Na kole napříč Českem. aneb anabáze Petra Kratochvíla z nejvýchodnějšího na nejzápadnější místo Česka 8. až

Na kole napříč Českem – aneb anabáze Petra Kratochvíla z nejvýchodnějšího na nejzápadnější místo Česka 8. až 18. 7. 2015 Zpracovatel: Ing. Petr Kratochvíl, srpen 2015

1

Na kole napříč Českem – aneb anabáze Petra Kratochvíla z nejvýchodnějšího na nejzápadnější místo Česka 8. až 18. 7. 2015

Úvod Od mé poslední jízdy kolem Česka podél hranic uplynul rok. To, že jsem ujel 1633 km za 18 dnů, mi dodalo sebevědomí. Bohužel až takové, že jsem na cestu z nejvýchodnější na nejzápadnější místo Česka moc netrénoval. Během roku jsem najezdil dost kilometrů, ale vždy jen na kratší vzdálenosti (cca do 50 km), resp. nejvíce tak kolem 30 km. Zkušenosti z jízdy podél hranic jsem chtěl obohatit o jízdu středem Česka. Plánoval jsem i navštívit některé turistické zajímavosti, města a významné obce. Z toho také vyplynul můj odhadnutý denní limit kilometrů – tak 50 až 60. Vybavení na cestu jsem měl připravené od loňska, jen stan jsem si zase vypůjčil od dcery. Je lehký a už ho umím stavět. Spaní pod stanem jsem sice dopředu neplánoval, ale ten pocit volnosti je skvělý. Vzhledem k tomu, že nemám takovou zkušenost se sháněním ubytování ve vnitrozemí, tak jsem si alternativy ubytování podrobněji naplánoval. Kolo mi letos připravoval můj příbuzný – Michal Urban. Když jsem ho viděl při práci, tak jsem získal jistotu, že kolo pojede jako drak. Bohužel jsem si jeho vyzkoušení po seřízení nechal až pět dnů před plánovaným odjezdem. Sedl jsem na kolo a ani jsem si nestačil vyzkoušet brzdy, když mi před kolo skočila kočka. Mám je rád a tak jsem zatáhl za obě brzdy silou. Přišel kotoul a výsledkem byly uražené dva zuby, rozseknutý ret a trochu pochroumané části těla na pravé straně. Dopravil jsem se domů a začala údržba těla. Hned mi napadlo, zda budu schopen vyjet na cestu. Nechal jsem to rozhodnutí na pondělí před startovní středou. Druhý den jsem začal kontrolovat kolo. Na něm nebyla o nehodě ani zmínka. Snad jen trochu krve na rámu a uvolněné zadní světlo. Snažil jsem se analyzovat příčiny pádu a došel jsem k závěru, že přední brzda brzdí o hodně více, než jsem zvyklý. Pak byl pád jasný a logický. Uvolnil jsem seřízení, úspěšně vyzkoušel a tak jsem kolo ohodnotil jako vhodné pro cestu. Připravil jsem si opět itinerář. Využil jsem řadu map, co jsem měl doma a rozhodl se, že žádnou další nebudu pořizovat. Chybějící mapové podklady jsem nahradil tiskem map z mapových serverů. Navíc jsem si na serverech ověřil aktuálnost dat z tištěných map. Výškový profil nebyl pro mne rozhodující, hory jsou přeci především v příhraničí. Jen jsem si ověřil, že příhraničí v Těšínském Slezsku bude pro mne „horskou etapou“ (to mne čeká již první den) a pak pár kopečků podél vojenského prostoru Doupov. Trasu jsem naplánoval i na Cykloserveru a pak si ji převedl do navigace Garmin. Vešla se mi tam jen část trasy, zbytek pojedu jen podle map. Pojedu přes Prahu a tak si doma dohraju druhou část trasy, resp. zase jen její část, co se paměťově do navigace vejde. Pro záznam trasy je však navigace skvělá. To je i zkušenost z loňského roku. Itinerářovou přípravu jsem myslím nepodcenil a tři zdroje informací mi byly k dispozici – papírové mapy (i ústřižky z map, aby to bylo co nejlehčí) a tisky z map Seznamu, navigaci a mobilní telefon s aplikací Mapy.cz. V pondělí 6. 7. 2015 jsem posoudil můj zdravotní stav a rozhodl se na cestu vyrazit. Jen jízda z kopců asi bude opatrnější, abych nemusel brzdit přední brzdou. Přeci jen ta příhoda s brzdou v podvědomí bude. Po loňské zkušenosti jsem koupil jízdenku na MHD, protože Opencard jsem raději nechal doma. Ušetřil jsem tak poplatek za kolo ve vlaku. 2

1. den – 8. 7. 2015, Návsí – Mosty u Jablunkova Tak první den začal s trochou obav, jak stihnu vlak. Prostě nervozita. Věřím, že postupně opadne, musím si na to postupně zvykat. Nejde to ráz na ráz. Vždyť právě ta volnost je pro mne jedním z motivátorů déletrvající jízdy na kole. Na webu bylo, že všechny vlaky, co jedou od Běchovic přes Dolní Počernice na Masaryčku, mají zpoždění. A tak jsem se rychle oblékl a vyrazil jsem na nádraží dříve, než byl plán. Snídani jsem si nechal zabalit. Přineslo to z mé strany i více nervozity vůči Zdence, která se snažila situaci uklidňovat. Za chvilku jsem zabalenou snídani nemohl nalézt. Přitom jsem si ji již zabalil do tašky. Chléb jsem chtěl přepůlit a zabalit do ubrousku a ne do igelitu. Sice dobrá myšlenka, ale v tu chvíli špatně podaná. Z garáže jsem vyvedl nabalené kolo z předcházejícího dne, dodal tam jídlo na cestu a stále jsem myslel na to, co jsem zapomněl. S doslova hekticky zaplněným mozkem negací sedám na kolo a jedu na nádraží. Pohyb na kole mě uklidňuje. Již kolem sedmé hodiny jsem dojel na nádraží a vlak zrovna přijel. Bylo to velké překvapení. Hup do něj! Ještě předtím jsem označil jízdenku v té žluté krabičce s hodinami a k nástupu do vlaku jsem si vybral nejbližší dveře. Netrefil jsem se do míst, která jsou vyhrazena pro kola, ale hlavně, že jsem byl ve vlaku a že jedu směr Masarykovo nádraží. Během jízdy jsem zjistil, že vlak je ten, co tu měl být před více než hodinou. Byl opravdu plnohodnotně vytížen a lidé neměli k dráze zrovna dobrý vztah. A tak jsem byl nakonec na Masaryčce ještě dříve, než jsem původně předpokládal. Řada cestujících se vrhla k potvrzení zpoždění vlaku. Mně by to nepomohlo, jen by mne to možná zpozdilo cestu do Návsí o pár hodin. Tak pomalu procházím halou nádraží směrem do Hybernské ulice a vydávám se směrem na Hlavní nádraží. Přejel jsem na Hlavák a čekám na rychlík Landek. Pozoroval jsem ruch v hale a stovky lidí se chovaly klidně a bylo vidět, že jsou zkušenými cestovateli. To platilo pro domácí i zahraniční turisty. Šel jsem se pak s kolem projít a hledal trafiku, kde bych si koupil něco na čtení. Vždy však byla prodejna v hloubi nádraží a já jsem nenašel odvahu nechat kolo ani na chvíli bez dozoru. Pak se objevilo na ceduli nástupiště, odkud Landek odjíždí – 4S. Tak jsem se tam vypravil. Mohl jsem vyjet po jezdících schodech na nástupiště a tak jsem přišel o první výrazný trénink svalů. Výhodou Landeku je to, že kolo po vynesení přes schody dostanete do prostor, kde si ho můžete (musíte) pověsit na hák. Číslo háku – 26 - odpovídá číslu vaší místenky. Dokonce se to povedlo tak, že jsem z místa sezení viděl na visící své kolo. Byl jsem klidnější. Stále ve mně hlodá brouk podezíravosti. Nerozumím cenové politice Českých drah. Když jsem jel loni s kolem, tak na mně chtěli poplatek za zavazadla. To proto, abych si je mohl ponechat na kole. Kdybych si je vzal do kupé, tak nemusím nic platit. To je přeci logika?!?! Vlak nese stejnou zátěž, ale dráha má vyšší výnosy. Tak letos jsem z opatrnosti koupil i lístek za zavazadla, který jsem pak nevyužil. Tak jsem kolo zavěsil, usadil se a cestoval, což jsem považoval za povinnost, když jsem si koupil jízdenku. A byl jsem spokojený cestující. Dokonce jsem si objednal kávu. Paní průvodčí byla příjemná a po asi třetí výzvě k předložení jízdenek pochopila, že skutečně cestuji až na konec Česka. Během jízdy se lidé střídají, průvodčí jsou v pohodě a funguje klimatizace. Pro mne až dost, ale oblékat se mi nechce. Je to udržitelné (nyní chápu, co je udržitelný rozvoj). Za dobu jízdy jsem vyluštil celý sešit křížovek a všechny jsem zvládl. To bohužel není v dnešní době problém, protože jejich vydavatelé mají zájem, aby se co nejvíce luštitelů hlásilo o výhru a to za cenu, která je někdy vyšší než vlastní výhra. Ve stanici Třinec-centrum (pro mne nová stanice) vstávám a sundávám kolo z háku (mimochodem se 3

potvrzuje jeho tíha a táhnutí na zadní). Doplňuji postroj kola o to, co jsem měl s sebou v kupé a připravuji se na výstup. Vše klaplo a dokonce na schůdkách jsem ani neklopýtl. Vlak chytl hned při cestě do Kolína asi 20 minut zpoždění a tak jsem v Návsí vystupoval asi v půl druhé a vytáhl kolo z vlaku. Zkusil jsem svézt a vyvézt kolo z nástupiště výtahem. Nevešlo se tam. Až potom, co jsem ho vynesl napovrch, jsem si uvědomil, že jsem ho mohl zlomit „nahoru“ tak, jako viselo ve vlaku. Pak by se do výtahu asi vešlo. Stále je, co se učit. Přejel jsem na silnici, obalil kolo navigací a tachometrem (computerem - pro moderní lidi). Co jsem asi ještě zapomněl? Už to ale skutečně odeznívá. Začíná volnost v pohybu a také ve využívání volného času, resp. času vůbec. Začalo šlapání. Osahávám styk s kolem v terénu - rovnováhu, brzdy atp. Jedu svižně. Stále se mi honí v hlavě myšlenky různého charakteru, ale snažím se je nevnímat. Písek (ne ten jihočeský) se přiblížil velmi rychle. Zastavuji v restauraci, abych doplnil stravu. Nevaří a tak docela vítám nakládaný hermelín. Byl opravdu dobrý a pivo také. Nasedám na kolo. Ejhle. Sedadlo je uvolněné a tak ho dávám do rychtiku. Hlavou se i dále honí různé myšlenky a nemohu se dostat do té pěkné pohody, kterou jsem znal z loňska. Ale ono to jistě přijde. Možná, že je to i tím, že mám dneska zajištěné ubytování v Mostech u Jablunkova a tak tam chci dojet včas. Možná i to, že mám volat známého Petra Kolčárka, až dorazím a nechci to nechat na pozdní večer. Možná bych našel i další důvody. S očekáváním dosažení jedněch z nejvyšších vrcholů mé cesty jsem se vydal na další trasu. Stoupání začalo a držel jsem se pravidlem, že co nevyjedu na kole, to vyjdu pěšky a to kolo snad také dotlačím. Tlačím a náhle u cesty vidím kapličku s pramenem. Nebyl to Staropramen, ale čistá voda. Počasí sedí. Při příjezdu do Návsí se dokonce na oknech vlaku objevily stopy kapek deště a tak současný stav vítám. Je zataženo.

