na Internetu. Z obsahu Nastává (nastala) konjunktura českého románu? Rozhovor s malířem a sochařem Jaroslavem Rónou. Táborská trojice Sunshine

Kulturně společenský časopis 2000 • 1

na Internetu

Z obsahu N a s t á v á ( n a s t a l a ) k o n j u n k t u r a českého románu? Rozhovor s malířem a sochařem Jaroslavem Rónou Tá b o r s k á t r o j i c e S u n s h i n e

Obsah:

O čem se (ne)mluví Vladimír Novotný: Nastává (nastala) konjunktura českého románu? Jakub Šofar: Že by i včelka Mája měla žihadlo? (1. část) Rozhovor Kdo se zmítá v pochybnostech, bývá ve spárech temných nálad, říká malíř a sochař Jaroslav Róna Výtvarné umění Klára Schirová: Katalánskými mistry 20. století nejsou jen Miró a Dalí Film Radim Kopáč: Když se jmenujete Joe Hudba Adam Nenadál: Sametová sebevražda slunečního svitu Literatura Vladimír Novotný: Exil, bez exilu, s exilem Vladimír Novotný: Studentští vůdci... Co se chystá Co chystá k vydání v roce 2000 pražsko-příbramská Edice současné české poezie (ESČP)

Na titulní stránce: Veronique Jonsson (Gwendolyne z filmu „Jmenuji se Joe“, str. 16), foto Radim Kopáč

Dobrá adresa, kulturně společenský-měsíčník na internetu, číslo 1, ročník 1. E-mail: [email protected]. Vydává Klub přátel Dobré adresy. Šéfredaktor: Radim Kopáč. Redakce: Pavel Hájek, Vladimír Novotný, Kateřina Rudčenková, Viki Shock, Jakub Šofar. Grafická úprava a výtvarná redakce: Jakub Tayari. Výstavba internetových stránek: Libor Koudela. Neoznačené fotografie archiv redakce. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Technická podpora studio Grafin a FirstNet a. s.

Milí čtenáři, ptáte se kdo jsme, odkud přicházíme a co chceme? Dobrá adresa by se ráda stala internetovým časopisem informujícím o kultuře v co nejširším slova smyslu. Na virtuálních stránkách by se měly pravidelně každý první den v měsíci objevovat literární, filmové, divadelní, fotografické, výtvarné i hudební reflexe, ukázky z připravovaných publikací, rozhovory se zajímavými osobnostmi a samozřejmě reakce a ohlasy Vás – čtenářů (příspěvky můžete posílat na naši e-mailovou adresu [email protected] – stačí klepnout na „Kontaktujte nás“ na našich internetových stránkách www.dobraadresa.cz). Kvalitu časopisu od prvního čísla zaštítí zkušené a ostřílené kritické duo Vladimír Novotný – Jakub Šofar, potřebnou energii a nápady dodá trojice mladých literátů: básnířka Kateřina Rudčenková, prozaik Pavel Hájek a experimentální umělec Viktor Pípal alias Viki Shock. S čím se v prvním čísle mimo jiné setkáte? Kunsthistorička Klára Schirová Vás provede po katalánském výtvarném umění mimo osu Picasso – Dalí – Miró, Vladimír Novotný prozradí jak si padli do oka studenští vůdci výzvy Děkujeme, odejděte s literaturou, seznámíte se s pozadím causy Gott na expo v Hannoveru a také s ukázkami z básnických sbírek, které v letošním roce připravuje k vydání Edice současné české poezie. První číslo magazínu ilustrovala začínající, ale nadějná kladenská grafička Martina Hamouzová. Pakliže všechno dobře dopadne, druhé číslo Dobré adresy vpluje do virtuálních vod za devětadvacet dní, prvního března 2000.

Radim Kopáč šéfredaktor

2000 • 1 • 3

O se

Nastává (nastala)

českého

čem

románu?

(ne) mluví

…velkým látkám se postmoderní tvorba brání jako čert kříži… i kritiků stále evidentněji pokládána za výtvory nikoli snad pokaždé pochybné z hlediska kvality, nýbrž za díla eufemisticky řečeno umělecky anachronická. V literárním umění je dnes živé pouze to, co v dané situaci vzniká a utváří se v kontextu postmoderní estetiky, anebo co na ni zjevně reaguje a co ji esteticky reflektuje, přičemž k tomu arciže dochází v mnoha stylových a tematických variacích. Zároveň se ukazuje, že po nedávno uplynulé vlně tzv. autenticity, umělém i neumělém deníkovém boomu a neustálém vyrovnávání se s přežívajícími residui tzv. literatury morálního nepokoje

4 • 1 • 2000

niž bychom na okamžik pouhý

A

a společenských či občanských deziluzí nastává čas nikoli snad ino-

podlehli veškerým nedávným ex-

vované románové epiky nebo období formálního vyznávání post-

citacím kolem novopečeného leto-

moderní filosofie tvorby, nýbrž reálné konjunktury českého romá-

počtu s třemi nulami nebo všelijakým medi-

nu. Přinejmenším však jsme v nové české literatuře svědky nepo-

álním věštbám týkajících se konce století (ta-

chybného oživení románového žánru o sobě: ostatně, ačkoli to ne-

to vročení jsou značně ošidná, poněvadž po-

ní na první pohled zřejmé, v natolik výrazném tematickém rozpětí,

dle některých kalendářů prožíváme napří-

ale i multigeneračním souzvuku k tomu dochází poprvé po mnoha

klad nejméně rok 6000 atp.), přibližně deset

letech.

let po pověstných listopadových zvratech se

Tato tendence k mnohem větší míře narativity samozřejmě ne-

zdá, že v kontextu literární kultury můžeme

ní výplodem pouze kalendářního roku 1999: zejména románové

poměrně spolehlivě pojmenovat některé zá-

celky samozřejmě vyzrávají a dotvářejí se v podstatně delší časové

kladní tendence v nynější české próze.

perspektivě. Zjevná konjunktura románového žánru se bezpochy-

Především se v ní před našima očima ode-

by projevuje i dílech starších tvůrců: Eva Kantůrková nedávno na-

hrává (přesněji řečeno se už pravděpodobně

psala možná svůj nejlepší román po Smuteční slavnosti (Zahrada

uskutečnil) zřetelný generační přelom: zejmé-

dětství jménem Eden), k žánru románové epiky se vrátila prozaič-

na literární díla autorů spjatých se šedesátý-

ka Eda Kriseová (Kočičí životy), samé dobré zvěsti přicházejí z na-

mi lety jsou v obecném povědomí čtenářů

kladatelských kuloárů o nových románových dílech jak spisovatel-

konjunktura …po nedávno uplynulé vlně tzv. autenticity, umělém i neumělém deníkovém boomu a neustálém vyrovnávání se s přežívajícími residui tzv. literatury morálního nepokoje a společenských či občanských deziluzí nastává čas nikoli snad inovované románové epiky nebo období formálního vyznávání postmoderní filosofie tvorby, nýbrž reálné konjunktury českého románu. ského veterána Ludvíka Vaculíka, tak o dvě

Fjodoru Dostojevskému a jeho karikatuře

kadentní, občas se sice utápějící v lyrizova-

desetiletí mladšího Ivana Matouška. Kro-

běsů v nás a běsů kolem nás. Zjevnou ro-

né morbiditě fyziologické, v prolínání žán-

mě toho můžeme konstatovat, že k průkaz-

mánovou dimenzi mají rovněž Vokolkovy

rových a filosofických rovin zjevně postmo-

nému znovuzrození románového vypravěč-

memoáry padesátiletého tvůrce, uveřejňo-

derní románové bilanci nynějšího života ne-

ství dochází skoro ve všech generačních

vané na pokračování v olomoucké Aluzi,

života. Také u autorů třicátníků najdeme

vrstvách české prózy, zde se ovšem zaměří-

zdánlivě negující postmoderní inspiraci,

vyhraněné postmoderní románové opusy,

me převážně na její postmoderní, rovněž

přijímající ji však jako reálnou románovou

ať již v satirické generační konfesi Škvár

několikagenerační dikci. Na tuto tendenci

alternativu.

