1862, Alphonse Bean vynalezne čtyřdobý spalovací motor. V roce 1886 postaví Karel Benz, Wilhelm Maibach a Wilhelm Daimler první automobil s benzínovým motorem. Rok 1896, získá inženýr Rudolf Diesel patent na vznětový motor,který v roce 1897 také postaví. V roce 1898 je postaven na dnešním území ČR první nákladní automobil. Rok 1913,Henry Ford rozjíždí automobilku Ford. Prvním Fordem se stává Ford T. V roce 1948 se postaví Tatra 57 B, která bude sloužit při 2. světové válce. Roku 1964 představí automobilka Ford svůj model Mustang, Chevrolet představuje Camaro a Dodge představuje Charger. V roce 1973 přijde ropná krize. Roku 1974 přijde Porsche s inovací svého modelu 911 s novým kompresorem. V roce 1985 se v Evropě poprvé prodávají vozidla vybavená katalyzátorem.

Nyní doufám, že teď víš něco o budoucnosti automobilů. Takže až se příště zase potkáme, tak mi řekneš, jak to s paní učitelkou dopadlo.

64 Lucie Nováková Cesta do budoucnosti

Přemýšleli jste někdy o budoucnosti? Já ano a mnohokrát. Zrovna mířím do knihovny pro knížku s názvem: Cesta do budoucnosti. S úsměvem pozdravím paní knihovnici a vypůjčím si knížku. Doma usednu do křesla a s chutí se pustím do čtení první kapitoly, která se jmenuje: Tajemná kniha. Kniha je o dívce stejně staré jako já: Miky. Knížka ji dopraví do města v budoucnosti, v roce 2538. Zažívá jedno dobrodružství za druhým. Čtu asi půl hodiny a ani si nevšimnu, že už nesedím doma, ale v nějakém vaku, který visí na stropě, v cizím bytě. Odložím knížku a všimnu si velice moderního pokoje, který má televizi přes celou stěnu. Žasnu. Pokoj se mi totiž moc líbí. Najednou mě povalí nějaké zvíře. Teprve teď si všimnu, že ta bytost má hlavu jako pes, ale tělo jako lvíče. Z vedlejšího pokoje vyjde dívka, úplně stejná jako v mojí knížce. „Teddy, takhle se vítá návštěva??“ ptá se lvopsa. ,,Promiň, Miky,“ omluví se lvopes. Jak to, že to zvíře mluví??? Dívka si mě všimne. Má na sobě divnou kombinézu. ,,Ahoj, promiň za ten příchod.“ řekne. ,,Ty si Miky z mé knížky?“ přeruším ji. ,,Ano, vítej v roce 2538.“ Nevím, co na to říct: ,,Hele, já musím domů ani nevím, co tu dělám.“ řeknu. ,,To asi nepůjde,“ poznamená Miky, ,,knížka tě do přítomnosti dopraví až večer. Ale neboj, nudit se tu nebudeš, protože na Marsu jsou závody v létání na flyboardech.“ „Nechápu, o jaké závody jde, ale mám jinou možnost?“ Ptám se: ,,Můžeš tu sedět až do večera,“ namítla Miky. ,,Tak já půjdu. Ale vysvětli mi, co tu dělám??“ Miky začne vysvětlovat: ,,Dobře, v tu chvíli, kdy někdo otevře moji knížku na různé kapitole - v tvém případě 3. kapitola: Závody, kouzlem se přenese na jeden den sem do knížky, ale stává se to jednou za sto let. Takhle vypadá moje město,“ ukáže Miky. Vidím spoustu různě vytvarovaných domů, jiných než v přítomnosti. Auta (tedy kosmické lodě) létají a lidé taky. ,,Poletíme na Mars. Vezmi si flyboard.“ podává mi Miky prkno. ,,Já nevím, asi půjdu pěšky, neumím to řídit.“ řeknu Miky. ,,V mysli musíš myslet na místo, kam letíme.“ vysvětlí Miky. Poslechnu, naskočím a letíme. Letíme vesmírem asi 10 minut a jsme na Marsu. Na velké tabuli je napsáno: Juniorské Závody Na Flyboardech. Miky se mě ptá, jestli se přihlásím. Když jí odpovím, že asi ne, už se žene k zápisu a hlásí moje jméno. ,,Za 10 minut na startu.“ hlásí Miky. ,,Koukej, tohle jsou moje kamarádky Tara a Penny,“ představuje mě Miky. Už se jdeme řadit mezi deset závodníků na start. Závod začíná za 3, 2, 1. ,,START“ ozve se z reproduktorů. Vyrážím jako poslední. V první zatáčce doháním Miky. Za chvíli předjedeme pár dalších závodníků. Jsme ve vedení. Ocitáme se v cílové rovince. Cíl! S Miky jsme dojely nastejno. Obdržely jsme pohár. ,,Na,“ podává mi Miky pohár, ,,nech si ho na památku.“ ,,Děkuju.“ jsem Miky vděčná za tu trofej. ,,Byl to ten nejlepší,“ nedořeknu, protože se začne stmívat a mě se zamlží před očima. ,,Už je čas, měj se hezky.“ slyším ještě Miky. Trhnu sebou. Sedím doma na pohovce a povzdechnu si: Byl to jen sen. Je mi líto, že jsem to opravdu nezažila. Najednou ucítím, že v ruce něco držím. Je to pohár. ,,Nebyl to sen.“ raduju se. Byl to skvělý den, našla jsem si novou kamarádku a už trochu tuším, co nás čeká v budoucnosti.

65 Adéla Nováková Cesta do budoucnosti

Jakub byl vždy jedinečné dítě. Nebavilo ho jako ostatní chlapce hrát si s autíčky, lodičkami nebo vojáčky. Už od narození byl takový malý vědec. Zajímal se hodně o budoucnost a všechno kolem ní. Rodiče mu k Vánocům museli kupovat vždy jen vesmírné lodě, roboty a jiné technické hračky. Kubův tatínek byl astrolog, což se Kubíkovi velmi zamlouvalo. V šesti letech se rozhodl, že bude pokračovat ve stopách svého otce. Ve svých devíti letech dokonce prohlásil, že se nechá zmrazit. Budoucnost ho zajímala daleko víc než přítomnost. Zkrátka žil ve svém imaginárním světě plném robotů, vesmírných lodí, raket, lítajících aut. Když nastal den Jakubových desátých narozenin a tatínek se ho zeptal, co by si přál, řekl mu, že hodiny času. A také zdůraznil, že po ničem jiném netouží. Táta byl v rozpacích. Rád by Kubíkovi dopřál, co chce, ale bohužel to nebylo možné. Maminka říkala, že si s klukem promluví a taky tak učinila. Večer mu vysvětlila, proč byl tatínek tak zklamaný z jeho přání. Ne že by se mu Kubův nápad nelíbil, ale taková věc se ve světě nikde sehnat nedá. Jakub jen pochybovačně zakroutil hlavou, lehl si a usnul. Chvíli ještě přemýšlel, jaké by bylo žít v budoucnu. ,,V budoucnosti by měli mít něco jako hodiny času v každém obchodě:" Ráno, když se Kuba probudil, protáhl se, oblékl a zalezl si do své "dílny", kterou zdědil po svém dědečkovi. Vlastně to byla jen obyčejná garáž, ale dědovi Jakuba spíš sloužila jako pracovna, kde prováděl různé pokusy nebo vymýšlel nové vynálezy. Dědečkovým přáním vždy bylo, být prvním, kdo sestrojí plně funkčního robota podobného člověku. Na tomto vynálezu pracoval asi 8 let, a když už byl skoro u cíle, nečekaně ho potkala srdeční příhoda a zemřel. Malý Kubík to tehdy nesl opravdu těžce. Děda byl vždy jediný, kdo mu úplně rozuměl a stál při něm. Podporoval jeho ulítlé nápady zmrazit se nebo se jednoduše něčím dostat do budoucnosti. Stejně tak Jakub fandil dědečkovu snu sestrojit lidského robota. Dokonce mu v tom i pomáhal. Na jeho pohřbu mu slíbil, že až bude větší, jeho sen dokončí za něj. Zatím se ale pokouší jen o jednodušší vynálezy. Jako třeba z lega vytvořit raketu, která ve spojení s mlékem a palivem vyletí do vzduchu. To byl jeho první vydařený vynález. Dědeček byl díky tomu na něj nesmírně pyšný. Od té doby už nechce být Jakub astrolog, ale vědec či vynálezce. Tatínek jeho vytouženou profesi moc nepreferuje, byl by mnohem radši, kdyby už Kubík s těmi praštěnými nápady přestal a zajímal o něco normálního. Ale jelikož není Kuba hloupý, jde si stále za svým snem. ,,Kubíku," křikla maminka na svého synka, ,,už je oběd, tak vylez z té garáže a pojď se najíst."