Záznam z navigace Návsí - Hrčava

4

Profíl z Návsí do Hrčavy Nemusím se oblékat do mokré varianty a blížím se k hranici s Polskem A náhle mi navigace signalizuje, že musím odbočit doprava a vyjet kopeček. Od něj je to jen pár desítek metrů k východisku stezky na nejvýchodnější bod Česka. Rozhoduji se, že pojedu po stezce s kolem. Prostě jak jinak. Je to sjízdné a po cestě jsou informační cedule, celkem jich je sedm. Čím blíže k tomu bodu, tím více kořenů stromů a tím pomalejší jízda. A jsem tu. Místo je udržované, fotím se (je tu lavička, z které mne foťák s vyznačeným nejvýchodnějším bodem zachytí). Pouze fotím, moc se nezdržuji. Mám zvláštní pocit, že na druhém konci Česka (cca 735 km) mne čeká takový podobný bod. Dojedu tam vůbec? Ale dnešní síly mne říkají, že porazím celý svět. Uvědomil jsem si, že z polské strany je tento bod dosažitelný snáze ze silnice. To nic. Je třeba poznávat. Vracím se k východisku trasy a potkávám pěší turisty. Rodina má starosti, zda je cesta dobře značená a tak je ujišťuji, že je tomu tak. Vydávám se vlevo, na Hrčavu. Je to hodně o tom, jak rychle dovedu jít. Prostě dost stoupání. Vždyť jsem to věděl a tak jsem optimista a věřím, že z Hrčavy do Mostů to bude jen z kopce. Hned musím říci, že to není pravdivé sdělení. Stoupám a těším se z toho. Tak to je dobrá signalizace, že už vnímám především tu volnost. Vnímám okolní panoramata, jak v Česku, tak v Polsku. I když slunko nesvítí, jsou pro mne čarokrásné. V Hrčavě zastavuji u restaurace a nelze odolat nabídce – Hrčavské pivo. Je dobré. Příjemná je i obsluha. Vyzvídám, kdo ho vaří apod. Odpovědi nechám na vás, až tam pojedete. Dal bych si další, ale je přede mnou ještě pár kilometrů. A tak šup na cestu do Mostů u Jablunkova. Cesta není z kopce, ale střídá se kopec s kopcem. Začíná poprchávat, ale není to na přebal do „mokré“ varianty. A ještě Jablunkovské sedlo. Déšť sílí, a tak se nakonec převlékám. Prostě přední brašnu balím do igelitové tašky a fixuji to gumicukem. Brašny balím do žluté pláštěnky a nad ně přidělávám stan v igelitu. Sebe jsem obalil pláštěnkou. Je mi teplo a docela ho vítám. A pak již opravdu z kopce do Mostů a přímo k mému ubytovateli, panu Bočkovi. Spal jsem tam již několikrát a opět to bylo skvělé. Paní Bočková je moji přítomností překvapena, ale pan Boček ji vysvětlil, že jsem nepřijel na týden, ale jen na jednu noc. Chtěl jsem vyřídit i formality, ale nemohl jsem nalézt občanku. Tak jsem si sedl a uložil si úkol – konečně se zbav stresu a uvolni se. Povedlo se. Občanka byla nalezena. Cena 280 Kč – pokoj s kuchyní a velkou koupelnou, s ručníkem apod. Skvělé a doporučuji.

5

Hrčava – Mosty u Jablunkova ze serveru Cykloservis (náhrada za navigaci)

Profil Hrčava – Mosty u Jablunkova z Cykloserveru Dávám sprchu a smývám pot a nachytanou špínu. Volám kamaráda Petra Kolčárka, který zde bydlí. Nebere telefon. Tak se rozhoduji jít na večeři do jedné blízké hospody. Výjimečně nepůjdu do hotelu Grúň, kde jsem si již několikrát pochutnával na plackách se škvarky. První den na kole mně naznačil, že jsem podcenil přípravu a tak si nemohu moc vyskakovat. Dopřávám si vepřová játra - mé oblíbení jídlo - a chutná mi. Za chvíli Petr volá a tak jsme se dohodli, že za mnou s manželkou Alenou přijdou. Nakonec přišli tři. Tím třetím byl milý pes. Byl větší a docela jsme si padli do noty. Poseděli jsme cca do 21 hodiny a byl to velmi příjemný rozhovor. Samozřejmě byl tématem cestovní ruch v Těšínském Slezsku, ale i osobní problémy a vztahy ke zvířátkům. Bohužel měli pro mne i velmi negativní zprávu. Zemřel Jirka Jalůvka, bývalý starosta Kopřivnice a náš společný kamarád. Rakovina je svinstvo a jeho 56 let bylo málo na to, aby musel přestat páchat dobré skutky, což mu skutečně šlo. Jel jsem dnes jen cca 30 km, ale na těle je to znát. Terén byl pestrý a kopcovitý. Ale přívětivý a nemohu na něj dštít žádné plivance. Zajímavá krajina, kam bych se rád zase vrátil na delší dobu. Je však takových míst v Česku mnoho, a jaké zvolit priority? Faktem je, že důchodový věk dává šanci navštívit více míst, které mám na seznamu. V porovnání s minulou jízdou kolem Česka mohu prohlásit, že dnes jsem potkal cykloturisty již v Písku. Bohužel jsem pak byl na cestách zase sám (kromě pěších turistů na nejvýchodnějším místě republiky). Spalo se mi fajn.

6

2. den – 9. 7. 2015, Mosty U Jablunkova – Kopřivnice Ráno se probouzím v 5.30. Snažím se ještě usnout a daří se. V 6.45 ale již lezu z postele. V noci jsem se jednou probudil a divil jsem se, kde jsem. Pohled z okna mne ujistil, že v hezkém kraji. Balení proběhlo standardně. Přeci se však objevily drobné problémy. Holicí strojek drhne na tváři – musím koupit nový. Baterie v navigaci nic nevydrží – musím koupit nové. Nemám sirky na zapálení vařiče, ale to není aktuální potřeba. V 8.00 vyrážím na trať. Jako obvykle improvizuji a jedu po hlavní silnici z Mostů směr Jablunkov až na kruhový objezd, který znám z minula. Dávám se směrem na Milíkov. Občas si vzpomenu na výrok Aleny Kolčárkové, že v Těšínském Slezsku se jezdí na kole cca 12 km za hodinu. Snažím se alespoň tohoto limitu docílit. Je to hold i na horší průměr. Za chvíli vzhlížím k Javorovému. Je po mé levé ruce. Jezdí na něj lanovka a vozí i kola, ale odolávám. Je to pro mne takový symbol, když jsem se na něj dříve díval z Třince. To bylo v době, kdy jsem pomáhal v Těšínském Slezsku vybudovat destinační společnost. Terén je dále sportovní, ale vyprovokovat jsem se k extrémům nedal. Když to vyžaduje terén, tak slezu a šlapu. V Komorní Lhotce pátrám po turistickém informačním centru, které tam před několika lety vybudovali z peněz Evropské unie. Vzpomínám na příhodu, když jsem tam přijel na kontrolu. Obsluha mne neznala a tak jsem se nejprve zeptal na nějaký doporučený turistický cíl. Odpověď byla s pomocí internetu celkem pohotová. Pak jsem se zeptal, kolikátý jsem návštěvník. Pracovnice mi sdělila, že za posledních čtrnáct dní jsem první. Íčko bylo prostorné, pracovnice byla studentka a tak nedostávala plat. Byla to forma jejich stáže a studenti se tam střídali. Tak jsem si při odjezdu zanaříkal nad vyhozenými penězi z EU a předpovídal íčku konec. Tak jsem to chtěl ověřit. Na původním místě jsem ho nenašel, žádné označení TIC jsem nezahlédl. Z internetu jsem zjistil, že má být na místním úřadu. Asi jsem to přehlédl. Škoda, že to asi přehlédnou i jiní turisté (pokud tam opravdu někde je). Jedu dále a konečně potkávám cyklisty. Starší dva páry a jedou na nedalekou rozhlednu. Chtějí najet za den cca 18 km. Za chvilku se od nich odděluji a zase experimentuji s využitím silnice. Přijíždím do obce s názvem Vyšní Lhoty a uvědomuji si, že právě zde se má zprovoznit tábor pro uprchlíky. Vlastně jsem jel okolo a bylo to na začátku obce. Na jedné zahradě vidím vojenskou techniku, kterou si lze najmout pro projížďku. Díky své averzi k vojenství této nabídky nevyužívám. Přejíždím řeku Moravici a je mi smutno. Z té řeky zbyl potůček, v jednom korytu voda chybí vůbec. Překonal jsem hráz a vydávám se podél Moravice, resp. co z ní zbývá, směrem na Nošovice. Do nich nezajíždím, jen se mi v hlavě rodí myšlenka, zda si koupím plánované Huyndai i30, či zvolím zase škodovku. Přikláním se ke změně a tak že to bude i30. Přijíždím k Bašce, kterou jsem projel loni a nyní jsem tu cestu křižoval. U vodní plochy zastavuji a využívám přítomnost restaurace k občerstvení. Je cca 12.30 a dávám si jejich specialitu – misku kuchařky a Radegast. Pohled na rybník je fajn. Koupající psi dovádějí, kachny škemrají od hostů restaurace dobroty. Hospodský je „divný“, ale není to kozel, jen je velký flegmatik. Ubrusy na zahrádce jsou hodně jeté, no prostě si toho již moc pamatují. Ale je pohoda. Jídlo bylo skvělé. Odcházím ke kolu a zastavuje mne jeden z hostů. Pokládá tradiční dotaz – proč jedu s těmi taškami, odkud a kam. Tak mu trpělivě odpovídám a to i na otázku, proč nejezdím do zahraničí. Loučí se se mnou slovy obdivů, že do Bašky zavítal takový cyklonadšenec. Pokračuji dál a mám v hlavě, že v 16 hodin má v Kopřivnici začít pršet. A ejhle, ono začalo pršet již v 14 hodin. Schoval jsem se v autobusové zastávce. Nebyl jsem sám. Babička s vnučkou tam také našla azyl. Pochválili 7

jsme se, jak jsme prozíraví a našli si úkryt. Zvoní mi telefon a volá Martin Legemza. Nudí se v práci a tak shání kontakt na Lucku a Michala Urbana, kvůli nákupu kola. Posílám mu je v SMS. Pršet přestalo brzy a tak zase do sedla. V jedné prodejně kupuji tužkové baterie, ty dobíjecí zlobí a nerad bych ztratil data z navigace. Již jsem ztratil data ze včerejšího dojezdu do Mostů (ta část z Hrčavy). Prodavačka mne ještě přemluvila k nákupu Míšy a vůbec jsem se nebránil. Další cesta vedla nahoru a dolu a těšil jsem se na Hukvaldy. Věděl jsem, že hrad je na kopci a tak mne překvapilo, že příjezd do Hukvald byl pohodový. Ano, příjezd, ale vjezdem do města jsem se stal chodcem. K rodnému domku Leoše Janáčka vede asfaltová cyklostezka, na které jsem žádného cyklistu, který by seděl v sedle kola či alespoň ve stoje šlapal na kole, neviděl. Fotím si domek a pán, co tam upravoval lavičku, mi nabídl, že mě u domku vyfotí. Využívám toho, nemám zrovna mnoho fotografií, na kterých jsem já při tom cyklocestování.