(Hynek) publicisty Jana Jandourka, anebo

k románové tvorbě stojí za to upozornit

Pozoruhodné románové syntézy nalez-

v nové knize Bohuslava Vaňka-Úvalského

prostřednictvím alespoň několika vybra-

neme i v tvorbě mladší střední generace. Po

Zabrisky (Petrov), postmoderně kalkulující

ných příkladů (s plným vědomím, že násle-

kompozičně nezvládnutém Gangu zjizve-

i se slepou uličkou spisovatelské práce a vů-

dující výčet by mohl být mnohem obsáhlej-

ných pokročila Iva Pekárková v románové

bec se zánikem literatury.

ší: I. Landsmann, V. Třešňák, J. Pelc aj.).

novele Můj I. Q. (Maťa) mnohem dál v kon-

Z těchto několika typů románového vy-

Obdivuhodná vyzrálost románového vy-

frontaci dvou kultur moderního světa,

právění vyplývá, že mezi nimi nenajdeme

právění charakterizuje například závěreč-

v konfrontaci dvou psychologických arche-

ani tradiční společenský román, ani sociál-

ný díl tetralogie předčasně zesnulého Vla-

typů a konečně v příběhu své protagonistky

ní scenérie, ani historickou prózu z 20. sto-

dimíra Macury Medikus (Hynek): zaslou-

i v reflexi dichotomie vlast – cizina. Post-

letí. Těmto velkým látkám se postmoderní

žil by si samostatné vydání, nicméně v au-

moderní variantou tzv. gotického románu

tvorba brání jako čert kříži, možná však

torově zvratu v pojetí našeho národního

a zároveň polemikou s údajným postmo-

právě ona má blíž ke kříži, zatímco velké te-

obrození zřetelně rozpoznáme už nikoli

dernistickým labyrintem ve sféře etiky

matické látky bývají vysloveně satanášské,

modelovou historii, nýbrž příklon k post-

a morálky je druhý román Miloše Urbana

vymykající se novodobé vypravěčské suve-

modernímu chápání dějin. Podobný retro-

Sedmikostelí (Argo). Syntézou dosavadní-

renitě a hře s invariantami žánru. Nicméně

román, leč s tématikou neproměnné filoso-

ho tvůrčího úsilí Václava Kahudy se stal je-

je ona románová konjunktura tady a dá se

fie času vytvořil Václav Vokolek ve své Ces-

ho „životní“ román Houština (Petrov),

předpokládat, že bude pokračovat.

tě do pekel (Triáda): jeho groteskní odskok

v němž autor po předešlých prozaických

do biedermeierovského Děčína je i holdem

leptech člověčí veselé bídy dospěl k novode-

Vladimír Novotný

2000 • 1 • 5

O i včelka se Že by

čem

měla

(ne) mluví

Když nemusíme

22 ř. napsal architekt a památkář Zdeněk Lukeš mj. toto: „...tento

nutně zvítězit,

vkus už několika generacím. Teď ho pojede kazit Němcům do Hanno-

nemusíme se

zinárodní prezentace je zbytečný. Máme kvalitní kulturu a řadu ori-

účastnit!

nů z kapes nás daňových poplatníků jde na podbízivou, šmíráckou

zombie mne pronásleduje od dětství. Od poloviny šedesátých let kazí veru. Je mi jich upřímně líto... Taky proto, že úpadek úrovně naší meginálních osobností. Ty však nedostaly včas příležitost a tři sta miliošou.“ V sobotním vydání LN (8. 1. 2000) odpovídá K. Gott. Nejprve zopakuje zásadní Lukešova slova, pak přihazuje mj.: „Do Hannoveru nepojedu. Hned po přečtení jsem totiž zvedl telefon, zavolal organizátorům Světové výstavy EXPO 2000 v Hannoveru a svou účast defini-

6 • 1 • 2000

ejdříve krátký vstup. V Hannove-

N

tivně zrušil. Co na tom, že už se čtyřicet let snažím těšit své příznivce

ru bude probíhat výstava EXPO

doma a obětoval jsem své práci takřka celý život? Je mi z těch řádků

2000. Téma: Člověk – technolo-

smutno, možná i špatně a ztrácím chuť ještě vůbec něco dělat. Po Luke-

gie – příroda. EXPO má být přehlídkou nej-

šově článku prostě nelze jinak...!“ Gott začíná prožívat největší zkla-

různějších názorů, postojů, stupňů vývoje

mání své kariéry a uvažuje, že se úplně stáhne do soukromí a pře-

i žebříčků hodnot. Na Českém národním dni

stane zpívat. Začínají ho přemlouvat prezident, senátor Fischer

měl vystoupit jako hlavní magnet Karel Gott.

i ministr Dostál. Generální komisař naší účasti Václav Bartuška pro-

Kolem výstavy je značné dusno: donedávna

hlašuje: „Karla Gotta německé publikum zbožňuje a kdo jiný by nás

se vůbec nevědělo, jaký scénář naše účast bu-

měl reprezentovat?“ Gott se svěřuje Blesku (11. 1. 2000): „Po čtyřice-

de mít. Nejen jak to celé bude vypadat, ale co

ti letech života, kdy jsem zpívání obětoval vše a kdy moji fanoušci oce-

se bude uvnitř dít, několikrát se měnil šéf (ge-

ňují, že stále zůstávám umělecky na vrcholu, se najednou dozvím, že to,

nerální komisař). Co se jenom ví (ale více se

co dělám, je šmíra! Nikdy jsem se nebránil kritice, která byla věcná,

to dobře) – že musíme „navázat“ na naše ús-

i když třeba negativní. Něco tak sprostého jsem ale nikdy nezažil.“

pěchy v Bruselu a Montrealu... Na Českém

Kauza se rozrůstá – u nás se dělí veřejnost podle jasných linií

dnu měl vystoupit jako hlavní magnet Karel

pro a proti, v německém Hannoveru založili fanoušci zvláštní linku

Gott. V Lidových novinách (6. 1. 2000), v pří-

Gott-line, sešli se před kavárnou Expa a nacvičili Včelku Máju (asi

loze Umění a kritika, v pravidelném „útvaru“

150 lidí). Jak se podařilo zjistit, za zombieho Gotta nikdo nepova-

Mája

Tamtéž přitvrzuje Gott…

žihadlo?

(1. část)

žuje (v Německu). Přání, aby vystoupil, vy-

Gotta jsou vůči společnosti v takzvaném posta-

a své původní rozhodnutí si rozmyslel: „Po

slovil

Herbert

vení Alfa. To znamená, že mají pocit nekriti-

reakci mého publika jsem změnil názor...“

Schmalstieg. V rozhovorech s německými

zovatelnosti, že jsou v pozici jakéhosi pánabo-

Jak se ukazuje, vypsaný sled událostí je

fanoušky bylo možno slyšet (Nedělní Blesk

ha. Nemají fungující konkurenci a většinou

sám o sobě natolik zajímavý, sám života-

16. 1. 2000): „Tady v Německu je Karel Gott

reagují na kritiku, zneuznání a nepochopení

schopný, že poznámky, které jsem chtěl jako

největší hvězda (?) (...) To, co se o něm napsa-

bolestně.“ Tamtéž přitvrzuje Gott: „Přesně ta-

„kramle“ zatlouci do vystavěné zdi, si ne-

lo v České republice, nepovažuji za pěkné, při-

koví (jako autor inkriminovaného článku)

chám na další pokračování. Nicméně – pojď-

jde mi to vůči němu nespravedlivé.“ Gott do-

vyhnali od nás Adinu Mandlovou a způsobili

me se zbavit aspoň jednoho bodu, toho nej-

konce dostal nabídku, aby reprezentoval

po válce Vlastovi Burianovi velice nepříjemný

zásadnějšího, který by však při splnění zna-

Slovensko.