Jakub jak poslušný pejsek přicválal ke stolu, odevzdaně se chopil lžíce a začal si pochutnávat na maminčině nedělní svíčkové. ,,Mami, právě sestavuji hodiny času, to koukáš co?" mrkl na maminku. Ta se na něj jen pochybně podívala a pohladila ho po tváři. ,,A nechceš si radši jít hrát ven s klukama ?" zeptala se po chvilce. ,,Ne, já budu raději sestavovat. To mě baví víc a kluci nechápou tenhle můj koníček, tudíž si s nimi nemám co říct." Dokončil rozhovor, sklidil ze stolu, umyl si po sobě nádobí a opět se vydal do garáže věnovat se svým zálibám. Poté, co do ní vkročil, přistoupil k pracovnímu stolu, kde vždy dědeček prováděl své experimenty. A jelikož nevěděl, jak vypadají hodiny času, vzal všechny možné materiály, které našel a montoval je k sobě. Netrvalo to ani dvě hodiny a vzniklo něco, co hodiny alespoň zdárně připomínalo. ,,A teď ještě poslední úprava," poznamenal Jakub a z rozbitého ovladače přidělal hodinám tlačítko. ,,Sice nevím, co to udělá, ale když už jsem to sestrojil, musím to také otestovat." Zmáčkl čudlík a čekal... Nic se nedělo. ,,Zas něco, co nefunguje" pomyslil si a vzdychl. Vyšel celý nešťastný ven z garáže a chystajíc se říct tatínkovi, že s vynálezy končí, se rozhlédl kolem sebe. Něco bylo jinak. Vlastně, úplně všechno bylo jiné. Jakub nevěřil vlastním očím! Všude kolem sebe viděl létající auta, obrovské domy, hotely... Úplně jak v New Yorku. ,,Kde to jsem?" divil se. Znenadání k němu přistoupil nějaký muž, který si s sebou vedl robota. Kuba stál na místě s otevřenou pusou tak, jako by poprvé vyšel na svět. Z udiveného pohledu ho ale vytrhl chlapík, který připomínal jeho souseda. Po chvilce pozorování Jakub zjistil, že to asi je jeho soused. Přistoupil tedy k němu blíž a zeptal se : ,,Dobrý den, můžu se zeptat, co se to tu děje ? Absolutně netuším, kde jsem a co je za rok." ,,A jo, tohle... no, jak to říct. Jsi v roce 3125. Já jsem se nechal zmrazit. Nejsi ty Jakub? Líbil se mi tvůj nápad a řekl jsem si, že bych taky rád viděl, jak to vypadá v budoucnosti, tak jsem se jednoduše zmrazil a teď jsem tu." ,,Bože můj, já jsem v budoucnosti???" zanaříkal Kuba. ,,To snad ne, já se ale musím vrátit, takhle jsem to nechtěl. Zmrazit jsem se chtěl, až mi bude 40 let. Jak se mám dostat zpátky domů?" poprosil o radu Jakub.

,,Jednoduše," mrkl na něj soused, ,,zajdi si do krámu a nech se teleportovat." ,,A to můžu ?" divil se Jakub. ,,No jasně, tady se to tak dělá běžně," pousmál se soused a ukázal Kubovi, kterým směrem se má vydat. Ten jen poděkoval a vydal se zmateně na cestu. Vstoupil dovnitř do malého obchůdku a oslovil krásnou blonďatou prodavačku. Obchod vypadal, že je nově zrenovovaný. Všude, kam jen oko dohlédlo byly samé vymoženosti. Roboti si tam běžně chodili doplňovat benzín a prostí občané si zde kupovali věci, které Jakub v životě neviděl. ,,Dobrý den, potřeboval bych se teleportovat zpátky v čase, můžete mi prosím prodat nějaký přístroj na to ? Třeba teleport nebo hodiny času." ,,Hodiny času už se dávno nevyrábějí, ty byly před dvěma sty lety. Takže se budete muset spokojit s teleportem," odvětila celkem nepříjemně. ,,To nevadí, tak tedy teleport." ,,Dělá to 350 jenů." ,,Jeny ? Ty já ale nemám, mám obyčejné české koruny," zhrozil se Jakub. ,,Tak to je mi líto, ale korunami se u nás už 600 let neplatí. Budete si holt muset sehnat jeny." Kuba celý vyvedený z míry vykročil z obchodu pryč a vtom potkal veselého robota na tříkolce. ,,Hej, kamaráde," promluvil na něj robot, ,,co tak sklesle?" ,,Ale... musím sehnat 350 jenů a mám jen české koruny. V minulosti jsem vyrobil hodiny času a nějak mě dostaly do budoucnosti, ale já se potřebuji vrátit zpět domů a říct tátovi, že můj vynález funguje." ,,350 jenů ? Tady máš, chlape, takovou malou sumičku já ani nepotřebuji," vtiskl robot Jakubovi peníze do dlaní. ,,Ježíš, děkuji moc, jsem ti vděčný." A Kuba se vydal s úsměvem na rtech zpátky do krámku a mrskl penězi o prodavaččin stůl. ,,Tady je 350 jenů a chci ten nejlepší teleport, co tu za tuhle cenovou kategorii máte," pyšnil se Jakub svým výdělkem. ,,Dobrá. Chcete tam nastavit nějaký určitý čas, o kolik let se chcete vrátit, nebo to uděláte sám?" zeptala se prodavačka. ,,Byla byste tak laskavá?" začervenal se Jakub. Blondýnka se jen usmála a vyzvala ho, aby si vlezl dovnitř. Teleport vypadal jako menší výtah se skleněnými dveřmi. ,,Vraťte mě prosím do roku 2012," zavelel Jakub a prodavačka se zarazila.

,,Ale pane, teleportem se lze vrátit pouze o 1000 let. Nikoli více. Tak to lituji, ale do minulosti se zřejmě nijak nedostanete." Jakub nevěříc svým uším s otevřenými ústy vyšel ven a se zděšením ve tváři padl na zem. Nejprve si myslel, že začne ječet, ale jako by mu někdo vypálil hlasivky, nebyl schopen jediného slova. Až se konečně trochu vzchopil, rozkřičel se na celé město. V tu ránu nechápajíc, ležící na svých hodinách času, které jak se zdály, byly rozbité ,ocitl se Jakub opět ve své garáži. ,,Kde to jsem?" rozhlížel se kolem sebe. Zvedl se ze stolu, na kterém ležel, rozběhl se a nejprve na zahradu a hned po té i do svého domu. Ve dveřích obýváku se zastavil a zahleděl se do místnosti, kde už jen viděl maminku, vařící oběd a tatínka sledujícího televizi. Okamžitě byl u nich, maminku objal a začal na oba rodiče zároveň pokřikovat, že se ocitl v budoucnosti a líčil vše, co se mu tam přihodilo. Tatínek se nad tím jen pousmál, poplácal Jakuba po rameni a vysvětlil mu, že jen usnul v garáži a očividně se mu něco zdálo. ,,Pokoušel ses vytvořit hodiny času. Byl jsi tam přes pět hodiny a když tě šla maminka zkontrolovat, jestli jsi v pořádku, zařezával jsi tam jak špalek." Jakub nevěřil vlastním uším a ještě pevněji přitiskl maminku k sobě. Byl rád, že to má vše za sebou. Díky této příhodě si uvědomil, že je lepší budoucnost neznámá a je lepší strávit čas v přítomnosti a pořádně si ho užít, než se zajímat o tom, co bude. KONEC!

66 Ondřej Kříž Cesta do budoucnosti

Na cestě do budoucnosti nás ještě čeká spousta přelomových vynálezů a nečekaných zvratů v našich dějinách. Mělo by nás čekat odlehčení od veškeré namáhavé ruční práce. V budoucnosti už většina silnic a dálnic neexistuje. Auta létají vzduchem, proto je mnohem více leteckých neštěstí, nežli bouraček. Spoustě lidí se ale po minulosti stýská a tak jsou občas v úplně jiném světě, ve světě, kde vyrůstali a kde jim bylo dobře, kde se dělali ale i ruční práce, v minulosti. Stroj času je velmi užitečný vynález našich čínských přátel. Občas se ale něco stane a tak jeho cestující navždy zmizí v končinách budoucnosti. Naopak nám ale ze svého výletu mohou přinést užitečná svědectví. Z válečného hlediska nám ale budoucnost nic dobrého nepřináší. To je ale ta černá stránka nového života. Dnes má každá rodina svého mini robota. Není to něco, jako robotický vysavač, ale normální lidská postava složená z recyklovaného materiálu. Nový druh člověka slouží převážně na všechno, na co ho naprogramujeme. Budoucnost prostě totálně vyhladila zaostalý život.

67 Ondřej Žampach Cesta do budoucnosti

Mladý muž Jan se byl právě vykoupat v podzemních pramenech, když vtom ho napadlo něco neuvěřitelného. Ihned to šel povědět své ženě Marii: „Marie, vím, jak zneškodnit roboty!“ Marie mu trochu nedůvěřivě odpověděla: „A jak?“ Honza na to: „Nalákáme všechny roboty na jedno místo a zničíme dynamitem nedalekou přehradu! Jejich elektrické obvody nebudou mít šanci vydržet.“ Ihned se oba rozběhli ke svému vůdci kolonie. Ten je vyslechl, chvíli zapřemýšlel a odvětil: „Inu, dobrá. Budeme bojovat proti těm bestiím, stejně by nám za pár měsíců došly zásoby jídla.“ Ještě ten den se k Honzovi dobrovolně přidalo na sto mužů a vytvořili tak armádu proti robotům. Odchod na povrch byl domluven na sedmou hodinu ráno. Z podzemního skladu vzali dynamit do batohů a šli vstříc svému osudu. Na povrchu na ně čekalo nepříjemné překvapení. Jeden z robotů si jich všiml. Vtom se proti němu duchapřítomně rozběhl jeden z odvážlivců a s vypětím všech sil mu vytrhl důležité kabely. Robot se zakymácel a spadl. Naneštěstí odvážnému vojákovi přímo na nohy. Zbytek mužstva se k němu okamžitě rozběhl. Generál Honza se ptá: „Je ti něco?“ „Myslím, že jsem ochrnul.“ Honza se zamyslel, sáhl do kapsy a vytáhl světlici. „Chceš nalákat roboty do pasti?“ „Ano, pane, ať se na mě vzpomíná jako na hrdinu.“ Muži tedy v tichosti dopravili obětavého hrdinu pod přehradu, položili ho a přemístili se do úkrytu. Hrdina zapálil světlici a byl připraven na smrt. Za chvíli dorazil robot. Když viděl, že je člověk bezbranný, svolal všechny roboty z celé zeměkoule, aby si doplnili data od bezbranného člověka. To byl signál pro pěchotu, aby položila dynamit na hráz. Přesně za tři minuty přišla neskutečná rána a po ní se voda hrnula do údolí. Roboti nestihli zareagovat. Podle Honzovy předpovědi tam ležela pouze hromada drátů a oceli. Pěchota jásala radostí: „Tak jsme to přece dokázali!“ Marie se rozběhla k Honzovi a dala mu obrovskou pusu.