Vystoupal jsem pak se svým kolem až ke vchodu do zahrady pod hradem Hukvaldy. Vydávám se na vyznačený okruh. Překvapuje mne zákaz jízdy na kole, ale přesto jedu. Za pár desítek metrů se cesta šíleně zvedá. Hlavně, že vede k hradu. Na jedné zastávce si ověřuji informaci 8

Aleny Kolčárkové, že někdo ukradl sochu Lišky Bystroušky. Ano, místo ní je tam vysvětlující dopis. Lidé se usmívají, ale moc mně to k smíchu není. Hold v naší zemi se může stát vše. Ve stoupání se střídám ve vedení s početnější rodinou, která na hrad tlačí kočárek. Povzbuzujeme se. Při jednom z odpočinků je fotím a řeším problém, jak je všechny dostat do záběru. Paní mi říká, že mi na hradě něco za to koupí. Za chvíli se stoupání snižuje a tak jim ujíždím na kole. Vstup do hradu nelze přehlédnout. Platím důchodcovskou vstupenku ve výši 50 Kč. Ptám se na možnost uložení kola a dozvídám se, že tak mohu učinit kdekoliv na hradě. To mne moc neuklidňuje. Držáky nemají. Tak jsem vylezl na planinu, kde byly stánky s řemeslníky a také s občerstvením. Hrnu se na pivo. Pitný režim jsem zanedbával a bylo to nezbytné napravit. Budoucí matka, která občerstvení obsluhovala, mně nabídla, že si kolo mohu nechat u jejího stánku a že na něj dohlídne. To způsobilo asi mé dýško v rozsahu 2 Kč za jedno pivo. Ještě jsem zkontroloval WC (mimochodem skvělé) a vydal se na prohlídku hradu. Je zajímavý, rozlehlý, plný kultury a řemesel. Zvládl jsem to za ¾ hodiny, k řádné prohlídce by bylo třeba asi 1,5 hodiny. Jsem mile překvapen mohutností hradu a mrzí mne, že jsem ho neobjevil již dříve. Několikrát jsem městem projížděl, ale nikdy jsem si nenašel prostor se zastavit na prohlídku hradu a okolí. Je pravda, že Janáček není zrovna můj šálek kávy, ale poznávat historii je třeba provádět nadčasově a nad osobnostmi. Přišla skupina tmavých mraků a začalo i pršet. Tak se oblékám do „mokrých“ – samozřejmě i kolo. Docela bych se sem rád vrátil na některý koncert buď v areálu hradu, nebo v amfiteátru v zahradě. Sjíždím z hradu stejnou cestou, co jsem přijel. Byl to sešup a za pár chvil jsem se blížil ke vstupní bráně. Nikoho jsem neohrozil. Vydal jsem se směrem na Příbor a snažil se hledat odbočku cyklotrasy 502 doleva na Kopřivnici. Samozřejmě jsem ji propásl, ale za pár desítek metrů na stejný cíl vede silnice. V obci Lubina jsem přejel říčku Lubinu a blížil jsem se ke Kopřivnici. Pociťoval jsem únavu, a tak jsem jel tak, abych dojel. Uvnitř města se chystám zaměnit pomocnou techniku a z navigace a cyklocomputeru přecházím na mobil. Má oblíbená aplikace mapy.cz mne má navést k Penzionu Tatranka. To, co mne čekalo, ani nelze popsat. Mapy mi tmavly a byly nestabilní. Nemohl jsem nalézt, kde jsem a kde je sever. A stoupající nervozita rodila další chyby při obsluze mobilu. Mobil se vypíná, nemá šťávu. Tak ho připojuji na solární baterie. Mapy.cz mi moc nepomáhají, i když jinak na ně nenechám dopustit. Tak jsem se rozhlédl a spatřil reklamní ceduli na Penzion Tatranka. Následuji označenou trasu a již míjím kopřivnické muzeum. To místo poznávám, ale cestu dál nechávám zase na cedulích. Cyklotrasa vede někde paralelně s hlavní ulicí, ale raději neriskuji změnu. Pak přichází odbočka doleva a po chvíli vyhlížím na označení ulice Komenského. Trochu to bylo celé zamotané a tak to zkrátím tak, že za pomoci místních obyvatel jsem našel ten správný směr k ubytovně. Bylo to stoupání ke sportovním zařízením Kopřivnice a poslední úsek už šlapu po svých. Potvrzuji si u kolemjdoucích, že už je to jen pár desítek metrů. V penzionu nebyla obsluha a tak volám na mobil a nikdo mně to nebere. Je 17.45 a přemýšlím, že jsem někde dole ve městě viděl Hotel Laguna. Nechci sice zbytečně utrácet za pohodlí, ale potřebuji sprchu. Nakonec se dovolávám a nepříjemný mužský hlas mně sděluje, že to bude stát 890 Kč. Na internetu bylo 590 Kč, ale to ten pán nechce slyšet. Protože byl arogantní a navíc mně sdělil, že by přijel asi za hodinu, tak jsem se rozhodl pro jiné řešení. Vedle penzionu byla ubytovna. Dotloukl jsem se na jeho správcovou. Zrovna v recepci jedla, a když mne viděla, tak se rozkuckala. Divil jsem se, čím to je, a díval jsem se na sebe, co ji tak rozhodilo. Pak se mně omluvila, že na vině bylo sousto jídla a ne můj zevnějšek. Po chvíli 9

vzájemného uklidňování mně sdělila, že má pokoj za 190 Kč. Beru. Je to byt a v druhém pokoji bydlí tři dělníci. Máme společnou koupelnu a záchod. Kladem bylo, že jsem je za celou doby pobytu nepotkal. Jen jsem slyšel, jak přicházejí a odcházejí. To mně připomnělo historku z Bratislavy. Ještě, když jsem pracoval v bance, tak jsem byl v Bratislavě na služební cestě. Někdo mně zařídil ubytování v ubytovacím domě. Ve městě byla nějaká velká akce a tak bylo vše jinak obsazené. Po jednání v bratislavské bance jsem se vydal na ubytovnu. Pokoj byl jednoduchý, ale čistý a měl jsem i samostatnou sociálku. Trochu to v domě vřelo, a tak jsem se vydal ještě na pivo. Pamatuji si jen, že to byla pivnice, které místní říkali výrobna moči. Byla dvoupatrová a opravdu ty záchody byly stále v permanenci. Asi po třech pivech jsem se vydal zpět na ubytovnu. Dům ještě více vřel, hluk byl enormní, pohyb lidí jako na Václaváku v noci. Ulehl jsem a předpokládal, že hluk utichne po 22 hodině. Utichnul asi ve 2 hodiny po půlnoci. A ticho skončilo ve 4 hodiny ráno, kdy začali obyvatelé domu chodit do práce. V osm ráno jsem měl zase jednání v bance a kolegové se mne ptali, kde jsem byl na tahu. Historce s ubytovacím domem se zasmáli a svěřili se mi, že sekretářka pana ředitele se mně moc omlouvá. Slyšela prý na ten dům řadu chvály. Tak kopřivnická ubytovna byla oproti tomu zázrak. Povídal jsem si ještě chvíli s paní správcovou a vzpomínali jsme na Josefa Jalůvku. Ona s ním chodila do tanečních. Zase se potvrdilo, jak ho tu měli rádi. Pak mne zavedla do pokoje. Doporučila mně cestu do nedaleké restaurace a dokonce se nabídla, že mne tam doprovodí. Nemohl jsem ji přece vytrhnout z práce a tak jsem ji vyhledal sám. V bowlingové hale jsem se navečeřel a při zvuku valících se koulí napsal pár řádků deníku. Pak jsem se vrátil přes zajímavé hřiště pro tzv. golf pro létající talíře a docela rychle usnul.

3. den – 10. 7. 2015, Kopřivnice – Velká Bystřice Na ubytovně jsem se cítil trochu jako vetřelec, ale celý pobyt byl klidný. Probouzím se v 5.30, ale daří se mně ještě trochu usnout. Před sedmou mně to nedá a začnu se připravovat na další výjezd. Holení s novým strojkem bylo super. Dobalil jsem vše za pár minut a na hodinkách bylo 7.00. Tak jsem se ještě trochu položil a meditoval. Vlastně jsem si zavzpomínal na pobyt v Kopřivnici, když jsme tu byli s manželkou při našem pobytu v Poodří. Kopřivnici a Štramberk jsme zvládli z Bartošovic za den. V 7.30 otevírám dveře pokoje a chodbou se blížím ke schránce na klíče. Paní správcová mně kladla na srdce, abych ty klíče nezapomněl vhodit do schránky a protože to podala opravdu důrazně, tak jsem se na to bál zapomenout. Oblékám se do bundy a byla to správná akce. Ráno bylo chladné a navíc jsem do centra města jel z kopce. Ve městě jsem překvapen, že železářství má otevřeno od 7.30 a tak kupuji dobíjecí baterie, ale i alkalické. Uvědomil jsem si, že bych měl snídat a tak vyhledávám občerstvení, kde bych mohl jíst u kola. Nakonec se to povedlo a dávám si tzv. hod dog. Dá se to jíst a žaludek je spokojený. Nyní musím nalézt cyklotrasu 504. Procházela středem města a tak jsem se na ni napojil. Brzy jsem však začal bloudit, protože značení bylo nejednoznačné. Raději jsem se vrátil pár desítek metrů na kruhový objezd a vydal se směrem, kde jsem chtěl najet na potřebnou cyklotrasu. Nepovedlo se a tak jedu po hlavní silnici a mířím na nejbližší plánovaný cíl – obec Rybí. Pak jsem se vydal na Nový Jičín. Předjížděl mne cyklista bez bagáže a vesele volal „áhoj“. To bylo v mírném stoupání. Za pár stovek metrů 10

jsem mu to vrátil – předjel jsem ho a volal „áhoj“. Hold ty kilogramy navíc byly ve sjezdu znát. Pak začal více šlapat (asi jsem ho vyprovokoval) a za chvíli jsem ho neviděl. V Novém Jičíně zajíždím do centra. Trochu si to tu pamatuji a tak raději neposlouchám značení a jedu si po paměti. Na náměstí byly trhy. Vrhl jsem se k stánku se sladkostmi a koupil si marcipán s arašídy za 25 Kč. Tělo to asi hodně chtělo. Fotím, kochám se a brzy vyjíždím směrem na Starý Jičín. Z dřívějšího pobytu si pamatuji, že stoupání do něj bude příkré. Od podjezdu hlavního tahu na Ostravu musím slézt z kola a vést ho. Trvalo to řadu minut, až na náměstí ve Starém Jičíně. Tam si dokupuji pitivo a snažím se fotit hrad. Není na něj ale vidět, tak zabírám „jen“ kostel. Dál se vydávám na rovnou silnici, po které vede cyklotrasa Greenway Krakow-Morava-Wien. Ta mne má zavést do Hranic na Moravě. Je to cesta střídající stoupání a klesání na únosné úrovni. Ujíždím asi tak 18 kilometrů a přede mnou je propast. No, spíše ohromná roklina. Chápu, i díky cedulím o zákazu používání elektronických přístrojů, že se jedná o lom. Ohromuje mne ta velikost a vzpomínám na ještě větší jámy v okolí Sokolova. Vystoupal jsem dost vysoko a mám tak neuvěřitelný výhled na místo, kde se těží surovina pro Hranické cementárny. A při pohledu na město Hranice v údolí jsem byl zvědav, jaký bude sjezd. Byl krutý, brzdy hvízdaly a tak trvalo jen pár minut, než jsem stanul na náměstí. V Hranicích jsem byl a mnohokrát jimi projížděl, ale hezké náměstí mně v hlavě nezůstalo. Má jen malou chybičku, není tam zahradní restaurace. Jen kavárny, čínská a mexická restaurace. Tu „naši“ restauraci jsem brzy našel v boční uličce a tak nastalo krmení vyprahlého těla.