i

primátor

Hannoveru

zbytek života. To byl hrozný případ, a při tom

menal nejpřirozenější vyřešení této kultur-

Senátor Fischer: „O prospěšnosti jeho

všem měl bavit. Jak mohl dělat v takové at-

ně-sociální fronty vysokého tlaku, která za-

účasti v Hannoveru jsem nepochyboval ani

mosféře srandu? A zpívání je v podstatě totéž.

sáhla území naší republiky v poslední době.

chvíli.“ Ministr Dostál: „Ten sloupek je výra-

Zpívání je výraz radosti, o kterou se chcete po-

Je až osudové, že nemáme v čele státu

zem obrovské sprostoty a nehoráznosti malého

dělit s lidmi. Jak to může jít v téhle atmosfé-

odvážné ženy a muže, kteří by otázku účas-

českého závistivce.“ Dostál taktéž Gotta po-

ře?“ Útok proti sobě považuje za akci tem-

ti České republiky na EXPU odsunuli stra-

žádal, aby „dal přednost úspěchu české pre-

ných sil, které chtějí dělat „blbou náladu“.

nou jako druhořadou, aby ji pak nahradili

zentace před svými pocity oprávněného ublí-

Celý článek v Blesku je ukončen emblema-

(pod heslem: Když nemusíme nutně zvítě-

žení“. A zásadní slovo řekl i Bartuška: „Ka-

tickou redakční koncovkou: „Zřejmě nako-

zit, nemusíme se účastnit!) selsky standard-

rel Gott je jediný, kdo by nás mohl v Německu

nec ustoupí i Karel Gott. Bohům přece sluší

ním, ale mocensky nestandardním řeše-

skvěle reprezentovat. Buď naši pop music bu-

velkorysost.“

ním: Za 300 milionů korun, které nás bude

de reprezentovat Gott, nebo nikdo (vše Blesk,

Do diskuze přispěl i Michal Viewegh

minimálně EXPO stát, opravíme pořádně

12. 1. 2000).“ Gott začíná měknout a slibu-

v Mladé Frontě Dnes (18. 1. 2000), který

jednu budovu, jeden kostel, jednu ulici, jed-

je, že si to vše rozmyslí: „Po velké vlně sym-

pléduje pro zombie, celý vstup však vyznívá

nu vesnici, pronajmeme si v Hannoveru 10

patií posledních dnů to ještě zvážím, zatím ne-

zcela nekompatibilně s kauzou a zdá, že

m2 a zde vystavíme maketu opravovaného.

jsem definitivně rozhodnut. Nechci zklamat

slavný český spisovatel „vaří ve své obranné

To by však bylo možné jen v zemi krále Mi-

své příznivce a ani potěšit těch pár nepřátel,

třetině“, abychom parafrázovali verbální ar-

roslava. Takže příště slibované: Že by i včel-

kteří proti mně opakovaně útočí.“

tefakt Jana Vodňanského. Metro (18. 1.

ka Mája měla žihadlo?

Gottovu reakci vysvětluje psychiatr Ci-

2000) – K. Gott se rozhodl přece jen vy-

mický (Blesk, 14. 1. 2000): „Lidé typu Karla

stoupit, uvedl, že svůj postoj přehodnotil

Jakub Šofar

2000 • 1 • 7

Kdo se zmítá v pochybnostech, bývá ve spárech temných nálad, říká malíř a sochař Jaroslav Róna JAROSLAV RÓNA (42), pracuje v oborech: malba, sochařství, grafika, kresba, mozaika, scénické výtvarnictví, vitraj, architektura aj. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (prof. Libenský), prvně vystavoval v polovině osmdesátých let. Účastnil se čtyř setkání mladých umělců 8 • 1 • 2000

Jaroslav Róna: „Počátek“, olej a plátno, 1995

Konfrontace IV–VII (1986–87), ze kterých vzešla v červnu 1987 výtvarná skupina Tvrdohlaví, jíž je Róna zakládajícím členem. V letech 1993–94 pracoval na scénické výpravě k filmovému přepisu Kafkovy Ameriky, za kterou byl nominován na Českého lva. V roce 1997 se stal znovuzakládajícím členem obnovených Tvrdohlavých; se skupinou vystavoval od poloviny dubna do konce června loňského roku ve Valdštejnské jízdárně. Poté se Tvrdohlaví znovu rozpadli. 2000 • 1 • 9

Jaroslav Róna: „Pijící hvězdy“, olej a plátno, 1988–90

Z Vašich obrazů jde tíseň, strach. Do jaké míry odrážejí Vaše niterné pocity?

Jak jste vnímal dobu normalizace, ve které jste vyrůstal? Od devíti let jsem závodně plaval. Učení mi nešlo, pouze kres-

Pocházím z částečně židovské rodiny.

lení a sloh, rád jsem četl. Ale propadnout mě jako závodníka ve ško-

Dědeček byl maďarský Žid z Budapešti, je-

le nenechali. Říkali mi: Podívejte, dostanete čtyřku a klidně si celý

ho rodina ještě před válkou přesídlila na

rok čtěte. A já si celý rok četl. Po devítiletce jsem se přihlásil na

Slovensko. Tam se seznámil s babičkou, ta-

Střední odbornou školu výtvarnou v Praze, ale neudělal jsem zkouš-

ké Židovkou, která měla jedenáct bratrů.

ky z matematiky. Takže otec rozhodl, že půjdu do učení – na ko-

Deset z nich skončilo v Osvětimi. Můj otec,

žešníka. Po krátké periodě na hlinském učňáku jsem se octl ve sku-

tehdy patnáctiletý, a jeho šestiletá sestra ce-

tečně syrovém prostředí pražské továrny, mezi dělníky, jejichž du-

lou válku utíkali a schovávali se. I jim hrozil

chovní obzor člověk obsáhne tak za týden. Práce byla úkolová, mě

koncentrák. Když válka skončila, strach zů-

nebavila, tak jsem si četl dobrodružné a historické romány a za mě-

stal. Moji generaci, já jsem se narodil dva-

síc vydělal 800,– Kčs. Nechal jsem toho a po náhlém vnuknutí na

náct let po válce, stále ještě traumatizuje ho-

Zanussiho Iluminaci se rozhodl, že budu malířem. Prošel jsem ně-

locaust. Válka je něco tak všudepřítomné-

kolik přípravek a přihlásil se znovu na Střední odbornou školu vý-

ho, že se od ní nedokážu abstrahovat. Ne-

tvarnou. V rámci normalizační integrace dělnictva mezi intelektuá-

jsem schopen dělat věci, aniž by se v nich

ly mě přijali. Od té doby jsem se fanaticky upnul k umění. A měl

neodrážel fakt, že pár set kilometrů odtud

jsem štěstí: později na UMPRUM mě učil profesor Libenský, na teh-

někdo vraždí lidi. Já vůbec nemám jasno

dejší poměry vyhlášený liberál a výborný pedagog.

v otázce Boha, pořád se zmítám v pochyb-

10 • 1 • 2000

nostech. A kdo se zmítá v pochybnostech,

V pětaosmdesátém roce došlo ve Vaší tvorbě k výraznému zlo-

bývá ve spárech temných nálad.