68 Eliška Petrášková Cesta do budoucnosti

Jednoho krásného dne před mnoha a mnoha lety se mladému chlapci podařilo sestrojit stroj času. Chlapec chtěl ukázat svůj výtvor, ale nebylo to vědecky dokázané, proto musel stroj času vyzkoušet. V ten moment jsem u toho byla a nabídla jsem pomoc. Druhý den mi dal chlapec vysílačku a fotoaparát, abychom byli spolu v kontaktu a mohli tak jeho vynález vyzkoušet. Spustil stroj času a já prošla bránou. Ocitla jsem se na podivném, ale moc krásném místě. Rostly tam květiny, které jsem nikdy neviděla. Procházela se tam moc krásná zvířata. Pak jsem viděla podivné stroje, které se podobaly autům, ale byly bez kol. Pohybovala se nad zemí jako by létala. Popošla jsem pár metrů a vyndala jsem z kapsy vysílačku. Jenomže z koruny stromu vyletěl obrovský pták, který mi vysílačku vytrhl z ruky. Neměla jsem se jak spojit s chlapcem. Bylo to velice nečekané. Nezbývalo, než oblast prozkoumat. Najednou jsem před sebou spatřila obrovské město zvané Fanfalárium. Nafotila jsem krásné snímky, abych mohla dokázat, že stroj času funguje. Nikdy jsem tak nebloudila jako teď. Konečně jsem se z města vymotala a na kraji chodníku jsem našla moji vysílačku. Zapnula jsem ji a měla jsem štěstí, a spojila jsem se s chlapcem. Potřeboval ode mě souřadnice, aby mě mohl zpět přenést domů. Dívala jsem do atlasu a hledala jsem nejpodrobnější mapu. Jenže jsem na mapě nemohla najít město Fanfalárium. Šla jsem zpět do města a půjčila jsem si od místních lidí jejich mapu. Byla jsem moc šťastná, když jsem našla správné souřadnice. Poslala jsem je chlapci a za chvilku se přede mnou objevila brána. Neváhala jsem a vstoupila jsem do brány. V tu chvíli jsem byla zpátky doma zdravá a živá. Odpočinula jsem si a ukázala jsem chlapci fotoaparát plný fotek. Druhý den jsme šli dokázat ostatním vědcům, že stroj času opravdu funguje. Usoudili, že dílo chlapce se stalo obrovským vynálezem. Z chlapce se stal velmi slavný a bohatý muž. Mockrát mi poděkoval a museli jsme se rozloučit. Víckrát jsem ho už neviděla, ale vzpomínám na něj ještě dnes.

69 Veronika Petrová Síla budoucnosti

„Dnes je opravdu zvláštní den," brumlám si pro sebe. Nudím se a to se děje jen málokdy. A protože tu nudu nemůžu přemoci, pustím si alespoň televizi. Dávají tam nějaký film ze života hmyzu. Znuděně se rozhlédnu okolo sebe a vidím, že se vše začíná měnit. Nevím, co se děje, nelíbí se mi to. Nevím, co mám dělat a začínám se bát. Uvědomím si, že nemohu dýchat, jako by se mi ztratily plíce. Rozhlédnu se kolem sebe a myslím na to, jak je tohle místo fascinující a okouzlující. Najednou mi dá někdo do pusy náustek kyslíkového přístroje: „Zbláznila ses?! To se chceš zabít? Přece tady nemůžeš chodit bez kyslíku!" „Co se to děje, kde to jsem?" „Jsi fakt divná, ani mi neříkej, že vůbec nic nevíš." „Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala?" řekla jsem divným hlasem, jako by ani nebyl můj. „Jsi cvok? Promiň, ale už musím jít." Zůstala jsem stát sama tváří v tvář neznámému prostředí. Nevěděla jsem, co budu dělat a jak se odsud dostanu. Lidé, kteří mne míjeli, si museli myslet, že jsem blázen. Z mé nečinnosti mě ale vytrhly výkřiky lidí. Nastražila jsem uši a zaslechla varující křik: „Všichni se schovejte, blíží se!" Na chvíli mi doslova přimrzly nohy k zemi. Ta věc stála přímo nade mnou a padal na mne její zelený lepkavý sliz. Chce se mi křičet, ale nevydám ze sebe ani hlásku. Moje nohy sami od sebe o krok ustoupí, zelená příšera to zpozoruje a rozhodne se, že mne nenechá utéci. Začne se nade mne naklánět. Vtom mě ale z mého strachu o holý život vytrhne nějaký hlas, jako by mě někdo v duchu našeptával: „Vzbuď se!" Kdosi se mnou prudce zatřese a já se probouzím u nás doma a zjišťuji, že jsem se nechala unést myšlenkou budoucích technologií a náš nynější svět jsem zanechala v povzdálí. Zdálo se to tak skutečné!

70 Pflegerová Adéla Moje cesta do budoucnosti

Co je vlastně budoucnost? Můžeme ji také nazvat náš vysněný čas, který bychim chtěli prožít. Jak se říká „každý jsme stůjcem svého štěstí“, čili si svou budoucnost z velké části tvoříme svými životními cíli, úspěchy a neúspěchy, budcousnost se odvíjí od našeho okolí vněmž trávme čas. Jak se máme správně rozhodovat do budoucnost? Na to snad neexistují žádné rady. Někteří z nás volí srdcem, druzí zase podle svého rozumu. Ale teď je otázkou, kdy je lepší poslechnout své srdce nebo volit podle svého rozumu? Podle srdce třeba při výběru životního partnera a podle rozumu v těžkých životních situacích. V našem věku, kdy už jsme plnoletí je jen na našem uvážení, jak si vememe svou budoucnost do vlastních rukou. Naše rozhodnutí jsou jen naše. Jak si představuji svou budoucnost? Teď je pro mě hlavní prioritou dokončit sřední školu a úspěšně odmaturovat. A popřípadně se dosta na vysokou školu, kterou bych chtěla. Poté si najít práci, která by mne bavila a byla dobře finančeně placená, abych si mohla splnit mé sny. Třeba navštívit světová měja jako Dubai, Rio de Janeiro, Barcelona a jiné a i procestovat nějaké exotické země. Samozřejmě jako každá žena, tak i já bych chtěla rodinu a nezapomenutelou pohádkovou svatbu. Já osobně si svůj rodinný život představuji se svým nynějším přítelem. Chtěli bychom bydlet ve velkém rodinném domě s velkou zahradou a dvěma psy. Čas od času si naši společnou budoucnost plánujeme a já doufám, že bude taková jakou si my přejeme.

71 Tomáš Pilbauer Cesta do budoucnosti

Budoucnost, přítomnost i minulost jsou na sobě závislé. Každé naše současné rozhodnutí ovlivňuje budoucí dění, a to i tak, jak bychom neočekávali. Každá doba přináší jiné, někdy až absurdní představy o budoucnosti. Můžeme předpokládat další pokroky ve vědě a technice, změnu módy a populární hudby, možná prvního člověka na Marsu či dokonce další válečné konflikty. Ačkoliv je již 21. století, stále nebyly vyřešeny náboženské rozdíly, hlad v Africe, závislost na ropě, rasismus či války. A některé se nikdy nevyřeší. Je možné, že by dokonce mohl vzniknout nový druh člověka? Homo sapiens sapiens je zde již dlouho a je možné, že jeho potenciál byl již vyčerpaný. Je možné, že by lidstvo mohlo narazit na inteligentní známky života? Zcela jistě někde nějaký život je, ale vzhledem k tomu, jakým tempem zatím kosmonautika postupuje, je velmi nepravděpodobné, že se v tomto století lidstvo dostane dále než za naši sluneční soustavu. Války, které by razantně změnily svět, jsou téže nepravděpodobné. Evropa je vyčerpaná z ekonomické krize, ale konečně se podařilo najít mír a jistou bilanci. Nikdo by nechtěl zažívat ty pocity beznaděje a nejistoty znovu. Časem by bylo možná možné najít mír na středním východě. Radikální muslimové ovšem budou vždy jistým problémem. A co Česká republika? Naše ekonomické problémy by se mohly řešit zavedením povinných prací, které by zaměstnancům přinášely jistý obnos, zajišťovaly práci a možnost alespoň trochu zlepšit životní podmínky. Také by bylo dobré pozměnit ústavu a zákoník. Sociální problémy se mohou stupňovat společně s veškerou nespokojeností ve státě. Bez patřičných reforem se nejspíše nepodaří zmírnit odchod lidí do ciziny za lepšími pracovními podmínkami. Vláda by také měla získat důvěru občanů. Tak či onak, následující léta budou krušná a nikdo určitě neví, co budoucnost přinese. Chtělo by to více soucitu a lidskosti, jenž s pokrokem ubývá.