11

Obsluha byla sice pomalá, ale nikam jsem nepospíchal. Vybral jsem jídlo z poledního menu a přidal pivo. Hodinový odpočinek mi prospěl a začala další jízda. Z náměstí jsem se vrátil na cyklotrasu a vydal se po ní kolem Bečvy směr Lipník nad Bečvou. Je to rovina a tak se snažím srovnat časové ztráty. Jízda byla příjemná a zpestřil ji i pohled na hrad Helfštýn. Vystoupat k němu jsem neměl v plánu a ani jsem to nehodlal měnit. Stále jsem jel po Jantarové stezce, až v Oseku nad Bečvou jsem uhnul na Veselíčko. Potom do Tršic, kde jsem se zase napojil na Jantarovou stezku, která mne dovedla do Velké Bystřice. Měl jsem poznamenáno, že se dá přenocovat U Polčáků. Na mobilu jsem si našel cestu a vítá mne paní v cukrárně, vinárně, pivnici, občerstvení. Prostě v malé místnůstce se dalo pořídit široké spektrum posilovacích mlsků. Ubytování mají k dispozici a dostávám pokoj s televizí. Sociálky jsou společné, ale nikdo jiný tam není. Tak jsou jen pro mne. Ještě mne pan Polčák prosí o to, abych si nedával kolo na pokoj. Tak ho přivazuji k zahradní lavici a odstrojuji vše, co by mohlo namoknout. Říká, že se tu nekrade, a že ho ani nemusím zamykat. Takový optimista nejsem. Dávám si sprchu, pak pivo v jejich bistru a chvíli odpočívám. Také kontroluji výstroj a kolo. Pak přichází krátká procházka do restaurace. Jsem jediný zákazník, co sedí vevnitř (venku jsou tři). Za chvíli přichází jedna slečna. Takže pět klientů a obsluha se objeví pouze někdy. Objednávám si. Obsluha je milá, jen poněkud loudavá. Procházím si internet a napíši pár řádků do deníku. Také se rozhoduji, že zítra změním trasu a nepojedu směrem na Šternberk, ale projedu Olomoucí. Odcházím na ubytovnu a tam si zapínám televizi, u které brzy usínám.

4. den – 11. 7. 2015, Velká Bystiřce – Maletín Ranní obligátní rituál zvládám bravurně. Již před osmou otevírám branku zahrady Polčákových a vyjíždím ve směru na Olomouc. Hanácká rovina je znát. Trasa vede podél říčky Bystřice. Občas pátrám po značení, ale naštěstí se vždy rozhoduji správně a blížím se k centru Olomouce lesním porostem. Že by to šlo tak hladce? Ne. Před příjezdem k podjezdu pod silnicí č. 46 vidím ceduli, že cyklostezka je uzavřená a má se jet přes ulici M. Horákové. Kde je tato ulice možná vědí obyvatelé Olomouce, ale ostatní s tím budou mít problém. Tak se ptám na přejezd přes železniční trať a dozvídám se, kudy to jde. Podaří se mně dostat na druhou stranu nádraží, ale nenašel jsem pokračování mé cyklotrasy. Tak se vydám podle mne nejlepším směrem nalézt Moravskou stezku. Využil jsem mapy a instinkt. Před nadcházejícím kruhovým objezdem sesedám z kola a kontroluji, zda jsem neuhnul z cesty. Přichází, resp. přijíždí ke mně paní na kole, zastavuje. „Asi nejste odsud, že?“ Zdravím a přiznávám, že opravdu ne. Velmi nadšeně se mně hodlá pomoci a já tuto pomoc vítám. Vysvětluji ji, kam chci jet a ona mně velmi dobře vyjasňuje kudy. Jsem rád, že jsem se původně nemýlil, ale ona mně cestu ještě trochu zkracuje a upozorňuje mne na další možné překážky. Loučíme se a dere se mi na mysl slogan „dobrý člověk ještě žije“. A tak projíždím podle rady kolem Penny, pak doleva a za železničním přejezdem hned doprava a pak směr Horka na Moravě. Daří se a brzy se již pohybuji po značené Moravské trase – č. 51. Cesta vede podél silnice, občas lesem. Jede se dobře, kilometry ubíhají a v Hynkově si kupuji občerstvení. Pak jedu dále po Naučné stezce Luhy Litovelského Pomoraví. A je to první místo – tedy celý úsek z Olomouce – kdy potkávám poměrně hodně cyklistů všech kategorií. Je sobota, a tak rodiny vyjíždí na výlety. 12

Ještě pár kilometrů a jsem v Litovli. Myslím, že poprvé v životě. Vítá mne hezké náměstí. Fotím a spatřuji cukrárnu. Dávám si zmrzlinu. Je tu řada cyklistů a chápu, že vyjedou z Olomouce do Litovle a pak zpět. Podle sil volí vzdálenost od Olomouce. Poslouchám některé rozhovory skupinek cyklistů a potvrzují mi můj předpoklad. Jedna skupina se chystá dojet ještě do Mohelnice a pak zpět do Olomouce. Tak to pojedou stejnou cestou jako já. Myslím tu Mohelnici. Odpočinku bylo dost a tak se chystám nalézt značenou trasu. Přejíždím zajímavý most přes řeku Moravu a ulicí Loštickou se chystám jet, no přeci směr na Loštice. Projíždím dvěma strašně dlouhými úseky rovné silnice. Mírné stoupání, ale vše lze dobře ušlapat ze sedla kola. Netajím se tím, že některé rodiny i s menšími dětmi mne předjíždějí.

Prostě si šlapu to, co zrovna ušlápnu s vědomím toho, že mne čekají ještě další kilometry. Je to již trochu nudné. To se ale právě silnice trochu více vlní. Vystoupám na menší kopeček, v kterém mne předjel cyklista na super kole. Ve sjezdu se cítím dobře a náhle brzdím. Nalevo vidím hospůdku. A ejhle, cyklista, co mne předjel, se zde již občerstvuje. Přidávám se. Dáme se do řeči a probíráme cyklistická témata. Jedna jeho myšlenka mne zaujala. Chystají se 13

s rodinami vyjet cyklobusy z Olomouce na Praděd a zpět jet ještě ten samý den na kole zpět do Olomouce. Je to asi 80 km. A i malé děti, že vyšlápnou jen asi dva kopečky, které na této cestě jsou. Děti jsou prý v rozmezí 6 – 10 let. To může být zajímavé. Po občerstvení sedám na kolo a zjišťuji, že hned za hospůdkou – Rybářskou hospůdkou - je tábořiště. Plné stanů a kol. Vydávám se ve směru na Mohelnice a střídám se ve vedení s různými skupinami cyklistů, které tam také míří. Je již poledne a tak tam si dám oběd. Na náměstí je jedna restaurace, ale je plná. Zabloudím do ulice, která je rozkopaná, ale restaurace v ní je otevřená. Je stylová a láká mne i svoji zahrádkou. Usedám ke stolu a dávám si koprovku. Dvě piva k tomu a cítím plný břich. Uvažuji o tom, že zůstat v kempu v Mohelnici by bylo škoda a tak odhaduji, kam bych mohl dnes dojet. Někam ke Svojanovu? Nedovedu však odhadnout přejezd Mírova. Autem je to po hlavní hodně do kopce, ale věřím, že cyklotrasa povede rozumnými terény. Vymotám se tedy z Mohelnice a vydávám se na Mírov, pozdravit Kájínka. Ten plný břich ale dělá své a ne a ne se pořádně rozjet. Trasa vede podél potoka Mírovka, proti jeho toku. Takže mírně stoupám. Potkávám se ještě z několika cyklisty, ale jejich počet se výrazně snížil. V Mírově si sedám na lavičku a dívám se na věznici. Není moc vidět z této strany. Zamával jsem tedy Kájínkovi. Mohu potvrdit, že vězni z vyšších pater mají hezký výhled na okolí. Neznám pravidla, která rozdělují trestance podle pater, ale podle mne jsou ta nejvyšší patra nejdražší. Přijel jsem do dalšího mírného stoupání, kdy mne ale předjížděly i rodiny s dětmi, do Svojanova. Tam mně v hotelu Svojanov sdělili, že pro mne nemají pokoj. Nemyslím si, že to bylo z důvodu obsazenosti, ale z důvodu toho, že jsem chtěl jen jednu noc. A tak jsem jel dál a na doporučení se ubytoval v zařízení Evita. Na místě jsem byl již asi v 15.30. V 16 hodin jsem byl umytý a odhodlal jsem se k relaxaci. Trochu jsem se sluchátky na uších usnul na cca 1 hodinu. Zjistil jsem, že mne hodně bolí stehna. Pokud bych jen odpočíval, tak bych druhý den nemohl šlapat. Tak jsem se vydal na pěší výlet do Maletína. Bylo to do obce asi 2,5 km. Tam se konala na hřišti zábava a já se tam občerstvil. V půl sedmé jsem se vydal zpět, a z kopce to trvalo samozřejmě kratší dobu. K večeři jsem si dal chutné jídlo (dršťkovku a hovězí na paprice s těstovinami) od majitelky penzionu a to na její doporučení. Bylo opravdu fajn a stejnou chválu pěli na zdejší kuchyni i další spolubydlící. Vaří se tu pouze z domácích surovin a podle tradiční rodinných receptů. Ještě se zdržuji v restauraci nějakou chvíli, ale když se množí otázky na moje cestování, tak se omlouvám a jdu do pelechu. Ubytování bylo ale problematické. Za 350 Kč, bez ručníku. Koupelna pro pokoj nebyla špatná, ale tekla jen odražená voda. Peřina byla také fajn a nebyla pod ní zima, i když předpovědi počasí nebyly optimistické. Majitelé restaurace a penzionu vedli při večeři diskusi o mrazu na Kvildě a tak se obávali, zda to nepřijde i sem. Uléhám, poslouchám ještě rádio z mobilu a pak tvrdě usínám.