mu. Od ironie a karikatury jste přešel k vážnému tónu, „všed-

nost“ vystřídala mytologická inspirace, u které zůstáváte dosud. Co vedlo k tomu přerodu? Já jsem temné věci dělal vždycky, akorát měly veselé barvy. Jedny z prvních mých obrazů byla komiksová série vražd. Postavy se usmívaly, ale ten smích byl šílený. Taková byla i divadelní hra Malý nezbeda, kterou jsem tehdy napsal s Tomášem Vorlem. Koupil jsem v antikvariátě za dvě koruny fotografii malého dítěte s pejskem. Dítě se opíralo o stolek a jeho výraz byl neuvěřitelně dementní. Fascinoval mě. Maloval jsem jeho tvář v desítkách různých „šílených“ podob. Zlom přišel s obrazem Člověk a sloní noha. Snažil jsem se propojit pocit, který zažívá člověk v horečce – střídání pocitu hmotnosti a nehmotnosti, s vnějším tlakem, který na mě působil. Abych tu hmotu vystihl, potřeboval jsem jiné prostředí obrazu, které by mi dovolilo ji vymodelovat. A pro to byl ideální jedině temný přísvit. Měnila se i má psychika: výkřiky proti tehdejšímu systému nešly protahovat do nekonečna, zahloubal jsem se do sebe a svých věcí, vnější svět mě přestal zajímat. Od Sloní nohy, kterou jsem vymodeloval i z hlíny, se pak odvíjely další obrazy a sochy. Sochařství a malířství téměř pravidelně střídáte. Jaké jsou přednosti trojrozměrné sochy a jaké plošné malby? Malířství a sochařství jsou úplně odlišné způsoby myšlení i vnímání. Malířství je daleko více vzrušivější v procesu vznikání, výsledek je jen završením čehosi, co uplývalo v čase a není viditelné.

Jaroslav Róna: „Jícen“, vosková malba a plátno, 1987

Válka je něco tak všudepřítomného, že se od ní nedokážu abstrahovat. Jaroslav Róna, foto Gabriela Skálová

2000 • 1 • 11

Jaroslav Róna: „Na dně“, olej a plátno, 1988

Kdežto sochařství je urputné, tuhé a někdy

Václav Stratil, když viděl moji výstavu u Kamenného zvonu

docela nudné hnětení hmoty a prožitek se

(listopad 1997 – leden 1998, pozn. aut.), řekl jen: Doba bronzo-

dostaví až s výslednou formou. Námět so-

vá, co? Nic víc. Mezi výtvarnými umělci u nás obecně vládne kre-

chy nosím dlouho v hlavě. Malířství je do-

tenismus. Jsou schopni bavit se mezi sebou výhradně o zástup-

brodružství, ve kterém předem nevím, co

ných problémech: Kde kupuješ plátna? Kde kupuješ barvy? Ne,

udělám. Často maluji třeba tři čtyři motivy

že by to nešlo jinak, ale oni většinou nechtějí. Potlačují v sobě ne-

přes sebe, než se pro jeden rozhodnu. Další

vraživost vůči druhým a veškerý styk se projevuje v odporném

rozdíl je ten, že obraz dokáže zachytit

formalismu. Ale tak to asi bylo vždycky. Dnešek je horší v tom,

i okolní atmosféru. Myslím, i když těžko se

že umělci vůbec nezáleží na názorech druhých. Zmizely hodnoty

najde takový rozpolcenec jako já, že většina

věcí, měřítka, výtvarné umění může být cokoliv. Takže i názor

sochařů by měla malovat a většina malířů

může být jakýkoliv. Neexistuje výchozí bod, od kterého posuzo-

sochat. Ale ne jedno jako doplněk k druhé-

vat.

mu. Půl na půl. Většina mých temat navíc přechází z obrazu na sochu nebo ze sochy

U Tvrdohlavých ta zpětná vazba, kdy byly vzájemné názory

na obraz.

respektovány, fungovala? Zpočátku ano. Řídili jsme se měřítkem: Ano tvoji tvorbu

12 • 1 • 2000

Jak rozpolcenec jako vy vychází s kole-

uznávám, ale mám k ní ty a ty výhrady. Ale jakmile kritika pře-

gy výtvarnými umělci?

sáhla určitou mez, už nebyla brána jako kritika, ale jako útok na

Jaroslav Róna: „Červený koníček“, tempera, disperze a plátno, 1985

podstatu osobnosti. Potom končila komunikace. A protože zejména z mé strany kritika některých mých kolegů přesáhla tuto hranici, skupina se začala štěpit. Štěpily se hodnoty, na nichž Tvrdohlaví stavěli. Co se týče znovuobnovení a výstavy v loňském roce, už jsme odmítali vyjadřovat se k věcem druhých do důsledku, dohodli jsme se na společné výstavě a vzájemném respektu. Názor na kolegy vykrystalizoval už dávno, tedy i ta nejostřejší kritika se nás už tolik nedotkne. Stavíme spíše na mimouměleckém přátelství.

Rozhovor připravili Radim Kopáč a Pavel Hájek

(nezkrácená verze rozhovoru vyjde v březnovém čísle kulturního magazínu UNI) Jaroslav Róna: „Díra“,olej a plátno, 1991

2000 • 1 • 13

Katalánskými mistry

20. století

jen Miró

Národní dům na Smíchově:

Gaudí, Piacasso, Miró a Dalí dokládá putovní výstava katalánského výtvarného umění 20. století nazvaná Before Miró after Dalí. V Národním domě na Smíchově se sešlo na 80 děl, která chronologicky dokumentují katalánské nejúspěšnější směry – modernisonec 19. století a první dvě dekády 20. století znamena-

K

mus, surrealismus, kubismus, informismus

ly rozpad vnitřní koherence evropské kultury ve smyslu

a abstrakci. Výstava se neomezuje pouze na

jak politickém, tak duchovním. Osudy Čech a Katalán-

malířství, což je patrné již z modelů moder-

ska v tomto období nabízejí několik paralel: obě země se snažily o vy-

nistického architekta Antonia Gaudího, které

mezení v rámci monarchistického státního celku a zároveň o začleňo-

výstavu otevírají. Art nouveau (v Čechách nazývaném secesí, v Katalánsku modernismem) doplňují ukázky z tvorby malířů sdružených kolem baru Els Quatre Gats: pozdních impresionistů Ramona Casase a Santiaga Rusiňola či expresionisty Francisca Gimenase. Některé kritiky výstavě vytýkají „slabé“ zastoupení děl svaté trojice katalánského malířství Picasso – Miró – Dalí. Proč? Tvorbu prvního z umělců zastupují skromné zápisníkové črty a suchá jehla z pozdního období, které se mohou jevit jako slabá náhražka za Picassovo kubistické novátorství. Dalího surrealismus představovuje halucinační metamorfóza Zrození bohyně, opomenuta však je jeho post-surrealistická figurální epocha. Miróovy oblíbené barevné detaily snoubící pro-

vání do Evropy podle měřítek Západu. Tyto ambice se mimo jiné pro-

myšlenost s dadaistickou infantilností repre-

jevily rozvojem národních literatur a osobitým přijímáním kulturních

zentuje jen jedno dílo.

podnětů ze zahraničí. Snahy o vlastní umělecký projev se na jedné

Cílem kurátorů však nebylo uspořádat

straně promítly do nevybočujícího regionalismu, na straně druhé do

monografickou výstavu tří géniů katalánské-

dynamické odezvy na formování modernistických a avantgardních

ho malířství, nýbrž učinit průřez katalánskou

směrů. Paříž, ideový zdroj té doby, vychovala generace českých a ka-

výtvarnou tvorbou 20. století. Podařilo se jim

talánských umělců, díky nimž Praha i Barcelona prožívaly období re-

představit umělce, jejichž tvorba je pro Kata-

nesance. Že tento katalánský boom neskončil slavnými jmény jako

lánsko stejně stěžejní, a navíc zdůraznit od-

14 • 1 • 2000

Joan Miró: „Krajina-kobylka“, výřez z většího plátna, 1926

nejsou

Kurátor: Josep Miquel Garcia. Before Miró after Dalí – katalánští mistři 20. století.