72 Nikoleta Podhrázská Cesta do budoucnosti

Byl jednou jeden kluk, který se jmenoval Jiří. Jiří byl chytrý kluk. Jako každý den po škole šel do městského parku. Tento den byl pro Jirku neobvyklý. Vždy sedí na té stejné lavičce.U té lavičky byl hodně starý strom. Jednoho dne se Jiří opřel o ten strom a zmizel. Jiří se najednou ocitl v tom stejném parku, ale v budoucnosti. Všechno bylo vzhůru nohama. Kromě toho stromu. Jiřík si najednou řekl: ,,Všechno je vzhůru nohama, kromě toho stromu. Mohl bych se o něj zase opřít a vrátil bych se domů.“ Opřel se tedy o strom a vrátil se zase do přítomnosti. Jiřík byl strašně rád, že je zase doma. O ten strom už se nikdy neopřel, už se na něj jenom koukal.

73 Martin Rameš Cesta do budoucnosti

Poznat budoucnost vždy patřilo a nejspíš i bude patřit k odvěkým přáním lidstva. Právě z tohoto důvodu lidé odjakživa vyhledávali věštkyně a nechávali si dělat horoskopy. Po mnoho let neexistoval jiný způsob, jak se o budoucnosti něco dozvědět, ale s příchodem nových poznatků se možnost poznání budoucnosti čím dál více přibližuje. Je tedy vůbec možné podívat se do budoucnosti? Odpověď na tuto otázku možná mnohé překvapí. Cestovat do budoucnosti je nejen možné, ale už se to i podařilo. Proč tedy lidé stále kupují horoskopy a radí se s nespolehlivými věštci? Protože nemají na výběr. Cestovat časem se totiž sice podařilo, ale bylo to o pouhé zlomky sekundy. Abychom se mohli podívat do vzdálenější budoucnosti, museli bychom se pohybovat téměř rychlostí světla, což je dosud pro větší objekty nadlidský úkol. O možnosti cestování časem se zmiňuje už i slavný fyzik Albert Einstein, jehož teorie relativity tuto možnost dovolovala. Tato teorie mimo jiné říká, že čím víc se naše rychlost přibližuje rychlosti světla, tím víc se čas kolem nás z našeho pohledu zrychluje. Tomuto jevu se říká dilatace času. Od té doby se podařilo prokázat, že u družic obíhajících kolem Země se už vlivem této relativně malé rychlosti "zpožďují" atomové hodiny. Tyto hodiny jsou tak přesné, že u nich dochází k odchylce jedné sekundy nejprve po sto padesáti milionech let, a proto bylo jasné, že tato odchylka byla způsobena právě onou dilatací času. Mnozí lidé si pod cestou do budoucnosti představují jakýsi výlet, kdy sednou do zvláštního stroje, který je přenese do budoucnosti, tam se porozhlédnou, a stroj je odveze zpátky do přítomnosti. Kdybychom však dokázali dosáhnout rychlosti světla a přenést se do budoucnosti, byl by tu problém s návratem, protože cestovat do minulosti není zdaleka tak "snadné" a naše přítomnost by byla v budoucnosti minulostí. Samotné cestování do budoucnosti by také probíhalo trochu jinak. Zmíněný „stroj času" by pouze zpomalil náš čas, takže by například mohlo pro nás uplynout několik sekund a pro okolní svět několik let. Chceme ale opravdu poznat naši budoucnost? Existují i lidé, kteří svou budoucnost znát nechtějí. Většinou se totiž obávají nešťastných událostí, o kterých by se mohli dozvědět a které by nemohli nijak odvrátit. Vzhledem ke všem problémům, které s sebou cestování v čase přináší, a potížím se samotným výraznějším posunutím v čase se domnívám, že lidstvo ještě dlouhou dobu v čase cestovat nebude. Zatím se musíme spokojit s horoskopem, ale jednou - kdo ví?

74 Matyáš Sedlecký, CESTA DO BUDOUCNOSTI

Ahoj, jmenuji se Matyáš Sedlecký a právě jsem se probudil do jednoho takového obyčejného rána roku 2158. Ale začátek toho rána začal vlastně o pár roků zpátky, v roce 2107, kdy jsem začal plánovat cestu do budoucnosti vzdálenou 200 miliónů let. Tolik roků příprav, a teď to má přijít. Nervozita byla ohromná, ale veškerý materiál jsem nejméně stokrát překontroloval já sám, i ostatní z mého týmu, který i se mnou čítá sedm lidí různých profesí. A já tomu celému velím. Můj speciálně upravený jeep je tedy připraven na superjízdu, která má velice nejistý výsledek. Chvíle pravdy nastala, když jsme nastartovali časový portál. I ten byl mnohokrát nanečisto odzkoušený, ale v nejdůležitější chvíli selhal. Explodovaly portálové tyče a rázem bylo po přesunu. Oprava portálu trvala skoro dva měsíce a nervozita již tak obrovská se ještě zvětšila, to čekání bylo nekonečné. Tentokrát však portál šlapal jako hodinky a přesun proběhl naprosto hladce. Během krátké doby jsme se ocitli v daleké budoucnosti, téměř 200 miliónů roků. Neskutečné, štěstím jsem ani nedýchal, tolik roků příprav, shánění peněz, a teď se sen plní ve skutečnost. Po rozplynutí husté mlhy jsme konečně začali vidět krajinu kolem sebe. Stáli jsme na jakémsi poli pod obrovskými horami, když se projasnilo, zjistili jsme, že hory tvoří desítky sopek. Podle všeho některé soptily ještě docela nedávno. Ale opravdu nedávno, vždyť z jedné se stále ještě kouří! Takže opět rychlý přesun dolů do písčitého údolí. Mnoho života jsme zde nečekali, vypadalo to tu spíš jako na poušti. Ale postupně se příroda začala měnit, a již jsme pozorovali první tvory ve vzduchu, i na zemi, někteří byli opravdu směšní. Nejvíce asi zvíře, které vypadalo jako kříženec psa a koně. Začali jsme cítit vlhko, to jak jsme se blížili k moři. Když jsme uviděli vodu, byl to nádherný pohled. A těsně před krásnou pláží malý lesík tvořený zvláštními barevnými stromy. Tady si postavíme základnu! Dlouho jsme však jen pozorovali nádherné a nečekané přírodní krásy. Plazům podobní tvorové se stávali kořistí létajících ryb, kteří se pro změnu stávali kořistí obrovských olihní. Na pláži se vyhříval asi desetimetrový chlupatý had. A těsně u břehu obří chobotnice s krunýřem. Na jeden den zážitků možná trochu mnoho, to snad ani nepůjde usnout. Škoda jen, že cesta může trvat pouhé dva dny, poté by již byl portál nefunkční, a my zde zůstali napořád. Takže proč vlastně spát, když je třeba nasbírat co nejvíce biologického materiálu, natočit a nafotit každou minutu našeho pobytu. Bylo zajímavé, že za celý pobyt jsme nebyli nikterak v ohrožení, asi z nás byla zdejší příroda víc vykulená, než my z ní. Přesun zpět proběhl naprosto v pořádku, a my se radovali, že jsme doma. Jen náš pes Alík si nějak nechce zvyknout na ptakoještěra Lůďu. který přicestoval s námi a stal se domácím mazlíčkem.

75 Schwarzová Vanda Čundr do budoucnosti

Jmenuji se Ema. S bratrem Patrikem často chodíme na „čundry“. Jednou se nám přihodila zvláštní věc. Sbírali jsme dřevo na oheň. „Emo! Pojď sem, honem!“ Patrik se nad něčím skláněl. Byla to podivná černobílá krabička se dvěma šipkami. Jedna ukazovala doprava a druhá doleva. „Co je to?“ „Nevím. Zkusíme jednu zmáčknout?“ řekl Patrik a já se ho chytila za rukáv. Zmáčkl pravou šipku. Vtom všechno začalo zrnit. Kolem nás se objevil úplně jiný svět. Stáli jsme na rušné ulici. Nad námi létaly rakety. Všude se hemžili divní človíčci. Měli rozcuchané bílé vlasy a vypadali jako Albert Einstein. Ani jsme se nestačili rozkoukat a dva Albertíci v černobílých uniformách nás naložili i s batohy a dřevem do rakety a někam vezli. Ve vzduchu jsem si všimla, že domy vypadají jako obří vejce. Zvláštní bylo, že nebyly slyšet žádné zvuky, ani hlasy, nebo hluk motoru. Přistáli jsme u vejce s nápisem Muzeum. Naši průvodci nás předali jiným dvěma Albertíkům. Zavřeli nás do jakési obří vitríny s označením "Homo sapiens sapiens – Bohemicus tschundrus". „Brácho, vraťme se domů!“ „Ale jak? Ten jeden podivín mi vzal krabičku se šipkami.“ Všechno bylo ztracené. Měli jsme velký hlad, tak jsme si rozdělali oheň a opékali buřty. Člobrdíci na nás zírali. Byli jsme jak zvířata v ZOO. Každý z nich měl u pasu krabičku podobnou té naší. Jak jim ji vzít, abychom se vrátili zpátky? Ráno nás naložili do rakety. Přistáli jsme před velkým zlatým vejcem. Odvedli nás do černobílého sálu, kde na stupínku seděl velký Einstein s korunou na hlavě. Patrik se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha: „Vidíš jeho krabičku? Na tři skáču!“ Pochopila jsem. Brácha řekl TŘI a skočil po Einsteinově krabičce. Rychle jsem se ho chytila a zmáčkla levou šipku. Svět zazrnil. Vykřikla jsem radostí: „Jsme doma! Jupí!“