5. den – 12. 7. 2015, Maletín – Konopáč Další ráno jsem vyjel jako téměř vždy v 8 hodin. Bylo mně jasné, že musím překonat hřeben do Moravské Třebové a tak jsem se ozbrojil trpělivostí a čekal, kdy to přijde. Přišlo a brzy. Pěší túra vedla přes Borušov, Dětřichov do Starého Města. Nastal u mne problém s vodou. Žádný obchod, žádná hospoda. Až ta Moravská Třebová. Asi tu turisty nemusí. Nejen z tohoto důvodu jsem Moravskou Třebovou objel po cyklotrase a jel přes Kunčinu. Tam, jsem si koupil 14

turistický salám s rohlíkem. A navíc jsem dokoupil „šuměnku“. Pro mne dobré vzpomínky z dětství a rarita dnešní doby. Koupil jsem dvě. A velmi brzy jsem je využil. A přišel Mladějov, resp. Mladějovsko. Přejel jsem ve stoupání úzkokolejku. Nechtěl jsem věřit, že je to ona, ale proč by jich tam bylo více. Po přejezdu tratě mne zaujal hlasitý zvuk. Odpovídal vlaku, ale hodně retro. Počkal jsem chvíli a on to byl vlak. Tak jsem se ho alespoň snažil na přejezdu nafotit. O to radostněji se mně stoupalo na vrcholek, z kterého jsem sjel do Dětřichova (další v řadě). Další cesta bylo rovinatá, přes Opatovec. A tam jsem najel na E35. Po pravé straně byl pruh vhodný pro cykloturisty, tak jsem ho využil. To je jen můj výklad. Byla to prostě jednička silnice s vyznačenými pásy na obou jeho stranách. Tím jsem zkrátil svoji cestu bez velkého nebezpečí. Cestu prostě charakterizuji jako klidnou, bezpečnou a rychlou. Na náměstí v Litomyšli jsem se chtěl naobědvat v zahradní restauraci. To je na náměstí možné pouze v hotelu a pizzerii. Zvolil jsem si pizzerii. Bohužel tam měli pouze Plzeňské pivo. Za to zapékané špagety byly chutné. V Litomyšli jsem změnil trasu jízdy a vynechal Toulovcovy maštale. Namířil jsem si to na Tržek a pak jsem držel směr na Nové Hrady. Krajina byla zajímavá, ale neoslnila mne. Tak jsem se dostal do Nových Hradů. Bylo to nakonec přes Makov a Chotovice. Nevedly tudy cyklotrasy, ale byly to cesty dobře sjízdné. Při příjezdu do Nových Hradů mne vítali jeleni v oboře. Lidé je krmili a jejich krotkost byla až smutná. Před zámkem byl otevřený krám. A kdo ho provozoval? Vietnamec. Je neděle a Čech by asi v tuto dobu nepracoval. Kupuji pití a občerstvuji se v místní restauraci. Kochám se pohledem na zámek a musím říci, že návštěvnost je opravdu vysoká. Tolik turistů pohromadě vidím na této cestě poprvé. Jedu dál a uvažuji o tom, že bych dnes mohl zakončit jízdu v Lužích. Třeba na hradu Košumberk. Ale je ještě brzy. Za dobu úvah jsem dojel ke Košumberku. To je mně již jasné, že budu pokračovat a dostávám nápad dojet až do kempu Konopáč u Heřmanova Městce. Vždyť tam mohu dojet později večer. Luže projíždím a pak jedu přes Chrást do Slatiňan. Opět opouštím cyklotrasu a jedu po hlavní silnici. Vyplácí se to. Tak projíždím obce směrem na Heřmanův Městec a nic zajímavého mně neutkvělo v paměti. Jen se hlásí o slovo únava. Blíží se stovka ujetých kilometrů. Také mne znervózňuje stav kola. Vyklají se mi trochu řídítka a občas mi klepne ve středu (nemyslím den v týdnu). Řídítka jsem dotáhl, ale nepomohlo to. Vzpomínám si na své poslední pobyty v kempu Konopáč, který spravuje můj kamarád Bohouš Starý. Asi tam nebude, ale snad to tam bude dobré, když je tím prezidentem Svazu kempů a chatových osad. Projetých 105 km je znát a tak poslední kilometry jsou dost tvrdé. Ještě k tomu do kopce a tak raději i tlačím. Už poznávám cestu ke kempu a tak se považuji za dobrého, že jsem to ujel. Vstupuji na recepci hotelu a vítá mne mladík, který mi také potvrzuje, že Bohouš tu není. Nabízí mi dvoulůžkový pokoj v hlavní budově. Beru, i když musím zaplatit obě lůžka. To je pro mne premiéra. Takže 380 Kč. Tak jsem šel na pokoj č. 13 v hlavní budově. Tam jsem zjistil, že nemohu nalézt sprchy. Tak jsem zpět šel na recepci a tam mně řekli, že jsou o patro výš. Tak jsem šel o patro výš, ale zase nic a tak jsem šel ještě o patro navíc a našel je. Bylo pro mne překvapení, že to bylo na mince. Tak jsem šel zase dolů pro minci. Škoda, že mně na recepci nesdělili kompletní informace. Kolo jsem si dal na pokoj, protože nechat ho v plechové boudě u recepce ve mně nebudilo důvěru. Povlečení postele bylo hodně jeté a ještě k tomu naruby. Ručník chyběl. Opravdu retro. Restaurace byla zavřená a tak jsem si

15

ještě zajel do Heřmanova Městce na večeři. Po návratu jsem si šel dát pivo do místního stánku. V nápojovém lístku čtu, že mají whisku Tullamore Dew – 4 cl za 80 Kč. Za dnešní jízdu si ji zasloužím. K mému překvapení dostávám whisku, ale jen 2 cl. Cena je však stejná. Nechci tam dělat rozruch a nevím, zda to neprovozuje Bohouš. Tak bych mu nerad dělal problémy a chci to říci nejdříve jemu. Stav kempů je podle mých zkušeností dost problematický. Loni jsem navštívil Eurokemp v Bojkovicích. Hezké prostředí, ale úplně rozpadlé umývárny, v restauraci nevaří a personál se mezi sebou před hosty dohaduje, kolik mají účtovat za opečené hranolky s klobásou. Pak jsem byl v kempu Bobrobník v Lipové-Lázně. Před 15 lety jsem tam byl také. Loni to bylo ještě horší, dokonce jsem dostal stejný pokoj. Kachličky dále odpadaly, rzi přibylo. Ceny stouply. K předplacené večeři jsem za 120 Kč dostal opečené dva buřty s bramborovou kaší. Po kempu je několik smetišť. Zrovna bylo finále MS ve fotbale a k dispozici byla malinká TV pro asi 50 zájemců. Jen tak 10 z nich mohlo něco vidět. A měli označení kvality. Jsem rád, že jsou i kempy dobré, např. v Žamberku nebo u nás v Dolních Počernicích. Budu však volit raději penziony. Ceny jsou v nich nižší a služby kvalitnější. A tak u stánku platím a odcházím s rozpačitými dojmy do pokoje. Únavou rychle usínám.

16

6. den – 13. 7. 2015, Konopáč - Praha Ráno prší. K mému překvapení však konec deště přichází přesně v době, kdy jsem sbalen. Není ještě 8 hodin, a přesto vyrážím. Trochu to na mne nechalo na Konopáči zvláštní dojem a tak jsem se rozhodl, že dojedu na kole až do Prahy a vynechám přenocování u Kolína. Brzo ráno je pěkně, vzduch je deštěm vyčištěn a tak se mi jede výborně. Na ujetých kilometrech je to brzy znát. Rychlost je stále kolem 25 km/hod. Za chvíli jsem ve Valech. Toto místo mám zapsané v hlavě burzami a trhy, které se tam provozovaly, a myslím, že provozují dodnes. Stále mám v dílně brusku, kterou jsem si pořídil právě ve Valech. Vzhledem ke snaze dojet ještě dnes do Prahy přehodnocuji další cestu a zjišťuji, že jet po cyklotrasách přinese o téměř 40 km navíc. Zůstávám tudíž na hlavní silnici a vydávám se dále přes Přelouč, Chvaletice do Kolína. Z Týnce nad Labem jedu do Záboří nad Labem a trochu kufruji při hledání cesty na Starý Kolín. Rovina kolem Labe je zajímavá, u řeky je hodně rybářů. Trochu protivítr, ale to mi nebrání dojet ještě před polednem do Kolína. Přibývají mé starosti o stav kola. Klepání ve středu kola a nyní i problém s přehazovačkou. Právě, když ji potřebuji na co nejlehčí převod, tak mi přeskakuje a v kopcích mne to několikrát přinutilo slézt z kola. Přijíždím na kolínské náměstí a zase hledám restauraci, kde je zahrádka. Bohužel není tu žádná. Na trhu si kupuji pár meruněk a vydávám se z náměstí ulicí, která by mě měla přivést na výpadovku na Prahu. Jdu s kolem vedle sebe, abych nikoho neohrozil. Stále nic a už je tu výpadovka. Resp. její začátek. A právě na křižovatce té ulice, co jsem šel a té výpadovky je hotýlek. Čtu, že mají obědové menu. Tak uvazuji kolo a vcházím. Vítá mne velmi příjemné prostředí i velmi příjemná obsluha. Vybírám si menu a studuji další cestu. Rozhoduji se, že když už jsem na hlavní a mám zkušenost s jízdou po takové silnici před Litomyšlí, tak pojedu po těch dlouhých rovných silnicích s mírnými převýšeními až do Prahy. Když bude nebezpečí, tak vždy mohu sjet a dál se k Praze přibližovat po vedlejších silnicích. Čas oběda se naplnil, trochu jsem si odpočinul a obaluji se trpělivostí, helmou, vodou, rukavicemi a jedu. Napáskoval jsem se na krajnici silnice 12 a nasadil tempo, které jsem považoval za potřebné k dosažení Prahy cca kolem 16 hodiny. Příjezd do Plaňan mi zpestřují policisté, kteří tam měřili rychlost, ale zrovna v tu chvíli jsem jel zase jen 30 km/hod.?!?! Mávají mi, a tak jim odpovídám. Ty dlouhé rovinky jsou sice nudnější, ale dávají mi jistotu, že se dostanu na místo určení bez zbytečného bloudění. Těším se na občerstvení, které bude za Českým Brodem. Jinak tady toho moc není, vlastně nic. Už jsou tu lesy u Českého Brodu a docela pod tlakem nedostatku tekutin dojíždím k plánovanému občerstvení. K mému překvapení je stánek s pivem a dalšími dobrůtkami zavřený. Patří, resp. patřil Rudovi - kamarádovi Lucky. Potom se dozvídám, že to zavřel a snad i prodal. Za to má otevřeno zmrzlinářka. Vrhám se na ni – na tu zmrzlinu - a dokupuji ještě malinovku. Syčí to ve mně. Ještě chvíli lelkuji na posezení u cukrárny a pak zase sedám na kolo.

17

Ještě před tím okukuji kolo, zda se ještě víc nezhoršil jeho stav. Nenacházím vizuálně žádné větší problémy. Za moment jsem v Rostoklatech. Místo, kam moje Lucka tak často jezdila a prožila zde na fotbalovém hřišti a v jeho hospůdce hodně radostných chvil. V Úvalech znovu uvažuji, jestli nemám do Běchovic jet Klánovickým lesem. Zatím jsem neměl jediný problém s předjíždějícími automobily a tak zůstávám na hlavní. Za Úvaly a před Újezdem nad lesy se těším na občerstvení u silnice. Bohužel je zavřené a tak šlapu dál. Vidina blízkosti domova mne pohání kupředu. Po Běchovicích přicházejí Dolní Počernice a odbočuji doleva k našemu domku. Doma mne nikdo nečeká, manželka je u kamarádky na chatě. Tak dávám globální očistu a vrhám se na kolo. Snažím se vše utahovat a kontrolovat. Dofukuji pneu. Až později jsem zjistil, že u těch řídítek byl ještě jeden šroub, který jsem nenašel a ten byl hodně uvolněný a byl příčinou viklajících se řídítek. Dnes vlastně ani střed neklapal a tak jsem získal trochu jistoty, že i zbytek jízdy na nejzápadnější místo Česka zvládnu na tomto kole. Rozhoduji se také, že doma absolvuji i den odpočinku.