a Dalí

kaz zmíněných tří legend v díle dalších generací. Nejznatelnější je vliv

dimenzí moderních směrů. Uzavírají tak

Picassa, jehož formální redukce figurální malby se odráží v Mateřství

okruh katalánského výtvarného umění, pro-

Francesca Dominga i ve vlastním „vibracionistickém“ stylu Rafaela

kazujíce nejen svou provázanost se všemi

Barradase. Kurátorům navíc můžeme být vděčni, že v případě Miróa

předchůdci před Miróem, ale i po Dalím.

a Dalího odhalili i méně známou složku jejich uměleckého projevu –

Dalo by se říci, že zatímco Čechy završily

plastiky. S Miróovými sochami se veřejnost již měla možnost setkat na

svůj emancipační proces vytvořením nezávis-

výstavě v Domě U Kamenného zvonu před několika lety, takže pří-

lého státu, autonomie stimuluje Katalánce

tomné bronzové hříčky jsou zajímavým zpestřením expozice. Dalího

v úsilí o povznesení národního uměleckého

odklon od surrealistické poválečné tvorby a následovný experiment

výrazu na evropskou úroveň až dodnes. Vý-

s materiály a formou reprezentují skleněné plastiky. Černobílé foto-

stava v Národním domě na Smíchově ukáza-

grafické portréty Dalího, které spolu se stejně barevně laděným sou-

la, že katalánské výtvarné umění 20. století

borem Miróových rytin kontrastují v záplavě středomořské tonality,

překračuje regionální hranice, čímž dokazuje

jako by naznačovaly Dalího a Miróovu uměleckou všestrannost.

nejen svou osobitost, ale také mezinárodní

Významnou součástí výstavy jsou ukázky z dílny Antoniho Clavéa

platnost. V tomto směru předstihlo v cestě za

a Antoniho Tapiese, kteří představují nejen vrchol španělské akční

poevropšťováním Španělsko, neboť čím ji-

malby, ale celoevropské tvůrčí aktivity. Jejich zacházení s materiály,

ným se může pochlubit španělské moderní

technikami a texturou barev nám může být blízké v souvislosti s čes-

malířství než katalánskými mistry?

kým experimentem 50. – 60. let (výrazná je zvláště podobnost tvorby Clavého a explosionalisty Vladimíra Boudníka). Vizuální poesie Joana

Klára Schirová

Brossa, prostorová koláž Josepa Guinovarta či minimalismus Joana Hernándeze Pijuana vycházejí ze stejné potřeby neformálnosti a experimentu jako u Clavého a Tapiése, po svém ji však rozvíjejí do nových

Salvator Dalí: „Ženy s květinovými hlavami, které nacházejí na pláži kůži koncertního křídla“, výřez z většího plátna, 1936

2000 • 1 • 15

Když se jmenujete

Joe

Jmenuji se Joe (My Name Is Joe, VB – SRN,

1998). Režie: Ken Loach, scénář: Paul Laverty,

S

končícím miléniem se v evropském

hraném filmu stále častěji zabydluje prvek dokumentárnosti. Vedle dán-

ského manifestu Dogma 95 hlásajícího maxi-

kamera: Barry Ackroyd. Hrají Peter Mullan (Joe),

mální autentičnost jako hráz proti vyumělko-

Louise Goodallová (Sarah) a další.

v Německu nová vlna, která syrově reflektuje

vanosti a megalomanii Hollywoodu se rodí odstrkovanou „špínu podzemí“. Náznaky – i když rozporuplné – najdeme i u nás (např. Kanárek Viktora Tauše). Tyto „polodokumenty“ jsou divácky velmi přitažlivým typem filmového média: hraným příběhem vnášejí do díla chytlavou akci, dokumentární složkou cennou informaci. Fungují jako informační kanál s dosahem daleko překračujícím televizní nebo novinové zprávy, ale i klasické dokumenty. A protože jejich periodicita se nepočítá v hodinách, ale měsících a rocích, divák získává dostatek času ke vstřebání sdělení i k vlastní kritické reflexi. Zrcadlo nenastavuje jen nastupující generace „pětatřicátníků“ (von Trier, Vinterberg,

Ken Loach

16 • 1 • 2000

resp. Tykwer, Dresen ad.), ale i autoři o pár

Peter Mullan (Joe)

desítek let starší a několik filmů zkušenější.

rista Paul Laverty z této úvodní konstelace vy-

tentické historky a zkušenosti podané v do-

Jedním z nich je britský režisér Ken Loach

těžil takřka komediální (a pro Loache nety-

konale nesrozumitelném slangu (film je

(nar. 1936), jehož snímek Jmenuji se Joe

pický) začátek, ve kterém jen podvědomě mů-

i v anglicky mluvících zemích promítán s ti-

(My Name Is Joe, GB/SRN, 1998) vstoupil

žeme cítit budoucí zápletku. Následné Joeovo

tulky), ale především postavy neherců, kteří

v září loňského roku i do českých kin. Zarytý

setkání se stárnoucí sociální pracovnicí Sarah

jsou pro jeho tvorbu charakterističtí. Nelze

levičák Loach si brzy získal ve filmařském

rozehrává druhou linii filmu. Přes odlišné ži-

v této souvislosti nevzpomenout film němec-

světě pověst jízlivého a nesmlouvavého kriti-

votní osudy a postavení oba vycítí, že se jedná

kého režiséra Eoina Moorea Dealer, který

ka politicko – byrokratického diktátu (bývalý

patrně o jejich poslední šance, a úvodní hu-

uvedl loňský ročník karlovarské filmové pře-

odpor k tchaterismu jen vystřídalo dnešní

mor střídá dojemná zamilovanost. Joeovi se

hlídky. Ačkoliv v obou případech nahlížíme

zklamání z labouristů). Pod maskou „rozzlo-

ale nedaří definitivně odříznout od minulos-

do takřka totožného prostředí drogových de-

beného muže“ ale vždy skrýval přirozené

ti. Znovu sestupuje – i když tentokrát s ušle-

alerů, Loachův film je o pár stupínků filmař-

sympatie a snad i úctu k outsiderským posta-

chtilejším cílem – do špíny podzemí a ve sna-

ského kumštu výše: dokazuje jak silnou zbra-

vám svých filmů (připomeňme alespoň Země

ze zabránit tragédii přítele sám přispívá k sy-

ní může autenticita být. Zatímco Mooreovy

a svoboda, Riff Raff). Jeho naturalistickému

rově naturalistickému konci. Loach nenabízí

psychologicky nečitelné postavy zasazené do

pojetí odlehčuje umění empatie a v drtivé bez-

lék na nezaměstnanost ani nerýsuje fungující

sítě anonymních ulic a bytových stěn nenabí-

východnosti chudoby těch nejnižších dělnic-

sociální síť zabraňující morálním kolapsům,

zejí divákovi žádný pevný bod, který by mu

kých tříd se občas zablýskne ona hrabalovská

jen přináší otisk reality, aniž by ji komento-

pomohl zorientovat se v ději a nalézt jeho pří-

„perlička na dně“.

val. Tím se navracíme k v úvodní zmínce

činu, ze spontaneity Loachových neherců

o „polodokumentárním“ rázu snímku.

tryskají vševysvětlující emoce a tím i podsta-

Joeovi je osmatřicet, jako alkoholik (i když rok abstinující) je bez práce a dny trá-

Snaha o autentičnost záznamu je v Joeo-

ví trénováním snad nejhoršího skotského fot-

vě příběhu přítomna v každém kroku: Loach

balového mančaftu hrajícího v ukradených

natáčel v nejzanedbanějších čtvrtích skotské-

brasilských nebo německých dresech. Scéná-

ho Glasgow, odkud do filmu vnesl nejen au-

ta snímku. Film tak získává nejen rámec, ale především podtrhuje svoji naléhavost.