76 Františka Sosnová Cesta do budoucnosti

Jmenuji se Františka a píšu skutečný příběh o životě kamarádky Simony. Začal v roce 1999, když poprvé spatřila svět. Je k neuvěření, že malou a roztomilou holčičku odložili rodiče do kojeneckého ústavu. Byla tam do tří let a moc si z tohoto období nepamatuje. Její cesta do budoucnosti se začala v Plzni v Dětském domově Domino. Na pokoji žila s dvěma dívkami, staly se kamarádkami. Bála se starších dětí, které ji někdy šikanovaly. Uběhl rok a do Dětského domova přišel její o rok mladší bratr Kristián. Nevěděla o něm, takže se cítila zaskočená a byla zpočátku dost nešťastná. Pak ji to přešlo, protože si uvědomila, že má jediného člověka, na kterého se může kdykoliv obrátit. Život v domově plynul. Našla si více dobrých přátel a aktivit. Zpívala ve sboru, navštěvovala výtvarný obor, dvakrát se dostala k moři. Zlom nastal, když jí bylo 8 let a paní vychovatelky se jí zeptaly na adopci. Nezaváhala. Následovaly dlouhé hodiny u psychologa. Neuběhl ani rok a oba sourozenci se setkávají se svými budoucími pěstounskými rodiči. Povídají si, Vánoce už tráví v novém domově. Trvalo to dlouho, než si na vše zvykli a našli nové přátele. My dvě jsme se seznámily na přírodovědném kroužku. Chodíme do stejné třídy a naše přátelství už trvá 7 let. Simče je dnes 14 let a na sociálních sítích se jí ozývají praví rodiče. Ignoruje je a nechce se k nim vrátit. Říkáme si všechno, proto jsem také mohla napsat tento příběh. Jako každé holky, sníme o cestě do BUDOUCNOSTI. Je v ní život na Havaji, rodinný domek se psy a manželem, práce, která by nás bavila. Simča chce být učitelka v mateřské škole, já sním o novinařině. Dnes už obě víme, že životní cesta může být někdy klikatá a hrbolatá, ale já věřím, že jednou napíšu šťastné pokračování tohoto příběhu.

77 Stelíková Barbora Cesta do budoucnosti

Byla jednou jedna kosmonautka, která už dávno nebyla kosmonautkou. Měla velké plány a sny, ale jejím největším snem bylo cestovat do budoucnosti. Poznávat nové mimozemské druhy, poznávat jejich umění a kulturu. Proto si sama postavila stroj na cestu do budoucnosti. Předělala velkou starou televizi, vložila do ní cestovní hodiny a udělala si speciální ovladač. Ovladač měl spoustu spínátek, tlačítek, páček a čudlíků, sama ani pomalu nevěděla, jestli vůbec fungují a nejsou jenom na okrasu. Nastal den testování stroje. Kosmonautka se oblékla do pohodlného oblečení, zabalila si s sebou malou cestovní tašku s nejdůležitějšími věcmi a sedla si před televizi. Stiskla tlačítko a televize začala zrnit. Pohnula první páčkou a obraz se začal zaostřovat. Objevil se obrázek New Yorku, pohnula páčkou podruhé a objevil se obrázek Prahy. To je to pravé místo, pomyslela si. Otočila s kolečkem a na obrazovce se začaly objevovat data. Vybrala si rok 2020. Poslední tlačítko START. Obrazovka se rozzářila jasným světlem a vtáhla cestovatelku do svého nitra. Bála se otevřít oči. Když je po chvíli otevřela, v hlavě jí dozníval televizní šum a neviděla vůbec nic, jenom oslnivě bílé prázdno. Znovu je zavřela a rychle několikrát zamrkala. Objevilo se před ní panorama Karlova mostu a přilehlého okolí. Pomalu se otočila a rozhlédla se okolo sebe. Nechtěla uvěřit, že stojí tady, v Praze, na Karlově mostě v roce 2020. Vše vypadalo jako v roce 2013. Všude okolo chodili lidé, oblečení v džínách, tričkách a mikinách. Turisti nosili okolo krku fotoaparáty a fotili vše, co se jim zdálo zajímavé. Podívala se do cestovní tašky a našla cestovní ovladač. Ještě se jí nechtělo zpátky do reality, a tak ovladač rychle zastrčila a šla se podívat po Praze. Po hodině obcházení památek ji vše začalo nudit. Našla si nejbližší telefonní budku a zavřela se v ní. Vytáhla ovladač z tašky a stiskla tlačítko BACK. Celá budka se rozzářila jasným světlem a ona zmizela. Nikdo si ničeho nevšiml a turisté spokojeně procházeli okolo. O měsíc později se kosmonautka rozhodla, že se vydá na delší cestu. Opět si sedla před televizi a popadla ovladač. Zapnula obrazovku, pohnula páčkou a zvolila si New York. Otočila kolečkem a zvolila si rok 3013. Zhluboka se nadechla a stiskla tlačítko START. Obrazovka ji pohltila a ona se ocitla uprostřed Time Square a zírala nahoru na oblohu. Po obloze mezi mrakodrapy poletovala auta a ještě výš nad nimi létaly vzducholodě. Pohlédla dolů na svítící obrazovky a strnula hrůzou. Všude na ni koukaly velké nápisy TRIDIK Company a vedle nich nevzhledně vypadající stroje podobné robotům, kteří se vyráběli v 50. letech 20. století. Reklamy byly povětšinou na stroje, některé byly na volby Tridiků do parlamentu a nějaká firma na limonády nabízela Tridikovu limču s pomerančovou příchutí. Pomalu se probírala ze svého údivu a šla dál po Time Square a procházela napříč celým New Yorkem a nestačila se divit. Všichni lidé byli podivně oblečeni, každý do jiné kreace. Jedna dívka měla na hlavě místo klobouku akvárko s rybičkami, pár mužů za ní měli na sobě pruhované trestanecké oděvy a koule u

nohou. Podívala se na protější stranu a oči jí přecházely údivem. Nikdo nenosil džíny nebo obyčejné tričko, každý oděv byl něčím extravagantní a zvláštní. Všichni vypadali strnule a měli v obličeji prázdný výraz. Šla dál. Snažila se nevnímat své okolí. Najednou ji cestu zastoupila skupina Tridiků. Kruh se zužoval a zužoval. Pak už nebylo kam uhnout. Nic neslyšela, jen v hlavě se jí ozývaly různé hlasy a všechny křičely jediné. Vyhladit, vyhladit, vyhladit. Rychle vytáhla ovladač a stiskla tlačítko BACK. Cestovatelka se posadila ve své vlastní posteli a otírala si zpocené čelo. Díkybohu to byl všechno jenom sen.

78 Josef svoboda Cesta do budoucnosti

Psal se rok 1 597 328 460 Slunce vybouchlo a země byla v plamenech. Museli jsme se evakuovat. Zbytek lidí, co zůstali na zemi, uhořeli. Pár vyvolených, co se vešlo do rakety, jsme letěli na mars, který již byl plný života a rosltin. Když jsme přistáli, viděli jsme různé tvory a záhadná místa. Museli jsme začít budovat vše znovu. Zpočátku jsme bydleli v nedaleké jeskyni. Šli jsme si opatřit jídlo. Já a pár lidí jsme vyrazili na lov a ostatní na dřevo, aby bylo čím zatopit. Lov byl úspěšný, přinesli jsme malého zajíce a jednu srnku. Sice nám to chvíli trvalo, než jsme je ulovili, ale stálo to za to. Ostatní mezitím přinesli dříví a pokusili se rozdělat oheň. Povedlo se. Večeře byla moc dobrá, sice bez chuti, ale když je hlad, sní se vše. Ttak jsme pokračovali den po dni. Z jeskyně jsme se postupně přestěhovali do chýše, kterou jsme si postavili. Začali jsme si vyrábět pomůcky a nářadí z různých věcí, které jsme našli. Museli jsme začít od úplného začátku, na planetě, která nebyla obydlená. Připadali jsme si jak v pravěku, lovili jsme zvířata, museli jsme zkrátka přežít. Za pár roků jsme si vybudovali příjemné obydlí, pomalu jsme se rozmnožovali a byli jsme spokojení i bez internetu, počítačů a všech civilizačních vymožeností. Byli jsme rádi, že žijeme.

79 Ondřej Sýkora Cesta do budoucnosti

Když se podíváme do budoucnosti, všechno bude jiné. Podíváme se do budoucnosti za deset let. Budeme snad bydlet na Marsu, nebo bude vše jako dnes? Já si myslím, že budeme žít na Zemi, ale bude jiná technologie – budou lepší auta, domácnosti, jídlo a především my, lidé. Budeme mít jiné nebo nové zdroje zábavy. Tradiční sporty vystřídají nebo vylepší jiná technika. Bude se hrát s něčím jiným než s míči, ale třeba se bude využívat mysl k ovládání některých her. Domácnost bude vylepšena o nové spotřebiče, nebudeme jako hlavní zdroje využívat plyn, elektřinu, dřevo, uhlí a jiné topné přípravky. V kuchyních nebudeme vařit svíčkovou a guláš, ale jiné pokrmy. Počítač a televizi vystřídají promítané programy (příklad na zeď nebo sklo). Doprava bude úplně jiná, nebudou autobusy, metra, vlaky, ale budou vznášedla nebo levnější letadla. Palivo nebude benzín ani nafta či elektřina (plyn), ale budou se štěpit atomy (př. vodíku) a získají se nové alternativní zdroje. Lidé se nebudou zajímat o sport, posilování ani běh, ale budou zdokonalovat techniku. Lidé budou více obézní (i v současnosti), nebudou se zajímat o druhé, ale jen o sebe.