18

7. den – 14. 7. 2015, den odpočinku v Praze Známé prostředí mne vede k tomu, že z postele nepospíchám. V osm jsem ale již fit. Dělám si snídani a sedám k počítači. Kontroluji a vyřizuji poštu, nahrávám fotky z prvé části jízdy. Ukládám data z navigace a nahrávám trasu druhé části jízdy. Manželka doráží před polednem, vítáme se a pere mně mé oblečení. Občas lelkuji. Ještě si připravuji itinerář možného ubytování. Nabaluji vyprané a vonné prádlo, kompletuji vše na kolo. Chvíli ještě sleduji TV a usínám.

8. den – 15. 7. 2015, Praha – Vroutek Po dni odpočinku doma jsem tradičně v 8 hodin vyjel na kole. Zhltl jsem před tím snídani. Nasměroval jsem si to na Černý most, na metro. Tentokrát jinou cestou než obvykle, abych nemusel kolo snášet po schodech na nástupiště metra. Povedlo se a metro mně před nosem zavřelo dveře, aniž by řeklo tu obvyklou větu – dveře se zavírají. No nic, pojede další. Do něho vstupuji s kolem sám a tak se stavím podle pravidel na zadní plošině. Lidé přistupují a vystupují, intenzita plnosti vozu se různí. Přistupuje i pán s kolem, a za dvě stanice vystoupil. Stálo mu to za to? To mně ano. Jel jsem až na Zlíčín – konečná. Zkouším vyjet výtahem, ale ten je pro kola zakázaný. Tak tahám bicykl s jedním odpočinkem přes schodiště. Povedlo se a padla na mne vůně pražského obchodního předměstí. Cítím se na této stanici jako doma. Často ji využívám, když jezdím na chatu. Takže je mně i trasa prvé etapy po Praze dostatečně známá. Nikde nezastavuji a bojuji s táhlým, ale mírným stoupáním. Hlavně však s protivětrem. Nevím, jak je to možné, ale od východu jedu pořád proti větru. Potvrzuje mi to i Aladin na mobilu. Tak až pojedu zpět na východ, bude to s větrem v zádech. Jede to a za chvíli jsem v Unhošti. Z nich se nedávám jako obvykle směrem na chatu (Dědkův Mlýn), ale na Kyšice. Vystoupám kopeček a pak odbočuji na Dražkov. Zde jsem snad ještě nebyl a je tu pěkně. Alespoň pro mne, jako pro projíždějícího turistu. Koukám na hezké prostředí. Pak přichází známá mně Žilina. Ale ne ta slovenská, jen Středočeská.

19

Následují Lány a ani nezajíždím k zámku. Prezident je asi ještě na Vysočině. Další cesta je pro mne méně známá a překvapuje mne náhlý a poměrně dlouhý sjezd lesní cestou do Rakovníka. Pak raději na poslední kilometr odbočuji na hlavní silnici, abych nebloudil. Na náměstí Rakovníka mají zase jenom kavárny a tak se ptám paní, kde mají restauraci se zahrádkou. Tam jsem se svým kolem jistější, protože na něj mohu vidět. Bylo to hned ve vedlejší ulici. Byla fajn. Odkládám kolo, objednávám místní pivo a z jídelního lístku vybírám Mexiko - kuřecí a rýži. Opravdu chutné, jsem nadmíru spokojen. Pivo dubluji (iontový nápoj opravdu zahání žízeň bez toho, aby mně tlačil v žaludku), studuji mapu a potvrzuji si, že nebudu měnit trasu a pojedu podle původního itineráře. Původně jsem plánoval dojet do Kolešovic, ale bylo ještě brzy. Tak pojedu, kam až budu moci, a postavím konečně stan. Vzpomínám zde na dobu, kdy jsem tu byl na chmelové brigádě. Bylo to v nedaleké Malé Černoci. Vzpomínám, že jsme se do okolí vydávali i do Velké Černoci, Vlkova i Děkova a dokonce do Hořesedel. To bylo ale považováno za téměř hrdinství. Druhá brigáda byla tragická. Při srážce náklaďáku s mými spolužáky s vlakem u Děštnice jich přes deset zahynulo. To jsme nejeli česat chmel, ale stavět chmelnice - háčkovat. Další chmelařská místa projíždím podél chmelnic. Ze rtů se mi line melodie z filmu Starci na chmelu. Závidím těm chmelařům z filmu, ta má jediná celá chmelařská brigáda mi neposkytla takové podmínky. Tím však nemyslím epizodu hlavních protagonistů filmu. Pro dojezd do Hořoviček musím volit silnici 1. třidy Praha - Karlovy Vary. Je to jen kousek, nic zvláštního se nestalo (není to náhodou vojenské hlášení?). Opět míjím ve směru vrbické chmelnice. Síly polevují a tak uvažuji, kam až dnes budu šlapat. Odrazovým můstkem budou Kryry. Tam bych se rád najedl. A povedlo se mi to. Zas se potvrzuje, že když je něco levné, tak je to připravováno s větší láskou. V krámečku se vším možným si dávám restovaná játra a rýži. Pozitivní očekávaní je ještě překonáno. Chutnají náramně, rýže superkvality, obsluha mi nabízí lžíci (umí to a prostě ví, co je nejlepší). Cena: 65 Kč a to peru do sebe rýži pod tlakem. Lidé, sedící na stejné zahrádce, se mne ptají, kam a odkud cestuji. A tak jim sděluji svoji zkrácenou verzi. Za známými do Vroutek, to je další nejbližší vesnice. Není to sice pravda, ale nemusím vysvětlovat, že jsem šílenec, který jede z nejvýchodnějšího na nejzápadnější bod Česka a s jakými problémy. Kontroluji mail, a v krámku mají wifi. Mně internet moc nejde – překročil jsem nějaký limit u svého operátora. Dojíždím do Vroutek a dávám si večerní pivo v kulturním domě a jsem odhodlán najít nejbližší vhodný tábornický post. Hned za vesnicí na menším kopečku vidím napravo lesík a k němu vede polní cesta. Bez odmluvy odbočuji, slézám z kola a šlapu s cílem nalézt super tábořiště. Po několika minutách se mně to daří. Je to takový okop pro tank. Není na stan vidět z okolí. Tak snad tu do rána 20

zůstanu inkognito. Podle mne to byl bývalý okop pro tank proto, že jsem se nacházel na okraji vojenského prostoru (a sám jsem byl na vojně u tankistů, což jsem pro bezpečnost naší republiky nepovažoval za šťastné řešení). Stan jsem postavil za chvíli a odborníci by ze mne radost neměli. Stojí a poskytuje mi základní služby a to stačí, tak se nebudu přepínat. Musím připomenout, že při stavbě stanu mne sledovala srnka. Nevím, co chtěla a když jsem se jí na to zeptal, tak začala poskakovat a vydala se na sever, což nebyl směr mé další jízdy. Vše naházím do stanu, zalezu tam, trochu to urovnám, foukám do karimatky, rozbaluji spacák atp. Svlékám se do negližé - je tu horko. Píši deník a horko je unavující. Větrat nemohu, venku bzučí komáři. Šeří se a zalézám ke spánku. Ještě se rozhoduji pustit si pár melodických tónů do uší. Musím však šetřit baterie a tak jen pár opusů. Usínání mi moc nejde. Poslouchám okolí a jsem zvědav, kdo přijde k mému stanu. Zvuků je dost, ale žádný z nich mne nepřiměje vystrčit hlavu ze stanu. Noc, resp. spánek, za moc nestál.

9. den – 16. 7. 2015, Vroutek – Sokolov Ráno bylo lepší. Ráno v 6 hodin. Ranní slib: musím se někde umýt a hlavně zadek. Je zapařen. To je negativní vlastnost místa, kde táboříte a není voda v řece či rybníce. Musím se snažit, takže brzy najdu místo ke globální očistě. Tu základní dělám na místě. Vyčištění zubů a oplach obličeje. Za pomocí málo perlivé vody. Dívám se na mapu a sleduji, kde je nějaká nejbližší vodní hladina. Perspektiva není dobrá. Výjezd byl obvyklý a navíc hned směrem dolů. Jaké překvapení, že za pár kilometrů jsem míjel obec Mlýnce. To by nemělo takový význam, jako to, že jím protéká potok Mlýnice a ten mi přišel velmi vhod. Každý, kdo zná tento problém, jistě ocení, že jet zbytek dne na zadku ve formě „dětské prdýlky“ místo „zapařeniny“ je k nezaplacení. A je tu obec Valeč. Hodně jsem o ní slyšel v době, kdy tam starostoval pan Sušanka. Byl to takový pionýr MAS (místních akčních skupin). A v obci je vidět, že tu hospodaří dobře i dnes. Udržované stavby. Po obci se pohybují pracovníci a pracovnice, co ji udržují, např. zalévají květiny, čistí strouhy. Obec je v krpálu a tak jím vytlačím kolo až k hornímu kostelu. Jsem si podle itineráře vědom, že dnes těch kopců bude více. Vlastně po prvém dnu, kdy jsem vyjel zatím nejvýše, mne čeká v těchto končinách nejvyšší převýšení. Jedu po okraji vojenského prostoru Doupov. Potvrzuji, že je dobře, že máme vojenské prostory. Je tam nedotčená příroda. Sám si pamatuji, že na Libavě a v Boleticích, kde jsem jezdil v rámci vojenské služby v tanku, se jezdilo pouze po vyznačených trasách a ostatní prostor byl panenskou přírodou. Chraňme ji i nadále a otevírejme ji veřejnosti s maximální opatrností. Šplhám stále vzhůru, až do Hradiště. Cestou míjím i posádky, které slouží současné armádě. Před budovami je hodně aut, ale navenek je v prostoru maximální klid. Buď jsou vojáci v terénu, nebo se školí, anebo mají volno. Ale to mně musí být jedno – vojenské tajemství. Příroda mne zaujala, ale… Celou cestu podél vojenského prostoru jsem nepotkal živáčka. Jedinými společníky mi byly balíky slámy. Na vojenských polích se asi dobře hospodaří. Podjíždím hlavní silnici mezi Prahou a lázněmi Karlovy Vary, a těším se na civilizaci. Nejprve mne ale zaujalo to, že jedu z kopce. I to bylo příjemné. Projíždím chatovými osadami (asi Karlovaráků) a dojíždím do Březové. Jsem 21

vyprahlý, vyhládlý a tak zastavuji u první restaurace. A jaké překvapení. Poměrně nízké ceny, příjemná obsluha, jen pár jídel na výběr (vždyť je jasné, že větší repertoár jídel vyžaduje nepřiměřené množství skladových zásob) a po konzumaci mohu konstatovat, že mi chutnalo. Připomínám, že to opět potvrzuje moje pravidlo, že čím levnější služba, tím příjemnější obsluha a chutnější strava. Vydávám se dále kolem přehrady a v Doubí najíždím na cyklotrasu údolím Ohře. Zde výrazně stoupl počet turistů a to pěších, cykloturistů i vodáků. Uplatňuji i klakson, který mi dala dcera Lucka k 65. narozeninám. Hluší cykloturisté se sluchátky na uších si už konečně uvědomili, že je někdo dokonce předjíždí. Nádherné Svatošské skály mne nutí vytáhnout foťák.