-rak-

2000 • 1 • 17

Sametová sebevražda slunečního svitu Sunshine: Velvet Suicide, stopáž: 41’43”, Day After records, 1999

18 • 1 • 2000

esta, kterou urazila táborská trojice

C

prvé v kariéře kapely i na kompaktním dis-

Sunshine od svých začátků k aktu-

ku. Hardcoreové kořeny Sunshine jsou sice

ální desce Velvet Suicide, je imponu-

zřejmé, nicméně kapela na Velvet Suicide

jící. Zhruba za šest let existence se Sunshine

účelně a efektně propojila tyto dávné inspi-

stačili etablovat jako pravděpodobně nejlep-

race se svěžími a novými zvukovými zámě-

ší kapela, vycházející z bohatého tuzemské-

ry – výsledkem je pravděpodobně jedna

ho post – hardcoreového undergroundu,

z nejlepších rockových nahrávek uplynulé-

vydat tři velké desky a několik singlů, ab-

ho roku, které se v Čechách objevily. A ne-

solvovat rozsáhlé americké turné a získat si

jen v Čechách.

v USA značný respekt, jehož důkazem je

Kapela na Velvet Suicide s neslýchanou

mimo jiné chystané evropské turné a spo-

lehkostí neomylně vybírá z bohaté rockové

lečná deska s vynikající kapelou At The

historie i z nepřehledného zmatku současné

Drive – In. Zatímco většina českých kapel

hudby ty zaručeně fungující prvky: jejím sí-

zoufale hledá vydavatele a obtížně shání

tem projdou pouze nejpřitažlivější rytmy,

koncerty, Sunshine si vybírají z několika

nejefektivnější kytarové zvuky, nejlepší (což

nabídek. Co je ale ze všeho nejdůležitější –

mnohdy znamená nejjednodušší) melodie.

produkují skvělou hudbu a zlepšují se s kaž-

Tohle je rocková deska v tom nejlepším

dou deskou.

a často zapomínaném slova smyslu. Je zá-

Albem Velvet Suicide jako by se Suns-

bavná, tvrdá, chytrá a plná emocí. Sunshine

hine definitivně rozhodli razantně vykročit

překvapivě účelně a pestře využívají příjem-

z hardcoreové komunity směrem k novým

ně archaicky znějící klávesy, které v mnoha

obzorům, což dokazuje i fakt, že deska (kro-

případech nesou základní melodický motiv

mě nepostradatelného vinylu) vychází po-

(např. v „Hero ’78“ nebo ve „Velvet Suici-

de“), někde jen vkusně doplňují celkový

Horn ve svém striktně analogově vybave-

taná a vášnivá. Doufejme, že tuto nahrávku

zvuk („The Picture Of Anorexic Beauty“,

ném studiu. Horn je v americkém underg-

lze považovat za nový začátek vývoje české al-

„The Stardust Angel“). Hlučnou neurvalost

roundu pojmem, jistotou, a jeho podíl na

ternativní hudby, která se nebojí srovnání se

a psychotickou divokost raných Sunshine

Velvet Suicide je už několikátou spoluprácí

světem, a která má šanci – podobně jako

zase připomínají skladby „Porn Orchid“ ne-

se Sunshine.

Sunshine – v tomto srovnání uspět.

bo „L. I. P. (New Model)“. Obě polohy jsou

Velvet Suicide je deska zábavná a citlivá

ale vzácně vyvážené, navíc na mnoha mís-

zároveň, je divoká i něžná a hlavně – nespou-

Adam Nenadál

tech dochází k jejich prolínání – to jsou nejsilnější okamžiky alba. Sunshine tak dávají zakusit animální radost i čistou něhu (v překrásné skladbě „Film“ znějí zvony a smyčce, aniž by to působilo pateticky a přeslazeně). Kytarista a zpěvák Kay (Karel Buriánek) kromě spousty nejrůznějších kytarových efektů, pazvuků a smyček využívá i nezkreslený zvuk, který připomíná tu nejzákladnější, syrovou a strohou riffovou práci třeba takových Rolling Stones (například v refrénu „Porn Orchid“). Za zmínku jistě stojí i Kayův pěvecký výkon – jistý, pevný vokál, ve výškách připomínající Roberta Smithe z The Cure, plný emocí a vášně. Anglické texty jsou pak skvělým doprovodem živelné hudby: jejich evokativnost a fantazie vyniká zejména v „The Stardust Angel“ – přiznané pokloně glamrockovému opojení 70. let, jejíž téma je chytře propojené s nablyštěnou směsí současných laskomin. Sunshine jako kdyby si počkali, do jaké podoby se rock vyvine po útoku počítačové hudby, aby z něj pak použili to nejlepší a nejsilnější: to, co přežilo. Nakolik je tento postup instinktivní a nakolik se v něm odráží mazanost kapely, není zas tak důležité. Podstatné je, že takto obrozená explozivní směs The Cramps, Public Image Limited, The Stoogees, MC5, Clikatat Ikatowi a The Birthday Party je zkrátka neodolatelná. Sunshine se tímto albem důrazně vklínili mezi The Jon Spencer Blues Explosion, The Make – Up a Rye Coalition, tedy mezi kapely, které k rockovému odkazu přistupují s podobně obrazoboreckou a zároveň životadárnou vizí. Vynikající je i zvuk nahrávky, který při masteringu zařídil respektovaný George

2000 • 1 • 19

s exilem

Exil, … (Kunderova) literární

přítomnost jako by

nikoho nezajímala.

brané spisy), na Miladu Součkovou (také ona se dočkala Sebraných spisů, taktéž až poIlustrace Martina Hamouzová

smrtně), na neprávem zapomenutého Rober-

ta Vlacha, ale též na Ivana Diviše, Sylvii Richterovou či Jaroslava Vejvodu. Minulost tedy

totálně dominovala a to i v tvorbě vybraných oncem listopadu 1999 uspořá-

K

dala v Praze Obec spisovatelů (za spoluúčasti Ústavu pro čes-

kou literaturu AV a Společnosti Franze Kafky) konferenci či sympozium s názvem Jak reflektujeme českou literaturu vzniklou v zahraničí. Název to byl patřičně flexibilní, který umožňoval přihlášeným literárním historikům a teoretikům zaměřit se na to, co uznají za vhodné – a jak se dalo očekávat, uznali za vhodné hovořit především o minulosti. Tím pádem se z „české literatury vzniklé v zahra-

Jak reflek-

tvůrců: vždyť právě tak vytříbený psycholo-

tujeme

roce 1989 skoro ani řádku, jistěže ke škodě

českou

deset let. Také o Milanu Kunderovi, nyní již

literaturu

spektivně: co kdy napsal, co kdysi tvrdil, co

vzniklou

interpretace jeho děl. Bohužel si nikdo z pří-

v zahraničí.

rovskou monografii z pera Heleny Koskové,

gický vypravěč Jaroslav Vejvoda nevydal po české literatury. Mezitím už uplynulo devět či

píšícím francouzsky, se mluvilo spíše retropravil, zatímco prý česká literatura postrádá

tomných nevzpomněl na výbornou kundeleč stalo se. O nových knihách Milana Kun-

ničí“ stal až na nepatrné výjimky náš literár-

dery skutečně máme k dispozici jen pár textů

ní exil a projednávala se problematika jeho

v denním tisku: jeho literární přítomnost ja-

poúnorového a posrpnového údobí. A tak do-

ko by nikoho nezajímala.