80 Dominika Šebelíková, 18 let Cesta do budoucnosti

Cesto do budoucnosti začala už v dávné minulosti. V době, kdy první lidé ještě s primitivními nástroji bojovali o své přežití. Kdyby jim někdo řekl, že jen o pár století později si lidé podmaní zvířata ke svému prospěchu, vynaleznou takové „technické novinky a vychytávky“ jako meče, střelné a palné zbraně, nevěřili by jim. Považovali by to za tak vzdálenou budoucnost, že kdyby někdy náhodou nastala, lidé by museli býti něčím nadpozemským. Pro nás je to ve 21. století už dávná minulost. Téměř pravěk. Záleží jen na úhlu pohledu. Ještě ke konci minulého století by člověka, který by tvrdil, že jednou neuděláme ani krok bez chytrého mobilu, že budeme jako zaslepení hledat signál na internet i v nejodlehlejším koutě světa a dívat se na svět přes objektiv fotoaparátu, přinejmenším by ho považovali za člověka s velice bujnou fantazií. Dnes skutečnost. Čas je relativní. To, co bylo ještě včera nemožné, dnes už možné je. Mění se všechno. Rychle. Tak rychle, že si ani neuvědomujeme, že v budoucnosti už žijeme. Cesta do ní nebyla nijak krátká ani jednoduchá, spíše byla plná bojů, zvratů a nadějí do budoucna. A tuto naději si lidé ponechali i dodnes. Neustále se obracíme do budoucnosti s tím, že bude líp. Ale co když se teď máme líp, než jsme se měli v době, kdy jsme se spoléhali na lepší zítřky? Budoucnost se přeceňuje. Ať už cesta do ještě vzdálenější budoucnosti bude jakákoliv doufám, že lidé budou bojovat o své přežití stejně jako na začátku, že se nenechají nahradit roboty, mimozemšťany ani ničím jiným, čím nás teprve strašit začnou. Věřím, že si lidé ponechají svojí lidskost, naději, sny a třeba se i poučí ze svých dřívějších chyb.

81 Šimon Hynek - 15. let Cesta do budoucnosti

„Je tu volno, můžu si přisednout?“ „Jo jasně, proč ne.“ Už od doby, co nastoupila do stejného kupé, jsem z ní nemohl spustit oči. Krásné, tmavé vlasy, černý kabát a ten úsměv… Hnědá…podívám se do svého čaje, vidím v něm svůj odraz. Horkostí ucuknu jazykem, ale cítím tu chuť. Medový čaj. Odraz i budíček každého rána. „Brácha, to jsi ty?“ Uslyším z ložnice v podkroví rozespalý hlas. „Jo, já, klidně spi“. Naliju do sebe poslední lok čaje, popadnu boty. Několikrát zamrkám, málem jsem usnul nad zavazováním bot. Dovážu tkaničky a spokojeně si je změřím. Běžím. Vytvářím si rychlý rytmus, krok, výdech, krok, nádech. Začíná mě bolet snad každičký sval v nohách po včerejším běhání. Bolest, ospalost a zase bolest. Pro koho to vlastně děláš, Adame? Běžím tmou a míjím pochyby. Běžím jako blesk a nechávám za sebou všechno zklamání, neúspěchy, bolest i posměch. Ale teď jsem na řadě já! Protrhl jsem tmu toho všeho a vyskočil z ní. Jsem olympijský vítěz. Pro tohle to děláš kámo. Pro svoje sny! Protože jednoho dne se ukáže, že tohle byla cesta tvojí budoucností. Nejde přece jen o běhání! Jde o radost z toho, že jenom nesedím doma na zadku jako všichni. Jde o holky, co se na mě hezky usmějí, když kolem nich proběhnu. Jde o pohyb, když se napíná každičký sval. Mé tělo utíká před vším protivným a duše nad tím jen spokojeně přikyvuje. Všechno je hezčí, utíkám po jejich pochybách, zadupávám je každým pohybem do země. Běžím do budoucnosti. Hnědá, ranní čaj. Hnědou najednou obklopí tmavé řasy. Divné. Hnědá se zrcadlí v očích. Vyskočil jsem z ní zpátky na sedadlo vlaku. Panebože! Já se jí celou dobu díval do očí! Usmívá se na mě, trochu překvapeně. Podívám se na ní. Ještě jeden malý záblesk hnědé. „Ahoj, jsem Adam“. Tohle „ahoj“ je možná další cesta do budoucnosti, kdo ví.

82 Kateřina Švehlová – 14 let Cesta do budoucnosti

Byl normální den, jako vždycky. Šla jsem z práce - jako každý den. Dlouho jsem čekala, než se na semaforu pro chodce objeví zelená. No konečně! Ne všichni ale dbají semaforu. Zrovna když jsem byla uprostřed silnice, vyřítilo se od někud auto. Pak si pamatuji jen ostrou bolest a panické hlasy. Všechno vnímám nějak z dálky. Jsem mrtvá? To byla moje první myšlenka. Před očima jsem měla tmu. Celá jsem byla opředena tmou. Najednou se před mýma očima začalo objevovat světlo. Po chvíli jsem stála uprostřed krajiny. Spíše nějakého zvláštního města. Obyvatel tu zřejmě moc nebylo, protože město se zdálo velké, ale nikdo na ulicích nebyl. Tak jsem si tam chodila, sem a tam, ale nikdo nikde. Asi po hodině marného ch zení jsem uviděla starší paní. Mířila ke mně. „No konečně někoho vidím na ulici!" Spráskla ruce a táhla mě za ruku někam pryč. Teď sedím v jejím bytě a piji čaj. Za tu hodinku co tu sedím, jsem se dozvěděla víc, než jsem chtěla. Jsem v Praze! Normálně tak rušné město! Proto mi paní Procházková dala také vysvětlení. Jsem v roce 2162! Všechno je tady jinak. Lidi nechtějí mít děti, honí se za kariérou. A ten, kdo by chtěl mít potomky, by musela řádně zatočit se svou životosprávou. Všichni totiž pracují doma u počítačů, a když dopracují, tak jsou zase u počítače. Nikdo se skoro nehýbe a podle toho taky vypadají. Už se ani nečtou knihy, raději se dívají na televizi, nebo si pustí namluvenou knihu v počítači. Všechno se motá jen u toho počítače. Jestli to takhle půjde dál, lidstvo tady moc dlouho nevydrží. Chtěla jsem pani poděkovat za čaj, ale už jsem nebyla v jejím bytě, ale na nemocničním lůžku. Všechno to byl sen. Hned co mě propustili z nemocnice jsem dala v práci výpověď. Po roce jsme se s manželem dočkali. Narodila se nám holčička. Protože - co když to sen nebyl?

83 Kateřina Vejvodová Vize budoucnosti

Lidstvo odjakživa touží proniknout clonou nevědomosti a stanout před branami budoucnosti. Pak jednotlivé dveře otevírat a zkoumat jejich ukrytá tajemství. Chtěli bychom se ponořit do stroje času a probudit se ve zcela nové éře. Poznat způsob života za desítky, stovky a možná i tisíce let. Snažíme se fantazírovat o zítřkách i o tom, co přinesou. Nic už se ale nezabýváme tím, zda tyto zítřky budou tak zářné jako současnost. A ještě méně si klademe otázku, co je to vlastně budoucnost? Řekněme tedy, že budoucnost je úplně všechno od nadcházející sekundy po miliony let vzdálené ráno, do něhož se jednou probudí naši potomci. Je velmi relativní, budoucnost. Stačí jen mrknout okem a všechno ohledně té nedozírné vzdálenosti se změní. Hlavně proto, že naši budoucnost utváří naše vize. A pak stačí jen chvilkové zamyšlení, změna jediné věty v textu, či veto důležitého rozhodnutí. Vidíte? Všechno je jinak. V naší hlavě, ve skutečnosti i v budoucnosti. Zkrátka a dobře, budoucí časy jsou relativní. Je na ně nazíráno různýma očima a z různých stran, to proto se nám zdají tak tajemné. To, co se však doopravdy stane, s našimi sny o vyspělé civilizaci vůbec nesouvisí. Tisíckrát si můžeme představovat robota, jak nám po práci vaří kávu nebo žehlí prádlo. Jiní si zase vysní obří katastrofu, která postihne celou planetu. Avšak, to vše je jen blahodárná iluze, ze které čerpáme a které se můžeme naplno oddat. A možná je i tak trochu nebezpečná… K tomu, abychom mohli cestovat do reálného budoucna však potřebujeme odhalit, co nás skutečně čeká. Ovšem budoucnost se stává reálnou až s přítomností, ale pak už to vlastně ani není budoucnost. Je to budoucí forma přítomnosti, která bude za nějaký ten čas ovlivňovat budoucnost. Sněme tedy dál, sněme o skutečné budoucnosti, které se nám zoufale nedostává a představujme si cestu časem do té smyšlené. Pamatujme ale, že v příští vteřině může být všechno zase trochu jinak…

84 Veronika Svatková Cesta do budoucnosti

Léto, srpen 2013. S jsem s našimi v Řecku. Nádhera! Stojím na kraji útesu a kochám se pohledem na azurové moře.V jedné setině vteřiny šlápnu vedle a padám dolů z útesu. Studený vzduch se mě snaží zachytit, ale jsem pro něj moc těžká. O chvíli později sedím ve velké vesmírné lodi. Vykouknu ven a vidím naši Zemi. Malou modrou kouli visící v černém nekonečnu. V útrobách lodii jsou dva lidé. Mají na sobě oblečení, které se ani trochu nepodobá tomu, které mám na sobě. „Nevidí mě“, pomyslím si a stoupnu si za jejich záda. Žena s hnědými vlasy pláče a prohlíží fotku, kterou drží společně s mužem vedle ní. On ji objímá a já skoro ani nemám šanci zahlédnout, co je na fotografii. Nakláním se a nakonec zahlédnu obličej malé dívenky s culíčky. Muž zapne jakousi obrazovku na stěně a na ní běží zprávy s velkým nápisem v rohu: ,,Ze Země". Dole běží titulky ve třech jazycích a vyděšený prošedivělý zpravodaj anglickou mluvou, které rozumím, říká:,,Čtvrtá světová válka stále nekončí a bere si své oběti. Máme zprávy o tom, že obyvatelé planety Sedron odmítli náš požadavek o pomoc poslaný před pěti lety. Robotům stále nedošla energie, jak jsme předpokládali a...." Zatočí se mi hlava. Znovu padám z útesu, ale tentokrát jsem ve městě plném života. Stojím v ulici, všude spousty stánků. Domy jsou do půlkruhů. Koukám nahoru na hvězdy a vidím mezi nimi i naši modrou planetu. A znovu padám. Každá scéna z budoucnosti je namalovaná na stěnách, kterými se propadám níž a níž. Z každé budoucnosti si zapamatuji jednu věc. Roboti, vzpoura, občanská válka, Američané emigrují do Evropy, rozšiřuje se neznámá nemoc, lidé umírají, vynálezci pracují, lidé odlétají do vesmíru, děti jsou nakaženi, roboti začínají přemýšlet, lidé panikaří, roboti vynalezli vesmírné lodě... Už mě z těch informací bolí hlava a je mi na zvracení. ,,Už doooooost!" zařvu. V té chvíli moje cesta do budoucna končí a já dopadnu do měkkých peřin. Zpocená se probouzím ve svém pokojíčku…