Jedu dále a přichází most přes Ohři, kde pozoruji vodáky. Na této řece se opravdu dá jet, vody je dostatečně. Kochám se krásami údolí a postupně se těším na Loket. Přichází a je moc pěkný zdola. Nehodlám jít na návštěvu. Pozoruji i divadelní scénu na protějším břehu Ohře. Právě tam někdo zkouší pěvecké árie. Ještě se jednou ohlédnu na hrad Loket a fotím. Pak už uvádím pedály kola do pohybu směrem Sokolov. To bude cíl mé dnešní etapy. Zanedlouho podjíždím most se silnicí E48, ze kterého se skáče na laně. Nikdo tam není, ale výška je to ohromující. A pak již přichází Sokolov. Ze spektra mého seznamu ubytovacích kapacit vyhledáním ubytovnu u fotbalového stadionu. Jedu i kolem Park hotelu, který mám v rezervě jen díky panu Vidlákovi, který tam snad ještě působí. Po jednom dotazu u místní rodiny 22

dojíždím ke správě sportovních zařízení Sokolova. Nikdo tam není a tak volám na číslo, které jsem si zaznamenal z internetu, ale také ověřil na letáku na dveřích. Ozývá se mi ženský hlas a sděluje mi, že správkyně má dovolenou a ona je právě u lékaře. Přijde za dvacet minut. Je velmi milá a ochotná. Přijela asi za deset minut (někdo ji dovezl autem) a rychle mi ukazuje pokoj, vyřizujeme administrativu. Platím 305 Kč za velmi pěkný pokoj. Koupelna je pro invalidy, takže velká, moderní. Škoda, že ji nevyužiji více. Ještě volám tu ochotnou paní a prosím ji o heslo na wifi. Přes několik pokusů se mi nedaří. Tak vycházím ven a sedám si na pivo v sousedním kiosku, kde inzerují wifi. Heslo prošlo, ale kvalita signálu není dobrá. Vzpomněl jsem si, že u vjezdu do areálu byla také restaurace. Navíc by tam mohli vařit. V kiosku mají jen párek. Vítězím. V té restauraci jde wifi a vaří. Milá obsluha a tak si užívám. Kontroluji maily, občas mrknu na televizi. Pak se vydávám zpět na ubytovnu. Je poměrně brzy, asi 20 hodin, a tak si ještě sedám do kiosku na jedno. Mazlím se s ním do půl deváté a pak odcházím ulehnout.

10. den – 17. 7. 2015, Sokolov – Aš Ranní očista a balení bylo klidné, nabalené kolo je připravené na poslední den, než dosáhnu cíle jízdy. Hned za sportovním areálem si kupuji v Penny snídani a zásobu pití. Cesta po městě byla pro mne ze včerejška známá. Jen výjezd mi přidělal orientační starosti, ale přesto jsem to zvládl tak říkajíc bez ztráty kytičky. Ve Svatavě odbočuji vlevo na Davidov. Pak jedu takovým krajem, který není ničím výjimečný a tak jedu a jedu a přemýšlím, jak bude vypadat ten nejzápadnější bod. Zpestřením je obec Milhostov, kde je poměrně zajímavý kostel. Pro jistotu se ptám místních dělníků, kteří spravují silnici, kudy dál. Shodli se na směru na Křižovatku a nakonec se shodli i na tom, kterým směrem ukázali. Bylo zajímavé, že moc neznají okolí, ale byli milí a chtěli pomoci. Tak jedu a celkem je to dobře značené. Někde za kopečky bych spatřil různé jámy, kde se dříve těžilo, ale nevyhledával jsem ta místa. A je tu obec Křižovatka. Jaká to shoda. Právě před rokem jsem touto obcí také projížděl. Zde se křižuje má loňská cesta s tou letošní. Asi kilometr jedu po stejné trase, pak ale zůstávám ve směru na Velký Luh. Docela mne začíná trápit hlad, ale nikde není nic otevřené. Tak se těším na Plesnou, kde snad bude dostatečná nabídka. Již při vjezdu do Plesné volím raději radu od místních obyvatel a ochotný pán mně sděluje, že právě stojíme u restaurace, kde dobře vaří. Jedna je prý ještě dole na náměstí, ale tam je to dražší. Opravdu jsem nevěděl, že stojíme před restaurací. Vchod nebyl moc výrazně označen. Pokud však řekl, že tu dobře vaří, tak proč jezdit jinam. Zabezpečuji kolo a náklad a vstupuji do salonu. Uvnitř je to zajímavé a asi má i svoji historii. Tak usuzuji podle výzdoby. U dvou stolů obědvají party řidičů a to jistě potvrzuje tu zprávu o dobrém jídle. Servírka přináší ihned pivo a jídelní lístek. Divím se tomu pivu, ale ona odpovídá, že kdybych ho nechtěl, tak ho jistě udá. Jídelní lístek má sedm položek. To je dobrá zpráva. Další dobrá zpráva je, že si pro jídlo chodí i do nádob. Mají těstoviny s vepřovým na paprice. Paráda a velikost porce taková, že mi leze z talíře. Poprvé na cestě nedojídám, opravdu to nejde. Chvíli ještě posedím a poklábosím se servírkou o horku, které je dnes nejen venku, ale i v té restauraci. Pak se vydávám ke kolu a věřím, že tam bude. Vše bylo O.K. a tak sjíždím dolů. Chystám se jet do Aše přes německý Bad Brambach a tak se pro jistotu ještě 23

ptám, jak jet na hraniční přechod. Opět velmi ochotný pán mně potvrzuje můj předpoklad a říká mně takové podrobnosti, že tu cestu jistě musel již mnohokrát projít. Je tu náměstí v nejnižším bodě Plesné a tak vím, že mne čeká stoupání. Je pěkně náročné a přiměje mne z kola slézt. Přichází hranice a jedu k Bad Brambachu. Přejíždím hlavní silnici do vnitrozemí Německa. A to již projíždím městečko po značené cyklotrase. Překvapuje mne, že nepotkávám téměř žádné lidi. Trochu fotím na náměstíčku, abych měl doklad, že jsem projel Německem. Dostávám se do lázeňské části a udivuje mne, že tu stojí řada aut s českou poznávací značkou. U jednoho stojí člověk a tak se osměluji a pokládám mu otázku, zda je tu na léčení. Odpovídá, že ne. Jsou to automobily Čechů, co zde v lázních pracují a on také. Je masér. Opravdu ta německá část nebyla velká a jsou tu zase hranice. Těsně na nich stojí statek. Za ním už začíná Česko a je to znát i na cestě. Kvalita se zhoršila. Také je to do většího kopce a tak vstupuji do Česka a hned jdu vedle kola. Netrvá to dlouho a přicházejí Horní Paseky a Vernéřov. Tam mne zpomaluje drobný déšť a hlavně pekelné stoupání. Je to logické, Aš je vysoko. Přemýšlím, jak bude probíhat odpoledne. Jsem v Aši poměrně brzy a vítězí varianta, že se pojedu ubytovat a pak se vydám na ten můj dnešní cíl již bez bagáže. Budu odlehčen a tím to půjde jistě pružněji. Orientace v Aši je pro mne novinkou. Nikdy jsem tu nebyl. Náhle vidím skupinu městských policistů. To je přeci příležitost. Trochu váhám, zda k nim mám přijet po chodníku, ale co. Ptám se jich na Jiráskovu ulici. K mému překvapení mne hromadně vysvětlují, že to není daleko a kudy mám jet. Doporučují mi jet po chodníku, průchodem pro pěší a pak přes kruhový objezd dále. Dodnes si pamatuji dva základní orientační body. „Až budete u vetešnictví, nebo to také poznáte podle toho, že tam máme služebnu, tak se dáte doleva. Tam uvidíte takovou silnici, která se hodně zvedá a tak ji budete mít hned v úrovni očí.“ Tak jim říkám, že počítám s tím, že se ta silnici proti mně zvedne a já padnu na ústa. S úsměvem mně to potvrdili. A stalo se.

24

Při vjezdu do Jiráskovy ulice padám z kola a vedu ho. No, tlačím co se dá, vlastně ho vleču. Hledám číslo 28. Ejhle, je to číslované odzdola a tak brzy chápu, že cílem mého drápání bude asi až vrchol ulice. Skoro. Ještě pak byly k vrcholu dva domy. Stojí přede mnou pěkná vila. Volám na zjištěné číslo a paní mi navádí k vile jiným vchodem, kde mohu jet i na kole. Jinak bych musel stoupat asi 15 schodů. Kolem půl třetí zahajuji ubytovací proceduru. K mému překvapení je cena 250 Kč, prostorný pokoj, ručník, společná koupelna a záchod. Vše téměř komfortní. Navíc paní domácí je milá, vše trpělivě vysvětluje. Trochu si postěžuji, že je tak na kopci. Odpověděla mi tak, že celá Aš je na několika kopcích a tak se u nich musí stále do kopce a z kopce. Asi jsou tam zdraví obyvatelé. Je hodně horko a ještě k tomu dopad toho kopce mne žene do koupelny. Odstrojuji kolo a netrpělivě vyrážím na nejzápadnější bod Česka. Mám štěstí a nemusím sjíždět do centra města, ale jedu po vrstevnici do obce Krásná. Pak se vydávám cca 18 km k cíli. Ze začátku je to asfaltka. Až k bývalé policejní stanici a pak je to polní cesta. Vlevo je řada větrných elektráren. Cesta se stále zužuje a je více zarostlá, V jednom okamžiku si myslím, že jsem zabloudil. Ale zelenou značku vidím. Jen tou cestou asi nikdo nechodí. Bojuji s vysokou trávou i mokřinami a jsem rád, že mám odlehčené kolo. A jsem z toho venku! Ocitám se na širší cestě a spatřuji z ní odbočku k mému cíli. Již je to uvedeno i na orientační tabuli. Nemohu říci, že by byla cesta hodně prošlapaná, ale dá se podle ní jet. A už je tu les a první orientační cíl – Most Evropy. Tak raději nechávám kolo a dál jdu bez něj. Věřím, že tu nikdo nebude. Po pár stovkách metrů dosahuji nejzápadnější bod Česka. Není tak zajímavě označen jako jeho protivník na východě, ale jsem tu. Prý někdo za ten nejzápadnější bod považuje trojmezí Česko, NSR a NDR. Ale to není správné. Chystám se zdokumentovat dosažení cíle. Zjišťuji, že v zápalu urychleného odjezdu z ubytovny, jsem tam nechal i foťák. Jsem tak naštvaný, že si ani neuvědomuji, že mám s sebou mobil a v něm i fotoaparát. To jsem si uvědomil až po návratu a byl jsem ne sebe naštvaný podruhé. Vydávám se na cestu zpět. Zase se prodírám porostem a stoupám na začátek asfaltové silničky. Pak už to do Krásné a Aše jede. Sleduji pohyby na statcích, pohyby lidí i dobytka. V Krásné zastavuji v hospodě. Musím se dvěma hostům vyzpovídat. Sledovali mne prý, už když jsem jel tam a tak se mne ptají, kam jsem jel, proč a jaké to bylo. Trochu jsem se přiznal ke všemu. Zarazilo mne, že hospodský byl Vietnamec. Ale když jsem viděl, že součástí hospody je i krámek, bylo mi to jasné. Vydávám se na ubytovnu. Dojíždím tam asi v 17 hodin. Znovu dávám sprchu a dělám ze sebe civilistu do společnosti. Na mobilu s aplikací mapy.cz vyhledávám nejbližší restauraci a je docela blízko. Nacházím ji a k mému udivení je to ve velké tržnici. A restaurace je čínská. Tak udělám změnu a nechám se překvapit. V restauraci jsem sám. Mají bohužel jen 25

plzeňské pivo a tak zůstanu u jednoho. Vybírám si kung-pao. Netrvá to dlouho a přede mnou leží pekáček. Byl zakrytý utěrkou. Dostávám radu, abych na to nesahal, je to horké. Dobře, počkám. Ve vhodnou chvíli ke mně obsluha přichází a utěrku sundává a sundává i horní kryt pekáče. Přeje mi dobrou chuť. Dávám se do jídla. Opatrně, je to horké. Již to šlo jíst a bylo to výborné. Jen s rýží jsem bojoval, byla taková gumová. Ale masa a zeleniny bylo tolik, že mi ta rýže nechyběla. Spokojeně opouštím čínskou restauraci a jdu si nakoupit do Lídlu, co stojí vedle. Platím za chipsy, které nikdy jindy nejím a PET láhev limonády. Budu mít na pokoji „mejdlo“. Po příchodu si pouštím televizor. Přemýšlím o dalším dnu a stále ještě zvažuji možnost dojet na kole až do Prahy. Problémem je ale stav kola. Klapot středu je intenzivní, přehazovačka zlobí, řídítka se viklají. Nechci riskovat a tak vítězí varianta odjezdu do Chebu a tam nástup do vlaku. Náhle padne můj pohled na fotoaparát a zase mne mrzí, že jsem ho neměl s sebou. Usínám.