šlo na Egona Hostovského (řadu let mu už

Jenže český literární exil už není, po-

v Čechách vycházejí důkladně připravené Se-

kud nepočítáme odchod Egona Bondyho

20 • 1 • 2000

… novináři z denního tisku (…) by

bez exilu,

neměli být připuštěni na podobné konference blíž než…

vinách dočetli, že prý „právě dnes, v době

našich snah o integraci do sjednocující se

Evropy, je česká exilová literatura svou konfrontací domácího a cizího prostředí inspirativní a aktuální“. A co když k této konfrontaci v mnoha knihách vůbec nedocház Prahy do Bratislavy: situace je dnes úplně jiná. Nicméně „česká literatura vzniklá v zahraničí“ i nadále existuje, byť prořídlá, zčásti je i reflektována, zčásti nikoli, zčásti se o ní píše, zčásti se o ní mlčí. Přinejmenším je její spisovatelská situace mnohem komplikovanější: pokud byla předtím zjevně adresována tuzemskému čtenáři, dnes zřetelně respektuje tlak či tradici jiného, cizozemského literárního kontextu, zároveň však vytváří nebo spoluvytváří potřebnou kontinuitu českého a světového písemnictví. Jenomže tenhleten problém jako by nikoho u nás nikoho nezajímal! Třeba František Cinger v Právu se o tomto soudobém dilematu zmínil, mnohem víc se však rozepsal o Zdeňku Němečkovi nebo o zmíněném Robertu Vlachovi než třeba o Lubomíru Martínkovi. Budiž však, alespoň problém přítomnosti české literatury vzniklé v cizině nesmetl ze stolu a vzal ho na vědomí, zatímco Kristina Labohá v Lidových novinách se vysloveně zaměřila na „exilové písemnictví“ a její pohled de facto nepřekročil rok 1989. Ani se nezmínila o skutečnosti, že soudobá „česká literatura vzniklá v zahraničí“ je v naprosto odlišné situaci, ani o tom, že se o tomto problému na konferenci mluvilo. Zato jsme se v Lidových no-

… „česká

zí? Co když naše exilová literatura už ani

literatura

neexistuje a zřetelně aktuálnější jsou jiné:

vzniklá

znam má rovněž svědectví ruského uprchlí-

v zahraničí“

li kupříkladu dokumentární prózu Vladimí-

i nadále

Člověk má na jazyku větu, že novináři

zdaleka není aktuální, protože už de facto balkánská, kavkazská, koneckonců svůj výka žijícího v Československu (mám na mysra Borody Bez hrdinů). z denního tisku (žel v prvé řadě z Lidových

existuje,

novin) by neměli být připuštěni na podobné

byť

a že by měli mít zakázáno o rokováních ta-

prořídlá,

skutečně ani trochu nedodává lesku. Na

zčásti je

zobati drobtů vzdělání. Časem možná sami

i reflektová-

Josef Škvorecký nepatří k žádné „generaci

na, zčásti

novinách nikdy nepřijdou, ale třeba se do-

nikoli,

ho. Prozatím píší do deníků, že pro exil je

zčásti se

ho prostředí“: ale kde? Ve Francii? V Němec-

o ní píše…

konference blíž než na dostřel z kalašnikova kového typu psát: ignorance a indolence jim druhé straně by se jim zase nemělo bránit přijdou na to, že kupříkladu Ivan Diviš nebo osmašedesátníků“. Nebo na to v Lidových vědí zase něco jiného, stejně neuvěřitelnéspolečné „zkoumání charakteru odlidštěnéku? V Itálii? Nicméně: Jak milé, jak výstižné, jak lidové. Jak Lidové noviny.

-vno-

2000 • 1 • 21

Studentští vůdci… sou jich plné noviny (dopisy čtená-

J

Plné prázdné hlavy.

řů, prezidentská audience atp.) a naši (čí naši? moji? vaši?) političtí funk-

cionáři s nimi zřejmě mají plné hlavy starostí. Plné prázdné hlavy. Ale nepřepočítávejme podpisy na petici, nemeditujme, zda

… upřímně řečeno skoro zbytečně.

z toho vzejde nějaká studentská politická

Ne snad úplně zbytečně…

platforma deset let poté či nikoli: kráčí o to, že někteří, znenadání div že ne kultovní, především však bývalí studentští vůdci mají či měli dost co činit s literaturou: pocho-

… talent … nelze upřít…

pitelně s krásnou, pochopitelně s českou. Nejprve Martin Mejstřík: vydavatel, šéfredaktor, spiritus agens literárního občasníku Kavárna A. F. F. A. Před 1989 šlo o periodikum nesporných příslibů, tč. však vychá-

… měl pověst nesmírně ambiciózního člověka:

zí s velkými prodlevami, nejspíše vždy ve

koneckonců proč ne…

chvíli, kdy se podaří sehnat finance na nové číslo: upřímně řečeno skoro zbytečně. Ne

ji věnovat něčemu úplně jinému, nikoli vy-

čtou a tvrdí, že tak hluboko by neklesli. Po-

snad úplně zbytečně, každý literární časo-

dávání kavárenského literárního občasní-

kud už neklesli. Svého času Chaun natočil

pis má smysl a svůj důvod k existenci, o Ka-

ku, na kterém je asi nejpříjemnější a nej-

publicistický dokument Léčba Klausem – že

várně A. F. F. A. to však můžeme povědět

zdařilejší jen název. Nic víc.

by nás teď čekala Léčba Chaunem? Možná

jen s nezměrným sebezapřením. Apartní li-

Dále Igor Chaun: rovněž žádný mladík,

však vůbec nevěděl, o kom svůj snímek na-

terární revue, okázalá grafická úprava,

také on v listopadu 1989 měl k stávkujícím

točil: zlí jazykové už dlouho o Chaunovi trou-

v číslech, které jsem měl čas a zájem si pře-

a revoltujícím studentům věkově dost dale-

sí zlomyslnou historku, že se na začátku mi-

ce jen přelouskat, jsem nenarazil na nic,

ko. Člověk považovaný za blázna, který ve

nulého desetiletí rozhodl natočit (pro GEN)

z čeho by koukal takříkajíc talent. Leda tak

dvaceti letech sepsal obsáhlé memoáry v po-

portrét Pavla Tigrida a v průběhu natáčení se

kavárenský, výrazně kavárenský. Možná

době sáhodlouhých deníkových (často zpět-

ukázalo, že vůbec nemá zdání, že v exilu vy-

z tohoto pravidla existuje výjimka, možná

ně pořizovaných) záznamů. Potom ve svém

cházelo jakési Svědectví. A že snad nemá

jsem měl při čtení mlhu v očích: kdo ví. Po-

deníkovém sepisování pokračoval a vzešly

zdání o ničem. Zato přísahá na orientální fi-

kud však politikové nevděčně neodejdou,

z toho dva obsáhlé soubory. Mnozí na ně po-

losofii, pro obživu natáčí úspěšné reklamy

Mejstřík by se podle mého soudu měl radě-

horšeně kálejí, mnozí si v nich s potěšením

a přesvědčivé filmové dokumenty a také do-

22 • 1 • 2000

vede psát. Jeho kniha Večeře u mahárádži a jiné povídky je skutečně zajímavá, talent Chaunovi nelze upřít. Ale literát Chaun a studentský vůdce? Ani tehdy, ani teď. A Vlastimil Ježek? Nemýlím-li se, hned po listopadu 1989 zhusta volal na redakční účet (tuším Lidové demokracie) do ciziny a spěšně pořizoval elementární mikrorozhovory s našimi exilovými spisovateli. Už tehdy měl pověst nesmírně ambiciózního člověka: koneckonců proč ne. Vysloveně šéfovský typ: ještě o něm uslyšíme mnohokrát. Nakolik vysoké má momentálně ambice politické, to je samozřejmě záležitost jeho svědomí a jeho kuráže. Pikantní je, že hned na začátku roku 1990 se vynořil v redakčním kruhu či redakční radě Iniciál, tehdejšího měsíčníku pro „nezavedenou“ literaturu. Shodou okolností se v ní objevil jako nový člen spolu s L. Kasalem, J. Trávníčkem, J. Typltem a také Josefem Chuchmou, kterému nedávno veřejně na stránkách Mladé fronty Dnes poděkoval za radu, že by měl ze dne na den položit funkci generálního komisaře české sekce výstavy EXPO 2000 v Hannoveru. Oné výstavy, na níž na-

Ilustrace Martina Hamouzová

ši účast navrhovala Obec spisovatelů již v srpnu 1999 odvolat a zabránit tak blamáži. V redakční radě Iniciál si však „Vlasta“ Ježek dlouho nepobyl, za pár měsíců se z ní vytratil a záhy ho následoval i „milý Josef Chuchma“, jak mu dnes říká. Věc je však jiná: co vlastně tenkrát Ježek v Iniciálách pohledával? Nebyl to ani básník, ani prozaik, ani kritik, ani esejista, žádný kumštýř – že by agilní publicista? Moudrému napověz. Otázkou je, co si někdejší člen redakčního kruhu Iniciál slibuje od spolčení se s bývalými studentskými vůdci. Ve svém stručném životopisu tento bývalý generální ředitel Českého rozhlasu uvádí coby „dílo“ mj. tři lektorské posudky učebnic dějepisu. Tak jest. Děkujeme, odejděte. Ježek odešel z Českého rozhlasu a dal vale i Hannoveru. Inu: studentští vůdci.