85 Adéla Vlasáková, Budoucnost

Dobrý den milí posluchači, určitě jste někdy přemýšleli o podobě světa v budoucnosti. Já bych vás nyní ráda seznámila se svou teorií. Myslím, že je mnohem hezčí představovat si létající auta, kouzelné rostliny i prospěšné roboty než uvěřit některým katastrofickým předpovědím o zániku planety. Ale pěkně popořádku: Za 50 či 100 let zásadní změny nečekejme, drobná vylepšení se objeví především v oblasti techniky. Bavme se ale o budoucnosti po roce 5000. Lidem usnadní pohyb a práci mechanické končetiny. Co byste řekli tomu, připnout si další dva páry rukou nebo nohou? Bomba ne?! Přijdete do obchodu a můžete si vybrat z několika druhů - rychlé, pomalé, ploché, skákavé, pružné, samochodící, létající, blánovité . . . . a mnohé další. Nejúžasnější změnou projde ale lidský mozek, jehož schopnosti neumíme v současnosti plně využít. Za 3000 let však lidé budou díky pouhé myšlence běžně pohybovat předměty a cestovat. Vyberou si místo pro dovolenou, zamyslí se a jednoduše se přesunou. Zajímavé bude už i samotné složení normální rodiny, protože se naučíme žít s lidmi z jiných planet. Někoho z vás možná nepotěším informací o stále trvající povinné školní docházce. Ovšem místo nudných polorozpadlých učebnic se při hodinách dějepisu nebo přírodopisu bude cestovat v čase. Nebojte, zcela bezpečně. Žáci a studenti uvidí všechny ty mamuty, neandrtálce, dinosaury, chrlící sopky, ale přítomni budou jen duchem. Oblíbené školní výlety dostanou také nový rozměr. Zapomeňte na kina, divadla, prohlídky zámků... Děti se vypraví na Jupiter, Saturn nebo si jen „odskočí“ na Měsíc.

Za pozornost děkuje a loučí se s vámi Adéla Vlasáková.

86 Vopelka Jakub Cesta do budoucnosti

Budoucnost. Toť jest velikost sama, nedozírný prostor a nekonečný čas, kde se detaily postupně stávají méněcennými a hrdinské činy nabývají takové pamětihodnosti, že existují ještě mnoho set let poté, co se i prach z kostí oněch hrdinů rozplyne a zmizí v nenávratnu. Je to motivace pro všechny ubohé, chudé a truchlící, kteří hledají v novém rozbřesku závan naděje a štěstí, a hrozba pro všechny spokojené a bohaté, jelikož boží mlýny melou nepředvídatelně a za peníze si štěstí stále koupit nelze. Budoucnost je také formou přítomnosti a obklopuje nás doslova na každém kroku. Každým skutkem, který učiníme, i každým slovem, které proneseme, se podílíme na vytváření něčeho, čemu někteří říkají koloběh života, jiní evoluce a někdo jednoduše osud. Odrazí-li se plavec od hrany bazénu, pak bezpochyby dopadne do vody, zamává-li pylem nasycený motýl svými křídly, ladně se vznese do povětří. A jestliže obyčejná lidská bytost upaží a začne mávat rukama ve snaze vzlétnout, nestane se nic. Ona budoucnost je nesmírně krásná a mocná v tom, že do ní nevidíme o nic víc než na dno napuštěné studně, ovšem od té doby, co jí člověk začal ohýbat a měnit ve svůj prospěch, její pověst se zatemňuje a její moc může být tou nejobávanější nástrahou, jaká před lidstvem stojí. Chceme- li se vydat na cestu vstříc času, co nás asi čeká? Může se v tom nezastavitelném, nekonečném a kolosálním procesu vůbec najít dost místa pro někoho, kdo tolik chybuje, lehkovážně uvažuje, nerespektuje a kdo možná nikdy nepochopí, jaký význam má jeho role v dobrodružství zvaném život? Kdybychom si dokázali sestrojit dalekohled ukazující budoucnost a pohlédli do něj jedním okem, tím pozitivním a radostným, jehož barvy hrající duhovka značí naději, přátelství a mír, snad bychom stále spatřili něco povzbudivého, zajímavého a jistě i ohromujícího. Nejen technickou a ekonomickou vyspělost, moderní design, úžasné vynálezy za hranicemi chápání nebo dnes nepředstavitelné módní trendy a formy zábavy, ale především jednotnou společnost žijící v míru, pokoji a s pocitem vlastní sounáležitosti, který je pro lepší zítřky nezbytný. A jelikož detaily jsou snad méněcenné jen dočasně, je třeba poukázat na to, jak krásná je to představa žít ve světě, kde pro vrchnost budou platit stejná pravidla jako pro „poddané“ a kde peníze nebudou rozhodovat o tom, čí život je dražší a důležitější. Ovšem pořád je tu i druhé oko, negativní a smutné, jehož temné bělmo odráží pouze záporné pocity a vyvolává představy, jaké by případný turista s letenkou do budoucnosti nejraději vymítil z povrchu zemského. Ať už vykácené a zdevastované pralesy, které kdysi oplývaly životem a pohybem jako zřejmě nic v celé zaznamenané historii, ovzduší prostoupené jedovatými látkami, nezastavitelný růst lidské populace nebo válečné střety, které by ruku v ruce s rozvinutými technologiemi znamenaly nejděsivější možný scénář, jaký může matka přítomnost pro budoucnost přichystat. Ale jak všichni dobře víme, oka většinou existují pohromadě jedno vedle druhého, takže snažíme-li se opravdu urputně dohledat pravdu a svou cestu do budoucnosti si pečlivě naplánovat, zjistíme nakonec, že nevíme vůbec nic a jakákoli ohromně znějící myšlenka může být v příští chvilce

vetována nápadem novým. Jedinou jistotou, která nám tak v naší životní pouti zbývá, je vědomí, že jednoho dne zemřeme a přenecháme veledůležitou štafetu nastupujícím, budoucím generacím. A pokud to tak opravdu je možné říci, pak, jakkoli to zní jako velmi nepříjemné a ohrané klišé, naším největším poselstvím směrem do budoucna je najít ten smysl, pro který chodíme po tomto světě, podřídit se mu a vytvořit takové cesty, aby si mohli lidé za tisíc nebo dva tisíce let říci, že nejsou na světě nadarmo. Není třeba cestovat časem, není třeba hledat odpovědi v modlitbách a není vůbec nutné strachovat se, kam naše společnost, náš svět, naše přítomnost spěje. Bohatě stačí, když budeme myslet. Myšlení je totiž naše největší a nejúžasnější přednost, která při správném použití dokáže zajistit to, co se inkoustem na bílý papír zachytit při vší snaze nedá. – Šťastnou cestu do budoucnosti!

87 Denisa Waldová Cesta do budoucnosti.

Byly jednou tři děti a ty pořád něco zkoumaly. Jmenovali se: Keren, Oliver a Nela. Najednou se před nimi objevila jeskyně. Tak jí samozřejmě šly prozkoumat. Když tam zašli, tak se jeskyně zavřela. Najednou Oliver řekl: „Určitě musí být na druhé straně také východ.“ „Stačí projít jeskyní!“ povídá Keren. „Tak jo, ale rychle myslím, že jsou tady netopýři a já netopýry nemám ráda,“ řekla Nela. Tak se co nejrychleji vydali směrem k východu. Šli asi 10 minut. Najednou Oliver zakřičí: „Hele vidím světlo, za chvilku jsme venku.“ Nabrali co nejvíc síly a běželi, jak nejrychleji mohli. Jsou na konci. Vyjdou z jeskyně. Rozhlíží se a najednou vidí město, které vypadalo jako to, ve kterém bydlí, ale zároveň jako úplně jiné město. ,,Moment, to vypadá, jako bychom byli v budoucnosti,“ řekla Keren. ,,To je nesmysl,“ řekla Nela. „Zamysli se, proč by auta létala nad silnicí místo, aby po ní jezdila nebo proč by byla fontána místo vody z bonbónů?“ povídá Oliver. „Takže, my jsme opravdu v budoucnosti?“ řekla Nela. „ Jo asi jo,“ řekl Oliver. Najednou Keren vyhrkne: „A co si tu budoucnost prozkoumat!“ „Tak jo, tak jdeme !“ zakřičí Nela. Všichni najednou vyběhnou k fontáně. Pak vidí auta, kterým z výfuku vylétávají bublinky. Najednou Oliverovi někdo zaklepe na rameno a říká „ Ahoj, Vás jsem tady nikdy neviděl. Já tady znám totiž všechny. Mé jméno je Alexandr, jak se jmenujete vy?“ „Já se jmenuji Oliver a tohle je Nela a Keren,“ řekl Oliver. „Mohla bych ti říkat jinak, no Alexandr je moc dlouhé,“ řekla Nela. „Ale Nelo!“ okřikne ji Keren. „ Ne to je dobré, říkejte mi Saša,“povídá. „Taky jsi byl na Slovensku, my už dvakrát.“ povídá Oliver. „Ne my létáme na měsíc. Létá tam teď každý!“ Tomu se všichni divili. „Moment, měli jsme už být doma!“ vyhrkne Keren. „Počkat, kde doma?“ diví se Saša. Tak mu to všichni začali vysvětlovat. „Jo, ale to byste měli trochu spěchat, protože ta jeskyně se za pět minut tady zase zavře!“ zakřičí Saša. Tak běželi, co nejrychleji mohli. Měli to akorát. Když dorazili domů, tak měli průšvih, protože přišli pozdě o jednu hodinu. Od té doby děti nebyly tak zvědavé a dávaly si pozor, aby zase nešly do nějaké jeskyně.