11. den – 18. 7. 2015, Aš – Cheb - Praha Probouzím se už ve 2 hodiny ráno a stále mně na mysli leží to, že jsem neměl na nejzápadnějším bodě Česka fotoaparát a nemohu tak používat foto z východu a západu. To samé se mi stalo ve 4 hodiny. Rozhoduji se a uklidňuji. Ráno tam ještě jednou vyrazím. Vstávám v 6 hodin a v 6.45 jsem připraven vyjet. Hygiena, balení a obalení kola probíhá velmi sofistikovaně. Již to dělám po mnohokráte. Navíc je ve vile dostatek prostoru na vše. Vlak mně jede z Chebu před 13 hodinou a tak bych to měl vše v klidu stihnout. Po sedmé hodině již projíždím Krásnem a vydávám se na cestu stejnou trasou jako včera. Když míjím tu budovu, co sloužila policii, tak se dávám po asfaltce vlevo. Mapa ukazuje, že se pak mám dostat na eurocyklotrasu, která mne přivede do stejného bodu, kam jsem se včera dostal po prodírání špatně přístupným terénem po zelené značce. Jede to rychle. Přemýšlím, že stoupání na cestě zpět bude náročné. A již je tu ta křižovatka s eurocyklotrasou. Zahýbám doprava a za chvíli jsem na místě, které znám ze včerejšího dne. Navazuji zase na cestu k Mostu Evropy. To již fotím. Po zkušenostech nechávám dnes již nabalené kolo u toho místa, trochu ho zakryju. Ani ho nezamykám. Sprintuji k bodu zájmu. Neutekl mi a tak si dělám dokumentaci. Jsem klidnější. Vydávám se pozvolna na zpáteční cestu. Před odbočkou na to avizované stoupání se dívám do mapy a uvědomuji si, že ta eurocyklotrasa vede také do Aše. A pokud je mezinárodní, tak bude jistě dobrá. Bohužel jsem se mýlil a byla to daň za to, že jsem nechtěl šlapat po asfaltu asi jeden a půl kilometru do kopce. Trasa vede po hrubé šotolině, na které mám obavu z proražení kola. V dálce spatřuji stoupání. Je to ještě daleko a tak doufám, že je to jen zrakový klam. Nebyl. To stoupání mělo takové parametry, že jsem kolo rval nahoru po 5, 10 metrech.

26

Procenta nechci odhadovat. K tomu ty šutry a poměrně teplo. Délka – cca 350 m. Takže jsem se hodně zapotil, hodně jsem si zanadával, proklel ty, co vyznačují mezinárodní cyklotrasy a rozhodují o povrchu, a nakonec jsem se pustil sám do sebe. Ale nejel jsem zpět stejnou cestou a něco jsem zase z Ašska poznal!?! Přijíždím do města a navazuji na ulici, po které jsem jel k zájmovému bodu dnes ráno. Nasměroval jsem se na silnici do Chebu. Ještě se jednou ujišťuji u místních, že jedu správně. Po chvíli jsem na hlavní silnici a rozhoduji se, že se jí budu držet a nebudu experimentovat s cyklotrasami. Na silnici je poměrně klid a cesta rychle ubíhá, většinou jde o klesání. 27

Přicházejí Františkovy Lázně a ani do nich nezajíždím. Stále se držím obchvatu a už je tu Cheb. Posledních pár desítek metrů tlačím kolo. A pak zase sjezd. U nákupního centra zastavuji a podle mapy bych měl odbočit doprava směrem k náměstí. Nevidím tu ale žádnou silnici. Ještě jednou se rozhlížím a našel jsem pěší cestu, která vede tím směrem. Rychlým dotazem u paní s plnými nákupními taškami si potvrzuji, že má úvaha je správná. Říká mně, že nádraží je daleko, že je to přes náměstí stále rovně a nemohu ho minout. Pro ni je to daleko, pro mne nezbytná a poslední cesta, která je legrační délky oproti tomu, co jsem projel. Blížím se k náměstí od spodu, to je od Špalíčku. Je asi půl jedenácté, opravdu to jelo rychle. I když jsem ujel 45 km, včetně opakovaného výletu k nejzápadnějšímu bodu Česka, čas je skvělý. Na náměstí si sedám do první zahrádky. Bohužel mne nikdo neobsluhuje, a když vejdu dovnitř, tak se dozvím, že mají otevřeno až od 11 hodin. Pokud to musí obsluha vysvětlovat každému, tak to může být unavující. Šlo by to jistě řešit nějakou cedulkou. O kousek výše je další zahrádka a tam jsem úspěšný. Uvažuji o návštěvě turistického informačního centra, ale nakonec zůstávám sedět. Však já ty známé ještě někdy uvidím. Dvě piva mně zaplnila břich a hlavně doplnila potřebné tekutiny. Pomalu se vydávám na nádraží. Je to asi o sto metrů dál, než jsem předpokládal. Kupuji si jízdenku a paní za pokladnou překvapuje, že chci jet přes Ústí nad Labem, když přes Plzeň je to levnější. Prostě na tom trvám a nechce se mi ji vysvětlovat, že z Plzně do Prahy je u Berouna výluka a musel bych s kolem jet autobusem, Nedovedu si představit ty problémy, co by s tím byly spojené. Ještě je dost času a tak usedám do nádražní restaurace. Docela čistá a ochotná obsluha se mne ujímá. Dává mně nakrmit a napít. Čtu si noviny a čas se naplnil. Jdu na příslušné nástupiště, dřu se s kolem po schodech a vláčím ho do příslušného vagonu. Pak ho věším a sám se usazuji na místenkové sedadlo. Po chvíli se vlak dává do pohybu a já jsem tak skončil tu svoji letošní anabázi a čekám na Prahu. Cesta do Ústí je vlastně zastávková, prostě vlak stojí v každém městě. Zato z Ústí je to skutečný rychlík, který staví v Holešovicích a pak na Hlaváku. Strávil jsem ve vlaku přes 4 hodiny, ale uběhlo to. Rekapituloval jsem si v hlavě některé zážitky a také trochu fantazíroval, kam za rok. Z Hlaváku jsem přejel na Masaryčku a ihned mně jel vlak do Počernic. Sláva nazdar výletu a už jsem doma.

Pozn.: Technické problémy s kolem byly analyzovány a řídítka se uvolnila a já nenašel skrytý šroub, který bylo ještě potřeba přitáhnout. Asi svoji váhou a úsilím šlapat jsem zničil i nově nainstalované středové ložisko a bylo nutné ho vyměnit. Problém s přehazováním byl způsoben roztažením nového lanka. Stačilo jen trochu posunout šroubkem a problém zmizel. Hold se musím ještě více vzdělávat v opravách kola.

28

Shrnutí Cesta napříč Českem z nejvýchodnějšího na nejzápadnější místo na kole - je to!!! V sobotu 18. 7. 2015, ve 13.00, jsem završil přejezd Česka na nádraží v Chebu. Cestu jsem načal dne 8. 7. 2015 v 13.45 hodin v Návsí za Třincem. Takže na cestě jsem byl 11 dní (z toho jeden den jsem odpočíval). Odkud 1

Návsí

Kam

Počet

Čas

Čas

Prům.

Prům.

km

pohybu

zastávek

jízdy

celk.

27,3

2.31

1.28

10,6

6,8

Kopřivnice

76,8

6.13

3.49

12,3

7,5

Mosty u Jablunkova

2

Mosty u Jablunkova

3

Kopřivnice

Velká Bystřice

82,9

6.38

2.40

12.5

8,9

4

Velká Bystřice

Maletín

63,8

4.35

2.43

13,9

8,7

5

Maletín

Konopáč

108,0

7.51

4.20

13,8

8,9

6

Konopáč

Praha

96,0

7.00

2.18

14,1

10,3

114,0

7.26

3.44

15,3

10,2

Den odpočinku 7

Praha

8

Vroutek

Sokolov

76,5

6.05

2.36

12,6

8,8

9

Sokolov

Aš

61,8

5.49

2.55

11,0

7,1

10

Aš

Cheb

44,7

3.13

2.02

13,9

8.5

Celkem

Vroutek

752

Najel jsem 752 km, denní průměr 75 km. Nejdelší etapa měřila 114 km, nejkratší 28 km. Nejvyšší rychlost 59,2 km za hod. Nejvyšší bod – Javorová u hranice vojenského prostoru Doupov (758 m.n.m.). Úbytek hmotnosti – 2,5 kg. Na svých cestách jsem se nesnažil vyjet za každou cestu všechny kopce. Kde to prostě nešlo, tak jsem slezl a kolo vedl či táhl (podle náročnosti stoupání). Nestyděl jsem se ani před ostatními cyklisty. Mimochodem ono nebyla vlastně před kým. Jejich četnost nebyla vysoká. Zvyšovala se vždy o víkendu a také podle místa, kudy jsem projížděl. Nejvíce cyklistů jsem potkal mezi Olomoucí a Mohelnicí a pak podél Ohře v Karlovarském kraji. Základní poznatky:  opakované zjištění - značené dálkové cyklotrasy jsou v mnoha místech nevhodné pro dálkové cyklisty a tak je lepší jezdit po silnicích  opakované zjištění - platební kartu uplatníte jen výjimečně (především v obchodech ve větších městech, v několika místech je alespoň bankomat)  informace o ubytování jsou pravdivější na cedulích u silnic a ulic, než v příhraničí; údaje o ubytovacích kapacitách na veřejných zdrojích bývají aktuální  opakované zjištění - čím nižší cenová hladina ubytování a stravování, tím vlídnější obsluha  při dálkových jízdách na kole lze stihnout k návštěvě tak jeden turistický cíl za jeden den; je problém koordinovat průběh cesty s otevírací dobou cíle  lidé ve vnitrozemí zdraví méně, než v příhraničí 29

30

31