-vnoIlustrace Martina Hamouzová

2000 • 1 • 23

Co

Co chystá k vydání

se

chystá

Edice

iří Gold (nar. 1936, Ostrava), dra-

J

maturg, scenárista, režisér dokumentárních filmů a televizních pořa-

dů. Vydal sbírky: Nebe jasně zelené (MF 1964), Minotaurus (MF 1967), Noci dní (MF 1994), Samospád samoty (HH 1998), Mezery v mlčení (ESČP 1998).

Edici založili v polovině roku 1998 básníci Ivan Wernisch a Marek Stašek.

* sedíš v pokoji

Dosud vyšlo: Josef Hiršal: Básně – trásně

dveře zavřené: a jsi to ty kdo z druhé strany

– rohypnol, Jiří Gold: Mezery v mlčení, Vlasta

drží kliku: ale nikdy neodejde: přinesli tě sem

Skalická: Ztrnulá láva, Michal Šanda: Dvacet

a zas tě odsud vynesou 28. 10. 1998

deka ovaru, Jiří Suchý: No jo, ale..., Kateřina Rudčenková: Ludwig, Jiřina Hauková: Díra

* všechno

skrz, Marek Stašek: Pokus o sedmdesát textů,

jsme už slyšeli: jen to nepřesně

Michal Novotný: Nevhodné probuzení.

opakujeme: všechno jsme už viděli jen si na to špatně

*

*

vzpomínáme

všichni ti smutní

hromady knih za námi

propadlí

před námi

všeobecnému veselí

hory slov: a červi

všechno jsme už

myšlenek

prožili: jen znovu

tváří se teď

nevěříme

jako když ďábel

vlastním očím

se vysere do zrcadla 4. 2. 1998

24 • 1 • 2000

v nás: a nad námi na vybledlém nebi 9. 12. 1998

nafoukaní

v roce 2000 pražsko-příbramská

současné české poezie

(ESČP) Ukázky z připravovaných knih

V roce 2000 vyjde: Jiří Gold: Sutě: písky: drtě, Jiří Dynka: Líviový

iří Dynka (nar. 1959, Luhačovice), vystudoval VUT FAST

J

v Brně, poté zaměstnán ve Výzkumném ústavu Průmstav Brno a v kotelně v Praze. Publikoval časopisecky v Literárních

novinách, Tichu, Souvislostech, Hostu, Psím vínu, Prostoru Zlín.

lenkový, Rudolf Matys: Básně

Vydal sbírky: Minimální okolí mrazicího boxu (Větrné mlýny 1997,

(pracovní název), Josef Brukner:

pen

divadelní inscenace J. A. Pitínský), Wrong! (Petrov 1998). Zastouve

sborníku

Uprostřed

průmyslové

noci.

Internet:

http://www.vic.cz/dynka

Opakování, Petr Král: Básně KIRK A PAMEL

(pracovní název).

Kirk vystříhl v časopisové filmové fotografii mužské otvor v oku pro svůj pyj Vyřezal žiletkou v kulturistickém časopisu otvor mužský černošský Pamel

zdivočelí obři kteří si sprostě nadávají hlasitými slovy v jazyce hluchoněmých

CAFÉ 14 15. 3. 1998 čau CINZANO po západu slunce umělé oplodňování macešek MODŘ-ČERŇ

(ukázky z připravované sbírky Sutě: písky: drtě)

PŘIPIJEME SI? ve styku vůně Pall Mallky s vůni Camelky cinzanové ČINČIN

2000 • 1 • 25

Co

Co chystá k vydání

se

chystá

Edice

ŠOKOVÉ SMYČKY (O. B.)

zrudlý potloukám se po pokoji: ŠOKOVÝMI SMYČKAMI...

– hyperkompenzuji smrtelné šoky SIESTOU: ve zrůžovělých žlutích... sen modří šedivých ve stínech sněhu ožil však záře usnula ve zrůžovělých žlutích – ŠOKOVÝMI SMYČKAMI LÁSKA: 1. SEKUNDA bleskurychle rozzuřená kůže... nejraději bych ji

(ukázky z připravované sbírky Líviový lenkový)

škrábal: SVĚDĚNÍ její 1. sekunda SPOJE kontrakce... švihem sounož stahy pánevní hýžďové... rozkročila se o 3cm...

* Čím barva klesá do mlsu, tím vzrůstá tma netknutá jazykem... udolf Matys (nar. 1938, Praha),

R

redaktor Literární redakce Čes-

Do sladkých tenat

kého rozhlasu 3 – Vltava, literár-

vklouzla vratká chvíle.

ní kritik a esejista, autor mnoha rozhlasových pořadů, rozhlasových her a dětských

(Paměť vyzouvá se.)

veršů. Vydal básnické sbírky: Tři ze dvou

26 • 1 • 2000

(1966), Dech (1984), Láhev do moře (1989)

V horkém třeštění džungle

a novelu Žakér (1987).

líčím na kolibříka soustředění...

v roce 2000 pražsko-příbramská

současné české poezie

(ESČP) Oslovení

Josefu Hiršalovi

Ukázky z připravovaných knih Oslovit vodu nad prázdnem

A odslovit prázdno nad vodami Neboť Země se ztrácí do země Vzduch do vzduchu I tvář zaniká do podoby Vynalézavost pouště je nekonečná A jenom slovo, věc tolik neskladná o svůj věčný cípek přečnívá to ticho xxx

o strážný cípek úpěnlivý zpod věcí se deroucí

Malá fata

Papírem proudí krvinky ticha

zpod všeho ničeho vymámený,

z ampule zevnitř překouslé.

zpod ničeho všeho vymaněný

Už dávno báseň ve mně si zvyká Jdu. Házím se za hlavu.

na svůj tik hraný na housle.

Poslední štace: chvění.

Job: Boj.

Sklopené oči. (jak vzduch by přirůstal

Na nečas je lék v bezčasí.

ke kameni.)

Na vše, co je za tím, v zatímním. Osud si se mnou hraje na asi,

Jdu. Za slova zadřený,

To třeba tak, že na hlavě se podepíšeš:

na tu past rýmů, o níž vím:

(ukázky z připravované sbírky pracovně nazvané Básně)

s nenarozeným smísen. Napřed své oči posílám. Zavřeny

žiju si slastně na divoko,

vracejí se.

jsa střelec, jemuž chybí oko.

připravila Kateřina Rudčenková 2000 • 1 • 27

V příštím čísle (vychází 29. února 2000) si přečtete:

Vladimír Novotný o knize Miloše Urbana Sedmikostelí Adam Nenadál o nové desce Rage Against the Machine Rozhovor Pavla Hájka s Vladimírem Czumalem Co chystá v roce 2000 Edice poezie Host

Nashledanou

28 • 1 • 2000

příště!