88 Radek Wipplinger Noční myšlenky

Je noc a já se chystám ke spánku. Ale ani po čtvrt hodině se mi nedaří zabrat. A tak zkouším nad něčím přemýšlet. Napadá mě téma o mé budoucnosti. Jak se mi bude asi dařit život za dvacet let? Přemýšlím spíše o tom, jaký život bych chtěl mít, než jaký ho asi skutečně mít budu. Přál bych si žít s rodinou někde v cizině, nejlépe u moře. Chtěl bych mít klidný a spokojený život, proto preferuji život někde vzdáleně od civilizace. Ale aby to zase nebylo moc od ruky. A kdyby se mi toto náhodou vyplnilo, chtěl bych mít spíše moderní dům, na jehož designu i výstavbě bych se podílel. S tím asi bude úzce souviset mé povolání. O tom teď přemýšlím celkem často, protože se rozmýšlím, kam budu ze základní školy pokračovat. A je to stavební architekt. Takže to by asi bylo o místě, kde bych chtěl žít. Samozřejmě bych chtěl mít krásnou rodinu, která by tam se mnou spokojeně žíla, alespoň bych to tak chtěl. Takto celkem jednoduše přemýšlím o svém budoucím životě. Do vysněného života patří také pochopitelně spousta detailů, o kterých je zbytečné se dlouze zmiňovat. Asi bych ale měl napsat, že bych rád dokončil střední a doufám, že i vysoké vzdělání. To je asi takový předpoklad pro život, který jsem zmiňoval. A jelikož takové to přemýšlení téměř před spaním je velice namáhavé, už na to "kašlu" a jdu raději spát a uskutečnit svůj téměř nesplnitelný sen.

89 Vlasta Jindrová Nepovedená expedice

Jednoho dne se pan Němec probudil a už od rána cítil, že nebude mít šťastný den. Vstal, oblékl se a utrhl kalendář.“Á, dnes přijede Andělka.“ Andělka byla Němcova dvacetiletá dcera. Toužila být po otci, který pracoval na vesmírném středisku. Studovala ve velmi vzdáleném městě. Pan Němec se po snídani odebral do práce. Dnes byl pozván k panu řediteli. „Pane Němec, vezměte své muže a vypravte se.“ „Proč?“ „Vypravíte se do vesmíru a pokusíte se najít způsob, jak se vrátit v čase o 700 let zpět.“ „Ale pane, to přece nejde.“ „Ale vám to půjde a bez odmlouvání!“ Stanislav Němec vyšel z ředitelova kabinetu zlostí celý červený. Šel domů a přemýšlel, jak se dostane se svou posádkou do minulosti. „700 let zpět“, povzdychl si. Doma zvedl telefon a obvolal všechny své muže. Nejdříve zavolal svému nejlepšímu kamarádu Karlovi. A potom postupně zavolal mužům, že bude porada. „Tati“, pan Němec se otočil a ve dveřích uviděl svou dvacetiletou, jedinou a milovanou dceru Andělu, která se vrátila ze školy. „Andělo, pozítří poletím na vesmírnou expedici.“ V den odletu se všichni muži loučili a nastupovali do rakety. Letěli dlouho a hledali,jak se jede do minulosti. Vtom za panem Němcem přišel Jan. „Stando, přibližuje se k nám Černá díra!“ Ááááá! Raketa dopadla na bílý most. Všude kolem bylo plno předmětů různě barevných. Byly tam například modré kozačky, oranžové propisky , bílé tužky, květiny, jablka a tak dále ….. Pod nimi byla Černá díra, která je vyplivla ze svého zajetí. Předměty nebyly malé jako u nás, byly v nadpřirozených velikostech. Proti raketě šla rodina. Otec, matka a dvě děti. Všichni muži vyšli z rakety a ptali se, kde to jsou. „Dobrý den, prosím vás, nevíte, kde to jsme?“ zeptal se pan Němec. „ Dobrý den, vítejte na planetě HUN=BEN.“ „Ty jim rozumíš, Stando?“ „Ne.“ „Počkejte, já jim to vysvětlím“, řekl Šimon. „Dobrý den,“ začal Šimon, „já jsem Šimon Brzký.“ „Dobrý den Šimone Brzký“, řekl muž. „Já jsem Ivan Malý. Toto je moje žena Alena Malá a toto jsou naše děti Ivan a Štěpánka. „Tak co, zjistil jsi něco?“ Zeptal se Standa Šimona. „ Jo, zjistil. Ty lidi mluví obráceně. Mají obrácená písmena. Takhle.“ A Šimon vzal papírek a napsal na něj Standa. Potom papírek obrátil vzhůru nohama a dal ho Standovi přečíst. Standa přečetl své jméno pozpátku. Rodina tomu rozuměla. „ Výborně, výborně“ pochválil Standa Šimona. Takhle se tady dorozumíme s každým?“ „Jo.“ A tak vzal Standa papírek a napsal na něj: Já jsem Stanislav Němec a chtěl bych se vás zeptat, kde to jsme? Potom otočil papírek vzhůru nohama a dal ho ženě přečíst. Když si to žena přečetla, tak na papírek napsala : Vítejte na planetě HUN=BEN. Pak ho dala Standovi přečíst obráceně. „ HUN=BEN, co to je za planetu?“ zeptal se Karla. „To netuším, nikdy jsem o takové neslyšel. Kdybychom aspoň věděli, v jakém jsme století.“ Jste ve 40.

století“. „Cože to?“ „Chápu to,“ řekl Milan, „oni nám rozumí, ale my jim ne.“ „To jsem také pochopil!“ Standa se znovu zeptal: „Nemohli byste nám říct, kde je nejbližší ubytovna?“ „Asi 4 km odtud,“ odpověděla žena a ukázala prstem směr, aby muži věděli kudy. „Děkujeme,“ řekl chápající Václav a ukázal Standovi a ostatním, aby šli za ním. Po půl hodině bloudění na bílém mostě mezi velkými předměty (už pochopili, že se v nich bydlí) našli velkou budovu v podobě banánu s nápisem HOTEL. „Co to znamená?“ „Co?“ „Ten nápis?“ Zeptal se Standa Šimona. „To znamená…………..myslím že hotel.“ „Tak to je dobrý“ odpověděl Standa a šel jako první do banánu. Když vešli, uviděli uprostřed místnosti kabinku, ve které seděla pěkně upravená dívka. Přišli k ní a řekli: „5 pokojů po dvou.“ „Ano, hned to bude.“ „Co povídala?“ „Asi že to hned bude,“ vytušil Fanda. „ Ty se nějak v té řeči vyznáš.“ „No to víš.“ „Třetí patro, tady máte klíče.“ Asi ve 4 hodiny se šli muži projít. Jak tak šli po bílém mostě nad Černou dírou, Václava něco napadlo. „Hele, já už vím, my jsme v budoucnosti.“ „Tati, tati! Vstávej, dnes jedete do toho Španělska. Zmeškáš letadlo!“ „Co? Pane řediteli, já za to nemůžu! Opravdu!“ Pan Němec se probudil a uviděl nad sebou svou dceru. Zjistil, že se mu to všechno jen zdálo.

90 Můj sen Nikol Zieglerová

Píše se rok tři tisíce tři sta třicet tři, už nežijeme na Zemi. A, bé, cé, dé, jakpak se nám na Venuši vede?

Žádné volby, žádná vláda, na Venuši se žije, jedním slovem - paráda.

Peníze - co to slovo znamená? Prý to byly papírky, každý je chtěl do sbírky. Někdo sbíral poctivě, jiný sbíral i za jiné. Papírky prý vládly lidem, my je zrušili s čistým klidem.

Co je auto, vlak a letadlo, to nevíme, přes myšlenky teď jezdíme. Na něco jen pomyslíme, na displej to namačkáme, samozřejmě na nic nečekáme

a všechno hned máme.

Rukama již neděláme, pouze dotykové vrstvy používáme. Zelenina, maso, chléb i ovoce, to je pro nás španělská vesnice. Jídlo žádné nemáme, jen občas nějakou pilulku spapáme. Hubenost či obezita, to je pro nás tabu. Všichni mají figuru, jak ze žurnálu.

Děti do školy již nechodí, inteligentní se hned narodí. Máme všechno, co jsme v roce 2013 neměli Za těch pár let jsme prostě vyspěli.

Ráno jsem se probudila, zjistila jsem, že jsem jenom snila. Budoucnost mě ohromila, přesto bych se současností neměnila. Máme všechno, co v budoucnosti chybí, mně se žít teď prostě líbí.